Švýcarský honič bernský

21. září 2010

Velmi starobylá skupina čtyř plemen švýcarského honiče navazuje na staré keltské honiče. Všechny čtyři typy existují také v krátkonohé variantě. Do konce 19. století však téměř vyhynuli, samostatný klub vznikl v roce 1903. K rozčlenění do jednotlivých plemen, která jsou dnes považována za samostatná, postupně došlo až počátkem 20. století.

Popis: Středně velký elegantní honič téměř čtvercového tělesného rámce. Hlava dlouhá, úzká, ušlechtilá, suchá. Uši, zavěšené pod linií očí, musí dosahovat alespoň ke špičce nosu, dole zakulacené, porostlé jemnou srstí. Krk dlouhý, elegantní, svalnatý. Tělo s ušlechtilou hřbetní linií, pevným a rovným hřbetem, hlubokým, ale ne příliš širokým hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Končetiny suché, mohutně osvalené, nesmí ale působit těžce. Ocas středně dlouhý, tvoří prodloužení zádě, v klidu a při chůzi svěšený, při vzrušení nad hřbetní linií. Srst krátká, hladká, hustá, na uších a na hlavě velmi jemná. Zbarvení: bílý s černými plotnami nebo celým černým sedlem, s pálením více či méně tmavým nad očima, na lících, na spodní straně uší a okolo konečníku.

Charakteristika: Živý, silný a vytrvalý lovecký pes s výborným nosem. Povaha odpovídá ušlechtilému zevnějšku, je tichá, klidná, jemná, pánovi a jeho rodině velmi přátelská a oddaná, jinak spíše uzavřená. Při práci však je vášnivý.

Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a velmi důsledný výcvik přivolání. Veškerá výchova musí probíhat bez sebemenšího náznaku hrubosti, jinak se pes stává plachým.

Užití: V minulosti byli užíváni k lovu zajíců, lišek, ale i vysoké. Lovecký pes, použitelný jako honič i barvář. Dnes chován i jako příjemný společník.

Výskyt: Ve Švýcarsku poměrně běžný. Zvláště bernský honič se rozšířil i u nás.

Možná záměna: S jinými, vesměs velmi vzácnými evropskými honiči (modrý gaskoňský, ariežský, jugoslávský aj.), z nichž je zřejmě nejušlechtilejší a nejjemnější.

pes: 49 - 59 cm
fena: 47 - 57 cm

autoři: Martin Smrček , Lea Smrčková