Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
     

Lymfatický systém – systema lymphatica

Skládá se z lymfatické tkáně a sítí lymfatických cév – vasa lymphatica.

Lymfatické buňky se tvoří v kostní dřeni, lymfatických uzlinách – nodi lymphatici, v brzlíku – thymus, ve slezině – lien a v lymfatické tkáni bronchůtrávícího traktu. Tyto tkáně produkují lymfocyty, které se podle původu, funkce a zralosti dělí na lymfocyty B a T a tyto se dostávají do krve, extravaskulárních prostorů a do lymfatických cév.

Lymfocyty můžeme rozlišit na malé a velké, krátkověké a dlouhověké.

  • T–lymfocyty se imunologicky diferencují v brzlíku – thymus a jsou odpovědny za buněčnou imunitu. Setkáním s antigenem se aktivují T-lymfocyty, ty podporují činnost makrofágů, aktivují B-lymfocyty a zodpovídají za odvržení transplantátu.
  • B-lymfocyty zajišťují humorální látkovou imunitu. Aktivované B-lymfocyty se při setkání s antigenem přeměňují v plasmatické buňky, které urychleně tvoří protilátky Obrázek č. 133 Protilátky mohou neutralizovat bakteriální toxiny, ničit cizorodé buňky, zabránit bakteriím v rozmnožování, aktivovat granulocyty a mikrofágy k fagocytóze. Protilátky mohou přetrvávat i po vyléčení a organismus se stáváv imunní vůči té které nemoci.

Mízní systém slouží k odvádění přebytečného tkáňového moku, různých látkových zplodin ze tkání a k odvádění vstřebaných tuků (glycerol a mastné kyseliny) ze stěn střevních. Transportní prostředí tvoří míza – lymfa.

Tkáňový mok – je tekutina, která je v mezibuněčných prostorách a tkáňových štěrbinách Obrázek č. 134. K buňkám dopravuje živiny a od buněk odvádí zplodiny. Jeho objem činí u dospělého člověka asi 10 litrů. Ve svém složení je neustále obnovován. Tkáňový mok se tvoří z krevní plasmy, kde část je s výjimkou buněk a plasmtických bílkovin filtrována do tkání. Za den je přefiltrováno asi 20 litrů tekutin, z toho 18 litrů je resorbováno zpět do venozních vlásečnic. Zbytek tekutiny se vrací do krve lymfatickými cévami. Tuto cirkulaci zajišťují plasmatické bílkoviny (albuminy), proto při jejich nedostatku vznikají otoky – edémy (hladovění, porucha funkce jater, ledvin).

Míza – lymfa je tekutina podobná tkáňovému moku, z kterého vzniká. Je čirá, bezbarvá. V lymfatických cévách z trávícího traktu je lymfa mléčně zakalená – chylus. To je dáno přítomností tuků. Současně s tuky a bílkovinami (proteiny) přecházejí do lymfy i steroidní hormony, vitaminy rozpustné v tucích (A,D,E,K), vápník železo a měď.

Význam lymfy:

  • Transportní –lymfa se podílí na přenosu živin i odpadových produktů látkové přeměny.
  • Obranná – filtrací přes mízní uzliny je lymfa zbavena cizích látek, bakterií a prachu.

Vhodnou masáží lze pohyb lymfy urychlit a tím rychleji z ní odstranit katabolické látky, které způsobují únavu – lymfodrenážní terapie.

Obrázky ke kapitole: Lymfatický systém – systema lymphatica
Plasmatická buňka
Obr. 133
Plasmatická buňka
Schéma tvorby tkáňového moku – filtrace
Obr. 134
Schéma tvorby tkáňového moku – filtrace

Mízní cévy – míznice – vasa lymphatica

Lymfatické cévy netvoří úplný okruh, ale jednosměrný systém, protože lymfa proudí pouze jedním směrem – k srdci.

Hlavní funkce lymfatických cév:

  • vracejí do krevního oběhu nadbytečný tkáňový mok
  • přenášejí do krve vstřebané tuky ze střeva (chylosní cévy)
  • přenášejí zpět do krve uniklé bílkoviny
  • podílejí se na vstřebávání mozkomíšního mozku na bázi lebky.

Rozdělujeme je na Obrázek č. 135:

  • lymfatické kapiláry (mízní vlásečnice),
  • sběrné lymfatické cévy – kolektory, podél kterých jsou roztroušeny lymfatické uzliny a 
  • lymfatické kmeny.

Lymfatické kapiláry. Nacházejí se v řídké pojivové tkání v blízkosti krevních kapilár. Jejich stěna se skládá z jedné vrstvy endotelových buněk, které jsou propustné a sbírají tkáňový mok. Tato vysoká propustnost ale umožňuje vniknutí i virům, bakteriím nebo nádorovým buňkám a jejich následnému šíření po celém těle.

Lymfatické kapiláry se nevyskytují v avaskulárních strukturách (epidermis, vlasy, nehty, kosti, zuby, rohovka, sklivec, čočka, kostní dřeň, jaterní lalůčky, centrální nervový systém – z něho je přebytečný tkáňový mok odváděn do mozkomíšního moku a dále se vstřebává složitou cestou do mozkových splavů a lymfatických cév na bázi lebky – viz připravované skripta – Hanzlová J., Hemza J.: Základy anatomia IV.). Z lymfatických kapilár se lymfa vlévá do sběrných lymfatických cév.

Sběrné lymfatické cévy – kolektory – colletores lymphatici. Povrchové lymfatické cévy provázejí v kůži povrchové žíly. Hluboké z trupu a trávících orgánů vedou podél hlubokých tepen. Jejich stěna se skládá ze tří vrstev jako u krevních cév (tunica interna, tunica media, tunica externa), ale je slabší. Jejich průsvit je asi 0,5-2mm. Obsahují chlopně, které pomáhají udržovat směr proudící lymfy a zabraňují jejímu zpětnému toku. Hromaděním lymfy nad chlopněmi nabývají cévy korálkovitý tvar.

Sběrné kolektory vstupují v počtu asi 2-6 do lymfatických uzlin jako přívodné cévy – vasa afferentia a z uzlin vychází jedna nebo dvě odvodné cévy – vasa efferentia. Ze sběrných lymfatických cév se lymfa vlévá do dvou lymfatických kmenů:

A. Hlavní hrudní mízovod – ductus thoracicus vzniká ve výši L1-2 soutokem tří lymfatických kmenů. Tento soutok se nazývá nádržka střevní lymfy – cisterna chyli.

  • Bederní kmen – truncus lumbalis. Je párový a sbírá mízu z dolních končetin, pánevních orgánů a z části přední stěny břišní.
  • Střevní kmen – truncus intestinalis. Je nepárový a odvádí lymfu z trávících orgánů (žaludek, střeva). Lymfa je obohacena tuky a je mléčně zkalená – chylus. Od cisterna chyli vystupuje hrudní mízovod po pravé straně aorty, prochází s ní přes bránici srdečnicovým otvorem – hiatus aorticus. Ve výši Th4 aortu podbíhá a vlévá se do levostranného soutoku levé vnitřní hrudní žíly a levé žíly podkličkové – anulus venosus sinister.

V konečné části hrudního mízovodu se do něj vlévají:

  • Krční levý kmen – truncus jugularis sinister, který sbírá lymfu z levé poloviny hlavy a krku.
  • Podkličkový levý kmen – truncus subclavius sinister, Odvádí lymfu z levé horní končetiny, ze spodní části krku a horní části hrudní stěny.
  • Průduškomezihrudní levý kmen – truncus bronchomediastinalis sinister. Vystupuje podél průdušnice a sbírá lymfu z hrudních orgánů, mezihrudí a z hrudní stěny.

Soutokem všech těchto lymfatických kmenů sbírá hrudní mízovod lymfu ze ¾ těla: levé strany hlavy, krku a hrudníku, levé horní končetiny a celé dolní poloviny těla.

B. Pravostranný mízní kmen – ductus lymphaticus dexter odvádí lymfu z pravé ¼ těla: pravé poloviny hlavy, krku a hrudníku a pravé horní končetiny.

Je krátký a vzniká soutokem :

  • Krčního pravého kmene- truncus jugularis dexter
  • Podklíčkového pravého kmene – truncus subclavius dexter a
  • Průduškomezihrudního pravého kmene – truncus bronchomediastinalis dexter.

Vlévá se do pravého soutoku pravé vnitřní hrudní žíly a pravé žíly podkličkové – anulus venosus dexter.

Pozn.: Poraněním hrudního mízovodu dochází k vytékání chylu do hrudní dutiny, což je velmi závažné a velmi obtížně léčené poranění. Ztrátou tekutin, bílkovin a tuků dochází ke kachektizaci pacienta.
Obrázky ke kapitole: Mízní cévy – míznice – vasa lymphatica
Lymfatické dráhy a lymfatické uzliny – trunci et nodi lymphatici
Obr. 135
Lymfatické dráhy a lymfatické uzliny – trunci et nodi lymphatici

Lymfatické orgány

Obrázek č. 136

Mezi lymfatické orgány patří :

  • Lymfatické uzliny – nodi lymphytici
  • Slezina – lien
  • Brzlík – thymus
  • Mandle – tonsilae
  • Lymfatické uzlíky v tenkém střevě a apendixu
Obrázky ke kapitole: Lymfatické orgány
Lymfatické orgány
Obr. 136
Lymfatické orgány

Mízní uzliny – nodi lymphatici

Jsou opouzdřené shluky lymfatických buněk, které jsou vloženy do průběhu mízních cév na zcela určitých místech. Mají fazolovitý, kulovitý nebo vejčitý tvar a šedobělavou barvu. V lidském těle jich je asi 500 a jejich velikost kolísá od 1 mm až do 3 cm.

Vyskytují se jednak jednotlivě, často jsou ale uspořádány do skupin nebo řetízků. Některé uzliny jsou uloženy v hloubce – uzliny hluboké – nodi profundi, jiné na povrchu – uzliny povrchové – nodi superficiales.

  1. Hluboké krční uzliny – nodi cervicales profundi provázejí krční žíly – vv. jugulares a krkavice – aa.carotici. Odvádějí lymfu ze všech uzlin hlavy, z povrchových krčních uzlin, dále z uzlin jazyka, hltanu, tonsil, z nosní dutiny, hrtanu a ze štítné žlázy. Jejich přítokem je i míza z řetězce uzlin podél přídatného nervu – N XI.- n. accesorius a z uzlin nadklíčních – nodi supraclaviculares.
  2. Povrchové krční uzliny – nodi cervicales superficiales přijímají mízu z části hlavy a z podkoží krku. Jsou jim předřazeny regionální uzliny např.: uzliny týlní – nodi lymphatici occipitales, bradavkové – nodi lymphatici mastoidei, příušní – nodi lymphaticic parotidei, lícní – faciales Obrázek č. 137.

Diagnostického hlediska jsou důležité odtokové mízní cesty a mízní uzliny z jazyka Obrázek č. 138. Mízní cévy z jedné poloviny jazyka odtékají i na opačnou stranu Obrázek č. 139. Z povrchových krčních uzlin se míza vlévá do hlubokých krčních uzlin.

V podpažní jamce jsou uložené podpažní uzliny – nodi axillares. Obrázek č. 140 Odvádějí lymfu z horních končetin do poklíčního kmene, předřazeny jim jsou uzliny uložené v loketní jamce – nodi cubitales. Do nodi axillares jde i jedna z odtokových mízních cest z prsu. Předřazena je Sorgiusova uzlina Obrázek č. 141 Obrázek č. 142.

V horní části stehna se nacházejí tříselné uzliny – nodi inguinales. Obrázek č. 143 Odvádějí lymfu z dolních končetin, předřazeny jim jsou uzliny uložené v zákolenní jamce – nodi poplitei. Kolem kyčelní tepny jsou uložené hluboké uzliny – nodi iliaci profundi, které sbírají lymfu z pánevních orgánů a z dolních končetin.

Lymfa přitékající do průduškomezihrudního kmene je fitrovaná přes velké množství uzlin, které jsou v oblasti mezihrudí, podél bronchiálního stromu, aorty a hrudních orgánů Obrázek č. 144.

Lamfě přitékající do střevního kmene – truncus intestinalis je předřazeno velké množství mízních uzlin z nepárových i párových břišních orgánů: např. mízní uzliny břišního kmene – nodi lymphatici coeliaci, žaludeční – gastrcici, slinivkové – pancreatici, slezinové – splenici, játrové – hepatici, ledvinné – renales … Obrázek č. 145 Obrázek č. 146.

Lymfě přitékající do bederního kmene – truncus lumbalis je předřazeno velké množství parietálních a viscerálních mízních uzlin: např. uzliny kyčelní – nodi lymphatici iliaci, hýžďové – gluteales, příměchýřové – paravesicales, příděložní – parauterini … Obrázek č. 147 Obrázek č. 148.

Z diagnostického hlediska jsou důležité odtokové mízní cesty u míszních uzlin ze žaludku. Zduření levé nadkličkové uzliny (Wirchovovy) indikuje rakovinu žaludku Obrázek č. 149. Stejně důležité jsou odtokové mízní cesty z dělohy do 4 oblastí mízních uzlin. V místě křížení močovodu – ureterděložní tepnou – a. uterina je velká lymfatická Bayerova uzlina Obrázek č. 150.

Diagnostický význam má odtok lymfy z jazyka Obrázek č. 138, prsu Obrázek č. 141 Obrázek č. 142, žaludku Obrázek č. 149, dělohy Obrázek č. 148 Obrázek č. 150.

Obrázky ke kapitole: Mízní uzliny – nodi lymphatici
Mízní uzliny hlavy – nodi lymphatici
Obr. 137
Mízní uzliny hlavy – nodi lymphatici
Mízní uzliny jazyka – nodi lymphatici linguales
Obr. 138
Mízní uzliny jazyka – nodi lymphatici linguales
Schéma odtokových mízních cest a mízních uzlin jazyka
Obr. 139
Schéma odtokových mízních cest a mízních uzlin jazyka
Mízní uzliny horní končetiny – nodi lymphatici membri superioris
Obr. 140
Mízní uzliny horní končetiny – nodi lymphatici membri superioris
Mízní uzliny v jamce podpažní – axilla
Obr. 141
Mízní uzliny v jamce podpažní – axilla
Schéma odtokových mízních cest a mízních uzlin prsu
Obr. 142
Schéma odtokových mízních cest a mízních uzlin prsu
Mízní uzliny dolní končetiny – nodi lymphatici membri inferioris
Obr. 143
Mízní uzliny dolní končetiny – nodi lymphatici membri inferioris
Mízní uzliny plic – nodi lymphatici pulmonales
Obr. 144
Mízní uzliny plic – nodi lymphatici pulmonales
Nepárové nástěnné mízní uzliny břicha – nodi parietales
Obr. 145
Nepárové nástěnné mízní uzliny břicha – nodi parietales
Párové mízní uzliny břišních orgánů – nodi viscerales
Obr. 146
Párové mízní uzliny břišních orgánů – nodi viscerales
Mízní uzliny pánevních orgánů muže – nodi lymphatici pelvis masculina
Obr. 147
Mízní uzliny pánevních orgánů muže – nodi lymphatici pelvis masculina
Mízní uzliny pánevních orgánů ženy – nodi lymphatici pelvis feminina
Obr. 148
Mízní uzliny pánevních orgánů ženy – nodi lymphatici pelvis feminina
Odtokové mízní cesty a mízní uzliny žaludku – trunci et nodi lymphatici gastrici
Obr. 149
Odtokové mízní cesty a mízní uzliny žaludku – trunci et nodi lymphatici gastrici
Odtokové mízní cesty a mízní uzliny dělohy – trunci et nodi lymphatici uterini
Obr. 150
Odtokové mízní cesty a mízní uzliny dělohy – trunci et nodi lymphatici uterini

Stavba uzliny

Obrázek č. 151 Obrázek č. 152

Na povrchu je uzlina pokryta vazivovým pouzdrem – capsula nodi lymphatici, které je tvořeno hustou pojivovou tkání. Z pouzdra směrem do nitra vybíhají vazivové trámce – trabeculae, které rozdělují uzlinu na jednotlivé prostory – sinusy. Tyto prostory jsou vyplněné sítí retikulárních vláken, ve které se nachází velké množství makrofágů, které mají za úkol pohlcovat (fagocytovat) cizí částice a patogeny z lymfy protékající uzlinou Obrázek č. 153. Na konvexní straně vstupují do uzliny 3-4 přívodné (afferentní) lymfatické cévy, které do sinusů uzliny přivádějí lymfu. Na druhé straně uzliny leží branka – hilus, kudy je lymfa odváděna 2-3 odvodnými (efferentními) cévami.

Mezi lymfatickými sinusy se nacházejí okrsky lymfatické tkáně, které svým tvarem připomínají pulce. Jejich husté nahromadění pod pouzdrem tvoří kůru uzliny – cortex nodi lymphatici („hlavičky pulců“), směrem k hilu lymfatické tkáně ubývá („ocásky pulců“) – dřeň uzliny – medulla nodi lymphatici.

Při infekci se lymfatické uzliny aktivují, zvětšují se a pod kůží je lze snadno nahmatat.

Obrázky ke kapitole: Stavba uzliny
Stavba lymfatické uzliny
Obr. 151
Stavba lymfatické uzliny
Stavba lymfatické uzliny a přehled mízního systému
Obr. 152
Stavba lymfatické uzliny a přehled mízního systému
Řez lymfatickou uzlinou
Obr. 153
Řez lymfatickou uzlinou

Slezina – lien, splen

Obrázek č. 154

Je největším nepárovým lymfatickým orgánem. Je uložena v levé klenbě brániční mezi žaludkem a bránicí hluboko při páteři.

Má tmavě červenou barvu (bordeaux). Její délka je asi 12 cm, šířka 7cm, váha se pohybuje mezi 80-300 g, podle množství krve v ní obsažené. Zvětšuje se při jídle a v klidu, naopak při hladovění a práci se zmenšuje. Za den protéká slezinou 250-350 litrů krve.

Rozlišujeme na ní horní konvexní plochu opírající se o bránici – diaphragmatická plocha – facies diaphragmatica a dolní rovnou plochu přivrácenou směrem k orgánům (žaludku, ocasu slinivky břišní, levé ledvině) – facies visceralis. Na této ploše se nachází branka – hilus lienalis, kde vstupují a vystupují velké slezinné cévy- a. et v. lienalis. Na povrchu sleziny je vazivové pouzdro – capsula fibrosa, z kterého do nitra sleziny pronikají vazivové trámce – trabeculae lienis, které uvnitř sleziny tvoří síť.

V trabakulách se nacházejí buňky hladkého svalstva, kolagenní a retikulární vazivo a největší větve slezinné tepny.

Prostory mezi trabekulární sítí tvoří oka, která vyplňuje dřeň sleziny – pulpa lienalis. Rozeznáváme Obrázek č. 155:

A. Červenou pulpu. Je tvořena sítí retikulárního vaziva, do kterého jsou vloženy rozšířené krevní kapiláry (splavy) – venozní sinusy. Na jednom konci do nich vstupuje přívodná tepénka a na druhém konci je odvodná žíla. Na nich jsou připojeny svěrače, které regulují průtok krve těmito splavy (tzv. kondukční fáze – krev volně protéká do žil při povolení svěračů a dilatační fáze sinus lienales či uskladňovací fáze – při sevření svěračů). Druhou části jsou slezinné provazce (Billrotovy) bohaté na mikrofágy, lymfocyty, krevní elementy a plazmatické buňky. Jejich schopností je odstraňovat opotřebené krevní buňky.

B. Bílá pulpa. Je tvořena pruhy lymfatické tkáně – folliculi lymphatici lienales (Malpighiho tělíska), které obklopují tepny, které se po výstupu z lymfatické tkáně větví jako štěteček (penicillus) – aa. penicillatae. Je rozdělena na oblasti, kde jsou převážně B-lymfocyty nebo T-lymfocyty.

Z krve vstupují do této lymfatické tkáně antigeny a spouštějí imunitní odpovědˇ. Bílá dřeň je odpovědná za imunitní funkce sleziny. Krev ze sleziny je odváděna ze sinů nejprve postkapilárními žilami do žil v trámcích – trabekulární žíly, ty přecházejí v hilové konečné žíly, které se spojují v žílu slezinou – v. lienalis a ta vstupuje do žíly vrátnicové – v. portae.

Funkce sleziny :

  • Ve fetální období produkuje slezina erytrocyty a granulocyty (hematopoeza).
  • V bílé pulpe probíhá tvorba lymfocytů, které přecházejí do cirkulace v červené pulpě. Opačně jsou lymfocyty z cirkulace vychytávány a přiváděny zpět do bílé pulpy.
  • V červené pulpě zanikají erytrocyty, které jsou po 120 dnech makrofágy rozloženy. Z nich uvolněný bilirubin (neobsahuje železo – Fe) je v játrech využit jako žlučové barvivo a Fe z bílkoviny ferritin je použito pro tvorbu nových erytrocytů v kostní dřeni. Celkové množství Fe v těle dospělého člověka je mezi 3,5 – 5,0 g. Denně se rozpadne asi 7 – 8 g hemoglobinu.
  • Má funkci fagocytární – ničí bakterie, viry a plísně. Za minutu se očistí od mikrorganismů, cizích těles, přestárlých krvinek apod. 4% cirkulující krve.
  • Imunitní funkce spočívá v odstranění cizích antigenů a tím očištění krve
  • Rezervoár krve. Krev je zadržována v krevních sinusech a v případě potřeby (stres, zvýšené pracovní zatížení) je vrácena od krevního oběhu.
Pozn.: Slezina je orgán pro život zbytný – při poranění sleziny ji lze chirurgicky odstranit. V dalším životě se pro pacienta zvýši riziko septického stavu z 2% na 4%. Slezinu však lze i reimplatovat do vaku z předstěry břišní – omenta.
Obrázky ke kapitole: Slezina – lien, splen
Uložení sleziny (lien) v dutině břišní
Obr. 154
Uložení sleziny (lien) v dutině břišní
Stavba sleziny
Obr. 155
Stavba sleziny

Brzlík – thymus

(thymus je rovněž označení pro mateřídoušku)

Obrázek č. 156

Je primární lymfatický orgán. Nachází se v horní části hrudníku, těsně za sternem. Při narození má váhu asi 16g. V dětství je relativně veliký (30-40g), od puberty ztrácí na hmotnosti (věková involuce) a zmenšuje se (atrofuje). V pozdějším věku je thymus nahražen tukovým vazivem a jeho funkci přebírají jiné lymfatické orgány, hlavně lymfatické uzliny.

Thymus je tvořen dvěma asymetrickými laloky:

  • levým – lobus sinister, zpravidla větším a 
  • pravým lalokem – lobus dexter.

Oba laloky jsou spojeny vazivem.

Thymus je pružný, měkký orgán, šedočervené barvy, v dospělosti je nažloutlý, pro vyšší obsah tuku. Funkční tkáň tvoří z dětí 5% v dospělosti 2% z celkové hmotnosti.

Na povrchu je thymus obklopen vazivovým pouzdrem, z kterého pronikají dovnitř septa a dělí ho na lalůčky – lobuli thymi. Každý lalůček obsahuje

  • kůru a 
  • dřeň.

Základní stavbou thymu tvoří retikulární síťový epitel, který nemá retikulární vlákna jako např. u lymfatických uzlin, ale je tvořen jen vzájemně pospojovanými výběžky hvězdicovitých epiteliálních buněk.

A. Kůra – cortex thymi, je hustší a tmavší. Je hustě naplněna antigen –specifickými T-lymfocyty, které tvoří až 90% hmotnosti thymu. Epitelové buňky thymu secernují řadu látek, které ovlivňují tvorbu a diferenciaci lymfocytů. Tvoří se v něm např. hormony thymozin a thymopoetin, pomocí, kterých T-lymfocyty získávají schopnost rozeznat specifický antigen – imunokompetence. Jejich funkcí je napadat vlastní buňky s navázaným cizím antigenem (bb. nádorové nebo infikované virem). Tento děj se označuje jako pozitivní výběr – selekce.

T-lymfocyty ovlivňují také imunitní odpověď B-lymfocytů a zvyšují fagocytární schopnost makrofágů a leukocytů. Do fagocytózy makrofágů Obrázek č. 157 zasahují i bílkoviny buněčného povrchu. Buněčná membrána při styku s tělesem určeným k pohlcení má dvě možnosti. Jestliže se jedná o těleso malých rozměrů na membráně se vytvoří malá jamka, těleso je obaleno a pohlceno. Jde-li o těleso větších rozměrů, např. bakterie, buňka začně vytvářet výběžky s aktiniovými vlákny, které těleso dokonale obalí. Tenty typ makrofága se nazývá dendritická buňka Obrázek č. 158. Nacházejí se například ve vrchní vrstvě epidermis (Langerhansovy buňky), v CNS (mikroglie) a v játrech (Kupfferovy buňky). Jejich úkolem je pohlcovat cizorodé látky. Na povrchu dendritické buňky jsou dlouhé výběžky (dendrity), které umožňují pohyb a pomocí těchto výběžků pohlcuje dendritická buňka buňky rozpoznané jako cizí. Je taká schopna zpracovávat cizí bílkoviny (antigeny) přítomné ve fagocytózou pohlcované buňce, pohltit je do vlastní cytoplasmy, a tím na ně upozornit další buňky imunitního systému, a varovat je před vznikem infekce. T-lymfocyty s dendritickými buňkami vytváření zvláštní synergii Obrázek č. 159. T-lymfocyty rozpoznávají antigeny, které jí představí dendritické buňky, a ty po tom vykonají „rozsudek“ nad nežádoucím hostem. Jde o typ specializovaných buněk, tzv. „zabíječkové“ (NK buňky – natural killer). Tyto mají schopnost likvidovat buňky infikované viry a buňky nádorové. NK buňka má na povrchu mnoho výběžků, které obklopí cílenou buňku, zablokují ji a prostřednictvím velmi účinných chemických toxických látek ji zničí Obrázek č. 160.

B. Dřeň – medulla thymi, obsahuje menší množství lymfocytů, a proto je světlejší. Obsahuje thymová (Hassalova) tělíska, která vznikají nahromaděním odumírajících epiteliálních retikulárních buněk. Jejich velikost a množství se ke stáří zvyšuje.

Obrázky ke kapitole: Brzlík – thymus
Brzlík- thymus
Obr. 156
Brzlík- thymus
Mikrofág
Obr. 157
Mikrofág
Dendritická buňka
Obr. 158
Dendritická buňka
Interakce mezi lymfocytem a dendritickou buňkou
Obr. 159
Interakce mezi lymfocytem a dendritickou buňkou
Lidská buňka „natural killer“
Obr. 160
Lidská buňka „natural killer“

Mandle – tonzily

Jsou nejjednoduššími lymfatickými orgány, které jsou seřazeny do kruhu kolem vstupu do hltanu. Jsou zduřením jeho sliznice a tvoří tzv. Waldeyerův mízní okruh.

Patří k nim :

  • Hltanová („nosní“) madle – tonsilla pharyngis. Nachází se v klenbě hltanu, říká se jí také adenoidní vegetace. Při zbytnění uzavírá nosní průduchy – choanae, a tím se zhoršuje dýchání nosem (viz Hanzlová J., Hemza J.: Základy anatomie II, str. 17)
  • Tubární tonsily – tonsillae tubariae. Je párové nakupení podslizniční lymfatické tkáně při vyústění sluchové trubice – tuba auditiva (Eustachi) do hltanu.
  • Patrové mandle – tonsillae palatinae. Jsou největší, nacházejí se přímo za dutinou ústní, mezi oblouky patrohltanovými – arcus palatopharyngeuspatrojazykovými – arcus palatoglossus v trojúhelníkové jamce – fossa tonsillaris seu sinus tonsillaris. Jsou nejčastěji infikovány. Což může vést k jejich chronickému zánětu.
  • Jazyková mandle – tonsilla lingualis. Leží na povrchu v oblasti kořene jazyka.

Mandle zachycují patogeny vstupující do organismu vdechovaným vzduchem a polykanou potravou.

Tonsily se skládají z epitelu, pod ním leží vazivová vrstva sliznice – lamina propria. Ta obsahuje hojnou lymfatickou tkáň s četnými lymfocyty a izolované lymfatické uzlíky, které obsahují zárodečná – germinativní centra.

Povrchový epitel se vchlipuje dovnitř tonsil a vytváří slepé chodbičky – krypty. Tyto zachycují bakterie a prachové částice, které se dostávají až k lymfatické tkáni, aktivují lymfocyty a tím spustí imunitní odpověď. Vychytávání bakterií vede k četným tonsilárním infekcím. Jejich následné chirurgické odstranění se nazývá tonsilektomie.

Pozn.: Po boční straně hltanu směrem k ústí hrtanu se nachází slizniční řasy, které rovnež obsahují lymfatickou tkáň. Po tonsilektomii patrových mandlí dochází při zánětu k zanícení těchto valů a vzniká tzv. laterální angína.

Lymfatické uzlíky v tenkém střevě a appendixu

Jde o shluky lymfatických uzlíků ve stěně tenkého střeva, tzv. Peyerské plaky. Směrem od lačníku – jejunum ke kyčelníku – ileum jich přibývá. V jejunu se nacházejí jen ojediněle mízní uzliny – folliculi lymphatici solitarii, v ileu jsou seskupené mízní uzlíky – folliculi lymphatici aggregati. Největší nakupení lymfatické tkáně je ve sliznici a podslizničním vazivu červovitého přívěšku slepého střeva – appendixu. Označujeme je jeho tzv. „tonsilla abdominalis“. Tato masa lymfatické tkáně představuje lokální obranu proti infekci a část lymfocytů zde získává svou imunokompetenci.

Pozn.: Lymfedém (mízní otok) je způsoben nedostatečnou drenážní funkcí lymfatického systému. Oproti jiným otokům je pro něj charakteristická vysoká koncentrace bílkovin, které nejsou v důsledku snížené funkce lymfatického systému odstraňovány z tkání (viz funkce lymfatického systému) a v důsledku snížené proteolytické aktivity nejsou hromadící se bílkoviny rozkládány (proteolýza = rozkládání bílkovin proteolytickými enzymy na menší molekuly – peptidy a aminokyseliny). Jedná se o tzv. nízkoobjemové městnavé lymfatické selhání.

I když nedochází ke zvýšení lymfatické nálože, nebo-li ke zvýšené tvorbě mezibuněčné (intersticiální) tekutiny, porušený lymfatický systém není schopen ani normální množství mezibuněčné tekutiny odstranit.

Lymfedém má chronický obvykle zhoršující se celoživotní průběh. Edémová tekutina bohatá na proteiny stagnuje ve tkáni. Doprava imunitních buněk do lymfatických uzlin probíhá pomalu. Patologický obraz chronického lymfedému odpovídá obrazu chronického zánětu, který je charakterizován fibrotizací měkkých tkání včetně tkáně tukové.

Nemocný s lymfedémem má zhoršenou pohyblivost postižené krajiny s kosmetickým defektem, může mít opakované zánětlivé komplikace lymfedémem postižené kůže a podkoží. To vše vede k výraznému psychosociálnímu handicapu s častou pracovní neschopností event. až invalidizací. V neposlední řadě může dojít v postižené tkáni k nádorovému bujení (lymfangiosarkom nebo-li Steward-Tréves syndrom).

Úspěšnost léčby a zejména snížení rizika komplikací je dána co nejčasnějším zahájením léčby na specializovaných pracovištích – lymfocentrech.

Z hlediska vývojového (ontogenetického) je lymfatický systém starší než uzavřený systém krevní. Nepřehlédnutelný klinický příznak poruchy lymfatické drenáže – elefantiázu – popsal již před 4500 lety Ind Dranwantar. Skutečnost, že v našem těle existují lymfatické cévy a lymfatické uzliny byla pravděpodobně známa již Hipocratovi (460-377 p.Kr.). Lymfedémem trpí v současné době kolem 250 milionů lidí na světě.1

1 Wald M., Lymfedém - lymfatický otok, Mamma HELP, Dostupné z WWW: http://www.mammahelp.cz/lymfedem-lymfaticky-otok.php

Lymfedém je nebolestivý, bledý otok, který je zpočátku měkký a v pozdějších stadiích tuhý. Měkké tkáně propadají vazivové přestavbě – fibróze. Otok postihuje všechny měkké tkáně, které nejsou dostatečně lymfatickým systémem drénovány.

Stázou lymfy dochází k poškození chlopní a endotelu lymfatických cév, zvyšuje se jejich propustnost, zpomaluje se tok lymfy a vznikají lymfatické (bílkovinné) zátky. Následkem prosáknutí tkání a městnajících bílkovin a fibrinu se zmnožují vazivové buňky (fibroblasty), dochází k novotvorbě krevních cév, přibývá buněk typických pro chronický zánět. Nakonec se zvětšuje počet kolagenních vláken a začíná sklerotická přestavba tkáně. Všechny tyto mechanismy se navzájem umocňují a vedou k bludnému kruhu onemocnění. Pokud otok a vazivová přestavba kůže a podkoží pokračuje, dojde až k elefantiáze, tedy „sloní noze“. Elefantiáza se vyvine nejčastěji na dolních končetinách. Postiženy však mohou být i horní končetiny s maximem v oblasti hřbetu ruky a předloktí, obličeje (víčka, čelo, rty, uši, nos) nebo genitálu (šourek, penis, zevní rodidla). U elefantiazy může dosahovat šourek až k zemi.

Nejvýraznější je otok v oblasti kůže a především podkoží. Kůže je suchá, hyperkeratotická a může mít vzhled pomerančové kůry.

V latentní fázi lymfedému, kdy nedostatečná lymfatická drenáž je již přítomna, ale otok ještě není klinicky prokazatelný, si postižení mohou stěžovat na pocit tíhy, bolesti, omezené funkce a únavnosti, pocit pálení a napětí v postižené končetině.

Na prstech a nártu dolních končetin po mnoho let trvajícím lymfedému, se mohou objevit bradavičnaté útvary splývající do plochy, které se nazývají lymfatickou verukózou (verrucosis lymphostatica).

Na kůži se mohou tvořit drobné puchýřky (chyloderma)z nichž po prasknutí vytéká lymfa (lymforheau). Lymfa však může vytékat i z neporušené kůže.

Onemocnění bývá často komplikováno růží (erysipelem).2

2 Lymfedém, Lymfedém – Popis nemoci, lymfedem.cz, Dostupné z WWW: http://www.lymfedem.cz/?q=node/14

Primární lymfedém vzniká v důsledku vrozené poruchy vývoje lymfatického systému, jehož příčinou může být genetická porucha (například mutace receptoru pro endoteliální růstový faktor). Vývojovou poruchou mohou být postiženy lymfatické cévy nebo lymfatické uzliny. Není-li primární lymfedém přítomen ihned po narození, objevuje se až po určitém období latentního stadia, převážně v době dospívání ale i později. Asi v 65% případů se lymfedém objeví do 35.roku života, často v létě a většinou bez zjevné příčiny. Obvykle vznikne nejprve v periferních částech končetiny, odkud se šíří směrem centrálním (u sekundárního lymfedému tomu bývá opačně).

Postihuje převážně ženy. Nejčastěji se vyskytuje na dolních končetinách. Postiženy mohou však být, jak jsme se již zmínili, všechny oblasti těla, především horní končetiny, obličej (víčka, čelo, rty, uši, nos), genitál (šourek, penis, zevní rodidla).

V některých rodinách můžeme vysledovat typické otoky dolních končetin i v několika generacích (babička, matka, dcera). Pak hovoříme o primárním lymfedému s dědičným výskytem.

Ve většině případů však příčina vzniku (etiologie) zůstává nejasná.

Onemocnění se projevuje nejprve jako otok nohou, především v létě. Postupně dochází během dnů, měsíců i let k rozšíření z dolních částí směrem vzhůru. Onemocnění bývá často komplikováno růží (erysipelem), později i sekundárními změnami kůže (pachydermie, papilomatóza, hyperkeratóza).

Ročně je diagnostikováno asi 40 nových případů na 100 000 obyvatel.3

3 Lymfedém, Primární lymfedém, lymfedem.cz, Dostupné z WWW: http://www.lymfedem.cz/?q=node/15

Sekundární (druhotný) lymfedém vzniká poškozením lymfatického systému (blokáda lymfatického řečiště) operací, ozařováním (radioterapie), zánětem (opakovaným nebo chronickým), úrazem nebo nádorovým onemocněním. Může však vzniknou i "nechtěným" poškozením při diagnostických a léčebných výkonech. V důsledku překážky se zvýší tlak v lymfatických cévách, následně dojde k jejich rozšíření a tím k vyřazení chlopní bránících zpětnému toku lymfy. Není-li včas zahájena léčba rozvine se chronický lymfedém se všemi negativními důsledky na lymfatický systém a okolní tkáně.

Sekundární lymfedém vzniká periferně od blokády mízního řečiště, většinou v horních částech končetiny a odtud se šíří směrem periferním. U primárního lymfedému tomu bývá opačně.

V tropických oblastech je nejčastější příčinou sekundárního lymfedému filarióza – parazitární onemocnění způsobující ucpání lymfatických cév průnikem parazitů kůží.

V našich podmínkách je nejčastější příčinou sekundárního lymfedému nádorové onemocnění resp. jeho léčba. Lymfedém se vyvine u 10–40% pacientů, kteří podstoupili komplexní léčbu nádorového onemocnění s chirurgickým odstraněním nebo radioterapií axilárních nebo pánevních event. tříselných lymfatických uzlin.

Lymfedém může vzniknout velmi krátce po chirurgickém zákroku či v průběhu léčby zářením. Častěji se však objevuje i se zpožděním několika let postupným snižováním transportní kapacity lymfatického systému v postižené spádové oblasti.

Nejčastější lokalizace sekundárního lymfedému

Klinické projevy poruchy lymfatické drenáže vznikají periferně od místa poškození lymfatických cév nebo uzlin. Nejtypičtějšími lokalitami jsou:

  • horní končetiny a stěna hrudní v souvislosti s odstraněním lymfatických uzlin(lymfadenektomie) a/nebo jejich ozářením v podpažní jamce v rámci léčby nádorůprsu, maligního kožního melanomu a dalších nádorových chorob horní končetiny a stěny hrudní
  • dolní končetiny v souvislosti s pánevní lymfadenektomií nebo s ozářením malé pánve v souvislosti s léčbou gynekologických nádorů, nádorů prostaty a konečníku
  • dolní končetiny v souvislosti s opakovanými záněty (viry, bakterie, plísně)
  • dolní končetiny v souvislosti s žilní nedostatečností
  • hlava, obličej a krk v souvislosti s blokovými lymfadenektomiemi nebo ozářením pro nádory v oblasti hlavy a krku

Lymfedém však může vzniknout i následkem banálních exstirpací jednotlivých uzlin prováděných z diagnostických důvodů!4

4 Lymfedém, Sekundární lymfedém, lymfedem.cz, Dostupné z WWW: http://www.lymfedem.cz/?q=node/16

Dynamickou insuficiencí (nedostatečností) lymfatického systému rozumíme stav, kdy funkce a výkon lymfatického systému (transportní kapacita) je normální nebo dokonce zvýšená, ale v důsledku zvýšeného množství intersticiální (mezibuněčné) tekutiny dochází k přetížení lymfatického systému. Zvýšená nabídka intersticiální tekutiny může být důsledkem zhoršeného odtoku krve žilním systémem (např. v důsledku trombózy nebo při pravostranném srdečním selhávání), zvýšenou kapilární filtrací (zánět, alergická reakce) nebo roztažením (dilatací) cévního systému farmakologickým zásahem (léky pro rozšiřování cév). Protože lymfatický systém není poškozen, lymfedém vymizí po odstranění primární příčiny.5

5 Lymfedém, Dynamická insuficience lymfatického systému, lymfedem.cz, Dostupné z WWW: http://www.lymfedem.cz/?q=node/18

Arteficiální lymfedém je zvláštní jednotkou poruchy lymfatické drenáže. Jeho příčinou může být účelové jednání nebo psychické onemocnění pacienta, který si sám zaškrcuje končetinu s cílem vyvolat otok na periferii. Někdy nalezneme až strangulační rýhu. Pokud máme podezření na tento typ lymfedému, pak nejdůležitějším krokem je průkaz sebepoškozování (nejlépe při pečlivém sledování během hospitalizace). Léčba tohoto typu lymfedému, spočívá v prvé řadě v odstranění primární příčiny, tedy zjištění příčiny sebepoškozování (účelové jednání, psychické onemocnění). Pokud již došlo k organickému poškození lymfatického systému, pak je další léčba stejná jako u lymfedému chronického.6

6 Lymfedém, Arteficiální lymfedém, lymfedem.cz, Dostupné z WWW: http://www.lymfedem.cz/?q=node/17

Maligní lymfedém – Jedná se o sekundární lymfedém, který je zapříčiněn ucpáním lymfatických cest (cév a uzlin) nádorovými buňkami. Tím je znemožněn odtok lymfy z periferních tkání (pod překážkou) a ta se v nich poměrně rychle hromadí. To je také důvod, proč tato forma lymfedému může být velmi bolestivá. Bolest při maligním lymfedému může být zásadním parametrem snižujícím kvalitu života nemocného při pokročilém nádorovém onemocnění. Protože se měkké tkáně nestačí přizpůsobovat narůstajícímu objemu, vytéká často čirá lymfa neporušenou kůží.

Maligní lymfedém je jediný stav, kdy je možno k rychlému zmenšení objemu tekutiny použít ve větší míře diuretika (léky k odvodnění). Jedná se samozřejmě o léčbu symptomatickou, která v žádném případě neřeší příčinu lymfedému. Bolestivost postižených měkkých tkání je tak značná, že v podstatě nepřichází v úvahu použít jakoukoli kompresi (manuální či přístrojovou lymfodrenáž, bandáže nebo návleky).7

7 Lymfedém, Maligní lymfedém, lymfedem.cz, Dostupné z WWW: http://www.lymfedem.cz/?q=node/19

Akutní lymfedém vzniká obvykle jako bezprostřední reakce na úraz, zánět, operaci nebo ozáření. Jedná se tedy o sekundární lymfedém. Není však vyloučena i akutní dekompenzace primárního lymfedému, který do té doby byl klinicky němý nebo se projevoval zcela bezvýznamnými epizodami prosáknutí měkkých tkání nejčastěji na dolních končetinách. K dekompenzaci nejčastěji dochází v důsledku úrazu nebo přetížení, po proběhlém zánětu nebo alergické reakci.

Chronický lymfedém je charakterizován pozvolným nástupem, bez akutní epizody otoku. Diagnostikujeme jej nejčastěji u primárního lymfedému, kde v důsledku vrozené poruchy lymfatického systému se klinický obraz vyvíjí i mnoho let. U sekundárního lymfedému se může chronický lymfedém objevit v průběhu dekompenzace latentního stádia.

Fibróza (vazivová přestavba) měkkých tkání se vyvíjí u chronického lymfedému jako konečné stádium chronického zánětu a navazujících patologických procesů pojivové tkáně. Je charakterizována hromaděním materiálu, který je směsí dvou typů vláken (mikrofilament). Prvá mikrofilamenta 1-2 nm v průměru, rigidní a krátká, pravděpodobně představují spíše abnormální produkt fibroblastů než degenerovaný kolagen.

Druhá jsou hyalinní mikrofilamenta 5-10 nm v průměru, která nejsou rozkládána hyaluronidázou nýbrž částečně jsou rozkládána trypsinem. Zda-li je hyalin produktem degenerovaného kolagenu nebo patologickým buněčným produktem chronického zánětu, není dosud prokázáno.

Relativní množství kolagenu při fibróze stoupá. Elastická vlákna mizí.

Dilatované lymfatické cévy obklopené granulofilamentózní substancí jsou řídké. Vtokové chlopně jsou obvykle otevřené a chlopně uvnitř cév se zkracují v důsledku fibrózy jejich skeletu.2

Stránky Fakulty sportovních studií MU
| Technická spolupráce:
| Servisní středisko pro e-learning na MU
| Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, 2013

Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041