Jämthund (Švédský losí pes)

Severští psi jsou v Česku známí a oblíbení. Jsou to psi bez tělesných deformací, svým vzhledem velmi blízcí svému praotci vlkovi. Všechna severská plemena jsou relativně mladá a vznikala v prapůvodním prostředí arktické přírody Skandinávie, Ruska, USA a Kanady. Představují jednolitou skupiny, a tak je můžeme rozdělit do čtyř základních skupin, dle jejich použití:

plemena saňových psů
severští lovečtí psi
psi pastevečtí
psi ovčáčtí

Toto dělení však není tak přesné, protože lovci mohou být i psi tažní a naopak, i když prvotní dispozice bývá převládající. Je třeba zdůraznit, že existuje velké množství tak zvaných původních přírodních plemen, my zde však v přehledu uvedeme čistokrevně chovaná plemena, mezinárodně uznávaná kynologickými organizacemi, avšak u nás povětšině neznámá, přičemž naši pozornost soustředíme na novinku v Česku – švédského jämthunda.

Nejznámější jsou u nás saňoví psi, s poměrně bohatou chovatelskou tradicí. Patří sem aljašský malamut, sibiřský husky, samojed a grónský pes. Dále sem řadíme kanadského eskymáckého psa a též ruské severské saňové psi.

Severští lovečtí psi jsou v Česku neznámí, avšak na rozlehlých severských pláních je lov bez nich prakticky nemyslitelný. Na rozdíl od našich loveckých psů pronásledují severští lovečtí psi zvěř tiše a teprve zastavenou zvěř zaštěkávají, přičemž ptáky vyženou na strom. Podle FCI sem řadíme tato plemena: norský losí pes - šedý (dyrehund, grahund), černý norský losí pes, švédský jämthund, karelský medvědí pes, finský špic, lundehund, rusko – evropská lajka, západosibiřská lajka, východosibiřská lajka, norbottenspets.

Mezi severské pastevecké (sobí) psi patří tato plemena: lapinkoira, lapinporokoira, norský buhund, islandský pes a severoruská samojedská lajka. Mezi ovčáky pak řadíme väsgötlandského špice – vallhunda.

Předmětem našeho zájmu je však švédský jämthund, patřící mezi severské špice, nazývaný též švédský losí pes, jenž představuje významné obohacení českého kynologického spektra. Avšak nejen u nás, ale i v zahraničí na středoevropských výstavách je tento pes neznámým pojmem. Jak z výše uvedeného vyplývá patří toto plemeno do skupiny severských loveckých losích psů, kteří jsou ve Skandinávii velmi oblíbení. Už v roce 1877 bylo poprvé na výstavě předvedeno 13 losích psů, v roce 1906 byl stanoven jejich první standard a posléze zahájen vlastní čistokrevný chov.

Ve Skandinávii se vyskytují tři formy losích psů:

Jämthund (velký švédský losí pes) dosahující výšky 63 cm v kohoutku, až 30 kg hmotnosti
Norský losí pes – šedý (dyrehund, grahund) s výškou v kohoutku max. 52 cm
Černý norský losí pes – nejmenší z nich: výška v kohoutku mezi 45 – 50 cm

Švédský jämthund je tedy největší a nejstatnější, v průměru o 10 cm vyšší než šedý norský losí pes, který je však původnější. Ačkoliv jsou obě plemena velmi příbuzná, neboť jämthund je v zásadě jen větší formou, prosadili si švédští lovci z Jämtlandu mezinárodní uznání švédského losího psa jako třetí plemeno. Stalo se tak oficiálně FCI teprve v roce 1946. Všechna tři plemena losích psů jsou používána k lovu losů a medvědů. Jsou to velmi inteligentní psi, samostatní, rychlí a vytrvalí. Ačkoliv jsou jejich genetické dispozice především lovecké, jsou použitelní i k tahu, případně, zajisté po speciálním výcviku, i k sportovním disciplínám (canicross). Ve skandinávských zemích se pak pořádají pravidelné lovecké soutěže s těmito ušlechtilými psy.

Švédský jämthund je elegantní pes, v němž musíme spatřit bez fantazírování vlčího předka. Má hustou, rovnou a středně dlouhou srst převážně světle šedé barvy s černým odstínem v oblasti očí a na hřbetě, s bílými či žlutavými odznaky na hlavě a hrudi. Světle žlutá až bílá srst je též na končetinách a zakrouceném ocase. Na hlavě má rovné ušní boltce, majestátnost pak umocňují silné končetiny a pro srovnání s u nás známými severskými špici je možno říci, že jämthund je celkově o málo větší než sibiřský husky, ale menší než aljašský malamut. Je to pes přátelský k dětem, avšak nevhodný do bytu, vyžaduje venkovní umístění v kotci, tedy volnost a dostatečný prostor. Jeho lovecký instinkt je všudypřítomný, a proto výcvik se stálým vlivem a kontaktem „pána“ potřebný. Jsou to psi citliví, vyžadující spravedlivé zacházení a jakékoliv křivdy si moc dobře pamatují. Při správném vedení jsou pak zárukou velké radosti a kynologických úspěchů.

F.C.I. - Standard č. 42 / 05.05.2003 / GB

ZEMĚ PŮVODU:	Švédsko
DATUM PUBLIKACE ORIGINÁLNÍHO PLATNÉHO STANDARDU:	25.03.2003
POUŽITÍ:	lovecký pes
ZAŘAZENÍ PODLE F.C.I.:	Skupina 5 špicové a primitivní plemena Sekce 2 severští lovečtí psi Zkouška z výkonu pouze v severských zemích (Norsku, Švédsku a Finsku).

KRÁTKÉ HISTORICKÉ SHRNUTÍ

Jämthund byl uznán až v roce 1946, ačkoli se jedná o typově velmi staré plemeno, které bylo na severu Švédska známé od jeho osídlení. Důvodem pozdního uznání plemene je fakt, že jämthund byl posuzován jako jedno plemeno společně s menším norským losím psem, což se postupem času stalo neudržitelným. Ačkoli jämthund se nejčastěji používá k lovu losů, býval v minulosti využíván při lovu medvědů a rysů, proto musel být velmi silný a vytrvalý.

CELKOVÝ VZHLED:

Velký špic obdélníkového rámce s čistými liniemi. Silný, ale také čilý pes uměřené postavy. Tělo nesmí budit dojem nadměrné délky ani nesmí být příliš těžké.

POVAHA / TEMPERAMENT:

Odvážný a energický, ale zároveň stoicky klidný pes.

HLAVA:

Má čisté linie a je protáhlá, s přiměřenou šířkou mezi ušima.

MOZKOVNA:

Lebka:	mírně klenutá.
Stop:	zřetelný, ale nepříliš hluboký.

OBLIČEJOVÁ ČÁST:

Tlama:	délka tlamy od stopu k nosu je mírně menší než vzdálenost od stopu k týlnímu hrbolku. Pravidelně se zužuje směrem k nosu. Tlama nesmí být při pohledu shora i z profilu ani příliš špičatá ani příliš tupá. Nosní hřbet je rovný, široky a silný, nosní houba široká.
Pysky:	pevně přiléhající.
Čelisti/Zuby:	nůžkový skus.
Líce:	suché.
Oči:	mírně oválného tvaru, hnědé barvy, s pozorným, ale klidným výrazem.
Uši:	vysoko nasazené, zcela vztyčené, špičaté a v afektu citlivě reagující. Mírně delší než je jejich šířka u základny. Vnitřní strana uší je bohatě osrstěna.

KRK:

Dlouhý s čistými liniemi, silný s dobrým dosahem.

TRUP:

Silný s čistými liniemi, mírně delší než je jeho výška v kohoutku.

Hřbetní linie:	přímá, velmi mírně spáditá od kohoutku k zádi.
Bedra:	široká a dobře vyvinutá.
Záď:	široká, pouze mírně spáditá.
Hrudník:	dobré hloubky, s dobře klenutými žebry.
Břicho:	mírně vtažené.

OCAS:

Nasazen vysoko, střední délky a rovnoměrné tloušťky. Nesen zatočený, ale ne těsně stočený nebo položený na hřbetě. Hustě osrstěný, ale bez praporu.

KONČETINY:

HRUDNÍ KONČETINY:

Plece:	ramenní lopatka je dlouhá, a zasahuje daleko dozadu.
Lokty:	těsně přiléhající k hrudníku.
Předloktí:	rovné, čistých linií a se silnou kostrou.
Přední tlapky:	silné, poněkud oválné, směřující přímo vpřed, s těsně k sobě přiléhajícími prsty.

PÁNEVNÍ KONČETINY:

Všeobecný vzhled:	při pohledu zezadu paralelní.
Koleno:	dobře zaúhlené.
Hlezenní kloub:	dobře zaúhlený.
Zadní tlapky:	podobné jako přední.

POHYB:

Plný síly, volný, s dobrým předkrokem. Při klusu úzký krok (tlapky jsou pokládány do jedné stopy).

OSRSTĚNÍ:

SRST:

Krycí srst je přiléhající, ale nikoli ploše. Podsada je krátká, měkká, světlá, nejlépe smetanové barvy. Srst je hladká na hlavě a na přední straně končetin, delší na krku, hrudníku, ocase, na stehnech a na zadní straně končetin.

BARVA:

Světlejší nebo tmavší šedá. Charakteristické znaky: světle šedé nebo smetanové po stranách tlamy, lících, hrdle, hrudi, břichu, nohách a pod ocasem.

VÝŠKA A HMOTNOST:

Výška v kohoutku: u psů 57 – 65 cm, ideálně 61 cm, u fen 52 – 60 cm, ideálně 56 cm.

VADY:

Jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.

žluté oči
překroucený ocas
smetanové znaky překryté černými
příliš krátká srst
lehká kostra
krátký ocas
rovný ocas

ZÁVAŽNÉ VADY:

klenuté čelo a vystupující líce
příliš špičatá tlama
chybějící zub kromě P1
kvadratický rámec těla
příliš lehká stavba těla
příliš mohutná, lymfatická stavba těla
ploché tlapky
nepřerušený, výrazný bílý pruh na hrdle sestupující k hrudní kosti, tzv. kravata
nedostatečné zaúhlení pánevních končetin
tenký, bičovitý ocas

VYŘAZUJÍCÍ VADY:

přílišná agresivita nebo plachost
výška v kohoutku odlišná od standardu
předkus nebo podkus
zavěšené uši
nedostatek krémových znaků

Pes, který zjevně vykazuje abnormality fyzické nebo v chování bude diskvalifikován.

Pozn.: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.

Využití

Lov bez psů je v severských zemích prakticky nemožný. Lovecké oblasti jsou rozsáhlé a mnohdy velmi neschůdné. Bez psa, který objeví losí stopu a posléze losa s hlasitým štěkotem zastaví nebo k lovci nažene, je lovec při lovu odkázán prakticky pouze na šťastnou náhodu.

Na rozdíl od našich honičů pronásledují severští psi zvěř tiše, teprve zastavenou zvěř zaštěkávají. Pernatou zvěř, v tajze např. Tetřeva, vyženou na strom a zaštěkávají až do příchodu lovce. Spolupráce s lovcem však nebývá samozřejmostí. Psi musí být cvičeni a např. Ve Finsku se každým rokem pořádají zkoušky psů, při kterých bývají vyhlašováni výtězové s prokázaně nejlepšími výsledky. K takovým zkouškám se přihlašuje deset až dvacet nejlepších psů z dané oblasti. Lovec, pes a rozhodčí odcházejí společně na lov. Rozhodčí psu přisuzuje známky za úspěšnost při hledání zvěře, pronásledování zvěřě, vytrvalost při zaštěkávání zvěře, sílu hlasu, schopnost vypracovat příležitost k výstřelu a v průběhu celého lovu je posuzováno i chování psa. Z každého ze čtyř loveckých okrsků jsou vybráni tři psi, kteří pak soutěží spolu s loňským vítězem (tedy celkem třináct psů) o nejvyšší titul.

Zkoušky probíhají každoročně v jiné oblasti, revíry se rozdělují losováním. Losi se na těchto zkouškách nestřílejí. Vítěz vrcholných zkoušek je pak celý rok finským "losím králem".