Švýcarský honič - HISTORIE

     Prvním instinktem psa, bez ohledu na to, jak je velký, kdy vznikl nebo k čemu ho člověk potřebuje dnes, je lov jakožto prostředek k obstarávání potravy. Nejpřirozenějším způsobem lovu je pro každého psa pronásledování prchající kořisti, štvaní. Tam , kde byla krajina volná, přehledná, rovnal se život rychlosti a pozornosti, s níž každé zvíře udržovalo od svých predátorů útěkovou vzdálenost . Tam se pes stal chrtem. V místech, kde byla krajina členitá a porostlá vegetací, nestačila psovi jen rychlost. Musel zvěř vyhledávat i po pachu. Jako „honič“ rozvíjel umění svých divokých předků.

     Při zkoumání historie honičů a z nich následně odvozených loveckých plemen mají prokazatelně nejdůležitější význam místa geograficky izolovaná, tedy zpravidla vysokohorská. I když nejúčinnější je využití  honičů v prostornějších nížinách, starší formy zůstaly zachovány téměř výhradně v oblastech horských. Díky značné variabilitě honičů, především co se týče výšky, respektive délky končetin, vytvořily se postupně v určitých klimato-geografických oblastech odpovídající typy, část – právě až na délku končetin, popřípadě srsti – shodné.  Všichni čtyři střední švýcarští honiči tedy mají své protějšky v honičích malých (nízkonohých), zatímco  od sebe navzájem  se liší ponejvíce jen zbarvením.  Zjevná je úzká návaznost na belgického honiče – Svatohubetského psa – jemuž nejblíže stojí jurský honič typu Bruno, zatímco typ Saint-Hubert je výsledkem posílení jurského honiče typem psa Sv.Huberta. Nejpočetněji zastoupený z celé čtveřice je bernský honič. Za nejušlechtilejšího byl však považován honič luzernský, jenž v typu nejvíce ovlivnil ostatní formy, lišící se dnes v podstatě „jen „ zbarvením.

     Přes jejich nesporně starobylý původ existují současní švýcarští honiči jen díky snaze kynologů, kteří se po vzniku Švýcarské kynologické společnosti (Schweizerischen Kynologischen Gesellschaft, SKG) v roce 1883 zaměřili na záchranu tradičního plemene. Z mnoha lokálních typů, mezi nimiž byli i dnes již neznámí honiči z Thurgau nebo Aargau se podařilo ustálit čtyři základní, a to z oblasti Bernu, kde se vyskytovali v hladkosrsté i hrubosrsté formě, z kantonu Jura na švýcarsko-francouzském pomezí, a  ze sousedících kantonů Luzern a Schwyz.

     Tradiční lovecké použití švýcarských honičů sestává z volného vyhledávání nočních stop srstnaté zvěře, kterou sledují až do jejího lože. Podobně jako francouzští honiči mají i oni hluboký hlas, který se daleho rozléhá. Jsou specialisty na lov zajíců a srnčí, loví lišku i černou zvěř, spolehliví jsou v dohledávce. Povahou jsou švýcarští honiči temperamentní při výkonu, s vynikajícím orientačním smyslem, dobře ovladatelní, přátelští a mírní, citliví, k cizím nedůvěřiví až plaší, poslušní a velmi závislí na svém pánovi. Na lovu jsou snadno ovladatelní a dobře spolupracují. V domácnosti jsou příjemní, mimořádně čistotní, reagují na každé slovo a velmi rychle se přizpůsobí. (M.Císařovský: Pes, 2008)