Predposledniho rijnoveho dne minuleho roku jsem citila behem celeho dne bolest praveho prsa (nyni stale premyslim, jestli uz me to bolelo, ale fakt si nejsem jista). Vzhledem k tomu, ze mi babicka zemrela na rakovinu prsu (7/2017) a ja stale oddalovala objednani na mamograf, jsem hned druhy den volala na gyndu a bolest v prsu jsem ji popsala jako takovou, kterou jsem zazivala v dobe kojeni, kdy se mi v prsu zacinal delat zanet. Jeste ten den me sestricka objednala a ja si rikala, doktor prohmata a rekne jste v poradku. Bohuzel jsem se pletla. Doktor pri vysetreni vyloucil tehotenstvi a dal mi zadanku na ultrazvuk. Rikal mohu vam prsa prohmatar, bud neco najdu nebo nenajdu, stejne vas poslu na ultrazvuk.

Hned dalsi den jsem se objednala a termin mi sestricka rekla 10.1.2019, tedy az za 2 mesice a 10 dnu. Dny utekly jako voda - narozeniny me a syna, navsteva svagra s rodinou z USA, Vanoce na chalupe,... a ja si obcas na to vzpomnela. 

Termin se blizil a manzel mel hlidat kluky a ujistoval se, kdy prijdu, ze musi jeste odpoledne do prace. Pro jistotu jsem tam dva dny pred terminem volala, pani rikala, ze se tam zdrzim tak 30 minut, jo jo byla z toho nakonec hodina a pul, ale to uz predbiham.

Prisel den “D” a ja jsem se ocitla s cislem 628 v ruce, cekajici, az se objevi na obrazovce moje cislo. Po vypsani karty se sestrickou, jsem se usadila do cekarny a opet cekala na ono cislo v tv. Na obrazovce jsem stihla shlednout porad o samovysetreni prsou, informace kolik zen rocne onemocni a ja sla na radu.

V kabince jsem se vysvlekla do pul tela a cekala, az zavolaji me jmeno. Ulehla jsem na lehatko, ihned ke me prisedla pani doktorka a zacinala u leveho prsa. Leve bylo v poradku, tedy presla k pravemu. U praveho stale projizdela sem a tam, trvalo to dlouho. Ptala se me, jestli dokazi rict, kde me to boli. Rikam, ze velkou bolest jsem mela pred dvema mesici a od te doby obcas to pobolivalo, ale nedokazu urcit misto. (Popravde, uz to fakt beleko jen obcas a ja premyslela, ze to zrusim, jesteze jsem to neudelala). Prejizdela ultrazvukem stale jedno misto a ja rikam, tady to boli, pani doktorka mi rekla, ze v techto mistech neco vidi a vidi to jeste o kousek dal. Sestricce diktovala nejake latinske nazvy, cisla, rikala urcite chci biopsii, dvojitou biopsii, co nejdrive, prejizdela dal, dal a rika a jeste vas poslu ihned na mamograf, potrebuji mamograf. Biopsie je nutno udelat co nejdrive termin se nam uvolnil hned na zitra na rano nebo v UT,...  jo jo vse doslova si pamatuji. Ja rikam, dobre zavolam manzelovi, zda muze hlidat, nastesti mohla hlidat tchyne. Pani doktorka mi rekla, co se bude zitra dit, ze mi lokalne umrtvi dve mista a dlouhou jehlou odeberou vzorky a vysledky budou za 10-14 dnu. 

Na druhy den “D” jsem temer nespala, snedla jsem patku chleba (tak jako tehdy pred statnicemi ci pred zkouskama na VS), vypila kavu a jela jsem. Opet jsem si vzala cislo, tentokrat jsem zmackla tlacitko biopsie a zase cekala... V kabince jsem si odlozila, podepsala papir, a lehla si na lehatko. Pani doktorka zacala s anestezii, ja porad mela otazky, zda po vysledcich z mamografu, mi muze rict vice, odpoved, po biopsii budeme vedet vice, ptam se dal a pry uz mam zustat v klidu, dr rika sestre at zavola 15, ze se ji neco nezda, nejak se mi udelalo spatne, dali mi mokry hadr na hlavu, otevreli okno, prisla druha dr, ta byla milejsi, po dohode s obema dr jsem si vzala diazepam na uklidneni a za pul hodiny znovu na lehatko. V cekarne jsem do sebe dostala susenku, zapila cajem, utirala si slzy a jen citila, jak lek zabira. Pak prisla sestra a znovu. Nyni zacala u  te druhe “skvrny” odebrala 2 vzorky a zase rikala, at sestra vola 15. Prisla milejsi dr (taco me den pred tim delala ultrazvuk) a rikala, jestli muze pokracovat? Ja ano, ze bych uz asi neprisla. Odebrala vzorky z druhe “skvrnky”, pochvalila me za statecnost, rikala, ze se mam odmenit a zopakovala, po biopsii budeme vedet vice. Vysledky se dozvite za 10-14 dnu.

Vecer manzel cetl papiry z vysledku z mamografu, googlil latinska slova a rika, ze v PO bude kontaktovat nejake specialisty...

Dnes rano vstavam, manzel uz byl hodku s klukama vzhuru, rika, ze se nasnidame a ze si pujde lehnout, ze v noci z toho nemohl usnout...

Vubec netusim, co cekat od vysledku, co vse mi bude receno, na co se pripravit, zda si jit pro vysledky sama,...?

Jeste mam nekolik, no vlastne mam 9 dnu, (tedy pokud to bude za 10 a ne za 14 dnu), abych to promyslela, abych se pripravila na vsechny zavery...

Verim, ze to urcite dopadne dobre, pokud ne ted, tak se z toho pozdeji urcite dostanu🙏🙏🙏

Maminky, pokud se Vam neco nezda, ihned bezte k lekari, reknete si o informace o ultrazvuku, o mamografu,...

Cas zde hraje ohromnou roli!!!

Maminka Zaneta❤️

Porodní péče je u nás, alespoň co se týče statistik, jedna z nejlepších na celém světě. Zejména v nejvíce zohledňovaném faktu, úmrtnosti novorozenců, patříme v porodnictví a neonatologii mezi nejbezpečnější státy, kde se dá na svět přivést miminko.

Na druhou stranu tu existuje poměrně silný hlas žen, které se způsobem vedení porodů u nás nesouhlasí. Kritika porodnického systému pramení hlavně z toho, že neexistuje varianta, která by maminkám umožňovala rodit jinak než v porodnici. Pokud si některé ženy přejí rodit ve větším soukromí či nechtějí, aby lékař zasahoval do průběhu porodu, pokud probíhá bez komplikací, často jim zbývá  jen volba dalšího extrému - porodu doma.

Vzniku porodních domů v Čechách, které jsou po celé Evropě běžnou součástí porodnického systému, brání nastavení legislativy. Možná se však všem ženám, které touží po intimním zážitku a zároveň kvalifikovaném doprovodu u porodu, blýská na lepší časy.

Možnost výběru způsobu porodu patří nejen v západní Evropě k běžnému standardu, který porodnický systém nabízí. V sousedních zemích, Skandinávii i Británii se možnost volby mezi porodem v nemocnici, v porodním domě nebo doma staví na stejnou úroveň - společensky i lékařsky. Porodní dům, který by u nás měl brzy znovu vzniknout, by přinesl možnost výběru těm ženám, které porodní zážitek a způsob, jakým přijde jejich dítě na svět, považují za důležitý.

Proč mají mít ženy možnost si zvolit, kde a jak chtějí rodit

Silným argumentem mnoha lékařů, znalců v oblasti porodnictví ale i mnoha žen - matek, je fakt, že porodní péče v České republice patří k nejvyspělejším nejen v rámci Evropy, ale celého světa. Úmrtnost novorozenců i matek při porodu u nás patří mezi nejnižší na světě. Porodnická a neonatologická oddělení patří v nemocnicích mezi ty nejlépe a nejmoderněji vybavené.

Zvláště pak velká nemocniční zařízení, ke kterým patří porodnice v Motole, Ústav pro matku a dítě v Podolí či například Krnovská porodnice, se mohou pyšnit velkými úspěchy na poli gynekologie a porodnictví. Lékaři v těchto zařízeních dokáží zachránit život dětem narozeným i dříve než ve 24. týdnu těhotenství. S komplikacemi, které mohou během porodu nastat, si musí poradit každý den. A radí si s nimi velmi úspěšně.

Přes tyto úspěchy však z druhé strany přichází hlas matek, kterým se způsob, jakým se v takto velkých zdravotnických zařízeních rodí, nelíbí. Velkokapacitní porodnice vnímají jako neosobní, přirovnávají je k běžícímu pásu či továrnám na děti.

Maminky, které naše porodnice kritizují, nesouhlasí zejména s množstvím zásahů, které se během porodu provádějí, zejména se hovoří o řízeném odtoku plodové vody, podávání podpůrných léků nebo nástřihu hráze během poslední fáze porodu. Nepřejí si, aby byly často vaginálně vyšetřované, touží mít větší soukromí, dostatek času, možnost volnosti pohybu a volby porodní polohy.

Existence porodních domů by i u nás poskytovala maminkám možnost volby a nenutila by některé z maminek vybrat si ze dvou extrémů. Minimálně z pohledu evropského porodnictví je volba porodu mezi velkým, anonymním porodnickým zařízením a porodem doma, pro maminky takovou Sophiinou volbou. A právě možnost zvolit si porodní dům by tuto situaci mnoha maminkám ulehčila.

Co je to porodní dům?

Jednou větou je porodní dům alternativním zařízením se zajištěnou odbornou péčí. Je určené nastávajícím maminkám, které jsou zdravé a očekává se, že jejich porod bude probíhat fyziologicky - tedy přirozeně.

Takovéto zařízení, které bývá ve světě často napojené na blízkou porodnici, bývá domácky vybaveno. Každá maminka v něm má svůj pokoj se sociálním zařízením a k dispozici vysokoškolsky vzdělanou porodní asistentku.  

Porodní asistentky jsou rodící ženě oporou, pečují o ni, vedou ji k úspěšnému porození jejího miminka. Porodní asistentka, která je u porodu, pečovala často o maminku během celého těhotenství - obě ženy tak k sobě mají vztah, znají se, žena porodní asistentce důvěřuje.  

Porod probíhá bez zásahů do bezproblémových porodů, s možností volného pohybu po pokoji, možností volby porodní polohy. Péče o každou ženu je individuální, šitá na míru jejím potřebám, důraz je kladen na přirozený způsob porodu a následné péče o novorozence. Ženy několik hodin po porodu mohou odejít domů.

Porodní dům je tak kompromisem mezi nemocnicí a domovem. Svou atmosférou a vzhledem připomíná domácí prostředí a zároveň zajišťuje odbornou péči profesionálních zdravotníků. Porodní dům je komorním zařízením, které nepřipomíná nemocniční prostředí ani svým vzhledem, ani přístupem personálu. Porodní dům také není součástí porodnice, je to autonomní oblast, přiléhá však v dostupnosti na nemocniční zařízení, které v případě komplikací zajistí péči pro maminku i novorozené dítě.

Ženy, které po takovém osobním přístupu u porodu svého dítěte touží, pak v současné době tuto možnost nemají, jelikož přísně nastavená legislativa vznik porodních domů prakticky neumožňuje. Největší potíží pro vznik porodních domů je zejména tlak zákonodárců, aby porodní domy byly součástí porodnic. Argumentují tak zejména z důvodu rychlosti záchrany života v případě komplikací u porodu.

Zdravá žena, toužící po jiném zážitku, než který nabízí porodnice v jejím okolí, si tedy musí vybrat v současné situaci vybírat mezi dvěma extrémy. Porod v nemocnici pro ni bude znamenat vyšší riziko, že do průběhu porodu bude zasahováno, ačkoliv si to žena nepřeje. Nebude muset mít možnost zvolit si porodní polohu, její pohyb v porodnici bude omezený. Přítomnost narozeného maminka v bezprostřední blízkosti maminky je pak v největších porodnických zařízeních nejistá - často se stává, že chybí volná lůžka, miminko a maminka bývají rozdělení.

Druhý extrém, jak si z nabízených možností vybrat, je potom porod doma. Ženy si často k domácímu porodu vybírají porodní asistentku, která je provází těhotenstvím a až porod vypukne, přijíždí k mamince domů. Porodní asistentky a duly jsou vysokoškolsky vzdělané a velmi zkušené ženy, které dokáží ženy provést porodem, aniž by i do porodu musely zasahovat. Zároveň však jsou svými znalostmi a zkušenostmi připravené na většinu komplikací, které se s porodem miminka mohou stát, a dokáží si s nimi poradit i bez vybaveného porodního sálu.

Nutno dodat, že u nás probíhají velmi vášnivé diskuze, které vybarvují ženy, které se rozhodnou porodit své děti v domácím prostředí, jako nezodpovědné a se životem dítěte hazardující. V Evropě i ve světě jsou však domácí porody za asistence porodní asistentky či duly naprosto běžnou součástí porodního systému.

Proč u nás porodní domy stále nemáme?

První porodní dům v České republice vybudovalo v roce 2002 v Praze 4 na Roztylech  občanské sdružení Centrum aktivního porodu. Již v roce 1997 iniciovala vybudování prvního Centra aktivního porodu v České republice, které v letech 1998 až 2000 fungovalo v pražské nemocnici Bulovka. Porodní dům U čápa od doby svého vzniku v r. 2002 několikrát změnil svoje sídlo, vždy však v rámci regionu Praha 4.

Zákony, které v současné době u nás platí, vznik porodních domů neumožňují. Mezi porodními asistentkami a ženami, které za vznik porodních domů často celý svůj život bojují, dochází často k dialogu s lékaři a zákonodárci, které pro vznik porodních domů nemají velké pochopení.

Mezi nejčastější argumenty patří již zmíněná míra novorozenecké úmrtnosti, která se u nás díky nemocničně vedeným porodům v průběhu let dostala z čísla 31 promile v roce 1970 až k dnešnímu 4,5 promile.

K dalším argumentům patří nedostatečná kvalifikace porodních asistentek, které by podle oponentů neměly dostatek zkušeností na samostatné vedení porodů.

Argumentů je velké množství, zastánkyně porodních domů jsou však dialogům nakloněny a jejich argumentace jsou přesvědčivé. Možná právě proto se začíná všem, kteří po porodních domech roky volají, blýskat na lepší časy a první dobrou zprávou po mnoha letech je pro ně možnost vybudovat porodní dům v Brně.

Na nutnosti vzniku porodního domu se shodla nová koalice, která po komunálních volbách v říjnu 2018 v Brně vznikla. Svůj záměr porodního domu zanesli i do koaliční smlouvy, která mezi sebou uzavřeli. To dává velkou naději, že se projekt opravdu uskuteční.

Porodní dům v Brně by přiléhal k Nemocnici Milosrdných bratří, který by zajišťoval podporu v případě komplikací u maminky nebo dítěte. Velkou potíží je pak také financování těchto zařízeních, jelikož by musely být spíše komerční a každá žena by tak nejspíš svůj porod a pobyt v porodním domě musela platit mimo zdravotní pojištění.

Pro mnoho žen by však tato možnost byla spásou při plnění jejich porodních přání.

Mít možnost výběru je totiž vždy záležitost, která dělá systém přístupných pro všechny.

Doufejme, že se nám dostane možnosti výběru i u tak důležité věci, jako je příchod našich dětí na svět. Ať už jsme na jakékoli straně barikády.

Zdroje:

pdcap.cz

unipa.cz

eurozpravy.cz

novinky.cz

Články nepíšu. Ale tady udělám výjimku. Protože to chci mít zaznamenané. A třeba si to jednou přečte i moje dcerka, které se to týká. 

Úplně stručně. 

Vzhledem k průběhu mého prvního porodu, jsem se rozhodla, že další děti nebudou. Sice mi to bylo líto, ale prostě ne. No, když jsem se po pěti letech dozvěděla, že jsem těhotná, málem mě klepala pepka a celé těhotenství tak nějak odpovídalo stavu psychiky. Těhotenská cukrovka jak vyšitá. 

Porodu jsem se přestala bát a vlastně díky skupině maminek z diskuze ledňátka 2019 jsem se na mimčo začala těšit. A i když jsem nedoufala v nějaký super porod, říkala jsem si, že bude určitě kratší, tak jak to u druhých bývá. Vybrala jsem si porodnici, pila maliník a datle. Naučila se různé druhy dýchání a ulehovych poloh k porodu a těšila se, že to začne tak jak první. Ale tentokrát nebudu nikam chvatat. První dobu strávím doma s přítelem a až budu cítit že je čas, tak pojedeme. Jenže zase celé špatně a jinak. Na kontrole ve fakultni porodnici mi řekli, že pokud mám cukrovku, nesmím přenášet a že bych měla nastoupit na vyvolávání. Takže padla moje volba jiné porodnice, protože tam mě jako někoho, kdo chodí do rizikové poradny nechtěli raději kvůli rizikům vzít. Tak sem si řekla, že prostě do termínu porodim. No, nestalo se. Tak jsem ještě ukecala doktorku, aby mi termín nástupu posunula a ona souhlasila. Ale ani tak se nepovedlo a já 10.1. musela nastoupit do porodnice s tím, že jsem byla den předtím uzavřená, hrdlo nepripravené. Po nástupu mě prohlédla doktorka a říká, že nález je lepší než včera a jestli chci udělat Hamiltona. Že se to třeba samo rozjede, něž se začne druhý den vyvolávat. Tak s tím jsem souhlasila. Bylo to jen trochu nepříjemné, ale nic, čeho by se měl snad člověk bát. Poté se natočil monitor a že se můžu jít ubytovat na třetí patro. Bylo kolem 11 dopoledne a krom lehkého špinění jsem nepicitovala vůbec nic. Ve 12 mi přinesli oběd, ale popravdě, chuť jsem moc neměla. Kolem jedné hodiny jsem začala cítit brnění v břiše, jako už tolikrát před tím doma. Ha, posličci. Ale doktorka říkala, že přijdou. Přišla sestra, že si mám dát sprchu, že to přejde. Tak sem si říkala, že tak ve dvě si pustím vodu. A teď přijde na řadu pár rychle po sobě jdoucích časových údajů 😂 

Ve 13:45 jsem se zvedla z postele, že tedy půjdu do sprchy a najednou přišla kontrakce jak blázen. To jsem tušila, že políček nebude. Tak jsem v 13:50 psala SMS příteli, ať rychle prijede. Že budeme rodit. Asi za deset minut po cca pěti kontrakcích, která byla každá silnější než ta před tím jsem zvonila na sestru, ale už jsem nedokázala odpovědět. 

A pak už opravdu rychlovka. Sestra se priritila, ještě říká, že dojdeme na sál do čtvrtého patra (zřejmě sestra vtipálek). Tak došla jsem na chodbu, ale tam bylo jasné, že je konec procházkám. Prifrčela jiná sestra s křeslem, posadila sem se a takovou rychlosti sme profičeli až k porodním salům. Sestra jen řvala, kde je volno 😂 V tu chvíli sem se musela smát. Ale pořád sem netušila, co se děje. Zvládla sem si jen sundat kalhotky a vylézt na porodní křeslo. A prej tlačte. Jako co? Vždyť tam ještě není přítel a venku tak krásně sněží 😂 Tak sem třikrát zatlačila. A nic. Tak koukám kolem sebe, co se děje, proč mám tlačit a už přiběhla doktorka a na další kontrakcí tlačit a jinak. Teď sem to dělala blbě. Kontrakce tady, doktorka řadí, já třikrát zatlacim a normálně cítím hlavičku že je venku. A prostě tomu nevěřím. Člověk přece nemůže porodit za pár minut. Prostě to nejde ne? A poslední kontrakce na sále, další zatáčení a cítím tělíčko venku. Byli přesně 14:25 a moje holčička vylezla na svět za 35 minut od první kontrakce. 

Uf, trochu sem se rozepsala, ale bylo to prostě něco tak neskutečné a neuvěřitelné, že tomu ani dnes, po dvou dnech nemůžu uvěřit. Všem bych něco takového přála zažít. Dcerka je krásná, dle všech vyšetření i zdravá a já se tu culim jak měsíček na hnoji a při pohledu na ni mi to asi už zůstane do konce života 💜💙❤️🧡💕 

(za případné chyby se omlouvám, píšu ještě z porodnice a ve spěchu. Každou chvilku nás má navštívit naše první dcerka, tak čekám) 

PS: jinak tatínek to samozřejmě bohužel nestihl 

Není nic jemnějšího, voňavějšího a křehčího než dětská pokožka. A nejen proto si zaslouží výjimečnou péči. Pokud je navíc pokožka citlivá nebo se sklony k atopickému ekzému, zaslouží si dvojitou péči. Dopřejte svým zlatíčkům to nejlepší, aby byla spokojená, veselá a aby se jim dobře spinkalo. Protože každá máma ví, že spokojené a odpočaté děťátko, je to nejšťastnější děťátko.

Co budeme testovat?

Mají vaši drobečci občas problém s neklidným spánkem? Zkusili jste už od ukolébavek až po šamanské rituály prakticky vše? A vzdor tomu všemu vaše děťátko ne a ne usnout nebo je v průběhu spánku neklidné? Co když je příčinou suchá, podrážděná pokožka nebo atopický ekzém? Řada přípravků La Roche-Posay LIPIKAR AP+ může být vaší záchranou. Uklidní pokožku a vnese do vašich domovů sladký a klidný spánek.

Klinická studie prokázala, že používání přípravků LIPIKAR AP+ vede ke zmírnění pocitu svědění v průběhu noci. Děťátko se nebudí tak často, méně se škrábe a klidněji spí. Zajistěte lepší kvalitu života nejen vašemu potomkovi, ale i sobě a celé rodině. Protože všichni dobře víme, že pokud nespí děťátko, nespí ani nikdo v jeho blízkosti ;) Proto je tu dvojice přípravků, které se navzájem doplňují a postarají se tak o důslednou péči suché a citlivé pokožky.

LA ROCHE-POSAY LIPIKAR SYNDET AP+

Čistící krémový gel je určen pro velmi citlivou pokožku novorozenců, kojenců, dětí a dospělých se sklonem k atopickému ekzému. Jeden přípravek může používat celá rodina. Napomáhá zmírnění projevů atopického ekzému díky ultra jemným čistícím látkám obohaceným o máslo z karité a niacinamid ve spojení s Aqua Posae Filiformis, exkluzivní patentovanou aktivní látkou, už po dobu mytí.

LA ROCHE-POSAY LIPIKAR BAUME AP+

Po dobré koupeli nebo sprše je nutné pokožce dopřát potřebnou péči, obzvlášť té suché, se sklonem k atopickému ekzému. Tento balzám pomáhá obnovovat a udržovat rovnováhu mikrobiomu a obnovovat a chránit kožní bariéru.

Koho hledáme

Na testování hledáme 10 maminek, jejichž děti mají problémy se suchou, atopickou pokožkou. Maminky, které by rády zavedly nový rituál a otestovaly dvojici přípravků LIPIKAR AP+, které pomohou s problémovou pokožkou a postarají se o klidný spánek jejich děťátka. Měly by rády fotografovat a s nadšením se s námi podělit o svoje postřehy a zkušenosti.

Jak se zapojit

Pokud jste se v předcházejících větách našly, pak stačí, pokud se v komentáři pod tímto článkem zmíníte o tom, jak usínají vaše ratolesti. Zda to jde hladce, rychle a klidně, nebo je to někdy boj o přežití. Napište, zda děti usínají samy nebo jim musíte dělat společnost. Pokud máte nějaký rituál, zvyk nebo vaše děti usínají zásadně s nějakou oblíbenou hračkou, určitě to nezapomeňte zmínit. Popište nám zkrátka to, jak vypadá usínání u vás.

Zapojit se můžete do 13. 1. a my v pondělí 14. 1. vybereme 10 maminek a jejich ratolestí, jejichž jemné a citlivé pokožce dopřejeme tu nejlepší péči.

Držíme palce a těšíme se na vaše komentáře.

Váš konik_testuje

Jestli se chcete dozvědět více o tom, jak se správně starat o suchou a atopickou pokožku vašeho děťátka, všechny potřebné informace najdete v La Roche-Posay rodičovském koutku.

Neustále přemýšlíte, jakou zábavu vymyslet vašemu dítěti, vozíte ho na několik kroužků týdně a ve výsledku si připadáte uhoněná? Možná to neplatí zrovna na vás, ale ve většině rodin jde o běžnou situaci. Často se maminky dokonce předhání kdo má víc a jaké kroužky pro své děti. Jako by to bylo měřítko toho, kdo je lepší maminka. Děti ale nepotřebují mít každý den jeden kroužek, zvláště když chodí na celé dny do školky nebo do školy. Nechte děti se někdy jen tak nudit a jen si hrát. Vám se uleví a pro děti to má spoustu výhod.

„Než půjde syn do školy, tak žádné organizované kroužky neplánuji. Když se nám chce, tak chodíme plavat, doma spolu tvoříme. Syn má také malé jisté povinnosti odpovídající jeho věku - úklid hraček, oblečení po sobě atd. Jezdíme na kole, chodíme na procházky, nevidím důvod, proč ho zatěžovat něčím dalším. Pokud bude chtít a půjde mu to, tak bych ho potom přihlásila na keramiku, případně sportovní kroužek. Ale kroužek každý den, nebo čtyřikrát týdně je na můj vkus moc. Děti potřebují mít čas samy pro sebe a na sebe a moct si hrát, tak jak chtějí a ne tak, jak jim to neustále někdo organizuje.”

Jako rodiče máme neustále pocit, že bychom měli mít vše pod kontrolou. Chceme pro své děti jen to nejlepší, aby byly zdravé a správně se vyvíjely po všech stránkách. Máme pocit, že když je necháme jen tak, tak něco prošvihneme. Je rozdíl, když se někdo o své děti opravdu nestará a zanedbává je, to už je opravdu případ pro sociální pracovnici. Pokud ale mají vaše děti zázemí, lásku, dostatek sociálních kontaktů a přiměřené podněty, je v pořádku, že jim neustále nevymýšlíte nějakou aktivitu, kroužky nebo tábory na polovinu prázdnin. Ono je to totiž dobré, nechat je, ať se nudí a zkusí si sami vymyslet nějakou aktivitu.

Co přináší dětem nuda

Když se dítě nudí, je „nuceno” s touto situací nějak pracovat. Musí se jí přizpůsobit a hledat způsoby, jak se zabavit. Nuda, mimo jiné, přináší:

• rozhodování - děti, které se nudí, se musí k této situaci nějak postavit a rozhodnout se, jestli chtějí pokračovat v nudění se, což je přirozeně nebaví a nebo začnou vyvíjet nějakou aktivitu a zkusí si najít něco, co je bude bavit a tento čas si užijí. Je dobré, když se dítě naučí rozhodovat již od mala, protože v budoucnu se mu to bude hodit. Spousta věcí, profesí a podobně, vyžaduje rychlé rozhodování. Nerozhodnost je v dospělosti velmi nepříjemná věc.
• kreativitu (vynalézavost) - když už se dítě rozhodne, že se nudit nechce, bude muset přijít na to, co chce vlastně dělat. Zde přichází prostor pro rozvoj kreativity. Jde vlastně o tvůrčí řešení problému.
• samostatnost - najednou nebudete stát dítěti za zády a organizovat mu jeho volný čas, bude se muset osamostatnit. Samo si vymyslet, co bude dělat a případně si to i samo (nebo s vaší dopomocí) zařídit. Rozvoj samostatnosti je důležitý, jednoho dne dojde k tomu, že dítě vylétne z rodinného hnízda a tato dovednost se mu bude hodit. Když je dítě malé, je roztomilé a příjemné, že vyžaduje neustále pozornost a pomoc od rodičů. Ve třiceti to už ale tak roztomilé není.
• představivost - dítě se nudí třeba i proto, že už ho nebaví si hrát s hračkami, které má doma. Děti přitom vůbec nepotřebují mraky hraček, stačí jim i obyčejné věci. Mohou si vzít třeba batůžek a hrát si, že jedou na výlet. Gauč nebo židle poslouží jako vlak nebo autobus, koberec může představovat pláž někde u moře… Dětská představivost nezná mezí, tak jim pro ni nechme prostor.
• zodpovědnost - děti se naučí být zodpovědní za to, co dělají. I to se jim bude do budoucna hodit.
• odpočinek od „povinností” - my, jako rodiče to tak třeba nevnímáme, protože přece „zařizujeme dětem zábavu”, ale děti to tak vnímat nemusí. Kroužky nebo neustálé vymýšlení činností (které je třeba ani tak nebaví), mohou brát jako povinnost. Ne každý den mají na tohle děti náladu. Když se dětí zeptáte, často vám odpoví, že třeba jen to, že chodí do školky, berou jako „že chodí do práce, tak jako maminka a tatínek”. Znáte to sami, někdy si prostě potřebujete odpočinout od povinností a prostě nedělat nic nebo jen tak něco, co vás napadne. Dopřejme to i dětem.
• rozvoj důvěry - bude to možná těžké i pro vás, pokud jste na to nebyla doteď zvyklá. Ale tím, že necháte dítě se nudit a následně ho vymyslet, co bude dělat, rozvíjíte jeho důvěru samo v sebe i vaší k dítěti. Nebojte se, ono to zvládne. Možná ne napoprvé, ale pokud mu dáte prostor, tak se to naučí.

„Na tohle téma jsem narazila nedávno. Moje dítě ve věku necelých dvou let zkusilo, z části kvůli nátlaku okolí, kdy jsem cítila, že pokud nebudu malou brát na kroužky, tak budu špatná matka, celkem velké množství aktivit (plavání, cvičení, Yamaha...) v rámci batolecích kroužků s rodiči. Nebavilo ji to nikdy a bylo vidět, že přesto, že je v kolektivu a „něco" z toho asi i má, na kroužku spokojená není a raději by řádila doma nebo venku a dělala si, co chce. Rozhodla jsem se pokusy ukončit a kroužky zrušit.

Pořád jsem slýchala, že to je špatně, že se nenaučí být v kolektivu a poslouchat a že je třeba vydržet a chodit dále, protože si to časem sedne a dítě bude nakonec rádo, že tam chodí. Slyšela jsem to jak ze strany instruktorů, což je jasné kvůli vidině zisku, tak ze strany těch asertivních matek, které s podobně starými dětmi navštěvují velké množství kroužků a jejich děti jsou tam spokojené a úspěšné. Také jsem pokaždé slyšela, že dětem chtějí dopřát to, co ony samy v dětství neměly. Svého rozhodnutí nelituji, místo kroužků volíme jinou nenásilnou aktivitu nebo nechám dceru, ať si hraje sama tak, jak potřebuje. Vždyť na tom není nic špatného.”

Kouření, alkohol a drogy - důsledek nudy s velkým N

Pokud děti nezažívají v dětství nudu, v pubertě a dospělosti jí propadnou, protože se nebudou umět samy zabavit nebo si vybrat smysluplnou činnost. Půjde ale už o nudu s velkým N. Odborníci tento fenomén zkoumali a zjistili, že dospívající, kteří se nudí, mají větší riziko toho, že začnou kouřit, pít alkohol, brát drogy nebo jíst nezdravá jídla, než jejich vrstevníci, kteří se umí zabavit a vyhledat si činnosti, které je baví a obohacují.

„Můj synovec chodil od školky do všech možných kroužků - fotbal, angličtina, keramika... Každý den měl kroužek, v sobotu ještě zápas ve fotbale. Podle švagrové, to tak bylo proto, aby se vyřádil a doma neotravoval. A když se náhodou chtěl ke konci dne nebo v neděli podívat na pohádku, tak ho honem vyhnala ven, co by seděl doma. Prakticky nikdy nedělal to, co by chtěl on. Je pořád v zápřahu. Až je mi ho líto.”

Všeho moc škodí

Samozřejmě, že to není o tom, že po přečtení tohoto článku přestanete dětem vymýšlet aktivity a zrušíte všechny kroužky, které dítě navštěvuje. Hledejte zlatou střední cestu. Aby se dítě jen nudilo, také není dobře. Ale trocha té nudy opravdu nevadí, protože vyprodukuje jinou činnost a nakonec bude jen ku prospěchu.

Bonus pro rodiče

Tím, že se vaše dítě nebo děti naučí si samy vymyslet, co by chtěly dělat a nebudou neustále vyžadovat vaši pozornost a asistenci u každé hry, získáte trochu cenného času sami pro sebe. Skoro každá maminka to totiž zná, když jí dítě visí na noze, a vůbec nic tak nestihne udělat.

Co na to psychologové?

Dětská psycholožka Leona Němcová k tomu dodává: "Dítě do šesti let je biologicky vybaveno na to, aby objevovalo svět. A to svým vlastním tempem a způsobem. Z dětí, které měly odmalička vše naplánované a nalajnované, tak vyrůstají nejen přestimulovaní jedinci, ale i lidé, kteří se v dospělosti nedovedou sami zabavit. Jsou to výborné výkonné jednotky, ale bez pocitu štěstí. A když mají být někdy chvíli sami se sebou, tak neumí být v klidu, propadají panice pokud nemají program, a tak si stále nějaký vytváří. V dospělosti se z těchto dětí často stávají buď workoholici, nebo mají jiné nezdravé závislosti."

Dětství je jedno z nejkrásnějších období života. Nechme děti, aby si ho mohly užít a objevovat vše, co je pro ně nové. Neustále přejíždění v autě z kroužku do kroužku nebo z jedné aktivity na druhou a plánování toho, co mají dělat, pro ně opravdu nemusí být to nejlepší. Nechme je, ať se někdy taky nudí a následně dělají věci, které ony samy chtějí a tak, jak chtějí.

Zdroj:

mojebetynka.maminka.cz

patalie.cz

ona.idnes.cz

styl.instory.cz

    Jsem máma dvou kluků. Strašně se mi chce dodat, že spokojená máma dvou kluků. Nevím proč to tak je, ale jakmile máte dvě děti stejného pohlaví, vaše okolí nutně získá pocit, že jste pro společnost neudělaly dost a je minimálně vaší morální povinností dát osudu třetí šanci a pokusit se počnout dítě opačného pohlaví. Skoro bych řekla, že jsem na tom o malý chloupek lépe než maminky, které mají dvě dcery. Já jsem aspoň dala rodině mužského potomka, který ponese minimálně do příští generace naše jméno dál. Uf. Kecy. Myslím, že kdo to máte stejně, nesnášíte ty řeči taky tak jako já.

    Fakt nechápu, proč by mě měl někdo litovat, že mám dva kluky. Jsou úžasní, jsou moji a jsou zdraví. Co víc sakra člověk může od života chtít? Pro okolí si však stejně nesu cejch, kterého se pravděpodobně nikdy nezbavím.

    Když se odprostíte od toho, že vás ty kecy štvou, je to vlastně strašně vtipný, jak vás soudí úplně cizí lidé. Jak vám cizí lidé s naoko vtipným tónem rozkazují, že musíte mít třetí dítě. Vrcholem toho pak je, když vám někdo takový radí, že je potřeba při sexu zmenit pozici. Fakt, holčičky se přece dělají zezadu. Že jste to nevěděly? Chyba, možná právě proto máte dva kluky. Jako já. Možná by tito chytráci zůstali hodně překvapení, kdybych jim na oplátku začala popisovat chvíle, při kterých vzešli naši kluci🙂

    Nejsem žádný puritán, opravdu ne, ale fakt nejsem schopná pochopit tu drzost naprosto cizích lidí (nebo lidí, které znáte v podstatě jen od vidění), kteří si myslí, že vám mohou jen tak mezi řečí říct, jakým způsobem to máte dělat, taková intimní záležitost. Kdyby to bylo jen jednou, člověk nad tím mávne rukou, ale když to slyšíte poněkolikáté, máte chuť vystřelit pěstí směrem k jejich nosu. Kdybych byla Saturnin, tak to asi i udělám. Na co se zdržovat s koblihama🙂

Pokud máte 2 (nebo nedejbože  více dětí stejného pohlaví), připravte se na tyto fráze:

"Tak aspoň že jsou zdraví."

(Každý holt máme ty priority jinde.)

"Tak do třetice tu holčičku."

(A vy mi ji fakt zaručíte?)

"Tatínek má asi radost, že má syny, ne? "

(Tatínek po klukovi rozhodně netoužil, vlastně mu to bylo naprosto šumák.)

"Pořád lepší dva kluci než dvě holky."

(Proč proboha, copak jsou holky méněcenné? Žijeme ve 21. století - aspoň někteří z nás tedy, mám pocit.)

"To máš teda blbý, že se musíš starat o 3 chlapy."

(Nemusím, velký se o sebe zvládne postarat zcela sám a ty dva malé prostě povedeme tak,  jak nám to bude vyhovovat.)

"To se teda v pubertě z nich zblázníte."

(Fakt si nemyslím, že se dvěma holkama by to byla procházka růžovou zahradou.)

"Škoda, že vám nevyšel ten páreček."

(A kdo říká, že my jsme o něj vůbec stáli?)

"Chudinko, já bych dva kluky nechtěla ani náhodou." 

(Je mi to jasný, hodila bys je hned po porodu ze skály.)

A co bude teda dál s naší rodinou?

    Myslím, že vůbec nic. Vždycky jsem žila s představou, že budu mít dvě děti. Ty mám. Nebudu si vymýšlet, občas mě zamrzí, že nebudu s dcerou vybírat šaty do tanečních nebo na svatbu, a tak. Ale tak nějak mám pocit, že se ke mně ti kluci hodí vlastně víc. Ani já nejsem typická holka a nebyla jsem jí nikdy. I tady se mě hodně ptáte, zda budeme mít třetí dítě, tak upřímně říkám, že si myslím, že ne. Momentálně si strašně užívám to, že kluci už jsou větší, rozumní a my máme s mužem čas pro sebe a můžeme třeba podniknut něco i bez dětí. Poslední dobou trávíme více času o samotě a musím říct, že je to úžasný, skvělý a strašně mi to chybělo.

    Cítíme se prostě kompletní a už nemám pocit, že nám někdo chybí. Ale jak se říká: "Nikdy neříkej nikdy." Třeba se za pár let zblázníme a názor změníme. Ale i tak si myslím, že bych radši volila třetího kluka, pokud bych měla možnost volby.

    O tom, že mi dvě děti stačí, jsem se přesvědčila zrovna minulý měsíc. Trochu se mi zpozdil cyklus a musím říct, že se mi vážně neskutečně ulevilo, když dorazila menstruace. V těchto chvílích si člověk asi nejvíc uvědomí, co opravdu chce🙂

    PS: Občas se mi samozřejmě zasteskne při představě, že už nikdy nebudu ňuchňat svoje malé miminko. A víte, kdy mě přepadají tyto touhy nejsilněji? Když se jako ambasadorka účastním veletrhů For Kids a vidím všechny ty nádherné věci pro mrňousky. Manžel už si ze mě dokonce dělá srandu, že u nás zase bude chvilku hlavním tématem otázka třetího dítěte🙂

Atopický ekzém trápí 30 % světové populace. Z toho je téměř 20 % kojenců a malých dětí. U 80 % případů se atopie začíná projevovat v prvních měsících života. Na atopický ekzém neexistuje lék. V lepším případě v dospělosti vymizí, ale bohužel existují případy, kdy se s ním pacient potýká po celý život.

Co už o atopii možná víte?

Z odborného hlediska je atopická dermatitida chronické, svědivé a zánětlivé onemocnění kůže, které se projevuje červenými ložisky, někdy mokvajícími, velmi suchou kůží a silným svěděním. Rozsah postižení je různý: čelo, obočí, krk, trup, končetiny (obzvlášť podkolení a loketní jamky). Toto závažné onemocnění provází suchost kůže a nesnesitelné svědění, které ovlivňuje kvalitu života nejen samotného pacienta, ale celé jeho rodiny. Nemocný člověk se často potýká i s psychickými problémy, kdy jej často kvůli vzhledu kůže okolí nepřijímá, zvláště v kolektivu malých dětí.

Průběh onemocnění je charakterizován střídáním klidových období s obdobími vzplanutí (zhoršení stavu způsobené např. stresem).

Proč se lidé stávají atopiky?

Obvykle je to způsobeno dědičnou predispozicí k alergickým reakcím jako astma, senná rýma nebo zánět spojivek. U 50 % dětí, jejichž jeden z rodičů trpí alergií, dochází k projevům atopické dermatitidy. Pravděpodobnost se zvyšuje na 80 % v případě, že oba rodiče dítěte trpí alergiemi. Atopická dermatitida se u dětí vyvíjí také z důvodu nedostatečné bariérové funkce (ochranné) jejich kůže. Poškozená bariérová vrstva nedokáže chránit kůži před externími faktory a kůže se stává velmi citlivou.

Co pomáhá?

Klíčem ke zmírnění svědění není pouze užívání kortikoidů předepsaných od lékaře během fází vzplanutí, ale také používání emoliencií a hydratačních dermokosmetických přípravků, které se aplikují každý den. Emoliencia posilují vrstvu epidermis a obnovují poškozenou bariérovou funkci kůže. Předcházejí také dehydrataci kůže a zabraňují průniku alergenů hlouběji do kůže. Při jejich každodenním používání je výrazně sníženo riziko vysušování a praskání kůže, kůže tak získává opět pocit komfortu.

Zklidnění atopické kůže vyžaduje také vhodný životní styl, jak v létě, tak i v zimě:

• Optimální koupel. Koupel je příjemná, avšak teplota vody by neměla přesáhnout 33°, koupel by neměla trvat déle než 5 až 10 minut. Účinky tvrdé vody je možné zmírnit používáním vhodných mycích olejů. Přípravek hygieny nesmí obsahovat mýdlo, ani dráždivé látky, naopak musí mít fyziologické pH a měl by se snadno vymývat. Dejte přednost zvláčňujícím mycím olejům nebo pěnivým gelům určeným pro křehkou (fragilní) kůži. Dlaněmi naneste přípravek hygieny, netřete kůži (nepoužívejte mycí rukavici nebo houbu). Důkladně kůži opláchněte a velmi jemně osušte (netřít).
• Pečujte o nehty, aby byly stále krátké a nepobízely ke škrábání (zdroj sekundární infekce).
• Vyhněte se prachu, tabáku a roztočům, jež se nacházejí uvnitř koberců, na záclonách a v matracích. Prostředí vašeho domova musí být co nejpříjemnější. Tip: Větrejte místnost co nejčastěji.
• Vyhněte se syntetickým tkaninám a vlně, které často způsobují svědění. Dejte přednost bavlněnému oblečení.
• Používejte jemné prací prostředky, prádlo důkladně vymáchejte. Nepoužívejte aviváž.
• Vyhýbejte se přímému vystavení slunci mezi 11. -16. hodinou. Nevystavujte slunci děti mladší než 3 roky. Před pobytem na slunci naneste přípravek s vysokým ochranným faktorem, nezapomeňte na tričko, sluneční brýle a pokrývku hlavy.

Zázrak jménem oves Rhealba®

Nabídka péče pro atopiky je velmi široká. Kvalitní a účinné přípravky jsou k dostání v lékárně, kde Vám navíc odborný personál pomůže s výběrem toho pravého pro Vaši potřebu. V lékárně se setkáte například s francouzskou dermokosmetickou značkou A-DERMA, specialistou na suchou a křehkou kůži atopiků celé rodiny.

A-DERMA pěstuje v srdci Jihozápadní Francie v regionu Tarn jedinečný rostlinný druh, bio oves Rhealba®. Do přípravků řady EXOMEGA CONTROL určených pro suchou a atopickou kůži používá výtažek z mladých výhonků ovsa Rhealba®, neboť právě ty obsahují veškerou sílu budoucí rostliny a mnohem více vzácných aktivních látek, než je obsaženo v zrnech (saponiny a flavonoidy, které snižují podráždění kůže). Tyto výhonky naopak neobsahují proteiny, které by mohly vyvolat podráždění. Maximální koncentraci aktivních látek obsahují výhonky ovsa Rhealba® okolo 12. týdne „života“. Jelikož tato koncentrace netrvá věčně, musí se sklizeň uskutečnit co nejrychleji, během 3-4 dní. Přípravky EXOMEGA CONTROL dokáží díky inovovanému chytrému složení „držet kontrolu“ nad atopií, přesněji bojovat i proti mikrozánětu, který v pokožce probíhá i v období fáze klidu.

Zvláčňující přípravky EXOMEGA CONTROL se nabízí hned ve 3 formách dle výživnosti textury: mléko, krém a balzám. Přípravky jsou navíc vhodné již od narození. Samotné promazávání kůže je vhodné doplnit o hygienu přípravky určenými speciálně pro pokožku se sklonem k atopii. Ty kůži nedráždí a plně vyhovují jejím specifickým potřebám. Na výběr máte mezi zvláčňujícím sprchovým olejem, zvláčňujícím pěnivým gelem a zvláčňujícím mycím gelem 2v1 na tělo a vlasy.

Více informací o celé řadě EXOMEGA CONTROL naleznete zde.

Tuhle malou žirafku Maximek využil hlavně venku v kočárku, protože doma pouštíme před spaním projektor i s hvězdičkami, ale rozhodně žirafku nepodceňujeme, má toho hodně co nabídnout 😉

Žirafka je určená k usínání a aby prcka uspala, umí přehrát 10 melodií a 3 druhy bílého šumu (prales, vlny a déšť). Můžete zvolit hlasitost a vybraný zvuk hraje 20 minut.

Ovládání žirafky je tlačítky na spodu, takže stačí zapnout, postavit na skříňku, položit do postele nebo třeba připnout očkem na kočárek a mrňous může usínat u příjemných zvuků. 

A to je vlastně všechno. Žirafka je opravdu jednoduchá, ale mně se moc líbí, doporučuji ji třeba jako první dárek pro miminko v rodině 😉 Kdybych před rokem znala žirafku, neměli bychom doma si 6x dražšího plyšáka s bílým šumem, který Maximka nechává totálně chladným 😀 

Závislosť na jedle, na sociálnych sieťach, na ľudskom uznaní, na toxickom vzťahu. Závislosť je poháňaná skrytou poruchou. Veľkú úlohu zohráva psychika.

Hlavnou charakteristikou závislosti je nedostatok alebo málo ľahkosti a spokojnosti v živote. Tvoj problém nespočíva v tom , že ješ viac ako by si mala, alebo tráviš na na sociálnych sieťach toľko času , že zanedbávaš povinnosti, len si tým niečo kompenzuješ.Je to iba odozva na tvoj vnútorny pocit, stav v ktorom si.Zvolila si si liek na svoj problém- jedlo,stále zdieľanie fotiek a počet like-ov .

Ak ti na začiatku stačila jedna , dve kocky čokolády dnes si musíš dať celu tabuľku. Stále chceš viac a viac.

Kde to všetko začalo? Kedy sa z nevinnej zábavky stala chronická choroba? Ak chceš poznať odpoveď na túto otázku musíš porozumieť kde má tvoja závislosť korene. To kde si sa narodila,prostredie v ktorom si vyrastala, výber jedla v detstve,rodinné okolnosti do ktorých si sa narodila.

Tvoj vzťah k závislosti ovplyvňuje spôsob akým vnímaš život. Mala som klienta ktorý mi tvrdil , že nedokáže žiť bez klobásy 🙂

Stali sme sa závislými na jedle,sociálnych sieťach ,alkohole,drogach,toxickych vzťahoch.Podvedomý zámer je pravidelne zlepšiť úzkosť a bolesť. Je to len automatická odpoveď na tvoje pocity.

Závislí ľudia sa neboja menej, boja sa viac. Ich bolesť miernejšia, je väčšia.Nemôžeš sa "prejesť" aby si získlala sebavedomie, zakryla pocity, ani ti k tomu neprispeje like pod fotkou. Nemôžeš si kúpiť šťaštie v nezdravom,toxickom vzťahu. Nedosiahneš zdravé sebavedomie praktizovaním niečoho čo podporuje ,že sa začneš nedávidieť.

Ak nedôverujš sama v seba  svet sa môže stať desivé miesto. 

Chceš sa vydať na cestu objavenia sebadôvery so mnou? 

Chceš zistiť čo ti bráni aby si dosiahla a naplnila sny a plany ktoré máš?

VBAC je zkratka pro anglický název Vaginal Birth After Cesarean, tedy vaginální porod po porodu císařským řezem. Statistiky hovoří jasně, 1 ze 4 žen v České republice porodí císařským řezem, ať už plánovaným nebo akutním. VBAC je sen pro většinu žen, které si prošly císařem a chtějí ještě další dítě nebo děti. Nejen, že jim umožní prožít vaginální porod, ale také zvyšuje šanci mít v budoucnu více dětí.

VBAC si prožila také Petra, která se rozhodla podělit se s vámi o svůj příběh:

„První těhotenství probíhalo naprosto bez problémů, kdyby mi nerostlo břicho, tak jsem ani nevěděla, že jsem těhotná. Na naše první miminko jsme se s manželem moc těšili. Jelikož byly všechny testy a vyšetření v pořádku, tak mě velmi zaskočilo, když mi doktorka na kontrole v porodnici 13 dní před termínem řekla, že miminko už neroste, má 2 400g a je velká pravděpodobnost, že budou u porodu komplikace a skončí císařským řezem. Z ordinace jsem vycházela se slzami v očích, manžel byl vyděšený, co se stalo. Další den jsem podstoupila oxytocinový zátěžový test, aby se zjistilo, zda miminko zvládne přirozený porod. Výsledky byly skvělé, ale porod se zatím nerozjel, tak mě propustili domů.”

Počet císařských řezů je vysoký - VBAC je možností, jak ho snížit

Každá čtvrtá maminka porodí dítě císařským řezem. Statistiky se napříč porodnicemi liší, někde je to více, někde méně. Každopádně po předchozím císařském řezu je vyšší riziko dalšího císařského řezu při následných těhotenstvích.

Císařský řez se provádí z různých důvodů, nejčastěji jde o situaci, kdy:

• porod nepostupuje
• dítěti se nedaří a padají mu ozvy
• je děťátko v poloze příčné nebo koncem pánevním
• má rodička příliš úzkou pánev a miminko by přirozeně nedokázala porodit
• má rodička onemocnění, kvůli kterým není možné rodit přirozeně (oční vady, srdeční vady a podobně)

„Dostala jsem novou naději, že bude vše v pořádku a porod proběhne normálně. Na kontroly jsem pak ale už chodila dvakrát do týdne a pořád ten samý verdikt, miminko neroste, porod se nerozjíždí. V den termínu jsem nakonec šla na vyvolání. O půl osmé mi zavedli tabletku a musela jsem ležet pouze na lehátku, protože miminko mělo k hlavičce přidělanou sondu na lepší snímání ozev. Po dvou hodinách přišly velmi bolestivé kontrakce, prakticky z ničeho nic velmi rychle po sobě s velkou intenzitou. Já jen ve velkých bolestech ležela na jednom boku a nemohla nic dělat. Po chvíli přišla doktorka a řekla, že se miminku nedaří a musíme porod zakončit císařem. Po čtyřech hodinách od podání tabletky na vyvolání se nám tedy akutním císařem narodila naše dcera.”

Jeden císař, vždycky císař?

Některé situace se vztahují k rodičce a jsou neměnné. Pokud má nastávající maminka úzkou pánev, nebude schopná porodit ani další dítě přirozeně a tak bude znovu nutné přistoupit k císařskému řezu.

Některé situace se ale vztahují ke konkrétnímu těhotenství. Pokud jste například měla své první dítě v příčné poloze a porodila jste ho císařským řezem, máte šanci, že porodíte další dítě přirozeně. Samozřejmě pouze za předpokladu splnění jasně daných podmínek vhodných pro VBAC. Rozhodně není cílem porodit za každou cenu přirozeně a vystavit sebe i své děťátko zbytečnému riziku. Pokud jsou podmínky příznivé, je dobré se o VBAC pokusit, protože císařský řez je velká břišní operace se svými riziky.

Petra pokračuje ve vyprávění: „Porod jsem si v sobě dlouho zpracovávala a taky jsem si neuměla představit, že bych ještě měla nějaké další dítě, nechtěla jsem to už takhle zažít. Jak to ale bývá, časem už to nevypadá tak hrozně. S manželem jsme se nakonec rozhodli, že chceme ještě jedno dítě. Podařilo se hned a za dva roky po císařském řezu mě čekal další porod.”

Jaké jsou výhody VBAC

• maminka má okamžitý kontakt s dítětem
• při vaginálním porodu bývají menší krevní ztráty a nižší riziko infekce
• snižuje se také riziko vzniku trombózy nebo plicní embolie
• rekonvalescence bývá rychlejší
• dřívější odchod domů
• příznivější podmínky pro další těhotenství

Jde o obecný výčet, který nemusí platit vždy, i vaginální porod může být komplikovaný s velkou krevní ztrátou a můžete se z něj vzpamatovávat i několik měsíců. Obecně je však pro maminku i dítě lepší možností než císařský řez.

„Druhé těhotenství bylo pro mě velmi náročné. Nebylo mi úplně dobře a běhání kolem malé tomu taky nepřidalo. Byla jsem hodně unavená a těšila se, až to všechno bude za mnou. Nad porodem jsem se snažila nepřemýšlet, jen jsem si ve skrytu duše přála, aby to tentokrát proběhlo lépe a nechali mě porodit normálně. Termín porodu se blížil a všechny kontroly byly v pořádku. Váhový odhad miminka byl něco přes tři kila, malý byl hlavičkou dolů a já byla v klidu a těšila se na to, co přijde. Na jedné z kontrol mi pak doktorka řekla, že je všechno v pořádku, ale že mě vzhledem k předchozímu porodu císařským řezem nemohou nechat přenášet, že je na děloze jizva a že je to postup, který musí dodržet. Nechápala jsem to, vše bylo v pořádku, jizva mě ani jednou nezabolela a já tak zoufale chtěla, aby mi dali šanci na přirozený porod. Nicméně nejsem z těch, co riskují, takže jsem se rozhodla, že se budu řídit doporučením lékařů. Na den termínu byla tedy domluvená kontrola a případně vyvolání porodu. Byla jsem z toho vyřízená.”

Kritéria pro VBAC jsou jasně daná

Abyste se mohla pokusit o VBAC, budete muset doufat, že splníte daná kritéria. A taky si vybrat porodnici, kde k tomu budou svolní. VBAC má svá rizika a ne každá porodnice má například vybavení pro případ komplikací. Poohlížejte se po takové porodnici, která má nižší procento provádění císařských řezů. Určitě s vámi vybranou porodnicí konzultujte vaši situaci a vaše očekávání, jak byste chtěla, aby porod proběhl.

A co “musíte” splnit?

• VBAC je možný pouze po jednom předchozím císařském řezu
• nesmíte mít za sebou rupturu děložní stěny ani větší operace na děloze
• VBAC je možný pouze po císařském řezu, který byl proveden klasicky, tzv. bikiny řezem v oblasti podbříšku, po nestandardním řezu, jako je například T- řez vám nebude umožněn
• v některých porodnicích vás nenechají „přenášet”, termín porodu určený podle UTZ pro ně bude závazný a budou vám chtít porod vyvolat
• váhový odhad miminka musí být pod 4 000 g
• jizva na děložní stěně musí mít na ultrazvukové kontrole dostatečnou tloušťku (více než 4 mm)
• děťátko musí být v poloze hlavičkou dolů
• měl by být také dostatečný odstup mezi předchozím císařem a následným vaginálním porodem, uvádí se nejméně 18 měsíců
• lékař neshledá jiné zdravotní problémy, které by VBAC bránily

Pokud tohle všechno splňujete, máte 50-90% šanci na to, že se vám opravdu podaří porodit vaginálně.

„Pět dní před termínem mě začalo pobolívat břicho a mě v tom strachu z vyvolávání ani nedošlo, že by se třeba mohl už chystat porod. Při prvním porodu jsem nic takového nezažila. Na poslední kontrole v porodnici jsem byla otevřená na centimetr, ale jinak se nic nedělo. Doktorka se mnou soucítila, snažila se mi dávat rady, jak rozjet porod. Ale pokud se nic nebude dít, v den termínu jsem měla domluvenou kontrolu a vyvolání porodu. Měla jsem strašný strach. Jednak z vyvolávání po císaři, bála jsem se, že nastanou komplikace. Sice mě ujišťovali, že to bude velmi jemné vyvolávání, které může trvat až tři dny, ale to mi vůbec nepomáhalo. A po předchozí zkušenosti jsem se úplně nejvíc bála, že to skončí jako předtím - po vyvolávání porodu akutní císařský řez. Dva dny před termínem jsem už jen brečela, že to takhle nechci a byla zoufalá. Cítila jsem se jinak skvěle, věděla jsem, že je tentokrát vše v pořádku, o to víc mě to štvalo, ale neměla jsem na to odporovat lékařům. Ani manžel ne.”

Komplikace, které mohou VBAC provázet

Nejčastěji obávanou komplikací je ruptura děložní stěny. Tato komplikace je však vzácná a nastává u maximálně 1,5 % žen, které prodělaly císařský řez. Dříve tato komplikace způsobovala velmi často úmrtí plodu nebo rodičky. Díky dnešní zdravotní péči a také rychlému zásahu lékařů už to dnes není tak hrozné. Nicméně i dnes se to může stát. I proto se vyplatí si pro VBAC vybrat dobrou porodnici, která má patřičné vybavení pro případ komplikací. Ruptura však může vzniknout u každého porodu, zejména pokud byl využit syntetický oxytocin pro posílení kontrakcí.

Rupturu děložní stěny nelze nikdy stoprocentně předvídat. Tloušťka jizvy měřená ultrazvukem je pouze orientační údaj, mnozí lékaři ji ani neměří. Nevypovídá totiž nic o samotné pevnosti děložní stěny. Pokud vás jizva pobolívá již během těhotenství, určitě se o tom zmiňte lékaři a situaci konzultujte. Zbytečně riskovat se v tomto případě nevyplatí.

„Přes velký strach jsem se smířila s tím, co mě čeká. Večer před termínem jsme si zajeli na večeři, poslední ve třech. Udělala jsem si poslední fotku s bříškem a v devět hodin jsem šla spát. Už jsem byla úplně otupělá z toho, co mě čeká a na nic nemyslela.

Za hodinu mě probudila bolest břicha. Taková, jakou jsem ještě neznala. A pak přišla další a další. Převracela jsem se z boku na bok a nechtěla nikoho vzbudit.  Vleže mi to ale bylo dost nepříjemné, tak jsem vstala. Bolesti se pořád vracely, tak jsem je začala měřit. Byly po čtyřech minutách přesně. Pořád dokola. Nemohla jsem tomu uvěřit. Seděla jsem po tmě v obýváku a koukala na displej telefonu, který mi neustále potvrzoval, že se mi to nezdá. Měla jsem šílenou radost, že se něco děje a že možná přece jen rodím.”

Faktory ovlivňující úspěšnost VBAC

Pokud jste v minulosti již porodila vaginálně, máte vyšší šanci, že se vám podaří po císaři opět porodit přirozeně. Věk hraje v tomto případě také důležitou roli, jste-li mladší 40 let, máte větší šanci, že se vám to povede. Naopak, pokud kouříte nebo jste-li obézní, vaše šance na úspešný VBAC se snižuje (neznamená to ale, že se vám to nemůže povést).

„Pak jsem konečně začala normálně uvažovat a šla jsem si dát horkou sprchu s tím, že uvidím, co se stane. Byla jsem tam asi dvacet minut a nic se nezměnilo. Bolesti stále stejné a ve stejném intervalu. Bylo půl hodiny do půlnoci. Rozhodla jsem se, že vzbudím manžela a že bych raději jela na kontrolu do porodnice. Přeci jen nás čekala celkem dlouhá cesta, tak jsem to nechtěla podcenit. Nachystali jsme se, spící dcerku přenesli do auta a vyrazili k mým rodičům. Byla skvělá, ničeho si nevšimla. Mamka si ji vzala a my vyrazili do porodnice, kam jsme dorazili v jednu hodinu ráno. Sestřička byla příjemná, tak se mi velmi ulevilo, protože moje předchozí zkušenosti byly spíše opačné. Monitor potvrdil porodní kontrakce a doktorka, která byla neskutečně hodná a milá mi řekla, že jsem otevřená na čtyři centimetry a že už si mě tam nechají, protože rodím. Já jsem byla tak šťastná, že to ani nejde popsat.”

VBAC porod

Obecně si lékaři ženu po císaři, zvláště, chce-li rodit přirozeně více hlídají. Je důležité co nejpřesněji změřit velikost pánve, váhu miminka, i když víme, že tento údaj je spíše orientační a je nutné počítat s tím, že se skutečná váha může pohybovat s odchylkou

500 g na obě strany. Někdy se při měření lékaři seknou ještě více. Pro vás je důležité abyste věděla, že musíte nahlásit jakoukoliv bolest v místě jizvy, můžete tak předejít komplikacím.

Statistiky vypovídají, že přibližně 70 % žen, které se o VBAC pokusí, se to povede. Zbylé ženy bohužel musí podstoupit z různých důvodů akutní císařský řez (nejčastěji z důvodu nepostupujícího porodu, špatných ozev miminka, v ojedinělých případech kvůli ruptuře dělohy).

„Neměla jsem žádný porodní plán. Porodní asistentka se mě zeptala na mé představy o porodu. Moje odpověď byla, že chci co nejpřirozenější porod a nechci jen ležet na lehátku, ale chci se hýbat. PA souhlasila, jen mě upozornila, že je porod nevyzpytatelný a že možná bude potřeba nějakého zásahu. Bylo půl druhé, za dvě hodiny mě prý přijde zkontrolovat, jak to postupuje. Doporučila mi sprchu, hopsání na míči a já byla šťastná, že se můžu hýbat. Míč mi nebyl příjemný, ale ukázalo se, že sprcha je skvělá volba, ulevovala mi od bolesti. Při kontrakci jsem se snažila uvolnit a představovala si, jak miminko sestupuje níž a níž a že už to za chvilku bude za námi a budeme spolu. Nakonec jsem byla ve sprše celé dvě hodiny. O půl čtvrté přišla PA a po kontrole mi řekla, že se nález vůbec nezměnil. A že za hodinu natočíme monitor. Nadšení mě opustilo, myslela jsem si, že se to posunulo a že už se za chvilku malý narodí.

Šla jsem zpátky do sprchy, bolesti trochu zesílily, ale pořád to bylo celkem v pohodě, hezky jsem je rozdýchala. A pak to přišlo, z ničeho nic tři velmi silné kontrakce, při nichž jsem se neudržela na nohou a nebyla schopná sama vstát. Manžel mě musel zvedat. To jsem i poprvé zakřičela bolestí. Přiběhla PA, já musela vylézt na lehátko, což bylo skoro nemožné. Jako v mlze se ptám PA, jak to vypadá a ona mi k mé velké radosti řekla, že už jsem otevřená na deset centimetrů a budu tlačit. Velmi se mi ulevilo, že je to konečně tady, PA jen píchla vodu a mohla jsem začít tlačit. Tato fáze byla pro mě naprosto vyčerpávající, tlačila jsem dvacet minut a myslela jsem, že to nikdy neskončí. PA i doktorka mě povzbuzovaly, že jsem šikovná a dělám to dobře a před pátou hodinou ráno se to konečně podařilo a malý byl venku. Ihned mi ho daly na břicho a já byla úplně mimo, nemohla jsem tomu uvěřit, že je to za námi a že jsme to takhle krásně zvládli.”

Spoustě žen se VBAC podařil, i mně, která tento článek píšu, a je to opravdu krásný zážitek. Bohužel, faktory ovlivňující to, zda vám bude vůbec umožněno se o něj pokusit, nemůžete sama až tak ovlivnit. Možná miminko, když se nechce otočit hlavičkou dolů nebo je moc velké, ví, co dělá a je ve vašem případě lepší opět podstoupit císaře. Věřte svému tělu, ono vám může napovědět. Konzultujte celou situaci s lékařem, případně více lékaři, ať máte více pohledů. Ale opravdu není dobré se o VBAC pokoušet za každou cenu. Nemuselo by se to vyplatit a mohla byste celý život litovat.

Petře se to ale podařilo. „Asi to tak mělo být, že jsem zažila porod tak i tak. Jsem moc ráda, že jsem mohla zažít normální, přirozený porod. Když to srovnám, kojení bylo v pohodě v obou případech, po císaři dokonce lepší. Ale návrat do původního stavu, jak fyzicky, tak psychicky, byl rozhodně lepší po normálním porodu. Jsem ráda, že je tahle možnost, že i ženy, které musely mít z nějakého důvodu první porod císařem, mohou potom poradit vaginálně. A prostě to zažít.

Když nad tím tak přemýšlím, tak i po porodu císařem jsem se cítila matkou a miminko milovala od prvního okamžiku, ale až po porodu normálním jsem se začala cítit skutečnou ženou. Je to prostě zkušenost a zážitek, který bych přála každé ženě. Alespoň já mám ten pocit, že vás to nějak změní. A taky víte, že to vaše tělo dokáže, že vy dokážete porodit normálně dítě.”

Zdroj:

jemnezrozeni.cz

gynweb.cz

S partnerem jste dospěli do bodu, kdy se o rozšíření rodiny bavíte čím dál častěji. Když se svěříte kamarádkám nebo se letmo porozhlédnete po internetu, pravděpodobně se k vám dostanou hlavně takové zprávy o snažení, které nejsou pozitivní, a tak trochu vás děsí, jak je to náročné období.  

Když se začnete zajímat o snažení se o miminko, začnou se na vás sypat především informace o tom, kolikero vitamínů je třeba sníst, abyste vůbec byla plodná, o výpočtech nejvhodnějších dnů pro sex, kdy je největší šance na početí, a také varování, kdy sex mít nemáte, a desítky důvodů, proč se otěhotnět někdy nedaří. A jestli něco rozhodně nepomůže přirozenému početí, pak je to pocit tlaku, stresu a časové tísně.

Snažení se o miminko, samotná atmosféra toho velkého kroku, má být přece zlatý hřeb vašeho vztahu s partnerem a velký skok ve vašem životě. Nenechte si tu atmosféru ukrást. Nepředpokládejte problémy dopředu, nenechte z vašeho životního zlatého hřebu udělat mechanickou, povinnou a důkladně plánovanou akci, ke které je zapotřebí vést dva sešity a sestavovat tři grafy. Zkuste na to jít s pohodou, s vášní si to prožijte a užijte naplno.

Základ úspěšné snahy o miminko – dobrý sex

Mezi prvními věcmi, o kterých přemýšlíte, že na nich budete muset zapracovat, je sex. Od puberty nás provází touha po něm a i v jakémkoli pozdějším věku si uvědomujeme, jak důležitou roli v našich životech a vztazích hraje.

Důležitost sexu si ovšem nejvíce uvědomíte přesně ve chvíli, kdy se rozhodnete, že se budete snažit o miminko. Chvíle, kdy si s partnerem začnete přát počít dítě, bývá jedním z nejkrásnějších období v partnerském životě. Provázejí ho pocity naplnění vašeho vztahu, radosti, ale možná i strachu.

Od počátků našeho sexuální života, od doby, co jsme se o sex začali aktivně zajímat, jsme byli poučováni hlavně o tom, jak se proti početí efektivně chránit. Těhotenství bylo nežádoucí, možná jste i několikrát zažila stres a strach z toho, že antikoncepce selhala.

Nyní, po rozhodnutí, že se o miminko začnete snažit, prožíváte zcela novou situaci, opačnou od mechanismů, které jste doteď dodržovala ve snaze neotěhotnět. „Oplodňovací sex“, tedy milování, při kterém poprvé nepoužíváte žádnou ochranu a poprvé v životě doufáte, že otěhotníte, je jeden z nejkrásnějších zážitků a jakýsi vrchol v budování partnerského vztahu.

Zvlášť pokud si s partnerem při hezké chvíli nahlas řeknete, že tentokrát se o miminko pokusíte, čeká vás jeden z nejkrásnějších životních zážitků. Pocit, že se milujete proto, abyste spolu měli dítě, je mocný a báječný. Pro vás i pro vašeho muže.

Jak snažení zefektivnit, aby oplodnění bylo co nejpravděpodobnější?

Pokud vás z nějakého důvodu netlačí čas, vyhraďte si minimálně první měsíce, ve kterých se budete o miminko snažit, jen na prožitek. Nestresujte se přemýšlením, plánováním, tlakem na sebe, že musíte otěhotnět hned napoprvé, ale sex si užijte s vědomím, že právě děláte svoje budoucí dítě.

Způsobů, jak u sexu zvýšit pravděpodobnost otěhotnění, ale zároveň přitom u sebe nebo u partnera netlačit na výkon, je několik.

Znalost cyklu a doby ovulace vám pomůže správně časovat

Hlavním předpokladem pro úspěšné oplodnění je vaše ovulace, kterou jste možná doposud ani nepozorovala. Jestliže jste používala hormonální nebo bariérovou antikoncepci, neměla jste možná důvod se o ni zajímat, jelikož jste se před otěhotněním dostatečně chránila po celý svůj měsíční cyklus.

Pokud jste tak dosud nedělala, zaveďte si menstruační kalendář. Existuje například mnoho aplikací do smartphonů, které jsou velmi dobře a přehledně zpracované. Zapisování dnů, ve kterých máte menstruaci, vám totiž zároveň poukáže na dny, kdy byste měla mít ovulaci. Obvykle je to uprostřed cyklu a nejvíce plodná jste tři dny před a tři dny po samotné ovulaci.

Ovulaci na sobě můžete zároveň pozorovat, často ji doprovází mírné bolesti v podbřišku, ale hlavně zvýšená sexuální touha a nepřehlédnutelný vaginální výtok, který se strukturou podobá vaječnému bílku. Tento jev, tzv. cervikální hlen, je přesně to, co v honbě za početím potřebujete. Svou strukturou totiž tento hlen pomáhá spermiím dostat se až k vajíčku. Tomuto postupu sledování plodných dnů se říká symptotermální metoda a lze ji využít během snažení se o miminko, v budoucnu i jako přirozenou antikoncepci.

Ovulaci si můžete také ověřovat pomocí ovulačních testů. Ty, stejně jako známější těhotenské testy, dokážou ze vzorku vaší moči určit, zda ovulaci právě máte. Znalost období, ve kterém ovulujete, pak můžete využít a každý měsíc vaše snažení se o miminko směrovat nejvíce k tomuto datu. Možná si ale všimnete, že to půjde docela přirozeně – hormony, které se při ovulaci produkují, ve vás samy budou probouzet větší chuť na sex a milování si budete víc užívat.

Milujte se v polohách, které oplodnění nahrávají

I když máte zrovna ovulaci a vaše lůno se na příchod spermií vyloženě těší, volbou polohy během sexu, nebo alespoň jeho závěrečné fáze, můžete průnik spermií až k vajíčku podpořit. Jednoduše totiž můžete využít gravitace.

Vhodné polohy pro oplodnění jsou tedy všechny ty, kdy jste vy dole a kdy do vás váš partner proniká hluboko, ideálně když máte navíc zadeček podložený například polštářem. Cesta spermií přes děložní hrdlo je pak mnohem snadnější.

Po samotném styku pak lze cestu spermií podpořit tak, že zůstanete ležet v posteli a máte nohy výš než hlavu. Ejakulát se pak ve vaší pochvě přirozeně drží a spermie mají usnadněnou cestu. Zároveň si můžete užívat pocit, který prožíváte, síla mysli je podceňovaný pomocník.

Některé ženy pro tyto případy obnovují své sportovní dovednosti a po sexu trénují svíčku, stání na hlavě nebo klasický kočičí hřbet – všechny tyto polohy pomohou spermiím dostat se blíž k děloze. Nepřerušte si tím svůj prožitek, pokud máte z oplodňovacího tělocviku pocit, že na sebe a svoje tělo tlačíte, odložte ho klidně na jindy.

Známým pojmem je „prstíčková metoda“. Jde o zcela neodbornou a nepodloženou techniku, ale mnoho žen na ni nedá dopustit. V diskuzích žen, které po dítěti touží, je to pak legenda, která samovolně koluje. Při této metodě vy nebo váš muž pomáháte ejakulátu v pochvě téci níž za pomocí prstů a gravitace.

Doplňky stravy, které vám mohou pomoci

Pro podporu otěhotnění také můžete využít některé bylinky nebo doplňky stravy.
Mezi nejznámější a ověřené patří užívání kyseliny listové, která přispívá ke správné krvetvorbě, hojení ran a k normálnímu růstu a vývoji lidského plodu. Tu můžete užívat již tři měsíce před tím, než se vrhnete na první nechráněný sex. Dalším zdrojem z přírody může být kontryhelový čaj, který je králem mezi bylinkami pro ženy.

Ani jedna z bylinek vám nezpůsobí žádné nežádoucí účinky. Nenastavujte si však kvůli nim upomínky a nenuťte se do pití čaje, když se vám nechce. Užívejte je s radostí, myslete na to, jak vám nenápadně pomáhají, jen tak budou skutečným pomocníkem a ne stresorem.

Nesouložte, milujte se!

Možná vám připadá, že v celém snažení jde hlavně o to naplánovat si na tři dny v měsíci odpočinek, abyste celou noc mohli vytrvale souložit, a zadělat si tak na miminko.

Ano, mít sex v době ovulace je velmi stěžejní pro celé snažení se o dítě. Zvolit u toho nebo po tom vhodnou polohu, aby se sperma dostalo blíže děloze, je také věc, která vám může k otěhotnění významně pomoci. Také čaje a bylinky vám určitě mohly pomoci k tomu, aby vaše reprodukční soustava byla více fyziologicky připravená na proces vzniku nového života.

Pokud však k tomu všemu přistoupíte s naplánovaným harmonogramem, pocitem nutnosti a samotný sexuální akt budete považovat za výrobní proces, nejen že si ty krásné chvíle ve svém životě neužijete, ale dostanete se do kolečka stresu, nervů a časem se možná dopracujete i k nechuti ke všem záležitostem v ložnici.

Zkuste vyměnit sex za milování. Milování je oproti sexu celistvý proces. Záležitost trvající déle než pár minut mechanických pohybů. Akt, ke kterému atmosférou směřujete už od rána, kdy si vyměňujete první doteky, první polibky, kdy společně večeříte a povídáte si u toho. Milování je předávání lásky, něžnosti, vytváření fyzického, ale i psychického potěšení, které vás naplní.

Takový způsob sexu je pro snažení se o početí velkým pomocníkem. Vytvořte si atmosféru, dopřejte si čas, mazlete se, předávejte si lásku, kterou k sobě chováte. Takový sex je potom prožitkem, na který si budete pamatovat roky. Možná při něm prožijete pocity, které budou až hraničit s extází, s pocitem naprostého naplnění a souznění. Milování naplní nejen vás, ale i váš společný vztah. A pokud se vám z něj povede zplodit miminko, víte, že to bylo z upřímné lásky a krásného spojení těla i mysli vás obou.

Jakou roli v oplodnění hraje váš orgasmus?

Vyvrcholení a ejakulace muže je v celém procesu honby za miminkem jasně stěžejní jev. Zároveň ale nezapomínejte na důležitost svého orgasmu. Pokud míváte s vyvrcholením potíže, během snažení se o miminko možná vaše potíže rychle pominou.

Jedním ze zabijáků ženské rozkoše je totiž byť třeba podvědomý strach z nechtěného těhotenství. A ten vás právě teď může přestat trápit. Uvolnění, které spolu s odezněním obav přichází, s sebou může nést i výrazně vyšší míru uspokojení ze sexu.

Ačkoliv se ženský orgasmus nepovažuje za důležitý, co se vzniku nového života týká, díky emancipaci žen a možná i díky sílícímu feminismu ve společnosti se v posledních letech provádí nové výzkumy v oblasti sexuologie, které se ženským orgasmem přímo zabývají.

To, že ženský orgasmus způsobuje ve svalech stahy, které dokážou spermie přivádět blíže do lůna, je i pro laiky pochopitelný mechanismus.

Lékaři spolu s antropology však také na základě výzkumu ženských genitálií v posledních letech přišli na to, že v prvotním vývoji lidské rasy mohl být orgasmus žen pro početí nového života důležitější, než je nyní. Předpokládá se totiž, že u našich dávných předků k ovulaci docházelo pouze při orgasmu ženy, tudíž její uspokojení bylo jedním z důležitých předpokladů, jak otěhotnět. Ačkoliv dnes už tuto schopnost nemáme, neměly bychom na svůj orgasmus zapomínat.

Co když budu mít problémy s početím?

Vzhledem ke stále se zvyšujícímu věku párů, které se rozhodnou založit rodinu, zhoršujícímu se životnímu prostředí, sedavému zaměstnání, nezdravé stravě a způsobu života vůbec se v posledních letech stále zvyšuje počet neplodných párů, které nejsou s to počít přirozenou cestou.

Pokud jste těmito zprávami znepokojena a obáváte se, že i vy budete mít s početím potíže, nepanikařte, nepřemýšlejte o tom, že to nepůjde. Psychická stránka dělá velké divy a vy si pouhým strachem můžete přivodit potíže s menstruací a cestu k miminku si tak zbytečně komplikovat.

Pracování na miminku se snažte si užít.

Nehledejte v něm skrytá zákoutí a nepodporujte své obavy, stejně vám nebudou k ničemu dobré. Myslete pozitivně, užívejte si celou situaci, připomínejte si, jak jste šťastná, jak moc jste se na tuto dobu těšila, a snažte se užít si ji plnými doušky.

Vzhledem k tomu, kolik překážek může v otěhotnění nastat a kolik z nich je banálních či řešitelných moderní medicínou, lze o potížích s otěhotněním hovořit až po roce intenzivního snažení se během plodných dnů.

Máte tedy před sebou dlouhý čas, který si můžete užívat a těšit se, až vaše miminko bude na cestě.

          Dne 8.12.2018 před půl 2 ráno (přesně 5 dní po termínu porodu) jsem se probudila. Manžel hned v pohotovosti se mě ptá, jak mi je, protože mě večer předtím pobolívalo břicho. Říkám mu, že dobře. Asi tak po minutě najednou cítím mokro. Zvednu se a skutečně, odtéká mi plodovka. Říkám to manželovi a utíkám s vložkou na záchod. Voda stále postupně odchází. Říkám manželovi, aby se oblékl, že vyjedeme do porodnice raději dřív než začnou kontrakce. Měla jsem upřímnou radost, dle porodní asistentky z porodních kurzů se prý tak do hodiny od praskutí vody dostavují kontrakce. Takže jsem si říkala, lepší bude už být s kontrakcemi v porodnici, kdyby to náhodou šlo nějak rychleji. Ještě jsme cestou k autu zavolali oběma rodičům, aby mohly začít maminky panikařit 🙂 Cestou jsme odvezli našeho pejska na hlídání k tchánovcům, ti mi přišli oba k autu popřát hodně štěstí k porodu a já v pohodě bez kontrakcí jela s manželem do porodnice.

          Nějak kolem půl 3 ráno jsme dorazili do porodnice. Šla jsem na příjem, kde jsem strávila celkem asi hodinu. Asistent mi skouknul vložku, že se opravdu jedná o plodovou vodu, natočil mi monitor (na něm se nic zvláštního nedělo), pak se mnou společně s doktorkou sepsali příjem. Doktorka mě ještě zkontrolovala na křesle, ale malá byla stále docela vysoko, takže mě odvedli na pokoj na rizikové oddělení, kde jsem měla počkat až do porodu. To bylo kolem půl 4 ráno. Tam se mnou už manžel ale nemohl, takže se jel k rodičům vyspat, aby v případě potřeby mohl být rychleji u mě.

          Dali mě na pokoj k paní, která parádně chrápala, takže usnout se mi opravdu tu noc nepodařilo. Hlavně jsem pořád čekala na ty kontrakce, které ne a ne přijít (příště do porodnice tak chvátat nebudu 🙂 . Do toho mi stále odtékala ta plodovka, takže jsem každou chvílí lítala na WC měnit vložku. Kolem půl 6 ráno už to v porodnici začalo žít. Odběry krve, meření tlaku, točení monitorů, uklízení pokojů, rozdávání snídaní...Měla jsem pocit, že si vlastně ani odpočinout nemůžu, že je náš pokoj jako průchoďák. Monitory nám sestřičky točily opravdu každou chvíli. Naštěstí jsem ležela tak dobře, že mě mohly natočit přímo na pokoji a nemusela jsem z pokoje odcházet. Kolem 9.hodiny ráno přišla doktorka s informací, že vyčkáme 24 hodin a pokud se porod nerozběhne sám, tak by se začalo vyvolávat. Kolem 10.hodiny ráno dorazily první silnější rádoby kontrakace s intervalem cca 10 minut. PA mě vzala na kontrolu na křeslo a to už jsem byla otevřená na 2 prsty. Měla jsem si dát dle rady PA teplou sprchu, jestli kontrakace náhodou nezintenzivní. Ale sprcha nepomohla, naopak, spíš se vše zastavilo. Takže já zklamaná, že se asi jednalo pouze o poslíčky. Kolem 13.hodiny za mnou přijel manžel a byl se mnou na pokoji až do 17.hod. Pak jel zase přespat raději k rodičům. Kolem 19:30 na kontrole žádná změna, stále otevřená na 2 prsty. Dostala jsem do žíly antibiotika kvůli případné infekci po odtoku plodovky. Ve 22 hodin mi točili další monitor. Během něj dorazily dvě pořádné kontrakce, které jsem musela solidně prodýchávat. V otevírání ale nebyl žádný zásadní posun. Na noc mi přišla PA píchnout injekci. Varianty byly následující, buď se po injekci vyspím a nebo se porod rozjede. V mém případě se jednalo o druhou variantu.Na pokoji jsme pak kontrakce rozdýchávaly dvě. Takže když přestala rozdýchávat paní vedle mě, začala jsem zase já. Mezi kontrakcemi nemohla opravdu v klidu odpočívat ani jedna z nás. Kolem 1. hodiny ráno už jsem trpěla solidně. PA mi tedy natočila monitor, provedla kontrolu na křesle a to už jsem byla otevřená asi na 6 prstů. Takže jsem měla zavolat hned manželovi (bylo přesně 1:25 hod.), aby přijel do porodnice a rovnou se ohlásil na porodní sál. Já jsem si mezitím došla na pokoj sbalit tašku, rozloučila jsem se s paní na pokoji (myslím, že byla ráda 🙂  a čekala na zdravotního bratra až pro mě dojede a odveze mě na porodní sál.

Manžel dorazil na porodní sál v 1:45 hod. Takže mu cesta trvala asi 20 minut – BLÁZEN! Ještě že takhle brzy po ránu nejelo moc aut. Ale tak moc chtěl porod stihnout a porodní asistentka se bála, aby to vůbec stihnul, pokud bych se nějak rychle otevírala. V každém případě v pořádku dorazil a já jsem byla hned klidnější. Na porodním sále jsem byla otevřená stále na 6 prstů. Následovalo hodinové prodýchávání kontrakcí. S balonem, na žíněnce, v objetí u manžela, 2x jsem byla i ve sprše. Zhruba po hodině prodýchávání jsem byla otevřená na 9 prstů, takže jsem pomalu mohla začít tlačit. To bylo kolem třetí hodiny ráno. V porodnici byl ten den docela šrumec, takže PA pořád odbíhala a musím říct, že mě to hrozně štvalo. Při kontrakcích jsem totiž už měla tlačit a když jsme v ten čas byli na poodním sále jen my dva s manželem, nebylo to vůbec příjemné. Měla jsem pořád pocit, že mi malá musí každou chvíli vypadnout ven. Tlačila jsem ve stoje v objetí u manžela, na křeslě v leže na zádech, nakonec i v křesle na boku (mimochodem, hrozně nepohodlná záležitost) a porod nepostupoval. Vím, že jsem pak už prosila PA, aby ze mě malou vyndali, jakkoli. Ale to vím, že mi jen řekla, že kleště by neradi použili. Takže jsem trpěla v bolestech dál. Otevřená jsem byla už celá, ale mimčo pořád nechtělo jít ven. Kolem čtvrt na 6 ráno přišla PA s tím, že už to moje trápení trvá dlouho a porod nepostupuje (byla už docela nepříjemná a myslela, že prostě neumím jen správně tlačit. Přitom já tlačila co mi síly stačily (ještě 14 dní po porodu jsem měla červené obě oči od tlačení) a že tedy zavolá doktorku. Doktorka přišla po chvilce s porodní asistentkou, udělala mi UTZ břicha a zjistila, že je malá hlavičkou špatně natočená a že bych ji takhle nevytlačila v životě. Takže jsem trpěla takovou dobu v bolestech a snaha byla marná? Prima ☹ Takže verdikt – provedeme nástřih. Doktorka provedla nástřih a PA mi mezitím pomohla v kontrakci zatlačit na bříško. Na druhé zatlačení byla malá venku. Dodnes si pamatuji tu úlevu. V tu chvíli jsem nemohla být šťastnější! Manžel ještě přestřihl pupeční šňůru, pak dali princeznu na chvilku ke mně a pak ji přenesli na vedlejší pult k ošetření. Do rukou ji dostal pak tatínek už v zavinovačce. Měla na hlavě velké vyboulení, z toho jak jsem tlačila a ona nemohla ven. V dalších dnech se ji tam na temínku udělal větší hematom. Trochu jsem si to po porodu vyčítala, že jsem jí tak ublížila.

           Po porodu jsme čekali až mi vyjde placenta. Už mi i hrozili, že budu muset na sál, protože se placenta stále nechtěla uvolnit. Nakonec asi po 55 minutách po porodu (aneb za 5 minut dvanáct 🙂  přišla kontrakce a já ji konečně vytlačila. Další úleva pro mě. Jupí, nemusím na sál. Pak ale přistoupili k šití. Mě to tak bolelo, že se nemohli dostat dobře tam, kam potřebovali. Zavolali si na mě i posilu, ale pan doktor nakonec usoudil, že takhle by to nešlo a že na ten sál stejně budu muset. Další stres. Bála jsem se hrozně, v životě jsem nebyla pod narkózou. Myslela jsem si, že půjdu hned na řadu, ale nechali mě na sále vystresovat dobrou hodinu. Museli přede mnou vzít na sál jednoho akutního císaře. Takže jsem ležela na tom super pohodlném porodním křesle s nohama nahoře a čekala až mě odvezou na sál k šití. Pak pro mě přijel zdravotní bratr a odvezl mě. Na sále si jen pamatuji, že mi pomohl přesunout se na operační stůl a že kolem mě poskakovala spousta lidí, až mě to děsilo. A pak mi za hlavou něco říkala anestezioložka a nakonec mi dala dýchnout plynu a pak už si nepamatuji nic. Jen to, když mě vezli zpátky na porodní sál za manželem, že jsem mu něco povídala a byla jsem jako přiopilá a prý hrozně vtipná. Bohužel pro mě nebylo místo na šestinedělí, takže jsem musela čekat na porodním sále na tom super pohodlném křesle než se na oddělení šestinedělí uvolní místo. Byla jsem hrozně hladová, nedostala jsem ani snídani a ani oběd, takže pro mě strašné utrpení 😀 Během dne mi pořád kontrolovali tlak a srdeční tep. Ze ztráty krve (dle zprávy ztráta asi 600 ml) jsem dostala tachykardii kolem 150 tepů za minutu. V jedné ruce mi kapala kapačka, z druhé ruky se mi snažili odebrat krev. Protože ale nemám na rukou skoro žádné žíly, tak si na mě musela sestra zavolat anestezioložku, aby mě napíchla ona. Naštěstí jí se to nakonec podařilo. Také jsem měla za úkol během dne vlézt do sprchy. Ke sprše jsem došla v pohodě po svých a jen co jsem vstoupila do sprchy, udělalo se mi mdlo, takže mě vedla PA s manželem zase zpátky na křeslo si lehnout, abych se nezkácela. Jak jsem byla ráda, že se mnou mohl být manžel po celou dobu na porodním sále. Hodně mi jeho přítomnost pomáhala. Z toho nepohodlného porodního křesla, na kterém jsem ležela hnedle 10 hodin, mě hrozně bolely záda. Ze sálu jsem se dostala až kolem 16.hodiny odpoledne, kdy pro mě přijel zdravotní bratr a odvezl mě na vozíčku na pokoj na oddělení šestinedělí. Ten den už jsem návštěvy nepřijímala. Byl se mnou do 17.hodiny manžel, ten pak odjel k rodičům, kde společně s mými rodiči, mojí sestrou a přítelem zapíjeli Kristýnku 🙂 Mně na pokoj malou vozily vždy jen na přiložení k prsu, jinak ji dokrmovaly a hlídaly PA, abych si mohla odpočinout. Ten den jsem tuhle možnost opravdu ocenila.

          10.12. v 9 hodin proběhla vizita. Doktor mi na základě vyššího tepu (kolem 120 trepů/min) a té krevní ztráty doporučil krevní transfúzi. Aby nebylo srdíčko tolik zatěžováno. Souhlasila jsem a kolem půl 11 už mi kapala první kapačka. Kolem 13.hodiny mi pak přinesli ještě jednu. Bohužel při druhé kapačce to nevydržela žíla, takže se mi pomalu začala na ruce dělat boulička a já si říkala, to by tak být asi nemělo. Jenže jsem ležela s tou kapačkou a nemohla se hnout. A zvonek na sestru jsem měla daleko. Spolubydlící z pokoje byla taky akorát někde pryč, takže jsem čekala asi 10 minut než přišla kapačku zkontrolovat sestra a ta samozřejmě hned rychle kapačku zastavila. Vylitá krev mi na ruce udělala modřinu jak hrom. Do té samé žíly ale už sestra dát kapačku znovu nemohla, jiné žíly, které zkusila napíchnout, byly moc slabé, takže popraskaly a tak si na mě opět musela povolat anestezioložku 🙂 Té se nakonec žílu napíchnout podařilo a kapačka mi mohla v pohodě dokapat. Měla jsem tu kapačku tak do třičtvrtě na 3. Pak jsem do sebe rychle naházela studený oběd a pak už za námi dorazily první návštěvy.

          11.12. mi už bylo ráno o dost lépe. Tep se zklidnil a tak mi odpoledne konečně PA začala ukazovat, jak pečovat o malou (přebalování, ošetřování pupíčku, vážení, koupání), abych si jí mohla už nechat u sebe i přes noc. Manžel přijel kolem 15.hodiny, ale v 17.hodin zase odjížděl, protože měl s klukama zapíjení Kristýnky. První noc s maličkou neprobíhala úplně podle představ. Malá často plakala, protože byla stále počůraná. Takže jsem jí vždycky vybalila ze zavinovačky, přebalila, zase zabalila. Každou chvíli jsem měla zkoušet přikládat, takže jsem předtím musela vždy přebalení zopakovat, pak zvážit před kojením, pak zase po kojení, zapsat stav příbytku do papírů...a tak to šlo celou noc, bylo to hodně otravné. Kolem půl 5 jsem ji vezla pohlídat sestrám, abych se alespoň na chvíli vyspala.

          12.12. na ranní vizitě mi doktor vlil optimismus do žil, když řekl, že on sám by mě už propustil domů. Problém ale nastal u doktorky (pediatričky), která nás domů pustit nechtěla, protože maličká po porodu zhubla a nic moc nenabrala zpátky. Takže mi doporučila ať kojím a kojím často a kdyby malá nabrala do rána, tak že nás propustí. Já ten večer snad kojila nonstop (ne, dělám si legraci  🙂, ale ráno 13. 12. opravdu doktorka malou zvážila a díky tomu, že přibrala, nás kolem 11.hodiny pustili domů.

Toť vše o mém porodu. Byl to celkově docela otřesný zážitek ale maličká mi za tu všechnu bolest opravdu stála. Miluji ji nade všechno na světě!!!

Nerada o sobě říkám, že jsem "kontaktní rodič" nebo že "vyznáváme kontaktní rodičovství" a to zejména proto, že jsem tím okamžitě vložena do škatulky tzv. ekobioezomatky, v horším případě ekobioezokozy. Ovšem pojem kontaktní rodičovství je zaveden proto, aby jednoduše shrnul tento přístup k výchově, který v sobě spojuje několik základních prostředků výchovy, proto tento pojem i já, alespoň zde, budu používat.

Pro úplnost, těmi základními prostředky kontaktního rodičovství jsou: bonding po porodu, kojení, nošení dětí, společné spaní, důvěra v pláč dítěte a vyvážený rodinný život včetně vymezování hranic. Něco je celkem jasné a obecně známé, zejména první čtyři body, naopak důvěra v pláč a vymezování hranic už tak jasné nejsou. Každopádně z tohoto výčtu je myslím celkem jasné, že pokud proti tomuto postavíme opačný přístup, což je například umělá výživa a samostatné spaní dítěte, kontaktní rodičovství je celkem náročná disciplína, vyžadující hodně času s dítětem, takže vlastně skoro pořád kontakt s dítětem, z toho také ten název KONTAKTNÍ rodičovství a už jsme všichni "doma", že 😉 . Ráda bych ještě dodala, že se nechci dotknout těch, kteří z rozličných důvodů dávají dětem umělé mléko (za chvíli se dočtete, že i my museli koupit balení umělé výživy) a dítě od začátku nebo po pár týdnech umístí do vlastní postýlky, jen my jsme se prostě rozhodli jít touto cestou a to zde popisuji 💕 .

Proč se rozhodnout pro kontaktní rodičovství a jak to (dle prokontaktní literatury) pozitivně ovlivní vás i dítě, to si můžete nastudovat v odborných článcích, knihách (např. Kontaktní rodičovství od manželů Searsových) a diskuzích. A pokud se k tomuto stylu výchovy ať už cíleně či náhodou rozhodnete, tak bych vám ráda poodkryla, že jsou s tím spojené i určité trable. Berte samozřejmě v potaz, že takto to bylo v našem konkrétním případě s naším konkrétním dítětem, děti jsou různé a u jiných to může být docela jinak (třeba i bez trablů nebo naopak mnohem problematičtější) 😉 

Našemu synovi je čerstvě rok a po celou dobu tedy praktikujeme kontaktní rodičovství, protože nám to prostě nějak dává smysl a rozhodli jsme se tak již před jeho narozením. Jeho narození nebylo nijak zvláštní (tedy pro nás bylo samozřejmě nezapomenutelným okamžikem ❤️ ), možná až na to, že jsem rodila se soukromou porodní asistentkou (dále PA). Díky rozhodnutí mít svoji PA jsem mohla při porodu zůstat poměrně dlouho doma v klidu známého prostředí, kde mne PA kontrolovala a pomáhala mi. Do porodnice jsme tedy jeli, až když jsem byla otevřená na 7 cm a Maxim přišel na svět asi po 2 hodinách v porodnici. Nerušený bonding byl samozřejmě s PA předem domluvený a přestože malému trvalo déle, než se nadechl, protože měl pupečník omotaný okolo krku (což je poměrně běžné), tak byl okamžitě po porodu přiložen na můj hrudník a užili jsme si nerušený bonding a první vyšetření miminka proběhlo na mém těle. Náš syn byl kromě rychlé kontroly lékaře po bondingu, kam s ním šel můj muž (a v podstatě tam malého pouze zvážili, protože jsme nechtěli injekční podání vitamínu K ani koupání), od první chvíle v porodnici neustále se mnou. Měla jsem štěstí, že byl volný nadstandardní pokoj, o který jsem stála, takže jsem měla na pokoji klid a hlavně tam s námi byl i můj muž. Přestože jsme měli na pokoji klasický "vozíček" na miminko, již první noc mi došlo, že mi to vůbec nevyhovuje a malého jsem měla u sebe v posteli buď já, nebo můj muž, který spal na druhé posteli. 

Před porodem jsem zvažovala, že bude malý prvních pár týdnů spát v proutěném koši vedle naší postele, kam šel naistalovat i monitor dechu, ale první noci v porodnici rozhodly o tom, že od příjezdu z porodnice spí malý s námi ve společné posteli. S tím byla spojena snad jen maličká trable, že se muž bál, že malého v noci zalehne, to ale elegantně v prvních týdnech vyřešilo hnízdo položené mezi námi, jehož okraj byl takový mantinel a klidně tak spal nejen malý, ale i muž. 

Každopádně sdílení postele pro nás byla nezbytnost už v prvních dnech nejen z přesvědčení, ale také kvůli dalšímu prostředku kontaktního rodičovtsví a to kojení. Po porodu jsem totiž neměla vůbec mléko. Jakože vůbec nic, ani kolostrum. Když jsem malého v porodnici musela začít vážit před a po kojení, tak byl rozdíl vždy nula. Takže z porodnice jsme po 3 dnech mířili cestou domů nejdřív do lékárny pro umělé mléko, protože naše miminko bylo plně krmené umělým mlékem. Jako spousta jiných čerstvých maminek jsem si v této situaci přišla v podstatě neschopná, že nedokáži dítěti dát to nejzákladnější, tedy mateřské mléko. Radila jsem se se svojí PA, googlila články a diskuze, už v porodnici jsem začala užívat homeopatika pro podporu kojení a pít čaje pro kojící matky. Čemu jsem ale instinktivně věřila nejvíce a také tomu přikládám největší zásluhu o moji schopnost kojit, bylo tulení s miminkem kůže na kůži. První dny doma jsme tedy s malým byli zalezlí společně v posteli a neustále se tulili a dotýkali. Ač z počátku boj o mléko vypadal beznadějně, tak 6.den po porodu se vytvořilo kolostrum a 7.den konečně mléko. Za další 3 dny jsme definitivně opustili umělou výživu a miminko bylo od této chvíle pouze kojené. Já si díky této zkušenosti o to víc uvědomovala sílu doteku a blízkosti mezi maminkou a miminkem 💕 . 

Ostatně, co největší blízkost jsem již před porodem plánovala s miminkem udržovat díky nošení a poprvé jsem malého nosila týden po porodu. Byl to úžasný pocit, jak byl u mne zachumlaný, mohla jsem jej cítit, hladit, ale přitom si třeba připravit svačinu nebo pověsit prádlo. V prvních týdnech jsem používala předvázaný elastický šátek a když byl Maximkovi měsíc, zkusila jsem poprvé klasický šátek a od té doby nosila jen v něm, zatímco muž nosil raději dál v předvázaném elastiku. 

Co se týče důvěry v pláč našeho dítěte, neměli jsme v prvních měsících ani moc možností si tuto důvěru vyzkoušet, protože naše miminko nemělo moc důvodů k pláči. Tedy v prvních týdnech se mu nelíbilo převlékání, takže když poplakával při oblékání, byl nám důvod jasný a celkem jsme mu věřili, že ho to rozčiluje. A pláč z hladu jsme v podstatě také nezažili, protože to, že má hlad, dával v prvních týdnech najevo cucáním pěstičky a protože jsem kojila kdykoliv chtěl, tak neměl skoro nikdy takový hlad, aby kvůli tomu plakal. 

Toto byly tedy naše začátky nejen s rodičovstvím obecně, ale zejména s aspekty rodičovství kontaktního. Jak se to všechno vyvíjelo dál a kde se projevily ty trable z nadpisu článku, se dozvíte v dalším článku 😉

„Už druhou noc sleduji u malého takový jev – spí se mnou v posteli, normálně klidně dýchá, pak najednou nedýchá vůbec – pauza trvá několik sekund, pak začíná lapat po dechu, to dělá několik vteřin, až se hluboce nadechne, a tím se vzbudí s řevem. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet a jsem vystrašená. Co to může být?“ ptá se maminka v diskuzi na Modrém koníkovi.

Apnoe je přerušení plicní ventilace, u dětí se definuje jako zástava dechu na dobou dvou dýchacích cyklů (tedy dvakrát nádech a výdech), u dospělých je hranicí 10 sekund.

Typy apnoe

Apnoe se dělí do tří hlavních skupin podle příčiny. Jako obstrukční apnoe se nazývá stav, kdy plíce dýchají, nebo spíš chtěly by dýchat a dýchací pohyby jsou zachované, ale v dýchacích cestách se vyskytuje nějaká překážka, která brání průchodu vzduchu. Při centrální apnoi je problém na úrovni mozkového kmene, kde je umístěno dýchací centrum. To řídí dýchání i ve chvíli, kdy se na něj zrovna nesoustředíme, a upravuje jeho hloubku a frekvenci tak, jak to tělo aktuálně vyžaduje.

Při centrální apnoi je tedy dýchání nepravidelné a dýchací pohyby někdy mohou chybět. Jako poslední existuje tzv. smíšená varianta, která je kombinací obstrukční a centrální apnoe, takže problém se vyskytuje na úrovni mozku a současně i něco brání průchodu vzduchu do plic. U některých dětí se apnoické pauzy mohou vyskytovat při rozrušení nebo vztekání. V takovém případě neváhejte navštívit neurologa, mohlo by se totiž jednat o epileptický záchvat.

U nedonošených novorozenců a kojenců se apnoe vyskytuje poměrně často, až u 25 % všech nezralých dětí. Primární apnoe, to je taková, u které neznáme její důvod a příčinu, se nejčastěji objeví během 2–7 dnů po narození. Pokud se apnoe prokáže mimo uvedené rozmezí, pravděpodobně se jedná o sekundární apnoi, to znamená, že je projevem jiné choroby probíhající v těle. Velmi často jsou to příznaky nějakého onemocnění centrální nervové soustavy, dýchacího systému, kardiovaskulárního systému nebo například infekcí.

Při zástavě dechu může dojít až ke ztrátě vědomí! U donošených dětí je procento primární apnoe velmi nízké, necelých 0,5 %. Miminko by mělo být pečlivě monitorováno, jelikož pauzy v dýchání mohou být až život ohrožující. Dlouhotrvající apnoe se může projevovat modře zbarvenými rty nebo dokonce ztrátou vědomí. Většinou pak primární apnoe odeznívá se stářím děťátka. Je důležité rozlišit apnoické pauzy od periodického dýchání, které je v novorozeneckém věku zcela normální a také odchází s věkem.

Poctivé monitorování je klíčem

Léčba spočívá v pečlivém monitorování. Lékař vám předepíše monitor, který budete mít u sebe, takže můžete dítě sledovat téměř nepřetržitě. Jakmile by se u dítěte dýchání zastavilo nebo se výrazně prodloužily pauzy mezi jednotlivými nádechy, na monitoru se spustí alarm. Pokud dítě opravdu nedýchá, zkuste s ním zatřást, probrat ho a obnovit dýchání. Jestli se vám nepodaří dítě rozdýchat, neváhejte a volejte záchranku, případně sami zahajte kardiopulmonální resuscitaci. Všechny apnoické pauzy si zapisujte a přeložte je pak lékaři, aby mohl průběh nemoci podrobně dokumentovat.

Maminky v diskuzi si také chválí krátkodobou úlevu pro miminko – fouknout na něj a tím ho probrat a podpořit průchod vzduchu do jeho dýchacích cest. Také prý funguje stříknout na mimčo trošku vody, aby se leklo a nadechlo se samo. „My jsme si s tím s malou taky prošly, když jí byl rok, a trvalo to několik měsíců. Stačilo, aby se trochu lekla nebo lehce bouchla a hned celá zmodrala, byla bezvládná, oči vykulené, strašný pohled. Teta dělá v kojeňáku a říká, že je to docela časté, radila mi stříknout do obličeje vodu nebo fouknout do obličeje, ještě z porodnice byla rada položit mimčo přes kolena na bříško a hladit po zádech. A hlavně nepřenést stres z té situace na mimčo (což v praxi jde těžko).“

„Stalo se nám to, synovi bylo kolem dvou měsíců. Byla jsem docela vyděšená. Při kojení často lapal po dechu, jakoby se nemohl nadechnout, a nadechl se, až když jsem na něj foukla. Nevím, jestli kdybych nefoukla, tak zda by se nadechl sám, ale neměla jsem nervy na to, abych počkala. Jsem poměrně hysterická maminka a hodně se bojím, tak jsem jela na pohotovost.

Na pohotovosti ho doktorka prohlédla a byli jsme i na rentgenu hrudníku. Vše bylo v pořádku, jen měl syn predilekci (hlavička nakloněná na jednu stranu), tak nás poslala na neurologii. Navíc se mi zdál zahleněný, což by pak mohlo vysvětlovat to špatné dýchání. Doktorka nás tedy poslala i na ORL. Tam zjistili že má syn hustý hlen, možná alergii, takže možná od toho to špatné dýchání bylo, ale zas tak moc zahleněný mi nepřišel, takže jisté to úplně nebylo.

Na neurologii nám diagnostikovali predilekci a diastázu břišních svalů. Ale to s tím dýcháním asi nesouviselo, doteď pořádně nevím. Cvičili jsme Vojtovu metodu. Synovi se to stávalo dál, ale já už byla celkem klidná, že máme za sebou spoustu vyšetření a žádné ohrožení tam není. V podstatě se nezjistilo, od čeho to je, ale časem to přestalo.“

Chrápání je jedním z nejdůležitějších příznaků

Obstrukční apnoe u dětí vzniká proto, že dýchací cesty nemají dostatečný přívod vzduchu kvůli překážce. Tou jsou nejčastěji zvětšené mandle, nosní polypy, nádory horních cest dýchacích, abnormality lebky a čelistních kostí nebo různá neurologická onemocnění. Příznaky se dělí na noční, mezi nimiž je je u dětí nejčastější chrápání, a denní, které jsou velmi nespecifické – poruchy kognitivních funkcí (paměti, pozornosti, učení), poruchy chování (hyperaktivita, agresivita) nebo časté změny a nestálost nálady (deprese, úzkosti, nezájem o okolí, labilita). Při podezření na obstrukční apnoi by dítě mělo být vyšetřeno na ORL, kde se posoudí najčastější důvody, hlavně velikost mandlí, případně jiné výrůstky v nosní dutině a hrtanu.

Ve velké většině případů je léčbou právě chirurgické odstranění nosních nebo krčních mandlí. Další možností je vytvoření trvalého přetlaku v dýchacích cestách metodou CPAP (continuous positive airway pressure), která usnadní proudění vzduchu do dýchacích cest, i když by tělo zrovna dýchat „nechtělo“. Jedná se o masku, jež zabraňuje pauzám bez dýchání, udržuje hrtan stále otevřený a brání jeho uzavření.

Takže pokud si vaše děťátko dělá v dýchání pauzy, nezoufejte. Ty primární, bez konkrétního důvodu, většinou samy s věkem odeznívají, ty sekundární pak lze bez problému vyřešit. Důležité je hlavně odhalit, proč k nim dochází, a příčiny mohou být opravdu různé. Navštivte proto doktora na ORL nebo na neurologii, ten vás poté případně pošle k dalším specialistům.

Zdroj:

telemedicina.med.muni.cz

operativa.cz

cs.medixa.org

"Při prvním těhotenství jsem něco málo přečetla o kojení, ale bradavky mi nikdo nekontroloval. Měla jsem je ploché. Malý se nechtěl přisát. Již z porodnice jsem tedy odcházela s kloboučky a ne úplně "rozkojená". Z počátku to byl boj, ale po radé mé mamky jsem pak vždy vstříkla do kloboučku trochu mléka, aby měl syn důvod sát - to byl začátek úspěchu. Měla jsem snahu se kloboučků zbavit (přece jen na ně člověk musí stále myslet, aby je měl, když jde mimo domov a strašidelné zprávy o tom, jak přijdu o mlíko, když budu kojit s kloboučky mi nedodávaly na pohodě), ale nepodařilo se. Na druhou stranu kojila jsem do jedenácti měsíců a jsem ráda," vypráví maminka z Modrého koníka.

Kojení je nejpřirozenější součást mateřství, kterou nám příroda dala spolu s darem schopnosti počít, odnosit a porodit miminko. Jen málokterá maminka se však může pyšnit tím, že kojila bez potíží a začátky kojení pro ni byly snadné.

Kojicí kloboučky byly vynalezeny jako pomocník pro maminky, jejichž prsní bradavky jsou vpáčené či jinak anatomicky nedokonalé, a proto je pro miminko těžké z nich mateřské mléko sát. Pro takové maminky a jejich miminka jsou kojicí kloboučky vynálezem, který může kojení zachránit.

Ve všech ostatních případech, kdy jsou maminkám kloboučky doporučovány, je jejich používání podle laktačních poradkyň i zkušeností maminek zbytečným hazardem s technikou kojení, který se vám po odeznění potíží může nepěkně vymstít.

K čemu byly kloboučky vynalezeny a kdy se dobře osvědčily

Kojicí kloboučky jsou vlastně nástavce na bradavky vyrobené z tenké vrstvy lékařského silikonu. Jsou anatomicky vytvarované tak, aby se z nich miminkům co nejlépe a nejpřirozeněji sálo mateřské mléko. Vyrábí se v několika různě označovaných velikostech, pro případnou koupi je ideální si je prohlédnout a velikost odhadnout na místě, nebo přeměřit v případech, kdy výrobce uvádí vnitřní rozměr kloboučku v milimetrech.

Prvotním účelem této vychytávky, která je vlastně jakousi malou protézkou, byla pomoc maminkám, jejichž bradavky jsou nějakým způsobem anatomicky deformované a pro miminko je obtížné až nemožné z nich sát. Jedná se zejména o vpáčené nebo ploché bradavky, kdy vrcholky bradavek směřují směrem do prsu, nemohou se vztyčit a vytvořit tak pro miminko ideální tvar přírodní savičky.

Ve všech těchto případech můžeme kloboučky považovat za zázrak vývoje, který zachránil kojení mnohým maminkám. I zde je ale pořád možné zkoušet miminko přikládat a nechat přisávat. Situace se spolu s hormonálním koktejlem a mlékem v prsou může změnit, i maminky se vpáčenými bradavkami mají šanci, že budou kojit zcela bez pomocníků.

Kojicí kloboučky lze využít i u jiných potíží, dejte si ale pozor, ať vás nakonec nepotrestají

Kromě využití kloboučků jako účinného prostředníka mezi bradavkou a jazýčkem miminka v případech, kdy je kojení ztíženo anatomickými nedokonalostmi maminčiných bradavek, propaguje mnoho výrobců využití této vychytávky i v jiných případech.

Jestliže máte v prvních dnech kojení popraskané, rozbolavělé bradavky, možná jste i zaznamenala praskliny ronící kapky krve, možná vám kloboučky připadají jako dobrý pomocník, který vaše bradavky prozatímně ochrání, než se zahojí. Bohužel kojicí kloboučky jsou v těchto případech pomocníkem, který se vám nakonec nemusí dobře odměnit. Snaha zbavit se kloboučků se totiž může stát martyriem, které vás bude stát mnoho sil.

Kojení s kloboučky je samo o sobě poměrně nepohodlné a z nepřirozenosti, která je s nimi spojena, je na první pohled patrné, že to není stálé řešení. Zároveň si také možná všimnete, že se vaše bradavky sice po pár dnech zahojí, ale jakmile klobouček odstraníte, prasklinky se začnou tvořit nanovo.

Bariéru mezi bradavkou a pusinkou miminka nevytváří jen viditelná silikonová část, která vám usnadňuje kojit bez té hrozné bolesti. Příroda totiž vymyslela bradavky naprosto dokonale. To, že z nich miminko saje, mu nezajišťuje jen přísun vždy čerstvého a vyváženého mateřského mléka. Styk pusinky miminka s bradavkou „skin to skin“ má daleko širší opodstatnění.

V bradavce se totiž ukrývají velmi citlivé receptory, které na sliny miminka reagují. Mozek maminky informují o tom, jaké bakterie a viry se ve slinách miminka ukrývají a prsní žlázy pak vyrábějí mléko přímo na míru potřebám miminka, s obsahem protilátek proti potížím, které by miminko mohly začít trápit. Je to dokonalé splynutí maminky a dítěte, o kterém možná vůbec nevíte. A kojení s kloboučky ho může velmi narušit.

Další skutečností, která kloboučkům moc nenahrává, je pak tvoření různých plísní a množení bakterií, které pod vlhkým kloboučkem vznikají. Ač jste si tedy chtěla kloboučkem pomoci od bolesti, můžete si i při zachování maximální hygieny způsobit další ošklivé potíže, kterých se budete velmi těžko zbavovat.

Stejně špatnou zprávou pro fanynky kojicích kloboučků bude fakt, že vinou bariéry mezi kloboučkem a bradavkou se prsa nechovají úplně přirozeně a nemusí se při kojení vyprázdnit úplně. To nahrává vzniku zatvrdlin a následného zánětu prsu, který je velmi bolestivý a může být pro zdraví i samotné zachování kojení velmi nebezpečný.

Kojení přes kloboučky tak může stát za pozvolnou ztrátou laktace i jejím vymizením. Statisticky je pak dokázáno, že kojení s kloboučky bývá ukončováno dříve a při kojení dětí s touto pomůckou vzniká mnoho potíží. Maminky, které s nimi kojily své děti více než osm měsíců, jsou pak podle sběru dat laktačních poradkyň hrdinky nebo šťastlivkyně.

Jak se kloboučku vyhnout? Pečujte o bradavky již před narozením miminka!

Pokud netrpíte přímo anatomickou vadou prsní bradavky, která by kojení úplně bránila, na kojení se můžete připravovat už několik týdnů před očekávaným narozením miminka. Můžete tak předejít bolestivosti i vzniku prasklin.

Několik týdnů před termínem porodu můžete začít bradavky trénovat. Otírejte je po koupání hrubším ručníkem a pokud je léto, můžete je vystavovat přímému slunci. Můžete také upustit od nošení podprsenky a nechat bradavky volně třít o oblečení.

Bradavky se tak mohou připravovat na zátěž, která je čeká, a nebudou tak přecitlivělé na dotek, jako když si je budete chránit.

Hned po narození miminka se o svá prsa dobře starejte, ruku v ruce s tím, jak se budete učit miminko krmit

Po každém kojení můžete prsa omýt a namazat. K mazání vám laktační poradkyně v porodnici nejčastěji doporučí Bepanthen, který se vám bude hodit i pro miminko. Existují však i přírodnější masti, které bradavkám velmi svědčí. Například Purelan, velmi mastná mast vyrobená z ovčího tuku, jež svým složením a strukturou udržuje bradavky vláčné několik hodin. Zabraňuje tak popraskání pokožky preventivně a v případě, že přeci jen bradavka utrpí újmu, velmi příjemně dokáže ranku hojit.

Všechny mastičky, které jsou určené k léčbě a prevenci popraskaných bradavek, jsou zdravotně nezávadné a miminko je může olíznout, nemusíte se bát.

Ruku v ruce s mazáním je nutné myslet i na dostatečné větrání prsou, které zamezuje prasklinkám i množení bakterií a kvasinek. Pokud je teplo, klidně choďte doma nahá, pomůže to nejen prsům, ale i vašemu poporodnímu bříšku, aby se dobře přizpůsobily svým novým rolím.

V případě chladu až zimy si můžete pořídit speciální vložku do podpsenky, která udržuje prsní bradavku dál od prádla a zároveň díky otvorům bradavku větrá. Tomuto vynálezu se říká chránič bradavek a lze ho koupit také ve variantě, jež pomáhá prsní bradavky formovat.

Pokud kojení vašeho miminka provází bolestivost, snažte se pár dní vydržet a po kloboučcích nesahat. Bradavky se během několika kojení adaptují, přestávají být bolestivé a po pár dnech může být kojení už zcela bez nepříjemných pocitů.

Jak se kloboučků zbavit, pokud to bez nich opravdu nešlo?

Určitě se může stát, že poranění bradavek je tak velké a bolestivé, že máte na výběr jen ze dvou možností – nasadit kloboučky, nebo kojení vzdát. A ze dvou špatných možností si určitě vyberete tu, která vám kojení vašeho miminka umožní, i za cenu budoucích potíží.

Pokud se rozhodnete, že to bez kloboučků chcete zkusit, můžete k tomu přikročit i najednou. Připravte se na to, že budete začínat s kojením prakticky od začátku, protože technika kojení bez kloboučku bude úplně jiná, a to hlavně pro miminko. Miminko může být po odstranění kloboučku nevrlé, protože mu nepůjde se přisát a mateřské mléko může téct jiným tempem, než bylo zvyklé. Může se stát, že dítě bude prs odmítat a vy si tak zařadíte do scénáře první bojkot kojení.

Pokud jste ale opravdu rozhodnutá, že se kloboučků chcete zbavit, vydržte, stojí vám to za to!

Jako pomoc a vychytávku při zbavování se kloboučků radí maminky v diskuzích i zkušené laktační poradkyně zkusit kloboučky odstraňovat nejprve v noci. Miminko je rozespalé a prs potřebuje, takže bude lépe spolupracovat.

Pomoci si můžete také natvarováním bradavky – prsty jí promněte, narovnejte, vytáhněte tak, aby miminku lépe pasovala do pusinky. Dobrým pomocníkem může být také nahřátí prsu v horké sprše nebo pomocí teplého obkladu. Stejně tak funguje i vypití horkého nápoje – mléko se rozproudí a bude se miminku snáze sát.

Pokud se vám ani po pár dnech nebude dařit se kloboučků zbavit a vaše miminko bude nespokojené, z kojení se může stát peklo, které je velmi těžké ustát. Pouvažujte o tom, zda si nepozvat domů laktační poradkyni, která by vám mohla s kojením poradit a tím ho zachránit.

Pokud už jste ve svém trápení s kojením došla až sem, nevzdávejte se a ještě to zkuste. Vlastnit automatický dávkovač toho nejlepšího, co může vaše miminko dostat, za boj určitě stojí.

Zdroje:

kojeni.net

cs.wikipedia.org

porodnice.cz

Rozhodla jsem se, že letos bude super rok (konečně) 😍

Tak mi držte pěsti,  ať můžu na konci bilancovat pozitivně 🤔

A co nas letos čeká?

Lukášek skončí první stupeň, po prázdninách už to nebude školaček, ale už pořádný školák...bude pokračovat ve hraní na akordeon (doufám 😇). Dostal konečně svůj telefon a bude moct jít s dětskama po škole stavět sněhulaka nebo hrat šiškovanou a já nebudu trhnout ,  kde se zase zapomněl 😎

Holky končí ve školce, po prázdninách je čeká první třída. O ty strach nemám, jsou to šikulky, ikdyž každa vyniká v něčem jiném. Trénujeme počítání i psaní a moc je to baví. Už teď chodí každa do svého kroužku (Díky plave sama, skáče do hluboké vody 😍, Lili je gymnastka, ktera uz ma vlastni trikot a pokaždé přijde s novou basničkou) a určitě budou pokračovat.

Vivinka začala chodit do školky, bude to ještě pro všechny náročné, ale už za dva dny vidím pokroky. Večer si "povidame", procvičujeme. Nebude to uplne jednoduché, ale půjde to. Po prázdninách ji taky čeká změna, protože zůstane ve školce bez holek.

Mě čeká přechod na plny úvazek, rozhodla jsem se, že letos už fakt zhubnu na svou váhu, že budu víc číst a vařit zdravé dobroty. S mužem se budeme mít víc rádi a taky letos vyjedeme i na větší dovolenou. Pokud vše dobře půjde, dočkáme se letos konečně nové koupelny 🤑

Tak na nás myslete, ať se vše podaří 🍀

Narození dítěte mělo být zlatým hřebem vašeho dosavadního vztahu, zpečetěním vaší lásky. Stejně jako většinu novopečených rodičů vás asi překvapí, jak je rodičovství, hlavně v jeho počátcích, velmi bolestivou zkouškou fyzické i psychické výdrže. O tom, jaký vliv bude mít narození potomka na váš partnerský vztah, jste do té doby buď raději ani nepřemýšlela, nebo jste měla o rodičovství a partnerství po narození dětí romantické až naivní představy, jak jste nejspíš brzy zjistila.

Brzy po narození miminka narazíte na první potíže, které s sebou přináší očekávání, že váš partnerský vztah se bude budovat sám, sám se posílí, sami od sebe budete cítit větší vzájemnou úctu a lásku. Tak to bohužel není. Aby vás nepřeválcovalo zklamání a beznaděj z toho, že váš vztah se omezil jen na hovory o dětech, uklízení a jídle (což je pořád ještě ta lepší varianta toho, co se může s vaším vztahem bez péče stát), musíte na něm pracovat. Investice času, přemýšlení, energie a všech citů, které ke svému muži cítíte, se vám však velmi vyplatí.

První vztahové potíže po narození dětí plynou zejména ze života ve zcela odlišných světech

Narození miminka je pro vás oba důležitou a krásnou událostí. Avšak ať byl váš vztah sebepevnější a sebeupřímnější, jen těžko zabráníte osudu, který potkal asi všechny vztahy v prvních chvílích po narození dítěte.

První devastací harmonie je zcela pochopitelná únava a vyčerpání, které týdny a měsíce po narození vašeho miminka cítíte nejen vy, ale i váš partner. Hlavně vy jako máma se v této době učíte mnoha novým věcem a situacím, jste fascinovaná mateřstvím, prožíváte emoce, které jste nikdy předtím neměla možnost chápat. Pro ženu je narození dítěte životní změnou, ve které se musí naučit fungovat, a prvotně tak zcela přirozeně zpracovává všechny změny hlavně sama v sobě. Tyto změny se odehrávají různě intenzivně a bouřlivě v závislosti na psychické pohodě maminky i miminka.

V celé této situaci se žena musí nejdřív naučit se orientovat. Prioritou pro vás bude zařídit, zabezpečení potřeb vašeho miminka, současně s tím se však musíte starat i o sebe, protože miminko je vaší péči závislé. Při velké únavě, vyčerpání, hormonálních změnách, které ženy v prvních měsících života dítěte prožívají, je všechna péče o dítě, sebe a chod rodiny více či méně řízena automaticky.

Zároveň se zrodem maminky se zrodil i tatínek. I ten v souvislosti s narozením svého dítěte a rozšířením rodiny prožívá mnoho nových emocí a situací. Vidí svou partnerku, jak se proměňuje v maminku jeho dítěte. I pro muže se situace mění, je na něj kladena větší zátěž, má více povinností.

Nesporně náročné pro vzájemný vztah jsou situace, ve kterých muž zastává jen roli pozorovatele. I když v domácnosti hodně pomáhá, zúčastňuje se péče o miminko a je ženě nablízku, stále tak trochu zůstává na druhé straně barikády. Životní změna, kterou celá rodina prochází, se ho totiž nedotýká tak intimně jako ženy, která dítě porodila, kojí ho a učí se být matkou.

Zde se oba způsoby vnímání střetávají a dříve nebo později vyplují na povrch problémy, které znají asi všechny páry, jež kolotočem po narození svých dětí prošly. Ženy často nabývají pocitu, že jsou přetížené – starají se o dítě, nespí, nemají dostatek času a prostoru na péči o sebe. S mateřskou, hlavně v její rané fázi, přichází často pocit osamocení, odloučení od společnosti, odtržení od života, který žily před narozením dítěte.

Naprosto stejné pocity má i muž – nový tatínek. Často je jediný v rodině, kdo vydělává peníze, je na něj tak vyvíjen tlak, že nesmí selhat, onemocnět, zranit se, přijít o práci. Z práce spěchá domů, kde často najde vyčerpanou a zoufalou ženu, která stále častěji dává najevo svou zlobu, nervozitu, stěžuje si na svou novou roli. A mnohdy nemá daleko k tomu, že muže ze svých pocitů obviňuje, což muž nechápe. Velmi často se totiž domnívá, že život, který žena doma s dítětem žije, je jejím splněným snem.

Dokud nenastane větší konflikt, každý z partnerů si tyto pocity trochu tutlá sám pro sebe a snaží se fungovat. A přicházejí další potíže. Chybějící intimita, přetížení, které plyne ze stereotypu a nedostatku zážitků přesahujících péči o dítě a domácnost.

Jak to udělat, aby vztah fungoval a nemuselo se nic řešit? Budeme si hrát na maminku a na tatínka. To nám přece jde, je to náš společný projekt, kterému se daří! Když jsme spolu všichni, je nám skvěle. Sdílíme spolu každý pokrok růstu našeho miminka, společně jsme sehraný tým, rozdělujeme si úkoly, vycházíme si vstříc. Když pak večer dítko uložíte, nejčastěji si sednete k televizi, promluvíte si maximálně o provozních záležitostech a jdete spát.

Čím déle budete fungovat pouze jako maminka a tatínek, čím více budete opomíjet své partnerské, milenecké a duševní potřeby, tím více energie, času a snahy budete muset vynaložit, abyste váš vztah jako muže a ženy zase dali dohromady.

Komunikujte spolu a buďte spolu sami

Jako u všech vztahů napříč životními situacemi je i zde první a nezbytnou podmínkou pro to, aby váš vztah přežil ve zdraví, vzájemná komunikace. Nemusíte začínat zrovna psychologickými rozbory toho, proč jste vyčerpaná a naštvaná, ale klidně malinkými krůčky, které pro ty rozbory časem vytvoří cestičku.

Jestli něco spolehlivě otevírá dveře vzájemné důvěře a pomáhá zachování si vztahu nad rámec rodičovství, pak jsou to určité rituály, které k partnerství patří. Jejich dodržování vám celkem zadarmo s budováním vztahu pomůže.

Jedním z nich je obyčejné loučení a vítání, když váš muž odchází do práce a po jeho návratu domů. Vzájemně si popřát hezký den, dát polibek, vyjádřit podporu při očekávání náročnějšího dne či zeptat se na to, jaký byl den, znamená maximálně minutu denně, která ale dokáže zázraky. I tak malý rituál udrží vztah na rovině přátelství, dotek, polibek či objetí zase podpoří fyzické spojení.

Druhým krokem, který vás také nic nestojí, je vyhradit si alespoň jeden večer v týdnu k tomu, aby jste jen tupě nezírali na televizi nebo ještě hůře do telefonu, ale aktivně spolu trávili čas.

Ne každý má komfort hlídacích babiček. Pokud na výměnu vzduchu a prostředí nemáte prostředky, najděte si zábavu alespoň doma. Společenské hry, mnoho z nich je přímo určených pro partnerské páry, poslouchání hudby, kterou máte oba rádi, příprava jídla nebo nějakého výrobku, to vše je prostor pro popovídání, kde máte šanci se vyhnout hovorům o stereotypech nebo o bezvadnosti vašeho potomka. Soustřeďte se na sebe, uvolněte se, prostě se jen bavte. Hodina nebo dvě týdně, kdy máte možnost uvolnit napětí a zároveň bez námahy oprášit chvíle, kdy jste byli jen dva.

Třetím pravidlem v rámci komunikace mezi vámi je pak řešit potíže hned. To už je tvrdší oříšek, ale je to nutné, zejména u párů, které měly potíže už před narozením dítěte nebo po jeho narození mají větší partnerskou krizi. To mimochodem není nic neobvyklého – z oněch 50 procent manželství, která se u nás dle statistik rozvádí, se jich polovina rozvede v prvních dvou letech života jejich prvního potomka. Tento fakt jen potvrzuje to, že rodičovství není samozřejmou procházkou mezi naplňováním potřeb svého potomka, partnera a svých vlastních nároků.

Pokud takovou krizi cítíte, je pro vás nejlepší a nejrozumnější řešit ji hned v prvních chvílích, i když jste na to možná dříve nebyli zvyklí. Na bojišti, jakým je rodičovství a péče o malé dítě, není čas vyčkávat, až se budete obden hádat a házet po sobě talíře před zraky svých dětí.

Naučte se o svých pocitech mluvit, definovat je, žádat jejich vyslechnutí a přijímat nabídky k řešení, a to na obou znesvářených stranách barikády. Pokud zjistíte, že na to nestačíte, vyhledejte pomoc v knihách nebo přímo u odborníka na partnerské vztahy. Investice času a emocí se vyplatí – neřešení vašich vztahových potíží, nespokojenosti a frustrace z očekávání váš vztah zabije rychleji, než si myslíte.

Druhý základní pilíř parnerského vztahu je intimita – bez ní to nejde

Je to klišé. Ale jestli je ve vztazích něco zásadnějšího a problematičtějšího než samotná základní komunikace, je to sex a intimita. Bez fyzických projevů lásky a náklonnosti, ruku v ruce s uspokojením sexuálních potřeb, které oba, byť nyní rodiče, máte, vám to klapat nebude.

Stejným klišé pak bývá model ženy odmítající sex a muže, který je frustrovaný jeho nedostatkem. Vy – stejně jako mnoho jiných žen po porodu a následné několikaměsíční spánkové deprivaci – si na sex vzpomenete jednou týdně, když vás příroda donutí oholit si přebytečné chlupy nebo když vám ho přímo naservírují v televizi. Jinak vás myšlenka na nějaký pohyb nad rámec tělocviku s dítětem ani nenapadne.

Zatímco muži, kteří mají to štěstí a ze spánkové deprivace a stresu spojeného s narozením dítěte se nějak vyspí a osvobodí, mívají chuť k sexu dříve než my ženy. Mají také trochu odstup, obvykle netráví celý den jen ve společnosti dětských písniček a nemluvných malých osob. Na to, zda partneři udržují intimitu a sexuální život, má ale vliv zejména atmosféra, která v rodině vládne.

Ženy pociťují chuť na sex zejména ve chvílích, kdy se cítí krásné, milované a v bezpečí. Ve chvílích, kdy je doma pohoda a klid, samovolně přecházejí k milování se svým mužem, protože je to pro ně jakési vyjádření a potvrzení toho, že je vztah v pořádku, a proto se se svým mužem chtějí milovat.

Naproti tomu pro muže je sex prostředek a možnost, jak svoje city vyjádřit. Narozdíl od žen většinou netrvají na dlouhé předehře, která se skládá z vytvoření atmosféry domova a intimity, což není záležitostí ani hodin ani dnů, ale je to dlouhodobá práce. Sex je pro ně možnost, jak ženě city vyjádřit a jak city získat. Až potom chtějí cítit pohodu a lásku, kterou my ženy vyžadujeme předem, jako malou zálohu.

Takže ve chvílích, kdy vztah skřípe, protože jsme unavené a máme pocit, že nám muž nepomáhá a nezajímá se o nás tak, jak bychom chtěly, my ženy moc nemyslíme na to, že když se s mužem pomilujeme, třeba se náš pocit zlepší. Spíš si představujeme, že se budeme chtít pomilovat, až bude všechno v pohodě.

Pokud je muž v pozici, kdy se mu na vztahu nebo na jeho ženě něco nelíbí, napadne ho, že by to vzal přes sex. Má za to, že když svou ženu hezky pomiluje, pozná z toho, jak moc si přeje, aby byli zase oba šťastní, a jak moc ji má rád i přes to, že se teď hádají.

Udržování intimity a oživení partnerského vztahu na fyzickém poli tedy také stejně jako v komunikační fázi nemusí rovnou znamenat nakupování erotických pomůcek, vyrážení za sexem na bláznivá místa ani akrobatické sestavy sexuálních poloh.I pro páry, které se narozením dítěte dostaly do fáze, kdy byl jejich sexuální život téměř mrtvý, existuje mnoho příležitostí, jak s vynaložením jen malé námahy znovu přivést do vztahu intimitu.

Mezi první krůčky může patřit obyčejné držení se za ruce, letmé doteky, které si vyměníte při společné práci. Obyčejné objetí, které znamená investici pár vteřin, ale pro vaše těla je nedocenitelnou příležitostí, jak zase probudit vzájemné city.

Pokud takto postupně dojdete až k obnovení samotného sexu, pro váš vztah bude stěžejní, dokážete-li se milovat a ne jen mechanicky kopulovat. Výměna citů, prožitek, který milování přináší, souznění těla i duše je přesně to, co dokáže zahojit i ty největší rány a křivdy, které jste na sobě mohli za měsíce automatického fungování napáchat.

A lze to udělat zcela beze slov a větších gest – pokud vám takové věci nejdou. Prostě se jen upřímně milujte.

Máma a táta a pak až děti

Od určitého věku a díky narůstající samostatnosti vašich děti se vám bude od péče o ně ulevovat a získáte větší prostor a čas pro sebe a pro vaše partnerství. Je přirozené, že v období, kdy na vás miminko a batolátko bylo zcela závislé, bylo středobodem vašeho vesmíru a nechtěla jste na tom nic měnit ani vy, ani váš muž.

V pozdějším věku, kdy si dítě hraje samo, komunikuje, dokáže se samo najíst, umýt a v rámci základních úkonů se obstarat, se vaše role maminky pečovatelky uvolňuje.

Je to období asi od věku tří let dítěte a dál, kdy se situace v rodině začne znovu měnit. Přichází větší volnost, jistá úleva, že na vás dítě není tak závislé. Po dlouhém období intenzivní práce přicházejí delší chvíle, které máte sama pro sebe a pro svého muže.

V tomto období je čas a místo pro to, abyste svůj partnerský vztah znovu zhodnotili. Dítě je v tomto věku už velmi vnímavé, nejen že cítí dusno, které doma může být, hledá ale také své místo mezi vámi. A pro vás oba se tím otvírá šance definovat to, jací tedy jako rodina jste. Máma, táta a naše dítě.

I pro vaše dítě je dobré, aby cítilo, že maminka s tatínkem nejsou jen jeho rodiče a pečovatelé, ale také partneři. Pokud dítě uvidí, že se máma a táta mají rádi, přirozeně pochopí, že jste pár, který funguje víc než jen jako tým jeho průvodců světem.

Intimní projevy, tedy objímání, držení se za ruce, vítání se, tisknutí se k sobě – jsou věci, které před dítětem nemusíte vynechávat. Vyjasníte si mezi sebou, jaké role každý z vás hraje, kdo ke komu patří a kdo určuje priority. Nemusíte nasazovat model, v němž byly vychovávány generace našich babiček a kde se projevovala jakási automatická moc hlavy rodiny a podřazenost ženy a dětí. Tento způsob uspořádání rodiny už je pravděpodobně za námi.

Pospolitost rodičů jako páru je ale dobrá nejen pro vás, pro váš vztah, ale je to také dobrý základ výchovy vašeho dítěte i do budoucna, kdy se jako rodiče budete vypořádávat se složitějšími výzvami, než je přebalování, krmení a rozhodnutí, kam půjdete na procházku.

Za pár let se jako rodiče budete muset dohadovat o tom, jaké hranice potomkovi určit, co smí a nesmí dělat a jaké limity bude mít jeho volnost. V takových situacích se vám bude velmi hodit nastavená pozice, že rodiče jsou pár, který spolu má pevný vztah přesahující jeho rodičovské povinnosti a lásku k dítěti, a to nejen jako příklad pro budoucí život vašeho potomka.

Dnes je 5.1. 2019.

Před rokem touto dobou jsem již byla po proběhlém potratu...

Když jsem tehdy s tou smutnou zprávou dorazila domů, bylo mi vážně na nic.

Partner mě hned objal, a říkal mi, že ho to moc mrzí, a omlouvá se. A že budeme mít určitě jiné miminko, ať nesmutním.

Můj  gynekolog mi nedoporučoval v mém případě čekat na samovolný potrat, ale já kyretáž odmítla.

Jelikož jsem jí prodělala před několika týdny jako standartní postup při rozšíření čípku pod narkozou. (ten mi totiž po konizaci čípku téměř srostl, zjizvil se a já neskutečně trpěla při menstruaci několik dlouhých měsíců, než se na to přišlo čím to je)

Domluvila jsem se tedy v nemocnici na tabletách, které měli plod vyloučit. 

Jednalo se o potratové tbl, ale dostala jsem jenom ty, které vyvolávají stahy dělohy.

Upřímně teda můžu říct, že kdybych věděla, jak hrozné to bude, nikdy bych do toho znovu nešla.

Po rozpuštění prvních dvou tablet v ústech, mi asi hned do půl hodiny začali bolesti, které se stupňovali. Ještě jsem se rozhodla skočit na malý nákup, a u pokladny už jsem se docela kroutila. Cestu domů autem, která mi trvá 30 minut, jsem myslela, že ani nezvládnu.

Jakmile jsem dorazila domů, cítila jsem, že se mi spustilo silné krvácení a okamžitě jsem běžela na wc.

Tam, v proudu krve, skončil v záchodové míse plodový obal, bez miminka, které se dle dr.přestalo vyvíjet hned v začátku těhu(diagnoze se říká anembryomola).

Ale tím to neskončilo, naopak.

Bylo mi strašně špatně, střeva se mi kroutila, jako by mi je někdo ždímal. Následoval průjem, a stále silnější a bolestivější kontrakce.

Když vyvrcholily, nemohla jsem ani udělat krok, brečela jsem bolestí. Svírala jsem se v křečích, a přála si, ať už je konec. Sotva bolesti začali polevovat, musela jsem si vzít další dvě tbl.  A začalo to všechno nanovo. Přidalo se zvracení, zimnice. 

Přítel mě v největších bolestech držel v náručí a utěšoval. Vodil mě na záchod, podával kýbl když jsem zvracela. Byl mi obrovskou oporou.

Konečně v deset večer jsem vyčerpaná a bolavá na těle i na duši usnula. 

Bylo po všem.

Co jsem prožívala během následujích dní, ví a pochopí asi jen ta, jež má stejnou zkušenost...

Chtělo to čas, a smíření se s tím vším.

Myslím, že nás to oba dva hodně sblížilo a posunulo dál. A jak říkám, všechno zlý je k něčemu dobrý, bylo to i v tomto případě.

Po šestinedělí a proběhlé první menstruaci, k nám zavítalo miminko znova.

Tentokrát už se šťastným koncem🙂

Můj syn se narodil o vánočních svátcích. Když jsem odcházela na mateřskou dovolenou, jedna kolegyně mi řekla, jak je to magické, že se má narodit o Vánocích. Nejdřív jsem se smála, ale opravdu to mělo své kouzlo. Byl to zvláštní pocit, když jsem šla na porodní sál a procházela kolem ozdobeného stromku. Asi není mnoho rodiček, které si na sále poklábosí s doktory o Vánocích a Silvestru…

Narodil se císařským řezem (plánovaným, ale na jiný den). Po epidurálu jsem necítila tělo od hrudníku dolů a klepala se, jak ratlík. Prvních patnáct minut jsem pokukovala zprava doleva, na manžela za oknem s překvapivě klidným až nezaujatým obličejem, na plachtu přede mnou, na strop, světla, na hadičky kolem sebe. Pak jsem najednou zaslechla malý hlásek, strašně pěkný hlásek. A o sekundu později pořádný řev, přenádherný řev. Oddychla jsem si, že je živý a určitě i zdravý.

V rychlosti mi ho ukázali a než jsem se rozkoukala, nesli ho na váhu a manžela vzali sebou. Dali mu synka do náručí, udělali fotku….Vše trvalo neskutečně dlouho, než mi ho konečně přinesli a položili hlavičku na mou tvář. Mezitím na mě mluvila pediatrička, že je zdravý a další informace, které si nepamatuji. Já se pořád třásla a ani jsem si synka nedokázala užít. Nedali mi ho přivinout, jen dotyk tvář na tvář. To mě zklamalo, ikdyž v tu chvíli jsem byla vděčná i za to. Připomínal mi v obličeji mně a snažila jsem se najít rysy, které podědil po svém otci. Dnes víme, že je to barva očí a vlasů.

Po chvilce ho odnesli. Nic se nedělo, uběhla dlouhá chvíle, než mě zašili. Vtipkovali jsme, že budeme mít veselého Silvestra, že je synek docela hlasitý. A anesteziolog si pochvaloval výběr jména, neboť se jmenoval stejně. Poděkovali mi za spolupráci, což ani jinak nešlo, když jsem se nemohla pohnout. Já poděkovala jim a odvezli mě na JIP. Manžel se se mnou ještě v rychlosti rozloučil. Nevěděla jsem, co bude následovat, ale doufala jsem, že se můj muž o vše postará.

Dovezli mě do pokoje, ve kterém již ležela jedna rodička. Spala. Chrápala. Dělila nás plenta. Měla jsem naštěstí místo u okna a viděla, že je slunečný den.  Měla jsem výhled i na prosklené dveře, tak jsem mohla leccos monitorovat. Spát se mi nechtělo. Pořád jsem se třásla, měla žízeň, nemohla se pohnout. Prozřetelně jsem si s sebou vzala brčko, které mi ulehčilo pití. Přemýšlela jsem o tom, co teď bude. Neměla jsem žádný výbuch pocitů. Vše bylo spíš takové normální, bez emočních výkyvů. Ikdyž jsem si vduchu gratulovala, jak jsem překvapivě vyrovnaná, zároveň mě trápilo, že se nevyplavily endorfiny nebo takové ty mateřské pocity, o kterých jsem četla z různých článků.

Nakonec jsem usnula. Za dvě hodiny se otevřely dveře, přišel manžel a hned za ním sestra s miminkem. Ani jsem nemrkla a už bylo u prsu a najednou cítím tah. Ty brďo, co to jako je? Smála jsem se. Manžel jen zíral. První kojení, resp. přiložení k prsu. Synek byl pořádný savec.

Na tuto chvíli jsem pak myslela celou noc, kdy jsem nemohla spát kvůli chrápání rodičky vedle a kašlání třetí paní, co tam ležela s námi. Nemohla jsem se dočkat rána, až mi synak zase ukážou. V noci jsem měla velkou žízeň a zhruba v 5 hodin ráno přišla bolest k sobě a požádala jsem o nějaké tlumení.

Kromě manžela mě ještě navštívila rodina- novopečená babička, děda a teta. Viděli synka u sester mimo oddělení JIP a mohli se na něj dívat, jak dlouho chtěli. Paradoxně já mohla miminko vidět jen chvíli, při kojení.

Ach, ty sestry...

Druhý den po porodu byl mnohem víc vysilující než ten porodní. Na směnu nastoupila snad nejhorší sestra na světě. Ráno nám po kojení  donesli snídani. Měla jsem docela hlad. Vzala si jablko, kousla a přišla ta čarodějnice. Nic neřekla a zmáčkla mi břicho. Vykřikla jsem bolestí, vyplivla jablko a uhranula ji pohledem. Pak po mně chtěla, až se otočím, což absolutně nešlo. Už vůbec ne přes to její peskování.

Odebrala se k další rodičce. Ta ji požádala, že musí na toaletu, a sestra ji poslala do sprchy. Všimněte si této informace. Za chvíli se dozvíte proč.  Pak se setra vrátila. Já se už trochu rozhýbala. Dokázala jsem se otočit na levý bok. Vzala mě za ruce a posadila. Vyndala z mé tašky zubní kartáček a pastu a poslala mě k umyvadlu, které bylo umístěno před lůžkem té kašlající paní. Když jsem se postavila, bylo mi na omdlení. Doprovodila mě a když jsem se držela umyvadla, rozepla mi vzadu košilku a odešla. Vrrr! Byl mi vidět holý zadek, táhlo mi na záda a chudák paní z postele asi litovala, že tam leží. Zuby jsem si čistila v umyvadle s kapkami cizí krve. Byla jsem ale opatrná. Pak jsem se došourala k posteli, snažila si nějak zavázat košili a už tu byla mrcha zase.

Prý mám jít do sprchy. Viděla jsem, jak se vrací kolegyně, která tam byla na toaletě. Ihned mi proletělo hlavou: To jako mám jít do sprchy, kde vykonala potřebu?! Nechápala jsem a doufala v zázrak. Naštěstí to bylo tak, že ve dveřích označených jako sprcha, bylo separovaně WC a sprcha. Uklidnilo mě to, ale ne na dlouho. První sprcha po císaři byl doslova očistec. Po osprchování jsem měla zazvonit. Poslechla jsem, ale to byla chyba. Přišla zase ta sestra, utřela mě (já nesměla) a oblékla mi ty podivné mateřské roztahovací kalhotky s obří vložkou. Nechutné, ponižující.

Čekala na mě ještě jedna zkouška. Ta samá sestra po chvíli přišla, že nás přemístí na odd. šestinedělí a máme se sbalit. Ostatním zajistila k převozu křeslo. Mně ne. Vstala jsem a SILOU VŮLE (hlavně, abych už nebyla s ní) přešla na druhé oddělení. Nesla mi věci, ale na cestě mi nijak nepomáhala. Bylo mi několikrát na omdlení. Bylo to nejtěžších 80m, které jsem kdy šla.

Konečně jsem se jí zbavila. Lehla jsem si na postel a chtěla strašně spát. Do 5 min přišla vrchní sestra a dala mě a dalším dvou maminkám na pokoji úvodní školení.  Nedokázala jsem ji moc vnímat. Pak jsem usnula a už nevím, na jak dlouho. Najednou slyším dětský pláč. Několik miminek. Začali nám je postupně předávat a kontrolovaly techniku kojení. Brouček byl tak roztomilý. Ale měl poškrábaný obličej! Bylo mi strašně. Chudinka u sester určitě plakal, ošíval se a ony na něj kašlaly.

Začala jsem tuto instituci nesnášet. Další dny se můj dojem nijak nezlepšil. Sestry nebyly moc ochotné, na oddělení byla zanedbaná hygiena (všude prach, krev na klice, špinavá podlaha atd).   Nechci působit jako typický český stěžovatel, ale upozornit na to musím. Mrzí mě, že jsem si nemohla užít první pocity mateřství, protože je zastřel šok z režimu porodnice a přístupu personálu.  Proto chápu volbu pro domácí porod.

Jídlo se muselo vyzvednout v určitou dobu, což bylo někdy těžké,když chtělo miminko zrovna nakrmit nebo přebalit. Sestry miminka nehlídaly během výdeje jídel.  Jednou jsem kvůli kojení přišla pozdě na večeři a dostala vynadáno na celou chodbu, jak na malou holku.

Doktoři byli výborní, věnovali se nám, ale postoj sester opravdu nechápu. Místo, aby rodičkám pomáhali zvládnout novou roli a co nejrychleji se dostat z poporodních bolestí, působily na mě spíše jako učitelky ze základní školy (z mého dětství). Příkazy, režim.

První noc, kdy jsem měla synka u sebe na pokoji, celou probrečel. Spala jsem 20min.  Nevěděla jsem, co se s ním děje. Několikrát jsem šla za sestrami, aby mi poradily. Vždy mě poslali zpět s radou typu chovejte ho, kojte. To přece vím také. Ale jaká byla příčina? Od profesionální sestry bych čekala ochotu a pomoc. Viděly, že jsem úplně vyřízená. Seděly v sesterně a dál se dívaly na televizi. Doteď si nejsem jistá, zda pozdější problémy, které synek měl a vyústily v operaci, nešlo předvídat již z projevů v porodnici. Měla jsem být asertivnější.

Také mi přišlo podivné, že za mnou sestry chodily píchnout mi Fraxiparine do břicha zrovna, když jsem kojila. Jako by to nepočkalo po krmení.

Prostě porodnice byla pro mě jako dům hrůzy. Shodly jsme se s ostatními maminkami, jak je žalostné, že se v dnešní době na přístupu sester nic nezměnilo z časů našich matek.

Dnes jsme oslavili synkův první rok. Byla to nejlepší oslava v mém životě. Je snadné dobře se bavit s tak prima parťákem. Je s ním opravdu sranda. Po dnešním zážitku brzy usnul, což mi vyneslo krásných pár chvilek k poohlédnutí se za minulým rokem. Prvních 12 měsíců mateřství. Uff... Věřím, že má výpověď bude užitečná třeba budoucím maminkám, které -stejně jako já před rokem- neví, jaké změny jim mateřství přinese na těle, v hlavě i srdci.

Rozepíšu se v následujících článcích. Dozvíte se, jaký byl můj porod, jaký šok přinesl pobyt v porodnici, jaké byly první dny s miminkem a co jsem cítila, jak se dalo sladit mateřství s prací a v čem spočívaly bariéry, jak jsem se trápila kvůli zdraví miminka a jak náročné bylo zvládnout synovu operaci a jaké překvapení přinesly Vánoce a zároveň dovršení jednoho roku věku mého zlatíčka.

Děkuji, že čtete tyto řádky a těším se na vaše komentáře k mým článkům.

„Asi ve 20 mi doktor sdělil, že mám polycystické vaječníky. Hrůza! Přišlo hledání informací a roky trápení. Už jsem se v duchu rozloučila s myšlenkou, že bych byla někdy matkou. Menstruace byla vždy tak nepravidelná, silná, bolestivá… Pořád jsem se ale nijak neléčila a pouze sbírala odvahu zajít k doktorovi a začít nějakou léčbu...

Až se jednoho dne život zamotal a světe, div se, jsem těhotná! A nemám ani rizikové těhotenství, protože gynekoložka mě poctivě sleduje a říká, že je vše v nejlepším pořádku. Možná zázrak, co já vím. Možná jsem se trápila zbytečně. Takže hlavu vzhůru, život je samé překvapení. Hlavně to nevzdávat!“ radí maminka se stejnou diagnózou ženám z Modrého koníka.

Polycystické vaječníky jako příčina neplodnosti

Syndrom polycystických ovarií (PCOS, Stein-Leventhalův syndrom) je syndrom, který se projevuje nepřítomností ovulace, nepravidelností menstruačního cyklu a hormonální nerovnováhou. Objevuje se u žen do 30 let a je považován za jednu z nejčastějších příčin neplodnosti.

„Je mi 30, cca 4 roky vím, že mám polystická ovaria – po vysazení hormonální antikoncepce žádná menstruace, asi jen jednou do roka přijde sama od sebe bez injekce. Bylo mi doporučeno zhubnout, předtím jsem vážila asi 85 kg, nyní 53 kg, bohužel ani to nepomohlo. Takže jsme se minulý týden vypravili poprvé do CAR – tam nám bylo řečeno, že je to běh na dlouhou trať a že musíme být trpěliví. Napřed bude přibližně roční léčba hormony, aby se tělo připravilo, a pak přijde IVF. Bude to ještě na dlouho, ale po miminku hodně toužíme.“

Za běžných okolností se u zdravé ženy uvnitř vaječníku vytvoří vajíčko, které díky hormonální stimulaci postupuje směrem zevnitř k jeho vnějšímu okraji, kde praskne a uvolní se do vejcovodu. Proces uvolnění se nazývá ovulace a dochází k němu asi 14. den menstruačního cyklu. Celý děj řídí hormony z hypofýzy v mozku a přímo z vaječníků, dochází ke zvýšení množství estrogenů, testosteronu a luteinizačního hormonu (LH), naopak se snižuje hladina hormonu stimulujícího folikuly (FSH). V případě syndromu polycystických ovarií se vajíčko z vaječníků neuvolňuje, jelikož nemá adekvátní hormonální podnět. Vaječníky se tak mění na cystické útvary.

Jak žena syndrom pocítí?

Ženy o tomto onemocnění ani nemusí vědět, většinou na to přijdou, až když se začnou pokoušet o miminko. Protože je syndrom charakterizován jako nepřítomnost ovulace, otěhotnění může být docela obtížné. Vajíčko se totiž málokdy uvolní z vaječníku do vejcovodu, aby mohlo být oplodněno spermií. Nerovnováha mezi hormony způsobuje také nepravidelnost menstruačního cyklu. Žena buď menstruaci skoro nemá, a pokud už přijde, pak bývá velmi slabá, nebo naopak abnormálně silná a bolestivá.

Kvůli nadbytku testosteronu se u ženy mohou vyskytnout i další problémy. Jedním z nich je nadměrné ochlupení na typicky mužských místech, to znamená zesílení ochlupení na rukou nebo břiše a také nadměrný vlasový růst. Také se objevuje akné nebo ženy přibírají na váze bez změny stravovacích návyků.

Zabírá jak hormonální, tak alternativní léčba

Léčba existuje, podávají se léky jako metformin a clostilbegyt. Když nezaberou, přistupuje se k injekcím, které by měly vyvolat ovulaci a pokusit se znovu nastartovat cyklus. Pokud nic z toho nebude účinné, je možné přistoupit k laparoskopické operaci, u které se cysty propichují a je velká šance, že se pacientce opět vrátí její běžný hormonální rytmus. Jak je patrné z internetových diskuzí, spousta žen také zkouší alternativní metody. Nedají dopustit hlavně na hormonální jógu, cvičení podle Mojžíšové nebo kontryhelový čaj a popisují skvělé výsledky, kterých díky nim dosáhly.

„Polycystické vaječníky mám taky. První mimčo jsme počali na první šťouch, a to nás doktor strašil, jak to nepůjde, a ouha, ono šlo a krásně! S druhým miminkem byl kapku problém, protože jsem brala hormonální antikoncepci a cykly se mi po vysazení za žádnou cenu nemohly srovnat... Doktor mi nasadil nějakou hormonální léčbu a za devět měsíců se to dalo do kupy a po srovnání cyklu jsem našla dvě čárky na testu skoro hned! Jinak ty polycystický vaječníky mi nezávisle na sobě diagnostikovalo víc doktorů a i já sama jsem to viděla na ultrazvuku, vypadalo to přesně jako fotky z internetu. Ani jeden z nich z toho nedělal velkou vědu, jenom jsme řešili ty cykly a všichni říkali, že nějaký zásahy do těla a speciální vyšetření by dělali až po nějakým čase snažení. U druhého miminka pak byla priorita srovnat ty cykly.“

Se svou zkušeností s alternativním přístupem se svěřuji další maminka. „Od malička jsem měla problémy s velmi nepravidelnou menstruací a v patnácti letech mi diagnostikovali syndrom polycystických vaječníků. Rok se má doktorka snažila ‚nastartovat‘ cyklus vyvolávacími injekcemi, přírodní léčbou, homeopatiky. Později přišla na řadu hormonální antikoncepce. Po zhruba 4 letech užívání jsem musela na operaci slepého střeva a prodělala jsem plicní embolii. Od té doby byly všechny hormony tabu. Byla jsem z toho nešťastná a po přečtení různých článků ohledně mojí diagnózy jsem se bála, jak se mi jednou podaří otěhotnět. Začala jsem proto cvičit hormonální jógu a po měsíci cvičení jsem dostala menstruaci a po třech dalších měsících cvičení se mi podařilo otěhotnět zcela přirozeně, bez hormonů a lékařských zásahů. Cvičení doporučuji všem ženám s PCOS!“

Čím dřív, tím líp!

Pokud chcete otěhotnět, musíte být hlavně trpělivá. Polycystická ovaria jsou bohužel nevyzpytatelná, nikdo nedokáže určit, kdy se vajíčko uvolní a kdy ne. Bohužel stav se s časem horší, takže čím dříve se začnete snažit, tím je větší šance na úspěch. Ženy s PCOS mají také často riziková těhotenství, až v polovině případů dochází ke spontánním potratům. Určitě se ale nevzdávejte a hlavně těhotenství příliš neodkládejte! Naděje umírá poslední.

Když jsem mimo domov, dostávám takové fotky od Martina. Jsem díky nim klidná a vypínám mód maminka. Buď relaxuju nebo pracuju, záleží, proč jsem se vzdálila z domu. Užívám si to tak jako tak. 

Jsem sice jako žena na rodičovské dovči, spokojená, kdo by na dovolené nebyl, že? Ale potřebuju nasát jinou atmosféru, vyvětrat hlavu, zabývat se chvilku jen sama sebou. A doporučuju to všem ženám, které mají nálepku  “žena v domácnosti”. Nejsme totiž služebné, pokojské, uklízečky ani kuchařky, jsme ženy, které vkládají to nejlepší ze sebe do činností, které by někdo ocenil až ve chvíli, kdybychom je přestaly dělat. Jsme tvořivé bytosti, které si hýčkají domov a svou něhou prosvětlují celý dům. Máme stále nastavenou náruč a něco dobrého pro děti schované ve špajzu nebo pekáč buchet v troubě. Jsme nositelky domácího štěstí. Ale potřebujem ze své role občas vystoupit a být jen za sebe a pro sebe. 

Když si mě zavolá na laktační návštěvu žena, u které vidím vyčerpání, moje rada zní:”Až se vrátí muž z práce a najde tě s plačícím miminkem v náručí, předej mu ho a jdi ven. Obejdi třeba jen dům a pokud ti už za 5 minut bude smutno, vrať se, ta chvilka ti stačila.” Nevěřily byste, jak to funguje, žena se vrátí jak po víkendovém welnessu, vezme své dítě do náruče a ono přestane plakat. Cítí spokojenou mámu nabitou energií, kterou ten malý človek potřebuje. Čím jsou děti starší, můžeme si dovolit odcházet na delší dobu, a protože jsme zvyklé se takto občerstvit, nemáme výčitky a ani muž nemá problém nám to umožnit, výsledky tohoto počínání dobře zná. Ví, že ten malý odpočívací zvyk je rituálem sebevědomé matky a vede ke spokojenosti všech. Ale nezapomeňte, impuls musí přijít z vás, on vám to nenabídne, on necítí to, co vy, byť i on zná svou potřebu vyvětrat se. 

Občas se vratím, když už děti spí a těším se z klidu, který doma vládne. Mám z toho takový povznesený pocit, který, když já uspávám, necítím. Moje pocity jsou takové, že můj muž to tady zvládl a já mu dala svým odchodem najevo, že mu věřím a že o něm nepochybuju. Což teda na chlapy fakt působí, protože mají motivaci to sami zvládnout. Jen nepočítejte s tím, že to budou dělat jako vy. Musíme jim nechat absolutně volný prostor, aby se s dětmi realizovali jejich vlastním způsobem.

Já třeba ani před odchodem neříkám, čím smečku nakrmit, kupodivu si vždy poradí. Jediné, na čem se pozná, že máma nebyla doma, je kuchyňská linka a jídelní stůl, ale to jsou malé věci v porovnáním s domácí harmonií, která tady panuje. A proto ještě jedna rada na závěr:”Nikdy ten binec muži nevyčítejte, nenechte se vytočit tím, že sotva jste se vrátily, skáčete zpět do své role. Je to malá daň za to, že jste byly na moment volné jako ptáci.” A mezi náma holkama, mě se velký binec uklízí líp, než ten malý udržovací. Vezmu to další den od podlahy a mám skvělý pocit, že jsem udělala něco, co jsem už dlouho odkládala.

zdroj:sebevedomarodina.cz

 Taky si na Nový rok dáváte s diářem v ruce předsevzetí, že tentokrát si jej budete dennodenně poctivě plnit důležitými schůzkami a úkoly? A taky vám to každý rok vydrží jenom prvních čtrnáct dní? Ještě jste totiž papírovým plánovačům a kalendářům nepřišli na kloub. S našimi vyzkoušenými a hlavně osvědčenými tipy svůj nový diář vytěžíte do poslední stránky.

Možná si říkáte, že těmhle papírovým pomocníkům už dávno odzvonilo a nahradily je chytré aplikace. Pořád se ale najde dost lidí, kteří jsou toho názoru, že čím víc digitálních plánovacích vychytávek máte po ruce, tím spíš vám z toho všeho půjde hlava kolem.  Jen si to představte: Kadeřnice s vámi zrovna skončila, a tak se s vyfoukanou hlavou chystáte platit… A raději se rovnou objednáte na další střih. Slečna na vás vychrlí volné termíny dřív, než odemknete telefon, otevřete kalendář, najdete měsíc, den, doplníte název události a místo, nastavíte upomínku („říkala jste v jednu, nebo na půl třetí?“)… A pak když vás o pár měsíců později trkne, že byste v blízké době měli jít pod nůžky, chytrý kalendář o ničem neví. Aby ne, v tom fofru sice vaše prsty zanesly správný den a čas, ale nebraly ohledy na letošní rok. A tak vás telefon bude v roce 2022 nutit do stříhání. 

Přitom k uspořádání času stačí stará dobrá tužka a papír rozdělený do dnů, týdnů a měsíců. Na rozdíl od digitálních kalendářů záleží jen na vás, jak s těmi papírovými naložíte. Můžete si své plány poznamenat stručně bez dalších zbytečných detailů (proč doplňovat pokaždé místo, když už patnáct let chodíte k té samé kadeřnici), nebo se naopak rozepsat, aby vám nic neuniklo.  

Musí sednout Vaší osobnosti

A tak se dostáváme k prvnímu důležitému kroku: vyberte si diář, který neladí pouze k vaší kabelce, ale hlavně sedí vašemu systému plánování. Jste minimalista a vystačíte si se dvěma krátkými poznámkami denně, nebo si potřebujete celý den rozepsat dopodrobna? Využíváte svůj plánovací kalendář i jako notes, a tak vám tři stránky na poznámky nestačí? A co teprve, když nemáte rádi změny a po roce se musíte rozloučit se starým dobrým sešitem… Na každý systém se dnes najde vhodný diář – od malých kapesních přes manažerské s kapsami na vizitky a vyměnitelným kalendáriem, školní rozdělené na dvě pololetí a s rozvrhem až po motivační, které vám pomůžou plnit úkoly i předsevzetí, a navíc se u toho kreativně vyřádíte. 

Uděláte si pořádek v každodenním fofru 

Při práci s diářem začínáte s většími úseky a končíte detaily. Nejprve si v lednu rozplánujte celý rok – zapište si, kdy jedete na hory, kdy odjíždíte na delší dovolenou, poznamenejte si důležité narozeniny a výročí, pravidelné lékařské prohlídky a zajímavé kulturní akce, pokud o nich víte dopředu. Pěkně rychle si zvyknete na příjemný pocit, že vám už čas neprotéká mezi prsty.  

A teď se podívejme na následující týden. V neděli nebo v pátek (to abyste měli klidnější víkend) věnujte svému diáři aspoň půl hodiny. Nejprve zkontrolujte stav stránek věnovaných příštím sedmi dnům a doplňte je o další důležité body – schůzky, kroužky dětí, třídní sraz po deseti letech, nedělní oběd u prarodičů nebo vyklizení garáže… Pokud si zaznamenáte i osobní úkoly a cíle, lépe a rychleji se naplní – a s radostí si je pak odškrtnete.  

Už jen drobné detaily všedního dne. 

Před spaním si opět otevřete diář, zrekapitulujte si, co je potřeba zítra udělat, a doplňte, co vám ještě chybí. Tahle každodenní procedura je ideálním lékem na stres a špatný spánek. Často totiž nemůžete usnout, a nebo naopak dospat, protože si přehráváte události předešlého dne i scénáře toho následujícího. Se zaklapnutím diáře pustíte všechny starosti z hlavy.  Uvolní ruku, uklidní mysl V klasických diářích se jen tak nic neztratí, máte to všechno uložené pěkně den po dni, zatímco v telefonu je hledání poznámek úkol hodný Sherlocka Holmese. Tento jednoduchý pomocník navíc perfektně utužuje paměť. Ručním psaním a kreslením dáte důležitým úkolům tvar, strukturu i barvy, a tak si je lépe zapamatujete. A přitom si perfektně procvičíte počítačem zmožené zápěstí. Kdo by to byl řekl, že obyčejný notes může mít tak dobrý vliv na lidskou psychiku i tělo!  

3 tipy, jak si kreativně a efektivně vést diář 

1. Rozprouděte spisovatelské střevo. 

Pokud se vám taky stává, že často nevíte, co jste některými poznámkami chtěli říci, pak zabruste klidně do detailu. Místo stručného „Veronika!“ sami sobě vysvětlete v souvětí, že ji tentokrát nesmíte zapomenout v družině. 

2. Polepte si důležité dny a oživte ty nudné. Kreslete, barevně si podtrhávejte a lepte, jak je libo. Někdy je potřeba na pár minut vypnout, jestli to pomůže, nakreslete si u hodiny jógy mandalu a nákupní seznam si vypište barevně. Udělejte z rutinní obsluhy diáře zábavu a sáhněte po samolepkách nebo razítkách. Hned ta práce bude veselejší. 

3. Když pár řádků nestačí, nastavte si to sami. Občas vám úzké políčko na všechny plány nestačí. Kde není místo, tam se vlepí post-it papírek. A klidně jeden, dva, pět – vy se v tom vyznáte, ostatním to může být jedno!

(Zdroj www.albi.cz)

"Nevím kam se obrátit. Exmanžel neplatí alimenty, teda občas jo, pak se ale vymlouvá, že nemá peníze. Momentálně mi dluží skoro 25 tisíc korun. Není s ním rozumná domluva a už mě přestalo bavit se pořád o peníze doprošovat, tak to chci řešit. Ale nevím, kam jít. Jestli na policii nebo na sociálku, nebo ho dát rovnou k soudu? Poradíte mi prosím?" Podobné starosti s alimenty od bývalých manželů má v Česku mnoho maminek. Co se s tím dá dělat?

V životě občas děláme chyby, které jsou pro náš budoucí život fatální, ale k životu a dospělosti patří. Pokud žena se žena zmýlí ve výběru partnera, se kterým má děti, je za tuto chybu nucena platit více než za jakékoli jiné přehmaty, kterých se v životě dopustila. 

Být máma samoživitelka je disciplína pro silné povahy. U maminek, které s dětmi zůstaly samy, samoživitelství často silné povahy dotváří. Máma musí být silná nejen proto, že na většinu výchovy svých dětí zůstane úplně sama, ale sama zůstane i na všechny události životního koloběhu, které je přirozeně lepší zvládat ve dvou. Zajistit chod domácnosti, placení účtů a obstarávání samotného živobytí je také snazší v páru.

Pokud se otec dětí na výchově nechce podílet, je to bolestivé a pro maminku složité. Často se ale také stává, že tatínek dětí ani neprojeví zájem o to, jak se jeho dětí mají, zda žijí v materiálním dostatku. Pokud navíc neposílá své bývalé rodině žádné peníze, ohrožuje to samotnou její existenci.

Jestli vám bývalý partner neplatí alimenty, které mu soud vyměřil jako výživné na vaše děti, perte se o ně.

Některé české samoživitelky nemají peníze na ovoce a obědy pro děti

Počet neúplných rodin, které jsou závislé pouze na příjmu jednoho z rodičů, roste každým rokem o několik tisíc. V současné době je u nás podle Českého statistického úřadu zhruba 200 tisíc rodičů, kteří péči o své děti musí zvládat sami. V drtivé většině těchto rodin je to matka, jež přebírá kormidlo chodu celé domácnosti, a maminek samoživitelek každým rokem rapidně přibývá.

Maminky, které o své děti pečují samy, jsou často ohroženy chudobou, nedostatkem materiálním prostředků a s tím souvisejícím sociálním vyloučením. Zároveň je pro samoživitelky velkým problémem znevýhodňování na trhu práce. Najít zaměstnání, které by máma s menšími dětmi dokázala časově skloubit s péčí o potomky a z něhož by měla dostatečný příjem na zaplacení nákladů na živobytí, je velmi nesnadné. Poloviční úvazky či místa s flexibilní pracovní dobou pro maminky téměř neexistují.

Podle průzkumu neziskové organizace Klub svobodných matek, který proběhl na jaře  roku 2018, třetina maminek samoživitelek musí vyjít s měsíčním příjmem menším než 10 tisíc korun. Finanční situace dovoluje pouze každé čtvrté mamince pravidelně kupovat ovoce nebo platit kroužky ve školkách a školách. Mezi nejčastějšími důvody rozchodu či rozvodu partnerů pak maminky uváděly rozporné názory na výchovu dětí a způsob života a také užívání alkoholu a jiných návykových látek.

Alarmujícím faktem je zejména zjištění, že výživné na dítě dostává jen každá druhá maminka. Na druhou stranu se všechny tyto maminky mohou díky zlepšujícím se zákonům efektivně bránit a peníze na bývalém partnerovi poměrně pohodlně a efektivně vymáhat.

Na co mám jako svobodná maminka nárok?

Ve chvíli, kdy se partneři rozhodnou, že jejich vztah je třeba ukončit, se musí domluvit, jak v budoucnu bude probíhat péče o děti, které spolu mají. O konečné podobě péče o děti včetně toho, jakým způsobem a v jaké výši bude partner, který z rodiny odchází, platit na své děti výživné, rozhoduje soud. V případě, že se partneři na částce a způsobu vyplácení peněz dohodnou, lze tuto dohodu zpečetit u státního notáře a dokument pak má stejnou váhu jako soudní usnesení.

I v případě, že se rozhodnete neudržovat vztah s otcem dítěte, které se vám ještě nenarodilo, máte právo se soudně domáhat výživného nejen na budoucí dítě, ale i na sebe.

Právo na výživné má i maminka, a to do dvou let věku dítěte, o které se stará. V případě, že se partnerství rozpadne již v době těhotenství, máte právo i jako neprovdaná, svobodná maminka domáhat se finanční pomoci s náklady spojenými s těhotenstvím a porodem. Mezi tyto náklady patří úhrady spojené například s pobytem v nemocnici, nepatří však mezi ně pořízení kočárku a oblečků na miminko. Na financování těchto věcí by se otec měl podílet až z výživného, které soud určí. Soud může na váš návrh uložit muži, jehož otcovství je pravděpodobné, aby částku potřebnou na výživu a příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem poskytl předem. Takovýto návrh musíte podat k soudu nejpozději v den porodu.

Pokud váš příjem nedosahuje 2,6 násobku životního minima, máte možnost získat porodné. Finanční výpomoc můžete hledat i na úřadech práce nebo na úřadu České správy sociálního zabezpečení, kde můžete získat příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek a příspěvek v hmotné nouzi. V situaci, kdy zůstanete sama a bez prostředků ze dne na den, můžete žádat také o jednorázový příspěvek, který vám pomůže pořídit například nejnutnější vybavení pro domácnost či pro dítě.

Bývalý partner mi neplatí alimenty – co mám dělat?

Soud určil otci vašeho dítěte, aby vám pravidelně posílal částku, která se vypočítává z příjmů doložených soudu. Pokud tak nečiní, ačkoli neustále slibuje, že peníze pošle, vymlouvá se nebo už s vámi nekomunikuje vůbec, jednejte ihned a nečekejte na dobu, kdy bude úplně na dně.

Na výběr máte dva možné kroky vedoucí k získání peněz, které vám právem náleží, a můžete je učinit ještě dnes. Na bývalého partnera můžete jednak podat exekuční návrh, který mu přikáže peníze uhradit. Pokud vám navíc neplatí více než čtyři měsíce, jedná se o trestný čin. Druhou možností je podání trestního oznámení na ex-partnera pro neplacení výživného, jímž se můžete domoci svých práv u soudu jen prostřednictvím krátké návštěvy služebny Policie ČR v místě vašeho bydliště.

Podání trestního oznámení pro neplacení výživného rychle a jednoduše

Pokud váš bývalý partner výživné neplatí déle než čtyři měsíce, jedná se o trestný čin. V tomto případě máte právo podat na něj trestní oznámení, což je účinná cesta, jak se domoci svých peněz domohla.

• Trestní oznámení můžete podat na policejní služebně v místě vašeho trvalého bydliště.
• Vezměte si s sebou občanský průkaz, rodný list vašeho dítěte či dětí a rozsudek od soudu, který určuje bývalému partnerovi platit výživné. Pokud jste se na placení výživného dohodli, poslouží vám jako dokument potřebný k podání trestního oznámení notářský zápis o vaší dohodě, který jste podepsali.
• V případě, že jste s vaším bývalým partnerem rozvedená, si na služebnu vezměte také rozsudek, který rozvod vašeho manželství potvrzuje.
• Trestní oznámení si také můžete připravit předem, například podle tohoto vzoru.

Policista na služebně s vámi vše sepíše, zaprotokuluje a ihned zahájí úkony trestního řízení. Pokud šetření prokáže, že partner výživné skutečně neplatí, spis v nejbližších dnech poputuje na státní zastupitelství, které podá obžalobu k soudu, případně věc vrátí k došetření policii. Následně pak o případu rozhodne soud.

Pokud vám tento krok připadá velký, obáváte se zloby vašeho ex-partnera a říkáte si, že se možná ještě změní, že vám ten telefon třeba konečně vezme a dohodnete se, dodejte si kuráž. Věřte, že plané sliby jsou chyby a velmi pravděpodobně svou benevolencí a čekáním jen přicházíte o čas, ve kterém už by státní orgány mohly na vašem případu pracovat. Vy byste tak mohla dříve získat peníze, jež vám náleží a které pro svoje děti potřebujete. Čím vyšší bude částka, kterou vám partner dluží, tím spíše jí nikdy nedostanete, nebo vám ji ex-partner bude splácet po drobných částkách.

Neotálejte tedy s kroky, které chcete proti neplatícímu ex-partnerovi udělat. Vždyť ani jemu zřejmě nezáleží na tom, jak se cítíte vy a vaše děti, a proto není na místě, abyste byla dále benevolentní. To, že jste zůstala s dětmi sama a všem dokazujete, jak statečná a silná jste, bohužel zahrnuje i takto nepříjemné kroky.

V rozhodování, zda trestní oznámení podat, vám možná také pomůže fakt, že ještě před tím, než proběhne soud, má bývalý partner možnost okamžitě uhradit částku, kterou vám dluží, a nebýt tak nijak potrestán. Pokud tedy opravdu není tak špatný a nezodpovědný, což se možná stále domníváte někde v zákoutí své mysli, má šanci to dokázat.

Druhá možnost, jak se domoci práv – podejte exekuční návrh

Podání trestního oznámení je výhodné zejména v případě, že s vámi bývalý partner vůbec nekomunikuje či ani nevíte, kde ho hledat. Policie má možnosti, jak obviněného z neplacení výživného dohledat, abyste mohla uplatnit svá práva.

Pokud vám podání trestního oznámení na bývalého partnera připadá jako příliš odvážný krok a máte z návštěvy policie strach, můžete zkusit o něco měkčí postup. Ten lze však úspěšně a rychle použít jen v případě, že víte, kde váš bývalý partner žije, a že v tomto bydlišti přebírá poštu.

Podání exekučního návrhu je rychlá a velmi účinná cesta, jak se dostat ke svým penězům.

Co potřebujete k podání exekučního návrhu?

Musíte mít exekuční titul, což znamená listinu, na jejímž základě lze exekuci vykonat. Ve vašem případě si připravte soudní rozhodnutí o výši výživného, které má váš bývalý partner platit. Pokud jste si stanovili výživné notářským zápisem se souhlasem k vykonatelnosti, pak je to také dostačující listina.

Vyberte si exekutorský úřad. Exekuční návrh můžete podat na jakékoliv pobočce exekutorského úřadu v republice, nemusí to být soudní exekutor v místě vašeho trvalého bydliště. Seznam soudních exekutorů, kteří vám mohou pomoci, najdete zde.

Exekutor vám pomůže připravit Návrh na nařízení exekuce – z vaší strany je nutné poskytnout informace o výši dlužné částky. Návrh na nařízení exekuce je následně postoupen příslušnému soudu v místě trvalého bydliště ex-partnera.

Exekuční soud vydá usnesení o nařízení exekuce včetně toho, jak má být provedena. Exekuce na neplatícího otce může být provedena několika způsoby:

– srážkami z jeho mzdy či jiných příjmů, které ex-partner má;

– pozastavením řidičského oprávnění – účinná páka úřadu, která byla v posledních letech zavedena. Zabavení řidičského oprávnění je účinný trest pro neplatiče alimentů. Potíž může být ale v případě, že je váš ex řidičem z povolání – pokud by nemohl vykonávat svou práci, nemohl by vám platit. Tento argument by byl jistě vyslyšen, nebo si bývalý přítel může poradit jinak: jestliže dlužnou částku uhradí, o řidičák nepřijde;

– přikázáním pohledávky – to znamená, že má-li váš ex na svém bankovním účtu dostatek financí, exekutor má právo si je vzít. Neplatí to pouze pro penzijní pojištění, pokud vše ostatní pro pokrytí dluhu postačuje. Může dojít i k exekuci do mínusu účtu, pokud je zřízen kontokorentní účet;

– prodejem movitých věcí – exekutor může dlužníkovi přikázat, aby prodal svoje věci, zejména potom auta, motorky, sportovní vybavení a podobně. Přikázat může i prodej sbírky umění, firmy, ochranných známek a podobně;

– prodej nemovitých věcí – v závislosti na výši dlužné částky může exekutor ex-partnerovi přikázat, aby prodal i svůj dům nebo byt. Nejprve tak činí u těch, které dotyčný nepoužívá k bydlení, pokud to bude postačovat;

– zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech, správou nemovité věci a podobně.

Exekutor si může v souladu s exekučním řádem zvolit jeden způsob, jímž bude po otci vašich dětí peníze vymáhat, ale může si vybrat klidně i všechny najednou. Záleží na tom, jak vysoká je pohledávka.

Proti exekučnímu příkazu se dlužník nemůže odvolat – nabývá tedy právní moci ihned po doručení. Poslední možností, jak se váš ex může provedení exekuce vyhnout, je, že do 30 dnů od výzvy exekutora svůj dluh dobrovolně zaplatí. To je pro něj nejvýhodnější, jelikož jinak k dlužné částce, kterou pomocí exekutora vymáháte, přibude ještě nemalá částka v podobě nákladů exekuce.

Pro vás platí zejména základní pravidlo – s podáním návrhu neotálejte. Čím vyšší dluh bude, tím delší dobu a obtížněji bude vymáhán. Vy žádné poplatky platit nebudete, protože náklady exekuce hradí dlužník. Ve váš prospěch navíc významně hraje to, že výživné je pokládáno za přednostní pohledávku, která je upřednostňována například před nedoplatky na sociálním a zdravotním pojištění nebo na daních. Jestliže tedy váš ex už nějaké dluhy má, alimenty na vaše děti budou spláceny přednostně.

Díky zapojení exekutora do celého procesu dlužník nadále nebude posílat alimenty vám, nýbrž na účet soudního exekutora, který vám je následně předá. Pokud dlužník opětovně „zapomene” splátku poslat, může exekutor zvážit další postih jeho majetku. Celý proces trvá do okamžiku, než návrh na exekuci odvoláte nebo než skončí vyživovací povinnost dlužníka.

Exekuční příkaz je tak velmi účinná cesta, jak získat peníze rychle, bez kontaktu s policií i se samotným otcem vašeho dítěte. Neotálejte s ní, myslete na to, že již brzy budete díky zaplacení peněz, které vám náleží, ve větší pohodě. Konečně budete mít klidné spaní a budete mít možnost svůj život po finanční stránce vylepšit, což bude prospěšné nejen pro vás, ale také pro vaše děti.

Na koho se obrátit v případě, že jste samoživitelka a situaci nezvládáte?

Maminkám samoživitelkám pomáhá nezisková organizace Klub svobodných matek. Kromě užitečných a aktuálních informací nabízí služby bezplatné právní poradny, online poradny a široké diskuze k tématům souvisejícím s potížemi plynoucími ze samoživitelství. Mezi podobné organizace a projekty patří například i Fandíme maminkám samoživitelkám, Asociace neúplných rodin čiprojekt Sólo rodiče. Ve všech najdete velké množství informací, nabídku pomoci a přátelské přijetí.

Potřebujete-li zjistit, na jaké příspěvky a sociální pomoc máte nárok, navštivte v místě vašeho bydliště pobočku České správy sociálního zabezpečení.  

Na Modrém koníku najdete mnoho diskuzních fór, kde se maminky samoživitelky vzájemně podporují a radí. 

Zdroje:

saminadeti.cz

klubsvobodnychmatek.cz

sos-vesnicky.cz

Bezplenkujeme i třetí dítě, a tak se už zase setkáváme s otázkami, proč ty děti nutíme sedět na nočníku od miminka. Taky se nás lidi ptají, proč si to tolik komplikujeme, proč ho prostě nenecháme počůrat se? (Starší generace dokonce projevila obavu, jestli mi to dítě poroste, když nebude zalévané! – porodila jsem snad hlávku zelí? 😀) Další komentáře jsou v duchu: „Tak ho netrapte…“ nebo „Vždyť je malej, má právo se počůrat.“

Tak aby bylo jasno:

Beplenkovou komunikační metodu (bezplenkovku) neděláme proto, abysme byli nějaký cool rodiče, nebo abychom ušetřili pleny (to je jen příjemný benefit). Neděláme to pro masírování svýho ega, ani z nějakýho hlubokýho přesvědčení, že tak je to správné a tak to má být!

Děláme to čistě v zájmu dítěte – prostě proto, že to od nás vyžaduje.

Důvody, proč začít bezplenkovat se můžou u rodičů lišit (viz můj předchozí článek), ale jakmile vám dojde, že čůrání dětí mimo plenu je jim přirozené, že je jim takové chování vlastní, nemůžete přestat 😉

Pokud totiž začnete dostatečně včas, dítko ještě nebude naučené čůrat si a kakat do kalhot, a bude dělat všechno proto, aby mohlo vykonat potřebu mimo ně.  U nás to zahrnuje vyplazování špičky jazýčku (signál Chci na kyblík), když to není zaregistrováno, následuje pofňukávání a vrtění se, a pak přijde na řadu pláč. V ten moment to máme tak padesát na padesát, jestli je, nebo není počůraný. Když ho dáme včas (tzn. před tím, než se rozbrečí), máme momentálně téměř stoprocentní pravděpodobnost, že bude suchý a do kyblíku se vyčůrá.

Jeho spokojenost, když mu vyhovíme, je pro nás tím motorem, co nás žene v tom pokračovat.

A že je spokojený, víme jistojistě – taky se vám dítě začne chechtat při rozbalování z plen? 😉 Stačí rozepnout suchý zip svrchňáčků a z fňukání se přepne do sladkého úsměvu a někdy i smíchu ♥

Až ho zas trůnění na kyblíku zajímat nebude (a z předchozích zkušeností už víme, že takové období přijde), nebudeme na tom trvat. Ať už z přesvědčení nebo jiného „bohulibého“ důvodu. Náš cíl je spokojené dítě!

Pěstujeme tímhle mezi námi důvěru – on s námi komunikuje o svých potřebách (chci čůrat, chci kakat) a my mu je v rámci svých možností naplňujeme. Jsme pro něj parťáci, o které se může opřít. Už teď, i když ještě mluvit neumí.

Takže až vám zas někdy prolítne hlavou, co si o bezplenkovce pomyslí vaše okolí, hoďte na ně bobek a připomeňte si, že spokojenost vašeho dítěte je pro vás důležitější, než „mediální obraz“ vás, jako rodičů 😉

Buďte sebevědomí rodiče – takové si vás vaše děťátko zaslouží!
Článek byl poprvé publikován zde