Foxteriér hladkosrstý

Ve spisu ze 14. století najdeme vyobrazení tří mužů s rýčem a psem, kteří vyhrabávají liščí noru. Není možné říci, že se jednalo přímo o foxteriéra, ale rozhodně je zřejmé, co dělají a jaký typ psa jim pomáhá. I v 15. století najdeme několik zmínek o teriérech ne nepodobných foxteriérům dnešní doby. Ovšem i následující dvě století se různí autoři zmiňují o teriérech tak mlhavě, že není možné s jistotou říci, o jaké teriéry se jedná. Proto historie většiny teriérů je stejná, stejně jako mají společné předky.

I když se jedná o plemeno s dlouhou a barevnou minulostí, až na dlouhý seznam kvalitních jedinců není nijak zvlášť rozebrána. Předpokládá se, že Hladkosrstý foxteriér vzešel z hladkosrstého černo-tříslového teriéra z Walesu, Durhamu a Derbyshiru. Dále má za své předky nejpravděpodobněji Bulteriéra, Bígla, anglického bílého teriéra a dokonce také Greyhounda (anglický chrt).

Slovo „terra“ (odtud slovo teriér) přeloženo z latiny znamená země a „fox“ liška. Proč tedy „foxteriér“, je zřejmé.

Historie čistě foxteriérská
Pochází z loveckých chovatelských stanic v Anglii, o čemž jsou zachovány určité záznamy staré přes čtyři století. Podrobnější chov je popisován až od 60. let 19. století. Za místo vzniku, lépe řečeno vyšlechtění z loveckého podzemního teriéra ve foxteriéra jsou považována hrabství Cheshire a Shropshire. Hladkosrstý foxteriér je sice původnější než jeho bratr s tvrdou delší srstí, ale předky mají společné. Dlouho neexistoval žádný standard. Avšak protože se chovatelé snažili, aby se foxteriér barevně odlišil od divokých zvířat a byla zachována stavba těla předurčená k rychlosti, vytrvalosti i práci v norách, určitý typ „v plemeni“ byl zachován. I přesto, že byl chován na různých panstvích a bez předběžné dohody o jeho vzhledu.

První jedinci foxteriérů byli nejčastěji v barvě černé s pálením. Od počátku se však upřednostňovalo zbarvení bílé s různými skvrnami (strakaté). K upřednostňování bílé barvy docházelo z toho důvodu, aby ve smečce psů při lovu nedocházelo k záměně psa s liškou (škodnou zvěří). Když byl foxteriér v tmavé barvě, nezřídka jej ostatní psi napadli, když z ničeho nic po delším očekávání vyběhl společně s liškou z nory. Zkrátka si ho spletli s liškou. Jednalo se o pracovitého loveckého psa, kterého bylo vidět v lese společně s honiči, často doprovázenými jezdci na koních při lovu. Nejčastěji noroval za liškami a lovil další škodnou zvěř.

Historie foxteriéra v pravém slova smyslu se datuje až na začátek 19. století. Bohužel je historie hrubosrstých i hladkosrstých jedinců míchána dohromady. Není se čemu divit. Vždyť obě varianty existují vedle sebe snad od prvopočátku.

Asi poprvé se foxteriéři ukázali na výstavě v roce 1862. Bylo to v islingtonské zemědělské hale a k vidění zde bylo na dvacet jedinců. Rozhodčí na výstavách nevěděli, zda upřednostňovat malé nebo velké jedince. A tak se stalo, že po několik let byli foxteriéři rozděleni do dvou tříd dle velikosti, nikoli délky srsti. Velikost psa nebyla dlouho určena. A vlastně ani dnes není dána výška, ale pouze hmotnost psa. Přesto platí, že feny by neměly překročit 35 cm a psi 39,4 cm.

Hladkosrstý i hrubosrstý foxteriér se křížili navzájem a v jednom vrhu se objevovala štěňata s různou délkou srsti. Ale od 19. století již byla vedena samostatná plemenná kniha pro oba typy srsti zvlášť. Vlastní registr získal hladkosrstý foxteriér v roce 1876. První samostatná výstava foxteriérů se uskutečnila o rok později a bylo na ni přihlášeno 220 psů. Obliba těchto psů narůstala a o deset let později počet přihlášených foxteriérů na výstavu se pohyboval běžně kolem 400 jedinců. První americký klub vznikl v roce 1885.

Velmi uznávaným plemeníkem byl například Belgrave Joe, který se narodil v roce 1868 a žil neuvěřitelných 19 let. Pravděpodobně nejúspěšnější ze všech hladkosrstých foxteriérek své doby je šampiónka Donna Fortuna, narozena v roce 1896. Po své výstavní kariéře pracovala v lese a i zde byla velmi úspěšným loveckým psem. Z roku 1932 pochází asi nejžádanější plemeník Crackley Surethin. Během staletí se moc nezměnil. Jen se ustálil v typu a ujednotilo se zbarvení.
Za zakladatele moderního chovu jsou považováni Trap, Old Jock a Tartan. Slavných foxteriérských jmen je několik desítek, protože se jednalo o velmi oblíbené a početné plemeno. Dobří foxteriéři v 19. století byli velmi drazí. Dokonce například pes Tartar byl prodán za neuvěřitelných 2 700 švýcarských franků, což v tu dobu činilo několikanásobek ročního platu dělníka.

20. století jako na horské dráze
Teď je skoro až neuvěřitelné, že na počátku 20. století byl nejoblíbenějším plemenem v Anglii. Hladkosrstí teriéři, tedy i foxteriéři, plošně zaujímali mnohem větší část Anglie než teriéři hrubosrstí a drsnosrstí. Staří lovci upřednostňovali drsnosrsté teriéry. Přesto na výstavách byli ponejvíce do sedmdesátých let 19. století k vidění zejména hladkosrstí foxteriéři. Ovšem ve 20. letech 20. století jej předběhl drsnosrstý foxteriér i ve výstavních kruzích. Zpočátku byly velké problémy s úpravou srsti, neboť někteří chovatelé i rozhodčí byli proti úpravě a kdo úpravu srsti chtěl prosadit, tak se zase s jinými těžko domlouval, jakou a čím je úpravu srsti možné dělat.

Od osmdesátých let 20. století počet hladkosrstých foxteriérů však rapidně klesal a zájem o ně byl velmi malý. Obliba plemene a početnost chovu je každým desetiletím jako na horské dráze. Jednou jich je do deseti vrhů ročně a pak zase několikanásobně více. Momentálně je jejich obliba na vzestupu a nezbývá než si přát, aby to tak zůstalo.

Jaký je a co můžeme od něj čekat?
Foxík je hravý, rozpustilý, temperamentní, ale také zábavný. Je nesmírně a rád aktivní a činorodý. Miluje pohyb a hry, které k životu potřebuje, ale stejně tak potřebuje pevnou ruku, tedy důslednost. Jsou chytří, mazaní, ba přímo prohnaní. Velmi rychle prokouknou slabiny svého pána a jeho nedůslednosti rádi využijí ke svému prospěchu. Nejsou vhodní pro příliš shovívané povahy.

Doma je milým a přítulným pejskem, který se ke všem členům rodiny snaží chovat hezky a rozdává dobrou náladu. Avšak nesmí se nudit. Potom může začít doma škodit, protože si hledá zábavu dle svého uvážení. Rozhodně to není usedlý pes vhodný jen na mazlení a přitulení se na klíně. Patří zejména do aktivní rodiny. Hodí se i ke starším dětem, neboť rád vymýšlí neuvěřitelné nápady, stejně jako ony.

Snadno se unáhlí – je zbrkle odvážný. Také je extrovertní a tvrdý sám k sobě. Jeho samostatnost je mu bohužel na škodu. S výchovou je nutné začít včas, neboť ta vede k ujasnění umístnění psa v hierarchii smečky. Přetvářet u foxteriéra již upevněnou vysokou (ne-li dokonce první) příčku v hierarchii rodiny je velmi svízelné, drsné, ale také nevyhnutelné.

I když se učí rychle a rád, neznamená to, že je to lehké. Jeho nezkrotná povaha a nadprůměrná chytrost výcvik zdržují. S jistou tvrdohlavostí musíte počítat. Ta je u všech teriérů. Doslova překypují energií, tak proč ji nevyužít?! Foxteriér může vynikat ve spoustě činností. Úplně se nabízí agility, flyball, frisbee, dále pak obedience, většina foxíků by zvládla i záchranářský výcvik. Mají rádi hry s míčem všech velikostí. Většinou rádi plavou, běhají u kola nebo vedle bruslaře či běžce. Za vděk vezmou jakékoliv sporty. Rádi neustále něco dělají. Snad cokoli. Při výcviku je však nutné být pro psa srozumitelný. Je to takový hrdý neposeda, živý a bouřlivý. A právě takovou povahu mají někteří milovníci psů rádi.

Lovím, lovíš, loví
V ČR byl foxteriér mezi světovými válkami nejpočetnějším loveckým plemenem. Jeho upotřebitelnost není jen pod zemí. Zastane práci i jako honič nebo slídič. Dokáže pracovat na barvě, stejně jako ve vodě. Snadno se naučí přinášení – aportování. Je houževnatý a velice sebevědomý.

Kočky, které nezná, jsou problém. Neudrží se a pustí se do jejich lovu. Miluje lovení, a i když je nyní převážně společenským plemenem, protože jistý druh práce v myslivosti byl zakázán, což vzalo práci i foxteriérům, lovecké pudy v něm přetrvávají. Jeho výrazné lovecké sklony mu mohou být až životu nebezpečné, pohybuje-li se po městě bez vodítka. Uvidí-li kočku nebo veverku, bez váhání a upozornění na ně vyběhne. A třeba i přes cestu.

Někteří psi (samci) bývají dominantnější vůči ostatním psům. S domácími zvířaty může žít pod jednou střechou, ale musí si na konkrétní jedince zvykat od štěněčího věku.

Foxteriér hlídač?
Má výrazný smysl pro hlídání a je neobyčejně odvážný. I přes jejich štěkání při hlídání a na první pohled ostrost jsou přátelští k lidem. Často opakované návštěvy nadšeně vítají. Není uštěkaný. Je radostně uštěkaný, a to je rozdíl.

Může bydlet jak ve městě, tak na venkově. V domě i při dobře zateplené boudě venku. Je otužilý a na pohodlí si příliš nepotrpí. Přesto měkkým gaučem u televize rozhodně nepohrdne. Na zahradě, a nejen tam, mají sklony k hrabání. Celkově jsou často až hrabáním posedlí.

Pár informací k exteriéru
Ještě donedávna byl hladkosrstý foxteriér u nás spíše raritou, ale za posledních několik let se i přes útisk jinými hladkosrstými teriéry dere do povědomí širší veřejnosti. Hladkosrstý foxteriér je stejný jako hrubosrstý, jen má jinou texturu srsti. Na hladkosrstém foxíkovi se však snadno odhalí jakákoliv disharmonie, malé osvalení, horší úhlení končetin či jiný exteriérový nedostatek. U některých hladkosrstých / krátkosrstých jedinců je zapotřebí před výstavou upravit délku srsti, neboť může být na některých místech přerostlá. Úprava se dělá převážně střihacím strojkem na srst a efilačními nůžkami. Občasné překartáčování je přínosné a vhodné. Srst je tak lesklejší, a je-li pes ubytován v bytě, není dům neustále plný chlupů.
Vždy je nutný černý nos. I když se čas od času mezi bílo-červenými jedinci najdou psi s hnědou nosní houbou, nejsou připuštěni do dalšího chovu.

V Americe existuje (registrace je u UKC) i toy foxteriér, jehož váha se pohybuje od 1,6 do 5 kg.

Ani foxteriérům se nemoci nevyhýbají
Foxteriéři můžou trpět na luxaci čočky a atrofie sítnice. Také se některým jedincům nemusí vyhnout atopická dermatitida, což je kožní problém, a zcela bílí jedinci mohou mít problémy s hluchotou. Někteří foxíci mají sklony k tloustnutí.

Zkrácená verze standardu
Celkový vzhled: aktivní a plný elánu. Kostra a síla odpovídají jeho malému rámci. Nesmí být hrubý nebo těžkopádný. Nemá ani příliš vysoké, ani příliš krátké nohy. V postoji foxteriér připomíná dobře stavěného loveckého koně (huntera) s krátkým hřbetem, ale pokrývá hodně terénu.

Mozkovna: plochá a středně úzká. Postupně se zužuje směrem k očím.

Stop: mírný.

Nosní houba: černá.

Čenichová partie: čelisti, horní i dolní, jsou silné a svalnaté a nosní hřbet pod očima je jen nepatrně proláklý (nevýrazný stop). Tato část obličejové partie je jemně modelována tak, aby se nesbíhala v rovné linii jako klín.

Čelisti a zuby: čelisti silné, s dokonalým, pravidelným a kompletním nůžkovým skusem, tj. horní řezáky těsně překrývají dolní řezáky a jsou posazeny v čelistech kolmo.

Líce: nikdy nejsou plné.

Oči: tmavé, malé a poměrně hluboko vsazené, co nejkulatějšího tvaru. Výraz očí je živý a inteligentní.

Uši: malé, ve tvaru písmene V, překlápějí se směrem dopředu, zcela k lícím. Nejsou zavěšené po stranách hlavy. Zlom (překlopení) ucha je nad úrovní horní části mozkovny. Boltec je středně silný.

Krk: suchý, svalnatý, dobré délky, bez kožních řas, rozšiřující se k plecím.

Hřbet: krátký, rovný a pevný bez náznaku ochablosti.

Bedra: silná, velmi mírně klenutá.

Hrudník: hluboký, ne široký.

Žebra: přední žebra jsou mírně klenutá, zadní žebra dlouhá.

Ocas: dříve bylo obvyklé ocas kupírovat.

Kupírovaný: vysoko nasazený, nesený vesele, nikoli však nad hřbetem nebo stočený nad hřbet. Je dostatečně silný.

Nekupírovaný: spíše vysoko nasazený, nesený vesele, nikoli však nad hřbetem. Co nejrovnější. Středně dlouhý ocas dokresluje celkovou harmonii vzhledu psa.

Hrudní končetiny: ze všech úhlů pohledu musí být rovné. Kostra hrudních končetiny by měla být všeobecně silná.

Plece: dlouhé, šikmé, se správným sklonem k zádi, hrot lopatky je jemně vyznačen, pohyb v kohoutku je volný.

Pánevní končetiny: silné a svalnaté, záď nesmí být sražená a končetiny nesmí být příliš pokrčené.

Stehna: dlouhá a silná.

Kolena: korektně zaúhlená.

Hlezna: nízko postavená.

Tlapy: malé, kulaté a kompaktní. Polštářky pevné a tuhé, prsty mírně klenuté, nevybočující dovnitř ani ven.

Chody a pohyb: hrudní i pánevní končetiny se pohybují přímo vpřed a paralelně. Lokty se pohybují volně podél boků v ose těla. Při pohybu se kolena nevtáčejí ani nevytáčejí. Správný pohyb vychází ze zádi a je dán korektní stavbou pánevních končetin.

Srst: rovná, přiléhavá, hladká, tvrdá, hustá a bohatá. Břicho a vnitřní strany stehen nejsou holé.

Barva: bílá musí převládat; zcela bílá, bílá s tříslovými, černými, nebo černými a tříslovými znaky. Žíhané, červené nebo játrově hnědé znaky jsou nepřijatelné.

Hmotnost: psi: 7,3–8,2 kg (16–18 angl. liber), feny: 6,8–7,7 kg (15–17 angl. liber).

Vady: všechny odchylky od výše uvedeného textu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány v závislosti na stupni jejich závažnosti a jejich vlivu na celkový zdravotní stav a pohodu psa.
Diskvalifikován musí být každý pes, u kterého se zřetelně projevují fyzické abnormality nebo poruchy chování.

Poznámka: psi musí mít dvě normálně vyvinutá varlata, kompletně sestouplá v šourku.