Jaroslava Obermaierová (77): Pořád někde vidím mrtvé!
Pronásleduje ji jedna obava za druhou. Nemyslela si, že na stará kolena se bude bát toho, co přijde. Jaroslava Obermaierová (77), kterou si diváci oblíbili jako Vilmu Nyklovou v nekonečném seriálu Ulice, má hlavu plnou starostí. Ještě loni se třásla strachy ze zdražování a bála se, že nebude mít na zaplacení plynu. Její obavy se naštěstí nenaplnily a na chvíli se jí ulevilo. Jenže přišly další stresy. Herečka si už ani nemůže zapnout televizi, protože všude vidí mrtvé a přepají ji z toho deprese. Děsí se zbraní a ze svého důchodu nechce přispívat na náboje.
Život Jarky Obermaierové nebyl procházkou růžovou zahradou. Provdala se za tyrana, taxikáře Richarda Čecha, ze kterého se vyklubal alkoholik. Mlátil ji, přiživoval se na ní a o jediného syna Jarouška, který se od narození potýká se zdravotními problémy, pečovala sama. Den, kdy se rozvedla, patřil prý mezi ty nejkrásnější, které ji potkaly. Byla sice matkou samoživitelkou, musela se hodně otáčet, aby sebe i syna uživila, ale vždycky to nějak zvládla. Ani nouzi o práci nikdy neměla a patřila mezi neobsazovanější herečky. Ačkoliv je už léta v důchodu, hraje dodnes. Kromě Ulice, kde ztvárňuje Vilmu Nyklovou, ji diváci mohli vidět v muzikálu Kvítek mandragory a aktuálně vystupuje v muzikálu Sladké mámení, který měl premiéru na začátku listopadu v Brně. Vypadá to, že by si Obermaierová mohla konečně užívat klidu. Jenže opak je pravdou. Herečku v poslední době pronásledují obavy z toho, co bude.
Děsí ji zabíjení
Jen co zapne televizi, z každé strany se na ni valí negativní informace, a to herečka špatně snáší. Trpí depresemi a nespavostí. „Vůbec nechápu, že lidé chodí do divadla a smějí se…“ diví se Obermaierová. Ona totiž moc důvodů k radosti v poslední době nemá. „Pořád vidím někde mrtvé. Mám pocit, že společnost se změnila, že je agresivnější,“ myslí si zoufalá herečka. Nejvíce ji ničí, když vidí hrůzy ve světě. Vidí války, jak na Ukrajině, tak v Izraeli, a když jen slyší slovo zbraně, naskakuje jí husí kůže. „Pořád se mluví o zbraních. Kolik dáme na zbraně, to za mých mladých let nebylo! Myslím, že společnost je víc sobecká, že si každý hrabe na svém písečku,“ je přesvědčena. Sama prý nemá na rozhazování a rozhodně tedy nehodlá přispívat na armádu. „Pořád slyším, že musíme mít zbraně a za kolik. Že se musíme uskromnit. Já se uskromním, nemám nouzi, ale nechce se mi uskromňovat kvůli tomu, aby někdo kupoval náboje,“ svěřila v rozhovoru pro Život v Česku. Nejvíce ji štve, že peníze, které platí i ona do státu, chtějí použít na něco, s čím ona nesouhlasí. Žije z důchodu, ale do toho si přivydělává. Práce ji udržuje v kondici a jen díky ní nemyslí na všechny hrůzy, co se dějí ve světě. Pokud jí to zdraví dovolí, hodlá pracovat ještě dlouho. „Naštěstí se dá hrát i v devadesáti, což takový horník dělat nemůže. Navíc mám štěstí, že práci mám a že mě baví,“ přiznala. Jenže ne každý český důchodce to má stejně. „Naprosto je mi jasné, že pokud lidé nemají naspořeno a mají důchod podobný mému, těžko se jim žije. Vždyť jen když si člověk uvědomí, kolik měsíčně stojí léky, jídlo, je to smutné,“ posteskla si Obermaierová. Ani ona, přestože pracuje, si prý nemůže dovolit všechno. Všechny peníze vráží do chalupy, kde většinu času bydlí, a před časem koupila byt v Praze. Kdyby však žila jen z důchodu, moc by si toho nepořídila. Proto nehodlá vyhazovat peníze zbytečně. „Mám, co mám. Pravda ale je, že kdybych nehrála, asi přežiji, ale dovolenou si už asi nedopřeji,“ přiznala. Ona navíc musí myslet na zadní kolečka možná mnohem víc než ostatní. A to kvůli synovi. Ten je totiž v invalidním důchodu třetího stupně, a tak mnoho peněz nemá. Navíc si musí kvůli své nemoci kupovat drahé léky, takže jsou Jarčiny obavy na místě.
Více čtětete v tištěném Aha! pro ženy číslo 46.