Catalog

1. Osmolarita, difúze, onkotický tlak ···························································································································· 1

2_Distribuce iontů na buněčné membráně, její příčiny ································································································ 5
3. Formy transportu látek přes buněčnou membránu ································································································ 10
4_ Kompartmenty tělesných tekutin, jejich složení a měření ····················································································· 15
5_ Akční potenciál, mechanismus vzniku ·················································································································· 19
6_ Mechanika svalové kontrakce, izometrická, izotonická kontrakce ········································································ 22
7_Kontrakce hladkého svalu ······································································································································ 25
8. Akční potenciál a jeho šíření v srdeční svalovině ··································································································· 28
9_ Vznik rytmicity srdečních stahů, regulace srdeční frekvence ················································································ 31
10. Měření EKG, základní popis křivky ······················································································································ 36
11 a 12 ······································································································································································· 43
13. Mechanismy regulace srdeční kontrakce(homeometrická, heterometrická) ························································ 47
14. Srdeční cyklus, graf, význam a změny jednotlivých bodů a částí křivky ······························································ 55
15_ Minutový výdej srdeční ········································································································································ 62
16 - 17 ········································································································································································ 65
18_ Mechanismy dlouhodobého udržování stálosti hodnoty krevního tlaku, význam ledvin ······································ 75
19-20 ·········································································································································································· 78
21_ Koronární průtok krve ·········································································································································· 84
22_ Oběhové změny při tělesné zátěži ······················································································································ 88
23. Tvorba tkáňového moku , lymfatická cirkulace , regionální zvláštnosti v tvorbě tkáňového moku , Starlingova
rovnice, rovnováha na kapiláře ·································································································································· 90
24. Faktory určující složení alveolárního vzduchu a arteriální krve, vliv velikosti mrtvého prostoru ··························· 95
25_ Mechanismus vdechu a výdechu, dechové svaly ····························································································· 100
26-27 (C, W) ···························································································································································· 102
28. Příčiny a důsledky nerovnoměrnosti plicní ventilace, perfuse a jejich poměru ·················································· 108
29. Transport O2 a CO2 přes alveolo-kapilární membránu, perfusní a difusní limitace ··········································· 114
30. Disociační křivka hemoglobinu ·························································································································· 118
31. Transport plynů krví, faktory, které ho ovlivňují ·································································································· 122
32-33 ········································································································································································ 126
34. Funkční rozdíly mezi velkým a malým oběhem ·································································································· 131
34.5 Tabulka k otázce 34_ ······································································································································· 134
35_typy hypoxie ······················································································································································· 135
36_Spirometrie, principy měření, statické a dynamické parametry vyšetření plicních funkcí ··································· 138
37. Průtok krve ledvinou. Regulace, vztah ke glomerulární filtraci ··········································································· 142
38. Faktory určující glomerulární filtraci ··················································································································· 146
39. Měření velikosti glomerulární filtrace a průtoku krve ledvinou ············································································ 149
40. Měření tubulárního transportu ···························································································································· 152
41. Transporty v proximálním tubulu ························································································································ 154
42. Renin-angiotensin-aldosteronový systém ·········································································································· 158
43. Vylučování draslíku v ledvinách ························································································································· 160
44. Renální vylučování močoviny a metabolismus amoniaku v ledvinných tubulech ··············································· 163
45. Tvorba koncentrované a zředěné moči, regulace příjmu tekutin ········································································ 165
46. Regulace acidobasické rovnováhy, role ledvin ·································································································· 170
47. Faktory ovlivňující acidobazickou rovnováhu (nastavení pH vnitřního prostředí) ··············································· 174
48. Acidóza, příčiny, kompenzace ··························································································································· 179
49. Alkalóza, příčiny, kompenzace ··························································································································· 182
50_ Regulace tonu kosterního svalu, gama systém ································································································ 184
51_ Mechanismus volní kontrakce kosterního svalu ································································································ 187
52_ Červené krvinky. Tvorba, funkce, ontogenetický vývoj ····················································································· 192
53. Krevní skupiny, Rh inkompatibilita matky a plodu ······························································································ 197
54_Hemostáza, hemokoagulace, různé faktory, propojení ······················································································ 199
55. Motilita trávicího traktu- obecný úvod k otázkám 55-58 ····················································································· 204
55.5. Polykání potravy (motilita včetně jícnové, sekrece slin, význam a její regulace) ············································· 207
56. Motilita žaludku, její regulace ····························································································································· 211
57. Motilita tenkého střeva a její regulace ················································································································ 213
58. Motilita tlustého střeva, defekace ······················································································································· 214
59. Sekrece- obecný úvod k otázkám 59-62 ············································································································ 215
59.5. Mechanismus sekrece žaludeční šťávy a jeho regulace ················································································· 216
60. Mechanismy a regulace sekrece pankreatické šťávy ························································································ 220
61. Žluč ···································································································································································· 222
62. Mechanismus sekrece a regulace sekrece střevní šťávy ··················································································· 225
63. Trávení a resorpce hlavních skupin vody, živin (cukrů, bílkovin, tuků), iontů, vitamínů ······································ 227
64. Metabolismus železa, fosfátů a vápníku, udržování kalcémie ··········································································· 233
65_ Termoregulace, formy výdeje tepla, ontogenetický vývoj ················································································· 239
66. Mechanismy působení hormonů ························································································································ 242
67_ Hormony adenohypofýzy, jejich význam pro vývoj jedince ··············································································· 247
68_ Hormonální funkce štítné žlázy ························································································································· 251
68+. Doplněk k otázce 68 ········································································································································ 255
69_Glukokortikoidy_ ················································································································································ 258
70_Hormony dřeně nadledvin ·································································································································· 263
71. Endokrinní funkce varlat ····································································································································· 268
72. Endokrinní funkce ovarií, menstruační cyklus ···································································································· 271
73_ Tuková tkáň jako endokrinní orgán ··················································································································· 276
74. Hormonální změny v těhotenství, placenta, porod ····························································································· 279
75. Funkční změny u novorozence při narození (dýchání, krevní oběh) ·································································· 284
76. Růstové změny, puberta, vývoj pohlavních orgánů a sekundárních pohlavních znaků ····································· 287
77. Endokrinní funkce pankreatu, regulace glykémie, markery glukózové homeostázy, vyšetření ·························· 291
78. Akční potenciál v nervové buňce, šíření, vliv myelinu ························································································ 296
79-83 ········································································································································································ 300
84. Komorový systém a mozkomíšní mok- tvorba, složení, význam, intrakraniální tlak ··········································· 315
85. Průtok krve mozkem, jeho regulace a metabolismus neuronů ·········································································· 318
86_ Reflex a jeho jednotlivé součásti, klasifikace reflexů ························································································ 321
88_ Volní řízení hybnosti ·········································································································································· 326
89. Úloha bazálních ganglií v regulaci motoriky ······································································································· 328
90. Úloha mozečku v regulaci motoriky ··················································································································· 331
91-95 ········································································································································································ 335
96-97 ········································································································································································ 351
98. Podstata vzniku paměťové stopy ······················································································································· 357
99. Řeč a její poruchy ·············································································································································· 359
102. Sluch, funkce středního a vnitřního ucha, převod zvukových vln na elektrické signály ···································· 362
100-105 ···································································································································································· 366
 1. Osmolarita, difúze, onkotický tlak
● osmolarita= molární koncentrace osmoticky aktivních částic v litru- vyjadřuje počet osmolů na litr
● difúze= děj, při kterém se plyn nebo látka rozpuštěná v roztoku rozpíná díky pohybu svých částic (musí
mít 𝐸𝑘 ) a zaplňuje prostor, který jí je dostupný= náhodný termální pohyb molekul
○ po elektrochemickém gradientu
○ daná částice má stejnou pravděpodobnost pohybu do prostoru nebo z prostoru, ve kterém je její
koncentrace vyšší, ALE více částic v prostoru s jejich vyšší koncentrací, celkový počet částic
pohybujících se do prostoru s nižší koncentrací je větší než obráceně= celkový tok částic z roztoku
s vyšší koncentrací směřuje do prostoru s roztokem částic s nižší koncentrací
● onkotický tlak= část osmotického tlaku vyvolaná proteiny=koloidně osmotický tlak

● osmóza= difúze molekul rozpouštědla do oblasti vyšší koncentrace

rozpuštěné látky, pro kterou je membrána nepropustná
○ snaze molekul rozpouštědla pohybovat se do oblasti s vyšší
koncentrací rozpuštěné látky můžeme zabránit tlakem na
koncentrovanější roztok- tlak, který je potřeba k zabránění migrace
méně koncentrované rozpuštěné látky do oblasti s vyšší koncentrací,
se nazývá osmotický tlak roztoku- dá se spočítat pomocí van’t
Hoffovy rovnice

■ reflexní koeficient popisuje snadnost, s jakou daná

molekula prochází přes membránu
● σ= 1- membrána je pro molekulu impermeabilní- zůstane v původním roztoku a bude plně
osmoticky působit a přitahovat vodu (např. sérový albumin a intracelulární proteiny)
● σ=0- membrána je plně permeabilní pro danou molekulu- difunduje přes membránu po svém
koncentračním gradientu až do dosažení rovnováhy- urea
● σ= mezi 0 a 1- většina solutů
○ koncentrace osmoticky aktivních částic obvykle vyjadřuje v osmolech- 1 osmol (osm) = molekulová
hmotnost látky v gramech, dělená počtem volně se pohybujících částic, které každá molekula uvolní
v roztoku
○ jestliže je v roztoku rozpuštěna neionizovaná látka, jako např. glukóza, je osmotický tlak funkcí
počtu molekul glukózy rozpuštěné v roztoku, pokud je v roztoku rozpuštěna ionizovaná látka a tvoří
ideální roztok, pak každý iont je osmoticky aktivní částicí- NaCl například může disociovat na Na+ a
Cl– ionty, takže každý z molů roztoku by měl dohromady dát 2 osm
○ tělesné tekutiny však nejsou ideálními roztoky- počet částic, které se mohou uplatnit osmoticky, je
redukován interakcí mezi ionty- určující osmotický vliv má skutečná koncentrace (aktivita), ne
vlastní počet ekvivalentů rozpuštěného elektrolytu v roztoku- 1 mmol NaCl se v jednom litru
tělesných tekutin podílí o něco méně než 2 mosm osmoticky aktivních částic- čím více je roztok
koncentrovaný, tím je odchylka od ideálního roztoku větší
○ i když homogenní roztok má osmoticky aktivní částice a má osmotický tlak- osmotická aktivita se
projeví pouze, když je roztok v kontaktu s jiným roztokem přes membránu propustnou pro
rozpouštědlo a ne pro rozpuštěnou látku
● osmolarita vs. osmolalita= počet osmolů na 1 kg rozpouštědla (osmoticky aktivní látky v těle jsou rozpuštěny
ve vodě a protože hustota vody je 1, můžeme osmolální koncentraci vyjádřit jako osmoly na litr (osm/l) vody)
○ osmolarita= g (počet osmoticky aktivních částiv molu, zohledňuje míru disociace) x C (koncentrace)
○ v krvi (plasmě) jsou nejdůležitějšími takto rozpuštěnými látkami ionty (sodík, draslík, chloridy a
další), cukry (glukosa), močovina
○ změny osmolarity jsou zaznamenávány osmoreceptory v hypothalamu, které jsou podle potřeby
schopny ji dále řídit (zadržet či vyloučit vodu z těla prostřednictvím hormonu ADH)
○ velké změny osmolarity výrazně narušují nitrobuněčnou rovnováhu (přesuny tekutiny do buňky
nebo z buňky v důsledku změn osmotického tlaku)
 ■ zvýšení (hyperosmolarita) se projevuje žízní, dochází k ní např. při velkých ztrátách čisté
vody z organismu nebo naopak hromaděním osmoticky aktivních látek (např. glukosy při
dekompenzovaném diabetu)
■ pokles (hypoosmolarita) vzniká např. při nadměrném převodnění a způsobí přestup tekutiny
do buněk, které zduří a může dojít k jejich lýze- rozpad červených krvinek se projeví jako
hemolýza, zduření buněk mozku vyvolá těžké poruchy, křeče až bezvědomí („otrava vodou“)
■ jednotkou osmolarity v soustavě SI je mol/l, v medicíně se užívá též osmol/l
■ osmolarita plasmy se pohybuje 275–295 mmol/l, osmolarita moči kolísá v podstatně větším
rozmezí v závislosti na míře zředění či zkoncentrování moči (od 50 až do hodnot přes 1000
u mladých zdravých jedinců)
■ osmolarita (krve, moči)- možné měřit nebo orientačně vypočítat
■ osmolaritu séra lze např. velmi přibližně odhadnout z jednoduchého vzorce součtem
sérových koncentrací (v mmol/l): 2×Na + glukosa + urea
● tonicita= osmolarita (Nerad)/osmolalita (Ganong) vztažená na konkrétní polopropustnou membránu
(plazmatická membrána) a konkrétní roztoky (cytosol+tkáňový mok, plazma+roztok…)
○ pokud buňka přijímá z okolního roztoku vodu a tím zvětšuje svůj objem, znamená to, že okolní
prostředí je vzhledem k buněčnému obsahu hypotonické (méně koncentrované, má menší
osmotický tlak, méně rozpuštěných částic)
○ pokud z buňky do okolního roztoku voda uniká a tím buňka zmenšuje svůj objem, znamená to, že
okolní prostředí je vzhledem k buněčnému obsahu hypertonické (více koncentrované, má vyšší
osmotický tlak, vyšší počet rozpuštěných částic)
○ pokud buňka v roztoku nemění svůj objem (proud vody do i z buňky je vyrovnaný), hovoříme o
izotonickém nebo také fyziologickém roztoku
○ pro erytrocyty člověka a ostatní savce je fyziologickým roztokem 0,9% roztok NaCl
● difúze
○ náhodný tepelný pohyb molekul z výchozí oblasti, kde je koncentrovanější prostředí, do oblasti s
nižší koncentrací
○ takto pronikají lipidovou dvojvrstvou membrány např. látky lipofilní povahy (mastné kyseliny,
steroidy), dále některé malé, neutrální molekuly (např. CO2 a
O2), a v omezené míře i molekuly vody v nedisociovaném stavu
○ na rychlost difúze má vliv řada faktorů: teplota, povaha látky,
vlastnosti prostředí, transportní vzdálenost, plocha pro
difuzi atd.
○ molekuly rozpuštěné látky jsou ve stálém pohybu se stejnou
pravděpodobností, že daná molekula projde přes membránu
do druhého roztoku
○ v 1. roztoku je více částic- bude tedy větší pohyb molekul z prvního do druhého roztoku- transport
bude směrovaný z 1. do 2. (netto difuze), dokud se koncentrace nevyrovnají (náhodný termický
pohyb bude pořád probíhat)
○ difuzní tok (J) v mol/s- Fickův zákon difúze
■ 𝐽 = 𝑃 × 𝐴 × (𝑐𝐴 − 𝑐𝐵 )
■ A= plocha difuze (v cm2)
■ (cA-cB)= koncentrační gradient (mol/cm3)= hnací síla difuze
■ P= permeabilita (cm/s)
𝐾×𝐷 (𝑐𝐴 −𝑐𝐵 )×𝐵×𝑇×𝐾×𝐴
● 𝑃= ⇒𝐽=
𝛥𝑥 6𝜋×𝑟×𝜂×𝛥𝑥
𝑘𝑜𝑛𝑐𝑒𝑛𝑡𝑟𝑎𝑐𝑒 𝑣 𝑜𝑙𝑒𝑗𝑖
○ 𝐾 = 𝑘𝑜𝑛𝑐𝑒𝑛𝑡𝑟𝑎𝑐𝑒 𝑣𝑒 𝑣𝑜𝑑ě= rozdělovací koeficient
■ K>1 pro hydrofobní látky
■ K<1 pro hydrofilní látky
■ popisuje rozpustnost látky v oleji ve vztahu k rozpustnosti ve vodě-
čím vyšší rozpustnost v oleji, tím vyšší K
𝐵×𝑇
○ 𝐷 = 6𝜋×𝑟×𝜂 = difuzní koeficient
 ■ B= Boltzmannova konstanta
■ T= absolutní teplota
■ r= poloměr molekul
■ η= viskozita prostředí
○ Δx= tloušťka membrány (čím větší vzdálenost musí molekula urazit- menší J)
○ difuze elektrolytů
■ difuzní tok je ovlivněn potenciálovým rozdílem- v závislosti na jeho orientaci se může
zvyšovat nebo snižovat efekt difuze na základě koncentračního gradientu
● např. difuze K+ bude zpomalena, pokud difundují do oblasti pozitivního náboje,
naopak urychlena, pokud difundují do oblasti negativního náboje
■ difuze elektricky nabitých částic generuje potenciálový rozdíl
● Donnanova rovnováha – iontová rovnováha, dosažená v roztoku elektrolytu rozděleného semipermeabilní
membránou, která propouští ionty elektrolytu a nepropouští ionty koloidu např. proteinu; po přidání
koloidu na jednu stranu membrány se v důsledku redistribuce iontů původního elektrolytu ustaví
rovnováha, při níž je na obou stranách membrány stejná koncentrace iontů (též Gibbsova-Donnanova
rovnováha)
● onkotický tlak= část osmotického tlaku vyvolaná proteiny=koloidně osmotický tlak
○ onkotický tlak plazmatických bílkovin= 25-30mmHg (okolo 0.5% celkového osmotického tlaku)-
dostatečný k udržení vody uvnitř cév
○ onkotický tlak nitrobuněčných bílkovin zajišťuje objem ICF
○ velký význam pro transport vody v živých organismech
■ uniká-li voda z kapilár, zvyšuje se onkotický tlak a působí tak proti dalšímu výstupu vody z
kapilár, při snížené hladině bílkovin v krvi pak dochází k přesunům vody do intersticia v
důsledku snížení onkotického tlaku
○ albumin zodpovídá za 75% onkotického tlaku plazmy
○ v ISF není mnoho proteinů- kdyby bylo nebo pokud by byly proteiny ztraceny z ICF- tekutina by
snadno migrovala mezi intravaskulárním a intersticiálním prostorem a způsobovala by edém-
neobjevuje se, dokud onkotický tlak neklesne pod 11 mmHg
○ jednou z funkcí lymfy= eliminace proteinů z ISF- zabraňuje tak vzniku edémů
○ zvyšuje se s délkou kapiláry zejména u kapilár s vysokou mírou filtrace (např. renální glomerulární
kapiláry)- filtrovaná tekutina zanechává za sebou proteiny, které zvyšují svou koncentraci
○ obvykle se měří na semipermeabilní membráně, která je permeabilní pro tekutinu a elektrolyty, ale
ne pro proteiny, ALE ve většině kapilár má stěna jistou permeabilitu pro proteiny (záleží na typu
kapiláry a také na daném proteinu- velikost, tvar, náboj)- proto je skutečný onkotický tlak nižší než
vypočítaný z koncentrace proteinů
○ pokud je kapilára impermeabilní pro proteiny, pak je reflexní koeficient σ = 1, pokud je zcela permeabilní, pak
σ = 0 (fenestrované kapiláry- velmi nízké σ)
○ onkotický tlak ISF závisí na intersticiální koncentraci proteinů a reflexním koeficientu proteinů
(obvykle kolem 5 mmHg)
■ čím více permeabilní je stěna kapiláry, tím vyšší onkotický tlak v ISF
■ závisí také na množství tekutiny filtrovaného do intesticia- zvýšená kapilární filtrace snižuje
koncentraci proteinů v intersticiu a onkotický tlak
■ snížení onkotického tlaku ISF zvyšuje rozdíl onkotických tlaků uvnitř kapiláry a v intersticiu-
odporuje filtraci a podporuje resorpci
2/ Distribuce iontů na buněčné membráně, její příčiny, vliv na nastavení membránového

napětí

Iontové kanály a selektivní propustnost buněčné membrány, elektrochemický gradient. Rovnovážný potenciál
pro K+, Na+ a Cl-, Nernstova rovnice. Klidový membránový potenciál
Costanzo 15

Iontové kanály
● iontové kanály jsou integrální membránové proteiny, které umožňují průchod určitých iontů
● jsou selektivní (může jimi procházet jen jeden typ iontů nebo ionty velice podobné)
○ selektivita je založena na nábojích na membránovém póru (např. kanály s
negativními náboji umožňují průchod kationtů a zabraňují průchodu aniontů)
○ dále také selektivita závisí na velikosti a tvaru kanálu (tzn. kanál může být
propustný pro Na+ a zároveň nepropustný pro K+)
1) kanály stále otevřené (resting channels)
○ pro draslík - draslíkové leak kanály (nongated channels)
2) vrátkované (řízené, gated)
○ iontové kanály jsou řízeny vrátky (gate) a v závislosti na poloze bran mohou být
kanály otevřené nebo uzavřené, uzavřené jsou tehdy, když je membrána v klidu
○ gating = řízení otevírání a uzavírání kanálů
○ když je kanál otevřený, ionty, pro které je kanál propustný, jím mohou protékat
podle svého elektrochemického gradientu
○ je-li uzavřený, ionty jím nemohou procházet bez ohledu na velikost
elektrochemického gradientu
○ vodivost kanálu závisí na pravděpodobnosti otevření (čím větší pravděpodobnost
otevření, tím má větší vodivost a je propustnější)
○ různé typy vrátek kontrolují otevírání a uzavírání iontových kanálů:
a) napěťově řízené kanály
● vrátka se otevírají a uzavírají v reakci na
změny membránového potenciálu
● aktivační vrátka nervového Na+ kanálu
jsou otevřena depolarizací nervové buněčné
membrány, otevření -> upstroke AP
● jiná brána Na+ kanálu - inaktivační brána je
zavřena depolarizací a protože aktivační
brána odpovídá mnohem rychleji na
depolarizaci než inaktivační, Na+ kanál se
nejprve otevře a pak následně zavře. Tento
časový rozdíl mezi dvěma bránami je
zodpovědný za tvar a čas AP
● Na+ kanál - 3 stavy:
1. klidový - uzavřený
po depolarizaci:
2. aktivovaný (otevřený)
3. inaktivovaný (uzavřený)

● napětím řízený draslíkový kanál:

 b) ligandem řízené kanály
● se otevírají a uzavírají v reakci na vazbu ligandů, jako jsou hormony,
neurotransmitery nebo druhé posly
● nikotinový receptor na nervosvalové ploténce je iontový kanál, který se
otevírá po navázání acetylcholinu. Poté co se otevře, je propustný pro Na+ a
K+ ionty
c) napětím i chemicky řízené
d) iontové kanály řízené mechanicky
● kanály citlivé na ,,napnutí” cytoskeletu představují nezbytnou součást celé
řady mechanoreceptorů
● natažení buněčné membrány přímo mechanicky otevírá iontový kanál

Selektivní propustnost BM
● koncentrace K+ je vysoká na vnitřní straně membrány nervového vlákna a nízká na vnější
straně membrány
● membrána je permeabilní pro K+, ale ne pro ostatní ionty
● velký koncentrační gradient K+, který směřuje ven z buňky -> K+ má tendenci difundovat
ven
● K+ se přes iontové kanály pohybuje ven a odnáší s sebou kladný náboj, v buňce nechává
nespárované anionty se záporným nábojem
● v buňce se tímto utvoří záporný náboj, který ale začne přitahovat pozitivní K+ zpět do
buňky
● vzniká potenciálový rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem - difuzní potenciál
● rozdíl potenciálů je 94 mV s negativitou uvnitř
● rozdíly v koncentraci daného iontu přes selektivně propustnou membránu vedou k vytvoření
membránového potenciálu

Elektrochemický gradient
● součet proti sobě orientovaných hnacích sil (koncentrační gradient a potenciálem poháněný
transport)
● ionty se pohybují otevřenými kanály pod vlivem chemického koncentračního spádu a
rozdílu elektrického potenciálu (elektrochemický gradient)
● difuze K+ ven z buňky pokračuje tak dlouho, dokud se obě síly nevyrovnají, tedy dokud
jejich elektrochemický gradient není roven 0
● pak se ustálí poměr mezi koncentrací iontů na jedné a druhé straně membrány (rovnovážná
koncentrace) a určitý potenciál (rovnovážný potenciál)

Difúzní potenciál
 ● potenciálový rozdíl vytvořený přes membránu, když iont difunduje po svém koncentračním
gradientu -> tzn. difuzní potenciál je způsoben difúzí iontů
● lokální změna náboje membrány
● difúzní potenciál může být generován pouze v případě, že je membrána propustná pro
daný iont
● velikost difúzního potenciálu, měřená v milivoltech (mV), závisí na velikosti
koncentračního gradientu (hnací síla)
● závisí na náboji difundujícího iontu
● difúzní potenciály jsou vytvářeny pohybem pouze několika iontů a nezpůsobují změny
koncentrace iontů v celém roztoku

Rovnovážné potenciály
● elektrický potenciál potřebný k přitahování např. K+ do buňky, který balancuje
koncentrační spád, který K+ vede ven
● kation difunduje po svém koncentračním gradientu a přenáší pozitivní náboj přes membránu,
což zpomalí a zastaví jeho další difuzi
● rovnovážný potenciál je difuzní potenciál, který balancuje difuzi po koncentračním spádu
● v elektrochemické rovnováze jsou chemické a elektrické hnací síly stejné a opačné a žádná
další difuze neprobíhá
● např. chloridové ionty mají vyšší koncentraci v ECT než uvnitř buňky, a mají tedy tendenci
difundovat po svém koncentračním gradientu do buňky. Vnitřek buňky je proti jejímu
vnějšímu prostředí negativní a chloridové ionty jsou odpuzovány ven z buňky po směru
jejich elektrického gradientu. K rovnováze dojde tehdy, když tok Cl– dovnitř a tok Cl– ven
je vyrovnaný. Membránový potenciál, při kterém vznikne tato rovnováha, se nazývá
rovnovážný potenciál
● Na+ rovnovážný potenciál
○ 2 roztoky oddělené
membránou propustnou pro
Na+, ale nepropustnou pro Cl-
○ koncentrace NaCl je vyšší v
roztoku 1 než v roztoku 2
○ iont, který může procházet -
Na+, difunduje po svém
koncentračním gradientu z
roztoku 1 do roztoku 2, ale
iont, pro který membrána není propustná: Cl -, ho nedoprovází
○ v důsledku pohybu kladného náboje do roztoku 2 vzniká difúzní potenciál Na+ a
roztok 2 se stává pozitivním vzhledem k roztoku 1
○ pozitivita roztoku 2 zabraňuje další difúzi Na+ a nakonec je dostatečně velká, aby
zcela zabránila difúzi
○ potenciálový rozdíl, který přesně vyrovnává tendenci Na+ difundovat po jeho
koncentračním gradientu, je rovnovážný potenciál Na+
○ když jsou chemické a elektrické hnací síly na Na+ stejné a opačné - Na+ je v
elektrochemické rovnováze
 ● Cl- rovnovážný potenciál
○ membrána propustná pro
Cl-
○ Cl- difunduje z roztoku 1
do roztoku 2 po svém
koncentračním gradientu
○ vzniká difuzní potenciál a
roztok 2 je více negativní
○ potenciálový rozdíl, který
přesně vyrovnává tendenci Cl- difundovat po svém koncentračním gradientu, je
rovnovážný potenciál Cl-

Nernstova rovnice
● používá se pro výpočet rovnovážného potenciálu pro iont při daném rozdílu koncentrace
přes BM za předpokladu, že je BM pro tento iont propustná
● rovnovážný potenciál je počítán pro 1 iont v čase
● Nernstova rovnice převádí koncentrační rozdíl pro iont na napětí

E...rovnovážný potenciál
R...univerzální plynová konstanta
T...absolutní teplota
z...náboj iontu (+1 pro Na+, +2 pro Ca2+, -1 pro Cl-)
F...Faradayova konstanta
C1...intracelulární koncentrace (mmol/l)
Co...extracelulární koncentrace (mmol/l)
● hodnoty rovnovážných potenciálů pro jednotlivé ionty:

Klidový membránový potenciál

● potenciálový rozdíl mezi dvěma stranami buněčné membrány vzrušivých buněk (jako jsou
např. nervové nebo svalové), rozdíl potenciálů mezi vnitřní a vnější stranou buněčné
membrány
● je stanoven difuzními potenciály, které jsou výsledkem rozdílné koncentrace iontů v
extracelulární a intracelulární tekutině
● každý procházející iont se pokouší posunout membránový potenciál k vlastnímu
rovnovážnému potenciálu - ionty s nejvyšší permeabilitou nebo vodivostí v klidu přispějí ke
klidovému membránovému potenciálu nejvíce a ty s nejnižší permeabilitou přispějí jen málo
nebo vůbec
● KMP má hodnotu -70 až -80 mV
 ○ tyto hodnoty lze nejlépe vysvětlit konceptem relativní propustnosti buněčné
membrány pro ionty
○ KMP je blízko rovnovážnému potenciálu pro K+ a Cl-, protože permeabilita těchto
iontů je v klidu největší
○ KMP je vzdálen od rovnovážného potenciálu pro Na+ a Ca2+, protože permeabilita
těchto iontů je v klidu nejnižší
● Jaký podíl mají jednotlivé ionty na membránovém potenciálu?
○ to vysvětluje ,,rovnice vodivosti" (chord conductance equation): rovnovážný
potenciál pro každý iont (vypočten Nernstovou rovnicí) * relativní vodivost
○ je-li membrána propustná pro více iontů, je rozhodující, jaký podíl mají jednotlivé
vodivosti na celkové vodivosti membrány gT

○ změna permeability buňky pro iont -> změna KMP

○ alternativou je Goldmanova rovnice, která vyjadřuje příspěvek každého iontu skrze
relativní permeabilitu
■ velikost membránového potenciálu v jakémkoliv časovém úseku závisí na
rozdělení Na+, K+ a Cl– a na propustnosti membrány pro tyto ionty.
Rovnováha, která přesně popisuje tyto vztahy, se nazývá Goldmanova
rovnice:

○ Role Na+-K+ ATPázy na vytvoření KMP:

■ malý přímý elektrogenní příspěvek Na+-K+ ATPázy - 3 Na+ jsou
pumpovány ven z buňky a 2 K+ jsou pumpovány do buňky
■ důležitější je ale udržování koncentračního gradientu pro K+ přes buněčnou
membránu, který je pak zodpovědný za difuzní potenciál, který pohání
membránový potenciál směrem k rovnovážnému potenciálu K+
■ Na+-K+ ATPáza je nezbytná k vytvoření a udržení koncentračního gradientu
K+, který stanoví klidový membránový potenciál
 3. Formy transportu látek přes buněčnou membránu
● buněčná membrána= fluidní mozaika (jen ve vodném prostředí)-
fosfolipidová dvojvrstva
○ obsahuje řadu proteinů
■ periferní
■ integrální
● nepenetrující
● penetrující (důležité transportní proteiny)
■ kanály- uvnitř molekuly- hydrofilní prostor
umožňující prostup vody a určitých iontů nebo
molekul
■ přenašeče- přenos molekul nebo iontů jejich navázáním a
následnou konformační změnou proteinu
■ kanály i přenašeče= většinou selektivní pro určité typy
molekul a iontů
○ není mísitelná s ECF nebo ICF- bariéra proti pohybu vody a
hydrofilních látek mezi ECF a ICF
● rozdíly ve složení ECF a ICF= zásadní pro život buňky- udržovány
transportními mechanismy
○ ECF- velké množství Na+, malé množství K+, velké množství Cl-, nižší
koncentrace fosfátů a proteinů
○ ICF- malé množství Na+, velké množství K+, malé množství Cl-, vyšší
koncentrace fosfátů a proteinů
● transport přes buněčnou membránu
○ a) po elektrochemickém gradientu- difuze= náhodný termální pohyb molekul- energie umožňujcí
difuzi= kinetická energie
■ prostá
■ pasivní
■ usnadněná (facilitovaná)
○ b) proti elektrochemickému gradientu- aktivní
transport- pomocí přenašečových proteinů- vyžaduje
kromě kinetické energie ještě další zdroj energie
● difuze- všechny molekuly a ionty jsou v neustálém pohybu
○ molekula A se přibližuje molekule B a po nárazu jí
předá část své energie- molekula B dále narazí na jinou atd.-
kontinuální pohyb molekul v kapalinách a plynech
○ míra difuze= přímo úměrná rozpustnosti látky v tucích
○ a) prostá difuze- malé molekuly rozpustné v tucích (O2, CO2, MK,
hormony, vitaminy)
■ = pohyb molekul nebo iontů přes membránové otvory nebo intermolekulární prostory bez
interakce s přenašečovými proteiny
■ míra difuze= dána dostupným množstvím látky, rychlostí pohybu, počtem a velikostí
membránových otvorů
○ b) pasivní difuze- účast proteinů (kanálů)- aquaporiny, stále otevřené kanály (resting channels)- K+
“leak” channels, vrátkované kanály (řízené, gated channels)= uzavřené, když je membrána v klidu
■ důležitý je průměr molekuly (musí být nižší než průsvit kanálu)
■ jsou často selektivně permeabilní- selektivita dána vlastnostmi kanálu- průměr, tvar, původ
elektrických nábojů a chemických vazeb uvnitř kanálů
■ vrátkované kanály mohou být otevírané různým způsobem
● napěťově řízené kanály- změna membránového potenciálu
○ molekulární konformace vrátek nebo jejich chemických vazeb= závislá na
elektrickém potenciálu membrány
 ○ např. negativní náboj vnitřku buňky způsobí uzavření vnějších Na + vrátek,
pokud vnitřek membrány ztratí svůj negativní náboj- náhlé otevření Na+
vrátek- tok Na+ dovnitř buňky= základní mechanismus pro vyvolání AP v
nervové buňce a vznik nervového signálu
○ naopak K+ vrátka= intracelulárně- otevírají se, když je vnitřek membrány
pozitivně nabitý- tento mechanismus je zodpovědný za ukončení AP
● chemicky řízené kanály- vazba ligandu
○ po navázání ligandu- konformační změna/změna chemických vazeb kanálu a
jeho otevření
○ acetylcholinový kanál= otevíraný ACh, umožňuje
prostup nenabitých a pozitivně nabitých iontů
negativně nabitým pórem- důležitý pro přenos
nervového signálu mezi nervovými buňkami/z
nervové buňky na svalovou buňky k vyvolání
svalové kontrakce
● napětím i chemicky řízené kanály
● mechanicky řízení kanály- mechanickým roztažením
membrány (senzorické orgány)
■ draslíkové kanály- umožňují průchod K+ asi 1000x snadněji než
průchod Na+ (důvod: K+ ionty= o něco větší než Na+ ionty)
● tetramerní struktura- 4 identické proteinové
podjednotky obklopující centrální pór
● na povrchu póru- smyčky tvořící selektivní filtr
lemovaný karbonylovými skupinami
● hydratovaný K+ interaguje s karbonylovým skupinami a
zbavuje se navázaných molekul vody- prostup
dehydratovaného K+
● k interakci s Na+ jsou karbonylové skupiny příliš daleko
od sebe
■ sodíkový kanál
● vnitřní povrch= lemovaný AMK- negativně nabité-
vyvazují molekuly vody hydratující Na+
○ c) facilitovaná difuze- transport zprostředkovaný přenašečem
■ saturace- Tm= transportní maximum
● míra prosté difuze se zvyšuje úměrně koncentraci
difundující látky ❌ míra facilitované difuze se zvyšuje až
do dosažení transportního maxima
■ stereospecifita (např. D- Glc, L-Glc) a kompetice (např. D-Glc a
D-Gala)
■ transportovaná látka vstupuje do póru a naváže se-
konformační/chemická změna přenašeče- otevření póru na
opačné straně membrány- uvolnění navázané molekuly z vazby
(vazebná síla je slabá, díky tepelnému pohybu dojde k uvolnění z
vazby)
■ umožňuje transport molekuly oběma směry
■ transport Glc- GLUT transportéry- např. GLUT4 (aktivovaný
inzulinem- zvýšení míry facilitované difuze Glc 10-20x v inzulin-
senzitivních tkáních), také transport AMK
○ faktory určující velikost difuze: viz Fickův zákon difuze (otázka 1)
■ koncentrační gradient- vysoká koncentrace určité látky v ECF a
nízká v ICF- míra difuze látky dovnitř buňky je přímo úměrná
koncentraci této látky uvnitř ECF a naopak
● míra difuze dovnitř buňky= Co-Ci
 ■ vliv elektrického potenciálu- elektrické náboje iontů po změně elektrického potenciálu
vedou k pohybu iontů přes membránu i přes neexistenci koncentračního gradientu
● na obrázku (B)- stejná koncentrace - na obou stranách membrány- aplikace + na
pravé straně membrány, - na levé straně membrány- + přitahuje -, - odpuzuje - =
difuze - zleva doprava- vznik koncentračního gradientu- pohyb zprava doleva, ale
elektrický gradient má opačnou tendenci
● po dosažení určitého koncentračního gradientu se oba efekty vybalancují
● elektrický gradient, který vybalancuje určitý
koncentrační gradient univalentních iontů-
Nernstova rovnice (viz otázka 2)
■ vliv tlakového gradientu- např. v kapilárách (tlak uvnitř=
asi o 20 mmHg vyšší než venku)
● tlak= součet sil generovaných různými molekulami
dopadající na určitou plochu v určitý okamžik
● pokud je počet molekul na jedné straně membrány
vyšší- více molekul dopadá na jednu stranu
membrány za sekundu- vyšší množství energie pro
pohyb molekul z oblasti vyššího tlaku do oblasti
nižšího tlaku
○ voda= nejhojněji difundující látka přes buněčnou membránu
■ za normálních okolností je její pohyb v obou směrech= zcela
balancován (nepřevažuje pohyb v jednom směru- objem
buňky zůstává konstantní)
■ za jistých okolností ale vzniká koncentrační gradient pro
vodu- převáží pohyb v jednom směru- buňka nabývá na
objemu/ztrácí na objemu, tento pohyb= osmóza= pohyb částic
přes polopropustnou membránu do místa s částicemi, které
nejsou pro polopropustnou membránu propustné (osmoticky
aktivní látky)
■ obrázek- membrána= selektivně permeabilní pro vodu, ale
mnohem méně pro Na+, Cl-- přítomnost Na+ a Cl- nahradila
molekuly vody na jedné straně membrány- snížení její koncentrace- více molekul vody
dopadá na kanály na druhé straně membrány- pohyb vody do místa s
nižší koncentrací
■ osmotický tlak= tlak nutný pro zastavení osmózy
● obrázek- selektivně permeabilní membrána a dva oddělené
sloupce kapaliny tvořené čistou vodou (B) a roztokem s
částicemi, pro které není membrána permeabilní (A)
○ osmóza vody z B do A způsobí pokles sloupce B a
vzestup sloupce A až do té doby, než se vytvoří
dostatečně velký tlakový gradient, který zabrání
osmóze (tento tlakový gradient= osmotický tlak
roztoku)
○ je dán počtem osmoticky aktivních částic, nikoli jejich hmotností- každá vyvíjí
stejný tlak (velké částice- vyšší hmotnost, ale nižší rychlost, malé částice
naopak= stejná kinetická energie)- molární koncentrace
● aktivní transport
○ je třeba udržet vysokou koncentraci určité látky v ICF, i přestože v ECF je nízká koncentrace (K +)/je
třeba udržet nízkou koncentraci v ICF, přestože v ECF je koncentrace vysoká (Na +)- nemůže k tomu
docházet prostou difuzí- vede k vyrovnání koncentrací na obou stranách membrány
○ je potřeba energie
○ transport pomocí přenašečů- fungují jinak než u facilitované difuze- odevzdávají energii
transportované látce k jejímu přenosu proti elektrochemickému gradientu
○ a) primární aktivní transport- energie ze štěpení ATP nebo jiných vysokoenergetických fosfátových
sloučenin- vede k nerovnoměrné distribuci iontů
■ lze využít terapeuticky (srdeční glykosidy- oubain, digitalis- inhibují Na+-K+ ATPázu)
■ Na+-K+ ATPáza- pumpuje Na+ z buňky a K+ do buňky=
zodpovědná za udržování Na+ a K+ koncentračních
gradientů a pro ustavování negativního elektrického
náboje uvnitř buňky, je základem pro nervové funkce-
přenos nervových signálů
● 2 oddělené globulární proteiny- větší ɑ-
podjednotka a menší β-podjednotka (její funkce
není známa)
● ɑ-podjednotka- 3 vazebná místa pro Na+ na
intracelulární části, 2 vazebná místa pro K+ na extracelulární části, ATPázová
aktivita intracelulární části
● po navázání 2 K+ na vnější část a 3 Na+ na vnitřní část- aktivace ATPázové aktivity-
štěpení ATP na ADP a fosfát- rozštěpení vysokoenergetické vazby- uvolnění energie-
chemická a konformační změna přenašeče- uvolnění Na+ do ECF a K+ do ICF
● může fungovat i opačně- pokud elektrochemické gradienty pro Na+ a K+ stoupnou
tak, že energie těchto gradientů je vyšší než energie z hydrolýzy ATP- pohyb iontů
po svém koncentračním gradientu a syntéza ATP z ADP a fosfátu
● relativní koncentrace ATP, ADP a fosfátu + elektrochemické gradienty Na + a K+ určují
směr enzymatické reakce
● u některých buněk (např. nervových)- až 60-70% buněčné energie je využito k
pumpování Na+ z buňky a K+ do buňky
● velký význam pro udržování objemu buňky- bez ní by většina buněk praskla
○ uvnitř buňky- proteiny a další organické látky, které nemohou opustit
buňku- většina má negativní náboj= přitahují velké množství kladně nabitých
iontů- osmóza vody dovnitř buňky- zvětšování jejího objemu až do prasknutí
○ Na+-K+ ATPáza pumpuje Na+ ven z buňky a K+ dovnitř + membrána je mnohem
více permeabilní pro K+ než pro Na+ (Na+- tendence zůstat v ECF)- osmóza
vody z buňky ven
○ zvětšování objemu buňky- automatická aktivace Na+-K+ ATPázy- více iontů
ven z buňky + voda s nimi
● = elektrogenní- převažuje pohyb kladného náboje ven z buňky- negativita vnitřku
buňky- vytváří elektrický potenciál membrány
■ Ca ATPáza- udržování nízké koncentrace Ca2+ v ICF (asi 10 000x nižší než v ECF)
2+

● PMCA (plasma membrane Ca2+ ATPase)- pumpuje Ca2+ z buňky

● SERCA (sarkoplazmatické retikulum)- pumpuje Ca2+ do SER
■ primární aktivní transport H+
● H+-K+ ATPáza- parietální buňky žaludeční stěny- H+ do žaludečního obsahu
(okyselení)
● v distálních tubulech a sběracích kanálcích
■ energie potřebná pro aktivní transport je dána koncentrováním látky během transportu-
energie potřebná pro koncentraci látky 10x= 2x menší než pro její koncentraci 100x-

logaritmus
○ b) sekundární aktivní transport- energie z koncentračního gradientu určitých iontů vytvořeného
primárním aktivním transportem
■ vysoký koncentrační gradient Na+ vytvořený primárním aktivním transportem= zásobárna
energie- nadbytek Na+ v ECF- tendence difundovat do ICF
■ za určitých podmínek- difuzní energie Na+ může s sebou táhnout jiné látky do ICF=
kotransport
● Na+- Glc, Na+- AMK- renální a intestinální
epitelové buňky- absorpce Glc a AMK do krve
● musí dojít k navázání druhé látky, aby došlo ke
konformační změně a přenosu
■ antiport- transport Na+ po svém koncentračním
gradientu dovnitř buňky + jiné látky ven z buňky (po
navázání obou- konformační změna přenašeče)
● Na+/Ca2+- téměř ve všech buňkách- Na+
dovnitř, Ca2+ ven
○ v kardiomyocytu- odčerpávání Ca2+ po
kontrakci ven z buňky, po
depolarizaci- změna směru transportu
● Na /H - proximální tubulus- Na+ z lumen do
+ +

tubulárních buněk, H+ z tubulárních buněk do

lumen
4/ Kompartmenty tělesných tekutin, jejich složení a měření
Ganong 3, Costanzo 1
Sylabus: Kompartmenty tělesných tekutin, jejich složení, měření a regulace - Molarita, osmolarita, elekroneutralita. Složení
intracelulární a extracelulární tekutiny. Koncentrační rozdíly mezi plazmou a intersticiální tekutinou, Gibbs-Donnanova
rovnováha. Princip měření objemu kompartmentů tělesných tekutin rozpouštěním indikátoru. Jak změny v příjmu a výdeji
tekutin ovlivní distribuci tekutin v těle.

● Somatické buňky obklopeny ECF, ohraničené tělesným

povrchem. Z této tekutiny si buňky odebírají O2 a výživu a zpět
do ní vylučují odpadní produkty metabolismu.
● ECF- rozdělena na dvě části: intersticiální tekutinu a
cirkulující krevní plazmu.
○ Plazma a krevní buněčné elementy, především červené
krvinky, vyplňují cévní systém a tvoří celkový objem
krve.
○ Intersticiální tekutina = součást ECF, která se nachází
mimo cévní systém - omývá buňky, = ultrafiltrát
plazmy, od plazmy oddělena kapilární membránou, má
větší podíl na objemu ECF než plazma
○ (Transcelulární tekutiny) = speciální tekutiny oddělené od ostatní ECF (kloubní
tekutina, oční komorová voda, tekutina v sekretu žláz a trávicím ústrojí,
cerebrospinální tekutina…)
● Asi třetina celkového množství vody obsaženého v těle
(celková tělesná voda) v extracelulárním prostoru;
zbývající dvě třetiny - uvnitř buněk (intracelulární
tekutina).
● Uspořádání těla
○ proteiny a látky jim příbuzné - 18 % jeho celkové
hmotnosti, minerálie 7 %, tuky 15 %. Zbylých 60 %
připadá na vodu.
○ Distribuce vody viz obrázek -> Intracelulární část
tělesné vody zaujímá 40 % celkové hmotnosti těla,
extracelulární část 20 %.
■ 25 % extracelulární vody cirkuluje v cévním
systému (plazma = 5 % tělesné hmotnosti)
■ 75 % je mimo krevní řečiště (intersticiální
tekutina = 15 % tělesné hmotnosti)
● Měření objemu tělesných tekutin
○ použije se látka, která se distribuuje pouze v
měřeném oddílu → vypočítá se objem tekutiny, ve
kterém se látka rozptýlila (objem distribuce podané
látky)
■ Objem distribuce = množství injikované
látky (zmenšenému o tu část, která byla z
těla odstraněna metabolickými pochody nebo vyloučena v době, které bylo
třeba k promíchání) dělenému koncentrací látky v odebraném vzorku.
■ výpočet: pro jakoukoliv injikovanou látku do těla, splňující:
 ● nesmí být toxická, musí se rovnoměrně rozptýlit v měřeném prostoru
a nesmí ovlivňovat distribuci vody a dalších látek v těle, musí být
stabilní po dobu, kdy dochází k jejímu rozptýlení, a pokud nějaká
změna nastává, musí být známá, samotné měření koncentrace látky
by mělo být relativně jednoduché

Plazmatický objem, celkový krevní objem a objem červených krvinek

● Plazmatický objem - měří se pomocí barviva, které se váže na plazmatické proteiny
○ např. Evansova modř
-lze také použít měření pomocí sérového albuminu značeného radioaktivním jodem
○ Vzorek injikovaného roztoku a vzorek plazmy odebrané po jeho podání pak se měří
pomocí scintilačního čítače
○ Průměrná hodnota je 3500 ml
○ Jestliže je znám objem plazmy a hematokrit (procento krevního objemu zaujímaného
krevními buňkami), lze vypočítat celkový objem krve:

Objem extracelulární tekutiny

● Měření - metoda, při které se používá inulin (polysacharid)
○ Radioaktivním uhlíkem se nahradí jeden uhlíkový atom v molekule inulinu a při
použití takto značeného inulinu je možné jednoduše změřit vzorek pomocí vhodného
detektoru
○ Kromě inulinu je také možné použít manitol nebo sacharózu.
○ Průměrně: 14 litrů ECF (3,5 litrů plazmy a 10,5 litrů intersticiální tekutiny). = 20%
hmotnosti

Objem intersticiální tekutiny

● Nelze měřit přímo, neboť je obtížné získat její vzorek + látky, které se rozptylují v
intersticiální tekutině, jsou rozptýleny i v plazmě.
● Výpočet - odečtením objemu plazmy od objemu ECF
● Poměr objemu ECF a intracelulární tekutiny je vyšší u kojenců a dětí než u dospělých jedinců
● Absolutní objem ECF u dětí je samozřejmě menší než u dospělých. U dětí proto dochází
rychleji k dehydrataci a ta je často vážnější než u dospělých.

Objem intracelulární tekutiny

● není možné změřit přímo —> vypočítat odečtením celkového objemu ECF od celkového
objemu tělesné vody.
○ Celková tělesná voda se stanovuje obdobně, jako se měří objem jiných tělních
prostorů.
○ Nejčastěji používá těžká voda (deuterium oxid, D 2 O).
○ Obsah vody ve tkáních mimo tuk je konstantní, asi 71–72 ml/100 g tkáně.
■ Tuk je relativně bez vody, a tak se poměr celkové tělesné vody k tělesné
hmotnosti mění podle množství tuku přítomného v tkáních (nižší % vody,
když je v těle hodně tuku)
 ■ Voda cca 60 % tělesné hmotnosti, u žen je procento o něco nižší než u mužů.
U obou pohlaví klesá obsah vody s věkem

Jednotky
● Moly
○ Jeden mol = molekulová hmotnost látky vyjádřená v gramech.
○ Každý mol látky obsahuje přibližně 6 · 10 23 molekul.
○ Takže 1 mol NaCl = 23 g + 35,5 g = 58,5 g .
● Ekvivalenty
○ Jeden ekvivalent (ekv) = 1 mol ionizované látky dělený její valencí.
○ Jeden mol NaCl disociuje na 1 ekv Na + a 1 ekv Cl – . Jeden ekvivalent Na + = 23
g/1 = 23 g; ale 1 ekv Ca2+ = 40 g/2 = 20 g.
● Osmoly
○ = počet částic, na které látka v roztoku disociuje, osmolarita = koncentrace částic v
roztoku vyjádřená jako osm/l
● pH
○ převrácená hodnota dekadického logaritmu hodnoty koncentrace H +

Složení ICF a ECF

● ECF - hlavní kationt: Na+ ; hlavní anionty: Cl-,
HCO3-
● ICF - hlavní kationt: K+, Mg+; hlavní anionty:
proteiny, organické fosfáty
● V ECF je koncentrace Ca2+ asi 4x vyšší než v ICF
● ICF je kyselejší
● osmolarita ICF a ECF stejná (290 mOsm/l) -
propustnost membrány pro vodu

Koncentrační rozdíly mezi ISF a plazmou, Gibbs-Donnanova rovnováha

● největší rozdíl = přítomnost proteinů v plazmě (velká molekulová hmotnost —>
neprochází dobře stěnou kapiláry)
● Gibbsova-Donnanova rovnováha
○ redistribuce malých kationtů a aniontů přes kapilární stěnu
○ kvůli požadavku na elektroneutralitu musí mít plazma nižší koncentraci malých
aniontů (Cl-) a vyšší koncentraci malých kationtů (Na+,K+)
○ Gibbsův-Donnanův poměr
■ koncentrace plazmy : koncentrace tkáňového moku pro anionty
● A: Cl-[plazma]/Cl-[tkáňový mok] = 0,95
■ koncentrace tkáňového moku : koncentrace plazmy pro kationty
● K: Na+ [tkáňový mok]/Na+[plazma]/ = 0,95
○ iontová rovnováha, dosažená v roztoku elektrolytu rozděleného semipermeabilní
membránou, která propouští ionty elektrolytu a nepropouští ionty koloidu např.
proteinu; po přidání koloidu na jednu stranu membrány se v důsledku
redistribuce iontů původního elektrolytu ustaví rovnováha, při níž je na obou
stranách membrány stejná koncentrace iontů
5/ Akční potenciál, mechanismus vzniku
Zdroje: Costanzo 18, Ward 21
Sylabus: Akční potenciál, mechanismus vzniku, faktory, které ho ovlivňují - Na napětí závislý Na+ a K+ kanál, změny
vodivosti membrány pro Na+ a K+, graf průběhu napětí během AP (depolarizace, prahová hodnota, přepolarizování do
kladných hodnot, repolarizace, hyperpolarizace). Absolutní a relativní refrakterní perioda a propagace AP

● fenoménem vzrušivých buněk (nervová, svalová), skládá se z rychlé depolarizace

(upstroke) a následné repolarizace membránového potenciálu
● základní mechanismus přenosu informace v nervovém systému a svalové tkáni
● 3 základní charakteristiky:
1. stereotypní velikost a tvar - každý normální AP daného typu buňky vypadá stejně
2. propagace - jakmile je AP jednou vyvolán, pokračuje po celém povrchu vzrušivé
buňky, AP jednoho místa způsobuje depolarizaci sousedních míst, šíří se bez
dekrementu
3. zákon vše nebo nic - když je vzrušivá buňka depolarizovaná k prahovému potenciálu
→ proběhne, nedosáhne-li se prahového potenciálu → neproběhne

Iontová podstata AP
1. Klidový membránový potenciál
○ - 70 mV
○ vysoká vodivost membrány pro K+
■ kanály pro K+ otevřené → K+ difunduje ven z buňky po
svém koncentračním gradientu
■ membránový potenciál je blízko K+ rovnovážnému
potenciálu
○ vodivost membrány pro Na+ je nízká
■ inaktivační hradlo Na+ kanálu je otevřené
■ aktivační hradlo Na+ kanálu je zavřené
■ Na+ se nemůže pohybovat kanálem
 2. Upstroke
○ akční potenciály jsou nejčastěji započaty otevřením iontových kanálů
závislých na ligandu, které zvýší propustnost membrány pro Na+,
umožní tak těmto iontům vstoupit do buňky → tím způsobí, že se Em
posune směrem k ENa (tj. stane se více pozitivním)
○ tato iniciální depolarizace aktivuje napěťově ovládané Na+ kanály,
které dále zvýší propustnost membrány pro tento iont a to vyvolá ještě
větší depolarizaci. Když se AP přiblíží k - 50 až - 45 mV (prahový
potenciál) dochází k lavinovitě narůstajícímu ději vedoucímu k
velkému, přechodnému zvýšení propustnosti membrány pro Na+, což
dává hodnotám Em velikost blížící se ENa.

3. Repolarizace
○ MP je repolarizován zpět na - 70 mV protože:
■ v odpovědi na depolarizaci se uzavřou inaktivační hradla
napěťově ovládaných sodných kanálů (zavírají se však se
zpožděním → jejich odpověď na depolarizaci je pomalejší
než-li otevření aktivačních hradel) a propustnost pro Na+
prudce klesá
■ otevřou se napěťově ovládané K+ kanály → K+ proudí ven
z buňky

4. Hyperpolarizace
○ v důsledku vysoké vodivosti pro K+ snaha přiblížení rovnovážnému potenciálu K+
○ MP je více negativní než KMP

Velmi malé změny v koncentraci iontů, které se objeví během AP, jsou vráceny na původní hodnoty
činností sodno-draselné ATPasy (! AP není způsobem změnami v koncentraci iontů, ale změnami v
iontové propustnosti)

Refrakterní periody
● vzrušivé buňky nejsou schopny produkovat normální AP
● Absolutní
○ Na + kanály jsou inaktivní (uzavřená inaktivační hradla) po dobu asi 1 ms, dokud
buňka není značně repolarizována
○ Během této periody nemohou být Na + kanály otevřeny jakkoliv velkou depolarizací
○ Další AP tedy nemůže být generován (ani při velkém stimulu)
● Relativní
○ V dalších asi 2 až 3 ms je propustnost membrány pro K+ vysoká a její depolarizace je
obtížná. Tento interval je označován jako relativní refrakterní perioda.
○ hlavně při hyperpolarizaci
○ AP může být generován, ale jenom stimulem vyšším než obvykle
○ omezuje frekvenci, s jakou mohou být AP generovány na 1000 s-1 a zabezpečuje, že
jednou vzniklý AP se bude šířit pouze jedním směrem

Propagace AP
● vznik lokálních proudů
● lokální proudy vznikají nad místem, kde došlo ke změně rozložení iontů. Důsledkem vzniku
těchto proudů je depolarizace membrány sousedního úseku vlákna.
● v klidu
○ kladné náboje rozmístěny podél zevní strany membrány, negativní podél strany
vnitřní, celý axon - KMP
● během AP
○ [A] AP začne v iniciálním segmentu axonu (aktivní místo), Na + proudí do buňky
→ vnitřek buňky se stává pozitivní, zevní strana negativní, sousedící oblast je stále
uvnitř negativní, vně pozitivní
○ [B] kladné náboje z aktivního místa tečou do sousední inaktivní, negativní oblasti
○ [C] lokální proud způsobí depolarizaci membrány sousedního úseku vlákna a
vznik AP a obrácení polarity membrány, původní aktivní místo je repolarizováno zpět
na KMP
6/ Mechanika svalové kontrakce, izometrická, izotonická

kontrakce
Zdroje: Guyton 83, Kittnar 105, Costanzo 37

Typy kontrakce
● Svalový stah je výsledkem zkrácení kontraktilních
elementů. Protože však sval obsahuje i elastické a
viskózní složky zapojené s kontraktilními jednotkami v
sérii, je možné, aby kontrakce proběhla i bez
zjistitelného zkrácení svalu jako celku. Taková
kontrakce se jmenuje izometrická (stejná délka).
Kontrakce proti stálému zatížení s přiblížením konců
svalů je izotonická (stejné napětí).
● Práce je síla násobená drahou, po níž působí ->
izotonická kontrakce práci tedy vykonává, zatímco
izometrická kontrakce ne
● Izotonická kontrakce
○ Vzniká tehdy, když je konec svalu volně
pohyblivý a po podráždění se kontrahuje za
použití konstantní síly
○ Síla svalové kontrakce je větší než zátěž a
napětí tak zůstává konstantní během celé
kontrakce
○ Když se sval kontrahuje, zkrátí se a pohne
závažím
● Izometrická kontrakce
○ Stav, kdy jsou oba konce svalu fixovány v
určité vzdálenosti a následná stimulace tak
způsobí zvýšení svalové tenze, aniž by se
změnila jeho délka
○ K izometrické kontrakci dochází, když je zátěž
větší než síla svalové kontrakce, sval vytváří
napětí, když dochází ke kontrakci, ale nemění se jeho délka
● V praxi je kontrakce nejčastěji tvořena oběma komponentami - Je zřejmé, že v podstatě žádný
sval nemůže fyziologicky striktně pracovat v izotonickém nebo izometrickém režimu
(částečně platí pro antigravitační svalstvo). Izometrickou kontrakci je možné vypozorovat
např. na začátku zvedání těžkého břemena do doby, než síla kontrakce překročí váhu
břemena. Pak se sval při dalším narůstání síly zároveň zkracuje - auxotonická kontrakce.
Sled kombinující izometrickou a pak izotonickou kontrakci je popisován jako tzv. podpůrné
trhnutí (zvedání předmětu z podložky). Izotonická kontrakce následována kontrakcí
izometrickou je popisována jako nárazové trhnutí (ukousnutí sousta následované stiskem
sevřených čelistí).
Síla kontrakce (jedno svalové vlákno)
● závislost síly izometrického stahu svalu na iniciální
délce sarkomery vyjadřuje Gordonova kŘivka
○ týká se kontrakce jednoho svalového vlákna
● Síla kontrakce závisí na počtu vazeb mezi aktinem a
myosinem
● Největší množství vazeb mezi aktinem a myosinem je
při délce sarkomery asi 2 mikrometry (vrchol křivky,
body B,C), tato délka je též klidovou délkou svalu, při
které sval ještě nevyvijí pasivní elastickou sílu
● Při prodloužení nad tuto optimální délku se zmenší
oblast překryvu tenkých a tlustých filament, což vede k
menšímu množství aktin-myosinových vazeb ...D
● Při kratší délce dojde naopak k překryvu tenkých myofilament, čímž se sníží počet aktivních
vazebných míst pro myosin...A

Síla kontrakce svalu jako celku

● Ve srovnání s jedním svalovým vláknem je kontrakce celého svalu ovlivněná velkým
množstvím spojovací vazivové tkáně, variabilitou jednotlivých sarkomer a také
přítomností různých typů svalových vláken -> křivka pro celý sval se tedy liší od té pro
jednotlivé svalové vlákno
● Výsledná kontrakce je největší za tzv. klidové délky svalů, tj. délky, kterou lidské svaly
většinou v klidu zaujímají.
● pasivní svalové napětí - tenze vytvořená natáhnutím svalu (výsledkem protažení elastických
komponent svalu), nestimulovaný kosterní sval může být protažen přibližně o 45% své
klidové délky
● aktivní svalové napětí - síla vytvořená interakcemi aktinu a myosinu (vlastním důsledkem
kontrakce sarkomer)
● celková tenze - vzniká sumací vyvolané aktivní a pasivní tenze
Rychlost kontrakce
● závislost mezi rychlostí izotonické kontrakce a
zátěží svalu popisuje Hillova kŘivka
● V případě, že se sval kontrahuje proti minimální
zátěži, je jeho kontrakce extrémně rychlá
● Se zvětšující se zátěží se rychlost zmenšuje, až
dosáhne nuly v případě takové zátěže, kterou sval není
schopen překonat
● Rychlost zkracování svalu je úměrná celkové síle
kontrakce snížené o sílu potřebnou k překonání
zátěže
7/ Kontrakce hladkého svalu
Zdroje: Costanzo: 39, Ward 39

Hladká svalovina
● nemá příčné pruhování - tenká a tlustá myofilamenta jsou sice přítomna,
ale nejsou uspořádána do sarkomery
● tenká myofilamenta jsou zakotvena do densních tělísek
● každá svalová buňka obsahuje jedno jádro, které leží v blízkosti jejího
středu, buňky hladké svaloviny mají vřetenovitý tvar, jsou mezi sebou
spojeny desmosomy
● Funkce hladké svaloviny: pohyb (chymu, moči), zachování napětí (cévy)

Typy hladké svaloviny

● Útrobní (unitary)
○ GIT, močovod, močový měchýř, děloha, cévy
○ kontrahují koordinovaně, kontrakční vlna
plynule postupuje celým svalem jako funkční
jednotkou -> buňky jsou totiž vybaveny
velkým množstvím mezibuněčných spojů
(nexy) - cesta nízkého odporu pro AP
○ spontánní pacemakerová aktivita
● Vícejednotkový (multiunit)
○ Iris, ciliární svaly, vas deferens
○ jednotlivá svalová vlákna se chovají jako
samostatné motorické jednotky, nejsou
spojena pomocí štěrbinových spojení, ale
jsou samostatně stimulována autonomními
neurony, každé svalové vlákno se tak může
kontrahovat nezávisle na ostatních
○ tj. buňky jsou hustě inervovány postgangliovými neurony sympatiku a pyrasympatiku
-> inervace reguluje jejich funkci

Excitace a kontrakce
● I buňky hladkého svalu se kontrahují vzájemným posunem myofilament po sobě, ale
kontrakce probíhá v porovnání s ostatními typy svalů mnohem pomaleji
● Hladké svaly jsou schopné dlouhodobé kontrakce, aniž by došlo k vyčerpání jejich
energetických zásob a ke svalové únavě
● Ve srovnání s příčně pruhovanou svalovinou obsahuje struktura hladkého svalu 2x více aktinu
a tropomyosinu a žádný troponin, myosin je zastoupen pouze z 25%
● K zahájení kontrakce je opět nutné zvýšení intracelulární koncentrace Ca2+
Mechanismus kontrakce hladkého svalu

1. Zvýšení intracelulární koncentrace Ca2+ (tři mechanismy, b a c jsou pouze přídatné

mechanismy)
a. AP na membráně svalové buňky. Depolarizace -> otevření napěťově ovládaných
Ca2+ kanálů v sarkolemě -> Ca2+ jde dovnitř buňky
b. Hormony nebo neurotransmitery otevřou ligandem ovládané Ca2+ kanály v
sarkolemě -> Ca2+ jde dovnitř buňky
c. Hormony nebo neurotransmitery způsobí skrze kaskádu reakcí otevření IP3
ovládaných kanálů v membráně sarkoplazmatického retikula -> uvolnění
vápníku ze SR

2. Ca2+ se váže na kalmodulin. Vzniklý komplex Ca2+-

kalmodulin se váže a aktivuje kinázu lehkého řetězce
myosinu
3. Tato kináza fosforyluje lehký řetězec myosinu -> zvýšení
ATPázové aktivity myosinu -> myosin se tak může vázat na
aktin -> cross-bridge cycling -> generování napětí
4. Komplex Ca2+-kalmodulin nepůsobí jen na myosin, ale také
na dva proteiny - kalponin and kaldesmon, které fosforyluje
a brání tak inhibici myosin-ATPázy
5. Relaxace nastává když intracelulární koncentrace Ca2+
klesne pod hodnotu, která je potřeba pro tvorbu komplexu
Ca2+-kalmodulin
a. hyperpolarizací (zavírá napěťově ovládané vápenaté
kanály)
b. přímou inhibicí vápenatých kanálů ligandy (cAMP, cGMP)
c. inhibicí produkce IP3
d. zvýšenou aktivitou Ca2+ ATPázy v SR
Relaxace navíc zahrnuje aktivaci fosfatázy lehkého řetězce myosinu, která defosforyluje
lehký řetězec myosinu, což vede k inhibici myosin ATPázy
Kontrakce nezávislá na vápníku
● = další mechanismus kontrakce (kromě té která je na vápníku závislá)
● reguluje stupeň kontrakce
● aktivace kinázy lehkého řetězce myosinu -> více cross-bridge cycling -> vyšší
produkce napětí
● aktivace fosfatázy lehkého řetězce myosinu -> menší napětí
 8. Akční potenciál a jeho šíření v srdeční svalovině
● v srdci- 2 typy buněk
○ kontraktilní: tvoří většinu síňové a komorové tkáně= pracovní buňky srdce
■ akční potenciály v kontraktilních buňkách vedou ke kontrakci a generování síly a tlaku
○ vodivé: tvoří SA uzel, internodální vlákna, AV uzel, Hisův svazek a Purkyňova vlákna= specializované
svalové buňky, které se nijak významně nepodílejí na generování síly, ale slouží k rychlému šíření AP
po celém myokardu
■ schopnost samovolně tvořit AP (kromě SA uzlu je tato funkce potlačena)
● normální sinusový rytmus- normální elektrická aktivace
○ akční potenciál musí začínat v SA uzlu
○ impulsy SA uzlu se musí objevovat pravidelné (60-100 impulsů za minutu)
○ aktivace myokardu musí být ve správném pořadí se správným načasováním a zpožděním
● základní poznatky ve spojitosti se vznikem akčních potenciálů:
○ membránový potenciál je dán permeabilitou membrány pro ionty a koncentračními gradienty pro
prostupující ionty
○ pokud je buněčná membrána pro daný iont dobře propustná- iont se pohybuje po svém
elektrochemickém gradientu a membránový potenciál se pohybuje ve směru jeho rovnovážného
potenciálu
○ pokud je membrána pro daný iont málo propustná/nepropustná- iont se podílí velmi málo/vůbec
na membránovém potenciálu
○ intracelulární potenciál se vyjadřuje relativně k extracelulárnímu potenciálu- membránový potenciál
-85 mV= intracelulární potenciál je o 85 mV negativnější
○ klidový membránový potenciál je dán zejména K+ ionty- v klidu je propustnost pro K+ vysoká a
klidový membránový potenciál= blízko rovnovážnému potenciálu K +
○ Na+/K+ ATPáza- udržuje Na+ a K+ koncentrační gradienty, ale malý přímý elektrogenní vliv na
membránový potenciál
○ změny membránového potenciálu= způsobeny tokem iontů dovnitř/ven z buňky
■ depolarizace= membránový potenciál se stává méně negativním- tok pozitivního náboje do
buňky= influx
■ hyperpolarizace= membránový potenciál se stává více negativním- tok pozitivního náboje z
buňky= eflux
■ a) změna elektrochemického gradientu pro určitý iont (pro nějž= membrána permeabilní)
● změna rovnovážného potenciálu pro daný iont- toku iontu z/do buňky k
znovuustavené elektrochemické rovnováhy- změna membránového potenciálu
■ b) změna v propustnosti pro určitý iont
○ prahový potenciál- převládá při něm influx- musí být překročen, aby došlo k pálení AP
● akční potenciál komor, síní a Purkyňových vláken
○ dlouhé trvání- 150 ms (v síních)- 250 ms (v komorách)- 300 ms (v Purkyňových vláknech) x 1-2 ms
(akční potenciál v nervu/kosterním svalu)
■ ovlivňuje také trvání refrakterních period- delší
○ konstantní klidový membránový potenciál
○ plateau- trvalá fáze depolarizace zodpovídající za dlouhé trvání AP
○ fáze 0 (upstroke)
■ rychlá depolarizace- přechodné zvýšení propustnosti pro Na+ - otevření napěťově řízených
Na+ kanálů- influx Na+- klidový membránový potenciál se přibližuje rovnovážnému
potenciálu pro Na+ (+65 mV), ale nedosáhne ho- v důsledku depolarizace- uzavření Na+
kanálů
■ pík odpovídá membránovému potenciálu o velikosti asi +20 mV
■ dV/dT= míra změny membránového potenciálu jako funkce času- ve V/s
● závisí na hodnotě klidového membránového potenciálu
○ nejvyšší (nárůst potenciálu je nejrychlejší), když je klidový membránový
potenciál více negativní/hyperpolarizovaný (např. -90 mV) a naopak nejnižší
pří méně negativním/depolarizovaném KMP (např. -60 mV)
 ○ když je membrána hyperpolarizována- napěťově ovládané Na+ kanály=
otevřené a je k dispozici mnoho Na+ kanálů
○ když je membrána depolarizována- méně otevřených Na+ kanálů k dispozici
○ fáze 1 (počáteční rychlá repolarizace)- převažuje eflux
■ uzavření Na+ kanálů- propustnost pro Na+ klesá-
influx Na+ ustává
■ na píku fáze 0- chemické i elektrické hnací síly
ženou K+ ven z buňky (IC koncentrace K+= větší
než EC koncentrace K+)- vysoká propustnost pro
K+- eflux K+z buňky po svém elektrochemickém
gradientu
○ fáze 2 (plateau)
■ dlouhá fáze relativně stabilního depolarizovaného
membránového potenciálu (150-200 ms)
● v síních je kratší než v komorách a
Purkyňových vláknech
■ ustavena rovnováha mezi influxem a efluxem
■ zvýšení propustnosti pro Ca2+- influx Ca2+=
pomalý proud- Ca2+ kanály typu L
● iniciuje uvolnění dalšího Ca2+ z
intracelulárních zásob pro spřažení
excitace a kontrakce- Ca2+ indukované
uvolnění Ca2+
■ vybalancování influxu Ca2+- eflux K+ po svém
elektrochemickém gradientu
○ fáze 3 (repolarizace)
■ repolarizace postupně začíná na konci fáze 2 a během
fáze 3- rychlá repolarizace na KMP
■ eflux převládá
■ snížení propustnosti pro Ca2+ a zvýšení propustnosti pro
K+- zvýšení efluxu K+ z buňky po svém elektrochemickém
gradientu
■ na konci fáze 3- klesá eflux K+- přiblížení membránového
potenciálu rovnovážnému potenciálu pro K + (snížení
hnací síly)
○ fáze 4 (klidový membránový potenciál)
■ -85 mV
■ influx=eflux
■ blíží se, ale nedosáhne rovnovážného potenciálu pro K +-
vysoká propustnost v klidu (jiné kanály než ve fázi 3)
■ eflux K+ kompenzován influxem Na+ a Ca2+
■ nízká propustnost pro Na+ a Ca2+ v klidu, ale i přesto
dokáží kompenzovat eflux K+, protože tok= propustnost x
hnací síla
● K+- vysoká propustnost, ale nízká hnací síla (KMP= blízko rovnovážnému potenciálu
pro K+)
● Na+, Ca2+- nízká propustnost, ale vysoká hnací síla (KMP= daleko rovnovážným
potenciálům)
● s růstem srdeční frekvence se zkracuje trvání repolarizace
● excitabilita= schopnost myokardu generovat akční potenciál- mění se v
průběhu akčního potenciálu
● refrakterní perioda
○ Na+ kanály se otevírají až poté, co depolarizace dosáhne prahu-
rychlý influx Na+ do buňky- vystřelení akčního potenciálu-
uzavření Na+ kanálů pomocí inaktivačních vrátek- nemohou jimi
pronikat ionty a nemůže dojít k tvorbě AP= buňka je refrakterní
○ během repolarizace- otevření inaktivačních vrátek- Na+ kanály
jsou sice zavřené, ale mohou jimi již proudit ionty po excitaci-
může vznikat nový AP
○ absolutní refrakterní perioda- po většinu AP (fáze 1 + 2 + část 3)
■ není možné ani nadprahovým stimulem vyvolat akční
potenciál- většina Na+ kanálů je v inaktivním stavu
■ myokard chráněn před příliš vysokou frekvencí kontrakcí
a také před změnou směru šíření akčního potenciálu zpět
■ končí, jakmile je buňka repolarizována asi na -50 mV
○ relativní refrakterní perioda- od konce ARP až
do doby, než je buňka téměř zcela repolarizována
■ je možné vyvolat AP nadprahovým
podnětem- více Na+ kanálů je k dispozici
■ takový AP bude mít abnormální
konfiguraci a bude mít kratší fázi plateau
● kanály
○ napěťově ovládaný sodíkový kanál
■ dvoje vrátka- zevní se otevírají na začátku
depolarizace (-70 až -80 mV), vnitřní se
pak zavírají- přerušení dalšího vstupu do
skončení AP (inaktivace Na+ kanálu)
○ pomalý Ca2+ kanál- aktivován při membránovém napětí -30 až -40 mV
○ repolarizaci působí 3 druhy K+ kanálů
■ 1) odpovídá za přechodný, časný výtokový proud- ITO
■ 2) do nitra buňky směřující rektifikační (během plateau
umožňuje vstup K+, ale brání jeho výstupu- výstup možný jen při
nižších membránových potenciálech)- IKr
■ 3) pomalu se aktivující kanál (opožděný rektifikační)- IKs
■ součet IKr a IKs= malý výtokový proud narůstající s časem a
vyvolávající repolarizaci
● šíření akčního potenciálu= založeno na šíření lokálních proudů- akční potenciál v jednom místě generuje
akční potenciály v přilehlých místech= výsledek influxu při upstroku AP (v síních, komorách a Purkyňových
vláknech- Na+, v SA uzlu- Ca2+)
○ rychlost vedení AP= přímo závislá na velikosti influxu, ale nezávisí na délce AP
○ závisí také na vodivých vlastnostech buňky-dány rezistencí buněčné membrány a vnitřní rezistencí-
v buňkách myokardu- nízká vnitřní rezistence díky gap-junctions
9/ Vznik rytmicity srdečních stahů, regulace srdeční frekvence
Akční potenciál různých částí převodního systému, podstata jejich tvarových rozdílů, zapojení jednotlivých iontových
kanálů, srdeční pacemaker, časový sled šíření akčního potenciálu jednotlivými prvky převodního systému, faktory
ovlivňující srdeční frekvenci – efekt sympatiku, vagové řízení, receptory, efekt
Zdroje: Costanzo 125, Kittnar 204

● Akční potenciál se šíří myokardem v

tomto sledu:
● SA uzel
○ vzruch začíná v SA uzlu,
který funguje jako
pacemaker (umí generovat
AP bez stimulace neuronem =
automacie)
● síňové internodální svazky a síň
○ AP se šíří z SA uzlu do levé a
pravé síně (AV uzlu)
● AV uzel
○ rychlost vedení přes AV uzel
je menší, aby měly komory
dost času na naplnění krví,
než jsou aktivovány a
kontrahovány
○ dojde-li k zvýšení rychlosti
vedení přes AV uzel, komory se nestačí dostatečně naplnit krví a vede to k snížení
stroke volume a srdečního výdeje
● Hisův svazek, Purkyňova vlákna, komory
○ Z AV uzlu se AP šíří do komor: Hisův svazek -> pravé a levé Tawarovo raménko ->
Purkyňova vlákna (AP v Purkyňových vláknech je velmi rychlý a je distribuován do
komor)
○ vysoká rychlost je nezbytná pro kontrakci komor a vypuzení krve

● Rychlost vedení:
● rychlost, kterou se AP
šíří tkání
● rozšíření AP z SA uzlu
přes síně, AV uzel,
Hisův svazek, PS do
nejvzdálenějších míst
komor trvá 220 ms
● AV delay - vedení přes
AV uzel představuje ½
doby vedení AP po
celém myokardu
● Akční potenciál různých částí převodního systému:

● AP v síních, komorách i Purkyňových vláknech je stejný:

○ má dlouhé trvání (150 ms v síních, 250 ms v komorách, 300 ms v Purkyňových
vláknech - pro srovnání v nervu a kosterním svalu trvá 1-2 ms) kvůli fázi plateau
○ čím déle trvá, tím delší má refrakterní periody
○ má stabilní KMP (ale Purkyňova vlákna a AV uzel mohou mít nestabilní KMP,
pokud převezmou funkci pacemakeru)

● Fáze 0 = upstroke
○ fáze rapidní depolarizace
○ dochází k otevření aktivačních hradel sodných kanálů a influxu Na+ do buňky -
zvýšení gNa
○ depolarizace až na hodnou +20 mV, pak se hradla zavřou
○ míra zvýšení upstroke = dV/dT = změna hodnoty AP za jednotku času [V/s]
○ dV/dT závisí na klidovém membránovém potenciálu:
■ při negativním KMP (-90 mV): dV/dT je největší, rychlé vedení
■ při méně negativním KMP (-60 mV): dV/dT je nižší, pomalé vedení
● Fáze 1 = iniciální repolarizace
○ gNa se snižuje uzavřením hradel
○ K+ proudí z buňky
● Fáze 2 = plateau
○ dlouhý, stabilní, depolarizovaný potenciál
○ influx Ca2+ = slow inward current, Ca2+ proudí kanály typu L
■ tento influx Ca2+ vyvolá další uvolnění vápníku z intracelulárních zásob pro
proces spřažení excitace a kontrakce
○ efflux K+
● Fáze 3 = repolarizace
○ zmenšení influxu Ca2+
 ○ zvětšení effluxu K+
● Fáze 4 = klidový membránový potenciál
○ cca -85 mV
○ stabilní membránový potenciál
○ Jak se může influx Ca2+a Na+ s nízkými g vyrovnat efluxu K+ s vysokou g?
■ pro každý iont: current = conductance (g) * driving force
■ gK je sice vysoký, ale hnací síla K+ je malá, protože KMP je blízký Ek,
zatímco gca a gna jsou malé, ale ionty žene velká hnací síla, protože KMP je
vzdálený Eca i ENa

● AP v SA uzlu

● AP v SA uzlu se liší od výše zmíněných v těchto bodech:

1) funguje jako pacemaker, umí generovat AP bez stimulace neuronem = automacie
2) nemá stabilní KMP
3) AP nemá fázi plateau

● Fáze 0 = upstroke
○ jako výsledek zvýšení gca a tím intracelulární koncentrace Ca2+(influx skrz kanály
typu T)
● Fáze 1,2
● Fáze 3 = repolarizace
○ zvýšení gk, K+ proudí ven
● Fáze 4 = spontánní depolarizace = pacemakerový potenciál
○ nejdelší fáze, zodpovědná za automacii
○ maximální diastolický potenciál -65 mV (nejvíce negativní hodnota membránového
potenciálu Em )
○ potom pomalá depolarizace vyvolaná otevřením sodných kanálů, influx Na+ (If) v
tzv. funny channels
○ jakmile je dosaženo aktivačního potenciálu (threshold, asi -40 mV), otevřou se Ca2+
kanály typu T a nastává upstroke
○ rychlost depolarizace fáze 4 stanovuje tepovou frekvenci
■ zvýší-li se rychlost depolarizace, rychleji je dosaženo threshold potenciálu,
SA uzel pálí více AP za jednotku času a tepová frekvence se zvyšuje

● Zapojení jednotlivých iontových kanálů:

 ● excitabilita
○ = schopnost buněk myokardu generovat AP v odpovědi na příchozí,
depolarizační proud
○ množství Na+ nebo Ca2+, které musí přijít do buňky myokardu, aby bylo
dosaženo jejího prahového potenciálu

● Latentní pacemakery:
○ ostatní části převodního systému srdečního (AV uzel, Hisův svazek a Purkyňova
vlákna) jsou také schopné fáze 4 - spontánní depolarizace. Tento jejich potenciál však
není za normálních podmínek využit
○ tepovou frekvenci vždy určuje
pacemaker s nejrychlejší fází 4 -
depolarizací
○ když SA uzel určuje srdeční frekvenci,
aktivita ostatních pacemakerů je
potlačena (overdrive suppression)
○ SA uzel má nejkratší dobu trvání AP,
nejkratší refrakterní periodu -> pálí
další AP ještě předtím, než jsou ostatní
části převodního systému připravené
○ vlastní frekvence ostatních částí je pomalejší než SA uzlu, proto podráždění
vycházející z SA uzlu zastihne oddíly právě před jejich spontánní depolarizací, tedy
než dosáhnou vlastního prahového potenciálu
○ latentní pacemakery mohou převzít řízení srdeční frekvence = ektopický pacemaker:
■ je-li SA uzel potlačen (léky) nebo kompletně zastaven (odstraněn)
■ snížené pálení z SA uzlu (vagální stimulace)
■ je-li latentní pacemaker rychlejší
■ blokace v přenosu AP z SA uzlu

● Regulace srdeční frekvence:

○ ovlivnění srdeční frekvence se nazývá chonotropie
○ řízení srdeční frekvence je téměř výlučně nervové: SA uzel, zodpovědný za srdeční
frekvenci, je pod neustálým tonickým vlivem vegetativního nervového systému
○ stimulace sympatiku zrychluje srdeční frekvenci
■ jedná se o pozitivní chronotropní efekt
■ noradrenalin uvolněný z vláken sympatiku aktivuje β1 receptory v SA uzlu
■ tyto β1 receptory jsou spojené s adenylát cyklázou pomocí G proteinů
■ aktivace β1 receptorů vede ke zvýšení If, což zvyšuje rychlost depolarizace
fáze 4 -> SA uzel je depolarizován na threshold aktivační potenciál častěji a
tím pádem pálí více AP za jednotku času (-> zvýšená tepová frekvence)
○ stimulace parasympatiku zpomaluje srdeční frekvenci
■ parasympatické nervy přicházejí k srdci jako rami cardiaci nervi vagi
(pravostranný n.vagus vede do pravé síně - SA uzlu, takže pravostranný
n.vagus má vliv na srdeční frekvenci, zatímco levostranný vede do AV uzlu -
ten zpomaluje síňokomorový převod)
■ jedná se o negativní chronotropní efekt
■ acetylcholin uvolněný z vláken parasympatiku aktivuje muskarinové
receptory v SA uzlu
■ aktivace muskarinových receptorů má 2 efekty vedoucí ke snížení tepové f.:
1. muskarinové receptory jsou spojeny s Gi proteiny nazývanými Gk,
které inhibují adenylát cyklázu -> snížení If -> snížení rychlosti
depolarizace fáze 4 -> snížení tepové frekvence
2. Gk přímo zvyšuje vodivost K+ kanálů nazývanými K+-ACh a
zvyšuje efflux K+, dochází k hyperpolarizaci, SA uzel je daleko od
threshold potenciálu
● reflexní řízení:
○ srdeční tepová frekvence také může být ovlivněna změnou tlaku krve
○ baroreceptorový reflex:
■ vliv tlaku krve na srdeční f.
■ zvýšení tlaku krve, zaznamenané baroreceptory v oblouku aorty a v
karotických sinech, kardiovaskulární centrum v prodloužené míše
tlumí obecně sympatikus a jedním z důsledků je pokles tepové
frekvence
○ Bainbridgeův reflex:
■ zvýšení objemu intravaskulární tekutiny (např.v důsledku
opakovaných infuzí fyziologického roztoku) vede obvykle ke
zvýšení tepové f., které je nezávislé na hodnotě tlaku krve
○ fyziologická respirační arytmie:
■ během inspiria srdeční f. roste - zvyšuje ji stimulace inflačních
receptorů v plicích - informace do -> respirační centra v prodloužené
míše, působí na -> vegetativní centra oběhového ústrojí
■ během exspiria klesá
 10. Měření EKG, základní popis křivky
● elektrokardiogram= grafický záznam drobných rozdílů potenciálů na povrchu těla reflektujících
elektrickou aktivitu srdce
○ tělesné tekutiny- dobré vodivé vlastnosti (tělo= objemový vodič), proto můžeme změny napětí (=
algebraický součet akčních potenciálů srdečních vláken) registrovat extracelulárně
○ šíření srdečních impulsů srdcem- šíření elektrického proudu do přílehlých tkání + malá část se
dostává až na povrch těla- snímání elektrických potenciálů tvořených proudem pomocí elektrod
○ celý myokard není depolarizován najednou- nejprve depolarizace síní- depolarizace komor-
repolarizace síní během depolarizace komor- repolarizace síní- díky této sekvenci a šíření
depolarizace a repolarizace v srdci můžeme měřit

rozdíly potenciálů mezi jednotlivými částmi srdce

pomocí elektrod umístěných na povrchu těla
● popis křivky EKG
○ vlny reprezentují depolarizaci nebo repolarizaci
jednotlivých částí srdce
○ intervaly❌segmenty- intervaly zahrnují vlny,
segmenty ne
○ 1) vlna P- reprezentuje depolarizaci síní
■ délka závisí na rychlosti vedení v síní- pokud
je nižší- roztažení P-vlny
■ většinou na EKG není vidět
■ depolarizační vlna
○ 2) interval PQ/PR= čas od počáteční depolarizace v síních po počáteční depolarizaci komor= čas od
začátku P-vlny po začátk QRS-komplexu
■ zahrnuje P-vlnu a PR-segment- isoelektrická (plochá) část EKG odpovídající vedení AV uzlu
(PR-interval závisí také na rychlosti vedení v AV uzlu)
■ normálně trvá 160 ms
■ zvýšení rychlosti vedení v AV uzlu- zkrácení PR-intervalu (stimulace sympatikem)
■ snížení rychlosti vedení v AV uzlu- prodloužení PR-intervalu (stimulace parasympatikem)
■ častěji se označuje jako PR- Q-vlna často chybí
■ cca 0,16 s
○ 3) komplex QRS- 3 vlny Q, R, S (nemusí být vždy patrně oddělené)- depolarizace komor
■ podobné trvání jako P-vlna, i když jsou komory mnohem větší než síně, depolarizují se stejně
rychle- vysoká rychlost vedení Hisovým-Purkyňovým systémem
■ depolarizační vlny
○ 4) vlna T- reprezentuje repolarizaci komor (repolarizační vlna)
○ 5) interval QT- zahrnuje komplex QRS, segment ST a vlnu T
■ od první depolarizace komor po poslední repolarizaci komor (kontrakce komor)
 ■ ST segment= isoelektrická část QT-intervalu odpovídající fázi plateau komorového akčního
potenciálu

■ cca 0,35 s
○ srdeční frekvence= počet QRS-komplexů za minutu (nebo R-vln= nejvýraznější)
○ délka cyklu= R-R interval- čas mezi dvěma po sobě jdoucími R-vlnami
○ srdeční frekvence=1/délka cyklu
○ změny srdeční frekvence a délky cyklu vedou ke změně délky akčního potenciálu, refrakterních
period a excitability
■ zvýšení srdeční frekvence (zkrácení délky cyklu)- zkrácení trvání AP- více AP za čas + kratší
AP a kratší refrakterní periody- buňky myokardu se excitují dříve a častěji- může vést k
arytmiím

● srdeční svalové vlákno ve fázích depolarizace a repolarizace

○ během depolarizace- změna normálního negativního potenciálu
uvnitř vlákna na lehce pozitivní uvnitř a negativní venku
○ A) částečná depolarizace: první polovina vlákna= již
depolarizována, druhá polovina= stále polarizována
■ snímání změn potenciálů mezi dvěma elektrodami
■ jamile se depolarizace dostane do poloviny- záznam
maximální pozitivní hodnoty
○ B) úplná depolarizace- depolarizace celého svalového vlákna-
záznam se dostává na 0- obě elektrody= v oblasti stejné
negativity- vznik depolarizační vlny
○ C) částečná repolarizace- levá elektroda- v oblasti pozitivity, praví
elektroda- v oblasti negativity
■ záznam se stává negativním
○ D) úplná repolarizace- svalové vlákno je kompletně
repolarizována- žádný rozdíl potenciálů mezi elektrodami- záznam
se dostává na 0- vznik repolarizační vlny
● vztah monofazického akčního potenciálu a EKG
○ akční potenciál komor- 0,25-0,35 s
○ QRS komplex= na začátku akčního potenciálu a T vlna- na konci
○ není zaznamenán žádný potenciál na EKG, jsou-li komory plně
polarizovány/depolarizovány- pokud jsou
depolarizovány/repolarizovány jen částečně- tok proudu z jedné
části komor do druhé- dostává se též na povrch těla- tvoří EKG
● vztah kontrakcí síní a komor k EKG
○ kontrakci musí předcházet depolarizace svalu- iniciace chemických procesů kontrakce
○ P-vlna- na začátku kontrakce síní, QRS-komplex- na začátku kontrakce komor (zůstávají
kontrahované až do konce T-vlny)
○ repolarizace síní- 0,15-0,20 s po skončení P-vlny= cca v momentě objevení QRS komplexu- atriální
repolarizační vlna (atriální T-vlna)= zakryta mnohem větším QRS-komplexem
 ○ repolarizace komor- asi 0,20-0,35 s (záleží na daných vláknech) po začátku QRS-komplexu=
repolarizace trvá dlouho (asi 0,15 s)- T-vlna= dlouhotrvající, ale má mnohem nižší napětí než QRS
komplex (částečně kvůli délce)
● záznam EKG na milimetrový papír: 10 mm vertikálně= 1 V, 25 mm horizontálně= 1 s (5 mm= 0,20 s)
○ pokud je 1 elektroda umístěna přímo nad komorou a druhá kdekoli na těle daleko od srdce- QRS-
komplex: 3-4 mV (❌ AP měřený přímo v membráně srdeční svalové buňky- 110 mV)
○ elektrody na dvou pažích/na paži a noze- 1,0-1,5 mV od vrcholu R-vlny po nejnižší bod S-vlny, P-
vlna- 0,1-0,3 mV, T-vlna- 0,2-0,3 mV
● tok proudu srdečním syncytiem
○ na obrázku- syncytiální masa srdečního svalu stimulována v nejvíce
centrální oblasti
○ před stimulací- vnitřek buněk- negativní, okolí- pozitivní
○ v momentě depolarizace se okolí dané části buněk stává negativním,
zbylá část srdce- stále polarizována (+)
○ připojení negativní svorky k oblasti depolarizace a pozitivní svorky ke
stále polarizované oblasti- pozitivní záznam
○ rozdíly potenciálů na obrázku- jen několik tisícin sekund- je třeba využít vysokorychlostní
záznamové zařízení

● tok proudu v hrudníku

○ i plíce (ač naplněné vzduchem)= dobře elektricky vodivé, všechny okolní
tkáně srdce= ještě lépe elektricky vodivé- srdce= umístěno ve vodivém
médiu
○ depolarizace jedné části komor (stává se elektronegativní)- tok proudu z
depolarizované oblasti do polarizované oblasti
○ srdeční impuls- v komorách nejprve do septa a poté se šíří na vnitřní
povrchy zbytku komor- elektronegativita ve vnitřku komor,
elektropozitivita na vnějších stěnách komor- tok proudu tekutinami
obklopujícími komory po eliptických drahách
○ algebraický průměr všech eliptických čar- průměrný tok proudu-
negativita směrem k bázi a pozitivita směrem k apexu srdce
○ po zbytek depolarizace- tok proudu pokračuje ve stejném směru,
zatímco depolarizace se šíří z povrchu endokardu ven komorovou svalovinou
○ ihned po ukončení depolarizace- změna směru proudu asi na 0,01 s (z apexu k bázi)- poslední část
srdce, která je depolarizována= vnější stěny komor v oblasti báze
○ za normálních okolností- tok proudu od báze k apexu (od - k +) po většinu cyklu depolarizace kromě
úplného konce
○ při zapojení elektrod jako na obrázku- elektroda blíže bázi= negativní, elektroda blíže apexu=
pozitivní a pozitivní záznam EKG
● končetinové elektrody
○ EKG signál se šíří od myokardu celým tělem, trupem i končetinami.
○ průchodem končetinami se již prakticky nemění, končetiny působí jako vodiče
se zanedbatelným odporem (v porovnání se vstupní impedancí EKG přístroje)
○ R = Rechts – pravá ruka (značí se červeně)
○ L = Links – levá ruka (značí se žlutě)
○ F = Fuß – levá noha (značí se zeleně)
○ umístění- na předloktí poblíž zápěstí, resp. na oblast holeně či lýtka poblíž
kotníku
○ v případě problému či nemožnosti (končetina je amputovaná, zraněná, ovázaná apod.)- umístění na
kterémkoli místě končetiny až po rameno, resp. tříslo- nemá vliv na průběh získané EKG křivky
○ kůži pod elektrodou je třeba zvlhčit fyziologickým roztokem, vodou či EKG gelem- zajištění dobré
vodivosti
● zemnící elektroda
 ○ N = neutral – zemnící elektroda (značí se černě)
○ umístění podobně jako F, jenže na opačnou (tj. zpravidla pravou) nohu
○ neměla by mít vliv na vlastní průběh EKG křivek.
○ nepočítá se mezi končetinové elektrody (je to pomocná elektroda)- spojuje neutrální potenciál
přístroje s pacientem tak, aby se minimalizovalo rušení či přetížení
vstupních zesilovačů
● standardní bipolární končetinové svody
○ výchylky v Einthovenových svodech dány rozdílem potenciálů dvou
elektrod, proto- bipolární svody
○ svod I: negativní svorka- pravá ruka, pozitivní svorka- levá ruka (L-R)
■ když je oblast pravého ramene elektronegativní oproti oblasti
levého ramene- pozitivní záznam
EKG
○ svod II: negativní svorka- pravá ruka,
pozitivní svorka- levá noha (F-R)
■ když je oblast pravého ramene
negativní oproti levé noze-
pozitivní záznam EKG
○ svod III: negativní svorka- oblast levého
ramene, pozitivní svorka- levá noha (F-L)
■ když je oblast levého ramene
negativní vůči levé noze- pozitivní záznam EKG
○ Einthovenův trojúhelník
■ obě ruce a levá noha= vrcholy trojúhelníku obklopujícího srdce
■ vrcholy= místa elektrického propojení končetin s tekutinami
○ Einthovenův zákon
■ součet potenciálů ve svodu I a III= potenciál ve svodu II
■ např: pravá ruka: -0,2 mV, levá ruka: +0,3 mV, levá noha: +1,0 mV= I: +0,5 mV, II:+1,2 mV, III:
0,7 mV
○ záznamy z jednotlivých svodů= podobné- pozitivní P-vlny, pozitivní T-vlny, většina QRS komplexu=
také pozitivní
■ při dg. arytmií nezáleží na svodu- sledování časových vztahů mezi jednotlivými vlnami
■ při dg. poškození komor/síní nebo převodního systému-
záleží, z kterého svodu vycházíme- abnormality kontrakce
srdečního svalu/převodu
srdečního impulsu se mohou
odrážet jen v EKG některých svodů
● hrudní (prekordiální) svody
○ =unipolární svody, tj. sledujeme potenciál
každé elektrody vzhledem ke společné
referenci
○ jedna elektroda- na hrudníku- připojení
pozitivní svorky
○ druhá negativní elektroda (indiferentní)- připojení přes stejné
rezistence k pravé a levé ruce a levé noze
○ 6 standardních hrudních svodů- V1, V2, V3, V4, V5, V6
○ povrch srdce= blízko hrudní stěně- každý svod zaznamenává
především potenciál srdeční svaloviny pod danou elektrodou
○ V1, V2- QRS-komplex= především negativní (elektrody= blíže bázi
srdce než apexu)
○ V4, V5, V6- především pozitivní záznam (elektrody= blíže apexu)
○ V1- 4.mzžb vpravo od sterna
○ V2- 4.mzžb vlevo od sterna
 ○ V3- mezi V2 a V4
○ V4- 5.mzžb v čáře MDCL
○ V5- ve výši V4 v pravé ax.čáře
○ V6- ve výši V4 v střední ax.čáře

● augmentované unipolární končetinové svody

■ Goldberger v roce 1942 zvýšil voltáž unipolárních svodů tím, že referenční body umístil na
protilehlé strany trojúhelníka
■ prodloužení délky vektorů prodloužila o 1/2, tj. na 3/2 původní délky- tolikrát se také zvýšilo
napětí Goldbergových svodů oproti Wilsonovým
■ prodloužení = augmentace, proto Goldbergovy svody= augmentované: aVR, aVL, aVF
■ potenciál referenčního bodu Goldbergových svodů= průměr potenciálů dvou zbývajících
elektrod
● aVR = (2R - L - F)/2
● aVL = (2L - R - F)/2
● aVF = (2F - R - L)/2
■ pozitivní svorka- na jedné končetině, negativní svorky- na zbývajících dvou (pokud je + na
pravé ruce= aVR, na levé ruce= aVL, na levé noze= aVF)
■ všechny záznamy jsou podobné standardním končetinovým svodům, ale aVR= obrácený
● standardní 12-ti svodové EKG tvoří: 3 bipolární končetinové Einthovenovy svody I., II., III + 3 unipolární
končetinové augmentované svody aVR, aVL, aVF + 6 unipolárních prekordiálních svodů
● přístroj měřící EKG
○ diferenční zesilovač
■ na vstupu EKG svodů- použity diferenční zesilovače s
vysokou vstupní impedancí neovlivňující měření
■ má dva vstupy: přímý (označený symbolem +) a invertovaný
(označený symbolem -)
■ na svém výstupu zesiluje diferenci (rozdílové napětí) mezi
oběma vstupy:
● rostoucí potenciál na přímém vstupu působí vzrůst napětí na výstupu zesilovače
● rostoucí potenciál na invertovaném vstupu působí pokles napětí na výstupu
zesilovače
■ umožní snížit rušivá napětí (rušivá napětí o stejné polaritě, přiváděná na diferenční vstupy,
se vzájemně vyruší)
○ elektrody na vstupech
■ elektroda, připojovaná na přímý vstup, se nazývá
aktivní
■ elektroda, připojovaná na invertovaný vstup, se nazývá
referenční
○ bipolární zapojení
■ vstupy diferenciálních zesilovačů= zapojeny na dvě
elektrody
■ jedna a táž elektroda může být zapojena ke vstupům
různých zesilovačů- vznik řetězců, kdy zesilovače
zesilují rozdíly mezi sousedními elektrodami
○ Einthovenovo bipolární zapojení
 ■ konec řetězce= spojen se začátkem
■ diferenční zesilovače jsou tak zapojeny do kruhu
(respektive do trojúhelníka)
○ unipolární zapojení
■ přímé vstupy= zapojeny každý na jednu aktivní
elektrodu
■ invertované (referenční) vstupy= připojeny na
společnou referenční elektrodu
■ společná referenční elektroda bývá nahrazena umělou
referencí, vytvořenou spojením aktivních elektrod přes
stejně velké odpory do jednoho bodu (Wilsonova svorka)
● vektorová analýza EKG
○ srdeční vektor- směřuje ve směru elektrického
potenciálu tvořeného proudem (šipka v pozitivním
směru)- délka= proporcionální voltáži potenciálu
○ během srdeční excitace- tok proudu mezi
depolarizovanými oblastmi uvnitř srdce a
polarizovanými oblastmi zvenku srdce + část
proudu- také uvnitř komor přímo z
depolarizovaných oblastí k polarizovaným
○ mnohem více proudu- směrem od báze k apexu než naopak- výsledný směr
vektoru (prochází středem komor od báze k apexu)
○ pokud je vektor orientován přesně horizontálně doleva- 0o
○ za normálních okolností- směr srdečního vektoru během šíření depolarizační
vlny komorami- hlavní QRS vektor- +59o (po většinu depolarizace- apex=
pozitivní vůči bázi)
○ každý svod= pár elektrod připojených k tělu na opačných stranách srdce-
směr od negativní elektrody k pozitivní= osa svodu
■ osa svodu I: 0o, svodu II: +60o, svodu III: +120o,
osa aVR: +210o, osa aVL: -30o, osa aVF: +90o
■ osy všech svodů= hexagonální referenční
systém
○ pokud je srdeční vektor téměř kolmý k ose svodu-
nízký naměřený potenciál
○ první depolarizovaná část komor= levý endokardiální povrch septa- dále zbytek endokardu obou
komor- skrz komorový sval ven ze srdce
○ pozitivní vektor ve svodu- záznam EKG>0, negativní vektor- záznam EKG<0
● vektorová analýza QRS komplexu
○ A) 0,01 s po počátku depolarizace- vektor=
krátký- jen malá část komor (septum)=
depolarizována
■ voltáž ve svodu II= větší než ve svodech I
a III- vektor především ve směru osy
svodu II
○ B) 0,02 s po počátku depolarizace- vektor=
dlouhý- depolarizována většina komor- vyšší
voltáže
○ C) 0,035 s po počátku depolarizace- vektor se
zkracuje- nižší voltáže a apex je elektronegativní
■ osa vektoru se posouvá doleva- levá
komora se depolarizuje o něco pomaleji
○ D) 0,05 s po počátku depolarizace- vektor
směřuje k bázi levé komory, je krátký
 ■ voltáže ve svodu II a III- negativní, voltáž ve svodu I- pozitivní
○ E) 0,06 s po počátku depolarizace- celý komorový sval= depolarizován- žádný tok proudu kolem
srdce + není generován žádný elektrický potenciál- nulový vektor + nulové voltáže
○ někdy- lehce negativní deprese křivky v jedné nebo více svodech= Q-vlna (depolarizace levé části
septa před pravou částí- slabý vektor zleva doprava na velmi krátkou dobu)
○ hlavní pozitivní výchylka= R-vlna, konečná negativní výchylka- S-vlna
● T-vlna
○ narozdíl od depolarizace- septum a další endokardiální oblasti komor se
nerepolarizují jako první- delší doba kontrakce než vnější povrch srdce
(vyšší krevní tlak uvnitř komor během kontrakce- výrazné snížení
koronárního průtoku do endokardu- zpomalení repolarizace)- první se
repolarizují vnější povrchy komor zejména poblíž apexu, endokardiální
oblasti se repolarizují jako poslední
○ pozitivní konec celkového komorového vektoru během repolarizace
směřuje k apexu- T-vlna= pozitivní ve všech svodech
○ vektor= největší, když je asi ½ srdce polarizována a ½ depolarizována
● P-vlna
○ depolarizace síní začíná v SA uzlu= místo počáteční elektronegativity
○ vektor- v pozitivním směru os svodů- pozitivní záznam EKG ze všech tří
svodů
● atriální T-vlna
○ depolarizace síní= pomalejší než depolarizace komor- nemají Purkyňův
systém pro rychlé vedení
○ první repolarizovaná oblast= SA uzel- vektor je opačný než u depolarizace
○ následuje asi 0,15 s po P-vlně, je negativní
● hlavní elektrická osa srdeční= určována ze standardních bipolárních svodů= výsledný vektor depolarizace
komorového myokardu ve frontální rovině
○ určuje se netto potenciálu a polarita záznamů ze svodů
○ kolmice z vrcholů svodů I a III- průsečík= vrchol hlavního QRS vektoru
(jeho délka odpovídá průměrnému potenciálu generovanému komorami a
hlavní elektrická osa odpovídá jeho orientaci- +59o)
○ posun elektrické osy např. v důsledku změny pozice srdce v hrudníku
(posun doleva: na konci hlubokého výdechu/když se člověk položí-
abdominální obsah tlačí nahoru proti bránici/u obézních lidí- bránice tlačí nahoru proti srdci-
nadměrné množství viscerálního tuku, posun doprava: na konci hlubokého vdechu/když se člověk
postaví/u vysokých hubených lidí- srdce “visí”)/ v důsledku hypertrofie- osa ve směru
hypertrofované komory (generování většího elektrického potenciálu-více svaloviny + více času je
potřeba na depolarizaci)
11/ Kontrakce srdečního svalového vlákna, srovnání s kosterním svalem
Zapojení jednotlivých složek kontraktilního aparátu, spotřeba energie, tetanický stah, relaxace
Zdroje: Costanzo 138, Guyton 109

● srdeční sval:
● srdce je složeno ze třech hlavních typů srdečních svalů:
1) síňový sval (pracovní kardiomyocyty)
2) komorový sval (pracovní kardiomyocyty)
3) specializovaná excitační a konduktivní svalová vlákna (převodní kardiomyocyty)
● síňový sval, komorový sval: kontrakce probíhá stejným způsobem jako u kosterního svalu,
kontrakce je ale mnohem delší
● specializované buňky převodního systému: se kontrahují pouze slabě, protože obsahují málo
kontraktilních vláken (myofibril), mají schopnost generovat AP nebo vést AP a vytvářejí tak
excitační a konduktivní systém kontrolující rytmický tlukot srdce
● pruhování srdečního svalu je podobné pruhování kosterních svalů, včetně přítomnosti linií Z
● interkalární disky
○ představují velmi pevná spojení mezi vlákny,
udržující návaznost buněk, takže tah vyvinutý
jednou kontraktilní jednotkou může být předán další
○ buněčné membrány oddělující kardiomyocyty
○ vyskytují se u linií Z
○ po stranách vláken, vedle interkalárních disků,
splývají buněčné membrány sousedících vláken v
poměrně dlouhém úseku a vytvářejí štěrbinová
spojení gap junctions - šíří se jimi podráždění z
jednoho vlákna na druhé, umožňují srdečnímu svalu
fungovat jako syncytium

● buňka srdečního svalu

○ stejné s kosterním svalem: skládá se ze sarkomer (od Z linie k Z linii) - ty jsou
složeny z:
a) tlustých filament - tvořeny myosinem (jejich globulární hlavičky mají vazebné
místo pro aktin a ATPázovou aktivitu)
b) tenkých filament - tvořeny aktinem, tropomyosinem (blokuje vazebné místo aktinu
pro myosin) a troponinem (3 podjednotky, troponin C váže vápník a zabraňuje tak
inhibiční aktivitě tropomyosinu)
○ stejné s kosterním svalem: kontrakce probíhá na základě klouzavého pohybu filament
○ T tubuly přenášejí AP do vnitřku buňky
○ T tubuly tvoří diády se sarkoplazmatickým retikulem, které je místem skladování a
uvolňování Ca2+ pro spřažení excitace a kontrakce

● délka kontrakce srdečního svalu:

○ kontrakce srdečního svalu začíná těsně po začátku depolarizace a trvá přibližně
l,5krát déle než akční potenciál
○ kontrakce srdečního svalu je proto funkcí akčního potenciálu zahrnující fázi
plateau— cca 0.2 sekundy ve svalu síně a 0.3 sekundy ve svalu komory
 ● srdeční kontrakce:
○ srdeční sval se kontrahuje, když intracelulární koncentrace Ca2+ vzroste nad 100
nmol/l
○ během fází 0–2 a poloviny fáze 3 (do dosažení membránového potenciálu –50 mV
během repolarizace) nemůže být srdeční sval znovu excitován, je v absolutní
refrakterní fázi. Zůstává relativně refrakterní do fáze 4. Proto není možný tetanus,
jaký lze vidět v kosterním svalu. Jakkoliv dlouhá tetanizace srdečního svalu by měla
pochopitelně za následek smrt. Neschopnost srdečního svalu vyvinout tetanický stah
je tedy bezpečnostním opatřením

● spotřeba energie:
○ srdce vyžaduje aerobní metabolismus: má značné krevní zásobení, četné
mitochondrie a vysoký obsah myoglobinu, svalového barviva, které může sloužit jako
zásobárna O2. Normálně se získává anaerobním metabolismem méně než 1 %
uvolňované energie. Během hypoxie však může toto procento narůst až na téměř 10
%
○ za bazálních podmínek 35 % kalorické potřeby lidského srdce poskytují sacharidy, 5
% ketony a aminokyseliny a 60 % tuk (MK)

● jednotlivé kroky vedoucí ke kontrakci viz následující otázka (spřažení excitace a

kontrakce), relaxace také viz následující otázka

12/ Porovnání spřažení excitace a kontrakce v srdečním a v kosterním svalu

Způsoby podráždění svalové buňky, přenos signálu, dráhy vedoucí k aktivaci kontraktilního aparátu, význam vápníku
Zdroje: Costanzo 138, Guyton 121

● podráždění svalové buňky:

○ klidový membránový potenciál jednotlivé
buňky savčího srdečního svalu je kolem –90
mV (vnitřek negativní proti okolí)
○ dráždění vyvolá šířící se akční potenciál,
který odpovídá za zahájení kontrakce.
Depolarizace se rychle rozvíjí a přestřeluje,
stejně jako u kosterních svalů a nervů, ale
pak, před návratem potenciálu na původní
úroveň, následuje plató. V srdci savců trvá
depolarizace asi 2 ms, ale fáze plató a
repolarizace 200 ms i více

● spřažení excitace a kontrakce v srdečním svalu:

○ zabezpečuje spojení elektrické a mechanické
činnosti srdce
○ stejně jako v buňce kosterního a hladkého svalu:
přeměna AP -> napětí
1. srdeční akční potenciály začínají na membráně
buňky myokardu a depolarizace se šíří do vnitřku
buňky skrze T-tubuly. Při fázi plateau se zvýší gca a
do buňky přes kanály typu L (dihydropyridinové
receptory) proudí Ca2+, dojde tak k zvýšení
intracelulární koncentrace Ca2
2. Ca2+ indukované uvolnění Ca2+: zvýšení
intracelulární koncentrace Ca2+ způsobí uvolnění dalšího množství Ca2+ze
sarkoplazmatického retikula přes ryanodinové receptory. Pouhé zvýšení intracelulární
koncentrace vápníku při fázi plateau samo o sobě totiž není dostatečné pro vyvolání
kontrakce. Kolik se toho uvolní, závisí na tom, kolik vápníku je v SR uskladněno a kolik Ca2+
přijde při plateau
3. Ca2+ se naváže na troponin C -> tropomyosin se povytáhne ze žlábku - může nastat vazba
aktinu a myosinu
4. cross-bridges cycling, klouzavý pohyb filament, pokračuje až do té doby, než se nezmenší
koncentrace Ca2+ natolik, že se přestane vázat na troponin C
5. čím větší je IC koncentrace vápníku, tím efektivnější je svalový stah! Hormony,
neurotransmitery a léky, které zvyšují influx Ca2+ během plateau nebo zvyšují zásoby Ca2+ v
SR, mohou změnit míru napětí svalu
○ při tomto ději se štěpí ATP - kontrakce vyžaduje energii!
● relaxace:
○ Ca2+ ATPáza odčerpává Ca2+
zpět do SR, dochází tak k
snížení IC koncentrace Ca2+
○ Ca2+, který přišel při plateau,
je odčerpáván z buňky
Ca2+ATPázou a Ca2+-Na+
antiportem
○ Tyto transportéry nacházející
se v sarkolemě pumpují Ca2+ z
buňky proti jeho
elektrochemickému gradientu,
Ca2+ATPáza používá ATP
přímo a Ca2+-Na+ antiport
využívá energii z influxu Na+

● význam vápníku:
○ nadbytek vápníku způsobuje spastickou (křečovitou) kontrakci srdce, je to
způsobeno přímým efektem vápníku na zahájení srdeční frekvence
○ naopak nedostatek vápníku způsobuje srdeční slabost, jako u nadbytku draslíku

● význam draslíku:
○ nadbytek draslíku v ECF způsobuje, že je srdce rozšířené a ochablé a také
zpomaluje srdeční frekvenci, může dojít k zablokování vedení skrz A-V uzel,
slabší kontrakce
 13. Mechanismy regulace srdeční kontrakce(homeometrická, heterometrická)
● regulační systémy v srdci působí na jeden nebo více z následujících dějů v srdci:
○ srdeční frekvence- její ovlivnění= chronotropie (chronos= čas, tropé= obrat), zvýšení srdeční
frekvence= pozitivní chronotropie, snížení= negativní chronotropie
○ síla srdeční kontrakce- její ovlivnění= ionotropie (ís, ínos= vlákno), její zvýšení= pozitivní ionotropie,
její snížení= negativní ionotropie
○ síňokomorový převod- jeho ovlivnění= dromotropie (dromos= běh), zrychlení (zkrácení intervalu mezi
systolou síní a komor)= pozitivní dromotropie, zpomalení= negativní dromotropie
○ vzrušivost myokardu- její ovlivnění= bathmotropie (bathmos= práh), její zvýšení= pozitivní
bathmotropie, snížení= negativní bathmotropie

PARASYMPATIKUS působí obecně na srdeční činnost: SYMPATIKUS působí obecně na srdeční činnost:
● negativně chronotropně (zpomaluje srdeční frekvenci) ● pozitivně chronotropně
● negativně ionotropně (snižuje sílu srdeční kontrakce) ● pozitivně ionotropně
● negativně dromotropně (zpomaluje síňokomorový převod) ● pozitivně dromotropně
● negativně bathmotropně (snižuje vzrušivost myokardu) ● pozitivně bathmotropně

● srdeční kontrakce
○ zatížený sval se může po podráždění aktivně kontrahovat- jeho délka se zkracuje, napětí ve svalu se
nemění= izotonická kontrakce (změna objemu komory za stálého nitrokomorového tlaku)
■ v myokardu představuje zátěž plnící tlak komory
○ izovolumická kontrakce- délka svalu konstantní, sval vyvíjí tenzi
○ při svalové práci- kombinace obou a u srdeční činnosti na sebe oba typy navazují- nejprve roste
nitrokomorový tlak, objem komory zůstává stálý (izovolumická fáze), až po překonání diastolického
tlaku v aortě nebo a. pulmonalis (v případě kosterního svalu hmotnosti břemene)- izotonická fáze
○ myokard překonává při své kontrakci dvě různé zátěže:
■ afterload (dotížení)= zátěž, kterou musí komorový myokard překonat při izovolumické
kontrakci, aby mohl přejít do kontrakce izotonické= odpor, proti kterému musí srdce
pumpovat krev
● = tlak, při kterém se otevírají semilunární chlopně
● pro levou komoru- tlak v aortě
■ preload (předtížení)= napětí komor v důsledku plnění- určuje počáteční délku relaxovaného
svalu
● ovlivněn poddajností myokardu
● odpovídá mu end-diastolický objem
● ke zvýšení tepového objemu může docházet dvěma způsoby:
○ a) zvýšením kontraktility (síly kontrakce)- tato regulace není závislá na klidové délce vlákna=
homeometrická regulace srdeční kontrakce= schopnost myokardu zvýšit kontraktilitu a tepový
objem, když dojde ke zvýšení dotížení
○ b) zvýšením preloadu- prodloužení výchozí délky myokardiální sarkomery- zvýšení počtu interakcí
mezi aktinem a myosinem= Frank-Starlingův mechanismus-
heterometrická regulace
● kontraktilita= schopnost buněk myokardu vyvíjet sílu za určité délky svalové
buňky
○ přímo souvisí s intracelulární koncentrací Ca2+- závisí na uvolnění
množství Ca2+ ze SER během spřažení excitace a kontrakce
○ množství Ca2+ uvolněného ze SER závisí na: velikosti influxu Ca2+
během fáze plateau a množství Ca2+ předtím skladovaného v SER (čím vyšší oba faktory, tím vyšší
ICF koncentrace Ca2+ a vyšší kontraktilita)
○ efekt ANS na kontraktilitu
■ sympatikus- pozitivní ionotropní efekt- vyšší napěťové maximum, zvýšená míra vyvíjení
napětí a rychlejší relaxace- kontrakce je kratší= více času pro plnění
 ● aktivace β1 receptorů= spřažené přes s GS proteiny- aktivace adenylátcyklázy-
produkce cAMP- aktivace proteinkinázy A- fosforylace proteinů- zvýšená
kontraktilita
● koordinované působení fosforylovaných proteinů vede ke zvýšení intracelulární
koncentrace Ca2+
○ 1) fosforylace Ca2+ kanálů v sarkolemě (influx Ca2+ během fáze plateau)-
zvýšený influx Ca2+ během plateau- více Ca2+ uvolněného ze SER
○ 2) fosforylace fosfolambanu- reguluje Ca2+ ATPázu- zvýšený uptake a
skladování Ca2+ sarkoplazmatickým retikulem- rychlejší relaxace + vyšší
množství skladovaného Ca2+ v SER pro další uvolnění
■ parasympatikus- negativní inotropní efekt na síně
● muskarinní receptory= spřažené s Gi proteiny (GK)
● ACh snižuje influx Ca2+ během plateau + zvyšuje IK-ACh= eflux K+- zkracuje trvání AP a
nepřímo snižuje influx Ca2+ (zkrácení fáze plateau)
○ efekt srdeční frekvence na kontraktilitu- zvýšení srdeční frekvence vede ke zvýšení kontraktility
■ zvýšení srdeční frekvence- více AP za časovou jednotku- zvýšení celkového množství Ca2+
vstupujícího do buňky během fáze plateau + pokud je zvýšení srdeční frekvence způsobeno
sympatikem/katecholaminy- ještě vyšší influx Ca2+
■ vyšší influx Ca2+- SER akumuluje více Ca2+ pro následné uvolnění + pokud je zvýšení srdeční
frekvence způsobeno sympatikem- fosforylace fosfolambanu- navíc zvyšuje uptake Ca2+
pomocí SERCA
■ Bowditchův efekt (schodišťový fenomén)- při zdvojnásobení srdeční frekvence- postupné
zvýšení tenze vyvinuté na každý tep až do zvýšení na maximální hodnotu- více AP za
jednotku času- více Ca2+ vstupujícího do buňky během plateau, více Ca2+ akumulovaného v
SER
● první tep po zvýšení srdeční frekvence- žádné zvýšení tenze- ještě nedošlo k
akumulaci Ca2+
● s každým tepem- vyšší množství uskladněného Ca2+ v SER- až do dosažení
maximálního množství, které může být skladováno
■ postextrasystolická potenciace- při extrasystole je napětí vyvinuté na další tep vyšší než
normálně, přestože napětí vyvinuté při extrasystole= nižší než normálně
● během extrasystoly vstupuje “extra” Ca2+ do buňky- akumulace v SER

○ efekt srdečních glykosidů na kontraktilitu- positivní ionotropní efekt (extrakty z náprstníku

červeného- Digitalis purpurea- digoxin, digitoxin, oubain)- inhibice Na+-K+ ATPázy
■ 1) inhibice Na+-K+ ATPázy na K+ vazebném místě
■ 2) méně Na+ je pumpováno z buňky- zvýšení
intracelulární koncentrace Na+
■ 3) zvýšení intracelulární koncentrace Na+ mění
gradient Na+ na membráně buněk myokardu-
změna funkce Ca2+-Na+ výměníku- pumpuje Ca2+ z
buňky proti elektrochemickému gradientu
výměnou za Na+ (po svém koncentračním
gradientu)
● jeden z mechanismů, který odčerpává Ca+, který vstoupil do buňky během plateau
 ● zvýšení intracelulární koncentrace Na+- snížení Na+ gradientu- snížení Na+-Ca+
sekundárního aktivního transportu= závislý na Na + gradientu)
■ 4) méně Ca2+ je pumpováno z buňky- zvýšení intracelulární koncentrace Ca2+
■ 5) napětí= přímo úměrné intracelulární koncentraci Ca 2+- pozitivní ionotropní efekt
■ využití při léčbě městnavé srdeční slabosti- snížená kontraktilita komor
● pokud je na levé straně- levá komora není schopna vyvinout normální tenzi při
kontrakci a vypudit tak normální tepový objem do aorty ❌ pokud je na pravé straně-
pravá komora není schopna vyvinout normální tenzi při kontrakci a vypudit tak
normální tepový objem do a. pulmonalis

● vztah délka/tenze v srdečním svalu

○ maximální napětí, které může buňka myokardu vyvinout záleží na klidové délce
○ fyziologický základ pro tento vztah: míra překrytí tlustých a tenkých filament a počet možných míst
pro aktin-myosinové interakce (intracelulární koncentrace Ca2+ poté určuje jaká část cross-bridge
formací bude vytvořena)
○ v buňkách myokardu- maximální tenze při délce buňky asi 2,2 μm= Lmax- maximální překrytí tenkých
a tlustých filament- při každé kratší/delší buněčné délce- menší napětí
○ zvýšení délky svalu- ↑senzitivity troponinu C k Ca 2+ + ↑ uvolňování Ca2+ ze SER
○ délka každého svalového vlákna levé komory předcházející
kontrakci odpovídá end-diastolickému objemu
○ tenze každého svalového vlákna levé komory odpovídá tenzi/tlaku
vyvolanému celou levou komory
○ červená křivka= vztah komorového tlaku tvořeného během systoly
a end-diastolického objemu (end-diastolická délka vláken)
■ tvorba tlaku= aktivní mechanismus
■ vzestupná část křivky- prudké stoupání tlaku se zvyšující
se délkou vlákna- vyšší překrývání tlustých a tenkých
filament- vyšší tvorba cross-bridge formací- vyšší tenze
■ po dosažení maxima- křivka klesá
■ narozdíl od kosterního svalu- srdeční sval se za normálních
okolností pohybuje pouze na vzestupné části
křivky- srdeční sval= mnohem více tuhý než
sval kosterní- má vysoké klidové napětí a
malá zvýšení délky vedou k velkým
nárůstům klidového napětí
■ pracovní délka srdečního svalového vlákna
(délka na konci diastoly)= 1,9 μm
■ systolický tlakovo-objemový vztah pro
komor= základ Frank-Starlingova vztahu
○ fialová křivka= vztah komorového tlaku a objemu
během diastoly
■ se zvyšujícím se end-diastolickým objemem-
zvyšování komorového tlaku pasivními
mechanismy
■ zvyšující se tlak v komorách odráží zvyšující se napětí svalových vláken, která se natahují
 ○ preload= end-diastolický objem levé komory/end-diastolická délka vláken= klidová délka, z níž se
sval kontrahuje
■ vztah mezi preloadem a vyvíjeným tlakem je založen na míře překrývání tlustých a tenkých
filament
■ síla kontrakce svalového vlákna se zvyšuje a zrychluje se zvyšující se délkou sarkoméry na
konci diastoly= čím více se srdce naplní krví (zvýšený žilní návrat, prodloužené sarkoméry…)
způsobí, že následná kontrakce bude silnější a rychlejší (zvýšený SV, zvýšený CO)=
heterometrická regulace srdeční kontrakce (Frank-Starlingova závislost)
■ faktory ovlivňující preload:
● žilní tlak, žilní návrat, CVP
● poddajnost komorové svaloviny
● frekvence srdce – doba plnění, doba diastoly
● kontrakce síní – při tachykardii nabývá na významu z 20 na 50%, fibrilace síní
● odpor při vtoku – Tri stenóza, Mi stenóza
● odpor při výtoku – PAP, Pu stenóza, hypertenze, Ao stenóza
● kontraktilita komor – snížená kontraktilita vede ke zvýšení preloadu
○ afterload= odpor, proti kterému musí srdce pumpovat krev- charakterizován SVR
■ pro levou komor= tlak v aortě
■ rychlost zkracování srdečního svalu= maximální, když je afterload=0
■ chronicky zvýšený afterload (např. hypertenze) – hypertrofie LK je
výhoda proti vysokému afterloadu, ale hypertrofie snižuje
poddajnost LK, což působí horší plnění (pod vyšším tlakem)
■ jeho hodnotu je možné charakterizovat napětím stěny komory-
Laplaceův zákon (viz otázka 14)
■ pokles SV na podkladě zvýšeného afterloadu je možné kompenzovat

zvýšením preloadu

● tepový objem (SV- stroke volume)= objem krve vyvrhnutý srdcem při každém stahu (cca 70 ml/stah)
■ = rozdíl mezi objemem krve v komoře před ejekcí (end-diastolický objem) a objemem, který
zůstává v komoře po ejekci (end-systolický objem)
● ejekční frakce= jaký podíl krve (z celkového objemu krve přítomného v komoře na začátku systoly) je
vypuzen při kontrakci komory do krevního oběhu= spolehlivý ukazatel komorové kontraktility (při zvýšení-
zvýšení kontraktility, při snížení- snížení kontraktility)= cca 0,55 (55%)
𝑡𝑒𝑝𝑜𝑣ý 𝑜𝑏𝑗𝑒𝑚
○ 𝐸𝐹 =
𝑒𝑛𝑑−𝑑𝑖𝑎𝑠𝑡𝑜𝑙𝑖𝑐𝑘ý 𝑜𝑏𝑗𝑒𝑚
● srdeční výdej/minutový objem srdeční (CO- cardiac output)= celkový objem krve vyvržený za jednotku
času= cca 5000 ml/min (70 kg muž- SO=70 ml, srdeční frekvence= 72)
 ○ HR= srdeční frekvence: 60-100 tepů za minutu
○ 𝐶𝑂 = 𝑆𝑉 × 𝐻𝑅
● Frank-Starlingův zákon: objem krve vypuzený komorou
závisí na objemu přítomném v komoře na konci diastoly- ten
závisí na objemu,který se vrátil do srdce (žilní návrat)
○ tepový objem a srdeční výdej= přímo závislé na end-
diastolickém objemu= přímo závislý na žilním
návratu (v klidu: srdeční výdej = žilní návrat)
○ graf ilustrující Frank-Starlingův zákon
■ CO a SV= vyneseny jako funkce end-
diastolického objemu/tlaku v pravé síní
(můžeme zaměnit, protože oba parametry
jsou závislé na žilním návratu)
■ se zvyšujícím se žilním návratem- zvyšování
end-diastolického objemu a díky vztahu
délka-tenze v komorách- zvýšení tepového objemu
■ za fyziologických okolností- téměř lineární vztah mezi tepovým objemem a end-
diastolickým objemem
■ až po dosažení určité hodnoty end-diastolického objemu se křivka začne ohýbat- komora
dosáhne limitu a není schopna držet krok s žilním návratem
■ pozitivní ionotropie (digoxin)- zvýšení CO a SV pro daný end-diastolickým objem= větší část
EDV je vyvrhována- zvýšení ejekční frakce
■ negativní ionotropie- snížení CO a SV pro daný end-diastolický objem- menší část EDV je
vyvrhována- snížení ejekční frakce
● interakce: preload, afterload, ionotropie
○ zvýšený preload
■ zvýšený SV, zvýšený CO
■ SVR není ovlivněn
■ původní cévní tonus způsobí relativní
zvýšení afterloadu
○ zvýšený afterload
■ snížený SV, snížený CO
■ snížený CO nedokáže odčerpat celý žilní návrat
■ zvýšený žilní návrat vede ke zvýšení
preloadu
○ zvýšená ionotropie
■ zvýšený CO + snížený ESV
■ SVR se nemění
■ relativní zvýšení afterloadu
■ zvýšený afterload sníží poddajnost
■ nižší poddajnost sníží preload
● centrální žilní tlak (CVP): charakterizuje krevní tlak v dutých žilách blízko pravé
srdeční síně
○ jeho hodnota podmiňuje plnící tlak pravé srdeční síně/komory (PRELOAD) a tím ovlivňuje srdeční
výdej!!! ….přímá úměra….Frank-Starlingův mechanismus
○ faktory ovlivňující hodnotu CVP:
■ srdeční výdej
■ sympatický tonus
■ respirační aktivita
■ kontrakce kostrových svalů dolních končetin
■ gravitace
○ zvýšení ■ snížení SVR (vazodilatace)
■ hypervolémie
 ■ vazokonstrikce periferních žil
a přesun krve centrálně
■ horizontální poloha
■ Valsalvův manévr
■ svalová pumpa DK
■ hyperventilace
○ snížení
■ nízký CO
■ hypovolémie
■ vzpřímená poloha

● vztahy mezi srdečním výdejem a žilním návratem

○ hlavní faktor ovlivňující srdeční výdej= end-diastolický objem levé komory- závisí na žilním
návratu- ten ovlivňuje tlak v pravé síni
○ srdeční výdej i žilní návrat mohou být znázorněny jako funkce tlaku v pravé síni
○ srdeční funkční křivka= založena na Frank-Starlingově vztahu pro levou komoru
■ vztah mezi srdečním výdejem levé komory a tlakem v pravé síni
■ ↑ žilní návrat- ↑ tlak v pravé síni- ↑ end-diastolický objem a end-diastolická délka vláken- ↑ srdeční výdej
■ ↑ end-diastolického objemu- ↑ srdečního výdeje dle Frank-Starlingova mechanismu, ale jen do určité
hodnoty- po dosažení asi 4 mmHg srdeční výdej již nestačí žilnímu návratu- křivka přestává
stoupat (max. CO= 9 l/min)
○ cévní funkční křivka- vztah mezi žilním návratem a tlakem v pravé síni
■ inverzní vztah- žilní návrat je poháněn tlakovým gradientem- čím nižší tlak v pravé síni, tím
vyšší tlakový gradient mezi systémovými arteriemi a pravou síní a vyšší žilní návrat= ↑ tlak v
pravé síni- ↓ tlakový gradient- ↓ žilní návrat
■ konstantní vodorovná část křivky- při negativních hodnotách tlaku v pravé síni- žíly
kolabují- brzdí tok krve zpět do srdce- došlo sice ke zvýšení tlakového gradientu, ale žilní
návrat je konstantní, protože vény jsou kolabované- vzniká odpor toku krve
○ hodnota tlaku v pravé síni, pro níž žilní návrat= 0 (průsečík s osou x)= střední systémový plnící tlak-
MSFP= tlak, který bychom naměřili v kardiovaskulárním systému, pokud by došlo k zastavení srdce-
byl by stejný v celém cévním řečišti= žádný tlakový gradient= žádný tok krve= žádný žilní návrat
■ faktory ovlivňující střední systémový plnící tlak:
● objem krve
○ 0-4 l: všechna krev bude tvořit
unstressed volume- žádný tlak-
MSFP=0
○ > 4 l: část krve bude tvořit stressed
volume a vyvíjet tlak
■ např: 5 l: 4 l= unstressed
volume, 1 l= stressed volume
○ ↑ objem krve- ↑ MSFP- posun křivky doprava
○ ↓objem krve- ↓ MSFP- posun křivky doleva
● distribuce krve mezi unstressed volume (objem krve, který žíly dokáží udržet/objem
krve v cévách produkující nulový tlak) a stressed volume (objem v tepnách/objem
vyvolávající tlak natahováním elastických vláken v cévách)
○ ↓ poddajnosti žil (např. venokonstrikce)- žíly udrží méně krve- krev
přechází z unstressed volume do stressed volume- ↑ MSFP- posun křivky
doprava
○ ↑ poddajnosti žil (např. venodilatace)- žíly udrží více- ↓ stressed volume- ↓
MSFP- posun křivky doleva
○ sklon cévní funkční křivky= dán celkovým periferním odporem (TPR)= primárně určen rezistencí
arteriol
■ ↓ TPR- rotace křivky ve směru hodinových ručiček= pro daný tlak v pravé síni- vyšší žilní
návrat (pro krev je snazší téct z arteriální části řečiště do venózní- snížený odpor arteriol)
■ ↑ TPR- rotace křivky proti směru hodinových ručiček= pro daný tlak v pravé síni- nižší žilní
návrat (pro krev je těžší téct z arteriální části řečiště do venózní- zvýšený odpor arteriol)
○ průsečík obou křivek= klidový stav- srdeční výdej= žilní návrat
○ kombinace obou křivek umožňuje sledovat změny srdečního výdeje při změnách různých
kardiovaskulárních parametrů- vznik nového klidového stavu (nový průsečík)
○ pozitivní ionotropní efekt (oubain, digitalis, digoxin)- ↑ kontraktilita- ↑ SV- ↑ CO pro jakoukoli hodnotu
tlaku v pravé síni- posun srdeční funkční křivky nahoru, cévní funkční křivka zůstává
■ průsečík- posunutí nahoru a doleva=nový klidový stav- ↑ CO a ↓ tlak v pravé síni (více krve je
pumpováno ze srdce)
○ negativní ionotropní efekt- ↓ kontraktilita- ↓ CO pro jakoukoli hodnotu tlaku v pravé síni- posun srdeční
funkční křivky dolů, cévní funkční křivka zůstává
■ nový klidový stav- ↓ CO a ↑ tlak v pravé síni (méně krve je pumpováno ze srdce)

○ ↑ objemu krve (např. transfuze)- ↑ stressed volume- ↑ MSFP- posunutí průsečíku cévní funkční křivky s osou x
doprava- posun celé křivky doprava (není zde žádná změna v TPR)
■ nový klidový stav- ↑ CO a ↑ tlak v pravé síni
○ ↓ objemu krve (např. krvácení)- ↓ stressed volume- ↓ MSFP- posun průsečíku cévní funkční křivky s osou x
doleva- paralelní posun celé křivky
■ nový klidový stav- ↓ CO a ↓ tlak v pravé síni
○ ↓ cévní poddajnosti- krev z unstressed volume do stressed volume- stejný efekt jako zvýšení
objemu krve- posun křivky doprava
○ ↑ cévní poddajnosti- krve ze stressed volume do unstressed volume- stejný efekt jako snížení
objemu krve- posun křivky doleva

○ změny v TPR ovlivňují obě křivky- srdeční funkční křivky kvůli změně afterloadu (arteriální krevní
tlak) a cévní křivky kvůli změně žilního návratu
■ ↑ TPR (konstrikce arteriol)
● (1) zvýšení arteriálního tlaku- držení krve v arteriích- ↑ afterload- ↓ CO- posun srdeční
funkční křivky dolů kvůli zvýšenému afterloadu
 ● (2) rotace cévní funkční křivky proti směru hodinových ručiček- méně krve se vrací
do srdce při daném tlaku v pravé síni (↓ žilní návrat)
● (3) kombinace obou efektů- nový klidový stav- ↓CO + ↓ žilní návrat
● na obrázku- tlak v pravé síni nezměněn, ALE ↑ TPR- ↓ CO- ↑ tlak v pravé síni (méně krve je
pumpováno ze srdce)- ve skutečnosti tlak v pravé síni může být lehce zvýšený, lehce
snížený nebo nezměněn- záleží na rozsahu ovlivnění obou křivek
■ ↓ TPR (dilatace arteriol)
● (1) ↓ arteriálního tlaku- ↓ afterload- posun srdeční funkční křivky nahoru
● (2) rotace cévní funkční křivky ve směru hodinových ručiček- více krve se vrací do
srdce při daném tlaku v pravé síni (↑ žilní návrat)
● (3) nový klidový stav- ↑CO + ↑ žilní návrat
● tlak v pravé síni může být lehce zvýšený, lehce snížený nebo nezměněn
○ ↓ TPR - ↑CO- ↓ tlak v pravé síni- více krve je pumpováno ze
srdce
○ ↓ TPR - ↑ žilní návrat- ↑ tlak v pravé síni- více krve se vrací do srdce
 14. Srdeční cyklus, graf, význam a změny jednotlivých bodů a částí křivky
● srdeční cyklus= období mezi začátkem dvou, po sobě jdoucích srdečních stahů
○ skládá se z:
■ 1. kontrakce komor, označované jako systola
■ 2. relaxace komor, označované jako diastola
○ obě části srdečního cyklu- několik fází, pro které je charakteristická buď výrazná změna tlaku při
konstantním objemu nebo změna objemu při minimální změně tlaku
○ fáze systoly: izovolumická kontrakce, rychlá a pomalá ejekce
○ fáze diastoly: izovolumická relaxace, rychlé plnění komor, pomalé plnění komor, systola síní
○ rychlé a pomalé plnění komor + systola síní= plnící fáze
○ trvání jednoho srdečního cyklu= nepřímo úměrné srdeční frekvenci- se stoupající frekvencí se
délka cyklu zkracuje, s klesající frekvencí se naopak prodlužuje
■ při frekvenci 75 úderů/min trvá jeden cyklus 0,8 s
○ za klidových podmínek zaujímá systola 1/3 a diastola 2/3 délky srdečního cyklu
■ při stoupající frekvenci se zkracuje zejména trvání diastoly, ale délka systoly se příliš nemění
● fáze srdečního cyklu
○ 1) kontrakce síní (systola síní)
■ tlakově objemové změny v srdci
● kontrakce levé síně- zvýšení tlaku v levé síni
● mitrální chlopeň= otevřena- levá komora se dále plní krví-
další zvýšení komorového objemu (aktivní ejekce krve z levé
síně do levé komory)- výchylka na křivce tlaku levé komory
odpovídá tomuto objemu ze systoly síní
● ze síní je do komor vypuzeno asi 20-30% z celkového plnícího
objemu, ale komorová svalovina je v této fázi relaxována= nedochází k významnému
vzestupu komorového tlaku, i když se komory plní krví
● hodnota tlaku krve v obou komorách je blízká nule
● na konci systoly síní je v každé komoře přibližně 130 ml krve= enddiastolický objem
● význam této fáze zejména při zvyšování srdeční frekvence, kdy se významně zkracuje
trvání diastoly a tím i časový prostor pro plnění komor
■ žilní puls
● kontrakce svaloviny síní- zvýšení tlaku v obou síních- vznik pozitivní vlny a
■ tlakové změny v tepnách
● tlak v tepnách systémového a plicního oběhu mírně klesá, na konci této fáze je roven
hodnotě diastolického tlaku
■ elektrokardiogram
● na začátku se dokončuje depolarizace obou síní a na EKG lze registrovat konec vlny
P- během systoly síní je svalovina obou síní kompletně depolarizována a elektrický
vzruch přechází na AV uzel-vzniká izoelektrická linie – segment PR
○ 2) isovolumická kontrakce
■ srdce
● elektrický vzruch se šíří komorovou svalovinou a zahajuje její
kontrakci
● díky kontrakci dochází k vzestupu tlaku uvnitř obou komor,
který převýší tlak v síních- vzniklý tlakový gradient způsobí
krátkodobé obrácení toku krve z komor do síní, což způsobí
uzavření cípatých chlopní (mitrální a trikuspidální)
● poloměsíčité chlopně jsou v této fázi uzavřeny, protože komorový tlak je nižší než
tlak ve velkých tepnách
■ tlakově objemové změny v srdci
● krev je nestlačitelná a všechny chlopně jsou uzavřeny- tlak uvnitř komor strmě
stoupá, aniž by se měnil objem krve v komorách= izovolumická
● objem krve je roven enddiastolickému objemu (cca 130 ml)
 ■ žilní puls
● strmý vzestup tlaku v komorách- vyklenutí atrioventrikulárních chlopní směrem do
síní- vzastup tlaku krve v síních- pozitivní vlna c
● částečně se na vzniku vlny c podílí i zpětný tok krve z komor do síní těsně před
uzavřením cípatých chlopní
■ tlakové změny v tepnách
● tlak v tepnách se nemění a je roven hodnotě diastolického tlaku (přibližně 80 mmHg
ve velkém oběhu a 8 mmHg v malém oběhu)
■ elektrokardiogram
● před zahájením izovolumické kontrakce se vzruchová aktivita rozšiřuje z AV uzlu
pomocí Hisova svazku a Purkyňových vláken na svalovinu komor
● postupné šíření depolarizace na komorové septum a poté na volné stěny obou
komor se zobrazuje na EKG jako QRS komplex
● po srdečních síních se ve stejném okamžiku šíří repolarizace, kterou však na EKG
nelze identifikovat, neboť je překryta QRS komplexem
■ srdeční ozvy
● na fonokardiogramu se objevuje I. srdeční ozva- způsobena vibracemi cípatých
chlopní, krve a přilehlé srdeční svaloviny, které vznikají v důsledku prudkého
uzavření cípatých chlopní
○ 3) rychlá ejekce= izotonická kontrakce- napětí ve stěně LK se nemění, snižuje
se její objem
■ srdce
● jakmile stoupající tlak v levé komoře převýší tlak v aortě a
stoupající tlak v pravé komoře převýší tlak v a.pulmonalis,
dojde k otevření poloměsíčitých chlopní
● komorová svalovina se dále kontrahuje a krev je vypuzována z
levé komory do aorty a z pravé komory do a.pulmonalis
● cípaté chlopně jsou uzavřeny, neboť tlak v síních je nižší než tlak v komorách
■ tlakově objemové změny v srdci
● maximální komorový tlak na vrcholu ejekční fáze je v levé komoře asi 120 mmHg a v
pravé komoře asi 25 mmHg (= systolický tlak)
● prudký vzestup komorového tlaku- krev je do cév vypuzována rychleji- rychlá ejekce
● většina tepového objemu= vypuzena během rychlé ejekce- výrazný pokles
komorového objemu
● začíná plnění síní- tlak v levé síní pomalu roste (krev se vrací z do levého srdce z
pulmonální cirkulace- tato krev bude vypuzena během následujícího cyklu)
■ žilní návrat
● na začátku: při kontrakci komor dochází k posunu síňokomorového rozhraní
směrem k srdečnímu apexu- zvětšení objemu srdečních síní a k následnému poklesu
intraatriálního tlaku, který se na flebogramu projeví negativní vlnou x - výše
zmíněný pokles tlaku v síních urychluje žilní návrat
■ tlakové změny v tepnách
● díky rychlému vypuzení krve z komor stoupá tlak ve velkých tepnách- nejvyšší
hodnoty na konci rychlé ejekční fáze= systolický tlak- u zdravého člověka- 120
mmHg ve velkých tepnách systémového oběhu a 25 mmHg v plicnici
■ elektrokardiogram
 ● svalovina komor= kompletně depolarizována a na elektrokardiogramu je přítomen
segment ST- konec kontrakce komor
○ 4) pomalá ejekce
■ tlakově objemové změny v srdci
● tlak krve v obou komorách začíná klesat- komory se již
nekontrahují
● snižuje se tlakový gradient mezi srdečními komorami a velkými
cévami- krev je vypuzována pomaleji- proto pomalá ejekce
● tlak v levé síni nadále vzrůstá se návratem krve do levého srdce z
plic
■ tlakové změny v tepnách
● tlak krve v tepnách malého i velkého oběhu postupně klesá
■ elektrokardiogram
● začíná se repolarizovat svalovina komor, což vede ke vzniku vlny T
○ za klidových podmínek je během ejekční fáze (rychlá + pomalá ejekce) z každé komory vypuzeno asi
70 ml krve= systolický objem, na konci ejekce zůstává v každé komoře asi 60 ml
krve= endsystolický objem
○ 5) izovolumická relaxace
■ srdce
● během pomalé ejekce dochází k poklesu tlaku krve v obou
komorách- díky setrvačnosti toku krve teče krev z komor do cév
krátkou dobu i poté, co tlak v cévách převýší tlak v komorách
● po překonání setrvačnosti toku krve dojde k uzavření
poloměsíčitých chlopní na základě tlakového gradientu (tlak krve ve velkých cévách
je vyšší než tlak krve v srdečních komorách)- zahájení izovolumické relaxace
● cípaté chlopně zůstávají v uzavřeném stavu- tlak krve v síních je nižší než tlak v
komorách
■ tlakově objemové změny v srdci
● všechny chlopně= uzavřeny- objem krve v komorách se nemění
● objem krve v každé komoře je roven endsystolickému objemu (asi 60 ml krve)
● relaxace komorové svaloviny vede k rapidnímu poklesu tlaku uvnitř komor, který se
na konci izovolumické relaxace v obou komorách blíží k nule
■ žilní puls
● do obou síní kontinuálně přitéká žilní krev hromadící se před uzavřenými cípatými
chlopněmi- stoupá intraatriální tlak, což se projeví vznikem pozitivní vlny v
■ tlakové změny v tepnách
● pokles krevního tlaku v tepnách malého i velkého oběhu je přerušen krátkodobým
zakmitnutím (pokles následovaný vzestupem tlaku)= dikrotický zářez a je způsoben
uzavřením poloměsíčitých chlopní
■ elektrokardiogram
● probíhá dokončení repolarizace komor a EKG záznam se přibližuje izoelektrické linii
■ srdeční ozvy
● II. srdeční ozva= způsobena vibracemi krve, poloměsíčitých chlopní, přiléhající
komorové svaloviny a cév vznikajících v důsledku uzavření poloměsíčitých chlopní
● nádech oddaluje uzavření pulmonální chlopně a způsobuje rozštěpení 2. srdečné
ozvy- během nádechu se pulmonální chlopeň uzavírá až po aortální chlopni- pokles
nitrohrudního tlaku- zvýšení žilního návratu do pravé částu srdce- zvýšení end-
diastolického objemu pravé komory- zvýšení tepového objemu pravého srdce-
prodloužení ejekční fáze pravé komory- zpoždění uzavření pulmonální chlopně
○ 6) rychlé plnění
■ srdce
● jakmile snižující se nitrokomorový tlak klesne pod hodnotu
tlaku v síních, otevřou se cípaté chlopně a komory se začnou
plnit krví
● poloměsíčité chlopně= uzavřeny
■ tlakově objemové změny v srdci
● komory se rychle plní krví, která se kumulovala v síních před
otevřením cípatých chlopní
● do komor přitéká hlavní podíl krve z celkového plnícího objemu
● přestože se rychle zvyšuje objem krve v obou komorách, nitrokomorový tlak se díky
relaxované komorové svalovině příliš nemění a je blízký nule (= diastolický tlak)
■ žilní puls
● tok krve ze síní do komor vede k poklesu tlaku v síních- negativní vlna y
■ tlakové změny v tepnách
● po uzavření poloměsíčitých chlopní- pokles tlaku krve ve velkých tepnách klesá
● díky „pružníkovému efektu“ elastických cév neklesá tlak v tepnách během diastoly na
nulovou hodnotu jako je tomu v srdečních komorách
● nejnižší hodnota krevního tlaku během srdečního cyklu (= diastolický tlak) má
hodnotu asi 80 mmHg v tepnách velkého oběhu a 8 mmHg v tepnách malého oběhu
■ elektrokardiogram
● po síních ani po komorách se nešíří žádná elektrická aktivita a na EKG je přítomna
izoelektrická linie
■ srdeční ozvy
● u některých jedinců může rychlý vtok krve do komor způsobit zvukový fenomén
označovaný jako III. ozva srdeční (= normální u dětí, u dospělých středního a vyššího
věku může být známkou overloadu- u městnavé srdeční slabosti/pokročilé
regurgitace mitrální nebo trikuspidální chlopně)
○ 7) pomalé plnění= diastáza (nejdelší fáze srdečního cyklu)
■ srdce
● cípaté chlopně zůstávají otevřeny, poloměsíčité chlopně jsou v
uzavřeném stavu
■ tlakově objemové změny v srdci
● do komor přitéká menší objem krve (ve srovnání s rychlou
plnící fází)= krev, která žílami přitéká do síní a kontinuálně
protéká síněmi do komor- objem již nestoupá tak prudce
● tlak krve v obou komorách je blízký nule
■ tlakové změny v tepnách
● tlak v tepnách systémového a plicního oběhu mírně klesá a přibližuje se k hodnotě
diastolického tlaku
■ elektrokardiogram
● na konci této fáze vychází ze sinoatriálního uzlu vzruchová aktivita, která se šíří po
stěně obou síní a na EKG se objevuje počátek vlny P (depolarizace síní)
 ■ změny srdeční frekvence ovlivňují délku diastázy- např. zvýšení srdeční frekvence ji

zkracuje- pokles end-diastolického objemu- pokles tepového objemu

● LAP= left atrial pressure, AP= arterial pressure, LVP= left ventricular pressure, LVEDV= left ventricular end-
diastolic volume, LVESV= left ventricular end-systolic volume
● tlakově objemová srdeční křivka
○ na grafu- přerušovaná čára= systolická tlakově objemová křivka znázorňující maximální možný tlak,
který může být vyvinut pro daný ventrikulární objem během systoly
○ 1→2: isovolumická kontrakce
■ bod 1= konec diastoly, end-diastolický objem
■ levá komora= naplněna krví z levé síně- end-diastolický objem (140 ml)- odpovídající tlak=
relativně malý- komorová svalovina= relaxovaná
■ kontrakce komory- výrazný vzestup komorového tlaku
■ všechny chlopně= uzavřené- krev nemůže být vypuzena z levé komory- objem komory=
konstantní, tlak v komoře= relativně vysoký (bod 2)
○ 2→3: ventrikulární ejekce
■ bod 2= tlak v levé komoře> tlak v aortě- otevření aortální chlopně- ejekce krve (poháněna
tlakovým gradientem mezi levou komorou a aortou)
■ tlak v levé komoře zůstává vysoký- komora se stále kontrahuje
■ výrazný pokles komorového objemu s ejekcí krve do aorty
■ bod 3= end-systolický objem (70 ml)
■ šířka křivky= tepový objem: 140-70= 70 ml
○ 3→4: isovolumická relaxace
■ bod 3= konec systoly, relaxace komor
■ komorový tlak klesá pod tlak v aortě- uzavření aortální chlopně
■ výrazný pokles komorového tlaku, ale objem komory zůstává konstantní (70 ml)- všechny
chlopně jsou uzavřené
○ 4→1: plnění komor
■ bod 4: komorový tlak klesl pod hodnotu tlaku v levé síni- otevření mitrální chlopně
 ■ pasivní plnění komor krví z levé síně (⅔ )- aktivně v důsledku kontrakce síní
■ objem levé komory vzrůstá zpět na hodnotu end-diastolického objemu (140 ml)
■ komorový sval= relaxovaný, tlak vzrůstá jen lehce díky tomu, že se poddajná komora plní krví

● změny tlakově objemové křivky

○ ↑ preload (=end-diastolický objem)- ↑ tepový objem (Frank-Starlingův mechanismus- díky
zvýšenému end-diastolickému objemu- ↑ end-diastolická délka svalových vláken- ↑ SV)
○ ↑ afterload (= tlak v aortě)- komora musí pumpovat proti vyššímu tlaku- tlak v komoře musí
stoupnout na vyšší hodnotu než normálně během izovolumické kontrakce a během komorové ejekce
■ méně krve je pumpováno z komory během systoly- ↓ tepový objem
■ více krve zůstává v komoře na konci systoly- ↑ end-systolický objem
■ více kontrakce je třeba během izovolumické kontrakce ke kompenzaci afterloadu- méně jí
“zbývá” k ejekci tepového objemu
○ ↑ kontraktilita- komora může vyvinout větší napětí a tlak a pumpovat tak více krve- ↑ tepový
objem
■ méně krve zůstává v komoře na konci systoly- ↓ end-systolický objem

● srdeční práce= plocha tlakově objemové srdeční křivky

○ práce, kterou srdce vykoná při každém odbití
○ pro levou komoru: tepový objem (vzdálenost) x tlak v aortě (síla)
○ srdeční minutová práce: minutý objem srdeční (CO) x tlak v aortě
■ dvě komponenty: objemová práce (CO)- vnější práce + tlaková práce (tlak v aortě)- vnitřní
práce, teplo
○ zvýšení srdečního výdeje (zvýšení tepového objemu, zvýšení srdeční frekvence)/zvýšení tlaku v
aortě vede ke zvýšení spotřeby energie srdcem
● spotřeba O2 myokardem přímo koreluje s srdeční minutovou prací
○ tlaková práce= mnohem více energeticky náročná než objemová- spotřeba O2 příliš nesouvisí se
srdečním výdejem
○ za okolností, kdy tlaková práce tvoří ještě větší podíl než normálně- zvýšená spotřeba O2
■ aortální stenóza- spotřeba O2 myokardem= zvýšená- levá komora musí vavíjez extrémně
vysoký tlak, aby mohla pumpovat krev přes zúženou aortální chlopeň (i když CO= snížený)
 ■ ❌ namáhavé cvičení- vysoký CO- objemová práce tvoří větší podíl na celkové srdeční práci
než normálně (až 50%)- spotřeba O2 se zvyšuje, ale ne tolik jako při zvýšení tlakové práce
○ důsledek zvýšené spotřeby O2 při zvýšení tlakové práce: levá komora musí pracovat více než pravá
■ CO je na obou stranách stejný, ale střední tlak v aortě (100 mmHg)= mnohem vyšší než v
plicnici (15 mmHg)- tlaková práce levé komory= mnohem větší než pravé komory, i když
objemová práce je stejná
■ stěna levé komory= tlustší než pravé jako kompenzační mechanismus
○ za patologických okolností (např. systémová hypertenze)- levá komora musí pumpovat ještě proti
většímu tlaku než normálně- tlak v aortě je zvýšený- hypertrofie levé komory jako kompenzace
○ větší tloušťka levé komory/hypertrofie levé komory při hypertenzi= adaptace na vykonávání větší
tlakové práce- vysvětluje Laplaceův zákon- tlak= přímo úměrný napětí a tloušťce stěny a nepřímo
úměrný poloměru
■ čím vyšší tloušťka stěny (např. levé komory), tím vyšší tlak může vyvinout
■ při systémové hypertenzi- hypertrofie levé komory, při plicní hypertenze- hypertrofie pravé

komory
15/ Minutový výdej srdeční
Výpočet, Fickův princip, diluční metoda, echokardiografický odhad, jeho nastavení, faktory, které ho ovlivňují, vliv změn fre kvence srdeční
na trvání systoly a diastoly, význam pro práci srdce a spotřebu kyslíku
Zdroje: Guyton 245, Trojan 214, Costanzo 146

● minutový srdeční výdej = množství krve, které komora přečerpá za minutu

● v klidu: 5l/min, v případě potřeby se může zvýšit až 5x oproti klidové úrovni
● výpočet:
○ minutový výdej = tepový objem x srdeční frekvence
○ při jednom stahu komora vypudí 70 ml krve a počet stahů za minutu je 70-80

● faktory ovlivňující srdeční výdej:

○ metabolismus
○ zátěž, cvičení
■ zvýšení srdečního výdeje při zátěži - je
totiž zvýšená srdeční frekvence
○ tělesná konstituce, povrch těla
■ hodnota minutového srdečního výdeje se
zvyšuje s větším povrchem těla
■ je proto v praxi vhodnější používat pro
hodnocení čerpací práce srdce srdeční
index = minutový objem srdeční vztažený
na 1 m2 tělesného povrchu (5/1.7 = 3
L/min/m2)
○ věk
■ srdeční index se prudce zvyšuje do 10.roku
■ od 10.roku pokles (ve stáří: pokles aktivity, méně svalové hmoty)
○ pohlaví
■ muži: 5.6 L/min, ženy: 4.9 L/min

● distribuce srdečního výdeje

○ Pokud srdce není schopné zvýšit dostatečně CO, podle potřeb orgánů = srdeční
selhání!
● vliv změny frekvence srdeční na trvání systoly a diastoly:
○ při maximální zátěži srdeční frekvence stoupne až na 180-220 tepů/min
○ při zvýšení srdeční frekvence se také mění poměr mezi trváním systoly a diastoly.
Systola se se stoupající srdeční frekvencí zkracuje jen málo, zatímco diastola se
zkracuje podstatně více
○ proto také, když se srdeční frekvence dostane nad kritickou hodnotu (tzv.kritická
frekvence), začne váznout diastolické plnění komor a s dalším zvýšením srdeční
frekvence už minutový výdej neroste
○ zvyšováním frekvence dochází ke zkracování doby plnění srdce krví (diastoly). Od
určité frekvence další zvýšení HR způsobí snížení CO!

● závislost na celkové periferní rezistenci:

○ při nezměněném tlaku se srdeční výdej
mění nepřímo úměrně k TPR

● měření:
○ minutový výdej je důležitým ukazatelem čerpací práce srdce
○ Fickův princip:
■ aplikace zákonu zachování hmoty
■ množství látky zachycené za časovou
jednotku orgánem (nebo celým
organismem) se rovná součinu tepenné
koncentrace této látky, zmenšené o žilní
koncentraci (arteriovenózní rozdíl), a
krevního průtoku
■ srdeční výdej = spotřeba kyslíku/ A-V
rozdíl
■ dle obr.: Každou minutu se z plic do
krve absorbuje 200 ml kyslíku. Každý
litr krve procházející plícemi se obohatí
o 40 ml kyslíku. Průtok tedy musí být 5 l
krve/min.

○ Diluční metody:
■ vstříkne se do periferní žíly známé množství barviva, nebo častěji
radionuklidu. Koncentrace indikátoru se pak sleduje v sérii vzorků tepenné
krve.
■ srdeční výdej se rovná množství vstříknutého indikátoru dělenému jeho
průměrnou koncentrací v tepenné krvi během jediného oběhu

○ Echokardiografické vyšetření
 ■ echokardiografie = neinvazivní diagnostická metoda, která umožňuje určit
polohu a pohyb srdečních struktur pomocí pulzních ultrazvukových vln
odražených od akustických rozhraní
■ ultrazvukové vlny vysílá sonda umístěná na hrudníku nebo v jícnu, tyto vlny
se po odrazu z různých srdečních struktur opět toutéž sondou zachycují
■ vlny se odrážejí z míst, kde se mění akustická impedance, zobrazují se v čase
na osciloskopu a poskytují tak obraz o pohybu komorových stěn, septa a
chlopní během srdečního cyklu. Kombinuje-li se tato metoda s
dopplerovskou technikou, umožňuje změřit rychlost a objem průtoku krve
chlopněmi
■ stroke volume je vypočten z rychlosti toku krve proudícího do aorty a průřezu
■ srdeční výdej je pak spočten ze stroke volume a tepové frekvence
■ echokardiografie má mimořádný klinický význam, zejména při hodnocení a
plánování terapie u pacientů s chlopňovými vadami

● význam pro práci srdce a spotřebu kyslíku

○ tepová práce komor = součin srdečního výdeje (objemová práce) a středního tlaku
(tlaková práce) v plicnici (pro pravou komoru), resp. v aortě (pro levou komoru)
○ tlaková práce tvoří větší (hlavní) podíl celkové práce srdce, objemová práce má jen
malý význam
○ proto spotřeba kyslíku srdcem koreluje málo se srdečním výdejem. Větší procento
spotřeby kyslíku je využito pro tlakovou práci
○ poněvadž tlak v aortě je asi 7krát vyšší než v plicnici, tepová práce levé komory je
také asi 7krát větší než práce komory pravé
16/ Vztah mezi tlakem a průtokem krve
Sylabus: Vztah mezi tlakem a průtokem krve - Metody měření, faktory ovlivňující tlak a průtok, pružník, laminární a
turbulentní proudění, faktory, které o něm rozhodují a význam, kritický uzavírací tlak, co ho určuje a jeho význam pro
orgánovou perfúzi, paralelní a sériové zapojení a význam pro tlakovo-průtokové hodnoty

Průtok a typy proudění

● Průtok = množství krve, které proteče příčným průřezem cévy za jednotku času
● Je způsoben tlakovým gradientem, který je generován srdcem
○ tok krve je způsoben rozdílem tlaků mezi jednotlivými úseky
krevního oběhu
○ krev proudí z míst vyššího tlaku do míst nižšího tlaku
● za fyziologických podmínek je tok krve v cévách laminární
○ pohyb všech vrstev v cévě je rovnoběžný
○ vidíme parabolický profil rychlosti - rychlost průtoku je nejvyšší
ve středu cévy a snižuje se směrem ke stěnám cévy, vrstva krve,
která je v kontaktu s cévní stěnou se nepohybuje
○ laminární proudění zůstává zachováno až do určité kritické
rychlosti. Při této rychlosti nebo nad ní je proud turbulentní
● za určitých podmínek se laminární proudění mění v turbulentní
○ proud netvoří parabolu, ale namísto toho se proudy
mísí a vznikají víry
○ doprovázeno zvukem (šelest)
○ víry zhoršují tokové vlastnosti - průtok krve není
úměrný tlakovému gradientu, ale jeho druhé
odmocnině

● Reynoldsovo číslo = vyjadřuje mez, nad kterou když se proudění zrychlí, stane se
turbulentním (asi 1000)

○ Tedy čím vyšší je hodnota Re, tím vyšší je pravděpodobnost turbulence

○ Zvýšené Re např. při anémii či v důsledku přítomnosti krevní sraženiny
○ Konstrikce arterie zvyšuje rychlost proudu zúženým místem, vytváří turbulence a v
důsledku toho vznikají za konstrikcí zvuky - jako příklad mohou sloužit zvuky
slyšitelné nad tepnami, které jsou zúžené aterosklerotickými pláty, a zvuky (tzv.
fenomény) Korotkovovy, vznikající při měření krevního tlaku
○ Turbulence se objevuje u anémie, protože je snížena viskozita krve; to může vysvětlit
vznik systolických šelestů, které jsou u anémie časté
Vztahy pro průtok krve

● Průtok (Q) můžeme vypočítat z lineární rychlosti proudění krve (v) a plochy A příčného
průřezu cévy

● Vzájemný vztah velikosti průtoku krve, tlakového gradientu a periferního odporu řečiště
lze vyjádřit rovnicí analogickou Ohmovu zákonu

● Z uvedeného vztahu vyplývá, že při vasodilataci, kdy je odpor snížený, je průtok krve
vyšší a při vasokonstrikci nižší

● Velikost průtoku krve a faktory, které ho ovlivňují vychází z Hagenova-Poisellova zákona :

● Průtok krve je úměrný rozdílu tlaků, nepřímo úměrný viskozitě a délce cévy
● Průtok krve je výrazně závislý na poloměru cévy, je úměrný čtvrté mocnině poloměru
-> tedy i malá změna průsvitu cévy způsobí velkou změnu průtoku
● Změny poloměru cév jsou rozhodujícím mechanismem regulace jak průtoku
krve, tak periferního odporu a tedy i tlaku krve
Metody měření průtoku krve

● Elektromagnetický průtokoměr:
○ založen na principu, že ve vodiči, který se pohybuje v magnetickém poli, je
indukováno napětí, které je úměrné rychlosti pohybu
○ protože krev je vodič, magnet je umístěn kolem cévy a napětí, které je úměrné
velikosti průtoku, se měří elektrodou, umístěnou na povrchu cévy
● Dopplerovým průtokoměrem:
○ Ultrazvukové vlny jsou vysílány do cévy diagonálně z jednoho krystalu a vlny,
odražené od červených a bílých krvinek, jsou vychytávány druhým krystalem,
umístěným ve směru proudu. Frekvence odražených vln je úměrná rychlosti
průtoku směrem ke druhému krystalu (Dopplerův efekt).
● Nepřímé metody měření
○ zahrnují aplikaci Fickova principu a indikátorové
diluční techniky (např. určení průtoku krve
ledvinami změřením clearance paraaminohipurové
kyseliny)
○ množství údajů o průtoku krve dolními
končetinami bylo získáno pomocí pletyzmografie
- například předloktí je uzavřeno do vodotěsné
komory (pletyzmograf); změny objemu předloktí,
odrážející změny v množství krve a mezibuněčné
tekutiny, vytlačují vodu a tato změna se měří na
zapisovači objemu. Je-li venózní drenáž předloktí
uzavřena, je rychlost vzestupu objemu funkcí
průtoku arteriální krve (venózní okluzní
pletyzmografie)

Kritický uzavírací tlak

= tlak, při kterém se krevní proud zastavuje

● v tuhých trubicích s homogenní kapalinou je vztah mezi
tlakem a průtokem lineární, ale v krevních cévách in
vivo tomu tak není.
● Snižujeme-li tlak v malé cévě, dosáhneme bodu, při
kterém krev neproudí přesto, že tlak není nulový
● to je částečně projevem skutečnosti, že k protlačení
červené krvinky kapilárou, která má menší průměr
než červená krvinka, je zapotřebí určitého tlaku
● cévy jsou navíc obklopeny tkáněmi, které vykonávají
sice malý, ale stálý tlak na cévy; poklesne-li
intraluminální tlak pod tlak tkání, céva kolabuje. Tak
např. v neaktivních tkáních je tlak v mnoha kapilárách nízký, protože prekapilární sfinktery a
metarterioly jsou kontrahovány a četné kapiláry kolabují
Odpor
● Odpory v KVS mohou být stejně jako v elektrických obvodech uspořádány sériově či
paralelně
● Sériové
○ uspořádání cév uvnitř daného orgánu
○ celkový odpor je roven součtu dílčích odporů
○ celkový průtok každou částí systému je stejný
○ tlak se mění
● Paralelní
○ distribuce krve mezi různé tepny odbočující z aorty
○ celkový odpor je menší než kterýkoliv dílčí
○ konstantní je tlak (v tepnách prakticky stejný jako v aortě)
17/ Faktory určující hodnotu krevního tlaku, jeho význam,

regulace krevního tlaku

Zdroje: Ganong 586, Kittnar 226, Constanzo 121
Sylabus: Faktory určující hodnotu krevního tlaku, jeho význam, měření - Vysokotlaký a nízkotlaký systém, význam,
kapacitní a rezistentní řečiště, rychlost proudění a vztah k tlaku v různých částech řečiště a fázích srdečního cyklu, měření
krevního tlaku, střední arteriální tlak, význam, vliv polohy těla, vztah k filtraci na kapiláře.

Vysokotlaký a nízkotlaký systém

● vysokotlaký systém (arteriální)
○ arterie rozvádějí krev pod vysokým tlakem po celém těle -> přizpůsobily se k tomuto
účelu i morfologicky a mají silnou, na svalovinu bohatou stěnu
○ malé arterie a arterioly se označují jako rezistentní (odporové) cévy, protože jsou
hlavním místem, odpovědným za periferní odpor
● nízkotlaký systém (systémové žíly, plicní cirkulace a srdečních dutiny s výjimkou levé
komory)
○ žíly jsou důležitým rezervoárem krve
○ jsou částečně kolabované a na průřezu oválné -> do žilního systému můžeme přidat
velké množství krve, než se žíly roztáhnou do té míry, že další zvýšení objemu již
způsobí velký vzestup žilního tlaku
○ žíly se proto nazývají kapacitními cévami

Arteriální tlak
● Krevní tlak je tlak, kterým působí krev na stěnu cévy,
kterou protéká
● Je vytvářen působením srdce jako krevní pumpy a
souvisí se stavbou a funkcemi krevního oběhu
● Tlak v aortě, v brachiálních cévách a jiných velkých
arteriích stoupá v průběhu každého srdečního cyklu
až k vrcholové hodnotě (systolický tlak) kolem 120
mm Hg a klesá na nejnižší hodnotu (diastolický tlak)
kolem 70 mm Hg.
● Arteriální tlak obsahuje pulzace : odrážejí pulzující
aktivitu srdce: vypuzování krve během systoly, relaxaci během diastoly...Každý cyklus
pulzace v tepnách se shoduje s jedním srdečním cyklem
● Krevní tlak se zapisuje jako systolický tlak na diastolický tlak, např. 120/70 mm Hg
● Tlaková amplituda (pulzový tlak) = rozdíl mezi systolickým a diastolickým tlakem
○ normálně zhruba 50 mm Hg
○ dána hlavně velikostí tepového objemu a poddajností stěny velkých tepen (C=V/P)
● Střední tlak = průměrný tlak po dobu srdečního cyklu.
 ○ Protože systola je kratší než diastola, je střední tlak lehce nižší než poloviční hodnota
mezi systolickým a diastolickým tlakem, přibližně se rovná diastolickému tlaku plus
jedné třetině tlaku systolického
○ SATK= ⅓ STK + ⅔ DTK
○ Ve vzestupné aortě je jeho hodnota přibližně 90 mm Hg
○ Blíží se tím více diastolickému tlaku, čím dále od srdce tlak měříme
● Tlak klesá velmi málo ve velkých a středně velkých cévách, protože jejich odpor, kladený
krevnímu proudu je malý, ale rychle klesá v malých arteriích a arteriolách, které jsou
místem největšího odporu, proti kterému srdce pumpuje. Střední tlak na konci arteriol je 30–
38 mm Hg. Také tlaková amplituda se rychle snižuje až k hodnotě 5 mm Hg na konci arteriol

Tlak krve v jednotlivých částech systémového krevního obĚhu

● Černá křivka udává střední tlak, který je nejvyšší v aortě a velkých tepnách a postupně
klesá, jak krev proudí z tepen do arteriol přes kapiláry do žil a zpět do srdce
● střední tlak v aortě je velmi vysoký ( průměrně 100 mm Hg) a to kvůli dvěma faktorům
○ Z levé komory do aorty je čerpán velký objem krve = srdeční výdej
○ arteriální stěna má nízkou poddajnost (daný objem krve způsobuje vyšší tlak, když
je poddajnost nízká)
● Ve velkých arteriích zůstává stále vysoký (nízká poddajnost)
● Počínaje malými tepnami se tlak snižuje, k nejvýraznějšímu poklesu dochází u arteriol - na
konci arteriol je průměrný tlak asi 30 mmHg, k tomuto dramatickému poklesu dochází proto,
že arterioly mají vysoký odpor proti proudu krve (kvůli velké rezistenci musí být velké ΔP)
○ arterioly jsou nazývány rezistenční cévy, představují 50% celkového periferního
odporu, mají vysoký podíl hladké svaloviny -> změna průsvitu -> změna odporu
● Když krev dosáhne žil tlak se ještě sníží jejich stěna je totiž vzhledem k tenké svalové vrstvě
snadno roztažitelná (vysoká poddajnost) a žíly tak mohou držet objem krve při nízkém
tlaku
● Tlak ve vena cava je jen 4 mm Hg a v pravé síni 0 - 2 mm Hg
Faktory určující hodnotu tlaku
1. Vliv gravitace
● Vlivem gravitace jsou tlaky ve všech cévách pod úrovní
srdce zvýšeny, nad ní naopak sníženy.
● Velikost vlivu gravitace – součin hustoty krve,
gravitačního zrychlení (980 cm/s/s) a svislé vzdálenosti
nad srdcem či pod ním – je 0,77 mm Hg/cm při normální
hustotě krve.
● Příklad: U dospělého stojícího člověka při středním
arteriálním tlaku na úrovni srdce 100 mm Hg je střední
tlak:
○ ve velké artérii hlavy (50 cm nad srdcem) je 62
mm Hg
■ 100 – [0,77 · 50] = 62
■ céva nad úrovní srdce - tlak snížen
○ ve velké arterii nohy (105 cm pod srdcem) je 180 mm Hg
■ 100 + [0,77 · 105] = 180
■ céva pod úrovní srdce - tlak zvýšen
2. Srdeční výdej + faktory, které ho ovlivňují
○ Srdeční výdej = množství vypuzené krve ze srdce za jednu minutu. Je dán tepovou
frekvencí a objemem vypuzené krve během systoly (cca 70ml)
○ vzestup srdečního výdeje zvýší systolický krevní tlak
○ např. emoce srdeční výdej zvyšují, takže je potom vyšší tlak - vzhledem k nervozitě
má zhruba 20 % hypertoniků vyšší tlak v ordinaci než doma (»hypertenze z bílého
pláště«)
3. Periferní rezistence + faktory, které ji ovlivňují
○ určen třemi faktory: viskozita, čtvrtá mocnina průměru cévy, délka cév
○ vzestup periferní rezistence zvýší tlak diastolický
○ např. při obezitě, kdy je zvýšený periferní odpor je zvýšený TK
4. Pohlaví
○ u žen (○) je tlak nižší než u mužů (●)
 5. Věk
○ jak systolický, tak diastolický tlak s věkem stoupá (kojenci mají systolický tlak okolo
100 mm Hg)
○ důležitou příčinou zvýšení systolického tlaku je pokles roztažnosti arterií,
způsobený stoupající rigiditou jejich stěn = pokles poddajnosti tepen
○ při stejném srdečním výdeji je systolický tlak vyšší u starších než u mladších jedinců:
vzestup objemu arteriálního systému během systoly je totiž menší, projít však
musí stejné množství krve
6. Denní doba
○ v noci jsou hodnoty tlaku nižší
7. Zevní teplo/chlad
○ u zevního tepla dochází k vazodilataci cév, ke snížení periferního odporu a tím ke
snížení TK, u chladu je účinek opačný
8. Množství cirkulující krve - krvácení
○ snížení objemu krve -> snížení TK

Význam krevního tlaku

● Měření krevního tlaku a pulsu je jedna ze základních vyšetřovacích metod v medicíně. Na
jejím základě hodnotíme celkový zdravotní stav pacienta z pohledu hemodynamického,
metabolického, eventuálně psychického. Podle výsledků měření stanovujeme preventivní a
léčebná opatření.
● Předcházení mnoha rizikovým onemocněním (ischemická choroba srdeční, mozkové příhody,
selhání ledvin, oční poruchy ...)
● Krevní tlak v brachiální arterii u mladých dospělých jedinců v sedící nebo ležící klidové
poloze je přibližně 120/70 mm Hg
REGULACE krevního tlaku
● rychlé krátkodobé - řízené nervově
● pomalé dlouhodobé - řízené hormonálně

Krátkodobé regulační mechanismy

● rychlé, řízené nervově
● baroreceptorový reflex, chemoreceptory
● Baroreceptorový reflex
= velmi rychlá (sekundy) regulace TK cestou sympatiku a parasympatiku
○ Baroreceptory
■ mechanoreceptory - nejcitlivější na prudkou změnu tlaku
■ ve stěně karotického sinu (při bifurkaci karotidy) - jsou zodpovědné za
snížení nebo zvýšení TK
■ v aortálním oblouku - primárně zvyšují TK
○ Změny v arteriálním tlaku jsou detekovány baroreceptory v karotickém sinu a
aortálním oblouku -> informace přenesené přes IX a X do ncl. tractus solitarii ->
přímo mění aktivitu kardiovaskulárních center v prodloužené míše a mostu
○ kardiovaskulární centra působí skrze sympatikus a parasympatikus
■ Sympatikus působí na:
● SA uzel -> zvýšení tepové frekvence
● srdeční sval -> zvýšení kontraktility srdečního svalu a tepového
objemu
● arterioly -> vazokonstrikce -> zvýšení totální periferní rezistence
 ● venuly a vény -> venokonstrikce -> snížení reziduálního objemu
(unstressed volume)
■ Parasympatikus
● n.vagus-> SA uzel -> snížení tepové frekvence
○ Tedy pokud je arteriální tlak např. zvýšen, dojde k aktivaci parasympatické aktivity a
inhibici sympatické aktivity, což dohromady vede ke snížení tlaku

● chemoreceptory
a) periferní - pO2
● bifurkace karotid, oblouk aorty
● citlivé zejména na pokles pO2 (odpověď na pokles pO2 větší, když je zvýšené
pCO2 a snížené pH)
● snížení pO2 -> aferentní nervy aktivují sympatická vazokonstrikční centra ->
vazokontrikce, pokles PO2 dále vede ke zvýšení ventilace

b) centrální - pCO2 a pH
● prodloužená mícha
● zvýšení pCO2 a pokles pH (např. při ischemii mozku - snížený průtok krve ) -
> chemoreceptory přímo aktivují sympatikus -> vazokonstrikce -> zvýšení
TPR a Pa
● vazokonstrikce - vyšší periferní odpor - vyšší TK

Dlouhodobé regulační mechanismy

viz 18
18/ Mechanismy dlouhodobého udržování stálosti hodnoty

krevního tlaku, význam ledvin

Guyton 227

● úzce spjato s udržováním stálého objemu tělesných tekutin (homeostáza) - určena rovnováhou
mezi příjmem a výdejem tekutiny
○ řízeno nervově, hormonálně, ledvinami (- ledvinový systém dlouhodobé regulace
arteriálního tlaku a dlouhodobé bilance tělních tekutin)

Role ledvin
● pokud se zvětší objem krve a nezmění kapacita cév → zvýší se
arteriální tlak → rostoucí tlak způsobuje, že ledviny vylučují
přebytečný objem a vracejí tak tlak zpět k normálnímu stavu
○ Tlaková diuréza - zvýšení tlaku jen o několik mm Hg
zdvojnásobí výdej vody (tím i moči) ledvinami; grafickým
vyjádřením je křivka tlakové diurézy neboli renální funkční
křivka
■ tlak 50 mmHg → výdej moči téměř 0
■ tlak 100 mmHg → normální výdej moči
■ tlak 200 mmHg → 6x vyšší výdej moči!
○ Tlaková natriuréza - zvýšení tlaku jen o několik mm Hg zdvojnásobí výdej soli
ledvinami
● příjem vody a soli se musí rovnat výdeji = rovnovážný
bod
○ TK v rovnovážném bodu = 100 mm Hg
○ TK se zvětší nad rovnovážný bod (např. na 150
mmHg) -> výdej soli a vody ledvinami (3x)
větší než příjem -> tělo ztrácí tekutiny -> TK se
sníží -> dosáhne opět rovnovážného bodu
 ○ TK se zmenší -> příjem větší než-li výdej -> objem tekutin v těle se zvýší -> TK se
zvětšuje, aby opět dosáhl rovnovážného bodu
● Změna ,,dlouhodobého" středního arteriálního tlaku dvěma
mechanismy:
1. změna příjmu vody a soli [B]
○ obrázek - příjem zvýšen 4x → rovnovážný bod
posunut k tlaku 160 mmHg
○ chronická hypertenze - dlouhodobá pozitivní
bilance iontů sodíku a tekutin z jejich trvalého
nadměrného přívodu, kdy rychlost přírůstku
objemu solí a tekutin bude přesahovat rychlost
jejich výdeje
○ obecně malý význam (ale někteří lidé jsou ,,salt
sensitive" např. v důsledku hypertenze, diabetu,
dlouhodobého zvýšeného příjmu soli, onemocnění
ledvin; potom i malé zvýšení příjmu soli způsobí
znatelné zvýšení TK, v těchto případech
○ je vyžadováno větší zvýšení tlaku proto,
aby byl dostatečně zvýšen renální výdej a
byla tak zachována rovnováha příjem-
výdej)
2. stupeň posunu tlaku křivky renálního výdeje pro
vodu a sůl [A]
○ posun křivky v důsledku abnormalit ledvin
○ ustanovení nového rovnovážného bodu,
kde se dvě křivky (příjmu a výdeje)
protínají
○ obrázek - v důsledku abnormalit ledvin
posun křivky o 50 mmHg doprava k
vyšším hodnotám tlaku → do několika dnů
zvýšení arteriálního tlaku

● Chronické změny TK (dny, měsíce) mají daleko větší efekt na renální výdej vody a soli než
náhlé změny TK
1. přímý hemodynamický efekt na exkreci ledvinami
2. (ale navíc) nepřímý efekt (role nervového s. a hormonů) - např. při zvýšení TK -
snížení aktivity sympatiku, angiotenzinu II, aldosteronu (snižují exkreci)

● Jak zvýšený objem tělesných tekutin zvyšuje TK?

a. přímo - zvýšením CO
b. nepřímo - zvýšením totální periferní rezistence (autoregulace průtoku krve)

● Vzorec:
● Zvýšení objemu tělesných tekutin → zvýšení TK ( zvýšením CO, TPR) -> zvýšení diurézy ->
snížení objemu tělesných tekutin

● ! RAAS viz ot. 42

● ADH - antidiuretický hormon
○ secernován zadním lalokem hypofýzy
○ sekrece ADH na základě zvýšení osmolarity séra, úbytkem objemu krve či
tlaku
○ 2 typy receptorů pro ADH
■ V1- hladká svalovina cév
● efekt - vazokonstrikce arteriol a zvýšení totální periferní
rezistence
■ V2- hlavní buňky sběracích kanálků
● resorbce vody ve sběracích kanálcích
○ Na základě jeho působení se tedy zvýší tlak a sníží osmolaritu
● ANF - atriální natriuretický faktor
○ reakce na zvýšený tlak v pravé síni
○ efekt - vazodilatace, zvýšená exkrece Na+ a vody
19/ Nervová regulace distribuce průtoku krve
Zdroje: Guyton 204 +215, Ganong

Kardiovaskulární regulační mechanismy - obecně

● Existují mnohočetné kardiovaskulární regulační mechanismy, které zvyšují zásobení
aktivních tkání krví a zvyšují nebo snižují ztráty tepla z těla přerozdělením krve. V případech
ohrožení, jako je krvácení, udržují průtok krve srdcem a mozkem. Je-li ohrožení závažné,
pak se průtok těmito životně důležitými orgány zachovává na úkor cirkulace ve zbývajících
částech těla
● Přizpůsobení cirkulace se uskutečňuje změnami výdeje pumpy (srdce), změnami průměru
odporových cév (primárně arteriol) nebo změnami množství krve, nahromaděné v
kapacitních cévách (vénách)
● Průsvit arteriol se částečně mění autoregulací. V aktivních tkáních stoupá působením
lokálně produkovaných vazodilatačních metabolitů; je dále ovlivněn látkami vylučovanými
endotelem a je systematicky regulován cirkulujícími vazoaktivními látkami a nervy, které
inervují arterioly
● Průsvit kapacitních cév je ovlivňován rovněž cirkulujícími vazoaktivními látkami a
vazomotorickými nervy
● Systémové regulační mechanismy působí souhlasně s mechanismy lokálními a upravují cévní
odpověď v celém těle

Nervové regulační mechanismy

● kontrola cirkulace téměř výhradně přes autonomní nervový systém, především sympatický
nervový systém (parasympatikus působí zejména na srdce)

Sympatikus
● I když nejhustěji jsou inervovány arterioly a ostatní odporové cévy, mají všechny cévy s
výjimkou kapilár hladkou svalovinu a vedou do nich motorická nervová vlákna ze
sympatické části autonomního nervového systému

● Stimulace sympatiku inervujícího:

○ malé tepny a arterioly- vede ke zvýšení odporu vůči průtoku krve a tím ke snížení
rychlosti toku krve do tkání
○ velké cévy, zejména žíly - vede k snížení objemu krve v těchto cévách -> žilní
návrat
 ● Hustota sympatické inervace se napříč tkáněmi liší, např. cévy kůže a kosterního svalu mají
vysokou hustotu sympatických nervových vláken, naopak koronární, pulmonální a cerebrální
cévy mají malou sympatickou inervaci
○ koronární, pulmonální a cerebrální řečiště je tedy především ovlivňováno lokální
regulací, sympatikus zde nehraje příliš roli
○ naopak ve svalu a kůži je jeho role významná:
■ Kosterní sval
● V klidu je průtok krve primárně regulován sympatickou inervací
○ Hladká svalovina cév arteriol kosterní svaloviny je hustě
inervována sympatikem, který na ni působí:
■ vazokonstrikčně - aktivace alfa1 receptorů
(stimulovány noradrenalinem) - snížení krevního
průtok
■ vazodilatačně - aktivace beta2 receptorů
(stimulovány adrenalinem) - zvýšení krevního
průtoku
● Během cvičení
○ Průtok kontrolován především lokálními regulací
■ Kůže
● hustá sympatická inervace
● hlavní funkce sympatické inervace: změna průtoku krve za účelem
regulace tělesné teploty
● např. při cvičení - teplota těla se zvyšuje, sympatická centra jsou
inhibována -> vazodilatace arteriol v kůži -> tento proces odklání
tok ohřáté krve do kůže, kde může být teplo snadněji uvolněno do
atmosféry

Sympatický vazokonstrikční systém

● Sympatické nervy obsahují mnoho vazokonstrikčních nervových vláken a pouze několik
vazodilatačních
● vazokonstrikční neurotransmiter je noradrenalin = látka, která je sekretována na zakončení
vazokonstrikčníchení nervů, působí přímo na alfa adrenergní receptory hladkého svalstva
cév a způsobuje vazokonstrikci
● Transmiter dosahuje vnitřní části medie difúzí a z jedné hladké svalové buňky na druhou se
šíří štěrbinovým spojením (gap junctions).

Sympatický vazodilatační systém

● působí na hladké svalstvo cév kosterního svalstva
● sympatické nervy, která končí na cévách kosterních svalů obsahují jak sympatická
vazodilatační vlákna, tak i vazokonstrikční vlákna
● primáti- vazodilatační neurotransmiter je adrenalin, který excituje beta adrenergní
receptory v cévách kosterních svalů
● kočky - vazodilataci způsobuje acetylcholin (Ganong si ale myslí, že vazodilataci zprostředkovává
acetylcholin i u lidí - popisuje vazodilatační cholinergní systém )
● ve vazodilatačních vláknech neexistuje tonická vzruchová aktivita -> ve většině tkání je
vazodilatace vyvolána poklesem rychlosti tonických vzruchů ve vazokonstrikčních
nervech, i když v kosterních svalech může být vyvolána rovněž aktivací sympatického
 vazodilatačního systému (=Jsou-li sympatické nervy přerušeny (sympatektomie), krevní cévy
dilatují)

Vazomotorické centrum
● v RF prodloužené míchy a mostu
● přenáší parasympatické impulsy skrze n.vagus do srdce a
sympatické impulsy skrze míchu a periferní sympatické
nervy do prakticky všech tepen, arteriol a žil těla
● vazokonstrikční oblast
● vazodilatační oblast - inhibuje vazokonstrikční oblast - to
potom vede k vazodilataci
● senzorická oblast - senzorické signály z cirkulace cestou
n.IX a n.X, kontrola aktivity vasokonstrikčního a
vazodilatační oblasti, reflexivní kontrola mnoha funkcí
cirkulace, např. baroreceptorový reflex, který kontroluje
krevní tlak

Průtok krve různými orgány

● Extrémně velký průtok krve ledvinami - 1100 ml/ min, dále je hodně krve distribuováno do
jater, mozku...
● Naopak nízký průtok krve stačí svalům v neaktivním stavu: 750 ml/min (to se zdá hodně, ale
musíme vzít v potaz to, že svaly tvoří 30-40% z celkové váhy těla…) tj. v přepočtu na 100g
průtok činí pouhé 4 ml/min/100g
● Při fyzické aktivitě se průtok krve svalem zvyšuje asi 20x
20/ Lokální regulace průtoku krve, autoregulace průtoku

krve orgány (metabolická, myogenní)

Zdroje: Constanzo 167, Ganong 595
Sylabus: Lokální regulace průtoku krve, autoregulace průtoku krve orgány (metabolická, myogenní, vazokonstrikční,
vazodilatační faktory)

Lokální regulaCE
Autoregulace
= schopnost tkání regulovat krevní průtok (navzdory měnícímu se arteriálnímu tlaku)
● většina cévních řečišť má vlastní schopnost vyrovnávat mírné změny tlaku změnami
cévního odporu, takže průtok krve zůstává relativně konstantní
● tato schopnost je dobře vyvinuta v ledvinách, ale byla pozorována také v mezenteriu,
kosterním svalu, mozku, játrech a v myokardu

Aktivní hyperémie
● průtok krve orgánem je úměrný jeho metabolické aktivitě
● např. když se metabolická aktivita kosterního svalu zvýší (cvičení), i tok krve do svalu se
musí úměrně tomu zvýšit, jelikož sval má vyšší metabolické nároky

Reaktivní hyperémie
● zvýšení průtoku krve v odpovědi na předchozí období sníženého průtoku (např. v reakci na
okluzi (uzávěr) arterie)
● zvýšený průtok krve za účelem napravení kyslíkového dluhu

Mechanismy
● Myogenní teorie autoregulace
○ tyká se autoregulace, nevysvětluje hyperémii
○ dána kontraktilní odpovědí hladké svaloviny na napětí -> když je hladká svalovina
cév natažena -> kontrahuje se
○ stoupá-li tlak, krevní cévy se roztahují a vlákna cévní hladké svaloviny, která cévu
obklopují, se kontrahují -> zvýšení rezistence - průtok je tak udržován
konstantní i přes změnu tlaku
○ za předpokladu, že sval odpovídá na napětí v cévní stěně, mohla by tato teorie
vysvětlit větší stupeň kontrakce při vyšších tlacích. Napětí ve stěně je totiž přímo
úměrné tlaku, který působí rozšíření cévy, násobenému poloměrem cévy (Laplaceův
 zákon), a udržování příslušného napětí při vzestupu tlaku by proto vyžadovalo
zmenšení poloměru

● Metabolická teorie autoregulace

○ vysvětluje všechny autoregulaci i hyperémii
○ Dodávání kyslíku do tkání je spojeno se spotřebou kyslíku tkáněmi, mění se
rezistence arteriol a tím i tok krve do orgánů
○ V důsledku metabolické aktivity tkáně, tkáně produkují vazodilatační látky
(např.CO2, H+, K+ laktát a adenosin)
○ čím větší metabolická aktivita tkáně, tím větší produkce metabolických
vazodilatačních látek
○ vazodilatační látky mají tedy tendenci se hromadit v aktivních tkáních a přispívají k
autoregulaci -> když krevní průtok klesá, metabolity se hromadí a cévy se dilatují;
když průtok stoupá, metabolity se odplavují
○ Tyto látky způsobují vazodilataci arteriol, což vede ke snížené rezistenci a tím k
zvýšenému průtoku -> více O2
○ Každá tkáň je citlivá na jinou látku: např. koronární cirkulace je nejvíce citlivá na
PO2 a adenosin, cirkulace mozku zase na PCO2

○ Koronární cirkulace:
■ Zvýšená kontraktilita myokardu -> vyšší spotřeba O2 -> lokální hypoxie ->
vazodilatace koronárních arteriol -> zvýšení průtoku krve (více O2)
 ■ = příklad aktivní hyperémie
○ Cerebrální cirkulace
■ Vazodilataci arteriol způsobuje zvýšený pCO2 -> zvyšený průtok krve
pomáhá odstranit CO2
○ Pulmonální cirkulace:
■ vazoaktivní látka je O2 -> hypoxie vede narozdíl od koronární cirkulace k
vazokonstrikci
○ Kosterní sval
■ Při cvičení se zvyšuje metabolická aktivita kosterního svalu a dochází k
produkci vazodilatačních látek - např. laktát, K+, adenosin-> vazodilatace
arteriol kosterního svalu -> zvýšení průtoku krve -> více O2
21/Koronární průtok krve

● Srdce zásobují krví 2 koronární (věnčité) tepny - a. coronaria

dextra et sinistra
● Průtok krve je vyšší v pravé koronární arterii u 50 % lidí, v levé
koronární arterii u 20 % lidí, stejný v obou arteriích u 30 %
● Pravá koronární tepna: zásobuje pravou komoru, pravou síň, ale i
spodní stěnu levé komory a zadní část mezikomorového septa
● Levá koronární tepna: zbytek levé komory, celou levou síň, přední
část mezikomorového septa.

● Průtok krve koronárními tepnami:

○ Průtok krve koronárními tepnami je poměrně mohutný, protože musí zajistit dostatek
kyslíku pro myokard.
○ V klidu koronárním řečištěm proteče asi 250 ml krve za minutu (5% celkového
srdečního výdeje)
○ Při maximální tělesné zátěži se průtok zvýší na 1250 ml/min.
○ Rozdíl mezi maximální a klidovou hodnotou se nazývá koronární rezerva

● Koronární průtok během systoly a diastoly:

● Průtok krve koronárním oběhem není
plynulý:
● výrazně klesá v systole, protože jsou věnčité
tepny stlačeny kontrahujícím se myokardem
● Na konci systoly ve vypuzovací fázi stoupá
systolický tlak v aortě a zároveň tedy i v
koronárním řečišti, obnoví se tedy koronární
průtok
● Koronární průtok stoupá v diastole, kdy
dochází k relaxaci srdečního svalu, který již
tedy nebrání průtoku krve
● Zhruba 3/4 průtoku jedné srdeční akce
připadají na fázi diastoly
● srdeční svalovina stejně jako každá jiná na
své cévy tlačí
● to je nejvýraznější v LK - větve v
subendokardu jsou během systoly zcela
stlačeny a neprůchozí, cévy v epikardu jsou
částečně průchozí i při systole
● v LS, P srdci je tlak mnohem menší a krev kor.tepnami protéká při systole i diastole
● Vliv srdeční frekvence:
○ S rostoucí srdeční frekvencí se
průtok zvyšuje, aby se dodalo
větší množství živin do srdce.
Také dochází k vazodilataci.
○ Při vyšší frekvenci se trvání
diastoly zkracuje, tedy dochází
k snížení průtoku krve. Ale toto
snížení není tak velké, aby to
významně ovlivnilo celkový
průtok. Takže v konečném
důsledku je průtok během
tachykardie větší, protože
daleko významnějši vliv mají vazodilatační účinky vzniklé působením lokálních
metabolitů (O2, CO2)

● Řízení koronárního oběhu:

○ Nejvýznamněji se na regulaci velikosti koronárního průtoku podílí kyslík.
■ Se sníženým množstvím kyslíku dochází k okamžitému zvýšení koronárního
průtoku a k vazodilataci
■ V klidu srdce spotřebuje 30 ml O2 za minutu, což představuje 10% celkové
klidové spotřeby kyslíku.
■ Při námaze, těžké práci, když srdce potřebuje více kyslíku, se spotřeba
zvyšuje zhruba čtyřnásobně
○ Látka, která významně zvyšuje koronární průtok, je adenosin. V přítomnosti velmi
nízkých koncentrací kyslíku ve svalových buňkách se velká část ATP degraduje na
adenosin monofosfát. Adenosin způsobí vazodilataci a zvýší koronární průtok. A
následně je velká část reabsorbována do srdečních buněk a znovu použita pro
produkci ATP.
 ○ Také se na vazodilataci podílí sympatikus. Jeho primární účinky jsou
vazokonstrikční. Po této krátké vazokonstrikci následuje vazodilatace způsobená
zvýšenou produkcí vasodilatačních metabolitů v důsledku zvýšené mechanické a
metabolické aktivity srdce. A tyto metabolity pak způsobují vazodilataci.

● Měření koronárního průtoku:

○ KP můžeme měřit pomocí radionuklidů, používají se k zjišťování rozšíření krevního
průtoku v jednotlivých oblastech srdce a k lokalizaci ischemických oblastí a
infarktových ložisek
○ Radionuklidy (např. thallium 201) jsou pumpovány do buněk srdečního svalu. A
jejich množství a umístění je následně zjišťováno detektory umístěnými nad
hrudníkem.
○ Distribuce radionuklidu je přímo úměrná průtoku krve. Takže když nějakým místem
protéká málo krve, tak je tam pak i malé množství těchto radionuklidů, a můžeme tak
určit ischemické oblasti.

● Onemocnění
○ Přibližně jedna třetina všech úmrtí v průmyslových zemích západního světa je
důsledkem onemocnění koronárních tepen.
○ Ischemická choroba srdeční
■ Je nejčastější příčinou úmrtí v západní kultuře
■ Je způsobena nedostatečným koronárním průtokem
■ Dochází k ateroskleróze, která omezuje koronární průtok. V arteriích dochází
k ukládání lipidů, usazují se zde
vápenaté soli a krevní destičky, a to
celé je ještě zpevněné fibrinovými
vlákny = tvoří se tak ateromový plát,
který brání průtoku krve
■ Důsledek ICHS je infarkt myokardu,
při kterém dochází k odumření části
srdečního svalu kvůli uzávěru nebo
výrazném zúžení věnčitých tepen.
■ Dalším důsledkem je angina pectoris,
projevuje se bolestí na hrudi při zátěži. Tím se liší od infarktu, kde na bolest
 nemá vliv zvýšená tělesná námaha. Vzniká kvůli nedostatečnému zásobení
srdce kyslíkem.
■ Léčba:
A) při léčbě je důležité zabránit koagulačním procesům (aby
nedocházelo k shlukování krevních destiček), pak dále rozpustit
sraženiny - trombolytická léčba - používají se různé léky jako nitráty,
které způsobují vazodilataci nebo B-blokátory nebo blokátory
kalciového kanálu
B) další možností je angioplastika cévy
- kdy dochází k mechanickému
zprůchodnění zúženého místa, zavede
se katetr s balónkem, ten se ve
zúženém místě nafoukne a roztáhne
cévu. A zpevní se to kovovou
protézou - tzv.stent

C) by pass - v některých případech je

potřeba kardiochirurgická léčba – srdeční operace, při níž se přemostí
zúžená místa tzv. by-passy. Používá se žilní štěp (vena saphena
magna) nebo tepenný štěp (a. thoracica interna)
22/ Oběhové změny při tělesné zátěži
Statická, dynamická zátěž, rozdíly
Zdroje: Guyton 259, Ganong 632

● v těle je velké množství kosterních svalů, které při tělesné zátěži potřebují velký průtok
krve
● srdeční výdej se musí zvětšit 4-5x u netrénovaného člověka, 6x-7x u sportovce, aby byla
zajištěna metabolická potřeba svalů

● průtok krve svaly během kontrakce:

○ při každé kontrakci se zvyšuje a snižuje
průtok
○ na konci kontrakce je průtok na pár
sekund vysoký a pak se během
několika následujících minut opět vrací
na normální hodnoty
○ příčinou nízkého průtoku během
kontrakce je stlačení cév
kontrahujícími se svaly
○ během tetanické kontrakce (kdy jsou
trvale stlačeny cévy), průtok může být
téměř zastaven, také dochází k oslabení
kontrakce
● zvýšený průtok krve kapilárami kosterních
svalů při zátěži:
○ při odpočinku některými kapilárami svalů protéká málo krve nebo dokonce žádná
○ avšak při zátěži se tyto kapiláry zpřístupní, aby dodaly svalům dostatek kyslíku a
živin
○ při zátěži až 2x -3x větší plocha kapilár

● oběhový systém při zátěži:

1. aktivace sympatiku - stimulační efekt na cirkulaci
2. zvýšení arteriálního tlaku
3. zvýšení srdečního výdeje
● účinky aktivace sympatiku:
○ na začátku cvičení je informace poslána do vazomotorického centra
prodloužené míchy -> zahájení sympatické inervace mnoha tkání a současný
útlum parasympatických vlivů na srdce
1. srdce je stimulováno k zvýšení tepové frekvence a k zvýšení síly stahu
(výsledek inervace sympatikem a útlumu parasympatických inhibičních
vlivů)
2. většina arteriol periferní cirkulace je silně kontrahována kromě arteriol v
aktivních svalech, které jsou dilatovány. Srdce je tedy stimulováno k tomu,
aby zajistilo zvýšené dodávky krve do svalů. Ve stejný okamžik je utlumen
průtok krve ,,nesvalovými" oblastmi, aby byl zajištěn dostatečný průtok krve
do svalů. Dva z periferních oběhových systémů, koronární a mozkový
systém, nepodléhají těmto vazokonstrikčním účinkům - oba tyto oběhové
 systémy mají slabou inervaci s vazokonstrikčními účinky, protože jak srdce,
tak mozek jsou stejně důležité pro cvičení jako kosterní svaly
3. stěny žil jsou silně kontrahovány -> což zvyšuje střední systémový plnicí
tlak -> zvýšení žilního návratu krve do srdce -> zvýšení srdečního výdeje
● zvýšení arteriálního tlaku (stimulace sympatiku):
○ příčiny:
1. vazokonstrikce arteriol a malých arterií většiny tkání (kromě mozku,
aktivních svalů včetně srdce)
2. zvýšená čerpací činnost srdce
3. zvýšený střední systémový plnicí tlak (v důsledku žilní vazokonstrikce)
● během cvičení vždy dochází k zvýšení arteriálního tlaku - zvýšení může být
malé (20 mm Hg) nebo velké (80 mm Hg)
● velké zvýšení tlaku: zátěž, kdy je v napětí jen několik svalů: v několika
aktivních svalech dochází k vazodilataci, ale na zbytku těla dochází k
vazokonstrikci, která zvyšuje arteriální tlak na 170 mmHg. Např. osoba, která
stojí na žebříku a přibíjí kladivem něco na strop
● malé zvýšení tlaku: při zátěži jako běh nebo plavání je zvýšení tlaku jen asi
20-40 mmHg, dochází totiž k vazodilataci ve velkém množství svalů
● zvýšení srdečního výdeje:
○ způsobeno zvýšením tepové frekvence a zvýšením síly kontrakce srdce

● statická x dynamická zátěž:

a) izometrická kontrakce - statická zátěž:
○ při začátku izometrické kontrakce stoupá srdeční frekvence (způsobeno
především snížením vagového tonu, ale i aktivitou sympatických vláken)
○ během několika vteřin po začátku izometrické kontrakce kosterních svalů
prudce stoupá systolický i diastolický krevní tlak
○ tepový objem se mění poměrně málo a průtok krve do trvale
kontrahovaných svalů je snížen jako výsledek stlačení jejich cév
b) izotonická kontrakce - dynamická zátěž
○ okamžité zrychlení srdeční akce
○ výrazný růst tepového objemu
○ pokles celkového periferního cévního odporu díky vazodilataci v
pracujících svalech. Systolický tlak proto stoupá pouze mírně, diastolický
tlak obvykle zůstává nezměněn nebo klesá
○ srdeční výdej se při izotonických zátěžích zvyšuje až na hodnoty vyšší než
35 l/min, zvýšení je úměrné zvýšení spotřeby O2
○ maximální srdeční frekvence dosahovaná během námahy klesá s věkem: u
dětí stoupá srdeční frekvence až na 200 i více tepů za minutu, u dospělých
vzácně překročí 195 tepů a u starších lidí roste ještě méně
○ žilní návrat se významně zvyšuje

● trénink:
○ trénovaní sportovci mají v klidu i při všech úrovních námahy větší tepový
objem a pomalejší tepovou frekvenci než netrénovaní lidé. Jejich srdce
bývají větší. Trénink zvyšuje maximální spotřebu O2
23. Tvorba tkáňového moku, lymfatická cirkulace, regionální zvláštnosti v tvorbě tkáňového moku,
Starlingova rovnice, rovnováha na kapiláře
● intersticiální tekutina= tkáňový mok= tekutina pronikající všemi tkáněmi a vyplňující prostor mezi buňkami
● jelikož stěna vlásečnic umožňuje průchod vody, vzniká tkáňový mok filtrací krevní plazmy přes stěnu
krevních kapilár
● hlavní funkcí tkáňového moku je přenos živin a O2 k buňkám a zpětný transport odpadních látek
● složení tkáňového moku je téměř shodné se složením krevní plazmy- roztok vody obsahující AMK, cukry,
mastné kyseliny, hormony, soli, metabolity buněk a další látky- největší rozdíl mezi ním a plazmou je v
minimálním obsahu bílkovin
● pokud se na jednom místě začne hromadit tkáňová tekutina, vzniká edém
● lidské tělo obsahuje v průměru asi 11 l tkáňového moku
● tvorba tkáňového moku= nepřetržitý děj probíhající na
úrovni krevních kapilár
○ na výměně vody, látek a plynů mezi plazmou a
intersticiem se podílejí dva mikrocirkulační
mechanismy:
■ difuze
■ filtrace a reabsorpce
● mikrocirkulace- funkce kapilár a sousedních
lymfatických cév
● kapiláry
○ výměna živin a odpadních látek ve tkáních a výměna tekutin mezi cévními a intersticiálními
kompartmenty
○ krev se dostává do kapilár z arteriol, kapiláry se spojují ve venuly
○ tenká stěna z jedné vrstvy endotelových buněk
○ míra konstrikce nebo relaxace arteriol výrazně ovlivňuje tok krve do kapilár
○ kapiláry se větví z metarteriol (mezi nimi- prekapilární sfinktery- určují, kolik krve vstupuje do
kapilár)
○ v každém okamžiku= v kapilárách jen 5% cirkulující krve, ale je to v jistém smyslu nejdůležitější část
krevního objemu- přes stěny kapilár vystupují O2 a živiny do IS a naopak CO2 a odpadní produkty do
krve (výměna látek= nezbytná pro přežití tkání)
○ v tkáních za klidu- většina kapilár kolabována a převážná část krve protéká preferenčními kanály z
arteriol do venul
○ v aktivních tkáních- metarterioly a prekapilární sfinktery dilatují- tlak v kapilárách stoupá- převyšuje
kritický uzavírací tlak cév a krev proudí všemi kapilárami (relaxace hladké svaloviny metarteriol a
prekapilárních sfinkterů= způsobena vasodilatačními metabolity, které se tvoří v aktivních tkáních +
poklesem aktivity sympatických vasokonstrikčních nervů inervujících hladkou svalovinu)
● výměna látek přes kapilární membránu- prostá difuze
○ některé látky prostupují přes endotelové buňky, některé mezi nimi- záleží na jejich rozpustnosti v
tucích
○ O2 a CO2= vysoce rozpustné v tucích- ochotně přechází přes kapilární stěnu difuzí skrz endotelové
buňky (= poháněna gradientem parciálních tlaků pro daný plyn)
■ míra difuze závisí na gradientu parciálních tlaků a na ploše dostupné pro difuzi (čím vyšší
počet otevřených kapilár, tím větší povrch pro difuzi)
○ látky rozpustné ve vodě- voda, ionty, Glc, AMK- nemohou volně difundovat přes membránu
■ difundují přes vodou vyplněné mezery mezi endotelovými bb- plocha pro difuzi je mnohem
menší než u látek rozpustných v tucích
○ nejdůležitějším mechanismem pro prostup tekutiny přes stěnu kapilár= osmóza poháněna
hydrostatickými a osmotickými tlaky= Starlingovy síly
○ proteiny= obecně příliš velké na prostup stěnou kapilár skrze mezery mezi endotelovými buňkami a
zůstávají v cévním kompartmentu
 ■ v některých tkáních (zejména v mozku)- mezery obzvláště těsné- jen malé množství proteinů
vystupuje z kapilár
■ v ledvinách a ve střevě- kapiláry= fenestrované/perforované- průchod limitovaného
množství proteinů
■ v jiných kapilárách- proteiny mohou prostupovat v pinocytárních vesikulách
○ rovnovážného stavu pro malé molekuly= často dosaženo na arteriolárním konci každé kapiláry-
celková difúze může být vzestupem průtoku- výměna je limitována průtokem
○ výměna látek, u nichž po dobu prostupu kapilárou nedochází k rovnovážnému stavu s tkáněmi, je
limitována difúzí
● přechod tekutiny přes kapilární stěnu
○ tekutina osmoticky přechází přes biologickou membránu, pokud má póry, které dovolují přestup
vody, a pokud existuje tlakový rozdíl na obou stranách membrány
○ látky s reflexním koeficient 1,0 (nemohou prostupovat membránou) přispívají nejvíce k efektivnímu
osmotickému tlaku- v kapilární krvi jsou to pouze proteiny- tvoří tzv. koloidně
osmotický/onkotický tlak
○ závisí na dvou faktorech
■ efektivní filtrační tlak= rozdíl mezi Starlingovými silami, které filtraci podporují, a mezi
Starlingovými silami, které naopak filtraci brání
■ kapilárním filtračním koeficientu- určen permeabilitou a velikostí plochy kapilár v dané
tkáni
● Starlingova rovnice- popisuje přechod tekutiny přes kapilární stěnu poháněný Starlingovými silami (tzv.

filtrační tok)
○ směr pohybu tekutiny ven z kapiláry= filtrace, dovnitř kapiláry= absorpce
○ míra pohybu tekutiny je dána kapilárním filtračním koeficientem (určený permeabilitou kapilární
stěny pro vodu)- určuje rozsah pohybu tekutiny pro daný rozdíl tlaků
○ výsledný tlak= algebraický součet všech čtyř tlaků- hnací síla
■ + 6mmHg- filtrace z kapiláry
■ - 5 mmHg- absorpce do kapiláry

○ Kf= kapilární filtrační koeficient= permeabilita kapilární stěny pro vodu

■ liší se mezi různými typy tkání- závisí na anatomické charakteristice kapilární stěny (např.
na velikosti mezer mezi endotelovými buňkami/jestli jsou kapiláry fenestrované apod.)
■ přechod tekutiny pro daný rozdíl tlaků je největší v kapilárách s nejvyšším Kf (glomerulární
kapiláry) a nejmenší v kapilárách s nejnižším Kf (kapiláry v mozku)
■ není ovlivněn faktory jako- změnami v rezistenci arteriol, hypoxií nebo zvyšování produkce
metabolitů
■ je zvýšen při poškození kapilár (např. toxiny/popáleniny)- zvýšená permeabilita kapilár pro
vodu + ztráta proteinů z kapiláry
○ Pc= kapilární hydrostatický tlak- napomáhá filtraci
■ hodnota je dána arteriálním a venózní tlakem (je bližší arteriálnímu tlaku), ale je více
ovlivněna změnami ve venózním tlaku
■ kromě glomerulárních kapilár se jeho hodnota snižuje s délkou kapiláry kvůli filtraci
tekutiny- nejvyšší na arteriolárním konci (30-35 mmHg) a nejnižší na venózním konci (10-15
mmHg)
■ vliv na hodnotu Pc mají:
● arterioly a prekapilární sfinktery (jejich napětí)- při arteriolokonstrikci dochází ke
snížení tlaku v kapiláře, při arteriolodilataci se tlak zvyšuje
● střední arteriální tlak- při jeho zvýšení roste tlak v kapilárách, při jeho snížení tlak
klesá
● žilní tlak- resp. odpor v žilní cirkulaci- při jeho nárůstu hydrostatický tlak stoupá a
naopak
○ Pi= hydrostatický tlak intersticiální tekutiny- brání filtraci
■ za normálních podmínek je nulový (nebo lehce negativní)- většina profiltrované tekutiny se
opět vrací do kapiláry a zbytek je odveden lymfatickým systémem
■ velký význam má při patologických stavech (např. u edémů)
○ πc= onkotický tlak v kapiláře- brání filtraci
■ určen koncentrací proteinů v krvi (okolo 25 mmHg)
■ plazmatické proteiny se na celkovém osmotickém tlaku plazmy podílejí asi jen 0,5%, ale
narozdíl od iontů nemohou volně prostupovat skrze stěnu kapiláry, a proto spolurozhodují o
výměně tekutiny na kapiláře
■ jeho zvýšení vede k poklesu filtrace a snížení ke zvýšení filtrace
○ πi= onkotický tlak intersticiální tekutiny- napomáhá filtraci
■ určen koncentrací proteinů, které projdou přes stěnu kapiláry během filtrace tkáňového
moku
■ 90-100% bílkovin zůstává v kapilárách a bílkoviny, která do IST proniknou, jsou průběžně
odváděny lymfou- minimální množství proteinů v IST
■ za normálních podmínek- malá ztráta proteinů z kapilár- hodnota je velmi nízká (do 5
mmHg)
○ po dosazení hodnot jednotlivých Starlingových sil- na arteriálním konci kapiláry převažují síly
podporující filtraci, na venózním konci převažují síly bránící filtraci- dochází k resorpci
○ rozdíl ve Starligových silách je na arteriálním konci větší (10-15 mmHg) než na konci venózním (5-10
mmHg)- mírná převaha filtrace nad resorpcí
■ za fyziologických okolností se resorpcí vrací pouze 90% filtrátu a 10% se vrací lymfou
○ na arteriolárním konci kapilár- krevní tlak 30–35 mmHg- působí jako hlavní hnací síla filtrace
oproti zanedbatelnému tlaku intersticiální tekutiny, onkotický tlak v plazmě (25 mmHg) se snaží
udržet tekutiny v jednotlivých kapilárách= na začátku kapilár převažuje tedy filtrace a tvoří se zde
tkáňový mok
○ na venózním konci kapilár- pokles krevního tlaku na 15–20 mmHg, ostatní hodnoty se zde téměř
nemění a převažuje zde resorpce- tkáňový mok se vstřebává zpět do krve spolu s metabolity, které
se tak odstraňují z tkání
○ výsledný filtrační tlak převyšuje resorpční tlak, tudíž mírně převažuje filtrace nad reabsorpcí
○ na arteriálním konci převažuje gradient hydrostatických tlaků nad gradientem onkotických tlaků,
na venózním konci naopak
○ tepenný konec – krevní tlak převyšuje onkotický- dochází k
filtraci krve přes stěny vlásečnic za vzniku asi 20 l moku/24
h
○ žilní konec – onkotický tlak převyšuje tlak krevní- dochází k
resorpci asi 18 l moku/24 h zpět do krve
○ 2 l moku, které nám vzniknou průchodem přes tepenný a
žilní konec vlásečnice, tvoří základ mízní (lymfatické)
tekutiny
 ○ za normálních podmínek mezi filtrací a reabsorpcí existuje dynamická rovnováha- tekutina, která
vystoupí na tepenném konci, se na žilním konci zpět reabsorbuje, případně je odvedena
lymfatickými cévami
● rovnice kapilární rovnováhy
○ filtrace= resorpce + odtok lymfy
● změny Starlingových sil mohou ovlivnit směr a velikosti filtračního toku
○ zvýšení filtrace- zvýšení Pc (zvýšení arteriální/venózního tlaku, ale více venózního)/snížení πc
(diluce koncentrace plazmatických proteinů)
● lymfatický systém= zodpovědná za návrat intersticiální tekutiny a proteinů do vaskulárního
kompartmentu- zabraňuje zvýšení tlaku ISF a usnadňuje její výměnu
○ normální průtok lymfy= 2-4 l/24 h
● lymfatické kapiláry= v intersticiální tekutině poblíž cévních kapilár
○ a) iniciální: žádné chlopně ani hladké svalové buňky- ve střevě a kosterním svalu (vstup tkáňového
tekutiny mezerami mezi endotelovými bb tvořícími jejich stěnu)
■ tekutina= poháněna svalovými kontrakcemi a kontrakcemi arteriol a venul, s nimž jsou často
spojeny
■ ústí do sběrných lymfatických cév
○ b) sběrné: mají chlopně a hladkou svalovinu
■ peristalticky se stahují a pohánějí lymfu
■ proudění lymfy= dále zabezpečeno pohybem kosterních svalů, neg. nitrohrudním tlakem při
vdechu a nasávacím efektem rychlého proudu krve v žilách, do nichž lymfatické cévy ústí
○ kapiláry se spojují ve větší lymfatické cévy a ty dále do ductus thoracicus- vlévá lymfu do větších žil
○ lymfatické cévy- hladká svalovina ve stěně- vnitřní kontraktilní schopnost
○ zpětný tok lymfy= zprostředkován kontrakcí hladkého svalstva v lymfatických cévách a kompresí
lymfatických cév okolním kosterním svalstvem
○ značné množství bílkovin vstupuje z krve do ISF v játrech a ve střevě, menší množství i jinde- stěny
lymfatických cév= prostupné pro velké molekuly- návrat bílkovin do krve lymfatickými cestami (za
den se vrátí 25-50% celkových cirkulujících plazmatických bílkovin)
○ resorpce tuků ve formě chylomikronů- vstupují do lymfatických cév
● zvýšení objemu intersticiální tekutiny= edém (otok)= nahromadění ISF v
abnormálně velkém množství
○ začíná se tvořit v momentě, kdy objem ISF přesahuje schopnost
lymfatického systému ji vracet do cirkulace (zvýšení
filtrace/nedostatečný odtok lymfy- chirurgické odstranění
lymfatických uzlin, filarióza- parazitická infekce lymfatických uzlin,
nedostatek svalové aktivity)
○ množství tekutiny v intersticiu závisí na kapilárním tlaku, na tlaku ISF,
na onkotickém tlaku, na kapilárním filtračním koeficient, na počtu
aktivních kapilár, na lymfatickém oběhu, na celkovém objemu ECF a na
poměru prekapilární a postkapilární venulární rezistence (prekapilární
konstrikce filtrační tlak snižuje, postkapilární ho zvětšuje)
○ v aktivních tkáních stoupá kapilární tlak až často přestoupí tlak onkotický
■ osmoticky aktivní metabolity se mohou dočasně hromadit v ISF-
nemohou být vyplaveny tak rychle, jak jsou tvořeny- v závislosti na
rozsahu, v jakém se hromadí, působí osmoticky a snižují tak
velikost osmotického gradientu způsobeného onkotickým tlakem-
množství tekutiny opouštějící kapiláry= významně zvýšeno,
množství vstupující do kapilár= sníženo- lymfatický proud=
zvýšen, což snižuje stupeň hromadění tekutiny
○ tendence hromadění v níže položených částech těla vlivem gravitace
■ vestoje= kapiláry na DK chráněny před vysokým arteriálním tlakem
arteriolami, ale venulami je na ně přenášen vysoký venózní tlak
 ■ kontrakce kosterního svalstva udržují nízké hodnoty venózního tlaku pumpováním krve k
srdci- pokud člověk dlouhou dobu stojí, tekutina se hromadí a může se vyvinout otok
○ při abnormální retenci soli- zadržování vody- objem ISF se zvyšuje a vzniká i zvýšená dispozice k
otokům (retence vody a soli se uplatňuje u edémů provázejících srdeční selhání, nefrózu a cirhózu)
■ městnavé srdeční selhání- obvykle zvýšený venózní tlak- zvyšuje rovněž kapilární tlak
■ jaterní cirhóza- nízký onkotický tlak (syntéza plazmatických bílkovin v játrech= snížena)
■ nefróza- nízký onkotický tlak- velké množství bílkovin se ztrácí močí
○ edém vyvolaný obstrukcí lymfatických cest= lymfedém- velké množství bílkovin
■ pokud přetrvává, vzniká chronický zánět- vede k fibróze intersticiální tkáně
■ jednou z příčin- radikální mastektomie- odstranění axilárních lymfatických uzlin- snížení
lymfatické drenáže
● specifika plicní mikrocirkulace
○ plicní kapilární tlak činí cca 10 mmHg, onkotický tlak- 25 mmHg- vzniká do lumen orientovaý
tlakový gradient asi 15 mmHg- udržuje alveoly bez tekutiny
○ pokud přesáhne plicní kapilární tlak 25 mmHg (např. při zpětném městnání v levé srdeční komoře-
následuje plicní kongesce a edém)
○ u pacientů se stenózou mitrální chlopně- plicní kapilární tlak se progresivně zvyšuje- přítomné
rozsáhlé fibrózní změny stěn plicních cév
 24. Faktory určující složení alveolárního vzduchu a arteriální krve, vliv velikosti mrtvého prostoru
● mrtvý prostor= objem dýchacích cest a plic, který se
neúčastní výměny plynů
○ anatomický= objem respiračního systému
mimo alveoly (nos, a/nebo ústa, trachea,
bronchi a bronchioly, nezahrnuje respirační
bronchioly a alveoly)- cca 150 ml
■ pokud je vdechnutý dechový objem
500 ml- ne celý objem se dostane do
alveolů k výměně plynů- 150 ml
zaplní anatomický mrtvý prostor a
350 ml zaplní alveoly
■ na konci výdechu je anatomický mrtvý prostor vyplněn alveolárním vzduchem- vzduch,
který byl v alveolech a vyměněné plyny s pulmonální kapilární krví
● při nádechu tento alveolární vzduch jako první vstupuje do alveolů, ale již
nepodstupuje výměně plynů, dále vstupuje do alveolů čerstvý vzduch z
inspirovaného dechového objemu (350 ml)- podstupuje výměně plynů
● zbytek (150 ml) zůstává v anatomickém mrtvém prostoru a neúčastní se výměny
plynů
■ v první fázi výdechu vydechnutý vzduch z mrtvého prostoru, který neprojde výměnou
plynů- k vyšetření alveolárního vzduchu musíme odebrat vzduch v konečné fázi výdechu
○ fyziologický- zahrnuje kromě anatomického mrtvého prostoru i objem alveolů, které z jakýchkoli
příčin neslouží k výměně plynů (alveolární mrtvý prostor)- nerovnováha ventilace a perfuze-
ventilované alveoly nejsou perfundovány pulmonální kapilární krví
■ za normální okolností fyziologický mrtvý prostor je téměř stejně velký jako anatomický
mrtvý prostor- alveolární ventilace a perfuze jsou vyrovnané- alveolární mrtvý prostor je
malý
■ za patologických okolností- fyziologický mrtvý prostor může být větší než anatomický-
objem plynu v alveolech, které nejsou perfundovány a objem vzduchu, kterého je v alveolech
více než je třeba k arterializaci plicní kapilární krve
■ objem fyziologického mrtvého prostoru měříme na základě metody založené na měření
parciálního tlaku CO2 smíšeného vydechovaného vzduchu PECO2 a 3 předpokladech
● 1) všechen CO2 ve vydechovaném vzduchu pochází z výměny CO2 ve funkčních
(ventilovaných a perfundovaných) alveolech
● 2) v podstatě žádný CO2 není obsažen ve vdechovaném vzduchu
● 3) ve fyziologickém mrtvém prostoru nedochází k výměně ani nárůstu CO2
■ pokud by byl fyziologický mrtvý prostor nulový- PECO2 = PACO2
■ pokud je fyziologický mrtvý prostor přítomen- PECO2 je zředěn vzduchem z mrtvého
prostoru- PECO2 bude nižší než PACO2 - PACO2 nemůžeme měřit přímo, ale alveolární vzduch
se za normálních podmínek vyrovná s pulmonální
kapilární krví, z níž se stane systémová arteriální krev-
PaCO2 systémové arteriální krve= PACO2
■ můžeme ho tedy vypočítat podle následujícího vztahu:

● objem fyziologického mrtvého prostoru= dechový objem (objem jediného nádechu)

vynásobený zlomkem reprezentujícím zředění PCO2 vzduchem mrtvého prostoru
● pokud by VD=0- PECO2= PACO2 a PaCO2- není zde žádná “zmařená” ventilace-
zlomek=0- VD=0
● pokud by VD=VT- neprobíhá zde žádná výměna plynů- PECO2=0- zlomek= 1- VD=VT
● minutová ventilace
● alveolární ventilace= minutová ventilace upravená o fyziologický mrtvý prostor- výměna vzduchu v plicních
sklípcích; část ventilace probíhající v alveolech a nikoliv v mrtvém dýchacím prostoru
○ objem vzduchu, který za minutu přichází do alveolů= menší než minutová ventilace

○ rychlé a povrchní dýchání má při stejné minutové ventilaci za následek menší alveolární ventilaci
než hluboké a pomalé dýchání
● rovnice alveolární ventilace (efektivní alveolární ventilace)= fundamentální vztah respirační fyziologie-
popisuje inverzní vztah mezi alveolární ventilací a PACO2
○ konstanta K= 863 mmHg za podmínek BTPS (tělesná teplota- 310 K, atmosférický tlak- 760 mmHg,
plyn saturovaný vodními parami)

○ pokud je produkce CO2 konstantní, pak je PACO2 určen alveolární

ventilací (hyperbolický vztah mezi PACO2 a alveolární ventilací)
○ jelikož dochází k rovnováze CO2 mezi pulmonální kapilární krví a
alveolárním vzduchem- PACO2= PaCO2 (můžeme jej změřit a dosadit
za PACO2)
○ inverzní vztah alveolární ventilace a PACO2= dán tím, že alveolární
ventilace táhne CO2 z pulmonální kapilární krve- s každým dechem
se vzduch bez CO2 dostává do plic= hnací síla pro difuzi CO2 z krve
pulmonálních kapilár do alveolárního vzduchu (CO2 z krve bude
poté vydýchán)
■ čím vyšší alveolární ventilace, tím více CO2 vystupuje z krve
a tím nižší PaCO2 a PACO2 a naopak
■ pokud se zvýší produkce CO2 (např. během namáhavého cvičení)- hyperbola se posune
doprava (jediná možnost, jak udržet normální hodnotu PACO2, je zvýšení alveolární ventilace
ve stejné míře jako došlo ke zvýšení produkce
CO2
● rovnice alveolárního plynu- využívá se k odhadnutí PO2 na

základě PCO2 a je ilustrována O2-CO2 diagramem

○ korekční faktor je malý a většinou se zanedbává
○ pokud alveolární ventilace klesne na ½ - zdvojnásobení PACO2 (méně CO2 se vylučuje z alveolů) a
pokles PAO2 (méně O2 se dostane do alveolů)
○ normální hodnota R je 0,8- když alveolární
ventilace klesne na ½ - snížení PAO2 (o něco více
než o ½ ) bude o něco vyšší než zvýšení PACO2
(zdvojnásobení)
● měření anatomického mrtvého prostoru- metoda měření
koncentrace N2 při jednom výdechu
 ○ zhruba v ½ vdechu- vyšetřovaná osoba se maximálně nadechne kyslíku
○ pak rovnoměrně vydýchne- průběžně měříme obsah N2 ve
vydechovaném vzduchu
○ fáze I- plyn, který vyplňoval mrtvý prostor- neobsahuje N2
○ fáze II- směs plynu z mrtvého prostoru a z alveolů
○ fáze III- alveolární vzduch
○ objem mrtvého prostoru= objem plynu vydechnutého od počátku
výdechu do poloviny fáze II
○ fáze III končí uzavíracím objemem (CV) a následuje fáze IV- obsah N2 zvýšen
■ CV= objem plic (větší než reziduální objem), při němž se dýchací cesty v dolních,
dependentních částech plic počínají uzavírat díky nižšímu transmurálnímu tlaku
■ plyn v horních částech plic= bohatší na N2 než plyn v dolních částech- alveoly v horních
částech plic jsou na počátku inhalace O2 více roztaženy- N2 je v nich méně zředěn kyslíkem
■ u většiny zdravých lidí- i ve fázi III zvolna stoupá koncentrace vydechovaného N2 ještě před
dosažením fáze IV- i během fáze III se postupně zvyšuje část vzduchu přicházející z oblastí
plic relativně bohatých na N2
○ charakter distribuce plicní ventilace můžeme změřit pomocí detekce radioaktivních inertních plynů
○ celkový mrtvý prostor můžeme vypočítat z hodnot PCO2 ve
vydechovaném vzduchu a v arteriální krvi a z velikosti dechového
objemu- Bohrova rovnice
○ může být použita i pro výpočet anatomického mrtvého prostoru-
místo PaCO2- PACO2 v posledních 10 ml vydechnutého vzduchu (PACO2=
průměr koncentrace plynu v různých alveolech bez ohledu na to, zda
jsou perfundovány nebo ne x PaCO2,odpovídá plynu ekvilibrovanému
pouze v perfundovaných alveolech- u lidí s neperfundovanými alveoly
je vyšší než PACO2)
○ dýchání s trubicí čnící nad vodní hladinou- trubice= další rozšíření dechového mrtvého prostoru
■ každý ml objemu trubice vyžaduje stejné zvýšení dechového objemu k dodání stejného
objemu vzduchu do alveolů
■ pokud je objem trubice příliš velký- obtížné dýchání
■ + je třeba úsilí ke zvětšení objemu hrudníku proti tlaku obklopující vody
● odběr alveolárního vzduchu
○ veškerý vydechovaný vzduch kromě prvních 150 ml= z alveolů (alveolární vzduch)- vždy však určité
mísení na rozhraní mezi vzduchem z mrtvého prostoru a alveolárním vzduchem
○ odběr vzduchu vydechnutého v pozdním expiriu (posledních 10 ml)-
přístroje s automaticky ovládaným ventilem- složení alveolárního
vzduchu se porovnává se složením vydechovaného a vdechovaného
vzduchu

○ PACO2 můžeme vypočítat také z rovnice alveolárního plynu

● složení alveolárního vzduchu
○ průběžná difuze kyslíku z alveolárního plynu do krevního řečiště +
kontinuální difuze CO2 z krve do alveolů
○ v rovnovážném stavu- mísení vdechovaného vzduchu s alveolárním plynem- nahrazuje se tak O2,
který přešel do krve a ředí se CO2, který pronikl do alveolů
○ část této směsi je vydechnuta a obsah O2 klesá a obsah CO2 stoupá do dalšího vdechu
 ○ na konci výdechu- objem v alveolech zhruba 2l (funkční reziduální kapacita
plic)- přírůstek o 350 ml při každém vdechu mění PO2 a PCO2 jen málo- složení
alveolárního vzduchu je poměrně konstantní
● ventilační odpověď na změny ABR
○ při metabolické acidóze- dýchání výrazně stimulováno- Kussmaulovo dýchání
■ hyperventilace snižuje PACO2 - důsledkem je kompenzační pokles
koncentrace H+ v krvi
○ při metabolické alkalóze (např. po dlouhotrvajícím zvracení se ztrátami HCl)-
ventilace je tlumena- zvýšení PaCO2 a vrací koncentraci H+ k normě
○ při zvýšení ventilace, která není důsledkem zvýšení arteriální koncentrace H +-
pokles PCO2- snížení kocentrace H+ pod normální hodnotu- respirační alkalóza
○ hypoventilace, která není důsledkem poklesu plazmatické koncentrace H +-
respirační acidóza
● ventilační odpověď na CO2
○ PaCO2- udržováno za normálních podmínek na hodnotě kolem 40 mmHg
○ zvýšení PaCO2 v důsledku zvýšení tkáňového metabolismu- stimulování ventilace- zvýšený výdej CO2,
dokud PaCO2 opět neklesne na normální hodnoty (zpětná vazba mezi produkcí a odvětráváním CO 2)
○ dýchání směsi plynů s obsahem CO2- zvýšení PACO2 a tím i PaCO2 - krev s vyšším obsahem CO2 přiteče
do prodloužené míchy- stimulace ventilace- zvýšený výdej CO2- pokles PACO2 k normě
■ poměrně velké zvýšení PCO2 ve vdechovaném vzduchu- jen malé
zvýšení PACO2
■ PCO2 ovšem neklesne k normální hodnotě- je dosaženo nové
rovnováhy, při níž je PACO2 lehce zvýšen a zvýšení ventilace
přetrvává, pokud je CO2 vdechován
■ prakticky lineární závislost mezi minutovou ventilací a PACO2
● horní hranice- odvětrávání CO2 se stává obtížným, pokud
se hodnota PCO2 ve vdechovaném vzduchu blíží hodnotě
PACO2
● pokud je obsah CO2 ve vdechovaném vzduchu vyšší než
7%- alveolární i arteriální PCO2 začnou stoupat navzdory
zvýšené ventilaci- důsledkem je akumulace CO2 v tělě
(hyperkapnie) tlumící CNS- může být provázena bolestmi
hlavy, stavy zmatenosti a i kómatem (narkóza CO2)
● ventilační odpověď na nedostatek kyslíku
○ snížený obsah O2 ve vdechovaném vzduchu- zvýšení minutové ventilace
○ mírná stimulace při PO2 vyšší než 60 mmHg, výrazná stimulace při nižších hodnotách
○ ALE jakékoli snížení PaO2 pod 100 mmHg zvyšuje nervovou aktivitu z karotických a aortálních
chemoreceptorů, ale nedochází ke zvýšení ventilace, protože
■ a) Hb je slabší kyselina než HbO2- pokles PO2= spojen s menší saturací Hb- mírný pokles H+ v
arteriální krvi- tlumí dýchání
■ b) každé zvýšení ventilace působí pokles PACO2- opět tlumení
ventilace
■ stimulační vliv hypoxie se neprojeví, dokud není dost silný k
překonání těchto dvou jevů
○ pokud je PACO2 udržován na hodnotě o 2-3 mmHg vyšší než normální-
nepřímo úměrný vztah mezi ventilací a alveolární PO2 i v rozsahu 90-100
mmHg
○ pokud je PCO2 udržován na nižších hodnotách než norma- ventilace není
stimulována, dokud PO2 neklesne pod 60 mmHg
● vliv hypoxie na ventilační odpověď na CO2
 ○ konstantní PAO2 a měříme ventilační odpověď na různé koncentrace
CO2- lineární odpověď
○ při různých hodnotách PO2 - různý sklon přímek odpovědi na CO2 závislý
na PO2- při nižším PAO2 budou strmější= hypoxie zvyšuje citlivost
vyšetřovaného na zvýšení PACO2
○ prahová hodnota PCO2, při níž se přímky protínají, není ovlivněna= těsně
pod hodnotou normálního PACO2- i za normálních podmínek existuje
malá, ale měřitelná stimulace dechového centra CO2
● vliv H na ventilační odpověď na CO2
+

○ při metabolické acidóze- posun křivky doleva= nižší hladiny PaO2 vyvolají
stejný stupeň stimulace dýchání
○ ventilační odpověď= asi o 40% nižší, pokud zabráníme zvýšení arteriální
koncentrace H+ vyvolané zvýšením CO2, zbývajících 60%= pravděpodobně důsledkem působení CO2
na koncentraci H+ v mozkomíšním moku a mezibuněčné tekutině mozku
● zadržování dechu
○ vůlí lze dýchání na určitou dobu zastavit, ale nakonec je vždy volní úsilí překonáno- tento okamžik,
kdy již nemůžeme dech dále zadržovat= bod zlomu
○ obnovení dýchání= v důsledku zvýšení PaCO2 a poklesu PO2
○ po odstranění karotických tělísek lze dech zadržovat déle
○ oddálení bodu zlomu při předchozím dýchání 100% kyslíku a zvýšení PAO2/předchozí hyperventilaci
atmosférickým vzduchem- vydýcháme CO2 a PaCO2= na počátku nízké
25/ Mechanismus vdechu a výdechu, dechové svaly
Zdroje: Costanzo 201, Kittnar 278, Ganong 651

Střední postavení (,,rest") - A

● Mezi výdechem a nádechem
● Objem plic odpovídá FRC (objem, který zůstane v plicích po normálním výdechu)
● Alveolární tlak je roven atmosferickému (=0) - není zde tedy tlakový gradient mezi
ústní/nosní dutinou a alveoly a vzduch proto neproudí do plic
● Intrapleurální tlak je negativní (asi - 5 cm H2O)
○ Je to kvůli přirozené tendenci plic se smršťovat a tendenci hrudní stěny se rozpínat
opačným směrem

Nádech - B, C
● Během inspirace se bránice stahuje (pokles bránice) a způsobuje zvětšení objemu hrudníku
● Změny objemu hrudníku jsou následovány analogickou změnou objemu plic
● Když se objem plic zvětší, tlak v plicích musí klesnout (Boyleův zákon: PV=konst při dané
teplotě)
● V polovině inspirace alveolární tlak klesne pod hodnotu atmosférického tlaku ( - 1 cm H2O)
● Vzniklý tlakový gradient mezi atmosférou a alveoly způsobí nasátí vzduchu do plic
● Vzduch proudí do plic do té doby než se oba tlaky zase vyrovnají (konec nádechu)
● Objem vzduchu inspirovaný jedním dechem je tzv. dechový objem (tidal volume -VT) a je
přibližně 0,5 l
● Objem vzduchu přítomný v plicích na konci normálního nádechu je roven součtu funkční
reziduální kapacity a dechového objemu (FRC+ VT).
 ● Během inspirace se intrapleurální tlak stává více negativní (na konci nádechu je asi - 8 cm
H2O)
○ Existují pro to dvě vysvětlení (podle Costanzo)
■ Jak se zvětšuje objem plic, elastická zpětná síla plic se také zvětšuje a působí
tak silněji proti intrapleurálnímu prostoru
■ Tlaky v DC a alveolární tlaky se stanou negativní

● Podle toho do jaké míry se během inspirace mění intrapleurální tlak se může odhadnout
dynamická poddajnost plic.
Shrnutí: Aktivní děj- kontrakce bránice -> pokles tlaku -> nasátí vzduchu

Výdech - D
● Obvykle je expirace pasivním procesem.
● Hrudník a plíce zmenšují svůj objem (na původní velikost) vlastní elasticitou.
● Při výdechu se tlak v dýchacích cestách zvýší, stane se lehce pozitivním a vzduch proudí z
plic ven
○ Alveolární tlak se stává kladným - + 1 cm H2O (vyšší než atmosférický tlak),
protože elastické síly plic stlačují větší objem vzduchu v alveolech
● objem plic je opět roven FRC, vydechnutý objem je tzv. dechový objem.
Shrnutí: Pasivní - kvůli tlakovému gradientu mezi plícemi a vnějším prostředím

Usilovný výdech
● Aktivní, zapojení výdechových svalů (mm. intercostales interni)
● Jak tlaky dýchacích cest, tak alveolární tlaky jsou mnohem vyšší než-li u pasivního výdechu.
Během pasivního výdechu je alveolární tlak +1 cm H2O, u usilovného výdechu je alveolární
tlak +35 cm H2O
● Zvyšuje se i intrapleurální tlak

Dechové svaly
● Nádechové
○ nejdůležitějším svalem pro
inspiraci je bránice
○ vnější interkostální svaly zajišťují
energičtější inspiraci - při cvičení,
když je vyšší dechová frekvence

● Výdechové
○ normálně pasivní proces
○ Během cvičení nebo při onemocněních, kdy je vyšší odpor DC (např. astma),
výdechové svaly mohou pomoci výdechovému procesu.
○ Mezi svaly výdechu patří břišní svaly, které stlačují břišní dutinu a tlačí tak bránici
nahoru a dále vnitřní interkostální svaly, které způsobují pohyb žeber dolů a
dovnitř.
26/Faktory určující plicní poddajnost a odpor dýchacích cest,

dechová práce
Zdroje: Costanzo, Fyziologie dýchání Herget
Na co se zaměřit? ☺
● Faktory určující plicní poddajnost a odpor dýchacích cest, dechová práce- Vztah změna objemu versus změna
tlaku, elasticita tkáně a povrchové napětí a faktory, které je ovlivňují, surfaktant, křivka poddajnosti plic,
vysvětlení tvaru, odpor proudění v dýchacích cestách a faktory, které ho udávají, regulace průsvitu bronchů, práce
statická, dynamická, měření.

● Poddajnost popisuje roztažitelnost systému (zajímá nás hlavně roztažitelnost plic a

stěny hrudníku)

● vyjadřuje jak velký tlak je třeba vyvinout na změnu objemu : C=ΔV/Δp

● Poddajnost je nepřímo úměrná elastanci (jen u plic!, jinak 2 nezávislé veličiny)

Na čem poddajnost závisí?

1.Vlastní struktura plicní tkáně
● Když je struktura tkáně jiná, poddajnost se mění
● např. když je hodně elastické tkáně: systém je méně poddajný (méně roztažitelný), je
zde větší zpětná síla
● Změny plicní poddajnosti v závislosti na odlišné struktuře plicní tkáně:
1. Emfyzém
2. Fibróza
Emfyzém ↑
● Zvýšená plicní poddajnost a snížená elasticita z důvodu sníženého množství
elastických vláken (ubývají elastická vlákna ve stěnách průdušinek i plicních
sklípků)
● Graf: strmější křivka - zvýšená FRC
● ( kolabující (smršťující) síla plic je nižší než síla rozpínání hrudní stěny-> musí být
přidán objem do plic ke zvýšení jejich kolabující síly, aby byly síly opět vyváženy ->
vyšší FRC)

Fibróza ↓
● Onemocnění DC, při němž vznikají jizvy v plicní tkáni a hromadí se vláknitá pojivová
tkáň
● Tato pojivová tkáň je málo poddajná -> snížená poddajnost plic, elasticita naopak
roste
● Snížení poddajnosti plic je spojeno se sníženým sklonem křivky a nižší FRC
● (tendence ke smrštění plic větší než tendence hrudní stěny k rozpínání, tyto opačné
síly již nejsou vyvážené a pro obnovení rovnováhy bude systém plic a hrudní stěny
hledat nový nižší FRC- nový průsečík, kde je tlak v dýchacích cestách nulový)

2. Povrchové napětí ↓
● Čím větší je povrchové napětí, tím menší je poddajnost
● Vzniká na rozhraní alveolární tekutina - vzduch
● Je způsobeno tím, že vnitřek alveolu je potažen tenkým
filmem tekutiny a molekuly vody jsou mezi sebou
přitahovány silněji nežli k molekulám vzduchu, tekutina
se tedy snaží zaujmout co nejmenší povrch
● Povrchové napětí generuje tlak, který způsobuje
kolabování (smršťování) alveolů a je stejný jako tlak,
který je třeba vynaložit k tomu, aby alveolus zůstal
otevřený
● Výpočet: Laplaceův zákon (P=2T/r)
○ T=povrchové napětí
○ P= distenzní tlak
● Malý alveolus
○ malé alveoly nejsou ideální, protože mají tendenci kolabovat a vyprazdňovat
se do větších
○ jsou zde velké mezimolekulární síly mezi molekulami vody a tím pádem
vysoké povrchové napětí
○ aby k tomuto nedocházelo, je zde látka, která snižováním povrchového
napětí zabraňuje kolapsu alveololů a tou je surfaktant
3. Surfaktant ↑
 ● směs fosfolipidů, bílkovin secernovaná pneumocyty typu II
● tím, že snižuje povrchové napětí (hydrofilní část redukuje přitažlivé síly mezi
molekulami H2O) -> snižuje kolabující tlak
● účinek surfaktantu závisí na poloměru alveolu - zmenšující se alveoly -> molekuly
surfaktantu se koncentrují - v malých alveolech je velikost povrchového napětí
snižována více
● přispívá tedy ke stabilitě velikosti alveolů, snižuje povrchové napětí, zvyšuje
poddajnost plic a tím snižuje dechovou práci spojenou s rozepětím alveolů

Křivka poddajnosti

Křivka inspirace
● Velmi nízký objem plic - malá poddajnost
○ kapalné molekuly nejblíže k sobě a intermolekulární síly mezi molekulami
kapaliny jsou nejvyšší -> je zde vysoké povrchové napětí -> nízká
poddajnost
○ abychom nafoukli plíce, tyto silné mezimolekulární síly musí být rozbity -> to
zajišťuje surfaktant, který během inspirace vstupuje do kapalinové vrstvy,
rozkládá tyto mezimolekulární síly, tím snižuje povrchové napětí
○ V počáteční fázi inspirace je však nízká hustota surfaktantu (povrch plic se
zvětšuje rychleji než se stačí dodávat surfaktant) -> malá poddajnost -> křivka
je plochá
● Střední část křivky - největší poddajnost
○ Se zvyšující se hustotou surfaktantu v průběhu nádechu, se zvětšuje
poddajnost a křivka se tak stává strmější
● Velký objem plic - malá poddajnost

Křivka expirace
● Povrch plic klesá rychleji, než stačí být surfaktant odstraňován -> hustota surfaktantu
 se zvětšuje -> snižuje se povrchové napětí -> vysoká poddajnost

Hystereze - nádechová a výdechová křivka se liší

○ u plic naplněných vzduchem
○ je způsobená povrchovým napětím na rozhraní kapalina-vzduch
○ úloha povrchového napětí je demonstrována provedením experimentu v
plicích naplněných solným roztokem. Inspirační a expirační křivky jsou stejné,
neboť odpadá vliv povrchového napětí - není zde tedy hysterezní křivka viz
graf
○ u expirace je vyšší poddajnost - je totiž vyšší hustota surfaktu

Odpor respiračního systému

● Vztahy pro odpor:

1. R=dP/Q
● Q= proud vzduchu
● dP= Tlakový gradient - nosní, ústní dutina a alveoly

2. Poiseuilleův zákon

● odpor DC je primárně určen poloměrem trubice

● největší odpor je ve středně velkých bronších, ne v těch nejmenších. Malé jsou
totiž zapojeny paralelně.

● Změny v odporu:
○ ANS - parasympatikus způsobuje konstrikci hladké svaloviny bronchů ->
menší poloměr bronchu -> větší odpor, sympatikus naopak relaxaci - větší r,
menší R
○ viskozita vdechovaného vzduchu - viz poiseuillův zákon, vyšší viskozita ->
vyšší odpor (např. při potápění)
○ objem plic - plicní tkáň vyvíjí tažnou sílu na DC, větší objem plic-> větší tah-
> nižší odpor DC

27/Dechová práce
Zdroj: Ganong 658, Fyziologie dýchání (Slavíková)

Celková dechová práce při klidném dýchání se odhaduje na 0,3 až 0,8 kg.m/min.
 ● závisí na dechovém objemu (přesněji ventilaci) (V) a síle, resp. tlaku (p), který je na
nádech potřeba. Práce je jejich součinem - W= pxV
● Hodnoty se podstatně zvyšují při tělesné námaze
● I při tělesné námaze však představují u zdravých lidí méně než 3 % celkové spotřeby
energie
Dýchací svaly vykonávají v inspiriu dechovou práci, která zahrnuje následující složky:
● Neelastická práce 35%
○ 2práce viskózního (tkáňového) odporu (7%)
■ = práce nutná k překonání odporu hrudníku a plicní tkáně
■ dynamická práce
○ práce odporu dýchacích cest (28%)
3

■ = práce nutná k překonání odporu, který kladou DC proudu vzduchu a

která je závislá na rychlosti proudu vzduchu
■ je tím menší, čím menší je odpor DC a nižší rychlost proudu vzduchu
(např. při usilovném dýchání, kdy proudí vzduch DC vysokou rychlostí
se podíl této práce zvyšuje)
■ dynamická práce
● Elastická práce 65%
1

■ = práce nutná k překonání retrakční síly plic (elastického odporu)

■ je tím menší čím větší je poddajnost plic
■ je nízká při malém dechovém objemu
■ statická práce

Plicní choroby a dechová práce

● Elastická a viskózní práce se zvyšují u pacientů s plicní fibrózou (nízká poddajnost
plic)
● Práce odporu DC stoupá u chorob spojených s obstrukcí DC (astma bronchiale)
 ● Pokud je vysoký odpor DC nebo tkáňový odpor, dochází k aktivnímu výdechu, práce
v expiriu může být pak vyšší než-li v inspiriu (např. bronchiální astma)

Relaxační tlaková křivka

● Dechovou práci lze vypočítat z relaxační tlakové křivky

○ elastickou práci nutnou pro vdech vyjadřuje plocha ABCA.

○ skutečná elastická práce potřebná na zvýšení objemu plic je plocha ABDEA
(😮)
○ křivka relaxačního tlaku celého respiračního systému se tedy liší od křivky
samotných plic - velikost elastické práce nutné k roztažení celého
respiračního systému je menší než velikost práce nutné k roztažení
samotných plic!
○ Příčinou je skutečnost, že část práce je uskutečněna elastickou energií
uloženou v hrudní stěně.
○ Elastická energie uvolněná hrudníkem (plocha AFGBA) je rovna té, která
byla získána plícemi (plocha AEDCA).
 28. Příčiny a důsledky nerovnoměrnosti plicní ventilace, perfuse a jejich poměru
● plicní perfuze= minutový výdej srdeční pravého srdce- z pravé komory do plic přes a. pulmonalis- plicní
artérie se větví na menší arterie kopírující bronchy do respiračních zón, nejmenší artérie se rozdělují na
arterioly a plicní kapiláry, které vytvářejí husté sítě kolem alveolů
○ přímo úměrná tlakovému gradientu mezi a. pulmonalis a levou síní a nepřímo úměrná rezistenci
pulmonálních cév (Q=ΔP/R)
○ v porovnání se systémovou cirkulací je plicní cirkulace charakterizována mnohem nižšími tlaky a
rezistencemi, ale průtok krve je stejný (čitatel a jmenovatel je nižší, ale poměr je stejný)
● regulace plicní perfuze
○ primárně změnou rezistence arteriol (změna tonu hladkého svalu v arteriolách)- lokální vasoaktivní
látky- zejména O2
○ hypoxická vasokonstrikce
■ hlavní faktor regulující průtok krve plícemi= PAO2, jehož snížení vede k vazokonstrikci (v
mnoha jiných cévách v těle je efekt přesně opačný a pokles PO2 vede k vazodilataci)=
adaptační mechanismus snižující tok krve do málo ventilovaných oblastí, kde by přísun krve
nebyl adekvátně využit pro výměnu plynů- proto je krve směrována do bohatě ventilovaných
oblastí plic, kde probíhá adekvátní výměna plynů
■ protektivní role u plicních onemocnění- krev může být směřována do dobře okysličených
alveolů bez změny celkové pulmonální cévní rezistence
■ mechanismus
● přímé působení PAO2 na hladké svalstvo pulmonálních arteriol
○ arterioly a kapiláry hustě obklopují alveoly
○ O2 je rozpustný v tucích a tedy může prostupovat buněčnou membránou
○ při normálním PAO2 (100 mmHg)- O2 difunduje z alveolů do poblíž ležících
hladkých svalových buněk arteriol a udržuje arterioly relaxované a dilatované
○ při poklesu PAO2 (100-70 mmHg) je tonus cévní stěny ovlivněn jen minimálně
○ při poklesu PAO2 (pod 70 mmHg)- hladké svalové buňky cév zaznamenají tuto
hypoxii, kontrahují se a snižují průtok krve v této oblasti
■ mechanismus není zcela vysvětlen- pravděpodobně hypoxie
způsobuje depolarizace hladkých svalových buněk- otevření
napěťově otevíraných Ca2+ kanálů- vstup Ca2+ do buňky a kontrakce
● vliv NO syntézy endotelových buněk cévní stěny
○ syntetizován z L-argininu pomocí NO-syntázy
○ aktivuje guanylátcyklázu- produkce cGMP- relaxace hladkého svalu cév
○ inhibice NO-syntázy posiluje hypoxickou vazokonstrikci a vdechnutý NO ji
redukuje nebo vyřazuje
■ působí lokálně a přesměrovává tok krve do dobře ventilovaných oblastí plic, ale může
působit i globálně v celých plicích- vazokonstrikce způsobí zvýšení rezistence plicních cév
● ve vysokých nadmořských výškách- PAO2 je snížený v celých plicích- globální
vazokonstrikce pulmonálních arteriol a zvýšení rezistence pulmonálních cév-
zvýšení arteriálního tlaku- při chronické hypoxii může způsobit hypertrofii pravé
komory, která musí pumpovat proti zvýšenému odporu (afterload, dotížení)
● fetální cirkulace- plod nedýchá- PAO2 je mnohem nižší u plodu než u matky-
vazokonstrikce ve fetálních plicích- zvýšení rezistence pulmonálních cév a snížení
perfuze na asi 15% minutového výdeje srdečního
○ při narození- první nádech novorozence zvyšuje PAO2 na 100 mmHg- snížení
hypoxické vazokonstrikce- snížení rezistence pulmonálních cév a zvýšení
perfuze (vyrovná se cardiac output levého srdce jako u dospělého)
○ další vazoaktivní látky
■ tromboxan A2= produkt metabolismu kys. arachidonové v makrofázích, leukocytech a
endotelových buňkách jako odpověď na jisté typy plicních poranění- silná lokální
vazokonstrikce arteriol i žil
 ■ prostaglandin I2= produkt metabolismu kys. arachidonové v endotelových buňkách- silná
lokální vazodilatace
■ leukotrieny= produkt metabolismu kys. arachidonové- konstrikce dýchacích cest
○ plicní objem
■ plicní cévy zahrnují alveolární kapiláry obklopující alveoly a extra-alveolární cévy (artérie a
vény)- zvýšený plicní objem ovlivňuje tyto dva typy cév různě
● stlačuje alveolární cévy (zvýšení jejich rezistence) a otevírá extra-alveolární cévy
(snížení jejich rezistence)
● při nízkých plicních objemech dominuje dopad na extra-alveolární cévy- jak se
objem plic zvětšuje, extra-alveolární cévy jsou roztahovány (se vzrůstající negativitou
intrapleurálního tlaku) a jejich rezistence se snižuje
● při vyšších plicních objemech dominuje dopad na alveolární cévy- se zvyšujícím se
objemem plic jsou alveolární cévy stlačovány nafukujícími se alveoly a jejich
rezistence ostře stoupá
● distribuce plicní perfuze je nerovnoměrná z důvodu působení
gravitace (průtok krve plícemi roste od hrotu k bázi- cévy jsou
roztaženější větším tlakem)
○ v poloze na zádech- perfuze je skoro rovnoměrná, protože
celé plíce jsou na stejné úrovni
○ ve stoje- gravitační efekt není jednotný a průtok krve je
nejnižší v apexu (zóna 1) a nejvyšší na bázi (zóna 3)-
gravitace zvyšuje pulmonálních arteriální hydrostatický
tlak více na bázi než v apexu
○ zóna 1
■ z důvodu působení gravitace může být v apexu Pa
mnohem nižší než PA (zhruba roven
atmosférickému tlaku)
■ pokud je Pa nižší než PA- kolabování pulmonálních kapilár vyšším alveolárním tlakem-
uzavření kapilár- snížení průtoku krve
■ za normálních okolností je Pa dostatečně velké k zabránění tohoto uzávěru a zóna 1 je
prokrvena, ačkoli je průtok nižší
■ pokud dojde ke snížení Pa (např. v důsledku krvácení) nebo zvýšení PA (např. positive
pressure breathing- zvýšení tlaku v dýchacích cestách)- PA bude vyšší než Pa- kolabování
cév- zóna 1 bude ventilována, ale nebude perfundována- nemůže zde probíhat výměna plynů
a zóna 1 se stane součástí fyziologického mrtvého prostoru
○ zóna 2
■ Pa je vyšší v zóně 2 než v zóně 1 a vyšší než PA
■ alveolární tlak při výdechu může převýšit tlak v plicních venulách- ty pak kolabují- průtok
krve je potom určen spíše rozdílem mezi arteriálním a alveolárním tlakem než
arteriovenózním tlakovým spádem
■ za místem konstrikce- krev “padá” do plicních žil= poddajné a přijmou jakékoli množství
krve, kterému konstrikce umístěná proti proudu dovlí protéci= vodopádový jev
■ stupeň zúžení své se zmenšuje a průtok stoupá s nárůstem arteriálního tlaku směrem k bázi
○ zóna 3
■ působení gravitace zvýšilo arteriální a venózní tlaky (oba jsou nyní vyšší než alveolární tlak)
■ průtok krve je poháněn rozdílem arteriálnách a venózních tlaků
 ■ nejvíce otevřených kapilár a největší průtok krve
○ důsledky zonality:
■ 1) při malém ↑PV nemusí ↑ Pa-až při Pv>PA roste Pa úměrně
Pv (zóna 3)
■ 2) edém vzniká nejdříve dole (největší tlak a průtok)
■ 3) !přetlaková ventilace!- ubývá zóny 3 ve prospěch
zón 1 a 2 (ventilátor- přetlak- ↑ PA)
● zkraty= část srdečního výdeje, která je odkloněna
○ fyziologický zkrat- asi 2% srdečního výdeje normálně
obchází alveoly
■ bronchiální průtok zajišťující výživu bronchů
■ malá část koronárního průtoku, který se vlévá rovnou do levé komory přes venae cordis
minimae a neprochází plícemi
■ malé fyziologické zkraty jsou vždy přítomny- PaO2 je vždy lehce nižší než PAO2 (o 2 mmHg)
○ pravolevé (right-to-left) zkraty- defekt ve stěně mezi pravou a levou komorou
■ až 50% srdečního výdeje může být nasměrováno rovnou z pravé komory do levé -
neprochází plícemi a není okysličeno
■ vždy se objeví hypoxémie, protože značná část srdečního výdeje se nedostane do plic k
okysličení, část srdečního výdeje, která plícemi prochází a je okysličena, je zředěna
zkratovou krví s nízkým obsahem O2
● nemůže být napravena dýcháním vzduchu o vysokém obsahu O2, protože zkratová
krev se nikdy nedostane do plic k okysličení- stále bude docházet k ředění normální
okysličené krve nezávisle na PO2 - významný diagnostický nástroj- rozsah zkratu
může být odvozen z míry diluce okysličené krve
■ většinou nezpůsobí patrné zvýšení PaCO2- mění se jen minimálně, protože centrální
chemoreceptory jsou citlivé na změny PaCO2- malé zvýšení PaCO2 vede ke zvýšení ventilace a
extra CO2 je vydýchán (chemoreceptory pro O2 nejsou tak citlivé
jako ty pro CO2 a nejsou aktivovány dokud PAO2 neklesne pod 60
mmHg)

■ průtok krve pravolevým zkratem může být vyjádřen následovně:

○ levopravé zkraty (left-to-right)= častější a nezpůsobují hypoxémii
■ pacienti s perzistentním ductus arteriosus/po zranění
■ plicní průtok bude vyšší než systémový- okysličená krev, která se vrátí z plic, se rovnou
dostává do pravého srdce (neteče do tkání)- zvýšení PO2 (normálně do pravého srdce teče
smíšená venózní krev)
● distribuce plicní ventilace
○ ve vzpřímené poloze= ventilace na jednotku objemu větší na bázi plic než v plicních hrotech-
interpleurální tlak je na začátku vdechu na bázi plic méně negativní než v oblasti apexu- rozdíl mezi
intrapulmonálním a interpleurálním tlakem je menší než na apexu a plíce je méně rozepjata, na
apexu je plíce naopak více roztažena- je dosaženo většího procenta maximálního objemu
○ díky větší tuhosti více rozepjaté části plíce je v ní zvětšení plicního objemu na jednotku změny
tlaku menší- proto je ventilace plic větší na plicní bázi
● poměr ventilace/perfuze= poměr alveolární ventilace a pulmonální průtoku krve- správný poměr je
důležitý pro ideální výměnu plynů- nemá význam, aby alveoly byly ventilovány, ale nebyly perfundovány
nebo naopak
○ normální hodnota= 0,8= alveolární ventilace (l/min)= 80% průtoku krve plícemi (l/min)
■ jestliže je dechová frekvence, dechový objem a srdeční výdej normální, potom V/Q=0,8
■ když je V/Q normální, potom PaO2=100 mmHg a PaCO2= 40 mmHg
■ pokud se V/Q změní v důsledku změny alveolární ventilace nebo plicní perfuze nebo obou-
výměna plynů bude nedostatečná a změní se PaO2 a PaCO2
○ distribuce V/Q
■ hodnota 0,8= průměr pro celé plíce- v jednotlivých zónách je poměr nerovnoměrný stejně
jako průtok krve- vliv na PaO2 a PaCO2 krve opouštějící tyto zóny
■ zóna 1- nejnižší perfuze a
ventilace, zóna 3- nejvyšší
perfuze a ventilace z
důvodu působení
gravitace
■ mezi nádechy (FRC)- váha
plic vytlačuje většinu FRC
do apexu- pro další
nádech je největší
potenciální oblast, která
může být ventilována, u
báze- apex je plný
■ regionální rozdíly ve
ventilaci nejsou tak
výrazné jako regionální
rozdíly v perfuzi- relativní
přírůstek průtoku krve od
plicního hrotu k bázi je větší než obdobný přírůstek plicní ventilace- poměr V/Q bude
nejvyšší v zóně 1 a nejnižší v zóně 3
● rozdíly PaO2 a PaCO2- regionální rozdíly v PaO2= mnohem vyšší než rozdíly v PaCO2
● zóna 1- nejvyšší PaO2 a nejnižší PaCO2
● zóna 3- nejnižší PaO2 a nejvyšší PaCO2
● krev opouštějící plíce přes v. pulmonalis (krev ze všech zón) má průměrný Pa O2 100
mmHg a průměrný PaCO2 40 mmHg

○ poruchy V/Q- abnormální výměna plynů

■ mohou být způsobeny ventilací oblastí, které nejsou perfundovány (mrtvý prostor), perfuzí
oblastí, které nejsou ventilovány (zkrat) a vším mezi tím
■ mrtvý prostor (V/Q=∞)= ventilace oblastí, které nejsou perfundovány (taková ventilace je
zmařená/”mrtvá”)- nemůže zde probíhat výměna plynů, protože zde neprotéká krev, která
by přijímala O2 z alveolárního plynu a odevzdávala CO2 do alveolárního plynu
● plicní embolie- okluze toku krve do části (nebo celé) plíce- alveolární plyn má stejné
složení jako vdechovaný zvlhčený vzduch- PAO2= 150 mmHg a PACO2 = 0
■ vysoký V/Q- vysoká ventilace vzhledem k perfuzi (většinou protože průtok je snížený)
● narozdíl od mrtvého prostoru je zde nějaká perfuze
● krev plicních kapilár z těchto oblastí má vysoký PO2 a nízký PCO2
● mohou být příčinou častého výskytu tuberkulózy v těchto oblastech- relativně
vysoké hodnoty alveolárního PO2= příznivé prostředí pro růst bacilů tuberkulózy
■ nízký V/Q- nízká ventilace vzhledem k perfuzi (většinou protože ventilace je snížená)
● narozdíl od zkratu je zde nějaká ventilace
 ● krve plicních kapilár z těchto oblastí má nízký PO2 a vysoký PCO2
■ pravolevý zkrat (V/Q=0)= perfuze oblastí, které nejsou ventilovány- nemůže zde probíhat
výměna plynů, protože zde neprobíhá ventilace, která by dodala O2 a vychytala CO2 z krve
● obstrukce dýchacích cest + pravolevé srdeční zkraty
● krev plicních kapilár z těchto oblastí má stejné složené jako smíšená venózní krve-

PaO2= 40 mmHg a PaCO2=

46 mmHg
● příčiny nerovnoměrnosti ventilace:
○ fyziologická nerovnoměrnost/regionální zvýšení odporu dýchacích cest/regionální změna plicní
poddajnosti/kombinace
● důsledky:
○ hypoventilace, venózní příměs
● příčiny nerovnoměrnosti perfuze:
○ fyziologická nerovnoměrnost (hydrostatický tlak)/vazokonstrikce/parciální nebo kompletní okluze
○ plicních cév (embolie, trombóza)
● důsledky:
○ alveolární mrtvý prostor, kompenzační snížení ventilace
● Fennův Rahnův diagram (umět nakreslit)
○ Fenn a Rahn v roce 1955 analyzovali teoreticky výměnu
plynů jednotlivých alveolech. Pomocí křivek respirační
výměny plynů v alveolech a v krvi pak odvodili vedlejší
schéma vztahu PO2 a PCO2 v závislosti na lokální situaci
poměru ventilace-perfúze (V A ́ /Q )́
○ popisuje vliv zvýšení a snížení V/Q na PO2 a PCO2 v
alveolech
○ při úplném uzávěru dýchacích cest se hodnoty PO2 a
PCO2 přibližují k hodnotám ve smíšené venózní krvi
○ po úplné obstrukci perfuze se PO2 a PCO2 přibližují hodnotám ve vdechovaném vzduchu
● fyziologická kompenzace nerovnoměrnosti V/Q
○ 1) ↑ V/Q- lokální hypokapnie- ↑ pH- lokální bronchokonstrikce- slabé
○ 2) ↑ V/Q- ↓ surfaktant (tenčí vrstva)- ↓ poddajnost- ↓ ventilace
○ 3) ↓ V/Q- ↑ CO2- ↑ ventilace
○ 4) ↓ V/Q- ↓ PaO2- ↑ CO- ↑ PVO2- ↓ vliv žilní příměsi na PaO2
○ 5) ↓ V/Q- hypoxická plicní vasokonstrikce!!!- hlavní mechanismus
■ udržuje V/Q- konstrikce cévy- méně krve dělající žilní příměs- menší pokles PaO2 v arteriální
krvi
■ rychlá, setrvalá, rychle reverzibilní, závislá na stupni hypoxie
■ lokální mechanismus hladkého svalstva plicních cév
■ mechanismus: redoxní změny ? (zřejmě komplex DŘ), inhibice K+ kanálů- depolarizace-
aktivace Ca2+ kanálů typu L- influx Ca2+- uvolnění Ca2+ z intracelulárních zásob- kontrakce
 29. Transport O2 a CO2 přes alveolo-kapilární membránu, perfusní a difusní limitace
● výměna plynů- difuze O2 a CO2 v plicích a periferních tkáních- transport O2 z alveolárního plynu do
pulmonální kapilární krve a nakonec do tkání (difuze ze systémových kapilár do buněk) a transport CO 2 z
tkání do venózní krve, do pulmonálních kapilár a do alveolární vzduchu a je vydýchán
● stavová rovnice ideálního plynu
○ 𝑃𝑉 = 𝑛𝑅𝑇
○ pro plynnou fázi- BTPS (body temperature 37oC-310 K, okolní tlak a plyn saturovaný vodními
párami)
○ pro kapalnou fázi- STPD (standardní teplota 0oC-273 K, standardní tlak 760 mmHg a suchý vzduch)
273 47
○ objem vzduchu v BTPS lze přepočítat na STPD vynásobením objemu v BTPS- 310 × 𝑃𝑎 − 760 (Pa=
atmosférický tlak, 47 mmHg= tlak vodních par při 37oC)
● Boyleův zákon
○ 𝑃1 𝑉1 = 𝑃2 𝑉2
○ za dané teploty je součin tlaku a objemu plynu konstantní
○ během nádechu se bránice kontrahuje- zvětšení objemu plic: k udržení konstantního součinu se
musí snížit tlak plynu v plicích- pokles tlaku plynu v plicích je hnací silou pro tok vzduchu do plic
● Daltonův zákon
○ parciální tlak plynu ve směsi několika chemicky netečných plynů je roven tlaku, který by plyn za téže
teploty měl, kdyby zaujímal objem směsi sám
○ parciální tlak= celkový tlak krát frakční koncentrace suchého vzduchu
𝑛𝑥
○ 𝑃𝑥 = 𝑃𝑎 × 𝐹 = 𝑃𝑎 × 𝑛
𝑐𝑒𝑙𝑘𝑒𝑚
○ pro vlhký vzduch- od atmosférického tlaku se odečte tlak vodních par
○ celkový tlak směsi je roven součtu parciálních tlaků všech přítomných plynů- atmosférický tlak=
součet parciálních tlaků O2, CO2, N2 a H2O
○ v suchém vzduchu za atmosférického tlaku (760 mmHg)- 21% O2 + 79% N2 + 0% CO2
○ v dýchacích cestách je vzduch zvlhčený- tlak vodních par= 47 mmHg při 37oC
● Henryho zákon
○ pojednává o plynech rozpuštěných v roztoku (např. v krvi)
○ pro výpočet koncentrace plynu v kapalné fázi je třeba přepočítat parciální tlak v plynné fázi na
parciální tlak v kapalné fázi a následně je parciální tlak v kapalině přepočítán na jeho koncentraci
○ v rovnovážném stavu je parciální tlak plynu v plynné fázi roven parciálnímu tlaku plynu v kapalné
fázi- pokud je PO2 alveolárního vzduchu= 100 mmHg, pak kapilární krev, která s ním bude v
rovnovážném stavu bude mít též PO2 = 100 mmHg
○ 𝐶𝑋 = 𝑃𝑋 × 𝑟𝑜𝑧𝑝𝑢𝑠𝑡𝑛𝑜𝑠𝑡
○ je důležité si uvědomit, že koncentrace plynu v roztoku se týká pouze plynu, který je v roztoku volně
rozpuštěn (netýká se plynu vázaného- např. na hemoglobin nebo plazmatické proteiny)
● Fickův zákon
○ transport plynů přes buněčné membrány nebo stěny kapilár se uskutečňuje pomocí prosté difuze
○ pro plyny je míra difuze přímo úměrná hnací síle, difuznímu koeficientu a ploše, na níž může difuze
probíhat a nepřímo úměrná tloušťce membrány

○ hnací silou pro difuzi= rozdíl parciálních tlaků na obou stranách membrány, nikoli koncentrační
rozdíl
○ difuzní koeficient plynu= kombinace obvyklého difuzního koeficientu závislého na molekulární
hmotnosti a rozpustnosti plynu
■ difuzní koeficient pro CO2 je asi 20x vyšší než difuzní koeficient pro O2- za daných rozdílů
parciálních tlaků CO2 difunduje asi 20x rychleji než O2
 ○ difuzní kapacita plic- zahrnuje difuzní koeficient plynu, plochu a tloušťku membrány + čas potřebný
pro navázání plynu na proteiny v krvi pulmonálních kapilár
■ měří se s CO- transport CO přes alveolo-kapilární membrány je limitován čistě jen difuzí
● pacient vdechne plynnou směs s nízkou koncentrací CO- měří se
jako množství CO, které přestoupí za časovou jednotku z alveolů do
krve ve vztahu k velikosti alveolokapilárního gradientu
■ emfyzém (rozedma plic)- pokles difuzní kapacity z důvodu menší plochy pro
výměnu plynů
■ fibróza/plicní edém- pokles difuzní kapacity, protože vzrůstá difuzní vzdálenost (tloušťka
membrány nebo objem ISF)
■ anémie- pokles difuzní kapacity z důvodu poklesu množství hemoglobinu (zahrnuje i
proteiny vážící O2)
■ cvičení- difuzní kapacita vzrůstá- více kapilár je perfundováno krví- zvýšení plochy pro
výměnu plynů
● formy plynů v roztoku
○ celková koncentrace plynu v roztoku je rovna součtu všech forem plynu v daném roztoku
○ a) rozpuštěný plyn- pro daný parciální tlak čím vyšší je rozpustnost plynu, tím vyšší je koncentrace
tohoto plynu v roztoku
■ v roztoku pouze molekuly rozpuštěného plynu zodpovídají za parciální tlak
■ N2 je jediný plyn ve vdechovaném vzduchu, který je v krvi pouze v rozpuštěné formě- využití
pro různá měření v respirační fyziologii
○ b) vázaný plyn
■ O2 a CO- vazba na hemoglobin, CO2- vazba na hemoglobin + na plazmatické proteiny
○ c) chemicky modifikovaný plyn
■ konverze CO2 na bikarbonát v erytrocytech pomocí karboanhydrázy
● výměna plynů v plicích
○ v pulmonálních kapilárách- krev z pravého srdce
(smíšená venózní krev)
○ výměna plynů- mezi alveolárním vzduchem a kapilární
krví- difuze O2 z alveolárního vzduchu do kapilární
krve a difuze CO2 z kapilární krve do alveolárního
vzduchu
○ krev opouštějící plicní kapiláry- do levého srdce- stává
se z ní systémová arteriální krev
○ vdechovaný suchý vzduch
■ PO2= 160 mmHg (atmosférický tlak x frakční
koncentrace= 760 x 0,21)
■ PCO2= 0
○ zvlhčený tracheální vzduch
■ vzduch je plně saturován vodními parami- při
37oC je PH2O= 47 mmHg
■ PO2= 150 mmHg: (760-47) x 0,21= 150- O2 je
zředěný vodními parami
■ PCO2= 0
■ vstupuje do alveolů- výměna plynů
○ alveolární vzduch
■ PAO2=100 mmHg
■ PACO2= 40 mmHg
■ O2 opouští alveolární vzduch a difunduje do
kapilární krve x CO2 opouští kapilární krev a
difunduje do alveolárního vzduchu
 ■ za normálních podmínek koresponduje množství CO2 a O2 přestupujících přes
alveolokapilární membránu s potřebami těla- transfer O2 z alveolárního vzduchu je roven
spotřebě O2 a transfer CO2 je roven produkci CO2
○ krev vstupující do pulmonálních kapilár= smíšená venózní krev
■ krev sbíraná z tkání- žílami do pravého srdce- odtud pumpována do pulmonální artérie a
poté do pulmonálních kapilár
■ složení odráží metabolickou aktivitu tkání- PO2= 40 mmHg (spotřeba O2 v tkáních), PCO2= 46
mmHg (produkce CO2 v tkáních)
○ krev opouštějící pulmonální kapiláry= okysličená- stává se z ní systémová arteriální krev
■ jelikož výměna plynů je rychlá má tato krev stejné PO2 a PCO2- dochází k úplné rovnováze
■ PaO2= 100 mmHg
■ PaCO2= 40 mmHg
■ vrací se do levého srdce- pumpována z levé komory do aorty a cyklus se opakuje
■ v systémové arteriální krvi je o něco nižší PO2 (asi 97 mmHg) než v alveolárním vzduchu díky
tzv. fyziologickému zkratu (shunt)- malá část pulmonální krve obtéká alveoly a není
okysličena
● bronchiální tok krve + koronární venózní krev, která se rovnou vlévá do levé komory-
neteče do plic a není tedy okysličena
● zvýšení v řadě patologických stavů (ventilační/perfuzní defekt)- neobjeví se vyrování
mezi kapilární krví a alveolárním vzduchem a krev není plně okysličena
● A-a rozdíl= rozdíl PO2 v alveolárním vzduchu a v systémové arteriální krvi
○ pokud je zkrat malý- A-a rozdíl je též malý nebo zanedbatelný
○ pokud je zkrat větší- A-a rozdíl stoupá až do stavu, kdy se nemůže objevit
plné okysličení krve
● zda látky přecházející z alveolů do kapilární krve dosáhnou ekvilibria během 0,75 s= doba, po kterou krev
prochází plicní kapilárou- závisí na jejich interakci se součástmi krve
● CO i N2O difundují z alveolárního vzduchu do pulmonální kapiláry- Pa plynu se zvyšuje s délkou kapiláry až
se blíží/dosáhne hodnoty PA - pokud jí dosáhne- kompletní rovnováha- už není žádná hnací síla pro difuzi
(není zde již gradient parciálních tlaků)- pokud se nezvýší průtok krve (více krve do pulmonálních kapilár)-
výměna plynů ustává
● difuzně limitovaná výměna plynů= celkové množství plynu transportovaného přes alveolokapilární
membránu je limitováno difuzí
○ dokud je zachován gradient parciálních tlaků- difuze bude pokračovat v celé délce kapiláry
○ graf A = CO - je vázaný hemoglobinem červených krvinek takovou rychlostí, že parciální tlak CO v
kapilárách zůstává velmi nízký a ani během 0,75 s, kdy je krev v plicní kapiláře, nedojde k rovnováze s
alveolárním vzduchem
■ parciální tlak CO v alveolárním vzduchu je konstantní v celé délce kapiláry
■ na začátku kapiláry není v krvi žádný CO- PaCO=0- zde je největší gradient
■ postupně CO difunduje do krve a PaCO se zvyšuje a gradient klesá- PaCO stoupá ale jen lehce,
protože se CO v krvi váže na hemoglobin (vázaný CO se nepodílí na parciálním tlaku)-
gradient pro difuzi je zachován v celé délce kapiláry- nedochází k vyrovnání parciálních
tlaků
■ míra difuze závisí na velikosti gradientu parciálních tlaků
● perfuzně limitovaná výměna plynů= celkové množství plynu transportovaného přes alveolokapilární
membránu je limitováno perfuzí (průtokem krve) pulmonálních kapilár
○ gradient parciálních tlaků není zachován- jediná cesta, jak zvýšit množství transportovaného plynu=
zvýšení průtoku krve
○ platí pro N2O, O2 a CO2
○ graf B- N2O- nereaguje s krví a dosahuje rovnováhy s krví během 0,1 s
■ parciální tlak N2O v alveolárním vzduchu je konstantní v celé délce kapiláry
■ na začátku kapiláry- PaN2O=0- největší gradient parciálních tlaků
■ všechen N2O zůstává volný v krvi- všechen se podílí na parciálním tlaku- parciální tlak N2O
stoupá rychle a je zcela ekvilibrován s alveolárním vzduchem již v první ⅕ kapiláry
 ■ po dosažení ekvilibra- žádný gradient- difuze ustává- jediná možnost, jak zvýšit míru difuze
N2O= zvýšení průtoku
krve
● graf A a B: červená křivka= parciální
tlak plynu v pulmonální kapiláře jako
funkce délky kapiláry, zelená
přerušovaná přímka= PA, který je
konstantní, vyšrafovaná růžová
plocha= gradient parciálních tlaků
mezi alveolárních vzduchem a
pulmonální kapilárou (hnací síla pro
difuzi- čím větší plocha, tím větší
transport plynu)
● perfuzně limitovaný transport O2-
za normálních okolností v plicích v
klidu
○ O2 je někde mezi N2O a CO- je vázán hemoglobinem, ale ne tak dychtivě jako CO- dosahuje
rovnováhy zhruba po 0,3 s- jeho transport je také limitovaný perfuzí
○ PAO2=100 mmHg- konstantní, na začátku kapiláry- PaO2= 40 mmHg- velký gradient pohánějící difuzi
O2 do kapiláry- postupné zvyšování PaO2
○ gradient je nejprve udržován díky vazbě O2 na hemoglobin- malé množství volného O2 v krvi a malý
gradient
○ vyrovnání parciálních tlaků- někde ve ⅓ délky kapiláry- difuze O2 ustává- průtok krve plícemi určuje míru
difuze- zvýšení průtoku (např. během cvičení) vede ke zvýšení celkového množství
transportovaného O2 a naopak
● difuzně limitovaný transport O2- za patologických okolností (např. fibróza) a během namáhavého cvičení
○ během fibrózy dochází ke ztluštění alveolární stěny- zvyšuje se difuzní vzdálenost a snižuje se
difuzní kapacita plic- zpomalení difuze a udržení gradientu v celé délce kapiláry- výrazné snížení
celkového množství transportovaného O2- snížený PaO2 v systémové arteriální krvi a snížené PVO2 ve
smíšené venózní krvi
● transport O2 ve vysokých nadmořských výškách
○ snížený atmosférický tlak- snížený parciální tlak O2 v alveolárním vzduchu
○ graf- PAO2= 50 mmHg, PVO2= 25 mmHg- gradient parciálních tlaků je výrazně snížený- snížení míry
difuze O2, ekvilibra bude dosaženo mnohem pomaleji (kompletní až někde ve ⅔ )
○ u pacientů s fibrózou plic je pomalejší vyrovnávání ještě umocněno- ekvilibra není dosaženo a PaO2=
30 mmHg- vážné porucha dodávky O2 do plic
 30. Disociační křivka hemoglobinu
● hemoglobin= protein tvořený 4 podjednotkami, z nich každá obsahuje hem
○ dva řetězce ɑ a β
○ hem= komplex tvořený porfyrinem a 1 atomem Fe2+- každý ze 4 atomů Fe2+ může reverzibilně vázat
pouze jednu molekulu O2 (železo při reakce s kyslíkem zůstává dvojmocné= oxygenace, ne oxidace!)
○ oxygenace= rychlá reakce (netrvá déle než 0,01 s), deoxygenace= rovněž velmi rychlá
○ kvartérní struktura určuje jeho afinitu k O2
■ v deoxyhemoglobinu jsou globinové jednotky pevně vázány v tenzní (T) konfiguraci, která
snižuje afinitu molekuly k O2= deoxyHb
■ po navázání prvního O2 se vazby s globinovými jednotkami stávají volnějšími a vznik
relaxovaná (R) konfigurace, která odhaluje více vazebných míst pro O2- 500 x větší afinita=
oxyHb
● každá molekula Hb má kapacitu vázat 4 molekuly O2= 100% saturace
● pokud každá molekula Hb váže průměrně 3 molekuly O2= 75% saturace, 2 molekuly= 50% saturace, 1
molekula= 25% saturace
● disociační křivka hemoglobinu ukazuje vztah saturace vazebné kapacity hemoglobinu pro O2 a hodnot PO2
○ charakteristický sigmoideální tvar daný přechody mezi stavy T a R
■ strmý vzestup saturace v intervalu PO2 0-cca 40 mmHg, od 50 mmHg do 100 mmHg- už jen
mírný vzestup
■ tvar je dán změnou afinity hemu k O2: navázání první molekuly O2 zvyšuje afinitu pro druhou
molekulu O2, navázání druhé molekuly zvyšuje afinitu pro třetí molekulu až třetí molekula
zvyšuje afinitu pro čtvrtou= nejvyšší (hodnoty PO2= 60-100 mmHg- saturace téměř 100%)=
pozitivní kooperativní interakce
○ P50= PO2, při němž je hemoglobin saturován z 50%- tato hodnota se využívá jako ukazatel změny
afinity hemoglobinu k O2
■ ↑P50=↓ afinity hemoglobinu k O2, ↓P50= ↑ afinity hemoglobinu k O2
○ vysvětluje také, proč je O2 čerpán z alveolárního vzduchu do krve pulmonálních kapilár a naopak
proč se uvolňuje ze systémových kapilár do tkáně
■ při vysokých hodnotách PO2 (v krvi systémových artérií) je afinita Hb k O2 nejvyšší, naopak při
nízkých hodnotách PO2 (ve smíšené venózní krvi) je afinita Hb k O2 nižší
○ alveolární vzduch, krev pulmonální kapilár i krev systémových artérií- PO2= 100 mmHg- odpovídá
téměř 100% saturaci a nejvyšší afinitě díky pozitivní kooperativní interakci
○ smíšená venózní krev- PO2= 40 mmHg (protože O2 difundoval ze systémových kapilár do tkání)-
odpovídá asi 75% saturaci a nižší afinitě k O2

○ v plicích- Pa02= 100 mmHg- hemoglobin je téměř 100% saturován- díky pozitivní kooperativní
interakci je afinita nejvyšší a O2 je vázán nejpevnější (plochá část křivky)
■ důvod: je důležité, aby v plicích bylo co nejvíce O2 načerpáno arteriální krví
 ■ protože je kyslík tak pevně vázán k hemoglobinu, relativně málo kyslíku je rozpuštěno a
vytváří parciální tlak- PO2 pulmonálních kapilár= nižší než PO2 alveolárního vzduchu- difuze
O2 do kapilár
■ plochá část křivky: 100-60 mmHg- člověk dokáže tolerovat pokles PO2 až na 60 mmHg (např.
pokles atmosférického tlaku) bez výrazného vlivu na množství O2 přenášeného
hemoglobinem
○ ve tkáních- P𝑣O2= zhruba 40 mmHg- hemoglobin je saturován jen ze 75% a afinita k O2 je snížená- O2
není vázán tak pevně a může se uvolňovat do tkání
■ gradient parciálních tlaků pro difuzi O2 do tkání je udržován dvěma způsoby
● tkáně spotřebovávají O2 a udržují tak nízký PO2
● nižší afinita k O2 zajišťuje, že O2 se z hemoglobinu uvolňuje ochotněji- volný O2 v krvi
vytváří parciální tlak a PO2 v krvi je relativně vysoký
● pulzní oxymetrie měří saturaci arteriální krve (nejčastěji na prstu)
○ oxyhemoglobin a deoxyhemoglobin mají odlišné absorbanční charakteristiky- využití dvou vlnových
délek- poměr absorbancí= poměr koncentrací oxyhemoglobinu a deoxyhemoglobinu
○ je třeba rozpoznat, kolik světla bylo pohlceno samotnou arteriální krví a kolik všemi ostatními
absorbujícími tkáněmi- využívá se toho, že v průběhu pulzové vlny se mění objem tepenné krve v
arteriích prstu a tedy i absorpce světla podmíněná hemoglobinem v ní
● posuny disociační křivky
○ odráží změny afinit hemoglobinu k O2
○ pokud nedochází ke změně vazebné kapacity- posun křivky doleva/doprava
○ pokud se mění vazebná kapacita- posun křivky doleva/doprava + změna tvaru
○ posun doprava- snížená afinita hemoglobinu k O2- zvýšení P50 (50% saturace se dosáhne při vyšších
hodnotách PO2 než normálně)- snadnější uvolňování O2 do tkání
■ ↑PCO2 a ↓pH
● při zvýšení metabolické aktivity se zvyšuje produkce CO2- zvýšení PCO2- zvýšení
koncentrace H+ a pokles pH
● oxyhemoglobin je silnější kyselinou než deoxyhemoglobin
● tento mechanismus umožňuje uspokojit poptávku po O2 (např. cvičící kosterní sval)
● efekt PCO2 a pH na disociační křivku= Bohrův efekt
■ ↑ teploty
● teplo produkované svalem posunuje křivku doprava- více O2 do svalu
■ ↑ koncentrace 2,3-bisfosfoglycerátu
● 2,3-bisfosfoglycerát= meziprodukt glykolýzy červených krvinek
● 2,3-bisfosfoglycerát= vázán na β-řetězce deoxyhemoglobinu a snižuje jeho afinitu k O2
 ● produkce 2,3-bisfosfoglycerátu se zvyšuje při hypoxii- např. vysoké nadmořské
výšky- hypoxemie- stimuluje produkce 2,3-bisfosfoglycerátu a ten usnadňuje

uvolňování O2 do tkání jako adaptační mechanismus

○ posun doleva- zvýšená afinita hemoglobinu k O2- snížení P50 (50% saturace se dosáhne při nižších
hodnotách PO2 než normálně)- složitější uvolňování O2 do tkání (těsnější vazba)
■ ↓PCO2 a ↑pH
● Bohrův efekt
● snížení metabolické aktivity- pokles produkce CO2- pokles koncentrace H+- zvýšení
pH
● když se sníží poptávka po kyslíku- kyslík je vázán těsněji na hemoglobin a méně se ho
uvolňuje do tkání
■ ↓ teploty
■ ↓ koncentrace 2,3-bisfosfoglycerátu
■ hemoglobin F (fetální hemoglobin)
● β-řetězce jsou nahrazeny γ-řetězci
● 2,3-bisfosfoglycerát se neváže na γ-řetězce tak ochotně jako na řetězce β- méně 2,3-
bisfosfoglycerátu je navázáno- zvyšuje se afinita k O2= výhodné pro plod, jehož PaO2 je
nízké (asi 40 mmHg)
● oxid uhelnatý
○ váže se na hemoglobin s 250x větší afinitou než O2-
karboxyhemoglobin
○ pokud je parciální tlak CO roven 1/250 parciálního tlaku kyslíku, váží
se oba plyny na Hb ve stejné míře
○ navázání CO snižuje počet vazebných míst pro O2- změna tvaru
křivky
○ posun doleva- hemové skupiny, na nichž není navázán CO mají
zvýšenou afinitu k O2- těžší uvolňování O2 do tkání
● oxid uhličitý
○ CO2 se váže na terminální aminoskupiny proteinů (hemoglobinu,
albuminu apod.)
○ CO2 navázaný na hemoglobin= karbaminohemoglobin- asi 11% CO2 (Ganong) přidaného do krve
systémových kapilár je transportováno do plic jako karbaminohemoglobin
○ váže se na jiná místa než O2
 ○ jeho vazba na hemoglobin snižuje afinitu hemoglobinu k O2 a způsobuje posun disociační křivky
doprava (Bohrův efekt)
○ vazba kyslíku na hemoglobin mění jeho afinitu k CO2- méně kyslíku navázaného na Hb zvyšuje jeho
afinitu k CO2 (Haldaenův efekt)- deoxyhemoglobin snadněji váže protony
■ v tkáních, kde je produkován CO2 a váže se na hemoglobin, je afinita hemoglobinu k O2
snížená a O2 se snáze uvolňuje do tkání
■ uvolnění O2 zvyšuje afinitu hemoglobinu k CO2, který je tkáněmi produkován
● Bohrův efekt popisuje závislost saturace hemoglobinu na změnách hodnot koncentrace CO2, pH a teploty v
tkáních
○ tkáně při práci produkují vyšší množství oxidu uhličitého, než za klidových podmínek- v krvi je CO2
konvertován na hydrogenuhličitanový aniont a vodíkový kationt- tím dochází k poklesu pH v tkáních
a ke zvýšení desaturace hemoglobinu (uvolnění kyslíku z vazby s Hb)= způsobeno tím, že
deoxygenovaný Hb je silnější zásada než oxygenovaný, a proto lépe přijímá H+
■ HbO2 + H+ ⇌ O2 + HHb+
● vazba kyslíku na hemoglobin vede k tendenci odstranit CO2
z krve= Haldaneův efekt= pro transport CO2 důležitější než
Bohrův efekt pro transport kyslíku
○ spojení bodů A a B se nazývá fyziologická vazebná
křivka pro CO2
○ oxygenovaný hemoglobin v plicích se stává silnější
kyselinou a 1. má menší tendenci vázat CO2 a tvořit
karbaminohemoglobin a 2. uvolňuje H+, který se váže
s HCO3- a tvoří H2CO3-ta následně disociuje na H2O a
CO2, který je uvolněn z krve do alveolů a vydýchán
○ obrázek též demonstruje kvantitativní význam
Haldaneova efektu- ve tkáních, kde je PCO2 45 torrů a
PO2 40 torrů (bod A) krev obsahuje 52 objemových
procent CO2 x v plicích je PCO2 40 torrů a pokud by
nedošlo k posunu disociační křivky díky Haldaneovu efektu doprava, potom by krev v plicích
obsahovala 50 objemových procent CO2 (bod X) a došlo by tedy k přenosu pouhých 2 objemových
procent CO2
○ působením Haldaneova efektu se disociační křivka pro CO2 posunuje doprava a při PCO2 40 torrů krev
váže pouze 48 objemových procent CO2 a dochází k přenosu 4 objemových procent- to znamená, že
Haldaneův efekt přibližně zdvojnásobí objem přeneseného CO2
● myoglobin= pigment obsahující železo nacházející se v kosterním svalu
○ podobá se hemoglobinu, ale 1 mol váže 1 a ne 4 moly O2
○ jeho disociační křivka má charakter pravoúhlé hyperboly= umístěna
vlevo od křivky pro hemoglobin- myoglobin přebírá O2 z
hemoglobinu v krvi
○ kyslík se z myoglobinu uvolňuje jen při velmi nízkém PO2 (v pracujícím
svalu se ale blíží 0)
○ největší koncentrace myoglobinu= ve svalech vykonávajících
dlouhotrvající kontrakci- krevní zásobení svalu je při takovém stahu
stlačení a myoglobin může dodávat O2 při zástavě krevního proudu
 31. Transport plynů krví, faktory, které ho ovlivňují
● gradienty parciálních tlaků O2 a CO2= klíčem k pohybu plynů- O2 teče
ze vzduchu přes alveoly a krev do tkání x CO2 teče z tkání do alveolů
● přítomnost hemoglobinu zvyšuje kapacitu krve transportovat kyslík
70x a chemické reakce CO2 zvýší obsah CO2 v krvi 17x
● transport kyslíku
○ vazebná kapacita pro O2= maximální množství O2, které může
být navázáno na hemoglobin na objem krve za 100% saturace
■ měří se vystavování krve vzduchu s vysokým PO2
(zajištění 100% saturace)
■ 1 g hemoglobin A může vázat 1,34 ml O2 a normální
koncentrace hemoglobinu A v krvi= 15 g/100 ml
■ vazebná kapacita krve pro O2= 20,1 ml O2/100 ml krve (15
g/100 ml x 1,34 ml O2/g hemoglobinu)= 20 obj.%
○ množství O2 v krvi= dáno množstvím rozpuštěného O2, množstvím

hemoglobinu v krvi a afinitou hemoglobinu ke kyslíku

○ dodávka kyslíku do příslušné tkáně závisí na množství O2, který se dostal do plic, na průtoku krve
příslušnou tkání a na kapacitě krve přenášet kyslík
■ průtok krve závisí na stupni konstrikce cévního řečiště ve tkáni a na srdečním výdeji

○ formy O2 v krvi
■ rozpuštěný v krvi- 3%
● dle Henryho zákona je koncentrace rozpuštěného O2 přímo úměrná PO2
● rozpustnost O2 v krvi= 0,003 ml O2/100 ml krve na mmHg x 100 mmHg (normální
PaO2)= 0,3 ml O2/100 ml= koncentrace rozpuštěného O2 v krvi
■ vázán na hemoglobin- 97%
● hemoglobin A= hemoglobin u dospělého jedince
○ ɑ2β2 (více viz otázka 30)
● methemoglobin- železo je ve formě Fe3+- neváže O2
○ methemoglobinemie- řada příčin- oxidace Fe2+ na Fe3+ působením
sulfonamidů a dusitanů/vrozená vada- chybí methemoglobinreduktáza v
erytrocytech- udržuje železo v redukované formě
● fetální hemoglobin (HbF)- mnohem vyšší afinita k O2- usnadňuje přesun O2 z krve
matky do krve plodu
○ ɑ2γ2
● hemoglobin S= abnormální varianta hemoglobinu způsobující srpkovitou anémii
○ podjednotky ɑ= normální, podjednotky β= abnormální
○ ɑ2Aβ2S
 ○ nižší afinita ke kyslíku
○ transport O2 v arteriální krvi
■ asi 98% krve vstupující do levé síně prošlo
alveolárními kapilárami a bylo oxygenováno na
PO2 104 mmHg, další 2% procházejí aortou a
bronchiální cirkulací zásobující hluboké tkáně
plic- není vystavena vzduchu v plicích= “shunt
(výhybka) flow”- PO2 jako normální systémová
venózní krev= 40 mmHg- po kombinaci této
krve s krví z alveolárních kapilár v
pulmonálních žilách- smíšená krev- vstupuje
do levého srdce a je pumpována do aorty- PO2=
95 mmHg
○ difuze kyslíku z periferních kapilár do tkáňové tekutiny
■ když se arteriální krev dostane do periferních tkáních- PO2= 95 mmHg
■ PO2 intersticiální tekutiny= 40 mmHg (horní limit- jinak by nedošlo k uvolnění dostatečného
množství kyslíku- 5 ml O2/100 ml krve)
■ velký gradient parciálních tlaků- O2 difunduje z kapilární krve do tkání velmi rychle- tak
rychle, že PO2 kapilární krve v intersticiu klesá na téměř 40 mmHg
■ PO2 krve opouštějící tkáňové kapiláry a vtékající do systémových žil= cca 40 mmHg

■ zvýšení průtoku krve danou tkání- více O2 je transportováno do

tkáně- ↑PO2 ISF
● 400 násobné zvětšení průtoku- ↑PO2 ze 40 mmHg na 66
mmHg
● horní limit vzestupu ↑PO2 je 95 mmHg= PaO2
■ snížení průtoku krve danou tkání- ↓PO2 ISF
■ zvýšení tkáňového metabolismu- spotřeba více O2- ↓PO2 ISF
○ difuze kyslíku z periferních kapilár do buněk
■ kyslík je buňkami vždy spotřebováván- intracelulární PO2= nižší
než PO2 periferních kapilár
■ v mnoha případech jsou buňky a kapiláry od sebe vzdálené- normální intracelulární PO2 je v
rozmezí 5-40 mmHg (průměrně 23 mmHg)
■ k tomu, aby mohly probíhat v buňce chemické procesy využívající kyslík je zapotřebí pouze
1-3 mmHg O2
● transport CO2
○ rozpuštěný v krvi- 7%
■ dle Henryho zákona je koncentrace CO2 v krvi rovna součinu parciální tlaku a jeho
rozpustnosti (má vyšší rozpustnost než kyslík)
■ rozpustnost CO2= 0,07 ml CO2/100 ml krve na mmHg x 40 mmHg (PaCO2)= 2,8 ml CO2/100 ml
krve
○ vázán na hemoglobin- karbaminohemoglobin- 23% (Jiruška + Guyton)
■ viz otázka 30
○ ve formě bikarbonátu- 70%
■ ve tkáních vzniká CO2 jako produkt aerobního metabolismu- difunduje přes buněčnou
membránu a stěnu kapilár do erytrocytu (prostá difuze poháněná gradientem parciálních
tlaků)
 ● karboanhydráza= ve vysokých koncentracích uvnitř erytrocytu- katalyzuje hydrataci
CO2 za vzniku H2CO3 (reakce běží tímto směrem díky přísunu CO2 z tkání)

● H2CO3 disociuje uvnitř erytrocytu na H+ a

HCO3-
● H+ zůstává uvnitř erytrocytu- pufrován
deoxyhemoglobinem- deoxyhemoglobin je
lepším pufrem než oxyhemoglobin
● HCO3- je transportován do plazmy výměnou
za Cl-= Cl- shift (Hamburgerův efekt)
■ v plicích- zcela opačný děj- H+ se uvolňuje z
deoxyhemoglobinu, HCO3- vstupuje do erytrocytu
výměnou za Cl-, H+ a HCO3- reagují za vzniku H2CO3,
která disociuje na CO2 a H2O, které jsou následně vydýchány
○ difuze CO2 z periferních tkání do kapilár
■ prakticky všechen O2 v buňce je přeměněn na CO2- ↑PCO2- CO2 difunduje z buněk do kapilár
a krví je přenášen do plic, kde difunduje z pulmonálních kapilár do alveolů a je vydýchán
■ CO2 difunduje asi 20x rychleji než O2= gradienty parciálních tlaků pro jeho difuzi jsou
mnohem menší než ty, které jsou nutné pro difuzi O2
■ intracelulární PCO2= 46 mmHg, intersticiální PCO2= 45 mmHg- rozdíl= pouze 1 mmHg
■ PCO2 arteriální krve vstupující do tkáně= 40 mmHg, PCO2 venózní krve opouštějící tkáň= 45
mmHg

■ snížení průtoku krve z normálu na ¼- zvýšení PCO2 periferní tkáně z

45 mmHg na 60 mmHg x zvýšení PCO2 6x- pokles intersticiálního
PCO2 z 45 mmHg na 41 mmHg (téměř rovno PCO2 v arteriální krvi
vstupující do tkáně)
■ 10 násobné zvýšení metabolismu- výrazné zvýšení PCO2 ISF, zatímco
snížení metabolismu na ¼ - snížení PCO2 ISF až na 41 mmHg
● vyšetření krevních plynů a vnitřního prostředí dle Astrupa (vyšetření
acidobazické regulace) poskytuje informace o:
○ pH krve
○ parciálním tlaku kyslíku (PO2)
○ parciálním tlaku oxidu uhličitého (PCO2)
○ procentu okysličené krve v tepnách (sO2)
○ dále je možné vyšetřit také jednotlivé frakce hemoglobinu (oxyhemoglobin, methemoglobin…) a
dopočítat další hodnoty acidobazické rovnováhy
○ k vyšetření se používá arteriální (nejvhodnější), arterializovaná kapilární nebo centrální venózní krev
○ patří mezi základní metody při poruchách ventilace a respirace (např. CHOPN, astma bronchiale,
srdeční vady, těžká plicní onemocnění, srdeční onemocnění), při poruchách vnitřního prostředí (u
onemocnění ledvin a jater, některých otrav, při intenzivní infuzní léčbě, u poruch vnitřního prostředí
vyvolaných léky) aj.
○ pH
■ normální hodnoty: 7,36–7,44[1]
■ vychýlení pH krve od normy se označuje jako acidémie či alkalémie
■ výsledné pH informuje o závažnosti poruchy vnitřního prostředí a o stupni kompenzace či
korekce případné poruchy ABR
○ PCO2
■ normální hodnoty: 5,3±0,5 kPa (40 mmHg)
 ■ informuje o respirační složce acidobazické rovnováhy- hypokapnie provází hyperventilaci a
respirační alkalózu, hyperkapnie naopak respirační insuficienci a respirační acidózu
○ PO2
■ normální hodnoty: 95 mmHg (10-14,40 kPa)
○ Hb saturace
■ 95%
○ aktuální hydrogenuhličitany
■ normální hodnoty: 24±2 mmol/l
■ vzhledem k tomu, že závisí na metabolické i respirační složce acidobazické rovnováhy, je
jeho interpretace komplikovaná
○ standardní hydrogenuhličitany
■ normální hodnoty: 24±2 mmol/l
■ počítaný parametr vyjadřuje, jaká by byla koncentrace hydrogenuhličitanů ve vyšetřovaném
vzorku krve po vyloučení respirační poruchy, tj. po nasycení krve na pCO2 = 5,3 kPa
■ informuje pouze o metabolické složce acidobazické rovnováhy- poklesem je
charakterizována metabolická acidóza, jejich vzestupem metabolická alkalóza
○ přebytek bazí (base excess, BE)
■ normální hodnoty: 0±2 mmol/l
■ další počítaný parametr, který hodnotí pouze metabolickou složku acidobazické rovnováhy
■ =definován jako množství silné kyseliny, které by bylo třeba k vyšetřovanému vzorku přidat,
aby jeho pH dosáhlo hodnoty 7,4, a to za předpokladu, že je vyloučena respirační porucha
ABR (tj. pCO2 = 5,3 kPa)- při metabolické acidóze by bylo nutné přidávat silnou zásadu
■ metabolické acidóze odpovídá záporný BE a metabolické alkalóze odpovídá kladný BE
○ další parametry ABR
■ diference silných iontů (SID), aniontová mezera (anion gap, AG), pufrové baze séra (BBS) a
jiné
32/Chemické mechanismy regulace dýchání
Zdroje: Ganong 677, Costanzo 225, Guyton 541, tabulka: Kittnar 310

● udržování správné koncentrace O2, CO2 a H+ v tkáních

○ nadbytek CO2 nebo H+ v krvi přímo působí na dechové centrum
○ kyslík nemá významný přímý účinek na dechové centrum. Místo toho působí
především na periferní chemoreceptory umístěné v karotických a
aortálních tělískách. Tyto chemoreceptory pak přenášejí příslušné nervové
signály do dechového centra.

● a) centrální chemoreceptory
○ jsou umístěny pod ventrálním povrchem prodloužené míchy v
chemosenzitivní oblasti dechového centra
○ centrální chemoreceptory reagují na změny v PaCO2 nebo na změny H+, což
vede k excitaci dechového centra
○ centrální chemoreceptory jsou citlivé na změny pH mozkomíšního moku
(CSF). Snížení pH CSF vede ke zvýšení dechové frekvence
(hyperventilace) a zvýšení pH CSF vede ke snížení dechové frekvence
(hypoventilace)
○ centrální chemoreceptory = chemoreceptory, které zprostředkovávají
nárůst ventilace při zvýšení arteriálního P CO2
○ ventilační odpověď v řádu desítek vteřin

1. V krvi probíhá následující reakce: CO2 + H2O -> H2CO3 -> H+ +

HCO3-. Hematoencefalická bariéra je nepropustná pro H+ a HCO3- ->
nedostávají se tedy do mozku. Ale je propustná pro CO2 -> CO2
vstupuje do ECF mozku.
2. CO2 také může procházet bariérou mezi mozkem a likvorem a
vstoupit tak do likvoru.
3. V likvoru je CO2 konvertováno na H+ a HCO3-.
Takže zvýšení arteriálního Pco2 vede k zvýšení pco2 v likvoru, což
vede k zvýšení H+ koncentrace v likvoru (nižší pH).
4. a 5. Centrální chemoreceptory jsou v bezprostřední blízkosti likvoru a
detekují snížené pH. Inspirační centrum potom na snížené pH reaguje
hyperventilací.
 ● b) periferní chemoreceptory
○ periferní chemoreceptory jsou karotická
a aortální tělíska (glomy)
○ karotická tělíska se nacházejí při
rozvětvení krkavic
○ aortální tělíska nad a pod aortálním
obloukem
○ Informace o arteriálním PO2, PCO2 a pH
jsou předávány do inspiračního centra
prostřednictvím CN IX (z karotických
tělísek) a CN X (z aortálních tělísek).
Inspirační centrum se pak podílí na
regulaci dýchání
○ ventilační odpověď v řádu vteřin
○ Periferní chemoreceptory detekují každou
z následujících změn ve složení arteriální
krve a způsobují zvýšení rychlosti
dýchání:
a) snížení PaO2
● detekce změn arteriálního PO2 je nejdůležitější funkcí periferních
chemoreceptorů
● Reagují teprve tehdy, až PO2 klesne pod 60 mmHg. Rychlost
dýchání se zvyšuje velmi strmým a lineárním způsobem
● Pokud je arteriální PO2 mezi 100 mm Hg a 60 mm Hg, rychlost
dýchání je prakticky konstantní.
b) zvýšení arteriálního PCO2
c) snížení arteriálního pH
● vede k hyperventilaci
● řízeno pouze chemoreceptory v karotických tělískách
● při metabolické acidóze - respirační kompenzace
Shrnutí
33/Nervová regulace dýchání
Zdroje: Ganong 675, Costanzo 224, Guyton 540, tabulka: Kittnar 310, obranné dýchací reflexy:
Trojan

● Dýchání řídí dva oddělené nervové regulační mechanismy. První je odpovědný za

volní regulaci dýchání, druhý za jeho automacii

a) Systém volní regulace

○ je umístěn v mozkové kůře a impulsy k respiračním motoneuronům vysílá
cestou kortikospinálního traktu
○ Příkazy z mozkové kůry mohou dočasně převážit centra automacie
mozkového kmene: osoba která hyperventiluje - snížení PaCO2 -> zvýšení pH.
Hyperventilace je samoopravující se mechanismus, snížení PaCO2 vede k
bezvědomí a člověk se vrátí k normálnímu dechovému rytmu
b) Systém dechové automacie
○ je umístěn v mostu a v prodloužené míše a jeho eferentní výstup prochází
bílou hmotou páteřní míchy mezi laterálním a ventrálním kortikospinálním
traktem
○ Nervová vlákna zprostředkující vdech končí na motoneuronech bráničního
nervu, umístěných v předních rozích míšních segmentů C3 až C5 a
motoneuronech ovládajících zevní interkostální svaly, umístěných v předních
rozích hrudních míšních segmentů
○ Vlákna spojená s výdechem primárně končí na motoneuronech ovládajících
vnitřní mezižeberní svaly.
○ Frekvence dýchání je kontrolována třemi skupinami neuronů, třemi centry
mozkového kmene: dechovým centrem, apneustickým centrem a
pneumotaxickým centrem

1) Dechové centrum
○ nachází se v retikulární formaci prodloužené míchy
○ skládá se ze dvou skupin neuronů:
a) Dorzální skupina neuronů (inspirační neurony):
● kontroluje rytmus dýchání nastavením frekvence
nádechu
● tato skupina neuronů (hlavně v nucleus tractus solitarii)
dostává senzorické informace z periferních
chemoreceptorů skrz (CN IX) a (CN X) a z
mechanoreceptorů v plicích skrz n. vagus
● Inspirační centrum posílá informaci (motorický výstup)
do bránice skrz n.phrenicus. Aktivita n.phrenicus je
charakteristická obdobím klidu následovaným
 výbuchem akčních potenciálů po dobu několik sekund,
potom opět klid
● Aktivita bránice se řídí stejným vzorem: klid -> vrchol
frekvence akčních potenciálů (což vede ke kontrakci
bránice) -> klid
● Nádech může být zkrácen inhibicí inspiračního centra
pneumotaxickým centrem
b) Ventrální skupina neuronů (exspirační neurony):
● zodpovědné za výdech, který je pasivní proces,
motoneurony jsou neaktivní během klidného dýchání
● Toto centrum je aktivováno během zátěže, cvičení
○ Hlavní součásti generátoru základního dechového rytmu,
odpovědné za automatické dýchání, jsou umístěny v
prodloužené míše v pre-Botzingerově komplexu
2) Pneumotaxické centrum
● ve Varolově mostu (ncl.parabrachialis)
● limituje nádech a omezuje výbuch akčních potenciálů v n. phrenicus
● sekundární efekt je zvýšená rychlost dýchání, protože limitace nádechu
také zkracuje výdech a celou dobu každého dechu
● omezuje velikost tidal volume a reguluje rychlost dýchání
● Bez tohoto centra přetrvává normální rytmus dýchání
● Po poškození této oblasti se dýchání zpomalí a zvětší se dechový
objem
3) Apneustické centrum
● Apneustické dýchání= významně prodloužený nádech, který je
přerušen jen krátkými výdechy
● Stimulace apneustického centra v dolním mostu vede k tomuto typu
dýchání. Stimulace těchto neuronů vede k excitaci inspiračního
centra v medulle, což prodlužuje délku trvání akčních potenciálů v
n.phrenicus a tedy i délku trvání kontrakce bránice

Aferentace z periferie:
● receptory ze svalů a kloubů - aktivují dýchání při cvičení
● dráždivé receptory: zvýšení dechové frekvence
● J receptory (juxtakapilární receptory)
● plicní napínací receptory - mechanické vlivy na řízení dýchání:
○ centrálně generovaný dechový rytmus je ovlivňován signály z
periferie
○ při rozpětí plic je reflexně inhibována inspirace a zahájena
exspirace (naopak velký pokles objemu plic stimuluje hlubokou
inspiraci)
○ informace o rozpětí plic je přenášena k příslušným dechovým
centrům a stimuluje příslušnou protireakci
○ reakce na rozpětí plic: Heringův Breuerův inflační reflex
 ■ reflexní oblouk začíná u plicních mechanoreceptorů v
trachee, bronších a bronchiolech. Aferentní dráha běží
cestou n.vagus (bilaterální přerušení n.vagus =>
dýchání je pomalejší s hlubšími inspiracemi)
■ tento reflex fyziologicky omezuje rozsah dýchacích
pohybů a podílí se na dosažení situace, kdy je dechová
práce pro danou úroveň ventilace minimální a zároveň
brání nadměrnému rozepětí plic
● Obranné dýchací reflexy
○ chrání dýchací systém před poškozením vyvolaným
vdechnutím silně dráždivých nebo toxických látek
○ podílejí se také na udržení volné průchodnosti DC
○ a) apnoický reflex: zástava dechu nastává při čichovém
podráždění vyvolaném silně dráždivými látkami. Reflexní
apnoe při polykání brání aspiraci potravy.
○ b) kýchání: reflex vyvolaný drážděním receptorů nosní
sliznice, udržuje průchodnou nosní dutinu. Nahromadění hlenu
či cizí předmět podráždí receptory a po mohutném nádechu se
silným výdechem nosní dutina zpravidla uvolní.
○ c) kašel: reflex napomáhající udržovat volně průchodné
dýchací cesty. Podnět (mechanický - vdechnutí cizí částice,
nahromadění hlenu) dráždí receptory hlavně tusigeních zón
(např.oblast laryngu, bifurkace trachey). Po mohutném nádechu
při uzavřené hlasivkové štěrbině stoupne intratorakální tlak až
na pozitivní hodnoty a po náhlém uvolnění hlasivkové štěrbiny
vyrazí proud vzduchu spolu s dráždivou látkou ústní dutinou.

Shrnutí ☺
34/ Funkční rozdíly mezi velkým a malým oběhem
Reakce na hypoxii v plicním a systémovém řečišti, hypoxická plicní vazokonstrikce, mechanismus, důsledky
pro saturaci kyslíkem, cirkulaci
Trojan 265, Kittnar 292

Plicní cirkulace (a srovnání se systémovou cirkulací)

● základní fce: výměna dýchacích plynů v plicní mikrocirkulaci
● anatomicky se od systémového oběhu liší hlavně na úrovni mikrocirkulace: arterioly a venuly
jsou kratší a mají větší průsvit, tloušťka stěny plicnice a jejích hlavních větví dosahuje jen 30
% tloušťky stěny aorty
● funkčně se liší plicní oběh především tlakovými poměry: plicní oběh patří do
NÍZKOTLAKÉ části cirkulace spolu s venózní částí systémového oběhu, PS, PK a L
předsíní
● nízká hodnota tlaku krve v plicních kapilárách má svůj význam ve vztahu k onkotickému
tlaku plazmatických bílkovin
○ v kapilárách systémového oběhu musí být tlak krve srovnatelný s tlakem
onkotickým, aby se mohl filtrovat tkáňový mok a byla tak zajištěna výživa tkání
○ v kapilárách plicního oběhu se hodnota tlaku krve naopak nesmí onkotickému tlaku
přiblížit, jinak hrozí filtrování tkáňového moku do alveolů (a ke vzniku edému plic)
■ v kapilární části plicního řečišti nedochází k filtraci tekutiny do intersticia,
naopak v kapilárách převládá resorpce, aby případná tekutina z intersticia a
alveolů byla vstřebána
■ proto musí být systém nízkotlaký, aby kapilární tlak nepřevýšil onkotický (a
nenastala filtrace)

● v důsledku nízkého tlaku v plicním řečišti je průtok a jeho distribuce v plicním řečišti velmi
významně ovlivněn i dalšími vlivy:
○ intrapulmonálním tlakem - tlakem v dýchacích cestách (význam při přetlakovém
dýchání při umělé plicní ventilaci: významné zvýšení intrapulmonálního tlaku může
omezovat průtok plícemi - utiskovat kapiláry)
○ žilním tlakem - význam při snížené čerpací fci L srdce, stagnující krev v L srdci pak
může snižovat průtok plícemi
○ systémovým žilním návratem
○ důsledky působení gravitace při změnách polohy
● pro zjištění hodnot tlaku v plicních kapilárách se používá: pravostranná srdeční katetrizace -
měření tlaků ve velkých žilách systémového oběhu, v PS, PK, plicní arterii a v ,,zaklínění" -
tlak v utěsněné plicní arterii - jeho hodnota je totožná s hodnotou tlaku v plicních kapilárách
● hemodynamické podmínky jsou v plicních tepnách stejné jako v systémových, nárazový
proud krve z PK je přeměňován elastickými vlastnostmi plicních tepen na kontinuální, na
 rozdíl od systémového oběhu má však tok krve pulzatilní charakter i v postkapilární části
plicního oběhu a to dokonce až do L předsíně
● nejen hodnoty tlaku, ale i tlakové rozdíly mezi jednotlivými úseky řečiště jsou v plicním
oběhu výrazně menší
● tomu odpovídá i celkový periferní odpor v
plicní cirkulaci, který představuje méně než
1/10 celkového odporu systémové cirkulace
● plicní tepny mají oproti systémovým tenčí
stěnu a jsou proto snadněji roztažitelné - díky
tomu se může měnit objem krve v plicích až
o 50%
● spolu s objemem krve, který je v LK na konci
diastoly, objem krve v plicních cévách tvoří
tzv. centrální objem krve (600-650 ml) - ten
představuje snadno a rychle mobilizovatelný
rezervoár (v případě akutní potřeby se z něj
může uvolnit cca 300 ml krve)

Regulace plicního oběhu:

● nervové a humorální mechanismy
● cílem regulace průtoku je udržení ventilačně-perfuzního poměru
● nejvýznamnější plicní autoregulací je reakce na hypoxii a hyperkapnii -> lokální humorální
mechanismus: hypoxická plicní vazokonstrikce

Hypoxická plicní vazokonstrikce

● reakce na snížení PAO2
● reakce v plicní cirkulaci je OPAČNÁ proti systémové cirkulaci: v systémové cirkulaci
naopak hypoxie vede k vazodilataci
● hypoxie v plicní kapiláře signalizuje nedostatečnounou oxygenaci krve (např. pro
nedostatečnou ventilaci či poruchu difuze lokálních alveolů) -> příslušná kapilára reaguje
vazokonstrikcí -> krevní proud je tím přesměrován do jiné oblasti s předpokládanou lepší
ventilací
● předpokládá se, že hypoxie způsobuje depolarizaci hladké svaloviny cév, depolarizací se
otevírají napěťově ovládané Ca2+ kanály, což vede ke vstupu Ca2+ do buňky a kontrakci
● vztah mezi hypoxickou plicní vazokonstrikcí a syntézou NO v endotelových buňkách plicních
cév:
○ NO = endotel. relaxační faktor
○ NO aktivuje guanylyl cyklázu -> vede k produkci cyklického guanosine monofosfátu
(cGMP) a relaxaci cévní hladké svaloviny
○ inhibice syntázy oxidu dusnatého způsobuje hypoxickou vazokonstrikci a
inhalovaný NO redukuje nebo kompenzuje hypoxickou vazokonstrikci
Hypoxie a plicní hypertenze
● regulační mechanismus hypoxické vazokonstrikce dobře řeší situaci lokálního nepoměru
ventilace a perfuze
● pokud však je hypoxie globální (např.v důsledku pokročilé plicní choroby - chronická
obstrukce, chronická bronchitida nebo v důsledku dlouhodobého pobytu ve vysokých n.v. či u
PL zkratů), reflexní plicní vazokonstrikce nastává v celých plicích a vede k rozvoji
hypertenze
● při PH dochází k zvýšení plicního arteriálního tlaku a zvýšení odporu plicních cév
● PH - příčiny:
■ levostranné srdeční selhání - levé srdce nestačí z důvodu svého postižení
přečerpávat dostatek krve, fce P srdce však může být normální, důsledkem je
stagnace krve v plicích a zvyšování tlaku
■ hypoxie -> plicní vazokonstrikce -> hypertenze
■ plicní embolizace
■ důsledkem plicní hypertenze je (další poškození) plic, akcelerace poruchy a
fixace změn (vazokonstrikce -> hypertenze -> hypertrofie stěn cév =
ireverzibilní změny)
■ současně dochází k přetížení P srdce (hypertrofie PK, která musí pumpovat
proti zvýšenému afterload), výsledkem je srdeční a plicní selhávání
■ fetální cirkulace: protože fetus nedýchá, PAO2 je nižší u plodu než u matky,
což způsobuje vazokonstrikci ve fetálních plicích, při narození se prvním
nádechem zvýší PAO2 na 100 mm Hg a již nedochazí k hypoxické
vazokonstrikci
+ https://derangedphysiology.com/main/cicm-primary-exam/required-reading/respiratory-
system/Chapter%20063/differences-between-pulmonary-and-systemic-circulations
35/Typy hypoxie
Hypoxická, ischemická, anemická, histotoxická, příčiny, důsledky pro transport kyslíku do tkání, saturace hemoglobinu, arteriální a venózní pO2 a pCO2,
disociační křivka v těchto stavech

= nedostatek kyslíku ve tkáních

X anoxie = úplný nedostatek kyslíku, ve tkáni není žádný kyslík, k tomuto stavu dochází výjimečně

1. hypoxická hypoxie - je snížen parciální tlak kyslíku arteriální krve

2. anemická hypoxie - arteriální pO2 je normální, ale je snížené množství hemoglobinu schopného
transportovat O2
3. stagnační nebo ischemická hypoxie - průtok krve tkání je zmenšený natolik, že nemůže dodat tkáni
dostatek kyslíku, přestože pO2 a koncentrace hemoglobinu jsou normální
4. histotoxická hypoxie - do tkáně je dodáván dostatek kyslíku, ale ta jej nemůže využít, protože byla
poškozena působením toxických látek

1. hypoxická hypoxie

a) Jednou z příčin hypoxické hypoxie můźe být pobyt ve

vysoké nadmořské výšce, kde je nízký pO2. Tím
pádem je pak i snížený pO2 vdechovaného vzduchu
a vzduchu v alveolech, takže dochází k hypoxii
● Lidský organismus je bez vážnějších projevů schopen snášet
nadmořskou výšku do zhruba 3000 m. n.m
● Ve výšce cca 3000 m.n.m. dochází k zvýšení ventilace, tím se
zvyšuje výdej oxidu uhličitého, klesá tedy alveolární parciální tlak
co2 a s tím i koncentrace kyseliny uhličité v těle. Tento stav se
nazývá respirační alkalóza.
● Od zhruba 4000 m n. m. jsou časté projevy tzv. horské nemoci.
Charakteristické jsou příznaky jako bolesti hlavy, nespavost,
dušnost, nauzea a zvracení.
● Od 5000 m.n.m. se stav horské nemoci zhoršuje, objevují se křeče a vážnější projevy zmíněných symptomů.
● v nadmořské výšce 6000 m n. m. upadá postižený do bezvědomí
● centrální cyanóza
● Adaptace:
○ Organismus se na vysokou nadmořskou výšku adaptuje pomocí zvýšené sekrece
erytropoetinu, což zvyšuje tvorbu erytrocytů. Díky tomu stoupá množství
hemoglobinu, který v těle přenáší kyslík, o 50 až 90%.
○ Zvyšuje se srdeční výdej až asi o 30%.
○ Buňky se adaptují zvýšením počtu mitochondrií.
b) Dále může být hypoxie způsobena poruchami dýchacího systému (pneumothorax, astma,
plicní emfyzém, cystická fibróza)
● Plicní emfyzém: je zapříčiněn poškozením plicních sklípků, dochází k úbytku plicní tkáně a
zmenšení plochy potřebné na výměnu plynů. Takže ačkoliv je parciální tlak O 2 v plicních
sklípcích normální, tento stav vede k hypoxii v důsledku nedostatečné výměny plynů
● Chronická bronchitida: je způsobena zúžením bronchů kvůli nadprodukci hlenu, bronchy
tedy proudí méně kyslíku a snižuje se parciální tlak kyslíku v organismu
● Astma: dochází k bronchokonstrikci, tím pádem prochází méně kyslíku a je snížený jeho
parciální tlak
● Pneumothorax: do pleurální dutiny vnikne vzduch (buď trhlinou v plicích nebo otvorem v
hrudníku), atmosférický tlak kyslíku je 760 mmHg, pO2 v pleurální dutině je standardně 756
 mmHg. Takže se tlak kyslíku v pleurální dutině zvyšuje, tlačí na plíci a v důsledku tohoto
tlaku kolabují alveoly. A tím je pak poškozená výměna kyslíku mezi alveoly a krví a dochází
k hypoxii.
c) Poruchy poměru ventilace (= přívod vzduchu do plic) a perfuze (= průtok krve plícemi).
Každý alveolus může být funkční jen tehdy, pokud je současně a přiměřeně ventilován i
perfundován. Každá jiná situace může vést k neadekvátnímu okysličování krve.

2. Anemická hypoxie

● Příčiny:
○ nedostatečným počtem erytrocytů (v důsledku
krevních ztrát, snížené erytropoézy)
○ poklesem koncentrace hemoglobinu při
dostatečném počtu erytrocytů
○ tvorbou patologického hemoglobinu (např. v
případě srpkovité anemie, talasemie)
○ neschopností hemoglobinu vázat kyslík
○ k anemické hypoxii může dojít při otravě
oxidem uhelnatým. Oxid uhelnatý se váže na
hemoglobin 240 krát silněji než kyslík, tím
pádem obsadí vazebná místa pro kyslík a
snižuje jeho vazebnou kapacitu. Takže je
snížena schopnost hemoglobinu přenášet
kyslík, i když celkové množství hemoglobinu v krvi není změněno.
○ Symptomy otravy CO jsou stejné jako u jiných typů hypoxie - bolesti hlavy, zvracení,
na kůži je patrné třešňově červené zbarvení.
○ Obr.: disociační křivky kyslíku: 1) v případě anemie, 2) disociační křivka hemoglobinu
s navázaným CO

○ normální křivka kyslíku s hemoglobinem. Hemoglobin transportuje 97% kyslíku

Skládá se ze čtyř podjednotek. Každá podjednotka váže 1 molekulu kyslíku. Vazba
každé molekuly usnadní vazbu další molekuly, takže je křivka poměrně strmá. Křivka
se zplošťuje, když jsou všechna vazebná místa obsazena. Má tedy typický
sigmoideální tvar.
○ V případě anemie je disociační křivka posunuta doprava, protože máme menší
množství hemoglobinu a také kyslíku.
○ Na rozdíl od anemie CO působí růst afinity O2 hemoglobinu a posunuje disociační
křivku doleva a kyslík se hůře uvolňuje do tkání.
 3. Ischemická hypoxie = stagnační
● způsobena celkovou nebo místní poruchou oběhu, zatímco složení arteriální krve je
normální (normální pO2)
● Může vzniknout jako důsledek ischemie. Kvůli uzávěru tepny do daného místa proudí méně
krve, tedy se tam dostává i menší množství hemoglobinu, který přenáší kyslík, což vede k
hypoxii.
● Další příčinou je městnavé srdeční selhání. Srdce selže jako pumpa a krev se hromadí před
pravou nebo levou komorou. Je pak tedy snížený srdeční výdej (je menší než 5l
krve/minutu), a tím pádem jde méně krve a s tím i méně kyslíku do tkání
● V případě šoku dochází k selhání oběhu, nedostatečnému zásobení tkání krví.
Hypovolemický - ztráta krve, obstrukční - překážka v oběhu, kardiogenní - selhání srdce jako
pumpy
● periferní cyanóza

4. Histotoxická hypoxie
● Vzniká nejčastěji při otravě kyanidy. Kyanidy
inhibují enzym cytochromoxidázu, takže tkáně
nemohou použít O2, i když je ho k dispozici
dostatek. Tkáně nejsou schopné využít kyslík k
oxidačním procesům
● kyslík v arteriální krvi normální, zvýšený ve
venózní zvýšený

● Projevy hypoxie:
○ 1.fáze:
■ neklid, úzkost
■ tachycardia (více než 100 tepů za minutu)
■ tachypnoe
○ 2.fáze:
■ bradycardia
■ dyspnoe (dušnost) - namáhavé, ztížené dýchání
■ cyanóza - namodralé zbarvení kůže při vyšším obsahu hemoglobinu

● Následky hypoxie
○ Následky stagnační hypoxie závisí na tkáni, kterou postihly.
○ Při hypoxické hypoxii a ostatních generalizovaných formách hypoxie je první postižen
mozek.
○ Náhlý pokles pO2 ve vdechovaném vzduchu pod 20 mm Hg vyvolá ztrátu vědomí během
10–20 s a smrt ve 4–5 min
○ Méně výrazná hypoxie působí změny mentálních funkcí podobné účinkům alkoholu:
zhoršení soudnosti, ospalost, snížené vnímání bolesti, vzrušení, dezorientaci, ztrátu pojmu o
čase a bolení hlavy
○ Další symptomy zahrnují nechutenství, nauzeu, zvracení, tachykardii a při výrazné hypoxii,
hypertenzi
36/Spirometrie, principy měření, statické a dynamické

parametry vyšetření plicních funkcí

Zdroje: Ganong 652, Kittnar - 274, 286, Costanzo 185
Sylabus: Spirometrie: TLC, VC, TV, IRV, ERV, RV, FRC, křivka průtok-objem: FVC, PEF, klidový versus
usilovný výdech, pletysmografie, odpor plic a dýchacích cest

Spirometrie
● vyšetřovací metoda pro stanovení plicních objemů, kapacit a průtoků
● měření ventilace
● ventilační parametry se měří spirometry. Vyšetřovaný
dýchá prostřednictvím náustku, masky apod. přes
přístroj (tak, aby byl zachycen všechen
nadechovaný/vydechovaný vzduch). Do cesty
vzduchu jsou vloženy například turbínka/jemná síťka.
Proudící vzduch roztáčí turbínku nebo vytváří velmi
malý tlak na síťku, a to proporcionelně k objemu
vydechovaného vzduchu. Současně je měřen čas a je
možno tedy dopočítat průtoky a rychlosti proudění
vzduchu.
● měření ventilace - hodnota ventilace je významná při
diagnostice plicních onemocnění (restrikční a
obstrukční viz dále)

Prostou spirometrií nelze změřit:

● Mrtvý objem (VD): vzduch z mrtvého objemu se při výdechu mísí se vzduchem
alveolárním a při spirometrii je nelze odlišit. Pro stanovení VD je potřeba analyzovat i
složení vydechovaného vzduchu, např. obsah CO2.
● Reziduální objem: tedy objem po maximálním možném výdechu. Jelikož RV nejde
vydechnout (leda za cenu pneumotoraxu), nelze jej změřit spirometricky. Pro měření
RV se opět používá metoda zahrnující analýzu složení vzduchu (diluční metoda).

a) statické parametry - plicní objemy

● jsou měřeny spirometrií
● informují o velikosti alveolárního prostoru, tedy o případných restrikčních poruchách
(při restrikčních poruchách jsou sníženy některé plicní objemy, příkladem je utisknutí
plíce tekutinou v pleurálním prostoru/nádorem, nevzdušnost plíce při uzávěru
bronchů..)
1) Vt= dechový objem (Tidal Volume)
● množství vzduchu, které pronikne do plic při každém klidovém vdechu nebo
množství, které je vypuzeno z plic při každém výdechu
● 0,5 l
2) IRV = inspirační rezervní objem
● objem vzduchu, který je možno s maximálním úsilím vdechnout po klidovém
vdechu
● 3l
 3) ERV = exspirační rezervní objem
● objem vypuzený aktivním výdechem po skončení pasivního výdechu
● 1,2 l
4) RV = reziduální objem
● vzduch, který zbyde v plicích po maximálním výdechu
● 1,2 l
● nelze měřit spirometrem, potřebujeme na to pletyzmografii

b) dynamické parametry
● vyžadují měření objemu v čase (průtoku)
● informují zejména o proudění vzduchu (proto dynamické) v dýchacích cestách, a
tudíž obstrukčních poruchách (tedy zúžení dýchacích cest, objemy plic mohou zůstat
nezměněny, problémem je omezení rychlosti proudění vzduchu v dýchacích cestách,
důsledkem je nedostatečná ventilace, např.astma, chronická bronchitida,..)

1. Minutová ventilace (MV)

● objem vzduchu vdechnutý nebo vydechnutý za minutu
● 6 l/min
● MV=Vt*f =0,5*12 dechů/min = 6
2. Maximální minutová ventilace (MMV)
● je největší objem vzduchu, který může být vdechnut a vydechnut za 1
minutu volním úsilím
● je cca 150 l/min
3. IC= Inspirační kapacita
● Vt + IRV = 3,5 l
4. FRC = funkční reziduální kapacita
● ERV + RV
● objem vzduchu, který plíce obsahují po normálním výdechu
● 2,4 l
5. VC = vitální kapacita
● objem vzduchu, který může být vydechnut po maximálním vdechu
● IRV + VT + ERV
● 4,7 l
6. TLC = celková plicní kapacita
● součet všech objemů
● 5,9 l
usilovný výdech
● FVC = usilovná vitální kapacita = objem
vydechnutý při usilovném výdechu
následující po maximálním vdechu

*PEF = peak expiratory flow, maximální výdechový proud vzduchu

* FVC = usilovná vitální kapacita = objem vydechnutý při usilovném výdechu následující po
maximálním vdechu
pletysmografie
● měření funkční reziduální kapacity a RV - celotělový pletysmograf
● pletysmograf - zařízení na měření změn objemu plic
● hermeticky uzavřená místnost
● pokus o vdech při uzavření přívodu vzduchu
● Boylův zákon: P * V = const
○ P1* V1 = P2* V2
○ P1* V1 = P2* (V1+ dV)
○ V1 = FRC
● zvětšením tlaku je zmenšen objem a naopak
● člověk při dýchání střídavě zvětšuje a zmenšuje objem svého hrudníku.
Když sedíme uzavřeni ve vzduchotěsném boxu pletysmografu, zrcadlí
se naše dýchací pohyby ve změnách objemu a tlaku v boxu. Při našem nádechu se zvětšuje
objem plic a s nimi i celý hrudník. Tím se zmenší objem vzduchu v boxu a protože je box
vzduchotěsný, zvětší se v něm tlak. Při výdechu se děje totéž naopak
● pletysmograf měří tlakové a objemové změny v boxu a tlakové změny plicích, z těchto údajů
lze dopočítat objem plic
 37. Průtok krve ledvinou. Regulace, vztah ke glomerulární filtraci
● renální průtok (Renal Blood Flow- RBF)= množství krve, které proteče ledvinami za
jednotku času
○ dospělý jedinec - cca 1,2-1,3 l/min= ¼ celkového srdečního výdeje.
○ podstata renálního průtoku- Ohmův zákon
■ renální průtok= proud, odpor= celková periferní rezistence
(rezistence renálních arteriol), který mu brání a napětí= tlakový
gradient= rozdíl tlaků v a. renalis a ve v. renalis- žene ho vpřed

○ a. renalis- menší a menší artérie a arterioly- aferentní arteriola- glomerulus- eferentní arteriola-
peritubulární kapiláry (vasa recta- obklopují jednotlivé tubuly nefron)- větší a větší vén- v. renalis-
VCI

● regulace renálního průtoku

○ zvyšování či snižování rezistence arteriol- vasokonstrikce nebo vasodilatace
○ sympatikus a katecholaminy (adrenalin a noradrenalin)
■ fight or flight situace- nutné dodávat krev v tu chvíli důležitějším orgánům
■ stimulace sympatikem- produkce katecholaminů v dřeni nadledvin a vazba na alfa 1
adrenergní receptory aferentních a eferentních arteriol- více na aferentních arteriolách
■ způsobí vasokonstrikci a tím dojde ke snížení RBF i GFR
○ angiotenzin II
■ kaskáda: renin (enzym produkovaný junxtaglomerulárními buňkami- ve stěně aferentních
arteriol)- při nízkém krevním tlaku je vylučován do krve- katalyzuje přeměnu
angiotenzinogenu na angiotenzin I, který je přeměňován působením ACE (produkován
endotelovými bb v plicích) na angiotenzin II
■ krví do ledvin- vazba na své receptory a způsobuje vasokonstrikci
■ mnohem více na něj odpovídají eferentní arterioly
■ velké množství- vasokonstrikce eferentních i aferentních arteriol- snížení RBF i GFR
 ■ nízké hladiny kontrakce pouze eferentních arteriol- v glomerulech zůstává větší množství
krve- zvyšuje se intraglomerulární tlak a GFR se zvyšuje, respektive zůstává konstantní za
sníženého RBF

● atriální natriuretický peptid

○ syntetizovaný ve svalovině srdečních síní
○ působí vasodilatačně na aferentní arterioly a vasokonstrikčně na eferentní arterioly
○ vasodilatační efekt je o něco větší- zvyšuje RBF
● prostaglandiny
○ po stimulaci sympatikem ledviny produkují prostaglandin I2 a E2, které působí vasodilatačně na
aferentní i eferentní arterioly a tím zvyšují RBF
○ protektivní účinek pro RBF např. v fight or flight situacích, kdy by mohlo dojít k jeho výraznému
snížení a tím k renálnímu selhání

● dopamin
○ syntetizován v mozku a v ledvinách
○ po vazbě na dopaminergní receptory v nízkých koncentracích způsobuje konstrikci kapilár v kůži a
svalech a tím dilatuje cévy kolem orgánů- např. srdce a ledvin.
○ vasodilatace aferentních a eferentních arteriol a zvýšení RBF
● autoregulace
○ lokální mechanismy uvnitř ledvin
○ udržují v širokém rozmezí tlaků (zhruba 80-200 mm Hg) konstantní RBF i GFR
○ mechanismus není zcela objasněn- funguje u deinervovaných ledvin (transplantovaných),
autoregulace- ANS není zahrnut
○ myogenní mechanismus
■ reflexní kontrakce hladkých svalových buněk v důsledku
působení vysokého arteriálního tlaku, který cévy
roztahuje
■ zvýšený renální arteriální tlak roztahuje aferentní i
eferentní arterioly, což vede k jejich kontrakci a zvýšení
jejich rezistence- RBF je tak konstantní i přes změnu
tlaku
● tubuloglomerulární zpětná vazba
 ○ macula densa= buňky stočeného distálního tubulu v těsné blízkosti aferentní arterioly
(junxtaglomerulární buňky) a vytváří tzv. junxtaglomerulární aparát (i
junxtglomerulární bb EA)
■ snížení glomerulární filtrace- v tubulech méně filtrátu- menší
tok- reabsorbuje se menší množství sodných iontů-
registruje macula densa- začne secernovat renin
● 1) angiotensin I na II (ACE- lék- hypertenze,
ale ne sekundární, té by mohl naopak
uškodit)- zvýší se odpor eferentní arterioly-
zvýšení glomerulární filtrace
● 2) snížení rezistence eferentních arteriol
● průtok kůrou a dření
○ hlavní funkcí ledvinné kůry= filtrace velkého množství krve
protékající glomeruly
■ relativně velký průtok kůrou ledviny= spojen s malou extrakcí kyslíku z krve
■ průtok krve kůrou ledviny: 5 ml/g tkáně/min
○ ledvinná dřeň- údržba osmotického gradientu- vyžaduje relativně nízký průtok krve (zevni dřeň- 2,5
ml/g/min, vnitřní dřeň- 0,6 ml/g/min)
■ metabolické procesy (např. resorpce Na+ v tlustém ascendentním raménku Henleovy kličky)
vyžadují relativně vyšší množství transportovaného O2
● dřeň= vulnerabilní k hypoxii, pokud průtok dále klesá
● filtrační frakce= vztah mezi GFR a RPF
○ část RPF, která je filtrována přes membránu- fyziologicky: 0,20-20% je filtrováno, 80% ne- opouští
glomerulus eferentní arteriolou a stává se peritubulární kapilární krví

𝐺𝐹𝑅
𝐹𝐹 =
𝑅𝑃𝐹
○ ↑ filtrační frakce- více tekutiny je filtrováno ven z glomerulu- vyšší koncentrace proteinů v kapilární krvi-
↑𝜋𝑐 peritubulární kapilární krve- ovlivnění reabsorpce v proximálních tubulech
● změny 𝑃𝐺𝐶 (hydrostatický tlak kapilární krve)- změny rezistence aferentních a eferentních arteriol, změny
arteriálního tlaku-autoregulace
○ 1) vasokonstrikce AA
■ ↑ rezistence AA- ↓RPF-↓ 𝑃𝐺𝐶 -↓GFR
○ 2) vasokonstrikce EA
■ ↑ rezistence EA- ↓RPF, ALE ↑GFR, protože ↑𝑃𝐺𝐶 - krev proudí proti vyššímu tlaku

○ 3) vasodilatace AA
■ ↓ rezistence AA- ↑ RPF - ↑𝑃𝐺𝐶 - ↑ GFR
○ 4) vasodilatace EA
■ ↓ rezistence EA- ↑RPF- ↓ 𝑃𝐺𝐶 - ↓GFR
 38. Faktory určující glomerulární filtraci
● v glomerulárních kapilárách začíná filtrace- vzniká ultrafiltrát- primární moč (stejná jako intersticiální
tekutina- 300 mOsm/l)
○ obsahuje vodu a všechny malé rozpuštěné látky v krvi, ale neobsahuje proteiny a krevní buňky
● za glomerulární filtraci jsou zodpovědné stejné síly jako v systémových kapilárách- Starlingovy síly
○ rozdíly- zejména v ploše a vlastnostech filtrační
bariéry- GFR= mnohem vyšší
● glomerulární filtrační bariéra
○ endotel
■ v něm- póry (70-100 nm)- poměrně velké-
tekutina, rozpuštěné látky, plazmatické
proteiny projdou, ale neprojedou krevní buňky
○ bazální membrána
■ 3 vrstvy- lamina rara interna (splývá s
endotelem), lamina densa, lamina rara externa
(splývá s epitelem)
■ přes ni neprostoupí plazmatické proteiny- negativní náboj
○ epitel
■ specializované buňky- podocyty (připojeny k BM pomocí
pediklů)- mezi nimi filtrační štěrbiny přepaženy tenkým
diafragmatem= velmi malé- taktéž důležitá filtrační bariéra
○ přítomnost negativně nabitých glykoproteinů- endotel, lamina
rara interna a externa, podocyty. pedikly, filtrační štěrbiny
■ pro malé rozpuštěné látky (Na+, K+, Cl-, HCO3-) nemá
význam, jsou filtrovány nezávisle na náboji
■ velký význam pro plasmatické proteiny (negativní náboj)-
nejsou filtrovány kvůli své velikosti a náboji
■ u některých onemocnění může být negativní náboj eliminován- zvýšená filtrace
plasmatických proteinů- proteinurie
● Starlingovy síly: ženou tekutinu přes glomerulární bariéru
○ hydrostatický tlak kapilární krve 𝑃𝐺𝐶
■ napomáhá filtraci
■ poměrně vysoký- asi 45 mmHg
○ hydrostatický tlak Bowmannova pouzdra 𝑃𝐵𝑆
■ brání filtraci
■ 10 mmHg
■ původ- tekutina přítomná v nefronu
○ onkotický tlak v kapiláře 𝜋𝐺𝐶
○ onkotický tlak Bowmanova pouzdra=0, protože filtrace
proteinů je zanedbatelná
● velikost glomerulární filtrace: asi 125 ml/min= 180 l/ den= množství filtrátu produkovaného všemi
glomeruly obou ledvin za minutu vs. 1,5-2 l moči/ den- 99% ultrafiltrátu se reabsorbuje
○ v glomerulárních kapilárách- vztah v závorce nikdy není nižší než 0- pohyb tekutiny je vždy ven z
kapiláry, čím větší, tím větší GFR
 𝐺𝐹𝑅 = 𝐾𝑓 [(𝑃𝐺𝐶 − 𝑃 𝐵𝑆 ) − 𝜋𝐺𝐶 ]
● glomerulární kapilární filtrační koeficient 𝐾𝑓
○ parametry
■ tloušťka membrány- nepřímá úměrnost
● např. vznik depozit- snížení
glomerulární filtrace
■ plocha- přímá úměrnost
● snížení počtu glomerulů- DM apod.
○ nefrektomie
○ uspořádání glomerulární membrány- koeficient
asi 300x větší než u systémových kapilár
● na začátku glomerulární kapiláry- výstup z AA- žádná
filtrace ještě neproběhla- nízká koncentrace proteinů- nízký onkotický tlak- součet všech Starlingových sil=
+16 mmHg- výrazně ve prospěch filtrace
● na konci glomerulární kapiláry- vstup do AA- vysoký onkotický tlak- filtrační ekvilibrum- součet všech
Starlingových sil=0- žádná filtrace již nemůže probíhat
● krev v peritubulárních kapilárách- vysoký onkotický tlak= hnací síla pro reabsorpci v proximálním tubulu
● hydrostatický tlak kapilární krve se v celé délce kapiláry nemění- konstrikce eferentních arteriol= prevence
před poklesem 𝑃𝐺𝐶 , která by se za normálních okolností filtrací tekutiny ven objevila
● změny 𝑃𝐺𝐶 - změny rezistence aferentních a eferentních arteriol, změny arteriálního tlaku-autoregulace
○ 1) vasokonstrikce AA
■ ↑ rezistence AA- ↓RPF-↓ 𝑃𝐺𝐶 -↓GFR
○ 2) vasokonstrikce EA
■ ↑ rezistence EA- ↓RPF, ALE ↑GFR, protože ↑𝑃𝐺𝐶 - krev proudí proti vyššímu tlaku

○ 3) vasodilatace AA
■ ↓ rezistence AA- ↑ RPF - ↑𝑃𝐺𝐶 - ↑ GFR
○ 4) vasodilatace EA
■ ↓ rezistence EA- ↑RPF- ↓ 𝑃𝐺𝐶 - ↓GFR
● změny 𝜋𝐺𝐶
○ změny plazmatické koncentrace proteinů
■ zvýšení- ↑𝜋𝐺𝐶 -↓GFR
■ snížení- ↓𝜋𝐺𝐶 - ↑GFR
● např. nefrotický syndrom- velké množství
proteinů se dostává do moči- proteinurie
● změny 𝑃𝐵𝑆
○ obstrukce močových cest- např. kámen v močovodu nebo
konstrikce ureteru- moč se vrací do ledvin- ↑ 𝑃𝐵𝑆 - ↓ GFR
● u eferentních arteriol- pokud resistence překročí určitý práh-
začne proti

hydrostatickému tlaku působit tlak

onkotický- vyšší koncentrace proteinů- GFR se začíná
snižovat
 39. Měření velikosti glomerulární filtrace a průtoku krve ledvinou
● měření RBF
○ RPF= Renal Plasma Flow- clearance (určité látky= množství plazmy, které se od této látky očistí za
jednotku času) kyseliny para-aminohipurové
■ 1) není metabolizována, ani syntetizována ledvinami
■ 2) žádným způsobem neovlivňuje RPF
■ 3) ledviny se zbavují většiny PAH filtrací nebo sekrecí- téměř všechna (90%) PAH vstupující
do ledvin je vylučováno močí (rozdíl koncentrací v artérii a véně je velký- proto nemůžeme
využít např. glukózu, kde je rozdíl 0, viz. následující vzorec)
■ 4) žádný jiný orgán kromě ledvin PAH z krve nezískává- koncentrace v renální artérii=
koncentrace v periferní krvi- snadno změříme
○ Fickův princip- množství látky vstupující do orgánu (a. renalis)= množství látky z něj vystupující
(moč+ v. renalis)- látka není tímto orgánem syntetizována nebo degradována

○ efektivní průtok plazmy ledvinou

■ změřit koncentraci v a. a v. renalis =
obtížné
■ nezohledňuje množství PAH, které
opouští ledvinu pomocí v. renalis
■ odpovídá clearance PAH
● měření GFR- nepřímo jako clearance= objem
plazmy, který je očištěn od určité látky za jednotku
času
○ můžeme vypočítat pro jakoukoliv látku
○ clearance albuminu- cca 0- za normálních podmínek není filtrován v glomerulárních kapilárách
○ clearance glukózy také 0- je filtrována, ale poté
opět zcela reabsorbována do krve
○ Na+, močovina, fosfát, Cl-: clearance větší než
nula- filtrovány, ale částečně reabsorbovány
○ inulin: fruktózový polymer- volně filtrován, ale
není reabsorbován ani sekretován-
clearance=GFR
■ množství filtrovaného inulinu=množství
exkretovaného inulinu- vhodný
glomerulární marker
○ organické kyseliny (např. PAH) a organické báze (např. morfin): nejvyšší clearance- filtrovány i
sekretovány
 ○ clearance ratio
■ porovnání clearance určité látky s clearance inulinu
■ čím je nižší, tím méně látky je exkretováno do moči a tím
více je reabsorbováno v tubulech
■ =1
● clearance látky x je rovno clearance inulinu
● glomerulární marker- látka je filtrována, ale není reabsorbována, ani sekretována
■ <1
● clearance látky x je menší než clearance inulinu
● 1) látka není filtrována- albumin
● 2) látka je filtrována a následně reabsorbována- Na+, Cl-, HCO3-, fosfát, močovina,
glukóza, AMK
■ >1
● clearance látky x je větší než clearance inulinu
● látka je filtrována a sekretována
● organické kyseliny a báze a za jistých okolností i K+
● měření GFR
○ pomocí clearance glomerulárních markerů
■ musí být volně filtrovány přes glomerulární membránu
■ nesmějí být reabsorbovány nebo sekretovány renálními tubuly (rozdíl od PAH)
■ nesmějí ovlivňovat GFR
■ např. inulin= fruktózový polymer
● množství inulinu filtrovaného přes membránu= množství inulinu
vyloučeného močí

[𝑈] 𝑖𝑛𝑢𝑙𝑖𝑛 × 𝑉
𝐺𝐹𝑅 = [𝑃]𝑖𝑛𝑢𝑙𝑖𝑛
= 𝐶𝑖𝑛𝑢𝑙𝑖𝑛 𝑉=diuréza

● jednotky: GFR: ml/min, Uinulin: mg/ml, Pinulin: mg/ml, V: ml/min, Cinulin: ml/min
● inulin není endogenní látka- podává se intravenózně infuzí (pro praxi málo použitelné)
● čitatel zlomku= míra exkrece inulinu
● změny v plasmatické koncentraci inulinu neovlivňují GFR
○ ↑ plasmatické koncentrace inulinu- ↑ množství filtrovaného inulinu- ↑ množství vyloučeného inulinu- jmenovatel i
čitatel se zvětší stejně- GFR zůstává konstantní
● GFR/ clearance inulinu neovlivňuje diuréza
○ ↑ diuréza- ↓ Uinulin- zředění- GFR bude konstantní
● kreatinin- je volně filtrován, ale v malém množství sekretován (u zdravých jedinců max. 5-10%)- clearance
kreatininu je lehce vyšší než GFR, ALE je to endogenní látka- nemusí být podávána infusně
○ při poklesu glomerulární filtrace se tubulární sekrece dále zvyšuje- clearance kreatininu může být
normální i u nemocných se sníženou glomerulární filtrací o více než 50%
○ v praxi se využívá odhad glomerulární filtrace podle hodnot sérového kreatininu
■ při poklesu clearance kreatininu až o cca 50% stoupá sérový kreatinin jen minimálně
■ sérový kreatinin závisí také na množství svalové hmoty
■ odhad clearance kreatininu- např. vzorec podle Cockrofta a Gaulta- bere v úvahu hodnoty
sérového kreatininu, věk, váhu a pohlaví
○ měření clearance kreatininu s 24 h sběrem moč- pro praxi nevýhodné + značná chybovost
(nespolupracující pacienti)
● k určení GFR může být využita koncentrace močoviny v krvi i sérového kreatininu- oba filtrovány přes
membránu
○ ↓GFR (renální selhání)- ↑ močoviny (BUN= blood urea nitrogen) a sérového kreatininu - nejsou adekvátně
filtrovány
 ○ hypovolémie= snížení objemu obíhající krve- snížená renální perfúze- ↓GFR- prerenální azotemie- ↑
BUN i kreatinin, ale BUN se zvýší více- u hypovolémie- zvýšená proximální resorpce rozpuštěných
látek vč. močoviny- BUN/kreatinin je větší než 20
○ oproti tomu renální selhání z renálních příčin (chronické renální selhání)- ↑BUN i kreatinin
● cystatin C= neglykosylovaný bazický protein patřící mezi cysteinové inhibitory proteáz
○ konstantní endogenní produkce, nezávisí na pohlaví, tělesné hmotnosti, velikosti svalové hmoty ani
aktivaci zánětu
○ volně filtrován v glomerulech, poté resorbován a metabolizován v proximálním tubulu
○ močové koncentrace= velmi nízké (převážně metabolizován, nikoli vylučován)
○ odhad glomerulární filtrace na základě sérové koncentrace cystatinu C- měření nefelometricky
○ plazmatické koncentrace stoupají s věkem
○ mírný pokles glomerulární filtrace (např. u pacientů s diabetem, esenciální hypertenzí,
aterosklerotického postižení renálních tepen, po transplantaci ledvin)- lepší identifikace na základě
měření cystatinu C než sérového kreatininu nebo clearance kreatininu
○ nevýhoda: vyšší náklady
 40. Měření tubulárního transportu
● hlavní funkcí tubulů je zpětná resorpce látek a vody z glomerulárního filtrátu a sekrece odpadních látek do
moče
● resorpce
−
○ voda a mnoho rozpuštěných látek (𝑁𝑎+ ,𝐶𝑙− , 𝐻𝐶𝑂 3 , glukóza, AMK, urea, 𝐶𝑎2+ , 𝑀𝑔2+ , fosfát, laktát,
citrát)- reabsorbováno z glomerulárního filtrátu do peritubulární kapilární krve
○ malé proteiny a peptidy- reabsorpce v prox. tubulu endocytózou, jiné látky- pasivní/usnaděná
difuze po chem./elektr. gradientu/ aktivní transport proti gradientům
○ membránové transportéry
○ bez ní by většina látek byla vyloučena močí
● sekrece
○ některé látky (organické kyseliny a báze, 𝐾 + )- sekretovány z peritubulární kapilární krve do
tubulární tekutiny
○ vedle filtrace- další mechanismus pro vylučování látek do moči
○ pasivní/usnaděná difuze po chem./elektr. gradientu/ aktivní transport proti gradientům
○ membránové transportéry
● množství profiltrované látky= součin GFR a plazmatické koncentrace dané látky
● množství vyloučené látky= množství
profiltrované plus množství transportované
tubuly= EX
○ tubulární sekrece- 𝐸𝑋 je pozitivní, v
případě resorpce je 𝐸𝑋 negativní
○ je-li clearance dané látky =GFR,
nedochází k tubulární sekreci ani
resorpci; je-li větší než GF, jde o
sekreci, je-li menší než GF, jde o
tubulární resorpci
● množství resorbované látky= rozdíl mezi
množstvím profiltrované látky za čas a
vyloučeným množstvím za čas- Rx
○ 𝑅𝑥 = 𝐺𝐹𝑅 × 𝑃𝑥 − 𝑈𝑥 × 𝑉
○ Rx>0- látka je resorbována
○ Rx<0- látka je secernována
○ GFR x P> U x V- došlo k efektivní resorpci sledované látky v tubulech
○ GFR x P< U x V- došlo k efektivní sekreci sledované látky v tubulech
○ efektivní= vypočítaný rozdíl je výsledkem všech transportních procesů- řada látek je v některých
úsecích nefronu resorbována, v jiných secernována (urea, kys. močová, K +)
● transportní maximum
○ transportované množství dané látky je přímo úměrné množství přítomnému až do dosažení Tm pro
danou látku- při vyšších koncentracích je transportní mechanismus saturován a už nedochází k
pozorovatelnému zvýšení transportovaného množství
● frakční exkrece: podíl iontu, který se vyloučil do definitivní moče z původně přefiltrovaného množství
𝑚𝑛𝑜ž𝑠𝑡𝑣í 𝑙á𝑡𝑘𝑦 𝑣𝑦𝑙𝑜𝑢č𝑒𝑛é 𝑚𝑜čí 𝑈𝑋 .𝑉
○ 𝐹𝐸 = =𝑃
𝑚𝑛𝑜ž𝑠𝑡𝑣í 𝑝ř𝑒𝑓𝑖𝑙𝑡𝑟𝑜𝑣𝑎𝑛é 𝑙á𝑡𝑘𝑦 𝑋 .𝐺𝐹𝑅
○ FE<0- tubulární resorpce převládá nad sekrecí
○ FE>0- tubulární sekrece převládá nad resorpcí
○ př. FENa=0,01 (1%)- pouze 1% z celkového profiltrovaného množství je vyloučeno do moči
● osmolální frakční exkrece= frakční exkrece osmoticky aktivních složek- informuje o podílu osmoticky
aktivních látek, které se vyloučily do definitivní moče z původně profiltrovaného množství
○ pro výpočet- nutná znalost látkové koncentrace kreatininu a osmolality v séru/plazmě a moči
○ 𝐹𝐸𝑂𝑠𝑚 = (𝑈𝑂𝑠𝑚 − 𝑃𝑘𝑟 )(𝑃𝑂𝑠𝑚 − 𝑈𝑘𝑟 )
○ UOsm= osmolalita moče, POsm= osmolalita plazmy, Pkr= plazmatická koncentrace kreatininu, U kr=
koncentrace kreatininu v moči
 ○ zvyšuje se při zvýšeném obsahu osmoticky aktivních komponent ve filtrátu při zániku nefronů,
glykosurii, katabolismu, terapii mannitolem apod.
● schodek osmolality v moči= rozdíl hodnot vypočtené osmolality a osmolality naměřené osmometrem
○ 𝑈𝑂𝐺 = 𝑈𝑂𝑠𝑚 − [2 × (𝑈𝑁𝑎 + 𝑈𝐾 ) + 𝑈𝑈 ]
○ UOsm= osmolalita naměřená osmometrem, UNa, UK, UU= koncentrace sodíku, draslíku a močoviny v
moči
○ zvyšuje se při glykosurii, přítomnosti ketolátek, intoxikacích apod., snížení je spojeno s
acidifikačními poruchami ledvin
● osmolální clearance= objem primární moči potřebný pro vyloučení všech osmoticky aktivních solutů
𝑉𝑈 ×𝑈𝑂𝑠𝑚 [2×(𝑈𝑁𝑎 +𝑈𝐾 )+𝑜𝑠𝑡𝑎𝑡𝑛í 𝑠𝑜𝑙𝑢𝑡𝑦 𝑣 𝑚𝑜č𝑖]
○ 𝐶𝑂𝑠𝑚 = = [2×(𝑃
𝑃𝑂𝑠𝑚 𝑁𝑎 +𝑃𝐾 )+𝑜𝑠𝑡𝑎𝑡𝑛í 𝑠𝑜𝑙𝑢𝑡𝑦 𝑣 𝑝𝑙𝑎𝑧𝑚ě]
○ VU= objem definitivní moči, UOsm, POsm= osmolality moči a plazmy zahrnující ureu, glukózu, příp. jiné
ionty nebo soluty
● free water clearance (clearance bezsolutové vody)- informace o tom, zda je voda resorbována/sekretována
ledvinami- vypovídá o exkreci objemu vody zmenšeného o vodu vázanou všemi osmoticky aktivními
složkami
○ (U)osm a (P)osm= osmolarita moči a plazmy (osmol/l)
○ zahrnuje všechny rozpuštěné látky
○ zlomek ve vzorci říká, kolik plazmy je očištěno od všech rozpuštěných látek za jednotku času
○ můžeme zjistit problém s distální stočeným
kanálkem/sběracím kanálkem- aquaporiny (aktivovány
pomocí ADH)- reabsorpce
○ pozitivní
■ voda je sekretována, moč je hypoosmolární v
porovnání s plazmou
■ příjem nadměrného množství vody/ ledviny
neodpovídají na ADH
○ negativní
■ voda je reabsorbována, moč je hyperosmolární v porovnání s plazmou
■ dehydratace/ produkce příliš velkého množství ADH
 41. Transporty v proximálním tubulu
● vysoká resorpční kapacita proximálního tubulu- výrazný metabolismus
a velké množství mitochondrií podporující aktivní transportní procesy +
velký membránový povrch (apikální kartáčový lem a bazální labyrint)
● první polovina proximálního tubulu
○ na luminální membráně- mnoho sekundárně aktivních
transportních mechanismů- zisk energie z transmembránového
Na+ gradientu
○ Na+ resorbován spolu s ionty bikarbonátovými a řadou látek
(glukózou, aminokyselinami, laktátem, močovinou a fosfáty)-
tyto látky= osmoticky aktivní- strhávají s sebou tedy i vodu, čímž stoupne koncentrace
chloridových iontů v tubulární tekutině
○ sekrece H+ do tubulární tekutiny pomocí Na+/H+-antiportu v luminální membráně- H+ mohou v
tubulární tekutině reagovat s přefiltrovanými bikarbonátovými ionty za vzniku kyseliny uhličité-
rozklad na vodu a oxid uhličitý- volně difundují do epitelových buněk tubulu- vzniká kyselina
uhličitá- disociuje na vodíkové a bikarbonátové ionty
■ bikarbonátové ionty následně přecházejí
přes bazolaterální membránu do
intersticiální tekutiny prostřednictvím
buď Na+/3HCO3–-kotransportéru, či
anion exchangeru (Cl–/HCO3– přenos)/
facilitovanou difuzí (Constanzo)
■ H+ se vrací pomocí antiportu se sodnými
ionty do tubulární tekutiny
■ za každý sekretovaný H+ se tedy
resorbuje Na+ a HCO3– (Na+ se vrací do
krve aktivním transportem výměnou za
K+ – Na+/K+-ATPáza)
○ výsledek
■ 1) 100% filtrované glukózy a AMK
resorbováno
■ 2) 85% filtrovaného HCO3- resorbováno
■ 3) většina fosfátu, laktátu a citrátu resorbována
■ 4) značná část Na+ resorbována
● renální (tubulární) práh
○ Glc, AMK a řada dalších organických látek se v této části tubulu za fyziologických podmínek
resorbují kompletně- kapacita této resorpce má ale určitou maximální hodnotu=
renální/tubulárním práh (tubulárním maximum)
○ při překročení práhu (důsledkem příliš vysoké koncentrace látky v krevní plazmě – například 10
mmol/l pro glukózu) se objeví daná látka v definitivní moči- neresorbované molekuly jsou osmoticky
aktivní, strhávají s sebou tedy vodu a zvyšují diurézu = osmotická polyurie
● druhá polovina proximálního tubulu
○ sodné ionty jsou transportovány spolu s ionty
chloridovými do intersticia jak transcelulárně
(na bazolaterální membráně napomáhá K+/Cl–-
symport), tak paracelulárně
○ primární reabsorpce NaCl- Na+/H+ výměník a Cl-
/formiát výměník- poháněn vysokou tubulární
koncentrací Cl-
○ Na+ do krve pomocí Na+/K+ ATPázy, Cl- difuzí
○ paracelulární reabsorpce- také závisí na vysoké
tubulární Cl- koncentraci- tight junctions-
difuze Cl- vytváří Cl- difuzní potenciál- lumen
pozitivní oproti krvi- resorpce Na+
○ v tubulární tekutině zůstává relativní nadbytek kladných iontů (sodné, draselné, vápenaté,
hořečnaté) a ty doprovází chloridy paracelulárně
○ látky jsou opět následovány pasivní resorpcí vody
● isoosmotická resorpce
○ primární je resorpce solutů, následuje pasivní resorpce vody
○ Na+ vstupuje do buňky jedním z transportních mechanismů a je
následován vodou (membrána je pro ni permeabilní)- udržení
isoosmolarity
○ Na+ se dostává do krve pomocí Na+/K+ ATPázy na peritubulární (2a)/
bazolaterální (2b) membráně a je následována pasivně vodou
○ laterální intercelulární prostor (3)- hromadění isoosmotické tekutiny-
působením Starlingových sil do peritubulární kapiláry
■ nejvíce ovlivňuje resorpci vysoký onkotický tlak kapilární krve
● glomerulotubulární rovnováha- zajišťuje, aby bylo reabsorbováno konstantní
procento filtrovaného Na+ (67%) i pokud dojde ke zvýšení/snížení množství
filtrovaného Na+
○ zvýšení GFR beze změny RPF- zvýší se filtrační frakce- koncentrace proteinů a onkotický tlak
roste- zvýšená resorpce - to samé při snížení
○ může být ovlivněna změnami v objemu ECF
■ expanze- snížení reabsorpce v PT
● ↑ objemu ECF (infuse isotonického roztoku NaCl)- ↓ plazmatické koncentrace proteinů zředěním -
↑ hydrostatický tlak v kapiláře- ↓onkotického tlaku- ↓ reabsorpce isosmotické tekutiny- vrací se
zpět do lumen tubulů a odchází močí
● pomáhá ve vylučování nadbytečného NaCl a vody
■ kontrakce- zvýšená reabsorpce v PT
● ↓ objemu ECF (průjem, zvracení)- ↑ koncentrace proteinů v plazmě- ↓ hydrostatický tlak v
kapiláře- ↑ reabsorpce isosmotické tekutiny
● protektivní mechanismus
● ↓ objemu ECF- ↓ objem krve- ↓ arteriální tlak- aktivace renin-angiotensin-aldosteronového
systému- angiotensin II stimuluje Na+/H+ výměnu v proximálním tubulu- stimuluje
reabsorpci Na+, HCO3- a vody- kontrakční alkalóza
● resorpce glukózy
○ 1) glukóza se dostává do buňky pomocí Na+-glukóza
kontransportétu (SGLT) v luminální membráně- 2 Na+ a 1 glukóza
se naváží na kotransportní protein- rotace- vyloučení do ICF-
pohyb proti elektrochemickému gradientu- energie z pohybu Na+
podle jeho gradientu
○ 2) Na+ gradient je zachován pomocí Na+/K+ ATPázy v
peritubulární membráně- ATP je přímo využito k dodání energie
 Na+/K+ ATPázy a nepřímo k zachování Na+ gradientu= sekundárně aktivní transport
○ 3) glukóza se dostává do peritubulární krve facilitovanou difuzí- pohyb po svém elektrochemickém
gradientu- není třeba žádná energie- proteiny GLUT1 a GLUT2
● titrační křivka glukózy
○ znázorňuje vztah mezi plazmatickou koncentrací glukózy a
resorpcí glukózy
○ filtrace
■ volně filtrována přes membránu- s rostoucí
plazmatickou koncentrací roste i množství filtrované
glukózy
○ reabsorpce
■ u plazmatických koncentrací nižších než 200 mg/dl-
všechna filtrovaná glukózy může být resorbována,
protože Na+/glukóza kotransportérů je dostatek-
resorpce= filtrace
■ plazmatické koncentrace vyšší než 200 mg/dl se
křivka ohýbá- některé filtrované molekuly nejsou
resorbovány
■ plazmatické koncentrace vyšší než 350 mg/dl- přenašeče jsou plně saturované- transportní
maximum
○ exkrece
■ plazmatické koncentrace vyšší než 200 mg/dl- přenašeče se blíží transportnímu maximu-
většina glukózy je reabsorbována, některá ne- vyloučena do moči
■ renální práh pro glukózu je plazmatická koncentrace, při níž se glukóza poprvé objeví v moči
ve větším než onom běžně minimálním množství- 200
mg/dl
■ plazmatické koncentrace vyšší než 350 mg/dl-
transportní maximum- lineární růst jako filtrace
○ zaoblení křivky- dosažení transportního maxima= splay- část
titrační křivky, kde reabsorpce dosahuje saturace, ale není
plně saturována- glukóza je vylučována do moči ještě před
dosažením transportního maxima
■ nízká afinita Na+/glukóza kotransportéru
■ heterogenita nefronů- transportní maximum ledvin= průměr transportních maxim všech
nefronů- některé nefrony dosahují transportního maxima při nižších plazmatických
koncentracích než jiné
○ glykosurie- za normálních plazmatických koncentrací glukózy (70-100 mg/dl) všechna filtrovaná
glukóza je reabsorbována
■ diabetes mellitus (neléčený)- nedostatek inzulinu- zvýšená plazmatická koncentrace
glukózy- přesahuje transportní maximum- vylučována do moče
■ těhotenství- zvýšení GFR- zvyšuje se množství filtrované glukózy, které může přesáhnout
reabsorpční kapacitu
■ vrozené anomálie Na+/glukóza kontranspotéru- snížení transportního maxima- glukóza se
dostává do moče za nižších plazmatických koncentrací
● urea- 50% filtrované močoviny je reabsorbováno prostou difuzí- koncentrační rozdíl v krvi a tubulární
tekutině díky reabsorpci vody
● koncentrace solutů v průběhu proximálního tubulu
○ množství Na+ v délce PT klesá, ale koncentrace (a i celková
osmolarita) se nemění- vysoká permeabilita buněk pro vodu-
isoosmotická resorpce
○ některé organické látky- Glc, AMK a HCO3-= resorbovány ve
větší míře než voda- jejich koncentrace výrazně klesá
○ jiné organické látky nejsou aktivně resorbovány (např.
kreatinin)- jejich koncentrace stoupá
● sekrece organických kyselin a bází- soli ŽK, oxalát, kys. močová,
katecholaminy
● sekrece léků a toxinů
● sekrece PAH- její clearance se využívá při měření RPF
 42. Renin-angiotensin-aldosteronový systém
● regulace arteriálního tlaku primárně regulováním krevního objemu
● pomalý- hormonální regulace
● 1) pokles arteriálního tlaku způsobí pokles renálního perfuzního tlaku- zaznamenán mechanoreceptory
aferentních arteriol ledvin- přeměna proreninu na renin v junxtaglomerulárních buňkách- sekrece reninu
je stimulována renálním sympatikem a beta 1 agonisty jako isoproterenol a inhibována beta 1 antagonisty-
propanolol

● 2) renin je enzym, který katalyzuje přeměnu angiotensinogenu na angiotensin I (dekapeptid) v plazmě

● 3) v plicích a ledvinách se angiotensin I přeměňuje na angiotensin II (oktapeptid) pomocí ACE= angiotensin
konvertující enzym

● 4) angiotensin II - různorodá biologická aktivita v kůře nadledvin, vaskulárním hladkém svalstvu, ledvinách
a mozku- aktivace receptorů angiotensinu II spřaženými s G-proteiny (AT1 receptory)
○ 1) působí na buňky zona glomerulosa kůry nadledvin a stimuluje je k produkci aldosteronu- působí
na hlavní buňky distální tubulu- zvyšuje resorpci Na+- zvyšuje objem ECF a krevní tlak
■ zahrnuje genovou transkripci a proteosyntézu = hodiny až dny= pomalá odezva
○ 2) vlastní přímý efekt na ledviny- stimuluje výměnu Na+/H+ v proximálním tubulu a zvyšuje resorpci
Na+ a HCO3-
○ 3) působí na hypothalamus- zvyšuje pocit žízně a příjem vody + stimuluje sekreci antidiuretického
hormonu (ADH)- zvyšuje resorpci vody sběracími kanálky
■ zvyšuje celkovou vodu v těle- doplňuje zvýšení resorpce Na+- zvýšení objemu ECF, objemu
krve a krevního tlaku
 ○ 4) působí také na arterioly vazbou na AT1 receptory a aktivuje IP3 a Ca2+ jako druhé posly-
vasokonstrikce- zvýšení celkové periferní rezistence- zvýšení arteriálního tlaku

● angiotensin II- zůstává v těle pouze 1-2 min., poté inaktivace četnými krevními i tkáňovými enzymy-
angiotensinázy
○ způsobuje vasokonstrikci v mnohých částech těle- obejvuje se velmi rychle- především v arteriolách,
ale méně také v žilách
■ konstrikce arteriol vede ke zvýšení celkové periferní rezistence- zvýšení arteriálního tlaku
■ mírná venokonstrikce- zvýšený žilní návrat- srdce pumpuje proti zvyšujícímu se tlaku
○ snižuje exkreci solí i vody ledvinami- pomaluje zvyšuje objem ECF- zvyšuje arteriální tlak= účinnější
mechanismus pro zvýšení arteriálního tlaku
■ působí na ledviny přímo- konstrikce renálních arteriol
● pomalý tok krve snižuje tlak v peritubulárních kapilárách- rychlá resorpce tekutiny v
tubulech
● působí také přímo na tubulární buňky- zvýšení resorpce sodíku a vody
■ působí na kůru nadledvin-exkrece aldosteronu
● zvýšení ECF sodíku- retence vody- zvýšení objemu ECF= dlouhodobější
mechanismus pro zvýšení arteriálního tlaku
● jednou z nejdůležitějších funkcí renin-angiotensinového systému= při konzumaci malých nebo velkých
množství soli nedochází ke změnám v objemu ECF ani arteriálního tlaku
○ výchozí efekt zvýšeného příjmu soli= zvýšení objemu ECF a tím i zvýšení arteriálního tlaku- zvýšený
průtok krve ledvinou- snížení sekrece reninu- snížená renální retence soli a vody- objem ECF se
vrací do normálních hodnot a tím i arteriální tlak
 43. Vylučování draslíku v ledvinách
● zachování draslíkové rovnováhy je důležité pro normální funkci
excitabilních tkání (nerv, kosterní sval, srdeční sval)- K+ gradient
na membráně excitabilních buněk určuje klidový membránový
potenciál a v důsledku toho excitabilitu těchto tkání
● většina draslíku v těle= v ICF (98%)- mnohem vyšší intracelulární
koncentrace- gradient udržován pomocí Na+/K+ ATPázy
● distribuce K+ přes membránu= vnitřní K+ rovnováha- ovlivněna
hormony, léky i patologickými stavy- ovlivňují extracelulární
koncentraci K+
● variabilita množství K+ přijatého potravou- množství K+ přijatého
potravou se musí rovnat množství K+ vyloučeného močí= vnější K+
rovnováha udržována renálními mechanismy
● K+ rovnováha: exkrece K+=příjem K+
● pozitivní K+ rovnováha: exkrece K+ < příjem K+ (hyperkalémie)
● negativní K+ rovnováha: exkrece K+ > příjem K+ (hypokalémie)
● filtrace- není vázán na plazmatické proteiny, volně filtrován
● proximální stočený tubulus- resorpce asi 67% K+ jako součást
isoosmotické reabsorpce
● tlusté vzestupné raménko- reabsorpce 20% K+
○ do buňky přes Na+/K+/2Cl- kontransportér
○ a) z buňky do krve difuze přes K+ kanály na bazolaterální
membráně- reabsorpce
○ b) z buňky do lumen difuze- vytváří lumen pozitivní
potenciál
● distální tubulus a sběrací kanálky- resorpce nebo sekrece K+ dle
aktuální potřeby- udržení rovnováhy
○ alfa vmezeřené buňky- resorpce (nízký příjem K+)- exkrece
močí může být až 1% filtrovaného K+
■ H+/K+ ATPáza- primárně aktivní transport- H+ z
buňky do lumen a K+ z lumen do buňky
■ K+ dále difunduje do krve přes K+ kanály
○ hlavní buňky- sekrece (normální/vysoký příjem K+)-
exkrece může být až 110% filtrovaného K+
■ K+ z krve do buňky přes Na+/K+ ATPázu- udržuje
vysokou K+ koncentraci
■ K+ kanály na obou stranách, ale propustnost a elektrochemický gradient pro K+= vyšší na
luminální membráně- proto difuze především zde
■ rychlost sekrece= proporcionální rychlosti toku tubulární tekutiny distálními částmi
nefronu- při rychlejším toku je méně
příležitostí k vzestupu tubulární
koncentrace K+ k hodnotám, kdy se další
sekrece zastaví
■ velikost K+ sekrece je dána velikostí
elektrochemického gradientu pro K+ na
luminální membráně- čím vyšší, tím vyšší
● strava s vysokým obsahem K+-
vyšší intracelulární koncentrace- roste elektrochemický gradient na luminální
membráně- sekrece- vyloučení močí
● strava s nízkým obsahem K+- nižší intracelulární koncentrace- klesá hnací síla pro
K+ sekreci- sekrece klesá, zvyšuje se reabsorpce- klesá exkrece
● aldosteron- zvyšuje K+ sekreci jako sekundární efekt zvyšování Na+ resorpce
 ○ stimuluje syntézu Na+ kanálů na luminální membráně- více Na+ do buňky-
větší zátěž Na+/K+ ATPázy- více K+ do buňky
○ zvyšuje počet Na+/K+ ATPáz
○ celkově tedy zvyšuje intracelulární koncentraci K+- roste hnací síla pro K+
sekreci
○ zvyšuje počet K+ kanálů v luminální membráně
○ potrava se zvýšeným obsahem Na+- exkrece více Na+ i K+
○ diuretika- více Na+ do buňky, vyšší resorpce Na+, vyšší sekrece K+
● změny ABR- alkalóza zvyšuje K+ sekreci, acidóza snižuje K+ sekreci
○ alkalóza: deficit H+ v ECF- H+ ven z buňky (pufrační činnost)- K+ do buňky-
zachování elektroneutrality- ↑ intracelulární koncentrace K+- ↑ hnací síla
pro sekreci K+- hypokalémie
○ acidóza: nadbytek H+ v ECF- H+ do buňky- K+ z buňky- zachování
elektroneutrality- ↓ intracelulární koncentrace K+-↓ hnací síla pro
sekreci K+- hyperkalémie
○ ne vždy má vliv na transport K+
● diuretika- zvýšená exkrece K+- hypokalémie
○ thiazidová a kličková diuretika
○ zvýšená sekrece K+ hlavními buňkami- inhibice reabsorpce Na+
○ vyšší průtok- ředění- nižší koncentrace K+ v tubulech- vyšší hnací síla pro
sekreci K+
○ kličková diuretika také zvyšují distální sekreci K+- zvýšení exkrece K+-
inhibice Na+/K+/2Cl- kotransportéru
● K+ šetřící diuretika (spironolakton, amilorid, triamteren…)
○ jako jediná diuretika nepůsobují kaliurézu
○ inhibují všechny děje vyvolané aldosteronem- inhibice K+ sekrece
○ používají se v kombinaci s ostatními diuretiky jako kompenzace
● luminální anionty- přítomnost velkých aniontů (sulfát, HCO3-...) v lumen distálního
tubulu a sběracího kanálku- zvýšení sekrece K+- zvyšují elektronegativitu lumen a
tím elektrochemickou hnací sílu pro K+ sekreci
● hypokalémie= častá a může být závažná
○ vyskytuje se při velkých ztrátách K+ do moči, při průjmech nebo u nemocných, u kterých se K+
přesouvá do buněk při podávání inzulinu a β-sympatikomimetik nebo při dlouhodobě sníženém příjmu K+
● hyperkalémie= mnohem závažnější- může významně ovlivnit srdeční činnost, vyskytuje se vzácně, pokud
není těžce snížena renální funkce
● inzulin- zvyšuje vychytávání K+ buňkami zvýšením aktivity Na+/K+
ATPázy- zabraňuje vzniku hyperkalémie
○ DM I. typu- hyperkalémie
● adrenergní agonisté a antagonisté
○ aktivace β2-adrenergních receptorů β2 agonisty- zvýšení aktivity
Na+/K+ ATPázy- K+ do buňky- může vést k hypokalémii, působení
antagonistů je opačné
○ aktivace α adrenergních receptorů agonisty- K+ z buňky- může vést k
hyperkalémii, působení antagonistů je opačné
● hyperosmolarita ECF- transport K+ z buňky
○ voda z buňky do ECF po osmotickém gradientu- zvýšení
intracelulární koncentrace K+- difuze do ECF
● lýze buněk- uvolnění velkých množství K+- hyperkalémie
● cvičení- transport K+ z buněk
○ spotřeba ATP otevírá K+ kanály v membráně svalu-
putuje z buňky po svém elektrochemickém gradientu-
většinou jen velmi malý vzestup koncentrace K+ v krvi
○ ale- léčba β2-adrenergními antagonisty/poškozené
renální funkce (K+ se nevylučuje dostatečně)- může
vést při intenzivním cvičení k hyperkalémii
○ K+ uvolňované z buněk se účastní lokální kontroly
průtoku krve ve cvičícím svalu- je jedním z vasodilatačních metabolitů- působí přímo na svalové
arterioly a dilatuje je- zvyšuje průtok krve
 44. Renální vylučování močoviny a metabolismus amoniaku v ledvinných tubulech
● močovina
● transport ve většině segmentů nefronu
● resorpce/ sekrece difuzí (prostá/facilitovaná)-
míra je dána koncentračním rozdílem v tubulární
tekutině a v krvi a permeabilitou epiteliálních
buněk pro močovinu- přímá úměra
● volně filtrována přes glomerulární membránu-
koncentrace v ultrafiltrátu= koncentrace v krvi-
žádný koncentrační rozdíl/hnací síla pro resorpci
● resorpce asi 50% filtrované močoviny v
proximálním tubulu
■ reabsorpce vody- zvýšení koncentrace
močoviny v tubulárním tekutině- hnací síla
pro pasivní resorpci- čím vyšší resorpce
vody, tím vyšší resorpce močoviny a nižší
exkrece
○ tenké sestupné raménko- sekrece močoviny
(vysoká koncentrace v IST vnitřní dřeně)- v
záhybu- 110% původně filtrované močoviny
● urea recycling- podílí se na vytvoření
kortikopapilárního gradientu
○ v kortikálních a vnějších dřeňových
sběracích kanálcích- ADH zvyšuje
propustnost pro vodu, ale nezvyšuje
propustnost pro močovinu- močovina zůstává v tubulární tekutině- zvyšuje se její
koncentrace
○ ve vnitřních dřeňových sběracích kanálcích- ADH zvyšuje propustnost pro vodu a zvyšuje
počet transportérů pro močovinu UT1 (up-regulace pomocí ADH)- facilitovaná difuze
○ zvýšená koncentrace močoviny z důvodu resorpce vody v kortikálních a vnějších dřeňových
sběracích kanálcích- vznik velkého koncentračního gradientu- ve vnitřních dřeňových
sběracích kanálcích urea difunduje do IST- není vyloučena, ale recyklována do vnitřní dřeně
a umocňuje tak kortikopapilární osmotický gradient
○ vysoké hladiny ADH (nedostatek vody)- urea je recyklována do vnitřní dřeně (70% resorpce,
40% exkrece)
○ nízké hladiny ADH (pití vody/centrální diabetes insipidus)- urea není recyklována
○ kortikopapilární osmotický gradient je tedy vyšší při vyšších hladinách ADH
● amoniak
○ pokud by byla exkrece H+ jako titrovatelné kyseliny jediným mechanismem- exkrece H+ by byla
limitována množstvím fosfátu v moči
○ produkce vázaného H+ z proteinového a fosfolipidového
katabolismu: cca 50 mmol/den
■ pouze 20 mmol/den exkrece jako titrovatelná
kyselina
■ zbylých 30 mmol/den exkrece jako NH4+
○ proximální tubulus- sekrece NH4+ prostřednictvím
Na+/H+ antiportu
■ enzym glutamináza přeměňuje glutamin na
glutamát a NH4+
■ glutamát se přeměňuje na alfa-ketoglutarát-
přeměna na CO2 a H2O a poté na HCO3-= resorbován přes Na+/HCO3- kotransport- pomáhá
nahradit zásoby v ECF
■ NH4+= v rovnováze s NH3 a H+
 ■ NH3 (rozpustný v tucích)- difuze po svém koncentračním gradientu do lumen,
■ H+- sekrece do lumen přes Na+/H+ antiport
■ v lumen- H+ a NH3- přeměna na NH4+
■ část NH4+- exkrece přímo do moči, část nepřímá exkrece- reabsorpce tlustým
ascendentním raménkem- uložení v dřeňové intersticiální tekutině- sekrece do sběracího
kanálku k finální exkreci
○ tlusté ascendentní raménko- resorpce NH4+- spoluvytváří kortikopapilární osmotický gradient
■ reabsorpce pomocí substituce K+ na Na+/K+/Cl- kotransportéru
■ NH4+ se účastní protiproudového násobení- koncentrace ve intersticiální tekutině vnitřní
dřeně a papily
○ alfa vmezeřené buňky sběracího kanálku-
sekrece NH3 a H+ do lumen- vytváří NH4+-
exkrece
■ dva transportéry k exkreci H+
● H+ ATPáza
● H+/K+ ATPáza
■ NH3 difunduje z místa vysoké
koncentrace v dřeňové intersticiální
tekutině do lumen- s H+ tvoří NH4+
■ NH4+ a NH3= v rovnováze, difunduje NH3,
protože je rozpustný v tucích
■ NH4+= rozpustný ve vodě, ne v tucích- uvězněn v tubulární tekutině a vyloučen= diffusion
trapping
■ za každý H+ vytvořený a sekretovaný buňkou= syntéza a reabsorpce nového HCO3-
○ faktory ovlivňující exkreci NH4+
■ pH moči
● snižující se pH- zvyšuje se exkrece H+ jako NH4+- více NH4+ oproti NH3
● čím nižší luminální koncentrace NH3, tím vyšší gradient pro difuzi NH3 z dřeňového
intersticia do tubulární tekutiny
● čím nižší pH tubulární tekutiny, tím vyšší difuze NH3 a větší množství H+
vyloučeného jako NH4+
■ acidóza
● míra syntézy NH3 se mění v závislosti na množství H+, které se musí vyloučit
● chronická acidóza- adaptivní zvýšení syntézy NH3 v buňkách proximálního tubulu
○ snížení intracelulárního pH- indukuje syntézu enzymů zahrnutých do
metabolismu glutaminu- zvýšená syntéza NH3- více H+ se vyloučí jako NH4+ a
více nového HCO3- je resorbováno
■ plazmatická koncentrace K+
● hyperkalémie- inhibuje syntézu NH3 a snižuje schopnost vyloučit H+ jako NH4+-
renální tubulární acidóza typu 4
● hypokalémie- stimuluje syntézu NH3 a zvyšuje schopnost vyloučit H+ jako NH4+
● ovlivnění antiportem H+/K+ - ovlivňuje intracelulární pH
○ hyperkalémie- K+ do buňky, H+ ven- zvýšení intracelulárního pH- inhibice
syntézy NH3 z glutaminu
○ hypokalémie- K+ z buňky, H+ do buňky- snížení intracelulárního pH-
stimulace syntézy NH3 z glutaminu
○
 45. Tvorba koncentrované a zředěné moči, regulace příjmu tekutin
● osmoregulace- udržuje konstantní osmolaritu tělesných tekutin (290 mOsm/l)
○ i malé změny stimulují hormonální odpověď ovlivňující reabsorpci vody v ledvinách
● osmolarita moči: 50-1200 mOsm/l
○ isoosmotická: osmolarita moči=osmolarita krve
○ hyperosmotická: osmolarita moči > osmolarita krve
○ hypoosmotická: osmolarita moči < osmolarita krve
● odpověď na nedostatečný přísun vody
○ ztráty vody z těla potem a výpary z úst a nosu- zvyšuje se osmolarita plazmy
○ to stimuluje osmoreceptory v přední části hypothalamu
○ navození žízně a sekrece ADH z neurohypofýzy
○ ADH se dostává krví do ledvin- zvyšuje propustnost hlavních buněk distální části DT a sběrných
kanálků pro vodu
○ zvýšená reabsorpce vody - zvyšuje se osmolarita moči, snižuje se objem moči a snižuje se
osmolarita plazmy na normální hodnotu
○ negativní zpětná vazba
● odpověď na zvýšený přísun vody
○ přisun vody ředí tělesné tekutiny a osmolarita plazmy se snižuje
○ to inhibuje osmoreceptory v přední části hypothalamu
○ snižování žízně a inhibice sekrece ADH
○ snížení množství cirkulujícího ADH a přísun množství ADH do ledvin- snížení permeability hlavních
buněk pro vodu
○ snížení reabsorpce vody v distálním tubulu a sběracích kanálcích- voda je vylučována močí- snížení
osmolarity moči a zvýšení objemu moči- osmolarita plazmy se zvyšuje na normální hodnotu
● kortikopapilární osmotický gradient
○ gradient osmolarity intersticiální tekutiny mezi kůrou (300 mOsm/l) a papilou (1200 mOsm/l)
○ protiproudový mechanismus- Henleho klička- protiproudový násobič
■ pro udržení fyziologické hladiny osmolarity tělesných tekutin ledviny musí schopné
produkovat hypertonickou či hypotonickou moč v závislosti na momentální potřebě
organismu – je-li potřeba vyloučit nadbytečné soluty nebo nadbytečnou vodu-k tomu je
zapotřebí oddělit proces resorpce vody a solutů
■ pro schopnost ledvin upravovat osmolaritu moči (v rozmezí osmolarity definitivní moči 50-
1200 mosm/l) je nezbytné vytvořit hypertonickou dřeň s gradientem osmolarity rostoucím
směrem do hloubky dřeně
■ PPM opakovaným přenosem iontů chloridu a sodíku podél průběhu Henleovy kličky
vytváří ve dřeňovém intersticiu osmotický gradient, který je nezbytný pro koncentraci moči
při průtoku sběracími kanálky
■ single effect
● tlusté ascendentní raménko Henleho kličky
○ resorpce NaCl pomocí Na+/K+/2Cl- kotransportu
○ nepropustný pro vodu- voda zůstává v tubulu- tubulární tekutina je ředěna
○ NaCl do intersticiální tekutiny- zvyšuje se osmolarita
● descendentní raménko Henleho kličky
○ propustný pro vodu- voda teče z tubulu do té doby, než dojde k vyrovnání
osmolarity s intersticiální tekutinou
● výsledek: ↓ osmolarita ascendentního raménka, ↑ osmolarita
intersticiální tekutiny, ↑ osmolarita descendentního raménka
● ADH- ↑ aktivity Na+/K+/2Cl- kotransportéru- posiluje single effect
■ tok tubulární tekutiny
● nová tekutina vstupuje do descendentního raménka z proximálního tubulu
(osmolarita 300 mOsm/l)- stejný objem musí opustit ascendentní raménko a
vstoupit do distálního tubulu
 ● tekutina o vysoké osmolaritě vzniklá v důsledku single effect se posouvá k ohybu
Henleho kličky

● 1) single effect: NaCl je reabsorbováno ascendentním raménkem, dostává se do

okolní intersticiální tekutiny, voda zůstává v raménku- osmolarita intersticiální
tekutiny: 400 mOsm/l a tekutina v ascendentním raménku: 200 mOsm/l, osmolarita
tekutiny v descendentním raménku se vyrovná s IST- 400 mOsm/l
● 2) flow of fluid: tekutina (300 mOsm/l) přítéká z proximálního tubulu do
descendentního raménko- stejný objem odchází z acendentního raménka- tekutina
(400 mOsm/l) v descendentním raménku se dostává níže k ohybu kličky
● 3) single effect- zvyšuje se osmolarita IST a tekutiny v descendentním raménku,
snižuje se osmolarita tekutiny v ascendentním raménku
● 4) flow of fluid
■ tyto dva kroky se stále opakují do té doby, než je vytvořený kortikopapilární gradient
■ velikost kortikopapilárního gradientu závisí na délce Henleho kličky- u člověka u ohybu
kličky- 1200 mOsm/l
○ urea recycling- podílí se na vytvoření kortikopapilárního gradientu
■ v kortikálních a vnějších dřeňových sběracích kanálcích- ADH zvyšuje propustnost pro
vodu, ale nezvyšuje propustnost pro močovinu- močovina zůstává v tubulární tekutině-
zvyšuje se její koncentrace
■ ve vnitřních dřeňových sběracích kanálcích- ADH zvyšuje propustnost pro vodu a zvyšuje
počet transportérů pro močovinu UT1- facilitovaná difuze
■ zvýšená koncentrace močoviny z důvodu reabsorpce vody v kortikálních a vnějších
dřeňových sběracích kanálcích- vznik velkého koncentračního gradientu- ve vnitřních
dřeňových sběracích kanálcích urea difunduje do IST- není vyloučena, ale recyklována do
vnitřní dřeně a umocňuje tak kortikopapilární osmotický gradient
■ vysoké hladiny ADH (nedostatek vody)- urea je recyklována do vnitřní dřeně
 ■ nízké hladiny ADH (pití vody/centrální diabetes insipidus)- urea není recyklována

■ kortikopapilární osmotický gradient je tedy vyšší při vyšších hladinách ADH

○ vasa recta- protiproudový výměník
■ stejný průběh jako Henleho klička (tvar písmene U)
■ protiproudové násobení= aktivní proces ustanovující
koritkopapilární gradient x protiproudová výměna=
pasivní proces napomáhající udržet gradient
■ kapiláry volně prostupné pro malé soluty (NaCl, urea) a
vodu
■ krev vstupující do descendentního raménka- 300
mOsm/l- vystavena IST se zvyšující se osmolaritou
● NaCl a urea- difuze z IST do kapiláry, voda- z
kapiláry do IST- osmotické vyrovnávání s IST
● v ohybu kapiláry- 1200 mOsm/l
■ vzestupné raménko- opačný proces
● krev je vystavována snižující osmolaritě IST- malé
soluty ven, voda dovniř
■ krev opouštějící vasa recta- 325 mOsm/l= lehce vyšší než osmolarita krve vstupující-
některé soluty se vrací do systémové cirkulace- ale gradient nemizí, protože Henleho klička
a urea dodávají zpět všechny soluty, které jsou navráceny do krevní cirkulace
● antidiuretický hormon- 3 účinky na renální tubuly
○ 1) zvyšuje propustnost hlavních buněk distální části
DT a sběracích kanálků pro vodu- nejdůležitější
■ při absenci ADH- hlavní buňky jsou
nepropustné pro vodu
■ v přítomnosti ADH- tvoří se aquaporiny-
inzerce do luminální membrány hlavních buněk
● vysoké hladiny ADH- V2 receptory na
bazolaterální membráně hlavních
buněk- aktivace adenylátcyklázy
pomocí G proteinu- katalyzuje
přeměnu ATP na cAMP- aktivace
proteinkinázy A- fosforylace
intracelulárních struktur (mikrotubuly,
mikrofilamenta)-AQP2 (řízený ADH)-
vložen do luminální membrány
 ○ 2) zvyšuje aktivitu Na+/K+/2Cl- kotransportéru tlustého
ascendentního raménka- posiluje tak protiproudový
násobič a kortikopapilární osmotický gradient
○ 3) zvyšuje propustnost pro močovinu ve vnitřních
dřeňových sběracích kanálcích
● produkce hyperosmotické moči
○ hyperosmotická moč má vyšší osmolaritu než krev
○ vysoké hladiny ADH (nedostatek vody/SIADH)
○ ascendentní raménko a počáteční část DT= nepropustné
pro vodu
○ osmolarita glomerulárního filtrátu= osmolarita krve= 300
mOsm/l- voda a malé soluty jsou volně filtrovány
○ osmolarita zůstává konstantní v délce celého proximálního
stočeného tubulu- voda je reabsorbována ve stejném
poměru jako soluty= isoosmotický proces
○ tlusté ascendentní raménko- resorpce NaCl, nepropustné
pro vodu- pokles osmolarity na 100 mOsm/l= diluční
segment
○ počáteční část distální tubulu- resorpce NaCl pomocí
Na+/Cl- kotransportéru, nepropustné pro vodu- pokles
osmolarity na 80 mOsm/l= kortikální diluční segment
○ distální část distálního tubulu- hlavní buňky jsou
propustné pro vodu za přítomnosti ADH- voda je
resorbována osmózou so té doby než dojde k vyrovnání s IST- 300 mOsm/l
○ sběrací kanálky- hlavní buňky- propustné pro vodu za přítomnosti ADH- vystavována stále vyšší
osmolaritě IST- až dosáhne 1200 mOsm/l
○ SIADH= syndrom nepřiměřené sekrece ADH
■ abnormálně vysoké hladiny ADH (nadměrná sekrece z neurohypofýzy následkem zranění
hlavy/ sekrece ADH např. plicními tumory)
■ ADH je sekretováno bez osmotického stimulu
■ zvyšuje resorpci vody DT a sběracími kanálky- hyperosmotická moč a ředění plazmy
● produkce hypoosmotické moči
○ hypoosmotická moč má nižší osmolaritu než krev
○ nízké hladiny ADH (pití vody, centrální diabetes
insipidus)/ ledviny neodpovídají na ADH (nefrogenní
diabetes insipidus)
○ pro vodu nepropustné- ascendentní raménko, distální
tubulus a sběrací kanálky
○ proximální tubulus- resorpce vody zde není ovlivněna
ADH- osmolarita tubulární tekutiny= 300 mOsm/l
○ tlusté ascendentní raménko- resorpce NaCl, voda není
resorbována- 120 mOsm/l- vyšší než u ADH, protože
Na+/K+/2Cl- je inhibován- zmenšuje se diluce
○ počáteční část DT- resorpce NaCl, ale buňky jsou
nepropustné pro vodu, osmolarita tubulární tekutiny= 110
mOsm/l
○ distální část DT- nepropustné pro vodu!- žádné
vyrovnávání osmolarit. voda není resorbována- konečná
osmolarita: 75 mOsm/l (resorpce NaCl)
○ centrální diabetes insipidus
■ může být následkem poranění hlavy a poškození
neurohypofýzy- nemůže sekretovat ADH
■ zvýšení osmolarity plazmy- normálně by stimulovala sekreci ADH
 ■ léčba: analogy ADH (dDAVP)
○ nefrogenní diabetes insipidus
■ porucha odpovědi ledvin na ADH- normální sekrece neurohypofýzou, ale receptor pro ADH
je poškozen/ G protein/adenylátcykláza hlavních bb
■ exkrece velkých množství zředěné moči
■ zvyšuje se osmolarita plazmy- sekrece ADH
■ léčba: thaizidová diuretika- inhibují Na+/Cl- kotransport- prevence diluce, snižují GFR a
objem ECF- zvýšení resorpce vody v
proximálních tubulech
● mechanismus působení ADH
○ ↑ osmolarity ECF (↑ koncentrace Na+ v plazmě)-
scvrknutí osmoreceptorů v hypothalamu poblíž
nuclei supraoptici- nervové signály do buněk v nuclei
supraoptici- signál do neurohypofýzy- změna
membránového potenciálu a zvýšený vstup Ca2+ do
buněk- stimulace uvolnění ADH (uložen v sekrečních
vesikulách nervových zakončení)- krví transportován
do ledvin- zvýšení permeability buněk distálního
tubulu a sběracích kanálků pro vodu- zvýšená
resorpce vody a exkrece malého množství
koncentrované moči
○ další důležitá oblast pro kontrolu osmolarity a
sekrece ADH= AV3V region= podél anteroventrální oblasti 3. komory (horní část- organum
subfornicale, dolní část= organum vasculosum laminae terminalis, mezi nimi- ncl. preopticus
medianus- četná nervová spojení mezi těmito dvěma orgány+ s ncll. supraoptici a kontrolními
centry krevního tlaku v prodloužené míše)
● žízeň
○ adekvátní příjem tekutin je nezbytný pro
kompenzaci ztrát pocením, dýcháním a v GIT
○ stejná oblast třetí komory, která stimuluje
uvolňování ADH, stimuluje žízeň + anterolaterálně
od ncl. preopticus= malá oblast, která po stimulaci
vyvolává okamžitý příjem tekutin= centrum žízně
■ buňky v této oblasti fungují také jako osmoreceptory
○ v těle je obecně spíše tendence k dehydrataci a zvýšené osmolaritě a koncentraci Na + v ECF
○ pokud je koncentrace Na+ jen o 2 mmol/l vyšší než je norma- spouští se mechanismus žízně= práh
pro pití- i malý vzrůst osmolarity vyvolá příjem tekutin- návrat osmolarity a objemu ECF do normálu
○ mechanismus působení ADH i žízně působí paralelně- pokud vypadne jeden z nich- ten druhý ho
dokáže nahradit, pokud vypadnou oba- žádný zpětnovazebný mechanismus, který by je nahradil
 46. Regulace acidobasické rovnováhy, role ledvin
● role ledvin v regulaci ABR:
○ reabsorpce filtrovaného HCO3-
■ důležitý extracelulární pufr- není vyloučen močí
○ exkrece vázaného H+
■ původ: katabolismus proteinů a fosfolipidů
■ 1) exkrece H+ jako titrovatelné kyseliny= pufrován fosfátovým systémem v moči
■ 2) exkrece H+ jako NH4+
■ doprovázena syntézou a reabsorpcí nového HCO3-= doplnění zásob HCO3-, který byl použit
k pufrování H+
● reabsorpce filtrovaného HCO3- více než 99,9%
○ většina v proximálním tubulu, malé množství také v Henleho kličce, distálním tubulu a sběracích
kanálcích
○ proximální tubulus
■ Na+/H+ výměník= Na+ dependentní
sekundární aktivní transport
● Na+ do buňky po svém
elektrochemickém gradientu, H+
z buňky do lumen proti svému
elektrochemickému gradientu
■ H+ tvoří s HCO3- H2CO3- rozložena
(CA) na CO2 a H2O- snadno prochází do
buňky
■ uvnitř buňky- opačná reakce
(intracelulární CA)- vzniká H2CO3 a z ní opět H+ a HCO3-
● H+ sekrece pomocí Na+/H+ výměníku- napomáhá rebasorpci dalšího HCO3-
● HCO3- transport přes basolaterální membránu do krve
○ Na+/HCO3- kotransport
○ Cl-/HCO3- antiport
■ vede k reabsorpci Na+ a HCO3-, ale nikoli sekrece H+- každé H+, které projde přes Na+/H+
výměník v luminální membráně reaguje s HCO3- za vzniku H2CO3= je recyklován, proto jen
malá změna v pH tubulární tekutiny
○ faktory ovlivňující resorpci HCO3-
■ množství filtrovaného HCO3-
● plazmatická koncentrace vyšší než 40 mmol/l- filtrované množství velké- saturace
reabsorpce- veškerý HCO3-, který nemůže být resorbován, je vyloučen- snížení
koncentrace HCO3- v krvi
■ ECF
● expanze objemu ECF
○ inhibice isoosmotické reabsorpce v PT a tím i reabsorpci HCO3-
● kontrakce objemu ECF
○ stimuluje isoosmotickou reabsorpci v PT a tím i reabsorpci HCO3-
● pokles objemu ECF aktivuje renin-angiotenzin II-aldosteronový systém
○ angiotenzin II stimuluje Na+/H+ výměnu v proximálním tubulu- stimuluje
reabsorpci HCO3- a zvyšuje koncentraci HCO3- v krvi
○ kontrakční alkalóza= metabolická alkalóza objevující se sekundárně ke
kontrakci objemu ECF (při léčbě kličkovými/ thiazidovými diuretiky a také
komplikace při metabolické alkalóze způsobená zvracením)
■ léčba: infuze isotonického NaCl k navrácení objemu ECF
■ pCO2
● zvýšení pCO2 vede ke zvýšení reabsorpce HCO3- a naopak
● respirační acidóza
 ○ zvýšení pCO2- více CO2 je k dispozici renálním buňkám k generování H+-
více HCO3- je resorbováno- zvýšení pH (kompenzace)
● respirační alkalóza
○ snížení pCO2- méně CO2 je k dispozici renálním buňkám pro generování H+-
méně HCO3- je reabsorbováno- snížení pH (kompenzace)
● exkrece H+ jako titrovatelné kyseliny
○ H+ vyloučené s močovými pufry- nejdůležitější:
anorganický fosfát- poměrně vysoká
koncentrace v moči (15% filtrovaného fosfátu se
vylučuje močí) a ideální pK
○ 2 primárně aktivní transporty pro sekreci H+ do
tubulární tekutiny
■ H+ ATPáza= stimulována aldosteronem-
stimuluje nejen hlavní buňky k reabsorpci
Na+ a sekreci K+, ale také alfa vmezeřené
buňky k sekreci H+
● H+ vzniká v buňce z CO2 a H2O-
vznik H2CO3 (intracelulární CA)- disociuje na H+- exkrece a HCO3- - reabsorpce
přes Cl-/HCO3- antiport
■ H+/K+ ATPáza- reabsorpce K+ v alfa vmezeřených buňkách
● v lumen sekretovaný H+ reaguje s A- formou fosfátového pufru- HP042- za vzniku
HA formy- H2PO4-= titrovatelná kyselina- exkretována
○ za každý vyloučený H+= jeden nový HCO3- syntetizován a reabsorbován- doplnění extracelulárních
zásob, které byly použity pro pufrování vázaného H+
○ minimální pH moče= 4,4
○ faktory ovlivňující exkreci H+
■ množství močového pufru
● graf A: znázorňuje
rozpětí pH tubulární
tekutiny (vyšrafovaná
oblast)
● glomerulární filtrát-
pH=7,4
○ HPO42- a
H2PO4-=
přítomny- koncentrace HPO42- mnohem vyšší než H2PO4-
○ sekrece H+ do tubulární tekutiny- s HPO42- vytváří H2PO4-
● lineární část titrační křivky (pH=7,8-5,8)- přidání H+ do tubulární tekutiny- pouze
mírné snížení pH
● jakmile většina HPO42- byla přeměněna na H2PO4-, další sekrece H+ způsobí prudký
pokles pH na 4,4- žádný další H+ nemůže být sekretován
● jediná možnost jak sekretovat více H+- více HPO4-
● množství exkretovaného H+ jako titrovatelné kyseliny závisí na množství
dostupného močového pufru
■ pK močového pufru
● graf A: fosfát- lineární část křivky víceméně překrývá rozmezí pH tubulární tekutiny
○ vyšrafovaná plocha pod grafem= množství sekretovaného H+ do tubulární
tekutiny v rozmezí pH 7,4 v glomerulárním filtrátu a 4,4 ve finální moči
● graf B: kreatinin- pK=5,0= blízko minimálnímu pH moče, proto celkové množství H+,
které může být vyloučeno= mnohem menší než u fosfátového pufru (vyšrafovaná
plocha pod grafem)
● exkrece H+ jako NH4+
○ pokud by byla exkrece H+ jako titrovatelné kyseliny jediným mechanismem- exkrece H+ by byla
limitována množstvím fosfátu v moči
○ produkce vázaného H+ z proteinového a fosfolipidového katabolismu: cca 50 mmol/den
■ pouze 20 mmol/den exkrece jako titrovatelná kyselina
■ zbylých 30 mmol/den exkrece jako NH4+
○ proximální tubulus- sekrece NH4+ prostřednictvím Na+/H+ antiportu
■ enzym glutamináza přeměňuje glutamin na glutamát a NH4+
■ glutamát se přeměňuje na alfa-ketoglutarát-
přeměna na CO2 a H2O a poté na HCO3-=
reabsorbován přes Na+/HCO3- kotransport-
pomáhá nahradit zásoby v ECF
■ NH4+= v rovnováze s NH3 a H+
■ NH3 (rozpustný v tucích)- difuze po svém
koncentračním gradientu do lumen,
■ H+- sekrece do lumen přes Na+/H+ antiport
■ v lumen- H+ a NH3- přeměna na NH4+
■ část NH4+- exkrece přímo do močí, část nepřímá
exkrece- reabsorpce tlustým ascendentním raménkem- uložení v dřeňové intersticiální
tekutině- sekrece do sběracího kanálku k finální exkreci
○ tlusté ascendentní raménko- reabsorpce NH4+- spoluvytváří kortikopapilární osmotický gradient
■ reabsorpce pomocí substituce K+ na Na+/K+/Cl- kotransportéru
■ NH4+ se účastní protiproudového násobení- koncentrace ve intersticiální tekutině vnitřní
dřeně a papily
○ alfa vmezeřené buňky sběracího kanálku- sekrece NH3 a H+ do lumen- vytváří NH4+- exkrece
■ dva transportéry k exkreci H+
● H+ ATPáza
● H+/K+ ATPáza
■ NH3 difunduje z místa vysoké
koncentrace v dřeňové intersticiální
tekutině do lumen- s H+ tvoří NH4+
■ NH4+ a NH3= v rovnováze, difunduje NH3,
protože je rozpustný v tucích
■ NH4+= rozpustný ve vodě, ne v tucích-
uvězněn v tubulární tekutině a
vyloučen= diffusion trapping
■ za každý H+ vytvořený a sekretovaný
buňkou= syntéza a reabsorpce nového
HCO3-
○ faktory ovlivňující exkreci NH4+
■ pH moči
● snižující se pH- zvyšuje se exkrece H+ jako NH4+- více NH4+ oproti NH3
● čím nižší luminální koncentrace NH3, tím vyšší gradient pro difuzi NH3 z dřeňového
intersticia do tubulární tekutiny
● čím nižší pH tubulární tekutiny, tím vyšší difuze NH3 a větší množství H+
vyloučeného jako NH4+
■ acidóza
● míra syntézy NH3 se mění v závislosti na množství H+, které se musí vyloučit
● chronická acidóza- adaptivní zvýšení syntézy NH3 v buňkách proximálního tubulu
○ snížení intracelulárního pH- indukuje syntézu enzymů zahrnutých do
metabolismu glutaminu- zvýšená syntéza NH3- více H+ se vyloučí jako NH4+ a
více nového HCO3- je resorbováno
■ plazmatická koncentrace K+
 ● hyperkalémie- inhibuje syntézu NH3 a snižuje schopnost vyloučit H+ jako NH4+-
renální tubulární acidóza typu 4
● hypokalémie- stimuluje syntézu NH3 a zvyšuje schopnost vyloučit H+ jako NH4+
● ovlivnění antiportem H+/K+ - ovlivňuje intracelulární pH
○ hyperkalémie- K+ do buňky, H+ ven- zvýšení intracelulárního pH- inhibice
syntézy NH3 z glutaminu
○ hypokalémie- K+ z buňky, H+ do buňky- snížení intracelulárního pH-
stimulace syntézy NH3 z glutaminu
● u zdravých osob s relativně vysokoproteinovou dietou- produkce cca 50 mmol vázaného H+
○ ledviny vylučují 100%- 40% jako titrovatelná kyselina a 60% jako NH4+
● diabetická ketoacidóza- produkce vázaného H+ může být zvýšená až desetkrát- zvýšená exkrece
○ exkrece NH4+ je zvýšená, protože acidóza indukuje enzymy, které se účastní metabolismu
glutaminu- zvýšení syntézy NH3
○ exkrece titrovatelné kyseliny je zvýšená, protože produkce kyseliny beta-hydroxymáselné i kyseliny
acetoctové je nadměrná- metabolická acidóza- jejich soli jsou filtrovány a slouží jako močové pufry
● chronické renální selhání= další příčina metabolické acidózy
○ progresivní ztráta nefronů
○ produkce 50 mmol vázaného H+/den, ale exkrece H+ je snížena, protože
■ exkrece titrovatelné kyseliny je snížena kvůli snížené GF- snížené množství filtrovaného
fosfátu a tím i množství fosfátu, které slouží jako močový pufr
■ exkrece NH4+ je snížena kvůli snížené syntéze NH3
■ exkrece vázaného H+ je pouze 15 mmol/den= mnohem méně než množství produkovaného
H+
■ příčina metabolické acidózy= neschopnost ledvin vyloučit všechen vázaný H +
■ léčba: nízkoproteinová dieta
 47. Faktory ovlivňující acidobazickou rovnováhu (nastavení pH vnitřního prostředí)
● udržování normální koncentrace H+ v tělních tekutinách (v plazmě: 40x10 -9 mol/l)
○ pufry v ICF a ECF (minuty až hodiny)
○ respirační mechanismy- vylučování CO2 (minuty až hodiny)
○ renální mechanismy- resorpce bikarbonátu a exkrece H+ (hodiny až dny)

𝑝𝐻 = −𝑙𝑜𝑔10 [𝐻 + ]
● fyziologické pH : 7,35-7,45
● extracelulární tekutina
○ arteriální krev: 7,37-7,42
● pH < 7,37= acidémie
● pH > 7,42 = alkalémie
● pH slučitelné se životem: 6,8-8,0
○ venózní krev: pH je nižší- 7,35
■ parciální tlak oxidu uhličitého je vyšší
○ intersticiální tekutina- 7,35
■ obsahuje produkty metabolismu (také CO2)
○ moč-4,5-8
○ žaludek- 0,8
■ HCl
● intracelulární tekutina- 6-7,4
● produkce kyselin v těle
○ CO2
■ nestálá kyselina, konečný produkt aerobního metabolismu
■ sama o sobě není kyselinou, ale reakcí s vodou vzniká kyselina uhličitá (slabá kyselina)

𝐶𝑂2 + 𝐻2 𝑂 ↔ ️ 𝐻2 𝐶𝑂3 ↔ ️𝐻 + + 𝐻𝐶𝑂3−

karboanhydráza
■ H vzniklý disociací kys. uhličité musí být pufrován (pouze přechodný problém pro venózní
+

krev)
■ CO2 produkovaný buňkami je vylučován do venózní krve- přeměněn na H+ a HCO3- v
erytrocytech a transportován do plic- opačná reakce- vzniká CO2- vyloučen, proto se
označuje jako nestálá kyselina
○ stálé kyseliny
■ produkty katabolismu proteinů a fosfolipidů (50 mmol/den)- kys. s obsahem síry a fosforu
■ za patofyziologických okolností vznikají také jiné kyseliny
● kys. beta-hydroxymáselná, kys. acetyloctová (ketokyseliny)- neléčený diabetes
mellitus
● kyselina mléčná- namáhavé cvičení, hypoxie tkání
● kyselina salicylová- předávkování aspirinem
● kyselina mravenčí- požití methanolu
● kyselina glykolová a šťavelová- požití ethylenglykolu
■ nadprodukce nebo požití stálých kyselin vede k metabolické acidóze
● pufry= směs slabé kyseliny a její konjugované báze/slabé báze a její konjugované kyseliny
 ○ látky schopné přijmout nebo vyloučit proton
○ zabraňují změnám pH- první obranná linie
● Henderson-Hasselbachova rovnice- pH pufru
[𝐴− ]
𝑝𝐻 = 𝑝𝐾 + 𝑙𝑜𝑔
[𝐻𝐴]
● pK
○ rovnovážná konstanta (K)= poměr reakčních konstant přímé a
zpětné reakce
○ silné kyseliny (HCl)- snadněji se disociují- vysoká K, nízké pK
○ slabé kyseliny (H2CO3)- méně se disociují, menší K, vysoké pK
○ pufry nejlépe fungují při pH = pK ± 1

● ECF pufry
○ bikarbonátový systém
■ A-= HCO3-
■ HA= CO2 (v rovnováze s H2CO3)
■ nejdůležitější a nejúčinnější extracelulární pufr
■ první obranná linie, pokud tělo získá H+ nebo ho ztratí
■ Henderson-Hasselbachova rovnice:
● 0,03= konstanta rozpustnosti- přepočet parciálního tlaku CO2 na molární
koncentraci v mmol/l
[𝐻𝐶𝑂3− ]
𝑝𝐻 = 𝑝𝐾 + 𝑙𝑜𝑔
0,03 × 𝑝𝐶𝑂2
● lze též znázornit pomocí acidobazického nomogramu- vztah mezi pCO2,
koncentrace HCO3- a pH
 ● isohydrické linie- stejné pH
● elipsa ve středu- normální hodnoty pro arteriální krev
● abnormální kombinace pCO2 a koncentrace HCO3- mohou dát normální hodnoty
pH
● př. 12 mmol/l HCl je přidáno k ECF, počáteční koncentrace HCO3- v ECF je 24 mmol/l
○ 12 mmol/l přidaného H+ s 12 mmol/l HCO3- vytváří 12 mmol/l H2CO3- přeměna na CO2 v
přítomnosti CA
○ nová koncentrace HCO3- bude 12 mmol/l, nová koncentrace CO2 bude počátečních 1,2 mmol/l
(0,03x40 mmHg) plus 12 mmol/l
○ nové pH=6,06= smrtelná hodnota, ale druhý protektivní mechanismus= respirační kompenzace
■ acidémie stimuluje chemoreceptory v karotických tělískách- okamžitý zvýšení ventilace-
hyperventilace- všechen nadbytečný CO2+více odchází plícemi
■ koncentrace CO2= 0,72 (0,03x24 mmHg), koncentrace HCO3-=12 mmol/l, nové pH=7,32=
velmi blízké normální hodnotě
○ přestože koncentrace HCO3- i pCO2= výrazně snížené, pH je skoro normální
○ úplné obnovení acidobazické rovnováhy závisí na ledvinách
○ fosfátový systém
■ pK pro HCO3-/CO2 je 6,1 s lineární částí v rozmezí pH 5,1-7,1
■ pK pro HPO42-/H2PO4- je 6,8 s lineární částí v rozmezí pH 5,8-7,8- efektivní pufrovací
rozmezí je blíže 7,4, ALE
● 1) HCO3- se vyskytuje v mnohem vyšší koncentraci (24 mmol/l) než fosfát (1-2
mmol/l)
 ● 2) kyselá forma bikarbonátového systému je CO2= nestabilní a může být vyloučen
plícemi
● ICF
○ H+ se musí nejprve dostat přes buněčnou membránu
■ 1) nadbytek/nedostatek CO2- CO2 může samovolně přecházet přes membránu
● např. respirační acidóza- nadbytek CO2- generuje H+, který musí být pufrován
○ CO2 vstupuje do buňky a H+ je pufrován intracelulárními pufry
■ 2) nadbytek/ nedostatek stálé kyseliny- H+ může vstupovat/ opouštět buňku s organickým
aniontem- např. laktát
● např. metabolická acidóza způsobená nadbytkem laktátu- nadbytečný H+ je
produkován s laktátem- společně vstupují do buňky- zachování elektroneutrality
■ 3) nadbytek/nedostatek H+ bez doprovodného aniontu- výměna H+ s K+- zachování
elektroneutrality
○ organické fosfáty
■ ATP, ADP, AMP, glukóza-1-fosfát, 2,3-bisfosfoglycerát
○ proteiny
■ hemoglobin
● pK oxyhemoglobinu=6,7
● pK deoxyhemoglobinu= 7,9- více efektivní
● krev protéká kapilárami, oxyhemoglobin uvolňuje kyslík do tkání a přeměňuje se na
deoxyhemoglobin, zároveň CO2 vstupuje do krve systémových kapilár z tkání a
difunduje do červených krvinek- s H2O vytváří H2CO3- disociace na H+ a HCO3-
● H+ je pufrován deoxyhemoglobinem- pH=7,37! (jen o 0,03 kyselejší než arteriální
krev)
● buffer base
○ zahrnuje všechny konjugované báze slabých kyselin
○ hodnota BB je dána součtem všech nárazníkových bazí v 1 l
krve nebo plazmy
○ 𝐵𝐵 = [𝐻𝐶𝑂3− ] + [𝑛𝑜𝑛𝐻𝐶𝑂3− ]
○normální hodnota v plazmě je 42 mmol/l
○normální hodnota bazí v plné krvi je navíc zvětšena o
koncentraci Hb- 48 mmol/l
○ normální hodnoty BB jsou definovány vzhledem k normální
situaci v HCO3-= taková koncentrace BB v krvi
(plazmě), kdy je normální pH a pCO2- tedy podle
Henderson-Hasselbachovy rovnice i normální
koncentrace HCO3- (24 mmol/l)
○ normální hodnoty BB jsou individuálně definovány podle koncentrace Hb- při normální koncentraci
Hb (150 g/l) je normální hodnota BB krve 48 mmol/l, při vyšších koncentracích je normální hodnota
vyšší a naopak
● base excess
○ hodnota je dána aktuální změnou BB oproti normální hodnotě BB
○ 𝐵𝐸 = 𝑎𝑘𝑡𝑢á𝑙𝑛í 𝐵𝐵 − 𝑛𝑜𝑟𝑚á𝑙𝑛í 𝐵𝐵

○Base excess je definován jako počet molů silné kyseliny, který je třeba přidat do jednoho litru plně
okysličené krve, aby bylo dosaženo pH 7,4 při pCO2 = 5,3 kPa a při teplotě 37 °C. Jedná se o
optimální veličinu pro hodnocení metabolické složky ABR. Normální hodnoty činí 0 ± 2,5 mM.
Záporné hodnoty BE značí nadbytek kyselin v krvi – metabolickou acidózu. Kladné hodnoty BE
naopak značí nadbytek bazí – metabolickou alkalózu.
● základním vyšetřením pro posouzení acidifikační činnosti ledvin= vyšetření pH vzorku ranní moči
○ stanovení pH je zapotřebí provést ihned a doporučuje se použít pH-metr
 ○ u zdravého dospělého je pH ranního vzorku nižší než 6,0
○ při vyšší hodnotě vzniká podezření na poruchu acidifikační schopnosti, a pokud nejsou
kontraindikace (např. výrazné omezení funkce ledvin), je možno provést acidifikační test po zátěži
NH4Cl nebo CaCl2 (u pacientů s poruchou jaterní funkce)
○ za 3 hodiny po požití testovací látky následuje sběr moči ve 3 jednohodinových intervalech a ihned
po odběru se ve vzorcích moči změří kyselost pH-metrem- při neporušené acidifikační funkci ledvin
by pH moči mělo klesnout pod hodnotu 5,5.
○ acidifikační schopnost je porušena u pacientů s renální tubulární acidózou distálního typu
● H+ je ledvinami eliminován ve dvou formách:
○ vázaný na přítomné anionty, např. na fosfáty (přeměna hydrogenfosforečnanu na
dihydrogenfosforečnan) nebo na anionty některých organických kyselin
■ tento podíl se označuje jako tzv. titrovatelná acidita, která za normálních podmínek
představuje 10–30 mmol/24 hodin- lze ji stanovit titrací hydroxidem sodným
○ jako amonný kationt, který představuje nejvýznamnější systém- množství NH4+ vyloučeného močí
se pohybuje mezi 30–50 mmol/24 hodin
 48. Acidóza, příčiny, kompenzace
● abnormální koncentrace H+ v krvi- abnormální pH
● acidémie= zvýšení koncentrace H+ v krvi (snížení pH)- příčinou je patofyziologický proces- acidóza
● alkalémie= snížení koncentrace H+ v krvi (zvýšení pH)- příčinou je patofyziologický proces- alkalóza
● mohou být způsobeny primárním narušeném koncentrace HCO3- nebo primárním narušením pCO2
● metabolické- změny v koncentraci HCO3-
○ metabolická acidóza
■ pokles HCO3- koncentrace- snížení pH
■ nadbytek vázaného H+ v těle- nadprodukce H+/ požití H+/ snížená exkrece vázaného H+
■ ztráty HCO3-
○ metabolická alkalóza
■ zvýšení HCO3- koncentrace- zvýšení pH
■ ztráty vázaného H+/nadbytek HCO3-
● respirační- poruchy pCO2- poruchy respirace
○ respirační acidóza
■ hypoventilace- zadržování CO2- zvýšené pCO2- snížení pH
○ respirační alkalóza
■ hyperventilace- ztráty CO2- snížení pCO2- zvýšení pH
● 1. linie obrany= ECF a ICF pufry
● dále respirační nebo renální kompenzace
● metabolická porucha (výkyvy v koncentraci HCO3-)- respirační kompenzace- úprava pCO2
● respirační porucha (výkyvy v koncentraci pCO2)- renální kompenzace- úprava koncentrace HCO3-
● kompenzační mechanismus- vždy stejný směr jako původní příčina
○ metabolická acidóza- primární příčina= snížení koncentrace HCO3- v krvi- odpověď:
hyperventilace- snížení pCO2
○ respirační acidóza- primární příčina= zvýšené pCO2- odpověď: zvýšení koncentrace HCO3-
● důležitý ukazatel pro stanovení poruchy ABR= anion gap
○ princip elektroneutrality: v každé tělní tekutině musí být rovno množství kationtů a aniontů
○ obvykle měřený kation= Na+
○ měřené anionty= HCO3- a Cl-
○ vyšší koncentrace Na+ oproti součtu koncentrací HCO3- a Cl-,
rozdíl= anion gap
○ protože elektroneutralita musí být vždy dodržena, v plazmě se
musí nacházet neměřené anionty- plazmatické proteiny,
fosfát, citrát a sulfát

𝑃𝑙𝑎𝑠𝑚𝑎 𝑎𝑛𝑖𝑜𝑛 𝑔𝑎𝑝

= [𝑁𝑎+ ] − ([𝐻𝐶𝑂3− ] + [𝐶𝑙 − ])
○ normální hodnota: 8-16 mmol/l
○ využívá se zejména pro diferenciální diagnostiku metabolické
acidózy- pokles HCO3- -musí být nahrazen jiným aniontem
■ a) neměřené anionty- ↑anion gap
■ b) Cl-- anion gap= normální
○ zvýšená anion gap
■ v mnoha případech metabolické acidózy se hromadí organický anion (ketokyseliny, laktát,
salicylát apod.)- kompenzuje pokles koncentrace HCO3-
■ diabetická ketoacidóza, laktátová acidóza, otrava salicyláty, otrava methanolem, otrava
ethylenglykolem, chronické renální selhání
■ v určitých případech (otrava methanolem/ ethylenglykolem)- osmolar gap= rozdíl mezi
naměřenou a odhadovanou (vypočítanou- Na+, HCO3-, Cl-, urea, glukóza) osmolaritou
plazmy
 ■ methanol a ethylenglykol- velmi malá molekulární hmotnost- více molů v plazmě- zvýšení
naměřené osmolarity, protože vzorec s nimi nepočítá, vzniká osmolar gap
○ normální anion gap
■ v některých případech metabolické acidózy (diarrhea, renální tubulární acidóza) se
nekumuluje žádný organický anion
■ pokles koncentrace HCO3- je vyrovnán vzrůstem koncentrace Cl- - žádná změna v anion
gap
■ hyperchloremická metabolická acidóza s normální anion gap
● acidobazický nomogram

○ akutní porucha - ještě před renální kompenzační odpovědí- abnormální hodnoty pH krve
○ chronická porucha- jakmile se objeví renální kompenzace (několik dní)- díky kompenzačním
mechanismům- normální hodnoty pH
○ pro každou metabolickou poruchu- pro danou změnu v koncentraci HCO3 můžeme vyčíst
očekávanou změnu pCO2
○ pro každou respirační poruchu- pro danou změnu v pCO2 můžeme vyčíst změnu v koncentraci
HCO3-
● metabolická acidóza
○ pokles koncentrace HCO3- v krvi
○ může být způsobena:
■ A) nadprodukcí kyselin- ketokyselin, laktátu apod.
■ B) požití kyselin- kys. salicylová
■ C) neschopnost ledvin vylučovat vázané kyseliny produkované normálním metabolismem
■ D) ztráty HCO3- ledvinami/přes GIT, diluční acidóza
○ ↓pH, ↓koncentrace HCO3-, ↓pCO2
○ může být způsobena přímo ztrátou HCO3- (diarrhea/RTA), ale mnohem častěji- nadbytek vázaných
kyselin v těle
○ 1) nárůst vázaného H+
■ zvýšená produkce/požití kyselin/ snížená exkrece kyselin
○ 2) pufrování
■ nadbytek H+ je pufrován v ICF i ECF především pomocí HCO3-, což vede ke snížení
koncentrace HCO3– pokles pH
■ v ICF je H+ pufrován organickými fosfáty a proteiny- H+ musí nejprve vstoupit do buňky-
pomocí organického aniontu (ketoanion, laktát, mravenčan nebo výměnou za K+-
hyperkalémie)
○ 3) respirační kompenzace
 ■ pokles pH arteriální krve stimuluje periferní chemoreceptory v karotických tělískách-
hyperventilace- pokles pCO2

○ 4) renální korekce
■ závěrečný mechanismus- navrácení ABR do normálu
■ několik dní
■ nadbytek vázaného H+ bude vyloučen jako titrovatelná kyselina a NH4+
■ zároveň bude syntetizována a reabsorbován nový HCO3-, který doplní HCO3- použitý dříve
k pufrování
● respirační acidóza
○ způsobena hypoventilací- zadržování CO2- inhibice medulárního respiračního centra, paralýza
respiračních svalů, obstrukce dýchacích cest, porucha výměny CO2 mezi plicními kapilárami a
alveoly
○ ↓pH, ↑koncentrace HCO3-, ↑pCO2
○ 1) retence CO2
■ vzrůst pCO2= primární porucha- snížení pH- zvýšení koncentrace HCO3-
○ 2) pufrování
■ pufrování nadbytečného CO2 dochází výhradně v ICF zejména v erytrocytech
■ uvnitř buněk se konvertuje na H+ a HCO3- a H+ je pufrován intracelulárními proteiny (např.
hemoglobin) a organickými fosfáty
○ 3) respirační kompenzace
■ ŽÁDNÁ
○ 4) renální kompenzace
■ zvýšená exkrece H+ jako vázané kyseliny a NH4+ a zvýšená syntéza a reabsorpce nového
HCO3- -zvýšení koncentrace HCO3-

○ akutní respirační acidóza- renální kompenzace se ještě neobjevila- pH poměrně nízké- zvyšuje se
jmenovatel, zatímco čitatel jen lehce
○ chronická respirační acidóza- renální kompenzace způsobí nárůst čitatele- pH se normalizuje
Alkalóza
- patří mezi poruchy acidobazické rovnováhy (jsou dány změnou koncentrace H+ iontů v krvi,
což se pak projevuje změnou pH)
- v případě alkalózy: pH zvýšené

alkalóza x alkalémie
- Alkalémie – zvýšené pH krve, pH krve nad fyziologickou hodnotu 7,42, kdy je snížená
koncentrace H+ iontů v krvi
- Alkalóza – patofyziologický proces, který vede k alkalémii

Hendersonova-Hasselbalchova rovnice
- pro poruchy acidobazické rovnováhy je důležitá
Hendersonova-Hasselbalchova rovnice pro
bikarbonátový pufr
- je ale modifikovaná, ve zlomku - parciální tlak
oxidu uhličitého místo kyseliny uhličité. Koncentrace H2CO3 je špatně měřitelná,
protože kyselina uhličitá je velmi nestálá sloučenina v plazmě. Za přítomnosti
karbonanhydrázy je většina H2CO3 přítomna ve formě CO2 - (400 CO2:1 H2CO3)
- z HH rovnice vyplývá, že pH krve je ovlivněno dvěma složkami (množstvím bikarbonátu a
množstvím oxidu uhličitého)
- rozlišujeme dva základní typy: metabolickou a respirační alkalózu, podle toho která složka
toho zlomku se mění:
1) Metabolická alkalóza: způsobena zvýšenou koncentrací bikarbonátu (množství
bikarbonátu se zvýší => pH vzroste)
- může k ní dojít buď ztrátou H+ nebo ziskem HCO3-
2) Respirační alkalóza: primárně způsobena sníženým parciálním tlakem oxidu
uhličitého (snížené množství co2 =>zlomek se zvýší, pH opět roste)
- je způsobena hyperventilací, která vede ke ztrátě CO2 a tedy k sníženému
parciálnímu tlaku co2

Kompenzace:
1) metabolická alkalóza
- kompenzace je respirační (plícemi)
- když se zvýší množství bikarbonátu,
tak aby bylo pH blízko 7,4, se zvýší
množství co2, aby se zlomek blížil
fyziologickému poměru. A zvýšit
množství co2 můžeme hypoventilací.
- ale Valoušková: hypoventilace není možná (?) => kompenzace: ledviny: eliminace HCO3-
spolu s K+, bikarbonátové pufry
2) respirační alkalóza
- kompenzace je metabolická, ledviny
- ledviny sníží množství bikarbonátu,
více bikarbonátu se vyloučí (spolu s
K+) a méně bikarbonátu je
reabsorbováno, nebikarbonátové pufry, dodávají H+

Kompenzace úplná x částečná

- Úplná kompenzace - je vrácena zpět do normálních hodnot
 - Částečná kompenzace - pokud je AB stále mimo normu

Metabolická alkalóza: příčiny zvýšeného množství bikarbonátu v těle:

1) zmenšení objemu ECT
- stimuluje isosmotickou reabsorpci v proximálním tubulu a reabsorpci bikarbonátu,
je tedy zvýšená koncentrace bikarbonátu v krvi -> alkalóza
- aktivace systému renin-angiotenzin-aldosteron
- Angiotensin II stimuluje Na+-H+ výměnu v proximálním tubulu a zvyšuje
reabsorpci HCO3-. Při aktivaci tohoto systému je zvýšená sekrece H+ a K+
ve sběracích kanálcích.
- k zmenšení objemu ECT může dojít při užívání diuretik (léky, které mají jako efekt
zvýšený výdej moči)
2) ztráta H+
a) z GITu (ztráta HCl v důsledku zvracení nebo odsávání žaludečního obsahu)
b) ztráta H+ z ledvin v důsledku zvýšené produkce aldosteronu
- Aldosteron totiž způsobuje zvýšenou reabsorpci HCO3- a zvýšené vylučování
H+, K+
3) nadměrný příjem bikarbonátu nebo jiných alkalických látek (NaHCO3, KHCO3)
- Bikarbonát sodný je v infuzích na zvýšení pH při léčbě gastritidy nebo žaludečního
vředu. S tímto typem metabolické alkalózy se setkáváme při neadekvátní korekci
metabolické acidózy, kdy pacientovi podáme příliš velké množství bikarbonátu.
- zvýšený příjem mléčných výrobků - tzv. Milk alkali syndrome.
- Hypokalemie <-> alkaloza

Léčba:
- snížení objemu ECT: nutné doplnit objemový deficit infuzní léčbou izotonickým roztokem
NaCl (v krvi je koncentrace Na+ vyšší než koncentrace Cl-, ve fyziologickém roztoku jsou
oba ionty v poměru 1:1 => dodáváme nadbytek chloridů => acidifikující účinek)
- u jedinců s metabolickou alkalózou na podkladě zvýšeného příjmu alkálií je třeba zastavit
jejich příjem

Respirační alkalóza: příčiny

- respirační alkalóza je způsobena hyperventilací, která vede ke ztrátě co2 a tedy k sníženému
parciálnímu tlaku co2
1) vysoké nadmořské výšky (hypoxie, snížené množství kyslíku ve vzduchu vede k
hyperventilaci, a tedy ztrátě CO2)
2) úzkost, hysterie
3) léky (salicyláty)
- respirační alkalóza: hyperventilace => pokles pCO2 v plazmě => kompenzace: dýchání do
pytlíku

Akutní x chronická:
- Akutní: není kompenzována ledvinami, snížené množství co2, ph je zásadité
- Chronická: snížené pco2, kompenzována ledvinami => ph je relativně v normě
50/ Regulace tonu kosterního svalu, gama systém, volní

kontrakce
Costanzo 97, Kittnar 674, 665, Druga -fyziologie motoriky, Ganong 136

Svalový tonus

= svalové napětí
= stálá, mírná aktivita motorických jednotek svalových, a to i v úplném klidu bez jakékoli
volní kontroly
= síla působící proti protažení svalu (odpor napínání relaxovaného svalu)

● udržován kontinuální (tonickou) aktivitou dolních alfa-motoneuronů, která je udržována

aktivitou neuronů vyšších center (RF)
● důležitý v posturální motorice (tonické antigravitační svalstvo - důležité pro rovnováhu)
● Klidový tonus
○ podklad v elastických strukturách svalu
○ příznivá výchozí poloha pro svalovou kontrakci
○ existuje dlouhodobě, bez energetických nároků, nejeví únavu, nevykazuje činnostní
potenciály
● Reflexní tonus
○ charakter slabé izometrické kontrakce (sval se nestahuje, nekoná žádnou práci)
○ řízen signalizací ze svalových vřetének, která závisí na pasivním protažení svalu a
gama-inervaci
○ napomáhá rychlému uskutečnění náhlé kontrakce

REGULACE SvalovÉHO tonu

● na stálém udržování svalového tonu se podílejí svalová vřeténka, šlachová tělíska a také γ
smyčka
● určitý mírný svalový tonus lze zajistit pouze prostřednictvím svalových receptorů, ale pro
zvýšení či změnu svalového tonu je zapotřebí právě γ smyčky

Svalové vřeténko:
● proprioreceptor
● především ve svalech zodpovědných za jemné pohyby
● registruje protažení a zkrácení svalu (registrace změny délky protažení
svalu - statický systém, rychlost změny délky svalu - dynamický systém)
● tvořené intrafuzálními nervovými vlákny obalenými vazivovým
pouzdrem: vlákna intrafuzální s jaderným vakem a vlákna intrafuzální s
jaderným řetězcem, paralelní s vlákny kosterního svalu - extrafuzálními
vlákny
● sezorická inervace:
○ Ia a II aferentní nervy, vlákna skupiny Ia jsou na svalovém
vřeténku zakončena primárními - anulospirálními zakončeními,
 vlákna skupiny II jsou zakončena sekundárními - keříčkovými zakončeními, inervují
především vlákna s jaderným řetězcem
● Ia - vysoká rychlost vedení, II - střední rychlost vedení
● Ia - detekují rychlost změny délky, II- detekují délku svalového vlákna
● motorická inervace:
○ 2 typy gama- motoneuronů: statické (končí na vláknech s jaderným řetězcem) a
dynamické (končí na vláknech s jaderným vakem), funkce obou typů gama
motoneuronů - regulace citlivosti intrafuzálních vláken, které inervují (zajišťují, že
svalová vřeténka zůstanou citlivá ke změně délky svalu)
● funkce svalového vřeténka: když je sval natažen, výbojů z vřeténka přibývá a sval se reflexně
zkracuje, zatímco při zkrácení svalu beze změny v eferentních výbojích γ-vláken vřeténka
snižují aktivitu a sval relaxuje (viz též napínací reflex)

Golgiho šlachové tělísko

● receptor ve šlachách, aktivuje Ib aferentní vlákna
● v sérii s extrafuzálními vlákny
● reaguje na napětí svalu, regulace svalového napětí
● cílem je, aby napnutý sval vypnul
● aktivuje inhibiční interneuron -> sval vypne (fungují na alfa-motoneurony jako negativní
zpětná vazba)
● hlídají přetažení a poškození svalu
● viz též Golgi-tendon reflex

Gama systém
● systém řízení stálého napětí IF svalových vláken, která mohou být drážděna:
○ pasivně, při protažení EF svalových vláken
○ při kontrakci IF vláken inervovaných vlákny Aγ z γ-motoneuonů předních rohů
míšních
● autoregulační zpětnovazebný systém závislý na stupni natažení svalu
● uplatňuje se při řízení tonu antigravitačních
svalů, při posturálních reflexech a převádí
také extrakortikospinálních vlivy
● modulován retikulární formací
● aktivace γ MN vyvolá stah IF svalových
vláken vřeténka, tím dojde k podráždění jejich
receptorů stejně jako při natažení svalu,
vzruchy jsou pak vedeny na příslušný α MN a
následuje kontrakce EF vláken svalu
● GS tedy nastavuje citlivost svalového
vřeténka (jestliže se aktivita v gama-systému
zvýší, dojde ke kontrakci intrafuzálních vláken
a zvýšení citlivosti svalových vřetének)
● tento systém je sice zdlouhavější, ale pro CNS
energeticky méně náročný, jelikož ke
kontrakci svalu dochází po aktivaci malých
(30–40 µm), snadno vzrušivých neuronů
● Organismus k aktivaci svalů využívá převážně α MN. Hlavním důvodem převahy zapojení α
MN před γ MN je zpoždění, které nastane při aktivaci svalu prostřednictvím γ smyčky.
Aktivace gama systému v závislosti na stupni zátěže svalu
● Např. při zvedání těžkého břemene, u něhož předem neznáme váhu. Pokud člověk zvedá
lehkou zátěž, sval se zkrátí, a tudíž nedojde k protažení receptorů svalů. Výboje ze svalového
klesají a klesá tedy i aktivita α MN, potažmo EF vláken. Díky tomuto zvedáme předmět jen s
malým úsilím.
● Pokud je však zvedaný předmět těžší, sval se nemůže zkrátit, napětí svalového vřeténka je
zachováno a pokračuje reflexní excitací α MN. Čím vyšší je stupeň zátěže, tím více se tento
princip uplatňuje. Díky tomuto mechanismu není potřeba zaměstnávat CNS přizpůsobováním
svalu na různé typy zátěže, toto vše řeší spinální mícha a svalová vřeténka

Retikulární formace
● cestou retikulospinální dráhy
● RF pontu patří do facilitační oblasti, která facilituje motoneurony extenzorů a inhibuje
motoneurony flexorů, = facilitačně působí především na reflexní tonus antigravitačních svalů;
facilitační systém RF (oblast pontu) je spouštěn kolaterálami z dostředivých senzorických
drah;
● RF prodloužené míchy řadíme k inhibiční oblasti RF, která facilituje motoneurony flexorů
a na motoneurony extenzorů má opačný vliv, = tlumí reflexní tonus extenzorů, inhibiční
oblast RF (tedy prodloužená mícha) je spouštěna z podnětů z mozkové kůry (primární
motorické korové oblasti, nemotorické korové oblasti a ze somatosenzorických oblastí)

Další supraspinální vlivy

● kortikospinální a rubrospinální působí excitačně na MN flexorů, ale na MN extenzorů mají
opačný vliv
● dráha vestibulospinální (Deitersovo jádro) facilituje MN extenzorů a inhibuje MN flexorů

Hodnocení napĚtí
● Hypertonický (spastický) je sval tehdy, když odpor proti prodlužování je vysoký díky
hyperaktivním napínacím reflexům. Někde mezi extrémy chabosti a spasticity je špatně
definovaná oblast normálního tonu. Obecně jsou svaly hypotonické, když frekvence
eferentních γ-výbojů je nízká, a hypertonické, když je vysoká.
51/ Mechanismus volní kontrakce kosterního svalu
Zdroje: Costanzo 32, Skripta histologie

Příčně pruhovaná svalovina

● soubor svalových vláken
● svalové vlákno = mnohojaderné syncytium s jádry odtlačenými na
periferii, obsahuje myofibrily
● sarkoplazma eozinofilní, nápadné příčné pruhování
● myofibrila = soubor pravidelně uspořádaných vláknitých
proteinových komplexů (myofilamenta) a jejich doprovodných
proteinů, uspořádání = sarkomera

Tenká myofilamenta
● složena ze tří proteinů: aktin, tropomyosin a troponin
● Aktin
○ dvoušroubovice polymeru F-aktinu
○ má vazebná místa pro myosin (v klidové fázi
jsou kryty tropomyosinem, takže nedochází k
interakci aktin-myosin)
● Tropomyosin
○ zapadá do žlábku mezi molekulami F-aktinu
● Troponin = komplex 3 globulárních proteinů
○ TnT - zajištuje spojení s tropomyosinem
○ TnI - v nepřítomnosti vápenatých iontů zaujímá v komplexu spolu s tropomyosinem
polohu, která inhibuje interakci aktin-myosin, překrývá vazebná místa pro myosin na
aktinu
○ TnC - váže na sebe vápenaté ionty, jsou-li dostupné

Tlustá myofilamenta
● polymery molekul myosinu II, z nichž každá je
tvořena 2 těžkými a 4 lehkými polypeptidovými
řetězci
● tyčinkovitá část těžkých řetězců
● globulární část - vazebné místo pro aktin, vazebné
místo pro molekulu ATP s katalytickou aktivitou
(ATPáza)
Sarkomera
= základní kontraktilní jednotka, ohraničena Z-liniemi
● Z-linie = elektronově densní příčky, jsou zde ukotvena tenká myofilamenta
● A proužek - centrum sarkomery, tenká i tlustá myofilamenta, oblast tmavého proužku
● I proužek - tenká myofilamenta, světlý proužek
● M-linie - dělí střed A proužku

Další proteinové složky

● Dystrofin - kotví aktin k ECM
● Titin - spojen s tlustými filamenty, od M linie po Z disk
● Nebulin - spojen s tenkými filamenty

Transverzální tubuly a sarkoplazmatické retikulum

Transverzální tubulus
● hluboké invaginace sarkolemy, pronikají příčně na hranici A a I proužku a vkládají se mezi
dvě sousední terminální cisterny sarkoplazmatického retikula
● šíří se jimi depolarizace dovnitř buňky
● obsahují napěťově ovládaný kanál - dihydropyridinový receptor

Sarkoplazmatické retikulum
● skladují se zde a uvolňují Ca2+
● terminální cisterny - vytvářejí s transverzálními tubuly triády
● ryanodinový receptor - kalcium-uvolňující kanál
● SERCA = Ca2+ ATPáza, akumulace Ca2+ v SR,
Kontrakce kosterního svalu, nervosvalová ploténka
● je pod volní kontrolou, každá buňka kosterního svalstva je inervována motoneuronem
● nervosvalová ploténka = přenos vzruchu z motoneuronu na svalové vlákno
○ AP se šíří motoneuronem, depolarizuje presynaptickou membránu, otevřou se
napěťově ovládané Ca2+ kanály -> Ca2+ jde do buňky
○ Dojde k uvolnění přenašeče (acetylcholinu) na nervosvalové ploténce, následuje
vazba acetylcholinu na nikotinové receptory pro Ach
○ Zvýšení vodivosti membrány ploténky pro Na+ a K+ (silnější proud Na+ do buňky
než K+ ven), vznik ploténkového potenciálu a následně vznik akčního potenciálu ve
svalovém vláknu
SpŘažení excitace a kontrakce
● (excitation-contraction coupling)
● AP -> ↑ koncentrace Ca2+ -> kontrakce svalového
vlákna
1. AP se šíří do T tubulů
2. Depolarizace T-tubulů způsobí konformační změnu
napěťově ovládaných dihydropyridinových receptorů
3. Tato konformační změna přes překlenující protein otevře
i mechanicky ovládaný ryanodinový receptor
4. Vápenaté ionty skladované v SR začnou z terminální
cisterny pronikat mezi myofilamenta
5. Vápník se návážena TnC, konformační změna troponinu
způsobí to, že je tropomyosin vytáhnut ze žlábku ->
vazebná místa pro myosin jsou odhalena, takže může dojít
k interakci aktin-myosin
6. Interakce aktinu a myosinu = cross bridge cycle
7. Relaxace nastane, když SERCA sníží intracelulární
koncentraci Ca2+ pod 10-7 M, dojde k uvolnění vazby
mezi Ca2+ a troponinem, tropomyosin zapadá do žlábku, přerušení vazby mezi aktinem a
myozinem

Cross bridge cycle

A
● začátek cyklu, žádné ATP není
navázáno na myosin, myosin
navázán na aktin - pozice rigor,
v rychle se kontrahujícím svalu
tento stav trvá velmi krátce,
ovšem tento stav může být
permanentní (=rigor mortis),
pokud není přítomno ATP
B
● navázání ATP na hlavičku
myosinu snižuje afinitu myosinu
k aktinu, myosin se uvolní

C
● konformační změna myosinu,
který se napřímí, pohybuje se
směrem k + konci aktinu
● hydrolýza ATP na ADP a P,
které zůstanou navázané na
myosinu
D
● na myosinu je navázané ADP
● myosin se připojí k novému
místu na aktinu (následující
aktivní místo, blíže k + konci
aktinu) -> generována síla
(power stroke = force)
● každý cyklus se myosin posune o
10 nanometrů podél aktinového
filamenta
E
● ADP se uvolní, aktin a myosin v pozici rigor

Tetanus
● sval je opakovaně stimulován -> SR tak nemá čas reakumulovat Ca2+ -> intracelulární
koncentrace Ca2+ se nikdy nedostane k nízké hodnotě potřebné k relaxaci, a to vede ke stálé
kontrakci
52/ Červené krvinky. Tvorba, funkce, ontogenetický vývoj
Ganong, Guyton 445

Funkce
● hlavní fce červených krvinek: transport hemoglobinu (přenos kyslíku z plic do tkání)
● obsahují karbonickou anhydrázu (enzym, který katalyzuje reverzibilní reakci CO2 + H2O
=> H2CO3, tuto reakci KA zrychluje)
● hemoglobin - významný AB pufr

Tvar a velikost
● tvar bikonkávních disků
● normálně mají muži v 1 µl krve 5,4 milionu červených krvinek a ženy 4,8 milionu
● lidská krvinka má průměr asi 7,5 µm, je 2 µm tlustá a obsahuje přibližně 29 pg hemoglobinu

Oblasti tvorby ČK
● na začátku embryonálního období jsou ČK tvořeny ve žloutkovém váčku
● později v průběhu těhotenství jsou hlavní oblastí tvorby játra (ale také se tvoří ve slezině a
lymfatických uzlinách)
● v posledním měsíci těhotenství a po narození je jediným místem
tvorby kostní dřeň
○ do věku 5 let kostní dřeň v podstatě všech kostí produkuje
ČK
○ dřeň dlouhých kostí, s výjimkou proximálních částí humeru
a holenní kosti, se stává tučnou a po asi 20 letech
neprodukuje žádné další erytrocyty. Od tohoto věku se
většina červených krvinek i nadále tvoří v kostní dřeni
 kostí, jako jsou obratle, hrudní kost, žebra...I v těchto kostech se produktivita kostní
dřeně snižuje s rostoucím věkem

Erytropoéza
● vznik v KD, úloha IL-1, IL-3, IL-6 a GM-CSF ve vývoji zárodečných buněk červené krevní
řady
● Pluripotentní hemopoetická kmenová buňka = společný základ pro vývoj všech krevních
elementů
○ z ní se vyvíjí CFU-E (colony-forming unit-erythrocyte, prekurzorová buňka
erytrocytů)
● Buňky krevní řady
○ proerytroblast
○ bazofilní erytroblast
■ bazofilní tinkce cytoplazmy (přechodný nárůst počtu ribozomů, které
syntetizují globiny Hb)
○ polychromatofilní erytroblast
■ amfofilní cytoplazma - acidofilní Hb, bazofilní ribozomy
○ ortochromatofilní erytroblast
■ jádro a organely se přesouvají do excentrické polohy - extruze jádra, buňka
ztrácí schopnost se dělit
○ retikulocyt
■ bezjaderný, opouštějí KD - diapedéza, do 3 dnů se v nich dokončuje syntéza
Hb -> změna v červené krvinky, krátký poločas života - v krvi méně než 1%

Regulace tvorby ČK
 ● erytropoetin
○ hypoxie způsobuje produkci erytropoetinu a ten
způsobuje tvorbu ČK
○ tvořen v ledvinách
○ stimuluje produkci proerytroblastů z hematopoetické
kmenové b. a urychluje produkci bb v dalších stádiích
● okysličení tkání
○ nízké okysličení tkání - tvorba ČK
○ tvorba ČK při anémii (krvácení)
○ destrukce kostní dřeně rentgenovými paprsky ->
hyperplazie zbývající KD
○ vysoké nadmořské - tvorba ČK
○ nízké okysličení tkání -> srdeční selhání, plicní
choroby
● pro zrání ČK je potřeba B12 a k.listová
○ nutné pro syntézu DNA (thymidintrifosfát)
○ v případě nedostatku: abnormální DNA, porucha buněčného dělení, ČK produkují
více makrocytů a jsou nepravidelné, velké a oválné namísto bikonkávního tvaru - tyto
červené krvinky jsou schopné přenášet kyslík, ale v důsledku jejich fragility mají
životnost o polovinu kratší

Úloha sleziny
● slezina je důležitý filtr, který vychytává sférocyty a další abnormální červené krvinky
● obsahuje také hodně destiček a je důležitá pro imunitní systém
● abnormální červené krvinky jsou vychytávány proto, že jsou méně pružné a neschopné
protáhnout se mezerami mezi endoteliemi ohraničujícími slezinné sinusy
● chybí-li slezina, dochází častěji k bakteriálním infekcím. Malárie má při chybění sleziny vyšší
mortalitu, protože deformované krvinky obsahující parazity nejsou vychytávány

Oběh
● u lidí přežívají v cirkulaci zhruba 120 dní
● u savců ztrácejí před vstupem do oběhu jádra
● přestože zralé erytrocyty nemají jádro, mitochondrie nebo endoplazmatické retikulum,
mají cytoplazmatické enzymy, které jsou schopné metabolizovat glukózu a vytvářet
adenosintrifosfát. Tyto enzymy
○ udržují ohebnost buněčné membrány
○ udržují transport iontů v membráně
○ udržují železo hemoglobinu v železnaté formě, nikoli ve formě železité
○ zabraňují oxidaci proteinů v ČK

Anémie
● nedostatek Hb (může být způsoben ČK nebo Hb v ČK)
a) anémie v důsledku ztrát krve
b) aplastická anémie způsobená dysfunkcí kostní dřeně
○ např. vystavení záření nebo chemoterapii může poškodit kmenové buňky kostní dřeně
-> následuje za několik týdnů anémie
 ○ také může být způsobena vysokými dávkami určitých toxických chemikálií, jako jsou
insekticidy
c) megaloblastická anémie
○ vitamin B12, k.listové
○ tvorba erytroblastů
○ výsledkem je tvorba příliš velkých ČK - megaloblastů
d) hemolytická anémie
○ různé abnormality erytrocytů (většinou dědičně získané), způsobují, že buňky jsou
křehké, takže se snadno protrhávají při průchodu kapilárami, zejména slezinou
○ přestože počet vytvořených červených krvinek může být normální nebo dokonce
mnohem větší, než je obvyklé, životnost křehkých červených krvinek je tak krátká, že
se buňky ničí rychleji, než se mohou tvořit, a výsledkem je vážná anémie
○ sférocytóza
○ srpkovitá anémie- buňky mají abnormální typ hemoglobinu - hemoglobin S, který
obsahuje poškozené beta řetězce v molekule hemoglobinu, když je tento hemoglobin
vystaven nízkým koncentracím kyslíku, vysráží se na dlouhé krystaly uvnitř ČK. Tyto
krystaly protahují buňku a dávají jí vzhled srpu, vysrážený hemoglobin také
poškozuje buněčnou membránu, takže se buňky stávají vysoce křehké, což vede k
vážné anémii

Fragilita červených krvinek

● červené krvinky se, stejně jako ostatní buňky, v roztoku o vyšším osmotickém tlaku, než má
plazma, smršťují
● v roztocích o nižším osmotickém tlaku bobtnají, z diskoidních se mění na spíše kulovité a
nakonec ztrácejí hemoglobin (hemolýza)
● hemoglobin z hemolyzovaných krvinek se rozpouští v plazmě a zabarvuje ji do červena
● 0,9% roztok chloridu sodného je s plazmou izotonický. Při normální osmotické fragilitě
začínají krvinky hemolyzovat v 0,5% roztoku NaCl, hemolýza je úplná v 0,35% roztoku soli
● při dědičné sférocytóze (kongenitální hemolytické žloutence) jsou krvinky v normální plazmě
kulovité a snadněji hemolyzují v hypotonickém roztoku chloridu sodného. Sférocyty jsou
také vychytávány ve slezině. Hereditární sférocytóza je proto nejčastější příčinou dědičné
hemolytické anémie. Sférocytózu vyvolávají anomálie proteinové sítě odpovědné za tvar a
pružnost membrány červené krvinky. Skelet membrány tvoří kromě jiného spektrin. K
transmembránovému proteinu zvanému band 3 ho připojuje bílkovina ankyrin. Popsány byly
defekty band 3, spektrinu i ankyrinu
● náchylnost červených krvinek k hemolýze je zvýšena při nedostatku enzymu glukóza-6-
fosfátdehydrogenázy (G6PD), která katalyzuje úvodní krok v oxidaci glukózy hexóza-
monofosfátovým cyklem. Touto metabolickou cestou je vytvářen NADPH, nutný pro
udržování normální fragility červených krvinek. Těžký deficit G6PD také inhibuje ničení
bakterií granulocyty a predisponuje k těžkým infekcím

Sekundární polycytémie
● při hypoxii tkání např. kvůli malému množství kyslíku ve vdechovaném vzduchu (ve
vysokých nadmořských výškách) nebo kvůli selhání dodávky kyslíku do tkání (při srdečním
selhání), dochází k zvýšené produkci ČK. Tento stav se nazývá sekundární polycytémie a
počet červených krvinek se obvykle zvyšuje na 6 až 7 milionů /mm3, asi o 30 procent nad
normální hodnotu
 ● Běžný typ sekundární polycythémie - fyziologická polycythemia, se vyskytuje u domorodců,
kteří žijí ve vysokých nadmořských výškách, kde je hodnota atmosférického kyslíku velmi
nízká. Krevní obraz je obvykle 6 až 7 milionů / mm3
Polycythemia Vera (Erythremia)
● patologický stav
● dáno genetickou poruchou hemocytoblastů - nadbytek produkce ČK
● 7 až 8 milionů ČK / mm3 a hematokrit - 60 až 70 % místo normálních 40 až 45 %
 53. Krevní skupiny, Rh inkompatibilita matky a plodu
● membrány lidských krvinek obsahují rozmanité antigeny krevních skupin= aglutinogeny
● systém AB0= nejvýznamnější
○ vyskytují se i v řadě jiných tkání- ve slinných žlázách a slinách, v pankreatu, ledvinách, játrech,
plicích, varlatech a spermatu a v amniové tekutině
○ lokus pro krevní skupina AB0- tři alely- IA, IB, I0
■ alela I0= recesivní, alely IA a IB= kodominantní
■ celkem 6 možných kombinací alel- 6 genotypů
○ A a B antigeny= komplexní oligosacharidy lišící se svými koncovými cukry
■ na erytrocytech- hlavně glykosfingolipidy, v ostatních tkáních-
glykoproteiny
■ gen H kóduje fukózatransferázu umisťující na konec těchto
glykolipidů/glykoproteinů fukózu za vzniku antigenu A
■ krevní skupina A- gen pro transferázu přidávající na antigen H
koncový N-acetylgalaktosamin
■ krevní skupina B- gen pro transferázu přidávající terminální galaktózu
■ krevní skupina AB- obě transferázy, krevní skupina 0- žádná transferáza
○ četnost jednotlivých krevních skupin v ČR: A 42%, 0 39%, B 15%, AB 4%
○ protilátky proti aglutinogenům červených krvinek= aglutininy
■ jedinci skupiny A tvoří protilátky anti-B, jedinci skupiny B tvoří protilátky anti-A, u skupiny 0
se tvoří obě protilátky, jedinci skupiny AB netvoří žádnou protilátku
■ ihned po narození je množství aglutininů v plazmě téměř nulové, 2-8 měsíců po narození
začne dítě produkovat aglutininy- maximum v 8-10 letech, pak už jen pokles
■ tvoří se, i přesto že cílové aglutinogeny nejsou přítomné na erytrocytech, protože malá
množství antigenů A a B vstupují do těla v potravě, součástí střevních bakterií atd.
○ při smíšení plazmy nositele skupiny A s krvinkami skupiny B- anti-B protilátky vyvolají shlukování
krvinek skupiny B= aglutinace
○ určování krevních skupin- smíchání určitých krvinek s antiséry obsahujícími různé typy aglutininů
na podložním sklíčku a sledování, zda dochází k aglutinaci
○ nebezpečné hemolytické transfúzní reakce vznikají při převodu inkompatibilní krve= při dodání
krve jedinci, který má aglutinin proti převáděným krvinkám
■ podávaná plazma se obvykle u příjemce naředí- aglutinaci až na výjimky nevyvolá i přes
vysoký titr protilátek proti příjemcovým krvinkám
■ ALE pokud jsou aglutininy proti dárcovským krvinkám v plazmě příjemce- krvinky aglutinují
a hemolyzují- uvolnění hemoglobinu do plazmy
■ akutní hemolýza- okamžitá hemolýza po podání inkompatibilní krve (protilátky způsobují
lýza erytrocytů aktivací komplementu- produkce proteolytických enzymů destruujících
buněčné membrány)
■ opožděná hemolýza= častější- je třeba vysoký titr protilátek pro hemolýzu a také různé typy
protilátek (hemolysiny)- dochází k fagocytóze aglutinovaných buněk
■ závažnost transfúzní reakce může být od asymptomatického malého zvýšení bilirubinu v
plazmě až po velmi těžkou žloutenku a poškození ledvinných tubulů (vyvolané látkami
uvolněnými z hemolyzovaných erytrocytů) ústící v anurii a smrt
● jedním z hlavních letálních důsledků= selhání ledvin (může začít během pár minut až
hodin a vést až k smrti v důsledku akutního renálního selhání)
○ v důsledku hemolýzy- uvolnění toxických látek způsobujících silnou renální
vasokonstrikci
○ v důsledku ztráty erytrocytů, produkce toxických látek a imunitní reakce-
rozvoj oběhového šoku
■ výrazný pokles arteriálního tlaku- pokles RBF a diurézy
○ pokud je celkové množství volného Hb vyšší než množství, které se může
vázat s haptoglobinem- průnik Hb do ledvinných tubulů- pokud je ho hodně-
 resorpce pouze malého množství a vzrůstá jeho koncentrace v tubulární
tekutině- precipitace Hb- blokáda ledvinných tubulů
■ jedinci se skupinou AB= univerzální příjemci- nemají žádné cirkulující aglutininy
■ jedinci se skupinou 0= univerzální dárci- jejich krvinky nenesou antigeny A a B
■ k vyšetření aglutinace se provádí tzv. křížová zkouška- smíchání dárcových krvinek a
plazmy příjemce na sklíčku- vždy existuje možnost reakcí nebo senzibilizace způsobené
inkompatibilitou v jiných systémech než AB0
■ autotransfuze- pacientovi se před plánovaným chirurgickým výkonem odebere krev a ta se
mu pak vrátí při operaci, je-li potřeba
● ostatní aglutinogeny- existuje řada dalších systémů- Rh, MNS, Lutheran, Kell, Kid, Duffy apod.
○ známe více než 500 miliard fenotypů krevních skupin
○ některé nemoci- častější výskyt u lidí s určitou krevní skupinou, ale rozdíly nejsou velké
● Rh systém- druhý klinicky nejvýznamnější
○ název odvozen od opice makak rhesus- s pomocí jeho krve byl zpočátku zkoumán
○ primárně tvořen antigeny C, D, E, ale obsahuje jich mnohem více
○ antigen D= nejsilnější- Rh+= jedinec má aglutinogen D, Rh-= jedinci tvořící anti-D aglutinin, setkají-li
se s D-pozitivními buňkami- nemají antigen D
○ většina populace= Rh+ (85%)
○ rozdíly od AB0:
■ antigeny Rh systému nebyly nalezeny jinde než na erytrocytech
■ anti-D protilátky nevznikají bez kontaktu D-negativního jedince s D-pozitivními krvinkami
během transfuze nebo při průniku fetální krve do mateřské cirkulace
○ D-negativní jedinci, kteří dostali transfúzi D-pozitivní krve mohou mít i po letech významný anti-D
titr a při opakovaném podání D-pozitivní krve se u nich může rozvinout potransfúzní reakce
■ u Rh- osob, které nikdy předtím nebyli vystavení Rh+ krvi- neobjeví se okamžitá reakce-
vznik protilátek během následujících 2-4 týdnů- aglutinace zbylých buněk cirkulujících v krvi
a hemolýza- velmi mírná
● při další aplikaci Rh+ krve- transfúzní reakce je silnější a může být okamžitá
● Rh inkompatibilita matky a plodu- matka= Rh-, dítě= Rh+
○ při porodu může trochu fetální krve uniknout do matčina oběhu- tvorba Rh aglutininů, které při
dalším těhotenství přecházejí placentou do plodu- může vyvolat hemolýzu a různé formy
hemolytické nemoci novorozenců (erythroblastostis fetalis)
■ pokud je hemolýza výrazná- smrt plodu in utero/rozvoj anémie, těžké žloutenky a otoků
■ může vzniknout i jádrový ikterus (zejména, je-li porod komplikován hypoxií)= neurologický
syndrom- v BG se ukládá nekonjugovaný bilirubin (u dospělých bilirubin prakticky
neprostupuje přes HE bariéru, ale v kojeneckém věku- pravděpodobně vyšší propustnost)
● vysoká koncentrace nekonjugovaného bilirubinu- systém konjugace je nezralý
■ léčba: opakované nahrazování krve novorozence Rh- krví- prevence jádrového ikteru- po 6 a
více týdnech už jsou anti-Rh aglutininy zničeny
○ asi 50% Rh- lidí vytvoří po transfúzi Rh+ krve protilátky proti Rh faktoru
○ k senzibilizaci Rh- matky Rh+ plodech dojde obvykle až při porodu- první dítě je v pořádku
○ hemolytickou poruchou trpí asi 17% Rh+ dětí narozených Rh- matkám, které už byly těhotné Rh+
fétem
○ prevence- pasivní imunizace- podávání anti-D protilátek matce- inhibice produkce B-lymfocytů +
zakrytí vazebných míst na Rh+ fetálních erytrocytech- zabránění imunitní reakce a tvorby protilátek
■ snížení výskytu hemolytické nemoci o více než 90%
54/Hemostáza, hemokoagulace, různé faktory, propojení

Hemostáza, hemokoagulace, protisrážecí faktory, jejich propojení, koagulační testy, vazokonstrikce a její
faktory, destičková reakce, hemokoagulace, vazba jednotlivých faktorů, vápník, vitamín K, vznik definitivního
trombu, propojení koagulačních a antikoagulačních mechanismů v rámci koagulační kaskády, Quickův test,
APTT, INR, jejich význam
Ganong: 543, Trojan 140, testy: odkaz z moodlu https://fyziologie.lf1.cuni.cz/file/5842/blok-1.pdf

Hemostáza = zástava krvácení

= proces, který brání ztrátám krve tvorbou sraženin ve stěně poškozených krevních cév při uchování
kapalného stavu krve uvnitř cévního systému, sraženina ucpe poškozenou oblast a zamezí dalším
ztrátám krve
= zahrnuje všechny fáze zástavy krvácení (x hemokoagulace představuje jen jednu z těchto fází)
1) reakce cév v místě poranění - reflexní vazokonstrikce
2) adheze, agregace destiček, vytvoření hemostatické zátky
3) hemokoagulace (interakce plazmatických faktorů končící vytvořením fibrinu a definitivního
trombu)
4) odstranění trombu fibrinolýzou a aktivita fibroblastů a hladkých svalových buněk - reparace
poškození
● úvodním krokem je stažení cévy a vytvoření dočasné hemostatické zátky z krevních
destiček, která vzniká díky vazbě destiček na kolagen a jejich agregaci
● poté následuje přeměna zátky na definitivní sraženinu

Reakce cév
● konstrikce poškozené arterioly nebo malé arterie může být tak výrazná, že uzavře cévní
lumen. Tuto vazokonstrikci působí serotonin a další vazokonstrikční látky uvolněné z
destiček, které adherovaly ke stěně poškozené cévy, další vazokonstrikční látkou je např.
tromboxan A2
● Největší podíl na vazokonstrikci má přímá myogenní reakce cév na poranění

Činnost krevních destiček

● činností destiček vznikne destičkový trombus =
provizorní hemostatická zátka, která ucpává trhliny
především v mikrocirkulaci (tj.v kapilárách a malých
venulách)
● při porušení kontinuity cévní stěny se obnaží
subendotelové pojivo a destičky k němu přilnou a
adherují, tato adheze je zprostředkována dvěma
proteiny - kolagenem (v subendotelu) a von
Willenbrandovým faktorem - poutá destičky k
subendotelu
● destičky se adhezí aktivují a začnou měnit tvar
● vlivem trombinu dochází k agregaci destiček,
mediátorem agregace je fibrinogen
● tromboxan A2 - má agregační účinky
● adheze, změna tvaru, tzv. primární agregace -
reverzibilní
 ● sekundární agregace je ireverzibilní a je spojena s tzv. uvolňovací reakcí, při níž destičky
secernují obsah svých granul, secernuje se ADP a agregaci usnadňující trombospondin
● nakonec se destičky úplně rozpadají a splynou (tzv.viskózní metamorfóza)
● k aktivátorům destiček patří ještě PAF, adrenylin, vazopresin

Mechanismus srážení krve

○ volně agregující destičky v dočasné zátce jsou
pospojovány dohromady a mění se na definitivní
sraženinu díky fibrinu
○ mechanismus odpovědný za tvorbu fibrinu
obsahuje kaskádu reakcí, při kterých se neaktivní
enzymy aktivují a pak aktivují další enzymy
○ klíčovou reakcí během srážení krve je přeměna
rozpustné plazmatické bílkoviny fibrinogenu
na nerozpustný fibrin
○ během tohoto procesu se z každé molekuly
fibrinogenu odštěpují dva páry polypeptidů.
Zbývající část, monomer fibrinu, pak
polymerizuje s ostatními monomery a vzniká
fibrin
○ fibrin je zpočátku volnou sítí propletených vláken.
Tu pak vznikající kovalentní vazby mění na hustý
a pevný agregát (stabilizace). Tuto reakci
katalyzuje aktivovaný faktor XIII za účasti Ca2+
○ Přeměnu fibrinogenu na fibrin katalyzuje
trombin
■ trombin je serinová proteáza vznikající z
cirkulujícího prekurzoru, protrombinu,
účinkem aktivovaného faktoru X
■ má i jiné funkce, např. aktivaci destiček,
endotelových buněk a leukocytů
prostřednictvím alespoň jednoho
receptoru spřaženého s G-proteiny
○ faktor X mohou aktivovat reakce jednoho ze
dvou systémů, vnitřního nebo vnějšího:
○ a) vnitřní systém:
○ počáteční reakcí vnitřního systému je přeměna neaktivního faktoru XII na aktivní faktor XII
(XIIa), katalyzováno vysokomolekulárním kininogenem a kalikreinem
○ tato aktivace je vyvolána, setká-li se krev s negativně nabitým povrchem - kolagenními
vlákny, která jsou v cévách pod endotelem
○ aktivní faktor XII pak aktivuje faktor XI a ten aktivuje faktor IX
○ aktivní faktor IX vytváří komplex s aktivním faktorem VIII, který se aktivuje oddělením od
von Willebrandova faktoru
○ komplex IXa s VIIIa aktivuje faktor X. Pro plnou aktivaci faktoru X jsou nezbytné
fosfolipidy z agregovaných destiček a Ca2+
○ aktivace f.X ve vnitřní systému zahrnuje celou řadu interakcí mezi více faktory a je pomalá
○ b) zevní systém:
○ se spouští uvolněním tkáňového tromboplastinu (f.III), což je proteino-fosfolipidová směs,
která aktivuje faktor VII
○ tkáňový tromboplastin a faktor VII aktivují faktory IX a X
○ za přítomnosti agregovaných destiček, Ca2+ a faktoru V katalyzuje aktivovaný faktor X
přeměnu protrombinu na trombin
○ zevní aktivační cestu inhibuje inhibitor dráhy tkáňového faktoru, který tvoří kvartérní
strukturu s tkáňovým tromboplastinem a faktory VIIa a Xa

● Protisrážlivé mechanismy
○ brání srážení krve uvnitř cév a pokud sraženiny vzniknou, odbourávají je
○ interakce proagregačních účinků tromboxanu A2 a protisrážlivého vlivu
prostacyklinu, v jejímž důsledku se krev sráží v místě, kde je céva poraněna, ale ne v
lumen
○ antitrombin III je cirkulující inhibitor proteáz, který se váže na serinové proteázy
koagulačního systému a brání jim aktivovat další faktory
○ tuto vazbu usnadňuje přirozená antikoagulační látka heparin, který inhibuje aktivní
formy koagulačních faktorů IX, X, XI a XII
○ cévní endotel aktivně brání rozšiřování
sraženiny do normálních cév. Všechny
endotelové buňky s výjimkou mozkové
mikrocirkulace exprimují na svém povrchu
trombomodulin, protein vázající trombin. V
cirkulující krvi působí trombin prokoagulačně
aktivací faktorů V a VIII, ale po navázání na
trombomodulin se stává antikoagulanciem tím,
že komplex trombomodulin–trombin aktivuje
protein C
○ aktivovaný protein C (APC) spolu se svým
kofaktorem proteinem S inaktivuje faktory V a
VIII a inhibitor tkáňového aktivátoru
plazminogenu, čímž zvyšuje tvorbu plazminu
○ plazmin (fibrinolyzin) je aktivní složkou
fibrinolytického systému - tento enzym
rozkládá fibrin a fibrinogen za vzniku
fibrinogenových degradačních produktů (FDP),
které inhibují trombin
○ plazmin vzniká z inaktivního prekurzoru
plazminogenu působením trombinu a tkáňového aktivátoru plazminogenu (t-PA).
Také ho aktivuje urokinázový typ aktivátoru plazminogenu (u-PA)
○ plazminogenový systém se kromě rozpouštění sraženin podílí také na buněčném
pohybu a na ovulaci
○ t-PA hydrolyzuje vazby v plazminogenu, lidský t-PA se dnes vyrábí rekombinantní
technikou a lze jej klinicky používat. Podá-li se brzy po vzniku infarktu myokardu,
odbourává sraženiny v koronárních arteriích
○ bakteriální enzym streptokináza má podobné fibrinolytické účinky a rovněž se
používá v léčbě časných fází infarktu
 ○ s koagulací a fibrinolýzou souvisí skupina homologních bílkovin zvaných dnes
anexiny - anexin II, tvoří na povrchu endotelových buněk pláty, na kterých reagují
komponenty fibrinolytického systému a vytvářejí fibrinolýzu. Anexin V zase zakrývá
fosfolipidy zúčastněné v koagulaci, což má antitrombotický účinek

Význam vitaminu K
● faktory se tvoří v játrech a tvorba faktorů II, VII, IX, X a XIV je závislá na vitaminu K
● chybí-li vit.K nebo jsou-li blokovány jeho účinky, vyplavují se z jater do krve biologicky
neúčinné prekurzory, které nemohou vázat Ca2+

Stanovení tromboplastinového času (Quickův test, TT test)

● Udává rychlost přeměny protrombinu na trombin v důsledku působení tkáňového
tromboplastinu (koagulační faktor III)
● Metoda, umožňující posoudit rychlost krevního srážení u pacientů užívajících protisrážlivé
léky jako např. Warfarin
● Určení tromboplastinového času testuje zevní koagulační systém zastoupený faktorem VII,
vápenatými ionty a aktivovaný tkáňovým tromboplastinem
● In vivo se tkáňový tromboplastin uvolňuje z poškozených tkání, in vitro jej podáváme v
nadbytku jako kompletní tromboplastin (dříve trombokináza), což je proteinolipidový
komplex získaný z lidské mozkové tkáně. K testu potřebujeme dekalcifikovanou plazmu
vyšetřovaného
● Tromboplastinový čas zjistíme sledováním doby potřebné k vytvoření prvního fibrinového
vlákna po smíchání dekalcifikované plazmy, kompletního tromboplastinu a vápenatých iontů
v roztoku chloridu vápenatého. Výsledný čas závisí na koncentraci jednotlivých koagulačních
faktorů zevního i společného systému (VII, V, X, II a I )
● Rozmezí fyziologických hodnot tromboplastinového času je 12–15 s
● Pro standardizaci výsledku testu se používá mezinárodní normalizační poměr INR
(International Normalized Ratio), jehož fyziologické rozmezí je 0,9–1,28. Je to poměr
hodnoty TT sledovaného vzorku a TT kontrolní (standardní) plazmy.
● Podle hodnot INR se koriguje a monitoruje antikoagulační terapie (např. pro terapii a
profylaxi tromboembolických chorob se jeho hodnota udržuje na 2,0–3,0)
● TT je prodloužen fyziologicky u novorozenců pro nedostatek f. VII, patologicky při
nedostatku vitaminu K, při poruchách jaterního parenchymu, při nedostatku fibrinogenu nebo
v přítomnosti antikoagulancií antitrombinové (heparinové) povahy
APTT
● Test aktivovaného částečného tromboplastinového času sleduje účinnost vnitřního
koagulačního systému
● Set obsahuje kaolin-kefalinový komplex, v němž kaolin zastupuje definovaný aktivátor
kontaktu (záporný povrch), a kefalin je parciální tromboplastin, který nahrazuje destičkový
fosfolipid, nutný k aktivaci faktoru X
● Parciální tromboplastinový čas je závislý především na počátečních dějích hemokoagulace ve
vnitřním systému, a to na faktorech XII, XI, IX a VIII. Teprve v druhé řadě zachycuje
účinnost faktorů společného systému, tj. X, V, II a I
● Normální doba testu je 28–40 s. Čas se opět srovnává s hodnotou času standardní plazmy a
jejich poměr má mít fyziologickou hodnotu 0,83–1,3
● APTT je prodloužen u hemofilie A (nedostatek f. VIII), hemofilie B (nedostatek f. IX)
 Motilita trávicího traktu- obecný úvod k otázkám 55-58
● motilita= pohyb tráveniny trávicím traktem= extrémně evolučně konzervovaný proces
○ během tohoto pohybu
■ sekrece= vylučování látek do trávicí trubice
(extracelulární trávení)- kyseliny, enzymy, bakterií- velký
podíl u obratlovců
■ absorpce= vstřebávání látek z tráveniny do trávicí trubice
(intracelulární trávení)
○ typy pohybů:
■ 1) mísící: obsah trávicího traktu je
třeba dostat do kontaktu s
trávicími enzymy a do kontaktu se
vstřebávací plochou- nejedná se o
pohyb dopředu- pohyb na místě
● např. segmentační pohyby tenkého střeva-
nějaké části kontrahují, jiné relaxují a po chvíli dojde k výměně
■ 2) peristaltický: pohyb v délce trávicího traktu, posun tráveniny v
kaudálním směru- peristaltický reflex (reflex= odpověď na stimulaci,
zde je stimulací mechanické roztažení trávicí trubice
tráveninou/chemická stimulace, odpověď- kontrakce/relaxace svalu-
zprostředkovaná nervovou tkání- zejména buňky plexus myentericus)
● proximálně od místa distenze tráveninou nastává kontrakce, distálně- relaxace
● normálně běží v orálně kaudálním směru, ale může být i reverzní peristaltika
■ 3) rezervoár- horní část žaludku a tlustého střeva- relaxace- nastřádání poměrně velkých
objemů beze změny tlaku
● řízení motility
○ nervový systém
■ enterický nervový systém- plexus submucosus, plexus myentericus= nejdůležitější
● peristaltický reflex- funguje i po denervaci
● autonomní komplexní systém
● řídí řadu funkcí GIT i bez vnější inervace (ta jen moduluje)
● 108 neuronů (více než mícha)
● nemá distinktní nervosvalová spojení, spíše nervová zakončení volně rozprostřená
hladkými svaly)
● inervuje i cévy (vasodilatace) a okolní orgány (močový měchýř, pankreas)
● předpokládá se, že je fylogeneticky starší než CNS
● podobnosti s CNS:
○ glie (podobné astrocytům v CNS)
○ využívá všechny neurotransmitery známé z CNS
■ excitační motoneurony: hlavně acetylcholin (muskarinní receptory
hladkého svalu)
■ inhibiční motoneurony: vasointestinální peptid, oxid dusnatý
■ interneurony: hlavně acetylcholin (nikotinové receptory na cílových
neuronech) a GABA
■ serotonin (95% všeho serotoninu v těle v GIT)
○ podobná citlivost k toxinům, lékům a chorobám
■ antidepresiva- inhibice serotoninového re-uptaku- i v ENS- nausea,
průjem, zvracení, ale postupná desensitizace- lze využít pro zklidnění
GIT, ENS citlivější než CNS- více serotoninu
■ Lewyho tělíska (Parkinsonova choroba), amyloidní plaky a
neurofibrilární shluky (Alzheimerova choroba) ve střevě- časná dg.
rektální biopsií?
■ koexistence GI a psychických onemocnění
 ○ schopnost “učení”
■ Hirschprungova choroba- chybí nervy v nejdistálnější části GIT-
nemožnost defekace- do 18 měsíců po odoperování defektní části se
“naučí” defekovat ke konečníku přišitá proximálnější část střeva
(která to předtím neuměla)
● komunikace s CNS (mnohem více ze střeva do mozku než opačně- 10x více AP)
○ např. žaludeční vředy
■ dříve: psychosomatické onemocnění
■ dnes: spíše obráceně, primární je Helicobacter pylori- psychický
diskomfort je důsledkem iritace ENS
○ aferentace z ENS do CNS může působit antidepresivně a podporovat učení
■ parasympatikus (o něco větší podíl), sympatikus- pouze modulují, neřídí
● modulace (zvýšení motility- parasympatikus)
● koordinace odlehlejších částí GIT (to ENS nezvládá- komunikace na kratší
vzdálenosti)
○ např. gastrokolický reflex- naplnění žaludku vede ke zvýšené motilitě
tlustého střeva
● parasympatikus
○ po příčný tračník- n. X, zbytek pánevní nervy
○ pregangliová převážně cholinergní vlákna
○ neinervují přímo hladké svaly, ale neurony ENS
○ většinou stimuluje motilitu a sekreci
● sympatikus
○ postgangliová adrenergní vlákna z prevertebrálních a paravertebrálních
ganglií
○ neinervují přímo hladké svaly, ale
■ neurony ENS- zprostředkují vliv na svaly
■ cévní hladké svaly (vasokonstrikce)
■ žlázky
○ většinou tlumí motilitu, zvyšuje tonus některých svěračů
■ částečně i somatické motoneurony- horní ⅓ jícnu, anální vnější svěrač
○ hormony (putují krví)
■ tvořené v GIT
● gastrin, sekretin, cholecystokinin, motilin…
■ částečně i ostatní
● glukokortikoidy, katecholaminy při stresu- tlumí motilitu
○ působky imunitního systému v GIT
■ imunitní systém GIT= velmi rozsáhlý (má nejméně tolik buněk kolik imunitní systém zbytku
těla)
● tvoří bariéru potenciální infekci + zabraňuje rozšíření mikrobioty
● žírné buňky, histamin, leukotrieny, prostaglandiny, cytokiny
● buněčný podklad motility: změny MP hladkého svalu- pomalé vlny/bazální elektrický rytmus (BER)
○ v relativně pravidelném rytmu různě velké
vznikající depolarizace
○ práh kontrakce- změny MP musí být dost
velké pro uskutečnění kontrakce
○ vlny- nejedná se o samotné AP (zuby na hrotu
vlny)
○ práh AP- pokud je pomalá vlna dostatečně
velká, vzniká AP
○ různě rychlé v různých částech GIT- 3/min v žaludku, 12/min v duodenu
○ snadno se šíří elektrickými spoji mezi hladkými svalovými buňkami- synchronizace pohybů GIT
○ od spontánní aktivity např. v srdci se liší
 ■ nižší frekvencí (max 40/min, typicky 3-12/min)
■ nižší amplitudou (nepřestřelují 0 mV)
■ delším trváním (mnoho sekund)
○ mechanismus vzniku: BER generují myenterické intersticiální (Cajalovy) buňky= pacemakery
■ vlastnosti hladkého svalu i fibroblastu
■ mezi 2 vrstvami svaloviny
■ gap junctions se svaly obou vrstev a také mezi sebou navzájem- šíření depolarizace
■ těsné synapse s neurony (zprostředkování vlivu ENS na svaly)
■ tvoří oddělené sítě- oddělená aktivita různých částí GIT. diskontinuita intersticiálních buněk
■ Ca2+ transportér v mitochondriích- v blízké apozici k ER- uvolnění Ca2+ z ER- pumpování
Ca2+ do mitochondrie- aktivace napěťově řízeného kanálu v BM- depolarizace + další Ca2+
do buňky
■ repolarizace- otevření K+ kanálů
 55. Polykání potravy (motilita včetně jícnové, sekrece slin, význam a její regulace)
● žvýkání
○ vědomé i nevědomé (žvýkání a polykání naprázdno i v lehčích fázích spánku)
○ funkce
■ z velkých kusů udělat malé (5-15 ml)
■ provlhčení slinami- amyláza- začátek trávení škrobu
● polykání= reflex
○ aferentace: mechanoreceptory hlavně ve vstupu do faryngu (n. V, n. IX, n. X)
○ polykací centrum v medule a dolním mostu (snadno narušeno při postižení CNS- mrtvice…)- jádra
tractus solitarius a ncl. ambiguus
○ eferentace: n. V, n. VII, n. XII do faryngu a začátku jícnu, vagem do zbytku jícnu, do dýchacího centra
■ přerušení n. X ihned evokuje alternativní cesty peristaltiky (ENS, myogenní mechanismy)
○ 1) orální fáze: jazyk posouvá sousto proti tvrdému patru do začátku faryngu- do blízkosti receptorů
■ volní/častěji reflexně podrážděním faryngu slinami nebo soustem (asi 1000x denně, i ve
spánku)
○ 2) faryngeální fáze: čistě reflexní- aktivace mechanickým podrážděním
■ kratší než 1 s
■ zvedne se měkké patro, uzavře se vstup do nosu, hlasivky se stáhnou k sobě, larynx se
zvedne (uzavření hrtanové příklopky), inhibuje se dýchání
■ krátká relaxace horního jícnového svěrače (po průchodu sousta se reflexně zavírá)
■ kontrakce začátku jícnu (kosterní svaly)
■ iniciace peristaltické vlny
○ 3) esofageální fáze
■ horní ⅓ - kosterní svalovina
■ pak “gradient” kosterní- hladká
■ dolní ⅓ - hladká svalovina
■ oba typy svaloviny- inervace n. X, ale jiný způsob inervace
● u kosterní končí vagová vlákna nervosvalovými ploténkami (plexus myentericus- jen
nervové funkce)
● u hladké vagová vlákna - k neuronům ENS
● polykací centrum- časová koordinace motoneuronů a vagových vláken jdoucích k
ENS
■ primární peristaltická vlna- iniciována faryngeální částí- 3-4 cm/s (6-8 s)
● nemusí stačit k dopravení sousta do žaludku (velké/tvrdé sousto)- sekundární
peristaltická vlna- neotvírá se horní
svěrač- reflex vyvolaný distenzí
esofagu
■ v klidu- kontrahovaný horní a dolní svěrač
■ ve faryngu- iniciace primární peristaltické
vlny (zvýšení tlaku)- relaxace horního a
dolního svěrače (otevírá se již předtím, než
k němu dojde sousto- otevření není
mechanickým působením sousta, ale impuls
z polykacího centra- důsledek: esofageální
reflux)
■ dolní svěrač- aktivní tonus povolující při polykání- hladká svalovina jícnu (vnitřní
svěrač)+krurální části bránice (kosterní sval- vnější svěrač)+šikmá nebo závěšná vlákna
žaludeční stěny vytvářející záklopku- napomáhá uzavření spojení mezi jícnem a žaludkem a
zabraňuje regurgitaci při vzestupu intragastrického tlaku
● acetylcholin z n. X- kontrakce vnitřního svěrače, NO a VIP z interneuronů
inervovaných jinými vagovými vlákny vyvolá relaxaci
● achalázie= hromadění potravy v jícnu- výrazně se dilatuje (příčina= zvýšený klidový tonus DJS a jeho
nedokonalá relaxace při dýchání)- plexus myentericus v DJS oslaben- nedostatečné uvolňování NO a VIP
● esofageální reflux
○ dolní svěrač se občas otevře i mimo polykací reflex (tzv. fyziologický reflux)
○ nadměrný reflux- zánět v esophagu- esophagitis (pálení žáhy), může vést až ke vzniku peptického
vředu
○ napomáhá mu to, že tlak v esophagu je zhruba stejný jako v hrudníku (po většinu dechového cyklu
více nebo méně negativní), nitrobřišní tlak je vyšší
■ využití pro vyšetření intrapleurálního tlaku (sonda do jícnu)
○ jícen prochází bránicí v úrovni dolního svěrače- kontrakce (koordinace s dýcháním a kontrakcemi
hrudních a břišních svalů) bránice napomáhá sevření dolního svěrače- nefunguje při brániční kýle
● v ústech- téměř žádná absorpce (alkohol,
některé léky)
● sekrece slin: 1500 ml/den, pH ve žlázách v
klidovém stavu o něco málo nižší než 7,0,
během aktivní sekrece dosahuje 8,0- Ganong/vždy alkalické- Hampl
○ složení: vodnatý roztok (velký objem v porovnání s malou velikostí žláz)
■ ve srovnání s plazmou hypotonický, vyšší koncentrace K+, HCO3-, nižší koncentrace Na+, Cl-
■ jazyková lipáza- žlázky jazyka (první štěpení lipidů)
■ slinná ɑ-amyláza- slinné žlázy (první štěpení sacharidů)
■ mucin= glykoprotein, který činí potravu kluzkou a chrání ústní sliznici
■ IgA= první imunologická obrana proti bakteriím a virům
■ lyzosym- narušuje bakteriální stěnu
■ laktoferin- váže železo, má bakteriostatický účinek
■ proteiny bohaté na prolin- chrání zubní sklovinu, vážou toxické taniny
■ kallikrein= enzym štěpící kininogen na bradykinin= vasodilatátor- vasodilatace umožňuje
vysoký průtok krve při zvýšené aktivitě žláz
■ růstové faktory- pomáhají s údržbou výstélky GIT
○ funkce
■ usnadňují polykání
■ udržují ústní dutinu vlhkou
■ rozpouštědlo pro molekuly stimulující chuťové pohárky
■ napomáhájí řeči usnadněním pohybu rtů a jazyka
■ udržují ústní dutinu a zuby čisté
■ mohou působit antibakteriálně- u nemocných s poruchou tvorby slin (xerostomie)- větší
výskyt zubního kazu- díky alkalinitě
■ pufry ve slinách udržují pH v ústech kolem 7,0
■ pomáhají neutralizovat žaludeční kyselinu a zmírňují pálení žáhy při regurgitaci žaludeční
šťávy do jícnu
■ trávení sacharidů a lipidů slinnými
enzymy
○ slinné žlázy
■ gl. parotidis- serózní buňky,
vodnatý sekret tvořený vodou, ionty a enzymy
■ gl. sublingualis- mukózní buňky
■ gl. submandibularis+ malé žlázky v ústech- smíšené
● serózní buňky- vodnatý sekret
● mukózní buňky- mucinové glykoproteiny pro zvlhčení
■ acinární buňky produkují sekret (prvotní sliny)- voda, ionty, enzymy a mucus- vmezeřené
vývody- žíhané vývody- buňky vystýlající ŽV upravují iontové složení- tvorba finálních slin
■ myoepitelové buňky- v acinech a vmezeřených vývodech- po nervovém stimulu- kontrakce-
ejekce slin do úst
 ■ vysoký průtok krve- zvyšuje se po stimulaci
produkce slin
○ tvorba slin
■ 1) primární sekrece v acinech- isotonický
roztok podobný plazmě
● apikální membrána- Cl- kanály
(CFTR)- difuze Cl- po konc. gradientu
z buňky do sekretu- osmotický a
elektrický gradient- táhne Na+
zejména paracelulárně přes tight
junctions a voda osmoticky následuje
○ transportují i bikarbonát
● bazolaterální membrána- Na+/K+ ATPáza, K+ kanál (část draslíku se vrací do krve, ale
většina jde přes K+ kanál do lumen), Na+/K+/2 Cl-
kotransport- primárně poháněn relativním deficitem Na+
tvořený ATPázou
● podobná osmolarita, koncentrace K+, Na+, Cl-, HCO3- jako v
plazmě
■ 2) modifikace buňkami žíhaných vývodů
● luminální membrána- Na+/H+ antiport (vodík pohání
K+/H+ antiport- K+ do lumen), Cl-/HCO3- antiport, H+/K+
antiport
● bazolaterální membrána- Na+/K+ ATPáza, Cl- kanály
● absorpce Na+ a Cl-, sekrece K+ a HCO3-
○ větší absorpce než sekrece
● nepropustnost pro vodu- voda není absorbována společně s ionty- výsledné sliny=
hypotonické
■ acinární buňky taktéž sekrece organických komponent (enzymy, glykoproteiny, IgA…)
○ iontové složení slin se mění s jejich měnícím
se průtokem žlázami
■ vysoký průtok (4 ml/min)
● složení je nejvíce podobné
plazmě a sekretu, který je
produkován acinárními bb
● méně času na modifikaci
(kratší kontakt s buňkami
žíhaných vývodů)
■ nízký průtok (< 1 ml/min)
● složení je nejméně podobné plazmě- nižší koncentrace Na+ a Cl- a vyšší koncentrace
K+
● více času na modifikaci- více Na+ a Cl- je resorbováno, více K+ je sekretováno
■ sekrece HCO3- je selektivně stimulována , když je stimulována produkce slin- při zvýšení
průtoku se zvyšuje sekrece bikarbonátu a naopak- koncentrace HCO3- je nejvyšší při
 vysokém průtoku a nejnižší při nízkém průtoku- může za to, že sliny jsou alkalické-
transport přes CFTR (primárně pro Cl-)
○ regulace sekrece slin
■ výhradně nervová regulace- ANS (ostatní sekrece v
GIT- hormonální i nervová)
■ sekrece se zvyšuje po stimulaci parasympatikem i
sympatikem (parasympatikus je dominantní)-
inervace acinárních bb i bb žíhaných vývodů-
zvýšená produkce slin, zvýšená sekrece HCO3- a
enzymů, kontrakce myoepitelových buněk
■ parysympatická inervace
● n. facialis a glossopharyngeus
● postgangliové neurony produkují
acetylcholin- interakce s muskarinními
receptory na acinózních bb a bb ŽV-
produkce IP3- zvýšená intracelulární
koncentrace Ca2+- primárně zvyšuje objem slin a produkci enzymů
● aktivita je zvýšená jídlem, vůní, nauzeou a podmíněnými reflexy, naopak snížená je
při strachu, spánku a dehydrataci
■ sympatická inervace
● hrudní segmenty T1-T3- ggl. cervicalis superior
● postgangliové neurony produkují noradrenalin- interakce s 𝛽- adrenergními receptory
(aktivuje i α, ale ty nejsou tolik významné)- stimulace adenylcyklázy a produkce cAMP-
zvýšení sekrece slin (především sekrece proteinů- sliny jsou více lepkavé při stresu)
 56. Motilita žaludku, její regulace
● horní část- jen velmi málo svaloviny
● cirkulární svalovina se ztlušťuje směrem dolů (k antru)
● longitudinální prakticky chybí v horní třetině
● šikmá jen v dolní polovině
● funkce
○ rezervoár
■ hlavně fundus a tělo- slabá vrstva svaloviny
■ slabé kontrakce- minimální promíchávání po
dlouhou dobu
■ receptivní relaxace- čím větší náplň, tím větší relaxace svalů ve stěně žaludku
● objem žaludku se může zvýšit z 50 ml až na 1,5 l, aniž by se měnil tlak
● objem může stoupnou až na 4 l- už ale stoupá tlak
● vago-vagový reflex (aferentace od receptorů natažení vagem do CNS (asi do stejné
oblasti jako polykání) a eferentace k hladkému svalu taky vagem)
■ chymus se usazuje do vrstev podle hustoty, velké kusy odchází poslední
● tuky tvoří film na povrchu hydrofilní části- tráví se poslední
● tekutiny “podtečou”
○ rozmělnění a promíchání s žaludečními sekrety
■ peristaltika antrální části
● začíná blízko středu těla (shluk intersticiálních buněk)
● zesiluje a zrychluje směrem k antru
■ retropulzní pohyby= silné peristaltické kontrakce antra proti směru peristaltické vlny- oba
pohyby probíhají najednou
● propasírování chymu zpátky do žaludku zúženinou tvořenou peristaltickou vlnou
○ plynulé plnění střeva= důležité pro plynulé zpracování duodenem (i
přes nárazovitý charakter jezení)
■ ochrana poškození duodena kyselinou
■ silné kontrakce antra (silná svalovina, střední šikmá vrstva)
proti skoro uzavřenému pyloru (brání regurgitaci- žluč může
poškodit žaludeční stěnu)
■ vyprázdnění žaludku- cca 3 h- záleží na složení potravy-
střevo různě rychle tráví různé živiny a podle toho si
“diktuje”, jak rychle se bude plnit
● regulace vyprazdňování žaludku
○ 4 druhy chemoreceptorů ve stěně duodena- cestou nervovou a hormonální jej regulují
■ na pH- velké množství přísunu ze žaludku- pokles pH- pomocí ENS inhibuje vyprazdňování
žaludku (enterogastrický reflex) + uvolňování sekretinu v duodenu (krví do žaludeční stěny
ke svalovině antra)- inhibice vyprazdňování žaludku
■ na lipidy- větší množství nestrávených lipidů- utlumení vyprazdňování ENS + hormony
(cholecystokinin a gastrointestinální peptid)
■ osmoreceptory- snímají osmolaritu- makromolekuly= osmoticky aktivní, po jejím
rozštěpení- každý kus má svou osmotickou aktivitu- zvýšení osmolarity- ENS+hormony
 ■ na AMK- chybí nervová část, je pomocí gastrinu

● elektrická aktivita žaludku

○ fundus, horní korpus- žádná aktivita
○ BER se šíří z pacemakerové zóny asi uprostřed těla
○ BER jsou silnější a větší směrem k antru- první AP
○ pylorus- vstřikování obsahu žaludku do duodena
● hladovění- hladové vlny (migrující myoelektrický komplex- MMC)
○ prázdný žaludek- 75-90 min v klidu, pak 5-10 min intenzivních
kontrakcí antra při relaxovaném pyloru- odstraňuje nedotrávené
zbytky (i velké kusy)
○ stimuluje ho motilin= polypeptidový (22 AMK) hormon z tenkého
střeva- produkce při hladovění
○ mohou být pociťovány jako mírně bolestivé
● zvracení (emesis)= obranný reflex (mechanický/toxický podnět)
○ silná reverzní peristaltika zahrnující téměř polovinu GIT (od
poloviny tenkého střeva až po larynx)
○ centrum v prodloužené míše (poblíž kardiovaskulárního a
respiračního)
○ stimuly: mechanické, zranění, bolest, spec. chem. látky- emetika (chemoreceptory v žaludku,
duodenu nebo na dně 4. komory)
○ usilovný nádech proti uzavřené glottis- ↓ nitrohrudní tlak, ↑ nitrobřišní (bránice)
○ silná kontrakce břišních svalů a bránice
○ relaxace a pak zavření pyloru, relaxace dolního a horního svěrače esofágu (uzavření glottis, inhibice
dýchání)
○ ochranný reflex proti toxicitě, ale dlouhodobější zvracení- metabolická alkalóza, dehydratace
 57. Motilita tenkého střeva a její regulace
● duodenum prvních 5% délky, jejunum- 40%,
zbytek ileum
● většina trávení v duodenu a jejunu, bez ilea se lze
obejít
● peristaltika jen v kratších částech střeva
najednou (〜10 cm)- kromě MMC
○ umožňuje posunutí chymu kaudálně
narozdíl od segmentace
● segmentace- střídání lokalizovaných kontrakcí
cirkulární svaloviny- promíchává chymus se
střevní šťávou, kontakt se střevní stěnou
○ část tenkého střeva se kontrahuje- štěpí
chymus- posunutí orálním i kaudálním
směrem- tato část relaxuje a umožňuje
tak opětné spojení tráveniny
○ frekvence je dána BER (11-13/min v
duodenu, 8-9 na konci ilea)
○ BER probíhá po celé délce, AP je
lokalizovaně- tam segmentační kontrakce
● intestinální reflexy
○ lokální- peristaltický reflex- jen ENS
○ zprostředkované ENS i zevní inervací
■ intestinointestinální reflex- přílišná distenze části střeva relaxuje zbytek
■ gastroileální reflex- zvýšená aktivita žaludku vede k zvýšenému pohybu chymu ileocekálním
svěračem
■ ileogastrický reflex- nadměrná distenze ilea vede ke snížení motility žaludku
● MMC při hladu- podobně jako v žaludku, odkud postupně až na konec tenkého střeva- kontinuální se
žaludkem (ochrana před kyselinou)
○ segmentace ustávají
○ “vymetá” nevstřebané zbytky a brání migraci bakterií z tlustého do tenkého střeva
○ slabé MMC
■ bakterie zůstávají v tenkém střevě- přibývá jich (je zde hodně živin)
● uvolňují vodík, když mají k dispozici nestrávené cukry- v tlustém střevě to normálně
není- jediný zdroj vodíku u člověka
■ pokud zjistíme vyšší množství vodíku (část do krve, část do dechu- zde se měří- laktulosový
test)
● v tlustém střevě se objevuje nestrávený cukr (laktózová intolerance, zrychlená pasáž)
● bakterie v ileu
● kontrakce laminae muscularis mucosae
○ mění tvar rýh a záhybů mukózy, kontrahuje villi (napomáhá nasávání produktů trávení do
lymfatických cest), pohyb klků
○ lepší kontakt chymu se sliznicí, promíchávání
○ napomáhá toku lymfy
● vyprazdňování ilea
○ ileocekální svěrač (chlopeň) je normálně zavřený (mj. kvůli bakteriím)
■ otevírá ho (lokální reflex) distenze konce ilea
■ zavírá ho (lokální reflex) distenze začátku tlustého střeva
 58. Motilita tlustého střeva, defekace
● tlusté střevo
○ absorpce vody a iontů (do trávení se investuje až 8-9 l vody/den)
○ skladování nepotřebných zbytků- diskontinuitní defekace- typicky 15-30 h, ale až 30% zde může
zůstat až týden
○ hlavně promíchávání, jen asi 5% peristaltika
○ se zahušťováním se promíchávání obtížnější
○ haustrace= obdoba segmentací v tenkém střevě, ale kontrakce v anatomicky předdefinovaných
místech v cirkulární svalovině
■ řízeno BER z intersticiálních buněk
■ většinou ne AP
■ zesilování kontrakcí (např. ACh) prodlužováním amplitudy BER
○ kývavé pohyby- longitudinální svalovina
■ promíchávání
■ přesuny tračníku ze strany na stranu
■ řízeno tzv. myenterickými potenciálovými oscilacemi (nižší amplituda a vyšší frekvence než
pomalé vlny)- zesilování kontrakcí zvyšováním frekvence AP (např. ACh)
○ hromadný pohyb= obdoba MMS, ale nenavazuje to, je to méně často (1-3x/den, obvykle po jídle)
■ velmi silné kontrakce posunující obsah střeva na relativně delší vzdálenost (většina tlustého
střeva), colon zůstává chvíli kontrahovaný
■ celkový pohyb je pomalý (max 5-10 cm/hod)
■ kontroluje to ENS, sympatikus to brzdí- přímo navazuje na defekační reflex, parasympatikus
stimuluje haustrace proximální části a expulzivní pohyby distální části
○ reflexy tlustého střeva
■ kolono-kolický- distenze jednoho místa relaxuje zbytek (částečně sympatikus)
■ gastro-kolický- naplnění žaludku zvyšuje frekvenci masových pohybů (sympatikus,
parasympatikus, CCK, gastrin), podobně duodeno-kolický
● rektum a anální kanál
○ rektum obvykle (skoro) prázdné- retrográdní kontrakce vrací obsah do sigmoidea, dokud ho není
příliš- poté hromadný pohyb sigmoidea naplní rektum- zvýší v něm tlak- stimulus pro
mechanoreceptory ve stěně rekta- prostřednictvím defekačního centra (v sakrální části míchy)-
reflexní relaxace vnitřního svěrače (hladký sval) a kontrakce vnějšího svěrače (kosterní sval ovládaný
volně přes pudendální nervy)- relaxace- defekace
○ receptory natažení na rektální stěně se umí adaptovat- nucení na stolici může při potlačení dočasně
ustoupit
○ defekace= řízená ze sakrální míchy, modulovaná z vyšších úrovní (vědomí)
■ eferentní část- ACh parasympatická vlákna v pelvických nervech
■ vysoce propulsivní kontrakce colon descendens a sigmoidea
■ relaxace obou svěračů (zevní- volní)
■ nádech posunuje bránici dolů
■ aktivace břišního lisu- kontrakce expiračních svalů při plných plicích a kontrakce břišních
svalů zvyšuje nitrobřišní tlak (až na 200 mmHg)
 Sekrece- obecný úvod k otázkám 59-62
● velmi rozdílná v různých částech GIT podle jejich funkce
● všechny sekrety obsahují vodu (trávicí enzymy fungují v roztoku)- do trávení investujeme kolem 8-9 l/den,
ionty (mají buďto vlastní funkci- např. H+ v HCl/pomáhají transportu natrávených látek- např. Na+/glukóza
transport v tenkém střevě/osmotický efekt- napomáhají pohybu vody do sekretu), většina obsahuje enzymy
a signální molekuly (ovlivňují, co se děje dále- modulující faktor z pankreatu- do tenkého střeva- stimuluje
produkce cholecystokininu)
● trávení významně napomáhají mikroorganismy
● integrovaná odpověď na jídlo- účastní se ho celý GIT v jednotlivých fázích
○ mozková/cefalická fáze- psychická příprava- myšlenky, čich apod.
■ stimuly- kognitivní (očekávání, přemýšlení, mluvení o jídle…), čichové a zrakové vjemy,
sluchové podněty (Pavlov)
○ orální fáze- splývá s cefalickou
■ stimuly: mechanické a chuťové podněty v ústech
○ podněty cefalické a orální fáze- aktivace parasympatiku (hlavně n. X)- příprava GIT na příjem
potravy
■ ↑ sekrece slin
■ ↑ sekrece žaludeční šťávy
■ ↑ sekrece pankreatických enzymů
■ ↑ tenze žlučníku
■ relaxace Oddiho sfinkteru (uzavírá vchod žlučovodu do duodena)
○ esofageální fáze
○ žaludeční fáze
○ fáze tenkého střeva- mechanické (distenze duodena tráveninou) a chemické podněty
■ ↑sekrece pankreatu
■ kontrakce žlučníku
■ relaxace Oddiho sfinkteru
■ regulace vyprazdňování žaludku
■ inhibice kyselé sekrece žaludku
■ přerušení MMC
■ asi nejvýznamnější část pro trávení
● velký povrch pro vstřebávání (kolem 200 m2)- délka (asi 5 m), vnitřní členění- klky
střídané kryptami, každá epitelová buňka- mikroklky
● pH kolem 7 (neutralizace kyselého obsahu ze žaludku pomocí HCO3- především z
pankreatu, ale produkce i epitelovými bb duodena)
○ fáze tlustého střeva

● regulace pocitu sytosti

○ distenze různých částí trávicího traktu- n. X (zejména žaludku- inhibuje chuť k jídlu)- chirurgické
přístupy k omezení obezity (bariatrie)- zredukování velikosti žaludku
○ cholecystokinin- hormon sytosti- inhibován živinami- působí na mozek (inhibice příjmu potravy)
○ glucagon-like peptide 1 a peptide YY
 59. Mechanismus sekrece žaludeční šťávy a jeho regulace
● žaludeční šťáva
○ pepsinogen (exocytóza)- štěpení
proteinů (asi 20% digesce)- není
esenciální (tenké střevo a pankreas
dokáže tuto digesci kompenzovat)
■ aktivace kyselým prostředím i
sám sebou (pepsin dokáže přeměňovat jiný pepsinogen na pepsin)
○ HCl- přeměna pepsinogenu na pepsin, ochrana proti mikrobům z jídla
■ v klidu (v prázdném žaludku)- pH okolo 5, v maximu aktivity pH může být i nižší než 1
■ je zapotřebí chránit vnitřek žaludku před extrémně silnou HCl
■ energeticky náročná produkce- pumpování protonů do žaludeční dutiny proti milion-
násobnému koncentračnímu gradientu (parietální buňky- velké množství mitochondrií)
○ K+- zvracení- hypokalemie
○ vnitřní faktor= glykoprotein nezbytný pro absorpci vit. B12 v ileu (=esenciální pro syntézu NK)-
potřebuje vysoce kyselé prostředí
■ jeho absence- zhoubná anémie
■ jediná esenciální sekrece v žaludku- po gastrektomii- injekce vitaminu B12

● pepsin
○ aktivace- odštěpením malého N-terminálního fragmentu
■ jen při pH<5, pomalá při pH 3-5, velmi rychlá při pH nižším než 3
■ autoaktivace
○ nejen pro aktivaci, ale i pro fungování vyžaduje relativně kyselé pH (pH optimum: 1,8-3,5)-
reverzibilní inaktivace při pH vyšším než 3,5, pH vyšší než 7,2- ireverzibilní inaktivace
● sekrece HCl: parietální buňky- obrovské
množství mitochondrií (v klidovém stavu-
intracelulární canaliculi- v sobě mají vodíkovou
pumpu zodpovědnou za produkci HCl, v
aktivovaném stavu- propojení kanálků se sebou
navzájem i s vnějškem buňky- obrovská plocha
membrány, na níž je exprimována vodíková
pumpa)
○ na obrázku- lumen vpravo
 ○ apikální membrána- H+/K+ antiport (ATP dependentní)- H+ do lumen
○ H+ z H2CO3 (CO2+H2O- karboanhydráza)- HCO3- přes bazolaterální
membránu výměnou za Cl-- přes kanál do krve
○ bazolaterální membrána- Na+/K+ ATPáza- vytváří gradient
○ výsledek: sekrece HCl a absorpce HCO3-
● regulace sekrece žaludeční šťávy
○ parasympatikus (přes ENS)- aktivace při cefalické/orální fázi,
distenzí žaludku (vago-vagální reflex), chemoreceptory detekující
proteiny
■ nejsilnější stimulus pro sekreci HCl, pepsinogenu, mucus,
HCO3-
■ acetylcholin z neuronů ENS- muskarinové receptory na parietálních buňkách- ↑HCl
● působí také na G-buňky v antru- produkce gastrinu- putuje krví k parietálním
buňkám- endokrinní působení- uvolňuje se do krve (vazba na CCK2 receptory-
původně popsány jako receptory pro cholecystokinin, ale váže i gastrin)- ↑HCl
● acetylcholin i gastrin působí na ECL buňky- produkce histaminu- působí parakrinně
na parietální buňky (jsou hned vedle)- H2 receptor- ↑HCl
○ velmi silný efekt- antihistaminika= jedna z možností, jak tlumit tvorbu
kyseliny
○ somatostatin- produkován endokrinními buňkami v antru při pH nižším než 3 (jídlo pufruje H +- když
se posune do tenkého střeva- další sekrece H+ snižuje pH)- přímé působení na parietální buňky-
antagonista histaminu/parakrinní inhibice G-buněk (inhibice produkce gastrinu)/inhibice ECL
buněk- negativní zpětná vazba
○ prostaglandiny- působí také jako antagonisté histaminu aktivací Gi proteinu a inhibicí

adenylátcyklázy
● stimulace sekrece HCl
○ n. X inervuje přímo parietální buňky- ACh jako neurotransmiter, také G- buňky- GRP (gastrin
releasing peptide) jako neurotransmiter
 ■ cefalická/orální fáze- 30% celkové sekrece HCl
● stimuly: vůně, chuť, žvýkání, polykání,
podmíněné reflexy
● přímá stimulace parietálních buněk n. X
● nepřímá stimulace parietálních buněk
gastrinem (n. X- GRP- G- buňky- gastrin- do
cirkulace- stimulace parietálních buněk)
■ žaludeční fáze- 60% celkové sekrece HCl
● distenze žaludku- přímá stimulace
parietálních buněk přes n. X/nepřímá přes
gastrin
○ distenze v oblasti antra- lokální
reflexy stimulující uvolňování
gastrinu
● působení AMK a malých peptidů na G-buňky- produkce gastrinu
● alkohol a kofein také stimulují sekreci HCl
■ intestinální fáze- 10% celkové sekrece HCl
● produkty trávení proteinů

● ochrana žaludeční stěny před HCl

○ silná mukózní vrstva (mucinózní buňky krčku) na povrchu epitelu (pořád se musí obnovovat), pod
ní- tenká vrstva HCO3- přímo z buněk žaludečního epitelu
■ po průniku H+ hlenem- neutralizace HCO3-
■ po průniku pepsinu hlenem- inaktivace alkalickým prostředím (HCO3-)
■ prostaglandin E2 udržuje mukózní vrstvu a stimuluje sekreci HCO3-
○ viscous fingering- kyseliny z ústí žlázek vystřeluje jen úzkou štěrbinou v mucinózní vrstvě-
nedostane se do okolí

○ ochrana buněk? - neví se

● při poruše ochranné vrstvy- tvorba vředů (Helicobacter pylori, nesteroidní protizánětlivé léky, stres,
kouření, alkohol)
○ žaludeční vředy- primárně producha mukózní bariéry- průnik H+ a pepsinu- natrávení části sliznice
■ častá příčina: H. pylori (G- bakterie)- kolonizace žaludeční sliznice (často v antru)-
přichycení na žaludečním epitelu a produkce cytotoxinů- degradace mukózní vrstvy a buněk
● ureáza- konverze močoviny na NH3- vytváří alkalické prostředí, v němž bakterie
dokáže přežít
● NH3 je v rovnováze s NH4+- toxický
○ duodenální vředy= častější, vyšší sekrece H+ překonávající pufrační kapacitu pankreatické šťávy
■ mohou být způsobeny i H. pylori (nepřímá role)
● kolonizace žaludeční sliznice- inhibice sekrece somatostatinu D- buňkami
● infekce se šíří do duodena- inhibice duodenální sekrece HCO3-
○ Zollinger-Ellisonův syndrom- obrovská sekrece H+
 ■ nádor v pankreatu/žaludku- produkce velkého množství gastrinu- zvýšená sekrece H+
parietálními buňkami- překonává pufrační kapacitu HCO3- v pankreatické šťávě- narušuje
sliznici- tvorba vředů
■ steatorrhea- nízké pH v duodenu inaktivuje pankreatické lipázy
■ nefunguje zde negativní zpětná vazba

● trávení dalších látek

○ cukry- zanedbatelná aktivita amylázy
○ lipidy- emulsifikace- žaludeční aktivita v tomto není esenciální
■ v podstatě zde začíná trávení lipidů (jazyková lipáza= velmi málo významná)
■ žaludeční lipáza- 10% veškeré hydrolýzy lipidů
 60. Mechanismy a regulace sekrece pankreatické šťávy
● pankreas- velmi podobný slinným žlázám (je
větší a významnější)
○ acini (slepá zakončení)+ducti
○ acinární buňky produkují enzymatickou
komponentu
○ centroacinózní buňky produkují vodnatý roztok obs. mj. HCO3-
○ buňky vystýlající vývody dále modifikují sekret
○ exokrinní pankreas tvoří cca 90%, endokrinní jen 2%
○ sympatikus- postgangliové nervy z plexus celiacus a mesentericus superior- inhibice sekrece
○ parasympatikus- nervus vagus- pregangliová vlákna tvoří synapse v ENS, postgangliová vlákna-
exokrinní pankreas- stimulace sekrece
● produkce pankreatické šťávy: 1,5 l/den do lumen duodena
● tvorba pankreatické šťávy
○ většina enzymů důležitá pro trávení= sekretována pankreatem- syntéza na GER- tvorba
zymogenních granul- skladování a uvolnění po stimulu (parasympatikus a CCK)- transport k apikální
membráně prostřednictvím cytoskeletu- fúze s membránou- uvolnění do lumen acinu
○ pankreatická šťáva= isotonický roztok obsahující Na+, K+, (koncentrace stejná jako v plazmě) Cl-a
HCO3- (koncentrace závisí na průtoku slinivkou)
○ primární sekrece: podobné iontové složení jako v plazmě + trávicí enzymy- trypsinogen,
chymotrypsinogen, proelastáza, prokarbopeptidáza A+B, amyláza, lipáza, (deoxy)ribonukle´áza-
všechny jsou inaktivní+ inhibitory trypsinu (ostatní enzymy aktivovány působením trypsinu)- nesmí
dojít k aktivaci těchto enzymů již uvnitř slinivky
○ vývody: Cl-/HCO3- antiport na apikální membráně- sekrece HCO3- výměnou za Cl- (CFTR) +
osmoticky voda, bazolaterální membrána- Na+/H+ antiport, Na+/K+ ATPáza
■ CO2+H2O (CA)- H2CO3- HCO3- (sekrece do
pankreatické šťávy) + H+ (transport do krve
pomocí Na+/H+ antiportu)
■ výsledek: sekrece HCO3- a absorpce H+
(acidifikace pankreatické venózní krve)
○ s pankreatickým průtokem se mění koncentrace Cl- a
HCO3-
■ nejvyšší průtok- nejvyšší koncentrace HCO3-
(mnohem vyšší než v plazmě) a nejnižší
koncentrace Cl- a naopak
■ bazální sekrece- produkce isotonického roztoku obsahujícího zejména Na +, Cl- a vodu
■ po stimulaci (např. sekretinem)- produkce většího množství izotonického roztoku
obsahujícího zejména Na+, HCO3- a vodu
● pankreatická sekrece má 2 hlavní funkce: sekrece enzymů nezbytných pro trávení sacharidů, lipidů a
proteinů a neutralizace H+ v trávenině přicházející ze žaludku do duodena (HCO3-)
○ sekrece roztoku= stimulována působením H+ v duodenu, enzymatická sekrece= stimulována
produkty trávení (malé peptidy, AMK a MK)
○ cefalická/orální fáze- chuť, vůně, podmiňování (n. X)- sekrece enzymů
○ žaludeční fáze- distenze žaludku (n. X)- sekrece enzymů
○ intestinální fáze- 80% pankreatické sekrece- sekrece enzymů i roztoku
● regulace
○ pH v duodenu- regulace produkce bikarbonátu slinivkou
■ negativní zpětná vazba- ↓ pH v duodenu (pH nižší než 4,5)-
stimulace S-buněk ve sliznici duodena- produkce
sekretinu- krví k epitelovým buňkám vývodů pankreatu-
stimuluje produkci bikarbonátu (otevření CFTR)- zvyšuje
pH v duodenu
■ bikarbonát z krve (produkce HCl za cenu produkce
bikarbonátu- zůstává v krvi) a z kyseliny uhličité (působení karboanhydrázy)
■ neutralizace nutná pro fungování lipáz v duodenu
■ efekt sekretinu je potenciován ACh i CCK
○ cholecystokinin= peptidový
hormon tvořený v tenkém střevě
v I buňkách (stimulus= MK a
některé AMK- Phe, Met, Trp)
■ krví k acinárním
buňkám- aktivace CCK1
receptoru- stimulace
produkce enzymů
■ 2 regulační peptidy-
náchylné na digesci
pankreatickými enzymy-
kompetují o trávicí
enzymy (trypsin) s
přijatými proteiny
potravou- vysoký příjem
proteinů- vyšší
koncentrace těchto
peptidů a více stimulují I
buňky - vyšší produkce
trávicích enzymů
● pokud enzymy
nemají co trávit-
rozštěpení
peptidů- nedochází ke stimulaci produkce trávicích enzymů
● CCK- releasing peptid (parakrinní působení)
● monitorovací peptid (syntetizován acinármi buňkami)
● jejich tvorba stimulována n. X (prostřednictvím ENS)
○ acetylcholin- muskarinní receptory acinární buněk- stimuluje sekreci enzymů a potencuje působení
CCK vagovagálním reflexen
○ přítomnost tuku v distálním tenkém střevě
■ signál, že trávení je u konce- inhibice pankreatické sekrece
■ mediátory- peptid YY (endokrinní buňky ilea) a somatostatin
 61. Žluč
● produkována v játrech,
skladována ve žlučníku a
uvolňována do lumen tenkého
střeva po stimulaci
● nezbytná pro trávení a
absorpce lipidů (lipidy= nerozpustné ve vodě)
○ žlučové soli- emulgace tuků- příprava pro trávení a následná tvorba micel z produktů trávení
● cirkulace žluči
○ 1) kontinuální syntéza a sekrece
žlučových komponent hepatocyty
○ 2) žlučovými vývody do žlučníku-
skladování žluči a koncentrace
žlučových solí absorpcí vody a iontů
○ 3) potrava se dostane do tenkého
střeva- sekrece cholecystokininu-
stimuluje kontrakci žlučníku a relaxaci
Oddiho svěrače- vylučování žluči do
lumen duodena
○ 4) po ukončení absorpce lipidů-
žlučové soli jsou recyklovány játry
enterohepatickou cirkulací
■ absorpce žlučových kyselin z
tenkého střeva do portální žíly + aktivní transport v oblasti slepého střeva, do tlustého střeva
se dostává jen menšina ŽK, většina je recyklována
■ játra doplňují jen velmi malé množství žlučových solí vyloučených GIT
■ 1) transport žlučových solí v ileu z lumina do portální krve přes Na+-ŽS kontransportér
■ 2) transport portální krví do jater
■ 3) játra extrahují žlučové soli z portální krve
● syntetizují jen velmi malé množství (fekální ztráta je asi 600 mg/den z celkových 2,5
g)- negativní zpětná vazba na syntézu ŽK pomocí ŽS- inhibice cholesterol-7ɑ-
hydroxylázy
● recyklace žlučových solí játra také stimuluje sekreci žluči- choleretický efekt
■ ileální resekce- neschopnost resorbovat žlučové soli- nadměrné ztráty- játra nedokáží tyto
ztráty svou syntézou kompenzovat- porucha absorpce lipidů a steatorrhea
● složení žluči
○ organická komponenta: žlučové soli, žlučové pigmenty (bilirubin), cholesterol a fosfolipidy +
elektrolyty a voda (sekrece hepatocyty vystýlajícími žlučové vývody)
○ žlučové soli tvoří 50% organické komponenty
■ hepatocyty syntetizují dvě primární žlučové kyseliny z cholesterolu: kys. cholovou a
chenodeoxycholovou
■ v tlustém střevě činností bakterií- dehydroxylace- sekundární žlučové kyseliny- kys.
deoxycholová a lithocholová
■ v játrech- konjugace žlučových kyselin s AMK (Gly, taurin)- žlučové soli- celkem 8
(glykocholová, taurocholová apod.)
● změna pK žlučových kyselin a zvýšení rozpustnosti ve vodě
○ pH v duodenu: 3-5, pK ŽK: cca 7- při duodenálním pH většina v neionizované
formě (HA)= nerozpustná ve vodě
○ pK žlučových solí: 1-4- při duodenálním pH- většina bude v ionizované formě
(A-)= rozpustná ve vodě
■ jsou amfifilní- hydrofilní i hydrofobní část
■ emulgují tuky- negativně nabité soli obklopují lipidy a vytvářejí malé tukové kapénky-
odpuzování negativních nábojů- disperze- zvýšení povrchu pro enzymy
 ■ tvorba micel
● jádro micel- produkty trávení lipidů- monoglyceridy, lysolecithin a MK
● povrch micel je tvořen žlučovými solemi (hydrofobní část- do jádra, hydrofilní část-
do lumen)
■ primární ŽK- více hydroxylových skupin- lépe rozpouští tuky
○ fosfolipidy a cholesterol= sekretovány hepatocyty a jsou součástí micel
■ fosfolipidy= také amfifilní- napomáhají tvorbě micel
○ bilirubin= hlavní žlučový pigment
■ vzniká degradací Hb retikuloendoteliálním systémem (RES)
■ v játrech- konjugace s kys. glukoronovou- konjugovaný bilirubin- do žluči
■ ve střevě- konverze zpět na bilirubin- konverze na urobilinogen (působením střevních
bakterií)- část recyklována do jater, část vyloučena močí a stolicí (urobilin a stercobilin)
○ ionty a voda- sekrece epiteliálními buňkami vystýlajícími žlučové vývody
■ stejné sekreční mechanismy jako v pankreatických vývodech
■ sekretin stimuluje sekreci vody a iontů
● funkce žlučníku
○ skladování žluči: mezi jídly- žlučník je relaxován a Oddiho svěrač je kontrahován (kontinuální
produkce žluči)
○ koncentrace žluči: epiteliální buňky žlučníku absorbují ionty a vodu isoosmoticky (podobně jako
isoosmotická resorpce v proximálním tubulu ledvin)
■ koncentrace organických komponent a vyjmutí izoosmotické tekutiny
○ vylučování žluči: během 30 min po přijetí jídla
■ hlavní stimulus: cholecystokinin (sekrece I buňkami- odpověď na AMK, malé peptidy a MK)-
kontrakce žlučníku a relaxace Oddiho svěrače
■ vytryskávání, nikoli plynulý proud (rytmické kontrakce duodena)
■ relaxace duodena- nízký tlak v duodenu- ejekce žluči
■ kontrakce duodena- vyšší tlak v duodenu- žluč není ejekována proti vyššímu tlaku
● žlučníkové kameny
○ za normálních okolností- cholesterol= součástí žluči
○ za patologických okolností- vysrážení cholesterolu ve
žlučníku- tvorba žlučníkových kamenů
○ množství cholesterolu ve žlučníku je částečně závislé na
množství lipidů v potravě (jeden z produktů metabolismu
lipidů)
○ zánět epitelu žlučníku mění absorpční schopnosti žlučníku-
nadměrná absorpce vody a ŽK- zanechávání velkého množství
cholesterolu- začne se srážet- nejprve malé krystalky a
později velké kameny
 62. Mechanismus sekrece a regulace sekrece střevní šťávy
● střevní šťáva= produkt Liberkühnových krypt ve sliznici tenkého střeva a Brunnerových žláz podslizničního
vaziva dvanáctníku
● Brunnerovy žlázy- prvních pár centimetrů duodena zejména mezi pylorem žaludku a papilla Vateri (ústí
ductus pancreaticus a ductus choledochus)
○ sekrece velkého množství alkalického hlenu- ochrana stěny dvanáctníku před HCl ze žaludku
■ velké množství bikarbonátu- neutralizace
○ stimuly:
■ taktilní nebo dráždivé stimuly na sliznici dvanáctníku
■ vagální stimulace- zvýšení sekrece Brunnerových žlázek společně se zvýšenou sekrecí
žaludku
■ gastrointestinální hormony- zejména sekretin
○ inhibice: sympatikus (proto nadměrný stres může být příčinou vzniku duodenálních vředů)
● Lieberkühnovy krypty- po celém povrchu tenkého střeva (mezi klky- villi intestinales)
○ pohárkové buňky- tvorba hlenu
○ epitelové buňky- mnohem větší množství
■ sekrece velkého množství vody a elektrolytů
■ intestinální sekrece enterocyty: 1800 ml/den
■ sekrece téměř čisté ECF s lehce alkalickým pH (7,5-8,0)
■ sekrety dále rychle resorbovány klky- tento tok tekutiny umožňuje
absorpci látek z chymu při kontaktu s klky
● mechanismus sekrece vodnatého roztoku enterocyty:
○ stále nejasný- pravděpodobně aktivní sekrece chloridových aniontů a
bikarbonátu- následovány sodíkem a vodou (Guyton and Hall)
○ odlišný mechanismus v duodenu (sekrece bikarbonátu proti koncentračnímu gradientu- vzniká
alkalický sekret) a v jejunoileu (sekrece Cl-- vzniká neutrální sekret)- Herget 1992
■ vychytávání bikarbonátu facilitovanou difuzí, výstup elektrodifuzí HCO3- kanálem (proces
stimulovaný cAMP a PGE2)/výměnou za HCl
○ Constanzo: apikální membrána- Cl- kanály, bazolaterální
membrána- Na+/K+ ATPáza, Na+-K+-2 Cl- kotransportér
■ Cl- do buňky přes Na+-K+-2 Cl- kotransportér a
difunduje do lumen přes Cl- kanál
■ Na+ následuje pasivně Cl-paracelulárně a za ním
voda
■ Cl- kanály jsou obvykle zavřené, ale mohou se otevřít
po navázání některých hormonů/neurotransmiterů
na bazolaterální membránu- aktivační- ACh a VIP
● aktivace adenylátcyklázy a tvorba cAMP-
otevírá Cl- kanály
■ za normálních okolností- voda a elektrolyty jsou zpětně resorbovány klky
■ patologické stavy (např. cholera)- adenylátcykláza je maximálně stimulována- sekrece
výrazně přesáhne absorpční kapacitu buněk klků- vážné, život ohrožující průjmy
● v duodenu- produkce řady působků řídících řadu úkonů GIT
○ sekretin- stimulace sekrece pankreatické, inhibice sekrece žaludeční šťávy, tlumí motilitu žaludku,
účinkuje cholereticky
○ motilin- stimuluje motilitu žaludku, jeho tvorba je utlumena somatostatinem (utváří se v celém GIT
a v hypothalamu)
○ cholecystokinin- stimuluje sekreci pankreatické i žaludeční šťávy, stimuluje motilitu žaludku
 ○ GIP (gastric inhibitory peptide)- inhibuje motilitu i sekreci žaludku
● enzymy v tenkém střevě- dostávají se do střevní šťávy rozpadem starých epitelových
buněk (životní cyklus- 5 dní) + jsou součástí kartáčového lemu (umožňují kontaktní
trávení)
○ enterokináza (enteropeptidáza)- aktivátor trypsinu
○ lipáza- štěpí monoglyceridy na MK a glycerol
○ peptidázy- štěpí menší peptidy na AMK
○ nukleázy- štěpí NK na jejich základní kameny
○ disacharázy- štěpí disacharidy na monosacharidy
● regulace sekrece tenkého střeva- lokální enterické nervové reflexy- taktilní nebo dráždivé stimuly chymu
● tlusté střevo
○ mnoho Lieberkühnových krypt, žádné klky
○ epitelové buňky nesekretují téměř žádné trávicí enzymy
○ mucinózní buňky- produkce hlenu- mírné množství bikarbonátu produkovaným epitelovými
buňkami, které neprodukují mukus
○ sekrece je stimulována přímými taktilními podněty na epitelových bb/ lokální nervové reflexy
○ mucus chrání stěnu před poškozením (je alkalický- pH 8,0- HCO3-- ochrana před kyselinami ve
fekáliích)+ adherentní médium pro spojení fekálního materiálu + ochrana před bakteriemi
● sekreční diarrhea- např. cholera
○ nadměrná sekrece tekutiny Lieberkühnovými kryptami
○ nejčastější příčinou- enteropatogenní bakterie (Vibrio cholerae/E. coli)
■ cholera toxin prochází přes apikální membránu
■ oddělení podjednotky A- k bazolaterální membráně- katalýza ADP ribosylace alfa5
podjednotky GS proteinu- spřažený s adenylátcyklázou
■ ADP ribosylace inhibuje GTPázovou aktivitu- GTP nemůže být přeměněno na GDP-
adenylátcykláza je trvale aktivována- permanentně vysoké hladiny cAMP- Cl- kanály jsou
trvale otevřené- Cl- z buňky následován Na+ a vodou
■ sekrece přesáhne absorpční kapacitu- masivní diarrhea
■ léčba: orální rehydratační roztoky- Glc, Na+, Cl- a HCO3- (stimulují intestinální absorpci
tekutiny a elektrolytů- Na+-Glc kotransport)
 63. Trávení a resorpce hlavních skupin vody, živin (cukrů, bílkovin, tuků), iontů, vitamínů
● trávení= chemický rozklad pozřeného jídla na absorbovatelné molekuly
○ trávicí enzymy= přítomny ve slinách, žaludeční a pankreatické šťávě, na apikální membráně
intestinálních epitelových buněk
● absorpce= pohyb živin, vody a elektrolytů z lumen střeva do krve
○ celulární: látka prochází přes apikální (luminální) membránu- vstup do enterocytu- z buňky přes
basolaterální membránu do krve (transportéry v apikální a basolaterální membráně)
○ paracelulární: transport přes tight junctions mezi buňkami střevního epitelu- laterální
intercelulární prostor- do krve
○ struktura střevní sliznice je ideální pro absorpci velkého množství živin
■ tenké střevo- plicae circulares Kerckringi, klky, mikroklky- maximální expozice živin
trávicím enzymům + větší absorpční plocha- zvětšení celkové plochy až 600x
■ klky jsou nejdelší v duodenu- většina trávení a absorpce, nejkratší v terminálním ileu
■ mikroklky tvoří kartáčový lem
● sacharidy
○ absorpce ve střevě jen ve formě monosacharidů- glukóza, galaktóza, fruktóza
○ ɑ- amyláza
■ slinná- malý význam- inaktivace nízkým pH v žaludku
■ pankreatická- štěpí vnitřní 1,4-glykosidické vazby- 3 disacharidy- maltóza, maltotrióza, ɑ-
limitní dextriny- dále jsou štěpeny na monosacharidy enzymy kartáčového lemu- ɑ-
dextrináza, maltáza a sacharáza- produktem= Glc- absorpce epitelovými buňkami
○ 3 disacharidy přítomné v potravě- trehalóza, laktóza, sacharóza- nepotřebují amylázu- štěpí se na
monosacharidy pomocí enzymů trehalázy, laktázy a sacharázy (trehalóza na 2 molekuly Glc, laktóza
na Glc a Gala, sacharóza na Glc a Fru)

○ absorpce
■ Glc a Gala
● apikální membrána- sekundárně aktivní transport-
Na+-Glc kotransportér (SGLT1) proti
elektrochemickému gradientu
○ energie nepochází z ATP, ale z Na+
gradientu na apikální membráně (udržován
pomocí Na+/K+ ATPázy na basolaterální
membráně
● bazolaterální membrána- facilitovaná difúze
(GLUT2)- do krve
■ Fru
● apikální membrána- facilitovaná difúze (GLUT5=
Fru-specifický)
● bazolaterální membrána- facilitovaná difúze (GLUT2)
● narozdíl od Glc a Gala není absorbována proti elektrochemickému gradientu
○ pokud zůstanou neabsorbovatelné sacharidy v lumen GIT, zadržují ekvivalentní množství vody, aby
obsah střeva zůstal isoosmotický- retence vody- osmotická diarrhea
■ laktózová intolerance
 ● laktáza v kartáčovém lemu chybí nebo jí je málo- laktóza není štěpena na Glc a Gala-
zůstává v lumen střeva- zadržuje vodu- průjmy
● proteiny
○ trávení: štěpení na absorbovatelné formy (AMK, dipeptidy, tripeptidy) pomocí proteáz
■ začíná v žaludku působením pepsinu, končí v tenkém střevě působením pankreatických
proteáz a proteáz v kartáčovém lemu
■ endopeptidázy- hydrolýza vnitřních peptidových vazeb- pepsin, trypsin, chymotrypsin a
elastáza
■ exopeptidázy- hydrolýza jedné AMK z C-terminálního konce proteinů a peptidů-
karboxypeptidázy A a B
■ hlavní buňky v žaludku- sekrece pepsinogenu- přeměna na pepsin (nízké pH)- 3 isoenzymy
mající pH optimum mezi 1-3, nad pH 5 je pepsin denaturován a inaktivován
● není nepostradatelný pro trávení proteinů- u pacientů s gastrektomií nebo s
poškozenou sekrecí H+ (pepsinogen není aktivován na pepsin)- trávení a absorpce je
normální- pankreatické proteázy a proteázy kartáčového lemu dokáží pepsin
nahradit
■ trávení pokračuje v tenkém střevě- 5 hlavních pankreatických proteáz ve formě inaktivních
prekurzorů- trypsinogen, chymotrypsinogen, proelastáza, prokarboxypeptidáza A a B
● 1) aktivace trypsinogenu na trypsin (enterokináza- kartáčový lem)- nejprve
produkováno malé množství trypsinu- katalyzuje přeměnu všech ostatních
inaktivních prekurzorů na aktivní formy + konverze zbylého trypsinogenu na trypsin
(autokatalýza)
● 2) aktivované pankreatické proteázy hydrolyzují proteiny na AMK, dipeptidy,
tripeptidy a oligopeptidy (dále hydrolyzovány proteázami kartáčového lemu)
● 3) nakonec pankreatické proteázy štěpí samy sebe a sebe navzájem

○ absorpce- pouze AMK, dipeptidy, tripeptidy

■ L-AMK jsou absorbovány mechanismy
podobnými mechanismům absorpce
monosacharidů
● z lumen do buňky- Na+-AMK
kotransportér v apikální membráně
(energie z Na+ gradientu)- 4 separátní
kotransportéry pro neutrální, kyselé,
zásadité a imino-AMK
● přes basolaterální membránu do krve-
facilitovaná difúze- opět 4 separátní
mechanismy
■ většina přijatých proteinů je absorbována ve formě dipeptidů a tripeptidů
 ● separátní H+-dependentní kotransportéry v apikální membráně- transport z lumen
do buňky- využívá H+ gradient vytvářený Na+/H+ výměníkem na apikální membráně
● uvnitř buňky- hydrolýza na AMK cytosolickou peptidázou- AMK opuští buňku
facilitovanou difuzí, zbylé dipeptidy a tripeptidy jsou absorbovány nepozměněné
○ deficience pankreatických enzymů nebo defekt transportérů
■ poruchy exokrinního pankreatu- chronická pankreatitida a cystická fibróza- chybí všechny
pankreatické enzymy vč. proteáz
■ defekt nebo absence Na+-AMK kotransportéru- cystinurie= genetická porucha- chybí
transportér bazických AMK (cystin, lysin, arginin a ornithin) v ledvinách i tenkém střevě-
nejsou absorbovány- vyloučení stolicí a močí
● lipidy- triglyceridy, cholesterol, fosfolipidy
○ = hydrofobní- komplikuje jejich trávení a absorpci
○ trávení
■ žaludek- tvorba lipidových kapének- emulzifikace proteiny- zvětšení povrchu pro trávicí
enzymy- linguální a žaludeční lipáza- zahájení trávení lipidů hydrolýzou asi 10% přijatých
TAG na glycerol a MK- pomalé vyprazdňování žaludku do tenkého střeva- dostatek času pro
trávení a absorpci lipidů- zpomalováno pomocí CCK- sekrece, jakmile se lipidy objeví v
tenkém střevě
■ tenké střevo- emulzifikace (žlučové soli a lysolecithin)- disperze malých lipidových kapének
ve vodnatém roztoku- velká plocha pro působení pankreatických enzymů
● pankreatická lipáza
○ sekrece v aktivní formě
○ hydrolýza TAG na monoglycerid a 2 MK
○ inaktivace žlučovými solemi (nahrazují lipázu na rozhraní tuk-voda tukových
kapének)- kolipáza (protein)= sekrece v pankreatické šťávě v inaktivní formě,
aktivace trypsinem- vyváží soli ŽK- vazba pankreatické lipázy
● cholesterol ester hydroláza
○ sekrece v aktivní formě
○ hydrolýza esterů cholesterolu na cholesterol a MK + hydrolýza esterových
vazeb TAG- glycerol
● fosfolipáza A2
○ sekrece jako proenzym
○ aktivována trypsinem
○ hydrolýza fosfolipidů na lysolecithin a MK
■ konečné produkty: monoglyceridy, MK, cholesterol, lysolecithin, glycerol
● kromě glycerolu- všechny jsou hydrofobní- musejí vytvořit micely, aby mohly být

transportovány k apikální membráně a absorbovány

○ absorpce
■ 1) produkty trávení jsou rozpuštěny ve formě micel (kromě cholesterolu)
● jádro: produkty trávení, okolo= soli ŽK (amfipatické)
■ 2) micely difundují k apikální membráně epitelových buněk střeva- uvolněny z micely- po
svém koncentračním gradientu do buňky
● soli ŽK zůstávají v lumen- absorpce v ileu- zpět do jater enterohepatickou cirkulací
 ■ 3) uvnitř buňky- reesterifikace s MK na HER- tvorba původních lipidů

■ 4) reesterifikované lipidy jsou zabaleny do chylomikronů (jádro- TAG a cholesterol, okolí-

fosfolipidy- 80%+ apoproteiny- 20%= esenciální pro absorpci chylomikronů)
■ 5) chylomikrony= zabaleny do sekrečních vesikul na GK- migrují k bazolaterální membráně-
exocytóza
● jsou přiliš velké pro vstup do cévních kapilár- vstupují do lymfatických kapilár
(průnik mezi endotelovými buňkami)- do ductus thoracicus- krevní řečiště
○ každý krok je esenciální- sekrece pankreatických enzymů a jejich funkce, sekrece solí ŽK, emulgace,
tvorba micel, difúze lipidů do epitelových buněk, tvorba chylomikronů a jejich transport do lymfy
■ porucha jakéhokoli kroku- steatorrhea (přítomnost tuku ve stolici)
■ onemocnění exokrinního pankreatu (chronická pankreatitida, CF)- sekrece nedostatečného
množství pankreatických enzymů- nestrávené lipidy nejsou absorbovatelné- vyloučení
stolicí
■ acidita duodenálního obsahu- nedostatečná neutralizace žaludečního obsahu v duodenu-
inaktivace pankreatických enzymů (pH optimum pankreatické lipázy=6)
● a) parietální buňky žaludku produkují příliš mnoho kyseliny (Zollinger-Ellisonův
syndrom)
● b) pankreas neprodukuje dostatečné množství HCO3- v pankreatické šťávě
(pankreatitida)
■ nedostatek solí ŽK- neschopnost tvořit micely (ileální resekce)
■ nadměrné množství bakterií- snižují efektivitu solí ŽK- dekonjugace (odštěpují glycin a
taurin a přeměňují je na ŽK)
● intestinální pH- ŽK primárně v neionizované formě (jejich pK je vyšší než pH ve
střevě)= rozpustná v tucích a ochotně absorbována difuzí přes epitelové buňky-
absorbovány dříve než je dokončena tvorba micel a absorpce lipidů
● stejně tak snížené pH v lumen střeva- přeměna na neionizované formy
■ snížené množství střevních buněk pro absorpci (tropická sprue)- zmenšení povrchu pro
absorpci- snížení absorpce
■ porucha syntézy apoproteinů
● porucha syntézy Apo B- abetalipoproteinémie- chylomikrony se netvoří a nebo
nejsou schopny transportu z buňky do lymfy- snížená absorpce lipidů do krve a
zvýšení množství lipidů v buňce
● vitaminy= potřebné v malém množství jako koenzymy a kofaktory pro řadu metabolických reakcí
○ nejsou syntetizovány v těle- musíme je získat z potravy
○ rozpustné v tucích (A, D, E, K)- mechanismus stejný jako u lipidů
■ tvorba micel, transport k apikální membráně epitelu, difúze přes apikální membránu,
inkorporace do chylomikronů, uvolnění do lymfy, z lymfy do systémového řečiště
○ rozpustné ve vodě (B1, B2, B6, B12, C)- absorpce přes Na+ dependentní kotransport v tenkém střevě
■ výjimka= vitamin B12- vyžaduje vnitřní faktor
● vit. B12 uvolněn z potravy prostřednictvím pepsinu- vazba na R-proteiny (ve slinách)-
v duodenu pankreatické proteázy degradují R proteiny- B12 transportován k
vnitřnímu faktoru (glykoprotein produkovaný parietálními buňkami)- komplex vit.
B12- vnitřní faktor= rezistentní k degradačním účinkům pankreatických proteáz- do
ilea- absorpce
 ○ gastrektomie- ztráta zdroje vnitřního faktoru- B12 se musí dodávat injekčně
(orálně podávané suplementy by nebyly absorbovány)
● absorpce tekutin a elektrolytů
○ tenké i tlusté střevo absorbují asi 9 l tekutiny/den, jen 100-200 ml
/den vyloučeno stolicí
○ poruchy absorpčních mechanismů- diarrhea
○ permeabilita tight junctions rozhoduje o celulárním/paracelulárním
transportu
■ v tenkém střevě= “děravé”- nízká rezistence- značný
paracelulární transport
■ v tlustém střevě= “těsné”- vysoká rezistence- nedochází k
paracelulárnímu transportu
○ první krok= absorpce solutů, až poté absorpce vody
○ absorbát (absorbovaná tekutina)= vždy isoosmotická
○ jejunum
■ hlavní místo absorpce Na+ v tenkém střevě
(identické transportní mechanismy jako v
proximálním tubulu)
● Na+ vstupuje do buňky přes nejrůznější
Na+ dependentní spřažené transportéry
● apikální membrána- Na+-
monosacharidové kotransportéry (Na+-
Glc, Na+-Gala), Na+-AMK
kotransportéry, Na+/H+ výměník (zdroj
H+= CO2 a H2O- konverze na H+ a HCO3-
- absorpce do krve)
● přes bazolaterální membránu- Na+/K+
ATPáza
● výsledek: absorpce NaHCO3
○ ileum- stejné transportní mechanismy jako v jejunu+ Cl-
/HCO3- výměník v apikální membráně a místo HCO3-
transportéru- Cl- transportér v bazolaterální
membráně
■ vznik H+ a HCO3- v buňce- H+- do lumen přes
Na+/H+, HCO3- také sekretován do lumen přes
Cl-/HCO3- (narozdíl od jejuna- absorpce)
■ výsledek: vstup NaCl do buňky- absorpce
○ tlusté střevo- stejné buněčné mechanismy jako u
hlavních buněk v distálním tubulu a sběracích kanálcích
■ apikální membrána- Na+ a K+ kanály- absorpce Na+ a sekrece
K+
■ syntéza Na+ kanálů je indukována aldosteronem- zvýšení
absorpce Na+ a sekundárně i zvýšení sekrece K+- zvýšený
počet Na+ kanálů- zvýšený vstup Na+ přes apikální membránu-
více Na+ je pumpováno přes bazolaterální membránu Na +/K+
ATPázou- více K+ pumpováno do buňky- zvýšená sekrece K+
přes apikální membránu
■ také zvýšený průtok má vliv na zvýšení sekreci K+- při průjmu-
zvýšený průtok střevní tekutiny- zvýšená sekrece K+ v tlustém
střevě- zvýšené ztráty K+ stolicí- hypokalémie
● diarrhea= velmi častá příčina smrti celosvětově- ztráty velkého množství ECF z GIT- snížení objemu ECF-
snížený intravaskulární objem- snížený arteriální tlak (kompenzační mechanismy budou neúčinné, pokud
jsou ztráty příliš rychlé)
○ tekutiny ztracené při průjmu- relativně vysoká koncentrace HCO3-- ztráty HCO3- (relativní k Cl-)-
hyperchloremická metabolická acidóza s normální anion gap + vysoká koncentrace K + (zvýšený
průtok tlustým střevem)- hypokalémie
○ diarrhea způsobená zmenšenou absorpční plochou- infekce a záněty tenkého střeva
○ osmotická diarrhea- přítomnost neabsorbovatelných látek v lumen střeva- osmoticky aktivní-
vážou na sebe vodu
○ sekreční diarrhea- viz. otázka 62
 64. Metabolismus železa, fosfátů a vápníku, udržování kalcémie
● železo
○ celkový obsah v těle: 2 g, 5 g
○ ⅔ vázány v Hb, ¼ zásobní železo (feritin, hemosiderin), zbytek funkční železo (myoglobin, enzymy obsahující Fe)
○ ztráty železa: 1 mg/den, 2 mg/den (menstruace, těhotenství, porod)
○ resorpce Fe především v duodenu a odpovídá jeho potřebě- z Fe přijatého potravou se resorbuje 3-
15%, při jeho nedostatku až více než 25%
○ minimální denní příjem: 10-20 mg/den (ženy> děti>muži)
○ Fe je požíváno ve třech formách:
■ Fe z potravy, komplexované s proteiny- z komplexů se Fe uvolňuje žaludeční kyselinou a
trávicími enzymy
■ hemové železo= kovalentně vázané na porfyrin- neuvolňuje se, je resorbováno jako celý
porfyrinový komplex- v buňce je hemová složka metabolizována a Fe splývá s
cytoplazmatickým železem
■ anorganické Fe- resorpce hlavně v duodenu a proximálních částech jejuna
○ snazší vstřebávání ve ferro formě (Fe2+), v potravě je většina ve ferri formě (Fe3+)
○ v žaludku se resorbují jen stopy železa, ale žaludeční šťáva rozpouští a umožňuje vznik rozpustných
komplexů s kys. askorbovou a jinými látkami- napomáhá redukci železa na Fe2+ , aktivita Fe3+
reduktázy byla zjištěna i v kartáčovém lemu
○ část Fe2+ je v cytoplazmě enterocytů oxidována, navázána na apoferitin a tak vytváří feritin-
zpravidla zůstává v enterocytech, dokud nedokončí svou migraci do konečků klků- vyloučení stolicí
○ většina- absorpce přes apikální membránu epitelových buněk střeva jako volné železo (Fe2+) nebo
jako hemové železo (železo navázané na hemoglobin nebo myoglobin)
■ vstřebávání železa se zvyšuje při vyčerpání zásob v těle nebo při zvýšené erytropoéze,
snižuje se v opačných případech
■ uvnitř buňky- hemové železo je rozloženo lysosomálními enzymy- uvolnění volného železa
■ volné železo se váže na apoferritin- transport přes bazolaterální membránu do krve
○ v krvi se váže na ve formě Fe3+ na apotransferin→ transferrin (β-globulin)- transport z tenkého střeva
do jater (zásobárna), erytroblastů, placenty apod.
○ feritin (ve střevní sliznic, játrech, kostní dřeni, erytrocytech a plazmě)- rychle využitelná rezerva
železa, může agregovat v depozita (hemosiderin)
○ transport z jater do kostní dřeně- uvolnění a využití k syntéze hemoglobinu

● vápník
○ asi 2% tělesné hmotnosti (99% v kostech, 1% v tělesných tekutinách)
○ koncentrace v séru: 2,1-2,6 mmol/l
■ asi 60% volně filtrovatelné- ⅘ - volné Ca2+, ⅕ v komplexní vazbě
■ 40% vázáno na plazmatické proteiny (hlavně albumin)
 ○ snižuje nervosvalovou dráždivost, uplatňuje se při svalových kontrakcích, spolupůsobí na přeměně
fibrinogenu na fibrin, účastní se glukoneogeneze v játrech...
○ požité kalcium se vstřebává ze 30-80%
○ významné rozdíly v transportu Ca v jednotlivých částech GIT- nejvíce v duodenu, dále ileum s
velkým rozdílem a jejunum (souvisí s aktivitou Ca-ATPasy v jednotlivých segmentech)
■ v duodenu- saturabilní proces závislý na vit. D, primárně aktivní děj vyžadující energii
■ v jejunu a ileu- pasivní děj probíhající paracelulárně
○ absorpce v tenkém střevě a závisí na přítomnosti aktivní formy vit. D- 1,25-dihydroxycholekalciferol
○ aktivní transport ze střevního lumen zejména v horní části tenkého střeva, část iontů se resorbuje
též pasivní difuzí (Ganong)
○ transport v duodenu- vstup přes apikální membránu po elektrochemickém gradientu, výstup je proti
elektrickému i koncentračnímu gradientu- primárně aktivní proces (Herget, 1992)
■ primárně aktivní čerpací činnost Ca2+-ATPasy
■ Na+/Ca2+ výměník- sekundárně aktivní transport Ca2+ výměnou za Na+ (vstupuje do buňky po
koncentračním gradientu udržovaném činností Na +/K+ ATPasy)- pravděpodobně aktivní až,
když je kapacita Ca2+-ATPasy vyčerpána
○ kalcium vázající protein- váže se na apikální membránu a zvyšuje její permeabilitu pro vápník +
pomáhá udržovat nízkou hladinu cytosolického Ca 2+ tím, že ho váže na sebe
○ kalmodulin reguluje Ca2+-ATPasu v bazolaterální membráně
○ asi 90% přijatého vápníku se vylučuje stolicí
● fosfát- jeho metabolismus není tak přísně hlídán jako metabolismus Ca2+, je s ním ale úzce spjat
○ denní příjem okolo 1,4 g - 0,9 g se resorbuje a v průmětu se také znovu vyloučí ledvinami
○ anorganický fosfát v plazmě- zejména dvě formy HPO42- (1,05 mmol/l), H2PO4- (0,26 mmol/l)
○ 85 % v kostech, 14-15% v buňkách, méně než 1% v ECF
○ výskyt v kostech a zubech společně s Ca2+
● udržování kalcémie
○ koordinovaná interakce 3 orgánů (kost,
ledviny, střevo) a 3 hormonů (PTH, kalcitonin,
vit. D)
○ denní příjem (1000 mg/den)
■ 350 mg je absorbováno v GIT
(stimulace aktivní formou vit. D), 150
mg je sekretováno do GIT ve slinách,
pankreatické a střevní šťávě= celková
absorpce je 200 mg a zbylých 800 mg
je vyloučeno stolicí
■ absorbovaný vápník - do ECF
■ nepřetržitá remodelace kosti
(resorpce stimulována PTH a 1,25-
dihydroxycholekalciferolem a
inhibována kalcitoninem)
■ k udržení Ca2+ rovnováhy- ledviny musí vyloučit stejné množství, které je resorbováno v GIT
(200 mg/den)- filtrace a resorpce
● parathormon- regulace koncentrace Ca2+ v ECF (↓ koncentrace Ca2+- sekrece PTH příštítnými tělísky)-
fyziologický účinek na kost, ledviny a střevo - návrat koncentrace Ca2+ do normálu
○ sekrece- hlavní buňky příštítných tělísek
○ syntéza na ribosomech jako preproPTH (115 AMK)- odštěpení 25 AMK během dokončování syntézy-
proPTH (90 AMK)- GK- odštěpení 6 AMK- PTH (84 AMK)- zabalení do sekrečních granul
○ regulace sekrece PTH: koncentrace Ca2+ v plazmě
■ vyšší koncentrace Ca2+/v normě (10 mg/dl)- sekrece PTH
v malých (bazálních) množstvích
■ pokles koncentrace Ca2+ pod 10 mg/dl- stimulována
sekrece PTH (max. při 7,5 mg/dl)
■ na regulaci má vliv koncentrace ionizovaného Ca2+
■ odpověď= velmi rychlá- během několika sekund
■ čím rychlejší pokles- tím větší odpověď
■ hlavní buňky registrují pokles koncentrace Ca2+ v ECF
● Ca2+ receptory - přes G-protein napojení na fosfolipázu C
● ↑ koncentrace Ca2+ v ECF- Ca2+ se váže na receptor a aktivuje fosfolipázu C- ↑
IP3/Ca2+- inhibice sekrece PTH
● ↓ konc. Ca2+ v ECF- váže se méně Ca2+ na receptor- stimulace sekrece PTH
■ chronické změny v koncentraci Ca2+ ovlivňují transkripci genu pro preproPTH, syntézu,
uchovávání PTH a růst příštítných tělísek
● chronická hypokalcémie způsobuje sekundární hyperparathyreózu- zvýšená
syntéza a skladování PTH + hyperplázie příštítných tělísek
● chronická hyperkalcémie- snížená syntéza a skladování PTH, zvýšený rozpad
skladovaného PTH a uvolňování inaktivního PTH do cirkulace
■ magnesium- méně významný vliv na sekreci PTH (hypomagnesemie stimuluje, hyper
inhibuje)- výjimka: vážná hypomagnesemie s chronickým úbytkem Mg2+ (alkoholismus)-
inhibice syntézy PTH
■ 1,25-dihydroxycholekalciferol- přímá inhibice syntézy a sekrece PTH
○ mechanismus působení
■ kost- PTH receptory na osteoblastech
● přechodně ↑ formování kosti přímým působením na osteoblasty + dlouhodobě ↑ resorpci kosti
nepřímým působením na osteoklasty (přes cytokiny z osteoblastů- zvyšují počet a
aktivitu osteoklastů)
● hyperparathyeóza- trvale zvýšená resorpce kosti- ↑ koncentrace Ca2+ v séru
● výsledný efekt: stimuluje resorpci kostí- uvolnění Ca2+ i fosfátu do ECF
● působení PTH na kost ale nezpůsobí vzestup ionizovaného Ca 2+ v plazmě- Ca2+ s
fosfátem vytváří komplex- je třeba ještě fosfáturické působení PTH
■ ledviny
● 1) inhibuje resorpci fosfátu inhibicí Na+/fosfát kotransportu v proximálním
stočeném tubulu- zvýšená exkrece fosfátu
v moči- fosfáturie (napomáhá působení
PTH v kosti- fosfát by se jinak vázal s
vápníkem do komplexu a nedošlo by ke
zvýšení koncentrace ionizovaného Ca2+)
○ PTH se váže na receptor spřažený s
G-proteinem na bazolaterální
membráně- adenylátcykláza-
konverze ATP na cAMP- aktivace
proteinkináz- fosforylace intracelulárních proteinů- inhibice Na+/fosfát
kotransportu
● 2) působení v distálním stočeném tubulu- doplňuje výše uvedeného působení PTH
■ tenké střevo- nepřímo stimuluje absorpci Ca2+ aktivací vit. D (stimuluje 1α-hydroxylázu)
 ○ primární hyperparathyreóza- parathyroidní adenom
■ zvýšené hladiny cirkulujícího PTH, hyperkalcémie (zvýšená resorpce kosti, zvýšená renální
resorpce Ca2+, zvýšená resorpce Ca2+ ve střevě), hypofosfatémie (snížená renální resorpce
fosfátu)
■ zvýšené množství fosfátu, cAMP, Ca2+ (míra filtrace přesáhne resorpční kapacitu nefronů) v
moči- Ca2+ může precipitovat v kameny
○ sekundární hyperparathyreóza- funkce příštítných tělísek je normální, ale jsou sekundárně
stimulovány k nadměrné sekreci PTH z důvodu hypokalcémie- nedostatek vit. D/chronické renální
selhání- zvýšené hladiny cirkulujícího PTH a hladiny Ca2+ v krvi jsou nízké nebo normální
○ hypoparathyreóza= relativně častý důsledek operace štítné žlázy/příštítných tělísek- nízké hladiny
cirkulujícího PTH, hypokalcémie, hyperfosfátémie (léčba: orální supl. Ca2+ a aktivní formy vit. D)
○ pseudohypoparathyreóza- hypokalcémie, hyperfosfatémie, charakterický fenotyp- malý vzrůst,
krátký krk, obezita, subkutánní kalcifikace…- Albrightova hereditární osterodystrofie= AD
onemocnění- porucha G-proteinu spřaženého s receptorem pro PTH
○ humorálně podmíněná hyperkalcémie- maligní tumory (plíce, prsa)- produkce PTH-rp (PTH-
related peptide)- stejná struktura i fyziologické účinky jako PTH- hyperkalcémie, hypofosfatémie,
podobný krevní obraz jako u hyperparathyreózy, ale nízké hladiny PTH - sekrece PTH je utlumena
hyperkalcémií
○ familiární hypokalciurická hyperkalcémie= AD onemocnění- snížená exkrece Ca2+ močí a zvýšená
koncentrace Ca2+ v séru- inaktivační mutace Ca2+ receptorů v příštítných tělískách a v tlustém
vzestupném raménku v ledvinách
● kalcitonin= peptid (32 AMK)- parafolikulární buňky (C buňky) štítné žlázy
○ gen pro kalcitonin- syntéza preprokalcitoninu- odštěpení signálního peptidu- prokalcitonin- další
štěpení- kalcitonin- sekreční granula
○ hlavní stimulus: zvýšená plazmatická koncentrace Ca2+- inhibice kostní resorpce osteoklasty-
snížení plazmatické koncentrace Ca2+
○ neúčastní se okamžité regulace plazmatické koncentrace Ca 2+
○ nejasná role v lidském těle- thyroidektomie (snížené hladiny kalcitoninu) i tumory štítné žlázy
neovlivňují metabolismus Ca2+
● vitamin D- podporuje mineralizaci nových kostí- zvýšení plazmatické koncentrace Ca2+ i fosfátu- uložení do
kosti
○ cholekalciferol přijímán v potravě/syntetizován v kůži ze 7-dehydrocholesterolu za působení UV
záření- v játrech hydroxylován na 25-hydroxycholekalciferol (na ER, vyžaduje NADPH, O2, Mg2+)-
váže se na α-globulin v plazmě- hlavní cirkulující forma vit. D
○ v ledvinách je 25-hydroxycholekalciferol hydroxylován na pozici C1 na 1,25-
dihydroxycholekalciferol (fyziologicky aktivní forma)- enzym 1α-hydroxyláza (v mitochondriích-
NADPH, O2, Mg2+, cytochrom P450)/hydroxylace na C24- 24,25-dihydroxycholekalciferol (inaktivní)
○ regulace syntézy vit. D- typ hydroxylace závisí na aktuálním stavu Ca2+ v těle
■ dostatek Ca2+- adekvátní příjem v potravě a mormální nebo zvýšená plazmatická
koncentrace Ca2+- preferenčně syntetizována inaktivní forma
 ■ nedostatek Ca2+- nízký příjem v potravě a snížená plazmatická koncentrace- preferenčně
syntetizován aktivní metabolit- zajištění resorpce dodatečného Ca2+ GIT
■ regulace aktivity 1α-hydroxylázy (zvýšení aktivity- snížení plazmatické koncentrace Ca2+,
zvýšené hladiny cirkulujícího PTH, snížená plazmatická koncentrace fosfátu)

○ mechanismus působení- zvyšuje plazmatické koncentrace Ca2+ a

fosfátu (steroidní hormon- stimulace genové transkripce a syntéza
nových proteinů)
■ střevo- hlavní účinek- zvyšuje resorpci Ca2+ i fosfátu-
indukce syntézy vit. D-dependentní Ca2+-vážícího proteinu
(calbindin D-28K)= cytosolický protein- 4 vazebná místa
pro Ca2+
● Ca2+ difunduje z lumen do buňky po svém
elektrochemickém gradientu- váže se na calbindin
D-28K a je dále pumpován přes bazolaterální
membránu Ca2+-ATPázou
● nejasná role calbindinu- pravděpodobně člunek dopravující Ca2+ z lumen do buňky/
Ca2+ pufr- udržuje nízký intracelulární volný Ca2+- udržuje koncentrační gradient pro
difuzi Ca2+ přes luminální membránu
■ ledviny- stimuluje resorpci Ca2+ i fosfátu
■ kost- synergista PTH- stimuluje aktivitu osteoklastů a resorpci kostí
○ patofyziologie
■ nedostatek u dětí- rachitis- nedostatek Ca2+ a fosfátu pro mineralizaci rostoucích kostí-
poruchy růstu a deformity skeletu
■ nedostatek u dospělých- osteomalácie- porucha mineralizace nových kostí- měknutí kostí
■ vitamin D-rezistence- ledviny nedokáží produkovat aktivní formu vit. D (kongenitální
absence 1α-hydroxylázy/chronické renální selhání- osteomalácie
● hypokalcémie- hyperreflexie, spontánní škubání, svalové křeče, brnění, znecitlivění
○ Chvostkův příznak- při poklepu na větvení faciálního nervu, nejlépe nad glandula parotis nebo blíže
koutku úst, se vybaví homolaterální záškub filtra horního rtu směrem ke straně poklepu
○ Trousseaův příznak- nafoukneme manžetu tonometru na tlak větší, než je tlak
systolický- do tří minut se objeví typické držení ruky – metakarpofalangeální
klouby jsou flektované, interfalangeální klouby a klouby palce jsou
extendované a palec je v opozici
○ snížení Ca2+ v ECF- zvýšená excitabilita excitabilních tkání (svaly, nervy,
senzorické neurony)- snižuje prahový potenciál- je potřeba nižší napětí pro
vyvolání AP
● hyperkalcémie- zácpa, polyurie, polydipsie (nadměrná žízeň), neurologické příznaky hyporeflexie, letargie,
kómatu
● změny ovlivňující přítomnost různých forem Ca 2+ v plazmě
○ změny v koncentraci plazmatických proteinů: ↑ → ↑ koncentrace celkového Ca2+
 ■ většinou se jedná o chronické a pomalu se rozvíjející se změny- nezpůsobují paralelní změnu
koncentrace ionizovaného Ca2+- regulační mechanismy (PTH)- dostatek času na korekci
○ změny v koncentraci aniontů- ovlivňují koncentraci ionizovaného Ca2+
■ ↑ koncentrace fosfátu v plazmě- ↑ Ca2+ vázaného v komplexech- ↓ ioniz. Ca2+
○ změny ABR
■ albumin- negativně nabitá vazebná místa (vázající H+/Ca2+)
■ acidémie- ↑ H+- více H+ se váže na albumin, méně míst pro Ca2+- ↑ koncentrace
ionizovaného Ca2+
■ alkalémie- ↓ H+- méně H+ se váže na albumin- více míst pro Ca2+- ↓ koncentrace
ionizovaného Ca2+
65/ Termoregulace, formy výdeje tepla, ontogenetický vývoj
Zdroje: Costanzo 170, Ganong 255, Kittnar 481

● udržování stálé tělesné teploty na hodnotě 37°C (36,7 °C)

● tělesnou teplotu určuje rovnováha mezi tvorbou a výdejem tepla
● normální funkce organismu závisí na relativně stálé tělesné teplotě:
○ rychlost chemických reakcí závisí na teplotě a je relativně úzký rozsah teplot, při
nichž mohou enzymové systémy pracovat optimálně
● termoregulace je řízena hypotalamem

● tvorba tepla:
○ při svalové práci (největším zdrojem tepla je aktivita kosterního svalstva)
○ při zpracování potravy
○ při všech životně důležitých pochodech, které se podílejí na bazálním metabolismu
○ pokud organismus nepřijímá potravu a nekoná svalovou práci, mohou tvorbu tepla
ovlivňovat endokrinní mechanismy:
■ adrenalin a noradrenalin vyvolávají rychlý, ale krátkodobý vzestup
produkce tepla
■ zvýšení produkce tepla vyvolané thyroxinem naopak nastupuje pomalu, ale
je dlouhodobé
○ sympatikus:
■ aktivita sympatiku je snížena v průběhu půstu a zvyšuje se při jídle
■ nízká teplota okolního prostředí stimuluje sympatikus - dochází k
vazokonstrikci a snižují se ztráty tepla, také sympatikus působí na hnědý tuk
○ zdrojem značného množství tepla je zejména u kojenců tzv. hnědý tuk
○ třes:
■ rytmická kontrakce kosterních svalů
■ nízká teplota okolního prostředí aktivuje centra v zadním hypotalamu, ten
potom aktivuje alfa a gama motoneurony, které inervují kosterní svaly =>
kosterní svaly se rytmicky kontrahují, generují teplo a zvyšuje se tělesná
teplota
○ řízeno zadním hypotalamem

● výdej tepla:
○ vyzařováním, vedením a vypařováním
vody v dýchacích cestách a z povrchu
kůže
■ vyzařování (radiace) = přenos
tepla z jednoho předmětu na
druhý předmět o rozdílné teplotě
infračerveným
elektromagnetickým zářením,
aniž by se oba předměty dotýkaly
■ vedením (kondukcí) se
vyměňuje teplo mezi dvěma
předměty s rozdílnou teplotou,
 jestliže se navzájem dotýkají. Molekuly teplejšího tělesa narážejí na molekuly
tělesa chladnějšího a tím na ně přenášejí část své tepelné energie.
■ prouděním (konvekcí) se předává teplo mezi povrchem těla a pohybujícím
se médiem, které je s ním v kontaktu (nejčastěji vzduch)
■ při odpařování vody z povrchu těla je tepelná energie využita na přeměnu
skupenství
● perspiratio insensibilis = odpařuje se voda difundující z hlubších
vrstev kůže a voda z povrchu DC
● perspiratio sensibilis = pocení
○ malá množství tepla odcházejí také s močí a se stolicí
○ řízeno předním hypotalamem
○ vazodilatace (snížená aktivita sympatiku působícího na cévy)
○ zvýšená aktivita sympatických cholinergních vláken k potním žlázám

● normální tělesná teplota:

○ 37°C (36,7 °C)
○ normální vnitřní tělesná teplota u člověka během dne kolísá v rozmezí 0,5–0,7 °C
○ nejnižší okolo šesté hodiny ráno a nejvyšší večer
○ teplota v různých částech těla se liší: teplota v ústech je normálně o 0,5 °C nižší než
rektální teplota, končetiny chladnější,..
○ při tělesné námaze se v těle hromadí teplo produkované svalovou činností a rektální
teplota běžně stoupá až na 40 °C
○ trvale je teplota zvýšena až o 0,5 °C při zvýšeném metabolismu, jako je tomu u
hyperthyreoidismu

● horečka
○ Pyrogeny způsobují horečku tím, že zvýšují bod nastavení
termostatu. Normální tělesná teplota je vyhodnocena
hypothalamickým centrem jako nízká a aktivují se mechannizmy
zodpovědné za tvorbu tepla.
○ Bakteriální jedy (např. endotoxin) nebo zánět působí na monocyty,
makrofágy a Kupfferovy buňky tak, že začnou produkovat cytokiny,
které působí jako endogenní pyrogeny - např. IL-1
○ IL-1 aktivuje area preoptica v hypothalamu (přední hypothalamus)
○ Z hypothalamu jsou uvolněny prostaglandiny, které zvyšují bod
nastavení termostatu
○ Horečka může být snížena aspirinem, který inhibuje enzym
cyklooxygenázu, který je potřebný pro syntézu prostaglandinů => je
tedy přerušena dráha vedoucí ke zvýšení bodu nastavení termostatu
○ Význam:
■ mnoho mikroorganismů roste nejlépe v relativně úzkém
tepelném rozmezí a zvýšení teploty jejich růst potlačuje
■ při zvýšené teplotě je zvýšena produkce protilátek

● ontogeneze
 ○ zdrojem značného množství tepla je zejména u kojenců tzv. hnědý tuk
○ u malých dětí není řízení tělesné teploty tak přesné, a proto mohou mít i normálně
teplotu o 0,5 °C vyšší než zdraví dospělí

● Shrnutí
 66. Mechanismy působení hormonů
● syntéza peptidových a proteinových hormonů
○ v jádře- transkripce genu pro daný hormon do mRNA- do cytoplazmy- translace
na ribosomech- preprohormon- připojení signálního peptidu na ER- dokončení
translace
○ na ER- uvolnění signálního peptidu- prehormon- kompletní hormonální sekvence
+ další peptidové sekvence- odstraněny v konečném kroku (mohou být zásadní
pro správné skládání proteinů)
○ prehormon do GK- uložen do sekrečních vesikul (v nich- proteolytické enzymy
odštěpující peptidové sekvence) + glykosylace a fosforylace
○ po odštěpení peptidových sekvencí vzniká konečný hormon= uskladněn v
sekrečních vesikulách do stimulace endokrinní buňky
■ např. PTH= syntetizovány i skladovány v hlavních buňkách příštítných
tělísek- stimulus pro sekreci= nízká extracelulární koncentrace Ca 2+-
zaznamenána senzory na příštítných tělískách- sekreční vesikuly jsou
translokovány do buněčné membrány- exocytóza PTH
● syntéza steroidních hormonů (kortisol, aldosteron, estradiol, estriol, progesteron,
testosteron, vit. D
○ syntéza a sekrece dření nadledvin, gonádami, žlutým tělískem a placentou
○ deriváty cholesterolu- modifikace odštěpením/připojením postranních řetězců,
hydroxylací nebo aromatizace steroidního jádra
● syntéza hormonů odvozených od AMK
○ syntéza thyroidních hormonů- viz. otázka 68
○ syntéza katecholaminů- viz. obrázek
● typy sekrece
○ endokrinní- vylučování hormonu do krve, krevním řečištěm- do cílové tkáně
○ parakrinní- buňka vylučující hormon ovlivňuje buňky ve svém okolí- NO (z
endotelu do hladké svaloviny v plicích), somatostatin
○ autokrinní- buňka ovlivňuje sama sebe- liberiny, statiny
● regulace sekrece hormonů
○ neurální mechanismy- např. sekrece katecholaminů- pregangliové sympatické
nervy tvoří synapse na dřeni nadledvin
○ zpětnovazebné mechanismy= častější
■ negativní feedback
● změna vyvolaná hormonem v cílové tkáni je monitorována a zpětně inhibuje sekreci
hormonu
● hypothalamus- sekrece uvolňujícího hormonu- stimuluje sekreci adenohypofýzy-
působí na periferní endokrinní žlázu (např. testes)- sekrece hormonu (např.
testosteron)- působí na cílovou tkáň (např. kosterní sval)- fyziologické účinky
● long-loop zpětná vazba hormonu až na hypothalamo-hypofyzární osu
● short loop- adenohypofýza- inhibice sekrece hypothalamických uvolňujících
hormonů
● ultrashort-loop- hypothalamické hormony inhibují svou vlastní sekreci
 ● dostatečné/vysoké hladiny
hormonu- jeho další
sekrece je inhibována
● nedostatečné/nízké hladiny
hormonu- sekrece je
stimulována
● inzulin- vysoká
koncentrace Glc v krvi-
stimulována jeho sekrece-
inzulin působí na cílovou
tkáň (játra, sval, tuková
tkáň)- snížení glykémie
■ pozitivní feedback- nepříliš častá
● cyklus změn, kdy každá
potencuje další- výsledek:
kvalitativní změna systému
● nehormonální příklad: otevírání Na+ kanálů během pálení akčních potenciálů
○ při depolarizaci- otevření Na+ napěťově ovládaných kanálů- vstup Na+ do
buňky- ještě větší depolarizace a větší vstup Na+
● efekt estrogenu na sekreci FSH a LH
○ během folikulární fáze- ovaria- sekrece estrogenu- působí na
adenohypofýzu- rychlý nárůst sekrece FSH a LH- ovulace a stimulace
sekrece estrogenu
● oxytocin
○ dilatace cervixu- sekrece oxytocinu neurohypofýzou- stimuluje kontrakci
dělohy- větší dilatace cervixu- porod
● regulace sekrece hormonálními receptory
○ senzitivita= koncentrace hormonu způsobuje alespoň 50% maxima odpovědi
■ pokud je zapotřebí více hormonu na produkci 50% maxima odpovědi, došlo ke snížení
senzitivity cílové tkáně
■ změna senzitivity- změna počtu receptorů/změna afinity receptorů
○ down-regulace- hormon snižuje počet/afinitu svých receptorů v cílové tkáni- snížení syntézy
nových receptorů, zvýšení degradace existujících receptorů, inaktivace receptorů
■ snížení senzitivity cílové tkáně, přičemž hladiny hormonu jsou vysoké
■ např. působení progesteronu na vlastní receptor v děloze
■ může být spojena i s regulací příbuzných hormonů- progesteron také down-reguluje
receptory pro estrogen
■ chronicky vysoké hladiny T3 snižují senzitivitu receptorů pro TRH v adenohypofýze
○ up-regulace- hormon zvyšuje počet a afinitu receptorů- zvýšení syntézy nových proteinů, snížení
degradace existujících receptorů, aktivace receptorů
■ prolaktin zvyšuje počet receptorů v prsu
■ růstový hormon zvyšuje počet receptorů v kosterním svalu a játrech
■ estrogen zvyšuje počet receptorů v děloze + up-reguluje receptory pro LH v ovariích
● mechanismy působení hormonů
○ hormon se váže na membránový receptor- tvorba hormon-receptorového komplexu= propojený s
efektorovým proteinem (většinou enzymy- adenylátcykláza, fosfolipáza C) pomocí G-proteinu
○ aktivace efektorového proteinu- produkce druhého posla- cAMP/IP3- amplifikace signálu
○ G-proteiny= rodina proteinů vázaných na membránu propojujících hormonálních receptory s
efektorovými proteiny- tři podjenotky: α, ꞵ, γ
■ α-podjednotka váže GDP/GTP a má GTPázovou aktivitu
■ pokud je navázáno GDP G-protein je inaktivní, pokud GTP- aktivní
■ Gs- stimulační G-proteiny- αs podjednotka (vazba GTP na αs podjednotku- Gs protein stimuluje
efektorový enzym) x Gi- inhibiční G-proteiny- αi podjednotka (vazba GTP na αi podjednotku-
Gi protein inhibuje efektorový enzym)

○ a) adenylátcyklázový mechanismus
■ receptor-G protein-adenylátcyklázový
komplex= zakotvený v membráně
■ pokud na receptoru není navázán
žádný hormon- αs podjednotka váže
GDP- inaktivní
■ 1) hormon se váže na receptor-
konformační změny αs podjednotky-
GDP se uvolňuje z αs podjednotky a je
nahrazeno GTP + αs podjednotka se
odpojuje z G-proteinu
■ 2) αs-GTP komplex migruje na
membráně a váže se na a aktivuje
adenylátcyklázu- katalyzuje konverzi
ATP na cAMP= druhý posel
■ 3) cAMP přes řadu kroků zahrnujících
aktivaci proteinkinázy A fosforyluje intracelulární proteiny- vykonávají fyziologické děje
■ 4) cAMP je degradováno na inaktivní metabolit- 5´ AMP pomocí fosfodiesterázy
○ b) mechanismus působení přes fosfolipázu C
■ 1) hormon se váže na receptor-
konformační změny αq podjednotky-
uvolnění GDP, nahrazení GTP +
uvolnění αq podjednotky z Gq proteinu
■ 2) αq-GTP komplex migruje na
membráně a váže se na a aktivuje
fosfolipázu C- katalyzuje uvolnění
diacylglycerolu a IP3 z PIP2
(membránový fosfolipid)
■ 3) IP3 způsobí uvolnění Ca2+ z
intracelulárních zásob (v
ER/SER)- ↑ intracelulární Ca2+
■ 4) Ca2+ a diacylglycerol aktivují proteinkinázu C- fosforyluje proteiny- fyziologický děj
○ c) mechanismus působení přes receptory s katalytickou aktivitou
■ guanylátcykláza- extracelulární doména- vazebné místo pro ANP, intracelulární doména-
guanylátcyklázová aktivita
● vazba ANP- aktivace guanylátcyklázy a konverze GTP na cGMP- aktivace cGMP-
dependentních kináz- fosforylují proteiny zodpovědné na děje vyvolané ANP
● NO- působí přes cytosolickou guanylátcyklázu
○ NO-synthasa v cévním endotelu štěpí Arg na citrulin a NO- difunduje ven z
endotelové buňky do poblíž ležící hladké svalové buňky- aktivace
guanylátcyklázy- GTP na cGMP- relaxace hladkého svalu
■ tyrosinkináza- fosforyluje tyrosinové zbytky na proteinech
● tyrosinkinázové receptory- zabudovaná tyrosinkinázová aktivita
○ extracelulární doména- vazba hormonu/ligandu
○ hydrofobní transmembránová doména
○ intracelulární doména- tyrosinkinázová aktivita (po aktivaci hormonem-
autofosforylace + fosforylace dalších proteinů)
○ insulinové a IGF receptory= dimerizované

● receptory asociované s tyrosinkinázou- nekovalentní propojení s proteiny s

tyrosinkinázovou aktivitou- např. receptory růstových hormonů- stejná stavba jako
tyrosinkinázové receptory, ale intracelulární doména nemá tyrosinkinázovou
aktivitu- nekovalentně spojena s tyrosinkinázou (např. JAK= Janus kinase family/”just
another kinase”)
○ vazba hormonu na receptor- dimerizace- aktivace tyrosinkinázy-
autofosforylace + fosforylace Tyr zbytků na proteinech (STAT= signal
transducers and activators of transcription)- transkripce mRNA
○ mechanismus působení steroidních a tyroidních
hormonů
■ vazba na receptory v cytosolu/v jádře-
transkripce DNA a syntéza nových proteinů
■ jejich působení je narozdíl od peptidových
hormonů pomalé (trvá hodiny až dny)
■ 1) difuze přes membránu do buňky- vazba na specifický receptorový protein (v cytosolu/v
jádře)- 6 domén- vazba steroidního hormonu na E-doménu poblíž C-konce- konformační
změny, aktivovaný hormon-receptorový komplex vstupuje do jádra buňky
● centrální C-doména (vysoce konzervovaná, dva zinkové prsty)- vazba DNA
■ 2) dimerizace hormon-receptorového komplexu a vazba C-doménou na DNA na specifické
sekvence= steroid-responsive elements (SREs)
■ 3) hormon-receptorový komplex se stává transkripčním faktorem- translace na nové
proteiny, jejichž působení má nějaké fyziologické důsledky
■ např. 1,25 dihydroxycholekalciferol indukuje syntézu Ca 2+ vážícího proteinu- podporuje
absorpci Ca2+ ze střeva/aldosteron indukuje syntézu Na+ kanálů (ENaC) v hlavních buňkách
ledvin- resorpce Na+/testosteron indukuje syntézu proteinů kosterního svalu
67/ Hormony adenohypofýzy, jejich význam pro vývoj jedince
Zdroje: Costanzo 392
Sylabus: Hormony hypofýzy, jejich význam pro vývoj jedince - Vztah hypotalamu a hypofýzy (Vztah sekrece
adenohypofysálních hormonů k funkci hypotalamu, spojení hypotalamu a neurohypofýzy, přehled hormonů neurohypofýzy a
jejich funkce.), Tropní hypofyzární hormony (Přehled a jejich funkce, vazba k hladinám příslušné periferní žlázy.) Hormony
významné pro růst a vývoj jedince. (Růstový hormon, prolaktin, funkce, význam.)

● adenohypofýza - spojena s hypotalamem dlouhým portálním krevním oběhem

● 6 hlavních hormonů syntetizovaných adenohypofýzou: TSH, FSH, LH, ACTH, růstový
hormon (STH), a prolaktin
● tropní hormony (tropiny) = stimulují sekreci hormonálně aktivních látek v ostatních
endokrinních žlázách nebo, jak je tomu u růstového hormonu, v játrech a jiných tkáních
○ tvoří se vlivem regulačních hormonů hypotalamu
○ tvorba TSH, ACTH, STH má cirkadiánní rytmus, cyklický charakter má u ženy
produkce pohlavních hormonů (estrogenů, progesteronu) řízená LH a FSH
● jedná se o peptidy/polypeptidy
○ syntéza: DNA → mRNA → preprohormon → prohormon → hormon
○ hormon je skladován v sekrečních vezikulách, uvolněn po stimulaci adenohypofýzy
uvolňujícím hormonem
○ krví transportován do tkání

TSH, FSH, LH
● rodina glykoproteinových hormonů
● dvě podjednotky: alfa (pro všechny stejná) a beta (navzájem se jí liší, zodpovědná za jejich
biologickou aktivitu)
● TSH
○ syntetizován po stimulaci TRH z hypotalamu, reguluje růst štítné žlázy a sekreci
thyroidních hormonů
● FSH
○ : stimuluje růst granulózních buněk v primárních folikulech a syntézu estradiolu (ten potom
podporuje trofický efekt FSH na folikulární buňky)
○ stimuluje spermatogenezi a funkci Sertoliho buněk + stimuluje sekreci proteinu vázajícího
androgeny
● LH
○ ♀iniciuje ovulaci - těsně před ní výrazně stoupá hladina LH v krvi a indukuje
rupturu dominantního folikulu uvolňujícího oocyt, stimuluje tvorbu corpus
luteum (luteinizace) a udržuje jeho produkci steroidních hormonů během luteální
fáze menstruačního cyklu
 ○ stimuluje Leydigovy buňky k syntéze testosteronu zvyšováním aktivity
cholesteroldesmolázy

ACTH
● = adrenokortikotropní hormon
● patří do proopiomelanokortinové rodiny peptidů
● sekrece regulovaná CRH z hypotalamu
● působí na kůru nadledvin -> řízení produkce glukokortikoidů a mineralokortikoidů

Růstový hormon
● nezbytný pro postnatální růst
● stimulován GHRH, což je uvolňující hormon syntetizovaný v hypotalamu
● pulzatilní sekrece
○ nepravidelná sekrece, vyplavování hormonu do krve v pulzech
○ spojená se spánkem a závisí na věku
■ maximální sekrece nastává do 1 hodiny po usnutí (během spánkových fází 3 a
4)
■ sekreční pulzy - vyšší u dětí, s věkem se snižují, v pubertě - velké sekreční
pulzy ( —> růst)
● faktory ovlivňující sekreci růstového hormonu
○ stimulace např. hypoglykémií, hladověním...

● regulace sekrece
○ hypotalamus secernuje dva
hormony regulující sekreci
růstového hormonu - stimulační
GHRH a inhibiční somatostatin
○ negativní zpětná vazba
1. GHRH inhibuje
svoji vlastní
sekreci
2. Somatomediny
(vedlejší produkty
působení STH ve
tkáních) inhibují
 sekreci STH v adenohypofýze
3. STH i somatomediny stimulují sekreci somatostatinu v hypotalamu

● funkce růstového hormonu

○ působí:
■ přímo na tkáně - svalová tkáň, játra tuk
■ nepřímo přes insuline-like GF = somatomedin C
○ metabolismus sacharidů
■ působí proti inzulinu (navozuje inzulinovou rezistenci) → stimulace
glukoneogeneze, snížená periferní utilizace glukózy, hyperglykémie
(diabetogenní účinek)
○ metabolismus lipidů
■ stimulace lipolýzy → uvolňování MK a glycerolu z TT
○ zvyšuje proteosyntézu
■ ovlivňuje především sval a kost
○ růst kostí do délky
■ stimulace metabolismu buněk formujících chrupavku a proliferace
chondrocytů
Prolaktin
● zodpovědný za produkci mléka, růst prsu
● hladiny zvýšené v těhotenství
● regulace sekrece
○ hypotalamus secernuje dva hormony regulující sekreci
prolaktinu - stimulační TRH (? na biochemii jako hlavní
stimulační hormon z hypotalamu uváděn PRF = faktor
uvolňující prolaktin ) a inhibiční dopamin
○ negativní zpětná vazba
■ prolaktin inhibuje svojí vlastní sekreci tím, že
stimuluje syntézu a sekreci dopaminu v
hypotalamu
● faktory ovlivňující sekreci
○ nejvýznamnější stimulus: těhotenství a kojení

● funkce prolaktinu
○ rozvoj mléčné žlázy
○ tvorba mléka (stimulace syntézy laktózy, kaseinu a lipidů)
○ tlumí ovulaci (inhibice GnHR)

Shrnutí
68/ Hormonální funkce štítné žlázy
Zdroje: Costanzo 401, Ganong 329

● Hormony produkované štítnou žlázou jsou tyroxin (známý jako T4) a trijodotyronin
(T3)
● Thyroxin je hlavní syntetizovaný thyroidní hormon, trijodotyronin je však biologicky
aktivnější
● Hormony štítné žlázy ( cca 99%) jsou v krvi vázány na plazmatické bílkoviny - (TBG
- tyroxin vázající globulin, tyroxin vázající prealbumin a na albumin). Jen 0,04%
tyroxinu a 0,4% trijodtyroninu jsou ve volné formě. Volné hormony jsou fyziologicky
účinné.
● Syntéza a sekrece thyroidních hormonů je primárně kontrolována thyreotropinem
(TSH), který je secernován adenohypofýzou
● Účinky thyroidních hormonů mají pomalý nástup, jsou však dlouhodobé

● Thyroidní hormony mají převážně katabolické účinky

● Hormony štítné žlázy působí prakticky na každou orgánovou soustavu v lidském těle:

● Kardiovaskulární systém
○ zvyšují srdeční výdej - zvýšený metabolismus tkání, zvýšená spotřeba kyslíku
tkáněmi
○ Thyroidní hormony zvyšují počet a afinitu β-adrenergních receptorů v srdci-->
myokard je tak citlivější k působení sympatiku. Sympatikus způsobuje zvýšení
tepové frekvence a kontraktility a tím tedy i srdečního výdeje.
● Dýchací systém
○ Vzestup minutové ventilace - umožňuje větší dodávání kyslíku tkáním

● Játra
○ TH stimulují celkově metabolismus sacharidů- glukoneogenezi, ale i
glykolýzu
○ Dále jsou TH důležité kvůli tomu, že snižují hladinu cholesterolu,
fosfolipidů a triacylglycerolů v krvi
○ Jeden z mechanismů, jak thyroidní hormony snižují hladinu cholesterolu je
ten, že stimulují tvorbu LDL receptorů jaterních buněk, což vede k
rychlému odstraňování lipoproteinů z plazmy a následné sekreci cholesterolu
do těchto lipoproteinů
○ Ovšem když je sekrece thyroidních hormonů snížená, hladina plazmatické
koncentrace cholesterolu je vysoká a u dlouhotrvajícího hypothyroidismu
tato zvýšená hladina cirkulujícího cholesterolu může vést k ateroskleróze

● Kosterní sval
○ účinek thyroidních hormonů je spojen s úbytkem svalové hmoty, katabolický
účinek - zvýšení rozpadu proteinů - proteolýza
○ U většiny nemocných s hyperthyreózou vzniká svalová slabost (thyreotoxická
myopatie)
○ Svalový třes - jeden z hlavních příznaků hyperthyreoidismu

● Kost
○ podporují normální růst a vývoj kostry
○ U hypothyreózních dětí se kostní růst zpomaluje a uzavírání epifyzárních
štěrbin se zpožďuje
○ synergisté růstového hormonu a somatomedinů

● Tuková tkáň
○ stimulace lipolýzy

● GIT
○ metabolický účinek - zrychlují resorpci sacharidů ze střeva
○ zvýšená potřeba vitamínů - protože thyroidní hormony zvyšují množství
enzymů v těle a jelikož jsou vitaminy součástí enzymů, thyroidní hormony tak
zvyšují potřebu vitamínů. Při zvýšené sekreci thyroidních hormonů může dojít
k vitamínové deficienci
○ zvyšují apetit a příjem potravy
○ zvýšená motilita trávicího traktu

● CNS
 ○ široká škála efektů, dopad nadbytku/nedostatku thyroidních hormonů je různý
v závislosti na věku:
1. Perinatální období- thyroidní hormony jsou nezbytné pro
normální vývoj CNS, hypothyreoidismus v tomto období může
způsobovat vážnou mentální retardaci!
2. Dospělost
a. hypothyreoidismus - způsobuje apatii, pomalé pohyby,
somnolenci, poruchy paměti,
b. hyperthyreoidismus - thyroidní hormony obecně
stimulují funkce mozku, u člověk s hyperthyreoidismem
se vyskytují symptomy jako: hyperexcitabilita,
hyperreflexie, podrážděnost, extrémní nervozita, úzkost
○ spánek: lidé s hyperthyreoidismem se často cítí unavení, ale v důsledku
excitačního účinku thyroidních hormonů nemohou spát, hypothyroideusmus:
extrémní somnolence, spánek trvající až 14 hodin

Jiné
○ Kalorigenní účinek = zvyšují spotřebu kyslíku
■ zvyšují spotřebu kyslíku téměř ve všech metabolicky aktivních tkáních
tím, že zvyšují aktivitu Na+-K+ ATPázy
■ výjimkami jsou mozek (mozek je tím chráněn před nedostatkem
kyslíku při celkovém hypermetabolismu), slezina, pohlavní žlázy

○ Zvyšují termogenezi
■ U hyperthyreoidismu je trvale teplota zvýšena až o 0,5 °C naopak je
snížena když celková úroveň metabolismu je nízká - při nedostatku
hormonu štítné žlázy
■ Účinky thyroidních hormonů na zvýšení produkce tepla jsou
dlouhodobé a
■ Narozdíl od adrenalinu a noradrenalinu, které vyvolávají rychlý, ale
krátkodobý vzestup produkce tepla

○ Zvyšují úroveň bazálního metabolismu

■ Metabolická aktivita buněk může stoupnout až o 60-100 %

○ Zrychlují reflexní odpověď

Pro shrnutí ☺:
 Doplněk k otázce 68
● folikulární buňky štítné žlázy produkují trijodthyronin (T3) a tyroxin
(T4), parafolikulární buňky (C-buňky) produkují kalcitonin (o něm více
v otázce 64)
● syntéza- folikulární buňky štítné žlázy- tvoří folikuly- v lumen-
koloid tvořený nově nasyntetizovanými thyroidními hormony připojenými k
molekule thyreoglobulinu (TG)
○ 1) thyreoglobulin= glykoprotein nesoucí velké množství tyrosinu,
syntetizován na rER a GK folikulárních buněk- inkorporován do
sekrečních vesikul a přes apikální membránu transportován do
lumen
○ 2) I- je aktivně transportován z krve do folikulárních buněk proti
svému elektrickému i chemickému gradientu- Na+-I- kotransport- využívá koncentrační gradient
Na+ tvořený Na+/K+ ATPázou
■ primární regulace TSH
■ aktivita této pumpy= regulována hladinami I- v těle- nízké hladiny pumpu stimulují- snaha
kompenzovat deficit, ale pokud je deficit příliš velký pumpa jej nezvládne kompenzovat-
snížení syntézy thyroidních hormonů
○ 3) oxidace I- na I2- thyroperoxidáza (katalyzuje také následující dva kroky)- na luminální membráně
folikulárních buněk při přestupu jodidu do koloidu
○ 4) organifikace jodu (jodace tyrosinu)- vzniklé molekuly jodu se váží na tyrosinové zbytky TG- vznik
monojodtyrosin (MIT) a dijodtyrosin (DIT)-
zůstávají připojení na TG, dokud není štítná
žláza stimulována
○ 5) kondenzace: ze dvou molekul DIT vzniká T4 a
z jedné molekuly DIT a jedné molekuly MIT
vzniká T3
■ vznik T4= rychlejší je- poměr vzniklých
T4:T3 přibližně 6:1
■ nasyntetizované hormony zůstávají
součástí thyreoglobulinu a představují
zásobu na několik týdnů (až 3 měsíce)
○ 6) endocytóza a rozklad thyreoglobulinu v
lyzosomech a uvolnění T3 a T4
■ TSH- stimulace endocytózy koloidu a
vytvořené fagosomy se sloučí s lyzosomy- fagolyzosomy- hydrolýza thyreoglobulinu na
fragmenty- T3 a T4 + MIT a DIT (zbaveny jódu dejodázou- reutilizace jodu)
● vazba thyroidálních hormonů v plazmě
○ thyroidní hormony cirkulují v krvi vázané na plazmatické proteiny/volné
○ většina T4 a T3 je navázána na thyroxin-vážící globulin (TBG)
○ menší množství se váží na T4-vážící prealbumin a albumin, ještě méně= volné- pouze ty jsou
fyziologicky aktivní
○ jaterní selhání- snížené hladiny TBG v krvi (snížená syntéza proteinů v játrech)- zvýšené hladiny
volných thyroidních hormonů- inhibice syntézy thyroidních hormonů (negativní zpětná vazba)
○ těhotenství- vysoké hladiny estrogenu inhibují rozklad TBG játry- zvýšení hladin TBG- méně
volných thyroidálních hormonů- zvýšená syntéza a sekrece thyroidních hormonů- výsledek: ↑
hladiny celkového T4 a T3 + normální hladiny volných thyroidních hormonů- euthyroidní stav
● aktivace T4 v cílových tkáních
○ hlavní produkt štítné žlázy= T4- méně aktivní
○ v cílové tkání- enzym 5´-dejodáza- přeměna T4 a T3 (uvolnění jednoho atomu jódu z vnějšího kruhu)
+ přeměna T4 na reverse T3 (rT3) (uvolnění jednoho atomu jódu z vnitřního kruhu)- neaktivní forma
 ■ při hladovění- tento enzym je inhibován v některých tkáních (např. kosterní sval)- snížení
spotřeby O2 a bazálního metabolismu během kalorické deprivace- v mozku ale se tento
enzym odlišuje a není tedy inhibován- zabránění poklesu T3 v mozku během kal. deprivace
● regulace sekrece thyroidních hormonů
○ hlavní: hypothalamo-hypofyzární dráha
■ TRH (= tripeptid) sekretovaný nuclei paraventriculares v
hypothalamu- působí na adenohypofýzu- transkripce genu pro TSH a
jeho sekrece
■ TSH (= glykoprotein) sekretovaný adenohypofázou- reguluje růst
štítné žlázy (trofický efekt) a sekreci thyroidních hormonů
● TRH stimuluje sekreci TSH
● thyroidní hormony inhibují sekreci TSH down-regulací TRH
receptorů na thyrotropních buňkách adenohypofýzy- snížení
senzitivity ke stimulaci TRH= negativní zpětná vazba- volný
T3 (v adenohypofýze- dejodáza konvertující T4 na T3)-
relativně plynulá sekrece
■ TSH se váže na adenylátcyklázový receptor na štítné žláze - produkce
cAMP
● zvyšuje syntézu a sekreci thyroidních
hormonů stimulací každého kroku
biosyntézy- vychytávání I- a oxidace,
organifikace, kondenzace, endocytóza,
proteolýza TG
● trofický efekt- při dlouhodobě
zvýšených hladinách TSH- hypertrofie a
hyperplazie štítné žlízy
■ TSH receptor je také aktivován thyroideu
stimulujícími Ig- stejný efekt jako TSH
● Gravesova choroba= nejčastější příčina hypertyreózy- autoimunitní choroba
způsobena vysokými hladinami TS-Ig- štítná žláza je intenzivně stimulována- zvýšení
hladin thyroidních hormonů- negativní zpětná vazba- pokles hladin TSH
● patofyziologie
○ hypertyreóza
■ diagnóza: měření zvýšených hladin T3 a T4, hladiny TSH mohou být snížené/zvýšené- záleží
na příčině hypertyreózy
● zvýšené hladiny tyroidních hormonů- hladiny TSH budou snížené negativní zpětnou
vazbou
● pokud je příčinou hypertyreózy zvýšená sekrece TRH/TSH (porucha v
hypothalamu/adenohypofýze)- zvýšené hladiny TSH
■ symptomy: výrazný úbytek váhy, zvýšený příjem potravy- zvýšený bazální metabolismu,
nadměrná produkce tepla a pocení- zvýšená spotřeba O2, zvýšení srdeční frekvence- up-
regulace beta1- receptorů, zadýchávání při námaze, tremor, nervozita a slabost- efekt na
CNS, objevuje se struma- může tlačit na jícen a ztěžovat polykání
○ hypotyreóza
■ nejčastější příčina= autoimunitní destrukce štítné žlázy (thyroiditida)- protilátky-
destrukce žlázy/blokují syntézu tyroidních hormonů
■ další příčina: chirurgické odstranění štítné žlázy, porucha hypothalamu/hypofýzy,
nedostatek I-
■ diagnóza: pokud je defekt ve štítné žláze- hladiny TSH budou zvýšené (negativní zpětná
vazba), pokud je defekt v hypothalamu/hypofýze- hladiny TSH budou snížené
■ symptomy: snížený bazální metabolismus, přibývání na váze bez zvýšeného příjmu potravy,
snížená produkce tepla a chladová intolerance, snížená srdeční frekvence, zpomalení
pohybů, špatně srozumitelná řeč, zpomalená mentální aktivita, letargie a somnolence, zácpa,
ztráta vlasů a menstruální dysfunkce, někdy- myxedema- zvýšená filtrace tekutiny z kapilár
a edém v důsledku akumulace osmoticky aktivních mukopolysacharidů v intersticiální
tekutině, pokud je defekt ve štítné žláze- struma (nadměrná stimulace štítné žlázy- vysoké
hladiny TSH), pokud se hypotyreóza objeví v perinatálním období a není léčena- nevratná
růstová a mentální retardace- kretenismus
69/ Glukokortikoidy
Costanzo: 410, Kittnar 518, přednáška
Sylabus: Glukokortikoidy, reakce na stres- Regulace vylučování glukokortikoidů, pulzatilní sekrece, cirkadiánní průběh.
Účinky glukokortikoidů a význam sekrece glukokortikoidů při stresu.

● patří mezi steroidní hormony

○ prekurzor: cholesterol
● syntetizovány v kůře nadledvin
○ nadledviny - v retroperitoneu, jeden z
nejvíce prokrvených orgánů
○ kůra tvoří 80% nadledvin, mezodermálního
původu
○ v kůře nadledvin jsou obecně tvořeny
kortikosteroidy
○ tři odlišné vrstvy - glukokortikoidy se
syntetizují v zona fasciculata (a zona reticularis)
○ hlavní glukokortikoid: kortizol

Struktura
● 21 uhlíků, ketonová skupina na C3, hydroxylové skupiny na C11 a C21

Syntéza
● syntetizovány enzymově katalyzovanými reakcemi z cholesterolu (cholesterol →
pregnenolon - z pregnenolonu potom vznikají řadou kroků různé steroidní h.)
● cholesteroldesmoláza: katalyzuje první krok syntézy -> cholesterol —> pregnenolon; nachází
se ve všech vrstvách nadledvin, stimulována ACTH

Regulace syntézy
● cyklické změny (cirkadiánní rytmy)
○ produkce a tím i hladiny kortizolu (ale i
CRH a ACTH) během dne kolísají s
maximem v časných ranních hodinách,
navíc sekrece není hladká, vyskytují se
pulzy → pulzatilní sekrece
○ vysoké hladiny kortizolu v ranních hodinách
-> vyčerpány hladiny glukózy a glykogenu -
> kortizol stimuluje glukoneogenezi
 ○ fyziologická hodnota kortizolu tedy závisí na době, kdy se vzorek odebírá - pokud
stanovujeme kortizol z krve, doporučeno odebírat mezi 8-9. hodinou ráno

● regulováno hypotalamo-hypofyzární kaskádou

○ Hypotamus syntetizuje CRH (kortikotropin
uvolňující h.) do portálního cévního řečiště
○ CRH působí na adenohypofýzu a stimuluje produkci
ACTH.
○ ACTH uvolněn do krve, krevním oběhem putuje do
kůry nadledvin → stimuluje sekreci glukokortikoidů
v kůře nadledvin (stimuluje cholesteroldesmolázu)
○ Glukokortikoidy působí na sekreci ACTH a CRH
negativní zpětnou vazbou
■ nedostatek kortizolu vede ke zvýšeným
hodnotám ACTH
○ vliv vyšších center
■ upravují a modifikují negativní zpětnou
vazbu, kterou působí kortizol na
hypotalamus
■ vylučování se děje v denním rytmu, promítají se vlivy fyzické (např. úraz,
operace), psychické, emoční stav, biochemické vlivy (např. hypoglykémie)

Transport
● z nadledvin je kortizol transportován krví k tkáním navázaný na transkortin (většina), část
kortizolu se transportuje navázána na albumin, do 10% se vyskytuje ve volné formě
● kortizol má v oběhu poločas kolem 70 min
● intracelulární receptory pro glukokortikoidy mají všechny buňky organismu, v jádře se
vytvořený komplex váže na místo v blízkosti genů, které jsou kortizolem aktivovány,
konkrétní výsledek působení kortizolu závisí na genetické výbavě buňky, proto je jeho
působení tak rozmanité

Funkce
● mechanismus působení: tak jako ostatní steroidní hormony
působí jako transkripční faktory, zasahují do exprese genů
○ je nutný přepis DNA, syntéza specifické mRNA a
indukce syntézy nového proteinu
● nezbytné pro život
○ pokud nefungují nebo jsou odstraněny, musí být uměle
dodány, chybí-li - stav neslučitelný s životem
● stimulace glukoneogeneze
○ stimulace proteolýzy → koncentrace AK v krvi stoupá
→ využity pro syntézu glukózy v játrech
○ stimulace lipolýzy → zvýšená hladina MK a
glycerolu, opět využito pro syntézu glukózy
○ snížení utilizace glukózy tkáněmi
○ překonání období delšího hladu
○ => diabetogenní účinek - zvýšení glykémie
 ● protizánětlivé účinky
○ syntéza lipokortinu → blokuje účinek fosfolipázy A2 → inhibice syntézy k.
arachidonové (tj. inhibice syntézy prekurzorů prostaglandinů a leukotrienů)
○ inhibice produkce interleukinu-2 a proliferace T-lymfocytů
○ inhibice uvolnění serotoninu a histaminu ze žírných buněk a krevních destiček
● imunosuprese
○ potlačení imunitní odpovědi
○ terapie → potlačení rejekce transplantovaného orgánu
● kardiovaskulární systém
○ udržení reakce cév na katecholaminy, permisivním působením na katecholaminy
zvyšuje sílu srdeční kontrakce, srdeční výdej a krevní tlak
● degradace kosti
○ snížení: syntézy kolagenu I, produkce osteoblastů, absorbce Ca2+
● zvýšení GFR
○ vazodilatací aferentních arteriol
● efekt na CNS
○ glukokortikoidové receptory se nacházejí v mozku, zejména v limbickém systému
■ kortizol zkracuje REM spánek, prodlužuje spánek s pomalými vlnami,
zvýšení trvání bdělosti (vylučuje se nad ránem), vliv na náladu
● pojivová tkáň a kůže
○ při nadměrné koncentraci kortizolu - poruchy pojivové tkáně a kůže (zeslabení)
● plod
○ maturace CNS, kůže, reziny, GIT, plic
● stres
○ komplexním působením v organismu zajišťuje homeostázu při stresu - dostatečný
přísun glukózy pro činnost mozku, stimulací kardiovaskulárního systému k udržení
oběhových funkcí

Terapie glukokortikoidy
● působí protizánětlivě -> revmatická onemocnění
● působí imunosupresivně -> imunosuprese, transplantace
● jak takový pacient vypadá?
○ hyperkortizolismus
○ tělesný tuk se přesunuje centripetálně, bizoní hrb, měsícovitý obličej
○ úbytek svalů - končetiny
○ kosti - osteoporóza
○ náchylnější k infekcím, těžší průběh
○ intolerance glukózy, steroidní diabetes
○ endogenní kortizol → hypertenze (má totiž mineralokortikoidní účinky →
reabsorbce vody → zvýšení tělesné tekutiny a tím TK)
○ syntetické glukokortikoidy → není hypertenze
● terapii glukokortikoidy nemůžeme náhle přerušit kvůli negativní zpětné vazbě, kterou má
kortizol na vyšší centra (dodávanými glukokortikoidy je totiž hypothalamus s
adenohypofýzou inhibován a pokud bychom přerušili terapii, pacient by se ocitl úplně bez
glukokortikoidů)
Patofyziologie
● poruchy na úrovni nadledvin, poruchy na úrovni H-H kaskády, enzymové deficience
● kortizol stimuluje glukoneogenezi, a proto nadměrné hladiny kortizolu způsobují
hyperglykémii, deficit kortizolu způsobí naopak hypoglykémii
● Cushingův syndrom
○ v důsledku chronického nadbytku glukokortikoidů
■ adrenální adenom -> nadprodukce glukokortikoidů
■ iatrogenní podání kortikoidů
○ hyperglykémie, zvýšená proteolýza a ztráta svalů, obezita, redistribuce tuku, špatné
hojení ran, osteoporóza…
● Deficience enzymů katalyzujících reakce biosyntézy kortizolu
○ 21-beta-hydroxyláza
■ adrenogenitální syndrom -> netvoří se ani glukokortikoidy ani
mineralokortikoidy, meziprodukty se hromadí —> vyšší produkce
androgenů, u žen - virilizace, zvýšená hladina ACTH - má trofický efekt →
hyperplazie nadledvin)
○ 17-alfa-hydroxyláza
Stres
● vnější a vnitřní faktory vnímané individuem jako ohrožení homeostázy organismu
● stresové podněty mohou být různého druhu - fyzické, psychické, hladovění, horečka…
● organismus na tyto podněty reaguje obecným adaptačním syndromem
1.fáze = poplachová
● zde hrají hlavní roli katecholaminy z ANS (noradrenalin), z dřeně nadledvin
(adrenalin)
● fight or flight
2. fáze = adaptační
● mechanismus pro odbourání stresu nebo minimalizaci jeho škodlivosti
● glukokortikoidy umožňují mobilizaci energetických zdrojů pro nejdůležitější orgány
● vliv RAAS
3. fáze = vyčerpání
● při stálém působení stresoru adaptační mechanismy se samy stávají škodlivými
● chorobné stavy jako např. hypertenze, poruchy imunity a steroidní diabetes

● osa sympato-adreno-medulární (krátkodobá reakce, signál z mozku, který je pod stresem

běží nervovou cestou do sympatických vláken a působí na dřeň nadledvin → vylití adrenalinu
a noradrenalinu → zvýšení srdeční činnosti, TK)
● osa hypotalamo-pituitárně-adrenální (dlouhodobý mechanismu, chronický stres, sekrece
CRH -> ACTH -> vylití glukokortikoidů a mineralokortikoidů → tvorba Glu, potlačena
zánětlivá reakce...)

● eustres - správný stres, máme mu být vystaveni, abychom byli aktivní

● distres - špatný, když to přechází z adaptační fáze do fáze vyčerpání
Hormony dřeně nadledvin
Ganong 103, 364, přednáška
hormony dřeně nadledvin, reakce na stres - biologické důsledky aktivace dřeně nadledvin. Cílové orgány a tkáně
podle receptorových subtypů a charakter jednotlivých typů odpovědi. Význam sekrece katecholaminů při stresu.

Dřeň nadledvin
● nadledvina uložena retroperitoneálně
● nadledvina - jedna z nejlépe prokrvených tkání
● dřeň tvoří 20% nadledviny
● má neuroektodermální původ
● secernuje katecholaminy = adrenalin, noradrenalin a dopamin

Biosyntéza a metabolismus
● noradrenalin se tvoří hydroxylací a dekarboxylací tyrozinu
● adrenalin se tvoří methylací noradrenalinu
○ enzym, který katalyzuje tvorbu adrenalinu z noradrenalinu - fenylethanolamin-N-
methyltransferáza (FNMT)
○ syntéza FNMT dřeně nadledvin je indukována glukokortikoidy
● v plazmě je asi 95 % dopaminu a 70 % noradrenalinu a adrenalinu konjugováno se sulfáty
(sulfátové konjugáty jsou neúčinné a není jasná jejich funkce)
● katecholaminy mají v cirkulaci poločas asi 2 minuty

● nejdůležitější katecholaminy nacházející se v těle – noradrenalin, adrenalin a dopamin – jsou

tvořeny hydroxylací a dekarboxylací aminokyselin fenylalaninu a tyrozinu
● fenylalaninhydroxyláza se nachází hlavně v játrech
● tyrozin je transportován do neuronů secernujících katecholaminy a do buněk dřeně nadledvin
pomocí koncentračního mechanismu.
● v cytoplazmě buněk je přeměňován na DOPA a pak na dopamin pomocí tyrozinhydroxylázy
(tyrozin-3-monooxygenáza) a dopadekarboxylázy
 ● dopamin pak vstupuje do granulárních váčků, kde je dopamin-β-hydroxylázou (dopamin-β-
monooxygenázou) přeměněn na noradrenalin
● L-DOPA je izomerem vstupujícím do reakcí, ale vytvořený noradrenalin je v konfiguraci
D. To platí dokonce přesto, že je levotočivý (–). Pravotočivý (+) noradrenalin je mnohem
méně účinný
● krok, který během syntézy omezuje její rychlost, je přeměna tyrozinu na DOPA -
tyrozinhydroxyláza, která tento krok katalyzuje, podléhá zpětnovazebné inhibici
dopaminem a noradrenalinem, které tak vykonávají vnitřní kontrolu syntézy
● některé neurony a buňky dřeně nadledvin obsahují cytoplazmatický enzym
fenylethanolamin-N-methyltransferázu (PNMT), která katalyzuje přeměnu noradrenalinu
na adrenalin. V těchto buňkách noradrenalin zřejmě opouští váčky, je přeměněn na adrenalin
a znovu vstupuje do jiných zásobních váčků.
● v granulárních váčcích jsou noradrenalin a adrenalin vázány na ATP a spojeny s proteinem
nazývaným chromogranin A - zvýšená hladina tohoto proteinu bývá u pacientů, kteří mají
různé nádory s endokrinní aktivitou a to za určitých okolností i bez zvýšené hladiny
odpovídajícího hormonu -> měření hladiny chromograninu A má význam v diagnostice těchto
nádorů
● katecholaminy jsou z autonomních neuronů a buněk dřeně nadledvin uvolňovány exocytózou

Katabolismus katecholaminů
● noradrenalin je ze synaptické štěrbiny odstraňován vazbou na postsynaptické a presynaptické
receptory, vychytáváním do presynaptických neuronů nebo katabolismem, zpětné
vychytávání je u noradrenalinu hlavním mechanismem
● adrenalin a noradrenalin jsou na biologicky neúčinné produkty metabolizovány oxidací a
methylací. První z reakcí je katabolizována monoaminooxidázou (MAO) a druhá katechol-
O-methyltransferázou (COMT)
● MAO se nachází na zevním povrchu mitochondrií, nachází se v neuronech - nervových
zakončeních, odkud jsou katecholaminy secernovány
● COMT je hlavně v játrech, ledvinách a hladkých svalech, v mozku se nachází v buňkách
glie a v malém množství v postsynapických neuronech, není však v presynaptických
noradrenergních neuronech
● důsledkem jsou dva různé typy metabolismu katecholaminů:
● hlavním místo katabolismu - játra, cirkulující adrenalin a noradrenalin jsou z největší části O-
methylovány a měření koncentrací O-methylderivátů v moči je dobrým ukazatelem rychlosti
sekrece noradrenalinu a adrenalinu. O-methylderiváty, které nebyly vyloučeny, jsou nejvíc
oxidovány a 3-methoxy-4-hydroxymandlová kyselina (kyselina vanilmandlová, VMK) je
nejhojnějším metabolitem katecholaminů v moči. Malá množství O-methylderivátů jsou
také konjugována na sulfáty a glukuronidy.
● v noradrenergních zakončeních nervů je část noradrenalinu stabilně přeměňována pomocí
intracelulární MAO na fyziologicky neaktivní deaminované deriváty, jako jsou 3,4-
dihydroxymandlová kyselina a její glykol (DHPG). Tyto sloučeniny mohou být následně
přeměněny na své O-methylderiváty VMK a MHPG

Účinky adrenalinu a noradrenalinu

● noradrenalin a adrenalin napodobují stimulaci noradrenergních nervů
● stimulace sympatiku - působí na dřeň nadledvin - vylití adrenalinu a noradrenalinu do
krevního řečiště - adrenalin tvoří 80% produkce dřeně, noradrenalin 20%
● cirkulující adrenalin a noradrenalin - téměř stejné účinky jako přímá sympatická stimulace,
jediný rozdíl je ten, že jejich účinek je mnohem delší (2-4 minuty) x sympatikus - vteřiny
● mají metabolické účinky (glykogenolýza v játrech a kosterních svalech, mobilizace FFA,
zvýšení obsahu laktátu v plazmě a stimulace metabolismu)
● účinky noradrenalinu a adrenalinu jsou vyvolávány působením na dvě třídy receptorů: α- a β-
adrenergní receptory
● srdce:
○ jak adrenalin, tak noradrenalin zvyšují sílu a rychlost kontrakcí izolovaného srdce,
tyto reakce jsou zprostředkovány β1-receptory
○ katecholaminy také zvyšují dráždivost myokardu a vyvolávají extrasystoly a občas i
závažnější srdeční dysrytmie
○ adrenalin má větší účinek na beta receptory než noradrenalin, beta receptory na SA
uzlu, účinnější stimulace srdce
● cévy:
○ noradrenalin vyvolává ve většině – ne-li ve všech – orgánech vazokonstrikci přes
receptory αl
○ avšak adrenalin cévy dilatuje v kosterních svalech a v játrech stimulací β2-
receptorů. Ta obvykle převáží nad vazokontrikčním účinkem adrenalinu v jiných
tkáních, a proto celková periferní rezistence klesne
○ stimulace KVS: adrenalin je výhodnější oproti noradrenalinu -> podáme-li adrenalin:
menší odpor a větší stimulace srdce než u noradrenalinu
● tlak a výdej:
○ po aplikaci noradrenalinu systolický i diastolický tlak stoupá => hypertenze pak
stimuluje karotické a aortální baroreceptory, a tak působí reflexní bradykardii,
která potlačí přímý kardioakcelerační účinek noradrenalinu => proto srdeční výdej
klesá
○ adrenalin vyvolává zvětšení amplitudy pulzového tlaku, ale protože barorecepční
stimulace nestačí k zastření přímých účinků hormonu na srdce, srdeční frekvence a
výdej stoupají
● GIT:
○ noradrenalin: inhibice GIT
● smysly:
○ noradrenalin: dilatace zornice
● nervová soustava:
○ katecholaminy zvyšují bdělost, u lidí však adrenalin obvykle vyvolává spíše úzkost
a strach
○ sekrece noradrenalinu se zvyšuje při emočním stresu, který již postižený jedinec zná,
kdežto sekrece adrenalinu se zvyšuje za situací, ve kterých jedinec neví, co má
očekávat

● glykémie:
○ jak adrenalin, tak noradrenalin vyvolávají glykogenolýzu. Tak působí přes β-
adrenergní receptory, které zvyšují hladinu cyklického AMP s aktivací fosforylázy, a
pak přes α-adrenergní receptory, které zvyšují koncentraci intracelulárního Ca2+
 ○ katecholaminy navíc zvyšují sekreci inzulinu a glukagonu cestou β-adrenergních
mechanismů, ale sekreci těchto hormonů inhibují mechanismy α-adrenergními
● metabolismus:
○ noradrenalin a adrenalin také vyvolávají rychlé zvýšení metabolismu, nezávislé na
činnosti jater, po němž následuje menší, opožděný vzestup metabolismu - ten je
pravděpodobně způsoben oxidací laktátu v játrech
○ adrenalin má větší metabolický účinek
● K+:
○ injekce adrenalinu i noradrenalinu vyvolává iniciální zvýšení hladiny plazmatického
K+, protože K+ se uvolní z jater
○ následuje prodloužený pokles plazmatického K+, neboť více K+ vstupuje do
kosterních svalů (to je zprostředkováno β2-adrenegními receptory)
○ jisté doklady pro to, že aktivace receptorů α tomuto účinku brání. Tak katecholaminy
mohou hrát významnou úlohu v regulaci poměru mezi extracelulárním a
intracelulárním K+.
● feochromocytomy:
○ většina tumorů dřeně nadledvin (feochromocytomů) vylučuje noradrenalin a
hlavním nálezem je epizodická či trvalá hypertenze
○ feochromocytomy secernující adrenalin způsobují menší hypertenzi, ale často
vyvolávají epizodickou hyperglykémii, glykozurii a jiné metabolické poruchy.

Účinky dopaminu
● injikovaný dopamin vyvolává renální vazodilataci, pravděpodobně působením na specifický
dopaminový receptor
● vyvolává též vazodilataci v mezenteriu
● jinde působí vazokonstrikci, a to pravděpodobně tím, že uvolňuje noradrenalin
● má pozitivně inotropní účinek v srdci působením na β1-adrenergní receptory
● výsledným účinkem mírných dávek dopaminu je zvýšení systolického tlaku, diastolický tlak
se nemění. Proto je dopamin užitečný v léčbě traumatického a kardiogenního šoku
● Dopamin vzniká v kůře ledvin a jeho významná množství jsou v moči. Vyvolává
natriurézu, a to patrně inhibicí renální Na+-K+ ATPázy

Řízení dřeně nadledvin

● regulace je nervová! - vychází z hypotalamu nervovým stimulem, který prochází přes míchu
a prostřednictvím pregangliových sympatických vláken se dostává do dřeně nadledviny a
tam dochází k vylití adrenalinu a noradrenalinu do krevního řečiště - adrenalin tvoří většinu
produkce dřeně 80%, noradrenalin 20%
● za bazálních stavů je sekrece katecholaminů nízká, ale sekrece adrenalinu a v menší míře i
noradrenalinu se ve spánku dále snižuje
● zvýšená sekrece dřeně nadledvin je součástí difúzní sympatické aktivace, vyvolané
stresovými situacemi
● hypoglykémie je silným podnětem pro sekreci katecholaminů
● příspěvek dřeně nadledvin k fci sympatického systému:
○ orgány jsou stimulovány dvěma cestami: přímo sympatickými nervy nebo nepřímo
hormony dřeně nadledvin
○ jeden systém může zastoupit ten druhý - bezpečnostní faktor
- dojde-li k destrukci sympatické inervace, tak cirkulující adrenalin a noradrenalin
způsobí stimulaci receptorů nepřímo
 - dojde-li k ztrátě funkce v obou nadledvinách - pouze malý účinek na organismus,
protože sympatikus bude stále zabezpečovat nutné funkce (dřeň nadledvin není
nezbytná pro život organismu)
○ schopnost hormonů A a NA stimulovat i struktury, které nejsou inervovány
sympatickými vlákny, metabolismus každé buňky v těle je pod vlivem hormonů (A)
zvýšený, i když buňky nejsou inervovány

Stres
● podněty vnímané organismem jako ohrožení homeostázy organismu
● organismus reaguje na stresové podněty obecným adaptačním syndromem:
● poplachová fáze
○ hlavní roli hrají katecholaminy z
ANS a dřeně nadledvin
○ fáze ,,bojuj, nebo uteč"
○ rezistence ke stresu se zpočátku
poněkud snižuje
● adaptační fáze
○ hlavní roli hrají glukokortikoidy
○ odbourání stresoru, minimalizace
jeho škodlivosti
○ ADH, RAS
● vyčerpání
○ chorobné stavy - hypertenze,
poruchy imunity, steroidní diabetes
● reakce na stres: sympato-adreno-medulární
osa
○ krátkodobá reakce
○ signál vychází z mozku, který je pod stresem (konkrétně z hypotalamu) a běží
nervovou cestou do sympatických vláken a působí na dřeň nadledviny a
dochází k vylití adrenalinu a noradrenalinu
○ pod vlivem A a NA se zesiluje srdeční činnost a zvyšuje krevní tlak, roste
hladina glukózy v krvi - je více energie pro svaly
 71. Endokrinní funkce varlat
● 2 hlavní funkce varlat: spermatogeneze a sekrece testosteronu
● varlata= uložena ve scrotu (teplota 35o-36o C)- teplota vhodná pro spermatogenezi udržována
protiproudovým uspořádáním testikulárních arterií a vén- usnadňuje tepelnou výměnu
○ semenotvorné kanálky (80% dospělých varlat)- spermatogeneze (3 typy buněk- spermatogonie,
spermatocyty a Sertoliho buňky)
○ Sertoliho buňky- zajišťují výživu pro diferencující se spermie, tvoří mezi sebou tight junctions-
tvorba bariéry mezi krví a varletem (selektivní permeabilita- např. pro testosteron), sekrece
vodnatého roztoku usnadňující pohyb spermií do nadvarlete, sekrece androgeny vážícího proteinu
(pomáhá udržet vysoké lokální hladiny testosteronu)
○ zbývajících 20%- pojivová tkáň s roztroušenými Leydigovými bb- syntéza a sekrece testosteronu
● spermatogeneze- probíhá kontinuálně během reprodukčního období muže
○ mitotické dělení spermatogonií- vznik spermatocytů
○ meitotické dělení spermatocytů- vznik haploidních spermatid
○ spermiogeneze- přeměna spermatid na zralé spermie (ztráta cytoplazmy +
tvorba bičíku)
○ celý cyklus trvá asi 64 dní
● spermie jsou primárně skladovány v epididymis, po nějakém sexuálním stimulu-
kontrakce hladkého svalstva kolem duktů- vypuzení spermií z nadvarlete a během
ejakulace do vas deferens a do urethry
○ v ampulla vas deferens- další skladování + sekrece tekutiny bohaté na citrát a
Fru
● semenné váčky- sekrece tekutiny bohaté na Fru, citrát, fibrinogen a prostaglandiny
(reagují s cervikálním hlenem- více penetrabilní pro spermie + indukují peristaltické
kontrakce ženy- usnadnění pohybu spermií)
● prostatické žlázky- sekrece roztoku bohatého na citrát, Ca2+ a enzymy- lehce
alkalický- zvýšení motility spermií a napomáhá při fertilizaci neutralizací kyselých
sekretů vas deferens a vaginy
● celkově veškeré sekrety přídatných žlázek tvoří 90% objemu semene a spermie jen
10%
● spermie musí podstoupit určitým reakcím, aby mohla oplodnit vajíčko
○ kapacitace- eliminace inhibičních faktorů spermatu, vyvázání cholesterolu z membrány spermie a
redistribuce povrchových proteinů, influx Ca2+ do spermie zvyšuje jejich motilitu
○ akrosomová reakce- fúze akrosomové membrány s vnější membránou spermie- tvorba pórů pro
prostup hydrolytických a proteolytických enzymů- průnik spermie přes obaly vajíčka
● testosteron= hlavní androgenní hormon- syntéza a sekrece Leydigovými buňkami
○ biosyntetická dráha= stejná jako v kůře nadledvin kromě 2 rozdílů
■ absence 21ꞵ-hydroxylázy a 11ꞵ-hydroxylázy
■ přítomnost enzymu 17ꞵ-hydroxysteroid dehydrogenázy- konverze androstendionu na
testosteron
○ v některých tkáních je aktivním androgenem dihydrotestosteron- musí zde proběhnout přeměna
testosteronu na dihydrotestosteron pomocí 5ɑ-reduktázy
■ 5ɑ-reduktáza I. typu= v kůži po celém těle, hlavní enzym kůže hlavy
■ 5ɑ-reduktáza II. typu= v kůži genitálu, prostatě a jiných tkáních pohlavního ústrojí
■ vrozený nedostatek toho enzymu- pseudohermafroditismus (mužské vnitřní genitálie vč.
testes a zevní genitál ženského typu)
■ klinické využití inhibitorů 5ɑ-reduktázy (finasterid) k léčbě benigní hyperplazie prostaty
○ 98% cirkulujícího testosteronu= vázáno na plazmatické proteiny- globulin vážící pohlavní hormony
(65%) a albumin (33%)
○ pouze volný testosteron je biologicky aktivní, pohlavní hormony vážící globulin= rezervoár pro
cirkulující hormon a jeho syntéza je stimulována estrogeny a inhibována androgeny
○ působí parakrinně (uvnitř testes) i endokrinně (transport krevním řečištěm do cílových tkání)
 ■ intratestikulárně difunduje do Sertoliho buněk- posiluje spermatogenní působení FSH
● spermatogeneze i sekrece testosteronu= kontrolována hypothalamo-hypofyzární osou
○ GnRH= dekapeptid sekretovaný hypothalamickými neurony v ncll. arcuati- ve vysokých
koncentracích vstupuje do adenohypofýzy
■ pulzační sekrece - paralelní pulzační sekrece FSH a LH
● jinak by vysoké hladiny down-regulovaly GnRH
receptory a tak inhibovat sekreci FSH a LH-
využití v léčbě karcinomu prostaty- inhibice
sekrece LH a testosteronu
○ FSH a LH= gonadotropiny adenohypofýzy stimulující
spermatogenní a endokrinní funkci varlat
■ součástí rodiny glykoproteinových hormonů (společně s
TSH a hCG)- stejná ɑ- podjednotka, rozdílná ꞵ-podjednotka
zodpovědná za jejich biologickou aktivitu
■ FSH stimuluje spermatogenezi a funkci Sertoliho buněk +
stimuluje sekreci proteinu vázajícího androgeny
■ LH stimuluje Leydigovy buňky k syntéze testosteronu
zvyšováním aktivity cholesteroldesmolázy
○ negativní zpětná vazba
■ testosteron působí na hypothalamus a adenohypofýzu- inhibice sekrece GnRH a LH-
snížení amplitudy i frekvence GnRH pulsů
● působí přímo na adenohypofýzy a inhibuje sekreci GnRH
● část testosteronu ovlivňuje semenotvorný epitel- vede k vysoké místní koncentraci
androgenů v Sertoliho buňkách, která je nezbytná k normální spermatogenezi
● systémové podávání testosteronu nezvyšuje tak silně hladinu androgenů ve varlatech
a tlumí sekreci LH- vede k poklesu počtu spermií (navrženo jako mužská
antikoncepce, ale dávky potřebné k potlačení spermatogeneze vyvolají retenci Na + a
H2O)
■ inhibin (sekrece Sertoliho buňkami)= glykoprotein inhibující sekreci FSH adenohypofýzou,
slouží jako “indikátor” spermatogenní aktivity varlat
● malá množství cirkulujícího testosteronu- přeměna na estrogen, většina na 17-ketosteroidy (vylučují se
močí)- ⅔ z nadledvin, ⅓ z varlat, ne všechna 17-ketosteroidy jsou androgeny a naopak
● účinky androgenů
○ vývin a udržování mužských sekundárních pohlavních znaků- změny v distribuci ochlupení,
konfigurace těla a velikosti genitálu, snižují vlasový kryt atd. (viz otázka 76)
○ anabolické účinky- zvyšují syntézu a snižují rozpad proteinů- vede ke zrychlení růstu
■ sekundárním projevem= mírná retence Na +, K+, H2O, Ca2+, síranu a fosfátu (působí též
zvětšení ledvin)
■ dávky exogenního testosteronu s
významným anabolickým účinkem= také
maskulinizující a zvyšují libido

● mechanismus působení
○ vazba na intracelulární receptory- receptor-hormon se váže na DNA- transkripce spec. genů
 ○ dihydrotestosteron se váže na stejné IC receptory jako testosteron, ale jeho komplex je pevnější-
transportuje se lépe na vazebná místa DNA
○ tvorba DHT= zesílení působení testosteronu v cílových buňkách
○ komplex testosteron-receptor= odpovědné za zrání struktur Wolfova vývodu a za tvorbu mužského
vnitřního genitálu během vývoje, vzestup svalové hmoty a vývoj mužského libida a sexuálního pudu
○ komplex DHT-receptor= nezbytný pro vytvoření zevního mužského genitálu, odpovědný za
zvětšení prostaty a penisu v době puberty, růst akné, vousů a ústup vlasové linie na spáncích
● produkce estrogenů varlaty
○ přes 80% estradiolu a 95ˇ% estronu plazmy dospělých mužů vzniká aromatizací testosteronu a
androstendionu, zbytek pochází z testes
○ oproti ženám se produkce estrogenů s věkem mírně zvyšuje
 72. Endokrinní funkce ovarií, menstruační cyklus
● 2 hlavní funkce vaječníků
○ oogeneze
○ sekrece ženských pohlavních hormonů- estrogen a progesteron
● vaječníky- 3 zóny
○ kůra- vnější a největší zóna
■ lemována zárodečným epitelem obsahujícím všechny typy oocytů- každý z nich je uzavřen
ve folikulu- zodpovědné za syntézu steroidních hormonů
○ dřeň- střední zóna, směs různých typů buněk
○ hilum- vnitřní zóna, prochází jím krevní a lymfatické cévy
● ovariální steroidní hormony působí parakrinně (podporují vývoj vajíčka) i endokrinně (působí na cílové
tkáně- děloha, prsa, kosti)
● funkční jednotka vaječníků= folikul- jedna zárodeční buňka obklopená endokrinními buňkami
○ zajišťuje živiny pro vyvíjející se oocyt, uvolnění oocytu ve vhodný čas (ovulace), připravuje vaginu a
vejcovody pro usnadnění oplození vajíčka spermií, připravuje dělohu na implantaci a v momentě
fertilizace udržuje produkci steroidních hormonů, dokud není přebrána placentou
● oogeneze
○ mitotické dělení primordiálních zárodečných buněk na oogonie
(od 8.-9. do 20.-24. týdne těhotenství)- některé vstupují do
profáze meiotického dělení- vznik primárních oocytů (do 6
měsíce života)- zůstávají v profázi meiotického dělení až do
ovulace
○ při narození- 2 mil. oocytů, v pubertě- 400 000 oocytů
● vývoj folikulů
○ první stádium- paralelní s profází oocytů (cca 13 let-50 let)
■ s růstem primárního oocytu proliferuje granulosa a
dodává oocytu živiny a steroidní hormony
■ přeměna primordiálního folikulu na primární folikul-
vyvíjí se buňky theca interna a buňky granulosy začínají
vylučovat sekret
○ druhé stádium- mnohem rychlejší než první (70-85 dní)- pouze
v reprodukčním věku
■ během každého menstruačního cyklu do něj vstupuje
pár folikulů
■ akumulace tekutiny obsahující steroidní hormony (přímá sekrece buňkami granulosy),
mukopolysacharidy, proteiny a FSH v antru
■ granulózní a thekální buňky pokračují v růstu
■ na konci vzniká Graafův folikul (průměr 2-5 mm)
 ○ třetí stádium= nejrychlejší (5-7 dní po menses- menstruačním krvácení)
■ jeden Graafův folikul se stává dominantním (průměr až 20 mm)
■ 14. den- ovulace- dominantní folikul praská a uvolňuje oocyt do
peritonea- dokončeno první meiotické dělení a sekundární oocyt
začíná druhé meiotické dělení ve vejcovodu, které je dokončeno po
fertilizaci
○ folikuly, které praskly při ovulaci, tvoří corpus haemorrhagicum- drobné
krvácení do břišní duiny může vyvolat podráždění peritonea a přechodnou
bolest v podbřišku- rychlá proliferace granulózních a thekálních buněk-
sražená krev se brzy nahradí na tuk bohatými luteálními buňkami- tvoří
corpus luteum (granulózní, thekální buňky, kapiláry a fibroblasty)
■ syntéza a sekrece steroidních hormonů nezbytných pro implantaci a
udržení zygoty po fertilizaci
■ pokud dochází k fertilizaci- sekrece steroidních hormonů až do
převzetí této funkce placentou, pokud nedochází k fertilizaci-corpus
luteum zaniká v průběhu následujících 14 dní- přeměna na
jizevnatou tkáň corpus albicans
● syntéza progesteronu a estrogenu- granulózní + thekální buňky
○ biosyntetická dráha= stejná jako u ostatních steroidních hormonů ale navíc
aromatáza konvertující testosteron na 17β-estriol (hlavní ovariální estrogen)
○ thekální buňky- syntéza a sekrece
progesteronu + syntéza androstendionu-
difuze z thekálních buněk do granulózních
buněk
○ granulózní buňky obsahují 17β-hydroxysteroid
dehydrogenázu a aromatázu- přeměna
androstendionu na testosteron a ten na 17β-estradiol
○ LH stimuluje cholesterol desmolázu v thekálních buňkách
○ FSH stimuluje aromatázu v granulózních buňkách
● regulace funkce ovarií- hypothalamo-hypofyzární osa
○ GnRH= produkován epizodicky v pulsech vyvolávající vrcholy sekrece LH- nezbytné pro normální
sekreci gonadotropinů
■ po podání GnRH kontinuální infuzí dochází k down-regulaci GnRH receptorů
adenohypofýzy a sekrece LH klesá k nule
■ frekvence se zvyšuje estrogeny a snižuje progesteronem a testosteronem (v pozdní
folikulární fázi se zvyšuje s kulminací v období vrcholu LH, během sekreční fáze- pokles
frekvence jako důsledek působení progesteronu)
■ v období vrcholu LH- zvýšení citlivosti gonadotropů na GnRH vlivem pulsů GnRH ve
frekvenci vyskytující se v tom čase- “sebestimulující efekt”- důležitý pro vznik max. odpovědi
LH
○ FSH- granulózní buňky= jediné buňky vaječníků s receptory pro FSH
■ stimuluje růst granulózních buněk v primárních folikulech a syntézu estradiolu (ten potom
podporuje trofický efekt FSH na folikulární buňky)
○ LH
■ iniciuje ovulaci- těsně před ní výrazně stoupá hladina LH v krvi a indukuje rupturu
dominantního folikulu uvolňujícího oocyt
■ stimuluje tvorbu corpus luteum (luteinizace) a udržuje jeho produkci steroidních hormonů
během luteální fáze
○ negativní zpětná vazba
■ folikulární fáze menstruačního cyklu- FSH a LH stimulují syntézu a sekreci estradiolu
folikulárními buňkami- estradiol působí negativní zpětnou vazbu na sekreci GnRH, FSH a LH
■ luteální fáze menstruačního cyklu- hlavní hormon- progesteron působící negativní zpětnou
vazbou na sekreci GnRH, FSH a LH
 ○ pozitivní zpětná vazba
■ uprostřed menstruačního cyklu- hladiny estradiolu výrazně rostou jako důsledek
proliferace folikulárních buněk a stimulace jeho sekrece během folikulární fáze- po dosažení
určité hladiny působí estradiol pozitivní zpětnou vazbou na sekreci GnRH, FSH a LH up-
regulací GnRH receptorů v adenohypofýze vedoucí k další sekreci FSH a LH= ovulační
nárůst FSH a LH vedoucí k ovulaci
○ inhibin= produkován granulózními buňkami, inhibuje sekreci FSH
○ aktivin= produkován granulózními buňkami, stimuluje sekreci FSH
● 2% estradiolu= volná, zbytek je vázán na bílkoviny- 60% na albumin a 38% na steroidy vážící globulin
● 2% progesteronu= volná, zbytek vázán na bílkoviny- 80% na albumina 18% na steroidy vážící globulin
● účinky estrogenu a progesteronu se většinou navzájem doplňují, někdy jsou protichůdné nebo se vzájemně
modulují
● během menstruačního cyklu sekrece estrogenu předchází sekreci progesteronu- připravuje cílové tkáně na
odpovídání na progesteron up-regulací progesteronových receptorů (bez estrogenu by měl progesteron jen
malou biologickou aktivitu), naopak progesteron down-reguluje receptory pro estrogen v některých
cílových tkáních
● vliv estrogenu a progesteronu na vývoj ženských pohlavních orgánů
○ v pubertě- začátek sekrece estrogenu vaječníky- podporuje růst a vývoj ženského pohlavního traktu,
progesteron většinou zvyšuje jejich sekreční aktivitu
○ děloha- estrogen způsobuje proliferaci buněk, růst buněk a zvýšenou kontraktilitu (zmnožení AP v
jednotlivých vláknech), progesteron zvyšuje sekreční aktivitu a snižuje kontraktilitu
○ vaječníky- estrogen stimuluje ciliární aktivitu a kontraktilitu- napomáhá pohybu spermií,
progesteron zvyšuje sekreční aktivitu a snižuje kontraktilitu
○ vagina- estrogen stimuluje proliferaci epiteliálních buněk, progesteron stimuluje diferenciaci, ale
inhibuje proliferaci epiteliálních buněk
● vliv estrogenu a progesteronu na menstruační cyklus
○ folikulární (proliferační) fáze- dominuje estrogen- připravuje endometrium na přijetí blastocysty-
stimuluje růst endometria, růst žlázek a stromatu a elongaci spirálních artérií + působí na cervikální
mucus- stává se řídkým a elastickým- tvorba kanálů pro průchod spermií
○ luteální (sekreční) fáze- dominuje progesteron- zpomaluje se růst endometria a snižuje se jeho
tloušťka, děložní žlázky se klikatí, akumulují glykogen ve vakuolách a zvyšují sekreci, elongace a
stáčení spirálních artérií + snižuje množství hlenu- stává se tlustším a neelastickým- už nemůže dojít
k fertilizaci
● vliv estrogenu a progesteronu na růst a vývoj prsou
○ i během menstruačního cyklu- cyklické změny prsou
○ estrogeny vyvolávají proliferaci mlékovodů, zodpovědný za růst prsou v pubertě
○ progesteron způsobuje růst lalůčků a váčků
● vliv estrogenu a progesteronu v těhotenství
○ vysoké hladiny- syntéza corpus luteum a následně placentou
○ estrogen stimuluje růst myometria, růst duktálního systému prsou, sekreci prolaktinu a zvětšení
vnějších genitálií
○ progesteron udržuje endometrium, zvyšuje práh dělohy na kontraktilní stimuly- zachování
těhotenství
● další působení estrogenu a progesteronu
○ estrogen přispívá k růstové vlně v pubertě, uzavření epifyzárních štěrbin a ukládání subkutánního
tuku + působí mírnou retenci Na+ a H2O + působí řídnutí sekretu mazových žláz- inhibuje tvorbu
akné + snižuje hladiny cholesterolu v krvi a vyvolává vasodilataci zvýšením lokální tvorby NO-
 snižuje aterogenezi a přispívá k nižšímu výskytu infarktů a jiných komplikací aterosklerózy před
menopauzou
○ progesteron- mírně termogenní účinek- zvýšení bazální tělesné teploty během luteální fáze
menstruačního cyklu- na jejím měření je založen jeden
druh antikoncepce
● látky stimulující působení progesteronu= progestační látky,
gestageny nebo progestiny- spolu se syntetickými estrogeny se
využívají jako perorální antikonceptiva
● menstruační cyklus- opakuje se cca každých 28 dní během
reprodukčního věku
○ délka se může lišit (24-35 dní), ale průměrná délka= 28 dní-
variabilita je dána rozdíly v délce folikulární fáze (luteální
fáze je konstantní)
○ folikulární (proliferační) fáze- 0.-14. den
■ primordiální folikul se mění v Graafův folikul,
sousedící folikuly odumírají a stává se folikulem
dominujícím
■ v časné folikulární fázi- up-regulace receptorů pro
FSH a LH v granulózních a thekálních buňkách a
gonadotropiny stimulují syntézu estradiolu-
dominuje 17β-estradiol- proliferace buněk
endometria, inhibice sekrece GnRH, FSH a LH
negativní zpětnou vazbou
○ ovulace- 14. den (před menses)
■ doprovázena významným nárůstem sekreci
estradiolu na konci folikulární fáze- pozitivní
zpětnou vazbou působí na sekreci GnRH, FSH a
LH
■ nárůst FSH a LH způsobí ovulaci zralého vajíčka
■ zvyšuje se množství cervikálního hlenu, stává se
řidším a více prostupným pro spermie
■ hladiny estradiol se sníží ihned po ovulaci, ale
narůstají opět během luteální fáze
○ luteální (sekreční) fáze- 14.-28. den
■ vyvíjí se corpus luteum- začíná syntetizovat
estradiol a progesteron
■ vysoké hladiny progesteronu stimulují sekreční aktivity endometria a zvyšují jeho prokrvení-
příprava endometria na přijetí oplozeného vajíčka
■ zvyšuje se bazální tělesná teplota- progesteron zvyšuje teplotní set-point v hypothalamu
■ snižuje se množství cervikálního hlenu a stává se tlustším
■ později, pokud nedošlo k fertilizaci, zaniká corpus luteum- ztráta zdroje estradiolu a
progesteronu- významný pokles jejich hladin v krvi
■ menses
● zánik corpus luteum a náhlá ztráta estradiolu a progesteronu- endometrium se
ztenčuje a zvyšuje se stočení spirálních artérií- objevují se nekrotická místa, která
poté splývají, objevuje se spasmus a potom i nekróza stěn artérií- menstruační
krvácení (4-5 dní)- průměrně asi 30 ml krve
● spasmus= pravděpodobně vyvolán lokálním působením prostaglandinů
● primordiální folikuly již vstupují do nového cyklu
● hormonální antikoncepce
○ perorální antikoncepce- kombinace estrogenu a progesteronu/samotný progesteron
 ■ primárně působí přes negativní zpětnou vazbu na adenhypofýzu (inhibice FSH a LH-
zabraňuje ovulaci) + mění charakter cervikálního hlenu- spermie přes něj nemohou dobře
prostupovat + snižuje motilitu vejcovodů
■ antikoncepční účinky samotného progesteronu- pouze poslední dva zmíněné účinky
■ přípravky s vyššími dávkami estrogenu a progesteronu- inhibice ovulace + zabraňují
implantaci- použití jako postkoitální antikoncepce
○ nitroděložní tělíska z kovu/umělé hmoty- brání spermii oplodnit vajíčko
○ subkutánní implantáty složené hlavně z gestagenů

estrogen progesteron
Tuková tkáň jako endokrinní orgán
Kittnar 538, přednáška

Funkce TT:
● tuková tkáň je významnou zásobárnou energie, tvoří mechanickou ochranu životně
důležitých orgánů (ledvin) a působí jako tepelný izolátor
● ovlivňuje metabolismus, IS, endokrinní systém
● syndrom inzulinové rezistence = metabolický syndrom = syndrom X
○ inzulinrezistence
○ DM2 a porucha glukózové homeostázy
○ esenciální hypertenze
○ dyslipoproteinémie
○ centrální obezita
○ hyperurikémie
○ poruchy hemokoagulace
Typy TT:
● dle typu adipocytů rozlišujeme:
a) hnědá tuková tkáň
○ u dětí mezi lopatkami, krčními svaly a perinatálně do 1 roku života
○ významná pro poporodní adaptaci novorozence zejména na chlad
○ význam pro termoregulaci
○ multivakuolární adipocyty
○ více mitochondrií
b) bílá tuková tkáň
○ uložena subkutánně nebo v dutině břišní
○ androidní akumulace TT
■ typicky u mužů
■ ukládání viscerálního tuku na břiše
■ viscerální tuk (menší adipocyty; metabolicky aktivnější,
nebezpečnější; jejich produkty jdou přes v.portae do jater; množství
viscerálního tuku - lepší korelace s komplikacemi obezity; více
infiltrován makrofágy - produkuje více prozánětlivých a škodlivých
faktorů)
○ gynoidní akumulace TT
■ typicky u žen
■ ukládání v podkoží (stehna, hýždě)
■ podkožní tuk (větší adipocyty; metabolicky méně aktivní; méně
koreluje množství podkožního tuku s komplikacemi obezity)
○ epikardiální TT
■ obaluje srdce
■ u pacientů s aterosklerózou produkuje výrazně více prozánětlivých a
metabol.negativních látek
■ nejnebezpečnější TT
Adipocyty
● adipocyty vznikají převážně v dětství a mládí, pak už se jen zvětšují do určité velikosti, v
dospělosti se počet nemění ani při velkém nárůstu hmotnosti
● přeplněné adipocyty mají velká metabolická rizika (DM2) - přeplněné bb nejsou schopné
ukládat další lipidy - dochází k ektopickému ukládání tuků (sval. a jater. tkáň) - takto
poškozené bb nemohou správně fungovat - ukládat glukózu - inzulinová rezistence
● při stejném množství tuku mají pacienti s více menšími buňkami mnohem menší riziko
komplikací, i štíhlí s velkými buňkami jsou metabolicky rizikoví
● u velkých buněk dochází ke změně v produkci hormonů - prozánětlivý stav (TNF alfa)
● adipocyty, kterých je hodně, jsou hypoxické a podléhají buněčné smrti - přitahují další
makrofágy
● uvolňování dalších VMK - poškození jater, kosterního svalu, pankreatu, což způsobí IR
● lipoatrofický diabetes - ztráta tukové tkáně, není úložiště pro VMK a ty poškozují organismus
Tuková tkáň a zánět
● zánět - obézní mají mírně zvýšené CRP
● infiltrace bb.IS - výrazně víc u obézních (makrofágy..)
● produkce prozánětlivých cytokinů - IL-6 a TNF alfa
Humorální aktivita TT:
● v TT dochází ke konverzi hormonů
○ aromatáza - androstendion -> estron a estriol (ženské hormony)
○ může způsobovat gynekomastie u mužů
○ je-li zvýšená hladina ženských hormonů u obézních žen, je zvýšené riziko karcinomu
prsu
● adipocyty jsou zdrojem mnoha hormonů (leptin, adiponektin, rezistin, estradiol,
angiotenzin, TNF-alfa), které se nazývají souhrnně adipokiny
leptin
● protein produkovaný bb tukové tkáně - adipocyty
● působí prostřednictvím receptorů v hypotalamu a v bb periferních tkání
● ovlivňuje hypotalamus - ncl.ventromedialis (,,centrum sytosti")
● navozuje pocit sytosti
● primárně určen k adaptaci na hladovění (tím, že jeho hladina u malnutricí poklesne, tak se
přepne metabolismus na šetření energií)
● zhoršuje produkci inzulinu a inzulinsenzitivitu tkání
● nedostatek leptinu nebo postižení receptorů vyvolává hyperfagii a obezitu
● jeho sekrece má cirkadiánní charakter s maximem kolem půlnoci
● biologický účinek:
○ snižuje příjem potravy, má anorexigenní účinek
○ inhibuje aktivitu neuronů produkujících neuropeptid Y, který zvyšuje příjem
potravy
○ prostřednictvím sympatiku zvyšuje metabolickou aktivitu buněk, stimuluje oxidace
MK
○ vliv na rozvoj arteriální hypertenze - přes sympatikus a antidiuretický efekt a
zadržování sodíku
○ potencuje účinek inzulinu
○ snižuje ukládání tuků, ale obezitu neléčí
○ působí protizánětlivě
● obézní lidé mají vysoké koncentrace leptinu (jeho hladina odpovídá množství TT),
signalizační význam pro příjem potravy mizí - rozvíjí se syndrom leptinové rezistence
 (pacienti mají hyperleptinemii, ale organismus to nevnímá a neodpovídá na to, takže to reálně
pak nefunguje tak, že obézní lidé by měli menší chuť k jídlu)
adiponektin
● polypeptid produkovaný bb tukové tkáně
● vylučován do krve
● působí prostřednictvím receptorů v periferních tkáních (svaly, játra) a v mozku
● negativní korelace mezi obsahem tuku v těle a tvorbou adiponektinu
● při redukci tělesné hmotnosti se zvyšuje jeho plazmatická koncentrace - negativně koreluje s
BMI
● jeho hladina bývá snížena u pacientů s diabetem a obezitou
● biologický účinek:
○ zvyšuje citlivost k inzulinu
○ zvyšuje glukoneogenezi v játrech
○ zvyšuje oxidaci VMK ve svalech a játrech
○ protektivní účinky na endotel jako možná prevence aterosklerózy
○ působí protizánětlivě
rezistin
● prozánětlivý cytokin
● produkován nejen adipocyty, ale i bb IS
● zvyšuje uvolňování tumor necrosis factor-alfa (TNF-alfa), interleukinu-12 z monocytů a
makrofágů, zvyšuje expresi cytoadhezivních molekul
TNF-alfa
● produkce cytokinu TNF-alfa adipocyty (ale i leukocyty, fibroblasty) stoupá působením
zejména bakteriálních endotoxinů
● biologický účinek:
○ snižuje citlivost buněk k inzulinu
○ zvyšuje lipolýzu
○ navozuje tvorbu interleukinu-6, který reguluje expresi CRP

Systém renin-angiotenzin-aldosteron a TT
● angiotenzinogen je produkován v TT (hlavně ve viscerální tkáni obézních pacientů)
● při akutním stresu se zvyšuje produkce angiotenzinogenu v epikardiálním tuku
● vliv nejen na hypertenzi spojenou s obezitou, ale i lokálně negativní vliv na metabolizmus -
neg.vliv na diferenciaci adipocytů a insulinzenzitivitu
● ACE inhibitory a AT blokátory (antihypertenzivy) - snížení incidence DM2
 74. Hormonální změny v těhotenství, placenta, porod
● těhotenství= období od oplodnění vajíčka do konce porodu (cca 40 t/284 d od prvního dne posledního MC)
○ spojeno se změnami téměř všech orgánových systémů- odrážejí adaptaci organismu ženy na nároky
vyvíjejícího se plodu i adaptační změny zabraňující poškození mateřského organismu v průběhu
těhotenství, porodu nebo šestinedělí (obvykle reverzibilní a vracejí
se opět na původní úroveň před těhotenstvím za několik měsíců
po porodu nebo ukončení laktace)
● události časné fáze těhotenství
○ fertilizace- v distální části vejcovodu- ampulla
■ poté co spermie penetruje do vajíčka- zánik druhého
pólového tělíska a vajíčko se začne dělit- blastocysta (4
dny po ovulaci, cca 100 buněk) se dostává do děložní
dutiny
○ implantace
■ blastocysta v děložní dutině 1. den volně pluje a 5. den po
ovulaci se implantuje do dělohy
■ ochota dělohy přijmout vajíčko= závislá na nízkém poměru
estrogen/progesteron- corpus luteum produkuje největší
množství progesteronu
■ vnitřní vrstva buněk- z ní fetus, vnější vrstva- trofoblast- invaduje do endometria, tvoří
fetální část placenty + proliferace a tvorba syncytiotrofoblastu- penetrace blastocysty
hluboko do endometria
■ díky působení progesteronu- diferenciace endometria na
deciduální buňky- mateřská část placenty
○ sekrece hCG- začíná asi 8 dní po ovulaci (syncitiotrofoblast)
■ hCG= lidský choriový gonadotropin- podobná biologická
aktivita jako LH (=glykoprotein složený z podjednotek a a
b, podjednotka a= identická s a podjednotkou LH, FSH a
TSH)
■ informuje corpus luteum o proběhlé fertilizaci- nezaniká
a dále produkuje estrogen a progesteron- potlačují vývoj
dalších folikulů- brání menstruaci
■ jeho produkce se výrazně zvyšuje během prvních týdnů
těhotenství- na jeho detekce je založen těhotenský test (lze ho
detekovat v moči již 9. den po ovulaci)
● přehled hormonů v těhotenství
○ první trimestr
■ hCG
● udržuje corpus luteum a stimuluje ho k sekreci
progesteronu a estrogenů- corpus luteum graviditatis
● maximální hladiny zhruba v 9. týdnu, poté pokles- je
stále produkován, ale jeho význam po prvním trimestru
je nejasný
 ● nádorový marker (někdy produkován tumory)
● maximum- 10.-12. týden
● vliv na sekreci testosteronu mužským plodem
■ po 6 týdnech těhotenství- dostatečná syntéza estrogenu a
progesteronu z mateřských a plodových prekurzorů v
placentě (přebírá funkci vaječníků)- ovariektomie před 6.
týdnem vede k potratu, po 6. týdnu nemá na těhotenství vliv
■ funkce žlutého tělíska se začíná snižovat po 8. týdnu, ale
přetrvává po celou dobu těhotenství
○ druhý a třetí trimestr
■ placenta je zodpovědná za produkci steroidních hormonů
■ progesteron
● cholesterol z mateřské krve- konverze na
pregnenolon v placentě- přeměna na progesteron
● syncytiotrofoblast- velké množství progesteronu
● hlavně nutriční funkce- stimuluje sekreci vejcovodů a dělohy (výživa moruly),
pomáhá připravit endometrium pro implantaci (vývoj deciduálních buněk), snižuje
dráždivost dělohy- zabraňuje kontrakcím dělohy a spontánnímu potratu
● stimuluje rozvoj prsní tkáně
■ estriol= hlavní forma estrogenu během
těhotenství- hlavně proliferační funkce
● syntéza díky koordinované aktivitě těla
matky, placenty a fetu
● cholesterol z mateřské krve- konverze
na pregnenolon v placentě- vstupuje
do fetální cirkulace a je přeměněn na
DHEA (dehydroepiandrosteron)-sulfát
ve fetální kůře nadledvin- hydroxylace na 16-OH DHEA-sulfát ve fetálních játrech-
zpět do placenty (sulfatáza a aromatáza)- přeměna na estriol
● stimuluje růst dělohy, rozvoj prsu a relaxaci ligament + důležitý pro vývoj plodu
■ hCS (lidský choriový somatomammotropin/hPL- lidský placentární laktogen)
● peptidový hormon, strukturně podobný růstovému hormonu a prolaktinu
● laktogenní a růstově stimulační účinek
● způsobuje retenci dusíku, draslíku a vápníku- využití pro růst tkání
● stimuluje lipolýzu a způsobuje pokles utilizace Glc v těhotenství- přívod Glc do plodu
(může být nebezpečné- může vést k rozvoji GDM)
● množství produkovaného hormonu je úměrné velikosti placenty- normálně by
placenta měla vážit asi ⅙ váhy plodu (nízká hladina- placentární insuficience)
● další hormonální změny v těhotenství
○ relaxin
■ pomáhá udržet těhotenství- inhibice kontrakcí myometria
■ usnadňuje porod- vyvolává relaxaci pánevních vazů a změkčení děložního hrdla (může
relaxovat i jiná ligamenta již během těhotenství)
■ produkce: corpus luteum a placenta
○ hypofýza- zvětší se asi o 50%
■ ↑ produkce kortikotropinu, thyreotropinu, prolaktinu
■ produkce LH a FSH je zcela utlumena působením estrogenu a progesteronu z placenty
○ ↑ glukokortikoidy- zřejmě aby byl dostatek AMK pro plod pro vývoj tkání
○ ↑ aldosteronu- reabsorpce sodíku- zadržování vody- může vést k hypertenzi
○ štítná žláza- zvětší se asi o 50% (thyreotropní efekt hCG, hCT- thyrotropin)- ↑ thyroxinu
○ zvětšení příštítných tělísek- ↑ parathormonu- resorpce Ca2+ z kostí- udržení normální hladiny v
krvi- plod ho využívá pro osifikaci + spotřeba při laktaci
● fyziologické změny v těhotenství
○ zvýšení bazálního metabolismu asi o 15% (druhá polovina
těhotenství)
○ zrychlení srdeční činnosti + zvýšený srdeční výdej (o 30-50%)
○ zvětšení objemu tekutin (aldosteron, estrogen)- vyšší objem
plazmy asi o 50% + zvýšená erytropoéza jen o 25%- pokles
hemoglobinu a hematokritu (může vést k anémii)
○ rostoucí děloha- útlak pánevních žil- zhoršení odtoku krve z
dolních končetin- riziko srážení + trombofilní stav (součástí
těhotenství)
○ vysoké riziko vykrvácení při porodu (bez použití metod
moderní medicíny)- normální ztráta krve při porodu= 0,5 l
■ tělo se brání navýšením objemu krve v těhotenství a zvýšenou srážlivostí krve (proto
zvýšené riziko krevní sraženiny při užívání hormonální antikoncepce- tělo se chová trochu
jako v těhotenství, rizikový faktor: kouření + leidenská mutace)
○ spotřeba O2 matkou těsně před porodem= vyšší asi o 20% + vyšší produkce CO2- zvýšení minutové
ventilace asi o 50% (+ progesteron- zvyšuje senzitivitu resp. centra na CO2)
○ zvýšení průtoku krve ledvinami a glomerulární filtrace- renální vasodilatace (zvýšené hladiny NO-
zřejmě vliv relaxinu)
● placenta- produkce hCG, hCS, progesteronu, estrogenu a relaxinu
○ zajišťuje difuzi živin a kyslíku do krve plodu + exkreci odpadních látek z těla plod do těla matky
○ zpočátku- nízká permeabilita placentární bariéry- tlustá + malý povrch, později- ztenčení a zvětšení
povrchu- vyšší permeabilita
○ slouží také jako “plíce” plodu- podobnost včetně hypoxické vazokonstrikce (důležitý pojem pro
zkoušku)
■ transport kyslíku- prostá difuze, ALE tlakový gradient je pouze 20 mmHg- zajištění
saturace plodu kyslíkem
● fetální hemoglobin- posunutí disociační křivky pro Hb doleva- vyšší schopnost vázat
O2 při daném PO2 (o 20-50%) než maternální Hb
● vyšší koncentrace Hb ve fetální krvi (až o 50% více než u dospělého)
○ fyziologická novorozenecká žloutenka- degradace nadbytečného Hb
● dvojitý Bohrův efekt- Hb transportuje více kyslíku při nižším PCO2 oproti vyššímu
PCO2- plod odevzdá matce CO2- v jeho krvi se PCO2 sníží a v její se zvýší- snadněji
snadnější přechod O2
● porod
○ jakmile plod dosáhne určité velikosti- distenze dělohy zvýší její kontraktilitu
■ nepravidelné Braxton-Hicksovy kontrakce se objevují asi měsíc před porodem
○ těsně před porodem- aktivace fetální hypothalamo-hypofyzo-adrenální osy a kůra nadledvin začíná
produkovat značná množství kortisolu- zvyšuje poměr estrogen/progesteron-
zvyšuje senzitivitu dělohy na kontraktilní stimuly (estrogen zvyšuje kontraktilitu,
progesteron snižuje)
○ estrogen stimuluje (progesteron inhibuje) lokální produkci prostanglandinů PGE2
a PGF2ɑ- zásadní pro vyvolání porodu (tabletky)
■ 1) zvyšují intracelulární koncentraci Ca2+ v hladkém svalstvu dělohy-
zvýšení kontraktility
■ 2) podporují tvorbu gap-junctions mezi hladkými svalovými buňkami
dělohy- synchronizace kontrakcí dělohy
■ 3) změkčení, ztenčení a dilatace cervixu v časné fázi porodu
○ oxytocin- výrazně stimuluje kontrakce dělohy
■ důkazy o up-regulaci receptorů dělohy pro oxytocin na konci těhotenství
■ dilatace cervixu během porodu stimuluje sekreci oxytocinu
○ pozitivní zpětná vazba
■ po dosažení určité síly kontrakcí- každá další kontrakce je silnější
 ■ roztažení cervixu- kontrakce děložního těla (ještě větší roztažení krčku prostupující
hlavičkou) + sekrece oxytocinu
○ bolestivé signály (z dělohy- komprese cév- hypoxie hladkého svalstva; a porodního kanálu) vyvolají
neurogenní reflexy v míše- intenzivní kontrakce břišních svalů napomáhající porodu
○ první fáze porodní- děložní kontrakce začínající ve fundu táhnoucí se dolů pohybují hlavičkou
směrem k cervixu a postupně ho rozšiřují a ztenčují
○ druhá fáze porodní- plod je tlačen přes cervix a vystupuje přes vaginu
○ třetí fáze porodní- placenta se odděluje od deciduální tkáně dělohy a je porozena
■ silné kontrakce dělohy také kontrahují děložní cévy a brání nadměrnému poporodnímu
krvácení
■ po této fázi se hladiny hormonů vrací do hodnot před těhotenstvím kromě prolaktinu

(pokud matka kojí)

● laktace
○ během těhotenství- stimulace růstu a vývoje prsou pomocí estrogenu a progesteronu
○ estrogen také stimuluje sekreci prolaktinu adenohypofýzou a jeho hladiny se během těhotenství
postupně zvyšují
○ vysoké hladiny prolaktinu během těhotenství, ALE k laktaci nedochází- estrogen a progesteron
blokují působení prolaktinu (přes prolaktin inhibující hormon= dopamin z hypothalamu)- po porodu
hladiny estrogenu a progesteronu prudce klesají- jejich inhibiční efekt přestává a dochází k laktaci-
udržována sáním- stimulace sekrece prolaktinu a oxytocinu
○ během laktace je zamezeno ovulaci- prolaktin inhibuje sekreci GnRH hypothalamem a sekreci FSH a
LH adenohypofýzou- jakási forma antikoncepce
○ pozitivní vliv na metabolismus a imunitním systému dítěte i pozitivní vliv na zdraví matky
○ podle WHO- ideální kojení- do dvou let

● oxytocin
○ sekrece neurohypofýzou
○ pozitivní zpětná vazba
○ hlavní stimulus: sání z prsu- senzorické receptory v bradavce- impulsy do míchy aferentními
neurony- tr. spinothalamicus do mozkového kmene- nuclei paraventriculares hypothalami- sekrece
oxytocinu z nervových zakončení v neurohypofýze
 ○ pokud sání pokračuje- syntéza nového oxytocinu v hypothalamických tělískách- putuje axony a
nahrazuje sekretovaný oxytocin
○ k sekreci oxytocinu není sání nezbytné- i podmíněné reflexy (zrakové, sluchové a čichové vjemy
spojené s dítětem) vedou k laktaci
○ způsobuje ejekci mléka
■ prolaktin stimuluje laktogenezi, mléko je skladováno v alveolech a malých vývodech
■ sekrece oxytocinu v reakci na sání nebo podmíněné reflexy- kontrakce myoepitelových
buněk obklopujících malé vývody- mléko se dostává do velkých vývodů, je shromažďuje se v
cisternách a teče ven z bradavky
○ způsobuje kontrakce dělohy během porodu
■ v nízkých koncentracích způsobuje silné rytmické
kontrakce hladké svaloviny dělohy
■ vyvolává porod a redukuje poporodní krvácení
○ významný pro rozvoj vztahu mezi matkou a dítětem
● protilátková ochrana novorozence
○ IgG procházejí přes placentu, IgA z mateřského mléka- slizniční imunita
● těhotenství a imunitní systém
○ plod= cizí tkáň v těle matky- je třeba zabránit odhojení
■ placentární trofoblast (odděluje tkáně matky a dítěte)- neexprimuje MHC I. a II. třídy
■ utlumení IS matky v těhotenství- nízká produkce protilátek (riziko sepse po porodu)
○ Rh inkompatibilita (viz otázka 53)
● preeklampsie- hypertenze a proteinurie
○ retence solí a vody, nárůst hmotnosti, tvorba edémů, hypertenze, porucha funkce endotelu- četné
arteriální spasmy (ledviny, mozek, játra)- snížení průtoku krve ledvinami a glomerulární filtrace
○ různé teorie vzniku- nadměrná sekrece placentárních/adrenálních hormonů/jistý typ autoimunitní
reakce nebo alergie matky na plod
○ nedostatečný přívod krve do placenty (nedochází k remodelaci mateřských arteriol)- vylučování
spec. látek placentou (TNF-ɑ, IL-6)...
● eklampsie- vaskulární spasmus po celém těle- záchvaty až koma, snížení funkce ledvin a jater (je třeba
podat vasodilatační látky + okamžité ukončení těhotenství CŘ- mortalita asi 1% a méně)
 75. Funkční změny u novorozence při narození (dýchání, krevní oběh)
● při narození- ztráta placentální komunikace mezi dítětem a matkou- ztráta metabolické podpory
● začátek dýchání
○ u normálního porodu (matčin systém nepotlačen anestetiky)- dítě začne dýchat během několika
vteřin a má normální dýchací rytmus za méně než minutu po narození
■ pohotovost- náhlá expozice vnějšímu světu- mírné zadušení během porodu a senzorické
impulsy (náhle chladná kůže)
■ dítě, které nezačne dýchat okamžitě- tělo postupně více hypoxické a hyperkapnické-
stimulus do respiračního centra- nastartování dýchání během další minuty
○ opoždění dýchání o několik minut
■ a) u několika novorozenců- intrakraniální krvácení nebo otřes mozku- utlumení
respiračního centra
■ b) dlouhotrvající hypoxie během porodu- vážné utlumení respiračního centra
● komprese pupečníku
● předčasná separace placenty
● nadměrné kontrakce dělohy- přerušení toku krve z matčina
těla do placenty
● nadměrná anestezie matky- snížené okysličení krve
● dlouhý porod
● u dospělých neschopnost dýchání déle než 4 min- smrt
● novorozenci po porodu často přežívají až 10 min bez dýchání
○ opoždění dýchání o 8-10 min- trvalé a vážné
poškození mozku- léze thalamu, colliculi inferiores a
oblastí mozkového kmene- trvalé postižení
motorických funkcí
○ expanze plic při narození
■ stěny alveolů jsou nejprve kolabovány kvůli povrchovému napětí
viskózní tekutiny, která je vyplňuje
■ k otevření alveolů a překonání povrchového napětí je třeba negativní
inspirační tlak větší než 25 mmHg
■ jakmile dojde k otevření alveolů- k další respiraci již stačí slabé
dýchací pohyby
■ první nádechy jsou extrémně silné - tlak až 60 mm Hg v
intrapleurálním prostoru
■ P/V diagram
● první dech- křivka začíná v místě nulového tlaku
○ objem plic je téměř nulový až po dosažení tlaku -40 cm H2O (-30 mm Hg)
○ po dosažení -60 cm H2O- kolem 40 ml vzduchu vstupuje do plic
○ ke splasknutí plic je třeba odpovídající pozitivní tlak (+40 cm H 2O)- viskózní
rezistence tekutiny v bronchiolech
● druhý dech- mnohem snadnější, vyžaduje mnohem nižší tlaky
● dýchání není zcela normální po dobu asi 40 min. po narození
 ○ syndrom respirační tísně- u nedonošenců
■ selhání respiračního epitelu v sekreci surfaktantu (snižuje
povrchové napětí alveolární tekutiny- umožňuje snadné
otevření alveolů během inspirace)
■ surfaktant se začne produkovat v posledních 1-3 měsících
těhotenství
■ kolaps alveolů a rozvoj plicního edému
● oběhové změny
○ umožňují adekvátní průtok krve plícemi a během několika hodin také
játry- ve fetálním oběhu- malé krevní zásobení
○ fetální oběh
■ plíce jsou během fetálního života nefunkční a játra jen
částečně- není třeba velký přísun krve
■ krev z placenty přes v. umbilicalis skrz ductus venosus (krev
obchází játra)- většina krve přicházející do pravé síně přes VCI
skrz foramen ovale do levé síně- okysličená krev z placenty
vstupuje zejména do levého srdce a odtud je pumpována levou
komorou zejména do tepen hlavy a předních končetin
■ krev vstupující z VCS do pravé síně směruje přes trikuspidální
chlopeň do pravé komory- odkysličená krev z hlavy-
pumpována pravou komorou do plicní artérie a poté skrz
ductus arteriosus (krev obtéká plíce) do sestupné aorty- aa.
umbilicales- placenta- okysličení krve
■ distribuce krve: asi 55% veškeré krve jde přes placentu, pouze
45% pro všechny tkáně plodu
● jen 12% krve protéká plícemi, zatímco ihned po
narození jimi protéká téměř veškerá krev
○ primární oběhové změny při narození
■ ztráta průtoku obrovského množství krve placentou- téměř zdvojnásobení systémové
vaskulární rezistence- zvýšení tlaku v aortě a tlaků v levé komoře a levé síni
■ výrazný pokles pulmonální cévní rezistence- důsledek expanze plic
● v neexpandovaných plicích- cévy jsou stlačeny malým objemem plic
● expanze- rezistence se výrazně snižuje
● během fetálního života- hypoxie plic způsobí významnou tonickou vasokonstrikci
plicních cév
● vasodilatace při provzdušnění plic
● snížení rezistence až 5x- snížení pulmonálního arteriálního tlaku, tlaku v pravé
komoře a pravé síni
○ uzavření foramen ovale
■ v důsledku primárních změn- nízký tlak v pravé síni a vysoký tlak v levé síni- tendence krve
proudit opačným směrem- z levé síně do pravé- uzavření malé chlopně kolem foramen ovale
nalevo od atriálního septa- zabraňuje proudění přes FO
■ ⅔ lidí- srůst foramen ovale během pár měsíců až let- permanentní uzávěr
■ neúplný srůst- foramen ovale patens- tlak v levé síni zůstává o 2-4 mmHg vyšší než v pravé-
tlak ponechává chlopeň uzavřenou
○ uzavření ductus arteriosus
■ zvýšená systémová rezistence zvyšuje tlak v aortě, snížená pulmonální rezistence snižuje
pulmonální arteriální tlak
■ po narození- krev začne proudit opačným směrem- z aorty do pulmonální arterie přes
ductus arteriosus, po pár hodinách stěna ductus arteriosus kontrahuje a během 1-8 dní-
konstrikce dostačující k zastavení veškerého proudu krve= funkční uzávěr ductus
arteriosus
■ během dalších 1-4 měsíců- vláknitá tkáň proroste lumen ductus arteriosus
 ■ příčina: zvýšené okysličení krve protékající skrz ductus, ztráta relaxačních účinků
prostaglandinu E2
● kyslík zřejmě kontrahuje stěnu ductus arteriosus
■ důsledek ductus arteriosus patens:
● recirkulace přes plíce (½ - ⅔ krve z aorty teče přes ductus do pulmonální arterie- do plic-
zpět do levé komory a aorty- krev proteče plícemi 2 i vícekrát pokaždé, když proteče
systémovou cirkulací)
○ cyanóza až později během života- srdeční selhání a překrvení plic
● výrazně snížená srdeční a respirační rezerva
○ levá komora pumpuje 2 a vícekrát krve, po hypertrofii až 4-7x
○ během cvičení- průtok krve zbytkem těla nebude nikdy dostačující
○ vysoký tlak v plicních cévách může vést k otoku a překrvení plic
○ pacienti umírají na srdeční selhání mezi 20-40 roky
○ uzavření ductus venosus
■ po narození- tok krve přes v. umbilicalis ustává, ale většina portální krve stále teče přes
ductus venosus
■ během 1-3 hodin stěna ductus venosus silně kontrahuje- uzávěr- výrazné zvýšení portálního
tlaku z 0 na 6-10 mmHg- tok portální krev přes jaterní sinusy
■ obvykle nedochází k selhání uzávěru
■ o příčině uzávěru se toho ví jen velmi málo
 76. Růstové změny, puberta, vývoj pohlavních orgánů a sekundárních pohlavních znaků
● růst= komplexní fenomén ovlivněný nejen růstovým hormonem a somatomediny, ale také hormony štítné
žlázy, androgeny, estrogeny, glukokortikoidy a inzulinem + genetickými faktory a stavem výživy
○ za normálních podmínek je doprovázen sledem maturačních změn, přibýváním proteinů v tkáních,
zvýšením váhy i zvětšováním délky a ostatních rozměrů
○ pouhé zvýšení váhy může být způsobeno tvorbou tuku nebo zadržením solí a vody
○ přísun potravy= nejdůležitější zevní faktor ovlivňující růst
■ potrava musí být vyvážená z pohledu bílkovin, ale i nezbytných vitaminů a minerálů + musí
obsahovat dostatek kalorií, aby požité bílkoviny nebyly spalovány pro získání energie
■ významné je, kdy dojde k nedostatku potravy- když už nastane
pubertální urychlení růstu, výrazný lineární vzrůst pokračuje i po
snížení kalorického příjmu
○ poranění a nemoci omezují růst- zvyšují proteokatabolismus
○ 2 periody akcelerace růstu
■ první v raném dětství= zčásti pokračování fetální růstové periody
● růst= epizodický- nárůst délky kojenců o 0,5-2,5 cm za
několik málo dnů- vystřídán obdobím 2-63 dnů, během
kterého růst téměř není pozorovatelný
■ druhá v pozdní pubertě před zastavením růstu- působení
růstového hormonu, androgenů a estrogenů
● následná zástava růstu je způsobena hlavně uzavřením
růstových štěrbin působením estrogenů
● dívky dospívají dříve než chlapci- akcelerace růstu u
dívek- dříve
● rychlost růstu jednotlivých tkání= u obou pohlaví odlišná
○ hormonální účinky
■ růst in utero= nezávislý na růstovém hormonu plodu
■ u novorozenců- hladina STH v plazmě zvýšená, poté průměrné
klidové hladiny klesají, objevují se pulsy sekrece STH (zejména v
pubertě)- ↑ průměrná hladina v plazmě/den
■ hladina STH u dospělých: 2-4 ng/ml, u dětí: 5-8 ng/ml
■ STH= jedním z faktorů stimulujících sekreci IGF-1- plazmatické
hladiny se během dětství zvyšují (maximum: 13-17 let), oproti tomu
hladiny IGF-2 se během postnat. života nemění
■ akcelerace růstu v pubertě je způsobena proteoanabolickým účinkem androgenů (v době
puberty se jejich sekrece zvyšuje u obou pohlaví) a také interakcí mezi STH, pohlavními
steroidy a IGF-1
● podávání androgenů a estrogenů zvyšuje reakce
STH na podněty jako inzulin a Arg
● pravděpodobně pohlavní hormony zvyšují
amplitudu pulsů sekrece růstového hormonu, to
pak zvyšuje sekreci IGF-1, který pak stimuluje růst
■ estrogeny nakonec růst ukončují- vyvolají uzávěr
epifyzárních štěrbin dlouhých kostí
● proto pacienti s předčasnou pubertou mají sklon k
malému vzrůstu
● muži kastrováni před pubertou mají sklon k vysoké
postavě- sekrece estrogenů= nízká- epifyzární štěrbiny zůstávají otevřené i po
pubertě
■ thyroidální hormony- permisivní působení k účinku růstového hormonu, patrně cestou
potencování účinku somatomedinů
● zřejmě nezbytné pro zcela normální rychlost sekrece STH
 ● výrazné účinky na osifikaci chrupavek, růst zubů, kontury obličeje a proporce
různých částí těla
● kretenismus- spojen s nanismem a infantilním vzhledem
■ nanismus vzniklý v důsledku panhypopituitarismu- vzhled odpovídající jejich věku až do
puberty, ale sexuálně nedozrávají- juvenilní rysy až do dospělosti
■ vliv inzulinu- diabetická zvířata nerostou, inzulin vyvolává růst u zvířat po hypofyzektomii,
růst je ale výraznější se současným podáváním velkých kvant sacharidů a proteinů
■ i jiné adrenokortikální hormony než androgeny- permisivní účinek na růst-
adrenalektomovaná zvířata nerostou, pokud se jejich krevní tlak a
cirkulace neudržují substituční léčbou x glukokortikoidy=
významné inhibitory růstu pro jejich přímý vliv na buňky-
farmakologické dávky u dětí zpomalují růst nebo zastavují po dobu
léčby
○ doháněcí růst- po těžší nemoci/při hladovění (zastavení růstu dětí)-
období doháněcího růstu
■ rychlost růstu= vyšší než normálně, zrychlení obvykle pokračuje
až do dosažení původní růstové křivky před nemocí, poté se
zpomalí k normálu
■ nejsou známé mechanismy
○ nanismus- může být způsobeno deficitem GRH, STH, IGF-1 nebo jinými
příčinami
● puberta
○ prudké zvýšené sekrece testosteronu u plodů mužského pohlaví před
narozením, další zvýšení sekrece v novorozeneckém období (funkce neznámá), poté se funkce
Leydigových buněk snižuje- období, kdy jsou gonády obou pohlaví v klidu až do aktivace
hypofyzárními gonadotropiny- konečné zrání reprodukčního systému= dospívání
(adolescence)/puberta (podle přesné definice je puberta období, kdy endokrinní a gametogenní
funkce gonád poprvé dosahují vývojového stupně, kdy je možná reprodukce)
○ věk nástupu puberty= variabilní (u dívek většinou 8-13 let, u chlapců 9-14 let)
○ u dívek- první období= telarche- formují se prsa, poté pubarche- vytváří se axilární a pubické
ochlupení a následuje menarche- první menstruace
○ sekrece gonadoliberinů začíná ve 4. týdnu těhotenství, ale hladiny zůstávají nízké až do puberty
○ sekrece FSH a LH začíná během 10.-12. týdne těhotenství- hladiny též nízké až do puberty
■ v dětství- hladiny FSH relativně vyšší než hladiny LH
○ v pubertě a v reprodukčním věku se zvyšuje sekrece GnRH, FSH a LH a stává se pulsní
■ hladiny LH jsou vyšší než hladiny FSH
○ ve stáří dále stoupá sekrece gonadotropinů a hladiny FSH jsou opět vyšší než hladiny LH
○ v pubertě- zvýšení senzitivity GnRH receptoru v adenohypofýze (up-regulace)
○ pulzní sekrece FSH a LH stimulují sekreci gonadálních steroidních hormonů (testosteron a
estradiol)- zodpovědné za rozvoj sekundárních pohlavních znaků
○ mechanismus nástupu pulzní sekrece GnRH= nejasný (postupná maturace hypothalamických
neuronů/role melatoninu jako inhibitoru GnRH- jeho uvolňování se v dospělosti snižuje)
 ○ vzestup sekrece nadledvinových androgenů (ale žádné změny sekrece kortisolu nebo ACTH)
■ pravděpodobně změny v enzymových systémech- více pregnelononu směřuje do tvorby
androgenů
■ existují důkazy, že je to vyvoláno vzestupem sekrece dosud neizolovaného hormonu
stimulujícího nadledvinové androgeny
○ role leptinu: k rozvoji puberty je pravděpodobně potřeba dosáhnout jisté kritické tělesné hmotnosti
■ vrcholové atletky/anorektičky- ztrácejí na váze a přestávají menstruovat- po nabrání váhy
začnou znovu menstruovat
■ leptin pravděpodobně zasahuje do celkové regulace puberty,
ale není jasné jak
○ pseudopubertas praecox- předčasný vývoj sekundárních pohlavních
znaků bez gametogeneze- vystavení nezralým chlapcům
androgenům/dívkám estrogenům
○ pravá pubertas praecox- předčasné, ale jinak normální vyplavování
gonadotropinů z hypofýzy
● vývoj gonád
○ na obou stranách embrya v blízkosti nadledvin se diferencují primitivní
gonády v tzv. genitální rýze- v nich se vyvíjí kůra a dřeň
○ až do šestého týdne jsou tyto struktury stejné u obou
pohlaví
○ u mužů- v 7.-8. týdnu se z dřeně vytvoří varlata, kůra
regreduje, objeví se Leydigovy a Sertoliho buňky, začne se
secernovat testosteron a Müllerova inhibiční látka
○ u žen- kůra se vyvíjí ve vaječníky a dřeň zaniká, embryonální
vaječníky neprodukují žádné hormony
● vývoj genitálu
○ v 7. týdnu těhotenství- mužské i ženské embryo- primární
pohlavní vývody
■ u žen- Müllerův vývodný systém se vyvíjí ve
vejcovody a dělohu
■ u mužů- Wolfův vývodný systém se vyvíjí v
nadvarlata a chámovod
○ zevní genitál= pravděpodobně bipotenciální až do 8. týdne-
mizí urogenitální štěrbina a vytváří se mužský
genitál/štěrbina zůstává otevřena a tvoří se ženský genitál
○ funkční varlata- vyvinutí mužského vnitřního a zevního
genitálu- Leydigovy bb produkují testosteron a Sertoliho buňky produkují Müllerovu inhibiční
látku (MIS)- rodina RF TGF-β
■ na vnitřní genitál působí unilaterálně
■ MIS vyvolá regresi Müllerova vývodu apoptózou na straně, kde je produkován
■ testosteron podporuje vývoj chámovodu a příbuzných struktur z Wolfova vývodu
 ■ dihydrotestosteron vyvolá formování mužského zevního genitálu a mužských sekundárních
pohlavních znaků
■ hladiny MIS: u chlapců od 2 let do puberty klesá a zůstává nízká (měřitelná) po celý život, u
dívek se tvoří v granulózových bb malých ovariálních folikulů- až do puberty velice nízké
(neměřitelné), poté je stejná jako u mužů
■ funkce MIS po skončení časného embryonálního vývoje=
nejasná- zřejmě se podílí na zrání zárodečných bb u obou
pohlaví a na řízení sestupu varlat u chlapců
● mužské sekundární pohlavní znaky
○ rozsáhlé změny v distribuci ochlupení, konfiguraci těla a velikosti
genitálu v pubertě
○ prostata a semenné váčky se zvětšují, semenné váčky začínají
produkovat Fru
○ androgeny zvyšují ochlupení těla, ale vlasový kryt spíše snižují
● ženské sekundární pohlavní znaky
○ zvětšení prsu, dělohy a pochvy
○ působení estrogenů + nepřítomnost androgenů
○ užší ramena, širší boky, konvergující stejna a divergující paže, distribuce tuku na prsech a hýždích,
larynx si zachovává prepubertální rozměr (hlas zůstává vysoký), méně ochlupení po těle a více vlasů,
pubické ochlupení- typická distribuce s rovným ohraničením
○ vývoj pubického a axilárního ochlupení= vyvolán spíše androgeny (z kůry nadledvin a malé míře z
vaječníků)
77. Endokrinní funkce pankreatu, regulace glykémie, markery glukózové homeostázy, vyšetření
● endokrinní funkce pankreatu
○ endokrinní buňky pankreatu= uspořádány do Langerhansových ostrůvků (1-
2% pankreatu)
■ β- buňky (65%)- produkce inzulinu
■ α- buňky (20%)- produkce glukagonu
■ δ-buňky (10%)- produkce somatostatinu
■ zbylé buňky- produkce pankreatického polypeptidu
● jeho sekrece se zvyšuje po jídle s vysokým obsahem proteinů a
při hladovění, námaze a akutní hypoglykémie
● jeho sekrece se snižuje působením somatostatinu a po
intravenózní infúzi Glc
● zpomaluje absorpci potravy a může vyrovnávat vrcholy a poklesy absorpce- přesné
fyziologické funkce však zůstávají nejisté
● inzulin= peptidový hormon produkovaný beta-buňkami pankreatu
○ uvolňování je stimulována zvýšenou hladinou Glc (ale i dalších nutrientů)
○ pre-proinzulin→ proinzulin→ inzulin + C-peptid (slouží pro sledování produkce inzulinu)
○ degradace- játra a ledviny
○ cílové orgány- svaly a tuková tkáň
○ způsobuje translokaci GLUT4 do buněčné membrány
○ dlouhodobé působení způsobuje snížení citlivosti a down-regulaci receptorů na buněčném povrchu
○ obecně v tkáních způsobuje zvýšení růstu buněk (prenatálně vysoké hladiny inzulinu- makrosomie
u diabetických matek, především diabetici II. typu- zvýšené riziko nádorového bujení)
○ způsobuje zvýšené vychytávání K+ (využívá se při hyperkalémie)
○ sekrece inzulinu
■ bazální (stálá)- důležitá k udržení metabolismu (i hladový organismus produkuje inzulin)
■ stimulovaná
● cefalická fáze- v CNS (myšlenky na jídlo apod.)- vyplavování inzulinu- klesá
glykémie- vzrůstá touha po jídle
○ slazené limonády umělými sladidly- do mozku- informace o cukru- pokles
glykémie- větší hlad
● gastrointestinální- vstup mediátorů enteroinzulární osy- inkretiny (GIP, GLP-1-
produkce enterokrinními bb)- stimulace syntézy inzulinu ještě před vzestupem
glykémie= “inkretinový efekt”
○ rozdíl perorálního a intravenózního podání Glc- při perorálním podání
funguje inkretinový systém, zatímco po intravenózním podání- až
substrátový impuls
○ využívá se při léčbě diabetu II. typu- simulace inkretinového efektu
 ● nejvýznamnější= substrátová- vzestup nutrientů v plazmě
○ uvolňování inzulinu z beta-buněk pankreatu
■ glukózovým senzorem GLUT-2 prochází Glc do mitochondrií- uvolnění
ATP- uzavře ATP-senzitivní K+-kanál- depolarizace a otevření Ca2+ kanálu
a uvolnění inzulinu z buňky
○ působení inzulinu
■ účinkuje přes inzulinový receptor (transmembránová tyrosinkináza)
■ klíčový moment postreceptorových událostí= translokace GLUT-4 do
membrány buněk insulin senzitivních tkání (svaly, tuková tkáň, játra,

střevo) x insulin insenzitivní tkáně (CNS, krevní elementy, varlata)

○ játra: inzulin stimuluje syntézu glykogenu a inhibuje jeho rozklad, stimuluje glykolýzu a inhibuje
glukoneogenezi, stimuluje syntézu lipidů a proteinů, snižuje ketogenezi (vysoká hladina ji zastavuje)
○ svaly: stimuluje příjem AMK a syntézu proteinů, snižuje katabolismus proteinů, snižuje uvolňování
glukoneogenetických AMK, stimuluje příjem Glc a přestavbu na glykogen, zvyšuje vychytávání K +,
■ cvičení- zvýšení senzitivity na inzulin- dokáží zaktivovat vstup Glc do buněk i v nízkých
koncentracích/nepřítomnosti inzulinu
○ tuková tkáň: zvýšený vstup Glc, zvýšení lipoproteinové lipázy- uvolňování volných MK z
cirkulujících lipoproteinů, stimulace syntézy glycerolfosfátu nutného pro syntézu TAG z Glc,
zvýšená syntéza MK, aktivace lipoproteinové lipázy, inhibice hormon-senzitivní lipázy, zvýšené
vychytávání K+
■ významný vliv na metabolismus tuků!
● glukagon= produkován alfa-buňkami pankreatu
○ sekrece blokována hyperglykémií a zároveň inzulinem
○ sekrece stimulována nízkou hladinou Glc v plazmě, katecholaminy,
glukokortikoidy a neurogenními signály (adrenergní, cholinergní,
peptidergní)- působí přes něj nepřímo mnoho hormonů
○ hlavní efekt v játrech- stimulace příjmu AMK, glukoneogeneze,
uvolňování Glc, ketogeneze a inhibice glykolýzy a syntézy MK
○ silně stimuluje sekreci inzulinu (i v případě hypoglykémie je potřebný inzulin)
● somatostatin= produkován delta-buňkami pankreatu
○ parakrinní regulace uvolňování inzulinu, glukagonu i pankreatického polypeptidu
 ○ brání příliš prudkému nárůstu Glc v krvi- inhibuje absorpci ve střevě (příliš rychlé vstřebání potravy
a Glc by se nestačila vstřebat- překročení Glc prahu- ztráty močí)
● regulace glykémie
○ zdroje Glc v krvi: střevo-Glc z potravy, játra
○ produkce Glc v játrech musí být zablokována inzulinem (pokud
není- hyperglykémie)
○ Glc vstupuje do tkání, které nezávislé na inzulinu za všech
okolností, a za přítomnosti inzulinu také do ostatních tkání
○ glykémie: 3-8 mmol/l během dne (zahrnuje glykémii nalačno i
po jídle)
■ hraniční hodnoty jiné v kapilární krvi, v plazmě a žilní
krvi
○ Glc= nebezpečná molekula z důvodu tvorby volných radikálů- je
třeba udržovat hladiny glykémie, aby nedocházelo k poškození tkání
○ a) hormonální regulace
○ b) autoregulace
○ c) nervové vlivy (glukózové senzory- játra- parasympatikus, hypothalamus)- parasympatikus
hypoglykemizuje, sympatikus hyperglykemizuje- zejména stresové situace (vyšší glykémie)
● glukózové transportéry
○ GLUT1- erytrocyty, CNS, svaly, placenta, colon- bazální vychytávání Glc (gly 5-7 mmol/l)
○ GLUT2- játra, ledviny, střevo, beta-buňky- senzor Glc v beta-buňkách, transport ven ze střevních a
renálních buněk (gly 7-20 mmol/l)
○ GLUT3- CNS, placenta, ledviny…- bazální vychytávání glukózy (nejnižší hodnota, do které je
schopen Glc přenášet- 1,6 mmol/l- pokles glykémie pod tuto hodnotu- Glc přestane přestupovat i
do mozku)
○ GLUT4- svaly, srdce, tuková tkáň- 5 mmol/l, koncentrace transportéru regulována inzulinem-
funguje přes něj velká část regulací
○ GLUT5- jejunum- absorpce potravy
● uvolňování Glc- pouze játra a ledviny (normální podmínky- převažují játra, ale při dlouhodobém hladovění
vzrůstá podíl ledvin)
○ fosforylace brání jejímu uvolnění z buňky- pouze buňky jater a ledvin jsou schopné odstranit fosfát
(glukóza-6-fosfatáza)
● mozek
○ spotřeba Glc: 120 g/den= 60-70% celkového denního metabolismu Glc
○ MK nepřestupují HE bariérou
○ v době hladovění- náhradní zdroj energie= ketolátky- acetoacetát, hydroxybutyrát (u pacientů s
nezvladatelnou epilepsií pomáhá ketogenní dieta)
● svaly- uvolňují AMK= substrát pro glukoneogenezi, v klidu zpracovávají hlavně MK
○ Glc z oběhu a svalového glykogenu- rychlý zdroj energie
● ledviny
○ SGLT (sodium-dependent glucose
cotransporters/sodium-glucose linked transporter)= v
proximálním tubulu (a tenkém střevě)
■ Na+/K+ ATPáza na bazolaterální membráně- přenos
3 Na+ z buňky do krve výměnou za 2 K+- vytvoří se
gradient Na+- tato energie= využita pro SGLT k
transportu Glc proti jejímu konc. spádu (symport s
Na+)
■ omezené množství těchto transportérů- glukózový práh- po jeho přestoupení (nasycení
všech SGLT)- glykosurie (po překročení cca 10 mmol/l- velká variabilita, liší se mezi jedinci)
● hormonální regulace
○ hormony snižující glykémii: inzulin, somatostatin
 ○ hormony zvyšující glykémii: glukagon (játra), adrenalin (játra, tuková tkáň, ledviny), kortizol (sval),
ACTH, růstový hormon (tuková tkáň), thyroxin
● další hormony regulující glykémii
○ katecholaminy- mobilizace energetických zásob během stresu, glykogenolýza (sval, játra), lipolýza
(tuková tkáň)
■ pacienti s feochromocytomem (nádor produkující katecholaminy)- hyperglykémie,
glykosurie, zvýšení metabolismu
○ růstový hormon- smyslem jeho působení= šetřit Glc pro rostoucí tkáně- antiinzulinový efekt,
snižuje vazbu inzulinu, snižuje počet inzulinových receptorů, snižuje utilizaci Glc (inhibuje
fosforylaci), glykogenolýza (játra), lipolýza
○ glukokortikoidy- proteokatabolismus (inhibice proteosyntézy), zvyšuje glukoneogenezi v játrech,
lipolýza, snižuje periferní utilizaci Glc, snižuje afinitu inzulinových receptorů
■ má dlouhodobější efekt
■ specifické ukládání tuku- “měsíčkovitý obličej”, býčí hrb, strie, kulaté břicho
■ steroidní diabetes (Cushingův syndrom, při léčbě steroidy)
○ thyroidní hormony- zvyšují resorpci Glc ve střevě, zvyšují glukoneogenezi a glykogenolýzu- více
volné Glc pro zrychlující metabolismus, zvyšují vychytávání Glc buňkami
● poruchy glykémie
○ glykémie < 3,3 mmol/l= hypoglykémie
○ lačná glykémie
■ norma: ≤ 5,6 mmol/l
■ 5,7-6,9 mmol/l= zvýšená lačná glykémie
■ ≥ 7,0 mmol/l- diabetes- hrozí rozvoj
mikrovaskulárních komplikací
○ OGTT= odráží reakci organismu na podání glukózy fyziologickou
cestou a hodnotí, zda je organismus schopen po zátěži glukózou
udržet její hladinu v krvi v normálním rozmezí

○ hypoglykémie
■ může dojít až k nevratnému poškození mozku (pokles glykémie až pod 1,6 mmol/l)
■ důležitý je i subjektivní pocit pacienta
■ v mozku není zásoba glykogenu
■ nejčastěji- komplikace léčby diabetu, hyperinzulinismus (nádor beta buněk), vrozené vady
metabolismu, otravy (alkohol), dlouhodobé hladovění, výrazná delší fyzická zátěž-
nezávažné, poruchy metabolismu spojené s infekcí nebo orgánovým selháním
■ aktivace hormonů zvyšujících glykémii- adrenalin (třes, nervozita, úzkost, palpitace,
mydriáza, tachykardie, chlad, pocení, bledost, paresthesie), glukagon (hlad, nauzea, zvracení,
bolest hlavy) + neuroglykopenie- zmatenost, setřelá řeč, koma, křeče, abnormální
uvažování, emoční labilita, apatie, rozmazané nebo dvojité vidění, porucha rovnováhy
○ hyperglykémie
■ chronická: Glc= reaktivní molekula- tvorba volných radikálů glykace proteinů- poškozené
funkce proteinů a chronické záněty- urychlení stárnutí organismu
■ mikroangiopatické komplikace- nefropatie, retinopatie, neuropatie (syndrom diabetické
nohy)
■ makroangiopatické komplikace- akcelerace aterosklerózy- riziko infarktu, cévní mozkové
příhody…
■ akutní příznaky: polydipsie (souvisí s polyurií- v důsledku glykosurie), vyčerpání, koma
(jedna z příčin- dehydratace v důsledku glykosurie)
■ chronické příznaky: ztráta hmotnosti (v důsledku glykosurie), špatné hojení ran (Glc- výživa
pro bakterie + defekt IS- glykace proteinů), opakované infekce (zejména močového traktu-
glykosurie- lepší množení bakterií)
● diabetes mellitus- zvýšená hladina glykémie (nalačno, po jídle)
○ narušené celého metabolismu- hlavně lipidového
○ nedostatečný účinek inzulinu ovlivní metabolismus
■ cukrů- hyperglykémie
■ tuků- lipolýza, ↑ TAG, ↑ VMK, ↓ HDL
■ bílkovin- proteolýza, degradace bílkovin
■ minerálů- resorpce Na+ v ledvinách, metabolismu K+
○ diabetes mellitus I. typu= autoimunitní onemocnění
■ polygenní onemocnění + výrazný vliv exogenních faktorů
■ destrukce beta-buněk pankreatu- po zničení cca 80-90%- manifestace onemocnění-
absolutní nedostatek inzulinu- léčba: inzulin
■ Glc se nemůže dostat do buněk- bb hladoví (svaly, tuková tkáň) a v krvi stoupá hladina
glykémie= příznaky hyperglykémie + zvýšený metabolismus tuků- vznik ketolátek- rozvoj
ketoacidózy- ketoacidotické kóma- ohrožení života
■ často v dětství nebo v mládí
○ diabetes mellitus II. typu- vznik stále není uspokojivě vysvětlen
■ velký podíl inzulinrezistence (normální plazmatické hladiny inzulinu- nedostatečná
biologická odpověď organismu)- hyperinzulinismus až postupné vyčerpání beta buněk
(zvýšená produkce inzulinu na překonání rezistence)
■ velký podíl genetických faktorů
■ ve většině případů je zásadním způsobem ovlivnitelný životním stylem
■ rozvoj většinou ve vyšším věku, většinou spojen s obezitou
■ může dlouho unikat dg.
■ relativní nedostatek inzulinu způsobený inzulinrezistencí- rozvoj hyperglykémie (nějaká Glc
do buněk prostupuje- většinou nedochází k dramatické ketoacidóze)- dominují
hyperosmolární příznaky- hyperosmolární kóma
○ gestační diabetes: těhotenské hormony mají tendenci mít antiinzulinový efekt v organismu matky-
ušetření Glc pro plod
■ hrozí embryopatie (diabetes v raném stádiu těhotenství/před ním) a fetopatie
■ Glc- teratogenní účinky- zvýšení rizika vrozených vad
■ nadbytek Glc- zvýšení produkce inzulinu plodem- hyperplazie beta buněk plodu- po
narození hrozí hypoglykémie a poškození mozku (zablokována produkce ketolátek)
■ novorozenci= často makrosomičtí (inzulin podporuje růst plodu)- placenta nemusí zvládat
nároky- hrozí až úmrtí plodu
○ monogenní typy diabetu: MODY2- glukokinázový diabetes, mírný, MODY3- diabetes transkripčních
faktorů= jako DM1, ale bez ketoacidózy, velmi rychlý rozvoj komplikací
○ steroidní diabetes
○ sekundární diabetes: důsledek pankreatitidy apod.
 78. Akční potenciál v nervové buňce, šíření, vliv myelinu
● nervové buňky- nízký práh pro podráždění
● podnět- elektrický, chemický nebo mechanický
● dva typy fyzikálně chemických narušení rovnováhy
○ 1) místní nešířící se potenciály, podle lokalizace- synaptické,
generátorové nebo elektrotonické
○ 2) šířící se akční potenciál (nervové podněty)
● nervová tkáň= poměrně špatný pasivní vodič- za nepřítomnosti aktivních
dějů by byl potřeba potenciál mnoha voltů, aby na druhém konci 1 m
dlouhého axonu vznikl signál velikosti zlomku 1V- vedení je aktivní,
spontánně se šířící proces a podnět se podél nervu pohybuje s konst.
amplitudou a rychlostí
● elektrické děje na neuronech= rychlé, měří se v milisekundách (ms),
změny potenciálu= malé, měří se v milivoltech (mV)
● klidový membránový potenciál- u neuronů okolo -70 mV
● v okamžiku podráždění neuronu- krátká, nepravidelná výchylka od
základní čáry- stimulační artefakt= způsoben tokem proudu od stimulačních elektrod k elektrodám
registračním, objevuje se i přes pečlivé stínění, označí bod, kde vznikla
stimulace
● následuje izopotenciálový interval (latence) končíčí s počátkem AP=
odpovídá době, kterou vzruch potřebuje, aby se podél axonu dostal ze
stimulované oblasti k registračním elektrodám= úměrná vzdálenosti mezi
registračními a stimulačními elektrodami a rychlosti vedení axonem
○ při znalosti latence a vzdálenosti elektrod- výpočet rychlosti vedení
axonem
● první projev blížícího se AP= počínající depolarizace membrány, po
počáteční depolarizace o přibližně 15 mV rychlost depolarizace stoupá- tato
změna rychlosti= spouštěcí úroveň/ práh
● depolarizace “překmitne” nulový potenciál o přibližně 35 mV
● repolarizace-po dosažení 70%- snížení rychlosti (následná depolarizace- 4 ms)
● ostrý vzestup a rychlý pokles= hrotový potenciál- velmi rychlý
● po dosažení KMP- překmitne do hyperpolarizace (amplituda 1-2 mV, ale trvá kolem 40 ms)
● prahová intenzita- pokud působí po určitou dobu, vyvolá vzruch
○ mění se s trváním podnětu
■ při slabším podnětu musí být trvání delší
■ při silnějším může být kratší
○ pomalu narůstající proudy nespustí AP nervu- nerv se adaptuje na aplikovaný podnět- akomodace
○ po jejím dosažení vzniká úplný akční potenciál
○ další vzestup intenzity podnětu nevyvolá nárůst nebo jinou změnu AP- pokud je podnět na prahové
úrovni nebo nad ní, objeví se AP s konst. amplitudou a tvarem bez ohledu na intenzitu podnětu-
charakter akčního potenciálu vše nebo nic
● podprahové podněty nevyvolají AP, působí ale na membránový potenciál
○ dráždění podprahovými podněty o stálém trvání katodou vede k
místní změně potenciálu ve smyslu depolarizace, anodový proud
vyvolá hyperpolarizační potenciálové změny= elektrotonické
potenciály= pasivní změny polarizace membrány způsobené
přidáním nebo odebráním náboje příslušnou elektrodou
■ nízké intenzity proudu (změna do 7 mV)- velikost změny
úměrná velikosti podnětu, u silnějších- platí tento vztah
pro anodu, katodická odpověď je větší než očekávání dle
aplikovaného proudu (depolarizace 7-15 mV)- začínají se otevírat Na+ kanály= místní
odpověď
 ■ při dostatečně velké katodické stimulaci vyvolávající depolarizaci okolo 15 mV (na MP okolo -
55 mV) začne MP náhle klesat a objevuje se šířící se AP (depolarizační síly překonají
repolarizační děje)
■ katodové proudy vyvolávají depolarizace do 7 mV- čistě pasivní účinek na membránu=
výsledek přidání negativních nábojů
■ proudy vyvolávající depolarizaci 7-15 mV- mírný aktivní příspěvek k depolarizačním dějům,
repolarizační síly ovšem stále převažují nad depolarizačními a potenciál odeznívá
■ anodové proudy tlumí tvorbu vzruchu, jejich pokles ale může
vést k depolarizaci
● během AP- změny prahových vlastností (excitability) neuronu
○ hyperpolarizující anelektronické děje práh zvyšují, katelektronické děje
jej snižují- přibližují membránový potenciál blíže ke spouštěcí hladině
○ při depolarizační místní odpovědi- práh snížen
○ během vzruchu při vzestupu a velké části poklesu MP= neuron
refrakterní (odolný) ke stimulaci- refrakterní perioda
■ absolutní refrakterní fáze- od dosažení spouštěcí hladiny do
proběhnutí asi ⅓ repolarizace
● nerv nemůže být excitován žádným podnětem bez
ohledu na jeho intenzitu
■ relativní refrakterní fáze- od ⅓ repolarizace až do začátku
následné depolarizace
● podněty silnější než běžné mohou způsobit excitaci
● elektrogeneze akčního potenciálu
○ v klidu- kladné náboje rozmístěny podél zevní strany membrány,
negativní podél strany vnitřní
○ během AP- kladné náboje z oblasti před a za vznikem AP tečou do
oblasti negativity tvořených AP- klesá polarizace membrány- vyvolá
místní odpověď, když je dosaženo spouštění úrovně, vznikne šířící se
odpověď- depolarizuje membránu před svým čelem- posun po
nemyelinizovaném axonu k jeho konci
○ podstatou šíření nervového podnětu= vznik proudových okruhů a
následná depolarizace membrány v oblasti před AP na spouštěcí
úroveň- vzruch nedepolarizuje membránu za sebou= refrakterní
● saltatorní vedení- myelinizované axony
○ myelin= účinný izolant- proud je přes
něj zanedbatelný
○ AP- pouze v zářezech
○ depolarizace přeskakuje z jednoho
Ranvierova zářezu na druhý
○ elektrický proud teče v ECF a v
axoplazmě
○ výhody
■ 1) přeskakování na dlouhé vzdálenosti podél axonu- výrazné
zvýšení rychlosti šíření vzruchu (5-50x)
■ 2) energeticky výhodnější- depolarizace pouze v zářezech- asi
100x menší ztráty iontů, a tedy spotřeba méně energie na
znovustavení iontové rovnováhy
● rychlost vedení: od 0,25 m/s (malá nemyelinizovaná vlákna) až po 100 m/s (velká
myelinizovaná vlákna)
● iontová podstata klidového membránového potenciálu
○ Na+ aktivně transportován z neuronů a ostatních buněk, K+ aktivně transportován do buněk
 ○ K+ difunduje z buněk a Na+ do nich
○ permeabilita pro K+ větší než pro Na+
○ membrána není pro většinu aniontů propustná- vytékání K+ není
doprovázeno odpovídajícím tokem aniontů, membrána- udržována v
polarizovaném stavu (vnější povrch= pozitivní oproti vnitřnímu)
● iontové toky během akčního potenciálu
○ vodivost pro iont= převrácená hodnota elektrického odporu jeho
průchodu membránou, měřítkem propustnosti membrány pro
příslušný iont
○ lehký pokles KMP- ↑ vytékání K+ a vtékání Cl- - obnovení
KMP
○ pokud depolarizace překročí 7 mV, začínají se ve větší míře otevírat Na+ kanály- aktivace Na+
kanálů, po dosažení spouštěcí hladiny- přítok N+ překoná repolarizační síly
○ rovnovážný potenciál pro Na+= +60 mV- membránový potenciál směřuje k této hodnotě, ale
nedosáhne jí- vzestup vodivosti pro Na+ je pouze krátkodobý
■ Na+ kanály rychle přecházejí do inaktivovaného stavu (v něm- několik ms), poté přechod do
klidového stavu
■ převrácení směru elektrického gradientu pro kationty- omezení vtékání Na+
○ otevírání napěťově řízených K+ kanálů- pohyb kladného náboje z buňky- repolarizace
■ jejich otevírání probíhá pomaleji a déle než u Na+ kanálů
○ pomalý návrat K+ kanálů do uzavřeného stavu- hyperpolarizace
○ pokles zevní koncentrace Na+ zmenšuje velikost AP, ale má malý vliv na KMP- propustnost
membrány pro Na+ v klidu je relativně nízká
○ vzestup zevní koncentrace K+ snižuje KMP
○ měřitelné změny v koncentraci iontů až po protrahované opakované stimulaci- počet iontů
účastnících se procesů během AP je minimálně
○ pomalejší otevírání a opožděné uzavírání K+ kanálů vysvětluje akomodaci
■ rychlá depolarizace- otevírání Na+ kanálů překoná repolarizační síly
■ pomalu probíhající depolarizace- otevírání kanálů pro K+ vyrovnává postupné otevírání
kanálů pro Na+ a AP se neobjeví
○ pokles koncentrace extracelulárního Ca2+ zvyšuje dráždivost nervových buněk zmenšením
depolarizace nutné pro vyvolání AP, naopak její vzestup stabilizuje membránu snížením excitability
○ napěťově řízené Na+ kanály= koncentrovány v Ranvierových zářezech, u myelinizovaných neuronů
v iniciálních segmentech
■ iniciální segment a u senzorických neuronů první Ranvierův zářez- místa, kde jsou
normálně generovány vzruchy
■ ostatní Ranvierovy zářezy= místa, kam podněty přeskakují během saltatorního vedení
● vlastnosti smíšených nervů
○ periferní nervy= tvořeny mnoha axony spojenými fibrózním
krytem- epineurium
○ extracelulárně zaznamenávané potenciálové změny
reprezentují algebraický součet AP mnoha axonů, které
vznikly podle zákona “vše nebo nic”
○ podprahové potenciály- žádná odpověď
○ podněty prahové intenzity- aktivace axonů s nízkým
prahem aktivace- malá potenciálová změna
○ zvyšování intenzity stimulace- výboje v axonech s vyšším
prahem
○ podnět, který podráždí všechny axony= maximální podnět
○ jakákoliv další aplikace silnějších (supramaximálních) podnětů nevyvolá další nárůst velikosti
sledovaných potenciálů
○ přítomnost několika vrcholů v záznamu extracelulárních potenciálových změn- vícevrcholový
potenciál= složený potenciál (elektroneurogram)
■ zvláštní tvar dán tím, že smíšený nerv tvoří skupiny vláken s různou rychlostí vedení
■ podráždění všech vláken- aktivita rychle vedoucími vlákny se dostane k registrační
elektrodě dříve než vlákny pomalými
■ čím dále umístíme elektrody od měřeí- tím výraznější oddělení typů vláken
■ počet a velikost vrcholů závisí na typech vláken ve sledovaném nervu
■ při použití submaximálního dráždění závisí tvar složeného AP také na počtu a typu
drážděných vláken
79/ Vodivost a typologie nervových vláken
Costanzo 69, Ganong 62

● Nervová vlákna jsou klasifikována podle jejich rychlosti vedení, která závisí na velikosti
vláken a přítomnosti či nepřítomnosti myelinizace
○ Nejrychleji vedou Aα: 70–120 m/s
○ Nejpomaleji vedou C vlákna: 0,5–2 m/s
● Čím větší vlákno, tím vyšší je rychlost vedení
○ Širší axony jsou primárně spojeny s propriocepcí a somatickými motorickými
funkcemi, vnímáním dotyku a tlaku
○ Tenčí axony slouží k vnímání bolesti a teploty a k autonomním funkcím
● Rychlost vedení se také zvyšuje s přítomností myelinového obalu kolem nervového vlákna
○ A a B vlákna jsou myelinizovaná, vlákna C nikoliv
● Tedy velká myelinizovaná nervová vlákna mají nejrychlejší rychlosti vedení a malá
nemyelinizovaná nervová vlákna jsou nejpomalejší
● Existují dva klasifikační systémy, které jsou založeny na rozdílech v rychlosti vedení:
○ Erlanger a Gasser
■ platí jak pro senzorická (aferentní), tak i pro motorická (eferentní) nervová
vlákna
■ skupiny A, B a C (skupině A dále dělených na α, β, γ a δ vlákna)
○ Lloyd a Hunt
■ Vztahuje se pouze na senzorická nervová vlákna
■ používá římské číslování I, II, III a IV

Různé druhy vláken periferních nervů se mimo rychlost vedení a průměr liší také citlivostí k
anestetikům a hypoxii
● To má fyziologický i klinický význam
○ lokální anestetika potlačují přenos vlákny
skupiny C dříve, než zaúčinkují na vlákna
skupiny A
○ Naopak tlak na nerv může způsobit ztrátu
vedení v širokých vláknech pro motoriku,
dotyk a tlak, kdežto bolestivé vjemy jsou
relativně nedotčeny. Takový stav se někdy
objevuje u jedinců, kteří mají ve spánku
 hlavu dlouho položenou na paži a stlačí si tak nervy

80/ Synaptický přenos, receptory metabotropní a ionotropní

Guyton 582, Ganong 87

Synapse:
● spojení, kde končí axon nebo jiná část jedné buňky (presynaptická buňka) na dendritech,
somatu nebo axonu jiného neuronu nebo v některých případech svalu, či buňce žlázy
(postsynaptická buňka)
● Přenos je na většině synaptických spojení chemický; podněty v presynaptické části způsobí
sekreci neurotransmiteru, ten se váže na receptory na povrchu postsynaptické buňky a spouští
děje otevírající nebo zavírající kanály v její membráně
● Na některých spojeních je však přenos elektrický a na vzácnějších smíšených synapsích je
jak chemický, tak i elektrický

1. Chemická synapse
● nejčastější typ synapse u lidí, presynaptický neuron sekretuje chemickou látku -
neurotransmiter
● vedení probíhá v jednom směru (="one-way" conduction) - z presynaptického neuronu
(sekretujícího neurotransmiter) na postsynaptický neuron
● Presynaptické zakončení
○ Presynaptické terminály = jedná se o terminální
části axonů neuronů
○ konce presynaptických vláken jsou obvykle
rozšířené a vytvářejí presynaptická zakončení
(synaptické knoflíky)
○ uvnitř zakončení je mnoho mitochondrií a také
váčků krytých membránou, které obsahují
neurotransmitery
○ zakončení končí obvykle na dendritech
○ každé presynaptické zakončení chemických
synapsí je odděleno od postsynaptické struktury
synaptickou štěrbinou širokou 20–40 nm
○ na postsynaptické membráně v oblasti
synaptické štěrbiny je mnoho receptorů pro
neurotransmitery

Synaptický přenos
1. Šíření akčního potenciálu presynaptickým zakončením → depolarizace membrány
presynaptického zakončení
2. Otevření napěťově ovládaných Ca2+ kanálů přítomných v membráně presynaptického
zakončení a vstup Ca2+ do buňky
3. Vazba Ca2+ iontů na proteiny, které zajišťují exocytózu synaptických vesikul, umožní
vezikulám, aby uvolnily jejich neurotransmitery do synaptické štěrbiny
 4. Vylití neurotransmiteru do synaptické štěrbiny (čím více Ca2+ iontů vystoupí, tím více
neurotransmiterů se uvolní)
5. Vazba neurotransmiteru na receptory na postsynaptické membráně
a) ionotropní
b) metabotropní
6. Depolarizace nebo hyperpolarizace postsynaptické membrány (vznik postsynaptického
potenciálu)
○ Změna potenciálu v závislosti na receptoru a mediátoru - může být excitační (EPSP)
nebo inhibiční (IPSP)
○ Inhibiční neurotransmiter – otevře se kanál pro Cl- → hyperpolarizace postsynaptické
membrány
○ Excitační neurotransmiter – otevření kanálů pro Na+ → depolarizace postsynaptické
membrány

Nervosvalové spojení
● Přenos z nervu na sval je podobný chemickému synaptickému přenosu z neuronu na
neuron.
● Nervosvalové spojení je specializovanou oblastí, kde končí motorický nerv na vlákně
kosterního svalu, je místem stereotypních dějů přenosu impulsů.

2. Elektrická synapse
● U elektrických synapsí se membrány
presynaptického a postsynaptického
neuronu úzce přibližují a mezi buňkami se
tvoří štěrbinové spojení
● Cytoplazmy buněk jsou přímo spojeny
iontovými kanály (gap junctions) -
umožňují volný pohyb iontů z jedné buňky
do druhé
● Přenos signálů může probíhat v obou
směrech
● Elektrická spojení např. mezi některými
neurony v laterálním vestibulárním jádře
Synaptické receptory metabotropní a ionotropní:

● Receptorové proteiny na membráně postsynaptického neuronu

○ vazebná doména - na tu se v synaptické štěrbině váže neurotransmiter
○ intracelulární doména - součástí postsynaptické membrány a postsynaptického
neuronu
○ aktivace receptoru vede k otevření iontových kanálů na postsynaptickém
neuronu

● Ionotropní
○ přímo ovládají iontové kanály (ligandem řízené)
○ navázáním ligandu se otevře iontový kanál a dojdek influxu iontů
○ okamžité účinky - když neurotransmiter aktivuje iontový kanál,
kanál se obvykle otevře v řádu zlomků milisekund, když není
neurotransmiter nadále přítomen, kanál se stejně rychle zavře
○ výsledkem aktivace těchto receptorů je depolarizace
postsynaptické membrány nebo inhibiční hyperpolarizace
membrány
■ depolarizace (vtok Na+ do buňky), excitační
neurotransmitery: acetylcholin, serotonin, glutamát, puriny
■ hyperpolarizace (vtok Cl- do buňky), inhibiční
neurotransmitery: GABA, glycin
○ Např. nikotinové receptory -postsynaptický receptor spojen s
kanálem pro sodné a draselné ionty - váže neurotransmiter
acetylcholin
 ● Metabotropní
○ fungují díky druhým poslům (nejčastěji fungují přes G-proteiny)
■ Když je receptor aktivován neurotransmiterem, dojde k jeho
konformační změně a umožní tak navázání G-proteinu,
který uvolňuje GDP a váže GTP
■ Část G-proteinu s navázaným GTP se oddělí a pohybuje se
volně po cytoplazmě a způsobí:
1. Otevření specifických iontových kanálů
2. Aktivace cyklického adenosin monofosfátu (cAMP)
3. Aktivace jednoho nebo více intracelulárních enzymů
4. Aktivace genové transkripce
=> metabotropní receptory mají tedy i jiné funkce než jen otevírání
iontových kanálů
○ dlouhodobé změny (uplatňují se např. u paměti, obecně u funkcí
NS, které vyžadují dlouhodobé změny v neuronech - kanály často
zůstávájí otevřené po delší dobu)
○ Např. muskarinový receptor

Ostatní neuropřenašeče a jejich receptory:

81/Mediátorové systémy, které mají v NS převážně

excitační účinek
Zdroje: Ganong (108), Costanzo 29, Kittnar 85
 ● Otevírají kanály pro Ca2+, Na+ (influx)
● Depolarizují = snižují negativitu

Glutamátergní
● Glutamát je nejrozšířenější excitační neurotransmiter v mozku (je odpovědný za 75 %
excitačního přenosu v mozku)
● Neurony, které ho obsahují, se nachází především v mozkové kůře (zejména v hipokampu),
amygdale a bazálních gangliích
● Dráhy končí opět převážně v neokortexu, hipokampu, amygdale, bazálních gangliích
● Ovlivňuje procesy týkající se především učení, paměti…
● 2 typy receptorů pro glutamát
○ ionotropní
■ ligandem ovládané iontové kanály
■ 3 typy receptorů
● 1. Kainátové receptory
○ (kainát je kyselina izolovaná z mořských řas)
○ jednoduché kationtové kanály umožňující vtékání Na+ a
vytékání K+

● 2. AMPA receptory
○ jednoduché kationtové kanály umožňující vtékání Na+ a
vytékání K+
● 3. NMDA receptory (pro N-methyl-D-aspartát)
○ také kationtový kanál (umožňuje vtok Na+), ale umožňuje i
průtok relativně velkým množstvím Ca2+
○ Jeho funkci facilituje navázání glycinu
○ Za normálního membránového potenciálu je kanál
blokován iontem Mg2+ a odblokovává se pouze teh-
dy, když je neuron částečně depolarizovaný akti-
vací AMPA nebo jinými kanály, které vyvolávají
cestou jiných synaptických okruhů rychlou depo-
larizaci.
○ metabotropní
● skrze G proteiny spojeny s iontovými kanály
● zvyšují intracelulární koncentraci IP3 a DAG, nebo snižují hladinu
intracelulárního cAMP
● Bylo nalezeno jedenáct podtypů receptorů, které jsou jak
presynaptické, tak i postsynaptické a jsou široce rozšířeny
v mozku
● Ukazuje se, že jsou spojeny se synaptickou plasticitou, obzvláště v
mozečku a v hipokampu
● Vyřazení genu pro jeden z těchto receptorů, působí těžkou poruchu
motorické koordinace a poruchu prostorového učení

Aspartátergní
● Aspartát je excitační neurotransmiter spinální míchy
● Neurony, které ho obsahují se nachází především ve ventrální spinální míše
● Dráhy tvoří krátké spoje rovněž ve spinální míše
 ● Hlavní role tohoto systému je regulace motorických funkcí míchy a percepce bolesti

Cholinergní systém
● neurotransmiter: acetylcholin
● ovlivňuje na jedné straně funkce motorické, na straně druhé chování jedince, paměť a další
komplexní funkce psychické
● acetylcholin je neurotransmiter všech nervosvalových plotének
● ACH je uvolňován ze všech pregangliových neuronů a většiny postgangliových neuronech
v parasympatickém NS
● ACH je uvolňován ze všech pregangliových neuronů v sympatickém NS
● Nachází se ve vysoké koncentraci převážně uzavřen v malých, jasných synaptických váčcích
v synaptických zakončeních cholinergních neuronů
● Syntéza acetylcholinu:
○ V presynaptickém nervovém zakončení
○ Reakce mezi aktivním acetátem (acetylkoenzym A) a cholinem je katalyzována
enzymem cholin acetyltransferázou.

● Degradace acetylcholinu
○ = ukončení působení ACH na postsynaptické membráně
○ má-li se objevit repolarizace, musí být acetylcholin rychle odstraněn ze synapse.
Odstranění probíhá hydrolýzou acetylcholinu na acetylát a cholin, reakci katalyzuje
enzym acetylcholinesteráza (ta je přítomna na postsynaptické membráně)
○ Reutilizace cholinu - transport zpět do presynaptického zakončení pro syntézu nového
ACH
● Receptory pro acetylcholin
Na základě farmakologických vlastností byly receptory pro acetylcholin historicky rozděleny
do dvou hlavních typů:
1. Muskarinové
○ Metabotropní
○ M1-M5
○ Muskarin, alkaloid odpovědný za toxicitu muchomůrek, má malé účinky na
receptory v autonomních gangliích, ale napodobuje stimulační účinky
acetylcholinu na hladké svalstvo a žlázy. Toto působení acetylcholinu se
proto nazývá muskarinové účinky a příslušné receptory muskarinové
receptory
2. Nikotinové
○ Ionotropní
○ Nikotinové receptory se dále dělí na receptory nacházející se na
nervosvalových spojeních a na spojeních mezi neurony. Jak muskarinové,
tak nikotinové receptory pro acetylcholin se nacházejí ve velkých
množstvích v mozku.
○ Na každé podjednotce α je vazné místo pro acetylcholin a pokud se
acetylcholinová molekula naváže na každou z nich, vyvolá to změny
konfigurace proteinu, a tím se otevře kanál. To zvyšuje vodivost pro Na+ a
další kationy a následující vtok Na+ je příčinou depolarizačního
potenciálu
○ V gangliích sympatiku malá množství acetylcholinu stimulují postgangliové
neurony a velká množství blokují přenos podnětů mezi pre- a
 postgangliovými neurony. Tuto aktivitu napodobuje nikotin. Proto jsou tyto
účinky acetylcholinu označeny jako nikotinové a receptory jako nikotinové
cholinergní receptory

Serotoninergní systém
● Serotonin obsahující neurony jsou téměř výhradně v nuclei raphes
○ avšak v největší koncentraci je přítomen v krevních destičkách a v trávicím ústrojí
● Ovlivňuje
○ v mozkovém kmeni ARAS, vazomotorické centrum, dechové centrum
○ přepojení senzorických a motorických funkcí v talamu
○ vegetativní a hormonální procesy v hypotalamu
○ učení, paměť, chování, emoce v limbickém systému
○ sociální chování v prefrontální kůře

82/ Mediátorové systémy, které mají v NS převážně

inhibiční účinek
Zdroje: Kittnar 86, Ganong 110

● Otevírají kanály pro K+ (eflux), Cl- (influx)

● Hyperpolarizují = zvyšují negativitu

● GABAergní
○ Kyselina gama-aminomáselná je hlavní inhibiční neurotransmiter v mozku, mimo
to se nachází se i v sítnici, kde je mediátorem odpovědným za presynaptickou inhibici
○ Je tvořena dekarboxylací glutamátu (glutamátdekarboxyláza)
○ Neurony, které ji obsahují se nachází především v bazalních gangliích, hypotalamu,
hipokampu, neokortexu
○ Ovlivňuje především vigilitu, rovněž celkové ladění organismu
○ Jsou dva typy receptorů pro GABA na postsynaptických membránách - GABA A a
GABA B ( + existuje ještě jeden receptor pro GABA v sítnici- GABA C)
■ Receptor GABA A
● přímo spojen s kanálem Cl- a je tedy ionotropní
● když je stimulován, zvyšuje Cl- vodivost, a tak hyperpolarizuje
(inhibuje) postsynaptickou buňku
● místem působení benzodiazepinů a barbiturátů v centrální nervové
soustavě
■ Receptor GABA B
● spojen prostřednictvím G proteinu s K+ kanálem a je tedy
metabotropní
● při stimulaci zvyšuje K+ vodivost (a tlumí adenylátcyklázu a vtékání
Ca2+) a hyperpolarizuje postsynaptickou buňku
○ zvýšení proudu Cl– do buňky a K+ z buňky a omezení prostupu Ca2+ membránou →
způsobuje hyperpolarizaci neuronů a tím IPSP
○ Huntingtonova choroba
■ je spojena s nedostatkem GABA
 ■ toto onemocnění je charakterizováno hyperkinetickými pohyby souvisejícími
s nedostatkem GABA v drahách ze striata na globus pallidus
■ charakteristické nekontrolované pohyby jsou zčásti přičítány nedostatku
GABA-dependentní inhibice nervových drah
● Glycinergní
○ Gly je hlavní inhibiční neurotransmiter v spinální míše
○ V mozku má glycin díky svému působení na NMDA receptory excitační účinky
○ Mechanismus jeho působení spočívá ve zvyšování vodivosti postsynaptické
membrány pro Cl- -> MP je blíže Cl- rovnovážnému potenciálu -> postsynaptická
membrána je tedy hyperpolarizována, inhibována
○ Neurony, které ho obsahují se nachází především ve ventrální spinální míše
○ Jejich axony, podobně jako je tomu u aspartátu, také v míše končí
○ Role u spinální motoriky

83/ Hematoencefalická bariéra, gliové buňky, extracelulární

prostředí
Kittnar 580, Guyton 793

Hematoencefalická bariéra
= označuje bariéru oddělující mozkovou tkáň a krevní oběh
- regulace kinetiky přesunu látek z krve do CNS a zpět
- mnohem aktivněji probíhá transport ve směru mozek -> krev
- téměř vyloučený prostup makromolekulárních látek (existence tight junctions, absence
fenestrací kapilár, a nízká aktivita transportních vezikulů a pinocytózy)
- malé molekuly také velmi špatně pronikají mezibuněčnými kontakty -> transepitelový
transport
- složení:
● Endotelové buňky mozkových kapilár
○ bez fenestrací - transport pouze přes membrány endotelií
○ endotelové buňky jsou spojené tight junctions (těsná mezibuněčná spojení),
je tak znemožněn prostup látek intercelulárnimi prostory
● Bazální laminy astrocytů a endotelu
● Pedikly astrocytů
■ výběžky astrocytů tvořící membrana limitans gliae perivascularis
■ velmi těsný kontakt mezi výběžky astrocytů - kolem kapiláry téměř
chybí perikapilární prostor
Význam hematoencefalické bariéry
● Ochrana tkáně CNS vůči škodlivým látkám
○ Kromě toho, že HEB brání průniku mikroorganismů a vzniku infekce v oblasti CNS,
omezuje i přestup protilátek a antibiotik, což může terapii případné infekce
výrazně znesnadnit
● Umožňuje průnik potřebných látek pro mozek
● = selektivní bariéra
● zajišťuje stabilní prostředí mozku

Transportní mechanizmy
● Hydrofóbní povaha bariéry
○ nepronikají látky hydrofilní, pokud nemají na endotelových buňkách a astrocytech
příslušné transportéry (např. plazmatické proteiny)
○ naopak obecně umožňuje průnik látek lipofilních

● Volně, prostřednictvím prosté difúze, iontových kanálů přes HEB procházejí:

a) malé molekuly: H2O (akvaporiny), O2, CO2, NH3, etanol
b) lipofilní látky: steroidní hormony, alkohol, anestetika
● Selektivní transportéry pro aktivní transport mají například:
a) glukóza: GLUT-1 (stereospecifický transport - pronikne jen D-glukóza)
b) aminokyseliny
c) Na+ : Na+ - K+ ATPáza : je umožněn aktivní transport sodíku do mozkové tkáně a
draslíku do krve
● Některé makromolekuly procházejí prostřednictvím pinocytózy
 ○ Je zde však nízká aktivita transportních vezikulů a pinocytózy - omezen transport
makromolekul

Oblasti bez hematoencefalické bariéry

● cirkumventrikulární orgány
○ Účelová absence HEB pro prostup hormonů z mozku do krve
○ Také pro přenos informace o složení krve do mozku (chemorecepce)

Rozdíly ve složení krve a MMM

Gliové buňky
- představují přibližně 90% všech buněk nervového systému
- netvoří akční potenciály ani synapse s ostatními buňkami, zachovávají si schopnost dělení a
nahrazují odumřelé neurony, vytváří i malé množství mezibuněčné hmoty (proteoglykany)z
- Funkce obecně: podpůrná funkce (kostra nervové tkáně), výživa nervových b., chrání
nervové buňky, vytvářejí myelin, fagocytují poškozené neurony, izolují skupiny neuronů od
okolí (=izolační bariérová funkce), reparace nervové tkáně
- V CNS: buňky ependymové, astrocyty, oligodendrocyty, mikroglie
- V PNS: Schwannovy buňky, satelitové buňky

● Ependymové buňky:
○ nejstarší
○ výstelka dutin CNS obsahujících MMM - ependym
○ pohyb řasinek ependymu vede k pohybu likvoru
○ transcelulární transport
● Astrocyty
○ hvězdicovité, dlouhé výběžky - vytváří jimi pochvy kolem krevních cév - membrana
limitans gliae perivascularis
○ podpůrná (dlouhé výběžky) a výživná funkce
○ Podílejí se na fci hematoencefalické bariéry a stabilizaci extracelulární koncentrace
kalia
○ V šedé hmotě: plazmatické, v bílé hmotě: fibrilární

● Oligodendrocyty
○ obklopují výběžky neuronů v CNS a vytvářejí myelinové pochvy axonů - rotací
výběžku oligodendrocytu kolem neuritu
○ zajištění metabolismu neuronů
● Mikroglie
○ nejmenší, součást monocytomakrofágového systému
○ schopny fagocytózy, obranné reakce, při patologických stavech, hlavní vykonavatel
dozoru tkáňové integrity nervové tkáně
● Schwannovy buňky
○ základním typem neuroglie v PNS
○ Vytvářejí myelinové pochvy axonů v PNS- rotací Schwannovy buňky kolem axonu
vzniká myelinová pochva
○ Má metabolický význam pro axon
○ Fagocytóza
● Satelitové buňky
○ obklopují těla neuronů vegetativních a senzitivních ganglií, hrají zde trofickou
úlohu
87/ Funkce míchy
● Fylogeneticky nejstarší část CNS, je v páteřním kanále obalena plenami, sestává z 31
segmentů
● Tvoří nejnižší článek reflexního řízení
● počátek vzestupných a konec sestupných drah
1.Motorika
● je centrem řízení motorických reakcí na základě informací z proprioreceptorů a
exteroreceptorů
● motorické nervy přenášejí informace z míchy do periferie
 ○ somatomotorická vlákna - regulují pohyb a napětí kosterního svalu
○ visceromotorická vlákna - inervují srdeční sval, hladké svaly, žlázy a sekreční buňky
● motoneurony předního rohu
○ α motoneurony -> vlákna Aα -> kosterní sval (motorická jednotka)
○ γ motoneurony -> vlákna Aγ -> intrafuzální vlákna kosterního svalu (svalové
vřeténko) - udržení svalového tonu
○ interneurony
● úloha míchy v motorice:
○ Zajištění plynulosti svalové kontrakce
○ Rovnoměrné rozložení stahu mezi motorické jednotky
○ Zajištění stahu synergických motorických jednotek
○ Korekce pohybů „přikázaných“ motorickou kůrou
○ Integrační funkce (motorické okruhy nervových buněk předních rohů míšních také
integrují signály přicházející z vyšších oddílů CNS)
○ sídlo reflexů !
■ viz otázka 86
■ Reflexní ochrana svalu a svalových úponů
■ Reflexní zajištění uvolnění antagonistického svalu
(reciproční inervace) u fázických pohybů
○ Sestupné dráhy
■ tractus corticospinalis = pyramidová dráha – hlavní
motorická dráha
● volní motorika
● 1. neuron – mozková kůra (pyramidová buňka)
● 2. neuron – alfa-motoneurony → míšní nerv
■ mimopyramidové (extrapyramidové dráhy)
● mimovolní motorika
● tr. vestibulospinalis – lateralis- ovládá
posturální svalstvo, medialis- souhyby hlavy a
očí
● tr. tectospinalis - pohyby hlavy a krku na základě zrakových a
sluchových podnětů, souhyby hlavy a očí
● tr. reticulospinalis – gama motoneurony, řízení tonu svalů, tlumení
bolesti na míšní úrovni
● tr. rubrospinalis (rudimentární)
2.Senzorika
● je důležitým článkem senzorického systému
○ somatosenzitivní vlákna - přenášejí do míchy informace mechanoreceptorů,
exteroreceptorů, termoreceptorů, proprioreceptorů povrchu těla
○ viscerosenzitivní - z baroreceptorů, chemoreceptorů a pouzder vnitřních orgánů
● dorzální míšní kořeny = senzorické kořeny
● Vzestupné dráhy
○ modalita: dotyk, bolest, teplo-chlad, polohocit (propriocepce, kinestézie)
○ receptor: exteroceptory, interoceptory, proprioceptory
○ 1. neuron: ganglion spinale
○ 2. neuron: mícha / mozkový kmen
○ 3. neuron: talamus (nuclei ventrobasales)
○ zakončení: mozková kůra, mozečková kůra, mozkový kmen
 ○ tractus spino-bulbo-thalamo-corticalis= dráha zadních provazců = lemniskální
systém = fasciculus gracilis + cuneatus
■ polohocit, jemná kožní citlivost, diskriminační čití, tah, tlak, vibrace
○ tractus spinothalamicus ant.+lat. = anterolaterální systém
■ rychlá bolest, teplo + chlad, hrubá kožní citlivost
○ tractus spinoreticularis
■ pomalá bolest

3.Je jedním z center autonomního nervového systému

○ V postranní části šedé hmoty míšní se nacházejí neurony zařazené do aferentních i
eferentních drah tohoto systému
■ V hrudní a bederní míše jsou zdrojem sympatických vláken
thorakolumbálního systému
■ V sakrální míše jsou součástí parasympatického systému

1. Spojení mozku s periferií a periferií s mozkem (míšní dráhy):

a) vestibulospinal tr. ( inhib N-ns to the neck, back); tectospinal from colliculus
sup. – visual and auditory orientation – eye movement
these tracts cooperate => orientation response
b) pontine reticulospinal tr. – ipsilat – innervation of gamma and alpha motoN-
ons (limbs) - increases muscle tone
c) medullary reticulospinal tr.– balance the excitatory drive from pontine
reticulospinal tr. (inhib. motoN-ons, decreases axial and extensor muscle tone)
2. Integrační centra (spinální neurony)
○ Základní reflexy (monosynaptické, polysynaptické, nociceptivní, extensor/flexor,
křížový extenzorový reflex)
3. Spojení mezi jednotlivými spinálními segmenty
 84. Komorový systém a mozkomíšní mok – tvorba, složení, význam, intrakraniální tlak
● likvor= čirá, bezbarvá tekutina
○ v CNS se nachází intracerebrálně (v
komorovém systému mozku- asi 20 %
celkového objemu) a extracerebrálně (v
subarachnoidálním prostoru- kolem mozku i
míchy- zbylých 80 % objemu)
○ objem cca 125 ml
○ tvorba cca 500 ml/den sekrecí, buňkami
choroidálních plexů a ependymu komor (asi
50-70 % celkového vytvořeného objemu),
zbytek se tvoří ultrafiltrací plazmy přes
choroidální kapiláry
○ tlak: 7-15 mmHg= 70-180 mm H2O
○ drobné tlakové změny jakéhokoliv
kompartmentu- můžeme detekovat drobné
oscilace tlaku likvoru- díky srdečním pulzacím
a ventilaci
● tvorba likvoru
○ nezávislá na niktrokomorovém tlaku
○ možná výměna látek mezi buňkami mozku, ISF a CSF
○ sekrece likvoru
■ závisí především na aktivním transportu Na+ přes
epiteliální buňky lemující plexus, táhnou za sebou
Cl- - zvýšení množství osmoticky aktivních částic
v CSF- osmóza vody
■ dále také transport malého množství glukózy do CSF, K+ a bikarbonát z CSF do kapilár
■ složení ISF a CSF stejné, ale rozdílné od složení krve
● cirkulace likvoru: z postranních komor přes foramina Monroi do třetí
komory, přes aquaeductus Sylvii přetéká do čtvrté komory a z ní odtéká do
subarachnoidálního prostoru nepárovým foramen Magendii a párovými
foramina Luschkae- likvor nacházející se v subarachnoidálním prostoru tedy
obklopuje mozek a míchu, část likvoru ze čtvrté komory se také dostává dál do
centrálního kanálu míchy
● resorpce likvoru: v granulationes arachnoideae (Pacchioniho granulace)=
výběžky arachnoidei přes dura mater, které zasahují až do nitrolebečních žilních
splavů mozku (sinus sagittalis sup.)- umožňují tak odtok likvoru do krevní cirkulace
○ charakter lineárního odporu- čím větší tlak v intrakraniu, tím větší
resorpce
○ rychlost resorpce závisí na nitrokomorovém tlaku
■ tlak 112 mm H2O: resorpce=filtrace
■ tlak pod 68 mm H2O: resorpce se zastavuje
● důležité je zachování správné rovnováhy mezi sekrecí, cirkulací a resorpcí moku
 ○ nerovnováha- hromadění moku v některé části systému-
hydrocefalus
■ vnitřní- likvor se hromadí v komorovém systému
(neprůchodnost foramina Magendie a Luschkae/obstrukce
v komorovém systému)
■ vnější- hromadí se v subarachnoidálním prostoru (snížení
resorpční schopnosti
arachnoidálních klků)
● složení likvoru
○ kvalitativně příliš neliší od
plazmy, odlišuje se však
kvantitativně
○ přípona -rachie označuje
koncentraci dané látky v mozkomíšním moku – např. glykorachie...
○ základním vyšetřením, kterým zjišťujeme koncentrace jednotlivých látek v moku, je jeho punkce-
obvykle v lumbální oblasti (mezi L4 a L5), vzácný je subokcipitální přístup- odebírají se 4 vzorky (po
přibližně 2 ml)
● funkce likvoru
○ 1) mechanická a podpůrná
■ tím, že je mozek v podstatě ponořen v mozkomíšním moku, se jeho reálná hmotnost (kolem
1500 g) sníží na přibližně 25 g- ochrana mozku před poškozením svou vlastní vahou
○ 2) ochranná
■ působí jako tlumič nárazů a otřesů, chrání mozek před prudkými změnami tlaku či teploty
a obsahem komponent imunitního systému (leukocyty, Ig, …), poskytuje také ochranu před
různými patogeny
■ dopadne-li úder na hlavu- arachnoidea klouže po duře a mozek se pohne, ale tento pohyb je
zadržován likvorem a arachnoidálními trabekulami
○ 3) metabolická
■ pomáhá udržovat správné složení prostředí obklopující buňky nervové tkáně (homeostáza),
částečně zabezpečuje přísun živin a odvod zplodin metabolismu a také je médiem, přes
které mohou difundovat různé signální molekuly (například neurotransmitery)
● důležité je zachování správné rovnováhy mezi sekrecí, cirkulací a resorpcí moku
○ nerovnováha- hromadění moku v některé části systému- hydrocefalus
■ vnitřní- likvor se hromadí v komorovém systému (neprůchodnost foramina Magendie a
Luschkae/obstrukce v komorovém systému)
■ vnější- hromadí se v subarachnoidálním prostoru (snížení resorpční schopnosti
arachnoidálních klků)
● vypuštění CSF během lumbální punkce může vyvolat úpornou bolest hlavy- mozek se “zavěsí” na cévy a
nervové provazce- tento tah stimuluje bolestivá zakončení (odstranění bolesti: intrathekální podání
sterilního fyziologického roztoku)
● mozek= viskoelastický materiál- má nějakou pružnost a poddajnost- když na něj působíme tlakem, mění
svůj objem, ale je uložen v lebce= neroztažitelná (po uzavření švů)- jakékoli změny objemů jsou vyloučeny
● objem mozku ale musí oscilovat- srdeční akce není kontinuální- oscilace tlaku
● objem mozku= menší než prostory kraniospinálního systému, zbývající prostor= vyplněn mozkomíšním
mokem- v mozkových komorách a subarachnoidálních prostorech
○ poskytuje objemovou kapacitu pro objemové změny
○ objemová změna mozku musí být kompenzována přesunem nebo ztrátou objemu mozkomíšního
moku- nestlačitelnost kapalin
● Monroe-Killieho doktrína
○ objem intrakrania je neměnný, mohou se měnit poměry
jednotlivých složek
○ změna jednoho kompartmentu musí být kompenzována
změnou jiného
○ mozkomíšní mok má v rámci tohoto systému funkci jakéhosi
pufru (i když s nepříliš velkou kapacitou)- jako první
kompenzuje nárůst objemu zbylých dvou kompartmentech,
v menší míře má tuto schopnost i krevní cirkulace mozku,
ale při jejím přílišném omezení vyvstává riziko hypoxického
poškození mozkové tkáně
○ např. tumor/cévní mozková příhoda- zvětšení objemu mozku- kompenzace snížením objemu krve a
MM
○ objem MM a krve je relativně malý- v momentě, kdy je při kompenzaci vyčerpán- nekompenzovaná
situace- zvyšuje se intrakraniální tlak
 85. Průtok krve mozkem, jeho regulace a metabolismus neuronů
● velký přísun krve- 12-15% srdečního výdeje
● mozkový průtok: 50 ml/100 g/min
○ četné regulační mechanismy v mozku k udržení daného průtoku za všech podmínek
● tok je definován tlakovým gradientem a odporem
○ tlakový gradient je závislý na MAP i na tlaku v intrakraniu (CPP=mozkový perfuzní tlak= MAP-ICP)
■ pokud MAP=ICP- krev neteče- mozková smrt
● 50-150 mmHg- autoregulace mozku- konstantní průtok-
kontinuální regulace průsvitu cév
○ zvýšení tlaku nad určitou mez- céva už nemá kapacitu na
změnu průsvitu- zvýšení průtoku a naopak
○ chronická hypertenze- hladká svalovina cév- pokud se na
ní působí tlakem delší dobu, zesiluje- schopna vytvářet
větší tenzi- celá křivka se posune doprava- cévní systém je
schopen ustát větší tlaky, než dojde k dekompenzaci
■ ale neumí snížit svoji tenzi natolik, aby při menších
tlacích došlo k vazodilataci- agresivní snížení tlaku
u pacienta s hypertenzí pod limit- mozek nedostává dostatek krve- neurologické projevy
● mozková vaskulární rezistence se nastavuje na novou situaci velmi rychle- během 60-120s
● mechanismy autoregulace
○ neurogenní (autonomní)
■ autonomní nervový systém- tonus hladké svaloviny (z větší míry sympatikus)
■ málo významná
○ myogenní
■ cévní stěna se umí přizpůsobovat transmurálnímu tlaku
■ endotel umí detekovat tlak- produkce vazoaktivních látek (NO, deriváty kys. arachidonové)
■ NO syntáza aktivována kalciem- NO stimulací guanylátcyklázy způsobuje vasodilataci-
reguluje hladinu Ca2+
○ metabolická
■ kolik mozek potřebuje energie pro svou činnost- řídí si, jak moc si má otevřít cévy
■ substance regulující přístup živin a látek do mozku- vasoaktivní látky- CO2, H+, parciální
tlak kyslíku (malý vliv- pouze mezi 60 a 300 mmHg), substance, které si vyrábí sám mozek-
mikroregulace
■ oxid uhličitý= velmi významný modulátor cévního
tonu v mozkových cévách
● působí na veškerou hladkou svalovinu
mozkových cév
● ↑ koncentrace CO2- zvýšení průtoku
● hyperkapnie- vazodilatace
● hypokapnie- vazokonstrikce
● nezná se přesný mechanismus- hypotézy- hyperkapnie způsobí lokální acidózu-
snižuje dráždivost buněk- snižují se excitační vlivy na hladkou svalovinu
 ● klinické využití

● mozek si umí regulovat průtok i regionálně pomocí mikroregulace- oblast, která potřebuje
více kyslíku- lokální vazodilatace
○ pomocí astrocytů-
produkce NO, derivátů
kys. arachidonové, K+,
adenosin-
vasodilatace
○ neurovaskulární
jednotka-
neurovaskulární
coupling
○ penetrující arterioly-
kapiláry (mezi nimi
prekapilární sfinktery)- kapiláry mozku= velmi kontraktilní (pericyty)- pomocí
dopředné vazby= automatický děj, naprogramovaný sled událostí, který se spustí-
samotná aktivita vede k dilataci cév
● růst intrakraniálního tlaku stlačuje mozkové cévy
● růst žilního tlaku snižuje průtok krve- snižuje efektivní perfúzní tlak a stlačuje mozkové cévy- pomáhá
kompenzovat změny arteriálního tlaku na úrovni hlavy
○ při akceleraci těla vzhůru (pozitivní g)- krev se hrne do nohou a
arteriální tlak na úrovni hlavy klesá, klesá i žilní tlak a tedy i
intrakraniální tlak- tlak působící na stěnu cév se tím snižuje a
pokles průtoku krve je menší než bez tohoto mechanismu
○ při akceleraci dolů (negativní g)- zvyšuje síla působící směrem k
hlavě arteriální tlak na úrovni hlavy, nitrolební tlak také roste a
podporuje cévní stěnu- nepraskne
■ podobně jsou mozkové cévy chráněny při defekaci nebo
porodu
● pokud intrakraniální tlak rychle stoupne na více než 33 mmHg- výrazný
pokles průtoku krve mozkem
○ výsledná ischémie stimuluje vazomotorickou oblast a krevní tlak stoupá
○ stimulace vagu vyvolá bradykardii a zpomalení dýchání
○ růst krevního tlaku= Cushingův reflex- pomáhá udržet průtok krve mozkem
● měření CBF
○ Ketyho metoda
■ Fickův princip: průtok jakýmkoliv orgánem můžeme změřit, když množství určité látky (Q X)
extrahované tímto orgánem z krve vydělíme rozdílem koncentrací této látky v arteriální krvi
𝑄𝑥
a ve venózní krvi odtékající z orgánů: 𝐶𝐵𝐹 = ([
𝐴𝑥 ]−[𝑉𝑥 ])
 ■ použití oxidu dusného
■ neposkytuje žádné údaje o místních rozdílech + závisí na vyrovnání koncentrace N2O v
mozku a krvi- měří průtok pouze perfundovanými oblastmi- je-li průtok nějakou částí
mozku blokován, neprojeví se to změnou v naměřeném průtoku- neperfundovaná oblast
nepřijala N2O
○ pozitronová emisní tomografie (PET)
■ sledování regionálního průtoku krve u bdělých lidí
■ využití radionuklidů s krátkou životností pro označení látky, která nás zajímá- její přibývání
a ubývání sledujeme pomocí detektorů
■ průtok krve- vázán na metabolismus mozku- dobrý ukazatel= 2-deoxyglukóza označená
zářičem pozitronů s krátkým poločasem rozpadu- 18F, 11O, 15O
○ funkční magnetická rezonance
■ lepší než PET
■ detekce rezonujících signálů v magnetickém poli
■ redukovaný Hb se stává paramagnetickým- mění signál emitovaný krví- měření množství
okysličeného a odkysličeného Hb- ukazatel průtoku krve
● mozek- asi 2% celkové tělesné hmotnosti- podílí se 15% na celkovém metabolismu
● základní metabolismus mozku v klidových podmínkách mnohonásobně vyšší (7,5x) než u non-neurálních
tkání
● víceméně aerobní, anaerobní část je potlačena- pokud dojde k přerušení přítoku krve/nedostatku kyslíku v
krvi- bezvědomí za 5-10 vteřin
● CMRO2= Cerebral Metabolic Rate for Oxygen- mozková spotřeba kyslíku- 3,5 ml/100 g/min
● hlavní živina pro mozek= glukóza- do mozkové tkáně pomocí transportu z cévy do astrocytu přes GLUT-1
(inzulin-nondependentní- svá stálá aktivita)
○ a) do ECM- dostupná pro vše kolem
○ b) rozpad glukózy v glykolýze- pyruvát- přeměna na laktát-
monokarboxylový transportér 1 a 2- do neuronu- velmi silný
aerobní metabolismu- rychlá oxidace laktátu na pyruvát- vstup
do Krebsova cyklu a dýchacího řetězce
● v mozku vstřebávání glutamátu= v rovnováze s výdejem glutaminu
○ Glu vstupující do mozku váže amoniak a opouští tkáň jako Gln
○ detoxikační mechanismus zbavující mozek amoniaku
○ amoniak= velmi toxický pro mozek
86/ Reflex a jeho jednotlivé součásti, klasifikace
reflexů
- reflex:
- základní integrační mechanismus CNS
- automatická odpověď organismu na dráždění receptorů zprostředkovaná
reflexním obloukem

Reflexní oblouk
- Je základní jednotkou integrované nervové aktivity
- Reflexní oblouk má pět částí:
a. senzor (např. svalové vřeténko, receptor bolesti)
b. aferentní dráha
c. jednu nebo více synapsí v integračním centru (CNS)
d. eferentní dráha
e. efektor (příčně pruhovaná svalovina, hladká svalovina, žláza)

- Aktivita v reflexním oblouku začíná v senzorickém receptoru receptorovým

(generátorovým) potenciálem, jehož velikost je úměrná síle podnětu
- Ten dává v aferentním nervu vznik akčním potenciálům (charakteru vše nebo nic),
jejichž počet je úměrný velikosti generátorového potenciálu
- V CNS (integračním centru) jsou odpovědi opět stupňované ve formě EPSP
(excitačních postsynaptických potenciálů) a IPSP (inhibičních postsynaptických
potenciálů) na synapsích
- V eferentním nervu jsou zase generovány akční potenciály
- Když dorazí akční potenciál k efektoru (v tomto případě ke svalu), vyvolá svalový
stah

Klasifikace reflexů:
a) typu receptoru
- proprioreceptivní reflexy (receptor a efektor se nacházejí ve stejném svalu - napínací
reflex)
- exteroreceptivní reflexy (receptor leží v jiném místě než efektor - obranný reflex)
 - interoreceptivní reflexy (např. chemoreceptory)
b) centra - na základě lokalizace integrační části
- centrální reflexy - mozkové, míšní
- extracentrální reflexy - axonové, gangliové
c) efektoru
- somatické reflexy (ovlivňují kontrakci svalů) - např. napínací reflex
- autonomní reflexy (žlázy) - např. baroreceptorový reflex - regulace krevního tlaku
d) počtu synapsí v reflexním oblouku
- monosynaptické reflexy (1 synapse)
- polysynaptické reflexy (2 a více synapsí, přítomnost interneuronů) - většina reflexů
e) vzniku (kdy se vyvíjí)
- podmíněné (získané)
- nepodmíněné (vrozené)

• Reflexy podmíněné
● vytvářejí se v průběhu života
● forma učení, získané zkušeností
● vyvolání nepodmíněné reakce na základě jiného signálu, než je signál vrozený
● jsou reakcemi na opakující se podněty, které si organismus postupně zapamatoval
(může jej vyvolat sluchový, zrakový, nebo čichový vjem)
● pokud se podnět přestane opakovat – reflex vyhasíná
1. Klasické podmiňování
- dochází ke spojení podmíněného podnětu s nepodmíněným, podmíněný
podnět je pak schopen sám o sobě vyvolat odpověď
- klasické podmiňování popsal I.P. Pavlov na základě svých pokusů se
psy: Pavlov skupinu psů po zazvonění na zvon nakrmil jídlem. Opakoval toto
po dostatečně dlouhou dobu, až pouhé zazvonění na zvon vyvolalo u psů
slintání a očekávání jídla. Jednoduše tito psi měli vytvořen podmíněný reflex,
který je nutil, připravit se na jídlo, jakmile zazvonil zvon.
- klasické podmiňování zahrnuje většinou činnost žláz a hladkého svalstva
2. Instrumentální podmiňování
- chování je určováno svými následky
- upevňuje se to chování, které vede ke kladným následkům, zatímco jednání
vedoucí k negativním důsledkům se utlumuje
- využívá odměny a trestu
- zahrnuje většinou činnost kosterního svalstva

• Reflexy nepodmíněné
– jsou vlastní všem živým organismům, jsou vrozené, stálé a neměnné
– patří sem např. reflex dýchací, polykací, sací, obranné reflexy (kýchání, kašlání, mrkání) a
také reflexy míšní (např. čéškový reflex)
Míšní reflexy

1. Napínací reflex
○ Monosynaptický - pouze jedna synapse v reflexním oblouku mezi
aferentními nervy (aferentní neuron) a eferentními nervy (alfa motoneuron)
○ Princip: Je-li sval natažen - stáhne se (podnět, který iniciuje reflex, je
protažení svalu a odpovědí je stah nataženého svalu)

○ Receptorem: napínacího reflexu je svalové vřeténko

○ Když se sval a s ním i svalová vřeténka natáhnou, dojde k stimulaci
aferentních nervových vláken
○ Aferentní dráha: je zakončena excitační synapsí na alfa-motoneuronu v
předním rohu míšním
○ Dojde-li k aktivaci alfa-motoneuronu, potom se sval, který byl natažen,
kontrahuje
○ Eferentní dráha: totiž končí na motorické ploténce extrafuzálního vlákna
téhož svalu
○ Zároveň je informace z míchy poslána dál a způsobuje kontrakci
synergických svalů a relaxaci antagonistických svalů
○ Např. Čéškový reflex: natažení quadriceps femoris poklepem na patelární
šlachu-> kontrakce quadricepsu-> způsobí extenzi bérce

2. Obrácený napínací reflex (reflex Golgiho šlachového tělíska)

 ○ Disynaptický - dvě synapse

○ Receptorem: je Golgiho šlachové tělísko - zapojené s extrafuzálními vlákny v sérii = GŠT jsou
aktivována jak při svalové kontrakci, tak i při pasivním protažení svalu
○ Když se sval kontrahuje, extrafuzální svalová vlákna se zkrátí a aktivují GŠT,
následně dojde k aktivaci Ib aferentních vláken
○ Aferentní dráha: je zakončena excitační synapsí na inhibičním interneuronu
Ib, jehož axon vytváří synapsi na alfa-motoneuronu v předním rohu míšním
○ Eferentní dráha: končí na motorické ploténce extrafuzálního vlákna téhož
svalu
○ Aktivita alfa-motoneuronu je inhibičními interneurony utlumena a sval, který
byl kontrahován, relaxuje
○ Kolaterála aferentní dráhy končí také na excitačních interneuronech, které
jsou napojeny na motoneurony antagonistických svalových skupin, což vyvolá
jejich kontrakci
○ Pro shrnutí: sval relaxuje, synergické svaly také relaxují a antagonistické
se kontrahují

3. Flexorový obranný reflex

○ polysynaptický reflex
○ odpověď na poškozující a obvykle bolestivé podněty, působící na kůži,
podkožní vazivo nebo sval
○ odpovědí je stah flexorů a inhibice extenzorů, takže podrážděná část se
flektuje, a tím se vzdálí od působení podnětu
○ Pokud je podnět působící na končetinu silný, vyvolá nejenom flexi této
končetiny, ale také extenzi protilehlé končetiny (= zkřížená extenzorová
odpověď, normální součástí obranného reflexu), flexe drážděné končetiny
znamená vzdálení od zdroje podráždění, extenze protilehlé končetiny
stabilizuje polohu těla

○ Kroky:
○ 1. Když stoupneme pravou nohou na ostrý předmět, je zaznamenán bolestivý
podnět a jsou aktivována somatosenzorická aferentní vlákna, která jsou
zakončena synapsí na interneuronech v míše
○ 2. Na ipsilaterální straně (pravé) dochází k flexi - flexory jsou aktivovány a
extenzory inhibovány, aby došlo ke vzdálení od zdroje podráždění
○ 3. Na kontralaterální straně (levé) jsou naopak aktivovány extenzory, ty se
kontrahují a flexory relaxují = zkřížený extenzorový reflex, aby byla zajištěna
stabilizace polohy těla
88/ Volní řízení hybnosti

Volní pohyb
● Pohybový vzorec pro volní pohyby je plánován uvnitř mozku a povely jsou vysílány ke
svalům primárně cestou kortikospinálního a kortikobulbárního systému.
● Vstupy konvergující na motoneuronech slouží ke třem částečně odlišným funkcím:
a. zahajují cílenou, volní činnost
b. zajišťují polohu těla a tím i stabilní základ pro pohyby
c. koordinují působení různých svalů tak, aby pohyby byly plynulé a přesné
● Poloha je soustavně upravována systémy regulujícími polohu nejen před pohyby, ale i v jejich
průběhu. Pohyb je uhlazován a koordinován mediální a intermediální částí mozečku
(spinocerebellum) a jeho spoji. Bazální ganglia a laterální části cerebela (neocerebellum)
jsou součástí zpětnovazebného okruhu do premotorické a motorické kůry, která se zabývá
přípravou a organizací volních pohybů.

● Podnět k provedení volního pohybu vychází zpravidla z korových asociačních oblastí.

● Pohyby jsou plánovány jak v kůře, tak i v bazálních gangliích a laterálních částech
mozečkových hemisfér, což ukazuje vzrůstající elektrická aktivita předcházející vlastní
pohyb. Bazální ganglia i cerebelum vedou informace thalamickými drahami do motorické a
premotorické kůry.
● Motorické příkazy z motorické kůry jsou z velké části převáděny cestou kortikospinálních
a odpovídajících kortikobulbárních drah k motoneuronům mozkového kmene a míchy, a
tyto dráhy také mohou zprostředkovat volní pohyby.
● Zpětnovazebná informace, která upravuje a uhlazuje pohyby, je přiváděna přímo do
motorické kůry a spinocerebela. To vysílá projekce naopak do mozkového kmene.

Korové motorické oblasti

● Primární motorická oblast: dráha volní motoriky, vysílá příkaz o pohybu k motoneuronům
● Premotorická oblast a suplementární motorická oblast: příprava motorických vzorců a
změny pohybu
● Motorický homunkulus - velikost korové reprezentace každé části těla odpovídá velikostí
dovednosti a přesnosti, s níž je příslušná část těla užívána při jemném volním pohybu.
Oblasti, které se podílejí na řeči a pohybech ruky, jsou v kůře zvlášť velké
Pyramidový systém:
● Naplánovaný pohyb je realizován především prostřednictvím tr. corticospinalis, vedlejší
motorické dráhy zajišťují správné postavení těla při provádění pohybu a zajišťují korekci
mozečkem
● Funkcí pyramidové dráhy je tedy volní motorika, a to hlavně jemná motorika distálních částí
končetin
● Tractus corticospinalis lateralis
○ Z: Mozková kůra (area 4)
○ P: Kříží se na úrovni prodloužené míchy (decussatio pyramidum)
○ K: mícha - lat.
○ ovlivňuje především distální svaly končetin - umožňují jemné obratné pohyby
○ Zničení této dráhy vyvolá u lidí Babinského fenomén: dorziflexe palce na noze
s abdukcí ostatních prstců po podráždění zevní strany plosky nohy ostrým hrotem.

○ S výjimkou raného dětství je normální odpovědí na tuto stimulaci plantární flexe

všech prstů nohy. Babinského fenomén je považován za flexorový únikový reflex,
který je normálně potlačován laterálním kortikospinálním systémem. Má význam pro
lokalizaci chorobného procesu, ale jeho fyziologický význam není znám.
● Tractus corticospinalis anterior
○ Z: Mozková kůra (area 4)
○ P: Kříží střední rovinu až na úrovni míšního segmentu
○ K: mícha - ant.
○ ovlivňuje především axiální svaly (zajišťují posturální funkce a velké pohyby) a
proximální svaly končetin
● Tractus corticonucleares
○ Z: Mozková kůra (area 4)
○ K: motorická jádra kmene pro svaly hlavy, obličeje a krku
 89. Úloha bazálních ganglií v regulaci motoriky
● bazální ganglia= nakupení
šedé hmoty především v
hloubi bílé hmoty mozkových
hemisfér
● funkce (zjednodušeně):
○ podílí se na plánování
a programování
pohybů- na
procesech, kdy se abstraktní myšlenky mění na volní
pohyby
○ “motorický” filtr, který propouští thalamu jen některé motorické
vzorce navržené kůrou- pokud se informace dostane do thalamu, je
předána motorické kůře- vykonání pohybu cestou pyramidové
dráhy
○ společně s mozečkem a strukturami kmene plní úlohy kontroly
schváleného a prováděného pohybu a společně udržují potřebný
svalový tonus
○ pokud BG cestou své přímé dráhy thalamus inhibují, motorická
odpověď se nekoná
● zpravidla nefungují samy o sobě, ale v těsném spojení s kůrou a
kortikospinálním motorickým kontrolním systémem
○ téměř všechna motorická a senzorická nervová vlákna propojující
mozkovou kůru a míchu procházejí skrz prostor mezi putamen a
ncl. caudatus= capsula interna
● většina příchozích signálů= z mozkové kůry a většina z nich se sem také
vrací
● funkce (komplexně)
○ vykonávání naučených motorických vzorců- putamenový okruh
■ společně s kortikospinálním systémem kontrolují komplexní motorické vzorce
■ vzorce vyžadující BG: např. psaní písmen, stříhání s nůžkami, odehrání
míče, zatloukání hřebíku, tvorba slov a jiné naučené pohyby většinou
prováděné podvědomě
■ přímý okruh (podpora pohybů)
● začátek v premotorické oblasti a suplementární oblastí
motorické kůry
● putamen inhibuje pomocí GABA globus pallidus medialis=
také inhibiční- tlumí thalamus (GABA), je-li samo inhibováno,
tlumení thalamu je sníženo a ten excitačně (pomocí
glutamátu) působí na mozkovou kůru- primární motorická,
premotorická a suplementární motorická oblast
■ nepřímý okruh (potlačení nechtěných pohybů)
 ● začátek v premotorické a motorické funkční korové oblasti (area 6 a 4) a v
primární somatosenzitivní oblasti
● putamen inhibuje pomocí GABA globus pallidus
lateralis- utlumen jeho inhibiční vliv na ncl.
subthalamicus, které tak excituje přes glutamát
globus pallidus medialis- inhibice thalamu jeho
prostřednictvím vzrůstá a excitační vliv na
mozkovou kůru je utlumen
■ aktivita v obou drahách by měla být v rovnováze, v případě
jejího narušení dochází k hyperkinetickým, popř.
hypokinetickým poruchám
■ na modulaci aktivity jednotlivých drah má zásadní vliv pars
compacta substatiae nigrae působením dopaminu
● přes D1 receptory zvyšuje aktivitu v přímé dráze
● přes D2 receptory snižuje aktivitu v nepřímé dráze

○ kognitivní kontrola motoriky- kaudátový okruh

■ umožňuje podvědomě a velmi rychle vybrat vhodný
pohybový vzorec k dosažení komplexního cíle, který může
sám o sobě trvat několik sekund
■ ncl. caudatus zasahuje do všech laloků mozku, velké
množství příchozích signálů je z asociačních oblastí, které
ho obklopují (především oblasti integrující různé typy
senzorických a motorických informací)
■ mozková kůra- ncl. caudatus- globus pallidus medialis-
thalamus- prefrontální, premotorická a suplementární
motorická oblast (téměř žádná informace se nevrací zpět
do primární mozkové kůry)
■ výstup zejména do premotorické a suplementární motorické oblasti- spojování
posloupností motorických vzorců pro pohyb trvající déle 5 s a více
■ např. spatření přibližujícího se lva
● okamžitá a automatická odpověď- oddálení, běh, šplhání na strom
● bez kognitivních funkcí by nebylo přítomno toto instinktivní chování a odpověď by
nebyla tak rychlá a vhodná pro danou situaci
○ určování časování (jak rychle bude pohyb proveden) a míry intenzity (jak bude pohyb velký)
■ pravděpodobně kaudátový okruh
■ u pacientů s postižením BG- tato schopnost slabá/žádná
○ dosavadní znalost funkce BG je nedokonalá- výše uvedené informace jsou spekulace, nikoli podložená
fakta
● neurotransmitery v bazálních gangliích
○ dopamin: ze substantia nigra do ncl. caudatus a putamen
○ GABA: z ncl. caudatus a putamen do globus pallidus a substantia nigra
○ acetylcholin: z kortexu do ncl. caudatus a putamen
○ noradrenalin, serotonin, enkefalin z mozkového kmene
○ glutamát= nejvýznamnější excitační signál- balancuje inhibiční
působení GABA, dopaminu a serotoninu
● onemocnění bazálních ganglií
○ dva typy poruch
■ hyperkinetické- excesivní a abnormální pohyby
● chorea- mimovolní “taneční” pohyby
● atetóza- stálé pomalé kroutivé pohyby
● chorea i atetóza jsou napojeny na začátek volních pohybů, objevují se mimovolně a
neorganizovaně
 ● balismus- mlátivé, intenzivní a prudké nechtěné pohyby
■ hypokinetické
● akinezie- obtíže se započetím pohybu a snížená spontánní pohyblivost
● bradykinezie- zpomalení pohybů
○ Huntingtonova chorea= AD dědičné onemocnění (expanze trinukleotidových repetic CAG v genu
pro huntingtin, normální počet repetic- kóduje glutamin)
■ symptomy se začínají objevovat mezi 30-40. rokem
■ nejprve kmitavé pohyby jednotlivých svalů, poté progresivní zkroucené pohyby celého těla,
vážná demence
■ ztráta většiny těl GABA-sekretujících neuronů v ncl. caudatus a putamen
● za normálních okolností- inhibice částí globus pallidus a substantia nigra
● ztráta inhibice- spontánní aktivace globus pallidus a substantia nigra- kroutivé
pohyby
■ ztráta acetylcholin-sekretujících neuronů v mnoha částech mozku- pravděpodobně příčina
demence
○ Parkinsonova choroba (paralysis agitans)= jedna z nejběžnějších neurodegenerativních chorob
■ hypokinetické rysy- akinezie a bradykinezie
■ hyperkinetické rysy
● rigidita- liší se od spasticity- zvýšené množství výbojů pro agonisty i antagonisty
○ pasivní pohyb končetin- plastický mrtvý odpor a zaražení, neobjevuje se
náhlá ztráta odporu jako u spastických končetin
○ nadměrná aktivita putamen a ncl. caudatus
● tremor= klidový třes- zmizí během činnosti, způsoben pravidelnou, střídavou
kontrakcí antagonistických svalů
○ oscilace zpětnovazebných okruhů
■ příčina: degenerace nigrostriátového systému dopaminergních neuronů- nejvíce postižena
vlákna do putamen- ztráta dopaminergní inhibice- nerovnováha mezi excitací a inhibicí v BG
● výsledný vzestup inhibičního výstupu do zevního segmentu globus pallidus snižuje
inhibiční výstup ze subthalamického jádra- zvýšení excitačního výstupu do vnitřního
segmentu globus pallidus- zvýšený inhibiční výstup do thalamu- omezení
excitačního buzení mozkové kůry
■ léčba:
● L-DOPA- v mozku se přeměňuje na dopamin (narozdíl od něj prostupuje HEB)
● L-Deprenyl- inhibice monoamin-oxidázy, která je zodpovědná za destrukci většiny
dopaminu poté, co byl sekretován
 90. Úloha mozečku v regulaci motoriky
● funkční rozdělení
○ vestibulocerebellum- lobus
flocculonodularis (nodulus ve vermis
a flocculus obou hemisfér)
■ fylogeneticky nejstarší část-
propojení s vestibulárním
aparátem
■ podílí se na řízení rovnováhy
a změnách vestibulo-
okulárních reflexů
vyvolaných učením
○ spinocerebellum- zbytek vermis
a sousedn střední části hemisfér
■ proprioceptivní vstupy z
těla a kopie motorického
plánu mozkové kůry
○ neocerebellum- laterální části
mozečkových hemisfér
■ v interakci s mozkovou
kůrou plánují a programují pohyby
○ vermis- projekce do oblasti mozkového kmene řídící axiální svaly a svaly proximálních částí
končetin
○ hemisféry- projekce do oblasti mozkového kmene řídící svaly distálních částí končetin
● aferentní dráhy z jiných částí mozku:
○ tr. cortico-ponto-cerebellaris
■ motorická a premotorická kůra+somatosenzorická kůra do nuclei pontis- laterální zóna
mozečkové hemisféry (na druhé straně než v mozku)
○ tr. olivocerebellaris
■ oliva inferior- do všech částí mozečku
■ oliva excitována motorickou kůrou, BG, RF a míchou
○ tr. vestibulocerebellaris
■ z vestibulárního aparátu/nuclei vestibulares do lobus flocculonodularis a ncl. fastigii
○ tr. reticulocerebellaris
■ z RF do střední části mozečku (nejvíce vermis)
● aferentní dráhy z periferie: důležité senzorické informace
○ tr. spinocerebellaris dorsalis
■ do mozečku přes pedunculus inferior a končí ve vermis a střední zóně
■ informace ze svalových vřetének, Golgiho vřetének, velkých taktilních receptorů v kůži,
kloubních receptorů- informace o stavu svalové kontrakce, míře natažení šlach, pozici a
míře pohybu částí těla a silách působících na povrch těla
○ tr. spinocerebellaris ventralis
■ přes pedunculus superior do mozečku, končí na obou stranách mozečku
■ informace o motorických signálech, které dorazily do předních rohů míšních z
mozku/míšních vzorců
● mozečková jádra: ncl. dentatus, ncl. fastigii, ncl. globosus, ncl. emboliformis- signály z kůry a aferentních
drah do mozečku
○ každý příchozí signál má dva směry
■ rovnou do mozečkových jader
■ do odpovídající oblasti mozečkové kůry obklopující jádro
○ o pár sekund později mozečková kůra- inhibiční stimulus na jádra
○ z jader vystupují signály do ostatních částí mozku
● eferentní dráhy
 ○ dráha začínající ve vermis- nuclei fastigii- medulární a pontilní oblasti mozkového kmene-
spolupráce s vestibulárním aparátem a nuclei vestibulares na kontrole rovnováhy a také s RF na
kontrole postoje
○ dráha začínající ve střední zóně mozečku- ncl. globosus a emboliformis- nuclei ventrolaterales a
ventroanteriores thalami- mozková kůra- thalamus- bazální ganglia- nucleus ruber a RF horní
části mozkového kmene- koordinace reciprokých kontrakcí antagonická a agonických svalů v
periferních částech končetin
○ dráha začínající v laterální zóně- ncl. dentatus- jádra thalamu- mozková kůra- koordinace sledu
pohybů
● kůra mozečku- 5 typů neuronů: Purkyňovy, granulární, košíčkové, hvězdicové a Golgiho buňky a 3 vrstvy:
zevní molekulární vrstva. vrstva Purkyňových buněk, vnitřní granulární vrstva
● axony Purkyňových buněk jsou jediným výstupem z mozečkové kůry- do hlubokých jader
● funkční jednotka mozečku= 1 Purkyňova buňka + 1 buňka hlubokého jádra (celkem asi 30 mil.)
● do mozečku přichází dvojí aferentace – šplhavá vlákna a mechová vlákna= excitační
● šplhavá vlákna
○ všechna z ncl. olivaris inferior
○ synapse jak s buňkou jádra mozečku, tak s dalšími 5 – 10 Purkyňovými buňkami
○ tvoří zvláštní typ vzruchu- komplexní spike- jeden výrazný hrot+ dlouhá série postupně
slábnoucích hrotů
○ Purkyňovy buňky =obrovské inhibiční neurony, které silně snižují aktivitu buněk hlubokých jader
● mechová vlákna
○ do mozečku z kůry, kmene a míchy excitují hluboké neurony mozečkových jader a stovky
granulárních buněk ve stratum granulare kůry mozečku (glomeruly- + Golgiho bb)
○ granulární buňky= excitační interneurony vysílající paralelní vlákna do stratum moleculare
mozečku- tvoří synapse s dendritickým stromem Purkyňových buněk
○ aby byla Purkyňova buňka excitována, musí být zároveň aktivních mnoho paralelních vláken (oproti
jedinému mechovému vláknu) - jednoduchý spike= mnohem kratší než spike komplexní- nevykazuje
proto takovou inhibiční aktivitu na buňku hlubokého jádra
● takto zapojená funkční jednotka mozečku vede ke křehké rovnováze mezi excitační a inhibiční aktivitou na
buňky hlubokých jader, z nichž pak je vedena zpracovaná informace ven z mozečku
● mechová i šplhavá vlákna mají kolaterálu, která přímo stimuluje neuron hlubokého jádra, zároveň oba typy
vláken stimulují inhibiční Purkyňovu buňku
● při běžné motorické činnosti převládá aktivita v mechových vláknech- vede ke stálé lehké převaze
excitačního působení na buňky hlubokých jader- aktivita jader zůstává konstantní
● při rychlé sekvenci pohybů - informace o motorickém obrazu z kůry prostřednictvím mechových vláken
○ při každém jednotlivém pohybu tvořícím motorický obraz- nabuzena příslušná část hlubokých jader
(přímou kolaterálou z mechových vláken)- aktivace mnoha paralelních vláken- excitují Purkyňovy
buňky a ty aktivitu hlubokého jádra ukončí, tento inhibiční signál= „damping”- negativní feedback-
zastavení pohybu svalu, jinak- oscilace pohybu
● granulární buňky excitují buňky košíčkové a hvězdicové- tlumí výboje Purkyňových buněk (laterální
inhibice), Golgiho buňky tlumí přenos z mechových vláken na granulární buňky
● výstup z PB působí v hlubokých mozečkových jádrech vždy inhibičně, výstup z hlubokých mozečkových
jader do mozkového kmene a thalamu je vždy excitační
● košíčkové, hvězdicové, Golgiho buňky a Purkyňovy buňky- GABA, granulární buňky- pravděpodobně Glu
○ GABA působí přes GABAA receptory, granulární buňky= jediné neurony v CNS, jejichž GABAA receptor
má podjednotku ɑ6
● funkce obecně:
○ načasování motorické odpovědi
○ rychlý a hladký přechod jednoho svalového pohybu na jiný
○ kontroluje intenzitu svalové kontrakce po změně zátěže svalu
○ kontroluje interakce mezi svalovými agonisty a antagonisty
○ nezbytný pro rychlé svalové činnosti- běhání, psaní na počítači, hra na klavír a mluvení
● turn-on/turn-off a turn-off/turn on signály
○ mozeček vysílá rychlé signály pro “zapnutí” agonistů a zároveň “vypnutí” antagonistů na začátku
pohybu, po jeho ukončení- “vypnutí” agonistů a “zapnutí” antagonistů
○ mechanismus není zcela objasněn
○ turn-on agonisty: mozková kůra- signál ke kontrakci- mozkový kmen- míšní dráhy- sval + paralelní
signály pomocí mechových vláken do mozečku- nuclei cerebellares- excitační signál přes thalamus
do kůry/neuronálním okruhem v mozkovém kmeni- výsledný turn-on signál je silnější (sumace
kortikálních a cerebellárních signálů)
○ turn- off agonisty: paralelní vlákna stimulují PB- inhibují to hluboké mozečkové jádro, které pohyb
zapříčinilo- ukončení pohybu po daném čase
○ turn- off antagonisty: v míše- reciproké okruhy + další inhibiční buňky v mozečku
● mozeček se učí chybami- pokud pohyb není vykonán tak, jak bylo zamýšleno- informace pro cerebelární
okruh provést příště silnější nebo slabší pohyb- změna v excitabilitě příslušných cerebelárních neuronů
○ nový pohyb- téměř vždy nepřesný (načasování, míra posílení na začátku a míra inhibice na konci
kontrakce), se stoupajícím množstvím vykonaných pohybů- přesnější
○ během tréninku se mění citlivost PB na excitaci granulárními bb- mozeček dostává proprioceptivní
informace o tom, jak moc se liší reálný pohyb od zamýšleného- šplhavá vlákna mění citlivost PB
● vestibulocerebellum- kontrola rovnováhy a posturálních pohybů (společně s kmenem a míchou)
○ kontroluje rovnováhu mezi kontrakcí agonistů a antagonistů svalů páteře, boků a ramen během
rychlých změn polohy těla
○ ztráta mozečku může vést k téměř úplné ztrátě koordinace, ač v důsledku jeho ztráty nedochází k
ochrnutí žádného svalu
○ informace z periferie a vestibulárního aparátu- předběžná korekce posturálních motorických
signálů k udržení rovnováhy i během velmi rychlých pohybů
● spinocerebellum
○ neustále přijímá informace o požadovaném sledu svalové kontrakce z motorických kontrolních
oblastí, také senzorické informace z periferních částí těla- pozice těla, míra pohybu, síly působící
na tělo apod.
○ porovnává skutečné pohyby (díky senzorickým informacím) s pohyby zamýšlenými motorickou
kůrou- pokud se dostatečně nepodobají, mozeček (ncl. globosus a emboliformis) vysílá zpět do
motorické kůry (přes thalamus)/do ncl. ruber (tr. rubrospinalis) korekční signály ke zvýšení/snížení
míry aktivace specifických svalů
○ zabraňuje “přestřelení” pohybu- podvědomé zastavení pohybu v kýžený moment
○ kontrola balistických pohybů= velmi rychlé pohyby (psaní na klávesnici, pohyb očí při čtení)
■ vzhledem k rychlosti pohybu- není zpětná vazba z periferie do mozečku/z mozečku do kůry
před ukončením pohybu
■ celý pohyb= předem naplánován, je nastaven na překonání určité vzdálenosti a poté utnut
● cerebrocerebellum
○ žádný přímý vstup z periferie těla, téměř veškerá komunikace s kůrou- z premotorické a primárních
a asociačních somatosenzorických oblastí
○ napomáhá mozkové kůře v plánování dalšího sledu pohybů a jejich načasování, zatímco ten nynější
ještě stále probíhá- hladký přechod jednotlivých pohybů
○ extramotorické prediktivní funkce- na základě sluchových a zrakových vjemů dokáže odhadnout,
jak rychle se tělo přibližuje k objektu- interpretace rychle se měnících časoprostorových vztahů
● poruchy
○ zničení mozečku je doprovázeno hypotonií
○ léze mozečkových hemisfér-výrazná ataxie= porucha koordinace v důsledku chyb v rychlosti,
rozsahu, síle a směru pohybu
■ u lokalizovaných lézí- ataxie může být omezena na jednu část těla
■ pouze kůra mozečku- postupné zmizení všech abnormit- kompenzace
■ léze mozečkových jader- mnohem generalizovanější trvalé poškození
■ pokud je nutné chirurgicky odstranit část mozečku, je třeba se vyvarovat poškození jader
■ nejistá “opilecká” chůze + defekty přesných pohybů vč. řeči- skandovaná řeč
■ ostatní volní pohyby také abnormální- pokus dotknout se prstem předmětu- přestřelení na
jednu nebo druhou stranu- dysmetrie- vyvolá okamžitý silní korekční pohyb, který přestřelí
na druhou stranu- prst osciluje tam a zpět= intenční tremor- v klidu chybí, objevuje se,
jakmile se pacient pokusí provést nějaký volní pohyb
■ neschopnost okamžitě zastavit pohyb
● u zdravého jedince: při ohýbání předloktí proti odporu, který náhle zmizí- pohyb je
rychle zastaven
● pacient s onemocněním mozečku- nemůže zastavit pohyb končetiny, předloktí letí
širokým obloukem dozadu= rebound phenomenon
● adiadochokineze- pacienti nemohou rychle vykonávat opačné pohyby (opakovaná
pronace a supinace obou rukou)
■ obtíže při konání současných pohybů ve více kloubech- pacient oddělí pohyb v jednom
kloubu od druhého a vykoná jej postupně= pohybová dekompozice
91/Regulační mechanismy postoje a rovnováhy
Zdroje: Trojan, Druga - fyziologie motorika, Ganong 209

Mimovolní pohyb
● =reflexní
● Předpokladem veškeré hybnosti je reflexní svalový tonus, na něm je vybudován systém
postojových a vzpřimovacích reflexů (motorický systém polohy, postojová motorika), při
jehož řízení se účastní RF, statokinetické čidlo a mozeček (vestibulární a spinální část)
● Motorický systém polohy je pak základem složité soustavy úmyslných pohybů (motorický
systém pohybu, cílená motorika), řízené činností mozkové kůry, korového mozečku a BG
● Přitom se všechny nervové vlivy, které způsobují svalové kontrakce, uplatňují ve své konečné
podobě prostřednictvím motoneuronů uložených v jádrech hlavových nervů a v páteřní míše.

SYSTÉMY REGULUJÍCÍ POLOHU

● Zajišťování polohy těla má reflexní charakter
● Primárně je řízena hybnými centry mozkového kmene, především retikulární formací a
vestibulárními jádry, a to prostřednictvím koordinace polohových, postojových a
vzpřimovacích reflexů
● Aferentace přichází z proprioreceptorů a statokinetického čidla
● Dráhy uplatňující se při zajišťování polohy těla: především vestibulospinální,
retikulospinální

Postojové reflexy
● Zajišťují vzpřímenou polohu těla
● základem všech postojových reflexů je svalový tonus udržovaný především
proprioceptivními spinálními reflexy a gama systémem
a. Lokální statické reakce
■ týkají se např. jedné končetiny
■ např. odpověď ve svalu podrážděné končetiny
b. Segmentální statické reakce
■ Součinnost svalů více končetin
■ Např. zkřížený extenzorový reflex

c. Celkové statické reakce

■ týkají se svalstva více končetin, šíje, trupu
■ Tonické labyrintové reflexy
● aferentace z statického čidla, receptor: otolitické orgány
● podnět: gravitace
● odpověď: kontrakce extenzorů končetin
 ● funkce: udržení vzpřímeného postoje
● úroveň integrace: mícha
● Např. změna rigidity končetin v závislosti na poloze hlavy

■ Tonické šíjové reflexy

● aferentace z šíjových svalů, receptor: šíjové propioreceptory
● podnět: otočení hlavy
● odpověď: změna charakteru kontrakce extenzorů
● Symetrický tonický šíjový reflex
○ Objevuje se přibližně v půl až třičtvrtě roce života dítěte,
před tím, než je dítě připraveno lézt. Pokud dítě skloní hlavu,
ruce se pokrčí a nohy natáhnou. Naopak, pokud hlavu
zvedne, natáhnou se ruce a nohy se pokrčí. Reflex vymizí
obvykle do prvního roku života.

● Asymetrický tonický šíjový reflex

○ Pokud má dítě v poloze na zádech hlavičku
otočenou na jednu stranu, dojde na této
straně, kde má dítě bradu, k extenzi
(natažení) končetin. Na opačné straně dojde
naopak k flexi (pokrčení) končetin.

■ Fázické labyrintové reflexy

● aferentace z kinetického čidla, udržují postoj při rychlých pohybech
(běh, chůze, otočení)

Vzpřimovací reflexy
● zajišťují vyšší koordinaci statických reakcí a usměrňování těžiště (návrat těla do vzpřímeného
stoje)
● Integrace: střední mozek - tyto reflexy jsou v podstatě sledem odpovědí integrovaných z
větší části jádry mezencefala
● dle druhu reflexu receptory mohou být: otolitické orgány, svalová vřeténka, ale i
exteroreceptory

Retikulární formace
 ● Mozkový kmen - především retikulární formace (RF) - je centrem reflexní motoriky
● RF tvoří velmi důležitý integrační funkční systém.
● dvě oblasti: facilitační a inhibiční. Facilitační oblast zvyšuje dráždivost míšních
center somatických reflexů a působí aktivačně především na reflexní tonus
antigravitačních svalů. Má proto velký význam pro udržení vzpřímeného postoje a
polohy těla. Tonus flexorů naopak většinou tlumí.
● Inhibiční oblast RF tlumí míšní reflexy, a především reflexní tonus extenzorů. Má
tlumivý vliv i na úmyslné pohyby
● V míše ovlivňuje jak činnosti alfa – motoneuronů, tak i gama – motoneuronů, a tak se
účastní řízení úmyslných i neúmyslných pohybů

Mozeček
● hraje hlavní roli v koordinaci pohybu, rovnováhy a svalového tonu.
● je důležitým integračním a koordinačním centrem reflexní, mimovolní hybnosti i
úmyslných pohybů.
● Optimalizaci hybných reflexů polohy zajišťuje vestibulární a spinální část mozečku.
● Vestibulární mozeček je nutný k udržování vzpřímené polohy těla. Integruje
informace ze statokinetického čidla se signály z proprioceptorů a z mozkové kůry. Při
jeho poškození dochází k těžkým poruchám rovnováhy.
● Spinální mozeček analyzuje informace z proprioceptorů pohybového ústrojí a má
důležitý vztah k řízení svalového napětí. Řídí rovnováhu mezi podrážděním a
útlumem na úrovni proprioceptivních reflexů a prostřednictvím inhibičního systému
působí RF tlumivě na antigravitační svaly
92/Sympatikus a parasympatikus
Zdroje: Costanzo 45, Memorix, Kittnar 703-707, neurochemie: Ganong 101
Sylabus: ANS - Sympatikus, parasympatikus, účinek na různé orgány

autonomní nervový systém

● kromě sympatiku a parasympatiku patří do ANS také enterický nervový systém (v GIT)
● neovladatelný vůlí - zabezpečuje mimovolní řízení
● obsahuje pregangliové neurony v CNS, které jsou synapticky spojeny s postgangliovými
neurony v periferních gangliích, postgangliové neurony inervují cílové orgány nebo tkáně
● všechny pregangliové neurony uvolňují acetylcholin = cholinergní neurony
● postgangliové acetylcholin nebo noradrenalin, někdy i neuropeptidy (parasympatické jsou
cholinergní, sympatické mohou být cholinergní nebo adrenergní)
● podílí se na inervaci hladké svaloviny vnitřních orgánů, kůže, cév a na řízení činnosti srdce a
žláz
● efektorovou složkou jsou visceromotorická vlákna
Sympatikus
● torakolumbální
● jeho míšní jádra (ncli.originis) jsou
uložena v míšních segmentech C8-L3
● Periferní sympatická ganglia
○ paravertebrální ganglia
propojená mezi sebou: truncus
sympaticus
○ prevertebrální ganglia -
viscerální pleteň břicha a pánve
● zodpovědný za činnosti související s
výdejem energie a katabolickými
reakcemi ( koordinuje tedy odpověď
,,útok nebo útěk"
● zrychluje srdeční frekvenci, sílu stahu
myokardu, rozšiřuje průdušky, zvyšuje
tlak krve, zodpovědný za mydriázu,
konstrikci i dilataci arterií

Parasympatikus
● kraniosakrální, ncli originis najdeme v jádrech mozkového kmene a míšních segmentech
S2-S4
● ganglia:
 ○ n.III - ganglion ciliare
○ n.VII - ganglion
pterygopalatinum,
g.submandibulare
○ n.IX - g.oticum
○ n.X - ganglia ve stěně orgánů
● zodpovědný za činnosti související s
ukládáním energie, anabolickými
reakcemi
● zpomaluje srdeční činnost, zužuje
průdušky, podporuje peristaltiku
trávicího systému, sekreci žláz a stah
m.detrusor, zodpovědný za miózu,
dilataci arterií
● 1) ncl.Edinger-Westphali - vysílající
axony prostřednictvím n.oculomotorius
do ganglion ciliare, zde se přepojuje a
cestou nn.ciliares breves inervuje
m.sphincter pupillae (mióza, zúžení
zornice) a m.ciliaris (akomodace)

● 2) ncl.salivatorius superior - vysílá

axony cestou n.facialis do
ggl.pterygopalatinum, (postgangliová
vlákna k slzné žláze), do ggl.submandibulare (k podčelistní a podjazykové slinné žláze)
● 3) ncl.salivatorius inferior - cestou n.glossopharyngeus do ggl.oticum, k příušní žláze
● 4) ncl.dorsalis n.vagi - cestou n.vagus k intramurálním gangliím srdce, dýchacího a trávicího
ústrojí
Neurochemie ANS
1) sympatikus: přenos informace z
pregangliových neuronů: acetylcholin,
postgangliových: noradrenalin
2) parasympatikus: přenos informace z
pregangliových i postgangliových
neuronů: acetylcholin

● primární mediátory
○ acetylcholin:
■ nachází se ve vysoké
koncentraci převážně uzavřen v malých, jasných synaptických váčcích v
synaptických zakončeních cholinergních neuronů, neurony uvolňující
acetylcholin jsou známy jako cholinergní neurony
■ váže se v gangliích na nikotinové receptory, které jsou součástí iontového
kanálu
■ v efektorových orgánech na muskarinové acetylcholinové receptory
○ noradrenalin:
■ je skladován v synaptických zakončeních neuronů, neurony secernující
noradrenalin jsou správně nazývány noradrenergní, je však pro ně též
používán termín adrenergní neurony
■ váže se na adrenergní receptory - receptory spojené s G-proteiny

● neuromodulátory = non-katecholaminové a non-acetylcholinové (NANC mediátory),

puriny, peptidy

Neuroefektorové spojení
● Spojení mezi postgangliovým neuronem a efektorem (danou tkání)
● Postgangliové neurony se opakovaně větví a mají po celé své délce početné butony, které
tvoří ztluštěniny (varikozity), zde se syntetizují, skladují a uvolňují neurotransmitery
 Účinek na různé orgány

● většina orgánů má sympatickou i parasympatickou inervaci, jejich působení je často protichůdné, je zde
však vysoký stupeň centrální koordinace, takže zvýšení sympatické aktivity je obvykle doprovázeno
snížením aktivity parasympatiku
● Srdce
○ sympatikus a parasympatikus fungují opačně a regulují tak srdeční frekvenci, rychlost vedení
a sílu kontrakce -> např. když je snížený krevní tlak, vazomotorická centra v mozkovém
kmeni stimulují sympatickou aktivitu a snižují parasympatickou aktivitu, což má za následek
zvýšení srdeční frekvence (což pomáhá obnovit normální krevní tlak).
● Močový měchýř
○ hladká svalovina stěny močového měchýře má jak sympatickou inervaci (která vytváří
relaxaci), tak parasympatickou inervaci (která způsobuje kontrakci)
○ sympatická aktivita převládá, když se močový měchýř plní, způsobuje tedy relaxaci stěny
močového měchýře a současně kontrakci vnitřního svěrače močového měchýře. Močový
měchýř se tak může naplnit, protože stěna močového měchýře je uvolněna a je svěrač uzavřen.
Během močení, převládá parasympatická aktivita, která způsobí kontrakci stěny močového
měchýře a současně relaxaci svěrače
● GIT
○ účinek je stejný jako u močového měchýře -> sympatikus: relaxace hladká svaloviny stěny,
kontrakce svěrače, parasympatikus: kontrakce stěny, relaxace svěrače
● Zornice
○ m.dilatator pupillae je zodpovědný za dilataci zornice (mydriáza) a má sympatickou
inervaci;
○ m.sphincter pupillae je zodpovědný za zúžení zornice (mióza) a má parasympatickou
inervaci
● U mužských genitálií řídí sympatická aktivita ejakulaci a parasympatická aktivita řídí erekci
93/ EEG a evokované potenciály
Zdroje: přednáška, Guyton 766, Ganong 201

● evokované potenciály = změny elektrické aktivity mozku vázané na senzorické, motorické

nebo kognitivní události
○ potenciály vyvolané pomocí podnětu
a) VEP
= vizuální evokované potenciály = elektrické signály registrované v okcipitální kůře
jako odpověď na zrakový stimul
● zrakové stimuly mohou být flash VEP (pomocí záblesků), pattern reversal
(stimulace strukturovaným podnětem - šachovnice, využívá se změny
kontrastu v různých částech zorného pole)
● Zrakovými evokovanými potenciály se testuje zraková dráha
● VEP sa používaji například na diagnostiku sclerosis multiplex nebo
traumaticky poškozených nervů (n. opticus) - optická neuritida
● hodnotíme převážně vlnu P100

b) AEP = akustické evokované potenciály

○ vznikají jako odpověď na jednoduchý sluchový podnět - kliknutí
○ Sluchové evokované potenciály slouží k diagnostice n. vestibulocochlearis
○ Pro normální AEP je charakteristická série několika pozitivních vln s latencí
(reakční čas) do 10 ms
○ Jednotlivé vlny se značí římskými číslicemi I – VII. Nejkonstantnější jsou
vlny I, III a V. Hodnotí se především mezivrcholové latence, případně latence
absolutní, tvar a amplituda jednotlivých vln

c) SEP = somatosenzorické evokované potenciály.

 ○ Při vyšetření SEP se jako podnět používá elektrická stimulace periferního
nervu horní nebo dolní končetiny
○ Standardní místo pro stimulaci bývá n. medianus v zápěstí, a to těsně nad
karpálním tunelem, nebo n. tibialis za vnitřním kotníkem nohy
○ metoda SEP vyhodnocuje zdravotní stav periferních nervů a míchy
d) MEP = motorické evokované potenciály
○ MEP jsou nejčastěji indukovány pomocí transkraniální magnetické stimulace
○ stimulace motorické kůry
○ MEP slouží k vyšetření poškození motorických drah
● EEG = elektroencefalografie
○ stanovuje spontánní elektrickou aktivitu mozku
○ označující záznam výchylek potenciálů registrovaných z mozku
○ EEG je možno registrovat pomocí elektrod lokalizovaných na neporušené kůži lebky
nebo pomocí elektrod umístěných na mozku (elektrokortikografie) nebo v mozku
○ EEG svody mohou být bipolární nebo unipolární (referenční)
a) bipolární svody:
● registrují výchylky potenciálu mezi dvěma korovými elektrodami
● porovnává se potenciál dvou bodů na kůži lebky
b) referenční svody:
○ porovnávají se pak rozdíly mezi korovou elektrodou a teoreticky
indiferentní elektrodou umístěnou na některé části těla vzdálené od
mozkové kůry (na ušním boltci, kořeni nosu)
○ registruje postsynaptický potenciál - delší
○ Funkční vyšetřovací metoda
■ Diagnostika poruch funkce mozku
■ Epilepsie
■ Poruchy spánku
○ Buněčné mechanismy EEG:
○ Hlavní zdroj EEG:
■ Synaptická aktivita na pyramidových buňkách
● Pyramidové neurony
○ Hlavní projekční neurony v kůře
○ Apikální dendrity orientované kolmo k mozkovému povrchu
● Synaptická aktivita
○ Vznik extracelulární proudů a elektrického pole vně buněk

● EEG rytmy (vlny)

○ rytmus alfa
■ složka EEG u dospělých osob ležících v klidu se zavřenýma očima a
nesoustředěných na nějaký problém (relaxovaná bdělost)
■ celkem pravidelná aktivita vln o frekvenci 8–12 cyklů/s = Hz a amplitudě
kolem 50–100 µV (při záznamu skalpovými elektrodami).
■ Je nejvýraznější v parieto-okcipitální oblasti, i když je ho možno někdy
registrovat i v dalších oblastech
■ tlumí se zvýšením pozornosti – hlavně zrakovým vjemem (otevření očí) =
blokáda alfa-rytmu / desynchronizace
○ rytmus beta
■ při bdění (mentální činnost, zvýšená pozornost), otevření očí
■ nepravidelná aktivita vln o frekvenci 18–30 Hz a nižší amplitudou.
■ ve frontálních oblastech
○ (Můžeme rozlišovat ještě rychlejší aktivitu gama (30 až 80 Hz), která se objevuje
zejména při soustředěné pozornosti)
○ rytmus theta
■ Velké, pravidelné vlny o frekvenci 4–7 Hz
■ lze registrovat v bdělém stavu u dětí v parietální a temporální oblasti
■ u dospělých: při emocionálním stresu, degenerativních chorobách mozku
■ temporálně při usínání
○ rytmus delta
■ Velké, pomalé vlny s frekvencí nižší než 4 Hz
■ během hlubokého spánku
94/ Retikulární formace a modulační systémy
Zdroje: Kittnar 599, 673-675

= síť navzájem propojených, fylogeneticky starých jader, která sahá od krční míchy celým
mozkovým kmenem až do mezimozku
● aktivační (ARAS) a inhibiční (pocit únavy, navození spánku) vliv na celou CNS
● důležitá přepojovací stanice
● regulační centra životně důležitých funkcí (řízení srdce, krevního oběhu, dýchací centrum)
● obsahuje centra reflexů (obranné, obživné)
● vnímání bolesti
● řízení motoriky
● regulace tělesné teploty
1) ARAS - ascendentní retikulární aktivační systém
○ rozvod senzorických podnětů
○ vzruchy přicházející do RF jsou v podobě nespecifické budivé aktivity přenášeny do
celé mozkové kůry
○ nastavení bdělosti a vědomí
2) Descendentní RF
○ držení těla a svalový tonus
a) Facilitační oblast - facilitačně působí na tonus antigravitačních svalů, tlumí tonus
flexorů, udržení vzpřímeného postoje, je aktivována ze: statokinetického čidla,
vestibulárního mozečku, kolaterál ze specifických senzorických drah, mozkové kůry
b) Inhibiční oblast - tlumí míšní reflexy, tlumí tonus extenzorů, je aktivována:
spinálním mozečkem, bazálními ganglii, mozkovou kůrou
● Decerebrační rigidita:
○ význam součinnosti RF s vyššími oddíly CNS
○ přerušení mozkového kmene v lamina quadrigemina -> vyřazení vlivů vyšších oddílů
CNS, které aktivují inhibiční oblast RF-> převaha facilitační oblasti RF -> stoupne
tonus extenzorů
● Modulační systémy z vypracovaných otázek:
95/ Spánek a bdění
Zdroje: přednáška, Guyton 763, Ganong 202, bdění: Trojan 676

Spánek
= Základní fyziologická potřeba
● Behaviorální (týkající se chování) stav
• Snížená odpověď na podněty
• Nízká interakce se zevním prostředím
• Snížená motorická aktivita
• Stereotypní postury
• Reverzibilita

= synchronizovaná aktivita korových neuronů řízená z hypothalamu a retikulární formace přes

talamus
● řízen melatoninem (suprachiasmatické jádro)
● způsoben inhibičními procesy
● dva druhy spánku:
1) non-REM spánek - spánek s pomalými vlnami, hluboký spánek
● první hodina spánku po usnutí
● sny z této fáze si nepamatujeme - neprobíhá konsolidace, černobílé sny
● neuronální aktivita nízká
● Metabolismus mozku na nejnižší úrovni
● Pokles sympatické aktivity
● Svalový tonus a reflexy intaktní, uvolnění svalového tonu
● důležitý pro ukládání paměťových stop, deklarativní paměť (hippocampus-
dependent)
● NonREM spánek rozdělujeme do 4 stadií:
1) 1.stadium: když člověk usíná, je charakterizované úseky nepravidelné EEG
aktivity s nízkou amplitudou a vysokou frekvencí (rozpad rytmu alfa)
 2) 2. stadium: se vyznačuje přítomností spánkových vřetének. Jsou to výboje
vln podobných rytmu alfa s amplitudou kolem 50 µV, ale s frekvencí 10–14/s
(rytmus sigma)

3) 3.stadium: frekvence vln se snižuje a amplituda vzrůstá

4) 4.stadium: objevuje se maximální zpomalení, EEG záznam v hlubokém

spánku je charakterizován rytmickými pomalými vlnami (v delta
frekvenčním pásmu), což je známkou synchronizace

2) REM spánek = rapid eye movement

● Desynchronizovaná aktivita
● EEG nízkovoltážní směs různých frekvencí, EEG vlny podobné jako během bdělosti
● rychlý pohyb očí
● pohyby svalů
● Vymizení svalového tonu (atonia)
● barevné, živé sny
● paradoxní spánek - vysoká aktivita mozku (EEG)
● Vzestup neuronální aktivity
● Zvýšený metabolismus
● Oslabené homeostatické mechanismy
○ Odpověď na teplo
○ Odpověď na CO2
● nepravidelný srdeční a dechový rytmus
● nedeklarativní paměť (hippocamus-independent)
● představuje 25% spánku
● 5-30 min dlouhé cykly opakované po 90 minutách

● Spánkový cyklus
○ délka celého spánkového cyklu: cca 90 minut
○ klid: alfa vlny
 ○ usínání - pomalá synchronizace - théta vlny

● Funkce spánku
1. zrání nervového systému
2. význam spánku pro učení, paměť
(konsolidace)
3. význam pro kognitivní funkce - spánek je tedy potřebný pro fungování psychických
funkcí (myšlení, rozhodování, paměť, ale např. i zrak) tím, že odstraňuje jejich únavu
vyvolanou bdělým stavem
4. odstranění metabolitů nervových buněk
5. zachování metabolické energie - šetření energií

Bdění (=vigilita) a probuzení

○ funkční stav organismu s normálními senzorickými a motorickými vztahy se zevním
prostředím
○ bdělá pozornost - vigilance
○ a) klidné, relaxované bdění: CNS reaguje na střední hladině vigilance, uvolněná
pozornost, tento stav může být východiskem přechodu ke spánku nebo přechodu k
vyšším stupňům aktivity, alfa rytmus
○ b) aktivní bdění: pozornost se zvyšuje a soustřeďuje na určitou oblast činnosti
organismu (selektivní pozornost). EEG - beta až gama rytmus
○ c) ostražité bdění: při něm vigilance dosahuje nejvyššího stupně a selektivity
○ ARAS - nastavení bdělosti a vědomí
○ Stimulace mediálního tegmenta: Probuzení
■ Léze mediálního tegmenta: NREM
○ Před probuzením aktivace neuronů:
• Locus coeruleus (noradrenalin)
• Ncl. raphe (serotonin)
• Cholinergní jádra
• Histaminergní jádra
• Orexin (hypokretin) neurony
● produkován neurony v hypothalamu, neurony jsou nejvíce aktivní během
probouzení, snížené množství orexinu způsobuje narkolepsii (extrémní
ospalost, upadání do spánku během dne
96/Limbický systém, motivace, strach a další emoce
Zdroje: Memorix; motivace, emoce: Kittnar - 604; Ganong 261, Trojan 688, Papezův okruh: Fyziologie a patologická
fyziologie: pro klinickou praxi - Rokyta

● Limbický systém
○ systém korových a podkorových
struktur
○ podílí se na řízení homeostázy
organismu
○ vliv na emoce, chování,
motivaci, paměť, autonomní i
somatický systém, endokrinní
osu hypothalamus-hypofýza,
zapojen do integrace
smyslových vjemů, pud
sebezáchovy, sexuální chování,
příjem potravy
○ Z fylogenetického hlediska je limbická kůra nejstarší korovou oblastí
○ Podle původní představy by se měl limbický systém účastnit zpracování
čichových informací (odtud jeho starší název rhinencephalon)
○ označení limbický vychází z vývoje CNS, v němž struktury limbického
systému tvoří límec okolo mozkového kmene, limbus - latinsky límec

● korové oblasti
○ allokortex
■ primitivní korová tkáň, většinou trojvrstevná, obkružující hilus
hemisféry, vývojově starší
a) paleokortex = rhiencephalon, čichový mozek
b) archikortex = limbická kůra
○ hipokampální formace: ukládání informací do dlouhodobé
paměti, podílí se na tzv. konsolidaci paměťové stopy,
rozpoznávání novosti a významnosti informace
○ juxtaalokortex = mesokortex
■ prstenec korové tkáně přechodného typu, má 3–6 vrstev, uložený mezi
alokortexem a neokortexem
○ neokortex
■ nejvíce vyvinutou částí mozkové hemisféry, vždy šestivrstevný, více
než 95% povrchu hemisfér
■ gyrus cinguli: emoční reakce - přední část, prostorová orientace -
zadní část
■ gyrus parahippocampalis - prostorová orientace, schopnost rozlišit
objekty
● podkorové struktury
○ amygdala:
■ centrum emocí a strachu
■ ukládání vzpomínek spojených s emocionálními událostmi
■ reakce strachu (strnutí, tachykardie, tachypnoe, stimulace produkce
stresových hormonů)
■ reakce na podněty spojené zejména se špatnou událostí
■ kortikomediální část amygdaly dostává informace z čichových
receptorů => čich ovlivňuje chování
■ bazolaterální část amygdaly s temporálními a parietálními asociačními
oblastmi mozkové kůry - ty zprostředkovávají přístup všech
senzorických informací kromě čichových, tato část určuje emoční
význam informací a přisuzuje jim emoční náboj
■ centrální část amygdaly má spoje s chuťovými centry
○ ncl.accumbens - jádro závislosti a touhy
○ septum verum - centrum radosti
○ hypothalamus - ncll. mammillares
○ thalamus - ncll. anteriores thalami

● Papezův okruh

● Motivace
○ ovlivnění chování informacemi z vnitřního prostředí organizmu
 ○ vlivem nedostatku nebo přebytku některé látky se spouští takové programy
chování, které tuto odchylku vyrovnávají (např. pokles hladiny glukózy v
plazmě způsobuje pocit hladu a vede k vyhledávání a příjmu potravy) - tento
typ motivace je označován jako drive (pohnutka, úsilí), je řízen z
hypothalamických center regulujících homeostázu dané veličiny (centrum
hladu, žízně, termoregulační centrum)
○ mnoho typů chování je však spouštěno jinými druhy změn vnitřního prostředí,
jako jsou změny hladiny hormonů nebo vnitřní aktivity CNS (biologické
hodiny, vnitřní rytmy). Stejně jako biologickými potřebami může být chování
ovlivněno i potřebami poznávacími (kognitivními)
● Emoce
○ citové zabarvení činnosti, případně psychický stav v určité míře ovlivňující
každé jednání. U člověka tak také můžeme nazvat subjektivní hodnocení dané
reakce. Jejich charakter a intenzita většinou odpovídá biologickému významu
podnětu. Velikost emočního doprovodu nějaké činnosti je možné posoudit
podle projevů aktivace sympatického nebo parasympatického nervstva
(velikost TK, srdeční frekvence, pocení, průměr zornic,..)
○ Emoce jsou řízeny z limbického systému. Velký význam mají také
mediátorové systémy mozku

97/Typy paměti
Zdroje: Guyton 746, Kittnar 609, Ganong 273, přednáška Jiruška
 vstup: senzorická informace - přepisuje se do okamžité paměti (zobrazení informace v příslušné korové
oblasti) => uložení do krátkodobé paměti: a) zapomínání - nevyužíváme informaci, b) do pracovní
paměti - vybavení c) konsolidace do dlouhodobé
● Kódování - zpracování příchozí informace
● Přepis - Registrace vstupní informace ze senzorických zdrojů
● Konsolidace - Informace trvalejšího významu přepsána permanentní paměti
● Uložení - Výsledek získání a konsolidace informace
● Vybavení - Využití uložené informace k vytvoření vědomé reprezentace informace či
k vykonání naučeného chování

● dle trvání:
a) krátkodobá paměť - trvající sekundy, minuty, není tedy trvalá, informace
může být přesunuta do jiného druhu paměti, kapacita je omezená
○ pracovní paměť: formou krátkodobé paměti, sledování souvislostí v
textu, podílí se na matematických operacích
b) střednědobá paměť - informace je uchovávána dny, týdny, (minuty-hodiny),
vymizí spontánně nebo přesunutím do dlouhodobé paměti, kapacita je
omezená, uchovává komplexnější informace - obrazové a zvukové sekvence,
vůně a chutě, pro uložení a vybavení informace má význam hipokampus
c) dlouhodobá paměť - roky, celý život (několik dní-mnoho let-trvale) - kapacita
prakticky neomezená, informace opakované, s mimořádným významem,
emočním nábojem, zvláštní formou jsou paměťové stopy (schopnost číst, psát,
počítat), Pamětní stopy v období krátkodobé paměti můžou být narušeny
úrazem nebo různými látkami, kdežto dlouhodobé pamětní stopy jsou velmi
odolné

○ dle charakteru informace:

a) deklarativní = explicitní paměť
a) epizodická - události, umožňuje orientaci v čase a
prostoru
b) sémantická - fakta
 ○ vyžaduje vědomé úsilí
○ informace jsou označovány jako ,,vědět, znát"
○ není zapotřebí opakování
○ uložená informace v abstraktní formě
○ fylogeneticky mladá
○ Ontogeneticky pozdě (po 2. roce)
○ uchovávávání stop závisí na hipokampu (konsolidace) a
mediálním temporálním laloku
○ Poruchy deklarativní paměti:
■ Amnesie při poškození ncl. dorsomedialis či corpora
mammilaria
■ CMP, nádor, trauma, alkoholismu, vitamín B1
deficience
■ Korsakovova psychóza: Retrográdní amnesie,
Anterográdní amnesie, Apatie, Neuvědomění poruchy,
Konfabulace – imaginární zážitky k maskování mezer v
paměti
b) nedeklarativní, procedurální, implicitní, reflexní
○ vychází z přímé zkušenosti
○ umožňuje zlepšování výkonu při jeho opakování
○ paměťové stopy označujeme jako ,,umět"
○ nezávisí na hipokampu
a) motorická, procedurální paměť
○ dovednosti, zvyky
○ striatum
○ Opakované učení
○ Uložena konkrétní informace
○ Fylogeneticky stará
○ Ontogeneticky časná (prenatálně)
○ Podvědomé vybavení
b) asociační učení
○ Změny v chování v důsledku vytvoření časové
souvislosti mezi dvěma a více podněty
○ Podmíněné reflexy:
○ jednoduché klasické podmiňování
■ Pavlov - psi
 ■ fear conditioning: emoční odpověď -
amygdala
● zvuk působí na myš - má
normální krevní tlak, pokračuje v
činnosti
● myš dostane elektrický šok a
zároveň se ozve zvuk
● ozve-li se zvuk (šok není
přítomen), myš reaguje zvýšením
krevního tlaku a zastavením
činnosti, je ve stresu
● podmíněný stimulus: zvuk

○ operantní podmiňování
c) neasociační učení
○ Změny v behaviorální odpovědi na jednotlivý
stimulus v průběhu času
○ habituace = učení se ignorovat podněty
bez signálního významu, postupně nevěnujeme
pozornost tikání hodin
○ senzitizace = zesílení odpovědi na všechny
podněty, opačný proces k habituaci - opakovaný
podnět začne vyvolávat větší odpověď, když je
jednou nebo několikrát spojen s nepříjemným
nebo příjemným podnětem
d) priming = ovlivnění odhadu
○ usnadnění rozpoznání slov nebo objektů
předcházející expozicí. Příkladem je lepší
vybavení slova, pokud vidíme několik prvních
písmen
○ podnět z dřívějška ovlivňuje pozdější chování,
automatické uvažování
 98. Podstata vzniku paměťové stopy
● paměť je spojena s vytvářením nových nebo zesílením existujících spojení mezi mozkovými oblastmi,
skupinami buněk nebo buňkami
● paměťová stopa (engram)= fyzická reprezentace naučeného
● přerušení spojení nebo narušení paměťové stopy- deficit paměti
● vytváření pamětní stopy (Hebovo učení)
○ zevní podnět- aktivace neuronové sítě- reverbující aktivita v
buněčné populaci pokračuje i po odstranění stimulu- zesílení
spojení mezi neurony v buněčné populaci, které jsou aktivní ve
stejný čas (princip fire together-wire together)- posílená spojení v
populaci reprezentují engram (paměťovou stopu) pro daný typ
podnětu
○ pro období učení- i částečná aktivace buněk v populaci
vede k aktivaci celé buněčné reprezentace stimulu
○ princip vybavování je nezávislý na hippocampu
○ díky optogenetice potvrzení engramu- genetická
modifikace (vnesení genu do mozku přes vektor)- vnesení
genu pro opsin (světlem aktivovaný iontový kanál-
nacházíme u sinic)
■ posvícení na neuron- depolarizace
■ neuron s inhibičním opsinem- světlo na buňku-
inhibice vzniku AP
■ neuron exprimující aktivační opsin- generace AP
■ vyvolání falešné vzpomínky (viz. obrázek)
○ podstatou paměťové stopy na úrovni neuronů je změna
účinnosti synapse- dlouhodobá potenciace
■ na neurony končí vstupy ze dvou drah
■ stimulace jedné dráhy- vznik AP- měříme
odpověď na postsynaptickém neuronu
(postsynaptický potenciál)- aplikace
tetanického stimulu (1s- 100Hz)- opět
jednoduchý stimulus- amplituda odpovědi se
výrazně zvětšila- výrazná potenciace odpovědi-
zesílení synapse (může trvat hodiny, dny…)=
buněčný podklad dlouhodobé paměti
■ druhá dráha stimulována pořád stejně- pořád stejné odpovědi
■ mechanismus: v presynaptickém prostoru dochází k vylití
glutamátu- váže se na AMPA receptory- depolarizace
membrány- pokud je malá- NMDA receptory zůstanou
uzavřené
● více aktivovaných AMPA receptorů- otevření NMDA
kanálů- influx Ca2+ do buňky- velký postsynaptický
potenciál
● zvýšení intracelulární koncentrace Ca2+- aktivace
proteinkináz (zeta..)- přenos do jádra- aktivace genů (c-fos, creb)- syntéza proteinů-
zabuduje se více AMPA/NMDA- zesílení přenosu na synapsi
● mohou se vytvářet i nové synapse
● zablokování NMDA receptorů- paměťový deficit
● může se uvolňovat větší množství glutamátu (díky NO z postsynaptického prostoru)
■ epileptická aktivita interferuje s reaktivací paměťové stopy- poruchy paměti
 ■ kromě funkčních změn na synapsi dochází i ke změnám
počtu synapsí a jeji morfologie
● v průběhu učení- vznik nových synapsí a existující
synapse mohou být zesíleny
● zapomínání- zmizí synapse nebo se původní synapse
oslabí
● opětovné učení- zesílení synapsí
○ dlouhodobá deprese- zapomínání
■ stimulus 5-10 Hz- postsynaptický potenciál se zmenší- přenos je méně efektivní
○ dlouhodobá potenciace a deprese souvisí s množstvím Ca2+, které se dostane do buňky
■ malé množství Ca2+- aktivace protein fosfatáz- defosforylace synaptických proteinů

● vytváření paměťové stopy

○ příchozí senzorická informace se ukládá do okamžité paměti (není to úplně paměť- zobrazování
informace v příslušné korové oblasti)- tuto informaci můžeme využít ve formě krátkodobé paměti
(forma uložení, ale není ještě permanentní)- pokud informaci nebudeme využívat- zapomnění, ztráta
informace nebo přepis do pracovní paměti- vybavení- použití informace
○ konsolidace z krátkodobé paměti do dlouhodobé (longterm vs. long lasting)
■ pokud informace ztratí na významu- pamětní stopa se oslabí/vyhasne- zapomnění
■ vědomé vybavení informace z dlouhodobé do pracovní paměti
○ diagram nakreslit u zkoušky
 99. Řeč a její poruchy
● řeč= jedna ze základních složek lidské inteligence a lidské
kultury
● řečová centra
○ Brocovo motorické centrum řeči (area 44,45)
■ lokalizace: částečně v laterální zadní části
prefrontálního kortexu a částečně v
premotorické oblasti
■ funkce: zpracovává informace přicházející z
Wernickeovy oblasti na podrobný a
koordinovaný vzorec aktivity pro vokalizaci,
který vysílá do motorické kůry, odkud jsou
řízeny příslušné pohyby rtů, jazyka a
hlasivek- podílí se na tvorbě slov, vět a na psaném projevu
○ Wernickeovo senzorické centrum řeči (area 22, 39, 40)
■ lokalizace: za primární sluchovou oblastí, u
zadního konce gyrus temporalis superior-
potkávají se zde somatické, zrakové a sluchové
asociační oblasti
■ funkce: nejdůležitější oblast mozku pro vyšší
intelektuální funkce- sídlo inteligence-
pochopení mluvené a čtené informace
■ elektrická stimulace vyvolává komplexní
myšlení- komplikované vizuální scény z dětství,
sluchové halucinace, výrok pronesený určitou
osobou- věří se tedy, že jsou zde uloženy
komplikované paměťové vzorce zahrnující více než jeden senzorický vjem
○ obě centra propojena cestou fasciculus arcuatus
● gyrus angularis
○ lokalizace: nejspodnější část zadního parietálního laloku- hned za Wernickeovým centrem
○ funkce: interpretace zrakové informace- zpracovává čtenou informaci transformací slova do takové
vzruchové aktivity ve Wernickeovo oblasti, která odpovídá jejich akustické formě
● dominance hemisfér:
○ Wernickeovo centrum, Brocovo centrum, gyrus angularis, řečová a motorická kontrolní centra=
mnohem více vyvinuta v jedné hemisféře- označována jako dominantní (kategorická)
○ 95% lidí- levá hemisféra (důvod: po narození oblast kůry, z níž se vyvine Wernickeovo centrum, je
větší v levé hemisféře)
○ dominance není zcela korektní pojem- týká se zejména intelektuálních funkcích založených na
řeči, nedominantní hemisféra je pravděpodobně dominantní pro jiné typy inteligence- porozumění a
interpretace hudby, neverbální zrakové vzorce, rozpoznání řeči těla, intonace řeči, prostorové
vztahy mezi člověkem a jeho okolím= hemisféry jsou specializované
● učení jazyků
○ druhý jazyk naučený v dospělosti- existence dvou separátních okrsků v Brocově oblasti
 ○ dvojjazyčná výchova dětí- jedna oblast pro oba jazyky
○ děti dosahují jazykové dokonalosti snadněji než dospělí
● mechanismus tvorby slov
○ na základě sluchové informace
■ 1) přijetí sluchových signálů v primární
sluchové oblasti kódující slova
■ 2) interpretace slov ve Wernickeovo centru
■ 3) výběr myšlenek a slov ve Wernickeovo
centru
■ 4) přenos signálů z Wernickeova centra do
Brocova centra cestou fasciculus arcuatus
■ 5) aktivace naučených motorických vzorců v
Brocově centru pro kontrolu tvorby slov
■ 6) přenos signálů do motorické kůry pro
kontrolu řečových svalů
○ na základě čtené informace
■ 1) přijetí zrakových signálů v primární
zrakové oblasti
■ 2) první fáze interpretace v gyrus
angularis
■ 3) úplné rozpoznání ve Wernickeovo
oblasti
■ dále sekvence stejná jako u sluchové
informace
● velký podíl námi přijatých senzorických informací je
nejprve konvertován do podoby jazyka než je uložen do
paměti nebo je zpracován pro jiné intelektuální účely
○ když čteme knihu, neuložíme si vizuální informaci v podobě tištěných slov, ale uložíme si slova nebo
myšlenky často ve formě slov
● artikulace= pohyby svalů úst, jazyka, laryngu a hlasivek odpovědných za intonaci, načasování a rychlé
změny v intenzitě zvuků
○ obličejové a laryngeální oblasti motorické kůry aktivují tyto oblasti a cerebellum, bazální ganglia a
senzorický kortex kontrolují posloupnost a intenzitu svalové kontrakce
○ poškození těchto oblastí vede k úplné nebo částečné neschopnosti mluvit zřetelně
● poruchy řeči
○ poruchy řečových funkcí, které nejsou důsledkem poškození zraku, sluchu ani hybnosti= afázie-
důsledek lézí v kategorické (“dominantní”) hemisféře nejčastěji v důsledku embolie nebo trombózy
různých cév
○ motorická (expresivní, neplynulá) afázie- poškození Brocova centra
■ pacient rozumí mluvenému i psanému slovu
■ řeč je zpomalená, zkomolená, pacient špatně vyhledává slova, ale smysluplná
■ pacienti s rozsáhlým poškozením této oblasti- odkázání na dvě až tři slova, pomocí nichž
vyjadřují celý rozsah významů a emocí
● někdy si takto postižení zachovávají slova, která právě pronášeli v okamžiku úrazu
nebo cévní příhody, která byla příčinou afázie
○ senzorická (percepční, plynulá) afázie- poškození Wernickeho centra
■ pacient slyší, ale nerozumí významu slov a vět, má pocit, že slyší cizí jazyk
■ může mluvit, avšak řeč je nesrozumitelná (slovní salát)
○ konduktivní afázie (další forma plynulé afázie)
■ dobré porozumění a dobrá spontánní řeč, ale neschopnost sestavovat slova dohromady-
neschopnost konverzace a opakovat slova
■ dříve se předpokládalo, že se jedná o důsledek léze fasciculus arcuatus, ale dnes se ukazuje,
že je spíše důsledkem lézí uvnitř nebo okolo sluchové kůry (area 40, 41, 42)- Ganong
 ○ anomická afázie- poškození gyrus angularis
■ nejsou patrné potíže s mluvením nebo porozuměním mluvené řeči
■ problémy s porozuměním psanému textu nebo obrázkům- vizuální informace není
zpracována a přenesena do Wernickeovy oblasti
○ častěji je mozkové poškození rozsáhlejší- objevuje se více forem afázie- smíšená afázie
○ velmi často celková- globální afázie- zahrnuje receptivní i expresivní funkce, řeč je omezená i
neplynulá
○ psaní je postiženo u všech afázií, u nichž je postižená mluva
○ léze reprezentační (“nedominantní”) hemisféry se také podílejí na rozvoji afázie- neschopnost
vyprávět příběh nebo udělat vtip, zhoršení schopnosti pochopit pointu nebo porozumět rozdílům v
modulaci a zabarvení řeči
○ koktání- souvislost s dominancí pravé hemisféry a hyperaktivitou mozkové kůry a mozečku včetně
suplementární motorické oblasti
○ dráždění části suplementární motorické oblasti vyvolá smích- úměrný intenzitě dráždění
● oblast pro pojmenovávání věcí- nejlaterálnější část předního okcipitálního laloku
○ učení se názvům nejvíce pomocí sluchového vjemu, rozpoznání objektů prostřednictvím zrakového
vjemu
○ názvy jsou důležité pro porozumění mluvené i psané řeči
 102. Sluch, funkce středního a vnitřního ucha, převod zvukových vln na elektrické signály
● transdukce zvukových vln na elektrickou energii-
přenos do nervového systému
● na začátku- proměna tlaku v čase- přichází do ucha
a na bubínek
● boltec- zachycení co nejvíce sluchového vjemu,
detekce zdroje zvuku ve vertikální rovině
● vlna se dostává až na bubínek, který rozkmitává
● ve středouší (maleus, incus, stapes)- převod malé
amplitudy z velké plochy na velkou amplitudu na malé
ploše (20-30x zvýšení amplitudy)
○ ústí Eustachovy trubice (špatný sluch při rýmě)
● cochlea
○ sluchový systém vytváří frekvenční rozklad k
zaznamenání i vyšších frekvencí- Fourierova
transformace
○ 3 kompartmenty
■ scala vestibuli
■ scala tympani
● stejné složení (perilymfa- stejná
jako ECF- K+- 5mM), spojení v
helicotrema
■ scala media
● endolymfa- vysoká koncentrace K+- 150 mM, nízká koncentrace Na+
● bazilární membrána- na ní Cortiho
orgán
○ senzorické buňky a k nim
nasedající výběžky prvních
sluchových neuronů (těla ve
spirálním gangliu)
● zejména spodní část není všude
stejně tlustá a tuhá
○ tlustší a pevnější tělesa
rezonují na vyšších tónech
● složený zvuk- dostane se do
oscilace v místě, kde se jeho
frekvence potká s frekvencí
příslušící tuhosti membrány v daném místě-
membrána se rozechvěje
● dva zvuky- membrána se rozechvěje na třech
místech
● do mozku- informace o tom, jaká je intenzita
zvuku na daných frekvencích
● Cortiho orgán
○ tektoriální membrána= pasivní, rosolovitá útvar
○ 3 řady vnějších vláskových buněk a 1 řada vnitřních vláskových buněk- všechny jsou inervovány
(aferentně- zejména vnitřní, ale i eferentně- aby CNS mohl modulovat a chránit celý systém-
upravení excitability vnějších vláskových buněk)
○ kolem= podpůrné buňky
○ Cortiho tunel- perilymfa
○ vnější vláskové buňky- pevně připojené stereocilie k tektoriální membráně- lamina reticularis x
vnitřní vláskové buňky nejsou pevně připojeny- čekají až do nich tektoriální membrána narazí
○ vnější vláskové buňky tvoří “kochleární zesilovač”
 ■ vršek- tight junctions- nepropustí nic
■ na ciliích- mechanosenzitivní kanály otevírané pomocí proteinové spojky (tipplings)- když
se vlásky nakloní- protažení spojek- otevření kanálu pro K+- teče do buňky, kde je ho méně-
depolarizace buňky
■ po uzavření kanálů se koncentrace
draslíku snižuje- draslík se dostává přes
kanály obklopující spodek buňky do
perilymfy
■ měnící se membránové napětí působí na
protein sedící v bocích buňky- prestin-
změna membránového napětí způsobí
změnu jeho konformace a především
délky- stahuje a roztahuje se- ještě více
rozkmitává membránu- tahá ji dolu a
nahoru= pozitivní zpětná vazba-
způsobuje aktivní chvění buňky
(přicházející frekvence způsobí pasivní chvění)- přidává až 40 dB
● hnací silou= koncentrační gradient pro K+
■ zvyšují kmity tektoriální membrány, nesnímají vibrace
○ vnitřní vláskové buňky= vlastní senzorické buňky ve sluchu
■ neuromediátor= glutamát- zvláštní tvar presynaptické části- “žebra”- velmi rychlé
uvolňování glutamátu
● koncentrační gradient K+- vytváří ho stria vascularis- postupně čerpá K+ do endolymfy
○ mutace connexinu 26- nefunguje pasivní gradient K+ do stria vascularis-
nedostatečný gradient K+- poškozená funkce kochley (nefunguje kochleární
zesilovač)- až 50% vrozené hluchoty
● ototoxické látky (zejména pro vláskové buňky)- ATB- gentamycin (vybíjí vláskové
buňky), chemoterapie- cisplatina, karboplatina, při velmi vysokých dávkách- chinin a
aspirin
● převodní vada sluchu- porucha ve vnějším uchu a ve středouší (např. benigní nádor
rozrušující středouší nebo vrozená obstrukce)- bypass- BAHA (mikrofon na kůži-
elektromagnetický přenos na receiver- šroubek do kosti- rozechvívá kost- vnější
vláskové buňky to nerozechvěje přes oválné okénko, ale přes celou kochleu
● centrální vada sluchu- postižení vláskových buněk (vnějších či vnitřních nebo obou)
○ dráždění volných zakončení sluchového nervu- kochleární implantát- za
uchem- přístroj, který umí zprocesovat zvuk, odstranit šumy- vede do cívky-
přenos vzruchů- dráteček s mnoha elektrodami- impulsy dráždící zakončení
sluchového nervu- vytváří frekvenční rozklad
● vzestupná sluchová dráha
○ vlákna z kochley- těla v ganglion spirale- jejich axony do nuclei cochleares
ventrales et dorsales v mozkovém kmeni- kříží se- lemniscus lateralis-
přepojení v colliculus inferior- přepojení v corpus geniculatum mediale-
sluchová kůra
 ○ již během sluchové dráhy dochází ke zpracování sluchové informace
■ různé frekvence jdou vedle sebe, tvoří gradient- buňky na
jednom kraji kochleárního
jádra odpovídají nižším
frekvencím, na druhém kraji
vyšším= tonotopie-
uspořádání dle frekvencí-
drží se až do kůry
■ do kůry nejde jen informace
o frekvencích- informace po
jiných vláknech- neurony
informují o začátku a konci
vjemu
■ jiné neurony- frekvenční
modulace, rytmus, odkud
zvuk jde, hlasitost
■ sluchová kůra- integrace
všech parametrů
■ detekce zdroje (“odkud zvuk přišel”)
● pro nižší frekvence- na základě časového
zpoždění: zvuk přichází zleva- vjem se dostane
do levého ucha o něco dříve než do pravého
○ když je zprava informace zpožděná-
přenos po levém axonu může jet dál-
informace se potkají až na posledním
neuronu pro levé ucho a na prvním pro
pravé- mediální oliva superior
○ když je informace před člověkem- potkají
se na prostředním neuronu
● pro vyšší frekvence- hlava tvoří “akustický stín”-
lehké snížení o 2-3 dB mezi levým a pravým
uchem- inhibiční výstup z kontralaterální strany (laterální oliva superior)
● sluchová kůra- mediální strana temporálního laloku
○ primární sluchová kůra- vystavena sulcus centralis, sekundární pole okolo primární kůry, čím vyšší
pole- tím komplexnější- asociace se zbytkem mozku ve Wernickeově centru- rozlišení řeči

● audiometrie
○ ostrost slyšení se měří audiometrem- vysílání čistých tónů o různých frekvencích
○ prahová hodnota pro každou frekvenci- objektivní měření stupně ztráty sluchu a rozsahu,v němž se
objevují největší ztráty
● otoakustické emise- metoda zacílena na kochleární zesilovač
○ do ucha- určitá frekvence
○ reporduktor a mikrofon- zachycuje, jak samotné ucho generuje daný tón (stále kmitají vnější
vláskové buňky na dané frekvenci)- pokud fungují vnější vláskové buňky- měly by být schopny
rezchvívat membránu a samy generovat zvuk
○ screening novorozenců (pokud se hluchota nezachytí včas- nemusí se rozvinout porozumění řeči)
100/ Oko jako optický aparát
Memorix, přednáška; vady oka- Ganong 155, Constanzo

● Zrak je nejdůležitější smysl, kterým vnímáme až 80 % veškerého okolního dění. Díky němu
dovedeme rozlišovat jednotlivé předměty, vzdálenosti mezi nimi, a můžeme se tedy
orientovat v prostoru. Sluneční paprsky přicházejí do oka přes různá optická prostředí:
rohovku, přední komoru, čočku a sklivec. Dopadají na sítnici, kde se tvoří zmenšený a
převrácený obraz.

● Optický systém detekuje a interpretuje světelné signály=elektromagnetické vlny

● Oko dokáže rozlišit dvě vlastnosti světla: jeho jas a vlnovou délku
● viditelné světlo: 400 až 750 nm

Struktury oka

● Vazivová vnější vrstva

○ rohovka
■ průhledná, bezcévná
■ je nejsilnější čočkou optického aparátu oka (43 dioptrií )
■ do oka skrze ni vstupují světelné paprsky
■ epitel (proliferace a obnova buněk trvá cca 7 dní - velká regenerační
schopnost)
■ stroma
■ endotel (jednovrstevný, reguluje množství vody v rohovce, pumpují se Na+
ionty ven, voda jde za nimi)
■ Je nejcitlivější tkání - dotykem se vyvolá rohovkový reflex - mrknutí (stah
m. orbicularis oculi)
○ skléra

● Cévní střední vrstva:

○ duhovka
■ neprůhledná, pigmentová a tedy barevná část oka
■ Melanocyty a množství melaninu určuje barvu očí
 ■ V zadní části duhovky jsou svalové buňky svěrače a rozvěrače zornice, které
ovládají šířku zornic
■ adaptace oka - roztahováním a stahováním duhovky se reguluje množství
světla dopadajícího do oka (Stejným způsobem jako adaptace oka funguje
clona u fotoaparátu)
○ cévnatka
■ pigmentovaná vrstva, obsahuje mnoho cév, vyživujících struktury oka
■ tmavou barvou krve a pigmentu tvoří temnou komoru pro světločivné
buňky
○ zornice
■ Svojí velikostí reguluje množství světla přicházejícího do oka
■ Mióza: je reakcí na intenzivní osvětlení, chrání sítnici před nadměrným
množstvím světla
■ Midriáza: je reakcí na nedostatek osvětlení, rozšířením zornice umožňuje
větší dopad světla na sítnici
■ Zornicový reflex - základní vyšetřovaný reflex, zúžení zornice po osvětlení

● Nervová vnitřní vrstva:

○ Sítnice = nervová tkáň, obsahující receptorové buňky, vystýlá zadní dvě třetiny oka

● Další součásti oka:

○ čočka
■ průhledný útvar (je transparentní, není zde prakticky žádná ECM,
nepřítomnost cév)
■ 15- 20 dioptrií (oko má celkovou optickou mohutnost asi 60 dioptrií)
■ Vysoce organizovaný systém specializovaných buněk (čočková vlákna),
uzavřený v elastickém pouzdru (ztluštělá bazální membrána)
■ je zavěšená na vláknech kruhového závěsného aparátu (zonula Zinni). Ten
se upíná na přední ztluštělou část cévnatky, zvanou řasnaté tělísko (corpus
ciliare), které obsahuje kruhová i podélná svalová vlákna, upínající se v
blízkosti spojení rohovky a skléry
■ zaostření blízkých předmětů na sítnici oka (akomodace), pro akomodaci je
potřeba ciliární sval (přední ⅔ řasnatého tělesa), závěsný aparát čočky a
elasticita pouzdra čočky (-》 je schopna měnit svůj tvar)
■ Stahem m. ciliaris inervovaným parasympaticky z n. oculomotorius se
okraje řasnatého tělíska koncentricky přiblíží, tím se uvolní tah závěsného
aparátu a čočka se vlastní pružností vyklene do konvexnějšího tvaru. Zvýší
se její optická mohutnost, tím i lomivost paprsků a obraz blízkého předmětu
se promítá na sítnici.

○ dvě tekutiny: humor aquaeus a humor vitreus

■ humor aquaeus - komorový mok (/voda), čirá bezbuněčná tekutina, vyplňuje
přední komoru oka, tvoří se v řasnatém tělese a dostává se přes zornici do
přední komory, kterou vyplňuje
■ humor vitreus - sklivec, vyplňuje zadní komoru oka, mezi zadní plochou
čočky a sítnicí, není schopen obnovy

Běžné vady projekčního mechanismu

 ● hypermetropie neboli dalekozrakost
○ vzdálený bod je v nekonečnu a blízký bod ve větší vzdálenosti od oka než u zdravého
oka. Dalekozraký člověk tedy vidí špatně blízké předměty.
○ bulbus je kratší, než je obvyklé, a proto jsou rovnoběžné paprsky lámány do
ohniska, ležícího za sítnicí
○ Obraz předmětu vzniká za sítnicí díky tomu, že optická mohutnost oční čočky je
příliš malá vzhledem k rozměrům oka - optický aparát oka je příliš slabý
○ Vadu je možno upravit brýlemi se spojnými čočkami, které zvyšují optickou
mohutnost oka a zkracují ohniskovou vzdálenost.
● myopie neboli krátkozrakost
○ vzdálený bod je v konečné vzdálenosti a blízký bod je posunutý blíže k oku.
Krátkozraký člověk tedy vidí špatně na dálku.
○ Obraz předmětu vzniká před sítnicí díky příliš velké optické mohutnosti oční
čočky vzhledem k rozměrům oka.
○ předozadní rozměr bulbu je naopak příliš dlouhý
○ Krátkozrakost je možno korigovat brýlemi s rozptylkami, které působí mírné
rozbíhání rovnoběžných paprsků před jejich vstupem do oka.
○ U mladistvých může častá jemná práce při pohledu z příliš malé vzdálenosti, jaká je
například běžná při studiu, urychlovat vznik myopie
● Astigmatismus
○ běžný stav, při němž je rohovka nestejnoměrně zakřivena.
○ Liší-li se zakřivení v jednom poledníku od zakřivení v polednících ostatních, lámou
se světelné paprsky v tomto místě do jiného ohniska a obraz na sítnici je při tom
neostrý
○ Podobná vada může být způsobena luxací čočky nebo jejím nestejnoměrným
zakřivením, avšak tyto poruchy jsou vzácné.
○ Astigmatismus se zpravidla koriguje cylindrickými (válcovými) čočkami,
umístěnými tak, aby zajistily stejnou refrakci ve všech polednících
● Presbyopie
○ ústup blízkého bodu - u osob s normálním zrakem ustoupí blízký bod ve věku 40–45
let tak, že vznikají obtíže při čtení a při jemné práci v blízkosti očí
○ blízký bod- bod ležící nejblíže oku, který lze při akomodaci ještě vidět ostře, je
ve vzdálenosti asi 25 cm před okem
○ Tento ústup blízkého bodu je v podstatě způsoben ztrátou pružnosti (tvrdnutím)
čočky, což má za následek omezení stupně jejího maximálně možného zakřivení
(čočka přestává měnit tvar) a s tím související ztrátu akomodační schopnosti
○ je to možno korigovat brýlemi s konvexními čočkami

101/Funkce sítnice
Costanzo, Ganong 156, přednáška
● sítnice obsahuje světločivné elementy tyčinky a čípky plus čtyři typy neuronů: bipolární
buňky, gangliové buňky, horizontální buňky a amakrinní buňky
1. Tyčinky: mají nízký práh aktivace, reagují na tlumené světlo, zodpovědné za noční -
skotopické (černobílé vidění), pomalu se adaptují na tmu
Čípky: reagují na světlo o vyšší intenzitě, mají vyšší práh aktivace, zodpovědné za fotopické
= barevné vidění, ve fovea centralis, v macula lutea (místo nejostřejšího vidění), na tmu se
adaptují rychleji, 3 druhy čípků: červené, zelené, modré

2. Převodní neurony (buňky bipolární - 2.N zrakové dráhy, buňky gangliové - 3.N zrakové
dráhy)
○ převádí signál ze světločivných buněk do zrakového nervu
○ tyčinky a čípky, které jsou nejblíže cévnatce, tvoří synaptická spojení s bipolárními
buňkami, které se dále synapticky napojují na buňky gangliové. Axony gangliových
buněk se sbíhají a opouštějí oko jako zrakový nerv
3. Asociační neurony (buňky horizontální a amakrinní)
○ dále modulují signál
○ horizontální b.: tvoří synapse se světločivnými a bipolárními buňkami
○ amakrinní b.: tvoří synapse s axony bipolárních b. a dendrity buněk gangliových
● elektrická aktivita fotoreceptorů a většiny neuronů: místní potenciály, až v gangliových
buňkách vznikají akční potenciály

● Stavba:
○ 1) buňky pigmentového epitelu: pohlcují
světlo a zabraňují tak jeho odrazu uvnitř oka,
přeměňují all-trans-rhodopsin na 11-cis-
rhodopsin, podílejí se na výměně tekutin mezi
cévnatkou a sítnicí, resyntéze rhodopsinu,
vyživují vrstvu fotoreceptorů
○ 2) fotoreceptory - tyčinky a čípky
○ 3) vnější vrstva jader fotoreceptorů
○ 4) vnější plexiformní vrstva - synapse mezi
fotoreceptory a interneurony a mezi
interneurony navzájem
○ 5) vnitřní vrstva jader - buněčná těla
interneuronů, bipolární buňky (B), horizontální
buňky (H), amakrinní buňky (A)
○ 6) vnitřní plexiformní vrstva - presynaptické a postsynaptické části interneuronů
sítnice
○ 7) vrstva gangliových buněk - těla gangliových b.
○ 8) vrstva optického nervu - tvořena axony gangliových buněk

● slepá skvrna (discus opticus) - místo, kde optický nerv opouští oko, nejsou zde žádné
zrakové receptory
● macula lutea - na zadním pólu oka, světle žlutě pigmentovaná skvrna
■ světlo je zaměřeno na ztenčené místo v makule, zvané fovea centralis -
nejsou zde žádné tyčinky, ale je zde velká hustota čípků, nad nimi je jen
velmi málo buněk a nejsou zde žádné cévy - je to místo nejvyšší zrakové
ostrosti

● Fotorecepce
○ přeměna světelné energie na elektrickou energii
prostřednictvím tyčinek a čípků
○ rhodopsin (světločivný pigment) se skládá z
bílkoviny opsinu (protein) a retinalu (aldehyd
vit.A)
○ Rozklad rhodopsinu světlem - transdukční proces:
○ fotoizomerizace = když světlo dopadne na
fotoreceptory, 11-cis rhodopsin je transformován
na all-trans rhodopsin
○ tato změna způsobí konverzi retinalu na
metarhodopsin II
○ metarhodopsin aktivuje G protein transducin
○ transducin stimuluje fosfodiesterázu, která
katalyzuje přeměnu cyklického guanosine
monophosphate (GMP) na 5’-GMP. => pokles
cyklického GMP
○ V membráně fotoreceptorů jsou Na+ kanály
regulovány cyklickým GMP
○ Ve tmě je hodně GMP levels, což má za následek
to, že Na+ kanály jsou otevřené, je zde Na + vnitřní
proud (,,dark current") a dochází k depolarizaci
membrány fotoreceptoru
○ Na světle je pokles GMP, zavírají se Na+ kanály,
dojde k hyperpolarizaci membrány
fotoreceptorů, ta způsobuje snížené uvolňování
jak excitačního, tak inhibičního neurotransmiteru.
K+ kanály otevřené.
■ Je-li snížené uvolňování excitačního
neurotransmiteru (glutamát), dojde k
hyperpolarizaci horizontálních a
bipolárních buněk
■ Je-li snížené uvolňování inhibičního neurotransmiteru, dojde k depolarizaci
horizontálních a bipolárních buněk (tj. Inhibice inhibice vyvolá excitaci, což
je depolarizace)
○ Světlo tedy může způsobit depolarizaci (excitaci) nebo hyperpolarizaci (inhibici)
bipolárních a horizontálních buněk, v závislosti na tom, zda je neurotransmiter
 uvolněný z fotoreceptoru inhibiční nebo excitační. Tento proces stanoví on-off
patterns pro zrakové pole

● On-off reakce:
○ Centrum receptivního pole je v reakci
na světlo excitováno (centrum on),
periferie je inhibována (off) a naopak
○ centrum buněk reaguje jinak než
periferie

● Laterální inhibice
○ hlavní funkcí horizontálních buněk
○ důležité pro vytváření kontrastu
○ Valoušková: buňka, která je nejvíce
osvětlená, vysílá nejvíce signálu
(inhibiční?) na horizontální buňky
(inhibiční aktivita?), zatímco boční
buňky vysílají méně neurotransmiteru
na horizontální buňky, takže i inhibují
horizontální buňky, ale podstatně méně
než ty nejosvětlenější receptory, takže se celkově se aktivita na boku snižuje a
uprostřed zvyšuje. Dochází k ostrému rozhraní.

● Zraková dráha
○ 1.neuron: tyčinky a čípky
○ 2.neuron: bipolární buňky sítnice
○ 3.neuron: gangliové buňky sítnice
- jejich axony vytváří nervus opticus, který vystupuje ze sítnice, levý a pravý
ndfd.opticus se částečně kříží a vytváří chiasma opticum
- po křížení pokračuje dráha v tractus opticus
- pravý tractus opticus obsahuje informace z pravých polovin
sítnice, tedy z levých polovin zorného pole
- levý tractus opticus obsahuje informace z levých polovin
sítnice, tedy z pravých polovin zorného pole
○ 4.neuron: v nucleus corporis geniculi lateralis (metathalamus)
○ končí v primární zrakové oblasti (area 17)
103/Vestibulární aparát a nystagmus
Costanzo 90, Kittnar 637, nystagmus - Ganong 189

● Slouží k udržení rovnováhy na základě detekce úhlového a lineárního zrychlení

hlavy
● Senzorické informace z vestibulárního systému slouží k zajištění stabilního
zrakového obrazu na sítnici (zatímco se hlava pohybuje) a k úpravě držení těla, což
je potřebné k udržení rovnováhy
● Mechanoreceptory vestibulárního ústrojí registrují polohu a pohyby hlavy
● Vláskové buňky těchto receptorů se nacházejí v ampulách polokruhovitých kanálků a
ve váčcích otolitového orgánu

Vestibulární orgán a vestibulární transdukce:

● nachází se uvnitř spánkové kosti, sousedí se sluchovým aparátem (cochleou)
● je tvořen membránovým labyrintem
uvnitř kostěného labyrintu
● membránový labyrint se skládá ze tří
kolmých polokruhovitých kanálků
(horizontální, superior a posterior) a
dvou otolitových orgánů (utriculus a
sacculus)
● polokruhovité kanálky a otolitové
orgány jsou vyplněny endolymfou a
jsou obklopeny perilymfou, podobně
jako sluchový orgán

Polokruhovité kanálky:
● Receptory v polokruhovitých
kanálcích reagují na úhlové
zrychlení (rotační pohyby hlavy)
● Každý kanálek je v jednom místě
rozšířen (ampula). Vláskové
receptorové buňky v ampulách jsou pokryty rosolovitou hmotou = cupula.
Vestibulární vláskové buňky se liší od sluchových vláskových buněk v tom, že
vestibulární buňky mají kinocilie i stereocilie (X sluchové - mají jen
stereocilie). Aferentní nervová vlákna z vlasových buněk přenášejí
vestibulární informace do CNS.
 Vestibulární přenos:
● Když se hlava otočí doleva,
horizontální půlkruhové kanály a
jejich ampuly se také otáčí doleva. Při
otočení hlavy se stěny kanálku vůči
endolymfě pohybují. Na začátku je to
proto, že se tekutina proti stěně
kanálku opožďuje, na konci pohybu
naopak endolymfa proudí setrvačností
i po zastavení otáčení.
● Pohyb tekutiny (endolymfy) se
přenáší na rosolovitou hmotu a na
vlásky receptorových buněk.
● Jsou-li stereocilie ohnuty směrem
ke kinociliím, vláskové buňky se
depolarizují, je zde zvýšené pálení
(firing rate) v aferentních
vestibulárních nervech. Jsou-li
stereocilie ohnuty směrem od
kinocilií, vláskové buňky se
hyperpolarizují.
● Během otočení hlavy doleva je levý horizontální kanálek excitován a pravý
inhibován.
● Mechanicky řízené iontové kanály, otevírané a uzavírané pohyby vlásků, mění
změnou své propustnosti membránový potenciál receptorové buňky. Takto
vznikající receptorový potenciál synaptickým přenosem zvyšuje nebo tlumí
tvorbu akčních potenciálů nasedajících aferentních vláken.
● Zatímco se hlava stále otáčí doleva, endolymfa nakonec „dohání“ pohyb
ampuly a kupuly. Cilia se nyní vrací do svých původních poloh a vláskové
buňky nejsou depolarizovány ani hyperpolarizovány
● Když se hlava přestane otáčet, události se dějí obráceně. Na krátkou dobu se
endolymfa pohybuje, tlačí kupulu a kinocilie v opačném směru. Vláskové
buňky, které byly původně depolarizovány, se hyperpolarizují a naopak.

Otolitové orgány: sacculus a utriculus:

● informaci o lineárním zrychlení a změnách polohy hlavy vůči gravitaci
poskytují vláskové buňky otolitových orgánů
● Tyto mechanoreceptory jsou soustředěny do jediného ostrůvku v každém
váčku (macula): v utriculu horizontálně, v sakulu vertikálně. Jejich vlásky
vyčnívají do rosolovité hmoty, obsahující jemné krystalky uhličitanu
vápenatého (otolity). Tato hmota je proto těžší než okolní tekutina, při
 změnách polohy hlavy se posouvá a ohýbá vlásky receptorových buněk.
Poloha rosolovité hmoty je také ovlivňována gravitací.
■ Když je hlava nakloněna, gravitační síly způsobí, že se rosolovitá
hmota posouvá přes vláskové buňky a ohýbá stereocilie směrem ke
kinociliím nebo od nich. Pohyb stereocilií směrem ke kinociliím
způsobuje depolarizaci vláskových buněk a excitaci. Pohyb
stereocilií od kinocilií způsobuje hyperpolarizaci
vláskových buněk a inhibici.
■ Utriculus: vnímá pohyby hlavy dopředu, dozadu,
do stran
■ Sacculus: odpovídá na pohyby hlavy všemi směry
(takže také i pohyby hlavy nahoru a dolů)

○ Adaptace všech vláskových buněk vestibulárního ústrojí

je malá. Opakovaná vestibulární stimulace však vede u
mnoha osob ke snižování účinků dráždění (habituace).
Proto si lze nacvičit odolnost vůči rychlým a složitým
pohybům i vůči rotaci (gymnastky , piloti,..)
○ Informace o poloze a pohybech hlavy jsou vedeny
aferentními nervovými vlákny do vestibulárních jader
mozkového kmene.
○ Vlákna vedoucí z vestibulárních jader do míchy se
uplatňují při řízení svalového napětí, a to hlavně ve
svalech udržujících vzpřímenou polohu těla

● Vestibulární dráha

○ 1.neuron: bipolární buňky (tělo v ganglion vestibulare)

○ 2.neuron: nuclei vestibulares pontis
○ 3.neuron: nuclei ventrales posteriores thalami
○ Dráha:
1. Dendrity bipolárních buněk začínají v rovnovážném ústrojí vnitřního
ucha
2. Těla bipolárních buněk v ganglion vestibulare (1N)
3. Axony z ganglia jdou cestou n.vestibularis.
4. Končí v ncll.vestibulares pontis (2N)
5. Axony jader vedou k jádrům thalamu (3N)
6. Projekce směřuje do vestibulární oblasti (area 2).

● Nystagmus
 = kompenzační pohyby očí vyvolané drážděním receptorů v polokruhovitých
kanálcích
● objevuje se v reakci na úhlové nebo rotační zrychlení hlavy (fyziologické)
● Je to vlastně reflex, který udržuje zrakovou fixaci na nehybné body, zatímco
tělo rotuje
● není vyvoláván zrakovými podněty a je přítomen i u slepých jedinců
● pomalá komponenta nystagmu - vestibulo-okulární reflex
○ Když se hlava otáčí, oči se zpočátku pohybují v opačném směru
otáčení a udržují konstantní směr pohledu, zrakovou fixaci
● rychlá komponenta nystagmu
○ Jakmile oči dosáhnou meze svého laterálního pohybu, dojde k
rychlému pohybu očí ve stejném směru jako otáčení hlavy. Oči rychle
kmitnou k novému fixačnímu bodu a pak se znovu pomalu pohybují
opačným směrem
● Pomalá složka je vyvolávána podněty z labyrintů; rychlá složka je spouštěna
centrem v mozkovém kmeni. V klinické praxi bývá nystagmus vidět u
pacientů s lézemi v mozkovém kmeni
● Podle konvence je směr pohybů očí při nystagmu udáván podle směru jeho
rychlé složky. Směr rychlé složky je při otáčení shodný s jeho směrem, ale
postrotační nystagmus, který se objevuje díky posunu kupuly po zastavení
otáčení, je opačný.
● abnormální: pokud s hlavou neotáčíme a docházíme k tomu

104/Čich a chuť
Costanzo 92-96
 ● Jsou tzv. chemickými smysly = zajišťují vnímání chemického složení okolí
organismu
● chemické podněty jsou převáděny na elektrické, které se mohou přenášet v nervovém
systému
ČICH
● Smyslové buňky jsou lokalizovány na stropu nosní dutiny – regio olfactoria (plocha
asi 4 cm2)
● Čichový epitel obsahuje u člověka asi 15 000 000 bipolárních neuronů (=čichové
receptory, = čichové buňky)
○ Jejich dendrity mají na svém konci řasinky (cilia) zanořené do vrstvičky
hydrofilního hlenu
○ Axony čichových receptorů směřují ve svazcích (jako tzv. fila olfactoria)
skrze lamina cribrosa intrakraniálně. Jsou nemyelinizované a velmi malé =>
jsou tedy jedny z nejpomalejších vláken!
● Kromě vlastních čichových receptorových buněk, jsou dále součástí čichového
epitelu buňky podpůrné a bazální (bazální buňky, jsou nediferencované buňky, které
zajišťují obnovu epitelu - mohou se diferencovat v ostatní typy buněk epitelu, např. v
buňky čichové - dochází tedy ke kontinuální neurogenezi)

Mechanismus transdukce
Transdukce= chemický signál je přeměněn na elektrický signál,
který je přenesen do CNS
1. Pachové látky (= odorant*) se vážou na specifické proteiny
na řasinkách čichových buněk.
2. Čichové receptorové proteiny jsou spojeny s
adenylylcyklázou prostřednictvím G proteinu zvaného Golf. Po
navázání odorantu se aktivuje Golf, který aktivuje
adenylylcyklázu.
3. Adenylylcykláza katalyzuje přeměnu ATP na cAMP.
Intracelulární hladiny cAMP se zvyšují, což způsobuje otevření
Na+ kanálů v buněčné membráně čichového receptoru.
4. Přestup těchto iontů vede k depolarizaci membrány
receptorových buněk. Depolarizace se šíří dendritickou částí
neuronu. Po dosažení iniciálního segmentu (axonu čichového
nervu) vzniká akční potenciál. Akční potenciály šíří podél axonů
čichového nervu směrem k bulbus olfactorius.
*Pozn. Pachové látky jsou přítomny v plynné fázi, k čichovým
receptorům se dostanou skrze nosní dutinu. Vzduch jde z nozder přes nosní dutinu a končí v
nasofaryngu. Nosní dutina obsahuje skořepy, které víří vzduch a umožňují mu tak vystoupat do
vyšších částí nosní dutiny.
Jak poznáme o jakou vůni jde?
● Rozmanitost vůní je dána tím, že každý receptorový protein může vázat různé
odoranty, ne každý však navíc odpovídá stejnou měrou, různé receptorový proteiny
 odpovídají na jeden daný odorant jinak. Tedy u různých odorantů se objevují různé
vzorce, tomu se říká kód napříč vlákny (across-fiber pattern code).
● Receptory detekují různé parametry molekul

Čichová dráha

● Čichové receptorové buňky jsou primární aferentní neurony

● Čichové buňky se poprvé přepojí již v těsné blízkosti nad lamina cribrosa, kde se
nachází bulbus olfactorius.
● Axony čichových buněk končí na speciálním aparátu zvaném glomerulus. Předávají
zde informaci na dendrity mitrálních buněk, které jsou také součástí glomerulu
(jejich dendrity, nikoli celé buňky). Mitrální buňky ji pak dále distribuují v rámci
CNS.
● Bulbus olfactorius obsahuje kromě mitrálních buněk také buňky granulární a
periglomerulární buňky (inhibiční interneurony), které zprostredkují
dendrodendritickou synapsi na sousedních mitrálních b., zajišťují tak laterální
inhibici
● Čichový dráha se potom dělí na laterální dráhu a mediální dráhu.
● Mediální čichový systém: Je jednou z nejstarších oblastí pro čichové vjemy.
Topologicky se jedná o část mozku umístěnou v těsné blízkosti předního talamu
(rostrálně vůči talamu). Vše, co je řazeno k tomuto systému, obvykle náleží k
primitivním součástem limbického systému, zvlášť významné jsou pak ncc.
septales. Význam tohoto systému spočívá v zajišťování primitivních reflexních reakcí
na čichové vjemy (např. olizování se, slinění apod)
Costanzo:projects to the anterior commissure and the contralateral olfactory bulb
● Laterální čichový systém: Tento systém se skládá jednak z prepyriformního a
pyriformního kortexu, jednak z kortikální části ncc. amygdaloides. Opět má mocná
propojení s limbickým systémem, zejména pak s hipokampální formací. Dle
některých autorů odpovídá za nechuť k jídlu, se kterým jsme dříve měli špatnou
zkušenost.
Costanzo: synapses in the primary olfactory cortex, which includes the prepiriform
cortex

● Poškození čichu: Anosmie je nepřítomnost čichu, hyposmie je částečná ztráta čichu a

dysosmie je výraz pro zkreslený (distorted) čich. Poranění hlavy, infekce horních cest
dýchacích, nádory fossa cranii anterior a působení toxických látek (které ničí čichový
epitel) mohou způsobit poškození čichů.

CHUŤ
● Buňky registrující chuť jsou umístěny v chuťových pohárcích. Ty se nacházejí
hlavně na papilách jazyka, dále na měkkém a tvrdém patře a v hltanu. Lidé dovedou
 rozpoznat 5 hlavních chutí: hořkou, sladkou, umami (chuť glutamátu), kyselou a
slanou.
● Chuťové pohárky jsou podobné čichovému epitelu a sestávají ze tří typů buněk:
podpůrných buněk, bazálních buněk (stejně jako u čich.epitelu, jsou prekurzory
receptorových buněk) a receptorových buněk

● Chuťové buňky:
○ jsou to specializované epitelové buňky - chemoreceptory
○ nejsou to neurony! (jako jsou čichové buňky)
○ mají mikroklky (velká plocha pro vnímání chem. podnětů)
○ Obměna buněk trvá dva týdny
○ Buňky vylévají ATP a serotonin

● Chuťové pohárky
○ V průběhu života počet chuťových pohárků klesá
⬇️
● Papily
○ Jsou tvořeny chuťovými pohárky
○ 3 typy papil obsahují chuť. pohárky: circumvallate (ty
jsou na bázi jazyka), foliate (po stranách jazyka) a
fungiformis (na dorsum linguae)
○ Jazyk - organizace papil a kde je jaká chuť:
■ Prý to neplatí
● Špička jazyka je nejcitlivější na sladké, slané a umami, zatímco
zadní jazyk je nejcitlivější na hořké a strany jazyka jsou
nejcitlivější na kyselou.

● Mechanismus transdukce:
Ve většině případů vede transdukce nakonec k depolarizaci membrány receptoru
chuti. Tato depolarizace vede k vytvoření akčních potenciálů v aferentních nervech,
které inervují tuto část jazyka.
 Hořká chuť: se “chuťové molekuly” se vážou k receptorům spojeným s G proteinem
na membráně receptoru chuti. Mechanismem přes IP3 / Ca2+ dojde k otevření kanálů
TRP (TRP=přechodného receptorového potenciálu) a to vede k depolarizaci.
Sladká a umami: molekuly se vážou na jinou třídu receptorů spojených s G
proteinem, jinak stejný princip, umami receptor je podobný glutamátovému receptoru
v mozku
Kyselá a slaná: v membráně obou typů smyslových buněk jsou stále otevřeny
iontové kanály. V buňkách pro slanou chuť je to kanál ENaC pro Na+ a v buňkách
pro kyselou chuť je to ASIC (acid-sensing ion channel) pro H+. Protože jsou tyto
kanály stále otevřené, zvýšení koncentrace příslušných iontů vede k depolarizaci
buněčné membrány. U Na+ přímo, u H+ hraje roli i uzavření K + kanálů.

Transdukce vede k depolarizaci receptorových potenciálů, což vede k akčním

potenciálům v primárních aferentních neuronech inervujících příslušné oblasti
jazyka.

● Chuťová dráha:
 ○ Chuťová dráha patří mezi tříneuronové aferentní dráhy. Vede specifické
senzorické signály od chuťových buněk, které se nacházejí v chuťových
pohárcích.
○ 1. neuron- pseudounipolární buňky uložené v ganglion nervi facialis,
glossopharyngeus et vagus (jejichž dendrity přicházejí do kontaktu s
chuťovými buňkami)
○ 2. neuron - ncl. solitarius (prodloužená mícha)
○ 3. neuron- buňky ncl. ventralis posteromedialis thalamu. Odtud jeho axony
míří do insulární oblasti a area 43 mozkové kůry (chuťová kůra), což jsou
terminální oblasti chutové dráhy

● Poruchy chuti: ageusie (nepřítomnost chuti), hypogeusie (snížená citlivost chuti),

hypergeusie (zvýšená citlivost chuti) a dysgeuzie (zkreslení chuti).
105/Somatosenzorický systém
Costanzo 75-78, Svalové vřeténko: Ganong 131-134, Kittnar: 635-6, výpisky z přednášky

● informace o dotyku, poloze, bolesti a teplotě

● za příjem vstupních informací jsou zodpovědné receptory (nervová zakončení,
reagují na určitý stimulus - oblast stimulu = receptivní pole)
a) mechanoreceptory
○ dotyk, propriocepce

b) nociceptory
○ bolest, dokáží registrovat potenciálně poškozující podnět a
transformovat jej do změn membránového potenciálu
c) termoreceptory
○ změna teploty

○ dle funkce:
a) exteroreceptory ~ kožní čití (tlak, vibrace, chlad, dotyk, bolest), povrchové čití
b) interoreceptory: reagují na změny vznikající v útrobních orgánech, hluboké
čití
c) proprioceptory: informace o poloze a pohybu těla, v kloubech, kosterním
svalstvu, šlachách

○ dle histologické stavby:

a) opouzdřené: většina
b) volná nervová zakončení: nociceptory,
termoreceptory

● Svalové vřeténko
○ proprioreceptor
○ registruje protažení a zkrácení svalu
○ tvořené intrafuzálními nervovými
vlákny obalenými vazivovým
pouzdrem: vlákna intrafuzální s
jaderným vakem a vlákna intrafuzální
s jaderným řetězcem, paralelní s
vlákny kosterního svalu -
extrafuzálními vlákny
○ inervovány Ia a II aferentními
nervy, vlákna skupiny Ia jsou na
svalovém vřeténku zakončena
primárními - anulospirálními zakončeními, vlákna skupiny II jsou na
na svalovém vřeténku zakončena sekundárními - keříčkovými
zakončeními
○ Dráždění dynamických eferentních vláken zvyšuje citlivost vřetének k
rychlosti změny napětí
○ Dráždění statických eferentních vláken zvyšuje citlivost vřetének ke
stálému, udržovanému napětí
○ registruje změnu protažení svalu - st.
○ registruje rychlost protažení svalu - dy.
○ tyto informace slouží primárně k řízení svalového napětí, mají také
význam pro vykonávání pomalých volních pohybů
○ funkce svalového vřeténka: když je sval natažen, výbojů z vřeténka
přibývá a sval se reflexně zkracuje, zatímco při zkrácení svalu beze
změny v eferentních výbojích γ-vláken vřeténka snižují aktivitu a sval
relaxuje.
○ Gama systém: nastavuje citlivost svalového vřeténka

● Golgiho šlachová tělíska (tonická, pomalá adaptace)

○ registrují sílu svalové kontrakce
○ Golgiho šlachové orgány jsou na rozdíl od vřetének zapojeny v sérii
se svalovými vlákny, jsou drážděny jak pasivním protažením, tak i
aktivní svalovou kontrakcí
○ Ib aferentní nervová vlákna
○ GŠT - Ib aferentní dráha - přes inhibiční interneuron - inhibice alfa
motoneuronu - sval vypne
○ pasivní relaxace při velkém svalovém zatížení - brání poškození
svalového úponu
● přenos somatosenzorické informace do CNS:
○ podněty jsou vedeny dráhami, sbíhají se v thalamu a pokračují do senzitivní
mozkové kůry
a) lemniskální systém = dráha zadních míšních provazců
● jemné čití, tlak, diskriminační čití, vibrace, propriocepce (pozice
končetin)
● kříží se na úrovni prodloužené míchy
● I a II nervová vlákna
b) anterolaterální systém = spinothalamický systém
● bolest, teplota
● III a IV nervová vlákna
● kříží střední rovinu na míšní úrovni
1. Primární aferentní neuron. Tělo prvního neuronu je vždy umístěno v ganglion spinale
nebo v příslušném ganglion hlavového nervu
2. Druhý neuron se v anterolaterálním systému nachází v jádře zadních míšních rohů,
v lemniskálním systému v mozkovém kmeni - ncl.gracilis a cuneatus
3. Třetí neuron se nachází v somatosenzorických jádrech thalamu. Thalamus má
somatotopické uspořádání somatosenzorické informace.
○ Specifická senzitivní jádra jsou organizována do prostorové mapy těla.
Uvedené somatotopické uspořádání umožňuje přepojit čití z určitého místa na
těle určitou skupinou neuronů v thalamu a odeslat informace do S1, která má
též somatotopické uspořádání (senzitivní homunkulus - oblasti rtů, ruky
zabírají větší oblast mozkové kůry než oblasti s menší koncentrací receptorů)
4. Čtvrtý neuron se nachází v somatosenzorické kůře, primární somatosenzitivní
oblasti S1 a sekundární somatosenzitivní oblasti S2.
 i

Bolest
= nepříjemná senzorická nebo emocionální zkušenost, která se objevuje společně s
probíhajícím nebo hrozícím poškozením tkáně nebo je takovým poškozením popisována

● Bolestivý vjem je doprovázený vegetativní reakcí (zrychlení srdeční akce, zvýšení

tlaku, rozšíření zornic…)
● Signalizuje nebezpečí poškození - bolest má ochranný význam
 ● Dělení:
○ Somatická
■ Povrchová
● Bolest z nociceptorů v kůži
● Rychlá - způsobená např. píchnutím špendlíkem, je
zprostředkována “rychlými” vlákny Aδ (vlákny skupiny II a
skupiny III), má rychlý nástup a odeznění, je přesně
lokalizovatelná
● Pomalá - palčivá, špatná lokalizace, C vlákna
■ Hluboká
● Ze svalů, kloubů, má difuzní charakter, vegetativní příznaky
○ Viscerální
■ z pouzder vnitřních orgánů
■ receptory pro bolest jsou nicméně přítomné i v útrobách, i když v
mnohem menším počtu než v somatických strukturách - vzhledem k
tomu je nepřesně lokalizovaná
■ difuzní charakter, často vyzařuje, nebo je přenášena, do jiných oblastí
■ vegetativní příznaky - např. zvracení

Nociceptory:
● receptor, aktivovaný podnětem, který způsobuje poškození tkáně, nebo by ji mohl
způsobit, jestliže podnět bude působit déle
● receptory s vysokým prahem - např. jejich práh pro tepelnou energii je více než
100krát vyšší než práh vlastních tepelných receptorů
● většinou polymodální (reagují na více modalit, především však na teplo a chlad)
● mají malou nebo žádnou adaptaci - na bolest si nezvykneme
● chybí v mozkové, plicní a jaterní tkáni, parenchymu vaječníků, varlat a pod.
● Existují dvě hlavní třídy nociceptorů:

○ tepelné nebo mechanické nociceptory

■ signály z nich vedou Aδ myelinizovaná nervová aferentní vlákna
(“rychlá bolest”)
■ zprostředkovávají vjem ostré a dobře lokalizovatelné bolesti
■ reagují v první fázi vzniku poškození
○ polymodální nociceptory
■ většina - reagují na termický, mechanický i chemický podnět
■ spojené s nemyelinizovanými C vlákny (C vlákna voří asi 70% všech
vláken vedoucích signály bolesti) - (“pomalá bolest”)
■ jejich prostřednictvím je vnímána tupá, dlouhotrvající a hůře
lokalizovatelná bolest
■ jsou aktivovány v další, obvykle prolongované fázi
■ zde je součástí aferentní dráhy i RF mozkového kmene - ta je spojena s
limbickým systémem (emoční reakce) a hypotalamem (vegetativní
doprovodná reakce)
Receptory a dráhy
● Jak již bylo zmíněno smyslovými orgány pro bolest jsou volná nervová zakončení -
nociceptory
● Bolestivé vzruchy jsou přenášeny do centrálního nervového systému dvěma systémy
vláken Aδ ( vedou rychlostí 12–30 m/s), C-vláken (vedou nízkou rychlostí 0,5–2
m/s)
● Obě skupiny vláken končí v zadních míšních rozích.
● Synaptická spojení mezi vlákny periferních nociceptorů a buňkami zadních míšních
rohů v páteřní míše jsou místy mimořádné plasticity. Z tohoto důvodu se zadní míšní
rohy také nazývají vrátka, kde mohou být bolestivé impulsy »vrátkovány« –
modifikovány.
● Některé axony neuronů zadních kořenů končí v míše a v mozkovém kmeni. Ostatní
vstupují do anterolaterálního systému. Některá ascendentní vlákna se projikují do
specifických senzorických převodních jader thalamu a z nich do mozkové kůry
● Bolest aktivuje korové oblasti SI, SII a gyrus cingularis na kontralaterální straně
bolestivého podráždění.

4 složky bolesti:
● Senzoricko - diskriminační - jak, kde...
● Afektivně - emoční - prožívání bolesti
● Autonomní - reakce ANS (změna tepu…)
● Motorická - úlevová poloha, spasmus

Mediátory v přenosu bolesti:

● Glutamát (excitační, vede bolest)

● GABA, glycin (inhibiční, tlumí bolest)

● substance P (metabotropní rec.)

● neuromodulátory: ATP, růst. Faktory (NGF), prostaglandiny, TNFα, NO,

endokanabinoidy, peptidy, endorfiny

Typy bolesti:

Poúrazová bolest a neuropatická bolest

● I po malém úrazu nastupuje poúrazová bolest. Ta přetrvává i v době, kdy se zranění
hojí. Charakteristicky stimulus v poraněné oblasti, který by normálně způsoboval
pouze malou bolest, vyvolává přehnanou odpověď (hyperalgezie) a normální
neškodný stimulus, jakým je dotyk, způsobuje bolest (alodynie). Jestliže jsou nervy v
 oblasti poškozeny, bolest může přetrvávat a stává se výraznou přes to, že se původní
zranění zhojilo (neuropatická bolest)
Pojmy:
● hyperalgezie: neúměrně zvýšená odpověď na bolestivou stimulaci
● alodynie: nadměrná citlivost a reakce bolestivosti na podněty, které normálně bolest
nevyvolávají (např. letmý dotek, mírné teplo)
● Neuropatická bolest: vzniká po poškození periferní části (např. nervy na rukou a
nohou) nebo centrální části (mozek, mícha) nervového systému nebo obou. Je
vyvolána nerovnováhou mezi procesem podráždění a útlumu v nervovém systému a
nevyžaduje tedy podráždění speciálních nervových zakončení - nociceptorů.

Přenesená bolest
● Dráždění útrob často vyvolává bolest, která není pociťována přímo ve vnitřním
orgánu, ale v jiných strukturách těla, které mohou být velmi vzdálené od primárního
zdroje
● Jestliže se bolest přenáší, pak je to obvykle mezi útvary vzniklými z téhož
embryonálního základu. Tento princip se nazývá pravidlo dermatomů.
● Na základě dermatomů: místa na kůži jsou inervována nervy pocházející ze stejných
segmentů míchy jako ty, které inervují viscerální orgány.
● Pravděpodobně nejznámějším příkladem je projekce bolesti ze srdce na vnitřní
plochu levé paže. K jiným názorným příkladům patří bolest na vrcholu ramene,
způsobená drážděním centrální části bránice, a bolest ve varleti, způsobená
nadměrným roztažením močovodu