Miloš Rejchrt: Církev a nacisté

Zdaleka ne všichni katoličtí představitelé se chovali stejně či alespoň podobně. Když 1.října 1938 německá branná moc obsadila české pohraničí, arcibiskup Adolf Bertram jménem všech německých kardinálů poslal Adolfu Hitlerovi děkovný telegram a oznámil mu, že celá katolická církev v říši oslaví v neděli vůdcův úspěch slavnostním vyzváněním.

Také v říjnu 1939, když bylo poraženo Polsko, zvonilo se v německých kostelích na oslavu vítězství celý týden. Před tím, těsně po napadení Polska Německem, vyzvali němečtí biskupové bojovníky na frontě, aby poslušni svého vůdce Adolfa Hitlera, splnili všechny povinnostii za cenu nejvyšší oběti.

Ne všichni katolíci uposlechli. Rakouský kněz Franz Reinisch, který mimochodem působil půl roku ve farnosti na Šumavské Kvildě, byl na jaře roku 1942 povolán do armády. Nastoupil, ale vzápětí byl uvězněn, protože odmítl složit vojenskou přísahu, se slibem věrnosti Adolfu Hitlerovi. Zastání ze strany církve se mu nedostalo. Naopak, vězeňský kaplan shledal zločin svého spolubratra kněze natolik odporným, že mu odepřel svaté přijímání. Jiný kaplan ale tak striktní nebyl, takže Franzi Reinischovi se dostalo zpovědi i těla Páně, než byl 21.srpna 1942 popraven.

Otázka, zda katolická církev kolaborovala s nacistickým režimem či mu odporovala, nemá odpověď a vlastně ani nemá smysl. Instituce nejsou statečné ani zbabělé, instituce prostě jenom jsou. Stateční nebo zbabělí, jasnozřiví nebo zaslepení, jsou lidé.

Selhala spousta lidí, selhali mnozí němečtí křesťané,včetně vysoce postavených církevních představitelů. Někteří naopak obstáli. Paušálním pranýřováním církve nespravedlivě připisujeme selhání i těm, kdo neselhali a paušální obhajobou církve si nespravedlivě přivlastňujeme zásluhy, které nejsou naše.