1

2
ORGANICKÁ CHEMIE
PRO GYMNÁZIA

Jan Břížďala

1. vydání

3
 O UČEBNICI

Organická chemie pro gymnázia vznikla z postupně vytvářených

a publikovaných studijních textů v rámci multimediální učebnice
E-ChemBook volně dostupné na webové adrese www.e-chembook.eu.
Po sumarizaci všech článků vytvořených k tématu organická chemie
došlo k publikování této učebnice v tištěné a elektronické podobě.
Učebnice využívá barevné grafické prvky, které mají napomoci
s pochopením učiva. Nejdůležitější poznatky v rámci konkrétních kapi-
tol jsou psány červeně, další postupně zeleně, modře a oranžově. V závěru každé studijní
kapitoly je uvedeno několik otázek a úloh, pro jejíž řešení je často zapotřebí hlubší
porozumění učivu a dohledávání informací. Jednotlivé texty jsou dále doplněny
o náměty na experimenty, ke kterým je uveden pouze návod a samotné vyhodnocení by
měli provést žáci v rámci vyučovací hodiny. Jednotlivé organické sloučeniny jsou
znázorňovány v různých typech vzorců či molekul, aby si mohli čtenáři uvědomit
variabilitu grafických znázornění jednotlivých chemických struktur.

AUTOR

RNDr. Jan BŘÍŽĎALA (31. srpna 1993, Třebíč) vystudoval Přírodo-

vědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor Učitelství chemie a mate-
matiky pro střední školy a na téže fakultě v roce 2018 složil státní rigo-
rózní zkoušku v oboru Didaktika chemie (udělen titul RNDr.). Nyní
zde pokračuje v doktorském (Ph.D.) studiu. V lednu 2010 nastoupil
na dvouletou stáž v rámci projektu Otevřená věda II organizovanou
Akademií věd ČR.
Na jaře 2012 založil portál E-ChemBook: multimediální učebnice chemie. Během svého
prvního ročníku studia na VŠ (2012-2013) spolupracoval s Ústavem chemických proce-
sů AV ČR, v.v.i. na řešení projektu zaměřeného na výzkum iontových kapalin. Od roku
2015 koordinoval založení soukromé střední školy zemědělské - Agro školy v Pozďatíně,
kde nyní působí jako statutární zástupce ředitelky a učitel matematiky a chemie. Souběž-
ně vyučuje tyto předměty od roku 2016 také na Gymnáziu Třebíč. Pravidelně se podílí
na tvorbě výukových materiálů, popularizaci vědy, organizaci seminářů či soutěží, včetně
chemické olympiády.

RECENZENTI

Ing. Jan HRUBEŠ, DiS.

Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta
Katedra učitelství a didaktiky chemie

RNDr. Simona PETRŽELOVÁ, Ph.D.

Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta
Katedra učitelství a didaktiky chemie

RNDr. Eva STRATILOVÁ URVÁLKOVÁ, Ph.D.

Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta
Katedra učitelství a didaktiky chemie

4
OBSAH

1 Základy organické chemie 4

1.1 Utváření myšlenek o (ne)živé přírodě 5
1.2 Uhlík – prvek výjimečných vlastností 7
1.3 Další prvky obsažené v organických sloučeninách 9
1.4 Typy vzorců v organické chemii 12
1.5 Izomerie organických sloučenin 13
1.6 Reakce v organické chemii 17
1.7 Indukční a mezomerní efekt 20

2 Uhlovodíky 23
2.1 Alkany a cykloalkany 24
2.2 Alkeny a cykloalkeny 32
2.3 Alkyny a cykloalkyny 39
2.4 Aromatické uhlovodíky 43

3 Deriváty uhlovodíků 49
3.1 Halogenderiváty 50
3.2 Dusíkaté deriváty 56
3.2.1 Nitrosloučeniny 56
3.2.2 Aminy 59
3.3 Kyslíkaté deriváty 63
3.3.1 Hydroxysloučeniny 63
3.3.2 Ethery 70
3.3.3 Karbonylové sloučeniny 71
3.3.4 Karboxylové kyseliny a jejich deriváty 76
3.4 Sirné deriváty 86
3.5 Organokovové sloučeniny 88
3.6 Heterocyklické sloučeniny 89

4 Významné produkty organické chemie 93

4.1 Uhlí, ropa a zemní plyn 94
4.2 Syntetické makromolekulární látky 95
4.3 Látky používané společností 99

3
 1 ZÁKLADY ORGANICKÉ CHEMIE

Organická chemie je oborem chemie, který se zabývá především „složitějšími“

sloučeninami uhlíku, jejich fyzikálními a chemickými vlastnostmi, možnostmi
přípravy a výroby, reakcemi, využitím apod.

Studium samotného uhlíku, jako elementárního prvku, spadá do gesce anorga-

nické chemie („chemie prvků“), která se rovněž zabývá některými
Významnými anorganickými „jednoduššími“ sloučeninami uhlíku. Těmi jsou především jeho oxidy (uhelnatý
sloučeninami uhlíku jsou a uhličitý), kyselina uhličitá a její soli (uhličitany a hydrogenuhličitany), bezkys-
například uhličitan sodný líkaté sloučeniny uhlíku (kyanidy, thiokyanatany apod.).
Na 2CO 3 (soda) či hydroge-
nuhličitan sodný NaHCO 3
Neexistuje žádná ostrá hranice, která by od sebe striktně oddělovala anorganické
(jedlá soda). a organické sloučeniny uhlíku. Například na sloučeninu se sumárním vzorcem
CCl4 je možné nahlížet z pohledu anorganické chemie jako na chlorid uhličitý,
zatímco z hlediska organické chemie by se jednalo o tetrachlormethan.

Obr. 1.1 Molekula a strukturní vzorec sloučeniny vyjádřené souhrnným vzorcem CCl4
(chlorid uhličitý, tetrachlormethan)

Počet organických sloučenin uhlíku je oproti těm anorganickým podstatně vyšší.

Zatímco v anorganické chemii lze hovořit o stovkách anorganických sloučenin
uhlíku, organická chemie zná desítky milionů organických sloučenin uhlíku.
Jejich počet již přesáhl hranici 50 milionů.

Jak bude dále uvedeno podrobněji, původně se předpokládalo, že se organické

sloučeniny odlišují od anorganických tím, že se vyskytují výhradně v přírodě,
například v živých organismech, a nelze je uměle syntetizovat. Odtud pochází
také název pro tuto vědní disciplínu (jedním synonymem přívlastku „organická“
je přídavné jméno „živá“). Uvedených více jak 50 milionů známých organických
sloučenin nebylo samozřejmě izolováno z čistě přírodních materiálů. Velká část
těchto sloučenin byla připravena zcela uměle pomocí chemických postupů.

OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Vysvětlete, co je předmětem studia organické chemie.
2. Uveďte příklady typicky anorganických a organických sloučenin uhlíku.
3. Zkuste dohledat příklady přírodních látek.

4
1.1 UTVÁŘENÍ MYŠLENEK O (NE)ŽIVÉ PŘÍRODĚ

V období následujícím po velkém třesku vznikla atomová jádra prvních dvou

prvků (vodíku a helia). Z nich se po 500 tisících letech, jak se ochladila teplota
vesmíru, staly atomy těchto chemických prvků. Atomy vodíku se později začaly
slučovat ve dvouatomové molekuly.

Několik chemických prvků lidstvo znalo a využívalo již v pravěku. Některá his-
torická období jsou dokonce po jednotlivých chemických prvcích nebo jejich Bronz je slitina mědi a cínu.
slitinách pojmenována. Například názvy doba měděná, doba bronzová či doba
železná udávají, s jakými materiály tehdejší lidé pracovali. Zmínky o chemických
prvcích (síra, zlato…) jsou i v Bibli.

Obr. 1.2 Podle Bible byla města Sodoma a Gomora zničena hořící sírou kvůli hříchům
místních obyvatel. Tuto zkázu měl přežít pouze Lot se svými dvěma dcerami. Jeho man-
želka se při úprku podívala na hořící město a proměnila se v solný sloup.

Systematické poznávání chemických dějů a studium chemických sloučenin bylo

předmětem alchymie. Ta má své kořeny již ve starověké civilizaci, hlavně
v Egyptě (používání pigmentů či jedů) a v Číně (objev střelného prachu). V čes-
kých zemích byla hojně podporována v novověku za doby vlády Rudolfa II. Doba alchymie v českých
zemích je zaznamenána na-
příklad ve dvoudílné pohádce
Společně s rozvojem lidského poznání o chování některých izolovaných sloučenin Císařův pekař a Pekařův
bylo zapotřebí získávané sloučeniny nějakým způsobem charakterizovat. Zcela císař.
odlišně se chovaly látky získané z živých materiálů, izolované především z těl
rostlin a živočichů, a jinak látky z neživých materiálů, například minerálů či
hornin. Rostliny a živočichové byli zdroji přírodních látek (cukrů, tuků, bílko-
vin,…), které špatně odolávaly vyšším teplotám a tak byla práce s nimi obtížnější.
Z minerálů byly získávány těžkotavitelné anorganické soli, které byly v důsledky
vyšší tepelné odolnosti snadněji použitelné pro další reakce.

Z tohoto důvodu se zdálo vhodné rozdělení chemie na organickou (chemie pří-

rodních látek) a anorganickou (chemie látek nevyskytujících se v živé přírodě).
V případě organických látek se očekávalo, že obsahují jakousi živou sílu (vis vita-
lis) a není možné je připravit uměle. Tehdejší alchymisté se domnívali, že díky
existenci této síly není možná ani laboratorní činnost s těmito látkami. Autorem
této teorie byl švýcarský alchymista a léčitel Paracelsus (vlastním jménem Phi- Paracelsus (1493-1541),
lippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim). švýcarský alchymista

5
 Jedna část konceptu teorie vis vitalis začala mít trhliny zásluhou švédského che-
mika Carla Wilhelma Scheela. Ten dokázal izolovat spoustu přírodních látek
jako třeba glycerol, acetaldehyd, jablečnou, mléčnou či vinnou kyselinu. Díky
těmto objevům mu bývá někdy přisuzován titul Otec organické chemie.

Koncept životní síly utrpěl další újmu v roce 1814, kdy francouzský chemik Mi-
Carl Wilhelm Scheele chel Chevreul připravil alkalizací živočišného tuku směs mýdla, z které bylo
(1742-1786), možné oddělit jednotlivé mastné kyseliny (alkalickou hydrolýzou živočišných
švédský chemik tuků vzniká mýdlo a glycerol, kyselá hydrolýza mýdla poskytuje mastné kyseliny
a sůl).

Zcela stěžejní a velmi často připomínané bylo experimentování Berzeliova žáka,

německého chemika Friedricha Wöhlera. Ten nejprve připravil v roce 1824 šťa-
velovou kyselinu (COOH)2, do té doby známou jen jako látku obsaženou
v ovoci a zelenině a způsobující její kyselost. Tuto sloučeninu připravil hydrolý-
zou jedovatého dikyanu (CN)2. Větší ohlas měl jeho experiment z roku 1828,
kdy se mu podařilo připravit zahříváním anorganického kyanatanu amonného
NH4OCN močovinu (NH2)2CO, produkt metabolismu dusíku v organismu
Michel Eugéne Chevreul savců včetně člověka. Proces přeměny kyanatanu amonného na močovinu vyja-
(1786-1889), dřuje následující chemická rovnice:
francouzský chemik

Ani tento výsledek nebyl v té době okamžitě uznán jako důkaz zpochybňující
teorii vis vitalis, neboť kyanatan amonný se získával ze žluté krevní soli
(hexakyanidoželeznatanu draselného K4[Fe(CN)6]) připravované tavením potaše
(uhličitanu draselného K2CO3) s krví (resp. s v ní obsaženými dusíkatými látka-
mi). Výsledek experimentu byl tedy vysvětlen tak, že ona síla „vis vitalis“ byla
Friedrich Wöhler
přítomná již v samotném kyanatanu, kam se dostala z krve. Teprve následující
(1800-1882), roky ukázaly, že reakce organických i anorganických sloučenin se řídí stejnými
německý chemik zákony a žádná ostrá hranice mezi oběma disciplínami neexistuje.

V jedné kádince se rozpustí po 15 g kyanatanu draselného KOCN v 50 mL destilované

vody a ve druhé 15 g síranu amonného (NH4)2SO4 v 30 mL destilované vody. Oba
roztoky se zahřejí na teplotu cca 50 °C a slijí. Následně se ochladí pod tekoucí vodou a přilije
se k nim 50 mL ethanolu. Vzniklá směs se následně přefiltruje a ověří se rozpustnost výtěžku
filtrace ve vodě.

OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Proč byla původně organická chemie považována za chemii přírodních látek?
2 Vysvětlete podstatu teorie vis vitalis.
3. Uveďte kdo a jakými objevy přispěl ke zpochybnění teorie vis vitalis.
4. Proč nebyla Wöhlerova syntéza močoviny považována za právoplatné zpo-
chybnění teorie vis vitalis?

6
1.2 UHLÍK – PRVEK VÝJIMEČNÝCH VLASTNOSTÍ

Uhlík C je za standardních podmínek pevnou látkou. V přírodě se vyskytuje ve

dvou základních modifikacích - jako grafit (tuha) či jako diamant. Některé další
jeho modifikace byly připraveny uměle (fullereny, grafeny apod.).

V Mohsově stupnici
tvrdosti minerálů je
Obr. 1.3 Vlastnosti grafitu (tuhy) a diamantu se odvíjí od jejich vnitřní struktury. Grafit diamant uváděn jako
je tvořený z šestiúhelníkových vrstev, které jsou umístěné nad sebou (struktura vlevo) a nejtvrdší nerost. Navzdory
při psaní tuhou po sobě kloužou a otírají se (grafit je měkký nerost). Diamant se vysky-
své tvrdosti je mimořádně
tuje v krychlové krystalové soustavě (struktura vpravo) a je nejtvrdším nerostem.
křehký.

V periodické soustavě prvků se uhlík nachází ve 2. periodě 14. skupiny (IV. A

skupina). Elektronová konfigurace atomu uhlíku, vyplývající právě z jeho umís-
tění v periodické soustavě prvků, je jednou z příčin jeho mimořádné stability a
možnosti tvorby několika desítek milionů organických sloučenin. V základním
stavu je elektronová konfigurace atomu uhlíku 1s2 2s2 2p2 (či jen [He] 2s2 2p2). Atomy přechází ze svého zá-
V excitovaném stavu (při dodání energie do základního stavu) dojde k přesunu kladního stavu do stavu exci-
jednoho elektronu z orbitalu 2s do orbitalu 2p. Nová elektronová konfigurace tovaného při dodání energie,
je poté 1s2 2s1 2p3. Atom uhlíku má poté obsazeny všechny orbitaly ve 2. vrstvě k čemuž dochází například
jedním elektronem a mohou z něj vycházet 4 jednoduché chemické vazby. při chemických reakcích.

2s 2p 2s 2p
6 C: [He] → 6 C*: [He]

Obr. 1.4 Elektronová konfigurace atomu uhlíku v základním (6C, vlevo) a excitovaném
stavu (6C*, vpravo). V excitovaném stavu je atom uhlíku připraven podílet se na vzniku
4 chemických vazeb.

Atom uhlíku má hodnotu elektronegativity χ = 2,55 (dle Paulinga). Při uvědo-

mění si faktu, že nejnižší hodnotu elektronegativity má francium (χ = 0,7) a nej-
vyšší fluor (χ = 3,98), nachází se atom uhlíku téměř ve středu rozpětí hodnot Linus Carl Pauling
elektronegativit. S většinou ostatních prvků se slučuje za vzniku kovalentních (1901-1994),
vazeb, neboť rozdíl elektronegativit sloučených prvků se zpravidla pohybuje do americký chemik
hodnoty 1,70. Vyšší rozdíl elektronegativit by měla pouze vazba mezi atomem
uhlíku a elektropozitivními alkalickými kovy. V tomto případě může vzniknout
iontová vazba. Francium je radioaktivní a
Tab. 1.1 Hodnoty elektronegativit χ vybraných chemických prvků velice nestabilní prvek, proto
bývá mnohdy uváděn jako
Prvek Fr Na H C S Cl N O F nejvíce elektropozitivní
χ 0,7 0,93 2,20 2,55 2,58 3,16 3,04 3,44 3,98 chemický prvek cesium.

7
 Dalším aspektem projevujícím se ve stabilitě organických sloučenin je vysoká
pevnost vazeb mezi sloučenými atomy uhlíku a mezi atomy uhlíku a jiných prv-
Disociační energie vazby je ků. Samotné atomy uhlíku dokáží mezi sebou vytvářet chemickou vazbu, a to
buď jednoduchou (C–C), dvojnou (C=C) či trojnou (C≡C). V některých slou-
veličina udávající hodnotu
čeninách dochází k tzv. konjugaci a mezi atomy uhlíku se vyskytuje vazba na
energie potřebné pro zánik
pomezí vazby jednoduché a dvojné (C C). Se zvyšující se násobností vazby mezi
dané chemické vazby.
dvěma atomy uhlíku se zkracuje její délka a zvyšuje její disociační energie.

Tab. 1.2 Přehled disociačních energií a délek některých vazeb mezi atomy uhlíku a mezi
atomem uhlíku a jiného prvku

Disociační energie Délka vaz- Disociační energie Délka vazby

Typ vazby Typ vazby
vazby [kJ·mol-1] by [pm] vazby [kJ·mol-1] [pm]
Délka vazby souvisí mimo
jiné s velikostmi slučovaných C–C 347 154 C–O 351 143
atomů. Nejmenší atomový
C=C 611 134 C=O 737 123
poloměr z prvků v tabulce
1.2 má vodík H (délka vazby C≡C 837 120 C–I 238 213
C–H je 109 pm), největší
pak jod I (délka vazby C–I je C C 518 139 C–Br 276 194
213 pm).
C–H 414 109 C–Cl 331 176

C–N 293 132 C –F 439 140

Atomy uhlíku mají schopnost vytvářet dlouhé stabilní řetězce. Ty mohou být
buď acyklické (nerozvětvené či rozvětvené), cyklické (monocyklické, vícecyklic-
ké) nebo kombinované. Dále jsou uvedeny příklady různých možných řetězení:

ACYKLICKÉ ŘETĚZCE: - nerozvětvené

- rozvětvené

.
CYKLICKÉ ŘETĚZCE: - monocyklické

- vícecyklické

KOMBINOVANÉ ŘETĚZCE:

OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Vysvětlete čtyřvaznost atomu uhlíku pomocí jeho elektronové konfigurace.
2. Porovnejte délky a disociační energie vazeb C–C, C=C a C≡C.
3. Vymyslete struktury sloučenin odpovídajících sumárnímu vzorci C4H8.

8
1.3 DALŠÍ PRVKY OBSAŽENÉ V ORGANICKÝCH
V modelech molekul se uhlík
SLOUČENINÁCH
značí černě, vodík bíle, kyslík
červeně, dusík modře, síra
Organické sloučeniny nejsou tvořeny pouze atomy uhlíku, který je centrálním žlutě, halogen zeleně a kov
prvkem celé organické chemie, ale také třeba atomy vodíku H, kyslíku O, šedě.
dusíku N, síry S, halogenů X (X = F, Cl, Br, I), některých kovů M (obecná
zkratka pro kov z anglického „metal“ = kov), fosforu P, selenu Se či křemíku Si.

VODÍK V ORGANICKÝCH SLOUČENINÁCH

Dvouprvkové sloučeniny uhlíku C a vodíku H se nazývají uhlovodíky (po ná-
zvech obou zmíněných prvků, obecně CmHn). Jestliže je některý atom vodíku
nahrazen atomem jiného chemického prvku, nazývá se pak taková sloučenina
jako derivát uhlovodíku.

Atom vodíku má elektronovou konfiguraci 1s1, neboť má pouze 1 elektron Přítomnost uhlíku v organic-
(valenční) umístěný v orbitalu 1s. Z toho vyplývá, že může vytvářet pouze jedno- kých sloučeninách se provádí
duché vazby. V uhlíkatých skeletech uhlovodíků tak atomy vodíku vytváří vazby dokonalým spálením vzorku
na atomy uhlíku tak, aby byla naplněna jeho čtyřvaznost. látky, čímž vzniká oxid uhli-
čitý CO2. Ten se poté doka-
zuje zaváděním do roztoku
hydroxidu vápenatého
Ca(OH)2, který se zakalí
důsledkem vzniku sraženiny
uhličitanu vápenatého
CaCO3.
Obr. 1.5 Doplnění uhlíkového skeletu atomy vodíku. Všechny přítomné atomy uhlíku
jsou vždy čtyřvazné.

Přítomnost vodíku v organických sloučeninách se ve školské laboratoři dokazuje

nepřímo. Jestliže se uhlovodík (například methan CH4, hlavní složka zemního
plynu) spálí, jedním produktů hoření je voda H2O (při hoření dochází ke slučo-
vání vodíku z uhlovodíku s kyslíkem z atmosféry). Přítomnost vody je možné
prokázat pomocí reakce s bezvodým síranem měďnatým CuSO4, který je bílý.
V přítomnosti vody vznikne jeho modrý pentahydrát CuSO4 · 5 H2O (modrá
skalice).

KYSLÍK V ORGANICKÝCH SLOUČENINÁCH

Elektronová konfigurace atomu kyslíku je [He] 2s2 2p4. Z toho vyplývá, že má
Oxidací ethanolu (alkohol)
atom kyslíku ve svém 2p orbitalu volná dvě místa, která se mohou obsadit
elektrony jiného chemického prvku při tvorbě chemické vazby. Atom kyslíku je vzniká nejprve acetaldehyd
tedy dvouvazný. (aldehyd) a následně kyselina
octová (karboxylová
Kyslíkaté deriváty uhlovodíku je možné rozdělit do několika skupin. Mezi zá-
kyselina). Tento děj probíhá
kladní kyslíkaté deriváty patří alkoholy a fenoly (obsahují hydroxylovou skupi-
v organismu po požití
nu –OH; jejich příkladem je ethanol CH CH OH), aldehydy a ketony
3 2

(obsahují karbonylovou skupinu >C=O, jejich příkladem je acetaldehyd lihoviny.

CH CHO) či karboxylové kyseliny (obsahují karboxylovou skupinu –COOH,
3

9
 jejich příkladem je kyselina octová CH COOH). Od karboxylových kyselin je
3

možné dále odvodit jejich deriváty. Jiným známým příkladem kyslíkatých derivá-
tů jsou ethery (obsahují etherovou skupinu -O-, jejich příkladem je diethylether
(CH CH ) O).
3 2 2

Důkaz přítomnosti kyslíku v organických sloučeninách se provádí obdobně, jako

v případě vodíku. Přítomný kyslík se převede na vodu, která se dokáže pomocí
bezvodého síranu měďnatého CuSO4.

Do kádinky o objemu 100 mL se nasype 5 g sacharosy C12H22O11 (řepného cukru) a

přilije se k ní 5 mL koncentrované kyseliny sírové H2SO4. Obsah kádinky se přikryje
hodinovým sklíčkem. Jakmile bude pozorovatelná kondenzace kapaliny na hodinovém sklíč-
ku, pak se toto sklíčko odejme a k této kapalině se přisype malé množství bezvodého síranu
měďnatého CuSO4 (připraví se vyžíháním jeho pentahydrátu).

DUSÍK V ORGANICKÝCH SLOUČENINÁCH

Atom dusíku má elektronovou konfiguraci [He] 2s2 2p3, a tak je trojvazný (má
ve své valenční vrstvě 3 nespárované elektrony). Kromě toho může vytvářet koor-
dinačně-kovalentní čtvrtou vazbu.

Dusík se vyskytuje v několik organických sloučeninách. Mezi ty nejzákladnější

patří nitrosloučeniny (obsahují nitroskupinu –NO2; jejich příkladem je nitro-
Molekula anilinu C 6H 5NH 2 methan CH3NO2) a aminy (obsahují aminovou skupinu –NH2; jejich příkla-
dem je anilin C6H5NH2), které jsou deriváty amoniaku NH3. Kromě jiného je
dusík přítomen i ve složitějších sloučeninách jako jsou amidy (obsahují amido-
vou skupinu –CONH2), imidy (obsahují imidovou skupinu –CO–NH–CO–).

Přítomnost dusíku v některých organických sloučeninách se prokazuje pomocí

reakce s malým kouskem sodíku za mírně zvýšené teploty. Produkt reakce se po
vyžíhání rozpustí v malém množství destilované vody a dále se po filtrace se
k němu přidá malé množství síranu železnatého a kyseliny chlorovodíkové za
vzniku berlínské modři.
Do zkumavky se nasype cca 0,5 g acetanilidu a přidá se k němu velmi malý kousek
sodíku. Obsah zkumavky se mírně zahřeje a po vyžíhání se k němu přidá malé množ-
ství destilované vody. Následně se vzniklá směs přefiltruje a k filtrátu se přidají 2 mL
roztoku síranu železnatého FeSO4 a pár kapek kyseliny chlorovodíkové HCl.

SÍRA V ORGANICKÝCH SLOUČENINÁCH

Síra je díky své elektronové konfiguraci [Ne] 3s2 3p4 obdobně jako kyslík dvoj-
vazná. Z umístění síry v periodické soustavě prvků (nachází se v 16. skupině 3.
periody) přímo pod kyslíkem je možné očekávat její obdobné vlastnosti při tvor-
bě organických sloučenin. Paralelou alkoholů (obsahují hydroxylovou skupinu
–OH) jsou thioly (obsahují thiolovou skupinu –SH; jejich příkladem je me-
Molekula yperitu thanthiol CH3SH), k etherům (obsahují etherovou skupinu –O–) jsou to thioe-
(ClCH 2CH2)2S thery (obsahují thioetherovou skupinu –S–; jejich příkladem je bojový plyn ype-
rit (ClCH2CH2)2S). Od thioetherů lze dále odvodit disulfidy (s disulfidickým
10
můstkem –S–S–; jejich příkladem je difenyldisulfid (C6H5)2S2). Kromě toho exis-
tují také například sulfoxidy (R–SO–R‘) či sulfonové kyseliny (–SO3H), kde se
vyskytuje atom síry obdobně jako v siřičitanech, resp. v síranech, v oxidačním
stavu IV, resp. VI.

Dokazovaná síra se převádí do formy sulfidového aniontu S 2-, který dále vytváří
s olovnatými solemi Pb2+ černou sraženinu sulfidu olovnatého PbS.

Do zkumavky se nalijí 3 mL vaječného bílku a k tomuto roztoku se přidá velmi malý

kousek sodíku Na. Směs se velmi opatrně zahřeje, aby se reakce urychlila (sodík může
začít hořet!). Produkt reakce se vloží do třecí misky, přidá se k němu 5 mL destilované vody a
vzniklá směs se rozetře. Přibližně 3 mL připraveného vzorku se přelijí do čisté zkumavky a
jeho pH se upraví pomocí 10% kyseliny octové na neutrální hodnotu. Nakonec se do roztoku
přidají 2 mL 10% dusičnanu olovnatého Pb(NO3)2.

HALOGENY V ORGANICKÝCH SLOUČENINÁCH

Pojmem halogeny se souhrnně označují všechny chemické prvky 17. skupiny
(VII. A skupiny) periodické soustavy prvků. Běžně se však lze setkat pouze se
sloučeninami prvních čtyř z nich: fluoru F, chloru Cl, bromu Br a jodu I. Pro
halogenované organické sloučeniny se používá souhrnný název halogenderiváty.
Molekula chloroformu
Známými příklady halogenderivátů z běžného života jsou například teflon
(polytetrafluorethylen, –[CF2–CF2–]n–), chloroform (trichlormethan CHCl3), CHCl3
jodoform používaný jako jodová dezinfekce či freony.

Jelikož se halogeny nacházejí v předposlední skupině periodické soustavy prvků,

mají pouze 1 volné místo ve svém valenčním orbitalu p, a tak jsou jednovazné.

Důkaz přítomnosti halogenu v organické sloučenině lze provést Beilsteinovou

zkouškou. Vzorek halogenderivátu se nanese na měděnou spirálu a ta se vloží do
plamene kahanu. Dojde zde k reakci halogenderivátu s mědí za vzniku halogeni-
du měďnatého CuX2, který zbarvuje plamen kahanu tyrkysově.

Do zkumavky se nalijí 2 mL chloroformu a ponoří se do ní měděná spirála. Zapálí se

plynový kahan a spirála se vzorkem chloroformu se vloží do jeho plamene.

KOVY V ORGANICKÝCH SLOUČENINÁCH

Zvláštní skupinou organických sloučenin jsou ty, které v sobě obsahují atomy
některého kovu. Tyto sloučeniny se nazývají jako organokovové. Jejich příkla-
dem je tetraethylolovo (CH3CH2)4Pb, které se dříve používalo jako aditivum
do benzínu, a jeho novodobá náhražka ferrocen C10H10Fe. Pro chemiky jsou
velmi významné organohořečnaté sloučeniny (Grignardova činidla). Molekula
tetraethylolova
(CH 3CH 2)4Pb
OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Vyhledejte, které chemické prvky tvoří následující látky: hemoglobin, DDT,
cystein, trinitroglycerol, kyselina vinná, glukosa, cholesterol a močovina.
11
 1.4 TYPY VZORCŮ V ORGANICKÉ CHEMII

Pro vyjadřování prvkového složení a případně i struktury organických sloučenin

se využívají různé typy chemických vzorců.

Empirický (stechiometrický) vzorec vyjadřuje pouze poměr počtu atomů prvků

v molekule dané chemické sloučeniny.

Sumární (molekulový) vzorec vyjadřuje skutečný počet atomů prvků v moleku-

le dané sloučeniny.

Racionální (funkční) vzorec vyjadřuje jednotlivá charakteristická atomová se-

skupení v molekule (funkční skupiny). ´

Tab. 1.3 Empirický, sumární a racionální vzorec kyseliny octové

Empirický vzorec Sumární vzorec Racionální vzorec

CH2O C2H4O2 CH3COOH

Model molekuly kyseliny

octové Strukturní (konstituční) vzorec vyjadřuje typy a rozložení vazeb v molekule.

Strukturní elektronový vzorec je strukturní vzorec s vyjádřenými počty volných

valenčních elektronů na jednotlivých atomech.

Tab. 1.4 Strukturní a strukturní elektronový vzorec kyseliny octové

Strukturní vzorec Strukturní elektronový vzorec

Pro značení volného elektro-
nu se využívá symbol tečky
(např. ·H), volný elektronový
pár se značí čárkou, jak je
uvedeno v tabulce 1.4.

Geometrický vzorec vyjadřuje prostorové uspořádání molekuly dané sloučeniny.

Jednotlivé typy geometrických vzorců budou představeny dále.

OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Uveďte empirické, sumární, racionální, strukturní a strukturní elektronové
vzorce těchto sloučenin: butan, ethylen, benzen, 1,2-dichlorethan, glycerol, for-
maldehyd, trinitrotoluen, kyselina máselná a fosgen.

12
1.5 IZOMERIE ORGANICKÝCH SLOUČENIN

V chemii je možné se setkat se situací, kdy dvě zcela odlišné sloučeniny mají stej-
né prvkové složení (sumární vzorec), ale odlišují se v jejich uspořádání (strukturní
vzorec). Takové sloučeniny pak mají také jiné fyzikální a chemické vlastnosti.

Již v roce 1830 si švédský chemik Jöns Jacob Berzelius povšiml existence dvou
různých sloučenin, které vyjadřuje vzorec AgOCN. Tou první byl kyanatan
stříbrný (Ag+ N-=C=O), zatímco tou druhou výbušný fulminát stříbrný
(Ag+ C-≡N+–O-). Pozorovaný jev nazval izomerií.

Ruský chemik Alexandr Michajlovič Butlerov vystoupil v roce 1861 na konfe-

renci ve Speyeru (Německo), kde definoval termín chemická struktura. Prohlá-
sil, že vlastnosti sloučeniny ovlivňuje nejen jejich částicové složení (typy a počty
sloučených atomů), ale i způsob, jakým jsou jednotlivé atomy v molekuly uspořá-
dány. V současnosti se na místo pojmu chemická struktura používá označení
chemická konstituce. Alexandr Michajlovič
Butlerov (1828-1886),
ruský chemik
Existuje několik různých typů izomerií:

IZOMERIE – KONSTUTIČNÍ – ŘETĚZOVÁ

– POLOHOVÁ
– SKUPINOVÁ

– PROSTOROVÁ – KONFORMAČNÍ
– GEOMETRICKÁ
– OPTICKÁ

Struktury organických
Řetězové izomery se od sebe odlišují větvením řetězce.
sloučenin se často znázorňují
ve zjednodušené podobě
pomocí lomených čar.
Každý „bod zlomu“
n–butan 2-methylpropan
symbolizuje atom uhlíku.
t. t. –138,4 °C, t. v. –0,5 °C t. t. –159,6 °C, t. v. –11,7 °C
Skeletální vzorce
2-methylpropanu
a propan-1-olu jsou:
Polohové izomery se od sebe odlišují umístěním (polohou) funkční skupiny.

propan-1-ol propan-2-ol
t. t. –126,5 °C, t. v. 97,1 °C t. t. –89 °C, t. v. 82,3 °C

13
 Skupinové izomery se od sebe odlišují typem obsažené charakteristické skupiny.

ethanol dimethylether
t. t. –114,4 °C, t. v. 78,3 °C t. t. –138,5 °C, t. v. –23,6 °C

Někdy bývá jako zvláštní typ konstituční izomerie uváděna tautomerie. Izomery
se od sebe odlišují druhem a polohou dvojné vazby a umístěním atomu vodíku.
Nejběžnějším příkladem tautomerie je rovnováha enol– a keto– formy.

V případě dvojice ethenol a

ethanal je za standardních
podmínek stabilnější keto ethenol ethanal (acetaldehyd)
forma (acetaldehyd). (enol forma) (keto forma)

Konformační izomery se od sebe liší svým uspořádáním v prostoru, přičemž

jedna forma izomerie může přecházet působením vnějších vlivů v jinou. Mezi
příklady konformačních izomerů patří zákrytová a nezákrytová konformace
například ethanu a židličková a vaničková konformace například cyklohexanu.

Znázornění zákrytové
a nezákrytové konformace je
provedeno Newmanovou
projekcí. Před kružnicí jsou
znázorněny atomy v přední
rovině, za ní v zadní rovině. zákrytová konformace ethanu C2H6 nezákrytová konformace ethanu C2H6

Znázornění židličkové
a vaničkové konformace je
provedeno Haworthovou
projekcí.

židličková konformace cyklohexanu C6H12 vaničková konformace cyklohexanu C6H12

V případě ethanu je za standardních podmínek stabilnější nezákrytová konfor-

mace, neboť jednotlivé atomy vodíku jsou rovnoměrněji orientovány do prosto-
Molekula ethanu C2H6 ve své
ru. Zvyšováním teploty se zvyšuje počet nezákrytových konformací ve směsi na
nezákrytové konformaci.
úkor zákrytových až do ustanovení stejného poměru obou konformerů.

14
Cyklohexan se za standardních podmínek vyskytuje především v židličkové kon-
formaci. Vazby mezi atomem uhlíku a vodíku (C-H) v molekule cyklohexanu se
rozdělují na axiální (kolmé na uhlíkový řetězec, navzájem jsou rovnoběžné) a
ekvatoriální (rovnoběžné s uhlíkovým řetězcem).

Molekula cyklohexanu C6H12

Geometrické izomery se liší umístěním charakteristických skupin vůči rovině
ve své židličkové
určené dvojnou vazbou. Tyto izomery se označují pomocí předpon (E)- a (Z)-
(obecnější než dříve více používané předpony trans- a cis-). Uvedené písmenné konformaci
označení má původ v němčině a udává, zda významnější substituenty leží proti
sobě („entgegen“ = proti, odtud (E)-), nebo společně u sebe („zusammen“ = spolu,
odtud (Z)-) vůči rovině souběžné s dvojnou vazbou.

Předpony (E)- a (Z)- jsou

obecnější a byly zavedeny
z důvodu nedostatečnosti
předpon cis- a trans- pro po-
(E)-1,2-dichloreth-1-en (Z)-1,2-dichloreth-1-en
(dříve trans-1,2-dichloreth-1-en) (dříve cis-1,2-dichloreth-1-en) pis vícesubstituovaných slou-
čenin.
„Významné“ substituenty se určují pomocí protonového čísla navázaného ato-
mu. Posuzují se dále vždy dva substituenty, které mají nejvyšší hodnotu protono-
vého čísla. Priorita tak klesá v řadě vybraných atomů:
Uvedené zákonitosti pro po-
I > Br > Cl > S > P > F > O > N > C > H suzování priorit substituentů
se nazývají Cahnova-
Jestliže tuto vlastnost nelze vyhodnotit pomocí přímo posuzovaných atomů (jsou Ingoldova-Prelogova
navázány například skupiny –CH3, –CH2CH3, –CHO, –COOH), posuzuje se pravidla.
dále protonové číslo dalšího navázaného prvku (v uvedeném případě by byly
„nejvýznamnější“ skupiny –CHO a –COOH). Násobné vazby jsou ekvivalentem
stejnému počtu jednoduchých

Optické izomery mají geometrii vzoru a zrcadlového obrazu, které jsou navzá-
jem neztotožnitelné (obdobně jako levá a pravá ruka). Jednotlivé optické izomery
dané sloučeniny se nazývají enantiomery a stáčí rovinu lineárně polarizovaného
světla (každý o stejný úhel, ale opačným směrem). Směs dvou enantiomerů v mo-
lárním poměru 1:1 se nazývá racemát (racemická směs) a nestáčí rovinu lineár-
ně polarizovaného světla.
Podle orientace stáčeného
lineárně polarizovaného světla
se jednotlivé
enantiomery rozdělují
na levotočivé (+) a
pravotočivé (–).

Obr. 1.6 Schéma stáčení roviny lineárně polarizovaného světla

15
 Nejčastěji je možné se s optickou izomerií v organické chemii setkat v souvislosti
Optická aktivita je běžná s navázanými 4 různými substituenty na atomu uhlíku. Ten se poté označuje ja-
u přírodních látek (sacharidy, ko stereogenní centrum a značí se hvězdičkou (C*).
bílkoviny...) či některých vý-
znamných karboxylových
kyselin (kyselina jablečná,
mléčná...). Neexistuje žádná
obecná souvislost mezi smě-
rem otáčení roviny lineárně
polarizovaného světla a konfi-
gurací (R)-/(S)-.

Obr. 1.7 Atom uhlíku, který má na sobě navázané 4 různé substituenty, vykazuje
optickou aktivitu. Vytváří tak optické izomery, které jsou navzájem neztotožnitelné,
neboť jsou svými zrcadlovými obrazy.

Konfigurace na daném atomu uhlíku se označuje písmennými symboly (R)- či

(S)-. U substituentů navázaných na takový atom uhlíku se určí jejich priorita. Ta
roste se zvyšujícím se protonovým číslem navázaného prvku. Jestliže jsou proto-
nová čísla dvou navázaných substituentů shodná, porovnává se dále protonové
číslo následujícího navázaného atomu apod. Molekula se následně přestaví tak, že
substituent s nejnižší prioritou (obvykle atom H) se „upozadí“ a do popředí se
umístí zbývající 3 substituenty. Jestliže se jejich priorita snižuje (od největší = 1)
ve směru chodu hodinových ručiček, jedná se o konfiguraci R-. V opačném pří-
padě je na studovaném atomu uhlíku konfigurace S-. U cukrů a aminokyselin se
V konfiguraci (R)- (vpravo)
používá pro označení enantiomerů předpony D- a L-.
jsou jednotlivé substituenty
umístěné v sestupné prioritě
(1 = nejvyšší priorita) ve smě-
ru chodu hodinových ruči-
Počet existujících stereoizomerů dané sloučeniny je 2 n, kde n je počet obsažených
ček. V případě konfigurace chirálních atomů uhlíku C*. Zvláštním případem jsou tzv. mesoformy, kdy má
(S)- (vlevo) je tomu naopak. sloučenina více chirálních atomů uhlíku, avšak některé stereoizomery jsou shod-
Značení (S)- lze odvodit z né. Příkladem je kyselina vinná, která obsahuje 2 chirální atomy uhlíku, a tak
latinského sinister (doleva) dle vytváří 4 (= 22) stereoizomery. Dva z nich jsou však zcela shodné (tzv. diastereoi-
směru otáčení hodinových zomery) a jedná se o zmiňovanou mesoformu.
ručiček při čtení očíslovaného
skeletu porovnávané sloučeni-
ny (1 → 2 → 3, viz výše).

Obr. 1.8 Struktura kyseliny vinné

OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Nakreslete strukturní vzorce níže zadaných sloučenin a určete typ izomerie,
který mezi nimi existuje:
a) diethylether, butan-1-ol
b) (R)-kyselina mléčná, (S)-kyselina mléčná
c) 2-brombutan, 1-brombutan
d) (E)-2-chlor-3-jodbutan, (Z)-2-chlor-3-jodbutan
e) n-hexan, 2-methylpentan
16
1.6. REAKCE V ORGANICKÉ CHEMII

V organické chemii se obvykle rozlišují 4 základní typy chemických reakcí:

• SUBSTITUCE (záměna) je doprovázena výměnou určitých částí mezi dvěma

molekulami. Příkladem je reakce methanu CH4 s chlorem Cl2, která probíhá
mechanismem substituce:

UV

• ADICE (zvyšování nasycenosti) je doprovázena navázáním částic jedné reagu-

jící látky do struktury druhé výchozí látky. Příkladem je reakce ethylenu C2H4 Tento typ reakce je často
s bromem Br2, která probíhá mechanismem adice: využíván pro důkaz násobné
vazby. Sloučenina reagující
s červenohnědým bromem
poskytuje obvykle bezbarvý
produkt (halogenderivát).
• ELIMINACE (snižování nasycenosti) je doprovázena odvázáním části jedné
reagující látky od struktury výchozí látky. Příkladem je reakce
1,2-dibromethanu se sodíkem:

• PŘESMYK je proces, při kterém dochází k přeuspořádání vazeb v rámci jedné

dané molekuly. K přesmyku může docházet spontánně nebo působením vněj-
ších vlivů. Příkladem je přesmyk ethenolu (enol forma) na acetaldehyd (keto
forma):

Podle charakteru částice zahajující chemickou reakci (činidla) je možné dále roz-
lišovat substituční a adiční reakce na:

• elektrofilní (reakci zahajuje částice mající charakter elektrofilu, jedná se o čás- Elektrofil je kladně nabitá
tici vyhledávající záporný náboj, název je odvozen z řec. electron = jantar, zdroj částice nebo částice s volným
elektřiny; a řec. filein = milovat) orbitalem. Nukleofil má zá-
porný náboj nebo volný elek-
• nukleofilní (reakci zahajuje částice mající charakter nukleofilu, jedná se o čás- tronový pár. Radikál je
tici vyhledávající kladný náboj, název je odvozen z řec. nucleus = jádro, kladně částice s nespárovaným
nabité míst v atomu; a řec. filein = milovat) elektronem.

• radikálové (reakci zahajuje částice mající charakter radikálu, název je odvozen

z řec. radix = kořen, základ)

17
 Částice mající charakter elektrofilu či nukleofilu vznikají při heterolytickém ště-
pení vazby (heterolýze, z řec. heteros = rozdílný, lysis = štěpení). Elektroneutrální
molekula (A-B) se při heterolýze rozpadá za vzniku kationtu A+ a aniontu B-, při-
Vazebný elektronový pár je čemž kation A+ má charakter elektrofilu a anion B– se chová jako nukleofil:
kompletně přesunut do elek-
tronového obalu aniontu B-.
Jeho záporný náboj informu- A –B → A + + B -
je, že na rozdíl od kationtu A+
obsahuje více elektronů než
protonů. Radikály vznikají při homolytickém štěpení vazby (homolýze, z řec. homos
= stejný, lysis = štěpení). K tomu dochází například účinkem ultrafialového (UV)
záření a vzniklé radikály zpravidla existují pouze po dobu zlomků (setin až tisí-
cin) sekundy. Během doby své krátké životnosti se musí buď ihned účastnit che-
Chemická vazba se rozpadá mické reakce, nebo se sloučit zpět. Elektroneutrální molekula (A-B) se při homo-
„rovnoměrně“, tzn. každá lýze rozpadá za vzniku dvou radikálů (A·, ·B):
částice si ponechá z vazebné-
ho elektronového páru po
jednom valenčním elektronu.
A–B → A· + ·B

Některé charakteristické typy chemických reakcí mají své vlastní názvy, třeba:

Hydrogenace = reakce s vodíkem × Dehydrogenace = odštěpení vodíku

Hydratace = reakce s vodou × Dehydratace = odštěpení vody

Halogenace (chlorace, bromace...) = reakce s halogenem

(chlorem, bromem...)

Nitrace = reakce s kyselinou dusičnou HNO3

Sulfonace = reakce s kyselinou sírovou H2SO4

Oxidace je v organické
chemii obvykle doprovázena Oxidace = oxidační číslo centrálního prvku (u organických reakcí atomu
přidáním atomů kyslíku či uhlíku C) se zvyšuje. Tyto reakce bývají obvykle doprovázeny
odebráním atomů vodíku zvyšováním nasycenosti, příkladem je dehydrogenace ethanu:
a redukce přidáním atomů
vodíků či odebráním atomů
kyslíků.

Oxidační číslo atomu se určí

z atomové struktury dané
sloučeniny. Má-li konkrétní Redukce = oxidační číslo centrálního prvku (u organických reakcí atomu
atom vyšší hodnotu elektro- uhlíku C) se snižuje. Tyto reakce bývají obvykle doprovázeny
negativity, než druhý naváza- snižováním nasycenosti, příkladem je hydrogenace ethylenu:
ný atom, snižuje se oxidační
číslo o jednotku. V opačném
případě se o jednotku zvyšuje.
Vazba mezi stejnými atomy
nemá vliv na oxidační číslo
konkrétního atomu.

18
Pro zápis průběhu chemických reakcí se používají chemická schémata či che-
mické rovnice. Chemická schémata vyjadřují obecně průběh chemické reakce.
Uvádí, které látky spolu reagují a které vznikají a podmínky, za jakých daná reak-
ce probíhá. Chemická rovnice navíc uvádí i poměry, v jakém spolu jednotlivé
látky reagují a v jakém vznikají. Zatímco v anorganické chemii je běžný zápis
průběhu chemických reakcí pomocí chemických rovnic, v organické chemii se
častěji používá vyjádření průběhu reakce pomocí chemického schématu.

Reakční činidla se zpravidla uvádějí nad šipkou a mnohdy se nespecifikuje,

v jakém poměru daná činidla reagují s výchozí látkou (substrátem). Pokud může
vznikat více různých produktů, což je v organické chemii obvyklé, je možné vy-
jádřit procentuální výtěžek u jednotlivých produktů. Pro ukázku je uvedeno re-
akční schéma nitrace toluenu:

Nad šipkou nemusí být nutně uváděna konkrétní použitá činidla, ale může tady
být i jen obecně vyjádřen proces, který při reakci probíhá. Například symbol (O)
vyjadřuje, že dochází k oxidaci. Pro ni se mohou používat různá oxidační činidla
(manganistan draselný KMnO4, dichroman draselný K2Cr2O7 ...). Pod šipkou
může být se záporným znaménkem uveden vedlejší produkt reakce. Tyto princi-
py jsou uvedeny na příkladu oxidace ethanolu:

Jindy bývají pod šipkou uvedeny také podmínky průběhu dané chemické reakce
(například teplota či tlak). To je uvedeno u reakčního schématu hydrogenace
benzenu za vzniku cyklohexanu:

OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Rozhodněte, zda jsou uvedené reakce substituce, adice, eliminace či přesmyky:
a)

b)

2. Určete oxidační čísla červeně označených atomů uhlíku:

a) b) c)

19
 1.7 INDUKČNÍ A MEZOMERNÍ EFEKT

Fyzikální a chemické vlastnosti organických sloučenin jsou závislé na jejich che-

mické struktuře. Významnou roli přitom hraje i rozložení elektronové hustoty
v dané molekule. To nemusí být nutně v rámci molekuly rovnoměrné, mohou se
v ní vyskytovat místa s vyšší a nižší elektronovou hustotou. Tuto skutečnost za-
příčiňují rozdílné hodnoty elektronegativit atomů sloučených prvků či přítom-
nost volných elektronových párů.

Podle rozdílu hodnot elektronegativity χ sloučených atomů je možné rozlišovat

chemickou vazbu kovalentní (méně než 1,7) a iontovou (1,7 a více). Atom uh-
Hodnoty elektronegativit
líku má hodnotu elektronegativity χ přibližně v polovině rozpětí hodnot této veliči-
(dle Paulinga):
ny atomů všech prvků, a tak zpravidla vytváří výhradně kovalentní vazby. Při roz-
χ (C) = 2,55 dílu hodnot elektronegativity χ sloučených atomů do limitu 0,4 se jedná o nepo-
χ (H) = 2,20 lární vazbu, která je typická pro atomy stejných prvků (např. C–C, ∆χ = 0)
χ (O) = 3,44 či vazbu mezi atomem uhlíku a vodíku (C–H, ∆χ = 0,35). Pokud je rozdíl hod-
χ (N) = 3,04
not elektronegativity X sloučených atomů vyšší (než 0,4), vede tato skutečnost k
χ (Cl) = 3,16
χ (B) = 2,04 posunu vazebného elektronového páru směrem k atomu s vyšší hodnotou elek-
tronegativity χ. Vzniklá vazba se nazývá jako polární a na sloučených atomech
dochází ke vzniku parciálního (částečného) náboje δ. Na atomu s vyšší hodno-
tou elektronegativity χ vzniká parciální záporný náboj δ- a na elektropozitivněj-
ším atomu parciální kladný náboj δ+. Mezi typické polární vazby patří vazebné
uskupení atomu uhlíku s dusíkem (C–N, ∆X = 0,54), kyslíkem (C–O,
∆X = 0,89) a dalšími prvky.

Obr. 1.8 Molekula chlorovodíku HCl s vyznačeným parciálním nábojem na atomu vo-
díku (šedý atom; kladný parciální náboj) a chloru (zelený atom; záporný parciální náboj)

Pro zápis posunu elektronové hustoty se využívá plný trojúhelníkový klín

(◄ či ►), který směřuje k elektropozitivnějšímu atomu. V případě molekuly
chlorovodíku uvedené na obrázku 1.8 má tento posun tvar H◄Cl.

Mezi sloučenými atomy nemusí existovat pouze jednoduchá kovalentní vazba,

ale také dvojná (např. C=C, C=O) či trojná (např. C≡C, C≡N). Každá taková
vazba je tvořená jednou vazbou σ, která leží na spojnici jader sloučených atomů,
a dále jednou (v případě dvojné vazby) či dvěma (v případě trojné vazby) vazbami
π ležícími mimo spojnici jader. Pro přehled:

Vazba jednoduchá: 1 vazba σ Vazba dvojná: 1x vazba σ, 1x vazba π

Vazba trojná: 1x vazba σ, 2x vazba π

20
Indukční efekt I nastává díky posunu elektronů σ polární vazby směrem k ato-
mu s vyšší hodnotou elektronegativity. Pokud je na atom uhlíku C navázaný
atom s vyšší hodnotou elektronegativity, jedná se o záporný indukční efekt I-.
V opačném případě se hovoří o kladném indukčním efektu I+. Záporný in-
dukční efekt vykazuje atom bromu v bromethanu (XBr = 2,96), kladný indukční
efekt vykazuje například boranová skupina v ethylboranu (XB = 2,04).

Tab. 1.5 Chemické vzorce a molekuly sloučenin bromethanu a ethylboranu

K posunu elektronů nedochá-
zí pouze mezi atomem uhlíku
Název sloučeniny Bromethanu Ethylboran a substituentem. Například
brom přítomný v brometha-
δ+ δ- δ- δ+
nu přitahuje vazebné elektro-
Chemické vzorce CH3–CH2 –Br CH3–CH2 –BH2
ny nejen z uhlíku –CH2–
skupiny, ale mírně i ze skupi-
ny CH3–. Elektrony CH3–
skupiny jsou posunuty smě-
rem ke skupině –CH2–, od-
Molekuly tud jsou dále elektrony přita-
hovány směrem k atomu bro-
mu.

Záporný indukční efekt I- vykazují například následující substituenty:

–F, –Cl, –Br, –I, –NH2, –NO2, –OH

Kladný indukční efekt I+ vykazují například následující substituenty:

–BH2, –PH2, –SiH3, –M (kovy)

Indukční efekt I ovlivňuje například sílu kyselin a zásad. Podle Brønstedovy-

Lowryho teorie kyselin a zásad jsou kyseliny látky schopné odštěpovat ze své Johannes Nicolaus
molekuly proton H+. Síla kyseliny roste se snadností, s jakou se tento proton Brønsted (1879-1947),
dokáže odštěpit. Vliv indukčního efektu I na sílu kyselin je možné vyčíst na pří- dánský chemik
kladech kyselin uvedených v tabulce 1.6.

Tab. 1.6 Hodnoty disociačních konstant pKA a strukturní vzorce kyseliny octové,
chloroctové, dichloroctové a trichloroctové

Kyselina Kyselina Kyselina

Název kyseliny Kyselina octová
chloroctová dichloroctová trichloroctová Se snižující se hodnotou diso-
Disociační ciační konstanty pKA roste
4,76 2,86 1,35 0,66
konstanta pKA síla kyseliny. V tabulce 1.6 je
nejslabší kyselinou kyselina
Strukturní octová, nejsilnější kyselina
vzorec trichloroctová.

21
 Atomy chloru přitahují vazebné elektrony přes uhlíkový skelet z –OH skupiny,
čímž se stává proton H+ této hydroxylové skupiny „méně spoutaný“ a snadněji se
odštěpuje. Proto je kyselina trichloroctová podstatně silnější než kyselina octová.

Mezomerní efekt M se projevuje posunem elektronů z volných elektronových

párů mezi uhlovodíkovým skeletem a substituentem. Jestliže substituent zvyšuje
elektronovou hustotu základního skeletu organické sloučeniny, jedná se o kladný
mezomerní efekt M+. V opačném případě se hovoří o záporném mezomerním
efektu M–. Příkladem substituentu vykazujícího kladný mezomerní efekt M+ je
aminoskupina –NH2 (na atomu dusíku N je přítomen 1 volný elektronový pár).
Záporný mezomerní efekt M– vykazuje například nitroskupina –NO2, která ne-
má žádný volný elektronový pár.

Znázorněny jsou obě dvě

tzv. „rezonanční struktury“
nitroskupiny (viz dále
3.2.1 Nitrosloučeniny).
Obr. 1.9 Aminoskupina –NH2 (vlevo) má 1 volný elektronový pár (značí se čárkou
u symbolu atomu dusíku N), zatímco nitroskupina –NO2 (vpravo) nemá žádný.

Jestliže jsou substituenty vykazující kladný mezomerní efekt M+ navázány na aro-

matickém jádře (např. benzenu), tak v něm zvyšují elektronovou hustotu v polo-
hách 2 a 4. Při elektrofilních substitučních reakcích se tak vážou nové substituen-
ty právě do těchto poloh. Záporný mezomerní efekt M– naopak snižuje elektro-
novou hustotu v těchto polohách. Nejvyšší elektronová hustota je tedy
v poloze 3.

Obr. 1.10 Reakční schéma chlorace nitrobenzenu

Substituenty vykazující Kladný mezomerní efekt M+ vykazují například následující substituenty:

kladný mezomerní efekt M+
se označují jako substituenty
I. řádu (třídy), záporný –F, –Cl, –Br, –I, –NH2, –OH, –SH
mezomerní efekt M– vykazují
substituenty II. řádu Záporný mezomerní efekt M– vykazují například následující substituenty:
(třídy).

–NO2, >C=O, –SO3H, –C≡N

OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Z chemických struktur kyseliny octové a glycinu určete, která sloučenina je
kyselejší. Svůj odhad porovnejte s jejich hodnotami disociačních konstant pKA.
2. Určete, do jakých poloh budou vstupovat substituenty při elektrofilních sub-
stitučních reakcích fenolu, benzonitrilu, benzoové kyseliny a chlorbenzenu.

22
2 UHLOVODÍKY

Základními organickými sloučeninami jsou dvouprvkové sloučeniny uhlíku a

vodíku, které se nazývají uhlovodíky. Ty je možné dále rozdělit na alifatické
(nearomatické) a aromatické (areny).

Alifatické uhlovodíky je možné dále rozdělit na acyklické a cyklické dle přítom-

ného typu uhlíkatého řetězce. Struktury s kombinovaným řetězcem jsou brány
jako cyklické sloučeniny.

Nakonec se posuzuje ještě přítomnost násobných vazeb v molekulách uhlovodí-

ků. Jestliže v nich nejsou přítomny žádné násobné vazby, nazývají se tyto uhlovo-
díky jako nasycené (alkany a cykloalkany). V opačném případě (je-li přítomná
alespoň jedna dvojná či trojná vazba) se jedná o nenasycené uhlovodíky. Ty,
které obsahují minimálně jednu dvojnou vazbu, se nazývají alkeny (acyklické) a
cykloalkeny (cyklické). Pokud je v chemické struktuře organické sloučeniny pří-
tomna aspoň jedna trojná vazba, hovoří se o alkynech (acyklické uhlovodíky) a
cykloalkynech (cyklické uhlovodíky).

Obr. 2.1 Klasifikace uhlovodíků

OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Klasifikujte následující uhlovodíky (podle obr. 2.1):

a) b) c)

d) e) f)

23
 Alkany se dříve nazývaly 2.1 ALKANY A CYKLOALKANY
parafiny. Tento název vznikl
spojením latinských slov pa-
rum (= málo) a affinis (= slu- Strukturně nejjednodušší organické sloučeniny, složené pouze z atomů uhlíku a
čivý), což vystihuje jednu z vodíku pospojovaných výhradně pomocí jednoduchých vazeb, se nazývají alka-
hlavních vlastností alkanů ny. Jestliže je v řetězci přítomen uhlíkový cyklus, jedná se o cykloalkany. Ve
(jsou málo reaktivní). Nyní se strukturách alkanů a cykloalkanů se tak mohou vyskytovat pouze typy vazeb
jako parafiny označují přede- C–C a C–H. Tabulka 2.1 ukazuje příklady řetězců alkanů a cykloalkanů.
vším vosky, které mají odliš-
nou chemickou strukturu.
Cykloalkany se označovaly Tab. 2.1 Příklady alkanů a cykloalkanů
jako nafteny, neboť se vysky-
tují v naftě. ALKANY CYKLOALKANY

Otevřený (acyklický) řetězec, nerozvětvený Uzavřený (cyklický) řetězec, nerozvětvený

Otevřený (acyklický) řetězec, rozvětvený Uzavřený (cyklický) řetězec, rozvětvený

Pro znázorňování struktur

rozvětvených organických
sloučenin se zpravidla použí-
vají skeletální vzorce.

Nejjednodušším alkanem je methan CH4 (dle anorganického systematického

názvosloví karban). Tato sloučenina je tvořena pouze 1 atomem uhlíku, ke kte-
rému jsou pomocí jednoduchých vazeb navázány 4 atomy vodíku. Molekula me-
thanu má tvar tzv. tetraedru (čtyřstěnu), jehož vrcholy reprezentují přítomné
atomy vodíku. Jednotlivé vazby C–H spolu svírají úhel 109,5°.

Atom uhlíku C v molekule

alkanů je v hybridizaci sp3.

Obr. 2.2 Strukturní a geometrický vzorec a model molekuly methanu.

Druhým nejjednodušším alkanem je ethan C2H6. Ten je tvořen jednou jedno-

duchou vazbou mezi atomy uhlíku (C–C), přičemž ke každému z nich jsou navá-
zány 3 atomy vodíku, tzn. ethan je tvořen dvěma spojenými methylovými sku-
pinami CH3 –. Molekuly ethanu se mohou vyskytovat v zákrytové či nezákry-
tové konformaci (viz 1.5 Izomerie organických sloučenin).
24
 Sumární vzorec alkanů lze
odvodit následovně: všechny
Další základní alkany mají ve svém skeletu přítomný homologický (konstantní) atomy uhlíku mají na sebe
přírůstek –CH2 – mezi krajní methylové skupiny. Takto vzniká tzv. homologic- navázané 2 atomy vodíku
ká řada základních alkanů. Jejich obecný sumární vzorec je CnH2n+2, kde n je (2n) vyjma těch krajních, kde
počet atomů uhlíku. Obecný sumární vzorec cykloalkanů je CnH2n. oba krajní obsahují vždy
o 1 atomu vodíku více (+2).
Tab. 2.2 Homologická řada alkanů C1-C5 s nerozvětveným řetězcem

Název alkanu Sumární vzorec Racionální vzorec Skeletální vzorec

Methan CH4 CH4 nemá

Ethan C 2H 6 CH3–CH3
Skeletální vzorec lépe
Propan C3H8 CH3–CH2–CH3 odpovídá skutečné struktuře
příslušného alkanu, než
Butan C4H10 CH3–(CH2)2–CH3
vzorec s přímým řetězcem.
Pentan C5H12 CH3–(CH2)3–CH3

NÁZVOSLOVÍ ALKANŮ A CYKLOALKANŮ

Názvy alkanů jsou zakončeny příponou –an, která udává, že daný uhlovodík ob-
sahuje výhradně jednoduché vazby. V případě cykloalkanů se přítomnost cyklu
udává pomocí předpony cyklo-. Názvy nerozvětvených alkanů s počtem uhlíku
větších než 3 se dříve uváděly běžně s předponou n- („normální“ ve významu ne-
rozvětvený; např. n-butan). Názvy prvních 20 nerozvětvených alkanů jsou:

CH4 methan C11H24 undekan

C2H6 ethan C12H26 dodekan
C3H8 propan C13H28 tridekan
C4H10 butan C14H30 tetradekan
C5H12 pentan C15H32 pentadekan
C6H14 hexan C16H34 hexadekan
C7H16 heptan C17H36 heptadekan
C8H18 oktan C18H38 oktadekan
C9H20 nonan C19H40 nonadekan
C10H22 dekan C20H42 ikosan

Odtržením atomu vodíku z molekuly alkanu vznikají tzv. uhlovodíkové zbytky

(alkyly). Ty mají stejný základ názvu jako původní alkan, avšak používá se pro
ně koncovka –yl namísto koncovky –an, například:

CH3– methyl- C3H7– propyl-

C2H5– ethyl- C4H9– butyl-

25
 Jestliže je řetězec alkanu rozvětvený, pak je zapotřebí nejprve najít hlavní řetězec
(skelet). To je ten, který je nejdelší (obsahuje nejvyšší počet atomů uhlíku). Ten-
to řetězec je dále zapotřebí očíslovat. To se provádí tak, aby první navázaný alkyl
Při číslování řetězce není měl co nejnižší lokant (tzv. pravidlo nejnižšího lokantu), například:
podstatné, zda se provádí
zleva doprava či zprava
doleva, stěžejní jsou popsaná
pravidla zaručující co nejnižší Správně: Nesprávně:
čísla jednotlivých
substituentů, eventuálně
abecední přednost. Pokud se rovnají lokanty při číslování z obou stran, upřednostní se uhlovodíkový
zbytek, který je dříve v abecedě (tzv. abecední pravidlo), například:

Správně: Nesprávně:

Jestliže ani takto nelze jednoznačně rozhodnout o směru číslování hlavního řetěz-
ce, posuzuje se dále pomocí téže pravidel lokace druhého substituentu, případně
dalších substituentů.

Kmen názvu uhlovodíku je tvořen názvem nerozvětveného alkanu, který tvoří

hlavní řetězec. Navázané substituenty se zapisují v abecedním pořadí v podobě
předpon a udává se před nimi pomocí číslovky označení atomu uhlíku z kterého
daný substituent vychází. Je-li v molekule navázáno více stejných substituentů,
vyjadřuje se jejich počet pomocí latinské číslovky, viz tabulka 2.3. Číslovková
předpona nemá vliv na abecední pořadí uhlovodíkových zbytků.

Tab. 2.3 Přehled latinských názvů číslovek

1 mono 6 hexa 11 undeka 16 hexadeka

2 di 7 hepta 12 dodeka 17 heptadeka

3 tri 8 okta 13 trideka 18 oktadeka

4 tetra 9 nona 14 tetradeka 19 nonadeka

5 penta 10 deka 15 pentadeka 20 ikosa

Příklady názvů alkanů:

3-ethyl-2,5-dimethylhexan 4-ethyl-3,6,7-trimethylnonan

26
Některé uhlovodíkové zbytky mají kromě svých systematických názvů také
semitriviální pojmenování:

(CH3)2CH– (CH3)3C–

isopropyl– terc-butyl–

Hlavním řetězcem cykloalkanů je cyklus. Jestliže je ve struktuře přítomno více

cyklů, pak je hlavním ten „větší“, který obsahuje více atomů uhlíku. Číslování
řetězce se provádí stejným způsobem jako tomu bylo u alkanů.

1-ethyl-2,4-dimethylcyklohexan 1-isopropyl-3-methylcyklopentan

1-cyklopropyl-3-terc-butylcyklopentan 4-ethyl-1,2-dimethylcyklohexan

FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI ALKANŮ A CYKLOALKANŮ

Jak je patrné z grafu 2.3, až na výjimky se teploty tání a varu zvyšují společně
s počtem atomů uhlíku v nerozvětveném alkanu. První 4 alkany (methan, ethan,
propan, butan) jsou za standardních podmínek plynné látky, alkany s počtem
atomů uhlíku do 17 jsou kapaliny a s vyšším počtem atomů uhlíku pevné látky.

Graf. 2.3 Závislosti bodů tání a bodů varu (ve °C) na počtu atomu uhlíku v nerozvětve-
ném alkanu

Alkany s počtem atomů uhlíku větším než 4 tvoří konstituční izomery (viz 1.5
Izomerie organických sloučenin).

27
 Zatímco jsou známy pouze jediný methan CH4, ethan C2H6, propan C3H8, tak
sumárnímu vzorci C4H10 již odpovídá současně n-butan a 2-methylpropan
(isobutan). Obdobně sumární vzorec C5H12 může patřit n-pentanu,
2-methylbutanu (isopentanu) či 2,2-dimethylpropanu (neopentanu). Struktur-
ní vzorce a body tání a varu butanu a isobutanu jsou uvedeny v oddíle 1.5
Izomerie organických sloučenin. Níže jsou uvedeny strukturní vzorce a teploty
tání a varů konstitučních řetězových izomerů pentanu.

n-pentan 2-methylbutan 2,2-dimethylpropan

t. t. –129,8°C, t. v. 36,1 °C (isopentan) (neopentan)
t. t. –159,9 °C, t. v. 27,7 °C t. t. –16,6 °C, t. v. 9,5 °C

Závislost hodnot teplot tání Rozvětvenost řetězce má zpravidla za následek snížení teploty varu daného
a varu na struktuře řetězce je alkanu. Tato skutečnost je důsledkem toho, že rozvětvené molekuly na sebe na-
pozorovatelná na příkladech vzájem působí méně van der Waalsovými silami, než rozvětvené molekuly. Tep-
řetězových izomerů pentanu lota tání izomerů pak závisí hlavně na molekulové symetrii. Symetrické molekuly
v tabulce výše.
se lépe poskládají do krystalové mřížky, která je pak pevnější a méně ochotně se
rozpadá. Více symetrické molekuly tudíž tají při vyšších teplotách.

Počty konstitučních izomerů velmi rapidně rostou se zvyšujícím se počtem ato-

mů uhlíku v daném alkanu. Zatímco pro alkany C4 existují 2 izomery a pro alka-
ny C5 to jsou 3 izomery, u alkanů C6 je již známo 5 izomerů, pro alkany C10 lze
spočítat 75 izomerů a u alkanů C20 to je celých 366 319 izomerů. Pro sumární
vzorec C167H336 existuje přibližně 1080, což přesahuje počet hmotných částic v
pozorovatelném vesmíru (1078).
Kovalentní nepolární vazby
se vytváří mezi atomy
s nízkým rozdílem hodnot Jelikož se v molekulách alkanů a cykloalkanů vyskytují pouze kovalentní nepolár-
elektronegativit (∆χ < 0,40) ní vazby C–C a C–H, jsou tyto látky nemísitelné s vodou, avšak dobrými roz-
sloučených atomů, což atomy pouštědly například pro tuky a oleje.
uhlíku a vodíku splňují.

Jednoduchá vazba mezi atomy uhlíku v molekulách alkanů umožňuje rotaci uh-
lovodíkových skupin kolem ní. To má za následek existenci zákrytových a ne-
zákrytových konformací daných alkanů. Obdobně struktura cykloalkanů (např.
cyklohexanu) zapříčiňuje výskyt židličkové a vaničkové konformace (viz 1.5
Izomerie organických sloučenin).

PŘÍPRAVA ALKANŮ A CYKLOALKANŮ

Významnými zdroji mnoha alkanů a především cykloalkanů jsou ropa a zemní
plyn. Z nich lze přímo izolovat například cyklopentan či cyklohexan. Další reakcí
vedoucí k získání alkanů a cykloalkanů je hydrogenace nenasycených uhlovo-
Hydrogenace se provádí díků:
obvykle za zvýšeného tlaku,
teploty a použití katalyzátoru.

28
Jiným způsobem přípravy alkanů je redukce z halogenderivátů podle obecné rov-
nice:

2 R–X + Zn + 2 H+ → 2 R–H + ZnX2

Do frakční baňky se nalije po 20 mL destilované vody a 20 mL ethanolu C2H5OH.

Následně se do ní přisype 10 g zinku Zn, přilije 10 mL chloroformu CHCl3 a 2 mL
10% roztoku síranu měďnatého CuSO4. Baňka se uzavře zátkou a vznikající plyn se jímá do
zkumavky naplněné vodou a otočené ve vaně dnem vzhůru. Najímaný plyn se zapálí.

Pro přípravu alkanů i cykloalkanů lze použít také Wurtzovu syntézu neboli re-
dukci halogenderivátů pomocí alkalického kovu:

2 R–X + 2 Na → R–R + 2 NaX

Nejběžnějším způsobem přípravy alkanů ve školské laboratoři je dekarboxylace Charles Adolphe Wurtz
solí karboxylových kyselin. Pro přípravu methanu se tak využívá například tepel- (1817-1884),
ný rozklad směsi octanu sodného a hydroxidu sodného: francouzský chemik

CH3COONa + NaOH → CH4 + Na2CO3

K laboratornímu stojanu se do vodorovné polohy připevní zkumavka naplněná do tře-

tiny objemu směsí bezvodého octanu sodného CH3COONa, hydroxidu sodného NaOH Pro přípravu methanu
a octanu vápenatého CaO v poměru 1:2:1. Zkumavka se uzavře zátkou, kterou prochází rozkladem octanu sodného
trubička vedoucí do zkumavky naplněné vodou a otočené ve vaně dnem vzhůru. Obsah zku- lze použít také natronové
mavky upevněné ve stojanu se začne zahřívat a vzniklý plyn se najímá do několika zkuma- vápno, které je směsí hydro-
vek. Obsah jedné zkumavky se zapálí, do dalších se přidá po 1 mL 0,1% roztoku manga-
xidu sodného a oxidu vápena-
nistanu draselného KMnO4 a roztok bromu Br2 v dichlormethanu CH2Cl2. Zkumavky se
zazátkují a jejich obsahy protřepou. tého. Tato směs absorbuje
oxid uhličitý.

CHEMICKÉ VLASTNOSTI ALKANŮ A CYKLOALKANŮ

Typickou reakcí nasycených uhlovodíků je radikálová substituce S R. Podle další
výchozí látky se tyto reakce dále rozdělují na halogenace (reakce s halogenem),
nitrace (reakce s HNO3) či sulfochlorace (reakce s SO2 a Cl2). Při těchto reak-
cích dochází k postupnému nahrazování atomů vodíku v molekulách alkanů a
cykloalkanů, jak vyplývá ze schématu chlorace methanu:

CH4 + Cl2 → CH3Cl + HCl

UV
Jak je ze schématu patrné,
└ + Cl2 → CH2Cl2 + HCl
UV
vzniklý produkt se odvíjí
└ + Cl2 → CHCl3 + HCl
UV od toho, v jakém molárním
poměru vstupuje methan
└ + Cl2 → CCl4 + HCl
UV

a chlor do reakce.

29
 Mechanismus radikálové substituce se skládá ze 3 fází: iniciace, propagace a ter-
minace. Při iniciaci (zahájení) dochází (obvykle působením UV záření) k homo-
Iniciaci lze kromě použití
lytickému rozštěpení molekuly na radikály:
UV záření provést také
například pomocí peroxidu
vodíku H2O2 obsahujícího
→ 2 X·
X–X UV
peroxidové radikály ·O–O·.

Při propagaci (šíření) se radikály váží na molekulu výchozí látky a uvolňují z ní

uhlovodíkové radikály, které mohou narušovat nerozštěpené molekuly činidla:
Ve fázi propagace již dochází
ke vzniku produktu (R-X).
R–H + X· → R· + H–X R· + X–X → R–X + X·

Terminace (ukončení) je poslední fází radikálové substituce, při které již dojde
pouze ke spojení volných radikálů:

Při chloraci methanu může 2 X· → X–X R· + X· → R–X 2 R· → R–R

vzniknout jako jeden
z vedlejších produktů
také ethan. Produktem halogenace (reakce s F2, Cl2, Br2 a I2) alkanů jsou halogenalkany
R–X. Při nitraci (reakce se zředěnou kyselinou dusičnou HNO3 při 400 °C)
vznikají nitrosloučeniny R–NO2. Hlavním produktem sulfochlorace (reakce se
směsí oxidu siřičitého SO2 a chloru Cl2) je alkylsulfochlorid R–SO2–Cl.

Hoření za dostatečného
přístupu vzduchu, při kterém Charakter radikálové substituce má také hoření (oxidace) alkanů. Za dostatečné-
vzniká oxid uhličitý CO2, se ho přístupu kyslíku se alkany spalují za vzniku vodní páry a oxidu uhličitého
označuje jako dokonalé CO2. Při nedostatku kyslíku vzniká na místo oxidu uhličitého oxid uhelnatý
spalování. Opakem je CO, případně saze C.
nedokonalé spalování, při
kterém vzniká oxid uhelnatý
CO, případně také saze C. Při dehydrogenaci alkanů a cykloalkanů vznikají nenasycené uhlovodíky:

Uhlovodíky s dlouhým řetězcem se často účelně zkracují se na menší molekuly

Produktem krakování je směs při krakování:
alkanu a alkenu. Tento pro-
ces se průmyslově využívá pro
zplynování uhlovodíků,
neboť ty s krátkým řetězcem
se vyskytují v plynném Cykloalkany s malým počtem atomů uhlíku (cyklopropan a cyklobutan) jsou
skupenství. nestabilní skrz vysoké pnutí v molekulách a rozpadají se za vzniku alkenů:

30
ZÁSTUPCI ALKANŮ A CYKLOALKANŮ
Methan CH4 (bahenní plyn) je nejjednodušší alkan. Za běžných pod-
mínek je to bezbarvý plyn, který se vzduchem vytváří výbušnou směs.
Na vzduchu hoří namodralým plamenem. Tvoří hlavní složku zemního
plynu, bioplynu, sopečného plynu a atmosféry vnějších planet. Na Sibiři uniká z
permafrostu. Mezi největší producenty methanu patří krávy, díky čemuž došlo k
explozím několika kravínů. Methan se využívá jako palivo (CNG – Compressed
Bioplynová stanice
Natural Gass, stlačený zemní plyn) či pro výrobu vodíku, acetylenu a sazí.

Ethan C2H6 je bezbarvý plyn s podobnými vlastnostmi a využitím

jako methan.

Propan C3H8 a butan C 4H10 jsou bezbarvé plyny používané jako paliva v mís-
tech, kde není veden plynovod se zemním plynem. Tyto plyny jsou hlavní slož-
kou paliva LPG (Liquified Petroleum Gas – zkapalněný ropný plyn).
Táborový hořák, jehož zdro-
jem paliva je směs propanu a
Petrolether je směs izomerů pentanu a hexanu, využívá se jako rozpouštědlo.
butanu.

n-Heptan C7H16 a 2,2,4-trimethylpentan C8H18 (isooktan) jsou zvoleny jako

standardy pro posuzování kvality pohonných hmot. To udává oktanové číslo,
které charakterizuje vliv paliva na klepání motoru. Zatímco heptan je špatným
palivem, a tak mu připadá oktanové číslo 0, isooktan má stanovenou hodnotu
oktanového čísla 100. Palivo s oktanovým číslem 95 má tak stejné chování jako
směs 95 dílů isooktanu a 5 dílů heptanu. Kvalitu nafty udává cetanové číslo.

Pevné alkany jsou součástí parafínu či mazacích olejů.

Pohonné hmoty s uvedením
oktanového čísla.
Cyklohexan C6H12 se používá jako rozpouštědlo či pro výrobu
benzenu nebo syntetických vláken.

Cyklopentanoperhydrofenanthren C20H22 (steran) je základní strukturní jed-

notkou steroidů (isoprenoidů).
Strukturní vzorec steranu.
OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Pojmenujte následující uhlovodíky:
a) b) c)

2. Nakreslete strukturní vzorce terc-butylcyklohexanu a 2,3,6-trimethyloktanu.

3. Popište mechanismus bromace ethanu a nitrace propanu. Identifikujte všechny
možné produkty těchto reakcí.
4. Lze u molekuly butanu pozorovat její konformery? Pokud ano, jaké?
31
 2.2 ALKENY A CYKLOALKENY

Pro alkeny se dříve používalo Alifatické acyklické uhlovodíky, které obsahují ve své struktuře mezi dvěma ato-
označení olefiny. Tento ná- my uhlíku dvojnou vazbu, se nazývají alkeny. Je-li dvojná vazba přítomna mezi
zev vznikl spojením latin- dvěma atomy uhlíku v cyklickém řetězci alifatického uhlovodíku, pak se jedná
ských slov oleum (= ropa) a o cykloalken. Ve strukturách alkenů a cykloalkenů je tak povolena přítomnost
affinis (= slučivý), a to díky vazeb C–C, C=C a C–H. Tabulka 2.4 zobrazuje příklady struktur některých
jejich výrobě z ropy. alkenů a cykloalkenů.

Tab. 2.4 Příklady alkenů a cykloalkenů

pent-1-en 2,5-dimethylhexa-2,4-dien 2-ethyl-5-methylcyklopenta-1,3-dien

Dvojná vazba mezi atomy uhlíku je tvořena jednou vazbou σ (sigma) a jednou
vazbou π (pí). Vazba π se nachází nad a pod rovinou molekuly alkenu. Atomy
uhlíku, mezi kterými je přítomna dvojná vazba, jsou v hybridizaci sp2, a tak je
molekula alkenu v tomto místě planární. Na obrázku 2.4 je vyobrazen strukturní
vzorec a molekula ethylenu, dále také model se zobrazením p orbitalů podílejí-
cích se na tvorbě vazby π.

Obr. 2.4 Strukturní vzorec, molekula ethylenu bez a s modelací elektronové hustoty

Vazba π dvojné vazby je reakčním centrem této skupiny sloučenin a zapříčiňuje

zvýšenou reaktivitu alkenů oproti alkanům. Současně je znemožněna rotace
kolem této vazby, a tak například molekula ethylenu nemůže vytvářet konforme-
ry. V molekulách vyšších alkenů (poprvé u butenu) je možné pozorovat prostoro-
vou izomerii (stereoizomerii) na dvojné vazbě cis-/trans-, resp. E-/Z-. Prostoro-
vá izomerie je více probrána v oddíle 1.5 Izomerie organických sloučenin.

Při ustavení rovnováhy po

působení kyselého katalyzáto-
ru je za běžné teploty pří-
tomno ve směsi butenu 76 % (E)-but-2-en (Z)-but-2-en
molekul (E)-but-2-enu a
24 % molekul (Z)-but-2-enu.
NÁZVOSLOVÍ ALKENŮ A CYKLOALKENŮ
Přítomnost dvojné vazby v molekulách alkenů a cykloalkenů se vyjadřuje pomocí
koncovky –en. Jako hlavní řetězec se označuje vždy ten, který obsahuje co nejvíce
dvojných vazeb (bez ohledu na jeho délku). Číslování se provádí následně tak,

32
aby měly dvojné vazby co nejnižší lokanty. Počet přítomných dvojných vazeb
se udává pomocí číslovkové předpony před koncovkou –en.

4-methylpent-1-en 6-ethyl-2,3-dimethylokta-2,5-dien

Při pojmenovávání mnohých alkenů je důležité nezapomenout na existenci mož- Jestliže je v molekule
ných stereoizomerů:
přítomna pouze jedna dvojná
vazba tvořící stereoizomery,
postačuje používání značení
(E), resp. (Z). V případě
většího množství těchto vazeb
(E)-2-methylhex-3-en (Z)-5-methylhex-2-en je zapotřebí pak i udávat
polohu dané vazby, například
(2E, 5Z).
Některé uhlovodíkové zbytky odvozené od alkenů mají své triviální názvy:

CH2=CH– CH2=CH–CH2–
ethenyl- (vinyl-) prop-2-enyl- (allyl-)

Obecný sumární vzorec alkenů s jednou dvojnou vazbou je CnH2n, cykloalkenů

s jednou dvojnou vazbou pak CnH2n-2.

KLASIFIKACE ALKADIENŮ
Alkadieny jsou alkeny obsahující ve své struktuře dvě dvojné vazby mezi atomy
uhlíku. Podle vzájemné polohy těchto dvojných vazeb se mohou alkadieny dále
dělit na alkadieny s:

• kumulovanými vazbami: obě dvojné vazby vychází z jednoho atomu

uhlíku, tyto sloučeniny jsou značně nestabilní a přesmykují se na alkyny:

Konjugované π vazby se
podílí na delokalizaci elek-
• konjugovanými vazbami: dvojné vazby se vyskytují ob jeden atom
tronů, vazby mezi uhlíkový-
uhlíku, v molekule vzniká tzv. rezonance a molekula je často stabilnější:
mi atomy jsou následně ekvi-
valentní a jejich řád je 1,5.

• izolovanými vazbami: dvojné vazby se vyskytují více jak ob jeden atom

uhlíku, tyto vazby se zpravidla neovlivňují:

33
 FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI ALKENŮ A CYKLOALKENŮ
Fyzikální vlastnosti alkenů a cykloalkenů jsou do značné míry podobné vlastnos-
tem alkanů a cykloalkanů, především jejich nerozpustnost ve vodě a dobrá mí-
sitelnost s nepolárními rozpouštědly. Oproti sloučeninám s výhradně jednodu-
chými vazbami však mají obvykle (ne vždy) vyšší teploty tání, varu a nižší hus-
toty. Hodnoty těchto veličin se zpravidla zvyšují také s délkou přítomného řetěz-
ce, jak je patrné z tabulky 2.4

Tab. 2.4 Porovnání hodnot teplot tání, varu a hustot základních uhlovodíků

Ethan C2H6 Ethylen C2H4 Propan C3H 8 Propylen C3H6

Hustota plynu se zvyšuje

společně s jeho molární Teplota tání [°C] –183 –169 –188 –185
hmotností. Jelikož alkeny
o stejném počtu atomů Teplota varu [°C] –89 –104 –45 –48
uhlíku mají nižší molární
hmotnosti než jim odpovída-
Hustota [kg·m -3] 1,28 1,18 1,91 1,81
jící alkany, mají rovněž nižší
hustoty.

Jednotlivé stereoizomery mají rozdílné fyzikální vlastnosti, viz tabulka 2.5.

Tab. 2.5 Porovnání hodnot teplot tání, varu a hustot stereoizomerů butenu

(E)-but-2-en C4H8 (Z)-but-2-en C4H8

Teplota tání [°C] –106 –139

Teplota varu [°C] 1 4

Hustota [kg·m -3] 626 641

PŘÍPRAVA ALKENŮ
Alkeny se průmyslově získávají jako vedlejší produkt při krakování frakcí získa-
ných destilací ropy. V malém množství jsou zastoupeny také v zemním plynu.

Laboratorní příprava alkenů ve školách se provádí eliminací vody z alkoholu:

H2SO4
Eliminace vody z alkoholů se R–CH2–CH2–OH R–CH=CH2 + H2O
provádí obvykle působením
koncentrované kyseliny sírové
H2SO4. Jinou možností přípravy je reakce alkoholového roztoku alkalického hydroxi-
du s alkylhalogenidem:

R–CH2–CH2–X + M–OH → R–CH=CH2 + MX + H2O

34
Z 1,2-dihalogenalkanu lze alken připravit také působením zinku:

R–CH(X)–CH2–X + Zn → R–CH=CH2 + ZnX2

CHEMICKÉ VLASTNOSTI ALKENŮ A CYKLOALKENŮ

V důsledku přítomnosti dvojné vazby v molekulách alkenů a cykloalkenů jsou
pro tyto sloučeniny typické adiční reakce, které mohou probíhat obvykle elek-
trofilním AE či radikálovým mechanismem A R. Příkladem dobře prostudované
elektrofilní adice alkenu jsou hydrogenhalogenace (např. reakce ethylenu s chlo-
rovodíkem), které probíhají přes karbokation: Karbokationty jsou planární
intermediáty, atom uhlíku
má hybridizaci sp2 a jejich
stabilita roste od methylu
po terciární karbokationty.

Reakce propylenu s bromovodíkem by mohla poskytovat směs polohových

izomerů brompropanu (1-brompropan, 2-brompropan):

Produktem této reakce je však pouze 2-brompropan, což uspokojivě vysvětlil

v roce 1869 ruský chemik Vladimír Vasiljevič Markovnikov:

Při adici HX na alken se atom vodíku připojuje k atomu uhlíku nesoucímu

méně alkylových substituentů a X vytváří vazbu s více substituovaným
atomem uhlíku.

Vladimír Vasiljevič
Pomocí teorie přesmyků karbokationtů (za účelem zvýšení stability) lze vysvětlit, Markovnikov
proč je vedlejším produktem reakce buta-1,3-dienu s bromovodíkem kromě (1838-1904),
3-brombut-1-enu (71 %) také 1-brombut-2-en (29 %): ruský chemik

Obdobně reakcí 3-methylbut-1-enu s chlorovodíkem vzniká směs

2-chlor-3-methylbutanu (50 %) a 2-chlor-2-methylbutanu (50 %):

35
 Jako elektrofilní adice probíhají také halogenace alkenů a cykloalkenů. Zatímco
velice bouřlivě probíhají reakce s fluorem, jod s alkeny a cykloalkeny zpravidla
nereaguje. Jedná se tedy především o chlorace (reakce s chlorem) a bromace
(reakce s bromem). Jelikož při těchto reakcích vzniká konkrétní stereoizomer,
není možné mechanismus těchto reakcí vysvětlit pomocí teorie karbokationtů.
Při halogenaci alkenů a cykloalkenů vznikají pouze produkty anti–adice, což se
vysvětluje záchytem elektrofilní částice X+ elektrony π vazby a navázáním nukleo-
filu X– k opačnému konci této vazby:

Tyto dihalogenalkany a dihalogencykloalkany vznikají pouze tehdy, provádí-li se

přímá reakce alkenu, resp. cykloalkenu, s bromem či chlorem, nebo jejich rozto-
kem například v organickém rozpouštědle dichlormethanu. Ve školských labora-
tořích často používané vodné roztoky chloru a bromu (chlorová voda, bromová
Reakce alkenů s bromovou voda) obsahují částice HO-Cl, resp. HO-Br, a tak jsou produkty těchto reakcí
vodou (či roztokem bromu
halogenhydriny:
v dichlormethanu) se lze pou-
žít pro důkaz těchto slouče-
nin. Zatímco roztok bromu
má barvu oranžovou až hně-
dou, vzniklý bromderivát je
bezbarvý. Mezi adiční reakce patří také hydratace alkenů. Ta probíhá za zvýšené teploty
(250 °C) a kyselé katalýzy (H3PO4 či H2SO4), přičemž vzniká alkohol:

Tentýž produkt lze získat také pomocí hydroxymerkurace či hydroborace. Vý-

hodou těchto reakcí je to, že není jejich průběh omezen na zvýšenou teplotu a
kyselé prostředí. Zatímco při hydroxymerkuraci se provádí reakce s octanem
rtuťnatým Hg(OAc)2 ve vodném či tetrahydrofuranovém (THF) prostředí a
následná redukce meziproduktu pomocí tetrahydridoboritanu sodného
NaBH4, při hydroboraci se alken nechá reagovat s boranem v prostředí tetrahyd-
rofuranu a meziprodukt reakce se oxiduje pomocí peroxidu vodíku H2O2 v zá-
saditém prostředí OH-. Při hydroxymerkuraci vznikají produkty dle Markovni-
kova pravidla, zatímco při hydroboraci proti tomuto pravidlu:

Použitím halogenderivátů je možné provádět adici karbenů do struktury alkenů,

přičemž vzniká cyklus:

Reakce alkenu s dihalogenal-

kanem se označuje jako
Simmonsova-Smithova
reakce.

36
Alkeny je možné oxidovat pomocí peroxokyseliny R-COOOH za vzniku epoxi-
du:

Oxidace založená na reakci s oxidem osmičelým OsO4 a vodným roztokem hyd-

rogensiřičitanu sodného NaHSO3 vede ke vzniku dvojsytného alkoholu:

Ozonolýza je reakce založená na reakci alkenu s ozonem O3. Meziproduktem

reakce jsou po redukci zinkem Zn v kyselém prostředí H3O+ karbonylové slouče-
niny:

Karbonylové sloučeniny, resp. karboxylovou kyselinu R-COOH a oxid uhličitý

CO2 lze připravit také působením manganistanu draselného KMnO4 na alken Okyseleným roztokem man-
ganistanu draselného
v kyselém prostředí H3O +:
KMnO 4 lze dokázat dvojnou
vazbu v molekulách alkenů,
neboť původně fialový roztok
se odbarví za vzniku manga-
naté soli.

Hořením alkenů a cykloalkenů vzniká vodní pára H2O a v závislosti na množství

přítomného vzduchu (resp. kyslíku O2) oxid uhličitý CO2, oxid uhelnatý CO či
uhlík v podobě sazí C. Tato reakce obvykle probíhá mechanismem radikálové
adice. Obdobně je tomu při hydrogenaci alkenu, která se uskutečňuje v přítom-
nosti katalyzátoru (ušlechtilého kovu—Pt, Pd, Ni..):

K laboratornímu stojanu se připevní pomocí držáku a svorky zkumavka tak, aby byla
téměř ve vodorovné poloze. Nalije se do ní směs 2 mL ethanolu C2H5OH
a 3 mL koncentrované kyseliny sírové H2SO4. K ústí zkumavky se nasype oxid hlinitý Al2O3 a
zkumavka se uzavře zátkou s odvodnou trubičkou. Ta se umístí tak, aby se mohl jímat pro-
dukt do zkumavek naplněných vodou ve vaně. Zahřeje se velmi opatrně oxid hlinitý Al2O3 a
následně i směs ethanolu a kyseliny ve zkumavce. Vznikající plyn se jímá postupně do zkuma-
vek a průběžně se zahřívá jak oxid, tak uvedený roztok. Po ukončení zahřívání se vyjme tru-
bička z vany a do jednotlivých zkumavek se přikápne postupně vzorek bromu Br2 v dichlor-
methanu CH2Cl2, okyselený roztok manganistanu draselného KMnO4 a obsah poslední zku-
mavky se zapálí.“

37
 Průmyslově velmi významné jsou polymerace alkenů, především ethylenu a pro-
pylenu, které vedou ke tvorbě dlouhého řetězce (polymeru), např. polyethylenu:

ZÁSTUPCI ALKENŮ A CYKLOALKENŮ

Ethen CH2=CH2 (ethylen) je bezbarvý hořlavý plyn sladké chuti.
Získává se při zpracování ropy nebo pyrolýze zemního plynu, se
vzduchem vytváří výbušnou směs. Je to významný rostlinný hormon,
urychluje zrání ovoce, čehož se využívá například při dozrávání nezra-
lých banánů. Jeho hlavním využitím je výroba polyethylenu PE, ethanolu, ethyle-
noxidu či vinychloridu.
Roční celosvětová produkce
ethylenu se pohybuje okolo
127milionu tun, v případě
propylenu je to 54 milionů Propen CH2=CH–CH3 (propylen) je bezbarvý plyn obdobných
tun. vlastností, jako ethylen. Používá se především pro výrobu polypropy-
lenu PP, acetonu či kumenu.

Buta-1,3-dien CH2=CH–CH=CH2 je bezbarvý plyn, který snadno

polymeruje za vzniku syntetických kaučuků.

2-methylbuta-1,3-dien CH2=CH(CH3)–CH=CH2 (isopren) je

základní strukturní jednotkou přírodního kaučuku a přírodních
látek zvaných isoprenoidy, mezi které patří například terpeny či ka-
rotenoidy.

2-chlorbuta-1,3-dien CH2=CH(Cl)–CH=CH2 (chloropren) je

základní strukturní jednotkou syntetického kaučuku používaného
pro výrobu neoprenu.

β-karoten je oranžové barvivo a provitamín vitamínu A.

Barvivo β-karoten je
provitamínem vitamínu A OTÁZKY A ÚLOHY
(retinolu, viz struktura),
1. Pojmenujte následující uhlovodíky:
který patří mezi vitamíny
rozpustné v tucích. a) b) c)

2 Kolik může existovat geometrických izomerů buta-1,3-dienu?

3. Nakreslete strukturu a pojmenujte pětiuhlíkatý konjugovaný alkadien.
4. Odhadněte produkty reakce propylenu s bromovodíkem.
5. Uveďte reakce, kterými lze připravit z alkenů alkohol.
6. Jak se mění oxidační číslo atomu uhlíku alkenu při hydrogenaci?
38
2.3 ALKYNY A CYKLOALKYNY

Vazba C≡C je kratší

V molekulách alkynů a cykloalkynů se vyskytuje trojná vazba mezi dvěma ato-
(120 pm), než vazba C=C
my uhlíku, tj. vazba C≡C. Zatímco molekuly alkynů jsou acyklické, cykloalkyny
(134 pm) a vazba C–C
tvoří cyklický řetězec. Tato trojná vazba je tvořena jednou vazbou σ a dvěma
(154 pm), avšak je nejvíce
vazbami π. Vazby π jsou obecně méně pevné, než vazba σ, neboť se nachází mi-
mo spojnici jader sloučených atomů. To je důvodem, proč chemické reakce alky- pevná (837 kJ/mol), neboť
nů probíhají primárně právě na vazbách π. Jelikož je trojná vazba tvořena 2 vaz- disociační energie vazby
bami π, tyto vazby vytváří okolo molekuly alkynu jakýsi elektronový prstenec. C=C je 611 kJ/mol a vazby
Atom uhlíku, ze kterého vychází trojná vazba, má hybridizaci sp, a tak je mole- C–C pak 347 kJ/mol.
kula v místě trojné vazby lineární, jak je patrné ze vzorce a molekuly acetylenu
(obr. 2.4)

Obr. 2.4 Vzorec a molekula acetylenu bez a s modelací elektronové hustoty

Hybridizace sp zapříčiňuje to, že atomy uhlíku, které mají vyšší hodnotu elektro-
negativity (2,50), než navázaný atom vodíku (2,20), snadno přitahují elektrony
vazby C-H, a tak je atom vodíku kyselý (z molekuly acetylenu se může odštěpo-
vat proton H+), což podmiňuje některé chemické vlastnosti alkynů (viz dále).

NÁZVOSLOVÍ ALKYNŮ A CYKLOALKYNŮ

Přítomnost trojné vazby v molekule uhlovodíku se udává pomocí koncovky –yn.
V případě určování směru číslování řetězce u sloučeniny, která obsahuje na stejné
pozici dvojnou i trojnou vazbu, má přednost dvojná vazba, neboť má abecedně
přednost zakončení –en (typické pro dvojnou vazbu) před koncovkou -yn:
Jelikož je molekula alkynu
v místě trojné vazby
lineární, nezobrazuje se při
psaní vzorců těchto sloučenin
v místě trojné vazby zalomení
hept-1-en-6-yn 5-ethyl-6-methylhept-2-yn molekuly.

Jestliže je v molekule organické sloučeniny přítomnost více trojných vazeb, udává

se tato skutečnost pomocí číslovkové předpony umístěné před koncovkou –yn,
tedy -diyn, -triyn apod. V názvech cykloalkynů se objevuje předpona cyklo– a
uhlovodíkové zbytky odvozené od alkynů mají vyhrazenou koncovku –ynyl.

3-ethyl-4-methylokta-1,5-diyn 4-isopropyl-7-methylcyklookt-1-yn

39
 Cykloalkyny jsou za stan-
dardních podmínek stabilní
až v osmiatomovém cyklu
v důsledku hybridizace sp na
atomech uhlíku, ze kterých
vychází trojná vazba. 4-vinylcyklookt-1-en-5-yn cyklookt-1,3-dien-6-yn

Obecný vzorec alkynu obsahujícího jednu trojnou vazbu je CnH2n-2.

FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI ALKYNŮ A CYKLOALKYNŮ

Společně s alkany a alkeny mají alkyny velmi podobné vlastnosti. Přítomnost vý-
hradně nepolárních vazeb v molekulách alkynů a cykloalkynů opět způsobuje to,
že jsou tyto sloučeniny velmi omezeně mísitelné s vodou (avšak lépe než alkany
Vyšší mísitelnost alkynů
s vodou oproti alkenům či a alkeny), zato dobře rozpustné v nepolárních rozpouštědlech. Teploty tání a
alkanům je zapříčiněna varu alkynů jsou zpravidla vyšší než u alkenů a hustoty nižší (viz tab. 2.6).
kyselostí atomu vodíku
trojné vazby alkynu.
Tab. 2.6 Porovnání teplot tání, varu a hustot vybraných alkenů a alkynů
Ethylen C2H4 Acetylen C2H2 Propylen C3H6 Propyn C3H4

Teplota tání [°C] -169 -84 -185 -103

Teplota varu [°C] -104 -81 -48 -23

Hustota [kg·m -3] 1,18 1,10 1,81 0,53

PŘÍPRAVA ALKYNŮ A CYKLOALKYNŮ

Nejjednodušší alkyn, acetylen, se vyrábí rozkladem methanu CH 4 (hlavní složky zem-
ního plynu) při vysoké teplotě:

2 CH 4 → C 2H 2 + 3 H 2

Laboratorně lze tento plyn velice snadno připravit působením vody na acetylid (karbid)
vápenatý CaC 2:

CaC 2 + 2 H 2O → C 2H 2 + Ca(OH)2

„Do třetiny objemu titrační baňky se nalije voda a nasype se do ní laboratorní lžička
acetylidu vápenatého CaC2. K ústí baňky se přiblíží hořící špejle a roztok v baňce se
Hořící acetylen připravený obohatí několika kapkami fenolftaleinu.“
v baňce reakcí acetylidu
(karbidu) vápenatého CaC2
Alkyny lze připravit i reakcí 1,2-dihalogenalkanu s alkoholovým roztokem hydroxidu:
s vodou.

(X)–CH 2–CH(X)-R + 2 KOH → HC≡C–R + 2 KX + 2 H 2O

40
CHEMICKÉ VLASTNOSTI ALKYNŮ A CYKLOALKYNŮ
Adice alkynů probíhá méně
Reaktivita alkynů a cykloalkynů je velmi podobná jako u alkenů a cykloalkenů, a
ochotně, než adice alkenů
to díky přítomnosti násobné vazby. Velmi časté jsou tak například adice elektro-
kvůli nižší délce vazby C≡C
filní AE, při kterých nejprve vzniká dvojná vazba a až následně jednoduchá:
v porovnání s vazbou C=C.

Významná je adice kyanovodíku na acetylen, při které vzniká akrylonitril, důle-

žitá surovina pro výrobu syntetických vláken:

Zatímco elektrofilní adice probíhá podle Markovnikovova pravidla, nukleofilní

adice nikoliv. Jejím příkladem je hydratace alkynů probíhající v kyselém pro-
středí (obvykle kyseliny sírové H2SO4) a v přítomnosti katalyzátoru (často síranu
rtuťnatého HgSO4). Vznikající enol (tzv. enol forma) je nestabilní a přesmykuje
se na aldehyd (tzv. keto forma). Uvedený typ izomerie se označuje tautomerie:

Adice vody na acetylen se

nazývá Kučerovova
reakce, po ruském chemikovi
Michailu Grigorjevičovi
Aldehyd je možné z alkynu připravit také hydroxyborací (reakce s boranem Kučerovovi (1850-1911).
BH3) následovanou oxidací (pomocí peroxidu vodíku H2O2):

Trojná vazba v molekulách alkynů a cykloalkynů se snadno oxiduje působením

manganistranu draselného KMnO4 v kyselém prostředí H3O+ (např. kyseliny
sírové H2SO4):

Acetylen obvykle hoří

při spalování v atmosférickém
Snadno probíhá také hoření alkynů za vzniku vodní páry H2O a (v závislosti na kyslíku čadivým plamenem za
množství přístupného kyslíku) také oxidu uhličitého CO2, oxidu uhelnatého CO vzniku sazí. To je způsobeno
či sazí C: vysokým podílem atomu uh-
líku v molekulách alkynů
připadajících na atomy vodí-
2 C2H2 + O2 → 4 C + 2 H2O
ku.

41
 Radikálovým mechanismem probíhá adice vodíku (hydrogenace) alkynů za
vzniku alkenů a následně alkanů. Jako katalyzátor se často používá palladium Pd:

HC≡CH + H2 → H2C=CH2 + H2 → H3C–CH3

Kyselý atom vodíku v molekulách alkynů umožňuje průběh také substitučních

reakcí. V zásaditém prostředí (OH-) může být tento atom vodíku substituován
Acetylidy mědi a stříbra atomem některého kovu, čímž vznikají soli hydrogenacetylidy (HC-C)-, resp.
jsou nerozpustné ve vodě a
acetylidy (C-C) 2-, zkráceně C22-:
výbušné, acetylidy vápenaté
a hlinité reagují s vodou,
první za vzniku acetylenu,
druhý za vzniku methanu. 2 [Ag(NH3)2]NO3 + C2H2 → Ag2C2 + 2 NH4NO3 + 2 NH3

Do frakční baňky upevněné pomocí svorky a držáku ke stojanu nasypte několik kousků
acetylidu vápenatého CaC2. Baňku uzavřete zátkou, kterou prochází ústí dělicí nálev-
ky, tu naplňte nasyceným roztokem chloridu sodného NaCl. Na odvodnou trubici frakční
baňky nasaďte hadičku, jejíž druhý konec ponořte do vany s vodou. Otočením kohoutku děli-
cí nálevky nechte reagovat acetylid s vodným roztokem soli a vznikajícím plynem plňte zku-
mavku s vodou umístěnou ve vaně dnem vzhůru. Obsah jedné zkumavky zapalte. Následně
vznikající plyn zavádějte do malých kádinek obsahujících postupně po 5 mL roztoku bromu
Br2 v dichlormethanu CH2Cl2 a 5 mL okyseleného (pomocí pár kapek 10% kyseliny sírové
H2SO4) roztoku 0,2% manganistanu draselného KMnO4. Dále připravte z 20 mL 1% roz-
toku dusičnanu stříbrného AgNO3 jeho amoniakální komplex (přidáváním kapek koncentro-
vané čpavkové vody NH3 do rozpuštění zprvu vzniklé sraženiny), zavádějte do něj plyn z
frakční baňky a vzniklou sraženinu v kádince následně přefiltrujte a po opatrném vysušení ji
z bezpečné vzdálenosti zapalte.

Acetylen velmi snadno polymeruje za vzniku vinylacetylenu (dimerace),

benzenu (trimerace) či styrenu (tetramerace).

ZÁSTUPCI ALKYNŮ A CYKLOALKYNŮ

Ethyn HC≡CH (acetylen) je bezbarvý hořlavý plyn, který vytváří se
vzduchem výbušnou směs (již při koncentraci 3 %). Snadno může
explodovat také při stlačení, a tak je v dodávaných tlakových lahvích
rozpuštěn v acetonu a nasáknut do porézní hlinky. Čistý acetylen je bez zápachu,
ale v technickém stavu páchne po fosfanu (česnekový zápach) a sulfanu (zápach
zkažených vajec). Jeho hlavní využití je při svařování či výrobě vinylchloridu.
Dříve se reakce acetylidu vápenatého s vodou za vzniku hořlavého acetylenu vyu-
Svařovací láhve, červená je
žívala v karbidových lampách (používaných horníky) či světlech kol.
naplněná acetylenem.

OTÁZKY A ÚLOHY
1. Pojmenujte následující uhlovodíky:
a) b) c c)

2. Lze připravit acetylid stříbrný reakcí acetylenu s dusičnanem stříbrným? Proč?

42
2.4 AROMATICKÉ UHLOVODÍKY

Označení aromatické uhlovodíky sice historicky souvisí s charakteristickým zá-

pachem mnohých z nich (např. benzen páchne po dehtu, toluen zapáchá jako
toluánský balzám či benzaldehyd má vůni třešní). Nyní se toto označení používá
pro širokou skupinu sloučenin, které splňují následující kritéria:
Pravidla aromaticity
nesplňují pouze elektroneut-
a) jejich molekuly jsou cyklické a planární (všechny atomy uhlíku v cyklu rální molekuly, ale také mno-
leží v jedné rovině), hé ionty, které se dle toho
b) v molekulách je přítomno 4n+2 (n = 0, 1, 2, ...) π elektronů, které se podílí nazývají aromatické ionty.
na tvorbě konjugovaných vazeb (tzv. Hückelovo pravidlo),
c) vzorec konkrétní aromatické sloučeniny lze zakreslit více ekvivalentními
způsoby, tzv. rezonančními strukturami.

Nejznámějším aromatickým uhlovodíkem je benzen C6H6. Ten byl sice izolován

již v roce 1825 Michaelem Faradayem z ropy, avšak přesná struktura a rozložení
elektronů ve struktuře této sloučeniny bylo delší dobu záhadou. Na obrázku 2.5
jsou znázorněny některé návrhy toho, jak si tehdejší vědci představovali strukturu
benzenu.

Obr. 2.5 Představy o struktuře benzenu

Strukturu benzenu správně popsal již v roce 1865 německý chemik Friedrich
August von Stradonitz Kekulé. Ten navrhl, že benzen má šestiuhlíkatou cyklic-
kou strukturu, ve které existuje systém konjugovaných dvojných vazeb. Tuto
strukturu lze zakreslit pomocí rezonančních struktur, ve kterých se v pravidelném
šestiúhelníku střídají jednoduché a dvojné vazby, případně je v tomto šestiúhelní-
ku zakreslena čárkovaná kružnice. K myšlence skutečné struktury benzenu měl
Kekulé dojít údajně na základě jeho snu o hadovi majícím zakousnutý svůj ocas Friedrich August von Stra-
či šesti opicích, kdy si každá z nich držela svůj banán a ostatními třemi končeti- donitz Kekulé (1829-1896),
nami se držela se dvěma ostatníma opicemi. Na základě této představy pak jen německý chemik
zaměnil každou opici za atom uhlíku a končetinu každé z nich za vazby.

Obr. 2.6 Představy Kekulého o struktuře benzenu

43
 Ačkoliv se na první pohled může zdát, že jsou aromatické uhlovodíky zástupci
cykloalkenů, jejich chemické vlastnosti jsou zcela odlišné. Neprobíhají u nich
při laboratorních podmínkách například adiční reakce (např. roztok bromu se při
reakci s benzenem neodbarví) či reakce s oxidačními činidly (např. manganista-
nem draselným). Ve struktuře benzenu se ve skutečnosti nestřídají pravidelně
jednoduché a dvojné vazby, ale mezi jednotlivými atomy uhlíku jsou rovnocen-
né vazby s řádem 1,5. Tomu odpovídá například délka této vazby (139 pm),
Rozložení valenčních přičemž jednoduchá vazba C-C má délku 154 pm a dvojná vazba C=C má délku
π elektronů ve struktuře 134 pm. Valenční π elektrony jsou delokalizované, což zvyšuje stálost cyklu, a
benzenu nad a pod rovinou nachází se nad a pod rovinou uhlíkatého skeletu. To, že je vzniklý benzen stabil-
uhlíkatého skeletu. nější, než by byl teoretický cyklohexa-1,3,5-trien, vypovídá také rozdíl hodnot
hydrogenačních tepel, jak je patrné ze schématu 2.7.

Rozdíl oproti očekávanému

hydrogenačnímu teplu mezi
benzenem a teoretickým
cyklohexa-1,3,5-trienem je
–150 kJ/mol.

Obr. 2.7 Hydrogenační tepla šestiuhlíkatých cyklických uhlovodíků

NÁZVOSLOVÍ AROMATICKÝCH UHLOVODÍKŮ

Pro základní uhlovodíky se používají jejich triviální názvy.

Pro substituované aromatické uhlovodíky se používají jejich systematické či trivi-

ální názvy.
44
 Vzájemnou polohu 1,2– lze
označit jako předponou
ortho- (o-), polohu 1,3–
názvem meta- (m-) a pro
polohu 1,4– se používá
označení para- (p-),

Při číslování řetězců se uvažuje jejich případná symetrie, lokanty se přiřazují tak,
aby byly co nejnižší, přičemž přednost mají ty substituenty, které jsou v abecedě
dříve.
Polohy 1 a 2 u naftalenu lze
označit jako polohy α a β.

Od některých aromatických uhlovodíků jsou rovněž odvozeny názvy také jejich

substituentů podle toho, z jakého atomu uhlíku byl odštěpen vodíkový atom.

Uhlovodíkové zbytky
odvozené od arenů se
nazývají aryly.

KLASIFIKACE AROMATICKÝCH UHLOVODÍKŮ

Aromatické uhlovodíky se dělí na monocyklické a polycyklické. Polycyklické
dále na ty s kondenzovaným a izolovaným benzenovým jádrem.

FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI AROMATICKÝCH UHLOVODÍKŮ

Aromatické uhlovodíky jsou za běžných podmínek kapaliny, ty s vyšší molekulo-
vou hmotností jsou pevné látky. Tyto sloučeniny jsou nerozpustné ve vodě, ale
dobře mísitelné s nepolárními rozpouštědly. Mnohé z nich jsou zdraví škodli-
vé či dokonce karcinogenní.
45
 PŘÍPRAVA AROMATICKÝCH UHLOVODÍKŮ
Průmyslově se areny vyrábí z ropy a černouhelného dehtu. Jinou možností jejich
přípravy je Wurtzova-Fittigova syntéza založená na reakci roztoku arylbromidu
a alkylbromidu v etheru se sodíkem:

CHEMICKÉ VLASTNOSTI AROMATICKÝCH UHLOVODÍKŮ

Typickou reakcí arenů jsou substituce elektrofilní aromatické S E. Halogenace
arenů probíhají v prostředí Lewisovy kyseliny jako katalyzátoru:

π–komplex σ–komplex

Nitrace se provádí pomocí kyseliny dusičné HNO3 v přítomnosti kyseliny sírové

Kyselina sírová H2SO4 je H2SO4 (nitrační směs). Při reakci vzniká nitroniový ion NO2+:
silnější kyselinou, než kyseli-
na dusičná HNO3, a tak při
reakci těchto kyselin odštěpu-
je proton H+ právě kyselina
sírová za vzniku aniontu
π–komplex σ–komplex
hydrogensíranového HSO4-.
Kyselina sírová se při reakci
obnovuje, a tak funguje jako
katalyzátor.

Při nitraci toluenu vstupují substituenty přednostně do poloh 1,2– (ortho–, o–)
a 1,4– (para–, p–), neboť methylová skupina aktivuje benzenové jádro:

Pro sulfonaci se používá kyselina sírová H2SO4 či oxid sírový SO3 z olea. Pro-
duktem těchto reakcí jsou sulfonové kyseliny Ar–SO3H.

46
Friedelova-Craftsova alkylace se provádí působením alkylhalogenidů v přítom-
nosti Lewisovy kyseliny:

Charles Friedel
Při Friedelova-Craftsova acylace se používají halogenidy karboxylových kyselin: (1832-1899),
francouzský chemik

Nitraci toluenu lze provádět také mechanismem radikálové substituce S R v pří-

tomnosti UV záření. V tomto případě je pak substituován atom vodíku methylo-
vé skupiny:
James Crafts (1839-1917),
americký chemik

Adičním mechanismem probíhá například katalytická hydrogenace benzenu

na cyklohexan. Jako katalyzátor se obvykle používá platina:

Pt

Obdobně lze provádět adici chloru na benzen v přítomnosti UV záření:

UV

Působením silných oxidačních činidel (např. oxidu chromového CrO3 v pro-

středí kyseliny octové CH3COOH) lze oxidovat benzen na anhydrid kyseliny
maleinové, toluen na kyselinu benzoovou a naftalen (či o-xylen) na ftalanhydrid.

Oxidací p-xylenu vzniká kyselina tereftalová a anthracenu anthrachinon.

47
 Aromatické uhlovodíky hoří čadivým plamenem, přičemž vznikají saze. To je
způsobeno jak nízkým počtem atomů vodíku, které připadají na atomy uhlíku
(obdobně je tomu u alkynů), tak podobností uhlíkaté struktury benzenového
jádra se strukturou vrstvy grafitu.

ZÁSTUPCI AROMATICKÝCH UHLOVODÍKŮ

Benzen C6H6 je hořlavá kapalina s teplotou varu 80 °C, silně láme světlo.
Páry benzenu poškozují kostní dřeň a způsobují chudokrevnost. Tato
sloučenina se používá jako rozpouštědlo či jako surovina pro výrobu che-
mikálií. Získává se z ropy.

Methylbenzen C6H5CH 3 (toluen) se používá na výrobu kyseliny ben-

zoové či trinitrotoluenu TNT. Tato látka se používá jako ředidlo.

Vinylbenzen C6H5CH=CH2 (styren) vzniká katalytickou dehydro-

Komerčně dostupná láhev genací ethylbenzenu za zvýšené teploty. Styren je monomerem pro
s toluenem
výrobu polystyrenu (PS).

Isopropylbenzen C6H5CH(CH3)2 (kumen) je výchozí surovinou

pro výrobu fenolu a acetonu.

Xyleny C6H4(CH3)2 se používají jako rozpouštědla či výchozí látky pro výrobu

anhydridu kyseliny ftalové (o-xylen) či tereftalové (p-xylen).

Naftalen C10H8 je bílá krystalická látka obsažená v dehtu. Po

zahřání sublimuje. Používá se jako odpuzovač molů.

Kuličky naftalenu používané Benzopyren C20H12 je silně karcinogenní látka, jejíž zastoupení je velice striktně
na odpuzování molů. monitorováno v pitné vodě i v ovzduší.

OTÁZKY A ÚLOHY
1. Pojmenujte následující uhlovodíky:
a) b) c)

2. Dohledejte a porovnejte disociační energii vazeb mezi dvěma atomy uhlíku,

které mají postupně řád 1, řád 1,5 a řád 2.
3. Navrhněte možnosti přípravy:
a) benzylbromidu z toluenu b) 2-nitronaftalenu z naftalenu
c) chlorbenzenu z benzenu c) kumenu z benzenu
4. Jaké jsou možnosti a produkty oxidace aromatických uhlovodíků?
48
3 DERIVÁTY UHLOVODÍKŮ

Nahrazením jednoho či více atomů vodíku H v molekulách uhlovodíků vznikají

deriváty uhlovodíků. Vodíkové atomy mohou být nahrazeny atomy různých Halogeny jsou prvky VII. A
prvků (např. halogenů X: fluoru F, chloru Cl, bromu Br, jodu I) či přímo cha- (též 17.) skupiny periodické
rakteristickými (funkčními) skupinami atomů (např. aminoskupinou –NH2, soustavy prvků.
hydroxylovou skupinou –OH či karboxylovou skupinou –COOH). Názvy deri-
vátů uhlovodíků jsou odvozené od názvu základního uhlovodíku, jak napovídá
tabulka 3.1. Následně tabulka 3.2 obsahuje přehled základních derivátů.

Tab. 3.1 Methan a příklady jeho derivátů

Název a vzorec Methan Chlormethan Nitromethan Methanol

sloučeniny CH4 CH3Cl CH3NO2 CH3OH
Chlormethan CH 3Cl je
možné pojmenovat i jako
Strukturní methylchlorid. Pro metha-
vzorec nol CH 3OH lze použít syno-
nymní název methylalkohol.

Molekula
sloučeniny

Tab. 3.2 Přehled derivátů uhlovodíků

Názvoslovná
Typ derivátu Název derivátů Obecný vzorec
předpona/koncovka
halogen-
Halogenované Halogenderiváty R–X
-halogenid

Nitrosloučeniny R–NO2 nitro-

Dusíkaté R–NH2
Aminosloučeniny amino- Kyslík a síra se nachází
R2–NH
(aminy) -amin
R3–N v periodické soustavě „pod
sebou“, z čehož vyplývají ně-
hydroxy-
Hydroxysloučeniny R–OH které jejich společné vlastnos-
-alkohol
ti. Sirné deriváty jsou tak
Alkoxy-
Ethery R–O–R‘ v mnohých ohledech obdo-
-ether
bou kyslíkatých. Paralelou
Kyslíkaté oxo-
Karbonylové R–CHO alkoholů R–OH jsou
-aldehyd/ -keton
sloučeniny R2–CO thioly R-SH, obdobou ethe-
-al/ -on
rů R–O–R‘ jsou
Karboxylové -ová kyselina thioethery R-S-R‘ apod.
R–COOH
kyseliny -karboxylová kyselina

Thioly R–SH -thiol

Sirné
Sulfonové kyseliny R–SO3H -sulfonová kyselina

49
 3.1 HALOGENDERIVÁTY

Nahrazením jednoho či více atomů vodíku v molekulách uhlovodíků atomy ale-

spoň jednoho halogenu (tj. prvky 17. skupiny periodické soustavy: F, Cl, Br, I)
vznikají halogenované deriváty uhlovodíků (zjednodušeně halogenderiváty).
Vzhledem k umístění halogenů v periodické soustavě (v předposledním sloupci)
Umístění halogenů mají atomy těchto prvků nespárovaný jeden elektron ve svém valenčním or-
v periodické soustavě prvků bitalu typu p (viz obrázek 3.1), a tak vytváří jednoduché vazby.

Obr. 3.1 Obecná elektronová konfigurace valenční vrstvy atomů halogenů

Pro obecné označování
halogenů se obvykle používá
písmenná zkratka X. Mezi atomem uhlíku C a atomem halogenu X tedy existuje jednoduchá vazba.
Její charakter je dán rozdílem hodnot elektronegativit atomu uhlíku a konkrétní-
ho halogenu. Elektronegativita atomu uhlíku je χ (C) = 2,50.

Tab. 3.3 Charakteristika vazeb C-X

Atom Elektronegativita Rozdíl hodnot Charakter

Vazba C-X
halogenu atomu halogenu elektronegativit vázaných atomů vazby C-X
Podle rozdílu hodnot
elektronegativit χ sloučených kovalentní
atomů se dělí chemické vazby Fluor 9F 3,98 C-F 1,43
polární
na iontové (∆χ > 1,7),
kovalentní nepolární kovalentní
Chlor 17Cl 3,16 C-Cl 0,61
(∆χ < 0,4) a kovalentní polární
polární (0,4 < ∆χ < 1,7).
kovalentní
Brom 35Br 2,96 C-Br 0,41
polární

kovalentní
Jod 53I 2,66 C-I 0,11
nepolární

Z tabulky 3.3 vyplývá, že polarita vazby C–X klesá společně s rostoucím proto-
novým číslem vázaného halogenu (od fluoru k jodu). Ačkoliv podle klasifikace
chemických vazeb dle hodnot elektronegativity jsou vazby C–Cl, C–Br a C–I ne-
Polarizovatelnost vazby
polární, lze mluvit o slabé polaritě.
souvisí s velikostí atomu
daného halogenu. Nejmenší
atomový poloměr má fluor
(50 pm), největší jod Opačný trend u vazby C–X lze pozorovat při porovnávání polarizovatelnosti
(140 pm). této vazby. Polarizovatelnost vazby je její vlastní schopnost polarizovat se vlivem
vnějších podmínek. Nejsnadněji se polarizuje vazba C–I a nejhůře C–F.

Jelikož je hodnota elektronegativity atomu halogenu větší, než atomu uhlíku,

vykazují halogenderiváty záporný indukční efekt I-. Volné valenční elektrony
atomů halogenů naopak zapříčiňují kladný mezomerní efekt M+.

50
NÁZVOSLOVÍ A KLASIFIKACE HALOGENDERIVÁTŮ
V případě jednoduchých sloučenin je možné vytvořit název halogenderivátu spo-
jením názvu uhlovodíkového zbytku a názvu halogenidu odvozeného od daného
halogenu, tj. alkylhalogenid (např. methyljodid). Běžnější je vyjadřování pří-
tomnosti halogenu pomocí předpony tvořené z jeho názvu a kmene názvu dané-
ho uhlovodíku, tj. halogenuhlovodík (např. jodmethan). Přítomnost většího
množství atomů stejných halogenů v molekule se vyjadřuje pomocí násobných
předpon a při číslování hlavního řetězce má větší prioritu násobná vazba, než
atom daného halogenu. Názvy halogenů se udávají v názvu halogenderivátu
v abecedním pořadí dle anglické abecedy, tedy počáteční písmeno chloru je c.

CH3Cl CH3Br CH3CH2I

chlormethan brommethan jodethan

methylchlorid methylbromid ethyljodid

CHCl 3 CHBr 3 CHI3

trichlormethan tribrommethan trijodmethan

(chloroform) (bromoform) (jodoform)

CCl 4 CF2Cl 2 CF3Cl Pro trifluormethan CHF3 se

používá triviální název
tetrachlormethan dichlordifluormethan chlortrifluormethan
(chlorid uhličitý) (Freon 12) (Freon 13) fluoroform.

1-chlorethen 1,1,2,2-tetrafluorethen jodbenzen

(vinylchlorid) (tetrafluorethylen) fenyljodid

4-brompent-2-en (E)-1-chlor-2-fluorethylen

Podle počtu atomů vodíku navázaných k atomu uhlíku, který vytváří vazbu s atomem
halogenu, je možné rozdělit halogenderiváty na primární (2 nebo 3 atomy vodíku),
sekundární (1 atom vodíku) a terciární (žádný atom vodíku).

Primární halogenderivát

Sekundární halogenderivát

Terciární halogenderivát

51
FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI HALOGENDERIVÁTŮ
Halogenderiváty s nižší molekulovou hmotností (např. chlormethan CH3Cl) jsou
plyny. S rostoucí molekulovou hmotností se zvyšují body tání a varu halogende-
rivátů, a tak se vyskytují v kapalném či pevném skupenství. Body tání a varu se
rovněž zvyšují s rostoucím protonovým číslem vázaného halogenu, jak je patrné z
tabulky 3.4. Halogenderiváty mají obvykle charakteristický zápach.

Tab. 3.4 Teploty tání a varu halogenderivátů methanu

Bod tání Bod varu Bod tání Bod varu

Název sloučeniny [°C] [°C] Název sloučeniny [°C] [°C]

Methan CH4 –183 –161 Difluormethan CH2F2 –136 –52

Fluormethan CH3F –138 –78 Dichlormethan CH2Cl 2 –97 40

Chlormethan CH3Cl –98 –24 Dibrommethan CH2Br2 –53 97

Brommethan CH3Br –94 4 Dijodmethan CH 2I 2 6 182

Jodmethan CH 3I –67 42 Trijodmethan CHI3 119 218

Ačkoliv je charakter vazeb C-X mnohdy polární, jsou obvykle halogenderiváty

nerozpustné ve vodě z důvodu nepolárního charakteru uhlovodíkového zbytku.
Pro rozpouštění halogenderivátů je tak zapotřebí využívat spíše některá nepolární
rozpouštědla, jako jsou například alkany.

PŘÍPRAVA HALOGENDERIVÁTŮ
Halogenderiváty je možné připravit některou z těchto reakcí:
• Radikálová substituce: (cyklo)alkan + halogen
• Elektrofilní adice: (cyklo)alken či (cyklo)alkyn + halogen
(cyklo)alken či (cyklo)alkyn + halogenovodík
• Elektrofilní aromatická substituce: aren + halogen
• Radikálová adice: aren + halogen

„Do 2 zkumavek se nalije po cca 3 mL toluenu a do jedné z nich se přidá cca 0,5 g
železných pilin. Následně se do obou zkumavek přidá přibližně 5 kapek bromu, jejich
obsahy se promísí a pozorují se probíhající reakce.“

CHEMICKÉ VLASTNOSTI HALOGENDERIVÁTŮ

Pro orientační důkaz přítomnosti halogenu v organické sloučenině lze použít
Beilsteinovu zkoušku. V rámci ní se do testovaného vzorku ponoří předem za-
hřátý měděný drát (pokrytý vrstvou oxidu měďnatého CuO) a ten se následně
vloží do plamene kahanu. Pozitivní důkaz se projeví tyrkysovým zbarvením pla-
mene v důsledku přítomnosti halogenidu měďnatého CuX2, který vznikl reakcí
halogenderivátu s oxidem měďnatým.

52
 „Do zkumavky se nalijí cca 2 mL chloroformu CHCl3 a ponoří se do ní předem zahřá-
tá měděná spirála (ta se při tom pokryje černou vrstvou oxidu měďnatého CuO). Zapá-
lí se plynový kahan a do jeho plamene se vloží měděná spirála navlhčená chloroformem. Ten-
to pokus se provede pro porovnání s roztoky chloridu draselného KCl a chloridu měďnatého
CuCl2.“

Pozitivní výsledek
Charakteristickou reakcí pro halogenderiváty jsou nukleofilní substituce S N. Beilsteinovy zkoušky.
Podle mechanismu průběhu těchto reakcí se dále dělí na nukleofilní substituce
monomolekulární S N1 a bimolekulární S N2.

Při monomolekulárních nukleofilních substitucích S N1 vzniká po odvázání

aniontu halogenu X- z molekuly halogenderivátu karbokation, který je planární.
K němu může nukleofilní částice přistoupit z obou stran. V případě chirálních
halogenderivátů tak vzniká racemická směs produktů. Tento typ reakce je cha-
rakteristický především pro terciární halogenderiváty, například:

Pro primární halogenderiváty je charakteristická bimolekulární nukleofilní sub-

stituce S N2. Při ní se k atomu uhlíku s navázaným atomem halogenu přiblíží
nukleofil a vzniká komplex, který se následně rozpadá za současného odstoupení
aniontu halogenu X-. Částice nukleofilu se váže na atom uhlíku z opačné strany,
než na jaké se nachází odstupující atom halogenu.

Rozpustnost jodidu sodného

v acetonu je 39,9 g
ve 100 mL. Chlorid sodný se
„Ve zkumavce se rozpustí cca 1 g jodidu sodného NaI v přibližně 6 mL acetonu v acetonu téměř nerozpouští
(CH3)2CO. K tomuto roztoku se přilije cca 1 mL ethylchloridu C2H5Cl a obsah zku- (jen 42 µg ve 100 mL
mavky se protřepe.“ acetonu).

Při eliminačních reakcích halogenovodíků HX ze sekundárních a terciárních ha-

logenderivátů mohou vznikat alespoň 2 různé produkty. To, který produkt bude
vznikat majoritně (ve většině), empiricky určuje Zajcevovo pravidlo.

Při eliminačních reakcích halogenalkanů vzniká majoritně více

substituovaný alken.

Příkladem eliminační reakce je reakce 2-brombutanu s ethanolovým roztokem

ethanolátu sodného, která poskytuje směs but-1-enu (19 %) a but-2-enu (81 %):
Alexandr Michajlovič
Zajcev (1841-1910),
ruský chemik

Obdobně vzniká eliminací HBr z 2-brom-2-methylbutanu směs 2-methylbut-2-

enu (70 %) a 2-methylbut-1-enu. (30 %).
53
 V závislosti na podmínkách reakce mohou některé reakce halogenderivátů probí-
hat mechanismem substitučním nebo eliminačním. Například působením sodíku
na methyljodid vzniká ethan a bromid sodný:

2 CH3I + 2 Na → CH3– CH3 + 2 NaI

Obdobnou reakcí, která však má již substituční charakter, je reakce methylbro-

midu s hydroxidem sodným:

CH3Br + NaOH → CH3OH + NaBr

Některé nenasycené halogenderiváty mohou polymerovat za vzniku významných

sloučenin - polymerací vinylchloridu vzniká polyvinylchlorid (PVC):

Polymerace tetrafluorethylenu poskytuje polytetrafluorethylen (PTFE, teflon):

ZÁSTUPCI HALOGENDERIVÁTŮ
Významnými zástupci halogenderivátů jsou freony. Z chemického hlediska jsou
Používání freonů je na mezi- to halogenderiváty obsahujícími atomy alespoň 2 různých halogenů, z nichž je-
národní úrovni regulováno. den je vždy fluor. Z fyzikálního hlediska se jedná za standardní teploty a tlaku
Již v roce 1985 byla za tímto o plyny či nízkovroucí kapaliny.
účelem podepsána Vídeňská
úmluva pod patronátem
OSN. Na to navázal v roce Freony jsou obvykle sloučeniny bez barvy a zápachu a nehoří. Dříve se používaly
1987 Montrealský protokol, v chladicích zařízeních, sprejích či hasicích přístrojích. Od jejich používání se již
jako prováděcí dokument. pro tyto účely ustoupilo, neboť zásadním způsobem porušují ozónovou vrstvu,
Ten zakázal použití 96 látek v která chrání Zemi před ultrafialovým (UV) zářením způsobujícím rakovinu kůže.
přibližně 200 zemích. V le- Přes 5000 různých halogenderivátů bylo izolováno z mořských řas.
tech 1990 a 1992 byly přijaty
zpřísňující dodatky
(Londýnský a Kodaňský). Chlormethan CH3Cl je bezbarvý, hořlavý, toxický plyn. Ve velké
míře je produkován mořskými organismy pro jejich vlastní obranu.
Vzniká dále při lesních požárech či sopečných aktivitách. Roční prů-
myslová produkce chlormethanu se pohybuje okolo 5 milionů tun.

Trichlormethan CHCl3 (chloroform) je těkavá nehořlavá kapalina

nasládlého zápachu. V minulosti se využíval při operacích jako inha-
lační anestetikum (znecitlivuje bolestivý podnět). Nyní se používá ja-
Dřívější použití chloroformu ko rozpouštědlo či lepidlo plastů (polystyrenu, plexiskla…).
jako inhalačního anestetika.
54
 Trijodmethan CHI 3 (jodoform) je žlutá krystalická látka, která se
používá jako dezinfekce. Vzniká například reakcí acetaldehydu
s jodem v alkalickém prostředí při tzv. jodoformové reakci (viz
3.3.1 Alkoholy a fenoly).
Obchodní balení
jodoformu a Kelenu
Chlorethan C2H5Cl je bezbarvý hořlavý plyn. Prodává se ve sprejích z lékárny.
a slouží jako lokální anestetikum (Kelen).

Vinylchlorid CH2=CHCl je karcinogenní plyn nasládlé vůně, který

se používá pro výrobu polyvinylchloridu (PVC).

Tetrafluorethylen CF 2=CF 2 je bezbarvý plyn, jehož polymerací

vzniká tetrafluorethylen (PTFE, teflon)

2-chlorbuta-1,3-dien CH2=C(Cl)CH=CH2 je kapalina používající

se pro výrobu chloroprenového kaučuku (neoprenu). Plavací oděv potápěčů bývá
vyroben z neoprenu.

Halomon obsahuje vázané atomy chloru a bromu. Tato sloučenina vyvíjí proti-
nádorovou aktivitu vůči lidským rakovinným buněčným liniím.

Dichlordifenyltrichlorethan (DDT) je bezbarvá krystalická látka, která se dříve

používala jako insekticid (přípravek k hubení hmyzu).

Jodovaný povidon je komplex jodu a polyvinylpyrrolidonu (PVP). Vyskytuje se

ve formě žlutohnědého prášku, který je rozpustný ve vodě i ethanolu. Tento roz-
tok obsahuje uvolnitelný jod I2 a využívá se jako dezinfekce (Betadine).

Dezinfekční prostředek
Sukralosa je chlorovaný derivát a využívá se jako umělé sladidlo (je 600x sladší Betadine
než běžný cukr sacharosa).

OTÁZKY A ÚLOHY:
1. Pojmenujte následující sloučeniny:
a) b) c)

2. Napište rovnice následujících reakcí a pojmenujte všechny produkty:

a) benzen + chlor (UV) b) 1-brombutan + ethanolát sodný
c) ethylen + bromovodík d) terc-butylchlorid + kyanid draselný
3. Vysvětlete pojmy polarita a polarizovatelnost vazby a uveďte faktory, které tyto
veličiny ovlivňují.
4. Jaké uplatnění nachází halogenderiváty v lékařství, zemědělství a výrobě plas-
tických materiálů?
55
 3.2 DUSÍKATÉ DERIVÁTY

Dusík se vyskytuje vázaný v organických sloučeninách ve formě různých charak-

teristických skupin. Mezi ty nejběžnější patří nitroskupina –NO2 či aminosku-
pina –NH2. Samotný atom dusíku vázaný na atom uhlíku pomocí trojné vazby
obsahují nitrily R–C≡N. Dusík je nedílnou součástí i složitějších organických
sloučenin, které jsou pro život nezbytné (bílkoviny, nukleové kyseliny…).

3.2.1 Nitrosloučeniny

Nitroskupina –NO2 je tvořena jedním atomem dusíku, který je přímo vázán na

uhlovodíkový zbytek, a dvěma atomy kyslíku. Vazba mezi atomy kyslíku O a
atomem dusíku N je delokalizovaná a její řád je 1,5. Tato struktura je obdobná
vazbám mezi atomy uhlíku v benzenu.
Strukturně jsou nitroslouče-
niny deriváty kyseliny
dusičné HNO 3. Strukturní
vzorec této kyseliny si lze
představit tak, že se v uvede-
ném obecném vzorci nitro-
sloučenin zapíše namísto Jelikož je hodnota elektronegativity atomu dusíku N (χ = 3,04) vyšší, než atomu
uhlovodíkového zbytku R uhlíku C (χ = 2,55), vykazuje nitroskupina záporný indukční efekt I -. Atom
skupina OH. dusíku nitroskupiny nemá volné žádné valenční elektrony, a tak nemůže zvyšovat
elektronovou hustotu aromatického cyklu. Nitroskupina vykazuje záporný me-
zomerní efekt M -.

NÁZVOSLOVÍ A KLASIFIKACE NITROSLOUČENIN

Přítomnost nitroskupiny se vyjadřuje pomocí předpony nitro– u názvu dané
nitrosloučeniny. Tato skupina má při číslování řetězce základního uhlovodíku
ještě nižší prioritu, než atomy halogenu či násobná vazba.

CH3NO2 CH3CH2NO2 CCl 3NO2

nitromethan nitroethan trichlornitromethan

(chlorpikrin)

2,4-dinitropentan 2-chlor-5-nitrohexan nitrobenzen

(Mirbanový olej)

3-nitrotoluen 2,4,6-trinitrotoluen 2,4,6-trinitrofenol

m-nitrotoluen (TNT) (kyselina pikrová)
56
Podle počtu uhlovodíkových zbytků, které jsou navázány na atom uhlíku nesoucí
nitroskupinu –NO2, se nitrosloučeniny rozdělují na primární (nejvýše jeden sub-
stituent), sekundární (dva substituenty) a terciární (tři substituenty).

Primární nitrosloučeniny

Sekundární nitrosloučeniny

Terciární nitrosloučeniny

FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI NITROSLOUČENIN

Jednodušší nitrosloučeniny jsou kapaliny (nitromethan, nitrobenzen…), avšak Za standardních podmínek se
s rostoucí délkou uhlovodíkového řetězce a zvyšujícím se počtem nitroskupin se žádná nitrosloučenina nevy-
teploty varu těchto sloučenin zvyšují. Složitější nitrosloučeniny se vyskytují skytuje v plynném skupen-
v pevném skupenství (trinitrotoluen, trinitrofenol…). Některé trendy změn tep- ství.
lot tání a varu na struktuře nitrosloučenin jsou patrné z tabulky 3.5.

Tab. 3.5: Teploty tání a varu vybraných nitrosloučenin

Název sloučeniny Bod tání Bod varu Název sloučeniny Bod tání Bod varu
[°C] [°C] [°C] [°C]
Nitromethan 1-nitropropan
CH3NO2
–29 100
CH3CH2CH2NO2
–108 132

Nitroethan 2-nitropropan
CH3CH2NO2 –90 114 CH3CH(NO2)CH3 –93 120

Nitrosloučeniny jsou obvykle nerozpustné ve vodě a dobře rozpustné v nepolár-

ních rozpouštědlech (v důsledku výskytu uhlovodíkového řetězce). Většina těchto
sloučenin má příjemnou vůni. Značná část nitrosloučenin patří mezi toxické
látky. Důsledkem záporného indukčního efektu jsou atomy vodíku uhlovodíko-
vého zbytku alifatické nitrosloučeniny kyselé.

PŘÍPRAVA NITROSLOUČENIN Radikálová substituce

Nitrosloučeniny je možné připravit některou z těchto reakcí: (cyklo)alkanů probíhá
při teplotě 400 °C
• Radikálová substituce: (cyklo)alkan + kyselina dusičná HNO3
a používá se pro ní
• Elektrofilní substituce: aren + nitrační směs (HNO3 + H2SO4) zředěná kyselina dusičná
• Nukleofilní substituce: alkylhalogenid + dusitan stříbrný HNO3, alternativně
dusitan alkalického kovu
(nebo alkalického kovu)

57
 CHEMICKÉ VLASTNOSTI NITROSLOUČENIN
Nascentní vodík je označení Nitrosloučeniny je možné redukovat za vzniku aminů či azosloučenin. Příkladem
pro atom vodíku ve fázi zro- těchto redukcí je redukce nitrobenzenu pomocí nascentního vodíku. Je-li produ-
du. Tento atom reaguje kován reakcí kyseliny chlorovodíkové se zinkem, vzniká reakcí aminobenzen
s molekulou nitrobenzenu (anilin). V případě přípravy vodíku reakcí sodíku s ethanolem vzniká azobenzen:
dříve, než se stihne sloučit ve
dvouatomovou molekulu.

Vedlejším produktem obou aminobenzen

reakcí je voda H 2O. (anilin)

azobenzen

ZÁSTUPCI NITROSLOUČENIN
Nitromethan CH3NO2 se používá jako speciální motorové palivo,
neboť se při jeho spalování uvolňuje 2,3× více energie, než při spalování
benzínu. Hořením nitromethanu vzniká oxid uhličitý, dusík a voda.

Trichlornitromethan CCl3NO2 (chlorpikrin) je bezbarvá jedovatá

kapalina. V současnosti se stále využívá v zemědělství pro likvidaci cho-
rob a škůdců. Jelikož silně dráždí plíce, oči i kůži, byl v první světové
válce zneužit jako bojový plyn.

Nitrobenzen C6H5NO2 (Mirbanův olej) je nažloutlá kapalina vonící

po hořkých mandlích. Využívá se jako rozpouštědlo či při výrobě ani-
linu a dále anilinových barviv.

2,4,6-trinitrotoluen C6H2(CH3)(NO2)3 je nažloutlá krystalická

látka, která je silně výbušná. Používá se jako standard pro učení
síly výbušnin. TNT při styku s kůži způsobuje její zabarvení do
žluta. Tato sloučenina je jedovatá a může u člověka zapříčinit
Jaderné bomby Little Boy a
chudokrevnost.
Fat Man shozené v roce
1945 na japonská města Hi-
rošima a Nagasaki měly ex-
2,4,6-trinitrofenol C6H2 (OH)(NO2)3 (kyselina pikrová) je žlu-
plozivní účinek o síle
15 a 22 tisíc tun TNT. tá krystalická látka, která má výbušné vlastnosti. Explozivnější
jsou ještě její soli (pikráty). Za tímto účelem se nejčastěji využívá
pikrát olovnatý či amonný.

OTÁZKY A ÚLOHY
1. Napište chemické vzorce 2-methyl-3-nitropentanu a 2-nitronaftalenu.
2 Navrhněte možnost přípravy 1-nitroethanu z ethanu.
2. Napište chemickou rovnici redukce nitronaftalenu (pomocí Zn + HCl).
58
3.2.2 Aminy

Aminy jsou sloučeniny, které jsou strukturně odvozeny od amoniaku NH3 ná-
hradou alespoň jednoho jeho atomu vodíku H uhlovodíkovým zbytkem. Podle
počtu odštěpených atomů vodíku se rozlišují aminy primární R–NH2, sekun-
dární R2–NH a terciární R3–N. Známé jsou také kvartérní amoniové soli
R 4 N + X -.
Kvartérní amoniové soli jsou
organickou obdobou anorga-
nických amonných solí.

X-
Amoniak NH3 Primární amin Sekundární amin Terciární amin Kvartérní
amoniová sůl
Aminoskupina –NH2 (přítomná u primárních aminů) je tvořena atomem dusí-
ku N, který je navázaný na uhlíkový atom C uhlovodíkového řetězce, a dvěma
atomy vodíku H spojenými pomocí jednoduchých vazeb se zmíněným atomem
dusíku N. Jelikož atom dusík N obsahuje celkem 5 valenčních elektronů a z toho
se pouze 3 podílí na vzniku chemické vazby, je na tomto atomu přítomný jeden
volný elektronový pár. Vazby C-N i N-H jsou
polární.

Vzhledem k vyšší hodnotě elektronegativity atomu dusíku N (χ = 3,04) v porov-

nání s hodnotou elektronegativity atomu uhlíku C (χ = 2,55) vykazují aminy
(obdobně jako nitrosloučeniny) záporný indukční efekt I -. Přítomnost volného
elektronového páru na atomu dusíku zapříčiňuje zvýšení elektronové hustoty
aromatického cyklu, tedy kladný mezomerní efekt M+ (obdobně jako tomu je
v případě aromatickýchhalogenderivátů).

NÁZVOSLOVÍ AMINŮ
Přítomnost aminoskupiny ve sloučenině se vyjadřuje pomocí předpony amino–
či přípony -amin. Používání předpony je obecnější a vzniklý název pak má tvar
aminouhlovodík (např. aminobenzen). Přípona se používá jen v případě jedno-
dušších sloučenin a vzniklý název pak má tvar alkylamin (např. methylamin).
Jestliže je v dané sloučenině přítomno více aminoskupin, vyjadřuje se tato skuteč-
nost pomocí vhodné násobné předpony. Při číslování řetězce má aminoskupina
vyšší prioritu, než nitroskupina, atomy halogenu, ale vyšší než násobná vazba.

CH3NH2 CH3CH2NH2 (CH3)2NH

methylamin ethylamin dimethylamin

aminomethan aminoethan

(CH3CH2)2NH (CH3)3N CH2=CHNH2

diethylamin trimethylamin vinylamin

59
 fenylamin 2-naftylamin 1,4-fenylendiamin
aminobenzen 2-aminonaftalen p-fenylendiamin
(anilin) (benzen-1,4-diamin)

5-chlorhexan-2-amin (Z)-4-brompent-3-en-2-amin (E)-4-methylpent-2-en-2,3-diamin

FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI AMINŮ

Nejjednodušší aminy jsou plynné látky, které svým zápachem připomínají amo-
niak a dobře se rozpouští ve vodě. Mezi molekulami aminů a vody se dokonce
vytváří vodíkové můstky. S rostoucí délkou uhlovodíkového řetězce se snižuje
rozpustnost aminů ve vodě a zvyšují jejich body tání a varu.

PŘÍPRAVA AMINŮ
Aminy je možné připravit například:
• Redukcí nitrosloučenin R–NO2 (např. nascentním vodíkem):
Redukcí nitroskupiny se R–NO2 + 6 H· → R–NH2 + 2 H2O
připravují především
aromatické aminy, substitucí
alkylhalogenidů naopak • Reakcí alkylhalogenidu R-X s amoniakem NH3:
alifatické aminy. R–X + NH3 → R–NH2 + HX

• Hoffmanovým odbouráváním amidů (R-CONH2 ) alkalickým chlorna-

nem (MClO) či bromnanem (MBrO):
R–CONH2 + MXO → R–NH2 + MX + CO2

CHEMICKÉ VLASTNOSTI AMINŮ

Volný elektronový pár na atomu dusíku N aminoskupiny předurčuje zásaditý
charakter aminů, neboť atom dusíku je ochoten přijímat proton H+. Alifatické
aminy mají v důsledku záporného indukčního efektu I – aminoskupiny zvýše-
nou elektronovou hustotu na atomu dusíku N, a tak jsou silnějšími bázemi, než
amoniak NH3. Naopak kladný mezomerní efekt M+ aminoskupiny snižuje
elektronovou hustotu na atomu dusíku N aminoskupiny, a tak jsou tyto slouče-
niny slabšími bázemi oproti amoniaku, jak udává tabulka 3.6.

Tab. 3.6 Disociační konstanty pKB methylaminu CH3NH2, amoniaku NH3 a anilinu
Síla zásady klesá s rostoucí C6H5NH2
hodnotou disociační
CH3NH2 3,36 NH3 4,75 C6H5NH 2 9,40
konstanty pKB.
60
Reakcí aminů s kyselinami vznikají amoniové soli. Aminy se při těchto reakcích
chovají jako zásady:
CH3NH2 + HCl → CH3NH3+ Cl-
methylamoniumchlorid

C6H5NH2 + H2SO4 → C6H5NH3+ HSO4-

aniliniumhydrogensulfát

„Do zkumavky se nalije 1 mL anilinu C6H5NH2 a přidají se k němu 3 mL destilované

vody H2O. Následně se do zkumavky přidává po kapkách celkem 1 mL 20% kyseliny
sírové H2SO4.“

V organické syntéze reagují aminy v důsledku přítomnosti volného elektronové-

ho páru na atomu dusíku N aminoskupiny jako nukleofilní činidla.

Anilinová čerň je
ethyl(methyl)amoniumjodid strukturně velmi složitou
sloučeninou a nežádaným
Mnohé aminy se snadno oxidují, z anilinu tak postupně vzniká anilinová čerň.
produktem samovolné oxida-
ce anilinu. Jedná se o nízko-
„Do zkumavky se nalijí 2 mL koncentrované kyseliny sírové H2SO4 a přidá se k ní cca molekulární polymer.
0,5 mL anilinu C6H5NH2. Poté se do zkumavky přilijí přibližně 3 mL 10% dichro-
manu draselného K2Cr2O7.“

Reakcí primárních aromatických aminů s dusitanem alkalického kovu (nejčastěji

dusitanem sodným NaNO2) v prostředí anorganické kyseliny (např. kyseliny
Při reakci vzniká kyselina
chlorovodíkové HCl) při teplotě okolo 0 °C vznikají diazoniové soli:
dusitá HNO 2, kterou nelze
kvůli její nestálosti použít
C6H5–NH2 + NaNO2 + 2 HCl → C6H5–N+≡N Cl - + NaCl + 2 H2O napřímo.
benzendiazoniumchlorid

Tato reakce se nazývá diazotace a je prvním stupněm výroby anilinových barviv.

Vzniklé diazoniové soli jsou velmi nestabilní a reaktivní. Při zvýšení teploty by se
v kyselém prostředí rozložily za vzniku dusíku N2 a fenolu. Redukcí diazoniových
solí vznikají hydraziny. Důležitá je reakce diazoniových solí s aromatickými ami-
ny či fenoly za vzniku azobarviv. Tento typ reakce se nazývá kopulace a vzniklá
azobarviva mají jako svůj strukturní základ azobenzen. Příkladem kopulační re-
akce je výroba acidobazického indikátoru methyloranže: Methyloranž se používá jako
acidobazický
indikátor. V kyselém
prostředí je červená,
v zásaditém oranžová
až žlutá. Azobarvivem je také
methylčerveň.

61
 Barevnost azosloučenin je způsobena částmi molekuly, které se nazývají chromo-
fory. Ty obsahují konjugované násobné vazby, které z viditelného světla absorbu-
jí některou složku a zobrazují se tak sami v doplňkové barvě. Chromoforem azo-
barviv je vazba –N=N–. Kromě toho obsahují aminy také auxochromy umožňu-
jící přenos barevnosti i na jinou látku.

Obdobné vlastnosti, jako ZÁSTUPCI AMINŮ

methylamin CH3NH2, má
Methylamin CH3NH2 je bezbarvý plyn vznikající například rozkladem
dimethylamin (CH3)2NH a
bílkovin. Využívá se pro výrobu metamfetaminu.
trimethylamin (CH3)3N.

Hexan-1,6-diamin H2N(CH2)6NH2 slouží pro výrobu polyami-

dových vláken (silon, nylon 66 aj.). Tato látka je jedovatá a má sil-
ný zápach.

Aminobenzen C6H5NH2 (anilin) je bezbarvá olejovitá vysokovroucí

kapalina. Na vzduchu se snadno oxiduje a tmavne. Anilin se velmi
málo mísí s vodou a je toxický. Používá se pro výrobu barviv a léčiv.
Nachází se v černouhelném dehtu.

Benzen-1,4-diamin C6 H4(NH2)2 je bezbarvá pevná láka, která se

dříve hojně používala jako součást fotografických vývojek. V součas-
Histamin rozšiřuje cévy
nosti nachází využití při výrobě plastů nebo barviv.
a zvyšuje jejich
prostupnost, což se může pro-
jevit tvorbou otoků.
Histamin je pevná krystalická látka rozpustná ve vodě. Jedná se o
Ve větším množství může
způsobit anafylaktický šok. hormon, který je produkovaný některými buňkami, například bí-
lými krvinkami či nervovými buňkami. Funguje také jako přena-
šeč vzruchů v nervové soustavě (histamin je neurotransmitter).
Mezi aminy je možné
zařadit také alkaloidy
kokain či nikotin nebo Metamfetamin je všeobecně znám pod názvem pervitin. Tato
adrenalin. droga byla poprvé připravena v roce 1887 v Japonsku a nacháze-
la uplatnění při léčbě spavosti nebo astmatu. Povzbudivé účinky
metamfetaminu byly využity vojáky během II. světové války.
Dodnes se používá pro léčbu syndromu ADHD.

OTÁZKY A ÚLOHY
1.Pojmenujte následující sloučeniny:
a) b) c)

2, Navrhněte 2 možnosti přípravy 2-pentylaminu a benzylaminu.

3, Vyhledejte hodnoty disociační konstanty pKB ethylaminu CH3CH2NH2
a benzylaminu C6H5CH2NH2 a porovnejte je s hodnotami z tab. 3.6. Vysvětlete.
4, Jak byste připravil ethylamoniumhydrogensulfát?
5, Vyhledejte strukturní vzorec anilinové žluti a navrhněte postup její přípravy.
62
3.3 KYSLÍKATÉ DERIVÁTY

V řadě organických sloučenin je přítomen atom kyslíku O. Tento chemický pr-

vek se nachází v 16. skupině (též VI. A skupině) periodické soustavy prvků, a tak
obsahuje ve své valenční vrstvě 6 valenčních elektronů. Elektronová konfigurace
atomu kyslíku je tedy: [He] 2s2 2p4.

Obr. 3.2: Elektronová konfigurace valenční vrstvy atomu kyslíku

Dva nespárované valenční elektrony v orbitalu 2p atomu kyslíku O zapříčiňují,

že je tento atom dvojvazný.

Organickými deriváty vody H2O (H-O-H) jsou hydroxysloučeniny (alkoholy a

fenoly) a ethery. Hydroxysloučeniny obsahují charakteristickou hydroxylovou Hydroxylová skupina se nazý-
skupinu –OH. V případě alkoholů je uhlovodíkovým zbytkem alifatický řetězec vá zjednodušeně jako hydro-
(obecně R–OH), zatímco u fenolů je ním aromatický cyklus (obecně Ar–OH). xyskupina.
Molekuly etherů obsahují etherovou skupinu –O–. Na atom kyslíku jsou tedy
navázány dva uhlovodíkové zbytky (R–O–R‘).

Dalšími kyslíkatými deriváty jsou karbonylové sloučeniny (aldehydy a ketony) a

karboxylové kyseliny. Karbonylové sloučeniny obsahují charakteristickou kar- Pro karbonylovou a
bonylovou skupinu (>C=O). V případě aldehydů je na atom uhlíku karbonylo- karboxylovou skupinu se po-
vé skupiny navázán atom vodíku (–CHO), zatímco ketony obsahují karbonylo- užívají zjednodušené názvy
vou skupinu uprostřed uhlovodíkového řetězce (R–CO–R‘). Karboxylová skupi- karbonyl a karboxyl.
na (-COOH) vzniká spojením karbonylové a hydroxylové skupiny.

3.3.1 Hydroxysloučeniny

Hydroxyskupina –OH je tvořena jedním atomem kyslíku O, který je přímo

navázán na uhlovodíkový řetězec organické sloučeniny, a atomem vodíku H. Ten
je poután jednoduchou polární vazbou přímo s atomem kyslíku. Polarita vazby
O–H způsobuje vznik parciálních nábojů na atomech kyslíku O (záporného) a
vodíku H (kladného). Proto je atom vodíku OH skupiny slabě kyselý. Kyseliny jsou podle Arrheni-
ovy i Brönstedovy teorie látky
schopné odštěpovat proton
H +. Síla kyseliny roste se zvy-
šující se snadností odštěpení
Vyšší hodnota elektronegativity atomu kyslíku O (χ = 3,44) oproti hodnotě elek- protonu.
tronegativity v případě atomu uhlíku C (χ = 2,55) uhlovodíkového řetězce vy-
světluje záporný indukční efekt I - OH skupiny. Volné elektronové páry na ato-
mu kyslíku O hydroxyskupiny naopak způsobují kladný mezomerní efekt M+.
V jeho důsledku jsou fenoly silnějšími kyselinami, než alkoholy.

63
 NÁSVOSLOVÍ A KLASIFIKACE ALKOHOLŮ
Názvy alkoholů se vytváří spojením názvu základního uhlovodíku a přípony –ol,
tj. uhlovodíkol (např. methanol, butanol), nebo názvu uhlovodíkového zbytku
s příponou –alkohol, tj. alkylalkohol (např. methylalkohol, butylalkohol).

Pro methanol se využívá CH3OH CH3CH2OH CH3CH2CH2OH

triviální název dřevný líh. methanol ethanol propan-1-ol
Pouhé označení líh se použí- methylalkohol ethylalkohol propylalkohol
vá pro ethanol.

propan-2-ol 2-methylpropan-2-ol ethen-1ol

isopropylalkohol terc-butylalkohol vinylalkohol

ethan-1,2-diol propan-1,2,3-triol benzylalkohol

(ethylenglykol) (glycerol, dříve glycerín)

Při číslování řetězce má hydroxyskupina přednost před uhlovodíkovými zbytky,

násobnými vazbami, atomy halogenů, nitroskupinou i aminoskupinou.

4-brompentan-2-ol (E)-pent-3-en-2-ol (Z)-4-aminopent-2-en-2-ol

Podle počtu uhlovodíkových zbytků navázaných na atom uhlíku C, který nese

hydroxyskupinu –OH, se alkoholy rozdělují na primární (0-1), sekundární (2) a
terciární (3).

Primární alkohol

Pro rozlišení primárních,

sekundárních a terciárních
alkoholů lze použít Lucasův Sekundární alkohol
test. Primární alkoholy
s Lucasovým činidlem
(roztok ZnCl2 v HCl)
nereagují, sekundární až po
Terciární alkohol
chvílí, zatímco terciární
okamžitě.

Z hlediska počtu obsažených hydroxyskupin se alkoholy rozdělují dále na jedno-

sytné (1 hydroxyskupina, např. ethanol) a vícesytné (aspoň 2 hydroxyskupiny),
konkrétně pak dvojsytné (např. ethylenglykol), trojsytné (např. glycerol) apod.
64
NÁZVOSLOVÍ A KLASIFIKACE FENOLŮ
Pro fenoly se většinou používají triviální či semitriviální názvy. Systematické ná-
zvosloví se řídí stejnými pravidly, jako u alkoholů.
Pro 3-methylfenol se
používá název m-kresol
a pro 4-methylfenol název p-
kresol. Obecně se
fenol naft-2-ol 2-methylfenol mohou kresoly nazývat jako
(β-naftol) (o-kresol) hydroxytolueny.

benzen-1,2-diol benzen-1,3-diol benzen-1,4-diol

1,2-benzendiol 1,3-benzendiol 1,4-benzendiol
o-benzendiol m-benzendiol p-benzendiol
(pyrokatechol) (resorcinol) (hydrochinon)

Fenoly je možné klasifikovat podle počtu obsažených hydroxyskupin na jedno-

Floroglucinol je
sytné (1 hydroxyskupina, např. fenol) a vícesytné (alespoň 2 hydroxyskupiny,
příkladem trojsytného fenolu.
např. pyrokatechol).

FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI HYDROXYSLOUČENIN Vodíkové vazby mezi

molekulami alkoholů.
Prvních dvanáct členů homologické řady alkoholů jsou kapaliny, ty další jsou
pevné látky. Methanol, ethanol a propanol se neomezeně mísí s vodou. To je
způsobeno polaritou vazby –OH a existencí vodíkových můstků jak mezi sa-
motnými molekulami alkoholů, tak mezi molekulami alkoholů a molekulami
vody. S rostoucí délkou uhlovodíkového řetězce začíná v molekule převažovat její
nepolární část a vodíkové vazby jsou řídčeji zastoupeny. To vede k omezení roz-
pustnosti dalších alkoholů ve vodě a posílení jejich rozpustnosti v nepolárních
rozpouštědlech (cyklohexanu, chloroformu apod.).

Fenol je omezeně rozpustný ve vodě (při teplotě 25 °C se rozpustí 8,3 g fenolu

ve 100 mL vody) a současně je voda omezeně rozpustná ve fenolu (při uvedené
teplotě je ve 100 g roztoku obsaženo 28 g vody). Při teplotě 68,8 °C (tzv. kritic-
ká rozpouštěcí teplota tk) se fenol a voda mísí v každém poměru.

Pro získání čistých složek

Ethanol a propanol vytváří s vodou tzv. azeotropní (azeotropickou) směs. To tvořící azeotropní směs
znamená, že teplota varu čistých alkoholů je vyšší, než je směsi daného alkoholu a (azeotrop) je třeba použít jiné
vody. Proto není možné pomocí prosté destilace získat čistý bezvodý ethanol. metody, než prostou destilaci.
Zatímco teplota varu bezvodého ethanolu CH3CH2OH je 78,32 °C, jeho Za tímto účelem se například
95,57% vodný roztok vře již při 78,15 °C. mění tlak destilace či do des-
tilované směsi přidá další
Všechny alkoholy jsou bezbarvé sloučeniny, které mají nižší hustotu než voda. složka, která je schopna na
Mnohé alkoholy mají narkotické účinky a jsou jedovaté. sebe vázat vodu.

65
 PŘÍPRAVA ALKOHOLŮ A FENOLŮ
Kvašení je základním V přírodě vznikají alkoholy samovolně při kvašení (fermentaci) cukrených šťáv.
chemickým dějem výroby Jejich hlavní složkou je glukosa C6H12O6, která poskytuje ethanol C2H5OH a
alkoholických nápojů. oxid uhličitý CO2:

C6H12O6 → 2 C2H5OH + 2 CO2

Jiné možnosti přípravy alkoholů jsou například:

• Adice vody na alken (katalyzováno pomocí H2SO 4 či ZnCl2):
R–CH=CH–R‘ + H2O → R–CH2–CH(OH)–R‘

• Oxidace alkenu (pomocí oxidu osmičelého OsO4):

R–CH=CH–R‘ + H2O + O· → R–CH(OH)–CH(OH)–R‘

• Reakce halogenderivátu s hydroxidem alkalického kovu:

R–X + NaOH → R–OH + NaX

• Hydrolýza esterů (produktů esterifikace: reakce karboxylové kyseliny a

alkoholu; estery se přirozeně vyskytují například v tucích či ovoci):
R–COO–R‘ + H2O → R–COOH + R‘–OH

• Redukce karbonylových sloučenin (např. nascentním vodíkem):

R–CHO + 2 H· → R–CH2OH

Fenoly lze získat frakční destilací dehtů. Fenol se vyrábí oxidací kumenu, labora-
Fenol C6H5OH vzniká také torně ho lze připravit tavením hydroxidů se solemi arylsulfonové kyseliny:
třeba při hydrolýze benzen-
diazoniové soli.
C6H5–SO3Na + NaOH → C6H5–OH + Na2SO3

CHEMICKÉ VLASTNOSTI HYDROXYSLOUČENIN

Reaktivita alkoholů a fenolů je ovlivněna kyselostí atomu vodíku hydroxylové
skupiny. V důsledku kladného mezomerního efektu fenolů jsou fenoly silnějšími
Pro alkoholáty se používá kyselinami než alkoholy. Z toho důvodu běžně alkoholy nereagují s roztokem
také označení alkoxidy a pro hydroxidu sodného (rovnováha těchto reakcí je posunuta ve prospěch výchozích
fenoláty název látek), zatímco fenoly ano. Soli hydroxysloučenin se nazývají alkoholáty, resp.
fenoxidy.
fenoláty. Zatímco fenolát sodný je možné připravit jak reakcí fenolu s kovovým
sodíkem Na, tak s hydroxidem sodným NaOH, pro přípravu ethanolátu sodného
CH3CH2O– Na+ lze použít jen reakci ethanolu CH3CH2OH se sodíkem:

2 CH3CH2OH + 2 Na → 2 CH3CH2O– Na+ + H2

66
 Do zkumavky se nasype přibližně 1 g fenolu a přilije se k němu cca 5 mL desti-
lované vody. Po kapkách se začne přidávat do zkumavky 3M roztok hydroxidu
sodného NaOH. Jakmile se roztok vyčeří, přidá se k němu pár kapek koncentrované
kyseliny chlorovodíkové HCl.

Do čtvrtiny objemu zkumavky se nalije ethanol a vhodí se do ní kousek očiště-

ného sodíku Na. Ústí zkumavky se lehce zazátkuje, zapálí se špejle a poté se
vloží do zkumavky. Následně se do ní přidají 3 kapky fenolftaleinu.
Alkoxoniové soli jsou
stabilní jen v roztoku.
Při reakcích se silnými kyselinami se alkoholy chovají jako zásady. Sloučeniny, Reakcí ethanolu s kyselinou
které reagují s kyselinami i zásadami, se označují jako amfoterní. Produkty reak- chlorovodíkovou vzniká
ce alkoholů a silných kyselin jsou alkoxoniové soli. ethyloxoniumchlorid.

Oxidace alkoholů může přes

Oxidací primárních a sekundárních alkoholů vznikají karbonylové sloučeniny. karbonylové sloučeniny pro-
Terciární alkoholy působení běžných oxidačních činidel odolávají, jejich oxidace bíhat až na karboxylové
probíhá až za extrémních podmínek. Primární alkoholy se oxidují na aldehydy: kyseliny.

R–CH2–OH + O· → R–CHO + H2O

„Do čtvrtiny objemu zkumavky se nalije ethanol a přidají se k němu 3 kapky

Schiffova činidla. Zapálí se plynový kahan a v jeho plameni se vyžíhá měděná
spirála. Jakmile se pokryje černou vrstvou oxidu měďnatého CuO, vloží se do zku-
mavky s ethanolem, nad jeho hladinu. Pokud se ve zkumavce neprojeví barevná změ-
Rozžhavená měď
na, provede se tento postup ještě jednou.“
nad hladinou ethanolu
ve zkumavce.
„Do čtvrtiny objemu zkumavky se nalije ethanol a přidají se k němu cca
3 mL 10% kyseliny sírové H2SO4 a 3 kapky 1% manganistanu draselného
KMnO4. Pokud ve zkumavce nedojde k odbarvení manganistanu, její obsah se zahře-
je.“

Sekundární alkoholy se oxidují na ketony:

Reakce manganistanu
2 R–CH(OH) –R‘ + O2 → 2 R–CO–R‘ + 2 H2O draselného KMnO4
s ethanolem C2H5OH
Elektronegativita atomu kyslíku O předurčuje průběh nukleofilních substitucí v prostředí kyseliny sírové
alkoholů. Tímto mechanismem je možné například získat působením halogeno- H2SO4.
vodíkových kyselin HX na molekulu alkoholu R-OH halogenderivát RX. Vedlej-
ším produktem reakce je voda H2O:

R-OH + HX → R-X + H2O

67
 Působením dehydratačních činidel (například koncentrované kyseliny sírové
H2SO4) lze z molekul alkoholů eliminovat vodu, přičemž vzniká alken:

H–CH2CH2OH → CH2 =CH2 + H2O

Popsaná reakce je závislá na teplotě. Při teplotě do 100 °C vzniká ethylester kyse-
liny sírové CH3CH2OSO3H, při teplotě do 140 °C diethylether (CH3CH2)2O a
až při vyšších teplotách ethylen CH2=CH2.

Reakcí alkoholů s karboxylovými kyselinami (R–COOH) vznikají estery a voda:

R–COOH + R‘–OH → R–COO–R‘ + H2O

Fenoly charakteristickým způsobem reagují se železitými solemi za vzniku různě

barevných komplexů. Fenol poskytuje fialový, pyrokatechol černý, resorcinol
fialový a hydrochinon zelený komplex, který následně změní barvu do hněda.

Ve zkumavkách se připraví roztoky fenolu, pyrokatecholu, resorcinolu a hyd-

rochinonu. Do každé z nich se následně přidá pár kapek 5% roztoku chloridu
železitého FeCl3.

Fialově zbarvené komplex ZÁSTUPCI HYDROXYSLOUČENIN

vzniklý reakcí fenolu V přírodě se lze setkat s hydroxysloučeninami volnými i vázánými v různých slo-
se železitou solí.
žitějších sloučeninách. Čistý ethanol vzniká kvašením cukerných šťáv. Hydroxy-
skupina se vyskytuje ve voscích, tucích či vonných esterech v ovoci. Fenoly jsou
pak obsaženy v dehtech (zbytku zpracování ropy), tělech živočichů a rostlin.

Methanol CH3OH (dřevný líh) je bezbarvá hořlavá kapalina příjemné

Na podzim 2012 byl na čes- vůně. Patří mezi silně toxické látky, jeho požití i v malém množství mů-
kém a polském trhu že vyvolat oslepnutí až smrt. Nebezpečí methanolu spočívá i ve skuteč-
dostupný pančovaný nosti, že má schopnost prostupovat kůží. Vzniká při nedokonalé výrobě lihovin,
alkohol obsahující jedovatý jeho záměna s ethanolem si již vyžádala mnoho lidských životů. Vyrábí se z vod-
methanol. Tato akce se ozna- ního plynu (směs CO a H2), který se získává ze zemního plynu. Methanol se po-
čuje jako methanolová aféra užívá jako rozpouštědlo či při výrobě formaldehydu, který vzniká jeho oxidací.
a vyžádala si přes 50 obětí
na životech. Několik dní byla
v České republice vyhlášena Ethanol CH3CH2OH je obdobně jako methanol bezbarvá hořlavá ka-
prohibice. Alkohol obsahují- palina příjemné vůně. Lidský organismus ho přijímá prostřednictvím
cí zvýšený podíl methanolu je alkoholických nápojů, na kterých se mu může vytvořit závislost
obtížně rozeznatelný od nezá-
(alkoholismus). Kvůli tomu se ethanol řadí mezi návykové látky. Člověk po jeho
vadného alkoholu.
požití získává pocit opilosti a má oslabeny téměř veškeré své schopnosti, a tak by
neměl řídit žádný dopravní prostředek či vykonávat jinou zodpovědnou činnost.
V lidském organismu se ethanol odbourává v játrech. Pro technické účely se etha-
nol obohacuje některými jedovatými látkami, nejčastěji benzínem, aby se zame-
zovalo jeho požívání. Toto znehodnocování lihu se nazývá denaturace. Ethanol
68
se kromě výroby alkoholických nápojů využívá pro výrobu mnoha organických
sloučenin, jako třeba ethylenu či kyseliny octové (ethanové), dezinfekčních pro-
středků, kosmetiky, léků, jako rozpouštědlo anebo v potravinářství. Lihové rozto-
ky látek se nazývají tinktury. Velmi významná je například jodová tinktura (jod
rozpuštěný v lihu), která se využívá pro dezinfekční účinky.

Ethan-1,2-diol C2H4(OH) 2 (ethylenglykol) je bezbarvá olejovitá kapa-

lina sladké chuti. Patří mezi jedovaté látky, poškozuje ledviny a játra.
Využívá se při výrobě plastů, jako rozpouštědlo anebo součást nemrz-
noucích směsí do chladičů motorů. Průmyslově se ethylenglykol vyrábí částečnou Nemrznoucí směs Fridex
oxidací ethylenu na ethylenoxid a jeho následnou hydrolýzou. obsahující ethylenglykol.

Propan-1,2,3-triol C3H5(OH) 3 (glycerol) je bezbarvá olejovitá kapa-

lina nasládlé chuti. Je součástí přírodních tuků a olejů, ze kterých se
získává při jejich hydrolýze. Nachází uplatnění při výrobě kosmetiky,
barviv, plastů a glyceroltrinitrátu (nitroglycerínu). Ten vzniká půso-
bením nitrační směsi (HNO3, H2SO4) na glycerol. Je to bezbarvá olejovitá kapa-
lina. Tato sloučenina je známou výbušninou, kterou lze iniciovat zahřáním či
nárazem. Za jeho stabilizaci se zasloužil švédský chemik Alfred Nobel, který tak
získal finanční prostředky na založení fondu, z něhož jsou každoročně udělovány
ceny za přínos světové vědě, míru či literatuře. Nitroglycerin se využívá také Alfrd Bernhard Filip Nobel
v lékařství pro zvýšení prokrvování srdce. (1833-1896),
švédský chemik

Fenol C6H5OH je bezbarvá hygroskopická krystalická látka. Působe-

ním vzduchu se zbarvuje červenohnědě a má charakteristický zápach,
leptavé a antiseptické účinky. Vyrábí se z černouhelného dehtu či oxi-
dací kumenu. S formaldehydem vytváří polymerní látky, fenolformaldehydové
pryskyřice (též fenoplasty či bakelity), které jsou nejstaršími uměle připravenými
makromolekulárními látkami. Fenol se využívá při dezinfekci předmětů, výrobě
cyklohexanolu, barviv, léčiv a plastických hmot.

Podle vzájemné polohy dvou hydroxylových skupin na benzenovém jádře se roz-

lišují 3 benzendioly - pyrokatechol, resorcinol a hydrochinon. Pyrokatechol se
dříve využíval jako součást fotografických vývojek. Jedná se o karcinogenní látku.
Resorcinol má antiseptické účinky, a tak se využívá v kožním lékařství. Je důleži-
tou surovinou pro výrobu mnoha barviv (např. fluoresceinu) či syntetických
makromolekulárních látek. Hydrochinon se snadno oxiduje za vzniku
benzo-1,4-chinonu, a tak má dobré redukční vlastnosti. Dříve se společně s pyro- Řeka Chicago River
katecholem využíval při výrobě fotografických vývojek. obarvená fluoresceinem
v Den svatého Patrika.

OTÁZKY A ÚLOHY
1 Pojmenujte následující sloučeniny:
a) b) c)

2. Porovnejte kyselost methanolu, benzylalkoholu a fenolu.

3. Určete produkty reakce propanolu s: a) kyselinou sírovou b) draslíkem
69
 3.3.2 Ethery

Etherová skupina -O- je tvořena atomem kyslíku O, ke kterému jsou navázány

2 uhlovodíkové zbytky. Atom kyslíku etherové skupiny obsahuje 2 volné elektro-
nové páry. Vazba mezi atomem uhlíku C (χ = 2,55) uhlovodíkového zbytku a
atomem kyslíku O (χ = 3,44) etherové skupiny je polární (∆χ = 0,89).

NÁZVOSLOVÍ A KLASIFIKACE ETHERŮ

Názvy etherů se vytváří spojením názvů navázaných uhlovodíkových zbytků
v abecedním pořadí s koncovkou –ether. Jsou-li oba navázané uhlovodíkové
zbytky stejné, postačuje ho zapsat pouze jednou s uvedením číslovkové předpony
di-.

Příkladem jednoduchého ethyl(methyl)ether difenylether benzyl(isopropyl)ether

etheru je difenylether. Ethyl
(methyl)ether a
benzyl(isopropyl)ether jsou
smíšenými ethery. Ethery se rozdělují na jednoduché (obsahují navázané 2 stejné uhlovodíkové
zbytky) a smíšené (navázané uhlovodíkové zbytky jsou různé).

FYZIKÁLNÍ A CHEMICKÉ VLASTNOSTI ETHERŮ

Mezi molekulami etherů se nemohou vytvářet vodíkové můstky, a tak jsou jejich
teploty tání a varu nižší než u jim počtem atomů uhlíku odpovídajících alkoholů.
V důsledku neexistence vodíkových vazeb jsou ethery nerozpustné ve vodě. Sa-
my se však používají jako rozpouštědla. Obvykle se jedná o hořlavé sloučeniny,
které se vzduchem tvoří výbušnou směs.

Reakcí etherů se silnými anorganickými kyselinami vznikají oxoniové soli, jako

tomu je v případě alkoholů. Ethery jsou slabšími bázemi než alkoholy.

ZÁSTUPCI ETHERŮ
Diethylether C4H10O je těkavá kapalina, která vře při teplotě 34,6 °C
a se vzduchem vytváří výbušnou směs. Má narkotické účinky. V lékař-
První použití diethyletheru
ství se dříve využíval jako anestetikum. Vyrábí se dehydratací ethanolu
jako anestetika americkým
zubním lékařem kyselinou sírovou při teplotě nižší než 140 °C. Využívá se jako rozpouštědlo.
Williamem Mortonem.

Ethylenoxid C2H4O (oxiran) je velmi reaktivní plyn využívající se při

výrobě ethylenglykolu či polyamidů, významných plastů.

OTÁZKY A ÚLOHY
1. Vyhledejte a porovnejte teploty tání a varu ethanu, ethanolu a dimethyletheru.
70
3.3.3 Karbonylové sloučeniny
Atom kyslíku O je
dvojvazný, neboť obsahuje ve
V molekulách karbonylových sloučenin se nachází charakteristická (funkční) kar- svém orbitalu 2p
bonylová skupina >C=O (oxoskupina). Ta je tvořena atomem kyslíku O, který 2 nespárované elektrony.
je pomocí dvojné vazby připoután k atomu uhlíku C uhlovodíkového řetězce.
Vzhledem k rozdílu elektronegativit atomu kyslíku O (χ = 3,44) a atomu uhlíku
C (χ = 2,55), ∆χ = 0,89, se jedná o polární kovalentní vazbu. Jelikož má atom Polární vazba se vytváří mezi
kyslíku O vyšší hodnotu elektronegativity, než atom uhlíku C uhlovodíkového atomy, jejichž rozdíl hodnot
řetězce, vykazuje oxoskupina záporný indukční efekt I-. Oxoskupina vykazuje elektronegativit leží v interva-
záporný mezomerní efekt M-. lu 0,4 - 1,7.

Podle umístění oxoskupiny v rámci základního uhlovodíkového řetězce se karbo-

nylové sloučeniny rozdělují na aldehydy a ketony. V případě aldehydů se oxo-
skupina nachází na konci uhlovodíkového řetězce, a tak atom uhlíku C karbony-
lové skupiny je vázán s 1 atomem vodíku H. Ketony mají navázaný atom kyslíku
O oxoskupiny na atomu uhlíku C mimo konec uhlovodíkového řetězce. Atom
uhlíku C oxoskupiny tak sousedí se dvěma dalšími atomy uhlíku.
Příkladem ketonů jsou také
sloučeniny, u kterých je atom
kyslíku O vázán přímo na
uhlovodíkový cyklus.
ALDEHYD KETON

NÁZVOSLOVÍ KARBONYLOVÝCH SLOUČENIN

Názvy aldehydů se tvoří spojením názvu základního uhlovodíku a koncovky –al
(je-li atom uhlíku C nesoucí atom kyslíku O oxoskupiny započítán do řetězce
základního uhlovodíku), nebo koncovky –karbaldehyd (není-li atom uhlíku C
nesoucí atom kyslíku O oxoskupiny započítán do hlavního řetězce). Druhý způ- Aldehydická skupina se
sob pojmenování se používá v případě navázání aldehydické skupiny –CHO na zkráceně zapisuje –CHO.
cyklický řetězec.

methanal ethanal cyklopentankarbaldehyd benzenkarbaldehyd

(formaldehyd) (acetaldehyd) benzaldehyd
Ketoskupina se zkráceně
Názvy ketonů se vytváří spojením názvu základního uhlovodíku a koncovky –on, zapisuje –CO–.
případně názvů navázaných uhlovodíkových zbytků a koncovky -keton.

Methylethylketon je sloučeni-
nou, u které není dodržena
pravidlo abecedního uspořá-
propanon butanon cyklohexanon fenylmethylketon dání názvů uhlovodíkových
dimethylketon methylethylketon (acetofenon) zbytků.
(aceton) (MEK)
71
 Při číslování uhlovodíkového řetězce má oxoskupina přednost před násobnými
vazbami, hydroxyskupinou, aminoskupinou, halogeny i nitroskupinou.

4-aminopentan-2-on 3-chlorpenta-2,4-dion 2-brom-4-hydroxypentan-1-al

cyklopenta-2,4-dien-1-on 2-hydroxycyklohexankarbaldehyd 2,3-dinitrocyklopropan-1-on

Zvláštním případem ketonů jsou chinony. Ty jsou z chemického hlediska

cyklickými diketony. Jejich nejvýznamnějším zástupcem je 1,4-benzochinon.

Struktura FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI ALDEHYDŮ A KETONŮ

1,4-benzochinonu
Methanal (formaldehyd) je jedinou karbonylovou sloučeninou, která se běžně
vyskytuje v plynném skupenství. Ostatní karbonylové sloučeniny jsou kapaliny,
nebo tuhé látky. Teploty tání a varu aldehydů a ketonů jsou nižší než v případě
jim počtem atomů uhlíku odpovídajících hydroxysloučenin, neboť mezi jejich
molekulami se nevytváří vodíková vazba. Karbonylové sloučeniny s nižším
počtem atomů uhlíku jsou dobře rozpustné ve vodě, ty s vyšším počtem se ve
vodě nerozpouští. Charakteristickou vlastností aldehydů a ketonů je jejich aroma
(u nižších karbonylových sloučenin štiplavý zápach, u vyšších příjemná vůně).

Tab. 3.7 Teploty tání a varu vybraných alkanů, alkoholů a oxosloučenin

Bod tání Bod varu Bod tání Bod varu
Název sloučeniny Název sloučeniny
[°C] [°C] [°C] [°C]

Methan CH 4 –183 –162 Propan CH3CH2CH3 –188 –45

Methanol CH3OH –98 65 2-propanol CH3CHOHCH 3 –89 82

Methanal HCHO –117 –19 Propanon CH3COCH 3 –95 57

PŘÍPRAVA KARBONYLOVÝCH SLOUČENIN

Karbonylové sloučeniny je možné připravit například:
• Adicí vody na alkyny (nukleofilní adice):

Vznikající enol je nestabilní, a tak se přesmykuje na aldehyd či keton.

72
 • Oxidací primárních alkoholů:

2 R–CH2–OH + O2 → 2 R–CHO + 2 H2O

Oxidaci lze provádět
použitím různých oxidačních
Ketony je možné připravit například: činidel, například manga-
• Oxidací sekundárních alkoholů: nistanu draselného.

2 R–CH(OH) –R‘ + O2 → 2 R–CO–R‘ + 2 H2O

• Tepelným rozkladem vápenatých solí karboxylových kyselin: Stejným způsobem, jako

vápenaté soli, reagují také soli
(R–COO) 2Ca → R–CO–R + CaCO3 barnaté.

• Chinony vznikají oxidací dvojsytných fenolů:

CHEMICKÉ VLASTNOSTI KARBONYLOVÝCH SLOUČENIN

Reaktivita karbonylových sloučenin je ovlivněna především polaritou vazby
C=O. Parciální kladný náboj atomu uhlíku oxoskupiny předurčuje průběh reakcí
těchto sloučenin mechanismem nukleofilní adice A N. Příkladem těchto reakcí je
vznik poloacetalů/ acetalů a aldolová kondenzace (aldolizace).

Reakcí alifatických aldehydů s alkoholy vznikají v kyselém prostředí (v závislosti

na molárním poměru výchozích látek) poloacetaly či acetaly:

H+
Uvedené reakce jsou zvratné.
Hydrolýza poloacetalů
i acetalů poskytuje směs pů-
H+ vodního aldehydu a alkoholu.

Adice na karbonylovou skupinu se může použít pro důkaz karbonylových slouče-

nin. Roztok růžového barviva fuchsinu odbarveného pomocí oxidu siřičitého se
nazývá Schiffovo činidlo. Molekula oxidu siřičitého se z tohoto činidla naváže
na oxoskupinu, čímž se roztok zabarví růžově v důsledku přítomnosti fuchsinu.

Pozitivní výsledek důkazu

„Do 4 zkumavek se nalije po 5 mL vzorku vody, ethanolu, acetaldehydu a ace- karbonylové skupiny Schiffo-
tonu. Ke každému vzorku se následně přidá po 1 mL Schiffova činidla.“ vým činidlem.
73
 Aldehydy a ketony, které obsahují na atomu uhlíku nacházejícího se vedle atomu
uhlíku oxoskupiny vodíkové atomy (tzv. α-vodíky), podstupují v přítomnosti
zásady (OH-) aldolovou kondenzaci (aldolizaci). Jejím produktem je molekula,
která obsahuje současně funkční skupinu aldehydu a alkoholu (aldol):

Dalšími významnými reakcemi karbonylových sloučenin jsou jejich oxidace a

redukce. Oxidací aldehydů vznikají karboxylové kyseliny:

2 R–CHO + O2 → 2 R-COOH

Ketony se téměř neoxidují. Oxidační reakce aldehydů je možné využít pro jejich
důkaz. Jejich reakcí s Fehlingovým činidlem (vzniká smísením roztoků síranu
měďnatého a vínanu sodno-draselného s hydroxidem sodným) dochází k redukci
oranžového oxidu měďného Cu2O. Při reakci s Tollensovým činidlem
(amoniakálním roztokem dusičnanu stříbrného) dochází k vyredukování stříbra.

Oranžový oxid měďný vznik-

lý redukcí Fehlingova činidla. Do 4 zkumavek se nalije po 5 mL vzorku vody, ethanolu, acetaldehydu a aceto-
nu. Následně se do všech zkumavek přidají 2 mL Fehlingova činidla a obsahy
zkumavek se zahřejí ve vodní lázni.

Do 4 zkumavek se nalije po 5 mL vzorku vody, ethanolu, acetaldehydu a aceto-

nu. Následně se do všech zkumavek přidají 2 mL Tollensova činidla a obsahy
zkumavek se zahřejí ve vodní lázni.

Stříbro vzniklé redukcí

Methylketony reagují v alkalickém prostředí (OH-) s halogenem (obvykle jodem
Tollensova činidla.
I2) za vzniku haloformu (jodoformu CHI3). Tato reakce se nazývá jako halofor-
mová (jodoformová). Jelikož v uvedeném prostředí dochází také k oxidaci alko-
holů, je možné tuto reakci použít pro rozlišení například propanolu a isopropy-
lalkoholu, jejichž oxidační produkty jsou propionaldehyd a aceton.

Do 4 zkumavek se nalije po 2 mL vody, ethanolu, isopropylalkoholu, acetalde-

hydu a acetonu. Následně se do všech zkumavek přidá po 3 mL
10% hydroxidu sodného a 1 mL jodového roztoku (roztok 1 g jodidu draselného a
Pozitivní výsledek 0,5 g jodu v 5 mL vody). Obsahy zkumavek je možné zahřát ve vodní lázni a pří-
jodoformové reakce. padně vzniklé tmavé zabarvení lze odstranit přidáním hydroxidu.
74
Redukcí aldehydů vznikají primární alkoholy. Ketony se redukují za vzniku
sekundárních alkoholů.

ZÁSTUPCI KARBONYLOVÝCH SLOUČENIN

Methanal HCHO (formaldehyd) je za běžných podmínek ostře pách-
noucí bezbarvý plyn. Dráždí dýchací cesty, leptá pokožku a patří mezi
rakovinotvorné látky. Ve formě 40% vodného roztoku, zvaného jako
formalín, se využívá pro konzervaci biologických preparátů (sráží bílko-
viny). Formaldehyd patří mezi důležité látky pro syntézu. Je jedním z toxických
metabolitů methanolu.
Mozek naložený
ve formaldehydu.
Ethanal CH3CHO (acetaldehyd) je bezbarvá hořlavá kapalina. Použí-
vá se pro přípravu paraldehydu (reakce s kyselinou sírovou), který se
dříve využíval pro anestezii, nebo tuhého lihu (působením kyseliny
chlorovodíkové na etherický roztok terameru acetaldehydu). V přírodě se vysky-
tuje například ve zralém ovoci či kávě. Vzniká metabolickým zpracováním etha-
nolu v lidském organismu.

Benzenkarbaldehyd C6H5CHO (benzaldehyd) je kapalina hořko-

mandlové vůně, která je součástí semen mandloně, pecek broskví,
meruněk, třešní a švestek. Nachází se tedy v destilátech těchto suro-
vin. Benzaldehyd slouží k výrobě barviv, parfémů a léčiv. Jeho oxi-
dací vzniká kyselina benzoová.

Propanon (CH3) 2CO (aceton) je těkavá hořlavá kapalina, která se

využívá jako rozpouštědlo. Chlorací i bromací acetonu vznikají slzo-
tvorné látky. Reakcí acetonu s peroxidem vodíku vznikají nestabilní
peroxidy acetonu, které se zneužívají jako výbušniny neodhalitelné detektory.
Obchodní balení
rozpouštědla aceton.
Cyklohexanon C6H11CHO je kapalina nacházející uplatnění při vý-
robě syntetických vláken (nylonu).

OTÁZKY A ÚLOHY
1. Pojmenujte následující karbonyloé sloučeniny:
a) b) c)

2. Rozhodněte a zdůvodněte, zda jsou reaktivnější aldehydy nebo ketony.

3. Označte sloučeninu, která má z nabízených nejvyšší bod varu:
a) formaldehyd - acetaldehyd - propionaldehyd
b) ethan - ethanol - acetaldehyd
4. Určete produkty:
a) reakce benzaldehydu s methanolem b) oxidace acetaldehydu

75
 3.3.4 Karboxylové kyseliny a jejich deriváty

V molekulách karboxylových kyselin je přítomna karboxylová skupina

–COOH, která je současně tvořena z funkční skupiny karbonylové (>C=O) a
hydroxylové (–OH). Vazby mezi atomem uhlíku a atomy kyslíku jsou polární
stejně jako vazba mezi atomem kyslíku a vodíku. Atom vodíku karboxylové sku-
piny je kyselý. Při disociaci molekuly karboxylové kyseliny vzniká její anion, ve
kterém se mezi atomem uhlíku a atomy kyslíku vyskytuje delokalizovaná vazba:
Anion karboxylové kyseliny
vytváří rezonanční struktury
obdobně, jako benzen
či nitroskupina.
Mezi jednotlivými molekulami karboxylové kyseliny se často vytváří vodíkové
můstky, a tak se kapalné karboxylové kyseliny vyskytují ve formě svého dimeru:

NÁZVOSLOVÍ A KLASIFIKACE KARBOXYLOVÝCH KYSELIN

Názvy karboxylových kyselin se vytváří spojením názvu základního uhlovodíku
s koncovkou –ová kyselina. Pro karboxylové kyseliny se obvykle používají také
triviální názvy. Podle počtu přítomných karboxylových skupin se karboxylové
kyseliny dělí na monokarboxylové, dikarboxylové apod. Z hlediska charakteru
uhlovodíkového řetězce se dělí na alifatické (nasycené, nenasycené) a aromatické.

Monokarboxylové nasycené alifatické karboxylové kyseliny

H–COOH CH3COOH CH3CH2COOH CH3(CH2)2COOH

methanová kyselina ethanová kyselina propanová kyselina butanová kyselina

(mravenčí kyselina) (octová kyselina) (propionová kyselina) (máselná kyselina)

CH3(CH2)3COOH CH3(CH2)4COOH CH3(CH2)14COOH CH3(CH2)16COOH

pentanová kyselina hexanová kyselina hexadekanová kyselina oktadekanová kyselina

(valerová kyselina) (kapronová kyselina) (palmitová kyselina) (stearová kyselina)

Monokarboxylové nenasycené alifatické karboxylové kyseliny

Kyseliny palmitová, stearová,
olejová, linolová a linolenová CH2=CH-COOH propenová kyselina
se vyskytují v podobě svých (akrylová kyselina)
esterů v tucích a olejích.
oktadec-9-enová kyselina
(olejová kyselina)

oktadeka-9,12-dienová kyselina
(linolová kyselina)
oktadeka-9,12,15-trienová kyselina
(linolenová kyselina)
76
Dikarboxylové nasycené alifatické karboxylové kyseliny

HOOC–COOH HOOC–CH 2–COOH HOOC–(CH2) 2–COOH

ethandiová kyselina propandiová kyselina butandiová kyselina

(šťavelová kyselina) (malonová kyselina) (jantarová kyselina)

HOOC–(CH2) 3–COOH HOOC–(CH2) 4–COOH

pentandiová kyselina hexandiová kyselina

(glutarová kyselina) (adipová kyselina)

Dikarboxylové nenasycené alifatické karboxylové kyseliny

(E)-butendiová kyselina (Z)-butendiová kyselina

(fumarová kyselina) (maleinová kyselina)

Aromatické karboxylové kyseliny

benzenkarboxylová kyselina benzen-1,2-dikarboxylová kyselina

(benzoová kyselina) (ftalová kyselina)

benzen-1,3-dikarboxylová kyselina benzen-1,4-dikarboxylová kyselina

(isoftalová kyselina) (tereftalová kyselina)

benzen-1,3,5-trikarboxylová kyselina naftalen-2-karboxylová kyselina

(trimesinová kyselina) (2-naftoová kyselina)

Mnohé karboxylové
FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI KARBOXYLOVÝCH KYSELIN kyseliny velice nepříjemně
Základní karboxylové kyseliny se vyskytují v kapalném, ty s delším alifatickým zapáchají, obzvláště odporně
řetězcem či aromatickým cyklem v pevném skupenství. Jejich vyšší teploty tání a páchne máselná kyselina.
varu jsou způsobeny tvorbou vodíkových vazeb mezi jednotlivými molekulami
kyselin. S rostoucí délkou řetězce se snižuje mísitelnost karboxylových kyselin
s vodou a zvyšuje rozpustnost v nepolárních rozpouštědlech.
77
 PŘÍPRAVA KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Pro přípravu karboxylových kyselin lze využít oxidační reakce aldehydů. Karbo-
xylové kyseliny jsou tak konečným produktem oxidace primárních alkoholů:

ox. ox.

Do zkumavky se nalijí 2 mL methanolu CH3OH a stejný objem ethanolu

CH3CH2OH. K tomuto roztoku se přilije 1 mL 10% roztoku dichromanu draselného
K2Cr2O7 a přidají 3 kapky koncentrované kyseliny sírové H2SO4. Obsah zkumavky se opatr-
ně zahřeje a ověří se vzniklý zápach ve zkumavce.

Do kuželové baňky se nalije po 10 mL formaldehydu CH2O, 40 mL 10% roztoku

hydroxidu sodného NaOH, 20 mL 10% roztoku peroxidu vodíku H2O2 a poté se
do ní vloží hořící špejle. Jakmile reakční směs dohoří, přilije se do ní 5 mL koncentrované
kyseliny sírové H2SO4 a ověří se vzniklý zápach v baňce.

Další možnosti přípravy karboxylových kyselin spočívají například v hydrolýze

esterů či nitrilů a budou dále zmíněny.

CHEMICKÉ VLASTNOSTI KARBOXYLOVÝCH KYSELIN

Reaktivita karboxylových kyselin je do značné míry ovlivněna kyselostí atomu
vodíku karboxylové kyseliny. Snadno tak reagují karboxylové kyseliny s kovy či
hydroxidy za vzniku solí:

R–COOH + NaOH → R–COO - Na+ + H2O

2 R–COOH + 2 Na → 2 R–COO - Na+ + H2

Důkaz vodíku vznikajícího ve
zkumavce se realizuje pomocí Do zkumavky nalijte 5 mL kyseliny octové CH3COOH a vhoďte do ní pár hořčíkových
hořící špejle. Při jejím vložení hoblin Mg. Pozorujte průběh reakce a její produkt se pokuste prokázat pomocí hořící
k ústí zkumavky se ozve cha- špejle.
rakteristické „štěknutí“.

Karboxylové kyseliny reagují za kyselé katalýzy (pomocí koncentrované kyseliny

sírové H2SO4) s alkoholy za vzniku esterů. Tato reakce je vratná, zpětnou reakcí
je hydrolýza esteru poskytující směs původní karboxylové kyseliny a alkoholu:

H+
R–COOH + R‘–OH ↔ R–COO–R‘ + H2O

Zahříváním dikarboxylových kyselin dochází k jejich dekarboxylaci (z kyseliny

malonové vzniká dále kyselina octová), dehydrataci (z kyseliny ftalové vzniká
ftalanhydrid) či obojímu (z kyseliny adipové vzniká cyklopentanon).

78
 Do zkumavky se zátkou s vsazenou skleněnou trubičkou se nalijí 4 mL kyseliny mra-
venčí HCOOH a 2 mL koncentrované kyseliny sírové H2SO4. Obsah zkumavky se
opatrně zahřeje a následně se přiloží hořící špejle k odvodné trubici.

Kyselina mravenčí obsahuje kromě karboxylové skupiny rovněž skupinu alde-

hydovou, a tak má jako jediná karboxylová kyselina redukční účinky.

Do dvou zkumavek se nalije po 3 mL kyseliny mravenčí HCOOH a dále do jedné

přilijte stejný objem Fehlingova činidla a do druhé Tollensova činidla. Obsahy obou
zkumavek se zahřejí ve vodní lázni.

Pro redukci karboxylových kyselin je nutné použít silná redukční činidla. Po-
mocí tetrahydridohlinitanu lithného Li[AlH4] lze provést jejich redukci až na
primární alkoholy.

ZÁSTUPCI KARBOXYLOVÝCH KYSELIN

Kyselina mravenčí HCOOH je silně čpící kapalina s leptavými účin-
ky, rozpustná ve vodě. Průmyslově se vyrábí zahříváním oxidu uhelna-
tého CO a hydroxidu sodného NaOH a následnou reakcí s kyselinou
sírovou H2SO4. Kyselina mravenčí se využívá ke konzervaci potravin či Triviální název kyseliny
léčbě onemocnění včel, jelikož má baktericidní účinky. Přirozeně se vyskytuje ve mravenčí je odvozen z názvu
včelím jedu, tělech mravenců či kopřivách. Její dehydratací vzniká oxid uhelnatý. živočichů, v jejichž tělech se
vyskytuje.

Kyselina octová CH3COOH je štiplavě páchnoucí kapalina využíva-

ná jako rozpouštědlo. Její 6-8% roztok se používá v potravinářství
jako ocet. Jedná se o konečný produkt kvašení ethanolu. Při 16,6 °C
tuhne, proto se čisté kyselině octové někdy říká ledová.

Kyselina butanová CH3 (CH2) 2COOH je odporně páchnoucí olejovitá kapali-

na, vyskytuje se v potu či žluklém másle. Její estery (viz dále) však příjemně voní.

Kyselina šťavelová (COOH) 2 je bílá krystalická jedovatá látka, která

se v podobě svých solí (šťavelanů) vyskytuje například ve šťovíku, špe-
nátu či rebarboře. Štavelan vápenatý je nerozpustný ve vodě a je zá-
kladní složkou ledvinových kamenů. V analytické chemii se používá
Ledvinové kameny jsou tvo-
kyselina šťavelová pro standardizaci hydroxidů či manganistanu draselného.
řené šťavelanem vápenatým.

Kyselina adipová HOOC–(CH2) 4–COOH se využívá pro výrobu syntetických

vláken (Nylon 66) a kyselina maleinová HOOC–CH=CH–COOH při výrobě
plastů (polyesterových pryskyřic).

Kyselina benzoová C6H5COOH je bílá krystalická látka vyráběná oxidací tolu-

enu. Využívá se pro konzervaci potravin či při výrobě barviv. Kyselina ftalová
C6H4(COOH)2 se uplatňuje při výrobě plastů a tereftalová syntetických vláken.

79
 Funkční deriváty karboxylových kyselin

Odtržením hydroxylové skupiny z funkční karboxylové skupiny vznikají zbytky

karboxylových kyselin zvané acyly:

Systematické názvy acylů jsou tvořené z kmene názvu základního uhlovodíku

s počtem atomů uhlíku odpovídajícímu počtu těchto atomů ve struktuře karbo-
xylové kyseliny a koncovky –oyl. Pro mnohé acyly se běžně používají jejich trivi-
ální názvy:

methanoyl- ethanoyl- benzenoyl-

(formyl-) (acetyl-) (benzoyl-)

Navázáním různých charakteristických (funkčních) skupin na místo hydroxylové

skupiny v karboxylové skupině vznikají funkční deriváty karboxylových kyselin:

a) Acylhalogenidy (–F, –Cl, –Br, –I)

b) Amidy (–NH2)
c) Estery (–O–R)
d) Soli (–O– Mz+)
e) Anhydridy karboxylových kyselin (–O–CO–R)
f) Nitrily (–C≡N)

ACYLHALOGENIDY
Názvy acylhalogenidů se vytváří spojením názvu konkrétního acylu a koncovky
-halogenid (-fluorid, -chlorid, -jodid, -bromid):
Acylhalogenidy jsou
významnými deriváty
karboxylových kyselin
používaných pro organickou
syntézu.

formyljodid acetylbromid benzoylchlorid

AMIDY
Názvy amidů je možné vytvořit spojením kmene názvu příslušného acylu a kon-
covky amid anebo lze použít pojmenování jako amid karboxylové kyseliny:

80
 Amidy nejsou na rozdíl
od aminů látky zásaditého
charakteru, neboť valenční
acetamid benzamid elektrony atomu dusíku jsou
amid kyseliny octové amid kyseliny benzoové použité na tvorbu
rezonančních struktur.
ESTERY
Reakcí alkoholů a karboxylových kyselin v kyselém prostředí vznikají estery.
Jejich názvy se tvoří buď spojením názvu uhlovodíkového zbytku alkoholu s kon-
covkou ester a uvedením názvu původní karboxylové kyseliny, nebo jako název
soli konkrétní karboxylové kyseliny a přívlastku z názvu použitého alkoholu s
Estery mohou vznikat mimo
koncovkou –natý, případně jako jednoslovný název tvořený názvem uhlovodíko- jiné reakcí anhydridů či
vého zbytku od použitého alkoholu a koncovkou z názvu použité karboxylové halogenidů karboxylových
kyseliny s koncovkou –át či –oát. kyselin s alkoholy.

CH3COOCH3 HCOOCH 2CH 3 CH3CH2COOCH2CH3

methylester kyseliny octové Ethylester kyseliny mravenčí Ethylester kyseliny propionové

octan methylnatý mravenčan ethylnatý propionan ethylnatý
methyl-acetát ethyl-formiát ethyl-propionát

Estery se vyskytují jako volné či vázané například v ovoci a tvoří vonnou složku
různých produktů, jedná se tedy o esenciální látky. V tabulce 3.8 je uveden pře-
hled konkrétních esencí.

„Připraví se 4 zkumavky, do prvních dvou se nalije po 2 mL methanolu CH3OH a do

dalších dvou stejný objem ethanolu CH3CH2OH. Do jedné zkumavek s methanolem
CH3OH se přilije do první 2 mL kyseliny máselné CH3(CH2)2COOH a do druhé přisype
lžička kyseliny salicylové C6H4(OH)COOH. Do zkumavky s ethanolem CH3CH2OH se při-
lije po 2 mL kyseliny octové CH3COOH a do druhé stejný objem kyseliny máselné
CH3(CH2)2COOH. K roztokům ve všech zkumavkách se přidá po 5 kapkách koncentrované
kyseliny sírové H2SO4 a zkumavky se zahřejí ve vodní lázni. Jakmile začne docházet k varu,
opatrně se přelije obsah každé zkumavky zvlášť na kostku ledu na Petriho misce a provede se
zkouška čichem.“

Tab. 3.8 Přehled esencí

Název esteru Esence Název esteru Esence

methyl-formiát ananas butyl-propionát rum

methyl-salicylát karamel butyl-acetát hruška

ethyl-formiát rum pentyl-acetát banán

ethyl-acetát ovoce pentyl-propionát banán

ethyl-butanoát broskve pentyl-benzoát ambra

ethyl-benzoát karafiáty pentyl-salicylát orchideje

81
 Ethyl-acetát CH3COOCH2CH3 se využívá jako rozpouštědlo.

SOLI
Reakcí kovů či hydroxidů s karboxylovými kyselinami vznikají soli karboxylo-
vých kyselin. Názvy solí se zpravidla tvoří z kmene názvu aniontu dané karboxy-
lové kyseliny a přívlastku obsahujícího název navázaného kovu s koncovkou od-
povídající oxidačnímu stavu daného kovu.

HCOONa (CH3COO)2Zn (CH3CH2CH2COO) 3Al

mravenčan sodný octan zinečnatý máselnan hlinitý

„Do kádinky nasypte cca 3 g octanu vápenatého (CH3COO)2Ca a rozpusťte

ho v přibližně 10 mL vody. Následně do roztoku přidejte 3 kapky fenolftaleinu a pří-
padně i roztok hydroxidu sodného NaOH do zrůžovění obsahu v kádince. Nakonec do ní
přilijte 75 mL ethanolu CH3CH2OH, pozorujte změny v kádince a poté její obsah zapalte.“

Octan sodný CH3COONa se využívá v ohřevných sáčcích.

Octan hlinitý (CH3COO)3Al je součástí chladících gelů.

Ohřívací sáček obsahující
octan sodný. ANHYDRIDY KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Eliminací vody při kondenzačních reakcích karboxylových kyselin vznikají jejich
anhydridy. Ty lze pojmenovat buď opisným názvem jako anhydridy karboxylové
kyseliny, nebo jednoslovným názvem z kmene latinského názvu dané karboxylo-
vé kyseliny a koncovky -anhydrid.

KARBOXYLOVÁ ROVNICE VZNIKU

NÁZEV ANHYDRIDU
KYSELINA ANHYDRIRU

anhydrid kyseliny octové

kyselina octová
acetanhydrid

Anhydridy jsou rovněž

produktem oxidace arenů
(např. benzenu či naftalenu).
anhydrid kyseliny ftalové
kyselina ftalová
ftalanhydrid

Ftalanhydrid (anhydrid kyseliny ftalové) se využívá při výrobě plastů, jeho

zahříváním s fenolem v kyselém prostředí vzniká acidobazický indikátor
fenolftalein.

82
NITRILY
Ve struktuře nitrilů není přítomna ani karbonylová skupina karboxylové kyseli-
ny. Na atom uhlíku je pomocí trojné vazby navázán přímo atom dusíku. Názvy Nitrily jsou organické soli
nitrilů jsou zpravidla jednoslovné a tvoří se z kmene názvu karboxylové kyseliny a kyanovodíku HCN, a tak
koncovky –nitril. bývají označovány také jako
organické kyanidy.
CH3C≡N CH3CH2C≡N CH2=CHC≡N

acetonitril propionnitril akrylonitril

Nitrily vznikají například

Acetonitril CH3CN je se používá jako organické rozpouštědlo. dehydratací amidů:
R-CO-NH2 → R≡CN + 2 H2O

Akrylonitril CH2=CHCN se využívá při výrobě syntetických vláken.

Substituční deriváty karboxylových kyselin

Ve strukturách substitučních derivátů karboxylových kyselin jsou zachovány kar-

boxylové skupiny, a tak je některá z dalších funkční skupina navázána na zbylý
uhlovodíkový řetězec. Podle charakteru navázaného substituentu se rozlišují:

a) Halogenkyseliny (–F, –Cl, –Br či –I)

b) Aminokyseliny (–NH2)
c) Hydroxykyseliny (–OH)
d) Ketokyseliny (>C=O)

Pro účely názvosloví substitučních derivátů karboxylových kyselin se uhlovodíko-

vý řetězec čísluje buď pomocí číslic (lokant 1 náleží atomu uhlíku karboxylové
skupiny) či řeckých písmen (písmeno α pak odpovídá atomu uhlíku v bezpro-
středním sousedství atomu uhlíku karboxylové skupiny):

HALOGENKYSELINY
Typickým znakem halogenkyselin je skutečnost, že mají oproti karboxylovým
kyselinám nižší hodnoty disociačních konstant pKA, a tak jsou kyselejší. To je
důsledkem indukčního efektu atomu halogenu (viz 1.7).

Kyselina trichloroctová CCl3COOH je bílá krystalická látka, její sodná sůl se

používá jako herbicid (prostředek proti plevelům).
83
 AMINOKYSELINY
Aminokyseliny jsou základními strukturními jednotkami bílkovin. Vzhledem
k přítomnosti zásadité aminoskupiny (–NH2) a kyselé karboxylové skupiny
(–COOH) se aminokyseliny vyskytují ve formě amfoterního (obojetného) iontu:
Ve strukturách bílkovin se
vyskytuje celkem 21 kódova-
ných (proteinogenních)
aminokyselin. Jejich pořadí
v řetězci určuje primární
strukturu dané bílkoviny.

Při hodnotě pH zvané jako izoelektrický bod (značí se pI) se aminokyseliny

chovají navenek elektricky neutrálně a nepohybují se v elektrickém poli. Zvýšení
kyselosti (přidání H+) či zásaditosti (odebrání H+) vede k iontovému chování.

Pro aminokyseliny se používají jejich triviální názvy, například:

2-aminooctová kyselina 2-aminopropionová kyselina

glycin alanin

HYDROXYKYSELINY
Pro hydroxykyseliny, obsahující navázanou hydroxylovou skupinu –OH na uhlí-
katém řetězci karboxylové kyseliny, se používají obvykle jejich triviální názvy:

2-hydroxypropionová kyselina 2-hydroxyjantarová kyselina 2-hydroxybenzoová kyselina

mléčná kyselina jablečná kyselina salicylová kyselina

2-hydroxypropan-1,2,3-trikarboxylová kyselina 2,3-dihydroxyjantarová kyselina

citronová kyselina vinná kyselina

Kyselina mléčná vzniká mléčným kvašením cukerných roztoků pomocí bakterií.

K tomuto ději dochází při kysnutí mléka, zelí nebo při výrobě silážového krmiva.
V lidském organismu vzniká při svalové činnosti v důsledku nedostatečného pří-
stupu kyslíku (anaerobní podmínky).
Molekula kyseliny mléčné.
Tato sloučenina je opticky
aktivní, neboť obsahuje Kyselina jablečná se vyskytuje v ovoci a využívá se v potravinářství.
stereogenní centrum.
84
Kyselina salicylová se používá při konzervaci potravin či k výrobě kyseliny ace-
tylsalicylové, účinné složce léků Aspirin® a Acylpyrin®. Tento lék se využívá pře-
devším pro tlumení horečky, bolestí či nachlazení.

Komerční balení léku

Kyselina citronová se vyskytuje v citrusových plodech a využívá se při výrobě Aspirin®, jehož účinnou
nápojů či cukrářských výrobků. Využití nachází také ke konzervaci krve, neboť látkou je kyselina
dokáže srážet vápenaté kationty Ca2+ a bránit tak srážení krve. acetylsalicylová.

Kyselina vinná se vyskytuje v ovoci a využívá se při výrobě šumivých nápojů, je

součástí prášků do pečiva (v kypřicím prášku doprovází jedlou sodu).

KETOKYSELINY
Ve struktuře ketokyselin se nachází karbonylová skupina v podobě atomu kyslíku
vázaného dvojnou vazbou na některý atom uhlíku uhlíkatého řetězce karboxylové
kyseliny. Rovněž v tomto případě převažuje triviální názvosloví.

Kyselina pyrohroznová je meziproduktem metabolismu cukru u savců.

Strukturní vzorec kyseliny
pyrohroznové.
DERIVÁTY KYSELINY UHLIČITÉ
Funkční deriváty lze odvodit také od struktur anorganických kyselin. Významný-
mi deriváty kyseliny uhličité jsou fosgen (dichlorid) a močovina (diamid). Obě
sloučeniny se klasifikují jako sloučeniny organické.

kyselina uhličitá dichlorid kyseliny uhličité diamid kyseliny uhličité

fosgen močovina

Fosgen COCl2 je bezbarvý jedovatý plyn, byl zneužit v 1. světové válce.

Močovina (NH2)2CO je bílá krystalická látka, konečný produkt metabolismu

dusíku u savců. Používá se jako hnojivo, přísada krmiv skotu či při výrobě plastů.
Balení močoviny používané
OTÁZKY A ÚLOHY jako hnojivo.

1. Popište chemickou strukturu karboxylové skupiny a jejího aniontu.

2 . Zdůvodněte, proč jsou karboxylové kyseliny silnějšími kyselinami než jim po-
čtem atomů uhlíku odpovídající alkoholy.
3. Vytvořte názvy solí od kyseliny mravenčí, máselné, šťavelové a benzoové.
4. Co bude produktem reakce anhydridů karboxylových kyselin s vodou?
5. Kolik existuje optických izomerů kyseliny vinné?
85
 3.4 SIRNÉ DERIVÁTY

Organické sloučeniny, jejichž charakteristická (funkční) skupina obsahuje vázaný

atom síry, se nazývají sirné deriváty. Mezi nejznámější příklady sirných derivátů
patří thioly (thioalkoholy a thiofenoly) a sulfonové kyseliny.

Pro thioly se dříve používal

název merkaptany. Thioly obsahují thiolovou funkční skupinu –SH. Jedná se o analogy hydroxy-
sloučenin (alkoholů a fenolů), v jejichž strukturách je přítomna hydroxylová sku-
pina –OH.

Sulfonové kyseliny obsahují sulfonovou funkční skupinu –SO3H. Tyto slouče-

niny jsou organické deriváty kyseliny sulfonové, tautomeru kyseliny siřičité.
Tautomerie je forma izome-
rie. Kyseliny siřičitá
a kyselina sulfonová mají stej-
ný sumární vzorec, ale jinou
strukturu.

Struktura kyseliny siřičité Struktura kyseliny sulfonové Struktura sulfonových kyselin

Dalšími příklady sirných derivátů jsou thioethery R–S–R‘ (analogy etherů) nebo
sulfoxidy R–SO–R‘ (analogy ketonů).

NÁZVOSLOVÍ THIOLŮ
Názvy thiolů se vytváří spojením názvu základního uhlovodíku a přípony thiol.
Při číslování řetězce má thiolová skupina nižší prioritu než hydroxylová.

CH3SH HS–(CH2) 4–SH

methanthiol butan-1,4-dithiol propan-2-thiol

benzenthiol naftalen-2-thiol 2-chlorbenzenthiol

NÁZVOSLOVÍ SULFONOVÝCH KYSELIN

Názvy sulfonových kyselin jsou tvořeny z přídavného jména vzniklého spojením
názvu základního uhlovodíku a přípony -sulfonová kyselina.

86
 CH3SO3H

methansulfonová kyselina benzensulfonová kyselina naftalen-2-sulfonová kyselina

FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI SIRNÝCH DERIVÁTŮ

Thioly mají vyšší teploty tání a varu, než jim počtem atomů uhlíku odpovídají-
cí uhlovodíky, ale nižší, než paralelní alkoholy (viz tabulka 3.9), neboť mezi mo-
lekulami thiolů se nevytváří vodíkový můstek.

Tab. 3.9 Teploty tání a varu alkanu, thiolu a alkoholu

Název a vzorec Ethan Ethanthiol Ethanol

sloučeniny CH3–CH3 CH3CH2SH CH3CH2OH

Teplota tání [°C] –183 –148 –114

Teplota varu [°C] –89 –35 78

Sirné deriváty (především nižší thioly) jsou nepříjemně páchnoucí plyny, a tak se
mísí s jinak nezapáchajícím zemním plynem, aby bylo možné jeho únik čichově
zaznamenat. Tento proces se nazývá odorizace. Thioly jsou mimo jiné zodpověd- Skunk je příkladem savce
né za pach mléka, česneku (prop-2-en-1-thiol), cibule (propan-1-thiol) a někteří produkujícího thioly jako
savci (např. skunk) je produkují jako chemickou zbraň. chemickou zbraň.

CHEMICKÉ VLASTNOSTI SIRNÝCH DERIVÁTŮ

Atom vodíku thiolové skupiny je kyselý, a to dokonce více, než v případě hydro- Thiolátové anionty zpravidla
xylových sloučenin. Z tohoto důvodu reagují thioly se zásadami za vzniku thiolá- podléhají další reakci
tového aniontu: (nukleofilní substituci) za
vzniku thioetherů.
R–SH + M+ → CH3S– M+ + H+

Oxidací thiolů vznikají disulfidy R-S-S-R‘ (oxidace jodem) či sulfonové kyseli-

ny R-SO3H (oxidace peroxidem vodíku):
Dimethylsulfoxid (zkráceně
DMSO) je významné orga-
2 R–SH + I 2 → R–S–S–R + 2 HI nické rozpouštědlo.

R–SH + 3 H2O2 → R–SO3H + 3 H2O

Hodnota 357 ppt udává, že

ZÁSTUPCI SIRNÝCH DERIVÁTŮ je 357 molekul této sloučeni-
Ethanthiol CH3CH2SH (ethylmerkaptan) je považován za nejvíce ny identifikováno v souboru
zapáchající látku. Člověk ho dokáže čichem identifikovat již při jeho bilionu (1012) molekul.
zastoupení v koncentraci 357 ppt.

87
 3.5 ORGANOKOVOVÉ SLOUČENINY
Symbol M se obecně
používá pro kovy
Organické sloučeniny, v jejichž řetězci je na atom uhlíku navázaný atom některé-
(z anglického metal = kov).
ho kovu M, se nazývají jako organokovové. Jelikož jsou atomy kovů obecně
elektropozitivnější než atom uhlíku uhlovodíkového řetězce, způsobuje jejich pří-
tomnost kladný indukční efekt I +. Vazba C-kov je zpravidla polární.

NÁZVOSLOVÍ ORGANOKOVOVÝCH SLOUČENIN

Názvy organokovových sloučenin se vytváří spojením názvů uhlovodíkových
zbytků, které jsou k atomu kovu organokovové sloučeniny navázány, a latinské-
ho či českého názvu tohoto kovu.

CH3(CH2)2CH2Li (CH3)2Hg (CH3CH2)4Pb CH2=CHNa

butyllithium dimethylhydrargyrium tetraethylplumban vinylnatrium

dimethylrtuť tetraethylolovo vinylsodík

CHEMICKÉ VLASTNOSTI ORGANOKOVOVÝCH SLOUČENIN

Organokovové sloučeniny nacházejí široké uplatnění v chemické syntéze. Velmi
významné jsou Grignardovy sloučeniny. Ty se připravují reakcí halogenderivátu
s hořčíkem v bezvodém prostředí etheru (jedná se o alkylmagnesiumhalogenidy).
Vzniklý produkt je možné použít pro vnášení uhlovodíkového zbytku do struk-
tury karbonylových sloučenin.
Viktor Grignard
(1871-1935),
francouzský chemik

Mnohé organokovové sloučeniny jsou prudce jedovaté (např. dimethylrtuť) či

samozápalné (např. diethylzinek), a tak se s nimi pracuje v ochranné atmosféře.
Vzplanutí diethylzinku

ZÁSTUPCI ORGANOKOVOVÝCH SLOUČENIN

Tetraethylolovo (CH3CH2) 4Pb se dříve používalo jako aditivum do benzínu za
účelem zvýšení jeho oktanového čísla. Kvůli jeho nepříznivému vlivu na životní
prostředí se nyní používají jiná aditiva neobsahující olovo (bezolovnatý benzín).

2-chlorethenyldichlorarsen ClCH=CHAsCl2 se používal jako chemická zbraň

Struktura tetraethylolova pod názvem Lewisit.
88
3.6 HETEROCYKLICKÉ SLOUČENINY

Atomy prvku odlišného

Organické sloučeniny, které obsahují ve svém cyklu na místo atomu uhlíku atom
od uhlíku, které jsou součástí
jiného chemického prvku (obvykle kyslíku O, síry S či dusíku N) se nazývají jako
cyklu, se nazývají jako
heterocyklické. V tabulce 3.11 jsou uvedeny příklady těchto sloučenin.
heteroatomy.

Tab. 3.11 Vzorce, molekuly a názvy příkladů heterocyklických sloučenin

Strukturní
vzorec

Model
molekuly

Chemický název furan thiofen pyridin purin

Mnohé heterocyklické sloučeniny jsou aromatické. Tyto sloučeniny vytváří zá-

kladní skelet mnoha přírodních látek, alkaloidů, hormonů a dalších sloučenin.
Pro heterocyklické sloučeniny se používají zpravidla triviální názvy. Jestliže ob-
sahuje cyklus více heteroatomů, čísluje se dle priorit těchto atomů ve vzestupném
pořadí od kyslíku O, přes síru S po dusík N.

Heterocyklické sloučeniny je možné klasifikovat podle počtu atomů cyklu a po-

čtu přítomných heteroatomů, například na:
- Pětičlenné heterocyklické sloučeniny s jedním/dvěma heteroatomem/y
- Šestičlenné heterocyklické sloučeniny s jedním/dvěma heteroatomem/y
- Heterocyklické sloučeniny s dvěma kondenzovanými heterocykly

Pětičlenné heterocyklické sloučeniny s jedním heteroatomem

Nejvýznamnějšími sloučeninami této skupiny jsou furan, thiofen a pyrrol.

Tab. 3.11 Pětičlenné heterocyklické sloučeniny s jedním heteroatomem

Strukturní vzorec

Model molekuly

Chemický název furan thiofen pyrrol

89
 Podle Hückelova pravidla
musí molekula aromatické Furan, thiofen a pyrrol zapojují do konjugace své volné elektronové páry, a tak
sloučeniny obsahovat 4n+2 mohou splňovat Hückelovo pravidlo. Jelikož mají tyto sloučeniny aromatický
π elektronů. charakter, mohou na nich probíhat elektrofilní aromatické substituce, například:

Substituenty se zpravidla nej-

více vážou do polohy 1,2-.

Katalytickou hydrogenací (adiční reakce) furanu lze připravit tetrahydrofuran

(THF) používaný jako významné rozpouštědlo:

Molekula pyrrolu je součástí například struktury indolu, který vytváří základní

skelet mnoha hormonů, alkaloidů či barviva indiga. Jelikož je to příjemně vonící
kapalina, uplatňuje se při výrobě voňavek. Čtyři molekuly pyrrolu jsou přítomné
ve struktuře porfinu, který vytváří komplexy s některými kovy. Ty jsou pak
Struktura indolu biologicky významnými sloučeninami. Příkladem komplexních derivátů porfinu
je zelené rostlinné barvivo chlorofyl (obsahuje Mg2+), červené krevní barvivo he-
moglobin a červené barvivo svalů myoglobin (obsahují Fe2+).

porfin hemoglobin

Pyrrolová jednotka je obsažená také v kobalaminu (vitamínu B12) nebo žlučovém

barvivu bilirubinu (níže), který je odpadním produktu metabolismu červeného
krevního barviva.

Molekula kobalaminu

Furan je bezbarvá, hořlavá a těkavá (t. v. 31,4 °C) kapalina, která je obsažena
v dehtu z jedlového dřeva. Patří mezi látky toxické a karcinogenní
(rakovinotvorné).

Thiofen se nachází v černouhelném dehtu. Svými vlastnostmi se podobá benze-

nu, od kterého ho nelze triviálně oddělit.

90
Pětičlenné heterocyklické sloučeniny se dvěma heteroatomy
Nejvýznamnějšími sloučeninami této skupiny jsou pyrazol, imidazol a thiazol.

Tab. 3.12 Pětičlenné heterocyklické sloučeniny se dvěma heteroatomy

Strukturní vzorec

Model molekuly

Chemický název pyrazol imidazol thiazol

Struktura hormonu
Pyrazol je součástí struktury léčiv, jako například antipyrinu (fenazonu), který se
využívá pro snižování horečky. histaminu

Imidazol je součástí struktury histaminu, který rozšiřuje cévy a tím snižuje krev-
ní tlak. Má podíl na vzniku alergických reakcí.
Thiazol je odporně páchnoucí kapalina, která je součástí léčiv či vitamínů. Jeho
derivátem je luciferin vyskytující se v tělech světlušek či medúz. Luciferin při své
oxidaci světélkuje (vyvolává luminiscenci). Ukázka bioluminiscence
u medúz
Šestičlenné heterocyklické sloučeniny s jedním heteroatomem
Nejznámějším příkladem této skupiny sloučenin je pyridin, který je nepříjemně
páchnoucí hořlavou kapalinou vyráběnou z hnědého uhlí. Vzhledem ke struktur-
ní podobnosti pyridinu a benzenu má tato heterocyklická sloučenina aromatický
charakter a podléhá elektrofilním substitucím. Atom dusíku v molekule pyridi- Produktem reakce
nu je zásaditý, a tak jeho reakcí s kyselinami vznikají pyridiniové soli. pyridinu s kyselinou
chlorovodíkovou je
pyridiniumchlorid

Katalytickou hydrogenací pyridinu vzniká piperidin:

Piperidin je pojmenován po
kat. svém pepřovém
zápachu.

Deriváty pyridinu jsou kyselina nikotinová (niacin, vitamín B3), nikotinamid

(niacinamid). Mnohé alkaloidy (chinin, morfin…) jsou odvozeny od chinolinu a
isocholinu.

Nikotinamid je základní
strukturní jednotkou
koenzymů, chinolin
alkaloidu chininu.
kyselina nikotinová nikotinamid chinolin isochinolin

91
 Šestičlenné heterocyklické sloučeniny se dvěma heteroatomy
Zástupcem této skupiny sloučenin je pyrimidin. Jeho deriváty uracil, cytosin a
thymin jsou zastoupeny ve strukturách nukleových kyselin (RNA, DNA).

pyrimidin uracil cytosin thymin

Dalším derivátem pyrimidinu je kyselina barbiturová a její deriváty

(barbituráty). Tyto látky jsou součástí některých hypnotik či sedativ.

Obecný vzorec Heterocyklické sloučeniny s dvěma kondenzovanými heterocykly

barbiturátů Mezi další báze vyskytující se v molekulách nukleových kyselin patří sloučeniny
adenin a guanin, které jsou odvozené od purinu.

purin adenin guanin

Pyrimidinové a purinové báze se ve dvoušroubovici nukleových kyselin vyskytují

ve dvojicích komplementárních bázích, přičemž 2 vodíkové vazby navzájem
komplementují molekuly adenin-thymin (A=T) a adenin-uracil (A=U) a 3 vodí-

Molekula kyseliny
močové

kové vazby navzájem komplementují molekuly cytosin-guanin (C≡G).

Obr. 3.3 Komplementarita bází A=T, A=U a C≡G

Od purinu je odvozena rovněž kyselina močová, která je konečným produktem

metabolismu dusíku v organismu ptáků a plazů a metabolismu purinu v lidském
těle. Tato kyselina je součástí močových kamenů a z jejich alkalických solí se
vytváří ledvinové kameny.

OTÁZKY A ÚLOHY
1. Jaká jsou pravidla aromaticity a které heterocyklické sloučeniny je splňují?
2. Jaký je biologický význam chlorofylu a hemoglobinu?
3. Jaké jsou podmínky vzniku vodíkové vazby?
92
4 VÝZNAMNÉ PRODUKTY ORGANICKÉ CHEMIE

Stávající standard života lidské společnosti ve vyspělých zemích je neodmyslitelně

spojen s rozvojem chemie. Znalost zpracování fosilních paliv, mezi které patří
uhlí, ropa a zemní plyn, umožnila výrobu mnoha základních organických slouče-
nin, mezi které patří methan, ethan, ethylen, acetylen, benzen či různé deriváty
uhlovodíků. Na obrázcích 4.1 a 4.2 jsou postupně viditelná největší světová záso-
biště ropy a největší místa těžby zemního plynu.

Ropná rafinerie
v Severním moři

Obr. 4.1 Světové zásoby ropy v roce 2013

Plynovody pro přepravu

zemního plynu

Obr. 4.2 Světová těžiště zemního plynu v roce 2013

Pro výrobu důležitých produktů používaných současnou společností je nezbytná

důkladná znalost zákonitostí organické syntézy. Každý den se realizují miliony
chemických reakcí vedoucích k výrobě léků, kosmetických přípravků, úpravám
potravin a nápojů, hnojiv, výbušnin a dalších produktů. Z tohoto důvodu je
vhodné získat alespoň základní přehled o těchto výrobcích.

93
 4.1 UHLÍ, ROPA A ZEMNÍ PLYN

Významnými surovinami pro výrobu organických sloučenin, používaných pro

výrobu spousty léků, plastů, hnojiv, kosmetiky a dalších běžně využívaných látek,
jsou fosilní paliva. Tyto suroviny vznikly složitými a dlouhodobými přeměnami
těl rostlin a živočichů. Mezi fosilní paliva se řadí uhlí, ropa a zemní plyn.

UHLÍ
Uhlí je fosilní palivo, které vzniklo rozkladem těl rostlin. Nejzastoupenějším che-
mickým prvkem v uhlí je uhlík, nejstarší druh uhlí zvaný antracit obsahuje
až 90 % uhlíku, černé uhlí 80 % uhlíku a nejmladší hnědé uhlí přibližně 70 %
uhlíku. Průmyslově se uhlí zpracovává pyrolýzou, tj. zahříváním za nepřístupu
vzduchu. Pyrolýza uhlí se provádí při teplotě okolo 1 000 °C.
Pevným produktem zpracování uhlí je koks, kapalnými dehet a plynným napří-
Uhelná elektrárna klad svítiplyn. Koks je významné redukční činidlo používané například při výro-
v Počeradech na Mostecku.
bě železa jeho redukcí z železných rud, z dehtu se vyrábí mnohé aromatické slou-
čeniny (např. benzen, naftalen) a svítiplyn je průmyslovým palivem. Hlavními
složkami svítiplynu jsou vodík H2 (60 %), methan CH4 (25 %) a oxid uhelnatý
CO (5 %)

ROPA
Ropa je kapalnou směsí několika uhlovodíků, jejím zpracováním se zabývá petro-
chemický průmysl. Zpracování ropy se provádí pomocí frakční destilace v kolo-
nách. Tabulka 4.1 zpřehledňuje jednotlivé frakce získané při zpracování ropy.

Tab. 4.1 Frakce zpracování ropy

Název a složení frakce Teplota varu

Uhlovodíkové plyny (C3-C4) do 20 °C

Ropa je olejovitou kapalinou Benzínová frakce (C5-C9) 20-200 °C

o nižší hustotě než voda.
Petrolejová frakce (C9-C16) 200-275 °C

Plynový olej (C16 a více) 275-400 °C

Destilační zbytek, mazut nad 400 °C

ZEMNÍ PLYN
. Zemní plyn v přírodě obvykle doprovází ložiska uhlí a ropy. Jeho hlavní složkou
je methan CH4 (cca 75 %). Při zpracování zemního plynu dochází k odstraňová-
ní některých jeho dalších složek (např. dusíku N2, oxidu uhličitého CO2 či sulfa-
nu H2S). Zemní plyn se využívá pro výrobu organických sloučenin i jako palivo.
Methan CH 4 je hlavní
složkou zemního plynu.
OTÁZKY A ÚLOHY
1. Kde jsou v České republice naleziště fosilních paliv a kde se zpracovávají?
94
4.2 SYNTETICKÉ MAKROMOLEKULÁRNÍ LÁTKY

Jako syntetické makromolekulární látky se označují uměle vyrobené sloučeniny,

jejichž molekuly jsou tvořené dlouhým řetězcem (jedná se o makromolekuly).
Základní stavební jednotkou těchto sloučenin je monomer obsahující násobnou
vazbu mezi atomy uhlíku. Při větvení řetězce dochází ke snížení násobnosti této
vazby za vzniku polymeru. Počet jednotek monomerů použitých pro vznik poly-
meru se označuje jako polymerační stupeň n:

Polymery vznikají z alespoň 10 (n > 10) jednotek monomerů. V případě nižšího

počtu monomerů se jedná o oligomery (dimer, n = 2; trimer, n = 3 apod.).

Významnými syntetickými makromolekulárními látkami jsou plasty, syntetická

vlákna a syntetické kaučuky.

Plasty jsou vysoce stabilní, hořlavé a obvykle elektricky, tepelně i akusticky nevo-
divé materiály. Jsou lehké a odolávají korozi. Jejich nevýhoda spočívá v jejich ob-
tížné biologické odbouratelnosti, a tak představují vysokou zátěž na životní pro-
středí. Obdobně pak hořlavost plastů souvisí s jejich nízkou tepelnou odolností.

Syntetická vlákna jsou nepromokavá, nemačkavá a nejsou vyhledávanými mate-

riály pro šatní škůdce (např. moly). Jejich nevýhodou je hořlavost, špatné pohlco- Sportovní bundy
vání potu a snadnost v nabíjení se statickou elektřinou. vyrobené ze syntetických po-
lyesterových vláken

Syntetické kaučuky jsou oproti přírodním podstatně pružnější a jsou elastické

(po dokončení pnutí se vrací do svého původního tvaru). Pružnost syntetických
kaučuků je umožněna díky vulkanizaci, kdy se při jejich zpracování používá síra,
která vytváří mezi jednotlivými vlákny kaučuku polysulfidické můstky.

Obr. 4.3: Polysulfidické můstky ve struktuře umělého kaučuku

Základní strukturní jednotkou syntetického kaučuku je buta-1,3-dien, přírodní

Latex vytékající
se získává z kaučovníku a jeho monomerem je 2-methylbuta-1,3-dien (isopren).
Zmínka o těchto sloučeninách je uvedena již v oddíle 2.2 Alkeny a cykloalkeny. z kaučovníku.

95
 Hlavními faktory ovlivňujícími vlastnosti makromolekul jsou velikosti (délky)
řetězce, charaktery postranních řetězců a typy obsažených atomů. Jelikož jsou
makromolekuly směsí jednotlivých řetězců s různými polymeračními stupni, tak
Hustota polyethylenu se se mnohé jejich vlastnosti (např. hustoty) udávají jako intervaly hodnot.
udává jako interval hodnot Postranní řetězce slouží pro ochranu hlavního řetězce, a tak zvyšují stabilitu dané
0,915-0,970 g·cm-3. makromolekuly. Vysoké energie vazeb C–C (v plastech), O–Si (v silikonech) jsou
příčinou mimořádné stability těchto látek. Obzvláště pevná je vazba C–F vysky-
tující se třeba v teflonu (polytetrafluorethylenu).

Polymery mohou vznikat polymerizací, polykondenzací či polyadicí.

POLYMERY VZNIKLÉ POLYMERIZACÍ

Při polymerizaci vznikají plasty díky větvení řetězců samotných monomerů na
základě zániku násobných vazeb. Podle mechanismu vzniku se rozlišují polymeri-
zace iontové (kationtové, aniontové) a radikálové.

Polyethylen PE je nejjednodušším a nejvíce vyráběným plastem. Využívá se při

výrobě igelitových sáčků, obalových folií, hadic či nerozbitných plastových lahví.
Tento plast má velmi nízkou hustotu, lehce nižší než voda a je bezbarvý.

Sáčky z polyethylenu

Polypropylen PP má velice podobné vlastnosti jako polyethylen, v porovnání

s ním je však tvrdší a odolnější. Používá se při výrobě syntetických vláken, bazé-
nů, septiků či květináčů.

Potrubí z polypropylenu
Polyvinylchlorid PVC obsahuje atomy chloru, a tak je nebezpečné jeho spalová-
ní v důsledku vzniku toxických produktů. Vyrábí se v neměkčené formě jako no-
vodur či měkčené jako novoplast. Z novoduru se vyrábí potrubí, tyče či okenní
rámy. Novoplast se využívá při výrobě podlahových krytin, koženek či fólií.

Podlahová krytina z PVC

Polytetrafluorethylen PTFE je znám pod svým obchodním názvem teflon. Má

nejnižší součinitel smykového tření (jedná se o vůbec nejhladší materiál). Nachází
uplatnění při výrobě nepřilnavých povrchů kuchyňského nádobí, výrobu protiko-
rozních vrstev, plášťů kosmických lodí či skluznic lyží.

Pánve s teflonovou vrstvou

96
Polystyren PS je tvrdý, křehký, sklovitě průhledný materiál. Má dobré elektroi-
zolační vlastnosti, využívá se při výrobě hraček, misek, knoflíků či hřebenů. Zná-
mější je jeho pěnová forma, která obsahuje jen asi 5 % polystyrenu (zbytek je
vzduch) a využívá se pro zateplování budov.

Zateplovací blok
z pěnového polystyrenu

Polymethylmethakrylát PMMA se označuje jako organické sklo a vyrábí se

z něj ochranné brýle, zubní protézy či pouliční lampy. Z chemicky podobné látky
se vyrábí kontaktní čočky, vynález českého chemika Otto Wichterleho.

Otto Wichterle
(1913-1998), český chemik

Polyvinylacetát PVAc se využívá pro výrobu nátěrových hmot, lepidel a k im-

pregnaci (zvýšení nesmáčivosti) textílií.

Lepidla složená z látek na

bázi polyvinylacetátu
Polyakrylonitril PAN se uplatňuje při výrobě textilních vláken.

Polymerizací vznikají také syntetické kaučuky. Chloroprenový kaučuk obsahuje

jako monomer 2-chlorbuta-1,3-dien (chloropren), pro výrobu butadienstyreno-
vého kaučuku se používá směs buta-1,3-dienu a styrenu, butadienakrylonitrilový
kaučuk se vyrábí ze směsi buta-1,3-dienu a akrylonitrilu.

POLYMERY VZNIKLÉ POLYKONDENZACÍ

Při kondenzačních reakcích dochází při slučování výchozích látek za vzniku pro-
duktu k eliminaci některé nízkomolekulární látky (např. vody H2O, amoniaku
NH3, chlorovodíku HCl).

Fenolformaldehydové pryskyřice jsou vůbec prvními synteticky vyrobenými

makromolekulárními látkami. Jejich syntézu provedl v roce 1907 Leo Baekeland,
a tak jsou po něm občas označovány jako bakelity. V minulosti se z nich vyráběly
například kliky u dveří či telefonní sluchátka. Fenol-formaldehydové pryskyřice
vznikají polykondenzací fenolu a formaldehydu v kyselém prostředí, přičemž do- Produkt polykondenzace
chází k eliminaci vody. fenolu a formaldehydu

97
 Nylon 66 („šest šest“) je produkt polykondenzace hexan-1,6-diaminu a kyseliny
adipové (obě výchozí sloučeniny jsou šestiuhlíkaté, což dalo název tomuto poly-
meru). Dříve byl hojně rozšířen pro výrobu dámských punčoch, dnes se využívá
pro výrobu obrouček brýlí.

Polyethylentereftalát PET se hojně využívá pro výrobu obalů na nápoje. Výcho-

zími surovinami jsou ethylenglykol a kyselita tereftalová.

Polotovar pro výrobu PET Polyestery PES nachází široké uplatnění při výrobě textilních vláken, nátěrových
lahve. hmot či lan. Jedná se o produkty polykondenzace esterů vícesytných kyselin a
vícesytných alkoholů.

Aminoplasty vznikají polykondenzací močoviny a formaldehydu, využívají se při

výrobě lepidel či nátěrových hmot.

Do malé kádinky se nalije 10 mL 40% roztoku formaldehydu a přidá se k němu

1 mL koncentrované kyseliny chlorovodíkové HCl a 1 g močoviny. Obsah kádinky se
zahřeje ve vodní lázni za stálého míchání.

Silon se využívá pro výrobu oděvů, chirurgických nití, stanů, padáků, ohnivzdor-
ných materiálů, helem, punčoch, rybářských vlasců, výpletů tenisových a squa-
shových raket č koberců.

Silikony (siloxany) obsahují ve své struktuře namísto vazeb C–C vazby Si–O,
Tyto materiály jsou nesmáčivé a mají dobré elektroizolační vlastnosti. Pro mazání
strojů se využívají silikonové oleje. Tyto látky se vyskytují také ve formě silikono-
vých vazelín (past) užívaných pro impregnaci obuvi či nábytku nebo silikonových
pryskyřic, ze kterých se vyrábí hydrofobní nátěry.
Využití silikonového tmelu.
POLYMERY VZNIKLÉ POLYADICÍ
Adiční reakcí hexan-1,6-diyldiisokyanátu a butan-1,4-diolu vznikají polyureta-
ny. Ty se využívají při výrobě syntetických vláken, molitanu, fotbalových míčů,
výplní lednic a lyží, umělých povrchů na stadionech či bowlingových koulí.

OTÁZKY A ÚLOHY
1. Jaké jsou rozdíly ve vlastnostech přírodního a syntetického kaučuku?
2. Jak by bylo možné dokázat přítomnost atomů chloru ve struktuře PVC?
3. Které památky jsou například chráněné teflonovou vrstvou?
4. Jaký je název látky použité pro výrobu kontaktních čoček?
5. Jak by bylo možné uvolnit z pěnového polystyrenu obsažený vzduch?
6. Prohlédněte si doma výrobky zhotovené z plastů a pokuste se identifikovat,
který polymer tvoří daný předmět.

98
4.3 Látky používané společností

Produkty chemické syntézy nachází široké uplatnění v běžném životě - nyní by

byl již jen obtížně představitelný život bez používání kosmetiky, provádění úprav
potravin, používání přípravků pro ochranu a léčbu rostlin, stejně tak léčbu zvířat
či lidí.

POTRAVINÁŘSTVÍ
Důležitým oborem pro zajištění dostatku potravy pro člověka je zemědělství,
neboť to souvisí s pěstováním rostlin, chovem zvířat a zpracováním rostlinných
i živočišných produktů. Proto je nezbytné dodávat rostlinám nezbytnou výživu
v podobě hnojení půdy, bojovat proti rostlinným škůdcům, provádět léčbu rost-
lin a následně také živočichů. Obdobně je nezbytné pečovat i o zdraví živočichů.

Pesticidy se používají jako látky pro hubení rostlinných a živočišných škůdců.

Hmyzí škůdci jsou hubeni pomocí insekticidů, jejichž nejznámější (v minulosti
nejvíce používaným a dnes již v zemědělství zákazný) prostředek je dichlordife-
nyltrichlorethan DDT. Příčinou jeho zákazu byla diskutovaná toxicita této slou-
čeniny a zamoření ekosystému. Herbicidy se uplatňují při hubení plevelů, zná-
mými zástupci jsou kyselina 2,4-dichlorfenoxyoctová a kyselina Aplikace DDT na archivním
2,4,5-trichlorfenoxyoctová. Dalšími pesticidy jsou fungicidy, které se uplatňují snímku. Dnes je používání
při hubení hub a plísní, a rodenticidy hubící hlodavce. této látky v mnoha zemích
zakázané.

Důležitá je i samotná úprava a zpracování potravin. Pro zajištění jejich trvanlivos-

ti se používají různé konzervanty. Při přípravě potravin je nezbytné zohledňovat
také zdravotní omezení konzumentů a například pokrmy pro cukrovkáře sladit
pomocí umělých sladidel (např. sukralosy, aspartamu).

HYGIENA
Detergenty jsou látky s čisticími a pracími účinky, jejichž základní složkou jsou
tenzidy. Tyto látky jsou povrchově aktivní a amfifilní, tedy obsahují hydrofilní
(vodu přitahující) a hydrofobní (vodu odpuzující část). Hydrofobní část moleku-
ly tenzidu způsobuje narušení celistvosti mastné nečistoty (synonymem přívlast-
ku hydrofobní je slovo lipofilní), zatímco hydrofilní část zajišťuje rozptýlení těch-
to částic mezi molekuly vody.
Chemická struktura mýdla
obsahující nepolární uhlíko-
Významnými příklady detergentů jsou mýdla, která jsou z chemického hlediska
vou část a polární část tvoře-
sodnými či draselnými solemi vyšších mastných kyselin (např. kyseliny palmito-
nou aniontem karboxylové
vé, stearové). Sodná mýdla jsou obvykle tuhá a draselná jsou kapalná.
skupiny a kationtem alkalic-
kého kovu.
FARMACIE
Za účelem prevence, ochrany zdraví a léčbu nemocí se využívají nejrůznější léky.
Ty obsahují účinnou (léčivou) látku, která má žádané účinky. Jelikož jsou léčiva
chemicky rozmanitou skupinou, je vhodnější jejich klasifikace dle účinků.

99
 Anestetika jsou léky způsobující necitlivost, rozdělují se na celková a lokální
anestetika. Celková anestetika mají význam při chirurgických zákrocích, tlumí
činnost centrální nervové soustavy a navozují stav bezvědomí. Mezi tyto anesteti-
ka patří například cyklopropan, diethylether či halotan. V minulosti se využíval
také toxický chloroform. Lokální anestetika se využívají pouze pro znecitlivění
části těla a jejich zástupci jsou prokain či ethylchlorid.
Chloroform zneužitý při
uspávání během páchání
trestného činu Analgetika způsobují mírnění bolesti bez ztráty vědomí. Nejznámějším lékem
této skupiny je kyselina acetylsalicylová, která je účinnou složkou léku Acylpy-
rin® či Aspirin® a způsobuje snižování horečky. Dalšími analgetiky je amonofena-
zon (amidopyrin) či p-hydroxyacetanilid (paracetamol). Mezi velmi silné léky
způsobující mírnění bolesti patří morfin, který je návykový a patří mezi opiáty.

Hypnotika a sedativa tlumí činnost centrální nervové soustavy. Hypnotika ve

velkých dávkách navozují stav podobný spánku, sedativa v menším množství člo-
věka uklidňují. Do této skupiny patří například deriváty kyseliny barbiturové.

Psychofarmaka jsou léky s vlivem na psychiku, dokáží tlumit neodůvodněný

strach či deprese, stejně tak potlačovat chorobně veselé nálady. Mezi psychofar-
maka patří například meprobamat, diazepam či plegomazin.

Chemoterapeutika jsou látky toxické vůči zdroji infekce (virům, bakteriím, plís-
ním, prvokům). Prvním používaným chemoterapeutikem byl Salvarsan použitý
pro léčbu syfilitidy. Důležitou roli mají také antibiotika objevená v roce 1929
skotským lékařem Alexandrem Flemingem. Tento vědec je spojován s objevem
penicilinu používaného při léčbě zápalu plic, zánětu mozkových blan či kapavce.
Antibiotika jsou obecně přírodní sloučeniny často získávané z mikroorganismů.
Alexander Fleming Vzhledem k tomu, že si zdroje infekce vytváří na antibiotikách rezistenci, je nut-
(1881-1955), skotský lékař né provádět jejich chemické modifikace.

PYROTECHNIKA
Výbušniny jsou látky schopné se nárazem či zvýšenou teplotou rozkládat za vzni-
ku velkého množství tepla a plynů (obvykle oxidu uhličitého CO2, uhelnatého
CO, dusíku N2 či vodní páry H2O). Tento rozklad je obvykle doprovázen tlako-
vým, zvukovým a akustickém signálem a nazývá se exploze (výbuch).

Střeliviny jsou látky sloužící k vyražení střely z nábojnice, nejstarším střelivem je

černý střelný prach (směs dusičnanu sodného či draselného, černého uhlí a síry).
Trhaviny se užívají pro trhání a drcení hornin nebo demolici objektů určených
ke zbourání. Příkladem těchto sloučenin je nitroglycerin či kyselina pikrová.
Třaskaviny se používají pro zajištění exploze střelivin a trhavin.
Lahev se střelným prachem.
OTÁZKY A ÚLOHY
1. Prohlédněte si doma obaly různých kosmetických výrobků, léků, potravin a
dalších přípravku a zjistěte informace o obsažených látkách.

100
DOPORUČENÁ LITERATURA:

BÁRTA, Milan. Chemické sloučeniny kolem nás: organika. Brno: Edika, 2019. ISBN 978-80-266-1442-5.
JANKŮ, Zdeněk. Školní pokusy z organické chemie. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1555-4.
KOLÁŘ, Karel, Milan KODÍČEK a Jiří POSPÍŠIL. Chemie II: (organická a biochemie) : pro gymnázia. 2.,
upr. a dopl. vyd. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2005. ISBN 80-7235-283-0.
MCMURRY, John. Organická chemie. Přeložil Jan BUDKA, přeložil Radek CIBULKA, přeložil Dalimil
DVOŘÁK, přeložil Jaroslav KVÍČALA, přeložil Pavel LHOTÁK, přeložil Jiří SVOBODA. Brno: Vysoké
učení technické v Brně, nakladatelství VUTIUM, 2015. Překlady vysokoškolských učebnic. ISBN 978-80-
214-4769-1.
PACÁK, Josef. Jak porozumět organické chemii. Vyd. 2. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1354-3.
PACÁK, Josef. Reakce organických sloučenin. V Praze: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1240-2.
PEČOVÁ, Danuše. Organická chemie pro gymnázia. 2. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002.
ISBN 80-7182-142-x.
VACÍK, Jiří. Přehled středoškolské chemie. 4. vyd., v SPN - pedagogickém nakl. 2. vyd. Praha: SPN - pedago-
gické nakladatelství, 1999. ISBN 80-7235-108-7.

POUŽITÉ FOTOGRAFIE:

str. 7: Sodoma a Gomora. © Hulton Archive/Pinterest.com str. 71: ALfred Bernahrd Filip Nobel. © Nobelprize.org

str. 7: Císařův pekař. © Playmovies.cz str. 71: Chicago River. © Youtube.com

str. 7: Paracelsus. © Zuzana Dobrovičová/Pinterest.com str. 72: Wiliam Morton. © Chem.Libretexts.org

str. 8: Carl Scheele. © EdMo/Educationmonitor.com str. 77: Formaldehyd. © Dailymail.co.uk

str. 8: Michel Eugene Chevreul. © Sheila Terry/Sciencephoto.com str. 77: Aceton. © Heureka.cz

str. 8: Friedrich Wöhler. © Sheila Terry/Greatbigcanvas.com str. 81: Mravenec. © Deratizator.cz

str. 9: Diamant. © Muriel Meyer/Pinterest.com str. 81: Ledvinové kameny. © Medlicker.com

str. 9: Linus Carl Pauling. © Greatthoughtstreasury.com str. 84: Ohřívací sáček. © Heureka.cz

str. 12: Alexandr Michajlovič Butlerov. © Play-azlab.com str. 87: Aspirin. © Lekarna.cz

str. 17: Lineární polarizace. © Slide-share.ru str. 87: Močovina. © Heureka.cz

str. 23: Johannes Nicolaus Brönsted. © Worldofchemicals.com str. 89: Skunk. © ScienceNews.com

str. 31: Charles Adolphe Wurtz. © Worldofchemicals.com str. 90: Victor Grignard. © Chemistry.msu.edu

str. 33: Bioplynová stanice. © Sigmet.cz str. 91: Diethylzinek. © Youtube.com

str. 33: Propan-butanový hořák. © Makalu.cz str. 93: Bioluminiscence. © Hakaimagazine.com

str. 33: Pohonné hmoty. © Unipetrol/Aktualne.cz str. 95: Těžba ropy. © Onergetice.cz

str. 37: Vladimír Vasiljevič Markovnikov. © Wikipedie.cz str. 95: Zemní plyn. © Cez.cz

str. 43: Michail Grigorjevič Kučerov. © Canov.jergym.cz str. 96: Uhelná elektrárna. © E15.cz

str. 44: Autogen. © SBB-Baumaschinen.de str. 96: Ropa. © Petroleum.cz

str. 45: Friedrich Kekulé. © Wikipedie.cz str. 97: Sportovní bundy. © Heureka.cz

str. 45: Opice. © Canov.jergym.cz str. 97: Latex. © Osel.cz

str. 45: Had. © I Love Biology/Pinterest.com str. 98: Sáčky z polyethelenu. © Heureka.cz

str. 49: Charles Friedel. © Worldofchemicals.com str. 98: Potrupí z polypropylenu. © Heureka.cz

str. 49: James Crafts. © Wikipedie.cz str. 98: Podlaha. © Podlahy-drevo-vinyl.cz

str. 50: Toluen. © Heureka.cz str. 98: Teflonové pánvce. © Zbozi.cz

str. 50: Naftalen. © Pixwords-napoveda.cz str. 99: Zateplování polystyrenem. © Rekonstrukceprokop.cz

str. 55: Beilsteinova zkouška. © Revolvy.com str. 99: Otto Wichterle. © Kdykde.cz

str. 56: Chloroform. © BabyGaga.com str. 99: Lepidla herkules. © Prekon.cz

str. 57: Jodoform. © Medicgroup.sk str. 100: Polotovar PET. © Alibaba.com

str. 57: Kelen. © Lekarna.cz str. 100: Silikonový tmel. © Design-plast.kiev.ua

str. 57: Neopren. © Desktopimages.org str. 101: Aplikace DDT. © Wordpress.com

str. 57: Betadine. © Magister.sk str. 102: Chloroform. © Oldoperatingtheatre.com

str. 60: Hirošima. © Tydeniky.cz str. 102: Alexander Fleming. © Wikipedie.cz

str. 71: Fridex. © Heureka.cz str. 102: Střelný prach. © Nabijetapalit.cz

101
RNDr. Jan Břížďala
Organická chemie pro gymnázia

Vydáno elektronicky na webu E-ChemBook.eu.

Vydání první.

102
103
104