bretaňský ohař dlouhosrstý

Tento nejmenší z ohařů je zároveň nejrozšířenějším a nejznámějším francouzským plemenem v celosvětovém měřítku.

Takovéto ambice jistě neměli zakladatelé prvního chovatelského klubu bretaňského ohaře v roce 1907 a i když byli přesvědčeni o mimořádných kvalitách svých malých loveckých pomocníků, nepředpokládali, jak slavná budoucnost je čeká.

Ještě Gaston Pouchain, autor nejznámější knihy o bretaňských ohařích, v ní říká: „Kdyby byl náš malý Breton anglický, bude nejlepším psem na světě. Že je francouzský, stačí mu,že je nejlepším ve Francii.“
Psi typu loveckých španělů, jenž se vyskytovali v oblasti dnešní Bretaně, na mysu Finistére a Granitovém pobřeží a byli místními rybáři používáni především k lovu králíků a vodního ptactva, jsou původními předky bretaňského ohaře. Není známo, zda tito psi již vystavovali zvěř. Byli převážně tříbarevní.Vývoj plemene pokročil v období, když Bretaň objevili angličtí šlechtici jako báječné místo pro jejich lovecké výpravy. To bylo v polovině devatenáctého století. A jelikož konzervatismus Angličanů je všeobecně dobře znám, není se co divit, že si na tyto lovy vozili do Bretaně svoje vlastní psy ostrovního původu. Jak však je všeobecně známo, již tehdy platily přísné karanténní předpisy pro dovoz (i zpětný) psů na Ostrovy, což řešili Angličané tím způsobem, že svoje psy měli ustájené celoročně na bretaňských farmách. Tehdy došlo k prvnímu křížení místních loveckých španělů a britských plemen. Předpokládá se, že na vzniku moderní formy bretaňského ohaře se podíleli jak setři, tak ostrovní španělé. Tím si můžeme vysvětlit mimořádné schopnosti tohoto malého ohaře, v jehož práci se spojuje vynikající styl práce v poli a razantní slídění v nepřehledných a křovinatých terénech.
Od přijetí prvního standardu plemene došlo k určitým změnám, tak jak se měnily požadavky na tyto psy kladené. První standard z roku l907 ještě připouštěl horní hranici kohoutkové výšky 56 cm a bíločerné zbarvení. To bylo ale hned při následující úpravě standardu v roce l908 vyloučeno a až do r. 1956 nebylo povoleno, stejně tak jako trikolorní. Další kriterium, které podléhalo změnám, byla kohoutková výška. V r. 1908 byla vymezena hranicemi 45-55 cm, v roce l933 46-5l s tolerancí +1cm, poslední platná úprava z roku 2003 stanovuje výšku takto:
Psi minimálně 48 cm, s tolerancí –1 cm
maximálně 51 cm s tolerancí +1 cm
Feny minimálně 47 cm s tolerancí – 1cm
maximálně 50 cm s tolerancí +1 cm
V roce l933 bylo na základě referenda mezi chovateli plemene rovněž rozhodnuto, že nadále nemá být standardem požadována vrozená bezocasost - anourie. Tato vrozená odchylka se ovšem vyskytuje jen asi u 20% populace, a tak dnes mohou na výstavách ve státech, v nichž je kupírování prutu zákonem znemožněno, spolu soutěžit bretoňáci s dlouhými i krátkými ocasy. Dnes povolených barevných rázů je celkem pět, a to ještě ve dvou varietách od každého zbarvení. Nejrozšířenější je zbarvení bílooranžové, následuje černobílé, trikolorní černo-bílo-pálené a nejvzácněji se vyskytují hnědobílí a trikolorní hnědo-bílo-pálení jedinci. Ve všech variantách se mohou objevit jak bělouši (bílá je více či méně hustě promísena druhou barvou), tak straky, kde základní bílé zbarvení je čisté, bez příměsi jiné barvy.
Obrovskou oblibu bretaňských ohařů ve světě má za následek již výše zmíněná pracovní univerzálnost, která ve spojení s velmi malými rozměry tohoto ohaře a jeho výborným genetickým zdravím z něj dělá naprosto nenáročného a přitom velmi výkonného pomocníka. K tomu si musíme představit, že tento temperamentní pes má v povaze zakódovánu francouzskou veselost a hravost, která jej neopouští do vysokého věku a máme tady charakteristiku ideálního společníka. Skutečně také je toto plemeno často, zvláště ve Francii, využíváno jako pes společenský.
Jeho hlavní devizou ovšem zůstávají především jeho pracovní vlohy, o jejichž kvalitě snad nejlépe hovoří vyrovnanost výsledku, jichž bretaňští ohaři dosahují na vrcholných soutěžích ohařů. Vždyť třeba jenom na MS ohařů, které je každoročně pořádáno podle pravidel podzimních Field-Trial s přinášením, se o příčky nejvyšší mezi kontinentálními ohaři dělí nejčastěji právě bretoňák s německým krátkosrstým ohařem. I první kontinentální ohař, reprezentující Českou republiku na této soutěži a oceněný na MS v roce l996, byla fena bretaňského ohaře z českého chovu. Je to jistě velmi dobrý důkaz o vyrovnanosti populace bretonů, když vezmeme v úvahu, že na počátku 90.let se počty zápisů štěňat pohybovaly u nás v jednociferném řádu. Kromě nezpochybnitelných kvalit loveckých má bretoňák pro svoji povahu otevřenou i cestu na soutěže agility. Ani tam nezapadne, jak dosvědčuje titul Mistra Evropy, jímž se může chlubit jeden belgický pes. A nakonec ještě malá perlička - využití plemene skutečně není téměř omezeno, neboť bretoňák z českého chovu působil ve službě maďarské policie jako specialista k vyhledávání drog, a to velmi úspěšně a podobně se nyní uplat|ňuje další pejsek u vězeňské služby. Je jistě velmi mnoho pravdy na francouzském hesle, jímž je bretoňák charakterizován a které zní „ maximum des qualités par un volume minimum“, tedy „maximum kvalit při minimálních rozměrech“. Též je ve Francii nazývám „psem roku 2000“
 Rozšíření bretaňského ohaře francouzského typu je ve světě značné, neomezuje se hranicemi kontinentů, ale nejhojněji se přece jen vyskytuje v Evropě. Je to nejpočetněji zastoupený kontinentální ohař ve Francii, která má ročně okolo 5000 zápisů, Itálii a Španělsku, jeho popularita velmi stoupá v Holandsku, Belgii a Skandinávii. Pronikl i do Německa a na Britské ostrovy. V České republice pracuje velmi aktivně chovatelský klub tohoto plemene, který v letošním roce slaví již 20.výročí svého samostatného působení.
Je třeba se ještě zmínit, že v USA existuje, jako ostatně i u mnoha dalších plemen, která tam mají zančnou popularitu, osobitá forma bretaňského ohaře, nazývaná Brittany. I když tento „brittany“ pochází z bretaňských kořenů, neboť jeho chovu v USA dali základ psi, importovaní tam přímo z Bretaně, dnes se podstatně liší od francouzské formy. Američtí brittany jsou především vyšší (okolo 56 cm), celkově je jejich typ značně „seterizován“, což svědčí o přikřížení setrů do původních bretoňáků a povolena jsou pouze recesivně založená zbarvení, tj. bílooranžové se světlým pigmentem sliznic a čokoládově hnědobílé. I přes tyto odlišnosti si však i americký Brittany zachoval vynikající lovecké vlohy, které z něj činí jednoho z nejvyhledávanějších ohařů v USA.Ročně se tam zapisuje okolo 11 000 štěňat formy brittany. Ale i v USA již funguje chovatelský klub, jež se řídí standardem FCI a chová bretaňské ohaře francouzského typu, známé tam pod názvem French Brittany.

V českém překladu bývá většinou nazýván jen bretaňský ohař, 

neboť existuje jenom v dlouhosrsté varietě. Je nejmenší nejen z francouzských, ale ze všech ohařů vůbec. Mám ovšem na mysli jenom tělesné rozměry. Jeho význam v celosvětovém měřítku je mimořádný a jedná se o vůbec nejrozšířenější francouzské plemeno. 
Tento malý pes má vynikající vlohy pro lovecké použití a zároveň osobitou, veselou až šaškovskou povahu, která mu získává ještě více příznivců, než jeho obdivuhodné pracovní výkony. Francouzi jsou na tohoto psíka právem hrdí, a tak mají dva slogany, jimiž jej charakterizují. Jeden nazývá bretaňského ohaře „psem roku 2000“ a druhý zní doslova:„Maximum kvalit při minimálních rozměrech.“ Oba na něj beze zbytku sedí.
Původ bretaňského ohaře je poměrně dobře objasnitelný. V období, kdy byl lov výsadou šlechty, lovili šlechtici hlavně štvanicí (a courre), a tak si vydržovali velké psí smečky - ekipáže. V těch bylo zapotřebí mít dobrého „limiera“, tedy stopaře pro stopování pěšky, potom štváče a psy, disponující osobitým zbarvením hlasu. Sladěné „hraní“ smečky bylo předmětem soupeření mezi jednotlivými ekipážemi. Šlechtici lovili tímto způsobem jen velkou zvěř. Pikéři, zodpovědní za smečku, vyhledávali ve své oblasti psy s potřebnými vlohami a často přitom objevili mezi nimi psy, nazývané „líhací“, kteří měli schopnost se po navětření zvěře přitisknout k zemi. Každý z pikérů si držel několik těchto „líhacích“ psů, neboť mu pomáhali při lovu pernaté zvěře, zvláště koroptví, které se vždy objevovaly na stolech při loveckých hostinách. Jejich lovem se zabýval lovecký personál, neboť se to ve středověku nepokládalo za lov hodný šlechtice. Ptáci se lovili pod síť (filec), kterým se přiklápěli společně se psem, který je vyhledal a označil. Při tomto lovu byli pochopitelně upřednostňováni psi menších rozměrů. Říká se, že malé psy z Bretaně měl na svém dvoře již Jindřich IV.(1594-1609). Je pravděpodobné, že když jeho pikéři viděli jejich malé rozměry, ocenili jejich praktičnost. Ale skutečný věk stavěcích psů přišel až v období, kdy se pro lov začalo používat střelných zbraní. 
Bretaňský ohař vzešel z nejkvalitnějších regionálních kořenů a jeho kolébkou je centrální Bretaň, severní pobřeží, mys Finistere a Morbihan. V tomto nostalgickém kraji, na skalnatých výběžcích, vzniklo toto malé plemeno, stejně odolné jako žula jeho rodné Bretaně. Tato odolnost je ostatně vlastní i dalším zvířatům a rovněž lidem, pocházejícícm z tohoto kraje.
Hlavním střediskem chovu se stalo město Callac, v němž dodnes působí několik vyhlášených chovatelských stanic, které chovají své psy výhradně pro lovecké použití a jejich krev je využívána pro vylepšování kvalit bretaňských ohařů, chovaných v jiných částech Francie i v zahraničí. O hrdosti, jako cítí místní obyvatelé na „svého“ ohaře, svědčí i skutečnost, že v roce 2007, kdy francouzský chovatelský klub slavil 100.výročí svého založení, bylo v Callacu s velkou slávou otevřeno „Muzeum bretaňského ohaře“.
Se psy typu bretaňských ohařů se setkáváme na Rembrandtově obraze ze XVII. Století, kde je ve společnosti chrtů zobrazen malý bílooranžový pes s krátkým ocasem a špičatým čenichem, a také na obraze od Decampse z roku 1849, nazvaném „Revírník a jeho psi“.
 V devatenáctém století existoval v Bretani dlouhosrstý pes, který měl krátký ocas a hnědobílé či černobílé zbarvení. Nazýval se „kapraďový“, patrně podle prostředí, v němž nejčastěji pracoval. Ale už mnohem dříve se vyskytovali malí zavalití psi, černobílí, hnědobílí či tříbarevní v Morbihanu a na mysu Finistere. Tito psi perfektně vystavovali pernatou zvěř. Rovněž dovedli štvát na krátké vzdálenosti králíky či zajíce a byli dost ostří. Naprosto vyhovovali tehdejším lovcům. Později, ve druhé polovině XIX. století, začalim jezdit na lovy sluk a koroptví do této oblasti angličtí lordi, kteří si s sebou brali i svoje psy. Jelikož již tehdy existovala karanténa, která jim znemožňovala vozit tyto psy zpět na Britské ostrovy, tak tito psi - bílooranžoví skotští setři, kteří dnes již neexistují, ale i angličtí setři, pointři a španělé - zůstávali u bretaňských farmářů. Tam potom docházelo ke křížení s místními psy. Naštěstí toto období netrvalo dlouho, nanejvýš několik roků. U potomků z těchto páření došlo k zlepšení kvality nosu a tito psi lépe pracovali s větrem, ale zároveň se zvětšil jejich tělesný rámec. Mnohdy vznikl typ hodně seterizovaný. To vysvětluje i skutečnost, proč byla kohoutková výška v prvním standartu 56 cm. Nejčastějším zbarvením bylo v tomto období bílohnědé.  

V roce 1907 byl v Loudéacu založen Klub bretaňského ohaře a první standard byl přijat 31.5. 1907.

Vývoj plemene pokračoval posléze tím, že se chovatelé víceméně navraceli k původnímu bretaňskému typu, typu malého coba. Cob je bretaňský kůň, nevysoký, ale zavalitý, krátkých linií. A stejně i tento malý pes, který jej věrně připomíná svými tvary a stejnou otužilostí. Jak již bylo řečeno, v prvním standardu z roku 1907 byla kohoutková výška omezena hranicemi 45-56 cm a povolené zbarvení bylo černobílé, hnědobílé či oranžovobílé. Při úpravě standardu v roce 1908 byla snížena horní hranice kohoutkové výšky na 55 cm a černobílé zbarvení vyloučeno. V roce 1923 byl standard opět trochu pozměněn. Výška se pohybovala v rozmezí 45-50 cm s tolerancí +2 cm. Až do roku 1933 byl standardem požadován vrozeně krátký ocas, v tomto roce však bylo na základě referenda mezi členy klubu vypuštěno slovo „vrozeně“ a kupírovaní psi se tak stali konečně rovnocenní svým bezocasým sourozencům. Výška byla standardem z roku 1933 vymezena na 46 -51 cm s tolerancí +1 cm. K tomu bylo v roce 1956 doplněno konstatování, že výška okolo 50 cm je nejžádanější. Také bylo v tomto roce konečně znovu uznáno černobílé a trikolorní zbarvení. Tyto barevné varianty si velmi brzy získaly značnou oblibu a vytlačily dosud časté hnědobílé zbarvení. Stále je však nejžádanější a nejoblíbenější varianta bílooranžová, neboť působí nejveseleji, je nejlépe viditelná v terénu a je nejoblíbenější u manželek a dětí lovců. K dalšímu mírnému upravení standardu došlo v roce 1995, kde je požadována výška 47 - 50 cm s tolerancí +- 1 cm a nová úprava z roku 2003 zvyšuje horní hranici u psů až na 52 cm (51+1cm tolerance).
Z předchozího textu vyplývá, že u bretaňského ohaře se projevuje vrozená anourie (bezocasost) či brachyourie (krátkoocasost). S tímto znakem se můžeme setkat i u jiných plemen francouzského či anglického původu. V současné době, kdy je v některých státech kupírování prutů zakázáno, dochází k určité roztříštěnosti ve vzhledu plemene, neboť se zároveň objevují jedinci bezocasí, s krátkým, středně dlouhým či dlouhým ocasem. Jeho nesení je v populaci zatím dost nevyrovnané, neboť nebylo od počátků vývoje plemene předmětem jakékoliv selekce.
O povaze těchto psů jsem se již zmínila - jsou velmi temperamentní, rychlí, veselí, lehce cvičitelní, nesnášejí násilí a hrubost stejně jako většina dalších francouzských plemen a jsou nadáni mimořádnými loveckými vlohami, které jim zajišťují stejně dobré výsledky na soutěžích jako v lovecké praxi. Jistě není náhodou, že bretaňští ohaři velmi často vítězí na soutěžích Mistrovství světa ohařů, ale i v našich naprosto odlišných terénních podmínkách jsou schopni s úspěchem absolvovat náš typ zkoušek a přes svůj nesporný handicap, kterým je malá výška, jsou schopni velmi dobře obstát i na všestranných zkouškách. To je jistě úctyhodný výkon, ale není důvodu, abychom je nutili přibližovat se požadovanými výkony práci německých plemen ohařů. Je naším záměrem zachovávat v nezměněné kvalitě jejich báječné vrozené vlastnosti, které si přinesli ze své domoviny.
Bretaňský ohař hledá rychlým, energickým svalem, při němž však skoky nejsou dlouhé, hlavu nese v úrovni hřbetu nebo lehce nad ní. Jeho hledání je prostorné, dobře zabírá terén. Vystavování je velmi pevné, nos výborný a vytrvalost značná. Vloha pro přinášení, která je většinou vrozená, usnadňuje výcvik v přinášení. Odolnost a jemný nos umožňují bretaňskému ohaři vyniknout při obtížných lovech drobné zvěře. Je například vynikajícím bekasiérem /loví se s ním sluky ve Francii, v ČR je tento druh celoročně hájen). Často se projeví i vlastnost, která není vůbec ceněna u psů pro Field Trials, ale má výborné uplatnění v lovecké praxi, zvláště při lovech v lese - hlasitost na stopě. Přesto zůstává doménou bretaňských ohařů lov pernaté na pláních a v bažinách, ale v podmínkách naší myslivosti jsou používáni prakticky ke všem způsobům lovu, včetně lovu na černou. Z vlastní zkušenosti znám dva případy použití těchto psů k lovu medvěda v Kanadě a na Slovensku.
Rozšíření bretaňských ohařů prakticky do celého světa jistě není náhodné, odpovídá jejich přizpůsobivosti a velkým loveckým vlohám. Přispívá k němu i jejich milá povaha. Dnes je plemeno rozšířeno prakticky v celé Evropě, i když některé státy střední a východní Evropy jej teprve objevují. Jeho populace jsou velmi silné ve Francii, Itálii, Španělsku a Portugalsku, ale je populární i na Balkáně, v Řecku či na Kypru. Jeho stavy rostou v Holandsku, Dánsku, Švédsku či Finsku. Pronikl i na Britské ostrovy a do Německa. V zámoří je nejpočetnější populace bretaňských ohařů v USA, kde je každoročně zapisováno přes 10 000 štěňat. Bohužel USA i v případě tohoto plemene nerespektují standard země původu, a tak se tam chová pod jménem Brittany a jeho standard se liší od evropského především kohoutkovou výškou, která v USA dosahuje 56 cm a tím, že jsou přípustné pouze 2 zbarvení - hnědobílé a bílooranžové se světlými sliznicemi. Naštěstí i američtí psi si zachovali stejně dobré povahové a pracovní kvality. I v USA kralují na soutěžích Field Trials, které jsou tam velmi populární.
Bretaňský ohař je též rozšířen ve státech severní Afriky, především v těch, které bývaly dříve francouzskými koloniemi.