22. prosince 1949 byla zahájená výstavba nepříliš slavně proslaveného sousoší Stalina a pracujícího lidu, na něhož bylo spotřebováno celkem sedmnáct tisíc tun materiálu. I bez monumentálního podstavce byla vysoká patnáct metrů. Šlo totiž o největší sousoší v Evropě. Stálo na tehdejší dobu neuvěřitelných 140 miliónů. Lidé nazývali Stalinův pomník všelijak, avšak nejčastěji ne zrovna vychvalujícím názviskem „Fronta na maso“. Jeho tvůrci věřili, že byl postaven navěky, avšak ve skutečnosti na Prahu bude shlížet pouhých sedm let.
Brzy po ukončení II. světové války vyvstala myšlenka postavit za zásluhy tehdejšímu sovětskému vůdci Josifovi Stalinovi pomník. V roce 1949 slavil Josif Stalin sedmdesáté narozeniny a v Československu se při té příležitosti konala řada oslavných akcí. Z celé země přicházely pro diktátora stovky darů. Toto jubileum také posloužilo jako příležitost se pustit do realizace tohoto plánu. Na závěr roku pak bylo naplánováno zahájení výstavby jeho pomníku.
Letná – Zaprdelí
Soutěžní komisi, která si dala za cíl vybrat nejlepší předlohu, se nejvíce zalíbil návrh na monumentální sousoší sochaře Otakara Švece. K jeho představám – v popředí stál Stalin vedoucí lid do zářivé budoucnosti, po jeho levé ruce byli zástupci sovětského lidu – dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec, po pravici pak měl zástupce československého lidu – dělníka, rolnici, novátora a vojína. Komisi prý zaujalo to, že tento návrh jako jediný zobrazoval Stalina spolu s lidem, ostatní návrhy tvořily různé podoby Stalina nebo jeho busty. Komise kladně zhodnotila i to, že Stalinovi díky dalším postavám není vidět na pozadí. Přeci by se nejen při zamýšlených vojenských přehlídkách zásadně nehodilo, aby vojáci pochodovali za zadnicí. Ostatně česká lidová tvořivost vykonala své: oblasti Letné se v té době neřeklo jinak než „Zaprdelí“.
Stavební nepříčetnost
Monumentální stavbu Pražané nazývali různě, avšak nejvíce se ujala přezdívka „Fronta na maso“. Zástup lidí za sovětským diktátorem totiž lidem připomínalo tehdejší problémy se zásobováním, které Československo zažívalo. Stavba započala v roce 1949 a její megalomanství se neobešlo bez větších problémů. Samotný pomník měl být vysoký 15 metrů a jeho jádrem měla být železobetonová konstrukce. Stavební komise se také rozhodla, že socha bude ze žuly, ale to představovalo další problém, protože na majestátní monument bylo potřeba 7000 kubíků kamene (jen samotná Stalinova hlava vážila 52 tun).
Pro přepravu takhle těžkého stavebního materiálu bylo potřeba zpevnit několik mostů a navíc začínalo být zjevným, že letenský kopec tak těžké břemeno neunese. Letenská pláň v místě stavby byla navíc se sklonem k Vltavě, a tak geologové doporučovali část hrany stráně odbagrovat a terén zpevnit železobetonovými piloty. Podzemí, kde pomník stojí, je dodnes vyplněno obrovskými sklepy s mohutnými sloupy. Taktéž zcela nový stadion pražské Slavie musel obřímu sousoší ustoupit sotva byl dostaven. Komplikace výbor sestavený i z několika politiků připravil současně i samotným autorům, kteří museli několikrát přepracovávat pořadí soch v sousoší a Otakar Švec byl nucen přimodelovat k sovětskému vědci hlavu I. V. Mičurina a k českému J. Fučíka. Vzhledem ke všem těmto problémům (i mnoha dalším technickým komplikacím) byl termín dokončení pomníku neustále posunován a harmonogram stavby se nakonec změnil celkem pětkrát.
Tragický osud autora
Soutěž na Stalinův pomník vyhrál ke svému překvapení Otakar Švec, který se do projektu (jako většina autorů) přihlásil nedobrovolně – nikdo si v 50. letech nemohl dovolit odmítnout takovou „čest“ jako vytvoření pomníku vůdce SSSR. Strana na něj vytvářela obrovský tlak. Své splíny začal utápět v alkoholu a sexuálních výstřelkách. Psychický nátlak ještě vzrůstal neustálým špehováním StB. Jeho žena Vlasta nakonec zálety svého muže a rozklad osobnosti nevydržela a otrávila se plynem. Zanedlouho ji následoval sám – pár dní před slavnostním odhalením se otrávil i on.
Smutný konec pomníku
V roce 1956, a to pouze rok po odhalení Stalinova pomníku se odehrál historicky zásadní XX. komunistický sjezd v Sovětském svazu. Nikita Chruščov zde odsoudil Stalinův kult osobnosti a jeho zločiny. Tím se vše zásadně změnilo a z léta oslavované osobnosti byl náhle tyran. Režim se musel náhle vypořádat se všemi symboly, které veřejně diktátora znázorňovaly. Po odstranění mumifikovaného Stalinova těla z mauzolea na Rudém náměstí (1961) přijalo vedení KSČ rozhodnutí o odstranění sousoší do listopadu 1962, a to do oslav 45. výročí Velké říjnové socialistické revoluce.
K činu došlo po sedmi letech od jeho postavení. Stalin byl postupně „tajně“ odstřelován, ačkoli detonace prý byly slyšet po celé Praze. Stalinova hlava byla odsekána ručně, zbytek pomníku byl odstřelen ve třech fázích. Byly k tomu potřeba dvě tuny trhavin a dva tisíce rozbušek.
