Fontes Nissae XVII 2016 2 by NPÚ, ÚOP v Liberci

historie | památky | umění

FONTES NISSAE

Architekturou k uzdravení str. 36 Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku str. 68 Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk Dědictví antické kultury a současný šperk… str. 2

PRAMENY NISY historie | památky | umění

http://fontesnissae.cz

str. 104

Obalka_02_2016.indd 1

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

XVII 2016 2 PRAMENY NISY FONTES NISSAE

XVII 2016 2

1.2.2017 9:40:33

Obsah

XVII 2016 2

Studie a Materiálie Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji | Studie Petra Šternová ................................................................................................................................................ 2 „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku | Studie Jaroslav Zeman .............................................................................................................................................. 36 90 let od úmrtí Jana Dukáta | Materiálie Renata Černá .................................................................................................................................................. 58 Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk | Studie Miroslav Kolka | Ivan Peřina ........................................................................................................................... 68 Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Studium environmentu | Materiálie Renata Tišerová .............................................................................................................................................. 88 Dědictví antické kultury a současný šperk. Tvorba umělců spjatých s Libereckým krajem | Studie Petra Matějovičová ......................................................................................................................................... 104

historie | památky | umění

Zprávy

.................................................................................................................................................... 114 Zajímavé přírůstky k dějinám Hodkovic nad Mohelkou ve fondech Státního okresního archivu v Liberci Jana Pažoutová ............................................................................................................................................... 115 Pozdní baroko na Lužické Nise Jana Schlesingerová........................................................................................................................................ 117 Výzkum hřbitovů na Frýdlantsku Milan Svoboda ................................................................................................................................................ 120 Zasedání Česko-slovenské komise historiků v Liberci a seminář o migračních pohybech v Československu v kontextu česko-slovenských vztahů Jaroslav Pažout ............................................................................................................................................... 122 Jiří Dostál + 21 | Srdce v Lázních Zuzana Štěpanovičová .................................................................................................................................... 123 Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2015 Václav Kříček .................................................................................................................................................. 127

Recenze a zprávy o literatuře..................................................................................... 132 Resume ................................................................................................................................................. 138

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění

Do vydání Fontes Nissae | Prameny Nisy XVII, 2016, č. 2 přispěli Mgr. Renata Černá_Mgr. Miroslav Kolka_Mgr. Václav Kříček_Mgr. Jiří Křížek_PhDr. Petra Matějovičová_PhDr. Miloslava Melanová_ doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D._Mgr. Jana Pažoutová_Mgr. Ivan Peřina_Mgr. Jana Schlesingerová_PhDr. Milan Svoboda, Ph.D._ Mgr. Zuzana Štěpanovičová_Mgr. Petra Šternová_Mgr. Renata Tišerová_Mgr. Jaroslav Zeman Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem recenzentům PhDr. Miroslav Cogan, Muzeum Českého ráje v Turnově, cogan@muzeum-turnov.cz_Mgr. Jan Galeta, Seminář dějin umění, Filozofická fakulta MU, 170193@mail.muni.cz_Mgr. Jiří Janál, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži, janal.jiri@npu.cz_Jaroslav Jásek, Pražské vodovody a kanalizace, a.s., odd. archivu a muzea, jaroslav.jasek@pvk.cz_Ing. Šárka Jiroušková, Ph.D., Továrna o.p.s., správa industriálních nemovitostí (správce Staré čistírny odpadních vod v Praze-Bubenči), staracistirna@gmail.com_ Dr. Richard Němec, Universität Bern, Institut für Kunstgeschichte, Abteilung für Architekturgeschichte und Denkmalpflege, richard.nemec@ikg.unibe.ch_PhDr. Kateřina Nora Nováková, Ph.D., Severočeské muzeum v Liberci, katerina.nora.novakova@muzeumlb.cz_PhDr. Jan Prostředník, Ph.D., Muzeum Českého ráje v Turnově, prostrednik@muzeum-turnov.cz_Mgr. Ladislav Smejkal, Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, Smejkal.Ladislav@post.cz_ Mgr. Vladimír Tregl, Národní památkový ústav, územní odborná správa na Sychrově, tregl.vladimir@npu.cz_Věra Vostřelová, Ph.D., Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, v.lastovicka@seznam.cz Doporučená cena: 100,- Kč

Obalka_02_2016.indd 2

1.2.2017 9:40:33

Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Kurešová (výkonná redakce) doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Jana Pažoutová, Mgr. Jan Kašpar, Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler

Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie, Komenského 314/2, 460 01 Liberec V-Kristiánov Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Uzávěrka FN 2016/2 byla ke dni 30. 6. 2016 Titulní strana: Náhrdelník Josef Drahoňovský (1877–1938), intaglie (gema) Valerie Hachla-Myslivečková (1878–1968), návrh montáže (připsáno) Pavel Vávra, provedení montáže Praha, 30. léta 20. století stříbro, horský křišťál Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. 94663

XVII 2016 2

Editorial

Fontes Nissae prameny nisy

Liberec, prosinec 2016 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Studentská 1402/2, 461 17 Liberec Tiskárna PROFITISK GROUP s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 24. 1. 2017, čj. RE 2/2017 Číslo publikace: 55-002-17 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy, 2016, roč. 17, č. 2 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědněhumanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec.

Realita versus sny. I tak lze shrnout uplynulých pět let ve výkonné redakci časopisu Fontes Nissae. Pět let v zákulisí odborného periodika není dlouhá doba, ale deset realizovaných čísel přece jen vybízí k malému ohlédnutí. Od roku 2012 usilujeme o vizuálně atraktivní podobu kulturně-historické revue, která své čtenáře nachází nejen mezi širší odbornou veřejností doma i v zahraničí. To vše při naplnění striktních podmínek pro publikování akademických textů, ve zcela ojedinělém, nadšeném, komplikovaném a zároveň velkorysém konglomerátu osmi institucí, bez jejichž společného – nejen finančního – přispění by projekt recenzovaného periodika v této podobě byl stěží udržitelný. Realita badatelského provozu v regionu přináší téměř každodenní střetávání, zvažování a kompromisy. Na jedné straně stojí v praxi obtížně naplnitelné akademické ideály, na straně druhé snaha nezadusit přehnanou redakční přísností pozitivní energii a namířit ji konstruktivním směrem. Na stránkách periodika se setkávají regionální a externí badatelé, zkušení i začínající. Směřování časopisu ovlivňuje redakční rada, ale obsah reálně odráží především aktuální dění v archivním i terénním výzkumu. Podobu historické analýzy místních témat určují do značné míry jednotlivci. Dlouhodobým úsilím redakce je nabídnout kvalitní publikační servis a zázemí, které umožňují vyniknout i příspěvkům geograficky ryze regionální povahy. Fontes Nissae v této podobě vznikly díky nadhledu a velkorysosti. Dokud tyto postoje přetrvají, jsem si jistý, že časopis bude pokračovat. Aktuální číslo přináší dva rozsáhlejší texty zaměřené na moderní architekturu. Doposud neprobádanou problematiku meziválečných sanatorií a ozdravoven v Libereckém kraji otevírá Petra Šternová. Neznámým projektům na přestavbu Liberce jako hlavního města říšské župy Sudety ve válečném období se věnuje Jaroslav Zeman, který ve svém příspěvku současně sleduje řadu dalších nejen architektonických aspektů nacistické architektury na Liberecku a Jablonecku. Trojice textů reflektuje pokračující dlouhodobý výzkum lokality Lemberku. Nejrozsáhlejší z nich je pramenná studie Miroslava Kolky a Ivana Peřiny, mapující na základě hloubkového průzkumu historii barokního vodovodu, jeho technického zázemí a problémů s ním spjatých v době vzniku i nyní. Výsledky pozoruhodných archeobotanických analýz průzkumu barokní zahrady Bredovského letohrádku zpracovala Renata Tišerová. Osobnost restaurátora a štukatéra Jana Dukáta z Jablonného v Podještědí přibližuje kastelánka hradu Lemberk Renata Černá. Do pomyslného teritoriálního záběru periodika spadá i Železnobrodsko s tamní šperkařskou tradicí, jejímž kořenům i aktuální podobě tvorby vybraných osobností se věnovala Petra Matějovičová z Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Vážení čtenáři, vážené čtenářky, přejeme Vám inspirativní čtení a šťastný rok 2017.

XVII 2016 2

Ivo Habán, prosinec 2016

Studie

T hrough architecture to recovery, sanatoriums and convalescent homes in the Liberec region during the interwar period A bstra c t

Petra Šternová | Sanatoriums and convalescent homes have a very special place in the

building development of the interwar Czechoslovakia. The development of the industry brought wide changes of the society such as the deterioration of the people’s state of health. Faulty lifestyle brought spread of disease, especially tuberculosis, which devastated population of Europe. Detailed building projects of special medical institutions – sanatoriums – were created through extensive cooperation of medicine doctors and architects. Convalescent homes in the shape of bath and recreational houses were used by the weakened and tired out people to gain back strength. During the interwar era construction of the buildings of this kind was enabled by suitable climatic conditions.

k e y w ords

K l í čová slova

sanatorium

convalescent home

ozdravovna

children‘s hospital

dětská léčebna

tuberculosis

tuberkulóza

Cvikov

Martinovo údolí

Staré Splavy

Radostín u Sychrova

interwar architecture

meziválečná architektura

traditionalism

tradicionalismus

expressive interwar modernism

expresivní meziválečná moderna

functionalism

funkcionalismus

constructivism

konstruktivismus Fontes Nissae | Prameny Nisy

Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji Petra Šternová

Nový léčebný pavilon ve Cvikově, pohled od jihozápadu. Foto M. Čtveráček, srpen 2016

i k jejich demolicím. Teprve na základě systematického poznání bude možné provést hlubší analýzu a otevřít širší diskusi o budoucnosti těchto objektů. Tedy zda jsou natolik hodnotné, že jejich památková ochrana je společenským zájmem, či naopak. Studie je dílčím podkladem pro budoucí komparativní práce na dané téma. Dotýká se také problematiky státních zakázek na území tudie seznámí čtenáře se specifickým segmentem s převahou německy hovořících obyvatel, která by si stavební produkce meziválečného Československa do budoucna zasloužila rovněž hlubší průzkum.2 na daném území. Chce upozornit na jeho architektonické hodnoty a také podnítit provádění systematických Hornatá oblast severních Čech s příhodnými kliprůzkumů i v dalších regionech. Léčebná zařízení, matickými podmínkami se stala od konce 19. století ozdravovny a v neposlední řadě i nemocnice jsou veřej- nejen vyhledávanou rekreační a turistickou destinací, ností chápány spíše jako stavby utilitární sloužící pouze ale později dala vzniknout i léčebným a ozdravným zasvému účelu. Z tohoto hlediska jsou tyto, především řízením.3 Studie se zaměří na nejvýznamnější z těchto meziválečné objekty, nevyhovující novým provozním objektů postavených v meziválečném období na území nárokům, velmi ohroženým „druhem“. Dochází k je- dnešního Libereckého kraje. V prvé řadě se bude jednat jich živelným přestavbám, dále bývají bez využití po- o dětskou léčebnu tuberkulózy ve Cvikově, která je pro nechány vlastnímu osudu a v neposlední řadě dochází studii stěžejním tématem, dále pak o ozdravovny v ne„Léčebny s volným vzduchem jest nejlepší kúra vůbec, která pro tuberkulózní může býti. Mám na mysli, že jsou dva druhy těch ústavů – jeden pro nemajetné a druhý se má vypláceti sám. Prvý, který by byl zvláštním dobročinným ústavem, nelze privátní společnosti zříditi bez dostatečné pomoci státu a země.“1

XVII 2016 2

1_Z proslovu Karla Chodounského (1843–1931) na výborové schůzi Spolku pro zřizování sanatorií pro tuberkulózní, JIREŠ, Jiří. Albertinum. Boj proti tuberkulóze a jiným nemocem. Hradec Králové: ECC Servis s.r.o. 2005, s. 11. ISBN 80-86857-03-4. 2_K danému tématu pro Liberecký kraj ZEMAN, Jaroslav. Stát a jeho architektura. České meziválečné stavby v německém Liberci. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2012, roč. 13, s. 27–45. K problematice státních zakázek obecně BARTLOVÁ, Milena a Jindřich VYBÍRAL, eds. et al. Budování státu: reprezentace Československa v umění, architektuře a designu. Praha: UMPRUM, 2015. ISBN 978-80-87989-01-2. 3_Příspěvek vznikl v rámci výzkumného cíle Moderní architektura 20. století (99H3053090) financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO).

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

4_Příčinu choroby, infekčního původce, který se přenášel především vdechnutím infikovaných kapének, se podařilo objasnit až v roce 1882 německému mikrobiologovi Robertu Kochovi (1843–1910). K problematice tuberkulózy, k historii onemocnění a jejího léčení i o organizovaném boji proti ní JIREŠ, Jiří, cit. v pozn. 1, s. 7–14. 5_Účinná očkovací látka proti tuberkulóze byla objevena a testována až v roce 1924 Albertem Calmettem (1863–1933) a Camille Guérinem (1872–1961). První hromadné očkování novorozenců a dětí s uspokojivým výsledkem proběhlo ve Francii mezi lety 1924–1930. V Čechách se toto očkování plošně zavedlo až po 2. světové válce. Účinná léčba tuberkulózy však nastala až po objevení streptomycinu v roce 1943 Albertem Schatzem (1920–2005). Změna způsobu léčby však vzhledem k poválečnému nedostatku byla v Čechách zaváděna až od šedesátých let 20. století. JIREŠ, Jiří, cit. v pozn. 1. 6_První sanatorium, které k léčení tuberkulózy využívalo klimaticky vhodné podmínky, zřídil v roce 1853 Herrmann Brehmer (1826–1889) v Görbersdorfu.

Studie

Dálkový pohled na areál cvikovské dětské léčebny s panoramatem Lužických hor a jeho dominantou – horou Klíč. Foto autorka, listopad 2010

dalekém Martinově údolí také ve Cvikově, ve Starých Splavech a v Radostíně. Úvodní části nastíní obecně problematiku vzniku sanatorií a dřívější stavební fázi cvikovské léčebny, která je z architektonického hlediska také velmi zajímavá. Zhoršující se zdravotní stav obyvatelstva souvisel zejména se společenskými změnami danými rozvojem průmyslu, které především od poloviny 19. století znamenaly razantní změnu životního stylu. Jednalo se mimo jiné o masové stěhování lidí z venkova za prací do průmyslových center či jejich blízkosti, kde žili koncentrováni většinou v nevyhovujících podmínkách. Nevyřešená bytová otázka, nedostatečná výživa, katastrofické hygienické podmínky a těžká práce se brzy odrazily i na jejich zdraví. Takové prostředí bylo živnou půdou pro rozvoj různých nemocí, především tuberkulózy, onemocnění

decimující evropskou populaci.4 Tato nemoc začala být proto správně v celosvětovém měřítku chápána jako sociální choroba, pro jejíž potření nestačilo pouze zdokonalit lékařskou péči,5 ale bylo nezbytně nutné zvýšit i sociální, kulturní a hygienickou úroveň obyvatelstva. Vzhledem k vysoké nakažlivosti nemoci bylo žádoucí v prvé řadě oddělit nemocné tuberkulózou od zdravých. Pozornost tedy musela být zaměřena na informovanost, prevenci a celkové ozdravení populace. Impulzem k aktivnímu mezinárodnímu boji proti tuberkulóze byly tři sjezdy – Mezinárodní hygienický sjezd v Paříži konaný v roce 1888 a Mezinárodní sjezd pro studium tuberkulózy uskutečněný o rok později tamtéž a následně v roce 1899 Mezinárodní kongres pro potírání tuberkulózy v Berlíně. Závěry z těchto konferencí daly mj. impulz k zakládání zvláštních ústavů sloužících k léčbě této zákeřné nemoci. První sanatoria Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

se začala zřizovat v Německu, které jich v roce 1889 mělo již jedenáct,6 oproti tomu v rakouské monarchii byl v roce 1898 zřízen jediný ústav v Allandu v Dolních Rakousích. První ucelený podnět pro Čechy „ohledně opatření proti šíření se tuberkulózy“, který zahrnoval i stavbu sanatorií, byl českým zemským sněmem schválen a přijat 25. dubna 1899.7 Stěžejní bylo také založení „Spolku ku zřizování a vydržování léčeben pro nemoci plicní v království Českém, markrabství Moravském a vévodství Slezském.“ Jeho vznik inicioval v roce 1899 především Spolek českých lékařů a mimo lékařů sdružoval i podnikatele a další zástupce tehdejší společnosti. Tento spolek měl kromě získávání prostředků na stavbu také veliký podíl na stanovení parametrů, které měla sanatoria zřizovaná zejména podle německého a dolnorakouského vzoru splňovat. Bylo také apelováno na nutnost zřizování zvláštních izolovaných XVII 2016 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

oddělení při všeobecných veřejných nemocnicích v Čechách a tzv. dispenzářů (bezplatných tuberkulózních poraden), které měly sloužit jako přechodná opatření, neboť výstavba sanatorií vzhledem k finanční náročnosti a možnostem neprobíhala tak, jak by bylo bývalo potřeba. První dispenzář pro tuberkulózní pacienty otevřel Spolek v Praze v letohrádku Amerika roku 1904 (1905).8 Zajistil také léčbu třiceti pěti nemocným dětem v soukromém sanatoriu Františka Hamzy v Luži – Košumberku, které vzniklo v roce 1901 a bylo první tuberkulózní léčebnou v Čechách.9 V roce 1905 založil Spolek sanatorium nazvané Albertinum pro nemocné skrofulózou a tuberkulózou v Žamberku, které bylo určeno pro dospělé.10 Postupně začaly být otvírány další léčebny pro dospělé a do roku 1918 vznikly ústavy mj. Na Pleši, Jablunkov,11 Paseky, Janov, Prosečnice, Jevíčko a další.

7_Návrh podali lékaři Dvořák a Záhoř 14. března 1899, jeho plné znění JIREŠ, Jiří, cit. v pozn. 1, s. 12–13; Sněm království Českého 1895–1901 [online], 3. zasedání, stenoprotokoly, 3. schůze, úterý 14. března 1899 [cit. 2016-0716]. Dostupné z: http://www.psp. cz/eknih/1895skc/3/stenprot/003schuz/s003002.htm. 8_Datace vzniku dispenzáře je různá. Srovnej JIREŠ, Jiří, cit. v pozn. 1, s. 14; MIKOLÁŠKOVÁ, Soňa. Vznik a historický vývoj 1. ústavní základní školy ve střední Evropě při sanatoriu Františka Hamzy v Luži. Rigorózní práce UK v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra primární pedagogiky. Praha 2015 [online], s. 15, [cit. 2016-07-16]. Dostupné z: https:// is.cuni.cz/webapps/zzp/download/150027793. 9_Lékař František Hamza (1868– 1930) v roce 1908 předal dětskou tuberkulózní léčebnu do správy země České, nadále však zde vykonával funkci ředitele. V tomto sanatoriu byla zřízena první škola v léčebném zařízení ve střední Evropě a z jeho iniciativy byly vybudovány i další dětské léčebny ve Starém Smokovci, Šumperku a právě ve Cvikově. Viz MIKOLÁŠKOVÁ, Soňa, cit. v pozn. 7. 10_JIREŠ, Jiří, cit. v pozn. 1. 11_KONEČNÝ, Radim et al. Plicní sanatorium v Jablunkově. Frýdek-Místek: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, 2013. ISBN:97880-86166-36-0.

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Studie

Pohlednice zachycující starou cvikovskou léčebnu s otevřenými lehárnami, ještě před jejich zasklením, těsně po roce 1910. Soukromá sbírka Tomáše Nováka.

DĚTSKÁ TUBERKULÓZNÍ LÉČEBNA VE CVIKOVĚ STARÁ LÉČEBNA Se Spolkem úzce spolupracoval i jeho německý protějšek Deutscher Landeshilfsverein für Lungenkranke in Böhmen. Pro politický okres Německé Jablonné, pod které Cvikov spadal, byl „Německý zemský pomocný spolek pro plicně nemocné v Čechách“ ustanoven 9. dubna 1905. Ve Cvikově měl čtyřicet dva členů a jeho prvním předsedou se stal významný cvikovský lékař Josef Horner, který měl s léčbou tuberkulózy bohaté zkušenosti.12 Z iniciativy Spolku byla ve Cvikově mezi lety 1908 až 1910 postavena dětská léčebna, na jejímž zřízení měl podíl i profesor František Hamza,13 který propagoval vznik dětských ozdravoven právě v takovém prostředí, jaké poskytovalo okolí severočeského městečka.14 Kuratorium Spolku se v roce 1908 usneslo na výstavbě cvikovské dětské léčebny a nakonec vybralo pozemky pod Křížovým vrchem (443 m. n. m.), které patřily sedláku Antonu Würflovi. Ten zde provozoval oblíbenou výletní restauraci a v lesním údolí s pramenem zvaným Franzensgrund měl pro návštěvníky přichystány různé atrakce, jako byly např. „vodní mlýnky, zvířátka v klecích“ a skalní reliéfy.15 6

12_SOkA Česká Lípa, AM Cvikov, kart. č. 45, inv. č. 24 V, HANISH, Adolf, Gedenkbuch der Stadt Zwickau in Böhmen, angelegt im Jahre 1923, s. 263. Přepsáno také v úvodních kapitolách cvikovské kroniky, SOkA Česká Lípa, nezpracovaný MěNV Cvikov, př. č. 38/12, HYNEK, Bohumil. Pamětní kniha. Město Cvikov 1951–1963, s. 103. Josef Horner se také zabýval dlouhodobým sledováním klimatologických podmínek. Dochovaly se jeho záznamy srážek pro Rousínov, Cvikov a další okolní obce z let 1876–1897. SOkA Česká Lípa, AO Svor, kart. č. 2V, inv. č. 32 a inv. č. 33. 13_Viz pozn. 8. 14_„Mohu ověřiti tento svůj posudek vlastním názorem, osobním poznáním všech nejvýznamnějších ústavů evropských. Dětem oslabeným nebo skrofulosou již ohroženým dejme slunce a vzduch – čisté, ne příliš vlhké ovzduší poblíž lesů, v podhorském klimatu krajiny domácí. Zvláště se hodí pahorkatá krajina do 400 m nad mořem položená; výšiny přes 900 m nejsou vhodny, neboť teplota jejich značně kolísá, ovzduší pak bývá suché a chladné. Torpidní soustavě sluší spíše suchá a teplá krajina, jejíž relativní vlhkost je cca. 60 %; eretické pak spíše krajina 80 % relativní vlhkosti. Byt dětí budiž slunný, čistý, prostorný, větraný. Ložnice pokud vůbec to možno nech, ať slouží výhradně účelu svému. V pohodě – nejen jarní, letní a podzimní, ale i zimní – utužují se děti pobytem venku, v době větrů, dešťů a mlhovin je ovšem třeba, aby zdržovaly se v besídkách a pavilonech hrazených nebo v pokoji společenském.“ Viz MIKOLÁŠKOVÁ, Soňa, cit. v pozn. 7, s. 29–30. 15_HYNEK, Bohumil, s. 104, cit. v pozn. 11. 16_Karl Jaray (Járay) se narodil roku 1878 ve Vídni do židovské rodiny pocházející z Temešváru. Mezi lety 1895 a1901 vystudoval ve Vídni Vysokou školu technickou a o rok později pokračoval ve studiu na Německé vysoké škole technické v Praze, kde se o dva roky později habilitoval a mezi lety 1908 a 1925 zde zastával funkci profesora. Následně odešel do Vídně, kde pracoval jako nezávislý architekt. Události roku 1938 ho donutily utéct z nacisty obsazeného Rakouska nejprve zpět do Československa a krátce nato do Londýna. V roce 1943 odešel do Argentiny, kde působil jako architekt v Buenos Aires, kde také roku 1947 zemřel. Karl Jaray je počítán do okruhu pražských německy hovořících architektů a do širšího povědomí se zapsal jako „domovský“ architekt České eskomptní banky, pro kterou vypracoval návrhy několika bankovních domů. Více k životu a dílu viz Architekturlexikon Wien 1770–1945 [online], Karl Jaray [cit. 2016-07-17]. Dostupné z: http:// www.architektenlexikon.at/de/257.htm. Karlu Jarayovi a jeho pražskému působení se věnuje i diplomová práce KERDOVÁ, Lenka. Pozice pražských německy mluvících architektů v Praze mezi lety 1918–1940. Diplomová práce UK v Praze, Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění. Praha 2014 [online], [cit. 2016-07-17]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/135742/. 17_SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75.

Vypracováním plánové dokumentace byl pověřen čerstvě jmenovaný profesor Německé vysoké školy technické v Praze Karl Jaray.16 Z torzálně dochovaného stavebního spisu17 se dozvídáme, že stavební povolení bylo uděleno 27. července 1908 a kolaudační řízení proběhlo úspěšně téměř o dva roky později 9. července Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Ukázka záznamu sledování srážek od lékaře Josefa Hornera z roku 1877 pro obce Svor, Polevsko, Novou Huť a Cvikov. SOkA Česká Lípa, Archiv obce Svor, kart. č. 2V, inv. č. 33.

Pohled jižního průčelí staré cvikovské léčebny z nedatované (asi 1908) plánové dokumentace od Karla Jaraye. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

XVII 2016 2

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Studie

Půdorys prvního patra staré léčebny ve Cvikově z nedatované (asi 1908) plánové dokumentace od Karla Jaraye. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

1910. Stavbu prováděla pražská firma Brüder Neugebauer, Architekten u. Baumeister.18 Léčebný pavilon určený pro třicet dětských pacientů vyrostl severozápadně od bývalé restaurace, která byla adaptována na administrativní budovu a ubytování lékařů a správce. Léčebný areál doplňovala přízemní jídelna přistavěná kolmo k léčebnému pavilonu, se kterým byla komunikačně propojena. Dále vznikla západně ležící čistička odpadních vod a márnice nacházející se v severní části areálu. Léčebný pavilon byl třípatrovou podsklepenou budovou postavenou na nepravidelném půdorysu, který zastřešovala atypická zaoblená sedlová střecha. V plánové dokumentaci byla střecha objektu řešena jako mansardová a poslední patro vestavěno do podkroví, takže patrně v průběhu stavby došlo ke změně. Hlavním průčelím, ke kterému bylo přistavěno úzké křídlo s lehárnami, se pavilon obracel k jihu, aby bylo z léčebného hlediska zajištěno co nejvíce slunečního svitu. Přístupný byl severním průčelím, kde se ve východní části obytných prostor nacházelo schodiště. Obě patra (první bylo v podstatě zvýšené přízemí) měla shodné půdorysné schéma, kdy schodiště vedlo do chodby, ze které byly přístupny tři místnosti a lehárna. Na největší místnost, která sloužila jako hlavní ložnice pacientů, navazovaly v jihozápadní části stavby ze severu tři místnosti sociálního zázemí, přístupné také z chodby. Další samostatně z chodby přístupná místnost se nacházela severně od schodiště a poslední z nich obklopovala 8

schodiště z východu. Původně podkrovní patro mělo dle plánové dokumentace prostor méně půdorysně členěný. Půdorys suterénu částečně vystupujícího nad terén se nedochoval. Bohužel ani přesné funkční využití jednotlivých místností není v plánové dokumentaci popsáno.19 Z analogií a znalosti dobového léčebného programu se dá předpokládat, že suterén zčásti sloužil jako technické a skladovací zázemí budovy, jeho lépe prosvětlené části pak mohly být využívány jako prádelna apod. Ostatní tři podlaží kromě ložnic pacientů měla i lékařské pokoje, vyšetřovny a místnosti pro obsluhující personál. V objektu se také nacházela místnost pro školní vyučování a kaple.20 Lehárny sloužící k odpočinku na čerstvém vzduchu, což byl jeden z hlavních léčebných procesů, se napojovaly na všechna tři nadzemní podlaží obytné budovy. Původně byly z obou stran otevřené. Později došlo k jejich prosklení, což umožňovalo využívat lehárnu i při velké nepřízni počasí a regulovat tak dle potřeby přísun čerstvého vzduchu. Kromě lékařů zajišťovaly péči o děti a také jejich vyučování řádové sestry Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence z Pauly.21 V roce 1911 bylo upraveno i okolí léčebny, kde vznikly cesty, sluneční lázně, pískové hřiště a lesní škola. Postupem času se ukázalo, že Spolek finančně na provoz léčebny nestačí, a tak byla převedena stejně jako v případě sanatoria v Luži pod zemskou správu. Původní název „Kaiser Franz Josefs-Jubiläums-Heilstätte für skrofulöse Kinder“ byl změněn na „Böhmische

18_Německy hovořící architekti Franz Hubert a Josef Richard Neugebauerové. LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu. Praha a její německy hovořící architekti 1900–1938. Praha: Fraktály Publishers s. r. o., 2002, s. 139–140. ISBN 8086627-04-7. 19_Plánová dokumentace uložená v SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky. 20_Patrné z dobových pohlednic, Cvikov – staré pohlednice [online], [cit. 2016-07-23]. Dostupné z: http://plavajs.blog.cz/galerie/ detska-lecebna#97108090. 21_HYNEK, Bohumil, cit. v pozn. 11, s. 105.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Situace areálu staré cvikovské léčebny z listopadu 1913 od B. Kubalka. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD. 1 léčebna, 2 administrativní a ubytovací budova, 3 čistička odpadních vod

22_HANISH, Adolf, cit. v pozn. 11. 23_HYNEK, Bohumil, cit. v pozn. 11, s. 104. 24_Z období let 1908 a 1909 je to např. periodikum Technische Blätter vycházející v Praze. 25_SEIDLEROVÁ, Irena a Jiří DOHNÁLEK. Dějiny betonového stavitelství v českých zemích do konce 19. století. Praha: Informační centrum ČKAIT, 1999. ISBN 80-86364-01-1. 26_Viz pozn. 21. 27_Úmrtnost na tuberkulózu byla v rozsahu území následného Československa nejvyšší v roce 1905, kdy na sto tisíc obyvatel jich zemřelo 398, v roce 1914 to bylo 290 úmrtí a v roce 1918 počet zemřelých opět stoupl na 359. Po roce 1918 následoval opět pokles, který v roce 1930 zaznamenal 161, 5 úmrtí. GUTWIRT, Alois. Spolupráce architekta v boji proti tuberkulose. Stavitel XIV, č. 1, Praha: Sdružení architektů, 1933, s. 1.

XVII 2016 2

Landes-Jubiläums Heilanstalt für skrofulöse Kinder“ a po roce 1918 na „Zemský ústav pro skrofulózní děti“ („Landesanstalt für skrofulose Kinder“).22 Cvikovská kronika tuto skutečnost uvádí jako paradox, neboť technické oddělení zemského výboru se původně k předloženému Jarayovu projektu stavělo velmi nepříznivě a zamítlo subvenci. K obratu došlo až na základě osobních intervencí na politické úrovni a subvence na výstavbu byla nakonec přidělena. Převod ústavu pod zemskou správu proto kronika chápe jako „politikum“, do kterého vstupovala i národnostní otázka, aby Češi v Luži i Němci ve Cvikově měli každý svůj ústav.23 Z architektonického hlediska je Jarayova realizace pocházející z raného období jeho tvorby unikátní tím, že k její stavbě byl využit litý beton. Jaray se užití železobetonu věnoval i po teoretické stránce a publikoval řadu příspěvků v dobovém technickém tisku.24 Z tohoto pohledu je do budoucna žádoucí podrobit objekt důkladnějšímu stavebně technickému průzkumu. Kromě užití betonu v základech je předpoklad i pro jeho využití na střešní atypickou kon-

strukci a další konstrukční prvky. Pokud se výše uvedená tvrzení potvrdí, bude se jednat o jednu z prvních, ne-li první stavbu u nás tohoto konstrukčního řešení u budovy tohoto typu.25 To, co se jeví z hlediska dějin architektury a stavitelství jako objevné a hodnotné, nepřineslo však z hlediska praktického využití kladný ohlas, o čemž nás informuje záznam v kronice: „V r. 1910 počalo se stavbou, na níž prof. Jaraye vyzkoušel svůj betonový způsob, který se později neosvědčil, protože zdi do sebe přijímaly a propouštěly veškerou vlhkost.“26 Jaray se na Českolipsko vrátil projekčně ještě jednou, kdy navrhl v roce 1922 budovu pro Českou eskomptní banku v České Lípě (dnes sídlo GE Capital bank). Válečné útrapy 1. světové války spojené se strádáním obyvatelstva se projevily i v opětovném nárůstu onemocnění tuberkulózou.27 Po převratu v roce 1918 proto otázku boje proti tuberkulóze převzala v plné šíři i Československá republika. V roce 1919 byla založena nevládní organizace Masarykova liga proti tuberkulóze, která se 9

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

stala rozhodující dobročinnou organizací v této záležitosti. Liga se stejně jako i další obdobné spolky zaměřila na prevenci, osvětu a zlepšování hygienických podmínek zvláště v nerozvinutých oblastech republiky, kterými byly Slovensko a Podkarpatská Rus. Liga kromě významných Ložnice nemocných ve staré cvikovské léčebně, výřez z pohledlékařských odborníků a osobností z dalších oborů a sponice, těsně po roce 1910. Soukromá sbírka Tomáše Nováka. lečenských kruhů disponovala i vysokými finančními prostředky, které mj. dovolovaly systematické budování léčebných zařízení, sanatoria nevyjímaje. Liga se v podstatě stala úspěšnějším nástupcem Spolku ke zřizování a vydržování léčeben pro nemoci plicní v Království českém, Markrabství moravském a Vévodství slezském.28 Nová doba přinesla možnost lepšího diagnostikování choroby, především využitím rentgenu, avšak i přes zavedení kompresních léčebných metod29 zůstávaly i nadále nejdůležitějšími léčebnými prostředky dobrá strava, klid a pobyt na čerstvém zdravém vzduchu, což nejlépe i nadále zajišťovala sanatoria.30 Z výše uvedenéLesní škola v areálu staré cvikovské léčebny, výřez z pohledni- ho vyplývá, že i architektura měla v boji proti tuberkulóce, těsně po roce 1910. Soukromá sbírka Tomáše Nováka. ze stále své nezastupitelné místo. Úzká spolupráce mezi lékaři a architekty dala na základě tehdejších nejnovějších poznatků o sanitární architektuře a léčbě tuberkulózy vzniknout propracovanému stavebnímu plánu, který v sobě zahrnoval nejnovější světové poznatky. Samozřejmostí byly společné zahraniční cesty „za poznáním“ po nejmodernějších sanatoriích, především do Švýcarska, Francie a dalších zemí, které v případě sanatorní léčby vynikaly. Základní poznatky o parametrech, které mají splňovat zařízení pro léčbu tuberkulózy včetně sanatorií, shrnul v roce 1933 lékař Alois Gutwirt v časopise Stavitel.31 V roce 1933 bylo v Československu v provozu 14 veřejných sanatorií (z toho čtyři pro léčbu dětí) s 2 759 lůžky a 24 soukromých sanatorií s 4 062 lůžky.32 Nejvelkorysejším a zásadním stavebním projektem bylo bezpochyby sanatorium určené pro Vysoké Tatry. Jednalo se o výstavbu léčebny ve Vyšných Hágách, která byla realizována v letech 1933–1938 na základě architektonické soutěže vypsané v roce 1932 Ústřední sociální pojišťovnou. Vítězný projekt pocházel od dvojice architektů Františka Alberta Libry (1891–1958) a Jiřího Kana (1895–1944) ve spolupráci s lékaři Svatoplukem Basařem a Soběslavem Sobkem.33 Skromnějším, avšak neméně důležitým podnikem bylo i vyStará léčebna ve Cvikově od jihovýchodu s dobře zřetelným křídlem bývalých leháren. Foto M. Čtveráček, březen 2015 budování moderního sanatoria ve Cvikově. 10

Studie

28_Více k dějinám organizace KUBÍN, Milan. Začátky a konce Masarykovy ligy proti tuberkulóze [online], [cit. 2016-07-23]. Dostupné z: http://www.google. cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=1&ved=0ahUKEwj_3aOpsYrOAhWBLxQKHUINC7EQFggiMAA&url=http%3A%2F%2Fwww.pneumologie. cz%2Fupload%2F1387202057. pdf&usg=AFQjCNFqLI2995Om_OYhflGKKZvwMFhI9Q. 29_Základem léčby bylo snížení objemu postižené plíce, neboť zánět se ve stlačené plicní tkáni s omezeným přístupem kyslíku lépe hojil. Jednalo se o chirurgické metody zakládání pneumotoraxů, torakoplastiky, kolapsové terapie a torakoskopie. Za laskavé vysvětlení léčebných metod děkuji paní primářce Blance Faiferové z Léčebny respiračních chorob Cvikov. 30_Výživné jídlo bylo podáváno pětkrát denně. Dbalo se na klidné ležení, při kterém byl dechový aparát co nejméně zatížen. Nesmělo se ani sedět, číst, ani vykonávat ruční práce, mluvit. Pobyt na čerstvém vzduchu zprostředkovávaly i nadále lehárny. Důležitou roli zde hrála hygiena a zamezení šíření infekce všemi dostupnými prostředky. 31_GUTWIRT, Alois. Spolupráce architekta v boji proti tuberkulose. Stavitel XIV, č. 3–4, Praha: Sdružení architektů, 1933, s. 46–60. 32_GUTWIRT, Alois, cit. v pozn. 30, s. 52. 33_LIBROVÁ, Eva. Architekt F. A. Libra. Hrst vzpomínek na otce. Praha: Mladá fronta 2008, s. 82–91. ISBN 978-80-204-1866-1. Návrhy zaslané do architektonické soutěže byly otištěny v časopise Stavitel v průběhu let 1932–1933.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dálkový pohled od jihovýchodu na nový léčebný pavilon, novou administrativní budovu a vrátnici ve Cvikově, pohlednice z 2. poloviny 30. let 20. století. Soukromá sbírka Tomáše Nováka.

NOVÁ LÉČEBNA O rozšíření cvikovské dětské léčebny bylo rozhodnuto usnesením zemského výboru ze dne 3. června 1929.34 Jak nás informuje Bohumil Hynek ve cvikovské kronice, rozhodnutí předcházela četná jednání, ve kterých byl osobně zainteresován. „Na jaře 1929 přijela komise zemského národního výboru se zást. min. zdravotnictví do zemského ústavu tbc k rozhodujícímu jednání o trvalém umístění tohoto ústavu v některém vhodném místě 34_SOkA Česká Lípa, Okresní úřad v Jablonném v Podještědí, kart. č. 91, inv. č. 154_7 3/1_Ústav pro tuberkulózní děti ve Cvikově, PD. 35_HYNEK, Bohumil, cit. v pozn. 11, s. 138. 36_Tamtéž. 37_Karel Tymich (narozen 1893) absolvoval v letech 1910–1918 architekturu na Vysoké technické škole v Praze. Po absolvování vojenské služby (1917–1920) byl zaměstnán až do roku 1937 (1938) na Zemském úřadu v Praze. Rok 1937 uvádí ve svém vlastním životopise, avšak Zdravotnická ročenka Československa pro rok 1938 ho zmiňuje jako zaměstnance Zdravotnické správy zemské v oddělení Stavby správy zdravotní, sociální a humanitní. Dále v letech 1938–1948 pracoval u pojišťovny, která se jmenovala Fénix, později změnila několikrát název, až se stala Státní pojišťovnou. Mezi lety 1949 a 1951 byl zaměstnán ve Stavoprojektu v Praze, v letech 1951–1959 pracoval na Krajském národním výboru a na Krajském ústavu národního zdraví v Ústí nad Labem. V 60. letech 20. století byl jako pracující důchodce zaměstnán na Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem. Ve své profesní kariéře se profiloval jako specialista na stavby humanitního a zdravotnického charakteru. Přímo se podílel na tvorbě projektů, zadávání staveb, či figuroval jako stavební dozor. Z jeho dalších realizací lze zmínit projekt na rozšíření nemocnice v Kolíně a Karlových Varech. Stavební dozor vykonával při stavbě jilemnické nemocnice. Projektoval také hospodářskou školu v Jilemnici a Masarykovu zemskou průmyslovou školu v Litomyšli (1925–1929). Viz VLČEK, Pavel (ed.). Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia 2004. ISNB 80-200-0969-8; NPÚ, ÚOP v Ústí nad Labem, evidence zaměstnanců, vlastní životopis Karla Tymicha; ŘÍHA, Jiří. Zdravotnická ročenka Československa, roč. X, 1938, [online], s. 44, [cit. 2016-07-29]. Dostupné z: www.uzis.cz/publikace/zdravotnicka-rocenka-csr-1938.

XVII 2016 2

v sev. Čechách. Uvažovalo se o přeložení ústavu do Jetřichovic /Zeidleru/. Dosavadní léčebný pavilon způsobem stavby nevyhovoval a stálé adaptace v ústavu zatěžovaly zemský národní výbor a výsledky stálých oprav nebyly uspokojující. V Jetřichovicích u Děčína byla vhodná budova ozdravovny a ústavu ve Cvikově pokládáno umístění v nevhodné budově a v drsném podnebí.“35 Za ponechání ústavu se postavilo i vedení města v čele s cvikovským starostou R. Winklerem. Komise se usnesla na tom, že ústav v místě ponechá, pokud bude posudek o klimatických poměrech pro dané místo příznivý. Kladný posudek vypracoval na přímluvu B. Hynka profesor lesnické školy v Zákupech. Přimluvil se také u „přísedícího nár. výboru, finančního referenta země České, člena ústředí NJS dr. J. Kubisty“ za uvolnění rozpočtové částky na rozšíření ústavu a jeho modernizaci. „Neúnavným jednáním po velkém úsilí a prosbách, četné korespondenci, ústav pro město zachráněn a modernisován na jeden z nejlepších ústavů ve střední Evropě.“36 Vypracováním projektu na výstavbu nového léčebného areálu byl pověřen zaměstnanec zemského úřadu Karel Tymich37 a stavební práce na něm probíhaly mezi lety 1930 a 1936, respektive kvůli státním subvencím byly dle kroniky povrchové práce zahájeny již v prosinci 11

Studie

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

J B C G

E A F D

Nedatovaná a nesignovaná situace rozšířeného areálu cvikovské dětské léčebny. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD. A nový léčebný pavilon, B stará léčebna, C pozorovací oddělení, D infekční pavilon, E nová administrativní a hospodářská budova, F vrátnice, G stará administrativní budova, J vodárenská věž, K čerpací stanice

roku 1929.38 Tamtéž se také dozvídáme, že ze státního rozpočtu bylo na stavbu, na které pracovali převážně čeští dělníci, někteří až ze Šumavy, uvolněno šest milionů korun. Areál zahrnoval objekty starší léčebny, tj. léčebný pavilon (v současné době čp. 517, pavilon B, slouží jako bytový dům) a administrativní budovu (v současné době čp. 497, pavilon G), nově byly postaveny léčebný pavilon (v současné době čp. 531, pavilon A), administrativní a hospodářská budova (v současné době čp. 529, pavi12

lon E), pozorovací oddělení (v současné době pavilon C), infekční pavilon (v současné době čp. 534, pavilon D), vrátnice s transformační stanicí (v současné době čp. 534, pavilon F), stanice na čištění odpadních vod (v současné době nahrazena novou výstavbou), čerpací stanice (v současné době nevyužitá, chátrající v blízkosti nové stavby pavilonu K), vodárna (v současné době pavilon J), dílny (demolované). Na začátku 60. let 20. století byla postavena nová kotelna (v současné době pavilon H).

38_Viz HYNEK, Bohumil, cit. v pozn. 11, s. 138, 140–141.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Pohled od jihozápadu a jihovýchodu administrativní a hospodářské budovy cvikovské léčebny z plánové dokumentace Karla Tymicha ze srpna 1929. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

ADMINISTRATIVNÍ BUDOVA 39_Plánová dokumentace areálu dětského sanatoria je uložena jednak v archivu Dětské léčebny Cvikov, neuspořádáno, a také v SOkA Česká Lípa, AM Cvikov, inv. č. 75/(108), desky volně. Torzovitě dochovaný spisový materiál ke stavebnímu řízení je uložený tamtéž, Okresní úřad v Jablonném v Podještědí, kart. č. 91, inv. č. 154_7 3/1_Ústav pro tuberkulózní děti ve Cvikově, PD.

První stavbou areálu byla nová „administračně hospodářská budova“ vyprojektovaná Karlem Tymichem v srpnu až v prosinci roku 1929.39 Absence stavebního spisu nám nedovoluje rekonstruovat „úřední“ průběh stavby, avšak kronika nás informuje, že již na podzim následujícího roku byl objekt realizovaný. Jedná se o podsklepenou patrovou stavbu s částečným druhým patrem v převýšené centrální části, kterou charakterizuje výrazné hmotové členění kubických forem. Postavena byla přibližně na půdorysu písmene

V s vybraným jižním nárožím v místě styku obou křídel. V budově se nacházelo nejen administrativní zázemí správy léčebny a zdravotníků, ale byla zde vybudována i celoústavní kuchyně s jídelnou pro personál a také byty. Jednotlivé provozy měly účelně navržené samostatné vstupy; tam kde to bylo potřebné, došlo k jejich propojení i v rámci půdorysného uspořádání. Suterén zajišťoval skladovací a technické zázemí objektu. Nacházely se zde hospodářské sklepy, chladírna, prádelna, sušárna, lázeň a celoústavní kotelna

Část jihozápadního průčelí administrativní a hospodářské budovy ve Cvikově, v přízemí nižšího křídla s jídelnou. Foto M. Čtveráček, březen 2015

XVII 2016 2

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Půdorys přízemí cvikovské administrativní a hospodářské budovy z plánové dokumentace Karla Tymicha ze srpna 1929. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

Studie

s výtahem na popel s nosností tři sta kilogramů, který projektovala pražská firma s názvem „Specializovaná výroba výtahů Ing. Jaroslav Češpiva & spol.“ V přízemí se v severozápadním křídle nacházela kuchyně se samostatně přístupným zázemím, které se skládalo ze spíže, skladu nádobí a nářadí, WC, místnosti pro čištění zeleniny a umývárny. Z druhé strany na kuchyni navazovala samostatně přístupná výdejna jídla a jídelna personálu. Na ni pak navazovalo administrativní křídlo komunikačně v interiéru propojené s jídelnou, avšak mělo i vlastní vchod, který byl zároveň i hlavním vstupem do budovy. Zde se nacházela kancelář správce s pokladnou, správní kancelář a čekárna. Chodbu navazující na hlavní vstup zprava obklopovalo schodiště k bytům, dále hovorna, kancelář sekundářů a kancelář primáře a zleva toalety s komorami. Půdorys přízemí uzavíral byt domovníka s jedním pokojem, kuchyní se spíží, koupelnou, WC s komorou a prostornou předsíní. Patra sloužila k bydlení, v severovýchodním křídle se nacházel nadstandardní byt patrně ředitele ústavu se čtyřmi pokoji, verandou, kuchyní se spíží, pokojem pro služku, koupelnou a WC. V protilehlém křídle byl správcovský byt se dvěma pokoji, ložnicí, kuchyní se spíží, pokojem pro služku, koupelnou a WC. Dále se zde nacházely pokoje pro služebný personál, pradlenu, kuchařku, které měly společnou koupelnu a WC. Do druhého patra byl situován byt zřízence s kuchyní se spíží a jedním pokojem, komorou, koupelnou a WC a pokoj „svobodného“, patro dál doplňovala volná půda. Vestibul hlavního vstupu se schodištěm byl opatřen opaliskujícím zelenomodrým obkladem. Obdobného obkladu bylo užito i pro dekoraci chodby v přízemí. Podlahy byly kryté dle náplně jednotlivých místností a jejich provozu, tj. teraco, šamotová dlažba a xylolit byly v místnostech určených pro obslužný a mokrý provoz, linoleum a dubové vlýsky se nacházely v obytných a kancelářských prostorách.

Jeden z návrhů na přestavbu administrativní a hospodářské budovy ve Cvikově z listopadu 1940, pohled od jihozápadu z plánové dokumentace signované HK. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Pohled od jihu na nový léčebný pavilon ve Cvikově z plánové dokumentace Karla Tymicha z prosince 1929. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

LÉČEBNÝ PAVILON A ČISTICÍ STANICE 40_V současné době Jablonné v Podještědí.

XVII 2016 2

Léčebný pavilon se nachází západně od administrativní a hospodářské budovy v centru areálu. Zemský úřad v Praze (oddělení 39) zaslal dne 29. ledna 1930 Okresnímu úřadu v tehdejším Německém Jablonném40 ke schválení plány od Karla Tymicha na novostavbu léčebného pavilonu „Zemského ústavu pro tuberkulosní děti ve Cvikově“ datované prosincem 1929. Žádostí bylo obesláno i Technické oddělení okresního úřadu v Liberci. Současně s ní bylo požádáno i o povolení výstavby čisticí stanice, kterou ke stejnému datu projektoval taktéž Karel Tymich. Komisionelní projednání stavebního záměru se uskutečnilo 17. února 1930. Z hlediska zdravotního nebyly k novostavbě vzneseny žádné námitky, kromě požadavku na vybudování samostatného infekčního pavilonu. Posouzení bylo uzavřeno tím, že na základě „bezvadného výsledku tohoto řízení navrhuje se, aby bylo uděleno stavební povolení jakož i povolení vodoprávní ku stavbě čisticího zařízení podle předloženého plánu“. Mezi podpisy na protokolu se ve funkci stavitele setkáváme se jménem August Salomon. Zda opravdu provedl stavbu, se vzhledem k torzovitosti dochovaných archivních materiálů zatím

nepodařilo potvrdit. Stavební i vodoprávní povolení bylo uděleno 21. února 1930. Současně byla Zemskému úřadu (oddělení 39) zaslána žádost, aby vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti došlo dle možností k využití dělníků ze Cvikova a okolí. Tato prosba však patrně nebyla vyslyšena, jak bylo již zmíněno výše. Projekt automatického řízení čisticí stanice odpadních vod datovaný 22. červnem 1931 zpracovala dodatečně akciová společnost Českomoravská Kolben Daněk. V průběhu roku 1933, kdy stavba spěla ke zdárnému dokončení, byla řešena stížnost sousedů Marthy Conrad a Otto Bodena na funkci čisticí stanice. Ředitelstvím ústavu bylo zjištěno, že došlo k zanedbání nutné údržby čisticí stanice a že jinak je její funkčnost bez závady. Zodpovědnost za tento stav nesla „Správa stavby Zemského ústavu pro tuberkulosní děti ve Cvikově“, neboť stavba ještě nebyla ředitelství předána. Žádost o kolaudaci a povolení k užívání staveb byla zaslána 13. října 1933. Kolaudace se konala 7. října 1933 a protokol z ní nás informuje, že léčebný pavilon byl v letech 1931–1933 postaven dle schválených plánů, že byl „odborně, vzorně vybudován a že vyhovuje všem před15

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Řez a půdorys suterénu čistící stanice cvikovské léčebny z plánové dokumentace od akciové společnosti Českomoravská-Kolben-Daněk z června 1931. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

Nedatovaný zákres dálkového hlášení vodního stavu pro automatické spouštění čerpací stanice cvikovské léčebny od J. K. Rudolfa. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

Studie

pisům technického i zdravotního stanoviska“. U čisticí stanice bylo zjištěno, že byla opatřena zvláštní jímkou pro dodatečné čištění pomocí chlóru. Stížnost na její nefunkčnost byla vyhodnocena jako bezpředmětná, neboť při kolaudaci nebyly shledány žádné nedostatky. Kolaudační řízení v případě čisticí stanice však bylo stěžovateli napadeno a podána nová stížnost na znečištění vody v potoce a ohrožení chovu ryb, ke kterému se přidalo i vedení a reprezentace města. Problém byl v tom, že odpadní vody ústily do potoka, který napájel městský rybník. Tyto zdroje vody byly hojně využívány obyvateli Cvikova. Stížnosti se týkaly toho, že mj. kvůli chlóru nechce dobytek pít, ledaři nemohou vodu využívat a problematické je i praní prádla. Proto byla přezkoumána znovu funkčnost filtrů a na 17. prosince 1934 svoláno nové komisionelní posouzení problému, ke kterému byli sezváni i znalci v oboru dané problematiky a byly vyžádány odborné posudky. „Státní všeobecný ústav pro zkoumání potravin při Karlově universitě“ došel ve svém sdělení z 22. prosince 1934 k závěru, že čištění odpadních vod pracuje spolehlivě a ničí choroboplodné zárodky, stejně tak i „Státní zdravotní ústav ČSR, oddělení pro mikrobiální a serologickou diagnostiku“ ve svém posudku z 22. ledna 1935 uvedl, že čištění odpadních vod pracuje spolehlivě a ničí choroboplodné zárodky. Na základě těchto závěrů bylo rozhodnuto, že stížnosti byly neopodstatněné, avšak ze strany ústavu musí dojít ještě k takovým doporučeným úpravám, aby obyvatelé pocítili vliv čisticí stanice na kvalitu vody co nejméně. Opětovná žádost o udělení vodoprávního povolení k čisticí stanici byla podána znovu téměř o dva roky později 8. listopadu 1935. Kolaudační řízení proběhlo 7. ledna 1936 a na základě výsledků týdenního sledování kvality vody bylo nakonec kladně vyřízeno. Popis léčebného pavilonu přímo od jeho autora Karla Tymicha se dochoval u stavebního spisu a informuje nás o tom, že byl projektován pro sto dvacet dětí, pro šedesát chlapců a stejný počet dívek. Podsklepená dvoupatrová budova s částečně vybudovaným třetím rovně zakončeným patrem, jehož zbytek byl využitý jako otevřené verandy a terasy pro lehárny, se hlavním průčelím z léčebných důvodů obracela k čistému jihu. Konstrukčně se jednalo o skeletovou železobetonovou stavbu s výplněmi z „isostonového zdiva“, která byla Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Pohled od východu a řezy nového léčebného pavilonu ve Cvikověz plánové dokumentace Karla Tymicha z prosince 1929. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

Řezy elektrického lůžkového výtahu pro nový léčebný pavilon ve Cvikově z nedatované plánové dokumentace firmy Ing. Jaroslav Češpiva & spol. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

XVII 2016 2

postavena na obdélném půdorysu. Objekt byl přístupný ze severního průčelí, pacientům prostřednictvím dvou postranních schodišťových rizalitů, provozní (technický) vchod v ose tohoto průčelí byl přístupný z rampy. Další manipulační vchod se nacházel na východním průčelí, kde pro tento účel byla upravena balkonová terasa. Suterén budovy sloužil částečně jako skladiště, ale byl především využíván jako očistné lázně pro celý ústav. Nacházely se zde vanové lázně, sprchy, nečisté lázně, umývárna nohou, převazárna a čekárna se svlékárnou pro pacienty, dále lázeň lékařů i personálu se šatnami. Ubikace pacientů byly rozděleny takovým způsobem, že umožňovaly kdykoliv provést separování léčených nebo onemocnělých, jaké právě vedoucí lékař uznal za vhodné. Ložnice zprava (z východu) pro dívky, zleva (ze západu) pro chlapce byly situovány v přízemí i dvou patrech tak, že zrcadlově obklopovaly centrální části. Jednalo se celkem o šest oddělení po dvaceti lůžkách umístěných v pokojích po dvou (1x), třech (1x) a pěti (3x) postelích. Každé oddělení doplňovaly ještě místnost pro ošetřovatelku, čajová kuchyně, umývárna, WC a místnost pro špinavé prádlo. Čisté prádlo, pokud bylo v menší zásobě na oddělení, se skladovalo ve skříni ve služební místnosti pro ošetřovatelku. Do centrální části přízemí byly situovány místnosti pro vyšetřování, 17

Studie

Nový léčebný pavilon ve Cvikově od jihovýchodu. Foto M. Čtveráček, srpen 2016

Západní část jižního průčelí nového léčebného pavilonu ve Cvikově. Foto M. Čtveráček, březen 2015

Nový léčebný pavilon ve Cvikově od severozápadu. Foto M. Čtveráček, srpen 2016 41_Doporučeno bylo zasklívání oken uviolovým sklem, které propouštělo značnou část těchto paprsků (Vitaglas 50%, Ultravit 68%, Sendlingerské sklo 77%, sklo Bios 85%). GUTWIRT, Alois, cit. v pozn. 30, s. 60. 42_Tento výtah byl teprve v nedávné době likvidován a vyměněn za nový.

místnost pro chirurgické zákroky nazvaná „pneumotorax“, místnost pro sterilizaci, laboratoř, dva pokoje pro sekundáře, místnost pro rentgen se svlékárnou a černou komorou, WC personálu a místnost pro horské slunce se svlékárnou. Sdružovaly se kolem prostorného vestibulu. Centrální část prvního patra tvořily jídelny, které sloužily nejen pro pacienty umístěné v této budově, nýbrž i ostatním pacientům léčebny. Kapacita jídelen byla plánována pro celkem dvě stě pacientů. Dále se zde nacházela přípravna a umývárna nádobí. Přilehlé denní místnosti pak umožňovaly současné podávání jídel i většímu počtu dětí. Centrální část druhého patra vyplňovala aula s podiem, která mohla sloužit jako přednáškový sál, případně i jako kaple. K aule přiléhaly vedlejší místnosti šatny a skladu nářadí. Z každé strany byla aula obklopena učebnami jednou pro chlapce a druhou pro dívky. Dále zde byly sborovna a kabinet. Ve třetím patře se nacházelo šest místností, které sloužily jako ložnice ošetřovatelek, zbylé volné části půdorysu byly využity jako lehárny. Lehárny byly také zřízeny v podobě průběžných balkonů při každém oddělení, a sice pro ty pacienty, kterým pohyb činil potíže. Celková kapacita leháren postačila pro veškeré pacienty, kteří byli umístěni v budově. Ložnice byly opatřeny trojdílnými zásuvnými okny po celé ploše vnější zdi, s dvojitým zasklením, které propouštělo ultrafialové paprsky.41 V budově se nacházely dva elektrické výtahy, jeden lůžkový s nosností čtyři sta kilogramů, který projektovala pražská firma „Specializovaná výroba výtahů Ing. Jaroslav Češpiva & spol.“42 Druhý výtah – jídelní – měl nosnost dvacet pět kilogramů a projekt na něj vypracovala pražská „Továrna na stroje Emanuel Barth“. U vstupů pro pacienty byly navrženy šatny se skříňkami pro svrchní oděv, mimo to měl každý pacient na oddělení svoji skříňku. Tento úložní mobiliář měl být železný o přibližných rozměrech 45 × 45 × 200 cm. Čajové kuchyně a laboratoř byly opatřeny plynovými hořáky. Podlahy byly řešeny podle provozu v místnostech, většinou je pokrývala linolea, v zátěžových provozech byly použity šamotové dlažby a „UKA“ dlaždice.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Pohledy infekčního cvikovského pavilonu z plánové dokumentace Karla Tymicha z října 1931. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

INFEKČNÍ PAVILON A POZOROVACÍ ODDĚLENÍ Dalšími budovami, které doplnily léčebný areál, byly infekční pavilon, situovaný jihozápadně od léčeného pavilonu, a pozorovací oddělení, umístěné severovýchodně od staré administrativní budovy. Žádost na povolení stavby obou objektů podal Zemský úřad, 39. oddělení, okresnímu úřadu v Německém Jablonném 23. srpna 1932. Plány Karla Tymicha byly datovány říjnem 1931. Komisionelní posouzení bylo svoláno na 15. září téhož roku. Protokol, který z jednání vzešel a který byl mj. podepsán Karlem Tymichem ve funkci vrchního technického komisaře za Zemský úřad v Praze, ředitelem ústavu Josefem Honzíkem a správcem ústavu Janem Janouškem, nás také informuje o podobě obou staveb. Stavební povolení bylo vydáno 20. září 1932. Žádost o udělení povolení k užívání infekčního pavilonu byla podána 2. září 1936. Kolaudační řízení, jež proběhlo 2. října 1936, neshledalo žádné námitky, a proto bylo povolení k užívání kladně vyřízeno 5. listopadu téhož roku. V případě pozorovacího oddělení došlo ke změnám plánové dokumentace, které byly datovány červnem 1936 a týkaly se rozšíření suterénu a úprav v pokoXVII 2016 2

jích pro pacienty. Nová žádost ke stavebnímu povolení byla podána 23. října 1936, komisionelní posouzení se konalo 20. listopadu 1936, kdy byl vyjádřen souhlas se všemi změnami oproti výměru ze dne 20. září 1932. Dokumenty ohledně kolaudačního řízení a povolení k užívání stavby nebyly dosud dohledány. Infekční pavilon byl projektován jako přízemní objekt s orientací podélné osy od severovýchodu k jihozápadu. Budova s rovnou střechou byla postavena přibližně na půdorysu písmene E, u které byl svažitý terén využit ke zřízení suterénních prostor v užší půdorysné stopě. Před jihovýchodní průčelí předstoupil ochoz se zábradlím z ohýbaných trubek, které má totožný charakter u všech budov léčebného ústavu. Nerovnost terénu vyrovnala kamenná podezdívka. Do suterénu byly umístěny „mrtvolna“, pitevna a spalovací pec, místnost pro uhlí a sprcha. Mimo to také dvě koupelny, jedna pro přijímané a druhá pro uzdravené děti. Mezi tyto koupelny byla instalována dezinfekční stanice, již projektovala 3. listopadu 1934 „akc. společnost. dříve Škodovy závody v Plzni“. Podlahy byly převážně ze šamotových 19

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Studie

Půdorys přízemí cvikovského infekčního pavilonu z plánové dokumentace Karla Tymicha patrně také z října 1931. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

dlaždic, u spalovací pece betonové. V přízemí se nacházely z každé strany čtyři pokoje celkem pro dvacet pacientů s vlastními koupelnami a WC. V levé jihozápadní části byly pokoje po třech lůžkách (2×) a pokoje po dvou lůžkách (2×). Na opačné straně byly situovány dvoulůžkové pokoje (3×) a pokoj se čtyřmi lůžky, mezi nimi byly dvě místnosti vyhrazené pro sestru a kuchyni. Uprostřed přes chodbu se v krátkém, kolmo posazeném křídle nacházely laboratoř, převazárna, šatna lékaře, lázeň personálu, sklad špinavého prádla a WC personálu. V jihozápadním kolmém křídle se na konci chodby nalézala očistná lázeň a příslušenství pro chlapce, na opačné straně to samé pro dívky, navíc s místností pro špinavé prádlo. Suterén ze středu jihozápadního bočního průčelí a každé léčebné oddělení z jedné strany bočního průčelí měly vlastní vstupy, čímž bylo umožněno separování pacientů podle stadia nemoci. Kromě toho z každého pokoje nemocných vedly dveře na ochoz. Podlahy v pokojích byly vesměs vlýsky, na chodbách linoleum, v koupelnách šamotová dlažba. 20

Cvikovský infekční pavilon od východu. Foto M. Čtveráček, srpen 2016

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Pohledy pozorovacího oddělení ve Cvikově z plánové dokumentace Karla Tymicha z června 1936. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

Pozorovací oddělení od jihu. Foto autorka, listopad 2010

XVII 2016 2

Pozorovací oddělení mělo stejnou orientaci hlavního průčelí jako infekční pavilon a také se jednalo o přízemní stavbu s rovnou střechou, která měla být zahloubena do svažitého terénu nejprve jen z poloviny. Do suterénu vystupujícího nad terén byly umístěny samostatně z venku přístupné toalety zvlášť pro dívky a chlapce, kteří pobývali na hřišti. Dále zde byl zahradní sklad a „sklad efektů“. Po změně plánu v roce 1936 došlo k rozšíření suterénu, přibyly čtyři místnosti pro skladování potravin, brambor, ovoce a zeleniny. V přízemí se nacházely čtyři místnosti pro čtrnáct pacientů, v jihozápadní levé části dva pokoje pro dívky s pěti a dvěma lůžky, na opačné straně stejné pokoje pro chlapce. Mezi nimi byla místnost pro ošetřovatelky, kuchyň a převazárna. Přes chodbu byly situovány oddělené koupelny s připojenými WC. Změna plánu v roce 1936 znamenala vestavbu koupelen a WC do větších pokojů pro pacienty, aby každý měl vlastní sociální zázemí, což bylo nezbytné především při vypuknutí infekcí. Podlahy byly řešeny obdobně jako u infekčního pavilonu. 21

Studie

Autor | Název

Půdorys přízemí a patra vrátnice areálu cvikovské léčebny z plánové dokumentace Karla Tymicha z října 1930. SOkA Česká Lípa, Archiv města Cvikov, kart. č. 14, inv. č. 75, volné desky_PD.

VRÁTNICE Vrátnice byla vystavěna v jižní části areálu léčebny při jeho hlavním vstupu. Drobný, patrový a částečně podsklepený objekt s rovnou střechou byl postavený přibližně na čtvercovém půdorysu, ze kterého na severovýchodním průčelí vystoupil cylindrický schodišťový rizalit a na severovýchodním průčelí čtvercová, novodobě upravená a z větší části prosklená přístavba pro vrátného. Téměř polovinu půdorysu patra tvořila otevřená terasa s jednoduchým trubkovým zábradlím. Ustupujícímu patru dominovaly do nároží zapuštěné sloupy ukončené rovným překladem. V interiéru se ve sklepě nacházely skladovací prostory pro uhlí apod., v přízemí byl byt vrátného tvořený předsíní, jedním pokojem, kuchyní, spíží a WC. Dále zde byla transformační komora, která přesahovala i do patra. Projekt vrátnice vypracoval Karel Tymich v říjnu 1930. Areál vymezovalo směrem k příjezdové silnici oplocení tvořené ohýbanou kovovou pásovinou mezi betonovými sloupky. Projektováno bylo v prosinci 1929. Plány zpracoval opět Karel Tymich. Rokle s protékajícím potokem a rybníky, jež se nacházela na opačné straně areálu, byla přístupná po schodištích, která zpevňovaly terasní zdi z pískovcových štuků. V rámci výstavby nových objektů sanatoria došlo také na úpravu starého léčebného pavilonu. Úpravy spočívaly ve zřízení nového vstupu se závětřím a předloženými schody na čelní jižní fasádě a v nutných úpravách pro napojení budovy na vodovod, kanalizaci a ústřední vytápění. Jednalo se také o drobné dispoziční změny u toalet. Projekt úprav nebyl signován ani datován. Žádost o udělení stavebného povolení byla podána 17. července 1933, komisionelní posouzení na místě sa22

mém proběhlo 11. srpna téhož roku. Žádost o udělení povolení k užívání byla podána společně s požadavkem na výstavbu budovy infekčního pavilonu 2. září 1936. Úspěšné kolaudační řízení proběhlo o měsíc později a 5. listopadu bylo vydáno povolení k užívání obou budov. Na místě staré jídelny, která kolmo navazovala na starý léčebný pavilon, došlo k vybudování nové prádelny v suterénu a žehlírny se sklady v přízemí. Nedatovaný projekt je signován dvojicí architektů z Mladé Boleslavi Aloisem Hráským a Františkem Jenčem. Strojní vybavení projekčně zpracovala pražská firma „Havelka & Mesz“ 3. března 1931. Stará administrativní budova byla upravena na čtyři bytové jednotky se sklepy a společnou prádelnou v suterénu. Došlo k minimálním stavebním zásahům, jednalo se spíše jen o adaptaci interiéru pro dobově moderní by-

Vrátnice areálu cvikovské léčebny od východu. Foto M. Čtveráček, březen 2015

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

43_HYNEK, Bohumil, cit. v pozn. 11, s. 180. 44_SOkA Česká Lípa, AM Cvikov, inv. č. 75/(108), desky volně. 45_HYNEK, Bohumil, cit. v pozn. 11, s. 206. 46_Tamtéž, s. 221.

XVII 2016 2

dlení. Plánová dokumentace z února 1932 není signována, pouze opatřena razítkem „Správy stavby zemského léčebného ústavu pro tuberkulosní děti ve Cvikově.“ Areál léčebného ústavu měl vybudovanou vlastní kanalizaci ústící do čisticí stanice, která se nacházela jihozápadně od nového léčebného pavilonu, jak již bylo zmíněno výše. V případě infekčního pavilonu a pozorovacího oddělení byla kanalizace vedena přes revizní šachty. Léčebna měla také vlastní vodovod, jehož součástí byla betonová vodárenská věž stojící ve východní části areálu. Její plánová dokumentace je signována Aloisem Hráským, avšak nedatována. Jednalo se o stavbu s centrálním dříkem propojeným s žebry prstencovitě vyskládanými ve třech úrovních se čtyřmi nosnými sloupy, na něž nasedala horní kruhová část s reservoárem. Čerpací stanice byla dle nedatovaného projektu Karla Tymicha postavena jihozápadně od vodárenské věže v rokli u potoka mezi starým a novým léčebným pavilonem. Vytápění bylo řešeno centrálně s hlavní kotelnou v suterénu administrativní budovy, odkud pomocí topných kanálů docházelo k rozvodu do jednotlivých suterénů budov a odtud poté do radiátorů jednotlivých místností. Plánová dokumentace, datovaná převážně počátkem 30. let 20. století, byla signována zejména dvěma pražskými firmami specializujícími se na ústřední topení a větrání – „Jiří Kabeš & Ant. Fanta“ a „Ing. Václav Němec.“ V areálu se také nacházel přízemní utilitární objekt dílen, který byl situován v prostoru mezi vodárenskou věží a pozorovacím oddělením, jenž se dále do současné doby nedochoval. Plánová dokumentace z července 1932 byla označena pouze správou stavby. Součástí objektu byly natěračská, truhlářská a zámečnická dílna, autogen, zázemí a skladovací prostory. Areál byl samozřejmě elektrifikován, transformační stanice se nacházela v části objektu vrátnice. Léčebna byla také napojena na telefon. Po uzavření Mnichovské dohody a připojení Sudet k Německé říši byl převažující český personál léčebny donucen na začátku října 1938 léčebnu narychlo opustit – stejně tak musely učinit i české děti. Všichni byli evakuováni do ústavu pro choromyslné v Kosmonosích, později přebývali v léčebně v Luži.43 Stejně jako ostatní český majetek v Sudetech připadla i dětská léčebna Říši, a to včetně vybavení. Nové vedení ústavu

Vodárenská věž cvikovské léčebny. Foto M. Čtveráček, březen 2015

mělo v úmyslu objekty sanatoria upravit, aby lépe vyhovovaly německému dobovému vkusu. Dochované projekty z let 1939–1940 plánovaly zastřešit valbovou střechou administrativní budovu a objekt vrátnice. Válečný konflikt a s ním související vyhlášení stavební uzávěry v roce 1941 plány na přestavbu nakonec překazil a celý areál zůstal naštěstí zachován ve svých čistých architektonických formách dodnes. Realizovanou stavbou z tohoto období byly skleníky postavené v blízkosti čisticí stanice, které projektoval v dubnu 1939 Johann Franz a které stojí dodnes.44 V roce 1944 došlo ke zrušení léčebny, pacienti byli převezeni do Německého Jablonného a vznikl zde vojenský lazaret. Na začátku roku 1945 byli němečtí ranění odvezeni do bavorských lazaretů, a to včetně ústavního zařízení a vybavení, a do léčebny byli umístěni vlasovci.45 Po válce se do vydrancovaného léčebného ústavu opět vrátili dětští pacienti. V říjnu roku 1945 léčebnu navštívili zástupci humanitární pomoci ze Švýcarska, kteří ji vyhodnotili jako ústav vhodný pro poskytnutí pomoci a do roka ji vybavili vším potřebným včetně lůžek, prádla, léčiv a dalších nezbytností.46 Poválečný nedostatek také zmírnily dary krajanů, o čemž nás opět informuje kronika. „Také Čsl. Červ. kříž (Československý 23

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

47_HYNEK, Bohumil, cit. v pozn. 11, s. 221. 48_Za poskytnutí plánové dokumentace, možnost dokumentace a mnoho důležitých informací děkuji řediteli léčebny Ing. Rudolfu Fockemu a paní Zdeňce Walterové. 49_Srovnej např. plicní sanatorium v Jablunkově (1933–1935) od Miloše Lamla, lázeňský dům v Trenčianských Teplicích (1930–1932) od Jaromíra Krejcara, sanatorium ve Vyšných Hágách (1933–1938) od Františka Libry a Jiřího Kana. 50_Odpověď na ni by snad mohl odkrýt archiv Zemského úřadu, který nebyl doposud vytěžen.

červený kříž) zaslal ústavu z daru amer. krajanů rovněž věci na ošacení dětí a různé potřeby, obvazy a sterilní materiál, 100 potravinových balíčků, z nichž 10 bylo s věnováním ústavním dětem presidentem USA Trumanem. Z daru krajanů z Austrálie obdržel ústav dva sudy sádla v době, kdy právě vyživovací situace byla svízelná. Došly též dary krajanů z Turecka – rozinky.“47 V šedesátých letech 20. století se díky plošnému zavedení očkování a aplikováním účinných léků podařilo boj s tuberkulózou vyhrát. Od té doby až do současnosti se dětská léčebna zaměřuje obecně na léčbu respiračních nemocí.48 Z výše uvedeného podrobného popisu vyplývá, že cvikovská léčebna splňovala veškerá kritéria, která byla ve třicátých letech 20. století na stavbu moderních tuberkulózních sanatorií kladena. V prvé řadě rozdělení léčebny do jednotlivých pavilonů umožňovalo separovat pacienty dle potřeby léčebného programu a izolovat infekční případy tak, aby šíření nákazy bylo v co možná největší míře zamezeno. Stejně tak půdorysná řešení budov byla funkčně důmyslně uzpůsobena a podřízena potřebám dobově nejmodernějším způsobům léčby, čímž se léčebna zařadila mezi nejpokrokovější zařízení ve střední Evropě. Veliká pozornost byla zcela logicky kladena na kvalitní a nezávadné vlastní zdroje pitné vody a na vlastní kanalizaci.

Detail vstupu na jižním průčelí staré cvikovské léčebny, který vznikl v rámci úprav ve 30. letech 20. století. Foto M. Čtveráček, březen 2015

Studie

Nejen po funkční, ale i po vizuální stránce se Karlu Tymichovi podařilo vytvořit unikátní areál elegantních forem a tvarů vycházející z funkcionalismu. I přes různorodost jednotlivých objektů bylo užitím sjednocujících detailů, např. v podobě zaobleného zakončení trubkových zábradlí, či výplně polí plotu a zábradlí balkonů, dosaženo jednotného architektonického vyznění celku. Po architektonické stránce je nejhodnotnější budovou léčebný pavilon, který charakterizuje dynamický výraz jeho funkce. V tomto ohledu je svým spíše konstruktivistickým charakterem výjimkou mezi obdobnými stavbami, pro které jsou vlastní zejména čistě funkcionalistické klidné formy.49 Léčebný pavilon lze považovat za jednu z nejhodnotnějších Tymichových realizací. Rozdělení areálu do samostatných pavilonů se také vymykalo dobovým zvyklostem, oddělení bývala většinou soustředěna do traktů jednoho objektu. Otázka, jak vypadal původní návrh Karla Tymicha před změnami, jimiž bylo podmíněno udělení stavebního povolení, a zda proběhla architektonická soutěž, zůstává doposud nezodpovězena.50 To, že stát dokázal uvolnit v době nastupující světové krize finanční prostředky na stavbu a provoz sanatorií v takovém rozsahu a takové architektonické kvalitě, je obdivuhodné. Státní zakázky léčebných ústavů dostávali většinou na základě soutěží čeští architekti. Není tedy překvapením, že funkcionalistické formy u nich převažují, a to i na území s převahou německy mluvícího obyvatelstva, čehož je cvikovské sanatorium příkladem. Areál dětské léčebny se dochoval v poměrně autentické podobě, avšak mnohé konstrukce a prvky jsou na pokraji životnosti a jeho celkovou rekonstrukci bude nutné v blízké budoucnosti řešit. Dílčí stavební úpravy a opravy vynucené provozem již probíhají víceméně živelně. Léčebna není památkově chráněna, i když parametry na kulturní památku splňuje, a její prohlášení ministerstvem kultury, pokud to bude i vlastníkovo přání, je reálné. Památková ochrana však nezaručí automatické získání potřebných prostředků k obnově. To, co může zajistit, je dohled nad tím, aby architektonické hodnoty, které léčebna má, byly zachovány i do budoucnosti. Citlivá rekonstrukce bez památkového dohledu je sice také možná, ale vyžaduje zkušeného architekta, který pochopí a bude respektovat hodnoty původního architektonického řešení. Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Pokoj s terasou v ozdravovně Martinovo údolí z nedatované propagační tiskoviny. Soukromá sbírka.

O Z D R A V O V N Y 51_WALTER, Petr. Cvikov: 650 let. Praha: Maroli, 2002, s. 49–51. ISBN 80-86453-09-X. 52_Torzovitě dochované stavební spisy nás informují pouze o přeložce silnice, napojení na vodovod a o zřízení leháren SOkA Česká Lípa, Okresní úřad v Jablonném v Podještědí, kart. č. 55, inv. č. 113; SOkA Česká Lípa, Okresní úřad v Jablonném v Podještědí, kart. č. 76, inv. č. 135; SOkA Česká Lípa, Okresní úřad v Jablonném v Podještědí, kart. č. 91, inv. č. 154_7 3/5. 53_Vzpomínky primáře MUDr. Věroslava Hejdy z roku 1997 sepsala a novými údaji doplnila Stanislava Tesařová v roce 2015, nevydaný rukopis. 54_Za tuto informaci a poskytnutí historického obrazového materiálu děkuji Tomáši Novákovi.

XVII 2016 2

Ozdravovny, které sloužily zesláblým a vyčerpaným k nabrání síly a odpočinku, jak hlásaly dobové propagační materiály, byly v podstatě lázeňské domy umístěné v klimaticky vhodných oblastech. Vyčerpaní jedinci nebo rekonvalescenti po nemocech tu za pomoci klidového režimu, vydatné stravy a pobytu na zdravém vzduchu nabrali nové životní síly a došli tak k celkovému ozdravení organismu. Ozdravovny byly hojně zřizovány v adaptovaných starších objektech, avšak v meziválečném období také vznikaly četné novostavby realizované z iniciativy pojišťoven či ozdravných nebo zaměstnaneckých spolků také za částečného přispění státu. Náplň těchto zařízení nekladla takové nároky na dispoziční uspořádání a jejich podoba měla spíše charakter rekreačních a lázeňských objektů, než léčebných ústavů. I přes to byla většina z nich v případě nutnosti využívána i k léčbě tuberkulózy. Na námi sledovaném území byly vybrány tři ozdravovny, dvě z nich – v Martinově údolí a ve Starých Splavech – se nacházely na území s převahou německy mluvících obyvatel, ozdravovna v Radostíně vyrostla v ryze českém prostředí.

Martinovo údolí u Cvikova Ozdravovna v Martinově údolí (čp. 532) ve Cvikově II postavená v letech 1932–1933 nedaleko dětské léčebny vznikla z iniciativy Svazu německých nemocenských pojišťoven v Československé republice se sídlem v Karlových Varech (Vereinigung deutscher Krankenversicherungsanstalten in der Tschechoslowakischen Republik,Sitz Karlsbad). Lázeňství v Martinově údolí mělo téměř stoletou tradici a jeden z objektů (v současné době obytný dům čp. 247), ve kterém byly léčebné kúry provozovány, stojí naproti sanatoriu.51 Archivní podklady, které by osvětlily průběh stavby a osobu architekta, se doposud nepodařilo dohledat.52 Autorství bývá přisuzováno také Karlu Tymichovi, což se vzhledem k architektonickému řešení objektu a ke stavebníkovi jeví jako málo pravděpodobné.53 V souvislosti se stavbou připadá v úvahu také pražský architekt Fritz Blaschek, uvedený na informativní tabuli upevněné na staveništi.54 Zatím jedinou podloženou informací k této stavbě je realizace leháren severně od objektu 25

Studie

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Dálkový pohled na ozdravovnu v Martinově údolí brzy po jejím postavení, pohlednice kolem roku 1931. Soukromá sbírka Tomáše Nováka.

v roce 1937.55 Cvikovská kronika v souvislosti se sanatoriem uvádí pouze následující sdělení: „Spolek německých nemocenských pokladen v Martinově údolí koupil, proti zotavovně Lázně Martinovo údolí, od státu větší pozemek ku stavbě nervového ústavu. S touto stavbou se mělo začíti v r. 1931.“56 Z dobového reklamního tisku lze vyčíst, že se jednalo o jedno z nejmodernějších sanatorií, které přijímalo pacienty trpící téměř všemi chronickými i akutními nemocemi, mj. onemocněním oběhového systému, zažívacího traktu, nervového systému, plic, ledvin, močového měchýře a ženskými chorobami. Dále sanatorium poskytovalo lázeňské služby, jako jsou lázně všeho druhu od nejjednodušších vanových k lázním s obsahem léčiv, dále kúry uhličité, kyslíkové, s borovým jehličím, parní i slatinné lázně. Také nabízelo moderní elektroléčbu (ultrazvuk, diatermii, horské slunce, Zákres půdorysu 1. a 2. patra v ozdravovně Martinovo údolí z nedatované propagační tiskoviny. Soukromá sbírka. solux, částečné a plné světelné lázně). Dobová reklama také lákala na krásné klima a ozonovité ovzduší zdejších lesů.57 Za války sloužilo sanatorium i jako vojenský lazaret. Po roce 1945 zde byly léčeny nervové choroby. Vzhledem k poválečnému nárůstu nemocných tuberkulózou a k nedostatku sanatorií byl od roku 1950 objekt využíván i pro léčbu této nemoci. Léčebna do současné doby nepřetržitě slouží k léčbě respiračních nemocí pro dospělé.58 26

55_SOkA Česká Lípa, Okresní úřad v Jablonném v Podještědí, kart. č. 91, inv. č. 154_7 3/5. 56_HYNEK, Bohumil, cit. v pozn. 11, s. 139. 57_Sanatorium Martinstal-Zwickau i. B, nedatovaná propagační brožura. 58_Viz pozn. 52.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Ozdravovna, která svým architektonickým pojetím vychází z tradicionalismu, byla vystavěna na úpatí zalesněného kopce severní strany Martinova údolí. Drobná stavba vrátnice ovlivněná funkcionalismem doplnila vstup do areálu až na začátku padesátých let 20. století, kdy byla ozdravovna využívána k léčení tuberkulózy. Od vrátnice se mírně stoupající cestou dostaneme k poměrně těžkopádně působícímu objektu ozdravovny postavenému na členitém nepravidelném půdorysu. Tvoří ji centrální převýšená třípatrová část s nízkou valbovou střechou, ke které byla přistavěna nižší, kolmá, dvoupatrová a rovně ukončená křídla nestejné délky. Objekt je přístupný po předloženém schodišti zádveřím ukončeným terasou, které je přistavěno k výraznému mírně vyvýšenému a prosklenému schodišťovému rizalitu centrální části. Jižní křídlo má v úrovni zvýšeného přízemí předsazenou prosklenou část s pásovými

okny, do které byla umístěna jídelna a společenský sál. Obě křídla mají v úrovni prvního patra jižního průčelí průběžný balkon. Zábradlí teras a balkonů jsou jednoduchá, kovová. Fasády objektu jsou hladké, v úrovni vyvýšeného suterénu opatřené obkladem. Známy jsou půdorysy horních dvou pater, kam byly umístěny pokoje návštěvníků. Jednalo se o čtyřicet osm pokojů po jednom, dvou, třech a čtyřech lůžkách. Společné záchody byly situovány po stranách hlavního schodiště. Pokoje s balkonem měly zasunovací okna. Kromě skladování a technického zázemí sloužil suterén i jako očistné lázně a patrně zde byla v prostoru pod jídelnou umístěna kuchyně. Ve vyvýšeném přízemí se nacházela jídelna a další společenské místnosti. Pravděpodobně zde byla také recepce, ordinace lázeňského lékaře a prostory na léčebné kúry. Třetí patro centrální části pravděpodobně sloužilo jako zázemí personálu.

Jídelna v ozdravovně Martinovo údolí z nedatované propagační tiskoviny. Soukromá sbírka.

Detail vstupu a schodiště západního průčelí ozdravovny v Martinově údolí. Foto M. Čtveráček, červenec 2016

XVII 2016 2

Studie

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Staré Splavy Expresivně pojatou stavbu ozdravovny s dynamicky rozvlněnou fasádou ve Starých Splavech (čp. 156) v blízkosti Máchova jezera iniciovala Revírní rada pro obvody báňských revírních úřadů v Mostě, Teplicích a Chomutově sídlící v Mostě (Angestellten-Revier-Rat für Revierbergamtsbezirke Brüx-Teplitz-Komotau in Brüx). Plánovou dokumentaci vypracovala v říjnu 1930 architektonická kancelář z Teplic Šanova „Josef Reihsig u. Paul Krisch“.59 Stavební povolení bylo Městským úřadem v Doksech vydáno 10. května 1930 a o rok později 19. května 1931 byl objekt postaven.60 Dílčí drobné stavební úpravy na objektu proběhly v roce 1949, kdy sloužil jako ozdravovna „URO“. Od roku 1990 je využíván jako dependence nedalekého hotelu Bezděz. Dvoupatrová budova s vyvýšeným suterénem byla postavena na obdélném půdorysu s rovnou střechou ukončenou terasou. Jihovýchodnímu hlavnímu průčelí dominují v nárožích cylindrické rizality, dosahující úrovně prvního patra, a centrální zaoblená část v úrovni přízemí, ukončená terasou s vyzděným zábradlím. Fasády posazené na podezdívku s kamenným obkladem jsou hladké, opatřené průběžnými balkony s kovovým, ornamentálně zdobeným zábradlím. Ozdravovna byla určena jak pro dospělé, tak i pro dětské návštěvníky, kteří měli oddělené, samostatně přístupné prostory. Vstupy vedoucí do jídelen byly situovány v centrální části hlavního průčelí, jež byla přístupná terasou se zábradlím dekorovaným také kovovým ornamenty, a vedly k nim předložená zalomená schodiště. Další dva vstupy se nacházely na bočních průčelích. Levá strana byla určena pro děti, pravá pro dospělé. V suterénu se nacházelo technické a skladovací zázemí domu. V přední části byla garáž a sklad zahradního nábytku, dále prádelna se žehlírnou, mandlem a skladem prádla, úložní prostory pro lodě, tlakové nádrže na studenou vodu, kotelna centrálního vytápění, sklep pro uhlí, odkladiště popela, sklep pro zeleninu, WC. V přízemí směrem k jezeru obklopovaly centrální chodbu se šatnou, přípravnou jídla a sedacími kouty v rozšířených částech další místnosti - herna, jídelna pro děti, jídelna pro dospělé, správcovský pokoj, společenská místnost, pokoj pro nemocné děti, koupelna a WC. Opačným směrem byla kuchyně se spíží a umývárnou nádobí. V prvním patře se směrem k jezeru na28

Jihovýchodní pohled ozdravovny ve Starých Splavech z plánové dokumentace dvojice architektů Josefa Reihsiga a Paula Krische z dubna 1930. MěÚ Doksy, stavební archiv, složka Staré Splavy čp. 156.

Ozdravovna ve Starých Splavech od jihu, pohlednice z fotoateliéru Lorenz v České Lípě. Soukromá sbírka Stanislava Dulíka. 59_Josef Reihsig (narozen 1894) studoval společně s Paulem Krischem (narozen 1894) od roku 1914 na Vídeňské akademii. Prvně jmenovaný byl žákem Leopolda Bauera, druhý Franze von Krauße. Z prací jejich společné kanceláře jsou dále známy bytový dům čp. 1986/11 v Teplicích (1933) a kostel Navštívení Panny Marie v Postoloprtech (1936). ÚSTÍ/// AUSIG – architektura na severu Čech [online], Reihsig u. Krisch [cit. 2016-08-07]. Dostupné z: http://usti-aussig.net/organizace/ karta/nazev/51-reihsig-u-krisch. 60_MěÚ Doksy, archiv stavebního úřadu, složka Staré Splavy čp. 156.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

cházely ložnice dětí, čtyři pro sedm nocležníků, jedna dvojlůžková a jedna jednolůžková a pokoj pro dozor. Na opačné straně chodbu obklopovaly společná šatna, umývárna se sprchami a vanami, koupelna a WC. Kolem společné chodby ve druhém patře bylo umístěno deset hostinských pokojů, pokoj pro personál, úklidová místnost, společná koupelna a WC. Střešní terasa sloužila k odpočinku, v levé části byla lehátka pro děti, v pravé pro dospělé. Trojúhelnou parcelu s parkovou úpravou, jejíž součástí byla kašna, vymezil jednoduchý laťový plot s kamennými sloupky.

Návštěvníci ozdravovny ve Starých Splavech, pohlednice z let 1946–1949 fotoateliéru Hovorka v Doksech. Soukromá sbírka Stanislava Dulíka.

Jihovýchodní vstupní průčelí ozdravovny ve Starých Splavech. Foto autorka, září 2010

XVII 2016 2

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Studie

Jihozápadní pohled radostínské ozdravovny ze studie rekonstrukce od Bohuslava Lisala z roku 1985. Archiv správce objektu ozdravovny.

Radostín u Sychrova Výjimečná, organicky tvarovaná funkcionalistická stavba ozdravovny61 v Radostíně u Sychrova (čp. 10) byla postavena lidovým spolkem Zdraví.62 Na základě doporučení Josefa Frydrycha byla nejprve pro její potřeby využívána vila „MUDr. Krále z Turnova, který tam měl ženské sanatorium, pro ženské choroby. Po zakoupení zahrady i vily spolkem Zdraví, upravila se budova na prozatímní ozdravovnu se 14 lůžky. Vzhledem ku krásné poloze a okolních Sychrovských lesů, spolek zakoupil nový kus sousedního pozemku a stavitel V. Bečvářovský vystavěl v roce 1931 moderní budovu“.63 Informace na pamětní desce ve vestibulu ozdravovny nám vzpomínky Josefa Frydrycha doplní ještě o jméno architekta, kterým byl Ladislav Kozák,64 a upřesní dobu výstavby, probíhající v letech 1930–1931. Archivních materiálů, které se týkají stavebních záležitostí, se podařilo doposud dohledat velmi málo, stavební spis chybí úplně. Z plánů signovaných Ladislavem Kozákem máme k dispozici pouze nedatovaný situační zákres, který navíc počítal s jinou orientací objektu.65 Dochovány zůstaly plány Václava Bečvářovského,66 které se týkají funkcionalistické přestavby původní vily (demolována), a to ve dvou variantách, odvážnější z prosince 1931 a pietnější k původnímu objektu z listopadu 1932, která byla realizována.67 V roce 1931 byla také Bečvářovským projektována rampa u trati dráhy Praha – Pardubice, která v blízkosti ozdravovny vede a jež měla sloužit k vykládce zboží. V srpnu 1934 dále Bečvářovský projektoval dětskou prázdninovou kolonii (čp. 23), která se nacházela za tratí severně od ozdravovny. Postavena byla pro dvě stě dětí v roce 1936 a získala ná30

4 2 1

Situační zákres areálu radostínské ozdravovny z plánové dokumentace Václava Bečvářovského k výstavbě dětské prázdninové kolonie ze srpna 1934. SOkA Liberec, Dětská ozdravovna Radostín 1930–2004, č. 1673. 1 nová ozdravovna, 2 stará budova ozdravovny, 3 prázdninová dětská kolonie, 4 altán

61_Svým pojetím a koncepčním řešením evokuje honosnější Masarykův lázeňský dům ve Velichovkách od Milana Babušky (1884–1953) z dvacátých let 20. století. 62_Založen v roce 1927 v Mladé Boleslavi. 63_SOkA Liberec, Písemná pozůstalost Josefa Frydrycha 1905–1963. 64_Ladislav Kozák (1900–1988) bratr známějšího architekta Bohumíra Kozáka, se kterým ve třicátých letech 20. století spolupracoval na četných realizacích, jako např. na obytných domech v Krči, Husově sboru v Nuslích. Po roce 1945 pracoval ve Stavoprojektu a věnoval se také územnímu plánování. VLČEK, Pavel (ed.), cit. v pozn. č. 36. 65_SOkA Liberec, Dětská ozdravovna Radostín 1930–2004, č. 1673. 66_Václav Bečvářovský byl mladoboleslavský architekt, ke kterému se doposud nepodařilo získat mnoho informací. Jedním z jeho projektů byla přestavba tzv. Prátru v Liberci (1927). LIBEREC/// REICHENBERG – architektura na severu Čech [online], Malé divadlo [cit. 2016-08-07]. Dostupné z: http://liberec-reichenberg.net/stavby/karta/nazev/145-male-divadlo. 67_SOkA Liberec, AO Radostín, plán č. 1, inv. č. 87; SOkA Liberec, Dětská ozdravovna Radostín 1930–2004, č. 1673.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dálkový pohled na ozdravovnu v Radostíně s dominantou železničního viaduktu v popředí, pohlednice od Kamila Hendrycha ze 30. let 20. století. Soukromá sbírka Adama Rejhy.

68_SOkA Liberec, Dětská ozdravovna Radostín 1930–2004, č. 1673; pozůstalost Josefa Frydrycha, cit. v pozn. 36. 69_Tamtéž. 70_SOkA Liberec, AO Radostín, plán č. 1, inv. č. 88; SOkA Liberec, Dětská ozdravovna Radostín 1930–2004, č. 1673. 71_ Pozůstalost Josefa Frydrycha, cit. v pozn. 36. 72_SOkA Liberec, Dětská ozdravovna Radostín 1930–2004, č. 1673.

Jihozápadní průčelí a půdorys přízemí dětské prázdninové kolonie z plánové dokumentace Václava Bečvářovského ze srpna 1934. SOkA Liberec, Dětská ozdravovna Radostín 1930–2004, č. 1673.

XVII 2016 2

zev Novákův dětský domov.68 Od stejného autora byla projektována v červenci až říjnu 1934 i dřevěná lávka zbudovaná nad železniční tratí, která oba objekty propojovala.69 Projekčně byla od Bečvářovského připravena i výstavba bazénu s převlékárnami a sluneční loukou. První návrh pocházel z roku 1930 a jeho umístění nebylo upřesněno. Druhý (téměř totožný) návrh z roku 1934 bazén situoval k dětské kolonii.70 Zda k jeho realizaci došlo, nevíme, v současné době o něm nemáme žádné informace. V roce 1936 došlo ke zřízení leháren východně od objektu.71 V dubnu 1937 byla také projekčně připravena stavba vepřince, drůbežníků severně od ozdravovny a besídky západně od ní.72 Nejvýraznější úprava, která proběhla v devadesátých letech 20. století, zahrnuje přístavby k zadnímu průčelí objektu. Starý pavilon byl upraven v roce 1963. Kdy přesně došlo k jeho demolici a k výstavbě tělocvičny na jeho místě, nám není známo. Do areálu dále přibyly garáže, které nešťastně mj. obestavěly besídku. Objekt sloužil ještě nedávno k ubytování dětských kolektivů. 31

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Dětští návštěvníci ozdravovny v Radostíně, 30.–40. léta 20. století. SOkA Liberec, Písemná pozůstalost Josefa Frydrycha 1905–1963.

Bazén v suterénu radostínské ozdravovny, výřez z pohlednice ze 30. let 20. století. Soukromý archiv autorky.

Ozdravovna byla určena pro sto návštěvníků, padesát žen a stejný počet mužů, kteří za pobyt platili 30 Kč denně.73 Po dobu školních prázdnin se v ozdravovně vystřídaly skupiny chlapců a dívek, každá z nich po dobu čtyř týdnů za zvýhodněnou cenu 10 Kč na den. Své pacienty na ozdravné pobyty posílalo celkem sto deset zdravotních pojišťoven. Ozdravovna byla také později využita pro léčbu tuberkulózy. Ústav vedl předseda Lidového spolku Zdraví Josef Novák a ředitel Josef Frydrych, lékařkou s vlastní ordinací a lékárnou zde byla Ludmila Novotná. V ozdravovně byl k dispozici rentgen, inhalační přístroje, solux, horské slunce. K ubytování sloužily dvou až pěti lůžkové pokoje s přístupem na balkon,

umývárny, lázně a WC byly společné na chodbě, dále zde byl i v zimě vyhřívaný bazén. Společenské místnosti se nacházely v centrální prosvětlené části. Jídelny se nacházely ve staré budově, nově adaptované. Z propagačních dobových materiálů si můžeme udělat poměrně přesnou představu o životě v ozdravovně. „V roce 1936, kdy Radostín navštívilo 649 zesláblých, vyčerpaných a rekonvalescentů, přibrali tu tito choří na váze dohromady o 21 metrických centů. 24 ošetřovanci dosáhli dokonce toho, že v době od 4–8 týdnů přibyli každý o více než 10 kg. ...Je tu zaveden vzorný denní pořádek, opět příznivý všem, kteří do Radostína přišli. Vstává se o 7. hodině, o půl 8. hod. je podána snídaně a pak,

Studie

73_Propagační materiály uložené v pozůstalosti Josefa Frydrycha cit. v pozn. 36 a SOkA Semily, OÚ Turnov, Ozdravovna Radostín u Turnova, kart. č. 812, inv. č. 1752, sign. IX/9–4b.

Dospělí návštěvníci ozdravovny v Radostíně, 30.–40. léta 20. století. SOkA Liberec, Písemná pozůstalost Josefa Frydrycha 1905–1963.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Jihozápadní průčelí radostínské ozdravovny. Foto M. Čtveráček, leden 2012

Bývalá čítárna v zaoblené části radostínské ozdravovny. Foto M. Čtveráček, leden 2012 74_Pozůstalost Josefa Frydrycha, cit. v pozn. 36. Výstřižek z Mladoboleslavských listů z 20. 5. 1936.

XVII 2016 2

to se řídí již dle počasí a rady lékařovy, buď hodinový pobyt – pokud možno spánek v otevřených lehárnách na čerstvém vzduchu nebo při otevřených oknech v pokojích, je-li počasí krajně nepříznivé. Potom je podána přesnídávka a pak jsou vycházky. Po společném obědě opět odpočinek až do svačiny, pak opět vycházky až do večera. Ruch v ozdravovně ustává o 9. hodině, kdy všichni ošetřovanci musí již být na lůžku. Do 9. hodiny tráví ošetřovanci ještě čas buď v čítárně, herně nebo při společném poslechu rozhlasu.“74 Ozdravovna měla původně půdorys evokující tvar letadla, potřený novými přístavbami. Objektu dominuje

centrální kubus s prosklenou čelní stranou a předstoupenou zaoblenou částí, která je v úrovni patra ukončena terasou. K ní byla přistavěna postranní křídla s průběžnými balkony. Kolmé křídlo navazující na zadní průčelí mělo původně také zaoblený tvar. Dva hlavní vstupy po stranách centrální zaoblené části vedoucí na samostatná schodiště, která komunikačně zpřístupňují jednotlivá křídla, svědčí o tom, že i v tomto případě byl objekt rozdělen na mužskou (chlapeckou) a ženskou (dívčí) část s ubytovacími pokoji. Společenské denní místnosti byly společné. V suterénu objektu se kromě technického a skladovacího zázemí nacházel také bazén. 33

Petra Šternová | Architekturou k uzdravení, meziválečná sanatoria a ozdravovny v Libereckém kraji

Studie

Perspektivní pohled z plánové dokumentace Václava Bečvářovského z března 1930 na výstavbu bazénu a převlékáren v areálu radostínské ozdravovny. SOkA Liberec, Dětská ozdravovna Radostín 1930–2004, č. 1673.

Čelní pohled z plánové dokumentace výstavby ozdravovny v Radostíně z května 1930, nerealizovaný návrh patrně od Václava Bečvářovského. SOkA Liberec, Dětská ozdravovna Radostín 1930–2004, č. 1673.

Výše představené první dvě ozdravovny (Martinovo údolí, Staré Splavy) se nacházejí v dnešním okrese Česká Lípa a poslední (Radostín u Sychrova) v okrese Libereckém. Každá z nich je svým architektonickým pojetím jedinečná, což dokládá různorodost stavební produkce v meziválečném Československu. Tvůrčí přístup jejich autorů byl dán na jedné straně jejich schopnostmi a na straně druhé i jejich národností a národností zadavatele. Tedy i na tomto nevelkém vzorku meziválečných ozdravoven se uplatnilo nepsané pravidlo, že český stavebník se obrací na české architekty, německý na německé. Není ani překvapením, že v případě německy hovořících tvůrců se architektonický styl odvíjel v tendencích „německy pojatého“ tradicionalismu (ozdra34

vovna v Martinově údolí), či expresivní meziválečné moderny (Staré Splavy).75 V případě českých architektů převažovaly funkcionalistické formy (Radostín). Co se týče funkční náplně, vycházejí všechny zkoumané stavby ozdravoven vesměs z obdobného rozvržení prostor, které byly rozděleny jednak na společenské prostory a místnosti spojené s ozdravnými procedurami a jednak na pokoje k ubytování. Tato náplň se odrazila i v půdorysném tvaru, kdy bylo využito jednotlivých křídel (traktů) – v případě Martinova údolí postranních křídel, u ozdravovny v Radostíně zadního kolmého křídla. Výjimkou je ozdravovna ve Starých Splavech s obdélným půdorysem, která k léčbě využívala pouze klimatu a v objektu se nacházely tudíž jen společenské a uby-

75_Dochoval se i nerealizovaný projekt na ozdravovnu v Doksech od libereckého architekta Paula Zeha z února 1930. Návrh je svým řešením velmi blízký hotelu Imperial postavenému v témže roce v Liberci.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

76_Veřejně přístupný informační systém NPÚ pro vedení Ústředního seznamu kulturních památek ČR, ve kterém jsou kulturní památky evidovány (http://pamatkovykatalog.cz/). 77_NPÚ, ÚOP v Liberci, Šternová, Petra. Odborné poznávání, průzkum, vědecké hodnocení, soupis a dokumentace architektonického kulturního dědictví 19. a 20. století, Liberec 2010, katalogové č. 1–8, 20 a Liberec 2011, katalogové č. 11; Topographie der Bauten der Moderne/ Topografie staveb moderní architektury. Löbau: Stiftung Haus Schminke, 2014, s. 170–173. ISBN 978-300-045640-4.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

tovací prostory. Oproti cvikovské léčebně, která byla primárně určena pro léčbu nemocných, zde nebyly kladeny tak vysoké nároky na hygienická zařízení, o čemž svědčí jak společné WC, tak i koupelny. Pokud jde o architektonické kvality, jedná se vesměs o hodnotné realizace, které mají parametry na to, aby se staly kulturními památkami. Z tohoto pohledu jsou nejen významnými zástupci kvalitní architektury, ale mají i vysokou kulturně historickou hodnotu, jež vypovídá o společenských potřebách a o stylu života v době jejich vzniku. Nehledě na to, že pro zkoumanou oblast Libereckého kraje není žádné z těchto ani obdobných zařízení, např. nemocnice, registrovanou kulturní památkou. V celorepublikovém měřítku není situace o mnoho lepší. Aktuálním dotazem v památkovém katalogu76 jich nalezneme méně než deset. O nutnosti systematického průzkumu a vyhodnocení v celorepublikovém kontextu bylo již psáno v úvodu. I přes dílčí

nové úpravy se sanatoria v Libereckém kraji dochovala v poměrně autentické podobě a jejich architektonický výraz nebyl zásadně narušen. Stavebně technický stav zařízení je dobrý a probíhá jejich průběžná údržba. Sanatoriím a ozdravovnám v Libereckém kraji, které tvoří zajímavý a specifický segment meziválečné architektury, nebyla doposud až na drobné výjimky77 věnována odborná pozornost. Všechna léčebná zařízení jsou využívána více méně k účelu, pro který byla postavena, což je důležitý fakt pro jejich zachování do budoucnosti. Neméně důležité však je i uvědomění si jejich architektonických kvalit a hodnot, které je potřeba chránit před utilitárními novodobými úpravami. Věřme, že ke cvikovskému sanatoriu i k ostatním ozdravovnám bude v případě stavebních zásahů přistupováno tak, jak si zaslouží, a tyto objekty zůstanou i nadále hodnotnými zástupci našeho kulturního dědictví.

Pohled přes terasu ozdravovny v Martinově údolí na horu Klíč z nedatované propagační tiskoviny. Soukromá sbírka.

XVII 2016 2

Studie

„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ The Nazi architecture in the Liberec and Jablonec area

A bstra c t

Jaroslav Zeman | Period of National Socialism managed (in spite of

its short duration) to make a mark on most of the North Bohemian residences. Architecture of the „New Germany” and especially its idyllic vernacular aspect were close to the traditionalist thinking of local architects, who felt local building traditions as a part of their own identity.

k e y w ords

K l í čová slova

Heimatstil

Heimatschutzarchitektur

National Socialism

nacismus

Third Reich

Třetí říše

Imperial District Sudetenland

říšská župa Sudety

Liberec

Jablonec nad Nisou

Chrastava

Tanvald

Heimstätte Sudetenland Neue Heimat – Gemeinnützige Wohnungs- und Siedlungsgesellschaft der Deutschen Arbeitsfront im Gau Sudetenland

architecture

architektura

cooperative construction

družstevní výstavba Fontes Nissae | Prameny Nisy

„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku Jaroslav Zeman

Schematická mapa říšské župy Sudety s vyznačením jednotlivých oblastí se specifickým typem zástavby, vypracovaná družstvem Heimstätte Sudetenland. Soukromý archiv Martina Ouhrabky.

„V umění podřízeném státní rezóně a příkazům politické propagandy má rozlišení realismu a naturalismu ten smysl, že jako naturalistické je odmítáno takové vylíčení života, které je sice pravdivé ve své fakticitě, ale které by mohlo podvracet oficiální keep smiling optimismu, kdežto za realistický bývá s pochvalou uznáván takový pohled na skutečnost a společnost, který dbá co nejúzkostlivěji na to, aby se neúchylně shodoval s tezemi propagandy, aby co nejspolehlivěji popsal konvenci o společnosti, která se s pravou skutečností vždy nekryje, nýbrž ji často cudně přikrývá.“1

Na cestě k Velkému Liberci Připojením pohraničí k Říši v roce 1938 bylo naplněno heslo SdP (Sudetendeutsche Partei) Heim ins Reich. Místní obyvatelé přijali tuto skutečnost s extatickým nadšením a odpovídal jí i výsledek posledních komunálních voleb na jaře téhož roku, kdy SdP pod vedením XVII 2016 2

Konrada Henleina volilo 89,5 % českých Němců. Pozici Liberce jako metropole českých Němců následně potvrdil nejen statut hlavního města Říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland), ale i pozornost, jaká byla věnována plánům na jeho velkorysou přestavbu.2 Již Adolf Hitler během své návštěvy města 2. prosince 1938 v průběhu schůzky se starostou Eduardem Rohnem a zástupci stavebního úřadu, ředitelem Ottomarem Grünwaldem, stavebním radou Karlem Kerlem a architektem Oskarem Baudischem konstatoval, že by se Liberec měl stát důstojným centrem nové župy. Poukazoval hlavně na nedostatečně reprezentativní vzhled nejmladšího z hlavních župních měst a doporučoval stavbu stranického domu se slavnostním přijímacím sálem a vystavěním nového divadla s kapacitou 1 400 diváků, odpovídajícího jeho významu.3 Představitelé města v čele se starostou zároveň usilovali o sloučení Liberce s okolními obcemi, o přesídlení pražské Německé univerzity, zřízení odpovídajících expozitur důležitých říšských bank, organizací

1_TEIGE, Karel. Vývojové proměny v umění. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1966, s. 35. 2_Říšská župa Sudety byla ustavena k 15. dubnu 1939 a zahrnovala pohraniční území západních, severních, severozápadních a severovýchodních Čech, severní Moravy a Slezska, odstoupené Německu na základě Mnichovské dohody z 30. září 1938. Hlavním městem župy se stal Liberec a administrativně se členila na tři vládní obvody (Regierungsbezirk) – Cheb, Ústí nad Labem a Opava. 3_NĚMEC, Richard. Die Gauhauptstadt Reichenberg als Neugestaltungsstadt, kapitola z habilitační práce Städtebau und Architektur unter den Nationalsozialisten in Ostmitteleuropa (1939–1945) na Univerzitě v Bernu; SOkA Liberec, Archiv města Liberec, díl IV (Gd), Jednání o stavbě nového divadla, inv. č. 2420, sign. 292, kart. 830.

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

Studie

Karl Kerl a Hugo Jahnel: projekt regulace středu Liberce s novým župním divadlem, stranickým domem a vládní čtvrtí. SOkA Liberec.

a generálního ředitelství železnic i o napojení města na říšskou dálniční síť. Ze všech těchto ambiciózních kroků se však podařilo plně uskutečnit pouze myšlenku tzv. Velkého Liberce, o kterou město neúspěšně usilovalo již od konce 19. století, a z části výstavbu dálnice. Zastupitelstvo poukazovalo především na to, že Liberec se musí stát největším a ekonomicky nejsilnějším městem župy a získat nové cenné stavební plochy, potřebné

4_Návrh prošel ještě před schválením několika změnami. Říšské komisařství totiž nesouhlasilo s připojením Nové Rudy a namísto toho zahrnulo do Velkého Liberce Dolní Hanychov. K městu nakonec byly připojeny Ruprechtice, Dolní Hanychov, Františkov, Horní Růžodol, Růžodol I., Janův Důl, Nové a Staré Pavlovice, Nový a Starý Harcov a Rochlice, čímž vznikly dnešní čtvrti VI–XV. BIMAN, Stanislav. Naplněný generační sen: Utvoření Velkého Liberce. In Fontes Nissae 2012, roč. XIII, č. 1, s. 12–17. 5_SOkA Liberec, AM Liberce díl 14. - D - Osobní spisy, Kerl Karl – stavební rada, inv. č. 308, sign. 307/18. 6_NĚMEC, Richard. Hitler‘s ‘Generalsiedlungsplanung Ost’: a case only for Poland? A forgotten dimension of national-socialist spatial and town planning in the former Czechoslovakia. In Planning Perspectives 31, 2016, č. 1, s. 15; NĚMEC, Richard. Die Gauhauptstadt Reichenberg als Neugestaltungsstadt, kapitola z habilitační práce Städtebau und Architektur unter den Nationalsozialisten in Ostmitteleuropa (1939–1945) na Univerzitě v Bernu.

pro svůj další rozvoj, neboť v této době měl k dispozici pouhých 6 km². Nejagilněji si v otázce prosazení Velkého Liberce počínal starosta Rohn, jenž 18. října 1938 sezval zástupce všech 31 okolních obcí. Ti se, až na představitele Dlouhého Mostu, Dolního Hanychova, Kateřinek, Svárova, Krásné Studánky a Vratislavic nad Nisou, vyjádřili vesměs kladně a vládní prezident Hans Krebs návrh předložil ke schválení říšskému komisařství pod vedením Konrada Henleina. Administrativně vznikl Velký Liberec 1. května 1939 a počet obyvatel města tak vzrostl na úctyhodných 70 567, čímž se stal nejlidnatějším městem župy.4 Karl Kerl ve spolupráci s architektem Hugo Jahnelem začal následně zpracovávat nový územní plán zahrnující i čerstvě připojené obce.5 Do jeho podoby ovšem zásadně zasahoval i berlínský architekt a urbanista Walther Bangert, protěžovaný Albertem Speerem, který chtěl mj. situovat novou vládní čtvrť do Růžodolu I. na strategické místo blízko letiště.6 Jak uvádí Richard Němec, Bangert se snažil i přes odpor města díky podpoře Speera vytlačovat místní architekty Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

z tvorby územního plánu a do budoucna tak prakticky přestavbu významnějších sudetských měst monopolizoval pro říšské architekty a urbanisty.7 Z dochovaných výkresů vyplývá, že plán počítal s velkoměstským a značně reprezentativním charakterem Velkého Liberce. Kromě zamýšlené vládní čtvrti, navržené Kerlem a Jahnelem v oblasti Tržního náměstí, jejíž dominantou se mělo stát župní divadlo, byly největší změny plánovány v prostoru dolního centra u Soukenného náměstí, kde až na pár výjimek mělo dojít k plošné asanaci a k rozšíření hlavních komunikací na 30 m.8 Součástí nové podoby Soukenného náměstí měla být rovněž kašna s alegorií soukeníka, vytvořená libereckým sochařem Karlem Kolaczkem.9 Vypracováním projektu župního divadla pak byli pověřeni berlínští architekti Friedrich Lipp, Werry Roth a Erhard Schmidt, s nimiž měl spolupracovat Karl Kerl.10 Z dalších plánovaných veřejných staveb měly vzniknout ústav pro šestinedělky s přilehlou porodnickou školou (arch. Schuhmann z Drážďan ve spolupráci s místními architekty Vogelem a Baudischem), sídlo Deutsche Arbeitsfront (Schmersahl a Palm z Drážďan, spolupráce Rudolf Kupka), nové zaměstnanecké sídliště firmy Liebieg (Walter Reitz z Kolína nad Rýnem, Schmersahl a Palm z Drážďan, spolupráce Ferdinand Elstner) či stranický dům (ateliér Lossow & Kühne).11 S novou zástavbou se počítalo zejména na doposud volných plochách v Horním Růžodole, Rochlici a Doubí, kde se měla koncentrovat nová sídliště a průmyslová zóna.12 K realizaci ambiciózního záměru nicméně nakonec nedošlo s ohledem na finanční náročnost projektu, ovlivněnou složitou terénní konfigurací řešeného území, i na postupující válku.

Architektura a ideologie Architektonické řešení jednotlivých staveb vycházelo z oficiálního, ideologicky orientovaného stavebního slohu Třetí říše, heimatstilu, nazývaného také Heimatschutzarchitektur či Heimatschutzstil, odkazujícího na kontinuitu tradiční architektury, která byla v opozici vůči internacionálním proudům. Cílem výrazně ideologicky zabarvené, národně-socialistické architektury, která představovala mimořádně účinný instrument politické propagandy, byla demonstrace síly, jednoty XVII 2016 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

H. Schmersahl: urbanistické řešení nových obytných celků družstva Neue Heimat v prostoru Rochlice a Horního Růžodolu (dnes Liberec VI. a VII.). SOkA Liberec. 7_Velmi výstižně popisuje panující situaci, která představovala pro české Němce značné rozčarování, na příkladu Ústí nad Labem: „Očekávání však naplněna nebyla, správa Sudetské župy ležela nyní povětšinou v rukou říšských Němců, domácí politicky agilní skupiny byly, stejně jako předtím za doby české vlády, zatlačovány do pozadí… Nebyl to F. J. Arnold, jenž mohl budovat nový „Groß-Aussig“, nýbrž berlínský architekt Walther Bangert, patřící k nové, dravé generaci říšských urbanistů a elitních architektů nacionálně-socialistického Německa.“ NĚMEC, Richard. Architektura a ideologie: výchovné instituce Adolfa Hitlera v protektorátu Čechy a Morava a v Říšské župě Sudety. In: Umění 61, 2013, č. 6, s. 561. 8_SOkA Liberec. Archiv města Liberce. Sbírka map a plánů. Regulace města Liberce /něm. návrh/ 1:1500. kat. č. 985, sign. J/29; SOkA Liberec. Archiv města Liberce. Sbírka map a plánů. Regulace města Liberce /něm. návrh/ 1:2880. kat. č. 986, sign. J/30; SOkA Liberec. Archiv města Liberce. Sbírka map a plánů. Gautheater Reichenberg, inv. č. 1155, sig. H18. 9_SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl IV (Gd), Jednání o zhotovení okrasné kašny, inv. č. 2618, sign. 264, kart. 843. 10_SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl IV (Gd), Jednání o stavbě nového divadla, inv. č. 2420, sign. 292, kart. 830. Přibližnou představu, jak mohlo nové župní divadlo vypadat, si lze udělat na základě realizací zmíněných architektů, divadel v Desavě (Lipp a Roth, 1938) a Saarbrückenu (Paul Baumgarten, spolupráce Erhard Schmidt 1937–38). 11_SOkA Liberec, AM Liberec - VI. díl (Gd), Společnost německých architektů, inv. č. 2202, sign. 24, kart. 803. 12_SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl 06. Správa města Gd, Stavební společnost (Neue Heimat (Nová domovina), koupě pozemků, NAD 25, inv. č. 2531, sign. 146, kart. 837.

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

i rasové nadřazenosti německého národa. Oficiální architektura nacistického režimu měla dvě hlavní polohy. První představovala zmíněná idylická regionalistická architektura, primárně určená pro obytné stavby, druhou monumentální neoklasicismus reprezentovaný stavbami Alberta Speera či Ludwiga Troosta. Romantizující obytná architektura měla dle představ nacistů

symbolizovat návrat k národním kořenům i idealizovaným tradičním hodnotám „nezkaženého“ německého venkova. Ostatně není náhodou, že heimatstil, chápaný jako „tvrz“ vlastenectví, využil Heinrich Himmler v rámci územní expanze orientované na tzv. německý východ (Drang nach Osten) jako účinný propagandistický nástroj, jenž měl demonstrovat domnělou nadřazenost

Studie

Zákres dálnice spolu s plánovanými novými průmyslovými a obytnými plochami v katastru Rochlice a Horního Růžodolu do mapy města (1939). SOkA Liberec.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

německých kolonizátorů. Naproti tomu reprezentativní veřejné a státní budovy v tzv. řecko-germánském stylu vycházely s ohledem na svou funkci z teorie hodnoty ruin (Die Ruinenwerttheorie) a byly koncipovány tak, aby obdobně jako antické památky vytvořily po stovkách let „krásné“ ruiny, tvořící věčnou upomínku na Hitlerovu „tisíciletou říši“.13 Svým drtivým, až nelidským monumentalismem se měly stát pomyslným vyjádřením síly jednotného Německa. Řecko-germánský styl se odvolával na Schinkelovský a Klenzeovský monumentální klasicismus, obohacený o údajné „germánské cítění“. Výmluvně to dokládá citát z knihy Pruský sloh od nacionalistického spisovatele Arthura Moellera van den Bruck z roku 1916, která se o 15 let později dočkala reedice. „Monumentalita je mužské umění.... Její verše zní heroicky. Její linie se stupňují hierarchicky. Její těla působí jako dogmata. Jsou v ní kroky bojovníků, řeč zákonodárců, pohrdání okamžikem, účtování před věčností... Sloh začíná být viditelný až monumentalitou: v rozpoznatelné a známé plazmě vzniká jednota umělců a lidu, která se chce prosadit v dějinách, a vzniká také panství forem, které je především panstvím nad sebou a může se stát panstvím nad světem. Monumentalita působí jako velké války, jako lidová povstání, jako zakládání států: osvobozujíc, sjednocujíc, osudově, trvanlivě a nanovo uspořádává bytí...“14 Výrazně propagandistické a ideologické pozadí řecko-germánského stylu dobře ilustrují i slova předního ideologa NSDAP Alfreda Rosenberga: „Vzdělávání a základní myšlenka řeckého stavitelství má stejnou podstatu jako germánské cítění. Bez ohledu na časem vázanou formu zůstal této myšlence věrný i „románský“ (ve skutečnosti však zcela germánský) a gotický dóm. Princip baziliky, který je základem obou forem, je podstatou nordického chápání prostoru.“15 Je tedy nabíledni, že toto striktně nacionalistické pojetí architektury i její symboliky konvenovalo se šovinistickým nacistickým světonázorem. Paradoxem je, že vznikaly i stavby v duchu přehlíženého funkcionalismu, který byl ovšem vyhrazen z hlediska architektury spíše upozaděné oblasti průmyslových staveb, jež měly být demonstrací technologické vyspělosti režimu. Dobře je to patrné např. v případě impozantní dálniční sítě s pozoruhodným souborem elegantních mostních staveb XVII 2016 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Max Kühn a jeho recepce soudobé německé architektury. Obytný blok pro zaměstnance liberecké obchodní a živnostenské komory v ulici U Obchodní komory z let 1937–1938. Foto autor

od Paula Bonatze. Architektura se tak postavila po bok rozhlasu, filmu i literatury, tvořících nedílnou součást pokročilé nacistické propagandy, využívající všech možných forem a strategií, před nimiž takřka nebylo úniku a které se vyznačovaly mimořádně silným psychologickým tlakem na obyvatelstvo. Směrem, reflektujícím soudobou stavební produkci v Německu, se po polovině třicátých let vydala většina místních architektů jako Max Kühn, Alfred Wenzel, Franz Radetzky, Carl Weber, Max Schmiderer, Karl Kerl či Fritz Noppes. Dobře je to patrné např. na pozdním díle Maxe Kühna, budově někdejší záchranné služby z let 1937–1938 či nájemních domech pro zaměstnance Obchodní a živnostenské komory (1938–1939).16 V rámci liberecké stavební produkce převládala obytná architektura, určená především pro státní zaměstnance, což bylo dáno zdejší permanentní bytovou krizí. Stavěly se strohé romantizující činžovní domy a zaměstnanecká sídliště s prvky podtrhujícími tradicionalistické pojetí nových celků (loubí, okenice či falešné hrázdění), odpovídající nacistickým snahám o návrat k tradičnímu německému rurálnímu domu v duchu doktríny Blut und Boden a ke středověké architektuře.17 Architektura

13_Třebaže se tato teorie připisuje na základě vlastních pamětí hlavnímu architektovi Třetí říše Albertu Speerovi, Christian Welzbacher označuje poměrně přesvědčivě jako jejího autora historika umění Felixe Alexandra Dargela. WELZBACHER, Christian. „Ruinenwert“ und „Reichsehrenmal.“ Albert Speer, Wilhelm Kreis und der Kunsthistoriker Felix Alexander Dargel. In: Kritische Berichte - Zeitschrift für Kunst- und Kulturwissenschaften 34, 2006, č. 2, s. 69–72. 14_KRUFT, Hanno-Walter. Dejiny teórie architektúry: od antiky po súčasnosť. Bratislava: Pallas, 1993, s. 435. 15_Tamtéž, s. 434. 16_Das neue Heim der Reichenberger Rettungsgesellschaft, Reichenberger Zeitung, 1. 9. 1938, s. 7; Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 476-I; Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp. 11921194-I.

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

Studie

17_HOŘEJŠ, Miloš. Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury. In SCHMELZOVÁ, Radoslava; ŠUBRTOVÁ, Dagmar (ed.). „Kladno minulé a budoucí“ Sborník z mezioborové konference. Kladno: Občanské sdružení Arteum 2007, s. 65–76. 18_TROOST, Gerdy. Das Bauen im Neuen Reich. Bayreuth: Gauverlag Bayerische Ostmark, 1938, nepag. 19_KRUFT, Hanno-Walter. Dejiny teórie architektúry: od antiky po súčasnosť. Bratislava: Pallas, 1993, s. 434. 20_ERDMANNSDORFER, Karl. Bauberater für Siedlung und Eigenheim. Die Baugestaltung. München: Verlag Georg D. W. Callwey, 1943; DÖLLGAST, Hans. Neue Bauernstuben. München: Verlag F. Bruckmann, 1938.

Typ domu určený pro zástavbu v Podještědí. Soukromý archiv Martina Ouhrabky.

byla dle dobové propagandy „skutečným vyjádřením německé duše... pevně svázaným s krajinou a domácí kulturou“.18 Tyto domy se tak měly stát ideálním bydlením „nordického nadčlověka“ a vyjádřením jeho „zdravého selského rozumu“, jenž byl v rámci oficiální propagandy prezentován jako přirozený protipól intelektuální „židovské“ avantgardy, představující v očích nacistů „zvrhlé umění“. Jak si ovšem všímá Walter Hanno Kruft, ačkoliv se architektura Třetí říše vyhraňuje vůči avantgardě, bez ostychu přejímá její rétoriku i smělé vize Bruno Tauta (Stadtkrone), jimž ovšem v souladu s dobovou ideologií dává zcela jiný význam: „Forma, vnější tvar nových staveb vychází z jejich obsahu, smyslu a účelu. Tyto stavby slouží veškerému lidu: jsou to sály, divadla a společenské místnosti. Všech42

ny ostatní nové stavby státu a hnutí se s nimi slučují a společně vytvářejí velké reprezentativní prostory ulic a náměstí. Ty by se měly stát novými korunami, středobody našich dnešních měst.“19 K tomu, jak by měl „ideologicky správný“ německý dům vypadat, sloužily příručky pro stavebníky, uvádějící dobré i méně vhodné ukázky realizací a jejich konstrukčního řešení v oblasti rodinných domů a nechyběly ani speciální publikace, věnované správnému vzhledu venkovské, „národně-socialistické světnice“, opírající se o etnografický výzkum.20 Zřejmě nejzajímavějším a nejrozsáhlejším příkladem této zástavby na severu Čech je částečně realizované pozoruhodné zaměstnanecké sídliště Hydrierwerke v Litvínově z let 1939–42.21 K venkovské a maloměstské Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

zástavbě existovaly i vzorníky s tzv. vzorovými statky (Deutsche Musterhöfe), které byly jakousi rukovětí architekta a měly zaručit, že nová zástavba harmonicky a organicky zapadne do prostředí, pro nějž byla určena. Jejich forma vycházela z důkladného etnografického výzkumu, který zmapoval typologii lidové architektury v jednotlivých župách a na jeho základě vypracoval typové objekty, vycházející z konstrukčních a urbanistických zásad, typických pro určité území. Liberecké družstvo Heimstätte Sudetenland dokonce vypracovalo vzorník

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

venkovských domů, typických pro území Sudetské župy, který, pokud odhlédneme od jeho ideologického pozadí, představoval mimořádně zdařilý příspěvek k problematice nové venkovské a maloměstské zástavby.22 Družstvo navrhlo 10 typových domů, které vycházely z lokálních stavebních tradic a zahrnovaly sídelní pás, jdoucí od Šumavy až po Hrubý Jeseník, přičemž pro každou oblast byl vypracován určitý typ domu (Šumava, Chebsko, Krušné hory, údolí Labe, Podještědí, Lužice, Jizerské hory, Krkonoše, Hrubý Jeseník a Kravařsko). To je čás-

21_PAVLÍČEK, Michal. Bytové kolonie v Mostě a Litvínově realizované německou správou v letech 1939–1945 In. HOŘEJŠ, Miloš, ed. a LORENCOVÁ, Ivana, ed. Věda a technika v českých zemích v období 2. světové války. Praha: Národní technické muzeum, 2009, s. 108–111. 22_Soukromý archiv Martina Ouhrabky.

Typ domu určený pro zástavbu v Podještědí. Soukromý archiv Martina Ouhrabky.

XVII 2016 2

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

Studie

Řadové domy družstva Heimstätte Sudetenland ve Frimlově ulici na Králově Háji s falešným hrázděním saského typu. Foto autor

23_Podobné příklady známe i z Chebska a Karlovarska, kde naopak družstvo na štíty aplikovalo náročněji řešené falešné hrázdění chebského typu. V případě Liberecka je zajímavé, že se zde prakticky neobjevuje motiv ondřejského kříže, příznačný pro místní lidovou architekturu. 24_Heimstätte Sudetenland bylo lokální stavební družstvo se sídlem v Liberci a pobočkami v Ústí nad Labem, Karlových Varech a Opavě, které navázalo na činnost meziválečného libereckého družstva Heimstätte. Realizovalo množství domů a obytných komplexů po celé župě od Tachova až k Opavě. Z větších stavebních akcí na území Liberce lze zmínit např. řadové domy ve Wintrově ulici nebo Aloisině Výšině. Naproti tomu družstvo Neue Heimat mělo celoříšskou působnost s pobočkou v každé župě, podobně jako berlínská společnost Allod Eigenheim- und Kleinsiedlung G. m. b. H.

tečně patrné i na činžovní výstavbě, kde se někdy objevuje falešné ortogonální hrázdění saského typu, příznačné pro libereckou oblast jako např. u činžovních domů ve Frimlově ulici, vystavěných družstvem Heimatstätte Sudetenland.23 Právě toto družstvo patřilo spolu s Neue Heimat – Gemeinnützige Wohnungs- und Siedlungsgesellschaft der Deutschen Arbeitsfront im Gau Sudetenland a berlínskou společností Allod Eigenheimund Kleinsiedlung GmbH k největším stavebníkům na území župy a stojí za většinou realizovaných sídlišť.24

Řadové domy družstva Heimstätte Sudetenland ve Frimlově ulici na Králově Háji s falešným hrázděním saského typu. Foto autor

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Liberec jako hlavní město říšské župy Sudety Nové obytné okrsky byly až na výjimky soustředěny především do okrajových částí města, které umožňovaly snadnější vytyčení nových celků (Králův Háj, Rochlice, Horní Růžodol). Mezi nejzdařilejší patří městské sídliště vybudované na principu zahradního města v Krymské ulici (Liberec-Rochlice). Je tvořeno typovou zástavbou, složenou ze samostatných domů a dvojdomů, vypracováno hlavním architektem družstva Neue Heimat H. Schmersahlem z Drážďan.25 Stejné družstvo pak stojí za menším sídlištěm v Horské ulici, určeném pro zaměstnance říšské pošty (Liberec-Ruprechtice).26 Berlínská společnost Allod pak vystavěla v letech 1940–42 poměrně rozsáhlé policejní sídliště v ulici Příčná, tvořené 13 řadovými typovými domy, obsahujícími 85 bytů. Autorem urbanistické koncepce, vytvořené již v roce 1939, byl liberecký architekt Ferdinand Elstner a na architektonickém řešení jednotlivých domů se podílel architekt Franz

Carl Weber: jeden ze čtyř domů postavených pro libereckou pobočku Deutsche Bank v Přemyslově ulici v roce 1940. Foto autor

H. Schmersahl: situační výkres městského sídliště v Liberci-Rochlici, postavený společností Neue Heimat. SOkA Liberec.

XVII 2016 2

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

Studie

F. Elstner: urbanistická koncepce policejního sídliště Allod (1939). Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu (dále MML, ASÚ).

25_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp. 516-542-VI; SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl 06. – Správa města Gd, Stavební společnost Neue Heimat (Nová domovina) – koupě pozemků, NAD 25, inv. č. 2531, sign. 146, kart. 837. Stejný architekt stojí mj. i za výstavbou družstva Neue Heimat v České Lípě (obytný okrsek v ulicích U Katovny, Lipovská, Svárovská a řadové domy v Hálkově ulici). 26_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp. 571-573-XIV. 27_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp. 458-470-VII. 28_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složky domů čp. 793-794-VI. 29_Grosse Metznerbund-Ausstellung in Töplitz-Schönau. Reichenberger Zeitung 10. 11. 1933, s. 5. 30_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 1211-I; Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 1296-1298-I.

Radetzky.27 Vedle této družstevní zástavby se objevují rovněž jednotlivé domy a sídliště, navrhované privátními architekty pro různé instituce, zejména banky a dráhy. Typickou ukázkou jsou řadové domy pro zaměstnance drah v ulici Na Bojišti od libereckého architekta Maxe Schmiderera (1941).28 Na návrzích se podíleli i poměrně progresivní architekti jako Fritz Noppes či Carl Weber, odchovanec Hanse Poelziga, Petera Behrense a Clemense Holzmeistera, v jehož meziválečné tvorbě jsou patrné vlivy purismu, funkcionalismu i expresionismu.29 Ti jsou např. autory domů pro Deutsche Bank v Přemyslově ulici (1940, Weber) či Drážďanskou životní pojišťovnu v Alšově ulici (1941–1942, Noppes).30 Na rozdíl od starší zástavby poskytovaly domy na svou dobu vysoký obytný standard, neboť byly plně elektrifikovány, vybaveny garážemi i tekoucí studenou a teplou vodou, což v první polovině 20. století stále ještě nebylo samozřejmostí. V architektonickém řešení se uplatňují prvky podtrhující jejich záměrnou malebnost jako kamenné sokly Hermann Wunderlich: tzv. Elektrické domy v Husově ulici z místní žuly, falešné hrázdění či loubí. Prakticky iden- postavené pro KdD v roce 1939. Foto autor Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Fritz Noppes: projekt domu pro Drážďanskou životní pojišťovnu v Alšově ulici z roku 1941. MML, ASÚ.

tické je pak dispoziční řešení, kdy se na každém podlaží nacházejí dva luxusní velkometrážní byty. Domy jsou situovány mezi starší, drobnější vilovou zástavbou, kterou nicméně poměrně zdařile a nenásilně doplňují. Vrcholem činžovní zástavby na území Liberce jsou tzv. Elektrické domy postavené v roce 1939 pro zaměstnance peněžního ústavu Kreditanstalt der Deutschen (KdD), které představovaly ve své době nejmodernější nájemní bydlení ve městě. Celkem pět domů (jeden řadový trojdům a dva samostatné), svírající parkově upravené nádvoří, vypracoval pražský architekt a profesor Německé vysoké školy technické Hermann Wunderlich.31 Rozložitý, plně elektrifikovaný (odtud i označení Elektrické domy), čtyřpodlažní komplex byl projektován coby ukázka moderního komfortního bydlení. Oproti předchozím realizacím se jednalo o velkoměstský typ činžovních domů se strohým monumentalizujícím průčelím. Ve všech pěti objektech fungovalo centrální teplovodní vytápění a nechyběla ani prádelna se sušárnou a žehlírnou či garáže v suterénu s velkorysým nájezdem z Husovy ulice. Každý byt pak byl vybaven elektrickým sporákem, lednicí a vanou. XVII 2016 2

Hermann Wunderlich: tzv. Elektrické domy v Husově ulici postavené pro KdD v roce 1939. Foto autor

31_KdD. baut fünf Gefolgschaftshäuser. Modernst eigerichtete Wohnungen samt Garagen. Die Zeit: Sudetendeutsches Tagblatt 16. 5. 1939; Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 1198-1201-I.

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

Carl Weber: půdorys přízemí obchodního a obytného domu Herberta Ullricha v Horním Růžodolu (1940). MML, ASÚ.

32_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 457-VII. 33_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 434-XV. 34_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 436-XV a 437-XV. 35_TURTENWALD, Claudia Ingrid. Fritz Höger (1877–1949), Architekt zwischen Stein und Stahl, Glas und Beton. Inaugural-Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades der Philosophischen Fakultät der Westfälischen Wilhelm-Universität zu Münster (Westf.), Münster, 2003, s. 222.; WERNER, Frank et al. Paul Bonatz 1877-1956. Stuttgarter Beiträge 13. Stuttgart, Karl Krämer Verlag, 1977, s. 81; Návrh vládního paláce. ÚSTÍ///AUSSIG - architektura na severu Čech. Ústí nad Labem: 2008-01-01 [cit. 2016-07-19]. Dostupný z WWW: http://www.usti-aussig.net/stavby/karta/ nazev/312-navrh-vladniho-palace; SOkA Liberec, Archiv města Liberec díl IV (Gd), Jednání o stavbě nového divadla, inv. č. 2420, sign. 292, kart. 830; Das Bundesarchiv, Generalbauinspektor für die Reichshauptstadt, sign. R 4606/3396, bl. 39–40; Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 143-III.

Skica rodinného domu Wernera Seevera, činovníka družstva Heimstätte Sudetenland v Sosnové ulici. MML, ASÚ.

Studie

Vedle převládající řadové zástavby se objevují v menší míře i projekty individuálního bydlení. Za pozornost stojí zejména polyfunkční dům Ing. Herberta Ullricha, majitele velkoobchodu s potravinářským zbožím v Horním Růžodole; jde o práci od Carla Webera z let 1939 až 1940.32 Zajímavě je řešeno spojení obchodní a obytné funkce, využívající oblíbené koncepce tzv. Hofu, přístupného skrze dvě brány. Nižší, přízemní část na půdorysu písmene U v sobě zahrnovala vedle skladů a kancelářských prostor také byt pro jednoho zaměstnance a garáž pro tři automobily. Obytný dům majitele je typickým příkladem tradicionalistické, nacionálně orientované architektury, ovlivněné venkovskou zástavbou. V jeho dispoziční skladbě aplikoval architekt Weber stále oblíbený model halového domu, kde hala tvoří ústřední prostor, z něhož se vstupuje do jednotlivých místností v přízemí a skrze schodiště pak i do patra. Součástí projektu byla i poměrně náročně řešená zahrada s dvojicí bazénků. Podobný princip se objevuje i u vily MUDr. Reinholda Denglera v katastru Starého Harcova z roku 1941 od Maxe Schmiderera.33 Vernakulární inspirace se projevuje jak v úhlové dispozici, tak i v podobě falešné „lomenice“ ve štítě, která se spolu s okenicemi a dřevěným obkladem garáže spolupodílí na výsledném malebném vyznění stavby, nepochybně konvenujícím s převládajícím vkusem místních stavebníků. Velmi oblíbený typ představovaly od konce 30. let také rozložité rodinné domy, ovlivněné alpskou, tyrolskou architekturou, navrhované místní kanceláří Peukert & Hanke. Vedle samostatných architektů zpracovávalo projekty rodinných domů i již zmíněné družstvo Heimatstätte Sudetenland. Tak tomu bylo v případě vily v Sosnové ulici pro právníka a jednatele družstva Wernera Seevera nebo vily v ulici Hubertově.34 Obytné stavby, určené především pro státní a průmyslové zaměstnance, doplňovaly reprezentativní veřejné budovy, navrhované ponejvíce říšskými architekty. K nim patří například nerealizované projekty pro Ústí nad Labem (palác vládního prezidenta župy Hanse Krebse na Mariánské skále od Paula Bonatze, policejní prezidium od Fritze Högera) či Liberec (nové župní divadlo, přestavba České besedy drážďanským architektem Maximilianem Heinsiem von Mayenburg pro liberecký Sturmabteilung).35 Stejně jako v meziválečném období Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Max Schmiderer: projekt rodinného domu pro MUDr. Reinholda Denglera v Harcově (1939). MML, ASÚ.

nesli tento fakt místní architekti nelibě, neboť zadávání velkých projektů říšským architektům považovali za útok na své pozice.36 Příklon mnoha stavitelů v pohraničí k národnímu socialismu měl navíc mnohdy spíše pragmatické než ideové pozadí. To byl třeba příklad stárnoucího Josefa Zascheho či Franze Josefa Arnolda, jejichž pozice byla ztížená tím, že byli novým režimem vzhledem ke své předválečné činnosti považováni za politicky nespolehlivé a pokud chtěli stavět a účastnit se soutěží, museli se alespoň částečně zapojit do tehdejších struktur.

Peukert & Henke: ukázka tyrolskou architekturou ovlivněného rodinného domu Edgara Franzla v Chebské ulici. Archiv autora.

XVII 2016 2

36_Výmluvně to ilustruje fakt, že krátce poté, co se Liberec stal hlavním městem župy, začali své služby týkající se přestavby a umělecké výzdoby hojně nabízet právě říšští architekti a umělci především z nedalekých Drážďan, ale i dalších koutů Německa, kteří měli často vlivné zastánce, jako již zmíněný Walther Bangert. Proto se město se střídavým úspěchem snažilo alespoň o prosazení místních architektů jako spolupracovníků na jednotlivých projektech. SOkA Liberec, AM Liberec – VI. díl (Gd), Společnost německých architektů, inv. č. 2202, sign. 24, kart. 803.

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

37_JANDA, Tomáš. Německé dálnice na území dnešní ČR, Dálnice. Trutnov: 2002 [cit. 2016-08-17]. Dostupný z WWW: http://www. dalnice.com/historie/planovani/nem_u_nas/nem_dal_v_csr.htm 38_SOkA Liberec, AM Liberec – VI. díl (Gd), Společnost německých architektů, inv. č. 2202, sign. 24, kart. 803. 39_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 1203-I; SOkA Liberec, AM Liberec - VI. díl (Gd), Společnost německých architektů, inv. č. 2202, sign. 24, kart. 803.

Jedním z mála velkých podniků, u kterého bylo přikročeno k realizaci, byla říšská dálnice, jež spojovala Liberec se Žitavou a Zhořelcem a jež se měla napojit na další dálnici Drážďany–Vratislav. Na jejím zřízení mělo město enormní zájem, neboť vedle dostatečného a hygienicky vyhovujícího bydlení bylo nutné řešit také otázky infrastruktury a napojení Liberce na další říšská města. Tzv. Sudetská dálnice se dělila do tří větví. První šla směrem na Cheb a Karlovy Vary a dále do Německa a zbylé dvě u Chrastavy přes Frýdlantský výběžek na Greiffenberg (Gryfów Śląski), kde na plánované křižovatce s dálnicí A73 končila, a do zmíněného Zhořelce, odkud jako A48 pokračovala až do Štětína.37 Stavba začala slavnostním výkopem 18. dubna 1939 v Horním Hanychově (u dnešní tramvajové zastávky Spáleniště), který provedl zástupce župního vedoucího Fritz Köllner. Pro vysoké náklady byly práce 30. dubna 1942 zastaveny a zůstalo pouze u přípravných prací, jejichž relikty

Studie

jsou nicméně patrné dodnes. Součástí dálnice měla být i administrativní budova v katastru Janova Dolu (Liberec X) na základě projektu Paula Bonatze.38 O architektonickém řešení stavby nemáme bližší informace, neboť projekt se nedochoval. Jedinou významnější veřejnou stavbu, která nakonec v průběhu existence župy na území Liberce vznikla, představuje nové sídlo obchodní komory ve Studentské ulici. Autorem mohutné reprezentativní budovy, postavené v roce 1940, byl drážďanský architekt Carl Ernst Stephan.39 Objekt, v současnosti využívaný Technickou univerzitou, se dochoval v poměrně intaktním stavu, včetně honosného hlavního schodiště, figurálního reliéfu ve vestibulu s motivem práce, pískovaných oken se znameními zvěrokruhu či souboru dveří se znaky jednotlivých měst v obvodu liberecké komory. S postupující válkou je pak patrná výrazná stagnace stavebnictví, na které se podepsal říšský zákon omezující novou výstavbu, přičemž veškeré stavební kapacity byly

Carl Ernst Stephan: hlavní průčelí nové budovy liberecké obchodní komory ve Studentské ulici (1940). Foto autor

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Max Kühn: projekt přestavby klasicistního domu čp. 13-V v ulici 8. března v rámci areálu tiskárny Gebrüder Stiepel v Liberci z roku 1941. MML, ASÚ.

soustředěny na válečný průmysl a stavbu protileteckých krytů. Kvůli nedostatku jiných zakázek se na těchto utilitárních a z hlediska architektury nezajímavých projektech podílely i velké renomované firmy jako věhlasný drážďanský ateliér Lossow & Kühne, který měl v Liberci od roku 1925 svou pobočku, nebo jedna z největších libereckých stavebních firem Gustav Sachers Söhne.40 Časté byly rovněž adaptace starších objektů, např. plánovaná přestavba jednoho ze souboru klasicistních domů tvořících součást tiskárny Gebrüder Stiepel od Maxe Kühna (1940) v duchu abstrahovaného neoklasicimu.41

Nejzajímavějším příspěvkem v rámci liberecké průmyslové architektury je někdejší zbrojní podnik Kontakta-Hentschel, který, jak uvádí Ivan Rous, působil pod kuratelou SS.42 Autorem progresivní přízemní budovy (1942), kombinující režné zdivo se subtilními betonovými sloupky, mezi nimiž jsou velkoformátová okna, byl již zmíněný Carl Weber.43 Čisté architektonické formy, na hony vzdálené romantizujícímu akcentu příznačnému pro soudobou obytnou architekturu, evokují částečně tvorbu Waltera Gropia, zejména ikonickou továrnu Fagus-Werke v Alfeldu an der Leine (1911–1913).

40_ROUS, Ivan. Industriál války: Severočeské muzeum v Liberci. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2012, s. 29. 41_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 13-V. K historii a stavebnímu vývoji celého areálu podrobněji ŘIČÁNKOVÁ, Alena. Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny. In Fontes Nissae XVI, 2015, č. 2, s. 52–67. 42_Firma Kontakta byla dceřinou společností německého podniku Hentschel, vyrábějící letadla, tanky Tiger I., řízené střely, ale i lokomotivy a autobusy. Administrativa sídlila v Papírové ulici čp. 123 v někdejší tkalcovně Schmidt. Druhý závod se nacházel areálu někdejší továrny Josefa J. Salomona (tzv. Salomon III., čp. 152) v Kateřinkách. ROUS, Ivan. Industriál války: Severočeské muzeum v Liberci. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2012, s. 15. 43_Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 218-VIII.

Carl Weber: někdejší zbrojní podnik Kontakta-Hentschel v Ještědské ulici (1942). Foto I. Rous

XVII 2016 2

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

Josef Effenberger: Projekt nového náměstí v Chrastavě (1943). SOkA Liberec.

Studie

Josef Effenberger: část projektu regulace Chrastavy s patrným mostem říšské dálnice (RAB) z roku 1942. SOkA Liberec.

„Velká Chrastava“ Z dalších oblastí na Liberecku, kde probíhal větší stavební ruch, je třeba zmínit Hrádek nad Nisou a hlavně Chrastavu, v nichž měly své pobočné závody velké říšské koncerny Spreewerk a AEG.44 V souvislosti s válečnou výrobou zde vznikala i přidružená zaměstnanecká sídliště a bohužel také řada pracovních, zajateckých a koncen-

tračních táborů, využívaných pro otrockou práci v uvedených podnicích.45 Zejména v případě Chrastavy existuje ke sledovanému období bohatý konvolut plánů a písemností, uložený v SOkA Liberec. Z něj vyplývá, že i Chrastava měla projít poměrně velkorysou, komplexní přestavbou. Au-

44_ROUS, Ivan. Industriál války: Severočeské muzeum v Liberci. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2012, s. 12–17. 45_Jak poznamenává Ivan Rous, nucená práce se mnohdy využívala i při výstavbě obytných budov, doloženou ji máme např. u domů v Liberci na Králově Háji pro družstvo Heimstätte Sudetenland. ROUS, Ivan. Působení architektů, architektonických kanceláří a stavitelů za 2. světové války v průmyslových podnicích na Liberecku a Jablonecku. JABLONEC III GABLONZ – architektura na severu Čech. Jablonec nad Nisou: 201509-30 [cit. 2016-07-19]. Dostupný z: http://jablonec-gablonz.net/ clanky/cist/nazev/5-pusobeni-architektu-architektonickych-kancelari-a-stavitelu-za-2-svetove-valky-v-prumyslovych-podnicich-na-liberecku-a-jablonecku

Josef Effenberger: Projekt nového náměstí v Chrastavě (1943). SOkA Liberec.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci 46_Architektonickou kancelář, která stojí za řadou pozoruhodných realizací v Liberci a okolí, založili místní architekti Josef Effenberger z Mníšku u Liberce a Fritz Noppes z Liberce. Sídlo ateliéru bylo zprvu na náměstí Dr. Edvarda Beneše v domě čp. 3, a v roce 1923 se přestěhoval do ulice 8. března, do domu čp. 23. Stylovým východiskem kvalitní a zajímavé tvorby kanceláře bylo zpočátku art déco, ale posléze se dopracovala až k funkcionalismu. K zániku kanceláře došlo zřejmě v roce 1937, kdy Josef Effenberger odešel nakrátko do Německa a Fritz Noppes začal působit jako samostatný architekt. Zřejmě nejvýznamnější společnou prací je dnešní kino Varšava ve Frýdlantské ulici (1923). 47_SOkA Liberec, Archiv města Chrastava, Plánování výstavby ve městě, architekt ing. Josef Effenberger, Mníšek, inv. č. 894, sign. 6/62/620/3, kart. 152. 48_SOkA Liberec, Archiv města Chrastava, Plánování výstavby města (Stadtplanung für Kratzau) architekt Josef Effenberger, list NAD 24, inv. č. 1193, č. ev. jedn. 38 a–d; SOkA Liberec, Archiv města Chrastava, Náčrt plánu stavebního rozvoje Chrastavy (Skizze für die Stadtplannung für Kratzau) plán 94 Josef Effenberger, list NAD 24, inv. č. 1230, č. ev. j. 70; SOkA Liberec, Archiv města Chrastava, Plán stavebního rozvoje Chrastavy, regulace města jihozápadně od náměstí A. Hitlera, plán 12 (Stadtplanung für Kratzau. Regulierung in der Innerstadt SW des Adolf Hitlerplatzes) Josef Effenberger, list NAD 24, inv. č. 1233, č. ev. j. 73. 49_SOkA Liberec, Archiv města Chrastava, „Heimstätte Sudetenland“, výstavba bytů a malých sídlišť, plán „Kleinsiedelung Kratzau“ 1:1 000, list NAD 24, inv. č. 647, sign. 432, kart. 141; SOkA Liberec, Archiv města Chrastava, výstavba ve městě, plány, rozpočty, inv. č. 647, sign. 6/63/630/3, kart. 141; SOkA Liberec, Archiv města Chrastava, Situační plán území sídliště (Situationsplan des Siedlungsgeländes in Kratzau) Nový domov Liberec (Neue Heimat Reichenberg 1941), list NAD 24, inv. č. 1165, č. ev. jedn. 10; SOkA Liberec, Archiv města Chrastava, „Heimstätte Sudetenland“, výstavba bytů a malých sídlišť, plán „Kleinsiedelung Kratzau“ 1:1 000, list NAD 24, inv. č. 647, sign. 432, kart. 141. 50_Za informaci děkuji Ivanu Rousovi. 51_Svým výrazem má velmi blízko např. k rodinnému domu Gustava Schmidta v Liberci (1934–1935) od kanceláře Effenberger & Noppes a je tak dokladem inspirace řady místních architektů soudobou německou architekturou, zprostředkované místnímu prostředí mj. i dobovými odbornými periodiky, např. Moderne Bauformen. Ty se pozvolna stávaly hlásnou troubou nové, propagandisticky orientované stavební kultury Třetí říše. Magistrát města Jablonce nad Nisou, archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 2165.

torem regulačního plánu byl architekt Josef Effenberger z Mníšku, někdejší spolupracovník Frize Noppese, s nímž v meziválečném období provozoval společnou architektonickou kancelář.46 Effenberger vypracoval v roce 1942 plán „Velké Chrastavy“, zahrnující Dolní Chrastavu, Horní Chrastavu a Andělskou Horu, přičemž v něm vedle regulace středu města a nové komunikační sítě, spojující jednotlivé čtvrti, počítal i s plánovanou říšskou dálnicí (RAB), včetně přemostění nad Jeřicí, které mělo být zhruba ve stejných místech, kde se nachází dnešní most silnice I/13 a I/35.47 Novým centrem města se mělo stát další náměstí, obestavěné reprezentativními veřejnými budovami (kino, Lidový dům), v bezprostřední blízkosti historického náměstí 1. máje.48 Projekt, vypracovaný rovněž Effenbergerem, pochází z roku 1943, přičemž v průběhu čtyřicátých let došlo pouze k asanaci tohoto prostoru, ohraničeného ulicemi Turpišova, Loudátova, Bezručova a Soudní a v padesátých letech 20. století zde vzniklo menší sídliště. Ze zamýšlené družstevní výstavby pod taktovkou Heimstätte Sudetenland Jablonecko součástí Třetí říše a Neue Heimat bylo nakonec postaveno pouze několik domů určených primárně pro zaměstnance zdejší po- V sousedním Jablonci nad Nisou a jeho širším okolí pabočky TTW v ulicích Ještědská, Na Hůrce a Nový domov novala poněkud jiná situace, neboť se nepotýkal s takolibereckou pobočkou družstva Neue Heimat.49 vou bytovou krizí jako Liberec. Proto se stavěly, či spíše adaptovaly starší průmyslové objekty na válečnou výrobu, které měla občas doplnit zaměstnanecká sídliště, obvykle budovaná družstvem Neue Heimat (částečně realizované sídliště TTW v Tanvaldu). Nové obytné celky někdy počítaly i s občanskou vybaveností (nerealizovaný dětský domov při TTW, architektonická kancelář Löwe & Wäntig). Ojediněle se pak objevují i po umělecké stránce náročnější, třebaže drobnější projekty jako nerealizovaný návrh nové márnice na tanvaldském hřbitově (architekt Gustav Jahn, Lučany nad Nisou, 1939).50 Na rozdíl od Liberce měli zdejší architekti, stejně jako v Chrastavě, zároveň výhodu méně exponovaného sídla. I když bylo situováno v bezprostřední blízkosti župní metropole, měli větší šanci získat i větší stavební zakázky. Konzervativně laděná architektura měla i na Jablonecku poměrně hluboké kořeny, patrné ještě před válkou. Dobře to ilustruje např. dvojdům exportérů Alfreda a Maxe Kleinových, navržený roku 1937 Alfredem Wenzelem ve výrazně tradicionalistických formách, které se prakticky neliší od pozdějšího Josef Effenberger: Projekt nového náměstí v Chrastavě heimatstilu, a zkolaudovaný až v roce 1942.51 (1943). SOkA Liberec. XVII 2016 2

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

Výřez z axonometrického pohledu na nerealizovaný areál dětského domova při TTW v Tanvaldu od žitavské architektonické kanceláře Löwe & Wäntig, vyznačujícího se progresivními, takřka funkcionalistickými formami. Soukromý archiv Ivana Rouse.

52_VALCHÁŘOVÁ, Vladislava. Industriální architektura v období 2. světové války – první železobetonové skořepiny u nás. In HOŘEJŠ, Miloš, LORENCOVÁ, Ivana, ed. Věda a technika v českých zemích v období 2. světové války. Praha: Národní technické muzeum, 2009, s. 81–84. 53_ROUS, Ivan. Působení architektů, architektonických kanceláří a stavitelů za 2. světové války v průmyslových podnicích na Liberecku a Jablonecku. JABLONEC III GABLONZ – architektura na severu Čech. Jablonec nad Nisou: 2015-09-30 [cit. 2016-07-19]. Dostupný z: http://jablonec-gablonz.net/clanky/cist/nazev/5-pusobeni-architektu-architektonickych-kancelari-a-stavitelu-za-2-svetove-valky-v-prumyslovych-podnicich-na-liberecku-a-jablonecku

Studie

Zřejmě nejprogresivnějším příspěvkem k architektuře sledovaného období je továrna na jemnou mechaniku Feinapparate-Bau, G.m.b.H., součást koncernu Carl Zeiss Jena. Rozsáhlý areál, postavený v letech 1939–40 kvůli válečné výrobě v Jablonci-Rýnovicích, je jedním z mála, které byly vybudovány tzv. na zelené louce. V původním rozsahu obsahoval dva etážové výrobní objekty, uprostřed areálu tepelnou elektrárnu a u silnice dvě přízemní haly slévárny a kalírny, zastřešené válcovými skořepinami se shedy, opřenými o rámové vazníky vybíhající z nosných sloupů.52 Tento konstrukční systém „Dywidag Schalensheddach“ vyvinul pro firmu inženýr Franz Anton Dischinger. Stavbu realizovala firma Dyckerhoff & Widmann AG (dnešní DYWIDAG-Systems) ve spolupráci s ikonickou postavou průmyslové architektury, Hansem Hertleinem.53 V architektonickém řešení dominantních hlavních etážových budov, postavených na principu železobetonového skeletu se schodišťovými věžemi, je patrný vliv doznívající nové věcnosti, doplněný klasicizujícím pojetím fasád, rytmizovaných lizénovými rámy. Součástí

Dyckerhoff & Widmann AG, Hans Hertlein: jedna z etážovek Feinapparate-Bau v Jablonci nad Nisou-Rýnovicích. Foto autor

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Alfred Wenzel: skica s celkovým pohledem na kolonii FAB v Jablonci nad Nisou-Rýnovicích. Soukromý archiv Ivana Rouse.

širšího areálu továrny byla rovněž zaměstnanecká kolonie závodu, určená pro vedoucí zaměstnance podniku, navržená jabloneckým architektem Alfredem Wenzelem. Původní projekt obsahoval více než 30 obytných dvojdomů, které doplňovalo zázemí, tvořené mj. spolkovou halou či knihovnou. Nakonec však byla realizována asi polovina ze zamýšleného počtu, tj. 16 dvojdomů bez plánované občanské vybavenosti.54 Hlavní devizou sídliště je především mimořádně zdařilé urbanistické zapojení do struktury Rýnovic i jeho citlivé zasazení do okolního působivého přírodního rámce, k čemuž nepochybně přispěla právě inspirace regionální lidovou architekturou. Dnes je bohužel až na pár výjimek většina domů poznamenána pozdějšími, mnohdy razantními přestavbami. Zachován nicméně zůstal alespoň stále dobře čitelný urbanistický rozvrh sídliště. V roce 1944 zde pak vznikla pobočka nechvalně známého koncentračního tábora Gross-Rosen. „Dvojče“ rýnovické továrny stojí v Teplicích.55 V rámci města převažovala družstevní výstavba (drobné sídliště Domovina v ulici Na Domovině vybudované družstvem Heimstätte Sudetenland na principu zahradního města v roce 1939), zaměstnanecké domy pro dráhy,56 popř. adaptace starších objektů. Ambicióznější návrhy na přestavbu zůstaly i v tomto případě nerealizoXVII 2016 2

54_GÜNTHER, Rudolf. Künstler des Isergebirges und ihre Nachfolger. Schwäbisch Gmünd: Verlag der Leutelt-Gesellschaft, 1980. s. 191–192. Za laskavé poskytnutí plánové dokumentace kolonie patří poděkování Ivanu Rousovi, který se dlouhodobě věnuje problematice válečné výroby na Jablonecku a Liberecku. 55_VALCHÁŘOVÁ, Vladislava, BERAN, Lukáš, ZIKMUND, Jan, ed. Industriální topografie: průmyslová architektura a technické stavby. Ústecký kraj. Praha: ČVUT, 2011, s. 86. 56_Např. dvojice řadových domů, postavených libereckým architektem Maxem Schmidererem v roce 1940 v ulici Pod Střelnicí, které jsou identické se Schmidererovými projekty pro téhož investora v Liberci. Magistrát města Jablonce nad Nisou, archiv stavebního úřadu, složka domů čp. 371 a 381.

Alfred Wenzel: kolonie FAB v Jablonci nad Nisou-Rýnovicích. Pohled na typický dům v ulici Stará Osada. Foto autor

Jaroslav Zeman | „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Nacistická architektura na Liberecku a Jablonecku

57_Metznerbund byl založen 28. března 1920 jako Verein deutscher Kunstschaffender in Böhmen v severočeských Teplicích. Cílem spolku byla nejen podpora umění, ale především prezentace výtvarné tvorby českých Němců v rámci Evropy a také zastřešení všech německých výtvarných umělců působících v Čechách. Po svém ustanovení by na krajské a místní skupiny, přičemž tyto „kraje“ tvořila pětice větších rozsáhlých celků: východní se sídlem v Liberci, zahrnující oblast mezi Králíky a Jablonným v Podještědí, teplický mezi Českou Lípou a Chomutovem a západní mezi Žatcem a Nýrskem se sídlem v Chebu. Zbylé dva zahrnovaly Prahu s okolím a jižní Čechy, především Českokrumlovsko. K problematice Metznerbundu zejm. HABÁNOVÁ, Anna. Liberec jako centrum německo-českého výtvarného umění v první polovině 20. století. Brno 2012. Disertační práce (Ph.D.). Masarykova Univerzita, Filozofická fakulta. Seminář dějin umění, s. 49–65; HABÁNOVÁ, Anna. „Edler Wettstreit der beiden Völker“. Die Anfänge der Tätigkeit der Reichenberger Kreisgruppe des Metznerbundes, die Oktobergruppe und Erwin Müller. In: Umění 59, 2011, č. 5, s. 415–426. 58_K osobnosti architekta zejm. FREIWILLIG, Petr. Schneiderova vila v Jablonci nad Nisou. In: Památky Libereckého kraje: sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci 2009, s. 32–39; AU Annemarie in der (et al.). Künstler aus dem Jeschken-Isergebirge. Böblingen: Wilhelm Schlecht 1988, s. 270. 59_Magistrát města Jablonce nad Nisou, archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 430.

Studie

vány. Velmi aktivní byl v tomto ohledu jablonecký architekt Rudolf Günter, autor pozoruhodných meziválečných paláců, ovlivněných expresionismem a vycházejících z německé cihlové architektury, tzv. Backsteinexpressionismu (Linkeho a Štěpánkův dům). Günter, který působil jako předseda místního Metznerbundu,57 se po svém odchodu do Německa v roce 1936 podílel jako vládní rada na výstavbě olympijské vesnice v Berlíně, kde také spolupracoval na stavbách pro Luftwaffe.58 Po návratu do svého rodiště působil jako ředitel výstavby města Jablonec, kdy připravoval řadu velkorysých projektů, například výstavbu školního městečka u přehrady ve Mšeně nad Nisou či nového jabloneckého nádraží v duchu monumentálního, abstrahovaného neoklasicismu. Vedle těchto velkých záměrů se objevovaly i poněkud skromnější akce, např. zamýšlená přístavba městských lázní, vypracovaná architektem Eduardem Puschmannem, zaměstnancem jabloneckého stavebního úřadu v roce 1942.59 Realizací nové plavecké haly a přidružených provozů se měla kapacita i rozsah starých lázní rozšířit o úctyhodných 100%.

Rudolf Günter: modely nového jabloneckého nádraží (1943), sídliště „Mšenská brána“ vedle jablonecké přehrady (1943) a školního městečka na břehu jablonecké přehrady (1942). Repro Künstler des Isergebirges und ihre Nachfolger.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Aby nedošlo k vizuálnímu narušení výstavné secesní budovy od Roberta Hemmricha, bylo zvoleno poměrně neutrální, až nevýrazné tradicionalistické řešení, hmotově respektující starší budovu a sloužící ke sjednocení obou objektů do jednoho celku se symetrickým průčelím a středním vstupem. Tomu mělo napomoci i zopakování okenního rastru směrem do ulice Budovatelů. Období nacismu se i přes své krátké trvání více či méně zapsalo do podoby většiny sídel severních Čech. Nebylo tomu náhodou, neboť architektura „nového Německa“, především její idylická vernakulární poloha, byla blízká převládajícímu tradicionalistickému cítění místních architektů, pro něž představovaly lokální stavební tradice součást jejich identity. Pokud odhlédneme od negativních konotací a propagandistické determinace těchto staveb, mnohdy patrné i 71 let po skončení druhé světové války, nelze jim upřít jisté kvality. K nim patří zejména zdařilé urbanistické zasazení nových celků do historické struktury severočeských měst, kdy došlo k harmonickému spojení staré a nové zástavby. Neméně významný byl i komplexní etnografický průzkum, třebaže nacionálně a ideologicky motivovaný. I díky němu se podařilo pregnantně definovat lokální specifika, která se následně uplatnila právě v rámci sledované výstavby. Zajímavý je rovněž kontrast ideolo-

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Gustav Jahn: Projekt nové márnice na tanvaldském hřbitově (1939). Soukromý archiv Ivana Rouse.

gického obsahu a forem nacistické obytné architektury s moderními, dalo by se říci funkcionalisticky řešenými interiéry, poskytujícími svým obyvatelům komfort, vyhrazený do té doby pouze vyšší střední třídě. I díky tomu si udrželi značnou „popularitu“ také po skončení války, kdy byla navíc řada domů teprve dokončována a kolaudována pod národní správou. Svou roli v tomto ohledu bezpochyby sehrál také fakt, že po formální stránce se příliš neliší od sídlišť budovaných v duchu rovněž ideologicky orientovaného socialistického realismu, který se začíná pozvolna prosazovat se změnou politické situace na sklonku čtyřicátých let.60

60_Tato práce vznikla jako součást vědeckého výzkumu Národního památkového ústavu „Výzkum, dokumentace a prezentace moderní architektury a industriálního dědictví“ a výsledek je financován z institucionální podpory Ministerstva kultury ČR na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace.

Eduard Puschmann: návrh na dostavbu jabloneckých lázní z roku 1942, hlavní průčelí. Magistrát města Jablonec nad Nisou, archiv stavebního úřadu.

XVII 2016 2

Materiálie

9 0th anniversary of the death of Jan Dukát

A bstra c t

Renata Černá | In 1849 Jan Dukát was born in Prague, where he was consequently trained in surface restoration works and gilding. After his return from wandering he worked as modeller for the count Kinsky’s heritors’s factory in North Bohemian Sloup. He improved his expertise by frequently changing his employers (from Vienna to Prague). In 1893 in Prague he patented elfenit. By the end of the 1890s he returned with his family to Jablonné v Podještědí in the Northern Bohemia. He worked also in New Falkenburk a Lemberk castles, where he under supervision of the sculptor Hans Aichinger achieved title of plasterer-restorer. After that he obtained a number of individual contracts based on previous recommendations. Dukát was also committed to commercial art creations. He used existing three-dimensional and executant designs but used them creatively. His replicas of famous artworks were made with remarkable sense for detail, which confused even the experts. He died after long serious illness in Jablonné v Podještědí November 3rd 1926.

k e y w ords

K l í čová slova

Jan Dukát

1890s

přelom 19. a 20. století

commercial art

užité umění

surface restorer

štukatér

Lemberk

Jablonné v Podještědí

Fontes Nissae | Prameny Nisy

90 let od úmrtí Jana Dukáta * Renata Černá

ne 3. listopadu 2016 tomu bylo 90 let, co zemřel všestranný regionální umělec Jan Dukát (1849–1926). Přestože se s jeho pracemi sochařskými, štukatérskými, pozlacovačskými, řezbářskými i restaurátorskými setkáváme na mnoha místech severních Čech, nejvýrazněji se asi zapsal do dějin města Jablonného v Podještědí, kde prožil posledních 26 let svého uměleckého života. Jan Dukát se narodil 1. února 1849 v pražské čtvrti Na Františku. Jeho otec Jan (1820–1896) pocházel ze Psár, byl vyučen hrnčířem, byť později pracoval na dráze jako průvodčí. Jeho matka Františka Prošková (nar. 1816), jejíž otec byl malířem, zemřela velmi mladá, a tak z tohoto manželství vzešel pouze jediný syn.1 Umělecké nadání předků dalo zřejmě Janu Dukátovi základy k budoucímu povolání. Ve 14 letech se stal učněm u pražského pozlacovače Františka Wihana. V roce 1866 se vyučil a jako štafírský tovaryš nastoupil do pražské továrny na zlacené lišty a rámy Antona Speila, kde kromě rámů obrazů pozlacoval i rámy zrcadel, domácích oltářů a jiných drobných součástí nábytku. V dílně se rychle zapracoval a dle dobových zvyklostí odešel po třech letech na zkušenou. První místo přijal v Aradu v Uhrách u pozlacovače Basilia Derestye, kde pracoval jako štafír a nově i jako modelér. Na vandru se seznámil s novými materiály, technikami a vzory. Pečlivě shromažďoval všechny doklady o své činnosti a vždy po skončení díla si od svých zadavatelů vyžádal doporučení. Během vandru navštívil také Srbsko, kde pobýval v monastýrech, v nichž měl možnost přiučit se umění mistrů pravoslavných ikon. Do Čech se Jan Dukát vrátil po čtyřech letech v roce 1873. Krátce poté nastoupil jako modelér a vedoucí zlatičské dílny v továrně dědiců hraběte Kinského ve Sloupu, čímž se poprvé dostal do severních Čech. Ve stejném roce se také oženil s jednadvacetiletou Klárou Záveskou (1852–1939), dcerou roudnického železničáře. Nicméně jejich manželství zůstalo bezdětné.2 Po ročním působení ve Sloupu odešel Jan Dukát i s manželkou Klárou do Vídně, kde byl zaměstnán jako štukatér a řezbář v architektonickém ateliéru. V roce 1877 se přestěhovali zpět do Čech, do Bohosudova a následně Proboštova, kde Dukát pracoval pro různé keramické firmy a částečně i ve vlastní dílně jako modelér ztvárňující žádané výrobky historizujících slohů. Tyto nové požadavky mu umožnily hlouběji studovat slohy minulých staletí. XVII 2016 2

Jan Dukát, fotografie z ateliéru Hanse Mayera v Litoměřicích, rok 1896. SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 37, kart.1.

Svými zaměstnavateli byl vysílán na cesty po evropských uměleckoprůmyslových muzeích, kde pořizoval kresby starožitností, které ho pak inspirovaly k vlastním návrhům. Nespokojil se jen se sbíráním tvarů a vzorů; ve snaze o dokonalost uměleckého starožitného předmětu začal studovat i fyzikální a chemické vlastnosti keramiky.3 Odebíral německé i české odborné časopisy a neustále sledoval novinky svého oboru. Jako výtvarník byl neobyčejně pilný, ale v zaměstnání nestálý. Vyhovovaly mu proměny, rád putoval na různá místa vlasti, bez ohledu na jistou obživu. * Příspěvek vznikl v rámci výzkumného projektu „Kulturní krajina jako prostor pro společenskou reprezentaci a relaxaci vybraných aristokratických rodů v období od první poloviny 17. století do první poloviny 20. století“, financovaného z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje Národní a kulturní identity (NAKI) pod označením DF13P01OVV001.

1_Otec Jana Dukáta se znovu oženil s Marií Velímovou a společně měli ještě dva syny a tři dcery. Dle dochované korespondence Jan se svými nevlastními sourozenci vycházel velice dobře a vzájemně si pomáhali. SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 1, 1843 a 1845, kart. 1. Více Vojtíšková, M.: Pozůstalost Jana Dukáta, Česká Lípa, 1976, s. 1. 2_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 2, kart. 1 a Vojtíšková, M.: Pozůstalost Jana Dukáta, Česká Lípa, 1976, s. 1–2. 3_Vojtíšková, M., cit. v pozn. 1, s. 2.

Renata Černá | 90 let od úmrtí Jana Dukáta

materiálie

V únoru 1893 se na čas vrátil pracovat do Prahy do keramické továrny na imitace starožitností založené rakouským podnikatelem Carlem Werfelem.4 Posléze k patentování ohlásil elfenit – jemnou modelovací hmotu, imitaci slonové kosti, kterou na základě známých materiálů sám zdokonalil, prozkoušel a používal ke zhotovení těch nejjemnějších detailů pořizovaných kopií. Avšak pro Werfela, který pracoval továrním způsobem, byla práce s elfenitem příliš technicky náročná a tím i drahá. Po odchodu z továrny v roce 1896 pokračoval Jan Dukát s výrobou elfenitu už jen ve své pražské dílně.5 Příležitostně začal spolupracovat s firmou Jakuba Kocourka Na Poříčí, která si najímala celé skupiny výtvarníků a řemeslníků, různě specializovaných na komplexní opravy starých historických objektů i mimo Prahu. Tak se koncem devadesátých let znovu dostal Jan Dukát do severních Čech – do Litoměřic6 a na clam-gallasovské Frýdlantsko7. Na zimu se vždy vracel do Prahy, kde pracoval

A. Hackel, hlavní oltář v kostele sv. Vavřince v Jablonném, 1908. Pohlednice ze soukromé sbírky autorky.

4_Tím byly repliky starožitností dostupné širší a méně bohatší veřejnosti. Firma si tím však zavřela cestu k výrobě originálních a cennějších uměleckých předmětů. 5_Svým odběratelům, které si vyhledával podle inzerátů, dodával tak po dlouhá léta kvalitní kopie plastik dle světových uměleckých děl. 6_V letech 1898–1899 pracoval na seminárním kostele v Litoměřicích jako pozlacovač a mramorář. 7_Na Frýdlantsku pracoval v letech 1898–1899 zejména v Hejnicích a zdá se, že i na samotném zámku Frýdlant. Více: Vojtíšková, M., cit, v pozn. 1, s. 2–3.

Ukázka užitého umění, sádrová plastika, konec 19. století. Soukromá sbírka autorky.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

8_Marie Bukvářová nemanželským narozením dcery Jana Dukáta tvrdě pronásledovala. A jak vyplývá z pozdější dochované korespondence – vztahy se nezlepšily ani po přestěhování do Jablonného. 9_Původní kostel byl v roce 1996 povýšen na Baziliku minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy. 10_Wilhelm Moidl: Zur Weihe des neuen Hochaltars in der St. Laurentiuskirche, in: Reichenberger Zeitung, Liberec, 9. srpna 1900, roč. 41, č. 187, s. 2. 11_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 61, kart. 1. 12_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 62, kart. 1. 13_SOkA Liberec: fond Pozůstalost rodu Liebiegů, kart. 24.

na svých zakázkách uměleckých replik a na opravách starožitného nábytku pro různá muzea. Zdá se, že se s přibývajícími roky života hodlal umělecky i podnikatelsky osamostatnit. Předtím si ale stačil roku 1899 zkomplikovat soukromý život, a to narozením nemanželské dcery Marie (1899–1976), jejíž matka Marie Bukvářová byla služebnou na Malé Straně a pocházela z rodiny podskalského kočího.8 Snad i tato okolnost přiměla Jana Dukáta vrátit se na jaře roku 1900 opět do severních Čech, tentokráte natrvalo i s manželkou Klárou. Ubytovali se v podnájmu v Jablonném v čp. 31 poblíž barokního kostela sv. Vavřince9, který se zdá být i jeho první pracovní zastávkou. Pod vedením vídeňského sochaře působícího v Liberci Hanse Aichingera pracoval jako štukatér a štafír na nově zřízeném hlavním oltáři sv. Vavřince, za což mu byla vyplacena částka 28 K.10 Následně odjel pracovat jako pozlacovač do nedalekých Hejnic a Frýdlantu, kde si jej najala místní stavební firma Appelt & Hampel.11 Současně

dostal i drobnou zakázku na hartigovském mimoňském zámku.12 Pracovně i profesně se mu stále dařilo. Následujícího roku mu vídeňská firma Josefa Starka přenechala část svých řezbářských a štafírských zakázek na zámku Nový Falkenburk v Jablonném, který si začal renovovat průmyslník Johann Moritz Liebieg z Liberce. Kvalitně odvedená práce pak zajistila Janu Dukátovi zakázky na několik let dopředu. Konečně se tak mohly naplno projevit jeho hluboké znalosti a schopnosti dekoratérské i technologické. Baron Liebieg si totiž před renovací zámku vše pečlivě zdokumentoval a nafotil. Dalo by se říci, že renovace probíhala dle určitých zásad, které dnes nazýváme památkovými. A tak původní barokní i rokokovou štukovou výzdobu interiérů Jan Dukát restauroval, kde bylo potřeba, zhotovil přesné kopie, a když to uznal za vhodné, doplnil o nové detaily. Stavební firma Gustav Sachers Söhne Architekten und Baumeister Reichenberg, která si Dukáta na tyto sochařské a štafírské práce najala, jej následně zaměstnala i na baronově vile v Liberci.13 V letech 1902–1905 zrestauroval všechny

B. & S., zámek Nový Falkenburk, 1900. Pohlednice ze soukromé sbírky autorky.

XVII 2016 2

materiálie

Renata Černá | 90 let od úmrtí Jana Dukáta

V. Čermák, rokokový relikviář bl. Zdislavy, kolem roku 1930. Pohlednice ze soukromé sbírky autorky.

postranní oltáře v již zmiňovaném kostele sv. Vavřince, který patřil rovněž pod Liebiegovu patronátní správu. Zcela jedinečnou záležitostí bylo zhotovení rokokového relikviáře dle vlastního návrhu pro lebku blahoslavené Zdislavy u příležitosti její beatifikace v roce 1907.14 Inzercí a dobrými doporučeními svých zaměstnavatelů i zákazníků začal na počátku 20. století Jan Dukát získávat samostatné zakázky na komplexní restaurování kostelů a kaplí, které střídal s prací pro barona Liebiega. Přestože vedl typicky bohémský život, měl smysl pro pořádek a dokumentaci své práce. V samostatné restaurátorské činnosti se doslova našel. Najímal si spolupracovníky, obstarával materiál, poskytoval poradenské služby a díky velkému množství známých získával mnoho zakázek, které případně přenechával jiným kolegům. Již v roce 1901 restauroval kostel v Českém Dubu pod dohledem památkového konzervátora z Liberce Wilhelma Augsta, v roce 1902 kostel Povýšení svatého Kříže v Děčíně a v roce 1903 kostely ve Smržovce a Rýnovicích. O dva roky později opravoval kapli Božího hrobu v Mimoni a v roce 1907 restauroval interiér kostela v Brenné u Zákup. Při tom všem ještě pracoval na rámech obrazů 62

pro Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze pod vedením inspektora Paula Bergnera.15 Roku 1908 získal práci v kapli grabštejnského hradu, kterou financoval hrabě Franz Clam-Gallas.16 Pro něj ostatně začal Jan Dukát pracovat už v roce 1901 při celkové renovaci interiérů na zámku Lemberk, kde jeho restaurátorská práce spočívala především ve štukatérské a štafírské výzdobě. Dukát pod vedením Hanse Aichingera, vídeňského sochaře působícího v Liberci, nejprve pracoval na Lemberku na dvou přízemních místnostech západního křídla zámku, poblíž Zdislaviny světničky, které byly častým bílením zanesené. Nečitelné části stropní štukové výzdoby musel nejprve mechanicky očistit a podle nich následně zhotovit chybějící části. Neznatelné reliéfy naopak v dobovém duchu nahradil vlastní tvůrčí invencí. Takovým typickým příkladem jeho vlastní tvorby je vyobrazení P. Marie Pasovské s dvěma klečícími andílky po stranách v druhém štukovém pokoji od Zdislaviny světničky.17 V roce 1901 se však pracovalo i v rytířském sále a v zámecké kapli Seslání Ducha svatého. Tam Dukátova restaurátorská práce spočívala v odstranění starého zlata

14_Relikviář je dodnes umístěný na postranním oltáři Panny Marie v Bazilice minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy a je stále předmětem nejvyšší úcty. SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 29, 393 a 405, kart. 1. 15_Vojtíšková, M., cit. v pozn. 1, s. 4. 16_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 110 a 113, kart. 1. 17_Lejsková-Matyášová, M.: Popis a umělecko-historická analýza, 1970, nepublikováno – strojopis.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

M. Aurich & Co., barokní rytířský sál na zámku Lemberk, kolem roku 1935. Pohlednice ze soukromé sbírky autorky.

XVII 2016 2

materiálie

Renata Černá | 90 let od úmrtí Jana Dukáta

A. Hackel, oltář z kaple Nejsvětější Trojice na Lemberku, 1908. Pohlednice ze soukromé sbírky autorky.

na prvcích postranního oltáře Jana Nepomuckého, v jeho následném doplnění o chybějící dřevěné kusy, novém pozlacení a v celkovém barevném sjednocení. Jako štukatér se opět uplatnil při očišťování a doplňování chybějící štukové výzdoby, zejména dvou barokních andělů nad vstupními dveřmi kaple. Také pobronzování některých štukových prvků, které dnes už na štukách v zámecké kapli nenajdeme, bylo jeho dílem.18 I v následujícím roce se intenzivně pracovalo v rytířském sále a zámecké kapli, ale sochaře Aichingera již na Lemberku nenajdeme. Jan Dukát jako samostatný štukatér převzal všechny restaurátorské práce. V roce 1903 se přesunuly jeho pracovní aktivity mimo vlastní zámek. Započala obnova kaple Nejsvětější Trojice v horní zámecké lipové aleji, kde Dukát restauroval dřevěný oltář.19 Následovala Zdislavina studánka, Hauptmanova 64

kaple, stojící u cesty do Janovic, a blíže nespecifikovaný sloup u cesty k Lemberku.20 Práce na drobných památkách v okolí zámku Jan Dukát plynule střídal s restaurováním samotného lemberského interiéru21 a s dalšími zakázkami. V roce 1907 pracoval v nově postaveném kostele v Raspenavě, v roce 1908 pokračoval na kostele v Děčíně a o rok později už opravoval interiér kostela v Žandově a špitální kapli sv. Wolfganga v Jablonném. Roku 1910 přijal větší zakázku na poutním kostele v Horní Polici a snad i ve Vítkovicích u Jilemnice. Před 1. světovou válkou ještě opravil oltáře augustiniánské baziliky v České Lípě a stačil nastoupit do služeb hraběnky Johanny Hartigové v Mimoni a hraběnky Sofie Valdštejnové v Doksech. V jejich zámcích restauroval po celou dobu války historický nábytek, rámy obrazů a mnohdy pořizoval i mobiliář zcela nový.22

18_SOA Litoměřice, pobočka Děčín: fond Velkostatek Lemberk, kart. 1061, inv.č. 2938. 19_SOA Litoměřice, pobočka Děčín: fond Velkostatek Lemberk, kart. 909, inv.č. 2490. 20_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 26 a 123, kart. 1. 21_V letech 1904–1914 pracoval například ve Zdislavině světničce, vrchnostenské kanceláři či v několika méně štukově zdobených pokojích prvního patra zámku. 22_Vojtíšková, M., cit. v pozn. 1, s. 5.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

23_Marie Bukvářová, se kterou měl nemanželskou dceru Marii a kterou pravidelně zaopatřoval, poslala náhle dceru za otcem do Jablonného. Sama v této době měla již další dítě s neznámým otcem a měla velké starosti s jejich obživou. Dcera Jana Dukáta Marie si u otce rychle přivykla a už se nechtěla vrátit zpět do neutěšeného prostředí v Praze. A tak zůstala natrvalo u Dukátových v Markvarticích, kde bydleli v nájmu u Eduarda Watzka. 24_Vedle svého rodného českého jazyka psal i hovořil Jan Dukát dobrou němčinou a ruštinou, kterou se začal učit už před válkou. 25_Ukrajinské vojáky stejně jako předtím ruské zajatce všemožně podporoval, sháněl jim potraviny a další materiální potřeby. Desátníka Demetera Kopače, který si podobně jako další oficíři hledali byt ve městě, ubytoval i s manželkou u sebe v domě v Markvarticích. 26_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 1827, kart. 2. 27_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 33, 153, 156, 157 a 158, kart. 1. 28_Přestavba a hlavně modernizace bytu prvorozené dcery Franze Clam-Gallase Christiane probíhala v letech 1918–1920. Více k Dukátově zakázce: SOA Litoměřice, pobočka Děčín: fond Velkostatek Lemberk, kart. 925, inv.č. 2521. 29_SOA Litoměřice, pobočka Děčín: fond Velkostatek Lemberk, kart. 926, inv. č. 2523.

XVII 2016 2

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

Wilh. Henke, Ukrajinský pomník u hřbitova na Ladech, kolem roku 1922. Pohlednice ze soukromé sbírky autorky.

Přesto bylo válečné období pro rodinu Jana Dukáta značně strastiplné. Sice už bydleli v pohodlnějším domě v Markvarticích u Jablonného v čp. 112, ale i s nemanželskou dcerou Marií, která se k nim před rokem 1910 přistěhovala.23 Výdělky na obživu rodiny nestačily, byť se Dukát nevyhýbal žádné ani jen řemeslné zakázce. Navíc byl velkorysý při účtování své práce a štědrý ke komukoliv, kdo se na něj obrátil. Během války se setkával s ruskými a srbskými zajatci z tábora stojícího při okraji města a všemožně se snažil mírnit jejich těžký úděl.24 Dukát měl velký smysl pro slovanskou vzájemnost a lásku k utiskovanému srbskému národu, jejž poznal za vandrovních let, si zachoval po celý život. Četná přátelství navázal i s ukrajinskými vojáky internovanými v roce 1919 v Jablonném, kteří bojovali v polsko-ukrajinské válce za svou samostatnost.25 Ve městě pak navštěvoval jejich kulturní i sportovní akce, nedělní bohoslužby a obdarovával je svými uměleckými díly. Na jejich žádost upravil kresbu ukrajinského malíře prof. Brinského pro monumentální sochařské dílo – žulový pomník básníka Tarase Ševčenka, který byl postaven poblíž tzv. ruského hřbitova v osadě Lada. Základem byla figura charakteristická pro ukrajinský boj za nezávislost – „bandurista“ – pěvec zpívající o dávné

slávě, o hrdinství předků a o jejich obětech.26 Z vděčnosti a čistého přátelství se řada z nich k Janu Dukátovi hlásila i po odchodu z Jablonného v roce 1921 vřelými dopisy a pohlednicemi z různých končin světa. To už ale byla doba, kdy se Dukátovo zdraví nápadně zhoršovalo. Celoživotní práce ve studených a vlhkých budovách kostelů a zámků si vybírala daň v podobě těžkého revmatismu. Přesto po roce 1918 ještě restauroval kostel sv. Václava v Malé Bukovině a vybavil nově postavený kostel sv. Bonifáce v Dolním Hanychově, kde se znovu setkal se sochařem Hansem Aichingerem.27 Když byla na Lemberku po několikaleté přestávce opět obnovena stavební činnost, vrátil se Jan Dukát zpět. Přestože opravoval v rytířském sále a nárožním pokoji štukovou výzdobu, rozsáhlé přestavby spojené se zřízením bytu komtesy Christiane Clam-Gallasové se již jako restaurátor-štukatér neúčastnil.28 Zdravotní stav i pokročilý věk mu již nedovolily přijímat zakázky většího rozsahu, nicméně na zámku ve službách Franze Clam-Gallase zůstal. Přizval si proto na Lemberk i svou nemanželskou dceru Marii, s jejíž pomocí během roku 1920 zrestauroval veškerý potřebný nábytek, včetně mobiliáře dovezeného z pražského paláce.29 V následujících 65

materiálie

Renata Černá | 90 let od úmrtí Jana Dukáta

letech zde dělal již jen práce drobnějšího řemeslného charakteru, jako například nátěry dveří, oken, žaluzií, výmalby kvelbů, provozních místností a stejné práce prováděl i v zámeckém pivovaru či hospodářském dvoře. Za tyto drobné zakázky však dostával odměnu pouze v takové výši, která stěží stačila na základní životní potřeby.30 Jeho poslední umělecky zajímavější zakázkou se stal kostel ve Václavicích u Hrádku nad Nisou, který dokončil již s velkými obtížemi. Důvodem byl zdravotní stav. Zhoršující se revmatismus mu poškodil srdce a ve svých 76 letech byl definitivně upoután na lůžko. Z tohoto důvodu musela i jeho dcera Marie v roce 1924 nastoupit do zaměstnání, a to jako elévka berního úřadu ve Varnsdorfu. Práci získala bez jakékoliv kvalifikace, právě s ohledem na těžké sociální postavení rodiny.31 V pozůstalosti Jana Dukáta se dokonce nachází z roku 1926 koncept žádosti prezidentu T. G. Masarykovi o podporu ve stáří cestou milosti. V žádosti se uvádějí některé restaurátorské práce, dále je zde popisován jeho zdravotní stav a průběh nemoci.32 Podpory se ovšem již nedočkal, neboť 3. listopadu 1926 ve věku 77 let v nemocnici v Jablonném zemřel a byl pochován na místním hřbitově. Protože jeho dcera Marie pořizovala Dukátův náhrobek až ve třicátých letech, kdy ve městě sílila protičeská nálada, nechala na pomník raději vytesat latinský text:

Jablonné v Podještědí, hrob Jana Dukáta a Kláry Dukátové. Foto R. Černá, 2015

„Sepulcrum familiae Johannis Dukat sculptoris.“ Manželka Klára přežila Jana Dukáta o celých 13 let, přestože byla právě v oněch třicátých letech těžce zraněna místním henleinovským provokatérem a vyžadovala velkou péči.33 Pohřbena byla do společného rodinného hrobu. Na hmotnou a písemnou pozůstalost výtvarníka Jana Dukáta upozornil poprvé v roce 1935 archivář Dr. Václav Černý,34 který zpracovával konfiskovaný habsburský fond na zámku v Zákupech. Ten nalezl při pořádání archiválií zprávy o tom, že Jan Dukát před sňatkem Františka Ferdinanda d´Este prováděl v zámku štukatérské opravy, a tak na něj upozornil české vlastivědné pracovníky. Správce muzea Bohumil Kinský35 pojal záměr napsat o Janu Dukátovi článek do českého vlastivědného časopisu Bezděz a zapůjčil si k tomu od Marie Dukátové řadu písemných dokladů, z nichž některé se souhlasem vystavil v českém muzeu. Doklady však Dukátové nevrátil, doufaje, že je od ní získá do muzea natrvalo, neboť mu již dříve odprodala část uměleckých předmětů z pozůstalosti svého otce. Zájem členů muzejního spolku o dílo Jana Dukáta přesvědčil Marii Dukátovou o významu jejího otce, a tak sama nakonec pojala záměr zpracovat jeho bibliografii a začala usilovat o navrácení písemné pozůstalosti. Do vzájemné korespondence vstoupily události roku 1938 a veškeré muzejní sbírky byly převezeny do Bělé pod Bezdězem. Po celou dobu války se Marie Dukátová snažila získat otcovy věci po dobrém i po zlém zpět do svého vlastnictví. Na začátku války dokonce vyplnila i formulář pro německé úřady o přiznání škod a křivd způsobených českým obyvatelstvem. Jestli tento formulář nakonec odeslala, není známo. Výsledkem veškerých snah nakonec bylo, že v roce 1944 byla převezena přes hranice protektorátu zpět do Jablonného neúplná pozůstalost Jana Dukáta. Takto se Marie Dukátová opět stala výhradní držitelkou písemné i hmotné pozůstalosti a vytvořila si z ní v bytě muzejní expozici. Přesto se i ona neubránila dalším ztrátám, způsobeným různým stěhováním, neprozřetelnými zápůjčkami a prodeji.36 Po roce 1960 navázala archivářka Marie Vojtíšková37 kontakt s Marií Dukátovou, jehož výsledkem byla dědická závěť, ve které svoji i otcovu písemnou a hmotnou pozůstalost odkazuje Okresnímu archivu a Okresnímu muzeu v České Lípě. Když dne 18. dubna 1973 zemřela, převzal byt zesnulé Městský národní výbor v Jablonném

30_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 224, kart. 1. 31_V roce 1924 byla nemanželská dcera Marie legitimována. Více: Vojtíšková, M.: Pozůstalost Jana Dukáta, Česká Lípa, 1976, s. 11. 32_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 209, kart. 1. 33_SOkA Česká Lípa: fond Dukát Jan, č. kat. 1856, kart. 3. 34_Václav Černý (1894–1962), český historik, archivář, docent zemědělských dějin, redaktor Časopisu pro dějiny venkova, ředitel Státního archivu zemědělského, předseda Ústřední komise pro dějiny zemědělství ČAZ, který se věnoval dějinám zemědělství, zemědělské výroby, pozemkovým reformám apod. Honcová, Jaroslava: Agrární historik doc. dr. Václav Černý (1894–1962), in: Osobnosti agrární politiky 19. a 20. století. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve dnech 24. – 25. května 2006, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště 2006, s. 259–261. 35_Bohumil Kinský (1898–1987) učitel a ředitel školy v České Lípě, zakladatel a člen mnoha spolků na Českolipsku, fotograf, autor turistických průvodců a správce českolipského muzea v letech 1935 a 1946–1952. 36_Vojtíšková, M.: Pozůstalost Jana Dukáta, Česká Lípa, 1976, s. 10–13. 37_Marie Vojtíšková (1928– 2012), dlouholetá ředitelka Okresního archivu v České Lípě, autorka řady odborných publikací a redaktorka sborníku Českolipsko literární. Manželka ředitele Okresního vlastivědného muzea v České Lípě Břetislava Vojtíška (nar. 1928).

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově

Jos.Wagner, Markvartice u Jablonného, vpravo u cesty dům Jana Dukáta, 1910. Pohlednice ze soukromé sbírky autorky.

38_Vojtíšková, M., cit. v pozn. 1, s. 7.

XVII 2016 2

v Podještědí a po notářském souhlasu předal dědictví oběma výše uvedeným institucím. Protože se jednalo v případě Jana Dukáta o pozůstalost výtvarníka plnou kreseb, návrhů, skic, účetních deníků, pohlednic, fotografií, novinových výstřižků, osobních dokladů, ale i řemeslného náčiní, štětců, katalogů a forem, vyžádala si určité časové a specifické zpracování. Po tříleté náročné archivářské práci byla v roce 1976 v Okresním muzeu v České Lípě uspořádána výstava věnovaná životu a dílu výtvarníka Jana Dukáta. Současně byl Okresním archivem Česká Lípa vydán i rozsáhlý katalog „Pozůstalost Jana Dukáta,“ sepsaný již zmiňovanou archivářkou a ředitelkou archivu Marií Vojtíškovou. Jan Dukát jako výtvarník sice nepatřil ke špičkovým umělcům v oboru plastiky, nicméně představoval typ dobře zavedeného návrháře a modeléra užitého umění. Přestože pracoval podle daných vzorů trojrozměrných i reprodukčních, k předlohám přistupoval vždy svým vlastním tvůrčím způsobem. Upravoval si je pro potřeby převážně nízkého reliéfu a používal svou jemnou mode-

lovací hmotu – elfenit. A třebaže svými nejlepšími tvůrčími léty spadal převážně do druhé poloviny 19. století, do doby, která zejména napodobovala, dokázal se vcítit do historických stylů a svým dílům vdechnout slohově čistou formu. Repliky slavných výtvarných děl tak prováděl s podivuhodnou dokonalostí, která mátla i odborníky. Svou prací v různých oborech užitého umění si vytvořil předpoklady pro restaurování, které povznesl na vyšší úroveň, než byly pouhé renovační požadavky šlechticů a duchovních správců památek.38 A proto nahlížíme-li dnes na dílo Jana Dukáta, nepřestává nás udivovat jeho široký rejstřík zálib v slohových obdobích od renesance po empír, jeho nesmírná všestrannost, tvůrčí plodnost a silná technická přesvědčivost. Tak bychom jeho dílo mohli považovat za velký přínos nejen v oblasti restaurování, byť především v regionálním měřítku. V neposlední řadě nám může být také přínosem jeho výborně dochovaná pozůstalost jako pramen každodenního života, tvůrčího vývoje či pracovních příležitostí samostatného drobného umělce na přelomu 19. a 20. století. 67

Studie

Building development of water-supply objects in the premises of the Lemberk castle

A bstra c t

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Subject of the research is the water-conduit

in the premises of the Lemberk castle (k. ú. Lvová, district Liberec, Liberec region). This study sums up results of the field survey and detailed archival research. The water-conduit was probably constructed in the last third of the 17th century most likely because of larger build-up undertaking of Breda garden establishment and reconstruction of the castle. First written sources confirm the existence of the water-conduit in 1728. Unfortunately it is impossible to date accurately the object of the water station because of frequent reconstructions; on the other hand the water-tower was out of doubt constructed in 1734. The surveyed modifications of the water station and the water tower are proven by continuous reconstructions, maintaining and especially frequent upgrades of the machinery. Route location of the water pipes is with certainty documented in all directions – to the garden and Breda villa, to the residential and farm buildings in front of the castle and in the castle. The placement of the water station with the pumping machinery in the valley and water tower on a promontory is typical for this region, in the towns of the Czech lands it is well known since late Middle Ages.

k e y w ords

K l í čová slova

history of the water-supply

historie vodárenství

engineering monuments

technické památky

water tower

vodárenská věž

pumping machinery

čerpací stanice

chateau

zámecká sídla

Lemberk

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk Miroslav Kolka | Ivan Peřina

Celkový pohled na vodárenskou věž od jihovýchodu. Foto M. Kolka, 2015

Úvod Součástí zámeckého areálu Lemberk (k. ú. Lvová, okres Liberec, Liberecký kraj) jsou dodnes v reliktech dochovaná zařízení sloužící k zásobování obytných a hospodářských budov a zahrady u Bredovského letohrádku pitnou i užitkovou vodou. V rámci probíhajícího komplexního výzkumu proměn kulturní krajiny na lemberském panství a zejména zahrady u Bredovského letohrádku1 nebylo možno opominout i tuto problematiku. V předkládaném textu je pozornost věnována přívodu vody pro pohon strojů, zdrojům pitné i užitkové vody k zásobování zámeckého areálu, čerpací stanici vodovodu a věžovému vodojemu. Další aspekty, jako jsou rozvod vody po zámeckém areálu či otázky spojené s provozem celé soustavy, zmiňujeme pouze v nutných souvislostech, což je dáno především neznámým stavem dochování jednotlivých tras i faktem, že se jedná o konstrukční prvky skryté pod terénem a jsou tedy spíše předmětem archeologického výzkumu.2 Historii areálu zámku Lemberk je věnována poměrně bohatá literatura, která se však až na výjimky netýká sledovaných objektů. Základní informace k dějinám lokality XVII 2016 2

a stavebně historickému vyhodnocení shrnul v minulosti stavebně historický průzkum zámku3 a Bredovského letohrádku.4 Pokud pomineme kastelologickou literaturu věnující se pouze vlastnímu panskému sídlu, tak z vlastivědné literatury dotčeného regionu není možno využít pro sledovanou problematiku žádný titul.5 Nedávno bylo areálu Bredovského letohrádku a přilehlé zahrady věnováno několik příspěvků v rámci probíhajícího projektu.6 Zdaleka nejvíce však využíváme poznatky podrobné archivní rešerše, zpracované Eliškou Novou.7

Terminologie V následujícím textu jsou běžně používány odborné výrazy pro jednotlivé součásti vodovodu, a proto považujeme za nezbytné vysvětlit na úvod stručně základní pojmy, aby bylo zřetelné, o jaké objekty, či zařízení se jedná. Právě v areálu zámku Lemberk byly a jsou součásti vodovodu nazývány zcela zavádějícími výrazy, které si navzájem protiřečí anebo jsou v rozporu s jejich vlastní funkční podstatou.8 Lemberský vodovod využíval tak jako mno-

1_Příspěvek vznikl v rámci výzkumného projektu „Kulturní krajina jako prostor pro společenskou reprezentaci a relaxaci vybraných aristokratických rodů v období od první poloviny 17. století do první poloviny 20. století“, financovaného z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje Národní a kulturní identity (NAKI) pod označením DF13P01OVV001. 2_TIŠEROVÁ, Renata. Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky. Fontes Nissae. Prameny Nisy XVI, 2015, č. 2, s. 95–111. 3_Jedná se o starší stavebně historický průzkum, provedený bez archivní rešerše, viz SOUKUPOVÁ, Helena. Stavebně historický průzkum státního zámku Lemberk. Nepublikovaný strojopis. Praha: Transfera Praha, 1977. 4_MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel. Lemberk – okres Česká Lípa. Bredovský letohrádek se zahradou. Stavebně historický průzkum. Nepublikovaný strojopis. Praha: Státní ústav památkové péče, 1993. 5_Tématu se nevěnuje ani například základní dílo pro region KOCH, Daniel. Heimatkunde der Berichtsbezirke Deutsch–Gabel und Zwickau i. B. Deutsch–Gabel, 1923. 6_ŠUBRTOVÁ, Jana – KRÁLOVÁ, Vladimíra. K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady. Fontes Nissae. Prameny Nisy XIII, 2012, č. 1, s. 28–39. Viz TIŠEROVÁ, cit. v pozn. 2. 7_NOVÁ, Eliška. Lemberk. Archivní rešerše. Nepublikovaný strojopis, Ústí nad Labem, 2016. 8_Viz např. ŠTERNOVÁ, Petra a kolektiv. Soupis nemovitých kulturních památek v Libereckém kraji. Okres Liberec. Lu–Ž. Liberec: Národní památkový ústav, ÚOP v Liberci, 2013, s. 19. ISBN 978-80-87810-01-9. Chybný údaj o existenci trkače na Lemberku uvádí rovněž internetová databáze www.vodarenskeveze. cz, vyhledáno 10. listopadu 2016.

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk

9_Ze základní literatury o této problematice vybíráme následující tituly. ŠTĚPÁN, Luděk – KŘIVANOVÁ, Magda. Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha: Argo, 2000. ISBN 80-7203-254-2. ŠTĚPÁN, Luděk – URBÁNEK, Radim – KLIMEŠOVÁ, Hana a kolektiv. Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0015-0. 10_K terminologii vodárenských zařízení a ilustrativním příkladům tohoto řešení vodovodu zejména v městském prostředí viz JÁSEK, Jaroslav. Klenot města. Historický vývoj pražského vodárenství. Praha: Nakladatelství VR – Ateliér, 1997. ISBN 80-238-1055-3. 11_Viz JÁSEK, cit. v pozn. 10. Mezi nejstarší vodovody tohoto typu v českých zemích náležela zařízení Strahovského kláštera již z 12. století. Další příklady viz JÁSEK, Jaroslav a kolektiv. Vodárenství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: MILPO MEDIA, s. r. o., 2000. ISBN 80-86098-15-X. 12_K principu nejběžnějšího typu pístových čerpadel viz HÝBL, Jaroslav. Pístová čerpadla. Praha: Česká matice technická, 1947. K principu funkce trkače viz KORBAŘ, Tomáš – STRÁNSKÝ, Antonín a kolektiv. Technický naučný slovník. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1964, s. 128. 13_Viz JÁSEK, cit. v pozn. 10. Zcela jistě jsou nevhodné termíny trkač nebo mlýn, které se v případě Lemberku vyskytují na cedulích, v evidenčním listu kulturní památky nebo v literatuře – viz např. práce citovaná v poznámce 8. Trkač je termín pouze pro strojní zařízení, nelze jej tedy použít pro objekt, ve kterém bylo umístěno. Ve sledované lokalitě navíc existenci trkače nedoložily žádné indicie v terénu a ani podrobná archivní rešerše E. Nové – viz také další text. 14_Viz JÁSEK, cit. v pozn. 10, s. 61–63. 15_Viz JÁSEK, cit. v pozn. 10. Shrnutí problematiky na s. 61–64.

ho jiných k pohonu čerpacího zařízení vodní dílo.9 Voda z příslušného vodního toku je vždy zadržována jezem, někdy (jako v našem případě) je shromažďována v nádrži (rybníce). Odtud je pak přiváděna pomocí vodního kanálu – náhonu do objektu čerpací stanice. Tato budova je nezbytnou součástí vodovodu v případě, že je nutno vodu z vybraného vodního zdroje dopravit na cílové místo, které leží výše, tedy zpravidla z údolí na ostrožnu.10 Pro úplnost uveďme, že stavba čerpací stanice není nutná, pokud je vhodný vodní zdroj položen výškově nad cílovým objektem a vodu je tedy možné svést do sběrné stavby (pramenná jímka, sběrná jímka) a pak již pomocí potrubí gravitačně na místo určení.11 V čerpací stanici pak je umístěno čerpadlo nebo jeho specifický typ – trkač,12 pomocí kterého je voda vytlačována do vodojemu. Čerpací stanici je možno také

Studie

ve shodě s dobovými termíny nazývat vodárnou. Pokud je čerpací zařízení umístěno i s vodojemem do společného věžového objektu, lze je rovněž uvádět pod termíny vodárenská či vodní věž.13 Vodojem sloužil ke shromáždění vody před jejím rozvodem do cílového areálu na příslušná místa – kašny, stojany na vodu apod. Vodojemy proto byly vedle manipulační a přístupové prostory tvořeny nádržemi. Typologicky můžeme tyto stavby rozdělit na zemní vodojemy, které mají nádrž zapuštěnou do zemního valu, a věžové vodojemy, nazývané také jako vodárenské či vodní věže.14 Zejména v městském prostředí pak nalézáme případy, kdy vodárenské nebo vodní věže sdružují funkci čerpací stanice i vodojemu. Do přízemí nebo suterénu věže je umístěn čerpací stroj a do horního podlaží pak nádrž, do které je čerpána voda.15

Celková situace se zákresem vodárny, vodárenské věže a tras vodovodu (silně je znázorněn spolehlivější průběh potrubí, slabě pak jeho další předpokládané trasy dle popisu z roku 1816. Zákres do katastrální mapy, geodetického zaměření Bredovské zahrady a doměřených situací I. Peřina 2016

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Popis vodovodu Vodovod zámku Lemberk využívá vodní dílo v údolí Panenského potoka pod zámeckou ostrožnou. Potoční niva zde byla historicky využívána pro poměrně rozsáhlou rybniční soustavu, jejíž základy spadají minimálně do 16. století.16 Právě jeden z rybníků, nazývaný ve většině pramenů jako Pivovarský, byl využit jako zdroj vody pro náhon čerpací stanice vodovodu. Plocha rybníka není aktuálně již šest let napuštěná. O to více ale paradoxně umožňuje studium vodohospodářských konstrukcí. Rybník ležící na pozemku p. č. 1023 v k. ú. Lvová má zhruba kapkovitý tvar. Protáhlá část nátoku – chobotu rybníka – vede z Panenského potoka podél příjezdové cesty u reliktů hospodářského dvora. Rybník se pak rozšiřuje do relativně pravidelného tvaru vymezeného vyvýšenými terénními hranami nad potoční nivou. Na východní straně terén přechází do vysokého svahu zámecké ostrožny. Při komunikaci se zde nacházejí relikty mohutného barokního pivovaru, jehož dochované části jsou zahloubeny do pískovcového masivu.17 Plochou rybníka meandruje rybniční stoka, ústící do hlavní výpusti. Dolní jihozápadní zemní hráz je prolomena na jihovýchodním konci zmíněnou hlavní výpustí a na severozápadní straně bezpečnostním přelivem. Po hrázi vede zpevněná cesta. Hlavní výpusť tvoří stavidlový jez ukotvený na návodním líci kamenného dvouobloukového klenutého mostu. Před ním je dno zpevněno trámovou konstrukcí, která je však z větší části zanesená bahnem a nánosy.18 Most je zděný z pískovcových kvádrů. Jeho oblouky mají tvar mírně stlačené valené klenby. Na bocích jsou opřené do bočních nábřežních zdí a uprostřed do pilíře. Původní dlažba mostovky ani zábradlí nejsou zachovány. Na povodní straně je nad středním pilířem v pískovcovém kvádru vysekána oválná kartuš s datací „1803“. Stavidlový jez na návodním líci zdiva mostu tvoří ocelový rám se šesti okenicemi, které jsou umístěny po třech kusech před každým mostním obloukem. Na dně nátoku na stavidla je položena podlaha z širokých masivních fošen. Dno pod oblouky se od stavidla prudce svažuje a je vyzděné z lomového kamene. Pod mostem ústí do hlubokého vývařiště. Bezpečnostní přeliv je výrazně novodobě upraven. Má koryto zděné z lomového kamene do betonu a vývařiště zpevněné roštem z mohutných trámů.19 Přes přeliv vede novodobá železobetonová trámová mostní konstrukce. XVII 2016 2

Pohled na relikty stavidel a návodní líc mostu z roku 1803, vlevo otvor se stavidlem do náhonu. Foto I. Peřina, 2015

Detail otvoru do náhonu s rámem vpouštěcího stavidla. Foto M. Kolka, 2015

Detail vodoprávní značky, skoba zaseknutá v pískovcovém bloku těsně pod hrází Pivovarského rybníka nedaleko mostu. Foto I. Peřina, 2016

16_Rozsah rybniční soustavy ilustrativně dokumentují z mladšího období například mapy z první čtvrtiny 19. století – viz Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín (dále jen SOA Děčín), fond Velkostatek Lemberk (dále jen Vs Lemberk), inv. č. 2989. Datování vzniku soustavy opíráme o dosud nezpracovaný průzkum provedený během opravy níže položeného rybníku Markvart v roce 2014 (Kolka – Peřina, archiv autorů). 17_Podzemní prostory zaniklého pivovaru jsou kvalitně dokumentovány v publikaci BRZÁK, Přemysl – FABIÁNEK, Otakar – HAVRÁNEK, Petr. Podzemí Šluknovska a Lužických hor. Varnsdorf: ZO ČSOP Netopýr, 2007, s. 206–216. ISBN: 978-80-254-0668-7. 18_Starší pohlednice zachycuje před stavidlovým jezem konstrukci dřevěného lichoběžníkového loviště (archiv autorů). 19_Z této konstrukce byly odebrány vzorky pro dendrochronologickou analýzu, které ovšem kvůli špatnému stavu dřeva vystaveného povětrnosti nešly bohužel datovat.

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk

Celkový pohled na vodárnu od západu s již mladším betonovým náhonem a mostem. Foto I. Peřina, 2015

Severní průčelí vodárny s mladšími okenními otvory a otvorem pro zhlaví hřídele vodního kola osazeného v interiéru objektu. Foto I. Peřina, 2015

Interiér vodárny – pohled k východní vstupní stěně, vlevo přívodní potrubí novodobé turbíny, vpravo historické litinové potrubí. Foto M. Kolka, 2015

Studie

Nátok do náhonu na čerpací stanici je umístěn 3,7 m jihozápadně od hrany stavidlového jezu hlavní výpustě. Obvod rybníka zde na návodní líci vymezuje zeď z pískovcových kvádrů. V ní je prolomen otvor o světlé šířce 48 cm a výšce 40 cm s ocelovým rámem pro vpouštěcí stavidlo. Náhon vede v délce 8,18 m zalomeně mírně doprava tělesem hráze a má dno a boky vysekané z pískovcových článků v podobě obdélného žlabu a strop z půlkruhově vytvarovaného plechu. Za hrází na něj navazuje novodobé železobetonové potrubí, osazené na vysokou pískovcovou zeď levého břehu potoka. Potrubí ústí po 15,36 m do čerpací stanice. Dochovala se také vodoprávní značka, která je zasekána na skalním výchozu těsně pod hrází ve vzdálenosti 2,45 m od odtokové hrany mostu. Jedná o plochou kovovou skobu o rozměrech 32,5 × 4,5 cm. Kvůli zkorodovanému povrchu zde již není čitelná ryska, od které byla odměřována hladina vody v náhonu. Čerpací stanice je položena západně od mostu s hlavní výpustí na pozemku st. p. č. 33 v k. ú. Lvová. Má podobu jednoduché přízemní obdélné stavby o půdorysných rozměrech 8,56 × 6,70 m. Jednoprostorová stavba je zděná zejména z pískovcových kvádrů a místy z lomového zdiva, doplněného především u dozdívek a otvorů pálenými cihlami. Zdivo je v horních partiích novodobě přezděno a vyspárováno v souvislosti s dřívější destrukcí střechy. V celé ploše fasády nejsou patrné žádné stopy po omítce. Střecha je sedlová s novodobým krovem a bedněnými štíty a je krytá pálenými taškami bobrovkami. Celá konstrukce byla nově vystavěna v roce 2005. Budova je posazena severní stranou na korunu nábřežní zdi a na jižní straně je zapuštěna do skalního výchozu, paty prudkého svahu zámecké ostrožny. Jižní obvodová zeď zde tedy není vůbec patrná, neboť nad terén vystupuje pouze okapová strana střechy a stěnu převážně tvoří přisekané pískovcové podloží. Vstupní východní průčelí je prolomeno dveřním otvorem s druhotně upraveným pískovcovým ostěním. Stojky a překlad s obvodovou lištou byly neodborně sesazeny v rozporu s původními profilacemi prvků a špalety byly tvarově zkomoleny dozdívkou z dutých cihel. Vpravo od vstupu je u paty terénu novodobě upravený otvor, kterým ústí náhon do objektu. Starší přizděná pravá strana otvoru je zřetelná díky spáře. Nad potrubím je drobnější přisvětlovací okénko. Severní průčelí orientované do poFontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

toka tvoří ve spodní úrovni zároveň nábřežní zeď. Přízemí je prosvětlené dvojicí oken. Levé z nich má cihelnou špaletu a ostění s omítkovou šambránou. Pravý otvor byl dle cihelné dozdívky a zkomoleného tvaru pískovcového záklenku novodobě upravován. Ostění je však původní, pískovcové s hladkým lícem. V obou oknech jsou osazeny kovové mříže, v pravém okně starší provlékaná, v levém pak nýtovaná. Pod levým oknem je cihlami zazděný otvor pro osazení zhlaví zaniklé hřídele vodního kola. Parapet je dobetonovaný, boky a segmentový záklenek jsou z pískovcových kvádrů. Pata severozápadního nároží je zesílená pískovcovou přizdívkou. Západní štítové průčelí má při patě levého nároží pravoúhle ukončený odtokový otvor, dodatečně zmenšený cihelnou plentou. V horní úrovni je obdélný okenní otvor s novodobě upravenou cihelnou špaletou. Interiér má v obvodových stěnách čitelné otisky, mělké dráže a výběhy po zaniklé klenbě.20 Patrně se jednalo o nestejně velké čtyři pole plackové klenby. Delší dvojice polí byla na východní straně, kratší dvojice polí na západní straně, severní pole byla výrazně užší než jižní. Prostor je při severní obvodové stěně prohlouben a postupně výrazně klesá k otvoru do odtokového kanálu v západní stěně. Zahloubená část je vymezena zídkami, které byly druhotně doplněny cihlami a betonem. Podél severní stěny prochází potrubí náhonu, směřující od otvoru ve východní stěně k turbíně v severozápadním rohu. Konstrukce je podepřena opěrnou zdí z pískovcových kvádrů a kovovými traverzami. Také v interiéru je v severní stěně patrná nika se segmentovým záklenkem, ve které bylo původně osazeno zhlaví hřídele vodního kola. Nika je zazděna pouze na venkovním líci. V interiéru se dochovalo dřevěné zhlaví pro osazení hřídele vodního kola. Další zařízení mohlo být nejspíše umístěno při jižní stěně, kterou lemuje přisekaná skalní lavice, nejpravděpodobněji v jihozápadním rohu, kde se nachází vystupující pečlivě přisekaný skalní blok o rozměrech 87 × 130 cm. V jihovýchodním koutě jsou pak zachována torza dvou litinových potrubí, zahnutá do plynulého oblouku nahoru doleva (ve směru do svahu k vodárenské věži). První trubka o průměru 60 mm má spojovací přírubu, druhá je bez příruby a má o 10 mm větší průměr. Trasu potrubí z čerpací stanice do vodárenské věže naznačuje v prudkém svahu pouze terénní lavice XVII 2016 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Interiér vodárny – pohled k západní stěně s patrnými otisky klenebních čel. Foto M. Kolka, 2015

Detail niky v severní obvodové zdi se zhlavím pro osazení hřídele vodního kola. Foto M. Kolka, 2016

s mírnějším sklonem svahu, která mohla vzniknout odkopáním při trasování vodovodu, jehož zhruba přímý směr lze tak předpokládat od jihovýchodního nároží vodárny v jižním směru mírně odkloněném k jihovýchodu. Vodárenská věž stojí na hraně plošiny zámeckého návrší zhruba 52 m severozápadně od Bredovského letohrádku na pozemku st. p. č. 27/2 v k. ú. Lvová. Zajímavá je orientace stavby k hraně plošiny, neboť objekt je k ní natočen svým severním nárožím, při čemž stavebně by bylo výhodnější postavení budovy rovnoběžně se svahem a vrstevnicemi. Zvolená poloha patrně souvisí se směrem přívodního potrubí, které ústilo do vodárenské věže v severozápadním průčelí, a dispoziční natočení tak reaguje patrně i na výše popsanou terénní lavici v prudkém svahu. Věž

20_Tvar klenby bylo nejspíše možno lépe ověřit během rekonstrukce krovu a střešního pláště v roce 2005, kdy byla ovšem dokumentace opomenuta.

Studie

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk

Vodárenská věž, celkový pohled od jihovýchodu. Foto M. Kolka, 2015

Terénní lavice ve svahu od vodárny k vodárenské věži, kudy vede v zemi zakopané potrubí. Foto I. Peřina, 2015

má pravidelný čtvercový půdorys s okosenými nárožími. Jednotlivé strany mají v exteriéru bez okosení délku v nepatrných odchylkách – 517, 523, 524 a 523 cm. Fasáda je provedena na výšku dvou podlaží, oddělených lizénovými rámci a mezipatrovou římsou, které jsou stejně jako okosená nároží provedeny z pečlivě přisekaných pískovcových kvádrů. Zdivo z pálených cihel je zde použito lokálně pouze jako jádro mezipatrové a korunní římsy, pro zaslepení čtvercových kapes po opření štenýřového lešení při stavbě anebo pro vyzdívání záklenků oken, dveří či nik. Sokl tvoří masivní hladce přisekané pískovcové desky. Korunní římsa má profilaci tvořenou odsazenou deskou s oblounem. Celý plášť byl a částečně i je dodnes omítnutý hladkou tenkovrstvou omítkou. Valbová střecha má v dolní části zvonový tvar zakončený dřevěnou římsou s osmibokým jehlancovým nástavcem završeným novodobou korouhví s datací 1734. Plášť s bobrovkovou krytinou je včetně krovu výsledkem rekonstrukce z roku 1995. Vstupní průčelí je orientováno k severovýchodu. V úrovni přízemí je situován vstupní pískovcový portál s jednoduše profilovanou lištou po obvodu, na který navazovala štuková supraporta s projmutými rohy dle dochovaného otisku. Na překladu portálu se nachází téměř nečitelná datace ANNO 1734. Pod mezipatrovou římsou i nad ní se na průčelí otevírá nepravidelný vylámaný otvor, který je druhotnou úpravou průčelí patrně v souvislosti s mladší přestavbou interiéru věže. Spodní otvor nahradil ležaté oválné okno dle dochovaných zbytků cihel přesekaného a zvětšeného otvoru. Horní otvor je zcela mladším

Detail okenního otvoru v přízemí jihozápadního průčelí. Foto I. Peřina, 2016

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

průrazem. Druhé oválné okno, orientované ovšem nastojato, se otevírá pod korunní římsou a odpovídá poloze patra s nádrží v interiéru. Sousední severozápadní průčelí je opatřeno vedle horního oválného okna jedním větším druhotným otvorem nad mezipatrovou římsou a dvěma drobnými druhotně proraženými otvory pod ní. Prostup pro přívodní potrubí z čerpací stanice zde není na rozdíl od interiéru patrný. Jihozápadní průčelí osvětluje vedle horního oválného okna rovněž drobnější okno s půlkruhovým cihelným záklenkem a kovanou mříží v přízemí. Jihovýchodní průčelí, otočené k letohrádku a aleji, je vybaveno shodně jako u ostatních průčelí pouze oválným oknem pod korunní římsou. U paty terénu je ve zdivu patrný cihelný segmentový roznášecí pas, pod kterým prochází obvodovým zdivem otvor světlé šířky 88 cm. Venkovní líc tvoří přímý pískovcový překlad z pískovcové desky osazené na stojky pomocí zámku. Otvorem prochází rozváděcí potrubí.21 Dvoupodlažnímu řešení fasády neodpovídá interiér stavby, který dnes obsahuje tři patra. Úroveň pouze dvou původních pater je patrná díky ústupkům ve zdivu, které byly využity pro osazení stropních trámů. Původní úroveň prvního stropu mezi přízemím a patrem odpovídá členění fasády v úrovni mezipatrové římsy a nachází se ve výšce 579 cm nad podlahou přízemí. Další primární strop byl ale navíc vložen pod horní oválná okna se segmentovými nikami v interiéru ve výšce 920 cm nad podlahou přízemí. Toto patro se v horizontálním členění průčelí nikterak neuplatňuje a pouze ho prozrazují oválná okna sloužící k osvětlení místnosti s nádrží, do které byla jímána voda. Další záklopový strop nad touto místností byl položen již na vazné trámy krovu. Vzhledem ke kompletní výměně krovu a přezdění koruny zdiva při poslední rekonstrukci nelze zjistit další podrobnosti. Při mladší úpravě bylo vloženo další podlaží pod úroveň původního prvního patra ve výšce 320 cm nad podlahou přízemí. O mladším vložení svědčí druhotně vysekané kapsy v líci zdiva pro uložení konstrukce stropu. V přízemí je patrný otisk zaniklého schodiště, vedeného podél jihovýchodní stěny a dále po stávajících torzech schodiště podél jihozápadní a severozápadní stěny až do podkroví. Jemu odpovídají i starší pravidelně vysekané kapsy v líci zdiva, které dokládají jiné vyšší situování podest schodiště, než je mladší torzálně dochovaný stav. XVII 2016 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Detail překladu vstupu do věže s datací Anno 1734 a reliktem supraporty. Foto I. Peřina, 2016

Detail niky s otvorem pro rozváděcí potrubí v interiéru věže. Foto I. Peřina, 2016

Detail téhož otvoru pro rozváděcí potrubí u jihovýchodního průčelí věže během archeologického výzkumu R. Tišerové. Foto I. Peřina, 2016 21_Aktuálně probíhající předstihový archeologický výzkum R. Tišerové odhalil v sondě přiléhající k otvoru litinové potrubí o průměru 7 cm, což odpovídá i jednomu z potrubí identifikovanému v jihovýchodním koutě čerpací stanice, jak bylo popsáno výše.

Studie

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk

Interiér vodárenské věže, pohled na jihovýchodní stěnu se segmentově sklenutou nikou, nad ní ústupek po patru v rovině mezipatrové římsy, dole vložené mladší podlaží. Foto I. Peřina, 2016

Interiér vodárenské věže, pohled na stropní konstrukci, která nesla nádrž Foto M. Kolka, 2016

V severozápadní stěně je těsně nad dnešní úrovní podlahy přízemí čitelný vrchol otvoru vysekaný do pískovcového překladu o šířce 83 cm, který byl nepochybně určen pro přívodní potrubí. Horní úroveň původního přízemí je u všech stěn členěna nikami vyzděnými z pískovcových kvádrů a se segmentovými cihelnými záklenky. Do dvou z nich jsou utilitárním způsobem prolomeny mladší otvory (viz popis průčelí). Zajímavostí je přidaná vrstva hliněné omítky na omítané jihozápadní stěně v úrovni původního patra. Po technologickém zařízení včetně nádrže ve třetím podlaží nejsou bohužel patrné žádné konstrukce ani jejich otisky. Z akumulační nádrže ve vodárenské věži byla voda rozváděna potrubím do zámeckého areálu. Dle písemných i hmotných pramenů je zřejmé, že vodovod měl vždy pouze jedno výtlačné potrubí a voda byla tedy užívána jako pitná i jako užitková. Odběrným místem byla nejprve zahrada u Bredovského letohrádku, kde jsou dochovány tři kašny s fontánami. Průběh potrubí byl sondami předstihového archeologického výzkumu a geofyzikálním průzkumem identifikován jak vně ohradní zdi zahrady, tak přímo u kašen.22 Zachycena byla dřevěná, olověná i litinová potrubí. Další průběh tras lze odvozovat prozatím pouze z písemných a kartografických pramenů. Při průzkumu ohradní zdi Bredovské zahrady byla rovněž v průběhu jižního úseku ve vzdálenosti 4 metry západně od pravoúhlého portálu identifikována i přepadová litinová trubka ústící mimo areál zahrady.23

Stavební vývoj vodovodu

Interiér vodárenské věže, horní druhé patro s oválnými okny, prostor, kde byla umístěna nádrž. Foto I. Peřina, 2016 22_Viz TIŠEROVÁ, cit. v pozn. 2. 23_Průzkum ohradní zdi je dalším dílčím úkolem prováděným I. Peřinou. 24_K velkým stavebním aktivitám dochází na zámku Lemberk podle starších návrhů po roce 1660, kdy panství získal Rudolf Breda a jeho nástupce Kryštof – viz VLČEK, Pavel. Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha: Libri, 2001, s. 334–335. ISBN: 80-7277-302-X. Tomu by

Jak vyplyne z následujícího textu, sledovaný vodovod sloužil k zásobování širšího areálu zámku Lemberk a celé řady staveb pitnou i užitkovou vodou. Která ze staveb, zda vlastní zámek, Bredovský letohrádek se zahradou nebo pivovar pod zámkem, byla podnětem pro založení vodovodu, se prozatím nepodařilo osvětlit kvůli omezené pramenné základně. Ze stejného důvodu nelze ani přesněji určit dobu vzniku tohoto zařízení. Při přímé souvislosti se zámkem by byla možná spojitost s některou z renesančních či barokních přestaveb, ale nelze samozřejmě vyloučit ani stavbu vodovodu mimo tyto časové úseky.24 Jako nejpravděpodobnější se za daného stavu výzkumu jeví založení vodovodu v době výstavby Bredovského letohrádku a přilehlé zahrady, neboť s tímto areálem bezFontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

prostředně souvisí i poloha vodárenské věže a čerpací stanice v údolí pod ní. Stavbu letohrádku je obtížné datovat, nejspíše vznikl v sedmdesátých letech 17. století.25 Pokud budeme dobu vzniku vodovodu spojovat s pivovarem, pro který byl kvalitní a dostatečný zdroj vody nezbytným předpokladem, tak by spadala nejspíše do dvacátých let 17. století, případně do doby přestavby mohutného barokního pivovaru na konci 17. století (1694).26 S tím souvisí také doba vzniku Pivovarského rybníka, který napájel vodní dílo čerpací stanice.27 Nejstarší bezpečné doklady existence vodovodu pocházejí až z dvacátých a třicátých let 18. století.28 V účtu zachovaném pro druhé pololetí roku 1728 je uvedena mzda 6 zl. pro správce vodovodu – růraře či vodáka (Wasserkünstler). Ve výdajích je také zmíněn plat kováře za nespecifikované práce na vodovodu a tesařů Philipa a Christopha Berniga a Christopha Wolffa na vodárenské věži (Wasserthurm). Lze tedy předpokládat, že na místě dodnes dochovaných budov čerpací stanice a vodárenské věže stály již starší stavby. Jejich podobu nelze blíže z archivních pramenů doložit. V konstrukcích dnešních

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Výřez z prvního vojenského mapování (rektifikace 1780–1783), u Pivovarského rybníka značka vodního kola znázorňující vodárnu, na hraně nad údolím červený čtvereček s názvem Wasser Turm, první kartografické zachycení vodovodu

objektů nebyly žádné starší relikty identifikovány. K roku 1732 je mezi vrchnostenskými zaměstnanci opět uveden také vodák Christian Hibner, který ročně dostával plat 24 zl. a k tomu palivové dřevo.29 Vznik dochované vodárenské věže (Wasserthurm) lze bezpečně položit do roku 1734. Materiál ke stavbě byl podle hospodářských zpráv hejtmana panství připravován

odpovídala i dendrochronologická analýza konstrukčních prvků krovů nad severním a východním křídlem zámku, na které bylo užito dřevo pokácené v letech 1673 a 1674. Dosud nepublikované vzorky odebral J. Bláha, datoval T. Kyncl, k tomu databáze na www.dendrochronologie.cz. 25_Viz MACEK – ZAHRADNÍK, cit. v pozn. 4. ŠUBRTOVÁ – KRÁLOVÁ, cit. v pozn. 6, s. 31–32 datují stavbu letohrádku a zahrady mezi léta 1674 a 1680. Podle mladšího historicko-topografického popisu zámku je založení zahrady kladeno do roku 1671 – viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 19. 26_Pivovar ještě nefiguruje mezi vrchnostenským majetkem v urbáři z roku 1615, ale zmiňuje jej již zápis v zemských deskách v době Albrechta z Valdštejna, nejspíše k roku 1623 – viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 38. K možné přestavbě signování letopočtem 1694 viz BRZÁK – FABIÁNEK – HAVRÁNEK, cit. v pozn. 17, s. 206–216. 27_První zmínky a výčty rybníků jsou obsaženy opět v urbáři z roku 1615 – viz předchozí poznámka. Soustava je však nepochybně starší, minimálně z 16. století. Lokalizace rybníků je však s ohledem na časté změny názvů rybníků obtížná a bude ještě předmětem dalšího výzkumu. 28_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 44. Odtud i následující údaje. 29_Tamtéž, s. 64.

Situační plán pozemků lemberského dvora 1816 (SOA Děčín, Vs Lemberk, inv. č. 2989)

XVII 2016 2

Studie

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk

Situační plán pozemků lemberského dvora 1816 (SOA Děčín, Vs Lemberk, inv. č. 2989), výřez zachycuje podrobně jednotlivé stavby zámeckého areálu včetně vodárny, vodárenské věže, přilehlou Bredovskou zahradu, u Pivovarského rybníka zaujme i znázornění loviště či česel u výpusti.

30_Tamtéž, s. 44. 31_Tamtéž, s. 44. K problematice viz VLČEK, Pavel a kolektiv. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004, s. 589. ISBN: 80-200-0969-8. MACEK, Petr – BIEGEL, Richard – BACHTÍK, Jakub (edd). Barokní architektura v Čechách, Praha: Karolinum, 2015, s. 356. ISBN: 978-80-2462736-6. 32_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 44.

od 14. března, kdy tesař tesal potřebné dřevo a zedník lámal kámen, tedy pískovcové kvádry. Připravený materiál byl na stavební plac navážen 16. května a 5. září je již věž zcela hotová. K 7. listopadu je pak uvedeno předložení vyúčtování jednotlivých řemeslníků, které se ale bohužel nezachovalo.30 Stavební činnost na panství prováděl nejmenovaný místní zednický polír a navrhoval a dozoroval ji nejmenovaný „Baumeister“ z Prahy. Ve službách Clam-Gallasů pracoval do své smrti v roce 1730 Thomas Haffenecker a po něm jeho synovec Jacob Schödl. Zda je druhý jmenovaný autorem návrhu vodárenské věže, není prozatím možno z přímých pramenů doložit, ale je to celkem pravděpodobné.31 Mnohem problematičtější je datace stávající čerpací stanice (vodárny – Wasser Kunst). Dochované konstrukce jsou zkomolené velkým množství mladších a bohužel i zcela novodobých úprav a neposkytují lépe datovatelné prvky. Velmi limitujícím faktorem je zde také absence

průzkumů při poslední rekonstrukci v roce 2005. Sdílnější příliš nejsou ani údaje z archivní rešerše. I přesto lze jádro stavby hypoteticky rámcově datovat do první poloviny 18. století. Zdá se však, že vodárna nebyla předmětem stavební akce v roce 1734. Nasvědčuje tomu nejstarší písemná zmínka o objektu z roku 1736. Podle plánu stavebních prací bylo nutno u vodárny pod Pivovarským rybníkem opravit podemletý kus zdi o délce 3 lokty a výšce 5 loktů pod dolním rohem proti vodnímu příkopu, kterým je myšlen nejspíše náhon. Mají být použity staré a nové kvádry. Dále je uvedeno, že střecha na horní straně je zcela špatná a musí být nově přeložena – zčásti starým šindelem a také 17 kopami nového šindele. Zcela shnilé pak byly vnitřní trámy (zřejmě stropní) s podvlakem, k čemuž bylo zapotřebí čtyř nových kmenů a 1 kopa krajinek na podlahu.32 Tato poškození svědčí o mnohem větším stáří budovy, k degradaci šindele a trámů muselo dojít v průběhu minimálně pěti a více let, určitě tedy neFontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

pocházelo stavební dřevo z roku 1734. O tom, že opravy zdiva proběhly, svědčí knihy hospodářských zpráv, které uvádějí k roku 1737 lámání kvádrového kamene zedníky k 20. dubnu a práci na „Wasser Kunst“ k 5. květnu.33 Podívejme se nyní na jednotlivé součásti vodovodu tak, jak se měnily v průběhu času. Zařízení budeme sledovat ve směru technologického toku. O vodním díle s Pivovarským rybníkem je velmi málo písemných zmínek. O jeho existenci v nejstarším období nepřímo svědčí pouze zmínky o poloze vodárny pod rybníkem. Nejstarší z nich pochází z roku 1736 a byla citována již výše. Vodní dílo bylo zcela jistě upravováno v roce 1803 v souvislosti s výstavbou stávajícího mostu nad hlavní výpustí rybníka,34 neboť muselo nutně dojít k osazení nových stavidel, k úpravě loviště s nátokem do náhonu a k zásahům do tělesa hráze. První jistý údaj o opravách vodního díla čerpací stanice pochází z roku 1825, kdy je ve stavební knize uvedeno, že tesař Glautz prokopal žlab (tj. náhon) skrz hráz rybníka a vyměnil shnilé pažení z dřevěných krajinek.35 Přesnější je hospodářský inventář z roku 1862, podle kterého byl žlab z Pivovarského ryb-

níka ke stroji (tj. do vodárny) provedený napůl z kamene (nejspíše část procházející hrází) a napůl z fošen (část venkovní od hráze k vodárně).36 Tomuto popisu odpovídají také dobové fotografie,37 na kterých má dřevěná část podobu klasických vantrok. Jedná se tedy o dřevěný žlab tvaru písmene U, ukotvený do několika dřevěných rámů posazených přímo na terén. Vantroky byly na jednom konci nasazeny na vyústění kamenné části z tělesa hráze a na druhé straně zabíhaly do východní štítové zdi vodárny. Kdy došlo k náhradě dřevěných vantrok za stávající betonový žlab, nelze s jistotou určit, neboť dostupné fotografie nejsou datovány. Na plánu vrchnostenských budov od zednického mistra Antona Posselta z doby kolem roku 190038 je u schematického nákresu žlabu dodatečně dopsán betonový žlab s datací 1942, čemuž zpracování této konstrukce odpovídá. O mnoho sdílnější není k této problematice ani vodoprávní agenda bývalého Okresního úřadu v Jablonném.39 V nejstarší dochované vodní knize pro politický okres Jablonné je zanesena vložka pouze k Pivovarskému rybníku na pozemku p. č. 43 v k. ú. Lvová, náležícím clam-

33_Tento údaj není ve finálním textu archivní rešerše uveden – viz NOVÁ, cit. v pozn. 7. V pracovní verzi je uveden z následujícího zdroje – SOA Děčín, fond Vs Lemberk, inv. 156, kniha hospodářských zpráv 1736–1739, kart. 32. 34_Datace výstavby mostu je patrná díky vročení na odtokové straně a také z archivních údajů – viz SOA Děčín, fond Vs Lemberk, inv. č. 2331, stavební kniha 1803, kart. 860. 35_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 54. 36_Tamtéž, s. 59. 37_Tamtéž, s. 77 a fotografie ze soukromého archivu Renaty Černé, za jejichž poskytnutí děkujeme. Na fotografiích je také patrná parapetní zídka mostu a subtilní kovové zábradlí z tenkých prutů kruhového průřezu. 38_Plán je dostupný pouze v náhledech na internetových stránkách http://psigoda.blog.cz, vyhledáno 24. srpna 2016. 39_Ve fondu jsou velmi dobře dochovány spisy a plánová dokumentace vložek jednotlivých vodních děl. K vodním dílům na území k. ú. Markvartice a Lvová je ale bohužel stav jejich zachování nulový – viz Státní okresní archiv Česká Lípa (dále jen SOkA Č. Lípa), fond Okresní úřad Jablonné v Podještědí (dále jen OÚ Jablonné).

Situace zákresu vodárny a vodárenské věže na císařském otisku Stabilního katastru z roku 1843.

XVII 2016 2

Studie

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk

Celkový pohled od západu na budovu vodárny v popředí s čitelným odtokovým kanálem i lávkou mezi okny ke zhlaví hřídele, vedle mostu z roku 1803 jsou zřetelné dřevěné vantroky k vodárně, za mostem budovy barokního pivovaru a v pozadí zámek s předzámčím, pohlednice z roku 1925. Soukromý archiv R. Černé.

40_SOkA Č. Lípa, fond OÚ Jablonné, inv. č. 5, vodní kniha 1899–1932, kart. 1, vložka č. 154. 41_SOkA Č. Lípa, fond OÚ Jablonné, inv. č. 6, vodní kniha 1932–1935, kart. 2V, vložka č. 139. Další vodní kniha je v podstatě opisem této vodní knihy v rozsahu bývalého soudního okresu Jablonné bez Brniště a Hlemýždí – viz Státní okresní archiv Liberec, fond Okresní národní výbor Liberec, inv. č. 36, vodní kniha IV., kn. 36, vložka č. 38. 42_http://oldmaps.geolab.cz/. 43_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 72. Plán je uložen v SOA Děčín, fond Vs Lemberk, inv. č. 2989. 44_http://archivnimapy.cuzk.cz/.

-gallasovskému velkostatku.40 Stavidla hlavní výpusti jsou popsána jako šestidílná s celkovou šířkou 7,94 m. Šířka jednotlivých okenic činila 1,40 m, 1,38 m, 1,35 m, 1,30 m, 1,28 m a 1,23 m. U cejchu na skále jsou uváděny rozměry 32 × 4,5 cm, vzdálenost od mostu 3,6 m a od vodárny 14,3 m. Jeho umístění a velikost byly tedy totožné s dnešním stavem. Na skále u cejchu ale byly ještě čitelné iniciály panství „H. L“. V mladších vodních knihách je základní popis vodního díla shodný. Navíc se ale dovídáme, že rybník byl rovněž napájen složitě vedeným náhonem z přítoku zvaného „Erlebach“ – dnes uváděn jako Kněžický potok. Jez tohoto náhonu ležel severně od Černého rybníka již na katastrálním území Markvartic. Od jezu byla voda vedena směrem k jihovýchodu do Pivovarského rybníka místy otevřeným korytem, místy dřevěnými vantroky, nebo betonovým potrubím. Na trase byla spousta klenutých a přímých propustků, včetně propustků pod železniční tratí a státní silnicí. Přítok ústil do rybníka poblíž dnešního domu č. p. 5 (Lvová), kde se nacházely rovněž sádky. U stavidla hlavní výpusti jsou uvedeny mírně odlišné rozměry jednotlivých okenic, jejich výška 1,9 m a výška vytažení 1,65 m. Průtočná kapacita výpusti byla spočítána na 21 m3/s. Popsán je také bezpečnostní přeliv, který měl světlou šířku 5,1 m a také stavidlo do náhonu na vodárnu

o šířce 0,43 m. K tíži majitele vodního práva Karla Payra se měl trpět odběr vody „pro čerpadlo“ vodárny.41 Existenci vodního díla a čerpací stanice vodovodu dokládají, byť pouze schematicky, také kartografické prameny. Nejstarším z nich je 1. tzv. josefské vojenské mapování.42 Vodárna pod Pivovarským rybníkem je zde označena běžně používanou značkou vodního kola. Na situačním plánu pozemků lemberského dvora z roku 1816 je situace obdobná.43 Vodárna je značena červenou barvou označující nespalný materiál budovy. Stejně jako u předchozího pramene je zde zakreslena také vodárenská věž. Detailnější jsou pak mapy stabilního katastru z roku 1843.44 Pod rybníkem „Bräuteich“ je pod stavebním parcelním číslem 33 vyobrazena nespalná budova vodárny a se stavebním parcelním číslem 62 je vedena nespalná stavba vodárenské věže. Náhon na vodárnu zde zakreslen není. Samotná čerpací stanice (vodárna) je v písemných pramenech nazývána německými termíny Wasserkunst, méně často Wassermaschine. I přes torzovité zachování stavebních knih, hospodářských zpráv a dalších písemností registrujeme velké množství údajů o vlastní budově a jejím technologickém zařízení. Z popisů je patrné, že objekt byl zděný a omítaný. Velmi četné jsou údaje o přezdívání obvodových stěn vodárny a navazující opěrné zdi Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

koryta potoka z pískovcových kvádrů. Doloženy jsou k letům 1736, 1799 (boční zeď u vstupu), 1815 (nová boční zeď před vodárnou), 1818 (zeď u dveří vodárny), 1828 (úprava základové zdi – použity kvádry z lomu v Jítravě) a 1835 (zdivo k potoku, opět použity kvádry z Jítravy a také Židovic).45 Z tohoto výčtu je patrné, že se stěnou, založenou na opěrné zdi potoka byly neustále statické problémy a bylo nutné ji přezdívat. První dochovaný podrobnější inventář z roku 179346 zmiňuje ve vodárně vedle zařízení a nářadí pouze jedny dveře a dveře na půdu. Teprve k roku 1797 je doloženo prolomení dvou nových oken, „aby se získalo více zugluftu“.47 Objekt před tímto datem tedy žádná okna neměl. Ovšem již z roku 1816 je zachováno vyúčtování, podle kterého zhotovil kamenický mistr Nikolaus Linke tři nová ostění za 27 zl.48 Další inventář z roku 1816 registruje na vodárně jedny vstupní dveře, tři dvoukřídlá okna a mříže, dveře na půdu a dvířka ven u „Wasserrinne“ (tj. u náhonu, případně u odtokového kanálu).49 K následujícímu roku je poprvé výslovně doložen u vodárny komín a nová tahová kamna.50

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Více se o stavbě dovídáme z podrobného protokolu o požáru, který vodárnu zachvátil 1. ledna 1832.51 Půdorysné rozměry stavby byly tehdy změřeny na 15 × 16 loktů, tj. 8,85 × 9,44 m, a to dost neodpovídá dnešním rozměrům. Dále je uvedeno, že „byla zřízena před 40 lety vrchností kvůli dodávání údolní vody na kopec, který trpí jejím nedostatkem, pro zámek a místní obyvatele“. Také údaj o stáří se tedy jeví jako značně nepřesný. Při prohlídce vyhořelého objektu byly vedle požárových škod uvedeny opět statické poruchy a podemletí zdiva, které se projevuje trhlinami, a to i přes dva roky starou opravu. Při podélné stěně „vlevo od vstupu ve vzdálenosti asi 3–4 kroky se nachází otevřené ohniště, 2 stopy vysoké, 4 stopy dlouhé a 2 stopy 6 palců široké, kde se v zimním období při mrazech ráno, v poledne a někdy i večer rozdělává oheň pro prohřátí vzduchu“. Odvod kouře zajišťoval otvor „proti zadní stěně budovy na klenbě“, při obnově je ale zmiňován průraz klenby a stavba nového komína. Požár dle výslechů svědků a ohledání požářiště vznikl pravděpodobně trhlinou v klenbě, skrz kterou se od stou-

45_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 44, 48, 50, 54, 55, 57. 46_Tamtéž, s. 45–46. 47_Tamtéž, s. 48. 48_Tamtéž, s. 50. 49_Tamtéž, s. 52. Velmi podobný je i inventář z roku 1862 – viz tamtéž, s. 58–59. 50_Tamtéž, s. 54. 51_Tamtéž, s. 55 –57. Protokol je ze 7. ledna 1832. V inkriminovaný den ve vodárně zatápěl jako obvykle čtrnáctiletý Joseph, syn tesařského mistra a vodáka Michela Glautze, se svým jedenáctiletým bratrem Franzem. Přinesli si k tomu hrnec s uhlíky a třísky, uložené na půdě vodárny, rozdělali oheň, přiložili dva kusy dřeva a jako obvykle odešli.

Ztracený archivní plán A. Posselta překreslený dle špatně čitelné kopie z webu psigoda.blok.cz. Kresba I. Peřina, 2016

XVII 2016 2

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk

52_Tamtéž, s. 57. 53_Tamtéž, s. 44, 55, 57, 61. 54_Viz evidenční list kulturní památky a fotodokumentace, archiv Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci (dále jen NPÚ, ÚOP v Liberci). 55_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 50. 56_Tamtéž, s. 58. 57_Plán je dostupný pouze v náhledech na internetových stránkách http://psigoda.blog.cz, vyhledáno 24. srpna 2016. 58_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 46, 48. 59_Tamtéž, s. 48. 60_Tamtéž, s. 50, 54, 55. 61_Tamtéž, s. 55. 62_Tamtéž, s. 55, 57. 63_Tamtéž, s. 57, 58. 64_Tamtéž, s. 58. Tento údaj se ale zdá dosti nepravděpodobný, pro umístění takto širokého kola nebyl v interiéru vodárny dostatečný prostor. 65_Tamtéž, s. 59. 66_Viz http://psigoda.blog.cz., vyhledáno 24. srpna 2016, NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 77, fotografie ze soukromého archivu Renaty Černé a archivu NPÚ, ÚOP v Liberci. 67_Údaje na evidenčním listu kulturní památky, archiv NPÚ, ÚOP v Liberci. 68_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 45. Jak vyplývá z těchto popisů i použité německé terminologie, o použití odlišného typu čerpadla – tedy mylně uváděného trkače na Lemberku, nenasvědčuje žádný údaj – viz také poznámka 13. 69_Tamtéž, s. 46–47.

pajícího teplého vzduchu vznítily třísky mezi klenbou a podlahou půdy. Krov byl údajně před požárem „stejně starý a trouchnivý“. Při obnově byla postavena nejprve provizorní střecha, pak nově vyzděny a omítnuty štíty a následně vystavěn nový krov. Ovšem již k roku 1835 je ve stavební knize zaneseno znovu vyzdění štítu z cihel, přezdění klenby a horní části zdiva, „protože hrozily zřícením“, a nová omítka. Klenba je popsána jako dvoudílná „u vstupu“ a nad lednicí s vodním kolem se třemi klenebními pasy.52 Střecha byla prokazatelně až do 20. století pokryta dřevěným štípaným šindelem, neboť k letům 1736, 1831, 1835 a 1901 je uvedena jeho oprava či lokální výměna.53 Teprve následně byla na střechu položena pálená taška – bobrovka. Během degradace objektu ve druhé polovině 20. století krov a střecha zcela zanikly a mezi lety 1981 a 1987 byly vystavěny nově a totéž se opakovalo znovu v roce 2005.54 V interiéru byla položena kamenná dlažba. Roku 1816 je uváděno položení 40 loktů nových dlaždic za 130 zl. kamenickým mistrem Nikolausem Linkem.55 Topeniště bylo vybaveno kachlovými kamny, neboť k roku 1840 je zmíněno jejich zřícení a znovupostavení s pomocí starých kachlů.56 Ještě četnější jsou zmínky o opravách či výměnách čerpacího zařízení a zejména potrubí, jehož materiálovému řešení bude věnována pozornost v rámci popisu potrubí celého vodovodu. Technologické vybavení vodárny (čerpací stanice) sestávalo z vodního kola, osazeného na hřídeli uvnitř budovy, převodového zařízení a čerpadla. Vzhledem k výškovým poměrům mezi náhonem a lednicí pro vodní kolo v interiéru vodárny lze předpokládat, že zde bylo instalováno vodní kolo se středním nátokem. Z písemných pramenů to však nelze přímo doložit. Jediným relevantním důkazem je zde plán z doby kolem roku 1900,57 který ale nezobrazuje detail řešení nátoku na kolo. Ze stavebních knih a inventářů vyplývají neustálé opravy vodního kola a jeho výměny za nové. K roku 1793 je uváděno vodní kolo s třemi okovanými půlměsíci („halben Monden“), které bylo v roce 1797 vyměněno za nové o velikosti 9 loktů (tj. 5,31 m).58 V roce 1802 byla plánována výměna hřídele („Radwälle), přičemž se počítalo s nákupem dubového dřeva z lesů hraběte Valdštejna za přibližně 25 zl. a s položením a znovuzhotovením kola za 3 zl.59 Následně je oprava kola doložena v letech 1812,

Studie

1821 (nový křídlový čep hřídele), 1826 (8 ks nových lopatek) a 1827 (24 ks nových lopatek, opraven čep).60 V roce 1828 došlo ke zhotovení nového kola včetně dubové hřídele, přičemž za práci bylo zaplaceno 98 zl. 30 kr. Aby mohla být instalována hřídel, byl v severní obvodové stěně zvětšen příslušný otvor na šířku 7/4 a výšku 2 lokte.61 Po požáru vodárny na počátku roku 1832 bylo kolo i další zařízení shledáno v dobrém a funkčním stavu, při následující opravě budovy v roce 1835, ale muselo být vše rozebráno a znovu složeno.62 Další opravy kola jsou datovány k roku 1839, 1840 (nově 15 ks lopatek), 1841 (nově 6 ks lopatek) a 1842 (nový kříž).63 K další výměně kola došlo v roce 1849, nové mělo průměr 2 sáhy a 2 stopy (tj. 4,42 m) a šířku 3 sáhy, 3 stopy a 6 palců (tj. 6,8 m).64 V roce 1862 je v inventáři popsáno jako vodní kolo s 9 železnými obručemi („Reifen“) a 2 svorkami („Haspen“).65 Kvůli výše zmíněným opakujícím se výměnám hřídele vodního kola byl upravován otvor v severním průčelí vodárny, ve kterém bylo osazeno zhlaví. Pro lepší manipulaci byla na fasádě vykonzolována krátká lávka. Její podobu dokládá plán z doby kolem roku 1900, torzo nosných ocelových traverz ve zdivu a také dobové fotografie.66 K úpravě lednice vodního kola a k instalování dochovaného přívodního potrubí s Francisovou turbínou došlo v rámci přestavby na malou vodní elektrárnu v letech 1984–1988.67 Na hřídeli vodního kola bylo nepochybně osazeno paleční kolo, které pomocí převodů (pastorků, případně dalších palečních kol) pohánělo pístové čerpadlo, nazývané v pramenech německým termínem „Druckwerk“. Nejstarší údaj o jeho opravách pochází z roku 1774, kdy je popsáno, že „Schublaaden und Rahmen“ (nejspíše pouzdro a rám pístu) jsou již tak chatrné, „že stroj už může hnát nahoru jen málo vody“. Při opravě byla zvažována a následně i schválena úprava zařízení, které bylo již obdobným způsobem provedeno ve Frýdlantě, na Vartenberku a Novém Zámku. Mělo se jednat o zřízení „Druckbäumern“ a vyvrtání druhé tyče („Stiefeln“).68 V inventáři z roku 1793 jsou mezi zařízením a nářadím ve vodárně uvedeny mimo jiné různé mosazné ventily, tyče, železné šrouby, čepy, tyč, 120 kusů svorek a železná forma k odlévání rour.69 Další výměny prvků čerpacího zařízení jsou uváděny v letech 1800 (nové Druckbäume + podpůrné sloupky k tomu), 1806, 1812, 1814, 1842 Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

(tyčky atd.), 1847 (2 ventily, vybroušeny cylindry) a 1849 (nová páka – Druckstange).70 V roce 1816 byl pořízen nový mosazný stroj (tj. čerpadlo) od c. k. dvorního zvonaře Karla Belmanna, jehož uhrazení vrchností se ale táhlo až do roku 1818.71 Ovšem již k roku 1824 je uveden plat tesaři „za zhotovení a osazení nového stroje“.72 Po požáru v roce 1832 bylo zdejší „Treib und sogenannte Wasserschöpf und Heb Kunstwerk“ (tj. hnací a tzv. čerpací a výtlačné zařízení) shledáno jako funkční.73 V inventáři z roku 1862 je čerpadlo popsáno jako „mosazný stroj sestávající z 6 výtlačných a 6 sacích rour“. Mimo to je zde evidováno velké množství součástek a nářadí.74 Na rozdíl od technologického zařízení se nepodařilo prozatím objevit více věrohodných zpráv ke zdroji vody, tedy k prameni, ze kterého byla do systému voda čerpána. K roku 1812 je uváděno objevení pramene, který byl využíván pro vodovod s tím, že se pracovalo „ve skále, pažilo dřevem a latěmi“.75 Pramen mohl nejspíše ležet v blízkosti vodárny. Nasvědčuje tomu údaj z roku 1824, kdy je ve stavební knize zaznamenáno zhotovení nové poprsně z prken „u studny pod vodárnou“.76 Další prameny o používaném zdroji vody bohužel mlčí. O poloze pramene v blízkosti vodárny by mohla nasvědčovat i absence informací o jakémkoliv přívodním potrubí, které by se nutně v písemných pramenech muselo projevit. Voda zmíněného pramene byla pomocí pístového čerpadla vytlačována potrubím přímo do vodárenské věže. Podle výkazu z roku 1816 měla trasa délku 73 dolnorakouských sáhů (tj. 138,5 m).77 U vodárenské věže (Wasserthurm), postavené v roce 1734, registrujeme první inventář opět k roku 1793.78 Vedle vstupních dveří, okenní mříže či mosazných kohoutů je zde také uvedena velká nádrž na vodu (Wasserbütte) se třemi železnými obručemi. Z popisu je tedy patrné, že nádrž v posledním podlaží věže, do které byla potrubím přiváděna voda, měla dřevěnou konstrukci. Tuto skutečnost potvrzuje následující inventář z roku 1816.79 Z exteriéru budovy je doloženo pouze doplnění opadaných omítek k roku 183680 a pak zejména výměny střešní krytiny. Původní dřevěný šindel byl v roce 1806 vyměněn za pálené tašky na nové laťování. Zároveň došlo k nátěru makovice a říms lněným olejem.81 Již k roku 1816 byla střecha opravována a v roce 1820 pokryta novými taškami.82 Podobu fasády a tvar střechy dobře dokumentuje také XVII 2016 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Celkový pohled na vodárenskou věž od jihozápadu, pohlednice z roku 1925. Soukromý archiv R. Černé.

70_Tamtéž, s. 48, 49, 50, 58. 71_Tamtéž, s. 49, 52–54. 72_Tamtéž, s. 54. 73_Tamtéž, s. 55. 74_Tamtéž, s. 59–60. 75_Tamtéž, s. 50. 76_Tamtéž, s. 54. 77_Tamtéž, s. 51. 78_Tamtéž, s. 47. 79_Tamtéž, s. 53. 80_Tamtéž, s. 57. 81_Tamtéž, s. 49. 82_Tamtéž, s. 50, 54.

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk

83_Plán pochází ze soukromé sbírky. Kopii pořídila Vladimíra Králová. 84_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 49, 54, 55. 85_Tamtéž, s. 57. 86_Vzorky odebrány v roce 2015 T. Kynclem a I. Peřinou, datoval T. Kyncl. 87_Olověné potrubí tedy nutně nemusí být výsledkem mladších úprav, jak je interpretoval archeologický výzkum – viz TIŠEROVÁ, cit. v pozn. 2. 88_Viz NOVÁ, cit. v pozn. 7, s. 44–45. 89_Tamtéž, s. 45. 90_Tamtéž, s. 48. 91_Tamtéž, s. 45. 92_Tamtéž, s. 47. 93_Tamtéž, s. 48, 49, 50. 94_Tamtéž, s. 48. Nejstarší údaje k roku 1795 a 1802. 95_Tamtéž, s. 49, 54, 58. 96_Tamtéž, s. 45–47, 52–53, 58–61. 97_Tamtéž, s. 49, 51. Jednalo se o 91 kusů o hmotnosti 41,5 centů, ve vyúčtování jsou přesně rozepsány i jednotlivé typy. 98_Tamtéž, s. 57. 99_Tamtéž, s. 51.

plán z doby kolem roku 1900 od zednického mistra Antona Posselta.83 Velmi četné jsou zmínky o výměnách částí trámových stropů a schodů v interiéru budovy. Doloženy jsou k roku 1805 (shnilý podvlak a tři schody), 1824 (dva schody, sloupek u schodů, práh a podlaha druhého patra), 1825 (na horní podlaze osazeny dva nové průvlaky a šest trámů a položena nová podlaha), 1831 (nový trám na podlaze 2. patra a výměna shnilých schodů) a 1841 (tři shnilé stropní trámy včetně záklopu, nové schodišťové rameno s 18 stupni).84 Nádrž na vodu byla předmětem výměny v roce 1837 včetně nového podkladního kříže.85 Častým opravám schodiště a jeho úpravě odpovídají i nálezy otisků jednotlivých ramen, rovněž patrně mladším opravám náleží i prostřední stropní trám v mladším vloženém patře (320 cm nad podlahou přízemí), kdy bylo dendrochronologickou analýzou doloženo pokácení smrku užitého na trám k roku 1874/1875.86 Jaké bylo materiálové řešení potrubí, dokládají taktéž výstižně písemné prameny. Z údajů z průběhu 18. století je patrné, že zde byly kombinovány vrtané dřevěné trubky s odlévanými olověnými trubkami, a to jak mezi jednotlivými objekty, tak i v jejich interiéru.87 Nejstarší údaj k olověnému potrubí pochází z roku 1738 a je velmi zajímavý. Na revizi trubek byl přizván frýdlantský růrař zvaný bratr Michael. Ten zjistil, že část trubek je vadná a musí být přelita, k čemuž bylo potřeba koupit nové olovo. Podle frýdlantského vzoru měly být trubky odlity silnější a měly být položeny do železných šroubů.88 V roce 1758 prováděl odlití 21 loktů nových trubek místní růrař Hans Christoph Rössel. Z celkového počtu bylo 12 loktů odlito ze 175 liber nového olova a 9 loktů přelito ze starých trubek.89 V roce 1803 je nutnost přelití zdůvodněna příliš úzkým ústím trubek, které pak silným tlakem vody často praskají.90 K dřevěnému potrubí byla používána borovice, jak dokládají účty za jejich nákup nebo výrobu. Nejstarší údaj pochází z roku 1780.91 V roce 1794 bylo růřaři placeno za kácení borovic v židovickém polesí a vrtání rour.92 Tento typ platů se pak opakuje i v dalších letech, například v roce 1795, 1796 (borovicové roury u bytu důchodního), 1803, 1805 a 1807 (v posledních dvou případech dřevo káceno v Janovicích).93 Při kontinuálně prováděných opravách a výměnách se také uvádí, že olověné roury byly podloženy dřevem.94 Zdaleka nejčastějším důvodem pro opravy potrubí bylo jejich zamrz-

Studie

nutí, které způsobovalo nefunkčnost vodovodu a velké úniky vody. Z tohoto důvodu byla také vytápěna vodárna. Při opravách docházelo na problematických úsecích k odsekání skalního podloží a k položení potrubí do větší hloubky, aby se zabránilo promrzání. Tak tomu bylo například v letech 1805, 1821 a 1826 u bytu důchodního a v roce 1840 na zámeckém mostu.95 V hospodářských inventářích z let 1793, 1816 a 1862 jsou rovněž podrobně vypsány veškeré drobnější součástky potrubního vedení a nářadí k jeho údržbě. Ventily a kohouty byly mosazné, a naopak forma na odlévání rour, šrouby, čepy, tyče a další podobné prvky byly železné. Z nářadí jsou důležité zejména různé typy vrtáků, mimo to jsou používány sekery, kladiva, špičáky, kleště či rašple.96 Pro poznání vodovodu jsou důležité písemnosti vztahující se k roku 1816. Předně se dovídáme o výměně dřevěných a olověných trubek za litinové, které byly přivezeny z pražského Clam-gallasovského paláce.97 Po tomto datu jsou olověné i dřevěné roury zmiňovány ojediněle, například k roku 1833 u ovčína, v případě olova pak zejména u fontán v zahradě.98 Z roku 1816 pochází také podrobný popis vodovodní sítě.99 První úsek o délce 73 dolnorakouských sáhů (tj. 139,5 m) vedl od vodárny k vodárenské věži, pak vedlo potrubí v délce 5 sáhů (9,5 m) „nahoru do fontány“ a zase zpět, čímž je nepochybně myšlena nádrž v horní části věže. Od věže pokračovalo potrubí k „rohu zahradní zdi u ovčína“ a měřilo v přímé linii 54 sáhů (tj. 102,5 m), přičemž u rohu zahrady blíže k věži byla rozbočka („výměna“). Další úseky vedly v délce 48 sáhů (tj. 91 m) od ovčína „k rezervoáru na návsi“, dále k zámecké věži (80 sáhů, tj. 151,72 m) a končily „u vstupu zámecké brány k malému rezervoáru“ (1 sáh, tj. 1,8965 m). Ve výkazu jsou rovněž uvedeny délky potrubí „od plotu užitkové zahrady k okrasné zahradě k horní fontáně“ (22 sáhů, tj. 41,72 m), mezi čtyřmi fontánami (30, 30 a 28 sáhů, tj. 59,9 m a 53,1 m) a od druhé fontány k bráně ze zahrady (47 sáhů, tj. 89,1 m). To tedy byl rozvod od výměny u ohradní zdi zahrady poblíž budovy Bredovského letohrádku a dále do zahrady s vyústěním ven z ní a do rybníčku. Z uvedených detailů již jasně vyplývá, že vodovod měl zásobovat zahradu u Bredovského letohrádku, ale také vlastní zámek a celé hospodářské zázemí s obytnými domy zaměstnanců velkostatku a domkářů. Ve výčtu Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

naopak chybí pivovar. Důvodem je zřejmě jeho napojení na zdroj vody v údolí pouze s gravitačním potrubím anebo samostatně přímo z vodárny. Ve stavebních knihách se kupříkladu k roku 1834 objevují údaje o výměně 13 shnilých rour u pivovaru.100 K vybraným úsekům vodovodu je možno zjistit i další podrobnosti. Na trase od vodárenské věže směrem k zahradě byla již zmíněná „výměna“ – odbočka. Ta byla dle údajů z let 1793 a 1803 vybavena mosazným kohoutem a dvířky pro přístup do šachty.101 U ovčína stála ještě studna se žlabem na vodu a železným čepem na točnici.102 Na vodovod ale velmi pravděpodobně napojena nebyla. Její poloha je patrná z mapy pozemků lemberského dvora z roku 1816 i z map stabilního katastru z roku 1843.103 Potrubí bylo spíše napojeno přímo do ovčína, kde jsou inventářem z roku 1862 v přímé souvislosti s vodovodem uváděny dokonce dva kamenné žlaby.104 Na uvedených mapách je rovněž zakreslena nádrž na návsi, tedy uprostřed prostranství mezi sýpkou, rychtářským domem a domkářskou zástavbou. V roce 1793 byla tato nádrž ještě bedněná z fošen a byla opět vybavená mosazným kohoutem a dvířky se závěsy a zástrčkou.105 Dvířka byla v letech 1800 a 1809 opravována, jejich osazení bylo provedeno do nové zděné zídky. Dále se upravoval živý plot kolem nádrže.106 V roce 1808 vystavěl kamenický mistr Nikolaus Linke z Jítravy novou nádrž z „pevného jítravského kamene“. Spáry mezi kameny byly zality teplým kamenickým tmelem a všechny strany zevnitř i zvenku opatřeny studeným olejovým tmelem. Celá stavba vyšla na 450 zl.107 Další kamenný žlab je uváděn v inventáři z roku 1816 také u bytu důchodního.108 Odběr vody pro obytné domy v areálu byl zpoplatněn. Již k roku 1780 je v účtech zanesen poplatek z užívání vodovodu, který u rychtáře činil 1 zl. 30kr. a u domkářů 18 kr.109 V areálu zámku byly nové železné roury v roce 1824 pokládány také u kuchyně v jižním křídle, díky čemuž byla původní kamenná dlažba vyměněna za cihelnou.110 K údržbě vodovodu byl určen specializovaný řemeslník – růrař neboli vodák, uváděný v písemnostech většinou německým termínem Wasserkünstler. První z nich je doložen beze jména již k roku 1728 a pobíral plat 6 zl.111 V roce 1732 je u růraře Christiana Hibnera uváděn již plat 24 zl. a palivové dřevo.112 Dalším růrařem byl k roku 1758 Hans Christoph Rössel.113 Výše uvedený plat 24 zl. pobíral nejmenoXVII 2016 2

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

vaný správce vodovodu také v roce 1773.114 K roku 1794 je na Lemberku poprvé doložen Johann Michl Glautz, který se zde narodil v roce 1752. V jeho hodnocení se uvádí, že je znalý vodovodů, mluví německy, je dobrých mravů, ale musí být k píli častěji napomínán, či potřebuje dohled.115 V roce 1809 po něm funkci převzal Michel Glautz, narozený v roce 1777, který byl také zároveň tesařským mistrem. Ten je hodnocen jako počestný a věrný, většinou přičinlivý a navíc znalý svého oboru.116 V souvislosti s vodovodem je naposledy bezpečně doložen při často zmiňovaném požáru vodárny v roce 1832.

Závěr Vodovod v areálu zámku Lemberk mohl vzniknout patrně již někdy v poslední třetině 17. století. I když přímé písemné prameny chybějí, vycházíme z předpokladu, že mohl souviset s větším stavebním podnikem, kterým bylo založení Bredovské zahrady na počátku sedmdesátých let 17. století, s čímž souvisí i dokončení přestavby starého hradu a renesančního zámku s jedním západním křídlem na pravidelný čtyřkřídlý raně barokní zámek.117 Této představě by odpovídala i poloha vodárenské věže poblíž Bredovského letohrádku. Situování věže může být rovněž ovlivněno výběrem vhodných hydrogeologických podmínek prameniště. Písemnými prameny je existence vodovodu bezpečně doložena poprvé k roku 1728. Objekt vodárny nelze bohužel přesněji datovat z důvodu častých přestaveb, které se ve velkém rozsahu týkaly rovněž zdiva obvodových stěn a prorážení nových otvorů včetně výměn ostění. Naopak dochovaný objekt vodárenské věže s autentickým barokním řešením průčelí lze bezpečně datovat do roku 1734. Zjištěné úpravy budov vodárny a vodárenské věže dokládají kontinuální přestavby, údržbové práce a především velmi četné zásahy do strojního zařízení – vodního kola a pístového čerpadla ve vodárně a potrubního vedení. Trasování vodovodu bylo písemnými prameny bezpečně doloženo jak ve směru k zahradě u Bredovského letohrádku, tak na náves a do vlastního zámku. U jednotlivých součástí vodovodu jsou doloženy velmi zajímavé podrobnosti k prováděným pracím, ale i k neobvyklým událostem, jako byl například požár vodárny v roce 1832. Ukončení provozu vodovodu se nepodařilo bezpečně ověřit, pravděpodobně k němu došlo kolem poloviny 20. století.

100_Tamtéž, s. 57. Ve zpracované archivní rešerši nebyla pivovaru věnována pozornost, takže je možno očekávat upřesnění této problematiky až dalším specializovaným průzkumem. 101_Tamtéž, s. 47, 49, 57. Dvířka byla shnilá a často musela být měněna. Obdobně byly řešeny šachty u fontán v zahradě. 102_Tamtéž, s. 40 – údaje z inventáře z roku 1793. 103_Tamtéž, s. 72 a 73. 104_Tamtéž, s. 60. 105_Tamtéž, s. 47. 106_Tamtéž, s. 48, 50. 107_Tamtéž, s. 50. 108_Tamtéž, s. 53. 109_Tamtéž, s. 45. 110_Tamtéž, s. 54. 111_Tamtéž, s. 44. 112_Tamtéž, s. 64. 113_Tamtéž, s. 45. 114_Tamtéž, s. 64. 115_Tamtéž, s. 60. 116_Tamtéž, s. 60. 117_K tomu viz VLČEK, cit. v pozn. 24 a nepublikované poznatky J. Bláhy a I. Peřiny.

Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Stavební vývoj vodárenských objektů v areálu zámku Lemberk

118_Viz JÁSEK, cit. v pozn. 10, s. 61–64. HAVIAROVÁ, Michaela – HAVIAR, Tomáš. Architektonicko-historický výskum „vodáren“, Ul. U Kumštu, č. ÚZPF 4238/0. Nepublikovaný strojopis. Prešov 2013 (za poskytnutí děkujeme autorům). MACEK, Petr – ZAHRADNÍK, Pavel. Zámecký areál v Zákupech, Průzkumy památek 3, 1996, č. 2, s. 3–34. PANÁČEK, Michal. Zákupy, vodárenská věž. Nálezová zpráva operativní dokumentace. Archiv NPÚ, ÚOP v Liberci.

Koncepce vodovodního systému je pro tento typ lokalit běžná. Umístění vodárny s čerpacím zařízením v údolí a s vodárenskou věží na ostrožně je známo v českých zemích v městském prostředí již v pozdním středověku. Z dochovaných příkladů lze uvést Mladou Boleslav, Benátky nad Jizerou či Budyšín. Ve starším období byly pro umístění sběrných nádrží často používány také věže a bašty městského opevnění (Mělník, Chrudim, Hradec Králové, Tábor, Prešov). Nejčastěj-

Studie

ším půdorysným tvarem vodárenských věží byl čtverec nebo obdélník, z čehož se vymyká řešení v některých městech (Nymburk, Budyšín). Spodní podlaží byla klenutá zpravidla v případě umístění čerpacího zařízení do těchto věží, tedy tehdy, když sdružovala funkci vodárny i vodojemu. Typickými příklady jsou vodárny v Praze a Prešově, anebo lemberskému příkladu velmi blízké stavební řešení vodárny u zámku v Zákupech z roku 1712.118

Výřez z plánu A. Posselta, půdorys a pohled na věž se schematickým vyznačením podlaží a ústupků v síle zdiva, hnědá – barokní řešení 1734 (vznik věže), zelená – přidané podlaží druhotně (nejpozději 1874/1875 dendro). Zákres I. Peřina, 2016

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Čerpací stanice, půdorys přízemí, zaměření stávajícího stavu, M. Kolka – I. Peřina, 2016

Vodárenská věž, půdorys přízemí, zaměření stávajícího stavu, M. Kolka – I. Peřina, 2016

XVII 2016 2

Materiálie

A rchaeological survey of the baroque garden in Lemberk. Environmental study

A bstra c t

Renata Tišerová | Archaeological survey of the baroque garden in Lemberk was extended with survey of the past natural environment. Through the method of the environmental archaeology few scientific natural analyses were carried out to uncover geological state of the place, reconstruct past vegetation or analyse organic artefacts. Many important findings leading to the successful interpretation of the historical development of the baroque garden were found through archeobotanical analysis of vegetal macroresidues, palynological survey, analysis of the diatom microorganisms and dendrological analysis. On the other hand many findings will reopen the discussion about sampling methods and analytical approach to the reconstruction of the past natural environment.

k e y w ords

K l í čová slova

Archaeological survey (archaeology)

archeologický výzkum (archeologie)

Baroque garden

barokní zahrada

Environmental archaeology

environmentální archeologie

Past natural environment

přírodní prostředí v minulosti

Past vegetation

historická zeleň

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Studium environmentu Renata Tišerová

Areál barokní zahrady u Bredovského letohrádku na Lemberku. Počátek exkavace archeologické sondy S05 v místě bývalého ovčína. Pohled k jihovýchodu. Foto R. Tišerová, 2014

jišťovací archeologický výzkum barokní zahrady byl uskutečněn v rámci programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity „Kulturní krajina jako prostor pro společenskou reprezentaci a relaxaci vybraných aristokratických rodů v období od 17. století do počátku 20. století“. Do projektu vstoupil Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci s dílčím výzkumným úkolem „Proměna kulturní krajiny na vybraném severočeském panství rodu Clam-Gallasů od 17. do 20. století“, přičemž jedním z nosných témat se stala lokalita barokní zahrady u tzv. Bredovského letohrádku v areálu národní kulturní památky státního zámku Lemberk (k. ú. Lvová, okres Liberec).1 Následující statě pojednávají o specifickém druhu studia v rámci provedeného archeologického výzkumu,2 kterým je studium environmentu, neboli přírodního prostředí lokality. XVII 2016 2

Průzkum přírodního prostředí a lidská interakce s ním jsou dlouhodobým tématem vědeckého bádání již bezmála od poloviny 19. století. V různých formách a různými metodami docházelo ke studiu přírodního rámce lokalit. Za počátek studia environmentu lze v obecné rovině označit zrod kvartérní geologie a studium fosilních pozůstatků rostlin i živočichů vedoucí k prvotnímu vymezení glaciálních a interglaciálních fází a následné poznávání formačních procesů jako jsou eroze, kolísání mořské hladiny nebo tvorba půd a jejich vztah ke zdrojům lidské obživy a k změnám životního prostředí člověka. Archeologická věda již ve svých počátcích zařadila studium přírodního prostředí do svých postupů, nicméně v počátečních fázích jen pozvolna, například formou popisu kosterních pozůstatků zvířat nebo popisem dochovaných částí rostlin zejména z výzkumů v podmáčeném prostředí. Postup-

1_Projekt NAKI probíhá v letech 2013–2017 pod označením DF13P01OVV001. Příjemci jsou Národní památkový ústav a Národní zemědělské muzeum. Společným cílem projektu je aplikovaný výzkum, jehož výsledky přispějí k detailnějšímu poznání vzniku, vývoje, formy a funkce kulturní krajiny vytvořené na území vybraných aristokratických panství. 2_TIŠEROVÁ, Renata. Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky. Fontes Nissae. Prameny Nisy XVI. 2015, č. 2, s. 94–111.

materiálie

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Studium environmentu

ně se spolupráce s přírodovědci etablovala v prostředí archeologie do formy soustavné spolupráce, přičemž docházelo s měnícím se paradigmatem v archeologické vědě i ke změnám přístupu ke studiu environmentu. Od pouhých popisů a deskriptivních statí bylo přistupováno k přírodnímu prostředí jako k určujícímu rámci vývoje lidské kultury, jež začala být chápána jako forma adaptace na vnější podmínky přírodního prostředí. Do archeologického bádání se začleňovaly otázky typu domestikace plodin a zvířat, ekonomika využívání přírodních zdrojů nebo změny v krajině lidských sídel. Zejména v západní Evropě a v Severní Americe se studium environmentálních aspektů v prostředí lidské kultury stalo stěžejním pro celou řadu vědeckých otázek spojených se studiem minulých skutečností a jejich archeologizovaných projevů zachovaných do dnešních dob. Objevuje se i zcela nový pojem, a to environmentální archeologie, který ostatně sám o sobě prošel složitým názorovým a metodickým vývojem. Pojem environmentální archeologie je obvykle chápán ve významu studia minulého přírodního prostředí, ve kterém žil, kterým byl formován a které spoluvytvářel člověk. Obecněji lze environmentální archeologii charakterizovat jako postupy, jejichž cílem jsou paleoenvironmentální studie historické, filosofické a politické, zahrnující široké spektrum otázek.3 Většinové pojetí environmentální archeologie v Evropě lze vymezit jako vědu sloužící k poznání prostředí, jež obklopovalo člověka v minulosti, k poznání vzájemného vztahu člověka a prostředí a k jejich interakci.4 Samotný vývoj archeologické vědy a myšlenkové proudy v archeologii spolu s razantním vývojem technologií, včetně těch nejmodernějších, zapříčinily, že dnes již rekonstrukce minulosti není možná pouze na podkladě studia artefaktů nebo ekofaktů, ale vždy v plných souvislostech s probíhajícími ději, které je doprovázejí. Vliv přírody a přírodních sil na člověka nelze přeceňovat, nicméně ve snaze porozumět danému chování člověka v určitém kulturním kontextu musíme být schopni postihnout i podstatu přírodního prostředí, kterého byl součástí.5 Nezanedbatelnou součástí historického vývoje je ovšem i proces opačný, tedy nejen adaptace člověka na okolní (přírodní) rámec, ale i vliv samotné činnosti člověka na druhovou skladbu a podobu přírodního prostředí. 90

Environmentální archeologie na Lemberku Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku6 se nevymyká výše nastíněným teoretickým základům pojetí environmentální archeologie. Strategie archeologického výzkumu na unikátní lokalitě barokní zahrady byla od počátku vypracovávána formou interdisciplinárního přístupu ke zkoumání minulých skutečností, k čemuž bylo využito několikerých postupů popsaných v minulé publikaci.7 Studium environmentu je zde chápáno jako nedílná součást mezioborového přístupu k archeologickému výzkumu tím spíše, že výzkum proběhl na lokalitě, která je ze své podstaty s přírodním prostředím úzce svázána. Ačkoliv se jedná o prvek komponované krajiny,8 na jehož formování se ve značné míře podílel člověk, nelze od přírodního prostředí zcela odhlížet. Přírodní prostředí bylo již ve fázi záměru vybudovat barokní zahradu určujícím a bylo nutné se i zde „adaptovat“ a v plné míře jej respektovat. Na druhé straně došlo vybudováním zahrady na sklonku 17. století k vytvoření zcela svébytného a jasně ohraničeného ekosystému s více či méně řízeným vývojem. V neposlední řadě je tedy environmentální průzkum snahou o poznání a rekonstrukci historické zeleně v dané lokalitě spolu s dalšími prvky přírodního prostředí, které ze své podstaty jednak formovalo vznik barokní zahrady, jednak na straně druhé bylo účelově pozměněno, využíváno a dále formováno ke konkrétnímu účelu. V rámci archeologického výzkumu barokní zahrady v areálu Bredovského letohrádku na Lemberku bylo přistoupeno k několika základním kategoriím studia přírodního prostředí. Do rámce průzkumu neživé přírody spadá provedený geologický rozbor vzorků hornin z exkavační fáze archeologického výzkumu, včetně geologické charakteristiky nejbližšího okolí, a nástin využívání místních surovin ve vazbě na areál zahrady. Do rámce studia živé přírody spadají provedené analýzy rostlinných makrozbytků odebraných půdních vzorků, palynologické analýzy půdních vzorků a vrtů, dále dendrologické určení dřevěných artefaktů a analýza mikroorganismů rozsivek. Archeobotanika, neboli analýza rostlinných makrozbytků, se zabývá vyhledáváním, separací a vyhodnocením rostlinných makrozbytků z různých nálezových

3_Dincauze, Dena, F. Environmental Archaeology. Principles and Practice. Cambridge University Press, Cambridge. 2000. ISBN-13: 978-0521310772. 4_Evans, John, G. – O´Connor, Terry. Environmental Archaeology. Principles and Methods. Sutton Publishing. 1999. ISBN-13: 9780750941532; Evans, John, G. Environmental archaeology and the social order. London and New York, Routledge. 2003. ISBN-13: 978-0415304047. 5_Dreslerová, Dagmar. Pozdě, ale přece: environmentální archeologie v České republice. In: Beneš, Jaromír – Pokorný, Petr. Bioarcheologie v České republice. 2008, s. 13–38; obecně k vývoji a podstatě environmentální archeologie viz Kuna, Martin. Nedestruktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. Non-destructive archaeology. Theory, methodst and goals. Praha. Academia 2004. ISBN: 80-200-1216-8; Sádlo, Jiří. Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha. Malá skála. 2008. ISBN: 978-80-86776-06-4, zde také další literatura. 6_TIŠEROVÁ, Renata. Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky. Fontes Nissae. Prameny Nisy XVI. 2015, č. 2, s. 101–111. 7_Tamtéž. 8_ŠUBRTOVÁ, Jana – KRÁLOVÁ, Vladimíra. K historii, současnosti a budoucnosti Bredovské zahrady. Fontes Nissae. Prameny Nisy XIII. 2012, č. 1, s. 28–39.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

9_Beneš, Jaromír – Pokorný, Petr (eds.). Bioarcheologie v České republic. Bioarchaeology in the Czech Republic. České Budějovice. Praha. 2008. ISBN: 9788086124728; zde také další literatura; http://lape.prf.jcu.cz/ oblasti-zajmu/archeobotanika/. 10_tamtéž; http://lape.prf.jcu.cz/ oblasti-zajmu/palynologie/. 11_Beneš, Jaromír – Kaštovský, Jan. Význam analýzy druhového spektra rozsivek (Bacillariophyceae) pro archeologii. The use of diatom analysis (Bacillariophyceae) in archaeology, Archeologické rozhledy. 1998, č. 50, s. 845 – 850.; SLÁDEČEK, František. Rozmnožování a vývoj živočichů. Základy vývojové biologie. Celostátní vysokoškolská učebnice pro přírodovědecké fakulty. Praha. Academia 1986.; Van Dam, Herman et al. A coded checklist and ecological indicator values of freshwater diatoms from The Netherlands. Neth. Journal of Aquatic Ecology. 1994. č. 28, s. 117–133; http://lape.prf. jcu.cz/oblasti-zajmu/rozsivky/. 12_Popis terénní situace a přehledový plán sond viz TIŠEROVÁ, Renata. Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky. Fontes Nissae. Prameny Nisy XVI. 2015, č. 2, s. 101.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

prostředí. Zájmovými objekty jsou především semena rostlin nebo části plodů, ale i jehličí, pupeny, plevy obilnin, případně zbytky slámy. Na základě nalezené druhové skladby rostlin je pak možno usuzovat, jaké hlavní užitkové rostliny (obilniny, luštěniny, ovoce, zelenina, koření, technické plodiny) byly na lokalitě pěstovány či sbírány. Nezanedbatelným přínosem je i spektrum semen planě rostoucích druhů, díky nimž lze alespoň přibližně popsat nejbližší okolí lokality, jako například pole, louky, rumiště, podmáčená stanoviště, lesy, křovinaté formace a jiné.9 Archeologická palynologie je odvětvím archeobotaniky, jež aplikuje botanické a paleobotanické techniky na archeologický výzkum. Zabývá se analýzou a historickou interpretací pylových zrn nacházejících se v sedimentech archeologických lokalit a dalších antropogenních útvarů (např. studny, odpadní jímky, pole). Archeologická palynologie odhaluje historický charakter životního prostředí, zemědělských kultur či sídelních komponent. Je jedním ze základních nástrojů, který pomáhá přiblížit historii běžného života a z výsledků vyvozuje způsob a charakter využití přírodních zdrojů a jejich dosažitelnost.10 Analýza rozsivek se v české enviromentální archeologii uplatňuje až v posledních několika letech. Je významným doplňkem stávajících běžných archeobotanických analýz v procesu rekonstrukce přírodního prostředí v širším záběru než dosud. Rozsivky (Bacillariophyceae, starším názvem Diatomae) jsou rozšířenou a významnou skupinou hnědých řas (Chromophyta). Jsou to převážně vodní, mikroskopické, hlavně jednobuněčné organismy. Kromě celé řady zajímavých skutečností z hlediska biologického má tato skupina řas vlastnosti stěžejní pro environmentální archeologii, protože rozsivky konzervují ekologickou informaci o stavu svého okolí v době smrti vlastní buňky. Důležitým ekologickým parametrem je takzvaný saprobní index, který udává stupeň znečištění vody organickými látkami, které se mohou ve vodě rozkládat.11

Terénní situace a odběr vzorků Rozsah archeologického výzkumu odkryvem a rozložení exkavačních sond bylo v průběhu let 2013 a 2014 určující pro odběr vzorků určených k environmentálním analýzám.12 V areálu zahrady došlo k postupnému odběru všech dále popsaných vzorků ze sond archeologického výzkumu, a to v rozsahu předem definovaným vzhledem k účelu jednotlivých analýz. V roce 2013 se v rozsahu areálu zahrady uskutečnila exkavace čtyř sond. Sonda S01 byla situována vně tělesa západní kašny K01, přičemž její rozsah korespondoval s rozsahem základového vkopu pro uložení kamenného tělesa kašny. Z tohoto důvodu nebyly ze sondy S01 odebírány žádné vzorky pro environmentální analýzy, protože existovala důvodná obava, že stratigrafie uloženin není v důsledku historických terénních prací a následného zásypu vkopu v primárním uložení a navíc došlo k promísení s cizorodým materiálem. Vzorkována byla sonda S02 formou odběru záhonové výplně kontextu SJ205 v hloubce 30 cm pod humusovým krytem a sonda S04 v tělese revizní šachty u kašny K01. V sondě S04 došlo k odběru vzorků ze souvrství stratigrafických jednotek SJ404 a SJ405 v jasné souvislosti se zásypem v okolí mladších úprav zařízení kašny formou olověných a litinových potrubí, obojí v hloubce od 80 do 120 cm pod povrchem. V hloubce 150–170 cm došlo k odběru vzorku SJ407 a SJ410 v podobě uloženin v bezprostředním okolí reliktu dřevěného vodovodního potrubí a uloženiny nacházející se stratigraficky pod tímto potrubím.

Odběr vzorků pro palynologickou analýzu z barokní tůně. Příprava vzorku na převoz. Foto R. Tišerová, 2014

XVII 2016 2

materiálie

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Studium environmentu

V roce 2014 došlo k exkavaci celkem tří sond, přičemž ze všech došlo k odběru vzorků pro environmentální analýzy. Ze sondy S05, která byla situována příčně přes základovou partii zdiva původního ovčína, došlo k navzorkování jižního profilu rozšířením sondy o odběrový sektor. Z uloženin SJ502, SJ503, SJ507, SJ510 a SJ511 došlo k odběru vzorků z hloubek 15–100 cm tak, aby byla odběrem postižena celá sekvence uloženin převážně zvrstvených ze zásypů obslužné komunikace a kontextu staršího, tedy předkomunikačního. V severní části sondy došlo k odběru vzorků z uloženiny SJ512 v hloubce 95–105 cm pod současným povrchem zejména proto, že z nálezové situace vyplývala skutečnost, že se jedná o původní pochozí úroveň v interiéru ovčína. Sonda S06 byla podobně jako v roce 2013 situována v revizní šachtě kašny, tentokráte ovšem u kašny K03, tedy ve východní části středního parteru zahrady. Z hloubky 30–90 cm pod kamennou obrubou šachty byla odebrána uloženina SJ 604, tedy stratigrafická jednotka nacházející se nad dřevěným vodovodním potrubím. Vzhledem k tomu, že v této revizní šachtě nebyly zaznamenány stopy po pozdějších úpravách, dřevěné vodovodní potrubí neneslo stopy oprav a uloženina nevykazovala charakter zásypu, došlo k odběru většího objemu vzorku. Z hloubky 90–100 cm byl odebrán vzorek SJ605 coby nejbližšího okolí dřevěného vodovodního potrubí a následně z hloubky 130 cm samotná výplň potrubí, vzhledem ke svému charakteru a omezenému přístupu pouze v minimálním objemu. Z objektu bývalé střelnice ze sondy S07 byly odebrány vzorky uloženin ze stratigrafického kontextu SJ704 z hloubky 15–35 cm pod současným povrchem, SJ708 z hloubky 35–60 cm pod současným povrchem a rozhraní vrstev SJ708 a SJ709 z hloubky 70 cm.

Archeobotanická analýza rostlinných makrozbytků Nashromážděné půdní vzorky byly zpracovány v Laboratoři archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích formou proplavení na plavící lince typu Ankara se sítem o průměru ok 250 μm. Získané nálezy byly usušeny za pokojové teploty a pod stereomikroskopem z nich byly separovány a determinovány jednotlivé makrozbytky k pozdějším analýzám podle dostupné determinační literatury.13 Celkem bylo z odebraných vzorků půdních uloženin získáno 13 604 archeobotanických nálezů, z čehož 445 bylo zuhelnatělých, zbylé množství v přirozeném stavu. Souhrnně bylo rozpoznáno 66 rostlinných druhů, 20 rodů a 9 čeledí. 808 nálezů tvořila houbová sklerocia, 147 objektů se nepodařilo určit. Na základě rozboru jednotlivých ekologických skupin lze výslednou analýzu rozdělit do několika základních kategorií. Mezi užitkovými druhy bylo rozpoznáno několik druhů obilnin. Z počtu 48 obilek nebo jejich částí došlo k určení deseti jedinců žita setého, tří jedinců ječmene obecného a po jednom jedinci pšenice seté a pšenice špaldy. Zbytek, v počtu 33 obilek, nemohl být pro své poškození blíže specifikován a je tedy klasifikován pouze obecně jako obilnina. Oproti ostatním vzorkům bylo v této kategorii zachyceno velké množství zuhelnatělého materiálu, resp. všechny nalezené obilky byly klasifikovány jako zuhelnatělé. Vyskytovaly se výlučně ve vzorcích ze sond S05 (objekt ovčína), S06 (revizní šachta kašny K03) a S07 (objekt střelnice), tedy ve střední až východní části středního parteru zahrady. Až na jedinou obilku ze sondy S06 v hloubce 90 cm pocházely všechny nálezy z hloubek kolem 100 cm pod současnou úrovní terénu. Na základě jejich zuhelnatění lze uvažovat o možnosti přihnojování půdy popelem, nicméně vzhledem ke stratigrafickým vztahům se s velkou pravděpodobností jedná o horizont před založením barokní zahrady. Dalšími zástupci užitkových druhů jsou ovocné plodiny, jejichž zjištěné spektrum je na areál zahrady poměrně chudé. Došlo k určení pouze pěti druhů a dvou rodů ovocných plodin, z nichž největší zastoupení má mezi nálezy ostružiník maliník, překračující počty ostatních

13_Podroužek, Jan. Výzkumná zpráva o archeobotanické analýze. Bredovská zahrada zámku Lemberk. Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 24. 6. 2015.

Odběr vzorků pro makrozbytkovou analýzu z objektu zaniklého rybníka. Foto R. Tišerová, 2014

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

1a)

a) Mikrofotografie pecky ostružiníku maliníku (Rubus idaeus). Foto J. Podroužek, 2015 b) Ostružiník maliník (Rubus idaeus). Foto R. Tišerová, 2016 c) Ostružiník maliník (Rubus idaeus). Thomé, Otto, W. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. 1885, Gera, Germany.

1b)

1c)

XVII 2016 2

taxonů mezi ovocnými plodinami několikanásobně, následován ostružiníkem křovitým a ostružiníkem. Společně s nálezem semen jahodníku obecného/trávnice se jedná o nejpočetnější nálezy mezi ovocnými plodinami v zahradě. Spektrum výskytu jejich makrozbytků ovšem prostupuje kompletními stratigrafiemi všech sond, je tedy důvodné se domnívat, že tradice výskytu těchto ovocných plodin byla v areálu zahrady minimálně od doby jejího založení. Neméně zajímavým doplněním spektra ovocných druhů jsou nálezy pecek třešně/ višně, semen révy vinné a relativně velmi početným zastoupením semen fíkovníku smokvoně. Fíkovník patřil obecně k oblíbeným okrasným rostlinám, na místě je ovšem vhodné zauvažovat, zda se vzhledem k místnímu podnebí nepěstovaly fíkovníky v přenosných nádobách a do zahrady nebyly umisťovány pouze sezónně, případně, že v areálu zahrady mohla být vystavěna fíkovna. Do kategorie užitkových druhů lze závěrem zařadit ještě několik exemplářů semen dobromysli obecné a šruchy zelené, přičemž oba druhy byly v minulosti využívány jako kořenicí přísady jídel. Na druhou stranu jejich velmi sporé zastoupení v nálezovém kontextu nedovoluje jednoznačně interpretovat tento nález jako doklad rozšířeného pěstování koření v areálu zahrady. Za posledního zástupce užitkové plodiny lze považovat jeden nález semene máku setého, i s přihlédnutím k možnosti zařadit tuto plodinu do kategorie okrasných rostlin. Další ekologickou skupinou zastoupenou mezi makrozbytky rostlin jsou léčivé a okrasné druhy. Identifikováno bylo několik rostlin, které můžeme řadit do kategorie léčivek, nicméně obdobně jako u koření nelze vzhledem k malému počtu taxonů, resp. celkovému počtu nálezů, vyvozovat jasný závěr o rozšířeném pěstování léčivek v areálu zahrady. V této skupině je nejpočetněji zastoupeným druhem třezalka tečkovaná následovaná třezalkou skvrnitou/čtyřkřídlou. Jediným nálezem semene jsou pak reprezentovány druhy šalvěje hajní, divizny sápovité a ojedinělý nález semene durmanu obecného. Durman obecný lze zařadit hned do několika kategorií. Pro svůj vzhled mohl být pěstován jako okrasná rostlina, na druhou stranu pro obsah alkaloidů může být považován i za léčivku. Nelze podcenit ani možnost planého výskytu durmanu. Jednoznačně 93

materiálie

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Studium environmentu

2a)

3a)

2 a) Mikrofotografie semene révy vinné (Vitis vinifera). Foto J. Podroužek, 2015 b) Réva vinná (Vitis vinifera). Foto K. Tišerová, 2016 c) Réva vinná (Vitis vinifera). Thomé, Otto, W. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. 1885, Gera, Germany.

3 a) Mikrofotografie semene fíkovníku smokvoně (Ficus carica). Foto J. Podroužek, 2015

2b)

3b)

b) Fíkovník smokvoň (Ficus carica). Foto commons. wikimedia.org, 2015. c) Fíkovník smokvoň (Ficus carica). Thomé, Otto, W. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. 1885, Gera, Germany.

2c)

3c)

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

4a)

5a)

4b)

5b)

4c)

5c)

4 a) Mikrofotografie tvrdky dobromysli obecné (Origanum vulgare). Foto J. Podroužek, 2015 b) Dobromysl obecná (Origanum vulgare). Foto D. Rittig, 2015 c) Dobromysl obecná (Origanum vulgare). Thomé, Otto, W. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. 1885, Gera, Germany.

5 a) Mikrofotografie semene šruchy zelené (Portulaca oleracea). Foto J. Podroužek, 2015 b) Šrucha zelená (Portulaca oleracea). Foto T. Rulkens, 2015 c) Šrucha zelená (Portulaca oleracea). Thomé, Otto, W. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. 1885, Gera, Germany.

XVII 2016 2

materiálie

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Studium environmentu

6a)

7a)

6 a) Mikrofotografie semene třezalky tečkované (Hypericum perforatum). Foto J. Podroužek, 2015 b) Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum). Foto R. Tišerová, 2016 c) Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum). Thomé, Otto, W. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. 1905, Gera, Germany.

7 a) Mikrofotografie semene divizny sápovité (Verbascum cf. phlomoides). Foto J. Podroužek, 2015 6b)

7b)

b) Divizna sápovitá (Verbascum cf. phlomoides). Foto R. Tišerová, 2015 c) Divizna sápovitá (Verbascum cf. phlomoides). Thomé, Otto, W. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. 1885, Gera, Germany.

6c)

7c)

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

8a)

9a)

8b)

9b)

8c)

9c)

8 a) Mikrofotografie semene durmanu obecného. Foto J. Podroužek, 2015 b) Durman obecný (Datura stramonium). Foto R. Tišerová, 2016 c) Durman obecný (Datura stramonium). Thomé, Otto, W. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. 1885, Gera, Germany.

9 a) Mikrofotografie semen petunie (Petunia sp.). Foto J. Podroužek, 2015 b) Petunie (Petunia sp.). Foto commons.wikimedia.org, 2015 c) Petunie (Petunia sp.). Müller, Karl. Illustrierte Garten-Zeitung. Illustrierte Monatshefte für Gesammtinteressen des Gartengaues. Vierter Band. Stuttgart. 1860.

XVII 2016 2

materiálie

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Studium environmentu

10a)

11a)

10 a) Mikrofotografie semene svazenky vratičolisté (Phacelia tanacetifolia). Foto J. Podroužek, 2015 b) Svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia). https://commons.wikimedia.org/ c) Svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia). Müller, Karl. Illustrierte Garten-Zeitung. Illustrierte Monatshefte für Gesammtinteressen des Gartengaues. Vierter Band. Stuttgart. 1860

11 10b)

11b)

a) Mikrofotografie semen tabáku virginského (Nicotiana tabacum). Foto J. Podroužek, 2015 b) Tabák virginský (Nicotiana tabacum). Foto J. Müllerchen, 2015 c) Tabák virginský (Nicotiana tabacum). Thomé, Otto, W. Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz. 1885, Gera, Germany.

10c)

11c)

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

14_Podroužek, Jan. Archeobotanika barokní zahrady zámku Lemberk. Bakalářská práce. České Budějovice. Jihočeska univerzita v Českých Budějovicích, Přírodovědecká fakulta. 2015. s. 38. 15_Čulíková, Věra. Moderní sortiment užitkových rostlin v barokové jímce v Thunovské ulici čp. 192 na Malé Straně v Praze. Staletá Praha 29, 2013, č. 2, s. 99; Kosňovská, Jitka. Analýza rostlinných makrozbytků z objektu novověké studny z Prahy-Celetné ulice a možnosti fotografické dokumentace. Bakalářská práce. České Budějovice. Jihočeska univerzita v Českých Budějovicích, Přírodovědecká fakulta, katedra botaniky. 2009. 16_BENEŠ, Jaromír et al. New Plants at Prague Castle and Hradčany in the Early Modern Period. A History of Selected Species. Interdisciplinaria Archaeologica Natural Sciences in Archaeology. 2012, vol. 3, no. 1, p. 103–114.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

nejrozšířenější okrasnou rostlinou v areálu zahrady je na základě nálezu více jak šesti set semen rod petunie, naproti tomu zcela minimálně je zastoupen druh svazenky vratičolisté, která ovšem mohla být pěstována i jako nektarodárná květina, případně jako pícnina. Výraznou komplikací v interpretaci okrasných rostlin je absence literatury14 k určování rostlinných druhů podle makrozbytků právě pro okrasné druhy. Dostupné atlasy nejsou na tuto kategorii ekologické skupiny rostlin/ květin zaměřeny, a nabízejí proto omezené interpretační možnosti. Je proto možné, že právě početná množina neurčených nálezů (147 kusů) se řadí právě k této skupině a jejich spektrum nebylo dostatečně rozpoznáno. Nezanedbatelným důvodem nízkého počtu zastoupených okrasných rostlin může být i skutečnost, že rostlinám pěstovaným pro okrasu květem není umožněno se v zahradách vysemenit nebo jejich šlechtění zapříčinilo produkci neplodných jedinců. Zcela unikátním nálezem nejen v areálu barokní zahrady, ale i v rámci střední Evropy je určení 851 semen tabáku virginského. V literatuře je do dnešní doby známo jen několik nálezů semen tabáku virginského, případně tabáku selského, a to z pražských výzkumů odpadních jímek15 či z výzkumu Pražského hradu.16 V evropském prostředí byly publikovány nálezy tabáku např. ve Svalbardu, severní Itálii nebo nizozemském Rhenen.17 Ačkoliv se oba zmíněné druhy tabáku mohly pěstovat jako okrasné rostliny, u tabáku virginského lze předpokládat jeho využití i jako kuřiva, což je ve vztahu k holandskému původu zakladatelů zdejší zahrady jistě velmi zajímavé téma pro další studium. Nezanedbatelnou složku historické zeleně v areálu barokní zahrady tvoří druhy, které zjevně nebyly záměrně pěstovány a odrážejí běžné spektrum okolní zeleně. Jedná se o planě rostoucí plevele a ruderály spadající do běžných synantropních společenství a vyhledávající živinami bohatá stanoviště, jako jsou rumiště, okraje

cest, okraje zahrad a podobně. V souhrnném spektru zjištěných makrozbytků tvoří tato skupina vegetace dvě třetiny z celkového počtu nálezů. Ve spektru travinných společenstev lze dělit nalezené makrozbytky v počtu 40 kusů (5 jedinců) mezi vlhkomilná společenstva, vyhledávající břehy vodních toků nebo podmáčená stanoviště (ostřice, sítina, kohoutek luční, rdesno červivec nebo jetel plazivý), a suchomilná společenstva, nalezená v areálu zahrady v počtu 78 kusů (9 jedinců) a preferující slunná a suchá stanoviště (zběhovec lesní, jitrocel kopinatý, čistec přímý, ptačinec bledý a rozrazil ožankovitý). Druhové spektrum nalezených druhů uzavírají rostliny lesních společenstev, u nichž není zcela prokazatelné, zda se v zahradě vyskytovaly jako rostoucí nebo jako donesené až po jejich sesbírání v okolí. Mezi těmito druhy je zastoupen nález jehličky jedle a smrku, dále nažka svízele přítuly, semeno mateřky trojžilné, pecky bezu chebdího, bezu černého a bezu hroznatého.

Palynologická analýza Výběrově byly ze sond S02 a S04 odebrány i vzorky pro pylovou analýzu spektra rostlinných druhů o objemu přibližně 50 g. Dále byly uskutečněny odběry mimo areál zahrady samotné, a to konkrétně v tělese zaniklého rybníka v jihovýchodním nároží areálu a v tůňce jižně od zahrady v lesním remízku. Za tímto účelem byl využit půdní vrták pro odběr sloupce uloženin, a to do hloubky 100 cm v případě tůně a 130 cm v případě rybníka. Odběr vzorků půdním vrtákem ze dna barokní tůně, jejíž dokumentaci a celkovému průzkumu zůstáváme nadále mnoho dlužni, byl omezen skutečností, že dno tůně je vydlážděno kamennými bloky stejně jako její břehy. Odběr vzorků se omezil na spáru mezi těmito kamennými bloky, protože dno samotné bylo v neznámé době vyčištěno a odbahněno. Tato skutečnost zřejmě fatálně ovlivnila výsledky analýzy. Spárami mezi

Pylový diagram odebraných a zpracovaných vzorků (cit. v pozn. 18 a 19).

XVII 2016 2

materiálie

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Studium environmentu

kamennými bloky došlo dle výsledků k velmi omezenému ukládání pylových zrn, konkrétně pouze do hloubky 15 cm. Profil od 30 do 110 cm byl na pylová zrna zcela sterilní. Obdobně i v tělese zaniklého rybníka se nepodařilo analyzovat celý odběrný profil, protože pylová zrna byla ve vzorku zachována pouze do hloubky 50 cm. Odebrané vzorky prošly chemickým zpracováním. Gram sedimentu byl podroben inkubaci v kyselině fluorovodíkové, hydroxidu draselném a v acetylační reakci za účelem separace pylových zrn od ostatního materiálu. Zhotovené preparáty byly pozorovány ve světelném mikroskopu a pylová zrna byla určena a zařazena do skupin/typů podle klíče. V rámci pozorovaného preparátu bylo u vzorku ze sondy S02 pozorováno 1 pylové zrno smrku, 1 pylové zrno jedle a několik pylových zrn taxonů čeledi hvězdnicovitých, u dalšího vzorku pak pouze jedno zrno borovice. Ve všech vzorcích byl zjištěn vysoký podíl mikrouhlíků a u většiny vzorků také vysoká koncentrace nepylových objektů. Pozorované vzorky bohužel neobsahovaly pylová zrna buď vůbec, anebo v extrémně nízké koncentraci. U takovýchto vzorků nelze dle zprávy laboratoře učinit žádný reprezentativní závěr.18 Stěžejním faktorem pro zachování pylových zrn v historických uloženinách je hodnota pH materiálu, ve kterém se vyskytují, je tedy důvodné se domnívat, že kromě jiných faktorů ovlivňujících úspěšnost pylových analýz nebylo prostředí pro uchování pylových zrn nejvhodnější. Na pylovém diagramu zpracovaných vzorků z objektu rybníka a tůně je vidět ve spodní vrstvě malé procento jinak hojně zastoupeného žita. Tuto vrstvu by tedy bylo možné přiřadit spíše k období s menším zastoupením zemědělství. Výskyt spor hlevíků (rodu Anthoceros a Phaeoceros) právě ve spodní vrstvě totiž ukazuje na otevřenou krajinu narušenou lidskou činností, konkrétně to může být i činnost zahradnická. Interpretace změny v zastoupení lípy je ovlivněna přítomností většího počtu lip v aleji vedoucí západně od zahrady a poměrně blízko místa odběru vrtu. Nepřítomnost pylu okrasných rostlin ve vzorcích z okolí zahrady lze možná vysvětlit větší vzdáleností přímo od záhonů, která může znamenat příliš velkou překážku pro disperzní možnosti okrasných rostlin adaptovaných na opylení hmyzem.19

100

Analýza dřevěného vodovodního potrubí V sondě S06 bylo exkavací zjištěno torzo dřevěného vodovodního potrubí zásobujícího těleso kašny K03 vodou, a to rozvodem od vodárenské věže v zázemí zahrady. V průběhu výzkumu došlo k odebrání vzorku dřeva se zachovanou vnitřní výplní v podobě půdních usazenin a vše bylo analyzováno. Z výsledků denrologického průzkumu vyplynulo, že potrubí bylo vyrobeno z vrtaného borového kmene, konkrétně z borovice lesní; zároveň se ve vzorku vyskytl menší kousek dřeva pocházející ze smrku ztepilého. Dendrochronologické datování nebylo možno provést pro nízký počet dochovaných letokruhů (cca 20).20 Z vnitřní výplně potrubí v podobě půdních usazenin se pomocí mikroskopie podařilo určit 307 rozsivkových valv ve stavu umožňujícím bližší taxonomickou determinaci, jejímž výsledkem je určení padesáti druhů rozsivek. Společenstvo obsahuje jak zástupce nárostových taxonů,

17_GREIG, James. Archaeobotanical and historical compared-a new look at the taphonomy of edible and other useful plants from the 11th to the 18th centuries, The Journal of the Assotiations for environmental Archeology. 1996, vol. 12, no. 2, s. 211–247., zde s. 230; Čulíková, Věra. Moderní sortiment užitkových rostlin v barokové jímce v Thunovské ulici čp. 192 na Malé Straně v Praze. Staletá Praha 29, 2013, č. 2, s. 100. 18_Houfková, Petra. Výzkumná zpráva o pylové analýze Lemberk. Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. 3. 3. 2014. 19_Houfková Petra. Výzkumná zpráva o pylové analýze. Bredovská zahrada zámku Lemberk. Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. 16. 7. 2015. 20_Stehlíková, Eva-Nelle, O. – Beneš, Jaromír. Výzkumná zpráva o dendrologické a dendrochronologické analýze dřevěného potrubí na lokalitě Lemberk. Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. 3. 3. 2014.

Zachovaná část dřevěného vodovodního potrubí v revizní šachtě kašny K03 s odebraným vzorkem výplně. Foto R. Tišerová, 2014

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

21_Bešta, Tomáš. Výzkumná zpráva o rozsivkové analýze dřevěného potrubí na lokalitě Lemberk. Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. 3. 3. 2014.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

které lze očekávat v prostředí, kde docházelo k občasnému vysychání, tak zároveň obsahuje typicky planktonní druhy, jejichž rozvoj mohl být způsoben jedině existencí vodní nádrže situované v toku nad zkoumaným potrubím. Výsledky analýzy rozsivek tedy jednoznačně potvrdily, že do zahrady byla rozváděna voda z rybniční soustavy v údolí Panenského potoka, zároveň podle hodnoty saprobního indexu jednoznačně prokázala dobrou kvalitu vody se slabým organickým znečištěním.21

Geologická charakteristika území Areál zámku Lemberk včetně objektu Bredovského letohrádku a přiléhající barokní zahrady je situován na pískovcovém ostrohu nad údolím Panenského potoka, který erodoval do podložních turonských pískovců svrchní křídy. Iniciátorem postupného zařezávání potoka byly patrně tektonické pohyby krušnohorského smě-

Přehledová mapa Lemberska s charakteristickým erozním údolím Panenského potoka v turonských pískovcích svrchní křídy, využitého k vybudování rybniční soustavy. Zbrázděná krajina je dokladem denudačních procesů s následnou formací hřbetů, plošin a kuželů v místním mikroregionu. Autor R. Tišerová, 2016. DMR5G, mapový list NBOR24 a NBOR25, zpracováno vizualizací hillshade, SLRM a SVF, © Český úřad zeměměřický a katastrální, data poskytnuta Krajským úřadem Libereckého kraje na základě Smlouvy o vytvoření a poskytnutí tematických datových sad archeologické památkové péče pro potřeby Libereckého kraje; Základní mapa České republiky 1:10 000, WMS služba © Český úřad zeměměřický a katastrální.

XVII 2016 2

101

materiálie

Renata Tišerová | Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Studium environmentu

ru. Mladší horniny z období terciéru se zachovaly jen jako drobné žíly a pně vulkanických hornin, obnažené mohutnou post-terciérní denudací. Vulkanická a tektonická činnost vyvolala vystupování mineralizovaných vod. Z těch se na puklinách, především v okolí vulkanických hornin, uvolňovaly a v puklinách srážely především křemen a železo. Minerály hůře podléhající oxidaci zpevnily ve svém okolí pískovce, které při následné denudaci zůstaly odolnější a vystupují spolu s vulkanity jako hřbety, plošiny a kužele v okolí lokality. Právě tyto pevnější křemité a vápnité pískovce tvořily základ pro těžbu kamene na většinu staveb v širším okolí. Stavební kámen se dobýval většinou v místě a v blízkém okolí stavby, prakticky v nejbližším okolí, kde jsou dodnes zachovány větší či menší zaniklé povrchové lomy. Pro větší stavby se dovážel ze vzdálenějších lokalit. Pro zdejší území je důvodné se domnívat, že se kámen dovážel především z lomů za hranicemi Čech v okolí Žitavy.22 Typickým jevem pro zdejší mikroregion je výskyt takzvaných železivců. Jedná se o místní horninu s průnikem železa ze žhavého magmatu v žilách bazaltoidů vytvářející takzvané ortštejny nebo bouřkové kuličky v podobě železitých konkrecí různých tvarů. Zejména v místních borových lesích s podrostem mnoha druhů vřesů a brusnic se na povrchu vytváří extrémně kyselý humus, který působením chemických procesů způsobuje výluh železitých oxidů. Při vyschnutí půdy vzniká nepropustná vrstva směsi oxidů a hydroxidů železa s manganem a různým podílem písku a organických látek, což má mimo jiné neblahý vliv na místní vegetaci. Železité pískovce, až čisté hydroxidy železa (limonit a hematit) v širší oblasti Českolipska včetně studovaného mikroregionu Lemberska, vytvořily základ drobného dobývání pro potřeby výroby železa, které bylo ve zdejším kraji značně rozšířené ještě v 19. století. Největšího rozmachu dosáhla těžba železa v místním regionu v 16. století, kdy v roce 1528 zve listinou „Bergfreibrief“ Vilém z Ilburka horníky na své lemberské panství k provozování těžby železa.23 Historicky se v okolí těžila v drobných povrchových lomech nebo štolách železná ruda, a to především v okolí vulkanických žil a na tektonických puklinách. Samotný objekt původního hradu Lemberk byl vystavěn na ostrohu zpevněném výskytem terciérních vulkanitů, což indikují štoly na železnou 102

rudu na úpatí svahu. Místy se zvětráváním rozložených vulkanitů vytvářel i kvalitní jíl, který byl též v místě těžen a využíván jako izolační materiál. Vedle činnosti zemědělské, která formovala povrch krajiny, a vedle rozsáhlejší těžby štěrkopísků (Jítrava, Dubnice a Rynoltice) se v okolí prováděla též těžba navátých hlín pro cihlářské účely (Křižany, Jablonné v Podještědí). Dále se v okolí těžily terciérní vulkanické horniny, například kámen, především na údržbu a stavbu cest.24 Nejvyšší vrstvy kvartérních sedimentů regionálně dosahující až 50 m mocnosti, jako je například extrémní vrstva u nedalekých Rynoltic, jsou výsledkem nahrnutí štěrků a písků čelní morény posledního kontinentálního zalednění v Evropě. Nejspodnější vrstvu kvartérních sedimentů tvoří polymiktní štěrky a písky, na nich leží naváté písky a hlíny. Nejsvrchnější vrstvu pak tvoří lidskou činností vytvořené promísené zeminy v podobě kulturních souvrství. V údolních nivách pak k těmto sedimentům přistupují ještě náplavové sedimenty potoků v podobě různě mocných střídavých poloh jílů, písků a díky střídavému zaplavování i humidních bahen.25 Jednou ze základních otázek geologického rozboru bylo najít zdroje, z nichž pocházejí vzorky hornin odebraných při archeologickém výzkumu, tedy lokalizovat původ konkrétních vzorků hornin pocházejících ze stratigrafie uloženin v areálu zahrady. Jednoznačně je možné říci, že většina nálezů je místní. Nálezy vzorků hornin jsou v místech jejich původního vzniku nebo jen nepatrně přemístěné na krátkou vzdálenost v rámci areálu zahrady a jejího nejbližšího okolí. Pouze zcela při povrchu byly zachyceny úlomky hornin cizorodých jako horniny krystalinika nebo drobné úlomky pazourku, které byly do zdejšího terénu přemístěny lidskou činností ze vzdálenějšího okolí, případně s pískem z okolních údolí. K otázce využitého stavebního kamene, respektive kamene pro místní sochařská a kamenosochařská díla, je zcela určující právě výše zmíněný výskyt železivců a vulkanitů. Podle zevrubných prohlídek jednotlivých soch je možné říci, že jsou vytvořeny z obdobného materiálu jako zdivo po obvodu zahrady. Jedná se o hrubozrnný pískovec, jehož struktura je si vzájemně velmi podobná. V pískovci se vyskytují různé, pro sochařský materiál nepříliš vhodné, pozorovatelné nehomogenity. Na mnoha sochařských dílech jsou pozorovatelné

22_Bělohradský, Vladimír. Geologické poměry okolí zámku Lemberk. Závěrečná zpráva. Geologické služby Liberec. 2016. 23_Freiwillig, Ivan. Přehled starší literatury a popis využití drobných výskytů železných rud ve zdejším kraji k výrobě železa v XVI. až XVII. století. Závěrečná zpráva. Liberec. 2016. 24_Freiwillig, Ivan. Přehled starší literatury a popis využití drobných výskytů železných rud ve zdejším kraji k výrobě železa v XVI. až XVII. století. Závěrečná zpráva. Liberec. 2016. 25_Bělohradský, Vladimír. Geologické poměry okolí zámku Lemberk. Závěrečná zpráva. Geologické služby Liberec. 2016. 26_SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Vs Lemberk, I. 4. 156 Kniha hosp. zpráv 1736–1739, kt. 32; SOA Děčín, Vs Lemberk, inv. č. 1701 Hlavní peněžní účty, kt. 627.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

27_TIŠEROVÁ, Renata. Archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku. Strategie, průběh výzkumu a dosavadní poznatky. Fontes Nissae. Prameny Nisy XVI. 2015, č. 2, s. 98–101.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

výrazné, poměrně mocné žilky mléčně bílého křemene, procházející celým obvodem figury. V jiném případě byly dokumentovány dutina a otvor po limonitových závalcích v pískovci. Při podrobné rekognoskaci materiálu použitého ke stavbě ohradní zdi barokní zahrady nebo kamene pro sochařská díla ve vnitřním areálu zahrady je možné pozorovat právě drobné konkrece železitých oxidů, resp. proželezněných pískovců. Tato skutečnost jednoznačně potvrzuje, že kámen využitý jako stavební, případně sochařský materiál je místní, v širším pohledu pochází z oblasti Českolipska. Zajímavým a přínosným tématem do budoucna je tak podrobná dokumentace místních drobných lomů, v převážné většině již zaniklých, nicméně jejich stopy a komunikační schémata s nimi spojená mohou při dalším studiu odhalit nové skutečnosti a obohatit pramennou základnu pro studium mikroregionu Lemberska.

Závěr a diskuze

Odebraný vzorek pro environmentální analýzu ze sondy S02. Foto R. Tišerová, 2013

XVII 2016 2

Výsledkem environmentálních analýz ve vazbě na archeologický výzkum barokní zahrady na Lemberku jsou četná zjištění, která posouvají interpretaci přírodního prostředí a zároveň interpretaci historického vývoje areálu dále, nicméně vždy ve vazbě na výsledky ostatních meziooborových studií a metod archeologického zkoumání. Zcela zásadními zjištěními v oblasti archeobotaniky jsou výskyty několika druhů rostlin, například fíkovníku smokvoně, značného zastoupení tabáku virginského, révy vinné nebo okrasných rostlin, jako je petunie či s určitou mírou pravděpodobnosti i svazenka vratičolistá. Nicméně v obecné rovině musíme konstatovat překvapivě vysoké zastoupení běžné synantropní vegetace převažující nad plodinami, které by mohly být na lokalitě očekávány. Poměrně chudé spektrum ovocných plodin, léčivek či okrasných rostlin v kontrastu s ruderály a plevely nenaznačuje výskyt očekávaného zastoupení druhů zahradního ekosystému. Důvodem k tomu může být nesouměrné vzorkování stratigrafických situací, způsobené rozsahem exkavačního zásahu, který ze své podstaty byl plánován v minimálním rozsahu a tím značně prostorově omezen, což způsobilo nutnost odběru vzorků z různě mocných uloženin. Na druhou stranu se může jednat rovněž o nedostateč-

né zachování makrozbytků ve stratigrafickém kontextu v důsledku nedostatečného vysemenění rostlin nebo i o nevhodné prostředí k zachování jejich pozůstatků. Ostatně i v případě palynologického rozboru byly prokázány velmi nedostatečné podmínky pro zachování pylových zrn, což fatálně ovlivnilo tuto metodu analytického studia. Nezanedbatelné je ovšem i procento neurčených vzorků, jejichž dodatečná interpretace může do budoucna ovlivnit poměry v zastoupení jednotlivých ekologických skupin. Potvrzení borovice lesní jako materiálu k výrobě dřevěného vodovodního potrubí na druhou stranu úzce koreluje se zjištěními pocházejícími z rozboru archivních materiálů26 a externí ověření rybniční vody dobré kvality s minimálním organickým znečištěním, vyskytující se ve vodních prvcích v areálu zahrady, potvrzuje vstupní hypotézy o využívání rybniční vodárny a vodárenské věže coby prostředku k rozvodu vody v zahradě. Výsledky geofyzikálního průzkumu publikované v předchozím příspěvku27 byly do určité míry problematické v místech, kde bylo možné očekávat jasnější výsledky nebo výsledky předem predikované. Zejména ve vztahu k magnetometrickému průzkumu a částečně i k průzkumu elektrickou odporovou metodou se jeví jako zcela zásadní zjištění výskytu železitých oxidů a hydroxidů v podobě takzvaných železivců napříč plochou areálu zahrady i mimo ni, které měly velmi pravděpodobně za následek ovlivnění kvality měření a interpretaci jeho výsledků.

103

Studie

T he legacy of the antique culture and contemporary jewellery. Creations of artists connected to Liberec region A bstra c t

Petra Matějovičová | Contemporary author jewellery is one of the many manifestations of the free art. The ability of the jewellery object to speak, to carry substance, accents its connection to European culture as the inheritor of the antique. The legacy is applied to European and North American jewellery in many forms. The rarely seen mediators of the historical legacy are forced on local creators by the stone and bijouterie tradition of the Liberec region. Mediators such as imitation semi product jewellery emulating glyptic works (such as cameos) or brilliants, which use the symbology attributed since antique to the diamond crystal. Specialized schools existing since late 19th or early 20th century in Jablonec nad Nisou, Turnov and Železný Brod have the main merit in connecting typical regional production with solid and unique jewellery. Glyptically cut stones or embossed glass elements resonate in the jewellery created by teachers and students with secession symbolism or classicizing tendencies of the art deco style. After the first half of the 20th century the former students (Jozef Soukup, Václav Plátek, Zdena Mašatová, Ivo Burian) showed that the same potential of the glyptic elements can be uncovered by figure mode and pure abstraction. Shape of the postmodern of the late 20th century recreated inheritance of the past into the new encyclopedia of understanding, which is also used by contemporary jewellery. Vladimír Komňacký and Ludmila Šikolová connect inexhaustible possibilities of thematisation of the antique legacy or the archetypes of our civilisation area with the area of our region. These senior authors are joined by the members of the youngest creative generation. Marcela Steffanova for example takes a portrait of the genius loci using elements from the classic architecture.

104

k e y w ords

K l í čová slova

author jewellery

autorský šperk

art jewellery

umělecký šperk

bijouterie

bižuterie

cameos

kamej

diamond

diamant

brilliant

briliant

specialized schools

odborné školství Fontes Nissae | Prameny Nisy

Dědictví antické kultury a současný šperk. Tvorba umělců spjatých s Libereckým krajem Petra Matějovičová

Dáma u zubaře brož Ludmila Šikolová (*1965) Jablonec nad Nisou, po roce 2000 ocel, měď, mušlovec, sklo v majetku autorky Foto O. Kocourek

oučasný autorský šperk přispívá do mozaiky projevů volného umění. Pravdivost tohoto tvrzení nemůže ohrozit ani skutečnost, že aktuální dění na poli autorského šperku zasahuje pouze úzký okruh tvůrců, vnímatelů a odborné veřejnosti. Šperk s kvalitou plnohodnotného autorského díla není lehké uchopit, představuje umění s ne zcela jasným vymezením. Jediné, s čím můžeme při pokusu o definici šperku počítat, je úzká vazba na lidské tělo při estetickém prožitku. Šperk autorský považuji v první řadě za nositele obsahů. Vyjadřuje se svobodně, dovoleno je vše včetně rezignace na fyzickou existenci díla. Myslím si, že schopnost sdělovat, byť i negací předešlého, akcentuje příslušnost současného šperku k evropské kultuře jako dědici antiky. Nacházení možných ozvuků antického poselství samozřejmě nelze přijmout jako univerzální klíč k výkladu konkrétních děl či jevů. Nabízí jen jednu z možností, jak poodkrýt významový potenciál i vnitřní monumentalitu nevelkých objektů, širší společností obvykle odsouvaných do oblasti ozdob. XVII 2016 2

Region dnešního Libereckého kraje a přilehlých míst se ve výše naznačeném přehlížení kvalit šperku jeví jako vzácná „výjimka z pravidla“. Všudypřítomná tradice výroby polotovarů i hotových děl, určených k nošení na těle i oděvu, přetavená s institucionální pomocí odborných škol i mezinárodních sympozií v přijetí uměleckého rozměru šperkového díla, vyústila v mimořádnou míru veřejné pozornosti vůči šperku, v cit pro jeho jazyk. Umělcům, kteří se v kraji věnují tvorbě šperku autorského, se doklady bižuterní produkce předchozích generací neodbytně nabízejí jako stavební kameny děl, odrazový můstek idejí. Bižuterní polotovar, vyvinutý mnohdy nejen jako přímá imitace ušlechtilé komodity, ale dokonce coby nápodoba materiálu nahrazujícího již onen původní, se v autorském šperku může stát mediátorem mimořádného dosahu. Ozvěna souvislostí se vrací v různých podobách a umožňuje kromě jiného vedení dialogu napříč milénii. Bižuterní materiál, vyrobený se záměrem vlastní podstatu zastírat, hovoří nyní sám 105

Petra Matějovičová | Dědictví antické kultury a současný šperk. Tvorba umělců spjatých s Libereckým krajem

za sebe, získává na výrazových možnostech. V druhotném využití bižuterního předmětu přicházejí ke slovu fragmentárnost, opotřebení, patina stáří a v krajním případě charakter archeologického artefaktu. Pevné základy bižuterní produkce regionu lze datovat do pozdního 17. století, případně raného 18. století.1 Po stránce stylů i motivů odpovídají zdejší výrobky tendencím vlastním evropské kultuře příslušných období. Výroba koncentrovaná na ploše několika panství, respektive okresů, její typologická i technologická šíře skládají vypovídající obraz minimálně o dominantních evropských trendech, zahrnujících přirozeně přítomné dědictví antiky i vědomé návraty k němu. Prizmatem tohoto dědictví lze nahlížet dokonce i samotné broušení imitací drahých kamenů, zejména diamantu (z tzv. skleněné kompozice), jehož existenci je možné v regionu doložit poprvé v Turnově raného 18. století a tamtéž jej lze předpokládat i pro starší období.2 I skleněné či jakékoli jiné nápodoby diamantu a z jeho krystalu odvozené brusy, realizované v libovolné přírodní nebo umělé matérii, totiž čerpají ze symboliky člověku nejtvrdšího známého minerálu, kodifikované již ve starověku.3 Patrně zejména Pliniův popis vlastností diamantu s etymologickým výkladem tehdy užívaného názvu „adamas“ ve významu nezdolnosti4 osvědčil v následujících staletích za pomoci historických okolností svůj inspirační potenciál. S významy tohoto druhu souvisí využití diamantu v panovnické i zásnubní a svatební symbolice, stejně jako samotná podoba dochovaných či vyobrazených diamantových šperků, v první řadě prstenů s kamenem vybíhajícím vysoko nad obroučku, doložených pro pozdní antiku, středověk i novověk. Hrotitý tvar diamantového krystalu, Pliniem starším též formulovaný, se nejpozději v období vrcholného středověku stal předmětem nápodoby šperkovými materiály zcela jiných optických vlastností včetně opakních nebo výrazně barevných kamenů, kromě jiných malachitem a granátem. Za nadvládou diamantu ve staletích méně vzdálených stojí vývoj štípání, opět popsaného již Pliniem, a následně i broušení diamantu na prahu novověku. Formulace zákonitostí světelného lomu a pokrok v brusičských technikách vedly ke konstrukci různých typů fasetových brusů a vyvrcholily vynálezem briliantu, který umožňuje plné uplatnění optického potenciálu diamantu, tedy realizovat 106

mnohonásobný odraz světla a jeho rozklad na spektrum barev. Kvalitativní proměna vizuální stránky diamantových šperků neznamenala oslabení dosavadní symboliky. Jen oktaedr diamantového krystalu či z něj odštípnuté vrcholy tvaru čtyřstěnné pyramidy ustoupily briliantu, případně routě, coby novým symptomatickým formám. Zásadně zvýšený podíl vizuální atraktivity kamene opracovaného do soustavy lesklých ploch pochopitelně našel svůj odraz i v bohaté produkci imitací z člověkem přetvořených hmot, v první řadě z tzv. kompozičního skla. Právě jeho broušení a záhy i kompletní výroba skleněných imitací kamenů z lokálně utavené suroviny stojí na počátku fenoménu jablonecké bižuterie.5 Snaha vyrovnat se v počátcích produkce umění benátských technologů, později dosáhnout kvality Strasserova skla coby fenoménu druhé poloviny 18. století, i základy budoucího úspěchu strojně broušených imitací diamantu spjatých se jménem Swarovski, položené na sklonku 19. století,6 tak mohou ve zcela obecné rovině propojovat jablonecké zboží s odkazem kultury starověku. Poněkud konkrétněji lze na recepci antického poselství poukázat v bižuterní produkci regionu, pracující s motivem kameje, případně intaglie, nebo alespoň s některým z vizuálních rysů typických pro umění glyptiky. Masové rozšíření řezaných gem a jejich imitací v evropské společnosti zachytila jablonecká výroba ve fázi, kdy nad dříve převažujícím sběratelstvím a znaleckými zájmy vítězí využití gem a jimi inspirovaných prvků jako ústředních motivů šperků, předmětů osobní potřeby i interiérového vybavení. Postupná, avšak zásadní proměna v nahlížení gem širší společností se odehrála v pozdním 18. století a prvních desetiletích 19. století. Zatímco dosud byly klasické tradice neseny zejména intagliemi, v obecném rozšíření glyptických prvků coby zásadního elementu aparence člověka přebírá vedoucí úlohu kamej.7 Škála materiálů, které se uplatňovaly při řezání kamejí či jejich imitování za pomoci libovolné technologie, téměř nezná hranic. Ve šperku nošeném ve středoevropském prostoru raného 19. století se kromě tradičních minerálů, schránek mlžů a korálů či skla setkáváme s řezbami v lávě, malachitu i peckách ovocných plodů. Kultivované setkání ohlasů antických gem, kromě jiného s motivy gotických kružeb, uvedly v krátký život středoevropské slévárny produkcí šperku z železné litiny.

Studie

1_Podrobně viz NOVÝ, Petr. Jablonecká bižuterie. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2250-4. S uvedením pramenů a literatury. 2_Viz tamtéž, s. 16 a následující. 3_Předkládaná studie se zabývá těmi fenomény, doložitelnými pro období starověku, které osvědčily svou inspirativní sílu v novodobém a zejména současném šperku. Míra pozornosti věnovaná těmto fenoménům tudíž nereflektuje celkovou situaci ve hmotné kultuře starověku v tehdejší produkci šperku či v jeho chápání dobovou literaturou. 4_Viz Gaius Plinius Secundus, Naturalis historia XXXVII.15. 5_Viz NOVÝ, Petr, cit. v pozn. 1. 6_Podrobně viz tamtéž. 7_Podrobně k tomuto jevu viz GERE Charlotte a Judy RUDOE. Jewellery in the Age of Queen Victoria. A Mirror to the World. London: British Museum Press, 2010, s. 471–472. ISBN 0714128198.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Dochované výrobky z regionu Jablonecka a přilehlých oblastí, zejména skleněné vsazky knoflíků, svědčí kromě výše naznačených obecných tendencí o opakované recepci stylu, spojovaného se jménem anglického průmyslníka Josiaha Wedgwooda.8 Kameninové reliéfy ve formě kamejí, produkované Wedgwoodovým závodem za pomoci mohutné marketingové podpory, spoluvytvářely podobu evropského pozdního klasicismu druhé poloviny 18. století.9 Jejich silné vizuální působení zakládá kontrast a zároveň vyvážený poměr motivu a pozadí. Figurální výjev realizovaný v nízkém reliéfu světlé barvy jako by díky členitému, a přece jasně formulovanému obrysu výrazně vystupoval z tmavé plochy a nacházel v ní svůj negativní obraz. Výrobu knoflíků z mačkaného skla, navazujících na tuto stylovou linii, uvádí Petr Nový ve spojení se Smržovkou let 1835–1845.10 Obdobné kompoziční vzorce na knoflících z mačkaného skla rafinovaného malbou nacházely uplatnění i na počátku 20. století.11 Kromě figurálních výjevů v dichromatickém modu, odvozeném ze střídání tmavých a světlých vrstev onyxu či sardonyxu, pracovala jablonecká bižuterní produkce zejména ve druhé polovině 19. století i s vysokým reliéfem „kamejí“ ze skloviny jediné barvy, kde dojem plasticity vychází ze souhry světla a stínu. Složitější kompozice zde ustupují solitérním hlavám a bustám, zejména 8_ Josiah Wedgwood (1730–1795) využíval odkaz starověké glyptiky i klasicizující kompoziční schémata k tvorbě vlastního charakteristického stylu. K jeho spolupracovníkům v roli dodavatele modelů a forem patřil mj. Skot James Tassie (1735–1799), známý též původní tvorbou i jako spoluautor katalogů, věrně dokumentujících podobu již existujících gem, soustředěných v evropských sbírkách. Srovnatelnou roli v přelomovém rozšíření informací o podobě korpusu dochovaných gem (bez rozdílu jejich stáří) sehrál i generačně starší Philipp Daniel Lippert (1702–1785), který svá kompendia vydával již v 50. a 60. letech 18. století v Drážďanech. 9_V zahraniční literatuře nazývaného neoklasicismem. 10_Viz NOVÝ, Petr, cit. v pozn. 1, s. 78. 11_Viz KYBALOVÁ, L., P. NOVÝ a Š. SIRŮČKOVÁ. Jablonecký knoflík / Gablonzer Knopf / The Jablonec Button. Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, 2007, s. 104, obr. 1. 12_Gagát je opakní černý mineraloid (fosilní materiál rostlinného původu), jehož ložiska se vyskytují na více lokalitách zejména v Evropě, ale též např. na severoamerickém kontinentu. Je doloženo jeho opakované využití v kultuře nejpozději od mladého paleolitu (závěs z kultury magdalénienu v Muséum de Toulouse, inv. č. PRE.2012.0.6.95). Svou strukturou představuje ideální médium řezby a výroby předmětů k nošení na těle. 13_Více ke gagátovému šperku s důrazem na viktoriánské prostředí viz GERE Charlotte a Judy RUDOE, cit. v pozn. 6, s. 119–126. 14_Tamtéž, s. 124. 15_Tamtéž, s. 122–124, 207. 16_NOVÝ, Petr, cit. v pozn. 1, s. 94. Za centra produkce autor označuje Smržovsko a Tanvaldsko (tamtéž, s. 37).

XVII 2016 2

ženským, zobrazeným v profilu, určitém natočení i en face. Svým vzhledem se tyto sličné mladé bytosti mohou dle paralelních dobových tendencí hlásit ke světu antiky i renesance. Využíván byl ohlas typu cameo habillé (jako projev principu „šperk ve šperku“), který se v dějinách evropského umění opakovaně vrací a ve své pravé podobě znamená fyzické vsazení prvků vyrobených zvlášť pomocí šperkařských postupů do kameje. Na bižuterních kamejích z mačkaného skla můžeme k tomuto principu vztáhnout vyobrazení osob či osoby i se šperky nebo jinými ozdobami tak, aby se tyto prvky výrazně promítly do celkového účinku díla. V případě skleněných kamejí, dekorovaných malbou nebo listry, mohou být právě šperky zobrazených postav těmito prostředky opticky zdůrazněny. Trvalou součástí módy 19. století se stala černá barva. Jablonecká bižuterní výroba úspěšně reagovala na měnící se podoby využití černých doplňků i šperků v závislosti na různých módních vlnách. Skleněné „kameje“ sehrály podstatnou roli zejména v produkci tzv. černé neboli jetové jablonecké bižuterie, která se zařadila mezi úspěšné imitátory i doprovod šperků z gagátu.12 K oblibě gagátového šperku ve druhé polovině 19. století přispíval ambivalentní vztah Velké Británie a Francie, projevující se zájmem společnosti na jedné straně Lamanšského průlivu o dění v oblasti životního stylu na břehu opačném. Zatímco viktoriánská produkce mohla využívat kvalitní naleziště gagátu ve Whitby v Yorkshirském hrabství, francouzská móda stavěla na výrobcích ze skla. Jak naznačují Charlotte Gere a Judy Rudoe, anglický dobový tisk rozlišoval tzv. Whitby jet (z gagátu) a French jet (ze skla), přičemž French jet nebyl vždy považován za imitaci a sklo v něm figurovalo jako přiznaný materiál.13 Ačkoliv lze předpokládat dobovou představu o převažujícím francouzském původu tohoto typu zboží, předměty prodávané ve viktoriánském prostředí jako French jet bývaly mnohdy jablonecké či britské provenience.14 Gagátový i luxusní skleněný černý šperk podléhaly nápodobě v celé škále materiálů, včetně celuloidu a vulkanizované gumy.15 Jabloneckou černou bižuterii se skleněnými kameny, vyráběnou ve významnějším množství od šedesátých let 19. století,16 můžeme v této komplikované situaci označit za prvotně inspirovanou skleněnou jetovou produkcí 107

Petra Matějovičová | Dědictví antické kultury a současný šperk. Tvorba umělců spjatých s Libereckým krajem

Francie a Německa či tuto produkci imitující.17 Původní technologické inovace v pozdním 19. století (zejména letování na drátěnou podložku od osmdesátých let) podpořily vznik specifického stylu černého jabloneckého zboží.18 Je na místě připomenout, že ve 20. století rozšířená představa o smutečním charakteru černého šperku 19. století dnes již není přijímána. Černý a zvláště gagátový šperk v průběhu sledované epochy samozřejmě plnil nezastupitelnou roli i v rámci přísně kodifikovaného dodržování smutku různých stádií, nicméně stav smutku nelze považovat za výhradního iniciátora využití černé barvy v toaletách dam.19 Vrátíme-li se k jablonecké černé bižuterii, její typový rozsah odpovídá trendům druhé poloviny 19. století. Mačkané „kameje“ s více či méně antikizujícími bustami žen zde hrají roli sochařsky působícího elementu. Bývají užity solitérně jako ústřední prvek broží, případně se ve zmenšeném měřítku opakují či variují kromě jiného v náušnicích šperkové soupravy. Zajímavý efekt vychází z možnosti vyrobit z jediného kusu skla „kamej“ i její „rámeček“, jehož obrys a povrch bývá hladký i členitý, včetně varianty s výstupky odvozenými z tvaru broušených drahokamů nebo mozaikových teser. Zatímco účinnost skleněných kamejí s motivy bust či hlav se zakládá na přirozené plasticitě, schematizovanými i abstraktními prvky zdobené skleněné knoflíky (též vsazky, osazovací destičky) pracují s prostorovým efektem klasické glyptiky střídáním světlých a tmavých ploch. Soustředné kruhy, rozety, proužky, květinové snítky, heraldické motivy i monogramy, provedené světlou malbou na tmavém pozadí, charakterizují jabloneckou produkci od počátku 19. století. Intenzivněji se ke vzoru v podobě opracovaného onyxu či sardonyxu hlásí polotovary z probrušovaného vrstveného skla, taktéž vyráběné již v první polovině 19. století. Dojem kontrastních plánů vzniká i na monochromních knoflících, často černých, rafinovaných do ploch matných i různou měrou lesklých. Na rovném nebo vyklenutém povrchu knoflíků i plně plastických perlí dosahuje vzhledu hodného klasických vrstevnatých kamenů vinuté sklo. Především vinuté perle umožňují plné rozvinutí charakteru jednotlivých „vrstev“ se zapojením přechodu mezi opakností a průsvitností i nestejnorodé vnitřní struk108

Studie

tury. Pozadu nezůstaly ani plastické hmoty, především galalit, kladený na sebe v různých barvách a následně prořezávaný i inkrustovaný kontrastující perletí. Využití našel také porcelán malovaný v podobném duchu. Tentýž princip přečkal střídání dominujících stylů a uplatnil se i ve 20. století, kdy nebyla nouze o knoflíky s lyžaři či tenisty, jejichž silueta vzniká zatíráním světlé barvy na tmavém pozadí i obráceně jako negativ. V souhlase s myšlenkovými obzory moderní evropské společnosti uplatňují se i v jablonecké bižuterii mnozí členové rejstříku klasických motivů, a to opakovaně v průběhu dlouhého období. Jde o znaky s charakterem symbolů, o ornamentální vzorce, figurativní prvky, zobrazující lidské i bájné bytosti a charakteristické fragmenty jejich těl či příslušníky živočišné říše (zejména hady, skaraby, mouchy a motýly). Do bižuterních objektů přinášejí útržky svých dávných významů, především prostředníků vůči člověku transcendentních sil. Mohou hrát dominantní roli v bižuterním díle libovolného stylového pojetí nebo statovat v kompozici obecně antikizujího či historizujícího rázu. Odrážejí i spoluvytvářejí pluralitní prostředí 19. a 20. století. Přitažlivost osvědčují též v jablonecké produkci současné doby. Zásluhy na propojení pro region typické výroby s celistvým a jedinečným šperkovým dílem připadají z podstatné části odborným školám, jež od pozdního 19. století působí v Jablonci nad Nisou a Turnově.20 Z pohledu recepce odkazu antické kultury se v obdobích nadvlády historizujících stylů 19. století, secese či dekorativismu první poloviny 20. století jeví významnějším působení turnovského ústavu. Zde se totiž k obecně rozšířenému

17_Viz NOVÝ, Petr, cit. v pozn. 1, s. 37. 18_Viz NOVÝ, Petr a Vlasta PROVAZNÍKOVÁ. Černá bižuterie / Black Costume Jewellery / Schwarze Bijouterie. Jablonec nad Nisou: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, 2008, nestr. ISBN 978-80-86397-07-6. K důležitým místům produkce v té době patřily i dosud nezmíněné Albrechtice v Jizerských horách. 19_GERE Charlotte a Judy RUDOE, cit. v pozn. 6, s. 119–122. Jak autorky uvádějí, černá barva byla nejen součástí obecných módních trendů a vhodným tónem pro jisté příležitosti. Roli patrně sehrála i ambivalence ostré barevnosti vlastní některým obdobím a k ní hledaného tmavého kontrastu coby ztělesnění elegance a vyspělosti. 20_Jablonecká škola, zřízená v roce 1880 pod názvem Gewerbliche Zeichnen-, Modellier- und Ziselierschule in Gablonz a. N. (Řemeslná kreslířská, modelérská a cizelérská škola v Jablonci nad Nisou), navázala na kreslířskou a modelérskou školu, která ve městě působila v první polovině 70. let. Podrobně k dějinám obou škol viz STRNAD, J., K. NOVÁKOVÁ a F. PADRTA. Uměleckoprůmyslová škola v Jablonci nad Nisou 1880–2000. Jablonec nad Nisou: Střední uměleckoprůmyslová škola a Vyšší odborná škola Jablonec nad Nisou, 2001. Turnovský ústav s původním názvem Odborná škola pro úpravu drahokamů v Turnově byl administrativně zřízen v roce 1883. Vyučování teoretickým předmětům začalo v následujícím roce, praktickým od r. 1885. Viz BERAN M., J. MOHR a R. BEČKOVÁ, Sto let SUPŠ Turnov. Turnov 1984; BERAN Miroslav et al. SUPŠ Turnov 1884–1989, Turnov: Střední uměleckoprůmyslová škola v Turnově 1989. Snahy o pozvednutí místní produkce pomocí vlastní vzdělávací instituce byly na počátku 20. století vyvíjeny i v Železném Brodě. Ke zřízení zdejší Státní odborné sklářsko-obchodní školy došlo nakonec až v roce 1920. Viz METELÁK Alois a redakce. Z historie sklářské školy v Železném Brodě, Jizerská kóta 0428, kulturní a společenská revue severovýchodních Čech. 1996, č. 3, s. 76–81; HEJRALOVÁ Petra a Antonín LANGHAMMER. Katalog sbírky skla a bižuterie Městského muzea v Železném Brodě. Železný Brod: Městské muzeum v Železném Brodě, 2015, s. 9–13. ISBN 978-80-260-8563-8.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Náhrdelník Josef Drahoňovský (1877–1938) intaglie (gema) Valerie Hachla-Myslivečková (1878–1968) návrh montáže, připsáno Pavel Vávra provedení montáže Praha, 30. léta 20. století stříbro, horský křišťál Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. 94663

21_Hodnocení přelomu 19. a 20. století jako období konce umění glyptiky viz HENIG M., D. SCARISBRICK a M. WHITING. Classical Gems. Ancient and Modern Intaglios and Cameos in the Fitzwilliam Museum, Cambridge. New York: Cambridge University Press, 1994, s. 362. ISBN 978-05-2123901-1. 22_K podobné jednotě glyptického prvku a kovové montáže byli vedeni též žáci Odborné školy zlatnické v Praze (viz náhrdelník ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze, inv. č. 55.971). 23_Podrobně k Drahoňovského dílu i okruhu jeho žáků viz COGAN, Miroslav. Josef Drahoňovský a česká glyptická škola I. část, Z Českého ráje a Podkrkonoší XVIII. 2005, s. 121–149. ISSN 1211-975X. – COGAN, Miroslav. Josef Drahoňovský a česká glyptická škola II. část, Z Českého ráje a Podkrkonoší XIX. 2006, s. 821–101. ISSN 1211-975X. 24_Vlastní náhled na úsilí svých učitelů i generačních souputníků podává v článku SOUKUP, Jozef. O umělcích – glypticích, Tvar VI. 1954, č. 10, s. 31–315. 25_Oba umělce spojuje vztah učitele a studentky, neboť v těchto rolích se setkali v 60. letech na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

XVII 2016 2

repertoáru motivů a vizuálních vzorců s kořeny ve vzdálené minulosti připojuje i tendence využít postupy hodné starých mistrů. Jako kdyby se tak turnovský dialog s uměním předků odehrával ve více rovinách. Zásadní roli samozřejmě sehrává resuscitace glyptiky, která díky osobnostem spjatým studiem nebo pedagogickým působením s turnovskou školou prožívá v Čechách rozkvět v době, kdy v celoevropském měřítku spíše odchází ze scény.21 Turnovský úspěch se dle mého soudu odvíjí od tříbení citu pro harmonický celek, který je možno vytvořit za užití prvků odlišných nejen svou materiálovou podstatou, ale i stylovým ražením. Secesní i art deco montáž lze se stejnou naléhavostí osadit řezbou v kameni či skle pojatou příbuzným stylem i spíše v duchu nadčasového klasicismu nebo neorenesance. Podobně ani kontrast přirozené figurality motivu gemy a přísně geometrického schématu kovové montáže s drahokamy nemusí vést k nelibé skladebnosti. Výběr stylů odpovídá

obecným rysům evropského šperku i obecněji výtvarné kultury dané doby. V turnovských pracích přelomu 19. a 20. století nechybí ani ozvuk tzv. archeologického stylu, nesený filigránem a náznakem granulace. Častěji se setkáváme s egyptizujícími motivy, posílenými aluzí ploché barevné inkrustace provedené emailem a zejména plastickou řezbou v kameni. Plnou integraci glyptického prvku podporuje secesní tvarové pojetí montáže. Zejména v případě dívčí tváře coby nezastupitelného motivu symbolismu křivky kovového osazení v roli kadeří vlasů maskaron doslova pohlcují.22 Fundované zapojení glyptiky a skrze ni i lidské figury podpořilo charakter šperku jako volného díla, především drobné plastiky. Právě řezba v hmotě, klenutí objemů i penetrace do hloubky dláždí jednu z cest vedoucích k autorskému šperku druhé poloviny 20. století. Zralé osobnosti někdejších turnovských studentů v čele s Josefem Drahoňovským (1877–1938)23 nabily svá díla pokorou k práci a zvolenému médiu i tvůrčí suverenitou. Generačně mladší Jozef Soukup (1919–2004)24 ukázal, že stejně silný potenciál lze odkrýt jak pomocí figurálního modu, tak i pouhým ohlazením vytěžených kamenů. V poloze ryzí abstrakce nacházejí v šedesátých letech vnitřní monumentalitu šperkových prvků ze skla i kamenů, zdánlivě spíše modelovaných, Václav Plátek (1917–1994) a Zdena Mašatová (*1938). Své umělecké začátky spojili nikoliv se školou turnovskou, ale železnobrodskou.25 Nesmazatelný otisk v regionu zanechali také Ivo Burian (1939–2016) a Alois Hubička (1919–2002), kteří hledání výrazových možností hornin i organických materiálů realizovali jejich nehlubokým zbrázděním. Kadlub postmoderny pozdního 20. století přetavil dědictví minulosti v novou encyklopedii poznání. Otevřel i nejzazší vrátka, žádné vzpomínky pro něj nebyly zasuty dostatečně hluboko. Mediátoři z různých období lidských dějin i oblastí tvorby získali tutéž váhu, ocitli se na jedné startovní linii. Toto srovnání pozic působí i v umění dnešní doby bez ohledu na to, v jakých termínech budeme o současnosti hovořit. Podstatné je, že umění včetně emancipovaného autorského šperku pohání snaha akcentovat komunikační rozměr, hledat obecně srozumitelné kódy, volně nakládat s již existujícími prvky a nově stvořené svobodně sdílet. 109

Petra Matějovičová | Dědictví antické kultury a současný šperk. Tvorba umělců spjatých s Libereckým krajem

Studie

Náhrdelník Zdena Mašatová (*1938) Praha, 1972 stříbro, sklo Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. 75348 Foto O. Kocourek

Díky historicky podmíněné koncentraci šperkařské tvorby v regionu Libereckého kraje můžeme na nevelkém území postihnout mnohé rysy současného světového šperku, stejně jako celou šíři variací na „antické téma“. Na cestě ke kořenům nás provází Zdena Roztočilová (*1957), když zkoumá potenciál neglazované pálené hlíny v objektech bazálních tvarů, v nichž můžeme spatřovat stély i prapůvodní sochařské formy. Jejich čistý, dokonale hladký povrch nenese známky působení času ani lidských rukou. Přesto jako by byla jejich masa svědkem tušeného počátku. S heterogenní strukturou, vytvořenou organickým růstem, i s možnostmi jejího druhotného využití pracuje Jana Střílková (*1976). Na trvale přítomné dědictví dávných kultur naráží ve svých kostěných objektech o to více, že otevírá otázku zdroje síly zlata. Počátky své tvorby je s krajem spojená i Jolana Nováková (*1967), která kromě jiného relativizuje po tisíciletí tradovaný význam gest a s nimi spojeného amuletického charakteru objektu nošeného na těle (náhrdelníky se slepičími pařáty Něžná či Věští štěstí). Přímá vazba na regionální tradice v oblasti práce s kovem i kamenářství zformovala tvorbu Jiřího Urbana (*1954). Jeho šperkové objekty vycházejí z řemesla, ze schopnosti porozumět tvárným možnostem zvoleného materiálu i výrazu povrchové úpravy a míry zapojení kamenů. Náboj díla se odvíjí od vztahu mezi formou a idejí, přiznanou v názvu. Přirozenou součástí rozrůzněné tvorby jsou citace stylu starých mistrů, okouzlení světem pohádek a bájí. Ani starořecká mytologie není 110

zapovězena, jak dokládá několik šperků s titulem Ikaros, mezi nimi brož s granátovou nebeskou klenbou a křišťálovou kamejí padající pod horizont. Obdiv ke klasické řádové architektuře, k roli zpodobení antropomorfní bytosti v ní, ale i ke geniu loci někdejších center libereckého průmyslu vyjádřila v roce 2010 kolekcí Maskaron – Svědek doby Marcela Steffanová (*1986). Šperky ve formě fragmentů tváří, galvanicky kopírujících výzdobné prvky z chátrajícího sídla někdejšího majitele textilní továrny v Novém Městě pod Smrkem, reagují na intimní prožitek chvíle, kdy autorka při návštěvě místa pocítila pohled ve výši umístěných maskaronů. Snaha zachytit stopy mizejícího se poté spojila s autorčiným humorem v následujících sériích, které si pohrávají s nalezenými zbytky produkce továrny.26 Na zanikající povědomí o charakteru výrobních postupů typických pro region upozorňuje zcela aktuálně i Barbora Tydlitátová (*1992) bakalářskou kolekcí Sintrování,27 ve které se za pomoci pamětníků dnes již nepraktikované technologie snažila překonat úskalí tvorby objektů ze skloporcelánové frity. Proces spékání hmoty autorka využila ke vzniku amorfních děl s prasklinami, které svědčí o silách působících na rodící se objekt, stejně jako o živlech destruujících lidmi stvořené světy. Ne nadarmo se totiž sintrované perle a mozaiky, vyráběné ve třetí čtvrtině 20. století v někdejší jablonecké továrně Gebrüder Redlhammer, přejmenované na sklonku čtyřicátých let dle politické objednávky na Sklárnu Jana Haruse,28 lidově označovaly jako „pompejky“.29

26_První se sérií, Skládanky z Textilanky, autorka vytvořila v roce 2011. 27_Práci vytvořila v letním semestru 2016 pod vedením Ludmily Šikolové v rámci studia na Katedře designu Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci. 28_K historii závodu i produkce viz NOVÝ, Petr, cit. v pozn. 1, s. 98–99. 29_Za upozornění děkuji Ludmile Šikolové.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

30_K nejznámějším, nikoliv jediným příkladům patří attické černofigurové kyliky, datované do 6. století př. K. (zejména mnichovský pohár se signaturou Exekias; Staatliche Antikenssamlungen inv. č. 8729). 31_Viz MITCHELL, Alexandre G. Greek Vase-Painting and the Origins of Visual Humour. New York: Cambridge University Press, 2009, s. 36–40. ISBN 978-11-07-658097. S uvedením bibliografie.

Piercing brož Vladimír Komňacký (*1958) Jablonec nad Nisou, 2016 nerez ocel, kost, eben, palisandr v majetku autora Foto autor

XVII 2016 2

Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Kořením kraje i mimořádným zjevem na mezinárodním poli jsou umělci, kteří nás svým zralým dílem zvou k vychutnání lidské moudrosti. Korpus jejich tvorby i každý jednotlivý objekt působí jako mikrosvět, ve kterém se lze vydat na nekonečné množství cest. Naslouchat i rozezvučet bohatství tónů odkazu antiky dokáží ve svých špercích Vladimír Komňacký a Ludmila Šikolová. Snad právě mnohost možných výkladů děl Vladimíra Komňackého (*1958) jako by byla spojovacím článkem se starověkými artefakty, které vzrušují dnešního člověka, aniž by byl schopen jejich plného pochopení. Autorovy šperky mají mnohdy charakter amuletů. Kvalitativně proměňují své nositele. Činí tak i pomocí relativizace představy o nás samých. Vladimír Komňacký rád využívá motiv oka, o jehož ochranné roli jistě nemůže být sporu. Jediné oko může tvořit střed, k němuž se orientují ostatní prvky kompozice. Jindy čtveřice očí vyplňuje celou plochu objektu rotačního charakteru. Při plném prožití díla si uvědomíme, že oči se navzájem liší. Každé zastupuje jinou zvířecí říši. Až jejich propojení vede ke vzniku plné bytosti. Oči směřující do všech stran ve vyvážené skladbě neodbytně připomínají tytéž

vzorce na řecké archaické keramice.30 I tyto uhrančivé oči, umístěné na vyklenutých pláštích nádob, svádějí k apotropaickému výkladu. Jakou ale oči hrály roli při užití poháru? Lze pohár s očima, nahrazující při pití tvář člověka, považovat za hereckou masku, a dokonce za prostředek humoru?31 Vrátíme-li se zpět do ateliéru jabloneckého šperkaře, překvapivých momentů na nás čeká více. Kruhový tvar závěsu s očima, uzavřený prstencem z perleti, vychází z charakteristického bižuterního produktu, z knoflíku. A není to pouhá inspirace. Objekt naplněný tak zásadními obsahy vznikl odřezáním původní výplně knoflíku a jejím nahrazením unikátním dílem. A co samotné oči? Jsou i ony nálezem hromadně vyráběného předmětu? Právě naopak, ty vytvořil autor technologií inkrustace. Cit pro kompozici, přirozené působení složitých tvarů vykrývajících plochu spojuje Komňackého dílo s mistry vázového malířství, kteří předcházejí pohárům s pohledem velkých očí o dalších tisíc let. I Vladimíra Komňackého, stejně jako autory mykénských či minojských nádob, fascinuje zjev chobotnice s vlnícími se chapadly. Zůstaneme-li v rovině motivů, v různých obdobích starověku lze nalézt i původ autorem oblíbených zápasů orla s hadem, dvojic zvířat v různém vzájemném vztahu včetně takových, která se symetricky obracejí k ústřední postavě s charakterem bájné bytosti. V souladu s tradicí přestupující hranice času i kultur autor využívá uzavření objektu dominujícím hadem, stočeným do kruhu. Libovolné téma Vladimír Komňacký rozvíjí ve více rovinách zapojením téhož prvku do celků různé úrovně. Z ústředního oka brože Polyfémos se rozbíhají linie definující tvar díla. Jinak si jej vykládáme, pokud oko chápeme jako součást zpodobení frontálního nebo profilového. Náznaky figurality se protínají s širokým ostřím archaické zbraně, atributu hrdinů. Jako bytostné šperky nabízejí autorovy objekty mnoho tváří. Nejvstřícněji se obracejí ke svým nositelům, kteří mají možnost opakovaně je brát do rukou a prožít s nimi svůj čas. V tom případě mizí rozdělení na „nahoře“ a „dole“, „vně“ a „uvnitř“. Vnímání díla se odvíjí pod dohledem slunce a měsíce, s jejichž dvojicí autor pracuje zcela v souhlase se starověkým uměním. Provádí nás od smíchu k zatajenému dechu a zase zpět. 111

Petra Matějovičová | Dědictví antické kultury a současný šperk. Tvorba umělců spjatých s Libereckým krajem

Na pomoc si bere myšlenkové bohatství lidské civilizace, prvky, které jsme si zvykli chápat jako její archetypy. Moudře nám podává jednotlivé doušky, abychom se v něm neutopili. K pohledu do nitra vybízejí dvojice sloupů, někdy tordovaných, jindy rovných s kanelurou v duchu řádové architektury. A přece si prostor mezi nimi uchovává své tajemství. Znalost pravé míry autor osvědčuje i v kombinaci materiálů či technik, stejně jako v poměru nalezených a nově stvořených prvků. Kov tváří pomocí cizelování. Vznikající reliéf vnímá střídavě v pozitivu i negativu. Nelze se ubránit dojmu příbuznosti s prací glyptika včetně ambivalence kameje a intaglie. Prvky autorem řezané z organických materiálů, ebenového dřeva a kosti nenechávají o této inspiraci žádné pochyby. I asambláže z elementů rozličného původu se v Komňackého ateliéru stmelují v celek hodný srovnání s antickou kamejí. Brož Punk z přelomu osmdesátých a devadesátých let s členitým obrysem nekompromisně vybíhajícím do všech stran je profilovým portrétem s rysy konkrétního člověka evidentního společenského zařazení. Do účinku díla se zapojuje kontrast světlých a tmavých vrstev i struktura každé z nich. Z hlediska požadavků na tradiční kamej nelze nic vytknout. Punkerovy sluneční brýle, pochopitelně úzké zrcadlovky, navíc zastupují princip šperku ve šperku. S ještě vyšší intenzitou využívá integraci prvku s vlastní minulostí aktuální kolekce, na jmenovaný princip cele soustředěná. Do reliéfních

112

šperků cizelovaných v oceli autor vsazuje již existující drobnější šperkové dílo, jehož příběh hraje z pohledu umělce nebo objednavatele určitou roli. Vznikající ocelový šperk obvykle zobrazuje část těla, na které byl šperk nyní pohlcovaný původně nošen. Princip šperku ve šperku se posouvá o něco blíže k hranici absurdity. Integrovaný šperk se ocitá na nečekaném místě lidského těla. Kvalitativně je proměněn on sám i nositel. Vladimír Komňacký svá díla mistrně pointuje. Není v moci diváka autorovu záměru uniknout. Náhradou může nazřít pravé ideje, okusit vážné věci navozené nevážně a prožít stav okouzlení. I Ludmila Šikolová (*1965) ve svém jabloneckém ateliéru uchovává zděděné polotovary bižuterní produkce. Na rozdíl od Vladimíra Komňackého jí obvykle neslouží jako stavební kameny díla. Plné pochopení pro jejich historickou roli autorka dokáže využít v objektech realizovaných za pomoci dnešních reprodukčních technologií. Formu skleněných fasetovaných perlí je možné pomocí fotografického přenosu otisknout na textilii, z níž autorka klene prostorové prvky, seriálně řazené do vznikajícího šperku. Nevyčerpatelnou symboliku diamantu, z níž vycházejí jablonecké korálky, nyní přejímají prázdné polymerní skelety, vypovídající nejen o bižuterní či sklářské, ale též textilní tradici regionu. I takto metamorfované „krystaly“ mohou pracovat s fenoménem průchodu světla nebo vypjaté plasticity. Navíc umožňují hru s měřítkem, a to jak ve struktuře povrchu, tak v celkovém tvaru. Jejich zdánlivá křehkost kontrastuje s představou o diamantu a posiluje haptickou kvalitu díla. Fyzickému využití již existujícího předmětu náleží i v tvorbě Ludmily Šikolové klíčová role. Hrávají ji ale předměty jiného druhu než komodity jabloneckého průmyslu. Zdánlivou výjimku představuje brož inkorporující mušlovcovou kamej z raného 20. století s profilovým portrétem ženy. Motiv kameje otočené do nitra objektu s názvem Dáma u zubaře můžeme rozlišit díky zrcátku, které je na řezbu namířeno. Nejen s jeho pomocí autorka pracuje s pohledem za nejednu clonu zapomnění. Vstupuje do našeho nitra a nakládá s dědictvím minulosti stejně suverénně jako zubař s naší tělesnou schránkou. Užitá kamej není specifickým jabloneckým artiklem, ale běžnou vsazkou art deco šper-

Studie

Punk brož Vladimír Komňacký (*1958) Jablonec nad Nisou, 1990 mosaz, kost, eben, český granát soukromá sbírka Foto autor

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Uměleckoprůmyslové museum v Praze

z kolekce Objevy brož Ludmila Šikolová (*1965) Jablonec nad Nisou, 2016 slída, stříbro, motýlí křídlo v majetku autorky Foto autorka

32_Obsahovou nosnost motýlích křídel, integrovaných do šperkového díla, využívá v současné době i pražská výtvarnice Simona Kafková (*1963). 33_Příbuzné ideje naplňují i pedagogické působení umělců, spojené v případě Vladimíra Komňackého se Střední uměleckoprůmyslovou školou a Vyšší odbornou školou v Jablonci nad Nisou. Ludmila Šikolová se po letech strávených v roli lektorky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vrátila i v pozici pedagožky do regionu, konkrétně na Katedru designu Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci. 34_Studie vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Uměleckoprůmyslové museum v Praze (MK000023442).

XVII 2016 2

ku. Společně s ryze funkční konstrukcí zubařského nástroje, pokrytou patinou, zastupuje nadčasové kvality a zároveň funguje jako prvek vanitas. Záleží na úhlu pohledu. Z osudového spojení pomíjivosti i trvání bez konce vychází též síla motivu motýla, s nímž autorka pracuje v aktuální kolekci Objevy. Po dlouhá léta ochraňovaná křídla pavích ok, kdysi nasbíraná na půdách důvěrně známých míst, dnes vkládá mezi vrstvy slídy. Křídla využívá v páru, solitérně i ve skupinách, kde jedno křídlo obvykle přebývá dál od ostatních. Překvapivých efektů dosahuje vyřezáním ok z křídel a jejich proměnou v pár očí s pohledem vystupujícím ze slídového pozadí. Slída samotná je viditelná jen z některých pozic pozorovatele. Zejména její sotva rozeznatelný členitý okraj podporuje symboliku odlétání i mihotavých návratů důležitých momentů, kterou bychom nejsnáze přisoudili kompozicím z křídel.32 Jednotu celku podporuje i spirálovitá kovová montáž. Její případná aplikace na tělo nositele by musela mít klikatý průběh příbuzný motýlímu letu. Kolekcí Objevy se Ludmila Šikolová plně přihlásila k tradičnímu významu motýla coby lidské duše, doloženému již v antické kultuře. Zatímco těla motýlů mizí v přírodních procesech jako zdroj

dalšího života, křídla zůstávají. Přinášejí vzpomínky, svědčí o touze, ať jakékoliv. Pro autorku jsou rozloučením s tím, s nímž křídla nacházela. Každý krok v poznávání objektů Ludmily Šikolové a Vladimíra Komňackého vede diváka k hlubšímu prožití obecného odkazu kultury, jejíž budoucnost dnes sami vytváříme, ale i konkrétních kapitol z dějin kraje spjatého s bižuterní výrobou. Neopakovatelné vybavení konkrétního vnímatele pochopitelně i v tomto ohledu přispívá k potenciálu šperku jako uměleckého díla. Původní tvorba obou autorů dokazuje, že otevřenost vůči minulosti nebrání svobodě mysli, právě naopak.33 Konkrétní prvky včetně titulu vyznačují startovní linii nekončících úvah. Z aktuálních příkladů lze uvést brož Ludmily Šikolové CARDO DECUMANUS, kterou autorka v roce 2016 obeslala mezinárodní přehlídku uměleckého šperku v polské Legnici. Objekt pro téma ročníku City / Město ze slídové destičky předělené rovnoramenným křížem, s nestejnoměrným hemžením ok vyjmutých z motýlích křídel, opatřila podtitulem „Kde vzal člověk schopnost orientovat se v pravoúhlém systému?“. I tam, kde otazník zůstává nevyřčený, plní funkci milníku na cestě umělce i diváka. Nespornou je snad jen potřeba monografického zpracování tvorby jmenovaných umělců.34 113

Zprรกvy

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Zajímavé přírůstky k dějinám Hodkovic nad Mohelkou ve fondech Státního okresního archivu v Liberci Jana Pažoutová

Cenný soubor osmi městských a tří cechovních listin ze 17. a 18. století z Hodkovic nad Mohelkou, badatelskou veřejností dlouho pokládaných za ztracené, byl v loňském roce díky vstřícnosti paní starostky Markéty Khauerové předán do péče Státního okresního archivu v Liberci. Město Hodkovice, jehož existence se v historických dokumentech poprvé zmiňuje k roku 1352, leží v údolí Mohelky na důležité obchodní cestě z Prahy do Horní Lužice. V průběhu staletí náleželo různým majitelům (Markvarticům, Oppersdorfům, Smiřickým). Po zavraždění Albrechta z Valdštejna získal panství s městečkem ženský klášter řádu sv. Voršily ve Vídni. Po jeho zrušení spravoval panství náboženský fond a roku 1838 jej koupili Rohanové jako poslední, již poměrně formální vrchnost. Právě z období, kdy byly Hodkovice v majetku kláštera voršilek u sv. Jakuba ve Vídni, pochází většina privilegií nově převzatých do archivu. Jejich zpřístupnění badatelům je o to významnější, že kvůli opakovaným požárům (roku 1692, 1707, 1768 a nejničivějšímu z 8. dubna 1806, kdy bylo kromě radnice zničeno prakticky celé městečko) řada písemností z tohoto období nenávratně zanikla. Součástí archivního souboru Archiv města Hodkovice nad Mohelkou se tak stala privilegia z let 1690–1797 pod původními signaturami městského archivu M1–M8. K jejich vydavatelům patřily nejenom převorky kláštera u sv. Jakuba ve Vídni, ale rovněž panovníci z habsburské dynastie (Leopold I., Marie Terezie, Josef II., František II.). Většina těchto listin se týká potvrzování různých starších výsad, zejména práva trhového (výročních a týdenních trhů), a přestože se dochovaly v poměrně dobrém stavu včetně pečetí, většina z nich by v restaurátorské dílně archivu měla výhledově projít nutnými zásahy (narovnání, vyčištění). Kromě těchto městských listin byly archivu zároveň předány i dvě listiny vydané převorkami vídeňského kláštera pro cech řezníků (z let 1658 a 1689, sign. Cř1 a Cř2) a cech kovářů (1697, sign. Ck1), mistrovské knihy cechu řezníků (1792–1856) a soukeníků (1846–1856), městská kronika z let 1836 až XVII 2016 2

1894 s retrospektivou od r. 1771 a sklepní rejstříky z let 1695–1793. Všechny tyto dokumenty byly v archivu vřazeny do příslušných archivních souborů jako cenný pramen dokládající právní postavení i běžný život obyvatel tohoto poddanského městečka v době raného novověku.

Listiny vydané městečku Hodkovice: M1 Vídeň, 28. 2. 1690 Maria Kunigunda Hildeprandin, převorka kláštera u sv. Jakuba ve Vídni, stvrzuje městečku Hodkovice různá stará privilegia zničená za třicetileté války (městská samospráva v civilních záležitostech, péče o sirotky, pazderna (Brechhaus), osvobození od robot, trhové právo, výčep vína a lihovin, zákaz pobytu židů). Přivěšena pečeť kláštera pod krytkou.

M2 Vídeň, 20. 6. 1701 Císař Leopold II. stvrzuje městečku Hodkovice právo trhů. Přivěšena velká znaková pečeť bez krytu.

Složená listina z roku 1747.

115

zprávy

Vídeň, 1. 12. 1735 Catharina Antonia Binderin, převorka kláštera u sv. Jakuba ve Vídni, stvrzuje městečku Hodkovice privilegia (jako v listině z r. 1690). Přivěšena pečeť kláštera pod krytkou.

Vídeň, 30. 11. 1761 Císařovna Marie Terezie potvrzuje městečku Hodkovice tři výroční a týdenní trhy. Přivěšena velká znaková pečeť pod krytkou.

M7 M4 Vídeň, 30. 1. 1747 Victoria, svobodná paní z Landau, převorka kláštera u sv. Jakuba ve Vídni, stvrzuje městečku Hodkovice jeho privilegia (jako v listině z r. 1690). Přivěšena pečeť kláštera pod krytkou.

Vídeň, 27. 4. 1783 Císař Josef II. potvrzuje městečku Hodkovice privilegium Marie Terezie z r. 1748, které je v listině citováno in extenso, včetně již v listině z r. 1748 citovaného privilegia Victorie z Landau z r. 1747. Více folií, pergamenová vazba. Přivěšena velká znaková pečeť pod krytkou.

M5 Vídeň, 22. 10. 1748 Císařovna Marie Terezie stvrzuje městečku Hodkovice stará privilegia zničená za třicetileté války, dle listiny Victorie, svobodné paní z Landau, převorky kláštera u sv. Jakuba ve Vídni, z roku 1747, která je citována in extenso. Více folií, pergamenová vazba. Přivěšena velká znaková pečeť pod krytkou.

M8 Vídeň, 25. 2. 1797 Císař František II. potvrzuje městečku Hodkovice jeho privilegia a smlouvy. Více folií, pergamenová vazba. Přivěšena velká znaková pečeť pod krytkou.

Listiny vydané cechu řezníků: Cř 1 Vídeň, 22. 3. 1658 Marie Magdalena, převorka kláštera u sv. Jakuba ve Vídni, potvrzuje mistrům cechu řeznického městečka Hodkovice privilegia z r. 1590 a 1651 a cechovní artikule. Přivěšena pečeť kláštera bez krytu.

Cř 2 Vídeň, 24. 3. 1689 Maria Teresia von Püchaimb, převorka kláštera u sv. Jakuba ve Vídni, potvrzuje mistrům cechu řeznického městečka Hodkovice privilegia z r. 1590, 1651, 1658 a další práva cechu. Přivěšena pečeť kláštera pod krytkou.

Listina vydaná cechu kovářů: Ck 1 Vídeň, 20. 8. 1697 Maria Kunigunda Hildeprandin, převorka kláštera u sv. Jakuba ve Vídni, stvrzuje privilegia cechu kovářů, zámečníků, kolářů a bednářů městečka Hodkovice. Přivěšena pečeť kláštera bez krytu.

Detail pečeti listiny cechu kovářů.

116

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Pozdní baroko na Lužické Nise (17. prosince 2015 – 28. února 2016 v Liberci; 19. března – 5. června 2016 v Žitavě) JANa Schlesingerová

Výstava Filip Leubner/Pozdní baroko na Lužické Nise vznikla společným úsilím Oblastní galerie Liberec a Städtische Museen Zittau jako vyústění několikaletého badatelského zájmu o umění pozdního baroka v Euroregionu Nisa. Výstavě předcházela dvoudenní česko-německá konference s názvem Pozdní baroko bez hranic: Klášter Marienthal, Filip Leubner a umění na Lužické Nise 1750–1800, uskutečněná ve dnech 6.–7. listopadu 2014 v klášteře St. Marienthal.1 Autoři výstavy na sebe vzali nelehký úkol představit odborné i laické veřejnosti neprávem opomíjené pozdně barokní umění v oblasti podél horního toku Lužické Nisy. Za vzorovou uměleckou osobnost regionu byl zvolen liberecký malíř Filip Leubner (1733–1803), jelikož jeho díla jsou dnes rozprostřena po celém sledovaném území. Filip Leubner platil za nejvýznamnějšího a nejvytíženějšího libereckého malíře druhé poloviny 18. století. Svá díla vytvářel v severních a středních Čechách a také v Horní Lužici. Takřka výlučně se věnoval tvorbě sakrálních obrazů, které vytvářel pro šlechtické i církevní zadavatele. Filipa Leubnera opětovně zaměstnávali Clam-Gallasové, kteří na svém libereckém panství vyvíjeli soustavnou stavební činnost, jež téměř ustala až s josefinskými reformami. Leubner dostával, jmenovitě od Kristiána Filipa Clam-Gallase, spíše menší zakázky na výzdobu vesnických kostelů, náročnější díla realizovali v té době věhlasní umělci. Například na malířské výzdobě libereckého kostela Nalezení sv. Kříže se podíleli Jan Petr Molitor (1702–1756), Felix Anton Scheffler (1701–1760), pražský freskař Jan Václav Spitzer (1711–1774) a hlavní oltář vymaloval František Xaver Karel Palko (1724–1767). Rovněž v kostele sv. BartoloXVII 2016 2

měje v Hrádku nad Nisou pracoval J. V. Spitzer a hlavní oltář vytvořil Ignác Raab (1715– 1787). Význačnou zakázku zadal Leubnerovi Jan Kristián Swéerts-Sporck, který mu svěřil malířskou výbavu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Konojedech na Českolipsku. Jedná se o pět velkých pláten se servitskou tematikou a čtyři menší nástavcové obrazy zhotovené mezi léty 1762–1763. Ikonograficky nepříliš častá témata z dějin servitského řádu patrně zpracoval s pomocí grafických předloh. Prozatím nedokážeme uspokojivě vysvětlit, proč hrabě Jan Kristián Swéerts-Sporck svěřil obrazy malíři, který v té době neměl za sebou žádné význačné realizace, zvláště s přihlédnutím k tomu, že sochařskou výzdobu dodala slavná dílna Ignáce Františka Platzera (1717–1787). Neméně důležité obrazy Leubner namaloval na objednávku abatyše Anastasie Rösler z kláštera St. Marienthal. Jedná se především o rozměrné oltářní plátno Nanebevzetí Panny Marie z Ostritz (1773) a Mučení sv. Bartoloměje z Königshainu/Działoszynu (1780). Druhý ze jmenovaných obrazů koncipoval podle ústřední části zmíněné fresky Mučení sv. Bartoloměje od J. V. Spitzera z roku 1766. Při druhém Leubnerově pobytu v Marienthalu vznikl portrét abatyše Anastasie Rösler a další dvě malby, které prozatím hypoteticky můžeme připsat Filipu Leubnerovi. Několik obrazů u Leubnera objednal Karel Josef Desfours pro kostely v Železném Brodě a na Smržovce. Nedílnou součást Leubnerovy tvorby tvoří portréty, kromě již zmíněné podobizny abatyše se ze závěru malířova života dochovalo několik měšťanských portrétů. Jedná se o Autoportrét, Portrét paní Leubnerové a o Portrét mladé ženy. Filip Leubner si velmi cenil toho, že byl libereckým měšťanem, na dnešním Sokolovském náměstí vlastnil

1_Viz: ZDICHYNEC, Jan. Pozdní baroko bez hranic: Klášter St. Marienthal, Filip Leubner a umění na Lužické Nise 1750–1800, in: Fontes Nissae XV, 2014, č. 2, s. 102–104, ISSN 1213-5097.

117

zprávy dům, a proto se zpodobnil nikoliv jako malíř, ale právě jako vážený měšťan. Rovněž i další dvě podobizny mají civilní, měšťanský charakter2 a tím se blíží nastupujícímu klasicismu. Filip Leubner neprošel žádnou významnou dílnou ani se nevzdělával na některé z výtvarných akademií. Svými kořeny tkvěl v českém vrcholně barokním malířství. Filip Leubner pracoval jako malíř oltářních obrazů, štafíř a zvládal i techniku nástěnné malby. Již ve svých raných obrazech si vytvořil repertoár postav, které se prolínají celým jeho dílem. Kompozice jsou ve svém rozvrhu jednoduché, centrální nebo trojúhelníkové s průhledy do krajiny, horní partie zaplňují Bůh Otec, Panna Marie nebo andělé. Po ikonografické stránce se přidržoval konvenčních a schematických řešení. Mezi jeho přednosti dozajista patří precizní zvládnutí malířského řemesla a rovněž živá barevnost. Výstava s názvem Filip Leubner (1733– 1803)/Pozdní baroko na Lužické Nise představila dílo Filipa Leubnera v širších souvislostech regionu i mimo něj. Spolu s Leubnerovými obrazy představila i práce jeho současníků – ma-

lířů i sochařů, se kterými se během života dostal do kontaktu osobně nebo prostřednictvím jejich děl. Byli to Ignác František Platzer, Daniel Martin, Jan Petr Molitor, Ignác Raab, Felix Anton Scheffler, Johann Eleazar Zeisig. Do Liberce se díky výstavě mohly na čas vrátit sochy církevních učitelů z Städtische Museen Zittau, které mají doloženou libereckou provenienci a patrně tvořily součást mobiliáře kostela sv. Antonína Velikého před jeho regotizací. Nedávné restaurování odhalilo značné kvality obou postav a Tomáš Hladík v nich poznal práce I. F. Platzera – tímto novým připsáním byly vystaveny při žitavské repríze. Zásluhou úzké spolupráce s Städtische Museen Zittau se odborná i laická veřejnost mohla seznámit s řadou vynikajících děl žitavské a hornolužické provenience. Instalace liberecké výstavy: V bývalé bazénové hale byla vytvořena iluze sakrálního prostoru, jíž se podařilo dosáhnout centrálně umístěným velkoformátovým obrazem se svatým Bonaventurou. Plátno zavěšené na tmavomodré řasené draperii doplňovaly po stranách sochy zlacených andělů, kteří jako by vynášeli světce k nebesům.

2_Mladá žena na portrétu by mohla být malířovou dcerou nebo snachou. Obě ženy mají na krku stejný náhrdelník tvořený osmi řadami perel.

Pohled do expozice v liberecké oblastní galerii. Foto M. Čtveráček, únor 2016

118

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy Vystavená díla doprovázely rozšířené popisky v česko-německé mutaci, včetně stručných restaurátorských zpráv. Grafické zpracování vycházelo z doprovodné publikace. Na výstavě se proto objevily i umělecky zpracované fotografie detailů obrazů, které byly v publikaci umístěny na předělových stránkách. Výstavu doprovázely rovněž velkoplošné fotografie zastupující nevystavitelná díla ať už z důvodu torzálního dochování (Konojedský cyklus), nebo z důvodu umístění obrazů v sakrálních prostorách (Nanebevzetí Panny Marie z Ostritz a Mučení sv. Bartoloměje z Königshainu/ Działoszynu). V rámci výstavy připravila galerie doprovodné programy, pro školy výtvarný program „Vystup z barokního stínu“ a pro veřejnost kromě obvyklých komentovaných prohlídek zejména tři koncerty barokní hudby, které vzbudily velký zájem. Ohlasy liberecké výstavy bylo možné zaznamenat v místním i celostátním tisku3, v regionálních časopisech4 i v zahraničním tisku.5 Instalace v Städtische Museen Zittau: menší ve výstavní ploše, neobsahovala monumentální díla liberecké výstavy, ale byla obohacena

Název - recenze

o vzácné grafiky a kresby hornolužické provenience (F. Gareis, Schenau, ad.) Příprava výstavního projektu zadala přímý i nepřímý impulz pro restaurování řady Leubnerových děl, čímž se naplnil jeden z cílů výstavy. Před jejím zahájením se podařilo zrestaurovat obraz sv. Bonaventury (původně z kostela v Mladé Boleslavi) a také obraz Navštívení Panny Marie z Horního Vítkova. Přímo z výstavy se odvezl obraz sv. Josefa z kostela sv. Jakuba v Železném Brodě do restaurátorské dílny a další obrazy budou restaurovány v brzké době. Na konci léta 2016 se na hlavní oltář rekonstruovaného kostela Nanebevzetí Panny Marie v Konojedech vrátil částečně očištěný obraz Sedmi otců zakladatelů, který dává tušit vysokou kvalitu díla, jež bude moci být plně doceněna až po jeho restaurování, resp. po restaurování celého Konojedského cyklu. Je potěšující, že v horizontu několika let – po restaurování výše uvedených děl včetně obrazu sv. Archanděla Michaela ze Smržovky a Nejsvětější Trojice z Vratislavic nad Nisou – bude možné stávající informace o dříve zapomenutém a opomíjeném libereckém malíři dál doplnit a upřesnit.

3_ŠÍDA, Jan. Recenze: Světci na dřevěných křídlech andělů, https://www.novinky.cz/kultura/393098-recenze-svetci-na-drevenych-kridlech-andelu.html, publikováno 28. 1. 2016. 4_STURZ, Jiří Bartoš. Okřídlené řemeslo Filipa Leubnera, In: Časopis Krkonoše – Jizerské hory, 2016, http://krkonose.krnap.cz/index. php?option=com_content&task=view&id=13413&Itemid=44, vyhledáno 25. 8. 2016. 5_SCHÜTZ, Hartmut. Kunst statt Wasser, In: Dresdner Neueste Nachrichten, https://www.pressreader.com /germany/dresdner-neueste nachrichten/20160225/ 281874412481259, vyhledáno: 25. 2. 2016.

Pohled do expozice v žitavském muzeu. Foto M. Čtveráček, červen 2016

XVII 2016 2

119

zprávy

Výzkum hřbitovů na Frýdlantsku Milan Svoboda | Jan Rucz | Jan Hnělička

Hřbitov v Srbské. Foto Jan Hnělička, Eliška Poloprudská, Jan Rucz, Milan Svoboda, říjen 2016

Zaniklá i funkční pohřebiště v tzv. Frýdlantském výběžku se v roce 2016 stala předmětem oficiálního badatelského výzkumu studujících katedry historie FP TU v Liberci v navazujícím magisterském oboru Historická studia, podpořeného dvouletým grantem v rámci SGS FP TUL. První část řešení projektu, jehož se pod vedením pracovníka katedry historie Milana Svobody účastní Vojtěch Hloušek, Jan Hnělička, Eliška Poloprudská, Jan Rucz a Alice Špetlíková, se soustředila na časově nejnáročnější lokality, a to Srbskou (Wünschendorf) a Višňovou (Weigsdorf). Obě vsi nyní leží v těsném sousedství s Polskou republikou, a jejich osudy ve 20. století proto byly značně komplikované. Zvláště kostel se hřbitovem ve Višňové se nacházel v hraničním pásmu (oficiálně byl postoupen Československu polskou vládou až v šedesátých letech 20. století), což mělo na další fyzický stav kostela i hřbitova mimořádně nepříznivý vliv. Studující započali svůj výzkum na hřbitově na okraji obce Srbská (správně náleží pod obec Horní Řasnice). Tento hřbitov není využíván nejméně od roku 1945. Ná120

letovými dřevinami různého věku zarostlé a úmyslně i přirozeným stárnutím poničenými náhrobky se vyznačující bývalé veřejné pohřebiště pro Srbskou a okolí bylo založeno, resp. dokončeno roku 1891. Do dnešní doby se zde dochovalo 23 rodinných hrobek vystavěných po obvodu hřbitova (80 × 32 m) a přes sto dosud patrných jednotlivých hrobů, zčásti ještě označených nápisovými deskami a betonovými obrubami. Řešitelé projektu dokumentovali digitálním fotoaparátem aktuální stav hřbitova i jeho jednotlivých částí. Provedli zaměření hrobových míst a vypracovali nový plánek hřbitova. Zjistili rozměry všech náhrobků a dokumentovali také všechny dochované nápisy, jež nesou důležité informace nejen z hlediska identifikačního a historickodemografického (statistického), nýbrž i epigrafického. Kromě této činnosti v terénu (včetně jeho nezbytného vyčištění) se studující zaměřili na archivní rešerše ve Státním okresním archivu v Liberci (fondy Archiv obce Srbská, Archiv obce Višňová, Místní národní výbor Višňová, Místní národní výbor Horní Řasnice, Farní úřad Jindřichovice pod Smrkem). Současně vyhledali relevantní regionální liteFontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy raturu k oběma pohřebištím. Významnou pomocí se stala spolupráce s Obecními úřady v Horní Řasnici a ve Višňové, kde jsou také uloženy novodobé obecní kroniky české, a s Městským úřadem ve Frýdlantě, kde jsou uchovány matriky obcí Srbská a Višňová. Nutno dodat, že studentský výzkum probíhá za součinnosti a s vědomím Policie ČR, NPÚ, ÚOP v Liberci a Biskupství litoměřického. Druhým z dokumentovaných veřejných činných hřbitovů se stala Višňová. Zdejší pohřebiště existovalo patrně již kolem středověkého kostela nejpozději od 14. století, a patří tudíž v regionu k několika málo pohřebištím, která jsou nejdéle kontinuálně využívána k ukládání zemřelých lidských těl. Během sedmdesátých a osmdesátých let 20. století zde byl oficiálně zlikvidován rozsáhlý bývalý německý hřbitov. Teprve v průběhu devadesátých let byly některé dochované náhrobky německých obyvatel Hlavní text vyzvednuty, očištěny a postaveny ke hřbitovní zdi. Kdysi mimořádně rozlehlá nekropole (5 371 m2), plná náhrobků a křížů, dnes obsahuje jen dvě řady postupně se rozrůstajícího hřbitova českých novoosídlenců vesměs unifikovaného stylu šachtových urnových hrobů. Také pro tuto lokalitu podnikli studující časově náročné archivní bádání a bibliografické rešerše. Náhrobky z bývalých německých hrobů i současné české hroby fotografovali, technicky dokumentovali a tyto údaje zaznamenali do elektronické verze v podobě podrobných katalogizačních karet připravených po konzultacích s odborníky z oblasti památkové péče i jiných oborů. Jan Hnělička a Jan Rucz, studující katedry historie, prezentovali se svým školitelem jako spoluřešitelé projektu výsledky dosavadní kolektivní práce pod titulem „Hřbitovy Frýdlantska – komplexní dokumentace a její problémy“ na tradičním odborném fóru k výzkumu sepulkrálních památek v České republice, pořádaném Ústavem dějin umění AV ČR v Praze 21. 10. 2016. Pro laickou veřejnost připravili 30. 11. 2016 v Krajské vědecké knihovně v Liberci přednášku „Nechtěná minulost, nevhodné otázky? Hřbitovy na Frýdlantsku a jejich současný výzkum“. V Praze vystoupili na semináři pořádaném spolkem Omnium ve Starém purkrabství na Vyšehradě 8. 12. 2016 s příspěvkem „Ruhet sanft! Spěte sladce? Výzkum hřbitovů na severu Čech a problémy s ním spojené. Badatelská sonda: Frýdlantsko.“ Bádání v roce 2016 tak splnilo dílčí zadání obsažené v časovém harmonogramu projektu Studentské grantové soutěže a v roce 2017 bude plynule pokračovat dokumentací dalších dvaceti veřejných pohřebišť (mimo židovské a vojenské hřbitovy) v bývalém frýdlantském okrese. XVII 2016 2

Hřbitov v Srbské, jaro 2016.

Hrobka rodiny Streitovy na hřbitově v Srbské, červenec 2016.

Hřbitov ve Višňové, květen 2016.

121

zprávy

Zasedání Česko-slovenské komise historiků v Liberci a seminář o migračních pohybech v Československu v kontextu česko-slovenských vztahů Jaroslav Pažout

Ve dnech 18.–20. října 2016 hostila katedra historie FP TUL 45. zasedání Česko-slovenské komise historiků. Komise vznikla v roce 1994 v době, kdy po rozdělení společného státu byly vztahy mezi českou a slovenskou historiografií minimální, a přispěla k jejich výraznému oživení. Je jednou z bilaterálních či trilaterálních komisí, které koordinují spolupráci mezi jednotlivými národními historiografiemi. Mezi dlouhodobější úkoly komise patří rozvoj bohemistiky a slovakistiky na slovenských a českých univerzitách a podpora výměny učitelů a doktorandů mezi univerzitami v obou zemích. Komise spolupracuje na výzkumných projektech týkajících se československých dějin a vydává vlastní ročenku pod názvem Česko-slovenská historická ročenka (dosud vyšlo osmnáct svazků). Má patronát nad každoročním seminářem o česko-slovenských vztazích konaným v Liberci (v tomto roce proběhl již 26. ročník) a nad konferencemi mladých vědeckých pracovníků České, slovenské a československé dějiny 20. století v Hradci Králové (v březnu 2016 se uskutečnil 11. ročník). Každoročně se konají dvě zasedání komise – obvykle jarní na Slovensku a podzimní v ČR. Většinou jsou organizovány ve městech, kde se nachází univerzita. Členové komise byli v průběhu zasedání přijati slovenským a českým velvyslancem, ministrem zahraničních věcí či slovenským a českým prezidentem, případně představiteli měst nebo vyšších samosprávných celků. V Liberci se konalo přijetí náměstkem primátora Ivanem Langrem, které bylo spojeno s prohlídkou radnice. V rámci zasedání komise se koná vědecký seminář s tématem dotýkajícím se česko-slovenských vztahů. V Liberci bylo zvoleno téma Migrační pohyby v Československu v kontextu česko-slovenských vztahů. Seminář se uskutečnil 19. října 2016 v budově Krajské vědecké knihovny v Liberci, která též byla spolu s komisí 122

a libereckou katedrou historie jejím spolupořadatelem. Po slavnostním zahájení semináře, který obstarali ředitelka knihovny Blanka Konvalinková, proděkan FP TUL Tomáš Kasper a předsedové české a slovenské části Česko-slovenské komise historiků Roman Holec a Jan Rychlík, byla zástupcem organizačního výboru Dní Milana Hodži 2016 předána Robertu Kvačkovi z katedry historie FP TUL Cena Milana Hodži za přínos k výzkumu této osobnosti a dalších slovenských politiků. Poté se ujal slova Jan Rychlík, též člen liberecké katedry historie. Vystoupil s úvodním syntetizujícím referátem, v němž výborně nastínil relevantní otázky zvoleného tématu. V dopoledním programu se Milan Ducháček, působící na Lauderově gymnáziu při Židovské obci v Praze, jinak autor monografie o historiku Václavu Chaloupeckém, oceněné Cenou Česko-slovenské komise historiků, věnoval české inteligenci na Slovensku v letech 1918 až 1939, Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu v Praze pak českým vojákům na Slovensku a slovenským vojákům v českých zemích v letech 1918–1992. Odpolední program pak naplnili Štefan Šutaj (katedra historie Filozofické fakulty Univerzity Pavla Josefa Šafárika v Košicích) svým příspěvkem o vysídlení Maďarů do českých zemí po druhé světové válce a Miroslav Sabol (Historický ústav Slovenské akademie věd), který se ve svém referátu věnoval pohybu pracovních sil mezi českými zeměmi a Slovenskem v témže období. Seminář se odehrával v duchu zásady těchto akcí pořádaných komisí – raději menší počet referátů a větší prostor pro diskusi, která byla opravdu velmi široká. Příspěvky budou publikovány v Česko-slovenské historické ročence, včetně textu referátu Heleny Sadílkové z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze o slovenských Romech v českých zemích, který kvůli nemoci referentky nemohl být na semináři přednesen. Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Jiří Dostál + 21 | Srdce v Lázních

Název - recenze Vojtěch Dostál Filip Dvořák

Hanka Dýcková David Hanvald Jan Harant Matěj Jakoubek Jitka Jelínková Gabriela Koukalová Petra Lamačová-Čánská Matyáš Machat Jarmila Maturová Josef Oplištil Martin Pouzar Ingrid Račková Lucie Robinson Tomáš Rýdl David Segeta Jakub Stepanovic Josef Šafařík Zdeněk Trs Vladimír Véla Zuzana Štěpanovičová

Výstava s podtitulem Srdce v Lázních je neobvyklá. Vedle sebe zde vystavují Jiří Dostál, dlouholetý ředitel Střední uměleckoprůmyslové a Vyšší odborné školy (SUPŠ a VOŠ) v Jablonci nad Nisou, se svými jednadvaceti bývalými a mnohdy velmi úspěšnými studenty. Podtitul přímo odkazuje k současné sochařské tvorbě Jiřího Dostála, ale lze jej interpretovat v celé šíři metaforických významů a konotací, zejména však těch, které se týkají vztahu pedagog a žák. Výstavy pedagogů s jejich žáky lze v posledních patnácti letech vidět stále častěji. Takto se prezentují zejména profesoři AVU a UMPRUM v Praze, ale i pedagogové mladších univerzit, například v Ústí nad Labem. Zřídka se však stává (pokud vůbec), že si pedagog a ředitel střední umělecké školy přeje představit svou nejnovější tvorbu v dialogu s pracemi autorů, kteří jsou o jednu až dvě generace mladší. Jedním z důvodů tohoto rozhodnutí je přímo renesanční šíře uměleckého působení Jiřího Dostála. Absolvent sklářského ateliéru prof. Stanislava Libenského působí jako sochař, malíř, kreslíř, medailér, designér a propagační grafik. V literatuře najdeme i odkazy na jeho působení

v oblasti architektury. Jeho mnohovrstevnatá volná tvorba se rozvíjela v ucelených kapitolách, často řemeslně velmi náročných: V sedmdesátých a osmdesátých letech byl významnou, ne-li přímo dominantní osobností tzv. Libereckého okruhu (z dalších souputníků můžeme uvést již zesnulé umělce Jana Vančuru, Jiřího Nepasického, Vratislava Karla Nováka, Miroslava Čermáka a další). Maloval rozměrné obrazy v intencích moderní krajinomalby, které prolínaly technicistní prvky a data, například výškové kóty, azimut apod. Pro svou práci též využíval prvky snímků z družic. Technika těchto obrazů byla nestandardní se složitou technologií. Měla připomínat hladkost karoserie aut a spočívala v několikanásobném stříkání a přebrušování povrchu malby. Autor se současně věnoval kresbě ve dvou polohách, malířské (akvarel) a grafické (velkoformátové kresby uhlem za použití výrazné šrafury). Jako připomínka tohoto období se na výstavě nachází plastika s příznačným názvem adorujícím prostředí automobilových závodů Pocta F1, vytvořená v roce 1970. Sochařský tvar automobilového kola se zde stává plochou pro volnou malbu s akcenty designu prostředí závodů v imaginární krajině se stužkou závodní trati.

Úvodní panel k výstavě Jiří Dostál + 21, pohled na díla Petry Lamačové-Čánské, Přemostění – překlenutí – spojení, 2011, zleva sádra s pískem, beton, sádra. Foto OGL, 2016

Vpravo fotografie Lucie Robinson, Portrét primabaleríny Národního divadla Adély Pollertové, fotografováno pro charitativní Vánoční projekt 12/2011; vlevo plastiky Jiřího Dostála, vlevo od středu Jiří Dostál, Pod křížem, 2014, hadec

XVII 2016 2

123

zprávy Ve stejném období v severních a východních Čechách vytvořil ve spolupráci s architekty do veřejného prostoru několik sochařských realizací. Za všechny uveďme dvě významné plastiky z osmdesátých let, obě ve stylu hightech z nerezové oceli, s názvy Architektura molekul pro Hradec Králové a Ve vesmíru pro Liberec. V obou plastikách autor využil nejnovější materiál naprosto suverénním způsobem, v případě libereckého díla šel s jeho rozměrem a kompozicí až na hranici technických možností. Dlužno poznamenat, že obě díla dosud stojí na svých místech. Přirozeně se včlenila do veřejného prostoru, stala se z nich takřka prostorová loga a téměř nezničitelného materiálu se zub času nedotkl. Po převratu byla Jiřímu Dostálovi nabídnuta možnost pedagogického a brzy nato také ředitelského působení na SUPŠ v Jablonci nad Nisou. Ve funkci ředitele setrval dlouhých 21 let (1991–2012). Je samozřejmé, že se dál nemohl věnovat pracným malířským technikám. Vzhledem k tomu, že zde inicioval vznik VOŠ se zaměřením na tvorbu medailí a mincí, v maximální možné míře rozvinul medailérskou činnost, v jejímž rámci vytvářel i svou volnou tvorbu, zaměřenou povětšinou na náměty z italského umění. Podobně tím, že podnítil vznik samostatného oboru Propagační design, se angažoval i na tomto poli a vytvořil řadu realizací, mj. současné logo města Jablonec nad Nisou. Výstava představuje kamenosochařské práce Jiřího Dostála vytvořené po ukončení jeho pedagogického a ředitelského působení v roce 2012. Autor tím otevírá další kapitolu své tvorby, opět časově náročnou a pracnou. Zčásti si tím plní svůj sen z mládí, zčásti se inspiruje italským uměním, které zná jako málokdo jiný. Tyto mimořádné uměleckohistorické znalosti získal na četných exkurzích po známých italských městech, které se svými kolegy organizoval pro studenty.

V popředí Jiří Dostál, Srdce, 2016, slivenecký mramor; v pozadí Jitka Jelínková, Z cyklu Grabštejn, 2014–2016, Jablonecká radnice, 2016, vše digitální zvětšeniny, původně mědiryt na papíře

124

Pojďme si společně výstavu projít: Skleněná podlaha bazénové haly a apsida 1. podlaží jsou vyhrazeny tvorbě Jiřího Dostála, šestnáct nik (vzniklých z prostoru bývalých šaten) jednotlivým vystavujícím. Tři z nich prezentují svá díla ve vitrínách, dvěma k prezentaci posloužily čelní strany ochozu. Grafika výstavy včetně barvy soklů vychází z plastiky Bílá, žlutá a červená na hadci, 2016. Je to dílo s experimentálním charakterem, které využívá kontrapunkt klasického materiálu a technického prvku trojice výrazných barev. V úvodu výstavy se zastavíme u plastiky Povolání sv. Matouše, inspirované slavným stejnojmenným obrazem od Caravaggia. Plastika vyjadřuje postmoderní obdiv ke starému umění, je však částečně i konceptuální. Autor v ní pracuje s málo opracovaným mramorem, který symbolizuje jednoduché, prosté lidi „hrubého zrna“, jaké křesťanský prorok často vyhledával pro sdělení svého poselství. Částečné přijetí tohoto poselství symbolizuje vyleštěná plocha kamene, úplné přijetí pak plocha leštěná i zlacená. V Matoušově evangeliu, přesněji v části, jež oceňuje mladou dětskou duši, ještě chvíli zůstaneme. Učedníci se ptali Ježíše: Kdo je vlastně největší v nebeském království? Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestli se nepokoříte a nebudete jako děti, nevstoupíte do království nebeského.“ Být jako dítě v tomto smyslu znamená být bezprostřední, otevřený, bez přetvářky, důvěřivý, přátelský, radostný – a především tvůrčí. Na těchto hodnotách byl založen vztah Jiřího Dostála k jeho studentům. Osou výstavy je pět velkoformátových kamenných srdcí z různých druhů mramoru a hadce. Ohnout kámen do tvaru srdce bylo prý Michelangelovo přání, alespoň tak to čteme v románu Karla Schulze. (Na tento román

Martin Jošt Pouzar, Mr. T, z kolekce šperků a objektů Stavebnice, 2016, akrylátové sklo (detail)

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy odkazuje na výstavě i videofilm Františka Slámy, který představuje zákulisí kamenosochařské tvorby Jiřího Dostála.) Pravdou je, že kámen vykazuje řadu podobných prvků, které lze najít v lidském těle – žíly, tepny, tukové buňky atd. Je proto pochopitelné, že ambicí řady sochařů bylo naplnit kámen iluzí života, ne-li – ve faustovském duchu – životem samotným. V případě plastik Jiřího Dostála se však o iluzi nejedná, protože srdce jsou znázorněná s určitou vadou – odřením, poškrábáním, ulomením. Současná doba se vyznačuje velkou akcentací racionálního prvku v životě jednotlivce i celé společnosti. Rozvíjení hodnot, které tradičně metaforicky přisuzujeme srdci, se děje velmi pomalu, pokud vůbec. Z tohoto důvodu může být velmi podnětné uvědomit si úroveň srdce jako pramen života i jako zdroj všech hodnot vpravdě lidských. Kromě ústředního tématu srdce a motivů čerpajících z křesťanství (několik variant na osobnost Jana Křtitele) či italského umění (Ulička v Assisi) se zde objevuje autorovo věčné krajinářské téma, reprezentované například Krajinou s mrakem či Krajinou s červenou zemí (Novopacko). Jestliže je autorova umělecká tvorba, kterou jsme zde v krátkosti nastínili, druhově rozmanitá, to samé, avšak ještě ve větším měřítku platí o jeho žácích, kteří studovali na SUPŠ a VOŠ během doby, kdy tam Jiří Dostál působil jako ředitel. Najdeme mezi nimi malíře, kreslíře, sochaře, medailéry, architekty, skláře, šperkaře, fotografy, umělce pracující s novými médii a světelnými instalacemi. Vzhledem k možnostem výstavního prostoru nebyli přizváni umělci pracující se zvukem. V širokém vějíři různých uměleckých disciplín nalezneme mladé umělce věhlasné i méně známé. Starší z nich již oslavili čtyřicítku, ti nejmladší ještě neopustili brány své alma mater.

Začněme těmi, kteří navazují na činnost Jiřího Dostála hned dvojím způsobem: věnují se medailérství a zároveň pedagogicky působí – Vojtěch Dostál, Josef Oplištil a Josef Šafařík. Všichni patří k tzv. „Dostálovým dětem“, jak příslušné absolventy SUPŠ a VOŠ s respektem nazývají pracovníci České národní banky, v jejich rámci pak tato trojice náleží k nejvíce žádaným. Z Josefa Šafaříka, vynikajícího sochaře a medailéra, se časem stal mezinárodně uznávaný multimediální umělec a tvůrce světelných objektů, který v současné době působí v ateliéru experimentálního designu na ČVUT v Praze. Byl proto osloven, aby pro výstavu připravil, společně s prof. Marianem Karlem, exteriérovou plastiku, již ve večerních hodinách oživuje světelná animace. Není bez zajímavosti, že podobně jako Jiří Dostál využívá pro svou inspiraci velké kapitoly z dějin umění hned několik jeho bývalých studentů. Dlužno říci, že každý svým individuálním a neotřelým způsobem: Zdeněk Trs soustředěným typem monochromatické malby přivolává staroegyptská božstva, David Hanvald kultivovanou neomodernistickou a zároveň iluzivní malbou interpretuje obecné představy o závěsném obraze a Filip Dvořák předvádí své hravé studie vybraných prvků barokní architektury. Filip Dvořák navíc vystavuje i video, v němž se coby současník vžívá do německého romantického krajináře Caspara Davida Friedricha. Někteří mladí umělci rozvíjejí téma soustředění a ponoru do nitra. Zde vévodí monumentální malba Vladimíra Vély Soustředění. Tomuto etablovanému umělci sekundují díla Hanky Dýckové (landartová realizace Má mysl – hvězda) a Ingrid Račkové (Poznej sebe sama). Ingrid Račková, jinak významná sklářská umělkyně, zvaná desítky let na mezinárodní přehlídky sklářských pro-

Vojtěch Dostál, Václav Havel - dramatik, disident, prezident, 2016, sádrové modely pro reverzy; uprostřed stejná sada tří stříbrných pamětních medailí. Pokud se jednotlivé averzy chronologicky seřadí, odhalí srdce – osobní symbol Václava Havla

Vlevo Ingrid Račková, Poznej sebe sama, 2016, akryl, deska, sklo; vpravo Ingrid Račková a David Suchopárek, Virtue, 2016, ručně broušená a lepená váza, fialové a žluté optické sklo, autorský originál, unikát

Název - recenze

XVII 2016 2

125

zprávy duktů, tímto obrazem vstupuje na experimentální půdu volné malířské a sklářské tvorby současně. Expresivní malířský projev je doménou děl Jana Haranta a Davida Segety. První představuje obrazy z cyklu velkého nákupního centra Baumax, v nichž se dostává až na hranici absurdního humoru (srovnej s plastikou Slečna Kaufland od Jiřího Dostála). Druhý používá virtuózní figurální malbu jako komplementární zrcadlo vlastních melancholických stavů duše. Jedna z nejžádanějších portrétních a módních fotografek současnosti Lucie Robinson se představuje výběrem pěti fotografií, z nichž jedna připomíná autorčiny rozsáhlé charitativní projekty pro organizaci DEBRA. Proti nim stojí atraktivní konstruktivistická plastika Martina Jošta Pouzara, která jako jediná ze všech exponátů víceméně explicitně vyjadřuje poctu Jiřímu Dostálovi. Objekt složený z desítek čtvercových segmentů z akrylátového skla decentně a pouze z určitého místa nabízí oblíbenou signaturu Jiřího Dostála – velké písmeno T. Písmeno T je počáteční písmeno příjmení matky Jiřího Dostála – Tulková. Zároveň upomíná na malíře generace Národního divadla Josefa Tulku, který je součástí autorovy genealogie. Vyhraněnou sochařskou tvorbu, překvapivě robustní i komorní zároveň, ukazují plastiky s názvem Přemostění od Petry Lamačové-Čánské. Lze si jenom přát, aby autorka měla možnosti tuto tvorbu rozvíjet dál, podobně jako Jitka Jelínková, která vystavila mědiryty s motivy hradu Grabštejn. Originály mědirytů byly instalovány v blízkém kontaktu s jejich zvětšeninami, které teprve mohou v dostačující míře odhalit monumentalitu, prostorovost a dynamiku jednotlivých tahů rydla. Obrazy Jarmily Maturové by mohly být vzpomínkou na některá díla z hnutí konkretistů. Zároveň představují intimní civilismus, v němž zasněženou krajinu reprezentuje strohá deska s vrstvou sádry.

Jediným interaktivním exponátem výstavy je prezentace architektonického ateliéru Majatory (Matěj Jakoubek a Tomáš Rýdl). Autoři vymysleli vtipnou instalaci potištěných papírových krabic umožňující návštěvníkům sestavit jednotlivé projekty způsobem, který všichni znají ze skládání dětských kostek. Druhý člen ateliéru, Tomáš Rýdl, navíc vystavil dva minimalistické světelné objekty pod názvem Emitter. Účast Gabriely Koukalové na výstavě se může zdát na první pohled překvapivá. Avšak tato dnes fenomenální biatlonistka strávila na jablonecké škole sedm let a svým skromným vystupováním si získala přízeň řady spolužáků i pedagogů. G. Koukalová vystavuje sportovní trofeje společně se svými medailérskými realizacemi. Poslední dávají naději, že o ní ve výtvarném umění ještě uslyšíme. Závěrem budiž uvedeni nejmladší účastníci výstavy, kteří ještě navštěvují vysoké školy. Matyáš Machat představuje svou písmovou tvorbu (fonty Sandokan a EricMachat) a Jakub Stepanovic architektonickou fotografii. Je přirozené, že vzhledem k věku a zkušenostem jednotlivých mladých umělců jejich výkony nejsou a nemohou být ještě zcela vyrovnané. Přejeme co největšímu počtu z nich, aby ušli dlouhou cestu uměleckého vývoje. Výjimečné úspěchy některých z nich tuto cestu naznačují. Jiří Dostál je v pozici, kdy se již může bilancovat: V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil ve výstavní prezentaci malby a kresby k oslovovaným autorům, i když některé ze skupinových výstav, jichž se měl zúčastnit, byly z ideových důvodů zakázány. Zároveň se mu podařilo získat několik větších veřejných zakázek. V devadesátých letech a v prvním desetiletí 21. století, v době, kdy společnost procházela řadou proměn a hledáním nových forem svých aktivit, se věnoval především pedagogické, organizační a medailérské činnosti. Dnes, kdy je umělec pln nápadů i sil k realizaci, si lze jenom přát, aby byl osloven kvůli zakázkám do veřejného prostoru, kde by mohl zúročit svůj cit pro velkorysou objemovou skladebnost, zručnost, technickou nápaditost, úctu ke kvalitnímu řemeslu a v neposlední řadě také odvahu k experimentu. Jiří Dostál + 21 / Srdce v Lázních Oblastní galerie Liberec, 15. 12. 2016 – 26. 2. 2017 Koncepce: Zuzana Štěpanovičová, Jiří Dostál Výstava se uskutečnila pod záštitou hejtmana Libereckého kraje Martina Půty a primátora města Jablonec nad Nisou Petra Beitla. K výstavě byl vydán katalog v rozsahu 84 stran v grafické úpravě Michaela Čtveráčka. Česká mincovna vydala k výstavě pamětní minci.

Zleva Vladimír Véla, Soustředění, 2016, monotyp na papíře a kombinovaná technika na plátně; vpravo Jiří Dostál, Město v hradbách, 2014, slivenecký mramor a žula

126

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Výběrový soupis literatury k dějinám Název - recenze Libereckého kraje za rok 2015 Sestavil Václav Kříček

Liberecký kraj BITTERLICH, Markus. Die Erinnerung an die Hussiten in der Oberlausitz: Po stopách husitů v Horní Lužici. In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel. 2015, s. 157–172. ISBN 978-3-944560-25-0. BLÁHA, Václav a Petr MANDAŽIEV. Materiálie k architektuře doby baroka a k sochařství v severních Čechách: historické a uměnovědné zlomky. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 115–168. ISSN 1211-9172. BOBKOVÁ, Lenka. Das Hussitische Jahrhundert in der Ober- und Niederlausitz (1402–1490): Husitské století v Horní a Dolní Lužici (1402–1490). In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel. 2015, s. 37–48. ISBN 978-3-94456025-0 BOUŠKOVÁ, Pavlína. Hermann Hallwich – manžel a otec. In: Hermann Hallwich 1838–1913 : historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Praha ; Teplice : Scriptorium, 2015, s. 70–91. ISBN 978-80-8801312-9 Filip Leubner: 1733–1803 : pozdní baroko na Lužické Nise. Zuzana ŠTĚPANIČOVÁ (ed.), Marius WINZELER (ed.), přeložil Jürgen OSTMEYER, přeložil Vladimír ČADSKÝ. Liberec: Oblastní galerie Liberec ve spolupráci s Městskými muzei Žitava, 2015. ISBN 978-80-87707-16-6. Fontes Nissae. Prameny Nisy. Liberec : Technická univerzita v Liberci, 2015. Roč. 16, č. 1 a 2, 128 s. + 140 s. ilustrace, fotografie, mapy, plány ISSN:12135097 FREIWILLIG, Petr a Miroslav KOLKA. Výběr z nechtěného: příklady industriálních staveb v Libereckém kraji, zdemolovaných mezi lety 2010 a 2015. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 2, s. 79–93. ISSN 1213-5097. FREIWILLIG, Petr. Bourání paměti: zpráva o pokračujícím ztenčování industriální kulturní vrstvy v Libereckém kraji. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 2, s. 68–78. ISSN 1213-5097. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Das Prager Domkapitel und die Diözesanverwaltung im Zittauer Exil: Pražská kapitula a diecézní správa v žitavském exilu. In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel. 2015, s. 63–76. ISBN 978-3-944560-25-0 HÖBELT, Lothar. Politická kariéra Hermanna Hallwicha. In: Hermann Hallwich 1838–1913 : historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Praha; Teplice : Scriptorium, 2015, s. 55–69. ISBN 978-8088013-12-9

XVII 2016 2

HRACHOVEC, Petr. Von feindlichen Ketzern zu Glaubensgenossen und wieder zurück. Das Bild der böhmischen Reformation in Zittauer Quellen des Spätmittelalters und der Frühneuzeit: Od nepřátelských kacířů k druhům ve víře a zase zpátky. Obraz české reformace v žitavských pramenech pozdního středověku a raného novověku. In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel. 2015, s. 131–156. ISBN 978-3-944560-25-0. JAKUBEC, Pavel, Luděk JIRÁSEK, Jan KAFKA, et al. Horské boudy v Krkonoších a Jizerských horách: Schroniska turystyczne Karkonoszy i Gór Izerskich. Litoměřice: Státní oblastní archiv v Litoměřicích, 2015. 23 s. ISBN 978-80-86254-31-9. Jan Hus. Wege der Wahrheit : das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy : dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Editor Marius WINZELER. Görlitz: Verlag Gunter Oettel, 2015, 272 s. Zittauer Geschichtsblätter. ISBN 978-3-944560-25-0.

KILIÁN, Jan. Hallwichovo mládí a raná tvorba. In: Hermann Hallwich 1838–1913 : historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Praha ; Teplice : Scriptorium, 2015, s. 13–37. ISBN 978-80-88013-12-9 KRÖGER, Rüdiger. Hussitica und Bohemica im Unitätsarchiv in Herrnhut: Husitika a bohemika v Ochranovském archivu Jednoty bratrské (Unitätsarchiv in Herrnhut). In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel, 2015, s. 222–236. ISBN 978-3-944560-25-0. KŘÍČEK, Václav. Výběrový soupis literatury k dějinám Libereckého kraje za rok 2014. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 2, s. 119–126. ISSN 1213-5097. KŘÍŽ, Jaroslav. Život na provázku, aneb O loutkářích a loutkách: tradice a současnost loutkářství v Českém ráji a Libereckém kraji. Turnov: Muzeum Českého ráje v Turnově, 2015. 72 s. ISBN 978-80-87416-20-4. LÁBUS, Václav. Jizerské mapy na vojenských speciálkách. (I) Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 1, s. 32–33. ISSN 1214-9381.

JUST, Thomas a Zdislava Röhsner. Pozůstalost Hermanna Hallwicha v Domácím, dvorském a státním archivu ve Vídni: dějiny jejího získání a archivní inventář. In: Hermann Hallwich 1838– 1913 : historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Praha ; Teplice : Scriptorium, 2015, s. 176–191. ISBN 978-80-88013-12-9

LÁBUS, Václav. Jizerské mapy na vojenských speciálkách. (II) Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 2, s. 32–33. ISSN 1214-9381.

KAHL, Uwe. Alte hussitische Drucke im Wissenschaftlichen und Heimatgeschichtlichen Altbestand der Christian-Weise-Bibliothek Zittau: Staré husitské tisky ve vědeckém a vlastivědném historickém fondu knihovny Christian-WeiseBibliothek Zittau. In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel, 2015, s. 217–221. ISBN 978-3-944560-25-0

LHOTOVÁ, Markéta, Vlastimila HAMÁČKOVÁ a Helmut TEUFEL. Die Liquidation der jüdischen Organisationen in den annektierten Grenzgebieten im Lichte der Materialen des Stiko Reichenberg. II. Judaica Bohemiae. 2015, roč. 50, č. 1 (2015), s. 43–60. ISSN 0022-5738

KAROUŠEK, Ladislav a Jiří URBAN. L. Karoušek: život a dílo malíře Ladislava Karouška (1926–1991). Krásná Lípa: Marek Belza, 2015. 194 s. ISBN 97880-87116-38-8. KAROUŠEK, Valerian. Valerian Karoušek: abstrakce, konkrétno, citovost. Editor Markéta KROUPOVÁ. Liberec: Oblastní galerie Liberec, 2015. 66 s. ISBN 978-80-87707-15-9. [Valerian Karoušek 1929-1970; výtvarníci; horolezci] KILIÁN, Jan, Robert REBITSCH a Milan SVOBODA. Hermann Hallwich 1838–1913 : historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. 1. vyd., Praha ; Teplice : Scriptorium, 2015. 238 s. ISBN 978-80-88013-12-9 KILIÁN, Jan. Hallwichovo básnické dílo. In: Hermann Hallwich 1838–1913 : historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Praha ; Teplice : Scriptorium, 2015, s. 192–194. ISBN 978-80-8801312-9

LACINA, Lubor. Koncentrační tábory v oblasti Jizerských hor a Krkonoš. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 5, s. 37–41. ISSN 1214-9381.

Likvidace židovských organizací na českém pohraničním území připojeném v říjnu 1938 k nacistickému Německu. Editor Markéta LHOTOVÁ. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze, 2015. 211 s. ISBN 978-80-87266-19-9. METZIG, Gregor M.. Von Jan Hus zu den Herrnhutern. Die Erben der böhmischen Reformation in der Oberlausitz: Od Jana Husa k ochranovským. Dědicové české reformace v Horní Lužici. In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel. 2015, s. 77–106. ISBN 978-3-944560-25-0 METZIG, Gregor M.. Zwischen Abwehr und Kollaboration – Die Oberlausitz in den Hussitenkriegen (1419–1436): Mezi obranou a kolaborací – Horní Lužice za husitských válek (1419–1436). In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních

127

zprávy Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel. 2015, s. 49–62. ISBN 978-3-944560-25-0 MEYER, Dietrich. Zinzendorf und die böhmischmährischen Brüder: Zinzendorf a česko-moravští bratři. In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel. 2015, s. 120–130. ISBN 978-3-944560-25-0. Místa Paměti národa: průvodce po místech spojených s událostmi 2. světové války. Petr NOSÁLEK (ed.). V Brně: Jota, 2015. 493 s. ISBN 978-80-7462-827-6. Na Sibiř!: německočeští výtvarní umělci v první světové válce na východní frontě a v sibiřském zajetí = Nach Sibirien! : deutschböhmische bildende Künstler im Ersten Weltkrieg: an der Ostfront und in sibirischer Gefangenschaft. Anna HABÁNOVÁ (ed.). Liberec: Oblastní galerie, 2015. 191 s. ISBN 978-80-8770714-2. NOLLER, Matthias. Wege böhmischer Glaubensflüchtlinge in und durch die Oberlausitz in der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts: Cesty českých náboženských utečenců do Horní Lužice a po jejím území v první polovině 18. století. In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel. 2015, s. 107–119. ISBN 978-3-944560-25-0 PANÁČEK, Jaroslav. Jan Kepka z Chlumu na Svojkově, průvodce Husův do Kostnice: věnováno 600. výročí mučednické smrti Mistra Jana Husa. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 209–219. ISSN 1211-9172. [Jan Kepka z Chlumu na Svojkově ? – 1425?; Svojkov – Nový Bor] PILOUS, Vlastimil. Krkonošské mlíčnice: památky zašlých časů. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 2, [8]–13. ISSN 1214-9381. REBITSCH, Robert. Hermann Hallwich a jeho dílo ke třicetileté válce. In: Hermann Hallwich 1838–1913 : historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Praha ; Teplice : Scriptorium, 2015, s. 110–140. ISBN 97880-88013-12-9 SOBOTKA, Jan. Pruská mapa části Saska a severních Čech v době války o dědictví bavorské. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 27–51. ISSN 1211-9172. [Karl Wilhelm Hennert 1739–1800; kartografové] STROBL, Philipp. Mezi vědou a hospodářstvím: Hermann Hallwich jako historik hospodářství, politik a průmyslový lobbista. In: Hermann Hallwich 1838– 1913 : historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Praha ; Teplice : Scriptorium, 2015, s. 92–109. ISBN 978-80-88013-12-9 SVOBODA, Milan. Celostátní studentská vědecká konference Historie 2014. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 1, s. 113–114. ISSN 12135097. [Liberec, 23. – 24. 4. 2014] SVOBODA, Milan. Zpráva o konferenci Lukáš Pražský v Herrnhutu. Milan Svoboda. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 2, s. 114–116. ISSN 1213-5097. [Konference na téma „Lukáš Pražský – zapomenutý reformátor. Česká reformace a její vztah k Něměcku“, Herrnhut, 19. - 21. 11. 2015] SVOBODA, Milan. Jan Karel Rohn a dvě verze jeho společné kroniky měst Liberec a Frýdlant (1753–1763). In: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. Knihy v proměnách času.

128

(Opera romanica 16). České Budějovice : Jihočeská univerzita. 2015, s. 255–261. ISBN 978-80-7394542-8 SVOBODA, Milan. Kovář Stelzig z Dolní Řasnice – hrdina bez bázně a hany? Historická realita 17. věku ve „výchovněvzdělávacím“ zpracování. In: Josef Märc a kol., Mystifikace ve výuce dějepisu, mystifikace výukou? (Acta universitatis Purkynianae Facultatis philosophicae, Studia historica didactica 2). Ústí nad Labem : Filozofická fakulta UJEP. 2010, s. 152–180. ISBN 978-80-7414-266-0 [vyšlo 2015] ŠEBELKA, Jan. Podivín, který okrášlil svět, aneb, Vzpomínání na Gustava Ginzela. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2015. 256 s. ISBN 978-80904798-7-6. [Gustav Ginzel 1932-2008; horolezci; cestovatelé; sběratelé] ŠTERNOVÁ, Petra. Das Bauprogramm der Tschechoslowakischen Kirche und seine Umsetzung im Kreis Reichenberg: Stavební program Církve československé a jeho naplňování na území Libereckého kraje. In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel, 2015, s. 181–200. ISBN 978-3-944560-25-0. ŠTRUPL, Vít. Pohádky a pověsti z Lužických hor. Jablonné v Podještědí: Společnost pro Lužické hory, 2015. UDOLPH, Ludger. Die Bibliothek der tschechischen Emigranten in Zittau (17.–19. Jahrhundert): Knihovna českých emigrantů v Žitavě (17.–19. století). In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: Das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel, 2015, s. 237–258. ISBN 978-3-944560-25-0. VINKLÁT, Pavel D. Horská zimní střediska v Jizerských horách. (II) : Jak se lyžaři potkali s lyžařskými vleky. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 1, s. 34–36. ISSN 1214-9381. ZIMMERMANNOVÁ, Hedvika. Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche im Gebiet des Dreiländerecks an der Neiße: Církev československá husitská v regionu Trojzemí. In: Jan Hus. Wege der Wahrheit: das Erbe des böhmischen Reformators in der Oberlausitz und in Nordböhmen = Jan Hus. Cesty pravdy: Dědictví českého reformátora v Horní Lužici a v severních Čechách. Zittau : Verlag Gunter Oettel. 2015, s. 201–208. ISBN 978-3944560-25-0 Zwei Schwestern an der Front: Edina Gräfin Clam-Gallas und Therese Gräfin Buquoy als Malteserschwestern im Ersten Weltkrieg (1915– 1918). Raimund PALECZEK (ed.). München: Sudetendeutsches Institut e.V., 2015. 552 s. Quellen und Studien zur Geschichte und Kultur der Sudetendeutschen. ISBN 978-3-933161-10-9. [Edina Clam-Gallas 1889–1970; Therese Buquoy 1888–1968]

Česká Lípa ASCHENBRENNER, Martin. Neznámé dokumenty k zákupské textilní manufaktuře Leitenbergerů: příspěvek k dějinám zanikajícího dvora v Nových Zákupech. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 169–185. ISSN 1211-9172. ASCHENBRENNER, Martin. Rekonstrukce, přestavby a stavby církevních budov na Zákupsku

ve třetí čtvrtině 19. století. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 53–71. ISSN 1211-9172. Bezděz: vlastivědný sborník Českolipska. Česká Lípa: Vlastivědný spolek Českolipska, 2015, roč. 24. ISSN 1211-9172. GELNAR, Michal. Lustrové ověsky a jiné segmenty ke stavění lustrů z naleziště sklárny Nová Huť na svorském katastru. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 187–197. ISSN 1211-9172. GREBENÍČKOVÁ, Stanislava. 145. výročí založení sklářské školy v Novém Boru. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 7, s. 171–172. ISSN 0037-637x. [Vyšší odborná škola sklářská a Střední škola] HAIS, Rudolf. Rudolf Görtler 1894–1965. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 5, s. 132–133. ISSN 0037-637x. HAIS, Rudolf. Sklárna Jílek v Kamenickém Šenově – 110 let. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 9, s. 201–209. ISSN 0037-637x. KOLKA, Miroslav a Ivan PEŘINA. Stavební vývoj domu čp. 15 v Lukách v kontextu vývoje roubených vesnických staveb v Podbezdězí. In: Dějiny staveb 2015. Sborník příspěvků z konference Dějiny staveb. Plzeň : Klub Augusta Sedláčka ve spolupráci se Sdružením pro stavebněhistorický průzkum. 2015, s. 265–276. ISBN 978-80-87170-44-1. PANÁČEK, Jaroslav. Kaple Čechů ve farním kostele sv. Petra a Pavla v České Lípě. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 5–26. ISSN 1211-9172. [Berkové z Dubé; 14.–15. stol.] PANÁČEK, Jaroslav. Továrna na piana Rösler v České Lípě. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 221–233. ISSN 1211-9172. [Pianoforte Fabrik Rösler; 19.–20. stol.] PANÁČEK, Jaroslav. Zpráva o činnosti Vlastivědného spolku Českolipska v roce 2014. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 243–247. ISSN 1211-9172. PEŠA, Vladimír, Petr JENČ, Štěpán HAVEL a Vojtěch NOVÁK. K počátkům hradu Jestřebí u České Lípy. Archeologie ve středních Čechách. 2015, roč. 19, č. 1, s. 357–365. ISSN 1214-3553. PRAŽÁKOVÁ SELIGOVÁ, Markéta. Život poddaných v 18. století: osud, nebo volba?: K demografickým, hospodářským, sociálním a rodinným aspektům života venkovských poddaných na panství Horní Police. Praha: Togga, spol., 2015. 504 s. ISBN 978-80-7476-060-0. RÁDL, Michal. Němci v boji za Československo. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 235–239. ISSN 1211-9172. [Richard Werner 1905-?; protinacistický odboj; Nový Bor] SAMKOVÁ, Blanka. Sčítací operáty ve Státním okresním archivu Česká Lípa a jejich digitalizace. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 199–205. ISSN 1211-9172. SEKYRA, Marek, Otokar SIMM a Tomáš CIDLINA. Ploučnické květy: antologie německy píšících autorů z Českolipska (19. století a 1. polovina 20. století) = Polzenblumen : Anthologie deutschsprachiger Autoren aus Böhmisch Leipa und Umgebung (19. Jahrhundert und 1. Hälfte des 20. Jahrhunderts). Liberec: Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2015. 186 s. ISBN 97880-85874-77-8. STOČES, Martin. Klášter Zákupy – doplnění stavebně-historického průzkumu kuchyňského křídla. In: Dějiny staveb 2015. Sborník příspěvků z konference Dějiny staveb. Plzeň : Klub Augusta Sedláčka ve spolupráci se Sdružením pro stavebněhistorický průzkum. 2015, s. 233–248. ISBN 978-80-87170-44-1.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy ŠIMEK, Jiří M. Báje a pověsti ze Zákup a okolí. Zákupy: Město Zákupy, 2015. 96 s. ISBN 978-80260-8427-3.

Terezín. 2015, roč. 43, (2015), s. 124–132. ISSN 0232-0452.

[Sychrov – Třtí; Tiarno di Soto – obec v Itálii; italští uprchlíci 1914–1918]

pod Bezdězem (1855–1904) a v Zákupech (1904– 1940), přeložené roku 1945 do Trutnova. Boleslavica ’15. 2015, roč. 8, s. 75–85. ISBN 978-80-87945-02-5.

LANGHAMER, Antonín. Alois Metelák – ředitel sklářské školy v Železném Brodě. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 7, s. 152–156. ISSN 0037-637x. [Alois Metelák 1897-1980; sklářští výtvarníci; Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská]

VÁVROVÁ, Věra. Zahrady Kouniců v dopisech malíře Antonína Pucherny. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 2, s. 36–43. ISSN 1213-5097. [Antonín Pucherna 1776-1852; Nové Zámky (panství); Zahrádky]

LANGHAMER, Antonín. Učitel, cizelér, mozaikář a šperkař Oldřich Žák. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 11, s. 295–297. ISSN 0037-637x. [Oldřich Žák 1900-1983, sklářští výtvarníci; Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská]

BLAŽEK, Vojtěch, Vojtěch HÁJEK, Ladislav LIČÍK, Branislav NIŽNANSKÝ a Klára POPKOVÁ. Changes in Urban Area Discovered by Analysis of Chosen Places in Old Maps of Liberec. In: Modern Trends in Cartography: selected papers of CARTOCON 2014. Cham: Springer, 2015 s. 439–454. ISBN 978-3-31907925-7. [Liberec; urbanismus; historický vývoj]

VOŘECH, Ctibor a Jiří ŘEHÁČEK. Radosti skautského života: díkůvzdání. 2. vyd. Česká Lípa: Severočeská družina čestného Svojsíkova oddílu Junáka ve spolupráci se Skautským institutem ABS Praha, 2015. 20 s. ISBN 978-80-260-8244-6. [Ctibor Vořech 1921; vzpomínky]

MÖLLER, Petr a Pavel ŠTURM. Železná dráha v údolí řeky Kamenice: Železný Brod – Tanvald 1875–2015. Tanvald: Železniční společnost Tanvald, 2015. 208 s. ISBN 978-80-260-8543-0.

Název - recenze UHLÍŘ, Jiří. 160 let od založení lesnické školy v Bělé

WEBER, Martin a Tomáš VEITH. Identifikace kulturně historických hodnot a kompozičních jevů krajiny na příkladu krajinné památkové zóny Zahrádecko. Zprávy památkové péče. 2015, roč. 75, č. 6, s. 557–564. ISSN 1210-5538.

NOVÝ, Petr. Sklářský rod Wanderů. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 7, s. 147–151. ISSN 0037-637x. [Wanderové; sklářští podnikatelé;16. až 18. století; Mšeno]

Jablonec nad Nisou

PACHOLÍK, František Karel. Drobečky z pobejtek: poudačky a vhačky II. Ilustrovala Ludmila MATOUŠOVÁ. Liberec: Bor, 2015. 213 s. Odkaz. ISBN 978-80-87607-49-7. [Paseky nad Jizerou; František Karel Pacholík 1883–1978]

BACHTÍK, Jakub. Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 1, s. 2–17. ISSN 12135097. [Anton Schmidt 1723–1783]

PETRUSOVÁ, Martina. Historie textilního podniku SEBA, bavlnářské závody, národní podnik (1945– 1989). In: Porta Bohemica : sborník historických prací. 2015, sv. 7, s. 7–56. ISBN 978-80-904381-4-9. [Tanvaldsko]

FEIGE, Jakub. Soupis poddaných panství svijanského roku 1773: Rychta kamenická – ves Horská Kamenice. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 1, s. 18–31. ISSN 1213-5097.

Po stopách sklářského řemesla v Novém Boru: Auf den Spuren des Glasmacherhandwerks in Nový Bor. Nový Bor: Město Nový Bor, 2015, 96 s. ISBN 978-80905263-5-8.

FIALOVÁ, Ludmila, Klára HULÍKOVÁ a Barbora KUPROVÁ. An Analysis of the Birth Intervals of Married Women in Jablonec nad Nisou from the 17th to 19th Century : a Contribution to Research on Fertility Patterns. Demografie : revue pro výzkum populačního vývoje. 2015, roč. 57, č. 4, s. 319–337. ISSN 0011-8265.

VINKLÁT, Pavel D. Horská zimní střediska v Jizerských horách. (III) : jak se lyžařské vleky potkávaly s lidmi a krajinou. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 2, č. 34–35. ISSN 1214-9381. [Hrabětice; Ski areal Severák]

HEJRALOVÁ, Petra. Městské muzeum Železný Brod v roce 2014. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. 2015 roč. 28, s. 342–345. ISSN 1211-975X. HLUBUČEK, Martin. K 95. výročí sklářské školy v Železném Brodě. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 7, s. 182–183. ISSN 0037-637x. [Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská] HULÍKOVÁ, Klára a Barbora KUPROVÁ. Aplikace analýzy přežívání na případě individuálních historických dat : případová studie manželské kohorty v Jablonci nad Nisou v 18. století. Historická demografie. 2015, roč. 39, č. 2, s. 181–201. ISSN 0323-0937. [Jablonec nad Nisou; populační vývoj; 18. století] HYBNEROVÁ, Petra a Zuzana NĚMEČKOVÁ. Nemocnice v Jablonci nad Nisou od roku 1875: (historie – současnost – budoucnost). Jablonec nad Nisou: Nemocnice Jablonec nad Nisou, p. o., 2015. 34 s. Katalog sbírky skla a bižuterie Městského muzea v Železném Brodě. Autor úvodu Petra HEJRALOVÁ, autor úvodu Antonín LANGHAMER. Železný Brod, Městské muzeum v Železném Brodě, 2015. 127 s. ISBN 978-80-260-8563-8. LACINA, Lubor. Pobočný tábor KT Gross-Rosen v Rychnově u Jablonce nad Nisou: přehled a geneze pietních míst. Terezínské listy : sborník Památníku

XVII 2016 2

VINKLÁT, Pavel D. Horská zimní střediska v Jizerských horách. (IV) : jak se lyžařské vleky potkávaly se životem v obci. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 3, s. 34–35. ISSN 1214-9381. [Bedřichov]

Liberec ADAMÍROVÁ, Ilona a Štěpánka PETRUSOVÁ. Nejstarší dochovaná trhová kniha města Českého Dubu a její paleograficko-diplomatický rozbor. In: Ad honorem VN : k 65. narozeninám Věry Němečkové připravili vděční přátelé, kolegové a studenti. Hradec Králové : Hradecká studentská sekce České archivní společnosti : Pavel Mervart, 2015, s. 283–291. ISBN 978-80-904688-7-0

DUFEK, Vladimír. Skleněný svět Blaschků: dílo Leopolda Blaschky a jeho syna Rudolfa. 3. rozšířené vydání. Praha: Presstar, 2015. 69 s. ISBN 978-8087141-39-7. [Leopold Blaschka 1822-1895; Rudolf Blaschka 1857–1939; skláři; výtvarníci; Český Dub] DUFEK, Vladimír. Tři genealogické studie o sklářském rodu severočeských Blašků. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 5, s. 127–130. ISSN 0037-637x. [Leopold Blaschka 1822–1895; Rudolf Blaschka 1857–1939; skláři; výtvarníci; Český Dub] EDEL, Tomáš. Podještědí v Hitlerově třetí říši: kronika obyčejného života let 1938–1946. 2. vyd. Český Dub: Podještědské muzeum a knihovna, p. o., 2015. 112 s. ISBN 978-80-260-8296-5. HAVELKA, Jan. Bomby nad Letařovicemi. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), s. 70–71. ISSN 12141798. [Letařovice – Bílá; březen 1945] HNILIČKA, Tomáš. Nové Město pod Smrkem a bytová výstavba v šedesátých až osmdesátých letech 20. století. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 1, s. 66–77. ISSN 1213-5097. JAKUBCOVÁ, Zuzana a Jana ŠUBRTOVÁ. Pomníky lásky a smrti: k firemní produkci sepulkrálních děl na Jablonecku a Liberecku v 19. a první polovině 20. století. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 2, s. 12–35. ISSN 1213-5097. JERMÁŘ, Jaromír. Zemřela Emilie Veverková. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 2, s. 94–95. ISSN 1214-1798. [Emilie Veverková 1912–2014; nekrolog; protifašistický a protikomunistický odboj] JODAS, Zdeněk. Reakce na kritický článek pana Vladimíra Dufka. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, s. 5, 130–131. ISSN 0037-637x. [Leopold Blaschka 1822–1895; Rudolf Blaschka 1857–1939; skláři; výtvarníci; Český Dub] JODAS, Zdeněk. Vodní díla v povodí Mohelky a Zábrdky. Liberec: Nakladatelství RK, 2015. 272 s. ISBN 978-80-87100-30-1. KASÍK, Stanislav. O historickém znaku města Hrádku nad Nisou. Stanislav Kasík. Genealogické a heraldické listy. 2015, roč. 35, č. 1, s. 75–95. ISSN 1212-9631.

BÁRTOVÁ, Iva a Jana ŠUBRTOVÁ. Grabštejn: kaple svaté Barbory : kulturní památka. Liberec: NPÚ, ÚOP v Liberci ve spolupráci s NPÚ, ÚPS Na Sychrově a Libereckým krajem, 2015. [31] s. ISBN 978-8087810-09-5.

KLADIWA, Pavel. The Birth of Czech Nationalist Activism in Reichenberg (Liberec) and its Conflicts with the City Hall: (with a focus on the conflict during the 1890 census). Prager wirtschafts- und sozialhistorische Mitteilungen = Prague Economic and Social History Papers. 2015, roč. 22, č. 2, s. 7–26. ISSN 1803-7518.

BÁRTOVÁ, Iva, Jana ŠUBRTOVÁ, Vladimír TREGL a Petr WEISS. Hrad Grabštejn v proměnách času. Sychrov: Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, 2015. 79 s. ISBN 978-80-905871-5-1.

KONVALINKOVÁ, Tereza a Martin OUHRABKA. Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu čp. 11. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 1, s. 78–99. ISSN 1213-5097.

BERNARDOVÁ, Libuše. Přátelství dvou děvčátek přetrvalo od válečných let 1914–18. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 1, s. 51–54. ISSN 1214-1798.

LACINA, Vladimír. Historie sestřeleného letadla. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 6, s. 34–35. ISSN 1214-9381. [Víska, část města Chrastavy; II. světová válka]

129

zprávy LUKEŠOVÁ, Eva. Liberecký rodák, malíř a betlémář Jacob Ginzel: (1792–1862). Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 4, s. 290–292. ISSN 1214-1798. MELANOVÁ, Miloslava. Hrdinové vlasti – zbytečné oběti? : příběh pomníku padlým v Liberci 1915–1945. In: První světová válka a role Němců v českých zemích. Ústí nad Labem : Muzeum města Ústí nad Labem : Univerzita J. E. Purkyně, Ústav slovanskogermánských studií FF UJEP, 2015, s. 146–164. ISBN 978-80-7414-991-7 NÁDENÍK, Karel. Příběh Tabulky tří přátel pod Ptačími kupami. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 8, s. 32–33. ISSN 1214-9381. [Jizerské hory; pomníčky] NÁDENÍK, Karel. Wildnerova lavinová smrt aneb Jizerskohorská pomníčková epizoda. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 4, s. 32–33. ISSN 1214-9381. [Frýdlantské cimbuří; pomníček] REJHA, Adam. P. Josef Němeček : život a dílo se zvláštním zřetelem k jeho působení na Sychrově. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, s. 102–139. ISSN 1211-975X. [P. Josef Němeček 1824-1912; literární činnost; Sychrov; Háje nad Jizerou-Loukov] ROUS, Ivan. Divoký odsun na Liberecku. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 9, s. 36–37. ISSN 1214-9381. RUBÁŠ, Daniel. Hlavice. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 4, s. 260–269. ISSN 1214-1798. [Hlavice; dějiny obce] RUBÁŠ, Daniel. Jak se žilo ve mlýnech na Zábrdce : 1. část. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 3, s. 156–161. ISSN 1214-1798. [Českodubsko; zvyky a obyčeje] ŘIČÁNKOVÁ, Alena. Slavná minulost, problematická současnost a nejistá budoucnost liberecké tiskárny. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 2, s. 52–67. ISSN 1213-5097. SAJBT, Jiří. Donace paní Bolemily a tzv. Vladislavský újezd – dva příspěvky k raným dějinám středního Pojizeří. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, s. 10–23. [Vladislavice – zaniklá středověká vesnice v okrese Liberec; Pojizeří; Bolemila ze Strakonic – šlechtična] Seminář – odkaz sv. Zdislavy – 20. let kanonizace: „Společenský respekt k rodině a současná společnost“ : sborník článků. Jablonné v Podještědí: Cyklostezka sv. Zdislavy zspo, 2015. 39 s. ISBN 978-80-260-8951-3. SLABÝ, Jaroslav. Společnost přátel Historie města Jablonného v Podještědí – 15 let. Bezděz. 2015, roč. 24, s. 251–257. ISSN 1211-9172 SVOBODA, Milan a Jan HEINZL. Hrabata z Gallasu, Clam-Gallasu a Hejnice: poutní místo a jeho patroni = Die Grafen von Gallas, von Clam-Gallas und Haindorf : der Wallfahrtsort und seine Schirmherren. Hejnice: Frýdlantsko z. s., 2015. 117 s. ISBN 978-8085874-73-0. SVOBODA, Milan. Hermann Hallwich a Liberec. In: Hermann Hallwich 1838–1913 : historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Praha ; Teplice : Scriptorium, 2015 s. 38–54. ISBN 978-80-88013-12-9 SVOBODA, Milan. Lapis fundamentalis positus est: 290 let od prvního svěcení barokního chrámu v Hejnicích. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 7, s. 34–35. ISSN 1214-9381. SVOBODA, Milan. Sepulkrální památky nižší šlechty na Frýdlantsku v 16. – 18. století: (vývoj bádání,

130

výsledky, výhledy). In: Epigraphica & Sepulcralia. [Sv.] 6, Fórum epigrafických a sepulkrálních studií. Praha : Artefactum 2015, Sv. 6, s. 161–176. ISBN 978-80-86890-83-8 SVOBODA, Milan. Spása i zatracení na Grabštejně: zámecká kaple svaté Barbory z roku 1569. Milan Svoboda. Dějiny a současnost. 2015, roč. 37, č. 2, s. 28–29. ISSN 0418-5129 ŠPRINGEROVÁ, Marie. Příšovice. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. (38), č. 2, s. 109–120. ISSN 1214-1798. [dějiny obce] ŠTERNOVÁ, Petra. Liberec – po stopách Liebiegů: Jelení hora = Jelenia Góra : průmyslová architektura. Liberec: Statutární město Liberec, 2015. 70 s. ŠVÁCHA, Rostislav. Stará města, panelová sídliště a denní tisk, 1960–1989. Rostislav Švácha. Zprávy památkové péče. 2015, roč. 75, č. 4, s. 350–356. ISSN 1210-5538 [Liberec; Olomouc; Kutná Hora] TĚTHALOVÁ, Markéta. Josef Kryslička : z partyzána „teroristou“. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2015, roč. 16, č. 1, s. 58–65. ISSN 1213-5097. [Josef Kryslička 1911–1949; odboj protifašistický a protikomunistický] TÓTH, Tomáš. Havárie messerschmittu nad Bílým Potokem. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 12, s. 37. ISSN 1214-9381. [II. světová válka]

BRÁDLOVÁ, Alena, VRBENSKÁ, Miroslava a Ivo NAVRÁTIL (eds.). Jizerka, aneb, Cesta za poselstvím hudby: almanach k 50. výročí založení dětského a mládežnického pěveckého sboru ze Semil. Semily: Muzeum a Pojizerská galerie, 2015. 191 s. Paměť Semilska. ISBN 978-80-905890-2-5. COGAN, Miroslav. Machkův portrét Antonína Marka v turnovském muzeu. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 289–293. ISSN 1211-975x. [Antonín Machek 1775–1844; Antonín Marek 1785–1877] CRHA, Jiří. Osada Ell Torro a historie trampingu v Českém ráji. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 1, s. 7–10. ISSN 1214-1798. DĚDOVSKÝ, Daniel. Z odkazu Jaromíra Jecha v SOkA Semily. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 299–302. ISSN 1211-975x. [Jaromír Jech 1918–1992; etnograf] DLASK, Josef. Zápisky sedláka Josefa Dlaska: měl jsem nestálé štěstí. Editor Alžběta KULÍŠKOVÁ. V Turnově: Muzeum Českého ráje, 2015. 284 s. ISBN 978-80-87416-21-1. DRAHOŇOVSKÝ, Jan, st.. Želechy. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 2, s. 121–127. [Želechy část Lomnice nad Popelkou; dějiny]

VÁVROVÁ, Jiřina. Oldřichovské příběhy. Oldřichov v Hájích: Živo v Hájích, 2015. 168 s. ISBN 978-80260-8855-4.

DRAHOŇOVSKÝ, Jan. Činnost Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou za rok 2014. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 331–334. ISSN 1211-975x.

VYDRA, Ivan. Boží muka a sochy jako součást krajiny Chrastavska. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 4, s. 34–35. ISSN 1214-9381.

DRNOVSKÝ, Pavel. Pozoruhodný soubor kachlů z hradu Kumburku, okr. Semily. Archeologie ve středních Čechách. 2015, roč. 19, č. 1, s. 379–410. ISSN 1214-3553

Vzpomínky na Ještěd. Liberec: Ještěd 73, 2015. 61 s. ISBN 978-80-260-9067-0. [hotel Ještěd; výstavba]

DVOŘÁK, Jiří. Překvapení z půdy: nečekaný nález opony roudnických ochotníků. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 6, s. 8–12. ISSN 1214-9381. [Roudnice, část obce Jestřabí v Krkonoších; ochotnické divadlo]

WEISS, Petr, Vladimír TREGL, Renata ČERNÁ, Vladimíra LIPSKÁ, Milan KUBÍK, Zdeňka NĚMCOVÁ a Jana ŠUBRTOVÁ. Zámek Lemberk: expozice šlechtických interiérů od konce 18. do počátku 20. století : katalog k expozici. 79 s. Sychrov: Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, 2015. ISBN 978-80-905871-4-4. WEISSLER, Ernst-Peter a Karel NÁDENÍK. Smrk, víc než jen hora. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč, 48, č. 5, s. 34–35. ISSN 1214-9381. [Ernst-Peter Weissler 1921–2008; l. 1943–1945; vzpomínky] WIENER, Egon. Zapomněnky. Liberec: Ivan Ulrych – Nakladatelství VEGA-L, 2015. 203 s. ISBN 978-8087275-99-3. [Egon Wiener 1947; vzpomínky]

Semily BALATKA, Jaroslav. Český kotel – květen 1945: krvavý květen 1945 na Dolnobousovsku a v Českém ráji. Dolní Bousov: Město Dolní Bousov, 2015. 189 s. Bousovská regionální knihovnička. ISBN 978-80-905841-1-2. BARIAKOVÁ, Andrea a Jana SOJKOVÁ. Památník zapadlých vlastenců Paseky nad Jizerou: průvodce expozicemi. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2015. 31 s. ISBN 978-80-87706-97-8. BÍLKOVÁ, Eva. Pekařova společnost Českého ráje v roce 2014. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 345–346. ISSN 1211-975x. BOLDAŇUK, Vladimír a Stanislav BURSA. Přepadení celnice na Horkách u Staré Paky v květnu 1945. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 5, s. 22–23. ISSN 1214-9381. [Jilemnice; Vrchlabí; protifašistický odboj; paraskupina Chan]

EFFENBERGER, Franz Ferdinand. Skalní Pantheon a přírodní park na panství Malá Skála v Čechách: „1828“. Přeložil Vratislav SLEZÁK. Praha: Argo, 2015. 288 s. ISBN 978-80-257-0608-4. FAPŠO, Marek a Jaroslav KŘÍŽ. Připomenutí sedláka Josefa Dlaska (1782–1853): k některým možnostem interpretace této osobnosti. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 1, s. 19–23. ISSN 1214-1798. FLOUSKOVÁ, Zdeňka a Pavel KRAUS. Slovník krkonošských spisovatelů. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2015. 48 s. ISBN 978-80-87706-74-9. GRINDL, Tomáš. Bude nám velice chybět. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), s. 75. ISSN 1214-1798. [František Mlejnek 1926 – 2015; historik kronikář; nekrolog; Mírová pod Kozákovem] HERCÍK, Jaroslav. Bradlecká Lhota. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 3, s. 184–194. ISSN 1214-1798. [dějiny obce] JAKL, Michal. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí v roce 2014. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 339–341. ISSN 1211-975x. JAKL, Michal. Vysoké nad Jizerou. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 4, s. 270–278. ISSN 1214-1798. [dějiny obce] JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2014. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 336–339. ISSN 1211-975x. JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Turnovsko na Národopisné výstavě českoslovanské v roce

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy 1895. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 3, s. 150–155. ISSN 1214-1798.

Název - recenze

JAKUBEC, Pavel. Státní okresní archiv Semily v roce 2014. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 322–327. ISSN 1211-975x. JANATA, Antonín a Libor DUŠEK. Košatý rod mlynářů Janatů: [rozhovor]. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 6, s. 48–50. ISSN 1214-9381. [Antonín Janata 1946–; rozhovory; vzpomínky] JIRÁSKO, František. Větrov: střípky z historie Vysokého nad Jizerou. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 9, s. 38–39. ISSN 1214-9381. [Karel Kramář 1860–1937; vily; Hotel Větrov] JIRÁSKOVÁ, Šárka. Protoindustrializace a možnosti studia populačního vývoje v oblasti severovýchodních Čech. Šárka Nekvapil Jirásková. Český časopis historický. 2015, roč. 113, č. 1, s. 27–49. [Stružinec; 18. a 1. pol. 19. stol.] JIROUŠOVÁ, Ludmila. Znovuodhalení pamětní desky řídícímu učiteli Ludvíku Liškovi. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 2, s. 91–94. ISSN 1214-1798. [Ludvík Liška 1887? – 1945, řídicí učitel; Kundratice (Košťálov); protifašistický odboj] KAFKA, Jindřich. Krematorium v Semilech v třicátých letech 20. století. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 175–205. ISSN 1211975x. KASÍK, Stanislav. O historickém znaku města Turnova. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 24–69. ISSN 1211-975x. KLETVÍK, Jan. Evangelíci v Libštátě v letech 1781– 1945 : II. část, Sjednocení. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 70–101. ISSN 1211-975x. KOBLÍŽEK, Vladimír. Jak získávala Lomnice nad Popelkou spojení se světem? Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38),č. 1, s. 4–7. ISSN 1214-1798. [železnice; 19. století] KOBLÍŽEK, Vladimír. Jak získávala Lomnice nad Popelkou spojení se světem? : 2. část. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 3, s. 165–172. ISSN 1214-1798. [železnice; 19. století] KOŠELJA, Michal. Antonín Marek – skromný buditel českého národa. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 3, s. 148–150. ISSN 1214-1798. [P. Antonín Marek 1785–1877; kněz a buditel] KŘÍŽ, Jaroslav. Tradice výroby vánočních ozdob v Poniklé a okolí. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 4, s. 293–297. ISSN 1214-1798. KŘÍŽOVÁ, Lenka. Návštěvy rakouského císaře ve druhé polovině 19. století na Mnichovohradišťsku a Turnovsku. 2015, roč. 22 (38), č. 1, s. 47–51. ISSN 1214-1798. KŘÍŽOVÁ, Lenka. Řídící učitel František Seidl (1887–1933). Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 293–299. ISSN 1211-975x. [Všeň] LÁŠEK, Radan. Krkonoše v roce 1938: armáda a opevnění. Praha: Codyprint, 2015. 366 s. ISBN 97880-903892-3-6. LUNIACZEK, Petr. Putování za lidovou architekturou Semilska: 33 výletů. České Budějovice: vydáno vlastním nákladem, 2015. 189 s. ISBN 978-80-2608628-4. LUŠTINEC, Jan a Jiří LOUDA. Církevní památky Krkonoš. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2015. 48 s. ISBN 978-80-87706-73-2. LUŠTINEC, Jan a Martin WITKOWSKI. Mechanický

XVII 2016 2

betlém Jiřího Valeše. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 12, s. 8–10. ISSN 1214-9381. [Jilemnice; Krkonošské muzeum; betlémy] LUŠTINEC, Jan. Historie lyžování v Krkonoších: …o lyžování trochu jinak. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2015. 48 s. ISBN 978-80-7535-000-8. LUŠTINEC, Jan. Krkonošské muzeum v Jilemnici v roce 2014. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 329–331. ISSN 1211-975x. MIKULE, František. Pomníky Jana Husa. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 2, s. 130–133. ISSN 1214-1798. [Lomnice nad Popelkou ; Roztoky u Jílemnice] MIKULE, František. Tajemství Velikonočního ostrova u Kundratic. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 3, s. 204–205. ISSN 1214-1798. [Kundratice část obce Košťálov; kamenné kříže] MORÁVKOVÁ, Lenka. Květnové povstání na Lomnicku – z kroniky města 1945. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 2, s. 86–90. ISSN 1214-1798. MORÁVKOVÁ, Lenka. Povstání na Semilsku v květnu 1945. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 2, s. 83–86. ISSN 1214-1798. NAVRÁTIL, Ivo a Günter FIEDLER. Urbář lomnického panství z roku 1667. Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily : Státní okresní archiv Semily ; Turnov : Muzeum Českého ráje ; Jičín: Regionální muzeum a galerie, 2015, roč. 28, s. 228–280. ISSN 1211-975x. NEMETHOVÁ, Tereza. Muzeum a Pojizerská galerie Semily v roce 2014. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, 334–336. ISSN 1211-975x. NOVOTNÁ, Hana. Proces kolektivizace na Hruboskalsku. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 3, s. 214–222. ISSN 1214-1798. PELANTOVÁ, Věra. Průkopníci managementu Turnovska: období do roku 1914. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2015. 68 s. ISBN 978-80-7494239-6. PEŠEK, Petr. Tatobitská muzikantská historie. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 1, s. 45–46. ISSN 1214-1798. PORŠ, Jaroslav. Neobyčejný život Arnošta Kruse. Liberec: Bor, 2015. 101 s. Balbín. ISBN 978-8087607-51-0. [Rovensko pod Troskami; Arnošt Krus 1894–1952; lékaři; protifašistický odboj] PROKŮPEK, Zdeněk a Libor DUŠEK. Nejen o vlacích, hranicích a konci války : [rozhovor] Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 1, s. 48–50. ISSN 1214-9381. [Zdeněk Prokůpek 1929–; rozhovory; vzpomínky; Horní Sytová, součást obce Víchová nad Jizerou] PROSTŘEDNÍK, Jan a Jan NOVÁK. Výzkum zásobního objektu lidu popelnicových polí z Přepeř u Turnova. Archeologie ve středních Čechách. 2015, roč. 19, č. 2, s. 667–674. ISSN 1214-3553. [Přepeře]

REJHA, Adam. P. Josef Němeček: život a dílo se zvláštním zřetelem k jeho působení na Sychrově. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, s. 102– 139. ISSN 1211-975X. [P. Josef Němeček 1824–1912; literární činnost; Sychrov; Háje nad Jizerou-Loukov] SOUKUP, Jaroslav. Byli to František a Bedřich. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 4, s. 46–47. ISSN 1214-9381. [Horní Branná; František Soukup 1839–?; Bedřich Soukup 1870–?; lyžaři] SUK, Aleš. Ferdinand Karel Hron. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 11, s. 22–23. ISSN 1214-9381. [Ferdinand Karel Hron 1874–1928; lyžaři; malíři; Benecko] SUK, Aleš. František Cína Jelínek. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 12, s. 22–23. ISSN 1214-9381. [František Cína Jelínek 1882–1961; lyžaři; Benecko] ŠINDLAUER, Zdeněk. Turnovsko-kralupsko-pražská dráha. 1. vyd. Turnov : Klub přátel železnic Českého ráje, 2015. 132 s. ISBN:978-80-260-8878-3. ŠOLC, Jiří. Květen roku 1945 v Turnově: (ze vzpomínek MUDr. Jiřího Šolce). Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 2. s. 76–82. ISSN 1214-1798. ŠTERNOVÁ, Petra. Architekt Vladimír Krýš – stavitel sborů Církve československé husitské v Semilech a Turnově. Petra Šternová. Zprávy památkové péče. 2015, roč. 75, č. 2, s. 125–134. [Vladimír Krýš 1897–1951] VAŠATA, Ondřej. Historik, pedagog, kronikář a organizátor spolkového života v Semilech František Mizera (1861–1924). Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, s. 140–159. ISSN 1211-975x. [František Mizera 1861–1924; historik] VOTOČEK, Václav. Místní a pomístní jména v Semilech. 2., aktualizované vydání. Semily: Město Semily, 2015. 62 s. ISBN 978-80-904672-2-4. Vyskeř: kaple svaté Anny : kulturní památka. Liberec: NPÚ, ÚOP v Liberci ve spolupráci s obcí Vyskeř a Libereckým krajem, 2015. [12] s. ISBN 978-8087810-07-1. Z Českého ráje a Podkrkonoší : vlastivědná ročenka. Semily : Státní okresní archiv Semily, 2015, roč. 28. 367 s. ISBN: 978-80-86254-32-6. ISSN:1211-975X ZIKMUND, Zdeněk. Podivuhodný příběh zájezdu SK Slavia Praha v Turnově 1901. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), č. 2, s. 102–107. ISSN 1214-1798. [fotbalové zápasy] ŽALSKÁ, Johana a Libor DUŠEK. Spravit se k tetě do hor:[rozhovor]. Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 4, s. 48–50. ISSN 1214-9381. [Johanna Žalská 1922– ; rozhovory; vzpomínky; každodenní život]

PROSTŘEDNÍK, Jan a Petr ŠÍDA. Doklady dehtářské výroby v podhůří Krkonoš ve světle archeologických nálezů. Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2015, roč. 28, [208]–227. ISSN 1211-975x. [Horní Branná ; Martinice v Krkonoších] REJHA, Adam. Ke vzniku kaple Navštívení Panny Marie v Mašově. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 22 (38), s. 137–138. ISSN 1214-1798. [Mašov část Turnova]

131

Zprávy o literatuře a recenze

Studie

132

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Zprávy o literatuře a recenze

Jan Kilián – Robert Rebitsch – Milan Svoboda a kol. Hermann Hallwich 1838 – 1913. Historik, politik, byrokrat, sběratel a básník. Praha – Teplice, Scriptorium 2015, 238 s., ISBN 978- 80- 88013-12-9 V roce 2013 uplynulo 175 let od narození a 100 let od úmrtí významného německočeského historika a politika Hermanna Hallwicha, který téměř tři desetiletí svého aktivního života prožil v Liberci. Výročí se stala podnětem k uspořádání vědecké konference v jeho rodných Teplicích, kterou organizačně zaštítilo tamní Regionální muzeum, katedra historie Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a liberecká katedra historie FP TU. Vystoupení odborníků z univerzit a archivů z Vídně, Innsbrucku, Plzně, Liberce a také ze severočeských archivů a muzeí, jež ve svých fondech a sbírkách spravují písemnosti (mj. několik částí osobní pozůstalosti) i umělecké soubory vztahující se k H. Hallwichovi, byla uspořádána do podoby monografie, kterou již v roce 2014 zásluhou Roberta Rebitsche vydalo pod názvem Hermann Hallwich (1838–1913). Historiker und Sammler, Funktionär und Politiker univerzitní nakladatelství Innsbruck University. O rok později se podařilo v pražském nakladatelství Scriptorium vydat českou verzi tohoto prvního životopisu významné postavy českých a rakouských dějin druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Úvodní studie Jana Kiliána Hallwichovo mládí a raná tvorba seznamuje s historií Hallwichovy rodiny především v lázeňském městě Teplicích, ale i s dalšími etapami života syna majitele velkého teplického hotelu, který odešel studovat na chomutovské gymnázium a od roku 1856 byl řádným posluchačem Filozofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Na pražské univerzitě byl žákem Konstantina Höflera a spolu s ním a několika bývalými spolužáky patřil k zakladatelům Spolku pro dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen), instituce, u jejíhož vzniku byl významným podnětem programový nesouhlas s Palackého konceptem českých dějin. Kiliánova kapitola resumuje první odborné Hallwichovy práce, věnované především teplicko-ústeckému regionu, v podobě studií pak vydávané ve spolkovém sborníku (Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen). Liberecké etapě Hallwichova života je věnována kapitola Milana Svobody s názvem Hermann Hallwich a Liberec. Autor v ní určuje místo protagonisty ve vznikajícím proudu německé historiografie Čech a načrtává neobyčejně bohatou badatelskou a vydavatelskou činnost Hallwicha, XVII 2016 2

Instituce který v Liberci od roku 1864 působil jako profesor na nově zřízené ekonomické škole a posléze také jako sekretář Obchodní a živnostenské komory. Samotnému Liberci věnoval kromě řady studií rozsáhlou práci Liberec a okolí (Reichenberg und Umgebung. Eine Ortsgeschichte mit spezieller Berücksichtigung der gewerblichen Entwicklung), první odborné dílo o dějinách města. Udivující rozsah badatelské činnosti historika, který byl zároveň aktivně angažován v politickém životě, je rekonstruován na základě Hallwichovy osobní pozůstalosti, v malém rozsahu uložené ve Státním okresním archivu Liberec a především v Domácím, dvorském a státním archivu ve Vídni. Historii a podrobnému popisu vídeňského fondu pozůstalosti je věnován příspěvekHlavní text pracovníků tohoto archivu Thomase Justa a Zdislavy Röhsner. Osobní korespondence Hermanna Hallwicha s manželkou Rosou (roz. Trenklerovou z Liberce), se sourozenci i dětmi, jež je součástí fondu v libereckém archivu, se stala hlavním pramenem pro příspěvek Pavlíny Bouškové, nesoucí název Hermann Hallwich – manžel a otec. Přední odborník dějin habsburské monarchie v 19. století a jejího vrcholného politického vývoje do roku 1918, profesor vídeňské univerzity Lothar Höbelt, je autorem kapitoly Politická kariéra Hermanna Hallwicha. Popisuje v ní cestu liberálně smýšlejícího sekretáře OŽK do vídeňského parlamentu, jeho spory s libereckými nacionály, kteří v roce 1885 ovládli radnici, jeho lavírování v jednáních o národnostní vyrovnání v Čechách i v konfliktu o převahu ve vedení Liberce. Hallwichův odchod do Vídně v roce 1891 souvisel s jeho činností při založení Centrálního svazu průmyslníků Rakouska. Další angažmá ve vrcholné politice sleduje L. Höbelt v souvislosti s jeho účastí na jednáních o hospodářskou legislativu a se zastupováním zájmů textilního velkoprůmyslu a také v kontextu prohraného volebního zápasu s radikálním nacionalistou K. H. Wolfem. Kořeny Hallwichova zájmu o hospodářství a průmysl, projevující se nejenom angažovaností v konkrétních institucích, tehdy určujících celkový ekonomický vývoj monarchie, ale i v tvorbě historika, odhaluje kapitola Philippa Strobla nazvaná Mezi vědou a hospodářstvím. Hermann Hallwich jako historik hospodářství, politik a průmyslový lobbista. Rozbor nejproslulejší části Hallwichovy historiografické práce, která byla věnována období třicetileté války, nabízí v kapitole Hermann Hallwich a jeho dílo ke třicetileté válce Robert Rebitsch. Autor sleduje především velký zájem o osobnost Albrechta z Valdštejna, jejíž poznání rozšířil Hallwich nejprve dvousvazkovou edicí korespondence k poslednímu období generalissimova života. Po mnoha dalších pracích a studiích vydal v roce 1910 své životní dílo Fünf Bücher Geschichte Wallensteins. Rebitsch jako znalec valdštejnské otázky sleduje všech133

Recenze a zprávy o literatuře

recenze a Zprávy o literatuře

134

ny práce a početné studie H. Hallwicha o Valdštejnovi a osobnostech kolem něho a s ním působících. Hodnotí nekritickou snahu jinak poctivého badatele o Valdštejnovu glorifikaci a s pohledem odborníka znalého také vývoje 19. a počátku 20. století načrtává spory a polemiky se soudobými historiky, zejména s Antonem Gindelym. Konstatuje, že v době, kdy „historická věda byla v národnostním konfliktu „habsburských“ národů nepochybně silnou zbraní“, nepatřily nezaujatost a nestrannost „k maximám historické práce“ H. Hallwicha. Portrét všestranné osobnosti doplňují tři příspěvky severočeských muzejníků a archivářů, správců a znalců souborů z Hallwichova odkazu. Bohuslava Chleborádová se věnuje Sbírce grafiky a kreseb ze souboru Tepliciana, který po úmrtí H. Hallwicha v roce 1913 věnovali teplickému muzeu potomci zemřelého čestného občana města. Jiří Bureš a Michal B. Soukup v kapitole Hermann Hallwich a duchcovské muzeum seznamují s Hallwichovou úlohou při vzniku a tvorbě této paměťové instituce a s archeologickou sbírkou, kterou muzeum získalo z jeho pozůstalosti. Hana Knetlová z chebského okresního archivu přibližuje snahy chebského dějepisce a vedoucího chebského muzea Karla Siegla zajistit po náhlém úmrtí pro město Cheb „knihovnu a sbírku valdštejnských relikvií“, které jako spolupracovník a přítel H. Hallwicha znal, a věděl, že historik a sběratel ji zamýšlel městu věnovat. Příspěvek zároveň informuje o výsledku těchto snah a o konkrétních památkách v chebském muzeu

a archivu. Drobný poslední příspěvek monografie Jana Kiliána připomíná Hallwichovo básnické dílo. Práce, poprvé přinášející rekapitulaci různorodých stránek neobyčejně bohatého Hallwichova života a činnosti, obsahuje kromě soupisu vydaných děl historika také bohatý seznam pramenů i literatury a řadu zajímavých ilustrací. Dvoustránkový přehled chronologicky seřazených dat Hallwichova života a hlavních mezníků veřejné a politické činnosti (pořadatelé neměli přehlédnout chybné datum vydání Stremayrových jazykových nařízení) umožňuje orientaci v životopisných etapách osobnosti. Celé dílo, které je třeba přivítat a ocenit, se může stát velmi dobrým základem pro hlubší poznání a další výzkumy působení tohoto historiografa a politika z řad českých Němců. Musím zde pouze vyslovit výhradu proti překladu pojmu deutschböhmisch a Deutschböhme. Pořadatelé si jsou spornosti užití českého termínu sudetoněmecké a sudetský Němec vědomi, jak vyplývá z poznámky v úvodu. Česká historiografie 19. století (O. Urban a další) již více než dvacet let užívá označení český Němec. Pojem německočeský, soustavněji se objevující v posledních letech, také odpovídá významu daleko více. Sám Hallwich – historik a reprezentant Němců ze země Čechy – by se jistě označení sudetoněmecký, které se rozhojnilo až po roce 1918 a označovalo nikoliv Němce z Čech, ale ze všech českých zemí, divil.

Stanislav Hnělička | Jan Šebelka. Byl jsem tobruckou krysou. Vzpomínky válečného veterána.

Stanislav Hnělička se narodil v Liberci v roce 1922 jako syn vojáka z první světové války, který přišel do Liberce v roce 1920 a pracoval zde jako telefonní zřízenec. Maminka byla dcerou českého pekaře Linky, u něhož rodina (na dnešním nám. Českých bratří) do roku 1933 bydlela. Další léta vyrůstal v Ruprechticích, kde jako chlapec z rodiny příslušníků české menšiny vnímal proměny vztahů mezi dětmi obou národností, vyvíjející se silně pod vlivem propagandy a zhoršujících se poměrů mezi Němci a Čechy od poloviny třicátých let. Jeho výpověď soudobou atmosféru přibližuje. Již jako šestnáctiletý se v roce 1938 stal členem Národní gardy, která měla v době úsilí bránit Československo (před mnichovskou dohodou) a hlídat železniční trať na Liberecku. Negativní osobní zážitky rodiny přispěly k jeho rozhodnutí opustit rodnou zem a rodiče, žijící od podzimu 1938 v Mladé Boleslavi, s cílem bojovat proti nacistickému Německu. Po dvou neúspěšných pokusech o útěk se mu nakonec podařilo dostat se přes Rakousko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Palestiny, kde se od podzimu roku 1940 formoval Československý pěší prapor č. 11. S tímto pra-

Klub vojenské historie Tobruck – Dunckerque o.s. 2014, 210 s., ISBN 978-80-905859-0-4 Dne 4. listopadu 2016 se uzavřela životní pouť libereckého rodáka a čestného občana města, významného bojovníka proti nacismu brig. generála Stanislava Hněličky. Touto zprávou chceme nejenom vzdát čest výjimečné osobnosti, ale zároveň také informovat o knize, která je zajímavým a cenným pramenem pro historiky. Vzpomínky vydané v roce 2014 jsou rozšířením stejnojmenného vydání z roku 2008, které vyšlo zásluhou nakladatelství Akropolis. Kniha nemá klasickou podobu vzpomínek pamětníka, ale je formou rozhovoru, který se Stanislavem Hněličkou vedl liberecký novinář Jan Šebelka. Na vydání z roku 2014 spolupracoval vnuk generála Jan Hnělička, student historie FP TU.

Miloslava Melanová

Fontes Nissae | Prameny Nisy

recenze a Zprávy o literatuře porem se zúčastnil bojů od Západní pouště po Tobruk. Rozhovor líčí nejenom výcvik československých vojáků ve složitých a měnících se podmínkách a konkrétní operace a boje včetně obrany Tobruku, ale i jejich prožívání. Vyprávění dává nahlédnout do specifického vnímání událostí, přímých bojů i lidských postojů z hlediska vojáka, přibližuje vojenský život v čase tvrdých vojenských zápasů, vztahy mezi příslušníky československé armády i jejich poměr k vojákům jiných národností, včetně pohledu na vojáky nepřátelských armád. Za své výkony u Tobruku byl S. Hnělička povýšen na svobodníka a vyznamenán medailí za chrabrost. Po bojích na této frontě se spolu s celou jednotkou v srpnu 1943 dostal po plavbě kolem Afriky na parníku Mauretánie do Británie. Po ročním výcviku těchto „barbarů z pouště“ byla jednotka zařazena do Československé samostatně obrněné brigády, v níž působil jako tankista. Brigáda se vylodila v roce 1944 v Normandii a bojovala u Dunkerque. Stanislav Hnělička popisuje ve své výpovědi boje a události na západní frontě a odlišnosti front, v nichž působil, i návrat do rodné země. I za boje na západní frontě byl vyznamenán – medailí a Válečným křížem. Po návratu do vlasti se oceňovaný, vždy však nezávislý voják rozhodl z armády odejít v souvislosti s měnícími se poměry v ní. Od roku 1946 žil opět v Liberci, kde provozoval autodopravu. Novinář Jan Šebelka věnoval v rozhovoru pochopitelně větší zájem vojenské etapě Hněličkova života, z výpovědi je zřejmé, že sám respondent na některé události z dalších let nechtěl

vzpomínat. Stručnější část rozhovoru však přibližuje i období poválečného života v Liberci a jeho postoje a pohled na tehdejší „mocné“. Statečná a nezávislá osobnost se dostala do střetu s vládnoucím režimem už v roce 1948, kdy byl poprvé uvězněn. Navzdory tomu, že se podle svých slov o politiku nechtěl zajímat a snažil se uživit svou rodinu, žil on i jeho blízcí „v obklíčení režimem“, jak je nazvána jedna z posledních kapitol rozhovoru. V roce 1968 se však angažoval v aktivované Československé obci legionářské a mj. pomohl doplnit tehdejší liberecký Památník osvobození o desky připomínající Tobruk a Dunkerque. Teprve po roce 1989 mohl být vojensky povýšen a také oceněn. V roce 2003 se dočkal povýšení na plukovníka a v roce 2011 na brigádního generála. Získal řadu českých i zahraničních vyznamenání. Z nejvyšších je třeba jmenovat Řád cizinecké legie francouzského prezidenta a nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva. I v tomto období Stanislav Hnělička nečekal pasivně na ocenění. Pomáhal při obnovení Československé obce legionářské – Liberec a byl jejím předsedou. Zároveň aktivně pečoval o rozšiřování „paměti“ na významná bojiště a padlé vojáky. Patřil k těm, kteří měli podíl na uzavření partnerské smlouvy Liberec – Dunkerque. Kniha rozhovorů není jen životním příběhem nezávislé osobnosti, ale i cennou výpovědí o společnosti v průběhu dlouhých devadesáti let.

Oldřich Palata. Kouzlo imaginace. Sklo Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové v architektuře.

experimentovat s technologií taveného skla do sádrové formy. Výrazným limitem této tvorby byla velmi prostá, avšak zásadní okolnost – velikost sklářské pece. Ta umožňovala tavbu pouze malých skleněných dlaždic, které si zájemce může in situ prohlédnout třeba v západním křídle Kolektivního domu v Litvínově nebo volně instalované v nové expozici Oblastní galerie Liberec. Postupem času Brychtová ve spolupráci s železnobrodskými skláři dále posouvala hranice znovuzrozené technologie, kterou byla např. zakázka pro Hotel Družba v Praze-Dejvicích, původně určený pro ubytování sovětských „pohlavárů“. Druhá kapitola „Sklo a beton“ je ve znamení tvůrčího i životního setkání se sochařem Stanislavem Libenským. Světová výstava Expo v roce 1958 v Bruselu, resp. skleněné panneau do expozice československého skla, znamenala první mezinárodní ocenění a zahájení spolupráce s českými a zahraničními architekty. První libereckou realizací v architektuře byl hotel Zlatý lev. Skleněná stěna se sklobetonovou vit-

s. l., s. n. 2013, 159 s., ISBN: 978-80-260-5498-6 V knize Kouzlo imaginace shrnul Oldřich Palata svůj mnohaletý zájem o tvorbu Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Oproti volným autorským dílům jsou námětem knihy výhradně realizace v architektuře, kterých tento manželský pár společně vytvořil více jak sto. Členění knihy vychází z kontinuálního vývoje díla, který Oldřich Palata rozdělil do kapitol podle nuancí v použití tavené skleněné plastiky. Na počátku příběhu je mladá absolventka a dcera slavného skláře Jaroslava, která v podniku Železnobrodské sklo n. p. začala XVII 2016 2

Miloslava Melanová

135

Recenze a zprávy o literatuře

recenze a Zprávy o literatuře

136

ráží v hotelové restauraci až do roku 2013 krášlila tento prostor. Nepochopitelným faktem je, že i přes památkovou ochranu některých budov došlo k „zašmelení“ nebo likvidaci jejich uměleckého vybavení, což se týká právě Zlatého lva. Pokud je toto jednání obhajitelné, možná se dočkáme doby, kde se budou třeba ze svatovítské katedrály vybourávat „nepůvodní“ vitráže Karla Svolinského, Alfonse Muchy nebo Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Třetí kapitolou tvorby i knihy je období, kdy skláři začali využívat více nosných kovových konstrukcí, čímž výrazně odhmotnili svá díla ve prospěch skla. Fyzických ztrát z této tvůrčí etapy je do dnešních dní opět děsivě mnoho. Třeba na letišti Brno-Tuřany čistě z lidské tuposti kdosi nechal v relativně nedávné době vybourat ničemu nepřekážející optickou stěnu z taveného křišťálového skla. Z dokumentovaných děl se tak kromě mříže v brněnském Hotelu International, u kterého však Ministerstvo kultury nedávno bezprecedentně zrušilo památkovou ochranu, opět nedochovalo téměř nic... Vrcholem tvorby Libenského a Brychtové byly realizace šité přímo na míru konkrétní novostavbě. Z těchto zakázek „giganticky trčí“, doslovně i v přeneseném významu slova, společná práce s arch. Karlem Pragerem na Nové scéně Národního divadla. Skleněné, výjimečně nikoli lité, ale foukané tvárnice, oblékly provokativní novostavbu na Národní třídě do podoby, která dodnes vzbuzuje protikladné názory a emoce. Nová scéna je v domácím prostředí asi vrcholem, po kterém následuje kapitola zahraničních realizací. První z nich byla výzdoba budovy Mezinárodní železniční unie v Paříži, na kterou navázalo několik realizací pro československé úřady v zahraničí. Dalším nepotěšitelným faktem pro českého čtenáře je to, že zásadní díla Libenského a Brychtové nejen z volné, ale i z vázané architektonické tvorby se nacházejí mimo české země. Nejslavněj-

ším místem, kde bychom se s nimi setkali, je muzeum skla v Corningu v USA. V křišťálové plastice Ptáka ve vstupní hale muzea můžeme spatřovat znamení, že jejich dílo odlétlo do zámoří a obří Zelené oko pyramidy přeneslo železnobrodskou sklářskou magii tisíce mil daleko od místa svého původu a zrození. Závěr společného díla obou sklářů (Kioi Hall v Tokiu, Městská galerie Kameoka – Japonsko, Mint Museum Charlotte – USA) se nesl v naprosté a suverénní abstrakci, která je novou výzvou pro budoucí tvůrce i obdivovatele tohoto odvětví uměleckého sklářství. Suverenita a v neposlední řadě tým ozkoušených spolupracovníků dovolily Libenskému a Brychtové v závěrečné etapě jejich tvorby přesahovat dosavadní fyzické limity ve výrobě tavené plastiky. Samostatnou kapitolou jsou realizace pro památkově chráněné stavby. Ve všech zmíním pouze Svatováclavskou kapli svatovítské katedrály na Hradčanech, protože téma by vydalo na samostatnou studii. Kongeniální sepětí sklářského díla z šedesátých let 20. století s posvátným gotickým interiérem vyráží dech. Dva umělci-manželé tu přirozeně navázali a dotvořili dílo duchovně spřízněných umělců z doby před 600 lety. Kdyby Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová nevytvořili nic jiného než vitráže Svatováclavské kaple, stačilo by to k jejich nesmrtelnosti v dějinách českého výtvarného umění. O krásných věcech se má psát krásně, což u této knihy platí bez výhrad. Kultivovaný Palatův text, doprovázený množstvím unikátních fotografií, graficky upravil Rostislav Vaněk do formy, která je zasvěcenou a elegantní reflexí na zvolené téma. Jedinou vadou na kráse jinak bezvadné knihy je její „samizdatové“ vydání bez uvedení nakladatele a velmi obtížná dostupnost v distribuční síti českých knihkupců. Jiří Křížek

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Zprávy o literatuře

Jan Šebelka a kol. Podivín, který okrášlil svět aneb Vzpomínání na Gustava Ginzela. Liberec, Kruh autorů Liberecka 2015. 255 s. ISBN 978-80-904798-7-6 Samorost. Světoběžník. Vtipálek. Podivín. Epiteta opakující se ve vzpomínkové knize na nejvýraznější osobnost Jizerských hor druhé půle 20. století. Snaha oživit i uchovat paměť na originálního a v určitých kruzích skutečně světoznámého Gustava Ginzela (1932–2008), nejvýraznějšího obyvatele osady Jizerka, zdatného horolezce a houževnatého cestovatele, přivedla libereckého novináře Jana Šebelku k sestavení knihy. Tvoří ji 32 textů, koláží stručných i delších písemných či ústních svědectví. Kromě nich jsou představeny části z nahrávek s G. Ginzelem a promluv kněží při tryznách za svérázného horala. Nechybí malá hospodská diskuse jeho známých, v nichž se mihne i několik pomluv, vyrostlých patrně z podhoubí závisti a zášti, která obvykle provází slavné lidi. Informace o majiteli „Hnojového domu“ z Jizerky se propojují, někdy se opakují, jindy popírají nebo naopak zpřesňují. Největší zásluhu na utváření portrétu Ginzelovy osobnosti má nepochybně jeho vrstevník a letitý přítel Miloslav Nevrlý, jenž svou Knihu o Jizerských horách napsal i díky tomu, že se s tímto českým Němcem v Liberci svého mládí seznámil. Věcnou rekonstrukcí své paměti ukazuje ve společnosti vyhledávaného a oblíbeného vypravěče jako vynikajícího znalce přírody i historie Jizerských hor, člověka osobně velmi skromného, spořivého a současně pohostinného. Je dobově příznačné, že se tento zjevem i chováním provokující solitér dostal v letech 1982/1983 do vážného střetu s mocenským aparátem. Soudní při a Ginzelovo osvobození od lživých nařčení objasnil M. Nevrlý s Milošem Zapletalem. Mozaika příběhů zastupuje nedochované Ginzelovy sbírky, jež shořely s jeho domem v srpnu 1995. Milan Svoboda

XVII 2016 2

137

Resume 138

Architekturą do leczenia. Międzywojenne sanatoria i uzdrowiska w Kraju Libereckim_„Ein Volk, ein Reich, eine ArchitekStudie tur.“ Architektura nazistowska na Ziemi Libereckiej i Jabloneckiej_90 lat od śmierci Jana Dukáta_Rozwój budowlany obiektów wodociągowych w areale zamku Lemberk_Badania archeologiczne ogrodu barokowego na Lemberku. Studium environmentu_ Spuścizna kultury antycznej i współczesny klejnot – dzieła artystów związanych z Krajem Libereckim_Durch die Architektur zur Genesung. Die Zwischenkriegssanatorien und Erholungsheime im Kreise Liberec/Reichenberg_„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur“. Nazistische Architektur in der Gegend von Reichenberg und Gablonz_90 Jahre seit dem Tode Jan Dukát_Die Bauentwicklung der Wasserwerksobjekte im Areal des Schlosses Lemberk/Lämberg_Archäologische Erfassung des Barockgartens in Lämberg/ Lemberk. Studium des Enviroments_Das Erbe der antiken Kultur und der gegenwärtige Schmuck – das Schaffen der mit dem Reichenberger Kreis verbundenen Künstler_Architekturą do leczenia. Międzywojenne sanatoria i uzdrowiska w Kraju Libereckim_„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Architektura nazistowska na Ziemi Libereckiej i Jabloneckiej_90 lat od śmierci Jana Dukáta_ Rozwój budowlany obiektów wodociągowych w areale zamku Lemberk_Badania archeologiczne ogrodu barokowego na Lemberku. Studium environmentu_Spuścizna kultury antycznej i współczesny klejnot – dzieła artystów związanych z Krajem Libereckim_Durch die Architektur zur Genesung. Die Zwischenkriegssanatorien und Erholungsheime im Kreise Liberec/Reichenberg_„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur“. Nazistische Architektur in der Gegend von Reichenberg und Gablonz_90 Jahre seit dem Tode Jan Dukát_Die Bauentwicklung der Wasserwerksobjekte im Areal des Schlosses Lemberk/Lämberg_Archäologische Erfassung des Barockgartens in Lämberg/Lemberk. Studium des Enviroments_Das Erbe der antiken Kultur und der gegenwärtige Schmuck – das Schaffen der mit dem Reichenberger Kreis verbundenen Künstler_Architekturą do leczenia. Międzywojenne sanatoria i uzdrowiska w Kraju Libereckim_„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Architektura nazistowska na Ziemi Libereckiej i Jabloneckiej_90 lat od śmierci Jana Dukáta_Rozwój budowlany obiektów wodociągowych w areale zamku Lemberk_Badania archeologiczne ogrodu barokowego na Lemberku. Studium environmentu_Spuścizna kultury antycznej i współczesny klejnot – dzieła artystów związanych z Krajem Libereckim_Durch die Architektur zur Genesung. Die Zwischenkriegssanatorien und Erholungsheime im Kreise Liberec/Reichenberg_ „Ein Volk, ein Reich, eine Architektur“. Nazistische Architektur in der Gegend von Reichenberg und Gablonz_90 Jahre seit dem Tode Jan Dukát_Die Bauentwicklung der Wasserwerksobjekte im Areal des Schlosses Lemberk/Lämberg_Archäologische Erfassung des Barockgartens in Lämberg/Lemberk. Studium des Enviroments_ Das Erbe der antiken Kultur und der gegenwärtige Schmuck – das Schaffen der mit dem Reichenberger Kreis verbundenen Künstler_Architekturą do leczenia. Międzywojenne sanatoria i uzdrowiska w Kraju Libereckim_„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Architektura nazistowska na Ziemi Libereckiej i Jabloneckiej_90 lat od śmierci Jana Dukáta_Rozwój budowlany obiektów wodociągowych w areale zamku Lemberk_Badania archeologiczne ogrodu barokowego na Lemberku. Studium environmentu_ Spuścizna kultury antycznej i współczesny klejnot – dzieła artystów związanych z Krajem Libereckim_Durch die Architektur zur Genesung. Die Zwischenkriegssanatorien und Erholungsheime im Kreise Liberec/Reichenberg_„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur“. Nazistische Architektur in der Gegend von Reichenberg und Gablonz_90 Jahre seit dem Tode Jan Dukát_Die Bauentwicklung der Wasserwerksobjekte im Areal des Schlosses Lemberk/Lämberg_Archäologische Erfassung des Barockgartens in Lämberg/ Fontes Nissae | Prameny Nisy Lemberk. Studium des Enviroments_Das Erbe der antiken Kultur und der gegenwärtige Schmuck – das Schaffen der mit dem Reichenberger Kreis verbundenen Künstler_Architekturą do leczenia.

Streszczenie Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

Hlavní text Architekturą

Libereckim

Drobné zmínky o Bredovské zahrado leczenia. Międzywojenne sanatoria i uzdrowiska w Kraju dě nacházíme v Uměleckých

Petra Šternová | Górzysty obszar Czech Północnych z odpowiednimi warunkami klimatycznymi stał się od końca XIX wieku nie tylko wyszukiwanym miejscem rekreacyjnym i turystycznym, ale umożliwił w późniejszym okresie, przede wszystkim w okresie międzywojennym, powstanie całego szeregu placówek uzdrowiskowych i leczniczych. Najbardziej popularnym budynkiem był funkcjonalistyczny, częściowo zmierzający do konstruktywizmu areał dziecięcego uzdrowiska leczenia tuberkulozy w Cvikovie, zbudowany w latach 1929–1936 według projektu architekta Karla Tymicha. Interesująca była też jego poprzednia faza budowlana zrealizowana w latach 1908–1910 na podstawie projektu Karla Jaraye. Uzdrowiska służące do rekonwalescencji i pozyskania nowej siły życiowej opisują trzy studia – tradycjonalistycznie pojmowane uzdrowisko w Martinovym údolí zbudowanego w latach 1932–1933 według projektu nie znanego jak dotąd architekta, ekspresywnie strojone uzdrowisko w Starych Splavach z lat 1930–1931 według architektów Josefa Reihsiga i Paula Krische i funkcjonalistyczne uzdrowisko w Radostínie obok Sychrova zbudowane w tym samym okresie a zaprojektowane przez Ladislava Kozáka. Każdy z opisanych obiektów jest z punktu widzenia architektonicznego wyjątkowy, co między innymi dokumentuje różnorodność produkcji budowlanej w Czechosłowacji międzywojennej. Oprócz inwencji twórczej przejawia się w tych placówkach też narodowość architektów i ich budowniczych. Nie jest zaskoczeniem, że zamówienie państwowe na obszarze z przewagą obywateli mówiących w języku niemieckim uzyskał w Cvikovie architekt czeski. W przypadku uzdrowisk narodowość architekta i budowniczego współbrzmiała z narodowościowym składem obywateli danego obszaru. Studium chce zwrócić uwagę na wartości architektoniczne tego specyficznego segmentu produkcji budowlanej a również podniecić wykonywanie systematycznych badań również w innych regionach. Placówki lecznicze a także szpitale są rozumiane przez publiczność prędzej jako budowy utylitarne służące tylko swojemu celowi. Z tego punktu widzenia są przede wszystkim międzywojenne obiekty, nie odpowiadające nowych potrzebom eksploatacyjnym, bardzo zagrożonym „rodzajem“. Dochodzi do ich żywiołowych przebudowywań, bywają pozostawione bez wykorzystania własnemu losowi a w skrajnych przypadkach dochodzi też do ich burzenia.

„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur.“ Architektura nazistowska na Ziemi Libereckiej i Jabloneckiej Jaroslav Zeman | Zabarwienie ideologiczne i architektura narodowo socjalistyczna prezentowały działający wyjątkowo instrument propagandy politycznej a równocześnie demonstrację siły, jedności i wyższości rasowej narodu niemieckiego. Architektura oficjalna reżimu nazistowskiego miała dwie główne pozycje. Pierwszą prezentowała sielankowa architektura regionalistyczna, przeznaczona w pierwszym rzędzie na budowle mieszkalne, drugą monumentalny neoklasycyzm reprezentowany budowami Alberta Speera lub Ludwiga Troosta. Romantyczna architektura mieszkalna miała według wyobrażeń nazistów symbolizować powrót do korzeni narodowych i idealizowanych tradycyjnych wartości„niezepsutej“ niemieckiej wsi. Tendencje te były też widoczne i na terenie Okręgu Rzeszy Sudety z miastem stołecznym Liberec zarówno w ramach skupiskowej zabudowy spółdzielczej jak i w przypadku reprezentatywnych częściowo niezrealizowanych budowli.

90 lat od śmierci Jana Dukáta Renata Černá | Jan Dukát nie należał jako artysta do grona szczytowych artystów w dziedzinie plastyki, nie mniej jednak prezentował typ renomowanego projektanta i modelarza sztuki użytkowej. Swoją pracą stworzył przesłanki restaurowania, które podniósł na wyższy poziom, niż były wymagania renowacyjne szlacheckich i duchownych administratorów zabytków. W roku 1863 rozpoczął naukę u praskiego złotnika Františka Wihana, gdzie otrzymał wykształcenie jako czeladnik sztafarz. Przyjął się do praskej fabryki na złocone listwy i ramy Antona Speila, gdzie szybko się wprawił. Po trzech latach odszedł na praktykę, gdzie zapoznał się z nowymi materiałami, technikami i wzorami. Odwiedził też Serbię, gdzie przebywał w klasztorach, w których miał możliwość nauczyć się sztuki mistrzów ikon prawosławnych. Do Czech wrócił po czterech latach i przyjął się jako modelarz w fabryce dziedziców hrabiego Kinskiego w Sloupie. Następnie zmienił kilka miejsc – Wiedeń Bohosudov, Proboštov i Pragę, gdzie w roku 1893 patentował sobie elfenit. Pod koniec lat 90-tych XIX wieku rozpoczął współpracę z firmą Jakuba Kocourka w Poříčí, która najęła go na oprawy starych obiektów historycznych. W roku 1900 przeprowadzili się wraz z żoną Klárą do Jablonného v Podještědí, gdzie pod kierownictwem rzeźbiarza Hansa Aichingera stopniowo wypracował się na samodzielnego restauratora

XVII 2016 2

139

resume sztukatora. Na podstawie rekomendacji uzyskał szereg dużych samodzielnych zamówień na kompleksowe restaurowanie kościołów i kaplic np. W miejscowościach Český Dub, Děčín, Smržovka, Horní Police, Kunratice i Krompachu. Pracował też na zamkach Nový Falkenburk, Lemberk, Grabštejn, Mimoň, Doksy i Zákupy. Obok prac restauratorskich wykonywał też drobne dzieła sztuki użytkowej – wykonywanie ram obrazowych i lustrzanych, plastyk interierowych a przede wszystkim reliefów naściennych, do których wprowadzał sceny mitologiczne i dzieła słynnych mistrzów. Jego spuścizna písemná i materiálna obecnie jest umieszczona w Państwowym Powiatowym Archiwum w Českiej Lípie i w Muzeum Kraju Ojczystego i Galerii w Českiej Lípie i może służyć ewentualnym badaczom jako źródło codziennego życia lub rozwoju twórczego samodzielnego drobnego artystu na przełomie XIX i XX wieku.

Rozwój budowlany obiektów wodociągowych w areale zamku Lemberk Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Wodociąg w areale zamku Lemberk mógł powstać prawdopodobnie już pod koniec lat trzydziestych XVII wieku. Pomimo tego, że brakuje bezpośrednich źródeł pisemnych, wywodzimy z tego, że mógł on mieć powiązanie z większym przedsięwzięciem budowlanym, które zostało założone w Ogrodzie Bredovskim na początku lat osiemdziesiątych XVII wieku, z czym jest też związane dokończenie przebudowy starego zamku renesansowego z jednym skrzydłem zachodnim na regularny czteroskrzydłowy zamek wczesnorenesansowy. Przebudowie tej odpowiadałoby i położenie wieży ciśnień w pobliżu Belwederu Bredovskiego. Na usytuowanie wieży wpływał też być może wybór odpowiednich warunków hydrogeologicznych źródła. Istnienie wodociągu jest po raz pierwszy udokumentowane materiałami pisemnymi około roku 1728. Obiektu wodociągu nie można niestety dokładniej datować ze względu na częste przebudowania, które w dużym rozmiarze dotyczyły również murów ścian obwodowych i przebicia nowych otworów włącznie z wymianą ościeży. Wręcz odwrotnie dochowany obiekt wieży ciśnień z autentycznym barokowym rozwiązaniem fasad można bezpiecznie umieścić do 1734. Stwierdzone przygotowania budynków wodociągów i wieży ciśnień dokumentują przebudowy kontynualne, prace konserwatorski a przede wszystkim bardzo częste interwencje do urządzenia maszynowego – koła wodnego i pompy tłokowej w wodociągu i rurociągu. Trasowanie wodociągu było bezpiecznie udokumentowano źródłami pisemnymi zarówno w kierunku ogrodu obok Belwederu Bredovskiego, jak również do placu wiejskiego i do samego zamku. U poszczególnych elementów wodociągu są dołożone bardzo interesujące szczegóły dotyczące wykonywanych w nich prac, ale i wydarzeń wyjątkowych, jak na przykład pożar wodociągu w roku 1832. Daty zakończenia eksploatacji wodociągu nie udało się dokładnie sprawdzić, lecz doszło do tego prawdopodobnie około połowy XX wieku.

Badania archeologiczne ogrodu barokowego na Lemberku. Studium environmentu

Resume

Renata Tišerová | Częścią nieodzowną badania archeologicznego jest też studium środowiska przyrodniczego danego miejsca. Przede wszystkim w przypadku badania archeologicznego ogrodu barokowego, którego strategia, przebieg i dotychczasowe informacje były publikowane w Fontes Nissae 2/2015, jest poznanie environmentu podstawą ogólnej oceny, poprawną interpretacją znajdywanego kontekstu i właściwego uchwycenia tematu archeologii ogrodowej. Badania lemberskie i ich ogólna koncepcja były od początku skierowane na maksymalne wykorzystanie metod niedestrukcyjnych i analiz specjalistycznych w ramach dostępu interdyscyplinarnego, którego wkład w specyfikę miejsca, jaką niewątpliwie ogród barokowy posiada, nie można zaniedbywać. W Belwederze Bredovskim w ogrodzie barokowym areału Zamku Państwowego Lemberk urzeczywistniono kilka odbiorów wzorków environmentalnych i inne prace badawcze, których celem było przede wszystkim zrekonstruowanie obrazu historycznego zieleni i dopełnienie ogólnego obrazu historii miejsca. W pierwszej kolejności doszło do badania środowiska geologicznego miejsca, tworzącego na obszarze wykorzystania miejscowych materiałów ważny element względem możliwości dzieł kamieniarskich i rzeźb kamiennych umieszczonych w ogrodzie. Analiza palynologiczna wraz z badaniem makroresztek w wzorkach gleby przedstawiły częściową odpowiedź dotyczącą złożenia zieleni historycznej zarówno gospodarczej jak i reprezentacyjnej. Wykonano też analizę rozsiań mikroorganizmowych, ponieważ na ogólnym poziomie gospodarka wodna i wykorzystywanie wody w elementach wodnych były znaczącym elementem komponowanych ogrodów. Owszem studium environmentu nie można rozumieć jako wystarczające w kwestii ramy historycznej miejsca, dlatego niezbędne jest połączenie z innymi wynikami badania archeologicznego i zaszeregowania w fazie interpretacyjnej kontekstu ogólnego.

140

Spuścizna kultury antycznej i współczesny klejnot – dzieła artystów związanych z Krajem Libereckim Petra Matějovičová | Współczesny klejnot autorski przyczynia się do utworzenia mozajki przejawów sztuki wolnej. Zdolność klejnotu przekazywać i być nosicielem treści, akcentuje jego przynależność do kultury europejskiej jako dziedzica antyki. Dziedzictwo to stosowane jest w europejskim lub północnoamerykańskim klejnocie w różnych formach. Specyfikum Kraju Libereckiego, a więc tradycji kamieniarskiej i biżuteryjnej, wzywa tutejszych twórców do wykorzystania gdzie indziej mniej popularnych nosicieli przesłania przeszłości. Mogą być nimi półfabrykaty biżuteryjne naśladujące prace glyptyczne (przede wszystkim kameje) lub brylanty, które zyskują z symboliki przypisywanej już od średniowiecza kryształowi diamentowemu. Zasługi połączenia typowej dla regionu produkcji z całościowym i wyjątkowym dziełem klejnotu należą się szkołom specjalistycznym, działającym już od późnego XIX

Fontes Nissae | Prameny Nisy

resume wieku, ewentualnie wczesnego wieku XX w Jabloncu nad Nisou, Turnovie i Železnym Brodzie. Glyptycznie opracowane kamienia lub reliefowe elementy szklane rezonują w klejnotach pedagogów i uczniów z symbolizmem secesyjnym lub klasycyzującymi tendencjami stylu art deco. W drugiej połowie XX wieku pokazały dojrzałe osobowości ówczesnych twórców(Jozef Soukup, Václav Plátek, Zdena Mašatová, Ivo Burian), że taki sam potencjał elementów glyptycznych można odkrywać za pomocą sposobu figuralnego i czystej abstrakcji. Kadłub postmodernizmu późnego XX wieku przetopił dziedzictwo przeszłości w nową encyklopedię poznania, z którą pracuje też współczesny klejnot. Niewyczerpalne możliwości tematu spuścizny antycznej lub ogólniej mówiąc archetypów naszego okręgu cywilizacyjnego łączą z zakotwiczeniem w regionie Vladimír Komňacký i Ludmila Šikolová. Do tych dojrzałych artystów dołączają też członkowie najmłodszej generacji twórców. Na przykład Marcela Steffanová ujmuje genia loci za pomocą elementów przyjmowanych z architektury klasycznej.

Zusammenfassung Durch die Architektur zur Genesung. Die Zwischenkriegssanatorien und Erholungsheime im Kreise Liberec/Reichenberg Petra Šternová | Das Gebirgsgebiet Nordböhmen mit günstigen klimatischen Bedingungen wurde seit dem Ende des 19. Jahrhunderts nicht nur zu einem ausgesuchten Rekreations- und Touristischem Gebiet, aber später entstand hier eine Reihe von Heil- und Genesungseinrichtungen vor allem zwischen beiden Weltkriegen. Der bedeutendste Bau war das funktionalistische, teilweise zum Konstruktivismus zielende Areal der Heilanstalt für Kindertuberkulose in Cvikov/Zwickau, das zwischen den Jahren 1929-1936 nach dem Vorschlag vom Architekten Karl Tymich gebaut wurde. Interessant war auch seine vorherige Bauphase zwischen den Jahren 1908-1910 nach dem Projekt von Karl Jaray. Erholungsheime zur Gewinnung neuer Lebenskräfte beschreibt er drei: Traditionell geplantes Genesungsheim im Martinovo Údolí aus den Jahren 1932-1933 nach dem Projekt eines bis jetzt unbekannten Architekten, das expressiv gestimmte Erholungsheim in Staré Splavy aus den Jahren 1930-1931 von zwei Architekten, Joseph Reihsig und Paul Krisch, und die funktionalistische Erholungsheim in Radostín bei Sychrov aus der Zeit nach den Plänen von Ladislav Kozák. Jedes der beschriebenen Objekte ist architektonisch einzigartig, was unter anderem die Vielfältigkeit der Bauproduktion in der Tschechoslowakei zwischen den Kriegen beweist. Außer der schöpferischen Invention fand in der Gestalt dieser Einrichtungen auch die Nationalität der Architekten und deren Bauherren ihren Ausdruck. Es ist keine Überraschung, dass staatliche Bestellungen auf dem Gebiet mit der Mehrheit deutschsprechender Einwohner in Zwickau, ein tschechischer Architekt bekam. Im Falle der Erholungsheime lautete die Nationalität der Architekten und Bauherren mit der Nationalität der Bewohner des Gebietes gleich. Die Studie will auf die architektonischen Werte und spezifischen Segmente dieser Bauproduktion hinweisen, und auch die systematische Untersuchung in weiteren Regionen unterstützen. Heilanstalten, Erholungsheime und nicht in letzter Reihe Krankenhäuser, werden von der Öffentlichkeit eher als utilitäre Bauten betrachtet, die nur ihrem Zweck dienen. Von diesem Gesichtspunkt ausgesehen, sind die vor allem Zwischenkriegsobjekte, den neuen Betriebsansprüchen nicht entsprechende Objekte, ein sehr gefährdetes Objekt. Es kommt zu deren nicht bedachten Umbauten, weiter werden sie ihrem Schicksal überlassen, oder werden sie in äußersten Fällen demoliert.

„Ein Volk, ein Reich, eine Architektur“. Nazistische Architektur in der Gegend von Reichenberg und Gablonz Jaroslav Zeman | Die ideologisch gefärbte nationalsozialistische Architektur war ein außergewöhnlich wirksames Instrument der politischen Propaganda und zugleich eine Demonstration der Kraft, Einheit und Rassenüberordnung des deutschen Volkes. Die offizielle Architektur des nazistischen Regimes hatte zwei Hauptstellungen. Die erste stellte eine idyllische regionalistische Architektur dar, die vor allem für Wohnzwecke bestimmt war. Die zweite stellte der monumentale Neoklassizismus dar, den die Bauten Albert Speers oder Ludwig Troosts repräsentierten. Die romantisierende Wohnbautenarchitektur sollte nach den Vorstellungen der Nazis die Rückkehr zu den volkstümlichen Wurzeln und idealisierten traditionellen Werten des nicht „verdorbenen“ deutschen Landes symbolisieren. Diese Tendenzen waren auch auf dem Gebiete des Sudetengaues mit der Hauptstadt Reichenberg zu sehen, und zwar wie im Rahmen des konzentrierten Genossenschaftsaufbaues, so auch bei repräsentativen, meist nicht realisierten Bauten.

XVII 2016 2

141

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění KATEDRA HISTORIE, FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ , TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Krajská vědecká knihovna v Liberci Městské muzeum v Železném Brodě Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Oblastní galerie Liberec Severočeské muzeum v Liberci Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou Státní okresní archiv Liberec Zdivo zříceniny kaple Božího Těla na okraji Jindřichovic pod Smrkem, považované doposud patrně mylně za středověký kostel sv. Jakuba

resume

90 Jahre seit dem Tode Jan Dukát Renata Černá | Jan Dukát gehörte als bildender Künstler nicht zur Spitze auf dem Gebiet der Plastik, immerhin war er der Typ eines gut eingeführten Entwerfers und Modeliers der angewandten Kunst. Dank seiner Arbeit schuf er Voraussetzungen zur Restaurierung, die er zum höheren Niveau erhob als blose Renovierungsforderungen des Adels und der geistlichen Verwalter der Kunstdenkmale. Im Jahre 1863 ist er als Lehrling zu dem Prager Vergolder František Wihan gekommen, wo er als Staffierergeselle arbeitete. Er trat in die Prager Fabrik Anton Speils, wo vergoldete Leisten erzeugt wurden und er sich mit neuen Materialien, Techniken und Mustern bekanntmachte. Er besuchte auch Serbien, wo er in Klöstern weilte und sich die Kunst der Meister der orthodoxen Ikonen zuzulernen konnte. Nach Böhmen kehrte er nach vier Jahren zurück und arbeitete als Modelleur in der Fabrik der Erben der Grafen Kinský in Sloup/Pirkstein. Nachher wechselte er einige weitere Arbeitsstätte – Wien, Bohosudov, Proboštov und Prag, wo er im Jahre 1893 das Elfenit patentieren ließ. Am Ende der neunziger Jahre des 19. Jahrh. fing seine Zusammenarbeit mit der Firma Jakub Kocourek in Poříčí an, die ihn mit der Reparatur alter historischen Gebäude betraute. Im Jahre 1900 übersiedelte er mit seiner Gattin Klára nach Deutsch Gabel/Jablonné v Podještědí, wo er sich unter der Leitung des Bildhauers Hans Aichinger nach und nach zu einem selbständigen Restaurator, Stukkateur emporarbeitete. Auf Grund von Empfehlungen bekam er eine Reihe großer selbständiger Bestellungen für komplette Wiederherstellungen der Kirchen und Kapellen z. B. in Český Dub/Böhmisch Aicha, Děčín/Tetschen, Smržovka/Morchenstern, Horní Police/Ober Politz, Kunratice/Kunnersdorf oder Krompach. Er arbeitete auch auf den Schlössern Nový Falkenburk/Neu Falkenburg, Lemberk/Lämberg, Grabštejn/Grafenstein, Mimoň/Niemes, Doksy/ Hirschberg und Zákupy/Reichstadt. Neben den Wiederherstellungsarbeiten widmete sich Dukát auch der Erzeugung von kleinen angewandten Kunstgegenständen, der Anfertigung von Bilder- und Spiegelrahmen, Interieurplastiken und vor allem Wandreliefen, in die er mythologische Szenen und Werke berühmter Meister übertragen hat. Heut ist seine schriftliche und materielle Hinterlassenschaft im staatlichen Bezirksarchiv in Česká Lípa und im Heimatkundlichen Museum und Galerie in Česká Lípa aufbewahrt, und kann etwaigen Forschern als Quelle des alltäglichen Lebens und Schaffensentwicklung eines selbständigen kleinen Künstlers an der Wende des 19. und 20. Jahrhunderts dienen.

Die Bauentwicklung der Wasserwerksobjekte im Areal des Schlosses Lemberk/ Lämberg Miroslav Kolka | Ivan Peřina | Die Wasserleitung im Areal des Schlosses Lämberg konnte wahrscheinlich schon irgendwann im letzten Drittel des 17. Jh. entstehen. Wenn auch schriftliche Quellen fehlen, nehmen wir die Existenz eines größeren Bauprojektes an, nämlich die Gründung des Breda-Gartens zu Beginn der achtziger Jahre des 17. Jh., womit auch die Beendigung des Umbaus der alten Burg und des Renaissanceschlosses mit einem Westflügel zu einer regelmäßigen Frühbarockschloss zusammenhängt. Dieser Vorstellung würde auch die Lage des Wasserturmes in der Nähe des Breda-Lusthauses entsprechen. Die Situierung des Turmes kann auch durch die Wahl geeigneter hydrogeologischer Bedingungen des Quellgebietes beeinflusst sein. Die Existenz der Wasserleitung beweisen schriftliche Quellen zum ersten Mal im Jahre 1728. Das Objekt des Wasserwerkes lässt sich leider nicht genauer datieren wegen den often Umbauten, die im großen Umfange auch das äußere Mauerwerk durch neue Öffnungen und den Austausch der Fenster- und Türgewände betrafen. Im Gegenteil kann man den erhalten gebliebenen Wasserturm mit der authentischen Barockstirnseite einwandfrei mit dem Jahr 1734 datieren. Die festgellten Herrichtungen des Gebäudes des Wasserwerkes beweisen kontinuelle Umbauten, Instandhaltungsarbeiten – Wasserrad, Pumpenkolben im Wasserwerk und Rohrleitung. Die Leitung des Wassers ist durch schriftliche Quellen verlässlich wie in Richtung zum Breda-Lusthaus, so auf den Dorfplatz und in das eigentliche Schloss verlässlich bestätigt. Bei den einzelnen Teilen der Wasserleitungen sind sehr interessante Einzelheiten zu den durchgeführten Arbeiten enthalten, aber mehr zu ungewöhnlichen Ereignissen, wie z. B. zum Brande des Wasserturmes im Jahre 1832. Das Ende der Tätigkeit des Wasserwerkes ist nicht gelungen zuverlässig festzustellen, wahrscheinlich geschah es in der Mitte des 20. Jahrhunderts.

Archäologische Erfassung des Barockgartens in Lämberg/Lemberk. Studium des Enviroments Renata Tišerová | Ein unteilbarer Bestandteil der archäologischen Erforschung ist auch das Studium der örtlichen Naturverhältnisse. Besonders beim archäologischen Studium des Barockgartens dessen Strategie, Verlauf und bisherige Erkenntnisse im Jahre 2015 in den Fontes Nissae veröffentlicht wurden, ist die Erkenntnis des Enviroments für die allgemeine Bewertung und korrekte Interpretation des Fundtextes, und richtige Interpretation der Gartenarchäologie. Die Lämberger Untersuchungen und ihre gesamte Konzeption zielen vom Beginn an zur Ausnützung von nichtdestruktiven Methoden und fachlichen Analysen im Rahmen des interdisziplinaren Zutritts, dessen Beitrag zum Spezifikum der Lokalität, das ein Barockgarten zweifellos ist, nicht zu übersehen ist. Im Barockgarten des Breda-Lusthauses im Areal des Schlosses Lämberg wurden einige enviromentale Muster entnommen und weitere Erkundungsarbeiten durchgeführt, deren Ziel besonders die Rekonstruktion des Bildes des historischen „Grün“ und die Ergänzung des historischen Bildes der Landschaft war.

XVII 2016 2

143

In erster Reihe wurde das geologische Milieu untersucht, das im Gebiet Möglichkeiten zur Nutzung örtlicher Materialien bildet, in Hinsicht auf die Menge der Steinmetzarbeiten, die sich im Garten befinden. Palynologische Analysen gemeinsam mit der Untersuchung von Makroresten in den Bodenmustern boten eine teilweise Antwort auf die Zusammensetzung des historischen und repräsentativen wirtschaftlichen „Grüns“. Nicht in letzter Reihe wurden auch die kleinen Mikroorganismen der Kieselalgen untersucht, weil die Wasserwirtschaft allgemein, und die Nutzung des Wassers ein wichtiges Element der komponierten Gärten war. Das Studium des Environments selbst für sich kann man nicht als genügend in der Frage des historischen Rahmens der Lokalität betrachten; deshalb ist es nötig es mit weiteren Ergebnissen der archäologischen Untersuchungen zu verbinden, und in der Interpretationsphase in den Gesamttext einzureihen.

Das Erbe der antiken Kultur und der gegenwärtige Schmuck – das Schaffen der mit dem Reichenberger Kreis verbundenen Künstler Petra Matějovičová | Der gegenwärtige Autorenschmuck trägt zur Mosaik der freien Kultur bei. Die Fähigkeit des Schmucks etwas mitzuteilen, Träger des Inhalts zu sein, betont seine Zugehörigkeit zur europäischen Kultur als Erbe der Antike. Dieses Erbe kommt im europäischen oder nordamerikanischen Schmuck vielfach zur Geltung. Das Spezifikum des Kreises Liberec/Reichenberg, also die Steinschneiderkunst und Bijouterieproduktion, fordern die hiesigen Schöpfer zur Nutzung weniger üblichen Träger der Vergangenheit auf. Es können Bijouterie Halbfabrikate sein, die glyptische Arbeiten (besonders Kameen), oder Brillanten nachahmen, die aus der Symbolik, die ihnen seit dem Altertum zugeschrieben wird, Nutzen ziehen. Den Verdienst um die Verbindung der für die Region typischen Produktion mit einzigartigem kompakten Schmuckwerk haben die Fachschulen die seit dem späten 19. Jahrh. bzw. dem frühen 20. Jahrh. in Jablonec nad Nisou, Turnov, Železný Brod wirken. Glyptisch bearbeitete Steine oder gläserne Reliefelemente resonieren im Schmuck der Pädagogen und Schüler mit Symbolen der Sezession oder klassizistischen Tendenzen des Stils art deco. Nach der Mitte des 20. Jahrh. zeigten reife Persönlichkeiten der ehemaligen Studenten (Jozef Soukup, Václav Plátek, Zdena Mašatová, Ivo Burian), dass man das gleiche Potential glyptischer Elemente mittels figuraler Art und auch reine Abstraktion entdecken kann. Die Postmoderne des späten 20. Jahrh. umschmelzte das Erbe der Vergangenheit in die neue Enzyklopädie des Erkenntnisses, mit der auch der zeitgenössische Schmuck arbeitet. Die unerschöpflichen Thematisierungsmöglichkeiten des antiken Erbes oder allgemeiner der Archetyps unseres Zivilisationsumkreises verbinden mit der Verankerung in der Region Vladimír Komňacký und Ludmila Šikolová. Zu diesen reifen Autoren treten auch Angehörige der jüngsten schaffenden Generation. Zum Beispiel Marcela Steffanová, die den genius loci mit Hilfe von Elementen aus der klassischen Architektur ergreift.

144

Fontes Nissae | Prameny Nisy