Hořčák má tendenci růst v jehličnatých a smíšených lesích i zasucha, když jiných hub je poskrovnu, proto je velmi často objektem radosti z nálezu (a posléze i zklamání) mnoha houbařů. Jedovatý sice není, ale do kuchyně nepatří. Tu a tam se ovšem objevují zaručené rady: vymáčet jej pokrájený v několika vodách, upravit na slanině a během přípravy nechutnat, hořkost tepelnou úpravou zmizí. To vše je nesmysl, nezmizí.
Nebojte se kovářů. Poradíme vám, jak z nich udělat skvělý houbový guláš |
Před lety popsal mykolog V. Melzer v knize Jedlá nebo jedovatá (1940) hřib hořký čili hřib žlučník: „Vůně nenápadná, chuť neobyčejně hořká, která jej činí naprosto nepoživatelným.“ Uplynulo 40 let, doc. ing. A. Příhoda v atlasu Houby ve fotografii (J. M. Erhartovi, 1977) o žlučníku napsal, že je pro odpornou hořkou chuť nepoživatelný, avšak má pozoruhodné protirakovinné účinky.
Brzy se snesly výtky na hlavu autora textu pro nevědecký názor. Doba pokročila a dnes víme, že hřib žlučník má léčivé účinky, které jsou vědecky dokázané. Například výtažky z plodnic potlačily u bílých myší růst sarkomu 180 a Ehrlichova pevného tumoru až se100% účinností. (Encyklopedie léčivých hub, R. Socha, A. Jegorov, 2014 Academia).
V lidové medicíně se prášek ze sušených plodnic používá, a to například při žaludečních nevolnostech, kocovině, léčbě jater, žlučníku a někdo na něj sází i při zmíněném rakovinovém bujení. Dnes už mnoho zkušených houbařů hořčák suší a používá jako podpůrný, léčebný prostředek.
Vydrží dlouho čerstvé a snesou i rychlé opečení. Vyzkoušejte špecle s liškami podle Jana Punčocháře |
