21°C
Máte letos významné výročí, v roce 1982 jste v Bejrútu otevřela vlastní salon. Pomohl vám tehdy někdo?
„Samozřejmě mi velmi pomáhal můj muž Makram, on tlačí ten kočár, který já řídím. A také jeho rodina. Povzbuzovali mne ovšem i Libanonci, kteří rychle reagují, dodávají podněty a jedním z nich bylo i pobídnutí, abych založila vlastní salon. Nejprve jsem pracovala jako návrhářka v jedné firmě, po roce jsme ale už na hlavní třídě Bejrútu otevírali vlastní salon. To jsem si zpočátku říkala, jak se v tom Orientu zorientuju. Byla tu velká konkurence a já měla obavy, abych se prosadila. Libanonci ale milují novoty, originalitu. Velmi mi pomohla i média, moji první přehlídku odvysílaly všechny soukromé televize v Libanonu, má tvorba se objevovala i na titulních stránkách. Právě tato povzbuzení mi dodávala odvahu.“
Oblékáte i tu nejnáročnější klientelu. Mocné a úspěšné lidi, kteří si potrpí na dokonalost. Můžete zhodnotit, co vám pomohlo v tomto světě obstát?
„Mohu říci, že pouze talent nestačí, i kdybyste ho měla nejvíce ze všech. Já osobně musím být silná v prezentaci. Mou vizitkou je perfektně odvedená profesionální práce. Jeden aspekt jsou perfektně udělané šaty, socha, cokoli, co dělám. Na tuto fázi pak navazuje bezchybná prezentace. Jedno bez druhého je pouze průměrnost, která zabíjí.“
Velkou část života jste prožila v Libanonu. Vnímáte jej jako domov?
„Libanon je země zaslíbená, přístupná všem novotám. Tamní lidé jsou velice štědří, milí. Libanonu určitě vděčím za svůj profesní úspěch, díky němu jsem se dostala do prostředí velmi vzácné, ale i náročné klientely, na Blízký východ, do Perského zálivu. Přes to všechno nemohu říci, že jej považuji za svůj domov. Ten mám tady, v Česku. Myslím, že domov je tam, kde má člověk kořeny, kde se narodil a dostal vzdělání. Mám i pocit, že se sem jednou vrátím. A to i z toho důvodu, že v Libanonu je nyní velká ekonomická nestabilita, hospodářská krize.“
V posledních letech se opravdu čím dál častěji vracíte do Česka. Co vás láká zpět?
„Lákají mne výzvy v podobě zakázek nejen oděvních, ale i sklářských. Jsem zvaná na sympozia, tvořím sochy, spolupracuji se sklářskými profesionály. A také se vracím díky své výstavě v Obecním domě, kde je můj celoživotní archiv, který pravidelně obměňuji. Uvidíte tam nejen šaty, ale i sklo, lustry, sochy, šperky, porcelán nebo grafiky. Zde lidé uvidí, kam lze posouvat hranice představivosti o módě, jak se skrze ni vyjádřit, ať už jde o vysokou krejčovinu i běžněji dostupné kolekce. Jsem moc ráda, že mohu ve své rodné zemi ukázat něco, s čím jsem uspěla v zahraničí a reprezentuji tak Českou republiku.“
A dělá vám teď v Česku v poslední době něco radost?
„Jsem moc ráda, že se k mému jubileu v příštím roce točí dokument v koprodukci s Českou televizí. Štáb už byl u mě v Libanonu. Natáčeli můj denní režim, pracovní i volnočasový o víkendu. A nyní právě vznikají záběry ‚mých kořenů‘, tedy zde doma v Česku, odkud pocházím, protože právě toto prostředí mne formovalo a je neopomenutelnou součástí mé kariéry a života jako takového.“
Byl nebo je někdo vaším celoživotním vzorem?
„Určitě je to malíř František Kupka, ocenění pojmenované po něm jsem i dostala. Jeho tvorba mne hodně ovlivnila a vzdala jsem mu také hold ve své tvorbě, kdy vznikla kolekce šatů s jeho motivy, některé modely jsou vystavené i na mé výstavě v Obecním domě. A velmi obdivuji tvorbu architektky a malířky Zahy Hadidové. Její organické tvary v architektuře mne fascinují.“
Od koho jste získala nejvíce zkušeností?
„Jednoznačně je to můj muž! Makram je totiž unikát. Pragmatik, diplomat, klidná síla. Já jsem zbrklá, spontánní, emotivní. Makram příval mé energie vyrovnává, doplňujeme se, jsme jako jin a jang. Právě on mi ukázal, jaké jsou tradice a zvyklosti na Blízkém východě, pomohl mi snadněji vplout do tohoto světa. Proto značka Blanka Matragi jsem já a můj muž Makram.“
Víme, že život není procházka růžovou zahradou. Jste silná osobnost a vzorem mnoha žen. Vzpomenete si na nějakou těžkou událost? Co pro vás bylo v životě náročné překonat?
„Určitě se mi ihned vybaví období válek a největších bojů v Libanonu. Střely mířily i do našeho ateliéru a museli jsme přežít několik dnů ve sklepních úkrytech. Bylo by jednoduché se sebrat a odjet zpět k nám. Už jsem ovšem něco budovala, měla jsem i zodpovědnost za lidi, které jsem zaměstnávala. Zůstala jsem. Nakonec mne to svým způsobem posunulo a posílilo. Překonala jsem špatné doby, kdy by to jiní vzdali. To se týká i výbuchu v Bejrútském přístavu před dvěma lety, období koronaviru, které způsobily hospodářský propad. Zažila jsem i kruté poznání, kdy mi byla ukradena módní přehlídka v Saúdské Arábii.“
Vyzkoušela jste si více oborů, vydala jste například knihu Blanka Matragi, která se stala bestsellerem. Co vás motivuje a pohání dál k překonávání sebe samé?
„Miluji výzvy. Nebojím se jich. Vystudovala jsem kromě návrhářství i obor sklářství, ke kterému se ráda vracím. Právě zmíněné sklářské sympozium mne vyzvalo, abych vytvořila skleněné šaty v životní velikosti. Ty se nakonec dostaly do knihy rekordů. Spolupracuji ráda se sklářskými mistry, v poslední době jsme otevírali expozici skleněných orchidejí v rezortu Cattaleya v Čeladné. A výzvy jsou pro mě i oblasti technologií, na posledních liniích pracuji i s digitálním tiskem. Sleduji trendy a posouvám se spolu s nimi. Dokud dýchám, chci jít dál!“
Jste stále v dobré kondici. Prozradíte, jak se udržujete fit?
„Nemám nic zadarmo a dnes už vůbec ne! Po čtyřicítce si uvědomíte, že vás svaly už tak neposlouchají, že jim musíte dát větší náboj. Záleží na vás, jak si to nastavíte v mysli. Dále se snažím být in, sledovat trendy nejen v mém oboru, využívám sociální sítě, zajímají mne nové projekty. Člověk nesmí ustrnout na místě. Nezakrnět. Nezaseknout se v bodě, kde to kdysi fungovalo. To by vás ostatní předběhli. Za mne mohu říci, že když jsem v dobré fyzické kondici, pomáhá to i mé psychice. Proto se na nic nevymlouvám a už třicet let každé ráno vstávám v šest hodin a nalačno cvičím a jím zdravě. Asi mi i celkově svědčí to středomořské prostředí.“
V prostředí módy se pohybujete celý život. Myslíte, že mu dnes něco chybí?
„Myslím, že se z něj vytrácí ženskost. Stírají se rozdíly mezi dámskou a pánskou módou. Jak jsou oděvy například více unisexové, vnáší se do nich mužské prvky, mizí tak ženská elegance, nepodtrhují půvab a to krásné, co na ženách je.“
A co podle vás chybí světu jako takovému?
„Vnímám, že si málo chráníme prostředí kolem sebe a tím pádem i nás samotné. Chybí nám dostatečný respekt k přírodě. Právě na toto téma jsem stvořila svou poslední přehlídku, kde jsem poukázala, že bez čtyř elementů – země, voda, oheň, vzduch – naše planeta, a tedy i my, bychom neexistovali. A možná opomíjíme i vztahy mezi námi jako takovými. Chybí nám větší soudržnost, pokora, láska. Více vazeb máme na technologie, žijeme ve světě sociálních sítí, když něco nevíme, podíváme se na internet. On pokrok někdy brání kreativitě.“
Co byste si ráda splnila?
„Přála bych si, abych mohla předávat to, co dělám s láskou, ostatním lidem. Aby byl zachován můj odkaz a um. Například v podobě vzniku Matragi institutu, kde by se vzdělávala nejen mladá generace, ale lidé by zblízka poznali vše, co jsem vytvořila a stále vytvářím.“
Jak vznikal rozhovor?
S Blankou Matragi jsme se potkali při představování projektu Legacy – NFT, kde společnost DIC přišla se sběratelskou edicí, jejíž tváří je i ona. Jde o novou možnost platit digitální díla pouze v kryptoměnách.
„Těší mne, že jsem byla oslovena společností DIC, abych měla své NFT karty, Legacy Blanka Matragi. Skrze ně mohu svým fanouškům nabídnout něco originálního virtuální formou. NFT spojuje umění, investici a sběratelskou vášeň,“ řekla Blanka.
Hyperaktivní dítě a ukradená přehlídka
Největší inspirací jí byl tatínek sklář, který si po večerech kreslil různé přírodní motivy. Blanka na ně nakukovala a to byl do jisté míry první impuls k vlastní tvorbě. „Již jako malá jsem byla hyperaktivní dítě s vizuální odlišností a vnímavostí. Moje rodina mi vyprávěla, jak jsem již jako pětiletá vytvářela z kartonu různé postavičky, loutky a navrhovala na ně převlékací oblečky. Odnepaměti jsem se zajímala, jak a z čeho je co vyrobeno. Byla jsem vždy vůdčí typ už i v dětských kolektivech.“
Krátce po otevření salonu dostala Blanka nabídku na spolupráci s majitelem módního salonu v Saudské Arábii, pro kterého během dvou měsíců vytvořila 60 originálních modelů, jež měly být představeny na společné přehlídce v Paříži.
„Přišla jsem se podívat do dílen a zjistila jsem, že celá přehlídka zmizela. On ji celou sbalil, odjel do Paříže a prezentoval ji jako jeho vlastní, pod jeho značkou a já jsem z toho úplně vypadla. Začaly s ním dohady, požadovala jsem alespoň zaplacení za těch několik měsíců práce a on mě začal poškozovat, že jsem ze socialistického státu, že jsem špion. Dokonce jsme na pár dní skončili v politickém vězení.“ Nakonec jim libanonská ambasáda pomohla a odjeli do Paříže, kde se za ni postavila média, která příběh zveřejnila.
Blanka Matragi: Jak to má se salonem po výbuchu v Bejrútu? Petr Macek
