Italský ohař Bracco italiano

Teze, že historie italského ohaře sahá až několik let před náš letopočet, se zdá být poněkud přehnaná. Ovšem uváděné 14. století, coby relativně přesnější datum určení jeho vzniku, se již nezdá příliš vzdálené. Z této doby pocházejí první zmínky o „bracco“ a první vyobrazení psů velmi připomínající dnešní italské ohaře. Koncem 20. století Hans Räber v encyklopedii Plemena psů – II. díl píše: „Petrus de Crescientis (Rura Lium commodorium), italský spisovatel, který žil v letech 1230–1320 a ve svém dvanáctisvazkovém díle napsal také kapitolu O psech, označuje stejného loveckého psa jednou jako segugio a jindy jako bracco.“ V 15.–16. století byl tento pes velmi oblíbeným psem panovníků Ludvíka VII. a Františka I. Je možné, že právě zde probíhal první čistokrevný chov tohoto nám dnes známého plemene.

Nejstarší historie jeho vzniku

Třebaže ohaři vznikli relativně nedávno, je Italský ohař považován za nejstaršího z evropských ohařů, třebaže svým vzhledem připomíná spíše honiče. Ve 14. století se hojně využívalo psů k vhánění ptáků do sítí. Vedle španělů se používali i prapředci ohařů, kteří až nápadně připomínají dnešního italského ohaře. Nejen mnohé z jejich exteriéru, ale i stylu práce má dnešní italský ohař společné s tehdejšími vcelku velkými ptačími psy. Ti museli zvěř najít, tiše označit a nakonec snést přehození sítě přes své tělo společně s lovenou pernatou zvěří.

Přesto ne každý se přiklání k tomuto datu i zmiňovanému způsobu vzniku bracco italiano. Existuje názor, který propaguje 17.–18. století, kdy měl italský ohař vzniknout z křížení italského honiče a asyrského mastifa (dnes již vyhynulého). Ovšem jiný názor se přiklání ke zčásti společné historii se španělským ohařem či bloodhoundem (svatohubertským psem). A právě Bloodhound, pes svatého Huberta, byl v XI. století odchováván i v bílé barvě. Byl znám pod označením talbot. Jeho vytříbený nos a excelentní práce honiče mohla tak velkým dílem přispět k vývoji italského ohaře. To by i vysvětlovalo výrazně volnou kůži na krku – lalok. Proti mluví jen značná vzdálenost mezi místem vývoje italského ohaře a místem vývoje bloodhounda, který se šlechtil v Anglii.

Další teorií je, že mohl vzniknout před mnohými stoletími z křížení keltských honičů se starověkými molossoidními psy. Každá myšlenka může pocházet ze zdravého základu, neboť italský ohař je opravdu středem mezi ohaři a honiči. Nezřídka narazíme i na domněnku, třebaže i ta patří k nepodloženým, že v chovu bracco italiano bylo použito i několika anglických pointrů.

Více složitá minulost, než by se mohlo zdát

Historie tohoto plemene je opravdu až nezvykle rozporuplná. Hledat společné znaky mezi velkým množstvím názorů o jeho historii je díky různorodosti času i typu zkřížených psů prakticky nemožné. Ovšem vedle jmenovaných plemen a typů psů je italskému ohaři připisována i částečně společná historie s italským spinone. Jak v roce 1895 Beckmann napsal: „V Benátkách se krátkosrstému, hlasitě lovícímu psu ještě stále říká ‘bracco’, dlouhosrstému pak ‘spagnole’.“ Nejen pro toto prohlášení Beckmanna je pes s dlouhou a hrubou srstí, Italský spinone, tedy pes se srstí typickou pro griffona, považován za poměrně blízkého příbuzného italského ohaře. Můžeme se setkat i s názorem, že italského ohaře a italského spinone rozděluje jen délka srsti. Historie italského spinone se datuje na 16. století. Tudíž, jak se zdá, vyvíjeli se spolu bok po boku.

František Štětka v roce 1909 napsal: „Mezi vlašskými psy se rozeznávají: a) krátkosrstí stavěči – bracco, b) dlouhosrstí stavěči – spinone.“ Slovo „vlašský pes“ znamená „italský pes“ a i dnes platí, že krátkosrstý italský ohař je bracco italiano a dlouhosrstý italský ohař je spinone italiano. Společné znaky a historie těchto dvou italských plemen jsou tak na každém kroku.

Již v 18. století začalo docházet k masivnějšímu a bohatěji písemně podloženému chovu bracco italiano. Ale bohužel ještě v první polovině 19. století docházelo k častému přikřižování jiných plemen. Z tohoto důvodu měl první chovatelský spolek přátel Bracco nobile z první poloviny 19. století hodně práce najít čistokrevné jedince. Rozhodli se tak pro tzv. výběrový chov. Významnou zásluhu za zachování čistokrevného chovu v 19. století měl Viktor Emanuel II. Ten měl tyto lovecké psy ve velké oblibě.

Italský ohař, nebo také stavěč, patří do 7. skupiny FCI ke kontinentálním krátkosrstým ohařům v typu braque. Slovo braque, nebo také bracco, pochází od antického slova „bracus“, v překladu do češtiny „rychlý, mrštný“. Chován byl především na severu Itálie, a třebaže měl období oblíbenosti, nikdy se nestal módním plemenem, které by bylo chováno v opravdu velkých počtech šlechtickými rody nebo později chovateli. Nízkou, ale počtem především díky tradicionalistům chov udržující základnu si drží dodnes.

Bracco nobile

Třebaže italský ohař existuje několik století, z věhlasných kynologů až Megnin v 19. století upozorňoval na robustní a poměrně pomalé psy, které pojmenoval „bracco nobile“. Toho jediného mezi ohaři považoval za „čistokrevného“ a z něj také vychází dnešní italský ohař. Ovšem Megnin zmiňoval i menšího, drobnějšího psa stejného typu, kterého označil „bracco commune“.

Bracco nobile se dočkal prvního náznaku standardu, popisu hlavních znaků, když ho v 90. letech 19. století poskládal a sepsal hrabě Ferdinando Delor de Ferrabone (1838–1913). I když v prvním popisu chyběla zmínka o vhodném zbarvení, bylo uvedeno, které barevné varianty nejsou oblíbené. Ovšem brzy na to popis bracco nobile Delor de Ferrabone přepracoval, a především doplnil o vhodná zbarvení srsti pro toto plemeno. Prakticky jsou totožná s dnešní barevnou variací italského ohaře. Za vznešenou považoval bílou s oranžovo–žlutými plotnami. Zcela odmítal u tohoto psa černý pigment, který měl být jasným důkazem o nečistokrevnosti, křížení s pointry nebo různými honiči. Mimo jiné zmiňoval spirálovitě dlouhé uši, krátký krk a prosazoval zachování délky ocasu kupírací na 15–20 cm. Paspárky nepovažoval za chybu, ale ani za plemenný znak.

Italský ohař, neboli bracco italiano, se dlouho vyskytoval ve dvou již zmiňovaných typech. bracco commune, neboli ohař obecný, byl občas označován i slovem „brachetto“. Toho popisoval jen jako menšího, celkově suššího a užšího typu, s ušima posazenýma výše a s méně převislými pysky. Jiné rozdíly nezmiňuje.

Neustálé dělení typů

Občas se vyskytuje i dělení italských ohařů na typ psů z Lombardie a psy typu z Piemontu. Někteří chovatelé jsou přesvědčeni, že je rozděluje zbarvení srsti, jindy se přiklání k tomu, že těžší typ, tedy bracco nobile, je psem šlechticů z Piemontu a jemnější typ připomínající běžné ohaře je bracco commune neboli pes z Lombardie. Bílo–oranžová varianta by měla mít původ v Piemontu a hnědě–grošovaná v Lombardii. Ovšem díky následnému nevyhnutelnému křížení obou typů ve 20. století došlo i ke smíchání obou typů i obou barev a rozdělení typů již není tak jednoznačné.

V roce 1930 byl v Itálii založen klub pro majitele tohoto plemene s názvem „Societá Amatori Bracco Italiano“ a o šest let později byl vypracován podrobný standard. Avšak 2. světová válka byla pro italského ohaře zdrcující a po jejím skončení existovalo jen několik málo jedinců z původních bracco nobile. Proto do chovu byli připuštěni i jedinci lehkého typu – bracco commune, a když v roce 1949 došlo k přepracování standardu, rozlišoval již italského ohaře lehkého a těžkého typu. V tomto roce byl také založen nový klub Societá Amatori Bracco Italiano (S.A.B.I.) pod vedením Giovanniho Gracchiho a standard byl uznán Italským kynologickým klubem (ENCI).

Italský ohař v České republice

Někdy se mu u nás nesprávně říkalo italský brakýř, nebo dokonce italský Pointer. Poté se hojně uchytil název ze země původu „bracco italiano“, přestože české označení toto plemeno má, a to „italský ohař“. Přesto bylo nezřídka uváděno „italský krátkosrstý ohař“. Důvodem bylo jasné rozdělení mezi italským ohařem – bracco italiano a italským ohařem s dlouhou a hrubou srstí – italským spinone neboli spinone italiano. Doplněním slova „krátkosrstý“ bylo tak zcela jasné, o jakého italského ohaře se jedná. Ve světě se také můžeme setkat vedle bracco italiano i s italian pointing dog.

V září 1999 byli do ČR importováni první dva představitelé tohoto plemene. Jednalo se o importy z Maďarska od chovatele Gábora Essösyho, fenu Etnu Compatriota di Bonfini a psa Primuse Corpantiota di Bonfini. První český vrh se narodil v chovatelské stanici „od Melmatěje“ (chovatelka Olga Stará), právě po feně Etna Compatriota di Bonfini a zahraničním krytí se psem Robur di Villa Carla. 2. 6. 2002 se narodily dvě fenky „Claudia“ a „Candida“. Candida zůstala působit v chovatelské stanici, kde se narodila, a Claudia od Melmatěje našla svůj domov u Marcely Léblové. O rok později byl dovezen pes Izaak z Bukowego Mlyna z Polska Ivetou Pražákovou. Otcem Izaaka byl Primus Compatriota di Bonfini (majitelka Jiřina Krejzová).

Zpočátku plemeno patřilo pod klub „Český pointer a setter klub“, ale po čtyřech letech přešli majitelé italských ohařů do Klubu bretaňských ohařů (www.breton.cz). V dnešní době je v naší republice přibližně 10 chovných fen a 2–3 aktivní chovatelské stanice.

Co od něj můžeme čekat?

Italský ohař je výborný společník, který je v dospělém věku velmi vyrovnaný, spolehlivý a ukázkový člen rodiny a partner nejen do nepohody. Štěňata jsou ve své povaze poměrně rozdílná. Najdeme mezi nimi otrlé samorosty, kteří se hrnou do všeho, i opatrné přemýšlivce, kteří vyčkávají, jak se situace vyvine. Štěňata a mladí psí teenageři jsou zpravidla výrazně temperamentní a rozpustilí. Když přibližně ve dvou a půl letech dospějí, zvážní, zklidní se a neustále se snaží naslouchat gestům svého člověka. I když jasně umějí projevit radost, nepodléhají emocím a jsou velmi rozvážní.

I když má rád celou svou rodinu, většinou se upíná jen na jednoho jejího člena. Je to pes jednoho pána a na změnu si zvyká velmi dlouho. Údajně jsou jedinci, kteří si na nového pána nikdy nezvyknou. Je pro něj tak nepředstavitelné, že by měl v dospělosti změnit svou rodinu. I přes svou velikost je velice jemný, dobrosrdečný a vnímavý. I když z něj vyzařuje klid, dokáže občas být i veselý, až rozpustilý. Je velice citlivý na náladu svého člověka. Pro svou tvárnou a v některých ohledech přizpůsobivou povahu je vhodný také pro začátečníka, který od začátku počítá s časem, který musí psovi vyžadující pohyb věnovat.

Je to stále přátelsky naladěný pes, rozumný, velmi snášenlivý, s velmi mírnou povahou. Nikdy není ostrý. Je komunikativní, citlivý a potřebuje rodinu s velkým pochopením, s velkým srdcem a plnou laskavosti. Přesně takový je i bracco italiano.

Třebaže je to výborné lovecké plemeno, stále častěji je vyhledávaným rodinným společníkem. Hodí se jak do rodin s dětmi, tak k osamělému seniorovi. Je trpělivý a poddajný, nemá snahu se prosazovat a zcela přirozeně se zařadí do lidské smečky, aniž by se snažil narušovat její harmonii. Na děti je hodný a vlídný, ale rodiče ani děti jeho dobráckosti nesmějí zneužívat.

Ačkoliv je to plemeno mnohému přizpůsobivé, nutně potřebuje pohyb a pozornost svého člověka. Rozhodně to není pes, kterému by nevadilo čekat dlouhé dny na to, až jeho člověk najde čas na delší procházku nebo nějaké společné sportovní vyžití. Potřebuje každodenní procházku a volný pohyb na zajímavých místech. Jeho velkou výhodou je výborná ovladatelnost. Třebaže se jedná o lovecké plemeno, je poslušný i v přírodě, a dokonce se dá bez větších problémů odvolat i ze stopy zvěře, do které se začichal. Samozřejmě musí být k poslušnosti veden od štěněte a celá socializace i denní program musí být k záměru vychovat dobře ovladatelného psa přizpůsobeny.

Vhodné ubytování

Ideální ubytování pro něj je v domě se zahradou. Volný pohyb na čerstvém vzduchu na zahradě má velmi rád. Nemá příliš vyvinutý obranářský instinkt, a tak přestože zaštěkáním ohlásí vše podezřelé, většinou to u toho skončí. Jen jako hlídače jej rozhodně není možné doporučit.

Ubytování italského ohaře v mrazivých dnech venku však není zrovna ideální. Jeho srst je krátká a ani v zimě není příliš hustá. Navíc alespoň občasné ubytování uvnitř v domě s rodinou bracco potřebuje, neboť přímý kontakt má rád, rád se mazlí i se rád nechá rozmazlovat. Nikdy toho však nezneužívá.

Italský ohař opravdu nemá tendence zbytečně štěkat. To ocení zejména lidé žijící v hustěji obydlených částech měst a vesnic i ti, kteří se rozhodnou si toto plemeno pořídit do městského bytu. I v bytě může bracco spokojeně žít, ovšem o to více se musí jeho majitel věnovat procházkám a zaměstnání svého psa. Pokud se nenudí, nemá tendence ničit zařízení bytu ani jinak škodit. Nevýhodou u něj však mohou být výrazně převislé pysky, které občas způsobují nadměrné slintání. To je patrné zejména ve spojitosti s vyvoláváním chutí, s jídlem a s pitím.

Mládí nerozvážné

K cizím lidem se nezřídka chová zdrženlivě a nedůvěřivě. Neplatí to však pro každého jedince. Někteří mladí psi se hrnou do každého kontaktu a až v dospělosti se zklidní a cizích lidí si nevšímají. Jindy si mladí psi chtějí udržovat odstup od neznámých osob a na jejich kontakt si zvyknou až v dospělosti. Zvědavost zvítězí a pes poměrně rychle nabere jistotu a sebejisté chování. Hodně záleží na konkrétním jedinci, ale i na prostředí, v jakém vyrůstá, a na socializaci, jaká se mu v raném věku dostala.

S domácími zvířaty, se kterými žije nebo na která je v mládí navykán, vychází velmi dobře. Ovšem cizí slepice či kočky bude s radostí honit. S cizími psy bez ohledu na pohlaví nebo velikost vychází velmi dobře. Má tendence se podvolit a nikdy nevyhledává šarvátky.

Po vyběhnutí za zvěří se brzy vrací zpět za svým člověkem. V mladém věku až překotně vyhledává zvěř a jeho lovecký pud jakoby nejde ukočírovat. Pokud se však člověk nevzdá, má pochopení pro jeho lovecké vlohy, které byly po staletí podporovány a prohlubovány, a stále se snaží itala trpělivě vést k poslušnosti, dočká se poslušného a vychovaného psa. Jen je nutné umět správně a včas zareagovat, psa zaměstnávat co nejvhodnějším způsobem a utužovat vztah společnými aktivitami plnými spolupráce.

V mládí by neměl příliš skákat, běhat a být přetěžován. Je to poměrně těžké plemeno, které potřebuje čas a plynulý vývoj kostí, šlach a kloubů. Mladí psi se celkově chovají výrazně jinak než dospělí jedinci. Potřebuje proto nejen trpělivého a důsledného majitele, ale také vyrovnaného, klidného, který nemá potřebu něco uspěchávat. U italského ohaře opravdu platí, že všechno má svůj čas a trpělivost růže přináší. Proto je potřeba se nevzdávat a pomalými a jemnými krůčky si vyšlapávat cestu ke svému cíli.

A jakou aktivitu zvolit?

Předně je dobré zvážit, zda opravdu není možné se s italským ohařem věnovat loveckému výcviku, a to nejen pro splnění zkoušek potřebných k uchovnění. Pokud chce člověk lovecké zkoušky s italem vykonat a následně již psa neuplatňovat v praxi, i tak je nutné pro něj vymyslet náhradní program. Pokud by si tento pes sám mohl vybrat, určitě by nade všechno upřednostnil pravidelnou práci v lese coby pomocník lovce. Pokud však tato možnost neexistuje, je možné vymyslet jinou alternativu. Italský ohař je totiž nejen houževnatý, vytrvalý a poměrně mrštný, ale také rád aportuje a plní nejrůznější úkoly.

Může tak vynikat v obedienci (soutěže v poslušnosti), být výborným partnerem v dogdancingu, může pracovat na stopách, rozlišovat předměty, mohl by být i výborným záchranářským psem. Pohyb ho baví a používání nosu stejně tak. Jen tak pro radost by mohl běhat agility, kondičně běhat se svým člověkem přírodou nebo si i rád zaplave. S nadšením bude chodit na různě dlouhé procházky i výlety. Je to pes pro člověka, který má rád pohyb na čerstvém vzduchu.

Jak na výcvik

S jeho výchovou si dobře poradí každý, kdo nemá tzv. tvrdou ruku, kdo neřeší drobné prohřešky trestem, kdo se umí dostatečně ovládat a má cit pro rozlišení, co je a co není důležité. Italský ohař je snadno ovladatelný pes, který se rád učí a snadno cvičí, ale cviky občas plní pomalu.

Od prvního dne, co se bracco objeví v novém domově, potřebuje řádnou socializaci a výchovu. Potřebuje opravdu včasnou a propracovanou socializaci, aby se předešlo zbytečně odtažitému a rozpačitému chování v neznámých situacích a v cizím prostředí. Socializace, a to i ta nejranější, velmi ovlivňuje jeho charakter v dospělosti. Již jako štěně je velice vnímavý a učenlivý. Člověk jen musí umět najít způsob, jak který cvik psovi vysvětlit, aniž by použil zbytečný fyzický nátlak. Pokud má tvrdého pána, ztratí v něj důvěru, stane se tvrdohlavým a problematickým. Rozhodně to však není jeho pravá povaha nebo častý povahový rys. Potřebuje hodně pochvaly a vlídného zacházení ve všech ohledech. Kamarádský přístup musí být zachován za všech okolností.

Pokud bude aportování v jeho aktivním životě potřeba, měl by k tomu být veden od štěněcího věku. Potom se z něj stane vynikající aportér čehokoliv. Aport je pak i dobrou motivací při výcviku. Motivaci mají rádi celoživotně a jsou nadšeni i z motivace chuťové, tedy z odměn v podobě pamlsků. Nezneužívají toho. V dospělosti poslouchají i bez pamlsků, ale velice rádi je kdykoli dostanou.

Je to povahově velmi vyrovnaný pes, s dlouhodobou pamětí, ale i s občasnou tvrdohlavostí. Někdy je rád přemlouván. Přesto je považován za jedno z nejposlušnějších loveckých plemen.

Je to lovecké plemeno

Bracco italiano je náruživým lovcem. Na to by měli myslet všichni, kteří si tohoto psa chtějí pořídit jen jako společníka. V lese pookřeje a jeho temperament se zvýrazní. Má výborný čich a je to vytrvalý lovec. Je to typický stavěcí pes, který ukázkově „vystavuje“. Pracuje pomalu, avšak neúnavně. Svoji práci bere velmi vážně.

Je výborným psem i pro lovce začátečníka. Míra temperamentu, ale částečně i styl práce je jedinec od jedince trochu jiný. Rád se přizpůsobí lovci. Bez potíží zvládne veškerou práci, jaká se očekává od kontinentálních ohařů. Nemá problém aportovat na souši ani z vody. Plave a aportuje rád, za každého počasí. Během lovu je stále v poklusu. Hledá na širokém prostoru, s vysokým nosem a zachytí pach zvěře i na značnou vzdálenost. Má velmi jemný a citlivý nos. Většinou se s ním loví pernatá a zajíci. Je však možné ho použít i mnohem všestranněji. Ovšem chybí mu ostrost na škodnou.

Vystopuje, vystaví a aportuje zvěř. Zvěř aportuje spolehlivě, ochotně a jemně ji odevzdává. Výborně pracuje i jako barvář. Hledá s vysokým nosem. Stopu sleduje svým poněkud rozvážnějším tempem. Nikdy nikam nespěchá, na vše potřebuje dostatek času. Při práci je vytrvalý, i když o poznání pomalejší, než na co jsou lovci zvyklí u ohařů. Při honu je nekonfliktní, rozhodný a se svým vůdcem (lovcem) ochotně spolupracuje, třebaže si někdy dává načas. I když běžně pracuje na velkém prostoru, pouští se do stran až 150 metrů daleko, svého člověka si po očku hlídá. Patří mezi tzv. kontaktní lovecká plemena.

Italský ohař se pohybuje při práci především v elegantním a zapáleném klusu. Do cvalu přechází jen krátkodobě a jen ve výjimečných případech, např. když se vrací z již prověřeného úseku. Pro vystavení zvěře zastavuje náhle.

Lovecké zkoušky by se neměly s italským ohařem dělat příliš brzy. Není kam spěchat. Fyzicky, duševně i pracovně dospívá až ke třetímu roku věku, ale výsledek přípravy pak rozhodně stojí za to. Aby byl dokonalým loveckým psem a pomocníkem, potřebuje dospět a mít na vše dostatek času – tolik, kolik sám potřebuje. Následná příprava na další a další zkoušky a soutěže je tak mnohem lehčí a nepotřebuje již mnoho času na přípravu.

Péče, zdraví a chov

Péče o srst tohoto psa rozhodně není náročná, ale pokud tráví hodně času v bytě či v domě se svou rodinou, časté kartáčování je nevyhnutelné, protože líná prakticky celoročně. Další péčí o tohoto psa je kontrola čistoty zvukovodů, neboť může mít sklony k jejich zánětům. Přehnaná péče však škodí. Drápy je zapotřebí udržovat od štěněcího věku krátké a nesmí se zapomínat ani na paspárky.

Aby se co největší měrou předcházelo kožním problémům, je zapotřebí se vhodně starat o kůži italského ohaře. Není dobré časté koupání šamponem, aby kůže neztratila přirozenou mastnotu chránící kůži proti některým okolním vlivům. Je zapotřebí kontrolovat kožní záhyby, zejména na uších, aby se předešlo plísním a tím i nadměrnému vypadávání srsti až do lokální lysivosti. Toto plemeno občas trpí na zanícení chlupových váčků a alergickými reakcemi projevujícími se změnami na kůži.

Protože italský ohař je velké a mohutné plemeno, občas se může objevit dysplazie především kyčelních kloubů, která se může odhalit jejich zrentgenováním, ale velkým strašákem pro majitele je také torze žaludku. Je nutné si tato rizika uvědomovat a v maximální možné míře jim předcházet. Štěňata a mladí psi by se neměli často pohybovat po kluzkých površích, neměli by být přetěžováni a doporučuje se krmivo rozdělit do dvou dávek a celoživotně psa krmit dvakrát denně.

U některých jedinců se mohou během života objevit zažívací problémy. Kvůli volné kůži na některých místech těla a celkovému typu psa má bracco sklony k entropiu či ektropiu, což je vada víček, která je dědičná. Způsobuje nadměrné slzení oka, přičemž řasy či prach mohou natolik nepříznivě působit na bulvu, že je v některých těžších případech potřebná operace očních víček.

Aby byl bracco zařazen do chovu, je nutný již zmiňovaný rentgen kyčelních kloubů s co možná nejlepším výsledkem. Dále je do chovu nutné, aby pes i fena úspěšně složili pracovní zkoušku. Některé feny hárají jen jedenkrát do roka a nezřídka se u některých objevuje falešná březost. Jsou však výbornými matkami. Vrhy mohou být jak málo početné, tak velmi početné. V ČR se narodil i vrh s 13 štěňaty.

Černý pigment je považován za vylučující vadu, stejně jako např. výrazný předkus či podkus, chybějící pigmentace, černobílé zbarvení či různě zbarvené oči. Podmínky pro uchovnění bracco nejsou příliš náročné a je zachována určitá exteriérová volnost, což plemenu s nepříliš početnou základnou rozhodně prospěje. Italský ohař se běžně dožívá 10–13 let.

Jak by měl vypadat typický představitel plemene?

Italský ohař je robustní, ale harmonicky stavěný pes. Působí mohutným dojmem. Přednost je dávána jedincům se suchými končetinami, s výrazně modelovaným svalstvem a s výraznými liniemi, s hlavou výrazně modelovanou a s dobře patrnými jařmovými oblouky. Typický pro toto plemeno je rychlý pohyb dlouhým klusem a s razantní akcí zadních končetin. Hlava je přitom nesena vysoko i s nosem vysoko neseným jak při vycházkách, tak při lovu. Nos by měl být nesen výše než hřbetní linie. Délka trupu je stejná nebo o málo větší než kohoutková výška.

Jeho hlava je hranatá v oblasti jařmových oblouků. Vyklenutí nadočnicových oblouků je zřetelné. Podélná rýha je viditelná a končí v polovině mozkovny. Týlní hrbol je patrný. Nos je velký a mírně přesahuje přední linii pysků. Je zbarven masově růžově, více či méně světle, nebo hnědě, což závisí na zbarvení srsti. Nosní hřbet je buď rovný, nebo mírně klenutý. Stop je málo výrazný. Horní pysk je dobře vyvinutý. Koutky musí být znatelné, aniž by ovšem byly volné. Skus má být nůžkový, připouští se i klešťový skus. Líce jsou suché. Oči jsou uloženy středně po stranách, mají přátelský a milý pohled, nejsou ani vystouplé, ani zapadlé. Jsou oválného tvaru. Víčko má perfektně přiléhat k oční kouli, nesmí se projevovat entropium ani ektropium. Duhovka je okrová, od světlého po tmavý odstín, nebo hnědá, v závislosti na zbarvení srsti. Uši jsou zavěšené spíše vzadu, v linii jařma, jsou relativně přiléhající. Jejich délka jim umožňuje dosáhnout až na konec nosu, aniž by bylo třeba je natahovat. Šířka uší se rovná přinejmenším polovině jejich délky. Konec ucha je oblý. Krk je mohutný, má tvar komolého kuželu, dlouhý je nejméně jako 2/3 délky hlavy, spojení s týlem je zřetelné. Na krku je patrný dvojitý mírný lalok. Profil horní linie je zřetelně rozdělen na dva segmenty. První, zešikmená, téměř rovná vychází z kohoutku k jedenáctému hřbetnímu obratli a druhá, mírně konvexní (vyklenutá) se spojuje se zádí. Kohoutek je dobře patrný. Záď je poměrně dlouhá (zhruba 1/3 kohoutkové výšky), široká a svalnatá. Ideální úhel, který by měla svírat záď s horizontálou, je 30°. Hrudník je široký, hluboký a dosahující až k loketnímu kloubu, nemá aerodynamický tvar. Spodní profil je téměř vodorovný v části hrudníkové, mírně se pozvedá v části břišní. Ocas je silný u kořene, rovný, má tendenci se ke konci mírně ztenčovat. Je pokrytý krátkou srstí. Když je pes v akci, zvláště pokud hledá, nese ocas vodorovně nebo téměř vodorovně. Někdy krátí na délku 15–25 cm. Končetiny jsou silné, stehna jsou dlouhá a nedotýkají se navzájem. Jsou svalnatá a jejich zadní strana je téměř rovná. Přední tlapky jsou uzavřené, oválné, s prsty správně klenutými a sevřenými, opatřenými silnými drápy. Jsou zbarveny buď bíle, okrově, nebo hnědě, v závislosti na barvě srsti. Zadní tlapky mají stejnou charakteristiku jako přední a jsou opatřeny paspárky, jejichž absence není považována za chybu. Dvojitý paspárek je tolerován. Kůže je pevná, zároveň elastická, je jemnější na hlavě, krku, v podpaždí a na spodních partiích trupu. Viditelné sliznice musí být zbarveny v tom odstínu, který odpovídá zbarvení srsti, avšak nikdy na nich nesmí být černé skvrny. Vnitřní sliznice tlamy jsou růžové u oranžových nebo bílohnědých, často jsou hnědě skvrnité nebo světle játrové. Srst je krátká, přiléhavá a lesklá, jemnější a hladší na hlavě, na uších, na přední straně nohou a na tlapkách.

Zbarvení může být:

– bílé s plotnami různé velikosti odstínu oranžového nebo jantarového různé sytosti bílé s hnědými plotnami různé velikosti;

– bílé stříkané světle oranžově;

– bílé stříkané hnědou. U této kombinace se zvláště oceňuje kovový odstín a preferuje se teplý odstín hnědé (kapucínského hábitu). Je upřednostňována pravidelná maska, ale toleruje se i její chybění;

– bílé.

Kohoutková výška je stanovena hranicemi 55–67 cm. Váha se pohybuje mezi 25–40 kg v závislosti na kohoutkové výšce.