Ptakopysk

Ptakopysk, zvíře jakoby stvořené z mnoha nesourodých částí. Takovým dojmem působí na první pohled ptakopysk. Malý tvor se sametovou srstí, menší než průměrná kočka, s blanitýma nohama, zobákem připomínajícím velkou kachnu a ocasem podobným bobřímu.

Mezi exponáty londýnského muzea přírodní historie patří vycpaný ptakopysk. Při bližším pohledu lze objevit podivné vrypy na zobáku. Nejsou to zbytky zranění způsobené zvířeti ještě za života. Vrypy nebyly způsobeny ani při přepravě tohoto zvířete lodí z Austrálie do Británie v roce 1798. Způsobil je nůžkami zoolog doktor George Shaw, který jako první v Evropě toto podivuhodné zvíře spatřil. Snažil se mu odpárat zobák, protože si myslel, že se jedná o nevhodný žert. Podle jeho názoru takové zvíře prostě nemohlo existovat.

Ptakopysk

Ptakopysk je plaché, těžko polapitelné zvíře, které je aktivní především za soumraku a v noci a větší část této doby tráví skryto ve vodě. Navíc je malý a perfektně splývá s okolím.

Na souši se pohybuje velmi neobratně. Nohy mu trčí do stran, takže při chůzi připomíná ještěra.

Podle staré legendy původních obyvatel Austrálie vznikl ptakopysk spářením kachny s osamělým, velmi svůdným a přesvědčivým samcem ondatry. Výsledkem bylo stvoření, které zdědilo zobák a blanité nohy po kachní matce a po otci nohy a sametovou srst. Ta je měkká, lesklá a má krásnou barvu. Široký zobák navozuje dojem, jako by se ptakopysk neustále přívětivě smál. Zoologové tvrdí, že každý, kdo se s tímto zvířetem jednou setká, se do něho musí zamilovat.

Chování ptakopyska je stejně zvláštní jako jeho vzhled. Je to teplokrevné stvoření, ale klade vejce jako plaz. Mláďata živí mlékem jako savec, ale zcela netradičně. Mléko nesají ze struků, protože ptakopysk je nemá. Shromažďuje se v malých prohlubních v kožešině, odkud je mláďata lížou.

Ptakopysk je zvláštní tvor

Vědci se dlouho nemohli shodnout, kam toto podivné zvíře zařadit. Ptakopysk bývá často charakterizován jako primitivní savec. Primitivní proto, že klade vejce. To je poněkud zjednodušené pojetí, které nepřipouští zajímavé odchylky a dívá se na evoluci jako na přímý postup od nižších k vyšším formám, s člověkem na nejvyšším stupni žebříčku. Přitom ptakopysk jako vrcholový predátor v potravním řetězci v mnoha australských tocích je zvíře velmi dokonale uzpůsobené daným specifickým podmínkám.

Plovací blánu nemá mezi prsty jeko většina živočichů, ale pod nimi na dlaních. Ve vodě se plovací blána roztáhne do vějířovitého tvaru, na souši se složí. Ptakopysk sice nemá uši, slyší však poměrně dobře. Oči kryjí tři víčka.

Zobák

I když podivný zobák připomíná kachnu, ve skutečnosti se od kachního velmi podstatným způsobem liší. Není tvrdý, je velmi pružný, až ohebný a zároveň pevný. Kromě hmatových buněk obsahuje zobák velmi citlivé elektrické čidlo, které zaznamenává i slabé elektrické pole vytvářející se kolem drobných vodních živočichů. S mozkem spojuje zobák téměř milion nervových vláken, což se dá srovnat se zrakovými nervy, které vedou z lidského oka, a s nervy vedoucími k mozku z hmatových čidel lidí. S trochou nadsázky lze říci, že ptakopysk "vidí" zobákem. Dodnes existují velké mezery ve znalostech vědců o fungování tohoto zobáku. Je jisté, že tento systém umožňuje ptakopyskovi najít potravu i v temných vodách, kde se pohybuje se zavřenýma očima i ušima. Je to systém zcela vyjímečný, který nemá žádné jiné zvíře naší planety.

Ocas

Ocas ptakopyska připomíná bobří. Slouží jako kormidlo, ale především se v něm skladuje až polovina zásob tělesného tuku, který je pro ptakopyska životně důležitý. Zejména v zimě, kdy se vodní živočichové zavrtávají hlouběji do dna a potravy je málo, je zdrojem energie tuk z ocasu.

Potrava

Ptakopysk je velký jedlík. Denně zkonzumuje potravu odpovídající třetině váhy jeho těla. Protože nemá zuby, ulovenou kořist (drobné korýše, larvy, červy a rybky) ukládají do lícních toreb a později ji v klidu na břehu rozmělní jazykem a rohovými destičkami uvnitř zobáku.

Zařazení ptakopyska

Ptakopysk patří do třídy savců (Mammalia), podtřídy vejcorodých (Prototheria), řádu ptakořitných (Monotremata). Jediný otvor, kloaka, slouží jako vývod pro močovody, střevo i pohlavní orgány. (Název ptakořitný je zavádějící, protože toto uzpůsobení zdědil ptakopysk po plazech, nikoli po ptácích.)

Do řádu ptakořitných patří pouze dvě čeledi - ptakopyskovití (Ornithorhynchidae), jejímž jediným druhem je zmíněný ptakopysk (Ornithorhynchchus anatinus), a ježurovití (Tachyglossidae), k nimž patří ježura australská a paježura Brujinova. Ptakořitní jsou jedním ze dvou typů savců, kteří přivádějí na svět velmi málo vyvinutá mláďata. Další jsou vačnatci. Rodí miniaturní potomky, jejichž vývoj se poté dokončuje ve vaku. Tvrzení, že ptakořitní jsou nejméně dokonalí savci, podle názoru australského zoologa doktora Geoffa Williamse neobstojí. Jsou prostě jen zvláštní.

Někdy se o nich hovoří jako o živých fosiliích. Zlomek spodní čelisti ptakopyska nalezený v opálovém dole v Lighting Ridge v Novém Jižním Walesu dokazuje, že předkové ptakopysků žili na naší planetě již v době, kdy se tu proháněli dinosauři, tedy ve svrchní křídě asi před 110 miliony let. Tehdy byli mnohem více rozšířeni než dnešní ptakopyskové. Obývali zřejmě většinu Gondwany. Svědčí o tom nálezy z Jižní Afriky, jejichž stáří se odhaduje na 62 miliony let. (Superkontinent Gondwana se rozpadl asi před 55 miliony lety.)

Platypus nebo Ptakopysk

Zvláštní historii má i pojmenování tohoto zvířete. Původně dostalo název Platypus, což znamená plochonohý, podobný kachně. Následně se přišlo na to, že stejný název už mají nějací brouci, a proto byl přejmenován na dnešní Ornithorhynchus anatinus. Název Platypus mu však zůstal v mnoha jazycích, například v angličtině, dodnes.

Životní zvyky

Ačkoliv je ptakopysk poměrně rozšířený, málo Australanů ho vidělo v přírodě. Většina ho zná pouze ze zoologických zahrad a jsou přesvědčeni, že žije jen v odlehlých oblastech Tasmánie a východní Austrálie. Přitom ptakopysk obývá například řeku Yarru i její břehy, necelých dvacet kilometrů od třímilionového Melbourne.

Jedová žláza

Ptakopysk je jediným savcem na naší planetě, který je vyzbrojen jedovými žlázami, které ústí v ostruhách na vnitřní straně zadních nohou nad patním kloubem. V mládí mají ostruhy obě pohlaví, samice je však v době dospívání ztrácejí a ostruhy pak zůstávají typickým znakem samců. Bývají dlouhé asi jeden a půl centimetru. Jed není prudký. Člověka neusmrtí, ale dokáže vyvolat bolestivé otoky. Účel těchto jedových ostruh patří k dalším, dosud nevyjasněným záhadám. V době páření je jed nejúčinnější. V žádném případě však jedové ostruhy nechrání ptakopyska před predátory - orly, jestřáby, sovami, ondatrami a také velkým druhem tresek.

Největším nebezpečím jsou pro ptakopyska změny životního prostředí, které má na svědomí člověk. Je to úbytek vegetace kolem vodních toků, eroze břehů a především rostoucí znečišťování vod. I když se stavy ptakopysků snižují, zatím není toto podivné a zajímavé zvíře na seznamu ohrožených druhů.

Ptakopysk rozmnožování

Další články

Mléko je produktem mléčných žláz savců, mezi které patří také ptakopysk.
Jak hadi ztratili nohy
Vývoj savců v průběhu třetihor.
Papouščí zobák je univerzální nástroj s unikátním uspořádáním.
Mimika zvířecího obličeje a ocasu je prostředkem zvířecí komunikace.
Zahrady snů - Zahrady se vrací do módy.
Lidé chovali kočky už v době kamenné

Informační stránky Yin.cz Jak Google využívá data, když používáte weby nebo aplikace našich partnerů