F. L. Věk

Podle mě nejlepší český seriál. Ač to mnohým zošklivuje školní povinnost, je to kus naší národní historie. Právě díky těmto lidem můžeme myslet, smát se, mluvit tak jak to děláme. Vynikající herecké výkony (těžko jmenovat jednotlivé herce, přesto bych vyzdvihl Záhorského a jeho proslovy o kráse české řeči a vynikajícího Pivce v roli Františkova otce, potýkajícího se mezi tvrdohlavým a dogmatickým pojetím světa a láskou k rodině), výprava, scénář, který vybírá z Jiráska přesně to důležité, navíc paralela s tehdejší (opravdu jen tehdejší?) přítomností. Všechny díly mám nahrané na vhs a rád se znovu a znovu podívám. (15.11.2005)

Brzobohatý jako roztomile zapálený, ale skromný intelektuál, umělec a vlastenec, ve velkorysé černobílé seriálové kronice, která ho sleduje od narození až po veselku. Kronice ukazující obraz doby, kdy se za češtinu a českou kulturu muselo bojovat, a to nejen proti silnému německému vlivu, ale hlavně proti předsudkům prostupujícím samotnou českou společnost. Věk připomíná Mirka Dušína, jemuž někdo sebral polovinu jeho sebevědomí a rozhodnosti, ale díky umu scenáristy a charizmatu Brzobohatého jde přesto nebo právě proto o figuru, které divák drží palce, snadno si ji zamiluje a jejíž osudy - od nešťastné lásky, přes neustálé finanční problémy a rozchod s otcem, až po umělecko-vlastenecký boj, jsou dostatečně dramatické a (za)jímavé. Srovnatelným charizmatem pak oplývá a sympatie diváka si získává Lukavský jako Thám a není divu, že obě postavy zahoří pro stejnou dívku, když jí představuje Jana Brejchová v nejlepších letech. A špičkovými českými herci jsou obsazeny i vedlejší role, což podtrhuje významnost tohoto seriálu, kde ožívají jinak vzdáleně působící osobnosti a události z učebnic dějepisu. (17.04.2018)

Jeden z nejlépe natočených seriálů, navíc z historického období hledání české identity. Excelentní zejména Radoslav Brzobohatý, který podle mě tímto natočil svůj nejlepší počin herecké kariéry. Neuvěřitelně rozsáhlé, co do informací a překvapí i veliké využívání dobových kostýmů. Kdo chce nakouknout pod pokličku základů češství, musí to vidět. (10.07.2012)

Dnes čtenářsky mrtvým autorem strašívali dříve neposlušné studenty. Neprávem; Alois Jirásek ve svých vrcholných spisovatelských výkonech, podložených vlastním odborným vzděláním, dosahuje úrovní minimálně středoevropských. Osvědčený tým tehdejší Československé televize k tomuto základu přidal vlastní tvůrčí přínos, odrážející radostné pohnutí a po 21. srpnu 1968 naopak zklamání a bolest z událostí Pražského jara. Poslední díl tohoto na dobu svého vzniku velkého projektu je vědomě komponován jako přímý nesouhlas s korupcí i kolaborantstvím husákovské a bilakovské prosovětské kolaborace a zrady. Úsvit prvních počátků znovuobrozeného národa je cenný svým pohledem na ty, kteří sice velké myšlenky a všelidské ideály nevytvářejí a ani vytvářet nechtějí, bez nichž však, bez jejich vůle, pochopení, zanícení, étosu nikdy nemohou vstoupit do společenské reality. Malá pozitivní práce! Pojem tolikrát políčkovaný, a přece nenahraditelný! S úctou se znamená a vše to na vědomost dávat ráčí vždy Váš spěšnoved Sýkora (24.08.2007)

Tohle je moje srdeční záležitost. Pamatovala jsem si z něj jen tu národní písničku, kterou zpívala maminka svému synáčkovi. Časem se František naučil spoustu věcí, koupil klavír a mamince tu píseň zahrál a ona zpívala. Slyšet po letech znovu titulní melodii byl pro mně balzám na duši. Vrátit se do doby, kdy se více chodilo pěšky, než jezdilo na koni nebo v kočáře.Lidé tam měli k sobě blíže, více spolu mluvili, zpívali a hráli divadlo po hospodách. (12.02.2009)