Art+Antiques_full_version_05_2011 by Care Comm s.r.o.

9 771213 839008

květen 2011

90 Kč / 4,32 ¤

10 / Adriena

Šimotová v Rudolfinu 28 / Architektonický ateliér Bow-Wow 34 / Národní technické muzeum

art + a ntiques

PŘEDPLATNÉ České

ﬁlharmonie

sezona

v prodeji od 26.4. Rezervujte si své exkluzivní místo partner

patron

mediální partneři

Předprodej: Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1 Více informací na www.ceskafilharmonie.cz, tel: 227 059 227

editorial /

Obsah

Chronický stav

Od novin i časopisů očekáváme především nové informace, případně nové interpretace a komentáře již známých událostí a problémů. Úkolem novináře je však také rozlišovat mezi důležitým a méně podstatným. Měl oboru, a které jsou naopak spíše marginální. Tato dvě hlediska, tedy lidské činnosti najdeme chronické, dlouhá léta se vlekoucí problémy. Tyto nikoli nové, naopak setrvalé nebo neustále se opakující „ne-události“ jsou však často zcela zásadní. A tak stojí novinář před dilematem – má smysl o nich znovu psát, když jim už věnoval článek loni a před třemi lety a vlastně nelze než do kola opakovat to samé? Ale já se tentokrát nenechám zvyklat. To téma se týká urbánního prostředí a není ani trochu nové. Ale bezpochyby atuální. Už nejméně 20 let. Nebo spíš 40. Ano, jde o architektonické soutěže. O tom, kdo vytvoří architektonický projekt veřejné budovy, totiž u nás vesměs rozhoduje obchodní soutež, kde je jediným kritériem cena. Staví se tedy podle projektu architekta, který přijde s nejnižší nabídkou. Bez ohledu na to, jak kvalitní projekt za tuto „výhodnou“ cenu nabídne. Špatný a odfláknutý projekt (a za vysoutěžený honorář většinou nelze nic jiného očekávat) se zcela spolehlivě vymstí v realizaci. Nejen že levný projekt nezaručí nízkou cenu výsledné stavby, ale pochopitelně nelze ani očekávat, že bude kvalitní, uživatelsky vstřícná a dobře napojená na okolní prostředí. Všechny tyto i další architektonické kvality naopak do značné míry zaručuje institut veřejné architektonické soutěže. V porovnání se zeměmi na západ od nás, ale třeba i se situací za první republiky nebo v 60. letech se však dnes v Česku vypisuje soutěží zoufale málo. A nejde o žádnou úlitbu architektům, ale o veřejný zájem. A to zvlášť v případě územních plánů a dalších urbanistických projetů, které se také zadávají na základě obchodní soutěže – o budoucnosti našich měst a obcí zkrátka rozhodují ti, kteří to sfouknou nejlevněji. Poctivá a kvalitní architektonická práce však vyžaduje také svůj čas. A ten je třeba zaplatit. Česká komora architektů se dlouhodobě pokouší tuto praxi zvrátit. Bohužel bez větších výsledků. Jan Sapák, jeden z největších bojovníků za architektonické soutěže, dokonce nedávno napsal, že navzdory všem snahám komory jsou očekávání na zlom ve veřejných zakázkách marná. Na poslední valné hromadě však bylo do vedení ČKA zvolena

> Díky nekomunikaci 4 / depeše > Otevřený pohled

3 / úhel

Petr Šourek

by odhadnout, které události mohou ovlivnit další vývoj sledovaného novost a důležitost, se však překrývají jen částečně. Ve všech oborech

Lucie Zadražilová

6 / zprávy 10 / výstava

> Adriena Šimotová

Jan Skřivánek

17 / aukce 23 / na trhu

> Jan Kupecký 26 / portfolio > Patrik Hábl Terezie Zemánková 28 / rozhovor > Bow-Wow Karolina Jirkalová, Ondřej Hofmeister 34 / téma > Národní technické muzeum Karolina Jirkalová 40 / profil > Magdalena Abakanowicz Kateřina Černá 44 / k věci > galerie Langhans Kateřina Černá 46 / k věci > Multiplace 2011 Barbora Šedivá 52 / design > Miláno Kateřina Vyskočilová 56 / knižní recenze > Věra Linhartová Ondřej Hojda 58 / antiques > Dvojstěnky Lucie Zadražilová 64 / zahraniční výstava > Tacita Dean Lucie Drdová 67 / manuál > To mi teda vysvětli Ondřej Chrobák 68 / recenze > Michal Pěchouček, Fundamenty & Sedimenty Marcela Chmelařová

Jan Zálešák, Radek Wohlmuth

74 / tipy a artmix 80 / komiks Daniel Mihálik

Tomáš Prokůpek

řada nových tváří. Snad se jejich energie pozitivně projeví i v oblasti veřejných architektonických zakázek. Karolina Jirkalová

obálka

Adr ien a Š imo t o vá : S c houl ení ( III ) / 2009–10

kaligrafický papír, pigment, pastel / 234 × 97,5 cm / detail

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Lucie Drdová, Ondřej Hojda, Ondřej Hofmeister, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Tomáš Prokůpek, Silvie Šeborová, Barbora Šedivá, Petr Šourek, Kateřina Vyskočilová, Radek Wohlmuth, Lucie Zadražilová, Jan Zálešák, Terezie Zemánková / Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. května. Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz

inzerce

Inzerce Art Ant 1_2:Inzerce Art Ant

27.4.2011

15:02

artâ&#x20AC;&#x160;+â&#x20AC;&#x160;a ntiques

StrĂĄnka 1

A R T

X . R O Ä&#x152; N Ă? K V E L E T R H U V Ă? T VA R N Ă&#x2030; H O U M Ä&#x161; N Ă? A R T P R AG U E , 7. â&#x20AC;&#x201C; 12. 6. 2011

Investujte do umÄ&#x203A;nĂ, investujete do budoucnosti!

P R A

V Ă? S TAV N Ă? S Ă? Ĺ&#x2021; M Ă N E S , M A S A R Y KO V O N Ă B Ĺ&#x2DC; E Ĺ˝ Ă? 250, P R A H A 1, www.artprague.cz

G U E

ZĂĄĹĄtitu nad Art Prague pĹ&#x2122;evzal primĂĄtor hl. m. Prahy Bohuslav Svoboda

GENERĂ LNĂ? PARTNER

ZĂĄĹĄtitu nad Art Prague pĹ&#x2122;evzal starosta MÄ&#x152; Praha 1 OldĹ&#x2122;ich LomeckĂ˝

HLAVNĂ? PARTNER

RIHMWGMTPÂŻRSZERÂż TVSNIOX 4VEĂˇWOÂŤLS 5YEHVMIRREPI Z RIL]FRÂŤQ FSHÄ&#x2122; WZÄ&#x2122;XE NIRĂˇ WI XSÄ&#x201A;ÂŻ : rozpad iluze

Ă&#x2013; Ä )6:2%

:)2/3:2Â? Ăś-:Â&#x192; :Â&#x;78%:% 2% 4-%>>)88Ä&#x2DC; 2Â&#x192;63(2Â?,3 (-:%(0%

[[[ MRXIVWIGXMSR G^

Ilya a Emilia Kabakovovi // Harun Farocki // Nathaniel Mellors // Josef Bolf // SocĂŹetas Raffaello Sanzio // Anna Viebrock // Josef Nadj // Markus Schinwald // Elevator Repair Service // Guerra de la Paz // Ulla von Brandenburg // Claudie Bosse // KrĂŠtakĂśr // a dalĹĄĂ 4VSNIOX -RXIVWIOGI NI SVKERM^SZÂŁR 4VEĂˇWOÂżQ 5YEHVMIRREPI ZI WTSPYTVÂŁGM W 2I[ 8LIEXVI -RWXMXYXI SJ 0EXZME )WGVMXE RE 4EMWEKIQĂ&#x203A;W *IWXMZEP HI 4IVJSVQERGI I %VXIW HE 8IVVE :MGXSVME ERH %PFIVX 1YWIYQ /MSWO /VÂŤXEOÂ¸V 2ÂŁVSHRÂŻQ HMZEHPIQ Z 4VE^I 1M&%' (MVI^MSRI +IRIVEPI TIV PS 7TIXXEGSPS HEP ZMZS /MEWQE 8LIEXVI /MEWQE 1YWIYQ SJ 'SRXIQTSVEV] %VX 4SĹ&#x2039;ÂŁHÂŁ HlavnĂ mediĂĄlnĂ partner

\ EVX ERXMUYIW MRHH

4SHTSĹ&#x2039;IRS ^ TVSKVEQY /YPXYVE EvropskĂŠ unie

a realizuje

Za podpory

1IHMÂŁPRÂŻ TEVXRIĹ&#x2039;M

úhel

Díky nekomunikaci text: Petr Šourek Autor vystudoval filozofii a klasickou filologii. Věnuje se také performancím a divadelní dramaturgii.

Díky nekomunikaci děje se u nás spousta zajímavých věcí. Díky nedialogu vstoupí nejzajímavější výsledky nekomunikace do obecného povědomí a díky nedohodě se na nich shodneme. Díky přechodnému nedostatku nekomunikace se nám pak vždy daří nacházet skryté rezervy. Zatímco lidé lžou stejně jako dřív, my navíc vědomě říkáme nepravdy. Kdysi se prý hloupý Honza vypravil do světa s balíčkem plným opatření a reforem, na jehož dně ležel bankrot. Ale pak vzhledem k neznalosti hloupého Honzy, který balíček rozbaloval, a také díky chybějícímu označení adresáta byl obal neodbornou manipulací poškozen a balíček vrácen odesílateli. Na základě nedostupných informací o obsahu balíčku proběhla široká nediskuse a na závěr složitého jednání dospěli zúčastnění k nedohodě. Od té doby roste přesvědčení (což potvrdily nezveřejněné výsledky výzkumu veřejného mínění), že díky poškozenému obalu z balíčku unikla některá nepravdivá tvrzení. Kromě nepravdivých tvrzení měl ale balíček pro zmírnění našich útrap obsahovat také určité množství slova díky. Vzhledem k neznalosti přesného obsahu balíčku nelze jednoznačně konstatovat, zda uniklo díky ve velkém, nebo malém množství. Zpočátku se naměřené hodnoty kolem hloupého Honzy pohybovaly v normě. Později byly celkové koncentrace stále víc vyšší a vyšší. Nebylo by správné svalovat veškerou vinu na hloupého Honzu. Nikdo neví, jestli se nejedná pouze o přechodně koncentrovanější koncentraci, jestli bude mít předložka díky rostoucí tendenci, anebo její koncentrace již v současnosti dosáhla maxima. Z pohledu nepravdivých tvrzení přitom není žádnou nepravdou, že potřeba díky je dnes spolehlivě prokázána z nezávislých zdrojů. Jenom díky předložce díky

se dokážeme radovat z věcí, které nám samy o sobě radost nepřinášejí. Díky nám dovoluje pohlížet na svět víc nepesimističtěji. Ačkoli je obsah sdělení neradostný a ze špatných věcí plynou ještě víc horší záležitosti, pomocí díky dokážeme neradostnou situaci podat víc přijatelnější. Díky kouzelnému slůvku díky je hned všechno víc nejasnější a zdaleka ne tak deprimující jako předtím. Nicméně jak bylo poměrně často zmiňováno v uplynulém období, ani význam slova díky není nevyčerpatelný a měli bychom s ním začít nakládat víc zodpovědněji. Ano, už je to tak, s ohledem na budoucí potřebu díky je třeba začít význam tohoto slova šetřit. Může se totiž stát a vzhledem k současnému trendu tato skutečnost nastane opravdu velice brzy, že zanikne rozdíl

34 / téma Národní technické muzeum P o h l e d d o e x p o z i c e / Prototyp motocyklu Dálník 250

mezi kvůli a díky, předložka kvůli se stane knižním výrazem a díky převezme její význam. Dnes dokážeme pouhým díky udělat každou větu víc matoucí. O tuto možnost snadno přijdeme v důsledku rychlé neutralizace pozitivního významu díky. Teprve díky nedostatku pozitivního významu slova díky si uvědomíme, jak velice naše díky potřebujeme. Vzhledem k neoptimistickému vývoji bychom se měli začít ohlížet po náhradním řešení a najít jiné slovo, které spolehlivě zmate negativní náboj každé věty. Díky zvyšující se nekomunikaci a vzhledem k rostoucímu nedialogu není důvod si myslet, že je všem dnům konec a nějaké to řešení se v oboru třetích derivací nenajde. Jistě neříkám nepravdu, když tvrdím, že vzhledem k mému názoru mám pravdu.

depeše

art + a ntiques

Otevřený pohled text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou UPM.

Kunstmuseum Liechtenstein ve Vaduzu, otevřené v roce 2000, patří mezi nejfotogeničtější evropská muzea. Muzejní budova vypadá dobře navenek, v jejích výstavních sálech by se dalo nainstalovat prakticky cokoli (a vždy to bude působit efektně) a nepřehlédnutelný je rovněž soulad mezi exteriérem a interiérem, výsledek promyšleného architektonického konceptu. Do fasády jednoduché tmavé kostky (black box) z černě zbarveného cementu a černého bazaltu zakomponovali architekti Meinrad Morger, Heinrich Degelo a Christian Kerez říční oblázky, které odkazují ke kontextu okolní krajiny, k údolí Rýna. Povrch fasády je ručně vybroušený do vysokého lesku a odrážejí se v něm vrcholky Alp, knížecí sídlo na kopci i další dominanty města. Kompaktní hmota budovy je odlehčena okny, sdruženými do dlouhých pásů. Černá kostka v sobě skrývá pověstnou kostku bílou (white cube) s šesti stejně velkými výstavními sály, rozmístěnými kolem dvou protilehlých schodišť. Půdorys interiéru v podobě lopatek větrného mlýna umožňuje diagonální průhledy skrz budovu. Výstavní sály jsou pojaty jako zcela neutrální prostory, které se vzájemně liší pouze proporcemi. Na tomto základu dostává umění jakéhokoli typu maximální možný prostor. Do detailů domyšlené je osvětlení místností. Všechny osvětluje denní světlo: do těch v horním patře se dostává speciálně upravenými stropy, do přízemních sálů proniká skleněnou stěnou na úrovni podlahy. Zatímco ve většině muzeí jsou určité místnosti vyhrazeny pro stálou expozici a jiné pro výstavy, v Kunstmuseu Liechtenstein se vhodné prostory pro konkrétní výstavu vybírají podle jejího rozsahu a charakteru a podle nároků exponátů na osvětlení a klimatické podmínky. Do zbývajících sálů jsou pak vybrána taková umělecká díla ze stálé sbírky muzea, která mohou vstoupit do dialogu s exponáty na výstavě. Stálá sbírka mezinárodního moderního a současného umění, zahrnující období od

konce 19. století do dneška, je skutečným srdcem muzea, od něhož se odvíjejí všechny další aktivity. Základní linie sbírkotvorné činnosti vykrystalizovaly v 80. letech díky Georgu Malinovi, řediteli Liechtensteinské státní sbírky, předchůdkyně dnešního muzea. Jako jedno z mála evropských muzeí se zaměřilo na akvizice soch, objektů a instalací. Nejdůležitější je hledání svébytných uměleckých pozic a důležitých tematických linií napříč různými médii, obdobími a styly. Ve stálé sbírce se tak setkávají díla surrealistů, symbolistů, expresionistů, dadaistů s lettrismem, konceptualismem Marcela Duchampa, abstraktním uměním, s tvorbou Maxe Billa a konkretistů, minimálním uměním, postkonceptualismem a díly umělců jako Tony Cragg nebo Joseph Beuys. Motto muzea „otevřený pohled“ se odvíjí i od dalšího těžiště jeho sbírky, kterým je italské hnutí 60. let arte povera, zastoupené díly umělců, jako je Jannis Kounellis, Mario Merz nebo Giulio Paolini. Nešlo o programové hnutí, jeho protagonisty spojovala spíše snaha zmenšit vzájemný odstup umělce a diváka, propojit umění se životem a co nejvíce obohatit způsob,

k u n s t m us e u m l i e c h t e n s t e i n

jímž divák umění vnímá. Proto jsou podle současného ředitele muzea Friedemanna Malsche v centru pozornosti konkrétní návštěvníci, kteří jsou vedeni k tomu, aby byli samostatní a aktivně se zapojili do procesu vnímání a poznávání uměleckého díla. I doprovodné programy jsou šity na míru různým skupinám zájemců, od půlhodinových prohlídek výstavy v polední pauze po celodenní workshopy. Nejde o rychlé odpovědi a „návody k použití“, ale spíše o odvahu pustit se do dialogu s uměním, o pokus prolomit přístup „tomu nerozumím, a proto mě to nezajímá“. Sympatické je, že se tento záměr daří rea lizovat. V Kunstmuseu Liechtenstein člověk nemá onen nepatřičný pocit, že vstupuje do svatyně současného umění, vyhrazené jen pro vyvolené. Není zahlcen výklady historiků umění na textových tabulích ani obšírnými popiskami u každého exponátu, místo toho je konfrontován s prvotřídními uměleckými díly, zasazenými do nejrůznějších vztahových rámců. Tyto nabídnuté souvislosti ovšem zůstávají jen možnými způsoby interpretace a, co je důležité, vždy tu zbývá prostor pro vlastní asociace a analogie návštěvníků muzea.

UMĚNÍ ZE SBÍRKY RODINY HASCOE GREENWICH, CONNECTICUT

František Kupka Bílý kotouč ODHAD ��,�� - ��,��

Významná díla českého umění AUKCE V LONDÝNĚ ��. ČERVNA ��

VÝSTAVA V PRAZE ��. A ��. KVĚTNA ��

DOTAZY �� / �� (�)��

SOTHEBYS.COM

zprávy

art + a ntiques

Shoda víc než náhodná Kutná Hora – Nová ředitelka Galerie Středočeského kraje Jana Šorfová opsala projekt, se kterým se v lednu přihlásila do konkurzu na toto místo. Vyplývá to z analýz, které zveřejnil internetový časopis Artalk. Projekt Šorfové vykazuje vysokou míru shody s projektem, se kterým se loni galeristka Monika Burian hlásila na místo ředitelky Národní galerie. Šorfové projekt přesně kopíruje strukturu projektu Moniky Burian a objevují se v něm i celé doslovně převzaté odstavce. Rozbor počítačovým programem theses.cz, který vysoké školy používají na odhalování plagiátů v diplomových pracích, ukázal shodu ve 33 procentech. „Pokud mi systém ukáže, že práce studenta má podobný třeba jen jeden odstavec, automaticky ji vyřazuji jako plagiát. Pokud se shoduje celá třetina, práce z mého pohledu není originální,“ řekl Mf Dnes Václav Přenosil, vedoucí Katedry informačních technologií Masarykovy univerzity, která program vyvinula. Jana Šorfová shodu mezi oběma projekty nepopírá, trvá však na tom, že je zcela náhodná. „Obě dámy spolu v minulosti profesně spolupracovaly a na vedení galerie mají podobný názor, který se zejména týká oblasti managementu směřovaného na spolupráci se zahraničím a inovativní živé PR. Pro vypracování projektu používaly obdobné materiály, které mohly zapříčinit určité shody v jejich textech,“ napsala Šorfová v prohlášení, kterým zareagovala na sérii článků Artalku. Nejde však jen o shodu v názorech na řízení a fungování galerie jako instituce. V Šorfové textu je možné najít i pasáže, které se GASK vůbec netýkají. Hned v úvodu například cituje z blíže nespecifikovaného historického dokumentu, že galerie byla založena v roce 1963 s cílem „pozdvihnout upadlý umělecký vkus domácí veřejnosti“. Přesně stejnou citaci najedeme i v textu Moniky Burian. Jde totiž o formulaci týkající se založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně Národní galerie, v roce 1796. V textu o GASK postrádá veškerou logiku. Na obou projektech, ponecháme-li stranou otázku jejich původnosti, překvapí

J s m e s v ě t o v í / GASK se ve své nové reklamní kampani srovnává s největšími světovými muzei umění

též jejich obecnost a nekonkrétnost. Řada pasáží působí, jako by byly opsány z nějaké učebnice managamentu. O galerii Šorfová i Burian na několika místech dokonce hovoří jako o firmě či společnosti. „Optimálně nastavená organizační struktura odpovídá na potřeby nové koncepce a strategie společnosti. (…) Strategicky tvořená personální politika přináší: změnu firemní kultury; jasnou identitu společnosti,“ můžeme číst v obou projektech. Při bližším pohledu dostává trhliny i Šorfové předchozí činnost. Své profesní zkušenosti značně nadsazuje. Týká se to jak jejího působení v Museu Kampa (viz reakce Medy Mládkové v minulém čísle), tak i odborného vzdělání a práce v zahraničí. Ve vyjádření pro Kutnohorský deník se například oháněla tím, že absolvovala „kurzy“ prestižní americké kulturní a vzdělávací organizace Kennedy Center. Podle vyjádření tiskového mluvčího centra však šlo pouze o jednodenní seminář o fundraisingu, který se uskutečnil loni v červnu v Praze. V prohlášení pro Artalk Šorfová podobně hovoří o svých mnohaletých zahraničních zkušenostech a o tom, že „vedla i chod mezinárodní galerie DeVorzon Art v Kalifornii a Rotterdamu“. Podle majitelky galerie Barbary DeVorzon Šorfová v její galerii v Beverly Hills pracovala ani ne půl roku, od července do listopadu 2001: „Janinou odpovědností bylo pracovat přímo se mnou a dělat cokoliv, co bylo zrovna potřeba. Musím říct, že byla velice vstřícná a s jejím přístupem k práci jsem byla nanejvýš spokojená.“ O údajné pobočce své galerie v Rotterdamu nic neví. / js

AJG na rozcestí České Budějovice – Alšova jihočeská galerie (AJG) je od půlky dubna bez ředitele. Její dosavadní šéf Lubomír Bednář rezignoval, poté co audit, který si v galerii objednal její zřizovatel Jihočeský kraj, doporučil jeho odvolání. Bednář stál v čele galerie od roku 2005 a zejména v posledním roce se jeho kroky setkávaly s ostrou kritikou odborné veřejnosti. Zaměstnanci galerie jeho odchod přivítali. Pro budoucnost galerie je rozhodující, jak se nyní zachová kraj a zda na uvolněné místo vypíše řádný konkurz. Dosavadní chování krajské reprezentace mnoho důvěry nevzbuzuje. Svá nejkontroverznější rozhodnutí totiž Bendář v minulosti učinil s podporou, ne-li přímo na přání krajských politiků. Prozatímně – minimálně do září –

M i s t r T ř e b o ň s k é h o o ltá ř e : A d o r a c e Pá n ě

G a l e r i e P e t r N o v o t n ý, H e ř m a n o va 35 / foto: archiv galerie

byl řízením galerie pověřen dosavadní správce depozitáře Petr Berkovský, který je absolventem Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity a před nástupem do galerie se živil jako restaurátor. K vyhrocení situace v galerii došlo na přelomu roku, kdy Lubomír Bednář, původním vzděláním agronom, dal výpověď čtveřici zaměstnanců v čele s kurátorem sbírky starého umění Martinem Vaňkem. Oficiálně tento krok zdůvodnil nutností úspor a jejich nadbytečností. Krajský radní pro kulturu František Štangl Bednáře tehdy podpořil slovy: „V této chvíli, kdy jsou expozice dokončené, není se sbírkami tolik práce. A já myslím, že prostě není třeba, aby tam bylo tolik kurátorů.“ Vzhledem k tomu, že AJG opatruje po Národní galerii druhou nejvýznamnější a nejrozsáhlejší kolekci gotického umění a že Vaněk byl jediným zaměstnancem galerie s odpovídající kvalifikací, šlo o dosti skandální prohlášení. „Svědčí to pouze o alarmující nekompetentnosti toho, kdo takto uvažuje,“ reagovala v otevřeném dopise hejtmanovi Uměleckohistorická společnost. Martin Vaněk se domnívá, že skutečným motivem jeho výpovědi byla osobní msta. Loni na jaře totiž spoluorganizoval petici zaměstnanců galerie proti dočasnému uzavření výstavy Karla Zlína kvůli soukromému večírku společnosti Koh-i-noor. „Galerie byla donucena porušit veškeré závazky, které jsou s výstavou spojené. (…) Přerušení výstavy (bez vědomí autora) znamená ztrátu důvěry

u dalších potenciálních partnerů,“ konstatuje se v petici. Uspořádání večírku v galerii přitom osobně prosadil hejtman Jiří Zimola. Ten také protesty zaměstnanců na stránkách Českobudějovického deníku odbyl poznámkou, že se jim jen nechce pracovat. Další skandál vyvolal pracovněprávní spor, který proti AJG vede její bývalá tisková mluvčí Iva Johnová. Jeden ze svědků totiž ředitele galerie začátkem listopadu obvinil, že Bednář jej nabádal k podvodu. Měl po něm chtít, aby podepsal antidatovanou smlouvu na činnost, kterou nikdy nevykonal. Ředitel galerie chtěl s její pomocí následně dokázat, že Johnová na svou práci nestačila. V této situaci se vedení kraje začátkem ledna rozhodlo nechat fungovaní galerie prověřit nezávislým auditorem. Tento úkol byl svěřen Martinu Bezouškovi, scenáristovi a někdejšímu tiskovému mluvčímu Vítězslava Jandáka. Svou zprávu předal Bezouška vedení kraje začátkem dubna, oficiálně však zveřejněna nebyla. Hejtman Zimola pouze v Českém rozhlase prohlásil, že Bezouška doporučil hledat nového ředitele. A nebýt Bednářovy rezignace, sám by prý radě kraje navrhl jeho odvolání. / js

Galerie Petr Novotný Praha – Galerista Petr Novotný otevřel začátkem dubna pražskou pobočku své kuřimské galerie Ad astra. Provoz v Heřmanově ulici

na Letné zahájil výstavou šestadvacetiletého Jakuba Janovského. Galerii v hlavním městě Novotný dlouho plánoval. „Klienti i autoři mě přesvědčovali, že musím do Prahy,“ říká galerista, který spolupracuje s mnoha umělci žijícími a tvořícími v české metropoli. Před dvěma lety si pro budoucí galerii vytipoval několik míst. Jedním z nich byla Letná, která má díky Akademii výtvarných umění punc výtvarnické čtvrti. Příležitost se naskytla, když galerie Woxart opouštěla prostory v Heřmanově ulici. „Ještě tentýž den jsem se domluvil s majiteli domu,“ vzpomíná Novotný. Jeho výstavní síň, která sousedí s Veletržním palácem, Galerií 21. století nebo galerií Hunt Kastner Artworks, má zhruba 60 m2. Novotného pražská galerie se od původní kuřimské liší nejen názvem, ale také dramaturgií. „V Kuřimi mám pevný program v podstatě na tři roky dopředu. V Praze chci být flexibilnější. Chci reagovat na věci, které mě momentálně zaujmou, a třeba za dva měsíce je vystavit,“ vysvětluje galerista. Novotný se umění věnuje od roku 1996, kdy založil galerii Ad astra. Ta zpočátku fungovala bez vlastních výstavních prostor. Od roku 2002 sídlí v bývalé konírně zámku v Kuřimi u Brna. Za devět let své existence si kuřimská výstavní síň, která pořádá průměrně 6 výstav ročně, získala velmi dobré renomé. Její program si udržuje vysokou kvalitu. Galerie se zaměřuje především na malbu autorů střední generace – Císařovského,

zprávy

Knapa, Kovandu, Kokoliu, Matouška, Mertu, Petrboka, Skrepla, Stratila nebo Veselého. Kromě tohoto „jádra“ se Novotný soustředí na mladší generaci. Dlouhodobě sleduje klauzury pražských, brněnských a bratislavských vysokých škol. Ze zásady však nevystavuje studenty, ale až absolventy. Zatím se zaměřil na mladé slovenské malíře vzešlé z ateliéru Ivana Csudaie nebo na žáky Stanislava Diviše. Paralelně s pražskou výstavou Jakuba Janovského probíhala v Kuřimi výstava Davida Hanvalda. Po něm bude následovat Karel Štědrý. / kč

Europa Nostra Brusel/Haag – Významná památkářská cena Europa Nostra poputuje dvakrát do České republiky. V kategorii výzkumu získá cenu dvoudílná kniha historiků Karla Kuči a Jiřího Langera Dřevěné kostely a zvonice v Evropě, která vyšla před dvěma lety v nakladatelství Paseka. Za mimořádné úsilí o památkovou péči bude oceněn archeolog Tomáš Durdík, specialista na českou hradní architekturu. Předání cen proběhne 10. června v Amsterdamu. Impozantní publikaci Dřevěné kostely a zvonice v Evropě porota vybrala kvůli „významné roli, kterou by mohla hrát v zachování těchto obzvlášť ohrožených památek“. Navrhla ji také přeložit do angličtiny. Kniha

C e n u Eu r o pa N o s t r a z í s k a l a s t u d i e o d ř e v ě n ý c h k o s t e l e c h a z v o n i c í c h / foto: Europa Nostra

art + a ntiques je prvním souhrnem problematiky v celoevropském měřítku. Autoři prozkoumali a zdokumentovali více než 5 tisíc dřevěných sakrálních staveb od Anglie po Rusko a od Norska po Rumunsko. Archeolog Tomáš Durdík získá cenu za „mimořádný přínos k výzkumu, zachování a ochraně českých hradů a pevností“. Porota dále vyzvihla jeho pedagogické působení na několika vysokých školách a jeho celostní pracovní přístup, který hodnotí památky z historického, politického i uměleckého hlediska. Durdík významným způsobem přispěl k výzkumu středověkých opevnění. Prováděl vykopávky například na Křivoklátě, Týřově nebo v Jindřichově Hradci. Ceny Europa Nostra udílí od roku 2002 společně sdružení Europa Nostra a Evropská komise. Ocenění slouží jako uznání za výjimečné úsílí v oblasti památkové péče, výzkumu a vzdělávání. Každý rok je z finalistů vybráno kolem sedmi projektů, které obdrží grand prix, spojenou s finanční dotací 10 tisíc eur. V České republice v minulosti získal cenu Europa Nostra například zámek Český Krumlov nebo středočeští památkáři za restaurované Theodorikovy malby z kaple svatého Kříže. / kč

Návštěvnost 2011 Londýn – Časopis The Art Newspaper ve svém dubnovém čísle opět zveřejnil přehled nejnavštěvovanějších výstav minulého roku. Rok 2010 žádná velká překvapení nepřinesl. Žebříčku opět dominují výstavy v Tokiu s denní návštěvností šplhající přes 10 tisíc a beze změny zůstalo i pořadí největších světových muzeí. Nejvíce lidí přilákal Louvre (8,5 milionu návštěvníků ročně), na dalších příčkách se objevují British Museum (5,8 milionu) a Metropolitní muzeum (5,2 milionu). Z galerií zaměřených na moderní a současné umění chodí nejvíce lidí do Tate Modern (5 milionů), Centre Pompidou a Muzeum moderního umění v New Yorku měly shodně po 3,1 milionech návštěvníků. Z muzeí v našem sousedství si nejlépe vedl Residenzschloss v Drážďanech (1,3 milionu). Neues Museum a Pergamonmuseum v Berlíně měly roční návštěvnost 1,1 a 1 mi-

J ap o n s k ý r e k o r d m a n

lion lidí. Trojice vídeňských muzeí Belvedere, Alberina a Kunsthistorisches Museum loni navštívilo 812, 655 a 559 tisíc lidí. Jako mimořádný úspěch časopis vyzdvihuje výsledky newyorského Metropolitního muzea, které dokázalo zvýšit svou návštěvnost o 326 tisíc lidí v situaci, kdy svůj rozpočet na výstavy meziročně snížilo o 39 procent. Muzeu se osvědčily tematické výstavy z vlastních sbírek. Výstavu děl Pabla Picassa si například přišlo prohlédnout 703 tisíc diváků. Mezi nejnavštěvovanější dlouhodobě patří výstavy impresionistů a postimpresionistů. Na prvních příčkách v Tokiu, New Yorku a Paříži se však tentokrát objevily odlišně zaměřené výstavy. V Japonsku nejvíce diváků přišlo na přehlídku díla mistra klasické tušové malby 16. století, Hasagawa Tohaku. Výstavu během necelých čtyř týdnů vidělo 292 tisíc lidí, 12 116 denně. V celosvětovém žebříčku se tak umístila na prvním místě. V New Yorku byl největší zájem o fotografickou výstavu Originální kopie v Muzeu moderního umění, která se zaměřila na fotografie soch od 19. století do současnosti (8 073 lidí denně). V Paříži zvítězila výstava malířství holandského zlatého věku ze sbírek amsterodamského Rijksmusea, kterou hostila soukromá výstavní síň Pinacothèque (5 738 lidí denně). V Londýně byla nejnavštěvovanější výstava Vincenta van Gogha v Royal Academy (4 785 lidí denně). / js

dorotheum

výstava

art + a ntiques

Vyjevování Nové práce Adrieny Šimotové text: Jan Skřivánek

Schoulená na kolečkovém křesle působí Adriena Šimotová křehce a nemohoucně. Navzdory fyzickým omezením stáří však stále zůstává pronikavou pozorovatelkou údělu člověka a obrazy, které ve svých čtyřiaosmdesáti letech vytváří, jsou stejně naléhavé a intenzivní jako cokoliv z jejích ranějších prací.

Na výstavě nazvané Vyjevování (2008–2010) v Malé galerii Rudolfina představuje své kresby a frotáže z posledních tří let. Ačkoliv jejich vzniku předcházela téměř dvouletá tvůrčí odmlka způsobená sérií operací a následných rehabilitací po dvou zlomeninách nohou, zapadají Šimotové nové obrazy přirozeně do celku jejího díla. Odkázána na vozík, musela v roce 2008 opustit podkrovní ateliér na Letné, kde pracovala déle než půl století – původně ještě spolu s manželem Jiřím Johnem, který jej získal od Václava Boštíka, jenž bydlel přes chodbu –, přestěhovat se do nového bytu, a především změnit svůj styl práce. „Bylo to těžké, začít odznovu, ale mělo to své plus i minus. Člověk si musel zamést před svým prahem. Osud zametl, člověk se do toho nehrnul,“ vzpomíná na návrat z nemocnice s odstupem Šimotová. „Musela jsem začít znovu, přizpůsobit se svým možnostem, které nejsou neomezené. Myslela jsem si, že budu dělat už jen malé kresby. Můj kurátor mě ale ponoukal, ať se toho nebojím a zkouším i velké formáty, jako jsem dělala dřív.“ Pavel Brunclík, který s Adrienou Šimotovou úzce spolupracuje od konce 90. let a který je jako kurátor podepsán pod všemi jejími výstavami z posledních let včetně velké retrospektivy v Národní galerii v roce 2001, si tehdy vzpomněl na fotografie osmdesátiletého Henriho Matisse. Ten své pozdní monumentální koláže vytvářel rovněž z kolečkového křesla, a to tak, že kreslil za pomoci dlouhé tyče po papírech rozložených po podlaze. „Jel jsem do Bauhausu, nakoupil tam dřevěné lišty, aby Adriena mohla dál pracovat,“ vypráví Brunclík.

Nešlo však jen o velikost formátu, ale právě o to, aby mohla tvořit na zemi, jak byla celý život zvyklá. „Na stojanu jsem nikdy nedělala, vždycky jen na podlaze. Myslím, že je to moje obrana. Jsme zvyklí obrazy vidět vertikálně, to, že je vytvářím na zemi, mě uchraňuje od určité estetizace,“ vysvětluje Šimotová. Překážkou pro ni nebyl papír položený na podlaze, ale to, že se jej nemůže přímo dotknout, že pohyb její ruky zprostředkovává dřevěná hůlka s měkkým látkovým zakončením, kterou nabírá práškové pigmenty.

Přes překážky Takto vzniklé kresby na výstavě reprezentuje cyklus Hlavy – jedna z nich, šedofialová Hlava ve větru, se objevuje i na plakátu – a rozměrná figura na vrstveném pauzovacím papíře nazvaná K nanebevzetí, která připomíná postavu Krista na Turínském plátně. „Je zvláštní vidět ty věci pohromadě. Ty dotykové, spojené s frotáží, a ty s hůlkami,“ říká v katalogu výstavy Šimotová. „U kreseb s tyčkami jsem pracovala s distancí. Překvapovalo mě, že mé pocity u těch nejlepších věcí byly podobné, že jedno druhé nevylučovalo. Musela jsem samozřejmě dbát, aby se z kreslení hůlkou nestal dekorativní ornament. Čára, která je vedena, musí mít všechnu dostupnou citlivost záznamu.“ Ostražitost před estetizováním obrazu a dekorativností hrozící sklouznout k povrchní líbivosti je jednou z konstant díla Adrieny

S c h o u l e n í ( III ) / 2009–10 / kaligrafický papír, pigment, pastel / 234 × 97,5 cm / detail

výstava

art + a ntiques

Frotáži se Adriena Šimotová v různých obměnách věnuje od konce 80. let. Přes papír s nízkou gramáží hmatem mapovala svou vlastní tvář, předměty každodenní potřeby i celé lidské figury. Výsledná „kresba“ je vlastně barevným záznamem jejích dotyků, významotvornou součástí obrazu je však stejně tak i prázdno kolem a struktura

pomačkaného papíru. V nejnovějších frotážích vystavených v Rudolfinu se vrací k tématu lidského těla, a to jak v detailu (cykly Nohy a Ruce), tak v podobě celých figur (soubor Schoulení). Používá většinou čisté práškové pigmenty zářivých barev, takže její postavy jako by přímo vystupovaly z plochy papíru. „Je to pro mě odkrývání nějaké mysteriózní stránky, zjevování něčeho, co jinak není vidět. A má to v sobě jistě i něco z bodyartu, v těch posledních věcech možná víc než dřív,“ říká o své oblíbené technice Šimotová. Čtveřice velkoformátových frotáží z cyklu Schoulení je vrcholem výstavy. V náznaku zachycují lidskou figuru s koleny vystrčenými před sebe, sepjatýma rukama a skloněnou hlavou, člověka schouleného do sebe připomínajícího dítě v mateřském lůně či skrčence z hrobů pravěkých kultur. Pouhé čtyři barevné čmouhy – dvojice kolen, spojené ruce, hlava – se najednou stávají svědectvím o celém lidském životě. Setkávají se zde narození i smrt stejně jako strach i odhodlání mu čelit. Schoulení, jak poznamenává kurátor výstavy Pavel Brunclík, nemusí být jen gestem ukrytí se před světem, ale i vnitřního usebrání a znovunačerpání síly. „Každá ta kresba, každá ta figura má v sobě jakousi osamělost. Tím schoulením se jakoby uzavírají. Já bych chtěla, aby měli schopnost se otevřít,“ poznamenává v katalogu Šimotová. „Když připustím, že

Z c y k l u H l av y ( II ) – P o d p í r á n í / 2008 / papír, pigmenty / 100 × 70 cm

Z c y k l u H l av y ( III ) – Č e s á n í / 2008 / papír, pigmenty / 100 × 70 cm

Šimotové. Téměř v každém rozhovoru zmiňuje své obavy z „předčasné spokojenosti“, ze ztráty napětí a vnitřní autenticity. V souvislosti se svými staršími pracemi hovoří dokonce o tom, že si uměle vytvářela překážky, zkoušela nové techniky, aby nepodlehla uspokojení z již dosaženého. „Když musíte překonávat nějaký odpor, teprve hledat výsledný tvar, zbaví vás to banality, protože na ni není čas,“ vysvětluje. Šimotové díla se díky tomu vyznačují zvláštní lapidárností. Na jedné straně nechávají mnoho věcí otevřených a nedořečených, na druhé jsou velice přesné a koncentrované. Není to však přesnost získaná opakováním, dokonalost nacvičeného tanečního gesta, ale přesnost prostého lidského dotyku či okamžiku prvního setkání, jehož síla je v bezprostřednosti a nemožnosti druhého pokusu. Každý tah i pouhý letmý dotyk jsou finální a nelze je vzít zpět.

Schoulení

se dostanou ven nebo že budou mít tendenci vyjít z izolace, tak pak je účel mého zobrazení naplněn. Myslím, že je tam pořád naděje. Určitě tam naděje je a to je pro mě zásadní.“

Malé ohlédnutí Barevné frotáže z posledních dvou let v mnohém navazují na práce z let 1992–93 (Intimní stav beztíže, Nohy, Nanebevzetí, Fragmenty). Ve svém výrazu jsou však ještě oproštěnější, což jim dodává na naléhavosti. Jejich genealogii, jak ukázala výstava Malé ohlédnutí v Museu Kampa, která přehlídce v Rudolfinu předcházela, lze ale sledovat mnohem hlouběji do minulosti. Šimotové tvorba má tu vlastnost, že navzdory své značné formální proměnlivosti nepostrádá kontinuitu a i díla, která jsou si na první pohled velice vzdálená, bývají vnitřně spřízněná. „V celé své tvorbě mám etapy, kdy začínám znovu. Někomu to přijde nekonzistentní, ale k jednomu cíli může jít člověk několika cestami. To hlavní tam podle mě zůstává, k něčemu je to blíž, k něčemu dál,“ poznamenává k tomu sama autorka. Jako důležitý předstupeň frotáží tak výstava v Museu Kampa například ukázala cyklus velkoformátových perforovaných kreseb z poloviny 80. let. I na nich totiž byl jedním z hlavních prostředků autorčiny výpovědi samotný dotyk. Kresbu vytvořenou za pomoci vpichů z rubové strany následně překryla černým nebo modrým propisovacím papírem a přes něj prsty, nehtem či rydlem sledovala reliéfní linie perforace a po hmatu dotvářela konečnou podobu díla. Pracovala vkleče na podlaze, takže obraz v sobě navíc nese i otisk jejího vlastního těla, sice nepříliš zřetelný, ale přesto již přítomný. „Ve věcech, které jsem tehdy dělala, jsem došla na určitou mez, ne k cíli, ale k určitému uzavření, které bylo zároveň otevřením,“ konstatuje Šimotová. „Když jsem ty velké perforované kresby po návratu z nemocnice viděla na výstavě v Roudnici – patnáct let jsem je před tím neviděla –, tak jsem se uklidnila. Prezentují znak mého myšlení a jsou tím, čím jsem chtěla, aby byly. Nemluvím nutně o kvalitě, ale když je něco věrné samo sobě, tak má člověk klidnější spaní,“ dodává.

Z c y k l u H l av y ( IV ) – S t r á ž c e / 2008 / papír, pigmenty / 100 × 70 cm

Člověk a papír Papír jako základní médium své tvorby Šimotová používá již déle než tři desetiletí. „Je to pro mě nejbližší způsob, jak hledat realitu,“ poznamenává. K nejnovějším frotážím použila japonské kaligrafické papíry, v minulosti však pracovala s papíry nejrůznějších typů, gramáže i kvality. Své stěžejní prořezávané kresby například vytvořila z rolí vrstveného karbonového papíru, který jí přinesli přátelé z papíren v Hostinném. V tamním bývalém františkánském klášteře, sloužícím jako depozitář sbírky odlitků antických soch, na pozvání ředitelky muzea v 80. let opakovaně pobývala a tvořila. Choulostivost papíru, snadnost, s jakou může být destruován, je nedílnou součástí výpovědi děl Adrieny Šimotové. Jeho křehkost a zranitelnost se stává metaforou zranitelnosti člověka, což dál umocňuje naléhavost barevných a prostorových stop, které do něj autorka otiskuje. Nejde zde pak jen o záznam lidského kontaktu,

N o h y ( I ) / 2009–10 / kaligrafický papír, pigment, pastel / 140 × 80 cm

výstava

art + a ntiques ale o jeho zpřítomnění či přímo zhmotnění. Podobnou metaforickou roli má pomíjivost papíru i ve vztahu k tématu paměti, které je pro Šimotovou rovněž klíčové. Stejně jako papír i naše vzpomínky se v čase mění, blednou, vytrácejí se. Nebo naopak získávají na aktuálnosti, podobně jako fyzická degradace papíru může uměleckou působivost díla v některých případech spíše posilovat. Dalším důležitým tématem vedle podání svědectví o elementární lidské situaci, paměti a plynutí času je vztah ty a já, ve smyslu dialogu mezi autorkou a divákem. „Práci chápu jako pozvání k rozhovoru. Když jsme mluvili o komunikaci, pro mne je moje práce rozhovorem,“ odpovídá Šimotová ve výstavním katalogu na Brunclíkovu otázku, co ji v jejím věku pohání k další tvorbě. Komunikace je dnes nadužívané slovo, jehož obsah se mnohdy vytrácí. Šimotová jej však používá se vší vážností v jeho nejhlubším významu „sdílení“. „Žijeme sice ve své samotě, ale mluvíme, komunikujeme, dotýkáme se. Každý hledáme svůj vztah ke světu. Člověk vlastně hledá sám sebe, a čím je tomu sebepoznání blíž, tím spíš něco nachází mimo sebe. Hledáním vlastní identity poznává i identitu světa,“ napsala již před čtyřiatřiceti lety v textu k jednodenní výstavě v usedlosti Mlynářka v pražských Košířích, kterou nazvala příznačně Vymezení a komunikace.

Co obstojí Slovem, které v souvislosti s tvorbou Adrieny Šimotové zaznívá asi nejčastěji, je křehkost. Má to své oprávnění, zdaleka však nejde o nejdůležitější kvalitu jejích děl. Mnohem víc na místě mi připadá hovořit o síle, o nezdolnosti, o hledání podstaty. Její obrazy podávají svědectví o tom, co přetrvává, když se vzdáme podružností, co zbývá, když jsme připraveni o všechno. Navzdory všem ranám osudu, které Adrienu Šimotovou postihly, není v jejím díle ani stopa po rezignaci a zoufalství. A i když její život je v jistém smyslu nedílnou součástí jejího díla, nikdy svou bolest či smutek nestavěla na odiv. Jsou v jejím díle přítomny, nikdy však nejsou tím hlavním. V rozhovoru, který s ní v roce 1981 vedl Milan Kozelka, poznamenala: „Není valného rozdílu mezi tím, co žiji, a tím, co dělám.“ To, že přes svůj věk a zdravotní stav nepřestává dál pracovat, je tak vlastně plně v logice jejích celoživotních postojů. „Ateliér je teď současně i mojí ložnicí a postupně prolíná i do obývací části. Když se ráno vzbudím, mám kolem sebe rozvěšené své obrazy,“ vypráví s úsměvem. „To mi ale vůbec nevadí. Můj první pohled patří jim, a tak nejdřív poznám, jestli obstojí,“ dodává.

A d r i e n a Š i m o t o vá : V y j e v o vá n í ( 2 0 0 8 – 2 010 ) pořadatel: Galerie Rudolfinum kurátor: Pavel Brunclík sponzor: UniCredit Bank S c h o u l e n í ( I ) / 2009–10 / kaligrafický papír, pigment, pastel / 234 × 97,5 cm

termín: 7. 4.–19. 6. 2011 www.galerierudolfinum.cz

Staňte se předplatitelem časopisu Art+Antiques a získáte: Slevu 165 Kč oproti koupi na stánku Spolehlivou distribuci do vaší schránky Slevu na vstupném do partnerských galerií Možnosti předplatného: roční (11 čísel) 825 Kč půlroční (6 čísel) 500 kč roční (studentské) 660 Kč Jak objednat? na webu: www.artantiques.cz emailem: predplatne@ambitmedia.cz faxem: 284 011 847 telefonicky: 800 300 302 poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9

inzerce

artâ&#x20AC;&#x160;+â&#x20AC;&#x160;a ntiques

hÂ&#x2DC;Â&#x17D;:Â&#x2018;BĂŞÂ&#x2021;SÂ?

Â lÂ |sh BVLDF TPCPUB TUBSĂ? UJTLZ HSBmLB PCSB[Z OĂ&#x2C6;CZUFL TPDIZ LPCFSDF IPEJOZ TLMP QPSDFMĂ&#x2C6;O LFSBNJLB TUĆťĂ&#x201C;CSP Ă?QFSLZ [CSBOĆŠ WBSJB

"VLĆŚOĂ&#x201C; EÇ&#x2026;N ;F[VMB )MJOLZ D #SOP

AFRIKA-ASIE-OCEĂ NIE

,BUBMPH POMJOF XXX QBQJMJP D[ 5FM GBY

JUDr. VĂĄclav ProĹĄek AukÄ?nĂ agentura aÂ A n t i kva r i ĂĄt P r o ĹĄ e k aukce od r. 1990, sĂĄlovĂŠ aukce 4â&#x20AC;&#x2030;Ă&#x2014;â&#x20AC;&#x2030;roÄ?nÄ&#x203A;, internetovĂŠ aukce prĹŻbÄ&#x203A;ĹžnÄ&#x203A; Na Zlatnici 28, 147 00 Praha 4; tel. [+420] 241 431 006 e-mail: prosekant@wdr.cz; www.prosekant.wdr.cz

si VĂĄs dovoluje pozvat na svoji 8 8 . A UKC I k n i h , g r a f i ky, foto g r a f i Ă aÂ r u ko p i s ĹŻ konanou vÂ pĂĄtek 27. kvÄ&#x203A;tna 2011 od 18,00 hod. vÂ hotelu Expo (VĂ˝staviĹĄtÄ&#x203A; Praha), Za elektrĂĄrnou 3, PrahaÂ 7

W W W. P R I M I T I V N I U M E N I . C Z

prodejnĂ galerie umÄ&#x203A;nĂ pĹ&#x2122;ĂrodnĂch nĂĄrodĹŻ

Katalog (120 KÄ?) kÂ dostĂĄnĂ od 16. 5. na naĹĄĂ adrese aÂ ve vybranĂ˝ch praĹžskĂ˝ch antikvariĂĄtech. ObjednĂĄnĂ katalogu poĹĄtou (140 KÄ?). On-line sledovĂĄnĂ aukce aÂ pravidelnĂŠ internetovĂŠ aukce na naĹĄich webovĂ˝ch strĂĄnkĂĄch. Alfons Mucha, dopis, 1932

aukce

Aspoň Goyen Praha – Poslední březnovou neděli zahajovala svou aukční sezonu síň Meissner-Neumann. Prodalo se 63 procent z celkových více než tisíce katalogových čísel výtvarného umění a starožitností, dohromady za více než šest milionů korun.* Přes zajímavou nabídku však kupující jevili zájem téměř výhradně o drobné položky řádově do 80 tisíc korun. Výrazné sběratelské chefs-d’oeuvry nechali bez povšimnutí. Výjimkou a nejdražším dílem odpoledne se stal titulní olej Přívoz významného holandského krajináře 17. století Jana van Goyena. Jak uvádí katalog, práce i kresebná studie k tomuto obrazu jsou publikovány v autorově monografii. Vyvolávací cena nesignovaného plátna činila 805 tisíc korun. Prodalo se nakonec ještě o dva příhozy lépe, za 920 tisíc korun. U Meissner-Neumann už před dvěma lety jedno van Goyenovo dílo prodali, za Holandskou krajinu datovanou rokem 1636 dal tehdy kupec 575 tisíc korun. Z 29 na 184 tisíc korun vylétl olej V pasáži (1969) od Karla Součka, jehož ceny v loňském roce dosti překvapivě rostly. Druhý Součkův olej vzrostl na dvojnásobek, na 57,5 tisíce korun. Dále se prodala kytice Jana Slavíčka (69 tisíc korun), anonymní Podobizna šlechtice, jež vylétla z 11,5 na 80,5 tisíce korun, a stříbrný nástolec nesoucí mísu z rubínového skla, za vyvolávaných 86 tisíc korun. Částku 69 tisíc korun zaplatil kupec za lavírovanou kresbu Cválající hříbě čínského malíře z poloviny 20. století.

W e n B o r e n ( W e n P o - Ž e n ): V h l o ub i ba m bus ů a t i c h u l o t o s ů ( d e ta i l) / Dynastie Ming horizontální svitek, tuš a akvarel na papíře / délka 710 cm / cena: 2 065 000 Kč

Bez zájemce naopak zůstala řada nejvýraznějších položek aukce, ať už výjimečné rané plátno Alfonse Muchy Pohádková bytost (4,5 milionu korun), pařížská večerní Place de la Republique od Édouarda Leona Cortèse (794 tisíc korun), Špálovo Koupání z roku 1916 (1,38 milionu korun) či zajímavá sochařská kompozice V loutkovém divadle rumunského sochaře Demetera Chiparuse (92 tisíc korun). / mch

Svitek napodruhé Brno – Na první letošní aukci domu Zezula v sobotu 2. dubna se z téměř 700 položek starožitností a uměleckých předmětů prodalo 448, tedy slušných 64 procent. Čtveřice děl byla vydražena za více než sto tisíc korun, jedna položka překonala milionovou hranici. Celkový obrat aukce činil přes 6 milionů korun. Nejsledovanějším předmětem odpoledne byl sedm metrů dlouhý čínský svitek, malo-

J a n J o s e p h s z va n G o y e n : P ř í v o z / 1652 olej na plátně / 55 × 65 cm / cena: 920 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.

vaný tuší a akvarelem na papíře, dražený už v loňské červnové aukci. Tehdy dosaženou překvapivou částku 1,7 milionu korun však kupec nezaplatil. Výrazné asiatikum s tradičním námětem učenců meditujících v údolí řeky se nyní prodalo ještě o pět příhozů lépe za částku dva miliony korun. Společnosti se tentokrát podařilo o díle dohledat o něco více informací než loni, vysokou cenu přesto nedokáže nikdo českých odborníků úplně přesně vysvětlit. Z asiatik zaujala ještě dvojice porcelánových zásobnic s víkem, jejichž cena vzrostla ze 70 na 118 tisíc korun. Téměř třetinu katalogu tvořila nabídka grafiky, kresby a starých tisků. O většinu z těchto položek byl velký zájem. Na dvojnásobku vyvolávací ceny, na 10,6 tisíce korun, skončil například Pašijový cyklus 32 mědirytů podle barokního malíře Michaela Willmanna. Kupce nalezla také čtveřice grafických listů Václava Hollara, z nichž nejdražší, Ilustrace k Ezopovým bajkám, dosáhla 13 tisíc korun. Velký zájem byl také o historické pohlednice. Vzácná dvojice pohlednic s automobilovou tematikou vydaných na počátku 20. století bratry Lumièrovými vylétla až na 4,7 tisíce korun. Z novějších prací na papíře uspěla dvojice froasáží Ladislava Nováka, jež dosáhly shodně 21 tisíc korun, trojnásobně cena vzrostla u litografie Václava Špály (9,4 tisíc korun). Z novějšího výtvarného umění se prodal nejlépe, za trojnásobek vyvolávací ceny, variabil Radoslava Kratiny (118 tisíc korun), kupce našla také dvojice krajin Fratiška Kavána (61 a 45 tisíc korun). Výrazný byl vzrůst ceny plátna Muž s holí a rancem od Antoše Frolky (z 30 na 189 tisíc korun). Ceny tohoto málo známého malíře lidových námětů v posledních letech překvapivě rostou. Z nabídky variabilií našel za vyvolávací cenu 448 tisíc korun kupce

aukce

art + a ntiques

Rubens i Kupecký

Op l a k ává n í K r i s ta / konec 16. stol. lipové dřevo / 81 × 62,5 cm / cena: 448 400 Kč

výrazný dřevěný reliéf Oplakávání Krista ze závěru 16. století, dílo české či dolnorakouské provenience. Desetinásobného nárůstu dosáhla bronzová socha Berberského jezdce (60 tisíc korun), zájem byl o Soubor jezdeckých bičíků (40 tisíc korun) či unikátní Hodinky důstojníka SS ve tvaru lebky (77 tisíc korun). / mch

Vídeň – Ve dnech 12. a 13. dubna se Dorotheu uskutečnily první z letošních velkých aukcí společnosti, zaměřené na umění 19. století a na staré mistry. Dohromady obě aukce vynesly 10,6 milionu eur. Mezi draženými položkami bylo i několik zajímavých bohemik. V kategorii umění 19. století šlo o obrazy Františka Tkadlíka a Adolfa Chwaly. Oba se prodaly s výraznými cenovými nárůsty. Tkadlíkovi Strážní andělé za 400 tisíc korun (16,16 tisíc eur), Chwalova Říční krajina za 250 tisíc korun (10 tisíc eur). Vzhledem k cenám na českém trhu se nicméně v obou případech jednalo o mimořádně výhodné koupě. Ze starého umění je třeba jmenovat portrét Johanna Michaela von Gotter od Jana Kupeckého, který je protějškem k portrétu Ludmily Magdaleny von Gotter ve sbírce pražské Národní galerie. Obraz se prodal za 1,5 milionu korun (61,3 tisíc eur), víc jak trojnásobek očekávané ceny (více o tomto

OPRAVy: V minulém čísle jsme chybně uvedli, že obraz Myslivci od Josefa Čapka, vydražený na aukci Adolf Loos Apartment and Gallery za 2,64 milionu korun, byl přiklepnut za vyvolávací cenu. Ve skutečnosti byl vydražen s třemi příhozy nad minimální podání. V Ročence ART+, v studii věnované surrealismu jsme k obrazu Zbytek noci od Toyen přiřadili chybnou popisku. Jde o dílo vydražené na aukci Galerie Kodl za 15,84 milionu, nikoliv o kresbu prodanou za 220 tisíc korun. Správná popiska je na straně 83 v přehledu milionových položek. Chyby jsme se dopustili také v žebříčku historicky nejdražších děl českých aukcí na stejné straně. Na 10. příčce má být správně obraz Georgese Braqua Zelené umyvadlo, vydražený v květnu 2008 na aukci společnosti 1. Art Consulting za 13,57 milionu korun. Čtenářům i dotčeným aukčním síním se za tyto chyby omlouváme.

inzerce

AUKCE

STARÉ EVROPSKÉ UMĚNÍ

28.5.2011 OD 14:00 MÍSTO KONÁNÍ: Kaiserštejnský palác Malostranské nám. 23/37 Praha 1

Jan Petr Brandl

VÝSTAVA: 26.5.2011, 10:00 - 18:00 27.5.2011, 10:00 - 18:00 28.5.2011, 10:00 - 14:00

GALERIE ARCIMBOLDO Krupkovo náměstí 3, 160 00 Praha 6 T: +420 603 511 971, E: info@arcimboldo.cz www.arcimboldo.cz

1. Art Consulting Brno – Praha

S O B O T A ZVEME VÁS NA AUKCI OBRAZŮ 14. 5. 2010 v 13.30 hod. Topičův salon VYBRANÝCH MISTROVSKÝCH DĚL Praha 1, Národní třída 9

DAY SALE PRAGUE

kompletní katalog i s fotografiemi najdete na www.acb.cz další informace poskytneme na telefonu 603 424 913 email: brno@acb.cz, praha@acb.cz, tel. galerie: 224 232 500, 542 214 789

inzerce

art + a ntiques

PRO VÁS PŘIPRAVUJE PRESTIŽNÍ AUKCI V BRNĚ VÝZNAMNÉ OBRAZY, UMĚLECKÉ PŘEDMĚTY, STAROŽITNOSTI, ŠPERKY BRNO – NEDĚLE 29. 5. 2011 od 11 hod, Jílová 2, 639 00 Brno, tel.: 543 213 482, 602 755 594

V aukci bude zařazeno kolem 250 položek, z toho cca 2/3 tvoří obrazy různých technik. Ostatní položky jsou sběratelské a umělecké předměty. Mezi jinými budou zastoupeni:

Prohlídka aukčních položek rovněž Jílová 2, Brno: ve čtvrtek 26. 5. od 15 do 17 hodin, v pátek 27. 5. a sobotu 28. 5. od 10 do 17 hodin. V den aukce pokračuje prohlídka od 9 do 11 hodin.

Ota Janeček „Viklan“, olej na plátně, Jan Smetana „Torzo starého stromu”, galerijní olej na plátně z r. 1967, František Janoušek „Surrealistický motiv”, galerijní olej na plátně z r. 1930, Alois Kalvoda „Krajina s chalupou”, nádherný olej na kartonu, Josef Jíra „Bledulky od Strnadů”, olej na plátně, 1989, Bohumír Dvorský „Žňová krajina”, olej na plátně, B. S. Urban „Ležící ženský akt” z roku 1932, Trophime Bigot (1579–1650) „Petr zapírá Krista”, barokní olej na plátně, 105 × 125 cm Dále pak např. Josef Procházka, Jindra Husáriková, Miroslav Netík, Marcel Krasický, Josef Multrus a řada dalších.

Josef Jíra

Bohumír Dvorský

Všechny položky budou publikovány na internetových stránkách www.aukcnidum.cz, informace rovněž na info@aukcnidum.cz a na 602 555 363, 602 755 594 ZVEME VÁS K ÚČASTI NA AUKCI SPOLEČNOSTI AAA – ANTIKVITY ART AUKCE, KTERÁ MÁ REALIZOVANÝ NEJVĚTŠÍ POČET AUKCÍ OBRAZŮ A UMĚNÍ V ČESKÉ REPUBLICE.

www.aukcnidum.cz, info@aukcnidum.cz

MEISSNER

NEUMANN

Přehled termínů konání aukcí v roce 2011 Aukce budou konány v kongresovém sále hotelu InterContinental (Pařížská 30, Praha 1) Výstava dražených předmětů se koná tamtéž vždy dva dny před aukcí.

Dates of auctions in year 2011 Auctions are held in the congress hall hotel InterContinental (Pařížská 30, Prague 1) The items to be sold at the auction will be displayed in the same place always two days before the sale. 2/2011 3/2011 4/2011 5/2011

neděle/Sunday neděle/Sunday neděle/Sunday neděle/Sunday

22. 05. 2011 18. 09. 2011 06. 11. 2011 11. 12. 2011

Kontakt: Jugoslávských partyzánů 20, 160 00 Praha 6 tel./fax: +420 233 342 293, tel.: +420 233 343 194 e-mail: info@aukce-neumann.cz website: www.aukce-neumann.cz

aukce

F r a n t i š e k T k a d l í k : T ř i s t r á ž n í a n d ě l é / 1822

P e t r Pav e l Rub e n s : K r i s t us a J a n K ř t i t e l ja k o d ě t i

olej na plátně / 63,5 × 78 cm / cena: 16 160 eur

olej na plátně / 111,7 × 148,9 cm / cena: 558 030 eur

díle v rubrice Na trhu). Výrazný nárůst zaznamenal i drobný alegorický výjev Pravda vítězí nad časem od Bartholomea Sprangera, malovaný na mědi (necelých 500 tisíc korun; 19,8 tisíc eur). Nejdražším dílem obou aukcí se stal obraz Kristus a Jan Křtitel jako děti od

Petra Pavla Rubense, který se prodal za 558 tisíc eur, víc jak čtyřnásobek předaukčního odhadu. Druhý nabízený Rubens, mytologická scéna ze sbírky pařížské větve bankéřské rodiny Rothschildů, se prodala za 200 tisíc eur. Největším překvapením aukce umění 19. století se stala cena

280 tisíc eur za dívčí portrét od Eugena von Blaas. Rostoucí zájem o umění 19. století aukční síň ilustruje na příkladu Spící rybářky od Friedricha von Amerlinga. V roce 1994 byl tento obraz vydražen za 554 tisíc šilinků (přibližně 40 tisíc eur), nyní za 145 tisíc eur. / js

inzerce

AUKCE

ASIATIKA

29.5.2011 OD 14:00 MÍSTO KONÁNÍ: Kaiserštejnský palác Malostranské náměstí 23/37 Praha 1 VÝSTAVA: 26.5.2011, 10:00 - 18:00 27.5.2011, 10:00 - 18:00 28.5.2011, 10:00 - 14:00 29.5.2011, 10:00 - 14:00

GALERIE ARCIMBOLDO Krupkovo náměstí 3 160 00 Praha 6 T: +420 603 811 873 E: info@arcimboldo.cz www.arcimboldo.cz

inzerce

art + a ntiques

Partnery www.artplus.cz jsou aukční domy: 1. Art Consulting / Arcimboldo / Dorotheum / Galerie Art Praha Galerie Kodl Meissner-Neumann / Prague Auctions / Sýpka / Vltavín / Zezula

Kolíbal Stanislav (1925) Dva čtverce, dva kruhy a diagonála, 2004 65 x 65 cm sign. Kolíbal 2004

27. AUKCE VÝTVARNÉ UMĚNÍ STAROŽITNOSTI A DESIGN v neděli 22. 5. 2011 ve 13.30 h palác Žofín – Praha 1

předuakční výstava Galerie U Betlémské kaple Betlémské nám. 8, Praha 1 15.–20. 5. 2011 10.00–18.00 hod. 21. 5. 2011 10.00–16.00 hod. katalog na www.sypka.cz Aukční dům Sýpka Brno-Praha tel. 608 958 322, 542 210 973

Charles & Ray Eames Křeslo Vitra

zn. nálepkou Herman Miller International Collection, Vitra, 80./90. léta 20. stol.,návrh Charles & Ray Eames v r. 1950, výška 83 cm, šířka 65 cm, výška sedáku 50 cm

na trhu

Jan Kupecký text: Marcela Chmelařová Autorka je historička umění.

Staré umění je dnes tak trochu popelkou. Jde mimo všechny módní trendy a v aukčních sálech příliš mnoho emocí nevzbuzuje. Jeho ceny jsou ve srovnání s klasickou modernou zlomkové. Zájemci často neprorazí bariéru nedůvěry, neznalosti, předsudků a nejistých atribucí. Jen hrstka zasvěcených tuší, kolik otazníků a skrytých příběhů s sebou pod nánosy času může nést jeden „běžný“ barokní portrét.

Koncem května jde do prodeje v pražské síni Arcimboldo zajímavá Podobizna muže, připsaná jednomu z největších barokních portrétistů střední Evropy Janu Kupeckému. Obraz je dílem restituovaným před deseti lety ze sbírek Galerie výtvarného umění ve Zlíně a jeho historie stojí za pozornost. Před válkou jej získal do své kolekce židovský podnikatel Emil Salus (1884–1952), zaměřující své sběratelské záliby především na umění 19. a 18. století. Jako starý mládenec vkládal tento pražský továrník všechny prostředky do své záliby. Roku 1939 se mu před emigrací podařilo převést většinu obrazů do fondu Baťovy firmy ve Zlíně, odkud se pak po válce dostaly do nově zakládané krajské galerie. I když se v Salusově sbírce, ostatně jako v každé, vyskytovaly i sporné položky, jeho vkus nebyl vůbec špatný. Zlínské galerii dodnes zůstalo její nejkvalitnější jádro, 14 špičkových děl, jež od restituentů vykoupila. Je mezi nimi proslulá schikanederovská kolekce, po dvou obrazech Brožíka, Procházky, Chwaly, ale také Navrátil, Čermák, a dokonce i olej signovaný I. K. Ajvazovským. V části navrácené dědicům byla také trojice portrétů připisovaných Janu Kupeckému. Jeden z nich, Portrét muže v květinovém rámu, byl vydražen před osmi lety na aukci Galerie Pictura za 990 tisíc korun. Druhým je právě

P o d o b i z n a m u ž e (C h r i s t o f H o c h m a n n v o n H o h e n au ) olej na plátně / 76 × 62,5 cm / vyvolávací cena: 490 000 Kč (bez 20% přirážky)

na trhu

art + a ntiques

P o r t r é t J o h a n n a M i c h a e l a v o n G o t t e r / 1725 olej na plátně / 90 × 69 cm / cena: 61 300 eur / Dorotheum 19. 4. 2011

podobizna z Arcimbolda, dnes označovaná za Portrét rady Christofa Hochmanna von Hohenau. K mání je za vyvolávací cenu 588 tisíc korun (všechny ceny obsahují aukční provizi). Christofa Hochmanna von Hohenau zachytil Kupecký na portrétu, který známe z rytiny Bernarda Vogela. Na grafice, na rozdíl od muže z našeho plátna, je rada Hochmann zachycen v bohatě zdobeném oděvu a vyřezávaném křesle, ležérně nesa k ústům šálek kávy. Není však zcela jasné, koho ze šlechticů vlastně grafika zachycuje, zda jde o Georga Christofa (1664–1726), či Heinricha Christofa (1661–1719). Členy norimberské městské rady byli oba, Georg byl současně tajným sekretářem sasko-lauenburgského vévody, Heinrich právníkem a zástupcem města v říšské radě. Kupecký jej tak mohl portrétovat už ve Vídni. Jejich mladší bratr,

Ernst Christof (1670–1721), původně také určený pro hvězdnou světskou kariéru, se stal příznivcem radikálního protestantského pietismu a působil jako zanícený kazatel a mystik. V Norimberku byl stíhán a perzekvován. Svou slávou však nakonec oba své příbuzné předčil. Je tedy možné, že oním neznámým na našem portrétu je právě charismatický kazatel Ernst Christof, jehož vliv byl i po smrti značný. Tomu by nasvědčovala také prostota šatu zobrazovaného i jistý výrazový „purismus“ použitých malířských prostředků. Malíř Johann Kupezky (1666–1740), jak se vždy podepisoval, strávil dětství v Uhrách, kam jeho rodiče uprchli před náboženským útlakem z Čech. Malířské školení získal u Švýcara Benedikta Klause na zámku Holíč a ve Vídni. Dlouhá dvě desetiletí pak strávil v Římě. Do Vídně se vrátil až roku 1707

na pozvání knížete Adama z Lichtenštejna. Zde se z něj stal vyhledávaný portrétista nejvyšších kruhů. Do svých služeb se jej snažil získat i samotný císař. Malíř chlubící se českým původem naše území navštívil patrně jen dvakrát. Roku 1711 portrétoval v Karlových Varech ruského cara Petra Velikého a o pět let později se v Praze zřejmě setkal s Petrem Brandlem a portrétoval několik zdejších měšťanů. Roku 1723 z obavy o bezpečnost rodiny přesídlil do Norimberku, kde v létě 1740 zemřel. V Německu jeho úspěšná kariéra žádaného portrétisty pokračovala. O jeho přízeň usilovali anglický král i dánská královna. Kupeckého díla jsou tak dnes rozeseta po sbírkách celé střední a jižní Evropy. Jejich cena se v posledních letech pohybuje jen v řádech statisíců, výjimečně šplhajíc nad milion korun. Cenový rekord drží portrét Susanne Kupecké vydražený na jaře 2007 u Meissner-Neumann za 2,3 milionu korun. Zatím poslední Kupecký, Portrét Johanna Michaela von Gotter, byl dražen minulý měsíc ve vídeňském Dorotheu. Obraz, který má svůj ženský pandán ve sbírkách pražské Národní galerie, stál nového majitele v přepočtu 1,5 milionu korun. Podle ředitele Sbírky starého umění Víta Vlnase galerie koupi zvažovala, ale s ohledem na technický stav malby a rozsah přemaleb od ní nakonec upustila. Aukční síň potvrdila, že mezi dražiteli bylo i několik zájemců z České republiky, k identitě vítěze aukce se však odmítla vyjádřit. Působivá Podobizna muže v nabídce Galerie Arcimboldo zatím neřekla své poslední slovo. Nevíme přesně, zda zobrazeným je skutečně někdo z rodu Hochmann von Hohenau, či některý jiný měšťan, třeba i český. Prostota výrazových prostředků, působivě soustředěných výhradně na výraz tváře a rezignujících na jakékoliv další atributy, nám o jeho původu a postavení příliš mnoho neprozradí. Nevíme ani, zda jde o dílo z rukou samotného Kupeckého, či některého z pozdějších následovníků. Detailní stylová a restaurátorská analýza zatím nebyla provedena. Přesto jde o přitažlivý portrét, jenž má své kouzlo. Také bohatě řezaný barokní rám mu dodává na důstojnosti. Své tajemství si však nese dál vstříc novému majiteli.

aukční, prodejní a výstavní galerie Galerie Kodl, s. r. o.

Vítězná 11, Malá strana 150 00 Praha 5 otevřeno: 10–13, 14–18 h

tel.: 251 512 728 mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Václav Radimský: Říční rameno, olej na lepence, sign. vpravo dole, rozměry 72 × 102 cm

Dovolujeme si Vám oznámit, že připravujeme prodejní výstavu Václava Radimského (1867–1946) v průběhu letních prázdnin. Již nyní přijímáme mistrovy obrazy do prodeje a tímto Vás srdečně zveme! kodl – tradice od roku 1885

portfolio

art + a ntiques

Patrik Hábl text: Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury.

Pro pětatřicetiletého Patrika Hábla byl iniciační pobyt v Petrohradu, kde v roce 1997 studoval na Akademii Muchina. Tady ho zcela omámila krajina, která se v nejrůznějších mutacích stala leitmotivem jeho budoucí tvorby. Zamrzlé moře, nekonečné pláně, otevřený horizont se staly mohutným impulsem pro jeho malby. Od počátku se však nejednalo o popis morfologie krajiny, ale spíše o malířskou meditaci na toto téma.

Především severská krajina ve své nesmírné rozlehlosti je pro Hábla posvátnou veličinou, sakrálním místem tušeného, ve kterém se postava poutníka ztrácí, pohlcena prostorem bez konce. Z tohoto pojetí se zcela přirozeně vyvinuly malby se symbolistním vyzněním, inspirované, nebo mnohem spíše duchovně spřízněné s Edwardem Munchem, Janem Zrzavým, Karlem Černým, ale i Casparem Davidem Friedrichem. Po návratu z Ruska si Patrik Hábl odskočil ze svého mateřského ateliéru malby u profesora Nešlehy na VŠUP do ateliéru

experimentální grafiky na AVU pod vedením Vladimíra Kokolii. Zdá se, že tato zkušenost byla pro další vývoj jeho práce zásadní. Z krajiny sestoupil do jejích vnitřních struktur a v souladu s Kokoliovým přístupem ho začal zajímat univerzální řád. Ještě v petrohradské Ermitáži dělal analýzy kompozice ikon, které mu vyjevily přísně geometrické sestavy. Zákonitosti geometrie jakožto jakési základní matrice všech hmotných jevů se pak odrazily v sérii kruhů, rastrů a průniků seskupených v intuitivních kompozicích. Přestože v linii Háblovy tvorby mohou vy-

znívat jako mírné odbočení, zůstávají pro její vývoj esenciální. Právě odtud se totiž odvíjí pevná logika uspořádání přírodních struktur, které se v Háblově díle prosadily v posledních letech. Kurátor Richard Drury v této souvislosti v textu k Háblově loňské výstavě Avoid a Void v pražské Galerii Dolmen výstižně použil citaci z Mircey Eliadeho: „sledujeme tvůrcovo zoufalé úsilí osvobodit se od ‚povrchu‘ věcí a pronikat do hmoty, aby v ní mohl odkrývat její konečné struktury. Zbavit se forem a objemů, sestoupit do vnitřku hmoty tak, aby v ní odhalil tajné či závěrečné modality, to nejsou u umělce operace zaměřené k objektivnímu poznání, ale dobrodružství vyvolaná jeho touhou uchopit hlubinný smysl plastického vesmíru.“ Studie geometrických kompozic vnesly do Háblových maleb prvek pohybu. Začal zaznamenávat vlnění moře, tetelení vzduchu, proudění, vření, víření, chvění materie i její zánik – pohlcení nicotou. Tu pro něj symbolizuje černá barva, jejímiž skvrnami zanáší plochu obrazu tak, že z původní formy zůstává jen náznak, prosvítání. Roku 2009 maluje sérii černých obrazů, pro něž je signifikantní název jednoho z nich: Tma na tmě. Hustou, až neprůstřelnou černotou tu probleskují jen jakési přísliby světla – barvy.

Vyvrcholením dynamiky v Háblově tvorbě je zapojení barvy do tvůrčí procedury jakožto aktivního spolučinitele. Hmota akrylu se v náhodných cákancích rozlévá, zasychá, sráží se, zamrzá, praská. Malíř vstupuje do procesu tím, že barvu vytírá, otiskuje, roztírá, a doslovuje tak potenciál obrazu, který vznikl vlastně automaticky. Náhoda je tak spolutvůrcem obrazu, jehož vytváření připomíná rituál podobný věštění z kávové sedliny. Roku 2009 vzniká i soubor maleb Květy, kde z rozčeřené hladiny vyplouvají monolitické barevné útvary evokující ve své zlověstné kráse atomové hřiby. Je proto pochopitelné, že Háblovy obrazy byly letos v dubnu zastoupeny na mezinárodní výstavě Nuclear unfair v berlínské galerii Arthouse Tacheles, která byla zasvěcena jaderné katastrofě v Japonsku. V loňském roce přibral do své tvorby prvek negativu. Na rozrastrované, vesměs černošedé plochy vylévá bílou barvu, kterou následně vytírá. Vznikají tak skelety tušených tvarů, které připomínají fluida na fotografiích ze spiritistických seancí. Autor sám zde působí spíše jako médium, jako prostředník sdělení, jehož nositelem je sama barva. Ta jako by byla nadána vlastní vůlí, která se prosazuje skrze malířova gesta. Černá jako symbol nicoty se znásobuje použitím černého sametu jakožto podkladu pro ataky bílých explozí. Jak malíř hmotu vylité barvy vysává, nebo naopak roztírá, samet vytváří vlastní reliéf. Aktivní podíl materiálu na výsledném obraze se tak ještě umocňuje. V květnu a červnu je možné se s Háblovými obrazy setkat na výstavě Snozřivosti v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích. Její název odkazuje k tomu, že v Háblových malbách a litografiích se čím dál více prosazuje snový automatismus, který nechává promlouvat nevědomé vrstvy osobnosti. Autor tento princip podporuje svými pokusy malovat ve tmě. Odpadá tak nejen racionální korektiv, ale především snaha estetizovat. Zůstávají jen gesta a barva. Malíř se tak vtěluje do mytické postavy slepce, která bloudila jeho mlžnými pláněmi už v polovině 90. let. Zrak se obrátil dovnitř a byl nahrazen zřením, vnější krajina se transformovala v krajinu vnitřní.

S k e l e t y / 2010 / akryl, plátno / 100 × 80 cm

L e h k o s t / 2011 / akryl, plátno / 145 × 100 cm

rozhovor

art + a ntiques

Šťastné budovy Rozhovor s architektkou Momoyo Kaijimou text: Karolina Jirkalová, Ondřej Hofmeister foto: archiv Bow-Wow

Japonský architektonický ateliér Bow-Wow tvoří dvojice Yoshiharu Tsukamoto a Momoyo Kaijima. Výjimečná je jejich práce s vnitřním prostorem budov, který se volně přelívá mezi různými výškovými úrovněmi. Mezinárodně známé jsou také jejich výzkumy současných japonských měst či umělecké intervence do veřejného prostoru. Galerie Jaroslava Fragnera přivezla do Prahy výstavu, kterou Bow-Wow připravili pro loňské bienále v Benátkách. U příležitosti derniéry této výstavy přiletěla do Prahy také Momoyo Kaijima.

V posledních letech pracujete i mimo Japonsko, jaké jsou největší rozdíly v projektování v Japonsku a v Evropě? Je i není v tom rozdíl. Když nás osloví někdo z Evropy, osloví nás na základě projektů, které jsme dělali v Japonsku. A pochopitelně nechtějí, abychom svůj přístup měnili. Podmínky, ve kterých tady architekti pracují, jsou ovšem úplně jiné – ať už se to týká rozpočtu, konstrukcí či materiálů. Ale pro nás je každý projekt jedinečný, hledáme nejlepší řešení pro konkrétního klienta a místo, takže podstata naší práce zůstává stejná. Ale samozřejmě v Evropě musíme prostudovat mnohem víc věcí, než se pustíme do práce. Je to jiný svět. Velký rozdíl je asi v konstrukci a v materiálech, japonská architektura na rozdíl od evropské v podstatě vůbec nepoužívá cihly… Cihly nejsou moc vhodný materiál pro japonské podmínky, nejen kvůli malé odolnosti vůči zemětřesení, ale i kvůli ceně – jsou u nás poměrně dost drahé. Naopak dřevo je velmi levné a pro naše podmínky se velmi dobře hodí. Máme pořád ještě hodně dobrých tesařů, s nimiž můžeme při realizaci úzce spolupracovat. A pořád ještě máme i dost lesů.

Samozřejmě v husté zástavbě je s použitím dřeva trochu problém kvůli požárním předpisům, takže se staví spíše z betonu nebo se používají ocelové konstrukce. Ve vašich domech je jen minimum izolací, stěny jsou velmi tenké, díky čemuž působí domy subtilně. Je v Japonsku vůbec aktuální téma nízkoenergetických domů? V severní části Japonska, kde je chladněji, přece jen nějaké izolace potřebujeme. Také okna, jejich orientaci a sílu skel přizpůsobujeme přírodním podmínkám. Izolace i dvojitá skla jsou ale dost drahé, takže je to otázka rozpočtu klienta. Regulace v tomto směru žádné nemáme. V teplejších částech Japonska to není problém, tam teplota v podstatě neklesá pod nulu, spíš je potřeba chladit a větrat v teplých měsících. Životnost dnešních japonských domů je velmi krátká, nějakých 20 až 30 let. Co to znamená pro konstrukci staveb a především pro architektonický koncept? Průměrná životnost japonského domu je podle statistik 26 let. Souvisí to s poválečnou situací, kdy byl nedostatek peněz a používaly se nekvalitní materiály, takže většina domů z tohoto období se musela

rozhovor

velmi brzy přestavět nebo nahradit novými. Dalším důvodem je vysoká cena pozemků a především dědická daň – když nová generace zdědí po rodičích či prarodičích dům, musí zaplatit dědickou daň, která se blíží polovině ceny pozemku. A protože tolik peněz nemají, tak nezbývá než pozemek rozdělit a část z něj prodat. My se ale snažíme navrhovat domy trvalejší – dřevěné na 40 nebo 50 let, betonové konstrukce pak vydrží i 100 let. Velmi rychle se však mění životní styl a požadavky na bydlení a s každou novou generací je potřeba stavbu upravit. To se ostatně dělo i v historii – japonské dřevěné domy se často přestavovaly a upravovaly, základní konstrukce byla velmi flexibilní. Vaše realizace ale příliš flexibilně nepůsobí, jsou do posledního detailu navržené na míru konkrétním uživatelům… V Japonsku máme jiné pojetí vybavení domu – tady u vás flexibilita znamená velký prázdný prostor, kam si s sebou nový uživatel přinese veškerý nábytek a vybavení. V Japonsku se tradičně všechno odehrává na podlaze, ta je základním prvkem interiéru. Takže my především definujeme strukturu podlahové plochy, která je často velmi členitá, a samozřejmě spolu s klientem určujeme i využití toho kterého prostoru, ale nemyslím si, že je problém to v budoucnu změnit podle nových požadavků. Snažíme se také dát každému prostoru jiný charakter – jeden je velmi světlý, jiný zase hodně veliký, tenhle je intimní, tady je betonová podlaha. Je to velmi důležité pro organizaci života lidí. Život Japonců byl vždy velmi disciplinovaný a je takový i dnes, byť v jiném slova smyslu než dřív.

p o n y ga r d e n / 2008

art + a ntiques Nábytek ve vašich realizacích jako by prorůstal domem a v podstatě již nelze říct, kde končí nábytek a kde začíná dům – schod je zároveň lavice, knihovna je zároveň stěna… Je to tak. V tradičních japonských domech v podstatě žádný nábytek nebyl – nábytkem byla podlaha, případně futon. Jídelna se změní v ložnici tak, že na podlaze roztáhnete futon, v tom je japonská flexibilita. Bow-Wow formulovalo vlastní teorii s názvem „behaviorologie“, jmenuje se tak i vaše poslední kniha. Můžete vysvětlit základní principy tohoto přístupu? Chceme dostat do projektování aspekt času, proměnlivost. Behaviorologie je založena na třech formách chování – první je chování lidí, kdy a jak se pohybují, jedí, spí, druhou formou je chování vnějších vlivů, větru, vody, tepla, světla, třetí pak chování domu. Možná vám to zní divně, že se může dům nějak chovat, je to určitá personifikace. Dům se přizpůsobuje podmínkám – na horách, kde je sníh, mívá šikmou střechu, v Maroku naopak plochou. Tato proměnlivost formy domu hodně vypovídá o charakteru místa, jeho podnebí, ale i sociálním podmínkám a kultuře. Je to dost blízko architektonické typologii. V podstatě dialog mezi formou a prostředím. Naším cílem je propojit, sladit chování těchto tří elementů. Jakým způsobem studujete chování konkrétních klientů? Nejlepší formou je dialog. Mluvíme s nimi o jejich způsobu života, harmonogramu dne, specifických potřebách. Když za námi přijdou, mají většinou již připravený určitý scénář, nad kterým potom diskutujeme.

d o ub l e c h i m n e y / 2008

Ptáme se, proč chtějí nový dům. Někdo odpovídá, že potřebuje větší pracovnu, jiný, že má velké množství knih, které potřebuje někde uložit. Snažíme se dostat co nejhlouběji, zjistit, co je opravdu podstatné. Jejich scénáře často zjednodušujeme, protože jejich realizace by byla příliš náročná a drahá. Během dialogu si klienti musí ujasnit, jak žijí, jaké prostředí jim vyhovuje a také jaké jsou jejich plány do budoucnosti. Pracujete trochu jako divadelní scénografové – vytváříte prostředí pro určitý scénář… Trochu tomu tak je. Ale během diskusí se vyhýbáme osobním otázkám, nepřekračujeme určitou hranici, držíme se své role… Klienti se nestávají našimi přáteli, vše je čistě na profesionální úrovni. I v tom se možná japonská zkušenost liší od té západní. Tato distance však zároveň znamená vzájemný respekt. Je pro vás důležitý urbánní kontext? Z našeho pohledu vypadá urbánní krajina velkých japonských měst značně chaoticky… Záleží na konkrétním místě. Tokio je relativně nově postavené město, v podstatě celé vzniklo po druhé světové válce. Lze v něm ale číst jednotlivé periody – první generace domů, postavených v padesátých letech, jsou hodně ovlivněné Amerikou; pak domy druhé generace z let šedesátých a sedmdesátých, kdy převažoval racionalistický přístup a začal se masově používat beton, dále stavby z období ekonomické bubliny, kdy se rozvíjel komerční sektor a stavělo se velmi okázale, a konečně domy z „post-bubble“ éry, která je výrazně střízlivější. Tyto jednotlivé vrstvy v Tokiu existují, ale samozřejmě jsou hodně promísené a městské části se od sebe navzájem tolik ne-

liší jako třeba čtvrti tady v Praze. I v Japonsku jsou však místa, kde dodnes stojí tradiční architektura, mnoho historických dřevěných budov však bylo zničeno v období po druhé světové válce, kdy se výrazně změnil japonský životní styl. Dnes zažívá tradiční architektura renesanci a také již existuje památková péče. Myslíte, že architektura může ovlivnit charakter nebo chování lidí? V podstatě behaviorologie naruby… Změnit člověka je velmi obtížné. Každý má v sobě předpoklady k určitému chování, které jsou dané jeho vrozenými vlastnostmi, výchovou, zkušeností a tak dále. My můžeme svou architekturou pouze některé způsoby chování podpořit, revitalizovat. Například stimulovat lidi k tomu, aby více a novým způsobem využívali veřejný prostor. Nabídnout jim příjemnější prostředí, ukázat jim různé možnosti, otevírat jim oči. Řada lidí si například neuvědomuje, že tradiční dřevěný dům, přestože je tmavý a nekomfortní, má i mnohé výhody – například posuvné dveře, které umožňují naprosté otevření domu a propojení s venkovním prostředím. Možná i díky těmto velkým posuvným dveřím byla v tradičních vesnicích tak silná lokální komunita. Behaviorologii používáte ve všech měřítkách, od drobné architektury až po urbanismus. Měli jste již možnost si právě toto největší měřítko ověřit? Teď například navrhujeme náměstí s dopravním terminálem v jednom satelitu severně od Tokia. Snažíme se vést široký dialog s občany, zjistit, jaké jsou jejich představy o tomto místě. Zkoušíme experimentálně různé možnosti využití náměstí, třeba tak, že na

t r e a d m a c h i ya / 2008

rozhovor

art + a ntiques

t r e a d m a c h i ya ( i n t e r i é r) / 2008

asfalt nakreslíme možné budoucí uspořádání a všichni se několik dní chovají tak, jako by to tam už bylo. Tuto diskusi nad budoucí podobou vedeme už tři roky. Ale myslím, že je to důležité. Podoba veřejných budov a prostranství je úzce spojena s lokální identitou, s hledáním toho, co mají lidé v daném místě společného. Po druhé světové válce, kdy šla japonská ekonomika prudce vzhůru, nastal také velký boom veřejných staveb. Ale politici nějak zapomněli komunikovat s lidmi, ptát se jich, v jakém prostředí chtějí žít. V Japonsku je tradičně velmi silná místní komunita, která však není v kontaktu s politickou reprezentací. Je tu tradičně velká distance, politici byli součástí vyšší vrstvy společnosti. V uplynulých šedesáti letech se tyto dvě sféry začaly postupně sbližovat. Dnes se mnoho radnic snaží navázat dialog s občany, není to však jednoduché. Jako prostředníci často působí například odborníci z univerzit nebo my architekti. Vstupujeme do toho jako třetí, nezávislá strana. Výzkumy, které jste dělali v Tokiu, byly financovány městem, nebo to byla vaše soukromá iniciativa? Například Pet Architecture byla naše vlastní iniciativa, zajímalo nás to. Teprve poté, co jsme vydali několik knih, nás začali oslovovat lidé zvenčí. Nejdříve z galerií a uměleckých center, pro které vzniklo několik našich projektů. Až poté se na nás začali obracet politici. Zrovna před měsícem jsme dokončili knihu o problematice řízení

města, pojali jsme to trochu jako dětskou knížku, s množstvím obrázků a jednoduchým textem. Je věnovaná právě vztahu politiků a obyvatel města, hledání cesty ke společnému cíli. Jaký je vůbec vztah Japonců k veřejnému prostoru? Je to opět trochu jiné než v evropské kultuře. Například náš dům stojí v centru Tokia, v zástavbě malých domu tzv. urbánní vesnice. A já skoro každý den ráno uklízím ulici před naším domem. Je to určitý pocit sdíleného prostoru – ulice je prostor, o který se dělíme, a také sdílíme odpovědnost za to, jak vypadá. V Evropě je to striktně odděleno – dům je můj, ulice je veřejná. V Japonsku je to mnohem odstupňovanější, hranice mezi soukromým a veřejným není tak ostrá jako tady. Studovali jste u architekta Kazunariho Sakamoty na Tokijském technologickém institutu. Pro jeho tvorbu je důležitým tématem obyčejnost, všední den, což rezonuje i ve vaší práci. Dá se říct, že jste součástí nějakého širšího proudu v japonské architektuře? Japonskou architekturu lze strukturovat podle generací – jejich přístup se měnil spolu s ekonomickou a sociální situací v zemi. Naše tzv. „post-bubble generation“ nemá k dispozici takové rozpočty jako generace předchozí, navrhujeme především malé rodinné domy, pracujeme s běžnými materiály. Naším tématem je malý dům ve městě, vztah sou-

n o r a h o us e / 2006

kromého a veřejného. Stavby předchozí generace nám často připadají bláznivé, velmi formální, nebo dokonce hloupé. Máme pocit, že je teď ten správný čas přemýšlet o samotném městě, a nejen o jednotlivých domech. Já jsem vyrostla v Tokiu, mám ho ráda a chci přispět k jeho skutečnému životu, nejen se zabývat nějakou formální hrou. Napříč generačním dělením jdou ještě další linky, které souvisí především se školami. My jsme součástí proudu vycházejícího z TIT – Tokio Institute of Technology. Tuto linii tvoří především zmíněný Kazunari Sakamoto a jeho předchůdce Kazuo Šinohara. V této tradici se více přemýšlí o samotných budovách, a nejen o vnějším vzhledu, jde nám o reálné kvality, které stavby přinášejí do lidského života. To je podle mě skutečný význam architektury. Také děláme hodně

Tokijský ateliér Bow-Wow založili v roce 1992 architekti Yoshiharu Tsukamoto (1965) a Momoyo Kaijima (1969). Do mezinárodního povědomí se dostali především díky knihám, ve kterých se zabývají analýzou urbánního prostoru japonských velkoměst – například Pet Architecture Guidebook či Made in Tokyo. Tsukamoto s Kaijimou pracují inovativním způsobem s vnitřním prostorem

výzkumů, zajímají nás sociální otázky, fungování společnosti, zkrátka nejširší kontext architektury. V knize Behaviorogy používáte termín „happines of the building“. Co přesně tento termín znamená? Živý a pohodlný prostor, kde se lidé cítí dobře, je tam příjemná teplota – úplně základní kvality. Zároveň je v tomto sousloví obsažena radost z vytváření architektury. Na vzniku každého domu se podílí velké množství lidí, nejen klient a architekt, ale také řada dalších odborníků a řemeslníků. „Happines of the building“ znamená, že všichni tito lidé jsou s výsledkem společné práce spokojeni a jsou na dům hrdí.

budov, a jsou tak schopni navrhnout pohodlný dům i na velice malý, zbytkový pozemek. Ve spolupráci s uměleckými centry vytváří Bow-Wow instalace do veřejného prostoru, jejichž cílem je posílit místní komunitu. V posledních letech projektují i mimo Japonsko, například v Dánsku či ve Francii. V ateliéru dnes pracuje kolem deseti architektů.

téma

art + a ntiques

Krásné staré stroje Nové expozice v NTM text a foto: Karolina Jirkalová

Nové stálé expozice Národního technického muzea spíš než nadšení vyvolávají otázky. Jaká je dnes role vědeckého muzea? Má především vzdělávat, nebo představovat to nejcennější ze svých sbírek? Má fungovat jako učebnice, nebo spíš krásná podívaná? A co se tu vůbec máme dozvědět?

Muzejní instituce mají od svých počátků dva základní úkoly – shromažďovat, uchovávat a zkoumat cenná díla, ale také je prostřednictvím stálých a krátkodobých výstav zpřístupňovat veřejnosti. Způsob plnění tohoto poslání se však samozřejmě vyvíjel a vyvíjí – ať už jde o to, co sbírat, jak exponáty uchovávat a z jakých hledisek je studovat, nebo jak sbírky prezentovat. Od exkluzivní události, kdy vás po sbírce vodil pan majitel, až po dnešní otevřené muzejní expozice, které slouží nejširší veřejnosti. Velký posun v pojetí smyslu stálých i krátkodobých muzejních výstav se odehrává právě v posledních letech. Především u vědeckých muzeí je ve světě čím dál větší důraz kladen na vzdělávací funkci, a to několika směry – návštěvník by měl nejen pochopit, jak jednotlivé exponáty fungují, ale také by se měl něco dozvědět o jejich historickém a společenském kontextu. „Co to je? Jak je to uděláno? K čemu to slouží? Změnilo to svět? Co to znamená pro mě?“ na takové otázky chce například odpovídat expozice technického muzea v Berlíně. A k tomu už pochopitelně nestačí jen oprášit staré exponáty, seřadit je podle roku výroby a elegantně je nainstalovat do vitrín. Zvlášť děti, které tvoří většinu návštěvníků technických i jiných vědeckých muzeí, se nespokojí jen s pasivním prohlížením. A dospělí zase chtějí vědět víc o historickém pozadí exponátů.

Instituci muzea samozřejmě nelze zaměňovat za tzv. „science center“ či „IQ parky“, které nemají žádné sbírky a jejich cílem je herní formou přiblížit určitý matematický či fyzikální princip. Hlavní devizou muzea zůstávají autentické exponáty, právě za nimi sem návštěvníci přicházejí. Jde jen o to, jak s nimi v expozici zacházet, čím je doplnit, jak je navzájem propojit a jak o nich informovat. I zcela tradiční muzejní expozici, která stojí pouze na sbírkových předmětech, lze udělat srozumitelně, poučně a zajímavě. Většina muzeí se však snaží cenné sbírkové kusy přeci jen více či méně doplnit názornými exponáty, dohledat mezioborové souvislosti, vtáhnout návštěvníka do dialogu.

Jde to Důkaz, že je možné vytvořit interaktivní mezioborové vědecké muzeum, kde se ke slovu dostanou i historické exponáty, najdeme ostatně hned za našimi hranicemi. Německé muzeum hygieny v Drážďanech, které se profiluje jako „muzeum člověka“, vytvořilo novou stálou expozici v roce 2005. Ústřední téma – člověk – je zde nahlíženo ze všech možných úhlů, od biologického přes sociální až po kulturní. Jednotlivé dimenze však nejsou zpracovány do zvláštních expozic, ale všechny se navzájem doplňují, podporují nebo i znejisťují v jedné komplexní výstavě. Vzájemná souhra panuje také mezi cennými

p o h l e d d o d o p r av n í h a ly

sbírkovými předměty a četnými interaktivními a multimediálními instalacemi – heslem muzea je „žasnout – poučit se – vyzkoušet“. Jeho cílem je také nabízet „nezávislé veřejné fórum pro dialog mezi vědou a společností“. A snad každý, kdo drážďanské muzeum navštívil, bude souhlasit s tím, že se jim tyto proklamace daří naplnit. A nejen stálou expozicí, ale také dočasnými tematickými výstavami, které jsou připraveny se stejnou důkladností i vtipem. Přestože se v expozicích objevují historické exponáty, nejde zde primárně o přiblížení dějin oboru – vše je vztaženo ke člověku a vědě 21. století. Expozice nejsou „krásné“, ale zato maximálně dialogické, provokují nejen k vyzkoušení, ale také k přemýšlení v souvislostech. Německé muzeum hygieny je zkrátka stejně tak muzeum myšlenek, jako muzeum objektů.

Jde to? Národní technické muzeum je podle své zřizovací listiny „vědeckým pracovištěm s funkcí dokumentační, prezentační, metodickou a informační v oblasti vědy a techniky“. V zásadě by tedy mohlo směřovat podobným směrem jako drážďanské muzeum hygieny. Už z úvodního textu webových stránek NTM je však zřejmé, že zvolilo jinou cestu. Je to instituce „specializovaná na muzejní exponáty technického cha-

rakteru“ a své „sbírky dokumentující vývoj vědy, techniky a průmyslu v českých zemích“ pak také prezentuje veřejnosti. Velká část kurátorů pak vnímá muzeum velmi tradičně jako „chrám techniky“. Nové expozice jsou ale zároveň v tiskových materiálech muzea popisovány jako krok směrem k „moderním formám muzejní prezentace“. Také pohled na jména autorů architektonického řešení jednotlivých expozic vyvolává nadějná očekávání – jsou to převážně tvůrci mladší generace, za nimiž stojí kvalitní realizace. Jejich řešení expozic navíc bylo vybráno prostřednictvím soutěží. Vstupme tedy dovnitř – nově otevřených stálých výstav je zde pět: Doprava, Fotografický ateliér, Tiskařství, Astronomie a Architektura, stavitelství a design. Nejblíže vchodu je umístěna expozice s názvem Fotografický ateliér. Bohužel však v poli silné přitažlivosti dopravní haly, vůči níž je nenápadný nápis nade dveřmi bezmocný. Nevelkou místnost, kde je maketa fotografického ateliéru z přelomu 19. a 20. století a také exponáty dokládající vývoj fotografie, tak většina návštěvníků mine. Zatím také není dokončena, jde jen o úvod připravované expozice Foto-kino. V dopravní hale je naopak i ve všedním dopoledni dost plno. Velkorysý prostor dvorany je stejně jako dřív plný historických dopravních prostředků. Jejich umístění bylo do značné míry dáno

téma

art + a ntiques

o c e l o v ý p l e c h a p o r o r o š t y v d o p r av n í h a l e

technickými parametry – auta a vlaky úplně dole kvůli nosnosti, motocykly na první galerii, která je o něco širší než zbývající dvě, létající stroje do vzduchu. Vyšší galerie pak představují aviatiku, cyklistiku a vodní dopravu.

Složité partnerství Soutěž na architektonické řešení dopravní haly vyhrál v roce 2006 tým architektky Marcely Steinbachové. Jejich návrh počítal například s průhledem do depozitářů, s dalekohledy, kterými byste mohli sledovat detaily zavěšených letounů, a také s multimediálními instalacemi, kde byste se dozvěděli víc o dobovém kontextu exponátů. V zadání soutěže ostatně stálo, že architekt má být „partnerem pro dotvoření výstavní a komunikační koncepce expozice“. Partnerství s dlouholetým kurátorem Petrem Kožíškem však bylo od začátku problematické. Sepsal dokonce proti vítěznému architektonickému řešení petici, kde se ohradil proti tomu, aby expozice vypadala jako „matějská pouť“. Muzeum má podle něj sloužit především exponátům a až potom lidem. A nové doplňující instalace a pomůcky by jen ubíraly místo sbírkovým předmětům. Spory mezi architekty a některými kurátory pak provázely celou realizaci.

Z architektonického hlediska je nakonec expozice dosti zdařilá, hala byla očištěna od novodobých nánosů, zábradlí galerií a kovové konstrukce natřeny na bílo. Všechny nové prvky pak sjednocuje průmyslová estetika – jsou tu pororošty a plechy, vitríny z jednoduchých ocelových profilů, odhalené elektroinstalace. Architekti však určitě nepočítali s tím, že muzeum zavře obě zadní schodiště propojující jednotlivé galerie, snad aby se jim návštěvníci po expozici příliš „nemotali“. Téměř všechno je tu jen pro oči – snad na každém metru narazíme na cedulku s výmluvným piktogramem – nevstupovat, nedotýkat se. Jaké poučení, jaké informace si odsud návštěvník odnese? V podstatě jen to, jak vypadají historická auta, motorky, kola nebo letadla. Samozřejmě že krásně. Jsou navíc zrestaurované tak, aby vypadaly jako nové, žádné nabourané narezlé auto tu (na rozdíl třeba od berlínského muzea) nenajdete. Ale jak vůbec funguje spalovací motor, který auta pohání? A jak to, že se letadlo udrží ve vzduchu? A co znamenalo rozšíření automobilismu pro společnost, jak změnilo města a krajinu? Jaké jsou možné budoucí alternativy? Na tyto dětské i dospělé otázky zde žádné odpovědi nenajdete. Jako bychom snad ani nebyli v technickém muzeu, ale v muzeu designu.

pohled do e xpoz ice t i sk ař s t v í

Ztichlé stroje Přesto je dopravní hala pro všechny věkové kategorie největším zážitkem z celé návštěvy muzea. Je to pochopitelné – i malé dítě má nějakou zkušenost s kolem, autem či letadlem, a má se tak čeho chytit, s čím srovnávat, na co navazovat. Zato o patro výš, v expozici Tiskařství, se ocitáme na zcela neznámé půdě – stroje samy o sobě neříkají většině návštěvníků téměř vůbec nic. Architektonicky je expozice opět zvládnutá výborně, architekt Kryštof Štulc zde vytvořil atmosféru staré tiskárny – od stropu visí autentické černé tovární lampy, omítka je zašlá a oprýskaná a plazí se po ní černí pavouci elektrických drátů, kolem dokola jsou ochozy s šedým trubkovým zábradlím a pletivem. Návštěvník však bezradně bloumá mezi obřími naolejovanými stroji a nemá se čeho chytit. Na informace je výstava celkem skoupá, nemáme šanci si názorně prohlédnout, případně si vyzkoušet, jak takový tiskařský stroj funguje. Zato nám kurátoři dali „jedinečnou“ možnost dotknout se starého rádia, modrého otřískaného plecháčku a umělé klobásy v dioramatu přibližujícím pracoviště tiskaře. Děti tak obejdou dva tři stroje, adolescenti promítnou svůj obraz na zeď a netknuti poznáním záhy odcházejí. Zdrží se jen milovníci starých strojů nebo ti, kdo o tiskařství již něco vědí.

Přitom právě vývoj polygrafie měl přímou vazbu na společnost a kulturu a vyloženě se nabízí tuto rukavici zvednout. Vynález knihtisku i každá další větší změna v tiskařské technologii se odrazila nejen v grafickém designu, ale také v dostupnosti a rozšíření tiskovin, potažmo vzdělání obyvatelstva. Proč například nesrovnat, jak se lišily výtisky vzešlé z jednotlivých typů tiskařských strojů, jak byly drahé, jaké grafické možnosti ta která technologie poskytovala, jak se pracovalo s ilustracemi atd. Zkrátka propojit vývoj polygrafie s dějinami knižní kultury, žurnalistiky, grafického designu…

Stopař bez průvodce Ve druhém patře nás čeká velmi působivá expozice Astronomie. Autoři z ateliéru Projektil se inspirovali současnou představou o struktuře hmoty ve vesmíru. Návštěvník je pasován do role tuláka po setmělém prázdném prostoru vesmíru, kde je obklopen zářícími hvězdami exponátů, které jsou všude kolem něj. Dalekohledy, sextanty a další vědecké přístroje nejsou umístěny ve vitrínách, ale ve vlastním galaktickém světě za ohýbaným sklem. Pocit, že jste se ocitli v nekonečném prostoru, ještě násobí zvuk – čtené komentáře k několika různým tématům se mísí v nesrozumitelný a všudypřítomný šepot.

téma

Poučení o dějinách pozorování vesmíru se vám dostane hned u vchodu, kde je na stěně umístěna časová osa. Z plánovaných čtyř obrazovek s podrobnějšími informacemi k přelomovým okamžikům poznání vesmíru však nakonec kvůli šetření zůstala jen jedna. V rámci samotné expozice je pak umístěno několik demonstrativních pomůcek, například sluneční hodiny nebo sextant. Spolupráce mezi kurátorem Antonínem Švejdou a architekty zde probíhala výrazně lépe než v případě dopravní haly. Oproti původnímu libretu se nakonec ustoupilo od několika dioramat, například repliky ochozu Belvederu s Tychem de Brahe a Johannesem Keplerem. Nejen že tyto „scény“ nezapadaly do celkového architektonického konceptu, ale v rámci vymezeného prostoru pro ně ani nebylo dost místa.

e x p o z i c e as t r o n o m i e

art + a ntiques I zde by však stopař velmi ocenil nějakého zasvěceného průvodce, který by mu prozradil více souvislostí. Ostatně systém audioprůvodců, který je samozřejmostí ve většině evropských muzeí, v Národním technickém muzeu (doufejme, že jen prozatím) chybí.

Kovářova kobyla Architektonicky nejslabší z dosud otevřených výstav NTM je paradoxně expozice Architektura, stavitelství a design, kterou navrhl David Vávra. Je to přitom jediná tuzemská stálá výstava, která se věnuje vývoji české architektury. Už při vstupu zarazí pastelové barvy a sádrokartonové příčky, které kontrastují s čistým a střízlivým řešením předchozích expozic. Toto poněkud kulisovité vyznění podporují ještě nejrůznější stavební a dekorativní prvky (například kusy zábradlí, mříže, sloupové hlavice), které doplňují základní plán výstavy. Dramaturgie hlavní části expozice stojí na „slohových etapách“, což je trochu překvapivé, vzhledem k tomu, že výstava pokrývá českou architekturu období od konce 19. století až po současnost. Návštěvník po vstupu intuitivně zamíří vlevo, po pár metrech se však expozice rozlívá do stran a člověk neví, kudy jeho chronologická trasa vede. A ztrácet se velmi rychle začne i v dějinách architektury – krátké texty obsahují jen vnější popis, jak vypadá ten který sloh, aniž by se jakkoli dotkly podstaty „stylových“ změn, tedy nového způsobu uvažování o architektuře a urbanismu. Celou poválečnou éru české architektury pak autoři sfoukli na jediné cedulce o dvou odstavcích. U vchodu do expozice je sice elektronický infostánek s dotykovou obrazovkou (stejně jako v Tiskařství), ten ale neumožňuje bezprostředně konfrontovat informace s exponáty. Hlavní pozornost zde po právu patří modelům významných budov – část z nich byla nově vytvořena právě pro tuto expozici. Bohužel není dodržen postup, kdy šuplíky pod některými modely více rozvádějí téma, které exponát navozuje. Naopak zde často najdeme dokumentaci k projektům, které s modelem vůbec nesouvisejí. Smutným vyvrcholením této chronologické části výstavy je instalace panelů soutěže Stavba roku, která má reprezentovat architekturu po roce 1989. Soutěž Stavba roku nemá mezi architekty velkou prestiž, je považována za soutěž stavařskou a také ji zaštiťuje Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Tomu odpovídají i nominace, které pocházejí převážně od stavebních firem, a porota, kde dominují stavební inženýři. Krom panelů je zde i šest modelů oceněných staveb, které jsou výmluvným dokladem, že soutěž opravdu nevypovídá o kvalitách české architektury – není mezi nimi ani jedna z klíčových polistopadových staveb. Bezradné vyznění konceptu expozice ještě zvýrazňují samoúčelné kóje, které zabírají značnou část sálu. Najdeme zde různé scény: veřejné prostranství konce 19. století s replikou lavičky a pítka, dále kubistické zátiší s modelem lampy Emila Králíčka nebo dvě „pracovny“ architektů – jednu z 19., druhou z 20. století… U architektury platí výše vznesené výtky ohledně absence širšího kontextu dvojnásob. Právě architektura je velmi úzce spjata s nejen s konkrétním místem, ale také s dobovou politickou, ekonomickou, sociální a kulturní situací. A už proto, že jsme v technickém muzeu, nelze opomíjet také provázanost architektury s technologickými a mate-

e x p o z i c e a r c h i t e k t u r y, s tav i t e l s t v í a d e s i g n u

riálovými inovacemi – právě v dotčeném období došlo ke snad největším změnám stavebních a konstrukčních technologií v celých dějinách oboru. To vše by mělo větší smysl než stávající žánrové výjevy.

Shrnuto Nelze se ubránit pocitu, že v týmu, který připravoval nové expozice NTM, někdo chyběl. Mezi kurátory sbírek, kteří se dlouhá léta starají jen o své exponáty, jejich restaurování a kondici, a architekty zeje velká propast. Kurátor chce pochopitelně do expozice dostat co nejvíc svých miláčků, protože je (a často právem!) přesvědčen o jejich hodnotě. Úkolem architekta je zase smysluplně rozčlenit prostor, navrhnout či vybrat všechny potřebné nové prvky interiéru, zvolit vhodné materiály – dát zkrátka expozici jednotnou tvář. Chybí zde výstavní expert, dramaturg, skutečný kurátor výstav, je jedno, jak mu budeme říkat. Každopádně to musí být člověk s širokým rozhledem, a především zkušenostmi s tvorbou výstav. „To je vleklý problém českých muzeí a galerií,“ souhlasně přikyvuje muzeolog Ladislav Kesner. „Scénáře výstav dělají lidé, kteří jsou specialisté na konkrétní obor, ale mají jen velmi omezené zkušenosti s výstavnictvím. Nechápou, že výstava je svébytné médium, se kterým je třeba umět zacházet.“ O něco lépe než klasické muzejní expozice jsou na tom podle Kesnera výstavy výtvarného umění. Výtvarní kurátoři přece jen připravují výstavy relativně často, někdy i několikrát

za rok, zato expozice v klasických muzejních institucích se mění jednou za několik (někdy i desítek) let. Není také nezbytně nutné, aby roli výstavního kurátora zastával zvláštní „výstavní expert“, je možné vytvořit širší tým (sbírkový kurátor, výtvarník, grafik, architekt, historik atd.) který bude společně od začátku pracovat na scénáři i konkrétní podobě expozice. Ani fundovaný, zkušený a tvůrčí tým však nemůže začít zodpovědně pracovat, pokud nemá jasné zadání. Muzeum si musí napřed ujasnit, jaké je jeho dnešní poslání, jakou chce hrát roli a jaké expozice chce návštěvníkům nabídnout. „Nejvíc nás na začátku překvapilo, že muzeum nemá žádnou celkovou koncepci,“ říká architektka Bohdana Linhartová z ateliéru Projektil, spoluautorka expozice Astronomie. Právě tento fakt se zřejmě nejvíce podepsal na celkovém vyznění nových expozic Národního technického muzea. Některé se podařily lépe než jiné, celek však působí rozpačitě. K výsledku jistě nepřispělo, že během rekonstrukce a přípravy nových expozic z vedení muzea postupně odešli dva ředitelé – Tomáš Kupec a Horymír Kubíček – a jejich odchody se neobešly bez skandálů. Nový ředitel Karel Ksandr má však ještě dost šancí zrealizovat kvalitní expozice, a to nejen v historické budově na Letné. V areálu bývalé železniční výtopny pražského Masarykova nádraží má vzniknout Železniční muzeum, v pivovaru a hospodářské části kláštera v Plasích na Plzeňsku se zase připravuje Centrum stavitelského dědictví.

profil

art + a ntiques

Magdalena Abakanowicz text: Kateřina Černá foto: Jan Kosmowski

Bez znepokojujících objektů polské sochařky Magdaleny Abakanowicz (1930) se už několik let neobejde žádná velká výstava ženského umění. Nyní je budeme moci vidět na její retrospektivě v Muzeu umění Olomouc. V roce 2008 se její díla objevila na výstavě WACK! The Feminist Revolution v newyorském centru současného umění MoMA PS1 a rok nato na přehlídkách elles@centrepompidou a Gender Check ve vídeňském Mumoku. Přestože poznávací značkou Magdaleny Abakanowicz jsou od 70. let skupiny existenciálních figur z pytloviny, kurátorky ženských výstav si většinou vybírají její tvorbu z 60. let. Jde o takzvané abakany.

Abakany

A ba k a n y – Č e r n é o d ě v y / 1974 / sisalové vlákno, kovová konstrukce / 5 × 1,8 × 0,6 m a 5 × 2 × 1 m

Tímto pojmem, odvozeným od autorčina příjmení, označili polští kritici v roce 1965 mohutné trojrozměrné tkaniny, které překročily hranice užitého umění. Přestože Abakanowicz vystudovala v letech 1950–54 na varšavské akademii textilní výtvarnictví, její ambice byly od začátku sochařské. To se projevovalo jak smyslem pro monumentalitu (abakany mívají kolem tří až pěti metrů), tak silně vyvinutým citem pro povrch. Kromě klasických materiálů jako len, vlna nebo konopí začala při tkaní používat různě silné provazy, koňské žíně a pevná sisalová vlákna, která s pomocnicí Stefanií Zgudkou trpělivě rozmotávaly z vysloužilých lodních lan. Kombinací různých typů materiálů získala Abakanowicz hutnou a členitou strukturu, která působila velmi organickým dojmem. Jednou poznamenala, že rostlinná vlák-

na, s nimiž pracuje, se podobají vláknům, z nichž jsou složeny lidské tkáně. Odsud už pro ni byl jen krok k závěru, že její tkaniny jsou svým způsobem živé organismy. K jejich živosti navíc přispívalo i to, že se odpoutaly od stěny, kde měly jako správné textilní dekorace zůstat viset. Místo toho umělkyně svá hrubě tkaná roucha a ovály zavěsila na dráty do volného prostoru, a vytvořila tak instalaci. Objekty se začaly chovat jako regulérní sochy. Nikoliv ovšem jako sochy klasické. Instalace Magdaleny Abakanowicz téměř doslova naplňovaly kritéria „otevřené formy“, která koncem 50. let formuloval polský architekt Oskar Hansen. Podle něj diváci neměli chodit kolem umění, ale měli jím přímo procházet. Umělecké dílo nemělo být izolovaným objektem, ale sdíleným prostředím.

Úspěch a zlom Otázkou je, co se v tomto prostředí vlastně sdílelo a jak instalace z mnohametrových textilií působily. Napovědět nám mohou dobové fotografie. Na jedné z nich se Abakanowicz ztrácí mezi pásy svých organických tkanin jako mezi stromy v lese. Autorka sice odmítala své abakany vysvětlovat, ale když je popisovala, mluvila o nich vždy jako o objektech, které ji dokázaly přenést zpátky do magického světa jejího předválečného dětství. Po úspěchu na Mezinárodním bienále tapiserie v Lausanne (1962) a na bienále v São Paulu (1965) začala umělkyně vystavovat ve významných světových galeriích. Pro přijetí abakanů byla zásadní série amerických výstav ze začátku 70. let. V té době se rozvíjelo feministické hnutí a textilní objekty Magdaleny Abakanowicz s dutinami uprostřed byly automaticky interpretovány jako ženská lůna. Autorka se ale čistě sexuálním výkladům bránila: „Když chcete, aby dílo pustilo diváka dovnitř, tak ho prostě rozříznete.“ Nechtěla skončit v kolonce ženského ani užitého umění. I když se svými „měkkými“ textilními plastikami v 60. a 70. letech přiblížila aktuálním trendům jako informel a postminimalismus, ve své době k nim nebyla řazena. Kolem roku 1970 vysvobodila ze svých textilií provazy a nechala je vyniknout v samostatných instalacích a akcích,

P l as t i k a z e s é r i e S e d í c í c h f i gu r / 1974–79 / juta, pryskyřice

které už s tkaním skutečně neměly mnoho společného. Doma však byla stále vnímaná jako „textilačka“. „Na Bienále tapiserií v Lausanne je každý předmět goblén. Dokonce i mé dřevěné kolo s provazem,“ stěžuje si ve své životopisné próze z 80. let, nazvané Portrét x 20. „A když vystavím stejný předmět v Nationalgalerie v Berlíně vedle Josepha Beuyse, už to není textilie, ale objekt. Tam nejezdí kritici umění, sem nejezdí kritici tkalcovství. Abakany mě proslavily, ale také zatížily hříchem, který nesmíte přiznat. Tkalcovství zavírá dveře do světa umění.“

Figury Kolem roku 1973 se Abakanowicz odklání od experimentálních objektů a instalací a začíná dělat tradičnější figurální plastiky. Recykluje při tom použité jutové pytle, snad aby všem ukázala, že na nich neutkala opravdu ani jeden řádek. Nechává do sádry otisknout lidský model a formu pak vyplňuje vrstvou pytloviny, zpevněnou pryskyřicí. Výsledkem je skořápka nebo slupka lidského těla. Fasáda, za kterou nic není, ale která přesto stojí. V souvislosti s těmito „vyprázdněnými skořápkami“ bývá často citován autorčin

profil

Mag d a l e n a A ba k a n o w i c z p ř i p r á c i n a Z á d e c h

zážitek z konce války, kdy musela se svou rodinou utéct z domova: „Vzdalovali jsme se od domu a já cítila, jak pustnu. Úplně jako by ze mě vytáhli vnitřek a vnější vrstva, která ztratila oporu, se smršťovala a ztrácela výraz.“ Na jiném místě však umělkyně říká, že v prvních jutových figurách řešila hlavně otázku, jak si lidská fantazie dotváří prázdný prostor. Pro postavy Magdaleny Abakanowicz je typické, že nikdy nejsou samy. V Grantově parku v Chicagu je možné se procházet mezi 106 a v Poznani dokonce mezi 112 figurami. Jedním z důvodů, proč umělkyně začala vytvářet davy, bylo její přesvědčení, že „umění není jen dekorace, ale také výstraha“. Zkušenost druhé světové války i studium neurologie ji utvrdily v tom, že davové šílenství není možné vymýtit, ale je třeba před ním varovat. Protože jsme „neustále svědky toho, jak instinkty a emoce utvářejí naše chování při absenci vědomí. Bezhlavý organismus na rozkaz ničí nebo uctívá.“ Na figurálních plastikách, které vytváří Magdalena Abakanowicz, jsou zneklidňující dvě věci. Za prvé to, že jednotlivci v anonymním davu nejsou stejní. Každý má svůj drobný osobní rys, jako je způsob posazení ramen nebo shrnutí juty, protože příroda prý

art + a ntiques

Z á d a / 1982 / juta, pryskyřice / instalace u kanadského Calgary

nemá ráda přesné reprodukce. Druhá věc je ještě o něco závažnější: Po delším pozorování soch může divák dojít ke zjištění, že to vlastně žádné figury nejsou. Že jsou to spíše figuríny – objekty, které mají vypadat jako lidé a mají lidi zastupovat. Tento zdánlivě banální fakt berou v úvahu i specializovaní historikové umění, jako je autorka kritické monografie Magdaleny Abakanowicz Joanna Inglot. Ta považuje za přímé inspirace soch polní strašáky. Vzhledem k tomu, že umělkyně často hovoří o svých dílech jako o zaklínadlech, není evidentně radno si s nimi zahrávat.

Abakanowicz a Čechy Aktuální olomoucká výstava Magdaleny Abakanowicz bude v novodobých dějinách již třetím pokusem představit tuto umělkyni v Čechách. K prvním dvěma došlo shodou okolností také v létě, ale bohužel nebyly příliš úspěšné. Poprvé o Magdalenu Abakanowicz a její práci projevilo zájem Uměleckoprůmyslové museum v roce 1968. Pro své Mezinárodní kolokvium o soudobé tapiserii, kam bylo pozváno padesát umělců a teoretiků z jedenácti zemí, si však nevybralo ten nejlepší termín. Mělo se uskutečnit 21. až 25. srpna. Podle zjištění kurátora Muzea

umění Olomouc Iva Bindera Abakanowicz spolu s dalšími pěti účastníky polské výpravy skutečně přijela. Po dni stanného práva bylo ovšem kolokvium zrušeno a polské umělce musel odvézt textilní výtvarník Jan Hladík svým autem mezi tanky na nádraží. V létě roku 1999 pak proběhla výstava Magdaleny Abakanowicz v Mánesu. Trvala ovšem pouhých čtrnáct dní, takže ji nebylo téměř možné zaregistrovat. Přesto ji zaznamenali kritici Jiří Hůla, Marek Pokorný a Peter Kováč, kteří vesměs vyzdvihli její kvality. Trvalou možnost prostudovat si v klidu dílo Magdaleny Abakanowicz představuje instalace jejích figur ve stálé expozici Musea Kampa, která byla otevřena v roce 2003.

Mag d a l e n a A ba k a n o w i c z – Ž i v o t a d í l o místo: Muzeum umění Olomouc, Trojlodí kurátorky: Gina Renotière, Štěpánka Bieleszová termín: 12. 5.–28. 8. 2011 www.olmuart.cz

k věci

art + a ntiques

Vybírat, vybírat, vybírat! text: Kateřina Černá

Nový kurátor fotografické galerie Langhans chce letos vystavovat snímky z Hubbleova teleskopu i pouliční módu z internetových blogů. Jeho pojetí fotografie je značně široké. Sám raději mluví o vizuálním umění.

Sedmapadesátiletý Švýcar Walter Keller uzavřel s pražskou galerií smlouvu na letošní a příští rok. Jeho první výstava C Action, která začala 30. března a potrvá do 15. května, představuje luxusní fotografický časopis C a fotografy z jeho okruhu. Následovat bude výstava snímků pouliční módy, dále fotografie autorů z východní

Evropy a ženské fotografie ženského těla. Výstavní program zakončí letos vědecké snímky mikrokosmu a makrokosmu. Keller je známý především díky své práci v nakladatelství Scalo, které v době své existence v letech 1991-2006 vydávalo kolem 15 uměleckých publikací ročně. K fotografii se dostal od literatury a etnologie,

které ovlivnily jeho pohled na umění. „V naší společnosti jsou umělci vlastně něco jako šamani. Vytvářejí si své vlastní, velmi osobní totemy – umělecká díla, která někdy mluví i k ostatním a jindy zůstávají nesrozumitelná,“ říká kurátor a dodává: „V umění jdu vždycky po obsahu.“ Keller také stál u zrodu prestižního uměleckého magazínu Parkett, jenž vychází v Zürichu nepřetržitě od roku 1984. Jeho šéfredaktorkou byla dlouhá léta historička umění Bice Curiger, kurátorka letošního benátského bienále. „Snažil jsem se jí pomáhat a chránit ji před nejrůznějšími ekonomickými tlaky,“ popisuje svou pozici v Parkettu Keller, který se prvních 7 let staral o vydávání časopisu. Parkett se v mnoha ohledech podobá magazínu „C“, jímž se Keller uvedl v Praze. Nejdůležitějším společným rysem je pojetí jednotlivých čísel jako luxusních třísetstránkových knih, které časem vytvoří „malé muzeum a velkou knihovnu o současném umění“ (Parkett) či „encyklopedii, která by měla v budoucnosti sloužit jako referenční zdroj“ (C). Oba časopisy také vycházejí dvakrát ročně, což jim umožňuje soustředit se na několik podrobně zpracovaných témat. Hlavním rozdílem je cena: zatímco Parkett pořídíte zhruba za 750 korun, C je více než třikrát dražší.

Časopis C

K y ungwo o C hun: V ěř i t zn a men á v idě t / 2007 / C-print / Diasec / 135 × 103 cm

Časopis C založila v roce 2005 Elena Foster, manželka významného britského architekta Normana Fostera. Pro fotografii se rozhodla proto, že ji považuje za médium schopné

L i a S á ile : Whi t s table Engl a nd / 2008 / polaroid

zachytit rychlé změny, které dnes zažíváme. V současnosti má časopis za sebou 10 čísel, jež si můžeme prolistovat na pražské výstavě. Začátkem letošního dubna představil svou novou sérii. Ta by se měla vyznačovat tím, že každé číslo bude mít na starosti jeden odborník. Časopis počítá například s kurátorem Hansem Ulrichem Obristem. Dosavadní struktura časopisu byla zajímavá v tom, jak budovala povědomí o dějinách oboru, a tím pádem i jeho sebevědomí. V rubrice Vintage představovala klasiky fotografie (objevil se zde například i František Drtikol) a naproti tomu v oddílu Portfolio ukazovala absolutní nováčky. V rámci rubriky C Action pak zadávala umělcům zakázky na takzvané artprojekty. Odborná komise časopisu vybrala do každého čísla dva autory, kteří získali grant na vytvoření cyklu šesti až osmi fotografií. Ten se pak stal součástí umělecké sbírky časopisu, byl otištěn na jeho stránkách a bylo mu zajištěno také další šíření, například prostřednictvím výstav.

Tendence První Kellerova pražská výstava C Action dokumentuje právě tento projekt. Z dvaceti zúčastněných fotografů je jich představeno šestnáct. Výstava složená ve stylu „books and looks“ z časopisů a fotografií má podle kurátora ukázat tendence současné světové fotografie. Pokud je výběr opravdu reprezentativní, pak se ve světě hodně pracuje s fikcí a manipulací. Fotografie v podání C Action také vypadá jako pole, kam se v rámci současného umění vytěsnily emoce. Otázkou ovšem je, jestli vybrané cykly nevypovídají hlavně o vkusu jednoho redakčního okruhu a zda nejsou podmíněny i situačně – touhou vytvořit v krátkém časovém období výraznou sérii. Jedno výstavě nicméně nelze upřít. Snímky, které představuje, jsou poměrně přístupné. Publikum nad nimi nemusí příliš přemýšlet. To odpovídá orientaci galerie na širší veřejnost, kterou Keller několikrát zdůraznil při zahájení výstavy. Na otázku,

jaká je dnes podle něj pozice fotografie jako média, pak odpověděl: „Fotografie byla konečně uznána za právoplatné umění, což je dobře. Na druhou stranu v současnosti kvůli nadprodukci dochází k obrovskému zmatení. Myslím, že pro fotografii v tuto chvíli platí jedno důležité pravidlo: Vybírat, vybírat, vybírat!“

C A c t i o n / F o t o V i r us termín: do 15. 5. 2011 Now and Wow: Znovuzrození módní f o t o g r af i e termín: 25. 5. – 7. 7. 2011 kurátor: Walter Keller místo: Galerie Langhans www.langhansgalerie.cz

k věci

art + a ntiques

Multiplace text: Barbora Šedivá Autorka je kurátorkou brněnského Domu umění a členkou sdružení Multiplace a fóra 4AM.

Festival mediální kultury Multiplace proběhne první květnový týden v Brně a dalších městech střední a východní Evropy, ale také ve Francii či na Islandu. Požádali jsme proto Barboru Šedivou, jednu z organizátorek festivalu, aby tento mezinárodní projekt představila.

Písať o organizácii, ktorej ste akívnou súčasťou je dosť nevďačná úloha. Teda v prípade, že písať o nej PR texty nechcete a tvrdú kritiku si necháte radšej na osobné diskusie či (verejný) mailinglist, kde aspoň tretina čitateľov vytuší, čo chcete povedať. Vo všetkých ostatných prípadoch je asi najlepšie napísať niečo medzi oficiálnou

informáciou o aktuálnom stave vecí a osobnou pozvánkou. Text nezačínam rozsiahlym výkladom k prehistórii pojmov ako „technologické umenie – umenie nových médií – mediálne umenie“ a ich postupnom udomácnení sa aj v slovníku lokálnej konvenčnej kunsthistórie. Svedkom tohto stavu nech je prítomnosť slova „starožitnosti“ v názve

časopisu, pre ktorý text vznikol. (K tejto problematike odporúčam z lokálnych príspevkov článok slovenskej teoretičky Márie Riškovej „Agónia a extáza umenia nových médií“ v časopise Flash Art, Czech & Slovak Edition, 9/2008 alebo kritický text Pala Fabuša „Svět pohlcený technologií: Kritika nových médií“, v časopise Umělec 1/2009.)

D e r e k H o l z e r ( U S/ NL) v y s t ú p i v B r n e s p r o j e k t o m T o n e w h e e l s , v k t o r o m sa i n šp i r uj e p i o n i e r s k y m i d i e l a m i e l e k t r o n i c k e j h u d b y 2 0 . s t o r o č i a (A N S S y n t e t i z é r , Va r i o p h o n e , O r a m i c s y s t é m) / Foto: Eelco Borremans

Multiplace organizmus „Multiplace“ existuje od roku 2002. V počiatkoch to bola koordinovaná akcia ľudí, ktorých zaujímalo v tom čase na Slovensku značne exotické spojenie kreativita – umenie - technológie, a najmä snaha takéto spojenia prezentovať odbornej i laickej verejnosti. V apríli 2002 sa preto spojili bratislavský klub Buryzone, Galéria Priestor, združenie Atrakt Art, Rokast, Subterra, České centrum, Rakúske kultúrne fórum a Galéria Jána Koniarka v Trnave. Počas piatich dní na rôznych miestach v Bratislave, Trnave a Nitre pripravili prezentácie a vystúpenia softvérových inžinierov, umelcov pracujúcich s novými médiami, digitálnych filmárov, video umelcov a hudobníkov zo Slovenska, Čiech, Rakúska a Fínska (www.multiplace.org/wiki). Ako o osem festivalov neskôr v mailovej diskusii zdôraznil štatutár združenia Dušan Barok, bola to v prvom rade „spontánna iniciatíva ľudí s pozadím v kunsthistórii, kurátorstve, výtvarnej tvorbe a muzikológii“ (www.multiplace.sk/pipermail/ mtp-teoria). Ich motivováciou bola túžba zapojiť sa do svetového, či aspoň európskeho diania na výtvarnej a hudobnej scéne a byť prirodzene súčasťou nezávislých s tredo-európskych komunít. Z akcie sa stal každoročný festival mediálneho umenia, neskôr na krátky čas festival sieťovej kultúry. Z neformálneho spojenia jednotlivcov po niekoľkých rokoch vzniklo občianske združenie a otvorená organizácia, ktorej členovia na seba prevzali úlohu koordinátorov medzinárodných aktivít, ich spoločnú propagáciu a čiastočne i financovanie. Okrem festivalu, potreby vzdelávania a často až naivnej snahy prepájať či iniciovať vznik nových diel a spoluprác, v súčasnosti Multiplace prevádzkuje i server, na ktorom zdarma poskytuje webhosting pre viac než 57 organizácií alebo jednotlivcov. Princípy tzv. „otvorenej organizácie“ definovala na konci 90. rokov medzinárodná iniciatíva s rovnakým názvom Open Organizations (www.openorganizations.org, www. indymedia.org). Za jej snahou jasne vidieť nespokojnosť s formálnymi mocenskými štruktúrami, s ktorými sa stretávame napríklad vo vládnych organizáciách alebo firem-

multiplace_X_poster_final_01.indd

12.4.2011 17:36

BRNO

BUDAPEST

B R AT I S L AVA PRAHA

W W W. M U LT I P L A C E . O R G

KOŠICE

CLUJ

REYKJAVIK NANTES

MIESTA/PLACES B R AT IS LAVA: A 4 – ZERO SPACE / GALÉRIA ENTER / VŠVU / PROJECT S PAC E / P R O G R E S S B A R / T V C E N T R U M / M I D L _ S PAC E / B A R U S R AT T US ∫ B R N O : 4 A M FÓR U M P R O AR CH I TE K TU R U A M É D I A / B I L L B O A RT G A L L E RY E U R O P E / D Ů M U M Ě N Í M Ě S TA B R N A / K LU B

M UF LET SI TP IL VA ACLE

F L É D A / FAV U ∫ P R A H A : K AVÁ R N A P O T R VÁ / Š K O L S K Á 2 8 BUDAPEST: BAKELIT ∫ C L UJ : FAB R I CA D E P E N S U LE ∫ N A N T ES : P I N G R E Y KJAVIK : T HE LO ST H O R S E G ALLE RY ∫ KOŠ I C E: TA BAČK A

C U LT U R E A N D C R E AT I V I T Y A F T E R T H E D I G I TA L

K U LT U R FA B R I K

2—8 MAY 2011

O R G A N I Z ÁTO R I /OR GA NI ZE R S

P O D P O R A / SUPPORT

M E D I Á L NI PA R T NE R I /MEDIA PA RTNERS

AT R A K T A R T ( S K ) / A LT A R T ( R O ) / B A K E L I T ( H U ) / M U LT I P L AC E ( S K ) 4 A M FÓ R U M P R O A R C H I T E K T U R U A M É D I A ( C Z ) / D Ů M U M Ě N Í M Ě S TA B R N A ( C Z ) / P I N G ( F R ) / T H E LO S T H O R S E G A L L E R Y ( I S ) / B U M B U M SATORI (CZ) / CEICA (CZ) / BONA FIDE (SK) / BAKELIT (HU) / PROJECT S PAC E ( S K ) / TABAČ K A KU LT U R FABR I K ( S K ) / BAR U S R AT T U S ( S K )

Multiplace_X_poster_final_01.indd 1

12.4.2011 17:40

P l ag át 10 . r o č n í k a f e s t i va l u j e r e m a k e o m v š e t k ý c h d o t e r ajš í c h v i z u á l o v. J e h o au t o r o m j e g r af i c k ý d i z aj n é r Ma r e k K i a n i č k a (S K ).

ných korporáciách a zároveň nespokojnosť s nefunkčnými neformálnymi štruktúrami, typickými pre mnohé dobrovoľnícke a aktivistické skupiny. Organizácia Multiplace bola a stále je lokálnym príspevkom k danej problematike, prebiehajúcim experimentom s neistým výsledkom. Vďaka tomu jej členovia postupne v praxi otestovali konsenzuálne rozhodovanie, transparentnosť, otvorenú dramaturgiu, nehierarchickú koordináciu a paradoxne, vzhľadom na prvotné ideo-

vé princípy, na ktorých sieť vznikala, i pokus o inštitucionalizáciu. Každý z týchto krokov bol postupne vystavený vnútornej i vonkajšej kritike - autentický pohľad na organizáciu v rôznych fázach vývoja i rozpadu umožňuje voľne dostupný archív mailinglistov (www.multiplace.org/wiki/doku. php?id=organizacia). V ideálnom prípade by tento experiment mohol byť inšpiráciou pre ďalšie podobné skupiny. (Ak pripustíme, že je vôbec možné alebo dokonca dôležité, aby ešte vznikali.)

k věci

art + a ntiques

Hu r i k á n B M 516, k o l ab o r at í v n y au d i o v i z u á l n y p r o j e k t, k t o r ý r e f l e k t uj e l o w -t e c h p r í s t up y t v o r b y v i d e o s i g n á l u o d p r e z e n t uj ú n a ú v o d b r at i s l av s k e j čas t i f e s t i va l u j e h o au t o r i O n d r e j M e r ta a Vá c l av P e l o uš e k (CZ ).

Multiplace festival Desiaty ročník festivalu (2 – 8. mája 2011), tento krát v užšej spolupráci partnerov, prináša do lokálneho prostredia okrem umelecko-vzdelávacích akcií i tému Remake. Tou združenie Multiplace nadväzuje na dlhodobý kolaboratívny výskum o mediálnom umení a kultúre v Európe pod názvom MONOSKOP, ktorý vedie jeden zo zásadných členov združenia Dušan Barok (www.burundi.sk/monoskop/index.php/ Main_Page). Stredo-východnú Európu vo výskume chápe ako nárazníkovú zónu a prináša pohľad na viaceré ohniská slobodnej kreativity, umelckých komunít a osobností s pozitívnym lokálnym dosahom, no viac než lokálnym významom. Výskum prináša mená ako napríklad Vladimír Bonačič (CR), Edward Ihnatowitz (PL), Gábor Bódy (HU), Kinema Ikon group (RO), Vuk Ćosić (SL). Predmetom jeho výskumu v rámci Českej republiky je Štúdio pre experimentálnu hudbu Československého rozhlasu v Plzni,

prvé profesionálne elektroakustické štúdio v republike. Remake - REthinking Media Arts in C(K) ollaborative Environments, je i názov medzinárodného projektu pod vedením združenia Atrakt Art (Bratislava), ktorý prebieha od júna 2010 do mája 2012. Jeho zámerom je podpora produkcie a medzinárodnej prezentácie umeleckých diel, ktoré budú inšpirované bohatou históriou európskeho mediálneho umenia. Jeho súčasťou bude i výstava novovzniknutých diel v Dome umenia mesta Brna, ktorý je jedným z hlavných partnerov projektu. (remakeme.eu). Zámerom festivalu Multiplace je preto tento rok najmä iniciovanie vzniku nových diel voľne inšpirovaných známymi (alebo zabudnutými) dielami a osobnosťami histórie mediálneho umenia približne od 60. rokov 20. storočia, s dôrazom na stredo-východnú Európu. Po vyhlásení otvorenej výzvy na umelecké projekty je dnes výstižnejšie hovoriť o tejto takmer „nepoznanej“ časti

histórie mediálneho umenia. Prvým krokom pred odoslaním príspevku do festivalového programu, tak asi bolo pre mnohých umelcov a študentov miestnych umeleckých škol najskôr pátranie po dielach a až potom ich voľné prepracovanie. Prvý májový týždeň sa vďaka tomu v niektorých mestách Slovenska, Českej republiky, Poľska, Maďarska, Francúzska, Rumunska a Islandu pre verejnosť znovu-sprítomnia diela a autorské postupy dnes už legendárnych experimentátorov ako Nam June Paik, Brion Gysin, Ryoji Ikeda, no a popri nich, „geograficky korektne“, napríklad i performancie Wojciecha Bruszewskieho, kinetické sochy Václav Jíru, partitúry Milana Adamčiaka či stále prekvapivé experimenty slovenského filmára Martina Slivku. A to všetko hravo re-interpretované umelcami nastupujúcej generácie, ktorých vlastná tvorba bude, snáď i vďaka aktivitám typu Monoskop či Multiplace, v budúcnosti vnímaná už cez iné, než geografické kritériá.

inzerce

MADAM� GAL�

�xpresionistické dílo Marie Galimberti-Provázkové (��–��)

��. května–��. července �� Západočeská galerie v Plzni, Výstavní síň „��“ Pražská ��, Plzeň

4/18/11 6:18 PM * KOUZLO KRÁSY

ART a ANT GALI INZERAT.indd 1

GLAMOUR / DÁMSKÁ SPOLEČENSKÁ MÓDA 1950 — 2010 ZE SBÍREK UPM 12. KVĚTNA — 4. ZÁŘÍ 2011 UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUSEUM V PRAZE 17. LISTOPADU 2 / PRAHA 1 WWW.UPM.CZ

inzerce

artâ&#x20AC;&#x160;+â&#x20AC;&#x160;a ntiques

Wolfgang Amadeus Mozart

Ă&#x161;NOS ZE SERAILU 2TGOKĂ&#x2026;T[ C MXĂˇVPC

Dirigent: TomĂĄĹĄ Netopil 4GzKG ,QĂ&#x2021;N .CWYGTU 5EĂ&#x2026;PC C MQUVĂ&#x2122;O[ 'VKGPPG 2NWUU 8UVWRGPM[ -ĂŠ -ĂŠ -ĂŠ -ĂŠ -ĂŠ -ĂŠ -ĂŠ -ĂŠ -ĂŠ 4G\GTXCEG 6KEMGVRQTVCN $QJGOKC 6KEMGV 6KEMGVRTQ www.narodni-divadlo.cz

unos-inz-a&a-190x119.indd 1

4/15/2011 3:53:09 PM

staveniště

Olověný Dušan 2011 text: Karolina Jirkalová

Letošní soutěž studentských prací Fakulty architektury ČVUT Olověný Dušan zná své vítěze. Nezávislá porota, které předsedala Jana Tichá, ocenila pět konkrétních projektů a také tři ateliéry, kde je „cítit mimořádná týmová a tvůrčí energie i nasazení pedagoga“. Nad rámec běžně vyhlašovaných kategorií pak porota udělila ještě anticeny, tzv. Plyšové Dušany, které získalo pět ateliérů. Podle poroty se tyto ateliéry vyznačují „tolerováním elementárních chyb a bezradností studentů, ponechaných napospas vlastním zmatkům“. Všech pět oceněných projektů řeší zcela konkrétní urbanistické souvislosti, nejde o žádné ideové návrhy na blíže neurčená místa. New Florenc Praha je projekt týmu španělských studentů, kteří jsou v ateliéru Krátký-Marques na stáži v rámci programu Erasmus. Pro celou oblast dnešního autobusového nádraží Florenc navrhli rozsáhlý multifunkční komplex s převahou bydlení, samotné autobusové nádraží pak umístili do podzemí. Podle poroty je „rozsáhlý komplex členěný právě tak, že si uchovává lidské měřítko, aniž by rozdrobil celek“. Marika Dumková z ateliéru Štempel-Beneš navrhla do jižního cípu pražského Dětského ostrova Městské lázně. Porota ocenila především kontextualitu jejího řešení, která však není bez výrazu – horizontála lázní obohacuje pražské panorama a nautickou symbolikou evokuje atmosféru říčních lázní. Tomáš Feistner z ateliéru Koucký-Lisecová oslovil porotu svou Ovčí biofarmou v krkonošské vesnici Dolní Lysečiny. Jeho řešení vychází z tradiční dispozice místních chalup, aniž by se vzdával současného výrazu. Zbývající dva oceněné projekty jsou v podstatě krajinářské, přestože jsou oba situovány do Prahy. Jaroslav Filek z ateliéru Jeníček-Papadopoulos navrhl novou podobu Bojiště na Bílé hoře, která má evokovat vzhled bojiště po bitvě, kde promlouvala především děla. Střed pláně je poset většími i menšími krátery, celé území pak protínají dvě zkřížené cesty. Tomáš Wožniak z ateliéru

Plicka-Řezáč je autorem projektu Strahovského parku, kdy celý strahovský kopec pojímá jako zelený pás spojující kompaktní město s otevřenou krajinou. Mezi ateliéry vyzdvihla porota ateliér Hájek-Hulín, především za rozvíjení tvůrčích schopností a imaginace studentů. Také strategie jednoho zadání pro celý ateliér je podle poroty efektivní, neboť „posiluje individualitu studentů, kteří si ve vzájemné konfrontaci tříbí vlastní názor“. Ateliér Flo(w) dvojice Florián-Kurilla má v rámci Fakulty architektury zvláštní postavení – zaměřuje se na experimentální digitální metody navrhování. Porota mimo jiné ocenila, že se ateliér nespoléhá jen na zázemí školy, ale že si vybudoval celou síť spolupracujících institucí a firem. Třetím oceněným je ateliér Stempel-Beneš, který stejně jako ateliér Hájek-Hulín pracuje s jednotným zadáním pro všechny studenty.

t o m á š f e i s t n e r : o v č í b i o fa r m a d o l n í ly s e č i n y

Obecně porota s potěšením konstatovala, že viděla řadu „zajímavých komplexních projektů, které obsahovaly i infrastrukturu a veřejný prostor“. Přesto však v jejím hodnocení mírně převažuje kritika: „Na druhé straně nás překvapilo množství předvídatelných řešení, jaká bychom očekávali od unaveného projektanta s hypotékou, leasingem a početnou rodinou v zádech. Od studentů jsme čekali víc invence a rozletu. Postrádali jsme ve větší míře nejen experiment nebo inovaci, ale i velkorysost a eleganci v zacházení s prostorem.“ Plyšové Dušany si porota nepřála zveřejnit mimo zdi školy, „vyznamenané“ ateliéry i jejich hodnocení bude možné si přečíst ve fakultním časopise Alfa. Soutěž Olověný Dušan vyhlašuje každý rok Spolek posluchačů architektury. Cílem je získat nezávislý pohled na kvalitu výuky architektury na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

design

art + a ntiques

Milánský design week text: Kateřina Vyskočilová Autorka je redaktorkou CZECHDESIGN.CZ.

Lombardský Milán je druhé největší město Itálie. Slavným ho učinila móda, ale také design. Pomineme-li dechberoucí neogotický Duomo, renesanční kostelíky ukryté mezi rušnými ulicemi a světoznámou operu La Scala, je Milán často označován za betonovou džungli, která svou krásou za ostatními italskými městy s bohatstvím architektonických památek daleko zaostává. V čem si Milán ale drží prim, je právě design a jeho prezentace.

Je tomu tak obzvláště každoročně během dubna. Stejně jako již po padesáté, se zde před pár dny konal mezinárodní týden designu, nejzásadnější událost pro všechny designéry, výrobce, novináře i studenty designu. Ten letošní proběhl v týdnu od 12. do 17. dubna. Letošní výročí zachycoval vtipně zvolený slogan „50 years young“. První festival se konal v roce 1961. Událost byla původně zaměřena pouze na italský nábytek, až později vstoupila na mezinárodní půdu. Milán ale patřil designu již od dvacátých let minulého

Pat r ic i a Urquiol a pro f ir mu Moro s o / foto: Moroso

století, kdy zde vzniklo Milánské trienále, pro které bylo v roce 1923 v centru města zbudováno Palazzo dell’Arte s cílem stimulovat vztahy mezi průmyslem, uměním a užitou tvorbou. Brzy nato se z trienále stalo zrcadlo umělecké a architektonické kultury Itálie a jedno z hlavních center konfrontace nastupujících trendů s veřejností. Milán se tak stal přirozeným sídlem všech klasických (a doposud fungujících) italských firem a tvůrců, kteří ovládali vývoj designu po celé 20. století. Není tedy vhodnějšího místa pro nejdůležitější design week, než je právě Milán.

Zpátky ke dřevu Cílem týdne designu je networking, setkávání obchodních partnerů a představení novinek pro další rok, často prototypů. Účastníky jsou výrobci, designéři, architekti a novináři. Událost však přitahuje také stále více designových nadšenců, kteří se přijeli nadýchat ovzduší drahého designu. Designové zastávky v rámci města si můžeme rozložit na několik částí. První z nich je výstaviště za městem, to je určeno výrobcům. Každoročně je připravována tematická expozice. Letos to byla výstava svítidel Euroluce

a výstava kancelářského nábytku SaloneUfficio. Mezi nábytkovými výrobci každoročně vévodí Moroso, Kartell a Vitra, kteří se pravidelně spojují s osvědčenými designéry zvučných jmen, neb právě ti prodávají. Za trendy letošního roku bychom mohli označit kombinaci dřevěných částí nábytku s jinými materiály, ať už textiliemi, nebo plasty. Sedacímu nábytku vévodí vypletení textilního či plastového sedáku nebo opěradla. Osvěžující je část věnovaná studentům SaloneSatelite, kterému vládli skandinávští mladí designéři. Ačkoliv se zde najde mnoho zajímavých nápadů, většina nábytkových kusů nebo svítidel vypadala letos podobně. Mezi studenty z celého světa se prezentoval také český designér, čerstvý absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Jan Plecháč se svojí diplomovou prací, kolekcí sedacího nábytku Icon. Mezi dřevěnými doplňky pastelových tónů nešlo jeho výrazně barevný kovový nábytek přehlédnout. Další část design weeku, tzv. festival Fuori Salone, se koná v rámci jednotlivých oblastí města. Nejznámější je zřejmě Zona Tortona probíhající podél via Tortona. Dnes si již Zona získala vlastní pojmenování coby Tortona Design Week. Expozice jsou zde velmi nápadité a probíhají na rozličných místech. Přestože jsou prostory plně uzpůsobeny design weeku, neunikne nám jejich industriální minulost. Často zavítáme do autoopravny, kde ještě na zdi visí nářadí, do plně zařízeného bytu či do továrny. Ukázkou luxusu byla výstava klasických italských firem Poltrona Frau a Cappellini – pohovky této značky jsou ztělesněním pohodlí. Dalšími zónami designu v rámci města jsou části Bovisa a Lambrate, kde se letos prezentovala také VŠUP. Působivá výstava byla k vidění například na půdě milánské univerzity nebo již zmíněného Triennale.

Audiovizuální kontemplace Únik z rušných ulic nabízely audiovizuální výstavy. Firmy zde neprezentují své výrobky (showroomy mají umístěné jinde), ale dají vzniknout těm nejdražším audiovizuálním prezentacím. Než aby nás zahltily záplavou informací, produktů a fotografií, vytvoří působivou instalaci, která se do vaší výstavami

t unel v ed ouc í d o s tá nku f ir m y T o shiba / foto: Kateřina Vyskočilová

přesycené mysli hluboce vepíše. Canon ve spolupráci s firmou Panasonic vytvořil jedinečnou vizuální instalaci pod názvem Neoreal Wonder. Jednalo se o experimentální promítání obrazů na dvě velká plátna a skrze sbíhající se provazce nitek v naprosté temnotě. Instalaci vytvořil japonský umělec Toshiki Kiriyama. Toshiba nás v Tortoně lákala do svého stánku dlouhým bílým tunelem s cestou vysypanou mramorovým pískem. Dovedl nás do historizující budovy, kde panovala naprostá tma. Podél nás pršely provazce vody hlasitě dopadající na promáčený písek. Nasvícení vytvářeno scénu připomínající proudící data v Matrixu. Dalším z audiovizuálních jmen bylo Foscarini. V Salone Più představilo interaktivní výstavu svých svítidel reagujících intenzitou i barvou nasvícení na hudbu. Japonská firma Kaneka představila další inovativní typ svítidel – tenké čtvercové OLED plošky. Zavěšením v prostoru a využitím různého zabarvení vzniká přirozená a intimní atmosféra. Osvětlení je určeno především do tradičních saké barů.

Sošné kliky Zaslouženou pozornost sklidila prezentace italské firmy Olivari, která vyrábí překrásné kliky již od roku 1911. Navrhovali je takoví designéři jako Alessandro Mendini, Joe Colombo, Vico Magistretti, Richard Sapper nebo Shigeru Ban. Ke svému stému výročí připravila firma hned dvě prezentace – jedna představila nejnovější kliky na bohatě prostřené tabuli, druhá, zastoupená na trienále, byla přehlídkou nejvýznamnějších modelů z historie firmy – nutno podotknout, že většina z nich se stále vyrábí. Právě na takovém předmětu denního užívání ocení uživatel prostotu tvaru, jednoduchost detailu a ušlechtilé linie. Takové bylo ohlédnutí za jubilejním, padesátým ročníkem milánského týdne designu. Nic závratného nepřinesl, ale pro vývoj trendů a vkusu má stále zásadní význam. Doufáme, že se časem trochu toho milánského ovzduší dostane i do našich domovů.

inzerce

inz_AA

Giselle

12.4.2011 14:47

STÁTNÍ OPERA PRAHA WILSONOVA 4, PRAHA 1 tel.: +420/224 227 266 e-mail: informace@opera.cz

www.opera.cz

art + a ntiques

Stránka 1

BOHEMIA TICKET, Nám. Míru 15, Praha 1 tel.: +420/224 227 832 Na Příkopě 16, Praha 1 tel.: +420/224 215 031 e-mail: order@bohemiaticket.cz www.bohemiaticket.cz

Adolphe Charles Adam

Giselle

Dirigent: TOMÁŠ BRAUNER | Choreografie: HANA VLÁČILOVÁ podle JEANA CORALLIHO, JULESE PERROTA a MARIA PETIPY | Scéna: MARTIN ČERNÝ | Kostýmy: JOSEF JELÍNEK |

4. 5., 5. 5., 24. 5., 11. 6., 12. 6. a 26. 6. 2011

nové knihy

Gabriel von Max Aleš Filip, Roman Musil (eds.)

Kategorie podivnosti bývala v umění celkem běžná. Dnešní vědecký zájem o malíře Gabriela von Maxe, který byl činný ve 2. polovině 19. století, s podivností vědomě pracuje. Max maloval opice jako lidi a lidi jako přízraky. Za jeho akademickou malbou se skrývá zájem o spiritismus – odtud jeho pobledlé krásky. A jeho darwinistické zkoumání zvířat překračuje hranice morbidnosti – viz jeho studie zvířecích mrtvolek. Arbor vitae, Řevnice 2011, 376 stran, 1380 Kč

S bolestí druhých před očima Susan Sontagová

Kritička Susan Sontagová napsala v roce 2003 studii o zobrazování války a utrpení ve 20. století. Bezprostředním podnětem pro ni bylo 11. září 2001 a jeho prezentace v amerických médiích. Autorka v knize zmiňuje mimo jiné amatérské i profesionální fotografie této události, které pod názvem Here Is New York vydal v nakladatelství Scalo nový kurátor pražské galerie Langhans Walter Keller. Svět je malý. Paseka, Praha 2011, 120 stran, 199 Kč

Japonismus Markéta Hánová

Kurátorka orientální sbírky Národní galerie Markéta Hánová zkoumá japonské inspirace v domácím umění od poloviny 19. století do třicátých let 20. století. Ukazuje, jak

se zájem o japonskou kulturu dostával do Čech přes Francii a jak byl zprvu motivován touhou po exotice. Teprve poté pronikly do volného i užitého umění některé principy japonské estetiky, jako je například význam prázdné plochy. Národní galerie, Praha 2010, 228 stran, 494 Kč

Tvarujete si sami? Milena Bartlová, Hynek Látal (eds.)

Uměleckohistorická společnost svolává od roku 2004 pravidelně sjezdy historiků umění. Poslední proběhl v září 2009 a zaznělo na něm téměř třicet příspěvků v šesti sekcích: design, copy & paste, stavebně-historický průzkum, architektura jako umění, písemné prameny a mladí a neklidní. Pozoruhodný název sjezdového sborníku byl odvozen od přednášky Lady Hubatové-Vackové a Ivy Knobloch o vizionářském designu 60. a 70. let 20. století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, 370 stran, 249 Kč

Veřejný diskurs výtvarného umění Radek Horáček, Pavel Křepela (eds.)

Sborník, který vydala Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, ukazuje několik přístupů k tématu „umění a veřejný prostor“. Doktorandi výtvarných kateder vysokých škol píší o graffiti a dobročinnosti ve městech, obnově křížových cest v krajině nebo doprovodných programech na výstavách. Kurátorka Lenka Sýkorová v publikaci představuje

svůj projekt Action Galleries, mapující umění nevázané na klasické galerie. MUNI, Brno 2010, 144 stran, 150 Kč

Výroční obyčeje a lidové umění Antonín Václavík

Ministerstvo kultury podpořilo reprint klasického díla domácí etnografie. Antonín Václavík v něm koncem 50. let ukázal spojitost lidového umění s konkrétní realitou. Všímá si obřadů a rituálních předmětů, které pomáhaly lidem překonávat změny v přírodě i v osobním životě. Velký prostor věnuje významu kraslic, jejich barev a ornamentů, jež někdy vznikaly abstrakcí tak obyčejných věcí jako třeba hrábě. Atelier IM, Luhačovice 2010, 688 stran, 600 Kč

Gesamtkunstwerk Stalin / Komunistické postskriptum Boris Groys

Boris Groys (1947) je vlivný teoretik ruského původu, který žije od 80. let v Německu. Proslavil se jak provokativním psaním, tak pohotovou propagací a výkladem umění z Východu. Zajímá se o avantgardu, socialistický realismus, moskevský konceptualismus a postmoderní „soc-art“. Základem jeho klíčové studie Gesamtkunstwerk Stalin z roku 1988 je myšlenka, že stalinismus byl vyvrcholením mocenských ambicí avantgardy. VVP AVU, Praha 2010, 192 stran, 230 Kč

/ připravila Kateřina Černá

knižní recenze

art + a ntiques

Doma v neznámu text: Ondřej Hojda Autor je historik umění. V současné době studuje v Paříži.

Vydání článků a studií Věr y Linhartové (*1938) ve svazku nazvaném Soustředné kruhy je splátkou velkého dluhu, kter ý překračuje oblast dějin a teorie umění.

Tato autorka vstoupila už v šedesátých letech do obecného povědomí jako spisovatelka pozoruhodných literárních textů, ohledávajících meze myšlení i jazyka. Naproti tomu tento reprezentativní výbor textů, ohraničených lety 1962 a 2002, představuje její studie a úvahy o výtvarném umění, literatuře a filozofii. Pokud byly prózy Věry Linhartové hutnými, náročnými texty, které v jazyce postupně docházejí až k hranicím možného, její „odborné“ texty jsou v rámci psaní o umění čtením vzácně průzračným a jasným, a to i v případě, kdy se originálním způsobem chápou velmi obecných problémů.

„Více než na míře učenosti záleží na otevřenosti ducha, na pohybu jeho inteligence, která se cítí bezprostředně doma tam, kde se právě nachází, na cizím místě, v neznámu,“ napsala Věra Linhartová o japonském básníku a malíři Nishiwakim Junzaburóovi (1894–1982). Stejná slova nicméně vystihují samotnou autorku, jíž ovšem učenost rozhodně neschází. Vystudovala dějiny umění a estetiku v Praze a v šedesátých letech se stala jedním z našich nejvýraznějších výtvarných teoretiků. Nikoliv bez spojitosti s vlastní tvorbou se zajímala především o surrealismus a skupinu Vysoká hra (Štyr-

ský, Toyen, Magritte, Šíma a další). Zároveň se věnovala i překládání a literárním edicím – nejvýrazněji asi Richardu Weinerovi. Od svého odchodu do Paříže v roce 1968 pak Linhartová píše téměř výhradně francouzsky. Další předěl, z odborného hlediska významnější, přichází o deset let později, kdy Věra Linhartová začíná studovat japonštinu, a brzy poté již publikuje excelentní komparativní texty o japonském moderním umění. Zájem o japonskou kulturu se od té doby prohlubuje, překládá japonské texty o malířství, později i o zenovém učení. Dnes, po vydání Soustředných kruhů, považuje Věra Linhartová své dílo za v podstatě uzavřené. Kniha je rozdělena do osmi oddílů, přičemž výběr a uspořádání textů je provedeno ve spolupráci se samotnou autorkou, která k nim nově dopsala krátké úvodní texty. Nejstarší z publikovaných textů pocházejí z první poloviny šedesátých let, kdy působila v Alšově jihočeské galerii na Hluboké. Tam její zásluhou začala rychle růst sbírka českého moderního umění se zaměřením na abstrakci a na surrealismus a příbuzné směry. Toto umění, tehdy s obtížemi vyzdvihované z ilegality, bylo třeba vysvětlovat veřejnosti a obhajovat před stranickými komisemi. V této době se zrodil i pojem „imaginativní umění“, který Linhartová rozvinula spolu s Františkem Šmejkalem. S ním také připravila na toto téma výstavu, která však byla na podzim 1964 zakázána. Přesto šlo o jeden z nejvýraznějších konceptů v moderním českém umění. Zřetelně z něj vyčnívá osobnost Josefa Šímy, jak nasvědčuje mohutný Šmejkalův šímovský svazek, vyšlý v posledním roce jeho

života (1988), ale i Linhartové skvělá monografie Joseph Sima – ses amis, ses contemporains (1974), jejíž české vydání je bohužel v nedohlednu. Tři studie o Josefu Šímovi ovšem přinášejí i Soustředné kruhy. Zvláště studii o posledních Šímových obrazech s názvem Lebka a jeskyně lze vyzdvihnout jako ukázku po všech stranách vynikajícího uměleckohistorického textu. Od důkladné znalosti kontextu – Šímových inspirací a přátel – přes přesnou analýzu a určení motivu až po důkladný vhled do umělcova vnitřního světa. Svou roli tu jistě hrála i osobní zkušenost: jak Šíma, tak (o mnoho let později) Linhartová přesídlili z Čech do Paříže a měli možnost se ke konci umělcova života osobně setkat (Šíma zemřel v roce 1971). To ale vede i k otázce, zda by řada Linhartové úvah neměla problém v dnešních akademických měřítkách. Případná námitka v tomto směru by mohla znít nějak takto: Autorka prakticky neodlišuje biografii uměleckou od duchovní biografie umělce, která tvoří základ jejího zkoumání. Není přitom často příliš jasné, z jakých zdrojů poznání duchovního vývoje umělce čerpá a jakým způsobem. Odpověď může být velmi jednoduchá: Linhartová často píše o takových autorech, s nimiž ji pojilo osobní přátelství. Je to někdy více svědectví než analýza, jako v textu Bílý svět Jiřího Valenty. Nicméně z textů o Antonim Tàpiesovi nebo René Magrittovi je patrné, že v kombinaci se sečtělostí tu hraje nezastupitelnou roli i vyvinutá intuice. Trváme-li tedy na výjimečné kvalitě Linhartové textů, je zároveň třeba dodat, že nejsou modelem, který by bylo možné jednoduše vzít a zopakovat. Nezávislost a věrnost vlastním měřítkům vedla ostatně Věru Linhartovou často k překračování hranic: už v roce 1964 v Proslovu k Fragmentům v souvislosti s tehdejším provozem institucí mimo jiné použila výraz „totalitní myšlení“. Porušování konvencí je však u skromné až plaché autorky spíše sekundární, vzniká jako důsledek „angažovanosti“ nikoli politické, ale v oblasti nezávislého myšlení a umění. V roce 1968 pak překračuje hranici státní a jazykovou. V hojně diskutovaném textu Za ontologii exilu z odstupu odmítá roli emigranta v trpném smyslu a jednoznačně prohlašuje: „Hlásím se k nomádům.“ Změnu

místa působení, k němuž ji donutily vnější okolnosti, vnímá jako dobrovolné rozhodnutí, jako jakýsi katalyzátor směrem k otevření nových horizontů. Podobně radikálně odmítá uvažovat v kategoriích typu ženské/mužské psaní, básníka či spisovatele chápe především jako člověka (Žena a rukopis). Jestliže texty o umění ze šedesátých a sedmdesátých let obohacují podstatným způsobem naše povědomí o umění té doby, pak studie o japonském dada a surrealismu, které přišly brzy poté, jsou průkopnické v celosvětovém měřítku. Věra Linhartová začala japonštinu studovat ve svých čtyřiceti letech, ovšem teprve poté se projevilo obecnější tíhnutí, které bylo lze tušit už léta předtím. Již ve studiích o umělcích z okruhu Vysoké hry se několikrát vrací klíčový aspekt vědomí jednoty všech věcí – monismu, který popírá západní dualismus, aristotelské „tertium non datur“. To je základní moment, který vyvstává pokaždé, když dojde na srovnání kultury Japonska se Západem. Nanejvýš zajímavé jsou pak mezní případy, i když je často sledujeme jako „plodné neporozumění“, jako třeba v případě japonského surrealisty, malíře a básníka Kogy Harueho. Jedno z posledních zamyšlení Věry Linhartové se pak věnuje dílu zenového mnicha Dógena Eiseie (1200–1253) a ukazují směrem k novému otevření, k primární zkušenosti, k vědomí dočasné přítomnosti. Psaní, jakkoli brilantní, nezachytí nikdy víc

než fragment; to ale není důvod k rezignaci: „…v oblasti slova, už svým vymezením nedostatečného, je vždycky lepší se pokusit o formulaci částečnou, která zůstává před dosaženou zkušeností: důležité je ne to, co bude vyjádřeno slovy nebo znaky, nýbrž sám fakt, že došlo ke zkušenosti.“ Radost přináší pečlivé redakční zpracování knihy, které je dílem Miloslava Topinky ve spolupráci s autorkou samotnou. Na překladech pracovalo po několik let jedenáct překladatelů, přičemž některé korektury putovaly mezi Prahou a Paříží i třikrát. Soupis díla na konci svazku je čtením sám o sobě a je v něm i odkaz k následným diskusím, například dvoustránkový text Milana Kundery. Z hlediska čtenáře je však přece třeba zmínit nedostatek, který nemůže odstranit ani jeho zcela pochopitelné zdůvodnění. Kvůli problémům s autorskými právy a nákladům na tisk neobsahuje kniha, plná odkazů ke konkrétním výtvarným dílům, žádné obrázky. Čtenář je tak odkázán na vlastní hledání v digitálních zdrojích, případně na původní vydání textů.

Věra Linhar tová: S o us t ř e d n é k r u h y Torst, Praha 2010, 524 stran, cena: 499 Kč

antiques

art + a ntiques

Dvojstěnky text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Ondřej Kocourek

Dvojstěnné sklo je specifickým fenoménem české sklářské výroby období baroka. Největšího rozkvětu dosáhlo v první polovině 18. století, vyrábělo se ale ještě po celé 19. století. Dvojstěnky byly zhotovovány složitou technikou, která představuje ukázku dokonalé souhry čtyř zručných řemeslníků: skláře, brusiče, rytce a dekoratéra. Navíc je otázka provenience tohoto typu skla dodnes obestřena tajemstvím, protože neexistují žádné písemné prameny.

Termínem dvojstěnné sklo se označují nádoby složené ze dvou do sebe zapadajících částí, mezi nimiž je umístěna dekorace z plátkového zlata nebo stříbra. Podobná technika byla známá již v antice, kdy k je-

jímu používání vedly praktické pohnutky: měla sloužit k ochraně luxusní dekorace. Nejstarší dvojstěnné nádoby datují odborníci do 3. století před Kristem. Ve 4. století po Kristu se ve velkém vyráběly misky a číše,

Č í š k a s e s vat ý m F r a n t i š k e m Xav e r s k ý m / Čechy, 1700–50 čiré sklo dvojstěnné se zlatou fólií a malbou, broušené / UPM v Praze

jejichž dna byla zdobena dekorací fondi d’oro z plátkového zlata. Jak prozrazují předměty nalezené v římských křesťanských katakombách, proškrabávaná silná zlatá fólie se v tomto případě opatřovala ochrannou skleněnou vrstvou „za tepla“, jinak řečeno, zatavovala se do ní. Technika pak byla zapomenuta a její znovuobjevení spadá do roku 1679, kdy německý huťmistr a alchymista Johann Kunckel ve své knize Ars vitraria experimentalis popsal postup výroby dutého dvojstěnného skla. Princip spočíval v použití dvou obdobně vysokých nádob s nepatrně odlišným průměrem, přesně do sebe zapadajících, jež byly foukány v kovové, pravděpodobně bronzové formě. Vnitřní nádobka byla z vnější strany pozlacená plátkovým zlatem, vnější nádobka uvnitř mramorovaná malbou olejovými barvami a zvenku zůstávala hladká, bez fasetování. Nakonec se obě části spojily v horní části pryskyřičným lakem. Tento typ se vyráběl s největší pravděpodobností v Sasku ve 20. letech 18. století. Výroba novodobého dvojstěnného skla navazovala na tento postup, při němž se na rozdíl od techniky známé v antice krycí sklo nepřitavovalo a rovněž proces dekorování skel se odehrával „za studena“. Kunckelovým postupem se inspirovali čeští skláři a brusiči, kteří patřili ke světové

Č í š k a s p o p r s í m m l a d é h o m u ž e / Jan Joseph Mildner, Guttenbrunn,

Č í š k a s m o t i v e m s n í d a n ě v z a h r a d ě a s n á p i s y

Rakousko / 1792 / čiré sklo s dvojstěnným medailónem se zlatou fólií

Čechy, 1700–50 / čiré sklo dvojstěnné s rytinou ve zlaté fólii,

a malbou, broušené / UPM v Praze

broušené / UPM v Praze

špičce, takže ho ihned v mnoha ohledech vylepšili. Například nepraktický spoj obou nádobek v horní části dvojstěnky, do kterého zatékala tekutina, posunuli umělým zabroušením níže na plášť, kde tolik nerušil, a zamaskovali ho zlatým dekorem. Dalším zdokonalením byla změna tvaru vnější číšky do podoby kónického válce, který se na vnitřní nádobku navlékal, přičemž druhé kruhové dno bylo přitmeleno později. Pro výzdobu číšek české provenience je typická kombinace zlaté a stříbrné fólie na vnější straně vnitřní nádobky, do níž se jehlou ryly figurální či ornamentální motivy, a zdobení vnějšího pláště broušenými fasetami, které vyhlazovaly nerovnosti spojení.

Od baroka po klasicismus Mezi nejstarší výrobky české provenience patří dvojstěnky z let 1710–20, jednak silnostěnné číšky s fasetami a čočkami, které odrážejí dvojstěnné medailony na dně nádoby, jednak malované číšky napodobující svým vzhledem v baroku velmi oblíbené

nádoby z polodrahokamů, hlavně achátů nebo mramoru. Druhá vlna rozkvětu dvojstěnek spadá do let 1720–40 a patří sem číšky s malbou pestrými lakovými neboli lazurními barvami, nejčastěji karmínovou, zelenou a hnědou na vnitřním plášti, a číšky se zlaceným proškrabávaným dekorem. Barokní dvojstěnné sklo mělo většinou kónické tvary, zhotovovaly se různé číše, lahve, poháry na vysoké noze, karafy a flakony. Ve druhé polovině 18. století se sice přestal tento typ skla produkovat ve velkém, nicméně technika jeho výroby se udržela ještě po celé 18. století. Jakousi dohru mimo české prostředí v období doznívajícího rokoka a nastupujícího klasicismu představuje tvorba dvou autorů, Johanna Sigismunda Menzela (1744–1810), který působil ve slezském Warmbrunnu a zdobil sklo klasicistních tvarů dvojstěnnými medailony s portrétními siluetami, a Jana Josepha Mildnera (1764–1808), spjatého s panstvím hrabat Fürnbergů v dolnorakouském Guttenbrunnu. Jak prokázala historička umění Jarmila

Brožová, Mildner pocházel ze severočeské obce Studenec (Kaltenbach) u Rokytnice nad Jizerou a u svých číší zdvojoval jen některé části, vkládal například dekorativní medailony do vybroušených míst v plášti nebo ve dně nádoby. Badatelé velmi oceňují fakt, že Mildner převážnou většinu svých prací, vznikajících v rozmezí let 1787–1807, nejen signoval, ale i přesně datoval.

Týmová práce Jak již bylo řečeno, výroba dvojstěnného skla vyžadovala souhru několika špičkových řemeslníků, přičemž odborníci nevylučují ani možnost, že všechny činnosti mohl vykonávat jeden výjimečně nadaný jedinec. Skláři při výrobě vnitřní číšky většinou pracovali s čirou, občas i se zelenou, žlutou či bílou sklovinou. Brusiči uměli vybrousit stěny obou nádobek s takovou bravurou, že díky tenkým stěnám působily dojmem jednoduchých číší. Tvůrci rytin vycházeli z ornamentálních a figurálních grafických předloh, jichž měli k dispozici velké množství.

antiques

Módní a často používaný byl například dekor v podobě rozviliny s květy a trsy ovoce. Typickým barokním námětem byly také bitevní a lovecké výjevy. Mistrovství rytců dokládají propracované detaily, díky nimž je možné rozlišit, o jaký typ lovu se jedná, jaké zvíře se má stát kořistí i jaké zbraně protagonisté scény používají, navíc figury jsou ve svých pohybech velmi živé. Do další skupiny námětů patřily tance, hostiny, hry a slavnosti, oblíbené byly rovněž barokní alegorie čtyř ročních období či živlů nebo pohledy na konkrétní reálné budovy, především kostely a kláštery. Výjevy doprovázely často nápisy upomínající na lásku a přátelství. Výskyt nádobek s monogramy a erby evropských šlechtických rodů či s nápisy v lužické srbštině a holandštině dokazuje, že dvojstěnné sklo bylo žádaným vývozním artiklem. Nejčastěji však byly dvojstěnky zdobeny církevními motivy, na nichž se objevuje Ježíš Kristus, Panna Marie a světci,

art + a ntiques z těch českých hlavně svatá Ludmila, svatý Vojtěch, svatý Prokop a svatý Jan Nepomucký, patří sem i číšky se znaky jednotlivých opatů. Dekoratéři, kteří číšky zdobili, měli na závěr za úkol spojit obě nádobky horkou kalafunou. Podle restaurátorky Evy Rydlové, která v posledních letech přispěla k objasnění náročné techniky výroby dvojstěnného skla na základě svých výzkumů v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze (kde se nachází jeden z největších souborů dvojstěnného skla s 378 položkami), vznikalo nejvíce neprodejných zmetků právě v této nejrizikovější závěrečné fázi. „U většiny číšek lze pozorovat shluky bublin nejrůznějších tvarů, ale existují i ukázky neuvěřitelně vydařeného slepení, prakticky bez bublin,“ vysvětluje Rydlová. Zajímavé je, že poškozené kusy se nevyhazovaly, ale naopak skladovaly a sloužily jako předlohy pro další práce. Odtud se pak dostávaly do soukromých i muzejních sbírek.

Č í š k a m r a m o r o va n á / Čechy, 1700–50 / čiré sklo dvojstěnné se zlatou fólií a malbou, broušené / UPM v Praze

Provenience neznámá Na základě stylotvorného rozboru se ukázalo, že dvojstěnné sklo bylo vyráběno na objednávku nejen šlechticů, ale i bohatého měšťanstva a jednotlivých řemeslnických cechů. Výrobky sloužily jako příležitostné dary nebo byly součástí větších stolních souborů, které se objednávaly pro účely velkých slavnostních hostin, případně jako cestovní sady. Podobný soubor se v celém rozsahu zachoval pouze jeden a je umístěn na zámku Favorite v Bádensku. O provenienci dvojstěnného skla se dodnes diskutuje. Původně se soudilo, že se tento typ skla vyráběl v Německu. Německý historik umění Gustav E. Pazaurek však již na konci 19. století prokázal, že to není možné, protože na řadě exemplářů jsou zobrazeni čeští patroni nebo poutní místa v Čechách. Analogicky vyloučil i slezskou provenienci, protože slezští patroni (svatá Hedvika) vyobrazováni naopak nebyli. Jiná teorie předpokládala výrobu v klášterech některého z církevních řádů (jezuitského, cisterciáckého nebo františkánského), což se ale neslučuje s frivolními nápisy a některými lehce erotickými výjevy. Ve hře byla i harrachovská sklárna v Novém Světě, novoborská sklárna nebo panství hraběte Františka Antonína Šporka v Kuksu. Dnes se odborníci přiklánějí k názoru, že centrem výroby dvojstěnného skla byla jedna nevelká dílna někde v severních či severovýchodních Čechách a odtud se jeho výroba šířila do okolních zemí, do Slezska a Kladska. Číšky české provenience z období největšího rozkvětu dvojstěnného skla jsou velkou vzácností a na trhu se objevují zřídka. Na loňské jarní aukci brněnského aukčního domu Zezula byla nabízena číše s dvojstěnným heraldickým motivem rytým ve zlaté fólii, práce Jana Josepha Mildnera z 19. století. S vyvolávací cenou necelých 10 tisíc korun však zůstala nevydražena. Do faset broušená dvojstěnná sklenice s galantními scénami z let 1900–10 se pak v prosinci na aukci společnosti Meissner-Neumann prodala za 5,4 tisíce korun. Přestože zhotovení dvojstěnky se zlatou fólií předpokládá nesmírně precizní práci, i v této oblasti se vyskytují novodobá falza. Odborníci nicméně tvrdí, že jsou snadno rozpoznatelná podle techniky provedení i stylu rytiny.

inzerce

Pořádá Asociace starožitníků České republiky

František Ženíšek: Oldřich a Božena / 1884 tužka a uhel na papíru / 60 × 89,5 cm / cena: 112 100 Kč 1. Art Consulting 4. 10. 2009

Novoměstská radnice

19. – 22. 5. 2011

Přípravná studie k nejslavnějšímu Ženíškovu obrazu, který se nachází v Národní galerii. Mnohokrát vystavovaná a publikovaná kresba byla původně součástí sbírky továrníka Jindřicha Waldese. Na trhu se objevila na podzim 2009. Její cena tehdy na aukci společnosti 1. Art Consulting vylétla z 59 na 112 tisíc korun.

Karlovo náměstí 1/23, Praha 2

veletrh starožitností ANTIQUE FAIR

Společnost Topičova salonu a ART+ zvou na debatu o sběratelství grafiky a prací na papíře. termín: 17. května od 18:00 téma: Grafika a práce na papíře

Návštěvní hodiny – Opening hours: 10.00 – 19.00 hod. www.asociace.com Vstupné – Entrance: 90,– Kč

debatující: Ondřej Chrobák, Antonín Chrudimský, Jiří Šimek místo: Topičův salon, Národní 9 (1. patro), Praha 1 www.topicuvsalon.cz, www.artplus.cz Květnová debata bude věnována specifikám sběratelství prací na papíře. K této problematice se budou vyjadřovat Ondřej Chrobák, šéfkurátor Galerie Středočeského kraje a někdejší ředitel Sbírky grafiky a kresby Národní galerie, Antonín Chrudimský, předseda Klubu přátel Nové skupiny, sběratelského sdružení, které pro své členy pravidelně vydává prémie v podobě grafických listů předních českých výtvarníků, a významný sběratel prací na papíře českého 19. století Jiří Šimek.

… o sběratelství z různých stran

antiques

art + a ntiques

Ľ u d o v í t Cs o r d á k : H á j o v ň a p r i S l a n c i olej na kartonu / 35 × 50 cm

J i ř í (G e o r g ) Ka r s : R y b í t r h v T o ss e d e l Ma r / 1934

vyvolávací cena: 1 200 eur (Art Invest)

olej na překližce / 34 × 66 cm cena: 210 000 Kč (Galerie Pictura)

Lu d m i l a J i ř i n c o vá : P r o m e t h e us kresba tužkou na papíře / 22 × 16 cm vyvolávací cena: 200 eur (Art Invest)

A d o l f C h wa l a : K ö n i gs e e 80. léta 19. stol. olej na plátně / 60 × 90 cm cena: info v obchodě (Galerie Marold)

J o ss i p B u r ga n o ff : ORIENTÁLNÍ VED U TA / kolem 1900 olej na plátně / rozměry včetně rámu 65 × 96 cm Cena: info v obchodě (Antique Andrle)

CH A N U KI J A S VÍCEN Německo / přelom 19. a 20. stol. Ag 800/1000, hmotnost 1 090 g Cena: info v obchodě (Antique Andrle)

inzerce

A NTIQ U E A NDRLE Křížovnická 1/Platnéřská 6, 110 00 Praha 1 tel: 222 311 625 fax: 222 329 817 email: krizovnicka@antiqueandrle.cz www.antiqueandrle.cz Antik Olomouc Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz P r av o s l av n á i k o n a V z k ř í š e n í K r i s ta

Aukční síň Art invest

1. pol. 19 stol. / dřevo, levkas, tempera, zlacení / 55 × 47 cm

Aukce 30. 4. 2011 v hotelu

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

Carlton v Bratislavě

A n d r e j B ě l o c v ě t o v : J a r n í ž e n a / 1966

Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava

olej, laky, karton / 88 × 61 cm

tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148

cena: 84 000 Kč (Galerie Pictura)

email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk

P r s t e n s b r i l i a n t y

G a l e r i e Ma r o l d

celková hmotnost briliantu 1,03 ct (1 ks) + 0,85 ct (48ks)

Rytířská 6/410, 110 00 Praha 1

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

tel: 222 873 218, 774 511 533 email: galerie@marold.cz www.marold.cz G A LERIE P ICT U R A Na Zderaze 6, 120 00 Praha 2 tel.: 224 233 810, 603 741 674 email: galerie@pictura.cz www.pictura.cz O ta k a r L e b e d a : K r k o n o š e / kolem 1895 olej na lepence / 28 × 20 cm

R o m a n Hav e l k a : P o d z i m n a D y j i / kolem 1915

cena: info v obchodě (Galerie Marold)

olej na plátně / 100 × 125 cm cena: info v obchodě (Galerie Marold)

G A Z 14 / 1980 vůz patřil prezidentovi Gustavu Husákovi cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

zahraniční výstava

art + a ntiques

Osudové náhody text: Lucie Drdová Autorka je historička umění.

Ve svém novém projektu pro vídeňský MUMOK spřádá Tacita Dean jemnou pavučinu příběhů životních osudů významných umělců. Členka někdejších Young British Artists dokáže vytěžit to nejlepší z náhody a s mimořádným citem přenáší světlo, prostor a historii do filmové podoby.

Ačkoli nepatří mezi notoricky známá jména, je britská umělkyně Tacita Dean (*1965), která posledních deset let žije v Berlíně, neobyčejným zjevením současného uměleckého světa. Na svém kontě má řadu uměleckých cen a prestižních výstav (např. retrospektivy v Musée d’Art Moderne v Paříži v roce 2003 a v Schaulager v Basileji v roce 2006), její tvorba je však především vyprávěním o pokorném přístupu k životu. Po Louise Bourgeois, Rachel Whiteread a Doris Salcedo bude teprve čtvrtou umělkyní, která byla vyzvána k účasti na tzv. Unilever Series pro Turbíno-

vou halu londýnské Tate Modern. Svůj nový projekt určený speciálně pro tento unikátní prostor představí začátkem října. Pro MUMOK Tacita Dean vytvořila novou skupinu děl, která tematizují pracovní proces umělce. Hlavní pilíře výstavy tvoří čtyři filmy o amerických umělcích – Merci Cunninghamovi, Cy Twomblym, Julii Mehretu a Claesi Oldenburgovi. Název výstavy The Line of Fate (Čára osudu) je odvozen od série čtyř černobílých a jedné barevné fotografie, které ukazují ruku historika umění Lea Steinberga při psaní stejnojmenné knihy o Michelange-

lovi. Ruka devadesátiletého muže a tužka tvoří diagonálu, přímku, čáru osudu stejně jako na freskách renesančního génia. Právě tak jako linka či přímka spojuje různé body, propojuje Tacita Dean ve své práci různá média. Prostor výstavy při vstupní úrovni muzea představuje mnohovrstevnatý umělecký proces řetězící se z filmů, fotografií, kreseb a grafik. Společným motivem prostupujícím celý koncept je jednoduchá forma čáry či linky jak viditelné, tak myšlené: čáry života či osudu a zároveň linie času, ve které se naplňuje médium uměleckého filmu. Sama umělkyně mluví při popisu své pracovní metody o „objektivní náhodě“; blíže nepojmenované síle, které přenechává nekonečné hledání, zachycení a opětovné spřádání příběhu. Srovnává filmy s „kresleným světlem“, přemalovává fotografie a fotografuje kresby. Vedle osmi filmových projekcí jsou ve Vídni vystaveny nové série kreseb suchou jehlou na alabastr, přemalované fotografie a vybrané starší práce, ve kterých se zabývá kresbou.

Víceméně

T h e L i n e o f F at e / 2011 / barevná fotografie / 300 × 90 cm / Courtesy of Frith Street Gallery, Londýn, a Marian Goodman Gallery, New York/Paris; © Tacita Dean

Umělkyně pracuje s formou linky v několika rovinách. V jedné ze starších sérií šestnácti černých tabulích z roku 1992, které však představují řadu fotografií, se objevují motivy klasické školní výuky a jejich věčné přepisování. Pocit uvolněnosti, určité lehkosti, ale i zároveň síly přírody navozuje grafické dílo T&I (2006). Pětadvacet k sobě

C r a n e way E v e n t / 2009 / záběry z filmu / 16 mm barevný film / 108 minut / Courtesy of Frith Street Gallery, Londýn, a Marian Goodman Gallery, New York/Paris; © Tacita Dean

těsně pověšených rámů ve stejném poměru pěti obrazů na výšku a pěti na šířku představuje jeden výjev sférické krajiny, kterou prostupuje silná záře. Tato téměř monumentální práce navazuje na pětici tentokrát skutečných černých tabulí s názvem Sea inventory drawings (1998), na které Tacita Dean křídou nakreslila rozbouřenou mořskou hladinu a větrné proudy. Zároveň obrazové výjevy doplnila o textovou informaci o jednotlivých dnech v týdnu a odborným pojmenováním zachycených přírodních

úkazů. Parafráze k čáře osudu je na těchto dílech zastoupena linií horizontu, který je zde definován jako „moment při pohledu z dálky, kdy se země nebo moře dotýkají nebe“. V neposlední řadě používá jednoduchou čáru i ve svém nejnovějším díle More or Less (Víceméně). Jedná se o sérii pěti velkoformátových grafických prací na školních tabulích s bílými linkami křídy. Změť nečitelného písma částečně připomíná čmáranice na hospodském stole a současně odkazuje na

raná díla Cye Twomblyho, jemuž je věnován jeden z promítaných 16mm filmů. Tacita Dean jej nazvala umělcovým občanským jménem Edwin Parker (2011). I zde zaznívá sousloví „more or less“, a to jako odpověď na otázku, zda Cy Twombly pracuje spíš v přechodných fázích a nahodile. Jak píše Dean v doprovodném eseji, obdivuje tohoto umělce pro jeho výtvarný instinkt, schopnost tvořit bez příprav a na prahu vědomí, což je pravým opakem jejího vlastního pracovního přístupu.

zahraniční výstava

art + a ntiques

Z e s é r i e 16 tabu l í / 1992 / fotografie na barytovém papíru / á 50 × 50 cm / Courtesy of Frith Street Gallery, Londýn, a Marian Goodman Gallery, New York/Paris; © Tacita Dean

Stárnutí moderny Filmy, ve kterých vykresluje portréty významných umělců, Tacita Dean točí od roku 2002. Jejich primárním obsahem je reflexe procesu stárnutí a prožívání ztráty v existenciální rovině. Historicko-genealogické úvahy ustupují do pozadí ve prospěch silných emocí. Původním impulsem k prvnímu filmu s Mariem Merzem byla fyzická podobnost s jejím otcem. Zvlášť působivým příkladem je téměř dvouhodinový film Craneway Event z roku 2009, který dokumentuje zkoušky taneční společnosti Merce Cunninghama, které probíhaly v modernistické industriální hale přímo v přístavu San Francisca. Přípravy, rozhovory a taneční scény jsou navzájem propleteny s architekturou a vnějším světem. Není to jen výpověď o starém Merci Cunnighamovi, ale také kulturněhistorický pohled na stárnutí moderny vyprávějící o ztrátách a fantaziích.

I v tomto se skrývá paralela s pracovní metodou Tacity Dean, jež používá zastarávající techniky, jako je analogový 16mm film nebo tradiční grafická technika tisku z hloubky, která v jejím případě znamená zvláštní propojení řemeslné grafiky a fotografické reprodukce. Dean zkoumá historii moderny a subtilním a komplexním způsobem ukazuje, jak je technický pokrok zároveň podmíněn estetickými a společenskými ztrátami. Umělkyně používá analogový film k zachycení jak životních osudů stárnoucích umělců, tak jejich stop, které zanechali v dějinách umění. Filmy, fotografie a instalace Tacity Dean tvoří svébytná univerza. Umělkyně prozkoumává vzdálené a nedosažitelné horizonty. Svým pomalým a přemýšlivým pohledem otevírá okno do ztraceného světa, transformuje každou krajinu, předmět nebo charakter do krásného zátiší v pohybu. Její filmy jsou malý-

mi odhaleními a zároveň nezapomenutelnými zjeveními. Nezříkají se sdělení, jen s ním zacházejí nanejvýš opatrně. Aby člověk nalezl sémantickou dimenzi v jejích filmech, musí se soustředit na opakování motivů. Vytříbená krása jejích filmových obrazů je stejně důležitým zdrojem jejich fascinujícího účinku jako námět, význam světů, které umělkyně divákovi ukazuje.

Ta c i t a D e a n : The Line of Fate pořadatel: MUMOK, Vídeň kurátor: Achim Hochdörfer termín: 4. 3.–29. 5. 2011 www.mumok.at

inzerce

ALŠOVA JIHOČESKÁ GALERIE V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU

JIěÍ BALCAR (1929୻–1968) OBRAZY / KRESBY / GRAFIKA / UŽITÁ TVORBA

7. 5.–14. 8. 2011 otevĜeno dennČ 9୻–18 h / Hlavní sál AJG

www.ajg.cz

Balcar-ArtAntiques.indd 1

4/28/2011 2:32:03 PM

inzerce

art + a ntiques

otevřeno denně 9–18 h / Wortnerův dům AJG, U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

ALŠOVA JIHOČESKÁ GALERIE V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU

NATÁLIE GONČAROVA 12. 5.–26. 6. 2011 Goncarovova-ArtAntiques.indd 1

4/28/2011 2:38:14 PM

DÓRA MAURER 6. 4. 2011 – 5. 6. 2011

Plocha, hloubka, prostor Perspektivní motivy a principy v umění

Moravská galerie v Brně

18/3–19/6 2011 záštitu nad výstavou převzal maďarský velvyslanec dr. László Szőke WANNIECK GALLERY

Wannieck Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno, www.wannieckgallery.cz

www.moravska-galerie.cz

manuál

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 29. – To mi teda vysvětli text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem GASK.

V životě milovníka umění nastanou chvíle, kdy je potřeba vystoupit z pohodlné role recipienta uměleckých informací a stát se jeho kompetentním nebo alespoň vášnivým obhájcem. Nejčastěji se tak přihodí při návštěvě výstavy v doprovodu rodičů, vzdálených příbuzných a jejich známých. Na umělecké otázky se nezřídka stočí diskuze také na srazech maturantů a podobných sešlostech. Zachovat neutralitu, předstírat, že se vás útoky a nehorázné argumenty na konto současného a moderního umění netýkají nebo že nejste adresátem agresivních otázek začínajících „To mi teda vysvětli…“, zkrátka nelze. Pro tyto a podobné situace vám předkládáme stručný kurz sebeobrany.

To bych dokázal taky! Pozor, velmi populární argument laiků! Můžete se setkat i s vyostřenou variantou: To by dokázala i naše čtyřletá Anička! S tímto „názorem“ se pochopitelně nesetkáte na výstavě veristicky uchopené malby, která svou mimetickou kvalitou a řemeslným fortelem stále vyvolává posvátný respekt. Rizikovou oblastí jsou na jedné straně geometrická abstrakce, na druhé pak gestická malba. Každý si z hodin výtvarné výchovy na základní škole odnesl ponaučení, že při kreslení je zakázáno používat pravítko a uvolněný rukopis evokuje počmárané čtvrtky, se kterými se vrací děti z mateřské školky, a jež rodiče dlouho uchovávají jako relikvie mentálního vzestupu jejich ratolestí. Upřímně řečeno, pádná, univerzálně osvědčená reakce prakticky neexistuje. Podpásová obrana: „Tak to zkuste také takhle namalovat, přineste do galerie, třeba vám to rovněž vystaví!“, je nejen pod vaší úroveň, ale především jen minimálně postihuje podstatu věci. Explikace vývoje umění od jeskynních maleb k Dvoubarevné fuze Fran-

tiška Kupky komprimovaná do pěti vět končí zpravidla nezdarem. Zajímavá anekdota ze života umělce, která odvede pozornost od merita věci, sice bezpečně zafunguje, ale pokaždé není k dispozici. Kreativním řešením může být protiútok Beuysem, nečekané přitakání: „Jeden slavný německý umělec tvrdil, že umělcem může být každý. Tak proč ne i vy!“

Tomu teda vůbec nerozumím! Univerzální stížnost před moderním uměleckým dílem spojená s požadavkem krátké a srozumitelné odpovědi, kterou ale dopředu není tázající ochoten akceptovat. Proto se doporučuje zakončit každou explikaci bonmotem Pabla Picassa. Ten údajně čelil obecnému neporozumění svým kubistickým obrazům povzdechem: „Pokud lidé (myšleno Francouzi, pozn. Manuálu) chtějí rozumět angličtině, vědí, že je nutno se předtím tuto řeč naučit. Jinak to nelze. Stejní lidé však požadují, aby rozuměli kubismu bez toho, aby se seznámili s jeho principy.“

Vá c l av S t r at il : KINO NOKI TOKIO / 2004–06

Kdo rozhoduje, co je a není umění? Modelová situace: v prostoru výstavy se nachází předmět, který dotyčný zná z jiného/neuměleckého kontextu. Nemusí to být zrovna Duchampův pisoár nebo příslovečná instalace hromady písku uprostřed „bílé kostky“. Selský rozum v nás okamžitě vygeneruje otázku: „To znamená, že když mám doma ten samý předmět, který jsem viděl v galerii, tak z logiky věci vlastním umělecký originál nedozírné umělecké, ale samozřejmě i finanční hodnoty? To je nějaké divné, ne?“ Zde jsme rozumem v koncích. Uvěřit, že umělec, prostor galerie, jiný kontext mohou věc běžné spotřeby proměnit v umění, je stejné jako uvěřit zázraku eucharistie. V obou případech uvěří jen ten, kdo uvěřit chce. Tušení, že se úzká skupina lidí – umělci, ale především lidé v pozadí: galeristé a kurátoři – domluvila, aby z bohatých tahala peníze a z chudých si tropila šašky, se definitivně potvrdilo. Přeci nebudu dalším hlupákem z pohádky O císařových nových šatech, raději z brutální nevinností dítěte zvolám „Král je nahý, současné umění je podvod“.

recenze

art + a ntiques

Avantgarda a kýč Michal Pěchouček v Domě U Kamenného zvonu text: Jan Zálešak Autor je kurátorem brněnské Galerie mladých.

Skutečně výrazných sólových výstav umělců střední generace, jež nemají pouze charakter „předběžné retrospektivy“, ale jsou vystavěny jako jasně formulovaná autorská výpověď, u nás k vidění mnoho není. Hodiny v umění Michala Pěchoučka takovou výstavou bezesporu jsou – představují vyvrcholení práce posledních zhruba tří let, můžeme v nich ovšem snadno rozpoznat témata, která autorovu tvorbu charakterizují od samého začátku. Nepřehlédnutelným rysem výstavy je její kompozice – instalace se dělí na dvě části, které jsou na první pohled radikálně odlišné. Myslím, že je zcela na místě uvažovat o této odlišnosti jako o součásti určitého didaktického plánu, který ostatně zdůraznil i sám autor, když tyto dvě části označil jako „hodinu první“ a „hodinu druhou“. Zaujala

mě možnost uvažovat o nich jako o lekcích komentujících dva soupeřící modely vizuální tvorby, které proti sobě staví Clement Greenberg ve slavné eseji „Avantgarda a kýč“. V souladu s Greenbergovými tezemi by mohlo první patro představovat lekci z modernistické snahy o sebekritiku média jeho vlastními prostředky. Tato lekce není příliš záživná pro někoho, kdo od umění očekává především pobavení nebo snadno přístupnou „krásu“. Takový divák si může přijít na své v druhém patře, kde se nám naopak dostává lekce z kýče v podobě figurativních zobrazení mladých krásných lidí ve více či méně intimních situacích. Možná ale nejsou obě části až tak radikálně odlišné, jak by se na první pohled mohlo zdát… První lekce je věnována projektu Filmogram. Jako filmogramy Michal Pěchouček

i n s ta l a c e m i c h a l a p ě c h o uč k a v h l av n í m s á l e d o m u u k a m e n n é h o z v o n u / foto: Martin Polák

označuje pásy kinofilmu, respektive kontaktní snímky, na kterých toho většinou mnoho nevidíme. V některých případech se dokonce zdá, že nevidíme nic než samotný kinofilm, respektive jeho základní atributy – perforaci po stranách (Filmogram #3, 2010) nebo černé pruhy oddělující od sebe jednotlivá políčka filmu (Filmogram #4, 2010). Pozorný pohled ovšem odhalí, že něco není v pořádku. Perforace je někde jen z jedné strany, jinde zasahuje hluboko do pole snímků, a její hloubka postupně narůstá s ubíhajícím pásem filmu, pruhy oddělující jednotlivá políčka mají nahodilý rytmus. Michal Pěchouček, který od poloviny 90. let používal (většinou nalezené) fotografie k tomu, aby s jejich pomocí vyprávěl příběh, ve zmíněných Filmogramech rozehrává čistě formální hru, která může připomenout gre-

enbergovskou kritiku média jeho vlastními prostředky. V dalších Filmogramech ale vidíme, že Pěchoučkův přístup je komplexnější a zdaleka se nevyčerpává otázkami formy. To, co zrazuje čistě formální interpretaci „první lekce“, je neoddiskutovatelný existenciální rozměr většiny Filmogramů. Nejzřetelnější je to ve Filmogramu #10 (2009–2010). Třináct soklů instalovaných do kruhu nese kazety, každou se čtyřmi pásy kontaktních snímků. Instalace, která (náhodou?) připomíná nějakou svatyni, představuje zvláštní lunární kalendář, záznam padesáti dvou dní, rozložených do celého roku, strávených fotografováním černé latě potažené černým sametem opřené o stěnu takovým způsobem, aby se výsledný efekt opět co nejvíce podobal „prázdnému“ filmu. Díváme se na hodiny strávené s uměním – a že jich bylo hodně. Na jednotlivých pásech vidíme nejen to, jak se během roku mění délka slunečního svitu, ale také drobné nečekané vstupy každodennosti – odrazy okna nebo stín autorovy kočky. Filmogram #10 je především obrazem času, patří do podobné kategorie konceptuální práce s médiem jako malby Ona Kawary nebo kresby Jana Nálevky.

Druhá lekce je vyhrazena sérii Time for Bed (2009–2010). Stejně jako Filmogramy navazují na starší práce, v nichž se autor zabýval možnostmi obrazového vyprávění, ať už realizovaného postupným přidáváním obrazů (Sběratel, 2003), nebo formou „odvíjení pásu“ (Kočárkárna, 2004; Pater noster, 2005), vychází Time for Bed z dlouhodobého Pěchoučkova zájmu o „nízké“ výtvarné techniky. Už v polovině 90. let navazoval autor na své rané barevné linoryty malbou na pletivo nebo vyšíváním a práce s textilem a šicím strojem je klíčová i pro aktuálně vystavenou sérii. Zhruba tři desítky obrazů zahrnují několik příbuzných motivů – intimní rozhovor, toaletu nebo milostný akt. Řemeslně náročná technika, realistická forma a emocionálně zabarvený námět mohou vyvolávat pochybnosti o tom, zda se tady Pěchouček nepřiblížil až příliš k hranici kýče. Za líbivou povrchností lze ovšem rozpoznat motiv, který textilní obrazy spojuje s Filmogramy vystavenými o patro níže, a to způsob, jakým médium odkazuje k sobě samému. Textilie v Pěchoučkových obrazech mají dvojakou povahu – na jednu stranu jsou označujícím, tvoří součást obrazového znaku, který interpretujeme

například jako pyžamové kalhoty. Ovšem tam, kde postavy začínají z obrazů zcela mizet, získává textilie větší autonomii, až je nakonec pouze sama sebou, kusem látky, draperií. Poučeni konstruovanou prázdnotou Filmogramů si ale můžeme uvědomit, že ani draperie, která na obraze neukazuje nic než samu sebe, nemusí být prázdnou formou, jazykem bez kódu. Je nepochybné, že každá z obou lekcí si najde své příznivce a odpůrce. Každá představuje určitý exces. Odlišné tendence, jež obě lekce představují, Michal Pěchouček proti sobě nikdy takto ostře nepostavil. Ovšem je to právě toto didaktické gesto kontrastu, které nám umožňuje odhalovat podobnosti tam, kde bychom je za jiných okolností nehledali.

M i c h a l P ě c h o uč e k : H o d i n y v u m ě n í pořadatel: Galerie hl. města Prahy místo: Dům U Kamenného zvonu termín: 16. 3.–5. 6. 2011 www.ghmp.cz

Odkrývání základů Fundamenty & Sedimenty v Městské knihovně text: Radek Wohlmuth Autor je novinář.

Kurátor Petr Vaňous prokazuje u nás ne často vídanou schopnost uchopit a z hlediska vyšších ideových celků zřetelně pojmenovat některé vizuální tendence na české výtvarné scéně. To je samo o sobě chvályhodné, už proto, že tak dává atomizovanému uměleckému prostoru vnitřní logiku, smysl a především řád, nebo vytváří alespoň zdání toho všeho. Záleží na tom, jak bude člověk jeho počínání vnímat. Někdy je Vaňousova snaha úspěšnější, jindy méně, ale s odstupem času to

vypadá, že jeho projekty mají vzestupnou tendenci. Důkazem toho je zatím i jeho poslední výstava s názvem Fundamenty & Sedimenty, kterou připravil pro Galerii hl. města Prahy. Mezi její jednoznačná pozitiva patří poměrně sofistikovaný, nicméně relativně snadno uchopitelný princip, který – zjednodušeně řečeno – spočívá v zacílení na zkoumání základních, někdy až na samou podstatu oproštěných forem (fundamenty) na úkor jejich asociativních a obsahových

přesahů (sedimenty). Nenápadný, proti zvyklostem obrácený přístup založený na redukci osobního ve prospěch systémového, je příjemně inovativní a přitažlivý zároveň. Netypické transformační momenty, nepříběhové vizuální klíče a přesmyčky, založené na rozdílu mezi tím, jak co vypadá, a čím ve skutečnosti je, neomrzí. Další okolnosti, které zvyšují atraktivitu tohoto projektu, spočívají v tom, že Vaňous tentokrát probral scénu napříč generacemi, žánry i médii. Předtím dával většinou přednost v podstatě

recenze

nepřestupnému generačnímu záběru, někdy dokonce až na úrovni ateliérové preference, a mezi médii jednoznačně favorizoval malovaný obraz. V Městské knihovně se pod jeho kuratelou představilo celkem šestadvacet tvůrců, z nichž nejstarší je malíř a mezinárodně proslulý autor skleněných plastik, letos osmdesátiletý Vladimír Kopecký. Na druhém konci věkového žebříčku jsou zástupci nejmladší umělecké generace, například čerstvý absolvent Ostravské univerzity Josef Mladějovský, který zde mimochodem vystavuje svou diplomovou práci. Tyto dva póly pak vymezují celou řadu výrazných individualit, mezi nimiž nechybějí Jitka Svobodová, Jiří Sopko, Jindřich Zeithaml, Vladimír Kokolia, Petr Nikl, Jan Merta, Petr Písařík, Jiří Matějů, Lubomír Typlt, Jiří Petrbok nebo Jaromír Novotný. Je třeba připomenout i nápaditou architekturu výstavy Tomáše Svobody a grafiku Adély Svobodové. Jejich práce se stává plnohodnotnou součástí projektu ve smyslu autorského vyjádření a dává mu další rozměr. Co může naopak vyvolat pochybnosti, je „objektivita“ Fundamentů & Sedimentů. Přestože se nejedná o abstrakci v pravém slova smyslu, je jedním z nosných principů výstavy nepředmětnost nebo lépe řečeno vizuální nedoslovnost. Jenže neukotvenost

art + a ntiques a bazálnost, podpořená vytržením z individuálního kontextu a vytvořením kontextu nadosobního, otevírá logicky poměrně velký prostor pro „manipulaci“. Proto by na tomto místě měl hrát významnou roli právě autorský výběr. Ten bohužel zpochybňuje minimálně oblast fotografie, kdy celé médium zastupuje pouze Ivan Pinkava, snad jediný fotograf, kterému Petr Vaňous kdy dělal výstavu. Dál je tu samotná práce s vystavenými artefakty. Je zřejmé, že i když se jedná o „odkrývání základů“, cest k nim může vést mnoho, respektive téměř nekonečné množství. Aby nedošlo k naprosté ztrátě orientace, je celá pečlivě nainstalovaná expozice rozdělená do několika okruhů, které ji pomáhají tematizovat a zároveň mají dát divákovi klíč k jejímu dílčímu uchopení. Jednotlivé oddíly jsou ovšem dalšími poznámkami poměrně rozvolněné a na první pohled neprovázané, protože mezi oblasti, na které se kurátor zaměřuje, patří tak rozdílné věci, jako jsou struktura, forma, technické parametry, ale paradoxně i obsah a motiv, respektive jejich zrod. Petr Vaňous se samozřejmě nesnaží postihnout celou problematiku vyčerpávajícím způsobem (což v jeho podmínkách snad ani není možné), zvolil spíš prostě jen některá z možných hledisek a úhlů pohledu na věc.

Jeho členění výstavy a následné zacházení s uměleckými díly se ovšem zdá připomínat něco ve smyslu magnetických polí, která jako by si sama přitáhla ty z autorů, jež s nimi rezonují. Na základě této logiky není zařazení jednotlivých tvůrců v rámci expozice unikátní, ale jejich práce (mnohdy dokonce stejného typu) se opakovaně vynořují na různých místech výstavy, aby demonstrovaly naprosto odlišné tendence, strategie a přesahy. Není asi třeba nijak zvlášť upozorňovat na to, že tento přístup krom jistého zmatení preferencí, potlačení významu konkrétního autora a jedinečnosti díla na úkor principu celkem prostě zaručuje i dobrou provázanost výstavy jako celku. Ne nadarmo Petr Vaňous trefně připodobňuje expozici k volně plynoucímu říčnímu proudu. Ten je ostatně dobrou metaforou z více hledisek. Třeba proto, že kromě dobře táhnoucích, a přitom přesně zrcadlících úseků jsou jeho nedílnou součástí i peřeje, které rozbíjejí systém, stejně jako kalné tůně a slepá ramena. Vaňousův projekt je v úhrnu emotivně silný, vizuálně vstřícný a myšlenkově inspirativní, ale už v expozici člověk spontánně čelí výhradám ohledně jeho přesvědčivosti, minimálně z důvodu jisté nedůslednosti, a především nekonečné variability. Ta výstava vypadá dobře, ale není nic těžšího než říct, jestli je udělaná správně. Už proto, že může mít tisíc a jednu podobu. Stejně těžké je určit, jestli bylo na začátku téma, které mohla rozkrýt jasně definovaná skupina umělců, nebo naopak určitý segment umělecké scény, na jehož práce bylo lze naroubovat poutavé intelektuální kořeny. Možná je to ve výsledku jedno, možná ne. Na to si musí zřejmě odpovědět každý sám.

Fundament y & Sediment y pořadatel: Galerie hl. města Prahy místo: Městská knihovna v Praze termín: 2. 2.–1. 5. 2011 kurátor: Petr Vaňous www.ghmp.cz d í l o v o j t ě c h a m í č i n a v ý s tav ě fu n d a m e n t y & S e d i m e n t y / foto: GHMP

Pohledem kurátora Rozhovor s Petrem Vaňousem text: Kateřina Černá

Požádal jste nás o možnost reagovat na dosavadní recenze vaší výstavy Fundamenty & Sedimenty. Proč? Protože jsem měl dojem, že jsou mi, jako kurátorovi projektu, v některých recenzích kladeny řečnické otázky, na které jsem neměl možnost reagovat. Také je možná dobře po určitých reakcích na výstavu upřesnit a shrnout její základní teze, strukturu projektu a kurátorskou metodu, která zde byla aplikována. Aby nedocházelo ke zbytečnému nedorozumění či mystifikacím. Nepatří riziko nedorozumění k věci? Je vůbec možné, aby divák/recenzent beze zbytku pochopil záměr kurátora? Projekt Fundamenty & Sedimenty je postaven jako otevřená platforma. Je tedy z principu vstřícná k různým interpretacím ze strany diváka i recenzenta. Ti do ní vstupují se svým potenciálem, se svým dekodérem, a skrze něj tento projekt čtou. Recenze o výstavě je zároveň referencí o jejím autorovi, který výstavu spatřil, seznámil se s podklady, vše společně promyslel a zformuloval text. Nejde o to, zda je zde nedorozumění rizikem. Nedorozumění může být plodné, ovšem pouze v případě, že je zde přítomna kritická argumentace, která se vztahuje k původnímu záměru-východisku autorského projektu tak, jak ji formuluje její kurátor. Aby to nedopadlo tak, že se o švestkách argumentuje jablky. Jaké tedy bylo původní východisko výstavy? Vytvořit mezigenerační „kolektivní výstavu“ poměrně širokého rozkročení, kde by byla prezentována různá díla – od obrazu přes sochu, objekt, kresbu, fotografii, dokument až po instalaci a projekci. Vytvořit ji ale prostřednictvím „jiného vstupu“, podle jiného klíče, než bývá institucionálně obvyklé. To znamená ne chronologicky, ne didakticky, ne tematicky a ne společen-

d í l o j i t k y s v o b o d o v é n a v ý s tav ě

společného výrazového horizontu (Černobílé Zlaté město 09). Výstavu Fundamenty & Sedimenty je tedy dobré si představit jako množinu prvků (vždy 1 dílo = 1 prvek), která je sestavena podle určité koncepce do dynamické struktury, do vzájemně dynamických vazeb mezi prezentovanými díly. Zrušení chronologie, zrušení jednoznačného ukotvení děl v historickém vývojovém rámci, v tématu či v definici tvorby jako čehosi konkrétně ukotveného či zacíleného umožnilo právě realizaci této „otevřené struktury jako celku“ a zároveň zachování „svébytnosti vystavených děl jako stavebních kamenů struktury“.

fu n d a m e n t y & S e d i m e n t y / foto: GHMP

sko-kriticky. Bylo třeba vymyslet způsob, jak sjednotit různorodé projevy umělců a umělkyň různého věku do nějakého funkčního celku. Možná je tu důležitý právě termín „kolektivní výstava“. Kladl jsem si otázku, jak zohlednit tuto „kolektivnost“ v samotné koncepci výstavy, přitom zůstat apolitický a plně angažovaný pouze v samotné reflexi výrazových postupů a tvůrčích procesů. Proto jsem zvolil metodu výběru konkrétních děl podle společného klíče, kterým je redukce forem a autorská obsahová odosobněnost. Hovoříme-li o redukci forem, pak se nejedná pouze o geometrii a stereometrii, ale i o organické tvarosloví, transformační a metaforické situace forem apod. K tomuto průzkumu jakési „formální základny“, která se v umění neustále opakuje napříč generacemi, tedy oněch „fundamentů“, mě vedly moje předchozí výstavní projekty: Resetting/ Jiné cesty k věcnosti a Černobílé Zlaté město 09. Ty buď tematizovaly procesy, ke kterým ve vybraném médiu nebo jeho části dochází (u Resettingu to byla oblast zobrazující malby), nebo stavěly na formální redukci uplatněné ve vybraných dílech a na hledání

Na jaké konkrétní „řečnické otázky“ z recenzí byste jako kurátor rád reagoval? Především bych se vyjádřil k častějšímu nepochopení role „sedimentů“ a k zařazení filmu Vzpoura hraček. Sedimenty jsou myšleny jako proměnné významy fundamentů, nikoliv jako jejich elementární protiváha. Cílenou změnou kontextů vystavených děl = fundamentů se mění jejich významové sedimenty. Účelem není oslabit dílo nebo ho bez úcty deklasovat, jde naopak o to, díla nahlédnout v jiných, živějších vazbách. Některé ze sedimentů se potom mohou významově překlápět v nové základy, tedy nové fundamenty atd. Pro názornost byly na výstavě vytvořeny sekce, které nejsou tematické, ale které „tematizují“, nikoliv ilustrují určité teze. Nejde o povrchní hru tvarů a barev, ale o podchycení výrazu různých děl jako svébytného nástroje v rámci vytčené teze. Film Vzpoura hraček je kontrastní prvek k celé výstavní struktuře. Je ostrým řezem, který přetíná na samém konci divákovu pozornost a rozbíjí pohled náhle uvyklý na jednoduché formy bez jednoznačného obsahu. Metodu stimulace divákovy pozornosti neočekávaným „střihem“ jsem si vypůjčil od Bertolda Brechta.

tipy

art + a ntiques

Konec světa na Smíchově Pokud chcete vědět, jak to vypadá na konci světa, běžte se podívat do smíchovské galerie Svit. Habima Fuchs neboli Astrid Šourková tu vystavuje díla, k nimž ji inspirovala její loňská cesta do Santiaga da Compostely. Na té se nesetkala jen s křesťanskými poutníky, ale také s pohanskými démony. Výstava potrvá do 11. června.

Lub o m í r T y p lt: b e z n á z v u / 2010

Typlt v Brně a v Liberci Dům umění města Brna a Oblastní galerie v Liberci hostí výstavy Lubomíra Typlta. Brněnskou, nazvanou Mobilizace, je možné navštívit do 5. června, liberecká Kdo bydlí v srdečních komorách? potrvá o týden déle. Obě výstavy se zaměřují na Typltovy nejnovější práce, v Liberci se jedná především o kvaše, v brněnském Domě pánů z Kunštátu je vystaven početný soubor obrazů. Typlt dál rozvíjí obě paralelní linie své tvorby – konstruktivistické abstrakce i expresivní scény s postavami šklebících se adolescentů. Jeho obrazy jsou plné vnitřního neklidu, či dokonce zloby, nejde však o boj s umělcovými osobními démony, ale o naléhavou výpověď o stavu současného světa prostředky tradiční malby.

Václav Ryčl jako fotograf Moravská galerie v Brně vystavuje do 29. května fotografie, kresby a texty Václava Ryčla z 80. let. Ryčl (1966–1994) je znám hlavně jako literát. I jeho fotografická tvorba je velice zajímavá. Podává působivé svědectví o podivné atmosféře pozdní normalizace a současně funguje i jako nadčasová zpráva o ztrátě nevinnosti a hledání vlastního místa ve světě. Ryčl během studia na pražském polygrafickém učilišti psychicky onemocněl a po četných hospitalizacích mu byl v roce 1985 přiznán invalidní důchod. V roce 1994 se jeho nemoc prudce zhoršila. Trýznivou situaci vyřešil na konci roku dobrovolným utonutím v hostivařské přehradě.

L e v z b e s t i á ř e Hab i m y F u c h s / 2010

Street for Art

Vá c l av R y č l : B e z n á z v u / první pol. 80 let / černobílá fotografie / 15,3 × 22,3 cm / Moravská galerie v Brně

Čtvrtý ročník festivalu Street for Art proběhne od 19. do 28. května u stanice metra Opatov na pražském Jižním městě. Středobodem festivalu bude tzv. Zóna Ideal, platforma o rozloze 30 × 30 metrů, kde se liberecký ateliér Mjölk pokusí vytvořit ideální fungující veřejný prostor. Konkrétní podobu však dají Zóně sami návštěvníci, kteří budou mít možnost upravit a uspořádat její mobiliář dle svých potřeb. Právě tyto uživatelské zásahy mohou být jednou z odpovědí na otázku, jaký veřejný prostor vlastně chceme mít a jak jsme ho schopni využívat.

KALENDÁRIUM / KVĚTEN 2011 kdy: pondělí 9. 5. od 18:00 co: přednáška − Změnil Martin Parr pohled Britů na sebe samé? kde: DOX kdo: Anne McNeill kdy: středa 11. 5. od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy a vzpomínání na Václava Boštíka kde: VČG − Dům U Jonáše kdo: Jaromír Zemina kdy: středa 11. 5. od 17:00 P o d us c h k a & P o p e l k a : l av i c e ENZI / Museums Quartier, Vídeň

co: performance Petra Nikla kde: Galerie města Trutnova

V Zóně Ideál i v blízkém okolí bude po celý týden probíhat řada akcí – od přednášek a diskusí přes komentované prohlídky až k workshopům. Festival zahájí speciální vydání Pecha Kucha Night věnované veřejnému prostoru, dále budete moci navštívit workshopy například s designérem Radimen Babákem (street překážky pro teenagery) nebo umělci Pavlem Karousem (procházka po normalizačních sochách), Jan Pfeiferem či dvojicí Artamonov + Klyukov. Premiéru zde bude mít venkovní divadelní performance Urban Human, do které režisér Jiří Havelka obsadil městské sportovce – parkouristy. Představení je inspirováno knihou dánského urbanisty Jana Gehla Život mezi budovami. Především odborné veřejnosti je pak určeno Fórum o krajině či konference Some Ideas for Better Cities věnované tématům veřejného prostoru, architektury, umění a sociologie. Setkat se můžete i s několika zahraničními hosty – s berlínským ateliérem Raumlabor, vídeňskou dvojicí architektů a designérů Poduschka&Popelka nebo s německou architektkou a výtvarnicí Folke Köbberling. Ateliér Poduschka&Popelka také na několika pražských náměstích představí svou multifunkční lavici ENZI, která tvoří základ venkovního mobiliáře ve vídeňském Museums Quartier. Více hledejte na www.streetforart.cz.

Williams v Budějovicích Výstava Kapitalistischer realismus? v budějovickém Domě umění představí instalaci dvanácti nových barevných i černobílých snímků amerického fotografa Christophera Williamse. Autor se na nich vrací ke svým klíčovým námětům fotoaparátů a dalších technických přístrojů, ale objevují se i nová témata přírody. Centrální postavení zaujímá fotografie orosených zralých jablek, která odkazuje k procesu růstu a pádu, ať už tuto křehkou stabilitu přisuzujeme fotografickému obrazu či společnosti. Výstava potrvá do 12. června.

kdy: čtvrtek 12. 5. od 18:00 co: přednáška – Eva Kmentová kde: Písecká brána, K Brusce 5/208, Hradčany kdo: Daniela Kramerová kdy: úterý 17. 5. od 18:00 co: debata ART+ kde: Topičův salon téma: sběratelství prací na papíře kdy: úterý 24. 5. od 17:00 co: kurátorská prohlídka výstavy Hodiny v umění kde: GHMP − Dům U Kamenného zvonu kdo: Olga Malá a Michal Pěchouček kdy: pondělí 25. 5. od 17:00 co: neformální setkání a povídání o fotografii kde: MG – Místodržitelský palác kdo: Viktor Kolář, Bohdan Holomíček, Marek Pokorný, Jiří Pátek, Antonín Dufek kdy: sobota 28. 5. od 11:00 do 17:00 co: dílna inspirovaná Kandinského obrazem Bitva kde: NG − Veletržní palác kdy: neděle 29. 5. od 14:00 co: prohlídka nového výstavního prostoru + dílna kde: Prádelna Bohnice

F o t o g r af i e C h r i s t o p h e r a W i l l i a m s e / 2010 / courtesy – capitain gallery cologne

kdo: Umakart a Jana Kochánková

artmix

PRAHA – Muzea

* GHMP – Městská knihovna

Konec avantgardy? (od 26. 5. do 25. 9.)

art + a ntiques Galerie Malostranská beseda

Jiří Plieštik: Idol z ticha (do 20. 5.); Pražský festival skla (od 25. 5. do 19. 6.)

Galerie Zdeněk Sklenář

Zdeněk Sýkora: Nulové linie (do 28. 5.); Karel Malich, Federico Diáz a jeho žáci (od 19. 5. do 30. 9.)

* GHMP – Dům U Kamenného zvonu

Galerie NoD

Galerie Zlatá lilie

* GHMP – Dům U Zlatého prstenu

Galerie NTK

Hunt Kastner Artworks

* GHMP – Staroměstská radnice

Galerie Pavilon

Galerie Zlatá husa

* Galerie Rudolfinum

Michal Pěchouček: Hodiny v umění (do 5. 6.)

Petr Dub: Kustodka (do 31. 5.)

Jiří Thýn: Předobrazy, prostor, abstrakce (do 15. 5.) Jiří Načeradský: 60. léta a současnost (od 23. 5. do 23. 7.)

Muzeum hlavního města Prahy

Pražské výletní restaurace (do 22. 5.); Karlín: nejstarší předměstí Prahy (od 11. 5. do 6. 11.)

Skupina OBR (od 16. 5. do 15. 6.)

Velocypedia (do 24. 5.) Radim Langer (17. 5.)

Prinz Prager Gallery

Adriena Šimotová: Vyjevování 2008–10 (do 19. 6.); Já, bezesporu (od 25. 5. do 14. 8.)

The Chemistry Gallery

Galerie Smečky

Světla Kořánová, Jan Placák (od 11. 5. do 18. 6.)

Museum Kampa

Galerie Václava Špály

Muzeum Montanelli

Galerie VŠUP

NG – klášter sv. Jiří

Chodovská tvrz

Pavel Brunclík: Češi (do 5. 6.); Milan Grygar (do 31. 7.) Albrecht Dürer, Teresa Diehl: Maria Maria 1511/2011 (do 22. 5.)

Jan Preisler: Pohádka (do 30. 9.)

NG – Palác Kinských

Tono Stano: Bílý stín (do 26. 6.) Kurt Gebauer: Zveřejnění (do 28. 5.)

Moře, kterým všichni plachtíme (do 8. 5.); Sylva Francová: Diváci (od 12. 5. do 17. 6.); Michal Šiml (od 13. 5. do 26. 6.)

Umění Koreje (do 22. 5.)

Karlín Studios

Rožmberkové (od 19. 5. do 20. 8.)

Langhans Galerie Praha

Vasilij Kandinskij: Bitva (do 12. 6.); Georg Grosz: Zkažená společnost (do 28. 8.)

Leica Gallery Prague

NG – Valdštejnská jízdárna NG – Veletržní palác

Barbora Bálková: Masky (do 31. 5.)

Tomáš Vaněk: Particip č. 269 (do 7. 5.); Cyril Blažo, Jürgen von Dükerhoff (od 16. 5. do 16. 7.) Jakub Hošek, Anežka Hošková (od 18. 5. do 25. 6.) Ludmila Smejkalová, The Maja: Kuxtal Kiímil (do 8. 5.)

Vernon Projekt

Katja Loher (do 5. 6.)

BRNO

BKC – Galerie mladých

David Landa, Kateřina Zochová (do 9. 6.)

BKC – Galerie Kabinet

Petr Cabalka: Rero (do 1. 6.)

BKC – Galerie U dobrého pastýře

Filip Cenek a Ivan Palacký: Koberce, záclony (do 25. 5.)

Tamara Moyzes, Shlomi Yaffe: Inte(g)race (do 22. 5.)

BKC – ProstorR2

FOTO VIRUS/ C Action (do 15. 5.)

Brno Gallery CZ

Jiří Turek CityLAB (do 12. 6.)

DumB – Dům umění

Jan Haubelt (do 8. 5.); Milan Houser, Viktor Frešo (do 22. 5.); Danielle de Picciotto, Alexander Hacke (od 12. 5. do 5. 6.)

DumB – Dům pánů z Kunštátu

Hands Free Breast Pump (od 11. 5. do 3. 9.)

Jan Koblasa: Velký výstup (do 27. 5.)

Národní muzeum

MeetFactory

Národní muzeum − Náprstkovo muzeum

Nová scéna ND

DumB – Galerie G99

Národní muzeum – Národní památník na Vítkově

Nová síň

Galerie architektury

Národní muzeum – Nová budova

Novoměstská radnice

Galerie Ars

Poklady Moravy (do 6. 7.); Knižní vazby Jindřicha Svobody (od 12. 5. do 10. 7.)

Prádelna Bohnice

Galerie Artistů

Růžena Zátková (do 31. 7.)

Svit

Galerie Aspekt

Porcelán na Pražském hradě (od 30. 5. do 11. 9.)

Školská 28

Galerie Aula FaVU

Fotografové války 1914-1918 (do 4. 9.)

Trafačka

Staré pověsti české; Tajemství materiálů; Divočina v obrazech (do 6. 7.) Egyptské mumie (od 5. 5. do 30. 9.)

Zlatá? šedesátá (do 15. 5.)

Pražský hrad – Císařská konírna

Pražský hrad – Královský letohrádek Pražský hrad – Tereziánské křídlo * UPM – hlavní budova

Glamour (od 12. 5. do 4. 9.); Hledání skla (od 25. 5. do 23. 10.)

Židovské muzeum – Galerie Roberta Guttmanna Barokní synagogy v českých zemích (do 28. 8.)

PRAHA – výstavní síně Altán Klamovka

Johana Švarcová, Michal Kindernay: On (do 20. 5.) Corpora S (od 11. 5. do 22. 5.); I. Hejduková (od 25. 5. do 5. 6.)

Magdaléna Bláhová:…a abych nezapomněla (do 22. 5.)

INSTITUCEUM (do 30. 6.) Habima Fuchs: DAIMONION Cesta na konec světa (do 11. 6.) Przemysław Jasielski: Příležitost (do 26. 5.)

Zlomené květiny (do 8. 5.); X-Dog, David 87: Poplife (od 11. 5. do 27. 5.); 9 Trajectories (od 17. 5. do 22. 5.)

Tranzitdisplay

Luis Camnitzer (do 22. 5.)

PRAHA – galerie Dea Orh Art Gallery

L. Teichmann; P. Vašíček; E. Šimera; Zd. Trs (do 12. 5.)

Rudolf Štursa: fotografie; Vystavovatel a jeho diváci (do 12. 6.) Lubomír Typlt (do 5. 6.)

Milan Kohout (od 11. 5. do 5. 6.)

Richard Loskot (do 5. 6.) Miroslav Krobot: obrazy (do 27. 5.) Anymade: PACIFIC (do 4. 6.)

Michal Bauer (do 1. 7.)

Prezentace magisterských prací (od 15. 5. do 20. 5.)

* MG – Místodržitelský palác

Viktor Kolář (do 5. 6.); Et in Roma ego (od 12. 5. do 14. 8.); Bohdan Holomíček (od 27. 5. do 4. 9.)

* MG – Pražákův palác

Cyril Blažo (do 22. 5.); Plocha, hloubka, prostor (do 19. 6.)

* MG – Uměleckoprůmyslové muzeum

Václav Ryčl: Blue Boy (do 29. 5.); Made in Villa (do 5. 6.); Umělecká produkce českomor. skláren ve 40. letech 20. st. (do 6. 6.); Příběhy tisíce a jedné noci (do 31. 7.)

Veronika Daňhelová, Silva Milková: Duoperformance (do 15. 5.); Jolana Havelková: Na hrazdě (od 17. 5. do 12. 6.)

De-sign

MZM – Dietrichsteinský palác

Dušan Tománek (do 8. 5.); Johana Pošová (od 13. 5. do 26. 6.)

Dvorak Sec Contemporary

MZM – Palác šlechtičen

Martin Parr (do 16. 5.); Alžběta Jungrová: Blue Light Tonite (do 15.6.); Petr Kvíčala: Sight-Specific (do 20. 6.)

Galerie 21. století

MZM – Pavilon Anthropos

České centrum Praha

Galerie 5. patro

MMB – Hrad Špilberk

Entrance Gallery

Galerie Artinbox

etc. gallery

Galerie FotoGrafic

Fotograf Gallery

Galerie Havelka

Ateliér Josefa Sudka

Centrum současného umění DOX

Jiří Turek: CityLAB (do 11. 6.)

Ivars Gravlejs, Petra Pětiletá: Kurva fix (do 22. 5.) A. Vajd, H. Alt: You Can’t Change the Weather (do 8. 5.) Andrea Stappert (do 20. 5.)

Francouzský institut

Blanka Kirchner: Mag-net-wall (do 25. 5.) Richard Stipl (do 3. 6.)

Jaroslav Valečka: Syrová lyrika (do 1. 6.)

Věra Nováková: Výběr z díla 1949-2010 (od 18. 5. do 25. 6.)

* Wannieck gallery

Dva světy (od 9. 5. do 14. 5.); Barbara Jagadics: Vady jsou věčné (od 18. 5. do 28. 5.)

BECHYNĚ

Galerie Laboratorio

Dana Sahánková, Johana Střížková: Nedaleko (do 8. 5.); Nikola Čulík: prezentace diplomové práce (od 13. 5. do 5. 6.)

Galerie Litera

Jan Kotík (do 4. 6.)

Adam Holý (do 5. 6.)

Markus Lüpertz: Vanitas (do 27. 5.)

Galerie AMU

Galerie Lazarská

Galerie AVU

Galerie Michal´s Collection

Miluji tě, ale už mi neříkej, že mám velkou hlavu! (do 13. 5.); Ondřej Petrlík, Hana Garová, Victorie Valocká: Síla tří (od 17. 5. do 27. 5.); Face Me I Face You (od 31. 5. do 10. 6.)

Adolf Born: Ilustrační tvorba (do 28. 5.)

Roman Trabura (do 23. 5.)

Galerie Millennium

Viktor Hulík: Black and White (and Grey) (do 25. 6.)

Galerie České pojišťovny

Galerie Miro

Galerie České spořitelny

Galerie Moderna

Galerie Hollar

Galerie Navrátil

Galerie Jaroslava Fragnera

Galerie U Betlémské kaple

I. Lomová: Kavárny (do 8. 5.); M. Chloupa (od 12. 5. do 26. 6.) Padělání peněz (do 2. 7.)

Miroslav Pošvic (do 29. 5.)

SIAL (do 22. 5.); Edward Gordon Craig (od 27. 5. do 25. 6.)

Galerie Jelení

Muzeum na Špilberku…včera,…dnes…a zítra; Tapisérie z Bayeaux (do 15. 5.)

Dušan Šimánek (do 1. 6.)

Škvíra ke štěstí (od 25. 5. do 7. 8.)

2x10: 20 let fotografie na VŠVU (od 12. 5. do 5. 6.)

Skrytý půvab islámské architektury (do 30. 10.)

Muzeum romské kultury

Galerie Jiří Švestka

Galerie 35 m2

Bály, plesy, majálesy (do 31. 5.)

Zrod fotografie (do 8. 5.); Umění porodit (od 10. 5. do 8. 6.)

Philippe Dollo: Americké svatby (do 20. 5.)

FUTURA

Rodinná loutková divadélka (do 17. 9.)

Tim Ernst (do 31. 5.) Miroslav Šnajdr: Otevřený obraz (do 5. 6.) André Chabot: La Mort maskée (od 9. 5. do 24. 6.)

Frank Roosendaal (do 19. 6.); Marina Obradovic (do 25. 9.)

Ztišeno; Dóra Maurer; Martin Mainer: Vize pro tebe (do 5. 6.)

AJG − Mezinárodní muzeum keramiky

Ivan Jelínek, Miroslav Páral, Karel Burian (do 17. 7.); Mezinárodní keramická sympozia 1966 – 2010; Duchcovský porcelán (do 2. 10.)

BENEŠOV

Muzeum umění a designu

IQ park z Liberce (do 12. 5.); Fotografie současných kameramanů (do 30. 5.); Věra a Vladimír Machoninovi (do 20. 5.); Veronika Bromová: Objekty (od 26. 5. do 31. 8.)

BLANSKO

Galerie města Blanska

Vladimír Houdek (od 7. 5. do 1. 6.)

ČESKÁ SKALICE Galerie Luxfer

Václav Girsa (do 5. 6.)

Duše krajiny, duch místa (do 13. 5.); Předaukční výstava společnosti Sýpka (od 15. 5. do 21. 5.)

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Milan Salák (do 19. 5.)

Galerie VIA ART

AJG – Wortnerův dům

Karel Štědrý (od 10. 5. do 30. 6.)

Možnosti studentského života (do 28. 5.)

Galerie Vltavín

AJG – Hluboká

Předaukční výstava (do 14. 5.); Xenia Hoffmeisterová: Pozůstatky pro zůstalé (od 18. 5. do 17. 6.)

Dům umění

Galerie K4

Galerie kritiků

Z archivu Slovanské epopeje (do 29. 5.)

* Předplatitelé Art+Antiques mají do označených institucí slevu

CZ AT D (do 8. 5.); Natálie Gončarová (od 12. 5. do 26. 6.)

Jiří Balcar (od 7. 5. do 14. 8.) Christopher Williams (do 12. 6.)

ČESKÝ KRUMLOV

Egon Schiele Art Centrum

Vrchol módy; Umění každodennosti (do 30. 10.)

77 DOMAŽLICE Galerie Dorka

Vladimír Klein: Sklo (do 27. 5.)

HAVLÍČKŮV BROD

Galerie výtvarného umění

Bohumil Vašák (do 15. 5.); Kouzelný svět Karla Franty (od 20. 5. do 10. 7.)

HODONÍN

Galerie XXL

Roman Hudziec: Krajiny bez listí; Eva Spěváčková: Dolce Vita (do 13. 5.); Evžen Šimera, Martin Krajc (od 20. 5. do 26. 8.)

Oblastní muzeum v Lounech

Tajemství zahalené tmou (do 19. 6.)

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění

Hana Šuranská: Rostlinné transformace (od 13. 5. do 19. 6.); Jiří Kubíček (do 26. 6.); Ruské malířství 19. století (do 16. 11.)

Galerie výtvarného umění

OLOMOUC

HRADEC KRÁLOVÉ

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc

Sbírka A. Švagrovského; Sdružení výtvarných umělců a teoretiků JV Moravy (do 8. 5.); Joža Uprka (od 25. 5. do 28. 8.)

Galerie moderního umění

Lubomír Přibyl (do 29. 5.); Secesní plastika (od 5. 5. do 18. 9.)

CHEB

Galerie 4

Thomas Brenner (do 28. 5.)

Galerie výtvarného umění

Zdenek Rykr: Kofila; Karel Machálek Zlín: Retrospektiva (do 26. 6.); Darja Čančíková: Ilustrace; OSTRAVA NOW! (od 12. 5. do 2. 7.); Michael Dietlinger (od 12. 5. do 19. 6.)

CHRUDIM

Výstavní síň

Jaroslav Koreček (do 8. 5.)

JABLONEC NAD NISOU Galerie MY

Wenzel Franz Jäger (do 3. 6.)

Muzeum skla a bižuterie

Skleněné vánoční ozdoby (do 15. 5.)

JIHLAVA

Oblastní galerie Vysočiny

Vasil Artamonov, Alexey Klyuykov (do 15. 5.); Možná sdělení; Temná noc, jasná noc (do 29. 5.); Grafika ze sbírky OGV v Jihlavě (od 27. 5. do 30. 6.); Řeč umění IV. (do prosince)

JINDŘICHŮV HRADEC Muzeum Jindřichohradecka

Umělci dětem a děti všem (do 10. 7.); Z krypty až na dno světa (od 19. 5. do 30. 12.)

Národní muzeum fotografie

Jiří Hanke, Jiřina Hankeová; Ang. Purgert (od 15. 5. do 21. 8.)

KARLOVY VARY Galerie umění

Ze sbírky III (do 26. 6.)

Muzeum Karlovy Vary

Lidové umění západních Čech (do 17. 7.)

KLADNO

Malá galerie České spořitelny Karel Kuklík: Dvůr (do 31. 5.)

KLATOVY

GKK – Galerie U Bílého jednorožce

Adam Vačkář: Rtuť, Arzen, Bismut (do 5. 6.)

GKK – Zámek

Karl Prantl, Uta Peyrer: Spřízněni volbou (do 31. 5.)

GKK – Sýpka Klenová

Cesta 2011 (do 8. 5.); Na blízko a na dostřel (od 15. 5. do 26. 6.)

KUTNÁ HORA

Galerie Felixe Jeneweina Martin Salajka (do 22. 6.)

* GASK

AAKK (do 13. 5.); Anekdoty z ateliéru (do 15. 5.); Erotická Revue (do 29. 5.); Comme a la maison (od 15. 5. do 28. 8.)

KUŘIM

Galerie ad astra

Karel Štědrý (od 25. 5. do 26. 6.)

LIBEREC

* Oblastní galerie

Lubomír Typlt (do 12. 6.); Markus Lüpertz (do 4. 9.)

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Patrik Hábl (do 26. 6.)

LITOMYŠL

Galerie Zdeněk Sklenář

Bohuslav Reynek: Cliché-verre a zátiší (od 8. 5. do 4. 6.)

LOUNY

Galerie Benedikta Rejta

Vladislav Mirvald (do srpna)

Galerie Caesar

Miroslava Zychová (do 26. 5.)

Victimae Paschali laudes: Velikonoční liturgie a výtvarné umění (do 21. 8.); Andrej Balco: Domésticas / Na sídlišti (do 22. 6.); Josef Ignác Sadler (od 19. 5. do 28. 8.)

MUO – Muzeum moderního umění

Fotograf Jaroslav Vávra: Výběr z díla (do 14. 8.); Magdalena Abakanowicz: Život a dílo (od 12. 5. do 28. 8.)

OPAVA

Galerie Cella

Tomáš Vaněk: instalace (do 31. 5.)

Slezské zemské muzeum

Cesta k vítězství - sovětský voj. plakát 1941-1945 (do 31. 8.)

OSTRAVA

Galerie Beseda

Jaroslav Koléšek: plastiky, Robert Šafarčík: obrazy (do 3. 6.)

Galerie Dole

Ondřej Maleček (do 20. 5.)

GVUO – Dům umění

Jan Konůpek (do 22. 5.); Alfons Mucha: 150 let (do 29. 5.); Boris Podrecca (do 3. 6.); Provazník dětem (od 25. 5. do 10. 7.)

Mozaika

Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky, který vysílá každý všední den od 7.00 do 9.00 a od 15.00 do 16.00 stanice Český rozhlas 3 – Vltava. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy kulturních stran domácího tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. V rozšířené podobě na vltava.rozhlas.cz. Podrobnosti k programu a soutěžím na Facebooku Mozaiky. Výtvarnému umění věnujeme více než 20 reportáží týdně, sledujeme aktuální dění u nás i v zahraničí. V květnu se můžete těšit mimo jiné na rozhovor s fotografem Tonem Stanem o jeho výstavě Bílé stíny v Galerii Václava Špály, na reportáž z výstavy Glamour – dámská společenská móda 1950–2010 ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea či na rozhovory s vítězi soutěže Grand Prix architektů 2011.

GVUO – Nová síň Ostrava-Poruba

Jan Vytiska (do 14. 5.); Předměstí (od 20. 5. do 11. 6.)

Výtvarné centrum Chagall

K. Koubová Wranová (do 25. 5.); M. Moucha (do 1. 6.); Z. Burian (do 6. 6.); J. Zerzoň (do 29. 6.); L. Nerudová, J. Homolka (od 26. 5. do 30. 6.)

PARDUBICE Galerie Fons

Annegret Heinl, Ben Patterson, Jan Steklík (do 20. 6.)

VČG − Dům U Jonáše

Václav Boštík (do 17. 7.)

PÍSEK

Kulturní prostor Sladovna

Plzeňáci ve Sladovně (do 21. 5.); Stanislav Holý (do 22. 5.); Daisy Mrázková: Knihy pro děti (od 31. 5. do 10. 7.)

PLZEŇ

Galerie města Plzně

Současná slovenská geometrie 2 (do 16. 6.)

Nominace na Ceny Ministerstva kultury 2011

ZČG – Masné krámy

Ach, Italia, cara mia! (do 22. 5.)

ZČG – Výstavní síň “13“

Marie Galimberti-Provázková (od 24. 5. do 24. 7.)

Západočeské muzeum

Itálie a italské v Plzni (do 22. 5.)

PROSTĚJOV

Muzeum Prostějovska

Portréty z ateliéru Ševčík (do 5. 6.)

PŘÍBRAM

Galerie Františka Drtikola

Stalo se za bílého dne (do 12. 6.)

RAKOVNÍK

Ceny Ministerstva kultury se udělují k ohodnocení výjimečných uměleckých tvůrčích nebo interpretačních počinů nebo za dlouhodobé umělecké zásluhy v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury.

Rabasova galerie Rakovník

Výtvarný kroužek Gymnázia Z. Wintra (do 22. 5.); Namaluj své město, svoji vesnici (od 24. 5. do 5. 6.); Jiří Hauschka: Siločáry krajiny (do 19. 6.); Pavel Vácha: fotografie (do 10. 7.)

ROUDNICE NAD LABEM Galerie moderního umění

Daniela Vinopalová (do 5. 6.); Jiří Kubový (do 12. 6.)

SOKOLOV

Klášterní kostel sv. Antonína Paduánského

Margita Titlová-Ylovski: Chymická zahrada (do 2. 6.)

TRUTNOV

Galerie města Trutnova

L. Kryvošej, L. Hrušková (do 7. 5.); Jazzinec (do 13. 5.); Petr Nikl (od 12. 5. do 12. 6.); M. Podhrázský (od 19. 5. do 26. 8.)

ÚSTÍ NAD LABEM Galerie NF

Jiří Havlíček (od 18. 5. do 18. 6.)

Návrhy na udělení cen mohou podávat fyzické nebo právnické osoby nejpozději do 31. května 2011 na adresu: Ministerstvo kultury, samostatné oddělení umění, Maltézské nám. l, 118 11 Praha l

artmix

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ Galerie Kaple

Federico Díaz, Rafani (do 16. 6.)

VOLYNĚ

Galerie Na shledanou

Lenka Vítková (do 10. 7.)

ZLÍN

Galerie Kabinet T.

Zbigniew Libera (do 26. 6.)

KGVU: Dům umění

VI. Nový zlínský salon (do 28. 8.)

KGVU: Zámek

VI. Nový zlínský salon (do 28. 8.)

ZAHRANIČÍ AMSTERDAM Rijksmuseum

Holandská příroda (do 20. 6.); Kiefer & Rembrandt (do 4. 7.)

Rijksmuseum Schiphol

Nizozemské květiny (do 5. 9.)

Van Gogh Museum

Picasso v Paříži (do 29. 5.); Procházky po Montmartru; Nové akvizice: práce na papíře (do 5. 6.)

BASILEJ

Fondation Beyeler

Constantin Brancusi a Richard Serra (od 22. 5. do 21. 8.)

Kunstmuseum

Konrad Witz: Unikátní výstava (do 7. 7.); Od Daumiera k Degovi (do 17. 7.); Henrik Olesen (od 14. 5. do 11. 9.)

BENÁTKY Museo Corer

art + a ntiques DRÁŽĎANY

Galerie Neue Meister

Země zaslíbená (do 29. 5.); Florian Thomas (do 3. 7.)

Kupferstich-Kabinett

Picasso: Umělcovy knihy (do 14. 6.)

FRANKFURT NAD MOHANEM Städel museum

Díla Städelu od 14. do 21. století (do 26. 6.)

HAMBURG

Hamburger Kunsthalle

Attila Csörgő (do 15. 5.); Po Gerhardu Richterovi (do 22. 5.); Rozpoutaná starobylost (do 26. 6.); Roni Horn: fotografie (do 24. 7.); Otto Dix: Válka (do 7. 8.); Portrét 20. let (do 28. 8.)

CHICAGO

Museum of Contemporary Art

Jim Nutt; Vidění je způsob myšlení Matthew Metzger (do 29. 5.); S. Philipsz (do 12. 6.); Mark Bradford (od 28. 5. do 18. 9.)

The Art Institute of Chicago

Americká moderna (do 15. 5.); Sbírka J. Neisser (do 22. 5.); Tři latiskoameričtí umělci (do 29. 5.); Králové, královny a dvořané (do 30. 5.); Užívání renesančních tisků (do 10. 7.); Hyperlinky (do 20. 7.); Karikatury z kolumbijské výstavy (od 11. 5. do 4. 7.); Uta Barth (od 14. 5. do 14. 9.); F. Noboru (od 28. 5. do 13. 11.)

KOLÍN NAD RÝNEM Museum Ludwig

Joel Shapiro (do 29. 5.); Vija Celmins (do 17. 7.); Cena Wolfgang-Hahn (do 31. 10.)

LONDÝN Barbican

Cory Arcangel (do 22. 5.)

British Museum

Afganistan: křižovatky antického světa (do 3. 7.); Šperky a šaty Ománu (do 11. 9.)

NEW YORK

Brooklyn Museum

Teepee (do 15. 5.); Současné akvizice designu (do 29. 5.); Sam Taylor-Wood (do 14. 8.); Lorna Simpson (do 28. 8.); Architektonický enviroment studia Situ (do 15. 1.)

Guggenheim Museum

Intervaly (do 14. 5.); Moderní umění ze sbírky Guggenheim 1910-18 (do 1. 6.); Sbírka Guggenheim 1909–79 (do 11. 10.)

MoMA

Performance ve fotografii od r. 1960 (do 9. 5.); Současné akvizice v architektuře (do 30. 5.); Picasso: Kytary 1912-14; Pozorování hudby 3.0 (do 6. 6.); Německý expresionismus (do 11. 7.); Standartní odchylky (do 30. 1.); Imprese z již. Afriky (do 14. 8.); Jsem stále naživu (do 19. 9.); F. Alÿs (od 8. 5. do 1. 8.); B. Mikhailov (od 26. 5. do 5. 9.); R. Islam (od 27. 5. do 19. 9.)

The Metropolitan Museum of Art

Středověké židovské umění (do 26. 6.); Kytaroví hrdinové; Pokoje s výhledem (do 4. 7.); Alexander McQueen (do 31. 7.) Překonfigurování africké ikony (do 21. 8.); Poezie v hlíně (do srpna); Richard Serra (do 28. 8.); Andská tunika (do 18. 9.); Pastelové portréty (od 17. 5. do 14. 8.); Historické obrazy řecké doby bronzové (od 17. 5. do 13. 11.)

PAŘÍŽ

Centre Georges Pompidou

J.-Michel Othoniel: Moje cesta (do 23. 5.); F. Morellet (do 4. 7.)

Grand Palais

Příroda a ideál (do 6. 6.); Odilon Redon (do 20. 6.)

Musée du Louvre

Egypt v kameni a v papíru (do 2. 6.); Pietro da Cortona a Ciro Ferri; Louis de Boullogne (do 6. 6.); Claude Lorrain (do 18. 7.); Michal Rovner; Mimmo Jodice (od 19. 5. do 15. 8.)

Musée d’Orsay

Fotografie prerafaelitů; Gustav Mahler (do 29. 5.); Manet: muž, který vynalezl moderní umění (do 3. 7.)

ŘÍM

Benátky, které doufají (do 29. 5.)

Design Museum

Galleria Nazionale d’Arte Moderna

1900 – 1961: Italské umění ve sbírce Guggenheim (do 5. 6.); Vorticisté (do 15. 5.); Ileana Sonnabend (od 29. 5. do 2. 10.)

National Gallery

Palazzo delle Esposizioni

Alte Nationalgalerie

National Portrait Gallery

Palazzo Venezia

C/O Berlin

Royal Academy of Arts

Scuderie del Quirinale

Peggy Guggenheim Collection

BERLÍN

Sbírka bankéře J. H. Wagenera (do 8. 1.) Fritz Eschen; Sascha Weidner (do 26. 6.); Cena Deutsche Börse 2011 (od 13. 5. do 19. 6.)

Deutsche Guggenheim Yto Barrada (do 19. 6.)

Galerie Max Hetzler Temporary

Glenn Brown (do 28. 5.); Albert Oehlen (do 2. 7.)

Gemäldegalerie

Hans Baldung zvaný Grien (do 15. 5.)

Hamburger Bahnhof

Richard Long: Berlínský kruh (do 31. 7.); Landart (do 15. 1.); Tajemný svět (od 13. 5. do 25. 9.)

Kulturforum

Feininger z Harvardu (do 15. 5.)

Kunstbibliothek

Joseph Maria Olbrich: Architektonické sny secese (do 13. 6.)

Museum Berggruen

Brassaï Brassaï (od 27. 5. do 28. 8.)

Museen Dahlem

Ai Weiwei (do podzimu); Kašmír v 19. st. (do 2. 10.)

Museum für Fotografie

Fotografická sbírka Maxe von Oppenheima (do 15. 5.); Alice Springs (od 15. 5. do 12. 6.)

Pergamonmuseum

Tisíc let perské Knihy králů (do 29. 6.); Zachránění bohové z paláce Tell Halaf (do 14. 8.)

Schloss Köpenick

Kov, umění, ruční práce (od 27. 5. do 4. 9.)

BILBAO

Guggenheim museum

Chaos a klasicismus: umění ve Francii, Itálii, Německu a Španělsku (do 15. 5.); Sbírka D. Daskalopoulose (do 11. 9.)

BRATISLAVA

Galéria mesta Bratislavy

Back to Nature (do 22. 5.); Bratislava očama Karla Frecha (do 12. 6.); Paolo Veronese: Portrét muže (do 30. 6.)

Slovenská národná galéria

Obrazy architektury v grafice 16.–18. st. (do 29. 5.); Poslední klasik: Ernest Zmeták (do 5. 6.); Kabinet kuriozit (do 17. 6.); Ona je madona...(do 1. 7.); Ľubomír Blecha (do 3. 7.)

BRUSEL Bozar

Maurice Frydman; Jordi Colomer (do 12. 6.); Křižovatky (do 26. 6.); Jeff Wall (od 27. 5. do 11. 9.)

ING cultuurcentrum Joan Miró (do 19. 6.)

Corrie Nielsen(do 15. 5.); Wim Crouwel (do 3. 7.); Design Awards 2011 (do 7. 8.) Bridget Riley (do 22. 5.); Gossaertova renesance; Americký experiment (do 30. 5.) E. O. Hoppé (do 30. 5.); Ida Kar (do 19. 6.)

Watteau: Kresby (do 5. 6.); Vybudované krajiny (do 6. 6.); Bryan Kneale (do 12. 6.)

Serpentine Gallery

Mark Leckey (od 19. 5. do 26. 6.)

Tate Britain

Susan Hiller (do 15. 5.); Romantismy (do 31. 7.); Akvarely; James Stirling (do 21. 8.)

Tate Modern

Miró (do 11. 9.); Burke + Norfolk: Fotografie z války v Afganistánu (do 10. 7.); Diane Arbus (od 16. 5. do 31. 3.); Taryn Simon (od 25. 5. do 6. 11.)

Victoria & Albert Museum

Sochařství v Británii a Irsku; Zen a umění tisku; Architektonické designy pro V&A v Dundee (do 15. 5.); Kresby umělecké školy; Beatrix Potter (do 12. 6.); Yohji Yamamoto (do 10. 7.); David Goldblatt (do 31. 7.); Botanické ilustrace (do 25. 9.)

LOS ANGELES Getty Museum

Výpravné středověké rukopisy (do 15. 5.); Duch času (do 19. 6.); Zaměřeno na stromy (do 3. 7.); Paříž: Život a přepych (do 7. 8.); Bohové Angkoru (do 14. 8.); Kuba od Walkra Evanse po současnost (od 17. 5. do 2. 10.); Móda ve středověku; Düsseldorfská galerie a její katalog (od 31. 5. do 14. 8.)

MADRID

Museo Nacional del Prado

Chardin (do 29. 5.); Mladý Ribera; Goya a další (do 31. 7.)

MNICHOV

Alte Pinakothek

Vermeer v Mnichově (do 19. 6.); Cranach v Bavarii (do 17. 7.); Poklady z depozitáře (do 15. 1.)

Haus der Kunst

Budoucí krása (do 19. 6.); Theatergarten Bestiarium (do 31. 7.); Sbírka Goetz (do 29. 9.)

Museum Brandhorst

Isaac Julien (do června); Cy Twombly (do 10. 7.)

Neue Pinakothek

Mistrovská díla z Kunsthalle Bremen (do 6. 6.)

Pinakothek der Moderne

Emil Nolde: akvarely; Peter Skubic (do 15. 5.); Fotografická sbírka Architektonického muzea Mnichov; Walter Benjamin: Reflexe v obrazech (do 19. 6.); Filmové plakáty z Ghany (do 26. 6.); Olaf Nicolai (do 31. 12.); Dirk Bell (od 20. 5. do 18. 9.)

Sammlung Götz

Paul Pfeiffer (od 9. 5. do 1. 10.)

Dante Gabriel Rossetti, Edward Burne-Jones a mýtus Itálie ve Viktoriánské Anglii (do 12. 6.) Italské mince (do 3. 7.); 100 mistrovských děl z Musea Städel: impresionismus, expresionismus, avantgarda (do 17. 7.) Caravaggio: Géniův krám (do 29. 5.)

Lorenzo Lotto (do 12. 6.)

Vittoriano Monumet

Tamara de Lempicka (do 10. 7.)

VARŠAVA

Zachęta Narodowa Galeria Sztuki

Neo Rauch: Mýtus realismu (do 15. 5.)

VÍDEŇ

Albertina

Roy Lichtenstein; Der Blaue Reiter (do 15. 5.); Mel Ramos (do 29. 5.)

Belvedere

Dynamiky!: futurismus, kubismus, kinetické umění (do 29. 5.); Ouyang Chun (do 12. 6.); Egon Schiele: autoportréty a portréty (do 13. 6.); Andreas Lackner (do 17. 7.)

Essl Museum

Heimo Zobernig (do 13. 6.); Festival zvířat (do 21. 8.)

Kunsthalle Wien

Marina Faust (do 28. 5.); Andro Wekua (do 5. 6.); Loris Gréaud (do 7. 6.); O snu (do 15. 8.);

KunstHaus

HR Giger: Sny a vize (do 26. 6.)

Kunsthistorisches Museum

Sláva domu Habsburků (do 29. 5.); al-Fann: umění islámského světa (do 19. 6.); Jan Fabre (do 28. 8.); Dürer − Cranach – Holbein (od 31. 5. do 4. 9.)

Leopold Museum

Briliantové časy: evropský secesní šperk (do 20. 6.)

Liechtenstein Museum

Brueghel, Rubens, Jordaens; Egypt Norberta Bittnera (od 27. 5. do 20. 9.)

MAK – Museum für Angewandte Kunst

Výborná vídeňská káva (do 21. 8.); Erwin Wurm (do 4. 9.); Císařovy nové barvy (do 18. 9.); Druhá kůže (do 15. 1.); Industriální nábytek (od 25. 5. do 30. 10.)

MUMOK

Tacita Dean; Přímé umění; Abstraktní prostor; Florian Pumhösl; Aktionsraum 1 (do 29. 5.)

WASHINGTON

National Gallery of Art

Brugghenův Svatý Šebestián (do 15. 5.); Benátky: Canaletto a jeho rivalové (do 30. 5.); Gauguin: Tvůrce mýtu (do 5. 6.); Sbírky zamrzlé v čase; Gabriel Metsu (do 24. 7.); Lewis Baltz (do 31. 7.); Nam June Paik (do 2. 10.); Italské kresby 1525–1835; John Taylor Arms (od 8. 5. do 27. 11.)

inzerce

MARTIN MAINER

PŘEDPLAŤ SI REVOLVER A ZÍSKÁŠ

6. 4. 2011 – 5. 6. 2011

– slevu na každé číslo – RR rychle a domů – slevu na knihy z Edice RR – zdroj kulturní sebeobrany + dobrý pocit:

VIZE PRO TEBE

TVŮJ NÁKUP = BUDOUCNOST REVOLVER REVUE Předplatné 4 čísel celého ročníku za 592,- Kč (oproti 712,- Kč ve volném prodeji) Poštovné a balné zdarma! Nabízíme též dárkový certiﬁkát

OBJEDNÁVEJTE

na www.revolverrevue.cz e-mailem: sekretariat@revolverrevue.cz telefonicky: 222 245 801 poštou: Jindřišská 5, Praha 1, 110 00

REVOLVER REVUE Wannieck Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno, www.wannieckgallery.cz

www.moravska-galerie.cz

WANNIECK GALLERY

časopis kulturní sebeobrany

AA_predplatne_RR.indd 1

Viktor Kolář

1/18/11 1:21:07 PM

start up

Petr Dub

Kustodka 28/04– 31/05/11

Moravská galerie v Brně

11/3–5/6 2011

Galerie hlavního města Prahy Dům U Zlatého prstenu Týnská 6, Praha 1 – Ungelt www.ghmp.cz www.startup-ghmp.cz

Hlavní mediální partneři

komiks

Daniel Mihálik (*1984) Pochází z Bratislavy, kde dodnes setrvává. O svých kreslířských počátcích říká: „Pôvodnú fascináciu buldozérmi, traktormi, autami a lietadlami z raného detstva vystriedal záujem o ľudské postavy.“ Ačkoli ho kreslení bavilo ze všeho nejvíc, absolvoval nejprve gymnázium a poté Fakultu architektury Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Obojí přečkal, aniž by se od své hlavní záliby nechal příliš odvádět podružnostmi, jako

art + a ntiques

jsou matematika nebo projektování. V současnosti působí jako výtvarník na volné noze a spolupracuje především s reklamními agenturami. Komiksu se ale věnovat nepřestal a v současnosti má na svém kontě rovný tucet kratších kreslených příběhů. V soutěži na bratislavském Comics Salonu získal v letech 2008 až 2010 dvě první a jedno druhé místo. Publikoval i v českých komiksových periodikách AARGH! a Bubble Gun. Jako autora jej přitahují především fantas-

tické příběhy, většinou postavené na řízné akci. Mihálikův kresebný rukopis je rychlý a ostrý a svou geometrizující zkratkou nezapře architektonické školení. A třebaže Dan Mihálik nezapře ani obeznámenost s americkým komiksem, jeho styl přirozeně navazuje na slovenskou komiksovou linii vytyčenou realistickou tvorbou Jozefa Scheka a Jozefa Gertliho Danglára.

/ Tomáš Prokůpek

Dagmar Pecková

rezidenční umělkyně FOK

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK

Předplatné 77. 2011/12

V prodeji od:

2. 5. 2011

KONCERTNÍ SEZÓNA

Předprodejní pokladna FOK nám. Republiky 5, Praha 1, Po–Pá: 10.00 –18.00 tel.: 222 002 336

www.fok.cz

art + a ntiques