Premiéra je připravena na pátek 23. září a pod režijním vedením Jakuba Nvoty se v titulní úloze představí Norbert Lichý. Diváci ho znají nejen z jeho domovské scény, ale v poslední době stále častěji i z televize, nejnověji ze seriálu Já, Mattoni.
Co děláte před premiérou?
Mám se poměrně dobře. I když musí říct, že zkoušení je docela intenzivní a únavné. Jdu ale mílovými kroky vpřed.
Pracujete na jiných projektech?
To jsou nárazové věci, divadlo je divadlo. Co mě pozoruhodného čeká, to teprve přijde.
Co třeba seriál Já, Mattoni, jak jste s ním spokojen?
S panem režisérem Najbrtem byla moc hezká práce. Točili jsme filmově na dvě kamery s velkou výpravou. Režisér přesně věděl, co chce. Hodně pracoval s herci, to bylo sympatické. Nešlo o takové to hození do vody, ale o konkrétní představu. Myslím si, že výsledek odpovídá vložené práci. Kamera, výprava i režie jsou podle mě profesionální, až puntičkářské. Navíc je tam příběh, což možná někomu přijde zdlouhavé, ale v dnešní klipové době to určitě nevadí.
Spalovač mrtvol je jednou z nejočekávanějších premiér sezony. Jaký z toho máte pocit?
Je možné, že lidé budou hodně srovnávat. Možná se někdo pozastaví nad tím, proč znovu adaptovat dílo, které je klasické, bylo už dobře zpracováno, a kam se vlastně cpeme. Podle mého ale divadelní prvky tomuto příběhu velmi sluší. Určitě nemůžeme nahradit film, který má úplně jinou imaginaci a pochopitelně i jiné prostředky. Možná by však mohly vyplynout nad hladinu jiné aspekty této hodně dobře napsané předlohy.
Budete tedy hrát spíše o knize než o filmu?
Bude to o knize a o divadle.
Kdy vy sám jste objevil Spalovače mrtvol?
Nejprve jsem viděl film. Bylo to hned po revoluci, kdy se mohl konečně promítat. Až pak jsem si přečetl předlohu. Teď se naopak filmu vyhýbám, abych neměl tendenci něco kopírovat. Byl bych rád, kdyby tato inscenace dopadla jako Petrolejové lampy, které podle mě mají na divadle sílu. Věřím proto, že ji bude mít i náš Spalovač mrtvol. Navíc pan režisér taky přesně ví, co chce, a nebojím se říct, že si rozumíme.
Co pro vás znamená hrát tak zvláštní postavu, jako je vyšinutý zřízenec krematoria Kopfrkingl?
Samozřejmě, že je to výzva. Přeci jenom Rudolf Hrušínský jej zahrál geniálně. Kopfrkingl přitom není první role, kterou přede mnou hrál pan Hrušínský, je zde třeba Rozmarné léto, Švejk nebo Ryba ve čtyřech.
Jak se připravujete?
Učím se text a poslouchám pilně pana režiséra, který mě zahlcuje úkoly. Hledá ve větách spoustu významů, které já v nich třeba nevidím, ale pak ano. Velkou roli hraje fakt, že tato inscenace byla dobře připravena už od začátku, včetně textu. Je kvalitní a určitě máme co hrát.
Jste příznivcem Společnosti přátel žehu? Necháte se zpopelnit?
Určitě ano. Jen si nejsem jist, jestli o tom budu rozhodovat já. (usmívá se)
O čem podle vás příběh ambiciózního zřízence krematoria je?
O hledání hrozně malého člověka, jenž touží po svém místě na slunci. Je to lehký outsider, který je zkoušený okolnostmi své doby, příchodem nacismu. Hlavně je to o té kapce německé krve, kdy má příležitost dostat se nahoru. Tyto okolnosti z něj udělají, nechci říct stvůru, ale něco, co nečekal on ani jeho okolí.
Kdo je to podle vás Kopfrkingl?
Člověk, který se vidí ve své práci. Má ji rád. Samozřejmě by měl radši významnější místo. Nejprve mu to nevadí, ale pak ano, včetně rodiny nebo postavení ve společnosti... Končí to tím, že bude přizván k projektu plynových pecí. K tomu se nic víc říkat nemusí.
To zní strašlivě. V Ostravě už vznikla jedna inscenace na téma úředníka, který byl v tomto směru nesmírně svědomitý. Jmenuje se Slyšení a jejím antihrdinou je Adolf Eichmann.
Kopfrkingl se veze na této vlně.
Co vše o něm víte?
To je povídání přinejmenším na dvě hodiny a my ještě pořád hledáme. Pro mě je důležitá míra autentičnosti a pravděpodobnosti, že to tak může být a že si nebudeme hrát na monstra. Jde o příběh zneužitého člověka.
Vnímáte jej jako oběť?
Může si za to samozřejmě sám. Veze se na vlně propagandy jako řada jiných. Myslí si, že je správné lidi spálit. Jde však ještě dál, když vnímá jako své poslání, aby lidem pomáhal, než aby v životě trpěli. Bere to jako osvobození člověka.
To mi na tom celém přijde nejhrůznější.
Je to tak. On ví, že někteří lidé jsou nepohodlní a budou vyhlazeni. Sice ví, že budou trpět, ale začíná k tomu přistupovat velmi iniciativně. Nakonec to bere jako poslání, jako svůj životní úkol.
Takže fanatik, který se zhlédl ve své práci.
Na konci je z něj lehký magor. V jeho případě je ale rozhodující uvěření ve vlastní důležitost a nepostradatelnost, což malí lidé velmi často mívají.
Setkal jste se už s někým takovým?
Podobná postava je v románu, který mám moc rád, a to je Smrt je mým řemeslem. Tyto knížky jsou si v něčem hodně podobné.
Spisovatel Ladislav Fuks, když pracoval s režisérem Jurajem Herzem, tak se nejvíce těšil na natáčení v krematoriích. Jak jste na tom vy?
Byli jsme na exkurzi v krematoriu ve Slezské Ostravě. Bylo to zvláštní.
Neběhal vám mráz po zádech?
Chytla mě tam taková malá deprese... Člověk si musí uvědomit, že tam za chvilku bude taky. Úplně dobře mi tam nebylo. Určitě to ale bylo zajímavé, i když jsou horší a depresivnější místa.
Nepřipadá vám to trochu jako hraní si s ohněm, když budete své kolegy – sice jenom na jevišti – posílat do pece?
To je divadlo.
