Autor: Jan Kubišta – Johny
K hnutí, které možná vzdáleně připomíná skauting, a spousta lidí jej za něj také zaměňuje, se dnes stále hlásí stovky lidí. Tento fenomén však nemá ve světě obdoby. Jak by taky měl, když největší rozmach zažil v době, kterou si dnes jen stěží dokážeme představit.
Poprvé na vandru
Píše se rok asi 1987 a parta jihlavských trampů vyráží na víkend na chatu Čtyřicátá míle v osadě s poetickým názvem Hvězda severu. Mezi skupinkou ostřílených zálesáků tu jsou dnes i dva třináctiletí zelenáči toužící po dobrodružství a svobodě, které sem přivedl jejich o několik let starší kamarád přezdívaný Myšák. Jeden z nich, brzy obdarovaný přezdívkou Pinky, je můj táta. „Ten víkend byl pro mě dost klíčový. To prostředí, ti lidé a jejich mentalita, nic podobného jsem ještě nezažil,” vzpomíná po mnoha letech táta.
A podobné pocity zažil, když jel o pár dní později s kamarády na svůj první vandr. ,,Vyrazili jsme po škole, jeli jsme vlakem, tím se tehdy hodně jezdilo. Vzpomínám, jak jsme vystoupili, šli přírodou, vařili si na ohni, stavěli si ze dvou celt jehlan, ve kterém jsme potom spali na nasekaném chvojí, jelikož karimatky moc nebyly. Ráno pak bylo trochu namrzlo. Může to celé znít dost obyčejně, ale pro mě to bylo opravdu krásné a nové,“ dodává s úsměvem.
Už přitom ani v době tátova mládí nebyl tramping nic nového. Podle nejpravděpodobnější teorie se prvními trampy stali ve 20. letech minulého století starší skauti, kterým již běžný program nestačil – neboť rovering v té době ještě neexistoval. Později se přidávali další, a už zdaleka ne pouze skauti. Šlo především o chudé lidi z města, převážně dělníky, pro které byl útěk do přírody jediným vysvobozením z každodenních starostí a stereotypů a uspokojením touhy po svobodě a romantice.
Stejné pohnutky táhly z měst do lesů další a další generace trampů po celé 20. století. To se však nelíbilo vládnoucím režimům. Zatímco nacistům trampové vadili hlavně kvůli tomu, že se ve velkém účastnili odboje, komunistům pak především pro své volnomyšlenkářství. Právě touha po svobodě (která je nám tolik podobná) a volnosti byla to, s čím si tehdejší vládnoucí garnitura nedokázala i přes všechny represe poradit.
Trampové se ale vesele družili dál, mezi nimi i můj táta. „Tehdy jsem to tak nevnímal.
Mě mnohem víc učarovalo to, jak jsme jezdili vlakem a já vídal ty ošlehané trampy s batohama, jak se zdravili, zalamovali palce, to zapalování ohně. Od Myšáka jsem se učil stavět si přístřešky z chvojí a celty a další trampské dovednosti, celkově se o nás docela hezky staral,” popisuje své zážitky z doby kolem Sametové revoluce Pinky.
Paradoxně právě v období komunismu, navzdory snahám vládnoucí strany, se československý tramping těšil největší popularitě. Na rozdíl od skautingu totiž ke svému fungování nepotřeboval jednotnou organizaci, a nešel tak jednoduše zakázat. Přesto se nedá říct, že by trampové zanevřeli na své akce a vandry, právě naopak, uchýlili se do světa vlastního řádu a pravidel.
A právě vlastní pravidla jsou pro trampy hodně charakteristická dodnes – od těch viditelných na první pohled, po přísná pravidla a rituály. Jednak je to oblečení. Trampové se prvu inspirovali filmovými hrdiny amerického Západu. Později začal převládat dodnes oblíbený styl vojenského oblečení. To se jako jediné dalo snadno sehnat, a navíc se do přírody hodilo. A tak už to zůstalo.
Především se zde ale objevuje spousta již zmíněných tradic a rituálů – například pozdrav. Tím je původně námořnické ahoj spolu s podáním ruky zvané “zalomení palce”. Nebo třeba zapalování slavnostního ohně ze čtyř světových stran za zpěvu trampské hymny a vztyčování osadní vlajky. Dalším důležitým prvkem je zakládání trampských osad. Obvykle jde o spolek několika kamarádů, kteří jezdí společně na vandry a táboří na svém oblíbeném místě.
V současné době je Pinky členem významné trampské osady na Jihlavsku, která pořádá spoustu akcí pro ostatní trampy a stále se těší velkému zájmu. „Pořádáme různé potlachy spojené s velkým slavnostním ohněm. Každé jaro už od 80. let sázíme stromky, dále to jsou akce, kde se hrají různé hry a sportuje se, také se hodně hraje na kytary. Ty písničky k tomu prostě patří,” říká táta.
Podle jeho slov je pro něj členství v takové komunitě důležité. „Je to příslušnost k nějaké skupině, k partě. Myslím, že je to nějaký pud, který mají lidé v sobě, být členem nějaké skupiny, a je jedno, jestli to je trampská osada, nebo skautské společenství. Tramping je, podobně jako skauting, jedinečný v tom, že nezáleží, odkud člověk přichází a jaké je ve společnosti jeho postavení,” dodává Pinky.
Občas se objevuje otázka, jestli by toto všechno vzniklo a zformovalo se i za jiných okolností (tj. v případě svobody a demokracie v tehdejším Československu). Trampové se ale domnívají, že to není až tak podstatné. Mnohem důležitější je totiž jednoduše to, že došlo k vytvoření subkultury, která daleko víc než na materiálnu staví na prostých hodnotách, které mnohdy ve společnosti chybí – například smysl pro krásu či obyčejná lidská sounáležitost.
Tramping nebo skauting? A není to jedno?
Některé trampské činnosti, především spaní v lese, rozdělávání ohně a jiné v mnohém připomínají náš skauting. Obě hnutí se v tuzemsku vzájemně ovlivňovala, mimo jiné i díky tomu, že se jejich členská základna vzájemně prolínala. Část skautů se v obdobích zákazu skautské činnosti přidávala k trampingu, který jako ne-organizace nemohl být rozpuštěn.
Navzdory tomu, že je tramping založený na částečně jiných hodnotách než skauting, v některých se hodně podobají. „Určitě je to příroda, k té mají obě hnutí rozhodně kladný vztah. A pak bych řekl především kamarádství. To, že můžeme společně sedět kolem jednoho ohně, sounáležitost a důraz na nějaké společenství,“ odpovídá Pinky na otázku, v čem se obě hnutí podobají.
Narozdíl od skautingu, tramping nemá žádné psané myšlenkové základy. Proto se také trampové mohou zdát, vnímáno skautskou optikou, více divocí. Třeba co se alkoholu týče, nejsou tak puritánští jako my, návštěva hospod někdy bývá oblíbenou kratochvílí během vandrů. Což je téma, na kterém se ani roveři jednoznačně neshodnou, zda pít či nepít během akcí.
„Je to ta svoboda. Také by se dalo říct volnost či nespoutanost, spojená s tou přírodou. Můžeš jít, kam tě nohy nesou, nejsi vázaný příkazy ani žádným systémem. Současně je to ale také kamarádství,“ shrnuje dlouholetý tramp.
Nejistá budoucnost
O trampingu se říká, že je to hnutí zpátečnické či ortodoxní. Vyvstává tedy otázka, co s ním bude dál. Pokud se mluví o budoucnosti tohoto hnutí, je to často s určitou skepsí či obavou. Staří lidé odcházejí a mladí již nemají takový zájem jako v dobách největší slávy.
“Někdo tvrdí, že to zanikne, někdo si zase myslí opak. Možné je i to, že tramping vystřídá a nahradí něco jiného, třeba právě rovering. Záleží na tom, jestli jsou pro dnešní mladé lidi již několikrát zmíněné kvality trampingu důležité. Já si ale myslím, že jsou to věci, které mohou komukoli něco nabídnout v každé době,“ uzavírá táta.
Známá trampská místa:
Oslava (1)
Údolí této malebné říčky patří k významným a oblíbeným trampským oblastem zejména díky krásné přírodě a opuštěnosti. Nachází se zde spousta tábořišť a také chat ukrytých v lesích. Celým údolím prochází turistická značka. Ideálním výchozím bodem může být Náměšť nad Oslavou.
České Švýcarsko (2)
České Švýcarsko, podle skautského spisovatele Miloslava Nevrlého přezdívané Zadní Země, se také řadí k trampsky významným místům. Zdejší pískovcové skály a také velké množství převisů byly pro trampy velkým lákadlem zejména v minulosti, dnes je již táboření na mnoha kempech kvůli vzniku národního parku zakázané.
Brdy (3)
Velmi rozsáhlé a rozmanité pohoří, i v současné době mezi trampy hodně oblíbené. V lesích se ukrývá celá řada trampských míst a kempů.
Jedná se o bývalé vojenské území, které se ale dnes otevírá veřejnosti. Díky zachovalé přírodě zde nedávno vznikla CHKO a také síť turistických tras. Ideální pro roverský puťák.
Sázava (4)
Staří trampové jí neřeknou jinak, než Zlatá řeka, podle barvy vody způsobené jílovitou půdou.
Stejně jako Vltava, i Sázava byla a je velice oblíbená mezi trampy i vodáky. Podél řeky navíc vede trasa Posázavského pacifiku – romantické železniční trati vybudované mezi skalami a často ražené mnoha tunely. Vlakem do zastávky Kamenný Přívoz se dostaneme z Prahy za 75 minut.
Vltava (5)
V místech zvaných Svatojánské proudy (dnešní Štěchovická přehrada) vznikaly ve 20. letech první trampské osady, třeba dosud existující Ztracená naděje. Postupně zde však došlo k prolnutí s dalším českým fenoménem – chatařstvím.
Lomy Amerika (6)
Bývalé vápencové lomy jihozápadně od Prahy se objevují i v mnoha filmech. V 50. letech se zde nacházel jeden z nejhorších pracovních táborů pro politické vězně. Když se zde o deset let později přestalo těžit, objevili místo trampové a postupem času se stalo vyhledávaným cílem. Přístup do lomů je sice zakázán, nachází se zde však několik vyhlídek a kolem vede turistická trasa.
Kokořínsko (7)
Kokořínsko, také jinak zvané Máchův kraj, je stejně jako České Švýcarsko oblíbené díky mnoha skalním útvarům a převisům. Trampská místa jsou zde většinou dobře schovaná. Rovněž zde se nachází velké množství turistických stezek.
