Portál pro zodpovědné majitele psů

Prastaré plemeno, které přitom stálo jen krůček před zánikem. Přitom právě tito psi provázejí člověka již celá tisíciletí.

Lovecký pes ušlechtilého vzhledu, obdařený noblesou a elegancí pohybu. To je bernský honič. Je jednou z barevných variet honiče švýcarského. V zemi svého původu jsou používáni již přes devět set let a platí za skvělé pracovní plemeno, perfektně přizpůsobené pohybu v náročném skalnatém vysokohorském prostředí. Jde o psy vytrvalé, schopné samostatné dlouhotrvající práce v nedostupných terénech. Stopu snadno zachytí a hlasitě sledují. Užívají se především na zvěř srnčí či lišku, ale dnes bývá jejich úkolem i plašení zvěře při ochraně úrody, například vinic na úpatích švýcarských hor.

Měli namále

V zemi helvétského kříže vzniklo původně pět na sobě nezávislých rázů honičů a traduje se, že tyto rázy byly po dost dlouhou dobu chovány naprosto odděleně. Na přelomu 19. a 20. století měli švýcarští honiči namále, ale naštěstí byl v roce 1903 ve Švýcarsku ustaven speciální klub pro honiče za účelem záchrany těchto psů. Což se podařilo jen zásluhou zodpovědného přístupu chovatelů i funkcionářů klubu. Stav se postupně zlepšoval a rok 1931 se uvádí jako počátek nové výstavby chovu. Hned dva roky nato, v roce 1933, byl vydán první jednotný plemenný standard; tou dobou již byly jednotlivé rázy švýcarských honičů rozlišovány jen podle barev. Bernští honiči vděčí za své jméno Bernským Alpám, odkud pocházela většina trikolorních honičů.

Psi dávné historie

Kdyby se na přelomu století honiče nepodařilo zachránit, se světa by sešel jeden z nejstarších doložených psů. Archeologické nálezy totiž dokládají jejich opravdu starobylý původ. Lovecké scény se psy byly nalezeny již ve staroegyptských hrobkách z doby 4200 až 2800 let před Kristem a pak také v nálezech z doby starých Římanů. Honiči jsou k vidění i na jeskynních malbách ve Švédsku, ve Španělsku a v jižní Francii. Již ve starověku se psi rozdělovali na lovecké, pastevecké a hlídací, což vyplývá z děl spisovatelů jak řeckých, tak římských. Národy žijící ve stepních oblastech chovaly psy lovící spíše zrakem než čichem, v oblastech zalesněných se naproti tomu používali psi se schopností zachytit stopu a sledovat ji – právě to byli předchůdci honičů. Honiče chovali jak Keltové, kteří holdovali lovu a postupně osídlili velká území, tak později staří Germáni, kteří přišli na dnešní území Švýcarska a jižního Německa a měli v oblibě štvanice zvěře.

Zmínky o honicích psech nacházíme již ve starogermánských zákonech. Právě staří Germáni si loveckých psů zvlášť cenili – krádež či zabití loveckého psa byla trestána velmi tvrdě. Ve středověku se honiči používali zvláště v Itálii a ve Francii, uplatnili se nejen při lovu lišek i zajíců, ale i vysoké zvěře. Jejich výhoda byla spatřována v jejich vytrvalosti a samostatnosti při práci v horách. Jedinými vrstvami, které měly právo lovit, byla šlechta a klérus, právě u nich žili ve smečkách honiči, mezi jejichž nejstarší zástupce patří honiči švýcarští. Chov byl již tehdy cílený a švýcarští honiči byli proslaveni daleko za hranicemi.

Stavba těla všech dnešních plemen honičů je prakticky stejná: vždy mají dobře osvalené končetiny, delší a spíše úzkou hlavu a hlavně dlouhé, nízko nasazené uši; rozdíly jsou jen v kohoutkové výšce a zbarvení. To svědčí o podobném původu těchto psů, pocházejí nejspíš z jižních krajů, konkrétně ze Středomoří.

„Berňák“ není pro pecivály

S tímto psem člověk získá především skutečného přítele, jehož převažující vlastností je bezmezná oddanost. Dokážou se naprosto bez problémů přizpůsobit chodu domácnosti. Zde je ale nutné upozornit, že bernský honič potřebuje kontakt se svými lidmi, rozhodně není šťastný někde v kotci. Jde o smečkové psy a za smečku považují i svou rodinu. Jsou trpěliví, dobrosrdeční a neznají agresivitu, proto si tak výborně rozumějí s dětmi a snesou se s jinými psy. Zástupce tohoto plemene uvítá majitele žijící aktivním způsobem života. Chce se za všech okolností podílet na rodinném životě, nerad na vás bude čekat zavřený doma.Bernský honič není hned otevřený, zachovává si určitý odstup od neznámých lidí, což souvisí s jeho původním zaměřením. Jeho úkolem byla naprosto samostatná práce. Ke svým lidem je ale neuvěřitelně milý, přátelský a přítulný; má obrovskou schopnost empatie – vycítí vaše rozpoložení a vždy se vám přizpůsobí. Je zcela neagresivní, což ovšem neznamená, že by si nechal něco líbit: úsporně, leč naprosto srozumitelně se umí ozvat, pokud na něj jiný pes cokoli zkusí.

Při výchově bernského honiče vystačíme s vlídným zacházením. Vzhledem ke své inteligenci jsou tito psi učenliví a nesmírně rychle chápou. Jsou snadno ovladatelní, při výcviku je ale třeba se důsledně zaměřit na přivolání. Přední světový autor kynologických publikací Hans Räber v knize Encyklopedie – plemena psů doslova říká: „Švýcarští honiči se počítají mezi nejstarší zástupce honičů a je to ostuda, že těchto báječných psů stále více ubývá.“ Bernské honiče je možné využívat k loveckým účelům, jsou to vytrvalí lovci s výborným nosem a orientačním smyslem a jejich čichové možnosti jsou údajně dokonce vyšší než u barvářů. Hodí se jak k lovu zajíce, což je jejich specialita, tak na zvěř černou či lišku. Lovecká upotřebitelnost by měla být hlavní náplní života loveckého psa. Žijeme ovšem v jedenadvacátém století a možnosti původního uplatnění loveckých psů nenávratně mizí. Naštěstí existuje řada aktivit, které můžeme loveckému plemeni nabídnout náhradou za práci v lese, je přece tolik možností vyžití psů! Bernské honiče potkáte kupříkladu u agility, na caniscrossu a věnují se i dalším aktivitám, takže skutečnost, že nejsou využíváni pracovně, nemusí nutně znamenat, že lovecké využití vyměnili za povalování. Vyhlídky…

Jak postupně ubývalo příležitostí pro lovecké psy, ubývalo i jejich chovatelů, až některá plemena honičů zcela vyhynula. Tak drastický osud bernské honiče nepotkal, ale problém se jich dotkl. V zájmu záchrany všech čtyř barevných variet švýcarských honičů povolila Mezinárodní kynologická federace FCI v osmdesátých letech minulého století mimořádně vzájemné křížení mezi sebou. Předpokládá se, že v minulosti docházelo i ke křížení honičů nízkonohých s honiči normální výšky. Doufejme, že plemeno bude dále prosperovat, neboť jde o psy ušlechtilé co do vzhledu i co do charakteru. Kdo využívá bernské honiče pro práci v lese, nemůže si je vynachválit, ale je zároveň pravda, že myslivecká veřejnost u nás upřednostňuje spíše jiná, zde tradiční plemena loveckých psů. Ale díky svým vlastnostem se bernští honiči stávají čím dál zajímavějšími pro širší veřejnost.

Berňák v České republice

Historie chovu bernských honičů se v České republice píše od roku 1992 (první import), respektive 1993 (první odchovaný vrh). Plemeno do republiky přivezl Miloslav Holub. Podle oficiálních údajů z roku 2009 čítá populace bernských honičů v České republice třináct chovných psů a dvacet čtyři chovných fen, což není mnoho (v roce 2000 to bylo deset chovných psů a dvacet šest chovných fen).

Převzato z časopisu Psí kusy.

Foto: Miroslav Menšík, Jaroslava Hůlková, Pes Jíra