1 / 68

Správní právo, veřejná správa, pojem, organizace, činnost

Správní právo, veřejná správa, pojem, organizace, činnost. Pojem a základy právní úpravy.

manchu
Download Presentation

Správní právo, veřejná správa, pojem, organizace, činnost

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Správní právo, veřejná správa, pojem, organizace, činnost Pojem a základy právní úpravy

  2. Obvykle se v učebnicích správního práva uvádí, že provést (pozitivní) definici veřejné správy čiji alespoň adekvátně a celistvě charakterizovat, činí značné potíže. Zpravidla se pak nejdříve vychází z vymezení dalších pojmů, především z obecnějšího pojmu správa. Podle slovníku spisovné češtiny se správou mj. rozumí vedení, řízení (podniku), ekonomické řízení, resp. péče (o nějaké záležitosti). Většinou pak se v zásadě stejný význam přikládá (a promiscue se používá) termínu administrativa. Charakteristiku správy v obecném smyslu podává již Pražák, který ji chápal jako „činnost sledující záměrně nějaký cíl nebo činnost nesoucí se za trvalým účelem říditi ty které záležitosti.“ Pošvář hovořil o „lidské činnosti sledující záměrně nějaký cíl" Průcha správou rozumí „společenské řízení, které má určité specifické rysy a realizuje se ve specifických formách.“ • Můžeme tedy uzavřít, že za správu (administrativu) lze v obecném chápání považovat záměrnou činnost sledující dosažení určitého cíle (účelu). Např. při správě vlastního (soukromého) majetku jde o jeho udržování (tedy nezmenšování, příp. rozšiřování). Při správě soukro­mého podniku (firmy) by mělo být uplatňováno takové řízení a péče, aby byl (zpravidla) dosahován zisk. Účelem soukromé správy je ekonomický cíl. Je zřejmé, že uvedenými činnostmi se sleduje zájem soukromý, ke spra­vování dochází z vlastní vůle, stanovují se osobní cíle. Jedná se tedy o příklady správy soukromé. Správa (pojem)

  3. Vedle toho ovšem existuje i správa veřejná, kdy je rozhodujícím zájem veřejný, tedy řízení veřejných záležitostí (tj. státních, regionálních, obecních, obecně prospěšných atp.). Na rozdíl od soukromé správy je pro výkon veřejné správy charakteristická jistá omezenost, širší vázanost právem. Vychází se pak z toho, že veřejný zájem má vyšší hodnotu než zájem soukromý, vykonávat veřejnou správu totiž zároveň znamená plnění právem uložené povinnosti. Pravdou se ovšem zdá, že vymezení toho, co tvoří obsah pojmu veřejný zájem v konkrétní situaci, tedy co by mělo podléhat správě veřejné, není jednoduché ani jednoznačné. Veřejná správa

  4. Veřejná správa: • je vykonávána ve veřejném zájmu sleduje veřejné cíle, • je více vázána právem než soukromá, • je činnost převážně vrchnostenská, • nositelé veřejné správy (tj. veřejné moci) jsou vázáni čl.3 odst. 2 LZPS, podle kterého státní moc může být uplatňována pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, způsobem, který zákon stanoví Veřejná správa (charakteristika)

  5. Tvorba právních předpisů • Sociální zabezpečení • Obchod a průmysl • Vnitřní věci • Finance • Ochrana a bezpečnost • Zahraničí • Doprava • Školství • Kultura • Ochrana životního prostředí • Zemědělství • Místní rozvoj • Zajištění zdravotní péče • Informatika Oblasti veřejné správy

  6. V materiálním pojetí můžeme veřejnou správu chápat jako činnost státních nebo jiných veřejných institucí, která svým obsahem není ani činností zákonodárnou ani soudní (druh činnosti – tj. spravování), a kterou chápeme jako jejich působnost: • pozitivní vymezení– veřejná správa je činnost, při jejímž výkonu jsou orgány veřejné správy vázány ve své činnosti nejen právními předpisy, ale též rozhodnutími vyšších orgánů (neplatí to např. pro samosprávnou činnost), přičemž také nese politickou, právní a finanční odpovědností. • negativní vymezení – veřejná správa je souhrn činností, které nelze kvalifikovat jako zákonodárství nebo soudnictví. Veřejná správa z hlediska materiálního a formálního

  7. Ve formálním pojetí správy se klade důraz na instituce a jejich orgány, které mají působnost a pravomoc řešit veřejné úkoly, pokud nejsou přikázány parlamentu nebo soudům. Veřejná správa z hlediska materiálního a formálního

  8. Ve vztahu k zákonodárství je veřejná správa činností podzákonnou a výkonnou (zákonodárství je veřejné správě nadřazeno). V praxi se však orgány veřejné správy na zákonodárství přímo nebo nepřímo podílí (např. zákonodárná iniciativa). Vztah veřejné správy a zákonodárství

  9. Ve vztahu k soudnictví: • veřejná správa je prováděním zákonů nebo jinou činností ve veřejném zájmu osobami, které nejsou nezávislé (soudy – vázány jen zákony, jinak jsou nezávislé) • veřejná správa je nepřetržitou činností, která směřuje k naplnění nějakého budoucího cíle (soudnictví a jeho výroky jsou spojeny s aktuálním stavem) • akty veřejné správy jsou převážně konstitutivní (soudní akty mají převážně deklaratorní povahu) • veřejná správa jedná ve „vlastní věci“ a z vlastní iniciativy (soud autoritativně a nezávisle nalézá právo ve sporu, soudce je neutrální a bez iniciativy) • veřejná správa vedle konkrétních aktů může vydávat k provedení zákonů abstraktní akty • soudní kontrola veřejné správy posiluje postavení soudnictví ve vztahu k výkonné moci Vztah veřejné správy a soudnictví

  10. Vláda je nejvyšším (řídícím) orgánem toliko vůči soustavě státních správních úřadů jako vykonavatelů státní správy, vůči jiným subjektům a jejich orgánům vykonávajícím veřejnou správu (zejména samosprávu) je pravomoc vlády omezena na formy stanovené právním řádem. Vláda má za úkol: • politické vedení správy, včetně organizace správních úkolů a úřadů • spolupůsobení při utváření vnitřních směrů politiky a vnějších vztahů státu orientovaných na budoucnost, přičemž samotný výkon těchto funkcí je uskutečňován především státní správou Vztah veřejné správy a vlády

  11. Organizační uspořádání veřejné správy je dáno zejména ústavními zákony a dalšími právními předpisy (zákonnými a podzákonnými) jednotlivých států. V jednotlivých zemích tak neexistuje jednotné uspořádání veřejné správy. Z hlediska organizačního uspořádání je důležité územní a věcné hledisko a hledisko subjektů veřejné správy: • z územního hlediska, které řeší, na jaké úrovni bude veřejná správa vykonávána, je možno veřejnou správu v ČR rozdělit do 3 úrovní: ústřední, regionální a místní. • z věcného hlediska, které řeší, jakými úkoly se orgány veřejné správy zabývají, může být veřejná správa vykonávána jako: politická (všeobecná) nebo odborná (specializovaná) • a podle subjektů, které řeší, kdo bude v konkrétní věci a na určeném území subjektem veřejné správy a nést odpovědnost za její řádný výkon Druhy veřejné správy (organizační uspořádání)

  12. Z hlediska jejích úkolů veřejnou správě dělíme podle toho, zda vrchnostensky zasahuje nebo svým jednáním ve veřejném zájmu něco zabezpečuje nebo obstarává, nikoli však formou hospodářsky výdělečné činnosti. Pojem veřejný úkol není pevný, je poplatný časovým proměnám. Mění se počet a charakter záležitostí, které jsou předmětem veřejného zájmu. Z obsahového hlediska rozlišujeme různé oblasti veřejné správy (správně politická, správně hospodářská, sociální, kulturní a ekologická). Druhy veřejné správy (podle úkolů, které plní)

  13. Veřejnou správu dělíme také podle právní formy, přičemž veřejná správa používá formy jak veřejného, tak i formy soukromého práva: • vrchnostenská - vykonávána formou veřejného práva (nařízení, správní akt, faktické pokyny a bezprostřední zásahy) • fiskální - vykonávána formou práva soukromého, kdy orgány veřejné správy vstupují do právních vztahů z pozice rovného partnera (např. ve věcech finančních a státního majetku) • další správní aktivity, u nichž podřízení právu veřejnému nebo soukromému není vůbec jednoznačné (zejména např. služba nebo péče veřejnosti) • Orgány veřejné správy musí zvažovat jakou právní formu v konkrétním případe zvolit, pokud není stanovena zákonem. Druhy veřejné správy (podle formy)

  14. Za základní členění možno považovat její rozdělení na státní správu, samosprávu a ostatní veřejnou správu a to podle subjektů (nositelů) veřejné správy. • Státní správa je správa veřejných záležitostí, která může být vykonávána: • přímo – je vykonávána správními úřady či jejich organizačními složkami (např. ministerstva, úřady práce, katastrální úřady), které jsou přímými vykonavateli státní správy. • nepřímo – státní správa je vykonána na základě zákonné delegace orgány jiných subjektů veřejné správy než státními orgány (např. obecní a krajské úřady). Obce a kraje tak nad rámec samosprávy na základě zákonné delegace vykonávají svými orgány přenesenou působnost (např. ve věcech stavebních, živnostenského podnikání, apod.). Výkon státní správy může být zákonem nebo rozhodnutím na základě zákona propůjčen fyzickým nebo právnickým osobám. • Samospráva je správou části veřejných záležitostí, které jsou vykonávány jinými subjekty veřejné správy, než je stát a to jejich jménem na vlastní odpovědnost a jejich vlastními prostředky. Rozeznáváme územní a zájmovou samosprávu (tzn. územní a zájmové veřejnoprávní korporace, obce a kraje a např. advokátní komora, lékařská komora, komora daňových poradců aj.). • Ostatní veřejná správa se považuje za zbytkovou oblast veřejné správy, kterou vykonávají částečně samosprávné a nesamosprávné instituce, které plní veřejné úkoly. Veřejná správa (dělení)

  15. Z hlediska teorie organizace je veřejná správa charakterizována typově jako institucionální, tj. jako systém orgánů, a druhově jako formální, tedy vyznačující se pevnou hierarchickou strukturou. Fungování veřejné správy v České republice zajišťuje strukturně poměrně složitě uspořádaný systém tzv. subjektů a vykonavatelů veřejné správy. Organizace veřejné správy

  16. Organizace veřejné správy, vztahy mezi orgány veřejné správy, vztahy mezi adresáty veřejné správy (fyzickými a právnickými osobami), činnost orgánů veřejné správy, jejich působnost a pravomoc je vymezena množstvím právních předpisů různé právní síly. Právní základy veřejné správy

  17. K veřejné správě mají vztah následující články Listiny základních práv a svobod: • čl. 1 – Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. • čl. 2 odst. 2 a 3 – Státní moc (veřejnou správu) lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit (orgánem veřejné správy), co zákon neukládá. • čl. 3 odst. 1 – Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. • čl. 4 odst. 1 a 2 – Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Veřejná správa (Listina základních práv a svobod)

  18. čl. 10 odst. 3 – Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. • čl. 14 – Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. • čl. 17 – Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. • čl. 19, 20, 27 – Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. • čl. 36 odst. 2 a 3 – Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Veřejná správa (Listina základních práv a svobod)

  19. Základy právní úpravy veřejné správy můžeme najít v Ústavě ČR, která spolu s Listinou základních práv a svobod tvoří páteř našeho ústavního systému. Výchozí principy organizace upravuje především Ústava. Rozhodující význam má pochopitelně hlava třetí, která upravuje moc výkonnou, zejména též postupy při vytváření, rozhodování a působení vlády, mj. též ve vztahu k dalším orgánům státu. Podle Ústavy ČR je zdrojem veškeré státní moci lid (čl. 2) a svou moc vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, soudní a výkonné. Ústava se výslovně o veřejné správě nezmiňuje. • V hlavě třetí pojednává o moci výkonné (jejíž součástí je veřejná správa) a v hlavě sedmé o územní samosprávě (tvoří část veřejné správy). Ohledně veřejné správy Ústava obsahuje zejména základní ustanovení v čl. 79, které se týká: • zřizování ministerstev a jiných správních úřadů a jejich pravomoci – musí být stanoveny zákonem. • právní poměry zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech – upravuje zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) • stanovení pravomoci ministerstev, jiných správních úřadů a orgánů územní samosprávy vydávat právní předpisy. Veřejná správa (Ústava České republiky)

  20. Ústavní základy organizace územní samosprávy obsahuje i ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (ve znění úst. zákona č. 176/2001 Sb.) jako mezník v reorganizaci (reformě) veřejné správy. Lze zmínit i ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (ve znění úst. zákona 300/2000 Sb.), který především upravuje možnosti jednání vlády v krizových situacích, tj. oprávnění vyhlásit nouzový stav v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Konečně je nutné uvést i veškeré ústavní zákony o vymezení státních hranic, které jsou klíčové pro vymezení územní působnosti orgánů veřejné správy působících na celém území České republiky. Veřejná správa (ústavní zákony)

  21. Organizaci veřejné správy upravuje nepřehledná řada běžných zákonů. Rozhodující význam má pak především zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (kompetenční zákon), který stanoví strukturu a působnost centrální správy, tj. ministerstev a jiných ústředních správních úřadů a některých další úřadů s celostátní působností. Několik speciálních zákonů pak upravuje zřízení a působnost (příp. jen působnost) dalších celostátně působících správních úřadů různého charakteru. Např. zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů o změně ně-kterých zákonů (Úřad na ochranu osobních údajů), zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů. Vnitřní organizaci územních samosprávných celků regulují zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích a zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Uspořádání orgánů tzv. zájmové samosprávy řeší zákony o profesních komorách. Veřejná správa (zákony)

  22. Výchozími pojmy pro organizaci veřejné správy v České republice jsou subjekty veřejné správy a vykonavatelé veřejné správy. Subjekty veřejné správy jsou nositeli veřejné správy, jejichž jménem a na jejich odpovědnost je veřejná správa vykonávána. Vykonavatelé veřejné správy jsou orgány veřejné správy, které veřejnou správu provádějí bezprostředně, jménem a namísto jednotlivých subjektů veřejné správy. Subjekt a vykonavatel veřejné správy

  23. Subjekty veřejné správyv ČR jsou: • stát, • veřejnoprávní korporace (obce, kraje, profesní a zájmové komory), • veřejné podniky, • veřejné ústavy, • nadace a nadační fondy, • státní fondy, • obecně prospěšné společnosti. Subjekty veřejné správy

  24. Vykonavateli veřejné správy jsou s ohledem na dělení veřejné správy na státní správu, samosprávu a ostatní veřejnou správy: • Přímí vykonavatelé státní správy, • Nepřímí vykonavatelé státní správy, • Ostatní vykonavatelé veřejné správy. • Všechny tyto vykonavatele veřejné správy označujeme za orgány veřejné správy. Vykonavatelé veřejné správy

  25. Přímými vykonavateli státní správy jsou: • Prezident České republiky, • Vláda České republiky, • Ministerstva a jiné ústřední správní úřady, • Správní úřady s celostátní působností a správní úřady s regionální působností • Nezávislé správní úřady • Veřejné bezpečnostní sbory • Tito vykonavatelé vykonávají státní správu přímo, bezprostředně, namísto a jménem státu. Přímí vykonavatelé státní správy

  26. Nepřímými vykonavateli státní správy jsou: • Orgány obcí (obecní úřady, pověřené obecní úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, rada obce, zvláštní orgány obce), • Orgány krajů (krajský úřad, rada kraje, zvláštní orgány kraje), • Soukromé fyzické nebo právnické osoby. • Jedná se o vykonavatele státní správy, na které byl výkon státní správy delegován zákonem nebo jim byl zákonem nebo rozhodnutím na základě zákona propůjčen. Nepřímí vykonavatelé státní správy

  27. Veřejná správa se nevyčerpává jen správou prováděnou státem, tj. správou státní, mimo to existuje (ještě) samospráva a dále též zbytková, ostatní veřejná správa. Proto hovoříme o ostatních vykonavatelích veřejné správy, mezi něž patří: • kraje a jejich orgány jako vykonavatelé územní samosprávy, • obce a jejich orgány jako vykonavatelé územní samosprávy, • stavovské komory a jejich orgány jako vykonavatelé zájmové • samosprávy, • částečně samosprávné instituce jako vykonavatelé (omezené) samosprávy svých záležitostí, • nesamosprávné instituce, které plní některé veřejné úkoly. Ostatní vykonavatelé veřejné správy

  28. Subjektem veřejné správy je nositel veřejné správy jako organizované činnosti a subjekt odpovědnosti. Teorie správního práva většinou rozeznává jako subjekty veřejné správy stát a jiné subjekty, o nichž to stanoví Ústava nebo zákon. Vychází se z toho, že veřejná správa se člení na státní správu vykonávanou státem a ostatní veřejnou správu, vykonávanou jinými subjekty. Těmi se zpravidla rozumí: veřejnoprávní korporace, veřejné ústavy a podniky, které se někdy označují (pokud jsou samostatným právním subjektem) jako právnické osoby veřejného práva a subjekty práva soukromého (nadace, nadační fondy, státní fondy, obecně prospěšné společnosti). Subjekty veřejné správy

  29. Stát je považován za nejdůležitější subjekt veřejné správy. Je to fiktivní osoba, kterou je možno rozložit na organizační složky (správní úřady), státní orgány, které za něj (místo něj) jednají, nezřídka výslovně, někdy je to zjevné ze samotného názvu instituce (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových). Nositelem veřejných práv a povinností proto není orgán státu, ale sám stát. Stát je právnickou osobou, která se vyznačuje některými zvláštními znaky: jde o korporaci uvnitř i navenek suverénní, jež má znaky veřejnoprávní i soukromoprávní korporace. K výkonu státní správy si stát zřizuje organizační složky státu (správní úřady pro přímý výkon státní správy), kromě toho pak výkon státní správy přenáší na jiné subjekty (nepřímý výkon státní správy) a část veřejné správy postupuje k přímému výkonu nestátním subjektům (samospráva). Stát

  30. Veřejnoprávní korporace je základním pojmem správního práva. Korporací se rozumí sdružení osob za účelem sledování společného cíle jako samostatný právní subjekt, na nějž (nikoli na jednotlivé členy) jsou vztažena práva a povinnosti; je to jedna z forem právnické osoby (korporace soukromoprávní). Korporace veřejnoprávní je zvláštním druhem korporace, která plní (především) úkoly veřejného zájmu (charakteru). Jde o určitý útvar, který je nadán právní subjektivitou, je tedy schopen být subjektem práv a povinností (veřejnoprávních, ale i soukromoprávních), uplatňuje se nicméně princip speciality, resp. omezené právní subjektivity. Názory na podstatu veřejnoprávní korporace nejsou jednotné, existují různé teorie o jejích charakteristických znacích. Zpravidla je v současnosti veřejnoprávní korporace definována jako člensky organizovaný subjekt veřejné správy, kterému byla svěřena moc samostatně plnit veřejné úkoly. Většinou se uvádějí tyto základní znaky veřejnoprávní korporace: členský princip, právní subjektivita, zřízení vrchnostenským aktem, svěření rozhodovací (samosprávné) pravomoci, poskytnutí určité míry autonomie a nezávislosti na státní správě. Veřejnoprávní korporace

  31. Pokud jde o uplatnění členského principu, znamená to, zeje tvořena společenstvím (zpravidla fyzických) osob, k ní příslušejících na základě určitého kritéria (např. bydliště nebo povolání). Právní subjektivita znamená, že veřejnoprávní korporace vystupuje jako právnická osoba, která je subjektem práv i povinností a má způsobilost svými právními úkony nabývat práva a povinnosti jak v oblasti soukromoprávní, tak veřejnoprávní. Co se týče zřízení (vzniku), nestačí úkon soukromoprávní, její existence může být založena zákonem nebo jiným vrchnostenským aktem na základě zákona; pouze na základě veřejnoprávního aktu může také zaniknout. Veřejnoprávní korporaci je zřizovacím aktem svěřen podíl na výkonu vrchnostenské pravomoci, tj. oprávnění činit vrchnostenské, rozhodovací akty, zasahující do právních poměrů fyzických či právnických osob. S ohledem na skutečnost, že se jedná o subjekt odlišný od státu, resp. nejde o státní orgán, je pro ni charakteristická jistá nezávislost na hierarchickém organizačním systému správních úřadů (princip decentralizace, srov. dále), nicméně, na druhé straně, veřejnoprávní korporace podléhá státnímu (správnímu) dozoru a také kontrole mocí soudní. Veřejnoprávní korporace

  32. Zpravidla se rozeznávají veřejnoprávní korporace územní, kdy je pro členství a činnost určující vymezené území (obce, kraje), zájmové, jejichž zřizování souvisí s výkonem nějakého povolání, resp. s určitými, zejm. kvalifikačními vlastnostmi osoby (tzv. komory), a věcné, kdy je členství založeno na věcném (reálném) základě, tj. souvisí s vlastnictvím určité věci (např. zájmová sdružení obcí). Veřejnoprávní korporace

  33. Veřejný ústav je většinou definován jako souhrn věcných prostředků a osob (osobní substrát), které má k dispozici subjekt veřejné správy výlučně za účelem plnění určité veřejné služby (podle svého konkrétního zaměření). Nemusí nutně disponovat vlastní právní subjektivitou, může se jednat o nesamostatnou organizační jednotku (státu, kraje, obce). Samostatné veřejné ústavy jsou zřizovány zákonem nebo aktem na základě zákona a mají status právnické osoby. Ustavení nesamostatného veřejného ústavu je zpravidla věcí vnitřního opatření subjektu, jeho zřízení však musí obecně umožňovat zákon. Ve srovnání s veřejnoprávní korporací je pro tento subjekt veřejné správy především charakteristické, že chybí uplatnění členského principu. Lidský substrát netvoří členové, ale jednak ti, kteří se na základě soukromoprávní smlouvy podílejí na provozu veřejného ústavu, dále (nikoli však vždy) ti, kteří jej v souladu se svým rozhodnutím, příp. za splnění určitých podmínek, využívají. Aspekt samosprávy je postrádán zcela, nebo významně ustupuje do pozadí. Jako příklady uveďme veřejné školy (základní a střední), veřejné nemocnice, Českou filharmonii a Národní galerii. Lze se setkat také s určitým kombinacemi, se smíšeným typem veřejného ústavu a veřejnoprávní samosprávné korporace, např. u veřejných vysokých škol. Veřejný ústav

  34. Za veřejný podnik se považuje takový podnik, jehož činnost se týká záležitostí veřejného zájmu. Názory na vymezení (povahu) veřejného podniku nejsou zcela jednotné, v širším pojetí se někdy nadřazuje institutu veřejného ústavu. Shoda však patrně bude panovat v tom, že na rozdíl od veřejného ústavu se pro existenci a fungování veřejného podniku zdá důležitá ziskovost prováděné činnosti (např. zařízení obcí a krajů pro opravu komunikací, odvoz odpadů, komunální podniky). Veřejný podnik

  35. Mezi jiné subjekty veřejné správy se řadí také některé právnické osoby soukromého práva. Především jde o nadace a nadační fondy, zřízené na základě zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech). Z úpravy vyplývá, že jde o právnické osoby, charakterizované jako účelová sdružení majetku, vzniklá pro dosahování obecně prospěšných cílů, jako je např. rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo humanitárních hodnot. Zřizují se smlouvou nebo zakládající listinou anebo závětí. Nadace a nadační fondy

  36. Obecně prospěšné společnosti zřízené podle zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, jsou právnickými osobami, které mají za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek poskytovat obecně prospěšné služby. Povinně a výhradně pouze tyto společnosti obsahují v názvu označení „obecně prospěšná společnost" (příp. „o. p. s."). Prioritně nejsou zaměřeny na zisk, neboť ten nesmí být použit ve prospěch osob se společností spojených (zakladatelů, členů orgánů nebo zaměstnanců), nýbrž na poskytování obecně prospěšných služeb. Mohou být zřizovány fyzickými nebo právnickými osobami anebo státem na podkladě úředně ověřené zakládací smlouvy a zapisují se do rejstříku obecně prospěšných společných společností, který vede soud. Obecně prospěšné společnosti

  37. Státní (veřejné) fondy lze zřizovat jen zákonem a jsou právnickými osobami, které disponují finančními prostředky, získávanými z dotací ze státního rozpočtu a z dalších, většinou veřejných zdrojů. Existuje např. Fond národního majetku České republiky, Státní zemědělský a intervenční fond, Vinařský fond, Pozemkový fond České republiky, Státní fond rozvoje bydlení, Státní fond životního prostředí České republiky a Státní fond dopravní infrastruktury. Státní fond

  38. Vykonavatelé veřejné správy jsou ty instituce, které jménem subjektu veřejné správy jako nositelé veřejné správy jednají, tj. fakticky vykonávají veřejnou správu. Tak subjektem veřejné správy je např. stát, ale vykonavatelem je třeba finanční ředitelství, ministerstvo nebo krajský úřad. Vykonavateli státní správy jsou především orgány státu označované jako správní úřady. Na jejím výkonu se dále podílejí - v přenesené působnosti - orgány územních samosprávných celků (obcí a krajů), příp. je výkon státní správy propůjčen dalším fyzickým nebo právnickým osobám. Co se týče dalších složek veřejné správy, územní samosprávu vykonávají - v samostatné působnosti - orgány územních samosprávných celků (obcí a krajů), vykonavateli zájmové samosprávy jsou orgány profesních komor a ostatní veřejnou správu vykonávají další instituce (srov. dále). • Pokud jde o přímé vykonavatele veřejné správy (státní správy), jedná se především o tzv. organizační složky státu podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Jsou to zejména ministerstva a jiné ústřední správní úřady podle zákona č. 2/1969 Sb., a další jim podřízené správní úřady s celostátní nebo územně omezenou působností, které nemají status právnické osoby. V této souvislosti se objevuje tradiční termín úřad, event. správní úřad Vykonavatelé veřejné správy

  39. Správní úřad je chápán jako hlavní a základní vykonavatel veřejné správy. Pojem správního úřadu teorie správního práva zpravidla chápe ve třech významech, resp. pojetích, ačkoli se zjevně upřednostňuje (což zřejmě podporuje i dikce Ústavy) tzv. pojetí institucionální. Správní úřad můžeme chápat jako organizační jednotku, která je zřízena a jejíž působnost je stanovena zákonem, navenek ohraničenou a vystupující vůči veřejnosti prostřednictvím svých orgánů nebo zástupců, kteří jednají jménem subjektu, jehož je správní úřad organizační součástí. Správní úřad

  40. Správní úřad v institucionálním pojetí je právě s přihlédnutím k uvedené definici možné se pokusit blíže charakterizovat, a to na základě vymezení určitých význačných znaků. Především se jedná o organizační složku státu zřízenou zákonem, státní instituci buď jedinou svého druhu (např. ministerstvo financí), nebo druhově vymezenou (např. finanční ředitelství, katastrální úřad). Ve druhém případě zákon přesně stanoví konkrétní počet úřadů i oblasti působnosti územní, příp. také diference v působnosti věcné (zpravidla v příloze zákona). Pro zjednodušenou ilustraci si lze představit, že správní úřad v institucionálním pojetí symbolizuje určitá budova (příp. budovy), sídlo na konkrétní adrese. Jako konkrétní úřad je instituce zřetelně označená, vnitřně se zpravidla člení na další organizační jednotky (např. odbory a oddělení). Výstupy úřadu (rozhodnutí aj. korespondence) jsou označené přímo názvem tohoto úřadu. Naše právo tradičně chápe úřad právě ve smyslu institucionálním, proto se také organizační složkou státu může stát jen správní úřad v institucionálním pojetí. Správní úřad (institucionální pojetí)

  41. Funkční pojetí chápe správní úřad jako zákonem ohraničený okruh záležitostí, které jsou přiřazeny nějaké organizační jednotce nebo přímo orgánu jako jeho působnost a pravomoc. Jde tedy o pouhé přičlenění souhrnu funkcí (agendy, správních činností) již existujícímu správnímu úřadu (v institucionálním pojetí) nebo samosprávné veřejnoprávní korporaci, resp. přímo jejímu orgánu. Nevytváří se nějaká nová, samostatná organizační struktura (a např. zvláštní budova). Například funkci „orgánu ochrany přírody", stejně jako funkci „vodoprávního úřadu" plní v různé míře několik vykonavatelů veřejné správy. Markantně můžeme rozdíl mezi správním úřadem v institucionálním a funkčním pojetí vnímat u výkonu státní správy přeneseného na orgány obcí. Tak např. některé obecní úřady (fakticky jejich příslušné odbory) vykonávají funkci stavebního úřadu nebo matričního úřadu, stavebním úřadem může ovšem např. být i Ministerstvo spravedlnosti nebo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Správní úřad (funkční pojetí)

  42. Správní úřadem ve formě pomocného útvaru se chápe určitý soubor osob a prostředků přidělený „navíc" nějakému státnímu orgánu (nikoli však orgánu veřejné správy) na pomoc při výkonu jeho činností. Pro úřad v pojetí pomocného útvaru je charakteristické, že nedisponuje žádnou vlastní působností a pravomocí. Příkladem může být kancelář prezidenta republiky, kancelář Veřejného ochránce práv, kancelář Poslanecké sněmovny nebo kancelář Senátu. Správní úřad (pomocný útvar)

  43. Jsou zákonem stanovené základní podmínky existence správního úřadu, a tudíž jeho možnosti vykonávat správní činnost. Pravomoc (vrchnostenská či výsostná moc) je určujícím, zásadním rysem a znamená právní prostředky, které má správní úřad k dispozici pro výkon působnosti. Obvykle se pak uvádí, že pravomoc správního úřadu se projevuje jako oprávnění • vydávat nařízení (normativní správní akty) • vydávat správní akty (rozhodnutí, individuální správní akty), • uzavírat veřejnoprávní smlouvy, • provádět výkon správního rozhodnutí (exekuci), • provádět úkony správního dozoru. • Oprávnění nařizovat, tj. vydávat právní předpisy, se někdy chápe jako pravomoc v užším slova smyslu. Všechny uvedené složky pravomoci se ovšem neobjevují u každého správního úřadu. Pravomoc a působnost správního úřadu

  44. Působností (kompetencí) správního úřadu se zpravidla chápe zákonem vymezená oblast, v jejímž rámci, resp. kde uplatňuje především svou pravomoc. Jako působnost může být stanoveno také plnění úkolů nevrchnostenského, pečovatelského charakteru, např. péče o právní úpravu, péče o rozvoj určité oblasti (tělovýchovy, zdravotnictví, vzdělávání). Znamenáte, že působnost je obsahově (rozsahem) zpravidla širší než pravomoc. Většinou se rozlišuje působnost věcná (reálná), tedy okruh úkolů (věcí, záležitostí), kterými se správní úřad zabývá, resp. zabývat má. V jejím rámci se pak rozeznává všeobecná správní působnost, zahrnující co nejširší, různorodou problematiku (s výhradou, že určité specifické otázky mohou být vyhrazeny jinému správnímu úřadu). Jako příklad uveďme krajské úřady či újezdní úřady. Dílčí, specializovaná správní působnost znamená, jak již z názvu plyne, působnost omezenou na určitou specifickou oblast (např. obchod, školství, průmyslové vlastnictví). Jako odpovídající příklady uveďme Ministerstvo obchodu, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Úřad průmyslového vlastnictví. Pravomoc a působnost správního úřadu

  45. Vláda je obecně považována za řídící prvek každého systému státní správy, v Ústavě je charakterizována jako „vrcholný orgán výkonné moci" (či. 67). Vláda je kolegiálním orgánem, skládá se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády jmenuje prezident republiky, ve zvláštním případě, při „třetím pokusu" o ustavení vlády, je prezident republiky vázán návrhem předsedy Poslanecké sněmovny (či. 68 odst. 4 Ústavy). Zároveň se jmenováním členem vlády prezident republiky na návrh předsedy vlády pověřuje příslušného člena vlády řízením ministerstva nebo jiného úřadu (čl. 68 odst. 5 Ústavy), může však existovat i tzv. ministr bez portfeje, tj. nepověřený řízením ministerstva nebo úřadu. Vláda je především orgánem politickým. Designování předsedy vlády i jejích jednotlivých členů totiž přímo závisí na výsledcích parlamentních voleb a příp. na formálních či neformálních dohodách politických stran, které získaly relevantní počet křesel v Poslanecké sněmovně. Z toho vyplývá pojímání vztahu veřejné správy a vlády. Vláda plní některé výkonné funkce, které nejsou typicky správní, ale především politické. Samotná veřejná správa, resp. především správa státní, by ovšem již nemela být vykonávána „politicky", i když se v zásadě musí více či méně politicky motivovanými instrukcemi vlády řídit. Vláda České republiky

  46. Vláda má územní kompetenci celostátní, je orgánem se všeobecnou věcnou působností, Ústava - na rozdíl od předchozích ústavních úprav její kompetenci ani příkladmo nevymezuje. Pouze se stanoví, že vláda rozhoduje ve sboru o všech otázkách, pokud to zákonem není výslovně svěřeno předsedovi vlády. Rozhodnutí má formu usnesení vlády, k jehož přijetí je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů. • Základem zaměření činnosti vlády bývá zpravidla dosažení určitých cílů, konkrétní „program". Ústava již ovšem explicite nehovoří o „programovém prohlášení" vlády, jako to činily někdejší ústavní úpravy, požaduje se však, aby vláda s nějakou „vizí" své činnosti do 30 dnů po jmenování předstoupila před Poslaneckou sněmovnu se žádostí o vyslovení důvěry (či. 68 odst. 2). K dalším aktivitám vlády Ústava jen uvádí, že její Činnost organizuje předseda vlády, který řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předsedu vlády zastupují místopředsedové vlády nebo jiný pověřený člen vlády (či. 77 Ústavy). Další spíše fragmentární údaje o činnosti vlády nalezneme v komp. zákoně. Stanoví, že vláda řídí, sjednocuje a kontroluje činnost ministerstev a ostatních ústředních správních úřadů. Úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády plní Úřad vlády, v jehož čele stojí vedoucí, jmenovaný vládou (§ 28). Tomu „zrcadlové" odpovídá povinnost uvedených správních úřadů se řídit mj. usneseními vlády (§ 20). Vláda může jako poradní orgán zřídit Legislativní radu, v jejímž čele stojí člen vlády (§ 28a). Vláda České republiky

  47. Vzhledem k tomu, že vláda jako kolektivní orgán může rozhodovat pouze ve sboru, prakticky jediný způsob uskutečňování svého oprávnění řídit veřejnou správu spočívá právě v přijímání usnesení vlády. Jednotlivá usnesení mohou mít různý význam a právní důsledky právě proto, že se jedná o jediný prostředek, jak vláda může projevit svou vůli navenek. Vlastní usnesení je zpravidla stručné, většinou se schvaluje nějaký dokument (materiál) či akt připojený v příloze (přílohy neobsahují zřejmě toliko jmenovací akty). Obecně lze říci, že samotné usnesení nemá a nemůže mít obecně závazné účinky (jako kupř. právní předpis), jde o akt interního charakteru, závazný jen pro podřízené subjekty, pokud se ovšem usnesením vlády neschvaluje návrh právního předpisu obsažený v příloze, tj. nařízení vlády (srov. dále). Může se tak jednat např. o usnesení vlády, kterým se schvaluje: • vydání interního normativní aktu (směrnice) vlády (srov. např. legislativní pravidla vlády), • individuální právní akt, tj. např. jmenování do funkce nebo odvolání z funkce (např. jmenování do funkce vedoucího Úřadu pro průmyslové vlastnictví), • vládní návrh zákona, kterým vláda využívá právo zákonodárné iniciativy, • vyjádření vlády k návrhu zákona (který nepředložila vláda), • program vlády nebo žádost o vyslovení důvěry apod. Vláda České republiky

  48. Z hlediska právních účinkuje patrně nejdůležitější schválení usnesení o vydání nařízení vlády. Nařízení vlády se vydává k provedení zákona v jeho mezích (čl. 78 Ústavy), tj. secundum et intra legem. Jde o odvozený, podzákonný právní předpis, obecně závazné pravidlo chování, pramen českého práva, k jehož vydání není třeba speciálního zmocnění v zákoně, neboť zmocnění obsahuje již samotná Ústava. • Zvláštním usnesením byl přijat Jednací řád vlády, který má doplnit výše popsanou činnost vlády. Na rozdíl např. od Poslanecké sněmovny a Senátu tato problematika není upravena zákonem, ale předpisem vnitřním. Vláda České republiky

  49. Ústava k organizaci celostátní veřejné (státní) správy stanoví, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem (či. 79 odst. 1). Podrobnější úpravu pak obsahuje především zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních správních úřadů. Ministerstva

  50. Pro ministerstva a jiné ústřední správní úřady zákon č. 2/1969 Sb., předepisuje některá základní pravidla pro jejich činnost (§ 20 – 27). Povinností těchto správních úřaduje plnit v okruhu své působnosti úkoly stanovené zákony a jinými právními předpisy a při veškeré své činnosti se řídit ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády. Ministerstva a ústřední správní úřady mají zkoumat společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzovat výsledky své činnosti a činit opatření k řešení aktuálních otázek. Zpracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek. Závěry z analýz a řešení předkládají vládě. Pravidlo o tom, že o návrzích závažných opatření přiměřeným způsobem informují veřejnost, bylo patrně nepřímo modifikováno zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ministerstva a jiné ústřední správní úřady také připravují a předkládají podklady pro přípravu státního rozpočtu. Zaujímají stanoviska k návrhům, které předkládají vládě jiná ministerstva a jiné ústřední správní úřady, pokud se týkají okruhu jejich působnosti. Mají povinnost pečovat o náležitou právní úpravu věcí patřících do jejich působnosti, připravují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkající se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, jejíchž přípravu jim uložila vláda. Ministerstva a jiné ústřední správní úřady zabezpečují ve své působnosti úkoly související se sjednáváním mezinárodních smluv, s rozvojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce, vyměňují si navzájem potřebné informace a podklady. Ministerstva

More Related