Portál pro zodpovědné majitele psů

Český teriér, jak už jeho název napovídá, je naše národní plemeno. A můžeme na něj být náležitě hrdí. Je to pes sice postavený na nízkých nohách, ale se srdcem velkého bojovníka.

Za vznik tohoto plemene vděčíme známému vědci a šlechtiteli Františku Horákovi, který na českém teriérovi začal pracovat od roku 1949. Jako základ si pro něj vybral a tedy jeho původ odvozujeme od skotského teriéra a sealyham teriéra. Český teriér je ale oproti jiným teriérům klidnější povahy, má lehkou kostru a v minulosti sloužil především jako pes lovecký. Má vynikající nos a je výborný norník. V současné době se využívá především jako společník. „Český teriér je zkrátka klidný, vyrovnaný, inteligentní a veselý pes,“ říká Hana Bilíková.

Typický Čech

„Jejich povaha je opravdu česká – mají rádi pohodu a klid, ve své podstatě jsou veselí, ale s cizími se moc nekamarádí, i když nejsou konfliktní. Nejvíc spokojeni jsou, když se mohou dobře nakrmit a někde si pohovět,“ říká zkušená chovatelka Helena Matějeková. Jelikož mají opravdu velmi kladný vztah k jídlu, mohou mít sklon k tloustnutí. Také během procházek by lidé měli být na pozoru, aby jejich pes nesnědl, na co přijde. „V jídle nejsou vybíraví a zlikvidují všechno, k čemu se dostanou. Pokud je nehlídáte, klidně vám sežerou nákup z tašky nebo sklidí celou zahradu, ovoce i zeleninu,“ doplňuje Helena Matějeková. Svou rodinu bezmezně milují a jsou jí velmi oddáni.

Nekonfliktnost a sebedůvěra

Český teriér je zdravě sebevědomý a nemá potřebu si svou pozici ve smečce nijak utvrzovat. Velmi dobře se snáší s dalšími psy, není tedy problém chovat více jedinců. Velmi kladný vztah má i k dětem, pokud ho netrápí. Oproti jiným teriérům není tolik divoký ani tvrdohlavý, lze jej snadno cvičit přes pamlsky. Při jeho učení je potřeba být trpělivý, pak se z něj stává dobře ovladatelný pes. Snaží se svému pánovi vyhovět a na procházkách se drží v jeho těsné blízkosti, nikam neutíká. Zvládne jej vychovat i začátečník. Důležitá je však raná socializace, a to především s cizími lidmi, aby k nim měl vřelý vztah. Díky své nenáročnosti a klidné povaze je vhodný jak pro mladé lidi, tak i pro důchodce. Dokáže se velmi dobře přizpůsobit rytmu jejich života. Spíš než pro jeho vzhled si jej lidé pořizují právě pro jeho milou povahu. „K další kladům patří zajisté také velikost tohoto plemene. Je to pejsek malý, a proto také skladný. Cestuje s námi opravdu všude – na zimní i letní dovolené, na nákupy, ale také dokonce na koncerty základní umělecké školy, kde se chová velice tiše a ukázněně,“ říká Simona Hildprandtová. Oproti jiným teriérům je sice tišší, ale neznamená to, že by v běžném životě vůbec neštěkal.

Nenáročný na pohyb

Ačkoli by se mohlo zdát, že kvůli svým krátkým nohám nebude nijak zdatným sportovcem, klame do jisté míry tělem. Lze se s ním věnovat dogdancingu, coursingu, myslivosti, noseworku – při kterém uplatní své skvělé čichové vlastnosti i agility, kde je ale obvykle o něco pomalejší než jiná plemena. „Český teriér je veselé psí plemeno, hravé, ale na pohyb příliš náročné není. Stačí mu kratší procházky dvakrát denně, ale nepohrdne ani větším výletem. Zvládne ujít i delší vzdálenosti. Je však potřeba brát v potaz jeho v poměru s tělem kratší nožičky, a proto k jeho nejoblíbenějším sportům nepatří plavání. Nejlépe se zaměstná společnou hrou s páníčkem – přetahováním, házením míčku, hrou na schovávanou či hledáním pamlsků v místnosti,“ říká Simona Hildprandtová. Stejně rád s vámi bude ležet doma na gauči. Ke spokojenosti potřebuje kontakt se svým pánem, do kotce na zahradu se proto příliš nehodí. „Je to aktivní pes, který dokáže pána doprovázet snad kamkoli, nejlépe když může pracovat, ať už pro to, pro co byl stvořen, tedy jako lovecký pes, nebo například při psích sportech. Mnoho českých teriérů je fanatickými aportéry,“ doplňuje Sabina Kocanová. Právě díky lásce k aportování lze z českého teriéra vycvičit i asistenčního psa, který svému majiteli přináší potřebné předměty. I když je vytrvalý, nehodí se pro běh vedle kola nebo delší rychlý pohyb.

Úprava srsti vyžaduje praxi

Oproti jiným teriérům je srst toho českého jemná, přitom pevná. Měla by být hedvábně lesklá a může být i mírně zvlněná. Rozdíl je také v tom, že se jeho srst netrimuje, ale stříhá. Delší srst se ponechává pouze na přední straně hlavy a nad očima (kde tvoří vous a obočí) a také na hrudníku, břiše a spodní straně končetin. „Nechává se mu ‚sukénka‘ na břiše. V případě, že prší, přinese na ní polovinu ulice,“ prozrazuje jednu z mála nevýhod plemene Simona Hildprandtová. Podle standardu plemene má být přechod mezi ostříhanými a neostříhanými partiemi příjemný na pohled, a nikdy ne náhlý. „Toto plemeno má svůj specifický střih, který není vůbec jednoduchý. V běžném psím salonu ho neumějí ostříhat správně. Proto chodím se svými pejsky na stříhání k dceři Františka Horáka, který české teriéry vykřížil. Srst vyžaduje pravidelné česání a koupání, není ale náročné se o ni starat. Není zapotřebí speciálních šamponů ani jiných produktů určených na srst,“ říká Simona Hildprandtová. Podle Heleny Matějekové lze srst českého teriéra přirovnat ke kvalitě lidských vlasů a jako o vlasy by mělo být o ní pečováno. Stříhat by se měla přibližně jednou za dva měsíce. „Je také potřeba občas pročesat dlouhou srst, odměnou vám bude elegantní sametově hebký český teriér, který nelíná,“ říká Sabina Kocanová.

V zahraničí známější než u nás

Paradoxem je, že i když jde o naše národní plemeno, je u nás málo známé. Mnohem častěji ho poznají lidé v zahraničí než v tuzemsku. I zájem o jeho chov postupně klesá, což je velká škoda. „Je málo aktivních chovatelů a reprodukce je poměrně složitá. Mně feny hárají jednou za devět měsíců, ne vždy zabřeznou a porod je náročný. Běžně se rodí jedno nebo dvě štěňata,“ sdílí svou zkušenost Hana Bilíková. Není neobvyklé, že se na tuzemské výstavě psů sejdou v posuzovacím kruhu jen dva až tři jedinci tohoto plemene.

I když je to zdravé plemeno, které není zatížené žádnou vadou, ani jemu se nevyhnou některá onemocnění současné doby – ať už je to rakovina, selhání ledvin, nebo nemoci srdce. „Většina komplikací vychází z jejich přílišné žravosti a nepozornosti pána, kdy kdejaký český teriér skončil u veterináře, ať už s požitou hračkou v útrobách nebo přežraný doslova k prasknutí,“ tvrdí Sabina Kocanová. Výhodou je i fakt, že jsou vitální do vysokého věku.

Pes pro každého?

Chovatelé často zmiňují, že je český teriér vhodný téměř pro každého, protože je velmi přizpůsobivý, skladný a nenáročný. Rád svého majitele doprovází, kamkoli se hne. Nedoporučili by ho snad jen příliš aktivním lidem, kteří hledají psa, jenž je bude doprovázet při dlouhých túrách, běhu, lyžování nebo jízdě na kole.

Díky své povaze je vhodný i pro začátečníky. „Ale jako každý pes vyžaduje důslednost při výchově, přece jen je v něm trochu toho teriéra a při přílišné demokracii dovede být svéhlavý,“ tvrdí Helena Matějeková. Nemusíte s ním denně chodit na dlouhé procházky ani ho příliš zaměstnávat. Rád na vás počká na gauči, než se vrátíte z práce. Sabina Kocanová by jej ráda doporučila myslivecké veřejnosti. „Aby se nebáli a vyzkoušeli, jak toto plemeno dokáže úžasně pracovat, jak v lese, pod zemí, tak i na poli. Pro toto byl stvořen, to je mu vlastní. Nedoporučila bych ho někomu, kdo vlastně hledá plyšáka na hraní pro své děti anebo módní doplněk, v tom případě by to znamenalo jisté trápení pro všechny strany,“ říká Sabina Kocanová. Nezbývá než doufat, že se zájem o plemeno opět postupně zvýší.

Standard v kostce:

Český teriér patří do skupiny 3 FCI: Teriéři. Ideální výška u psa je 29 centimetrů a u feny 27 centimetrů v kohoutku. Hmotnost nesmí být nižší než šest kilogramů a vyšší než deset kilogramů. Jeho ocas by měl být dlouhý ideálně 18–20 centimetrů. Chůze českého teriéra má být volná, vytrvalá, vydatná a živá. Cval je pomalejší, ale vytrvalý. Jeho srst se vyskytuje v barvě šedomodrá (štěňata se rodí černá) a světle kávově hnědá (štěňata se rodí čokoládově hnědá). U obou typů zbarvení jsou přípustné žluté, šedé nebo bílé odznaky na hlavě (vous, líce), hrdle, hrudi, břichu, končetinách a v okolí řitního otvoru. Někdy se vyskytuje bílý límec nebo bílá špička ocasu. Základní barva musí vždy převládat.

Převzato z časopisu Psí kusy.

Foto: Pes Jíra a Simona Hildprandtová