Anomálie polohy zubů

5.1.7

Anomálie polohy zubů

Doc. MUDr. Vlasta Merglová, CSc.

Anomálie polohy zubů se mohou vyskytovat nezávisle na mezičelistních vztazích nebo jsou pro některé intermaxilární anomálie charakteristické. Rozlišujeme následující odchylky v postavení jednotlivých zubů nebo skupin zubů:

Protruze – podélná osa zubu je vykloněna labiálně.

Retruze – podélná osa zubu je skloněna orálně.

Supraokluze – žvýkací ploška zubu nebo jeho řezací hrana je nad úrovní okluzní roviny.

Rotace – otočení zubu kolem jeho podélné osy.

Anomální erupce – zub prořezal mimo zubní oblouk vestibulárně nebo palatinálně či linguálně.

Transpozice zubů je porucha, při které si dva zuby ve stejném kvadrantu zubního oblouku vymění svoji polohu. Nejčastějším typem transpozice je výměna polohy špičáku a prvního premoláru. Méně často si vymění polohu v zubním oblouku špičák s postranním řezákem, postranní řezák se středním řezákem anebo špičák se středním řezákem.

Mezi etiologické faktory transpozice se řadí dědičnost, trauma nebo předčasná ztráta prvního moláru či středního řezáku.

Infraokluze je anomálie polohy zubu, při které se žvýkací ploška zubu nebo jeho řezací hrana nachází pod úrovní okluzní roviny.

Mezi infraokluze se řadí tzv. reinkluze dočasných nebo stálých molárů. Reinkluze patří mezi závažné poruchy orofaciální soustavy. Při pozdním stanovení diagnózy této anomálie se můžeme setkat s řadou komplikací, léčení bývá často pouze chirurgické a zanechávající trvalé následky na chrupu.

Vznik reinkluzí se snaží objasnit celá řada teorií. Nejčastěji se reinkluze vysvětluje jako porucha erupce zubu. Fyziologické prořezávání zubů je složitý proces spojený s růstem přilehlé alveolární kosti. V některých případech zub v tomto procesu zaostává, postupně ztrácí kontakt s antagonistou a ocitá se v infraokluzi. Existují však i odlišné teorie, které vysvětlují reinkluze tzv. paradoxním pohybem zubu zpět do lůžka.

Etiologie reinkluzí není stále zcela jasná. Uvažuje se o celé řadě místních i celkových faktorů. Za hlavní příčinu reinkluzí se považuje ankylóza, která se definuje jako pevné spojení kosti zubního lůžka s cementem nebo dentinem kořene. Zuby postižené ankylózou ztrácí schopnost prořezávání. Ankylózu může vyvolat místní porucha metabolismu v periodontální štěrbině nebo může vzniknout na základě genetické nebo kongenitální odchylky v anatomické skladbě periodontální štěrbiny. Dalším možným etiologickým faktorem při vzniku reinkluzí je anomální tlak na postižený zub nebo porucha vertikálního růstu alveolu. V etiologii reinkluzí molárů se také uplatňují genetické faktory. Z tohoto hlediska se reinkluze považuje pouze za jeden ze symptomů vrozené poruchy vývoje zubů stejně jako anomálie počtu, tvaru a erupce zubů. Tuto teorii potvrzuje rodinný výskyt reinkluzí a zjištění, že se reinkluze objevují často společně s dalšími vývojovými poruchami zubů jako jsou ageneze a ektopické erupce.

Klinicky se reinkluze projevuje ztrátou vertikálního postavení moláru – infraokluzí. Jako reinkluze se označuje stav, kdy žvýkací ploška moláru je pod úrovní okluzní roviny nejméně 1 mm, a to ve věku dítěte, ve kterém má být zub prořezán do úrovně okluze.

Dočasné moláry v reinkluzi při vyšetření nevykazují fyziologickou pohyblivost, dokonce ani když mají značně resorbované radixy. Z dalších klinických symptomů je patrná změna zvuku při poklepu v porovnání se sousedními nepostiženými zuby.

Z rentgenologických nálezů je nejnápadnější opět infraokluze, vzácně jsou na rentgenovém snímku zjistitelné i známky ankylózy, tzn. vymizení periodontální štěrbiny.

Ankylóza se však často vyskytuje interradikulárně a velice obtížně se na rentgenovém snímku diagnostikuje.

Podle stupně infraokluze rozlišujeme reinkluzi počínající, pokročilou a úplnou.

Počínající reinkluze je stav, který se projevuje viditelnou infraokluzí zubu. Jestliže je v dutině ústní zjistitelná pouze žvýkací ploška zubu, pak se jedná o reinkluzi pokročilou. Úplná reinkluze se definuje jako stav, kdy celá klinická korunka zmizí ze zubního oblouku. V některých případech sliznice úplně překrývá žvýkací plošku zubu, někdy je viditelná komunikace mezi povrchem zubu a dutinou ústní.

Reinkluze dočasných molárů se obvykle vyvíjí v časném smíšeném chrupu, lze je však nalézt i u dětí od 3 let věku. Výskyt reinkluzí vzrůstá se zvyšujícím se věkem dítěte a vrcholu dosahuje mezi 6–11 roky.

Reinkluzí jsou častěji postiženy druhé dočasné moláry, a to zejména v dolní čelisti. Většinou nacházíme reinkluzi jednoho nebo dvou dočasných molárů. Postižení více jak dvou dočasných molárů se již vyskytuje velmi zřídka.

Reinkluze dočasných molárů jsou spojovány s celou řadou komplikací. Mezi nejčastější patří sklon sousedních zubů a inhibice růstu alveolárního výběžku v místě reinkludovaného moláru. Porušením růstu kosti alveolárního výběžku se může vytvořit otevřený skus v laterálním úseku čelisti. Setkat se také můžeme se supraokluzí antagonistů postižených zubů. Dočasné moláry v reinkluzi mohou být příčinou bolestí a zánětlivých komplikací. V souvislosti s reinkludovanými moláry se předpokládá větší riziko vzniku kazu a onemocnění parodontu u sousedních zubů. Reinkluze dočasného moláru může být příčinou retence stálého nástupce. Mezi komplikace reinkluzí se rovněž řadí velmi obtížné extrakce postižených zubů. Mezi komplikace rovněž patří opožděná exfoliace postiženého zubu, která však nebývá příliš výrazná.

Při rozhodování o terapeutickém postupu u dočasných reinkludovaných molárů musíme vzít v úvahu stupeň reinkluze, věk dítěte, polohu zárodku stálého zubu, případně agenezi stálého nástupce, stupeň resorpce kořenů a přítomnost dalších komplikací. Před zahájením léčení je také nutné zvážit vzájemný vztah čelistí a postavení zubů v zubním oblouku.

Terapie reinkluzí dočasných molárů se stálým nástupcem spočívá v pravidelném sledování stupně reinkluze a v periodické kontrole resorpce kořenů a…