Vybrane Kapitoly Z Lekarske Psychologie Hanus+Kol

Herbert Hanuš a kolektiv
VYBRANÉ KAPITOLY
Z LÉKAŘSKÉ
PSYCHOLOGIE
EKOMENT
Katedra psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Karlovy
Vedoucí katedry: Doc. MUDr. Herbert Hanuš, CSc.
VYBRANÉ KAPITOLY Z LÉKAŘSKÉ PSYCHOLOGIE
Autorský kolektiv:
Doc. MUDr. Herbert Hanuš, CSc.
Doc. MUDr. Jan Bedrna, CSc.
MUDr. Eva Čápová
PhDr. Jan Hubert
Prof. MUDr. Ladislav Chrobák, CSc.
Doc. PhDr. Jiří Mareš, CSc.
MUDr. Pavel Měřička
PhDr. Petr Nesvadba, CSc.
PhDr. Vladimír Panoušek
MUDr. Jan Zbytovský
Lektoroval: Prof. MUDr. Boris Mrňa, DrSc.
TEXT PŘEVZAT Z KNIŽNÍHO VYDÁNÍ Z ROKU 1994, ISBN 80-7066-9136

(vydala Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, Praha 1994, jako skripta pro
posluchače lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové; vydání 1.)
Tato publikace neprošla jazykovou ani redakční úpravou
VERZE 1.0 (1. korektura digitalizovaného textu)

Obsah
PŘEDMLUVA...................................................................................................5
I. LÉKAŘSKÁ PSYCHOLOGIE.............................................................................6
1. LÉKAŘSKÁ PSYCHOLOGIE........................................................................6
Historie psychologického myšlení..................................................... .........................6
Hledání pravdy...................................................................................................... .....8
Psychologie jako věda a jako názor, pokus o definici.................................................8
2. HUMANISMUS, HUMANITA, ETIKA A DEONTOLOGIE..................................10
Humanismus............................................................................................ ................10
Humanita............................................................................................ .....................11
Etika................................................................................................................... ......13
Deontologie............................................................................................................. .14
Etika a lékařství........................................................................ ...............................15
Základní literatura.................................................................... ...............................15
3. VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI V DĚJINÁCH LÉKAŘSKÉ ETIKY.............................15
Jan Amos Komenský.................................................................................. ...............16
Henri Dunant........................................................................................................... .17
Albert Schweitzer........................................................................................ .............18
Hlavní použitá literatura........................................................................................ ...19
4. PASTORÁLNÍ MEDICÍNA..........................................................................20
5. ANAMNÉZA Z HLEDISKA LÉKAŘSKÉ PSYCHOLOGIE..................................20
6. SPOLUÚČAST NEMOCNÉHO NA LÉČEBNÉM PROCESU...............................23
7. LÉKAŘSKÁ PSYCHOLOGIE VE VNITŘNÍM LÉKAŘSTVÍ.................................24
Sdělení diagnózy............................................................................................. .........24
Dialyzační léčba a její psychologická a sociální problematika..................................26
8. LÉKAŘSKÁ PSYCHOLOGIE V CHIRURGICKÝCH OBORECH...........................26
Přijetí nemocného na oddělení a předoperační příprava..........................................26
Operace a pooperační období........................................................... .......................27
9. UMÍRÁNÍ A SMRT...................................................................................28
Konstatování smrti................................................................................ ...................29
Eutanazie................................................................................................. ................30
Život po smrti........................................................................................................... 33
10. ETICKÉ KOMISE VE ZDRAVOTNICTVÍ A JEJICH ÚKOLY..............................34
Místní etické komise posuzují:....................................................................... ...........36
II. ÚVOD DO UŽITÉ PSYCHOLOGIE..................................................................38

1. ZÁKLADNÍ POJMY HUMÁNNÍ PSYCHOLOGIE.............................................38
Vědomí........................................................................................................... ..........38
Nevědomí.............................................................................................................. ...38
Osobnost............................................................................................................ ......39
Jáství....................................................................................................... .................39
Poznávání a hodnocení osobnosti............................................... .............................40
–3–
2. VÝVOJOVÉ ETAPY LIDSKÉHO ŽIVOTA, ONTOGENEZE MYŠLENÍ...................42
Periodizace........................................................................................................... ....43
Vývojové teorie..................................................................................... ...................44
Ontogeneze myšlení...................................................................... ..........................44
Vývojový pohled na dětské pojetí zdraví a nemoci........................................... ........45
3. VYŠETŘOVACÍ METODY V PSYCHOLOGII..................................................46
Pozorování a rozhovor................................................................................... ...........46
Psychologické testy............................................................................................ ......47
4. DOPLNĚK K HISTORII LÉKAŘSKÉ PSYCHOLOGIE.......................................50
Mesmerismus.................................................................................................. .........50
Salpetriere..................................................................................... ..........................50
Josef Breuer............................................................................. ................................51
Freudova psychoanalýza............................................................................ ..............51
Adlerova individuální psychologie.......................................................... ..................51
Jungova analytická psychologie...................................................... .........................52
Neoanalýza........................................................................................ ......................52
Chicagská škola........................................................................ ...............................52
Michael Bálint........................................................................... ...............................52
Škola z Palo Alto............................................................................................ ...........53
Transpersonální psychologie............................................................. .......................53
5. SEXUÁLNÍ VÝCHOVA, SEXUÁLNÍ MORÁLKA, PROBLEMATIKA SEXUÁLNĚ
PŘENOSNÝCH NEMOCÍ A AIDS....................................................................53
Platné právní normy......................................................................................... ........57
PŘÍLOHA......................................................................................................58
ETICKÝ KODEX ČESKÉ LÉKAŘSKÉ KOMORY..................................................58
–4–
Předmluva
Lékařská psychologie je obor, který byl do výuky medicíny zařazen až v posledních de-
setiletích, u nás na sklonku šedesátých let. Tento opožděný vstup lékařské psychologie do
studijních plánů lékařských fakult ovšem nikterak neznamená, že by se jednalo o obor ne-
důležitý, okrajový. Pro porozumění otázkám zdraví a nemoci a pro formování vztahu
člověka k druhým lidem je lékařská psychologie velmi významná.
Jako nový výukový obor neměla lékařská psychologie zpočátku zcela jednoznačně vy-
mezené hranice svého předmětu. Ti, kteří ji kdysi jako první u nás přednášeli, však tehdy
velmi rychle a přesně vycítili, že tento nedostatek je současně i předností, a že hranice
předmětu tohoto vědního oboru už asi provždy zůstanou poněkud neurčité, otevřené. Ne-
boť jen tak totiž může lékařská psychologie odpovídat i na konkrétní, aktuální otázky té
které doby. A tak se také, po počáteční snaze přiblížit studentům medicíny základy
samotné psychologické vědy, postupně dostávaly do popředí pozornosti i jednotlivé ak-
tuální otázky aplikované lékařské psychologie. Zdůrazněna byla například potřeba
správného řešení vztahu lékaře a sestry k nemocnému, později zase vystoupily do popře-
dí zájmu problémy psychosomatických vazeb a prožívání poruchy zdraví nemocným.
Pokroky lékařské vědy si také v posledních letech vynutily soustředění pozornosti na psy-
chologické a etické otázky lékařských pokusů a zavádění nových léčebných metod. Příči-
nou všech těch dominujících orientací byly vždy prvořadě nové poznatky medicíny. Často
jí však byly i nově nastolené otázky lidského žití, otázky vyvěrající ze sebereflexe člověka
a společnosti.
Když v roce 1981 vyšla obsáhlá učebnice lékařské psychologie, sepsaná kolektivem
předních odborníků pod redakcí Milana Bouchala, získali v ní studenti medicíny vynikající
pomůcku ke studiu oboru. K přednostem této učebnice patří nejenom dokonalé zpra-
cování, ale i mimořádná šíře záběru látky. Předpokládáme, že pevnou oporou ke studiu zů-
stane tato kniha ještě mnoho let.
Ale proč jsme pak připravovali doplňková skripta? Rozhodně jsme nebyli vedeni snahou
základní učebnici revidovat. Tato skripta nejsou ničím víc a ničím méně, než pokusem pí-
semně zaznamenat i to, co je v lékařské psychologii nové, jinými slovy — pokusem odpo-
vědět na naléhavosti dneška. Proto byl také ponechán prostor filozofickému zamyšlení
nad problémem lidskosti, proto byly do textu zařazeny samostatné kapitoly o etických ko-
misích, pastorální medicíně či o spoluúčasti nemocného na léčebném procesu. Zařadili
jsme ale i kapitoly představující stručný úvod do psychologie, a to proto, abychom čtená-
řům — budoucím lékařům — usnadnili orientaci v oblasti psychoterapie. V samostatné
kapitole jsou čtenářům předkládány novější pohledy na problematiku sexuologickou. Ke
spolupráci na skriptech jsme přizvali i odborníky z jiných kateder — internistu, chirurga a
psychologa, dalším naším externím spolupracovníkem se stal filozof. Mysleli jsme také na
to, aby se skripta mohla stát i zdrojem pro orientaci k dalšímu studiu; proto jsme v závěru
kapitol netradičně uvedli základní literaturu.
Všem, kdo se na přípravě skript podíleli, děkuji.
Herbert Hanuš
–5–
I. Lékařská psychologie
1. Lékařská psychologie
HISTORIE PSYCHOLOGICKÉHO MYŠLENÍ

Název „psychologie“, utvořený z řeckých slov psyche (duše) a logos (slovo), pochází
z konce 16. století. Jako první jej pro označení vědy o duševním životě ve svých přednáš-
kách užíval německý humanista a reformátor Philipp Melanchthon (1497–1560). V roce
1590 vydal logik R. Goclenius, působící na univerzitě v Marburgu, knihu nazvanou Psycho-
logia, v roce 1594 německý humanista O. Casmann knihu s názvem Psychologia
anthropologica. Více se však název „psychologie“ vžil až v první polovině 18. století, kdy
jej rozšířil německý filozof Christian Wolff (1679–1754), spolutvůrce německého filo-
zofického názvosloví.
Relativně pozdní objevení se názvu „psychologie“ ovšem vůbec neznamená, že by se
lidé již dávno před tím o duševní jevy nezajímali. Přemýšlení o duševnu je ve skutečnosti
asi tak staré, jako lidské myšlení vůbec. Zpočátku se ale zájem člověka soustřeďoval spíše
jen k poznání, o čem jednotlivé duševní pochody vypovídají (psychognozie) a odkud po-
cházejí (psychosofie). Teprve mnohem později byla mezi duševními jevy hledána vzájem-
ná spojitost a také jejich zákonitost (psychologie). Není nesnadné si představit, s jak
mnoha pro něj nevysvětlitelnými skutečnostmi se setkával člověk na počátku civilizačních
procesů. Nevysvětlitelnými mu byly nejenom jevy okolní přírody, sluneční žár, bouře či
déšť, ale například i zrození a smrt, bdění a spánek, a koneckonců i sama lidská řeč. Proto
se také v těchto nejistotách kdysi zcela zákonitě zrodil pojem „duše“. Pojem, kterému
v reálném světě nic neodpovídalo, který však nicméně přinášel odpověď na nekonečnou
řadu otázek. Pojetí duše se pak postupně vyvíjelo od naivního k mytickému a dále k filo-
zofickému a teologickému chápání duše jako nehmotného a nesmrtelného nositele du-
ševního dění.
Ve starověkém Egyptě se první psychologické názory utvářely pod silným vlivem ná-
boženství již ve 4. tisíciletí př. Kr. Také u starověkých hebrejských kmenů je možné vysto-
povat názory na duševní jevy již ve 2. tisíciletí př. Kr. Pramenem poznání je zde pro nás
zejména Starý zákon. Ve starověké Indii to zase byly Védy (po dva tisíce let vytvářená
sbírka modliteb, básní a magických formulí), jež se staly mimo jiné i svědectvím
někdejších názorů a poznatků o člověku a lidské psychice. Skutečným základem pozdější
psychologické vědy se však stalo až nazírání na člověka ve starověkém Řecku.
Co umožnilo starověkým Řekům, aby na základě empirických a zlomkových vědomostí,
převzatých od starších civilizací, vytvořili skutečnou teoretickou vědu? Z psychologického
hlediska lze pokládat za velmi pravděpodobné, že to byla zejména jejich schopnost lo-
gického myšlení, u jiných národů starověku neznámá. Rekové totiž byli první, kdo po-
chopili, že lze stanovit omezený počet zásad a vyvodit z nich jistý počet pravd, které jsou
jejich nutným důsledkem. V intencích tohoto svého logického uvažování se dívali na
okolní svět, ale i na člověka samotného. Chápali člověka jako produkt přírodního vývoje.
Vznik a vývoj lidského myšlení a lidské řeči pokládali za důsledek společenského života
člověka a jeho usilování o ovládnutí přírodního prostředí. Krásný doklad takového nazírání
se nám zachoval ve vylíčení vzniku lidské kultury, pocházejícím pravděpodobně z období
5.–4. století př. Kr.:
„První lidé žili divoce jako zvěř, vycházejíce na pastvu nezávisle jeden na druhém a po-
hybujíce se k jakékoli vegetaci, která je přitahovala, a k divokým plodům stromů. Později
poznali výhody spolužití, neboť jednotlivci se snadno stávali oběťmi divoké zvěře. Teprve
když strach je sblížil, poznávali pomalu svoji společnou podstatu. Jejich způsob vyjad-
řování byl zpočátku zmatený a nesrozumitelný. Teprve postupně se navzájem jasně doro-
–6–
zuměli, shodli se na smluvených zvucích pro každý předmět a jejich rozhovoru o jakémko-
li předmětu bylo rozumět. Takovéto skupiny vznikaly po celém obyvatelném světě. Všich-
ni však neužívali téhož způsobu hovoru, neboť každá skupina vytvořila svoji řeč tak, jak
tomu náhoda chtěla. Tím vznikly všelijaké jazyky. První skupiny lidí se staly rodiči všech
lidských plemen. Protože ještě nebyla objevena žádná pohodlná životní zařízení, žili první
lidé namáhavým životem. Byli bez oděvu, neznali domy, oheň a neměli vůbec potuchy
o vypěstované potravě. Také je ještě nenapadlo vytvořit si zásobu divokých plodů a nedě-
lali si žádné zásoby pro dobu nedostatku. Výsledek byl, že v zimě umírali ve velkém počtu
zimou a nedostatkem potravy. Postupně je však naučila zkušenost uchylovat se v zimě do
jeskyní a uskladňovat potraviny, které se daly uchovat. Pak objevili oheň a jiná zařízení.
Můžeme z toho vyvodit obecný zákon, že nutnost učí lidi všemu. Nutnost provází člověka
za všech okolností. Má v něm žáka přizpůsobeného přírodou, vyzbrojeného rukama,
mluvou a vrozeným vtipem.“
Z toho, co jsme až dosud o řecké vědě a názorech na lidské duševní procesy uvedli, je
zřejmé, že již na samém počátku teoretické vědy o člověku bylo úsilí o racionální poznání.
Člověk a lidská duše jsou však natolik složité a tak plné tajemství, že bylo jen přirozené,
když se souběžně s naivním materialistickým nazíráním rozvíjela i snaha hledat spíše
symbolická vysvětlení světa (např. Pythagoras, asi 580–500 př. Kr.). A stejně přirozené
bylo, když vysvětlení lidského prožívání a chování bylo nacházeno v nehmotné duši, která
je do člověka převtělována z božstva (např. Parmenides z Eleje, asi 540–480 př. Kr.).
Existenci duše ostatně nepopírali ani iónští materialisté. Odmítali jen připustit její ne-
smrtelnost. Jakou úlohu měly úvahy o duši v myšlení starořeckých přírodních filozofů, vý-
stižně ilustruje úryvek z Lucretiova eposu De rerum nátura (pramenem a vzorem je
Lucretiovi řecký filozof Epikúros (341–270 př. Kr.):
„Neboť tápeme v tmách, hned jaká je podstata duše, zdali se zrodila s tělem či naopak
do těla vchází zvenčí při našem zrodu, zda při smrti s námi zas hyne, či jde v temnoty
Orku a v prostorné pozemské sluje, či snad po vůli boží zas vchází do jiných tvorů…“
Na jiném místě pak Lucretius hovoří o duši a duchu, přičemž duchem rozumí lidskou
mysl:
„Nyní povědět musím, že těsně jsou vázány spolu navzájem duše a duch a tvoří jedi-
nou bytost, avšak jakoby hlavou a pánem na celém těle přece že vždycky je rozum, jejž
duchem zveme a myslí. Ten má uprostřed těla, kde prsa jsou, bezpečně místo. Tam totiž
bouří bázeň a strach, v těch končinách těla radost vlídně nás hladí, a tam tedy mysli duch
jest. Co pak duše se týče, ta rozseta po celém těle poslouchá jenom a v pohyb se uvádí
na pokyn ducha.“
Platon (427–347 př. Kr.) chápal duši jako nehmotnou a nesmrtelnou, podobající se ide-
ám. V lidském těle je duše jakoby uvězněna, je s ním však spojena, v něm cítí a s ním
také hýbe. Platonovo učení mimo jiné dávalo odpověď na otázku, proč jeden jako druhý
člověk je schopen nacházet či alespoň tušit ideje, kterými by se měl řídit. Tyto ideje exis-
tují samostatně v nadsmyslném světě a duše je zná již ze svého bytí, než se spojila s tě-
lem.
Za zakladatele vědecké psychologie bývá pokládán Platonův žák Aristoteles (384–322
př. Kr.). Své psychologické názory uvedl zejména ve spisu „O duši“. Živý organismus je
jednotou hmoty a formy, která v sobě chová i princip oživení — entelechii. Citový život
i myšlení a jednání člověka jsou řízeny rozumem, nicméně se však tělo může tomuto
řízení vymknout v okamžicích silného vzrušení, ve spánku či při některých poruchách.
Spojení mezi smysly a srdcem, jež je sídlem duše a ústředím vědomí, zprostředkovává
„pneuma“.
Platonovo a Aristotelovo učení se v některých svých rysech stalo i zdrojem prvních
křesťanských nauk. Užitečné se jevilo zejména Platonovo nazírání na vztah člověka ke
světu. Sv. Augustin (Aurelius Augustinus, 354–430) chápal duši nejenom jako podstatu
života, ale i jako základ, jehož prostřednictvím působí nadpřirozeno na přirozenost
člověka. Duše je s tělem spojena, stvořena je současně s ním. Je však na tělu, které řídí
z mozku, duchovně nezávislá. Paměť, rozum a vůle jsou hlavní mohutnosti duše. Nesmr-
–7–
telnost duše vyplývá z její účasti na neměnné pravdě (Bohu) a z jejího spojení s věčným
rozumem. Podmínkou vědění je víra jako projev vůle, zásadou správného myšlení je tedy:
„Věř, abys rozuměl“. Augustinovy názory se staly na dlouhou dobu hlavním pramenem
nejenom křesťanské filozofie a teologie, ale i samotné empirické psychologie. Tomáš
Akvinský (Thomas Aquino, 1225–1275) určuje Bohem stvořenému člověku místo kdesi
mezi přírodou a duchovním světem. Také dynamika lidského života je dána střetáváním
mezi přirozeným a nadpřirozeným, hledáním rovnováhy mezi smysly a rozumem. Zvláštní
formou vědění je svědomí.
V období renesance se znovu dostává do popředí potřeba racionálního poznání. Znovu,
tak jako kdysi na počátku řeckého starověku, se objevuje snaha systematicky shrnout
empirické poznatky, rozvijí se myšlenka vědeckého pokusu. Nicméně však v myšlení lidí
ještě na dlouhou dobu přetrvává sklon k mystice, což se projevuje i rozvojem okultismu a
alchymie. René Descartes (1596–1650) nepopíral existenci nesmrtelné duše, směřující
k Bohu. Tato mu však byla nikoli životním principem, ale principem vědomí. Sídlem ne-
hmotné duše byla epifýza. Descartes převzal pojem reflexu, jeho fyziologické a neurofyzi-
ologické představy však byly povýtce mechanistické a naivní: chce-li si naše duše oživit
určitou vzpomínku, naklání se epifýza na různé strany a vhání životní duchy postupně do
různých částí mozku, dokud nenarazí na hledanou paměťovou stopu.
V 18. století se v přírodních vědách začala zdůrazňovat příčinnost jevů. Přesné sle-
dování příčin a následků či účinků se prosadilo i v psychologii, která se v tu dobu začala
již zřetelně osamostatňovat. David Hume (1711–1776) formuloval asociační zákony, podle
nichž se utvářejí psychické děje z nejjednodušších dojmů, které člověk má při vnímání, cí-
tění a chtění. Rozvoj fyziologie nervového systému přinesl řadu objevů pro medicínu, psy-
chologii však významněji ovlivnil až v 19. století (fyziolog Hermann von Helmholtz, 1821–
1894; zakladatel tzv. psychofyziky a experimentální psychologie Gustav Theodor Fechner,
1801–1887).
Rozvoj fyziologické psychologie přinesl řadu nových poznatků o psychických procesech,
ale současně vedl i k oživení sporů o samu podstatu psychiky a o vysvětlení vztahu mezi
tělesným a duševním. Tyto spory nakonec vyústily v tzv. psychofyzický paralelismus, tj.
představu, že tělesné a duševní probíhá paralelně a na sobě nezávisle.
Koncem 19. století se začala rozvíjet experimentální psychologie a psychologie se tak
s konečnou platností oddělila od filozofie. V roce 1879 založil německý fyziolog Wilhelm
Wundt (1832–1920) v Lipsku psychologickou laboratoř. Výzkumu paměti se v tu dobu vě-
noval německý psycholog Herman Ebbinghaus (1850–1909). Ve Francii se praktickým
uplatněním testů inteligence proslavil Alfred Binet (1857–1911). Značná pozornost byla ze
strany francouzských psychologů věnována i vztahům mezi obyčejnými jevy psychickými
a jejich abnormními formami. Klasiky se v tomto směru stali Théodule Ribot (1839–1916)
a jeho žák Piere Janet (1859–1947).
Pro psychologii první poloviny 20. století je příznačné postupné formování čtyř zá-
kladních názorových proudů. První z nich — psychoanalytický — byl teoreticky orientován
na dispozice jedince (rysy, potřeby, pudy). Tyto dispozice byly pokládány za určující pro
lidské prožívání a chování. K představitelům tohoto názorového proudu patří jednak sám
zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939), z pozdější doby si můžeme uvést
i u nás známé jméno Ericha Fromma (1901–1980).
Behavioristický směr je orientován na vnější projevy (chování se — behave), které jsou
chápány jen jako reakce na podněty vnějšího prostředí. Behaviorismus neuznával ani dě-
dičnost, ani psychické děje jako vnímání, představování a myšlení. Opakováním procesu
podnět — odpověď se utvářejí návyky (habits), a ty pak určují celý životní způsob člověka.
Behaviorismus vznikl ze studií chování zvířat. Podnět k behavioristickému způsobu pozo-
rování dal anglický biolog Conwy Lloyd Morgan (1852–1936) svými spisy Introduction to
Comparative Psychology (1895), Habit and Instinct (1896), Animal Behaviour (1900).
Vlastním původcem behavioristického směru v psychologii však byl až americký psycho-
log John B. Watson (1878–1958). Z významných představitelů tohoto směru si můžeme
–8–
připomenout Burrhuse Frederica Skinnera (1904), známého zejména zkoumáním procesu
učení.
Třetím hlavním názorovým proudem v psychologii 20. století je tzv. existenciální směr.
Přívrženci tohoto směru spatřovali hlavní moment, určující chování člověka, ve vzájem-
ném vztahu jedince a jeho životního prostředí. Za rozhodující nebylo pokládáno jen rea-
gování jedince na podněty prostředí, ale i jeho vnitřní autoregulace. Zakladatelem tohoto
směru, nazývaného někdy humanistickou psychologií, byl americký psycholog Abraham
Harold Maslow (1908–1970). Z oblasti psychopatologie a psychoterapie si připomeneme
jméno Carl Ransom Rogers (1902). Humanistická psychologie zdůraznila do té doby ve
vědě neobvyklá témata — prožívání smyslu života, lásku, vztah ke smrti.
Za čtvrtý názorový proud v moderní psychologii můžeme pokládat psychologii materia-
listickou. Ta vycházela zpočátku především z učení Ivana Michajloviče Sečenova (1829–
1905) a Vladimíra Michajloviče Bechtěreva (1857–1927) o reflexech. Problémem zvnitř-
ňování sociálních podnětů jedincem a vývojem psychiky vůbec se zabýval Lev Semjonovič
Vygotskij (1896–1934), otázkou psychických vlastností a osobností Sergej Leonidovič Ru-
binštejn (1889–1960). V 60. a 70. letech se představitelé materialistického směru pokou-
šeli vytvořit pro psychologii osobnosti kategoriální systém, ve kterém hlavními kategorie-
mi byly vědomí, činnost a osobnost. V 80. letech připojili i kategorii „styk“.
HLEDÁNÍ PRAVDY
Dějiny psychologie, ba i jen jejich letmý náčrt, jak jsme si jej v této kapitole uvedli,
mohou jistě u čtenáře vyvolat určité rozpaky a zklamání. Tato historie se totiž může jevit
nepřehlednou řadou různých, mnohdy protiřečících si názorů, a pravda jakoby stále zů-
stávala tajemstvím. A tak se čtenář může ptát, jaké tedy vlastně jsou skutečné výsledky
psychologické vědy, která navázala na poznání více jak dvou tisíciletí a která se samo-
statnou, exaktní vědou stala již více jak před sto lety.
I psychologové a fyziologové se kdysi s nadějí upínali k vizi jediného pravdivého řešení.
Tak například Ivan Petrovič Pavlov (1849–1936) na kongresu v Římě v roce 1932 řekl:
„Jsem přesvědčen, že se blíží důležité údobí lidského myšlení, kdy skutečně splyne dohro-
mady fyziologické a psychologické, objektivní a subjektivní, kdy se na faktech vyřeší nebo
přirozenou cestou odpadne mučivý rozpor nebo protiklad mého vědomí a mého těla.“
Dnes ovšem již víme, že takové řešení asi není možné. Připomeňme si ale slova Jana
Amose Komenského (1592–1670), který v závěru svého života před více jak třemi sty lety
napsal, že „Lékem proti omylu je plná a pravdivá definice věci, patřičně rozvinutá. Vyjde
totiž najevo, že každá z protiřečících si částí vede k pravdě, ale ne úplně.“ (Clamores
Eliae, 1665–1670). O několik desítek let později Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) na-
psal, že „Pravda je rozšířena mnohem více, než se obvykle myslí, ale často se s ní setká-
me v zamaskované podobě, neboje před námi zahalená, ba oslabená, zmrzačená a poka-
žená cizími přídavky, které snižují její hodnotu a užitek“ (Dopis F. de Remondovi, 1714).
V roce 1901 tutéž myšlenku rozvedl i Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) v díle Ideály
humanitní:
„Nehledejme nějakých tajeplných, nadmíru hlubokých a nových formulí a posledních
slov pro všecky hádanky života. Hádanky jsou staré a odpovědi k nim jsou také staré.
A mnohé ty odpovědi jsou dobré a správné. Ale tobě budou správnými, když je pochopíš
sám a v okolnostech svých, jen sobě vlastních. Pak mnohé, co jsme dávno slyšeli,
dostává pro nás nového smyslu. A tak pokračujeme, že to, co již známe, postřehujeme
v novém osvětlení, že se nám na starém zjevují nové stránky. V tom se jeví hloubka myš-
lení a pochopení, že dovedeme postřehnout něco v tom, co dávno je známo, co denně
slyšíme, k čemu jsme byli vedeni a o čem jsme byli přesvědčeni, že tomu již zcela dobře
rozumíme.“
PSYCHOLOGIE JAKO VĚDA A JAKO NÁZOR, POKUS O DEFINICI

Fyzik a historik vědy John Desmond Bernal (1901–1971) kdysi vyslovil názor, že pojem
„definice“ neodpovídá docela přesně lidské činnosti, která je vždycky jen neoddělitelnou
–9–
částí jedinečného a neopakovatelného procesu společenského vývoje. Nicméně se může-
me o definici psychologie a určení jejího předmětu pokusit. Ale nejdříve bychom si měli
něco říci o vědě vůbec.
Podle Bernala lze vědu považovat za instituci, za metodu, za hromadící se tradici vě-
domostí, za důležitého činitele při udržování a vývoji výroby, za jeden z nejmocnějších
vlivů, jež formují přesvědčení a postoj k vesmíru a k člověku (Věda v dějinách, česky
1960). Nás bude z uvedených hledisek nejvíce zajímat to poslední — pohled na vědu jako
zdroj myšlení. Bernal byl přesvědčen, že chápat vědecké zákony a teorie jen jako „zákoni-
té a logické dedukce z experimentálně zjištěných faktů“ je zjednodušující. Zákony a teorie
mají podle něho mnohem větší platnost, než fakta, která chtějí vysvětlit. Ve většině z nich
se totiž odráží i intelektuální atmosféra doby, kterou je práce konkrétních vědců podmíně-
na, a kromě toho jsou zjištěné jevy často vykládány v sociálním, politickém nebo ná-
boženském smyslu. Současná psychologie se pak Bernalovi jevila „pouhým odrazem
společnosti v životě a citech jednotlivců, kteří jsou jí utvářeni a kteří zase napomáhají její
přeměně“.
Psychologii dnes samozřejmě můžeme a musíme považovat za samostatnou, své-
právnou vědu. Nic na tom nemění ani fakt, že stále ještě chybí úplná shoda ve vymezení
jejího předmětu. Existence tohoto zdánlivě závažného nedostatku je totiž také jen
pouhým „odrazem společnosti v myšlení a citech lidí“. Část pravdy mají jak ti, kdo
striktně odmítají poručníkování psychologii ze strany jiných společenských a přírodních
věd, tak i ti, kdo tvrdí, že „psychologie vůbec nechová tajemství faktů o člověku, neboť
toto tajemství není psychologické povahy“ (Georges Politzer, 1903–1942). Jde totiž o to,
že podstatu člověka skutečně nemůže vysvětlit jediná věda. Předmětem psychologie není
člověk, jsou jím pouze psychické procesy. Joseph Remi Nuttin (1909), profesor na univerzi-
tě v belgické Lovani, napsal v roce 1965 v knize Struktura osobnosti, že „realita, z níž je
třeba v psychologii vycházet jako ze základního faktu, není osobnost nebo organismus,
ale schéma konkrétních, nebo předpokládaných (virtuálních) interakcí na té či jiné úrovni
složitosti mezi dvěma póly psychofyziologické biosféry: mezi JÁ a světem neboli mezi or-
ganismem a prostředím.“
Pravdu měl Jean Piaget (1896–1980), když v roce 1965 prohlásil, že „Jako psycholog se
s veškerou rozhodností vzpírám pomyšlení — a myslím, že v tomto ohledu se mnou bu-
dou zajedno všichni vědečtí pracovníci ze všech oborů —, že by mně příslušníci jiné in-
stance měli vysvětlovat, jaký je můj obor, vymezovat jej ve jménu filozofie, která je nad-
řazena vědě, a říkat mi: toto je a toto není oblast matematiky, toto je a toto není oblast
psychologie.“ Pravdu měl ale i G. Politzer, když se domníval, že tajemství faktů o člověku
není psychologické povahy. A zrovna tak můžeme připustit, že svým způsobem do psy-
chologie patří myšlenky, které o vývoji lidského rodu od vzniku reflexe (sebepoznání) je-
dince k reflexi lidstva jako celku formuloval v díle Vesmír a lidstvo francouzský myslitel
Pierre Teilhard de Chardin (1881–1955). Do psychologie plným právem patří i úvahy Eri-
cha Fromma (1900–1980) o protikladu odcizení a schopnosti být svobodný (Mít nebo být,
česky 1992). Vždy je však třeba mít na mysli, že psychologie je věda o duševní činnosti,
zatímco život člověka ve společnosti je určován například i faktory sociologickými, ekono-
mickými, politickými či náboženskými. Řečeno jinými slovy, vždy je potřeba při pohledu
na člověka pečlivě od sebe oddělovat rovinu psychologickou, tj. rovinu prožívání a
chování, a ty ostatní. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí se jen hlouběji zamyslet
nad jevem, jakým je hodnotová orientace. Snadno pochopíme, že má nejenom určité psy-
chologické zákonitosti (například vazbu na motivaci jako uvědomění si potřeb apod.), ale
že je současně podmíněna i sociologicky (např. specifický konformismus) a v neposlední
řadě i filozoficky.
Psychologie má i své speciální obory, např. psychologii osobnosti, psychologii indivi-
duálního vývoje, sociální psychologii, psychopatologii. Jsou ale také obory aplikované (uži-
té) psychologie, k nimž patří například pedagogická psychologie, psychologie práce, lé-
kařská psychologie, soudní psychologie či psychologie umění. Aplikované psychologické
vědy jsou v podstatě psychologickými disciplinami různých oblastí společenského života a
– 10 –
jako takové se opírají i o další společenské vědy, například o sociologii, politologii, duševní
hygienu, etiku. Takže budeme-li samotnou psychologii definovat jako vědu studující
zákonitosti duševního života, prožívání a chování, potom musíme do definicí apli-
kovaných oborů vložit ještě i některá společenská určení. Například zdravotnickou psy-
chologii budeme definovat jako vědu o psychologických aspektech zdravotnické
činnosti.
V praxi je častěji než termín „zdravotnická psychologie“ používán sdružující termín „lé-
kařská psychologie“, který zahrnuje činnost jak lékařů, tak i všech dalších účastníků a in-
stitucí péče o zdraví lidí. Někdy ale, při jeho použití, nemáme ani tak na mysli vědu
v pravém slova smyslu, jako spíše souhrn znalostí a dovedností z oboru psycho-
logie, jež jsou potřebné pro zdravotnickou činnost. Potom ovšem již zdaleka nejde
jen o poznatky psychologické, ale také o poznatky sociologické, právní, etické a mnohé
další. A nejde už také jenom o souhrn znalostí a vědomostí, ale především o názor. O ná-
zor lékaře, sestry a všech ostatních zdravotnických pracovníků na smysl a podstatu vlast-
ní práce, na nemocného a jeho situaci, na nemoc jako moment určující kvalitu života i na
sám fakt, že člověk může pomoci člověku.
Klinická psychologie je něco jiného. To je relativně samostatný obor, jehož těžištěm
jsou psychologická diagnostika a psychologická léčba resp. reedukace. Ani kli-
nický psycholog se ovšem neobejde bez znalostí jiných vědních oborů, a to jak biolo-
gických, tak společenských. Neobejde se ale ani bez znalosti lékařské psychologie.
———
Ukázky z antické literatury byly převzaty z knihy Benjamina Farringtona Věda ve
starém Řecku (česky v Praze 1950) a z eposu Tita Lucretia Cara O přírodě (česky v Praze
1948).
2. Humanismus, humanita, etika a deontologie
HUMANISMUS
Pojem humanismus byl a je užíván v různých významech, ale ve všech je obsažen
společný základ, vyplývající již ze samotného překladu latinského humanus = lidský.
V nejširším slova smyslu pojem humanismus označuje to, co patří jen člověku, co tvoří
podstatu lidskosti, tj. humanity.
Uvažování o člověku a lidskosti je asi stejně staré jako dějiny lidského myšlení vůbec.
Obdiv k člověku a jeho velikosti našel svou podobu například již ve starořecké báji o Pro-
metheovi. Orientaci na člověka nalezneme také u mnohých antických myslitelů. Protago-
ras (481–411 př. Kr.) vyslovil myšlenku, že člověk je mírou všech věcí. Sokratovi (469–399
př. Kr.) je připisován výrok „Nikoli stromy, nýbrž lidé mě zajímají!“. Marcus Tullius Cicero
(106–43 př. Kr.) nabádal člověka, aby poznával sám sebe. Na tyto antické humanistické
ideje navázali ve 14. až 16. století renesanční myslitelé, a právě označení této epochy
jako období humanismu představuje další význam tohoto slova. Humanisté tehdy hlása-
li svobodu lidské osobnosti, odmítali nábožensky motivovaný asketismus, bojovali za
práva člověka na uspokojení jeho pozemských potřeb. Petrarca, Dante, Boccacio, Leo-
nardo da Vinci, Erasmus Rotterdamský — ale také F. Bacon a W. Shakespeare — ti všichni
a mnozí další sehráli významnou úlohu při formování světského, chápajícího názoru na
člověka, na jeho život a svět.
Znovu pak humanismus vystoupil do popředí v dílech osvícenců 18. století (Voltaire,
Rousseau, Schiller, Goethe, Lessing). Cílem osvícenců bylo přispět k odstranění nedostat-
ků společnosti, k upevnění morálky a k uskutečnění změny způsobu života. Prostředkem
k tomu měly být myšlenky o dobru a spravedlnosti a také porozumění vědeckým po-
znatkům. Při určitém zjednodušení problému můžeme dnes v idejích osvícenství spatřovat
i zdůraznění úlohy lidského vědomí a poznání a také pochopení sama sebe. Immanuel
Kant (1724–1804) přisuzoval člověku výjimečné místo mezi ostatními tvory právě pro
schopnost rozumného a účelného jednání. Humanistický smysl měl i Kantův kategorický
– 11 –
imperativ: jednej tak, aby lidství v tvé osobě i u každého jiného se ti nikdy nestalo
prostředkem, nýbrž vždy jen cílem.
Osvícenství značně ovlivnilo i utváření sociologických názorů v 18. století. J. G. Herder
vydal 1784–91 Ideje k filozofii dějin lidstva, Ch. L. Montesquieu vytvořil geografickou soci-
ologii, J. A. Condorcet chápal lidské dějiny jako produkt rozumu. Také Benjamin Franklin se
domníval, že mravní normy a pravidla chování lidí tkví v samé přirozenosti člověka, v lid-
ském rozumu.
Tyto, a další podobné koncepce byly neseny snahou o zdůvodnění ústředního místa
člověka v rámci veškerého světového dění. Současně v nich ale byl — kromě této pozi-
tivní snahy — vždy obsažen i moment, který bychom mohli nazvat negativním: snaha
o negaci, distanci, odmítnutí dosavadního teocentrismu, který podřizoval řešení otázek
člověka řešením otázky Boží existence a Boží svrchovanosti. V nesmírně dynamickém a
myšlenkově plodném období osvícenství pak toto úsilí (obohacené nyní o teoretické, vě-
decké interpretace) nabylo až charakteru tvorby názoru antropocentrického.
Ale to se již dostáváme k modernímu, důsledně o vědu se opírajícímu pojetí, které pod
pojmem humanismus chápe určitý filozoficko-etický systém, souhrn názorů, hodnot
a norem, vyjadřujících vztah k člověku a lidství. Abychom si přiblížili počátky těchto
snah o ucelenou teoretickou reflexi, nahlédněme do Masarykova slovníku naučného, ve
své době nejobsáhlejší vědecké encyklopedie u nás: „Humanismus v noetickém smyslu,
stanovisko (filozofické), podle kterého je lidské poznání, lidská pravda opravdu jen lidská,
tj. podmíněna lidskými potřebami, zájmy, úkoly, účely a není absolutní, tj. neplatí o sobě,
nýbrž jen mají-li její účinky praktickou hodnotu.“ Uvedené stanovisko směřuje více méně
k filozofickému relativismu a pragmatismu.
Filozofická produkce druhé poloviny dvacátého století chápe humanismus v zásadě
jako stanovisko, systém názorů, jímž je ústřední místo připisováno lidské důstojnosti,
blahu, jeho potřebám a zájmům, právům a svobodám. Zaznamenáváme tedy pokračování
v nastoupeném kurzu, který jsme nazvali antropocentrickým. Ve specifických podmínkách
tzv. zemí reálného socialismu (včetně naší republiky) kromě této tendence zesílila ještě
i ona tendence negativní — nyní v podobě odmítnutí tzv. buržoazního humanismu a zdů-
vodňování pokrokovosti humanismu socialistického (srv. Stručný filosofický slovník, Praha
1966, Malý encyklopedický slovník A–Ž, Praha 1972 a další).
Ponechme ale nyní stranou rozličná dobová vymezení humanismu a pokusme se
o malé zamyšlení nad otázkou, co je všem těmto vymezením společné. Nejspíše dojdeme
k závěru, že společným rysem vždy byla a je snaha o zachycení, formulování toho, co
člověk v určité historické epoše považoval a považuje pro sebe za naléhavé
(„pro sebe“ ve smyslu: pro člověka vůbec, pro lidstvo). Tato konkrétní naléhavost je vždy
rozmanitého typu; mnohými lidmi je jen neurčitě pociťována, zatímco jiní ji dokáží skvělý-
mi slovy vyjádřit, ale přítomna je vždy. Tento charakteristický rys nazvěme historickou
podmíněností a bez rozpaků jej přiřkněme jakémukoli myšlenkovému vymezení hu-
manismu.
Současně s tím však zjistíme další okolnost, pro někoho příjemnou, pro jiného skličující:
že totiž nepochybně nelze vyhledávat v dějinách lidského myšlení vyčerpávající definici
humanismu, která by zodpověděla naše dnešní otázky. To, že tuto odpověď hledáme, je
důležité z jiného důvodu. Je to znamením toho, že nás dosavadní odpovědi zcela neo-
slovují, že naléhavost naší doby je patrně jiného typu, kamsi se posunula. A my se snaží-
me porozumět důvodům a rozměru tohoto posunu. Všechny koncepce a teorie humanis-
mu, nerespektující historičnost lidského myšlení a jednání, se dopouštějí velké chyby: kon-
struují jakési „předem dané“ potřeby, zájmy, práva, svobody, blaho člověka apod., a vy-
zývají pak k rychlejšímu či pomalejšímu přibližování se k této absolutní ideji.
Jak bychom tedy mohli s největší opatrností a snahou o respektování historické podmí-
něnosti definovat humanismus? Snad jako systém názorů, hodnot a norem, který od-
ráží historicky podmíněné chápání a uskutečňování humanity („humanitas“, lid-
skosti).
Veškeré formy společenských vztahů, společenské činnosti a styku lidí jsou v podstatě
– 12 –
(z našeho úhlu pohledu) neustálým kladením otázek po povaze lidskosti a současně jejich
dobovým naplňováním. Tyto otázky jsou skrytě přítomny stále, a k jejich dobové reflexi
(a vždy i určitému překračování) „pracují“ lidé sami v celé rozmanitosti svého života, aniž
si to musejí nutně v plné šíři uvědomovat.
Nejobecnějším filozofickým vymezením humanismu jsme však učinili jen skromný krok
k tomu, co je vlastně na celém problému nejdůležitější: k pokusu o nalezení a poj-
menování té naléhavosti, která určuje naši současnost, k uvědomění si, co zna-
mená ona „humanitas“ (humanita, lidskost) v podmínkách konce dvacátého
století.
HUMANITA
Pokusme se teď poněkud změnit rovinu našeho uvažování. Zatímco doposud jsme se
zabývali úvahami o humanismu, tj. o jistém systému názorů, hodnot a norem, obrátíme
nyní svoji pozornost k humanitě, jíž rozumíme konkrétně se projevující a uskutečňu-
jící lidskost (humanitas). Humanita je zcela určitý, reálně se projevující aspekt, stránka
jakýchkoli společenských vztahů, forem činnosti lidí a jejich styků. Mezi pojmy humanis-
mus a humanita není samozřejmě dichotomie; jejich vzájemná podmíněnost a
provázanost je zřejmá již ze samotné (výše uvedené) definice humanismu.
Co máme na mysli, hovoříme-li o humanitě jakožto reálně se projevujícím lidství?
Tak především máme na mysli zcela specifickou zakotvenost člověka, specifický po-
ukaz na to, jak člověk je. Lidské bytí je totiž vskutku bytím zvláštního druhu: je bytím ve
vztazích a současně bytím, které vztahy produkuje, navazuje, naplňuje a dokonce překra-
čuje. Základní dimenzí člověka je tedy intencionalita (vztaženost), projevující se v tom, že
člověk je oslovován vlastnostmi, souvislostmi a možnostmi světa (věcí, rostlin, zvířat,
druhých lidí) a zároveň má nejen schopnost, nýbrž přímo bytostnou potřebu tento svět
sám oslovovat, hledat jej a hledat v něm v neposlední řadě i sebe sama. Rozporuplnost
lidského bytí (ale tím současně i jeho dynamickou vývojovost) charakterizoval Martin Hei-
degger (1889–1976), když na jedné straně zdůraznil lidskou zainteresovanost na daných
poměrech, spočívající právě v jeho neoddiskutovatelném „pobytu“ na světě, mezi věcmi
(Interesse = inter esse), ale na druhé straně připsal člověku myšlenkovou a činnou
transcendenci daných poměrů, obsaženou mimo jiné již v jeho schopnosti uvědomit si
svoji vlastní smrtelnost. (Pozn.: všimněme si toho, jak Heidegger vystihl fakt, že uvědomit
si něco znamená vlastně reflektovat vztah).
Ve světle právě řečeného budeme tedy chápat humanitu jako specifickou zakotvenost
člověka ve světě, jež je mu dána jako rozpor: na jedné straně klade poměry vůči člověku
a na straně druhé člověka vůči nim. V knize Přirozený svět jako filozofický problém Jan Pa-
točka (1907–1977) přiléhavě konstatuje, že člověk jediný má schopnost porozumět svému
bytí jakožto bytí nejen o sobě a pro sebe, ale i jakožto bytí s druhými. Toto pojetí pokládá-
me za rozhodující základ pro vztah lidské svobody a odpovědnosti. Otvírá totiž
člověku v podstatě nekonečný prostor pro svobodné, autonomní myšlení a jednání, sou-
časně však připomíná, že lidskost nespočívá v jakémkoli využívání tohoto prostoru, nýbrž
v takovém, které je neseno odpovědností za výběr poukazů, jimiž nás svět oslovuje, za
jeho zvýznamňování. Vždyť si jen stačí připomenout, že člověk má schopnosti a možnosti
nejen věci používat a využívat, ale rovněž i zneužívat a dokonce (a v tom je tvorem jedi-
nečným) i zahubit svět jako celek včetně lidského rodu.
Vezměme jen zdánlivě banální příklad: strom. Strom je „věc“, jež nás rovněž „zajímá“
do sítě svých poukazů. Lze spočinout v jeho stínu, ochutnat jablko z jeho větve, zpevnit
jeho kořeny hráz, namalovat podle něj obraz, ale lze z něj nadělat i prkna na stavbu domu
a v krajním případě lze strom i vyvrátit ze země a na jeho místě postavit parkoviště. A zde
se právem J. Patočka ptá: jaký je to člověk, kterýž celé rozmanitosti poukazů vybere jeden
jediný, a to ten, který se právě nyní zdá být vhodným pro uskutečnění jeho záměru (tj. je
účelný), a nezajímají ho ani poukazy ostatní, ani lidský význam přírody jako celku?
Jistě by bylo možné vznést námitku: „Nač tolik cavyků pro jediný strom? Já jsem všemi
deseti pro ochranu přírody jako celku, tohle je něco jiného!“ Je tomu však vskutku tak? Pa-
– 13 –
točkovo chápání světa jakožto „horizontu všech poukazů“ směřuje k jinému výkladu lid-
ské odpovědnosti: svět není věc, která existuje kdesi vedle jednotlivých věcí a lidí, ný-
brž svět je přítomen vždy teď a tady jako „kontext smyslu“. Obecně vzato, tento po-
hled znamená: příroda je vždy přítomna i v jednom jediném stromě a tedy i lidství je pří-
tomno i v jednom jediném člověku. V každém mém vztahu, formě činnosti či styku je ob-
sažen nejen jedinečný moment neopakovatelnosti, nýbrž také moment obecné
odpovědnosti za celek světa.
Domníváme se, že takovéto pojetí lidské zakotvenosti, humanity, se zdá odpovídat
naléhavosti našeho dneška. Přiznává člověku výjimečné schopnosti a možnosti, ale přitom
nemůže být zváno antropocentrickým, neboť člověka zasazuje do celku bytí — a to jak di-
menzí svobody, tak i dimenzí odpovědnosti. Karteziánsky založené novověké myšlení a
jednání člověka sice přineslo v uplynulých třech staletích obrovskou dynamizaci lidských
tvořivých sil (vědy, průmyslu atd.), ale konec dvacátého století nemilosrdně odhaluje
omezenost, ba snad až škodlivost tohoto myšlení, spočívající v nekontrolované se rozvíje-
jícím pragmatismu, utilitarismu a instrumentalismu (ve vědeckém myšlení, hospodářském
rozvoji, ale i politice, kultuře, sportu a dalších sférách společenského života). Heslo „Po-
znej a ovládni! „ již asi nebude moci být motorem, který by lidstvo bezproblémově přene-
sl přes práh jedenadvacátého století.
Uzavřeme tuto první část našeho zamyšlení se nad lidskostí citací názoru Martina
Heideggera, který poté, co se pokusil charakterizovat lidské bytí v co možná nejširších di-
menzích, vyslovil myšlenku, že na člověku-smrtelníkovi nyní spočívá nelehký úkol: naučit
se „žít na Zemi, pod nebem, před tváří božského a s ostatními“.
Uvažujeme-li o lidskosti, nemůžeme se ovšem omezit jenom na její charakteristiku
jako způsobu zakotvenosti člověka. Aby byl náš pohled úplný, je třeba o ní uvažovat i jako
o typu zaměřenosti, postoje, a to jak ve společenských vztazích, tak ve formách
činnosti či styků. Jinými slovy řečeno, musíme se zajímat nejenom o to, čím lidskost (hu-
manita) je, ale i o to, jakým způsobem a za jakých okolností se stává projevem konkrétní-
ho člověka.
Každý vztah, činnost nebo styk lidí je určitým způsobem zaměřen, orientován. Hu-
manita je, podle našeho názoru, takovou orientací, jejímž obsahem je hledání a
naplňování lidskosti jak v člověku samém, tak ve druhých lidech i ve světě ko-
lem. Jde tedy o určitý, historicky podmíněný druh odpovědi na onen poukaz, zakot-
venost člověka, o níž jsme výše pojednali jako o výzvě svého druhu. Ne nadarmo J. Pato-
čka zdůrazňoval, že nestačí jen dobrat se jistého pociťování či uvědomování si odpo-
vědnosti, ale hlavně jde o to, tuto odpověď dát, a to naprosto konkrétně a hmatatelně, a
také o to, jakou odpověď a jak. V tomto smyslu můžeme dokonce i jazykově odvozovat
odpovědnost právě od onoho odpovídati. Rovněž Jean-Paul Sartre (1905–1980) ve své
knize Bytí a nicota konstatuje pro někoho možná banální, pro naše úvahy však neoby-
čejně důležitou skutečnost: že v rozmanitém běhu lidského žití častokrát není podstatný
ani tak určitý fakt sám o sobě, nýbrž postoj člověka k němu.
Ostatně — co je to fakt? Je vůbec možné v lidském životě hovořit o „čistých“, „neut-
rálních“ (ve smyslu postoje k nim) faktech? Neuspokojení pozitivistickým způsobem nazí-
rání a řešení základních otázek společenského pohybu lze bez obtíží vystopovat již v ná-
zorech T. G. Masaryka (1850–1937), který ve svých Ideálech humanitních uvádí: „Když
člověk pozoruje lidstvo, celou historii, Řeky, Římany, středověk a konečně dobu novou —
snadno se to pozoruje a předvídá, jako podle Musseta: člověk sedí ve fauteuilu a dívá se
na divadlo. A pěkně by se to dívalo a pozitivní dokumenty podle receptu Zolova by se
sbíraly, kdyby se ty dokumenty netýkaly — nás. Já jsem také historie. Je chybou pozitivis-
mu, že pro samou historii a samé počítání s fakty a dokumenty zapomíná na svědomí,
jako by to nebylo faktem, nebylo stejně pozitivním. A to stálé předvídání toho, co „se“
stane — nestane „se“ pouze, ale já to musím udělat, já se musím rozhodnout svou vůlí a
svým svědomím.“
Aby nedošlo k nedorozumění: nic nenamítáme proti sběru a třídění empirického mate-
riálu — bez toho se neobejde ani sociologie, ani žádná jiná společenskovědní disciplina.
– 14 –
Ale jde o uvědomění si chybnosti přístupu, který by na úrovni statistického zpracování dat
začínal a také končil, který by nechtěl nebo nedokázal odhalit strukturu sociálního faktu
jako rozporné jednoty individuálního a obecného, daného a uskutečňovaného, jsoucího a
zakoušeného. Již před dávnou dobou G. W. F. Hegel (1770–1831) věděl, že veškeré bytí je
bytím jen z určitého pohledu; ve svém nejvlastnějším jádru je vlastně vždy děním (wer-
den, stáváním se). A dění, pohyb, stávání se čímsi — to ve společenském procesu vž-
dycky znamená: uskutečňování skrze společenské vztahy, činnost a rozličné formy styků
lidí.
Shrneme-li nyní naše dosavadní úvahy o nezbytnosti zapojit do analýzy humanity i mo-
ment postoje, zaměřenosti, odpovědi člověka na naléhavé výzvy doby, pak poměrně
snadno zjistíme, že celá věc je komplikována ještě tím, že tato reálná zaměřenost spole-
čenských vztahů, činnosti a styků lidí je vždy konkrétním způsobem motivována. Motivy
samy jsou rozmanitého typu a v žádném případě bychom neměli podléhat iluzi, že by
snad vůdčím motivem lidského konání bylo uvědomělé rozumění lidskosti jakožto pouka-
zu. Koneckonců i my sami jsme konstatovali, že lidé navazují vztahy, formy styků, mnoha
způsoby uplatňují ve světě svoji činnou stránku, ale zpravidla si hlubší zakotvenost těchto
svých aktivit ani neuvědomují. A tak si nakonec musíme klást i otázku, jak, a zda je vůbec
možné napomoci tomu, aby reálná, činně-vztahová odpověď člověka byla co nejvíce ade-
kvátní naléhavosti výzvy.
Zdá se, že zcela nevyhovující v tomto směru byly a jsou ony osvícenské metody vý-
chovy, přesvědčování či apelů; ty totiž nejsou ničím jiným, než formou manipulace lidí,
jejich nasměrování k „předem daným“ absolutním ideálům, byť třeba i sebelépe zamýš-
leným. Řešení je tedy asi v něčem zcela jiném: v konkrétní tvorbě a organizaci spole-
čenských vztahů, institucí, forem lidské činnosti a styků tak, aby se oprávněnost jejich za-
měření, postoje, stala vnitřní oprávněností lidí na základě jejich vlastního osobnostního
asociálního rozvoje. Řečeno jinými slovy, jde o to, aby se dnešku adekvátní odpověď po
smyslu „humanitas“ stala lidem jejich bytostnou potřebou, aby byla nalézána člověkem
samým jako odpověď samozřejmá, jako přitakání sobě samému. Jinak, než že budou in-
tegrovány do osobnostní motivační struktury, do hodnotové orientace lidí, ba do jejich
samotného prožívání, nemohou výzvy či otázky reálně zapůsobit, nemohou se projevit ve
společenském pohybu. Oprávněným se proto jeví požadavek, aby tvorba politické teorie a
praxe vzcházela z odpovědi na otázky, co dnes znamená ona „péče o obec“, co dnes zna-
mená Aristotelova myšlenka o člověku jakožto „zoon politikon“, a aby tvorba ekonomické
teorie a praxe vzcházela z odpovědi na otázku, co dnes znamená ona „péče o dům“, péče
o hospodářství (oikumené).
Pozornost je ale třeba soustředit i na tvorbu vnitřních předpokladů přijetí či odmítnutí
určitých vnějších okolností a podmínek člověkem, na rozvinutí jeho schopnosti sebeu-
tváření, tvorby a obhajoby jeho základních životních potřeb, hodnot a postojů. Řešení
tohoto úkolu není tak přímočaře snadné, jak nabízela osvícenská teze, že poměry utvářejí
člověka. Dnes nám již nemůže jít o konstruování nějakých obecných, absolutních ideálů,
ani o obnovu jakýchsi údajně původních, autentických významů všech společenských ak-
tivit, ale o nalezení jejich naléhavého významu pro náš dnešek. Proto je tak důležitá
vlastní odpověď člověka, kterou pocítí on sám jako naléhavou sám pro sebe, pro sobě
adekvátní akční rádius vztahů ke světu a činnosti a pro spektrum svých styků.
ETIKA
Etika, morálka, mravnost… Každý z nás alespoň některý z těchto pojmů zná a při
nejrůznějších příležitostech používá. Rozumíme jim však správně?
Etika bývá zpravidla vymezována jako systém nejobecnějších názorů na hodnotovou
stránku praktického lidského jednání, tedy, zjednodušeně řečeno, na to, co je morální
nebo nemorální, mravné nebo nemravné. Je to filozofická teorie morálky a mravnosti.
Nyní, když jsme ve svém uvažování „dorazili“ k pojmům morálky a mravnosti, stojí
před námi otázka: jedná se o jedno a totéž, či nikoli? Je nutné mezi oběma pojmy rozli-
šovat, nebo jsou to v podstatě synonyma?
– 15 –
V etice jakožto vědní disciplině není užívání zmíněných pojmů zcela ujednoceno, což
naši práci poněkud komplikuje. V rámci obecných úvah o praktickém lidském jednání se
totiž užívá jak pojmů odvozených od řeckého „éthos“ (zvyk, mrav), tak pojmů vycházejí-
cích z latinského „mos“ (obyčej, mrav). Podle našeho názoru však je užitečné pojmy „mo-
rálka“ a „mravnost“ odlišovat, neboť nepřistupujeme k problému z hlediska filologického
(kde — etymologicky — jde vskutku téměř o synonyma), nýbrž z hlediska filozofického a
psychologického. Náš přístup pak také bude navazovat na původem kantovské odlišení:
— morálnosti (morality, Moralität), kdy „morální“ znamená soulad praktického lidské-
ho jednání se svědomím dotyčného (tj. abstrahuje od obsahové motivace daného jednání)
a
— mravnosti (etičnosti, Sittlichkeit), kdy „mravný“ nebo „etický“ znamená aspekt ob-
sahový, tj. soulad praktického lidského jednání s historicky podmíněnou, ve společnosti
v dané době „fungující“ soustavou mravních hodnot a norem.
Mluvíme-li tedy o morálním dobru či zlu, morálním či nemorálním jednání apod.,
uvědomme si, že máme také na mysli i určitou rovinu praxe: v tomto případě shodu ane-
bo neshodu jednání se svědomím jednajícího. Je to otázka smýšlení subjektu jednání
a toho, zda čin byl v souladu s jeho „morálním kodexem“. Mluvíme-li však o mravním
dobru či zlu, mravném či nemravném jednání apod., máme na mysli jinou, a pod-
statně odlišnou rovinu: shodu anebo neshodu jednání s mravními hodnotami a z nich vy-
plývajícími mravními normami, které jsou společensky objektivní. Poněkud zjednodušeně
lze říci, že o tom, zda jednání člověka v danou chvíli je jednáním morálním či nikoli, je ob-
tížné zvnějšku kvalifikovaně usuzovat (soudcem je zde spíše ono sokratovské daimonion);
můžeme však, měli bychom, ba dokonce často musíme posuzovat jednání člověka z hle-
diska určité společenskohistoricky dané mravnosti — tedy jako mravné či nemravné.
Uvedené rozlišení není rozlišením akademickým. Kantovi bylo kdysi východiskem pro
formulaci a řešení velice závažných otázek: Čím je lidská vůle určována ke konkrétnímu
jednání? Jaký je vztah svobody a nutnosti ve společenské praxi lidí? Z Kantovy odpovědi
porozumíme, proč hloubka jím zdůrazněné autonomie svobody, ale i odpovědností
člověka je pro nás dodnes inspirující: lidská vůle není určována — jako u zvířete — jen mo-
tivy libosti a nelibosti, ale člověk má schopnost určovat své jednání také apriorním záko-
nem rozumu. Lidská vůle je bytostně svobodná; Kantův kategorický imperativ má svůj zá-
klad výlučně v racionálním poznání, je zbaven všech motivů libosti či nelibosti — proto
bývá zván i formálním. Arno Anzenbacher (nar. 1940) ve svém Úvodu do filozofie (Praha
1990) uvádí výstižný příklad: „Říkám například „Nebudeš lhát“ a chápu tento imperativ
na základě rozumového poznání, že nikdo nemůže chtít společnost, v níž se libovolně lže.
Pak je tento imperativ formální a kategorický. Když však řeknu „Nebudeš lhát, protože lež
má krátké nohy“, pak udávám empirický důvod, totiž motiv libosti a nelibosti spojený
s přistižením při lži. V tomto případě imperativ není formální, kategorický a morální, pro-
tože když nelžu proto, že mám strach z prozrazení, je moje nelhaní morálně bez hodnoty.“
Dnešní filozofická a psychologická naléhavost Kantových otázek je zřejmá.
Jde o to, jak učinit, aby motivem praktického lidského jednání nebyly jen motivy úzce
se vážící na „situační lákadla“, tedy na konkrétní podněty aktivizující prožitky libosti či ne-
libosti, ale aby motivace byla složitější, strukturovanější, aby rozhodnutí zahrnovalo vždy
vyřešení vnitřního střetu i vzájemného působení dvou „hodnotových vztahů“:
a) vztah „situační lákadlo“ x hodnotová orientace člověka,
b) vztah „situační lákadlo“ x hodnoty přijaté společností.
Na první pohled se zdá být zřejmé, že shora uvedený vztah „situační lákadlo“ x hodno-
ty přijaté společností si zaslouží být preferován, neboť vyjadřuje sociální kontext a zájmy.
Je však třeba vyvarovat se jakéhokoli zjednodušení a řešení problému nehledat v me-
chanickém podřízení jednoho vztahu druhému, nýbrž v tvorbě a organizaci společenských
vztahů, forem činnosti a styků lidí tak, aby hodnotová stránka praktického lidského
jednání vyvěrala ze samotného životního procesu uspokojování potřeb a zájmů lidí, a aby
soulad morality a mravnosti činů byl nastolován plodným, i když vždy tak či onak rozporu-
plným procesem sebeutváření tvořivé lidské bytosti.
– 16 –
DEONTOLOGIE
Pojem deontologie (z řeckého deón — co má být) bývá někdy používán k označení
etického učení, zabývajícího se otázkami povinnosti. Objevení se tohoto pojmu ve vě-
decké literatuře je spojováno se jménem anglického teoretika morálky a práva Jeremy
Benthama (1748–1832), který jím ale označoval učení o morálce vůbec (Deontologie, ne-
boli nauka o morálce, 1834). Benthamovo etické stanovisko bylo utilitaristické a zároveň
i altruistické: mravní hodnoty odvozoval z míry užitečnosti čehokoli pro člověka, a
v uspokojení soukromého zájmu spatřoval prostředek zajištění blaha pro lidi. Později byla
deontologie odlišována od axiologie, tj. od teorie mravních hodnot.
V poslední době se s pojmem deontologie znovu častěji setkáváme, jmenovitě v sou-
vislosti s praktickým jednáním pracovníků zdravotnictví. Jde ale v podstatě o onen pro
dobu názorových změn a tápání charakteristický jev hledání jistot v „pravdách“ minulosti.
Podle Kanta je povinností člověka rozvíjet, realizovat, kultivovat jemu vlastní schopností,
tedy to, co mu bylo dáno. Jinými slovy řečeno, člověk má povinnost k sobě rozvíjet kulturu
svého praktického jednání, tedy i jednání profesního. Pokud jde o povinnosti k druhým,
má člověk povinnost lásky a úcty ke každému (protože to je člověk), ale také povinnost
lásky a úcty v konkrétních oblastech lidského soužití — k životnímu partnerovi, dítěti, pří-
teli, ale i k nemocnému člověku. Erazim Kohák (nar. 1933) říká, že člověk je schopen vní-
mat pravdu, uvědomit si, že všechno, co nás obklopuje, je daleko hlubší, pravdivější,
krásnější a hodnotnější, než to, co z toho uznává každodennost. A právě z této schopnosti
vnímat přesah bytí pochází to, co je možné pokládat za nejvlastnější lidskou schopnost,
totiž schopnost úcty.
Z hlediska výše zmíněných myšlenek o humanismu, humanitě a etice pokládáme za
zcela nepřijatelné, aby povinnosti a odpovědnosti člověka, vyplývající ze samé podstaty
lidství, byly nějakým způsobem „vypreparovávány“ a předkládány jako specifické po-
vinnosti určité profese. Proto nelze souhlasit ani s tím, aby pod označením „deontologie“
byl předestírán výčet zásad profesionálních povinností a profesionálního chování (viz
např. Etika v současné medicíně, Avicenum 1982, kde autor Antonín Rubín říká, že „Lékař-
ská deontologie definuje zásady chování zdravotníků, zaměřené na maximální zvýšení
účinků léčby a odstranění škodlivých následků nehodnotné lékařské práce.“).
Jaká je tedy skutečná úloha deontologie, co je jejím předmětem jmenovitě ve
zdravotnictví? Zjednodušíme-li poněkud problém, můžeme říci, že předmětem deon-
tologie jsou otázky vztahů mezi sociální nutností a povinnostmi člověka a společnosti.
Mohla by samozřejmě vyvstat i námitka, že takto chápána deontologie vlastně supluje
právní stránku věcí. Ale je třeba si uvědomit, že žádná právní norma nemůže plně zajistit
soulad mezi různými formami projevu nutnosti a povinnosti. Ve zdravotnictví je pak často
ponecháváno činné pole deontologii tam, kde konkrétní problém není z různých příčin
státním zákonodárstvím řešen. Jde například o některé specifické otázky medicínského ex-
perimentu apod., situace je pak řešena buď obecně uznáním Helsinské deklarace anebo
vytvořením zvláštního etického kodexu. (Pozn.: zmíněné úkoly deontologie bývají někdy
zahrnovány do předmětu lékařské etiky — viz dále). Můžeme si problém přiblížit i pomocí
příkladu, který ve své práci Právo a moderní lékařství (Praha, 1989) zmiňuje Jaromír
Štěpán. Jde o problém tuzemské aplikace nové metody, zavedené již v klinické praxi v za-
hraničí, u nás však dosud nepoužívané. Právní normy (dosud stále platné směrnice MZ)
nekvalifikují takovou aplikaci metody jako terapeutický pokus a není tedy třeba naplnit při
ní záruky, pro terapeutický pokus zákonem vyžadované. To se zdá být v pořádku například
při aplikaci u nás dosud nepoužívaného léku, jestliže budeme mít k dispozici všechny po-
třebné informace (o dávkování, kinetice, vedlejších účincích) a bude-li použití tohoto léku
příslušným orgánem schváleno. Ale nelze než souhlasit s názorem J. Štěpána, že u metod,
jejichž aplikace předpokládá i praktickou průpravu a zkušenosti lékaře, zůstává nová me-
toda pokusem alespoň v subjektivním smyslu. Z mravního hlediska pak nelze souhlasit se
závěrem, že ji lze bez přípravy a povolení aplikovat, aniž by tu platily záruky pro experi-
ment. V praxi je to pak situace, ve které se rozhodujícím momentem stává vedle právní
normy i hledisko mravní a morální. Zákon nemůže pro každý případ určovat nutný rozsah
– 17 –
průpravy lékaře, to je již otázka odborného posouzení a také morálky a vědomí povinnosti
a odpovědnosti.
ETIKA A LÉKAŘSTVÍ
Za samostatný vědní obor můžeme pokládat lékařskou etiku. Tato samostatnost a
svébytnost však nespočívá v tom, že by předmětem lékařské etiky byly výlučně jen prak-
tické aplikace závěrů etiky jako filozofické discipliny. Základem lékařské etiky, z něhož se
pak odvíjí i její předmět, je podle Heleny Haškovcové především sebereflexe medicíny, a
dále pak jednak určující soudnost a jednak reflektující soudnost v oblasti etických
problémů medicíny. Ona určující soudnost vystupuje navenek tam, kde lékařská etika za-
řazuje zvláštní do obecného, tj. kde specifický medicínskoetický problém podřazuje
obecné mravní normě. Autorita obecné mravní normy pak zajišťuje závaznou platnost
specifické medicínskoetické zásady. Za příklad nám může posloužit třeba podražení medi-
cínskoetického požadavku respektujícího vztahu lékaře k nemocnému Kantovu katego-
rickému imperativu, žádajícímu, aby člověk jednal tak, aby se toto jeho jednání mohlo
stát všeobecným zákonem. Reflektující soudnost se pak uplatňuje v těch případech, kdy
pro zvláštní problém musí lékařská etika adekvátní obecnou zásadu teprve hledat.
Když jsme se zamýšleli nad pojmem humanita, řekli jsme si, že nás musí zajímat
nejenom to, čím humanita je, ale i jakým způsobem a za jakých okolností se stává
projevem konkrétního člověka. Nyní se k tomuto požadavku vracíme v souvislosti
s předmětem lékařské etiky. V práci lékaře má totiž zvnitřnění nadindividuálních hodnot a
norem (mravních, ale i právních) mimořádný význam.
Je zcela nepochybné, že osobnost lékaře není a nemůže být sama od sebe prostým su-
mářem a současně i vykonavatelem mravních a právních principů společnosti. Lékař je
především lidskou bytostí, formovanou mnoha rozličnými společenskými a individuálními
vlivy. Ale na druhé straně není a nemůže být ani ryze individuálním subjektem, odpo-
vědným ve svém jednání pouze svému svědomí, byť tzv. lékařskému. Připomeňme si na
tomto místě znovu, že povinností člověka k sobě je rozvíjet, realizovat, kultivovat jemu
vlastní schopnosti (Kant). Je-li člověk lékařem, stává se tato povinnost povinností nejen
k sobě, ale i k druhým. Povinnost rozvíjet kulturu svého praktického (tedy i profesního)
jednání se v tomto případě prolíná a ztotožňuje s povinností lásky a úcty k lidem,
hodnotová stránka jednání se stává vnitřním aspektem odborné zdatnosti a profesionality.
Zvnitřnění mravních principů tedy není u lékaře čímsi „navíc“, co by snad bylo možné
„přidat zvenčí“. Toto zvnitřnění je plně uskutečnitelné jen v těsném vztahu s profesní a
lidskou seberealizací lékaře.
Pokusili jsme se v našem zamyšlení dobrat samé podstaty lidskosti a odkrýt i okolnosti
jejího konkrétního projevu. Došli jsme k poznání, že humanita je především hledáním
a naplňováním lidskostí jak v člověku samém, tak ve světě kolem, a že k tomu,
aby byl schopen reflektovat své vztahy ke světu a k druhým lidem, a byl tak schopen roz-
poznat naléhavé výzvy dneška, musí člověk nezbytně usilovat také o zdokonalení
sama sebe.
Hledání lidskosti není otázkou vytváření hotových receptů. Hledání a uskutečňování lid-
skosti je vždy odpovědí na naléhavou výzvu současnosti, a my všichni máme nejen
možnost, ale přímo mravní povinnost této výzvě porozumět. Naše dnešní hledání je mi-
mořádně odpovědné, protože ona výzva může být — v krajním případě — i výzvou po-
slední. Je pro nás také mimořádně obtížné, protože jsme byli dlouhou dobu vedeni právě
v duchu absolutně platných odpovědí a výzev.
ZÁKLADNÍ LITERATURA
ANZENBACHER, A.: Úvod do filozofie. SPN, Praha 1990.
BĚLOHRADSKÝ, V. Přirozený svět jako politický problém. Čs. Spisovatel, Praha 1991.
KANT, I.: Kritika praktického rozumu. Laichter, Praha 1944.
KANT, I.: Základy metafyziky mravů. Svoboda, Praha 1990.
KOHÁK, E.: Morální ekologie. Scan, 1, 1991, 4.
– 18 –
KOHÁK, E.: Život v pravdě a postmoderní skepse. 3. LF UK, Praha 1991.
MASARYK, T. G.: Ideály humanitní. Čin, Praha 1946.
PATOČKA, J.: Přirozený svět jako filozofický problém.
ŠTĚPÁN, J.: Právo a moderní lékařství. Panorama, Praha 1989.
3. Významné osobnosti v dějinách lékařské etiky

Autoři těchto skript považují za nutné, aby se studenti medicíny seznámili několika
osobnostmi, důležitými pro rozvoj lékařské etiky. Z mnoha možností jsme vybrali několik
mužů, o nichž by měl dobře vědět každý student lékařství.
Jsou to:
Jan Amos Komenský, který je znám jako pedagog. Sám se považoval hlavně za
teologa a filozofa. Jeho zásluhy o rozvoj etiky v lékařství a duševní hygieny jsou zapomí-
nané.
Henri Dunant, zakladatel Červeného kříže, organizace, ve které je milosrdenství
k raněným a nemocným hlavním jejím posláním. O Dunantovi, kromě jeho jména, se již ví
velice málo.
Albert Schweitzer ve své osobě a díle spojuje ty největší hodnoty, kterých bylo v eti-
ce dosaženo. Proto byl i on zavzat do našeho výběru.
JAN AMOS KOMENSKÝ

Jan Amos Komenský byl jednou z největších postav českých kulturních dějin, jeho vý-
znam pro lékařství je však málo známý. Narodil se 28. března 1592 pravděpodobně
v Uherském Brodě. Studoval na latinské škole v Přerově a v letech 1611–1614 studoval
teologii v Herbornu a Heidelbergu. Na kněze byl vysvěcen v roce 1616. Po bitvě na Bílé
Hoře se musel skrývat. V roce 1628 odchází natrvalo do exilu. Je učitelem na gymnáziu
v Lešně, 1632 je zvolen seniorem Jednoty bratrské, v letech 1641–1642 je v Anglii na po-
zvání Samuela Hartliba, v letech 1642 a 1648 navštěvuje dvakrát Švédsko. V roce 1648 je
zvolen biskupem Jednoty a vrací se přechodně do Lešna. V letech 1650–1654 žije
v Uhrách v Šaryšském Potoku. V roce 1656 je v dubnu zničeno Lešno, spisy a majetek Ko-
menského. V červenci 1656 je pozván do Amsterodamu panem Vavřincem de Geer, kde
umírá 15. listopadu 1670.
Mezi jeho nejvýznačnější díla patří: Listové do nebe (1619), Přemyšlování o dokonalosti
křesťanské (1622), Labyrint světa a ráj srdce (1623), Informatorium školy mateřské
(1630), Brána jazyků otevřená (1629–1631), Didaktika (1632), Velká didaktika (1633–
1638), Prodromus Pansophiae (1639), Via Lucis (1641), Všeobecná porada o nápravě věcí
lidských (1645), Kšaft Umírající matky Jednoty Bratrské (1651), Opera didactica omnia
(1657).
Komenského známe především jako pedagoga. Byl světově proslulý již ve své době,
jeho díla byla přijímána v Evropě, Americe i Asii. Brána jazyků je přeložena 1642 do
arabštiny, perštiny, turečtiny a mongolštiny, používána na univerzitě v Cařihradě. Ko-
menský odmítl pozvání, aby vedl Harvardskou univerzitu, na této škole se však vyučovala
latina podle jeho učebnice.
Podle Miroslava Hanuše můžeme dílo složité a rozporuplné osobnosti rozdělit na
jednotlivé etapy:
Komenský didaktik, který se nechce smířit se „slovíčkařením“, i když právě v této ob-
lasti je světově uznáván v době svého života.
Komenský pansof — usiluje o to, aby shrnul všechno vědění do takové soustavy, která
by vylučovala nejasnost pojmů a zabraňovala tak nedorozuměním, sporům a válkám.
Komenský jako autor Obecné porady o nápravě věcích lidských, což je obrovské dílo,
které ho představuje jako státně politického myslitele, předvídajícího existenci OSN, UNE-
SCO, Mezinárodního soudního dvora:
Komenský politik, který usiloval o obnovení samostatnosti Českého státu nejdříve po-
– 19 –
bytem v Anglii, později ve Švédsku, kde opíral svoje naděje o kancléře Oxenstjernu a ko-
nečně v Sárospataku, kde se pokoušel vytvořit velkou protihabsburskou koalici.
Gottfried Wilhelm Leibniz píše v dubnu 1671 k úmrtí Komenského tyto oslavné verše:
Blažený starce, jenž novým jsi občanem pravého světa. Nadejde, Komenský, čas, kdy zá-
stupy šlechetných budou ctít, cos vykonal sám, ctít i nadějí Tvých sen.
Obraťme se však k zapomínanému významu J. A. Komenského v lékařství:
Podle Libuše Plášilové věnuje Komenský v učebnici Atrium několik kapitol anatomii
člověka, nemocem vnějším i vnitřním a lékařskému umění. Podrobně dále zdůvodňuje
nutnost znát lékaře jako rádce přirozené životosprávy, nikoliv jako předepisovatele léků.
V díle Precepta morum z roku 1653 uvádí Komenský zdravotní a hygienické zásady, týkají-
cí se péče o tělo, čistoty a oblékání, mimiky, pohybů a držení těla, chování při přirozených
potřebách, zdůrazňuje mírnost v jídle a pití. Uvádí i pravidla školní hygieny, doporučuje
velikost, osvětlení a čistotu učeben, počet žáků ve třídách, délku vyučovacích hodin. Ve fi-
lozofických spisech uvádí výklad o významu cév pro oběh krve podle objevů Williama
Harveye. Důležitým obdobím Komenského života je období, kdy žil v Polském Lešně, kde
vypukla 1631 morová epidemie. Tehdy Komenský v čele svých krajanů, příslušníků Jedno-
ty, se staví proti tomu, aby byli nemocní vyháněni bez slitování za hradby do lesů a polí.
Dbá o to, aby byli nemocní řádně pohřbíváni. Spolu s bratřími z Jednoty se ujímá
nemocných a ošetřuje je. Vydává německý spis „Zpráva kratičká o morním nakažení“,
kde uvádí, že Češi nemohou mlčet z hlediska křesťanské lásky k bližnímu a nemohou sou-
hlasit s nelidským jednáním s nemocnými morem. Spis obsahuje řadu poučení pro kněze,
vrchnost, hospodáře a otce rodin. V knize jsou vyloženy způsoby křesťanského zacházení
s postiženými a zabránění nelidského jednání s nimi. Přes dobré vztahy, které měl Ko-
menský i Jednota s vrchností v Polském Lešně, byl při jejich postavení přijatých exulantů
ve městě tento humanistický postoj velice odvážný.
Komenský byl průkopníkem i na poli duševní hygieny. Podle Semotánovy práce z roku
1961 Komenský poprvé formuluje psychohygienické zásady. Dobu Komenského daleko
předstihují jeho zásady péče o duševní vývoj dítěte, o jeho náležitý duševní rozvoj, zdů-
razňování harmonického vztahu tělesné a psychické komponenty. V didaktických dílech
Komenského je zahrnut i systém psychohygienické péče, bohatě členěný, s přípravou na
porod, včetně prenatálního období, jednotlivými vývojovými etapami dítěte, dospívání
i dospělého věku, a to jak v prostředí rodinném, tak i školním a pracovním. Jsou probrány
problémy péče o staré lidi.
V celém Komenského díle je zdůrazňován význam produktivní práce pro duševní zdraví
a řádný rozvoj povahových a charakterových vlastností.
Ve svých radách pro budoucí matku pro ni žádá zdravou a přiměřenou stravu, ale také
duševní pohodu: ochranu před prudkými hnutími mysli, před děsivými zážitky, vzrušením
a zlostí. Modlitbu, kterou ženám doporučuje, lze podle jejího obsahu chápat již jako sku-
tečnou psychoprofylaktickou přípravu na porod.
HENRI DUNANT
Henri Dunant se narodil v Ženevě dne 8. května 1828 v aristokratické rodině vyšších
úředníků a finančníků a byl určen k tomu, aby se rovněž stal obchodníkem. Podle Dorazila
byl tento mladý muž pln vznětu a nadšení, byl však nevyrovnaný a málo praktický ve
všedním životě. Horoval 0 spojení všech lidí proti nemocem a bídě. Rodina z něho chtěla
mít praktického člověka, on se cítil apoštolem dobročinnosti. Začíná propagovat myšlenky
Křesťanské unie mladých mužů — YMCA a cestuje v letech 1849–1852 Francií, Belgií a Ho-
landskem. Na naléhání rodiny se dává do služeb Společnosti švýcarských kolonistů a ces-
tuje v letech 1854–1858 po Alžíru, Tunisu a Sicílii, získává mnohé zeměpisné a národo-
pisné vědomosti a vydává knihu „Poznámky o Tunisu“, která mu přinesla uznání a členství
v několika vědeckých společnostech, zejména francouzských. V tomto díle útočí Dunant
na africké a americké otrokářství.
V době cest po severní Africe založil Dunant v Alžíru průmyslovou společnost s několika
mlýny, která se měla stát základem velkého finančního projektu. Do tohoto více než ro-
– 20 –
mantického podniku, jehož byl prezidentem, zval své přátele. Alžírská společnost špatně
prosperovala a po letech Dunantova životního triumfu skončila naprostým neúspěchem,
na který doplatili i lidé, kteří do podniku investovali.
V roce 1859, když propukla válka Sardinie a Francie proti Rakousku, rozhoduje se Du-
nant zúčastnit bojů v Itálii a organizovat pomoc dobrovolníků raněným vojákům. Ve svých
pamětech uvádí, že vzorem mu byla zakladatel
ka moderního ošetřovatelství, Florence Nightingalová.
Dunant se stal svědkem bitvy u Solferina 24. června 1859. Hořel myšlenkou pomáhat
raněným a dosáhl slyšení u pobočníka císaře Napoleona III. Při návštěvě francouzského
hlavního stanu předal pro císaře memorandum, týkající se nešťastné společností alžír-
ských mlýnů. Je zřejmé, že tak učinil pod tíhou odpovědností za své přátele, kteří vložili do
tohoto pochybného podniku své finance. Hlavní jeho myšlenka byla pomáhat raněným.
Těsně po bitvě u Solferina začaly se prosazovat některé Dunantovy myšlenky. Vojevůdce,
maršál Mc Mahon, zařídil na Dunantovo naléhání u Napoleona III. vydání rozkazu, který
umožnil zajatým rakouským lékařům ošetřování rakouských raněných vojáků. Takové
opatření pro vojáky poražené armády bylo prvním úspěchem Dunantovy myšlenky.
Dunant se s obrovskou energií zasloužil o péči o raněné vojáky z bitvy u Solferina.
Kromě toho však osobně navštěvoval a dopisoval významným představitelům šlechty a
diplomacie a bojoval o vítězství svých humanitních idejí zejména ve Švýcarsku, Francii a
Itálii.
Jeho nejvýznamnějším tvůrčím činem tohoto období byla kniha „Vzpomínka na Solferi-
no“. V knize popisuje politické pozadí bitvy i vojenské záležitosti, nejhlubší a nejpůso-
bivější jsou ale kapitoly, popisující utrpení zraněných na bojišti a v obvazištích, zejména
v Castiglione. Dunant zde popisuje svoje úsilí o zlepšení osudu raněných vítězné i po-
ražené armády.
Po letech píše o své knize: „Nebyl jsem učenec, ani lékař, nýbrž jen obyčejný a skrom-
ný člověk, a líčil jsem utrpení, jehož jsem byl svědkem. Pohled na hrozné scény, ode-
hrávající se na bitevním poli, naplnil mne žhavým přáním, prosaditi to, aby oběti války
bez rozdílu stavu nebo příslušnosti byly uznány za nedotknutelné… Příšerné divadlo ne-
sčetných raněných, kteří umírali, učinilo na mne hluboký dojem. Zdlouhavost sanitní služ-
by zdála se mi bezútěšná a byla za takovou uznána i od těch, kteří to zpočátku popírali.
Jeden z nejdůležitějších výsledků, které jsem docílil uveřejněním Vzpomínky na Solferino
a hnutím vyvolaným tím v život, bylo právě zlepšení vojenské služby nemocniční ve větši-
ně evropských států.
Třebas to bylo mým okolím považováno za bláznivou myšlenku, nabývala před mým
duševním zrakem stále určitějších a jasnějších rysů, a Prozřetelnost mě vyvolila, abych
hlásal zásadu, že každý raněný vojín, ať náleží kterémukoliv národu, má býti považován
za nedotknutelného…“
Dále píše Dunant o myšlence vychovávat odborné ošetřovatele, podřízené instituci,
která by byla chráněna mezinárodní nedotknutelnou smlouvou. Dále přemýšlí „o zvlášt-
ním znaku pro polní lazarety a nemocnice i pro ošetřovatele, znaku všem společného a
všem stejně posvátného“. Takto vznikly základní myšlenky Červeného kříže.
Rukopis své knihy poslal Dunant švýcarskému vojevůdci Henri G. Dufourovi, který byl
také předním občanem a členem Státní rady. Kniha byla vydána 1862 a do března 1863
vyšla další vydání. Knihu uvítala Florence Nightingalová, v britském tisku knihu propa-
goval Charles Dickens. Victor Hugo píše Dunantovi: „Posilujete lidskost a sloužíte tím myš-
lence svobody“. Knihu uvítal i Gustav Moynier, jeden ze zakladatelů Červeného kříže,
předseda ženevské Společnosti pro veřejné blaho.
Dunant dále objížděl diplomaty a panovníky a byl příznivě přijat u panovnických dvorů
v Berlíně a v Drážďanech.
Dne 26. října 1863 byla v Ženevě zahájena mezinárodní konference, která měla jednat
o organizaci sanitní služby a na níž se dostavila řada zájemců z různých států a v dů-
sledku Dunantových podnětů i vojenští zástupce vlád. Na konferenci byli přítomni zástup-
ci vlád německých států, Itálie, Velké Británie, Španělska, Nizozemí, své pozorovatele po-
– 21 –
slal dvůr ruský, důležitými činiteli byli zástupci francouzští, dva delegáty vyslalo Švý-
carsko. Rakousko vyslalo jednoho delegáta, šéflékaře své armády. Pouze církevní stát ne-
vyslal zástupce ani k informativnímu pozorování. Lze říci, že většina diplomatů a zástupců
vlád byla získána již dříve pro základní myšlenky Červeného kříže právě Dunantem a jeho
obrovskou, byť někdy jen přechodnou energií. Na této konferenci v říjnu 1863 vznikl Čer-
vený kříž, dobrovolná organizace zdravotní služby, založená původně s úkolem pomoci
raněným a nemocným vojákům za války, pak i zajatcům a postiženému obyvatelstvu
nejen ve válce, ale i při přírodních katastrofách. Zásady činnosti Červeného kříže, vypra-
cované v roce 1863, byly později uplatněny v Ženevské úmluvě na ochranu raněných a
nemocných za války pozemní a námořní z roku 1949.
Sanitní jednotky, chráněné symbolem Červeného kříže, který symbolizuje švýcarskou
vlajku jako projev úcty zemi, na jejíž půdě organizace vznikla, se uplatnily již v dalších vál-
kách 19. a 20. století.
Skromný, v některých obdobích však obrovsky energický Henri Dunant pak upadl po-
někud v zapomnění. Zúčastnil se však akcí za války prusko-francouzské a v roce 1870 se
podílel na záchraně nemocných dětí a starých lidí z obležené Paříže. Byl pomalu udoláván
svou finanční situací, žil ve skromných poměrech a odmítal dary význačných osobností.
Za jeho života vznikaly další společnosti Červeného půlměsíce, Červeného lva a Červené-
ho slunce v zemích, které nechtěly přijmout křesťanský symbol kříže.
Poslední své roky strávil Dunant v Heidenu u Bodamského jezera. Radost mu udělalo
rozhodnutí švýcarské Federální rady, která ho uznala zakladatelem Červeného kříže.
V době založení této organizace měli přední funkce ve výboru Dufour a Moynier, lidé, kteří
se rovněž svým organizačním úsilím zasloužili o vybudování organizace, která vyrůstala
z myšlenek Dunantových. Při založení společnosti byl Dunant jmenován pouze sekretá-
řem.
Další radost mu udělala Nobelova cena, kterou obdržel v roce 1901. Podlevyprávění
svého synovce chtěl získanou cenou nahradit finanční ztráty lidí, kteří přišli o své
prostředky v záležitosti alžírských mlýnů. Částka z Nobelovy ceny by však na to nestačila
a Dunant nakonec věnoval celou sumu švýcarským a norským dobročinným institucím.
Henri Dunant zemřel v Heidenu 30. října 1910.
ALBERT SCHWEITZER
Albert Schweitzer patří mezi největší osobností 20. století. Protestantský teolog, mysli-
tel, muzikolog, varhaník, lékař tropických chorob, bojovník proti nacismu a proti nebezpečí
atomové války. Narodil se 14. ledna 1875 v Kayserbergu v Horním Alsasku, zemřel 4. září
1965 v Lambarene v Africe. V roce 1893 maturoval na gymnáziu v Mylhúzách a v říjnu
1893 nastupuje na univerzitu ve Štrasburku. Studoval teologii a filozofii, také hru na var-
hany. Na Sorbonně studoval filozofii v roce 1898, současně i varhanní hru u Widora, něja-
kou dobu studoval také v Berlíně. Ve Štrasburku promoval v roce 1899 s disertací o ná-
boženské filozofii Kantově. Stal se vikářem u svatého Mikuláše ve Štrasburku, přitom se
dále věnoval vědeckým studiím a hudbě. Habilitoval se v roce 1902, ve svém vědeckém
teologickém díle se zabývá mystikou apoštola Pavla, studuje život Ježíšův a publikuje roz-
sáhlou monografii o J. S. Bachovi, jako „vedlejší produkt“ navrhuje ve zvláštní studii refor-
mu stavby varhan.
V roce 1905 dochází ve Schweitzerově životě k podstatné změně. Vzpomíná na svoje
úvahy, kdy se rozhodl, že do třiceti let bude žít pro vědu a umění, pak ale že zasvětí svůj
život bezprostřední službě lidem. Po krátké epizodě, kdy se chtěl věnovat trestancům, se
rozhoduje stát se lékařem mezi nejpotřebnějšími, domorodci v Africe. O svém rozhodnutí
říká:
„Opustil jsem učitelskou činnost na štrasburské univerzitě, varhanictví a spisovatelství,
abych šel jako lékař do rovníkové Afriky… Četl jsem o tělesné bídě domorodců v pralese,
a slyšel jsem o tom od misionářů. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím nepochopitelnějším
se mi zdálo, ze se my Evropané tak málo staráme o velký humanitní úkol, který se nám
klade. Zdálo se mi, ze podobenství o boháči a chudém Lazaru je myšleno na nás. My jsme
– 22 –
tím boháčem… Ale tam daleko v koloniích sedí chudý Lazar, národ barevných, který pod-
léhá nemoci a bolesti tak jako my, ba více než my, a nemá prostředků, aby jim čelil.“
Tolik Schweitzer v úvodu své knihy Lidé v pralesích.
V říjnu 1906 opouští Schweitzer svoje místo univerzitního učitele teologie, ve 30 letech
začíná studovat medicínu. Varovalo ho mnoho lidí, někteří profesoři ho chtěli dát do péče
psychiatrie. Přesto tento úspěšný učitel, teolog, filozof, virtuos na varhany a hudební teo-
retik podstupuje martyrium studia medicíny. Do Afriky chce jít ne jako misionář, ale jako
lékař. „Abych mohl působit bez velkého mluvení.“ Později vzpomíná na to, že paměť muže
třicetile
tého není tak výkonná jako u dvacetiletého studenta. Více se mu líbí předměty klinické
než preklinické. V říjnu 1911 skládá státní zkoušky a v disertační práci dokazuje, že Ježíš
netrpěl duševní chorobou. Pochybnosti o duševním zdraví Ježíšově vysvětluje nedosta-
tečným pochopením historických souvislostí.
V roce 1912 se oženil, jeho manželka byla jeho celoživotní družkou a stala se diplo-
movanou zdravotní sestrou. Prostředky pro stavbu nemocnice v Lambarene v dnešním
Gabunu věnoval sám, pomohli mu jeho přátelé, tomuto účelu věnoval i svůj honorář z mo-
nografie o J. S. Bachovi a výtěžky z varhanních koncertů. „… kantor od svatého Tomáše
z Lipska pomáhal stavět nemocnici v pralese“. V létě 1913 zahajuje svoji práci lékaře
v Lambarene. Vybudovanou nemocnici s mnoha odděleními byl nucen opustit za první
světové války, když byl jako „nepřátelský cizinec“ internován ve Francii. Vzpomíná, jak se
k němu jako k význačnému hudebníkovi hlásil v internačním táboře cikánský primáš. V in-
ternačním táboře St. Rémy poznal podle obrazu budovu, ve které se léčil jako psy-
chiatrický pacient Vincent van Gogh.
Po první světové válce pokračuje ve svém díle v Lambarene. Nemocnice se stále rozši-
řuje a modernizuje. Dnešní nemocnice má oddělení chirurgické, interní a porodnické
v nových budovách, ve starém areálu zůstalo oddělení dětské a psychiatrické. Samo-
statnou jednotkou zůstala vesnice pro malomocné. Provoz je zajištěn dílem z darů gabun-
ské vlády. Jméno Alberta Schweitzera nesou dnes nemocnice v Peru, v Koreji a na Haiti.
V Praze byl na pozvání pražského filozofa Oskara Krause v roce 1923. Tehdy přednášel
a koncertoval v Praze a v dalších místech. V roce 1928 přebírá Schweitzer v Praze čestný
doktorát filozofie pražské německé univerzity. V prosinci 1928 je přijat prezidentem Masa-
rykem.
V době nástupu fašismu v Německu chtěl nacistický stát získat Schweitzerovu podporu.
Nacistický ministr Goebbels mu píše dopis, který končí slovy „S velkoněmeckým
pozdravem.“ Schweitzer tuto iniciativu rázně odmítá a svůj dopis končí větou „Se středo-
africkým pozdravem.“ Schweitzera se pokoušely získat pro sebe různé národy, on však
stál nade vším, co národy rozděluje. Většinu svého života pečoval o černé obyvatele Af-
riky. Jeho manželka byla židovského původu a za druhé světové války musela prchat před
nacisty z Francie do Afriky. S rodiči si Schweitzer dopisoval francouzsky, knihy psal ně-
mecky.
Mezi prvními lékaři v Lambarene byli i lékaři z ČSR. Byl to psychiatr MUDr. Friedmann,
původem z Košic, později plastický chirurg MUDr. Sedláček, který pomáhal léčit malo-
mocné.
Hlavním obsahem Schweitzerova filozofického přesvědčení je etika. Vychází z Kanta,
Goetha, ale také z Lao'c, Konfucia, izraelských proroků, z Ježíše, apoštola Pavla. Hlásí se
také k velkým myslitelům Indie, k Platonovi, Aristotelovi i ke křesťanské etice novověku.
Ve svém díle „Nauka úcty k životu“ praví:
„Elementární fakt, kterýsi v každém okamžiku své existence uvědomujeme, jest: Jsem
život, který chce žít uprostřed života, jenž chce žít. Tajuplnost mé vůle k životu je v tom,
že pociťuji nutkání chovat se s účastí ke každé vůli k životu, která existuje vedle mé. Pod-
statou dobra jest: udržet život, podporovat život, dovést život k jeho výšinám. Podstata
zla jest: ničit život, škodit životu, bránit životu ve vývoji. Základním principem etiky je
tedy úcta k životu. Vše dobré, co prokáži nějakému živému tvoru, je v nejzašší podstatě
pomocí, kterou jsem mu poskytl k zachování a podpoře jeho existence.“
– 23 –
Toto jsou základní axiomy Schweitzerovy etiky. Byl velkým myslitelem, ale také prak-
tikem, který nenechal nikoho na pochybách, jak opravdově svůj filozofický názor myslí.
Volá po etice úcty k životu „ke všem živým tvorům“. S humorem vzpomíná, jak při rozši-
řování lambarenské nemocnice domorodci, kteří znali doktorovy názory o tom, že se ne-
mají zbytečně zabíjet zvířata, toto dokázali pochopit. Připadalo jim však absurdní, proč
musí pracně přesazovat mladé palmy, které stály v místech, kam se měla rozšiřovat
nemocnice.
Celoživotní Schweitzerovo dílo bylo oceněno Nobelovou cenou, kterou přijal v roce
1954 a proslovil v Oslo řeč o míru, ke všem mocným tohoto světa, bojující proti ato-
movým zbraním.
Profesor Vondrák ve svém článku o etice a přísaze uvádí:
„Při principiální demytologizaci medicíny se etika nevyvaruje určitého agnosticismu,
relativismu a skepticismu. Ale to, co pro každodenní praxi nakonec zbývá a vždy zbyde
po každé přísaze, je lékařské vědomí odpovědnosti, řízené prostou, ale posvátnou zása-
dou úcty k životu.“
HLAVNÍ POUŽITÁ LITERATURA

K textu o J. A. Komenském:
HANUŠ, M.: Osud národa. Československý spisovatel, Praha 1958.
HANUŠ, M.: Kdo byl Jan Amos Komenský. SCAN, 2, 1991, 9–10.
HANUŠ, M.: Dvojí existence J. A. Komenského. Rukopis přednášky, 1992.
PLÁŠILOVÁ, L.: Dílo Jana Amose Komenského ve zdravotnictví. SCAN, 2, 1992, 13–14.
SEMOTÁN, J.: Mentální hygiena v díle J. A. Komenského. Čs. Psychiatrie, 57, 3, 156–163.
K textu o H. Dunantovi:
DORAZIL, O.: Henri Dunant. Čsl. červený kříž, Praha 1928. (Kniha byla vydána v ome-
zeném počtu výtisků pro význačné pracovníky Čsl. červeného kříže a jeho příznivce na
počest stých narozenin zakladatele Červeného kříže, Henri Dunanta.)
K textu o A. Schweitzerovi:
SCHWEITZER, A.: Lidé v pralesích. Orbis, Praha 1948.
SCHWEITZER, A.: Z mého života a díla. Vyšehrad, Praha 1974.
SCHWEITZER, A: Nauka úcty k životu. Supraphon, Lyra Pragensis, Praha 1974.
GÖTTING, G.: Begegnung mit Albert Schweitzer. Union Verlag Berlin 1962
PETRICKIJ, W.: Světlo v pralese. Albatros, Praha 1985.
WONDRÁK, E.: Etika a přísaha. Čas. lék. čes., 131, 1992, 775–776.
4. Pastorální medicína
Pastorální medicína představuje interdisciplinární vědní obor, zaměřený na pomoc
člověku v překonávání životních krizových situací. Podle Slabého patří pro své převážné
zaměření na pastorační péči pastorální medicína mezi tzv. praktické teologické obory a
má nejblíže k pastorální teologii, nepředstavuje její dílčí disciplínu. Zájem pastorální medi-
cíny se soustřeďuje na hraniční oblast mezi teologií a medicínou, včetně lékařské psycho-
logie a sociologie.
Na pražské katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy je pastorální medicína a
zdravotní etika vyučována v rámci katedry praktických oborů.
Na některých teologických fakultách se vyčleňují z pastorální medicíny jako samo-
statné obory pastorální psychologie, pastorální hygiena a pastorální sociologie, jinde se
zahrnují i s pastorální medicínou pod společné označení pastorální antropologie. Do ob-
sahové stránky pastorální medicíny patří jednak poznatky z biologie a lékařských věd,
které mají význam pro teologické disciplíny, jednak teologické aspekty zdravotní péče od
základních teologických postojů až po praktické otázky pastorace ve zdravotnictví.
Jako výukový obor zahrnuje pastorální medicína především dovednosti, vědomosti a
postoje, které jsou potřebné pro pastorační péči o nemocné a umírající. Poznatky pasto-
rální medicíny jsou cenné též pro pomoc anomálním jedincům pro uplatňování zdravot-
– 24 –
ních hledisek při všeobecné pastorační činnosti. Cílem pastorační péče o nemocné je pod-
poření léčebného procesu a adekvátního vyrovnání nemocného s jeho situací včetně pře-
konání izolovanosti.
Pojmenování oboru jako pastorační medicína je běžné zejména v německé jazykové
oblasti, kde má své historické oprávnění, a dále v Itálii. V Belgii a Nizozemí se používá ná-
zvu „pastorální teologie zdravotní péče“, který nelze přijímat bez výhrad, a v anglicky
mluvících zemích se používá většinou jen termínů „lékařská etika“ nebo „etika zdravotní
péče“, i když nevystihují celý rozsah pastorální medicíny.
Uvedená charakteristika pastorální medicíny je převzata ze skript prof. A. Slabého
Pastorální medicína a zdravotní etika.
Vlastní počátky pastorální medicíny jsou od počátku dvacátého století spojeny se jmé-
nem Capellmannovým (1907), později Bergmannovým (1914). Zvláštní pastorální psy-
chiatrii vydal již v roce 1898 Familler. Nejrozsáhlejším počinem pastorální medicíny je
úctyhodná práce profesora Alberta Niemayera, doktora věd přírodních, lékařských,
právních i doktora filozofie. Je to Handbuch der speziellen Pastoralmedizin, vydaný v le-
tech 1950–1952, který má dva a půl tisíce stran v šesti svazcích. Toto dílo podle Slabého
budí obdiv svým rozsahem, ale neodpovídá již dnešnímu stavu do té míry, že nelze uva-
žovat o obnoveném vydání. Podle Slabého je pro nejbližší budoucnost potřeba zaměřit se
na tvůrčí rozpracování dílčích otázek, chránit se před nesprávnou interpretací přírodově-
deckých poznatků a před ztrátou teologické orientace při posuzování etické oprávněnosti
lékařských postupů.
Současnou významnou evropskou osobnost v oblasti pastorální medicíny představuje
vídeňský profesor Roth. Vysokou úrovní pastorální medicíny jsou známy Lateránská a
Gregoriánská univerzita v Římě, univerzita v Neapoli a Katolická univerzita v Lovani.
Pastorální medicína není oborem pouze teologie katolické. Protestantský duchovní A.
Havránek v Úvahách o pastýřské péči (1986) věnuje velkou po zornost pastorační péči
o nemocné a staré lidi, o lidi v tíživých situacích a lidi umírající.

BOUCHAL, M.: Pastorální medicína. In: Věda, víra, pověra. Krajské nakladatelství, Brno
1961.
HAVRÁNEK, A.: Úvahy o pastýřské péči. Církev Bratrská, Praha 1986.
SLABÝ, A: Pastorální medicína a zdravotní etika. Univerzita Karlova, Praha 1991.
5. Anamnéza z hlediska lékařské psychologie

Slovo anamnéza je řeckého původu. Ve starověké filozofii znamenalo cosi jako vzpo-
mínku, rozpomenutí se. Podle Platona právě zkušenost umožňuje anamnesis (tj. rozpo-
menutí se člověka na předem mu dané vlohy a ideje věcí), a tím i jeho schopnost zo-
becňujícího, racionálního myšlení. V medicíně bývá někdy anamnéza definována jako
„předchorobí“, ale to není zcela přesné. Obsahem lékařské anamnézy jsou totiž nejenom
ty jevy a okolnosti, které se vznikem onemocnění bezprostředně souvisejí, ale i všechny
jevy, okolnosti a události života člověka, které tím či oním způsobem ovlivňovaly jeho vý-
voj a tedy i jeho současný psycho-bio-sociální stav. Zdá se tedy, že nijak nepochybíme,
budeme-li obsah pojmu anamnéza chápat obdobně jako staří Řekové: je to jakýsi mozai-
kový obraz člověka, stvořený na základě lékařské zkušenosti z dílčích prvků jeho indivi-
duální historie.
Anamnéza patří mezi nejdůležitější součásti lékařského vyšetření. Je zdrojem cenných
informací pro diagnostiku a někdy má význam rozhodující. Obsahuje důležité údaje o rodi-
ně, prodělaných chorobách, o zdravotních, sociálních a ekonomických podmínkách roz-
voje osobnosti nemocného.
Důležitá je otázka prvního kontaktu s nemocným. Z organizačních důvodů má
v mnohých lékařských oborech nemocný první kontakt se zdravotní sestrou a ta mu klade
první otázky zaměřené na předchorobí. Nemocný přitom sdělí sestře to, co ho nejvíce trá-
– 25 –
pí nebo obtěžuje a domnívá se, že se to automaticky dozví lékař. Ne vždy však tomu tak
je a proto je důležité, aby lékař i sestra počítali s touto eventualitou a aby přenos informa-
cí mezi nimi byl kvalitní. Z hlediska vytváření správného vztahu mezi lékařem a
nemocným je nutné, aby si lékař vždy našel dostatečné množství času k tomu, aby
v klidném a nerušeném prostředí vyšetřil sám anamnézu nemocného.
Anamnéza má tradiční schéma — rodinná, osobní, nynější onemocnění. Toto schéma
nemusíme ztrnule dodržovat. Není žádoucí, klást nemocnému ihned po prvním setkání
otázky, týkající se zdravotního stavu, event. příčiny smrti rodičů a sourozenců. Nemocný
pak může přeceňovat význam těchto chorob v rodinné anamnéze a může to u něho vyvo-
lat zbytečné pocity úzkosti, když sám přeceňuje možnost výskytu těchto chorob u sebe.
Následující stručné schéma vyšetření anamnézy je zaměřeno na potřebu vyšetření
z hlediska lékařské psychologie, k poznání osobnosti a reaktivity nemocného. Osobnost
nemocného musí lékař dobře znát zejména tehdy, když v průběhu ošetřování musí řešit
s nemocným závažné otázky, jako sdělení diagnózy maligního onemocnění, dědičné cho-
roby s možností postižení dětí nemocného, nutnosti závažného chirurgického zákroku,
onemocnění AIDS aj.
Ve většině případů přichází nemocný k lékaři s obtížemi a právem vyžaduje, aby jim
byla věnována maximální pozornost a péče. Lékař musí mít jasno v tom, jaké byly první
obtíže (to je důležité zejména pro topickou diagnózu v neurologii) Jaký byl časový průběh
obtíží, jaký je nebo byl charakter bolesti, zda obtíže kolísají v průběhu dne nebo roční
doby (afektivní poruchy, vředová choroba, některá plicní onemocnění). Vždy je důležité,
aby lékař věděl, jakou má nemocný chuť k jídlu, jak spí, zda nemá problémy s močením
nebo stolicí.
Další dotazy se budou týkat rodinné anamnézy. Budeme se ptát na zdravotní stav,
event. příčinu smrti rodičů a sourozenců, zde se však musíme vyvarovat možnosti psy-
chogenní traumatizace.
Vývoj osobnosti nemocného je vždy poznamenán vlivy prostředí. Proto se ptáme na
domov nemocného, na vztah rodičů, zda byl v rodině soulad a harmonie, pokud nebyl,
tak co bylo toho příčinou. Zajímá nás vztah rodičů k dětem, zaměstnání rodičů, ekono-
mický status rodiny, bytové podmínky, zda rodina žila ve městě nebo na venkově. Měli
bychom zjistit, zda nemocný byl někdy vychováván mimo rodinu, u příbuzných nebo
v dětském domově, a proč. Měli bychom také vědět, zda nemocný není adoptivním dítě-
tem.
O svém porodu a vývoji v dětství nebývá každý zevrubně informován, musíme však
pátrat po tom, zda se nemocný narodil donošený, zda nešlo o klešťový porod, zda nebyl
kříšen, zda netrpěl pomočováním do předškolního věku, zda neměl „psotník“. Tyto údaje
jsou důležité pro diagnostiku vývojových poruch, mozkových obrn, minimálních
mozkových dysfunkcí.
Tělesné choroby, které nemocný prodělal, jsou důležité v anamnéze všech klinických
oborů. Zpočátku se ptáme na dětské infekční choroby (u některých lidí je vhodné vy-
jmenovat příklady), dále pak probereme prodělané tělesné choroby do přítomné doby.
Zvláště se ptáme na operace, infekční a endokrinní choroby, záchvatovité stavy, úrazy a
mechanismus jejich vzniku. Ptáme se na intoxikace, ať už v rámci sebevražedných poku-
sů, tak i na intoxikace ve špatném pracovním prostředí, kde zejména intoxikace oxidem
uhelnatým akutní i chronická může mít fatální následky. Nutno se dotázat i na pohlavní
choroby, kde zejména příjice se stává opět častější, musíme myslet i na AIDS.
Téměř všichni dospělí příslušníci naší populace mají školní vzdělání. Lékař by měl zjis-
tit, do jakých škol nemocný docházel, tedy všechny typy škol, a pokud ze školy odešel
předčasně, z jakých důvodů.
Při větších neúspěších ve škole a v učení máme podezření na mentální retardaci. Ta-
kového nemocného pak musíme podrobně a trpělivě informovat o všem, co nemocný
s normálním intelektem pochopí dříve. Jde třeba jen o přiměřené poučení, aby se
nemocný vyznal v bludišti zdravotnického zařízení.
– 26 –
Mnoho dětí je traumatizováno ve škole tím, že jsou leváci. V minulosti se daly pokusy
o násilné přecvičování leváků a vedlo to ke zbytečné traumatizaci.
Do průběhu zaměstnání a pracovní kariéry se rovněž promítají vlastnosti osobnosti.
Zjišťujeme, zda nemocný střídal často zaměstnání, pokud ano, zajímají nás důvody.
Mohou to být absence a špatný poměr k práci u lidí závislých na alkoholu nebo na
drogách. Zvláštní pozornost věnujeme zaměstnání, kde nemocný pracoval nejdéle. Zjistí-
me, v jakém pracuje prostředí, zda není ohrožen chemickými škodlivinami (chemický prů-
mysl, zemědělství) nebo i fyzikálním poškozením (neurologické postižení u brusičů skla,
pracovníků s pneumatickými kladivy), zda není nemocný ohrožen nadměrnou hlučnosti
nebo zářením.
Zkušený lékař ví, že pracovník spokojený v zaměstnání, je schopen plnit i velké pra-
covní nároky. Lidé, kteří nejsou v práci spokojeni, se cítí často unaveni a byly u nich dia-
gnostikovány tzv. exhaustivní neurózy, neurózy z vyčerpání. Skutečné neurózy, kde se
uplatňuje tento mechanismus, jsou však poměrně vzácné. Můžeme je vidět u studujících
při zaměstnání, zaměstnaných žen s malými dětmi, u lidí, kteří při práci staví rodinné
domy, u začínajících podnikatelů a samozřejmě i u jejich manželek.
V dnešní době tržního hospodářství je zřejmé, že lidé, motivovaní k práci ve vlastním
podniku, budou mít vyšší motivaci ke snášení vyšších pracovních nároků. S problémy však
musíme počítat u jejich zaměstnanců a rodinných příslušníků.
Důležité je, aby nemocný byl v práci za svoje úsilí řádně oceněn. Pocit nedostatečného
uznání může vést k rozvoji neurotických poruch.
Dále se tážeme na soudní řízení, zda byl nemocný soudně trestán, za jakou trestnou
činnost a zda byl ve výkonu trestu. V prostředí výkonu trestu se lidé často seznamují se
zneužíváním drog.
Lékař by měl také vědět, zda nemocný není zbaven způsobilosti nebo omezen ve způ-
sobilosti k právním úkonům. V některých situacích by pak bylo nutné jednat s jeho opat-
rovníkem.
K dokreslení osobnosti nemocného nám může přispět znalost jeho povahy a zálib.
Abúzus návykových látek se stává stále více aktuálnějším nejen v životě posti-
žených lidí, ale i členů jejich rodin, spolupracovníků a lidí v jejich okolí. Dovídáme se
o tom, že se stále šíří kouření marihuany, kterou mnozí u nás úspěšně pěstují. Opium je
výjimečné, objevují se ale jiné drogy a lze předpokládat jejich stále vyšší rozšiřování v po-
pulaci. Důležité je zjišťovat i čichání těkavých látek, nebo injekční aplikaci drog. Ob-
rovským problémem bude narůstání drogových závislostí do republiky importovaných
drog. Často jsou však zneužívány i léky, běžně u nás dostupné. Vyšetřovali jsme kdysi
nemocnou, které byla diagnostikována roztroušená skleróza mozkomíšní. Příznaky byly
způsobeny návykem na barbituráty, pro které si nemocná docházela k obvodnímu lékaři,
závodnímu lékaři, psychiatrovi a gynekologovi. Po vysazení těchto látek na psy-
chiatrickém lůžkovém oddělení příznaky „roztroušené sklerózy“ vymizely.
S drogovými závislostmi se studenti seznámí při studiu psychiatrie. Nesmíme však za-
pomínat na otázku alkoholu. Zkušený neurolog Obrda soudí, že není vhodné ptát se
nemocných, zda pijí (dovíme se stereotypní „ne“), ale co pijí. Lékař by měl mít jasno
o tom, zda nemocný ví, nebo chce vědět, co patří mezi alkoholické nápoje. Lékař by měl
zjistit, jak dlouho nemocný pije, od kdy soustavně, jaká je jeho spotřeba alkoholických ná-
pojů reálně, i když nám závislý na alkoholu často uvede jen třetinu či polovinu skutečné
spotřeby. Pátráme po známkách rozvoje závislosti: pravidelné pití, krátkodobé záchvaty
střízlivosti, okénka, vzestup a následný pokles tolerance, pracovní a rodinné problémy
v souvislosti s alkoholem. Vhodným vyšetřením v oblasti zneužíván alkoholu můžeme uše-
třit mnoho práce a zbytečných vyšetření i hospitalizací u nemocných s jaterními porucha-
mi, podmíněnými alkoholem, ledvinovými a oběhovými poruchami.
Nesmí se opomenout ani to, že vysoká útrata za alkoholické nápoje vede často ke
konzumaci nápojů nekvalitních nebo k požívání neurčených — denaturovaný líh, kosme-
tické prostředky, čistící prostředky. Toto sebou přináší ještě další zdravotní poškození.
Průběh psychosexuálního vývoje je do jisté míry charakteristický pro různé typy
– 27 –
osobností. Zjišťujeme sexuální anamnézu a musíme si být vědomi toho, že impotence
může být příznakem nejen psychických, ale i tělesných, zejména neurologických a in-
terních poruch. Zajímá nás kvalita manželství nebo trvalého vztahu, eventuálně příčiny
rozvodu. Ptáme se, kolik má nemocný dětí, jak se učí a zda jsou zdravé. Vážná nemoc dí-
těte často hluboko ovlivňuje život celé rodiny.
Důležité je znát u nemocného jeho sociální podmínky, jak žije. Zda v bytové jednotce
na sídlišti nebo ve vlastním domku, nebo v ubytovně, jaký má příjem, jaké má finanční zá-
vazky nebo dluhy, zda žije sám nebo se svojí rodinou, jak tráví dovolené, jaké má re-
kreační aktivity.
Důležitý je samozřejmě záznam o zjištěných skutečnostech. Pokud jde o validní údaje,
které mají souvislost s onemocněním pacienta, měly by být řádně zaznamenány.
Nedílnou součástí vyšetření z hlediska lékařské psychologie je popis chování
nemocného. Důležitý je záznam o tom, zda je nemocný orientován místem, časem,
vlastní osobou, a zda je orientován v situaci. Orientačními dotazy je možno zjistit i zá-
kladní informace o paměťových schopnostech a je-li třeba, je možno i orientačně vyšetřit
intelekt nemocného. Tyto údaje jsou často velice cenné zejména u starších nebo těžce
nemocných lidí, pro potřebu soudních znalců, jejichž úkolem je zjistit třeba i po smrti
nemocného, jaký byl duševní stav lidí, kteří sepisovali v nemocnici poslední vůli.
Nutnou součástí vyšetření nemocného je objektivní, nebo tzv. nepřímá anamnéza.
Objektivní anamnézu získáváme od příbuzných, kteří znají nemocného z rodiny, žijí v jeho
blízkosti, nebo od spolupracovníků a přátel. Musíme dobře vědět o tom, že objektivní
anamnéza často objektivní není: příbuzní někdy zlehčují údaje o nemoci milovaného dítě-
te, když se chtějí vyhnout jeho hospitalizaci. Naopak mohou být údaje o chorobě velmi
nadneseny tehdy, když chce rodina docílit hospitalizace staršího a navzdory minulým zá-
sluhám již obtížného nemocného. Cennou objektivní anamnézu nám může přinést
i člověk, který se setkal s nemocným třeba jen několik minut před příchodem lékaře; tře-
ba u nemocného v bezvědomí použijeme údaj náhodného chodce, který viděl vznik bez-
vědomí po křečovém záchvatu. Toto je již důležité vodítko k dalšímu vyšetřování.
U každé objektivní anamnézy je nutno zaznamenat, kdo nám objektivní anamnézu po-
skytuje, jeho jméno, adresu, vztah k nemocnému a údaj o tom, jak dlouho nemocného
zná.
V dalším rozhovoru se řídíme v objektivní anamnéze základním schématem, jak bylo
popsáno v této kapitole.
6. Spoluúčast nemocného na léčebném procesu

Plné tělesné a duševní zdraví je jednou ze základních podmínek aktivního, tvořivého
lidského života. Není proto vůbec nic mimořádného v tom, když člověk pokládá své zdraví
za jednu z nejvýznamnějších hodnot, za hodnotu ničím jiným nenahraditelnou. Významná
a nepominutelná je však hodnota zdraví nejenom pro konkrétního jedince, ale i pro
společnost. Zdraví občanů je totiž jak předpokladem efektivní tvorby společenského pro-
duktu, tak zejména zárukou nerušeného, optimálního vývoje další generace. Společnost
má zájem na ochraně zdraví občanů a tento svůj zájem promítá do svých sociálních
programů i do zákonných norem.
Péče společnosti o zdraví občanů se ale nemůže dostatečně účinně uskutečňovat bez
spolupráce každého jedince. V zákonu o péči o zdraví lidu (zákon č. 20/1966 Sb. se
změnami a doplňky provedenými zákonem ČNR č. 210/1990 Sb., zákonem ČNR č.
25/1990 Sb. a zákonem ČNR č. 548/1991 Sb.) je tato důležitá podmínka fungování péče
společnosti o zdraví občanů vyjádřena v článku II úvodních hlavních zásad:
Péči společnosti o zdraví lidu musí odpovídat snaha každého jednodivce žít
zdravě a vyvarovat se vlivů škodlivě působících na jeho zdraví. Zároveň má kaž-
dý občan napomáhat dobrému vývoji zdraví svých spoluobčanů, a proto aktivně
přispívat k vytváření zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce.
Zákon č. 20 se otázkou účasti občanů na zabezpečování péče o zdraví zabývá i ve
– 28 –
zvláštní části (§§ 8,9). Občané se dle zákona mohou na péči o zdraví lidu podílet zejména
tím, že budou při svých činnostech uplatňovat hygienické zásady a že budou spolupra-
covat na opatřeních sloužících k ozdravění životních podmínek, dále tím, že budou dávat
podněty ke zlepšení péče o zdraví lidu, a tím, že se budou zúčastňovat zdravotnických
akcí. Zákon ale také občanům ukládá některé povinnosti — např. povinnost poskytnout
nebo zprostředkovat nezbytnou pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví
známky závažné poruchy zdraví, či povinnost účastnit se zdravotnického školení a výcviku
uloženého z důvodu obecného zájmu.
Otázkami účasti občanů na péči o zdraví se zabývá také Zdravotní řád (nařízení vlády
ČR č. 216/1992 Sb.). Ten např. zdůrazňuje přesunutí těžiště léčebné péče do ambulantní
léčby a jako nový prvek zavádí preventivní prohlídky občanů prováděné praktickým lé-
kařem. Odpovědný vztah občana k vlastnímu zdraví by ale neměl být omezován pouze na
určité preventivní aktivity, jako je dbaní hygienických zásad, docházka na preventivní pro-
hlídky, včasné vyhledání stomatologa apod. Tento odpovědný vztah by se měl uskuteč-
ňovat i v situaci, kdy je tělesné nebo duševní zdraví tím či oním způsobem narušeno a
kdy je žádoucí, aby na základě rychle a přesně provedené diagnostiky byla neprodleně
zahájena a dále účelně prováděna léčba. Odpovědný vztah občana k vlastnímu zdraví by
se za takové situace měl projevit především v jeho aktivním, kooperativním postoji k lé-
čebnému procesu, tedy v jeho spolupráci.
Předpoklad aktivního postoje nemocného k léčebnému procesu můžeme označit za je-
den ze základních morálních axiomů soudobé medicíny. Ale i z psychologického hlediska
je tento předpoklad velmi významný: požadavek spolupráce nemocného je totiž současně
i přiznáním jeho práva spolupracovat, je tedy projevem reálného uskutečňování žádoucí
konverze od dosud přetrvávajícího administrativního a direktivního postoje zdravotnické
instituce vůči pacientům ke vztahu právní rovnosti mezi zdravotníkem a nemocným.
Nemoc je ale pro člověka překážkou, se kterou se obvykle jen obtížně vyrovnává.
Nemoc člověka vyřazuje z jeho každodenních činností a vztahů, přináší také nesoulad
mezi tím, co by chtěl, a tím, co může a musí. Prožívání nemocného je nezřídka ovlivněno
i předjímáním možného nepříznivého vývoje nemoci, úzkostí a obavami, strachem z nepří-
jemných či bolestivých diagnostických a léčebných procedur. Za těchto okolností nebývá
ovšem nemocný k výraznější spolupráci připraven, často není v důsledku prožívané úz-
kosti a stresu spolupráce vůbec schopen. Léčebnému režimu se pak nemocný spíše jen
pasivně podrobuje, poučení a vedení nemocného zdravotníkem se stává pouhou
manipulací. Lékaři a sestry o nepříznivém ovlivnění prožívání nemocného úzkostmi a stre-
sem při vyřazení z aktivního života obvykle dobře vědí. Ale často se také můžeme
přesvědčit o tom, že v konkrétních situacích bývá význam tohoto ovlivnění psychiky
nemocného zdravotníky podceňován a bagatelizován. Je zřejmé, že vědět v tomto případě
ještě samo o sobě neznamená chápat a porozumět.
Není ničím mimořádným, když prožitek stresu, úzkost a strach sníží účinnou in-
tegrovanost osobnosti člověka, tj. zvýrazní jeho pohotovost k anticipačnímu prožívání zá-
těže a potlačí jeho schopnost autoregulace v podobě aktivního volního úsilí.
Za určitých okolností mohou úzkost a prožitek strachu snižovat i odolnost nemocného
vůči emociogenním účinkům situací na jeho racionální činnost. Nejde samozřejmě o něja-
ké „snížení inteligence“, ale o okamžitou neschopnost nemocného využít pod tlakem
emociogenních podnětů svých rozumových schopností v plné míře. Důsledkem pak často
bývá pocit nemocného, že dostatečně nerozumí té či oné instrukci nebo situaci, výjimkou
nejsou ani drobná nedorozumění mezi ošetřujícím personálem a nemocným, kdy tento
špatně poslouchá“ nebo „neposlouchá“ pokyny. Někdy však může toto pacientovo nepo-
rozumění situaci přerůst i v iatrogenní poškození.
Trvá-li onemocnění člověka a jeho vyřazení z každodenních činností a vztahů, nezbývá
než pokusit se o přizpůsobení se nepříznivé situaci. Kvalita adjustačních procesů je závislá
především na osobnosti nemocného, na jeho sociálních vztazích a postojích k životu. Ale
zejména v mimořádných situacích má na úspěšnost adjustace vliv i odpověď okolí, reak-
ce nejbližšího společenského prostředí na adjustační pokusy nemocného.
– 29 –
Pomáhat nemocnému vyrovnat se s vědomím nemoci a pomáhat mu přizpůsobit se pro
něho nepříznivé situaci je etickou povinností lékaře i sestry. Ale jde o to, jak tuto pomoc
uskutečňovat. ,
Základním požadavkem zde je, aby tuto psychologickou pomoc chápali lékař a sestra
jako svůj profesní úkol, který je stejně důležitý jako určení diagnózy, léčba a ošetřování.
Dalším požadavkem pak je nemocnému porozumět, pochopit jeho prožívání a chování. Lé-
kař musí umět nahlédnout pacientovu situaci jeho očima, tj. skrze jeho prožívání a vztahy.
Úkol pomáhat nemocnému člověku přizpůsobit se situaci, kterou mu jeho nemoc přiná-
ší, samozřejmě není jen úkolem zdravotníků. Tuto pomoc by měli poskytovat i blízcí lidé,
především rodina. Ale to znamená nové úkoly i pro lékaře a zdravotní sestru, neboť tato
laická pomoc nemocnému předpokládá také nejednu odbornou radu. U některých zá-
važných onemocnění, vyžadujících větší odbornou informovanost těch, kteří o nemocného
člena rodiny pečují, se osvědčila činnost laických společností. Jako příklad si můžeme
uvést Společnost pro pomoc při Huntingtonově chorobě, která u nás vznikla roku 1991,
aby poskytovala podporu, pomoc a informace pacientům a jejich rodinám.
7. Lékařská psychologie ve vnitřním lékařství

Díky technickému pokroku dosáhla medicína nesporných úspěchů. Zároveň s tím však
pozorujeme i vznik negativních tendencí, které vedou k oslabení vztahu mezi lékařem a
nemocným. Zájem lékaře se až příliš zužuje a koncentruje na nemocný orgán. Z jeho
zorného úhlu se vytrácí nemocný jako člověk s komplexem problémů a otázek, které
onemocnění u něho vyvolává. V této souvislostí se mluví o dehumanizaci medicíny, která
se projevuje nedostatkem úcty a ohleduplnosti k nemocnému, nerespektováním jeho
slovních i mimoslovních projevů.
K prvnímu kontaktu mezi nemocnými a lékařem dochází při braní anamnézy. Získání
informací o současných obtížích nemocného, o jeho zdravotním stavu je jen jedním z cílů,
který při braní anamnézy sledujeme. Rozhovor poskytuje lékaři i možnost poznat ze
slovních a mimoslovních projevů nemocného jeho osobnost a dává příležitost k nastolení
oboustranné důvěry a získání nemocného pro aktivní spolupráci při diagnostickém a te-
rapeutickém postupu. Velkou roli tu hraje empatie lékaře, to je schopnost dívat se na
situaci, do které nemocného choroba přivedla, právě jeho očima. Získání důvěry
nemocného je prvním terapeutickým úspěchem. Vede k uvolnění emocionálního napětí ve
smyslu katarze tím, že nemocný mohl vypovědět své obtíže a přenést zodpovědnost za
svůj zdravotní stav na lékaře.
Důležitým záměrem, který při braní anamnézy sledujeme, je odstranění strachu a úz-
kosti a uvolnění nemocného. Při uskutečňování tohoto záměru hraje důležitou roli
i prostředí čekárny včetně její výzdoby. Je zcela mylná představa, že vystavením fotografií
znázorňujících různá invazivní vyšetření přesvědčí lékař nemocného o své odborné
zdatnosti a kompetenci. Jediné, čeho dosáhne, je pouze potenciace strachu a úzkosti.
Při vlastním zahájení anamnézy bychom měli dbát zásady, známé již lékařům sta-
rověku, kterou zdůrazňuje Rufus z Efezu ve svých Iátrika erótémata (Lékařovy otázky).
Spočívá v zásadě nejdříve nechat nemocného vypovídat, nepřerušovat jej a přitom peč-
livě sledovat mimiku jeho tváře, tok a dynamiku řeči, a tak si vytvářet představu nejen
o jeho nemoci, ale i osobnosti, emočním stavu a inteligenci.
Po skončení anamnézy a fyzikálního vyšetření sdělíme nemocnému formou, které je
schopen porozumět, náš názor na jeho onemocnění, další diagnostický a terapeutický po-
stup a uvážlivě formulujeme prognostický závěr.
Z psychologického hlediska je důležitá každá vizita na oddělení. Lékař a nemocný by
zde měli být v rovnoprávném postavení. Nemocnému by měl býti ponechán dostatek
času na otázky. Vizita, po níž se nemocnému neulevilo, která nepřispěla k tlumení jeho
obav, nesplnila svůj účel.
– 30 –
SDĚLENÍ DIAGNÓZY
Nemocný má právo dozvědět se, jaký je jeho zdravotní stav, jakou prognózu má jeho
onemocnění. U onemocnění s pravděpodobnou úzdravou, u něhož nelze předpokládat fa-
tální zakončení, nenaráží sdělení plné pravdy na obtíže. Problémy vznikají u nádorových a
maligních onemocnění. Proti názoru, že nemocný má právo na plnou pravdu, stojí názor
maligní diagnózu nesdělovat a uchýlit se k pia fraus. První názor je obhajován častěji na
západě, kde sdělení plné pravdy je motivováno snahou poskytnout těžce nemocnému
možnost naložit podle svého přání se svým majetkem, u nás jsme byli zvyklí přiklánět se
spíše k druhé variantě a diagnózu fatálního onemocnění nesdělovat.
Ani jeden ze způsobů nelze jednoznačně prohlásit ze správný. Je jisté, že nesdělení
pravdy vede často obě zainteresované strany do trvale stresujících situací. Na druhé
straně je nesporné, že za některých okolností lze předpokládat sdělení maligního procesu
za kontraindikované nebo alespoň nevhodné. Je to v případech, kdy si nemocný nepřeje
znáti plnou pravdu z obavy, že by tíži plné pravdy neunesl nebo jde-li o nemocného s du-
ševní poruchou. V ostatních případech je nutno dát přednost tomu řešení, které lékař po
poznání psychiky nemocného pokládá podle svého nejlepšího svědomí za prospěšnější.
Lékař při tom musí zvážit, komu má podat informaci, kdy bude pro to nejvhodnější doba a
jakým způsobem informaci sdělit. Nemůžeme-li ovlivnit délku pacientova života, měli
bychom vyvinout maximální úsilí, aby nemocný nezemřel dříve psychicky než fyzicky.
Pokud se setkáme s nemocným, který se diagnózu již dozvěděl, bylo by chybné a pro
budoucí komunikaci s nemocným negativní snažit se tuto diagnózu zamlčovat nebo zpo-
chybňovat. V ostatních případech je vhodnější při prvním setkání plnou pravdu nemocné-
mu nesdělovat, ale poskytnout mu čas, aby se na toto sdělení mohl připravit.
Pro nastolení důvěry je cenné, můžeme-li nemocnému sdělit, že víme o jakou nemoc
u něho jde a že víme, jak ji léčit a máme k tomu prostředky. Můžeme-li dodat, že
onemocnění je možno vyléčit (dnes akutní leukémie, Hodgkinova choroba i nehodgkinské
lymfomy s vysokým stupněm malignity) zbavíme nemocné nejtíživějších obav. Snažíme
se vyhnout známým a obávaným pojmům a uchýlíme se spíše k popisu. Například u akut-
ní leukémie nemocnému sdělím, že příčinou jeho choroby je zmnožení abnormálních bu-
něk, které ztratily schopnost plnit úkoly, které jim normálně v organismu přísluší (obrana
proti infekci, zábrana krvácivých projevů). Vysvětlíme mu, že s tím souvisí horečky,
vředovitý zánět sliznic dutiny ústní, krvácivé projevy apod. Nemocného pak seznámíme
s plánem léčby, jejímž smyslem je abnormální buňky s pomocí podávaných léků zničit a
umožnit tak normálním buňkám, které ještě v kostní dřeni zůstaly, aby se ujaly své funk-
ce. Nemocného upozorníme, že na počátku léčby, dříve než dojde ke zlepšení, se mohou
jeho obtíže ještě zhoršit (horečky, infekce, krvácení), že je to obvyklý obraz, který před-
chází zlepšení.
U nemocného se stále snažíme udržovat a posilovat naději. Nemocný s povděkem a
úlevou přijme naše sdělení, že se mu zmenšila slezina nebo uzliny, že jsme v krvi zjistili
mikroba, který vyvolával horečky, že se krevní obraz mění v příznivém smyslu.
U zhoubných epiteliálních nádorů se snažíme po pravdě poukázat na příznivé výsledky
léčby cytostatiky, hormonálními přípravky apod.
U nemocných s vážnou hematologickou chorobou lze vysoce odbornou péči poskytnout
za předpokladu, že budou soustředěni na specializovaném oddělení, zavedeném na léčbu
těchto stavů. Z psychologického hlediska představuje takové soustředění rizikovou situaci
jako pro nemocné, tak pro ošetřující personál. Úmrtí, k nimž na těchto odděleních do-
chází, představují traumatizaci pro ostatní nemocné, kteří vědí nebo se domnívají, že trpí
stejnou chorobou. Ošetřující lékař by nikdy neměl přejít úmrtí nemocného bez komentáře.
Je vhodné uvést, že nemocný zemřel na komplikaci — že trpěl jinou chorobou nebo jiným
typem, pokud tomu skutečně tak je. Pokud byl nemocný přeložen na jiný pokoj nebo na
jiné oddělení a zemřel, bylo by krátkozraké úmrtí nemocného tajit nebo popírat. Nemocní
se stejně dříve nebo později pravdu dozví a naše popírání by mohlo důvěru, kterou k nám
chovají, oslabit.
Zvláštní situace vzniká na jednotkách intenzivní péče s tzv. „Life island“. Nemocní jsou
– 31 –
na těchto jednotkách umísťováni jednodivě. Dochází k jejich izolaci skutečné i psychické.
Stýkají se většinou jen se svým ošetřujícím lékařem, několika sestrami a pomocnicemi.
Izolace začne zvlášť tíživě na nemocného doléhat v obdobích déle trvajícího zhoršení, jaké
představují aplastická údobí po intenzivní chemoterapii nebo transplantaci s komplikace-
mi. Je nutno nemocnému zajistit maximální možnost kontaktu s ostatním světem
prostřednictvím telefonu, rozhlasu, příjmu televizních programů. Možnost spatřit své blíz-
ké přes skleněnou stěnu nebo okno sousedící se zevním ochozem a hovořit s nimi telefo-
nem, sehrává pozitivní úlohu.
Psychické traumatizaci je vystaven rovněž personál ošetřující tyto nemocné, takže jeho
vystřídání po určité době je často nezbytné.
Speciální pozornost vyžadují nemocní, u nichž se onemocnění nepodařilo zvládnout a
kteří, často po opakovaných hospitalizacích, cítí, že se blíží fatální zakončení jejich nemo-
ci. Tito nemocní, umírající dnes většinou v nemocnicích, vyžadují zvláštní pozornosti a
péče. Často v nich dřímá ještě jiskřička naděje, ne sice že by jejich onemocnění bylo vylé-
čitelné, ale že může přeci jen dojít ke zlepšení. Tito nemocní by neměli v těžkých chvílích
zůstat sami, již pouhá přítomnost druhé osoby jim přináší psychickou úlevu. Úloha psy-
chologa je tu více než žádoucí.
S otázkou eutanazie, tj. s právem dobrovolného odchodu ze života, kde lékař by měl
sehrát roli osoby, která onen odchod umožní, se na interních odděleních můžeme setkat
hlavně u chronických nemocných s nesnesitelnými bolestmi. Pokud nemocný před lé-
kařem takovou otázku z tohoto důvodu nadhodí, je to těžkým obviněním lékaře, protože
nedokáže-li nemocnému pomoci jinak, musí ho zbavit alespoň bolesti.
DIALYZAČNÍ LÉČBA A JEJÍ PSYCHOLOGICKÁ A SOCIÁLNÍ PROBLEMATIKA

Zařazení nemocného do chronického dialyzačního programu znamená zlom ve způso-
bu života nemocného. Nemocní vědí, že jejich život bez dialyzační léčby není možný a di-
alyzační přístroj a léčba pomocí něho uskutečňovaná znamenají pro něho záchranu. Zá-
roveň si však v krátké době uvědomí, že dialyzační léčba není konečným řešením, že je
možná a úspěšná jen po určitou dobu, jejíž trvání nelze předem určit. Po prvém období
euforie nad záchranou života nastupuje období rozčarování. Nemocný si uvědomuje, že
jeho život byl sice bezprostředně zachráněn, že však dialyzační léčba s sebou přináší
celou řadu omezení a jeho život není životem plně hodnotným. Nemocný nemůže vyko-
návat zaměstnání a veřejnou činnost — nebo alespoň ne v té míře jako dříve — dochází
i ke ztrátě zaměstnání, a tak vedle zhoršujícího se somatického stavu, zhoršuje se i životní
standard. Nemocný ztrácí své přátele, chronická nemoc se promítá často negativně i do
rodinného života. Nastává období dlouhodobé adaptace. Nemocný reaguje buď pasivitou,
smiřuje se se svým stavem, jak je tomu častěji u nemocných starších, nebo se stává
agresivním, jak vůči svému okolí, tak k ošetřujícímu personálu. Přestává dodržovat poky-
ny lékaře, nerespektuje omezení v příjmu tekutin, zaujímá negativní postoj k životu. Ome-
zení, která s sebou dialyzační léčba přináší, a vyřazení z plně hodnotného života snášejí
hůře mladší nemocní.
Na psychický stav nemocného má velký vliv bezprostřední okolí nemocného, rodina.
Negativně i pozitivně může působit i zdravotnický personál, sestry a lékaři. Významnou
roli sehrávají především sestry, s nimiž je nemocný během vlastní dialýzy nejdéle
v kontaktu. Na jejich přístupu nemocnému záleží, jak budou nemocní dobu strávenou na
dialyzačním centru prožívat. Vlídnost a porozumění na straně jedné stojí proti lhostejnosti
a netečnosti na straně druhé a ovlivňují kvalitu života nemocného, odsouzeného k chro-
nické dialyzační léčbě.
Náročnost a specifičnost práce na dialyzačních střediscích se promítá i do psychiky
ošetřujícího personálu. Lékař i sestra pracující na dialyzačním oddělení vědí, že dialyzační
léčba je jen dočasně úspěšná a nemůže odvrátit konečné vyústění chronického renálního
selhání. Nadměrné psychické zatížení se někdy stává pro zdravotnické pracovníky do té
mír)' neúnosným, že dialyzační oddělení opouštějí.
– 32 –
8. Lékařská psychologie v chirurgických oborech
Chirurgické obory, na rozdíl od ostatních oborů medicíny, zasahují do lidského organis-
mu dosti podstatně a to nejen operativním zákrokem, ale i po stránce psychické. Samotná
operace je zásahem do lidského organismu, kdy jsou poškozovány tkáně za účelem
navrácení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu.
Pro každého nemocného, který přichází na chirurgické oddělení, ať jsou to oddělení ja-
kékoliv chirurgické specializace, je tento vstup závažným krokem v jeho životě. U někte-
rých nemocných převládá strach ne z vlastní operace, ale spíše z anestézie. Vše co udělá-
me pro uvolnění předoperačního napětí, uděláme nejen pro dobro samotného nemocné-
ho, ale i pro chirurga a anesteziologa.
PŘIJETÍ NEMOCNÉHO NA ODDĚLENÍ A PŘEDOPERAČNÍ PŘÍPRAVA

Nemocný by měl být přijat zdvořile, laskavě a přátelsky, a měl by být ušetřen působení
všech negativních vlivů z nového prostředí. V tomto smyslu může kladně ovlivnit průběh
hospitalizace a onemocnění pacienta ošetřující lékař společně se sestrami na oddělení.
Jedním z nejdůležitějších požadavků správné předoperační péče o psychiku nemocného je
informovanost nemocného o průběhu hospitalizace a o vlastním léčení. Týká se to všech
vyšetření a pooperačního průběhu. Zde hraje nejdůležitější roli ošetřující lékař, jehož po-
vinností je předat dostatečné informace nemocnému ve správné formě a rozsahu. V péči
o dobrý psychický stav v předoperačním období hraje nezastupitelnou roli také střední
zdravotnický personál, zvláště ošetřující sestry. Ty jsou v bezprostředním styku
s nemocným ve dne i v noci, mají možnost, jako nikdo jiný, získat si důvěru nemocného a
zbavit ho nejistoty, pochyb a strachu. Zkušená a moudrá sestra poučí nemocného o všech
výkonech, které budou předcházet operaci a zdůrazní, že tyto výkony jsou běžné, že je
musí prodělat každý nemocný s daným onemocněním. Ví také, jak zaměstnat eventuálně
i myšlenky nemocného. V tomto smyslu mohou sehrát pozitivní roli i nemocní, kteří jsou
spolu na jednom pokoji a kteří již zdárně prodělali stejnou operaci. Proto se v některých
případech doporučuje, jestliže to samozřejmě provoz oddělení dovolí, umísťovat nemocné
se stejným onemocněním na jeden pokoj.
Pokud je ve fakultních nemocnicích pacient vyšetřován mediky, je nutné studentům
zdůraznit zásadu šetrného vyšetřování nemocného se zájmem o jeho chorobu, ale bez po-
drobnějšího informování pacienta o jeho nemoci, neboť toto přísluší výhradně ošetřujícím
lékařům, kteří mají daleko větší znalosti a zkušenosti. Někteří nemocní mají právě tenden-
ci získávat informace o své chorobě od různých lidí a v tomto případě právě studenti
mohou sehrát nejen pozitivní, ale i negativní roli. Totéž platí i o pomocném personálu, jako
jsou např. sanitáři.
V předoperačním období je také nutno dbát o dobrý spánek nemocného. Je vhodné
ovlivňovat spánek, zvláště u nervózních a psychicky labilních nemocných vhodnými léky.
Jen málo nemocných spí dobře první noc v novém prostředí. V tomto smyslu vyvstává
také otázka délky pobytu nemocných na oddělení před operací. Lépe by snad pro
nemocného bylo pobýt na oddělení spíše dvě noci a seznámit se tak s denním režimem
na oddělení, sestrami, lékaři a spolunemocnými. Ovšem na druhé straně u některých
nemocných delší čekání na operaci může zhoršovat jejich psychický stav. V poslední době
většina nemocných s běžnými chorobami již přichází do nemocnice kompletně vyšetřena,
takže operace může být provedena v den přijetí, nebo nejlépe následující den. Na dobrý
předoperační spánek má vliv správně ordinovaná premedikace.
U některých nemocných je nutná zvláštní předoperační psychická příprava. Jedná se
zvláště o operace, které negativně ovlivní tělesné funkce nebo změní vzhled nemocného,
například amputace části nebo celé končetiny, odebrání některého důležitého vnitřního
orgánu na základě maligního onemocnění, vytvoření umělého střevního vývodu, orgánová
transplantace, u žen amputace prsu atd. Zde je nutné správně informovat nemocného,
vysvětlit mu nutnost zákroku, snížit jeho strach a dát mu naději na možnost vyléčení
s eventuálními nutnými omezeními pro budoucnost a s nadějí na dobrý život. Zvláště
– 33 –
u maligních onemocnění je nutné nemocného informovat a předem připravit na nutnost
komplexní léčby, jejímž jedním článkem je právě operace a další důležitou stránkou bude
pooperační doléčení (cytostatika, RTG ozáření, dispenzarizace atd.). Tím také zlepšíme
spolupráci nemocného v pooperačním období. V některých případech je nutné informovat
i příbuzné, kteří mohou sehrát pozitivní roli v překonání psychické krize u nemocného a
pomoci mu vyrovnat se s danými skutečnostmi, aby se tak nemocný nedostal do psy-
chické samoty, osobní a sociální izolace a byl si vědom, že i jeho okolí mu pomůže překo-
nat nejtěžší chvíle života.
OPERACE A POOPERAČNÍ OBDOBÍ

V den operace, po noci vyplněné spánkem, by měl být nemocný v naprostém klidu,
převážně na lůžku, a neměly by se mu dovolit žádné návštěvy. Hodinu před operací
dostává vlastní premedikaci, sestávající z analgetik, hypnotik a látek zamezujících
nadměrnou sekreci z horních cest dýchacích (např. kombinace: Dolsin, Phenergan, Atropin
apod.). Poté je nemocný odvezen na operační sál, do zcela nového a jemu většinou zcela
neznámého prostředí, které opět může silně působit na jeho psychiku, a to jak v pozi-
tivním, tak i negativním smyslu.
Na operačním sále má být naprostý klid, se soustředěním personálu nejen na budoucí
operaci, ale také na nemocného. Hlučná zábava, většinou nesouvisející s následnou ope-
rací, nezájem o nemocného, nevhodné vtipy apod. mohou značně poznamenat prožívání
nemocného, zvýšit jeho obavy o život a ztížit úvod do anestezie. K uklidňujícím psycholo-
gickým prostředkům patří krátká rozmluva lékaře s nemocným, ale i pouhý pohled
nemocného na přítomného operatéra. Zvláště tehdy, kdy si nemocný přál určitého opera-
téra, je jeho jistota, že dotyčný je přítomen a k operaci připraven, velmi příznivým mo-
mentem. Pozitivní význam má i klidné a rozvážné jednání anesteziologa a anesteziolo-
gické sestry při úvodu do anestezie. Nesmí se nikdy zapomínat, že v určitém okamžiku
během operace, zejména při probouzení nemusí být nemocný ve stadiu hlubší anestezie,
a že nadbytečná komunikace členů operačního týmu je nepatřičná. I jen selektivně vní-
mané útržky rozhovoru o nepříznivém operačním nálezu, o rozsahu zhoubného
onemocnění apod. mohou pacienta těžce poškodit a ztížit pooperační období.
Po operaci pro závažnější onemocnění se někteří nemocní dostávají na jednotku in-
tenzivní péče nebo na resuscitační oddělení. Zde je sice zajištěna zvýšená péče jak lékař-
ská, tak i sesterská, ale současně je nemocný je vystaven i určitým negativním vlivům.
V důsledku většího provozu zde bývá zvýšený ruch, dochází zde k častým výměnám
nemocných i k občasným dramatickým příhodám (resuscitace apod.). Nepříznivě zde na
psychiku člověka působí monotónní zvuky některých přístrojů (monitorů, dýchacích apará-
tů apod.). Všechny tyto negativní vlivy mají za následek, že nemocný má narušený spá-
nek a je neklidný. Proto by měl být nemocný hned, jak to dovolí jeho stav, přeložen na od-
dělení, ze kterého šel na operaci. Měl by být přeložen buď na pooperační pokoj, nebo nej-
lépe na pokoj, na kterém byl před operací.
Po operaci se mohou objevit různé komplikace v léčení. O těchto komplikacích . by měl
být nemocný informován, ale co nejšetrněji. Musíme dát nemocnému naději, že vše dobře
dopadne, byť i za cenu jeho delšího pobytu na oddělení.
V rámci pooperační péče má velký význam informovanost nemocného o provedeném
zákroku a o celkovém stavu jeho choroby. Správně by měl být nemocný informován lé-
kařem, který prováděl vlastní operaci, nebo vedoucím lékařem oddělení, který je s nále-
zem důkladně seznámen. Rozsah informace závisí na povaze a závažnosti choroby. I u ne-
závažných a benigních onemocnění by měla být informace co nejpodrobnější. Jak nejlépe
informovat o výkonech pro maligní onemocnění se musí lékař rozhodnout s ohledem na
osobnost a povahu nemocného a jeho inteligenci.
Otázka, jak a zda vůbec informovat vitálně ohrožené nemocné s maligními tumory, je
v poslední době předmětem stálých diskuzí. Domníváme se, že ke každému nemocnému
se v těchto případech musí přistupovat jinak. V poslední době se také stále častěji objevu-
je názor, že u nemocných s maligním onemocněním, u kterých je naděje na vyléčení nebo
– 34 –
částečné vyléčení s delší dobou přežití, by se měla sdělit pravda, nebo alespoň částečná
pravda. Tím se otevřou dveře k dobré spolupráci v pooperačním období s možností další-
ho léčení choroby. Musí se ale nemocnému zdůraznit, že právě pooperačním léčením se
zvětšuje jeho šance na přežití.
V případech neoperabilních, rozsáhlých a metastazujících nálezů by se, podle našeho
názoru, pravda neměla sdělovat. Zde má své opodstatnění částečná pravda nebo i ne-
pravda. Lékař by zde měl postupovat přísně individuálně a po předchozí konzultaci s rodi-
nou nebo s tím, koho nemocný udá, že by měl být o jeho stavu informován.
Co se týká informovanosti příbuzných o stavu nemocného po operaci, je nutné také do-
držovat určité zásady. I v tomto případě by měl podávat informace operatér nebo aspoň
starší lékař oddělení. Je nutné odmítnout podat informaci telefonem, protože zde je
možné zneužití.
Zcela specifickými otázkami bývá někdy provázena péče o traumatologicky nemocné a
nemocné po plastických operacích. V úrazové chirurgii jsou často stavy s rozsáhlým po-
škozením tkání a orgánů, kdy bývá ohrožen i život nemocného. Lékař musí v těchto přípa-
dech jednat rychle a odpovědně, nejednou i bez jakékoli předchozí domluvy s nemocným.
Především je nutné zachránit život nebo zachránit končetinu atd. V následném po-
úrazovém období, vědom si závažnosti svého úrazu, upadá často nemocný do pasivity a
beznaděje, prožívá obavy o svoji existenci a nejistotu své budoucnosti. V tomto období
musí opět sehrát rozhodující roli postoj lékařů a ošetřujícího personálu, nezbytné jsou
správné informace nemocnému o rozsahu poranění, o provedených nápravných opera-
cích. Ale tyto informace musí také vyúsťovat v posílení naděje nemocného na dobrý ko-
nečný léčebný výsledek.
Stavy po úrazech vyžadují obvykle delší hospitalizaci. Dlouhý pobyt na oddělení, někdy
s pomalejším hojením zejména kostního aparátu, působí nepříznivě na psychiku
nemocného. Toto období někdy pomohou nemocnému překlenout rehabilitační pracovníci,
kteří jsou denně ve styku s nemocným a při úsilí o obnovu jeho pohybových funkcí rehabi-
litují také jeho psychiku. Rehabilitační pracovníci by především měli nemocného přesvěd-
čit, že to, co on sám s jejich radou a odbornou pomocí dokáže, to mu již natrvalo zůstane
do dalšího života. Také prezentace příkladů o dobrých výsledcích léčby a rehabilitace při
obdobných zraněních je užitečná. Většinou totiž zvýší sebedůvěru nemocného a jeho ak-
tivitu.
V oblasti plastické chirurgie přistupuje obvykle k obavám nemocných o správnou funk-
ci pohybového aparátu i strach z možného narušeného vzhledu. Je to zejména tam, kde
poúrazový stav je provázen defektem tkání nebo kde plastické operace byly prováděny
v obličeji, na krku, u žen v oblasti prsů, břicha apod. V těchto případech je velmi důležitá
již předoperační domluva s nemocným, zahrnující vysvětlení všech možností léčby včetně
korekčních operací. Nezbytný je také souhlas nemocného se zamýšleným operačním zá-
krokem, protože jenom tak je možné se vyvarovat eventuálního zklamání nebo i většího
psychického stresu nemocného, když zjistí, že výsledný stav neodpovídá jeho před-
stavám.
Značně psychicky traumatizující jsou stavy po rozsáhlých popáleninách, kdy bylo třeba
provést mnohonásobné plastické operace s menšími nebo i většími následky v podobě
rozsáhlých jizev. Tyto stavy mohou poznamenat psychiku nemocného na dlouhou dobu
nebo i na celý život.
Z toho, co bylo v této kapitole řečeno, zcela jednoznačně vyplývá, že chirurgické obory
mají svá specifika nejenom v oblasti terapeutické, ale i psychologické, a to jak v přístupu
k nemocnému v době předoperační, tak při vlastní operaci a v pooperačním období.
Úspěch léčby záleží proto nejen na teoretických a praktických znalostech chirurga a jeho
kolektivu, ale také na schopnostech a ochotě působit na psychiku nemocného tak, aby
jeho stres, obavy a úzkost byly minimalizovány.
– 35 –
9. Umírání a smrt
Friedrich Dürrenmatt, velký humanista a jeden z největších spisovatelů 20. století, byl
krátce před svou smrtí (14.12.1990) dotázán redaktorem časopisu Stern, zda se bojí smr-
tí. Odpověděl: „Už ne. Člověk ví, že musí umřít, a to je, myslím, podstatné. Z biologického
hlediska je to pro člověka velké poznání. Zvíře je nemá. Lidé se zabývají smrtí, a zde je
kořen kultury. Ze strachu před smrtí vynalezli onen svět, vynalezli bohy, vynalezli Boha.
Celá kultura je postavena proti strachu. Ale měli bychom chápat smrt jako něco přiro-
zeného a nutného, protože bez ní by nebyl vývoj. Kdybychom byli nesmrtelní, celý svět
by pokrývala kaše jednobuněčných organismů.“
Povinností lékaře je nesporně to, aby pomohl umírajícímu jak v oblasti tělesné, tak
v oblasti psychické. Podle Bouchala je smrt jediná jistota naší existence. Znepokojuje svou
neodvratností, časovou nevypočitatelností s možnými strastmi umírání. Lékař a zdravot-
ník by měl zajistit nemocným právo na důstojné umírání. Zavazuje k tomu i Etický kodex
České lékařské komory, kde je stanoveno, že „… Lékař u smrtelně nemocných a umírají-
cích účinně tiši bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení nevtíravou lidskou ochotou
chápat a sdílet jejich pocity až do konce. Vůči nevyhnutelné a bezprostředně nastávající
smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie
a asistované suicidium nejsou přípustné“.
Člověk ve stáří chápe blízkost smrti a těžko se s ní smiřuje. Nejsou ještě plně doceněny
biologické mechanismy, které mohou být porušeny negativními psychickými zážitky. Je
známo, že po úmrtí milovaného partnera nastávají takové změny v imunitním systému
pozůstalého, že po dobu jednoho roku je žijící partner ve zvýšené míře vystaven ohrožení
infekcí. Je to pravděpodobně jeden z důvodů toho, že staří manželé někdy umírají krátce
po sobě, i když zde samozřejmě hrají roli i jiné důvody. Stále však není doceněn vliv pozi-
tivních emočních faktorů pro úzdravu nebo zlepšení stavu těžce nemocného člověka.
Lékař musí u umírajícího zajistit kromě vlastní lékařské pomoci i dobré ošetření, zmír-
ňovat tělesné nepohodlí, umožnit kontakt s blízkými umírajícího, umožnit mu, aby dostál
některým závazkům, vyřídil si záležitostí, které považuje za neodkladné. Při rozvoji cho-
robných psychických stavů je na místě aplikovat vhodná psychofarmaka a používat psy-
choterapii v nejširším smyslu tohoto slova.
Domníváme se, že lidé věřící, nebo alespoň někteří z nich, se snáze smíří se smrtí.
V učebnici pastorální medicíny uvádí Slabý, že umírající chce naposledy vidět své příbuz-
né, pak děti a nakonec pouze jednu milovanou osobu. Nechce se mu hovořit o banálních
věcech, spíše je rád, když příchozí posedí mlčky a vezme ho za ruku.
Slabý dále uvádí, že ne všichni umírající nemocní dosáhnou psychického stavu, který
se označuje jako smíření, přijetí skutečnosti smrtí. Tento stav není rezignací, ani přiznáním
prohry. Nemocný je klidný a uvědomuje si, že jeho čas přišel a že je vše v pořádku.
Musíme vždy respektovat to, že umírající člověk chce někdy sdělit třeba jen zdánlivě
důležitou věc, která však pro něho může mít velký význam. Proto je vždy třeba umět
umírajícím dobře a trpělivě naslouchat.
KONSTATOVÁNÍ SMRTI
Konstatování smrti provádí vždy lékař, účelem prohlídky mrtvého je zjistit úmrtí a jeho
příčiny. Pro konstatování smrti není rozhodující, zda je dosud přítomen nějaký životní
projev, ale to, že mrtvé tělo nemá ani do budoucna žádnou schopnost lidské funkce a je
tedy vyloučena zdánlivá smrt i možnost oživení umělými prostředky.
Klinická smrt je stav, vyvolaný zástavou dechu a krevního oběhu. Lékař konstatuje kli-
nickou smrt podle nepřítomnosti pulsu na krčních tepnách, když pacient nedýchá a nejsou
slyšitelné ozvy srdeční. Pak je možno udržet člověka při životě resuscitací, která se prová-
dí dýcháním z úst do úst a nepřímou masáží srdce, případně s použitím jiných mechanis-
mů a pomůcek. Definitivní smrt se v běžné nemocniční praxi konstatuje tehdy, jestliže se
v průběhu resuscitace neobnoví spontánní činnost srdce.
Uměle udržovaná činnost srdce a plic však není důkazem toho, že lidský život pokra-
– 36 –
čuje. Proto jsou nezbytná nová kritéria ke stanovení smrti. Tato kritéria mají význam zej-
ména pro stanovení okamžiku, kdy je možný odběr pro transplantaci.
Vzhledem k tradici, kterou má v bývalém Československu transplantace tkání a or-
gánů, byly etickoprávní otázky této činnosti diskutovány v odborné české literatuře po-
drobně již v 50. a 60. letech (Klen 1954, Dostál 1954, Štěpán 1968). Problém však nebyl
řešen zvláštním zákonem, ale příslušná pravidla byla stanovena ve vyhláškách MZd o po-
hřebnictví. Dosud platná vyhláška Ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky
ze dne 9. 11. 1987 o postupu při úmrtí a pohřebnictví upravuje ve svém § 8 možnosti
odnímání tkání a orgánů z mrtvých těl takto:
1. Pro speciální a diagnostická vyšetření a pro léčebné a vědeckovýzkumné účely je
možno z těl mrtvých odnímat po úmrtí tkáně, je-li to možno provést takovým způsobem,
který neohrozí ani živého člověka.
2. Vyžaduje-li to povaha odnímaného orgánu, popřípadě účel jeho použití, lze výji-
mečně odnímat tkáně a orgány (dále jen orgány) před uplynutím dvou hodin od zjištění
smrti za podmínek, které stanovilo Ministerstvo zdravotnictví zvláštním předpisem.
3. Odnímat orgány lze jen za podmínky, že nebude zmařen účel pitvy, a to zejména
v případech, kdy prohlížející lékař má podezření z trestného činu.
4. Orgány z těl mrtvých se nesmí odnímat:
a) u zemřelých, kteří za svého života písemně prohlásili, že s odnětím nesouhlasí;
b) nemůže-li prohlížející lékař zjistit příčinu smrti mozku nebo má-li podezření, že příči-
nou smrti je přenosná nemoc;
c) u zemřelých ve výkonu trestu odnětí svobody.
Časový limit dvou hodin po smrti je dostatečný pro odběr řady transplantabilních tkání
(kost, chrupavka, fascie, tvrdá plena mozková, kůže, rohovka). Naproti tomu životně dů-
ležité orgány musí být odebírány před uplynutím této lhůty. Příslušné podmínky jsou
stanoveny ve směrnici č. 1/1984 Věstníku Ministerstva zdravotnictví České socialistické
republiky o mimořádném odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých — změna a doplnění —
takto:
a) je-li známa doba zástavy krevního oběhu a byla-li smrt zjištěna ve zdravotnickém
zařízení
1. na jednotce intenzívní péče.
2. na anesteziologicko-resuscitačním oddělení.
3. na operačním sále.
4. na příjmové ambulanci nebo na příjmovém oddělení nemocnice.
b) jestliže smrt byla zjištěna
1. na základě ukončení neodkladné resuscitace, protože se nepodařilo současně prová-
děným umělým dýcháním a masáží srdce obnovit srdeční činnost nebo ji účinně podpo-
rovat.
2. při dlouhodobé resuscitaci na základě diagnózy smrti mozku po zhodnocení dia-
gnostických vyšetření a při splnění těchto diagnostických kritérií:
— hluboké bezvědomí s úplnou ztrátou reaktivity na zevní i vnitřní podněty,
— svalová atonie,
— areflexie nad úrovni C1,
— vymizení spontánního dýchání,
— při mozkové panangiografii kontrastní látka neproniká dále než k bázi mozkové, tj. je
znázorněn pouze extrakraniální úsek tepen zásobujících mozek (toto vyšetření se provádí
dvakrát v intervalu 30 minut).
Další ustanovení citované vyhlášky se týkají pracovišť, kde je možno odnímání orgánů
a tkání provádět, a určení členů komise, která po dlouhodobé resuscitaci rozhodne
o stanovení diagnózy smrti mozku a odnětí orgánu.
S možností odnímat tkáně a orgány od zemřelých dárců je spojena řada etických a
právních problémů. Jde především o ztotožnění smrti individua se smrtí mozku, dále
o úpravu souhlasu dárce s odběrem tkáně či orgánu po smrti a v neposlední řadě o ne-
bezpečí komercionalizace odběru tkání a orgánů.
– 37 –
Obecně existují tři odlišné přístupy k dárcovství:
1. Předpokládaný nesouhlas (opting-in system).
Zákon vyžaduje, aby dárce během života vyslovil předepsanou formou svůj souhlas
s odběrem tkáně či orgánu po smrti. Pokud takový souhlas není k dispozici, je rozhodující
názor příbuzných. Tento systém je typický pro anglosaské země.
2. Předpokládaný souhlas (opting-out system).
Zákon vyžaduje, aby dárce během svého života vyslovil nesouhlas s posmrtným odně-
tím tkáně či orgánu. Nebyl-li takový nesouhlas vyjádřen, mohou být tkáně či orgány ode-
brány. Tento systém existuje v řadě evropských států (Francie, Španělsko, Belgie, Rakous-
ko, skandinávské státy) a jsou na něm založeny i výše uvedené právní normy dosud
platné v České republice. V některých zemích se přitom vyžaduje písemná forma nesou-
hlasu (Rakousko, ČR), v jiných postačí ústní potvrzení nesouhlasu zemřelého příbuznými
nebo známými (Francie). Tento systém s sebou nese problém registrace nesouhlasu, který
může být řešen např. centrální počítačovou evidencí (Belgie). Může být řešen ale i na
úrovni konkrétní nemocnice, v jejíž chartě práv nemocného je uvedeno, že se v nemocnici
provádějí odběry tkání a orgánů podle transplantačního zákona a nemocní jsou poučeni,
kde je možno potvrdit dárcovství nebo naopak dárcovství odmítnout.
3. Třetí přístup spočívá v nakupování a prodeji orgánů.
Tento přístup, tj. platba živým dárcům za odběr po smrti, příbuzným zemřelého dárce
nebo dokonce živým dárcům, je ve většině států odmítán. Přesto však existují výjimky,
např. v rozvojových zemích (Cantarovich 1990, Reddy 1990). Návrh transplantačního zá-
kona České republiky takovou platbu zakazuje.
Některé námitky proti odběru tkání a orgánů mohou mít svůj původ v náboženství.
Stanoviska různých náboženství se v této otázce rozcházejí. Hlavní japonské nábožen-
ství — šintoismus — odběry tkání a orgánů od zemřelých dárců zcela zakazuje. Podobně
konzervativní jsou některé školy islámu. Dárcovství naopak aktivně podporuje budhismus.
Hlavní křesťanská náboženství nemají proti odběru tkání a orgánů, ani proti transplanta-
cím námitek, některé empirické studie z transplantačních center v USA však ukazují, že
idea vzkříšení může být příčinou negativního postoje některých věřících k odběru tkání a
orgánů. Výjimkou je postoj katolické církve k odběru tkání z fetů, který je striktně odmí-
tán, pokud je prováděn po umělém ukončení těhotenství. Tento postoj byl podnětem
k značnému zpřísnění předpisů pro odběr tkání z fetů, např. v USA je nyní takový odběr
možný pouze u spontánních potratů a s informovaným souhlasem matky.
Etické problémy samozřejmě nekončí odběrem tkání. Evropská asociace tkáňových
bank navrhla příslušná pravidla v dubnu 1993. V dokumentu jsou zdůrazněny neziskovost
činnosti tkáňové banky, hrazení nákladů spojených s odběrem, konzervací a distribucí
tkání a orgánů zdravotními pojišťovnami, respektování národních předpisů a odpovědnost
lékaře za provedený odběr a další zpracování tkání. Vyjadřuje se i ke speciálnímu případu
dárcovství, který bývá v transplantačních zákonech opomíjen: lékař, který odebírá tkáně
během chirurgického výkonu (např. hlavici kosti stehenní při totální endoprotéze nebo pla-
centu při porodu), má informovat nemocného o možném použití jeho tkáně k terapeu-
tickému účelu a potřebuje jeho souhlas. Anonymita mezi dárcem a příjemcem musí být
respektována za všech okolností, s výjimkou dárcovství mezi členy rodiny. Každému
nemocnému má být umožněno využít léčby s použitím lidských tkání, pokud jsou
dostupné.
EUTANAZIE
Eutanazie je úmyslné usmrcení jiné, zejména nemocné osoby na její žádost nebo ze
soucitu. Podle Bouchala je aktivní eutanazie úmyslné usmrcení z útrpnosti na žádost oběti
nebo i bez ní. Právní řád ji nepřipouští, aktivní eutanazie spadá pod trestný čin vraždy. Od-
strašujícím příkladem je usmrcení desítek tisíc lidí v nacistickém Německu, kteří byli za-
vražděni pod rouškou eutanazie. Od takové eutanazie byl již jen krok k holokaustu Židů.
Bouchal dále uvádí, že aktivní eutanazie je „metoda přeplněné stříkačky“. Naproti
tomu je pasivní eutanazie, tj. omezení či vynechání zvláště náročných léčebných opatření,
– 38 –
která by sice prodloužila život za cenu dalších strastí, ale nezachránila jej. Jde o zkrácení
dysthanasie, tj. „špatného umírání“ a můžeme mluvit o „metodě odložené stříkačky“.
I když pasivní eutanazie může být problematická, rozhoduje zde „morálka dané situace“,
podle níž zváží lékař z hlediska zájmu a stavu nemocného a reálných léčebných možností
všechna pro a proti. Tolik Bouchal — volně citováno — v učebnici lékařské psychologie
1981.
Profesor Slabý ve své učebnici pastorální medicíny a zdravotní etiky vysvětluje eutana-
zii jako jednání, jehož záměrem je způsobit nebo urychlit smrt těžce nemocného člověka a
ukončit jeho utrpení, a to na základě jeho žádosti nebo předpokladu, že by si to přál. Toto
jednání může být buď aktivní, tj. přímé zabití, nebo pasivní, tj. úmyslné opomenutí ne-
zbytných opatření zdravotní péče tam, kde existuje morální povinnost napomáhat k živo-
tu. Zdůrazněním záměru v definici eutanazie se mění postoj k dřívějšímu rozlišování mezi
aktivní a pasivní eutanazii, při čemž se mnohdy v pojmu pasivní eutanazie směšovaly růz-
né skutečnosti.
Soudobá lékařská technika může dlouhodobě udržovat vitální funkce umírajícího
člověka. V úvahu připadá rozhodování, zda vzhledem k povaze onemocnění se má těchto
opatření použít, eventuálně, kdy použití těchto opatření zastavit.
Podle Slabého je nutno hodnotit z etického hlediska eutanazii jako sebevraždu s přene-
sením spoluodpovědnosti za tento čin na druhou osobu, tj. lékaře, o kterém se předpoklá-
dá, že je morálně povinen vyhovět každé žádosti trpícího nemocného. Přitom křesťanství,
židovské náboženství i islám se staví proti sebevraždě s tím, že si člověk nesmí vzít život,
který mu dal Bůh. Křesťanské stanovisko vyjadřuje instrukce Kongregace pro nauku víry
Deklarace o eutanazii z roku 1980. Zde je zdůrazněno, že eutanazie představuje od-
mítnutí Boha a jeho plánu pro lidský život. Bůh dovoluje člověku, aby se podílel na řízení
svého života, ovšem pouze za předpokladu, že nechce svůj život zničit.
Z odborného hlediska je eutanazie probírána v časopise Bulletin of Medical Ethica, což
je nezávislé periodikum, vydávané v Londýně.
Zdá se, že eutanazie má nejvíce zastánců v Nizozemsku. I když se zde stala nástrojem
politického soupeření v parlamentu, odhaduje se, že se v Nizozemsku uskuteční až dvacet
tisíc eutanazii za rok. Podle platného zákona se hodnotí jako zločin, jen zřídka se však
projednává před soudem a téměř nikdy se netrestá. V polovině února 1993 přijal nizo-
zemský parlament zákon o ukončení života poměrem hlasů 91 pro a 45 proti. Žádostí
o eutanazii je v Nizozemsku až 30 000 za rok. Podmínky, které musí být k eutanazii splně-
ny, jsou tyto:
1. Lékař si musí být jistý, že žádost o smrt je dobrovolná a na osobu nemocného není
činěn nátlak od jiných osob.
2. Pacient musí být v nepřijatelných bolestech a nesmí doufat v uzdravení.
3. Nemocný musí žádat o eutanazii zcela výslovně a jasně několikrát za sebou — ne
impulzivně, a včas musí být kompletně a srozumitelně informován o všech možných ře-
šeních, která mohou prodloužit jeho život.
4. Následně potom musí ošetřující lékař případ konzultovat s kolegou, a po usmrcení
musí informovat autority, proč byl oprávněn to učinit.
V referendu o eutanazii se vyslovilo 71 % občanů Nizozemí v tom smyslu, že eutanazie
nemusí být trestně stíhána. Naproti tomu Etický a právní výbor Americké lékařské asocia-
ce potvrdil ve své zprávě z roku 1988 svůj jednoznačný postoj proti eutanazii. Zástupci lé-
kařského povolání zdůraznili, že v období extrémního růstu nákladů na zdravotní péči je
třeba odolávat tlakům, které usilují o legalizaci eutanazie.
Pro ilustraci uvedeme několik příkladů:
V roce 1990 rozhodl Nejvyšší soud v Indianě o osudu ženy, která měla od dětství po-
škozen mozek a nebyla schopna vyjádřit své přání. Soud uznal právo rodičů rozhodnout
se pro zastavení umělého krmení.
V jiném případě v roce 1990 rozhodoval Nejvyšší soud Spojených Států o osudu ženy,
která před sedmi lety utrpěla těžký úraz při automobilové havárii a byla od té doby ošet-
řována pro trvalý vegetativní stav (v příslušné literatuře často citovaný PVS — permanent
– 39 –
vegetative state). Její rodiče žádali, aby lékař ukončil umělou výživu a nechal dceru ze-
mřít, protože znali dřívější názory své dcery na důstojnost života. Přes příslušná doporu-
čení znalců potvrdil Nejvyšší soud výrok nižšího soudu, že je v zájmu společnosti udržovat
každý život a nepotvrdil ukončení umělé výživy jako život podporujícího
prostředku.
V roce 1992 se rozhodovalo o životě Angličana T. B., který po neštěstí na stadiónu
v Hillsborough v roce 1989 utrpěl ireverzibilní poškození mozku. Poslední tři roky byl
v trvalém vegetativním stavu (PVS). U tohoto nemocného rozhodl soud v roce 1992
o tom, že je možno ukončit zdravotní péči, bez níž by život nemohl pokračovat. Sir
Stephen Brown, prezident oddělení (Family Division) Nejvyššího soudu, prohlásil: „Jeho
duch ho opustil a vše, co zůstalo, byla schránka jeho duše.“ Bylo to poprvé, co anglický
soud dovolil lékařům přerušit péči, která se ukazovala jako nepřiměřená nebo zbytečná.
Jan Payne ve své Klinické etice z roku 1992 shrnuje, že eutanazie znamená zkrácení
života či urychlení smrti. Ukončit léčbu lze pouze na základě rozhodnutí nemocného. Musí
jít o živou vůli (living will) — jde o předem vyjádřené přání eutanazie pro případ komatu
nemocného. Nemůže jít o poslední vůli (last will). Přitom ponechání dokumentu ve smyslu
živé vůle s příkazem „do not resuscitate“ není po právní stránce hájitelné. Nikdo nezaručí,
že i při obnově tohoto dokumentu vždy po pěti letech před svědky právě v posledních
dnech nebo hodinách před nástupem komatu nezměnil nemocný svoje rozhodnutí. Jedi-
ným akceptovatelným důvodem by byl prospěch nemocného v podobě zbavení utrpení.
Payne uvádí odpovědnost této položky v pochybnost s tím, že dnešní medicína je schopna
škálou analgetických a ataraktizujících prostředků utrpení zabránit, aniž by se přikročilo
k usmrcení nemocného.
Holý v roce 1992 referuje o diskuzi o eutanazii v USA. Příznivci eutanazie tvrdí, že
v pluralitní společnosti nemá stát mravní právo zasahovat do soukromých záležitostí,
pokládá se za iracionální přiznávat právo osobnosti anencefalikům či pacientům v trvale
vegetativním stavu a upírat jim právo zemřít. Milosrdnost k pacientům, rodině i ke
zdravotníkům, jakož i zbytečné plýtvání společenskými prostředky, to vše vytváří z ne-
dobrovolné eutanazie morální povinnost lékařů.
Naproti tomu odpůrci aktivní eutanazie podle Holého dovozují, že aktivní eutanazie by
podkopala hodnotu a respekt všeho lidského života. Vedla by k selektivnímu znehodno-
cování života nejzranitelnějších jedinců mezi námi. Těžko lze objektivně definovat diagnó-
zu, prognózu a nesnesitelné utrpení a svobodu k rozhodování. Nesnesitelnou bolest lze
překonávat medicínskými prostředky a vůlí k životu. Eutanazie vyvolává sociální destruk-
ci, ničí důvěru v lékaře, znecitlivuje společnost ve vztahu k zabíjení, ohrožuje i zásady
v současnosti dosažené legitimity pasivní eutanazie. Nejsilnější důvod je dán pro většinu
Američanů náboženskou vírou: život je dar Stvořitele, jsme jeho služebníky a nikoliv páni.
I když by většina lidí byla pro eutanazii, neučiní tento zásah morálnější, když jeho odmí-
tání je základním předpokladem lékařské činnosti po tisíciletí v celé známé historii medicí-
ny.
Tolik Holý o názorech americké lékařské veřejnosti.
Náš význačný odborník na právní aspekty medicíny, JUDr. Jaromír Štěpán, ve své knize
Právo a moderní lékařství z roku 1989 podává velmi rozsáhlý přehled právního hodnocení
eutanazie a cituje řadu případů a soudních rozhodnutí v evropských a amerických státech.
Odkazujeme na tuto vynikající publikaci. Podat o ní objektivní zprávu se vymyká této kapi-
tole.
V závěru své knihy Štěpán uvádí, že pokud by naše současná justiční praxe případ eu-
tanazie soudila, připadalo by v úvahu hodnocení toho, zda zde nechybí obecná podmínka
nebezpečnosti činu pro společnost. Tato možnost ovšem nesejme z lékaře riziko
projednání, zpravidla psychicky velmi zatěžujícího, před orgány činnými v trestním řízení.
Jako nejvhodnější doporučuje Štěpán zakotvit v novelizovaném trestním zákonu speci-
ální skutkovou podstatu trestného činu usmrcení z útrpnosti, s výrazně nižšími trestními
sazbami než při vraždě a s možností výjimečného upuštění od potrestání, jak to navrhova-
la osnova čs. trestního zákona z roku 1926.
– 40 –
Jako velmi podstatný si dovolím ocitovat odstavec, kterým Štěpán uzavírá kapitolu, vě-
novanou resuscitaci:
„Autor považuje za svou mravní povinnost uvést na závěr, že po celá desetiletí byl od-
půrcem právní liberalizace v otázce eutanazie. Životní zkušenosti, zejména zvážení situa-
cí, které přináší moderní medicína, a panorama naší i světové scény v problematice eu-
tanazie — to vše nutí k zastávání tolerantnějšího stanoviska. Každý, kdo bude při poněkud
povrchním pohledu odmítat jakékoliv řešení, nechť ať se vžije do situace, kdy by člověk
jemu nejbližší umíral po týdny a měsíce v nelidském utrpení se zoufalou prosbou o vysvo-
bození, ať shlédne v nemocnicích pacienty v tomto stavu, ať se podívá na ubohé novoro-
zené znetvořeniny, které se lékaři — snad až s profesionální deformací a v obavě
z právního rizika — snaží udržet při životě: pak nechť se znovu zamyslí nad řešením.“
Pokud se pokusím tuto kapitolu uzavřít, připojím se k výroku významného českého psy-
chiatra MUDr. Miloše Vojtěchovského: Uzákoněním eutanazie by zřejmě došlo k oslabení
důvěry k lékařům, přestože eutanazie je vraždou z útrpnosti, s dobrým úmyslem.
Hovoříme-li o živé vůli nemocného, nemělo by jeho rozhodnutí o ukončení života být
ničím patologickým ovlivněno. Těžko si ale představit člověka, ohroženého smrtící choro-
bou nebo vyčerpaného utrpením, jak se může kvalifikovaně a svobodně rozhodnout pro
svoji smrt. Jsem přesvědčen, že by šlo většinou o výsledky depresivních a zkratkových
reakcí. Těžko dosáhnout toho, aby byla vyloučena deprese, kterou podle některých údajů
trpí někdy v životě až čtvrtina naší populace — třeba jen jednou za život a přechodně.
Vnáší práci, kdy jsme vyšetřili 73 depresivních nemocných, se jich v průběhu života poku-
silo 34 % závažným způsobem o sebevraždu. Nežádali by o ukončení života, když by byla
uzákoněna eutanazie, nebo asistované suicidium? Poznali by vždy rozhodující lékaři, že
jde o depresi, a tudíž utrpení přechodné a léčitelné?
Na úplný závěr si dovolím vyjádřit svůj názor. Podle současné právní úpravy
u nemocného, který je zadržen na psychiatrii, protože ohrožuje své okolí, rozhoduje
o oprávněnosti jeho zadržení — i když na podkladě znaleckého posudku lékaře z jiného
zařízení — soud. Domnívám se, že i zde by měla vstoupit do rozhodování tato nezávislá
instituce, která by jako podkladů pro svoje rozhodování použila znaleckých posudků lé-
kařů z jiných zařízení, ve věci nezávislých.
Velký myslitel v oblasti etiky Albert Schweitzer si nepřál být resuscitován. Spolupra-
covníci v nemocnici mu vyhověli. Rozhodoval však sám za sebe.
ŽIVOT PO SMRTI
Bouchalova učebnice lékařské psychologie z roku 1981 referuje o údajích některých
lidí, kteří po úspěšné resuscitaci po klinické smrti vypovídali, že procházeli úzkým prosto-
rem a blížili se ke stále jasnějšímu světlu, ke kterému se cítili přitahováni. Je to v podstatě
první učebnicový údaj o knize R. S. Moodyho „Život po životě“ z roku 1975. Součástí zá-
žitku, který Moody popisuje, je průchod úzkým prostorem a vnímání světla, které člověka
přitahuje a dává mu pocit bezpečí. Někteří nemocní popisovali, že viděli shora svoje tělo a
resuscitační tým. O Moodyho knize u nás jako první referoval Vojtěchovský v časopise
Československá psychiatrie.
Slabý uvádí, že podle studie v britském časopise Lancet z roku 1990 se může zku-
šenost blízké smrti vyskytnout i u lidí, kteří jsou sice ohroženi na životě, ale nejsou po-
raněni nebo nemocni. Uvádí zde příklad horolezce, který měl obdobné prožitky
v okamžiku pádu, který nezpůsobil zranění. Poněkud odlišnou a umělecky zpracovanou
zkušenost návratu do života po resuscitaci popisuje v jedné ze svých povídek André Mau-
rois. Jeden z autorů těchto skript prožil kdysi experimentální psychózu po podání haluci-
nogenu psilocybinu. Po krátké depresivní rozladě měl prožitek blaženosti a souznění
s vesmírem, pocit, že vymizely všechny starosti, že neexistují žádné filozofické problémy
a cítil se přitahován do zářícího prostoru. Podobnost s prožitky Moodyho nemocných je
značná. Poslední prožitek hodnotil intoxikovaný ex post jako tzv. kosmickou emoci, po-
psanou Buckem, jak ji popisuje ve své knize o experimentálních psychózách český psy-
– 41 –
chiatr Roubíček. Poslední dvě zkušenosti svědčí pro to, že zážitky popisované Moodym,
nemusí být nutně vázány na prožitek klinické smrti.

BOUCHAL, M. a kol: Lékařská psychologie. Avicenum, Praha 1981.
BÖCKLE, F.: Moraltheologische Aspekte der Transplantationchirurgie. Med. Welt Bd.
32/Heft 47,1981, ss. 1783–1786. Bulletin of Medical Ethics, T. Moss, London 1992,
1993.
CANTAROVICH, F.: Values Sacrificed and Values Gained by the Commerce or Organs: The
Argentine Experience. Transpl. Proc. 22, 1990, 3, ss. 925–927.
DICKENS, B. M.: Excised Organs Prior to Implantation: Belonging and Control. Transpl.
Proc. 22, 1990, 3. ss. 1000–1001.
DOSTÁL, F.: Návrh zákona o činnosti tkáňových ústředen. In: Kolektiv autorů: Transplanta-
ce tkání. Vojensko-zdravotnická knihovna, Práce Vojenské lékařské akademie, svazek,
SZN Praha, 1954, ss. 13–21.
Etická pravidla pro tkáňové banky. Návrh Evropské asociace tkáňových bank, duben 1993.
Autoři: D. J. GYNES, L. M. C. FARO, A. LECHAT, R. von Versen. Přeložili: O. Diblíková,
P. Měřička, J. Sibalová. Etický kodex ČLK, Lidové noviny 12, 1991, s. 8.
HOLCZABEK, W., KOPETZKI, Ch.: Rechtsgrundlagen von Organotransplantationen. Wiener
Klin. Wochenschr. 13/1986, ss. 417–420.
HOLÝ, J.: Contempo. 91. II. Čas. Lék. čes. 131/1992, 14, s. 445–447.
KEYSERLINGK, E. W.: Human Dignity and Donor Altruism — Are They Compatible with Effi-
ciency in Cadaveric Human Organ Procurement? Transpl. Proc. 22, 1990, 3, ss. 1005–
1006.
KLEINMAN, I. — Löwy, F. H.: Cadaveric Organ Donation: Ethical Considerations for a New
Approach. CMAJ 141, 15, 1989, ss. 107–110.
KLEN, R.: Odběr a přechovávání štěpů k transplantacím. In: Kolektiv autorů: Transplantace
tkání. Vojensko-zdravotnická knihovna, Práce vojenské lékařské akademie, svazek, SZN
Praha, 1954, ss. 13–21.
McGOUGH, E. A., CHOPEK, M. W.: The Physicians Role as Asker in Obtaining Organ Do-
nations. Trnspl. Proc. 22, 1990, 3, ss. 267–272.
PAYNE, J.: Klinická etika. Triton, Skalpel, 1992.
PEČENKOVÁ, I., BUŠTA, P., KRUML, M.: Smíme všechno, co dělat umíme? Mladý svět, 25,
17, str. 23–31, Praha 1993.
REDDY, K. C. et al.: Unconventional Renal Transplantation in India. Transpl.
Proc. 22, 1990, 3, ss. 910–911.
SLABÝ, A.: Pastorální medicína a zdravotní etika. Univerzita Karlova, Praha, 1991.
STEPÁN, J.: Právo a moderní lékařství. Panorama, Praha 1989.
STEPÁN, J.: Transplantace tkání a orgánů z právního hlediska. Právník 4/1968, ss. 330–
342.
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR ze dne 9. 11. 1987 o postupu při úmrtí a po-
hřebnictví. Sbírka zákonů č. 19/1988, str. 66–72.
10. Etické komise ve zdravotnictví a jejich úkoly

Americký sociolog ruského původu Pitirim A. Sorokin, profesor Harvardské univerzity,
publikoval v roce 1941 knihu „Krise našeho věku“. Tato rozsáhlá sociologická studie za-
vršila mnoho let trvající autorovu práci a Sorokin zde konstatuje, jako ostatně mnozí před
ním i po něm, současnou krizi etiky a práva. Podstatu krize vidí v postupném znehodno-
cování naší etiky a našich právních norem. Uvádí dále, že tyto hodnoty ztratily již valnou
část své prestiže. Podle Sorokina se na soudobé mravní hodnoty hledí jako na pouhé „de-
rivace, racionalizace či krásné řečnické obraty, zahalující sobecké zájmy, peněžní po-
hnutky či získané sklony jednotlivců a skupin“.
Celková krize mravních hodnot, vyjádřená zejména v letech po druhé světové válce
– 42 –
v souvislostí s rozvojem a částečně už i pádem totalitních systémů, se nevyhnula ani lé-
kařství. Na základě některých zkušeností z doby po druhé světové válce, kdy vznikl No-
rimberský kodex, vyjadřuje věrnost etickým hodnotám lékařská přísaha, jak ji v roce 1948
v Ženevě vyjádřila deklarace Světové zdravotnické organizace. Tuto přísahu uvádíme ve
znění podle Wondráka:
„Budu-li přijat do svazku lékařského stavu, zavazuji se slavnostně, že zasvě-
tím svůj život službě lidstvu.
Svým učitelům budu prokazovat úctu a dík, který jsem jim dlužný.
Své povolání budu vykonávat svědomitě a důstojně.
Zdraví svých nemocných obnovit a udržet bude mým prvořadým přikázáním.
Tajemství, která mi budou svěřena, zachovám.
Ze všech svých sil budu udržovat čest a vznešenou tradici lékařského povo-
lání. Své kolegy budu ctít.
Nepřipustím, aby náboženství, národnost, rasa, stranická politika a sociální
stav vstoupil mezi povinnost mého povolání a mé nemocné. Budu udržovat
nejkrajnější úctu k lidskému životu od jeho početí a pod nebezpečenstvím po-
hrůžky své lékařské vědomosti nepoužiji v rozporu se zákony lidskosti.
To slibuji slavnostně, svobodně a na svou čest“.
Dalším důležitým dokumentem, zaměřeným na plnění etických zásad zejména v ob-
lasti biomedicínského výzkumu, je Helsinská deklarace, přijata na 18. zasedání Světové
lékařské asociace v Helsinkách ve Finsku v červnu 1964, doplněná na 29. Světovém lékař-
ském shromáždění v Benátkách v Itálii v říjnu 1983.
Podle Helsinské deklarace je posláním lékaře zajišťovat zdraví lidí. Své znalosti a své
svědomí věnuje naplnění tohoto poslání. V úvodu jsou dále citována slova mezinárodního
kodexu lékařské etiky, že „lékař bude jednat vždy v zájmu pacienta, pokud by poskytoval
jakoukoliv lékařskou péči, která by mohla mít za následek oslabení fyzického nebo du-
ševního stavu nemocného“. Dále jsou stanoveny cíle biomedicínského výzkumu, provádě-
ného na člověku, kterými musí být jednak zlepšení diagnostických, terapeutických a
profylaktických postupů, jednak pochopení etiologie a patogeneze nemocí. Dále se kon-
statuje zásadní rozdíl mezi výzkumem, který je v podstatě zaměřen na diagnózu nebo
léčbu pacienta, a výzkumem, který je svou podstatou čistě vědecký a nemá diagnostický
ani terapeutický význam pro osobu, která je předmětem tohoto výzkumu. Upozorňuje se
i na nutnost zvláštní opatrnosti při vedení výzkumu, který by mohl ovlivnit životní prostře-
dí, musí se dbát i o správné zacházení s laboratorními zvířaty. Helsinská deklarace navr-
huje doporučení všem lékařům, kteří v rámci biomedicínského výzkumu provádějí pokusy
na člověku. Navržené normy jsou pouze vodítkem pro lékaře na celém světě, nezbavují
však lékaře trestní, občanské a etické odpovědnosti před zákony jejich zemí.
V základních zásadách se vyžaduje před prováděním pokusů na člověku řádné prove-
dení pokusů laboratorních, pokusů na zvířatech i důkladná znalost vědecké literatury.
Plán provádění každého pokusu na člověku musí být jasně formulován v pro-
tokolu, který by měl být předložen zvláště ustanovené nezávislé komisi, která
návrh posoudí a vyjádří své připomínky a doporučení. Dále se zdůrazňuje vědecká kva-
lifikace pracovníků, na nichž musí spočívat odpovědnost a nikdy ne na pokusné osobě,
i když dala svůj souhlas. Je nutno prokázat, že předpokládané riziko je přinejmenším vy-
jádřeno terapeutickým přínosem. Péče o pokusnou osobu musí vždy převládat nad zájmy
vědeckými a společenskými. Vždy musí být respektováno právo na integritu i soukromí
pokusné osoby. Pokud riziko převyšuje potenciální užitek, mělo by se každé zkoumání pře-
rušit. Je nutno přesně a v souladu se zásadami deklarace publikovat výsledky. Při každém
výzkumu musí být pokusná osoba přiměřeně informována o cílech, metodách, předpoklá-
dané prospěšností a možných nebezpečích výzkumu. Pokusná osoba musí být informová-
na o tom, že má možnost kdykoliv z pokusu odstoupit a vzít svůj souhlas zpět. Lékař by
měl vždy získat svobodný a informovaný souhlas pokusné osoby, pokud možno písemnou
formou. Nutno vyloučit jakékoliv formy nátlaku.
Zvláštní zásady jsou stanoveny pro získání souhlasu v souvislosti s pokusem, provádě-
– 43 –
ným na člověku, který je zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Vý-
zkumný protokol by měl vždy obsahovat prohlášení, že byly respektovány etické zásady a
měl by obsahovat vyjádření, že je v souladu se zásadami formulovanými v tomto prohlá-
šení.
Další zásady jsou stanoveny pro medicínský výzkum, spojený s profesionální péčí (kli-
nický výzkum). Zde je zdůrazněno použití nových diagnostických a terapeutických
prostředků, pokud podle mínění lékaře poskytují naději na záchranu života, navrácení
zdraví nebo zmírnění utrpení. Musí být zvažován možný prospěch, riziko a obtíže nové
metody proti výhodám současných nejlepších diagnostických a terapeutických postupů.
Odmítnutí nemocného nesmí narušit vztah mezi lékařem a nemocným. Pokud lékař pova-
žuje za nutné obejít se bez informovaného souhlasu, musí s důvody, uvedenými ve vý-
zkumném protokolu, seznámit nezávislou komisi. Lékař může spojit výzkum s lékařskou
péčí, je-li důvodem získání nových poznatků a to pouze do té míry, je-li lékařský výzkum
ospravedlněn svým potenciálním diagnostickým nebo terapeutickým významem pro
nemocného.
Závěrečné ustanovení se týká neterapeutického biomedicínského výzkumu na člověku
(neklinický biomedicínský výzkum), kde je zejména zdůrazněno, že při výzkumech na li-
dech by zájem vědy a společnosti neměl být nikdy nadřazen péči o dobro pokusné osoby.
Tolik základní zásady Helsinské deklarace.
Na principy Helsinské deklarace i lékařské přísahy, jak ji vyjádřila v Ženevě v roce 1948
Světová zdravotnická organizace, navazuje Etický kodex České lékařské komory. Tento
dokument, platný od 19. 10. 1991, uvádíme, vzhledem k jeho závažnosti, v příloze
v plném rozsahu. Nezávislým orgánem, který bdí zejména nad dodržováním etických prin-
cipů, se staly etické komise. Příznivá situace pro jejich vznik v našem státě vznikla až po
roce 1989, předtím však již pracovaly etické komise v řadě zahraničních institucí. Podně-
tem k ustanovení etických komisí bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu státu New Jersey
v USA v roce 1976. Rovněž v roce 1976 byla doplněna Helsinská deklarace o biomedicín-
ském výzkumu požadavkem, aby každý výzkumný projekt byl posouzen z hlediska vě-
decké hodnoty a etické oprávněnosti etickou komisí.
Podle Slabého je nejlépe vybudovaný systém etických komisí ve Švýcarsku, Dánsku a
Německu. Při Švýcarské akademii lékařských věd byla zřízena etická komise, která je po-
radním orgánem ve sporných případech pro velký počet nezávisle pracujících decentra-
lizovaných komisí, v Německu pracují etické komise při lékařských komorách.
Etická komise je interdisciplinární odbornou poradní skupinou, bez jejíhož souhlasu
nelze zahájit biomedicínský výzkum. Etická komise při LF UK v Hradci Králové a FN
v Hradci Králové je složena z řady odborníků — lékařů: anesteziolog, biolog, kardiochirurg,
neurochirurg, internisté, dětský lékař, gynekolog, soudní lékař, lékař tkáňové ústředny,
farmakolog, psychiatr. Z nelékařských členů jsou v komisi zdravotní sestra, profesorka
zdravotnické školy, katolický duchovní a student medicíny.
Komise by měla být nezávislá na instituci, která ji zřizuje. Povšechně je možno charak-
terizovat práci etických komisí jako poradní činnost při rozhodování o etických problé-
mech a konfliktech, souvisejících se zdravotní péčí a jinými druhy činnosti zdravotnických
zařízení.
Etická komise by měla odmítat funkci poroty, která rozhoduje spory mezi nemocnými a
ošetřujícím personálem, nebo která posuzuje případy nedbalostí a jiných pochybení
zdravotníků.
Ztotožňujeme se s názorem Slabého, že kvalita práce etických komisí závisí jak na od-
borné úrovni jejich členů, tak na vzdělání v oboru zdravotnické etiky. Komise by se měly
vystříhat byrokracie a direktivního stylu práce.
Důležitou směrnicí pro práci etických komisí a jejich úlohy při posuzování etických
aspektů klinického zkoušené léků je dokument Centrální etické komise Ministerstva
zdravotnictví České republiky, sestavený doc. MUDr. J. Šedivým, doc. MUDr. J. Šetkou a
MUDr. J. Ruskem. Tato práce definuje pojmy klinického zkoušení léků, nového léku, pojem
terapeutické a neterapeutické studie. U některých populačních skupin by neměly být
– 44 –
prováděny neterapeutické studie: děti, osoby, u kterých není možno získat souhlas, osoby
nezpůsobilé k právním úkonům, osoby v závislém postavení (vězni, vojáci, obyvatelé
ústavů sociální péče). Těhotná žena nesmí být subjektem výzkumu, pokud jedním z účelů
výzkumu nejsou zdravotní potřeby ženy: přitom riziko pro plod musí být minimální.
Jsou zde uvedeny instituce, jejichž souhlas je podle platných předpisů nutný pro zahá-
jení zkoušení nových léků — jsou to zejména Ministerstvo zdravotnictví, opírající se o roz-
hodnutí Komise pro nová léčiva; posuzování farmaceutické dokumentace přísluší Státnímu
ústavu pro kontrolu léčiv.
Místní (lokální) etické komise jsou komise příslušné zdravotnickému zařízení, kde se má
výzkum realizovat. Etické komise musí být nezávislé na farmaceutickém průmyslu, zkou-
šejícím lékaři, na vedení zdravotnického zařízení, kde má zkoušení probíhat. Etické komise
ověřují, jakým způsobem jsou zajišťována práva a integrita osob, zařazených do klinické-
ho zkoušení a posuzují, zda je klinické zkoušení z hlediska etického v souladu s Helsinskou
deklarací, Deontologickým kodexem a Kodexem práv nemocného. Zadavatel a zkoušející
jsou povinni předložit místní etické komisi všechny nezbytné informace, potřebné pro po-
souzení etické přijatelnosti studie. U multicentrické studie musí rozhodnout etické komise
všech zařízení, zúčastněných na studii.
MÍSTNÍ ETICKÉ KOMISE POSUZUJÍ:

1. Morální a odbornou způsobilost osob, které mají zkoušení provádět, personální a
technické vybavení pracoviště.
2. Poměr očekávaného rizika a přínosu pro každého testovaného jednotlivce.
3. Etické otázky spojené s metodou.
4. Přiměřenost, úplnost a srozumitelnost písemné i ústní informace pro nemocného,
případně jeho zákonného zástupce.
5. Způsob získání a formu dobrovolného prohlášení o účasti ve studii (tzv. informovaný
souhlas).
6. Informace pro příslušného praktického lékaře o tom, že nemocný bude zařazen do
klinického hodnocení léku.
7. Předpoklady pro publikaci výsledků studie, i v případě, že výsledky nebudou pro
zkoušený lék příznivé.
Nezbytné je předložit komisi formulář informovaného souhlasu nemocného, což je
dobrovolné písemné prohlášení nemocného o účasti ve studii. Nemocný formulář podepi-
suje po poskytnutí podrobných informací o studii před jejím zahájením. Dokument má být
napsán v jazyce, kterému subjekt výzkumu dobře rozumí. Podpisem informovaného sou-
hlasu nepřebírá pokusná osoba žádnou odpovědnost za případné poškození svého
zdravotního stavu: toto musí garantovat zadavatel.
Informovaný souhlas obvykle obsahuje potvrzení, že podepsaná osoba byla poučena
ošetřujícím lékařem:
a) o účelu a cílech studie, o riziku zkoušeného i standardního léku;
b) o způsobu provedené studie a všech nepříjemných procedurách, které ze studie pro
objekt vyplývají;
c) o referenční terapii, jejích nedostatcích a rizicích;
d) o jiných možnostech léčby;
e) o důvěrnosti získaných údajů;
Informovaný souhlas obvykle obsahuje ustanovení, že účastník může kdykoliv pokus
přerušit bez negativních důsledků pro sebe.
Podle našich zkušeností je nutno každého nemocného zevrubně informovat i o účasti
v kontrolní skupině, pokud je mu podáno placebo nebo zejména tehdy, když tato možnost
připadá v úvahu.
Etické komisi nepřísluší odborné zhodnocení farmaceutických, preklinických a
eventuálně i klinických údajů, ani odborné posuzování plánu navrhované studie. To garan-
tuje souhlas příslušné odborné komise a státní instituce. Proto by, podle našeho názoru,
– 45 –
měly být etickým komisím předkládány projekty, které již byly schváleny příslušnými od-
bornými a státními institucemi.
Místní etická komise by měla rozhodnout co nejdříve a své stanovisko k navrhované
studii zaslat zkoušejícímu lékaři do 14 dnů, měla by pak bdít i nad dalším průběhem poku-
su.
Důležitou směrnicí pro klinickou výzkumnou práci i pro hodnocení etických přístupů
v experimentech s novými léky je dokument Guidelines of Good Clinical Research Practi-
ce, Směrnice pro dobrou klinickou výzkumnou praxi. Tento dokument byl zaveden v ze-
mích Evropského společenství v roce 1989.
Vycházíme z Guidelines of Good Clinical Research Practice, jak byly formulovány Asoci-
ací Britského Farmaceutického průmyslu v roce 1989 — ABPI.
Po úvodní kapitole je zde popsán způsob výběru výzkumníků a výzkumných center,
předpoklady ke správnému vyplnění protokolů, náležitosti zdůvodnění výběru pokusných
osob, způsob plánování pokusu, metody sledování, způsob kompenzace pokusným oso-
bám.
Zvláštní kapitola je věnována úkolům etických komisí. Je popsán plán odborného sle-
dování včetně odpovědností, systém kontrol, návod k podrobnému popisu klinických a la-
boratorních metod sledování a jejich časový harmonogram. Je definován i souhlas vý-
zkumníka s navrženým výzkumným projektem. Je popsán způsob, jakým mají být podává-
ny zprávy o klinických pokusech včetně podrobné osnovy takové zprávy. Je předepsán
plán projektu statistického zpracování, způsob ověřování kvality studie nezávislými pozo-
rovateli, způsob archivování všech materiálů po dobu nejméně 10 let. Je popsán i způsob
uzavření studie. V dokumentu ABPI je předepsána i forma a přesná struktura infor-
movaného souhlasu nemocného.
Obdobný dokument je vypracován i pro správnou laboratorní praxi. Příkladem takového
dokumentuje elaborát Základní pravidla správné laboratorní praxe pro předklinické zkou-
šení látek na pracovištích Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové.
Z uvedeného je zřejmé, že potřeba dostát nikoliv jen formálně všem etickým pravidlům
a normám klade na výzkumníky i členy etických komisí stále větší nároky. Zde, u členů
etických komisí, nestačí selský rozum, ale všichni lékaři by se měli intenzivně vzdělávat a
nejen teoreticky znát, ale dovést i v praxi plnit úkoly, které jim jsou ukládány etickými
kodexy.

Etický kodex ČLK. In: NOVÝ, K.: Právnické informatorium pro lékaře. Linde, Praha 1992, s.
367.
Guidelines on Good Clinical Research Practice. The Association of the British Pharmaceuti-
cal Industry. London, March, 1988. PAYNE, J.: Klinická etika. Triton, Skalpel, Praha 1992.
SLABÝ, A.: Pastorální medicína a zdravotnická etika. Univerzita Karlova, Praha, 1991.
SOROKIN, P. A.: Krise našeho věku. Tiskařské a vydavatelské družstvo československého
obchodnictva v Praze 1948.
ŠEDIVÝ, J., ŠETKA, J., RUSEK, J.: Úloha etických komisí při posuzování etických aspektů kli-
nického zkoušení léků. Čas. Lék. Čes., 131, 1992, 17, 539–540.
WONDRÁK, E.: Etika a přísaha. Čas. Lék. Čes., 131, 1992, 775–776.
– 46 –
II. Úvod do užité psychologie
1. Základní pojmy humánní psychologie

Základními pojmy humánní psychologie, jako jsou vědomí, osobnost, jáství atd. jsou
označovány ty psychické jevy, které jsou pro člověka specifické a typické. Jejich používám
v obecném laickém jazyce vede často k rozmělnění a deformaci jejich obsahu. Každý
obor, činící si nárok na vědeckost, musí mít své základní pojmy přesně definované.
VĚDOMÍ
Pojem vědomí je v lékařství používán nejčastěji ve smyslu fyziologickém, tj. k ozna-
čení stupně bdělosti (vigilance). Toto vědomí souvisí fyziologicky s činností retikulární
formace mozku, která aktivuje senzorické a motorické buňky mozkové kůry a umožňuje
tak mozku přijímat podněty a reagovat na ně. Opakem plného vědomí jsou spánek, různé
stupně zastřeného vědomí až bezvědomí, případně smrt. Úroveň aktivace CNS, tedy bdě-
losti, lze mimo jiné ovlivňovat i psychologickými prostředky. Nejznámějšími z nich jsou
přesycení a únava jednotvárnými podněty a relaxační sugesce používané při hypno-
tických postupech. Populární se stávají techniky využívající známé skutečnosti, že elektro-
encefalografická aktivita mozku v určitém rozsahu následuje frekvenci jednotvárné a
pravidelné senzorické stimulace (např. blikajícím světlem). O různých úrovních bdělosti
lze hovořit i u zvířat.
Naproti tomu pojem vědomí ve smyslu psychologickém označuje specifickou kvali-
tu duševní činnosti vlastní pouze člověku. Definice tohoto pojmu odrážejí obvykle rozdíly
v teoretických východiscích svých autorů. Přesto lze vyjmout některé obecně akcep-
tované rysy lidského vědomí.
Lidské vědomí je plynulý proces poznávací činnosti (hovoří se též o „toku vědomí“)
rezultující ve vědění. Pojmy „vědomí“ a „vědění“ spolu souvisejí etymologicky i vý-
znamově. Jelikož uvědomění si jevu znamená jeho kategorizaci, postižení jeho příčin,
vztahů a souvislostí, je předpokladem geneze vědomí vývoj kognitivních schopností. Ve-
dle vnímání, myšlení, představování a paměti, podílejí se na vědomí také vůle, city a další
nekognitivní funkce.
Lidské vědomí je vždy předmětné. Tzv. „čisté vědomí“, tj. vědomí bez obsahu neexis-
tuje. Pokusy o „vyprázdnění“ vědomí, nebo jeho „znehybnění“, např. při některých medi-
tačních technikách, vedou k alteraci vědomí.
Významným atributem lidského vědomí je rozlišení subjektivního a objektivního
(též „já“ a „nejá“). Vědomí může být předmětem — obsahem sebe sama. Tzv. introspek-
ce (též sebenazírání, sebereflexe atd.) není bezprostředním pozorováním aktuálních
prožitkových obsahů vlastního vědomí, ale pozorováním vzpomínky na obsah právě odply-
nulý, neboť aktuálním obsahem vědomí v okamžiku introspekce je ona sama.
Nezbytnou podmínkou vývoje lidského vědomí v antropogenezi a ontogenezi člověka
byly a jsou příslušnost k lidské společností a vznik lidské řeči. Vše nasvědčuje
tomu, že u tzv. „vlčích dětí“, odchovaných od raného dětství zvířaty, lidské vědomí ne-
vzniklo. Vědomé poznání je zprostředkované a provázené vnitřní verbalizací, přičemž je
řeč nástrojem kategorizace nové zkušeností, jejího začleňování do kontextu se zkušeností
stávající. Neuropsychologické modely řečové schopnosti (např. Pelikánův model séman-
tických systémů mozkových) dokládají, že její organizace vzniká v ontogenezi jako odraz
obecné i individuální zkušenosti, tedy logiky objektivního světa. Obdobnou organizaci vy-
kazuje lidská paměť. Poruchy vědomí bývají často provázené také poruchou paměti,
amnézií.
Je zřejmé, že nutnou podmínkou vědomého poznání je určitá úroveň bdělosti. Při vyšet-
řování proto zkoumáme stav vědomí ve smyslu fyziologickém i psychologickém. Vyšet-
– 47 –
řujeme, zda nemocný vnímá podněty a adekvátně na ně reaguje, zda navazuje kontakt se
svým okolím, hodnotíme spontaneitu, orientaci vlastní osobou, místem a časem, účelnost
a smysluplnost chování, zjišťujeme, zda má na dané období zachovanou vzpomínku.
NEVĚDOMÍ
Nevědomím nebo také podvědomím nazýváme tu část duševní aktivity, která se od-
bývá mimo dosah pozornosti a vědomého poznání. Někdy bývá odlišováno tzv. předvě-
domí, zahrnující ty psychické obsahy, které ve vědomí aktuálně nejsou, ale mohou do
něho vstupovat, zatímco pojem nevědomí je rezervován jen pro ty obsahy, které se do vě-
domí nikdy nedostanou (pokud osoba neprodělá psychoanalýzu). Toto pojetí je poplatné
populárnímu Freudovu negativnímu chápání nevědomí jako rezervoáru a zdroje temných
animálních pudů, hlídaných duševní cenzurou a manifestujících se prostřednictvím
chybných úkonů, snové symboliky a neurotických symptomů, případně deviantního
chování. Vedle tohoto pohledu existují novější pozitivní koncepce nevědomí, např. Erickso-
nova, představující nevědomí jako určitý druh nestandardní inteligence, armamentárium
automaticky se vybavujících duševních dovedností, sloužících zachování psychické
rovnováhy a řešení těch problémů, na nichž vědomí selhává. Nevědomá duševní činnost
je považována za fylogeneticky i ontogeneticky starší než vědomá. Je dávána do souvis-
losti s aktivitami nedominantní hemisféry mozku, zatím co vědomí má vztah k dominantní
hemisféře, obsahující neuropsychologická centra řeči. K facilitaci nevědomých činností do-
chází tehdy, je-li vědomá aktivita narušována a tlumena. Rozšířená je dnes domněnka, že
prostřednictvím nevědomí lze terapeuticky ovlivňovat fyziologické a biochemické děje
v organismu. Stav facilitace nevědomí bývá též považován za příznivý pro demonstraci
schopností studovaných psychotroniky (telegnóze, telepatie, extrasenzorické percepce
atd.)
Naprostá většina složité řídící činnosti mozku se odehrává pod prahem vědomí. Vědomí
představuje jen špičku ledovce. O nevědomé regulaci složitých fyziologických dějů není
pochyb. Existují však také jevy dokládající nevědomou regulaci duševních činností. Které
to jsou?
Mnohé náročné pohybové dovedností si může člověk osvojit tak dokonale, že je dokáže
vykonávat, zaměstnávaje svou pozornost jinou činností. Tyto zautomatizované pohy-
bové dovednosti (např. chůze, jízda na kole, tanec, psaní na stroji, hra na hudební ná-
stroj atd.) předčí často svou rychlostí vědomé jednání a snaha o vědomé řízení jejich prů-
běhu může naopak působit rušivě. Pozoruhodná je jejich velká trvalost, byly-li jednou fi-
xovány.
Experimenty (např. s mikroexpozicemi obrázků, se sugescemi překrývanými hudbou
atd.) i životní zkušenost dokazují, že nevědomí může registrovat podněty podprahové
intenzity a podněty přesahující kapacitu vědomého vnímání (tzv. „úžinu vědomí“).
Tyto bývají základem různých nevysvětlitelných kladných či záporných dojmů o jevech.
Také reklamní a propagandistická hesla působí do jisté míry tímto způsobem, i když jim
lidé často nevěnují pozornost.
Dokladem nevědomé intelektuální činnosti je intuitivní myšlení, spočívající v tom, že
některé články koherentního procesu myšlení se odbývají, na rozdíl od diskurzivního myš-
lení, pod prahem vědomí a závěry se pak objevují jako náhlé osvícení, nápad, vnuknutí,
resp. vhled. Inspirace řešení problému ve snu patří do kategorie podobných jevů. Též
fakt, že studující se někdy po větším časovém intervalu bez opakování lépe orientuje
v osvojené látce a reprodukuje ji lépe než bezprostředně po jejím studiu, svědčí o jejím
dalším zpracování mimo dosah vědomí.
Zajímavým fenoménem je existence velmi živých osobních vzpomínek, které nejsou
vědomé expozici běžně přístupné a vybavují se jen v mimořádných stavech
hypermnézie pod vlivem halucinogenů, v hypnotickém transu, při horečnatých stavech
apod., tedy obvykle při alteraci vědomí. Zdá se, že jednou vytvořené paměťové stopy jsou
relativně velice stálé. Porucha paměti pak nespočívá ve ztrátě informace, ale v její nedo-
stupnosti.
– 48 –
Jev nazývaný posthypnotická sugesce spočívá v tom, že hypnotizovaná osoba, jíž
byl dán posthypnotický příkaz, po probuzení z transu tento uposlechne, aniž by si ho pa-
matovala a byla si ho vědoma. Když má vysvětlit pohnutky svého jednání, uvede doda-
tečně racionální motiv s příkazem nesouvisející. Analogicky lze předpokládat, že i jiné vě-
domé motivy jsou jen ex post vysvětleními, nahrazujícími a zamlžujícími skutečné nevě-
domé pohnutky.
Představa o nevědomí jako instanci disponující nástroji chránícími duševní stabilitu je
inspirována existencí tzv. obranných mechanismů jáství. Nepochopitelná a neúmyslná
opomenutí a přehlédnutí skutečností zraňujících sebecit jedince (tzv. popření), zapomínání
(tzv. vytěsnění), nevěrohodná vážně míněná vysvětlení vlastních motivů (tzv. racionaliza-
ce) atd. svědčí o nevědomé selekci a cenzuře informací, které by mohly destabilizovat se-
beobraz jedince, a tím i jeho citovou rovnováhu.
Bylo by možné uvést další důkazy o existenci nevědomé duševní činnosti.
OSOBNOST
Osobnost je pojem označující individuální celostní strukturu relativně trvalých
duševních a tělesných vlastností (rysů) konkrétního jedince, tvořící jeho jedi-
nečný a neopakovatelný svéráz a určující v rozhodující míře jeho chování a
prožívání.
Někteří psychologové odmítají pojem osobnosti jako nadbytečný, argumentujíce tím,
že chování a prožívání člověka je determinováno převážně situačními vlivy. Lze oponovat,
že i ve zcela identických situacích reagují různí lidé různě. Navíc to, jakým situacím bývá
jedinec vystaven, závisí značnou měrou na jeho osobních sklonech. Např. proti rozšířené-
mu názoru, že agresivita a egocentrismus odsouzených delikventů jsou produkty vězeň-
ského prostředí, lze namítnout, že ne každý typ osobnosti se do vězení dostane. Duševní
život konkrétního člověka a jeho objektivní projevy jsou určovány jak jeho osobnostní
strukturou, tak minulými i přítomnými situacemi, v nichž se ocitá.
Struktura toho, co nazýváme osobností, se vyvíjí na bázi zděděných daností (genotypu)
podle biologických zákonů zrání, pod vlivem fyzického a sociálního prostředí jedince.
Osobnost není pasivním objektem hry vnitřních a vnějších sil, ale jejím aktivním účast-
níkem. Vývoj je celoživotní. V obdobích nejvýznamnějších změn, tj. v dětství a dospívání,
hovoříme vždy jen o „vývoji osobnosti“. Až ve věku relativní stálosti, tj. v dospělosti, lze
mluvit o „osobnosti“. Hlavní obecnou funkcí osobnosti je přizpůsobování se proměnlivým
podmínkám života.
JÁSTVÍ
Jáství je nejabstraktnější pojem psychologie osobnosti. Není naším cílem podat přehled
jeho definicí a jemu příbuzných pojmů (vědomí já, sebepojetí, Ego apod.) Přidržíme se vý-
znamu pojmu jáství blízkého tomu, jak jej pociťujeme a intuitivně chápeme při jeho prak-
tickém používání.
Jáství je pojem označující psychologické jádro osobnosti, jednotící prvek a
vztažný bod veškerého duševního života. Jáství prožíváme jako nejvlastnější a nejin-
timnější součást své osobnosti. Ve vztahu k ostatním stránkám osobnosti může jáství vy-
stupovat jako subjekt vůči objektu, což má svůj odraz i v řeči (např. říkáme „Já jsem nebo
nejsem spokojený se svou povahou a schopnostmi.“ „Já ovládám nebo neovládám své
negativní rysy.“ apod.) První nesporné známky geneze jáství v ontogenezi se objevují
v batolecím věku, když dítě přestává hovořit o sobě ve třetí osobě. Autonomii a vlastní
vůli však dítko projevuje již dříve. Vývoj jáství, stejně jako osobnosti, je relativně dovršen
až v dospělosti. Jáství jako psychologický fenomén je jakoby průnikem několika kategorií
psychických jevů. Nejvýznamnější z nich jsou — sebereflexe, vědomí vlastní aktivity vůči
objektivnímu světu, významné postoje a vztahy, vědomí vlastní identity a kontinuity
v čase, sebehodnocení, prožitek svobodné vůle a vědomí své fyzické existence.
Jáství je tradičně odvozováno od schopnosti vědomí reflektovat sebe samo. Ob-
sahy sebereflexe jsou jedinou bezprostředně nám danou a nezpochybnitelnou zkušeností.
– 49 –
Mohu pochybovat o reálnosti toho co vnímám, ale nemohu pochybovat o tom, že vní-
mám, přemýšlím o tom atd.
V lidské činnosti vystupuje jáství jako vědomí protikladnosti mezi mnou jako sub-
jektem aktivity a objektem, tedy předmětem této aktivity. Já něco vnímám, já
o něčem přemýšlím, já něco dělám atd. Jáství je zdrojem a nositelem aktivity, nikdy ne je-
jím objektem. Pokud je jáství předmětem mých úvah, pak to není konkrétní autentické já-
ství, ale jen jeho abstraktní model.
Jáství je nositelem postojů a vztahů k hodnotám a osobám pro jedince vý-
znamným (někdy se používá pojmů „osobnostní smysl“ nebo „radius osobnostně vý-
znamných vztahů“ atd.) Na subjektivním prožitku jáství se účastní právě ty postoje a
vztahy, s nimiž se osoba zcela identifikuje (např. hluboce věřící nebo přesvědčený člověk
neprožívá svou víru nebo přesvědčení jako nějakou vědomost nebo jeden z aspektů své
povahy, ale jako součást svého já).
Podstatným rysem jáství je vědomí vlastní identity a kontinuity v čase, vyrůstající
ze sumy osobních vzpomínek a k nim příslušných vědomostí a dovedností. Díky obsahu
své paměti prožívám sám sebe v dospělosti jako bytost totožnou s dítětem, jímž jsem byl
před léty. I když se měním, jsem to stále já.
Jáství bývá často ztotožňováno se sebehodnocením, které se vytváří v interakci je-
dince s jeho sociálním prostředím, interiorizací norem a ideálů společnosti. O „jádrovém“
významu sebehodnocení svědčí existence nevědomých obranných mechanismů.
Nejvýznamnější konativní funkcí a projevem jáství je svobodná vůle. Spočívá v tom,
že se jedinec rozhoduje, volí mezi motivy v souladu se svým nejniternějším zaměřením,
přičemž akt volby prožívá jako svůj a nevynucený okolnostmi.
Tělesně smyslovým základem prožitku jáství je uvědomování si vlastní tělesné
existence, tj. tělového schématu, tělesné aktivity, případně i fyziologických funkcí, zpro-
středkovaných permanentní aferentací z receptorů v kůži, svalech, šlachách, útrobních
tkáních a dalších, jakož i aktivací příslušných hybných center v mozkové kůře.
Obecně lze říci, že čím diferencovanější je osobnost, tím diferencovanější je jáství. Když
ve 30. letech tohoto století A. R. Lurija žádal negramotné uzbecké venkovany, aby hodno-
tili sami sebe, někteří z nich popisovali svou materiální situaci.
POZNÁVÁNÍ A HODNOCENÍ OSOBNOSTI

Při zdravotnické činnosti je užitečné znát, které duševní prožitky a behaviorální projevy
jedince mohou mít vztah k jeho onemocnění, co aktuálně prožívá, jak bude reagovat na
další vývoj svého stavu a léčbu, tedy znát osobnost nemocného.
Z potřeby popisu a klasifikace lidí podle jejich duševních vlastností vznikly a vznikají
psychologické typologie. Pravé kategorie jsou definovány jednoznačně diferencujícími
kritérii třídění. Při kategoriální klasifikaci musí být každý z tříděných jevů zařazen do ně-
které z navzájem ostře ohraničených kategorií. Naproti tomu typy reprezentují neostré
množiny, definované typickými znaky, které mohou být u jednotlivých jevů vyjádřeny
v různé míře. Za typické bývají voleny extrémní nebo modální, tj. nejčastěji se vyskytující,
hodnoty znaků. Při typologické klasifikaci zůstávají některé z tříděných jevů nezařazeny.
Existující psychologické typologie jsou současně teoriemi osobnosti. Psychofyziolo-
gicky orientované systémy dávají duševní vlastností do vztahu se vzájemnými poměry tě-
lesných šťáv (Hippokrates), s vývojem zárodečných listů (W. H. Sheldon), se sílou, vy-
rovnaností a pohyblivostí podráždění a útlumu v CNS, s převahou činnosti první nebo
druhé signální soustavy (I. P. Pavlov), s převahou tonu sympatického či parasympatického
nervstva a tudíž katabolických či anabolických procesů v organismu (M. Lüscher), s vý-
vojem sexuálního pudu a erotogenních zón (S. Freud) atd. Jiné teorie používají jako klasifi-
kační kritéria skutečnosti čistě psychologické a sociálně psychologické povahy, jako např.
vztahy jedinců k sobě samým a vnějšímu světu (C. G. Jung), emocionální stabilitu a indivi-
duální potřebu stimulace (Eysenck), způsob vnímání světa (N. Jaensch), hodnotové prefe-
rence (E. Spranger, E. Fromm) atd. Vedle vědecké psychologie, i krásná literatura vytvoři-
la některé přesvědčivé a obecně platné postavy, jejichž jména se stala synonymy určitých
– 50 –
psychologických typů (připomeňme si třeba Dona Quijota a jeho sluhu jako představitele
dvou protikladných temperamentů). Každá snaha vtěsnat velkou rozmanitost lidských po-
vah do několika málo typů však vede ke zjednodušení a schematizaci. Pro pochopení
nemocného bývá zpravidla potřebné zevrubnější poznání jeho osobností, než je jeho
prosté zařazení do některého z typů. Jak tedy postupovat?
Výchozím zdrojem informací o osobnosti nemocného jsou objektivní údaje o něm, ob-
sažené někdy v parere a zdravotní dokumentaci, někdy poskytnuté doprovázejícími pří-
buznými a přáteli, někdy získané sociálním šetřením.
Vždy, když je zdrojem informací o sobě sám nemocný, pamatujeme na to, že jeho
údaje mohou být selektivní a subjektivně zkreslené. Lidé některé skutečnosti vytěsňují,
mají zábrany o nich hovořit, nebo je nedokáží verbalizovat. Když si vyšetřovaný některé
důležité osobní údaje nepamatuje nebo odpovídá vágně, lze uvažovat, pokud nezamlčuje
vědomě či nemá poruchu paměti, o nevědomém odporu. Např. lidé, kteří byli v dětství
špatnými žáky, odpovídají na otázky týkající se prospěchu často neurčitě, nepamatují si
své známky apod. Pokud nemocný nechce na některé otázky odpovídat, má přirozeně
právo odpověď odmítnout. Je nutné se vyvarovat sugestivních otázek, jimiž implicitně
naznačujeme, jakou odpověď očekáváme. Z podrobivého a sugestibilního pacienta
bychom tak „vymámili“ informace značně vzdálené skutečnosti. Vedle toho hrozí nebez-
pečí iatrogenního poškození nemocného. Za základní považujeme holá fakta
o anamnéze a aktuální situaci vyšetřovaného, která jsou objektivně verifikovatelná. Mají
větší diagnostickou váhu než jejich subjektivní interpretace pacientem. Na druhé straně
věnujeme pozornost i psychologickým technikám (popření, bagatelizaci, racionalizaci,
projekci, kompenzacím atd.), jimiž se subjekt vyrovnává s traumatizujícími skutečnostmi.
Někdy bývá důležité mít na zřeteli situaci-kontext, v němž přicházíme s pacientem do
styku (např. zda potřebuje lékařské vyšetření kvůli nástupu do atraktivního zaměstnání,
zda se chce vyhnout trestu nebo vojenské službě apod.) Vedle toho, že nám vyšetřovaný
sděluje informace o skutečnostech a svých postojích k nim explicitně, často podává další
informace implicitně v rovině „podtextu“ sdělovaného. Nemocný např. sděluje, že byl
již vyšetřen známým odborníkem, přičemž o něm hovoří křestním jménem. Chce nám na-
značit, že se s kapacitou důvěrně zná a tykají si. Občas se vyskytuje ze strany nemocného
snaha o manipulaci zdravotníkem, tj. dosažení něčeho nepřímou cestou. V případě tzv.
agování neprojeví svou nespokojenost se zdravotní péčí přímo, ale prostřednictvím
stížností na zhoršování stavu a další věci s léčbou bezprostředně nesouvisející (např.
stravu, vrzající postele apod.) Zevrubná explorace zdravotní asociální anamnézy
nemocného, jeho zájmů, plánů a dalších skutečností vypovídajících o jeho osobnosti, je
součástí klinického psychologického a psychiatrického vyšetření. Druhou osobu však lze
poznávat nejenom prostřednictvím rozhovoru, ale i prostřednictvím tzv. nonverbálních
projevů.
Člověk o sobě vypovídá nejen prostřednictvím slov. Ať něco dělá nebo naopak nedělá,
vždy tím o sobě podává nějakou informaci. Nemůže nekomunikovat. Jakékoliv projevy,
kdy není informace sdělována slovy, nazýváme nonverbálními projevy (doslova „neslovní
projevy“). Předpokládá se, že nonverbální exprese jsou více podřízeny činnosti nedomi-
nantní hemisféry mozku.
Jsou méně kontrolovány vědomím a vůlí. Nastane-li diskrepance mezi verbální a non-
verbální informací, bývá druhá validnější.
Nonverbálními projevy jsou i formální charakteristiky mluveného projevu (někdy
označované méně přesně jako paralingvistické projevy). Jde o tempo řeči, latence a od-
mlky, frázování, intonaci, zabarvení hlasu, hlasitost, kvalitu artikulace a další. Tyto charak-
teristiky poskytují informace o osobnosti hovořícího (o nervozitě, nejistotě, impulzivitě,
rozvláčnosti atd.) a zejména o jeho postoji k obsahu a příjemci informace (o dramatizaci,
ironii apod.) Říkají nám, jak máme chápat smysl sdělovaného. U mluveného projevu dále
hodnotíme schopnost programování řeči, bohatost slovníku, preference určitých výrazů,
přeřeknutí, nadbytečné slovní tvary atd.
Zdrojem prvních dojmů o druhé osobě bývají fyziognomie tváře, postava, oděv,
– 51 –
úprava, úroveň osobní hygieny atd., tedy zjev. Při jeho odborném hodnocení je třeba
se oprostit od osobních sympatií a antipatií, i od lidových předsudků (o nadprůměrné inte-
ligenci lidí s vysokými čely, upřímnosti modrookých a vznětlivosti rusovlasých lidí apod.).
Fyziognomie tváře uchovává do jisté míry převažující emoční výraz. Je však lépe být re-
zervovaný v závěrech. Jinou kapitolu představují zjevné degenerativní znaky u osob s vro-
zenými genovými a chromozomálními defekty. Oděv a úprava (vlasy, vousy, kosmetika,
šperky a jiné ozdoby) označují odedávna příslušnost ke stavu, postoje a zaměření svého
nositele. Zřetelně patrné to je v zálibě některých skupin mládeže v uniformních prvcích
(trampové, hippies, punkové, anarchisti, skinheadi apod.) Barevnost, konvenčnost či ná-
padnost, čistota oděvu atd. vypovídají o vkusu, introverzi či extraverzi, postoji k normám
a konvencím, průbojnosti a sebevědomí, nebo plachosti a nejistotě. Diagnosticky význam-
né bývají vnější známky zřejmé patologie, jako jsou hrubé zanedbávání osobní hygieny,
tetováž, známky sebepoškozování a sebevražedných aktivit (časté jizvy na zápěstích), pří-
padně symptomy injekční aplikace drog (vpichy).
Zdroji informací o emočních stavech člověka jsou mimika a vegetativní reakce.
Krajními expresemi jsou smích a pláč. Mimický výraz je do jisté míry ovlivnitelný vůlí.
O jeho nepřirozenosti může pak svědčit rozpor mezi mimikou a jinými projevy (např. usmí-
vající se osobě se chvějí ruce). Naproti tomu vegetativní reakce (rudnutí, blednutí, pocení
se, zadýchávání se apod.) jsou vědomím a vůlí ovlivnitelné jen velmi málo. Soudilo se, že
známky hyperiritace sympatiku svědčí o stenických emocích (např. rudnutí při hněvu), za-
tímco známky hyperiritace parasympatiku svědčí o astenických emocích (např. blednutí
při strachu).
Pohybové projevy, držení těla a postoje vypovídají hodně o sebepercepci jedince.
Osoba drobného vzrůstu může svými postoji, pohyby a držením těla demonstrovat vitalitu
a sílu. Naproti tomu i statný jedinec může budit dojem slabosti. Gesta jsou svým pů-
vodem nedokončenými pohybovými akty (např. bouchnutí do stolu je projevem agrese).
Motorické projevy dále svědčí o osobním psychomotorickém tempu jedince, koordi-
novanosti a úspornosti jeho počínání, razanci či unylosti, expresivitě či rezervovanosti, se-
bevědomí či nejistotě. Pozornost věnujeme třesům, tikům a jiným mimovolním pohybům.
Interpersonální chování v sociálním styku (stykem rozumí B. F. Lomov vzájemné pů-
sobení nejméně dvou subjektů) svědčí o míře sociální adaptace a konvenčnosti, vztahu
k autoritám, společenským normám, úrovni sebekontroly, případném egocentrismu a
dalších skutečnostech. Hodnotíme spolupráci vyšetřovaného, projevy zdvořilosti a spole-
čenského taktu i známky oslabení společenské sebekontroly (osoba např. „skáče“ do řeči,
používá vulgárních výrazů, sedí nespolečensky rozvalená, při kašlání si necloní ústa rukou
apod.) Významné je rozlišit, která funkce sociálního styku u jedince převažuje — zda infor-
mačně komunikativní, nebo regulačně komunikativní a nebo afektivně komunikativní.
Nověji studovanými nonverbálními projevy jsou tzv. osobní zóny, tj. prostorové
distance, které jednotliví lidé upřednostňují při kontaktu s druhými. Velikost odstupu závi-
sí na vztazích mezi jednajícími a na jejich osobnostních rysech. Přátelští, bezprostřední a
extravertovaní lidé volí menší vzdálenost, nejistí, úzkostliví a introvertovaní volí větší od-
stup. Přibližování nebo přiklánění signalizuje vzrůst důvěry a intimity mezi komunikujícími.
O vztazích rovněž vypovídá častost a délka trvání zrakového kontaktu. Stejně tak frekven-
ce a povaha vzájemných doteků. Často jde o letmé jakoby náhodné doteky.
Vědecká psychologie usiluje o exaktní hodnocení, klasifikaci a interpretaci nonver-
bálních projevů. Další úroveň poznání osobnosti představuje vyšetření psychodia-
gnostickými testy. Taková vyšetření provádějí psychologové.
HYHLÍK, F., NAKONEČNÝ, M.: Malá encyklopedie současné psychologie. SPN, Praha 1977.
KŘIVOHLAVÝ, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988.
– 52 –
2. Vývojové etapy lidského života, ontogeneze myšlení
Psychický vývoj člověka lze obecně charakterizovat jako soubor postupných, rela-
tivně nevratných kvantitativních i kvalitativních změn v psychice člověka. Psychický vývoj
má mnoho determinant; názory na to, které jsou rozhodující, a teorie o tom, jak vývoj
vlastně probíhá, se velmi různí (přehled vývojových teorií je uveden níže). V podstatě se
diskutuje o vlivu vrozených faktorů a faktorů sociálního prostředí, v němž jedinec žije (srv.
extrémní případy tzv. vlčích dětí). Z jiného pohledu se mluví o vlivu předem „napro-
gramovaných“ změn, které v podobě zrání psychiky nastupují v určitém čase a o vlivu
učení, tedy vlastní aktivity jedince, na vývoj. Celkově se dnes prosazuje multifaktorová
koncepce psychického vývoje.
Vývoj se může zrychlovat (mluvíme o psychické akceleraci vlivem podnětného sociální-
ho prostředí a citlivého vedení), nebo zpomalovat (mluvíme o psychické deprivaci, příp.
retardaci vlivem málo podnětného, zanedbaného či vůbec chybějícího sociálního prostředí
anebo vlivem nevhodného zacházení, týraní apod.) Jsou však i případy, kdy je psychický
vývoj jedince velmi limitován (vlivem genetické zátěže, závažného postnatálního poško-
zení apod.)
Protože má lidská psychika mnoho stránek (kognitivní, afektivní, psychomotorickou
atd.) a všechny se vyvíjejí v čase, může vývoj psychiky probíhat synchronně či asyn-
chronně. Asynchronní vývoj zpravidla přináší jedinci komplikace.
Také nemoc, úraz, dědičná zátěž vedou k vadám a hendikepům, jež mohou pozna-
menat psychický vývoj člověka. U malých dětí a starých lidí ovlivňuje psychiku též
dlouhodobý pobyt ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení. Tedy v prostředí, v němž je
specifické sociálně-emocionální klima a omezená varieta podnětů.
Výše zmíněné vlivy způsobují, že v lidském životě můžeme zaregistrovat tzv. kritické
body, kritická období. Obecně se dá říci, že kritické období nastává tehdy, když člověk
(bez ohledu na věk), stojí tváří v tvář překážkám, které se mu jeví jako nepřekonatelné,
neboť jeho osvědčené postupy zvládání situací a naučené metody řešení problémů
najednou selhávají. Lékař by měl vědět, v čem je jádro krize, aby mohl pacientovi účinně
pomoci:
— je zkomplikováno nebo vůbec ohroženo dosažení životních cílů;
— stoupá napětí, vzniká úzkost a projevy strachu, člověk vnitřně prožívá pocit viny
nebo studu;
— vybavuje si, nebo dodatečně uvědomí staré nevyřešené problémy;
— to je bod obratu, od něhož může člověk buď se začít pozvedat, růst, anebo propadat
(Carter 1981).
– 53 –
PERIODIZACE
– 54 –
– 55 –
V psychickém vývoji lidí (bez ohledu na individuální zvláštnosti) lze najít mnohé
společné charakteristiky. Není tedy divu, že se odborníci snaží lidský život periodizovat,
vyčlenit v něm obecněji platné etapy, svébytná časová období. Pokusů o periodizaci bylo
mnoho. Tab. 1 přináší názorné srovnání typických přístupů.
Pro praktickou činnost lékaře doporučuje J. Langmeier (1991) tuto periodizaci lidského
života:
název věkové rozmezí
1. prenatální období do 9 měs. před narozením
2. novorozenecké období do 3 měs. po narození
3. kojenecké období 3 měsíce až 1 rok
4. batolecí období od 2 do 3
5. předškolní období od 3 do 6
6. mladší školní období od 6 do 11–12
7. období dospívání
7.1 období prepubescenceod 11 do 13 let
7.1 období pubescence od 13 do 15 let
7.3 období adolescence od 15 do 20–22 let
8. časná dospělost od 20 do 25
9. střední dospělost od 25 do 45
10. pozdní dospělost od 45 do 60–65
11. stáří (časné + vysoké) od 60–65 let výše
VÝVOJOVÉ TEORIE
Dobrá teorie má pomoci uživatelům, aby lépe porozuměli světu kolem sebe, usměrňuje
jejich činnost, dává jim vodítka pro kvalifikované zásahy. Obvykle se uvádí, že dobrá teo-
rie má splňovat několik podmínek. Měla by být schopna:
Tab. 1. Srovnání různých periodizací lidského života
– 56 –
— systematicky zorganizovat, uspořádat všechny dosavadní poznatky do uceleného
systému, včetně poznatků rozporných;
— vysvětlit, co se odehrává v dané oblasti a to pomocí užitečných termínů, jasných
principů, výstižných mechanismů a obecnějších zákonitostí;
— předvídat, co s velkou pravděpodobností nastane za daných podmínek;
— generovat nové nápady, podněcovat k výzkumné činnosti i praktickým aplikacím;
— měla by být testovatelná: všechny vstupní předpoklady, tvrzení a doporučení musí
být dostupné cílenému výzkumnému ověřování.
Teorií, které se snaží vysvětlit psychický vývoj člověka, je mnoho. Jen některé z nich
jsou obecněji uznávány. Podle obsahu je můžeme rozdělit na teorie psychodynamické (S.
Freud či E. Erikson — podrobnější výklad viz Langmeier 1991), kognitivní teorie (J. Piaget
1970, A. Newell a H. Simon), teorie kladoucí důraz na chování — behaviorální teorie (I.
P. Pavlov, B. F. Skinner), sociálně-kognitivní teorie (L. S. Vygotskij 1976, A. Bandura — viz
Janoušek 1992). Jejich porovnání přináší tab. 2.
Nemáme zde možnost detailně rozebírat jednotlivé vývojové teorie. Zastavíme se pou-
ze u jediné, neboť lze na ní dobře demonstrovat, jak asi probíhá u jedince vývoj myšlení.
Navíc je to teorie prověřená časem a má (kromě pedagogických aplikací) i své zajímavé
aplikace v medicíně. Jde o teorii Jeana Piageta.
ONTOGENEZE MYŠLENÍ
Švýcarský psycholog J. Piaget (1896–1980) pomocí klinické metody dospěl k těmto teo-
retickým tvrzením: vývoj myšlení probíhá u člověka v sérii stadií, přičemž každé další
v sobě zahrnuje rekonstruované stadium předchozí. Co ovlivňuje přechod z jednoho stadia
do druhého? Jsou to především dva procesy asimilace a akomodace. Piagetovo pojetí po-
chopíme nejlépe na základě analogie. Ve fyziologii existuje dynamická rovnováha mezi or-
ganismem a prostředím, dosahovaná buď tím, že se organismus sám přizpůsobuje
změnám, tlakům prostředí (akomodace), anebo se sám nemění, ale snaží se změnit
prostředí kolem sebe (asimilace).
Tab. 2. Srovnání vývojových teorií (modifikovaně podle Seiferta a Huffhunga 1991, s. 67)
– 57 –
Podobně je tomu s vývojem myšlení. Dítě, ať už provádí skutečnou manuální činnost
nebo činnost myšlenkovou, může postupovat tak, že nové senzomotorické operace či po-
znatky začlení do své dosavadní struktury, aniž tuto strukturu výrazně pozmění. Tento
proces nazývá Piaget asimilací. Druhou možností je, že dítě přepracuje, změní, restruktu-
ruje svůj dosavadní systém operací a poznatků, aby lépe vyhovoval změněným poža-
davkům prostředí, tomu novému, co má vykonat, co se chce naučit. Druhý proces nazývá
Piaget akomodací. Oba tyto procesy se navzájem střídají, takže v určitém okamžiku
převládá jeden či druhý. Vývojovou tendencí je vyváženost; rovnováha mezi asimilací a
akomodací je další klíčový pojem této teorie (analogie fyziologického pojmu homeostáza).
Nad asimilací a akomodací stojí jediný nadřazený pojem adaptace, jímž Piaget vyjadřuje
aktivitu jedince při poznávání světa a rozvíjení svého myšlení. Dítě ovšem není poznávají-
cí Robinson, žije v konkrétním sociálním prostředí, jeho poznávání života a světa ovlivňují
rodiče, kamarádi, sdělovací prostředky. Část zkušeností získává tedy dítě socializací.
Naznačili jsme základní teze Piagetovy teorie a nyní už můžeme přistoupit k vývojovým
stadiím, která jeho teorie postuluje (viz tab. 3.).
Nabízí se ovšem otázka, zda výše uvedená vývojová stadia nastupují v uvedeném věku
zákonitě u všech zdravých dětí žijících v příznivých podmínkách, anebo se dá vývoj inte-
lektu „urychlit“? V diskusi s J. Piagetem vypracoval ruský psycholog L. S. Vygotskij teorii,
která na tuto otázku odpovídá v zásadě ano. Vygotského teorie je úspěšně aplikována
např. v Holandsku, USA aj. Základem této teorie je známá zkušenost, že existuje rozdíl
mezi tím, co dítě dokáže udělat samo a co dokáže za pomoci jiných lidí (rodičů, učitelů, lé-
kařů, kamarádů). To, co dokáže udělat samo, představuje aktuální úroveň jeho vývoje, to,
co dokáže s pomocí jiných lidí, představuje potenciální úroveň vývoje. Rozdíl mezi nimi je
psychologicky zajímavá proměnná — označuje se jako zóna nejbližšího vývoje člověka.
– 58 –
Jiní lidé tedy dítě vedou, předávají mu své zkušenosti, ukazují mu, jak uvažovat, pří-
padně jak prakticky postupovat. Dítě tyto poznatky zvnitřňuje, interiorizuje. Sociální po-
moc způsobuje, že vývoj nepostupuje samovolně, ale v závislosti na učení. Učení razí ces-
tu vývoji — tak zní hlavní teze této teorie. Učení, je-li dobře koncipováno, může vývoj
usnadňovat či dokonce urychlovat. Pochopitelně v závislosti na tom, jak velká je zóna nej-
bližšího vývoje. Je-li zóna malá, vývoj se nedá příliš urychlit, je-li velká, otevírá se tím
prostor pro cílené a citlivé působení učitele či lékaře.
VÝVOJOVÝ POHLED NA DĚTSKÉ POJETÍ ZDRAVÍ A NEMOCI

Každý medik a každý lékař si dokáže představit, jak je důležité v pediatrii a dalších
oborech pracujících s dětskými pacienty znát vývojové zvláštnosti dětí. Málokdo však ví,
že dítě (a pochopitelně i dospělý pacient) má svoje individuální pojetí zdraví a nemoci.
Svou soukromou, často naivní „teorii“ o tom, co je pro něj zdravé a co se skrývá za nemo-
cí, kterou momentálně má.
Lékařská psychologie věnuje pozornost dětskému pojetí zdraví a nemoci proto, že toto
pojetí mj. ovlivňuje:
— vnímání příznaků nemoci;
— prožívání samotné nemoci;
— rozhodnutí svěřit se s nemocí někomu, vyhledat pomoc;
— míru spolupráce se zdravotníky;
— dodržování léčebného režimu;
— reagování na léčbu a rychlost uzdravování.
Dětské pojetí zdraví a nemoci se intenzivně zkoumá už druhou desítku let (srv. např.
Bibace a Walsh 1980). U individuálního pojetí nemoci lze rozlišit nejméně pět dimenzí: 1)
identitu nemoci (představa o tom, co je daná nemoc, jaké má příznaky), 2) konsekvenci
Tab. 3 Vývojová stadia podle Piagetovy teorie
– 59 –
nemoci (představa o tom, jaké má krátkodobé a jaké dlouhodobé důsledky), 3) trvání
nemoci (představa o celkové době a o detailním časovém průběhu), 4) příčiny nemoci
(představa o tom, které faktory právě u něj vyvolaly nemoc), 5) léčení nemoci (představy
o tom, jak se daná nemoc dá léčit a jak takové léčení probíhá).
Podívejme se na několik příkladů (Goldman et al. 1991). Mladí diabetici, kteří chápou
svou nemoc jako sílu ničící jim vyhlídky do života (konsekvence nemoci) reagují na
vzniklou situaci např. tím, že odmítají dodržovat léčebný režim. Malé děti, kterým nebyla
náležitě vysvětlena důležitost terapie (představy o léčení nemoci) zaujímají při hospita-
lizaci negativní postoje ke zdravotníkům, neboť ti jsou podle nich nositeli nepříjemných a
bolestivých zákroků. Některé děti chápou svou vážnou nemoc jako trest za své zlobivé
chování (příčina nemoci) a prožívají velmi intenzívní pocity viny; s nemocí se jim pojí jen
negativní emoce.
Výzkumy naznačují (Goldman et al. 1991, Harbeck a Peterson 1992), že dětské pojetí
zdraví a nemoci je vývojové podmíněno a přibližně odpovídá Piagetovým stadiím vývoje.
Termín „přibližně“ je tu na místě, neboť totéž dítě na určitém vývojovém stadiu může mít
v jedné oblasti zdraví či nemoci hlubší, vyspělejší individuální pojetí, protože v ní získalo
více zkušeností, dozvědělo se od rodičů, lékařů, sester více, než ve druhé oblasti. Podívej-
me se na vývoj dětského pojetí příčin bolesti (tab. 4).
U dospělých pacientů zřejmě není jejich individuální představa o nemoci, jejich indivi-
duální pojetí nemoci tolik vázáno vývojovými zákonitostmi. I když o pacientově pojetí
nemoci lékaři zpravidla málo vědí, přesto tento subjektivní pohled nemocného ovlivňuje
jeho uvažování i chování, počínaje sdělováním anamnézy a konče reagováním na doporu-
čenou terapii.
BIBACE, R., WALSH, M.: Development of Children's Concepts of Illness. Pediatrics, 66,
1980, č. 6, s. 912–917.
CARTER, F. M.: Psychosocial Nursing. New York, MacMillan 1981.
GOLDMAN, S. L., WHITNEY-SALTIEL, D., GRANGER, J., RODIN, J.: Children's Representations
of „Everyday“ Aspects of Health and Illness. Journal of Pediatrie, Psychology, 16, 1991,
č. 6, s. 747–766.
HARBECK, C, PETERSON, L.: Elephants Dancing in My Head: A Developmental Approach to
Children's Concepts of Specific Pains. Child Development, 63, 1992, s. 138–149.
JANOUŠEK, J.: Sociálně kognitivní teorie A. Bandury. Čs. psychologie, 36, 1992, č. 5, s.
385–398.
KOOPS, W., SOPPE, H. et al. (Eds.) Developmental Psychology Behind the Dikes. Delft,
Uitgeverij Eburon 1990.
LANGMEIER, J.: Vývojová psychologie pro dětské lékaře. Praha, Avicenum 1991.
PIAGET, J.: Psychologie inteligence. Praha, SPN 1970.
SEIFERT, K. L., HOFFNUNG, R. J.: Child and Adolescent Development. Boston, Houghton
Mifflin Comp. 1991.
ŠVANCARA J. et al.: Diagnostika psychického vývoje. Praha, Avicenum 1980.
VYGOTSKIJ, L. S.: Vývoj vyšších psychických funkcí. Praha, SPN 1976.
3. Vyšetřovací metody v psychologii

Psychodiagnostika je aplikovaná vědecká disciplina studující individuální psychologické
charakteristiky u lidí. Metody psychodiagnostiky lze dělit na klinické (pozorování, roz-
hovor, rozbor anamnézy a spontánních produktů vyšetřovaného) a testové (psycholo-
gické testy).
POZOROVÁNÍ A ROZHOVOR
Pozorování a rozhovor, jako základní metody psychologické diagnostiky, nejsou pouhou
registrací obsahů a formálních charakteristik behaviorálních projevů a verbálních sdělení
– 60 –
vyšetřovaného, ale především jejich důkladnou psychologickou analýzou. Cílem není hle-
dání zvláštností, případně anomálií, ale celostní poznání a pochopení prožívání a chování
vyšetřovaného. V klinické psychologii je vedle toho významné i poznání vztahu mezi
onemocněním a chováním a prožíváním nemocného. Zdánlivě totožné projevy a sdělení
mají v závislosti na konkrétní psychologické situaci rozdílné významy. Zvláště důležitým
zdrojem poznání osobnosti vyšetřovaného je způsob, jakým uskutečňuje sociální kontakty
s vyšetřujícím a dalším společenským prostředím. Klinické vyšetřovací metody nejsou
vázány žádnými rigidními pravidly, i když i ta lze formulovat. Jejich efektivnost závisí na
zkušenosti a invenci vyšetřujícího.
PSYCHOLOGICKÉ TESTY
Psychologické testy jsou metody sloužící detekci a měření duševních schopností,
osobnostních rysů, stavů, vztahů a dalších skutečností psychologické povahy. Jsou tvořeny
standardními soubory úloh či položek, které jsou testovaným osobám zadávány za stan-
dardních podmínek standardním způsobem. Odpovědi a výkony testovaných osob jsou
pak hodnoceny podle standardních kritérií a stupnic. Teorií a praktickou tvorbou psychodi-
agnostických měřících stupnic (též „škál“ podle anglického „scale“) se zabývá tzv. psy-
chometrie. Proto jsou testy někdy také nazývány psychometrickými metodami. V psy-
chodiagnostice bývají používány zejména nominální, pořadové a intervalové, méně často
poměrové stupnice. Stupnice jsou konstruovány na základě tzv. standardizace, tj. vyšet-
ření reprezentativního vzorku příslušníků populace danou metodou a statistického odhadu
takových charakteristik populace, jako jsou průměrný výkon, jeho směrodatná odchylka
apod. Moderní testové stupnice, vytvářené pomocí často velmi složitých a vynalézavých
matematických postupů, umožňují určit, nakolik se individuální výkon konkrétního jedince
liší od výkonu průměrného v dané populaci. Testy tedy většinou pracují se statistickou
normou. Za normální je považován výkon, který se vyskytuje v dané skupině lidí, defi-
nované např. věkem, pohlavím, vzděláním atd., relativně nejčastěji.
Psychologické testy musí jako nástroje měření splňovat požadavky reliability
a validity. Reliabilitou rozumíme spolehlivost měření, resp. metody měření. Metoda je
reliabilní tehdy, je-li přesná a nezávislá na náhodných rušivých vlivech. Reliabilní test
naměří při opakovaném vyšetření jednoho a téhož jedince za standardních podmínek
stejný výkon (pomineme-li vliv zácviku). Validita představuje platnost, diagnostickou
hodnotu testu. Validní metoda vyšetřuje skutečně to, co předpokládáme že vyšetřuje, a
nikoli něco jiného. Dovoluje správně předpovídat praktické důsledky vyšetřovaných sku-
tečností. Např. výsledek validního inteligenčního testu správně předpoví úspěšnost stu-
denta při studiu. Je-li metoda validní, bývá zpravidla i reliabilní. Opačný vztah ale nemusí
platit. Reliabilita i validita jsou prověřovány u každého testu matematickými postupy.
Výsledky vyšetření psychologickými testy bývají vyjadřovány v číselných hodnotách —
skórech, kvocientech, indexech apod. Vedle individuální diagnostiky jsou proto testy
často používány ke hromadným vyšetřením v rámci výzkumných projektů. Kvantitativní
ukazatele dovolují dobře formulovat hypotézy a statisticky je testovat.
Ze zřejmých důvodů je žádoucí, aby vyšetřovaný předem neznal položky a principy
hodnocení výsledků testů. Skutečnosti, vyšetřované psychologickými testy, se často dotý-
kají intimních stránek osobnosti a sebecitu jedince. V rukou diletantů mohou testy škodit
a ubližovat. Platí proto účelná zásada, dnes bohužel velmi často nerespektovaná, že
k psychologickým testům a zevrubným informacím o nich mají mít přístup jen odborníci
s nimi pracující, tedy psychologové. V Cechách a na Slovensku byl donedávna mo-
nopolním producentem a distributorem psychologických testů n. p. (dnes spol. s r. o.) Psy-
chodiagnostika Bratislava, dodávající svou produkci pouze psychologům a institucím,
v nichž tito pracují.
Z mnoha možných klasifikací testových psychodiagnostických metod volíme tu, která
dovoluje obecný výklad principů tvorby testů a metod jejich hodnocení. Testy budeme
proto dělit na:
— výkonové testy,
– 61 –
— dotazníky,
— projektivní metody,
— neuropsychologické testy,
— sociometrické metody.
Výkonové testy jsou psychodiagnostické metody založené na předpokladu, že úroveň
schopností se projevuje úrovní výkonů v odpovídajících činnostech. Proband vykonává po
vymezenou dobu duševní práci, zpravidla plní -řeší standardní množinu úloh. Kvantitativní
údaje jako počet správných odpovědí či řešení, jejich bodová hodnocení, počet chyb, čas
spotřebovaný na řešení atd. představují tzv. hrubé skóry. Tyto jsou podle psychomet-
rických stupnic převáděny na tzv. vážené skóry. Výkonové testy používají obvykle in-
tervalové stupnice, na nichž vážené skóry vyjadřují vzdálenost aktuálního výkonu konkrét-
ního jedince od statistické normy, pod a nebo nad průměrem, nikoli však vzdálenost od
absolutní nuly. Z aktuálních výkonů v některých zkouškách lze extrapolovat původní, tj.
premorbidní úroveň výkonů, která je důležitá pro odhad deteriorace schopností. De-
teriorací rozumíme zhoršování, úpadek duševních schopností vlivem chorobných podmí-
nek. Výkonové testy dovolují, vedle diagnostiky duševních schopností, hodnotit také ně-
které osobnostní rysy, jako jsou vytrvalost, úroveň sebekontroly, odolnost vůči psychické
zátěži, emocionální stabilita apod. Z praktického hlediska se rozlišuje několik subkategorií
výkonových testů:
Inteligenční testy jsou pravděpodobně nejznámějšími reprezentanty výkonových tes-
tů (např. Wechslerovy inteligenční testy, Ravenovy Progresivní matice, Amthauerův Test
struktury inteligence atd.)
Testy speciálních schopností vyšetřují percepci, pozornost, paměť, psychomotorické
tempo, rychlost reakcí apod. (např. Bourdonův škrtací test, číselné čtverce, Wechslerova
paměťová škála atd.) Do této skupiny patří i přístrojové psychodiagnostické metody
(např. determinační přístroj, tapping, flicker test atd.)
Testy organicity měří úroveň výkonů těch speciálních schopností, které bývají v dů-
sledku poškození CNS nejvíce narušeny (např. Bentonův vizuálně retenční test, Grassiho
test organicity, Bender Gestalt Test atd.)
Vývojové škály jsou určeny k hodnocení duševního vývoje u dětí (např. Vinelandská
škála sociální zralosti, Skálův Test percepční zralosti, Frostigové vývojový test zrakového
vnímání atd.)
Dotazníky jsou psychodiagnostické metody vycházející ze skutečnosti, že jediným
bezprostředním zdrojem informací o prožívání vyšetřovaného je on sám. Osoba odpovídá
na předtištěné otázky označením jedné ze dvou nebo více možných odpovědí, nebo vypi-
suje odpovědi vlastními slovy. V případě tzv. inventářů akceptuje nebo zamítá různá
tvrzení. Podává tak informace o diagnosticky významných skutečnostech, o svých poci-
tech, reakcích, postojích, vztazích apod. Dotazníky jsou většinou nástroji kvalitativní de-
tekce a kvantitativního měření osobnostních rysů. Má-li být výsledek dotazníkového vyše-
tření validní, je třeba, aby byl respondent gramotný, schopný introspekce, ochotný odpo-
vídat pravdivě, a aby kladeným otázkám správně rozuměl. Řadě osob činí potíže reagovat
logicky správně na negativně formulovaná tvrzení (např. „Při zkoušce nepociťuji
trému.“ — „Ano“ „Ne“). Některé dotazníky obsahují tzv. škály lži (Lie-Scale), tj. soubory
otázek s morálním akcentem (např. „Pomlouváte někdy druhé lidi?“), postihující míru kri-
tičnosti odpovídajícího k sobě samému. Zapletálek, Panoušek, Hanuš a Libiger (1979) sou-
dí, že nekritičnost jedince k sobě, vyjádřená vysokým skórem na škále lži, může být spe-
cifickou formou kompenzace nestabilní osobnosti. Podle zaměření lze dotazníky dělit do
několika skupin:
1. Dotazníky vyšetřující strukturu osobnosti představují často praktickou aplikaci
teoretického modelu osobnosti, na jehož základě jsou sestaveny. Pozoruhodné jsou mode-
ly vytvořené pomocí tzv. faktorové analýzy. Je to statistická metoda, používaná ve
společenských a biologických vědách, umožňující redukci velkého množství proměnných
na několik základních tzv. faktorů. Její užití v psychologii osobnosti vedlo k redukci roz-
manitých lidských povahových rysů na několik základních osobnostních faktorů (viz Ey-
– 62 –
senckovy dotazníky nebo Cattellův dotazník 16 PF). Jiné osobnostní dotazníky byly vytvo-
řeny na základě klinické zkušenosti, bez velkých teoretických ambicí (např. Kratochvílův
Brněnský osobnostní dotazník a další).
2. Dotazníky vyšetřující dílčí osobnostní rysy představují pokusy o popis a teo-
retický výklad dílčích stránek chování a prožívání osobnosti (např. Learyho Dotazník per-
sonální interpretace, Bellův dotazník přizpůsobivosti a další).
3. Psychopatologické dotazníky mají nejblíže ke standardizovanému psychiatrické-
mu či klinickopsychologickému interview, zaměřenému na odraz psychopatologických
symptomů v chování a prožívání vyšetřovaného. Nejznámější je Minnesotský dotazník
MMPI a z něho odvozený skríninkový D-dotazník. I některé Eysenckovy dotazníky vyšetřují
psychopatologický „faktor psychoticismu“.
Pro poměrně snadnou možnost vědomého zkreslení výsledků respondentem, jsou do-
tazníkové metody v individuální diagnostice diskutabilní. Velmi vhodné jsou však k hro-
madným výzkumným vyšetřením.
Projektivní metody jsou psychodiagnostické metody využívající psychologický me-
chanismus projekce. Tento pojem zpopularizoval S. Freud. Projekce podle něho spočívá
v tom, že projikující jakoby promítá své duševní obsahy navenek, své pocity a myšlenky
připisuje druhé osobě. Dnes chápeme princip projekce tak, že každý jedinec vnímá a
hodnotí svět, reaguje na něj, přemýšlí a referuje o něm způsobem sobě vlastním, indivi-
duálním, a vypovídá tak implicitně i o sobě. I laikovi bývá zřejmý projektivní charakter
dětské kresby a dětské hry. Zatímco dospělý o svých problémech a snech přemýšlí, dítě si
je kreslí a přehrává. V dospělosti pochopitelně nefunguje mechanismus projekce tak pří-
močaře a jednoduše jako v dětském věku. Čím je situace mnohoznačnější, tím větší
prostor pro projekci poskytuje. Projektivní metody proto obvykle vyžadují plnění poměrně
volně definovaných úloh a reakce na méně strukturované podněty. Metody této kategorie
lze dělit podle pracovních postupů, jichž užívají. Jsou to:
Interpretace — vyšetřovaný např. interpretuje tmavé a barevné symetrické skvrny
(Rorschachova metoda), nebo zobrazení lidské ruky (Hand Test) apod.
Doplňování — vyšetřovaný např. doplňuje texty odpovědí jedné ze dvou zobrazených
jednajících postav (Rosenzweigova Obrazová frustrační studie), k předtištěným grafickým
prvkům dokresluje obrázky (Warteggův kresebný test), vybavuje slova asociovaná se
slovy podnětovými (Asociační experiment) atd.
Výběr či řazení — vyšetřovaný vybírá a řadí barvy podle svých preferencí (Lüscherův
test volby barev), vybírá mezi fotoportréty tváře podle sympatií a antipatií (Szondiho test)
atd.
Tvorba — vyšetřovaný např. kreslí lidskou postavu (Kresba lidské postavy), vymýšlí fa-
bule k prezentovaným obrázkům (Tématický apercepční test), pomocí loutek a rekvizit
aranžuje scénky (Staabsové scénotest) atd.
Některé metody používají více uvedených postupů současně. Reakce a produkce osob
vyšetřovaných projektivními metodami jsou zpravidla zaznamenávány a klasifikovány po-
mocí systémů deskriptorů a hodnoceny pomocí indexů, procentuálních a dalších kvantita-
tivních ukazatelů. Přesto projektivní metody obvykle nesplňují přísná psychometrická kri-
téria. Bývají proto někdy kritizovány jako nedostatečně reliabilní a nevalidní. Práce s nimi
vyžaduje hluboké teoretické znalosti a velkou praktickou zkušenost. Téměř vylučují
možnost vědomého zkreslení výsledků nebo disimulace. Projektivní metody slouží nejen
diagnostice osobnostních rysů a v omezené míře duševních schopností, ale i diagnostice
psychopatologických symptomů, poruch myšlení a prožívání. Jako žádná jiná kategorie
testů umožňují přístup k hlubinným a intimním stránkám lidské osobnosti. Představují
„vyšší stupeň psychodiagnostického umění“.
Neuropsychologické testy jsou psychodiagnostické metody tvořené soubory zkou-
šek, zaměřených na topickou diagnostiku mozkových lézí. Nejvýznamnějším před-
stavitelem neuropsychologie byl sovětský psycholog a neurochirurg A. R. Lurija. Na roz-
díl od výkonových testů, které pracují se statistickou normou, pracují neuropsychologické
testy s psychofyziologickou normou. Cílem vyšetření není kvantitativní měření du-
– 63 –
ševních výkonů, ale jejich kvalitativní analýza. Tyto testy používají toliko nominální šká-
ly (např. Žádná porucha — Lehká porucha — Těžká porucha). Opírají se o klasifikaci du-
ševních funkcí odlišnou od tradiční. Příkladem neuropsychologické diagnostické metody je
u nás používaná Lurijova baterie neuropsychologických zkoušek, sestavená A. L. Christen-
senovou. Baterie obsahuje vyšetření orientace, dominance mozkových hemisfér, moto-
rických funkcí, vyšších kožních a kinestetických funkcí, vyšších zrakových funkcí,
impresivní a expresivní řeči, čtení, psaní, počítání, paměti a intelektových funkcí. Materi-
álním substrátem duševních funkcí jsou, podle Lurijovy teorie, tzv. funkční systémy, tvo-
řené komplexy vzájemně součinných zón mozkové kůry a podkorových struktur. Každá
z oblastí se podílí na dané funkci, ale i dalších funkcích, vysoce specifickým příspěvkem.
Lokální léze mozku pak zapříčiňuje poruchu ne jedné, ale celé skupiny funkcí, majících je-
den společný faktor, který souvisí s činností poškozené oblasti. Na základě kvalitativní
analýzy výsledků neuropsychologického vyšetření, tj. znalosti poškozených funkcí, lze pro-
to stanovit topickou diagnózu léze. Např. z poruchy hmatové identifikace předmětů (tzv.
astereognózie), poruchy chápání gramatických struktur (tzv. sémantické afázie), poruchy
čtení (tzv. dyslexie) a počítání (tzv. dyskalkulie) atd. lze usuzovat na lokalizaci korové léze
v parietookcipitální oblasti. Neuropsychologie disponuje i rehabilitačními a reedu-
kačními postupy k nápravě poškozených funkcí, vycházejícími ze zevrubné znalosti cha-
rakteru napravovaného defektu.
Sociometrické metody jsou nástroji analýzy a měření neformálních interperso-
nálních vztahů v malých sociálních skupinách. Za malé společenské skupiny považu-
jeme takové, jejichž členové mají spolu přímý osobní kontakt a které nečítají zpravidla
více jak 30 až 40 členů. Diferencovaný systém pozicí členů skupiny a vztahů mezi nimi
nazýváme strukturou skupiny. Za tvůrce a průkopníka sociometrie je považován ame-
rický psychiatr J. L. Moreno. Sociometrie používá několika pracovních metod. Jsou to:
Volba a zavržení, resp. výběr — výběr určeného nebo libovolného počtu osob podle
tzv. sociometrického kritéria (např. sympatií, důvěryhodnosti, ale i antipatií či nedůvě-
ryhodnosti atd.)
Deskripce — spočívá v hodnocení každého každým v rámci skupiny podle určených
kritérií a zvolené škály.
Žebříčková komparace — spočívá v seřazování členů skupiny do žebříčků podle
stoupající či klesající intenzity uvažovaného znaku.
Sebesrovnávání — tzv. „self-other method“ spočívá v sebeporovnávání každého čle-
na se všemi ostatními členy skupiny podle daných kritérií.
Počtem kladných či záporných výběrů nebo hodnocení je dána tzv. sociometrická po-
zice či status osoby, vyjadřující její postavení, prestiž ve skupině. Člen, k němuž směřuje
relativně nejvíce kladných voleb, je nazýván „sociometrickou hvězdou“. Naproti tomu
„opomíjený člen“ odevzdal kladné výběry, ale sám žádné neobdržel. „Izolát“ je ten, kdo
není nikým volen a sám nikoho nevolí. Základní formou prezentace výsledků sociomet-
rického vyšetření skupiny je tzv. sociogram, grafické schéma znázorňující vztahy mezi
členy skupiny. Pro jeho konstrukci existují určitá pravidla. Při relativně vyšším počtu členů
skupiny (nad 10 osob) je pro přehlednost doporučována sociometrická matice. Každý
sloupec této čtvercové matice udává, jak určitá osoba volí či hodnotí ostatní, a každý řá-
dek znázorňuje, jak je volena a hodnocena všemi ostatními členy skupiny. Označením pří-
tomnosti volby číslem 1 a její nepřítomnosti číslem 0 získáme matematickou matici. Po
umocnění matice na druhou se objeví na její hlavní diagonále počty vzájemných symet-
rických výběrů. Umocňováním matice na třetí a vyšší stupně můžeme identifikovat tří
i vícečlenné kliky ve skupině. Další formu zpracování výsledků představují individuální a
skupinové sociometrické indexy, vyjadřující kvantitativně status jednotlivých členů, in-
terakci ve skupině, kohezi skupiny atd. Např. často používaný index koheze skupiny je po-
dílem počtu realizovaných vzájemných pozitivních výběrů ve skupině ku počtu všech teo-
reticky možných reciprokých výběrů. Validita sociometrických měření je při účelném výbě-
ru kritéria a zárukách diskrétnosti poměrně vysoká.
Závěrem je třeba připomenout, že pojmy, používané v psychodiagnostice k popisu in-
– 64 –
dividuálních psychologických charakteristik, jsou zpravidla více méně abstrakcemi. Složi-
tost, rozmanitost a časová proměnlivost lidské osobnosti vyžadují, chceme-li ji vědecky
popsat, „vyjmutí“ relativně trvalých a podstatných projevů a odhlédnutí od méně pod-
statných a přechodných. V tomto směruje vědecký psychologický popis určitou simplifika-
cí a zůstává pozadu za uměleckým literárním popisem. Reaguje-li např. jedinec v relativně
indiferentních situacích projevy úzkosti, označí ho psycholog za úzkostlivého. Znamená
to, že považuje za pravděpodobné, že vyšetřovaný bude i v dalších obdobných situacích
projevovat úzkost. Nelze však vyloučit opak. Testové psychodiagnostické metody před-
stavují jakési sondy do prožívání a chování vyšetřovaného. Výsledky neposkytují obvykle
jednoznačný a definitivní obraz vyšetřovaného jevu, ale spíše podněty a náměty usměr-
ňující další klinické šetření a úvahy. I když existují také testové znaky mající takovou dia-
gnostickou váhu, že dovolují tvořit závěry přímo, ve většině případů je třeba testové vý-
sledky analyzovat a interpretovat ve vztahu ke konkrétní klinické situaci a dalším ne-
testovým výsledkům a informacím. Právě v tom spočívá tvořivá intelektuální povaha psy-
chodiagnostiky. Zdá se také, že původní nadšení psychologů pro měření a kvantifikaci
zvolna odeznívá a stále více zkušených diagnostiků klade důraz na kvalitativní rozbor
testových výsledků. Např. při vyšetřování úrovně intelektu se v některých případech
ukazuje jako nosnější hodnocení vývoje myšlenkových operací podle J. Piageta, než prosté
užití časově limitovaných testových zkoušek. Potíže s časovou lokalizací vzpomínek, sklon
k produkci konfabulací a známky lability paměťových engramů často signalizují incipientní
deterioraci mnestických schopností dříve, než snížení výkonů v paměťových zkouškách.
Výtěžnost testových metod je dána více jejich praktickou znalostí a klinickou zkušeností
uživatele než precizní znalostí jejich manuálů (tj. návodů k použití a hodnocení testů).
SVOBODA, M.: Psychodiagnostika dospělých. SPN, Praha 1987, skriptum.
4. Doplněk k historii lékařské psychologie

Za datum vzniku vědecké psychologie je považován rok 1879, kdy německý filozof a
fyziolog Wilhelm Wundt zakládá v Lipsku první psychologickou laboratoř. Vznik psycho-
logie jako samostatné vědy je důsledkem pokroku ve filozofii (asocianismu, senzualismu,
klasické německé filozofie), ve fyziologii (neurofyziologii a fyziologii smyslů) a v klinické
medicíně. Nás zajímá především příspěvek lékařství. Svou pozornost zaměříme zejména
na hlubinné či dynamické teorie, které znamenaly svého času revoluci v psycholo-
gickém a medicínském myšlení a podnítily rozvoj moderní psychoterapie.
MESMERISMUS
Počátek novodobých snah o uplatnění psychologických přístupů v medicíně je spjat
s terapeutickým užitím hypnózy u hysterie. Významný rakouský lékař Franz Anton Me-
smer (1734–1815) považuje nemoci, zejména duševní, za důsledek poruchy distribuce
energie v těle. V duchu své doby připouští působení astrálních vlivů prostřednictvím
univerzálního fluida. Terapie pak spočívá v úpravě energetických poměrů v organismu
nemocného. Mesmer nejprve koná pokusy s terapeutickou aplikací magnetů a s nádobami
naplněnými zmagnetizovanou vodou (tzv. bacquety), později začíná používat vlastního
animálního magnetismu. Jeho metoda spočívá v indukci hypnózy pomocí tzv. pasů, tj.
pohybů terapeutových rukou nad tělem nemocného, v kombinaci s přímými léčebnými
sugescemi. Vedle individuálních sezení organizuje i skupinové seance, využívající
„davové“ sugesce. U některých pacientů dochází při terapii ke krizím (třesu, výkřikům,
hyperventilaci), podobným klasickým hysterickým záchvatům a majícím za následek
(někdy) dramatické vymizení chorobných příznaků. Mesmerova popularita budí nevoli ofi-
ciální vědy.
Metoda je zkoumána pařížskou vědeckou komisí. Když se Mesmerovi nedaří dokázat
některá svá tvrzení (např. o „nabíjení“ předmětů animálním magnetismem), je hypnóza
– 65 –
zavržena jako nevědecká. V následujícím období je hypnóza jako terapeutická metoda po-
užívána na lékařské fakultě v Nancy (A. Liebault a H. Bernheim) a v pařížském ústavu pro
duševně choré v Salpetriere.
SALPETRIERE
Nejvýznamnější osobností Salpetriere je francouzský neurolog Jean Martin Charcot
(1825–1893), jehož přednáška o hypnóze, přednesená v r. 1882 před pařížskou Vědeckou
akademií, znamená rehabilitaci hypnózy jako vědecké léčebné metody. Předmětem jeho
zájmu jsou především nemocní s hysterickými konverzními symptomy, představujícími
somatizaci silných afektů ve formě paréz, parestézií, algií apod. Jako první diagnostikuje
hysterii i u mužů. Do té doby je považována za specificky ženské onemocnění a dávána
do souvislosti se stavy dělohy (hystera znamená řecky děloha). Charcot uvažuje o pa-
togenním vlivu silných emočních hnutí při vzniku i dalších nemocí. Popisuje vznik Base-
dowovy choroby štítné žlázy během několika hodin po silném úleku. K léčbě psychogenně
vzniklých poruch používá hypnózu. Rozlišuje 3 stadia hypnózy: letargii, tj. útlum, ne-
činnost, sníženou vnímavost vůči podnětům, katalepsii, tj. nehybnost, strnulost, a som-
nambulismus, tj. „rozpolcení osobnosti“, projevy složitého chování při změněném vě-
domí. Charcotovými žáky jsou P. Janet a S. Freud.
Pierre Janet (1895–1947), profesor psychologie na Sorbonně a ředitel psychologické
laboratoře v Salpetriere, se stává známým svou prací o psychologických automa-
tismech, tj. nevědomých automaticky probíhajících duševních procesech, převládajících
podle Janeta u většiny duševních poruch. Všímá si podobnosti mezi projevy v hypno-
tickém transu a hysterickými příznaky, a souvislostí hysterických symptomů se silnými
životními dojmy. Je autorem disociační teorie o existenci dvojího vědomí — bdělého a
hypnotického. Somnambul může v transu jednat jakoby vědomě. Jeho prožitky při opa-
kovaných sezeních mohou na sebe navazovat. Nemocný tedy žije dvojím životem — bdě-
lým a transovým (hypnotickým). Za předpoklad onemocnění hysterií považuje Janet vro-
zený nedostatek duševní energie, tzv. neuropatickou konstituci. I fyzické nemoci jsou
podle něho způsobovány často psychologicky. Janet je považován za jednoho ze zaklada-
telů vědecké psychoterapie, kterou definuje jako „užití psychologické vědy k léčení růz-
ných nemocí“. V r. 1889 odstraní hysterické příznaky u devatenáctileté dívky tím, že u ní
v hypnóze navodí regres do věku 13 let, kdy prožila trauma, které je psychogenní příčinou
její poruchy. Po znovuoživení a vybití příslušného afektu dochází k vymizení symptomů.
JOSEF BREUER
Vídeňský lékař a Freudův přítel Josef Breuer (1842–1925) je považován spolu s Janetem
za objevitele hypnotické abreakce. Při léčbě hysterické pacientky v letech 1880–1882
odhaluje v hypnóze původ jejích potíží v potlačovaných afektech u lůžka jejího těžce
nemocného otce. Chorobné příznaky vysvětluje jako přeměněnou formu emoční energie,
která by se za normálních okolností vybila v afektu. V r. 1895 vydává spolu s Freudem
Studii o hysterii, v níž popisují katartickou metodu (katharsis znamená řecky očištěni),
spočívající v abreakci patogenních emocí. Hysterické příznaky mizí, daří-li se vybavit
jasnou vzpomínku na děj, který je vyvolal, a příslušný afekt. Pouhá vzpomínka bez emoce
je neúčinná.
FREUDOVA PSYCHOANALÝZA
Sigmund Freud (1856–1939), rodák z Příboru na Moravě a světoznámý vídeňský psy-
chiatr, je tvůrcem psychoanalytické metody a zakladatelem psychoanalytického hnutí.
Jím iniciovaný intelektuální pohyb je někdy považován za druhou revoluci v psychiatrii.
První revolucí v psychiatrii jsou nazývána humanizační opatření francouzského lékaře F.
Pinela v ústavech pro duševně choré během Velké francouzské revoluce. Třetí revolucí
v psychiatrii je nazýváno zavedení neuroleptik při léčbě psychóz v padesátých letech
tohoto století.
Freud, stejně jako jeho předchůdci, vidí příčiny duševních nemocí (psychoneuróz) v do
– 66 –
nevědomí vytěsněných traumatizujících zážitcích, asociovaných se silnými neodrea-
govanými afekty. Za zvláště významné považuje intrapsychické konflikty související s po-
tlačováním libidinózních přání. Je znám svým důrazem na pudovou, zejména sexuální mo-
tivaci lidského chování. Freudův výklad vztahů vědomí a nevědomí, struktury osobnosti
(Id, Ego, Superego), motivačních sil (Eros a Thanatos), vývoje sexuality v dětství (fáze:
orální, anální, falická, latence, genitální), tzv. komplexů (kastrační, Oidipovský, Elektřin),
symboliky snů, chybných úkonů a neurotických symptomů atd. je dnes znám i vzdělaným
laikům. Při terapii používá Freud, stejně jako jeho předchůdci, nejprve hypnózu a věkový
regres, vedoucí k vybavení traumatizující vzpomínky. Posléze vytvoří originální metodu
volných asociací, která je založená na analýze pacientových asociací a zejména odpo-
ru, tj. poruch asociačního procesu. Pomocnými metodami k odhalení obsahů nevědomí
jsou analýza snů a chybných úkonů. Během psychoanalýzy, která trvá i několik let,
vznikají mezi terapeutem a pacientem citové vztahy — tzv. přenos (vztah pacienta k te-
rapeutovi) a protipřenos (vztah terapeuta k pacientovi). Oba v nich projikují nějaké vý-
znamné vztahy ze své minulosti. Úkolem terapeuta je nemocnému přenos objasnit a zru-
šit ho.
Většina výtek vůči Freudově teorii se týká nadměrného zdůrazňování vlivu sexuality na
lidské chování, relativního podcenění aktuálních životních podmínek jedince a poněkud
spekulativního charakteru některých interpretací.
ADLEROVA INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE

Freudův žák a kritik, rakouský lékař Alfred Adler (1870–1937) je tvůrcem tzv. indivi-
duální psychologie. Za nejvýznamnější lidský psychologický problém považuje pocity
méněcennosti, které bývají důsledkem deprivace potřeby sebeuplatnění a touhy po
moci v dětství. Nemá-li jedinec dost sil ke kompenzaci pocitů méněcennosti, onemocní
neurózou, která je vlastně „útěkem do nemoci“, mající ospravedlnit jeho selhávání. Na
vrozené méněcennosti toho kterého orgánu záleží, projeví-li se neuróza v oblasti so-
matických funkcí. Terapie má nemocného přivést k náhledu na únikový charakter jeho po-
tíží a k přijetí konstruktivnějších životních postojů a plánů.
JUNGOVA ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE

Další Freudův žák a kritik, švýcarský psychiatr C. G. Jung (1875–1961) obohacuje
pojmový aparát psychoanalýzy o pojem kolektivní nevědomí, které je tvořeno arche-
typy, nejstaršími transkulturálně sdílenými zkušenostmi lidstva. Kořeny duševních poruch
(včetně psychóz) vidí v konfliktech mezi neřešenými a do nevědomí vytěsněnými trauma-
tizujícími zážitky, tzv. komplexy, a vědomím, vyvolávajícími regresi na archetypickou
úroveň chování. K detekci komplexů používá asociační experiment a analýzu snů a fa-
ntazií. Terapie je zaměřená na odhalování vytěsněných problémů a vypořádání se s nimi.
NEOANALÝZA
Pod název neoanalýza zahrnujeme teorie dynamické psychologie, vycházející z kritiky
freudismu a zdůrazňující více roli psychologických potřeb, interpersonálních vztahů, prefe-
rencí hodnot, aktuálních konfliktů atd. Představiteli tohoto proudu jsou Karen Horneyová,
Hany Stack Sullivan, Erich Fromm a další.
Karen Horneyová (1895–1952), americká psychoanalytička norsko-holandského pů-
vodu, provozovala sama téměř 20 let klasickou psychoanalýzu. Později je autorkou jedné
z neoanalytických teorií. Za zdroj neurotických symptomů považuje bazální úzkost, vy-
cházející z emoční nejistoty a pocitů ohrožení při nadměrně přísné a negativistické vý-
chově dítěte v rodině. Bazální úzkost způsobuje deformaci vztahů jedince k druhým lidem
i k sobě samotnému. Horneyová rozlišuje 3 druhy neurotických postojů vůči druhým li-
dem, které nazývá „k lidem“, „proti lidem“ a „od lidí“. Projevují se pocity bezmocnosti a
infantilní závislostí na druhých, nebo hostilitou, nedůvěřivostí a vztahovačností, nebo
krajní introverzí a izolováním se. Vztah neurotika k sobě samému se vyznačuje trvalým
konfliktem mezi pravým reálným já a ideálním já. Neurotikovo ideální já je hyper-
– 67 –
trofické, perfekcionistické a pyšné, baží po slávě a výjimečnosti. S ohledem na nepřimě-
řenost svých nárokuje chronicky zraňováno. Opakující se pocity selhávání učí neurotika
sebenenávisti. Jsou-li však chorobné prožívání a jednání naučené, dají se změnit. Cílem
terapie je dosažení schopnosti seberealizace, tj. seberozvoje a uskutečnění vlastních
potencí jedince v míře odpovídající jeho schopnostem a podmínkám.
CHICAGSKÁ ŠKOLA
Chicagská škola je jednou z amerických škol dynamické psychologie, navazujících neor-
todoxně na psychoanalýzu. Hlavním jejím představitelem je americký psychoanalytik ma-
ďarského původu Franz Alexander (1891–1936). Za zdroj chorobných symptomů pova-
žuje vedle infantilních zážitků i aktuální problémy pacienta. Doporučuje soustředit se na
současnost a do minulosti se vracet jen tehdy, je-li to nutné k objasnění současných iraci-
onálních reakcí jedince. Neurózu chápe jako rigidní snahu řešit aktuální problémy pomocí
vzorců chování, které již v minulosti zklamaly. Nemocný má být psychoterapií přiveden
k náhledu, tj. uvědomění si nevědomých motivů, které mu brání v přizpůsobení se urči-
tým skutečnostem a v řešení určitých problémů. Přenos chápe Alexander jako spíše
komplikaci psychoterapie. Pokud ale vznikne, má být využit k poskytnutí korektivní
emoční zkušenosti pacientovi (terapeut se chová jinak, než je nemocný u autorit zvyk-
lý). Jde o určitý druh emoční reedukace, tj. převýchovy. Psychoanalýza v tomto pojetí je
kratší než klasická, neboť se soustředí jen na hlavní (fokální) konflikt.
F. Alexander je též považován za jednoho ze zakladatelů psychosomatické
medicíny. Svou psychoterapeutickou metodu se pokouší aplikovat i na psychosomatické
nemoci, které považuje za projevy specifických emočních konfliktů. Dávaje do souvis-
losti s neúčelnou hyperiritací sympatiku (hypertenze) nebo parasympatiku (vředová cho-
roba). Např. u nemocného trpícího žaludečními vředy usuzuje na nevědomý hlad po lásce,
který vede, stejně jako při hladu fyzickém, k nadměrné sekreci žaludečních šťáv. Ta pak
narušuje sliznici žaludku. Někteří jiní autoři nepovažují za určující pro charakter psychoso-
matického onemocnění specifický emoční konflikt, ale spíše specifický typ osobnosti.
Dunbarová např. hovoří o „koronární osobnosti“, nadměrně kontrolující emoce, zdůrazňují-
cí sebekázeň, zodpovědnost a výkonnost, permanentně napjaté, která predisponuje ke
kardiovaskulárním onemocněním. Další upozorňují na osobnostní rys, znesnadňující často
u psychosomaticky nemocných psychoanalýzu. Tato tzv. alexithymie (Nemiah, Sifneos)
či pensée operatoire (Marty, M'Uzan) je vysvětlována jako disociace emočních a kogni-
tivních procesů. Projevuje se špatnou schopností introspekce, chudostí fantazie a citového
života, „prázdnými“ interpersonálními vztahy apod.
MICHAEL BÁLINT
Michael Bálint (1896–1970), anglický psychoanalytik maďarského původu, je pře-
devším znám jako propagátor psychoterapie mezi praktickými lékaři a jako organizátor
psychoterapeutických skupin pro zdravotníky. Tzv. bálintovské skupiny jsou supervizní
a výcvikové skupiny pracující metodou kazuistických rozborů. Více než pacientům, je
v nich věnována pozornost lékaři, jeho vnímání a prožívání, postojům a chování ve vztahu
k nemocným. Cíleni je dosažení vhledu do vlastní nevědomé motivace, která může vý-
znamně ovlivnit diagnostickou a terapeutickou činnost lékaře, pochopení protipřenosu a
vypořádání se s ním. Bálintovské skupiny jsou určeny nejen pro psychiatry a psychology,
ale i pro somatické lékaře a střední zdravotnické pracovníky. Zlepšují schopnost empatie a
objektivity, klima na zdravotnickém pracovišti atd.
ŠKOLA Z PALO ALTO

Škola z Palo Alto v Kalifornii, reprezentovaná jmény G. Bateson, J. Haley, J. Weakland,
D. Jackson, P. Watzlawick a dalšími, je známá tzv. komunikační či interakční psychote-
rapií. Pracuje, stejně jako psychoanalýza, s nevědomím, avšak chápe ho ve smyslu pozi-
tivním. Psychologové z Palo Alto zkoumali v 50. letech techniky patogenní komunikace,
zejména tzv. dvojnou vazbu. Dvojná vazba (double bind — termín použil první v r.
– 68 –
1956 G. Bateson) je způsob komunikace, při níž recipient přijímá od pro něj významné
osoby vzájemně neslučitelné informace. Ocitá se v neřešitelné situaci. Buď je sama ver-
bální informace logicky kontradiktorická, nebo rozpor spočívá v diskrepanci mezi verbální
a nonverbální informací. Komunikace dvojné vazby je údajně častá v rodinách schizofreni-
ků. Autoři ji považují za etiologický faktor psychózy. Má blízko k tzv. „brain washingu“. Pa-
togenní účinnost dvojné vazby inspirovala k jejímu terapeutickému využití. O systematiza-
ci technik školy z Palo Alto se pokusil P. Watzlawick. Postupy vycházejí z představy
o účelnosti tlumení činnosti dominantní (obvykle levé) hemisféry mozku, která je or-
gánem analytických a logických funkcí, pracujících se znaky a abstraktními schématy, a
stimulace činnosti nedominantní hemisféry mozku, která je orgánem nevědomých
syntetizujících funkcí, emocí a intuice. Do armamentária metod komunikační psychote-
rapie patří různá paradoxní a matoucí tvrzení, rady a pokyny, zahlcování a unavování do-
minantní hemisféry přemírou informací a detailů, zásahy do asociačních sekvencí pacien-
ta a další. Tyto postupy se mohou jevit konvenčně myslícímu člověku jako výstřední a ne-
smyslné. Jsou však údajně překvapivě účinné právě v těch případech, kde střízlivější psy-
choterapeutické metody selhávají.
TRANSPERSONÁLNÍ PSYCHOLOGIE
Hlavní osobností transpersonální psychologie a předsedou Mezinárodní transpersonální
společnosti je americký psychiatr českého původu Stanislav Grof (nar. 1931). Zatímco
psychoanalýza si klade za cíl vybavit z nevědomí a neutralizovat vytěsněné patogenní zá-
žitky z raného dětství a následujících let, metody transpersonální psychologie mají vést
k oživení vzpomínek nejen z období nitroděložního života a porodu, ale i vzpomínek
přesahujících individuální existenci jedince, tzv. transpersonální zkušenosti. Transper-
sonální zkušenost je vybavována v mimořádných stavech vědomí, vyvolaných into-
xikací halucinogeny, spánkovou či senzorickou deprivací, dechovými cvičeními, extatický-
mi tanci atd. V jejím rámci může osoba zakoušet pocity identifikace s jinými lidmi, zvířaty,
rostlinami i neživými objekty. Může „cestovat“ bez omezení prostorem a časem. Grof pů-
vodně experimentoval s LSD. Po zákazu terapeutické aplikace LSD vytvořil metodu holot-
ropní terapie, založenou na hyperventilaci, stimulaci hudbou a tzv. body work (práci
s tělem). Transpersonální zkušenost údajně vede k emoční a psychosomatické úzdravě,
transformaci osobnosti a rozvoji vědomí.
Psychoanalýza a další hlubinné psychologické teorie znamenaly a znamenají významný
podnět pro rozvoj psychologie, psychiatrie a psychoterapie, jakož i psychologického myš-
lení v lékařství. Psychoanalýza inspirovala své napodobovatele i své odpůrce a kritiky.
Např. behaviorálně orientované školy jsou negací freudismu. Dalšími významnými směry
jsou právě behaviorální psychologie a humanistická psychologie. Humanistická psycho-
logie má blíže k filozofii a teologii, behaviorismus blíže k fyziologii a experimentální psy-
chologii. Nejbližší klinické medicínské praxi jsou školy hlubinné (dynamické) psychologie,
odvozené z psychoanalýzy.
KONDÁŠ, O., KRATOCHVÍL, S., SYŘIŠŤOVÁ, E.: Psychoterapia a reedukácia. Osvěta, Martin
1985.
KRATOCHVÍL, S.: Psychoterapie. Avicenum, Praha 1976.
5. Sexuální výchova, sexuální morálka, problematika

sexuálně přenosných nemocí a AIDS
Hodnocení sexuálních projevů člověka se mění v průběhu historie, pod vlivem soci-
álních i kulturních zvyklostí. Naše středoevropské vidění sexuality se vyvíjelo pod vlivem
židovsko-křesťanské kulturní a filozofické tradice.
První antropologickou hypotézu lidského sexuálního chování můžeme nalézt již u He-
– 69 –
rodota (484–430 př. Kr.) Od něj pochází mj. názor, že lidé, žijící v příznivějších podnebních
podmínkách jsou sexuálně aktivnější a mají méně zábran, než lidé žijící v drsnějším
podnebí.
Moderní autoři antropologie sexuality jsou Bronislav Malinowski (1884–1942) a Marga-
ret Meadová (1901–1978). Zvláště posledně jmenovaná autorka se proslavila svými studi-
emi sexuálních zvyků domorodců na polynéských ostrovech. Zdůrazňovala prioritu kul-
turně sociálních vlivů v lidské sexualitě.
Moderní sociobiologické koncepce vycházejí ze syntézy etologických a sociálně kul-
turních dat, viz E. Wilson: Sociobiology, The New Synthesis, 1975. S rozvojem moderní
etologie je spojeno jméno Rakušana K. Lorenze a Holanďana N. Trinbergena. Těmto kon-
cepcím bývá vytýkáno mechanické přenášení zvířecích projevů na lidi. Nelze však pře-
hlédnout význam pojmů jako párování, výběr partnera, atraktivita, proceptivita, receptivi-
ta, které pomohly obohatit naše schopnosti popisu a analýzy lidské sexuality.
Některé sexuální způsoby preferované v určitých historických obdobích či odlišných so-
ciokulturních společenstvích by dnešnímu průměrnému Evropanovi připadaly jako zcela
nepřijatelné. Například zákonem kodifikované incestní vztahy v panovnických rodinách
starého Egypta, sexuální projevy indických Lapštů, kde jsou tolerovány sexuální styky
dospělých mužů s dívkami staršími šesti let, prezentace genitálu u některých afrických
kmenů, znamenající výzvu k pohlavnímu styku.
V evropských sociokulturních podmínkách shrnul středověkou sexuální doktrínu Tomáš
Akvinský, který konstatoval, že Bůh připouští pohlavní styk pouze, je-li uskutečněn:
1. za správným účelem (rozmnožování), 2. se správnou osobou (manželský partner) a
3. správným způsobem (soulož). Porušení některého z těchto postulátů bylo považováno
za nepřirozené.
Vliv těchto postojů dosud přetrvává i v jinak liberálních zemích. Typickým příkladem
mohou být USA, kde je dosud ve 23 státech kriminalizováno homosexuální chování mezi
dospělými jedinci, i když se takto chovají dobrovolně a se souhlasem. V r. 1986 odsoudil
Nejvyšší soud USA poměrem hlasů 5:4 dospělého muže přistiženého při homosexuálním
styku. Argumentací byly právě tisícileté kořeny tradiční morálky. Ve státě Maryland a
v District of Columbia je trestný styk orálně-genitální, v Severní Karolíně je od r. 1985
z ideologických důvodů zakázána jakákoliv prezentace odhaleného genitálu. A to včetně
výuky medicíny.
Ani utopičtí reformátoři na počátku novověku se nevyhnuli vlivu tradičních ná-
boženských morálních norem. Morus ve své Utopii (16. stol.) navrhuje trestat předmanžel-
ský pohlavní styk uvězněním rodičů provinilců. Narušitele manželství zase navrhuje uvrh-
nout do otroctví. Podobně Campanella ve Slunečním státě povoluje předmanželský po-
hlavní styk pouze s neplodnými či těhotnými ženami a pouze na lékařské povolení. Podle
tohoto autora měly být neplodné ženy obecním majetkem a zločinci či zahaleči by měli
být z možnosti pohlavního života vyloučeni. Campanella však, na rozdíl od Moruse,
uznává polygamii a státní regulaci plození dětí.
Nejkonzervativnější z utopistů Bacon ve svém díle Nová Atlantis z první poloviny 17.
století nekompromisně vyhlašuje, že předmanželský styk je hanba, mimomanželský styk
je zakázán a promiskuita je zločin.
Sociální změny v průběhu posledních dvou století přinesly změny tradičního způsobu
života, což se promítá i do sexuálních způsobů. Dochází k narušování tradičních hodnot
patriarchální rodiny, moderní doba přináší krizi manželství. K otázkám sexuálního chování
se vyjadřuje stále více medicína. Původní náboženská doktrína přechází do odborné medi-
cínské terminologie. Z hříchu se stala nemoc (Kraft-Ebingova psychopathia sexualis,
1886), z Božího trestu se stala degenerace (francouzských autorů). Medicínské pojetí se
už nedrželo všech tří postulátů Tomáše Akvinského, vyloučilo předpoklad o výhradně
reprodukčním účelu pohlavního styku, avšak oba zbývající postuláty zachovalo. Porušení
těchto pravidel dodnes (i když s určitou tolerancí) označujeme jako deviace v objektu a
v aktivitě. Tzn. pravidlo o přiměřenosti sexuálního partnera a pravidlo „normálního“ způ-
sobu sexuálního projevu.
– 70 –
První liberalizaci sexuálního chování počátkem tohoto století umožnila Freudova (1856–
1939) koncepce nevědomí, podle které jsou sexuální pohnutky z hlediska psychického vý-
voje rozhodující. Za nejpodstatnější Freudovy poznatky v oblasti sexuality lze považovat
odtabuizování masturbace a „objev“ dětské sexuality.
Moderní sexuologie byla koncipována v Evropě v první polovině 20. století a mezi nej-
významnější osobnosti dále patří švýcarský neurolog A. H. Forel (1868–1935), německý
psychiatr A. Moll (1862–1935), anglický lékař H. H. Ellis (1858–1939), německý lékař M.
Hirschfeld (1868–1935) a I. Bloch (1872–1922). V roce 1928 evropští sexuologové založili
„Světovou ligu pro sexuální reformu“. Činnost této Ligy skončila s nástupem nacismu
v Německu. Poslední sjezd Ligy se konal v Brně v roce 1933.
Po II. světové válce se nové poznatky v sexuologii šířily z USA. Jedním z nejznámějších
průkopníků sexuologie byl A. C. Kinsey (1894–1956), který se proslavil svými „Reporty“
o sexuálním chování lidí. V roce 1949 o sexuálním chování muže a v roce 1953 o se-
xuálním chování ženy. Byly to první čistě vědecké publikace, které se staly světovými
bestselery. Jejich největším přínosem bylo odtabuizování sexuálních témat a průkaz, že
sexuální praktiky často považované za deviantní, jsou běžně rozšířené v populaci. Týkalo
se to hlavně masturbace mužů i žen, nekoitálního sexu, mimomanželské sexuality a ho-
mosexuálních zkušeností.
Navazující výzkumy W. H. Masterse a V. E. Johnsonové, v průběhu padesátých let,
přenesly studium lidských sexuálních aktivit do laboratoře a tím dovršily dezideologizaci a
objektivizaci vědeckého zkoumání lidské sexuality. V monografii „Human Sexual Ina-
dequancy“ (1970) shrnují své poznatky s behaviorálně orientovanou psychoterapií
partnerských dvojic. Stali se zakladateli moderní „sexoterapie“, pro níž je typické léčebné
ovlivňování celého páru a přesvědčení, že každou sexuální poruchu lze příznivě ovlivnit
příslušnými nácviky a neobyčejným terapeutickým optimismem.
S rozvojem vědeckého poznání přispěl k osvobozování postojů z pout tradiční sexuální
morálky i vývoj politický. Z tohoto hlediska je významné ženské emancipační hnutí, jehož
počátek lze spatřovat v druhé polovině minulého století. Podle amerického psychiatra a
sexuologa Moneyho však skutečné osvobození sexuality, tzv. sexuální revoluci umožnily
až objevy penicilinu (syfilis a kapavka se staly vyléčitelnými) a antikoncepčních pilulek,
které daly ženě možnost, aby si sama regulovala vlastní koitální a reprodukční historii.
Tyto objevy v zásadě umožnily, aby v sexuálním chování lidí převládla funkce rekreační
nad funkcí prokreační.
V padesátých letech lze vidět typické projevy tzv. technizace sexu, výsledek vědecké-
ho přístupu k sexualitě. Objevují se četné příručky, manuály pro milence (po vzoru Van
Den Veldeho Dokonalého manželství), pro které jsou charakteristická pravidla, instrukce,
diagramy a grafy (odpovídající tzv. industriálnímu myšlení) a které poskytovaly návody
k tomu, jak dosáhnout co nejdokonalejšího sexuálního uspokojení. Tento přístup však se
vyhýbal kontextu emocí, subjektivity a interpersonálních vztahů.
Éra „sexuální revoluce“ začíná v šedesátých letech. Lze ji chápat i jako projev revolty
poválečné generace proti tradičním morálním normám rodičů. Dnes již lze s určitostí říci,
že úplná liberalizace sexuální morálky očekávání, která do ní generace hippies kladla, ne-
splnila. Právě u potomků této „sexuálně osvobozené“ generace šedesátých let v sou-
časné době paradoxně pozorujeme nápadný příklon k hodnotám romantické lásky a mo-
nogamního soužití.
V sedmdesátých letech se v oblasti sexuálního chování rozvíjejí organizace, které si
stavějí cíle v oblasti seznamovací (hetero- i homosexuální), zaměřené na pořádání
schůzek a na organizaci sexuálních aktivit, i organizace pro sexuální osvobození, které
chtějí zbavit sexualitu tradičních restrikcí západní kultury, zrovnoprávnit sexuální menšiny
apod. Kromě většiny feministických i gay aktivit, sem lze zařadit i např. tzv. swingery.
Původně pokrokové ideologie se často dostávají do slepé uličky postupnou degenerací
či radikalizací. Příkladem může být feministické hnutí, jehož část se radikalizovala a pro-
paguje tzv. boj pohlaví, staví ženy proti mužům a prezentují je jako oběti samčích se-
– 71 –
xuálních choutek. I ideologie tzv. volné lásky postupně zdegenerovala, celá generace
„Flower Power“ se stala obětí drog či náboženského sektářství.
Zajímavé je sledovat jak se vyvíjí a mění postoje k sexualitě v různých politických a
společenských systémech.
V demokratických systémech existují přirozené mechanismy, které umožňují přizpůso-
bování norem sexuálního chování aktivním společenským podmínkám. Prudérnost a
zkostnatělost totalit všeho druhu je i v této oblasti příznačná. Dodnes existují země jako
Severní Korea, kde se lidé žení a vdávají na stranický příkaz a stát jim předepisuje i počet
dětí (přesně v intencích nejzrůdnějších představ utopistů 16. století).
Extrémním případem vztahu totalitních systémů k sexuálnímu chování je jejich postoj
k sexuálním menšinám. Fašistické i komunistické režimy zavíraly homosexuály do kon-
centračních táborů a ještě v 80. letech 20. století bylo Chomejním, po vítězství islámské
revoluce, popraveno několik tisíc homosexuálů. Pouze pro jejich sexuální orientaci.
V našich společenských a politických podmínkách jsme v minulosti mohli v oblasti po-
stojů k sexualitě vidět především pokrytectví a přetvářku (vyhraněnou formu tzv. dvojí
morálky). Jako výsledek rozporu mezi oficiálními ideologickými postoji a skutečnou se-
xuální morálkou společnosti. Zavedla se sexuální výchova ve školách a v rámci té zvláštní
hry, kterou hráli občané s totalitou (a naopak), se ze sexuální výchovy stala tzv. výchova
k rodičovství a podle toho vypadá i skutečná informovanost o sexuálních otázkách v sou-
časnosti. Svědčí o ní jedna z nejvyšších potratovostí na světě, vysoká rozvodovost, uží-
vání antikoncepce často pod úrovní rozvojových států. O setrvačnosti společenských po-
stojů v této oblasti svědčí i fakt, že od listopadu 1989 se v sexuální osvětě na školách nic
nezměnilo. Podle současného výzkumu českého sexuologa Mellana by 80 % dnešních stu-
dentů pedagogických fakult trestalo masturbující děti. Jen přehnaný optimista by od gene-
race těchto učitelů mohl očekávat změnu postojů k sexualitě. Navíc v posledních letech
sílí sexuálně restriktivní tendence části společnosti, což může situaci v této oblasti pouze
zhoršit.
Zajímavé je, že u nás i v oblasti, kde informovanost populace je relativně dobrá, prak-
tický výsledek je pochybný. Podle výzkumů jsou např. znalostí naší populace o způsobech
přenosu HIV lepší než v USA, avšak na rozdíl od Američanů používá u nás kondom
pravidelně jen velmi malé procento obyvatel a hrozba AIDS významně neovlivnila ani
naše sexuální chování či počet sexuálních partnerů.
Vědecké sexuologické poznatky dnes již považují za nepochybně prokázanou neú-
činnost restriktivní výchovy i škodlivost pokryteckého strachu ze sexuální osvěty. Morálka
a etické hodnoty společnosti uvolněním sexuálních postojů ohroženy nejsou. Mravnost
daleko více ohrožuje relativizace či ironizace obecných hodnot a morálních identifikačních
vzorů, kterých jsme u nás byly svědky v posledních desetiletích a s jejichž následky se po-
týkáme dodnes. „Mravnost jedince záleží, totiž, v tom, zda žije v mravné rodině, mravném
státě a mravné době“ (český sexuolog Weiss).
Bylo by nešetrným zjednodušováním, kdybychom oddělovali jednotlivé oblasti sexuální
osvěty a pojednávali je zcela samostatně. Proto i při úvaze o problematice onemocnění
AIDS, nelze tuto problematiku oddělovat od problematiky ostatních sexuálně přenosných
nemocí. Nejen lékařské a psychologické, ale též hygienicko-epidemiologické, právní a
etické aspekty jsou v podstatě shodné.
Celá oblast pohlavně přenosných nemocí (sexually transmitted diseases — STD) se dělí
do tří kapitol:
1. Klasické pohlavní choroby (kapavka a syfilis).
2. Ostatní pohlavně přenosné nemoci (kondylomata, papilomy, opary, chlamydie,
infekční žloutenka a mnoho jiných).
3. HIV/AIDS
Již starověká medicína znala možné nepříznivé důsledky sexuálních excesů a promis-
kuity pro lidské zdraví. Středověk znal celé epidemie a „morové rány“, které bylo možno
vysledovat jako důsledek sexuálně „nezřízeného“ chování lidí ve větších komunitách. Vy-
soká koncentrace osídlení v moderní společnosti je provázena značnou migrací a je zřej-
– 72 –
mé, že určitá úroveň promiskuity byla, je a bude existovat ve všech společenských forma-
cích. Moderní kolektivistický životní styl je živnou půdou pro existenci epidemií a pandemií
infekčních chorob. Modelovou situací je kolektivistická domestikace domácích zvířat, která
rovněž vede k rozvoji epidemií, vyžadujících radikální preventivní opatření.
Sexuálně přenosné nemoci však sotva zvládneme nějakým radikálním komunálně hygi-
enickým zákrokem (na rozdíl od epidemií jiných přenosných chorob jako je tyfus, cholera
či mor). Určitou možnost k jejich překonání poskytovala změna sexuálního života. Způsob
sexuálního chování se však po tisíciletí podstatněji nemění. Americký sexuolog John Mo-
ney již na počátku pandemie AIDS pravil, že tato nová hrozba ovlivní sexuální život lidí jen
do té míry, aby to stačilo na udržení existence této pandemie. Podobně v minulosti hrozby
kapavky a syfilitidy nezpůsobily žádný převrat v sexuální morálce. Není bez zajímavosti,
že na syfilitidu zemře v naší zemi zatím ještě stále každoročně více lidí než na AIDS.
Moderní medicína chápe infekční onemocnění jako vztah choroboplodného zárodku a lid-
stva jako celku. O šíření přenosných nemocí nerozhoduje pouze chování jedince, nýbrž
i životní styl celých velkých kolektivů, ne-li celého lidského společenství.
Hlavním problémem HIV/AIDS v současné době u nás je stále ještě malý pocit ohrožení
běžné populace. I když menší změny v postojích veřejnosti jsou již patrný. V anketách
uvádí asi polovina dotázaných, že svůj sexuální život změnili ve smyslu odpovědnější vol-
by partnera, také prezervativ je poněkud oblíbenější. Přesto jsou však čísla Světové
zdravotnické organizace z roku 1992 hrozivá. Již více jak 12 milionů lidí na světě je naka-
ženo HIV.. Více než třetinu tvoří ženy a asi pětinu děti. Počet žen a dětí v posledních le-
tech prudce stoupá. Na AIDS již zemřelo na světě více jak 2,5 milionů lidí.
Nebezpečí nákazy HIV známe již deset roků, současně víme dokonale, jak se virus šíří a
přesto se nezdá, že bychom byli schopni šíření HIV zastavit. Není pochyb o tom, že
onemocnění AIDS je přímo závislé na životním stylu současného člověka. Proti AIDS je tře-
ba postupovat současně s řešením takových problémů jako je sociální postavení žen a
dětí, stabilita rodiny, plánované rodičovství, dostupnost a úroveň zdravotní péče a poli-
tické svobody. Jako zcela neúspěšná se ukázala původní strategie boje proti AIDS jako pro-
ti výjimečné a izolované hrozbě. AIDS/HIV nelze izolovat od ostatních STD. Citujme ze zá-
věrečného dokumentu VIII. Mezinárodní konference o AIDS v Amsterodamu: „Je třeba vě-
novat pozornost všem formám diskriminace na základě pohlaví, rasy, vyznání, původu,
sexuálních preferencí nebo společenského postavení, která brání stejné dostupnosti pre-
vence nákazy HIV a léčení AIDS a které tedy zvyšují riziko šíření nákazy. V tomto ohledu je
HIV významným testem etického cítění lidí“.
V osmdesátých letech se pandemie HIV/AIDS stala spouštěčem vlny antisexualismu a
puritánského moralizování. Hlavním rizikem fundamentalistického moralizování je sku-
tečnost, že vnáší do lidské komunity prvky bojovné ideologické intolerance. Je třeba si
jasně uvědomit, že totální panování těch nejpřísnějších restrikcí nikdy v minulosti nevedlo
k obecnému blahu. Přemrštěné mravní požadavky se vždy setkávají jen s částečným při-
jetím společnosti. Každé jednostranné zideologizování problematiky STD je velmi nežá-
doucím a nebezpečným jevem. Máme-li proti těmto nebezpečím účinně postupovat, pak
jen takovou sexuální výchovou, která osloví všechny a nikoho nediskriminuje.
Nákazu HIV odlišuje od ostatních STD její osudovost. Veřejnosti je známo, že nakažený
člověk v nejméně 75 % zemře právě na tuto nákazu. Strategie práce s potencionálními
pacienty je zde tedy poněkud odlišná od jiných kategorií STD. Při zatím malých počtech
nemocných u nás je racionální, aby péče o ně byla soustředěna do specializovaných stře-
disek. S HIV pozitivními i AIDS nemocnými je třeba systematicky pracovat ve smyslu pod-
půrné psychoterapie. Obecně je nutné dbát, aby nebyli sociálně diskriminováni (rodina,
zaměstnání, škola). Je nezbytně nutné zabraňování rozvoje antisociálních destruktivních
postojů a projevů u nakažených HIV. Kognitivně behaviorální přístupy vypracovávají velmi
přesné postupy šité na míru každému jednotlivému pacientovi. Součástí těchto indivi-
duálních programuje posilování zodpovědného sexuálního chování nakažených. Jakékoliv
veřejné pranýřování či známkování se neosvědčuje. Zahání lidí s rizikovým chováním do
– 73 –
ještě hlubší ilegality. Čím zodpovědnější budou HIV pozitivní lidé, tím méně budeme mít
sexuálních kontaktů s rizikem nákazy.
Je třeba zdůraznit a uvědomit si právní souvislosti týkající se rizik HIV/AIDS. Lidé mají
právo na důkladné informace o rizicích této nákazy a o způsobech prevence. Dnes téměř
každý ví, že se možnosti nákazy vyhne tím, že omezí svůj sexuální život na věrný a bez-
pečný vztah. Ne každý je v tomto smyslu úspěšný. Nic však nespravíme jalovým mora-
lizováním. Pro vznik, vývoj a udržení věrného vztahu jsou vždy potřeba dva lidé a
osobnostní kvality určují zda a jak se tato alternativa interpersonálního a intersexuálního
vztahu vůbec může uplatnit. V této oblasti lidé mají právo na otevřené poučení o sexuali-
tě v nejširším slova smyslu. Důležité je rovněž dodržování práva na osobní integritu. To-
muto právu odpovídá nepřípustnost testování HIV protilátek bez souhlasu vyšetřované
osoby.
S problematikou STD (a HIV/AIDS zvláště) jsou svázány závažné etické problémy. Naše
zdravotnická veřejnost je podobně eticky zdeformovaná, jako veřejnost laická. Postoje
k pandemii HIV/AIDS vyvolaly u zdravotníků vlnu restriktivních a diskriminačních postojů.
Málokdy vidíme skutečně profesionální postoje a chování. Vznikají panické obavy z možné
profesionální nákazy HIV. Zvláště na chirurgických oborech. Pokud vůbec něco nového HIV
do zdravotnictví přinesl, pak je to potřeba přistupovat prakticky ke každému pacientovi,
jako by byl HIV pozitivní.
Ve skutečnosti je téměř nemožné vždy o každém pacientovi znát jeho momentální HIV
stav. Ani časté testování HIV protilátek nemůže lékaři zajistit, že bude pracovat s pacienty
zaručeně HIV negativními. Stavy virémie v prvních fázích nákazy jsou bez přítomnosti pro-
tilátek v séru. Je však skutečností, že reálná hrozba profesionální nákazy HIV zdravotníků
není nulová. Při dodržování základních hygienických norem je však tato nákaza mnohem
méně pravděpodobná, než jiné profesionální nákazy.
V nedávné studii v USA se prokázalo, že pracovníci chirurgických oddělení, kteří nemají
mimo svou práci rizikové sexuální chování, mají prakticky nulové riziko profesionální ná-
kazy. Odhalené případy HIV pozitivity, vydávané za profesionální, jsou vesměs spojeny
s rizikovým sexuálním chování v soukromém životě.
Směrem ke studujícím ve zdravotnických učilištích všeho druhu a směrem k profesio-
nálním zdravotníkům je třeba klást značný důraz na obnovování a posilování tradiční hu-
manistické hodnoty zdravotnictví. Pomoc nemocnému má být na prvním místě. Trpí-li
někdo fobií z nákazy (jakékoliv) a není-li schopen ji překonat, v žádném případě tento svůj
problém nesmí řešit na úkor nemocného. Osobní bezpečnost zdravotníka není možné
v jeho profesi nikdy plně garantovat.
PLATNÉ PRÁVNÍ NORMY

Náš trestní zákon má tyto paragrafy týkající se šíření přenosných onemocnění:
1. § 189, 190: Podle těchto paragrafů se trestá ten, kdo způsobí nebo zvýší nebezpečí
zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské choroby. Trestní sazba až tři roky odnětí svobody
podle § 189 (úmyslný delikt) nebo až jeden rok podle § 190 (čin spáchaný z nedbalosti).
2. § 226 „Ohrožování pohlavní nemocí“ — i když je takový čin spáchaný jen z nedba-
losti, hrozí trest půl roku odnětí svobody.
Z lékařského hlediska je uvedená právní úprava poněkud zvláštní. Násilím vytrhává po-
hlavní choroby z těch ostatních. První dva paragrafy by dokonale stačily.
Ve vztahu k prevenci pohlavně přenosných onemocnění je existence zmíněných para-
grafů sotva nějakým přínosem. Podle těchto paragrafů bývá jen zřídka někdo stíhán a
ještě méně často odsouzen. Spíše než na represi je třeba sázet na dobrovolnou spolupráci
lidí a na jejich ochotu měnit svůj životní styl pod vlivem racionálních informací o rizi-
kových způsobech chování. Existence trestně právních sankcí je vždy spíše jen jakýmsi
mementem, než reálným prakticky použitelným východiskem.

MASTERS, W. H., JOHNSONOVÁ, W. E.: Lidská sexuální aktivita. Horizont, Praha, 1970.
– 74 –
MONEY, J., MUSAPH, H.: Handbook of Sexuology. Elsevier Science Publishers B. V. Amster-
dam, 1978.
ZVĚŘINA, J.: Lékařská sexuologie, HaH, Praha 1991.
– 75 –
Příloha
Etický kodex České lékařské komory

Obecné zásady
§1
(1) Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví jednotlivce i celé společnosti v soula-
du se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do
jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince.
(2) Úkolem lékaře je zachovat život, chránit zdraví a obnovovat je, stejně jako mírnit
utrpení, a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pletí, náboženské vyznání, politickou
příslušnost, sociální postavení, sexuální sebeidentifikaci, věk, rozumovou úroveň a pověst
pacienta či osobní pocity lékaře.
(3) Žádný lékař nesmí přímo ani nepřímo iniciovat a podílet se na aktivitách a zákro-
cích, které by byly v rozporu s odstavcem 1 a 2 § 1.
(4) Lékař je povinen znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon jeho povolání a
tyto dodržovat, pokud svým obsahem nebo ve svých důsledcích:
a) neomezují lékařskou etiku,
b) neomezují nebo neznemožňují svobodný rozvoj vědeckého lékařského poznání v kte-
rémkoliv směru,
c) nelegalizují medicinizaci společenských problémů způsobem ohrožujícím základní
lidská práva.
(5) Lékař je povinen usilovat o to, aby veřejnost respektovala ty rysy svobodného po-
volání, které v sobě lékařství obsahuje.
(6) Veřejná pověst lékařské profese vyžaduje, aby i mimoprofesní chování a osobní
život lékaře byly v souladu s obecně přijatými mravními normami.
(7) Lékař uznává a podporuje právo každého člověka na svobodnou volbu lékaře a
nemocničního nebo léčebného zařízení.
Lékař a výkon povolání
§2
(1) Každý lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a prová-
dí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají uznávané stávající
úrovni lékařské vědy, a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povi-
nen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného nebo jeho zákonného zástupce
a zaručit mu optimální možnou úroveň péče.
(2) Každý lékař je povinen v případech bezprostředního ohrožení života neodkladně po-
skytnout postiženému lékařskou pomoc bez ohledu na svou odbornost.
(3) Lékař musí plnit své povinnosti v situacích veřejného ohrožení a při katastrofách
přírodní nebo jiné povahy.
(4) Lékař má právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je-li
přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a pacientem. Je však povi-
nen doporučit nemocnému kontinuitu léčení a jeho povinnosti dle § 2 odst. 2 zůstávají ne-
dotčeny.
(5) Lékař nemůže být donucen k takovému lékařskému výkonu nebo spoluúčasti na
něm, který odporuje jeho svědomí nebo odbornému přesvědčení s výjimkou situací bez-
prostředního ohrožení života.
(6) Lékař nesmí předepisovat léky, na něž vzniká závislost, nebo které vykazují účinky
dopingového typu k jiným než léčebným účelům.
(7) Lékař nesmí zvolit diagnostický a léčebný postup, který sám o sobě nebo v souvis-
losti s aktuálním stavem nemocného zvyšuje riziko neúměrně k očekávanému přínosu. Ja-
– 76 –
kýkoli mutilující zásah může lékař vykonat jen z velmi vážného důvodu, po souhlasu infor-
movaného pacienta. Výjimkou je naléhavost případu nebo nemožnost získání souhlasu.
(8) Lékař u smrtelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou dů-
stojnost a mírní utrpení nevtíravou lidskou ochotou chápat a sdílet jejich pocity až do kon-
ce.
Vůči nevyhnutelné a bezprostředně nastávající smrti však nemá být cílem lékařova
jednání prodlužovat život za každou cenu.
Euthanasie a asistované suicidium nejsou přípustné.
(9) U transplantací se lékař při odběru orgánu zemřelých řídí příslušnými předpisy.
V každém případě musí zaručit, že transplantátů nebude zneužito k obchodním účelům.
(10) Lékař je v zájmu pacienta povinen, s výjimkou případů, kdy je to právně nutné,
důsledně zachovávat lékařské tajemství, tedy nepodávat informace jakékoliv třetí straně
o skutečnostech, které se dověděl přímo nebo nepřímo v rámci svého profesionálního
vztahu k pacientovi. Smrt pacienta neuvolňuje lékaře z tohoto závazku.
(11) Lékař, který vykonává své povolání, je povinen se odborně dále vzdělávat.
(12) Lékař je povinen při výkonu povolání vést a uchovávat řádnou dokumentaci ve
smyslu platných předpisů. Dokumentace může být vedena i na magnetických pamě-
ťových mediích nebo elektronických nosičích jiného typu. Ve všech případech je nutná pa-
třičná ochrana znemožňující změnu, zničení nebo zneužití.
Veškerá manipulace s lékařskou dokumentací se musí dít s ohledem na § 2 odst. 11.
(13) Lékař je povinen věnovat patřičnou pozornost vyhotovení odborných lékařských
posudků, potvrzení a doporučení. Údaje v nich obsažené musí být objektivně podloženy,
souhlasit se skutečností, být formulovány přesně a nedvojsmyslně a splňovat formální ná-
ležitostí.
(14) Lékař nesmí své povolání vykonávat formou potulné praxe.
(15) Lékař nesmí sám nebo po dohodě s jinými:
a) ordinovat neúčelné léčebné, diagnostické a jiné úkony ze zištných motivů,
b) v rámci své pravomoci poskytovat finanční, pracovní, sociální a jiné úlevy či výhody
nemocným, kteří na to nemají nárok.
(16) Lékař nesmí přijímat za předpis léku, léčebných přípravků a zdravotních pomůcek
od výrobce či obchodní organizace finanční odměnu nebo jiné hmotné výhody. V žádném
případě nesmí léky, přípravky a pomůcky vnucovat.
(17) Lékař se volně účastní na prezentaci a diskutování medicínských témat na ve-
řejností, v tisku, rozhlasu i v televizi. Musí se však vzdát jakýchkoliv individuálně cílených
lékařských rad a doporučení.
(18) Lékař se musí zdržet všech nedůstojných aktivit, které přímo nebo nepřímo zna-
menají propagaci nebo reklamu jeho osoby a lékařské praxe ave svých důsledcích jsou
agitační činností cílenou na rozšíření klientely. Nesmí rovněž tyto aktivity iniciovat
prostřednictvím druhých osob.
(19) Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biolo-
gických zkouškách, za podmínek dodržení Helsinské konvence a Norimberského kodexu,
pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta přímo nepoškozuje.
Lékař a nemocný
§3
(1) Lékař nemocnému, který se mu svěřil do péče, ručí za odpovědné, svědomité a
pečlivé plnění své profesionální povinností a za to, že vždy, včas a důsledně zajistí všech-
na další náležitá opatření, která zdravotní stav nemocného vyžaduje.
(2) Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se
k hrubému, násilnickému nebo nemravnému jednání.
(3) Lékař se má vzdát paternalitních pozic v postojích vůči nemocnému a respektovat
ho jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy i povinnostmi včetně zodpo-
vědnosti za své zdraví.
(4) Lékař je povinen srozumitelným způsobem odpovědně informovat nemocného nebo
jeho zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a lé-
– 77 –
čebných postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a o dalších důležitých
okolnostech, které během léčení nastanou.
(5) Zadržení informací o nepříznivé diagnóze nebo prognóze je možné individuálně dle
úvahy a svědomí lékaře. V těchto případech by měl, pokud nemocný neurčil jinak, infor-
movat nejbližší rodinné příslušníky.
(6) Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv
způsobem, zejména pak tím, že vynucuje na nemocném finanční úplatu nebo jiný hmotný
prospěch.
Vztahy mezi lékaři
§4
(1) Základem vztahů mezi lékaři je vzájemně čestné, slušné a společensky korektní
chování spolu s kritickou náročností, respektováním kompetence, přiznáním práva na od-
lišný názor i povinnost hájit neprávem osočeného lékaře.
(2) Lékař v zájmu své stavovské cti i s ohledem na pověst lékařské profese nesmí:
a) podceňovat a znevažovat profesionální dovednosti, znalosti, kvalifikaci i posky-
tované služby jiného lékaře nebo lékařů, natož používat ponižujících výrazů o jejich oso-
bách,
b) komentovat nevhodným způsobem činnost ostatních lékařů v přítomnosti
nemocných a nelékařů.
(3) Lékař důsledně dodržuje všechny příslušné předpisy určující způsoby a podmínky,
za kterých nemocný realizuje své právo svobodné volby lékaře. Činí tak i s ohledem na
své zájmy.
(4) Lékař je povinen kolegiální spoluprací s těmi lékaři, kteří současně nebo následně
vyšetřují či léčí stejného pacienta. Předává-li z důvodných příčin nemocného jinému lé-
kaři, musí mu odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o dosavadním průběhu léčby.
(5) Lékař je povinen požádat dalšího nebo další lékaře o konzilium vždy, když si to vy-
žádají okolnosti a nemocný souhlasí. Má rovněž vyhovět, když o konzultaci požádá
nemocný, jeho rodina nebo jeho zákonný zástupce. Je právem lékaře zdůvodnit a navrh-
nout osobu konzultanta, ale i zde respektuje vůli nemocného. Závěry konziliárního vyšet-
ření mají být dokumentovány zásadně písemnou formou. Je povinností o nich informovat
nemocného, se zvláštním důrazem tehdy, pokud se názory lékařů liší.
Lékař se, a to bez udání důvodu, nemusí zúčastnit konzilia, když nesouhlasí s osobou
konziliáře zvolenou nemocným, a může se rovněž vzdát dalšího léčení, pokud se nemocný
přikloní k odlišnému stanovisku konzultanta.
(6) Lékař je povinen se zdržet všech nepřiměřených a nečestných praktik včetně
jednání dle § 2 odst. 20, směřujících k rozšíření vlastní klientely nebo dokonce mo-
tivovaných úmyslem znemožnit jinému lékaři výkon praxe.
(7) Lékař musí svou praxi vykonávat zásadně osobně. Zastupován může být jen do-
časně, a to lékařem vedeným v seznamu lékařské komory a splňujícím potřebné odborné
předpoklady.
Lékař a nelékař
§5
(1) Lékař spolupracuje se zdravotními sestrami a jinými zdravotními pracovníky ško-
lenými ve specializacích. Pověří-li je diagnostickými nebo léčebnými úkoly a dalšími pro-
cedurami, musí se přesvědčit, zda jsou odborně, zkušenostmi i zodpovědností způsobilí
tyto úkony vykonávat, protože jen on sám má konečnou odpovědnost za léčbu svých
nemocných.
(2) Lékaři není dovoleno vyšetřovat nebo léčit s osobou, která není lékařem a nepatří
k zdravotnímu personálu. Tyto osoby nesmějí být přítomny ani jako diváci při lékařských
výkonech. Výjimkou z uvedených zásad jsou osoby, které se u lékaře vzdělávají, nebo
pracují v lékařských oborech, a další osoby, s jejichž přítomností pacient souhlasí, pokud
není lékařsky zdůvodněných námitek.
Účinnost
§6
– 78 –
Stavovský dokument České lékařské komory č. 10 — Etický kodex České lékařské ko-
mory nabývá účinnosti dne 19.10.1991.
(Pozn.: text Etického kodexu ČLK je uveden dle znění publikovaného v práci K Nového
Právnické informatorium pro lékaře, Linde, Praha 1992. Etický kodex ČLK má být v roce
1994 novelizován.)
– 79 –

Vybrane Kapitoly Z Lekarske Psychologie Hanus+Kol

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Vybrane Kapitoly Z Lekarske Psychologie Hanus+Kol

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Herbert Hanuš a kolektiv

VYBRANÉ KAPITOLY Z LÉKAŘSKÉ PSYCHOLOGIE

Lektoroval: Prof. MUDr. Boris Mrňa, DrSc.

TEXT PŘEVZAT Z KNIŽNÍHO VYDÁNÍ Z ROKU 1994, ISBN 80-7066-9136

Tato publikace neprošla jazykovou ani redakční úpravou

VERZE 1.0 (1. korektura digitalizovaného textu)

II. ÚVOD DO UŽITÉ PSYCHOLOGIE..................................................................38

HISTORIE PSYCHOLOGICKÉHO MYŠLENÍ

PSYCHOLOGIE JAKO VĚDA A JAKO NÁZOR, POKUS O DEFINICI

2. Humanismus, humanita, etika a deontologie

3. Významné osobnosti v dějinách lékařské etiky

JAN AMOS KOMENSKÝ

HLAVNÍ POUŽITÁ LITERATURA

HLAVNÍ POUŽITÁ LITERATURA

5. Anamnéza z hlediska lékařské psychologie

6. Spoluúčast nemocného na léčebném procesu

7. Lékařská psychologie ve vnitřním lékařství

DIALYZAČNÍ LÉČBA A JEJÍ PSYCHOLOGICKÁ A SOCIÁLNÍ PROBLEMATIKA

PŘIJETÍ NEMOCNÉHO NA ODDĚLENÍ A PŘEDOPERAČNÍ PŘÍPRAVA

OPERACE A POOPERAČNÍ OBDOBÍ

HLAVNÍ POUŽITÁ LITERATURA

10. Etické komise ve zdravotnictví a jejich úkoly

MÍSTNÍ ETICKÉ KOMISE POSUZUJÍ:

HLAVNÍ POUŽITÁ LITERATURA

1. Základní pojmy humánní psychologie

POZNÁVÁNÍ A HODNOCENÍ OSOBNOSTI

Tab. 1. Srovnání různých periodizací lidského života

VÝVOJOVÝ POHLED NA DĚTSKÉ POJETÍ ZDRAVÍ A NEMOCI

Tab. 3 Vývojová stadia podle Piagetovy teorie

3. Vyšetřovací metody v psychologii

4. Doplněk k historii lékařské psychologie

ADLEROVA INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE

JUNGOVA ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE

ŠKOLA Z PALO ALTO

5. Sexuální výchova, sexuální morálka, problematika

PLATNÉ PRÁVNÍ NORMY

HLAVNÍ POUŽITÁ LITERATURA

Etický kodex České lékařské komory

You might also like