Etopedia Statnice

Státní závěrečná zkouška
ETOPEDIE
1.
a) Historický vývoj péče o jedince s poruchami chování v zahraničí.
b) Významné osobnosti v zahraničí – jejich pedagogický odkaz.
2.
a) Historický vývoj péče o jedince s poruchami chování u nás.
b) Významné osobnosti – jejich přínos pro současnost.
3.
a) J. H. Pestalozzi.
b) Pedagogický odkaz J. H. Pestalozziho.
4.
a) Vymezení etopedie v systému speciální pedagogiky, základní pojmy.
b) Diagnostické metody.
5.
a) Klasifikace poruch chování.
b) Diagnostické klasifikace poruch chování.
6.
a) Diagnostika a prognostika v etopedii.
b) Metody práce v diagnostických ústavech.
7.
a) Diagnostický ústav pro děti cizince.
b) Výchovně vzdělávací přístupy k národnostním menšinám, k etnickým skupinám.
8.
a) Realizace ústavní a ochranné výchovy v ČR.
b) Systém péče o jedince s poruchami chování ve školských zařízeních.
9.
a) Střediska výchovné péče.
b) Metody krátkodobé a ambulantní péče v etopedii.
10.
a) Náhradní rodinná výchova.
b) Metody práce v dětských domovech.
11.
a) Profesionální pěstounská péče v ČR a SR .
b) Sanace rodiny.
12.
a) Závislostní chování, nové formy závislostního chování.
b) Teorie vzniku závislostního chování.
13.
a) Klasifikace návykových látek.
b) Účinky a rizika návykových látek.
14.
a) Ucelený systém péče o osoby závislé na návykových látkách.
b) Terapeuticko-výchovné přístupy v nízkoprahových zařízeních.
15.
a) Rezidenční péče o toxikomany.
b) Terapeutické přístupy v terapeutických komunitách.
16.
a) Substituční programy.
b) Harm Reduction.
17.
a) Poruchy příjmu potravy.
b) Výchovně-léčebné přístupy k jedincům s PPP.
18.
a) Vnější diferenciace vězeňství.
b) Realizace programů zacházení ve výkonu trestu odnětí svobody.
19.
a) Vnitřní diferenciace vězeňství.
b) Specifika převýchovné práce s mladistvými pachateli trestných činů.
20.
a) Alternativní tresty, procesně právní alternativy.
b) Specifika práce ve specializovaných odděleních výkonu trestu odnětí svobody.
21.
a) Výkon trestu odnětí svobody žen.
b) Specializované oddělení pro matky s dětmi.
22.
a) Poruchy chování dle MKN-10.
b) Charakteristika hyperkinetické poruchy.
23.
a) Psychoterapie – podstata, prostředky a techniky.
b) Psychoterapeutické směry – charakteristika, významní představitelé.
24.
a) Péče o bezdomovce v ČR.
b) Armáda spásy, zastřešující organizace SAD, FEANTSA (Evropská federace národních organizací
pracujících s bezdomovci.
25.
a) Syndrom týraného, zneužitého dítěte.
b) Realizace předběžného opatření ve školských zařízeních a neziskových organizacích.
1. a) Historický vývoj péče o jedince s poruchami chování v zahraničí.
b) Významné osobnosti v zahraničí – jejich pedagogický odkaz. -
skripta
2. a) Historický vývoj péče o jedince s poruchami chování u nás.

b) Významné osobnosti – jejich přínos pro současnost.
Původně byla problematika poruch chování zahrnuta v oboru psychopedie. K vyčlenění etopedie
z psychopedie došlo v roce 1969 pro značnou rozdílnost problematiky osob s MR a osob mravně
narušených. Zpočátku převaţovala péče charitativní, Pestalozi a Rousseau zdůrazňovali nutnost
výchovy a speciálního přístupu, taktéţ Komenský poukazuje na to, ţe lze tyto jedince vzdělávat.
Kuja poloţil v roce 1989 základy etopedické terminologie. Od počátku utváření tohoto vědního
oboru se etopedie do značné míry překrývala s oborem léčebná pedagogika, která byla
definována jako obor zaměřený na problematiku výchovně léčebné práce se soc.
nepřizpůsobivými a emocionálně narušenými dětmi. V 80. letech došlo k terminologickému
sjednocení. V roce 1977 se vydává Defektologický slovník který je podkladem pro vytvoření
slovníku etopedického pod názvem Speciálně pedagogická terminologie etopedická (1985) a jeho
autoři jsou Pohunková a Vocilka. Před vydáním slovníku došlo k sjednocení termínu označující
defekt v etopedii – mravní narušenost (obtíţná vychovatelnost – sociálně patologické jevy –
poruchy chování. V roce 1989 J. Kuja vydává Základy etopedické terminologie.
Historie :
1/ 1930 Zikmund dělí do tří kategorií :
- mládeţ mravně ohroţená – ohroţují jí vnější nepříznivé podmínky

- mládeţ mravně narušená – je pod vlivem nějaké slabosti svého charakteru nebo pod
vlivem druhých osob se přechodně dopouští špatných činů, vybočuje z normality
- mládeţ mravně vadná – mládeţ, jejíţ mravní vada a sklon k antisociálním skutkům lze
jen velmi těţko napravit
2/ 1978 Klíma dělí do dvou kategorií :
- asociální poruchy chování – činy, vymykající se společenské morálce, přestupky,

vzdorovitost
- antisociální poruchy chování – činy, které jiţ poškozují společnost
3/ Současné dělení do tří kategorií :

- disociální chování – chování nespolečenské, nepřiměřené reakce, ale nenabývá sociální
dimenze, dá se zvládnout běţnými pedagogickými postupy ( neposlušnost, vzdorovitost,
drobná porušení normy chování,negativismus ). Často i patří k určitému věkovému
vývojovému období, projevem i např. neurózy.
Projevy : přechodný ráz, samo vymizí, ambulantní péče
Náprava : pomocí psychologa, psychoterapeuta, speciálního pedagoga
- asociální chování – chování v rozporu se společenskou morálkou, nedostatečné nebo

chybějící sociální cítění, výrazně odlišný od společenského průměru, porušuje
společenské normy ale nepřekračuje právní předpisy. Škodí hlavně sám sobě ale ne
společnosti ( alkoholismus, záškoláctví, tabakismus, gamblérství, toulky, drogy,
demonstrativní sebepoškozování )
Projevy : setrvalý charakter, častá tendence opakovat, vzestupný trend
Náprava : pomoc speciálních pedagogů, ústavní péče, terapeutické komunity – poradenství se zde
většinou míjí účinkem.
- antisociální chování – veškeré protispolečenské chování a jednání, které poškozuje

jedince, společnost a ohroţuje všechny hodnoty včetně ţivota. Porušuje zákony (
trestná činnost , nabaluje se sem trestná činnost v souvislosti s toxikománií )
Projevy : nejvyšší stupeň narušenosti jedince, nejvyšší intenzita defektivity, fixace poruch tzn.
obtíţná aplikace péče, velká pravděpodobnost recidivy
Náprava : pouze pomocí ústavní, ochranné výchovy ( VÚM, DÚM, vězenství ). Nutno působit
komplexně.
Nástin vývoje péče o sociálně narušené jedince na území ČR.
V českých zemích byly také zaznamenány snahy o řešení poruch chování.

František Čáda
– zabýval se problematikou jejich příčin a vývoje
– všímal si mládeţe s tzv.“fantastickou aktivitou“ (horečnatá záliba v četbě, která podporuje
výrazně fantazii a nezřídka je i návodem, jak by se mohly nevhodné touhy realizovat
– tyto zájmy vedly k vytváření tzv.“band“, „černé ruky“( chlapci chodili za školu, zbraně,
dívky měly předčasné sexuální zkušenosti )
– za důleţité povaţoval včasnou informovanost rodiny
Antonín Haveroch
- řídil v „Pedagogických rozhledech“ pedopatologický oddíl, v němţ psal o dětské
neposednosti, o chorobné lhavosti a o zločinnosti
- uveřejnil spis „Duševní odchylky u mládeže školní“ pojatý z psychiatrického
hlediska a z něho vyplývajících výchovných přístupů
Josef Zeman (významný speciální pedagog)
- 1926 publikoval „Péče o mládeţ mravně vadnou a mravně ohroţenou“
Karel Čapek zaznamenal v „Hovorech s TGM“ názor TGM o problémových dětech:

„Vemte výchovu za stránky zdravotní, výchovu dětí úchylných nebo méně nadaných, výchovu dětí
zpustlých : říká se, že dobrá škola ušetří peníze za kriminál, špitál a chudobince.“
- hodnotil vysoce vliv školní výchovy a plně doceňoval působení učitele na kaţdého ţáka
s přihlédnutím k jeho individuálním odlišnostem
Počátkem 19. stol. se začal projevovat zvýšený zájem řešit péči o narušené děti a mladistvé.
1816 – zaloţen jeden z prvních ústavů tohoto druhu s názvem výchovna či vychovatelna
(Německo v Overdyku - J. Reck ml.)
U nás :
1942 – „Jednota pro blaho propuštěných káranců“ dříve ústav pro osiřelé, opuštěné a mravně
narušené.
1883 – Praha –Libeň –Vychovatelna, podílel se na zaloţení Vojtěch Náprstek a František
Ladislav Rieger, byly zde učiněny první pokusy o diagnostikování a o vyšetřování mladistvých,
kteří byli i po propuštění nadále sledováni
1884 – Vinohrady a Říčany – Vychovatelna pro děti od 6 do 10 let, jako venkovský výchovný
ústav z nadace manţelů Olivových
V druhé polovině 19. století se začaly zřizovat pro morálně narušenou mládeţ :
ochranovny a polepšovny
- ochranovna byl termín pro sociálně výchovné instituce, kam byly umisťovány děti osiřelé,
opuštěné, ţebrající, ale i zpustlé a mravně narušené, zčásti se překrývaly s polepšovnami, do
kterých se mohla dostat mládeţ zanedbaná, mravně vadná, ale i zločinná
( Anglie – polepšovny : pro děti bez předchozího trestu/polepšovací školy : pro delikventy)
V Rakousku –Uhersku upravil vybudování polepšoven zákon z r.1885 současně se zakládáním
donucovacích pracoven.
V Čechách první polepšovna pro chlapce i pro děvčata Opatovice, Králíky a Kostomlaty.
- pro mladistvé do 18 let za přestupek či přečin a pro další od 14 do 18 let, kteří by byli
v dospělosti pravděpodobně zařazeni do donucovacích pracoven
- polepšovny pečovaly i o děti mladší 14 let, pokud se dopustily takových činů, jeţ se u dospělích
trestaly jako zločiny
- postupně bylo přijetí upravováno v souvislosti se změnami právních norem, rozhodovaly soudní
instituce, hranice propuštění se neurčovala s výjimkou, pokud byla stanovena do 18 let
- jejím úkolem byla výchova chovanců, zejména výchova mravní, výcvik v zaměstnání a
pracovních dovednostech
- byly rozděleny podle věku, pohlaví a národnosti
- počáteční záměry v péči o provinilé děti a mladistvé, jeţ byly na svou dobu pokrokové, staly se
později hrozbou pro umístěnou mládeţ
1921 byla polepšovna v Opatovicích a Králíkách přejmenována na vychovatelnu

- zákon z roku 1931 stanovil, ţe polepšovny budou napříště určeny pro mladistvé, kteří byli
odsouzeni k trestu ve vězení trvající déle neţ 6 měsíců
- od roku 1948 byly zavedeny dětské domovy se zvýšenou výchovnou péčí pro děti od 9 do
14-15 let a domovy mládeţe pro převýchovu 15-18 let
- v současnosti se určité nedostatky v chování předškolních dětí přehlíţejí, neboť se dítě povaţuje
za malé a vyroste z toho, základ to má především ve„volné výchově“ a ve „století dítěte“ – je
uplatňována liberální výchova ( přitom některé příznaky odchylek se projevují jiţ v této době a
v nenáleţitém působení, proto se zbytečně nadměrně rozvinou)
- v období povinné školní docházky – toulky, záškoláctví, vyrušování, drobné krádeţe,
- dalším problémem –nechtěné děti
Pozvolna se začal od 30.let 20.století objevovat nový jev, který se zvláště po válce prohluboval a
rozšiřoval a je velmi závaţný z hlediska rozvoje osobnosti a morálky :
„diktát dětí a mládeţe“ mladiství rozhodují o chodu rodiny(vybíravost v jídle, oblečení jen
značkové, módní výstřelky, elektronika,..)
= nedostatek v citové a morální výchově
řešení –pomoc školy a všech členů rodiny, hledání jiných hodnot neţ konzumní ţivot
- vysoká rozvodovost
- nesoulad a neshody v rodinách, tím se zabýval Jiří Dunovský(Dítě a poruchy rodiny, dotazník
funkčnosti rodiny)
- zanedbané děti, zastrašované, frustrované, týrané a zneužívané(děti bez dětství)
(Dunovský, Dytrych, Matějček –Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě)
Úmluva o právech dítěte
- šikana, televizní revoluce, revoluce internetu, organizovaný zločin, závislosti, drogy,…

Patologická osobnost(poţadavek na sníţení dolní hranice trestné odpovědnosti na 14 let)
František Koukolík (Odlišné dítě, Vzpoura deprivantů )- extrémní potřeba moci, projevy citového
chladu, kriminalita, útočné chování,…
- tendence mají celosvětoý charakter (Mezinárodní den proti zločinu, Hnutí proti kriminalitě, Bílý
kruh bezpečí –péče o osoby přepadené, poraněné a oloupené, organizace právníků, lékařů, sester,
soc.pracovníků, pedagogů a psychologů)
3. a) J. H. Pestalozzi.
b) Pedagogický odkaz J. H. Pestalozziho.
4. a) Vymezení etopedie v systému speciální pedagogiky, základní
pojmy.
Subsystémy KSP se váţou na specifika výchovy a vzdělávání skupin handicapovaných osob.

Jedním z nich je etopedie (etos – morálka). V rámci vertikálního členění KSP se dále dělí
etopedie na etopedii školního věku a na etoandragogiku.
Původně byla problematika poruch chování zahrnuta v oboru psychopedie. K vyčlenění etopedie
z psychopedie došlo v roce 1969 pro značnou rozdílnost problematiky osob s MR a osob mravně
narušených. Zpočátku převaţovala péče charitativní, Pestalozi a Rousseau zdůrazňovali nutnost
výchovy a speciálního přístupu, taktéţ Komenský poukazuje na to, ţe lze tyto jedince vzdělávat.
Kuja poloţil v roce 1989 základy etopedické terminologie. Od počátku utváření tohoto vědního
oboru se etopedie do značné míry překrývala s oborem léčebná pedagogika, která byla
definována jako obor zaměřený na problematiku výchovně léčebné práce se soc.
nepřizpůsobivými a emocionálně narušenými dětmi. V 80. letech došlo k terminologickému
sjednocení. V roce 1977 se vydává Defektologický slovník který je podkladem pro vytvoření
slovníku etopedického pod názvem Speciálně pedagogická terminologie etopedická (1985) a jeho
autoři jsou Pohunková a Vocilka. Před vydáním slovníku došlo k sjednocení termínu označující
defekt v etopedii – mravní narušenost (obtíţná vychovatelnost – sociálně patologické jevy –
poruchy chování. V roce 1989 J. Kuja vydává Základy etopedické terminologie.
Paradigmata
Medicínský model vychází z biologicko-organických změn nebo funkčních příčin coţ vede
k medicínsky orientované péči. Cílem je překonání a léčba postiţení.
Model sociálně patologický má základ sociální povahy. Otázkou je socializace a diskriminace
podmíněná postiţením.
Model prostředí se zabývá jak změnit školu ve prospěch ţáků s postiţením. V současném
školském systému nabízí kurikulum nabídky všem ţákům podle jejich vzdělávacích potřeb.
Antropologický model respektuje identitu a jedinečnost postiţených.
V obecné řeči se pod pojmem poruchy chování obvykle rozumí negativní odchylky v chování
některých osob od normy, kterou je to, co jako běţné hodnotí a očekávají jiné osoby nebo
skupiny. Normu pak chápeme jako určité měřítko, normalitu jako vyjádření stavu. Normu lze
posuzovat z nejrůznějších hledisek (např. z hlediska statistického, filozofického, medicínského,
psychologického, apod.) Z tohoto pohledu pak lze provádět i různé klasifikace poruch chování a
zaměřit se na oblast, která je v danou chvíli pro nás prioritní. V poruchách chování zahrnujeme
všechny odlišnosti počínaje nápadným chováním, odchylkami typickými pro jednotlivá období
věková a projevující se disociálním chováním, přes asociální poruchy aţ k antisociálnímu
chování, které můţe mít charakter dětské delikvence nebo kriminality.
Klíma charakterizuje poruchy chování jako poruchy jedince, kterými se vymyká z přiměřeného
chování dané věkové a sociokulturní skupiny. Jde o takové projevy obtíţné vychovatelnosti,
které jsou zapříčiněny sociální či výchovnou zanedbaností. Lze zaznamenat také psychiatrické
příčiny nebo kombinace obou oblastí. Kuja a Floder charakterizují poruchy chování jako projev
narušeného vztahu k výchově. Jako poruchy chování jsou označovány i neţádoucí projevy
různého stupně – zlozvyky, neposlušnost, vzdorovitost, stupńující se negativismus, krádeţe,
toulky a záškoláctví.
Etopedie se zabývá výchovou, převýchovou, vzděláváním a pracovní přípravou mravně
narušených jedinců. Cílem je začlenění těchto jedinců do společnosti. Výchova má charakter
převáţně pedagogický ale vyţaduje spolupráci dalších oborů. Etopedie pouţívá speciální metody
převýchovy, spec. Didaktické postupy a psychoterapeutické ovlivňování jedince. Úkolem je
vyhledat jedince, který má problém, přemístit ho do specifických podmínek, diagnostikování,
navozovat ţádoucí návyky, přizpůsobovat se ţivotu v ústavní péči, vzdělávat a motivovat jedince
s poruchou chování, začleňovat ho do mimoškolní činnosti a nabízet adekvátní pracovní
uplatnění. Význam etopedie spočívá v tom, ţe chrání společnost před sociálně narušenými
jedinci.
Etopedie v systému věd
Jedná se o multidisciplinární obor, který vychází ze všech věd, které se zabývají člověkem.
Vztah k pedagogice – integrace a zhuštění běţných pedag. Vlivů – specifické přístupy
v etopedii, kde selhaly běţné pedagogické postupy
Vztah k filozofii – náhled na ţivot, ovlivňuje postoje společnosti vůči člověku, který je mimo
normu, čerpá z humanistické filozofie – víra v převýchovu
Vztah k vývojové psychologii – určuje poţadavky, co je normální vývoj, specifikuje zvláštnosti
jednotlivých vývojových období
Vztah k pedagogické psychologii – normy vztahů ve škole, zákonitosti procesů učení – odhalení
patologie
Vztah k sociální psychologii – sleduje procesy v sociálních interakcích, jak fungují společenské
skupiny
Vztah k patopsychologii – hraniční stavy psychické, stav mezi normálem a patologií, analýza
psychických jevů
Vztah k axiologii – zkoumá obecný problém hodnoty, vztah jedince k hodnotovému systému
Vztah k etice – objektem zkoumání je morálka
Vztah k sociologii – věda o zákonitostech a fungování soc. systému
Vědy právní – mají normativní význam, určují některé další způsoby převýchovné péče
Vymezení základních pojmů

Kriminologie – věda o stavu, dynamice a příčinách trestné činnosti, o metodách zkoumání
kriminality, o způsobech a prostředcích jejímu předcházení
Penologie – nauka o trestu, problematika výkonu trestu a úloha trestu v boji proti kriminalitě
Aberace – odchylka
Agrese – útočnost – reakce na frustraci
Delikvence – dětská 0-15, juvenilní 15-19
Depistáţ – vyhledávání sociálně narušených
Deviace – odchylka
Deprivace – zvrácenost osobnosti
Deprivant – člověk, který z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů
nedosáhl lidské normality
Etoped – profesionální speciální pedagog zabývající se sociálně narušenými
Negativismus – vzdor vůči pokynům
Postpenitenciární péče – péče o osoby propuštěné z výkonu trestu
Recidiva – opakování, návrat k patologickým projevům
Screening – speciální metoda, slouţí k zachycení jevu co nejsnadnějším způsobem
Kriminalita mládeţe – součástí kriminality, zahrnuje jednání mladistvých osob, jehoţ
důsledkem je porušení společenských zájmů na takovém stupni společenské nebezpečnosti, který
je charakteristický pro trestný čin
Mladistvý – osoba 15-18 let
Nezletilý – osoba mladší 15 let
Mravní narušenost – porucha vztahu k hodnotovému systému
b) Diagnostické metody.
5. a) Klasifikace poruch chování.
Obecně lze za poruchové označit takové chování dětí a dospívajících, které má následující znaky
:
Chování nerespektuje sociální normy platné v dané společnosti ( o poruchu se

nejedná, pokud jedinec není schopen pochopit význam hodnot a norem). Takový
předpoklad nesplňují lidé těţce mentálně retardovaní, anebo lidé, přicházející
z jiného sociokulturního prostředí, kde platí jiné normy. O poruše chování lze
mluvit jenom tehdy, pokud jedinec normy chápe, ale neakceptuje je, nebo se jimi
nedokáţe řídit. Důvodem můţe být jiná hodnotová hierarchie, rozdílné osobní
motivy nebo neschopnost ovládat svoje chování ( např. z důvodu organického
poškození mozku nebo následkem poţití alkoholu či drog).
Nepřiměřené sociální chování se projeví neschopností udrţovat přijatelné
sociální vztahy . Závaţnou překáţkou je v tomto směru nedostatek empatie a
egoismus, nadměrné zaměření na sebe a na uspokojování vlastních potřeb. Jedinci
s poruchami chování nechápou význam přizpůsobení standardnímu sociálnímu
očekávání. Sami velmi často nezaţili citový vztah, který by jim poskytl pozitivní
ţivotní zkušenost a rozvinul jejich empatické schopnosti. Nerespektují sociální
normy, které regulují společenské souţití a zahrnují ohledy k jiným lidským
bytostem. Práva jiných lidí pro ně nejsou významné a přátelství pro ně nemá větší
hodnotu neţ aktuální osobní uţitek.
Za porušení normy nepociťují vinu. Jejich svědomí není dostatečně rozvinuto, ať
uţ je příčina jejich handicapu jakákoliv.
Typickým způsobem reagování, který je spojen s porušováním práv ostatních , je
agresivita.
Poruchy chování v dětském věku mohou mít dočasný a přechodný charakter, ale
mnohdy fungují jako signál poruchy osobnosti, která představuje zvýšené riziko
budoucího problematického chování. Delikventní chování jen velice vzácně začíná
aţ v dospělosti ( Vágnerová, 1999 ).
Základní kritéria dělení poruch chování :

Podle stupně společenské nebezpečnosti
Poruchy chování v dětském věku prochází určitým vývojem podle věku dítěte, jeho vývoje
myšlení a podle zkušeností. Chování dětí korigují nejprve rodiče. Další stupeň socializace dítěte,
kdy je schopno pociťovat vinu, je spjat s rozvojem psychických kompetencí. O poruchách
chování mluvíme obyčejně aţ od středního školního věku.
Rozdělení poruch chování podle Procházkové (In Pipeková, 1998):
Disociální chování je nespolečenské, nepřiměřené, dá se však zvládnout přiměřenými

pedagogickými postupy. Převaţují kázeňské přestupky proti školnímu řádu, neposlušnost,
vzdorovitost, negativismus, lhaní a řada jiných drobných porušení normy. Disociální chování
patří do skupiny neagresivního porušování sociálních norem.
Většinou má přechodný ráz a můţe vymizet samo nebo ambulantní poradenskou či terapeutickou
péčí psychologa či speciálního pedagoga.
Asociální chování je v rozporu se společenskou morálkou a s nedostatečným nebo dokonce

chybějícím sociálním cítěním. Dítě nebo dospívající porušuje společenské normy i normy
morálky dané společnosti, ale jejich intenzitou ještě nepřekračuje právní předpisy. Svým
jednáním v svých důsledcích škodí většinou sami sobě. Mezi základní formy asociálního chování
patří útěky (musíme ovšem rozlišovat podle jejich motivace), toulání (u dospívajících se můţe
stát způsobem ţivota – např. bezdomovců), záškoláctví, demonstrativní sebepoškozování,
alkoholismus, tabakismus a jiné druhy toxikomanie, gamblerství. Asociální chování není ještě
povaţováno za agresivní poruchu.
Náprava asociálního chování jiţ vyţaduje speciálně pedagogický přístup v různých
formách. Realizuje se obvykle v podobě poradenské, která se většinou míjí účinkem, především
však v podobě ústavní péče ve speciálních výchovných zařízeních, event. v psychiatrických
léčebnách nebo v terapeutických komunitách.
Antisociální chování zahrnuje veškeré protispolečenské jednání bez ohledu na věk, původ a
intenzitu činu. Svými důsledky poškozuje společnost i jedince, ohroţuje nejvyšší hodnoty včetně
lidského ţivota. Velmi často navazuje na chování asociální. Antisociální chování jiţ omezuje
práva ostatních a řadíme je do skupiny poruch agresivních. Mezi formy antisociálního chování
patří krádeţe, které je nutno rozlišovat podle motivace a způsobu provedení. V současné
společnosti je stále častější a v jiţ niţším věku se objevující šikana, kterou nelze ve školských
zařízeních podceňovat, protoţe jde o omezování základních práv ostatních a protoţe nepotrestání
agresora vede k pocitu jeho beztrestnosti a pokračování v agresivním chování. Další veškerá
trestná činnost, vystupňované násilí a agresivita, terorismus, organizovaný zločin a trestná
činnost spojená s toxikomanií se objevuje od staršího školního věku aţ do dospělosti.
Reedukací je komplexní působení na osobnost narušeného jedince, který je ve vysokém
stupni defektivity s velkou pravděpodobností recidivy. Jedinec s antisociálním chováním
porušuje zákony dané společnosti a jeho náprava je moţná pouze prostřednictvím ústavní péče
školského zařízení nebo věznice.
Poruchy typické pro určitý věk

Poruchy chování z hlediska vývojové psychologie můţeme rozdělit v souvislosti s věkem
na poruchy typické pro určitý věk a na poruchy, které se vyskytují ve všech nebo ve více
věkových obdobích.
* Kategorie dětí ve věku od 6 do 15 let

V tomto období prochází dítě adaptací na školní docházku. Závaţným obdobím je puberta, kdy se
zvyšuje delikventní aktivita. Závadová činnost této věkové kategorie bývá označována jako
prekriminalita, dětská delikvence, dětská kriminalita. Jedná se většinou o činy páchané
spontánně, méně často o plánované a připravované akce. Obvykle jde o prvopachatele
s převaţujícím jednáním charakteru přečinů, i kdyţ v posledních letech stoupá procento
závaţnějších jednání, která by byla ve vyšší věkové kategorii posuzována jako trestné činy.
V období mladšího školního věku se jedná převáţně o lhaní, záškoláctví, popřípadě krádeţe.
Vzrůstá i agresivita, objevuje se šikana.
V období staršího školního věku se závadové chování prohlubuje a agresivita se zvyšuje.
*Kategorie 15 aţ 18 let
V tomto období se formují rysy osobnosti a je charakteristické zejména změnami sociálními.
Dochází ke ztrátě starých jistot a potřebě hledání nové identity a seberealizace. Slábne vliv rodiny
na dospívající a na vzniku neţádoucího chování má prvořadý vliv vrstevnická skupina. Mladiství
jsou svou sociální nezralostí a neukončeným morálním vývojem snadno ovlivnitelní. Velmi
významný je vliv vrstevníků, vytvářejí se party, které nepůsobí vţdy pozitivně. Mnohá násilná
trestná činnost je projevem skupiny, která podporuje sebevědomí a sebejistotu jedince, ten ztrácí
zábrany, mění se jeho uvaţování, ztrácí se individuální zodpovědnost. Takoví jedinci mají pocit,
ţe se nijak neprovinili, protoţe se tak chovali i ostatní.
Objevují se trestné činy, které se blíţí svou povahou ke kriminalitě dospělých. Mezi nejčastější
patří násilí proti jednotlivci i skupině, opilství a výtrţnictví, neoprávněné uţívání motorového
vozidla, rozkrádání, trestné činy související s toxikomanií, patologické hráčství a prostituce.
Většina delikventů je ekonomicky závislá a bez kvalifikace, případně s profesí dělnickou.
*Kategorie dospělých
Skupina jedinců nad 18 let, která se vyznačuje rozsáhlou trestnou činností s častou recidivou.
Rozlišujeme mladé dospělé ve věku 18 aţ 24 let, kteří by vzhledem ke svému psychickému
vývoji měli být více ovlivňováni speciálními pedagogickými prostředky neţ pouhou represí,
přestoţe se u nich objevuje trestná činnost v plném rozsahu jako u kriminality dospělých.
(Procházková, in Pipeková a kol., 1998)
U nás existují tři typy zařízení pro delikventní mládeţ případně mladé dospělé: diagnostické
ústavy pro mládeţ, výchovné ústavy pro mládeţ a vězení pro mládeţ. V těchto zařízeních se
podle Matouška (1995) objevují nápadně často mladí lidé, kteří prošli kojeneckými ústavy a
dětskými domovy. Rizika ústavní péče o delikventní mládeţ jsou obecně známa a uznávána. I u
nás se hledají nové formy v oblasti alternativních trestů a nových typů zařízení či nových
způsobů péče o mladistvé delikventy.
Poruchy chování vzniklé vlivem převládající sloţky osobnosti

Porucha struktury osobnosti vedoucí k poruše chování se projevuje v závislosti na
převládající sloţce osobnosti a na podmínkách sociálního prostředí v nedostatečném mravním
jednání. Tyto osoby vyţadují komplexní rehabilitační péči. Poruchy osobnosti přetrvávají
prakticky po celý ţivot. Projevují se narušením adaptace, maladaptivním aţ hrubě rušivým
chováním. V populaci se podle Smolíka (1996, sec. cit. Vágnerová, 1999) vyskytuje asi 6-9 %
osob s nějakou trvalou poruchou.
V etiologii poruch chování se předpokládá polygenní typ dědičnosti. Významný je vývoj
v prenatální fázi, kdy mohou na plod působit vnitřní i vnější škodlivé vlivy, které naruší vývoj
mozkových funkcí. Raná citová deprivace má zvlášť nepříznivý vliv na vznik poruchy osobnosti.
Důleţité je sociokulturní prostředí, kde dítě vyrůstá. Změny osobnosti mohou být podmíněny
například traumatickým proţitkem, onemocněním a postiţením mozku. Klasifikace podle
Vocilky (1994) člení problémové jedince na osoby:
*neurotické – vykazují neurotizující vliv ve výchově od dětství, závaţnější ve školním věku,
kdy hovoříme především o vlivu prostředí,
*psychopatické – předpokládá se vrozená, biologická dispozice, je souborem trvalých
povahových odchylek, abnormální struktury osobnosti,
*sociálně nepřizpůsobené – za takové se povaţují občané propuštění z výkonu trestu, závislí na
alkoholu a jiných toxikomaniích, ţijící nedůstojným způsobem ţivota, propuštění ze školských
zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy po dosaţení zletilosti. Především pak mládeţ se
sociálně patologickým jednáním, které však nemá ještě trvalý charakter, má tedy naději na
resocializaci,
*osoby se sníţenými rozumovými schopnostmi – do etopedické péče se dostávají pouze ti
jedinci, kteří jsou za své jednání plně zodpovědní a schopni rozumově posoudit správnost či
nesprávnost svého jednání. Jsou značně ovlivnitelní, nepřemýšlí o své budoucnosti, mají
nedostatečně rozvinutou volní sloţku a chybí jim náhled na své jednání.
Je nutné zmínit se i o dětech se syndromem lehké mozkové dysfunkce, s kterými se lze ve

výchovných ústavech často setkat. Jejich chování můţe sekundárně nabýt podoby asociálního
nebo antisociálního jednání. Souvisí s projevy LMD ( lehká mozková dysfunkce ). Dnes uţívaný
termín ADHD, popřípadě ADD značí poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou nebo
hypoaktivitou.
Projevují se citovou labilitou, frustrační intolerancí, v důsledku svého chování mají
problematický kontakt s okolím,a protoţe jejich chování neodpovídá věku nebo intelektu,
dochází i ke změnám osobnosti. Pokud není těmto dětem věnována přiměřená péče, s trpělivostí a
náročnějším pedagogickým úsilím, často pak končí s poruchami chování ve speciálních
školských zařízeních, kde mají opět ztíţenou pozici vlivem své diagnózy ADHD, ADD (LMD).
Lidé s těmito poruchami se mohou stát snadněji spolupachateli nebo oběťmi násilností a
trestných činů.
Typy poruch v dětském věku :
Poruchy chování v dětském věku a dospívání

„Poruchy chování můţeme označit jako odchylku v oblasti socializace, kdy jedinec není
schopen respektovat normy chování na úrovni odpovídající jeho věku, event. na úrovni svých
rozumových schopností.“ (Vágnerová, 1999, s. 274)
Poruchy chování mohou mít v dětském věku jen přechodný charakter, ale mnohdy jiţ
signalizují poruchy osobnosti, které představují riziko s problematickým aţ delikventním
chováním.
Tyto děti a dospívající mládeţ nerespektují sociální normy, nejsou schopni udrţovat
sociální vztahy s citovou angaţovaností, empatií. Jsou zaměřeni výrazně na sebe a na
uspokojování vlastních potřeb. Nepociťují vinu, jsou agresivní.
Dispozice k poruchám chování je multifaktoriální. V oblasti osobnosti jde o genetickou
dispozici, oslabený nebo porušený CNS. Spíše neţ úroveň inteligence se tu podílí sociokulturní
zanedbanost. V sociálním prostředí rodiny patří k rizikovým faktorům: anomální osobnosti
rodičů (alkoholici, lidé s asociálním chováním), zanedbávání, týrání aţ zneuţívání dětí a dalších
členů rodiny, neúplná rodina (osamělý rodič, rozvod, úmrtí rodiče), formálně funkční a
dysfunkční rodina, určité subkultury a sociální skupiny tolerující poruchové jednání, případně
určité ţivotní prostředí a styl.
O.Matoušek, (1996, sec. cit. Vágnerová, 1999) upozorňuje i na děti z úplných zdánlivě
funkčních rodin, kde děti místo aktivní činnosti společně s rodiči sledují televizi a z nudy pak
hledají vzrušení a zábavu aţ za hranicí zákona. K takovému chování jsou stimulovány ţivotním
stylem, prostředím anonymního sídliště a velkých měst.
V neposlední řadě zde hraje významnou úlohu přesycení mediálními zápornými hrdiny, s kterými
se děti a mládeţ snadno ztotoţňují.
V oblasti výchovy dětí a mládeţe s problémy chování, ale stejně tak i s problémy v jiných
oblastech, týkajících se vývoje a formování jejich osobnosti se pouţívají další dva důleţité pojmy
:
Resocializace – opětovné, úplné zapojení jedince do společnosti ( Pipeková, 1998 ).
K dosaţení tohoto cíle se poţívá celá řada metod a programů. Jedním z nových aspektů
v přístupu k jedincům s poruchami chování je i „Reţim resocializační péče“, jako součást
terciální prevence ( následná péče, postpenitenciární péče ), která se týká mladistvých, mladých
dospělých a dospělých osob po jejich návratu ze zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné
výchovy či z výkonu trestu odnětí svobody. Tento program je organizován v Centru sociální
prevence v Brně - CESOP ( Vítková, 1998 ).
Reedukace – převýchovný proces, souhrn metod a postupů, které tvoří těţiště práce
v převýchovných zařízeních ( školských i vězeňských ) a jejichţ cílem je resocializace (
Pipeková, 1998 ).
Reedukace – speciálně pedagogické metody, kterými se zlepšuje, popřípadě zdokonaluje

výkonnost v oblasti postiţené funkce. Zlepšováním činnosti se zpětně působí pozitivně na
psychiku postiţeného jedince, na jeho postoj k vlastní vadě a k prostředí ( Sovák, 1986 ).
Reedukace ( re = znovu, edukace = výchova ) je úsilí o obnovení porušených funkcí.
Představuje rehabilitační postupy, které vycházejí z mnoţnosti pouţívat poškozený orgán. Klade
si za úkol odstranit, upravit, zastavit nebo alespoň zpomalit progresivitu defektu a zabezpečit tak
prevenci defektivity ( Jesenský, 1995 ).
Faktory zvyšující riziko rozvoje poruch. Poruchy chování v dětském

věku.
Patogenní činitelé :
1.Vnitřní
a) zvýšená připravenost vnímavosti organismu vůči patologickým

podnětům aţ přímé dědičné přejímání sklonů k asociálnímu aţ
antisociálnímu jednání
b) psychologické a biologické faktory
- ranná dětská zkušenost
- temperamentní zaloţení
- sníţená úroveň rozumových schopností
- disharmonický vývoj osobnosti
- nedostatečné kompenzování defektů, které vedou k výskytu defektivity
c) faktory psychopatologické
- neurotické zaloţení jedince
- LMD
- Psychopatie a psychózy
2.Vnější
a) rodina
- neúplná rodina
- doplněná rodina
- náhradní rodina
- poruchy funkcí rodiny
biologicko reprodukční – velký počet dětí v rodině, nezodpovědné rodičovství
ekonomicko zabezpečovací – nízká nebo vysoká ekonomická úroveň
emocionální – podceňování emocionálních vztahů v rodině
výchovné – rodiče se dítě nedovedou, nechtějí anebo nemohou postarat
- alkoholismus v rodině
- patologické výchovné postupy
- delikvence rodičů a příbuzných apod.
a) škola
- netaktní přístup
- ironizování dítěte
- nedůvěra ve schopnosti dítěte
- učitel – rutinér, strohý, povrchní, autoritářský
- rozpory mezi slovy a skutky
- pozdní zachycení asociálních projevů
b) mimoškolská oblast
- negativní působení závadových part

- rodiče často neví, co dělají jejich děti odpoledne, s kým se stýkají atd.
- nuda - neplnohodnotné vyuţívání volného času
vliv médií
- násilí ve filmech
- bulvární tisk
- pornografie
- děti 6 – 15 let – typické období, fyzická a psychická zátěţ, nepřijímá autoritu, těţký
přechod v pubertě. Buď je lhostejné nebo negativně reaguje, nechce chodit do školy,
psychosomatické problémy, záškoláctví. Neposlušnost, lţi, drobné krádeţe, upozorňování
na sebe negativní formou
- puberta – těţký průběh u dětí z nefunkčních rodin, delikvence ve věku 13 – 14 let.
Prekriminalita, dětská delikvence, postupně aţ kriminalita. Vázáno především na velká
města, skupiny, party. Tato činnost zatím páchána spontánně v partě. Především se jedná
o toxikománii, alkoholismus, krádeţe, vandalismus, zatím především bez většího násilí na
lidech.
- 15 – 18 let adolescence – juvenilní delikvence, kriminalita mladistvých, formují se
osobnosti mladých, velký vliv vrstevníci, pobyt na internátě, studiu, opouštějí rodinu.
Podíl na tomto chování má psychický a fyzický vývoj – není v tomto období ukončen
vývoj morální. Dochází k násilí proti jednotlivci ale i skupině ( opilství – výtrţnosti –
neoprávněné pouţívání motorových vozidel – krádeţe motorových vozidel –rozkrádání
majetku – toxikománie – trestná činnost nabalující se na toxikománii a gamblérství )
Často se jedná o mládeţ s niţším či jenom základním vzděláním.
- Mladí dospělí 18 – 24 let – častá recidiva, pobyty ve vězení, ochrana represními
opatřeními – vězení.
*Kategorie dětí ve věku od 6 do 15 let

Vzrůstá i agresivita, objevuje se i šikana.
*Kategorie 15 aţ 18letých
ţe se nijak neprovinili, kdyţ se tak chovali i ostatní.
Většina delikventů je ekonomicky závislá a bez kvalifikace, případně s dělnickou profesí.
signalizují poruchy osobnosti, které představují riziko pro problematické aţ delikventní chování.
Dispozice k poruchám chování je multifaktoriální.
V oblasti osobnosti jde o genetickou dispozici, oslabený nebo porušený CNS. Spíše neţ úroveň
inteligence se tu podílí sociokulturní zanedbanost.
V sociálním prostředí rodiny patří k rizikovým faktorům: anomální osobnosti rodičů
(alkoholismus, asociální chování), zanedbávání, týrání aţ zneuţívání dětí a dalších členů rodiny,
neúplná rodina (osamělý rodič, rozvod, úmrtí rodiče), formálně funkční a dysfunkční rodina,
určité subkultury a sociální skupiny tolerující poruchové jednání, případně určité ţivotní prostředí
a styl.
se děti a mládeţ snadno ztotoţní.
Disociální chování :
- neagresivní poruchy chování :
Lhaní – únik z nepříjemné situace, v předškolním věku se jedná spíše o fantazie, hru. V této době
je to normální. Za poruchu chování toto povaţujeme od školního věku, kdy začínají chápat
normy a pravidla.
Formy lhaní :
- zapírání a vymlouvání – zatajování přestupků v souvislosti se školou, obrana před

vysokými nároky rodičů, při vyzvídání tajemství, které má dítě s kamarádem
- smyšlenky, kterými se chlubí – výplod dětské fantazie, reakce na nespokojenost s vlastní
identitou, chce povznést svou osobu, je to jiţ závaţnější forma, v rodině je problém, něco
zde chybí
- lži, jejichž obětí je někdo jiný – svádění viny na jiného
- podvod – pokud je předem plánovaný s jistými výhodami pro dítě jedná se o závaţný
problém
Krádeţe – v předškolním věku vysvětlujeme a učíme děti napravit vše, co provedly, učit se
omluvit, naučit zacházení s věcmi a penězmi, nezahltit dítě hračkami, ale tak aby měl co ostatní.
- bere peníze doma a nakupuje ostatním dětem – neumí navázat sociální kontakt
- bere peníze doma a nakupuje sobě - náhradní uspokojení věcmi, které mu normálně
chybí
- bere v partě nebo pro partu - touha udrţet normy dané skupiny, patřit někam
- kleptomanie – neurotický projev, důleţitá psychiatrická péče
Hlavní příčiny :
- problémy s kontaktem s okolím,
- nízká frustrační tolerance
- sociální chování neodpovídá věku nebo IQ, jeví se infantilnější
- inklinace k problémovému chování
Prevence :
- speciálně pedagogický přístup, trpělivost, náročnější převýchovné úsilí
- udrţovat přijatelné sociální vztahu u dítěte s problémovým chováním
Charakteristika dítěte s problémovým chováním :
- není schopné udrţovat přijatelné sociální vztahy

- nedostatek empatie
- přehnaně egoistický
- trvá na okamţitém uspokojení svých potřeb
- nepociťuje pocit viny
- svědomí není dostatečně vyvinuto
- agresivní
- poruchy chování mají v dětském věku přechodné trvání, ale upozorňují na poruchu
osobnosti dítěte.
Faktory zvyšující riziko rozvoje poruch chování :
- osobnostní faktory :
- genetická dispozice ( temperament, dráţdivost,…)
- oslabení nebo porucha CNS ( děti po úrazech, epileptici …)
- vliv sociálního prostředí :
- rodina( přenáší se neţádoucí model chování z rodiče na dítě ), okolí, vrstevníci ,chybí
vzory v neúplných rodinách, v nefunkčních rodinách, nedostatek podnětů, subkultura,
sociální skupiny ( pokud je zde chování tolerováno, stává se normou ), velké mnoţství lidí
na malém prostoru, anonymita davu
Záškoláctví – příčinou bývá strach ze zkoušení, odpor k učiteli, nesoulad s kamarády, spoluţáky.
Časem se původní motiv ztrácí a objevuje se strach z prozrazení.
- většinou má charakter jednorázový, momentální nápad, nápad party
- čím je dítě mladší, tím více inklinuje k poruchám. Záškoláctví je závaţnější důvod
k obavám z poruch chování u mladších dětí.
Útěky z domova
– Impulsivní - zkratkové jednání, příčinou bývá strach, není většinou plánované.
Dítě se často skrývá blízko domova. Uleví se mu , kdyţ je nalezeno.
– Plánovaný a připravovaný útěk – závaţnější, jde často o akt pomsty proti rodičům,
vychovateli. Náprava : ztlumit agresivní postupy v rodině, tolerance, trpělivost.
Pozor na útěky na základě epileptických problémů – netrestat.
Toulky – u dětí školního věku poměrně zřídka, u starších na toto navazují trestné činy, aby se
uţivily ( krádeţe, prostituce, alkohol, drogy..)
- agresivní poruchy chování :
Šikana – násilné, poniţující chování jednotlivce nebo supiny vůči slabším jedincům, který se
bránit neumí, záleţitost celé skupiny a deformace vztahů.
- Střední školní věk - u dětí, které se jinak nedokáţe prosadit, silná osoba, necitlivá, potřeba
předvádět se. Necítí ţádnou vinu.
- Oběť – handicap, nízké sebevědomí, samotář, zdá se ostatním divný, nesympatický.
Formy :
- fyzické násilí, psychické poniţování, braní osobních věcí, vyloučení ze skupiny

vrstevníků, destrukce vztahů ve skupině.
- dříve více otázka armády, dnes spíše škola, pracovní kolektivy …
b) Diagnostické klasifikace poruch chování. Viz ot.č.6

6. a) Diagnostika a prognostika v etopedii.
Speciálně pedagogická diagnostika etopedická
I kdyţ bude naše společnost věnovat otázkám výchovy mladé generace velkou pozornost,
budeme se stále setkávat s jedinci, kteří nebudou ochotni morální zásady, tradice, konvence,
veřejné mínění a právní normy respektované touto společností akceptovat a v důsledku těchto
svých názorů a postojů se ocitnou mimo zákon. Tito sociálně defektní jedinci budou proto
umisťováni ve speciálních výchovných zařízeních, v nichţ se tým specialistů bude snaţit
terapeutickými a výchovnými prostředky dosáhnout jejich reedukace a resocializace a pomoci
jim tak znovu nalézt ţivotní jistotu.
Diagnostický ústav je důleţitým článkem v systému institucí zajišťujících depistáţ,

diagnostikování, reedukaci a postupnou resocializaci obtíţně vychovatelných, mravně
narušených a delikventních dětí a mladistvých. Tito jedinci jsou přijímáni do diagnostického
ústavu na vyšetření, tj. pozorování a stanovení diagnózy. Popudem k jejich umístění můţe být
soudem nařízená ústavní nebo ochranná výchova; rozhodnutí příslušného okresního úřadu
formou předběţného opatření; ţádost rodičů (zákon. zástupců) při náhlém zvratu v chování
dítěte, zvláště hrozí-li nebezpečí morálního skluzu (tzv. dobrovolný pobyt).
V průběhu diagnostického pobytu se svěřenec podrobí komplexnímu vyšetření, které
sestává z vyšetření zdravotního, sociálního, psychologického, didaktického a pedagogického.
Výsledkem šetření všech zainteresovaných členů pracovního týmu je pak závěrečná komplexní
zpráva o svěřenci, jejímiţ nejvýznamnějšími součástmi jsou výstupní speciálně pedagogická
diagnóza vychovatele a výstupní zpráva etopeda. Na základě všech vyšetření jsou v závěrečné
zprávě doporučeny pro další reedukační a resocializační proces optimální výchovné metody a
prostředky, je vyslovena pedagogická prognóza příštího vývoje svěřence a je rozhodnuto o jeho
umístění.
Stejně jako diagnostická činnost má týmový charakter i reedukační a resocializační
činnost speciálně pedagogických pracovníků diagnostického ústavu. Jádro pedagogického
kolektivu, který odpovídá za výsledky vzdělávací a reedukační práce, tvoří třídní učitel, dva
kmenoví vychovatelé a etoped. Posláním školy diagnostického ústavu je diagnostikovat úroveň
školních vědomostí a dovedností svěřence a zajistit relaci mezi administrativně, legislativně
dosaţeným školním vzděláním a reálnou úrovní vzdělání v současnosti.
Vedeni snahou o dosaţení maximální objektivity vyslovené diagnózy a prognózy
v závěrečné komplexní zprávě klademe v podmínkách diagnostického ústavu důraz na týmovou
spolupráci. V diagnostické práci vystupuje do popředí nutnost těsné kooperace jak mezi
pedagogy navzájem, tak mezi odbornými pracovníky všech ostatních úseků podílejících se na
diagnostikování.
Pracovní tým diagnostického ústavu tvoří sociální tým
- sociální pracovnice, externě sociolog,
- zdravotní tým (zdravotní sestra, pediatr, externě neurolog, pedopsychiatr, gynekolog),
- psychologický tým (psycholog) a výchovně vzdělávací tým (vychovatel, etoped,
učitel).
Ze širokého spektra dílčích diagnostik speciálně pedagogických vyčleňujeme speciálně
pedagogickou diagnostiku etopedickou, která vychází ve své teorii jednak z obecné teorie
pedagogické diagnostiky (jak ji rozpracovává např. L. Edelsberger), jednak z teorie pedagogické
diagnostiky speciální (např. Št. Vašek, L. Štejgerle). Objektem jejího zájmu je mravně narušený,
morálně defektní jedinec. Diagnostikující etoped se zabývá zjišťováním a rozpoznáváním
chování svých svěřenců a jejich projevů v tom nejširším slova smyslu tak, aby mohl na základě
provedeného šetření charakterizovat, posoudit a zhodnotit příčiny, souvislosti a důsledky tohoto
chování.
Mimořádně vysoké nároky, jeţ klade výchova mravně narušených jedinců na osobnost
vychovatele, si v diagnostických ústavech a některých typech výchovných ústavů vynutily
konstituování nové speciálně pedagogické profese, profese vychovatele- etopeda. V těchto
výchovných zařízeních má etoped zcela specifickou funkci, která má charakter samostatného
speciálně pedagogického diagnostika. Specifičnost jeho postavení v reedukačním systému těchto
výchovných zařízení je dána specifičností jeho vztahu k diagnostikovanému svěřenci. Vyznačuje
se těmito rysy: jednoznačně neautoritativním postojem ke svěřenci; maximální moţnou a
únosnou tolerancí; důsledným psychoterapeutickým přístupem, který postrádá (viděno z pozice
diagnostikovaného svěřence) hodnotící hledisko.
V pracovní náplni etopeda jsou zahrnuty tyto okruhy činností: činnost terapeutická
(psycho- a arteterapeutická), reedukační, diagnostická, prognostická, metodická, profylaktická
(opatření směřující k zabránění vzniku něčeho), katamnestická (sledování sociálního uplatnění
jedince po ukončení reedukace). Diagnostická a prognostická činnost vychovatele- etopeda má
bazální a všezavršující charakter. Z hlediska náplně práce je tato činnost důleţitá především pro
svoji návaznost a spjatost se všemi ostatními druhy činností, které musí etoped s veškerým svým
úsilím koncipovat a provádět tak, aby získal maximální mnoţství maximálně objektivních údajů
o diagnostikovaném svěřenci. Etoped vychází při diagnostikování především z projevů a chování
svěřence při terapeutické a reedukační činnosti. Diagnostickou práci neprovádí jednorázově, ale
v dlouhodobém procesu hledá a objevuje příčinné souvislosti, zjišťuje jejich důsledky, verifikuje
předpokládané změny v chování svěřence, a tak postupně zpřesňuje a kompletuje jeho
diagnostický „portrét“.
Co je předmětem diagnostikování etopeda? Zaměřuje se především na tyto oblasti:
-reakce svěřence na umístění a pobyt v ústavu

-subjektivní svěřencovo hodnocení nově vzniklé situace
-jeho schopnost reálně odhadnout a posoudit své další perspektivy
-míra akceptování a respektování poţadavků ústavního reţimu
-společenská akceptovatelnost svěřencových postojů k novým skutečnostem
-úroveň a kvalita sociálních vztahů svěřence k okolí, jejich intenzita, stálost, míra narušenosti,
aktivita při navazování těchto vztahů
-hodnotová orientace svěřence a hierarchizace jeho ţivotních hodnot
-sociální (resp. sociálně patologické) klima, na jehoţ pozadí svěřencovy mravní anomálie
vyrůstaly a zbytněly
-způsob řešení náročných konfliktních či stresových situací
-reakce svěřence na reedukační tlak a terapeutické zásahy
-účinnost aplikovaných terapeutických a reedukačních metod a prostředků
-ověření vyslovené prognózy v psychoterapeuticky strukturované situaci
-ověření účinnosti a úspěšnosti doporučených reedukačních metod a prostředků
Zdrojem diagnostických informací pro etopeda jsou:
-projevy a chování svěřence při individuální, skupinové a hromadné terapeutické a
reedukační činnosti
-pozorování svěřence při vyučování, při práci, při sportovních a zájmových činnostech, při hrách
a zábavě všeho druhu
-analýza a vyhodnocení hmotných výtvorů svěřence (výtvarné práce, deníky…)
-analýza a vyhodnocení dokumentačního materiálu: základního spisu svěřence, pedagogického
pozorování vychovatelů a učitelů, předběţného psychologického vyšetření, záznamu o útěku, o
chování na útlumové nebo zdravotní izolaci, při hospitalizaci aj.
-individuální rozhovory s rodiči (příbuznými) diagnostikovaného svěřence
Je nasnadě, ţe kterýkoli zdroj diagnostických údajů nemá význam sám o sobě, ale jen tehdy, je-li
etopedem interpretován v návaznosti na údaje ostatní.
Všechny diagnostické údaje získané při individuální práci se svěřencem a při skupinové
psychoterapii, arteterapii či psychodramatu shrnuje etoped ve výstupní zprávě etopeda /viz
příloha I/. Ta má charakter závěrečné speciálně pedagogické diagnózy etopedické. Postihuje
vnitřní i vnější etiologické patogenní činitele ovlivňující vývoj svěřence, jeho charakteristické
znaky intelektuální, emocionální a volní, především však důkladně analyzuje a hodnotí
svěřencovy morální kvality, úroveň mravní vychovanosti (stupeň mravní narušenosti) a stanoví
typ poruchy chování a druh defektu. Vedle konstatování současného stavu svěřence odhaluje i
jeho moţnosti a snaţí se vyslovit předpoklady, za jakých se patrně bude sledovaný příští proces
dále odvíjet. Výsledky svých pozorování konzultuje etoped s ostatními speciálně pedagogickými
pracovníky a s psychologem, aby pak mohl na základě tohoto konziliárního setkání navrhnout
všem zúčastněným nové metody a postupy práce při odstraňování defektu svěřence a kompenzaci
jeho následků.
Cílem diagnostické činnosti je získat komplexní obraz osobnosti diagnostikovaného

svěřence- pouţívají se následující metody:
-metody obecné: rodinná anamnéza, osobní anamnéza, vyšetření prostředí
-metody speciální: pozorování, rozhovor, dotazník, přirozený experiment, diagnostické zkoušky
(ústní, písemné, praktické), testové metody, analýza a hodnocení produktů činnosti svěřence,
analýza a interpretace zprostředkovaných informací (kazuistika).
Speciálně pedagogická diagnóza je výsledkem průběţného poznávání

biologickofyziologické, psychické, pedagogické a sociální stránky osobnosti svěřence, hodnocení
jeho věkových a individuálních zvláštností v podstatných souvislostech a vztazích. Výběrově
syntetizuje výsledky objektivního šetření za celou dobu diagnostického pobytu svěřence. Musí
z ní vyplynout pozitivní i negativní vlastnosti osobnosti svěřence a typické jeho projevy a
chování v závislosti na vnitřních a vnějších podmínkách. Musí také stanovit, které vlastnosti
mohou pozitivně nebo negativně ovlivnit další průběh reedukačního a resocializačního procesu a
navrhnout výchovná opatření pro nadcházející období vývoje svěřence. Jde tedy o vyjádření
výsledků diagnostického šetření a vyslovení hodnotícího soudu o současném pedagogickém
rozvoji diagnostikovaného.
Vstupní speciálně pedagogická diagnóza /viz příloha II/ je prvním oficiálním záznamem
diagnostikujícího pedagoga o diagnostikovaném svěřenci, jenţ má dokumentární hodnotu a stává
se součástí osobního spisu dítěte. Vychovatel v ní stručně zachycuje všechny důleţité projevy
dítěte a shrnuje výsledky svých pozorování během adaptačního období po nástupu svěřence
k diagnostickému pobytu. Vedeni snahou po maximální objektivitě diagnostikování musíme
v případě vstupní speciálně pedagogické diagnózy konstatovat, ţe je objektivní pouze z hlediska
krátkodobého pozorování. Z hlediska celého diagnostického procesu, který je limitován šesti- aţ
osmitýdenním diagnostickým pobytem svěřence v diagnostickém ústavu, je však výrazně
subjektivní. Je přirozené a nejvýše pravděpodobné, ţe některá diagnostická zjištění učiněná
v adaptačním období budou později v průběhu diagnostikování vyvrácena nebo korigována.
Obsah, rozsah, diagnostická hodnota a úroveň zpracování vstupní speciálně pedagogické
diagnózy prošly v průběhu let řadou drobných i podstatných úprav a změn. Od prosté deskripce
nahodile vybraných jevů, jeţ utkvěly v paměti vychovatele, přes snahu uvádět především ty
projevy dítěte, které jsou s to vypovídat o stupni jeho adaptability, aţ k promyšlené, diagnosticky
koncipované a systematicky zpracované obsahové struktuře zaručující komplexnost pohledu na
úroveň adaptability a sociability svěřence.
Výstupní speciálně pedagogickou diagnózu zpracovává diagnostikující vychovatel po

šesti týdnech diagnostického pobytu svěřence. Jejím cílem je podat přehled o jednotlivých
sloţkách osobnosti svěřence i o podmínkách jejich vývoje z hlediska pedagogického. Nemá
obsahovat pouze výsledky pozorování, ale odhalovat i kauzální vztahy. Ze závěrů a pedagogické
prognózy musí vyplynout předpokládaný vývoj svěřence a zaměření reedukačního programu, aby
bylo zřejmé, na kterou výchovnou sloţku osobnosti je třeba v reedukačním a resocializačním
procesu orientovat pozornost a jak by měly být organizovány ţivotní podmínky a pracovní reţim,
aby se jeho osobnost utvářela v souladu s cíli výchovy. Výstupní pedagogická diagnóza tvoří
základní podkladový materiál jednak pro vypracování komplexní závěrečné zprávy o vyšetření
svěřence, jednak pro rozhodnutí dislokační komise.
Uvaţujeme-li o moţnostech vlastního literárního zpracování získaných diagnostických
údajů, nabízí se nám čtverý moţný způsob zpracování výstupní speciálně pedagogické diagnózy:
Při pouţití popisně beletristického způsobu zpracování výchovný pracovník beletristickou
formou popisuje chování, projevy a povahu svěřence bez promyšleného postupu a zcela volně.
Také při druhém způsobu zpracování, který bychom mohli nazvat osnovanou deskripcí,
vychovatel pozorované jevy pouze v bodech popisuje. Chování a povahové rysy svěřence však
nejsou popisován beletristickou formou, ale jejich popis je rozvrţen v určitý, předem
rozpracovaný sled jednotlivých prvků skládající výslednou „mozaiku“ diagnostikovaného.
Při analytickém způsobu zpracování výstupní speciálně pedagogické diagnózy se diagnostik opírá
o výčet řady jevů z nejrůznějších oblastí, jejichţ hodnocení má sice diagnostický význam, ve
svém souhrnu však nemůţe podat plastický „portrét“ vychovávaného (je sice terminologicky
odborně zpracován, chybí mu však systém a přehledná strukturace).
Teprve analyticko-strukturální přístup ke zpracování výstupní speciálně pedagogické diagnózy
/viz příloha III/ splňuje všechna kritéria kladená na kvalitní diagnózu, protoţe umoţňuje na
základě systematicky a přehledně rozpracovaného „inventáře“ všech oblastí a jevů diagnosticky
nosných „zmapovat“ osobnost svěřence ve všech jejích sloţkách a v celé šíři. Diagnostik je při
zpracování výstupní pedagogické diagnózy její obsahovou strukturou veden k tomu, aby o
svěřenci uvedl vše, co o něm v průběhu diagnostického pobytu zjistil. Kaţdý znak osobnosti
dítěte zde má své místo a je vyjádřena jeho kvalita a kvantita.
Závěrečná komplexní zpráva o vyšetření svěřence /viz příloha IV/ je výsledkem a

syntézou všestranného objektivního hodnocení pracovníků všech odborných týmů diagnostického
ústavu. Podává ucelený obraz o vývoji a současném tělesném, psychickém pedagogickém a
sociálním stavu svěřence včetně osobní a rodinné anamnézy a pedagogické prognózy. Jako
závaţný dokument o diagnostickém vyšetření svěřence plní významnou funkci v dislokačním
řízení, které probíhá za součinnosti zástupců jednotlivých specializovaných odborných týmů
podílejících se na diagnostikování svěřence. Jeho umístění bývá obvykle projednáno na
dislokační poradě, jíţ se zúčastňují vedoucí vychovatel, etoped, psycholog, sociální pracovnice a
zdravotní sestra; jejich jednání řídí a koordinuje ředitel diagnostického ústavu. Ve vztahu
k diagnostikovanému představuje závěrečná komplexní zpráva ve svých důsledcích i určité
represivní opatření.
Diagnostický ústav
Diagnostický ústav přijímá děti a mládeţ na základě rozhodnutí soudu nebo na ţádost rodičů či
jejich zákonných zástupců. Pobyt trvá zpravidla 8 týdnů, kdy se vedou komplexní diagnostická a
zdravotní šetření, probíhá vzdělávání, terapeutická činnost, výchovná sociální a organizační
zajištění, která vedou k umístění dítěte do zařízení v územním obvodu diagnostického ústavu.
Diagnostické ústavy poskytují i nezbytnou péči dětem a mladistvým, zadrţeným na útěku nebo
policií při trestné činnosti, na základě rozhodnutí soudu o předběţném opatření.
Diagnostické ústavy nebo výchovné skupiny se člení podle pohlaví nebo věku. Děti školou
povinné chodí do tříd základní školy, pro mládeţ s ukončenou povinnou školní docházkou se
zřizují diagnostické třídy pro přípravu na budoucí povolání, které jsou také součástí
diagnostického ústavu a naplňují se do počtu 8 ţáků.
Po diagnostickém pobytu je dítě umístěno s předáním veškeré dokumentace a doporučením buď
zpět do rodiny, dětského domova, pokud nemá závaţné poruchy chování, nebo do dětského
domova se základní školou ( dříve dětský výchovný ústav) a výchovného ústavu
Speciálně pedagogická diagnostika v etopedii :
Cílem je co nejdokonalejší poznání klienta s postiţeními, případně s poruchami chování.

Informace o vychovatelnosti, vzdělavatelnosti, postiţení a moţnostech o zařazení do společnosti.
Zkoumá průběh dosavadního chování člověka. Výsledkem je diagnóza, která určuje moţnost
volby prostředků a metod výchovy.
Stanovení diagnózy :
Podle etiologie
- kauzální – známe příčinu poruchy

- symptomatická – neznáme příčinu a diagnostikujeme příznaky
Podle času
- vstupní
- průběţná
- výstupní
Podle rozsahu sledovaných cílů

- globální – sledujeme jako celek
- parciální – věnujeme se určitému aktuálnímu projevu
Metody diagnostiky :
Obecné :
- rodinná anamnéza
- osobní anamnéza – od prenatálního vývoje po současnost
- katamnéza – zkoumá příčiny opakování se projevů
Speciální :
- pozorování – plánovité, systematické,dlouhodobé či opakované, soustředěné na podstatné
jevy,přesné ( video, magnetofon ), diskrétní
Explorační :
- rozhovor – individuální, skupinový – volný, řízený
- dotazník
- zkoušky - ústní, písemné
- testy – standartizované, nestandartizované
Etopedická péče při diagnostice je déletrvající, opakované, provádí se v SVP, DDÚ, DÚM,
provádějí ji týmy ve sloţení
– sociální pracovnice ( sbírá anamnestická data )
– psycholog – sezení, testování
– speciální pedagog – učitelé
– speciální pedagog – vychovatelé
– speciální pedagog – etoped
Obecná část speciální pedagogické diagnostiky – anamnézy

Speciální část speciální pedagogické diagnostiky - určuje hloubku etického a sociálního
narušení, určuje úroveň adaptibility a sociality jednání, úroveň zvládání školního učiva, prognóza
ve vzdělávatelnosti, edukační a resocializační oblasti, metody pouţitelné pro tyto oblasti a jak
jedinec reaguje a jaká je prognóza vývoje jeho chování.
Závěr etopedické diagnostiky – souhrn nálezů jednotlivých pracovníků diagnostického týmu a
výstupem je rozhodnutí o zařazení jedince do zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy.
b) Metody práce v diagnostických ústavech.
Typy výchovy v školských zařízeních
domova se základní školou ( dříve dětský výchovný ústav) a výchovného ústavu
Ústavní výchovu nařizuje příslušný soud podle zákona o rodině v občansko-právním řízení
nezletilým osobám do 18 let, kdy jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo kdyţ rodiče ze
závaţných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpečit. Nařizuje se z důvodů sociálních i
výchovných.
Ústavní výchova má charakter preventivní, nikoli trestný a trvá tak dlouho, dokud to vyţaduje
její účel, nejdéle však do dosaţení zletilosti (18 let). Pokud svůj účel nesplnila, můţe být
prodlouţena aţ do 19 let.
Ochranná výchova je ochranné opatření ukládané soudem v trestním řízení mladistvému ve

věku 15 aţ 18 let, nebo v občansko-právním řízení za čin spáchaný dítětem ve věku 12 aţ 15 let,
za který lze uloţit výjimečný trest dle trestního zákona. Nemá však trestní charakter a její
uloţení se mladistvému nezaznamenává do trestního rejstříku. Uskutečňuje se ve speciálních
výchovných ústavech resortu školství. Trvá tak dlouho, dokud to vyţaduje její účel, nejdéle však
do osmnácti let věku. Nebylo-li do tohoto věku účelu ochranné výchovy dosaţeno, můţe soud
pobyt svěřence o jeden rok prodlouţit (nejvýše do ukončeného devatenáctého roku věku).
„Mládeţ s nařízenou ústavní výchovou je umísťována do dětských výchovných ústavů,
výchovných ústavů pro mládeţ, výchovných ústavů (oddělení) pro nezletilé matky, částečně do
ZvŠI a dalších typů speciálních výchovných zařízení.“ (Vocilka, 1994, s. 20)
Zařízení poskytují péči i dětem, jimţ bylo nařízeno předběţné opatření.
Výchovné ústavy, které tvoří sekundární prevenci poruch chování, v nestejné míře omezují
klientovo soukromí. Matoušek, (1995) jmenuje hlavní funkce ústavů: podpora a péče, léčba,
výchova a resocializace, omezení, vyloučení a represe.
Charakteristika zařízení podle „Zákona o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve
školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně zákona č.
76/1978 Sb. , o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů“ s účinností od 1. září 2001.
Základní metody etopedické péče v zařízeních pro reedukaci jsou :
a. převýchova – systémem odměn a trestů

b. zpevňováním kladných a ţádoucích návyků
c. pracovní převýchova, získávání pracovních návyků a dovedností, rekvalifikace a
kvalifikace
d. psychoterapie, především psychoterapeutickými komunitami.
Netradiční formy institucionální a poradenské péče. Středisko

výchovné péče o mládeţ.
Hovořit o integraci jedinců s etopedickými problémy, je dosti obtíţné, je důleţité, aby ten, kdo
opakovaně porušuje normy společnosti, byl nikoliv integrován, ale izolován s resocializačním
cílem. Proto v této oblasti se hovoří o primární, sekundární a terciální prevenci. Preventivní snahy
jsou podpořený neúměrným vzrůstem dětské kriminality, zneuţíváním návykových látek, růstem
brutality, agresivity, šikany,vandalismu.
a. peer programy – na základních a středních školách
realizované prostřednictví pedagogicko psychologických
poraden, jde o programy zaměřené na primární a sekundární
prevenci zneuţívání návykových látek, na nichţ se aktivně
podílejí samotní ţáci, protoţe chování vrstevníků má
největší vliv na tyto skupiny / besedy, potom dobrovolníci,
kteří chtějí vědět více o problematice – aţ po soustředěních
z nich jsou aktivisté, kteří mohou ve svém okolí působit na
jedince či skupiny ohroţené problémem drog
b. střediska výchovné péče – snaha a moţnost jedince
s etopedickými problémy vyřešit svůj problém pomocí
intenzivní terapeutické péče dříve, neţ by mohla být
nařízena nějaká forma ústavní výchovy. Představují přechod
mezi výchovným poradenstvím,ambulantní péčí a péčí
ústavní. Zřízeno 390/91 Sb. Mohou být samostatná
pracoviště školská nebo soukromá anebo jako součást jiţ
existujících výchovných zařízení ( nejčastěji při
Diagnostických ústavech ). Poskytují ambulantní sluţby
klientům od 6 – 18 let, podle místních podmínek nebo
speciálního zaměření, v internátním zařízení do 15 let
klienti koedukovaní, u starších můţe být nekoedukované.
Pobyt maximálně 2 měsíce, podmínkou přijetí je předchozí
ambulantní péče a vypracovaný individuální výchovně
vzdělávací plán. Skupina 6 – 8 klientů a pouze 2 skupiny.
Následná ambulantní péče po ukončení internátní je
zpravidla 1 rok. Při SVP můţe být zřízeno také krizové
centrum, poskytuje pomoc v akutních případech po dobu tří
dnů.Terapie individuální, skupinová, rodinná .
c. Projekt LATA – laskavá alternativa trestu pro adolescenty
– realizátorem projektu je Studentské sdruţení pro pomoc
rizikové mládeţi, na bázi dobrovolné práce studentů a
odborných pracovníků v oblasti sociální péče, klienti jsou
mladiství nebo mladí do 21 let, kteří mají problémy
s rodinami, ve škole či v práci, inklinují k rizikovým
skupinám vrstevníků. Dobrovolník pracuje vţdy jen
s jedním klientem a pomáhá mu řešit problémy. LATA
spolupracuje s řadou odborníků a sdruţení.
d. Centrum sociální prevence / CESOP /– v Brně, metoda
dobrého startu pro ty, co se vracejí z ústavní či vězeňské
péče a jinak by skončili zřejmě na ulici. Pobyt klienta zde je
dobrovolný. Jsou zde ustaveny tři reţimy resocializace :
- reţim neodkladné péče – opuštění, zanedbaní, na útěku z domova či zařízení, týrání.
Poskytnuta materiální pomoc, psychologická pomoc, ubytování. Nejdéle tři dny,
potom můţe přejít do některého z následujících reţimů
- reţim azylové péče – mladí trvale zaměstnaní nebo studující bez momentálního
bydlení. Stravování a ubytování proti částečné úhradě, a to z vlastních prostředků či
prostředků rodičů nebo formou státních příspěvků
- reţim resocializační péče – mladí, kteří jsou na svobodě stíhání za nějaký delikt
nebo se dopouštějí sociálně patologického jednání, vedle ubytování a stravy je
klientům poskytována i výchovná péče, povinně se zúčastňují resocializačních
aktivit a podílejí se na ţivotě komunity.
Ústav – pobytové zařízení jakékoliv+skupina zaměstnanců pečuje o skupinu handic. lidí.
1. Diagnostický ústav
- pobyt nařízený soudem nebo dobrovolný (dohoda mezi rodiči, vedoucím ústavu a
svěřencem)
- většina svěřenců vzdělání na úrovni 6-7. třídy, někteří nedokončený učební obor
- příjem sociální pracovnice – kontrola potřebných dokladů, promluva s psychologem –
zaloţení dekurzu: hodnověrnost klientových informací, odhad adaptace v zařízení
- v polovině pobytu vypracovává vychovatel předběţný záměr o svěřenci a konečný
závěr před koncem pobytu
- navrţení přemístění klienta do ústavu pro dlouhodobý pobyt (po 2 měsících pobytu)
- člení se podle věku na dětské diagnostické ústavy a diagnostické ústavy pro mládeţ
2. Dětské domovy
- rodinné – pro dlouhodobý pobyt od 3 do 18 let
- základní jednotkou rodinná buňka – 8-10 dětí
- sourozenci se zařazují do jedné buňky
- kapacita 20-30 svěřenců
- internátní – pro kratší dobu pobytu
- základní jednotkou výchovná skupina do 15 dětí
3. Speciální výchovná zařízení
Výchovné ústavy
- umístění na základě rozsudku soudu, na základě předběţného rozsudku soudu, nebo
po dohodě s rodiči
- dlouhodobá péče, těţištěm příprava na budoucí povolání – podoby výukových
programů: kurzy a praktická školení pro krátkodobé pobyty a nejhůře vzdělavatelné
svěřence, odborné učiliště (výuční list), střední odborné učiliště
- svěřenci zařazeny do výchovných skupin – kapacita 3-7 výchovných skupin
Dětský výchovný ústav

- klient od 10 let do ukončení povinné školní docházky
- vzdělání podle ZŠ nebo ZvŠ – 12-15 ţáků ve třídě
- nemohu volně opouštět prostory ústavu
- mimo vyučování výchovné skupiny 12 svěřenců
Dětský výchovný ústav se zvýšenou výchovnou péčí

- mravně narušení jedinci s antisociálním chováním s nařízeno ÚV nebo OV ve věku od
10 do 15 let
- ostatní jako DVÚ
Dětský výchovný ústav s výchovně léčebným reţimem
- pro děti s přechodnou nebo trvalou duševní poruchou takového druhu, ţe nedovoluje
výchovu v ostatních školských zařízeních
- cílem je zajistit souběţnou výchovnou a léčebnou péči
- výchovné skupiny po 8, výjimečně po 6
- pobyt na dobu nezbytně nutnou dobu
Výchovný ústav pro mládeţ

- péče o mravně narušenou mládeţ po ukončení povinné školní docházky 15-18 let
- převýchova a příprava na povolání – největší vyuţití dvouleté učební obory či
praktická škola, experimentálně rekvalifikační kurzy
- nebo pracovně výchovné skupiny
- výchovné skupiny po 12, u MR po10
Výchovný ústav pro mládeţ se zvýšenou výchovnou péčí

- pro mladistvé se společensky závaţnějším problémovým jednáním a
diagnostikovaným vyšším stupněm mravní narušenosti
Výchovný ústav pro mládeţ s ochranným reţimem

- pro mladistvé s výraznými projevy antisociálního jednání a opakovanými útěky
- výchovné skupiny po10
- pouze pracovně výchovné skupiny
Výchovný ústav pro mládeţ s výchovně léčebným reţimem

- péče o zdravotně handicapovanou mládeţ
- mládeţ závislou na návykových látkách
- mládeţ poznamenanou šikanou, týráním
- výchovné skupiny max. po 8
Výchovný ústav pro děti a mládeţ
Výchovný ústav pro nezletilé matky

- pro dívky do 18 let a jejich děti
- převýchova, pozitivní přijetí role matky, převzetí zodpovědnosti za péči o dítě a jeho
vývoj
Funkce ústavů:
- ochranná
- převýchova společnost
- vedení
- co nejmíň omezit klientovu svobodu klienta
- 1. podpora a péče – nahrazují rodinu (kojenecké ústavy, DD…)
- 2. léčba, výchova a resocilizace – změna (léčebné ústavy, nemocnice, rehabilitační
zařízení
- 3. omezení, vyloučení, represe (věznice, psychiatrická zařízení)
- 4. rekreační (ozdravovny a lázně)
z etopedického hlediska:
- resocializace
- zaţít řád
- nekonfliktní spolupráce
- sociální dovednosti
- vztahová podpora
- podpora ve smyslu obţivy
- vyţaduje se dodrţování řádu
Denní program: (všední den)
6:00 budíček
6:10-6:20 hygiena,převlékání
6:20-6:40 snídaně
6:40 odjezd na pracoviště nebo odchod do učeben
(skupiny se v obou typech činnosti střídají)
13:15-14:00 návrat z pracoviště, hygiena, převlékání
14:00-14:30 oběd
14:30-14:45 hodnocení dopoledních programů s bodováním
14:45-15:00 přestávka
15:00-16:30 komunita všech skupin s psychologem a etopedem
16:45-18:00 činnost dle plánu vychovatele (vycházka, poslech
hudby)
18:00-18:30 večeře
18:30-19:30 sezení skupiny s jejím vychovatelem
19:30-20:00 sledování televizních zpráv
20:00-20:30 příprava klubového programu na další den
(další den je v tomto čase klubový program)
20:30-20:50 druhá večeře
20:50-21:10 hodnocení odpolední činnosti s bodováním
21:10-21:20 volno
21:20-21:35 hygiena
21:35 nástup a společný přesun do loţnic
21:45 večerka
Rizika ústavní výchovy:

- nezmiňovaná, maskovaná – represivní reţim
- zneuţívání
- hospitalismus – ztrácí schopnost civilního ţivota, pokud se dobře adaptuje
- plné zaopatření
- omezený počet lidí
- omezený prostor
- neumějí jednat, neví si rady
- zhoršená schopnost komunikace
- neumí reagovat na situaci
- stejné pohlaví a stejný věk hrozí ponorková nemoc
- homosexuální svazky
- stereotypní prostředí – zvýšená únava, sníţená tolerance
- sniţuje se potřeba očních kontaktů a zvyšuje se potřeba osobního teritoria
Lit: Pipeková J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998.

Matoušek O. et Kroftová A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998.
C:/Dokument/Ministerstva vnitra.htm
Další zařízení jsou ryze školská a řídí se „Zákonem o výkonu ústavní a ochranné výchovy ve
76/1978 Sb., o školských zařízeních, nově ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 109/2002
Sb“.
Podle tohoto zákona jsou takovými zařízeními:

a) diagnostický ústav
b) dětský domov
c) dětský domov se základní školou
d) výchovný ústav
Tato zařízení poskytují péči, jinak poskytovanou rodiči nebo jinými osobami, kterým bylo dítě
svěřeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu, dětem s nařízenou ústavní výchovou nebo
uloţenou ochrannou výchovou zpravidla ve věku od 3 do 18 let, popřípadě osobě do 19 let.
Poskytují ale péči i dětem, jimţ bylo nařízeno předběţné opatření. Zařízení můţe poskytovat
ubytování a stravování zletilé nezaopatřené osobě po ukončení výkonu ústavní či ochranné
výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let.
Dětský domov pečuje o děti od 3 do 18 let podle jejich individuálních potřeb. Plní zejména úkoly
výchovné, vzdělávací a sociální. Účelem je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou,
pokud nemají závaţné poruchy chování a vzdělávají se ve školách, které nejsou součástí dětského
domova. Základní organizační jednotkou je skupina 6 aţ 10 dětí.
V dětském domově rodinného typu tvoří skupinky dětí (osmi aţ deseti) rodinnou buňku, kde se
střídají dva aţ tři vychovatelé, které děti oslovují teto a strýčku. Prostředí i způsob ţivota
připomíná ţivot v rodině.
Dětský domov internátního typu je určen dětem, u kterých se předpokládá kratší doba pobytu.
Základní organizační jednotkou je skupina do patnácti dětí. Vychovatelé se u skupin dětí střídají
a řídí jejich činnost podle výchovného programu a provozního řádu domova.
Kaţdá forma náhradní rodinné péče má svá slabá i silná místa, své přednosti i nedostatky, svá
specifická nebezpečí, která se snaţí všichni zúčastnění ve výchově a vzdělávání dětí sníţit na
minimum.
2.1.3. Ústavní a ochranná výchova
Instituce, které pečují o jedince s poruchami chování, patří do resortu ministerstev školství,
mládeţe a tělovýchovy, spravedlnosti, zdravotnictví, práce a sociálních věcí.
Pro zařazení jedince s poruchou chování je důleţitý věk, druh poruchy chování, stupeň
narušenosti a další zdravotní a osobní kritéria.
Zaměřím se pouze na péči poskytovanou resortem školství, mládeţe a tělovýchovy ve školských
speciálních zařízeních.
závaţných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpečit. Nařizuje se z důvodů sociálních. Dále se
budu zabývat problematikou ústavní výchovy nařízené z výchovných důvodů. Tu zabezpečují
výchovné ústavy, jakým je i výchovný ústav s léčebnou péčí „Husův domov“.
Ústavní výchova má charakter preventivní, nikoli trestný a trvá tak dlouho, dokud není dosaţeno
stanoveného cíle reedukace, nejdéle však do dosaţení zletilosti (18 let). Pokud svůj účel
nesplnila, můţe být prodlouţena aţ do 19 let.
Zařízení poskytují péči i dětem, jimţ bylo nařízeno tzv. předběţné opatření.
Výchovné ústavy, které tvoří sekundární prevenci poruch chování, omezují klientovo soukromí
v nestejné míře. Matoušek (1995) jmenuje hlavní funkce ústavů: podpora a péče, léčba, výchova
a resocializace, omezení, vyloučení a represe.

76/1978 Sb. , o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů“ s účinností od 1. září 2001 a
nově zákonem č. 109/2002 Sb.
Diagnostický ústav přijímá děti a mládeţ na základě rozhodnutí soudu nebo na ţádost rodičů
či jejich zákonných zástupců. Pobyt trvá zpravidla 8 týdnů, kdy se vedou komplexní diagnostická
a zdravotní šetření, probíhá vzdělávání, terapeutická činnost, výchovný sociální a organizační
proces.
Diagnostické ústavy poskytují i nezbytnou péči dětem a mladistvým, zadrţeným na útěku
nebo policií při trestné činnosti, na základě rozhodnutí soudu o předběţném opatření.
Po diagnostickém pobytu je dítě umístěno s předáním veškeré dokumentace a doporučením
buď zpět do rodiny, do dětského domova, pokud nemá závaţné poruchy chování, nebo do
dětského domova se základní školou ( dříve dětský výchovný ústav) a do výchovného ústavu.
Dětský domov se základní školou

Toto zařízení zajišťuje péči o děti s nařízenou ústavní výchovou:
- mají-li závaţné poruchy chování,
- jsou-li nezletilými matkami nebo
- pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyţadují výchovně léčebnou péči,
případně s uloţenou ochrannou výchovou
Podle těchto kritérií se mohou zřizovat odděleně, nebo mohou být podle tohoto dělení zřizovány
oddělené rodinné skupiny.
Zpravidla jsou zde umísťovány děti ve věku od šesti let do ukončení školní docházky. Nemůţe-li
se dítě po ukončení povinné školní docházky pro pokračující závaţné poruchy chování vzdělávat
ve střední škole mimo zařízení, nebo neuzavře-li pracovně právní vztah, je přeřazeno do
výchovného ústavu.
Výchovný ústav
Výchovný ústav pečuje o mladistvé starší 15 let se závaţnými poruchami chování, u nichţ byla
nařízena ústavní nebo uloţena ochranná výchova. Zřizuje se odděleně pro mládeţ s nařízenou
ústavní a uloţenou ochrannou výchovou, popřípadě pro nezletilé matky a pro mladistvé
vyţadující výchovně léčebnou péči. Můţe zde být umístěno i dítě starší 12 let, pokud má
uloţenou ochrannou výchovu a vykazuje závaţné poruchy chování.
Výchovné ústavy mají funkci výchovnou, vzdělávací a sociální. Přípravu na povolání mají
zajištěnu jednotlivé ústavy podle moţností svěřenců a toho kterého ústavu, zpravidla
v praktických školách, případně v učebních oborech, které si však svěřenci nevybírají sami ale
jsou jim určeny na základě komplexního vyšetření a volných míst. Někde jsou experimentálně
zřizovány kvalifikační kurzy.
Preventivně výchovná péče

Preventivně výchovná péče je poskytována dětem s rizikem poruch chování či s jejich jiţ
rozvinutými projevy a negativními jevy v sociálním vývoji, u nichţ není nařízena ústavní nebo
uloţena ochranná výchova. Je poskytována školským poradenským zařízením nebo
diagnostickým ústavem formou sluţeb ambulantních, celodenních a internátních, zpravidla
s pobytem 8 týdnů.
Vedle jiţ existujících školských zařízení vznikají soukromé instituce, které prosazují alternativní
metody a formy práce s jedinci s poruchami chování na úrovni primární aţ terciální prevence.
B/ Speciální školská výchovná zařízení pro výkon ústavní a

ochranné výchovy( funkce ústavů, denní program, pravidla a
sankce, rizika ústavní výchova).
Kojenecké ústavy
Kojenecký ústav patří do zvláštních dětských zdravotnických zařízení. Poskytuje ústavní a
výchovnou péči dětem, jejichţ vývoj je ohroţen nevhodným domácím prostředím, ztrátou rodičů,
pro zdravotní postiţení dítěte či rodičů a nezájmem rodičů. O děti pečují sestry zpravidla do
jednoho roku věku. Po roce jsou přemístěny do dětských domovů. V poslední době je snaha co
nejdříve děti umístit do rodin adopcí nebo do pěstounské péče.
Dětský domov
Dětský domov pro děti od jednoho roku do tří let je také zvláštním dětským zdravotnickým
zařízením, jeţ poskytuje ústavní a výchovnou péči dětem, o něţ nemá kdo pečovat nebo jimţ
nelze ze sociálních důvodů zajistit péči ve vlastní rodině, popřípadě náhradní rodinnou péči. O
děti se zde starají také zdravotní sestry. V poslední době se kojenecké ústavy a dětské domovy
podle místních podmínek spojují. V tom případě přijímají děti od narození do tří let, pokud ze
zdravotních nebo sociálních důvodů není nutné poskytovat péči i starším dětem. (Vyhláška
ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 3. května 1991 o soustavě zdravotnických zařízení)
Další zařízení jsou školská a řídí se „Zákonem o výkonu ústavní a ochranné výchovy ve školských
zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně zákona č. 76/1978
Sb., o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů“.
Podle tohoto zákona jsou zařízeními: a) diagnostický ústav
b) dětský domov
Zařízení poskytují péči, jinak poskytovanou rodiči nebo jinými osobami, kterým bylo dítě
Zařízení poskytují i péči dětem, jimţ bylo nařízeno předběţné opatření. Zařízení můţe
poskytovat ubytování a stravování zletilé nezaopatřené osobě po ukončení výkonu ústavní
výchovy a ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let.
které nemají závaţné poruchy chování a vzdělávají se ve školách, které nejsou součástí dětského
Děti starší tří let jsou zařazovány do dětských domovů, které patří do systému školských zařízení
pro výkon ústavní výchovy a jsou rodinného nebo internátního typu. Děti s nařízenou ústavní
výchovou nebo soudním předběţným opatřením nebo na základě dohody rodičů (zákonných
zástupců) s ředitelstvím domova jsou přijímány duševně a tělesně zdravé, bez výchovných
problémů, případně s disociálním chováním za předpokladu, ţe nedojde ke zhoršení. Důvody
jsou převáţně sociální.
Další zařízení bych podrobněji připomněla v kapitole 3.4 Ústavní a ochranná výchova, která více
souvisí s problematikou poruch chování neţ péčí o opuštěné děti v raném věku.
minimum.
Ústavní a ochranná výchova
Instituce, které pečují o jedince s poruchami chování, patří do resortu ministerstva školství,
výchovných. (Ústavní výchovu ze sociálních důvodů jsem popsala jiţ v kapitole 2.2. Náhradní
péče.) Dále se budu zabývat problematikou ústavní výchovy nařízené z výchovných důvodů. Tu
zabezpečují výchovné ústavy, kterým je i výchovný ústav „Husův domov“.


domova se základní školou ( dříve dětský výchovný ústav) a výchovného ústavu.

- pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyţadují výchovně léčebnou péči, případně
s uloţenou ochrannou výchovou. Podle těchto kritérií se mohou zřizovat odděleně, nebo mohou
být podle tohoto dělení zřízeny oddělené rodinné skupiny.

Zřizuje MŠMT, umisťovány děti ve věku 10 – 15 let, (event. 18 – 19 let) z nařízení soudu.
Patří do kategorie zvláštních výchovných zařízení internátního typu.
Jsou sem zařazované děti pro méně závaţné problémy chování po 9 roce ţivota. Dále sem jsou
přeřazované děti s Dětských výchovných se zvýšenou péčí, které zlepšily své chování .
Dětský výchovný ústav se zvýšenou výchovných péčí

Pro děti, u nichţ soud nařídil ústavní výchovu za závaţnější problémy, nebo uloţil ochrannou
výchovu, která by jinak v dospělosti vedla k trestu odnětí svobody vězením. Dále sem přicházejí
děti z DVÚ, u nichţ převýchova nebyla úspěšná.

nařízena ústavní nebo uloţena ochranná výchova. Zřizují se odděleně pro mládeţ s nařízenou
zajištěnu jednotlivé ústavy podle moţností svěřenců a ústavu, zpravidla v praktických školách,
případně v učebních oborech, které si ale svěřenci nevybírají sami, jsou jim určeny na základě
komplexního vyšetření a volných míst. Někde jsou experimentálně zřizovány kvalifikační kurzy.
Jsou sem umisťováni mladiství, kteří byli odsouzeni pro závaţnější protispolečenské
chování.Mladistvým poskytována individuální péče.

Zde jsou umisťováni mladiství, u nichţ soud nařídil ochrannou výchovu, recidivisté a
útěkáři.Zařízení má přísný výchovný reţim podobný vězeňskému. Pohybují se pouze v objektu
ústavu.
Ústav s výchovně léčebným reţimem

Podstatnou část zde sloţka zdravotnická, především psychiatrická. Jsou zde děti s duševní
chorobou, která ještě nevyţaduje hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, ale nemohou být
vychovávání v běţných zařízeních pro výkon ústavní či ochranné výchovy. Zajišťuje se zde
souběţně výchovná a léčebná péče.
Ústav pro nezletilé matky s dětmi

Preventivně výchovná péče je poskytována dětem s rizikem poruch chování či s jiţ rozvinutými
projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u nichţ není nařízena ústavní
výchova nebo uloţena ochranná výchova, osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým
pracovníkům. Je poskytována školským poradenským zařízením nebo diagnostickým ústavem
formou ambulantních sluţeb, celodenních sluţeb a internátních sluţeb, zpravidla s pobytem 8
týdnů.
- k náhradní rodinné výchově se přistupuje tehdy, pokud původní rodina nesplňuje

podmínky pro správnou výchovu dítěte anebo nemá zájem o dítě vůbec. Převáţně se
jedná o děti z dysfunkčních nebo afunkčních rodin které nejsou schopny výchovu
zvládnout.
Nápravně výchovné zařízení pro mladistvé odsouzené

Jsou zde mladiství od 15 – 18 let na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Jsou to muţi nebo
ţeny, kteří spáchali trestný čin nebo přečin. Pokud zde dovrší 18 let, rozhodne soud o tom ,zda
zbytek trestu odpyká zde anebo v nápravně výchovném zařízení pro dospělé.
Denní reţim je rozdělen na dvě části: tzn. od pondělí do pátku a o sobotách a nedělích.
Reţim dne v pracovní dny :
6,00 – 6,30 budíček, osobní hygiena, úklidy pokojů a osobních věcí

6,30 – 7,00 snídaně
7,00 – 13,45 pracovní terapie – ta je prováděna podle osnov MŠMT ČR pro dvouletou
Praktickou školu. Týká se všech pěti pracovních dnů, kdy se jí zúčastňuje skupina chlapců, která
jiţ má ukončené vzdělání v druhém ročníku Praktické školy ). Svěřenci, kteří se účastní výuky (ta
je prováděna v budově Husova domova, kam dochází učitelky ze ZvŠ Dvůr Králové n. L.) se
zapojují do pracovní terapie tři dny v týdnu. Zbývající dva dny mají teoretickou výuku.
14,00 – 14,30 osobní hygiena, pravidelné koupání po práci
14,30 – 15,00 oběd
15,00 – 18,00 odpolední program – pedagogika volného času
18,00 – 18,30 večeře
18,30 – 19,00 reţimové prvky – úklid osobních věcí, pokojů, společných
prostor
19,00 – 19,30 osobní hygiena – koupání po odpoledním programu
19,30 – 20,00 druhá večeře
20,00 – 21,00 osobní volno, psaní dopisů, televize, video, stolní hry apod.
21,00 večerka
Reţim dne o sobotách a nedělích :

8,30 – 9,00 snídaně
9,00 – 18,00 v sobotu celodenní výlet – pedagogika volného času
9,00 – 12,00 v neděli generální úklidy celého ústavu

12,00 –12,30 oběd
13,00 –18,00 odpolední program – pedagogika volného času
18,00 – 18,30 večeře

18,30 – 19,00 reţimové prvky - úklid osobních věcí, pokojů, společných
prostor
19,00 – 19,30 osobní hygiena – koupání po programu
20,00 – 21,00 osobní volno
21,00 večerka
7. a) Diagnostický ústav pro děti cizince. -Praha
Do Zařízení pro děti - cizince jsou umísťováni všichni nezletilí cizinci bez doprovodu, kteří se
nacházejí na území ČR. Jedná se o nezletilé ţadatele o mezinárodní ochranu bez doprovodu
i o nezletilé cizince, kteří jsou zadrţeni policií na území ČR. Existují zde i výjimky, kterými jsou
nezletilí, kteří mají zákonné zástupce na území České republiky, ale kteří se momentálně
nemohou, nechtějí nebo neumějí o své dítě řádně starat, např. v případech, kdy je rodič ve vazbě,
ve výkonu trestu, v nemocnici nebo byl podán návrh předběţného opatření na umístění dítěte
do ústavní výchovy v zemi původu z důvodu výchovných problémů dítěte.
Děti se do zařízení přijímají na základě nařízené ústavní nebo ochranné výchovy nebo usnesení
o předběţném opatření. Návrh na nařízení předběţného opatření o umístění podává orgán
sociálně-právní ochrany dětí a o umístění vţdy rozhoduje soud.
Většina dětských uprchlíků prošla hlubokým traumatem, k jehoţ zvládnutí je nutný citlivý
přístup. Děti téměř bez výjimek pocházejí z kulturních podmínek zcela odlišných od našich
zvyklostí, a pracovníci zařízení tak nejsou povinni zajišťovat pouze podmínky k přeţití
a vzdělávání dětí, ale sami se musejí rozvíjet v sociálních dovednostech a seznamovat se
s tradicemi, náboţenskými a kulturními zvyklostmi národností dětí, které do zařízení nejčastěji
přicházejí. Prostřednictvím těchto informací a v kooperaci s rodilými mluvčími se téţ pracovníci
zařízení snaţí alespoň částečně zmírnit následky násilného vytrţení klientů z domovského
prostředí, zejména od nejbliţších rodinných příslušníků. Získané informace kromě toho pomáhají
pochopit důvody rozdílného chování jednotlivých kultur. -
7B)Výchovně vzdělávací přístupy k národnostním menšinám, k

etnickým skupinám.
Xenofobie: řecky: xenos= příchozí, fobos= úzkost, bázeň tzn. strach z toho, co přichází
z ciziny ( cizí jako původce nesnází, nebezpečí, nositel nepřijatelného), nejde o ideologii
Xenofobie- spojena se silným heterostereotypem a autostereotypem
Heterostereotyp = způsob posuzování jiných na základě tradice vlastní etnické skupiny
Autostereotyp = způsob posuzování své vlastní etnické skupiny
Xenofobie vzrůstá v situacích, kdy se sociální útvary ocitají v sociální, ekonomické či politické
krizi či situaci velkých směn- cizí se stává obětním beránkem- původcem nesnází
Rasismus= ideologie, která představuje soubor koncepcí, které vycházejí z xenofobie,

předpokládá fyzickou i duševní nerovnost mezi rasami, představuje lidstvo rozdělené na vyšší a
niţší rasy, tato ideologie se stává základem pro agresivní chování, vykořisťování, expanzi
Měkký rasismus = nevyhraněný společenský postoj, kdy neubliţujeme, jen vylučujeme,
omezujeme, zášť, výhrady vůči ţivotu jiné rasy, u nás spíše chápán jako: důvodné výhrady proti
způsobu ţivota Romů, Vietnamců.
Tvrdý rasismus = agresivní podoba- ničení, hanobení, nositeli jsou organizace, seskupení
(nacismus)
Produkty rasismu: rasová diskriminace = znevýhodňování jedněch oprati druhým- formy
nevýhodného zacházení se skupinou
Diskriminace (sama o sobě není postihnutelná, pouze veřejné vyzývání k ní)
- Úmyslná, vědomá- úmyslné poškozování
- Strukturální- je vlastností určitých systémů a procedur, které aniţ by chtěly úmyslně
diskriminovat, jsou pro určité skupiny hůře dostupné např. vzdělávací systém, hodnocení
Rómů dle standardních testů IQ
- Neúmyslná
Rasismus je často motivem diskriminace
Rasové násilí = násilné chování vůči jedince určité rasy, je právně stíhatelné- za ublíţení na
zdraví na někom za jeho národnost nebo rasu, „obět nemá tvář“
U nás dosud projevy diskriminace nedostatečně rozeznávány- záměna za projev svobody

podnikatele.
Zcela nic se nelepší v diskriminaci na trhu práce.

Pachateli násilí jsou většinou velmi mladí lidé (16-20 let)- učňové, středoškoláci, dosud
netrestaní, z nezávadných rodin.
Multikulturní společnost
– menšiny jsou majoritní kulturou spíše pasivně tolerovány neţ ceněny a rovnoprávně
akceptovány
- asimilace a integrace dle měřítek majoritní skupiny
Interkulturní společnost
- aktivní podpora vztahů mezi majoritou a menšinovými skupinami, respekt k odlišnostem,
vzájemná tolerance, rovnost příleţitostí
ČR- národnostně homogenní stát- minority tvoří 4% obyvatelstva (na Slovensku 10%- Maďaři)
Charakteristika Rómů
- svérázný ţivotní styl, velká soudrţnost, větší potřeba tělesné blízkosti
- větší emoční spontánnost, ţivý temperament, horší emoční kontrola, zvýšená agresivita, chybí
bloky ve spontánních reakcích
- dobrosrdečnost, ochota dělit se v rámci rodiny
- zvýrazněná orientace na přítomnost- zkratkovité jednání, nedomyšlené důsledky
- větší touha po změně
- základní emocí je strach (dějiny týrání a vyhlazování)
- odlišná struktura inteligence, jiné hodnoty
- sebehodnocení proţívají totoţně s hodnocením rodiny
- sami R. rozděleni do mnoha skupin, které mezi sebou téměř nekomunikují, mají odlišné
historické zázemí a zkušenosti
Bydlení a obţiva
- dříve v chatrčích- ze slámy, plachet
- kočování, maringotka, koně
- ničení přidělených bytů- důvodem mentalita- nedokáţí ţít v malých rodinách
Zdraví
- degenerace uzavíráním příbuzenských svazků
- špatný zdravotní stav- hygiena, ţivotospráva, reţim matek, infekční onemocnění- nedodrţení
karantény
Jazyk
- mnoho R. ho jiţ zapomnělo, zvládají ho jen pasivně
- existuje spousta dialektů
Rodina
- posvátná, velká hodnota
- velká rodina umoţňuje dětem rychle získávat potřebné sociální role
- největší hodnotou je plodnost
- muţ má zcela vůdčí postavení, ţena nemá autoritu (autorita učitelky?)
- není kladen důraz na výchovu k samostatnosti- není v jejich ţivotě potřeba- ţivot v rámci
rodiny
Kriminalita Rómů
- nelegální činnost, prostituce, vloupání, krádeţe, majetková trestná činnost, častá recidiva
- často stíhání za pohlavní zneuţívání- dříve vyspívají
- kriminalitou ničí sami sebe, ale zároveň zvyšuje jejich prestiţ, represe nepomáhá
Nezaměstnanost
- ţijí ze sociálních dávek, pokud nestačí- trestná činnost
14B) Vzdělávání romských dětí, činnost sdruţení a nadací pro podporu integrace R.
Rómové a škola
- školu chápou jako represivní instituci, nevidí vzdělání jako důleţité, nedůvěra ke škole
- úspěch jednotlivce není hodnocen pozitivně, můţe vést aţ k vyvrţení z komunity
- získaná kvalifikace zpravidla umoţňuje uplatnění v dělnických profesích- nedostatečná
motivace vstávat do práce, kdyţ mohou pobírat sociální dávky
- čeština je pro ně cizím jazykem, z důvodu špatného ovládání jazyka přeřazováni do
zvláštních škol- důleţité zřízení přípravných tříd
- důleţité navázat dobrý vztah s rodiči dítěte, je to nejlepší cestou jak škola můţe získat
autoritu, kladné hodnocení rodiny i dítěte
Metodické postupy práce s mládeţí- výchova k toleranci

1) Diskuse- s moţností prezentovat různá stanoviska, naslouchání názorům druhých
2) Přímý výklad- poskytování informací o jiných kulturách
3) Modelování situací s skupinou- důleţitá následná zpětná vazba- vyhodnocení
4) Videoprogram nebo jiné názorné pomůcky s následnou diskusí
Rómské iniciativy
1992 zaloţena nadace TOLERANCE- česká nevládní organizace, jejíţ cílem je podpora,
porozumění, prevence rasismu, antisemitismu, xenofobie mezi různými sociálními a etnickými
skupinami
- nadace vznikla z výboru proti rasismu (součást Charty 77) a iniciativě občanů se snahou čelit
porušování lidských práv ve společnosti
- projekty: „Kampaň pro pomoc romské komunitě při získávání občanství“
„Host“ = „Hnutí občanské solidarity a tolerance“- propagace nenásilí,
monitorování sociální situace, právní ochrana a poradenství, spolupráce se sdělovacími
prostředky (K. Moučková, K. Sidon, Fedor Gál)
Helsinský výbor zřídil poradnu pro udělování občanství
„HCA- Helsinské občanské shromáţdění“
„Rómská sekce HCA“- monitorování stavu lidských práv v ČR, rasově motivovaných činů,
dopady zákona o státním občanství ČR
„Romské centrum pro střední a východní Evropu“-zřídila romská sekce HCA:
koordinace a podpora regionálních snah o ochranu lidských a občanských práv
„České centrum pro vyjednávání a řešení konfliktů“- součástí sítě center, které jsou v celé
V Evropě
- poslání: podpora mezilidských vztahů zaloţených na jedinečnosti kaţdého člověka, respektu a
toleranci k odlišnostem, poskytuje sluţby při vyjednávání konfliktů pomocí prostředníka
„Občanské sdruţení R-MOSTY“- členy Romové i neromové
projekty:
1) Souţití majority s R. v Praze 5, 13
2) Centrum romské kultury- cílem rozvíjet pozitivní hodnoty a tradice
3) Výchova k toleranci a proti rasismu v praţských školách
„Nadace DŢENO“- informační a analytické středisko romské problematiky- monitorování
českého tisku
Kultura a vzdělávání
- Brno- muzeum „Rómské kultury“- zřízeno společností odborníků a přátel Muzea romské
kultury, hospodaří se státní dotací
- Nadace „Romano dţaniben“- časopis romistických studií
- „Nadace Nová škola“- působí v oblasti multikulturní výchovy k lidským právům, občanství a
toleranci, zaměřeno na vzdělávání romských dětí a učitelů romských ţáků
- Studium budoucích učitelů- ministerstvo uvolnilo finance na vzdělávání národnostních
menšin- projekt zařadil romštinu do speciální pedagogiky
- Romistika zatím realizována exteristy
- Přípravné třídy- dle usnesení z r.93 při MŠ a ZŠ
Literatura:
Javorská- přednášky
Říčan, P. S Romy ţít budeme, jde o to jak
Šišková, T. ed. Výchova k toleranci a proti rasismu
Romská rodina
Staleté tradice Romů a vliv většinové společnosti, náhlá změna jejich způsobu ţivota po
druhé světové válce, ovlivnila jejich dnešní rodinu i kulturu. V romské kultuře se dají najít prvky
přejaté od většinové společnosti, včetně jazyka. Jen malá část romského etnika se u nás
společensky integrovala. Tito integrovaní Romové jen málo pomáhají ostatním k lepšímu
společenskému uplatnění. Většina Romů má jen nejniţší vzdělání, vykonávají nekvalifikované
práce. Mnoho jich ţije pod hranicí ţivotního minima.
Romská rodina je výrazně patriarchální. Pro romskou ţenu je nejvyšší hodnotou mít děti,
je-li ţena bezdětná nebo má-li dětí málo, je to pro ni ostuda. Děti se rodí hned, jak je ţena-dívka
pohlavně zralá, někdy i ve třinácti, čímţ se dostávají do rozporu s legislativou. Tak se také
dostala většina dívek romského původu do „Husova domova“. Udávají, ţe si dítě přály,
v rozhovorech se zmiňovaly, ţe aţ budou doma budou chtít další dítě. Jejich perspektiva jsou
děti, o vzdělání ani o práci moc nemají zájem.
Dítě, které z nějakého důvodu nemůţe vyrůstat ve své vlastní rodině, má další moţnosti
náhradní rodinné výchovy, které stanoví soud vzhledem k potřebám dítěte.
Vzdělávání romských dětí. Činnost sdruţení a nadací pro

podporu integrace Romů.
Není zájem o vzdělání mezi cikány, uznávají dělnické profese, ale pracovat stejně nebudou.
Příčiny školní neúspěšnosti :

1. Slabá znalost jazyka - malá slovní zásoba, problémy s dorozumíváním a chápáním,
izolace od ostatních dětí = poruchy chování jako reakce na toto a snaha na sebe něčím
upozornit.
2. Temperament – temperamentní, těţké soustředění, delší klid problém, vnímat učení
v klidu obtíţné ve spojení s předchozím.
3. Sociální oblast – vyrůstají v prostředí, kde ani rodiče neoplývají vědomostmi, ţijí na
sociálních dávkách, není zájem rodičů o vzdělání dětí, raději je dávají do zvláštních škol.
4. Rasové předsudky – jde ale hlavně o pocit cikánů, ţe jim kaţdý ubliţuje, ale izolaci a
segregaci si dělají sami vlivem silného rasismu v nich zakódovaného. Tímto opět oddělují
děti od majoritní společnosti.
Alternativní programy pro rómské děti :

1. Přípravné třídy na ZŠ – pro jazykově a sociálně handicapované děti, před nástupem na
ZŠ snaha odstranit v přípravkách jazykové a sociální bariéry a tím odstranit jednu
z hlavních příčin školní neúspěšnosti.
2. Romští asistenti – obsolventi pedagogického minima v rozsahu asi 10 ti týdnů.
Poţadavek je ukončení základního vzdělání. Organizuje NADACE HUMANITAS .
3. Církevní škola Přemysla Pittra v Ostravě – opět pro jazykově a sociálně
handicapované děti ( je zde 95 % cikáňat ). Při škole funguje sociální porada pro styk
s rodinou.
4. Dále MŠ, Speciální MŠ, Základní školy, Zvláštní školy
Nadace a sdruţení :
Nadace tolerance – vznik 1992, česká nevládní organizace s cílem podpory a
porozumění mezi etniky, potírání rasismu a xenofóbie
HOST - hnutí občanské solidarity a tolerance – propagace nenásilí, právní
ochrana a poradenství, monitoring situace, spolupráce s médii
Helsinský výbor – poradna pro udělování občanství
Nadace humanitas – profes , organizuje romské asistenty na školách
BRNO – muzeum romské kultury
8. a) Realizace ústavní a ochranné výchovy v ČR.
Ústav – pobytové zařízení jakékoliv+skupina zaměstnanců pečuje o skupinu handic. lidí.
1. Diagnostický ústav
- pobyt nařízený soudem nebo dobrovolný (dohoda mezi rodiči, vedoucím ústavu a
svěřencem)
- většina svěřenců vzdělání na úrovni 6-7. třídy, někteří nedokončený učební obor
- příjem sociální pracovnice – kontrola potřebných dokladů, promluva s psychologem –
zaloţení dekurzu: hodnověrnost klientových informací, odhad adaptace v zařízení
- v polovině pobytu vypracovává vychovatel předběţný záměr o svěřenci a konečný
závěr před koncem pobytu
- navrţení přemístění klienta do ústavu pro dlouhodobý pobyt (po 2 měsících pobytu)
- člení se podle věku na dětské diagnostické ústavy a diagnostické ústavy pro mládeţ
2. Dětské domovy
- rodinné – pro dlouhodobý pobyt od 3 do 18 let
- základní jednotkou rodinná buňka – 8-10 dětí
- sourozenci se zařazují do jedné buňky
- kapacita 20-30 svěřenců
- internátní – pro kratší dobu pobytu
- základní jednotkou výchovná skupina do 15 dětí
3. Speciální výchovná zařízení
Výchovné ústavy
- umístění na základě rozsudku soudu, na základě předběţného rozsudku soudu, nebo
po dohodě s rodiči
- dlouhodobá péče, těţištěm příprava na budoucí povolání – podoby výukových
programů: kurzy a praktická školení pro krátkodobé pobyty a nejhůře vzdělavatelné
svěřence, odborné učiliště (výuční list), střední odborné učiliště
- svěřenci zařazeny do výchovných skupin – kapacita 3-7 výchovných skupin

- klient od 10 let do ukončení povinné školní docházky
- vzdělání podle ZŠ nebo ZvŠ – 12-15 ţáků ve třídě
- nemohu volně opouštět prostory ústavu
- mimo vyučování výchovné skupiny 12 svěřenců
Dětský výchovný ústav se zvýšenou výchovnou péčí

- mravně narušení jedinci s antisociálním chováním s nařízeno ÚV nebo OV ve věku od
10 do 15 let
- ostatní jako DVÚ
Dětský výchovný ústav s výchovně léčebným reţimem
- pro děti s přechodnou nebo trvalou duševní poruchou takového druhu, ţe nedovoluje
výchovu v ostatních školských zařízeních
- cílem je zajistit souběţnou výchovnou a léčebnou péči
- výchovné skupiny po 8, výjimečně po 6
- pobyt na dobu nezbytně nutnou dobu

- péče o mravně narušenou mládeţ po ukončení povinné školní docházky 15-18 let
- převýchova a příprava na povolání – největší vyuţití dvouleté učební obory či
praktická škola, experimentálně rekvalifikační kurzy
- nebo pracovně výchovné skupiny
- výchovné skupiny po 12, u MR po10

- pro mladistvé se společensky závaţnějším problémovým jednáním a
diagnostikovaným vyšším stupněm mravní narušenosti

- pro mladistvé s výraznými projevy antisociálního jednání a opakovanými útěky
- výchovné skupiny po10
- pouze pracovně výchovné skupiny
Výchovný ústav pro mládeţ s výchovně léčebným reţimem

- péče o zdravotně handicapovanou mládeţ
- mládeţ závislou na návykových látkách
- mládeţ poznamenanou šikanou, týráním
- výchovné skupiny max. po 8
Výchovný ústav pro děti a mládeţ
Výchovný ústav pro nezletilé matky

- pro dívky do 18 let a jejich děti
- převýchova, pozitivní přijetí role matky, převzetí zodpovědnosti za péči o dítě a jeho
vývoj
Funkce ústavů:
- ochranná
- převýchova společnost
- vedení
- co nejmíň omezit klientovu svobodu klienta
- 1. podpora a péče – nahrazují rodinu (kojenecké ústavy, DD…)
- 2. léčba, výchova a resocilizace – změna (léčebné ústavy, nemocnice, rehabilitační
zařízení
- 3. omezení, vyloučení, represe (věznice, psychiatrická zařízení)
- 4. rekreační (ozdravovny a lázně)
z etopedického hlediska:
- resocializace
- zaţít řád
- nekonfliktní spolupráce
- sociální dovednosti
- vztahová podpora
- podpora ve smyslu obţivy
- vyţaduje se dodrţování řádu
Denní program: (všední den)
6:00 budíček
6:10-6:20 hygiena,převlékání
6:20-6:40 snídaně
6:40 odjezd na pracoviště nebo odchod do učeben
(skupiny se v obou typech činnosti střídají)
13:15-14:00 návrat z pracoviště, hygiena, převlékání
14:00-14:30 oběd
14:30-14:45 hodnocení dopoledních programů s bodováním
15:00-16:30 komunita všech skupin s psychologem a etopedem
16:45-18:00 činnost dle plánu vychovatele (vycházka, poslech
hudby)
18:00-18:30 večeře
18:30-19:30 sezení skupiny s jejím vychovatelem
19:30-20:00 sledování televizních zpráv
20:00-20:30 příprava klubového programu na další den
(další den je v tomto čase klubový program)
20:30-20:50 druhá večeře
20:50-21:10 hodnocení odpolední činnosti s bodováním
21:10-21:20 volno
21:20-21:35 hygiena
21:35 nástup a společný přesun do loţnic
21:45 večerka
Rizika ústavní výchovy:

- nezmiňovaná, maskovaná – represivní reţim
- zneuţívání
- hospitalismus – ztrácí schopnost civilního ţivota, pokud se dobře adaptuje
- plné zaopatření
- omezený počet lidí
- omezený prostor
- neumějí jednat, neví si rady
- zhoršená schopnost komunikace
- neumí reagovat na situaci
- stejné pohlaví a stejný věk hrozí ponorková nemoc
- homosexuální svazky
- stereotypní prostředí – zvýšená únava, sníţená tolerance
- sniţuje se potřeba očních kontaktů a zvyšuje se potřeba osobního teritoria
Sb“.

b) dětský domov
minimum.
2.1.3. Ústavní a ochranná výchova
Instituce, které pečují o jedince s poruchami chování, patří do resortu ministerstev školství,
závaţných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpečit. Nařizuje se z důvodů sociálních. Dále se
budu zabývat problematikou ústavní výchovy nařízené z výchovných důvodů. Tu zabezpečují
výchovné ústavy, jakým je i výchovný ústav s léčebnou péčí „Husův domov“.
Ústavní výchova má charakter preventivní, nikoli trestný a trvá tak dlouho, dokud není dosaţeno
stanoveného cíle reedukace, nejdéle však do dosaţení zletilosti (18 let). Pokud svůj účel
nesplnila, můţe být prodlouţena aţ do 19 let.

Zařízení poskytují péči i dětem, jimţ bylo nařízeno tzv. předběţné opatření.
Výchovné ústavy, které tvoří sekundární prevenci poruch chování, omezují klientovo soukromí
v nestejné míře. Matoušek (1995) jmenuje hlavní funkce ústavů: podpora a péče, léčba, výchova
a resocializace, omezení, vyloučení a represe.

76/1978 Sb. , o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů“ s účinností od 1. září 2001 a
nově zákonem č. 109/2002 Sb.
Diagnostický ústav přijímá děti a mládeţ na základě rozhodnutí soudu nebo na ţádost rodičů
či jejich zákonných zástupců. Pobyt trvá zpravidla 8 týdnů, kdy se vedou komplexní diagnostická
a zdravotní šetření, probíhá vzdělávání, terapeutická činnost, výchovný sociální a organizační
proces.
Diagnostické ústavy poskytují i nezbytnou péči dětem a mladistvým, zadrţeným na útěku
nebo policií při trestné činnosti, na základě rozhodnutí soudu o předběţném opatření.
Po diagnostickém pobytu je dítě umístěno s předáním veškeré dokumentace a doporučením
buď zpět do rodiny, do dětského domova, pokud nemá závaţné poruchy chování, nebo do
dětského domova se základní školou ( dříve dětský výchovný ústav) a do výchovného ústavu.

- pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyţadují výchovně léčebnou péči,
případně s uloţenou ochrannou výchovou
Podle těchto kritérií se mohou zřizovat odděleně, nebo mohou být podle tohoto dělení zřizovány
oddělené rodinné skupiny.
Výchovný ústav
nařízena ústavní nebo uloţena ochranná výchova. Zřizuje se odděleně pro mládeţ s nařízenou
zajištěnu jednotlivé ústavy podle moţností svěřenců a toho kterého ústavu, zpravidla
v praktických školách, případně v učebních oborech, které si však svěřenci nevybírají sami ale
jsou jim určeny na základě komplexního vyšetření a volných míst. Někde jsou experimentálně
zřizovány kvalifikační kurzy.

Preventivně výchovná péče je poskytována dětem s rizikem poruch chování či s jejich jiţ
rozvinutými projevy a negativními jevy v sociálním vývoji, u nichţ není nařízena ústavní nebo
uloţena ochranná výchova. Je poskytována školským poradenským zařízením nebo
diagnostickým ústavem formou sluţeb ambulantních, celodenních a internátních, zpravidla
s pobytem 8 týdnů.
8b) Systém péče o jedince s poruchami chování ve školských
zařízeních.
Kojenecké ústavy
Dětský domov
Dětský domov pro děti od jednoho roku do tří let je také zvláštním dětským zdravotnickým
podle místních podmínek spojují. V tom případě přijímají děti od narození do tří let, pokud ze
zdravotních nebo sociálních důvodů není nutné poskytovat péči i starším dětem. (Vyhláška
ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 3. května 1991 o soustavě zdravotnických zařízení)
Další zařízení jsou školská a řídí se „Zákonem o výkonu ústavní a ochranné výchovy ve školských
zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně zákona č. 76/1978
Sb., o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů“.
Podle tohoto zákona jsou zařízeními: a) diagnostický ústav
b) dětský domov
Zařízení poskytují péči, jinak poskytovanou rodiči nebo jinými osobami, kterým bylo dítě
Zařízení poskytují i péči dětem, jimţ bylo nařízeno předběţné opatření. Zařízení můţe
poskytovat ubytování a stravování zletilé nezaopatřené osobě po ukončení výkonu ústavní
výchovy a ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let.
které nemají závaţné poruchy chování a vzdělávají se ve školách, které nejsou součástí dětského
Děti starší tří let jsou zařazovány do dětských domovů, které patří do systému školských zařízení
pro výkon ústavní výchovy a jsou rodinného nebo internátního typu. Děti s nařízenou ústavní
výchovou nebo soudním předběţným opatřením nebo na základě dohody rodičů (zákonných
zástupců) s ředitelstvím domova jsou přijímány duševně a tělesně zdravé, bez výchovných
problémů, případně s disociálním chováním za předpokladu, ţe nedojde ke zhoršení. Důvody
jsou převáţně sociální.
Další zařízení bych podrobněji připomněla v kapitole 3.4 Ústavní a ochranná výchova, která více
souvisí s problematikou poruch chování neţ péčí o opuštěné děti v raném věku.
minimum.
Ústavní a ochranná výchova
Instituce, které pečují o jedince s poruchami chování, patří do resortu ministerstva školství,
výchovných. (Ústavní výchovu ze sociálních důvodů jsem popsala jiţ v kapitole 2.2. Náhradní
péče.) Dále se budu zabývat problematikou ústavní výchovy nařízené z výchovných důvodů. Tu
zabezpečují výchovné ústavy, kterým je i výchovný ústav „Husův domov“.


domova se základní školou ( dříve dětský výchovný ústav) a výchovného ústavu.

- pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyţadují výchovně léčebnou péči, případně
s uloţenou ochrannou výchovou. Podle těchto kritérií se mohou zřizovat odděleně, nebo mohou
být podle tohoto dělení zřízeny oddělené rodinné skupiny.

Zřizuje MŠMT, umisťovány děti ve věku 10 – 15 let, (event. 18 – 19 let) z nařízení soudu.
Patří do kategorie zvláštních výchovných zařízení internátního typu.
Jsou sem zařazované děti pro méně závaţné problémy chování po 9 roce ţivota. Dále sem jsou
přeřazované děti s Dětských výchovných se zvýšenou péčí, které zlepšily své chování .
Dětský výchovný ústav se zvýšenou výchovných péčí
Pro děti, u nichţ soud nařídil ústavní výchovu za závaţnější problémy, nebo uloţil ochrannou
výchovu, která by jinak v dospělosti vedla k trestu odnětí svobody vězením. Dále sem přicházejí
děti z DVÚ, u nichţ převýchova nebyla úspěšná.

nařízena ústavní nebo uloţena ochranná výchova. Zřizují se odděleně pro mládeţ s nařízenou
zajištěnu jednotlivé ústavy podle moţností svěřenců a ústavu, zpravidla v praktických školách,
případně v učebních oborech, které si ale svěřenci nevybírají sami, jsou jim určeny na základě
komplexního vyšetření a volných míst. Někde jsou experimentálně zřizovány kvalifikační kurzy.

Jsou sem umisťováni mladiství, kteří byli odsouzeni pro závaţnější protispolečenské
chování.Mladistvým poskytována individuální péče.

Zde jsou umisťováni mladiství, u nichţ soud nařídil ochrannou výchovu, recidivisté a
útěkáři.Zařízení má přísný výchovný reţim podobný vězeňskému. Pohybují se pouze v objektu
ústavu.
Ústav s výchovně léčebným reţimem

Podstatnou část zde sloţka zdravotnická, především psychiatrická. Jsou zde děti s duševní
chorobou, která ještě nevyţaduje hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, ale nemohou být
vychovávání v běţných zařízeních pro výkon ústavní či ochranné výchovy. Zajišťuje se zde
souběţně výchovná a léčebná péče.
Ústav pro nezletilé matky s dětmi

Preventivně výchovná péče je poskytována dětem s rizikem poruch chování či s jiţ rozvinutými
projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u nichţ není nařízena ústavní
výchova nebo uloţena ochranná výchova, osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým
pracovníkům. Je poskytována školským poradenským zařízením nebo diagnostickým ústavem
formou ambulantních sluţeb, celodenních sluţeb a internátních sluţeb, zpravidla s pobytem 8
týdnů.
- k náhradní rodinné výchově se přistupuje tehdy, pokud původní rodina nesplňuje

podmínky pro správnou výchovu dítěte anebo nemá zájem o dítě vůbec. Převáţně se
jedná o děti z dysfunkčních nebo afunkčních rodin které nejsou schopny výchovu
zvládnout.
Nápravně výchovné zařízení pro mladistvé odsouzené

Jsou zde mladiství od 15 – 18 let na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Jsou to muţi nebo
ţeny, kteří spáchali trestný čin nebo přečin. Pokud zde dovrší 18 let, rozhodne soud o tom ,zda
zbytek trestu odpyká zde anebo v nápravně výchovném zařízení pro dospělé.
Denní reţim je rozdělen na dvě části: tzn. od pondělí do pátku a o sobotách a nedělích.
Reţim dne v pracovní dny :

6,30 – 7,00 snídaně
7,00 – 13,45 pracovní terapie – ta je prováděna podle osnov MŠMT ČR pro dvouletou
Praktickou školu. Týká se všech pěti pracovních dnů, kdy se jí zúčastňuje skupina chlapců, která
jiţ má ukončené vzdělání v druhém ročníku Praktické školy ). Svěřenci, kteří se účastní výuky (ta
je prováděna v budově Husova domova, kam dochází učitelky ze ZvŠ Dvůr Králové n. L.) se
zapojují do pracovní terapie tři dny v týdnu. Zbývající dva dny mají teoretickou výuku.
14,00 – 14,30 osobní hygiena, pravidelné koupání po práci
14,30 – 15,00 oběd
15,00 – 18,00 odpolední program – pedagogika volného času
18,00 – 18,30 večeře
18,30 – 19,00 reţimové prvky – úklid osobních věcí, pokojů, společných
prostor
19,00 – 19,30 osobní hygiena – koupání po odpoledním programu
20,00 – 21,00 osobní volno, psaní dopisů, televize, video, stolní hry apod.
21,00 večerka
Reţim dne o sobotách a nedělích :

8,30 – 9,00 snídaně
9,00 – 18,00 v sobotu celodenní výlet – pedagogika volného času
9,00 – 12,00 v neděli generální úklidy celého ústavu

12,00 –12,30 oběd
13,00 –18,00 odpolední program – pedagogika volného času
18,00 – 18,30 večeře

18,30 – 19,00 reţimové prvky - úklid osobních věcí, pokojů, společných
prostor
19,00 – 19,30 osobní hygiena – koupání po programu
20,00 – 21,00 osobní volno
21,00 večerka
9. a) Střediska výchovné péče. – viz ot.č.8
b) Metody krátkodobé a ambulantní péče v etopedii.

10. a) Náhradní rodinná výchova.
Náhradní rodinná výchova
Dítě, které z nějakého důvodu nemůţe vyrůstat ve své vlastní rodině, má další moţnosti náhradní
rodinné výchovy, které stanoví soud vzhledem k potřebám dítěte.
Matějček a Dytrych (1994) uvádějí tyto formy náhradní rodinné péče:
Nejpřirozenější a nejbliţší péči rodině vlastní je náhradní rodina, o které se zmiňuji pro ucelený
přehled náhradní rodinné péče.
Osvojení - adopce
Manţelé přijímají za své dítě jiných rodičů. Právně vzniká svazek totoţný s vlastní rodinou.
Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí. O osvojení rozhoduje soud na návrh
osvojitele. ( Zákon č. 210/1998 Sb. § 63 )
Pěstounská péče individuální
Spočívá ve způsobu péče o dítě hned po adopci. Za pěstouna se povaţuje osoba, které bylo dítě
svěřeno do péče na základě rozhodnutí okresního úřadu je –li dítě v ústavu nebo z vůle rodičů
dítěte.V tomto případě okresní úřad přijal písemný souhlas rodiče. ( Zákon 359/1999 Sb. § 19 ) .
Okresní úřad potom do 15 dnů zaslal informaci příslušnému soudu o svém rozhodnutí. Náhradní
rodiče - pěstouni dostávají určitou odměnu. Dítě nemá jejich jméno a není právně jejich vlastní.
Dnes, po zrušení okresních úřadů přejímají tyto kompetence pověřené obce.
Pěstounská péče ve zvláštním zařízení - rodinná skupina
Pěstouni vykonávají pěstounskou péči na základě písemné dohody s zřizovatelem zařízení pro
výkon pěstounské péče podle Zákona č. 359/1999 Sb. § 44 a § 45. Opět nejsou děti
právně vlastní.
Pěstounská péče ve zvláštním zařízení - SOS dětská vesnička
Je zaloţena na mateřském principu matky - pěstounky, která bydlí se svěřenými dětmi
v samostatném domku, které tvoří společenství vesničky.
Tyto formy náhradní rodinné péče mají v podstatě všechny předpoklady k uspokojení
základních potřeb dětí, které tu ţijí v nové rodině. Děti mají u pěstounů zabezpečeny nejen
základní biologické potřeby, ale i potřeby psychické, jako potřeba dostatečné stimulace, učení a
hlavně bezpečí a jistoty, která snad nejvíc chybí dětem v ústavech a dětských domovech. Mají
také sníţené společenské uznání, neboť potřeba otevřené budoucnosti je rovněţ nejistá.
V ostatních aspektech výchovy v rodině je hlavním pocitem dítěte ten, ţe jej má někdo rád a ţe
je tu jen pro něho, coţ v kolektivních zařízeních prostě nelze zajistit.
Další formou náhradní rodinné péče jsou tedy ústavní zařízení, o kterých bych se zmínil
podrobněji vzhledem ke zkoumané skupině dětí.
Kojenecké ústavy
Dětský domov
Dětský domov pro děti od jednoho roku do tří let je rovněţ zvláštním dětským zdravotnickým
podle místních podmínek spojují. V tom případě přijímají děti od narození do tří let, pokud
ovšem ze zdravotních nebo sociálních důvodů není nutné poskytovat péči i starším dětem.
(Vyhláška ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 3. května 1991 o soustavě zdravotnických
zařízení)
Sb“.

b) dětský domov
minimum.
b) Metody práce v dětských domovech.

11. a) Profesionální pěstounská péče v ČR a SR .
Pěstounská péče individuální

Spočívá ve způsobu péče o dítě hned po adopci. Za pěstouna se povaţuje osoba, které bylo dítě
svěřeno do péče na základě rozhodnutí okresního úřadu je –li dítě v ústavu nebo z vůle rodičů
dítěte.V tomto případě okresní úřad přijal písemný souhlas rodiče. ( Zákon 359/1999 Sb. § 19 ) .
Okresní úřad potom do 15 dnů zaslal informaci příslušnému soudu o svém rozhodnutí. Náhradní
rodiče - pěstouni dostávají určitou odměnu. Dítě nemá jejich jméno a není právně jejich vlastní.
Dnes, po zrušení okresních úřadů přejímají tyto kompetence pověřené obce.
Pěstounská péče ve zvláštním zařízení - rodinná skupina
Pěstouni vykonávají pěstounskou péči na základě písemné dohody s zřizovatelem zařízení pro
výkon pěstounské péče podle Zákona č. 359/1999 Sb. § 44 a § 45. Opět nejsou děti
právně vlastní.
Pěstounská péče ve zvláštním zařízení - SOS dětská vesnička
Je zaloţena na mateřském principu matky - pěstounky, která bydlí se svěřenými dětmi
v samostatném domku, které tvoří společenství vesničky.
b) Sanace rodiny.
12. a) Závislostní chování, nové formy závislostního chování.
b) Teorie vzniku závislostního chování.
Alkohol je jednoduchá chemická látka, která snadno proniká k mozku, společnost alkohol
celkem akceptuje a odmítající je povaţován za patologického. Právě rituály s alkoholem spojené
jsou pro mládeţ velice nebezpečné. Alkohol je drogou průchozí, tzn. ţe mládeţ od něho často
přechází k droze tvrdší. Patří do skupiny hypnosedativ s krátkodobým účinkem.
Typy závislosti :
1. Symptomatický abúzus – vede k závislost s psychogenním podkladem, je určován

strukturou osobnosti, charakteristické je samotářské pití. Alkohol je prostředkem
k navázání kontaktu, typické pro ţeny / 1970 první léčebna pro alkoholičky, okolí pijící
ţeny odmítá a zahání do izolace, důsledky na zdraví ţeny jsou rychlejší a závaţnější.
Větší výskyt psychóz, často problémy se sexem. Více kombinují alkohol a léky.
V případě léčby jsou výsledky stabilnější /.
2. Systematický abúzus – společensko sociální podtext pití, pijácké chování komunity,
party. Typické pro muţe.
3. Juvenilní abúzus / etilismus / - často v dětství, velice brzo, často později spontánně
ustává, okolo 30 let věku vede ke vzniku závislosti. Vázán na etnické faktory, výskyt více
regionální a poměrně vzácný.
Klasifikace typů abúzů :
a. typ alfa – typické občasné excesy s následnými problémy. Nejedná se v pravém

slova smyslu o závislost. Můţe však postoupit do „gama“
b. typ beta – pravidelná konzumace, není schopen přerušit ani pod hrozbou represí,
jedná se o předstupeň závislostí, která se můţe změnit v „delta“
c. typ gama – anglosaský typ, charakteristická je poruchová kontrola, vede
k následným konfliktům s okolím, v mezidobí je zachována schopnost abstinence,
při pokusu o pití s kontrolou – ztráta sebeovládání a nárůst frekvence aţ do
kaţdodenního pití
d. typ delta – románský typ, charakteristický pro vinařské oblasti, pití patří
k ţivotnímu stylu. Stále alkohol v krvi, nedochází k sociálnímu selhání. Při odnětí
– delirium tremens. Problematická je moţnost abstinence.
e. typ epsilon- typická koincidence alkoholu s psychickým onemocněním, nejčastěji
při poruše afektivity, časově jde o kvartální pití.
Fetální alkoholový syndrom – ohroţení dítěte jiţ v prenatálním období, nebezpečí nízké porodní
váhy, poruchy a poškození tváře a dutiny ústní / rozštěpy /vady vnitřních orgánů, hyperkinetický
syndrom. Dále okolo porodu moţnost abstinenčních příznaků u dítěte.
Fáze závislosti :
Předchorobí :
1. stadium iniciální, počáteční – pije kvůli psychotropním účinkům alkoholu, tím
překonává stresové a neřešitelné situace. Zvyšuje konzumaci, jeho tolerance (vyţadování
vyšších dávek ) roste
2. stádium prodromální, varovné – rostoucí tolerance způsobuje stále vyšší hladinu
alkoholu v krvi, preferuje tajné pití, pití s předstihem a rychleji, neţ ostatní. Je citlivý na
verbální i nonverbální komunikaci s tématikou alkohol. Nepamatuje si průběh intoxikace /
okna /, prohlubuje se pocit viny, snaha ovládnout účinky alkoholu.
Chorobná stádia
3. stádium kruciální, rozhodné – stále roste tolerance, dochází ke změně kontroly pití,
snese více, ale najednou upadne do opilosti Alkohol se stává součástí metabolických dějů,
první zdravotní poruchy, jediná pomoc je úplná abstinence, je sice schopen krátkodobé
abstinence, čímţ přesvědčuje sebe i okolí o tom, ţe situaci zvládá. Ţije pro alkohol (
alkoholocentrické chování ).
4. stádium terminální, konečné – nepříjemný stav po vystřízlivění, nastupují ranní doušky,
několikadenní pitky, konzumace i technických prostředků krom alkoholu, degradace
osobnosti, nemoci, celkový úpadek, demence. Následky jsou jiţ trvalé, neodstranitelné /
játra, mozkové buňky /
Rizikové skupiny : dominantní pozice je přisuzována primární rodině, rodinnému způsobu

ţivota, nedostatek vhodných identifikačních vzorů. Sekundární pozici, na rozdíl od drog, zaujímá
vrstevnická skupina .
Léčba : léčený alkoholik nesmí jiţ nikdy pít, ani v malých dávkách
1. ambulantní – docházení do AC při Psychiatrických léčebnách, psychologické poradny…
2. ústavní – protialkoholické léčebny
Způsoby léčby :
a. psychoterapie
b. psychodrama
c. terapeutické komunity
d. léky – antabus
B/
13. a) Klasifikace návykových látek.

b) Účinky a rizika návykových látek.
Droga : organická či neorganická látka, mající mnohdy i léčebné účinky, která při pravidelném
uţívání způsobuje psychickou i fyzickou závislost a její nedostatek vyvolává těţké abstinenční
příznaky
Syndrom závislosti : soubor psychických a somatických změn, které se vytvoří jako důsledek
opakovaného uţívání psychoaktivních látek. Závislost představuje ţivotní styl, zaměřený na
drogu. Závislost se můţe utvořit jak na úrovni biologické, tak na úrovni psychické a projevuje se
příznaky, které musejí přetrvávat po určitou dobu ( 12 měsíců ). :silná potřeba získat a uţívat
tuto látku, neschopnost kontroly a sebeovládání ve vztahu k jejímu uţívání, bere více a častěji,
neţ původně chtěl, abstinenční syndrom – reakce na sníţení anebo na abstinenci od obvyklé
dávky, potřeba drogy je dominantní, dochází k omezení jiných zájmů a potřeb – droga největší
hodnotou jeho ţivota, potřeba braní přetrvává, přesto člověk ví o její škodlivosti, braní mu vadí,
chce ale nedokáţe přestat
Fáze závislosti : Experimentování – droga dává, nebere nic, party, pokusy s drogou, Příleţitostné
braní – mejdany, diskotéky, Pravidelné uţívání - droga na plný úvazek, Návykové uţívání – vše
pro drogu,Drogový stereotyp – rezignace na únik ze závislost
Způsob podávání :inhalace,resorpce ( kůţí, sliznicemi
),perorálně,injekčně,konečníkem,pochvou,očima
CANABIS : Marihuana, hašiš hašišový olej, - listy, květy, nízká psychická závislost, podávání
kouřením, ústně, euforie, uvolnění zábran, chuť k jídlu, zmatené chování, zesílení momentálního
duševního stavu, při abstinenci nespavost, zvýšená aktivita, ztráta chuti k jídlu, nervozita. Při
předávkování paranoa, moţná psychóza, krátkodobé selhání paměti, nevolnost
STIMAČNÍ LÁTKY :pervitin-hnědý aţ bílý prášek či roztok, braní ústně, šňupáním a injekčně,
vysoká psychická závislost, moţná závislost fyzická, pokles soustředěnosti, euforie, pokles
tepové frekvence a krevního tlaku, není chuť k jídlu, pocit zvýšené psychické a fyzické odolnosti,
nespavost, schopnost empatie, při předávkování pokles tělesné teploty, křeče, halucinace, moţná
smrt, při abstinenci apatie, dlouhý spánek, podráţděnost, deprese, nervozita, neklid.Kokain /
pudr, sníh, koks / - bílý prášek, různobarevné tablety, braní ústně, šňupáním a injekčně Crack –
bílé krystalky, bílá hmota, braní kouřením, vysoká psychická závislost, moţná závislost fyzická,
pokles soustředěnosti, euforie, pokles tepové frekvence a krevního tlaku, není chuť k jídlu, pocit
zvýšené psychické a fyzické odolnosti, nespavost, schopnost empatie, při předávkování pokles
tělesné teploty, křeče, halucinace, moţná smrt, při abstinenci apatie, dlouhý spánek,
podráţděnost, deprese, nervozita, neklid braní ústně, šňupáním a injekčně, vysoká psychická
závislost, moţná závislost fyzická, pokles soustředěnosti, euforie, pokles tepové frekvence a
krevního tlaku, není chuť k jídlu, pocit zvýšené psychické a fyzické odolnosti, nespavost,
schopnost empatie, při předávkování pokles tělesné teploty, křeče, halucinace, moţná smrt, při
abstinenci apatie, dlouhý spánek, podráţděnost, deprese, nervozita, neklid.MDMA,MDA / extáze
/ - barevné tablety s raţbou,braní ústně,Fenmetrazin - prášky, braní ústně
OPIÁTY : opium – výroba z makové šťávy, přírodní zdroj je mák setý, původně k tlumení
bolest, proti kašli.Hnědá hmota, braní ústně, kouřením, vysoká psychická a fyzická závislost,
euforie, zklidnění, nevolnost, útlum dýchání, zúţené zornice, tělesný útlum, znecitlivění,pocit
lhostejnosti vůči problémům, při předávkování pomalé povrchní dýchání, lepkavá kůţe, křeče,
kóma, zástava krevního oběh a dechu, mnoţné úmrtí, při abstinenci – vodnaté oči, zívání, ztráta
chuti k jídlu, podráţděnost, třes, panika, nevolnost, zimnice, pocení, bolesti svalů a kloubů,
průjmy morfium– 1883 podáván ústně, od roku 1953 injekčně, výroba z opia, ampule, podávání
injekčně, kouřením, heroin - 1888 jako lék proti kašli a proti závislosti na morfinu, pro tlumení
abstinenčních příznaků morfinismu, prášek od bílé po hnědou, braní injekčně, šňupáním,
kouřením, inhalací, metadon - vyvinut jako odvykací droga na závislost na heroinu, vzniká zde
závislost, ale tolik těţká, práše, roztok, braní ústně, injekčně, braun - česká droga jako náhraţka
čistých opiátů,, braní injekčněcodein - tableta, roztok, braní ústně, injekčně,
HALUCINOGENY :LSD / trip / - prášek, různobarevné tablety , impregnované čtverečky
papíru, tinktura, braní ústně, střední psychická závislost, fyzická ne, přeludy, halucinace,
změněné vnímání času a prostoru, při předávkování psychózy, sebevraţdy, moţné úmrtí,
abstinenční příznaky - zde je působení nevypočitatelné
Psylocibin / lysohlávka, houbičky / - sušené hlavičky, vývar, výluh, braní ústně, Mescalin /
knoflíky / - braní ústně, střední psychická závislost, fyzická ne, přeludy, halucinace, změněné
vnímání času a prostoru, při předávkování psychózy, sebevraţdy, moţné úmrtí, abstinenční
příznaky - zde je působení nevypočitatelné, trpí játra
TĚKAVÉ LÁTKY : toluen - čistá tekutina s ostrým zápachem, braní inhalacemi, ve spreji,
střední aţ vysoká psychická závislost, fyzická závislost moţná, otupění, polospánek, psychický
útlum, poruchy vnímání, při předávkování poškození jater, dýchacích cest, mozkových tkání,
moţné úmrtí, abstinenční příznaky jsou předráţděnost, deprese, nespavost aceton - - čistá
tekutina s ostrým zápachem, braní inhalacemi, ve spreji,nitroředidlo- - čistá tekutina s ostrým
zápachem, braní inhalacemi, ve spreji
TLUMÍCÍ LÁTKY :diazepan – tablety, ampule, braní ústy, často s alkoholem, střední aţ
vysoká psychická i fyzická závislost, celkový útlum , setřená řeč, dezorientace, při předávkování
povrchní dýchání, lepkavá kůţe,, rozšířené zornice, slabý a rychlý puls, kóma, moţné úmrtí,
abstinence se projeví úzkostí, nespavostí, třesem, deliriem, křečemi, epileptickými záchvaty
rohypnol - tablety, ampule, braní ústy, často s alkoholem
radepur - tablety, ampule, braní ústy, často s alkoholem fenobarbital - tablety, ampule, braní
ústy, často s alkoholem sekonal - tablety, ampule, braní ústy, často s alkoholem, meprobamat -
tablety, ampule, braní ústy, často s alkoholem,
14. a) Ucelený systém péče o osoby závislé na návykových látkách.
b) Terapeuticko-výchovné přístupy v nízkoprahových zařízeních.
Léčba drogové závislosti v ústavních ( soudem stanovených ) podmínkách

Svěřenci, kteří nastupují na oddělení Husova domova zvané Poklad, absolvují pětiměsíční
program, jehoţ cílem je dosaţení abstinence od drog. Pokud absolvují program bez
váţnějších kázeňských problémů a po celou dobu abstinovali, propouští se za určitých
podmínek na dlouhodobé terapeutické dovolenky. Celý tento proces probíhá ve třech
fázích.
1. Fáze adaptační
Účelem adaptační fáze je v období šesti týdnů odejmout svěřenci drogu, vyrovnat se
s abstinenčními příznaky vzniklými z důvodu odebrání drogy a motivovat svěřence k setrvání
v ústavu na otevřeném oddělení. Současně se provádí intenzivní terapeutické působení na
zvládnutí základního programu adaptace, tzv. krokovým scénářem terapie. Se svěřenci je tento
scénář pravidelně opakován do doby, neţ se stane součástí jejich léčebného dne.
Drogovou scénu lze i z hlediska sociálního povaţovat za subkulturu. Uţívání drog, způsob
oblékání, typ účesu, preference typu hudby, vyznávání kultovních kapel, vytváří spouštěcí
mechanismy k opětovnému braní drogy. Z těchto důvodů se tyto spouštěče radikálně v první fázi
odstraňují.
Kroky tvoří :
1. Chlapcům je upraven účes

2. Vychovatelé i svěřenci mají po celou dobu adaptační a stabilizační fáze programu
jednotný oblek ( v zimním období maskáče vz. 60, v letním období maskáčové krátké
kalhoty a tričko). Tento krok současně zdůrazní víc roli vychovatele jako asistenta a
průvodce výchovně léčebným programem svěřence.
3. Na oddělení je zakázáno pouţívat televizi, rádio a jakoukoliv reprodukovanou hudbu
s výjimkou terapeutického působení.
4. Chlapci odevzdají do úschovy šperky a jiné ozdobné předměty.
Soukromí svěřenců je zajištěno ubytováním v pokojích po dvou. Na rozdíl od jiných ústavů, kde
je ubytování ve čtyř a vícelůţkových pokojích. Poté je provedeno seznámení s oddělením a
provozem.
Výchovně léčebný program je zaloţen na reţimové terapii a cíleně individuální motivací.
Východiskem jsou zkušenosti předních odborníků v léčbě závislostí ( Skála, Nešpor ). Kostrou
denního reţimu je časový harmonogram reţimu dne, který je rozfázovaný do třech programových
bloků.
První blok je pracovně terapeutický, kde jsou svěřenci cíleně zapojování do manuálních
výkonových činností, které jsou normovány.
Druhý blok je pedagogika volného času, tzn. cílená odstupňovaná sportovní činnost, záţitková
terapie ( víkendové pobyty, kdy přespávají svěřenci mimo oddělení ve stanech, pod širým nebem,
sjíţdění řek na raftových člunech, hippoterapie apod.).
Třetí blok reţimu dne jsou speciální psychoterapeutické metodiky.
V průběhu adaptační fáze ( prvních šest týdnů ) nevzniká svěřencům nárok na terapeutické
dovolenky. O to více je posilována moţnost reparace interpersonálních vztahů v rodině
vzájemným poznáváním v nových rolích ( syn se změní ve svěřence, rodiče se změní v návštěvu
).
Po celou dobu jsou svěřenci pozorování a je prováděno vyhodnocování jejich chování, reakce na
různě vzniklé situace atd. Nejdříve po třech týdnech mají moţnost asistované vycházky
s vychovatelem. Kaţdý svěřenec je podrobován dennímu hodnocení, které je prováděno slovně.
Svěřence hodnotí kromě vychovatelů i pracovní instruktoři, zdravotní sestra, psychoterapeut a
vedoucí oddělení.
V této první fázi se svěřenci při nástupu na oddělení podrobují celkové zdravotní prohlídce a
absolvují řadu vyšetření a očkování. Důvodem je předcházení infekčním chorobám.Které jsou
pro mládeţ uţívající drogy typické (hepatitida A,B,C,HIV pozitiva, koţní nemoci apod. ).
Současně je zahájena ambulantní léčba na AT poradně psychiatrického oddělení v Nové Pace.
Pokud některý ze svěřenců má soudem nařízenou ochranou léčbu psychiatrickou nebo
sexuologickou, je vykonávána také v tomto zdravotnickém zařízení. Po stránce sociálně právní je
nutno prověřit rodinné zázemí. Zjišťujeme z jakého prostředí k nám chlapec přišel a zda se jedná
o úplnou nebo neúplnou rodinu. Je nutné navázat co nejdříve kontakt s rodiči a začít
spolupracovat na úrovni : ústavní oddělení – rodiče – svěřenec. K tomuto účelu vyuţíváme tzv.
rodinnou terapii. Ve většině případů rodiče našich svěřenců s námi spolupracují. Rodiče mají
k dispozici linku na terapeuta, kam mohou kdykoliv zavolat.
Tato etapa je ukončena po šesti týdnech první tzv. „zátěţovou“ terapeutickou dovolenkou, která
je víkendová.
2. Fáze stabilizační
Na rozdíl od první fáze tato jiţ přináší moţnosti jak vycházek, tak i krátkodobých zátěţových
dovolenek. Existují tři typy vycházek, kdy kaţdá má svůj časový harmonogram, který je nutné
plně dodrţovat. Svěřenci mohou jednou týdně absolvovat vycházku, k tomuto je v naší reţimové
terapii vyhrazeno jedno odpoledne v týdnu. K tomu, aby vycházky a krátkodobé dovolenky měly
pozitivní výsledky, vedeme svěřence pomocí výcviku sociálních dovedností. Účelem je, aby se
naučili drogu odmítnout. U nácviku pouţíváme deníků. Kaţdý svěřenec má vlastní deník a do něj
si píše svůj scénář, jak se zachovat v určitých náročných situacích, např. zvládnutí cesty na
dovolenku, umět odmítnou drogu na dovolence, komu a jakým místům se vyhnou, program
dovolenky.Nácvik sociálních dovedností je doplňován systémem bariér, které jsou vkládány mezi
svěřence a drogu při zátěţových dovolenkách a vycházkách. Na dovolenky chlapci odjíţdějí
v ústavním oblečení, které je pro ně dostatečnou bariérou, aby svůj kontakt se spouštěčem ( parta
) byl odloţen na dobu, kdy se chlapci doma převléknou. Další bariéra jsou individuální odjezdy
na dovolenky, kdy spouštěčem recidivy můţe takový odjezd být.
Úkolem stabilizační fáze je sociálně stabilizovat svěřence pomocí krátkodobé, střednědobé a
dlouhodobé motivace za současného systematického toxikologického dozoru .
Jako krátkodobou motivaci vyuţíváme výplatu kapesného, která činí maximálně 250 Kč
měsíčně, a to v týdenních částkách. Kapesné je při kázeňských přestupcích kráceno, krácení
kapesného můţe být ale i odloţeno anebo zcela zrušeno. Pouţívá se cen za úspěšné výkony ve
sportovní přípravě ( polárkový dort, čokoláda …). Vyuţívanou formou je moţnost prodlouţení
terapeutické dovolenky.
Ke střednědobým motivacím patří terapeutické zátěţové dovolenky, zprostředkování

rodinných vztahů, přerušených v důsledku uţívání drog, a to nejčastěji podobou dopisu,
telefonátu, resp. aţ osobní návštěvou v ústavu.
Dlouhodobou motivací je především reţim podmíněného ubytování mimo ústav ( odchod není
podmínkou ), zajištění další kvalifikace.
Podmínkou pro dobrou funkci motivačního systému je vytvoření klimatu pozornosti

k individualitě svěřenců ( slaví se narozeniny s dortem, upozorňuje se na výročí v rodinách,
kontrakt mezi rodinami a pracovníky ústavu je neformální ).
V této fázi je také nasazování intenzivní rodinná terapie, jejímţ posláním je připravit rodinu na
skutečnost závislosti na droze u jejich dítěte. Tato skutečnost totiţ nebývá rodiči dostatečně
reflektována a rodinný způsob ţivota nebere tuto situaci dostatečně na vědomí ( je třeba, aby
rodina vzala na vědomí : „Náš syn je feťák“.).
Důleţitou součástí stabilizační fáze je řešení kriminální delikvence, která vznikla jako průvodní
jev zneuţívání návykových látek před nástupem svěřence do ústavu. V terapeutickém bloku
„právní prevence“ je se svěřenci probírán trestní zákon, trestní řád, svěřenci se zúčastní
vybraných soudních jednání, v nichţ je jako obţalovaný člen terapeutické komunity. Pracovníci
ústavu jsou v průběhu soudního líčení vyslýcháni soudem k osobě obţalovaného, k průběhu
výchovně léčebného procesu a k prognóze dalšího převýchovného procesu. Svěřenci se tak
přesvědčují o tom, ţe posudek ústavu je důleţitým momentem v rozhodování soudu o výši trestu
a jeho formě. Právní prevence je výrazným motivačním elementem výchovně léčebného
programu stabilizační fáze.
V období stabilizačním dochází ke spolupůsobení kurátorů péče o mládeţ . Jejich součinnost při
terapeutických dovolenkách je velmi významným adaptačním momentem, kdy ve většině případů
je mezi kurátorem a svěřencem v „úředním vztahu“ vytvořen vztah více naplněný osobní
zainteresovaností kurátora. V některých případech kurátoři s pomocí materiálu z Husova domova
provádějí na terapeutických dovolenkách toxikologické zkoušky. Po dohodě s Husovým
domovem prodluţují nebo krátí dovolenku. Tento vztah je významný především pro následné
ubytování svěřence mimo ústav, kde celkovou péči o svěřence přebírá kurátor a AT poradna.
Ve stabilizační fázi je nastaven program na motivaci terapeutickými dovolenkami. Terapeutické
dovolenky jsou pro svěřence touţenou odměnou, ale současně „prubířským kamenem“ jejich
zápasu s drogou. Odjezdy na dovolenky jsou vţdy po uplynutí 14 dní od poslední dovolenky (
pokud nebere drogy ).
dovolenka víkendová
zde je rozhodující návrat z dovolenky v předepsaném čase. Uţití drogy je záměrně
bagatelizováno. Chlapci jsou po dobu I. fáze motivování touto dovolenkou
především proto, ţe je nevíce motivuje skutečnost vzetí drogy bez sankce. Tato
motivace, která je vlastně na první pohled motivací k negativnímu jednání a je
kontraproduktivní, se opírá o znalost ţivota toxikomanů a mechanismu působení
drogy. První podmínka této terapeutické dovolenky – vrátit se včas zpět totiţ
vylučuje aplikaci drogy ve vysoké dávce. Chce – li se chovanec vrátit včas, musí
buď abstinovat nebo vzít drogu v menší dávce, případně ji nahradit alkoholem. Při
aplikaci vysoké dávky drogy je včasný návrat obvykle vyloučen.
svěřenci absolvují tuto dovolenku 14 dní po návratu z první. Pokud na této dovolence
nebo při následujících pobytech doma u rodičů uţívají drogu, svěřenci absolvují
celý výchovně léčebný program o začátku.
svěřenci si mohou při návratu zpět do ústavu z domu přivézt civilní oblečení. Toto
civilní oblečení je uloţeno do skladu. Pokud testy se svěřenci prokáţí, ţe na
dovolence neměl drogu, můţe další dovolenku absolvovat jiţ v civilním oblečení.
Vycházky také absolvuje v civilu.
I .dovolenka v civilu víkendová
v tento okamţik, pokud se nevyskytly ţádné překáţky, má za sebou svěřenec jiţ 2
měsíce pobytu v ústavu. Domů odjíţdí ve svém civilním oblečení.
II. dovolenka v civilu
Týdenní dovolenka
ne kaţdému svěřenci se povede, aby mohl absolvovat tuto dovolenku. Ta slouţí
zejména k tomu, aby si mohli svěřenci shánět a zařizovat veškeré formality , které
jsou podmínkou pro podmínečné ubytování mimo ústav. Po návratu z této
dovolenky získává svěřenec individuální program ( nemusí absolvovat rozcvičku,
odpoledního programu s vychovatelem, má moţnost kaţdodenních vycházek od
15°° do 20°° hodin, večer můţe sledovat televizní program ). Odjezdy na další
dovolenky jsou jiţ kaţdý týden.
V případě, ţe svěřenec absolvuje všechny tyto zátěţové dovolenky bez drog, má moţnost po
týdenní dovolence podmínečného ubytování mimo ústav. Pobyt na oddělení je mu zkrácen z 5 ti
měsíců na 4.
3. Fáze podmínečného propuštění
Podstatou třetí, závěrečné fáze , je podmínečné ubytování svěřence mimo ústav a je závislé
na průběhu celého programu v prvních dvou fázích. Podmínkou propuštění je, ţe svěřenec
pokračuje ve studiu na střední škole ( SOU, OU ) nebo má zajištěnou brigádu v místě
bydliště. Ústav po dohodě s kurátorem nebo AT poradnou upřesní termíny kontrol, kdy se
svěřenec musí dostavit a podrobit testům na přítomnost drog v organismu. Při jakékoliv
recidivě se svěřenec vrací zpět do ústavu a pokračuje ve výchovně léčebném programu. O
reţimu podmínečného ubytování mimo ústav je uzavřena písemná dohoda mezi rodiči,
kurátorem, svěřencem a ředitelem Husova domova.
Sociální kurátor provádí kontrolu sociálního uplatnění svěřence v podmínečném ubytování mimo
ústav, tím rozumíme pomoc při ubytování, obstarávání pracovních příleţitostí. Důleţitým pro
ústav je ovšem souhlas kurátora s podmínečným propuštěním svěřence. Pokud není, není moţno
povolit podmínečné propuštění.
AT poradna zajišťuje provádění pravidelných toxikologických vyšetření svěřence na
podmínečném propuštění. Ten je povinen se podrobovat těmto vyšetřením. Pokud se nezúčastní
jedné kontroly nebo je pozitivní , AT poradna ihned informuje sociálního kurátora o vzniklé
situaci.
V případě recidivy ústav povolá svěřence zpět a zajišťuje pokračování v ústavní výchově.
Podmínečné propuštění lze zrušit, přerušit, případně znova opakovat.
B/ Primární, sekundární a terciální prevence. Léčba drogových

závislostí.
Prevence drogové závislost : boj proti toxikomanii, proti jejím příčinám, v případě jiţ vzniklé
toxikománie snaha zabránit dalšímu rozšiřování a postupu do dalších etap závislostí.
1. primární prevence : zabránit vzniku problému, přednášky odborníků, peer program /

vrstevníci, kteří jsou proškoleni, vedou skupiny /prevence proškolenými lidmi o málo
staršími, neţ jsou děti, výchova ve volném čase. Prevcentrum.
2. sekundární prevence : snaha zabránit droze postoupit do dalších stadií závislosti, od
experimentování dále.
3. terciální prevence : děti, které jsou jiţ závislé ve spolupráci s rodinou , učit brát drogu
bezpečně, aby se předešlo dalšímu moţnému onemocnění / infekce HIV, hepatitidy B,C
…/. Zde se uplatňuje metadonová substitační terapie , ( U Apolináře ), závislí na heroinu,
kteří opakovaně selhali, berou pod dozorem tuto náhraţku H.
Péče a resocializační program pro závislé :
1. ambulantní zařízení – docházejí si pro pomoc

c) AT oddělení – při PL
d) KC – nízkoprahová zařízení / př. Dropin, Riaps , Sananim /, okamţitá
pomoc :
psychiatr, psycholog, spec.pedagog,zdravotní sestra
hygienický servis – koupání, čisté prádlo
výměnný program – injekční stříkačky
potravinový servis – polévky, chleba, vitamíny
2. krátkodobá péče – na psychiatrických odděleních ( Bohnice ). Zde do doby asi 1 týdne,
detoxikace.
3. středně ( 6 měsíců )/ Dřevnice, Smetanova Lhota, Dvůr Králové n. L. / a dlouhodobá ( 15
měsíců ) / Němčice, Nová Ves, Bílá Voda, Vernéřice, Mukařov / péče – dobrovolné
komunity, výchovné a výchovně léčebné ústavy /
3. následná péče – doléčovací centra na potírání recidivy / Sananim /

15. a) Rezidenční péče o toxikomany. Viz ot.č.14
b) Terapeutické přístupy v terapeutických komunitách.
16. a) Substituční programy.
Substituční léčba
Substituce („nahrazení“) je způsob léčby, kdy je užívání původní drogy nahrazeno

lékařsky předepsaným užíváním látky s podobnými účinky a vlastnostmi, avšak s
výrazně menšími riziky (např. užívání heroinu je nahrazeno užíváním metadonu)
nebo může jít o substituci škodlivého způsobu aplikace drogy za méně škodlivý
(např. cigarety jsou nahrazeny nikotinovými náplastmi), případně je to kombinace
obou způsobů (např. injekční užívání heroinu je nahrazeno užíváním metadonu,
který je podáván jako nápoj). Cílem substituce je eliminování užívání určité,
především ilegální, drogy a/nebo eliminace škodlivé formy podávání drogy, která je
provázena výraznými zdravotními riziky (injekční užívání). Doba jejího trvání může
být velmi různá. Je to od několika týdnů, měsíců či let, kdy je léčba zaměřena na
časově ohraničený přechod mezi užíváním drog a abstinencí u uživatelů drog, v
průběhu substituční léčby dochází ke stabilizaci zdravotního stavu, sociální situace
klienta a klient postupně snižuje dávky substituční látky až k úplnému vysazení.
Doba substituční léčby závisí na individuální situaci klienta a stanoví se na základě
podmínek zařízení, ve kterém substituční léčba probíhá. Někdy, zvláště v případě
uživatelů drog s velmi dlouhou dobou užívání drog, kdy se nepředpokládá taková
změna životního stylu a motivace k abstinenci, může být substituce časově
neomezená.
Substituční léčba má být provázena psychoterapií, sociálním poradenstvím, což
napomáhá klientovi se postupně zapojit do běžného života, řešit své osobní
problémy, sociální situaci.
Substituční léčba pomáhá snížit náklady na léčbu zdravotních potíží, ke kterým by

další užívání drog u klienta vedlo, k eliminaci kriminálních činů spojených se
získáváním peněz na drogy, k eliminaci přenosu infekčních onemocnění
prostřednictvím rizikového způsobu aplikace drog… Stabilizovaný klient má
možnost si najít zaměstnání a v rámci svých možností a podmínek léčby normálně
fungovat ve společnosti. Je nutné si uvědomit, že substituční léčba není v
konečném důsledku nijak velká výhra, omezení dané každodenním docházením (či
docházení několikrát týdně) si pro dávku substituční látky. Nesvoboda, která z
tohoto vyplývá, ovlivňuje pochopitelně klientův život a postupem času to pro klienta
může přestat být původně vytoužené řešení jeho situace.
V České republice existují substituční metadonové programy (kontakty lze najít v

rubrice Kontakty). Základními podmínkami pro vstup do metadonového programu
je plnoletost, několik prokazatelných, neúspěšných pokusů o léčbu vedoucí k
abstinenci a další podmínky stanovené konkrétními zařízeními. Substituční léčba
neznamená v principu podporování užívání drog ve společnosti, je jednou z
možností jak zajistit bezpečnější alternativu pro klienta i pro společnost.
Dále je možné ve spolupráci s lékařem zahájit substituci buprenorfinem (Subutex).
16B) Harm Reduction

výměna injekčního náčiní a distribuce zdravotnického materiálu,
o sběr kontaminovaného materiálu,

o hygienický servis (sprcha a praní prádla), kondomy, vitamíny a potravinový servis
(polévky, káva, čaj, stolní voda),
o odběry krve na zjištění virové hepatitidy a HIV,
o působení na změnu rizikového chování klientů
o informační materiály o rizicích spojených s uţíváním drog, broţury, letáčky, svépomocná
literatura, osvěta,
o krizová intervence, poradenství, motivační trénink,
o návaznost na poradenství, terapii, sociálně právní poradenství či konzultaci s psychiatrem
v rámci téţe instituce, popř. na další zdravotnická zařízení či úřady, zprostředkování
kontaktů na další instituce, sociální asistence,
o návštěvy obviněných či odsouzených klientů ve vazební věznici nebo ve výkonu trestu v
Opavě.
cílová skupina:
o Uţivatelé pervitinu - skupina klientů, která vyuţívá sluţeb především výměnného
programu. Do téhle skupiny patří intravenózní uţivatelé drog s rizikovým chováním
přenosu HIV a hepatitid.
o Klienti bez přístřeší - mezi akutní potřeby patří moţnost potravinového servisu, pak dále
servisu hygienického, teda praní prádla a poskytnutí sprchy. Dalšími sluţbami je zde
kromě výměny injekčních stříkaček, poradenství zvláště ve věcech týkajících se
zdravotních rizik spojených s uţíáním drog a poradenství sociální. To má za cíl umoţnit
klientům orientovat se ve stále sloţitějších vztazích k institucím.
o Mladiství uţivatelé - problémem této skupiny uţivatelů je strach z odhalení a následné
stigmatizace ve škole případně i v rodině. Z toho vyplývá potřeba individuální a na
jedince zaměřená práce citlivě reagující na potřeby klienta.
o Klienti ve VV nebo VTOS
o Drogoví experimentátoři a mladiství uţivatelé přecházející na rizikové způsoby uţívání
17. a) Poruchy příjmu potravy.
b) Výchovně-léčebné přístupy k jedincům s PPP.
Individuální faktory
V období dospívání dochází v organizmu k náhlým změnám jak tělesným, tak
psychickým. Dívkám se začíná měnit postava, zaoblují se boky, rostou prsa,
zesilují stehna a zadeček. Tento fakt některé dívky nedokáží akceptovat. Ze
zkušeností z Poradenského centra víme, že dívky často nedokáží svoji postavu
objektivně zhodnotit a nemají správnou představu o tom, jaká by měla být jejich
optimální tělesná hmotnost. Často jsou také stresované z posměšků svých
vrstevníků na jejich "nový" tělesný vzhled.
Rodinné faktory
Někteří rodiče promítají do svých dětí svá nenaplněná přání. Obzvláště matky,
které měly vždy problémy se svou postavou a celý život se stravovaly podle
nejrůznějších neodborných dietních režimů, kladou na své dcery ty nejvyšší
požadavky. Někdy stačí jediné slovo k tomu, aby se dívky začaly stravovat tak, že
u nich mohou časem nastat závažné zdravotní problémy a závažná onemocnění.
Rodiče někdy také nedokáží v době intenzivního dospívání najít se svým
potomkem společnou řeč. Rizikové jsou i rodiny, kde již jeden člen poruchu příjmu
potravy má.
Sociokulturní faktory
Nejčastěji vznikají poruchy příjmu potravy ve společnostech zaměřených na
úspěch, výkon a sebeovládání. Pro tento životní styl je charakteristická péče o
vzhled a štíhlost je spojená s mládím, atraktivitou a úspěchem. Nemalou roli hrají
také média, která neustále zdůrazňují ideál ženské krásy reprezentovaný v
mnohých případech přehnaně hubenou postavou. Reklamní kampaně na
přípravky, které zaručují zeštíhlení problémových partií těla bez jakékoliv námahy,
najdeme denně nejen v časopisech, ale i televizních reklamách či na internetu.
Není divu, že se již malé holčičky snaží napodobit to, co vidí kolem sebe.
Mentální anorexie
Toto psychické onemocnění spočívá v odmítání stravy a zkreslené negativní
představě o svém těle. Faktorů, které mohou ovlivnit vznik tohoto onemocnění, je
celá řada. Jak už bylo výše řečeno, někdy stačí utrousit nevhodnou poznámku a
dítě si ji okamžitě uloží do svého podvědomí a začne reagovat po svém.
Pokud je nemoc v počátcích, děti a dospívající (převážně dívky) začínají zprvu
přehnaně sledovat svoji postavu, vidí se jako tlusté a nemotorné. Každodenní
vážení je motivuje k tomu, aby přestávali jíst a snižovali svou hmotnost. Kolik by
však měli optimálně ve svém věku vážit buď vůbec neví, nebo jsou přesvědčení, že
informace od odborníků jsou mylné. Nastává období, kdy se snaží omezit příjem
některých potravin. Zprvu těch, které se postiženým jeví jako příliš kalorické,
později omezují i všechny ostatní potraviny ve snaze snížit svůj denní energetický
příjem na naprosté minimum. V nejtěžších stádiích přestávají přijímat i tekutiny,
protože se mylně domnívají, že se i po nich tloustne. Proces hubnutí doprovází
také přehnaná pohybová aktivita. Své chování sami před sebou odůvodňují tím, že
se nemohou normálně stravovat, protože po jídle je jim těžko, a tím vytlačují z
podvědomí skutečné přání zhubnout.
První příznaky onemocnění jsou nenápadné, dospívající se naučí používat takové
techniky, které rodiče ubezpečí o tom, že je vše v pořádku. Pokud ale problém trvá
delší dobu, začínají hubnout a přestávají jíst i při společném stravování. Často
dochází ke změnám nálad, zhoršuje se kvalita vlasů a pleti a rodiče mají
podezření, že není vše v pořádku. To již ale nemoc propuká v plné síle.
Mentální bulimie
Pacienti trpící mentální bulimií se odlišují od nemocných s mentální anorexií tím, že
jedí a nebývají extrémně vyhublí. Obě psychická onemocnění mají však některé
společné symptomy, zejména postoj ke své tělesné hmotnosti a tvaru postavy.
Mezi nejvíce postižené mentální bulimií patří dívky kolem 16. až 17. roku. Potřeba
jíst je u pacientů tak velká, že dokáží naráz zkonzumovat až 20 000 kJ! To je
množství jídla, které většinou nedokáže sníst ani dospělý muž během celého dne.
Později se ale dostaví pocit viny a někdy snaha zbavit se snědeného jídla
dobrovolně vyvolaným zvracením. Nemocní také často používají diuretika a
projímadla, které jim mají pomoci zbavit se nadměrných kilogramů. Opakované
zvracení a užívání projímadel může narušit rovnováhu tekutin a minerálních látek v
těle.
Orthorexie
Lidé trpící orthorexií - chorobnou posedlostí zdravým jídlem - často netuší, že jsou
postiženi tímto onemocněním nového věku. Toto onemocnění se odlišuje od
prvních dvou zmíněných tím, že takto postižení lidé se stravují relativně normálně
ve smyslu energetického příjmu. Jejich touha po zdravém způsobu stravování je
ale přímo chorobná.
Na počátku je snaha udělat něco pro své zdraví, sledování a dodržování trendů
zdravé výživy nevyjímaje. U některých lidí se ale touha po zdravém stravování
stává chorobnou posedlostí. Celé dny se zajímají jen o to, co jedí - odkud potraviny
pocházejí, co přesně obsahují, jaká je jejich výživová hodnota, co v jejich těle
způsobí spolknutí jednoho sousta atp.
Řada takových lidí začne preferovat potraviny výhradně od jednoho výrobce,
odmítají geneticky modifikované potraviny, pečlivě zjišťují množství a složení
každého výrobku, sledují obsah "éček", milují bio potraviny. Ačkoliv jim jejich
posedlost zdravě žít a stravovat se komplikuje život, sami nevidí na svém chování
nic špatného.
Tato porucha nepatří do mezinárodní klasifikace nemocí, ale vědci tento jev již
poměrně přesně popsali a opakovaně jsou o něm publikovány vědecké články.
Může nejspíše předcházet některé závažnější poruše příjmu potravy.
Zdravotní důsledky poruch příjmu potravy

Vlivem dlouhotrvajícího hladovění dochází v organizmu k deficitu všech základních
látek. To může mít za následek zastavení růstu i celkového vývoje dítěte.
Postupem času dochází k selhání důležitých funkcí v organizmu. V nejhorším
případě může stav dlouhotrvajícího nedostatku energie a živin způsobit smrt.
Nedostatek bílkovin způsobuje zpomalení růstu a tělesného vývoje u dětí, snížení

obranyschopnosti organizmu, poruchy funkce důležitých orgánů a žláz z vnitřní
sekrecí i porušení nervového systému.
Při nedostatku tuků chybí tělu vitaminy rozpustné v tucích a esenciální mastné
kyseliny. Tuky patří také mezi důležitý zdroj energie. Při jejich nedostatku může
dojít k poruchám v centrální nervové soustavě a snižuje se schopnost soustředění,
učení, ale i vidění. Při nedostatečném příjmu tuků v době dospívání může docházet
u děvčat k poruchám či úplnému vymizení menstruace. Vlivem nedostatečného
"obalení" vnitřních orgánů tukovou tkání může docházet k jejich mechanickému
poškození.
Také sacharidy jsou pro tělo nepostradatelné. Jedině bílý rafinovaný cukr, který
nedodává organizmu žádné důležité živiny, je v těle nahraditelný, a proto jeho
nedostatek ve stravě život dítěte nijak závažně neohrozí. Ostatní sacharidové
potraviny jsou však v jídelníčku dítěte nezbytné a patří mezi hlavní dodavatele
energie, minerálních látek, vitaminů a vlákniny. Pokud tyto potraviny dítě ze svého
jídelníčku vyloučí, mohou se dostavit v důsledku nedostatečného množství
vlákniny problémy s vyprazdňováním, špatná činnost střev, větší ohrožení
infekčními nemocemi aj. Nedostatek energie, kterou sacharidy dodávají, může mít
za následek oslabení organizmu, malátnost, vyčerpanost a únavu.
Vitaminy a minerální látky sice nedodávají tělu žádnou energii, přesto jsou
nezbytně nutné pro celou řadu tělesných pochodů. Tělo si je neumí vytvořit samo,
a proto musí být přijímány stravou. Dlouhodobý nedostatek vitaminů v těle může
vyvolat řadu závažných problémů, jako například špatné hojení ran, zpomalení
růstu, zvýšený výskyt infekčních onemocnění, porušení metabolických pochodů v
těle, špatnou mineralizaci kostí a zubů, či zhoršit činnost srdečního svalu a
způsobit výkyvy krevního tlaku atd.
Léčba poruch příjmu potravy

Ve většině případů mentální anorexie a bulimie je nutné pacienty
hospitalizovat na psychiatrickém oddělení. Doba hospitalizace bývá podle
zdravotního stavu pacienta 2-3 měsíce. Kromě zlepšení zdravotního stavu je
terapie zaměřena na změnu patologických vzorců ve vztahu ke stravování, na
postoj k vlastnímu tělu, změnu způsobu myšlení atp. V počátku komunikuje lékař s
rodiči a individuálně s pacientem, v konečné fázi se pracuje s celou rodinou
společně.
Dietní péče
Základy dietní léčby jsou stejné jak pro pacienty hospitalizované, tak pro
ambulantní léčbu. Úkolem je dosáhnout a udržet normální stav výživy u dospělých
a normální tělesný růst u dětí, zavést normální jídelní chování, podporovat
normální postoj k jídlu, vytvořit reakce na podněty hladu a nasycení, působit
pozitivně jak na pacienta, tak jeho rodinu a snažit se mít nemocného stále pod
dohledem i po propuštění z nemocnice.
18. a) Vnější diferenciace vězeňství.

b) Realizace programů zacházení ve výkonu trestu odnětí svobody.
19. a) Vnitřní diferenciace vězeňství.

b) Specifika převýchovné práce s mladistvými pachateli trestných
činů.
20. a) Alternativní tresty, procesně právní alternativy.

b) Specifika práce ve specializovaných odděleních výkonu trestu
odnětí svobody.
21. a) Výkon trestu odnětí svobody žen.

b) Specializované oddělení pro matky s dětmi.
Výkon trestu odnětí svobody. Druhy trestů, typy věznic. Zvláštnosti

VTOS u mladistvých.
Základní listiny, chránící občany a jejich práva, totéţ ale platí i o právech odsouzených :
Ústava ČR 1 1. 1. 1993 / : chrání práva a vyděluje povinnosti občana, a to člověka jemuţ bylo
ublíţeno i člověka, který ubliţoval.
Listina základních práv a svobod / 1989 / : zajišťuje kaţdému svobodu, v případě nutnosti zbavit
člověka svobody, tak na základě zákona.
V naší republice 35 objektů / věznic /, člení se dle anglické terminologie , na :

a) maximal – s ostrahou /C / ( Valdice, Mírov ), pohyb pod dozorem, mříţe všude,
uzamčení sluţbou, práce pouze ve věznicích anebo na střeţených pracovištích,
návštěva 1 x za 30 dní pod dohledem, balíček 1 x za 60 dní. O podmínce moţno
jednat po odpykání 1 poloviny trestu. a zvýšenou ostrahou / D / ( Valdice, Mírov
), doţivotní vězení, zvláště závaţné trestné činy, nebezpeční recidivisté a útěkáři
z vězení s ostrahou. Pod stálým dozorem, pobyt pouze v celách, práce jenom ve
věznicích, návštěva pod dohledem 1 x za půl roku, balíček 1 x za 90 dní. O
podmínce moţno jednat po 3 čtvrtinách trestu.
b) medial – s dozorem / B /( Příbram, Stráţ . R., Ostrov ), méně závaţné trestné činy,
nedbalostní a opakovaná méně závaţná trestná činnost. O podmínce moţnost
jednat po odpykání 1 třetiny trestu, volný pohyb po věznici, mohou se sami
zamykat na pokojích, ale civil pouze při návštěvách a sportování, propustky pouze
na povolení od ředitele věznice k docházce na pracoviště. Návštěvy 1 x za 14 dní,
balíček 1 x za 30 dní
c) minimal – s dohledem / A / ( Vinařice, Odolov ), nedbalostní a neúmyslná trestná
činnost. Zde volný pobyt v prostoru, po pracovní době moţnost být v civilu, sami
se zamykají na pokojích ( mají své klíče ), 1 x týdně mají návštěvy bez dozoru, 1 x
za 14 dní moţnost VOV na 48 hodin, 1 x za 14 dní balíček.
Dále se vytváří oddělení pro sexuální aberace ( Tuţim ), toxikomany ( Valdice ), v současné době
snaha o alternativní tresty, především u prvopachatelů a mladistvých.
Nápravné výchovné ústavy pro mládeţ – Jsou zde mladiství od 15 – 18 let na základě
pravomocného rozhodnutí soudu. Jsou to muţi nebo ţeny, kteří spáchali trestný čin nebo přečin.
Pokud zde dovrší 18 let, rozhodne soud o tom ,zda zbytek trestu odpyká zde anebo v nápravně
výchovném zařízení pro dospělé.
- pro výkon trestu odnětí svobody / chlapci – Všehrdy, dívky – Pardubice / : zde je prvořadým
úkolem snaha získat kvalifikaci mládeţe či rekvalifikaci, jako budoucí ochranu před recidivou.
Snaha o resocializaci v tomto uzavřeném prostředí. Právo na balíček kdykoliv, moţnost
častějších návštěv.
Terminologie :
1) Obviněný = osoba, spáchající trestný čin před soudním jednáním,

je umístěn do vazby
Členění vazeb :
b) útěková – proti skrývání podezřelých
d) koluzní – proti maření vyšetřování, ovlivňování svědků či spolupachatelů
c) předstiţná – proti pokračování další trestné činnosti
Funkce vazeb : být k dispozici orgánům činným v trestním řízení, platí zde
presumce neviny.
- zde poučen o svých právech a povinnostech, provedena prohlídka těla a osobních
věcí, kontrola hygienická a protiepidemická a zdravotní
1) Odsouzený = osoba, spáchající trestný čin uvedený v trestním
zákoně
2) Soud – na základě důkazů vynese rozsudek a vydá příkaz
odsouzenému k nástupu trestu odnětí svobody
Výkon trestu odnětí svobody
Právní ustanovení obsahuje Trestní zákon a trestní řád, podrobněji pak zák. 59/1965 Sb.
O Výkonu trestu odnětí svobody, poslední novelizace zák. č. 294/1993 Sb. a Vyhl. MS č.
110/1994 – řád výkonu trestu odnětí svobody. Do VTOS můţe být odsouzený přijat na základě
pravomocného a vykonavatelného rozhodnutí soudu a nařízení výkonu trestu odnětí svobody.
Účel trestu odnětí svobody :

- zabránit odsouzenému v páchání trestné činnosti
- převýchova = soustavné směřování k řádnému občanovi
- trest = zásah do práv a svobod, ale zároveň je i právem odsouzeného
k odčinění svého předešlého skutku, proto snaha o maximální moţnou
humanizaci trestů, tzn. důstojné podmínky pro odsouzené, ale nesmí
překročit hranice, které by sniţovaly účinek trestu. Trest je změna sociálního
prostředí, sociálních jistot, rozvíjí se vazbová psychóza ( neurózy, deprese,
psychózy, bludy )
V zařízeních pro výkon trestu odnětí svobody jsou rozděleni :

muţi a ţeny,
dospělí a mladiství,
závaţné trestné činy a málo závaţné trestné činy
kuřáci a nekuřáci,
cizinci tak, aby měli moţnost spolu hovořit svým jazykem
spolupachatelé trestných činů od sebe
Vězeňská sluţba / nástupce Sboru nápravné výchovy / ČR :

je to státní rozpočtová organizace, řízena generálním ředitelstvím VS , je
podřízena M Spravedlnosti ČR, zaměstnanci psychologově odpovídají průměru
celé republiky, ale mají zvýšenou odolnost vůči zátěţovým situacím.
Personál VS :
1. Vězeňská stráţ
a) dozorci
b) stráţní a eskortní sluţba
2. Justiční stráţ – ochraňuje soudy a ministerstva
3. Správní sluţba – jsou to pomocné profese ve vězeňství
a) vychovatelé – zajišťují kompletní vychovatelskou sluţbu, stanovují
resocializační programy, kontrolují korespondenci, zprostředkovávají
návštěvy
b) psycholog – od roku 1990, moţnost provádění psychoterapie
c) sociální pracovník – odborná poradenství v sociálních a právních
záleţitostech, zprostředkovává bydlení, práci po propuštění
d) speciální pedagog – garant odborné úrovně resocializačních programů
ve volném čase
e) duchovní od roku 1994
Práce s vězni :
Programy zacházení :
1) resocializační program, zákonný poţadavek, aby kaţdý vězeň plnil
nějakou aktivitu tohoto programu
2) v prostoru věznice zajistit prostor na soukromí vězně
3) personál věznice pracuje s odsouzenými
4) dostatek finančních prostředků na tyto aktivity
5) vězni se umějí chovat účelově, tzn. vypadá to na pozitivní přístup
k těmto programům
6) zaměstnávání vězňů – dnes špatně dostupná práce, pracuje asi 60 %
vězňů
7) snaha o vzdělávání a rekvalifikace vězňů
Typy trestů :
1. obecně prospěšné práce

2. ztráta čestných titulů a vyznamenání
3. ztráta vojenské hodnosti
4. zákaz činnosti od 1 do 10 let
5. propadnutí majetku
6. peněţitý trest – připadá státu
7. propadnutí věci
8. vyhoštění
9. zákaz pobytu v určitém místě republiky od 1 do 5 let
10. výkon trestu odnětí svobody – o typu / A aţ D / rozhoduje soud, ale zařazováni jsou
rozhodnutím ředitele věznic, pokud moţno blízko svého bydliště, aby k resocializaci
pomáhala i moţnost návštěv rodiny, odsouzený se musí podřídit řádu věznice a systému
kázeňských odměn :
- pochvala
- mimořádné prodlouţení návštěv / aţ na 5 hodin /
- jednorázový nákup potravin a věcí osobní potřeby
- zvýšení kapesného aţ o 1 třetinu
- peněţitá odměna aţ do výše 1000 Kč
- rozšíření osobního volna
- moţnost volného opuštění věznice na 24 hod
- přerušení výkonu trestu
a systému káeňských trestů :
- důtka
- sníţení kapesného
- zákaz balíčku
- pokuta do 1000 Kč
- propadnutí věci / mobily apod…/
- umístění do uzavřeného oddělení na aţ 28 dní, zde musí plnit program
zacházení, ale volný čas tráví uzavřeni
- celodenní umístění na uzavřené oddělení na aţ 20 dní
- umístění do samovazby aţ na 20 dní
Systém pobytu ve věznicích :

1. Nástupní oddělení : zde se provádí diagnostika, sestavování Programu zacházení
2. Běţný pobyt – s plněním Programu zacházení a vězeňského řádu
3. Předvýstupní oddělení – příprava na návrat do běţného civilního ţivota, hlavně u
dlouhodobých trestů
4. Krizová oddělení – pro izolaci patologických vězňů nebo skupin vězňů / toxikomani,
agresoři …/
Oddělení pro přestárlé, nemocné
Základní právní a materiální jistoty odsouzeného. Zacházení
s vězni. Resocializační programy. Prizonozace a postpeniterciární
problémy.
Základní právní a materiální jistoty odsouzeného nejméně 3,5 m2, 8 hodin spánku, doba na
hygienu, úklid, vycházku, osobní volno, stravování
- práva odsouzených – právo na uspokojování základních sociálních potřeb (ubytovací plocha 3x
denně, zdravotní sluţby,..),
- skupina práv zabezpečující udrţování nebo rozšiřování sociálních vztahů, rozsah některých
těchto práv je dán v závislosti na typu věznice (přijímání a odesílání korespondence, návštěvy,
nákup věcí osobní potřeby a potravin, právo na balíček.
- právo odebírat na vlastní náklady denní tisk, časopisy, knihy nebo si je půjčit v knihovně, - --
právo na ochranu svých práv (můţe podávat stíţnosti, ţádosti příslušným orgánům ČR)
- právo na duchovní sluţbu a vyuţití sluţby odborníků
Resocializační programy
= souhrn pracovních, vzdělávacích , terapeutických a zájmových aktivit s diferencovaným
přístupem k jejich realizaci:
programy pracovní
programy vzdělávací
programy volnočasové
programy tréninkově terapeutické
extramurální programy – znamenají co nejčastější kontakt se ţivotem za vězeňskou zdí (rodina,
cirkev, instituce)
Překáţky v resocializaci:
Prizonizace = proces zvýšené adaptace na ţivot ve vězeňských podmínkách, sniţuje aţ anuluje
pravděpodobnost readaptace a reintegrace
Institucionalizace = adaptace na vysoce organizovaný vězeňský ţivot, spojený se ztrátou aktivity
a iniciativy
Ideologizace = přijetí subkulturní ideologie, tj. přijetí subkulturních norm a pravidel a zvláštního
jazyka
Prizonizace = adaptace na ţivot ve vězení.

Prizonizace má dvě důleţité sloţky:
1. institucionalizace označuje skutečnost, ţe se člověk adaptuje na vysoce organizovaný
způsob ţivota ve vězení spojený se ztrátou samostatnosti a iniciativy. Z toho vyplývá
změna jeho postojů, vzorců chování i obranných mechanismů. Adaptace vede ke ztrátě
aktivity, aţ k apatii, ke zúţení zájmových aktivit, k úpadku většiny schopností. Osobnost
dlouhodobě nebo opakovaně trestaného v mnoha sloţkách degraduje. Jedinec se odnaučí
rozhodovat a bude i po propuštění z výkonu trestu závislý na rozhodování jiných nebo na
náhodných impulsech. Ztratí schopnost plánovat a volit realistické alternativy své
budoucnosti.
2. Ideologizace znamená přijetí norem a pravidel vězeňského prostředí. Mnohdy nejde jen o
formální přizpůsobení, ale o přijetí jiného hodnotového systému, o ztotoţnění s minoritní
skupinou. Vymezení hranic vlastní skupiny je zde jednoduché, mezi vězni a vězeňským
personálem je jednoznačná hranice. Akceptace skupinové identity je pro vězně podporou,
a proto ji přijímá, pokud nemá zvlášť dobře fungující zázemí nebo silné vnitřní
přesvědčení. Adaptace na nové prostředí se projevuje i přijetím specifického ţargonu,
který je jedním ze znaků potvrzujících rozdíly uvedených skupin.
Postpeniterciární problémy – problémy po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

V době výkonu trestu má být odsouzený připravován pro ţivot na svobodě, učit se
sociálně přijatelným způsobům chování, sebeovládání, vytváření vhodných strategií. To lez
samozřejmě úspěšně činit především tam, kde má uvězněný perspektivu propuštění. Vězeňské
prostředí je však jiné, mnohé dovednosti a návyky zde člověk ztratil, a tak je třeba pokračovat
v podpoře a vedení i po propuštění.
Propuštění na svobodu představuje tím větší zátěţ čím déle byl člověk uvězněn.
Propuštěný můţe proţívat tzv. „krizi svobody“, která je jakýmsi traumatem z náhlé změny
prostředí.
Propuštěný z výkonu trestu odnětí svobody:
- často nemá sociální zázemí, nemá kam jít, nikam nepatří, nikdo na něj nečeká. Lepší
perspektivu mají samozřejmě ti, jejichţ sociální zázemí se zachovalo. Kontakt s bývalými
spoluvězni zvyšuje riziko recidivy kriminálního chování, ale často neexistuje nikdo jiný, kdo by
tyto lidi akceptoval.
- chybí finanční prostředky a motivace k práci. Tito lidé nebývají schopni zvládnout zátěţ
stereotypu a námahy, které pracovní poměr přináší. Další zátěţí je malá nabídka moţného
zaměstnání, nezájme společnosti přijmout do pracvoncího poměru člověka, jenţ přichází „z
kriminálu“.
- dlouhodobé omezení v uspokojování potřeb navozuje nereálné očekávání a motivaci k jejich
bezodkladnému nasycení (propuštěný vězeň si chce rychle uţít všechno, co nebylo ve vězení
moţné). Z toho vyplývá další riziko selhání, např. v důsledku nepřiměřené sexuální aktivity,
násilností pod vlivem alkoholu apod. Méně ohroţeni jsou lidé, kteří byli trestání poprvé a
krátkodobě, jejichţ osobnost není narušena.
K recidivě kriminálního chování dochází velmi často v tzv. adaptační fázi. Je to období,
kdy si propuštěný zvyká na jiné prostředí, a to s většími nároky na jeho samostatnost, neţ byl ve
vězení zvyklý. Toto období trvá individuálně dlouhou dobu, maximálně dva roky.
Na úspěšnosti zvládnutí adaptační fáze se podílí dvě skupiny faktorů:

1. osobnost propuštěného člověka, jeho zkušenosti, motivace a kompetence, odolnost
k zátěţi apod.
2. Objektivní faktory, tj. podmínky, do nichţ se člověk vrací (bydlení, moţnost práce,
zachované sociální vztahy, atd.
22. a) Poruchy chování dle MKN-10.
Obecně lze za poruchové označit takové chování dětí a dospívajících, které má následující znaky
:
Chování nerespektuje sociální normy platné v dané společnosti ( o poruchu se

nejedná, pokud jedinec není schopen pochopit význam hodnot a norem). Takový
předpoklad nesplňují lidé těţce mentálně retardovaní, anebo lidé, přicházející
z jiného sociokulturního prostředí, kde platí jiné normy. O poruše chování lze
mluvit jenom tehdy, pokud jedinec normy chápe, ale neakceptuje je, nebo se jimi
nedokáţe řídit. Důvodem můţe být jiná hodnotová hierarchie, rozdílné osobní
motivy nebo neschopnost ovládat svoje chování ( např. z důvodu organického
poškození mozku nebo následkem poţití alkoholu či drog).
Nepřiměřené sociální chování se projeví neschopností udrţovat přijatelné
sociální vztahy . Závaţnou překáţkou je v tomto směru nedostatek empatie a
egoismus, nadměrné zaměření na sebe a na uspokojování vlastních potřeb. Jedinci
s poruchami chování nechápou význam přizpůsobení standardnímu sociálnímu
očekávání. Sami velmi často nezaţili citový vztah, který by jim poskytl pozitivní
ţivotní zkušenost a rozvinul jejich empatické schopnosti. Nerespektují sociální
normy, které regulují společenské souţití a zahrnují ohledy k jiným lidským
bytostem. Práva jiných lidí pro ně nejsou významné a přátelství pro ně nemá větší
hodnotu neţ aktuální osobní uţitek.
Za porušení normy nepociťují vinu. Jejich svědomí není dostatečně rozvinuto, ať
uţ je příčina jejich handicapu jakákoliv.
Typickým způsobem reagování, který je spojen s porušováním práv ostatních , je
agresivita.
Poruchy chování v dětském věku mohou mít dočasný a přechodný charakter, ale
mnohdy fungují jako signál poruchy osobnosti, která představuje zvýšené riziko
budoucího problematického chování. Delikventní chování jen velice vzácně začíná
aţ v dospělosti ( Vágnerová, 1999 ).
Základní kritéria dělení poruch chování :
Podle stupně společenské nebezpečnosti
Poruchy chování v dětském věku prochází určitým vývojem podle věku dítěte, jeho vývoje
myšlení a podle zkušeností. Chování dětí korigují nejprve rodiče. Další stupeň socializace dítěte,
kdy je schopno pociťovat vinu, je spjat s rozvojem psychických kompetencí. O poruchách
chování mluvíme obyčejně aţ od středního školního věku.
Rozdělení poruch chování podle Procházkové (In Pipeková, 1998):

Disociální chování je nespolečenské, nepřiměřené, dá se však zvládnout přiměřenými
pedagogickými postupy. Převaţují kázeňské přestupky proti školnímu řádu, neposlušnost,
vzdorovitost, negativismus, lhaní a řada jiných drobných porušení normy. Disociální chování
patří do skupiny neagresivního porušování sociálních norem.
Většinou má přechodný ráz a můţe vymizet samo nebo ambulantní poradenskou či terapeutickou
péčí psychologa či speciálního pedagoga.
Asociální chování je v rozporu se společenskou morálkou a s nedostatečným nebo dokonce

chybějícím sociálním cítěním. Dítě nebo dospívající porušuje společenské normy i normy
morálky dané společnosti, ale jejich intenzitou ještě nepřekračuje právní předpisy. Svým
jednáním v svých důsledcích škodí většinou sami sobě. Mezi základní formy asociálního chování
patří útěky (musíme ovšem rozlišovat podle jejich motivace), toulání (u dospívajících se můţe
stát způsobem ţivota – např. bezdomovců), záškoláctví, demonstrativní sebepoškozování,
alkoholismus, tabakismus a jiné druhy toxikomanie, gamblerství. Asociální chování není ještě
povaţováno za agresivní poruchu.
Náprava asociálního chování jiţ vyţaduje speciálně pedagogický přístup v různých
formách. Realizuje se obvykle v podobě poradenské, která se většinou míjí účinkem, především
však v podobě ústavní péče ve speciálních výchovných zařízeních, event. v psychiatrických
léčebnách nebo v terapeutických komunitách.
Antisociální chování zahrnuje veškeré protispolečenské jednání bez ohledu na věk, původ a
intenzitu činu. Svými důsledky poškozuje společnost i jedince, ohroţuje nejvyšší hodnoty včetně
lidského ţivota. Velmi často navazuje na chování asociální. Antisociální chování jiţ omezuje
práva ostatních a řadíme je do skupiny poruch agresivních. Mezi formy antisociálního chování
patří krádeţe, které je nutno rozlišovat podle motivace a způsobu provedení. V současné
společnosti je stále častější a v jiţ niţším věku se objevující šikana, kterou nelze ve školských
zařízeních podceňovat, protoţe jde o omezování základních práv ostatních a protoţe nepotrestání
agresora vede k pocitu jeho beztrestnosti a pokračování v agresivním chování. Další veškerá
trestná činnost, vystupňované násilí a agresivita, terorismus, organizovaný zločin a trestná
činnost spojená s toxikomanií se objevuje od staršího školního věku aţ do dospělosti.
Reedukací je komplexní působení na osobnost narušeného jedince, který je ve vysokém
stupni defektivity s velkou pravděpodobností recidivy. Jedinec s antisociálním chováním
porušuje zákony dané společnosti a jeho náprava je moţná pouze prostřednictvím ústavní péče
školského zařízení nebo věznice.
Poruchy chování z hlediska vývojové psychologie můţeme rozdělit v souvislosti s věkem

na poruchy typické pro určitý věk a na poruchy, které se vyskytují ve všech nebo ve více
věkových obdobích.
* Kategorie dětí ve věku od 6 do 15 let

Vzrůstá i agresivita, objevuje se šikana.
*Kategorie 15 aţ 18 let
ţe se nijak neprovinili, protoţe se tak chovali i ostatní.
Většina delikventů je ekonomicky závislá a bez kvalifikace, případně s profesí dělnickou.
*Kategorie dospělých
Skupina jedinců nad 18 let, která se vyznačuje rozsáhlou trestnou činností s častou recidivou.
Rozlišujeme mladé dospělé ve věku 18 aţ 24 let, kteří by vzhledem ke svému psychickému
vývoji měli být více ovlivňováni speciálními pedagogickými prostředky neţ pouhou represí,
přestoţe se u nich objevuje trestná činnost v plném rozsahu jako u kriminality dospělých.
U nás existují tři typy zařízení pro delikventní mládeţ případně mladé dospělé: diagnostické
ústavy pro mládeţ, výchovné ústavy pro mládeţ a vězení pro mládeţ. V těchto zařízeních se
podle Matouška (1995) objevují nápadně často mladí lidé, kteří prošli kojeneckými ústavy a
dětskými domovy. Rizika ústavní péče o delikventní mládeţ jsou obecně známa a uznávána. I u
nás se hledají nové formy v oblasti alternativních trestů a nových typů zařízení či nových
způsobů péče o mladistvé delikventy.
Poruchy chování vzniklé vlivem převládající sloţky osobnosti
Porucha struktury osobnosti vedoucí k poruše chování se projevuje v závislosti na

převládající sloţce osobnosti a na podmínkách sociálního prostředí v nedostatečném mravním
jednání. Tyto osoby vyţadují komplexní rehabilitační péči. Poruchy osobnosti přetrvávají
prakticky po celý ţivot. Projevují se narušením adaptace, maladaptivním aţ hrubě rušivým
chováním. V populaci se podle Smolíka (1996, sec. cit. Vágnerová, 1999) vyskytuje asi 6-9 %
osob s nějakou trvalou poruchou.
V etiologii poruch chování se předpokládá polygenní typ dědičnosti. Významný je vývoj
v prenatální fázi, kdy mohou na plod působit vnitřní i vnější škodlivé vlivy, které naruší vývoj
mozkových funkcí. Raná citová deprivace má zvlášť nepříznivý vliv na vznik poruchy osobnosti.
Důleţité je sociokulturní prostředí, kde dítě vyrůstá. Změny osobnosti mohou být podmíněny
například traumatickým proţitkem, onemocněním a postiţením mozku. Klasifikace podle
Vocilky (1994) člení problémové jedince na osoby:
*neurotické – vykazují neurotizující vliv ve výchově od dětství, závaţnější ve školním věku,
kdy hovoříme především o vlivu prostředí,
*psychopatické – předpokládá se vrozená, biologická dispozice, je souborem trvalých
povahových odchylek, abnormální struktury osobnosti,
*sociálně nepřizpůsobené – za takové se povaţují občané propuštění z výkonu trestu, závislí na
alkoholu a jiných toxikomaniích, ţijící nedůstojným způsobem ţivota, propuštění ze školských
zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy po dosaţení zletilosti. Především pak mládeţ se
sociálně patologickým jednáním, které však nemá ještě trvalý charakter, má tedy naději na
resocializaci,
*osoby se sníţenými rozumovými schopnostmi – do etopedické péče se dostávají pouze ti
jedinci, kteří jsou za své jednání plně zodpovědní a schopni rozumově posoudit správnost či
nesprávnost svého jednání. Jsou značně ovlivnitelní, nepřemýšlí o své budoucnosti, mají
nedostatečně rozvinutou volní sloţku a chybí jim náhled na své jednání.
Je nutné zmínit se i o dětech se syndromem lehké mozkové dysfunkce, s kterými se lze ve

výchovných ústavech často setkat. Jejich chování můţe sekundárně nabýt podoby asociálního
nebo antisociálního jednání. Souvisí s projevy LMD ( lehká mozková dysfunkce ). Dnes uţívaný
termín ADHD, popřípadě ADD značí poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou nebo
hypoaktivitou.
Projevují se citovou labilitou, frustrační intolerancí, v důsledku svého chování mají
problematický kontakt s okolím,a protoţe jejich chování neodpovídá věku nebo intelektu,
dochází i ke změnám osobnosti. Pokud není těmto dětem věnována přiměřená péče, s trpělivostí a
náročnějším pedagogickým úsilím, často pak končí s poruchami chování ve speciálních
školských zařízeních, kde mají opět ztíţenou pozici vlivem své diagnózy ADHD, ADD (LMD).
Lidé s těmito poruchami se mohou stát snadněji spolupachateli nebo oběťmi násilností a
trestných činů.
Typy poruch v dětském věku :
signalizují poruchy osobnosti, které představují riziko s problematickým aţ delikventním
chováním.
Dispozice k poruchám chování je multifaktoriální. V oblasti osobnosti jde o genetickou
dispozici, oslabený nebo porušený CNS. Spíše neţ úroveň inteligence se tu podílí sociokulturní
zanedbanost. V sociálním prostředí rodiny patří k rizikovým faktorům: anomální osobnosti
rodičů (alkoholici, lidé s asociálním chováním), zanedbávání, týrání aţ zneuţívání dětí a dalších
členů rodiny, neúplná rodina (osamělý rodič, rozvod, úmrtí rodiče), formálně funkční a
dysfunkční rodina, určité subkultury a sociální skupiny tolerující poruchové jednání, případně
určité ţivotní prostředí a styl.
se děti a mládeţ snadno ztotoţňují.
V oblasti výchovy dětí a mládeţe s problémy chování, ale stejně tak i s problémy v jiných
oblastech, týkajících se vývoje a formování jejich osobnosti se pouţívají další dva důleţité pojmy
:
Resocializace – opětovné, úplné zapojení jedince do společnosti ( Pipeková, 1998 ).
K dosaţení tohoto cíle se poţívá celá řada metod a programů. Jedním z nových aspektů
v přístupu k jedincům s poruchami chování je i „Reţim resocializační péče“, jako součást
terciální prevence ( následná péče, postpenitenciární péče ), která se týká mladistvých, mladých
dospělých a dospělých osob po jejich návratu ze zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné
výchovy či z výkonu trestu odnětí svobody. Tento program je organizován v Centru sociální
prevence v Brně - CESOP ( Vítková, 1998 ).
Reedukace – převýchovný proces, souhrn metod a postupů, které tvoří těţiště práce
v převýchovných zařízeních ( školských i vězeňských ) a jejichţ cílem je resocializace (
Pipeková, 1998 ).
Reedukace – speciálně pedagogické metody, kterými se zlepšuje, popřípadě zdokonaluje

výkonnost v oblasti postiţené funkce. Zlepšováním činnosti se zpětně působí pozitivně na
psychiku postiţeného jedince, na jeho postoj k vlastní vadě a k prostředí ( Sovák, 1986 ).
Reedukace ( re = znovu, edukace = výchova ) je úsilí o obnovení porušených funkcí.

Představuje rehabilitační postupy, které vycházejí z mnoţnosti pouţívat poškozený orgán. Klade
si za úkol odstranit, upravit, zastavit nebo alespoň zpomalit progresivitu defektu a zabezpečit tak
prevenci defektivity ( Jesenský, 1995 ).
Faktory zvyšující riziko rozvoje poruch. Poruchy chování v dětském

věku.
Patogenní činitelé :
1.Vnitřní
d) zvýšená připravenost vnímavosti organismu vůči patologickým

podnětům aţ přímé dědičné přejímání sklonů k asociálnímu aţ
antisociálnímu jednání
e) psychologické a biologické faktory
- ranná dětská zkušenost
- temperamentní zaloţení
- sníţená úroveň rozumových schopností
- disharmonický vývoj osobnosti
- nedostatečné kompenzování defektů, které vedou k výskytu defektivity
f) faktory psychopatologické
- neurotické zaloţení jedince
- LMD
- Psychopatie a psychózy
2.Vnější
a) rodina
- neúplná rodina
- doplněná rodina
- náhradní rodina
- poruchy funkcí rodiny
biologicko reprodukční – velký počet dětí v rodině, nezodpovědné rodičovství
ekonomicko zabezpečovací – nízká nebo vysoká ekonomická úroveň
emocionální – podceňování emocionálních vztahů v rodině
výchovné – rodiče se dítě nedovedou, nechtějí anebo nemohou postarat
- alkoholismus v rodině
- patologické výchovné postupy
- delikvence rodičů a příbuzných apod.
a) škola
- netaktní přístup
- ironizování dítěte
- nedůvěra ve schopnosti dítěte
- učitel – rutinér, strohý, povrchní, autoritářský
- rozpory mezi slovy a skutky
- pozdní zachycení asociálních projevů
b) mimoškolská oblast
- negativní působení závadových part

- rodiče často neví, co dělají jejich děti odpoledne, s kým se stýkají atd.
- nuda - neplnohodnotné vyuţívání volného času
vliv médií
- násilí ve filmech
- bulvární tisk
- pornografie
- děti 6 – 15 let – typické období, fyzická a psychická zátěţ, nepřijímá autoritu, těţký
přechod v pubertě. Buď je lhostejné nebo negativně reaguje, nechce chodit do školy,
psychosomatické problémy, záškoláctví. Neposlušnost, lţi, drobné krádeţe, upozorňování
na sebe negativní formou
- puberta – těţký průběh u dětí z nefunkčních rodin, delikvence ve věku 13 – 14 let.
Prekriminalita, dětská delikvence, postupně aţ kriminalita. Vázáno především na velká
města, skupiny, party. Tato činnost zatím páchána spontánně v partě. Především se jedná
o toxikománii, alkoholismus, krádeţe, vandalismus, zatím především bez většího násilí na
lidech.
- 15 – 18 let adolescence – juvenilní delikvence, kriminalita mladistvých, formují se
osobnosti mladých, velký vliv vrstevníci, pobyt na internátě, studiu, opouštějí rodinu.
Podíl na tomto chování má psychický a fyzický vývoj – není v tomto období ukončen
vývoj morální. Dochází k násilí proti jednotlivci ale i skupině ( opilství – výtrţnosti –
neoprávněné pouţívání motorových vozidel – krádeţe motorových vozidel –rozkrádání
majetku – toxikománie – trestná činnost nabalující se na toxikománii a gamblérství )
Často se jedná o mládeţ s niţším či jenom základním vzděláním.
- Mladí dospělí 18 – 24 let – častá recidiva, pobyty ve vězení, ochrana represními
opatřeními – vězení.
*Kategorie dětí ve věku od 6 do 15 let

Vzrůstá i agresivita, objevuje se i šikana.
*Kategorie 15 aţ 18letých
ţe se nijak neprovinili, kdyţ se tak chovali i ostatní.
Většina delikventů je ekonomicky závislá a bez kvalifikace, případně s dělnickou profesí.
signalizují poruchy osobnosti, které představují riziko pro problematické aţ delikventní chování.
Dispozice k poruchám chování je multifaktoriální.
V oblasti osobnosti jde o genetickou dispozici, oslabený nebo porušený CNS. Spíše neţ úroveň
inteligence se tu podílí sociokulturní zanedbanost.
V sociálním prostředí rodiny patří k rizikovým faktorům: anomální osobnosti rodičů
(alkoholismus, asociální chování), zanedbávání, týrání aţ zneuţívání dětí a dalších členů rodiny,
neúplná rodina (osamělý rodič, rozvod, úmrtí rodiče), formálně funkční a dysfunkční rodina,
určité subkultury a sociální skupiny tolerující poruchové jednání, případně určité ţivotní prostředí
a styl.
se děti a mládeţ snadno ztotoţní.
Disociální chování :
- neagresivní poruchy chování :
Lhaní – únik z nepříjemné situace, v předškolním věku se jedná spíše o fantazie, hru. V této době
je to normální. Za poruchu chování toto povaţujeme od školního věku, kdy začínají chápat
normy a pravidla.
Formy lhaní :
- zapírání a vymlouvání – zatajování přestupků v souvislosti se školou, obrana před

vysokými nároky rodičů, při vyzvídání tajemství, které má dítě s kamarádem
- smyšlenky, kterými se chlubí – výplod dětské fantazie, reakce na nespokojenost s vlastní
identitou, chce povznést svou osobu, je to jiţ závaţnější forma, v rodině je problém, něco
zde chybí
- lži, jejichž obětí je někdo jiný – svádění viny na jiného
- podvod – pokud je předem plánovaný s jistými výhodami pro dítě jedná se o závaţný
problém
Krádeţe – v předškolním věku vysvětlujeme a učíme děti napravit vše, co provedly, učit se
omluvit, naučit zacházení s věcmi a penězmi, nezahltit dítě hračkami, ale tak aby měl co ostatní.
- bere peníze doma a nakupuje ostatním dětem – neumí navázat sociální kontakt
- bere peníze doma a nakupuje sobě - náhradní uspokojení věcmi, které mu normálně
chybí
- bere v partě nebo pro partu - touha udrţet normy dané skupiny, patřit někam
- kleptomanie – neurotický projev, důleţitá psychiatrická péče
Hlavní příčiny :
- problémy s kontaktem s okolím,
- nízká frustrační tolerance
- sociální chování neodpovídá věku nebo IQ, jeví se infantilnější
- inklinace k problémovému chování
Prevence :
- speciálně pedagogický přístup, trpělivost, náročnější převýchovné úsilí
- udrţovat přijatelné sociální vztahu u dítěte s problémovým chováním
Charakteristika dítěte s problémovým chováním :
- není schopné udrţovat přijatelné sociální vztahy

- nedostatek empatie
- přehnaně egoistický
- trvá na okamţitém uspokojení svých potřeb
- nepociťuje pocit viny
- svědomí není dostatečně vyvinuto
- agresivní
- poruchy chování mají v dětském věku přechodné trvání, ale upozorňují na poruchu
osobnosti dítěte.
Faktory zvyšující riziko rozvoje poruch chování :
- osobnostní faktory :
- genetická dispozice ( temperament, dráţdivost,…)
- oslabení nebo porucha CNS ( děti po úrazech, epileptici …)
- vliv sociálního prostředí :
- rodina( přenáší se neţádoucí model chování z rodiče na dítě ), okolí, vrstevníci ,chybí
vzory v neúplných rodinách, v nefunkčních rodinách, nedostatek podnětů, subkultura,
sociální skupiny ( pokud je zde chování tolerováno, stává se normou ), velké mnoţství lidí
na malém prostoru, anonymita davu
Záškoláctví – příčinou bývá strach ze zkoušení, odpor k učiteli, nesoulad s kamarády, spoluţáky.
Časem se původní motiv ztrácí a objevuje se strach z prozrazení.
- většinou má charakter jednorázový, momentální nápad, nápad party
- čím je dítě mladší, tím více inklinuje k poruchám. Záškoláctví je závaţnější důvod
k obavám z poruch chování u mladších dětí.
Útěky z domova
– Impulsivní - zkratkové jednání, příčinou bývá strach, není většinou plánované.
Dítě se často skrývá blízko domova. Uleví se mu , kdyţ je nalezeno.
– Plánovaný a připravovaný útěk – závaţnější, jde často o akt pomsty proti rodičům,
vychovateli. Náprava : ztlumit agresivní postupy v rodině, tolerance, trpělivost.
Pozor na útěky na základě epileptických problémů – netrestat.
Toulky – u dětí školního věku poměrně zřídka, u starších na toto navazují trestné činy, aby se
uţivily ( krádeţe, prostituce, alkohol, drogy..)
- agresivní poruchy chování :
Šikana – násilné, poniţující chování jednotlivce nebo supiny vůči slabším jedincům, který se
bránit neumí, záleţitost celé skupiny a deformace vztahů.
- Střední školní věk - u dětí, které se jinak nedokáţe prosadit, silná osoba, necitlivá, potřeba
předvádět se. Necítí ţádnou vinu.
- Oběť – handicap, nízké sebevědomí, samotář, zdá se ostatním divný, nesympatický.
Formy :
- fyzické násilí, psychické poniţování, braní osobních věcí, vyloučení ze skupiny

vrstevníků, destrukce vztahů ve skupině.
- dříve více otázka armády, dnes spíše škola, pracovní kolektivy …
22B)Charakteristika hyperkinetické poruchy.
Hyperaktivita je poruchou aktivační úrovně, která bývá často kombinována s poruchami

pozornosti. ( V současné době je ve shodě se zahraniční literaturou označována zkratkou ADHD
– attention defecit hyperactivity disorder. )
Syndrom hyperaktivity můţe mít různé příčiny, nejčastěji jde o nějakou odchylku funkce CNS,
můţe být projevem prenatálního či perinatálního poškození mozku, ale můţe být i geneticky
podmíněn. V české odborné literatuře je hyperaktivita uváděna jako jeden ze symptomů lehké
mozkové dysfunkce ( LMD ), tzn. drobného difuzního poškození mozku. Jde o poruchu funkce
retikulární formace CNS, uvaţuje se o abnormalitě neurotransmiterů atd. Jednotliví autoři se
neshodují v názoru na četnost této poruchy v dětské populaci, uvádí se, ţe postihuje 5 – 10 %
populace, převáţně chlapce (Dobson, 1995; Mercx Manual , 1996 ).
Hyperaktivní syndrom se projevuje obyčejně jiţ v předškolním věku, ale nejnápadnější bývá
mezi 8. – 10. rokem ( Mercx Manual, 1996 ). Můţeme na něj usuzovat, pokud se první potíţe
vyskytly jiţ v předškolním věku a v současné době přetrvávají déle neţ šest měsíců. Nejčastěji se
podle Vágnerové ( 1999 ) vyskytují tyto projevy :
Hyperaktivita – tj. nadměrné nutkání k pohybu, k aktivitě, která je neúčelná a

nesmyslná, projev bývá nepřiměřený a proto nápadný. Dítě nedokáţe puzení
k aktivitě ovládat. S tím souvisí i sklon k impulzivním reakcím a určitému
emočnímu napětí, jako vnitřnímu projevu této hyperaktivity. Takové dítě bývá jen
vzácně klidné a spokojené ( Train, 1997 ). Hlavním společenským problémem
bývá značná rušivost.
Impulzivita – tendence reagovat bez rozmýšlení, náhle a často nepřiměřeně
podnětu. Dítě udělá cokoliv, co je napadne, není schopné kontrolovat svoje
projevy, nedovede s ničím počkat. Tyto děti nebývají schopné plánovat a ovládat
svoje chování, brzdit momentální impulzy. Lze sledovat nápadné výkyvy v jejich
výkonech i v emočním ladění.
Hyperexcitabilita – zvýšená emoční dráţdivost, se sklonem k výkyvům
v emočním ladění a sníţenou tolerancí k zátěţi. Hyperaktivní děti mají sklon
k extrémním citovým reakcím, ke kolísání z euforie a nadšení do mrzuté nálady a
odmítání čehokoli. Nadměrná pohotovost k bezprostředním reakcím většinou
zahrnuje i emotivitu, projevující se typickými poruchami sebeovládání,
afektivními a někdy aţ agresivními reakcemi. A. Train ( 1997 ) hodnotí chování
takového dítěte jako projev zvýšené senzitivity a vrozené zranitelnosti.
Poruchy pozornosti – typickým projevem je slabá pozornost, unavitelnost, dítě
není schopné delšího a kvalitnějšího soustředění. U ničeho nevydrţí a nic je delší
dobu nebaví. Nadměrné nutkání se můţe týkat jakékoliv aktivity. Dítě je
přitahováno vším moţným, mnohdy zcela neselektivně. To znamená, ţe si
náhodně všímá různých podnětů, ale není schopné dávat pozor na to, co je obecně
důleţitější ( např. na výuku ). Z. Matějček ( 1990 ) uţívá pro tuto odchylku termín
vázanost na podněty, tzn. ţe dítě věnuje pozornost všemu, co jeho smysly zachytí.
V důsledku všech uvedených obtíţí získává hyperaktivní dítě status neţádoucího a obtíţného
jedince, který bývá negativně hodnocen a většinou lidí odmítán.
23. a) Psychoterapie – podstata, prostředky a techniky.
Při zvládání vhodný např. autogenní trénink, jóga, aj. – viz. níţe.
Psychoterapie:
Autogenní trénink patří k relaxační a imaginační psychoterapii. Je (alespoň v Evropě)
nejrozšířenější tréninkovou metodou zaloţenou na relaxaci. Relax. metody vycházejí z poznatků
o vzájemné souvislosti mezi třemi faktory: psychickou tenzí, funkčním stavem vegetativní
nervové soustavy a napětím svalstva. Jelikoţ tonus kosterního svalstva lze vůlí měnit, je zde dána
moţnost vyuţití záměrné svalové relaxace k dosaţení psychického uvolnění i k ovlivnění
orgánových funkcí, řízených vegetativní nervovou soustavou. Relaxovaný stav při omezení
zevních podnětů s pohrouţením se do duševního klidu je zároveň vhodný pro autosugestivní
ovlivnění, jehoţ účinky při častém opakování přesahují a umocňují dosah prosté relaxace.
Humanistická – snaţí se pochopit vnitřní záţitky jedince a naučit jej, aby byl sám schopen své
poznané záţitky ovládat a tak se stal téţ odolným vůči jakékoliv manipulaci zvenčí. Zdůrazňuje
se cena kaţdého jedince a podtrhuje se důleţitost rozvoje jeho dřímajících schopností.
Pozornost – láska, spontánnost, tvořivost, hra, vřelost, sebepřesaţení, odpovědnost, autentičnost,
smysl, transcendentální záţitek a odvaha.
Zaměřuje se na pomoc lidem v jejich duchovním růstu a v realizaci vlastního duševního
potenciálu. Zabývá se jedincem v jeho celosti, jedinečnosti, výjimečnosti a nepředpověditelnosti.
(př. Maslow)
Humanistickým můţeme nazvat také:

Rogersův přístup
- vychází z klienta, plně ho respektuje, podporuje jeho otevřené sebeprojevování a současně i sám
můţe autenticky projevit své osobní pocity. Člověk má sebeaktualizační tendence – vedle
uspokojování fyziolog. potřeb zahrnuje tato tendence i snahu o duchovní růst, o rozvíjení vztahů
k lidem, o vlastní zdokonalování ovládnutím vymoţeností kultury, tvořivost a směřování od
ovládanosti vnějšími silami k vnitřnímu sebeřízení. Rogers je přesvědčen, ţe člověk je vrozeně
dobrý a ţe jen vlivem vnějších tlaků a nepříznivých ţivot. zkušeností se u něho projevuje
nepřátelské , egoistické nebo neurotické chování. S neurot. vývojem souvisí vznik záporného
sebehodnocení, kterému se klient také naučil od druhých. Jeho představa o sobě se dostává do
rozporu s představou o tom, jaký by měl a chtěl být. Pacient se naučí více se akceptovat a začne
se hodnotit kladněji.
Franklova logoterapie
Frankl postavil vedle Freudovy „touhy po slasti“ a Adlerovy „touhy po moci“ třetí zákl.
lidskou potřebu – touhu po smyslu. Nenaplnění této touhy nazývá existenciální frustrací. Vzniká
tehdy, kdyţ člověk pochybuje o smyslu své existence, smysl bytí se stal sporným, dosavadní
ztratil své odůvodnění a člověk neví, co dál, nebo kdyţ pochybuje o smyslu svého ţivota vůbec.
Ex. frustrace se můţe za určitých okolností stát patogenní a vést k neuróze nebo depresi se
suicidálními tendencemi. Tato neuróza se nazývá noogenní nebo existenciální. Vyskytuje se
zejména v rozvinuté konzumní společnosti a je projevem „existenciálního vakua“. Její zvláštní
formou je víkendová deprese, která se objevuje po skončená shonu pracovních dnů, jakmile
člověku začnou do vědomí pronikat myšlenky o prázdnotě a nesmyslnosti jeho ţivota.
Logoterapie pomáhá pacientovi najít východiska z jeho existenciální frustrace. Kritickou
otázku bilančních sebevrahů „co ještě mohu čekat od ţivota“, obrací autor v duchu svého pojetí
v otázku „co ještě ţivot čeká ode mne“. Člověk přijímá odpovědnost za sebe a za uskutečňování
hodnot tím, ţe reaguje na poţadavky a úkoly, které před něho staví ţivot.
b) Psychoterapeutické směry – charakteristika, významní

představitelé.
PSYCHOANALÝZA
Tvůrcem psychoanalýzy je Sigmund Freud /1856-1939Psychoanalýza rozlišuje v psychice kromě
vědomí ještě nevědomí a předvědomí – sloţku, ze které se za určitých podmínek mohou některé
obsahy zvědomit. Ač nevědomé procesy, na psychiku člověka mohou mít značný vliv.
Za základní pudové síly Freud povaţuje eros /pud lásky, libido/ a thanatos /puzení ke smrti ,
související s agresí/. Prvořadý význam má však libido.
Vývoj
l. orální fáze – do 18 měsíců věku dítěte, primárním místem uspokojení jsou ústa,
uspokojení se získává sáním. Uspokojování orálních potřeb můţe mít vliv na
vývoj některých osobnostních rysů – optimismu x pesimismu apod.
Osoby fixované v orálním stadiu mají tendenci udrţet si ústa jako
svou primární erogenní zónu /orientace na jídlo, kouření/.
2. sadisticko–anální fáze - mezi 18 měsíci a 3 roky věku – primárním zdrojem slasti
se stává konečník, uspokojení se hledá v zadrţování a vypuzování
stolice. Opět se mohou vytvořit charakterové rysy – pořádkumilnost,
šetrnost x rozhazovačnost, plýtvání a uvolněnost, obojí v souvislosti
s výchovným působením.
3. falická fáze – autoerotická fáze zaměřená na penis či klitoris, v tomto období
/mezi 3. a 6. rokem / vzniká téţ tzv. oidipovský komplex – nevědomý
erotický vztah a incestní přání vůči rodiči opačného pohlaví.
4. období latence – sexuální zájmy jsou v pozadí
5. období normální genitální sexuality – vzniká s nástupem puberty.
ADLEROVSKÁ PSYCHOTERAPIE
Alfred Adler /1880–1937/ - narodil se ve Vídni, v dětství slabý, trpěl rachitidou, uţ v mládí se
rozhodl stát lékařem. Spolupracoval s Freudem, předseda Vídeňské psychoanalytické společnosti,
v r. 1911 se od Freudovy skupiny odtrhl, začal prosazovat vlastní koncepci.
Individuální psychologie zná pojem nevědomí, narozdíl od psychoanalýzy však pro lidský vývoj
nepovaţuje za důleţitý sexuální pud, ale ţivotní cíl. Cíl určují dva faktory: potřeba začlenit se do
společnosti /“společenský cit“/ a potřeba jedince se v této společnosti uplatnit /potřeba
sebeuplatnění, touha po moci/.
Vliv raného věku Adler pozoroval při vzniku tzv. rodinných konstelací, závislých na pořadí dětí v
rodině a vzniku odlišných osobnostních rysů.
Hnací silou člověka je dle Adlera pocit méněcennosti a touha po převaze, při ztrátě odvahy
vzniká neuróza. Neuróza je vlastně obrana před bezcenností /„kdybych nebyl nemocen...“/.
Úkolem terapeuta je poznat pacientův nerealistický ţivotní plán, vést pacienta ke změně stylu a
dodávat mu odvahu.
Terapie se uţívá především v terapii neurotických poruch, některých poznatků uţívá i rodinná
terapie.
JUNGOVSKÁ PSYCHOTERAPIE
C.G. Jung /1875–1961/ se narodil v rodině švýcarského evangelického faráře. Od dětství měl
sklon k snění, ostatním dětem se vyhýbal, nejraději si sám četl. Vystudoval medicinu, věnoval se
psychiatrii. S Freudem byli přátelé, vzájemně spolupracovali, Freud ho dokonce označoval za
svého nástupce. Později se názorově i osobně rozešli.
Jung je znám jako autor asociačního experimentu k odkrývání nevědomých komplexů, coţ je
soubor představ a tendencí, silně afektivně nabitý, který můţe blokovat přirozený běh duševního
ţivota a projevovat se jako "druhé já", které stojí v protikladu k vědomému.
V terapii viděl Jung jako nejdůleţitější objasňování nevědomých souvislostí. Velký význam měla
i analýza snů a tzv. aktivní imaginace.
Do psychoterapie dále Jung zavedl pojem kolektivní nevědomí, které stojí v protikladu k
nevědomí osobnímu. Kolektivní nevědomí obsahuje zkušenosti celého lidstva, charakteristické
obrazy či vzorce, v kterých se nevědomí zobrazuje, nazval archetypy /archetyp matky, otce,
moudrého starce.../.
Dle Junga není vývoj rozhodnut v dětství, ale po celý ţivot máme motivaci se měnit, zrát. V
první polovině ţivota je úkolem socializace / úkoly ve společnosti a rodině/, ve druhé pak
individuace /zaměření dovnitř, integrace nevědomých a vědomých sloţek osobnosti/.
DYNAMICKÁ PSYCHOTERAPIE
Dynamická psychoterapie vznikla na podkladě psychoanalýzy, od níţ přejala koncept nevědomí,
intrapsychických konfliktů a významu dětských záţitků. Oproti tomu se postavila proti
jednostrannému biologizujícímu a sexualizujícímu pojetí psychoanalýzy a přesunula důraz na
sociální faktory a na současné problémy v interpersonálních vztazích.
Dynamická psychoterapie zkoumá interpersonální vztahy, současné konflikty a jejich důsledky
ve vztazích, které jsou mnohdy neadaptivní, opakující se, v souladu s minulou zkušeností,
minulými konflikty, frustracemi a traumaty. Dynamická psychoterapie se snaţí původ a
mechanismy udrţování neefektivního chování a reagování ve vztazích ozřejmit a umoţnit
člověku tvořit vztahy na vyšší úrovni, zralejší, otevřenější.
K průkopníkům tohoto dnes rozšířeného směru patřili především K. Horneyová, H. Sullivan a F.
Alexander. K dynamické psychoterapii mají blízko i přístupy označované jako „psychoanalytická
psychoterapie“
ANTROPOLOGICKÁ PSYCHOTERAPIE
Antropologická psychoterapie patří k proudu humanistického hnutí, pojímá psychoterapii
daseinsansalytickou, zaměřenou na člověka, na jeho bytí ve světe /dasein/.
Daseinsanalytická psychoterapie vznikla v Německu, vychází z filozofického učení Martina
Heideggera /existenciální filozofie/ , které svým fenomenologickým přístupem navazuje na dílo
Edmunda Husserla.
Zakladatelem daseinsanalýzy byl Ludwig Binswanger /1881- 1966/, německý psychiatr, k jeho
následovníkům patřil např. Medard Boss /1903- 1991/ nebo Gion Condrau.
Daseinsanalýza svým fenomenologickým zaměřením staví na zachování původních a přirozených
lidských skutečností, zkušeností a hodnot, existenciálním pohledem podněcuje k obnově lidské
svobody a odpovědnosti. Lidské věci nechává tak, jak jsou, jak byly popsány a vyřčeny /důleţitý
je téţ přirozený jazyk/, neredukuje je, nepouţívá ţádných předem daných konstruktů, vychází z
věci samé a z jejích souvislostí.
Cílem je uvědomění si lidské jedinečnosti a svobodné a odpovědné začlenění do lidské
společnosti.
Uţití daseinsanalýzy je široké, v našich podmínkách je nejvíce zkušeností s léčbou poruch
neurotických a psychosomatických.
LOGOTERAPIE
Tvůrcem logoterapie /existenciální analýzy/ byl vídeňský neurolog a psychiatr Viktor Frankl.
Zpočátku ovlivněn psychoanalýzou, později existenciálními filozofy, principy svého učení
promyslel ještě před válkou, aby je pak po své zkušenosti z věznění v koncentračních táborech
rozvinul do podoby terapeutického přístupu, zaměřeného na hledání smyslu ţivota.
Vedle Freudovy „touhy po slasti“ a Adlerovy „touhy po moci“ postavil Frankl „touhu po
smyslu“. Dle jeho přesvědčení mnoho duševních potíţí /noogenních neuróz/ pramení právě z
existenciální frustrace. Logoterapie pomáhá klientu hledat smysl ţivota v souladu s jeho
přesvědčením, klient se neptá „co ještě mohu čekat od ţivota“, ale „co ještě ţivot čeká ode mne“.
Spolu se smyslem věnoval Frankl velkou pozornost i hodnotám. Hodnoty dělil na hodnoty tvůrčí
/práce/, záţitkové /četba, studium/ a postojové /utrpení/. Člověka vnímal trojdimenzionálně – v
tělesné oblasti nevědomé /puzení/, v duševní oblasti vědomé /chtění/ a v oblasti duchovní
/svědomí/. Za základní atributy povaţoval svobodu a odpovědnost, konečným cílem člověka
neměla být seberealizace, ale sebetranscendence (Kratochvíl 1997).
Logoterapie svým směřováním k budoucnosti a smyslu obohatila pohledy ostatních
psychoterapeutických škol, dá se vyuţít při léčbě neurotických poruch, ale i při práci s dětmi
(Lukasová 1997), zvláštního významu však nabývá při terapii klientů s onemocněními s infaustní
prognózou.
GESTALT TERAPIE
Zakladatelem a nejznámější osobností Gestalt terapie byl Fritz Perls /1893 – 1970/, berlínský
ţidovský psychiatr a psychoanalytik. Jako psychoterapeutický systém se Gestalt terapie objevila
v 50. Letech v USA, kam Perls emigroval se svou manţelkou. Gestalt terapie vznikla jako
protipól racionální a strnulé psychoanalýzy
Cílem je maximální stupeň uvědomění klienta a přijetí odpovědnosti za to, jak klient sám
narušuje svůj kontakt s okolím, tzn. jak se podílí na tom, ţe nedochází k plynulé organismické
seberegulaci (Fišerová). Důraz je kladen na proces, cílem je postupné uzavírání nedokončených
„gestaltů“ /tvarů/. Klient se postupně dostává do kontaktu i s těmi částmi, které byly dosud
odcizeny a přebírá za ně odpovědnost. V konečném důsledku dochází k rozšíření klientova
uvědomění toho, jak sám vidí svět a jak přispívá k tvorbě své osobní zkušenosti. Dále dochází k
rozšíření klientovy kapacity proţívání a schopnosti kontaktu. V kontaktu terapeuta a klienta je
zdůrazňovám kontakt horizontální, přenosu a protipřenosu se nepřiznává takový význam, na
rozdíl od klientovy fenomenologie. Důleţitý je i vztah, terapeut do něj vstupuje s maximální
autentičností a podporuje u klienta intenzivní proţívání včetně uvědomování si proţitků
tělesných. Součástí Gestalt terapie je i práce s tělem. Důraz je kladen na proţitek přítomnosti, i
kdyţ jde o tématiku z minulosti či budoucí plány. Vztah není hierarchický a hodnotící, terapeut
neinterpretuje, odpor není pojednán jako překáţka, ale jako v té době nejlepší způsob klientovy
seberegulace, který je zkoumán jako ostatní fenomény.
ROGERSOVSKÁ PSYCHOTERAPIE
Tento terapeutický přístup, nazývaný „terapie zaměřená na klienta“, „terapie zaměřená na
člověka“ či „terapie rozhovorem“, byl vytvořen a v letech 1940–1978 rozvíjen americkým
psychologem C. Rogersem.
Jedná se o přístup nedirektivní, otevřeným rozhovorem klienta a terapeuta, při němţ terapeut
neinterpretuje, neusměrňuje, ale chová se vřele, empaticky, opravdově a v souladu se svým
proţíváním /kongruentně/. Tímto postojem umoţňuje klientovi podněcovat jeho samostatný
rozvoj, sebeuskutečňování a otevřené projevení se.
Dle Rogerse je právě tendence k sebeuskutečňování jedním z hlavních motivačních faktorů
člověka. Vedle uspokojování fyziologických potřeb zahrnuje i snahu o duchovní růst, seberozvoj,
tvořivost a sebeřízení. Rogers narozdíl od jiných terapeutických přístupů spatřuje člověka
pozitivně, jako vrozeně dobrého a pouze vnějšími tlaky a nepříznivými ţivotními událostmi
poznamenaného směrem k nepřátelskému chování a neurotickým obtíţím. V chápajícím,
bezpečném prostředí terapeutického vztahu, se můţe dle Rogerse opět nastolit zdravý vývoj.
Rozvoj rogerovské psychoterapie probíhal ve čtyřech etapách (Kratochvíl 1997):
l. nedirektivní etapa /1940 – 1950/ - terapeut zajišťoval pouze vhodnou permisivní
atmosféru, umoţňující klientovo sebeobjasňování
2. reflektivní etapa /1950 – 1957/ - terapeut aktivnější, „zrcadlí“ klientovy city
3. proţitková /1957 – 1970/ - terapeut projevuje uţ i své vlastní pocity, které jsou vyvolávány
klientovými sděleními
4. čtvrtá etapa „setkání“ /od r. 1970/ - zaměřená na dyadický vztah s moţností práce i ve skupině,
vyuţití téţ k růstu duševně zdravých lidí
Rogersovská psychoterapie se uţívá především v léčbě neuróz, úzkostných stavů, sníţeného
sebehodnocení, u osobnostních poruch. Jako podpůrná léčba se uţívá i u lidí s těţkými
somatickými poruchami, např. u onkologických pacientů. Významné je uplatnění v
gerontopsychiatrii a pedopsychiatrii, kde poslouţila jako východisko k postoji terapeuta při
terapii hrou.
KOGNITIVNÉ-BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE
KBT patří v současnosti k základním terapeutickým přístupům. Je terapií krátkodobou /l-20
sezení/, strukturovanou a direktivní. Vyţaduje aktivní spolupráci pacienta, který se podílí na
programu a cílech léčby, je „expertem“ na svůj problém a tudíţ nese i značný díl odpovědnosti.
KBT vychází z teorií učení, je vědecká, zaměřuje se na přítomnost a konkrétní problémy v ní,
stanovuje si krátkodobé funkční cíle. Cílem nemusí být úplné vymizení psychopatologických
příznaků, ale dosáhnutí soběstatečnosti klienta.
KBT vyšla z experimentální psychologie a teorií učení, velký význam klade na měřitelnost a
viditelný efekt. Učení bere jako proces, zodpovědný za to, jak se chováme /“protoţe se tomu tak
naučil“/, stejně tak i jako moţnost neadaptivní chování změnit.
Zpočátku byla KBT velmi rigidním směrem /teorie „černé skříňky“/, za vhodný předmět byly
povaţovány pouze jevy pozorovatelné vnějším pozorovatelem /výzkumníkem v laboratoři/. Dnes
se však všeobecně uznává, ţe i vnitřní pochody, myšlenky a pocity, je moţno chápat jako vlastní
chování, které kaţdý z nás dovede sdělit.
Behaviorální výzkumy a pozorování byly prováděny v řadě laboratoří od konce 19. století –
nejprve v Rusku I. P. Pavlovem /teorie klasického podmiňování/, později v USA B. Watsonem
/instrumentální model/, ve 2. pol. 20. století byly principy rozvinuty B. F. Skinnerem /teorie
operantního podmiňování/. Další formu představuje učení zástupnou zkušeností, tzv. učení
nápodobou nebo-li sociální učení /Albert Bandura/.
Začátkem 60. let 20. století došlo k rozvoji kognitivní terapie /Ellis, Beck/. Kognitivní terapie
vycházela z přesvědčení, ţe za emoční poruchy odpovídá především nesprávné myšlení. Terapeut
se zaměřuje na to, jak pacient interpretuje skutečnost, vede ho k přezkoumávání názorů a učí ho
rozlišovat mezi objektivní skutečností a subjektivním hodnocením.
Integrací přístupů behaviorální a kognitivní terapie vznikl přes model aplikované behaviorální
analýzy /vliv prostředí na chování/, neobehaviorální model /prostředí – organismus- chování/
kognitivně- behaviorální model /prostředí- kognitivní procesy- myšlení- chování/.
Kognitivně – behaviorální model předpokládá, ţe v průběhu dětství na základě postojů rodičů a
okolního světa, vznikají tzv. kognitivní schémata např.: „jsem nejlepší /nejhorší/“, „nikdo mě
nemá rád“, „ve všem selhávám“. Na podkladě těchto mylných přesvědčení /automatických
myšlenek/ se pak v průběhu ţivota mohou vlivem tzv. kritického incidentu odblokovat
psychopatologické symptomy a syndromy /např. úzkost, deprese/.
Příklad: Člověk s kognitivním schématem „nejsem lásky hoden“ se můţe vyznačovat strachem ze
soc. kontaktů, submisivností, snahou všem vyhovět, enormní zranitelností při odmítnutí. Kritický
incident, např. rozvodová situace /“odmítl mne, nejsem lásky hoden“/, vyvolá depresivní stav
(Praško 1995).
Podobná schémata můţeme předpokládat i u úzkostných poruch. Myšlenka /kognice/ - např.
„vyjdu ven na ulici a omdlím“ – vyvolá nejprve změnu emocí /úzkost/, posléze vegetativní reakci
/bušení srdce, lapání po dechu – norm. stres. reakci/ a pokud nedojde k vyhýbavému chování
/nejčastěji útěk/ další paradoxní prohloubení úzkosti a vegetativní symptomatologie (Praško
1995).
Jednou z moţností KBT můţe být rozbití patologického kruhu. K tomu je třeba (Praško 1995):
l. změnit kognice a nastolit jiný sled myšlenek
2. kontrola úzkosti, kontrola dechu, relaxace
3. řízené záchvaty –během 3 minut navodit panické příznaky, během l minuty se jich zbavit,
nejméně 10x
4. změna chování – postupná expozice in vivo – postupné vydávání se nepříjemným situacím s
kontrolou úzkosti /alternativou je zaplavení – flooding- vystavení podnětu na 30-60 min., do
maximálního sníţení úzkosti/
5. kontrola spouštěčů
Při léčbě depresivních poruch postupujeme obdobně. Vycházíme z toho, ţe nejúčinnějším
způsobem, jak změnit náladu, je změna myšlení a následně chování. K tomu slouţí (Praško
1995):
l. plánování aktivit – monitoring času pacienta – pacient si nejprve po hodinách naplánuje rozvrh
aktivit /l/3 by měla být příjemných, l/3 výkonových/, zkusí si dopředu ohodnotit i
předpokládanou příjemnost aktivit. V průběhu dne potom do tabulky zapisuje skutečné plnění
plánu a hodnocení příjemnosti výkonu. Výkonnost většinou stoupá jiţ sama o sobě.
2. práce s myšlenkami - odkrývající otázky /“co jsem si myslel v té situaci?“ „co z toho pro mě
vyplývá?“/, zachycení tzv. automatických myšlenek např. „jsem unavená, nejsem schopna uklidit
ani uvařit, jsem špatná matka“.
3. experimenty jiných způsobů chování – „nebudu dělat katastrofické scénáře předem“, „dopadne
to líp neţ jsem čekal“.
4. zjištění schémat, podle kterých člověk funguje /monitoring času, zachycení nálady/ -např.“
jsem nejlepší“ –vysoká aktivita- únava, deprese – „chci to tak?“-změna schématu.
KBT se dá s úspěchem vyuţít i v léčbě obsedantně kompulzivní poruchy. Zásadou terapie je
nevyhýbat se situacím, vyvolávajícím obsedantní myšlenky, naopak vystavení se jim, bez
neutralizace kompulzivním chováním. Spouštěče se seřadí podle stupně intenzity, kterou
vyvolávají, a tento seznam se stává podkladem postupné expoziční léčby. Předcházet musí
podrobná kognitivní analýza (Praško 1995):
l. spojení obsesí s emoční reakcí a následnou kompulzí
2. rozpoznávání spouštěčů obsesí
3. testování platnosti obsesí
4. vytvoření racionální odpovědi
Mezi další moţné přístupy k léčbě obsesí patří jejich nahrávání na magnetofonovou pásku v
rozsahu asi 30 minut, s krátkými přestávkami /30- 60 s/. Pacient poslouchá nahrávku 2x denně,
snaţí se vyhnout provedení kompulze, zaznamenává graficky míru napětí. Pokud zvládne poslech
bez neutralizačního kompulzivního chování a úzkost se sníţí, pokračuje poslechem v
náročnějších situacích např. při jízdě metrem apod. dle charakteru obsese.
Obsese nemusí být jen nahrávány /v některých případech se úzkost sníţí i pouhým opakováním
myšlenky/, ale mohou být např. i zapisovány – 2x denně 100x vţdy s krátkou pauzou s
vynecháním kompulze.
Zajímavá je i tzv. STOP technika – pacient si v mysli vyvolává ohroţující myšlenky, kdyţ je na
vrcholu úzkosti, vykřikne hlasitě STOP...na dalším stupni mluví tišším hlasem...nakonec stačí
STOP pouze v myšlenkách (Praško 1995).
Jako metody první volby se KBT vyuţívá především při léčbě fobických poruch, a to sice
expozice in vivo a systemické desenzibilizace - pacient se podílí na seznamu jednotlivých kroků,
postupně se je učí zvládat, navyká si na nepříjemný podnět, jeho úzkost se v závislosti na čase
sniţuje /habituace/.
HYPNÓZA
Hypnóza je patrně nejdéle systematicky vyuţívaným psychoterapeutickým postupem.
Tradice jejího vyuţití začala ve Francii ve 2. pol. 19. století, kdy se jí intenzivně zabývali
Bernheim /1837- 1919/ a Charcot /1825- 1893/.
Hypnóza je dočasně změněný psychický stav, charakterizovaný a/ zvýšením sugestibility, b/
vztahem závislosti hypnotizovaného na hypnotizérovi a c/ změněným stavem vědomí.
Hypnotický stav bývá často doprovázen projevy relaxace, ospalosti a útlumu, nejsou však nutné.
Hypnóza můţe mít různé stupně – lehký, střední a hluboký. Dosaţená hloubka závisí
individuálně na schopnosti hypnability /sugestibility/.
Stav zvýšené pohotovosti reagovat pozitivně na sugesce je navozen hypnotickým transem,
disociací vědomí, kdy řízení pohybové a myšlenkové činnosti probíhá mimo vědomí a
hypnotizovaný si nemusí po ukončení hluboké hypnózy nic z toho, co během hypnózy dělal,
pamatovat.
Sugesce jsou tvrzení, u nichţ předpokládáme, ţe dosáhnou přímého vlivu na psychiku
hypnotizovaného, aniţ by mohl jejich platnost ověřovat.
Sugesce pouţíváme
a/ k práci s hypnotickým stavem /navození, prohloubení, ukončení/
b/ jako sugesce terapeutické – obecné /zaměřené na celkové zlepšení stavu – „Vaše potíţe
mizí...“
- specifické /zaměřené na konkrétní příznak/
Zvláštní formou jsou sugesce posthypnotické – jejich zadání má být splněno v určité době po
ukončení hypnotického transu.
Vlastní léčba se v hypnóze děje:
a/ prostřednictvím sugescí /např. „při zkoušce jste klidný...“/
b/ za pomoci regrese, zpětného návratu v čase, který umoţní i znovuproţití a abreakci např.
zasutých traumatických vzpomínek
c/ prostřednictvím metafor, které mohou podat nenásilně řešení
Vyuţití hypnózy souvisí i se schopností hypnability. Udává se, ţe asi 15 % lidí je schopno
vstoupit do hluboké hypnózy, 50% do střední, 20% do lehké 5% lidí je nehypnabilních.
S tímto názorem však polemizoval M. Erickson /1901 – 1980/, podle kterého je hypnózy
neschopno malé procento lidí / mentálně retardovaných/, záleţí pouze na vhodném přístupu
(Kratochvíl 1997).
Z diagnostického hlediska se dá hypnóza vyuţít u posttraumatické stresové poruchy, úzkostných
poruch , u léčby obezity a závislostí /kouření/.
RELAXAČNÍ METODY - AUTOGENNÍ TRÉNINK

Autogenní trénink /AT/ je nejrozšířenejší relaxační metodou. Autorem je J. H. Schultz /1884-
1970/, berlínský neurolog a psychiatr. Při vypracování této metody vyšel ze svých zkušeností s
hypnózou a jogínskými cvičeními.
AT vychází z poznatků o vzájemném působení a součinnosti tří faktorů – psychické tenze,
funkčního stavu vegetativní nervové soustavy a napětí kosterního svalstva. Má široce pouţitelný
niţší stupeň /standardní cvičení/ a sloţitější vyšší stupeň, který je formou řízené imaginace.
Autogenní trénink se provádí zpravidla ve dvou polohách – nejčastěji vleţe na zádech a v tzv.
poloze vozky. Základní stupeň AT má šest stádií, pří pravidelném kaţdodenním cvičení nácvik
trvá šest týdnů aţ tři měsíce.
Při nácviku se uţívá standardních formulí, pozornost se zaměřuje na těchto šest pocitů:
l. tíha – navozením představy tíhy se uvolňuje kosterní svalstvo
2. teplo – navozením pocitu tepla po těle se uvolňují periferní cévy
3. tep – zklidnění tepu srdce
4. dech – zklidnění a uvolnění dechu
5. prohřívání břicha – navozením pocitu tepla v břiše se uvolňují svaly a cévy v útrobách
6. chladné čelo – vyvoláním chladivého pocitu na čele se zklidňují a tonizují cévy na hlavě
Vyšší stupeň AT jiţ patří mezi imaginativní postupy, jedná se o imaginaci řízenou, při které
dochází k vyvolávání různých představ, od záţitku barvy, přes květiny aţ po určitá ţivotní hesla.
Na vyšší stupeň AT téţ navazuje Leunerova katathymně- imaginativní terapie (Leuner 1997), při
které jsou /ve třech stupních/ vyvolávány představy směřující k hlubším vrstvách pacientovy
psychiky – obrazy louky, kopce, domu, šípkového keře atd.
Autogenní trénink, podobně jako ostatní relaxační techniky, působí především antistresově, k
uvolnění, pouţívá se i jako součást dalších terapeutických postupů.
DALŠÍ RELAXAČNÍ METODY

Druhou nejznámější a nejuţívanější relaxační metodou je Jacobsonova progresivní relaxace. Při
tomto postupu se uţívá kontrastu mezi záměrně vyvolaným napětím jednotlivých svalových
skupin a jejich následným uvolněním. Pacient se učí rozpoznávat svalové napětí v těle, coţ mu
umoţní dosahovat uvolnění. Cvičení se skládá ze šesti lekcí, jeho nácvik je obvykle rychlejší neţ
nácvik autogenního tréninku. Během Jacobsonovy progresivní relaxace pacient postupně
uvolňuje tyto svalové skupiny: l. svaly ruky, předloktí a paţe, 2. svaly dolních končetin, od prstů
aţ po stehna, 3. svaly hlavy a obličeje, 4. svalstvo jazyka, 5. ramena, 6. zádové, břišní a hýţďové
svaly.
K dalším technikám a postupům, jejichţ cílem je relaxace a uvědomování si napětí v těle, patří
focusing /zaměřování se na procesy probíhající v těle/ a práce s tělem, bioenergetika, vycházející
z Reichovy teorie „charakterového pancíře“ a jeho souvislosti s pancířem tělesným. Podobně
působí i uvolňovací masáţe.
Relaxačně se dají vyuţít i některé metody muzikoterapeutické a arteterapeutické, především u
dětí i některá cvičení z jógy.
ARTETERAPIE
Arteterapie je léčebný postup, který vyuţívá výtvarného projevu jako hlavního prostředku
poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských vztahů.
V arteterapii rozlišujeme dva proudy – terapii uměním – kde je vyuţíván léčebný potenciál tvůrčí
činnosti samotné a artpsychoterapii – kde jsou výtvory a proţitky dále psychoterapeuticky
zpracovávány.
Z jiného pohledu můţe být arteterapie dělena na aktivní /pracovní, pohybovou, hudební a
divadelní činnost/ a pasivní /zájem pacientů o dějiny umění, návštěvy výstavních síní, muzeí,
představení apod./. Dá se říct, ţe nejběţněji je však arteterapie vnímána jako léčba aktivní,
výtvarnými prostředky, a to individuální nebo skupinovou formou.
Z historického hlediska bylo předstupněm arteterapie zkoumání výtvarných děl psychicky
nemocných lidí, a to především z diagnostických důvodů. Od 30. let minulého století se v
souvislosti s rozvojem psychoanalýzy vyuţívá tvorby i jako terapeutické metody. Průkopníky
byli především výtvarníci s terapeutickou zkušeností, arteterapie byla vyuţívána na
psychiatrických odděleních.
U nás se arteterapie rozvíjí od 50. let 20. století jako součást psychoterapie, v 70. letech vzniká
arteterapeutická sekce Psychoterapeutické společnosti při ČLS J.E. Purkyně, vedená Darjou
Kocábovou, v r. 1994 samostatná Česká arteterapeutická asociace /ČAA/. Arteterapii se věnují
především speciální pedagogové, kteří mají arteterapeutickou zkušenost ve svých
vysokoškolských osnovách, zájemci z dalších oborů mohou od počátku 90. let nabýt znalostí a
zkušeností studiem Arte ateliéru , bakalářského studia při Pedagogické fakultě Jihočeské
Univerzity. V poslední době se nabízí podobná moţnosti i na brněnské univerzitě, katedře
psychologie. Kromě toho existuje mnoţství různých krátkodobých kurzů a systematický výcvik
zaměřený na arteterapii, pořádaný ČAA.
Výtvarný projev je pro člověka přirozeným prostředkem vyjadřování vlastních pocitů, postojů ke
světu i k sobě samému, je i prostředkem sebepoznání a komunikace. Arteterapie není zaměřena
pouze na výsledek, není důleţité výtvarné nadání ani zručnost pacienta, důleţité je samotné
tvoření, vyuţití různých výtvarných technik a materiálů, svoboda projevu, která můţe přinést
uspokojení, relaxaci, nové záţitky.
Arteterapie se můţe vyuţít u pacientů s různými obtíţemi . Fyzická námaha při zpracování hlíny
má pozitivní vliv při léčbě depresivních pacientů. U pacientů s mentální anorexií a bulímií
pomáhá výtvarná činnost, zvláště pak malba postav, získávat realističtější pohled na schéma
lidského těla. Úzkostným pacientům pomáhá v překonávání tenzí pravidelná malba vodovými
barvami, při které není moţná přesná kontrola nad rozpíjejícími se barvami.
Velký význam má tvorba z keramické hlíny i pro hyperkinetické pacienty – má pro ně větší
motivační sílu, snáze u ní vydrţí neţ u plošných výtvarných aktivit. Při práci se kultivuje
psychomotorika, ventiluje se přemíra energie, úzkost a agresivita. U psychotických pacientů je
důleţité vnímání reality hmatem, tím se ujišťují o skutečnosti reálného světa a o svém místu v
něm. Podobné je to i u dětí s autismem, kde výtvarná práce navíc pomáhá i navázání kontaktu s
terapeutem (Kulhánek 2002).
TERAPIE, PŔI KTERÉ JSOU UŢITA ZVÍŘATA

CANISTERAPIE
Canisterapie je „léčba psem“, respektive terapeutická metoda, při které je vyuţíván kontakt
se zvířetem, v tomto případě se psem.
Canisterapie, jako prostředku setkání s přírodou a přirozeností, se dá vyuţít prakticky neomezeně.
Největší význam však má vyuţití v pedopsychiatrii a gerontopsychiatrii.
Hodí se rasy, jejichţ příslušníci mají vlastnosti vhodné ke canisterapii, totiţ přátelskost, veselost,
neútočnost a malý sklon k nervozitě. Patří sem např. plemeno Cavalier King Charles Spaniel či
zlatý retrívr. Samozřejmě kaţdý čtyřnohý poskytovatel terapeutické pomoci musí projít výcvikem
a spolu se svým chovatelem splnit speciální canisterapeutickou zkoušku a obdrţet certifikát. Jen
tak se s nimi můţeme setkat v zařízeních pro děti i dospělé, kteří trpí depresemi, tělesnými
omezeními, jsou deprivovaní, frustrovaní, opuštění.
Je prokázáno, ţe kontakt se zvířetem působí na tělesné funkce, sniţuje krevní tlak, zklidňuje tep.
Kladné působení na psychiku má relaxační charakter, hlazení psa zlepšuje motoriku prstů, pokud
zvíře zůstává celodenně, starost o něj působí i reţimově, zlepšuje soustředění starých lidí, u dětí
naopak podporuje smysl pro povinnost a starost o druhé.
HIPPOTERAPIE
Oproti tomu, hippotarepie je léčebné vyuţití jízdy na koni. Jedná se především o metodu
rehabilitační, nejvíce vyuţívanou u lidí s omezenou hybností, u dětí s DMO, v poúrazové péči.
Kladný vliv má kontakt s koněm i na psychické funkce, u dětí uzavřených, deprivovaných, u
poruch příjmu potravy, u dětí mentálně retardovaných. Důleţitá je pravidelnost, terapeutický
cyklus by měl mít dle moţností alespoň několik hodin.
TERAPEUTICKÁ KOMUNITA
Terapeutická komunita /léčebné společenství/, je organizační forma, která podporuje aktivní
účast pacientů na léčbě a na řízení oddělení a otevřenou výměnu informací na všech úrovních.
O rozvoj této formy péče se postaral především anglický psychiatr Maxwell Jones, který principy
komunity pouţil při léčbě pacientů s poruchami osobnosti a posléze i u psychotiků.
Komunita funguje jako model skupin přirozených. Uţší význam terapeutický mívá v pojetí
komunitně- skupinového modelu, který je vyuţíván především v léčbě neurotických poruch na
otevřených psychiatrických odděleních. Odlišné formy byly vytvořeny pro léčbu závislostí
/Skálův model/, komunitní model bývá vyuţíván i při reţimové léčbě pedopsychiatrické.
Komunita je společenství lidí, kteří se společně účastní terapeutického programu /komunitních a
skupinových setkání, arteterapie, muzikoterapie, ergoterapie, klubů atd./ ale i
mimoterapeutických aktivit /“kuloárů“/. Díky tomu se mezi zúčastněnými utvářejí vztahy
podobné těm „venku“, většinou na podkladě projekce u vztahů neurotických. V
psychoterapeutických skupinách mají pak pacienti moţnost svým vzorcům chování a vztahování
lépe rozumět, korigovat je a učit se novým způsobům.
Důleţitá je i míra odpovědnosti za samotnou léčbu, pravidelné setkávání se s členy
terapeutického týmu, účast na organizaci oddělení, práce pro druhé.
24. a) Péče o bezdomovce v ČR.

Armáda spásy, zastřešující organizace SAD, FEANTSA (Evropská federace národních
organizací pracujících s bezdomovci.
Armádu spásy zaloţil v roce 1865 metodistický kazatel William Booth, i kdyţ jeho původním
úmyslem nebylo zahájit nové náboţenské hnutí. Od chvíle, kdy se jako dospívající chlapec
obrátil ke křesťanství, měl Booth velký zájem o chudé a nevěřící lidi ve svém městě Nottinghamu
v Anglii. V roce 1865 se setkal se skupinkou křesťanů, kteří pořádali setkání ve Východním
Londýně, coţ byla jedna z nejchudších čtvrtí města. Booth se stal vedoucím této skupiny a
doufal, ţe víra promění ţivoty lidí, kteří se pak přidají k místním církvím. Avšak ti, kteří se pod
jeho vlivem obrátili, chtěli zůstat s ním a připojit se k jeho sluţbě – a tak začala práce, která byla
napřed známa jako „Misie Východního Londýna“ a později jako „Křesťanská misie“.
V roce 1878 se uprostřed diskuse o charakteru tohoto hnutí zrodil – téměř náhodou – název
Armáda spásy, který se okamţitě ujal. Od tohoto okamţiku hnutí rostlo a šířilo se pozoruhodnou
rychlostí, osvojilo si vojenský způsob organizace, uniformy a terminologii a brzy se rozšířilo po
celé Británii a pak do mnoha dalších zemí.
I kdyţ šlo původně o církevní hnutí, vojáci Armády spásy (nazývaní také salutisté) brzy zjistili,
ţe křesťanství má také sociální důsledky. V roce 1884 rozmlouvala jedna členka AS s mladou
dívkou, která se chtěla stát křesťankou. Tato dívka však ţila jako prostitutka – jak teď měla ţít
křesťanský ţivot? Proto ji ta ţena přijala do svého domova – a z toho se rozvinula práce Armády
spásy pro ţeny, které potřebovaly pomoc a přístřeší. V roce 1888 chtěl Booth a jeho
spolupracovníci udělat něco pro velké mnoţství bezdomovců, kteří přespávali na londýnských
ulicích. Z této snahy vznikla první ubytovna Armády spásy pro bezdomovce.
Armáda spásy zahájila práci v Československu v roce 1919 a rychle rozvinula oba rozměry své
práce – církevní činnost a domovy pro bezdomovce a jiné skupiny lidí na okraji společnosti. Poté,
co přečkala obtíţnou dobu okupace v letech 1939 aţ 1945, byla její činnosti nejprve omezena a
nakonec zcela ukončena komunistickým reţimem a početná skupina jejích členů byla uvězněna.
Nejznámějším z nich byl major Josef Korbel, jehoţ příběh je popsán v knize „V nepřátelském
táboře“.
Pokud to bylo moţné, mezinárodní Armáda spásy udrţovala kontakt se svými členy, kteří našli
duchovní zázemí v jiných církvích, a vytrvale se modlila za to, aby se dveře pro její sluţbu v
pravý čas znovu otevřely. Krátce po „Sametové revoluci“ v listopadu 1989, poţádala skupina
křesťanů Armádu spásy, aby zváţila obnovení práce. Tehdejší federální československá vláda
měla také velký zájem o odborné a praktické zkušenosti Armády s řešením problémů lidí bez
domova. Prezident Václav Havel se setkal s generálkou Evou Burrowsovou a byly navázány
přímé kontakty s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Armáda spásy v České republice byla registrována MV ČR dne 17.5.1990 jako občanské
sdruţení.
Konkrétní práce v jednotlivých městech, kde Armáda spásy působí (tedy Praha,
Brno, Ostrava, Havířov, Karlovy Vary, Krnov, Opava, Přerov a Šumperk), zahrnuje oblast
duchovní i sociální.
Duchovní práce je soustředěna do tzv. sborů, v jejichţ čele stojí důstojníci Armády spásy. V
současné době je v kaţdém městě působení jeden sbor Armády spásy. Jednotlivá sociální zařízení
jsou vedena zahraničními i českými odborníky.
Sociální práce zahrnuje např. péči o bezdomovce, staré a nemocné občany, matky s dětmi, děti a
mládeţ, ale i další formy pomoci podle aktuálních potřeb.
Charitativní organizace, působící v několika městech ČR ( Praha, Brno, Ostrava, Havířov,

Karlovy Vary, Krnov, Opava, Přerov a Šumperk). Její činnost zahrnuje oblast duchovní i
sociální. Sociální práce zahrnuje např. péči o bezdomovce, staré a nemocné občany, matky s
dětmi, děti a mládeţ, ale i další formy pomoci podle aktuálních potřeb. Duchovní práce je
soustředěna do tzv. sborů, v jejichţ čele stojí důstojníci Armády spásy. V současné době je v
kaţdém městě působení jeden sbor Armády spásy.
Feantsa
Mezinárodní organizace, zastřešující více neţ 70 nevládních organizací z 20 evropských zemí

(nejen členských států EU), které se zabývají poskytováním sluţeb lidem bez domova, včetně
pomoci s řešením otázek bydlení a sociální podpory. Moţnosti podpory této práce.
Národní koalice pro bezdomovce v USA
Fakta, legislativa, související projekty. Osobní zkušenosti, publikace. Kalendář akcí. Vzdělávací
materiály. Moţnosti podpory této práce.
Sdruţení azylových domů
Organizace sdruţuje nejrůznější typy azylových domů v České republice. Moţnosti podpory této
práce.
25. a) Syndrom týraného, zneužitého dítěte.
/ Děti sociálně ohroţené, děti zanedbávané, zneuţívané a týrané (

Syndrom CAN )
Rodina dysfunkční
Minulé století přineslo řadu převratných změn v postavení dítěte ve společnosti, v chápání
potřeb, poţadavků a práv i v jejich uplatňování. Stále však zůstávají některé děti i ve vyspělých
civilizacích v nebezpečí, které jim hrozí ve vlastní rodině. Projevuje se týráním, zneuţíváním a
zanedbáváním dítěte, coţ můţe skončit pro dítě i fatálně. V České republice se začalo hovořit a
jednat otevřeně o tomto problému aţ po roce 1989. Z hlediska odborného byla významným
podnětem 3. evropská konference pro prevenci syndromu zneuţívaného a zanedbávaného dítěte,
která proběhla v Praze v červnu 1991.
„Syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte, obecně označovaný

v anglosaské literatuře jako Child Abuse and Neglect (CAN), je soubor nepříznivých příznaků
v nejrůznějších oblastech stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti, v rodině
především. Jsou výsledkem převáţně úmyslného ubliţování dítěti, způsobeného nebo
působeného nejčastěji jeho nejbliţšími vychovateli, hlavně rodiči.“(Dunovský a kol., 1995, s. 15)
V případě CAN je rozhodující primární prevence, která má zabránit, aby se dítěti vůbec
ubliţovalo. Sekundární prevence přichází v úvahu uţ v omezené míře, neboť souvisí
s pomocnými terapeutickými opatřeními.
Všichni lidé nemají předpoklady k plnění rodičovské role. Culbertson a Schellenbach
(1992, sec.cit. Vágnerová, 1999) uvádějí výzkumem zjištěný souhrn vlastností, které zvyšují
riziko CAN:
- nedostatky v sociální orientaci,
- problematické sebehodnocení,
- rizikové chování,
- v 70 % špatná zkušenost z vlastního dětství.
U dětí postiţených syndromem CAN se projevuje hlavně citová deprivace: dochází ke změnám
v osobnosti, v komunikaci, rozumových schopnostech, v socializaci, sebepojetí dítěte a změnou
hierarchie hodnot. Dítě je poznamenáno ve všech oblastech ţivota, a to i v budoucnosti, v
profesním uplatnění, partnerských a rodičovských rolích a obecné sociální adaptaci. Velkým
nebezpečím je, ţe týrané dítě se s vyšší pravděpodobností stává týrajícím rodičem. Syndrom
CAN se stává sociálně dědičným, postihuje podobně další generace. Proto je důleţité včasné
zjištění a hlavně řešení situace dětí týraných, zneuţívaných nebo zanedbávaných.
Méně nápadná je citová deprivace, která je ve svých důsledcích závaţná a variabilní. Na

kaţdé dítě působí jinak, podle jeho genetických dispozic, podle prostředí a podle primární
zkušenosti. Citová deprivace je neuspokojení potřeby citové jistoty a bezpečí v dostatečné míře a
po dostatečně dlouhou dobu. K tomuto chování mají sklon tzv. rizikoví rodiče, kteří nemají
dostatečnou kompetenci k rodičovské roli (mentálně retardovaní, somaticky či psychicky
nemocní, lidé závislí na alkoholu nebo drogách, lidé s vlastní zkušeností citové deprivace apod.),
nebo rodiče s nedostatečnou motivací, nezralí, ţijící v bídě zaujatí a svými problémy nebo
zájmy či vlastní kariérou.
Jsou také rizikové děti, které svým chováním a povahou, případně postiţením jsou rodiči
odmítány nebo trestány.
Citová subdeprivace je mírnější variantou, která je v naší sociokulturní společnosti

mnohem častější a ještě obtíţněji identifikovatelná neţ ostatní formy CAN. Projevy rodičů vůči
dítěti jsou příliš kritické, hodnocení negativní, rodiče nejsou schopni dostatečné empatie vůči
vlastnímu dítěti a jejich vzájemná komunikace je sníţena na minimum. Důsledky subdeprivace
nejsou tak nápadné, projevují se aţ ve svém souhrnu v chování dítěte v kolektivu, ve škole, aby
se nakonec fixovaly jako osobnostní rysy. Takové děti mívají problémy v sociální adaptaci,
v profesním uplatnění, v partnerských a rodičovských rolích. Nedostatky v sebeovládání vedou
aţ k sociální patologii.
Sociální a kognitivní deprivace souvisí s kvalitou výchovného prostředí a přiměřenými

podmínkami pro rozvoj inteligence a socializace dítěte. Jestliţe je dítě zanedbáváno
nedostatečnou stimulací a příleţitostí k učení, nemá moţnost se přiměřeně rozvíjet. Opoţdění se
projevuje ve vývoji řeči, myšlení a v oblasti socializace. Obecně platí, ţe čím déle je dítě
zanedbáváno, tím větší bude stupeň opoţdění jeho vývoje.
Syndrom týraného dítěte charakterizuje skutečnost, ţe dítěti někdo ubliţuje a působí mu

fyzické i psychické poškození. Jde o rodiče, kteří by měli dát dítěti pocit bezpečí a jistoty. Dítě
proţívá stres, protoţe nejsou uspokojeny jeho základní biologické ani psychické potřeby. Násilí,
nakumulované a neřešené napětí v rodině se projeví na dítěti jako nejslabším členu rodiny.
Z mnoha výzkumů vyplývá, ţe někteří rodiče mají k takovému chování větší sklony a naopak
některé děti k tomuto chování rodiče mnohem více provokují. Mluvíme o skupině rizikových
rodičů, kteří mají sklon reagovat násilně, jsou více soustředěni na sebe a o své děti všeobecně
moc nestojí. Důleţitá je i doba, místo a situace, kdy dochází ke spuštění násilného chování.
Do rizikové skupiny dětí uvádí psychologové děti s nesrozumitelným chováním, nadměrně
zatěţujícím a provokujícím rodiče, děti, které nesplnily očekávání rodičů. Důsledky týrání se ve
vývoji dítěte projevují aţ do dospělosti, kdy se často samy stávají týrajícími rodiči.
Syndrom sexuálně zneuţívaného dítěte, lze definovat jako zneuţití moci nad závislým
dítětem k sexuálnímu uspokojení dospělého. Je v rozporu s obecně uznávanými normami
společnosti i s normou právní. Sexuální zneuţívání má různé formy nekontaktního a kontaktního
sexuálního chování. V poslední době je čím dál častější sexuální vyuţívání dětí ke komerčním
účelům. Podle různých studií (např. E.Malá, H.Halfarová, 1995, sec.cit.Vágnerová, 1999) tvoří
více jak polovinu aktérů násilí vlastní nebo nevlastní otec. Jsou to muţi s odlišným sexuálním
zaměřením, sexuálně nevyzrálí a morálně narušení, kteří ztrácejí schopnost kontroly pudového
jednání. Naopak rizikovými dětmi jsou děvčata s ţenskými rysy, koketní a mazlivé a děti
bezbranné, postiţené, zvláště mentálně.
Důleţitou roli hraje v takové situaci matka, která by ji měla ihned řešit. Reakce matek jsou ovšem
různé podle řešení, které je schopna sama zvolit a realizovat. Pokud se matka rozhodně postaví
na ochranu dítěte, zůstává dítěti oporou a jistotou. Pokud matka dítěti neuvěří a vše popírá,
popřípadě svaluje vinu na ně, potom je dítě ještě závaţněji zasaţeno v sebehodnocení, je
traumatizováno v oblasti emoční, zaţívá zradu, ztrácí pocit jistoty a bezpečí, je bezmocné a
stigmatizováno. Důsledky sexuálního zneuţívání se prolínají celým ţivotem i v dospělosti,
v partnerském souţití a sexuálním ţivotě, ve výchově vlastních dětí.
Postoje veřejnosti k týrání a zneuţívání dětí jsou v podstatě negativní, ale tendence nepřivolávat
si nepříjemnosti nevedou k řešení a pomoci takovým dětem a to, bohuţel ani na školách.
Z diagnostických šetření je třeba rozhodnout, zda dítě ponechat v rodině či nikoliv nebo zda
hledat jiné vhodné řešení. Následná péče o dítě musí být komplexní a zahrnovat i práci
s ostatními členy rodiny.
Děti, které se dostávají do dětských domovů a výchovných ústavů, většinou pocházejí
z dysfunkčních rodin, kde selhali rodiče ve svých rolích. U dětí se projevuje nejen citová
deprivace, ale objevují se i poruchy chování.
Duševním strádáním nemusí být postiţeny jen děti, které vyrůstaly bez mateřské péče
v dětských domovech a výchovných ústavech nebo v rodinách viditelně nefunkčních (rodičů
závislých na alkoholu, drogách, s velmi nízkou ţivotní úrovní apod.). Objevuje se i u dětí ţijících
v rodinách navenek dobře fungujících. Citová deprivace hrozí všude tam, kde je dítě „na obtíţ“,
kde se mu neposkytuje dostatek lásky, pozornosti a zájmu. V takových rodinách bývá ţebříček
hodnot posunut. Důleţitější je blahobyt, plné pracovní vytíţení na úkor ostatních členů rodiny.
Rodinné prostředí je citově chudé, s niţší mírou empatie vůči dítěti i ostatním členům rodiny.
Při rozpadu rodiny končícím rozvodem můţeme často sledovat všechny aspekty týrání a
zneuţívání, zejména pak manipulaci dítěte proti bývalému partnerovi a zanedbávání dítěte, byť
nevědomé. Dítě je rozchodem rodičů poškozováno bez ohledu na věk nejrůznějšími formami
s rozličnými důsledky pro další jeho vývoj.
Po rozvodu nastupuje obvykle nový partner, který ovšem pro dítě uţ není přirozeným rodičem a
má k němu ambivalentní ne-li přímo negativní vztah. S příchodem nového člena rodiny se mění
jak vztahy v rodině, tak v širším sociálním zázemí, se kterým se dítě seznamuje a v kterém se
podle svých zkušeností adaptuje.
Méně častý rozpad rodiny způsobuje úmrtí jednoho z rodičů, s kterým jsem se ale nejednou
setkal při studiu osobních dokumentů chlapců z „Husova domova“. Dítě se vyrovnává odlišně
s úmrtím rodiče podle věku i kvality rodinných vztahů. Častěji se setkáváme s nepochopením a
odmítáním nového partnera. Děti si zemřelého rodiče idealizují a nesnáší srovnání s nikým
ţijícím. Chlapci například uváděli, ţe dokud otec ţil, matka se o ně starala pečlivěji a zdrţovala
se více doma. Prevence neurotizace a subdeprivace dítěte v nepříznivém rodinném prostředí
vyţaduje citlivou práci odborných pracovníků se všemi členy rodiny. Cílem je, aby rodina byla
pro dítě společenstvím citově pozitivním a stálým. Toto by měla zajišťovat primární prevence
vedená ve výchově dítěte jiţ od útlého věku, ve škole, osvětou ve zdravotnických zařízeních, ve
sdělovacích prostředcích i v umění.
b) Realizace předběžného opatření ve školských zařízeních a
neziskových organizacích.
Ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a ve školských
zařízeních pro preventivně výchovnou péči musí být zajištěno základní právo kaţdého dítěte na
výchovu a vzdělávání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských
právech a základních svobodách, jimiţ je Česká republika vázána, vytvářeny podmínky
podporující sebedůvěru dítěte, rozvíjející citovou stránku jeho osobnosti a umoţňující aktivní
účast dítěte ve společnosti. S dítětem musí být zacházeno v zájmu plného a harmonického
rozvoje jeho osobnosti s ohledem na potřeby osoby jeho věku.
Účelem zařízení je zajišťovat nezletilé osobě, a to zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně

zletilé osobě do 19 let, na základě rozhodnutí soudu o ústavní výchově nebo ochranné výchově
nebo o předběţném opatření náhradní výchovnou péči v zájmu jeho zdravého vývoje, řádné
výchovy a vzdělávání.
Účelem školských zařízení pro preventivně výchovnou péči je předcházet vzniku a rozvoji
negativních projevů chování dítěte nebo narušení jeho zdravého vývoje, zmírňovat nebo
odstraňovat příčiny nebo důsledky jiţ vzniklých poruch chování a přispívat ke zdravému
osobnostnímu vývoji dítěte.
Zařízeními jsou:
a) diagnostický ústav,
b) dětský domov,
c) dětský domov se školou,
d) výchovný ústav.
Školským zařízením pro preventivně výchovnou péči je středisko výchovné péče.
Zařízení poskytují péči jinak poskytovanou rodiči nebo jinými osobami, kterým bylo dítě svěřeno
do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu dětem s nařízenou ústavní výchovou nebo uloţenou
ochrannou výchovou.
Zařízení poskytují péči rovněţ dětem, u nichţ bylo nařízeno předběţné opatření.
Zařízení poskytují péči rovněţ dětem, které nejsou občany České republiky a splňují podmínky
stanovené zvláštním zákonem.
Zařízení, do něhoţ je dítě umístěno, má právo na výběr lékaře nebo jiného odborného pracovníka
nebo zdravotnického zařízení.
Zařízení můţe poskytovat plné přímé zaopatření zletilé nezaopatřené osobě po ukončení výkonu
ústavní výchovy a ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do věku
26 let, a to za podmínek sjednaných ve smlouvě mezi nezaopatřenou osobou a zařízením.
Dětem je poskytováno plné přímé zaopatření, a to

a) stravování, ubytování a ošacení,
b) učební potřeby a pomůcky,
c) úhrada nezbytně nutných nákladů na vzdělávání,
d) úhrada nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky, které nejsou hrazeny ze
zdravotního pojištění, pokud nebyla péče vyţádána osobami odpovědnými za výchovu,
e) kapesné, osobní dary a věcná pomoc při odchodu zletilých ze zařízení,
f) úhrada nákladů na dopravu do sídla školy.
g) potřeby pro vyuţití volného času a rekreaci,
h) náklady na kulturní, uměleckou, sportovní a oddechovou činnost,
ch) náklady na soutěţní akce, rekreace,
i) náklady na dopravu k osobám odpovědným za výchovu.
V rámci péče o děti jsou jim zajišťovány specifické výchovné a vzdělávací potřeby, a to v
odstupňovaném rozsahu pro děti
a) samostatné přiměřeně věku,
b) samostatné vyţadující občasnou kontrolu,
c) vyţadující občasné vedení a stálou kontrolu,
d) nesamostatné vyţadující stálé vedení i kontrolu,
e) vyţadující soustavnou intenzivní individuální péči.
Do zařízení jsou umísťovány i děti s mentálním, tělesným, smyslovým postiţením, s vadami řeči,
popřípadě s více vadami, u nichţ byla nařízena ústavní výchova, uloţena ochranná výchova nebo
nařízeno předběţné opatření, pokud stupeň zdravotního postiţení neodpovídá jejich umístění do
ústavu sociální péče nebo do specializovaného zdravotnického zařízení. Pro tyto děti zařízení
zajistí vhodné podmínky úpravou denního reţimu a vybavenosti zařízení, jejichţ přiměřenost
posoudí příslušný praktický lékař pro děti a dorost, s nímţ zařízení uzavřelo smlouvu o
poskytování zdravotní péče. Dále zajistí odpovídající vzdělávací, terapeutický a sociálně
rehabilitační program nebo zabezpečí jejich týdenní pobyt v internátu školy podle typu jejich
postiţení a prostřednictvím příslušného zdravotnického zařízení i specializovanou zdravotní péči.
V zařízeních a střediscích se vytvářejí podmínky pro účast dětí na náboţenské výchově, na

náboţenských obřadech, popřípadě na dodrţování náboţenských zvyklostí, a to podle zájmu
dítěte a s ohledem na předchozí rodinnou výchovu a na rozumové schopnosti dítěte.
Diagnostickému ústavu poskytují dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy,
nacházející se v jeho územním obvodu, na jeho ţádost potřebné údaje z dokumentace.
Pro děti se závaţnými poruchami chování, které z těchto důvodů nemohou plnit povinnou školní
docházku v jiné škole, zřizovatel zařízení zřizuje školu s odpovídajícími vzdělávacími programy
jako součást zařízení.
Pro děti, které po dokončení povinné školní docházky pro závaţné poruchy chování nemohou být
zařazeny do jiné školy poskytující střední vzdělávání, zřizovatel zařízení můţe jako součást
zařízení zřídit školu poskytující střední nebo střední odborné vzdělání. Pro děti, které nedosáhly
základního vzdělání, zajistí ředitel zařízení příslušný vzdělávací program.
Základní organizační jednotkou pro práci s dětmi v zařízení je výchovná skupina nebo rodinná
skupina.
Výchovná skupina je základní organizační jednotkou v diagnostickém ústavu a ve výchovném

ústavu. Tvoří ji
a) v diagnostickém ústavu nejméně 4 a nejvíce 6 dětí,
b) ve výchovném ústavu nejméně 5 a nejvíce 8 dětí.
Ve výchovném ústavu lze zřídit nejméně 2 a nejvíce 6 výchovných skupin. Děti se do

výchovných skupin zařazují se zřetelem na jejich výchovné, vzdělávací a zdravotní potřeby.
Rodinná skupina je základní organizační jednotkou v dětském domově a v dětském domově se

školou. Tvoří ji
a) v dětském domově nejméně 6 a nejvíce 8 dětí,
b) v dětském domově se školou nejméně 5 a nejvíce 8 dětí,
zpravidla různého věku a pohlaví. Sourozenci se zařazují do jedné rodinné skupiny; výjimečně je
moţné zařadit je do různých rodinných skupin, zejména z výchovných, vzdělávacích nebo
zdravotních důvodů.
V dětském domově lze zřídit nejméně 2 a nejvíce 6 rodinných skupin. V dětském domově se
školou lze zřídit nejméně 2 a nejvíce 6 rodinných skupin. Děti se do rodinných skupin zařazují se
zřetelem na jejich výchovné, vzdělávací a zdravotní potřeby.
Diagnostický ústav plní podle potřeb dítěte úkoly

a) diagnostické, spočívající ve vyšetření úrovně dítěte formou pedagogických a psychologických
činností
b) vzdělávací, v jejichţ rámci se zjišťuje úroveň dosaţených znalostí a dovedností, stanovují a
realizují se specifické vzdělávací potřeby v zájmu rozvoje osobnosti dítěte přiměřeně jeho věku,
individuálním předpokladům a moţnostem,
c) terapeutické, které prostřednictvím pedagogických a psychologických činností směřují k
nápravě poruch v sociálních vztazích a v chování dítěte,
d) výchovné a sociální, vztahující se k osobnosti dítěte, k jeho rodinné situaci a nezbytné
sociálně- -právní ochraně; podle potřeby zprostředkovává zdravotní vyšetření dítěte,
e) organizační, související s umísťováním dětí do zařízení v územním obvodu diagnostického
ústavu vymezeném ministerstvem, popřípadě i mimo územní obvod; spolupracuje s orgánem
sociálně- -právní ochrany při přípravě jeho návrhu na nařízení předběţného opatření, které bude
vykonáváno v diagnostickém ústavu nebo na návrh diagnostického ústavu v jiném zařízení,
f) koordinační, směřující k prohloubení a sjednocení odborných postupů ostatních zařízení v
rámci územního obvodu diagnostického ústavu, k ověřování jejich účelnosti a ke sjednocení
součinnosti s orgány státní správy a dalšími osobami, zabývajícími se péčí o děti.
(3) Diagnostický ústav na základě výsledků diagnostických, vzdělávacích, terapeutických,

výchovných a sociálních činností, které jsou součástí komplexního vyšetření, zpracovává
komplexní diagnostickou zprávu s návrhem specifických výchovných a vzdělávacích potřeb.
Diagnostický ústav písemně sděluje příslušným orgánům sociálně-právní ochrany na základě
komplexní zprávy nebo na základě poznatků zařízení údaje o dětech vhodných k osvojení nebo
ke svěření do pěstounské péče.
Pobyt dítěte v diagnostickém ústavu trvá zpravidla 8 týdnů.
Do dětského domova, dětského domova se školou a výchovného ústavu mohou být děti umístěny
pouze diagnostickým ústavem, v jehoţ územním obvodu se dětský domov, dětský domov se
školou nebo výchovný ústav nachází. Umístit dítě do některého z uvedených zařízení v územním
obvodu jiného diagnostického ústavu lze po předchozí dohodě diagnostického ústavu, v jehoţ
péči se dítě nachází, s územně příslušným diagnostickým ústavem a orgánem sociálně-právní
ochrany, který dítě eviduje. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o umístění dítěte do příslušného
zařízení ministerstvo na návrh diagnostického ústavu, v jehoţ péči se dítě nachází, a s
přihlédnutím k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany, který dítě eviduje.
Přemístit dítě do jiného dětského domova, dětského domova se školou nebo výchovného ústavu
můţe jen diagnostický ústav na základě vlastního podnětu nebo odůvodněné písemné ţádosti
zařízení, v němţ je dítě umístěno, nebo osob odpovědných za výchovu, nebo dítěte nebo orgánu
sociálně-právní ochrany.
Při umísťování dítěte se dbá na umístění dítěte co nejblíţe bydlišti osob odpovědných za výchovu
nebo zákonných zástupců, pokud by tím nebyl ohroţen mravní vývoj dítěte.
Diagnostický ústav poskytuje po dobu nezbytně nutnou péči dětem s nařízenou ústavní výchovou
nebo uloţenou ochrannou výchovou zadrţeným na útěku z jiných zařízení, popřípadě z místa
pobytu nebo přechodného ubytování.
Diagnostický ústav poskytuje nezbytnou péči dětem zadrţeným na útěku od osob odpovědných
za výchovu, a to na základě rozhodnutí soudu o předběţném opatření.
Diagnostický ústav můţe poskytovat péči téţ dětem, o jejichţ umístění v důsledku jejich poruch
chování poţádaly osoby odpovědné za výchovu. Těmto dětem je poskytována preventivně
výchovná péče.
Diagnostický ústav zajišťuje podle potřeby, nejméně však dvakrát v kalendářním roce, činnost
odborného pracovníka diagnostického ústavu v zařízeních ve svém územním obvodu za účelem
metodického vedení, koordinace a ověřování účelnosti postupu a výsledků výchovné péče.
Diagnostický ústav smluvně zajišťuje spolupráci se smluvními rodinami. Prostřednictvím těchto

smluvních rodin jsou zabezpečovány úkoly diagnostického ústavu zejména u dětí, u kterých
pobyt v kolektivu není vhodný. Výběr a přípravu smluvních rodin, způsob spolupráce a kontroly
stanoví diagnostický ústav podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí.
Diagnostické ústavy nebo výchovné skupiny diagnostických ústavů jsou členěny podle pohlaví
nebo podle věku dítěte.
Pro děti, které ukončily povinnou školní docházku, se jako součást diagnostického ústavu zřizují
diagnostické třídy, v nichţ je zajišťována příprava dětí na jejich budoucí povolání.
Dětský domov
Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb. Ve vztahu k dětem plní zejména
úkoly výchovné, vzdělávací a sociální.
Účelem dětského domova je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají
závaţné poruchy chování. Tyto děti se vzdělávají ve školách, které nejsou součástí dětského
domova.
Do dětského domova mohou být umísťovány děti ve věku zpravidla od 3 do nejvýše 18 let. Do
dětského domova se rovněţ umísťují nezletilé matky spolu s jejich
dětmi.
Dětský domov se školou

Účelem dětského domova se školou je zajišťovat péči o děti
a) s nařízenou ústavní výchovou,
1. mají-li závaţné poruchy chování, nebo
2. které pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyţadují výchovně léčebnou péči,
nebo
b) s uloţenou ochrannou výchovou,
c) jsou-li nezletilými matkami a splňují podmínky stanovené v písmenu a) nebo b), a jejich děti,
které nemohou být vzdělávány ve škole, jeţ není součástí dětského domova se školou.
Do dětského domova se školou mohou být umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení
povinné školní docházky.
Pokud v průběhu povinné školní docházky pominuly důvody pro zařazení dítěte do školy zřízené
při dětském domově, je dítě na základě ţádosti ředitele dětského domova se školou zařazeno do
školy, která není součástí dětského domova se školou.
Nemůţe-li se dítě po ukončení povinné školní docházky pro pokračující závaţné poruchy
chování vzdělávat ve střední škole mimo zařízení nebo neuzavře-li pracovně právní vztah, je
přeřazeno do výchovného ústavu.
Výchovný ústav
Výchovný ústav pečuje o děti starší 15 let se závaţnými poruchami chování, u nichţ byla
nařízena ústavní výchova nebo uloţena ochranná výchova. Ve vztahu k dětem plní zejména
úkoly výchovné, vzdělávací a sociální.
Výchovné ústavy se zřizují odděleně pro děti s nařízenou ústavní výchovou a uloţenou
ochrannou výchovou, popřípadě jako výchovný ústav nebo výchovná skupina pro děti, které jsou
nezletilými matkami, a jejich děti, nebo pro děti, které vyţadují výchovně léčebnou péči.
Do výchovného ústavu můţe být umístěno i dítě starší 12 let, má-li uloţenu ochrannou výchovu,
a v jeho chování se projevují tak závaţné poruchy, ţe nemůţe být umístěno v dětském domově se
školou. Výjimečně, v případech zvláště závaţných poruch chování, lze do výchovného ústavu
umístit i dítě s nařízenou ústavní výchovou starší 12 let.
PREVENTIVNĚ VÝCHOVNÁ PÉČE

Preventivně výchovná péče je poskytování speciálně pedagogických a psychologických sluţeb
dětem s rizikem poruch chování či s jiţ rozvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v
sociálním vývoji, u nichţ není nařízena ústavní výchova nebo uloţena ochranná výchova,
osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým pracovníkům.
Preventivně výchovná péče je poskytována střediskem nebo diagnostickým ústavem, a to formou

a) ambulantních sluţeb na základě ţádosti osob odpovědných za výchovu nebo dětí starších 15
let, nebo
b) celodenních sluţeb na základě ţádosti osob odpovědných za výchovu, nebo
c) internátních sluţeb na základě ţádosti osob odpovědných za výchovu; internátní pobyt trvá
zpravidla 8 týdnů.
Výchovná skupina při poskytování celodenní a internátní sluţby můţe mít nejméně 6 a nejvíce 8
dětí, a to s ohledem na jejich výchovné, vzdělávací nebo zdravotní potřeby.
Středisko
Středisko poskytuje všestrannou preventivní speciálně pedagogickou péči a psychologickou
pomoc dětem s rizikem či s projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji a
dětem propuštěným z ústavní výchovy při jejich integraci do společnosti. Tato péče je zaměřena
na odstranění či zmírnění jiţ vzniklých poruch chování a na prevenci vzniku dalších váţnějších
výchovných poruch a negativních jevů v sociálním vývoji dětí, pokud u nich nenastal důvod k
nařízení ústavní výchovy nebo uloţení ochranné výchovy.
Středisko poskytuje konzultace, odborné informace a pomoc osobám odpovědným za výchovu,

pedagogickým pracovníkům předškolních zařízení, škol a školských zařízení v oblasti výchovy a
vzdělávání dětí s rizikem či s projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji a při
jejich integraci do společnosti.
Středisko na území své působnosti spolupracuje s pedagogicko-psychologickými poradnami, v

případě dětí se zdravotním postiţením i se speciálně pedagogickými centry při poskytování
metodické pomoci předškolním zařízením, školám a školským zařízením, a s orgány, které se
podílejí na prevenci sociálně patologických jevů a drogových závislostí.
Středisko zpracovává plán aktivit prevence zneuţívání návykových látek a dalších sociálně
patologických jevů na území své působnosti stanoveném zřizovatelem a koordinuje jeho realizaci
v rámci škol a školských zařízení, jimţ rovněţ poskytuje metodickou pomoc.
Práva a povinnosti dětí umístěných v zařízení

Dítě má právo
a) na zajištění plného přímého zaopatření,
b) na rozvíjení tělesných, duševních a citových schopností a sociálních dovedností,
c) na respektování lidské důstojnosti,
d) na společné umístění se svými sourozenci, nebrání-li tomu závaţné okolnosti ve vývoji a

vztazích sourozenců,
e) na vytváření podmínek pro dosaţení vzdělání a pro přípravu na povolání v souladu s jeho
schopnostmi, nadáním a potřebami,
f) na svobodu náboţenství, při respektování práv a povinností osob odpovědných za výchovu

usměrňovat dítě v míře odpovídající jeho rozumovým schopnostem,
g) být seznámeno se svými právy a povinnostmi,
h) účastnit se činností a aktivit zařízení organizovaných v rámci výchovného programu s

výjimkou zákazu či omezení v rámci opatření ve výchově, stanovených tímto zákonem,
i) obracet se se ţádostmi, stíţnostmi a návrhy na ředitele a pedagogické pracovníky zařízení a

poţadovat, aby podání adresovaná příslušným státním orgánům, orgánům územní samosprávy a
právnickým a fyzickým osobám, jsou-li pověřeny výkonem sociálně-právní ochrany, byla ze
zařízení odeslána v následující pracovní den po jejich odevzdání pracovníkům zařízení, a to bez
kontroly jejich obsahu,
j) vyjádřit svůj názor na zamýšlená a prováděná opatření, která se ho dotýkají; názorům dítěte
musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a rozumové vyspělosti,
k) poţádat o osobní rozhovor a uskutečnit osobní rozhovor s pověřeným zaměstnancem orgánu
sociálně-právní ochrany dětí,7) zaměstnancem České školní inspekce, ministerstva nebo orgánu
kraje, a to bez přítomnosti dalších osob,
l) být hodnoceno a odměňováno a ke svému hodnocení se vyjadřovat,
m) na informace o stavu svých úspor či pohledávek,
n) na udrţování kontaktu s osobami odpovědnými za výchovu za podmínek stanovených tímto
zákonem, a to formou korespondence, telefonických hovorů a osobních návštěv,
o) přijímat v zařízení se souhlasem pedagogického pracovníka návštěvy osob, které nejsou

uvedeny v písmenu n),
p) opustit samostatně se souhlasem pedagogického pracovníka zařízení za účelem vycházky,

pokud se jedná o dítě starší 7 let věku.
Dítě má povinnost
a) plnit ustanovení vnitřního řádu,
b) dodrţovat předpisy a pokyny k ochraně bezpečnosti a zdraví, s nimiţ bylo řádně seznámeno,
c) hradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení, které neoprávněně opustilo
nebo se do něj nevrátilo,
d) poskytnout na výzvu ředitele doklady o svých příjmech,
e) předat do úschovy na výzvu ředitele předměty ohroţující výchovu, zdraví a bezpečnost; doba
úschovy těchto předmětů nesmí přesáhnout dobu pobytu dítěte v zařízení a při jeho ukončení
musí být tyto předměty dítěti nebo osobě odpovědné za výchovu vydány.
Opatření ve výchově
Za prokázané porušení povinností vymezených tímto zákonem můţe být dítěti
a) odňata výhoda
b) sníţeno kapesné v rozsahu stanoveném tímto zákonem,
c) omezeno nebo zakázáno trávení volného času mimo zařízení v rozsahu stanoveném vnitřním
řádem,
d) odňata moţnost zúčastnit se činnosti nebo akce organizované zařízením nad rámec vnitřního
řádu zařízení,
e) odňata moţnost účastnit se atraktivní činnosti či akce,
f) zakázány návštěvy, s výjimkou návštěv osob odpovědných za výchovu, osob blízkých a
oprávněných zaměstnanců orgánů sociálně-právní ochrany dětí, a to na dobu nejdéle 30 dnů v
období následujících 3 měsíců.
Opatření lze ukládat podmíněně se zkušební dobou aţ na 3 měsíce.
Za příkladné úsilí a výsledky při plnění povinností nebo za příkladný čin můţe být dítěti
a) prominuto předchozí opatření podle odstavce 1,
b) udělena věcná nebo finanční odměna,
c) zvýšeno kapesné v rozsahu stanoveném tímto zákonem,
d) povolena mimořádná návštěva kulturního zařízení, mimořádná vycházka, mimořádná návštěva
nebo přiznána jiná osobní výhoda.
V zájmu zklidnění agresivního dítěte a stabilizace jeho psychického stavu lze dítě starší 12 let v
diagnostickém ústavu, dětském domově se školou nebo výchovném ústavu individuálně umístit
do oddělené místnosti, a to na dobu nejdéle 48 hodin v průběhu 1 měsíce. Dítě lze v jednotlivém
případě umístit do oddělené místnosti nejdéle na 12 hodin nepřetrţitě. Účelem je zajistit ochranu
zdraví a bezpečnosti dítěte samotného, ostatních dětí či pracovníků zařízení.
Příkaz k umístění dítěte do oddělené místnosti vydává ředitel zařízení. Po umístění bezodkladně
zajistí lékařské vyšetření zaměřené na zjištění příčin agresivity, na jehoţ základě registrující lékař
určí potřebu a četnost lékařských kontrol, popřípadě téţ potřebu psychologického vyšetření.
Příkaz k umístění dítěte je zaloţen do jeho osobního spisu.
Po dobu pobytu dítěte v oddělené místnosti je dítěti poskytována péče odborného

psychologického nebo terapeutického pracovníka, a to v rozsahu nejméně 6 hodin denně. Mimo
tuto dobu musí být dítěti umoţněna odpovídající výchovná, vzdělávací nebo zájmová činnost.
Stav dítěte je sledován pověřeným pracovníkem v minimálně 30 minutových intervalech. Dítě má
právo vzít s sebou do oddělené místnosti předměty pro volnočasové nebo vzdělávací aktivity,
kterými nemůţe ohrozit sebe, ostatní děti či pracovníky zařízení.
O průběhu pobytu dítěte v oddělené místnosti je vedena dokumentace, v níţ jsou zejména
evidovány
a) poznatky o projevech dítěte významných z hlediska zdravotního, psychologického a speciálně
pedagogického,
b) záznamy o poskytované péči odborného pracovníka a o činnostech a zjištěních pracovníků
pověřených sledováním stavu dítěte,
c) záznamy o provedených vyšetřeních,
d) záznamy o zpětném zapojení dítěte do kolektivu.
Oddělená místnost musí mít

a) plochu nejméně 6 m2 a výšku nejméně 2,5 m,
b) přirozené i umělé osvětlení,
c) přirozené větrání,
d) moţnost vytápění,
e) vybavení nezbytným nábytkem a lůţkovinami,
f) oddělené sanitární zařízení.
Po právní moci rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy obecní úřad obce s rozšířenou
působností sjedná dobu a místo přijetí dítěte do příslušného zařízení pro výkon ústavní výchovy;
přitom vyzve rodiče nebo jiné fyzické osoby odpovědné za výchovu dítěte, aby dítě ve
stanoveném termínu předali určenému zařízení, popřípadě s jejím souhlasem můţe zabezpečit
umístění sám. Nepodrobí-li se rodiče nebo jiné fyzické osoby odpovědné za výchovu dítěte
rozhodnutí soudu, podá obecní úřad soudu návrh na výkon rozhodnutí.

Etopedia Statnice

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Etopedia Statnice

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Státní závěrečná zkouška

2. a) Historický vývoj péče o jedince s poruchami chování u nás.

- mládeţ mravně ohroţená – ohroţují jí vnější nepříznivé podmínky

2/ 1978 Klíma dělí do dvou kategorií :

- asociální poruchy chování – činy, vymykající se společenské morálce, přestupky,

3/ Současné dělení do tří kategorií :

- asociální chování – chování v rozporu se společenskou morálkou, nedostatečné nebo

- antisociální chování – veškeré protispolečenské chování a jednání, které poškozuje

Nástin vývoje péče o sociálně narušené jedince na území ČR.

V českých zemích byly také zaznamenány snahy o řešení poruch chování.

Karel Čapek zaznamenal v „Hovorech s TGM“ názor TGM o problémových dětech:

1921 byla polepšovna v Opatovicích a Králíkách přejmenována na vychovatelnu

- šikana, televizní revoluce, revoluce internetu, organizovaný zločin, závislosti, drogy,…

Subsystémy KSP se váţou na specifika výchovy a vzdělávání skupin handicapovaných osob.

Etopedie v systému věd

Vymezení základních pojmů

5. a) Klasifikace poruch chování.

Chování nerespektuje sociální normy platné v dané společnosti ( o poruchu se

Základní kritéria dělení poruch chování :

Rozdělení poruch chování podle Procházkové (In Pipeková, 1998):

Disociální chování je nespolečenské, nepřiměřené, dá se však zvládnout přiměřenými

Asociální chování je v rozporu se společenskou morálkou a s nedostatečným nebo dokonce

Poruchy typické pro určitý věk

* Kategorie dětí ve věku od 6 do 15 let

Poruchy chování vzniklé vlivem převládající sloţky osobnosti

Je nutné zmínit se i o dětech se syndromem lehké mozkové dysfunkce, s kterými se lze ve

Typy poruch v dětském věku :

Poruchy chování v dětském věku a dospívání

Resocializace – opětovné, úplné zapojení jedince do společnosti ( Pipeková, 1998 ).

Reedukace – speciálně pedagogické metody, kterými se zlepšuje, popřípadě zdokonaluje

Faktory zvyšující riziko rozvoje poruch. Poruchy chování v dětském

a) zvýšená připravenost vnímavosti organismu vůči patologickým

- negativní působení závadových part

Poruchy typické pro určitý věk

*Kategorie dětí ve věku od 6 do 15 let

Poruchy chování v dětském věku a dospívání

- zapírání a vymlouvání – zatajování přestupků v souvislosti se školou, obrana před

Charakteristika dítěte s problémovým chováním :

- není schopné udrţovat přijatelné sociální vztahy

- agresivní poruchy chování :

- fyzické násilí, psychické poniţování, braní osobních věcí, vyloučení ze skupiny

b) Diagnostické klasifikace poruch chování. Viz ot.č.6

Speciálně pedagogická diagnostika etopedická

Diagnostický ústav je důleţitým článkem v systému institucí zajišťujících depistáţ,

Co je předmětem diagnostikování etopeda? Zaměřuje se především na tyto oblasti:

-reakce svěřence na umístění a pobyt v ústavu

Cílem diagnostické činnosti je získat komplexní obraz osobnosti diagnostikovaného

Speciálně pedagogická diagnóza je výsledkem průběţného poznávání

Výstupní speciálně pedagogickou diagnózu zpracovává diagnostikující vychovatel po

Závěrečná komplexní zpráva o vyšetření svěřence /viz příloha IV/ je výsledkem a

Speciálně pedagogická diagnostika v etopedii :

Cílem je co nejdokonalejší poznání klienta s postiţeními, případně s poruchami chování.

- kauzální – známe příčinu poruchy

Podle rozsahu sledovaných cílů

Obecná část speciální pedagogické diagnostiky – anamnézy

Typy výchovy v školských zařízeních

Ochranná výchova je ochranné opatření ukládané soudem v trestním řízení mladistvému ve

Základní metody etopedické péče v zařízeních pro reedukaci jsou :

a. převýchova – systémem odměn a trestů

Netradiční formy institucionální a poradenské péče. Středisko

Ústav – pobytové zařízení jakékoliv+skupina zaměstnanců pečuje o skupinu handic. lidí.

3. Speciální výchovná zařízení

Dětský výchovný ústav