Jan

Hnízdil

Mým marodům
Jak vyrobit pacienta
 OBSAH
Autorův prolog
Návštěvy v ordinaci
Ordinace v trnité zahradě aneb Dejte si pozor, kdo vás léčí
Žena, která nebyla blázen
Rentgen místo očí
Alenka v říši únavy
Případ Forresta Gumpa
Manažer dojel
Podnikatel
Žena ze sousedství
Příběhy antibiotik
Doktor v nesnázích
Doktoři „Hmhm“ a diagnóza z lesa
Jak doktoři pekli dort
Knokaut
Temně hučí hypotéka
Když operuje ruka trhu
Vy nejste tlustý
Změna postoje
Operace tenisový kyčel
Syndrom biologické medicíny
Proti věku není léku
Příběh „zmrzlého ramene“
Dědečkovi s láskou
Konzumní společnost škodí zdraví!
Prášky a prachy
Krize a naděje současné medicíny
O peníze jde až na prvním místě
Internetoví lékaři
Je třeba užívat Lék!
Co si přát od Ježíška? Snad zázračné prášky?
 Příčina choroby: lék
Zázračné léky a problém, který nikoho nezajímá
Revoluce v léčení kloubů?
Medibyznys
Vrah a obchodníci s nemocemi
Piráti českého zdravotnictví
Do vlastního hnízda
Dejte na rady lékaře!
Jde jen o jarní ptákoviny
Ohrožují nás nevysvětlitelné choroby
Stůněme podle televize
Nemocniční chaos na vlastní kůži
Zlo přichází z velkých nemocnic
Pan doktor Reklama
Nenechte si zkazit dovolenou!
Tahle země není pro doktory
Lékař radí: Jak přečkat tropická vedra
Na jedné lodi
Diagnóza: zdraví
Globální průjem
Značka: Léčím na dálku
Jak zlikvidovat homeopatii
Prognózy lékařů a proroctví jasnovidců
Bludný balvan Jardy Duška
Pacient, léčitel a lékař na jedné lodi
Zázraky filipínských léčitelů
Jak jsme (ne)zřizovali psychosomatické oddělení
Nemoci moci
Na co prišli vědci
Teror ve mně. Tradiční představa o rakovině je mylná
Nakonec se budou potit lidé z Trokavce
O nemocech a krizích
Nestydatost mocných jako nákaza obce
 Myslí politici na výtržníky?
Psychopatičtí politici působí přesvědčivě
Je kouření zlozvyk, či nemoc?
Válka škodí zdraví
Kauza Rath aneb I Narcis byl by ministrem rád
Nemocný mocný
Blaničtí rytíři Gates a Buffett
Syndrom Open Space
Kde se vzala a jak se šíří blbá nálada
Jediná účinná léčba - volby
Nenechme sebou manipulovat
Nekonečný příběh StB aneb Nejsme jako oni?
Test prezidentského kandidáta
Když Bohnice nestačí přijímat
Byl jsem při tom, řekne si Klaus
Prezidentův kyčel: Kam s ním?
Potlesk pro pana prezidenta
Psychopati v politice škodí zdraví
Kabinet kuriozit
Hermafrodit vrcholového sportu
Zač obdivovat Marion Jonesovou
O fotbalistech a jejich lékařích
Olympiáda do Pekingu patří
Zranění sportovci, pyšná společnost a Ikarův pád
Mým marodům
Kdo je Jan Hnízdil?
 AUTORŮV PROLOG
Ani v nejdivočejším snu by mne nenapadlo, že jednou budu psát
úvod k vlastní knížce. Pár jsem jich prolistoval, abych zjistil, jak se to
dělá. Většina autorů to považuje za příležitost k ohlédnutí za vlastní
tvorbou a životem. U mě to není zrovna pěkný pohled: jedno rozpadlé
manželství, zrušená oddělení, vyhazovy z práce, skandály, sklony k
depresím. Mým krédem přitom vždycky bylo pranýřovat nešvary, hájit
pravdu a hledat nová řešení. Vždycky jsem to myslel upřímně.
Vždycky to špatně dopadlo. Články v této knize to potvrzují.
Do promoce na lékařské fakultě jsem byl vzorný. Koncem
osmdesátých let jsem nastoupil jako asistent na Fakultu tělesné
výchovy a sportu v Praze. Tehdy mne zaujal problém prostituce.
Výsledkem byl Návrh školicího centra prostituce při FTVS UK.
Genialita myšlenky spočívala v tom, že by prostituce byla
legalizovaná, podmínkou udělení licence by bylo absolutorium
teoreticko-praktické výuky, pravidelné lékařské prohlídky, placení daní.
Na tu dobu revoluční návrh. Psala o něm světová média: New York
Times, Der Wiener, natáčet dokonce přiletěli z televizní stanice RTL.
Jen vedení fakulty ani nepochopilo, ani neocenilo. To bylo moje první
propuštění.
Pak jsem si vzal na mušku vrcholový sport a jeho velký nešvar -
doping. Nastoupil jsem do Ústavu sportovní medicíny a stal se
dobrovolným komisařem dopingové kontroly. V zápalu boje za čistotu
sportu jsem objížděl různé soutěže, odebíral vzorky moči a radoval se,
když byl podvodník přistižen. Pak mi začalo docházet, že je to jen
hloupé divadlo. Limitů lidských možností už bylo ve většině disciplin
dosaženo. Sportovci už přirozeným způsobem dál nemohou. Aby
vyhověli společenské poptávce po dalších úžasných rekordech, bez
sebezničení nebo dopingu se neobejdou. Sport může být buď
vrcholový, anebo čistý. Obojí současně se vylučuje. Začal jsem o tom
psát do sportovních rubrik, hájil jsem i některé přistižené sportovce.
Vyloučení z antidopingové exekutivy „pro naprostou neslučitelnost
názorů na problematiku dopingu s oficiální filozofií“, odebrání licence
komisaře a zákaz šíření zvrácených názorů v médiích na sebe nedaly
dlouho čekat. Nepochopili, neocenili.
Pak jsem se rozhodl bojovat proti pavědám a stal se členem Klubu
českých skeptiků Sisyfos. Vystupoval jsem proti akupunktuře,
homeopatii, biotronice. Časem mi začalo vrtat hlavou, jak je možné, že
ty podvodné metody tolika lidem pomáhají, když by vlastně neměly.
Došlo mi, že v moderní medicíně chybí celostní pohled na člověka,
trpělivé vyslechnutí, srozumitelné vysvětlení a uklidnění. Právě to
pacientům dokáže nabídnout zkušený léčitel. Stačilo pár kacířských
článků a moje působení v Sisyfu skončilo. Vědci mne měli za
šarlatána, léčitelé za vědce. Na nervy jsem lezl všem. Pokusil jsem se
zařadit a nastoupil na rehabilitační kliniku Všeobecné fakultní
nemocnice v Praze. Stereotypní mechanická medicína mne vůbec
neuspokojovala. Denně za mnou přicházeli pacienti s různými
bolestmi. Posílal jsem je na různá vyšetření, ordinoval různé léky.
Pacienti se sice léčili, ale neuzdravovali. Jejich stonání jsem vůbec
nerozuměl. Pak jsem se setkal s kolegou Šavlíkem, zakladatelem
české psychosomatiky. Když jsem se ho zeptal, jaký obor to vlastně
dělá, řekl mi: „Zatímco ostatní lékaři léčí choroby, já radím lidem, co
mají udělat pro to, aby se uzdravili.“ To se mi zalíbilo. Pochopil jsem,
že každá nemoc je informace o tom, že člověk dělá ve svém životě
nějakou chybu. Začal jsem se o pacienty zajímat, ptát se jich na
způsob života, radosti a starosti. Otevřel se mi nový obzor. Stonání
pacientů už bylo srozumitelné, dokázal jsem jim poradit. Ti, kteří
pochopili, se začali uzdravovat. To byl můj konec.
Současné zdravotnictví je především obchod. Čím víc lidí stůně, tím
lépe. Pokud by se lidé začali hromadně uzdravovat, znamenalo by to
pro medicínsko-farmaceutický komplex hotovou katastrofu. Z
nemocnice jsem byl z důvodů reorganizace propuštěn. Dva roky jsem
byl bez práce. Pak se mne ujali v dobřichovickém Centru komplexní
péče. Moje názory na zdravotnictví a medicínu je zaujaly. Taky se
snaží celostně věnovat pacientům. Nejde jim jen o body a výkony.
Vrátil jsem se i k psaní článků. O pravidelné zdravotnické sloupky mne
požádaly Lidové noviny. Psal jsem v nich, že zdraví člověka závisí
hlavně na tom, jak se chová k sobě i blízkým, jestli žije v harmonické
rodině a společnosti. To nemohlo dopadnout dobře. Začal jsem se totiž
zajímat o chování našich politiků v čele s prezidentem Klausem. Loni
na podzim jsem si s několika kolegy mailem vyměňoval názory na jeho
osobnost. Z čistě lékařského hlediska mi připadá zvláštní. Pracovně
mu říkám „prezident negativních emocí“. Atmosféra, kterou v zemi
vytváří, škodí zdraví. S kolegy jsme se radili, jestli bychom mu neměli
nějak pomoci, pokusit se ho léčit. Na nic jsme nepřišli. Asi po čtyřech
měsících se naší soukromé korespondence zmocnil nějaký žurnalista.
V hlavě se mu to celé pomotalo, obvinil nás z pokusu dostat
prezidenta Klause do blázince. Dokonce podal trestní oznámení pro
pokus o státní převrat a vlastizradu. V srpnu mne kvůli tomu vyslechla
kriminální policie. Zase jsem to myslel upřímně. Zase to ani
nepochopili, ani neocenili.
Články zařazené do této knížky asi budou čtenářům připadat příliš
kritické, nevyvážené a zaujaté. Jsem si toho vědomý. Mohl bych
napsat stohy knih o skvělých lékařích, zázračných lécích a
neuvěřitelných úspěších, kterých dosahuje moderní medicína. Mohl
bych psát o poctivých vrcholových sportovcích, kteří by se nikdy
nepropůjčili k užívání dopingu. Mohl bych dokonce psát o moudrých
politicích, kteří se snaží ze všech sil pracovat ve prospěch společnosti.
To nebylo mým cílem. Vybrané texty mají společného jmenovatele.
Chtěl jsem v nich upozornit na limity a nebezpečí, která přináší úzce
biologický pohled, iluze neomezeného růstu a popírání přirozenosti,
slušnosti a sounáležitosti. V medicíně, ve vrcholovém sportu, v
politice, v životě nás všech.
Mým nedostižným literárním vzorem vždycky byl americký sloupkař
Art Buchwald. Jeho knížka Copak jsem vám někdy lhal? je vrcholem
inteligentního humoru. Moc jsem se mu chtěl přiblížit. Když už ničím
jiným, alespoň titulem této knížky. Navrhoval jsem, aby se jmenovala
Copak jsem vás někdy sral? Manželka mi to zakázala. Čtenáři by to
prý ani nepochopili, ani neocenili…

Jan Hnízdil
NÁVŠTĚVY V ORDINACI
Bolest mlčeti nedá a lékaře hledá.
Neptej se lékaře, ale nemocného, kde ho bolí
Když člověk přichází do let, začíná ho všechno bolet
Trp, tělo, kdyžs chtělo.
Každý nejlépe cítí svou bolest
Tělo stárne, neduhy mládnou.
Co koho bolí, o tom řeč volí.
 ORDINACE V TRNITÉ ZAHRADĚ ANEB DEJTE SI
POZOR, KDO VÁS LÉČÍ
Když Marie Krátká vstoupila do ordinace, bylo jasné, že je na konci
sil. Marná byla její snaha zakrýt kruhy pod očima vrstvou líčidla, ve
vyhaslém pohledu se odráželo zoufalství a beznaděj. Nesměle se
posadila a tichým, přeskakujícím hlasem začala vyprávět. Ještě loni
byla naprosto zdravá a spokojená. S manželem vychovávali tříletou
Aničku a devítiletou Evu a těšili se z právě narozeného Jirky. Když byly
chlapci tři měsíce, přišel náhlý zlom. Paní Krátkou překvapilo
mravenčení a křeče po celém těle, nevolnost a bolest hlavy. S
vyděšeným manželem raději zavolali záchranku. Přestože podobné
problémy při kojení dcer nikdy neměla, odvezla ji sanita s podezřením
na laktační psychózu do psychiatrické léčebny. Vyšetření psychózu
nepotvrdilo. Pro jistotu ale dostala silné uklidňující léky. Příčinu obtíží
nevysvětlilo ani vyšetření neurologem, EEG , magnetická rezonance a
limbální punkce, ani týdenní pozorování na interně. Její úzkost, neklid
a napětí se stále stupňovaly, a proto byla přeložena na pražskou
psychiatrickou kliniku.
Místo toho, aby kojila malého Jirku, zavřeli ji na dva měsíce do
psychiatrické léčebny. Jediné, co lékaři zjistili, bylo, že nemá žádnou
infekci ani roztroušenou sklerózu. Paní Krátká se cítila hůř a hůř.
Mravenčení ustalo, zmáhala ji ale stále větší únava a stesk po rodině.
Nemohla už ani plakat, neměla slzy (oční lékař ji uklidnil, že jde o
vedlejší účinek antidepresiv). V nedobrém stavu byla předána do péče
obvodního psychiatra. Z útržků hovoru lékařů vyrozuměla, že je prý
hysterka a hypochondr. Náhlá změna léků obvodním lékařem jí
způsobila těžké zažívací potíže, následovala další hospitalizace na
psychiatrii. Celé dny spala. Nakonec se dala trochu dohromady a po
měsíci přesvědčila lékaře, aby ji pustili domů.
Ročního Jirku s Evičkou svěřila rodičům, s vypětím posledních sil se
snaží postarat o tříletou Aničku. Nikdo nevěděl, co jí vlastně je. Sama
už pochybovala o svém duševním zdraví. Brala citalec, neurol,
zyprexu, lexaurin, zolofit, atarax, dogmatu, seroquel. Je živoucí
encyklopedií jejich nežádoucích účinků.
Od pacientek v léčebně se doslechla o psychosomatice a řekla si, že
to zkusí. Už nemá co ztratit, a tak si do mé ordinace přišla popovídat.
Po dvou hodinách rozhovoru pocítila poprvé po měsících beznaděje
světlo na konci tunelu. Máme všechny důvody předpokládat, že její
stav se brzy zásadně zlepší.
 ŽENA, KTERÁ NEBYLA BLÁZEN
Nejsem schopen zázraků a nemám nic, čemu se říká „léčitelské
schopnosti“. Jen se snažím praktikovat komplexní psychosomatickou
medicínu. Když se jeden pacient ptal Jiřího Šavlíka, průkopníka české
psychosomatiky, cože to dělá za zvláštní obor, odpověděl: „Zatímco
ostatní lékaři léčí choroby, já radím lidem, co mají udělat pro to, aby se
uzdravili.“
V přístrojovém vybavení se naše zdravotnictví může směle
srovnávat s vyspělým světem. Každá slušná nemocnice má
magnetickou rezonanci či alespoň „cétéčko“, výměny kloubů a
transplantace se dělají jako na běžícím pásu. Z hlediska techniky kráčí
moderní medicína od vítězství k vítězství. Jenže přibývá těch, kteří se
dokonale vybavené medicíně jaksi nepovedli. Statistiky ukazují, že
téměř 40 procent pacientů trpí takzvanými „funkčními“ či
„psychosomatickými“ obtížemi. Výsledky jejich vyšetření jsou
negativní, z pohledu biologické medicíny jim tedy nic není, oni ale
přesto trpí. Zoufale bloudí po nemocnicích, jsou posíláni od jednoho
vyšetření k druhému, ale odhalit příčinu jejich obtíží se nedaří. Léky
ordinované doktory, kteří mají pocit, že něco předepsat musejí, jim
nepomáhají, spíš vyvolávají různé potíže, jež je nutí vyhledat další
lékaře a užívat jiné léky.
Jako mladý lékař jsem s narůstajícím zděšením sledoval, jak se v
tom obludném soukolí z celkem zdravých lidí zbytečně stávají pacienti.
Když jsem se před deseti lety začal zajímat o komplexní medicínu,
pochopil jsem, že nemoc je třeba vidět v souvislostech, ne jen v
biologických dějích. Člověk není pouhá sestava buněk a orgánů,
pospojovaná sítí cév a nervů. Ne vše lze v lidském životě
objektivizovat, statisticky vyhodnotit a převést do jazyka exaktní
biologické medicíny. Poté, co jsem s komplexní medicínou začal,
problém nevysvětlitelných chorob zmizel. Ukázalo se, že naprostá
většina potíží je vysvětlitelná, pokud je lékař dokáže zasadit do
souvislostí pacientova života. To nám na lékařské fakultě zatajili. Po
jejím absolutoriu a dvou atestacích jsem se octi ve své ordinaci nabitý
znalostmi i o nejvzácnějších chorobách, ale zcela nevzdělán v tom, jak
si získat důvěru pacienta, jak a o čem s ním hovořit. Bez toho se ale
kvalitní medicína dělat nedá. Zvědavost je druhá přirozenost dobrého
lékaře.
U Marie Krátké jsem z lékařské dokumentace ani z jejího pečlivého
vyšetření nebyl moc moudrý. Selhal i jindy spolehlivý a praxí
vytrénovaný „čuch“, vysvětlení jsem nenalezl ani v jejím životě.
Něco mi ale říkalo, že netrpí žádnou tělesnou ani duševní chorobou.
Prostě záhada.
Zásadou komplexní medicíny je, že každý příznak má smysl a
význam. Pokud se jej nedaří nalézt, nejde o selhání komplexní
medicíny, nýbrž lékaře. Někde jsem prostě udělal chybu. Ale kde?
Dlouho jsme procházeli její život a zvlášť pečlivě pak období počátku
jejích obtíží, tedy dobu krátce po porodu. Den po dni jsme probírali
pobyt u rodičů, fyzickou námahu, jídelníček, pátrali po sebemenší
změně jejích zvyklostí. Pod neustálým tlakem otázek si nakonec přece
jen vzpomněla. Těsně po porodu se jí na předloktí objevila vyrážka.
Protože kojila a nechtěla brát léky, využila přírodního prostředku, který
měl pomoct k očistě organismu. Po pár dnech se objevil záchvat
svědění a mravenčení po celém těle. Produkt přesto ještě několik dní
užívala. Až o řadu měsíců později se v psychiatrické léčebně z novin
dozvěděla, že byl jeho prodejce vyslýchán policií. Zázračný „lék“ totiž
nebyl schválen a ohrožoval pacienty silnými alergickými reakcemi. Je
to sice skoro k nevíře, ale v záplavě vyšetření na tento podstatný detail
zapomněla. A co hůř, nezajímal se o to ani žádný z lékařů. Příběh
spěje rychle ke konci. Jde o typický fenomén „sněhové koule“. Ono
tajemné mravenčení nebylo ničím jiným než alergickou reakcí na
závadný potravinový doplněk. Na vcelku banální problém se však
nabalily traumatizující zážitky v psychiatrických léčebnách, odtržení od
rodiny i záplava nežádoucích účinků zbytečně podávaných léků.
Marii Krátké se po návštěvě v mé ordinaci obrovsky ulevilo. Není
tedy blázen. Proces uzdravování ale teprve začíná.
Ještě dlouho bude potřebovat podporu psychologa, aby jí pomohl
zbavit se děsivých vzpomínek. To nejhorší má však za sebou. Teď už
si poradí. O její vnitřní síle svědčí nejlépe to, že se navzdory
několikaměsíční péči v různých zdravotnických ústavech nezbláznila.
 RENTGEN MÍSTO OČÍ
„Lékař je člověk, který podává léky, o nichž ví jen velmi málo, k léčbě
nemocí, o nichž ví ještě méně, lidem, o nichž neví vůbec nic.“
Voltairova slova vystihují paradox biologické medicíny, jež vychovává
špičkové specialisty, pro něž je porozumění nemoci důležitější než
porozumění pacientovi. Za obrovských nákladů tak medicína stále
méně přispívá ke zlepšení zdraví. Loni překročily náklady na léky v ČR
55 miliard korun. Počet občanů obávajících se o svoje zdraví se přitom
stále zvyšuje, v roce 2005 obavy vyjádřilo 42 procent lidí. Něco tu
zkrátka nehraje. Problém není jen v tom, jak se ve zdravotnictví plýtvá.
Problém je v samotném základu biologické medicíny, v úzkém
zaměření na chorobu, v ignorování celostního, komplexního přístupu k
člověku ve zdraví i nemoci.
Dobrý lékař musí mít nejen znalosti lidského těla, ale také intuici
(dříve se říkalo „čuch“). Jenže moderní technika v lékaři vyvolává
dojem, že je díky ní vševědoucí, a jeho intuice zakrněla. Všemožné
přístroje vlastně „amputují“ jeho přirozené schopnosti, aniž by je
dokázaly nahradit. Komplexní medicína tedy není nic nového, jde jen o
návrat k něčemu, co se kvůli překotnému rozvoji medicínské techniky
v průběhu dvacátého století zapomnělo.
Základem komplexní medicíny je psychosomatika, učení o
nedělitelném spojení tělesných a duševních dějů. O její rozvoj se
zasloužil především Sigmund Freud. Na základech jeho
psychoanalýzy pak Franz Alexander a Flanders Dunbarová v USA
vytvořili první koncept psychosomatické medicíny a vyjmenovali sedm
chorob, které mají příčinu v psychických poruchách (astma, colitis
ulcerosa, peptický vřed, hypertyreóza, revmatická artritida,
neurodermitida). Od té doby se běžně používá označení
„psychosomatické poruchy“.
„Do ordinací lékařů denně přichází nejméně 30 až 40 procent
pacientů s obtížemi a nemocemi, u kterých je velký podíl psychických
faktorů,“ upozorňuje doktor Jan Poněšický z německé
Rehabilitationsklinik für Orthopedie und Psychosomatik v německém
Berggiesshubelu.
Potřebu změnit přístup k pacientovi ukazuje i řada výzkumů.
Prestižní časopis British Medical Journal před časem upozornil na
problém biologické medicíny v podobě rychle narůstajícího počtu
„nevysvětlitelných chorob“. Lékaři prostudovali dokumentaci 60 tisíc
pacientů, z nich vybrali 400 jedinců, kteří chodili nejčastěji k lékaři, a ty
pak sledovali po dobu tří let. Zjistili, že tito lidé absolvovali v průměru
osmnáct návštěv u specialistů. Přitom u 25 procent pacientů se
nepodařilo ani zčásti medicínsky vysvětlit příčinu jejich obtíží.
Objektivně byli zdraví, jenže oni se tak rozhodně necítili.
 ALENKA V ŘÍŠI ÚNAVY
Na Alence Jelínkové mne okamžitě zaujala její kulatá záda, svěšená
hlava a sklopený zrak. Nesměle se posadila na okraj nabízené židle a
odevzdaně vyčkávala, co se bude dít. Iniciativy se ujala její matka. Na
stůl energicky rozprostřela vějíř výsledků vyšetření a žádanku na
rehabilitaci krční páteře. Na moje otázky odpovídala úsečně, jen těžko
skrývala, že spěchá. Dvanáctiletou dcerku už tři roky trápí úporná
bolest šíje i hlavy, únava a zvýšené teploty. Dva roky je neustále
vyšetřována: nejprve pediatrem, pak byla u neurologa, absolvovala
počítačovou tomografii, nukleární magnetickou rezonanci i EEG. Nikde
nic. Ani na interně, ani na ORL , ani na očním. Fakultní nemocnici po
týdnu pobytu opouštěla s diagnózou chronického únavového
syndromu. Všechny pokusy odhalit příčinu Alenčiny únavy selhaly, její
stav se stále zhoršuje. Už dva roky je v péči imunologie, pro pocit
dechové tísně je na plicním oddělení léčena jako astmatička. Léky
proti astmatu, na posílení imunity a proti bolestem jí neulevují, navíc
stále více zatěžují rodinný rozpočet. Poslední vyšetření imunologem
skončilo rozpačitým sdělením, že potíže mohou být také „od páteře“, a
odesláním na rehabilitaci. A tak se dostala ke mně. Spíš než
rehabilitace tu ale bylo na místě trochu si popovídat o životě.
Matka je učitelka, na první pohled přísná žena. Otec, ředitel velké
firmy, se vracívá domů pozdě večer, děti už většinou spí. Z rozhovoru
s Alenkou se dozvídám, že slýchá, jak se rodiče kvůli nedostatku času
občas hádají. Dívka je velmi citlivá a rodiče ji odmalička vedli k
poslušnosti a pečlivosti, studuje na samé jedničky. Mé otázky na školu
ji zaujmou. Už dlouho si nerozumí s jednou učitelkou, dokonce si
všimla, že před jejími hodinami ji hlava bolí o něco víc. Kromě školy
má řadu zájmových kroužků. Dvakrát týdně klavír a sbor, navíc sólový
zpěv. Na klavír cvičí hodinu denně, sbor zabírá většinu víkendů. Domů
přichází unavená v sedm večer. To ji ale ještě čeká příprava na druhý
den. Maminka dohlíží, aby dohnala látku zameškanou nemocemi a
častými návštěvami lékařů. Doma se tísní v pokojíku se dvěma bratry,
kteří také cvičí na nástroje. Alenka jen těžko hledá klid na učení a
odpočinek. S překvapením si vzpomíná, že když byla v zimě s rodiči
měsíc na horách, dokázala na běžkách urazit 30 kilometrů. Zajímavé
je, že tam teploty ani bolesti hlavy neměla. Není třeba složitých
vyšetření. Ačkoliv je to tak banální a překvapí, že si to Alenčini rodiče
nedokáží uvědomit, její organismus už několik let vysílá varovné
signály. Nejsou výzvou k návštěvě lékařů, nýbrž zoufalým voláním po
odpočinku. Záda má ohnutá, protože jí na ně zkrátka bylo naloženo
víc, než může unést. Příznaky „ztělesňující“ její složitou situaci
nepochopili ani lékaři. Ani nejdokonalejší vyšetřovací technika totiž
nedokáže zobrazit příběh Alenky v říši únavy. Právě v něm tkví řešení
jejích obtíží. Hovoříme o tom, že bude nutné omezit počet kroužků.
Alenka sama navrhuje vypustit sólový zpěv. Už dávno by měla mít
vlastní pokojík. Chtěla by se vrátit ke sportu, na nějž poslední tři roky
neměla čas. Matce navrhuji pomoc v řešení napjatých partnerských
vztahů u odborníků na rodinnou terapii. Po chvíli váhání přijímá.
Prosté vysvětlení bez latinských diagnóz a všelijakých receptů na
drahé léky bývá často pro pacienta a jeho okolí jen těžko přijatelné.
Přiznat si vlastní chyby a nesvádět problémy na „nemoc“ je vždycky
těžké. O měsíc později se z telefonického rozhovoru s Alenčinou
matkou dozvídám, že bolesti hlavy i zvýšené teploty u dcery
přetrvávají. Když se ptám, jestli zvolnila tempo, matka odpoví, že
poslední týdny byly pro Alenku nesmírně náročné. Usilovně cvičila na
klavír kvůli absolventskému koncertu. Na odpočinek prý nebylo ani
pomyšlení. Přitom zmiňuje, že s dcerou absolvovala důkladné
endokrinologické vyšetření, které potvrdilo stav naprostého vyčerpání
Alenčina organismu. Inu, komu není rady…
Alenčin případ ukazuje, že k pochopení zdravotních obtíží je často
potřeba porozumět prostředí pacienta - v tomto případě je to rodina a
prostředí školy. V posledních letech se stále více hovoří o potřebě
komplexního, biopsychosociálního přístupu. Je v pravém smyslu slova
„celostní“, zohledňuje nejen tělo a mysl, ale také životní prostor, v
němž se člověk nachází. V osmdesátých letech jej poprvé pojmenoval
G. L. Engel, jenž se inspiroval obecnou teorií systémů rakouského
biologa a teoretika vědy Ludwiga von Bertalanffy. Tento vědec
zásadním způsobem ovlivnil psychologii, sociologii i filozofickou
antropologii. V jeho teorii si starý dobrý „čuch“ podává ruku s poznatky
exaktních věd, každá jednotlivost je zde ovlivňována celkem.
Za vůdčí osobnost psychosomatiky v Evropě je považován německý
lékař Thure von Uexküll, autor monografie Psychosomatische Medizin.
Díky němu má psychosomatika největší podporu právě v Německu,
kde se už v roce 1970 stala atestačním oborem, školí se na
psychosomatických pracovištích a univerzitních klinikách. I v USA
dnes existuje hustá síť školicích středisek pro psychosomatiku,
spadající pod National Mental Health Institute.
 U nás se zatím podařilo ustavit Psychosomatickou sekci
Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana
Evangelisty Purkyně, psychosomatika se přednáší v kursech pro
doškolování lékařů. Na pultech knihkupectví se objevily publikace jako
Psychosomatická medicína nebo Rodinná terapie. Mezi nejznámější
pracoviště provádějící komplexní medicínu patří liberecké Centrum
komplexní léčby psychosomatických poruch a pražská
Psychosomatická klinika.
Komplexní medicína je ovšem, kvůli odporu k nadužívání léků a
drahých přístrojů i pro jiný přístup k pacientovi, solí v očích mocnému
medicínsko-farmaceutickému komplexu, jen těžko se proto prosazuje
do odborných lékařských časopisů. Jak mi řekl nejmenovaný
šéfredaktor jednoho z nich, „není slučitelná se zájmy inzerentů“. Léta
jsme s kolegy přesvědčovali politiky o naléhavé potřebě změnit
neosobní, manipulativní systém české medicíny. Zatím všechno
marné. Ukázalo se, že jedinou cestou je působení na pacienty. Jde o
to, aby se dozvěděli, že existuje i jiná medicína - ekologická,
nepráškovaná. Nedělá se na pacientovi, ale s pacientem, vyžaduje
jeho důvěru a také spolupráci. Méně léčí, více uzdravuje…
 PŘÍPAD FORRESTA GUMPA
Bylo horké červnové odpoledne a já se těšil na konec pracovní doby,
když se ozvalo bušení na dveře. Do místnosti vtrhl vysoký štíhlý muž.
Zarážející byl nejen jeho neklid, ale také jeho sportovní oděv včetně
čelenky s nápisem Pražský maratón. V ruce držel jakýsi list a vypadal
trochu jako nešťastný běžec, který nesl zprávu o výsledku řecko-
perské války. Místo ní mi přinášel „Poukaz na vyšetření/ošetření“.
Ortoped z nedaleké kliniky v něm žádal poskytnutí blíže neurčené
fyzikální léčby levé paty. Ten člověk zrovna nevypadal jako pacient s
bolavou patou. Dvaačtyřicetiletý Karel Červený byl v očividném napětí,
jako by každým okamžikem čekal výstřel startéra. S velkým úsilím se
mi podařilo jej přimět, aby si sedl a pověděl mi o svých zdravotních
obtížích. Zájem jej překvapil, z předchozích návštěv lékařů na něj
nebyl zvyklý. Ukázalo se, že potíže s patou se táhnou téměř deset let.
Absolvoval vyšetření na rentgenu i ultrazvuku a s ujištěním, že se
jedná o bolest úponu lýtkového svalu, svědomitě docházel na
rehabilitaci, polykal analgetika a absolvoval sérii obstřiků. Vše jen s
krátkodobým efektem. Potíží jej nezbavila sádrová fixace ani operace,
postupně se naopak začala přidávat bolest druhé achilovky. Tu mu
léčili stejným způsobem a stejně neúspěšně. Kromě toho jej před pěti
lety začalo bolet koleno, artroskopický zákrok na chrupavce mu také
neulevil. Neúspěšné bylo i ozařování radioaktivním cesiem. Podivný
chorobopis. A ještě podivnější život.
Při rozhovoru se dozvídám, že pan Červený se posledních deset let
živí jako zámečník a svářeč a těžce fyzicky pracuje, od rána do večera
je na nohou. Je to velmi citlivý a uzavřený člověk. Několikrát se sice
snažil navázat partnerský vztah, ale neuspěl a dosud žije u rodičů.
Poslední rozchod před dvěma lety jej poznamenal natolik, že na další
pokusy rezignoval. Melancholický výraz ale vystřídá nadšení, když
začne vyprávět, že je „naprosto vášnivý běžec“. Běhá celý život,
denně i dvacet kilometrů, měsíčně v průměru tři sta padesát. Běh je
smyslem jeho života, na nic jiného mu nezbývá čas. Poslední dobou
už mu ale nepřináší takovou radost jako dřív. Sice bez běhu nemůže
být, v duši jako by ale cítil sílící neklid. Začíná si uvědomovat, že nejde
o to, kam, ale před čím vlastně utíká. Jeho tělo navíc vysílá stále
bolestivější varovné signály, zákroky lékařů problém nejenže neřeší,
ale ještě prohlubují.
Pamatujete na ten slavný film o muži, který běžel, aby unikl
zklamání, úzkosti a beznaději? Běžel tři roky, než se zastavil, aby
našel sílu pokračovat v životním příběhu, který byl o nešťastné lásce.
Jaký smysl mělo úsilí biologické medicíny zaměřené na potlačení
tělesných příznaků u pana Červeného, je otázkou. S kolegou Jiřím
Šavlíkem jsme maratónského běžce dál léčili pod pracovní diagnózou
„syndrom Forresta Gumpa“. Úspěšně. Maratónský běh, který se pro
něj stal zničující drogou, se podařilo nahradit „substitucí“ v podobě
rekreační cyklistiky. Díky soustavné psychoterapii v sobě dokázal najít
sílu k navázání nového partnerského vztahu. Z jeho chorobopisu se
stal opět životopis.
 MANAŽER DOJEL
Stejně jako selhaly všechny pokusy reformovat komunistický režim,
nejde reformovat ani obludný medicínsko-farmaceutický komplex.
Rozpadne se sám. První signály už přicházejí. Před měsícem mne v
ordinaci navštívil jeho vrcholný představitel, padesátiletý obchodní
ředitel velké farmaceutické firmy. Dnes bezradný a vyčerpaný člověk
léta vymýval mozky lékařům, zahrnoval je dárky, staral se o jejich
„vzdělávání“ na kongresech v exotických zemích a připravoval pro ně
prezentace nových léků. Ve firmě vystoupal až na vrchol. Ani si při tom
nevšiml, že dcera už je dospělá a že od něj odešla manželka. Aby
všem ukázal, jak je úspěšný, nechal si postavit luxusní vilu. Žije v ní
sám. Rok trpí krutými bolestmi hlavy, únavou, nejistotou, cítí trvalé
napětí. Návštěvu lékaře dlouho odkládal, jenže pak zjistil, jak si
kolegové začínají všímat, že začíná zaostávat za svou pověstí
neúnavného dříče. Jako držiteli firemní platinové zdravotní karty se mu
dostalo nadstandardní péče „manažerského programu“ věhlasné
pražské nemocnice. Po týdenní anabázi nejrůznějších vyšetření mu
doktor oznámil, že může být klidný. Všechny výsledky jsou v pořádku.
Mužovi se chtělo vypovědět, jak je nešťastný a opuštěný, ale doktor
neměl čas. Po deseti minutách odcházel z ordinace s receptem na
drahý lék proti depresi, který jeho firma před pěti lety uváděla na trh.

Lidové noviny, 30.6.2006

 PODNIKATEL
Devětatřicetiletý muž se do ordinace psychosomatické rehabilitace
objednal sám. Když ale ani čtvrt hodiny po smluveném čase
nepřicházel, zjišťoval jsem mobilním telefonem, zda mám s jeho
návštěvou počítat. Ujistil mne, že je sice asi tři kilometry daleko, ale na
kliniku to navzdory dopravní špičce stihne za pět minut. Schody do
druhého poschodí musel brát po dvou, do ordinace vrazil bez klepání,
celý uřícený, se zvonícím mobilem v ruce. S pohledem na hodiny se
omluvil za zpoždění i nemožnost vypnout v ordinaci telefon, neboť za
necelou hodinu má velmi důležitou schůzku. Během čtyřiceti minut
pobytu v ordinaci mu telefon zvonil nejméně šestkrát, uklidnil mne
však slovy, že to nic není, neboť denně mívá až tři sta hovorů. Už při
vstupu bylo na mladém muži patrné velké napětí a neklid, neustále
sledoval čas, neklidně posedával, gestikuloval. Procházel po místnosti,
přestože neustále hovořil o krutých bolestech zad a problémech s
kolenními klouby.
Záda jej trápí už téměř pět let, střídají se blokády krční, hrudní i
bederní páteře, pro které byl opakovaně vyšetřován a léčen. Ani
kompletní ortopedické a neurologické vyšetření však příčinu obtíží
neobjasnilo, ta pak není jasná ani samotnému pacientovi. Zmiňuje
možnou souvislost s poškozením kolenních kloubů, kvůli kterému
občas trochu kulhá. Řadu let si nechává předepisovat různá
analgetika, nejčastěji voltaren a brufen, v poslední době už ale skoro
vůbec nezabírají. Dobrou zkušenost má s manipulační léčbou, vždy
mu ulevila, někdy i na dva až tři měsíce. Teď ale ani po deseti
procedurách efekt nepozoruje, bolest v kříži trvá, do nohou se nešíří.
Fyzioterapeut proto vyslovil podezření na poškozenou plotnu a
doporučil vést vyšetření a léčbu tímto směrem. Kromě bolestí zad si
pacient stěžuje i na kolenní klouby. V důsledku opakovaných úrazů z
kopané absolvoval celkem devět operací, pravé koleno má již zcela
bez menisků, oba kolenní klouby po opakovaných revizích a zákrocích
na chrupavce. Navzdory úrazům i řadě operací však není objektivní
nález na kolenních kloubech nikterak dramatický, jistě však odpovídá
pokročilým degenerativním změnám, objektivizovaným i v obrazech
rentgenu a magnetické rezonance. Ani důkladné klinické vyšetření
pohybového aparátu a zad potom neobjasní smysl a význam
pacientem uváděných příznaků. Zcela jasné a kategorické však jsou
dva jeho požadavky: poslat na rezonanční vyšetření páteře k
vyloučení poškození plotny a předepsat rychle účinkující silné
analgetikum, které by mu dovolovalo pokračovat v navyklém životním
stylu. Právě ten se však, v kontextu pacientových osobnostních
charakteristik, ukazuje pro vysvětlení obtíží jako klíčový. Jak bývá u
podobných případů pravidlem, počátky zdravotních obtíží i epizody
jejich zhoršení se téměř přesně shodují s významnými obdobími
pacientova životního příběhu.
Mladý muž se již skoro deset let živí jako manažer, řídí malou, ale
velmi dynamickou obchodní firmu. Pracuje nejméně dvanáct hodin
denně, v podmínkách masivního stresu. Přestože firma prosperuje,
práce je nárazová a trápí jej existenční obavy. Je ženatý, má dvě děti,
z práce domů však chodívá pozdě v noci úplně vyřízený, děti už
obvykle spávají a rodinné vztahy jsou proto spíše formální. Přesto je v
osobním životě celkem spokojený. Od počátku podnikání, tedy téměř
deset let, cítí narůstající neklid, napětí, je „jako zaťatý“, nedokáže se
uvolnit, přestože jej k tomu fyzioterapeut opakovaně vybízel. Pět let
trpí nespavostí. Jediným způsobem relaxace a kompenzace stresu,
který zná, je pro něj kopaná a hokej. Stejně jako v práci i ve sportu je
orientován na úspěch a maximální výkon. Do devatenácti let hrál
kopanou soutěžně, v posledních letech rekreačně, avšak minimálně
čtyřikrát týdně dvě hodiny, k tomu hokejové zápasy dvakrát týdně po
dvou hodinách. Kopaná i hokej jsou pro něj drogou, bez níž si svůj
život vůbec nedokáže představit. Pokud mu okolnosti sportovat
nedovolí, je silně podrážděný, pocit napětí se ještě zvyšuje. Ve sportu
jej nejvíce omezuje bolest zad, chtěl by se jí rychle zbavit, neboť v
příštích dnech hraje důležité zápasy. V posledních dvou letech jej záda
trápí takovým způsobem, že si před zápasem vezme dva brufeny,
protože ale přestávají zabírat, chodívá si ještě na injekci k obvodnímu
lékaři nebo na pohotovost. Při hře pak bolest nevnímá, o to větší
problémy pak mívá druhý den.
Je zřejmé, že pacientovy obtíže jsou přímým důsledkem zničujícího
životního stylu, kombinace stresující profese a zcela nevhodné
kompenzace v podstatě vrcholovým provozováním kopané a hokeje.
Klíčovou roli zde jistě hrají i osobnostní charakteristiky. Pacient však
důsledně trvá na organické příčině zdravotních obtíží, jakékoliv jiné
souvislosti není ochoten přijmout, neustále přitom na hodinkách
sleduje čas blížící se schůzky. Již nyní je zřejmé, že od vyšetření
očekává pouze zajištění magnetické rezonance páteře a recept na
účinné analgetikum, které by mu dovolovalo pokračovat v navyklém
životním stylu. Snažím se jej přesvědčit, aby mírně slevil z náročných,
v dané chvíli nebezpečných sportů, jakými jsou hokej a kopaná, a
obohatit svoje pohybové aktivity i o sporty, které umožní relaxaci a
regeneraci nejvíce namáhaných partií pohybového aparátu, především
zad a dolních končetin, kupříkladu plavání, jízda na kole, běžky,
jógová cvičení a další. Důrazně varuji před užíváním analgetik, která
jej nejen ohrožují svými nežádoucími účinky, ale především jej zbavují
ochranného signálu bolesti a rychle vedou ke vzniku nevratných
degenerativních změn. Jejich užívání se tedy naprosto neslučuje s
pokračující stresující pracovní i sportovní zátěží. Zmínka o nutnosti
psychorelaxace zcela zapadá. V časové tísni nenalézám jinou
možnost než jej přímo konfrontovat s realitou. Pokud bude pokračovat
v devastujícím životním stylu i v dosavadním způsobu „léčení“
zdravotních obtíží, který v žádném ohledu tento styl nezohledňuje,
neboť je orientováno vždy jen na postižený orgán a zcela ignoruje
osobnostní zvláštnosti pacienta, lze mít o jeho zdraví i život ty největší
obavy. Již na odchodu z ordinace k tomu pacient sděluje: „Než bych
se vzdal něčeho na svém způsobu života, hlavně kopané a hokeje, to
se raději zničím.“
S odstupem měsíce se dozvídám, že byl pacient s mým způsobem
vyšetření i s navrženým léčením velmi nespokojený a v jeho
požadavku na vyšetření rezonancí a předpis silného analgetika mu
bez jakýchkoliv problémů i dotazů vyhověli na nedalekém
neurologickém pracovišti.

Bolesti zad: mýty a realita, Triton, 2005

 ŽENA ZE SOUSEDSTVÍ
Přestože se tento příběh odehrál již před lety, dodnes se mne
hluboce dotýká. Pro jeho přiblížení a pochopení je ale třeba se vrátit
ještě o několik roků zpátky. Vyrůstal jsem tehdy v domku na okraji
malého města, kam se dodnes čas od času vracívám. V blízkém
sousedství pak léta spokojeně žili starší manželé, v čase začátku
příběhu oba ve věku sedmašedesáti let. On, původní profesí řidič,
později jako penzista noční hlídač, náklonností k fyzické práci příliš
nevynikal. Jeho manželka byla pravým opakem. Celý život
zaměstnaná v zemědělství, navyklá na těžkou práci na poli, slovo
odpočinek neznala. Ten si nemohla dovolit ani po odchodu do penze,
ani poté se nezastavila, práci na zahradě střídal úklid domku,
nákupy… Při neustálé činnosti a nezdolné vitalitě se ale celý život
potýkala s téměř deseti kilogramy nadváhy.
Před časem za jedné z mých občasných návštěv rodiště se mi
sousedka přišla svěřit se svými obtížemi. Ačkoliv jinak byla zcela
zdravá, už téměř rok ji sužovaly silné bolesti v kříži, hlavně k večeru,
někdy pro bolest nemohla ani usnout. Protože se bolest stále
stupňovala, vyhledala před osmi měsíci obvodního lékaře. Po
zběžném vyšetření následoval rentgen s nálezem pokročilých
degenerativních změn a domů si odnášela dvě balení brufenu s tím,
že bolesti jsou „od páteře“. Protože ale brufen ulevil jen zčásti,
vyhledala po měsíci lékaře znovu. Následovalo vyšetření ortopedem,
doplněné počítačovou tomografií, série obstřiků, zvýšení dávky
analgetik, další léky na uvolnění svalového napětí a tradiční fyzikální
léčba na rehabilitačním oddělení. Vše jen s krátkodobým efektem,
přičemž úlevu nepřinesla ani infúzní léčba během týdenní
hospitalizace na neurologii. Jakkoliv dobře míněná, léčba úspěšná být
ani nemohla, neboť v jejím průběhu sousedka neustále pokračovala -
jak byla celý život zvyklá - v namáhavé práci; ta se jí během pobytu v
nemocnici navíc nahromadila. Toto svoje konání totiž považovala za
natolik samozřejmé, že jí připadalo zbytečné o něm vůbec hovořit.
Konzilium špičkových odborníků svých profesí, specialistů znalých
biologických nálezů, avšak zcela neznalých osobnosti a životního
příběhu pacientky, poté konstatovalo vyčerpání veškerých možností
konzervativní léčby a doporučilo radikální operaci v podobě zpevnění
několika obřadů bolestivého segmentu bederní páteře pomocí kovové
dlahy. A právě o názoru na tuto operaci se tehdy přišla sousedka
poradit. Trpělivě jsem se snažil jí vysvětlit, že její obtíže jsou zákonité,
odpovídající věku, nadváze i obrovskému břemeni, které si na záda
naložila. V těchto souvislostech vysvětlitelný pak byl i nález
pokročilých degenerativních změn v obraze počítačové tomografie a
rentgenu. Zdůraznil jsem, že bolest v kříži je důležitým obranným
mechanismem a varovným signálem, kterým dává tělo stále častěji
najevo, že se s takovým způsobem zacházení odmítá smířit. Operace
v takovém případě problém nejenže nemusí vyřešit, ale její výsledek
může být i velkým zklamáním. Pokusil jsem se sousedce nabídnout
léčebnou alternativu spočívající v trpělivosti a aktivním přístupu, v
zapojení manžela a odrostlých dětí do fyzicky náročných prací, v
odpočinku, v mírném snížení nadváhy, delší dovolené, například ve
formě lázeňského pobytu, a dlouhodobé aktivní rehabilitaci. Měl jsem
pocit, že pochopila, o čem hovořím. Když jsem ji ale potkal po třech
týdnech, pevným hlasem mi oznámila: „Já na tu operaci přeci půjdu!
Chci se té bolesti zbavit, abych mohla dělat tak, jak jsem zvyklá.
Chirurg tvrdí, zeje to jediná možnost, navíc operace prý stojí sto
padesát tisíc a já ji budu mít na pojišťovnu. Taková příležitost nemusí
trvat věčně.“ Bylo zřejmé, že nemá význam ji dále přesvědčovat. Ještě
než odcestovala do nemocnice, stihla umýt okna, nakoupit a navařit
manželovi na dva týdny.
Při náročné operaci se jí dvakrát zastavilo srdce. Po úspěšné
resuscitaci následovaly tři týdny na jednotce intenzivní péče, doléčení
na standardním oddělení a překlad do léčebny dlouhodobě
nemocných. Domů se vrátila po čtyřech měsících na kost vyhublá,
téměř neschopná samostatného pohybu. Ani tím však její útrapy
neskončily. Tělo odmítlo kovový implantát a dostavily se hnisavé
komplikace, které si vynutily další operační zákrok. Ten už ale její
oslabený organismus nevydržel.

Bolesti zad: mýty a realita. Triton, 2005

 PŘÍBĚHY ANTIBIOTIK
Objev penicilinu sirem Alexandrem Flemingem se stal symbolem
téměř neomezených možností medicínské vědy. Od roku 1941 vděčí
antibiotikům za zdraví a za život miliony lidí na celém světě. V nadšení
z jejich účinků se desítky let předepisovala skoro všem a skoro na
všechno. Teď nastalo vystřízlivění. Přestávají účinkovat. Podle
Evropské unie je antibiotická rezistence globální hrozbou. Studie
publikovaná v Review of Infectious Diseases tvrdí, že jsou ve více než
polovině případů předepisována úplně zbytečně. Ministerstvo
zdravotnictví vyrazilo do boje proti jejich nadužívání. Podle ministra
Julínka je prý často vyžadují samotní pacienti. Chce je převychovat
pomocí letáků. Po vzoru evropské kampaně na nich bude obrázek
ježka a heslo: „Nachlazení? Chřipka? Dopřejte si klid, ne antibiotika!“
Za to, že se antibiotika užívají zbytečně, ale nemůže jen pacient.
Nenarodil se k tomu, aby bral prášky. To jej naučil medicínsko-
farmaceutický komplex, soustředěný na produkci výkonů a na zisk. V
jeho zájmu je léčení chorob, nikoliv uzdravování lidí. Tak ordinuje
neviditelná ruka trhu. Svůj díl viny neseme i my lékaři. Jak pohodlné je
předepsat antibiotika na banální nastydnutí nebo na lehkou virovou
infekci. Ne proto, že by to pacientův stav vyžadoval, nýbrž z pocitu
vědomé nebo nevědomé obavy z pochybení. V neustálém spěchu a
ve snaze být za všech okolností „krytý“. Tou hlavní příčinou
antibiotické krize je ale systém moderní biotechnologické medicíny.
Veškerou pozornost soustředí na chorobu. Infekci považuje za útok
zvenčí. Ihned zahajuje antibiotický protiútok. Nezajímá se o to, co
infekci předcházelo, jakým způsobem jsme se o ni sami zasloužili.
Každá nemoc ale má informační hodnotu. Vypovídá o tom, jací jsme,
jak žijeme, jak zvládáme nebo nezvládáme složité životní situace.
S podáváním léků, které neřeší příčinu, nýbrž jen potlačují příznaky,
se v ordinaci setkávám každý den. Z pohledu vědecké medicíny je to
postup „lege artis“. Jen se někdy příčí zdravému rozumu. Jeden příběh
za všechny. Do ordinace vstoupila maminka s desetiletou dcerou
Janou. Ještě před pěti lety byla Jana úplně zdravá. Pak nastal zlom.
Objevily se opakované chřipky, angíny, záněty dutin. Matka s ní
vystřídala desítky lékařů. Jana si dva týdny dokonce poležela v
nemocnici. Vyzkoušela snad všechny druhy antibiotik. Jenom loni
spolykala sedm balení. Zbytečně. Je na tom čím dál hůř. Vyčerpaná,
bledá, s kruhy pod očima. Jaká je příčina jejího stonání? Co ji tak
vyčerpává? Žádné objektivní vyšetření to nezjistilo. Vysvětlení bylo v
jejím životním příběhu. Poprosil jsem matku, aby nás nechala o
samotě. Jana mi to se slzami v očích všechno pověděla. Právě před
pěti lety se rodiče rozvedli. Byl to pro ni obrovský šok, tatínka měla
moc ráda, pořád se jí stýská. S maminkou se přestěhovala do velkého
města a přišla o všechny kamarády. Maminka si našla přítele.
Všechen čas věnuje jemu a budování společné firmy. Domů chodívá
pozdě v noci vyčerpaná a podrážděná. Sama polyká léky na bolesti
hlavy a deprese. O víkendech buď uklízí, nebo sedí nad účetnictvím.
Jana o ni má velký strach. Je bezradná a zoufalá. V noci často pláče.
To trápení ji stojí obrovské množství sil, podlamuje její
obranyschopnost, chytí kdejakou infekci. Její stonání není voláním po
antibiotikách. Jana nejlíp ví, co potřebuje k uzdravení: „Maminku mám
moc ráda. Přála bych si, aby se mnou byla častěji, o víkendech jezdila
na výlety, držela mne za ruku, povídala si se mnou…“
Když jsem dal Janinu zpověď přečíst matce, rozplakala se. Do té
chvíle vůbec netušila, jakou roli v jejím stonání hraje ona sama a
nevlídné dětství, které jí vytvořila. Je odhodlaná to změnit. Bude jí
věnovat víc času, pozornosti a lásky. Jedině tak se může Jana
uzdravit. Bez lékařů a bez antibiotik.

Lidové noviny, 9.12.2008

 DOKTOR V NESNÁZÍCH
K doktorovi chodí člověk, když už nemůže dál, je ne-mocný. Nebo
když už si s problémy neví rady, je bez-radný. Spoléhá na to, že mu
doktor poradí. Má na to školy, nejmodernější techniku a léky na
všechny neduhy. Problém nastává, když doktor sice odhalí příčinu
obtíží, přesto ale pomoci neumí, sám je bezradný. Přitom se nejedná o
žádné záhadné nemoci. Většinou jde o bolesti hlavy a zad, závratě,
únavu, nespavost, vysoký tlak nebo zažívací obtíže. Moderní medicína
by je měla hravě zvládnout. Nezvládá. A takových pacientů je pořád
víc.
Paní Jana se vyčerpaná zhroutila do křesla ordinace. Letos jí bude
sedmapadesát a ještě před dvěma lety doktora téměř nepotřebovala.
Pak se objevily kruté bolesti zad, závratě, nespavost a vysoký krevní
tlak. Obešla neurology, ortopedy, internisty i rehabilitační lékaře. Má za
sebou ta nedokonalejší vyšetření. Nic se nenašlo. Vyzkoušela
nejsilnější analgetika, obstřiky páteře, elektroléčbu. Nic jí neulevilo.
Když už pro bolesti nemohla ani spát, navštívila psychiatra. Nasadil jí
prothiaden a trittico, léky proti úzkosti a depresím. Spánek se po nich
trochu zlepšil, vyčerpání a napětí cítí dál. Když jsem se jí zeptal, v čem
vidí příčinu svých potíží, bez váhání odpověděla: „Ve stresu!“ ještě
před třemi lety pracovala jako prodavačka v malém butiku a nic jí
nebylo. Pak obchod zkrachoval. Dodnes jí dluží výplatu. Vzhledem k
věku byla ráda, že ji vzali na místo pokladní v hypermarketu. Dva roky
dělá dvanáctihodinové směny, pět dní v týdnu, střídavě za pultem
nebo za kasou, neustále na nohou, neustále ve střehu. Když je
potřeba, tahá bedny se zbožím. Za směnu má jen dvě půlhodinové
přestávky. Každý její pohyb sledují kamery a supervizoři - bachaři.
Největší stres zažila před Vánocemi. Právě tehdy se jí zhoršily bolesti
zad a přestala spát. Aby vyžila z třináctitisícového platu, musí brát
směny navíc. Domů chodí pozdě večer, naprosto vyčerpaná. Po smrti
manžela před deseti lety zůstala na všechno sama. Syna nechce
obtěžovat, sám přišel o práci. Ke všemu řeší problémy s bydlením. O
dům se soudí původní majitel a byt se nedá vyměnit. Platí sedm tisíc
měsíčně nájem, odhlásila rozhlas, zrušila všechny pojistky, omezuje
nákupy, biopotravinám se vyhýbá velkým obloukem. Ráda by si je
dopřála, ale nemá na ně. O dovolené si může nechat jenom zdát …
Zdravotní problémy paní Jany jsou v přímé souvislosti s její složitou
životní situací. Ne vlastní vinou se ocitla ve velmi nepříznivých
společenských podmínkách. Nedokáže je řešit a tělo jí to dává stále
důrazněji najevo. Obrátila se na mne s nadějí a důvěrou. Rady, že by
si měla odpočinout, udělat si dovolenou, relaxovat, naučit se zvládat
stres a žít zdravěji, jsou jí k ničemu. Do penze jí zbývají čtyři roky.
Nějak to musí vydržet. Raději jsem mlčel. Pochopila, že jí nemám co
nabídnout. Jen prášky na tlumení příznaků. Jsem s celou medicínou v
koncích. Zdaleka ne sám. „Nedělám nic jiného, než předepisuji lidem
prášky na nervy. Přitom vím, že to jejich problémy vůbec neřeší. Na to
jsem nemusela studovat medicínu. Připadám si úplně bezmocná,“
svěřovala se mi před týdnem kolegyně z psychiatrie. Kdo poradí
bezradným lékařům???

Lidové noviny, 30.6.2009

 DOKTOŘI „HMHM“ A DIAGNÓZA Z LESA
Paní Magda je moje dlouholetá pacientka. Bude jí šedesát a je v
podstatě zdravá. Jejím největším problémem jsou přecitlivělost,
úzkost, strach z nemocí a hrůza z doktorů. Příčiny jejích zdravotních
potíží bývají prosté. Nejúčinnější léčbou je srozumitelné vysvětlení,
uklidnění, případně kratší rehabilitace a psychoterapie. Paní Magda si
takový přístup moc pochvaluje. Přestala brát léky, doktorům se na moji
radu spíše vyhýbá. Ne vždy se jí to podaří. Koncem června se po delší
době objevila v mojí ordinaci. Bylo na ní vidět obrovské napětí. Před
týdnem ji vylekaly pocity zalehnutí a hučení v obou uších. Hned běžela
na ORL . Nic se nenašlo. To ji zneklidnilo ještě víc. Pokračovala na
neurologii. Pan doktor ji vyšetřil a poslal na rentgen lebky a páteře.
„Pak si snímky zamračeně prohlížel, něco odměřeně utrousil o
osteoporóze, nic mi pořádně nevysvětlil a ještě při tom dělal hmhm.
Jak dělá doktor hmhm, hned vím, že je to zlé,“ svěřovala se paní
Magda.
Vybavil se mi výzkum americké psycholožky Nahni Ambadyové.
Zjišťovala v něm, kterým lékařům pacienti věří a na které si naopak
nejvíc stěžují. Ambadyová nahrála stovky rozhovorů lékařů s pacienty.
Z každé nahrávky vybrala dva desetivteřinové útržky a odstranila z
nich zvuky s vysokými frekvencemi. Výsledkem bylo huhňání, které si
zachovávalo intonaci, výšku hlasu a rytmus, ale zmizel z něj obsah.
Pak nechala několika osobám posoudit vřelost, nepřátelskost,
dominantnost a úzkostnost krátkých záznamů. „Hodnotitelé nic
nevěděli o kvalitě jednotlivých lékařů. Nevěděli, jakou mají průpravu,
jaké procedury obvykle provádějí. Nevěděli dokonce ani to, co lékaři
pacientům říkají. Vše, o co opírali svůj odhad, byla analýza tónu
lékařova hlasu. Když byl lékařův hlas hodnocen jako dominantní, pak
byl lékař zpravidla jedním ze žalovaných. Pokud hlas zněl méně
dominantně a spíš starostlivě, pak lékař patřil mezi ty nežalované.
Ukázalo se, že nejvíc může lékař pacienta zdeptat tónem
nadřazenosti,“ popisuje experiment Ambadyové Malcolm Gladwell v
knize Mžik.
Paní Magdu jsem vyšetřil a nic nenašel. Vysvětlil jsem jí, že pocity
zalehnutí a hučení v uších se obvykle objeví v situaci, kdy je člověk
vystavený nepříjemnému hluku nebo přívalu informací. Mozek se
začne bránit a spustí „alarm“. Nejde o vážnou chorobu, ale o pokyn k
tomu, aby si člověk odpočinul a „vyčistil“ hlavu. V té době rostly houby
jako po dešti. Každou volnou chvilku jsem vyrážel do lesa, který mám
jen dvacet metrů od ordinace, a vracel se s košem plným hřibů.
Neznám lepší způsob relaxace. Paní Magdě jsem poradil, ať na nic
nečeká a také vyrazí. Abych odlehčil atmosféru, svěřil jsem se jí s
čerstvým zážitkem. „Před pár minutami jsem se zaběhnul podívat na
hřibové naleziště. Narazil jsem tam na nějakého kreténa manažera.
Německy hulákal do mobilu a domlouval si kšefty. Rozléhalo se to
stovky metrů daleko. Vůbec nebylo slyšet ticho. Měl jsem sto chutí mu
ten mobil urazit větví. Z lesa jsem musel utéct. Ještě teď jsem
nervózní a hučí mi v uších.“ postěžoval jsem si. Paní Magda měnila
barvu z rudé na zelenou, chvíli mlčela a pak vyhrkla: „To byl můj
manžel. On takhle hlasitě mluví pořád.“

Lidové noviny, 21.7.2009

 JAK DOKTOŘI PEKLI DORT
Pan Mirek si pro bolest ani nemohl sednout do křesla ordinace.
Zůstal raději stát. Vysoký, štíhlý šedesátník, dokonale oblečený, v ruce
ale místo obvyklého notebooku igelitku. Na stůl z ní vysypal hromadu
léků a spustil: „Ještě před půl rokem mi bylo docela dobře. Pak mne
chytla záda. Bolest občas vystřelovala do levé kyčle. Prošel jsem
nekonečnou řadou vyšetření. V hlavě z toho mám naprostý zmatek.
Praktický lékař zjistil blokádu, nasadil ibalgin, k tomu dorsiflex na
uvolnění svalů. Pro jistotu mne poslal na neurologii a revmatologii.
Neurology jsem vystřídal dva a nebyli schopni se dohodnout ani mezi
sebou. Jeden tvrdil, že mám polyneuropatii, prý zánět nervu. Přidal
aescin proti otoku a vitamin B. Druhý zjistil na magnetické rezonanci
zúžení páteřního kanálu, doporučil tablety DHC proti silné bolesti a jiný
lék na uvolnění svalů - myolastan. Revmatolog nechal dělat odběry a
prohlásil, že trpím séronegativní artritidou - revmatismem, při kterém je
nález v krvi v pořádku, ale bolí klouby - dal mi sulfasalazin. Výsledek
magnetické rezonance jsem ukázal neurochirurgovi a ten chtěl hned
operovat. Tak mne to vyděsilo, že jsem skoro přestal spát. Psychiatr
zjistil depresi a nasadil citalopram. Připadám si jako v pohádce o
pejskovi a kočičce, když pekli dort. Doktoři určitě chtějí, aby mi bylo
dobře. Jenže každý přidá další syndrom a další léky. Pořádně nevím,
co mi je, z léků mne bolí žaludek a sezení v práci mi dělá čím dál větší
potíže,“ svěřoval se pan Mirek.
Doktor R. A. Deyo z univerzity ve Washingtonu zjišťoval, jak se lékaři
různých odborností shodují v názorech na způsoby vyšetření a příčiny
běžných bolestí zad. Výsledkem byl naprostý chaos. Ukázalo se, že
revmatologové dvakrát častěji než lékaři jiných specializací používají
laboratorní testy k vyloučení revmatického procesu, neurochirurgové a
ortopedi naopak dvakrát častěji využívají zobrazovací metody ve
snaze odhalit výhřez meziobratlové plotny, neurologové třikrát častěji
volí elektromyografické vyšetření k vyloučení poruchy vedení vzruchu
postiženým nervem. Stejné rozdíly jako při volbě vyšetřovacích metod
jsou i v názorech na léčbu. Jestliže jsou zmatení pacienti, zmatení
lékařů není o nic menší.
Objektivní vyšetření pana Mirka nic závažného neprokázalo. Fyzicky
na tom byl celkem dobře. Před pár měsíci zvládal i třicet kilometrů na
kole. Bolest zad vypovídala o tom, kolik si toho na ně naložil. Námahy,
ale i starostí. Pracuje jako manažer velké banky, denně dvanáct hodin,
pod tlakem krize. Neodpočine si ani o víkendech. Dovolenou neměl
sedm let. Mluvit o osobním životě se nejdřív zdráhal. Pak připustil, že
jej „tíží vztah s manželkou, tchánem, dcerou … a to ještě není
všechno“. Všiml si, že ve stresu se záda zhoršují. Uklidnil jsem ho, že
zatím nemusí ani na operaci, ani brát prášky. Záda volají po tom, aby
si z nich „odložil“ - hodiny sezení u počítače, ale také starosti.
Souhlasil s neschopenkou, ochotně přijal i nabídku rehabilitace
pohybem, masáží a vodoléčby. Návrhem psychoterapie, „rehabilitace“
vztahu ke svým nejbližším i k sobě samotnému, už tak nadšený nebyl.
„Asi na tom něco bude, ještě si to rozmyslím,“ utrousil na odchodu.

Lidové noviny, 28.7.2009

 KNOKAUT
„Chodí manažeři, chodí?“ ptává se mne při občasných setkáních
herec Jaroslav Dušek. Když ho ujistím, že jich mám v ordinaci docela
dost, ustaraně dodá: „To je teprve začátek. Největší nápor přijde po
Vánocích. Budou se hroutit v zástupech.“ Většinou se nemýlí.
Když přišel čtyřicetiletý pan Karel do našeho Centra, všichni strnuli.
Sotva stál na nohou, přidržoval se zdi, měl nepřítomný pohled a mluvil
zmateně. Jako boxer po těžkém knokautu. V ordinaci se sesul do
křesla a sbíral dech. Cekal jsem vyprávění o těžkých zápasech v
ringu. Omyl. Karel je špičkový manažer. Před deseti lety byl úplně
zdravý. V Británii dostudoval finanční institut a nastoupil do banky.
Odstartovala skvělá kariéra. Pracoval od rána do noci, řídil velké
finanční operace, pohyboval se v nejvyšších bankovních kruzích. Po
dvou letech přišel první úder. Mozek se po něm úplně vymknul z
kontroly. Přestal spát, cítil obrovské napětí, závratě, nejistotu.
Londýnský psychiatr konstatoval mánii a nasadil lithium. Po pár
měsících se mu ulevilo. Vrátil se domů a do finančního ringu vkročil
podruhé. Díky lékům se v něm držel skoro pět let. Pak přišly další rány
do hlavy a další léčení. Nepoučil se. Potřetí šel k zemi před třemi lety.
Na psychiatrii si pobyl dva měsíce. Od té doby je burzovním makléřem
na volné noze. Denně tráví deset hodin u počítače. Jeho byznys drtí
ekonomická recese. Partnerka ho dávno opustila. Z aktovky vytáhl
skoro centimetr tlustou složku. Fyzickou kondici, vývoj potíží i léčbu
má zdokumentované den po dni. Kopírují pohyb indexu PX . V roce
1999 na tom byl skvěle. Chodil do fitka, hrál squash, plaval. Dnes
neujde ani půl kilometru, bolí ho všechny klouby, neudrží rovnováhu,
trpí průjmy, ruce i nohy se mu třesou. Je klientem medicínského centra
pro VIP manažery. Průběžně o něj pečují psychiatři, neurologové,
ortopedové, internisti a revmatologové. Při každé návštěvě mu přidají
další diagnózu a další prášky. Na nervy a třes lithium, seroquel a
depakine, na spaní stilnox nebo hypnogen, na bolesti kloubů aulin,
ibalgin nebo celebrex, pak ještě moduretic, zyrtec a duspatalin.
Rozeznat hranici mezi nemocí a nežádoucími účinky léků je zhola
nemožné. Stejně jako světová ekonomika je na tom čím dál hůř.
Prášky a finanční injekce přinášejí jen dočasnou úlevu.
Teď se doslechl o psychosomatice. Je to jeho poslední naděje.
Vysvětlil jsem mu, že na diagnózy nevěřím. Podle antipsychiatrů jsou i
ty nejvážnější duševní choroby reakcí na život v podmínkách, které
nejsou k životu. Dokud neopustí finanční ring, nemá šanci se uzdravit.
Nabídl jsem mu několikaměsíční léčebný program. Učíme při něm
manažery chodit do lesa, poslouchat ticho, fyzicky pracovat, znovu žít.
Návrh ho zaujal. Měl jedinou podmínku: připojení notebooku, aby mohl
průběžně sledovat kurs akcií.
„Borec, který byl po úderu na hlavu knokautován, nebo v důsledku
těžkých úderů na hlavu bezbranný nebo neschopný pokračovat v boji,
a rozhodčí utkání přerušil, nesmí se od tohoto dne účastnit soutěže v
boxu nebo sparringu. Dřív než začne borec po ochranné lhůtě
boxovat, musí se podrobit lékařské prohlídce,“ píše se v pravidlech
boxu.
Je nejvyšší čas, aby Česká národní banka ustavila komisi
rozhodčích a lékařů, která by dohlížela na dodržování ochranné lhůty
u manažerů knokautovaných neviditelnou rukou trhu.

Lidové noviny, 13.1.2009

 TEMNĚ HUČÍ HYPOTÉKA
Příšerný neodbytný a všudypřítomný ušní šelest. Doktoři mu říkají
tinitus. Připomíná bzukot roje včel, nervy drásající pískání brzd nebo
drnčení drátů vysokého napětí. Vůbec nejhorší je to v noci. Člověka
nenechá klidně spát, pracovat, bavit se ani normálně žít. Jiní lidé
šelest neslyší. Zdraví nemocnému nevěří. Ten přitom trpí jako zvíře.
Není schopný fungovat v práci ani doma. Je podrážděný, nepříjemný a
nervózní. A doktoři jsou proti tinitu bezmocní. U většiny pacientů se,
ani s použitím nejmodernější vyšetřovací techniky, nedaří odhalit
příčinu. Rozmanitost léčebných pokusů je spíš potvrzením bezradnosti
než úspěchů biologické medicíny. Zkoušejí se léky na prokrvení,
imunologické preparáty, vitamíny, hormony, psychofarmaka. Pacienti
trpí dál. Je jich čím dál víc.
Tam, kde tápe biologická medicína, osvědčuje se medicína
komplexní. Říká se jí také medicína příběhů. Právě v tom životním se
totiž vysvětlení potíží obvykle najde. Jako u pana Karla. Je mu
necelých čtyřicet. Ještě před pěti lety k doktorovi prakticky nechodil.
Pak se najednou objevilo zlověstné hučení. Vystřídal řadu doktorů,
absolvoval desítky vyšetření. Dvakrát dokonce ležel v nemocnici.
Prošel ORL , audiometrii, internu, neurologii, oční, EEG, počítačovou
tomografii, nukleární magnetickou rezonanci. Nikde nic. Bral betaserc,
tanakan, cavinton, dostával infúze. V zoufalství zkusil i čínského
léčitele, chodil na akupunkturu. Všechno marné. Na chvíli mu ulevily
až silné léky proti depresi. Přesto je dál v obrovském napětí. Vůbec
nechápe, co se to s ním děje.
Od revoluce se živí jako podnikatel: nákup zboží za účelem dalšího
prodeje. Pracuje určitě deset hodin denně. V obrovském stresu. Na
rodinu nemá vůbec čas. Aby uspokojil ženu a tři děti, rozhodl se
postavit jim dům. Vzal si hypotéku. Další námaha, další starosti, další
peníze. Volný víkend nezná. Už si ani nepamatuje, kdy byl naposledy
na dovolené. Přesně před pěti lety „šel do rizika“. Skoro dva miliony
vsadil na jednu podnikatelskou kartu. Nevyšlo to. Peníze doslova
„zahučely“. Od té doby mu hučí v hlavě. Přestože dělá ještě víc, stěží
splácí hypotéku, dluhy a úroky z nich. Každou chvíli má ve schránce
předvolání k soudu. S exekutorem už si tyká. Je na pokraji šílenství. A
ke všem problémům se doktorům nedaří vypnout to hučení.
Co Čech, to dlužník. Podle údajů Bankovního registru klientských
informací uzavřeli Češi s bankami a nebankovními finančními
institucemi už 13,6 milionů úvěrových smluv, v hodnotě přes bilion
korun. Každý Čech, včetně nemluvňat, má dnes v průměru více než
jednu úvěrovou smlouvu. Celkem je v bankovním registru 4,7 milionů
dlužníků, z nichž každý bankám dluží 176 tisíc korun. Možná že i vy
jste jedním z nich. Možná, že i vám už začíná hučet a chystáte se k
doktorovi. Zbytečně. To, co vám hučí v hlavě, doktoři nenajdou. Ani ta
nejdokonalejší magnetická rezonance totiž nedokáže zobrazit, jak jste
si zavařili. Hypotékou, leasingy, úvěry, dluhy, úroky. A že vám zvoní v
uších? To bude asi exekutor. Komu není rady, tomu není pomoci. Ani
vám, ani panu Karlovi. Do konce života už bude polykat nějaké prášky.
Recept na dvě „mega“, která mu před pěti lety zahučela v riskantním
podnikání, bohužel žádná zdravotní pojišťovna nehradí.

Lidové noviny, 2008

 KDYŽ OPERUJE RUKA TRHU
Podle policie bylo na milánské klinice Santa Rita zbytečně
operováno 86 lidí s jediným cílem: aby si lékaři víc vydělali. „Pacienty
operovali bez ohledu na jejich utrpení, které jim rozhodně
neulehčovali, ale naopak zhoršovali,“ uvedla prokuratura.
Zdokumentován byl mimo jiné případ osmaosmdesátileté ženy, která
byla třikrát operována úplně zbytečně. Za každou operaci si klinika
účtovala 12.000 eur. Třinácti obviněným lékařům byl s okamžitou
platností zakázán výkon povolání.
To není jen problém kliniky Santa Rita. To je názorná ukázka
fungování medicínsko-farmaceutického komplexu: spolčení
medicínských špiček, farmaceutických firem, zdravotnických institucí a
dravých podnikatelských skupin. Je to i problém našeho zdravotnictví.
PPF Petra Kellnera skupuje akcie farmaceutické firmy Zentiva,
ocelářský magnát Chrenek zakládá vlastní zdravotní pojišťovnu. To
nejsou dobročinné spolky. Do zdravotnictví investují proto, aby
vydělali. Akcionáři se dočkají dividend, jen když se bude hodně
vyšetřovat, hodně operovat a hodně léčit. Každý uzdravený pacient
představuje ekonomickou ztrátu. Tak operuje neviditelná ruka trhu. S
jejími hrůznými důsledky se v ordinaci potkávám každý den.
Před dvěma lety mi telefonoval zoufalý přítel. Jeho dcera Martina má
jít na operaci kyčlí. Chtějí se ujistit, jestli není jiné řešení. Do ordinace
vstoupila se slzami v očích štíhlá sedmnáctiletá dívka. Ještě před půl
rokem byla úplně zdravá, věnovala se atletice, přespolním běhům,
překážkám. Pětkrát týdně trénovala. Ve své kategorii patřila k národní
špičce. Pak změnila trenéra a s ním i způsob přípravy. Přibyl běh do
schodů a posilovna. Navzdory únavě pokračovala. Definitivně ji
zastavila až bolest bérců. Starostliví rodiče raději zajistili ortopeda.
Zběžně ji vyšetřil, konstatoval zánět okostice, naordinoval klid a
brufen. Ve spěchu jí pak strčil do ruky žádanku na rentgen kyčlí.
Martinu to překvapilo. Kyčle ji přece nikdy nebolely. Doktor se ale musí
poslouchat. Určitě ví, co dělá. Na kontrolu po třech týdnech šla
prakticky už bez potíží. Byla si jistá, že tím léčení končí. Těšila se na
návrat k atletice. V ordinaci ji čekal šok. Ortoped měl na stole rentgeny
a vypadal ustaraně. Má prý těžký nález, vrozenou vývojovou vadu,
dysplazii, kloubních jamek. Musí okamžitě skončit se sportem. Je
potřeba co nejdřív operovat. Pak se uvidí. V jediném okamžiku se jí
zhroutil svět. Než se stačila na cokoliv zeptat, stála na chodbě se
žádankou na předoperační vyšetření. Následující týdny si připadala
jako ve zlém snu.
Kyčle měla na první pohled v naprostém pořádku. Ani na
rentgenových snímcích jsem nic výjimečného nenašel. Hlavně s nimi
ale nikdy neměla žádné potíže. Operace by ji jen poškodila. Okamžitě
jsme její termín zrušili. Motivům, které k ní ortopeda vedly, vůbec
nerozumím. Chtěl si zaoperovat? Nebo potřeboval vykázat víc
výkonů? Nevím. Hlavní je, že Martina zůstala zdravá a dnes se dál
věnuje oblíbené atletice. Medicínsko-farmaceutický byznys přišel
zkrátka. Jen tři týdny ale chyběly k tomu, aby ji potkal stejný osud jako
pacienty kliniky Santa Rita.

Lidové noviny, 8.7.2008

 VY NEJSTE TLUSTÝ
Když paní Marie vstoupila do ordinace, ani na chvíli jsem
nepochyboval, že jí není dobře. Příběh její nemoci je příznačný.
Přestože se ve svých téměř osmdesáti letech cítila vcelku zdravá,
nechala jí pečlivá obvodní lékařka loni na jaře „pro jistotu“ udělat odběr
krve. Po týdnu se paní Marie dozvěděla, že má nebezpečně vysokou
hladinu cholesterolu a musí se léčit. Následovalo odeslání do péče
odborníků poradny pro lipidy a následné nasazení léků. Od té doby ji
trápí nevolnost, bolesti břicha, průjmy. Ztratila chuť k jídlu, zhubla
skoro o pět kilogramů. Vystřídala několik druhů léků. Všechno marné.
Už si sama říkala, že je přestane brát. Strach jí to však nedovolil.
Lékaři přece tvrdí, že ten cholesterol je životu nebezpečný a prášky na
něj užívat musí. Prý ji dokonce zařadili do nějaké studie. Když jsem jí
poradil, ať léky zahodí a na cholesterol zapomene, viditelně se jí
ulevilo.
Zatímco ještě před několika desítkami let se výzkum zaměřoval na
hledání nových a účinnějších léků proti smrtícím chorobám, dnes řeší
medicínský průmysl problém právě opačný. Léků je víc než chorob.
Výdělky medicínsko-farmaceutické lobby jsou v ohrožení. Je třeba
tomu zabránit všemi prostředky. Manažeři farmaceutických firem,
kreativci reklamních agentur, marketingoví specialisté a spříznění
lékaři dali hlavy dohromady. A našli řešení: Pustíme se do vyhledávání
chorob u lidí, kteří ve skutečnosti žádnou nemocí netrpí. Vymyslíme
nové syndromy i diagnózy a přiřadíme je k nadbytečným lékům.
Namísto umění žít s obtížemi, které jsou samozřejmou součástí běhu
života, vyvoláme prostřednictvím reklamy strach a nutnost bojovat
proti nim pomocí tablet.
Více než padesát let byl vysoký cholesterol jen jedním z řady
problémů podílejících se na vzniku ischemické choroby srdeční a
infarktu myokardu. Lékaři současně varovali i před kouřením a
stresujícím způsobem života. Objev statinů, léků na snižování
cholesterolu, v polovině 90. let znamenal zlom. Problém se rázem stal
nemocí. Lipidor a norvasc od firmy Pfizer, zocor od firmy Merck od té
doby patří mezi nejprodávanější léky vůbec. Téměř čtyřicet milionů lidí,
kteří je užívají ve Spojených státech, farmaceutickým firmám vynáší
třináct miliard dolarů ročně.
Následoval únavový syndrom, artróza, ženská sexuální dysfunkce…
Vymýšlení nových chorob se vyplácí. Kasovním trhákem se jistě stane
metabolický syndrom (MS). U jeho zrození stál kardiolog Scott Grundy,
ředitel Centra pro klinickou výživu univerzity v texaském Dallasu. V
devadesátých letech se s nadšením pustil do výzkumu a propagace
léků na snižování cholesterolu. Nyní se chopil další příležitosti a za
uplynulých pět let uskutečnil více než devadesát přednášek na téma
obezity a MS. Pro stanovení diagnózy musí pacient splňovat alespoň
tři z pěti kritérií: mít vysoký krevní tlak, vyšší hladinu cukru nebo
triglyceridů, méně HDL tuků a být obézní. Obezita přitom představuje
faktor klíčový. V USA jí v roce 1977 trpělo 40 procent lidí, dnes jsou to
dva Američané ze tří. Ještě nedávno byla především problémem
životního stylu. Dnes je nemocí nazývanou metabolický syndrom. Je
možné jej diagnostikovat u pětasedmdesáti milionů Američanů a
farmaceutické firmy jsou na něj dokonale připravené. Závěrečnou fází
probíhají klinické testy tří set padesáti léků, Pfizer vyvíjí vlastní CP
945598. Vývoj, výroba a propagace ale stojí spoustu peněz. Firmy
investují tři biliony liber ročně a dobře vědí, že se jim nevyplatí vyrábět
léky pro chudé nemocné. Výzkum léků proti malárii, která zabíjí milion
lidí ročně, hlavně žen a dětí v zemích třetího světa, se téměř zastavil.
Pokud nějaký probíhá, platí jej hlavně státy a charitativní organizace.
Pro farmaceutické firmy jsou mnohem zajímavější cílovou skupinou
lidé v podstatě zdraví, vystrašení a - bohatí. A nejen oni. Vždyť movití
Američané chovají 65 milionů psů. Téměř třetina zvířat trpí nadváhou,
zhruba 5 procent je silně obézních. Rozměry kopírují své pány.
Podobně jako oni jsou vystaveni zvýšenému riziku cukrovky a cévních
chorob. Ani psí miláčkové se však nemusí bát. Už je nikdo nebude
nutit k pohybu nebo jim omezovat množství jídla. Farmaceutický
koncern Pfizer uvádí na trh lék slentrol. Snižuje u psů chuť k jídlu a
brání vstřebávání tuků. „Počet obézních psů stoupá a tento lék je
vítaným příspěvkem k jejich léčení,“ prohlásil Stephen Sundlof, šéf
amerického Úřadu pro dohled nad bezpečností léčiv. Pokud by lék
začali svým obézním psům dávat všichni majitelé, přineslo by to
Pfizeru mezi dvaceti a čtyřiceti miliony dolarů denně.
Zaplavování přirozeného lidského života novými syndromy přináší i
další paradoxy. Analýzy ukazují, že čím více prostředků vynakládá
společnost na zdravotní péči, tím nemocnější se cítí její občané.
Kdyby se při hodnocení zdravotního stavu populace vycházelo ze
subjektivních představ občanů, vůbec nejhorší by bylo zdraví
Američanů a nejlépe by na tom byli obyvatelé nejchudší indické
provincie - Biháru.
 Krátce před Vánocemi mne přišla paní Marie znovu navštívit. Byla
jako vyměněná. Už ve dveřích nadšeně hlásila, že po vysazení léků
potíže rychle vymizely. Místo prášků si teď po večeři dopřává sklenku
červeného. Jen se ještě diví, jak se mohla nechat tím cholesterolem
tolik vystrašit.

Lidové noviny, 2008

 ZMĚNA POSTOJE
Koncem roku do Prahy už po šesté zavítal Tándzin Gjamccho, 14.
tibetský dalajláma. Událost, kterou si nenechám nikdy ujít. I když žije
padesát let v exilu indické Dharamsaly, neustále šíří úsměvy a dobrou
náladu. Mluvil o tom, jak je klid duše důležitý pro lidské zdraví, o
laskavosti k sobě i bližním, odpouštění a pozitivním postoji k životu.
Nebylo to kázání náboženského vůdce. Nabízel tisíce let starou
lidovou moudrost a vlastní životní zkušenost. Dala by se hned tisknout
a vydávat jako učebnice základů psychosomatiky pro lékařské fakulty.
Tomu oboru se věnuji už patnáct let. Dalajlámova slova mi připomněla
nedávný příběh z ordinace.
Janě je osmadvacet a ještě před dvěma lety byla úplně zdravá. Pak
otěhotněla. I když to bylo hodně náročné, dál pracovala jako
asistentka ředitele. Obrovský stres ale začal až po porodu. Nejdřív
složité soužití ve společném bytě s rodiči, pak stěhování, péče o dítě v
rozestavěném domku, dálkové studium vysoké školy a blížící se
státnice. Aby si trochu přivydělala, doučovala soukromě angličtinu. Na
odpočinek ani pomyšlení. Manžel se sice snažil, jak mohl, ale sám byl
v práci od rána do večera. Ještě ke všemu je Jana citlivá, starostlivá a
každá maličkost ji rozhodí. Postupně na sobě začala cítit napětí, pak
únavu, pak bolest kloubů. Nejdřív tomu nevěnovala pozornost a bolest
přemáhala. Když začaly klouby otékat a na těle se objevila lupénka,
vyhledala lékaře. Diagnóza autoimunitního kloubního revmatismu,
psoriatické artritidy, ji srazila do kolen. Lékaři jí vysvětlili, že jde o
těžkou nemoc, a nasadili ty nejsilnější léky: methotrexate a do kolene
radioaktivní izotop ytria. Po půl roce se jí ulevilo a zatoužila po druhém
dítěti. Léky pod dozorem lékařů pomalu vysadila. Už dva měsíce je
nebere. Bolesti kolen i kloubů na rukou se vracejí. Zhoršila se lupénka.
Má obrovský strach, že těhotenství nezvládne a bude muset znovu do
nemocnice. Vysvětlil jsem jí, že slovo „autoimuním“ popisuje stav, kdy
se obranyschopnost obrátí proti tělu samotnému. Symbolicky to
znamená, že člověk jedná proti svým zájmům, není k sobě laskavý,
sám sebe užírá. K tomu, aby se uzdravila, si potřebuje především
odpočinout, uklidnit se, zbavit se napětí a strachu. Odcházela s
doporučením na rehabilitaci, psychoterapii a receptem na lehký
uklidňující lék z třezalky. Na kontrolu dorazila za osm týdnů. Na
rehabilitaci ani u psychoterapeuta nebyla. Třezalku si ani nevyzvedla.
Byla klidná, usměvavá, bez potíží. Stal se zázrak? Na žádné nevěřím.
Všechno to způsobila změna postoje. S úsměvem mi ji popsala: „Po
prvním porodu se objevily zdravotní potíže, kterým jsem vůbec
nerozuměla. Léčba byla drastická, jeden kloub bolet přestal, druhý
začal. Lékaři tvrdili, že když léky vysadím, nemoc se určitě vrátí. Zvlášť
kruté to prý bude po porodu. K užívání prášků bude potřeba se co
nejdřív vrátit. Kojení nepadá v úvahu. Říkali, že žádná alternativa
léčby neexistuje. Pak jsem se dostala do vaší ordinace. Nejdůležitější
pro mne bylo ujištění, že nemusím být do konce života nemocná.
Potíže jsem si dala do souvislostí s obrovským stresem, ve kterém
jsem žila. Byla jsem na sebe zlá. Vlastní vyčerpání jsem schovávala
za nemoc. Teď jsem si chyby uvědomila a začala je řešit. Měním sama
sebe. Jsem k sobě laskavější. Moc mi pomohlo slyšet od lékaře, že
nemoc může být dána psychikou a stejnou cestou se dá i vyléčit. Jsem
člověk, který na sobě chce pracovat. Jenom jsem nevěděla jak.
Myslela jsem si, že jsem nemocná, ale vlastně jsem byla jen hloupá.
Na revmatologii mi moc pomohli. Jsem jim za to vděčná. Teď už to ale
zvládnu sama.“
Když se jeden z posluchačů dalajlámy zeptal, jestli má zázračné
léčitelské schopnosti, odpověděl: „Žádné nemám. Ten nejcennější lék
nosí každý sám v sobě. Jsou to samoúzdravné schopnosti. Jen je
potřeba je najít a rozvíjet. Kdybych uměl dělat zázraky, pomohl bych si
a nemusel jít na operaci žlučníku.“ V psychosomatice ale má každý
zdravotní problém svůj smysl, význam a symboliku. Možná že Číňané
už dalajlámovi pořádně hnuli žlučí.

Lidové noviny, 3.2.2009

 OPERACE TENISOVÝ KYČEL
Před pěti lety mi do ordinace telefonoval přítel. Chtěl poradit, kde si
má jeho otec nechat operovat umělý kyčel. Zásadně nedávám rady po
telefonu. Nabídl jsem mu, že se na otce podívám. Souhlasil. Očekával
jsem kulhajícího vetchého starce. Do ordinace vstoupil rázným krokem
asi šedesátiletý štíhlý muž. Z přísného výrazu a odměřeného chování
bylo znát, že se jedná o člověka zvyklého velet. Na první pohled byl ve
skvělé kondici, při chůzi jen trochu šetřil pravou nohu. Na
rentgenových snímcích kyčle byly běžné degenerativní změny. Ani
klinický nález nebyl výrazný. Jen mírně omezená pohyblivost v
krajních polohách. Nechápal jsem, co si od operace slibuje. Rozhodl
jsem se, že to zjistím.
Posledních patnáct let se pohybuje v nejvyšších manažerských
funkcích. Pracuje až čtrnáct hodin denně. Má za sebou řadu
úspěšných podnikatelských projektů. Stejně jako je výkonný v práci,
vyniká i ve sportu. Nejlépe při něm uvolní stres. Pravidelně hraje golf,
ve slušném čase dokázal zaběhnout i lyžařskou Jizerskou padesátku.
Jeho největší vášní je ale tenis. Účastní se veteránských turnajů, na
kurtu poráží o generaci mladší soupeře. Loni se po dvouhodinovém
zápase kyčel poprvé ozval. Bolest ho překvapila. Nerozuměl jí. Pro
jistotu zašel za známým ortopedem. Domů odcházel s dvěma baleními
analgetik. Svědomitě je bral, přitom dál naplno pracoval a sportoval.
Prášky ulevily jen na pár týdnů. Na řadu přišly obstřiky. Dostal jich pět.
Bolest se přesto vracela. Při poslední návštěvě mu ortoped oznámil,
že už vyčerpal všechny možnosti. Nezbývá než operovat.
Trpělivě jsem mu vysvětloval, že bolest není voláním po lécích a
injekcích, nýbrž po odpočinku, po zvolnění pracovního i sportovního
tempa. Totální endoprotéza je těžká operace. Výsledek by nemusel
odpovídat jeho představám. Nabídl jsem mu alternativu v podobě
lázeňské léčby, jízdy na kole, plavání, pravidelné rehabilitace. Zdálo se
mi, že mne vůbec nevnímá. Na bolavý kyčel byl pořádně naštvaný.
Nezapadal do sebeobrazu věčně mladého, dokonalého a stále
výkonného manažera. Byl pro něj synonymem selhání. A on není
zvyklý prohrávat. Přestože v běžném životě neměl téměř žádné potíže,
byl předem rozhodnutý. Na operaci půjde. V mechanickém uvažování
si ji představoval jako výměnu poškozeného výpletu tenisové rakety v
přestávce mezi zápasy. Po hodině jsem to vzdal.
Konec příběhu tenisového kyčle znám od jeho syna. Měsíc po
návštěvě v mé ordinaci šel na operaci. Díky svému postavení na ni
nemusel čekat. Ortopedi prestižní kliniky odvedli skvělou práci.
Svědomitě rehabilitoval a těšil se na návrat k tenisu. Po půl roce začal
hrát. Pár týdnů to šlo, pak se bolest vrátila. Pokračoval s brufeny a
ibalginy. Ani ne po roce se endoprotéza uvolnila. Následovala další
operace. Dnes je z něj invalidní důchodce. Musel se vzdát všech
oblíbených sportů. Chodí s francouzskou holí, potíže mu dělá i chůze
do schodů. Užívá plné hrsti prášků na bolest, léčí se s depresí. Kdyby
to býval věděl, na operaci by nikdy nechodil.

Lidové noviny, 3.6.2008

 SYNDROM BIOLOGICKÉ MEDICÍNY
Do ordinace vbelhal pan Karel o francouzských holích. Pohublý,
vitální osmdesátník. Doktora celý život prakticky nepotřeboval. Do
pětašedesáti dělal stavbyvedoucího, pak šel do penze. Se ženou žil v
domku, staral se o zahrádku, opravoval stará auta. Udržoval se v
dobré kondici a pohodě. Před deseti lety přišel zlom. Skolil jej těžký
infarkt, objevily se kruté bolesti v kříži, slabostí se sotva držel na
nohou, přestal jíst. Srdce se podařilo zachránit. Bolesti zad a slabost
trvaly dál. Na neurologii se dozvěděl, že má „vertebrogenní algický
syndrom“ a „syndrom svalové dystrofie“. Řečí lékařů, že ho bolí záda a
hubne. Prý za to může vyhřezlá bederní ploténka. Léky proti bolesti
ale nepomáhaly. Na řadu přišla první operace. Bolest po ní zůstala
stejná, dávky léků musel dokonce zvýšit. Po roce ho operovali znovu.
Ani zákrok na další ploténce neulevil. Navíc po něm přestal ovládat
pravou nohu. Chodit může jen o holích, auto si nechal předělat na
ruční řízení. Od další operace, tentokrát zúžení páteřního kanálu, jej
zachránili kardiologové. Srdce by ji nevydrželo. K první operaci přišel
sám s bolestí zad. Před navrhovanou třetí, záda bolí ještě víc a nohy
sotva vleče. Vidina invalidního vozíku a bezmocnosti jej děsí.
Biologická medicína fatálně selhala. Kde udělali lékaři chybu?
V zaujetí objektivními nálezy počítačové tomografie (CT) je vůbec
nezajímal pan Karel. Nevelké změny na obratlích a ploténkách
nedokázali zasadit do souvislostí jeho životního příběhu. Kdyby se ho
zeptali, co jej tíží, určitě by jim to řekl. Právě před deseti lety mu
nečekaně zemřela milovaná žena. V domku zůstal úplně sám. Srdce
mu puklo žalem. Manželčina smrt jej srazila na kolena. Záda nemohla
unést tíhu samoty. Nepotřeboval ani prášky, ani operace. Potřeboval
se „jen“ s někým podělit o svoje trápení. Místo vcítění a porozumění se
mu dostalo strojového vyšetřování. Technicky dokonalé, ale chladné,
neosobní medicíny velkých nemocnic.
Pacientů, jejichž zdravotní stav je po operaci páteře horší než před
ní, přibývá. Zajímavé je, že operovaní před zhruba patnácti lety jsou
na tom paradoxně lépe než operovaní dnes. Proč, když máme tak
dostupnou špičkovou vyšetřovací techniku a hustou síť
specializovaných operačních center? Možná právě proto. Před
patnácti lety bylo jedno cétéčko na kraj. Dostat se na něj nebylo
snadné. Odesílající lékař musel vyšetření přesvědčivě zdůvodnit.
Pacienta musel dokonale znát. Na CT se dostávali jen lidé přesně
indikovaní. Operován byl jen ten, kdo operován být měl. Dnes patří
cétečko k běžnému vybavení každé menší nemocnice. Pacienti jsou
na něj odesíláni, jen se zmíní, že je bolí záda. Mnoho z nich je pak
operováno jen na základě náhodného nálezu výhřezu plotny, který ale
s jejich obtížemi vůbec nesouvisí. Operováno technicky dokonale, ale
zbytečně.
Když udělají lékaři při léčení nějakého syndromu chybu a nechtějí to
přiznat, vynaleznou další syndrom. Světlo světa spatřil „failed back
syndrom“. Syndrom syndromů. Podle Amoryho jde o „různorodou
skupinu onemocnění u pacientů, kteří po operaci páteře trpí stejnými,
nebo dokonce novými příznaky“. Medicína syndromů nezadržitelně
kráčí k úplnému vítězství nad zdravým rozumem.

Lidové noviny, 5.8.2008

 PROTI VĚKU NENÍ LÉKU
Do ordinace vstoupil rázným krokem asi šedesátiletý muž. Z
přísného výrazu a odměřeného způsobu chování bylo jasné, že jde o
nějakého velkého šéfa. Dokonalý oblek, drahé hodinky a neustále
vyzvánějící mobilní telefon. Jako na povel se posadil a začal vyprávět.
Více než deset let vede marketingovou firmu, vždy měl pověst
neúnavného dříče. Okolí ohromoval fyzickou zdatností, ještě před
dvěma lety porážel na cyklistických maratónech o generaci mladší
soupeře. Loni nastal zlom. Brzy se unaví, hůř se mu dýchá, po ránu
chvíli trvá, než rozhýbe ztuhlé klouby. Na kole sice ujede sto kilometrů,
ale vysokému tempu skupiny už nestačí. V práci se těžko soustředí, je
roztržitý a dělá chyby. Podřízení si toho začínají všímat. V obavách z
nemoci se rozhodl navštívit prestižní pražskou kliniku. Obešel
kardiologii, imunologii, ortopedii, neurologii, udělali mu cétéčko,
odebrali krev a moč. Všechno bylo v pořádku. Po hodinovém
rozhovoru jsem poznamenal, že potíže mohou být přirozeným
projevem stárnutí. Rázně to odmítl. Je určitě nemocný a potřebuje se
léčit. Jen najít správného lékaře.
Podle údajů OSN je dnes každý desátý člověk starší šedesáti let a v
roce 2050 to bude každý pátý. Stáří se šíří rychleji než epidemie ptačí
chřipky a nemoci šílených krav. Hrozbě nákazy je třeba okamžitě čelit.
Elita lékařské vědy dala hlavy dohromady a řešení je na světě.
„Medicína proti stárnutí, antiaging medicína, je nově vzniklá lékařská
specializace, jejímž cílem je dosáhnout co nejlepšího možného
zdravotního stavu člověka a zároveň co nejvíce zbrzdit, nebo dokonce
zastavit proces stárnutí,“ píše se v manifestu nové vědecké disciplíny.
Předpokladem účinné léčby stáří je jeho včasná diagnóza. Jste brzy
unavení? Tělo je méně ohebné a začínají pobolívat klouby? Zhoršuje
se vám zrak a sluch? Kůže začíná být vrásčitá a povislá? Vlasy
šednou, nebo dokonce mizí? Začínáte být roztržití a ztrácíte paměť?
Pravděpodobně jste onemocněli. Nejvyšší čas spěchat k lékaři.
Jestliže jste zmatení a zapomětliví, čeká vás nukleární magnetická
rezonance. Týmu vědců z Rothmanova výzkumného institutu v
Torontu se totiž podařilo prokázat, že za to může nerovnováha v
aktivitě některých oblastí šedé kůry mozkové. A farmaceutické
koncerny už pracují na vývoji léků. Preparáty s obsahem jódu, růstové
faktory, testosteron se postarají, abyste už nikdy nebyli popletení.
Největším hitem 21. století se ale asi stane „hormon mládí“ melatonin.
Vzniká v epifýze lidského mozku a zásadním způsobem má
zpomalovat stárnutí a posilovat imunitu. Výsledky experimentů to
potvrzují. Italští vědci provedli transplantaci epifýzy starých myší
myším mladým a těm starým zase voperovali epifýzu těch mladých.
Po několika týdnech staré myši začaly mládnout, měly lesklý kožíšek a
celkově vypadaly mnohem lépe. Mladé myši naopak rychle chřadly.
Využití melatoninu v léčbě seniorů je na spadnutí.
Medicína chce vyléčit stáří. Chceme se vzepřít přírodním zákonům a
skutečnosti, že stárnutí je součástí života. Naše uvažování je na úrovni
žáků pražských základních škol, kteří při nedávné anketě, co si myslí o
důchodcích, odpovídali nejčastěji větou: „Chodí pomalu a pořád
poučujou.“
Opravdu ale musíme sami před sebou v panické hrůze prchat pod
nože plastických chirurgů a ládovat se melatoninem? Americký
National Geographic nedávno zkoumal tři skupiny lidí, kteří se dožívají
nadprůměrně vysokého věku a udržují se přitom ve výborné fyzické a
psychické kondici: Francouze ze Sardinie, Japonce z Okinawy a
skupinu adventistů sedmého dne z USA. Žijí od sebe tisíce kilometrů,
v různých kulturách, ale několik věcí mají společných. V žádné
skupině se nekouří, jedí hodně ovoce, zeleniny a celozrnných potravin,
jsou každý den fyzicky aktivní a hlavně: na prvním místě je pro ně
rodina. U článku byla otištěna výmluvná fotka svěžího stotříletého
Giovanniho Sannaiho ze Sardinie, jak sedí v čele dlouhatánského
stolu, kde pravidelně večeří se svou rozvětvenou rodinou.
Než investovat všechnu energii jenom do sebe, své kariéry, svého
vzhledu, svého image, svého těla…, je možná lepší věnovat víc času
svým blízkým a být dobrým (pra)prarodičem. Před vnoučaty,
dovádějícími na vašich starých kolenou, není potřeba skrývat vrásky.

Lidové noviny, 18.1.2006

 PŘÍBĚH „ZMRZLÉHO RAMENE“
Bolesti ramene s těžkým omezením pohyblivosti se v medicíně říká
„zmrzlé rameno“ (frozen shoulder). Příčina bývá nejasná, léčba
zdlouhavá a nepříliš úspěšná. Obvykle se omezuje na polykání prášků
proti bolesti, obstřiky a různé fyzikální procedury. Rada pacientů bývá
onemocněním poznamenaná na celý život. To, co je pro biologickou
medicínu diagnostickým a léčebným oříškem, ale může objasnit
medicína komplexní. Následující příběh je toho důkazem.
Do ordinace nesměle vstoupila drobná, asi čtyřiačtyřicetiletá
pacientka. V jejích očích se zrcadlila úzkost a napětí z kruté bolesti
pravého ramene. Bála se jím jen pohnout. Tichým hlasem začala
vyprávět o svých obtížích. Nikdy vážněji nestonala. O to více ji
zaskočila bolest, která se poprvé objevila před čtyřmi měsíci při
lyžování na horách. Na žádný úraz si nevzpomněla, možná se
pobolívání poprvé objevilo, když na rameni nosila lyže. S bolestí ještě
týden lyžovala, pak potíže na měsíc ustoupily. V plné intenzitě se
vrátily po lehkém pádu. Přestože se jej stačila reflexně zachytit, náraz
se přenesl i na citlivé rameno. Týden se snažila bolest snášet, pak
vyhledala praktického lékaře. Předepsal jí léky proti bolesti. Moc
nepomohly. Bolest neustupovala, zhoršovala se i pohyblivost.
Následovalo vyšetření ortopedem, rentgen, ultrazvuk, opakovaný
obstřik směsí kortikoidu a anestetika, elektroléčba. Po přechodném
zlepšení se stav zase zhoršil. Veškerá léčba se odehrávala
ambulantně, v pracovní neschopnosti nebyla.
Podrobně jsem rameno vyšetřil. Při sebemenším dotyku sykala
bolestí. Pasivní pohyblivost byla silně omezená, aktivní skoro žádná.
O diagnóze zmrzlého ramene jsem ani na chvíli nepochyboval.
Odpověď na otázku, proč předchozí léčba selhala, jsem našel v jejím
životním příběhu.
Patnáct let pracuje jako učitelka, práce ji netěší, žáky nezvládá,
domů se vracívá psychicky vyčerpaná. Tím její povinnosti nekončí,
doma čeká druhá směna. Péče o dceru, příprava do školy, dům se
zahradou. Všechno leží na jejich bedrech. Manžel nepomůže, má dost
starostí ve firmě, na rodinu mu nezbývá čas. Pacientka poslední rok
cítí, že na ni všechno padá, přestává stíhat. Od dětství přitom ráda
sportovala, ještě před rokem pravidelně hrávala tenis, cvičila jógu. Teď
nemá na nic čas. Kondice poklesla, přibrala deset kilogramů. To na
psychice nedodá. Cítí se v trvalém napětí, často vybuchuje i kvůli
maličkostem, špatně spí. Ke všem starostem teď problém s ramenem.
Pracovní neschopnost nechtěla, není nikdo, kdo by ji zastoupil.
Snažila se sice pravou ruku šetřit, přesto ji bolest stále více stresovala.
Dříve si odpočinula alespoň při každodenní vycházce se psem, ani ta
už ji nyní netěší. Se slzami v očích vyprávěla, jak má pejska ráda, ale
s jakými obtížemi jej zvládá. Belgický ovčák váží pětatřicet kilogramů,
není vycvičený, stále utíká a ona ho musí zadržovat na vodítku. S
bolavým ramenem to jde těžko.
Ze syndromu bolestivého ramene se stává životní příběh pacientky,
ze kterého je možné pochopit příčiny obtíží i nalézt vysvětlení
neúspěšné léčby. Dlouholetá jednostranná stresující pracovní zátěž ve
škole i v domácnosti zanechala stopy na fyzické kondici i na psychice.
Poslední kapkou bylo namožení ramene na horách. Bolest
zafungovala jako obranný mechanismus upozorňující na přetížení a
varující před pokračováním. Zůstala nepochopena pacientkou i
ošetřujícími lékaři. Místo vytvoření podmínek pro odpočinek
následoval úporný boj s bolestí. Analgetika ale pacientce jen dovolila
ještě nějaký čas pokračovat v zatížení ramene a tím i přispěla k
dalšímu zhoršování stavu. Svoji roli přitom sehrály i vycházky se
zadržováním obtížně zvládnutelného psa. Do ordinace se dostavila na
pokraji fyzického i psychického zhroucení. Ve vzájemné shodě jsme
rychle dospěli k objasnění souvislostí obtíží, pacientka ochotně
přistoupila na návrh vystavení pracovní neschopnosti. Odpočine si, do
péče o domácnost zapojí manžela, pravé rameno bude šetřit, což platí
i o zadržování psa. Současně se ale bude snažit o jeho šetrné
rozcvičování. Pohyb se pro ni stane lékem, který je třeba dávkovat po
kapkách, několikrát denně, tak aby nepřinášel bolest. Analgetika
vysadí, ke zvládnutí úzkosti a neklidu zkusí krátkodobě lexaurin, k
němu masáže ramene mastí, koupele a priessnitzské zábaly.
Ke kontrolnímu vyšetření po třech týdnech přišla téměř bez bolestí,
hybnost ramene se díky rehabilitaci až nečekaně zlepšila. Pracovní
neschopnost po dvou týdnech ukončila, stejně jako užívání lexaurinu.
Život si začíná organizovat tak, aby měla víc času na odpočinek,
pravidelně cvičí. Varoval jsem ji, že přehnaný optimismus není na
místě. Při větší námaze nebo prostydnutí se mohou obtíže zase vrátit.
Díky tomu, že pochopila, kde dělala chybu a co jí rameno chtělo
bolestí říci, má velkou šanci, aby se „syndrom zmrzlého ramene“ stal
jen nepříjemnou, ale poučnou epizodou jejího životního příběhu.
Zdravotnické noviny, 43/2005
 DĚDEČKOVI S LÁSKOU
K lékaři obvykle chodívají společně. Paní Zdena a její manžel Karel.
Oba pětasedmdesátníci. Karel je po mrtvici a stěží se pohybuje o
francouzských holích. Zdenu zase trápí bolest artrotické kyčle. Je na
všechno sama a péče o manžela ji hodně zmáhá. Proti bolesti už
vyzkoušela všechny možné prášky. Pomohly jen na pár dní. Ted svitla
naděje. Jan se z rádia dozvěděl o zázračné kloubní výživě nebo
enzymu. Má jít o revoluční novinku ověřenou na předních pražských
klinikách. Chtěl by manželce na Vánoce udělat radost a objednal dvě
balení po třech tisících korun. Původně je šetřili na lázně. Teď ho to
mrzí. Přišel se ujistit, že dobře udělal.
Špatné zprávy se valí ze všech stran. Naše zdraví ohrožuje artróza.
Už jí trpí každý pátý Evropan. A bude hůř. Lékaři očekávají, že se do
roku 2020 počet pacientů zdvojnásobí. Naštěstí přicházejí i dobré
zprávy. Pomoc je na dosah. Stačí zajít do lékárny. Vždyť každý už ví,
že: „Aktivní ochrana silně namáhaných kloubů … !“ … „Bezbolestný
pohyb, to je … !“ … „…Trojnásobná síla proti bolesti kloubů a
poškozené chrupavce… !“ Není to divné? Lékárny jsou zaplavené
skvělými léky, a pacientů je pořád víc. Něco tady nehraje. Vlastně
hraje. Stačí jen přemýšlet. Artróza vlastně vůbec není nemoc. Naše
klouby vypadají podle toho, jak jsme staří a jak se o sebe staráme.
Nemoc z ní udělal teprve medicínsko-farmaceutický průmysl. Aby
zdůvodnil potřebu různých vyšetření a léků. Není dokázáno, že kloubní
výživa skutečně účinkuje. Podle zákona je to doplněk stravy. Zásluhou
reklamy ji dnes ale užívá obrovská spousta lidí. Podle Kathleen
Taylorové, autorky knihy Brainwashing, za to mohou „zbraně vlivu“
reklamních tvůrců. Jednou z nich je oblíbenost přesvědčovatele. Třeba
herců, kteří se objevili v rolích lékařů. Zabere i tvář populárního
zpěváka nebo vrcholového sportovce. Chybějící důkaz léčebného
účinku zase nahradí „princip důkazu sociálního“. Přemýšlení bolí, a tak
raději jdeme s davem. Automaticky předpokládáme, že tolik lidí
najednou se nemůže mýlit. Ale může. Osvědčeným trikem je vyvolání
strachu. Třeba výroky „lidstvo ohrožuje epidemie artrózy“ nebo
„degenerativní choroby zabíjejí“. Zakoupení tablet je pak
nejjednodušší cestou k uklidnění. Nabídka je pestrá. Jako primář Sova
z Nemocnice na kraji města přichází Ladislav Chudík, za ním atlet
Šebrle nebo zpěvačka Lucie Bílá. Do předvánočního shonu přinášejí
uklidnění a pohodu. Kdo by odolal. Rychle do lékárny. Mají ty skvělé
tablety v akci. Velké balení na měsíc místo 2600 korun jenom za dva
sto! Limitovaná série! Nabídka do vyprodání zásob! Další trik prodejců
- princip nedostatku. Instinkt nám říká, že pokud je něco drahé a jde to
na dračku, musí to být také kvalitní. Ale nemusí. Tvůrci reklam dobře
vědí, že lidský mozek má zálibu ve změnách. Pratkanis a Aronson v
knize Age of Propaganda (Věk propagandy) píší, že reklamy, které
obsahují slova „nový, rychlý, snadný, vylepšený, nyní, okamžitě,
úžasný, představujeme“, prodávají mnohem lépe. Nestává se ale
často, aby reklama změnila chování takového počtu lidí jako v případě
prášků na klouby. Sociologové to vysvětlují kumulativním efektem.
Zhlédnutí jedné reklamy nás nemůže moc ovlivnit. Pokud se ale vah
ze všech stran jako vlna tsunami, nahlodává myšlení. Lidé potom řeší
už jen to, jaké tablety si koupí. Že je to celé nesmysl, je ani
nenapadne. Výsledek? Spoléhají na zázračné prášky. O svoje zdraví
se moc nestarají. Kloubních nemocí utěšeně přibývá. Medicínsko-
farmaceutický komplex jen kvete.
Jak si zachránit zdraví a úplně nezblbnout? Snadno. Těch několik
triků se neustále opakuje. Stejné otřepané fráze používají reklamní
tvůrci, ať už jde o propagaci dámských vložek, prášků na klouby,
prášku na praní nebo politického programu. Stačí se jen na chvíli
zastavit a přemýšlet. Jako to na poslední chvíli udělal pan Karel.
Objednávku tablet ještě stihl zrušit. Pod stromeček si s manželkou
nadělí poukaz do lázní.

Lidové noviny, 28.12.2007

 KONZUMNÍ SPOLEČNOST ŠKODÍ ZDRAVÍ!
„Pane doktore, je mi zle. Prý máte volno až za týden a já bych
potřeboval, abyste se na mne podíval ještě dneska.“ Muž v telefonu
měl sevřený hlas. Dohodli jsme se, že přijde okolo čtvrté, po skončení
řádné ordinace. Dorazil na minutu přesně. Pětačtyřicátník s nakrátko
ostříhanými vlasy a postavou zápasníka. Podnikatel Karel T. z
nedaleké vesnice. Už při poslední návštěvě si stěžoval, že má
problémy ve firmě. Ke všemu se ještě soudí o majetek s bývalou
manželkou. Na první pohled byl v obrovském napětí. Místo obvyklé
suverenity měl ve tváři strach. O diagnóze nebylo pochyb: panická
úzkost. Ještě než dosedl na židli, spustil: „Týden mám šílené bolesti
hlavy a závratě. Svírá se mi žaludek, buší srdce. Vůbec nemůžu spát
a pořád se to zhoršuje. Nechápu, co se to se mnou děje. Mám strach,
že je to něco vážného.“ Slovo „mám“ opakoval často. Ještě nedávno
měl zdraví. Teď má choroby. Aby měl zase svoje zdraví, potřebuje mít
svého lékaře. Zdraví je pro něj majetkem, o který dočasně přišel. A
lékař je od toho, aby mu zdraví zase obstaral. Platí si přece zdravotní
pojištění.
Uplynulých patnáct let nedělal Karel T. nic jiného, než rozšiřoval
firmu a opevňoval svůj dům. Vynikal dravostí a bezohledností.
Přestože je chlap jako hora, chováním připomíná malé děcko. Musí
mít všechno, co vidí. Na pohovce Sigmunda Freuda by se dozvěděl,
že jde o vývojově primitivní způsob chování. Freud jej nazýval análně
erotickým obdobím a děti jím procházejí před dosažením dospělosti.
Vyznačuje se orientací na vlastnění, a pokud přetrvá do vyššího věku,
vede ke vzniku tzv. análního charakteru neboli sobeckého lakomství.
Podle Freuda je člověk výlučně orientovaný na majetek a jeho
vlastnění nezralou, neurotickou a duševně nemocnou osobou.
Společnost, v níž mají rozhodující vliv lidé análního charakteru, je
svým způsobem šílená. Po zkušenostech s desítkami pacientů s
„chorobopisem“ podobným Karlovi T. mi ale připadá, jako by
převládalo přesvědčení, že je takový způsob života naprosto
přirozený.
O něco později po Freudovi řekl Erich Fromm, že „nekonečná
spotřeba nikdy nemůže naplnit vnitřní prázdnotu, nudu, osamělost a
depresi“. Konzumování má dvojsečnou kvalitu. Na jedné straně
snižuje strach, protože to, co spotřebujeme, už nám nikdo nevezme.
Bohužel nás také nutí, abychom konzumovali pořád víc. To, co jsme
už jednou spotřebovali, nás nemůže uspokojit nadlouho. A tak roste
společnost notoricky nespokojených, vystresovaných a osamělých lidí.
Pacienti s úzkostí a depresí zaplavují ordinace. Podle známého
odpůrce klasické psychiatrie R. D. Lainga se ale nejedná o duševní
choroby v pravém slova smyslu, nýbrž „o strategii, kterou si člověk
vytváří, aby mohl žít v podmínkách, které nejsou k životu“. Aniž si to
většina pacientů uvědomuje, stávají se obětí společenského
uspořádání, které je se zdravím neslučitelné. Žijí totiž ve společnosti,
které vládne víra v „experty“. Ne že by všichni experti byli špatní.
Umění pilota prostě věřit musíte, jinak nemůžete nasednout do letadla.
A jogurt je také rozumné zkonzumovat před datem vyraženým na
obalu. Problém ale je, že lidé důvěřují expertům i ve věcech, které mají
mít ve vlastních rukou. Vzývají všeuměly v bílých pláštích s
fonendoskopem. Věří, že je „opraví“, aby mohli dál spokojeně
konzumovat.
Opravit Karla bohužel dost dobře nejde. Dal jsem mu injekci na
uklidnění a poslal k psychiatrovi. Odnesl si od něj několik balení léků.
Stejně tak dopadl u kardiologa, internisty i neurologa. Uleví se mu, ale
ne na dlouho. Zjistí, že mu prášky trochu pomohly, a tak se začne pídit
po dalších. K žádné skutečné léčbě ale nedojde. Být zdravý totiž
znamená vzdát se sobectví. A to se mi Karlovi vysvětlit nepodařilo.
Brání mu v tom iluze, že by „chudý“ nemohl vůbec žít. Představa, že
by přišel o svůj majetek, jej naplňuje ještě větší úzkostí. Je análním
charakterem uprostřed anální společnosti. Oba čeká stejný osud.
Zběsilé potírání příznaků. Bude dál plnými ústy konzumovat. Na bolest
hlavy aulin, na závratě betaserc, proti depresím seropram, na vysoký
daklokren, na žaludek omeprazol, na spaní stilnox. Až do análního
konce.

Lidové noviny, 2008

PRÁŠKY A PRACHY
Smrti se bojíš, za život nestojíš.
Mnoho lékařů -hotová smrt.
Žádná smrt není bez příčiny.
Dlouhá nemoc -hotová smrt.
Zdravý nemoci a nemocný smrti se naděje.
Nemocný doufá v uzdravení až do smrti.
Časté stonky -jisté zvonky.
 KRIZE A NADĚJE SOUČASNÉ MEDICÍNY
Čím dál tím víc lidí upírá svoje naděje k moderní medicíně, užívá si
rentgenového a elektromagnetického záření, napojuje se na různé
přístroje a posléze si dobrovolně proměňuje své tělesné šťávy na
různě koncentrované roztoky chemických látek, které ochotně a v
přebytku produkují farmaceutické továrny. Vzniklo nové výrobně
spotřební odvětví vysoce vyvinuté společnosti, které stírá rozdíl mezi
člověkem a strojem. V biotechnologickém pojetí světa se člověk, aniž
si tu změnu uvědomuje, ztrácí jako přirozená bytost. Zrcadlem, obětí i
spoluviníkem tohoto procesu se stává obor lékařství. Dříve se zabýval
člověkem ve chvílích, kdy nemoc ohrožovala jeho existenci. Dnes jsou
zdraví i nemoc komodity.
Přestože se světová ekonomika potýká s vážnými problémy, byli lidé
i v uplynulém roce ochotni vynaložit nemalé prostředky za léky. Jak
vyplývá z údajů konzultační společnosti IMS Health, vzrostly
celosvětově tržby z prodeje léků o osm procent, na více než 430
miliard dolarů.
V zemích OECD se v letech 1970-1996 zvýšily výdaje na léky z 0,4
na 0,7 procenta HDP. A protože se HDP za uvedené období zvýšil o
50 procent, znamená to, že náklady na léky rostou rychleji. Největší
farmaceutické koncerny se z hlediska finančního objemu svého
hospodaření stávají ekonomicky silnějšími než řada států. Například
společnost Pfizer je na 17. místě světového pořadí (Austrálie na 11.,
Švédsko na 19., Singapur na 39. pozici).
Tahounem prodeje a pro farmaceutické firmy zemí zaslíbenou jsou
bezkonkurenčně Spojené státy. Podle nedávné studie vědců ze Slone
Epidemiology Unit v Bostonu užívá 80 procent dospělých Američanů
každý týden nejméně jeden lék, 25 procent pak užívá pět různých léků
týdně.
V roce 1996 tak například každý třetí Američan užíval tablety na
snížení krevního tlaku v duchu masově šířené propagandy „čím nižší
tlak, tím lépe“. Vyšetření na hypertenzi a následná ordinace léků se
staly vůbec nejčastějším důvodem návštěvy lékaře. Tento vývoj dnes
už zřejmě nelze zastavit navzdory tomu, že hypertenzní chorobu je
nutné vnímat a léčit v širokém komplexu příčin.
Podobné nekritické nadšení provázelo i vyšetření a následnou léčbu
zvýšené hladiny cholesterolu v krvi. Tisíce jinak zdravých mužů a žen
na celém světě spotřebovaly léky na snížení cholesterolu za více než
3 miliardy liber ročně. V současné době se lavinovitě šíří propagační
kampaň léčby sexuální dysfunkce. Podle farmaceutické firmy Pfizer
celosvětově postihuje 150 milionů mužů, v České republice každého
druhého staršího čtyřiceti let. Nedosti tomu, jen ve Spojených státech
má ženskou obdobou této poruchy léčitelnou prostřednictvím „ženské
Viagry“ trpět 65 milionů žen.
S astronomickými výdaji vynakládanými na zdravotnictví ve
vyspělých státech ostře kontrastuje katastrofální stav a způsob
financování zdravotnictví zemí rozvojových. Podle záměrů OSN by
totiž bohaté země měly dávat na pomoc určenou pro rozvoj
zdravotnictví chudých zemí 0,7 procenta svého hrubého domácího
produktu. Ve skutečnosti však dávají daleko méně, například Velká
Británie 0,26 procenta a USA dokonce jen 0,1 procenta HDP. Podle
Komise pro makroekonomiku a zdraví při Světové zdravotnické
organizaci by se tato pomoc měla z dnešních 6 miliard USD
každoročně zvyšovat tak, aby v roce 2015 dosáhla 31 miliard USD.
Podle profesora ekonomie Jeremyho Sachse nevyžaduje plánovaný
objem finanční pomoci žádné velké oběti, každý občan bohaté země
by měl ve skutečnosti přispět 25 USD, což je výrazně méně, než kolik
většina lidí každoročně utratí za vánoční dárky. Bude-li do
zdravotnictví chudých zemí dáno do roku 2007 požadovaných 163
milionů USD, zachrání to životy osmi milionů lidí.
Z uvedených údajů zřetelně vyplývá, že medicína vyspělých zemí
zaměřuje svoje úsilí nejen na léčení nemocných, ale stále více
vyhledává choroby i u lidí, kteří žádnou nemocí netrpí. Namísto umění
žít s obtížemi, které jsou samozřejmou součástí života, nastoluje
požadavek zbavit se těchto obtíží, podlamuje vůli člověka přizpůsobit
se realitě, nemotivuje ho nikterak k aktivní péči o zdraví. Lékařská
lobby, média i farmaceutický průmysl neustále stupňují tlak na
rozšiřování diagnóz nových chorob, aby obratem nabídly jejich snadná
řešení. Vytvářejí potřebu různých vyšetření a odhalují nové poruchy,
které pak nákladně léčí.
Komerční zájmy se dostávají do stále ostřejšího střetu se zájmy
pacientů. Odborníci zjistili, že farmaceutické společnosti často riskují
životy pacientů, když nepravdivě informují o výsledcích klinických
zkoušek léků. V roce 2001 proto rozhodl Mezinárodní výbor
vydavatelů lékařských časopisů omezit publikování klinických studií,
neboť jsou v mnoha případech manipulovány farmaceutickými firmami,
které je financují. „Existují případy přehánění předností léků a naopak
zamlčování jejich nepříznivých účinků.“ konstatoval doktor John
Horton, vydavatel jednoho z největších britských lékařských časopisů
Lancet.
O tom, že toto riziko není zanedbatelné, hovoří studie provedená
odborníky lékařské fakulty Bostonské univerzity a publikovaná v
prestižním časopise New England Journal of Medicine. Ze závěrů
vyplývá, že masově užívané léky proti bolesti, především ibuprofen a
aspirin, působí svými vedlejšími účinky poškození žaludku, na které
ročně umírá jen ve Spojených státech sedmnáct tisíc osob. To je
přibližně stejný počet lidí, jaké ve stejném časovém období usmrtí
AIDS.
Zmíněný trend však přináší řadu paradoxních důsledků. Analýzy totiž
ukazují, že čím více prostředků vynakládá společnost na zdravotní
péči, tím nemocnější se její občané cítí. V letech 1966-1988
celosvětově vzrostl počet lidí, kteří se začali obávat o svoje zdraví, z
původních 15 na 50 procent. Lidé žijící ve státech poskytujících svým
občanům kvalitní vzdělání a špičkovou lékařskou péči spíše
rozpoznávají svoje nemoci, zatímco lidé žijící v horších podmínkách
často považují svoje zdravotní obtíže za přirozený stav. Pokud by se
tedy hodnotil zdravotní stav populace podle subjektivních představ
občanů, vůbec nejhorší by bylo zdraví v zemi, která do péče o něj
investuje nejvíce - ve Spojených státech.
Jakkoliv je lékař pořád vnímán jako člověk s vysokým společenským
kreditem, jeho postavení i oceňování odpovídá spíše prodavači v
supermarketu; láká pacienty do svého oddělení a ochotně je zahrnuje
nabídkou pestrobarevného zboží, které je však pacientům z valné
části k nepotřebě, nebo jim dokonce zdraví vážně poškozuje.
Nepřekvapuje proto zpráva, že jeden z ředitelů amerického
obchodního řetězce s rychlým občerstvením nastoupil na místo
ředitele komplexu nemocnic. Rozhodnutí komentoval slovy: „Růst
finančního potenciálu moderních nemocnic je bez hranic, perspektivy
jsou tu mnohem lepší než v Kentucky Fried Chicken.“
Lékařský pokrok a vyspělá technika dnes samozřejmě prodlužují
lidský věk a zmírňují utrpení, na straně druhé je ale tentýž pokrok
zatížený stejným nánosem korupce, prospěchářství a pragmatismu,
jaký provází život a stav celé společnosti.
V těchto podmínkách se člověk natolik ztotožňuje s poznatky vědy, je
jimi natolik opojen a fascinován, že sám sebe redukuje a degraduje na
cosi mechanického, manipulovatelného, prostého emocí. Současná
věda však tvrdí i to, že je schopna prozkoumat tajemství lidského
života, a mává dvojitou spirálou lidského genomu jako
samospasitelnou standartou. Medikalizace života, jeho zaplavení
chorobami a léky, je jednou z mnoha tváří stávajícího
biotechnologického vidění světa. V jeho důsledku se medicína
zpronevěřuje.svému poslání, lékaři se fatálně zaplétají s
farmaceutickými firmami a snad už zapomněli, že jsou lidmi, jejichž
povoláním a posláním je ptát se spolučlověka na stále stejně děsivá
tajemství jeho duše. Přitom si však musí neustále kriticky uvědomovat,
kde leží hranice mezi vědeckým poznáním a lidskou vzájemností,
protože obojí prolnuto tvoří i dnes jedinou naději současné medicíny.

Psáno spolu s Jiřím Šavlíkem

Zdravotnické noviny, 34/2003
 O PENÍZE JDE AŽ NA PRVNÍM MÍSTĚ
Čeští vědci zaznamenali historický úspěch v boji proti virům.
Profesorovi Antonínu Holému a jeho kolegyni Marcele Krečmerové z
pražského Ústavu organické chemie a biochemie se podařilo objevit
látku MK 612. „Za svou vědeckou kariéru jsem ještě nikdy neviděl tak
účinný preparát,“ prohlásil profesor Erik De Clercq z Katolické
univerzity v belgickém Leuvenu, kde byl nový lék testován. Pacientům
ohroženým viry neštovic, cytomegaloviry a herpetickými viry svitla
naděje. Dobrou zprávou je objev i pro pacienty trpící mononukleózou a
chorobou AIDS. Na rozdíl od dosud běžně užívaných léků má mít MK
612 jen minimální nežádoucí vedlejší účinky. Navzdory skvělým
doporučením je ale budoucnost léku nejistá. Americká farmaceutická
firma Gilead Sciences, která se na jeho vývoji podílí, sice licenci na
výrobu odkoupí, vyrábět jej ale pravděpodobně nebude. Ředitel
Ústavu organické chemie a biochemie Zdeněk Havlas je přesvědčený,
že jde v první řadě o peníze. Pokud by se totiž MK 612 dostal na trh,
ohrozil by podle něj prodej sice méně účinných, ale už zavedených
antivirotik. Gilead Sciences by tak mohl přijít o svoje zisky.
V roce 1941 se uskutečnil první úspěšný pokus léčby penicilinem.
Objev anglického mikrobiologa sira Alexandra Fleminga se na dlouhou
dobu stal symbolem téměř neomezených možností lékařské vědy.
Další revoluční lék na sebe nenechal dlouho čekat. O osm let později
úspěšně léčil profesor Philip S. Hench z kliniky Mayo v Rochesteru
pacientku s revmatickou artritidou do té doby neznámým hormonem
kortizonem. I ten se rychle zařadil do arzenálu moderních lékařů. V
dalších letech ještě přibyl streptomycin pro léčbu tuberkulózy a
chlorpromazin na schizofrenii. Potom se vývoj nových léků téměř
zastavil. „V minulých třech desetiletích byl úspěch v objevování a
přípravě nových léků překvapivě vzácný. Na nemoci, které nejvíce
přispívají k úmrtnosti a k nemocnosti, se našlo jen překvapivě málo
účinných preparátů,“ konstatoval v roce 1995 nad mezinárodním
seznamem léků Richard Wurtman z Massachusettského
technologického institutu. V šedesátých letech minulého století bylo
každoročně objeveno téměř sedmdesát nových chemických látek.
V roce 1971 už jich bylo jen třicet a jejich počet stále klesá. Jen
zlomek z nich se hodí k léčení chorob. Poptávka po nových lécích je
přesto silná. Snaha uspokojit ji má i své stinné stránky. V roce 1966
propukla v Německu aféra s thalidomidem. Těhotné matky, které jej
užívaly na spaní, rodily děti bez rukou nebo nohou. Lék se na dlouhou
dobu stal symbolem hrabivosti a bezohlednosti farmaceutického
průmyslu. Firmy začaly být opatrnější, zlepšila se organizace
klinických studií. Ani to však nezabránilo velkému skandálu s
analgetikem vioxx. Trh zaplavil v roce 1999 jako bezpečná alternativa
nesteroidních antirevmatik, léků proti revmatismu a kloubní bolesti. Po
několika letech vyšlo najevo, že jeho výrobce, farmaceutický koncern
Merck, od samého počátku zatajoval studii varující před rizikem
kardiovaskulárních komplikací. Stažen byl po několika úmrtích až v
roce 2004 a Merck dnes čelí třiceti tisícům žalob postižených pacientů.
Studenou sprchou jsou pro farmaceutické firmy i nejnovější zprávy o
tamiflu, mohutně propagovaném léku proti ptačí chřipce. Japonské
ministerstvo zdravotnictví před několika dny varovalo, že jeho užívání
může vyvolat stavy těžké deprese vedoucí až k sebevraždě. Podle
zprávy ministerstva mu už padlo za oběť čtyřiapadesát lidí.
Vyvíjet nové účinné a přitom bezpečné léky je stále dražší a
složitější. Farmaceutické firmy, ve snaze zachovat svoje zisky, se proto
snaží alespoň inovovat ty staré. Zlepšují jejich design, upravují
lékovou formu, investují do reklamy. Účinné látky se už řadu let
prakticky nemění. Objevit nový lék proti nebezpečným virům je snem
každé farmaceutické firmy. Pokud jsou zprávy o MK 612 pravdivé,
není jediný důvod, aby Američané z Gilead Sciences jeho výrobu
blokovali. Čas jsou peníze. Lék je potřeba co nejrychleji zaregistrovat,
rozběhnout výrobu a zaplavit jím světové trhy.
Proč tedy Američané otálejí? Ví to snad profesor Holý? Je vědcem
světového jména. Duviragel, vistide, hepsera, viread a truvada. To
všechno jsou léky proti virovým chorobám, u jejichž zrodu stál. Okolo
každého nového léku se ale točí obrovské peníze. Ve hře jsou různé
zájmy a nejde vždy jen o blaho pacientů. Farmaceutické firmy mají
silnou lobby. Mají ji i vědeckovýzkumné korporace. Každá ze
zájmových skupin jde tvrdě za svým cílem a podpora sdělovacích
prostředků je silnou zbraní. Vědci se k ní ale uchylují jen velmi zřídka.
Bývá jim vlastní nenápadnost, zdrženlivost a skromnost. Mohutná
mediální kampaň okolo MK 612 proto vyvolává otázku, jaká lobby za
ní vlastně stojí.

Lidové noviny, 13.3.2007

 INTERNETOVÍ LÉKAŘI
Ve Švédsku nebo Švýcarsku už pacient nemusí s prvními příznaky
hned běžet k lékaři, ale jednoduše se připojí na internet, kde přes e-
mail nebo videokonferenci vyhledá odbornou radu. Doktor mu stanoví
diagnózu a obratem pošle nemocnému, nebo jeho nejbližšímu
lékárníkovi, recept na prášky. Takovou službu se od příštího roku
rozhodla zavést i francouzská ministryně zdravotnictví Roselyne
Bachelotová.
Vědeckotechnický pokrok se nedá zastavit. V uplynulých desetiletích
vedl k neuvěřitelným úspěchům v poznání příčin mnoha nemocí,
stavby a funkce lidského těla i ve schopnosti tyto funkce ovlivňovat.
Tentýž pokrok ale vnucuje medicíně rychle narůstající problémy, které
už nejsou vědecko-technickými prostředky řešitelné. V důsledku její
atomizace na úzce specializované obory, rozdělující si lidské tělo na
jednotlivé orgány a jejich části, se prakticky vytratil komplexní, celostní
pohled na osobnost pacienta v jeho jedinečnosti a individuálním
způsobu prožívání nemoci. Vrcholem tohoto odosobnění je projekt
určování diagnózy a léčení prostřednictvím internetu. Rozhovor
pacienta s lékařem ale není a nemůže být pouhým úředním aktem,
sloužícím k výměně informací. Vždy se jedná o setkání hluboce
lidského významu, zásadním způsobem ovlivňující chování a život
nemocného člověka. Jestliže pacient některému z příznaků svojí
nemoci nerozumí, měl by se obrátit především na rodinného nebo
osobního lékaře. Jedině ten totiž dokáže dát často nevědomý nebo
symbolický význam stesků do složité sítě psychických a sociálních
souvislostí pacientova života. Jedině tam lze nalézt jejich skutečnou
příčinu. Pacient je obvykle nemocný proto, že si sám neumí pomoci. V
takovém případě může být snaha určit diagnózu a doporučit léčebný
postup prostřednictvím internetu velmi problematická. Právě první fáze
stonání totiž má pro vývoj choroby zásadní význam. Jakékoliv laické
pokusy o samoléčení mohou vést k časové prodlevě a zbytečným
komplikacím.
Před pěti lety se uskutečnil pokus o poskytování zdravotnických rad
prostřednictvím internetu i u nás. Lékařům jejich konzultace dokonce
zčásti hradila zdravotní pojišťovna. Projekt skončil nezdarem. Připojení
lékaři si pěkně zavařili. Mailem jim přicházely nekonečné chaotické
texty, z nichž bylo možné s vysokou pravděpodobností usuzovat
především na nedobrý psychický stav nebo těžkou životní situaci
pisatele. Službu také využívali pacienti, kteří se styděli lékaře navštívit
nebo si na setkání s ním nedovedli najít čas. To samo o sobě bylo
důležitou informací o jejich problematickém životním stylu nebo
nedostatku důvěry k lékaři. O to naléhavější se ukázal být význam
navázání osobního vztahu.
Využití internetu k poskytování obecných informací z oblasti
prevence zaslouží plnou podporu. Budou-li touto cestou
psychoterapeuticky vzdělaní lékaři pacientům rozmlouvat neúčelné
užívání léků a vést je ke zdravému životnímu stylu, rozptylovat jejich
pověry a předsudky, může se internet stát užitečným prostředníkem
zkvalitňujícím a usnadňujícím pozdější osobní setkání lékaře a
pacienta. Právě to ale musí zůstat základem medicíny i v době
internetové. Před vším, co by osobní setkání lékaře s pacientem
zpochybňovalo, zlehčovalo nebo nahrazovalo, je nutné varovat. Snad
jsme se z vlastní trpké zkušenosti dostatečně poučili.

Lidové noviny, 2010

 JE TŘEBA UŽÍVAT LÉK!
Historickým milníkem českého zdravotnictví už navždy bude 23. a
24. duben roku 1994. Cože tak převratného se tehdy událo? V
pražském hotelu Atrium proběhla velkolepá konference, na které byl
veřejnosti představen Lék. Pro neuvěřitelný zájem z řad odborníků,
který překročil kapacitu velkého kongresového sálu hotelu (přihlásilo
se jich téměř 4500 z jedenácti zemí), byl celý jednodenní program v
neděli opakován. Jak další vývoj ukázal, vložená investice se bohatě
vyplatila. Miliony trpících nejen u nás, ale na celém světě se konečně
dočkaly. Lék se stal už navždy jejich „osobním lékařem … průvodcem
zdravým životem … klíčem ke zdraví“.
Přestože Lék se vší skromností hovoří o tom, že „není Lékem na
všechno“, opak je pravdou. Vždyť přesvědčivých účinků lze, při jeho
pravidelném a dlouhodobém užívání, dosáhnout u nesmírně širokého
a zdánlivě nesourodého spektra onemocnění. Indikován je totiž „u
zánětů v oblasti nosu, krku a uší, horních i dolních cest dýchacích…
pooperačních stavů, poranění a úrazů… zánětů a bolesti kloubů, šlach
a svalů… gynekologických onemocnění a onemocnění prsní žlázy…
zánětů prostaty a močových cest… cévních onemocnění…
lymfatických otoků“. Až dech se tají při zjištění, jaké možnosti Lék
nabízí u tak obtížně léčitelných chorob, jakými jsou „roztroušená
skleróza… injekce HIV… karcinom tlustého střeva i prsu…
imunologicky podmíněné habituální potraty“. Lék ale pomáhá nejen
milionům trpících pacientů, nýbrž je naprosto nepostradatelný i pro ty
zdravé, především lidi „5 intenzivní psychickou a fyzickou zátěží, lidi s
náročným povoláním, workoholiky, studenty ve zkouškovém období,
sportovce v intenzivní přípravě, ale i řidiče dopravních prostředků,
prodavačky, pracovníky ve zdravotnictví… “ Přiznejme si otevřeně, kdo
se dnes nepotýká s intenzivní psychickou zátěží či s oslabenou
imunitou? Právě při léčení narušené obranyschopnosti organismu je
jedinečnou předností, že jeden a tentýž Lék „oslabenou imunitu
posiluje a naopak druhotně zesílenou imunitu mírní“. Ba, takový je to
Lék - vysněná panacea středověkých alchymistů mu nesahá ani po
kotníky.
Doporučení k trvalému užívání Léku se nikterak neomezují ani
indikací, ani ročním obdobím, ani časem, ani prostorem. Jeho
poselství snad nejlépe vystihuje slogan „zdravý rok s Lékem“.
Blahodárné účinky ocení lidé v každém věku včetně dětí. Všichni totiž
dobře víme, že „je-li dítě opakovaně nemocné, doléhá to v první řadě
na matku, probdí řadu nocí, a pokud je zaměstnaná, mohou ji časté
absence přinášet potíže na pracovišti… mnohde ji s opakovaně
nemocným dítětem vůbec nepřijmou… pokud není k dispozici ochotná
babička, nemohou jít rodiče ani do kina nebo do divadla a o zajímavé
dovolené si jen nechávají zdát… narůstá celková nervozita, která se
zpětně projevuje na fyzickém i psychickém stavu dítěte“. Naštěstí dnes
už matky nemusí zbytečně trpět a nečinně přihlížet strádání svých
nejmilejších. I na ně totiž pamatuje Lék. Navíc investice do něj je víc
než směšná. Považte, že „léčba dítěte o hmotnosti 24 kg si denně
vyžádá výrazně méně, než stojí krabička cigaret, jeden hamburger
nebo tabulka čokolády“. Řekněte sami, jak krkavčí by musel být rodič,
kdyby šetřil na zdraví svého dítěte?
O skvělých účincích Léku ale mohou vyprávět, a také tak ochotně
činí, mnozí vrcholoví sportovci. Kupříkladu olympijský vítěz v
akrobatickém lyžování Aleš Valenta se veřejně netají tím, že „mu Lék
pomohl při léčbě zraněného kotníku k zisku zlaté medaile a od té doby,
co jej bere, je fit a nemá už ani dříve časté rýmy“. Není proto
sebemenších pochyb, že se díky Léku velice rychle zotaví i z nedávné
operace krční páteře a dočkáme se od něj i proslulého skoku zvaného
„ledový dech“. A což teprve trojnásobný mistr světa v desetiboji Tomáš
Dvořák! Už dávno by musel ukončit svoji hvězdnou kariéru pro vleklé
potíže s achilovkou, nebýt Léku. Protože mu „pomáhá už řadu let“, stal
se logicky i „Lékem pro celou rodinu“. Snad ještě do třetice zkušenost
z vrcholového sportu. Přestože se fotbalová Sparta letos v
mezinárodních soutěžích doslova potácí, v české lize se krčí v
polovině tabulky a trenér Hřebík byl s ostudou odvolán, vedení týmu
může být naprosto klidné. „AC Sparta totiž při zdravotním zabezpečení
fotbalového týmu používá Lék už devět let. Dostávají jej nejen hráči
prvoligového A-týmu, ale i hráči letenské rezervy a junioři.“
Pokud by snad nějaký škarohlíd namítal, že je proti přírodním
zákonům, aby pronikavé léčebné účinky Léku nebyly spojeny i s řadou
účinků nežádoucích, hluboce se mýlí. „Ani při dlouhodobém podávání
vysokých dávek nebyly nežádoucí účinky pozorovány. Ojediněle se
může objevit změna konzistence, barvy a zápachu stolice,“ říká k tomu
výrobce. Stačí tedy jen rychle spláchnout, na chvíli otevřít okno a
nežádoucí účinky prostě vyvětrat. Ba, takový je to Lék!
Lék ale svoje aktivity neomezuje pouze na péči o zdraví zdravých a
nemocných. Žije i velice pestrým životem společenským, přispívá na
pobyty dětí z dětských domovů ve starobylé tvrzi na jihu Francie, celý
uplynulý rok byl i hlavním sponzorem prestižní České lékařské
akademie. Mezi jeho blízké přátele se počítají osobnosti takového
významu, jakými jsou prezident Václav Klaus, britský princ Charles a
mnoho dalších. A kde by asi byla česká kultura bez existence Léku?
Jen těžko by se mohli diváci radovat z jedinečného muzikálu Elixír
života, který je zhudebněnou biografií geniálního objevitele Léku
doktora Maxe Wolfa, nebýt právě farmaceutické firmy vyrábějící Lék.
Přestože Lucii Bílou, jež v muzikálu ztvárnila titulní roh zpěvačky Edity,
v poslední době pronásledují zdravotní obtíže, říká: „Jsem
přesvědčená, že právě díky Léku se cítím mnohem lépe… Také bych
nikdy nespojila své jméno s něčím, co bych sama neznala a o čem
bych nebyla přesvědčená. Lék je tak dobrá a kvalitní věc, že podpořit
jej mi připadá správné.“ A jestliže to říká Lucie Bílá, pak už skutečně
není co řešit.
Že ještě netušíte, o jaký jde Lék? Pak vězte, že: „Nechcete-li si
nechat zkazit dovolenou, přibalte Lék!“ Pokud Vám letos na dovolenou
nezbyl čas ani peníze, připomene se vám Lék na „gastroturkách“ v
závodní jídelně, na televizní obrazovku si odskočí do role „sponzora
časomíry“, pozorně vás sleduje z letáků v čekárnách lékařských
ordinací, z výloh lékáren, z novin a časopisů. Ať už se na něj člověk
dívá odkudkoliv, zdá se, že Lék se dívá stále jenom na vás. Magickou
silou denně přitahuje a dává naději milionům trpících.
Trápí mne svědomí. Už podruhé jsem za uplynulý týden zapomněl
vzít obvyklou dávku. Jsem si jistý, že jeho užívání je bedlivě sledováno
a vyhodnocováno. Pravidelně jej neužívat by proto mohlo být snadno
považováno za odlišnost. V newspeaku pro to existuje slovo „ownlife“ -
vlastní život - a znamená to individualismus, výstřednost. Jediná
možnost, jak může být dnes člověk bezpečný, je splynout s davem.
Užívat Lék!

Zdravotnické noviny, 43/2005

 CO SI PŘÁT OD JEŽÍŠKA? SNAD ZÁZRAČNÉ
PRÁŠKY?
O Vánocích se máme rádi, jsme na sebe hodní a dáváme si dárky.
Ještě na Nový rok jsme na sebe hodní. Za našich babiček se na
Štědrý den odlévalo olovo, krájela jablka, ovocnému stromoví dávaly
se kosti a na Nový rok se všichni ujišťovali, že zdraví Pánbůh dá.
Rodiče nacházeli pod stromečkem pantofle a šály, děti dřevěného
koníčka a do příštího roku si přáli zdraví, o kterém věděli, že si je musí
chránit, protože jinak by museli jít za panem doktorem. Pan doktor byl
hodný a těšil se velké vážnosti.
Pak přišla ruka trhu, trhla oponou a změnila svět. Pod stromečkem
bude letos na dluh domácí kino, mikrovlnka, mobil a mnoho dalších
věcí, co si nemůžete nekoupit, když jsou tak žádoucí a levné. Bude
tam ale ještě něco. Prášky! Na kdeco a proti kdečemu, ale vědecky
zaručeně, úspěch ihned a úžasný, tisíce děkovných dopisů. I zdraví
stává se zbožím na předvánočním trhu a televizní obrazovka nese
nám novinu: „Dárkem, který pomáhá, je wobenzym,“ radujme se!
Komu bude pod stromečkem chybět, ať se nediví, když nebude příští
rok zdravý. A jestliže opravdu chcete potěšit prarodiče, oči jim rozzáří
geriavit pharmaton, maminka ocení něco proti bolestem hlavy a dětem
- alespoň pestrobarevný multivitamin. Lék „jako průvodce zdravým
životem“, „klíč ke zdraví“, „to nejlepší pro váš kvalitní život“, zbytek
zařídí přístroje, které dnes dokonale vyšetří i ty nejintimnější části
vašeho těla. Co se na vás pokazí, to se dá opravit či nahradit,
zůstanete kvalitní.
Lékař léčí, farmaceutické firmy a technologie 21. století uzdravují -
dozvídáme se napořád. Tragický omyl! Pacient je člověk, lékař je
člověk, spolu jsou lidé, a tak to určitě zůstane. Je však stále méně
příležitostí, času a prostoru, aby se takto lidsky setkali. Střídavě
podbízivě i arogantně se mezi ně vpáčil trh, farmaceutická lobby,
exemplární mediální kauzy jednotlivých lidských selhání lékařů, aféry.
Každý televizní divák toho ví o poklescích a zanedbáních zdravotníků
daleko víc než o jejich nesmírně těžké a obětavé práci. Právě lékař ale
více než kdokoliv jiný žije v osobní odpovědnosti, je nucen denně řešit
otázky života a smrti. Pod tíhou sebestředné společenské atmosféry
se však odpovědnost může změnit v iluzi všemocnosti a pocit vlastní
důležitosti pak překřikne úctu k přirozenému světu lidského bytí v živé
přírodě. A to je dnes otázka života a smrti nás všech. Každý lékař,
ochránce lidského zdraví, by si proto měl neustále klást otázku, jak
sám, svým životem, přispívá k obrazu zkázy.
Kdo stonal, ví, že může jít a často jde o život. A pokud se osobně
setkal s neochotou nebo odměřeností a cizotou, měl by vědět, že je to
obraz doby, který se v největším kontrastu promítne právě tam, kde se
lidé setkávají v situacích existenciálních. Utrpení je součástí života a
moderní medicíně a farmakologii patří dík za účinné léky, jež ho mírní.
Kdo lépe než lékař ví, jakým dobrodiním je v medicíně moderní
technika. Ale kdo lépe než lékař vidí, jak se obraz péče o lidské zdraví
hanobí soustavným rozšiřováním přesvědčení, že všechno se dá
koupit a pak to slastně užívat a spotřebovávat. Co si lze pomyslet o
zdravotním povědomí naší kulturní oblasti, jestliže jsou pacientům pod
záminkou starostlivé péče o jejich zdraví předkládány lživé informace,
jejichž jediným cílem je finanční zisk. Text jedné písně zní: „Štěstí je
krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš.“
Je doba adventní, budou Vánoce. Mělo by nastat příměří, abychom
mohli zpívat koledy. Do nového roku si pak přejme zachování zdraví a
těm, kdo jej nemají, brzké uzdravení.

Psáno spolu s Jiřím Šavlíkem

MF Dnes, prosinec 2005
 PŘÍČINA CHOROBY: LÉK
Máme rádi dobrodružné příběhy. Temné síly nenápadně ničí město a
obyvatelé nic netuší. Úplná zkáza je blízko. Anebo dobrodružství
paradoxů. Myslím to s tebou dobře, říká lidojed misionářovi a ten se
vděčně pokřižuje.
Anebo: lékaři upozorňují, že problematika kloubních onemocnění
nabývá charakteru celosvětové epidemie, o současné epoše dokonce
hovoří jako o epoše artrózy. Sdělení Evropské společnosti pro studium
bolesti říká, že kloubními obtížemi, bolestí hlavy a zad trpí každý pátý
Evropan. Ekonomiky jednotlivých zemí na léčbu těchto pacientů
každoročně vynakládají celkem 34 miliard eur. Dramatický nárůst
pacientů trpících bolestmi kloubů jde ruku v ruce i se stoupajícími
náklady na jejich léčení. Vždyť jen v České republice loni přesáhly
výdaje na léky magickou hranici 50 miliard, přičemž na prvních čtyřech
místech žebříčku nejprodávanějších léků suverénně kralují právě
analgetika.
A máme zde náš milovaný paradox. Přes relativně snadnou
dostupnost těch nejmodernějších diagnostických technologií v podobě
počítačové tomografie nebo magnetické rezonance a pestrou nabídku
vysoce účinných léků proti bolesti i záplavu prostředků „kloubní
výživy“, počet pacientů neustále narůstá. Kde hledat příčiny tohoto
stavu? Problém degenerativních kloubních onemocnění, artrózy, je
modelovou ukázkou zvědečtění, medikalizace dříve přirozeného
lidského života.
Medicínsko-farmaceutický průmyslově-obchodní komplex to s námi
myslí dobře: neustále stupňuje tlak na vytváření nových diagnóz, aby
obratem nabídl jejich snadné léčení - léčivy; vytváří potřebu nových
vyšetření (nové a dražší přístroje) a odhaluje nové poruchy, které pak
nákladně léčí -léčivy. Analýzy prokazují, že čím více prostředků
vynakládá společnost na zdravotní péči, tím nemocnější se její občané
cítí. V letech 1966-1988 celosvětově vzrostl počet lidí, kteří se obávají
o svoje zdraví, z původních patnácti na padesát procent. Úplná zkáza
veškerého zdraví se blíží, zachraň se, kdo můžeš! Lidé žijící v zemích,
které občanům poskytují špičkovou lékařskou péči a zdravotnické
informace, totiž spíše považují svoje obtíže za nemoci, zatímco lidé
žijící v horších podmínkách považují tytéž problémy za přirozený stav.
Lékařská věda dosáhla takového pokroku, že nikdo na světě už není
zdravý.
 Ideálním strašákem veřejnosti se v rukou medicínsko-
farmaceutického komplexu mimo jiné stala právě artróza. Tu je ovšem
nutné chápat především jako zcela přirozený proces stárnutí kloubů,
obvykle odpovídající věku a způsobu života. Pozornost a péči lékařů
vyžaduje tehdy, pokud jsou degenerativní změny výrazně pokročilejší
a provázené bolestí. Lidově řečeno, „je utahanej jako rumařská
kobyla“ nebo „je sedřenej“, „život na něj naložil, až se z toho složil“,
„proti věku není léku“, takže k stáru takového „bolí celej člověk“.
Zkrátka „co může člověk čekat na stará kolena“. I odborníci jaksi
pochopili, že na vzniku a rychlém rozvoji artrózy se podílí celá řada
faktorů, mezi které patří dědičnost, nadváha, chronické přetěžování
kloubů, opakované úrazy a v širším měřítku nezdravý, stresující životní
styl. Ani tento součet ale nepřináší vysvětlení, proč počet pacientů v
posledních desetiletích tak hrozivě narůstá.
Vysvětlení proto hledejme nejen v celogalaktické hrozbě zlounů ze
Zeta X, ale hlavně v pomýleném, ale zato přísně vědeckém pohledu
současné medicíny na smysl a význam bolesti. Matka příroda nám ji
dala jako varování před poškozením a obranu před pokračováním v
sebepoškozujícím chování. A nejen to, když člověk zpozorní, bolest
mu ukáže i na příčinu. Bylo by nasnadě snažit se bolesti rozumět a
odstranit její příčiny, tedy problém kloubní bolesti řešit ještě v počátku
funkčních obtíží, které vždy předcházejí postupnému rozvoji
degenerativních změn. Neboli: odstranit příčiny, a tak vytvořit
podmínky pro nástup samoúzdravných procesů organismu, neboť
„lékař léčí, Pámbu uzdravuje“. Milovníci paradoxů se ale dozvědí, že
ze všeho nejdříve je nutno bolest tlumit, protože zhoršuje kvalitu
života. A jsou tu naše spasitelky, farmaceutické firmy. Vyrábějí léky na
vše a proti všemu, vlastně v podstatě proti všem. Pacient je spokojen,
už i sám umí užívat analgetika, už i sám si umí o jejich předpis říci
lékaři. Ten se nemusí trápit přemýšlením a pacientovi rád vyhoví.
Téměř bezchybný svět. Pochválen budiž předmět tržní spotřeby, dříve
nazývaný lék.
Co na tom, že jenom v České republice je denně hospitalizováno
pětadvacet pacientů s krvácením ze zažívacího traktu, z toho jedenáct
v přímé souvislosti s užíváním tohoto typu léků? Babička říkávala: „Po
účinku zlá rada.“ Ale jejich nejhorším nežádoucím (vedlejším) účinkem
je, že potlačují bolest (ochranný signál), a dovolují tak pacientovi
pokračovat v nežádoucím přetěžování kloubů, které je tou pravou
příčinou bolestivých komplikací.
 Tak si to shrňme: na co si dříve babička dávala obklad, jelikož „to
přicházelo k sobě“, a tím pádem to bolelo, to je teď „syndrom bolesti“ a
bolest je třeba tlumit. Analgetiky, antirevmatiky, anti anti.. . Bolest
odejde a s ní i varování, že příčina trvá. Z poruchy se stane choroba,
která vyžaduje složitá vyšetření a alespoň dva až tři různé léky, které
je nutno brát právě proto, že se dříve braly ty předchozí léky a ony
správně účinkovaly. Tyto nové léky zhusta potlačují samoúzdravnou
schopnost organismu a přinášejí (zhusta) nežádoucí, vedlejší účinky. A
co je nežádoucí, musí pryč a nastupuje třetí generace léků.
Ale farmacie je racionální věda a nejlépe ví, že prevence je třeba. Tu
nemůže nechat na babičkách, které říkají: „Jez dopolosyta, pij
dopolopita, naplno vyjdou ti léta,“ ale vezme to do vlastních rukou. Za
pár korun jsou tu zázračné prostředky „kloubní výživy“, u kterých je
zvláštní jenom jedna věc: jak mohli lidé dřív žít bez nich. Tuhle
myšlenku zdravotnicko-farmaceutická reklama nezištně šíří do všech
stran a nikdo se jí nevyhne. V mozcích, vymytých již jinými reklamami,
se úlevně šíří jako jediné pravé učení. Pozor, lékaře nevyjímaje!
Souvislost mezi zběsilým nadužíváním a předepisováním léků proti
bolestem kloubů i záplavou prostředků „kloubní výživy“ a dramatickým
nárůstem pacientů trpících artrózou je tímto zřejmá. A máme tu krásný
paradox na závěr: lék se stává jednou z hlavních příčin této choroby.

Psáno spolu s Jiřím Šavlíkem

Lidové noviny, 2006
 ZÁZRAČNÉ LÉKY A PROBLÉM, KTERÝ NIKOHO
NEZAJÍMÁ
Každý nový lék je nadějí pro pacienty a vítaným pomocníkem pro
lékaře. Nejinak tomu bylo i v případě vioxxu, určeného k léčbě
bolestivých kloubních onemocnění. Jeho uvedení na náš trh provázela
sláva, na jakou se jen tak nezapomíná. Pražské Kongresové centrum
bylo počátkem prosince 2000 medicínskými celebritami i reprezentanty
farmaceutických firem nabité k prasknutí. Scénář byl bezchybný,
občerstvení bohaté. Dříve ale než na ně přišel čas, dozvěděli se lékaři
o tom, že dosud běžně užívané léky proti kloubní bolesti, nesteroidní
antirevmatika, nejsou ani zdaleka tak neškodné, jak se donedávna
tvrdilo. Dokonce je tomu právě naopak: Podle řady představených
zahraničních studií bylo vážné poškození zažívacího ústrojí zjištěno u
94 procent pacientů užívajících dlouhodobě aspirin a u 71 procenta
pacientů léčených ibuprofenem. Aby špatných zpráv nebylo dost,
dozvěděli se přítomní, že vřed způsobený tímto typem léků bývá, na
rozdíl od vředů z jiné příčiny, dlouho klinicky němý a jeho prvním
projevem bývá až masivní krvácení. Naštěstí je tu vioxx. V jeho vývoji
se farmaceutické firmy předháněly od roku 1992. Rodil se za velkých
bolestí. Výsledek stál ovšem za to. Na celé čáře porazil ibuprofen,
diklofenak i paralen. Četnost výskytu poškození zažívacího traktu se u
pacientů, kteří jej užívali, dokonce významněji nelišila od těch, kteří
užívali placebo, tedy přípravek, který žádnou účinnou látku
neobsahuje. Jen drobný mráček na chvíli zahalil sluncem prozářenou
oblohu klenoucí se nad novým lékem. Studie provedená na osmi
tisících pacientů s revmatoidní artritidou sice potvrdila, že při užívání
vioxxu je riziko poškození zažívacího traktu oproti původním lékům
méně než poloviční, současně ale upozornila na zvýšené riziko
infarktu myokardu. Mráček se však podařilo rychle rozehnat. Ukázalo
se totiž, že do studie bylo omylem zařazeno několik pacientů, kteří v
minulosti již cévní příhodu prodělali, a užívali proto pravidelně nízké
dávky aspirinu. Podle zadání však užívání jiných léků nebylo
povoleno. Přítomným spadl kámen ze srdce a nic už nemohlo narušit
všeobecné veselí. Sympozium se zkrátka vydařilo. A protože Státní
ústav pro kontrolu léčiv nový lék zaregistroval pro léčbu osteoartrózy
už v září 2000 , mohl od počátku následujícího roku zaplavit pulty
lékáren po celé republice. Kampaň, která provázela jeho uvedení na
náš trh, byla vskutku impozantní. Odborné časopisy přinášely články
poukazující na skvělé zkušenosti s jeho používáním, reklama nešetřila
superlativy: „Svět úlevy od bolesti se změnil… Vioxx. První jedenkrát
denně aplikovaný COX-2 specifický inhibitor… Skutečně jednou
denně… Silný. Snadný… Úspěšný.“
A svět se skutečně změnil. Pod tlakem všudypřítomné agresivní
reklamy se lékaři velice rychle naučili novinku předepisovat, pacienti
ochotně užívat.
Uplynuly necelé čtyři roky a začalo se psát druhé dějství. V září 2004
spatřila světlo světa studie uvádějící, že vioxx už po osmnácti
měsících užívání výrazným způsobem zvyšuje riziko srdečního
infarktu a cévních mozkových příhod. Ještě tentýž měsíc byl stažen z
trhu, na veřejnost ale pronikly zprávy, že o nežádoucích účincích léku
jeho výrobce, farmaceutický gigant Merck, věděl už nejméně od roku
2000. Zveřejnění těchto informací zasadilo důvěryhodnosti
farmaceutického průmyslu tvrdý úder. Podle Davida Grahama z
amerického Úřadu pro potraviny a léky (FDA) má vioxx na svědomí 89
až 139 tisíc Američanů. Ve studii zveřejněné v lednu 2005 v lékařském
časopise Lancet doktor Graham tvrdí, že lék jim přivodil smrt nebo
těžké škody na zdraví. Lék totiž v USA a dalších zemích užívalo více
než dvacet milionů lidí, pěti tisícům pacientů byl ordinován i v Česku.
Podle agenturních zpráv je v této chvíli v různých zemích světa
podáno přes čtyři tisíce žalob vůči jeho výrobci. Velkou pozornost
proto vyvolal výrok texaského soudu z uplynulého týdne, který uložil
farmaceutické firmě Merck zaplatit 253 milionů dolarů odškodného
vdově po muži, který podle porotců zemřel právě v důsledku užívání
vioxxu.
Mesaliance lékařských špiček a farmaceutických firem, které se
ochotně ujaly jejich vzdělávání, rodí defektní potomstvo. Jde o hluboce
zakořeněný problém, který ministerstvo, zdravotní pojišťovny i Česká
lékařská komora dlouhodobě ignorují. Nezdá se, že by existovala vůle
na tomto stavu cokoliv měnit. Soukolí medicínsko-farmaceutického
komplexu tak dál nezadržitelně drtí základní etické principy humánní
medicíny a přizpůsobuje ji svým potřebám. Péče o zdraví už není
cílem, nýbrž záminkou pro uspokojování ekonomických zájmů vlivných
podnikatelských skupin. V poště jsem objevil pozvánku na prezentaci
nového léku proti hypertenzi. Koná se v hotelu Diplomat, pořádající
farmaceutická firma slibuje bohaté občerstvení a pestrý společenský
program.
Lidové noviny, 2007
 REVOLUCE V LÉČENÍ KLOUBŮ?
Pacienti s bolestmi kloubů představují největší část mojí klientely. V
oboru mne jen tak něco nepřekvapí. Na podzim 2010 jsem se dostal
do úzkých. Několik pacientů mne žádalo o radu, zda mají podstoupit
léčbu metodou Orthokine. Polilo mne horko. Přestože se snažím
průběžně vzdělávat, nikdy jsem o ní neslyšel. Důvěra pacientů k mým
znalostem byla v troskách. Připadal jsem si jako hlupák. Na webových
stránkách Orthokine jsem se dozvěděl, že metoda spočívá v odběru
vlastní krve pacienta, zhotovení séra a jeho vpravení do postiženého
kloubu. „Ostrava je v tuto chvíli jediným pracovištěm v České
republice, které vlastní mezinárodní licenci, a proto jako jediné
pracoviště v ČR může používat speciálně vyvinuté EOT zkumavky,
jejichž obsah je tajemstvím německé firmy Orthogene.“ Metoda je prý
s velkým úspěchem užívaná v zahraničí. U nás ji nabízí Klinika
plastické chirurgie v Ostravě, centra v Praze, Brně, Hradci Králové a
Prostějově. Cena za šestitýdenní terapii jednoho kloubu se pohybuje
okolo 1.200 eur, tedy asi 30 tisíc korun. Navzdory soustředěnému úsilí
se mi nepodařilo dohledat jedinou studii publikovanou v uznávaném
lékařském časopise, která by věrohodnost a účinnost Orthokine
potvrzovala. Informace se šíří hlavně prostřednictvím magazínů
(Magazín Styl: Nový hit na artrózu), časopisů (Květy: Myslete na své
klouby) nebo televizních pořadů (ČT : Sama doma). To při propagaci
vědecké metody není obvyklé. Popisovaná zázračná uzdravení jsou
jen stěží uvěřitelná. Moje pochybnosti narůstaly. Když si nevím rady,
zeptám se moudřejších.
„Dovoluji si Vás požádat o sdělení, zda se v případě autologní
biologické léčby kloubů Orthokine jedná o metodu lege artis
odpovídající aktuálním poznatkům lékařské vědy a zda ji mohu svým
pacientům bez obav doporučovat jako ověřenou a účinnou,“ napsal
jsem 21.10.2009 vědeckým radám České lékařské komory a
Ministerstva zdravotnictví ČR. Odpovědi lékařské komory jsem se ani
po několika urgencích nedočkal. Ministerstvo začalo ihned konat.
Odbor zdravotních služeb si vyžádal stanovisko České společnosti pro
ortopedii a traumatologii (ČSOT). „Výbor ČSOT se domnívá, že se
jedná o neuvážené a neodzkoušené použití metody, která je
indikována pro jinou terapii, přehnaný entuziasmus nad neověřenými a
spekulativními výsledky, možné nepochopení metodiky u sérových
faktorů. Vzhledem k množství oslovených pacientů v tisku a v
televizních relacích je možné otázku efektu označit minimálně za
spekulativní ‘reklamu’ užitou ve sdělovacích prostředcích za velmi
eticky spornou,“ píše se v posudku společnosti z 9.12.2009. Moje
podezření se potvrdilo. Ministerstvo se s názorem ČSOT ztotožnilo.
„Po odborném prostudování dostupných materiálů a odborných
publikací Odborné kolegium konstatovalo, že: Chybí jasné důkazy z
experimentálních studií využití této metody. Není dostatek klinických
studií, zvláště pak takových, které by vyhovovaly zásadám medicíny
založené na důkazech (EBM), které by prokazovaly přínos léčby pro
kloubní chrupavku. Nejsou k dispozici dostatečné údaje, které by
specifikovaly rizika a nebezpečí léčby či její vedlejší účinky. Princip
metody zůstává prozatím spekulativní a není podložen vědeckými
důkazy v uvažované aplikaci. Odborné kolegium proto
nedoporučuje aplikaci této metody do klinické praxe a nemůže ji
v současné době považovat za metodu lege artis,“ konstatoval
4.3.2010 odbor zdravotních služeb. Jasně a srozumitelně. Orthokine
není metodou lege artis. Revoluce v léčbě artrózy se nekoná. S čistým
svědomím jsem posudek ministerstva tlumočil netrpělivým pacientům.
Samo ministerstvo jej dalo prostřednictvím odborného tisku na vědomí
lékařům.
Propagace Orthokine v různých life-stylových časopisech ale k
mému překvapení vesele pokračovala. Ještě větší šok vyvolal dopis
ministerstva, kterými přišel 26.8.2010. „Ministerstvo zdravotnictví ČR
na základě vyjádření ČSOT a Odborného kolegia ministra sděluje, že
tzv. autologní biologická léčba artrózy je nová metoda, u které zatím
nebyl proveden dostatek klinických studií, zvláště pak takových, které
by vyhovovaly zásadám medicíny založené na důkazech (EBM) a
které by jednoznačným způsobem prokazovaly přínos pro kloubní
chrupavku a současné specifikovaly možná rizika léčby či její vedlejší
účinky. Chybí tak jasné důkazy z experimentálních studií využití této
metody, její účinek se v současné době jeví jako symptomatický (tj.
zaměřený na příznaky, nikoliv na příčiny). S ohledem na získaná
odborná vyjádření a vzhledem k tomu, že metoda je využívána
rovněž v okolních zemích, však Ministerstvo zdravotnictví ČR
tuto metodu nepovažuje za metodu non lege artis,“ stálo v něm.
Nevěřil jsem vlastním očím. Lege artis je jasně definován jako „postup,
který je v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy“. To Orthokine
podle odborných společností zatím není. „Postup non lege artis je
vlastně opakem postupu lege artis. Ve zcela jasných případech
postačuje stanovisko ministerstva zdravotnictví, samo stanovisko
odborných společností sice nemá váhu právního předpisu, nicméně
protože jsou stanoviska obvykle postavená na principech Evidence
Based Mediáne, je případná argumentace po vykonání výkonu v
rozporu s takovým doporučením obtížná,“ říká vyhláška. Termín „není
non lege artis“ jsem v odborné literatuře nenašel. Argument, že je
metoda využívána v okolních zemích, nápadně připomíná jednu ze
zbraní reklamy: tam, kde chybí důkazy o léčebném účinku, nahradí je
princip důkazu sociálního. Jde o to, že než abychom důkazy hledali a
přemýšleli, raději jdeme s davem. Čtrnáctého září 2010 jsem znovu
napsal na ministerstvo. „Vážená paní ředitelko, vyjádření Ministerstva
zdravotnictví ČR ze dne 26.8.2010, které Orthokine nepovažuje za
metodu non lege artis, nepovažuji za naprosto nesrozumitelné. Přesto
Vás ještě jednou prosím o sdělení, zda Orthokine metodou lege artis
je, anebo není, tak, abych to pochopil a mohl tuto informaci tlumočit i
svým pacientům tak, aby to pochopili. Děkuji za pochopení.“

Zdravotnické noviny, 39/2010

 MEDIBYZNYS
Když v letošním osmém čísle Zdravotnických novin publikoval
předseda sdružení Skalpel MUDr. Jiří Berka příspěvek pod titulkem
Pacient je zákazník, s kolegou Šavlíkem nás to nadzdvihlo ze židle.
MUDr. Berka v něm totiž otevřeně hovoří o tom, že „jedinou správnou
formou vztahu lékař-pacient je vztah obchodní. Zdravotní péče je
produkt, který poskytovatel prodává pacientovi.“
V našem dalším textu věnovaném tomuto tématu jsme se pak snažili
připomenout, že medicína snad přece nikdy nebyla, není a nemůže být
pouhým obchodem. Setkám a vztah lékař-pacient se podle nás přece
jen trochu liší od setkání, vztahu a způsobů motivace prodavače a
zákazníka.
Vývoj však nezadržitelně pokročil a s odstupem pouhých několika
měsíců jsem nucen dát kolegovi Berkovi za pravdu. Ano, pacient je v
současném obludném systému zdravotnictví skutečně stále více
zákazníkem, z mnohých lékařů se pak více či méně dobrovolně stávají
prodavači. Zdravotní péče je vnímána jako spotřební zboží a stále se
zvětšující skupina pacientů podle toho i přistupuje k péči o vlastní
zdraví.
Pod tlakem agresivní reklamy a v souladu s panující medicínskou
praxí pak podléhají iluzi, že vědecká medicína dokáže prostřednictvím
vyspělé techniky vše diagnostikovat a pomocí neméně vyspělých léků
vše vyléčit. Je možné se přejídat, stresovat, ignorovat pravidelný
přiměřený pohyb, duševní hygienu - na všechno je přece nějaká
tableta.
„Paciente, o nic se nestarej, my už se postaráme za tebe!“ zní ze
všech stran. A mnohý pacient na takovou pobídku ochotně slyší. V
ordinaci si často připadám jako mechanik v autoservisu, v němž si
pacient „odstaví“ svoje tělo a sdělí, co je třeba opravit, doplnit a
promazat.
Pak se duchem odebere mimo dění a vyčká, až jsou mu změřeny a
upraveny tlaky, odsáty tuky, promazány klouby, zkontrolovány emise.
Sám si přitom nezúčastněně listuje v časopisech, neboť nic z jeho
obtíží pochopitelně nesouvisí ani s ním, ani s jeho způsobem života.
Jak by jen mohlo!?
Když pak přijde na placení, vytasí se s „kreditní“ kartičkou pojištěnce,
nasedne do svého zrepasovaného těla a sešlápne pedál životního
stylu až na podlahu. Běda, jestli ještě něco zlobí, to je pak na vině
lékař, který zapomenul zkontrolovat to či ono, šetřil na tabletách.
Popsaný mechanisticko-obchodně-průmyslový způsob medicínské
praxe pak přináší i situace, které, jakkoliv mohou vzbudit pobavení,
dokreslují iracionalitu, která z něj logicky vyplývá. Pro ilustraci ji
přiblížím na příbězích tří pacientů, s nimiž jsem byl v uplynulých
měsících konfrontován.
Příběh první. Američanka, léta žijící a provdaná v Česku, matka tří
dětí, obtížně komunikující v češtině a těžko se orientující v labyrintech
našeho zdravotnictví. Rádně si platí zdravotní pojištění, které dosud v
podstatě nevyužívala. Před půl rokem zpozorovala nevelké, při
námaze se zvětšující a mírně pobolívající vyklenutí v pravém třísle.
Praktik správně diagnostikoval tříselnou kýlu a doporučil operativní
řešení. Kdy a kde, to už ponechal na rozhodnutí samotné pacientky.
Protože chtěla zákrok podstoupit ještě před srpnovým pobytem v USA,
ráda využila nabídky známé lékařky, která zprostředkovala návštěvu
prestižní velké nemocnice, honosící se mezinárodní akreditací
standardů kvality.
Tomu odpovídalo i přijetí velice vstřícným a ochotným lékařem,
bohužel však nikoliv odborníkem na kýly, nýbrž specialistou na funkční
poruchy zažívacího traktu. Ukázalo se, že v době letních dovolených
není v nemocnici nikdo, kdo by operativní zákrok mohl v brzkém
termínu provést.
Ochotný pan doktor tedy k nemalému překvapení pacientky brilantně
provedl alespoň gastroskopii a uklidnil ji, že žaludek má v naprostém
pořádku. Tak má přece vypadat správný obchod. Dnes je již pacientka
zcela bez obtíží, po operativním zákroku provedeném v nedaleké
okresní nemocnici.
Příběh druhý. Pacientka, 75 let, s výraznou nadváhou, těžkou
svalovou nerovnováhou a pokročilými degenerativními změnami
oblasti bederní páteře, postižená akutní atakou bolestí v kříži.
Stav je výrazně ovlivněn úzkostí a emoční tenzí, v anamnéze lze
dohledat epizodu deprese, kdysi dokonce léčené při hospitalizaci.
Několikadenní snaha praktického lékaře zvládnout obtíže v domácím
léčení, prostřednictvím léků proti bolesti a na uvolnění svalového
napětí, není úspěšná, a tak je pacientka odeslána ke konziliárnímu
vyšetření do velké pražské nemocnice, též s mezinárodní akreditací.
Absolvuje celodenní martýrium různých vyšetření, přičemž na RTG
se, s ohledem na blížící se konec pracovní doby, již nedostává. Jako
množstevním „bonusem“ je však odměněna provedením gastroskopie
a snesením drobného benigního a klinicky zcela němého polypu.
Endoskopických zákroků je stále na skladě víc než dost. Pacientka
propuštěna do domácího léčení v nedobrém stavu, o několik dní
později sama požádala o hospitalizaci na oddělení psychiatrickém pro
dekompenzovanou úzkostně-depresivní poruchu, kterou bolest zad
odstartovala.
Příběh třetí. Dnes čtyřiaosmdesátiletý pacient byl již před šesti lety
indikován k totální endoprotéze pravého kyčelního kloubu. Téměř
trvalá bolest a zhoršující se pohyblivost měly velmi negativní dopad na
kvalitu jeho života a psychický stav. Naléhal proto na urychlené
provedení zákroku, ukázalo se ale, že v místě bydliště na něj bude
muset čekat téměř rok.
Do hry vstupuje vysoce postavený syn, který zprostředkovává,
formou sponzorského daru ve výši dvaceti tisíc korun, přednostní
operaci na prestižním ortopedickém pracovišti. S provedeným
zákrokem je pacient velmi spokojený, nikterak nelituje ani
vynaložených financí. S odstupem šesti let se tentýž problém objevuje
i v oblasti kyčle levé.
Endoprotéz kyčelního kloubu je na skladě k odběru mimo pořadí
zatím dost, jen cena za tu dobu vyšplhala na třicet tisíc. Kolega Berka
ve svém příspěvku mimo jiné píše: „Zdravotní péče je produkt, který
poskytovatel prodává pacientovi. Již staří Římané znali čtyři základní
formy vztahu dospělých svéprávných jedinců: dám, abys dal; dám,
abys udělal; udělám, abys dal; a udělám, abys udělal. Nic jiného do
vztahu lékaře a pacienta nepatří, veškeré osobní záležitosti by měly
lege artis zůstat stranou. Lékař musí být pro pacienta ochotným a
vstřícným profesionálem, který nabízí prvotřídní zboží, a pacient musí
být pro lékaře váženým zákazníkem, který mu nese peníze k obživě.“
Jestliže se dnes tato slova naplňují, je nejvyšší čas nalézt pro nový
obsah medicínské praxe i příhodnější označení. Napadá mne :
medibyznys.

Zdravotnické noviny, 14.10.2005

 VRAH A OBCHODNÍCI S NEMOCEMI
Zaměstnanec havlíčkobrodské nemocnice Petr Zelenka podával
pacientům lék na ředění krve heparin. Nejméně osmi tím způsobil
smrt. Zřejmě jednal v nepříčetnosti. Případ několik týdnů zaplňoval
titulní stránky deníků, v komentářích se k němu vyjadřovali lékaři,
právníci a odborníci na lékařskou etiku. Všichni se snažili zjistit, proč k
tragédii došlo, jak je možné, že Zelenka vraždil tak dlouho.
Mohl primář Longin odhalit příčinu přibývajících úmrtí dříve? Selhal
ředitel Pejchl, když se Zelenkou rozvázal pracovní poměr dohodou a
umožnil mu nastoupit do jihlavské nemocnice? Bylo trestní oznámení,
sepsané právnickou Cupalovou, natolik nekonkrétní, že je policie
nezačala okamžitě šetřit? Pochybil policista spisové služby, když spis
přidělil momentálně nemocnému kriminalistovi?
Odpovědět na tyto otázky by mělo vyšetřování Inspekce ministra
vnitra i dvou komisí ustavených ministrem zdravotnictví. Jen těžko
budou hledat jediného viníka. Ani ten nejdokonalejší zdravotnický
systém není imunní proti tomu, aby do něj pronikl člověk s
psychopatickými sklony. Fungují-li kontrolní mechanismy, neměl by v
něm působit tak dlouho a s takovými následky, jako tomu bylo v
Zelenkově případě. Chaos, ve kterém se naše zdravotnictví léta
nachází, je živnou půdou podobných selhání. Nebýt svědomitosti a
zájmu primáře Longina, nikdy by k jeho odhalení nedošlo.
Přibývá i jiných naprosto zbytečných úmrtí pacientů. Nepíše se o
nich na titulních stránkách novin. Nejsou způsobena osamělým
psychopatem. Viníkem je systém medicíny, obrovské soustředění moci
v rukou medicínsko-farmaceutického komplexu, který sám nejlépe ví,
co je občanům ku prospěchu, monopolně je ovládá a vychovává z nich
jedince neschopné odpovídat za svoje zdraví.
Medicína se v jeho režii stala průmyslově-obchodním odvětvím.
Cílem není starostlivá péče, ale upevnění moci a maximalizace zisku.
Léčit skutečně nemocné se nevyplácí, a tak medicínsko-
farmaceutický komplex zaměřuje pozornost na léčení lidí, kteří ve
skutečnosti žádnou nemocí netrpí.
Vytvořilo se svérázné spojení obchodníků s léky, marketingových
specialistů a lékařských špiček. Jeho cílem je vymýšlení nových
diagnóz a syndromů. Nástrojem marketingu je strach. Ve strachu z
degenerativního kloubního onemocnění, artrózy, které je přirozeným
projevem stárnutí, lidé stále více užívají léky proti bolesti. Jen v Česku
je přitom denně hospitalizováno dvacet pět pacientů s krvácením do
zažívacího traktu, z toho deset v přímé souvislosti s užíváním tohoto
typu léků. V USA způsobuje užívání ibuprofenu každoročně smrt
šestnácti tisíc lidí, což je stejný počet, jaký umírá na AIDS.
Z rozumných režimových opatření a prevence zlomenin kyčlí u
starších lidí se stala fanatická posedlost sledováním hustoty kostí u
zdravých žen středního věku. Přirozený úbytek kostí je obratem
označen za osteoporózu vyžadující trvalé užívání léků. V roce 2003
zdokumentoval Robert Marx z univerzity v Miami případy desítek
pacientů, u nichž se objevila rakovina, trpěli rozpadem čelisti a
současně užívali léky proti osteoporóze s obsahem bifosfonátu. Panují
obavy, že ani pacienti, kteří léčbu okamžitě ukončí, nejsou v bezpečí.
Látka zůstává v těle mnoho let a nikdo netuší, jak dlouho potrvá riziko
kostních komplikací.
Komplexní příčiny ischemické choroby srdeční a infarktu myokardu
byly zúženy na úzkostlivé sledování hladiny krevního cholesterolu.
Stovky milionů lidí na celém světě, hnaných strachem z předčasné
smrti, svědomitě užívají statiny, léky na jeho snižování. Zisky z jejich
prodeje přinášejí farmaceutickým firmám každoročně více než třináct
miliard dolarů. Jestliže je třeba prodej podpořit, stačí jen snížit hranici
„nebezpečného“ cholesterolu.
Optimismus spojovaný s účinností a bezpečností statinů může být i
nedostatkem informací. V srpnu 2001 propukla aféra kolem
cervastatinu. Jeho užívání provázely desítky případů těžkého
poškození kosterních svalů, poruch nervů a selhání ledvin. Několik jich
skončilo smrtí. Ve Spojených státech bylo v letech 2000-2002
každoročně zaznamenáno dvě stě tisíc úmrtí lidí v důsledku zbytečné
nebo chybné léčby.
Nikdo si dnes nemůže být jistý, zda unikne pozornosti obchodníků s
nemocemi. Jejich odstranění bude mnohem obtížnější než vypátrání
heparinového vraha. Prošetření a přehodnocení vlivu farmaceutického
průmyslu na vzdělávání lékařů, na výzkum a propagaci nových léků
však nesnese odkladu. Podle studie Americké psychiatrické asociace
bylo 56 procent autorů podílejících se v roce 1994 na vytvoření
manuálu duševních poruch nějakým způsobem finančně provázáno s
farmaceutickými firmami.
 Nezávislé vzdělávání lékařů je přitom základní podmínkou bezpečné
léčby i způsobem, jak zabránit zbytečným úmrtím tisíců pacientů.

Lidové noviny, 18.12.2006

 PIRÁTI ČESKÉHO ZDRAVOTNICTVÍ
Koncem března 2008 došlo k největší automobilové havárii v
dějinách Česka. Na dálnici Dl se srazily téměř dvě stovky aut. Zraněno
bylo třicet lidí, z toho šest těžce. Policie rozplétá jednu nehodu po
druhé. Z vyšetřování vyplynulo, že deset minut před první srážkou
překročily povolenou rychlost více než dvě třetiny kamionů. Hodinu
před nehodou jich bylo dokonce 98 procent.
Řidiči robustních aut jsou pravděpodobnými viníky havárie. Chovají
se jako piráti dálnic. Drze, bezohledně, agresivně. Spoléhají na svoji
sílu. Bezpečnost ostatních řidičů je nezajímá. Pokud dojde ke srážce,
většinou se jim nic nestane. Všichni se jich bojí. Kamiony se zabývá
expertní skupina Ministerstva vnitra, která připravuje novou podobu
silničního zákona. Právě na omezení jejich provozu se ale odborníci
nemohou shodnout. Problém nemá v přetíženém silničním provozu
řešení. Jedinou možností je piráty z něj vyloučit. Naložit je na vlak.
České zdravotnictví nápadně připomíná dálnici D1. Vládne v něm
bezohlednost, drzost a dravost. Jeho piráty jsou špičky medicínsko-
farmaceutického komplexu: někteří šéfové klinik a oddělení, úředníci
zdravotnických institucí, manažeři farmaceutických firem. Jsou oslněni
vlastní mocí a beztrestností. Jejich cílem je ještě větší moc a ještě
větší zisk. Ohrožují přitom pacienty.Dělají ostudu slušným lékařům.
Slovo korupce je jim cizí. Hovoří o vzdělávání, výzkumu a klinických
studiích.
Na sklonku uplynulého roku málem způsobili hromadnou havárii. Do
internetového provozu unikl mail šéfa Sdružení ambulantních urologů.
Zval v něm lékaře na kongres-safari v Keni: „Program se bude prolínat
s poznávacími aktivitami, neboť v Mombase a okolí je řada
pozoruhodností a také nádherné pláže. Pobyt bude doplněn jednou
nocí na safari v národním parku Tsavo East.“
Na financování akce se měla podílet velká farmaceutická firma. Ne
úplně nezištně. Úhrada nákladů byla podmíněna tím, že
„sponzorovaní“ lékaři předepíší svým pacientům 420 balení dvou
konkrétních léků. Jak? Jednoduše sešlápnou pedály „práškovacích“
strojů až na podlahu. Pacienti to snad přežijí a příležitost podívat se do
Keni se nemusí opakovat. Vždyť na kongresy podobným způsobem
uhánějí i někteří hematologové, specialisté na kostní choroby, na
cholesterol… Tak proč se na něco ohlížet. Zdravotnickými piráty se
zabývají experti z ministerstva, z lékařské komory i ze zdravotních
pojišťoven. Na konkrétní podobě omezení jejich provozu se ale
nemohou shodnout. Přitom to není složité. V Itálii už před lety stanovili
„rychlostní limity“ a zavedli tvrdé sankce. Předepisování prášků
motivované kongresy v exotických zemích, penězi nebo dárky označili
za zločinné spolčení.
Finanční policie předložila v roce 2004 justici seznam 4713 osob, z
toho 4400 lékařů, které jsou obviněny z podílu na korupci
organizované farmaceutickou firmou GlaxoSmithKline. Trestně stíhána
je stovka zaměstnanců této společnosti a vyšetřováno 134
zdravotnických zařízení v 94 italských městech. Problém nemá v
přetíženém zdravotnickém provozu jiné řešení. Jedinou možností je
piráty z něj vyloučit. Naložit do autobusu a místo k letadlu směr safari
v Keni převézt do nedaleké vazební věznice.

Lidové noviny, 29.4. 2008

DO VLASTNÍHO HNÍZDA
Lékař léčí, příroda uzdravuje.
Trpělivost nejlepším lékařem.
Lekáři léčí a nemoci pláčí.
Nedospělý lékař -hotový záhubce.
Na lékaře nemyslí, kdo je veselé mysli.
Nečekej z léků dlouhého věku.
Kam střídmost nechodí, tam chodí lékař.
 DEJTE NA RADY LÉKAŘE!
Příčinou poloviny úmrtí jsou v České republice kardio-vaskulární
choroby. Skoro 30 procent lidí umírá na rakovinu. Obě tato
onemocnění ovlivňuje životní styl. Podle studie vědců Harvardovy
univerzity mohou naše špatné návyky za 85 procent zdravotních
obtíží. Za nemoc si můžeme hlavně sami. Příčiny jsou notoricky
známé: špatná strava, nedostatek pohybu, stres. Je nejvyšší čas
přestat polykat hromady prášků. Poraďte se s lékařem, jak máte
změnit chování, abyste se co nejdříve uzdravili. Myslíme to s vámi
dobře.
Strava je základem. Ve vašem jídelníčku nesmí chybět čerstvá
zelenina, ovoce, mléčné výrobky, ryby a drůbež. Jednou týdně můžete
i červené maso. Musí být ale libové a kvalitní. Porce by neměla být
větší než 100 gramů. Nezapomeňte na celozrnné pečivo, těstoviny a
různé druhy obilovin. Jezte pravidelně a menší porce. Každé sousto
pečlivě rozkousejte, jezte pomalu a jídlo si užívejte. Snažte se jíst v
kruhu rodiny nebo přátel, utužujete tím mezilidské vztahy. Vyhýbejte se
alkoholu, kávě a cigaretám. Pravidelně pijte šťávu vylisovanou z
čerstvého ovoce.
Alespoň hodinu denně věnujte aktivnímu odpočinku. Vhodná je
rychlá chůze, plavání, pravidelná relaxační cvičení, kalanetika, jóga
nebo pilates. Sportujte každý víkend. Zádovým svalům svědčí běžecké
lyžování. Kloubům zase cyklistika. Alespoň dvakrát ročně si udělejte
delší dovolenou: v zimě na horách, v létě u moře. Udržujte si optimální
tělesnou váhu.
Nestresujte se. Pěstujte pozitivní myšlení, používejte humor a mějte
radost ze života. Do denního programu zabudujte několikaminutová
„relaxační okénka“. Naučte se na chvíli vypnout i v práci. Udělejte si
kratší procházku, protáhněte se nebo provádějte dechová cvičení.
Alespoň dvakrát měsíčně zajděte na koncert nebo do divadla. Dopřejte
si pravidelnou masáž, koupel, návštěvu kadeřníka nebo vizážisty. Osm
hodin denně věnujte spánku.
Teď už víte, jak na to. Jste manažery vlastního zdraví. Možná
namítnete, že zelenina ze supermarketu je plná chemie. Tu skutečnou
připomíná jen tvarem, už vůbec ne chutí. Vitaminů v ní člověk moc
nenajde. Čerstvá a nepráškovaná je zase nekřesťansky drahá.
Cereálie z prodejny zdravé výživy jakbysmet. Na biomaso si nechte
zajít chuť. Výplata stěží stačí na různě oplachované a recyklované.
Přes den je člověk rád, že stihne zhltnout housku se salámem nebo
zaskočit do čínského bufetu. Někdy ani to ne.
Zkuste si udělat v práci relaxační okénko a uvidíte, jak rychle s vámi
šéf vyrazí dveře. Po čtyřicítce jinou práci jen těžko najdete. Hodinu
sportování denně? Panelák vedle paneláku, kolony aut, smog. Běhat v
tom je životu nebezpečné. Masáž, fitness, vizážista? To pan doktor
snad ani nemůže myslet vážně. Člověk se s vytřeštěnýma očima
doplazí domů, padne do křesla a pustí Novu. Ve zprávách pět mrtvých
na dálnici, válka v Iráku, radar v Brdech, orkán Emma, Čunek, Škrlová,
zdražení benzínu, ČEZ .
Humor došel. Korunu tomu nasadí pan prezident ujištěním, že tak
dobře jsme se ještě nikdy neměli, živočišných druhů přibývá a klima je
příznivé. Na to už je potřeba hodně silný žaludek. Jak si má v tom
blázinci člověk pěstovat zdravý životní styl? Tak to opravdu nevím.
Hlavně nezapomeňte při odchodu zaplatit regulační poplatek.

Zdravotnické noviny, 24.3.2008

 JDE JEN O JARNÍ PTÁKOVINY
Po nezvykle krutém závěru zimy se plnou silou přihlásilo jaro. Po
sněženkách se na mezích objevily fialky, pupeny stromů se rychle
nalévají, slyšet je i zpěv ptáků, v hejnech se vracejících z teplých
krajin. Mnozí z nich jsou okroužkovaní. Ornitologové a členové
ekologických spolků je tak označili, aby zmapovali jejich let mezi
kontinenty a pomohli objasnit záhadu dokonalé orientace, se kterou se
vždy dokáží vrátit do míst, která na podzim opustili. Vědci tvrdí, že za
to mohou nepatrná zrnka kovu skrytá ve speciálním ústrojí zobáku,
citlivě reagující na zemský magnetismus.
S jarem se probouzejí i přirozené lidské touhy, nastává období lásky
a plození. Tu však idyla rázem končí. Naplnění láskyplného vztahu
totiž nemusí být vůbec snadné. Podle edukačního letáku „test erekce“,
vydaného Společností pro sexuální zdraví a farmaceutickou firmou EU
Lilly, jenž je v těchto dnech vloženou přílohou nejčtenějších deníků,
totiž „až milion mužů v ČR trpí poruchou erekce. Jen méně než 10
procent z nich však vyhledá lékaře. Porucha erekce přitom může být
dokonce i prvním příznakem takových onemocnění, jako je cukrovka,
vysoký krevní tlak, ateroskleróza, nebo onemocnění srdce.“ Je ale
vůbec možné, aby měl někdo po tak hrozivém zjištění erekci? Tady
končí veškerá legrace. Ruku na srdce, pánové, jste si skutečně jistí, že
jste v tomto ohledu v naprostém pořádku? Nemůžete být i vy jedním z
milionu českých nešťastníků? Pokud máte sebemenší pochybnost,
vězte, že „jedním z prvních příznaků poruchy erekce je ztráta nočních
erekcí. Společnost pro sexuální zdraví vám nabízí jednoduchý test,
který vás může na možnou ztrátu nočních erekcí upozornit.“ Přiložený
proužek s perforacemi jako na aršíku známek je třeba navlhčit a před
spaním jednou volně obtočit kolem neztopořeného penisu. „Pokud byl
aplikován správně a ve spánku došlo ke spontánní erekci, bude ráno
proužek přetržený. Při opakovaném nálezu neporušeného proužku
doporučujeme pro možnost poruchy erekce navštívit lékaře,“ praví se
v edukačním letáku.
Tento test mi v mnohém připomíná barometr Jaroslava Haška, který
sestával z hadru pověšeného na tyči. Když pršelo, poznal to Hašek
podle toho, že byl hadr mokrý; když foukal vítr, zjistil to podle vláni
hadru; když mrzlo, byl hadr zmrzlý. Geniální nápady jsou vždycky
prosté. Zpět ke geniálnímu letáku. Kolik asi českých mužů ten večer v
ústraní svědomitě slinilo určený konec proužku a celou noc se
neklidně převalovalo v napjatém očekávání výsledku. Tentokrát jsem
prošel jen s odřenýma ušima. Úplný klid mi však nepřinesl ani pohled
do kalendáře. Ukazoval prvního dubna. Apríl? Vždyť leták uvádí i
adresy téměř sto sedmdesáti lékařů ze všech koutů republiky
připravených těm, u nichž perforace tlaku odolala, předepsat účinný
lék. Mnohé z nich osobně znám jako vynikající odborníky, kteří by o
tak choulostivém tématu rozhodně nežertovali. Kouzlem nechtěného
jsou mezi nimi i kolegové Ptáček, Jarabák, Strnad, Skřivánek, Sýkora,
Čížek a Čejka. Tak nebo tak, záměr se podařil a sémě pochybnosti
bylo jednou provždy zaseto. Až do osudného testu jsem spával
klidným spánkem a netušil, jaké normy bych měl ve chvílích
zaslouženého odpočinku plnit. Ty časy jsou nenávratně pryč. Děsím
se jen, jakou další ďábelskou zkoušku nám přichystají lékařské
společnosti a farmaceutické firmy pečující o naše blaho příště. Dnes
ráno vypadnul z lidovek pestrobarevný leták. Trojnásobný mistr světa v
desetiboji Tomáš Dvořák s celou rodinou z něj hlásá: „Wobenzym nám
pomáhá už řadu let.“

Zdravotnické noviny, 19/2005

 OHROŽUJÍ NÁS NEVYSVĚTLITELNÉ CHOROBY
Jsou největším nebezpečím pro lidské zdraví nádorová
onemocnění? Dokáže nás moderní medicína ochránit před pandemií
ptačí chřipky? Hrozí snad návrat tuberkulózy nebo jiných téměř
zapomenutých nemocí? Nejsem si jistý. To, s čím ale současná
medicína už léta svádí nerovný boj, jsou především nevysvětlitelné
choroby.
Když před pěti lety zveřejnil prestižní lékařský časopis British
Medical Journal (BMJ 322:745-767, 31.March, 2001) studii, ve které
se poprvé objevil termín „nevysvětlitelné choroby“, vyvolalo to v
odborných kruzích velkou pozornost. Panující biologická medicína se
nepoučila a problém za nečinného přihlížení lékařských elit narůstá do
obludných rozměrů. O jaké choroby se jedná? Typickým případem je
situace, kdy se pacient dostaví k lékaři se stížností na tělesné obtíže,
je pro ně opakovaně vyšetřován specialisty za pomoci té
nejmodernější techniky, v objektivním nálezu ale není nic, co by jeho
problémy vysvětlovalo. Z pohledu lékaře je tedy zdráv, jenže on se
zdravým být necítí. Jestliže jej negativní výsledky vyšetření neuspokojí
a v návštěvách lékařů i ve svých stížnostech pokračuje, dostává se mu
nálepky hypochondra, kverulanta, neurotika, nebo dokonce člověka
patřícího do péče psychiatrů. Biologická medicína se tak pokrytecky
snaží zbavit problému, který ve skutečnosti sama vytváří. Redukování
lidského organismu na biochemické, buněčné a nitrobuněčné děje
dosáhlo v jejím pojetí takového stupně, že z ní téměř zmizel člověk v
souvislostech svého života. O co více moderní medicína rozumí
chorobám, o to méně chápe každodenní problémy a potřeby pacientů.
Bez znalosti souvislostí se ale kvalitně léčit nedá.
V historicky krátké době dochází k překotným společenským
změnám, z nichž ne všechny jsou vnímány pozitivně. Stále více lidí se
jen velmi obtížně vyrovnává s problémy korupce, kriminality, s rostoucí
nezaměstnaností, teroristickými útoky nebo ekologickými katastrofami.
Stále více lidí čelí stresu osobnímu, pracovnímu nebo existenčnímu a
pociťuje jeho dopad na svoje zdraví. Obavy, nejistota nebo pocit
ohrožení totiž v těle spouštějí stresovou reakci, automatický
mechanismus, jehož podstatu pochopíme na příkladu chování našich
živočišných předků. V situaci ohrožení se zvýší svalové napětí, krev se
nahrne ke svalům, stoupne krevní tlak, zrychlí se činnost srdce i
dýchání, uvolní se velké množství energie a hormonů. Tělo tím dává
šanci hrozbě uniknout nebo se postavit k boji. Jestliže ale společenské
konvence útěk ani boj nedovolují, tíživou životní situací spuštěná
stresová reakce se obrátí proti člověku. Problém původně psychický
se začne projevovat tělesně. Do ordinace pak s bolestí hlavy a zad,
závratí, pískáním v uších, bolestí břicha, svíráním u srdce, těžkým
dechem, chronickou únavou, zhoršenou obranyschopností a dalšími
obtížemi přichází matka samoživitelka vyčerpaná péčí o svoje dvě
děti, přetížený manažer nebo člověk zoufale hledající zaměstnání.
Přestože mají podobné příznaky, jejich příčina je odlišná. Osudu
pacienta neznalý a přísně biologicky orientovaný lékař pak vrší
výsledky objektivních vyšetření, aby zjistil, co všechno pacientovi není,
nikoliv ale to, co mu doopravdy je. Pokračováním špatně určené
diagnózy je neúspěšná, a často dokonce poškozující léčba, která jen
dočasně potlačuje tělesné projevy, nepostihuje však skutečnou příčinu
obtíží. Pacientovi poskytuje iluzi léčení, umožňuje mu, aby v neřešené
stresující situaci ještě nějaký čas setrval. Z dočasné funkční poruchy
se postupně stává vážná nemoc, jejíž pojmenování už není nijak
obtížné. Pacient trpí migrénou, vysokým krevním tlakem, astmatem,
vředovou chorobou žaludku, ischemickou chorobou srdeční nebo
chronickým únavovým syndromem.
Podle vědeckých studií se dnes s nevysvětlitelnými chorobami
potýkají všechny medicínské odbornosti. Počty pacientů, kteří jimi trpí,
dosahují čtyřiceti procent. Jejich existence je výmluvným důkazem
hmitů biologického modelu medicíny, potvrzením toho, že ani
nejvyspělejší technologie nemohou nahradit vztah lékaře a pacienta
založený na oboustranné důvěře a motivující spolupráci, jejich
vzájemnou kvalitní komunikaci a schopnost lékaře zasadit zdravotní
obtíže do složitých souvislostí pacientova života. Jak člověk žije, tak
také stůně. Názor, že sociální a ekologické souvislosti do medicíny
nepatří, je hluboce mylný. Jestliže je lékařská věda v současné době
považována za rozhodujícího činitele v péči o zdraví, je její povinností
zkoumat a vyjadřovat se nejen k biologickým, ale ve stejné míře i k
psychosociálním a ekologickým vlivům. Jedině tak může pacienty
zbavit těžkého a naprosto zbytečného břemene nevysvětlitelných
chorob.

Lidové noviny, 5.3.2007

 STŮNĚME PODLE TELEVIZE
Ještě nikdy jsme nebyli vystaveni takovému přívalu zdravotnických
informací. Ještě nikdy nevyráběly farmaceutické firmy takové množství
léků. Ještě nikdy jsme tak často, všestranně a kvalifikovaně nestonali.
Jak je to možné? Kde udělali soudruzi chybu? Stát převzal naprostou
zodpovědnost za nemocné a jejich léčení. Pacienti se zodpovědnosti
naopak masově zřekli. Za většinu potíží si přitom můžeme sami.
Medicínská propaganda se nás ale snaží přesvědčit, že potřebujeme
hlavně doktory a prášky. Děsí nás a vzdělává k obrazu svému. Skvěle
se jí to daří. V letech 1966-88 celosvětově vzrostl počet lidí, kteří se
obávají o svoje zdraví, z 15 na 50 procent. Čím víc zdravotnických
informací lidé dostávají, tím víc stůňou. Pod tlakem propagandy
považují přirozené problémy života za choroby a podle toho se
chovají.
Vědci nyní tvrdí, že za to mohou i televizní seriály z lékařského
prostředí: Nemocnice na kraji města, Sanitka, Ordinace v růžové
zahradě, Doktor z hor, Stefanie, Pohotovost, Nemocnice Chicago
Hope. Valí se ze všech stran.
Jen Pohotovost dokázala vletech 1994-95 ve Spojených státech
zaujmout 30 milionů diváků. Podle průzkumu Nielsen Ratings byly
druhá, třetí a pátá řada nejsledovanějšími pořady vůbec. Scenárista
Michael Crichton vystudoval lékařskou fakultu a k natáčení přizval
špičkové specialisty. Podařilo se mu vytvořit iluzi reality.
„Tyto seriály mají na diváky dlouhodobý vliv. Jejich sledování silně
ovlivňuje strach z onemocnění,“ říká dr. Jan Van Mierlo z Hasseltské
univerzity v Belgii. Přestože si diváci uvědomují, že jde o fikci, jejich
obavy stoupají úměrně s počtem zhlédnutých dílů. Autoři velké britské
studie položili 1300 respondentům otázky, které se týkaly jejich obav z
nemoci, a odpovědi porovnali s údaji ohledně sledování televize.
Zjistili, že lidé, kteří sledují seriály z lékařského prostředí, se bojí o 10
procent víc. „Stejné účinky mají na diváky i záběry, které nějakým
způsobem souvisejí s lékařskou problematikou,“ uvádí studie Britské
psychologické společnosti. Čím to je?
Máme úctu k autoritám. Doktor je autorita par excellence. Jeho
povoláním je vědění. Je mocný. Rozhoduje o tom, co je a co není
nemoc. Může nám hospitalizací zabránit v pohybu. Omezit kontakt s
rodinou. Stanovit příděly jídla. Kdykoliv nás budit. Nutit nás užívat léky
nebo nám operací odstranit kus těla. Má nás zkrátka v hrsti.
Co všechno s námi může jeho autorita udělat, předvedl na skupině
pacientů s akutní bolestí zad dr. R. A. Deyo z univerzity ve
Washingtonu. Zjistil, že léčebný efekt doporučeného čtyřdenního klidu
na lůžku nebyl nijak výrazně účinnější než dvoudenní nebo vůbec
žádný klid na lůžku. Objektivní nález ani intenzita obtíží při vstupním
vyšetření nebyly pro dobu trvání neschopnosti ani zdaleka rozhodující.
Ze statistického hodnocení jasně vyplynulo, že nejvýznamnějším
faktorem byl počet dní nemoci určených doktorem.
Poslušně stůněme podle toho, jak nám řekne. Důvěřujeme mu, ale
taky se ho bojíme. Konkrétního doktora, nebo instituce samotné?
Francouzská psycholožka Isabelle Nazare-Agaová popisuje v knize
Nenechte sebou manipulovat zajímavý experiment. Byl proveden v
jedné nemocnici v USA a zúčastnilo se ho 22 zdravotních sester.
Cílem bylo zjistit, jak se podrobují autoritě při závažné chybě v
předpisu léku.
Na začátku pokusu zavolal vedoucí výzkumu na oddělení, představil
se jako lékař a žádal po sestrách, aby pacientovi podali lék astrogen.
Přestože řád nemocnice zakazoval ordinaci po telefonu, lék nebyl na
oddělení povolen, požadovaná dávka byla nebezpečná a sestry
volajícího vůbec neznaly, v 95 procentech případů žádosti vyhověly.
Stačilo, že se volající představil jako lékař. Pozoruhodné je, že
organizátoři výzkumu se předem jiných sester zeptali, jak by se
zachovaly v podobné situaci. Všechny odpověděly, že by takový příkaz
nikdy neposlechly.
Pokus jasně ukázal, že lékařská autorita je přenosná. Spojujeme ji s
titulem a bílým pláštěm. Když si ho oblékne herec, stává se autoritou.
Miloše Kopeckého, doktora Štrosmajera z oblíbené Nemocnice na
kraji města, lidé zastavovali na ulici a chtěli, aby je léčil. Oblibu
Ladislava Chudíka v roli primáře Sovy z téhož seriálu zase
farmaceutická firma zužitkovala v reklamě na kloubní výživu. A
chmurné úvahy doktora Pusenského z Ordinace v růžové zahradě nás
nutí přemýšlet, jestli bychom se neměli nechat prohlédnout. Seriály už
přestáváme vnímat jako hru. Začínáme je žít.
Když jsem závěry výzkumu britských vědců dával číst příteli
Zdeňkovi, poznamenal: „To jsou studie! To bych se mohl podívat z
okna a přijdu na to samé. Například při sledování erotických filmů
mám o 17,8 procenta větší zájem o sex.“
„Někdy až o sto,“ odsekla jeho manželka. Na tom už musí něco být.

Lidové noviny, 27.9.2008

 NEMOCNIČNÍ CHAOS NA VLASTNÍ KŮŽI
Pár dní před Vánocemi vyrážíme s osmiletou dcerou Johankou na
tréninkovou horolezeckou stěnu. Reklamní leták slibuje, že „díky
měkkým matracím, do nichž se v boulderingu padá, je tento sport
velmi bezpečný a u dětí oblíbený“. Oblíbený ano. Bezpečný moc ne.
Pád z výšky tří metrů matrace neztlumily. Johanka leží bezvládně na
břiše a sténá. Kontroluji ruce a nohy. Snad to nebude tak zlé. Zdá se
mi, že trochu hýbe prsty. Během pěti minut přijíždějí dva vozy
záchranné služby. Scéna jako vystřižená ze seriálu Chicago Hope.
Perfektně sehraný tým dceru stabilizuje ve vakuové matraci, zajišťuje
žílu, zavádí infuzi a nakládá ji do moderní sanity. Přes tramvajové
koleje a nástupní ostrůvky se řítíme Prahou. Hydraulicky tlumené
lůžko se přitom ani nehne. Na urgentním příjmu už čekají chirurg,
neurolog a internista. Rentgenový snímek odhaluje kompresivní
zlomeninu čtyř hrudních obratlů. Naštěstí zatím není důvod k operaci.
Dceru převážejí na lůžkovou ortopedii. Chicago Hope končí. Začíná
drsná reality show kolosu fakultní nemocnice.
„Milé sestřičky, páni doktoři. Moc vám děkujeme, ze se o nás tak
hezky staráte. Jsme také rádi, že můžou celý den chodit návštěvy na
pokoje. Trošku nás mrzí, že tady s menšími dětmi nemůžou spát
rodiče. Moc vás prosíme, abyste nás ráno nebudili v 6 hodin na
měření teploty. Kdyby to šlo o něco později, tak bychom byli moc rádi.
Děkujeme. Tereza, Sarah, Johanka, lůžková ortopedie dětí.“ Vedení
kliniky a řediteli nemocnice adresováno 17.prosince 2007.
Postel má dávno odslouženo, matrace je v místě zlomených obratlů
hluboko propadlá. Johanka s pláčem prosí, aby maminka zůstala přes
noc. Nejde to. Oddělení nemá kapacity. Vracíme se brzy ráno. Den
tady začíná přesně v šest rozdáváním teploměrů. Bezohledným a
zbytečným. Je to rituál přežívající desítky let. Teplotu odjakživa měří
noční směna sester. Tak proč to měnit. Snad proto, že jsou děti
vyděšené a už neusnou? Nebo proto, že spánek posiluje a stres
zhoršuje léčení? Koho to zajímá. A přitom by stačilo tak málo. Měření
teploty je vyvrcholením programu. Přes den se lékař na pokoji objevuje
spíše náhodou. Se sestrou o Johance mluví jako o „zlomených
zádech“. Přestože jsme na pokoji od rána do večera, za celou dobu
pobytu se nám nepodařilo s žádným lékařem promluvit. Ani jeden
nepovažoval za slušné se představit a prohodit s námi pár slov.
Lhostejnost, chlad, nezájem. Naštěstí je na pokoji televizor. Má to ale
háček. Visí dva metry nad zemí, chybí dálkové ovládání a děti se
nesmějí hnout. Jídlo raději nosíme z domova. Ani druhý večer nás
Johanka nechce pustit. Žena se osmělí a prosí sestru, aby jí dala něco
lehkého na uklidnění. Nejde to. Pan doktor to nenapsal do
chorobopisu a teď nemá čas. Může nám dát jen něco na bolest. Ta je
úředně povolená. Stesk do nemocnice nepatří. Po chvíli dohadování a
přednášce o placebu přece jen dostáváme půl tablety. Johanka ji
nechce, protože páchne. Je to vitamin B. Třetí den ráno nás dcera vítá
od hlavy k patě umazaná od sádry. Vzrušeně vypráví, jak přišli dva
pánové v bílém a vyzvali ji, ať sleze z postele a zajde do koupelny, aby
jí mohli sejmout odlitek na korzet. Byla překvapená. Vždyť do té doby
všichni tvrdni, že se nesmí hýbat. Trochu se jí motala hlava, ale
zvládla to. Do postele se dokázala taky sama vrátit. Při pomyšlení, co
se mohlo stát, kdyby se zlomené obřade posunuly, mne polévá
studený pot. Pokojem proběhne sestra. Má radost, že jsme tady. „Vy
si, maminko, Johanku jistě umyjete. Buďte ale opatrná, nesmíte ji
posazovat!“ prohodí a zase mizí. Oba jsme „z oboru“ a dochází nám
trpělivost. Následující den je na programu kontrolní scintigrafie a
zkouška korzetu. Za profesionální první pomoc jsme vděční. Vlídní
jsou lékaři na rentgenu, ochotní protetici. Jen v tom nemocničním
kolosu vládne nepřehlédnutelný chaos. Máme intenzivní pocit, že
doma bude mít Johanka přece jen větší klid a bezpečí. Stejně jako si
nás nikdo z lékařů oddělení nevšímal celý týden, obejde se bez jejich
přítomnosti i náš odchod. Propouštěcí zprávu nám dává sestra. Je to
ten nekrásnější vánoční dárek. Úraz i pobyt v nemocnici se obešly bez
následků. Díky Bohu. V lednu startuje dlouho ohlašovaná revoluce ve
zdravotnictví. Pacienti si budou za návštěvu lékaře, za recept a za
pobyt na lůžku připlácet. Chystá se převod pojišťoven na akciové
společnosti. Samé důležité věci. Jenom ty ale naše zdravotnictví
nespasí. Skutečná reforma totiž spočívá hlavně ve změně chování a
způsobu medicínské praxe. Poznáme ji podle toho, že skončí bezcitné
ranní buzení, z nemocnic zmizí lhostejnost a s pacientem se začne
zacházet jako s lidskou bytostí. Už s tím, pane ministře, začněte. Moc
vás prosím.

Lidové noviny, 27.12.2007

 ZLO PŘICHÁZÍ Z VELKÝCH NEMOCNIC
Po svém nástupu sliboval ministr zdravotnictví Julínek, že velké
nemocnice oddlužovat nebude. Teď odpustil Všeobecné fakultní
nemocnici a FN v Motole dluhy v celkové výši 1,2 miliardy korun. Na
systémovou reformu zdravotnictví tím rezignoval. Jde cestou
nejmenšího odporu. Prostřednictvím regulačních poplatků a
spoluúčasti zvyšuje tlak na pacienty. Proti drahým nemocničním
kolosům je bezmocný. Přitom právě na ně si pacienti nejvíce stěžují.
Vadí jim špatná strava, neútulné prostředí, strohé chování personálu.
Není nad osobní zkušenost. Koncem roku jsem se důvěrně seznámil s
chodem motolské nemocnice při hospitalizaci naší dcery. Zlomila si
čtyři obratle a několik dní ležela na dětské ortopedii. Asi největším
utrpením bylo pro malé pacienty bezohledné a zbytečné ranní buzení
na měření teploty. Po propuštění jsme se s několika rodiči osmělili
požádat ministra, aby tento zlozvyk metodickým pokynem změnil.
Odpověď přišla po mnoha urgencích za tři měsíce: „Ministerstvo
zdravotnictví postoupilo Váš podnět k prošetření FN Motol. Ze
stanoviska nemocnice vyplývá, že buzení pacientů na Klinice dětské
ortopedie je v souladu s provozním řádem kliniky. Ministerstvu
nepřísluší do tohoto řádu zasahovat.“ Stížnost vyřídil ten, proti kterému
směřovala. Přijmout jakékoliv opatření, které by přizpůsobilo chod
velkých nemocnic potřebám pacientů, je nad síly ministerstva.
Většina úředníků i zdravotníků jsou v civilním životě nepochybně
slušní lidé. Proč se ale v profesi chovají stroze, bezohledně a
nepřístupně? „Abychom porozuměli antisociálnímu jednání jedinců,
přisuzuji situačním proměnným větší význam, než je zvykem v tradiční
psychologii,“ tvrdí profesor Phillip Zimbardo ze Stanfordovy univerzity.
Prokázal to ve známém experimentu, kdy ze studentů dobrovolníků
vybral čtyřiadvacet fyzicky i psychicky nejzdravějších a losem jim
přidělil role vězňů, nebo dozorců v umělém vězení. Pokus musel být
po šesti dnech předčasně ukončen. „Dozorci“ začali „vězně“ ponižovat,
týrat a urážet. „Vězni“ se začali hroutit. Ukázalo se, že v určitém
prostředí a za určitých okolností se může chovat krutě prakticky
kdokoliv, pokud k tomu má svolení vyšší autority. Nemocniční kolosy
jsou právě takovým „zlotvorným“ prostředím. Medicína je právě
takovou autoritou. Pacientovi osud určil roli nemocného. Bíle
uniformovaný lékař je mocný. Je na něm, aby rozhodl, co je a co není
nemoc. Může pacientovi hospitalizací zabránit v pohybu. Omezit jeho
kontakt s rodinou. Stanovit mu příděly jídla. Kdykoliv jej budit. Nutit jej
užívat chemické léky nebo operací odstranit část těla. Ze Zimbardova
experimentu vyplynulo, že lidé, kteří přijmou nějakou shůry
definovanou roli, například všemocného lékaře v nemocnici, ji
přestanou hrát a začnou ji žít. Zneužití této moci je možné zabránit
zase jen změnou prostředí.
Předpokladem kvalitní medicíny je osobní vztah lékaře a pacienta.
Pro jeho vytvoření ovšem musejí být vhodné podmínky. Podle
britského antropologa Robina Dunbara, autora teorie kapacity
sociálního kanálu, je maximální počet lidí, kteří mezi sebou mohou mít
kvalitní společenský vztah, sto padesát. „Při této velikosti lze plnit
rozkazy a udržovat kázeň na základě osobní loajality a přímých
mezilidských kontaktů. U větších skupin to není možné.“ říká Dunbar.
V knize Bod zlomu to Malcolm Gladwell dokládá příkladem skvěle
fungující americké firmy Gore, která vyrábí vodovzdorné látky a
speciální kabely. Firma sídlí v malých budovách, nemá klasické šéfy,
žádná organizační schémata ani rozpočty. Když se vyskytne nějaký
problém, každý ví, za kým má zajít, a okamžitě jej vyřeší. Mezilidská
pouta jsou přitom formou tlaku na okolí: jestliže se s někým znáte,
záleží vám na tom, co si o vás myslí, a chováte se slušně. Ve chvíli,
kdy počet zaměstnanců některé z divizí firmy překročí sto padesát,
vytvoří se divize nová.
To je návod k řešení problémů velkých nemocnic. Vprostřed!, kde
lékař nezná pacienta a pacient nezná lékaře, se totiž kvalitní, na
mezilidských vztazích založená medicína programově dělat nedá.
Nemocniční kolosy svojí velikostí, způsobem organizace a
soustředěním na produkci výkonů bezprostředně ohrožují zdraví
pacientů. Nelze je řídit, nelze je kontrolovat, nelze je zaplatit. Skýtají
ideální podmínky pro korupci a uspokojování zájmů dravých
podnikatelských skupin medicínsko-farmaceutického komplexu.
Možná právě proto mají takovou podporu státu.

Lidové noviny, 20.5.2008

 PAN DOKTOR REKLAMA
Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) chce vytvořit novou kategorii
léků dostupných v lékárnách „bez lékařského předpisu s omezením“.
Jde o léky na vysoký tlak, na cholesterol, na astma, na závratě, na
bolest. Bude na ně možná reklama zaměřená na širokou veřejnost.
Cílem je úspora práce lékařů a usnadnění přístupu pacientů k lékům.
Úleva pro všechny. Politikům se návrh líbí. „Vítám, že se lidé dozvědí
víc o lécích, které užívají, i kdyby to mělo být formou reklamy, je to
lepší než nic,“ říká europoslanec MUDr. Milan Cabrnoch. „Pokud lidem
věříme, že mohou o spotřebě léků sami rozhodovat, pak by reklama,
která respektuje pravidla, měla být umožněna,“ přidává se mluvčí
ministerstva Tomáš Cikrt. Rozdíl je věřit lidem, věřit reklamě a věřit
sám sobě.
Léky, které hodlá SUKL uvolnit, slouží povětšinou k léčbě
civilizačních onemocnění. Jde o potíže pramenící z toho, co jíme, jaký
vzduch dýcháme, jak se hýbeme, jaké máme starosti, v jakých
společenských podmínkách žijeme a jak se s nimi vyrovnáváme.
Vysoký tlak svědčí o tom, že jsme „pod tlakem“. Astma zase, že máme
doma nebo v práci „dusno“. Dráždivým tračníkem trpívají úzkostní lidé,
jejichž způsob života je „k posrání“. Vysoký cholesterol souvisí se
stravou. Závrať cítíme, když s námi někdo nebo něco „zatočí“. Bolestí
nám tělo hlásí, že jsme si „naložili víc, než uneseme“. Nejde tedy o
nemoci v pravém slova smyslu. Zprvu je to varování. Pokyn ne k tomu,
abychom běželi do lékárny, ale k tomu, abychom se zastavili a
přemýšleli. Lékař by měl být pacientovi rádcem ve chvíli, kdy není
schopen zjistit, kde dělá chybu, nebo si neví rady s jejím odstraněním.
„Chcete se léčit, nebo se chcete uzdravit?“ zní první otázka, kterou
pokládám pacientům. Každý odpoví, že chce být zdravý. Když se ale
dozví, co všechno by musel ve svém životě změnit, ukončí návštěvu
slovy: „Tak to se budu raději dál léčit. Napište mi ty prášky.“ Je to věcí
osobního rozhodnutí. Nechat se léčit, nebo spolupracovat na
uzdravení. Vzít odpovědnost do vlastních rukou, nebo se odevzdat do
péče medicínsko-farmaceutického komplexu a věřit reklamě. To druhé
je pohodlnější, ale mnohem nebezpečnější. Cílem reklamy není
poradit lidem, jak mají změnit chování, aby se uzdravili. Cílem je
prodat lék. Bude-li návrh na uvolnění prodeje léků a jejich reklamu
schválen, dojde na osvědčený scénář.
Vymývání mozků odstartuje tsunami špatných zpráv: „Cholesterol
zabíjí… na nelíčený vysoký tlak zbytečně umírají tisíce lidí… artróza
se šíří jako epidemie.“ Občan znejistí. S vyděšeným člověkem se totiž
nejlépe manipuluje. Následovat bude vlna uklidňujících zpráv: „O
zdraví se už nemusíte bát. Na každý problém existuje účinný lék. Stačí
nechat si změřit tlak nebo cholesterol a brát prášky.“ V reklamě to
poradí Lucie Bílá, Ladislav Chudík nebo Roman Šebrle. Občan uvěří.
Poslušně půjde do lékárny a nakoupí. Z člověka, který byl v podstatě
zdravý, se rázem stane pacient. Říká se tomu medikalizace, vyrábění
nemocí z problémů každodenního života, které ve skutečnosti
nemocemi nejsou a jejichž řešení je zase jen v životě pacienta. Jediný,
komu tento způsob medicíny prospívá, jsou výrobci léků. Člověk na
něj těžce doplácí. Čím víc léků, tím víc nemocí. Lidé, mám vás rád.
Bděte! Střežte se doktora Reklamy!

Lidové noviny, 2.9.2008

 NENECHTE SI ZKAZIT DOVOLENOU!
Je čas dovolených, povaluji se na pláži v chorvatské Vodici a
navzdory doporučení vědců vystavuji tělo ostrému slunci. Listuji při
tom ve starších číslech různých medicínských časopisů a nestačím se
divit. Co výtisk, to nové převratné informace týkající se zdravé výživy,
užívání různých tablet, vitaminů nebo doplňků stravy. Rady se opírají o
výsledky studií z prestižních univerzit, lesku jim dodávají jména
medicínských kapacit a publikace v odborných časopisech. Však je
také přijímáme v posvátné úctě a disciplinovaně jim přizpůsobujeme
naše životní zvyklosti. Až do chvíle, dokud vědci neinformují o
výsledcích studií, které ty předchozí vyvracejí. To se pak dějí věci.
Co tedy dnes odborníci říkají třeba ke škodlivosti vajec? Už to tak
vypadá, že padlo další letité medicínské dogma. Podle korejských
lékařů z Kansas University v USA „… jsou varování před konzumací
vajec pro jejich vysoký obsah cholesterolu naprosto mylná. Na krysím
modelu prokázali, že fosfolipid lecitin, obsažený ve vejcích, omezuje
absorpci cholesterolu střevní sliznicí. To v praxi znamená, že po
snědení vajec se do těla dostane jen přiměřené množství cholesterolu,
zatímco přebytečný je ze zažívacího traktu vyloučen. Vedoucí lékař
výzkumného týmu dr. Sungl. Koo je přesvědčen, že dvě vejce denně
zdravému organismu nejenže neškodí, ale dokonce prospívají.
Obsahují totiž kvalitnější protein než maso, mléko nebo ryby, ale
hlavně vysoké množství vitaminů A, E, B6, B12 afolátů, které podle
jiných studií snižují hladinu homocysteinu, známého jako rizikový
faktor kardiovaskulárních chorob. Pokud se výsledky potvrdí, nelze
vyloučit použití vaječného fosfolipidu k výrobě nových léků pro
snižování cholesterolu v krvi…“ (J. Nutrition 2001, 131, 2358-2363).
Dříve jed, nyní lék. Vědecký pokrok nelze zastavit, a tak nezbývá, než
si na léta odpíraná vejce zase zvyknout. Ze nám ale to sluníčko
dneska pere. Což si zajít do blízké restaurace na sklenku vína?
Pravidelné pití malých dávek přece vědci vždycky doporučovali a
zdůrazňovali jeho kladný vliv na snížení rizika výskytu
kardiovaskulárních chorob. Raději se ale ujistím, jestli to pořád platí. A
opravdu, opatrnosti není nikdy dost. Doktor Bosseti z milánské
univerzity zkoumal vliv pití vína na výskyt karcinomu jícnu a
překvapivě zjistil, že „… v porovnání s těmi, kteří vypijí méně než tři
sklenice vína denně, je u osob, které vypijí denně v průměru sklenky tři
až čtyři, riziko karcinomu jícnu vyšší l,98x, při S až 7 sklenkách 4,22x,
při 8 až 11 sklenkách 8,76x a ten, kdo jich vypije více než 12, je
ohrožený dokonce 17,9x…“ (European Clinical nutrition, 2000, 54 (12),
918-920). Na víno tedy mohu zapomenout, slazené limonády mi
nechutnají a u stánku s pivem je dlouhá fronta. Navíc to vypadá, že ti
chudáci vůbec nevědí, že pivo nejenže nedělá hezká těla, ale ani jinak
není vhodné k hašení žízně. Cítím první příznaky dehydratace, trochu
se mi točí hlava. Můj zrak narazil na výsledky kanadské studie
profesora Johna Trevithicka, přednesené na Mezinárodní konferenci
států Pacifické oblasti v Honolulu. Panečku, tam teprve muselo být
horko! Pan profesor zkoumal vliv pití piva na snížení katarakty u
diabetiků a pokusy na potkanech prokázaly, že „… konzumace piva
může omezit vliv glukózového stresu, a tím i snížit riziko poškození
zraku nejméně na polovinu… Účinnější je pro vyšší obsah antioxidantů
spíše pití piva tmavého, přičemž optimální dávka pro diabetika je jedno
pivo denně…“ Další z účastníků konference, americký lékař Joseph
Vinson, zase sledoval, jaký vliv má pivo na riziko kardiovaskulárních
chorob, a pokusy na morčatech potvrdily, že „… vypití jednoho nebo
dvou piv denně může snížit riziko aterosklerózy až na polovinu.“
Doktor Vinson se navíc domnívá, že „… zdraví prospěšných látek je v
pivu víc než v současné době vědci tolik propagovaném víně …“
(www. sciencedailly.com).
Hlupáci vědci, kteří tvrdošíjně kážou víno. Jdu na pivo! Černé sice
nemají, poslušně se řadím do fronty na holandský heineken… Byla to
chyba, přece jen jsem měl raději zajít do té vinárny. Výsledky nové
studie dr. Thomase Truelsena z Kommunehospitalet v Kodani nejenže
blahodárné účinky pití vína jako prevence kardiovaskulárních chorob
potvrdily, ale dokonce se ukázalo, že: „Osoby, které pijí víno v
přiměřené dávce, mají až dvakrát nižší riziko onemocnění
Alzheimerovou demencí… Truelsen se domnívá, že rozhodujícím
protektivním faktorem jsou, podobně jako u kardiovaskulárních chorob,
antioxidačně účinkující flavonoidy, ve víně hojně obsažené. S dr.
Truelsenem ovšem polemizuje dr. Brust z New Yorku, který upozorňuje
na skutečnost, že studie dr. Truelsena nezohlednila dietní návyky
probandů, konkrétně příjem vitaminu E, jehož vliv na snížení rizika
vzniku Alzheimerovy demence je znám…“ (Neurology 2002, 59, 1313-
1319). To už je otázka přímo hamletovská: „Pít, či nepít?“ Rychle do
sebe obracím zbytek teplého piva, ve strachu z demence ho ještě
„říznu“ dvoudeckou červeného. Horko ne a ne polevit, navíc mi začíná
z té záplavy protichůdných informací a doporučení třeštit hlava.
Naštěstí mám po ruce aspirin. Ten nejenže mi vždycky uleví, ale sám
jej, jako relativně bezpečný, pacientům občas doporučuji. Článků
hovořících o výhodách jeho preventivného užívání mám nespočet.
Není co řešit, riziko kardiovaskulárních příhod snižuje o 15%, infarktu
dokonce o 30%. Teď ale zase lékaři z Royal Hallamshire Hospital v
Sheffieldu tvrdí, že; „Riziko krvácení do mozku zvyšuje o 6% a jiných
krvácivých příhod dokonce o 69%. Podle dr. Ramsaye je přitom velmi
obtížné přesně určit riziko pro jednotlivého pacienta… Navíc většina
lidí, kteří se k preventivnímu užívání aspirinu rozhodnou, řádné
vyšetření ani nepodstoupí, případně se domnívá, že raději přežijí
nějaké to krvácení, než aby zemřeli na infarkt…“ (Heart 2001, 85, 265-
271).A meta analýza provedená odborníky oddělení klinické
farmakologie univerzity v Oxfordu to jen potvrzuje: „K jedné
gastrointestinální (GIT) krvácivé komplikaci totiž dojde v průměru na
každých 248 pacientů rok užívajících kyselinu acetylosalicylovou
(ASA). Při sekundární prevenci mozkové mrtvice musí každý rok
užívat ASA 106 pacientů, aby se předešlo jedinému opakování
mrtvice. To znamená, že dvěma případům mrtvice lze předejít za cenu
jednoho případu krvácení do zažívacího traktu. U dalších chorob je
takto hodnocená účinnost ASA prevence ještě nižší: u infarktu
myokardu 1:555, u hypertenze 1:794. Při primární prevenci je třeba
počítat s tím, že na úspěšnou prevenci každého případu srdečního
infarktu dojde ke dvěma nebo třem případům krvácení do zažívacího
traktu…“ (British Medical Journal 321,1179-1183, November 2000).
Zase ten Hamlet. Tak brát, či nebrat? Toť otázka! Není nad to, držet
se rad našich babiček. Ta moje říkávala: „Nečekej z léků dlouhého
věku,“ a krmila nás mrkví (ta je na oči) , špenátem (má hodně železa),
kyselým zelím (má spoustu vitaminu C). A to nebyla žádný vědec, jako
třeba ti z izraelského Soroka Medical Center v Beershevě, kteří na
rozsáhlém vzorku pacientů zjistili, že: „Karotenid lykopen, obsažený v
rajských jablíčkách, může nečekaně výrazně snižovat systoličkou
hypertenzi. Zatímco po 4 týdnech podávání placeba se stav pacientů
nezměnil, po ukončení léčby extraktem z rajských jablíček bylo u
pacientů zaznamenáno snížení systolického tlaku z průměrných 144
mmHg na průměrných 135 mmHg. Příznivě byl ovlivněn i diastolický
tlak, sérové lipidy a markery oxidativního stresu…“ (Konference
Releases na stránkách PSL Group, 20.5.2001). Z posledních sil se
vydávám ke kiosku, snad jim tam pár rajčat ještě zbylo. Při troše štěstí
se možná najde i nějaké avokádo. Japonští vědci z univerzity v
Sizuoce totiž sledovali jaterní enzymy u potkanů a zjistili, že:
„Konzumace avokáda má nečekaně příznivý vliv na regeneraci
poškozených jater. V referátu předneseném na Mezinárodní chemické
konferenci států pacifické oblasti ale dr. Kimio Sugijama přiznal, že
není zcela jasné, zda má avokádo stejně prospěšné účinky i na jaterní
funkce u lidí. Zdaje avokádo skutečnou zdravotní bombou, ukážou až
další výzkumy. Není totiž vyloučeno, že výsledky byly šity na míru
sponzorovi studie - firmě ovládající japonský trh s avokádem, která si
extrakt z avokáda hodlá nechat patentovat…“ (Science Daily
Magazine, 18.12.2000). Nevadí, jestli nebyli potkani rychlejší, určitě si
jedno avokádo koupím. Pak už ale zalezu do chládku a nenechám si
ničím zkazit dovolenou. Ani palcovým titulkem v českých novinách
(skutečně se tady dají koupit) : „Nenechte si zkazit dovolenou! Přibalte
wobenzym!“ Tak to jsem tedy nezvládnul. Co se dá dělat. Snad to bez
wobenzymu těch pár dní nějak vydržím. Ještěže jsem nenechal doma
plavky.

Zdravotnické noviny, 29/2005

 TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO DOKTORY
Kdybyste v pustině našli auto s kufrem narvaným penězi, co byste
udělali? Vzali je, nebo nechali ležet? Pádnou odpověď na tuhle
pokušitelskou otázku dává drsný a netradiční thriller. Je tak napínavý,
že vás s bušícím srdcem zatlačí do křesla, a tak realistický, že začnete
mimoděk pokukovat po dveřích. Příběh o bezohlednosti, drzosti a
korupci bez morálky nabízí pohled na to, jak se dá hazardovat s
důvěrou pacientů. Obraz naprostého odcizení medicíně, který do kin
uvádí lékařská komora, je zasazený do prostředí českého
zdravotnictví. Na jeho pláních, zpustošených komunismem, dnes
spíše než duch zákonů, morálky a demokracie panuje vyhrocený
individualismus a právo silnějšího.
Děj se točí kolem balíku peněz. Rozhodovat o něm chtějí všichni -
farmaceutické firmy, pojišťovny, lékařské spolky, politici i ministerstvo.
Starostlivá péče o pacienty je záminkou. Pokus ministra Julínka o
zavedení poplatků, které by penězovod alespoň trochu usměrnily,
zmařil populista Rath. Otevřel tím bránu do pekel. Ostrou přestřelku
vzápětí vyvolalo rozhodnutí vlády o zpoplatnění atestačních zkoušek.
Doktoři a sestry mají za první pokus platit 3500 korun, a pokud
neuspějí, stát jim provětrá peněženky ještě víc. „Je to naprostá
nehoráznost. Ministerstvo zdravotnictví a vláda tím vlastně říkají:
Vážení lékaři, tato země Vás nechce, jděte raději pracovat do
zahraničí,“ hřímá komorový šéf Kubek. Podle něj začíná nedostatek
lékařů ohrožovat zdravotní péči a hlavní příčinou jsou nedostatečné
výdaje na zdravotnictví. Sdružení Mladých lékařů hrozí, že řada z jeho
členů uvažuje o emigraci.
Tahle země přestává být nejen pro doktory, ale také pro pacienty.
Jsou léčeni na nemoci, které nemocemi vůbec nejsou, užívají spousty
léků na obtíže, které to vůbec nevyžadují. Nadměrná lékařská péče
ničí jejich zdraví. Hrozby odchodu většího počtu lékařů do zahraničí se
nenaplní. Penězovod se nesmí zastavit. Mohl by totiž padnout mýtus o
nepostradatelném a všemocném zdravotnictví. Mohlo by se ukázat, že
spousta lidí lékařskou péči vůbec nepotřebuje. Když v sedmdesátých
letech minulého století stávkovali lékaři a sestry v Izraeli, snížila se v
„postižených“ oblastech úmrtnost na polovinu. Podobně tomu bylo v
hlavním městě Kolumbie Bogotě. Během dvaapadesát dnů trvající
stávky tam klesla úmrtnost o pětatřicet procent.
V thrilleru je život lékaře prezentován jako uvržení do nelítostného
systému zdravotnictví, ve kterém není snadné a snad ani možné
obstát. Do systému, ve kterém se jeho společenský, morální a
ekonomický status neustále zhoršuje. Kdo za to může? Kdo udělal z
doktorů mizerně placené a nesvéprávné otroky? Politici? Pojišťovny?
Komora? Otroky jsme ze sebe nechali udělat hlavně my sami. Systém
založený na nesmyslném hromadění výkonů nám dlouho vyhovoval.
Teď doplácíme na shovívavosti vůči korupci a plýtvání. Je zbabělé
svalovat vinu na jiné. Napravit to můžeme zase jen my. Změnou
chování vůči pacientům, vytvořením nového systému, zaměřeného víc
na uzdravování lidí než na léčení chorob. Systému, který vrátí
medicíně její morální rozměr. Určitě to nebude kasovní trhák. Jiná
možnost ale neexistuje. Utíkat není kam.

Lidové noviny, 4.8.2009

 LÉKAŘ RADÍ: JAK PŘEČKAT TROPICKÁ VEDRA
V uplynulých týdnech bylo nesnesitelné vedro. Na podobné extrémy
si prý budeme muset zvyknout. Říká to i jinak zdrženlivý klimatolog
Jan Pretel. Padaly ale nejenom rekordy teplotní. Kolabovala i spousta
pacientů. Hlavně hypertoniků, astmatiků a kardiaků. Dost toho měli i
zdraví. Sám se za takového považuji. Víc než tělesně jsem trpěl
psychicky. Letargie se střídala s podrážděností. V ordinaci jsem se
musel ovládat, tak to odnesla rodina. Samotného mne překvapilo, co
se mnou horko provádí. Spousta lidí si přitom myslí, že když má
člověk před jménem lékařský titul a chodí v bílém plášti, zná odpověď
na každou otázku. Těch, kteří se mne ptali, jak se ve vedru chovat,
byly v posledních dnech desítky. Nepůsobí právě přesvědčivě, když
dotazovaná kapacita sotva leze, je mokrá jako myš a páchne potem.
Rozhodnul jsem se jednat: shromáždil odbornou literaturu, na
vyhledávači stáhnul názory zkušenějších kolegů, pročetl texty ředitele
záchranné služby MUDr. Zdeňka Schwarze. Doporučení jsou jasná:
V době veder dodržujte pitný režim, pijte vlažné nápoje, po malých
dávkách 3-4 litry denně. Vyvarujte se fyzického i psychického stresu.
Nevystavujte se přímému slunci, nezdržujte se ve vyhřátých a špatně
větraných místnostech.
Jezte jen lehká jídla „přímořského typu“, bohatá na ryby, těstoviny a
zeleninu. Dodržujete polední siestu. Nebezpečný je pobyt v městských
aglomeracích a panelové zástavbě, která teplo akumuluje a vyzařuje i
v noci. K přehřátí organismu, k úpalu, tak může dojít i ve spánku.
Odborníci proto radí vyhýbat se pobytu v panelových domech.
Realizace takových doporučení nemusí být úplně snadná. Přesvědčil
jsem se o tom na vlastní kůži. Vypít denně 4 litry vody bych ještě
zvládl. S pobytem ve vyhřátých místnostech a s vyhýbáním se stresu
už to bylo horší. V ordinaci výheň jako u vysoké pece, klimatizace
žádná, k tomu jeden vystresovaný pacient za druhým. Nejít do práce
dost dobře nejde, jinou bych jen těžko hledal. Po každém pacientovi
jsem alespoň strčil hlavu pod vodovod, po každém třetím si dal sprchu.
Reklamě na zaručeně účinný antiperspirant už nikdy nenaletím.
Svědivé vyrážky v podpaždí jsem se dodnes nezbavil. Strava
„přímořského typu“ není v našich zdravotnických zařízeních běžná,
polední siesta jakbysmet. Oběd jsem si raději nosil v kastrůlku z
domova. Nepřekonatelným problémem je doporučení odborníků
vyhnout se pobytu v panelové zástavbě městských aglomerací. Jsem
rád, že vůbec někde bydlím. Pokusil jsem se v noci alespoň větrat.
Výsledek byl tristní. Okna vedou na frekventovanou Evropskou ulici. K
vedru se přidal ještě hluk a smog. Pár hodin jsem spal jen díky
stilnoxu.
Sebelítost nepomůže. Problém má určitě nějaké řešení. Někteří naši
bystřejší a přičinlivější spoluobčané ho našli. Stačí nastřádat několik
desítek, lépe stovek milionů, zakoupit letovisko v přímořské oblasti
nebo v přívětivém klimatu chráněné horské krajiny, popíjet chlazené
nápoje, pojídat lehká jídla a hlavně se už za ničím nehonit. Jak na to,
mohou poradit: Stanislav Gross, expremiér, Miami, Florida; Viktor
Kožený, Harvardské fondy, Bahamy; Boris Vostrý, Harvardské fondy,
Belize; Zdeněk Bakala, uhlobaron, CHKO Šumava; Aleš Husák,
Sazka, Menorca; Mirek Topolánek, expremiér, Monte Argentario,
Toskánsko; a další. Nám ostatním nezbývá než se dál koupat ve
vlastním potu, poslouchat rady odborníků, jak nejlépe čelit vedru, a
přemítat, jestli z nás „Ti nahoře“ nedělají úplné voly.

Přijato v Lidových novinách v červenci 2010,

pro ochlazení nepublikováno
NA JEDNÉ LODI
Živ buď s rozumem, obejdeš se bez lékařů.
Dlouho žil, kdo dobře žil.
Každý je svého osudu strůjcem.
Zdraví se cení, až když je ztraceno.
Víra tvá tě uzdraví.
Tisíc je nemocí, jen jedno je zdraví.
Rozčilovat se znamená ničit si zdraví blbostí druhých.
Veselá mysl - půl zdraví.
 DIAGNÓZA: ZDRAVÍ
„Vážený pane, jste naprosto zdravý. Tady je lékařská věda
bezmocná,“ slova, která v ordinaci asi jen těžko uslyšíte. Moderní
medicína totiž dosáhla takového rozmachu, že na světě už není
zdravý prakticky nikdo. Když jste utahaní, trpíte únavovým
syndromem; když se přejíte, máte dyspepsii; když je vám smutno,
onemocněli jste depresí. Ke každému příznaku dokáží lékaři vymyslet
nějakou diagnózu. Každému návštěvníkovi ordinace se při troše dobré
vůle něco najde. Z pohledu vědecké medicíny je zdraví bezcenné.
Zajímavá je hlavně nemoc. Kam se ale podělo zdraví? Netrpí také
nějakým syndromem? Jakou má asi diagnózu?
„Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze
absence choroby nebo tělesné vady,“ říká definice Světové
zdravotnické organizace (WHO) . Nejsem si jistý. Úplná tělesná,
duševní a sociální pohoda je zbožné přání. Zdraví v žádném případě
není stav. Je to nepřetržitý proces, schopnost reagovat, zvládat složité
životní situace, být vyrovnaný sám se sebou a s okolním prostředím.
Pokud má člověk k řešení problémů dost vůle a sil, je zdravý. Když
začne vůli ztrácet, je mu nevolno. Když už problémy zvládat nemůže,
je nemocný. Nemoc je to, co člověk cítí, když se necítí dobře. To, co
cítí pacient, ale necítí lékař. Ten se řídí výsledky objektivních
vyšetření. Kdo je má v normě, do ordinace nepatří. Člověk přitom
může být nemocný, i když mu lékaři žádnou chorobu, tedy objektivní
odchylku ve stavbě nebo funkci orgánu, nenajdou. Choroba zase je,
když vám najdou něco, o čem jste do té doby nevěděli a třeba vám to
ani nevadilo. Vůbec nejhůř na tom ale člověk je, když mu doktoři
najdou nějakou chorobu a ještě ke všemu je i nemocný.
Co ale vlastně člověk potřebuje k tomu, aby byl vyrovnaný,
spokojený a zdravý? Kromě stravy, pohybu a tělesné kondice to jsou
také láska, přátelé, kultura, dobré vztahy a zdravé životní prostředí. V
konkurenčních tržních podmínkách na ně moc prostoru nezbývá. Dříve
na to upozorňovali jen filozofové, teď už jsou slyšet i hlasy ekonomů.
Luisa Corradová z ekonomické fakulty univerzity v Cambridge
zkoumala, jak souvisí hospodářský růst a spokojenost občanů. Dvacet
tisíc lidí ze sto osmdesáti oblastí Evropy zaznamenávalo do dotazníku
míru svého štěstí. Očekávalo se, že nejlépe na tom budou lidé v
prosperujících ekonomikách slunné jižní Evropy. Překvapivě zvítězili
Dánové před Finy, Iry a Švédy. „Mezi nejšťastnější národy patřily ty,
které jsou zároveň nejspokojenější se způsobem výkonu veřejné
správy ve svém státě. Vlády jednotlivých zemí by se měly oprostit od
představy, že jejich občané budou automaticky šťastní, když dosáhnou
většího bohatství. Stejně tak důležité, ne-li důležitější, je vytvořit
občanskou společnost, jejíž členové se vzájemně podporují a věří si,“
shrnula výsledky Corradová.
Pan prezident Klaus nám v inauguračním projevu oznámil, že „tak
dobře jako nyní jsme se ještě nikdy neměli“. Určitě měl na mysli
hospodářský růst. Jaký je rozdíl mezi „mít“ se dobře a „být“ zdravý,
nám nevysvětlil. Možná to ani neví. Víra, že štěstí je přímo úměrné
růstu HDP, je totiž hluboko zažraná v myslích všech skalních
stoupenců neviditelné ruky trhu.

Lidové noviny, 9.7.2008

 GLOBÁLNÍ PRŮJEM
Mám vždycky radost, když vědci potvrdí to, co jsem dřív jenom tušil.
Tým britských psychologů vedený profesorem Richardem Wisemanem
z Univerzity v Hertfordshiru teď ve 32 městech světa zkoumal, jak
rychle chodí lidé po ulici. Ukázalo se, že o celých 10 procent rychleji
než v roce 1994. Průměrný obyvatel Prahy dnes zvládne 18,2 metru
za 12,35 vteřiny. Příčinu zrychleného tempa vidí psychologové v
rozvoji moderních technologií. „Kvůli internetu a mobilním telefonům
jsou lidé více netrpěliví, více podráždění a dny mají napěchované
větším počtem činností.“ Podobná studie Roberta Levina z California
State University, z roku 1994, potvrdila, že „rychlost chůze je spojená i
s dalšími faktory, jako je chování jedince a jeho zdraví, jak lidé
spěchají, méně pomáhají ostatním a více trpí stresem a špatným
životním stylem.“ Tak konečně to máme potvrzené. Lítáme jako blázni.
Vědci odkrývají jedno tajemství za druhým. Zbývá vyřešit už jen pár
chorob. Tvrdým oříškem je třeba „syndrom dráždivého tračníku“, SDT
Vyznačuje se nezvladatelnými průjmy. Nucení lidi postihuje v těch
nejméně vhodných situacích. Chce se jim pořád a všude. Jejich život
za nic nestojí. Ze strachu, že to nezvládnou, se bojí jít do kina nebo
nasednout do autobusu. Čím větší strach, tím větší nucení. Pokud pak
do autobusu přece jen nasednou, je katastrofa jistá. K problémům se
stolicí se přidává nervozita, nespavost, úzkost a deprese. Podle dr. K.
Frasera a dr. G. Michella z Royal Adelaide Hospitál postihuje SDT 20
procent populace a je příčinou 40 procent všech vyšetření v ordinacích
gastroenterologů. A bude hůř. Světová zdravotnická organizace
(WHO) uvádí, že střevními problémy trpí polovina lidstva. To je průjem
skoro globální. Zástupům pacientů se odebírá krev, moč a stolice. Nad
břichy jim krouží sondy ultrazvuků. Do tlustých střev se zanořují
endoskopy. Příčina pořád nejasná! Lidé polykají prášky střídavě na
zrychlení nebo na zpomalení činnosti střev. Prášky proti bolestem a
proti nadýmání, na úzkost nebo na depresi. A potíže mají dál!
Zdá se, že pátrání po příčině v tlustém střevě nikam nevede.
Napadlo mne, jestli to stále naléhavější nucení na stolici u tolika lidí
najednou nějak nesouvisí s objevem britských psychologů. Cítím to
sám na sobě. Životní tempo začíná být opravdu k posrání…

Lidové noviny, 2007

 ZNAČKA: LÉČÍM NA DÁLKU
Biotronika, přenos energie a léčení na dálku, je považována za jednu
z nejobskurnějších metod alternativní medicíny. Její kořeny sahají až k
čarodějnictví. Podstata spočívá v předávání blíže nespecifikované
energie pacientovi a v jeho uzdravení. Hypotézu existence mentální
energie u nás poprvé vyslovil profesor Kahuda. Pojmenoval dokonce
její měrnou jednotku - mention. Biotronik ji může předávat buď přímo,
dotykem nebo kroužením rukou kolem pacienta, nebo nepřímo,
prostřednictvím různých obrazů, předmětů, fotografií. Možný je i
telepatický přenos. Léčitel Zezulka uváděl úspěšné vyléčení pacienta v
Kalifornii, na kterého působil ze svého smíchovského bytu. Biotronik
Pfeiffer zase v začátcích TV Nova vysílal mentami energii milionům
diváků přímo z obrazovky. Jako bývalý člen Českého klubu skeptiků
Sisyfos jsem v přenos léčebné energie na dálku nikdy nevěřil. Proti
biotronikům jsem léta bojoval. Jen hlupák nemění názory. Mentální
energie existuje. Mohu to dokázat.
Před měsícem vstoupila do ordinace osmdesátiletá dáma. Štíhlá, v
elegantním kostýmku, se slaměným kloboukem a kabelkou. Uvítal
jsem ji a čekal na vodopád stížností. Marně. Na moji obvyklou otázku
„Co vás trápí?“ s úsměvem odpověděla: „Teď už vůbec nic. Jsem
naprosto zdravá a spokojená. Před třemi lety mne ale začaly strašně
bolet kyčle a záda. Už jsem se chystala k doktorovi. Pak se mi dostaly
do rukou vaše články o bolestech kloubů. Píšete v nich, že bolest není
nemoc, že je to varovný signál, kterým tělo člověku hlásí, že dělá něco
špatně. Lidem radíte, aby hned nespěchali k lékaři a nepolykali silné
léky. Ty bolest jenom na čas potlačí, ale příčina trvá. Člověk si přitom
dál ničí klouby, ale také žaludek. Nejdůležitější je zastavit se a
přemýšlet, kde dělá člověk chybu. Tak jsem to udělala. Chyb jsem
našla hned sedm. Jednu po druhé jsem odstranila. Mám to napsané
na papírku:

1. Nosila jsem špatné boty na vysokém podpatku. Srdce mi přitom

krvácelo, ale všechny jsem vyházela a koupila si pohodlné,
zdravotní.
2. Tahala jsem těžké nákupy do třetího patra bez výtahu. Teď
nakupuji jen drobnosti a těžší tašky si nechávám nosit. Už mi
není dvacet.
 3. Taky jsem měla skoro deset kilo nadváhy. Nasadila jsem lehkou
dietu, začala se víc hýbat a za rok byla kila pryč.
4. Zjistila jsem, že pořád uklízím a neumím odpočívat. Tak si jdu
každý den po obědě na hodinku lehnout. Domácí práce
neutečou.
5. Také jsem se moc honila. S turistickým oddílem jsem dělávala
túry do hor. Druhý den jsem sotva lezla bolestí. Teď se raduji z
chůze po rovině. Každý den hodinu. Nedávno jsem dokonce byla
na víkendovém poznávacím zájezdu na Moravě a bez problémů
ho zvládla.
6. O záda a kyčle jsem se moc nestarala. Loni jsem se pustila do
jógy. Dělám ji každý den půl hodiny. Už dvakrát jsem si dopřála
lázně. Cítím se jako vyměněná.
7. Dřív mne spousta věcí nervovala. Řekla jsem si, proč si mám
ničit zdraví hloupostí jiných. Hraji zase na klavír. Čtu knížky
filozofů Stanislava Komárka a Tomáše Holíka. Našla jsem v nich
moudrost a klid.

Tak jsem vám přišla, pane doktore, poděkovat. Jak jste mne na
dálku vyléčil. Kdybyste se neurazil, tady máte obálku…“

Lidové noviny, 26.8.2008

 JAK ZLIKVIDOVAT HOMEOPATII
Léta doutnající spor mezi stoupenci biotechnologické vědecké
medicíny a stoupenci homeopatie vzplál opět naplno. Olejem do ohně
se stala studie zveřejněná v srpnu 2005 v prestižním lékařském
časopise Lancet. Autoři článku se opírají o dlouhodobé výzkumy, na
jejichž základě dospěli k tomuto závěru: „Čas pro další testy vypršel.
Nyní nadešla doba, aby lékaři čestně informovali své pacienty o tom,
že homeopatie člověku od jeho problémů nepomůže.“ Závěr
jednoznačný: homeopatie je metoda nevědecká, její účinky jsou
totožné s účinky placeba, a jako s takovou je třeba se s ní rázně
vypořádat! Názoru zcela opačného jsou stoupenci homeopatie, kteří
studii označují za pochybnou a hovoří o diskreditační snaze
antihomeopatické lobby. Christian Boiron, prezident společnosti
Boiron, vyrábějící homeopatické přípravky, k tomu říká: „Homeopatie
se zrodila z vědy. Každým dnem postupujeme díky vědě v našich
výzkumech kupředu s cílem dosahovat stále větší účinnosti našich
léků… Současnost není dobou pochyb ani sektářství, ale
systematického výzkumu možností a hranic homeopatických přípravků
u všech onemocnění.“ Závěr jednoznačný: Homeopatie je metoda
vědecká a má plné právo existence na poli moderní biologické
medicíny! Který ze znesvářených táborů má pravdu, si neodvážím
soudit, dovolím si však nabídnout pohled z pozice medicíny
psychosomatické, komplexní. Homeopatií jsem se před lety teoreticky
intenzivně zabýval, často se s ní setkávám ve své ambulantní praxi.
Podílel jsem se i na obsáhlé publikaci Homeopatie, clusterová
medicína, anthroposofická medicína, která v roce 1997 vyšla v
Nakladatelství Lidové noviny. Podotýkám, že jde o publikaci vůči
homeopatii velmi kritickou. V posledních sedmi letech se zabývám
komplexním psychosomatickým přístupem a o úspěších alternativní
medicíny včetně homeopatie jsem usilovně přemýšlel. Výsledkem jsou
následující závěry:
Základní principy homeopatie (podobné léčí podobným, léčba
nekonečně malými dávkami) posuzované z pozic biotechnologické
medicíny jsou zřetelně nevědecké. Současně ale nelze ignorovat
skutečnost, že homeopatii se dnes ve světě věnuje na 150.000 lékařů
a chválí ji téměř 300 milionů pacientů. Výsledky homeopatické léčby,
navzdory vědcům, jsou především u funkčních obtíží skutečně
překvapivé. A vědecká medicína začíná mít velké problémy. Přísná
orientace na ryze objektivní příčiny zdravotních obtíží a téměř
naprosté přehlížení jejich komplexních souvislostí ji zavedla do slepé
uličky. British Medical Journal publikoval v roce 2001 rozsáhlou studii,
ve které se používá termín „medicínsky nevysvětlitelné choroby“. Jde
o velice rychle narůstající skupinu pacientů, kteří se dostavují k lékaři
kvůli tělesným problémům, jsou na ně opakovaně vyšetřováni řadou
specialistů za pomoci té nejmodernější techniky, avšak bez jakéhokoliv
objektivního nálezu, který by příčiny obtíží odhalil. Ze závěrů studie
vyplynulo, že značná část nevysvětlitelných chorob vzniká
ztělesňováním intrapsychických potíží pacientů. Nevysvětlitelné
choroby frustrují mnoho lékařů i pacientů, kteří se, zklamáni
bezradností vědecké medicíny, stále častěji obracejí právě k léčitelům.
A ti jsou úspěšní. To, co se z pohledu vědecké medicíny zdá
nevysvětlitelné, má však z pohledu medicíny komplexní svoji logiku.
Sám jsem ji pochopil při spolupráci se známou rehabilitační pracovnicí
Ludmilou Mojžíšovou, která se proslavila výsledky v léčbě funkční
sterility. Přestože byla mnoha renomovanými gynekology označována
za šarlatánku, narodilo se díky ní několik set dětí ženám, které již
lékaři označili za beznadějné případy. Na jejím způsobu práce lze
demonstrovat, v čem spočívá úspěšnost metod označovaných za
nevědecké, tedy i homeopatie.
Většina pacientek trpících funkční sterilitou se vyznačovala úzkostí,
neklidem a výraznou emoční tenzí. Často se potýkaly s problémy v
partnerských vztazích, profesně byly orientované na výkon, obvykle s
nedostatečným prostorem pro aktivní relaxaci fyzickou i psychickou.
Od lékaře očekávaly vstřícnost, porozumění, vcítění, uklidnění. Místo
toho se jim však v neosobním prostředí ordinací dostávalo záplavy
instrumentálních vyšetření, která nepřinášela vysvětlení, a řady léků,
které nevedly ke kýženému otěhotnění. Nervozita pacientek se
zvyšovala a mnohé z nich, zklamány neschopností lékařů jim pomoci,
na léčbu zcela rezignovaly. Naštěstí tu byla poslední šance:
„zázračná“ paní Mojžíšová. Předcházela ji skvělá pověst i vynikající
výsledky, takže už samotná zpráva o tom, že pacientku přijme, měla
uklidňující vliv. Na rozdíl od předchozích návštěv lékařů k ní ženy
přicházely s pevným přesvědčením, že ona je ten pravý člověk, který
jim dokáže pomoci. A paní Mojžíšová pozitivní očekávání nikdy
nezklamala. Už při vstupu pacientky do její útulné ordinace a zběžné
prohlídce měla jasno: „Otěhotnění brání vyhozené žebro, nebo
posunutá kostrč.“ Suverenita, s jakou diagnózu sdělovala,
nenechávala pacientku ani na chvíli na pochybách. Po létech tápání
lékařů přišla problému na kloub zdravotní sestra! Jistota diagnózy tak
přispěla k dalšímu uklidnění a prohloubení důvěry. Léčebný proces
pokračoval. Paní Mojžíšová si s „vyhozeným“ žebrem i kostrčí totiž
dokázala pomocí jemné mobilizace hravě poradit, přitom s pacientkou
přirozeným způsobem, slovem i dotykem, navazovala pevný
terapeutický vztah. Zajímala se o její problémy v manželství, v
intimním životě a v práci, o stav těla i duše. Během rozhovoru jí pak
poskytovala cenné rady, které pacientka, naplněna důvěrou v léčebný
postup, ochotně přijímala. Nezbytnou součástí léčby byla instruktáž
několika jednoduchých cviků, určených ke každodennímu provádění.
Pacientka odcházela uklidněná, motivovaná začít na sobě pracovat po
stránce tělesné i řešit problémy každodenního života. „Zázrak“ na
sebe nenechal dlouho čekat, děti se „sterilkám“ rodily jak na běžícím
pásu.
Po smrti paní Mojžíšové byla metoda oficiálně uznána za vědeckou
a tím do značné míry znehodnocena. Přestože mnozí její následovníci
dokonale reprodukují manipulační techniky i sestavy cviků, nikdo
nedosahuje výsledků paní Mojžíšové. Biotechnologická medicína totiž
bez povšimnutí ponechala skutečnost, že tím nejcennějším a
nejúčinnějším lékem byla sama osobnost paní Mojžíšové, její hluboce
lidský, intuitivní a laicky „psychosomatický“ přístup k pacientkám. Tedy
právě to, co současná medicína postrádá.
Podle mého názoru proto ani úspěšnost homeopatie není v
„zázračných“ bobulích, nýbrž právě v osobnosti homeopata, v
celostním, komplexním způsobu nahlížení zdravotních obtíží, jejichž
vysvětlení lze nalézt a řešit pouze v souvislostech pacientova
životního příběhu. Homeopatikum pak sehrává důležitou roli
symbolického „nosiče informace“, směřující od terapeuta k pacientovi.
Pokud vědecká medicína nebude schopna takový terapeutický vztah a
komplexní přístup pacientům nabídnut, povede s homeopaty marný a
nikdy nekončící boj. Stejně tak marná bude ovšem i snaha homeopatů
probít se na pole současné biotechnologické medicíny, orientované na
orgán a nikoliv na „celého“ člověka. Pro homeopaty to ovšem má i
jednu obrovskou výhodu. Tím nejúčinnějším způsobem likvidace
homeopatie by totiž bylo její přijetí za metodu vědeckou a provozování
v podmínkách současné biotechnologické medicíny. Odstrašujícím
příkladem budiž osud metody Ludmily Mojžíšové.
Zdravotnické noviny, 47/2005
 PROGNÓZY LÉKAŘŮ A PROROCTVÍ JASNOVIDCŮ
Moderní medicína je věda založená na důkazech. Pracuje s
objektivními nálezy, dvojitě slepými pokusy a statistickým zpracováním
dat. Alternativní medicíně a léčitelům vědci nevěří. Věštění ze
skleněné koule nebo z kávové sedliny, horoskopy a proroctví rázně
odmítají. Nelze je reprodukovat, nedají se ověřit. Prognózy lékařů i
proroctví jasnovidců přitom mají hodně společného. Obojí mohou
zásadním způsobem ovlivnit život nemocného člověka.
British Medical Journal zveřejnil před lety případ nečekaného úmrtí
mladé ženy. V podstatě zdravá matka pěti dětí absolvovala v roce
1965 v jedné z kanadských nemocnic nenáročný chirurgický zákrok.
Operace proběhla bez komplikací, sál opouštěla při vědomí, avšak
hodinu poté zemřela. Pitva odhalila nevysvětlitelné krvácení do
nadledvin. Lékaři se později dozvěděli, že když bylo ženě pět let,
jasnovidka jí předpověděla, že ve 43 letech zemře. Třiačtyřicáté
narozeniny oslavila týden před operací a jedné ze zdravotních sester
se svěřila, že neočekává, že by zákrok přežila. Lékaři smrt přičítali
stresu a jejímu mimořádnému emočnímu napětí. „V tomto případě
pacientka nezemřela proto, že kdesi stálo napsáno, že v tolika a tolika
letech zemře, jasnovidka že to odtamtud přečetla a žena by zemřela v
témže věku, i kdyby se s onou jasnovidkou nikdy nebyla setkala. O
život ji připravilo toto proroctví, přesněji řečeno způsob, jakým je
zpracovala,“ píše v knize Mezi vědou a nevědou psycholog Bohuslav
Blažek.
Doktor R. A. Deyo z univerzity ve Washingtonu zveřejnil v roce 1998
v časopise Scientific American studii, v níž sledoval souvislost mezi
akutní bolestí zad a doporučením, jak dlouho mají pacienti setrvat v
klidu na lůžku. Výsledky potvrdily, že léčebný efekt čtyřdenního klidu
není o mnoho účinnější než klid dvoudenní, nebo dokonce vůbec
žádný. Intenzita obtíží ani závažnost objektivního nálezu zjištěných při
prvním vyšetření přitom neměly prakticky žádný prognostický význam
pro určení délky trvání pracovní neschopnosti. Z hodnocení vyplynulo,
že nejvýznamnějším faktorem, kterým se řídí délka stonání i
neschopenky, je doporučení lékaře, jak dlouho má pacient zůstat
doma v klidu.
Lékař je vševědoucí autorita, Bůh v bílém. Rozhoduje o zdraví a o
životě. Pacient k němu vzhlíží s nadějí, pokorně se řídí jeho radami a
pokyny. Stůně, ale i umírá tak a tehdy, jak mu pan doktor řekne, jak se
sluší podle učených lékařských knih, statistik a vědeckých výzkumů.
Jestliže pacient s rakovinou vyslechne od lékaře prognózu, že na tento
typ nádoru se obvykle do pěti let umírá, v naprosté většině případů
zadání splní. Údaje o střední době přežití jsou zase o něco přesnější.
Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdyby lékař jasnovideckou prognózu
neodvratné smrti nevyslovil. Místo toho by pacienta povzbudil, podpořil
jeho psychiku a samoúzdravné schopnosti, pomohl změnit jeho
rezignovaný postoj k nemoci. Když může negativní prognóza přivodit
nemoc, nebo dokonce smrt, měla by naopak příznivá prognóza přispět
k uzdravení. Pro medicínu založenou na objektivních důkazech a
zdravotnictví založené víc na léčení chorob než na uzdravování lidí by
to asi znamenalo hotovou katastrofu.

Lidové noviny, 23.6.2009

 BLUDNÝ BALVAN JARDY DUŠKA
Herec Jarda Dušek kráčí od úspěchu k úspěchu. Exceluje na divadle
i ve filmu. Ovace sklidil za moderování Českých lvů. Dostává ale ceny
nejen umělecké. Teď mu Český klub skeptiků Sisyfos dokonce udělil
stříbrný Bludný balvan. Ctihodné vědce spolku, který si dal za cíl boj
proti šarlatánství a matení veřejnosti, pobouřil názory na jídlo, Slunce
a vodu.
„Myslím, že jídlo bylo původně možností zakusit svět skrze chuť.
Bylo určeno spíš pro zábavu a pro poznání světa. Cílem určitě nebylo,
že musíme jíst třikrát denně. Já jsem jednu dobu jedl jen obden.“
Takovou má zkušenost. Nejí maso, nekouří, pije zelený čaj. Vydrží se
postit i několik dní. Energie má přesto na rozdávání. Z čeho ji ale bere,
když ne z jídla?
„Slunce je životodárná síla, díky níž jsme tady. A my máme
neuvěřitelnou kampaň proti Slunci. Já jsem vloni v létě poprvé
nepoužil žádný krém a opálil jsem se nejlépe ve svém životě.“ Takovou
má zkušenost. Nespálilo ho sicilské slunce ani žhavé uhlíky, po
kterých se rád bosý prochází. Jak to dělá?
„Když začnete komunikovat se živly, když se začnete třeba ptát vody,
jak sejí to líbí, že je hnána pod tlakem rovnými rourami, ták zjistíte, že
není ráda. Voda miluje spirálovitý pohyb.“ Takovou má zkušenost. S
přírodou si rozumí. Je s ní v souladu. Sám je příroda. „Živ buďs
rozumem a obejdeš se bez lékařů,“ říká lidové přísloví. Takhle to tedy
Jarda dělá. K doktorům nechodí, prášky nebere.
Z Bludného balvanu měl upřímnou radost. Jen mu bylo líto, že ho na
předávání nikdo nepozval. Chtěl porotcům vyprávět Sisyfův příběh.
Příběh krále, který byl považován za největšího darebáka pod
Sluncem. Aby získal pramen pro korintský hrad, obelstil říčního boha
Asópa. Zeus na něj za to poslal smrt. Mazaný Sisyfos ji ale spoutal a
zavřel do komory. Když bůh války Árés smrt osvobodil, unikl Sisyfos
lstí i podruhé. Protože si nevážil bohů ani smrti, musel pak za trest
valit do kopce balvan. Ten mu ale vždycky pod vrcholkem vyklouzl a
sjel dolů. „Sisyfovská práce“ je od té doby symbolem nesmyslného,
otupujícího a bezvýchodného úsilí, ze kterého není žádný užitek.
Jardův životní příběh mi připadá mnohem smysluplnější a zdravější.
Lidové noviny, 25.3.2008
 PACIENT, LÉČITEL A LÉKAŘ NA JEDNÉ LODI
Je třetího dubna 2009, tři hodiny ráno. Právě jsem převzal hlídku na
palubě dvojstěžníku Gnommy. Plujeme mezi Sardinií a Tunisem. Moře
je klidné. Stačí občas zkontrolovat směr a sílu větru, nastavení plachet
a monitor radaru. Nic se neděje. Můžu psát.
Před třemi dny jsme vypluli z přístavu Palma de Mallorca. Zkušený
námořník a kapitán Jirka Zindulka to vymyslel jako test soužití
alternativní a vědecké medicíny. Sám je otevřený oběma směrům a
podle potřeby je využívá k řešení svých zdravotních problémů.
Zajímalo ho, co se stane, když se během dvoutýdenní nonstop plavby
do chorvatského Splitu ocitnou na jedné lodi. Léčitele zastupuje
Roman Kindl, známý pražský bylinkář. V diagnostice a léčbě pracuje s
energiemi Je autorem knihy Netradiční bylinkář a Netradiční kuchařka
bez jediného receptu. Vychází ze zkušenosti, že lidské stravovací
návyky se vyvíjely tisíce let, stejně jako vývoj lidského druhu. V létě
měli lidé jako zdroj sacharidů k dispozici víc ovoce, zeleniny a různá
semena. V zimě nic nerostlo, a tak se jedlo spíš energeticky bohaté
maso. Něco na tom bude. Na venkově by nikoho nenapadlo dělat
zabíjačku v červenci. V hrubých rysech bychom se toho měli držet i
nyní. Klasickou medicínu zastupuji já, dvakrát atestovaný internista a
rehabilitační lékař. Prošel jsem složitým vývojem. Radu let jsem byl
členem Klubu českých skeptiků Sisyfos a odpůrcem alternativní
medicíny. Pak mi začalo být divné, proč tolik lidí léčitele navštěvuje a
jak je možné, že jim pomáhají metody, které by pomáhat vůbec
neměly. Vysvětlení jsem našel v komplexním přístupu. Místo
soustředění se na chorobu a její objektivní příčiny jsem si začal víc
všímat člověka se zdravotním problémem v souvislostech jeho
životního příběhu. Otevřel se mi nový svět.
Než jsme mohli začít teoretickou diskusi, přineslo moře praktický
zdravotní problém. Hned po vyplutí se zvedly třímetrové vlny a silný
zadní vítr rozhoupal loď ve všech směrech.
Tak krutou mořskou nemoc jsem nikdy nezažil. Dva dny jsem visel
přes zábradlí zadní paluby a téměř nepřetržitě zvracel. Nezabral ani
kinedryl, ani torecan. Když už jsem byl na pokraji úplného vyčerpání,
nabídl mi Roman energetickou léčbu Je to vědecky neuchopitelný a
fyzikálně neměřitelný pojem. Dřív jsem k ní neměl důvěru. Ted jsem
byl vděčný za jakoukoliv pomoc. Roman nejdřív několik minut držel
svoji dlaň nad mým rozbouřeným žaludkem, potom lehce pohladil
břišní stěnu. Bylo to příjemné. Něco podobného mi dělávala maminka,
když mi jako dítěti bylo zle. Nedokážu posoudit, jestli to byla
Romanova zásluha, nebo mořská nemoc jednoduše odezněla. Druhý
den mi bylo lépe. Snědl jsem skoro celý suchý brambor a vypil bylinný
čaj. Ze všeho nejvíc mi ale pomohlo, že se o mne Roman zajímal,
staral a měl upřímnou snahu mi ulevit. Svým způsobem mi tím energii
opravdu dodal.
Léčitelé a lékaři spolu mohou plout na jedné lodi. Mohou být užiteční
sobě navzájem i svým pacientům. Nejcennějším lékem je totiž
osobnost terapeuta. Důležité je, aby to byl člověk s bohatou životní
zkušeností, intuicí, empatií, se zájmem o sebepoznávání a
sebevzdělávání. „Něco“ z něj musí vyzařovat. Na metodě, kterou
používá, už potom tolik nesejde.
Je šest hodin ráno. Moře je klidné. Začíná svítat. Na obzoru se
objevují břehy Sicílie. U kormidla Gnommy mne střídá léčitel Roman.

Lidové noviny, 21.4.2009

 ZÁZRAKY FILIPÍNSKÝCH LÉČITELŮ
Je dvanáctého dubna 2009. Naše dvoutýdenní plavba na plachetnici
Gnommy z přístavu Palma de Mallorca do chorvatského Splitu, o níž
jsem psal v předchozím sloupku, končí. Kapitán Jirka Zindulka,
bylinkář Roman Kindl a já na ni budeme dlouho vzpomínat. Počáteční
mořská nemoc přispěla k dokonalé tělesné i duševní očistě. Všechen
civilizační stres jsem vyzvracel přes zábradlí zadní paluby. Potom už
jsme si naplno užívali. S úžasem jsme o půlnoci z paluby sledovali
sopečné erupce Stromboli. Zavěšeni v sedáku na přídi lodi jsme se
dotýkali delfínů a výskali při tom radostí jako malé děti. Z pohody nás
nevyvedlo ani ztroskotání v jónském moři, když za úplného bezvětří a
daleko od pobřeží vysadil motor. Naše „may day“ po deseti hodinách
naštěstí zachytil kalábrijský rybář Francesco a nezištně nám pomohl.
Většina rozhovorů se točila kolem zdraví. Snad nejvíc jsme se přeli o
zázracích filipínských léčitelů. Dokáží prý z těla vyjmout holou rukou
nádor, aniž by při tom narušili břišní stěnu. Roman se dokonce osobně
zná s filipínským šamanem reverendem Alexem Orbitem, který jezdí
dvakrát ročně operovat do Čech. Vyprávěl nám, jak mu léčil slinivku.
Ležel při tom na zádech a cítil, jak se mu Filipínec probírá kličkami
střev. Slyšel mlaskavé zvuky. Asi po dvaceti vteřinách trhnul šaman
rukou a na zem odhodil krvavou sraženinu. Kus „špatné“ slinivky byl
pryč, po jizvě ani památky. Roman věří, že jej Orbito skutečně
operoval. Filipínec mluví o „mentální“ operaci. Nejprve prý chorobu
„zhmotní“ a potom z těla „odhodí“. Možnost, že by holou rukou vniknul
do břicha a nenarušil při tom svaly, považuji za naprostý nesmysl.
Rozborem tkáně, údajně pocházející z těla pacienta, se navíc zjistilo,
že jde o kus zvířecích jater. Šaman je měl ukrytá ve váčku mezi prsty.
Obyčejný trik? Jak potom ale vysvětlit úspěšná vyléčení? Celkem
logicky. Orbito je charismatický člověk a brilantní manipulátor. Těžce
nemocní se k němu upírají jako k poslední naději, věří mu. Víra, jak
známo, uzdravuje. Potvrdila to studie publikovaná před několika týdny
v časopise Americké lékařské společnosti (JAMA) . Vědci při ní
shromáždili údaje 345 onkologických pacientů a zjistili, že ti, které
provázela náboženská víra, zvládali chorobu mnohem lépe než
nevěřící. Jestli člověk věří v křesťanského Boha nebo ve filipínského
reverenda, už není tak podstatné. Orbito asi nelže, když hovoří o
mentální operaci. Prostřednictvím obratného rituálu a kousku sražené
krve nádor odstraní. Nikoliv skutečně, nýbrž v mysli pacienta. Pro
materialisticky smýšlejícího člověka je ale rituál s krví důležitý. K
pochopení léčby potřebuje objektivní důkaz. Orbito mu jej ochotně
poskytne. Pacient je přesvědčený že šaman nádor odstranil, změní
postoj k nemoci, prostřednictvím psychiky mobilizuje samoúzdravné
schopnosti a posílí imunitu. Výsledkem pak skutečně může být
zapouzdření nádoru, jeho zmenšení, nebo dokonce úplné vymizení.
Žádný zázrak. Pacient se uzdravil sám. Šaman jej v tom „jen“
psychicky podpořil.
Svým vysvětlením jsem ani Jirku, ani Romana nepřesvědčil. Nevadí.
Když bude příležitost, rád se s nimi zase někdy sejdu na jedné lodi.

Lidové noviny, 28.4.2009

 JAK JSME (NE)ZŘIZOVALI PSYCHOSOMATICKÉ
ODDĚLENÍ
„Dosť bolo“ diskutování o holé nezbytnosti uvést do života komplexní
psychosomatický přístup a napravit tak neduživý vztah lékař-pacient v
biologické medicíně i její zpozdilý „objektivně-vědecký“ postoj k
nemocnému, bezohledný k jeho člověčenství. „Dosť bolo“ házení
hrachu. Je třeba jednat, řekli jsme si na sklonku roku 2003.
Předvedeme v praxi, jak účelné, úsporné a motivující je, když lékař s
pacientem vytvoří kvalitní terapeutický vztah, jehož základem je
důvěra a oboustranný zájem na spolupráci; když lékař porozumí
pacientovu životnímu příběhu, a pochopí tak smysl i význam
chorobných příznaků. Tak vznikl projekt modelového „pracoviště
psychosomatické rehabilitace a léčby bolesti“, v němž jsme
dokumentovali současný neutěšený stav a navrhli řešení spočívající v
komplexním přístupu k pacientovi a týmové práci zdravotníků.
Garantem projektu se ochotně stal člověk nad jiné povolaný, vedoucí
lékař psychosomatického oddělení Rehabilitační kliniky ortopedie a
psychosomatiky v německém Berggiesshůbelu MUDr. Poněšický. Teď
už zbývala jen maličkost, přesvědčit vedení nemocnice o výhodách
projektu a nutnosti vytvořit podmínky pro jeho realizaci. Ředitel
Všeobecné fakultní nemocnice i jeho náměstek si nás se zájmem
vyslechli a projekt formálně podpořili. Další vývoj událostí nás ale
poučil, že formální podpora nezmůže „objektivní okolnosti“, a z
vybudování oddělení velmi rychle sešlo. Nenecháme se odradit, řekli
jsme si. Proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme oslovit přímo
kováře. A tak už v listopadu 2003 putoval objemný materiál na stůl
paní ministryně Součkové. Odstraňování následků škod napáchaných
předchůdci (nebo co) ji však natolik zaměstnávalo, že si ani přes
opakované urgence nenalezla chvíli na odpověď. Měla honičku.
Naštěstí ministrem práce a sociálních věcí byl její stranický kolega
Škromach a problematika léčení poruch pohybového aparátu je i
velkým problémem sociálním. Nemýlili jsme se, pan ministr náš záměr
pochopil a v dopise ze dne 8.1.2004 nám vcelku logicky sděluje:
„Bude-li jednání o vybudování pracoviště psychosomatické
rehabilitace iniciováno Ministerstvem zdravotnictví ČR, můj resort tuto
Vaši snahu podpoří.“ Teď už jen zbývá vyčkat, než se ti dva dohodnou,
a můžeme začít. Kohoutek v komoře má nožky nahoře. Měsíce plynou
a ministryně Součková, zaměstnávaná stále více případem Diag
Human (nebo čím), se k naší iniciativě stále nedostává. Má honičku.
Neztrácíme naději a říkáme si: kdo je kovářem všech kovářů? Osud
nám přeje, předsedou vlády je v té době stranický kolega Součkové
Vladimír Špidla. A už 15.3.2004 nám přichází osobní dopis, v němž
pan premiér píše: „Vámi navrhovaný psychosomatický přístup je
zajímavý a mohl by znamenat přínos pro zefektivnění poskytování
zdravotní péče… Vámi zaslané materiály předám ministryni MUDr.
Součkové a požádám ji, aby se zabývala možností využití Vašich
znalostí a zkušeností… současně ministryni Součkové postupuji k
odbornému posouzení a ke zvážení návrh zřízení modelového
pracoviště pro psychosomatiku v některé z přímo řízených nemocnic,
na kterém by bylo možno ověřovat postupy a účinnost
psychosomatického přístupu v léčebné praxi, aby mohlo být i
vzdělávání v tomto oboru rozvíjeno na systematickém základu a
poskytovány kursy v dostatečném rozsahu.“ Ani podpora premiéra
však nepřináší ovoce a ministryně se stále intenzivněji zabývá
soudními spory případu Diag Human (nebo čím). Kohoutek má nožky
nahoře, krom toho vyvalené oči (to je takový humor, neboť postup je
náročný na duševní svěžest). Jestliže jsme nebyli úspěšní v jednání s
představiteli resortu a vlády, bude zřejmě třeba získat podporu
parlamentu. Naštěstí v té době stojí v čele výboru pro sociální politiku
a zdravotnictví osoba známá svým sociálním cítěním, paní docentka
Emmerová. Konečně se začínají dít věci. Na sklonku roku 2003 za její
podpory organizujeme na půdě parlamentu seminář věnovaný
komplexnímu přístupu, probíhají osobní jednání a 4.1.2004 nám paní
docentka píše: „Jsem ráda, že konečně nadešel čas, kdy se
psychosomatické přístupy začnou systematicky uplatňovat v široké
medicínské praxi, čemuž bych velmi ráda napomohla… Já osobně
budu na tomto problému pracovat a oslovím v této souvislosti i mého
učitele doc. MUDr. R. Barcala, CSc, se žádostí o posouzení Vašeho
koncepčního záměru. Když dovolíte, tak s jeho názorem budu
pracovat jako politik, poněvadž jen touto cestou lze něčeho dosáhnout,
jak jste sami opakovaně zdůrazňovali. Někdo tomu říká lobování, já
však tvrdím, že jde o prosazování správné věci, která se bez lidí
zapálených a zasvěcených bohužel ztěžka prosazuje.“ Posudek
docenta Barcala je nadmíru příznivý, bohužel v čele resortu je stále
ministryně Součková a problém Diag Human (nyní už spíše problém
ministryně Součková) se dále komplikuje. Nezbývá než znovu oslovit
paní docentku Emmerovou, která nám opakovaně vyjadřuje podporu,
a to i v dopise ze dne 19.1.2004: „Plně chápu Vaši netrpělivost … pod
dojmem posledních událostí (min. Součková) však jistě chápete, ze
kompetentní osoba na MZd t. č. není a nevíme, kdy bude. Jakmile se
situace vyjasní, budu jednat, jak jsem Vám slíbila.“ Už nás nebaví
používat humor o kohoutkovi, kohout pošel, humor došel. Chápeme,
že chápe, a to nás povzbuzuje (nebo že by nás to už moc
nepovzbuzovalo?). Jsme trpěliví. A trpělivost, jak známo, přináší růže.
Tu má ve znaku i ČSSD, která instaluje do čela resortu právě docentku
Emmerovou. Neváháme, přejeme nové paní ministryni mnoho
úspěchů a vyjadřujeme přesvědčení, že se zasadí o návrat medicíny k
samotným základům, tedy vztahu lékař-pacient a jejich kvalitní
vzájemné komunikaci. Náš dopis je přijat s potěšením (dozvídáme se)
a paní ministryně jej dokonce spontánně nechává v plném znění
otisknout v regionálních klatovských novinách v rámci volební
kampaně do senátu. Ten senát nevyšel. Následují měsíce čekání a
jednání s různými odbory ministerstva, jejichž agendu plně
zaměstnává řešení problémů spojených s „případem Součková“ (dříve
Diag Human). Konečně se v nabitém programu podaří nalézt termín
schůzky s paní ministryní, první listopad 2004. K našemu překvapení
nás však v určený den místo paní ministryně čeká ředitel odboru
zdravotní péče dr. Březovský, který se nijak netají tím, že „o tom
našem problému“ nic neví, neboť jenom zastupuje pana náměstka
Špačka, který měl zastupovat paní ministryni, ale je momentálně
pracovně velmi zaneprázdněný (v tisku se v té době objevují
informace o jeho evidenci v seznamech spolupracovníků StB) .
Schůzka rychle a bez konkrétního výstupu končí. V příloze dopisu paní
ministryně ze 6.1.2005 se pak od ředitele Institutu postgraduálního
vzdělávání ve zdravotnictví dr. Maliny dozvídáme: „… jsme si vědomi
významu psychosomatiky v lékařském vzdělávání … doc. Beran byl
dnem 1.3.2004 pověřen organizací a zajištěním veškeré výuky tohoto
interdisciplinárního programu v rámci katedry psychiatrie.“ O realizaci
našeho návrhu klinické základny psychosomatické rehabilitace ani
zmínky, a tak se znovu dotazujeme paní ministryně. Odpovědna sebe
nenechává dlouho čekat a už 8.3.2005 se dozvídáme, že: „I když vše,
co píšete ve svém dopise, je pravda, musím Vás momentálně zklamat.
Jistě Vám neušlo, jaká nepřátelská kampaň je vedena z pozice všech
aktérů participujících na poskytování zdravotnických služeb. V době,
kdy bojuji proti zvyšování nákladů na zdravotní péči, nemohu sama
iniciovat vznik nových zařízení, byť jsem přesvědčena o jejich
náležitosti. Nyní není ta pravá chvíle pro uplatňování našich nároků.
Až se situace zkonsoliduje a podaří se omezit některé bezbřehé
aktivity, teprve pak je možné vyhovět.“ Tak ten projekt taky nevyšel.
Došel humor, došla i trpělivost. Dochází nám i naše pošetilost. Dva
dospělí mužové s inteligencí, která dovoluje vykonávat povolání lékařů
nebo vyznat se v současné vládní krizi, se nechtějí vzdát svých rolí v
této směšnohře. Teď už jsme jenom zvědaví, a ani ne moc. Jestliže
jsme nebyli úspěšní ve státním sektoru, pokusíme se projekt
uskutečnit v sektoru soukromém. Kdo jiný by měl mít větší pochopení
pro úspornou a účelnou medicínu, když ne zdravotní pojišťovny, další
mocný hráč na poli zdravotnické politiky. K realizaci projektu je ale
třeba smluvního vztahu, jehož uzavření se ukazuje být velkým
problémem. Ředitelka Všeobecné zdravotní pojišťovny paní ing.
Musílková je však odborníkem na správném místě a 30.12.2004 nám
píše: „Vaše zkušenosti s diagnostikou a léčbou, založenou na
komplexním přístupu k pacientovi, nikoliv k jeho chorobě, jsou jistě
velmi cenné a budeme zvažovat možnosti, jak je využít pro pacienty z
řad klientů VZP. Pro nalezení vhodné varianty řešení kontaktujte
prosím vedení odboru strategie a koncepce.“ Konečně dobojováno!
Půjde o úhradový experiment bedlivě sledovaný VZP, jehož výsledky
pojišťovna využije pro svoji další strategii. Ředitel odboru úhrad
ambulantní péče VZP MUDr. Pokorný nás žádá o soubor jednotlivých
výkonů, které by měla smlouva obsahovat, a my už jen netrpělivě
čekáme na okamžik slavnostního podpisu. Jaká peripetie tentokrát
přibude do našeho příběhu? Uplyne řada týdnů. V únoru 2005, už jen
v telefonickém rozhovoru s ředitelem odboru strategie, se dozvídáme,
že Fond prevence, z něhož měl být námi navrhovaný úhradový
experiment financován, byl s okamžitou platností zrušen. Peníze v
něm uložené je VZP nucena použít k úhradě antikoncepce klientkám,
aby tak zabránila jejich odchodu ke konkurenčním pojišťovnám…
Tento příběh by měl asi mít nějaké ponaučení. Nejlépe v přísloví
„Komu se nelení, tomu se zelení“. Že by se nám ale příliš zelenilo, to
se rozhodně tvrdit nedá. Nevzdáváme se. Nezbytnost implementace
komplexního psychosomatického přístupu do současné medicíny
považujeme za natolik naléhavou a palčivou, že jsme znovu oslovili
ředitele některých nemocnic. Ostatně s Murphym si říkáme: „Žádný
pokus není úplně zbytečný, vždycky může sloužit jako odstrašující
příklad.“

Psáno spolu s Jiřím Šavlíkem

Zdravotnické noviny, 16/2005
NEMOCI MOCI
Od žertu hlava nebolí.
Když se hlava klepe, jdi spát, jest nejlépe.
Má hlavu k prasknutí.
Zatočila se mu z toho hlava.
Věší hlavu.
Z toho tě hlava bolet nebude.
Hlavu vzhůru! Hřebík sobě do hlavy strká.
Hlava jako konev.
 NA CO PŘIŠLI VĚDCI
Když začíná článek slovy „vědci zjistili“, těším se, že v něm najdu
informace, které mi pomohou pochopit jevy, na které jsem do té doby
jen tupě zíral. Dlouho mi třeba nebylo jasné, proč se prezident Klaus
tak zuřivě pustil do globálního oteplování. Neb o proč si primátor Bém
myslí, že Praha potřebuje olympiádu. Nebo proč hejtman Rath
regulační poplatky ve zdravotnictví nejdřív chtěl a teď je zase ruší. Pak
se mi dostal do ruky výzkum amerického psychologa Paula Babiaka a
psychiatra Roberta Hareho z University of British Columbia. Ti zjistili,
že mezi manažery a politiky je větší procento psychopatů než mezi
vězni. „Bývají uhlazení, umějí se dobře vyjadřovat a každý si myslí, že
se hodí do vedoucích funkcí. Do těch jsou často dosazováni záměrně,
neboť necouvají ani před tvrdým rozhodnutím,“ tvrdí Babiak. Hned to
dává smysl. Naši straničtí a vládní představitelé jsou nemocní. Jako
lékař bych pro ně měl mít nějakou terapii. Žádná neexistuje.
Psychopat se totiž cítí dobře. Svoje názory a chování považuje za
jedině správné. Divný svět je mimo něj. Jediný způsob, jak s ním
zacházet, je vyhnout se mu. To ale dost dobře nejde, když nás ovládá.
Nepříjemná situace. Člověk z ní může snadno onemocnět.
Lékaři z britské Chilterns University College totiž zjistili, že
nerozumný nebo nepříjemný šéf je významným stresorem. U
podřízených se to může klinicky projevit zvýšením krevního tlaku a
různými cévními komplikacemi. Doktorka Darin D. Doughertyová z
Massachusettské všeobecné nemocnice zase tvrdí, že negativní
emoce výrazně snižují také odolnost těla vůči běžnému nachlazení,
chřipce a vyvolávají řadu tzv. psychosomatických chorob. V praxi to
znamená, že u vnímavého člověka může prezident Klaus zavinit třeba
infarkt nebo mozkovou mrtvici, primátor Bém dušnost nebo žaludeční
vředy a hejtman Rath zvracení nebo průjem. Vědci dlouho marně
hledali na choroby ze stresu účinný lék. Až na to přišli. Jako většina
geniálních vynálezů je to jednoduché. Jestliže negativní emoce
zdravotní obtíže vyvolávají, prostřednictvím pozitivních emocí se jich
můžeme zase zbavit. Stačí jen změnit myšlení, dívat se na svět s
úsměvem a většina chorob zmizí. Potvrdily to výsledky výzkumu vědců
lékařské fakulty v Tokiu, kteří zkoušeli léčit pacienty s revmatismem
tím, že jim denně promítali grotesky. Odběry krve provedené po
projekci ukázaly výrazný nárůst hladin látek s protizánětlivými účinky.
Smích zlepšuje nejen imunitní systém, ale blahodárně působí i na
bolesti zad, astma, nemoci srdce, plic, jater a střev. Jeho léčivé účinky
navíc přetrvávají celé hodiny.
Pokoušel jsem se projevům našich politických vůdců srdečně smát.
Vůbec mi to nešlo. Naštěstí se mi dostala do ruky studie psychologa
Eckmana a neurologa Davidsona. Ti zjistili, že při předstíraném
smíchu nebyly změny proudů v mozcích sledovaných osob o nic
menší než při smíchu spontánním. „Když se postavíte před zrcadlo a
budete se vesele smát, budete se cítit lépe a obranné schopnosti
organismu posílíte stejné, jako kdybyste se smáli spontánně,“ tvrdí
autoři. Pokud si budete připadat jako blázni, nenechte se odradit. Na
nic lepšího zatím vědci nepřišli.

Lidové noviny, 3.3.2009

 TEROR VE MNĚ. TRADIČNÍ PŘEDSTAVA O RAKOVINĚ
JE MYLNÁ
Je to zákeřný zabiják. Napadá ze zálohy, rozkládá tkáně, šíří se
smrtícími metastázami. Každý rok u nás kvůli ní umírá třicet tisíc lidí.
Po nemocech srdce a cév je druhou nejčastější příčinou úmrtí. V
celém světě se každý rok objevuje deset milionů nových případů. Šest
milionů končí smrtí. Nevíme, jak se proti ní účinně bránit. Nevíme, kdy
a kde se objeví. Má ji působit kuřáctví, nezdravá strava, znečištěné
životní prostředí. Hovoří se o roh dědičnosti a prodlužujícím se věku.
Od každého něco. Podobná roztříštěnost panuje i v názorech na
léčení. Někteří lékaři radí radikální operace, jiní ozařování, další
chemoterapii nebo hormony. Doufáme, že nás věda zachrání.
Farmaceutické koncerny vynakládají miliardy na vývoj nových léků.
Počty pacientů se přesto zvyšují. Agresivní léčba zasahuje nejen
buňky nádorové, ale i ty zdravé. Toužebně očekávané vítězství je stále
v nedohlednu.
Je zajímavé, že jazyk, kterým mluvíme o rakovině, dnes používáme i
na další problém, jehož řešení se zdá být v nedohlednu. Globální
terorismus je prý také nemoc, nádor na těle společnosti. Z úst politiků
slyšíme, že je třeba jej odstranit radikálním chirurgickým řezem,
pomocí sofistikovaných zbraní. Výsledek? Zničení jednoho
teroristického centra al-Káidy vyvolá bujení dalších „teroristických
buněk“ jinde. Na jednoho zabitého teroristu připadnou desítky
nezamýšlených civilních obětí. Navzdory nasazení obrovské vojenské
síly svět stále není zdravější. Další postup? V boji vytrváme! Jen
potřebujeme více času a více zbraní!
Rakovina a terorismus. Možná nastal čas zamyslet se nad změnou
strategie. Stále více lékařů si uvědomuje, že rozšířená představa o
rakovinovém bujení neodpovídá realitě. Ignoruje totiž mentalitu
protivníka, přehlíží komplexní příčiny jejího vzniku. To, co chybí, totiž
nejsou jen nové léky, ale chápání problému v souvislostech. Ve své
ordinaci se o tom přesvědčuji každý den. Pacienti mi stále v různých
obměnách říkají totéž: „Mám starosti, protože jsem nemocný.“ Jenže
nemoc obvykle není příčinou, ale naopak důsledkem jejich životních
starostí a stresu.
Přestože je vliv stresu na lidské zdraví dobře znám, biotechnologická
medicína mu stále nepřikládá odpovídající význam. Co je vlastně
stres? V běžné řeči se chápe jako důsledek toho, že se nedokážeme
vyrovnat s nároky prostředí. Stresujeme se kvůli rodině, zaměstnání,
kvůli tomu, že stárneme, ale stále častěji také kvůli složité společenské
situaci. V těle nám dnes a denně startuje stresová reakce, která má za
cíl vytvořit podmínky pro boj nebo útěk. K napjatým svalům se zvýší
přísun energeticky bohaté krve, zrychlí se dýchání, rozbuší se srdce a
stoupne krevní tlak. Projevy stresu všichni dobře cítíme, jenže ve 21.
století konflikty většinou nemůžeme řešit tím, že vezmeme nohy na
ramena nebo někomu dáme pěstí. Takže v sobě stres „dusíme“.
Nastavení organismu, tvořené po miliony let, je pro člověka v moderní
společnosti vlastně dost nevyhovující. Stres se nemá jak „vybít“, ale
„ukládá se“ do zádových svalů, způsobuje bolest a točení hlavy,
nejistotu, hučení v uších, tíhu na hrudi, sevření hrdla, bolesti žaludku a
celkovou slabost. Stačí pár let v takovém kolotoči a naše imunita
slábne, začínáme být náchylní k různým infekcím. Tělo se tak pomalu
připravujeme návaznou chorobu.
Vliv stresu na imunitní systém inspiroval v USA radiačního onkologa
Carl Simontona a psychoterapeutu Stephanii Matthewsovou-
Simontonovou k vytvoření komplexního modelu vzniku a léčby
rakoviny. Simontonovi nijak nezpochybňují, že tato nemoc může být
dědičná, ani to, že na ni mají vliv rakovinotvorné látky v naší stravě a
znečištěné životní prostředí. Svoji pozornost ale současně zaměřují na
oslabení pacientovy imunity. Podle moderní buněčné teorie totiž
rakovinné buňky nejsou příliš silné, ale naopak slabé a zmatené. Není
to tak, že rakovina „napadá“ a „útočí“, zhoubné buňky se pouze
nekontrolovatelně množí. Nemoc začíná poškozením genetické
výbavy buňky nějakým vnějším toxickým působením, nebo prostě tím,
že organismus i za normálních podmínek občas vyprodukuje buněčný
zmetek. Pokud je imunitní systém v pořádku, vadnou buňku včas
rozpozná a zničí, anebo alespoň izoluje. Jestliže je ale imunita
stresem oslabená, začnou se vadné buňky rychle množit a
metastázovat do okolí.
Podle Simontonových tedy rakovina není jen důsledkem napadení
organismu zvenčí, ale současně i jeho zhroucením zevnitř. Léčba se
proto musí zaměřovat nejen na orgán postižený nádorem, ale na
celého člověka. Kromě podávání léků, operací a chemoterapií to chce
také řešit problémy pacientova života a posílit jeho víru v úspěšnou
léčbu. Jestliže je totiž pacient odhodlán nemoci čelit, pak se tento pocit
přenese i do biologických procesů jeho těla. Ty začnou obnovovat
stresem narušenou rovnováhu imunitního systému, množení
rakovinných buněk se zpomaluje a tělo znovu získává kontrolu nad
sebou samým.
Rakovina, stejně jako terorismus, je také výpovědí o tom, v jakém
prostředí žijeme a jak zacházíme se svým životem. Pouhé použití síly
a zbraní (léků a operací) k nápravě nestačí. Bez podpory
samoúzdravných, „demokratických“, schopností celého organismu je
naděje na vyléčení mizivá.

Lidové noviny, 2008

 NAKONEC SE BUDOU POTIT LIDÉ Z TROKAVCE
Doktor je autorita. Chodí v bílém, mluví latinsky, všemu rozumí.
Dokonce i politici, když si nevědí rady, za ním zajdou. Teď si lámou
hlavu, co s radarem. Nikdo tomu pořádně nerozumí. Řekli si:
Zavoláme doktora!
Na Marshallovy ostrovy jich, v čele s hlavním hygienikem Vítem,
odjelo pět. Měli zjistit, jestli radar náhodou neškodí zdraví. Měřili a
měřili. „Ve vzdálenosti od 50 do 2700 metrů od radaru ve směru
paprsku, který vysílá.“ Třikrát měřili. Než to rozřízli. „Naměřili jsme
hodnoty, které jsou řádově nižší než limity stanovené českými
normami, které pro obyvatele uvádějí záření o síle 10 wattů na metr
čtvereční po dobu šesti minut. Byl jsem mile překvapen,“ radoval se
Vít. Tak radar neškodí. A možná dokonce prospívá. Přijal je tam taky
dr. Lindborg. Na atolu žije už 25 let a pořád ještě žije. Kámen mi spadl
ze srdce. Hned bych tam jel na dovolenou. Vylekal mne ale docent
Pekárek z Národní referenční laboratoře pro neionizující záření. Není
sice doktor, ale přesto moudrý člověk. „Kdyby radar nakonec postavili,
může se u některých lidí objevit psychosomatický syndrom,“ řekl
Lidovkám. Co je to za syndrom? Naše babičky věděly, co dokáží s
člověkem udělat strach, úzkost, bezmoc a vztek. Z toho, že v místech,
kde rostly hřiby, bude ostnatý drát. Tam, kde se pásly srny, budou
pochodovat po zuby ozbrojení vojáci. Místo borovic bude k nebi trčet
hromada vojenského šrotu. Strach ne z toho, co radar vysílá, ale z
toho, co přitahuje. Třeba válku. Lidé začnou chodit k doktorovi a
stěžovat si, že se „bezdůvodně“ potí, bolí je hlava a žaludek, jsou
nervózní, unavení, nevyspalí. Budou brát léky, stonat „syndromem“.
Napadlo mne, co by tomu řekl Radar O’Reilly z M*A*S*H 4077. Ten
vždycky předem věděl, co se stane, ještě dřív, než se to stalo. Jednou
mudrovali s Klingerem. „Někde jsem četl, že se generál McArthur
vůbec nepotí. Prostě se vůbec nepotí.“ říká Radar. „Za něj se potí
nějaký voják,“ na to Klinger. Tak to taky dopadne. Za generály a
politiky se budou potit strachy a stonat lidé z Trokavce.

Lidové noviny, 6.11.2007

 O NEMOCECH A KRIZÍCH
„Pane doktore, bolí mne hlava, záda, u srdce a jsem strašně
vyčerpaná. Může za to borrelióza. Doktoři mi předepsali spoustu léků
a mně je pořád zle. Vůbec nevím, čím to je,“ spustila paní Hana, hned
jak vešla do ordinace. Když jsem se pak zajímal o to, jak žije, ukázalo
se, že je tomu právě naopak. Borrelióza není příčinou problémů, ale
důsledkem toho, kolik má starostí. Ty ji vyčerpávají, ty podlamují její
imunitu. Nemoc je informací o tom, že životní problémy nezvládá. Tělo
to dělá za ni. Bolestí hlavy hlásí, že ji má plnou starostí, bolestí zad, že
si naložila víc, než unese, bolestí srdce, že jí na něm něco leží. Nemoc
tedy není voláním po léku, jak se nás snaží přesvědčit farmaceutické
firmy. Jejich užíváním, aniž bychom odhalili příčinu obtíží, jen
zastíráme příznaky. Léky pacientovi dovolí ještě nějaký čas pokračovat
ve stresujícím způsobu života, než se úplně zhroutí. Jak člověk žije,
tak také stůně. Pokud svoje chování nezmění, nemá šanci se uzdravit.
Naprostá většina pacientů o to nestojí. Raději natáhnou ruku po
dalších lécích.
Naše zdravotnictví má už řadu let obrovské problémy, postihla ho
krize. Co ji způsobilo? Ministři tvrdí, že je moderní medicína dokonalá,
všechny léky jsou účinné, účelné a přesně indikované. Krize je podle
nich způsobená tím, že je medicína moc drahá a chybějí na ni peníze.
Jakmile se přidají, bude zase dobře. Nebude. Nedostatek peněz totiž
není příčinou zdravotnické krize, nýbrž důsledkem toho, jak se
medicína v praxi provádí. V honbě za objektivními nálezy a za
zběsilého předepisování léků proti čemukoliv se úplně vytratil
informační význam nemoci. Celý systém je postavený na léčení
chorob, nikoliv na uzdravování lidí. Výsledkem je obrovská spousta
zbytečných vyšetření, léků a pacientů. Naprostá většina z nich by se
přitom mohla uzdravit sama. Stačí „jen“ porozumět varovným
signálům, najít chybu v chování a pracovat na jejím odstranění. Žádné
finanční injekce nepomohou. Pokud se nezmění způsob medicíny,
nemá krize zdravotnictví řešení. Naprostá většina institucí medicínsko-
farmaceutického komplexu o to nestojí. Raději natáhnou ruce po
dalších penězích.
Teď na nás dolehla ekonomická krize. Co ji způsobilo? Politici tvrdí,
že je tržní ekonomika dokonalá a další investice do ní jsou nezbytně
nutné. Krize je podle nich způsobená nedostatkem peněz. Jakmile se
do systému přidají, trh se oživí a bude prý zase dobře. Nebude.
Jestliže je nemoc informací o pacientově chybném způsobu života,
jeho ztělesněním - somatizací, je ekonomická krize informací o
chybném chování většinové společnosti, jeho zhmotněním -
globalizací. Šrotovně nebo finanční injekce nemocným automobilkám
a bankám, vedené snahou udržet iluzi neomezeného růstu na
omezeném prostoru, jsou jen prodlužováním utrpení. Ekonomická
krize nemá ekonomické řešení. Je to krize chování. Globální pacient
má šanci se uzdravit jedině tehdy, pokud její informační hodnotu
pochopí a svoje myšlení i chování většinově změní. V opačném
případě bude finančními injekcemi jen zastírat varovné příznaky. Až do
úplného zhroucení.
Před týdnem jsem v Šáreckém údolí věnčil psa. Seděl jsem na
lavičce a četl si noviny. Najednou ke mně přistoupila neznámá, asi
padesátiletá žena. Čekal jsem, že bude chtít peníze. Sklonila se ke
mně a sevřeným hlasem pověděla: „Promiňte, prožívám strašnou krizi,
nemohl byste mne na chvíli obejmout.“ Asi tři minuty jsem ji k sobě
mlčky tisknul. „Děkuji. Moc mi to pomohlo,“ zašeptala potom a odešla.
Napadlo mne, jestli to všechno spolu nějak nesouvisí, jestli to není
návod k léčení nemocí a krizí, jestli to není jediná šance, jak přežít.

Lidové noviny, 9.6.2009

 NESTYDATOST MOCNÝCH JAKO NÁKAZA OBCE
„Stydím se za furiantské křupanství Jiřího Paroubka, s jakým jen tak,
z plezíru, svrhne vládu, na kterou si už Evropa zvykala, aniž by měl v
záloze nějakou novou, lepší. Stydím se ale i za tu vládu, která si o
svržení koledovala. Stydím se za Davida Ratha,jak s umanutostí
malého uraženého fracka odmítá respektovat zákon, ačkoli má být v
důležitém úřadě jeho nástrojem - a stydím se za stav justice, která
bohužel není o nic lepší a soudí se sama se sebou, že není mafie,
aniž by nás o tom přesvědčila. Stydím se za to, jak vystupuje Václav
Klaus - a teď nejnověji i za to, jak bojuje, nebo spíš nebojuje naše
speciální jednotka na zahraniční misi. Stydím se za to, že zákony
může tvořit někdo takový jako Marek Benda, ale ještě víc se stydím za
ty, kteří mu je schvalují,“ psal publicista a reportér Josef Klíma (Stydím
se, Lidové noviny, 25.4.2009}. Jeho text měl veliký ohlas. Ukázalo se,
že není zdaleka jediným, kdo se stydí za naše politiky.
Stud patří mezi základní lidské emoce. Je odpovědí na emocionální
podnět. Informuje nejen o hodnotě podnětu, ale také o hodnotě
člověka. Podle J. M. Lotmana, stoupence nauky o znacích, sémiotiky,
je základem vytváření kulturních norem. Lotman říká, že se ve
společnosti vyčleňují dvě skupiny lidí: skupina organizovaná studem a
skupina organizovaná strachem. Tyto skupiny se kryjí s dělením na
„my“ a „oni“. Povaha omezení, která platí pro „nás“ a pro „ně“, je
přitom hluboce rozdílná. Kulturní „my“ je skupina, ve které převládá
snaha řídit se normami studu a cti, snaha co nejméně se uchylovat k
zákonům, k policii nebo k soudům. Výchova a společenské prostředí
mohou rozsah a způsoby projevování studu do jisté míry usměrňovat,
podporovat nebo potlačovat. Stud ale není jen důsledkem mravní
výchovy, je především předpokladem skutečné mravnosti.
Jestliže se Josef Klíma stydí za hanebné chování našich politiků, jde
o stud zástupný. Ti, za které se stydí, ovšem pocit studu neznají. Ta
základní emoce v jejich osobnostní výbavě chybí. Jsou to charakteroví
invalidé. Rádi hovoří o mravnosti a demokracii. Skutečný obsah těch
slov je jim cizí. Znají jen sami sebe, vliv, moc a peníze. Ostatní lidi
potřebují jen k prosazování vlastních zájmů. Jsou arogantní,
bezohlední a bezcitní. Jsou to emoční upíři. Jestliže jim Josef Klíma
nastavujete morální zrcadlo, neuvidí se v něm. Neuvidí totiž ani to
zrcadlo. Nelze je posuzovat měřítky skupiny, která se řídí normami cti
a studu. Oni jsou jiní. Dobře rozumíme lidem s tělesným postižením,
odstraňujeme jim bariéry, snažíme se je integrovat do společnosti.
Lidé se zmrzačeným charakterem v nás vzbuzují pocity trapnosti a
studu. Oni ale také vyžadují speciální přístup. Jim je potřeba bariéry
naopak stavět a neustále pracovat na jejich odstranění z veřejného
života.
Studem se projevuje člověk, který je schopen posoudit sám sebe, a
může tak být svobodný, aniž by tím ohrožoval ostatní. Člověk, kterému
stud chybí, je nestydatý nebo nestoudný. Dělá ostudu. Podle Platóna
je schopnost studu a spravedlnosti nezbytnou podmínkou života v
obci. Sám Zeus dal lidem zákon: „Kdo není schopen mít podíl studu a
spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.“

Lidové noviny, 26.5.2009

 MYSLÍ POLITICI NA VÝTRŽNÍKY?
Václav Klaus se vydává za Dona Quijota a jako potulný rytíř bojuje
proti větrným mlýnům globálního oteplování. Stanislav Gross se
dětinsky zaplétá do okolností financování svého bytu. Jiří Paroubek
tvrdí, že při dvousetkilometrové rychlosti cestou na vlastní svatbu v
autě spal. Miroslav Topolánek útočí na automobil s novináři. Politická
elita se chová divně. Je opojená mocí? Trpí duševní chorobou? Možná
za to může priming. Jde o druh paměti na nevědomé úrovni. Člověka
ovlivňuje tak silně, že dokáže měnit jeho chování. Ukazuje, že to, co
považujeme za svobodnou vůli, je do značné míry iluze.
Malcolm Gladwell popisuje v knize Mžik experiment holandských
vědců, při němž skupina studentů odpovídala na jednoduché otázky
společenské hry Trivial pursuit. Polovině z nich bylo řečeno, aby pět
minut před vyplněním testu mysleli na to, co by pro ně znamenalo být
profesorem. Tito studenti pak správně zodpověděli 55,6 procenta
otázek. Druhá polovina měla nejdřív myslet na fotbalové výtržníky. Ti
dosáhli jen 42,6 procenta správných odpovědí. Šlo o veliký rozdíl.
Skupina „profesorů“ přitom nevěděla víc než skupina „fotbalových
výtržníků“. Nebyli ani chytřejší, ani se lépe nesoustředili. Byli jen v
„chytrém“ naladění mysli. Pomyšlení na něco chytrého, třeba na
profesora, jim pomáhalo najít správnou odpověď. Naši politici se
chovají, jako by mysleli na fotbalové výtržníky. Co se jim asi honí
hlavou? Jak asi vypadá jejich priming? Vědci z pařížské univerzity X-
Nanterre zkoumali schopnost mužů úspěšně odpovědět na otázky
testu poté, co jim byly ukázány fotografie žen s různou barvou vlasů.
Během celého výzkumu dosahovali muži, kteří se předtím dívali na
blondýny, těch nejhorších výsledků. „Lidé, kteří se setkávají se
stereotypy, mají tendenci chovat se tak, aby těmto stereotypům
vyhověli. Ukázalo se, že blondýny mají schopnost podněcovat muže k
tomu, aby hloupli, protože se nevědomě snaží přizpůsobit stereotypu
hloupé blondýny. Což pochopitelně vůbec neznamená, že jsou
blondýny hloupé,“ tvrdí autor studie a profesor sociální psychologie
Thierry Meyer.
Grossova Šárka, Topolánkova Lucie, Paroubkova Petra, Havlova
Dagmar. To už nemůže být náhoda. Ke vší smůle byl před Vánocemi s
mladičkou blondýnkou znovu přistižen i nejžhavější kandidát na
prezidenta, prezident Václav Klaus. Čekají nás těžké časy.
Lidové noviny, 29.1.2009
 PSYCHOPATIČTÍ POLITICI PŮSOBÍ PŘESVĚDČIVĚ
„Já jsem se jenom bránil špinavostem a bránit se špinavostem není
špinavost. Morava organizoval špinavosti a to je špinavost. Tlučhoř
věděl o organizování špinavostí a to je taky špinavost. A Topolánek se
pokouší organizování špinavostí zakrývat a to je taky špinavost,“
prohlašuje Vlastimil Tlustý. Někteří naši politici se chovají divně. Všude
kolem sebe vidí jenom špinavost. Na špinavost případu poslance
Moravy by si podle nich měla posvítit zvláštní parlamentní vyšetřovací
komise. Určitě bude k ničemu. Vyšetřovat by měli hlavně lékaři. Jak už
zjistili americký psycholog Paul Babiak a psychiatr Robert Hare, je
mezi manažery a politiky víc psychopatů než mezi vězni. Jenže je na
první pohled nepoznáte.
Působí přesvědčivě. Jsou okouzlující, šarmantní, uhlazení a
nadprůměrně inteligentní. Umějí výborně mluvit. Dokáží být mocensky
i majetkově mimořádně úspěšní. Vypadají jako rození vůdci. Jejich
cílevědomost a charisma mylně považujeme za pracovní přednost. Ve
skutečnosti se stáváme jejich obětí. Svoji pravou tvář dokonale
maskují. „Povrchního šarmu, manipulace a zastrašování využívají k
tomu, aby mohli ovládat jiné a uspokojovat vlastní sobecké potřeby.
Nemají svědomí ani porozumění pro druhé. Chladnokrevně si berou,
co chtějí, a dělají, co se jim zachce. Porušují společenské normy a
očekávání, aniž by měli jakýkoliv pocit lítosti nebo viny,“ říká Hare.
Přestože mají podobný psychologický profil jako kriminálníci, ve
vězení obvykle nekončí. František Koukolík o nich v knize Vzpoura
deprivantů hovoří jako o „sociálně obratných psychopatech“. Neštítí se
ničeho. Jsou sebestřední, arogantní, podvádějící, bezohlední a
bezcitní. Sami přitom tyto vlastnosti považují za naprosto přirozené.
Lidmi, kteří je nemají, pohrdají. Jediné, co respektují a prožívají, je
moc a její deriváty - peníze a sex. „Základním znakem ofenzivního
deprivantství je soustavné netvořivé prolamování kulturních zábran
spjaté s vypínáním ochranných mechanismů společnosti proti násilí,
primitivitě, barbarství, surovosti, krutosti, hlouposti a ohlupování. Sama
sebe tato činnost obyčejně označuje za ‘revoluční’, ‘pokrok’, ‘vývoj’,
‘změnu’ a, odbourání starých pořádku. Bývá to tam, kde deprivantům
jde o dobytí moci,“ piše Koukolík.
Prostředí politiky poskytuje psychopatům magickou moc a podmínky
k tomu, aby rozehrávali svoje špinavé hry. Protože necouvají ani před
tvrdým rozhodnutím, rychle pronikají do vedoucích funkcí. Jsou
úspěšní v dosahování krátkodobých cílů. V dlouhodobé perspektivě
ale představují pro vlastní stranu i společnost velký problém. Zůstávají
za nimi vytunelované investiční fondy, prohrané arbitráže, rozpadlé
koalice a rozvrácené mezilidské vztahy. Jejich osobnostní porucha je
zpravidla vrozená. Ve vztahu k normalitě jsou to lidé svým způsobem
nepovedení nebo zmrzačení, nikoliv nemocní. Nejsou napravitelní ani
léčitelní. Pokud se před nimi chcete chránit, musíte je včas odhalit.
Jakmile apelují na vaše city nebo morálku a hovoří přitom o
demokracii, svobodě jednotlivce a neviditelné ruce trhu, nenechte se
zmást. Přestože to říkají o jiných, jsou falešní, prázdní a vnitřně nejistí.
Pro stanovení diagnózy nejsou rozhodující jejich slova, ale skutky. V
žádném případě se nepřipojujte k jejich politickým intrikám,
nenaslouchejte jejich slibům, nesnažte se je přesvědčit, převychovat
ani přelstít. Okamžitě s nimi přerušte kontakt. Při nejbližších volbách
se pokuste zabránit jejich dalšímu působení ve veřejném životě.
Jakmile totiž psychopati do politiky jednou proniknou, je prakticky
nemožné je z ní odstranit. Prognóza není příznivá. Babiak a Hare
varují, že jejich počet ve vysoké politice a byznysu v příštích letech
ještě vzroste.

Lidové noviny, 24.9.2008

 JE KOUŘENÍ ZLOZVYK, ČI NEMOC?
Viník všeho zla byl nalezen. Petici na podporu přijetí nekuřáckého
zákona, který by omezoval kouření ve všech veřejných prostorách, už
podepsalo sto tisíc lidí. Do boje vyrukovala i Česká lékařská komora.
Podpisy připojila kompletní elita české medicíny. Statistiky jsou děsivé.
V roce 2007 mělo kouření na svědomí předčasnou smrt pěti milionů
lidí ve světě a osmnácti tisíc u nás. Na nádory plic, infarkty a mozkové
mrtvice umírají nejen kuřáci. Zabíjí i pasivní kouření. Existuje o tom
120.000 vědeckých publikací. Pokud někdo kouří, je to jeho volba. Ale
jen do chvíle, než svým chováním začne ohrožovat ostatní.
Požadavek na přijetí nekuřáckého zákona asi bude oprávněný.
Jsem nekuřák a pobyt v zakouřených místnostech nesnáším.
Vyhýbám se jim, jak jen můžu. S kuřáky na pracovišti jsem se ale
dokázal vždycky v klidu domluvit. Měl jsem asi štěstí na ty slušné.
Když se někdo neumí chovat, musí ho to naučit ruka zákona. Co je ale
vlastně kouření? Zlozvyk? Porucha chování? Porucha osobnosti?
Nemoc? Podle britského psychologa Hanse Eysencka existuje něco
jako „kuřácký typ osobnosti“. Je bezohledný, agresivní a snadno se
rozčílí. Rád riskuje. „Podle jedné teorie chybí kuřákům pokora, která
společně se vzpurností přispívá k tomu, že je jim relativně lhostejné,
co si o nich lidé myslí,“ píše David Krogh, autor knihy Smoking: The
Artificial Passion. Osobnost kuřáka vykazuje nápadně vysoký index
antisociálnosti. Nejlepší bude takovou osobnost zakázat zákonem.
Možná je ale kuřáctví také projevem nemoci. Ukázalo se, že existuje
silná vazba mezi kouřením a depresí. K depresi zase vede nízké
sebevědomí, nejistota, citové problémy nebo život ve stresujícím
prostředí. Cigareta v takovém případě paradoxně funguje jako laciný
lék. V mozku zvyšuje produkci látek, které mají antidepresivní účinek.
Podobně jako to dělají chemicky vyrobené léky, třeba zoloft. Kuřák bez
cigarety je jako pacient bez léku. Jestliže je ale kouření projevem
deprese, stačí vyléčit depresi a bude po problému. S tím už si
farmaceutické firmy hravě poradí. V roce 2006 byl s velkou slávou
uveden na trh lék champix. Tablety určené k odvykám kouření se
okamžitě staly hitem. Nadšení dlouho nevydrželo. „V průběhu druhého
pololetí 2007 byly hlášeny případy sebevražedných myšlenek a
sebevražedných pokusů pacientů užívajících champix. Lékaři by měli
být opatrní při jeho předepisování pacientům s duševní chorobou. Měli
by také myslet na rozvoj deprese u pacientů, kteří si odvykají kouřit,“
varoval Státní ústav pro kontrolu léčiv. Tableta místo cigarety.
Sebevražda místo rakoviny. Těžká volba. Nejlepší bude depresi
zakázat zákonem.
Kouření je projevem bezohlednosti vůči sobě samému i vůči
ostatním. Možná že nějak souvisí s nárůstem bezohlednosti ve
společnosti. S otravováním ovzduší zplodinami náklaďáků
převážejících sníh ze Šumavy na Hradčanské náměstí nebo z Jizerek
do Vesce, s plány na olympiádu v Praze, s kácením stromů a stavbou
supermarketů, s vlezlou reklamou, s odměnami manažerů ČEZu, s
korupcí, s mizivou vymahatelností práva, s upatlanou volbou
prezidenta, s hulvátstvím politiků. Určitě to nějak souvisí. Nejlepší
bude takovou společnost zakázat zákonem.

Lidové noviny, 2009

 VÁLKA ŠKODÍ ZDRAVÍ
Po první a druhé světové válce bylo invalidních pět procent
přeživších vojáků. Po válce ve Vietnamu počet stoupnul na deset
procent. V první irácké válce sloužilo 580.400 vojáků, 325.000 z nich
bylo v roce 2000 v trvalém invalidním důchodu. To už je padesát šest
procent. Zásluhu na tom má hlavně použití chemické a jaderné
munice.
V roce 2003 zveřejnil časopis Lancet studii iráckých a amerických
lékařů, která prokázala, že během prvního měsíce války v Iráku
zahynulo nejméně 3240 civilistů. Lékaři sledovali zprávy o úmrtí od
20.3.2003 , kdy konflikt oficiálně začal, do 20.4.2003, kdy George
Bush ohlásil konec hlavních bojů. Prostudovány byly záznamy ze 124
nemocnic. Spojenecké armády přitom údaje o mrtvých civilistech
nevydaly, neboť „se zaměřily na důležité vojenské otázky“. Generály
dnes velmi znepokojuje stoupající počet amerických vojáků, kteří se
vracejí z války v Iráku s poruchami soustředění, bolestmi hlavy a
nespavostí. Většina z nich přitom nikdy neutrpěla zjevné poranění
hlavy. Lékaři si ale všimli, že byli zasaženi explozí. Objektivní vyšetření
pak potvrdila, že v jejím důsledku dochází k poranění mozku nepřímo.
Ve studii zveřejněné v New England Journal of Medicine se uvádí, že
postihuje hlavně vojáky, kteří po explozi ztratili vědomí. Při explozi totiž
dochází k otřesu a vibracím vnitřních orgánů. Ty se pak krví přenášejí
do mozku, který ničí. Problém je, že před takovým zraněním přilba
nechrání.
Není nic, s čím by si moderní věda nedokázala poradit. Vědci z John
Hopkins University ve spolupráci s U.S. Army Research Laboratory
dokončují technologii tankového pancíře vyrobeného z karbidu
boritého a odolného vysokým teplotám a nárazům. Institute for Soldier
Nanotechnologies, za podpory grantu americké armády ve výši 50
milionů dolarů, zase pracuje na polní uniformě se zařízením, které umí
detekovat vnější ohrožení nebo krvácení vojáka a podle toho mění tlak
oděvu na různých místech těla. Další týmy vědců pracují na vývoji
inteligentních střel naváděných prostřednictvím GPS, které dokážou
tyto bariéry překonat. V roce 2002 vydal George Bush pokyn k
budování radarových systémů a přípravě útočných operací v
kyberprostoru protivníka jako odpověď na údajnou jadernou hrozbu
islámu. Pokrok se nedá zastavit. Kam až může zajít?
Věda a technika, podporovaná zájmy zbrojařských firem, měla vždy
problém s viděním světa v souvislostech, s chápáním ekologických
důsledků svých činů. Dnes probíhající i potenciální válečné konflikty
jsou největší hrozbou pro životní prostředí a existenci člověka. Jaderný
úder by trval zhruba třicet minut a téměř nikdo by jej nepřežil. V
plánech vojenských stratégů se o něm hovoří jako o „vzájemně
zajištěné destrukci“ (mutually assured destruction). Má zkratku MAD.
To anglicky znamená „šílený“.
Je dost důkazů o tom, že válka škodí zdraví. Od popisu důsledků a
stanovení diagnózy je nejvyšší čas přistoupit ke kauzální léčbě. Třeba
budováním zdravotnických zařízení pro izolaci a léčení šílených
politiků. Rád přispěji na Bushův pavilon.

Lidové noviny, 2008

 KAUZA RATH ANEB I NARCIS BYL BY MINISTREM RÁD
Ten mladý muž je vzdělaný a krásný. Má ušlechtilé zájmy a koníčky.
Miluje výtvarné umění, operu, jízdu na koni, tenis, lyžování a golf. Sám
o sobě tvrdí a každým svým činem dokazuje, že je „úspěšný, aktivní,
razantní a že by dokázal vyřešit mnoho problémů“. V životě nic
nedostal zadarmo: „Přečetl jsem stohy publikací a knih. Mám za sebou
publikování v cizině a vystupuji na mezinárodních konferencích,“
dodává skromně. Na co sáhne, to se mu daří: „Byl jsem nejmladším
asistentem na lékařské fakultě. Byl jsem zástupcem šéfa jednotky
intenzivní péče, kterou jsem fakticky po mnoho let vedl. Když jsem se
pustil do Lékařského odborového klubu, také jsem byl úspěšný.
Lékařskou komoru jsem přebral s jednou umatlanou kanceláří. Dnes je
náš rozpočet padesát milionů.“ Podle jeho odhadů „se devadesát
procent lékařů děsí nápadů ODS a stínového ministra zdravotnictví
Tomáše Julínka“. Sám už má dávno v šuplíku recept, jak stonající
zdravotnictví vyléčit. Teď nadešla jeho chvíle. S naprostou většinou
expertů se shoduje, že „bez poplatků nemůže systém dlouhodobě
vyrovnaně fungovat“. Finanční spoluúčast pacientů však prosazovat
nebude. Takové je zadání. Bude loajálním manažerem: „Upozorním
majitele, že ho bezplatná péče poškozuje, ale když on přesto řekne ‘Já
si to přeji’, jste povinen to respektovat, pokud chcete být tím
manažerem.“ Ne, to není střet zájmů mezi expertem a politikem, ani
střet mezi prvním z lékařů a žhavým ministerským kandidátem. To jen
„k politice patří trocha demagogie“, říká.
Udělá vše pro to, aby byl úspěšný. Bude skvělým ministrem. Bude
jím rád. Ví, jak na to: být neodolatelný. A on je. Podobně jako chlapec
zvaný Narkísos, který se před dávnými věky narodil v Řecku, aby byl
všem ku radosti. V jinošském věku, když vyrostl do krásy, byl
obletován dívkami, nymfami a všemi, kteří dovedli ocenit jeho půvab.
On však zůstával chladný a odmítavý k vyznáním a tužbám. Cítil, že
se musí spojit s tou nejkrásnější bytostí, co v životě potká. A stalo se.
Jednou, vyprahlý po lovu, se sklonil nad hladinu čiré vody u lesního
pramene, aby se napil. V hloubce pod sebou však spatřil krásnou tvář,
do které se v ten okamžik zamiloval. Ale když chtěl tento zázrak
políbit, jeho rty zvlnily hladinu. Pochopil. Byl to on sám. Miloval sám
sebe. Hořel a planul tou vášní, kterou nemohl uhasit. Ulehl na trávník
a v nářcích skonal. Když mu pak nymfy připravily pohřební hranici, tělo
nenalezly. Na místě jeho skonu však spatřily květ, jehož žlutý kalich
zdobilo bílé okvětí. Je od té doby zván Narkísos, narcis.
Narcismus je dnes pojmem psychologickým i sociologickým. Jeho
charakteristik je více. Vždy je to však láska, je - jímž objektem je
vlastní osoba, přesvědčení o vlastní moci a významu, vztah k
ideálnímu obrazu sebe sama. Tito lidé jsou výjimečně nadaní k
odhalování chyb u druhých a přehlížení chyb vlastních. Běda tomu,
kdo by jejich sebeobraz dokonalosti narušoval. Takový člověk je pak
stižen zlobou a osobními útoky plnými pohrdání a ironických úsměšků.
Hříčkou osudu dnes v křesle prezidenta všech lékařů i křesle
prezidenta všech občanů sedí mužové, kteří spolu vedou nesmiřitelný
boj. Paradoxně přitom oba svůj veškerý a jistě mimořádný intelekt cele
investovali do svého narcismu. Jsou nedocenitelní, jsou pod sprškou
neustálého obdivu svých nohsledů, jimiž však opovrhují. Jsou stále
vpředu i v rozvíjení svých základních vlastností. Jen počáteční
sebedůvěra časem přerostla v samolibost, sebeprosazení v
bezostyšnost a odvaha v aroganci. Vše podřídili jedinému cíli: být
první mezi prvními, být skvělý, úspěšný a obdivovaný. Díky síle jejich
sebelásky a nepochybně i nadstandardní houževnatosti se dílo
podařilo. Vždyť docílili toho, že k nim vzhlíží celý národ, i když oni vždy
znovu bez uzardění změní stanovisko k čemukoliv jen proto, aby to
bylo originální, pro ně momentálně výhodné a všem na očích.
Celá naše společnost je však narcistní. Vše v ní směřuje k osobnímu
prospěchu, slasti, sebezviditelnění. To ona si je vybrala. Jsou
reprezentanty této společnosti a zároveň jejími mluvčími. V našem
veřejném životě tak vytvořili a ze své pozice mohutně rozšířili prostor
pro aroganci a konfrontaci jako legitimní prostředky těch, kteří chtějí
být výjimeční, jiní a lepší než ostatní, nebo alespoň spokojení a bohatí.
Jen hlupák by takový být nechtěl, předpokládá dnes vrcholná politika.
Tak proč bychom se chovali slušně, když nemusíme. Ostatně být
slušný v sobě nese riziko, že jednám sobě na úkor.

napsáno spolu s Jiřím Šavlíkem

Lidové noviny, 2006
 NEMOCNÝ MOCNÝ
Když mi nedávno zavolal generální manažer jedné bankovní
skupiny, abych na slavnostním udílení cen nejlepším regionálním
zástupcům jeho firmy pohovořil o tělesných projevech stresu,
nadskočil jsem radostí. „Tak už jim to došlo. Potřebují se poradit,“ řekl
jsem si a nadšeně souhlasil. Dva dny před akcí se mi ozval znovu.
Chtěl vědět, zda bude moje povídání zábavné. Trochu mě zarazil.
Stres a zdraví, to není zrovna velká legrace. Slíbil jsem, že se
vynasnažím. Na akci jsem dorazil o něco dřív. Právě končilo
vyhlašování vítězů soutěže o nejvyšší počet uzavřených úvěrů a
hypoték. Bylo mi jasné, že tam nepatřím. Pozdě. Odhodlaně jsem
vkročil do sálu a spustil. Po deseti minutách se začali ošívat, povídat si
a jíst. Jako bych tam nebyl. Po dalších pár minutách mi organizátor
akce vzal z ruky mikrofon. „Děkuji panu doktorovi za poutavý úvod.
Bohužel musím přednášku ukončit. Právě totiž dorazila skupina
vizážistů, kteří jsou dalším bodem programu. Jejich čas je drahý a
večer je čeká další akce,“ prohlásil.
Není divu, že se manažeři považují za pány tohoto světa. Vše jako
by se točilo kolem nich. Ty neodkladné telefonáty a schůzky, investice
a roční prémie! Jenže stát v epicentru stresujícího, výkonového a
sebestředného způsobu života si žádá svou daň. Nemám nic proti
profesi jako takové. Znám dost slušných, schopných a obětavých
manažerů. Existuje ale jedna varianta, která se vymyká svou
bezohledností a nenasytností. Je to úplně nový živočišný druh.
Darwinova evoluční teorie pro něj neplatí. Řídí se teorií revoluční.
Biolog Ernst Mayr ji nazval „efektem hrdla láhve“. Podle ní jsou během
revoluce všechny živé organismy vystaveny velkému stresu, kterému
většina z nich podléhá. U menší části dochází ke změně genového
seskupení tak, aby jim nové vlastnosti umožnily přežít - projít hrdlem
úzké láhve. Během této změny se ovšem mohou rozvíjet i vlastnosti
vyloženě špatné. A právě to se stalo. Sametová revoluce vyvrhla
manažera obrovského. Jeho životní strategií je dravý parazitismus. Nic
moc nevytváří, jen žere manu (dle slovníku božský pokrm, druh
podstaty přírody obsažený ve většině předmětů materiálního světa, ale
též vítězná moc) . Pravděpodobně největší u nás žijící exemplář,
manažer čezový dokáže naráz pozřít 677 milionů many akciové.
Měsíčně spořádá okolo 20 milionů many korunové. Většinu života tráví
v open spacech, elitních klubech a na golfových greenech. Podle
výzkumu badatelů z Univerzity Nového Jižního Walesu si manažeři
značkují území podobně jako dominantní zvířata. „Oblékají tmavé
obleky s výraznými košilemi nebo vázankami, stejně jako se jiná
zvířata chvástají zářivě barevnými částmi těla. V přírodě je účelem
přivábit partnerku, v úřadě jde o dobytí místa v hierarchii, které poté
dává větší možnosti při výběru partnerky,“ říká profesor Jeffrey
Braithwaite a dodává, že naparování a nadouvání hrudi je známo asi u
dvou set druhů zvířat. Manažer obrovský se snadno učí ovládat
komplikované mobily a excelové tabulky. Jeho hlasovým projevům
moc nerozumíme. Některým gestům rukou, jako je žádost o manu,
ovšem ano. Bioetik Peter Winter ironicky dodává, že je to dost, aby mu
byla přiznána stejná práva jako lidem. Samice tohoto druhu obvykle
vrhá jedno mládě a celý život se nechává živit samcem. Při jeho ztrátě
vyhledává jiného manažera. Z evolučního hlediska nepříliš výhodná
strategie. Takhle jejich geny brzy vyhynou. Obrovská konzumace -
lhostejno zda jídla, sexu, peněz či moci - nepřináší extra dávky štěstí.
Bohužel pro manažera obrovského je tomu naopak. Po čase je k
udržení stávajícího pocitu uspokojení třeba stále vyšší dávky many. A
k tomu ten vysoký krevní tlak, bolesti hlavy a žaludku, úzkost. Manažer
nechápe, co se děje. Vždyť přece sportuje, odpočívá na luxusních
dovolených…
Než mne po odebrání mikrofonu vyprovodili ze sálu, stačil jsem
ctěnému osazenstvu poradit, ať si od přicházejících vizážistů nechá
namalovat veselé obličeje. Aby jim úsměv vydržel, až na ně dolehne
stres. Na ulici pak za mnou vyběhly dvě dámy v kostýmcích a prosily o
kontakt do ordinace. Bylo na nich vidět, že už mají dost.

Lidové noviny, 14.11.2008

 BLANIČTÍ RYTÍŘI GATES A BUFFETT
K výzvě zakladatele Microsoftu Billa Gatese a šéfa holdingu
Berkshire Hathaway Warrena Buffetta věnovat polovinu svého majetku
na charitu se během několika týdnů připojilo 38 nejbohatších
Američanů ze seznamu Forbes. Figurují mezi nimi také starosta New
Yorku Michael Bloomberg nebo zakladatel největšího aukčního
serveru eBay Pierre Omidyar. Společně disponují částkou 200 miliard
dolarů. „Darování peněz není jediným cílem. Jde nám o to, aby bohatí
začali diskutovat o svém bohatství a způsobu, jak jej využít ku
prospěchu všech. Darováním chceme inspirovat ostatní, aby sami
darovali buď svoje peníze, nebo svůj čas,“ říká Bloomberg.
Kampaň Gatese s Buffettem má také vytvořit tlak na politiky a přimět
je ke změně daňového zvýhodnění rodin s příjmem nad 250.000
dolarů, které zavedl prezident Bush. „Svět velkých financí jeví známky
překvapivě pozitivní energie. Je třeba jen vydržet. Vývoj světa může
být nadějný!“ hlásají komentáře Yahoo! News.
Bill Gates je filantrop. Není to poprvé, kdy o tom přesvědčil. V době,
kdy se farmaceutické firmy vrhaly na vymýšlení chorob u bohaté
klientely a profitovaly z léků na cholesterol, věnovala jeho nadace 168
milionů dolarů na boj proti malárii, následovalo 60 milionů na výzkum
možností snížení rizika nákazy HW u žen v rozvojových zemích, 900
milionů na boj proti tuberkulóze, tři miliardy na základní péči o lidi z
nejchudších oblastí světa. Teď Gates s Buffettem přicházejí s
miliardářskou výzvou. Lidé k němu a jeho skupině upínají velké
naděje, věří, že dokáže odvrátit katastrofu, ke které s největší
pravděpodobností směřuje moderní civilizace.
Připomíná to pověst o blanických rytířích. Podle ní odpočívá uvnitř
hory Blaník vojsko vedené patronem české země - svatým Václavem.
Ve chvíli, kdy se naše země ocitne v největší tísni, zazelená se suchý
dub, vytryskne voda pod ním, rytíři se probudí a všechny nepřátele
porazí. „Pak nastane svatý pokoj a země česká si odpočine. Mnoho
Čechů sic za těch bojů zahyne, ale ti, kteří zůstanou, budou mužové
celí. Poznajíce chyby svých předků i své, budou pevně stát a nepřítel
jimi o zem neudeří,“ praví báje.
Škoda že je to jen báje. Zádní blaničtí rytíři nejsou. Žádná pomoc
nepřijde. Žádné peníze nás nespasí. Současná krize není krizí
finanční. Je to krize hodnot a krize chování. Mýtus o neomezeném
ekonomickém růstu na omezeném prostoru naší planety padl.
Energetické zdroje docházejí. Životní prostředí je nenávratně
poničené. Živočišných druhů ubývá. A člověk není ničím jiným než
živočišným druhem. Ještě si to nechceme úplně přiznat. Ještě pořád
věříme ve vědecký pokrok. Doufáme, že krize pomine a budeme žít
jako dřív. Nebudeme.
Pokud nezměníme hodnoty a chování, je katastrofa nevyhnutelná.
Bili Gates s Warrenem Buffettem to za nás nevyřeší. Východisko z
krize musíme hledat každý u sebe. Oni nám „jen“ ukazují cestu:
„Nemyslete jen na sebe a svoje peníze, je mnoho lidí, kteří je potřebují
víc než vy. Jen tak používané peníze mají skutečnou hodnotu. Vnitřní
spokojenost, zdraví a smysl života v nich nenajdete. My už jsme na to
přišli.“ To je jejich velká výzva a naše velká šance. Využít ji můžeme
právě teď při pomoci lidem postiženým povodní.

Lidové noviny, 16.8.2010

 SYNDROM OPEN SPACE
„Pane doktore, mám pořád silnější bolesti hlavy a závratě. Těžko se
mi dýchá, tlačí mne u srdce, nespím,“ stěžuje si v ordinaci Lucie K.,
editorka jistého pražského celostátního deníku. „Mám to od té doby, co
nás v redakci posadili do open space kanceláře. Než tam ráno
vstoupím, musím si vzít tabletu nitroglycerinu.“
Úředníci velkých firem, počítačoví experti, novináři, lidé z telefonních
centrál. Polykají prášky na tlak, proti bolestem, na nervy, na zažívání,
na spaní. Léky na chvíli uleví. Příčina zůstává. Je otázkou času, kdy
propukne vážná nemoc: vysoký krevní tlak, infarkt, chronická únava,
vředy, deprese. Podle toho, kde má člověk slabé místo.
Co pacienty tak deptá? Jakým záhadným virem se nakazili? Síří se
rychleji než ptačí chřipka a nemoc šílených krav. Je to obávaný
Syndrom Open Space. SOS. To, že má životní prostředí na zdraví vliv,
pozoroval už v 11. století perský lékař Avicenna. Do kotců, oddělených
přepážkou, umístil berana a vlka. Beran, přestože nebyl ohrožen na
životě, přestal žrát, spát a za několik dní „bezdůvodně“ pošel.
Otevřený prostor, desítky lidí oddělených nízkými příčkami, hluk
telefonů, klimatizace, studené světlo, naprostá absence soukromí.
Není divu, že z toho lidé stonají. „Nevadí mi, že někdo poslouchá moje
telefonáty, jako to, že nechtěně slyším, co řeší kolegové. Leze mi to
strašně na nervy“, říká Lucie K. Šéfové chtějí výkonnost, flexibilitu,
kreativitu. Ne každý je toho v podmínkách připomínajících velkochov
hospodářských zvířat schopen. „Až pětina zaměstnanců center
sdílených služeb odchází ve zkušební době. Přestože centra mají až
dvojnásobné náklady na nábor, nedaří se jim zaměstnance udržet,“
říká průzkum poradenské firmy PricewaterhouseCoopers.
Open space kanceláře přinesla neviditelná ruka trhu. Mají snížit
náklady (některé firmy si dokonce nechávají vyrábět užší pracovní
stoly) a zaměstnanci se mají lépe soustředit na práci, rozuměj: omezí
poflakování a soukromé telefonáty, protože se „nikde nemůžou zašít“.
Optimistická očekávání se ovšem nenaplnila. Místo úlu pilných
včeliček to v kanceláři bzučí stresem. Lidé stejně jako dříve telefonují
soukromě a polovina jejich hovorů s prací nesouvisí, protože to je
zkrátka normální lidské chování. Jenže teď se navzájem obtěžují. Jak
navíc ukázal americký novinář Malcolm Gladwell, myšlenky, informace
a způsoby chování se šíří jako viry. I zdánlivě nepatrné změny v okolí
mohou mít výrazný vliv na to, jak se chováme a kdo jsme. Úředník
nebo novinář pracující ve stresujících podmínkách tak může svoje
negativní emoce nevědomě, slovem i písmem, přenášet na okolí, šířit
je jako sociální epidemii „blbé nálady“.
Mnozí lidé open space nesnášejí. Současně ale cítí bezmoc.
Přesvědčují sami sebe, že stres k jejich práci patří. Mají obavu, že
pokud si postěžují, skončí na ulici. Takové chování je nejkratší cestou
k nemoci.
Na lékaře se přitom nedá spoléhat. Pokud chce člověk zůstat zdravý,
nesmí se chovat jako oběť. Měl by jednat. Hovořit s kolegy, kteří mají
podobné problémy, obrátit se na profesní organizaci, domluvit se na
jiném uspořádání kanceláře s vedením. Pokud šéfům na
zaměstnancích záleží, vyjdou jim vstříc. Pokud ne, je lepší vzít nohy
na ramena. Jak řekl americký psycholog Paul Babiak v roce 2004 na
stockholmském EuroScience Open Foru: „Počet psychopatů mezi
vedoucími pracovníky roste. Pravděpodobně jich je víc než mezi vězni.
Jenže je na první pohled nepoznáte. Vystupují přívětivě, umějí se
dobře vyjadřovat, mají okouzlující fasádu a každý si myslí, že se hodí
k řízení podniku. Do vedoucích funkcí bývají dosazováni záměrně.
Necouvnou totiž ani před tvrdým rozhodnutím. Pod přívětivou maskou
se skrývá bezcitná bestie, schopná zaútočit v ten nejméně očekávaný
okamžik.“ Paul Babiak jim říká hadi v oblecích, snakes in suits. Dobře
se kolem sebe rozhlédněte. V open space se jim obzvlášť daří.

Lidové noviny, 26.10.2007

 KDE SE VZALA A JAK SE ŠÍŘÍ BLBÁ NÁLADA
O blbé náladě mluvil poprvé Václav Havel v rudolfínském projevu.
Bylo to na podzim 1997. Pravděpodobně měl tehdy na mysli negativní
emoci, která u nás vládne dodnes. O jejím zdroji a způsobu, jakým se
šíří, nám toho ale moc neřekl. Odpověď můžeme nalézt v obličejích
našich politiků.
Představte si výrazy těch, kteří byli v uplynulých letech nejvíc vidět a
nejvíc slyšet. Z následujících emocí jim přiřaďte tu, kterou nejvíc
vyzařují: zpupnost, laskavost, aroganci, vřelost, lstivost, upřímnost,
drzost, skromnost. Nemusíte analyzovat jejich slovní projev. Výraz
obličeje je totiž spolehlivým průvodcem nejtemnějšími zákoutími
motivací a emocí člověka. Podle amerického psychologa Paula
Ekmana „informace na našem obličeji není jen signálem toho, co se
děje v naší mysli. V jistém smyslu to je to, co se děje v naší mysli.“
Když jsme veselí, smějeme se, když jsme smutní, tak se mračíme.
Emoce postupují zevnitř ven. Ekman se s kolegy Friesenem a
Levensonem pokusil zjistit, jestli to nefunguje také obráceně.
„Shromáždili skupinu dobrovolníků a připojili je na monitory sledující
jejich srdeční tep a teplotu - fyziologické signály emocí, jako je zlost,
smutek a strach. Polovina dobrovolníků dostala za úkol vybavit si a
znovu prožít hodně stresující zážitek. Druhé polovině jen ukázali, jak
vytvořit na obličeji výrazy korespondující se stresovými emocemi, jako
třeba zlostí, smutkem a strachem. Druhá skupina, ti, kteří hráli,
vykázali stejně zvýšený tep a teplotu jako skupina první,“ popisuje
Malcolm Gladwell experiment v knize Mžik. Ekmanovi se podařilo
prokázat, že emoce mohou na obličeji nejen končit, ale také začínat.
Není přitom možné spolehlivě odlišit, jestli třeba zloba v obličeji
předchází zlobu v mysli, nebo naopak. Jak se ale emoce z obličeje šíří
dál?
Psychologové Elaine Hatfieldová a John Cacioppo tvrdí, že emoce
jsou přenosné, podobně jako jiné nákazy. Každému z nás se někdy
stalo, že se nám udělalo dobře, když jsme se ocitli ve společnosti
veselého a příjemného člověka. A naopak. Existují přitom lidé, kteří
dokážou pozitivní nebo negativní emoce intenzivně šířit. Mají
neobvyklou strukturu osobnosti a odlišnou psychiku. Psycholog
Howard Friedman z Kalifornské univerzity v Riverside vypracoval test
na měření nakažlivosti nebo schopnosti vysílat emoce. Účastník při
něm odpovídá na třináct otázek, jako třeba zda dokáže sedět v klidu,
když slyší taneční hudbu, jak hlasitě se směje, zda se dotýká přátel,
když s nimi mluví, zda umí vysílat svůdné pohledy nebo zda je rád
středem pozornosti. Nejvyšší dosažitelné skóre je 117 bodů, průměrné
se pohybuje okolo 71. „Co znamená vysoké skóre? Friedman k
osvětlení této otázky podnikl experiment. Vybral si pár desítek lidí s
vysokým skóre (nad 90) a pár desítek s nízkým skóre (pod 60) a
požádal je, aby vyplnili dotazník, jenž měřil, jak se právě v tom
okamžiku cítí. Pak usadil lidi s vysokým skóre do samostatných
místností a ke každému z nich posadil dva lidi s nízkým skóre. Nechal
je dvě minuty společně sedět. Mohli se na sebe dívat, ale nesměli
spolu mluvit. Pak znovu vyplnili, jak se cítí. Friedman zjistil, že za
pouhé dvě minuty, aniž by padlo jediné slovo, lidé s nízkým
skóre,chytili’ náladu lidí s vysokým skóre. Jestliže měl charismatický
člověk na počátku depresi a nevýrazný člověk byl veselý, po uplynutí
dvou minut byl ten veselý také v depresi. Opačně se však přenos
nekonal. Nakazit ostatní svými emocemi mohl jen charismatický
jedinec,“ popisuje Gladwell experiment v knize Bod zlomu.
Co jsou ale dvě minuty Friedmanova experimentu proti rokům, které
jsme nuceni trávit ve společnosti našich politiků. Jestli nás už také
nakazili blbou náladou, snadno zjistíme pohledem do zrcadla. Uzdravit
se můžeme, jedině když se jim začneme smát.

Dosud nepublikováno
 JEDINÁ ÚČINNÁ LÉČBA - VOLBY
Naši přední politici se cítí být odposloucháváni. V roce 2003 k
takovému závěru dospěl Vlastimil Tlustý, když ve schránce mobilu
objevil část vlastního rozhovoru v poslanecké kanceláři. O necelý rok
později si prezident Klaus stěžoval, že je odposloucháván v souvislosti
s vyšetřováním případu H-systému. Rouškou tajemství je zahalený i
„Zemanův kufřík“, plný výbušných materiálů, o nichž Miloš Zeman
tvrdil, že dokládají vytváření policejního státu. Podobného druhu je i
„kufřík Paroubkův“. Protože expremiér nabyl dojmu, že proti němu
tajné služby osnují diskreditační kampaň, raději skandální informace v
něm obsažené sám „ozvučil“. Největší odposlechový skandál ale
odstartoval ministr vnitra Ivan Langer. Prostřednictvím SMS zprávy jej
nejmenovaný člověk informoval o tom, že tajné služby
odposlouchávají dvacítku významných politiků včetně samotného
ministra a jeho rodiny. Expremiér Paroubek to nyní poprvé vyslovil
nahlas. Bývalý tajemník premiérů ČSSD Zdeněk Doležel je podle něj
„psychotik“, který „patří buď do vězení, nebo do blázince“.
Psychologové a psychiatři se bouří. „Diagnózu nechte na nás!“
vzkazují politikům.
Paroubkovo podezření nemusí být úplně mylné. Chování některých
politiků totiž opravdu vykazuje příznaky schizofrenie. Jde o stav, který
byl v polovině 19. století popsán Augustinem Morelem jako „náhlé
znehybnění všech duševních schopností“ u mladých jedinců, u kterých
je sice „veškerá naděje na uzdravení“, avšak podrobné vyšetření vede
k závěru, že „jejich smutným osudem bude demence“. Mezi typické
projevy schizofrenie patří „ozvučování myšlenek, slyšení
rozmlouvajících hlasů, slyšení hlasů komentujících vlastní jednání
poznámkami, odnímání, rozšiřování a vysílání myšlenek, bludné
vnímání“ a ruku v ruce s rozvojem informačních technologií
odposlouchávání. Schizofrenií onemocní nejčastěji člověk zahleděný
do sebe, plachý, sám sebou nejistý. Postižený rychle ztrácí schopnost
srozumitelně jednat, mění se jeho vztah ke skutečnosti, dochází u něj
k oslabování citu a inteligence. Vedle postižení psychiky se typicky
křečovitou stává i jeho pohyblivost. Onemocnění v různé podobě
postihovalo lidi všech historických epoch. V paleolitickém společenství
mohli nemocní se schizofrenií, díky svému odlišnému vidění světa,
slyšení hlasů a bludné jistotě, dosahovat mimořádného postavení a
výhod, podobně jako je tomu dnes u chorých politiků. To, že se politik
ve vrcholné funkci záhy ocitá ve vzdálenosti, nebo dokonce úplné
izolaci od přirozeného společenského prostředí, jeho paranoidní
vnímání reality ještě více prohlubuje. Vzdálené, a tudíž nepřehledné
okolí vnímá jako potenciálně nebezpečné, z toho pramenící úzkost
pak promítá do politického soupeře, který se stává nositelem všeho
skutečného i neskutečného zla. V politikově chování se objevuje
přecitlivělost spojená s podrážděností, výlučnost ve vztahu k druhým,
jeho myšlenky se stávají nesrozumitelnými a podivně významnými.
Pozornost začne politik budit ve chvíli, kdy naplno propuknou
psychotické příznaky a dramatický rozpor mezi jeho světem a světem
běžného občana se tak naplno odhalí, nebo když příznaky choroby
naruší předvídatelný chod občanova života.
Průběh choroby je proměnlivý, závislý na společenském prostředí a
intenzitě mediální stimulace, které je politik vystaven. Příznaky se
obvykle projevují ke konci prvního volebního období, s každým dalším
mají sklon se prohlubovat. Politik záhy selhává v situacích, které dříve
snadno zvládal, naopak rychle rozvíjí schopnosti, které od něj nikdo
ani neočekává, ani nežádá. Lidé se takového politika často bojí, mají
sklon jej pokládat za nevypočitatelného, neschopného nebo
všehoschopného „blázna“. Společnost by se měla podobných
předsudků zbavit a přistupovat k chorému s trpělivým porozuměním.
Onemocnění je nejlépe rozpoznatelné a ovlivnitelné krátce před
volbami, kdy bývá intenzita příznaků nejvyšší. Hlasy, které politik slyší,
totiž mají v této době svůj zcela reálný podklad. Jde o hlasy těch
voličů, kteří se rozhodli, že politikovi už nikdy svůj hlas nedají. A právě
ty politika nejvíce straší. Těžištěm účinné léčby je proto volební
místnost. Terapeut - volič tím, že podivně se chovajícího politika
nezvolí, umožní mu, aby ze sebe sejmul břímě zodpovědnosti, a
znovu tak získal kontrolu nad vlastním životem. Jedině tak se může
naučit rozumět tomu, co se s ním děje, a pochopit, že svoje obavy a
nejistoty unese lépe, bude-li zbaven strachu ze ztráty svého výsadního
postavení. Jedině tak je možné mu ulehčit návrat k sociálním a
pracovním dovednostem, jichž dočasně pozbyl ve vysoké funkci.

Lidové noviny, 19.10.2006

 NENECHME SEBOU MANIPULOVAT
„Manipulace je léčebný zákrok, kterým odstraňujeme funkční
poruchu v kloubu a obnovujeme rozsah pohybu. Bývá též označována
za napravování. Je to poměrně násilný zásah, po němž vymizí nejen
bolest, ale i svalové napětí. Nesmí se provádět bez potřebných
odborných znalostí a technických předpokladů,“ píše se v učených
lékařských knihách. Českou manipulační školu zná celý svět. Její čelní
představitelé publikují, přednášejí a napravují zástupy pacientů. Jsou
silní, charismatičtí, sebejistí, zruční a přesvědčiví. Jsou rozenými
manipulátory. Za svoje zákroky si nechávají dobře platit. Vyhledávají je
lidé vystrašení, slabí a sami sebou nejistí. Lidé snadno
manipulovatelní. Za léčebný zákrok ochotně platí. Obě strany přitom
přijímají tradiční představu lidského těla jako mechanického stroje.
Blokáda zad je podle ní technická závada. V zádech se něco
„zaseklo“.Je potřeba zajít do opravny a nechat závadu odstranit. V
ordinacích to podle toho vypadá. Pacienti se chovají jako v
autoservisu: „Pane doktore, mám zablokovaná záda, tak mi udělejte
manipulaci. Zkontrolujte tuky, tlaky a napište prášky. Také v koleně mi
už pár měsíců vrže. Píchněte mi do něj nějaký roztok, aby šlo zase
hladce.“ Bezstarostně se pak odevzdají do péče manipulátorů.
Nechápou, že lidské tělo není stroj a blokáda zad není technický
problém. Je to varovný signál, kterým nám tělo oznamuje, že jsme si
toho naložili víc, než uneseme. Fyzické námahy, ale i starostí. Je to
výzva k zastavení a zamyšlení nad tím, jací jsme a jak zacházíme se
sebou samými. Pokud to uděláme, chybu najdeme a můžeme se
uzdravit. Sami, bez lékařů, bez manipulátorů. Myšlení ale bolí a měnit
sám sebe je obtížné. Mnohem snazší je přenechat to manipulátorům.
Vždyť oni přece znají. Oni umějí.
Důsledky jsou katastrofální. Ještě nikdy v historii lidé tak často a
kvalifikovaně nestonali. Medicínsko-farmaceutický komplex převzal
veškerou odpovědnost za nemocné a jejich léčení. Pacienti se této
odpovědnosti naopak masově zřekli. Manipulující lékař z pacienta
snímá „vinu“ za zdravotní potíže a jeho zákrok na chvíli uleví. Příčina
však zůstane skrytá. Pacient dál pokračuje v nezdravém způsobu
chování a potíže se s ještě větší intenzitou vracejí. Znovu a znovu
vyhledává manipulátora, platí mu, stává se na něm závislým a
postupně ztrácí šanci sám sebe uzdravit.
V nedávných volbách přesvědčivě zvítězili sociální demokraté. Jejich
lídři, Jiří Paroubek a David Rath, jsou brilantními manipulátory.
Předvolební kampaň postavili na zrušení regulačních poplatků -
jednoho z mála rozumných opatření polistopadových ministrů
zdravotnictví. Vystrašení, slabí a nejistí voliči se dali nachytat.
Výměnou za iluzi bezplatné péče odevzdali svoje hlasy, vůli, zdraví i
svobodu do rukou moci chtivých politiků. Jako by úplně zapomněli na
děsivé důsledky řádění jiných mistrů masové manipulace: Stalina,
Hitlera nebo Gottwalda. Voliči tím promarnili šanci převzít odpovědnost
sami za sebe a vytvořit zdravou občanskou společnost. Politici se
naopak svojí šance rázně chopili. Jako malé děti se jimi dál
necháváme balamutit a manipulovat. Následky můžeme přičíst na vrub
jen sami sobě.

Lidové noviny, 25.12.2008

 NEKONEČNÝ PŘÍBĚH STB ANEB NEJSME JAKO ONI?
Srpen osmašedesátého roku byl pro celou jednu generaci počátkem
útlaku a nesvobody. O mnoho utrpení se v následujících dvaceti letech
postarala komunistická StB. Ani osmnáct let po změně režimu jsme se
s následky jejího zhoubného vlivu nedokázali vypořádat. Jako přízrak
se stále znovu vynořují zprávy o lidech, kteří selhali, donášeli, udávali.
Příběhy pokřivených a zlomených charakterů. V polovině srpna
loňského roku se o další „lekci nenávisti“ zasloužilo několik mladých
žurnalistů MF Dnes. Titulní stranu po několik dní zaplňovaly zprávy
věnované období státem organizovaného dopingu sportovců ČSSR v
létech 1985-1989. Šlo o program přímo řízený StB. Na jména kdysi
oslavovaných legend vrcholového sportu Imricha Bugára, Heleny
Fibingerové a Jarmily Kratochvílové dopadl temný stín. Vážná
obvinění byla vznesena bez přesvědčivých důkazů, bez uvážení
důvěryhodnosti zdroje, bez posouzení dobových souvislostí. Sémě
pochybností bylo přesto zaseto. Nařčení sportovci se bránili marně.
Přesvědčit veřejnost o svojí nevině se jim už nepodařilo. Podle etické
komise Syndikátu žurnalistů ČR ale bylo otištění důvěrných osobních
údajů a zdravotní dokumentace ve veřejném zájmu.
Nekonečný příběh StB pokračuje. Stejný deník, stejní žurnalisté a
téměř stejný den jako loni - šestnáctý srpen. „Josef Dvořák:
spolupráce s StB. Herec podával hlášení o Jiřím Suchém,“ zní palcový
titulek „Kéž bych se to nikdy nedozvěděl… Možnosti nahlédnout do
svazků StB jsem nikdy nevyužil. Říkal jsem si, kdoví, co se o kom
dočtu… Dusno, které by nastalo, by mi nesedělo. No a teď mne
navštívili tři mladí žurnalisté z MF Dnes a přinesli mi ty svazky
takříkajíc do domu. Abych se k nim vyjádřil,“ uvedl v rozhovoru pro
Lidové noviny (17.8.2007) Jiří Suchý. Sémě nenávisti bylo zaseto. Na
světlo se dostávají staré spory a křivdy. Jestliže Dvořák v hlášeních
pro StB označoval Suchého za „sobce, podrazáka a vyděrače“, Suchý
o něm dnes ironicky hovoří jako o „jednoduchém chlapci“. Na pranýři
je Josef Dvořák. Před časem to byli Václav Neckář, Jiřina Bohdalová,
Jan Kanyza nebo Jaromír Nohavica. I oni zaplňovali titulní strany
novin. Stali se terčem veřejného odsouzení. Co na tom, že mohli být
obětí estébácké manipulace, ke spolupráci se zavázali za nejasných
okolností, v těžké životní situaci, nebo dokonce pod nátlakem. Pokud
má někdo právo soudit, pak ti, které režim nejvíce pronásledoval. O
rozdírání starých ran nestál ani Jiří Suchý, nestojí o ně ani Marta
Kubišová. „Vašek žádný estébák nebyl,“ zastala se veřejně Václava
Neckáře na nedávném Music Festivalu v Trutnově. Za totality stačilo k
likvidaci člověka pouhé podezření z kontaktů se Západem. Dnes
poslouží témuž mlhavá informace o schůzkách s agenty StB.
Mladí žurnalisté mají mnoho odvahy a upřímnou snahu odkrýt
temnou minulost. Jejich sebejistota ale něm založená na osobních
prožitcích a pochopení souvislostí. Nedomýšlejí dosah svých činů.
„Někdo - média, vláda, nebo něco jiného - nám určuje rozvrh, diktuje
nám, ne to, co si myslíme, ale o čem přemýšlíme,“ píše v knize
Brainwashing, neuropsycholožka Kathleen Taylorová. Nezkušení
žurnalisté mohou takové manipulaci podléhat, aby pak sami
nevědomě manipulova-li, měnili naše životní prostředí a plíživě
přetvářeli mysl. Potřeba prodávat více novin z nich dělá lovce senzací.
Poptávka po jasných zprávách a úderných sděleních přitom nutně
vede ke zjednodušenému, černobílému vidění. Připomíná požadavek
ideologické čistoty. Spolupracovníci StB jsou ve schématických
zkratkách bezpáteřní a zlí, jejich oběti charakterní a čestné. Jen
výjimečně se žurnalista zamyslí nad tím, za jakých okolností se tito
lidé ke spolupráci zavázali, jak je přitom ovlivňovala historie a
prostředí. Mediální pozornost se soustředí na spolupracovníky z řad
vrcholových sportovců, zpěváků a herců. Využití autority a oblíbenosti
je totiž jednou z nejúčinnějších „zbraní vlivu“ moderní reklamy.
Celebrita prodávaje přitom lhostejné, jestli je využita k propagaci
nového prášku na praní nebo zneužita ke zvýšení prodeje novin se
skandálním odhalením o její vlastní temné minulosti. Tato sdělení a
jejich skrytý význam mají zničující vliv na veřejný prostor. „Svoboda
tisku“ a „veřejný zájem“ jsou v něm účelově zneužívány. Osobní
soukromí je v honbě za senzací bezohledně pošlapáváno. Z lidí se
opět stávají štvanci. Není to v historii poprvé. Už mnohokrát se
podobná cynická hra změnila v nebezpečnou zbraň sloužící ke
kontrole chování a myšlení lidí. Totalitní snahy totiž nejsou vlastní jen
samolibým diktátorům. Regulace médií nemůže být ponechána jen
neviditelné ruce trhu. Existuje reálné nebezpečí, že takový trh nebude
svobodný. Bude totalitní.

Lidové noviny, 23.8.2007

 TEST PREZIDENTSKÉHO KANDIDÁTA
Obáváte se zmanipulované volební kampaně? Podezíráte volitele ze
skupinových zájmů? Chcete znát skutečné vlastnosti a schopnosti
prezidentského kandidáta? Otestujte ho sami prostřednictvím
modifikovaného testu francouzské psycholožky Isabelle Nazare-Aga,
autorky knihy Nenechte sebou manipulovat aneb Jak rozpoznat
manipulaci a jak se jí bránit. Za každou shodu s následujícími dvaceti
příklady chování přičtěte na vrub kandidáta jeden bod.
1. Dává okázale najevo svoje znalosti, rád ohromuje množstvím
publikací, sečtělostí, citacemi a odkazy. Sází na nedostatečné
znalosti druhých, snaží se vzbudit dojem, že „má navrch“.
2. Je sebestředný. Obklopuje se výlučně lidmi nejistými a
bezmezné oddanými. Přestože tvrdí pravý opak, názory
ostatních jej nezajímají, jejich práva, potřeby a problémy
nevnímá.
3. Jeho osobní integrita a růst jsou nerozlučně spojené s
ponižováním ostatních. Pokud o někom hovoří, pak ironicky, s
despektem. Je jako topící se člověk, jenž strhává pod vodu
svého zachránce. Jeho vztahy připomínají nepřetržitý boj. Nemá
téměř žádné skutečné přátele.
4. Dokáže u druhých vyvolat pocit viny i za sebemenší pochybení.
Používá přitom zdánlivě logické argumenty a morální zásady,
jimiž se účelově ohání. Sám pocit viny nezná. Je bezchybný.
5. Zdvořilosti, ohleduplnosti a slušnosti druhých využívá k dosažení
vlastních cílů. Snaží se zmocnit toho, co nemůže mít: jejich
dobrých vlastností, nadání a úspěchů. Zodpovědný a korektní
člověk se snadno stává jeho kořistí.
6. Nepřetržitě kritizuje. Nikdo si nemůže být jistý, že unikne jeho
útokům. Dokonalost neexistuje a on je od toho, aby na to druhé
upozorňoval. Terčem kritiky se mohou stát i malichernosti, které s
jeho odborností nijak nesouvisejí.
7. Pokud nevycházejí jeho plány, zbavuje se odpovědnosti, svaluje
vinu na druhé. Prohlašuje, že se stal obětí spiknutí neschopných,
 omezených a líných.
8. Pokud má udělat nějaké jasné a jemu nepříjemné rozhodnutí,
neučiní tak otevřeně. Raději se stáhne do pozadí, aby se za čas
mohl stát jeho hlasitým kritikem.
9. V případě úspěchu nezapomene zdůraznit, že na něm má
zásluhu především on. Pochvala a povzbuzení spolupracovníků
jsou mu cizí.
10. Trvá na okamžitých odpovědích na svoje otázky. Druhým dává
neustále najevo, že musejí být dokonalí, nesmějí měnit názor,
musejí všechno vědět. Vlastní názory, chování a pocity přitom
pružně mění.
11. Je mistrem v umění lhát. Jestliže jej na rozpor upozorníte,
kategoricky popře, že by změnil názor, a ještě vás obviní, že jste
jej špatně pochopili. Pravděpodobně si ani neuvědomuje, jak
často lže. Neznamená to ovšem, že si to neuvědomuje nikdy.
12. Forma je pro něj důležitější než obsah. Zakládá si na svém
vzhledu, kondici a vnějším efektu.
13. Nesnáší, aby kdokoliv žertoval na jeho účet, kritizoval jej, nebo
mu dokonce něco odmítnul. Dokáže popírat i zřejmá fakta. Kritika
v něm vyvolává nejistotu a úzkost, které pak zakrývá jedovatými
a uštěpačnými poznámkami.
14. Jestliže mu docházejí argumenty, uchyluje se k teatrálním
posměšným gestům a opovržlivým grimasám.
15. Je mistrem v používání „dvojité vazby“ (double bind). Jde o
paradoxní komunikaci, při níž jsou dvě navzájem si odporující
zprávy vysloveny tak, že když vyhovíte jedné, nevyhovíte druhé.
Vyčítá vám například, že jste v oboru nevzdělaní, a když se od
něj chcete dozvědět víc, odpoví: „To je zbytečné, stejně byste to
nepochopil.“ Ať uděláte cokoliv, je z vás hlupák.
16. S diskusí souhlasí jen tehdy, pokud je si jistý, že z ní vyjde jako
vítěz. Jestliže se dostane do úzkých, odejde, nebo neomaleně
změní téma rozhovoru. Ve strachu z prohry neváhá sáhnout ani
ke skrytým hrozbám.
17. Svoje žádosti neformuluje jasně, ale raději oklikou, tak aby na
základě vynucené odpovědi druhého mohl dospět k závěru sám.
18. Vadí mu lidé v okolí, kteří si dobře rozumějí. Rozeštvává je.
Nesoulad a podezíravost se přitom šíří plíživě. Bývá těžké určit,
odkud vlastně přicházejí.
19. Vyhýbá se přímému kontaktu, vzkazy nechává vyřizovat „svými“
lidmi. Místo osobního rozhovoru raději telefonuje, píše nebo
komunikuje prostřednictvím médií.
20. Přestože není v obvyklém slova smyslu stranický, straní,
rozděluje, aby snadněji panoval.
Hodnoceni
Pět a méně bodů shody: Je volitelný, může zastávat vedoucí funkce,
aniž by byl bezprostřední hrozbou pro svoje okolí. Jeho excesy v
chování jsou spíše ojedinělé a náhodné. Je schopen podřídit své
zájmy zájmům celku. Při správně vedené skupinové terapii je reálná
šance na uzdravení a dosažení plné funkční schopnosti.
Patnáct a více bodů shody: Jde o nebezpečného manipulátora s
hlubokou osobnostní poruchou. Je nevolitelný a k zastávání řídících
funkcí zcela nevhodný Má ničivý vliv na mezilidské vztahy a fungování
týmu. Celek vždy podřizuje svým zájmům. Pokusy o léčbu zpravidla
selhávají. Tento typ psychopatologie vyžaduje maximální zdrženlivost
a ohleduplnost. Prognóza je nejistá.

Lidové noviny, 7.2.2008

 KDYŽ BOHNICE NESTAČÍ PŘIJÍMAT
Počet psychiatrických pacientů se od roku 2000 zvýšil o třetinu. Pro
úzkosti a deprese u nás bylo v roce 2006 ošetřeno skoro půl milionu
lidí. Pražané překročili republikový průměr o 80 procent. Psychiatrické
ordinace a léčebny praskají ve švech. Špičkové manažery vozí do
Bohnic přímo z jednání. Jestli to takhle půjde dál, za pár let budeme
„na psychiatra“ úplně všichni. Pozoruhodné je , že s nárůstem počtu
pacientů roste i spotřeba léků. Za posledních deset let lidé spolykali
pětkrát víc antidepresiv. V roce 2005 je bralo 27 lidí z tisíce. Jak je ale
možné, že když máme tolik skvělých léků, lidé stůňou čím dál víc?
Spasí nás nějaký nový chemický preparát, očkování nebo zásah do
genetické výbavy člověka? Obávám se, že nikoliv.
Desítky let vědci usilovně pátrají po biologické příčině duševních
chorob. Zkoumají nervové buňky a biochemické způsoby přenosu
informací. Vymýšlejí nové léky. Zlatou éru psychofarmak odstartoval
objev chlorpromazinu v padesátých letech. Kola farmaceutického
byznysu se roztočila naplno. Následovala antidepresiva druhé a třetí
generace. Žádné krevní nebo biologické testy, které by potvrzovaly
existenci duševních chorob, se ale přes soustředěné úsilí najít
nepodařilo. Ani očekávání, že je vyléčíme pomocí tablet, se
nenaplnila. Vývoj dává za pravdu antipsychiatrům. Je to názorový
proud hnutí šedesátých let spojovaný hlavně se jmény psychiatrů R.
D. Lainga, T. Szasze nebo filozofa M. Foucaulta. Podle nich se
duševní choroby nedají definovat jako ryze biologický problém.
Foucault je považuje za „výsledek klasifikujících a represivních tlaků
společenských institucí na jedince“. Laing o nich zase hovoří jako „o
zvláštní strategii, kterou si člověk vyvine, aby mohl žít v podmínkách,
které nejsou k životu“. Asi na tom něco bude. Rozdíl mezi duševní
chorobou a stavem duše podmíněným společenskou situací je
opravdu nejasný. Snad každý cítíme obrovský tlak na neustálý výkon,
vnímáme devastaci přírody a mezilidských vztahů, korupci, kriminalitu,
válečné konflikty a politický chaos. Ve zdraví se to už nedá přežít.
Někoho raní mrtvice, někoho infarkt, jiný „onemocní“ depresí. Skoro
každý dnes bere nějaké prášky. Tělesnou chorobu přitom společnost
toleruje. Na duševní pohlíží s despektem. Ti lidé jsou přece „na nervy“,
selhávají, nestačí plout s většinovým proudem. Je to, jako když letí
hejno ptáků jedním směrem a najednou se jich několik oddělí a letí
jinam. Kdo ale s určitostí ví, který směr je správný? Většiny? Nebo
těch, kteří se oddělili? Vypadá to, že jestřábi v čele našeho „hejna“
nabrali špatný směr. Jsou opojení letem. Osud hejna je přestal
zajímat. Množství těch, kteří „odpadají“ nebo se z posledních sil drží
pomocí léků, dramaticky stoupá. Problém nemá ani medicínské, ani
technické, ani finanční řešení. Ještě nikdy osud hejna tolik nezávisel
na změně kursu konzumní „letecké“ společnosti. Na obratu k
ekologickému způsobu myšlení a chování, ke zlepšování mezilidských
vztahů. Za pravdivost tvrzení prezidenta Klause, že „živočišných druhů
neubývá, ale naopak přibývá“, bych ruku do ohně nikdy nedal. Homo
sapiens usilovně pracuje na tom, aby už byl brzo na řadě.

Lidové noviny, 26.2.2008

 BYL JSEM PŘI TOM, ŘEKNE SI KLAUS
Sarkastické podobenství režiséra Hala Ashbyho Byl jsem při tom
patří do zlatého fondu světové kinematografie. Peter Sellers v něm
exceluje v roli slabomyslného zahradníka Chancy Gardnera, žijícího
na prahu stáří v uzavřeném prostoru honosného domu a zahrady. Po
smrti svého pána je vržen do víru světa, v němž se orientuje s
nevinností dítěte. Omylem je považován za zkrachovalého
byznysmena a dostává se do televize. Jeho vystoupení, při nichž
opakuje několik primitivních vět o zahradě, jsou diváky přijímána jako
hlubokomyslné metafory a sklízejí fenomenální úspěch. Chancyho
strnulá gesta, prozrazující demenci, jsou považována za projev
velebné duševní vyrovnanosti, dlouhé potřásání rukou za utajovanou
srdečnost, společenská neomalenost za výraz upřímnosti. Nechtěně
tak pronikne do nejvyšších politických kruhů a má šanci stát se
prezidentem USA.
Ashbyho film je ironickým průhledem pod povrch
mocenskopolitických mechanismů konzumní společnosti a dotýká se i
nejobecnějších paradoxů současného lidství. Chancyho duševní
prázdnota, pramenící z izolace a schémat odkoukaných z televizní
obrazovky, není odhalena hlavně proto, že většina diváků žije v zajetí
schémat úplně stejných. Média totiž zprostředkovávají jazyk
povrchního dorozumění a modelů odosobněného chování, které
mohou z bezcenného jedince za určitých okolností vytvořit živoucí
zkamenělinu triumfující díky nenormálním společenským poměrům.
Politickou aktuálnost Ashbyho díla dnes v mnohém připomíná
ekologický thriller Globální oteplení.
„Klimatické změny jsou pro lidstvo nebezpečnější než terorismus,“
prohlašuje v úvodu filmu ochrnutý astrofyzik Stephen Hawking a
posouvá ručičky Doomsday Clock na pět minut před osudnou
dvanáctku, aby tím symbolicky varoval před hrozící katastrofou. „Bylo
by iracionální, kdybychom pokračovali podle současného modelu
podnikání a neinvestovali prostředky do ochrany klimatu. Svět si
nemůže dovolit déle čekat,“ naléhavě vyzývá hlavní ekonom Světové
banky sir Nicholas Stern. „Zeměkoule začíná mít horečku, a proto
potřebuje lékaře!“ přidává se bývalý viceprezident USA Al Gore. Modrá
planeta je v ohrožení a Spojené státy s ní. Pokusy Bushovy
administrativy o zkreslování údajů vědců ztroskotaly. Je třeba
okamžitě jednat. Členové Sněmovny reprezentantů amerického
Kongresu žádají o radu prominentního popírače globálního oteplování,
prezidenta české republiky Václava Klause. A ten se odhodlaně staví
do čela kampaně pořádané organizací The Heartland Institute.
Americká média zaplavují inzeráty s Klausovým portrétem a palcovými
titulky „Global warming is not a crisis“. Celá planeta s napětím očekává
Klausův duel s Al Gorem na půdě OSN. Děj dostává nečekaný spád.
„Největší hrozbou svobody a demokracie, tržní ekonomiky a
prosperity není na počátku 21. století komunismus, ale jeho různé
měkčí varianty. Komunismus byl nahrazen hrozbou ambiciózního
environmentalismu,“ hřímá Klaus v odpověď na otázky kongresmanů.
A ti vůbec netuší, s kým mají tu čest. Jeho výkon je strhující. „Je to
úplný nesmysl! Globální oteplování je prostě nesmysl! Ničení planety
nevidím, nikdy jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný
člověk by to mohl říci!“ nechává se unášet svojí rolí. „Zelení
nepředstavují nic jiného než pokračování války proti svobodnému
světu jinými prostředky,“ poťouchle ponouká ochránce přírody.
„Ledovce ubývají už posledních deset tisíc let a zrychleně od skončení
‘malé doby ledové’ v roce 1850,“ vyráží divákům dech další hláškou.
Je briliantním mystifikátorem a improvizátorem, schopným bleskově
reagovat tak, aby z dané situace vyždímal maximum. Jeho humor je
postavený na konfrontaci výstřední osobnosti s problémy reálného
světa. Je drsný, absurdní, dadaistický a občas sarkastický, až mrazí v
zádech. Je korektně nekorektní. Jeho výroky by byly vrcholně vtipné v
jakémkoliv žánru a jsou o to vtipnější, že nikdo, kromě Klause a jeho
producentů, netuší, že účinkuje v hraném filmu. Spontánně odhaluje
omezenost běžných lidí, jimž přijdou nesmysly, které hlásá, dokonale
logické, rozumné a správné. Na Klausově vystupování je sympatické,
že se ani nesnaží dělat z klimatologů hlupáky. Naopak. Hlupáka dělá
sám ze sebe. Jeho humor je postavený na tom, jak ostatní na jeho
nesmyslné výroky reagují. Výsledkem jsou přirozeně vtipné situace,
vycházející z autentické lidské hlouposti a ignorantství.
Titulní role v ekothrilleru Globální oteplení je brilantní ukázkou
Klausova hereckého umění. Předvedl v ní výkon totálně pohrdající
jakýmikoliv normami vkusu, politické korektnosti, odbornosti a
mezilidské slušnosti. V mnoha směrech je podobným závanem
čerstvého vzduchu, jakým byla Ashbyho politická satira. Klausova
opravdovost je při tom všem ďábelská a má v sobě čistotu i
bezelstnost idiotských kreací Petera Sellerse. Svým výkonem potvrdil,
že je nejvýraznějším popíračem globálního oteplování i nejžhavějším
kandidátem na roh českého prezidenta pro další volební období. V
každém případě bude při tom.

Lidové noviny, 4.4.2007

 PREZIDENTŮV KYČEL: KAM S NÍM?
Úvodní modlitba autorova: „Všemohoucí nebe! Chraniž dnes milostivě
myšlenky mé a ostříhej vtipy moje, aby nevzbudily nelibost mocností této
země, aniž ublížily na mravnosti a čistotě mým milým spoluobčanům, nebo na
zdraví číslu našemu zítřejšímu. Amen.“
Jan Neruda, Kam s ním?

Lékařská věda kráčí od vítězství k vítězství. Umělé náhrady kloubů,

transplantace srdce, ledvin, kostní dřeně, kochleární implantáty,
počítači řízené protézy končetin. Z nemocnic se stávají gigantické
opravny, z lékařů špičkoví mechanici, z pacientů stroje. Když se v těle
něco porouchá, odborníci si s tím hravě poradí. Jako v autoservisu.
Každý rok přicházejí výrobci na trh s novými modely náhradních dílů.
Přejete si kyčelní kloub standard, exclusive, nebo sportágé? Prostý z
kladenské oceli, nebo zahraniční z ušlechtilých slitin? Nic není
nemožné. O zdraví se už nemusíme starat. A lidé se tak chovají. Žijí
nadoraz. Když nějaký orgán vypoví poslušnost, hned chtějí nový.
Někdy jen z rozmařilosti. Ten starý měli moc dlouho, vyšel z módy, už
ho nemají rádi. Nebo neumějí stárnout a medicína jim má zajistit
věčné mládí. Operací přibývá, náhradní orgány jdou na odbyt, trh
vzkvétá. Podobně jako vrakoviště aut ale přetékají i vrakoviště
použitých orgánů. Nikdo si jich nevšímá. Už nejsou k ničemu. Nebo
snad přece? V podmínkách trhu si každé zboží najde svého kupce.
Špinavé peníze neexistují. Koncem června se v internetové nabídce
dražebního portálu Aukro.cz objevil kyčel prezidenta Klause.
Vyvolávací cena 35 tisíc korun. Drsná recese? Nemožné? V
nemocnicích, kde může zdravotník pacientům několik měsíců místo
léků podávat heparin nebo zaměnit novorozence, žádný problém.
Vsak také zpráva o dražbě vyvolala na Bulovce patřičné zděšení. „S
kloubem pana prezidenta se nakládalo jako s ostatním anatomickým
materiálem. Máme smlouvu s pohřební službou, která ho pak odváží
do krematoria na Kladně,“ tvrdí mluvčí nemocnice Petra
Effenbergerová. Televizní stanice hlásí, že je kyčel bezpečně uložený
v Ústavu lékařské patologie na pražském Albertově. Prodejce dál trvá
na pravosti zboží. Případem se zabývají kriminalisté.
Neznámý recesista nechtěně odkryl vážný problém. Prezident
republiky není obyčejný občan. Jeho kyčelní kloub není obyčejný
biologický odpad. Byl největším kloubem ve státníkově těle. Vazy,
které jej zpevňovaly, vydrží zátěž téměř 3000 N. V mezních polohách
bránily pádu státníkova těla vzad. Klaus s ním ustál dělení federace,
sarajevský atentát i opoziční smlouvu. Je kusem historie této země.
Kam s ním?
Technologický pokrok a trh válcují morálku i právo, boří tradice. V
historii byl pokaždé, když zemřel prezident, vyhlášen státní smutek.
Ostatky T. G. Masaryka, s nímž se prezident Klaus často srovnává,
táhlo spřežení šesti koní na dělové lafetě. K poslednímu odpočinku byl
uložen na hřbitově v Lánech. Všichni Klausovi předchůdci opouštěli
svůj úřad celiství. Klaus je první, který tak činí po částech. Má být jeho
starý kyčel v tichosti spálen? Nebo se všemi poctami pochován na
Vítkově? A co když bude prezident potřebovat další nové orgány?
Druhý kyčel, srdce, plíce nebo ledviny? Kolik částí je možné vyměnit,
aby zůstala zachována jeho původní totožnost? Aby to byl pořád celý
on?

Lidové noviny, 22.7.2008

 POTLESK PRO PANA PREZIDENTA
Po pádu vlády jen září. Je ho všude plno. Uráží poslance
Evropského parlamentu. Nechce Lisabonskou smlouvu. Na Hradě
odmítá vyvěsit vlajku Evropské unie. Pohrdá Ústavním soudem.
Provokuje ochránce životního prostředí. Ve vzteku dokáže praštit o
zem telefonem dotěrného žurnalisty. Stavbě Kaplického Národní
knihovny na Letné by bránil vlastním tělem. Jako hrad z písku rozkope
stranu, již sám zakládal. Z mobilu si provokativně maže čísla bývalých
přátel. Když vyčerpá politická témata, nechá se vyfotit s mladou
blondýnkou. Za každou cenu musí být středem pozornosti. Není
problém určit diagnózu. Ničemu to ale nepomůže.
Léta jsem pozoroval Klausovo chování a bezvýsledně hledal
odpověď na otázku, co s ním. Pak jsem úplně změnil úhel pohledu.
Začal jsem analyzovat chování vlastní. Uvědomil jsem si, že na jeho
provokace reaguji emocionálně, osobně. Na jeho negace odpovídám
vlastní negací. Hraji jeho hru. Reaguji na to, co říká, a přitom bych měl
ignorovat to, co dělá: vyvolává konflikty. Právě o to mu jde: vzbuzovat
v lidech negativní emoce a jejich prostřednictvím vládnout. Je to
prezident negativních emocí.
Dá se ale takové chování vůbec nějak ovlivnit? Amy Sutherlandová,
autorka světového bestseleru s podtitulem Proč metody výcviku zvířat
skvěle fungují u lidí, tvrdí, že ano. Existují totiž univerzální pravidla
chování, která platí napříč živočišnými druhy. Progresivní cvičitelé
exotických zvířat zjistili, že je mnohem efektivnější odměňovat
chování, které je pro ně žádoucí, a ignorovat to, které žádoucí není. V
cirkusovém světě se takovému přístupu říká „zklidňování“, v
Hollywoodu je znám jako „laskavý výcvik“. Umožňuje dokonce
pracovat i se zvířaty, jež se dříve považovala za nevycvičitelná, a
naučit je věci, které se dříve považovaly za nemožné. Výhody
progresivního výcviku se nejprve potvrdily u delfínů a kosatek.
Jak ale říká guru všech cvičitelů Karen Pryorová, fungují na
kohokoliv - na kytovce stejně jako na univerzitního profesora.
„Technika pozitivního posilování mnohé šokuje, protože stojí v
naprostém protikladu k našim instinktům, k tomu, jak obvykle jeden ke
druhému přistupujeme. My, lidská zvířata, většinou činíme pravý opak
- špatnému chování věnujeme přemíru pozornosti a chování dobrému
žádnou. Rodiče si ani nevšimnou, když jsou jejich děti v autě potichu,
ale vyletí, jakmile potomek zvýší hlas,“ píše Sutherlandová.
 Cvičitelé také zjistili, že některé typy chování jsou tak hluboce
zakořeněné, že je prakticky nelze odnaučit. Snaha zabránit
velbloudovi, aby plival, holubovi, aby se vracel domů, nebo Klausovi,
aby provokoval, je ztrátou času. V takovém případě je mnohem snazší
dotyčného přimět, aby dělal něco jiného, než aby přestal dělat to, co
právě dělá. Říká se tomu „neslučitelné jednání“. Cvičitel vybere jinou
akci, která tu nežádoucí jednoduše znemožní.
Problém v přístupu k provokacím Václava Klause spočívá hlavně v
tom, že na ně vůbec reagujeme. Jakákoliv reakce, pozitivní či
negativní, totiž takové chování ještě víc podnítí. Pokud kousek
nevyvolá žádnou odezvu, obvykle zaniká, nebo, jak říkají cvičitelé,
vyhasne. Čím pozitivněji budeme k Václavu Klausovi přistupovat, čím
méně kritických komentářů bude vycházet v našich novinách, tím dříve
padnou jeho obranné reakce. Nedá se sice očekávat, že se okamžitě
a radikálně změní. Musíme být trpěliví a chválit jej i za malé pokroky.
Důležitou roh hraje faktor času. V ideálním případě přichází odměna
ve chvíli, kdy udělá něco, co se nám líbí. „Právě proto je potlesk tak
báječná věc, není to ledajaká reakce, je to okamžitá reakce,“ tvrdí
Sutherlandová. Za článek k osmdesátým narozeninám Milana Kundery
si ho Václav Klaus opravdu zaslouží.

Lidové noviny, 15.4.2009

 PSYCHOPATI V POLITICE ŠKODÍ ZDRAVÍ
Korektní odborná diskuse věnovaná posuzování osobnostní integrity,
charakteru a vědomí společenské odpovědnosti našich politiků je
naprosto legitimní. O tom, že na ni budou psychopati reagovat
psychopaticky, není třeba pochybovat.

Na počátku roku 2010 rozpoutal redaktor Adam B. Bartoš z

www.prvnizpravy.cz mohutnou mediální kampaň. Obvinil mne v ní, že
jsem chtěl s několika kolegy dostat prezidenta Klause do blázince a
donutit ho tak, aby podepsal Lisabonskou smlouvu. Údajně jsme
plánovali státní převrat a „dopustili se vlastizrady ve stádiu přípravy“.
To vše na politickou objednávku. Od té doby se mne pořád někdo ptá,
jak jsme to chtěli udělat. Rozhodl jsem se na nejčastější dotazy
odpovědět. Podobný formát běžně používá BBC. Říká se mu
„Questions + Answers“.
Můžete vysvětlit, jak jste chtěli dostat prezidenta Klause do
blázince?
Opravdu věříte, že by v právním státě dokázala parta doktorů dostat
do blázince prezidenta republiky? Kdyby to bylo možné, tak máme
naprosto výjimečné schopnosti, nebo nežijeme v právním státě, nebo
je na tom pan prezident hodně špatně.
Představu takového spiknutí si mohou vytvořit jenom lidé, kteří
potřebují k životu nějakého vnějšího nepřítele. Přitom ale toho
největšího nepřítele mají sami v sobě. Redaktor Bartoš píše o spiknutí,
puči, státním převratu, komplotu, vlastizradě. O nic takového nešlo.
O co tedy šlo?
Chování pana prezidenta nás už delší dobu znepokojuje. S kolegy
jsme si mailem psali, jestli snad netrpí nějakou osobnostní poruchou
nebo nemocí. Radili jsme se, jak se zachovat, abychom se nedopustili
porušení lékařského tajemství nebo etiky. Není naším pacientem a
diagnostikovat ho na dálku by bylo neprofesionální. Mezi diskutujícími
byli špičkový neurolog, dětský psychiatr a psycholog, specialista na
psychopatologii, psychosomatik, psychoanalytik, internista.
Co Vám připadá na chováni pana prezidenta neobvyklé
Těch signálů je víc. Popírám zákonů: odmítání jmenovat soudního
čekatele Langera nebo řada prohraných soudních sporů s předsedkyní
nejvyššího soudu doktorkou Brožovou. Popírání reality: vášnivý boj s
ochránci životního prostředí. Nemám přitom na mysli globální
oteplování, to je sporné, ale názory, že člověk neškodí životnímu
prostředí, živočišných druhů neubývá, ale naopak přibývá, globální
krize je jenom chřipka, ekonomický růst může neomezeně pokračovat
a s energetickými zdroji si nemusíme lámat hlavu. Popírání
demokratických principů: Lisabonská smlouva. Nejde o její obsah, ale
o procedurální stránku, trucovité obstrukce podpisu v situaci, kdy ji
schválil senát, parlament a podepsala většina zemí EU. Odhodlání
bránit stavbě Kaplického knihovny vlastním tělem nebo historky o tom,
jak ve čtyřech letech, při Pražském povstání, stavěl barikádu, není
potřeba komentovat. Pan prezident je jiný, myslí jinak. O svojí pravdě
je přitom hluboce přesvědčený. Diví se, že se mu někdo diví.
Jakou jste stanovili prezidentu Klausovi diagnózu?
Žádnou. Problém je složitější. Každý člověk rozumí tomu, že politik
může mít porouchaný kyčel, trpět nějakou tělesnou chorobou. Vůbec
se ale neuvažuje o tom, že může mít také porouchanou osobnost
nebo charakter. Zajímavou studii o tom zveřejnili psychiatr Robert
Hare a psycholog Paul Babiak. Zjistili, že mezi vysokými manažery a
politiky je mnohem větší procento nebezpečných psychopatů než mezi
vězni ve federálních věznicích USA. A to nebyli u nás. Ti lidé mají
podobný osobnostní profil jako zloději nebo vrazi. Dají se ale jen těžko
odhalit. Jsou inteligentní, schopní, jazykově vybavení, dokonale
oblečení. Na druhou stranu egocentričtí, arogantní, bezohlední a
bezcitní. Hare s Babiakem jim říkají „hadi v oblecích“.
Jak s tím souvisí pan prezident?
Současný společenský systém, založený na individualismu a
neomezeném růstu, takový typ osobností přitahuje. Oni tento systém
dál potvrzují a rozvíjejí. A právě to dělá pan prezident. Když ho
posloucháte, všechno stojí na jedinci, straně a ruce trhu. Takoví lidé
mají ideální předpoklady dosahovat krátkodobých úspěchů.
Dlouhodobě je ale jejich působení na mezilidské vztahy, fungování
firem i atmosféru ve společnosti zničující. Každý úspěšný manažer
musí být sebejistý, třeba i trochu narcistní. Pokud je ale zdravou
osobností, v kritických chvílích upřednostní zájem firmy. Narcistní
psychopat, než by ustoupil ze svých názorů, raději firmu zničí.
Všimněte si, jak pan prezident potopil vlastní stranu nebo jak přispěl k
pádu vlády v době předsednictví EU.
Není určitě jediný, kdo se tak chová.
Před časem se psalo o finančníkovi Bernardu Madoffovi. Od lidí si
půjčoval peníze, sliboval vysoké úroky a ty splácel dalším půjčováním
od jiných lidí tak dlouho, až „letadlo“ spadlo. Zasekl sekyru 65 miliard
dolarů a dostal za to 150 let vězení. Když pan Paroubek před volbami
sliboval, že udrží výši platů a sociální výhody, přitom sníží
nezaměstnanost a státní dluh, dělal totéž. Stejně patologické bylo
prosazování olympiády v Praze primátorem Bémem, lyžování na
Hradčanském náměstí, dvě miliardy na liberecký šampionát nebo boj
proti zdravotnickým poplatkům v podání hejtmana Ratha. To jsou
nebezpečné projekty a nebezpečné chování. Nemám pro ně jiné
vysvětlení než medicínské. Potvrzuje to ostatně čerstvý případ
mladoboleslavského soudce Nagye. Podle policie přijímal úplatky,
zneužíval pravomoci veřejného činitele a podváděl. Státní zástupce
ale jeho stíhání přerušil. Z posudků vyplynulo, že ještě v době, kdy
nosil talár, duševně onemocněl. „Porucha osobnosti u obviněného
nastala již před spácháním projednávané trestné činnosti. Do
významné formy se rozvinula v letech 2004-2005. V posledních třech
letech svého působení u soudu vydal v průměru 180 rozsudků ročně,“
sdělila mluvčí mladoboleslavského soudu. Kolika lidem mohl těmi
rozsudky zničit život, už nikdo nezjistí.
Chcete snad tvrdit, že nám vládnou psychopati?
Toho se obávám. A nejsem jediný. Niall Bradley o tom píše v knize
Pravda k moci: Psychopati vládnou našemu světu: „Psychopati,
prostřednictvím svojí schopnosti rozpoznat sobě rovné, rychle stoupají
po společenských stupních a shlukují se okolo pák moci, kde jejich
celospolečenský zlý vliv metastazuje. Následný negativní výběr
znamená aktivní přípravu a dosazování dalších psychopatů a dalších
patologických deviantů nižšího stupně, kteří jsou přístupni jejich
záměrům, a to do doby, dokud se nedosáhne kritického množství lidí s
patologickými poruchami, čímž se zrodí patokracie. Ta přežívá díky
pocitu ohrožení ze strany společnosti normálních lidí… Zůstat na
vrcholu je pro vládce klasický problém - být, či nebýt. Biologická,
psychologická, morální a ekonomická zkáza většiny normálních lidí se
pro patokraty stává biologickou nezbytností.“.
Přestože počet psychopatů v politice není velký, hrají v ní klíčovou
roh. Žádný společenský systém proti nim není imunní. Tím méně ten
náš.
Dá se nějak zabránit jejich pronikám do veřejných funkcí?
Pokud psychopat ovládne vedoucí pozici, je prakticky nemožné jej z
ní odstranit. Hare s Babiakem proto doporučují, aby uchazeči o
vedoucí místa byli kromě testování odborných znalostí podrobováni i
psychotestům. Hodnotí se při nich struktura osobnosti, zvládání emocí,
schopnost týmové spolupráce a vědomí společenské zodpovědnosti.
Kromě vstupního testu se ale na hodnocení následně podílejí také
jejich podřízení. Říká se to mu „business-scan“. V analogii státu tedy
občané hodnotí chování a činy svých politiků. Ovšem nejen při
volbách. Podle mého názoru je v podstatě jedno, které z
demokratických stran dá občan u voleb svůj hlas, nebo jestli vůbec
někoho volí. Mnohem důležitější je, jak se o dění kolem sebe zajímá v
každodenním životě: klade neustálé dotazy, jestli je nutné, aby se
kácely stromy kvůli stavbě supermarketu, jestli je lyžování na
Hradčanském náměstí dobrý nápad… Takovému modelu, kdy je politik
podroben každodenní kontrole občanů, se říká občanská společnost.
Mnozí naši politici a pan Klaus se jí bojí jako čert kříže. Touží po tom,
aby se jim lidé odevzdali a oni s nimi mohli manipulovat. Bohužel se
jim to daří.
Mezi politiky je tedy pár psychopatů. Co ti ostatní, nevýrazní,
šedí?
Je to beztvará šedá hmota, která se podle potřeby přelévá ze strany
do strany. Proč by si pálili prsty? Vždyť by byli sami proti sobě.
Vystoupit proti korupci? Vzdát se imunity? Ani náhodou! Není nad to,
když člověk nevyčnívá, splyne s davem, veze se na vlně a užívá si to.
Než jsem napsal článek do lidovek, radil jsem se s kamarádem, který
dělal u Útvaru vyšetřování závažné hospodářské kriminality, vyšetřoval
financování ODS . Řekl mi: „Honzo, nic nedělej. Strašně si
zkomplikuješ život. Oni tě zničí. Mě taky zničili. Já už nedělám nic
jiného, než že ojebávám. Radím ti - ojebávej.“ To rozhodlo. Řekl jsem
si: „Až se mě děti zeptají: ‘Táto, v čem to žijeme? Jak jsi tohle mohl
dopustit?’ To bych jim měl odpovědět, že jsem ojebával?“
Ladislav Jakl o vás říká, že jste jedním z nejzavilejších
klausofobů.
Chování prezidenta Klause mě řadu let hodně iritovalo. Marně jsem
řešil otázku, co s tím. Pak jsem úplně změnil úhel pohledu. Začal jsem
analyzovat chování vlastní. Uvědomil jsem si, že na jeho provokace
reaguji emocionálně, osobně. Na jeho negace odpovídám vlastní
negací. Hraji jeho hru. Reaguji na to, co říká, a přitom bych měl
ignorovat to, co dělá: vyvolává konflikty. Právě o to mu jde: vzbuzovat
v lidech negativní emoce a jejich prostřednictvím vládnout. Je to
prezident negativních emocí. Nemyslím, že bych se bál osoby pana
Klause. Z pozice prezidenta má ale obrovský vliv na společenskou
atmosféru u nás a věrohodnost České republiky navenek. Nemám
fobii z něj, ale z toho, co hlásá a dělá.
Co vy byste naopak řekl o Ladislavu Jaklovi?
Pan profesor Halík ve svém prohlášení napsal: „Pan prezident Havel
měl po svém boku Karla Schwarzenberga, Pavla Tigrida, Ivana
Medka. Václav Klaus si do sídla českých králů pozval pány Jakla a
Hájka. Máloco dokumentuje tak zřetelně změny na Hradě.“ S tím
souhlasím. Pan prezident nesnese po svém boku nikoho, kdo by ho
převyšoval a ohrožoval. Taky tam nikdo takový není. Dovedete si
představit, že by vedle pana Klause byl Ivan Medek? A hlavně:
prezident Klaus přece nestojí o to, aby mu někdo radil. On všechno ví.
Režisér Jiří Svoboda si myslí, že jste porušili lékařskou etiku.
Dokonce podal podnět lékařské komoře.
Pana režiséra scénář „Spiknutí lékařů proti prezidentovi“ hodně
zaujal. Hned podle něj začal „točit“. V jedné scéně opravdu píše
stížnost lékařské komoře a Evropské psychiatrické asociaci. Z komory
mu obratem odpověděli, že nemají o žádném spiknutí informace,
porušení etiky jsme se nedopustili a dál se tím nebudou zabývat.
Několikrát jsem pana režiséra prosil, aby stanovisko komory zveřejnil.
Odepsal mi, že má moc práce. Asi točí nějaký zajímavější scénář.
Jednali jste na politickou objednávku? Jste členem nějaké
politické strany nebo skupiny?
Členem politické strany jsem byl jako student a krátce jako asistent
na FTVS . Byla to KSČ . Dodnes se za to stydím. Nechci chybu
opakovat. Politikem je pro mne člověk, kterému není lhostejné dění ve
společnosti, je ochoten pracovat v její prospěch. Na to nemusím být ve
straně. Ten, kdo uchvátí stranickou nebo vládní funkci, aby potom
ukájel ego a staral se o svoje kšefty, je karikaturou politika.
Jedním z diskutujících byl doktor Stránský. Ten politické
ambice má. Dokonce je kandidátem VV na místo ministra
zdravotnictví.
Doktora Stránského vůbec neznám. Sešel jsem se s ním jen jednou
v životě, letos v dubnu. Informoval mne, že na redaktora Bartoše podal
trestní oznámení a několik civilních žalob pro zneužití soukromé
korespondence a pro pomluvu. Do té doby jsme spolu komunikovali
jen telefonem a mailem. Loni na podzim ho zaujala myšlenka odborné
debaty, a tak se jí zúčastnil.
Jak jste chtěli Václava Klause nechat vyšetřit?
Zvažovali jsme několik možností. Nejprve jsme diskutovali o
možnosti podat návrh soudu na částečné zbavení právní způsobilosti.
To je naprosto legitimní a legální postup. Soudu je adresován návrh a
soud, pokud jej shledá důvodným, ustaví nezávislou komisi expertů,
která provede vyšetření. Teprve potom se jedná o případné léčbě nebo
hospitalizaci. Návrh většinou diskutujících neprošel. Pak jsme
zvažovali zaslání dopisu přímo prezidentu Klausovi, nakonec jsme
chtěli požádat o radu odborné lékařské společnosti. Všechny varianty
jsme postupně zavrhli. Byli jsme naprosto bezradní. V říjnu loňského
roku jsme se shodli, že to nemá cenu. Pár týdnů jsme si v uzavřeném
kruhu lékařů dopisovali a pak přestali. To je všechno. Nic jsme
neuskutečnili, nic nezveřejnili. Pár dní poté mi ale přišel z adresy
jakl@volny.cz mail, ve kterém stálo: „Samozvaný pane, bavíte se
dobře? Nebojte, máme Váš zastydlý aktivizmus plně pod kontrolou.
Zdraví L. J.“ Ze stejné adresy mi už loni v květnu, bez jakéhokoliv
komentáře, přišel mail s textem přednášky poradce prezidenta Petra
Hájka o tom, že nepochází z opice.
Takovou emailovou adresu si ale může založit kdokoliv. To
vůbec nemusel být kancléř Jakl.
Já v tu chvíli pochybnosti neměl. A dostal jsem strach. Pacientům v
ordinaci radím, že když mají nějakou starost, je potřeba se o ni podělit.
Podle přísloví „sdělená starost - poloviční starost“. Řekl jsem si
„sdělený strach - poloviční strach“ a napsal článek do Lidovek.
Jmenoval se Listopad zastydlého aktivisty a vyšel 16.11.2009. Moc se
mi ulevilo. Ale jen na čtyři dny. Dvacátého listopadu otiskly Lidovky
článek pana Jakla Hnízdo zášti a lži. Obvinil mne v něm, že „jsem si
tento mail zfalšoval sám, abych získal záminku dostat své zrůdnosti do
novin“. To byl šok. Představte si, že vás kancléř prezidenta obviní, že
jste si na jeho jméno založil emailovou adresu a vyhrožujete z ní
známým lidem. To je ohrožení státní bezpečnosti, zásah do
osobnostních práv, poškození dobrého jména a pověsti. Jeden trestný
čin za druhým. V duchu jsem se loučil s rodinou a čekal, kdy k nám
vlítne komando v kuklách, zabaví počítač a eskortuje mne na Ruzyň.
Nic takového se nestalo.
Vyjasnilo se to nějak s autorstvím mailu?
Spíš zamotalo. Postupně se mi totiž začali ozývat lidé, které potkalo
něco podobného. Doktor Stránský do lidovek napsal, že i jemu pan
Jakl z té adresy opakovaně posílal maily. Profesor Tomáš Halík učinil
prohlášení, že krátce před volbou prezidenta rozesílal soukromý mail
biskupům, ve kterém je varoval, aby podporu panu Klausovi
nevyměnili za slib církevních restitucí. Najednou mu do té
korespondence vlítnul někdo z adresy jakl@volny.cz a začal jej urážet.
Už jsem v tom nebyl sám. Pan Jakl nečekaně obrátil. Při představení
knihy Rocker na Hradě se ho někdo ptal, jestli je pravda, že má
dvojníka. Odpověděl: „Ano, existuje podvodník, který píše některým
lidem z adresy jakl@volny.cz a současně mně z různých adres, kde se
vydává za jiné lidi, např. Tomáše Halíka.“ To je hodně neobvyklé.
Žijeme ale ve svobodné zemi, tak proč by kancléř nemohl mít
dvojníka. Jak dlouho o něm pan Jakl asi ví, vždyť profesor Halík dostal
z té adresy mail už před dvěma lety? Zjistil to snad, až loni v listopadu,
když vyšel můj článek v lidovkách? Jak se na aktivity dvojníka dívají
útvary na ochranu ústavních činitelů, tajné služby? Příliš mnoho
záhad. Řekl jsem si, že zahrávat si s dvojníky nemám zapotřebí. Chtěl
jsem se na to vykašlat a mít klid. Vydrželo to tři měsíce.
Co se dělo dál?
Letos v únoru se naší soukromé korespondence nějak zmocnil
redaktor Bartoš a vykonstruoval z ní útok proti hlavě státu. Podal na
nás trestní oznámení pro vlastizradu a obvinil z komplotu
organizovaného „lidmi z nejbližšího okruhu Václava Havla“. To mne
pobavilo. Panu Havlovi jsem byl nejblíže před pár lety v Divadle Na
zábradlí. Seděl čtyři řady přede mnou.
Poslední měsíce musely být dost náročné. Co vás nejvíc
povzbudilo?
Když mne pan Jakl obvinil z falšování jeho emailové adresy, veřejně
se mne zastal profesor Tomáš Halík. Když vyšel ostudný článek
redaktora Bartoše v Reflexu, dostal jsem povzbudivou sms od herce
Jaroslava Duška. Když se za vás postaví náčelník katolíků a náčelník
Toltéků, tak se není čeho bát.
Redaktor Bartoš z vás udělal vyvrhele a vlastizrádce. Stálo vám
to za to?
To, že se pan Bartoš svévolně probírá v soukromé korespondenci
mezi lékaři, roznáší ji v médiích a ta ji zveřejňují, považuji za
mimořádně odpudivé. Přiznávám, že je neobvyklé, když si skupina
politicky neorganizovaných lékařů vyměňuje názory na chování
prezidenta republiky. Máme k tomu vážné důvody. Politici mají velký
vliv a měli by mít i velkou odpovědnost. Korektní odborná diskuse
věnovaná jejich osobnostní integritě, charakteru a vědomí
společenské odpovědnosti je naprosto legitimní. Psychopati v politice
totiž vytvářejí společenskou atmosféru, která ohrožuje zdraví občanů.
Profesorka Luisa Corradová z ekonomické fakulty Cambridgeské
univerzity prováděla před dvěma lety zajímavý průzkum. Zjišťovala, v
kterých zemích EU jsou lidé nejšťastnější, a tedy nejzdravější.
Očekávalo se, že nejlépe na tom budou lidé v prosperujících
ekonomikách slunné jižní Evropy. Překvapivě zvítězili Dánové, před
Finy a Švédy. Ukázalo se, že mnohem důležitější než růst HDP je
důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské
vztahy. Právě to u nás chybí. V nemocné společnosti nemohou žít
zdraví lidé. Psychopati v jejím čele jsou ale příznakem celkové
choroby společenského systému, selháním samočisticích
demokratických mechanismů. Pouhé odstraněním psychopatů při
volbách nestačí. Přehnaný optimismus z výsledků těch nedávných
není na místě. Psychopaty, kteří museli vyklidit pozice, obratem
nahradí jiní. Aby se systém uzdravil, je potřeba posílit imunitu -
budovat občanskou společnost.

Publikováno na www.hradniparticka.cz, 14.7.2010

KABINET KURIOZIT
Mysli na stará kolena.
Kdo málo mastí, v kostech mu chrastí.
Tíží ho starosti.
Podlamují se mu kolena.
Je tvrdošíjný.
Čím víc vůl tahá, tím víc mu nakládají.
Každý nese svůj kříž.
 HERMAFRODIT VRCHOLOVÉHO SPORTU
Atletická mistryně světa v běhu na 800 metrů z nedávného
berlínského šampionátu Jihoafričanka Caster Semenyaová není ani
muž, ani žena - je hermafrodit. Podle australského listu Sydney
Morning Herald má mužské i ženské pohlavní orgány. Testy mimo jiné
prokázaly, že má místo vaječníků varlata. Mezinárodní atletická
federace (IAAF) musí do konce listopadu rozhodnout o je - jím dalším
osudu. Pokud se informace o hermafroditismu potvrdí, Semenyaová
sice pravděpodobně nepřijde o zlatou medaili, se ženami by ale dál
závodit nesměla. Za atletku se už postavil jihoafrický prezident Jacob
Zuna. Hermafroditismus Semenyaové zpochybňují i zástupci
mládežnické ligy Afrického národního kongresu. „V normálním světě
takové rozdělení pohlaví neexistuje. Caster byla označena za ženu a
tou pro nás dál zůstává,“ píše se v jejich prohlášení. Zapomínají ale,
že svět vrcholového sportu není normální.
Semenyaová není podvodnicí. Trpí těžkou vrozenou vývojovou
vadou. Nenese na ní žádnou vinu a je cynické, aby za to byla
zostuzována a odsuzována. Nenarodila se hermafroditem proto, aby
byla úspěšnou atletkou. Vítězství na berlínském šampionátu se pro ni
stalo osudovým neštěstím. Vada, o níž do té doby možná ani
nevěděla, vyšla najevo až díky lékařskému vyšetření antidopingové
kontroly. Světová atletika má světový skandál. Skandální na něm je
ale především skutečnost, že se přísně důvěrné lékařské informace
dostaly na veřejnost. Je to bezohledné prolomení lékařského
tajemství. Nemá oporu v žádné směrnici atletické federace. Nelze jej
ospravedlnit ani bojem za čistotu vrcholového sportu. Atletické
funkcionáře teď čeká přetěžký úkol. Semenyaová je hříčkou přírody.
Mezi špičkovými sportovci zdaleka ne jedinou. Pokud by byla
antidopingová exekutiva důsledná, nezůstane ve vrcholovém sportu
kámen na kameni.
Fenomenální americký plavec, držitel 16 olympijských medailí a 7
světových rekordů Michael Phelps je vysoký 190 cm, má tenké tělo s
rozpětím paží 200 cm, krátké dolní končetiny s gumovými kotníky a
chodidla velkosti 49,5. Nejvyšší profesionální basketbalista světa
Číňan Sun Ming-ming měří 236 cm. Když natáhne ruku a stoupne si
na špičky, dosáhne až na obroučku basketbalového koše. Jeho krajan,
jeden z nejlepších basketbalistů americké NBA Jao Ming, má jen o 7
cm méně. Držitel aktuálního světového rekordu v běhu na 100 metrů
Jamajčan Usain Bolt je nositelem genu ACTN 3 (alfa-actinin 3). Jedna
ze vzácných variant tohoto genu vytváří actinin, bílkovinu vyskytující
se pouze ve svalových vláknech umožňujících rychlou reakci. Michael
Phelps, Sun Ming-ming, Ja o Ming, Usain Bolt a mnozí další jsou svým
způsobem také tělesně postižení, s normálním člověkem
nesouměřitelní. Proč ale, na rozdíl od Semenyaové, jejich výkony
nikdo nezpochybňuje? Proč je nikdo nestíhá?
Vrcholový sport dosáhl svého vrcholu. Další přepisování rekordů už
ve většině disciplin není přirozeným způsobem možné. Společenská
poptávka po úžasných výkonech navzdory tomu trvá. Sportovci ji ale
mohou uspokojit už jen shodou náhod, za cenu sebezničení nebo
dopingu. Nebo pokud se jako Michael Phelps, Sun Ming-ming, Ja o
Ming, Usain Bolt a Caster Semenyaová narodí s tělesným postižením
předurčujícím je k úspěchům ve zcela okrajové oblasti lidského konání
- v některé z disciplín vrcholového sportu.
Příběh Semenyaové je nemilosrdným zrcadlem stavu současné
společnosti, opojené iluzí nepřetržitého růstu. Je svědectvím
zvrácenosti sportovního byznysu, snažícího se udržet mýtus o tom, že
sport může být vrcholový a současně čistý. Sám se přitom stává
putovním cirkusem kuriozit, obludným a života neschopným
hermafroditem.

Hospodářské noviny, 15.9.2009

 ZAČ OBDIVOVAT MARION JONESOVOU
„Marion? Největší podvod!“ „Dopingový skandál, jaký v atletice nemá
obdoby!“ „Fenomenální atletka lhala!“ křičí sportovní titulky. Loni byl
největším dopingovým hříšníkem vítěz Tour de France Floyd Landis. V
roce 2002 zase světový rekordman v běhu na sto metrů Tim
Montgomery. Zlaté olympijské medaile ze Salt Lake City musela vrátit
trojice běžců na lyžích - Němec Mühlegg, který běhal za Španělsko, a
Rusky Lazutinová s Danilovovou. Cyklistickým Girem v roce 2001
otřásl doping vítězného Itala Marca Pantaniho. Za vůbec největšího
podvodníka je považován muž, který s tím na OH 1988 v Soulu začal -
sprinter Ben Johnson. Jsou jich už stovky. Možná tisíce. Dnes je to
Marion Jonesová. Hvězda olympiády 2000 v Sydney. Vybojovala na ní
tři zlaté a dvě bronzové medaile. Její výkony obdivoval celý svět.
Vzorně plnila zadání. Na stadiony přilákala tisíce fanoušků, další
miliony jí fandily u televizních obrazovek. Do atletiky díky ní plynuly
obrovské peníze od sponzorů, od reklamních i sázkových agentur.
Užívala si jich nejen Jonesová. Velký krajíc si ukrojili i její manažeři,
lékaři, funkcionáři atletické federace i olympijského výboru. Mnozí z
nich tušili, že výkony nejsou čisté. Dopingový skandál ukončil kariéru
jejího bývalého manžela koulaře C. J. Huntera i pozdějšího přítele a
otce jejího dítěte Tima Montgomeryho. Sama atletka všechna obvinění
dlouho tvrdošíjně odmítala. Až do října 2007, kdy dobrovolně přiznala,
že steroid tetrahydrogestrinon (THG) brala od září 2000 do července
2001. Dostávala jej od trenéra Trevora Grahama jako „lněné semínko“,
aniž tušila, že jde o zakázanou látku. Pravdu se měla dozvědět až v
roce 2002, poté co s Grahamem ukončila spolupráci.
Padl další mýtus. Z uctívané Jonesové je rázem štvanec. „Je to
tragédie. Do historie se navždy zapíše jako podvodnice,“ prohlásil
prezident Mezinárodní atletické federace (IAAF) Lamině Diack. IAAF jí
chce sebrat sedm cenných kovů z mistrovství světa a vymáhat miliony
dolarů za startovně a prémie. Americkému olympijskému výboru
(USOC) už odevzdala všech pět medailí z olympiády a navíc zaplatí
pokutu 100.000 dolarů. Medaile mají vrátit i členky olympijských štafet
na 4xl00 a 4x400 metrů, které byly dopingem Jonesové
znehodnoceny. „Boj proti dopingu musí být ještě tvrdší a ještě
důslednější,“ předhánějí se v siláckých prohlášeních představitelé
Světové antidopingové organizace (WADA) i Mezinárodního
olympijského výboru (MOV). Sestavovány jsou černé listiny sportovců,
po kterých kontroloři tvrdě půjdou. Chtějí jim dokonce odebírat části
těla pro analýzu DNA. Všechny evropské atletické mítinky chystají
dohodu, že na své závody nebudou zvát sportovce s dopingovou
minulostí. K návrhu se připojili také organizátoři dvou největších
tuzemských akcí: Zlaté tretry a Memoriálu Josefa Odložila. Koho asi
pozvou? Komu dají medaile odebrané Jonesové? Vždyť i druhá z
olympijského sprintu, Řekyně Ekaterina Thanuová, dopovala…
Marion Jonesové i bez medailí jeden primát zůstane. Její dopingový
případ je jiný. Během své hvězdné kariéry nebyla nikdy pozitivně
testována. S vrcholovým sportem se rozloučila a mohla si spokojeně
užívat slávy i peněz. Neudělala to. „Lhala jsem. Kvůli tomu teď končím
s atletikou, sportem, který jsem hluboce milovala. Zklamala jsem
přátele, rodinu, fanoušky. Chci se za všechno omluvit. Je mi to
nesmírně líto…,“ přiznala se s pláčem sportovní veřejnosti. Dopingoví
komisaři ji nedostihli. Proč tedy??? Stalo se něco, s čím ve sportovním
byznysu nikdo nepočítal. Ozvalo se svědomí. Už dál nedokázala nést
jeho tíhu. Už se dál nemohla radovat z medailí získaných podvodem.
Na lež o nekonečných možnostech lidského organismu byly i její
rychlé nohy krátké. Dokud lhala, byla oslavována a odměňována. Teď,
když našla sebe samu, je trestána, osočována a urážena. Jasný vzkaz
ostatním atletům: Raději mlčte nebo dál lžete!
To není osobní tragédie Marion Jonesové. To je nezadržitelný rozpad
celého systému vrcholového sportu. Boj proti dopingu v něm nemá
řešení. Slova „vrcholový“ a „čistý“ jsou v příkrém rozporu. Sport může
být buď vrcholový, ale pak nebude čistý. Nebo bude čistý, ale pak
přestane být vrcholový. Třetí možnost neexistuje. Sportovní
funkcionáři cítí blížící se konec. V předsmrtné křeči bijí kolem sebe a
systém dál zoufale brání. Marion Jonesová to bolestivě pochopila.
Dokázala nalézt ztracenou lidskou důstojnost. Pozdě, ale přece.
Vybojovala nejtěžší a nejdůležitější vítězství ve svém životě. Teprve
teď se stala sportovním vzorem. Měli bychom jí za to být vděční. Od
činovníků olympijského výboru se medaile za svědomí jen těžko
dočká. Jim samotným totiž svědomí chybí.

Hospodářské noviny, 22.9.2007

 O FOTBALISTECH A JEJICH LÉKAŘÍCH
Přivítání fotbalistů vracejících se z fotbalového šampionátu tentokrát
nebylo bouřlivé. Skončili o něco dříve, než národ očekával. Stránky
deníků teď zaplňují úvahy o tom, kdo za to může. Největší díl viny na
neúspěchu měl mít zdravotní stav klíčových hráčů. Že na tom někteří
nejsou se zdravím nejlépe, se vědělo už týdny před zahájením
šampionátu. Špatné zprávy přicházely jedna za druhou. Nedvědovo
chronicky bolavé koleno, vleklé zranění podkolenní šlachy Vladimíra
Šmicera, pohmožděné chodidlo Milana Baroše a k završení smůly
natržený stehenní sval Jana Kollera už v prvním zápase. Brucknerův
hvězdný tým s těmi nejvyššími ambicemi se v krátké době změnil v
lazaret. Nebyl jediný. S podobnými problémy se museli potýkat i hráči
a trenéři ostatních mužstev. Jen se o tom u nás tolik nepsalo. Příčiny
častých zranění sportovců jsou dobře známé. Vrcholový sport,
kopanou nevyjímaje, není nic zdraví prospěšného. Jde o činnost
převážně komerční, sloužící k pobavení diváků a k uspokojování
potřeb mocných marketingových, reklamních a sázkových agentur.
Špičkový sportovec v ní hraje roli prostředku k dosahování úžasných a
mediálně atraktivních výkonů. Je pod neustálým psychickým tlakem,
na očích veřejnosti, jež neodpouští selhání. Zápas střídá zápas, liga
národní ligu mezinárodní, volají povinnosti reprezentace. Není čas na
odpočinek, doléčení starých zranění, doplnění ztracené energie.
Fotbalista musí být neustále zdravý a skvěle připravený. Světový
šampionát ještě neskončil a už se hovoří o širším kádru pro kvalifikaci
na mistrovství Evropy. Opět padají jména Baroš, Koller, Šmicer. Opět
budeme sledovat jejich zdravotní stav, s napětím čekat na vyjádření
lékařů. Je symbolické, že se medicína v posledních letech stává
nedílnou součástí vrcholového sportu. Pravděpodobně je těžce
nemocný. Velkou pozornost ostatně lékaři vzbudili už na evropském
fotbalovém šampionátu před dvěma lety. Veřejnost se tehdy
dozvěděla, že naši hráči dostávají po náročných zápasech nitrožilní
výživu. Za účelem zkrácení regenerace je během šampionátu atletů
lékaři podávali i desetibojařům Dvořákovi a Šebrlemu. Vysvětlení, že
pro infúzní léčbu byly vážné medicínské důvody, mezinárodní
sportovní federace přijala, a dokořán tak otevřela brány sportovních
stadionů vymoženostem moderní medicíny. Se stejným odhodláním se
nyní lékaři pustili do boje s přírodou i při léčbě svalových zranění
fotbalistů. Příběh Milana Baroše je v mnoha směrech poučný.
Vypovídá nejen o poměrech ve vrcholovém sportu, v první řadě je
nelichotivým vysvědčením současné medicíny.
Mladého útočníka překvapila bolest svalů chodidla už v přípravném
zápase s Trinidadem a Tobagem. Aniž to konzultoval s týmovými
lékaři, podrobil se léčbě postiženého svalu nejnovějším výdobytkem
medicínské techniky - rázovou vlnou. Ta měla vytvořit krevní podlitinu
a podle některých odborníků léčbu zkomplikovat. Lékaři reprezentace
se o léčebném pokusu dozvěděli až později. K nelibosti týmových
masérů byl na pomoc povolán Tomáš Velber, v Německu působící
specialista na léčbu bolesti, který oběma zraněným rovnal páteř a
odstraňoval svalovou nerovnováhu. Velber též zprostředkoval kontakt
na doktora Bockelmanna, který během jediného dne zhotovil speciální
vložky do bot. Barošův stav se lepšil. „Rozhodli jsme se ho připravit na
zápas s Itálií. Absolvoval naplno dva tréninky. Dostal injekci kortikoidu,
vložky do bot mu zlepšily zatížení chodidla,“ říká lékař reprezentace
MUDr. Krejčí. „Pokud nastoupím, tak jen s obstřikem a tabletou
brufenu,“ prohlásil i sám Baroš. Výsledek je všeobecně znám.
Peripetie léčby Milana Baroše jsou modelovou ukázkou chaosu,
který vládne v současném zdravotnictví i medicíně. Pacient bloudí po
zdravotnických zařízeních, absolvuje různá vyšetření, je s ním
všemožně manipulováno, podrobuje se léčebným zákrokům. V
upřímné snaze mu co nejrychleji ulevit od bolesti se do léčby zapojují
další lékaři s jinými léky a jinými názory, o nichž ovšem nejsou
navzájem informováni. Veškerá pozornost se soustředí na bolestivé
chodidlo a blížící se zápas s Italy, všeobecná nervozita se zvyšuje. Z
pohledu lékařů se postupně vytrácí člověk Baroš se svými starostmi,
obavami a nadějí na dlouhou sportovní budoucnost. Bolest jeho
chodidla ale není voláním po rázových vlnách, injekcích kortikoidu a
tabletách analgetik. Je především signálem o dlouhodobém
přetěžování, naléhavou výzvou k odpočinku. Není-li vyslyšena a hráč-
pacient za současného užívání tišících léků a podpory lékařů
předčasně nastoupí do zápasu, nejde o léčbu sledující jeho prospěch.
Ten je ale ve vrcholovém sportu až na druhém místě. Úkolem lékaře v
něm není chránit zdraví sportovce, nýbrž udělat vše pro to, aby mohl
znovu a co nejdříve odevzdávat špičkové výkony. Jde přece o ten
životně důležitý zápas s Italy.
Medicína ve službách byznysu, lhostejno zda sportovního nebo
farmaceutického, se tím zpronevěřuje svému poslání. Přestože se
stále hovoří o medicíně, lékařích a pacientech, ve skutečnosti se sama
stává výnosným byznysem.
Lidové noviny, 2007
 OLYMPIÁDA DO PEKINGU PATŘÍ
V Tibetu propukly nejsilnější protičínské demonstrace za posledních
dvacet let. V ulicích se střih, hoří obchody, agentury hlásí desítky
mrtvých. Nejvyšší duchovní vůdce Tibetu dalajláma vyzývá Peking,
aby proti demonstrantům nepoužíval sílu. Žádá svět o prošetření
čínského zákroku. Konání olympiády v Pekingu přesto dál podporuje.
Bylo rozhodnutí přidělit hry Číně správné? Patří olympiáda do Pekingu
i po událostech v Tibetu? Sportovní instituce svoje rozhodnutí tvrdě
hájí.
„Bojkot nic neřeší, navíc by potrestal jen sportovce, kteří za nic
nemůžou. Nechceme, aby se z olympiády stala politická demonstrace.
Tohle je sport,“ vzkazuje prezident Mezinárodního olympijského výboru
(MOV) Jacques Rogge. Čeští funkcionáři se na olympiádu těší. Dění v
Tibetu se jich netýká. K politickým projevům jsou tolerantní.
„Nebudeme sportovce instruovat, jak mají mluvit. Považujeme je za
myslící bytosti, nikoliv za nemyslící stroje. Mohou říkat, co uznají za
vhodné. Současně je ale upozorníme na nutnost dodržování článku 51
olympijské charty. Ten stanovuje, že v olympijských prostorách, na
sportovištích a jiných místech není povolený žádný typ demonstrací
nebo politické, náboženské či rasové propagandy,“ podotýká předseda
Českého olympijského výboru (ČOV) Milan Jirásek. Připouští, že i
český sportovec může být z her vyloučen. „Třeba když na stadionu
rozbalí transparent s politickým heslem. Rozhodně ne za jeho názory.“
Jasný vzkaz sportovcům: názory mít můžete, jen si je během
olympiády musíte nechat pro sebe. To je ovšem popření smyslu
olympijských her. Bývaly přátelským setkáváním sportovců celého
světa, různé barvy pleti, různého vyznání i různých názorů. Bývaly
sportem sloužícím k harmonickému rozvoji tělesných a duševních
schopností člověka. Už nejsou. Staly se tvrdým byznysem.
Předmětem trhu jsou úžasné výkony a rekordy. Dobře se prodávají v
lesklém obalu s pěti kruhy. To zboží je ale těžko stravitelné. Je v něm
čím dál víc chemie. Rekordů je zase čím dál míň. Podle studie
Francouzského institutu pro biomedicínu dosáhly lidské schopnosti ve
většině sportovních disciplín hranice 99 procent. Mýtus o nekonečných
možnostech člověka padnul. Dál už to nejde bez sebezničení nebo
bez dopingu. Sport může být buď vrcholový, ale pak nebude čistý,
nebo bude čistý, ale pak nemůže být vrcholový. Ve stávajícím systému
nemá boj za jeho mravnost řešení. Jestliže nemá problém řešení v
rámci systému, dochází ke zpochybnění samotného systému a ten se
vlastní vahou hroutí. Jsme svědky zániku systému vrcholového sportu.
Funkcionáři olympijských výborů bojují o přežití. Jsou ochotni se při
tom spojit s kýmkoliv. Byznys si nechali pojistit zákonem. Jestliže
někdo použije olympijské symboly bez jejich souhlasu, ženou jej před
soud. Stejně se chovají Číňané. Tibeťanům povolují jen oficiální
symboliku. Vyvěšování tibetské vlajky nebo obrazu dalajlámy se tvrdě
trestá.
Když jde o porušování lidských práv v Tibetu , volají olympijští
funkcionáři po apolitičnosti sportu. Pokud se jedná o přidělení stovek
miliard ze státního rozpočtu na konání olympiády v Praze, je pro ně
sport věcí navýsost politickou. „Sport nemůže řešit problémy světa.
Olympiáda může přinést dobro, ale nečekejme něco, co nemůže
splnit,“ říká šéf MOV Rogge. Olympiáda problémy světa skutečně
neřeší. Jen je věrně odráží. Soustředění se na bezprostřední zisk, tlak
na stále větší výkon, drancování přirozených zdrojů, farmakologická
podpora, bezohlednost a stoupající počet zranění. S tím vším se
každodenně setkáváme i mimo vrcholový sport. Čínský režim tvrdě
potlačuje volání Tibeťanů po lidskosti. Olympijský byznys lidskost
svým způsobem potlačuje také. Olympiáda proto do Pekingu patří.
„ČOV své stanovisko určitě nezmění a bojkot nevyhlásí,“ ujišťuje jeho
předseda Jirásek. Nemám o tom sebemenší pochybnost. Sportovní
funkcionáři nepřekročí svůj stín. Mají toho s čínským režimem, s jeho
uvažováním a bezohledným prosazováním zájmů příliš mnoho
společného. Rozhodnutí účastnit se her proto bude věcí svědomí
každého sportovce. Není pravda, že se jich to netýká.

Lidové noviny, 19.3.2008

 ZRANĚNÍ SPORTOVCI, PYŠNÁ SPOLEČNOST A
IKARŮV PÁD
Sto dní po těžkém zranění hlavy se Petr Cech znovu postavil do
brány fotbalové Chelsea. Jak o památku na tvrdé koleno Ira Stephena
Hunta mu lebku zpevňují destičky z titanu. Díky výjimce z pravidel teď
může do zápasů nastupovat se speciální ochrannou přilbou. Pro svůj
riskantní styl hry a odvážné skoky pod nohy útočníků je považován za
nejlepšího brankáře planety. Mnohokrát byl díky tomu oslavován. Až
narazila lebka na koleno. Agresivní styl útoku na agresivní styl obrany.
Ani při opakovaném sledování záběru střetu nelze rozhodnout, kdo
nese na jeho zranění větší díl viny. Naštěstí se obešlo bez trvalých
následků. Ne vždy to musí tak dobře dopadnout. Těžkých úrazů
sportovců přibývá. Obavy o zdraví Petra Čecha vystřídal strach o
lyžaře Jana Mazocha. Jeho skok při závodě Světového poháru v
Zakopaném skončil pádem na hlavu a v děsivých kotrmelcích.
Počítačový tomograf odhalil mnohočetná pohmoždění mozku.
Lékařům se už sice podařilo probudit jej z umělého spánku, Mazochův
stav je ale nadále velmi vážný. Odborníci se přou, zda pád zavinila
nezkušenost a technická chyba závodníka, nebo neregulérní síla
větru. Státní zastupitelství v Zakopaném vyšetřuje, zda bylo možné
pádu předejít. „Mezinárodní lyžařskou federaci zajímají výsledky a
peníze víc než zdraví závodníků,“ prohlásil bezprostředně po ukončení
závodu rakouský trenér českých skokanů Richard Schallert.
Pokud by se závody pro nepřízeň počasí nekonaly a nevysílala je
televize, přišel by skokanský sport o velké peníze. Přišel by o ně
Mazoch, Schallert, Škoda i všichni další aktéři showbyznysu
vrcholového sportu. Už dávno není sportem pro zdraví. Jeho
podstatou je dosahování skvělých rekordů a neustálé překračování
limitů lidských možností. Jen díky tomu přitahuje pozornost diváků,
médií, sponzorů, reklamních a sázkových agentur. Lesk výkonů má i
svoji odvrácenou tvář. Jsou jí nepřetržité dopingové skandály, korupce
a narůstající agresivita. Prosadit se mezi nejlepší vyžaduje stále větší
nasazení, více bezohlednosti, více rizika. Těžká zranění a úmrtí
sportovců jsou logickým důsledkem. Používání ochranné helmy,
chráničů a stavba bezpečnějších můstků na tom změní jen pramálo.
Vrcholový sport ale není izolovaným fenoménem. V koncentrované
podobě zrcadlí chování současné společnosti, testují se v něm morální
i tělesné možnosti lidského druhu. Stejně hazardně a bezohledně, jako
zachází se svým zdravím jednotlivý sportovec, chová se vůči
přirozenému prostředí i technicky vyspělá civilizace. Neustále
vzrůstající spotřeba energie, vyčerpávání přírodních zdrojů,
velkoměsta zahalená smogem, znečištěné řeky, hořící skládky
toxického odpadu, obludné komplexy supermarketů v místech, kde
dříve bývala orná půda. Ale také agresivita v mezilidských vztazích,
bezohledná honba za dosažením okamžitého úspěchu. Životní
podmínky neslučitelné s udržením celistvého zdraví.
Větrný poryv, který srazil k zemi Jan a Mazocha, připravil v Evropě o
život nejméně padesát lidí. Za jedinou noc u nás smetl více stromů
než při katastrofě v Tatrách. Na zemi leží téměř čtyři miliony
krychlových metrů dřeva. Tisíce lidí zůstaly po několik dní bez
elektrického proudu, v promrzlých bytech, za svitu svíček. Jejich život
jako by se vrátil do sedmnáctého století. Nejteplejší zimu v historii
vystřídala sněhová kalamita. Už jen málokdo pochybuje, že je to jeden
z důsledků ničivého vlivu člověka na životní prostředí. Ručičky
symbolických hodin Doomsday Clock, které ukazují čas do zničení
světa, se posunuly na pět minut před osudnou dvanáctku. Vědci z
organizace The Bulletin of the Atomic Scientist tím symbolicky varují
před hrozící katastrofou. „Jako vědci chápeme nebezpečí, které
představuje jaderná válka. Zároveň se postupně dozvídáme, jak lidská
činnost spolu s novými technologiemi ovlivňuje klima způsobem, který
navždy promění život na zemi,“ uvedl známý astrofyzik a profesor
matematiky na Cambridgeské univerzitě Stephen Hawking a dodal, že
„klimatické změny jsou dnes pro lidstvo nebezpečnější než
terorismus“.
Příběh Jana Mazocha je jako opsaný z řecké mytologie. Ikaros, syn
Daidalův, při útěku z Kréty na křídlech z vosku a peří nedbal otcova
varování a z domýšlivosti, opojen letem, přiblížil se k slunci. V té chvíli
jako by se stal bohem. Žár slunce ale vosk roztavil, Ikaros ztratil křídla
a marně mával obnaženými pažemi. Nemohl se ve vzduchu udržet.
Daidalos v hrůze sledoval synovo padající tělo a napadlo jej jediné
slovo - „trest“. A pak už bylo slyšet jen ránu, jako když padne kámen
do vody. Nešťastný Daidalos pochopil. Proklel svoje vlastní umění,
vylovil mrtvé Ikarovo tělo z moře a odevzdal je hrobu. Pyšná civilizace
je rozmáchnutá k nevídanému letu. Navzdory přírodním zákonům.
Neslyší dobře míněná varování. Možná ji čeká Ikarův pád.
Časopis A2, červenec 2007
 MÝM MARODŮM
Vidělo se Mi, naříditi ministru věcí zdravotnických, aby oznámil
zemské české vládě, že mezi mocnářstvím medicínsko-
farmaceutickým a lékařstvím přirozeným nastal stav válečný. V této
osudné chvíli jest mi potřebou obrátiti se na Svoje milované marody.
Nařizuji Vám tudíž, abyste přiložený manifest veřejně vyhlásil.

Mým marodům !

Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti

jsou mi ještě dopřána, mohl zasvětiti prospěchu Svých marodů a
uchránil je před těžkými oběťmi a břemeny mocnářství medicínsko-
farmaceutického, na zběsilém hledání nálezů hmotných a kořistnictví
bezuzdném stojícím. V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.
Pletichy protivníka, plného nenávisti, nutí Mne, abych po dlouhých
letech míru chopil se pera. Naděje, že oceněna bude shovívavost a
mírumilovnost, se nenaplnila. Stále mocněji do lékařství přirozeného
neviditelná ruka trhu se dere, stále otevřeněji vystupuje snaha
nerozlučné spojení duše a těla násilně odtrhnouti.
Zločinné řádění mocnářství medicínsko-farmaceutického sahá přes
hranice, aby podkopalo základy lékařství přirozeného, aby lid, jemuž
Já v otcovské lásce věnuji Svoji plnou péči, zviklalo v jeho věrnosti
rozumu, aby jej podněcovalo k polykání pilulek i prášků a zbytečným
operacím, a to i v dobách, které to nikterak nevyžadují, jen proto, aby
kořistnické choutky obchodníků se zdravím byly ukojeny. Mí marodové
jsou taktéž šikanováni, týráni a podrobováni krutým vyšetřením ve
snaze odhalit hmotné příčiny nemocí, aniž by byly v potaz brány jejich
duševní a duchovní spojitosti. Doktorský stav je dále veden k tomu,
aby za mrzký peníz vymýšlel nemoci nové z obtíží přirozených života
každodenního a hotovil marody z lidí, kteří jimi nejsou. Tomuto
nesnesitelnému řádění musí se učiniti přítrž, ustavičná vyzývavost a
podbízivost mocnářství medicínsko-farmaceutického musí se ukončiti,
má-li čest a vážnost lékařství přirozeného zůstati neporušena a jeho
odborný, hospodářský i mravní rozvoj býti ušetřen stálých záchvěvů.
Marně podnikl jsem poslední pokus dosíci tohoto cíle prostředky míru,
pohnouti protivníka vážným napomenutím k obratu. Úřednictvo
ministerstva věcí zdravotnických odmítlo Mé umírněné a spravedlivé
požadavky, odepřelo dostáti povinnostem, jejichž splnění v životě
marodů jest přirozeným a nutným základem uzdravení. K nim nadevše
ostatní patří, aby marodům ve špitálech uzavřeným dopřán byl klidný
spánek, chutná strava a slušné zacházení. Nic z toho prosaditi se
nepodařilo. Ve špitálech dál panují jedny z nejpřísnějších pořádků C.
K. monarchie. Marodi jsou dál trýznivě buzeni za ranního kuropění,
aniž by k tomu jakákoliv příčina byla. Více než polovina z nich dál trpí
podvýživou. Počty marodů stěžujících si na povýšenost, nevlídnost a
strohost doktorů za léta minulá na dvojnásobek se zvýšily. Úřednictvo
ministerstva věcí zdravotnických i moc vrchnostenská přitom jen dál
časem mrhá hádkami o poplatcích regulačních.
A tak jsem nucen přikročiti k tomu, aby se mocí pera opatřily
nezbytné záruky, které mají zabezpečiti Mým marodům zdraví. V této
vážné chvíli jsem si plně vědom celého dosahu svého rozhodnutí a
své zodpovědnosti. Vše jsem prozkoumal a zvážil. S klidným
svědomím nastupuji cestu, kterou Mi povinnost vykazuje. Spoléhám
na Svoje marody, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti
kolem přirozené medicíny se seřadili a pro ochranu zdraví a rozumu k
nejtěžším obětem vždy byli ochotni. Spoléhám na jejich statečnou,
obětavým nadšením naplněnou moc a důvěřuji ve Všemohoucího, že
nám dopřeje vítězství.

Jan Hnízdil v. r.
V Lázních Lipová, dne 28.července 2010
 KDO JE JAN HNÍZDIL?
Jan Hnízdil se narodil v roce 1958. Lékařství studoval na Karlově
univerzitě. Je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem. Po
absolutoriu v roce 1984 pracoval jako odborný asistent na katedře
tělovýchovného lékařství Fakulty tělesné výchovy a sportu UK. Poté
deset let vedl rehabilitační oddělení Fakultní polikliniky Všeobecné
fakultní nemocnice v Praze. Jako externí pedagog přednáší
problematiku dopingu a sportovní zátěže na III. lékařské fakultě UK. V
současné době pracuje v Centru komplexní péče v Dobřichovicích u
Prahy, kde se věnuje komplexní, psychosomatické medicíně. Je
autorem či spoluautorem řady odborných článků a publikací (například
Bolesti zad, mýty a realita, Artróza v komplexním přístupu, Jak léčit
nemoc šílené medicíny, Léčebné rehabilitační postupy Ludmily
Mojžíšové či Doping aneb Zákulisí vrcholového sportu). Ve fejetonech,
sloupcích a glosách, ať už tištěných v novinách, či publikovaných na
internetu, se vyjadřuje k úskalím lékařské profese i k aktuálnímu dění
nejen ve zdravotnictví.
Akcionáři farmaceutických firem, obchodníci se zdravím a vůbec
všichni, kdo tahají za páky práškovacího stroje současného
zdravotnictví, NECHŤ SE CHRÁNÍ TUTO KNIHU BYŤ JEN OTEVŘÍT.
Četba autorových sloupků, fejetonů a glos má totiž účinky pro ně zcela
nežádoucí, a mohla by jim tudíž lehce přivodit těžké srdeční selhání,
náhlou mozkovou příhodu nebo jen nutkavé svrbění dlaní. A kdoví jak
by dopadli, kdyby se pak s řečenými potížemi svěřili do péče té své,
biotechnologické medicíny, která sice přičinlivě léčí, avšak raději
neuzdravuje, neboť permanentní pacient je zlatý důl, kdežto ze
zdravého už nic nekápne.
Knižní výběr z článků a úvah MUDr. Jana Hnízdila LZE NAOPAK
VŘELE DOPORUČIT VŠEM, kteří si považují zdraví vlastního i zdraví
společnosti a jsou ochotni pro ně něco udělat. Mohou si být jisti, že je
četba nejen poučí, nýbrž i povzbudí a pobaví. Jan Hnízdil má totiž dar
psát přístupně a srozumitelně a navíc i s vtipem, elegancí a humorem,
ať už je řeč o záludnostech úzce odborných, nebo o věcech
obecnějšího dosahu, o lékařství, o sportu či o politice. A jak se sluší na
vyznavače psychosomatiky a celostního pohledu na člověka, nikdy
nezapomíná uvádět zcela konkrétní příklady a pronikat do všech
zákoutí životních příběhů.
název: Mým marodům
autor: Jan Hnízdil
ISBN: 978-80-7422-067-8
rok: 2010
vydání: první
vydalo: NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny
verze: 2013.08.29
konverze: em