Vzduchovka vz. 35

Střelecký výcvik prováděla čs. armáda až do poloviny třicátých let 20. století na základním stupni tzv. zápalkovou střelbou s použitím standardních armádních pušek vz. 24. Značnou nevýhodu zavedeného systému přinášelo erozívní působení zápalkové slože, jež ve zvýšené míře poškozovalo vývrty hlavní. Případné zavedení malorážek neslo s sebou více problémů s pořizovacími náklady, nehledě na skutečnost, že žádná domácí zbrojovka neměla ve výrobním sortimentu kvalitní výcvikovou zbraň v této ráži.

+1

Ekonomická stránka střeleckého výcviku hrála nezanedbatelnou roli, takže v prosinci 1934 padlo na poradě hlavního štábu MNO rozhodnutí zavést do výzbroje výcvikovou vzduchovku. Potřebné množství stanovil štáb na 6000 kusů, a zároveň Vojenský technický a letecký ústav (VTLÚ) vypracoval technickou specifikaci budoucí výcvikové zbraně. Kromě rozměrů odpovídajících armádní opakovačce požadoval analogický způsob ovládání závěru, umístění pojistky jako u pušky vz. 24, stejnou charakteristiku spouště a mířidla stavitelná na vzdálenosti 10, 15 a 30 metrů.

Požadavky VTLÚ na konstrukci zbraně obdržela nejen Česká zbrojovka ve Strakonicích, ale také Československá zbrojovka v Brně. Podstatně větší flexibilitu projevila strakonická továrna, jejíž konstruktér František Myška (1899–1983) navrhl opakovací vzduchovku s pákovým napínáním a gravitačním zásobníkem na broky s požadovaným průměrem 4,45 mm, jejíž vzorek předložila továrna VTLÚ již 9. března 1935. Není bez zajímavosti, že pro studium problematiky konstrukce opakovacích vzduchovek zapůjčil VTLÚ Františku Myškovi jeden exemplář německé vzduchovky Haenel 33, kde částečně našel inspiraci pro řešení napínacího mechanismu. Česká zbrojovka přihlásila konstrukci vzduchovky k patentové ochraně 12. února 1935, avšak následný patentový spor s Hugo Schmeisserem zaměstnával právní zástupce České zbrojovky řadu let, takže patent s číslem 72 901 byl vydán až v březnu 1944, kdy se celá záležitost uzavřela.

Do výroby se vzduchovka vz. 35 dostala pod interním označením jakožto objekt Z 138 a první objednávku na 6003 kusů vystavilo MNO dne 4. října 1935 pod čj. 6921 s fakturační částkou 3 247 382, 90 korun. Do 15. října 1935 měl závod předat první partii 2000 vzduchovek, dalších 1000 kusů mělo být převzato do 30. října 1935 a druhou polovinu měla továrna zhotovit do 31. května 1936. Ke konci roku 1935 armáda převzala pouze 2000 kusů, takže zbývajících 4000 vzduchovek dodávala továrna na jaře 1936, přičemž ke konci dubna už zbývalo vyrobit jen 500 kusů.

Továrna nezanedbávala ani propagaci nového výrobku a nabízela vzduchovky vz. 35 střediskům branné výchovy (S.B.V. – s těmito písmeny vyraženými na botce se lze také setkat), Tělocvičným jednotám SOKOL či Národním střeleckým gardám. Oslovila také měšťanské, střední a odborné školy. Její větší prodejnosti ale bránila poměrně vysoká, na vzduchovku neobvyklá cena. Vzduchovky továrna vyráběla ve výcvikovém (armádním) a ve sportovním provedení se standardní délkou hlavně 552 mm, ovšem sportovní verzi nabízela rovněž s kratší hlavní v délce 425 mm a hmotností 3100 gramů.

Do konce října 1936 vykazovala zbrojovka 6604 vyúčtovaných vzduchovek z celkově rozpracovaných 9000 kusů. Je pravděpodobné, že do tohoto data prodala mimo rámec armády 601 kusů. Další objednávku na vzduchovky vz. 35 vystavilo MNO pod čj. 42 858 až 25. listopadu 1937 a zněla na 400 armádních a 100 sportovních vzduchovek v celkové ceně 252 900 korun.

K 1. březnu 1937 zřídil hlavním štábu MNO oddělení branné výchovy, jež nahrazovalo původně samostatný referát BV (branné výchovy). Vzduchovky určené pro brannou výchovu měly být na základě pokynu VTLÚ z 3. září 1938 u armádního provedení značeny na botce pažby písmeny B. V., u sportovní verze ji měl závod vyrazit na spodní části pažby. V té době již zbrojovka pracovala na objednávce čj. 40 335 ze 17. srpna 1938 na 3000 vzduchovek, z nichž polovina byla objednána v armádním, a druhá ve sportovním provedení a celkově za ně MNO zaplatilo 1 440 000 korun. Poslední meziválečnou objednávku dostala továrna o několik dní později, 29. srpna 1938, a v jejím rámci dodala armádě zřejmě zbytkové rozpracované množství 300 vzduchovek vz. 35 spolu s rezervními součástkami. V letech 1935–1938 vyrobila Česká zbrojovka pro naši armádu celkem 9843 výcvikových vzduchovek vz. 35.

K 31. březnu 1939 zůstalo v továrně 3673 rozpracovaných vzduchovek vz. 35 a na skladě jich měla pouze 56 kusů. Ačkoliv továrna obdržela v následujících měsících dostatečné množství objednávek ze strany říšskoněmecké vojenské správy, musela překlenout období příprav nových výrobních programů (zejména díly pro kulomety MG 34), jež s sebou neslo riziko redukce pracovních sil. Aby odvrátilo hrozbu propouštění kvalifikovaných sil, dalo vedení zbrojovky do výroby další partie pistolí vz. 27 a 36, ale také nařídilo rozpracovat ještě 2500kusovou partii vzduchovek, přestože bylo jasné, že jde o překlenovací program.

V průběhu roku 1939 továrna vyrobila celkem 2530 vzduchovek, přičemž k 31. 12. 1939 jich měla na skladě už jen 105. Jejich výroba ale probíhala pouze v prvních šesti měsících tohoto roku. Vzduchovky se staly v rámci civilní zbrojní výroby dobrým artiklem.

Jejich největším odběratelem se na počátku okupace stala firma Gustav Genschow v Berlíně, jež v březnu 1940 objednala u zbrojovky pro potřeby vedení Říšské pracovní služby (Reichsarbeitsdienst – RAD, Říšská pracovní služba byla v Německu zřízena zákonem ze dne 27. července 1935 a její náplní bylo provádět veřejně prospěšné práce, výstavbu silnic apod. Povinnosti půlroční pracovní služby u RAD podléhali všichni Němci ve věku od 18 do 25 let.) 2400 vzduchovek vz. 35 ve vojenském provedení v celkové hodnotě 1 270 000 korun.

Maloobchodní cena vojenské vzduchovky vz. 35 tehdy činila 615, 40 korun. Ve sportovním provedení ji zbrojovka prodávala velkoobchodně za 449 korun a maloobchodně za 533,30 korun. Počátkem ledna měla továrna na skladě 899 vzduchovek vz. 35 ve výcvikovém provedení a 203 kusů ve sportovním provedení. Markantněji se stav skladových zásob snížil prodejem 550 armádních vzduchovek koncem března 1940, jež zřejmě odebrala opět firma Genschow pro RAD. Po tomto odprodeji zbylo na skladě 16 výcvikových vzduchovek a 202 sportovních, přičemž dva kusy měla přiděleny německá závodní stráž (Werkschutz) v České zbrojovce ve Strakonicích. Tím se také historie jejich výroby za okupace uzavřela.

V poválečném období na dotaz MNO sice vedení zbrojovky ve svém dopise z 31. července 1946 sdělovalo, že pro okupační armádu od roku 1939 žádné vzduchovky vz. 35 továrna nevyrobila. V důsledku nelze toto tvrzení považovat za nepravdivé, avšak vyvolává mylný dojem, že po roce 1939 továrna žádné vzduchovky nevyrobila.

V poválečném období došlo k velkému rozmachu branných sportů, což vyvolalo velkou poptávku po vzduchovkách. Ze zbylých dílů sice ještě v srpnu 1945 zbrojovka sestavila 206 vzduchovek, avšak to již byla skutečně poslední tečka.

Exemplář s výrobním číslem 22 131 získalo muzeum v roce 1959 převodem z 6. dělostřelecké základny v Olomouci.

Ráž: 4,45 mm

Celková délka: 1100 mm

Délka hlavně: 552 mm

Délka záměrné: 500 mm

Hmotnost: 4000 g

Jan Skramoušský