Periferní nervový systém

Míšní nervy – nervi spinales

Míšní nervy – nn. spinales spojují míchu s periferními orgány. Základem je reflexní oblouk. Z receptorů, které jsou uloženy v kůži (exteroreceptory), pohybovém aparátu proprioreceptory) a v orgánech (interoreceptory, visceroreceptory) jsou vedeny signály do míchy. Tato nervová vlákna jsou přerušena vřetenovitými ztluštěními - míšními uzly – ganglii., která obsahují psedudounipolární neurony (T-buňky). Výběžky nervových buněk z těchto ganglií tvoří zadní kořeny míšní. Z funkčního hlediska to jsou nervová vlákna dostředivá – aferentní, centripetální, povahy senzitivní, která končí v jádrech v zadních kořenech míšních – radices posteriores. Výběžky motoneuronů a vegetativních neuronů vychází z předních rohů míšních, jsou odstředivé – eferentní, centrifugální, jsou povahy motorické i vegetativní a tvoří přední kořeny míšní – radix anterior. Vedou tedy nervové vzruchy z míšních jader do periferie na efektory (svaly příčně pruhované, svaly hladké a žlázy). Každý míšní nerv vzniká spojením předního a zadního kořene, takže je smíšený, obsahuje nervová vlákna aferentní – senzitivní i eferentní- motorická a preganglionární vlákna vegetativní (autonomní). Obrázek č. 87

Bell-Magendieho zákon (1811,1822)

Míšní nervy vystupují z meziobratlových otvorů (foramina intervertebralia). Je jich 31–33 párů a dělí se na 4 větve:

Ramus (r.) meningeus – vrací se zpět do kanálu páteřního a obsahuje senzitivní a sympatická vlákna. Senzitivní vlákne inervují tvrdou plenu míchy – duru mater spinalis, vazy páteře, obratle a meziobratlové ploténky. Sympatická vlákna inervují páteřní cévy.

Rámi(rr.) communicantes – jsou to krátké spojky k sympatickým gangliím, z kterých se vrací do všech míšních nervů (C1-S5)

Zadní větev – ramus dorsalis – zadní větve obsahují vlákna motorická, senzitivní a sympatická pro svaly a kůži šíje, zad, křížové a hýžďové krajiny. Výjimku tvoří nervy z C1–3, L1–3 a S1–3, které mají specifickou úpravu.

Přední větev – ramus ventralis – jsou zpravidla silnější než větve zadní. Je pro ně typické, že si navzájem vyměňují vlákna a tvoří pleteně v oblasti krční, pažní, bederní a křížové. Z těchto potom vycházejí jednotlivé periferní nervy. U nervů hrudních je zachováno segmentové uspořádání, tzv. mezižeberní nervy – nn. intercostales posteriores.

Rozděleni aferentních vláken a jejich funkce

Rozdělení motorických (eferentních) vláken a jejich funkce

Motorické hluboké větve krční

Hluboká krční spojka (ansa colii profunda) – C1–3 – inervuje svaly lopatkojazylkový – m. omohydoideus, jazylkohrudní – m. sternohyoideus, štítojazylkový- m. thyreohyoideus.

Segmetální a další svalové větvě – rami musculares C1–5.

Inervují svaly:

• přímý sval hlavový boční – m. rectus capitis lateralis – C1
• přímý sval hlavový přední – m. rectus capitis anterior – C1–2
• dlouhý sval hlavový – m. longus capitis – C2–3
• dlouhý krční sval – m. longus colli - C2–4
• bradojazylkový sval – m. geniohyoideus
• a části
  • štítojazylkový sval – m. thyreohyoideus
  • hlavový zdvihač – m. sternocleidomastoideus
  • šíkmé svaly – mm. scaleni
  • lopatkový zdvihač – m. levator scapulae
  • trapézový (kápový) sval – m. trapezius – C3–5.

Brániční nerv – n. phrenicus (C2–4)– běží po předním šikmém svalu – m. scalenus anterior směrem dolů do dutiny hrudní, v mediastinu sestupuje před plicním hilem, kaudálněji po bocích perikardu až k bránici, kterou motoricky inervuje.

1. Krční pleteň – plexus cervicalis (C1–4)

   Obrázek č. 88

   Je tvořena ventrálnimi větvemi prvních čtyř krčních nervů a jejich spojkami. Obsahuje senzitivní a motorické nervy. Je uložena hluboko pod zdvihačem hlavy – m. sternocleidomastoideus, na středním šikmém svalu – m. scalenus medius. Většina větví krční plateně jsou senzitivní – krční nervy, které vystupují na povrch v polovině zadního okraje zdvihače hlavy v tzv. nervovém bodě – punctum nervosum. Odtud nervy míří ke svým inervačním oblastem. Senzitivní nervy inervují kůži krku až pod klíční hrot, zadní části hlavy a nejvýše položené části ramene.

   Senzitivní, kožní povrchové větve

   • Malý týlní nerv – n. occipitalis minor, C2–3, stoupá podle zadního okraje zdvihače hlavy do kůže posterolaterální části krku
   • Velký boltcový nerv – n. auricularis magnus, C2–3, jde vzhůru po povrchu zdvihače hlavy do kůže boltce ušního a kůže v oblasti příušní žlázy
   • Příčný krční nerv – n. transversus colli, C2–3, běží mediálně přes zdvihač hlavy a s krční větví lícního nervu – ramus colli n. facialis – N VII., vytvářejí povrchní krční smyčku ansa cervicalis superficialis. Inervuje kůže přední, ventrální a boční (laterální) části krku v oblasti nad – a podjazylkové – regio supra- et infrahyoidea a m. platysma.
   • Nadklíčkové nervy (přístřední, prostřední, boční) nervi supraclaviculares (mediales, intermedii, laterales), C3–4. Vějířovitě sestupují přes klíček do kůže ramene, oblasti klíční kosti a horní části hrudníku v rozsahu velkého prsního svalu – m. pectoralis major – dolní hranice je spojnice prsních bradavek.

   Motorická vlákna inervují hluboké krční svaly v přední krční oblasti a k bránici sestupuje hrudníkem před plicním hilem brániční nerv – n. phrenicus (phren = bránice). Obrázek č. 89

2. Pažní pleteň – plexus brachialis (C4-Th1)

   Obrázek č. 90

   Spojením ventrálních větví míšních nervů vznikají 3 nervové svazky: horní, střední a dolní – truncus superior, medius et inferior plexus brachialis. Tyto prochází přes štěrbinu kloněných svalů - fissura scalenorum spolu s podklíčkovou tepnou – arteria subclavia až do axily. Vzhledem ke kliční kosti se pážní pleteň dělí na části nadklíčkovou a podklíčkovou- pars supraclavicularis et infraclavicularis.

   Pozn.: poranění pažní pleteně jsou častá a mohou být závažná. Příčiny poranění: pád na rameno, nošení těžkých břemen na rameni, motohavárie ….K natažení pletence dojde, když úder stlačí rameno a hlava se otočí na druhou stranu (fotbal…). Při těžkých úrazech (hyperflexi horní končetiny) může dojít k vytržení kořenových vláken z míchy (avulze plexu). Celá horní končetina je potom nepohyblivá a necitlivá. Přechodná zranění, která se mohou vyléčít se anglicky označují jako „burners“ (hořáky).

   1. Nadklíční část pažní pleteně – pars supraclavicularis plexus brachialis

      Z nadklíční části – pars supraclavicularis plexus brachialis odstupují nervy pro svaly pletence lopatky, některé svaly zad a hrudníku. Obsahují nervová vlákna motorická, senzitivní i sympatická.
      • Hřbetní lopatkový nerv – n. dorsalis scapulae (C5-C6) inervuje zvedač lopatky a svaly kosočtvercové – m. levator scapulae et mm. rhomboidei.
      • Hřbetní hrudní nerv – n. thoracodorsalis (C6-C8) inervuje široký sval zádový – m. latissimus dorsi
      • Nadlopatkový nerv – n. suprascapularis (C4-C6) inervuje sval nadhřebenový – m. supraspinatus, sval podhřebenový – m. infraspinatus a sval oblý malý – m. teres minor.

        Senzitivně inervuje kloubní pouzdro ramenního kloubu – articulatio humeri.

      • Podlopatkové nervy – nn. subscapulares (C5-C7) – inervují podlopatkový sval – m. subscapularis a sval oblý velký – m. teres major.
      • Dlouhý hrudní nerv – n. thoracicus longus (C5-C6) inervuje sval přední pilovitý – m. serratus anterior.
        Pozn.: K poranění nervu může dojít při nesprávně prováděné punkci hrudníku v axile. K mechanickému otlaku v axile doje při přepadání paže přes opěradlo – tzv. „obrna opilců“. Porucha nervu se projeví odstáváním mediálního okraje lopatky (tzv. scapula alata) a nemožností adbukce paže nad horizontálu.
      • Podklíční nerv – n. subclavius (C5-C6) – inervuje podklíční sval – m. subclavius
      • Prostřední a boční prsní nerv – n. pectoralis medialis et lateralis – inervují velký a malý sval prsní – m. pectorales major et minor.

   2. Podklíční část pažní pleteně – pars infraclaviculairs plexus brachialis

      Podle vztahu k podpažní tepně – a. axillaris se dělí na svazek boční – fasciculus lateralis, svazek přístřední fasciculus medialis a svazek zadní – fasciculus posterior.
      • Svazek boční vydává
        • nerv svalokožní – n. musculocutaneus, a 
        • boční kořen středového nervu – radix lateralis n. mediani
      • Svazek prostřední vydává
        • nerv loketní – n. ulnaris,
        • prostřední kořen středového nervu – radix medialis n. mediani,
        • prostřední pažní kožní nerv- n. cutaneus brachii medialis, a 
        • prostřední předloketní kožní nerv- n. cutaneus antebrachii medialis
      • Svazek zadní vydává
        • podpažní nerv – n. axillaris, a 
        • vřetenní nerv- n. radialis.

      Svalokožní nerv – n. musculocutaneus (C5-C7) je hlavní větví bočního svazku. Motoricky inervuje svaly přední strany paže (flexory) – m. coracobrachialis, m. brachialis a m. biceps brachii. Senzitivně invervuje kůži zevní části předloktí jako nerv kožní předloketní boční – n. cutaneus antebrachii lateralis.

      Pozn.: K poškození senzitivní větve nervu může dojít při nesprávné injekční aplikaci v loketní jámně – např.při aplikaci injekce kalcia vstříknuté paravenozně.

      Středový nerv – n. medianus (C5-Th1). Obrázek č. 91 Vzniká vidlicovitým spojením prostředního a bočního kořene (radix medialis et radix lateralis) ze stejnojmenných svazků. Sestupuje podél pažní tepny – a. brachialis a pak v hloubce předloketních svalů se přes karpální tunel dostává do dlaně.

      Motoricky inervuje flexory předloktí s výjimkou hlubokého prstového ohybače pro 4. a 5. prst – m. flexor digitorum profundus a loketního ohybače – m. flexor carpi ulnaris. Ve dlani inervuje svaly palcové strany: krátký palcový odtahovač – m. abductor policis brevis, palcový oponující sval – m. opponenes policis, povrchovou hlavu krátkého ohybače palce – caput superficiale musculi flexoris pollicis brevis a I. a II. červovitý sval (mm.lumbicales).

      Senzitivně inervuje ve dlani kůži palce, kůži 1.–3. prstu a zevní okraj prstu 4. (osa vede středem 4. prstu). Senzitivní inervaci ve dlani doplní nerv loketní – n. ulnaris.

      Pozn.: Poranění středového nervu má za následek poruchu citlivosti v inervační oblasti nervu a obrnu inervovaných svalů. To vede k nemožnosti promyce a opozice palce (tzv. opičí ruka) a nemožnosti flexe 2.–3. prstu (zkouška úchopu sklenice, mlýnku, sepjatých rukou …) Syndrom „ karpálního tunelu“ vyvolávají patologické změny v canalis carpi. Projevují se v pozdní fázi oslabením svalů palce a bolestmi v ruce, zejména nočními. V ranní fázi pouze bolestmi. Patří mezi tzv. úžinové syndromy či entrapment syndromy. K poranění středového nervu často dochází při sebevražedných pokusech.

      Loketní nerv – n. ulnaris (C8-Th1). Obrázek č. 92 Vychází ze středového svazku. Běží v mediálním svalovém septu paže a v dolní třetině z něj vystupuje ventrálně. Za mediálním epikondylem humeru je uložen velmi povrchově ve žlábku – sulcus nervi ulnaris („brňavka“) a přes retinaculum flexorum vstupuje do dlaně (neprochází karpálním kanálem, ale tzv. Guyonovým kanálem).

      • Motoricky inervuje loketní ohybač zápěstí – m. flexor carpi ulnaris a hluboký prstový ohybač určený pro 4.a 5. prst – m. flexor digitorum profundus. Ze svalů ruky inervuje všechny svaly malíku (hypothenaru), všechny svaly mezikostní (mm.interossei) a III. a IV. sval červovitý (mm. lumbricales III. et IV.). Podílí se i na inervaci svalů palce (thenaru): palcový přitahovač – m. adduktor pollicis a hluboké hlavy krátkého ohybače palce – caput profundum m. flexoris pollicis brevis).
      • Senzitivně inervuje ve dlani kůži malíku a vnitřní okraj 4. prstu (osa vede středem 4.prstu). Senzitivní inervaci ve dlani doplní nerv středový – n. medianus. Na dorsální straně ruky inervuje kůži V. a IV. prstu a mediální (prostřední) okraj 3.prstu (osa vede středem 3. prstu). Senzitivní inervaci hřebenu ruky doplní nerv vřetenní – n.radialis. Obrázek č. 92

      Pozn.: Vzhledem k uložení nervu dochází k jeho častému zranění v oblasti lokte (úder na brňavku, poranění nervu při opakovaných hodech, zlomenině mediálního epikondylu humeru (kosti pažní) nebo loketního výběžku – olecranonu ulny (kosti loketní). K otlaku v lokti dochází u některých profesí (brusiči skla) vzhledem k jeho povrchovému průběhu v sulcus nervi ulnaris. Často bývá ulnární nerv zraněn v karpální oblasti (tzv. syndrom Guyonova kanálu) – útlak nervu řidítky jízdního kola, řezné rány. Dochází k poškození kožní citlivosti, pacienti mají problémy s přitahováním i odtahováním prstů (ochrnutí mezikostních a lumbrikálních svalů III. a IV.), snižuje se možnost ulnární dukce ruky, addukce palce a abdukce prstů. Bez působení mezikostních svalů, které natahují prsty v mezičlánkových kloubech se v těchto kloubech prsty ohýbají. Toto postavení se označuje jako „drápovitá ruka“.

      Přístřední pažní kožní nerv – n. cutaneus brachii medialis (C8-Th1) senzitivně inervuje kůži mediální strany paže.

      Přístřední předloketní kožní nerv – n. cutaneus antebrachii medialis (C8-Th1) senzitivně inervuje kůže mediální strany předloktí.

      Podpažní nerv – n. axillaris (C5-C6) odstupuje ze zadního svazku. Obrázek č. 94

      • Motoricky inervuje deltový sval – m. deltoideus a malý oblý sval – m. teres minor.
      • Senzitivně inervuje oblasti na zevní straně ramene a paže.

      Pozn: Při poškození nervu (zlomenina chirurgického krčku humeru, luxace ramenního kloubu) dochází k neschopnosti abdukce paže do horizontální polohy. Omezena je i zevní rotace. Současně dochází ke ztrátě citlivosti v inervační oblasti nervu.

      Vřetenní nerv – n. radialis (C5-C8) Obrázek č. 94 odstupuje ze zadního svazku a je nejsilnějším nervem pažní pleteně. Je uložen na zadní straně humeru ve žlábku vřetenního nervu – sulcus n. radialis. Kost pažní spirálovitě obtáčí a za jeho laterálním epikondylem přechází do předloktí.

      • Motoricky inervuje na paži svaly zadní (dorzální) skupiny (trojhlavý sval pažní – m. triceps brachii), na předloktí všechny svaly laterální a dorzální skupiny. (viz skripta I)
      • Senzitivně inervuje zadní (dorzální) stranu předloktí a hřbetní stranu ruky, a to 1,.2, prst a zevní stranu 3.prstu (osa jde středem 3.prstu). Senzitivní inervaci na hřbetu ruky doplní nerv loketní. Obrázek č. 93

      Pozn.: K útlaku může dojít v oblasti axily (nevhodné používání berlí, ruka přehozená přes opěradlo židle). Když je nerv poraněn vysoko, dojde k ochrnutí trojhlavého pažního svalu – m. triceps brachii a tím následně k neschopnosti aktivně natáhnout předloktí v lokti – extenze art. cubiti. Obrna vřetenního nervu se projeví obrnou extenzorů předloktí, což má za následek neshopnost natáhnout ruku v zápěstí, následkem toho přepadá ruky v zápěstí a v zápěstně záprstních kloubech vpřed. Vzniká „syndrom labutí šíje“ (angl. wrist drop tj. padající zápěstí).Ruka vypadá jako hlava a krku labutě. Obrna může vzniknout i útlakem v oblasti paže přechodně např. při tlaku položené hlavy jiné osoby na paži – říká se tomu „milenecká obrna“, nebo při usnutí na ruce v hospodě tzv. „opilecká obrna“.

3. Hrudní nervy – nn. thoracici (Th1-Th12)

   Obrázek č. 95

   Zachovávají si své segmentární uspořádání, vycházejí z meziobratlových otvorů (foramina intervertebralia) a nevytvářejí pleteně. Patří mezi smíšené nervy.

   • Dorsální větve – rami dorsales – inervují senzitivně kůže zad a motoricky zádové svaly.
   • Ventrální větve- rami ventrales – probíhají izolovaně v mezižeberních prostorech (nn. intercostales). Jsou provázeny cévním svazkem a jsou uloženy v žeberním žlábku – sulcus costae v pořadí žíla-tepna-nerv (véna-arterie-nerv= VAN).

   Poslední nerv vychází pod XII. žebrem, jako podžeberní nerv – n. subcostalis.

   • Motorické větve inervují svaly hrudníku. Ze svalů břicha celou laterální a přední skupinu (viz skripta I).
   • Senzitivní inervace je určena pro kůži přední a boční strany hrudníku, kůži břicha, mammy, nástěnné pleury a nástěnného peritonea.

   Pozn.: Postižení v oblasti mezižeberních prostorů má za následek obrny svalů příslušného mezižeberního prostoru. Dráždění mezižeberních nervů je spojeno s výraznou bolestí příslušné krajiny (např. u pásového oparu). Příznakem dráždění nástěnné pobřišnice (např. zánět apendixu) je reflexní smrštění svalů břišní stěny – prknovité břicho (tzv.defense musculaire – čti defáns musculér).

4. Bederní pleteň – plexus lumbalis (L1-L5)

   Obrázek č. 96

   Stehenní nerv – n. femoralis (L1–4) Obrázek č. 97

   Je nejsilnější nerv z lumbální pleteně. Sestupuje v retroperitoneu a spolu se svalem bedrokyčelní – m. iliopsoas prochází přes otvor svalový – lacuna musculorum v oblasti třísla na stehno a zde se větví.

   • Motoricky inervuje sval bedrokyčelní, čtyřhlavý sval stehenní a sval hřebenový
   • Senzitivně inervuje přední stranu stehna a jako nerv skrytý – nervu saphenus – nejdelší senzitivní nerv z tohoto nervu oblast přední a mediální plochy kolene, mediální stranu bérce, mediální kotník a vnitřní okraj nohy.

   Pozn.: postižení nervu způsobuje neschopnost flexe v kyčlí, extenze v koleni,omezení addukce stehna. Dále dochází k poruše senze v inervované oblasti. Při postižení pouze skrytého nervu je postižení porucha citlivost, která může časem přejít v tzv. kausalgii – pálení v inervované oblasti (pálení vnimá člověk stejně jako popálení kůže)

   Ucpávající nerv – n. obturatorius (L2–4)

   Jako jediný odstupuje mediálně od bederního svalu a přes kanál ucpavého otvoru – canalis obturatorius sestupuje na mediální straně stehna.

   • Motoricky inervuje skupinu přitahovačů (adduktorů) (viz skripta I str. 83).
   • Senzitivně inervuje distální a mediální stranu stehna a pouzdro kyčelního a kolenního kloubu.

   Pozn.: Postižení nervu způsobuje neschopnost zevní rotace a addukce stehna (neschopnost zkřížit dolní končetiny). Současně dochází ke ztrátě citlivosti inervované oblasti.

   Z bederní pleteně dále vycházejí nervy :

   • Nerv kyčlopodbřiškový – nervus iliohypogastricus (Th12-L1) – leží laterální od velkého kyčelního svalu. Motoricky inervuje svaly břisní stěny, senzitivně kůži břicha uprostřed kyčelní hrany – crista iliaca (kožní větev boční – ramus cutaneus lateralis) do kůže v krajině kyčelní, kůži třísla a stydké krajiny (větev kožní přední – ramus cutameus anterior).
   • Nerv kyčlotříselný – nervus ilioinguinalis (L1) – probíhá asi 1–2 cm pod předchozím nervem, vniká koncem do povrchního tříselního prstence – anulus inguinalis superficialis, u muže jde po zevní straně spermatického provazce – funiculus spermaticus do šourku, u žen k velkým stydkým pyskům. Motoricky inervuje svaly břišní a zdvihač varlete -.m cremaster, senzitivně kůži v mediální krajině tříselního kanálu nad sulcu genitofemoralis a dále u muže přední stěnu sourku a kořen pyje (přední šourkové nervy – nervi scroteles anteriores), u žen kůži Venušina hrbolku – mons pubis a přední část velkých stydkých pysků (přední pyskové nervy – nervi labiales anteriores).
   • Nerv pohlavně stehenní – nervus genitofemoralis (L1–2) – jde skrz velký sval bederní k vnitřnímu tříselnému prstenci – anulus inguinalis profundus a dělí se na dvě větve:
     • větev pohlavní – ramus genitalis (semenný nerv – nervus spermaticus, u muže) – je mediální větev přes kyčelními cévami jde do tříslného kanálu a běží: u muže po vnitřní straně semenného provazce – funiculus spermaticus – motoricky nervuje zdvihač varlete – m. cremaster, senzitivně souvislou vrstvu hladkého svalstva šourku – tunica dartos a kůži šourku, u ženy jde podél hladkého děložního vazu – ligamentum teres uteri do velkých stydkých pysků – labia majora pudendi.
     • větev stehenní – ramus femoralis – laterální větev, vniká přes propusť cévní či svalovou – lacuna vasorum, musculorum, na přední stranu stehna, senzitivně inervují malý okrsek pod tříslným ohybem a v okolí otvoru skryté žíly – vena saphena a nad stehenním trojúhelníkem – trigonum femorale.
   • Zevní kožní stehenní nerv- nervus cutaneus femoris lateralis (L2–3) probíhá přes nejdolnější část bederního pravoúhlého svalu – m. quadratus lumborum, běží k hornímu přednímu kyčelnému trnu – spina iliaca anterior superior, podbíhá tříselný vaz a senzitivně inervuje kůži laterální strany stehna, často až ke kolennímu kloubu, a oblast velkého chocholíku – trochanter major.

5. Křížová pleteň – plexus sacralis (L4-S5,Co)

   Obrázek č. 96

   Je uložena těsně pod pletení bederní, ze které se do ní připojují vlákny L4,5, proto se obě pleteně často nazývají jako pleteň bedrokřížová – plexus lumbosacralis. Je to největší nervová pleteň uložená laterálně od křížové kosti na hruškovitém svalu – m. piriformis.

   Pleteň je smíšená, obsahuje vlákna motorická, senzitivní a parasympatická (S2–4), která jdou cestou ohambového nervu – n. pudendus.(Obr. 11) Krátké motorické nervy jsou určeny pro svaly pánve (hruškovitý sval – m. piriformis, horní a dolní dvojitý sval – m. gemellus superior et inferior, vnitřní ucpávající sval – m. obturatorius internus a čtvercový stehenní sval – m. quadratus femoris).

   Dlouhé větve z křížové pleteně sestupují do dolní končetiny, kde inervují svaly a kůži zadní strany stehna, bérce a nohy.

   • Horní hýžďový nerv – n. gluteus superior (L4-S1). Prochází skrz otvor nadhruškovitý – foramen suprapiriforme, spolu se stejnojmenným cévním svazkem. Inervuje střední a dolní hýžďový sval.- m gluteus medius et inferior a napínač stehenní povázky – m. tensor fasciace latae.
   • Dolní hýžďový nerv – n. gluteus inferior (L5-S2). Opouští pánev skrz otvor podhruškovitý – foramen infrapiriforme spolu se stejnojmenným cévním svazkem. Inervuje velký hýžďový sval – m. gluteus maximus a zadní plochu pouzdra kyčelního kloubu – articulatio coxae.
   • Zadní stehenní kožní nerv – n. cutaneus femoris posterior (L1-S3). Vystupuje z pánve v otvoru podhruškovitém – foramen infrapiriforme a senzitivně inervuje kůži v oblasti hýžďové krajiny (dolní kožní hýžďové nervy – nervi clunium inferiores) a kůži zadní strany stehna. U muže kůži v oblasti hráze a zadní a laterální stranu skrota. U ženy hráz a zadní část velkých stadkých pysků (hrázové nervové větve – rami nervi perineales).
   • Sedací nerv – n. ischiadicus (L4-S3). Obrázek č. 98 Je největším a nejdelším nervem lidského těla. Pánev opouští přes otvor podhruškovitý- foramen infrapiriforme a sestupuje těsně mediálně od kyčelního kloubu do zákolenní jamky – fossa poplitea. Během svého průběhu se v různé výšce dělí na dva silné nervy :
     • nerv holenní – n. tibialis a 
     • společný lýtkový nerv – n. peroneus communis (n. fibulrais communis).
     • Na stehně inervuje dorsální skupinu stehenních svalů (viz skripta I) a podílí se spolu s n. obturatorius na inervaci velkého přitahovače – m. adduktor magnus (diploneurální inervace).
     • Senzitivně inervuje kyčelní a kolenní kloub.

     Pozn.: Sedací nerv může být často poškozen při vyhřeznutí bederní meziobratlové ploténky do páteřního kanálu, kdy dojde k utlačení kořenů jdoucích do sedacího nervu. Utlačení nervu se projevuje silnou bolestí podobnou elektrickému výboji nebo bolesti typu bolestí zubů v průběhu jednotlivých segmentů postižených kořenů. Jedná se o tzv. ischias, hexenschuss, nebo šlehnutí čarodějnice, lumboischiadický syndrom. Bolesti pouze v oblasti zad způsobené kombinací svalových a vazivově kloubních potíží se nazývá lumbago nebo “houser“ a bolest je charakteru tupého.Poranění nervu v hýžďové oblasti nebo na zadní straně stehna způsobuje nemožnost ohnutí DK v koleně a hýbat nohou v kotníku. Nerv může být také poškozen nesprávně aplikovanou intramuskulární injekcí (správné místo pro aplikaci intramuskulární injekce je do horního zevního hýžďového kvadrantu). Projeví se brněním inervované oblasti a může vzniknout až paresa (obrna) končetiny.

   • Holenní nerv – n tibialis (L4-S3) Obrázek č. 99 Je přímým pokračováním sedacího nervu. Pokračuje do zákolenní jamky – fossa poplitea. Probíhá mezi povrchovou a hlubokou vrstvou zadní skupiny bércových svalů a za vnitřním kotníkem se rozděluje na vnitřní a zevní plantární nervy (n. plantaris medialis et lateralis) Obrázek č. 100. Motoricky inervuje všechny svaly dorsální skupiny bérce a plosky nohy (viz skripta I). Spolu s větví ze společného lýtkového nervu vytváří kožní lýtkový nerv – nervus suralis, který sestupuje podél malé skryté žíly – v.saphena parva podkožně po zadní části bérce, který senzitivně inervuje. Senzitivně inervuje i membranu interosseu a hlezenní kloub. Kůži plosky nohy senzitivně inervují plantární nervy – prostřední a boční chodidlový nerv (n. plantaris medialis et lateralis).

     Pozn.: K poškození holenního nervu dochází nejčastěji traumaticky, útlakem – kompresí nebo natažením – trakcí (nízké sezení). Při poranění ve fossa poplitea vznikají příznaky vysoké obrny – pacient se nepostaví na špičky, nezvedne patu. Déle trvající postižení umožňuje chůzi pouze po patě. Může dojít až k deformitě nohy – pes excavatus.Při dlouhodobém postižení nervu může dojít až k atrofii trojhlavého lýtkového svalu – m. triceps surae. Noha se dostává do specifického postavení koňská noha – pes equinovarum. K útlaku nervu může dojít za vnitřním kotníkem (osteofibrozní tunel) při úrazech nohy (výrony, zlomeniny, špatně přiložený sádrový obvaz …). Postižení citlivosti příslušné inervované oblasti se může projevit jako drápovité postavení prstů. Nelze vybavit reflex Achillovy šlachy (L5-S1).

   • Společný lýtkový nerv – n. perioneus communis (L4-S2) Obrázek č. 101. Po výstupu z fossa poplita se otáčí okolo krčku fibuly a dělí se na konečné větvě: povrchový a hluboký lýtkový nerv- n. peroneus superficialis et profundus. Povrchový lýtkový nerv motoricky inervuje svaly vnější strany bérce (mm. peronei), hluboký lýtkový nerv inervuje svaly přední strany bérce a dorsální skupinu svalů nohy (rr. musculares pro m. tibialis anterior, m. extensor digitorum longus, m. extensor hallucis longus, na dorsu nohy m. extensor hallucis brevis, m. extensor digitorum brevis). Senzitivně inervuje kůži předního a vnějšího povrchu bérce a hřbetu nohy.

     Pozn: K postižení nervu dochází při zlomeninách bércových kostí nebo otlakem nervu špatně přiloženým sádrovým obvazem, nakopnutím při míčových sportech (fotbal, softbal apod.), při hokeji pukem. Bývá postižen i při úplavici cukrové = diabetes mellitus. Postiženy jsou svaly ventrální a laterální skupiny bérce. Není možný stoj na patě, zvednutí špičky (dorsální flexe nohy). Není možná dorsální flexe palce od podložky. Při chůzi noha přepadává na podložku do plantární flexe. Pacient zakopává a při chůzi nadměrně ohýbá dolní končetinu v kyčli a koleni – jedná se o stepáž. („kohoutí chůze“ tj. noha se podložky dotýká nejprve přepadávající špičkou a vnějším okrajem, pak teprve patou – angl. se tento stav nazývá foot drop – padající noha).

   • Ohanbový nerv – n. pudendus (S2-S4). Obrázek č. 102 Obsahuje motorická, senzitivní i parasympatická vlákna a za svého průběhu má 4 úseky.. Z pánve odstupuje otvorem podhruškovým – foramen infrapiriforme. Krátké motorické nervy inervují svaly pánevní přepážky – diaphragma pelvis. Zpět do pánve se vrací malým sedacím otvorem – foramen ischiadicum minus. Pokračuje do sedací konečníkové jámy – fossa ischiorectalis, kde je nervově cévní svazek uložen nelaterální stěně v zesílené fascii vnitřního ucpávajícího svalu – m. obtutarotius internus (Alcockově kanálu). Pod symfýzou nerv pokračuje na dorsum penis (resp. clitoridis) jako n. dorsalis penis či clitoridis. V průběhu vydává větve: dolní konečníkové nervy – nn. rectales inferiores, hrázové nervy – nn. perineales, s větvemi senzitivními nn. scrotales či nn. labiales posteriores a motorické pro svaly hrázové, perineální – m. transverus perinei superficialis et profundi, m. bulbospongiosus, m. ischiocavernosus. Nervus dorsalis penis či clitoridis proráží společně s a.dorsalis penis, clitoridis skrze diaphragma urogenitale, běží po spodní straně lig. arcuatum pubis a po stranách lig. suspensorium penis či clitoridis na úd = penis či poštěváček = clitoris,(vydává pak senzitivní větve ke kůži penisu, povrchu žaludu, na poštěváček a sliznici močové trubice). Motoricky inervuje hrázové perineální svaly a zevní řitní svěrač – m. sphincter ani externus. Senzitivně inervuje kůži hráze, kůži penisu (klitorisu), kůži v okolí konečníku, sliznici močové trubice a poševní sliznici u žen.

     Pozn.: Při svém povrchovém průběhu mediálně od sedacího hrbolu může být nerv utlačen tvrdou podložkou. Poškození se projeví výpadkem citlivosti v inervované oblasti a částečnou inkontinencí moči a stolice – incontinentia urinae et alvae a poruchami erekce. V tomto místě se provádí i blokáda stydkého nervu nebo genitální oblasti,. Anestetikum se aplikuje při chirurgických výkonech v anální nebo genitální oblasti nebo před porodem. Podráždění nervu se projeví bolestmi v inervované krajině: konečník, hráz, zevní genitálie. Při krátkodobém podráždění dochází v inervované oblasti k brnění.

6. Kostrční pleteň – plexus coccygeus (S5-Co)

   Obrázek č. 102

   Tvoří ji slabé větvičky, které někdy přijímají spojky i z S3 a S4.

   • Motoricky inervují řitní zdvihač – m. levator ani a kostrční sval – m. coccygeus.
   • Senzitivně inervují kůži mezi kostrčí a análním otvorem.

   Pozn.: Při poškození nervu dochází k úporným bolestem při defekaci.

   Inervace tělních kloubů

   Každé kloubní pouzdro je zásobeno senzitivními větvemi několika různých nervů. Poranění kloubů jsou velmi častá, proto znalosti jejich inervace je velmi důležitá. Pro odvození nervového zásobení příslušného kloubu platí Hiltonovo pravidlo = nervy, které zásobují svaly, které daným kloubem pohybují inervují také tento kloub a kůži nad ním.

   Receptory (SNZ)

   Receptory nervové sousty jsou přijímače informací o změnách zevního i vnitřního prostředí.

   Jsou to nejperifernější výběžky prvních senzitivních neuronů na rozhraní organismu a prostředí. Periferní zóna neuronu (dendrit) je uzpůsobena k přijímání určité informace (změn energetického volumu) a jejímu zakódování do aktivity elektromagnetického kontinua a chemického kontinua a je převáděna senzitivními drahami do CNS.

   Receptory můžeme dělit ze tří hledisek:

   1. Podle rozmístění
      • Exteroreceptory (senzitivní nervová zakončení- SNZ). Přijímají stimuly převážně ze zevního prostředí. Jsou uloženy v kůži (epidermis, korium)
      • Interoreceptory.Tyto dále můžeme dělit na :
        1. Visceroreceptory – přijímají stimuly převážně z vnitřních orgánů. Jsou uloženy ve sliznících (mukóza), v intersticiálních prostorech, subserózním vazivu, subvrstvě adventicie cév, nervových obalech apod.
        2. Proprioreceptory – jsou uloženy ve svalech, šlachách, fasciích, kloubních obalech, periostu apod.. Informují o stavu pohybového orgánu, tj. délce svalu, svalovém napětí, poloze a pohybu kloubu.
   2. Podle stavby
      • Jednoduchá senzitivní zakončení. Podle strukturální stavby rozlišujeme tří druhy
        • Zakončení jednoduchá, volná (neopouzdřená) dendritická zakončení
        • Zakončení s nakupením Schwannových buněk
        • Zakončení opouzdřená s vnitřním sloupcem tzv. senzitivní tělíska Pacciniho tělísko je největší a nejsložitější SNZ. Jejich délka dosahuje až 2,5 mm a jsou viditelná pouhým okem (dají se preparovat v mesenteriu kočky, resp v bříšku prstu člověka). Tato tělíska se vyskatují obvykle hlouběji v kůži, ve vazivu, pod sliznicemi, na povrchu kloubních pouzder, v mesenteriu, periostu, při vělkých nervových svazcích, arterio-venózních anastomózách atd.. Neplatí ale vztah „jeden receptor – jedna funkce“. Jeden typ receptoru může odpovídat na několik druhů podnětů a naopak několik typů receptorů mohou reagovat na podobné signály.
      • Receptory speciálních smyslových orgánů. Jsou to čidla sluchová, zraková, rovnovážná, chuťová a čichová. Jsou doplněny složitými pomocnými aparáty.
   3. • Chemoreceptory (receptory bolesti, chladové tepelné, čichové, chůťové, obranné…)
      • Mechanoreceptory (receptory tahu, tlaku, vibrace, rychlosti pohybu, svalového napětí…)
      • Fotoreceptory (receptory, které reagují na světlo – oko)
      • Fonoreceptory (receptory, které reagují na zvuk – ucho)

   Receptory stejného stavebního druhu, i když jsou v různých orgánech, mají stejnou strukturu. Velmi významné mohou být i kvantitativní vztahy mezi různými druhy SNZ.

   Nervová tkáň je složena z vlastních nervových elementů, stavebních jednotek (neuronů) a z tkáně podpůrné (glie):

   • Dendritická zóna – terminála aferentního nervového vlákna prvního senzitivního neuronu (dendrit) přivádějící informace ze SNZ.
   • Schwanovy buňky – periferní glie obalující axon (holé nervové vlákno) v rozmanitě složité úpravě až po lamelózní vnitřní sloupec.
   • Perineurium – ploché buňky, které jsou pokračováním arachnoidey mozku a vytvářejí pouzdro receptoru. Materiál pro vnitřní i zevní koleganní výztuž receptoru tvoří endoneurium.

   Topografická organizace SNZ

   Topografické rozložení SNZ je závislé na rozmanitých vlivech jako je vzdálenost od silně exponovaných rozhraní organismu, prostředí atd.. Tkáňové struktury mezi povrchem a receptorem mohou stimuly modifikovat a filtrovat. Např.: v epidermis u člověka pozorujeme volná zakončení nervová, v bazálních vrstvách epidermis jsou zakončení Merkelova, v papilách koria jsou zakončení Meissenerova, hlouběji v koriu jsou složitější zakončení Krauseho a Ruffiniho resp. Jednoduchá senzitivní zakončení (u savců) a v subkutis jsou složitá tělíska Pacciniho. Směrem od povrchu do hloubky se mění počet SNZ, ta se však zvětšují a jsou strukturálně složitější.

   Základní recepční jednotkou není jeden receptor, ale tzv. senzorická jednotka, tj. skupina SNZ napojená na aferentní nervové vlákno jednoho senzitivního neuronu.

   Na základě elektrofyziologických šetření je známo, že čím jsou receptory složitější, tím větší mají podnětový práh a tím více roste stupeň jejich adaptability. Jednoduchá senzitivní zakončení reagují celou dobu podnětu, mají tedy velmi pomalou adaptaci (tonické receptory). Receptory složitější (opouzdřená tělíska) reagují jen na začátku stimulu, a proto na jeho konci mají velmi rychlou adaptaci (fázické receptory).

Obrázky ke kapitole: Míšní nervy – nervi spinales
Obr. 87 Monosynpatický reflex	Obr. 88 Krční pleteň	Obr. 89 Brániční nerv	Obr. 90 Pažní pleteň
Obr. 91 Nervy horní končetiny, středový nerv	Obr. 92 Nervy pažní pleteně na palmární straně předloktí a ruky, loketní nerv	Obr. 93 Senzitivní inervace na dorsální straně předloktí a ruky	Obr. 94 Nervy pažní pleteně na dorsální straně paže
Obr. 95 Hrudní nervy a jejich větve	Obr. 96 Bederní a křížová pleteň	Obr. 97 Nervy dolní končetiny, stehenní nerv	Obr. 98 Nervy z křížové pleteně na zadní straně stehna, sedací nerv
Obr. 99 Nervy z křížové pleteně na zadní straně bérce, holenní nerv	Obr. 100 Nervy chodidla nohy	Obr. 101 Nervy z bedrokřížové pleteně, přední strana bérce a hřbetu nohy	Obr. 102 Ohanbový nerv a kostrční pleteň

Hlavové nervy – nervi craniales

Označujeme je také jako nervy mozkové (nervi cerebrales), protože mají svá ústředí v mozku. Některá z nich mají pouze nervová vlákna dostředivá a jsou proto čistě senzitivní, jiná pouze nervová vlákna odstředivá, jsou proto výlučně motorická, některá mají i složku visceromotorickou (parasympatickou) a senzorickou. Senzitivní vlákna (somatosenzitivní, viscerosenzitivní a speciální senzitivní vlákna) končí v mozkovém kmeni v tzv. terminačních jádrech (ncl. terminationes) příslušného hlavového nervu a odpovídají kořenům zadního míšního rohu.

Motorická vlákna hlavových nervů vystupují z příslušných motorických jader – ncll. origines (motorius), která jsou uložena mediálně ve dvou řadách na spodině IV.mozkové komory. Motorická jádra hlavových nervů odpovídají jádrům motoneuronů předních rohů míšních. K některým motorickým jádrům jsou přidruženy i parasympatická (visceromotorická) jádra – ncll. origines dorsales příslušného hlavového nervu.

Hlavové nervy jsou tvořeny 12 páry nervů, které vystupují z mozkového kmene Obrázek č. 103 Obrázek č. 104 s výjimkou I. a II. hlavového nervu (n.olfactorius et n.opticus), které se připojují k přednímu mozku.

Hlavové nervy opouštějí nebo vstupují do lebky příslušnými otvory. Číslují se odshora dolů římskými číslicemi I. – XII.. Hlavové nervy slouží jen strukturám hlavy a krku s výjimkou bloudivého nervu – n. vagus (N.X.). který se táhne až k břišním orgánům.

Hlavové nervy se vzájemně liší skladbou svých vláken:

1. Čichový nerv – n. olfactorius (N I.)

   Obrázek č. 105 Obrázek č. 106

   Vlákna čichového nervu (axony) vznikají v čichových receptorových buňkách epitelu v horní části dutiny nosní (regio olfactoria – viz Základy anatomie III., str. 10). Pokračují jako svazky – fila olfactoria přes perforovanu ploténku v kosti čichové (lamina cribrosa ossis ethmoidalis). Zanořují se do čichového bulbu – bulbus olfactorius – výběžek čichového mozku, kde dochází k dalšímu přepojení (synapse) do čichové dráhy. Z čichového bulbu vychází pak tzv. tractus olfactorius.

   Funkce : čistě senzorická, aferentní čichové impulsy.

   Funkce čichového nervu je kombinovaná, díky propojení s nervy (n. terminalis) na nosní přepážce oboustranně s organum vomeronasale (Jacobsoni) – jedná se o podíl na funkci čichové, chuťové a sexuálně behaviorální.

   K nervům se přidružuje tzv. n. terminalis, který je tvořen bezmyelinovými vlákny, začínajícími ve sliznici nosní přepážky a v oblasti malého úseku střední části a přední části tvrdého patra. V oblasti fissura palatina je vytvořen otvor mezičelistní – foramen incisivum, vedoucí do dutiny nosní jako canalis incisivus – zde leží oboustranně na přepážce nosní tzv. organum vomeronasale Jacobsoni. Jakobsonův orgán je na vnímání feromonů. N. terminalis jde společně s čichovými nervi skrze lamina cribrosa, ale vstupuje do mozku až v přední dírkované hmotě – substantia perforata anterior.

   Pozn.: Při zlomenině čichové kosti, krevních výronech nebo nádorech v oblasti přední jámy lební může dojít k poškození nebo přerušení vláken čichového nervu a tím k částečné nebo úplné ztrátě čichu (hypoosmie, anosmie). K přechodným poruchám čichu vedou záněty a otoky v nosní dutině.

   Funkce čichových struktur:

   1. čich
   2. chuť
   3. sexuálně behaviorální funkce.

   Čichový systém u mammalií se dělí na:

   1. hlavní čichový systém (MOS – prchavé a neprchavé vůňové ligandy, prchavé aminy, uroguanylin, guanylin, CO2, signál moči, 2,5dimethylpyrazin-5-hepton, liliová vůně),
   2. přídatný čichový systém (AOS) = vomeronasální systém (těkavé feromony, geneticky zakódované ligandy – peptidy, proteiny, obecné čichové ligandy),
   3. septální orgán Maserův (SO) (těkavé vůně, nedeterminované vůně),
   4. Guenbergovo ganglion (GG) alarmový systém čichový – ostré vůně),
   5. trigeminální systém (obecné vůňové ligandy – liliové, citronové, muškátové, CO2, ostré vůně – kyseliny, louhy).

   K jednotlivým čichovým strukturám se molekuly dostávají na základě své molekulární váhy při vdechu a stratifikaci proudnic při vdechu nosem, zároveň propojení na struktury v mozku má čich i význam prostorové orientace.

   

2. Zrakový nerv – n. opticus (N II)

   Obrázek č. 107

   Spojuje oční kouli s podkorovými zrakovými centry. Vývojově je výchlipkou diencephala – středního mozku. Nervová vlákna vedená v tomto nervu jsou eferentní vlákna gangliových buněk sítnice, jsou třetím neuronem zrakové dráhy. Axony gangliových buněk se sbíhají k papila nervi optici a proráží bělimu (lamina cribrosa sclerae). Od tohoto místa jsou vlákna myelinizována a kryta pokračováním mozkových obalů. Na povrchu je vagina externa nervi optici (derivát dura mater – tvrdé pleny mozkové), pod ní vagina interna nervi optici (derivát arachnoidei – pavoučnice a pia mater – měkké pleny mozkové). Z orbity vystupuje zrakový nerv v canalis opticus spolu s arteria ophthalmica – oční arterie a vstupuje do lebeční dutiny.

   A. opthhalmica asi 1 cm za bulbem vydává větvičku a. centralis retinae, která vstupuje a běží v n. opticus až do oka, kde zásobuje sítnici v příslušných kvadrantech. Výjimku tvoří vrstva receptorů (tyčinek a čípků).

   V lebeční dutině se nervy obou stran spojí v křížení – chiasma optimum, které leží na kosti klínové (sulcus chiasmaticus). V chiasma opticum se části vláken, které vedou podněty z mediání části sítnice kříží. Dále pokračují jako pravá a levá zraková dráha – tractus opticus dexter et sinister do mezimozku – do podkorových zrakových center (horní hrbolky – colliculi superiores, zevní kolínková tělesa – corpora geniculata lateralia, polštář středně mozkového hrbolu – pulvinar thalamu) a z nich do korového zrakového centra v týlním laloku (viz zraková dráha – str.).

   Funkce: čistě senzorická, přenáší aferentní zrakové impulsy.

   Pozn.: poškození zrakového nervu způsobuje slepotu příslušného oka – amaurosa. Zrakové vady se nazývají anopsie (viz zrakové dráhy) – protanopsie, deuteroanopsie, tritanopsie, atd.

3. Okohybný nerv – n. oculomotorius (N.III)

   Obrázek č. 108

   Obsahuje vlákna

   • somatomotorická a
   • visceromotorická

   Jádra jsou v mesencephalu:

   • ncl. originis nervi oculomotirii – pro vlákna do jednotlivých okohybných svalů
   • nepárové Perliovo jádro – pro ovládání konvergence očí
   • párové parasympatická jádro Edingerovo-Westphalovo, pro vlákna m. sphincter pupillae a m. ciliaris

   Výstup z kmene mozkového, z mezencephala, je v sulcus nervi oculomotorii, prochází přes stěnu sinus cavernosus (zátokové dutiny). Obrázek č. 109

   Výstupy k lebky: do očnice vstupuje skrze fissura orbitalis superior přes anulus tendineus

   communis (Zinni).

   Hlavní větve:

   • ramus superior: motorická větev pro m.rectus superior a m.levator palpebrae superior
   • ramus inferior: motorická větev pro m.rectus medialis, m. rectus inferior a m.obliquus inferior
   • parasympatická vlákna do ganglion ciliare

   Funkce:

   • pohyby bulbu – dle inervovaných svalů
   • zúžení zornice (miosa) – inervací m. sphincter pupillae
   • akomodace čočky – inervací m. ciliaris

4. Kladkový nerv – n. trochlearis (N IV)

   Obsahuje vlákna: somatomotorická.

   Jádra: v mesencephalu: ncl. originis nervi trochlearis – vlákna jdou do m. obliquus bulbi superior

   Výstup z kmene mozkového: jako jediný hlavový nerv vystupuje na dorsální straně mozkového kmene po stranách uzdičky – frenulum velli medullaris suprior. Obtočením boku mesencephala se nerv dostane na bazi lebeční. Prochází stěnou zátokové dutiny – sinus cavernosus.

   Výstup z lebky: do očnice vstupuje skrze fissura orbitalis superior, ale mimo anulus tendineus communis. Obrázek č. 110

   Hlavní větve: motorické větévky pro m. obliquus superior.

   Funkce: pohyb bulbu očního zevně dolů..

5. Trojklanný nerv – n. trigeminus (N V.)

   Obrázek č. 111

   Je nejmohutnější z hlavových nervů. Má část velkou, senzitivní a malou, motorickou – portio major (sensitiva, či radix sensoria) et minor (radix motoria).

   Portio major tvoří tři větve:

   1. oční nerv – n. ophthalmicus (V1 nebo V/1). Senzitivní větev pro oblast očnice a čela
   2. horní čelistní nerv – n. maxillaris (V2 nebo V/2). Senzitivní větev pro oblast horní čelisti, patra, nosu a tváře.
   3. dolní čelistní nerv – n. mandibularis (V3 nebo V/3). Senzitivní větev pro oblast dolní čelisti, jazyka, tváře a brady K této větvi se připojují motorická vlákna (portio minor):
      • pro žvýkací svaly z jádra branchiomotorického a připojují se
      • motorická vlákna pro bubínkový napínač – m. tensor tympani
      • motorická vlákna pro napínač měkkého patra – m. tensor velli palatini.

   Jádra:

   • Seznitivní jádra
     • středomozkové jádro trojklanného nervu – ncl. mesencephalicus N V.
     • mostní jádro trojklanného nervu – ncl. pontis principalis N V.
     • míšní dolní jádro trojklanného nervu – ncl. spinalis inferior N V.
   • motorické jádro trojklanného nervu – ncl. motorius (ncl. masticatorius) N V.

   Výstup z kmene: vlákna nervu vystupují a vstupují z předního okraje mostu – pontu, a hranici mezi mostem – pontem a ramenem mostu (brachium pontis). Hranici ramene mostu určuje trigeminofaciální čára – spojnice výstupu n. trigeminus s koutem mostomozečkovým (výstup NVII,NVIII.). Na hrotu pyramidy se nerv dostává do trojklanné nervové uzliny – gangliom semilunare seu Gasseri. Pseudounipolární buňky ganglia vysílají své dendrity do periferních větví trojklanného nervu. Přenáší impulsy do receptorů pro dotek, teplotu a bolest. Své axony vysílají do mozkového kmene k jednotlivým jádrům N V.

   N. ophthlamicus: Obrázek č. 112

   vychází z ganglion trigeminale, přes boční stěnu zátokové dutiny – sinus cavernosus vstupuje přes horní očnicovou štěrbinu – fissura orbitalis superior do očnice.

   Dělí se na 3 hlavní větve:

   1. Čelní nerv – n. frontalis. Jeho větve vystupují v nadočnicovém otvoru – foramen supraorbitale a inervují kůži čela, glabely, kořene nosu a vnitřního koutku oka.
   2. Slzný nerv – nervus lacrimalis. Inervuje slznou žlázu, víčko a zevní koutek oka. V orbitě přijímá spojku z jařmového nervu (z 2. větve N V), který přivádí do slzné žlázy parasympatická vlákna z ganglion pterygopalatinum
   3. Nosořasový nerv – nervus nasociliaris. Nervová vlákna inervují očnici a její periost, oční kouli – bulbus oculi, kůži hřebetu a hrotu nosu, sliznici cellulae ethmoidales, sinus sphlenoidalis a přední část dutiny nosní. Vydává senzitivní vlákna do ganglion ciliare, která jím jen procházejí.

   N. maxillaris: Obrázek č. 113 Obrázek č. 114

   vychází z gangliom trigeminale, prochází přes stěnu sinus cavernosus a přes kruhový otvor – foramen rotundum, vstupuje do křídlopatrové jámy – fossa pterygopalatina. Před vstupem do foramen rotundum vydává r. meningeus pro tvrdou plenu.

   Dělí se na 3 hlavní větve:

   1. Podočnicový nerv – n. infraorbitalis. Z fossa pterygopalatina vstupuje přes dolní očniocovou štěrbinu – fissura orbitalis inferior do orbity a na přední ploše maxilly vystupuje v podočnicovém otvoru – foramen infraorbitale.Vytváří pes anserinum minor – malou husí nohu. Inervuje horní čelist, horní zuby, sliznici dásní, kůži tváře od štěrbiny oční po štěrbinu ústní, kůži a spojivku dolního víčka.
   2. Jařmový nerv – n. zygomaticus. Z fossa pterygopalatina se do očnice dostává stejnou cestou jako nerv podočnicový – n. infraorbitalis. Inervuje kůži spánkové a lícní krajiny. Vydává spojku do n. lacrimalis (viz tam).
   3. Větve do křídlopatrové nervové uzliny – nn. pterygopalatini. Senzitivní vlákna ganglium pouze procházejí a inervují sliznici zadních dvou třetin dutiny nosní, patro, isthmus faucium, patrovou mandli, nosohltan a k němu přilehlou část Eustachovy trubice.

   N. mandibularis: Obrázek č. 115

   Vychází z ganglion trigeminale a přes oválný otvor – foramen ovale vstupuje do podspánkové jámy – fossa infratemporalis, kde vydává senzitivní větve – portio major a motorické větve – portio minor.

   Senzitivní větve:

   1. Větev pro tvrdou plenu – r. meningeus
   2. Tvářový nerv – n. buccalis – inervuje kůži a sliznici tváře
   3. Boltcospánkový nerv – n. auriculotemporalis, inervuje bubínek, zevní zvukovod, příušní žlázu, kůži přední části boltce a spánkové krajiny. Vydává spojující větve s lícním nervem – ramus communicans cum nervo facialis.
   4. Jazykový nerv – n. lingualis, inervuje sliznici přední 2/3 jazyka, spodiny dutiny ústní, dáseň dolních zubů a isthmus faucium.

      Dále vydává spojující větve:

      • do N XII – ramus communicans cum nervo hypoglosso
      • spojující větev s bubínkovou strunou – ramus communicans cum chordae tympani. Je to sensorické (chuťové) a parasympatické spojení s N VII
      • uzlinové větve – rr. ganglionares pro podčelistní nervovou uzlinu – ganglion submandibulare. Postgangliová vlákna jsou určena pro glandulu sublingualis, gl. submandibularis a drobné slinné žlázky sliznice jazyka a spodiny ústní
      • senzitivní vlákna vydává i do ganglion oticum. Postgangliová vlákna jsou určena pro glandula parotis.
   5. Dolní lůžkový nerv – n. alveolaris inferior.Obsahuje senzitivní i motorickou složku. Po vydání motorických vláken vstupuje do mandibulárního kanálu a inervuje dolní, zuby, přilehlou dáseň a po výstupu ve foramen mentale kůži brady, kůži a sliznici dolního rtu.

   Motorické větve:

   Mandibulární část vede vlákna branchiomotorická pro inervaci svalů:

   1. n. massetericus – pro m. masseter
   2. nn. temporales profundi – pro sval spánkový
   3. nn. pterygoidei lateralis et medialis – pro svaly pterygoidní
   4. n. myohyoideus – pro m. myohyoiodeus a přední bříško m. digatricus
   5. n. tenzoris veli palatini – pro napínač patra
   6. n. tensor tympani – pro napínač bubínku

   Pozn.:

   Poruchy

   Sekundární neuralgie (bolestivý tik) vzniká při dráždění N V., např. při úrazech obličeje, onemocnění zubů nebo paranasálních dutin.

   Esenciální neuralgie – příčina není vždy známá. Jedná se o záchvatovité bolestii, které se vyskytují nejčastěji v 2. a 3. větvi N V., někdy i v 1. větvi. Mohou být spojeny s vegetativními projevy (zčervenání, zblednutí, slzení). Může ji vyvolávat nějaký spouštěcí mechanismus – např. čistění zubů, závan vzduchu do obličeje nebo žvýkání, mluvení apod.

   Neuralgie způsobuje jedny z nejmučivějších bolestí. Analgetika působí jen částečně.

   Jednou z příčin neuralgie může být tlak tepny nebo žíly v oblasti výstupu nervu z kmene – tzv. konflikt nerv-céva. Tuto příčinu lze chirurgicky odstranit. Z dalších chirurgických výkonů se provádí výkony v oblasti ganglia pomocí elektromodulace, termoléze v této oblasti či chemické léze v oblasti ganglia. Méne často lze provést selektivní výkon přímo na jádru či chemickou lézi v oblasti ganglia. Vzácněji lze provést selektivní výkon přímo na jádru nervu – selektivní traktotomie, nebo některé další výkony destruktivní, např. i

   stereoradiochirurgickou technikou (tzv. „gama nožem“ nebo lineárním urychlovačem) ozářit vstupní zónu nervu do kmene (tzv. entry –zone). Vše ale má svá omezení a komplikace. V současné době se již výkony na periferii nervu neprovádí – jako vytržení nervu, jeho alkoholizace, nebo jiná destrukce. Tyto metody jsou obsoletní a způsobují výrazné komplikace ztráty citu nebo i jiných funkcí a krom toho vzhledem k centralizaci následné bolesti dochází k obnově potíží do 2–3 let po výkonu (nutno respektovat Wallerovu degeneraci).

6. Odtahující nerv – n. abducens (N VI.)

   Obrázek č. 116

   Je nerv čistě motorický. Jádro - ncl. originis nervi abducentis leží pod spodinou IV. komory v mostu – pontu pod hrbolem N VII. (colliculus facialis). Vystupuje na rozhraní pontu a prodloužení míchy, vstupuje přes tvrdou plenu do Dorrelova kanálu – a do dolní a laterální části stěny zátokové dutiny – sinus cavernosus, pokračuje přes horní oční stěrbinu –fissura orbitalis superior do očnice – orbity, kde prochází skrze společný šlachový prstenec – anulus tendineus communis (Zinni).

   Inervuje boční přímý sval oční koule – m. rectus bulbi lateralis, který otáčí bulbus oculi laterálně a dolů.

   Porucha: obrna příslušného nervu (N VI) znemožňuje pohyb oka laterálním směrem. Převahou ostatních nervů se oko stáčí mediálně – tzv. konvergentní strabismus, který bývá provázen dvojitým viděním (diplopie).

7. Lícní nerv – n. facialis, n. intermediofacialis, (N VII.)

   Obrázek č. 117

   Je smíšený nerv, který se skládá ze dvou složek:

   n.facialis – obsahuje branchiomotorická vlákna inervující mimické svaly, dále m. stapedius, zadní bříško digastrického svalu – venter posterior m. digastrici, m. stylohyoideus, m. occipitofrontalis a m. platysma.

   Zdrojem vláken je ncl. nervi VII.

   N. intermedius – obsahuje:

   • visceromotorická (parasympatická) vlákna pro inervaci podjazykové a podčelistní žlázy, slinných žláz jazyka, ústní dutiny, žláz nosní dutiny a paranasálních dutin (sinus ethmoidalis et sphenoidalis), žlázy slzní a žláz středoušní dutiny.
   • somatosenzitivní vlákna pro inervaci kůže boltce – vlákna míří do horního páteřního jádra – ncl. spinalis N V.
   • viscerosenzitivní (chuťová) vlákna pro přední dvě třetiny jazyka, která přijímá přes chordu tympani z trojklanného nervu N V. – nerv jazykový – n. linqualis. Vlákna míří do chuťového jádra – ncl. gustatorius N IX.

   Jádra N VII. leží v kaudální části pontu, vlákna nervu obtáčí ncl. originis N VI. a podmiňují colliculus facialis – lícní hrbolek na spodidně IV. komory.

   Z kmene mozkového vystupují vlákna z obou jader v úhlu mostomozečkovém, vstupují do vnitřního zvukovodu – meatus acusticus internus a jím do canalis facialis v os temporale ve skalní kosti – os petrosum.

   Za svého průběhu v canalis N VII. vydává větve:

   • velký skalní nerv – n. petrosus major – parasympatická větev pro křídlopatrovou nervovou uzlinu – ganglion pterygopalatinus
   • třmínkový nerv – n. stapedius – motoricky inervuje m. stapedius, který tlumí kmitání třmínku
   • bubínková struna – chorda tympani – spojuje se s n. lingualis, do kterého přivádí parasympatická vlákna pro podčelistní nervovou uzlinu – ganglion submandibulare a senzorická vlákna pro chuťové receptory předních 2/3 jazyka
   • spojující větev s bubínkovou pletení – n. cumnmunicans cum plexus tympani – senzitivní větev do plexus tympanicus pro sliznici středoušní dutiny

   V místě přechodu kanálu z 1. do 2. úseku leží kolínková nervová uzlina – ganglion geniculi s pseudounipolárními buňkami, jejichž výběžky jsou senzitivní vlákna z kůže ucha a chuťová senzorická vlákna z předních 2/3 jazyka (viz chorda tympani).

   Z os temporale vystupuje nerv v bodcobradovkovém otvoru – foramen stylomastoideum. Těsně pod bazí lební vydává motorickou větev pro zadní bříško m. digastricus – venter posterior m. digastrici a m. stylohyoideus. Nerv pak zezadu vstupuje do příušní slinné žlázy – glandula parotis, kde se dělí na řadu větví, které vytvářejí pleteň – plexus parotideus . Ta dělí žlázu na povrchní a hlubokou část. Z předního okraje žlázy potom vystupují jednotlivé motorické větve, které se paprsčitě rozbíhají k mimickým svalům (rr. temporales, zygomatici, bucales, r. maginalis mandibulae). Z dolního okraje přiušní žlázy vystupuje pro m. platysma krční větev r. colli, který s větví z krční pleteně – n. transversus colli vytváří povrchovou anastomosu (ansa cervicalis superficialis).

   Rovnovážný a sluchový nerv – n. vestibulocochlearis (N VIII.) Obrázek č. 118

   Podle orgánů, z kterých přijímá signály, má dvě složky:

   • nerv rovnovážný – n. vestibularis jako radix vestibularis – předsíňový kořen
   • nerv sluchový – n. cochlearis jako radix cochlearis – hlemýžďový kořen

8. Nervus vestibularis

   Jeho ganglion vestibulare leží na dně vnitřního zvukovodu – meatus accusticus internus a obsahuje bipolární buňky. Neurity buněk ganglia začínají v receptorech smyslových buněk vestibulární části blanitého labyrintu. K blanité části patří:

   • polohová skvrna elipsového váčku – macula utriculi
   • polohová skvrna kulovitého váčku – macula sacculi
   • blanité buňky – ampullae membranaceae

   Axony buněk vestibulárního ganglia po výstupu z vnitřního zvukovodu v horním a dolním předsíňovém políčku – area vestibuli superior et inferior a osamělém otvoru – foramen singulare vstupují v mostomozečkovém koutu spolu s n VII do pontu. Zde končí na 4 vestibulárních jádrech (viz vestibulární dráha, str.)

   Nerv přivádí z nitroušního blanitého labyrintu signály o poloze hlavy, a jejich změnách (sklonění a otáčivé pohyby hlavy).

   Nervus cochlearis

   Jeho hlemýžďová nervová uzlina – ganglion cochleare (ganglion spirale cochleae) je ve formě spirálního pásu uložena na styku vřeténka (modiolus) a kostěné spirálové ploténky (lamina spiralis ossea) kostěného hlemýždě. Obsahuje bipolární buňky. Dendrity buněk ganglia začínají v receptorech vlasových smyslových buněk Cortiho orgánu a pokračují jako dírkovaná spirála – tractus spiralis foraminosus. Axony buněk kochleárního ganglia po výstupu z vnitřního zvukovodu v hlemýžďovém políčku – area cochlea vstupují spolu s vlákny n. vestibularis a n. facialis (N VII) v mostomozečkovém koutu do pontu, kde končí na 2 kochleárních jádrech (viz sluchová dráha str.).

   Nerv vede sluchové signály ze senzorických buněk Cortiho orgánu, čímž zajišťuje vnímání sluchu.

   Pozn.: na blanitý labyrint může působit řada škodlivých vlivů – nadměrný hluk, zánět, toxické látky, nádor…Poškození kochleární složky vede ke ztrátě sluchu na postižené straně. Při postižení vestibulární složky dochází k poruchám rovnováhy při stoji i při chůzi (nádor tzv. neurinom sluchového nervu – neurinom akustiku – vyrůstá jakožto nádor Schwannových buněk z vestibulární porce, způsobuje jednak postižení rovnováhy, a jednak tlakem na nerv kochleární poruchu sluchu, a tlakem na nerv lícní někdy i ochrnutí lícního nervu).

   Postranní smíšený systém je soubor tří hlavových nervů:

   • jazykohltanového nervu – n. glossopharyngeus (N IX.)
   • bloudivého nervu – n. vagus (N X.)
   • přídatného nervu – n. accesorius (N XI.)

   Postranní systém se nazývá proto, že nervy vystupují svými kořeny v prodloužené míše laterálně od olivy.

   Smíšený systém se nazývá proto, že N IX. a NX. obsahuje všechny typy nervových vláken –

   • branchiomotorická
   • visceromotorická
   • viscerosenzitivní
   • somatosenzitivní.

   Nervy postranního smíšeného systému mají také společná jádra umístěná v kaudální části spodiny IV. komory:

   • jádro dvojaké – nucleus ambiguus – je brachiomotorické jádro pro N IX., X., XI.
   • jádro hřbetní N X. – nucleus dorsalis nervi vagi – visceromotorické jádro, vysílá parasympatická vlákna do N IX., X.. Kraniální část jádra se označuje jako dolní hlavové slinné jádro – nucleus salivatorius inferius. Vysílá parasympatická vlákna do N IX., která se dostanou přes ušní nervovou uzlinu – ganglion otticum a inervují žlázu příušní – glandula parotis a jednak do N X. Tato parasympatická vlákna jdou ke žlázám sliznic z N X.
   • jádro osamocené – nucleus solitarius – je viscerosenzitivní jádro pro N IX. a N X. Přijímá senzitivní vlákna z hltanu, z většiny trávící trubice (z baroreceptorů a chemoreceptorů). Kraniální část jádra se nazývá
   • jádro chuťové – nucleus gustatorius. Přijímá viscerosenzitivní chuťová vlákna z N VII., V IX., N X.

   Somatosenzitivní vlákna postranního smíšeného systému nemají samostatné jádro a senzitivní vlákna z příslušných inervovaných oblastí přicházejí převážně k míšnímu jádru N V. – ncl. spinalis nervi trigemini.

9. Jazykohltanový nerv – n. glossopharyngeus (N IX.)

   Obrázek č. 119

   Z lebky vystupuje hrdelním otvorem – foramen jugulare jako nejkraniálnější z nervů postranního smíšeného systému. V místě vstupu nervu do foramen jugulare je umístěna horní nervová uzlina – ganglion superius. V místě jeho výstupu z foramen jugulare dolní nervová uzlina – ganglion inferius. Ganglia jsou makroskopicky příbuzná a obsahují pseudonipolární buňky senzitivních složek nervu.

   1. Senzitivní vlákna přicházejí z hltanu, tonsil, středoušní dutiny, k ní přiléhající části Eustachovy trubice a sliznice zadní třetiny jazyka.
   2. Motorická vlákna inervují svaly měkkého patra (mimo m. tenzor velli palatini – inervován N V.), úžinu hrdla – isthmus gaudium a svaly hltanu spolu s motorickými vlákny N X.
   3. Chuťová vlákna vedou signály z chuťových pohárků zadní třetiny jazyka
   4. Parasympatická vlákna – visceromotorická, inervují slizniční žlázy středoušní dutiny a vstupují jako pregangliová vlákna do ušní nervové uzliny – ganglion otticum pro inervaci příušní žlázy – glandula parotis. Průběh vláken se nazývá Jacobsonova anastomosa: bubínkový nerv – (n. tympanicus) – malý skalní nerv – (n. petrosus minor) – ušní nervová uzlina – (ganglion otticum).

   Pozn.: Poškození senzitivní složky nervu má za následek porucha taktilního čití v zadní třetině jazyka, bolesti středoušní dutiny, Eustachovy trubice a zevního zvukovodu. Poškození motorické složky má za následek poruchy polykání. Poškození chuťových vláken má za následek poruchy chuťového vnímání, může dojít až k vymizení dávivého reflexu. Poruchy parasymptatických (sekrečních) vláken má za následek hypofunkci glandula parotis.

10. Bloudivý nerv – nervus vagus (N X.)

    Obrázek č. 120

    Z lebky vystupuje hrdelním otvorem – foramen jugulare jako největší nerv postranního smíšeného systému, který má nejrozsáhlejší inervační oblast.

    V místě vstupu nervu do foramen jugulare je umístěna horní nervová uzlina – ganglion superius (ganglion jugulare), v místě jeho výstupu z foramen jugulare leží dolní nervová uzlina – ganglion inferius (ganglion nodosum). Ganglia N X. obsahují pseudounipolární buňky.

    Sestupuje kaudálně v nervové-cévním krčním svazku do zadního mediastina k jícnu. Spolu s jícnem projde bránicí (hiatus oesophagus) a nad kardií žaludku se větví do pleteně kolem tepenného trojdílného kmene – truncus coeliacus (rr. gastrici, rr. hepatici…) a dále vydává větve podél cév ke všem orgánům dutiny břišní až po levé ohbí tlustého střeva – flexura coli sinistra.

    N. vagus je smíšený nerv. obsahující vlákna: Obrázek č. 121

    • somatosenzitivní vlákna přicházejí do n. vagus z kořene jazyka, dolní a zadní stěny zevního zvukovodu a přilehlé horní části přední strany boltce – r. auricularis
    • viscerosenzitivní vlákna z N X. přivádějí některé komplexní signály jako je hlad, nausea…
    • motorická vlákna inervují svaly hrtanu a spolu s nervovými vlákny N IX. svaly měkkého patra (mimo m. tensor veli palatini – z N V.) a svaly hltanu
    • chuťová vlákna vedou signály z chuťových pohárků v oblasti příklopkových vkleslin – valleculae glossoepiglotticae a z oblasti epiglottis
    • parasympatická vlákna (visceromotorická vedou pregangliová vlákna ke gangliím orgánů dutiny hrudní a břišní a z těchto ganglií pak vystupují postgangliová vlákna k příslušným orgánům (rr. cardiaci, rr. bronchiales…)

    V oblasti krku se odděluje motorická vlákna pro hrtan – jeho hlasivkové svaly hrtanu – vratný nerv – nervus recurrens, n. laryngeus reccurens. Odděluje se od kmene nervu v místě, kde kříží při vstupu do hrudníku velké tepny. Vpravo odstupuje těsně pod arteria subclavia dextra, vlevo se odděluje níže, jeho klička podbíhá pod arcus aorta a obě vstupují podél trachey před jícnem k laryngu. Za svého průběhu vydávají větve pro tracheu rami tracheales, pro jícen rami eosophagei a pro hrtan – larynx nervus laryngeus inferior. Nerv proráží m. constrictor pharyngis inferior a dostává se na dorsální stranu laryngu a dělí se na větev ventrální (pro m. cricoarytenoideus lateralis, thyreoarytenoideus, thyreoepiglotticus, aryepiglotticus) a větev dorsální (pro m. cricoarytenoideus posterior, arytenoideus). Anastomosuje s ramus internus nervi laryngei superioris N X. Ze zevní větve tohoto nervu ramus externus n. laryngeus superior N X. je inervován m. cricothyreoideus – jediný sval z oblasti hlasivkových svalů laryngu, který není inerován pomocí n. reccurens.

    Pozn.: Na srdce vagová parasympatická vlákna působí zpomalení srdeční frekvence, tím že působí vasokonstrikčně na věnčité tepny, snižují tlak – nervi retardantes cordis (viz vegetativní systém).

    Poškození senzitivní složky nervu může způsobit křečové stahy (spasmy) svalů hltanu, jícnu, pyloru nebo hrtanu. Silným drážděním r. auricularis (úder na ucho) může dojít k silnému podráždění celého n. vagus a tím k okamžité zástavě srdce – vteřinová smrt (primární synkopa).

    Poškození motorické složky způsobí obrnu svalů měkkého patra a hltanu, což má za následek polykací obtíže. Obrna svalů hrtanu vede k poškození tvorby hlasu (tzv. obrna postiku). Při oboustranné obrně může dojít k udušení uzavřením fonační polohy hlasové štěrbiny.

    ↓ rozbalit celou poznámku ↓

    Pozn.: Na srdce vagová parasympatická vlákna působí zpomalení srdeční frekvence, tím že působí vasokonstrikčně na věnčité tepny, snižují tlak – nervi retardantes cordis (viz vegetativní systém).

    Poškození senzitivní složky nervu může způsobit křečové stahy (spasmy) svalů hltanu, jícnu, pyloru nebo hrtanu. Silným drážděním r. auricularis (úder na ucho) může dojít k silnému podráždění celého n. vagus a tím k okamžité zástavě srdce – vteřinová smrt (primární synkopa).

    Poškození motorické složky způsobí obrnu svalů měkkého patra a hltanu, což má za následek polykací obtíže. Obrna svalů hrtanu vede k poškození tvorby hlasu (tzv. obrna postiku). Při oboustranné obrně může dojít k udušení uzavřením fonační polohy hlasové štěrbiny.

    Poznámky k fonetice:

    Nazální neboli nosová souhláska (neboli nosovka či nazála), je hláska, která vzniká spuštěním měkkého patra (velum), čímž je umožněno proudění vzduchu nosní dutinou.

    Nazály se zároveň řadí k okluzivám (viz plozivní souhláska), neboť jazyk během artikulace vytváří v ústní dutině závěr (okluzi), který brání proudění vzduchu ústy. Tvar dutiny vytvořené jazykem určuje rezonanci, a tím i výsledný zvuk. Na konci artikulace obvykle dochází k uvolnění okluze.

    V češtině je nazálních souhlásek neboli konsonantů pět: m (např. ve slově máma), [ɱ] (labiodentální, např. ve slově tramvaj), [n] (nos), velární („nosové“) n [ŋ] (banka, Hanka) a palatální [ɲ] („ň“) (nikdo [ňigdo]). V jiných jazycích existují další nazální souhlásky. V islandštině existuje i neznělá nazální souhláska.

    Plozivní souhláska (ploziva, okluziva) je zvuk, který při řeči vzniká uvolněním závěru (okluze) v mluvidlech. Vytvořením závěru vzniká v dutinách řečového ústrojí přetlak nebo podtlak, následné uvolnění se projeví slyšitelnou plozí – explozí či implozí. Z toho pak vyplývá označení těchto souhlásek jako explozivy nebo implozivy. Plozivy se vyznačují maximální možnou mírou striktury (zúžení).

    V evropských jazycích se implozivy nevyskytují, pojem „ploziva“ se ve fonetice často používá synonymně k pojmu „exploziva“.

    Frikativa (také spiranta či třená souhláska), je zvuk, který při řeči vzniká těsným přiblížením dvou orgánů artikulačního ústrojí (artikulátorů), čímž vzniká úžina, která stojí v cestě proudu vzduchu a je příčinou vzniku výrazného šumu. Podle toho se někdy nazývá též úžinová souhláska (konstriktiva).

    Frikativy tvoří největší skupinu souhlásek, protože již malá změna v postavení artikulátorů vede ke slyšitelným rozdílům.

    Podskupinou frikativ jsou sykavky a polosykavky (např. s, š, ž).

    Aproximanta je zvuk (souhláska), který při řeči vzniká přiblížením dvou orgánů artikulačního ústrojí (artikulátorů), které je menší než u frikativ, ale těsnější než u samohlásek. Aproximanty jsou velmi podobné samohláskám, jen jazyk se v cílové pozici artikulace drží velmi krátkou dobu (při prodloužení výslovnosti by vznikla samohláska). Většina zvuku aproximantů je tónového charakteru, podobně jako u samohlásek.

    V češtině máme aproximantu j, v angličtině např. w (ve slovech where, how). V některých jazycích se za aproximanty mohou považovat i různé typy l (laterální aproximanty).

    Vibranta je zvuk (souhláska), který při řeči vzniká opakovaným kontaktem dvou orgánů V češtině se vyskytují alveolární vibranty r a ř, které vznikají kmitáním špičky jazyka v oblasti dásňového oblouku

    Verberanta (česky švih, anglicky flap nebo tap – mezi těmito pojmy je drobný rozdíl, který ale někteří vědci pomíjí) je typ souhlásky, která vzniká prudkým pohybem a krátkým dotekem artikulačních orgánů.

    Od plosiv se liší jednak délkou trvání (verberanty bývají výrazně kratší) a jednak tím, že se za artikulačními orgány nenahromadí vzduch, a proto se v souhlásce neprojevuje ploze.

    Podobné jsou rovněž vibrantám, u niž artikulační orgány vibrují následkem proudu vzduchu. U vibrant může dojít k jedinému i mnoha dotekům artikulačních orgánů, avšak u verberant je možný pouze jeden.

    Pomocí mezinárodní fonetické abecedy (IPA) je možno zapsat tři druhy verberant, alveolární (ɾ), retroflexní (ɽ) a labiodentální (ѵ), někdy se ještě rozlišuje alveolární centrální (ɾ) a alveolární laterální (ɺ).

    Laterála, též boková souhláska, je zvuk, který při řeči vzniká tak, že proud vzduchu prochází přes boky jazyka, přičemž špička jazyka se dotýká v horní části ústní dutiny. To je rozdíl od větší skupiny tzv. středových souhlásek, kde vzduch proudí převážně podél středové linie jazyka.

    Podle šíře prostoru okolo boků jazyka rozlišujeme laterální frikativy (úžina vytvářející silný šum) a laterální aproximanty (relativně široká mezera, která nepůsobí značný šum).

    V češtině do této skupiny patří pouze alveolární laterální aproximanta (l).

    Bilabiála, též obouretná souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem obou rtů (lat. labium = ret). Bilabiální souhlásky v češtině jsou b, m, p.

    

    Labiodentála, též retozubná souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem spodního rtu a horních zubů (lat. labium = ret, dens = zub).

    Labiodentální souhlásky v češtině jsou f, v.

    

    Dentální souhláska (dentála, zubná souhláska) je souhláska, která je tvořena kontaktem jazyka s horními zuby (latinsky dentis – zuby). Mezi dentály patří v češtině například t, d, n a l. Mimo češtinu se jako dentála vyslovuje např. polské z a s (sibilantní frikativa), anglické th (nonsibilantní frikativa) a další hlásky.

    Alveolára, též prealveolára, dásňová či předodásňová souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem jazyka s přední částí dásňového oblouku (lat. prae = před, alveoli = sklípky, rozuměj prohlubně v horní čelisti, v nichž jsou uloženy zuby).

    Alveolární souhlásky v češtině jsou d, l, n, r, ř, s, t, z.

    Postalveolára, též zadodásňová souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem jazyka se zadní částí dásňového oblouku a částečně i s tvrdým (předním) patrem (lat. post = po, za, alveoli = sklípky, rozuměj prohlubně v horní čelisti, v nichž jsou uloženy zuby). Postalveoláry s těsnějším kontaktem jazyka s tvrdým patrem (palatalizované) se označují jako alveolopalatální.

    Postalveolární souhlásky jsou spolu s palatálními v češtině tradičně vnímány jako měkké (ž, š, č).

    Retroflexní (též cerebrální) souhláska je zvuk, který je při řeči tvořen prohnutím jazyka a obrácením jeho špičky směrem k tvrdému (přednímu) patru nebo zadní části dásňového oblouku.

    Důležitým rysem je to, že o tvrdé patro se jazyk opírá špičkou, na rozdíl od souhlásek předopatrových, např. c, kde se jazyk o patro opírá hřbetem.

    Retroflexní souhlásky se v češtině nevyskytují. Jako retroflexní se někdy označuje výslovnost hlásek ž, š, č, dž ve slovenštině, tyto hlásky jsou v češtině postalveolární.

    Typické jsou retroflexní souhlásky pro indické jazyky, a to jak indoárijské, tak drávidské. Ve většině těchto jazyků existují dvě řady ražených souhlásek t – th – d – dh – n: jedna zubodásňová (s výslovností podobnou jako v češtině) a jedna retroflexní.

    Alternativní název cerebrální (doslova „mozkové“) souhlásky vznikl až příliš doslovným překladem ze sanskrtu, kde se tyto souhlásky nazývají múrdhánja. To je odvozeno od slova múrdhán, což znamená „hlava, lebka“, ale také „horní část, vrchol“. Vhodnějším překladem by tedy byly hlásky horní nebo vrcholové.

    Pojmy cerebrální a retroflexní se nekryjí úplně stoprocentně. U cerebrálních hlásek totiž není vždy kladen důraz na to, že jazyk se o patro opírá špičkou. V drávidských jazycích, kde je cerebrální výslovnost obzvláště výrazná, se navíc objevuje i cerebrální r a l, při nichž se jazyk celou šíří obrací vzhůru proti rozhraní tvrdého a měkkého patra.¹

    Ve fonetické transkripci se cerebrální souhlásky často vyznačují tečkou pod písmenem pro odpovídající zubodásňovou souhlásku: ṭ – ṭh – ḍ – ḍh – ṇ. Mezinárodní transkripce IPA používá znaky ʈ, ɖ, ɳ, ɭ, zde tedy ʈ – ʈh – ɖ – ɖh – ɳ.

    Palatála, též předopatrová souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem hřbetu jazyka s tvrdým (předním) patrem (lat. palatum durum = tvrdé patro). Souhlásky tvořené prohnutím jazyka a obrácením špičky směrem k tvrdému patru nejsou palatální, ale retroflexní.

    Palatální souhlásky jsou v češtině tradičně vnímány jako měkké (ď, ť, ň, j).

    

    Velára, též zadopatrová souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen přiblížením nebo kontaktem hřbetu jazyka s měkkým (zadním) patrem (lat. palatum velum = měkké patro).

    Velární souhlásky v češtině jsou g, k, ch.

    

    Uvulární souhláska je souhláska, která je tvořena kontaktem zadní části jazyka s uvulou (čípkem) – to znamená podobně jako velární souhlásky, ale více vzadu v ústech. V češtině se nevyskytují, ale obsahují je spisovná francouzština a španělština, kazaština, japonština a některé indiánské jazyky. Mezi uvuláry patří uvulární nazála (IPA ɴ), uvulární neznělá ploziva (IPA q), uvulární znělá ploziva (IPA ɢ), neznělá uvulární frikativa (IPA χ), znělá uvulární frikativa (ʁ), vibranta (ʀ – francouzské r), ejektiva (qʼ), znělá imploziva (ʛ).

    Faryngální souhláska (faryngála) je souhláska, která je artikulována dotekem kořene jazyka s faryngem (hltanem). Faryngály se vyskytují převážně v jazycích severní Afriky a Středního východu (především semitské jazyky a berberské jazyky), rovněž je obsahují některé jazyky původních obyvatel Britské Kolumbie. V jiných jazykových skupinách se objevují spíše okrajově (částečně ve finštině, dle některých teorií i v praindoevropštině). V IPA je možno zapsat pouze dvě faryngální samohlásky, totiž znělou faryngální frikativu (ʕ – hebrejské písmeno ajin, arabské písmeno ajn) a neznělou faryngální frikativu (ħ – hebrejské písmeno het, arabské hrdelní há).

    Epiglotála je typ souhlásky, která je artikulována mezi hrtanovou příklopkou (epiglotis) a aryepiglotickou řasou (plica aryepiglottica). Jsou poměrně vzácné a v evropských jazycích se vůbec nevyskytují, proto mohou mít evropští lingvisté někdy problémy s jejich identifikací. Vyskytují se převážně v semitských jazycích (v arabštině), v jazycích Britské Kolumbie a v některých kavkazských jazycích. Pomocí mezinárodní fonetické abecedy IPA lze zapsat tři epiglotální souhlásky, totiž epiglotální plozivu ʡ, neznělou epiglotální frikativu ʜ a znělou epiglotální frikativu ʢ. Doložena je také epiglotální vibranta (v dialektech kanadského jazyka haida) a epiglotální verberanta (mezi samohláskami v kušitském jazyce dahalo), ty ale nemají svůj symbol v IPA.

    Glotála, též hlasivková souhláska, je zvuk, který je při řeči tvořen v hlasivkové štěrbině (lat. glottis = hlasivky). Vzhledem k tomu, že hlasivky se nacházejí v hrtanu (lat. larynx), nazývají se tyto souhlásky též hrtanové (laryngální).

    Glotální souhlásky v češtině jsou h a ráz

    Mlaskavka (angl. click consonant) je nepulmonická hláska vytvářená bez účasti hlasivek vdechovaným proudem vzduchu, kterému je v mluvidlech vytvořena překážka (závěr), nejčastěji rty, jazykem, hrtanem nebo vnitřními stranami líc.

    Při artikulaci se vytvořená překážka náhlým pohybem posune dozadu, čímž se v prostoru před překážkou vytvoří podtlak a přetlakem zvnějšku se do ústní dutiny nažene vzduch. Tak vznikne zvuk podobný našemu mlasknutí (odtud název).

    Mlaskavky se dělí na

    • bilabiální (zapisovaná v IPA jako ⊙), která vzniká rozrážením rtů směrem dovnitř (tzv. „kiss sound“)
    • dentální (zapisovaná v IPA jako |), v bantuštině se zapisuje jako c,
    • alveolární (zapisovaná v IPA jako!), v bantuštině se zapisuje jako q,
    • palatální (zapisovaná v IPA jako ‡),
    • laterální (zapisovaná v IPA jako ║). V bantuštině se zapisuje jako x.

    Mlaskavky jsou typické pro některé africké jazyky, zejména pro jazyky kojsanské (tedy hotentotské a křovácké, např. namaština, koranština,!xũ, Juǀʼhoan), a některé jazyky bantuské (např. jazyky xhosa nebo sotho).

    S artikulací základních mlaskavek v namaštině se lze seznámit na videu zde (v angličtině)

    Ejektivní souhláska je neznělá souhláska, která při řeči vzniká simultánním uzavřením hlasivek. Ve fonologii konkrétního jazyka ejektiva mohou kontrastovat s aspirovanými souhláskami.

    Ejektivy používá asi 20 % jazyků na světě.^[1] Velmi často se vyskytují v jazycích severozápadní části Severní Ameriky a často také v západních částech severní a Jižní Ameriky. Běžné jsou rovněž ve východní a jižní Africe a v kavkazských jazycích. V ostatních jazycích se vyskytují jen výjimečně.

    Laterála, též boková souhláska, je zvuk, který při řeči vzniká tak, že proud vzduchu prochází přes boky jazyka, přičemž špička jazyka se dotýká v horní části ústní dutiny. To je rozdíl od větší skupiny tzv. středových souhlásek, kde vzduch proudí převážně podél středové linie jazyka.

    Podle šíře prostoru okolo boků jazyka rozlišujeme laterální frikativy (úžina vytvářející silný šum) a laterální aproximanty (relativně široká mezera, která nepůsobí značný šum).

    V češtině do této skupiny patří pouze alveolární laterální aproximanta (l)

    Afrikáta, též poloražená souhláska, je zvuk, který při řeči vzniká prvotním krátkým závěrem (okluzí), bránícím proudění vzduchu. Vzápětí je závěr uvolněn (ploze) a plynule vzniká úžina (konstrikce), která je příčinou vzniku výrazného šumu při proudění vzduchu.

    Afrikáta vs. sekvence exploziva-frikativa

    Afrikáty můžeme vnímat jako sekvenci explozivy a frikativy s plynulým přechodem z jedné fáze do druhé. Proto se v IPA pro jejich zápis používá sekvence dvou znaků. Ve výslovnosti však jsme obvykle schopni rozlišit afrikátu od sekvence explozivy a frikativy (např. ve slově dětský při pečlivé výslovnosti). Vyslovíme-li tyto dvě hlásky odděleně, dochází u explozivy k výraznější plozi a většímu oddálení jazyka, následně pak k opět k těsnějšímu přiblížení (konstrikci) při artikulaci frikativy. U afrikáty je ploze méně slyšitelná, otevření závěru a jeho přechod v úžinu je plynulejší, šum vzniká již v okamžiku ploze.

    Sekvence exploziva-frikativa se často (jako ve výše uvedeném příkladu) nacházejí na hranici slabik

    ¹ Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Souhláska [online]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Souhláska

    ↑ sbalit poznámku ↑

11. Přídatný nerv – nervus accesorius (N XI)

    Obrázek č. 122

    Přídatný nerv – nervus accesorius (N XI)

    Jádro nervu je uloženo v prodloužené míše a souvisí s ncl. ambiguus v horní krční míše – 1.–5/6 segment.

    Vystupuje dvěmi skupinami kořenů:

    • radices craniales (radix myelencephalica) – mozkové kořeny
    • radices spinales (radix spinalis) – míšní kořeny

    Z lebky vystupuje hrdelním otvorem – foramen jugulare jako nejkaudálnější z nervů postranního smíšeného systému. Je to nerv čistě motorický.

    Po výstupu z lebky N XI. vysílá:

    1. r. internus, který se připojuje k N X., obsahuje část vláken z motorického vagového jádra (nucleus ambiguus) – tzv. radix cranialis (pars vagalis) N XI., tato motorická vlákna jsou určena pro svaly hrtanu (mimo m. cricothyreoideus)
    2. r. externus, přijímá kořenová vlákna krčních míšních segmentů C1-C6 – tzv. radix spinalis (pars spinalis) a motoricky inervují hlavový zdvihač – m. sternocleidomastoideus a sval kápový – m. trapezius.

    Pozn.: poškozením r. internus vznikne obrna svalů měkkého patra, které společně inervují N X a N XI a obrna svalů hrtanu s poruchami fonace.

    Poškození r. externus způsobuje poruchu pohybu m. sternocleidomastoideus a tím poruchu rotace hlavy ke zdravé straně a poruchy úklonu hlavy ke straně postižené. Obrna m. trapezius se projeví poklesem ramene a neschopností abdukce paže nad horizontálu (viz torakoskapulární rytmus – Základy anatomie pohybového aparátu).

12. Podjazyková nerv – nervu hypoglosus (N XII)

    Obrázek č. 123

    Je motorický nerv, jehož motorické jádro – nucleus originis N XII je uloženo v somatomotorické zóně v prodloužené míše na spodině IV. komory (trigonum n. hypoglossi). Z mozkového kmene vystupuje před olivou, z lebky v canalis n. XII., který proráží napříč kondyly (kostní hrboly) týlní kosti. Dále obloukovitě pokračuje pod m. myohyoideus (arcus N. XII) a motoricky inervuje všechny vnitřní i zevní svaly jazyka (intraglosální a extraglosální svaly). Po výstupu z lebky přijímá nerv spojky z N. X. a z krční části truncus sympaticus a tím přivádí parasympatická vlákna pro cévy jazyka. Pod bázi lebeční přijímá nerv vlákna z krčních nervů C1-C3, která se k němu připojují cestou N. XII jako ansa cervicalis profunda. Větve z této smyčky jsou určeny pro inervaci infrahyoidních svalů.

    Pozn.: poškození nervu vede k obrně svalů jazyka, který se při vypláznutí uchyluje k postižené straně. Svaly zdravé strany převáží a přetlačí jazyk směrem k postižené straně. Je-li ansa cervicalis profunda postižena, dojde i k obrně podjazylkových svalů – infrahyoidních svalů.

    Jednotlivé nervové uzliny

    • Řasová nervová uzlina – ganglion ciliare:

      Obrázek č. 124 Leží laterálně u zrakového nervu asi 2 cm za oční koulí.

      • Radix parasympatica – větvičky vychází z přidaného jádra N III. – nucleus oculomotorius accesorius (Edinger-Westphalovo jádro)
      • Radix sympatica – větvičky z pleteně kolem vnitřní krkavice a oční tepny – plexus caroticus internus et plexus a. ophthalmicae
      • Radix senzitiva – senzitivní větve z 1. větve NV. (n. trigeminus) V₁, V/1 – oční nerv – n. ophthalmicus
      Vystupující větve – rami efferentes – krátké řasové nervy – nn. ciliares breves, běží k oční kouli a vstupují do ní. Cílovými strukturami jsou pro:
      • parasympatikus: zornicový svěrač – m. sphincter pupilae (miosis = zúžení zornice), řasový sval – m. ciliris (akomodace oka pro pohled do blízka)
      • Sympatikus: zornicový rozvěrač – m. dilatator pupilae (mydriasis = rozšíření zornice).
    • Křídlopatrová nervová uzlina – ganglion pterygopalatinum:

      Obrázek č. 125 Leží v křídlopatrové jámě (fossa pterygopalatina) u kmene 2. větve N V. (n. trigeminus) – n. maxilaris.

      • Radix parasympatica: ke gangliu vedou vlákna z horního hlavového slinného jádra (ncl. salivarotius superior) přes N VII. (n. facialis) a velký skalní nerv (n. pterosus major).
      • Radix sympathica: větvičky z pleteně kolem vnitřní krkavice přes hluboký skalní nerv (n. petrosus profundus)
      • Radix senzitiva: senzitivní větve z 2. větve N V. (n. trigeminus), V₂, V/2 – horní čelistní nerv – n. maxillaris.

      Vystupující větve – rami efferentes – přidávají se ke všem větvím n. maxillaris. Vedou ke sliznici zadní části dutiny nosní, včetně septa, do horního zubního oblouku a sliznice tvrdého patra.

      Z jařmového nervu (n. zygomaticus) pak odstupuje i spojka k slznému nervu (n. lacrimalis) pro vegetativní inervaci slzné žlázy (ramus communicans cum nervo lacrimalis). Dráždění parasympatiku vede ke zvýšení sekrece uvedených žláz a k slzení – lakrimaci.

    • Ušní nervová uzlina – ganglion oticum:

      Obrázek č. 126 Leží na mediální straně 3. větve N V. (n. trigeminus), V₃, V/3 – n. mandibularis v podspánkové jámě – fossa infratemporalis.

      • Radix parasympatica: ke gangliu vedou vlákna z dolního hlavového slinného jádra (ncl. salivatorius inferior, caudalis), přes n. jazykohlavový, n. bubínkový a malý skalní nerv (ncl. salivatorius inferior – n. glossopharyngeus – n. tympanicus – n. petrosus minor – Jakobsonova spojka).
      • Radix sympathica: Větvičky z pleteně kolem zevní krkavice a střední plenové tepny – plexus caroticus externus et plexus a. meningea media
      • Radix senzitiva – větve z dolního čelistního nervu – n. mandibularis.
      Vystupující větve – rami efferentes – cestou vláken n. boltocospánkového (n. auroculotemporalis) slouží pro inervaci kůže, sliznice, zubů a dásní dolní čelisti, dále pro oblast spánkové krajiny a přiušní žlázy. Parasympaticus zvyšuje produkci slin v uvedených žlázách.
    • Podčelistní nervová uzlina – ganglion submandibulare:

      Obrázek č. 127 Leží u kmene jazykového nervu (n. lingualis) a je kryta dolní čelistí.

      • Radix parasympatica: ke gangliu vedou vlákna z horního hlavového slinného jádra, přes N VII., bubínkovou strunou, jazykovým nervem a ganglionárními větvvemi (ncl. salivatorius superior – n. facialis – chorda tympani – n. ligualis – rr. ganglionares)
      • Radis sympatica: větvičky v pleteně kolem zevní krkavice a lícní tepny – plexus caroticus externus et plexus a. facialis
      • Radix senzitiva: větve z jazykového nervu – n. lingualis.
      Vystupující větve – rami efferentes : cestou jazykového nervu (n. lingualis) je cílovou oblastí žláza podjazyková (gl. sublingualis), žláza podčelistní (gl. submandibularis), drobné slinné žlázy ve sliznici jazyka a na spodině dutiny ústní. Prostřednictvím parasympatické inervace se zvyšuje sekrece řídkých serozních slin.

    Další parasympatické jádro je zadní jádro N X. (ncl. dorsalis n. vagi). Přispívá cestou N IX. a N X. parasympatickými vlákny do plexus pharyngeus pro žlázy pharyngu a tonzil. N. vagus také přivádí parasympatická vlákna pro srdce, plíce a do plexus aorticus abdominalis. Odtud se šíří periarteriálními pleteněmi do příslušných břišních orgánů. V průběhu jeho větví či ve stěně cílových orgánů se pak nacházejí drobná parasympatická ganglia, tzv. intramurální ganglia, ve kterých dochází k přepojení na postgangliový neuron. Dráždění parasympaticku zvyšuje sekreci žlázek v hltanu a ovlivňuje ve své inervační oblasti žlázovou aktivitu a činnost hladkého svalstva orgánů.

    V sakrální míše v segmentech S2–4 je boční porostřední jádro – ncl. intermediolateralis, které je dalším zdrojem parasympatických pregangliových neuronů. Jejich vlákna vytvářejí s vlákny sympatické horní podbřiškové pleteně – plexus hypogastricus superior a smíšenou dolní podbřiškovou pleteň – plexus hypogastricus inferior určenou k inervaci pánevních orgánů, colon descendens a sigmoindeum.

Obrázky ke kapitole: Hlavové nervy – nervi craniales
Obr. 103 Přehled hlavových nervů a jejich funkce	Obr. 104 Neurální trubice a jádra hlavových nervů na spodině IV. komory	Obr. 105 Výstupy hlavových nervů z kmene mozkového	Obr. 106 Nosní sliznice, čichová část
Obr. 107 Zrakový nerv, příčný řez	Obr. 108 Okohybné nervy	Obr. 109 Nervy v boční stěně dutinkového splavu	Obr. 110 Společný šlachový prstenec a vstupy nervů do očnice
Obr. 111 Trojklanný nerv	Obr. 112 Trojklanný nerv, oční nerv, Horní čelistní nerv	Obr. 113 Horní čelistní nerv	Obr. 114 Dolní čelistní nerv
Obr. 115 Okohybné nervy, pohled shora do očnice	Obr. 116 Lícní nerv (VII) za průběhu pyramidou, horní čelistní nerv a dolní čelistní nerv	Obr. 117 Lícní nerv (VII), příušní pleteň	Obr. 118 Předsíňohlemýžďový nerv (VIII.)
Obr. 119 Jazykohltavnový nerv (IX.)	Obr. 120 Bloudivý nerv (X.)	Obr. 121 Větve bloudivého nervu	Obr. 122 Přídatný nerv (XI.)
Obr. 123 Podjazykový nerv	Obr. 124 Řasová nervová uzlina	Obr. 125 Křídlopatrová nervová uzlina	Obr. 126 Ušní nervová uzlina
Obr. 127 Podčelistní nervová uzlina

---

nahoru

Autonomní nervový systém – systémy nervosum autonomicum

Popsané míšní a hlavové nervy umožňují různé reflexy, kterými tělo reaguje převážně na změny v zevním prostředí. Dostředivá vlákna těchto nervů přivádějí do nervových ústředí informace o veškerém dění mimo organismus.

Somatický tělesný motorický systém inervuje kosterní svalovinu. Každý somatický motoneuron vybíhá v CNS a vede až do příslušného, jím inervovaného svalu. Motorická jednotka se skládá z jednoho neuronu a několika buněk kosterní svaloviny, které jsou tímto neuronem inervované.

Axony somatických motoneuronů jsou tlustá, silně myelinizovaná vlákna, která vedou nervové impulsy velmi rychle.

Lidské tělo je však současně vysoce složitým vnitřním prostředím. Koordinaci funkcí všech vnitřních orgánů a systémů kromě produktů žláz s vnitřní sekrecí zajišťuje autonomní (vegetativní) systém. Zahrnuje nervy, které inervují hladkou svalovinu cév a orgánů, žlázy a srdce. Mají vliv na dýchání, trávení, činnost žláz s vnitřní sekrecí atd., tento sytém nepodléhá volní kontrole (nejsou závislé na naší vůli), proto se označují jako nervstvo autonomní – ANS.

Autonomní nervový systém dělíme na oddíl sympatický a parasympatický Obrázek č. 128. Oba oddíly mají motorické neurony zapojené do řetězců nejméně po dvou, často i celým řetězem vsunutých neuronů, v gangliích. Na rozdíl od somatomotorického systému (eferentního) je přenos signálů v ANS přerušen v gangliích Obrázek č. 129. Neurony, které vedou signály do ganglií se nazývají pregangliové a jsou uloženy v mozkovém kmeni, míše a v blízkosti orgánů. Neurony vycházející z ganglií se nazývají postgangliové. Z funkčního hlediska přenáší pregangliový neuron přes synapsi signál na postgangliový neuron a ten potom vyvolá svalový stah (hladké svaloviny) nebo žlázovou sekreci ve výkonných orgánech. Pregangliové axony jsou tenká, jen slabě myelinizovaná vlákna – vlákna bílá (rr. communicantes albi), postgangliové axony jsou ještě tenčí, zcela nemyelinizovaná vlákna – vlákna šedá (rr. communicantes grisei).

Z tohoto důvodu je vedení impulsů v ANS pomalejší než v systému somatomotorickém.

Ganglia v ANS jsou ganglia motorická, která obsahují těla motorických neuronů, proto je nesmíme zaměňovat se senzitivními ganglii v zadních kořenech míšních.

Pregangliové neurony sympatiku i parasympatiku jsou cholinergní, tj. syntetizují a axonálním prouděním transportují acetylcholin (ACh), který se váže v gangliu na cholinergní receptory nikotinového typu.

• Postgangliové sympatické neurony uvolňují noradrenalin, který se váže na adrenergní receptory α a β. Proto se sympatické nervstvo někdy označuje jako adrenergní. Některá postgangliová vlákna (např. zásobující potní žlázy a krevní cévy kosterních svalů) uvolňují acerylcholin (Ach). Působení neurotransmiterů je dále posilováno uvolněním hormonů dřeně nadledvin (adrenalin, noradrenalin).
• Postgangliové parasympatické neurony uvolňují acetalcholin, který se váže na cholinergní receptory muskarinového typu. Proto se parasympatické nervy označují také jako cholinergní. Obrázek č. 130

Cílové zakončení postgangliových vláken neodpovídá klasické synapsi, ale v blízkosti cílových struktur se bohatě větví a jsou na nich patrné rozšířené úseky (varikozity) obsahující váčky s mediátorem. Kromě těchto klasických neuromediátorů se vyskytují i další, které produkují peptidy, aminokyseliny, NO, CO.

Oba systémy mají funkci antagonistickou. Obrázek č. 131

Téměř všechny tkáně a orgány obsahují sympatická vlákna. Sympatikus je mnohem rozsáhlejší a difúznější než systém parasympatiku.

Zvýšená činnost sympatiku způsobuje rychlou mobilizaci energetických zdrojů organismu (zrychlí se srdeční činnost, zvýší se tlak krevní, dojde k rozšíření koronárních tepen, sníží se činnosti trávící soustavy) – příprava organismu k obraně, útok, útěk nebo úlek („fight, flight or fright“).

Výskyt parasympatických vláken je omezen pouze na vnitřní orgány: dýchací, trávící, močopohlavní systém, slinné žlázy a oční bulbus. Kůže, svaly, klouby a tělní stěny parasympatická vlákna neobsahují. Zvýšená činnost parasympatiku je zaměřena na dlouhodobé udržení dynamické stability organismu. Je zaměřena na vytváření a udržení energetických zásob a péči o vnitřní prostředí našeho těla – odpočinek a trávení („resing and digesting“), zpomalení srdeční činnosti, snížení tlaku krevního, zúžení koronárních tepen, zvýšení činnosti trávícího systému (organismus je udržován v klidu „odpočinku“). Obrázek č. 132

Kromě biochemických a funkčních rozdílů, existují mezi sympatickým a parasympatickým oddílem také rozdíly anatomické.

1. Sympatický oddíl

   Obrázek č. 133

   Původ: neurony pro sympatikus jsou neurony v prostředně bočním jádře – ncl. intermediolateralis v laterálních rozích šedé hmoty míšní v segmentech C8-L3. Sympatikus je proto nazýván systémem thorakolumbálním.

   Umístění ganglií: ganglia jsou v blílzkosti CNS. Jsou lokalizovaná paravertebrálně a prevertebrálně.

   • Paravertebrální ganglia tvoří dva provazce podél celé délky páteře (trunci sympatici). S předními větvemi míšních nervů jsou propojena prostřednictvím komunikujících bílých a šedých větví – rami communicantes albi et grisei (větve se vrací zpět do míšních nervů a s nimi probíhají do periferie, kde inervují hladké svalstvo kůže a potní žlázy). Většina pregangliových vláken obsahuje kromě acetylcholinu i různé kombinace peptidů. Postgangliová vlákna jsou převážně neardrenergní. Gangia jsou uložena na spojení hlaviček žeber a těl obratlů. Většinou má člověk na každé straně 3 krční (cervikální(sympatická ganglia, 11 hrudních (thorakálních), 4 bederní (lumbální), 4 křížové (sakrální) a 1 kostrční (coccigerální) ganglion.
   • Prevertebrální ganglia se nevyskytují párově a nejsou uspořádány podle segmentů. Vyskytují se pouze v oblasti břicha a pánve a všechna leží před páteří, většinou na povrchu břišní aorty – plexus aorticus abdominalis a odstupu velkých cév. Podle cév jsou pojmenována. Zdrojem vláken jsou nervy útrobní – nn. splanchnici hrudního i bederního sympatiku.

   Prevertebrální ganglia dostávají i parasympatické větve cestou bloudivého nervu – n. vagus (n.X.). Od paravertebrálních ganglií se liší tím, že dostávají pregangliová vlákna (peptidergní) ze střevní stěny. Postgangliová vlákny míří cestou periarteriálních pletení do trávicí trubice. Tato vlákna jsou noradrenalinergní, ale většina z nich obsahuje také peptidy.

   Hlavní preventebrální ganglia jsou 4:

   • ganglion břišní – ganglion coeliacum
   • horního střevního okruží – ganglion mesenterium superius
   • dolního střevního okruží – ganglion mesentericm inferius
   • aortoledvinné – ganglion aortorenale

   Délky pre – a postgangliových vláken: pregangliová vlákna jsou krátká, postgangliová vlákna jsou dlouhá.

   Komunikující větve:

   • bílé větve (rami communicantes albi) obsahují myelinizováná pregangliová vlákna
   • šedé větve (rami communicantes grisei) obsahují nemyelinizovaná postgangliová vlákna
   Stupeň větvení pre- a postgangliových vláken je rozsáhlý.

   Parasympatický oddíl

   Původ: jádra hlavových nervů III,VII,IX,X, uložená v mozkovém kmeni (hlavový parasympaticus) a sakrální úsek míchy v ncl. intermedioleteralis v rozsahu S2–4 (křížový, sakrální parasympatikus).

   Parasympatický systém označuje jako systém kraniosakrální.

   Umístění ganglií: ganglia leží přímo ve stěně (tzv.intramurální ganglia) nebo v blízkosti inervovaných vnitřních orgánů.

   Délka pre- a postgangliových vláken: pregangliová vlákna jsou dlouhá, postgangliová vlákna jsou krátká, opačně než u sympatického oddílu.

   Komunikující větve: žádné.

   Stupeň větvení pre – a postgangliových vláken: minimální.

   Sympatické dráhy

   Pregangliové sympatické neurony leží v ncl. intermediolaterlis postranních provazců míšních v rozsahu segmentů C8-L3. Pregangliová vlákny pokračují předními rohy míšními přes rami communicantes albi do paraverterbrálních ganglií.Protože rami communicantes albi vedou pouze sympatické dráhy z míchy, vyskytují se pouze u ganglií sympatického kmene v oblasti, kde tyto dráhy z míchy vycházejí, tedy mezi těly Th1-L2.

   Paraverterbrální ganglia jsou navzájem spojena rr. interganglioneres a tvoří sympatické kmeny – truci sympatici. Pregangliová vlákna se přepojují na postgangliavá v poměru 1:10 a tím dochází k výraznému zesílení přenosu. V mnoha případech pregangliové vlákno v samotném sympatickém kmeni (truncus sympatikus), ještě než vytvoří synapsi, běží vzhůru nebo dolů (ascendentně či descendentně). To umožňuje sympatickým drahám, které vycházejí pouze v thorakolumbální oblasti míchy zajišťovat inervaci horních i dolních částí těla (hlava, pánev).

   Postgangliová vlákna pak odstupují jako:

   • rr. communicantes grisei: předními mišními kořeny se vrací k míšnímu nervu. Postgangliová vlákna se rozdělí do předních i zadních kořenů míšních, vznikají tak smíšené periferní nervy – nn. spinales. Jejich větvemi se pak dostávají až do kůže, kde inervují mm. arrectores pilorum, potní žlázy a krevní cévy. Jsou přítomny u všech ganglií truncus sympaticus, protože kůže musí být inervovaná ve všech částech těla.
   • rr.vasculares: vytvářejí kolem cév periarteriální pleteň
   • rr. viscerales: jdou přímo do orgánů
   • nn. splanchnici (útrobní nervy) jdou do prevertebrálních ganglií
   • rr. interganglionares: vlákna, která se nepřepojují, pokračují pomocí těchto spojek ke gangliím sousedním, kde teprve dojde k interpolaci.
   1. Krční část truncus sympaticus (pars cervicalis)

      Obrázek č. 134 V krční oblasti leží na hlubokých krčních svalech 3 krční ganglia (horní, střední a dolní - ganglion cervicale superius, medium et inferius – cervicothoracicum, stellatum).

      1. První dvě ganglia nemají r. communicans albus a dostávají preganglionární vlákna pomocí ascendentních rr. interganglionares z hrudní oblasti (Th1-Th4). Postgangliová vlákna se přidružují k velkým tepnám a společně s nimi probíhají ke žlázám, hladké svalovině a cévám. Zajišťují sympatickou inervaci hlavy, hrtanu a hltanu a podílí se na sympatické inervaci srdce – nn. cardiaci (n. cardiacus cervicalis superior et medius). Funkčně dochází k potlačení sekrece slzných, nosních a slinných žláz. Sympatikus také inervuje rozvěrač panenky – m. dilatator pupilae a m. tarsalis superior.

         Poškození krčního sympatiku se spojuje triádou příznaků (Hornerův syndrom):

         • zúžení pupily (mióza) následkem obrny m. dilatator pupilae
         • zúžení štěrbiny víček (ptóza) následkem obrny m. tarsalis superior
         • zapadnutí očního bulbu (enophthlamus) následkem obrny m. orbicularis oculi.
      2. Dolní krční ganglion splývá s první uzlinou hrudní a vytváří ganglion cervicothoracicum – ganglion stellatum (hvězdicovité), které leží před příčným výběžkem 7. krčního obratle.

      Postgangliová vlákna zajišťují sympatickou inervaci horní končetiny (plexus subclavius), tepny krční míchy – periarteriální pleteň kolem a. vertebralis – obratlové tepny a jejích větvi a podílí se na sympatické inervaci srdce (n. cardiacus cervitalis inferior).

   2. Hrudní část truncus sympaticus (pars thoracica)

      Obrázek č. 135 Je tvořena 10–11 hrudními ganglii (ganglia thoracica) která leží při páteři před hlavičkami žeber. Hrudní sympatická ganglia jsou uspořádána segmentálně. Pregangliová vlákna začínají v míšních segmentech Th1-Th6. Postgangliová vlákna vedou většinou přímo k orgánům, které zásobují (plíce, jícen). Podílí se také na sympatické inervaci srdce (nn. cardiaci thoracici).

      Velká část vláken jdoucích k srdci neběží touto přímou cestou. Pregangliová vlákna stoupají sympatickým kmenem a vytvářejí synapse až v krčních gangliích. Proto mnoho nervů jdoucích k srdci sestupuje z oblasti krku, což souvisí s embryonálním vývojem srdce v krční oblasti.

      Funkce nervů hrudního sympatiku je zrychlovat srdeční frekvenci (tachykardie), rozšiřovat srdeční (koronární) tepny, rozšiřovat dýchací cesty, potlačovat činnost svaloviny a žláz jícnu – nedílná součást reakce, útok, útěk, úlek.

      Dalšími větvemi jsou útrobní nervy: Obrázek č. 136

      n. splachnicus major, minor, nekonstantně imus.

      Jsou tvořeny pregangliovými axony z hrudní oblasti Th5-Th12. Splanchnické nervy obsahují pre – i postgangliová vlákna, vedou i vlákna viscerosenzitivní. Axony bez přerušení probíhají paravertebrálními ganglii a vstupují do systému ganglií prevertebrálních, kde mají synaptické

      kontakty. Prevertebrální ganglia leží před aortou u odstupu velkých cév. Dostávají i parasympatické větve cestou n. vagus (NX.) Z těchto ganglií pak odstupují smíšená vegetativní vlákna.

      Jsou určena k inervaci břišních orgánů:

      • n. splachnicus major: vystupuje ze 6.–9. hrudního ganglia, prochází bránicí a vstupuje do plexus coeliacus
      • n. splanchnicus minor: vzniká spojením větví 9.–11. hrudního ganglia a končí v plexus coeliacus a v plexus renalis
      • n. splachnicuas imus: vzniká z 12. hrudního ganglia a končí v plexus renalis
   3. Bederní část truncus sympaticus (pars lumbalis)

      Je kaudálním pokračováním hrudního sympatiku, 4.–5. prevertebrálních ganglií je uloženo u mediálního okraje m. psoas major.

      Ganglia mají rr. communicantes albi et grisei pro převod pre – a postgangliových vláken.

      • Rr. communicantes albi vystupují pouze z lumbálních nervů L1 – L3. Do dolních lumbálních ganglií a ganglií sakrálních se pregangliová vlákna dostávají intergangliovými spojkami.
      • Rr. communicates grisei vystupují ze všech lumbálních ganglií a vracejí postgangliová vlákna do lumbálních nervů.

      Dále z ganglií odstupují:

      • rr. vasculares, které vytvářejí pleteně kolem aa. lumbales a
      • nn. splachnici lumbales. Podobně jako nn. splachnici thoracici vstupují z horních bederních ganglií do plexus aorticus, z dolních bederních ganglií vstupují do plexus hypogastricus superior (horní podbříšková pleteň)

      Plexus aorticus abdominalis je rozsáhlá abdominální pleteň, která začíná pod bránicí a pokrývá celou břišní aortu a v místě bifurkace přechází v horní podbříškovou pleteň – plexus hypogastricus superior. Prevertebrální ganglia se nazývají podle odstupujících aortálních větví (ganglion coeliacum, ganglion hepaticum). Některá jsou párová a jiná nepárová. Zdrojem aferentních vláken jsou hrudní a bederní útrobní nervy (nn. splanchnici) a rr. coeliaci n. vagi (NX.). Celý plexus aorticus abdominalis je smíšený. Kromě sympatických a parasympatických vláken obsahuje i vlákna viscerosenzitivní. Eferentní větve plexu vystupují z jeho ganglií nebo přímo z pleteně do periarteriálních pletení jednotlivých větví aorty (plexu hepaticus, gastricus, lienalis…). Plexus hypogastricus superior již neobsahuje vagová vlákna. Aferentní sympatická vlákna dostává z ganglií lumbálních. Ganglion plexus sympaticus, potom přechází přímo do stěny pánevních orgánů nebo do plexus hypogastricus inferior (dolní podbřišková pleteň). Obrázek č. 137 Obrázek č. 138

   4. Křížová část truncus sympatikus (pars sacralis)

      Tvoří zpravidla 4 ganglia ležící na os sacrum. Nemají vlastní rr. communicantes albi a pregangliová vlákna se k nim dostávají jak jsme již uvedli, cestou interganglionárních spojek s horní etáží.

      • rr. communicantes grisei odstupují ze všech sakrálních ganglií. Jimi se potom vracejí postgangliová vlákna do křížových nervů a zabezpečují sympatickou inervaci dolních končetin.
      • rr. vasculares jako postgangliová vlákna vytvářejí periarteriální pleteně na parietálních větvích a. iliaci interna a na ně navazují periarteriální pleteně na dolních kovčetinách.
      • Další vlákna (rr. viscerales) se připojují k dolní podbřiškové pleteni – plexus hypogastricus inferior a sympaticky zásobují pánevní orgány (močový měchýř, pohlavní orgány, distální polovinu tlustého střeva). Sympatická vlákna svým působením tlumí defekaci, močení a podporují ejakulaci. Dolní podbrišková pleteň je opět smíšená. Přibírá parasympatická vlákna cestou vláken sakrálního parasympatiku a obsahuje i vlákna viscerosenzitivní.
   5. Enterický systém

      Tvoří ho ganglia a nervové pleteně uložené ve stěně trávicí trubice.

      Jsou tvořeny dvěmi hlavními pleteněmi:

      • pleteň podslizniční – plexus submucosus Meissneri
      • pleteň střední svaloviny – plexus myentericus Auerbachi

      Z těchto pletení vystupují vlákna a končí v prevertebrálních sympatických gangliích. Enterický systém je do jisté míry samostatný a nezávislý na spojení se sympatikem a parasympatikem a funguje i po přerušení spojů ANS. V enterických vláknech byly prokázány peptidy a soudí se, že jsou součástí reflexních oblouků: střevo – prevertebrální ganglia – střevo.

      Enterický systém řídí napětí a pohyblivost trávicí trubice, reguluje sekreci všech žláz a průtok krve. Spolupodílí se také na inervaci žlučníku a pankreatu.

   6. Úloha dřeně nadledvinek v sympatickém oddíle

      Nadledvina – glandula suprarenalis nasedá na horní pól každé ledviny, má vrstvu korovu (cortex) a vrstvu dřeňovou (medulla). Dřeň nadledvin je soubor pozměněných postgangliových neuronů, které úplně postrádají nervové výběžky. Je to největší a nejvíce specializované ganglion ze všech ganglií sympatiku. Tyto buňky se podobají neuronům, avšak neinervují žádné konkrétní struktury. Jsou důležité v průběhu reakce „ útok, útěk, úlek“, kdy vylučují do krve velké množství povzbudivých (excitačních) hormonů: Jsou to:

      • noradrenalin (norepinefrin) – je vylučován i jinými postgangliovými sympatickými neurony jako neurotransmiter a
      • adrenalin (epinefrin)

      Po jejich uvolnění jsou tyto hormony roznášeny krví do celého těla, kde mají budivé (excitační) účinky. Známe pocit zvýšené hladiny adrenalinu.

      Buňky dřeně nadledvin jsou k sekreci podněcovány pregangliovými vlákny sympatických neuronů míšních segmentů Th8-L1. Postagangliová (eferentní) vlákna jsou součástí útrobních nervů (nn. splanchnici). Než dosáhnou dřeně nadledvinek prochází ještě přes břišní pleteně Dřeň nadledvinek má nejhustší sympatickou inervaci ze všech orgánů těla.

   Pozn.: Noradrenalin či také norepinefrin je hormon a neurotransmiter řazený mezi stresové hormony, je vylučován dření nadledvinek. Z chemického hlediska je to spolu hlavně s adrenalinem a dopaminem tzv. katecholamin. Funkcí noradrenalinu je umožnit krátkodobě v organizmu zvýšenou aktivitu. Urychluje srdeční tep, zvyšuje rozklad glykogenu na jednodušší monosacharidy, ale také roztahuje cévy v kosterních svalech a zvyšuje tak jejich okysličování.⁵

   ⁵ Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Noradrenalin [online]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Noradrenalin&oldid=11326786

   ↓ rozbalit celou poznámku ↓

   Pozn.: Noradrenalin či také norepinefrin je hormon a neurotransmiter řazený mezi stresové hormony, je vylučován dření nadledvinek. Z chemického hlediska je to spolu hlavně s adrenalinem a dopaminem tzv. katecholamin. Funkcí noradrenalinu je umožnit krátkodobě v organizmu zvýšenou aktivitu. Urychluje srdeční tep, zvyšuje rozklad glykogenu na jednodušší monosacharidy, ale také roztahuje cévy v kosterních svalech a zvyšuje tak jejich okysličování.

   

   Vzorec noradrenal.inu. Systematický název: 4-[(1R)-2-amin-1-hydroxyethyl] benzen-1,2-diol, triviální název: noradrenalin, anglický název: Norepinephrine, německý název: Noradrenalin, sumární vzorec: C₈H₁₁NO₃, molární hmotnost: 169,18 g/mol⁵

   ⁵ Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Noradrenalin [online]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Noradrenalin&oldid=11326786

   Adrenalin (epinefrin), je hormon vyměšovaný dření nadledvinek. Připravuje tělo na výkon, je základním hormonem stresové reakce „útok nebo útěk“. Adrenalin společně s kortizolem se podílejí na udržení organismu při životě při stresové situaci. Působí proti sobě. Adrenalin se snaží „vyhecovat“ tělo k co největším výkonům.Kortizol ho brání před poškozením od účinku adrenalinu.

   Působení

   • zúžení periferních cév díky působení na alfa – receptory a následné kontrakci hladkých svalů, tím dochází k tzv. centralizaci oběhu, krev se soustřeďuje v životně důležitých centrálních orgánech (srdce, mozek, plíce), působí také pozitivně na srdeční činnost a dochází ke zvýšení krevního tlaku a tepu.
   • urychlení srdeční činnosti, zvýšení síly stahu srdečního svalu
   • působí také na hladkou svalovinu průdušek – rozšiřuje jejich průsvit (bronchodilatace) a zlepšuje tak ventilaci plic
   • rozšíření zornic, do očí vstupuje více světla (mydriáza)
   • aktivace potních žláz
   • zvyšuje glykemii (hladinu cukru v krvi), tím že zvyšuje hladinu hormonu glukagonu, který dává povel játrům, aby štěpily glykogen (živočišný škrob) na glukózu (zdroj energie)
   • dále zvyšuje glykemii tím že:

     • snižuje inzulín – což se zdá trochu kontraproduktivní, jelikož inzulín transportuje cukr do buněk (i do těch svalových). Avšak inzulín ukládá cukr do tuků, nebo z nich v játrech tvoří glykogen (což při stresu není moc vhodné)

     • zvyšuje syntézu glukagonu, který štěpí glykogen v játrech na glukózu.

   Psychika

   Aktivity spojené s uvolňováním adrenalinu do krve pozitivně ovlivňují lidskou psychiku. Podle sexuologa Radima Uzla zvyšuje adrenalin chuť na sex.

   

   Vzorec adrenalinu. Systematický název:(R)-4-(1-hydroxy–2-(methilamino)ethyl)benzen-1,2-diol) Triviální název: Adrenalin, anglický název: Adrenaline, německý název: Adrenalin, sumární vzorec: C₉H₁₃NO₃, vzhled: bezbarvá látka, molární hmotnost 183,20 g/mol²

   ² Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Adrenalin [online]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Adrenalin&oldid=11707049

   Acetylcholin (ACh) je organická látka, která funguje jako neurotransmiter u mnoha živočichů, včetně člověka. Zprostředkovává přenos vzruchu v centrální a periferní nervové soustavě. V rámci periferní nervové soustavy je jedním z mnoha neurotransmiterů ve vegetativním systému a jediným neurotransmiterem v somatickém systému. Ach přenáší vzruchy mezi presynaptickými vlákny sympatiku a parasympatiku a postsynaptickými vlákny parasympatiku.

   Syntéza a skladování: Ach je syntetizovám v cytoplazmě neuronů z acetyl-CoA a cholinu.

   Syntéza probíhá za účasti acetylcholintransferázy, přísně specifickým enzymem. Chemicky je acetylcholin ester kyseliny octové.

   Ach je skladován ve vezikulách neuronů, pouze malá část je skladovaná extravezikulárně.

   Tyto vezikuly vznikají vychlípením presynaptické membrány. Množství Ach, který je v jednom neuronu skladován, značně kolísá, od 1000 do 300 000 molekul.

   Uvolňování a působení: Pokud je neuron podrážděn akčním potenciálem, dochází k uvolnění Ach do synaptické štěrbiny. Akční potenciál iniciuje vstup vápenatých iontů do nervového zakončení.

   ACh působí na několik typů receptorů. Tyto receptory se dělí na dvě velké skupiny – na receptory nikotinové a muskarinové.

   

   Vzorec acetylcholinu. Systematický název: 2-Acetoxy–N,N,N–trimethylethanaminium, sumární vzorec: C₇H₁₆NO₂, molární hmotnost: 146,21 g/mol^-1 poločas rozpadu cca 2 minuty, chemický atomista: nikotin, fysostignin; antagonista: curare, atropin; prekurzor: cholin; syntezují enzym: cholinacetyltransferasa (ChAT); metabolizující enzym: acetylcholinesterasa (AchE),

   Acetylcholine (ACh) byl nejprve objeven roku 1914 Henri Halletem Dalem pro jeho účinek na tkáň srdce. Byl potvrzen jako neurotransmitter Otto Lewim, který jej zpočátku pojmenoval Vagustoff, protože jej poprvé získal z bloudivého nervu – nervu vagu. Oba získali za tento objev v roce 1936 Nobelovu cenu ve fyziologii a medicíně. Acetylcholin byl první poznaný neurotransmitter.³

   ³ Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Acetylcholin [online]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Acetylcholin&oldid=11423664

   Acetylkoenzym A (zkratka acetyl – CoA) je sloučenina účinná v celé škále metabolických reakcí, kde je výchozím metabolitem zejména pro β-oxidaci mastných kyselin a pro biosyntézu lipidů v těle.

   Jedná se o aktivovanou formu kyseliny octové, která je vázaná na koenzym A prostřednictvím thioesterové vazby (tzn. přes atom síry). Koenzym A je poměrně komplexní sloučenina, která se skládá z vitaminu B₅, tedy kyseliny pantotenové a dále β – merkaptoethylaminu a adrenosinu s navázanými fosfátovými skupinami na 5΄ a 3΄ místech.

   Je součástí citrátového cyklu, do něhož vstupuje a kondenzuje s oxalacetátem (4 uhlíky) na citrát – tzn. kyselinu citrónovou (6 uhlíků).

   

   Vzorec acetylkoenzymu A⁴

   ⁴ Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Acetylkoenzym A [online]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Acetylkoenzym_A&oldid=11007989

   ↑ sbalit poznámku ↑

2. Parasympatický oddíl

   Obrázek č. 139
   • Hlavová (kraniální) část parasympatického oddílu vychází z mozku a inervuje orgány v hlavě, krku, hrudníku a z větší části orgány dutiny břišní.
   • Křížová (sakrální) část vychází ze sakrálního úseku míchy (segment S2–4) a inervuje zbylé břišní orgány a orgány pánve.

   Proto podle polohy výchozích – pregangliových neuronů označujeme parasympatickou část ANS jako „systém kraniosakrální“.

   Pregangliová vlákna kraniální části jsou součástí 4 hlavových nervů:

   • okohybný nerv – n. oculomotorius (NIII.)
   • lícní nerv – n. facialis (N VII.)
   • jazykohltanový nerv – n. glossopharyngeus (N IX.)
   • bludný nerv – n. vagus (NX.)

   K připojení na postgangliový neuron dochází v parasympatických gangliích ležících v blízkosti větví příslušných hlavových nervů (ggl.ciliare, pterygoplatinum, submandibulare, otticum).

   Ganglia jsou shluky neuronů a jsou uložena v blízkosti cílového orgánu. Kromě parasympatických vláken vstupují do ganglií i vlákna sympatická a vlákna senzitivní. Každé parasympatické ganglion tedy má:

   • radix parasympatica: parasympatická vlákna mají v gangliích synaptické kontakty (pregangliový neuron má synaptické kontakty s postgangliovými neurony). Vlákna se přepojují v poměru 1:3.
   • radix sympatica: vlákna prochází gangliem bez přerušení (interpolace)
   • radix senzitiva: vlákna prochází gangliem bez přepojení (interpolace)

   Z ganglia k cílovému orgánu odstupují rami efferentes. Jsou vždy smíšené, obsahují všechny 3 typy vláken.

3. Vliv parasympatického a sympatického oddílu na rozličné orgány

   Obrázek č. 140

   Cílový orgán/systém/činnost	Účinek parasympatiku	Účinek sympatiku
   Oko (iris- duhovka)	Stimuluje svěrač zornice (m.sphincter pupillae), způsobuje zúžení zornice = miosa	Stimuluje sval m. dilatator pupillae, rozšížení zornice = mydriasa
   Oko (musculus ciliaris)	Stimuluje m. ciliaris (svalovina řesnatého tělíska), jeho stah umožňuje vyklenutí čočky a tím zaostření na blízko	Bez inervace
   Žlázy (nosní, slinné, žaludeční, slinivka břišní)	Zvýšení sekrece	Snížení sekrece, vyvolává vazokonstrikci krevních cév zásobujících tyto žlázy
   Potní žlázy	Bez inervace	Působí vydatné pocení (cholinergní vlákna)
   Adrenergní dřeň nadledvin	Bez inervace	Stimuluje buňky dřeně k vyplavování adrenalinu a noradrenalinu do krevního řečiště
   Musculi arrectores pilorum (svaly vzpřimovače vlasů) spojené s vlasovými váčky	Bez inervace	Vyvolává jejich stah, napřímení vlasů i ochlupení, vzhled „husí kůže"
   Srdeční svalovina	Snížení frekvence, zpomalení a zklidnění srdeční činnosti	Zvyšuje frekvenci a zesiluje srdeční stahy
   Srdce – věnčité tepny (aa.coronariae)	Působí vazokonstrikci	Vyvolává vazodilataci
   Krevní tlak	Snížení	Zvýšení
   Močový měchýř, močová trubice	Vyvolává stahy hladké svaloviny ve stěně močového měchýře, uvolňuje svěrač močové trubice – dilatace svěračů, podporuje vyprazdňování	Vyvolává uvolnění hladké svaloviny ve stěně močového měchýře, stahuje svěrač močové trubice – kontrakce svěračů, blokuje vyprazdňování
   Produkce moči	Zvýšení sekrece	Snížení sekrece
   Plíce	Zúžení průdušek	Rozšíření průdušek, mírné zúžení krevních cév
   Orgány trávící trubice	Zvyšuje pohyblivost (motilitu, peristaltiku) a množství výměšků (sekretů) trávících orgánů, uvolňuje svěrače a umožňuje tím pohyb tráveniny trávícím traktem	Tlumí činnost žláz i svaloviny trávícího traktu a stimuluje svěrače (např. anální = řitní svěrač) vyvolává vazokonstrikci
   Játra	Bez vlivu	Adrenalin povzbuzuje uvolňování glukózy z jaterní tkáně do krve
   Žlučník	Povzbuzuje činnost, stažení žlučníku a vypuzení nahromaděné žluči	Tlumí činnost, žlučník je ochablý
   Ledviny	Bez vlivu	Způsobuje vazokonstrikci, snižuje tvorbu moči
   Penis	Působí erekci (zbytnění) (vazodilatace)	Vyvolává ejakulaci, kontrakce cév, kontrakce chámovodu
   Pochva/poštěváček	Působí erekci (zbytnění) poštěváčku (vazodilatace)	Vyvolává kontrakce dělohy a vejcovodů
   Krevní cévy	Malý nebo žádný vliv	Zúžení většiny cév a zvýšení krevního tlaku.Zúžení cév břišních orgánů a kůže vede k odklonění krevního proudu do svalů, mozku a srdce. Pokud je to nutné, v průběhu zvýšené aktivity rozšiřuje cévy kosterní svaloviny (cholinergní inervace). Srážení krve
   Srážení krve	Bez inervace	Zvyšuje srážlivost
   Buněčný metabolismus	Anabolismus – tvorba látek z potravy na látky vlastní tělu	Katabolismus – soubor rozkladných dějů
   Tuková tkáň	Bez inervace	Podporuje lipolýzu (odbourávání tuku)
   Duševní činnost	Utlumení aktivity	Zvyšuje bdělost

   Děj nebo cílový orgán	Působení sympatiku	Působení parasympatiku
   metabolismus	katabolické děje	anabolické děje
   teplota	zvýšení	snížení
   srdce	zrychlení akce	zpomalení akce
   koronární tepny	rozšíření	zúžení
   krevní tlak	zvýšení	snížení
   bronchy	rozšíření	zúžení
   svalstvo trávící trubice	útlum peristaltiky	zvýšení
   žlázy trávící trubice	snížení sekrece	zvýšení sekrece
   svěrače – hladké svaly	konstrakce	dilatace
   žlučník svalovina	kontrakce	relaxace
   sekrece žluči	snížení	zvýšení
   produkce moči	snížení	zvýšení
   močový měchýř	kontrakce svěracího svalstva, relaxace m. detrusor	relaxace svěracího svalstva, kontrakce m. detrusor
   pupila	mydriasa	miosa
   oční víčka	široce otevřená (akce mm. tarsales)	přivřená
   sekrece potu	zvýšení (řídký pot)	-
   sekrece slin	snížení (hustá slina)	zvýšení (řídká slina)
   genitál	kontrakce cév, ejakulace, sekrece glandulae majores, zvýšení kontrakcí dělohy, vejcovodu, ductus deferens, glandulae vesiculosae, prostaty	vasodilatace, náplň erektilních těles

Obrázky ke kapitole: Autonomní nervový systém – systémy nervosum autonomicum
Obr. 128 Obecné schéma sympatiku a parasympatiku	Obr. 129 Periferní uzliny autonomního nervstva	Obr. 130 Přenašeče (mediátory) autonomních nervů	Obr. 131 Přehled funkcí vegetativního nervového systému
Obr. 132 Přehled vegetativního nervového systému	Obr. 133 Pravý a levý sympatický kmen	Obr. 134 Krční část	Obr. 135 Hrudní část
Obr. 136 Pleteně břišního kmene	Obr. 137 Autonomní pleteně, malá pánev muže	Obr. 138 Autonomní pleteně, malá pánev ženy	Obr. 139 Orgány inervované VNS
Obr. 140 Integrace a funkce vegetativního nervového systému