Švýcarský nízkonohý honič – bernský
Předně je třeba upozornit na fakt, že existují švýcarští honiči o velikosti 49 až 59 cm a švýcarští nízkonozí honiči o velikosti od 35 do 40 cm. Obě plemena švýcarských honičů navíc obsahují čtyři typy, lišící se zejména zbarvením, ale někteří též strukturou srsti. Jednotlivé typy se nazývají: bernský, luzernský, švycký a jurský.
Dlouhá historie, i když mladé plemeno
Každopádně plemena honičů patří mezi nejstarší existující plemena psů. Švýcarští honiči odjakživa pracovali ve smečkách a používali se zejména pro lov vysoké zvěře.
Je nesporné, že na území Švýcarska se honiči vyskytují již mnoho staletí. V Avenches byla nalezena mozaika z dob starého Říma, na které byly zobrazeny smečky honičů stejného vzhledu, jako jsou dnešní švýcarští honiči. Existuje několik zmínek o jejich používání k lovu Kelty již ve středověku, v době, kdy se honiči začali ve smečkách používat na různých místech Evropy. Rozhodující nebyl exteriér, ale jeho lovecká upotřebitelnost. Docházelo tak ke křížení psů, bez ohledu na jejich původ a vzhled. Není tedy překvapením, že časem došlo k přikřížení loveckých honičů z jiných zemí, nejvíce se hovoří o francouzských honičích a psovi sv. Huberta – bloodhaundovi.
Ustálení v typu
V 19. století se švýcarští honiči ustálili v typu, ale zbarvení a částečně i struktura srsti byly nadále velmi variabilní. Lovci však neměli nejmenší potřebu vylučovat z chovu jedince jen kvůli nevhodnému zbarvení srsti. A tak v různých oblastech Švýcarska vzniklo několik barevných typů švýcarských honičů, aniž by byl některý z nich upřednostňován. První rozdělení bylo následné:
1. Švýcarský honič (jednalo se o dnešního švyckého bílo–oranžového honiče),
2. aargauský honič (v barvě plemene psa sv. huberta, v hnědočervené barvě, často také s černým sedlem, bílou skvrnou na hrudi, bílými tlapami a lysinou, byl malé velikosti),
3. luzernský honič (stejně jako dnes byl „modrý“, tj. směs srsti černé a bílé, velmi silně skvrnitý, s černými plotnami nebo s černým sedlem, se světlým až intenzivně tříslovým pálením nad očima, na lících, na hrudi, okolo konečníku a na nohou),
4. bernský honič (tenkrát se vyskytovali nejen v barvě trikolorní, ale i v bílé, černé a také hnědočervené barvě, s černou kresbou hlavy s takzvaným pálením nad očima, ale také s hnědými hlavami, s krátkou nebo hrubou srstí),
5. thurgauský honič (červenožlutý nebo hnědožlutý hrubosrstý pes s bílou lysinou, límcem, tlapami a špičkou ocasu).
Zajímavostí také určitě je, že v 19. století všechny byly tyto varianty chovány ve dvou oddělených skupinách – zvlášť jedinci s krátkými (krácenými) ocasy a jedinci s přirozeně dlouhým ocasem.
Dodnes více rozšíření větší švýcarští honiči jsou známi mnohem déle nežli švýcarští nízkonozí honiči. Ti byli z původnějších větších bratránků vyšlechtěni, neboť velcí švýcarští honiči se lovcům zdáli příliš rychlí. V roce 1906 bylo vydáno nesmyslné opatření, které zakazovalo používání vysokonohých honičů, údajně v zájmu ochrany zvěře a zmenšujících se revírů. Vhodným výběrem malých jedinců a křížením vzniklo na začátku 20. století nové plemeno: švýcarský nízkonohý honič. Při šlechtění švýcarských nízkonohých honičů se lovci a chovatelé domnívali, že malý ráz postupně vytlačí a nahradí ten velký, ale nestalo se tak. 1. června 1905 byl založen Švýcarský klub jezevčíkovitých brak. Dnes se jmenuje Švýcarský klub nízkonohých honičů a jezevčíkovitých brak (SNLC). Ani to ale pro původní švýcarské honiče konec rozhodně neznamenalo. Dokonce i v dnešní době jsou původní švýcarští honiči, zejména bernský typ, rozšířeni mnohem více než švýcarští nízkonozí honiči bez ohledu na barevnou variantu.
Lov se švýcarským nízkonohým honičem
Malý švýcarský honič byl stvořen pro lov, tuto práci miluje a upřednostní ji nad všechny jiné činnosti a zájmy. Hodí se zejména do menších honiteb, kde není vhodné a potřebné daleké nadhánění a pes tam může pracovat v dosahu svého lovce. Vyhledává a následně vypichuje zvěř s velkou jistotou, a to i v těžkém terénu. Samostatně vyhledává stopy zvěře, ty následně hlasitě (se štěkotem) sleduje, dokud zvěř nenajde v úkrytu.
Hodí se zejména k lovu zajíců, srnčí a černé zvěře, při němž sleduje její stopu. Je schopen ulovit i lišku či jinou škodnou. Dá se však výborně použít i při dohledávce raněné zvěře jako barvář, neboť jeho výborný nos je proslulý, stejně jako jeho obdivuhodný orientační smysl. Po stopě jde s jistotou a zájem o zvěř tomuto plemeni rozhodně nechybí.
Dokáže lovit samostatně i ve smečce. Je vytrvalý, houževnatý a nadšený do práce. Jeho hlas je velmi melodický, silný, hluboký a je slyšet na velkou vzdálenost. Je naprosto nezaměnitelný s jiným plemenem psa, přičemž má v hlase zvláštní modulaci s barevným projevem. Hlasitost a barva hlasu je vrozená vlastnost, kterou nelze vycvičit.
Od honiče se očekává, že se bude ozývat po celou dobu sledování čerstvé stopy, a jakmile by z ní sešel, měl by se okamžitě odmlčet. A práce s hlasem je u švýcarského nízkonohého honiče znamenitá.
Hledá zvěř s nosem blízko u země na velké ploše a velmi ochotně. Jeho extrémně dlouhé uši napomáhají díky houpavému pohybu posouvat pach ze stopy zvěře přímo do nosu psa. Tak zachytí i velmi slabý a nevýrazný pach zvěře.
Jeho společenská povaha je příjemná
Jedná se o psa vyrovnané povahy, milého a kamarádského. Nebývá agresivní ani bázlivý. Je báječným kamarádem dospělých i dětí, vnímavý a citlivý. S dětmi všech velikostí si rozumí. S každým člověkem vychází velmi dobře a nebývá výrazně dominantní. Je středně temperamentní, ani lenoch, ani hyperaktivní kvítko. Pro bezkonfliktní povahu je ideálním rodinným psem.
Rád běhá a skáče, což ho předurčuje k nejrůznějším kynologickým sportům a lidským aktivitám. Je poměrně učenlivý i ochotný poslouchat, a tak vedle agility je možné se s ním bavit i mnohými dalšími sporty, kde je zapotřebí spolupráce a poslušnost. Je však zapotřebí mít na paměti, že se jedná o psa, který byl po staletí využíván výhradně jako lovecké plemeno a ještě k tomu ve smečce velkého množství dalších psů. Z toho vyplývá, že lovecký pud je velmi výrazný a lov je tak v popředí jeho zájmů. Navíc práce ve smečce znamená sice vlohy pro spolupráci, ale z velké části také samostatné myšlení a jednání. Proto není divu, když o něm zaslechneme, že je tvrdohlavý.
Je to honič, a tak rád běhá a kdeco pronásleduje s nadšením sobě vlastním. Jeho touhu po běhání je možné částečně pokrýt běháním vedle kola nebo je dobrým parťákem v canicrossu či při rekreačním běhání.
Výborně snáší přítomnost jiných psů, nemívá s nimi problémy a také soužití s jinými psy je zpravidla bez komplikací. S ostatními domácími zvířaty rovněž nemá problém žít v kamarádství, ale je nutné ho dobře socializovat a na různá zvířata ho zvykat postupně.
Někteří jedinci mají sklony více štěkat. Na to je potřeba myslet a vychovávat ho ke klidu od štěněcího věku. Neznamená to však, že je dobrým hlídačem. Ano, většina těchto honičů oznámí každou návštěvu, ale obranu majetku od něj rozhodně nemůžeme očekávat.
Zdraví a péče
Švýcarský nízkonohý honič je velmi málo rozšířené plemeno. Tím se také stává v Evropě i ve světě téměř neznámým. Ze všech čtyř typů je nejznámější bernský nízkonohý honič v barvě trikolorní.
Informace o genetických poruchách kvůli málopočetnosti švýcarského nízkonohého honiče chybí a není možné specifikovat, jaké zdravotní problémy mohou v chovu tohoto plemene nastat.
Jedná se o po všech stránkách nenáročné plemeno. Jeho srst se snadno udržuje. Stačí občasné překartáčování. V tuhých mrazech je však zapotřebí tohoto psa ubytovat na krytém místě nebo v chladné části domu (pokud celoročně nebydlí v bytě). Je to pes vhodný do bytu, bude-li mu dopřán dostatek pohybu.
Zvýšenou pozornost je zapotřebí věnovat čistotě uší. Pro jejich délku, a tedy i váhu ušních boltců dochází k malému provzdušnění vnitřní části a někteří jedinci mohou být náchylní na záněty zvukovodu. Kromě zmiňované občasné péče a dle potřeby zkrácení drápů není zapotřebí žádná další péče.
Jak by měl tento honič vypadat?
Zjednodušeně by se dalo říci, že je to švýcarský honič (bernský), který je ve světě mnohem více znám, jen je o notnou porci nižší.
Jeho hlava je ušlechtilá a suchá, s milým a pozorným výrazem. Při pohledu zepředu je spíše dlouhá a úzká, rozšiřuje se pozvolna směrem k lícím. Je mírně klenutá, bez vrásek na čele a bez dělící rýhy. Týlní hrbol je málo výrazný. Stop je mírný, u nosní houby je uváděno zbarvení tmavě lanýžové. Čenichová část je silná, poměrně dlouhá a středně hluboká, není špičatá. Nosní hřbet je spíš úzký a je upřednostňován rovný nebo jen mírně klenutý. Horní pysk je mírně spuštěný a lehce zaoblený. Koutek je těsně přiléhající. Líce jsou málo výrazné. Je požadován silný, pravidelný a kompletní nůžkový skus, kdy řada horních řezáků se těsně bez mezery dotýká spodních a zuby jsou postaveny kolmo v silných čelistech. Klešťový skus je přípustný. Chybění P1 nebo M3 není bráno v potaz. Za vylučující vadu z chovu je považován předkus, podkus či zkřížený skus. Dále chybějící řezáky nebo špičáky anebo chybná pozice špičáků. V neposlední řadě chybění více než tří premolárů a/nebo molárů (s výjimkou P1 a M3). Oči jsou tmavé, jasné, mírně oválného tvaru a mají milý výraz. Nejsou ani vypouklé, ani zanořené. Oční štěrbina je napjatá, s dobře přiléhajícími očními víčky. Okraje očních víček jsou dobře pigmentovány. Uši jsou nízko nasazené, ne výše než linie očí, úzké, délkou dosahují alespoň ke špičce nosu. Jsou dobře stočené a přiléhající, neseny svěšené a jsou jemné a osrstěné jemnou srstí. Krk je středně dlouhý, štíhlý a elegantní, avšak dobře osvalený. Kůže na hrdle je volná, lalok však není žádoucí. Hřbetní linie harmonicky probíhá od místa nasazení krku až k lehce skloněné zádi. Hřbet je rovný, pevný a střední délky. Záď je lehce skloněná ke kořeni ocasu. Kyčelní hrboly nemají být viditelné. Hrudník je široký a hluboký, dosahuje alespoň k lokti. Břišní linie se pozvolna zvedá směrem k pánevním končetinám. Slabiny jsou mírně vyplněné. Ocas je nasazen v harmonickém prodloužení zádi, je středně dlouhý a dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu. Končí elegantní špičkou. Je dobře osrstěný, přičemž srst netvoří vlajku. V klidu a v kroku je nesen svěšený bez zatočení, v akci a v afektu je nesen lehce vzhůru, ale nesmí se přetáčet nad hřbet. Končetiny jsou silně osvalené, avšak nepůsobí dojmem hrubosti. Při pohledu zepředu jsou přední nohy suché, naprosto rovné, kolmé, s rovnými a kolmo postavenými končetinami dobré síly kostry a s pevnými tlapkami směřujícími rovně dopředu. Tlapky jsou kulaté a pevné – bez paspárků na pánevních končetinách (kromě zemí, kde je odstranění paspárků zakázáno zákonem). Preferovaný přirozený pohyb je klus nebo cval, obojí prostorné. Kůže je dobře přiléhající a pevná, bez záhybů.
Srst je dvojího typu. Hladká srst je krátká, hladká, přiléhavá, jemnější na hlavě a na uších. Drsná srst je tvrdá, elastická, přiléhavá, má málo podsady a vous je slabě vyvinut. „Stockhaar“ je krycí srst, velmi hustá, rovná, přiléhající, na tlapkách a prstech je krátká hustá podsada. Přípustná jsou následující zbarvení: bílá a černá s tříslovými znaky pálení (bernský nízkonohý honič), černá s pálením (jurský nízkonohý honič), modrý bělouš s černými plotnami (luzernský nízkonohý honič) a bílý s oranžově červenými plotnami (švycký nízkonohý honič), stejně jako všechny směsi těchto barev.
Kohoutková výška psů je 35 až 43 cm a fen 33 až 40 cm.
