PSYCHOSOMATICKÉ

ODBORNÉ PSYCHOSOMATICKÉ ČTENÍ 

A LÉKAŘSTVÍ PSANÍ 

MUDr. PhDr. Richard Jan Poněšický, Machan, Ph.D. Th.D. 

ISBN 978-80-904541-8-7 

978-80-904541-3-2 

PhDr. MUDr. Richard Jan Poněšický, Machan, Ph. Ph.D. Th.D. 

PSYCHOSOMATICKÉ ODBORNÉ ČTENÍ LÉKAŘSTVÍ A PSANÍ LÉKAŘSTVÍ 

05_Psychosom_OBAL_FINAL.indd 1 

11/10/10 1:08:50 PM

EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND 

PRAHA&EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI 

Pražská vysoká škola psychosociálních studií 

Praha 2010 

ISBN 978-80-904541-8-7 

skripta_9.indd 2 

10.10.2010, 20:07 

05_Psychosom_OBAL_FINAL.indd 2 

11/10/10 1:08:50 PM

Psychosomatické lékaøství 

MUDr. Jan Ponìšický, Ph.D. 

Praha, PVŠPS 2010 

05_Psychosom_FINAL.indd 1 

11/10/10 1:09:13 PM

Obsah 

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .3 

1. Bio-psycho-sociální pojetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .6 

2. Dualismus těla a duše – psychosomatické a somatopsychické souvislosti . . . . . . . . . .7 

3. Klasifikace psychosomatických poruch a onemocnění - ICD 10. . . . . . . . . . . . . . . .14 

Reaktivní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .14 

F 45 Somatoformní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .17 

F 45.4 Somatoformní porucha bolesti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .20 

4. Psychodynamické modely psychosomatiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25 

5. Stres, neuropsychologie, psychosomatika a psychoterapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31 

6. Mentální anorexie a bulimie – F 50.0 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .35 

7. Psychosomatózy (též: chronická psychosomatická onemocnění)F54 . . . . . . . . . . . .37 

Asthma bronchiale F54, J45 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .38 

Ulcus pepticum ventriculi et duodeni F54, K25-2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .39 

Colitis ulcerosa ICD-10 pech 54, K 51 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .40 

Enteritis regionalis (morbus Crohn) F 54,K 10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .41 

Neurodermitis (atopický ekzém) F 54,L 20 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .42 

Chronická polyartritida (synonymum: revmatoidní arthritis) M 05 - 6 . . . . . . . .43 

8. Rozdělení psychosomatických onemocnění dle orgánových systémů . . . . . . . . . . . .44 

Kardiovaskulární onemocnění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .44 

Psychosomatika dýchacího ústrojí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .50 

Psychosomatika pohybového ústrojí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .52 

Psychosomatika kožních onemocnění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .52 

Psychosomatika gastrointestinálního traktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .54 

Psychosomatika v gynekologii, urologii a sexuologii. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .55 

Neurologická a psychiatrická psychosomatika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .58 

Nádorová onemocnění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .60 

9. Prevence a terapie psychosomatických onemocnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .61 

Prvence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .61 

Neuropsychologická teorie změny v psychoterapii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .63 

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .68 

2 


11/10/10 1:09:13 PM

Úvod 

Psychosomatika se zabývá souvislostmi mezi psychikou člověka, konkrétně mezi různými 

zátěžovými (vyvolávajícími) situacemi a reakcemi na ně (chorobnými příznaky). Zabývá 

se i opačnými somatopsychickými souvislostmi, hlavně psychickými reakcemi na tělesná 

onemocnění, zvláště chronického rázu. Psychosomatika se počala etablovat ve 30. letech 

minulého století ovlivněna na jedné straně psychoanalýzou (Grodeck), snažíce se vysvětlovat 

chorobné symptomy nejrůznějšími nevyřešenými nebo nevědomými konflikty, a na 

druhé straně ovlivněna celostním antropologickým přístupem k medicíně, který zastával 

Victor von Weizsäcker. Po druhé světové válce se začala zabývat psychosomatikou též 

behaviorální věda navazujíce na učení I. P. Pavlova, která vykládala příznaky jako naučené 

maadaptivní chování. V posledních 20 letech se všechny tyto školy víceméně odvolávají na 

neurofyziologické bádání, umožněné zobrazovacími metodami funkce mozkové činnosti. 

Tím nastává jisté sblížení pohledů, o což se budeme snažit i v této učebnici. 

Psychosomatická problematika se dá nejlépe demonstrovat na příkladu z běžné praxe: 

40 letá štíhlá atraktivní decentně nalíčená i oblečená pacientka, která vypadá o deset let mladší, 

přichází na psychosomatickou kliniku s bolestmi v celém těle, hlavně ve svalstvu všech 

končetin, hlavy a zad. Jedná se o vdanou zdravotní sestru pracující na oddělení intenzivní 

péče. Sama odhaduje, že je schopna pracovat sotva dvě hodiny denně, více pro bolesti 

a únavu nesvede. Opakovaná vyšetření na ortopedických a neurologických klinikách byla vždy 

negativní. Nakonec je diagnostikována etiopatogenegicky nic neříkající fibromyalgie. 

Sestrám i lékařům je nápadný kontrast mezi intenzitou líčených bolestí a uvolněné ladné 

chůzi pacientky, její intaktní pohyblivostí. Během pozdějšího společného rozhovoru s ní 

a s jejím manželem je nápadná oboustranná opatrnost, zvláště pak trpělivost dobromyslně 

vyhlížejícího manžela, kterého dle názorů psychoterapeutů jeho žena jemně manipuluje. 

Pacientka je bezdětná, žije s mužem, který ji miluje, má s ní soucit a stará se o ní. Ona 

sama jej prý má jenom ráda, láska to však není, žádnou hlubokou lásku ještě nezažila. 

Vůbec má dojem, že jí nikdo nerozumí, ten pocit má již od dětství. Ač již na přání po 

porozumění rezignovala, připouští, že tím stále ještě trpí. Nechce však otevřeně projevovat 

svoji zahořklost, svoje touhy a své slzy, naopak si vytvořila perfektní fasádu, kterou se 

prezentuje navenek. Připouští, že se bolesti stupňují, když se cítí velmi sama, že by mohly 

být apelem na získání pozornosti od okolí. 

Pracovní hypotéza terapeutického týmu vychází z pozorování pacientky, jejího vzhledu, 

to znamená ze zacházení se sebou, z obsahu dialogu a samozřejmě i z postoje k jejím 

symptomům, ze současné životní situace a z anamnézy: 

Na pozadí vysokých (neboť nenaplněných) nároků na pochopení jde o subjektivně pociťovaný 

nedostatek pozornosti, lásky a uznání, vcítění a porozumění, což vede k neustálým frustracím, 

ke stupňování příslušné snahy po rezonanci prostřednictvím atraktivního vzhledu, perfektního 

3 


11/10/10 1:09:13 PM

fungování v zaměstnání i v privátním životě. To však nevede ke kýženému výsledku. Tato 

problematika je sekundárně přenesena na tělo (jež ztratilo svoji původní životnost). Teprve 

onemocnění, zprvu anorexií, posléze bolestmi, vedlo k dostatečné ohleduplnosti ze strany 

okolí a starosti a péči o pacientku, která si nedovede představit, respektive nehodlá získávat 

uznání a sympatii vlastní aktivitou. Tyto silné emocionální situace aktivují vegetativní 

centra v hypothalamu, vyvolávajíce tělesné příznaky, (osa hypothalamus – hypofýza - 

nadledvinky). Jedná se o obrannou reakci (útok, útěk, či strnutí - reflex smrti), jako je bušení 

srdce, zvýšení krevního tlaku, nevolnost, svalové napětí, pocení. Časem může takováto 

emocionálně zabarvená frustrační situace například v rozvodovém řízení chronifikovat. 

Celá situace je určována tím, jak jí pacient vnímá a jaký význam jí dává; jinak je na tom 

žena v domácnosti nežli samostatná výdělečně úspěšná lékařka, jinak reaguje jedinec, 

který již negativně zažil podobnou situaci například při rozvodu svých rodičů, a jinak, 

je-li rozvod kýženým cílem obou partnerů. To vysvětluje i absenci psychosomatických 

chorob v koncentračních táborech či v chudých zemích třetího světa: tam je nejdůležitější 

přežití. Na tomto pozadí hrají běžné mezilidské problémy méně významnou roli. Problém 

je v tom, že problémy na dosažené úrovni aktuálně frustrovaných potřeb jsou subjektivně 

stejně tíživé jako frustrace potřeb základních (Maslow). 

Charakteristika živé hmoty je její reaktivita. Ať člověk chce či nikoliv, tak reaguje na vše, 

nelze nereagovat. Častá reakce, například v onom průběhu opuštění partnerem, záleží ve 

snaze vše (zlobu, pomstu, smutek) potlačit. Tuto „svobodu“ člověk opravdu má (na rozdíl 

od zvířat) a mylně se domnívá, že se tím jeho zmíněné emočně tělesné reakce oslabí. 

Bohužel – či bohudík – je opak pravdou, čím více se přirozené a spontánní reakci vyhýbáme, 

tím silněji reaguje tělo. Zmíněná reaktibilita na lidské diferencované zvědoměné úrovni 

je zároveň potřebou po výrazovosti a sebepůsobnosti; člověk je charakterizován tím, že je 

intencionální bytost, že mu jde o ovlivnění – zde skrze tělesnou komunikaci - okolí (coby 

sociální bytost). Proto často hovoříme o mluvě těla, jež hovoří k nám samotným i okolí, 

kterou se obě strany vědomě i nevědomě řídí, jak dokazují jak nafilmované interakce 

v průběhu psychoterapie, tak i zobrazovací metody mozkové činnosti. V psychosomatice 

a psychoterapii hovoříme v této souvislosti o primárním zisku z nemocí: tělesné vyjádření, 

jemuž je přisuzován status chorobného symptomu, je přece jen vyjádřením, respektive 

zlomkovitým uskutečněním frustrovaných potřeb nesrozumitelnou formou nemoci, jejímž 

významem se pacient nemusí zabývat,což znamená, že jeho vnitřní psychická rovnováha 

není zpochybněna, narušena. 

Co to je ona psychická rovnováha? Jde o rovnováhu mezi vlastními přáními a reálnými 

možnostmi, jde o realistické, avšak přesto optimistické prožívání (smysluplného vedení) 

života. Jedná se o udržení zdravého sebevědomí, že jsem schopen svoje problémy vyřešit 

sám, eventuálně s pomocí, o kterou se postarám. Opakem by bylo selhání, připuštění 

vlastní nedostačivosti. Jde tudíž o takovou regulaci sebehodnocení, kdy pozitivní sebeobraz 

4 


11/10/10 1:09:13 PM

převládl nad sebekritikou a kritikou okolí, se schopností dostatečné kontroly nad sebou 

i nad situacemi, které mě potkávají. Jedná se tudíž o existenci realistického obrazu 

o sobě, který si člověk vytváří a jež se neustále vyvíjí na základně nových zkušeností se 

sebou v různých situacích,a který i neustále obhajuje. Co se do tohoto sebepojetí nevejde, 

například slabost, měkkost, jindy agresivita, zloba, strach, to je potlačováno, projikováno 

do okolí a podobně. 

Zatím jsme se dotli dvou etiopatogenetických momentů. 

Člověk je něčím hluboce zasažen, těžce frustrován se strachem z vážného ohrožení 

jeho fyzické či psychické integrity, reaguje extrémně emočně s tělesným vegetativním 

doprovodem či chaotickým chováním. 

Člověk je schopen určitým reakcím na zevní či vnitřní podněty vyhnout tím, že je potlačí, 

to znamená sám sebe omezuje, aby zachoval jak svou vnitřní, tak interpersonální harmonii. 

Ve světle narativní psychoterapie se brání všemu, že se nevejde do jeho jím vnímaného 

životního příběhu. Záleží na tom, jak se ještě podaří vnímaná fakta vnímat tak, aby nevznikla 

kognitivní disonance. Iluzorní vnímání pod vlivem přání a tendence k tak zvané myšlenkové 

identitě s názorem okolí v interpersonální situaci (Sandler) je zvláště těžké udržet v situaci 

ztráty důležité osoby,opuštění, kdy dojde často ke stavu bezmoci a zoufalství, člověk tělesně 

onemocní nemaje k dispozici psychický obranný filtr. 

Existuje ještě třetí možnost, o které budeme hovořit zvláště při rozboru tzv. psychosomatóz, 

totiž že se člověk nenaučil v průběhu výchovy na určitou podnětovou situaci smysluplně 

reagovat. Nebylo realizováno propojení mezi tělesným, emočním a kognitivním prožíváním, 

chybí kontakt mezi tělesním a psychickým já. Člověk pak reaguje na určité situace pouze 

na fyziologické úrovni a teprve sekundárně pod vlivem očekávání či působení okolí si 

vytváří takto převzatý význam celé situace. 

A tak již teď bychom mohli odpovědět na otázku proč je přiměřené celostní reagování 

na biopsychosociální úrovni často nemožné: buď se jedná o příliš silnou frustraci, jež má 

šokující účinek, nebo jde o konflikt, ve kterém chybí řešení na emocionálně kognitivní 

úrovni či jde o situaci(o deficit), na kterou se pacient nenaučil reagovat či se reagování na 

vědomé úrovni vyhýbá. 

5 


11/10/10 1:09:13 PM

1. Bio-psycho-sociální pojetí 

Většina badatelů, zabývající se psychosomatickou problematikou (Uexkühl, Ermann, 

Strauss, Merten, Zepf, Heigl-Evers), zabýbající se psychosomatickou problematikou definují 

psychosomatické somatoformní poruchy jako tendenci k intenzivnímu prožívání tělesné 

nepohody či tělesných symptomů, jako snahu je sdělovat okolí a připisovat jejich příčiny 

tělesnému onemocnění včetně vyhledávání lékařské pomoci. Etiologický konsensus se týká 

obecně zátěžových psychosociálních situací, respektive problémů. Jde o komunikaci 

emocionálního stresu (Morschinski 2007). Kampfhammer (1985) uvádí následující 

příčiny vzniku psychosomatických poruch: Somatizaci coby tělesný ekvivalent či 

výsledek psychických obran proti nepříjemným přáním, pudům a afektům, dále jako 

vývojový deficit (například u alexythymie), to znamená, že místo afektivního prožívání 

reaguje člověk pouze tělesnými reakcemi. Dále může jít o výrazy silného vnímání stresu 

často na základně minulých stresových zážitků nebo u lidí s averzí vůči zátěžovým 

situacím; zde působí i naučené tendence jak získat pozornost stonáním. Nakonec může 

jít o latrogenní fixace na základě častých vyšetření a nacházení nepodstatných tělesných 

příčin, drobných odchylek od normy. Bio-psycho-sociální model podobně jako model 

stresové vulnerability zdůrazňuje: 

Predispozice: vrozené i získané tělesné, psychické i sociální faktory, jak již před sto lety 

zdůrazňoval Alfred Adler zvyšují pravděpodobnost výskytu somatoformních příznaků. Sem 

patří určitá vrozená reaktivita či psychoimunologické poměry, též orgánová méněcennost 

či prodělání tělesných onemocnění, výskyt onemocnění v rodině, zvýšená vulnerabilita 

následkem ztrát důležitých vztahových osob, psychická traumata (viz tělesná paměť), 

negativní sociální podmínky a chudoba, ale i nenaučení se zacházet s tělesnými obtížemi 

či stresem, restriktivní výchova atd. 

Vyvolávající faktory: nejčastěji jde o separační traumata náhlé životní změny či traumatizace, 

někdy i tělesná nemoc, psychické či sociálně zátěžové situaci překračující možnosti 

či kapacitu zpracování. 

Udržující faktory: jako je reakce okolí, respektive vlastní interpretace těchto reakcí, různá 

kognitivní přesvědčení, kterými chce pacient ovlivnit , zvláště přesvědčit okolí o tělesné 

příčině příznaku. 

Multifaktoriální geneze psychosomatických onemocnění se týká i samotných psychických 

faktorů. Jde především o určité charakteristiky osobnosti (neuroticismus, depresivita, úzkostnost, 

vývojové deficity a podobně), dále jde o deficitní emocionální zpracování a negativní 

sebekoncept, to znamená nedostatečné pozitivní (narcistické) sebeobsazení vlastní osoby 

a vztahu k sobě. Negativně působí i přehnaný pojem zdraví, které by nemělo obsahovat žádné 

tělesné funkční poruchy, s čímž souvisí chybné kauzální závěry při vyhodnocování běžných 

6 


11/10/10 1:09:13 PM

tělesných poruch, neustálá potřeba navštěvovat lékaře, šetření se a tak podobně. Jindy jde 

o nedostatek naučených schopností překonávat těžkosti vedoucí v náročných situacích k silné 

vegetativní reakci. Podobně působí i nejistá schopnost vytvářet vztahy: čím hůře je vnímána 

bezprostřední podpora okolí – samozřejmě na subjektivní rovině – tím horší je regulace 

stresu. Zde dochází k přílišnému kompenzatornímu přetížení stresového neurohumorálního 

mechanismu. Dále jde o sociální učení v rodině, fixace na tělesné potřeby i obtíže. Hraje zde 

roli nápodoba při řešení určitých rodinných situací příznakem,a kondicionální učení. 

Behaviorální psychoterapeut Morschinski (2007) vyjmenovává následující faktory. 

• určité charakteristiky osobnosti jako je neuroticismus, depresivita, 

.. úzkostnost, pasivita 

• dále deficitní emoční zpracování například u alexythymie, která má za následek 

.. namáhavější rozvinutí kompenzatorních mechanismů, což znamená trvalý stres 

• negativní sebekoncept, který by se dal označit až jako nedostatečné narcistické 

.. sebeobsazení sama sebe 

• přehnaný pojem zdraví, který vede ke snaze po životě bez jakýchkoliv obtíží, 

.. jejichž případný výskyt je pak nadhodnocován 

• dysfunkční kognice – chybné vyhodnocování tělesných poruch 

.. i chybné kauzální závěry 

• abnormální chování v situaci výskytu příznaku (tak zvaný doktorshopping, 

.. šetření se) 

• nenaučení se překonávat těžkosti (následkem je silná vegetativní reakce 

.. při stresu či výskytu životních těžkostí) 

• nejisté vazby, což má za následek horší regulaci stresu 

• nedostatečná podpora okolí (opět způsobí kompenzatorní stresovou aktivaci) 

• sociální učení v rodině, fixace na tělesné příznaky a poruchy, nápodoba, 

.. podmiňování, sekundární zisky 

• traumatizace v dětství 

• podnětová chudoba zvláště ve stáří, tím se obrací pozornost 

.. na fungování vlastního těla 

• někdy negativní vliv medicínského aparátu nebo stálých nových a nových 

.. vyšetřování a interpretace nálezu, které nemají dostatečnou validitu. 

2. Dualismus těla a duše – psychosomatické 

a somatopsychické souvislosti 

7 


11/10/10 1:09:13 PM

Sigmund Freud označil souvislost mezi psychickým prožíváním a tělesným symptomem 

jako tajemný skok. Avšak dnes již disponujeme řadou poznatků, které tuto roušku tajemství 

poodhalili. Například víme, že představované jednání aktivuje v mozku stejné neuronální 

spoje jako dokonané jednání. Zejména naše afektivní prožitky, představy a fantazie se 

automaticky spojí s tělesnými impulsy s naší tělesnou výrazovostí a motorikou. Ta výše 

zmíněná tajemnost souvisí s tím, že ony představy jednání, jež vedou k reakci, resp. 

k symptomu, byly nevědomé a navíc blokovány protichůdnými zábranami, takže se 

v mozku i v těle aktivovaly protichůdné inervace. Teprve v této subjektivně přijatelné formě 

byl umožněn (limbickým systémem v součinnosti s mozkovou kůrou dovolen) přístup 

k motorice či citově vegetativnímu vyjádření, jež je však rozporuplné, tudíž nesrozumitelné.. 

Tělesně reagujeme zvláště v takové – zátěžové – situaci, kterou nedokážeme vyřešit ať již 

v důsledku výše zmíněné konfliktní situace, či nedostatečné frustrační toleranci, kapacity, 

týkající se schopnosti konstruktivního zacházení s problémy, tak i v objektivní neřešitelné 

psychosociální situaci jako je ztráta zaměstnání, úmrtí partnera a podobně. 

Porod dítěte do světa je charakterizován traumatem tělesného odloučení od matky a jeho křik 

je prvním psychosomatickým příznakem. Opravdu se mnozí psychoterapeuti domnívají, že 

typická anamnéza psychosomatických pacientů je charakterizována traumaty či separací, 

anebo obojím (Ermann 2004). Jistě, záleží na tom, jak matka prodlouží kojenci předchozí 

symbiózu s ním a postupně mu usnadní svou bezpečnou přítomností jeho individuační kroky. 

Autoři zabývající se vývojovou psychologií zdůrazňují v této souvislosti regulací funkci 

matky (jakýsi filtr), která svým chováním poskytuje dítěti ochranu proti nezvládnutelným 

emočním reakcím například tím, že mu poskytuje útěchu či signalizuje bezpečí očním 

kontaktem, když malé batole prozkoumává své okolí. Reaguje tak na vývojové potřeby 

svého dítěte, které je – recipročně - vybaveno jednak vazebním motivačním systémem, 

zajišťující jistotu, což je podmínkou fungování následného vrozeného exploračního 

systému, z čehož vychází základní lidské motivace jako je vztahovost a jistota na jedné 

straně a individuace, zvědavost a touha po svobodě na straně druhé (Nietsche 2002). Jde 

o souhru akomodace (Piaget), přizpůsobení se a aktivní asimilace, přizpůsobení si okolí 

vlastním potřebám. 

Psychosomatika tudíž vychází z poznatku, že původní tělesné preverbální zacházení s realitou 

i sebeprožívání je i nadále přítomno jak v procesu vnímání tak i v akcích a reakcích na vše, 

co na nás působí. Merleau-Ponty poukazuje na základě podrobné fenomenologické analýzy 

na fakt, že si autenticky osvojujeme svět právě tělem, což vyústilo v jeho tvrzení, že není svět 

bez těla. Žák Wilhelma Reicha, představitel bioenergetiky, Alexander Lowen zdůrazňuje, že 

každá zkušenost – v psychoterapii jde hlavně o nové zkušenosti – je, resp. musí být i tělesná, 

aby nastala integrace do naší osobnosti, do našeho chování. Tělesná i psychologická paměť, 

tělesné i psychické zkušenosti, tělesná i psychická aktivita jsou součástí našeho jáství, našeho já, 

coby centrum naší aktivity i naší osobnosti. Tělesně se radujeme, trápíme, žárlíme, podvádíme, 

8 


11/10/10 1:09:13 PM

tělesně se bráníme vyjadřovat své pravé city. Tělesně prožíváme vztahy a reagujeme tím více 

tělesnými příznaky čím více potlačujeme mentální složku, čím méně jsme ochotni si celou 

situaci zvědomit. Samotně zvědomění však nemusí vést k úzdravě, jak ukázaly zkušenosti 

s hypnózou a posthypnotickou sugescí. Důležitějším krokem je integrace dosud potlačovaného 

do současného sebepojetí a chování. Prvotnost a důležitost tělesného vnímání a prožívání 

potvrzuje jak zkušenost psychoterapeutů tak i neuropsychologické výzkumy. Tak Hájek ( 2009), 

který pracuje s Gendlinovou metodou focusing zdůrazňuje, že kontakt navazuje mysl i tělo. 

Prožívání určují somatická ohniska obsahující preverbální významy. 

Dosavadní úvahy se týkaly převážně dvou psychodynamických modelů etiopatogeneze 

tělesných psychogenních poruch: konverze a somatizace. Konverze je zvláště psychoanalytiky 

považována za obranný mechanismus proti uvědomění si neúnosného konfliktu, jenž je 

náhražkově odžit na „jevišti“ těla. Tato možnost výrazu, resp. abreakce je oním primárním 

ziskem z nemoci. Zároveň se tím pacient vyhne rozluštění, to znamená porozumění významu 

v této symptomatice. Je zřejmé, že je v terapii kladen důraz na uvědomění si příslušného 

konfliktu ruku v ruce s větší tolerancí k tomu, co bylo v dosavadním sebepojetím tabuizováno. 

Již pouhé uvědomění si vzniku a významu dosavadní problematiky a symptomatiky 

v sobě skrývá léčivý faktor sebeporozumění. Za druhé uvědomění a sebeporozumění je 

výchozí bod pro plánování toho, co je třeba změnit. Za třetí uvědomění si toho, jaký jsem 

a akceptace svého „stínu“ (C.G.Jung) je novou výchozí pozicí při tvorbě nových zkušeností. 

Člověk pak pochopí, proč na něj okolí jedná takovým či onakým způsobem, což v sobě 

skrývá možnost změny. Za čtvrté z psychoanalytického hlediska dochází při uvědomování 

si nevědomých obsahů k abreakci, to znamená ke zmírnění intrapsychické tenze tím, 

že nemusíme nevědomé, odmítané části své osobnosti držet „na uzdě“ mechanismem 

vytěsnění do nevědomí. Zde se dotýkáme tak zvaného energetického pojetí osobnosti, což 

je zvláště rozšířené v tělesně orientované psychoterapii psychosomatických onemocnění. 

Mnozí psychoterapeuti zastávají představu o spojitosti psychické a tělesné energie, aniž 

by existovala shoda o tom, odkud se ta energie bere. Zda-li se jedná o tělesnou energii, 

vycházející z metabolických procesů, jak to ostatně navrhuje i Alexander Lowen, o pudovou 

energii, neuronální vzruchy nebo energii, která vzniká kontaktem s okolím, hlavně kontaktem 

s lidmi. Následkem negativních reakcí v průběhu výchovy a socializace pak dochází u těchto 

pacientů k zábranám (retroflexi) a blokádám v proudění této energie na cestě od impulsu 

k emocionálnímu uvědomění a příslušnému chování na emocionální a behaviorální úrovni. 

Zablokování určitých emočních reakcí, resp. aktivace psychických obranných mechanismů 

(například i tělesnou aktivitou,strnulostí, podle W. Reicha tzv. tělesným pancířem) má 

za následek i narušení funkce tělesných orgánů, jež mají buď málo energie, nebo naopak 

mnoho. Nahromaděná energie vede ke zvýšení tělesného napětí, což má za následek poruchu 

funkce například svalů (napětí, bolest a vyčerpání) či tělesných orgánů, kardiovaskulární 

poruchy, vysoký krevní tlak a tak dále. Naopak málo energie je diagnostikováno u depresí. 

9 


11/10/10 1:09:13 PM

Z uvedeného vyplývá i terapeutická strategie. Jde o tělesně emocionální odblokování, 

o používání abreaktivních technik např. v bioenergetice, gestalt terapii nebo psychodramatu. 

Emoce jsou totiž úzce spjaty s tělesností, jde o psychosomatické fenomény, o reakce, ale 

současně i o motivace k určitým akcím, ať jde o útěk, útok či stažení se. Často se zde jedná 

o afektivní reakce, které mohou být blokovány převážně činností prefrontální oblastí kůry 

mozkové, což bylo neurofyziology dostatečně prokázáno. Na druhé straně má zklidňují, 

tlumící účinek prefrontální kůry mozkové pozitivní vliv na mnohé emocionální poruchy, 

takže jejich zvýšená aktivita bývá i výsledkem úspěšné psychoterapie, např. u hraniční 

poruchy osobnosti. Jaký orgán či tělesný systém bude na určité situace reagovat souvisí 

jednak s jeho fyziologickou funkcí a jednak se symbolickou podobností či biografickým 

spojením s určitým afektem, určitou situací, resp. vzpomínkou. Tak může být na srdeční 

činnost přenesena jak úzkost ze selhání (srdce coby orgán jež je životně naprosto nutný, 

velmi výkonný, pracující ve dne i v noci, srdeční selhání ohrožuje život), tak i afekt týkající 

se lásky, resp. zklamání. Zažívací ústrojí je fyziologicky spojeno s přijímáním (potravy) 

i odmítáním, s vylučováním, tudíž i s příslušnou psychickou problematikou. Bolest břicha 

může být spojena s individuální afektivní vzpomínkou na to, jak se maminka starala o své 

dítě, když jej něco bolelo. Mechanismus konverze a somatizace lze charakterizovat jako 

zneužití těla k vyjádření určité nepřijatelné situace,fantazie či afektu, symptomy jsou zde 

produktivním výtvorem, když pacient nechce či není schopen určitou situaci psychicky 

zvládnout v důsledku dosavadní výchovy a současného sebepojetí, někdy i ztráty schopnosti 

symbolizace po traumatu.. Od této etiopatogeneze je nutno odlišit psychosomatozu vzniklou 

coby následek vývojové poruchy, kde jde spíše o minusovou regresivní symptomatologii 

a která vyžaduje odlišný terapeutický přístup. Jedná se o bazální poruchovou vztahovost 

někdy označovanou jako bazální konflikt (Balint). Jde o konflikt mezi tendencí po symbióze, 

po splynutí, resp. závislosti na jedné straně a individuací, osamostatněním a nezávislosti na 

straně druhé, spojený zároveň s úzkostmi na obou stranách, to znamená v situaci symbiózy 

jde nejenom o slastné spojení, nýbrž i o úzkost ze ztráty vlastní osobnosti, z rozpuštění 

sebe sama v druhém, a na druhé straně při individuaci nejde jenom o uspokojivý pocit ze 

samostatnosti a explorace okolí, nýbrž i o strach z osamění či odmítnutí druhou osobou. 

Následkem určitých rodinných konstelací se tento konflikt nedostane do symbolické 

uvědomělé oblasti prožívání a není možnost tudíž jej vyřešit. Obě tyto tendence, podle 

psychoanalytiků pudová přání, jsou chápány jako výsledek preverbálních tělesně 

interakčních forem dosahování uspokojení , a naopak dochází k narcistické frustraci, 

když se mu tyto cíle nedaří realizovat. To se děje jak tehdy, převažuje-li dominance příliš 

pečujícího (hyperprotektivního) rodiče, taky v případě odmítání či výchovného zanedbání. 

Tím dochází k nedostatečnému učení nových interakčních forem dosahování uspokojení 

(intencionálních cílů) a tím i propojení s afekty a k diferenciaci citového života. V obou 

případech takovýto člověk zůstává závislý na někom, kdo jeho jáské funkce nahražuje. 

10 


11/10/10 1:09:13 PM

Toto pojetí, sepjetí tělesného neverbálního prožívání s interakcemi s okolím je v souladu 

s vývojovou teorií tělesnosti Daniela Sterna. Tento badatel, psychoanalytik, zabývající se 

pozorováním batolat, dokládá, že novorozenci velmi brzy prožívají svou vlastní jáskou 

aktivitu, jsou iniciátory své motoriky, pociťují svoje jádrové já, jež se v interakci s matkou 

obohacuje o emotivní, resp. tělesně emotivní subjektivitu. Ster cituje Lutz Ciompiho, že 

tento provázející citový výraz meziilidské interakce je prvým zárodkem symbolizace, 

zárodkem označení konkrétní akce vedoucí později k abstraktní představě (slovnímu 

uvědomění). Podobně poukazuje Thure von Uexkühl na vývoj od tělesného senzomotorického 

animálního reagování l humánnímu fungování člověka, resp. odpovědi na různé situace 

specifickou adaptací. V patologii jde pak o různý rozsah této konečné humánní symbolizace 

na úrovni lidské subjektivní významovosti. Člověk si někdy nevytvoří vědomý vztah ke 

svým senzomotorickým reakcím na určité situace. Nedojde ke kognitivnímu a emočnímu 

označení a následkem toho zvědomění a tudíž se nemůže zdařit i modulace a zavzetí tohoto 

tělesného reagování do psychosociálního vývoje a vlastního sebepojetí. Tělesné reagování 

se stává nesrozumitelným. 

K tomu je však nutné propojení všech těchto vývojových úrovní – tělesna, emotionality 

i kognice. Jinak namísto subjektivně prožívaného komplexního somatopsychického 

cílesměrného a problematickou situaci řešícíhí chování si člověk osvojuje jen převzatá 

klišé. Neintegrované tělesné reagování vede k neúnosnému napětí či symptomu, což může 

mít za následek abusus anxiolytik, sedativ, alkoholu či drog, záchvatové jedení, zvracení, 

sebepoškozování či neustálou terapii. Stejné následky může mít i falešné nesprávné pojmenování 

nonverbálního chování. Například může opuštěná matka vydávat své symbiotické chování 

k dceři za zájem o ni a pojmenovává její pokusy o samostatnosti jako nevděčnost či drzost. 

Pakliže to dcera od ní převezme, reaguje spíše implantovanými pocity viny a oprávněná 

reakce proti omezování proběhne pak jen na fyziologické či tělesně emoční rovině o to 

silněji například ve formě zvracení. Lorenzer (1977) se domnívá, že existuje vždy větší 

nabídka, resp. rozsah neverbálních interakčních forem, nežli jejich vědomých označení. 

(Takto též definuje pojem nevědomí. Uvědomění pak splývá s jeho pojmenováním, 

což je důrazným úkolem psychosomatické psychoterapie.) Po tomto prvém kroku musí 

následovat i emoční zážitek a konfrontace, například s protestním chováním v rodině, kde se 

všichni museli podřídit psychosociální normě harmonického soužití a konečně musí nastat 

integrace do vlastního rejstříku chování. Streeck a Krause (1998) poukazují na to, že se 

nevědomí, zde preverbálně nepojmenované interakční formy, posléze i neverbální emoční 

interakce, týkají nejen interakcí v průběhu výchovy, nýbrž že se to děje stále v běžném 

životě i v psychoterapii nejen ze strany pacienta, ale i ze strany terapeuta, tzn. stále je něco 

tabuizováno či sankcionováno a něco opět preferováno. V každé skupině se vyváří určité 

normy chování – v rodině či v určité společenské vrstvě, konec konců celá společnost 

diktuje, co je správné a jak máme vnímat různé situace, za co se máme stydět či co je 

11 


11/10/10 1:09:13 PM

nesprávné. Streeck (2004) poukazuje na fakt, že může být již i rozmanitost interakčních forem 

chování zredukována u dětí, které nejsou vedeny k tomu, aby se naučily získat uspokojení 

svých potřeb samy. Zůstávají odkázány na druhé či na okamžité uspokojení, v opačném 

případě vzniká neúnosné tělesné napětí, neboť nevytvořili sociálně akceptované příslušné 

ego – kompetence (tato slabost „já“ je typická pro mnohé psychosomatózy a východiskem 

speciálních psychoterapeutických postupů). Výsledné přerušení spojení mezi přirozenou 

tělesnou senzomotorickou reakcí a emotivitou s jejím pravým spolulidským významem chybí 

a má četné negativní důsledky. Místo toho, aby nás řídil náš emoční kompas, jsme odkázáni 

na naše fyziologické reakce a na druhé straně na pouhou bezemoční racionalitu, klinicky 

známou pod pojmem operantní či mechanistické myšlení , a poněvadž žijeme ve společnosti 

charakterizované racionalitou a výkonností, hovoříme zde o hypernormalitě Kromě toho se 

takový člověk snaží kompenzatorně řídit dle okolí na kterém se stane závislým. 

U emocí je ve srovnání s kognicí ještě velmi dobře patrné spojení tělesných interakčních 

schémat s psychickým prožíváním, s jejich mentální reprezentací. Například úzkost coby 

psychosomatický fenomén je prožívána zároveň psychicky i tělesně co by tělesná úzkost 

napětí, pocení, bušení srdce atd. a pohybová tendence se vzdálit od zdroje ohrožení. Úzkost 

coby důležitá funkce signalizující nebezpečí může v určitých situacích chybět. Absence 

psychické reprezentace úzkosti, ale i její potlačení coby důležitého signálu – například 

z přemíry pracovních nároků – znamená nebezpečí zhroucení. Absence tohoto důležitého 

signálu ohrožení může být jednou z příčin hypertenze či vzniku srdeční infarktu. Ještě 

zřetelnější následky má deficit empatie, vnímání a nereagování na potřebu kontaktu. 

Pakliže to chybí, nemůže se dle ní člověk v meziosobních kontaktech řídit, například 

vycítit komu může důvěřovat a na koho se spolehnout. Jedná se o následek psychického 

výchovného zanedbání (někdy i formou zhýčkání) či traumatického jednání s dítětem. 

Výsledkem může být například kontaktní ekzém coby reakce na nežádoucí kontakt, jindy 

opět alkoholismus, jímž člověk zvládá nediferencované tělesné napětí. Rozpojení, resp. 

nespojení tělesného a emočně kognitivního aspektu prožívání má za následek to, že mnohé 

tělesné reakce jsou nepochopitelně vnímané jako cizí, často příliš silné, jako symptomy, 

což vede k vnímání vlastního těla jako objektu, který je člověku na obtíž a zároveň i ke 

katastrofickým představám týkající se špatného fungování vlastního těla. Chybí ono původní 

sebevnímání, sebeuvědomění, kdy člověk je svým tělem, jde o ztrátu jeho subjektivnosti, 

jeho životnosti, vztahu k němu a samozřejmě i péče o něj. Většina psychosomatických 

pacientů na otázku, zda-li se mají tělesně rádi, vyjmenovávají co vše jim na sobě vadí, co 

vše odmítají. Dalším důsledkem objektivizace vlastního těla je jeho manipulovatelnost. 

Mnoho lidí jde jednou za čas k lékaři na jakousi generálku nechat se prošetřit, zda-li vše 

bezproblematicky funguje, starost o tělo a vnímání zdraví ohrožující signály přenáší na 

lékaře. Na psychické rovině pak zneužívají tělo k zachování vlastní duševní rovnováhy, 

například pomocí projekcí negativních emocí na tělesné orgány, jindy jim jde o optimalizaci 

12 


11/10/10 1:09:13 PM

vlastního těla kosmetickými operacemi,nebo např. operací žaludku při obesitě či dopingem. 

Tělo je vnímáno jen v aspektu jeho vzhledu či výkonnosti. 

Celkově lze psychosomatické poruchy chápat tak, že tělo je používáno k výrazu něčeho, na co 

není funkčně způsobilé a reaguje funkční poruchou. Jindy člověk nechá reagovat tělo ve formě 

svalového napětí namísto zlosti a zároveň reaguje svalovým ztuhnutím, aby nemusel projevovat 

své emoce. Závratěmi reaguje namísto slabosti, vydáním se, zvracením či hladověním namísto 

protestu. V tomto extrémním případě může sexuálně zneužitá či znásilněná žena obětovat své 

vlastní tělo, aby zachránila vlastní duši, tzv. obranným mechanismem depersonalizace. 

Dříve, než se budeme věnovat systematické psychosomatické psychopatologii, shrneme 

dosavadní úvahy do čtyř bodů. 

Tělesné prožívání i psychický vývoj jsou spolu těsně spjaty a obé se diferencuje ve vztazích. 

Tělesno, emoce i duševno provází zkušenost symbiózy, frustrace i uspokojení, relaxace, 

rytmičnost, obojí je obsazeno v kontaktním a individuačním chování například v hrdosti 

na první krůčky, na schopnost mluvení,v identitním pocitu bytí dívkou či chlapcem atd. 

Tělo obohaceno o onen smyslově emocionální vývoj a o interpersonální zkušenosti je 

prožíváno v optimálním případě jako integrální část vlastního já se schopností vyjadřovat 

se a komunikovat. 

Tam, kde se to (většinou částečně) nepodaří, není tělo emočně obsazeno reaguje na 

fyziologické úrovni ve formě odštěpených tělesných reakcí – symptomů. 

Dynamické spojení tělesného prožívání s jeho subjektivní významovostí, to znamená včetně 

jeho emoční komunikativní vědomé reprezentace v našem vnitřním světě, podporuje do 

značné míry zdravé fungování naší celé somatopsychické osobnosti. Jak progrese, postupné 

oduševňování tělesna, tak i ona možnost regrese v zátěžových situacích je součástí celistvého 

psychosomatického prožívání a reagování a je důležitou garancí zdravé přirozenosti zvláště 

v naší stále více virtuální realitě. Také bychom mohli v říci v návaznosti na Viktora von 

Weizsäckera, že psychosomatický syndrom se objeví na místě části nežitého života, či se 

vytvoří symptom na místě zničené části života. Antropologické pojetí psychosomatických 

poruch vysvětluje jejich výskyt logickým vyplynutím z dosavadního vedení života. Příznak 

– nemoc má důležitý význam, který něco řeší, 

či alespoň odkládá nutné řešení. Poněkud komickým příkladem je situace jedné mladé 

pacientky, která přišla k lékaři s angínou a na jeho otázku, zdali se nachladila mu odpověděla: 

lepší je mít angínu než být těhotná. Když se lékař poněkud podivil tak mu vysvětlila (toto 

se událo v době ještě před užíváním antikoncepčních pilulek), že by v současné chvíli, 

asi 14 dní po poslední menstruaci, mohla snadno otěhotnět a její partner vyžaduje intimní 

styk, kterému se tímto způsobem vyhnula. 

13 


11/10/10 1:09:13 PM

3. Klasifikace psychosomatických poruch 

a onemocnění - ICD 10. 

Reaktivní poruchy 

jsou velmi časté psychické či tělesné reakce na sociální problémy interpersonální krize, 

pracovní přetížení, obecně na stres, které se vyskytují jak akutně tak i ve formě chronické 

poruchy přizpůsobení, to znamená nezvládnutí zátěžové situace. 

F43.0 - akutní zátěžová reakce je charakterizována svou náhlostí a bezprostřední spjatostí 

se zátěžovou situací. Projevuje se jednak ve formě 

- psychických symptomů (například úzkostné a depresivní stavy, poruchy koncentrace) 

- vegetativních symptomů, například poruch spánku, snížení libida, kardiovaskulárních 

poruch, zácpy či průjmy atd. 

- poruch chování (v učební, pracovní činnosti) agresivního jednání, poruch příjmu 

potravy 

- a jiných komplikací, např. zkratkového suicidálního chování, abusu drog a alkoholu. 

Na rozdíl od neurotické symptomatiky spjaté s určitou poruchou osobnosti, trvají tyto 

reaktivní vztahy jen po dobu působení zátěžové situace a ustávají po jejím odeznění. 

Většina postižených osob ani nevyhledává odbornou pomoc. 

. . . .. Samozřejmě hrají roli vrozené i získané dispoziční faktory, citlivost na zranění, 

neúspěch či odloučení, odmítnutí nebo ponížení, většinou na základě dřívějších obdobných 

situací, ve kterých se člověk (dítě) cítil bezmocně vydán situaci napospas. Stejně tak záleží 

na současné situaci a na momentálním stavu, například na podpoře i reakci okolí. Dostaneli 

se takový pacient k lékaři, stačí aplikovat poradenské podpůrné psychoterapeutické 

rozhovory v rámci základní psychoterapeutické péče, eventuálně relaxační cvičení 

či předepsání krátké pracovní neschopnosti. 

F43/2 - Porucha přizpůsobení (PP) 

Jedná se o následky vyčerpání tělesných i psychických 

zvládajících procesů (adaptačních coping – mechanismů), jež vedou na základě 

neurofyziologické dysregulace v limbickém systému k vývoji symptomu. Tato dysregulace 

se týče jak narušení spolupráce s prefontální kůrou mozkovou, tak i nadměrným vlivem 

na hypotalamická sympatická a parasympatická regulační centra. Etiologicky jde o déle 

trvající vliv stresu, se kterým se setkáváme v lékařské praxi ve dvou formách. 

Psychosociální poruchy přizpůsobení jsou reakce na trvající sociální zátěž či konflikt, 

jež nejsou zpracovatelné obvyklým způsobem v rámci doposud naučeného zvládání stresu 

14 


11/10/10 1:09:13 PM

ani zvládnutelné jednoduchou změnou vedení života či životosprávy. Zde hraje již větší 

roli dosavadní maladaptivní vzorce chování a meziosobní komunikace, přesto jsou však 

podstatné zevní faktory – v psychoterapii pak jde o jejich zvládání a nikoliv o důraz na 

změnu vlastní osobnosti. Takovéto sebeznejistění kladením si příliš mnoha otázek nad 

sebou je v případě nutnosti vyřešení konkrétní zátěžové situace spíše kontraproduktivní. 

Nejčastěji se jedná o: 

- chronické rodinné problémy (manželský konflikt, alkoholismus 

partnera, drogová závislost dítěte, problémy s prarodiči) 

- výraznou změnu v životě (ztráta vztahové osoby, ztráta vlasti, 

přestěhování, ztráta přátel, penze, kulturní šok) 

- socioekonomickou zátěž (mobing, sociální sestup, ztráta zaměstnání, 

finanční problémy). Zvláště v postkomunistickýh zemích je těžce snážena existenční 

nejistota, závislost na zaměstnavateli, vydanost a zneužívání socioekonomické moci, těžká 

pozice „slabých“ lidí na okraji společnosti, chudých či starých spoluobčanů. 

Symptomy se podobají akutní symptomatice s tím, že chroničtí: jde o úzkostnost 

a depresivitu, nutkavé zabývání se vlastní situací, pesimistickými myšlenkami (eventuálně 

na sebevraždu), stažení se do sebe, časté jsou poruchy spánku, celková podrážděnost 

a zahořklost, a různé vegetativní potíže. Se zřetelem na diagnostiku a terapii je třeba opět 

odlišit neurózy a poruchy osobnosti zvláště tím, že se zabýváme habituálním výskytem 

dysfunkcionálních vzorců prožívání a chování a tudíž již dřívějšími krizemi podobného 

ražení. Jak již zmíněno, je indikována fokální krátkodobá terapie zaměřená na řešení 

stávajících reálných problémů a prevenci eventuálních komplikací (jako alkoholismus 

či drogové závislosti, poruch příjmu potravy apod.). 

Druhou skupinu tvoří somatopsychické poruchy přizpůsobení. Jde o zátěžovou nezvládnutou 

situaci způsobenou vážnou tělesnou nemocí, tudíž sopatopsychickou poruchu, jež bývá často 

označována jako neurotická nadstavba či sekundární neurotická porucha. To je pochopitelné, 

uvědomíme-li, že záleží na subjektivním a nevědomém významu onemocnění, což opět 

souvisí s dosavadními zkušenostmi s vlastním dřívějším onemocněním či onemocněními 

v rodině. Této problematice, též vyučované v rámci lékařské psychologie je věnována stále 

větší pozornost, neboť výrazně ovlivňuje průběh nemoci a jejího léčení. Tak se například 

ukázalo, že pacienti, kteří posuzují optimističtěji svou symptomatiku i své stáří, se lépe 

uzdravují a déle žijí nežli lidé mající tendenci k pesimismu a rezignaci. Podobný rozdíl 

panuje mezi pacienty, jimž dá lékař návod jak aktivně bojovat proti své nemoci,a pasivními 

pacienty, kteří spoléhají pouze na pomoc zvenčí. 

Čím tito pacienti trpí a co musí zvládnout? 

- Změny ve vlastním těle s tělesnými následnými omezeními, 

15 


11/10/10 1:09:13 PM

- změny vlastního sebeobrazu, sebepojetí, částečnou ztrátou autonomie a kontroly nad 

sebou a nad sociálními situacemi (schopnost je ovlivnit, vyvolat porozumění, přivolat 

pomoc atd.), 

- sebeznejistění v sociálních rolích a úkolech až ke ztrátě dosavadního smyslu života, 

- emocionální znejistění ohledně vlastního sebeocenění (narcistická rána), 

- strach ohledně ztráty zaměstnání a finančního zabezpečení, snížení životní úrovně 

a kvality života, strach ze smrti. 

Proto by si měl lékař všímat třech následujících oblastí: 

Za prvé subjektivní teorie pacienta ohledně příčin a průběhu nemoci – jedná se například 

o představu, že pacienta poškodila společnost (pak často vědomě či nevědomě vyžaduje 

zadostiučinění, náhradu a dotud trvá na své nemoci, či se jedná o trpění za vlastní vinu, 

například se jedná o trest za smrt rodiče, nezdárnost dítěte, nevěru atd.). Na to je třeba 

navázat a nikoliv ihned zpochybnit tuto subjektivní teorii, pozvolna pacienta nasměrovat 

na reálnější porozumění s možností vyléčení 

Za druhé si lékař musí uvědomit, v jaké fázi reakce na nemoci se pacient nalézá 

.zda jde o (často počáteční) negování nemoci, což se může vymstít například v situaci 

infarktu myokardu (naopak je mírné popírání tíže nemoci adaptivní reakcí, kterou nemáme 

pacientovi vymlouvat), 

. jde o aktivní plně vědomý postoj, o boj s nemocí (potřebuje pacient podporu, jaké 

zkušenosti má s pomocí od okolí, se soucitem a podobně), 

. jde o depresivní stažení se do sebe, o rezignaci (s nebezpečím oslabení imunitního systému 

a obranyschopnosti organismu či vývinu reaktivních psychosomatických či depresivních 

symptomů). 

Jaká je nejčastější somatopsychická symtomatika? 

- v psychické oblasti rezignace, zoufalství, výčitky za nezdravý způsob života, stud za svůj 

stav bezmoci, zlost, závist zdravým, strach a deprese, 

- vegetativní symptomy: poruchy spánku, chuti k jídlu, vyčerpání, sexuální poruchy, 

- chování: nonkompliance, „problematický pacient“ (kverulant, simulant, penetrantní 

pacient žádající stále nové vyšetření či apatické stažení se, suicidalita). Lékař by měl 

rozpoznat postoje a chování pacienta, jež stojí úzdravě v cestě, (noncompliance, rizikové 

chování, rezignaci, implementaci nemoci do osobnosti pacienta či dokonce funkcionalizaci 

za účelem získání spolucítění, kontaktů či různých výhod vč. Invalidního důchodu). Měl 

by podporovat postoje, které slouží k úzdravě. Cílem optimálního coping je uchování 

maxima možných faktorů, jež slouží úzdravě, resp. dobrému životnímu pocit. To znamená 

realistické posouzení vlastního fyzického a psychického stavu a přehodnocení životních 

cílů, resp. vedení života. Lékař by si měl uvědomit, že již umožňění pacientovi o svých 

perspektivách otevřeně hovořit je pro něj nadmíru důležité a sníží vnitřní napětí, kterým 

16 


11/10/10 1:09:13 PM

trpí. Často obtížný přechod od nemocniční do domácí péče může lékař pacientovi usnadnit 

tím, že mu navrhne kontakt s rodinnými příslušníky či přáteli již v lůžkovém zařízení 

a spoluorganizuje ambulantní či rehabilitační péči po propuštění. 

Zvláště u chronicky nemocných pacientů, včetně zhoubných onemocnění, je třeba počítat 

s regresivním chováním pacienta, mít porozumění pro jeho potřeby po laskavém kontaktu. 

Porozumění však nemůže směřovat k chování, jež tento postoj posiluje, když například 

lékař zaujme roli vševědoucího bodrého otce či sestra pečující maminky, což může vést 

k infantilizaci pacienta a nedostatečné vlastní aktivitě a odpovědnosti. Zvláštní kapitolu by 

zasloužilo zacházení s umírajícími. Vyzdvihneme pouze dvě myšlenky: Nejdůležitější je 

rozhovor o konci života vydržet, naslouchat a sám se postarat o možnost s někým (kolegy) 

o tom v rámci vlastní psychické hygieny hovořit. 

F 45 Somatoformní poruchy 

Jedná se o tělesné příznaky, u kterých chybí dostačující patologický nález. Běžně se hovoří 

o funkčních poruchách. Dle etiopatogeneze je dělíme do dvou skupin: konverzní příznaky 

a somatizační poruchy (somatizace). 

U konverzní symptomatologie – F44.4-7 (časté u histrionských – dříve hysterických 

- neuróz a poruch osobnosti) jde jak již poznamenáno o aktualizaci a tělesné vyjádření 

neurotického nevyřešeného konfliktu, jenž je proto nevyřešený, poněvadž jeho zvědomění 

a konfrontace s ním by byla neúnosná, resp. řešení bylo nemožné (například negativní postoj 

ke starému rodiči a jeho odsun do domova důchodců). Tak zvaný primární zisk z nemoci 

záleží v tom, je umožněno alespoň vyjádření problému tělesnou symbolickou formou, 

tím i částečně odreagování konfliktu, což vysvětluje často diskrepanci mezi emocionální 

dramatičností příznaku a lhostejnou či až euforickou náladou („belle indifferance“). Oproti 

somatizaci se jedná o „plus symptomatiku“, o výtvor pacienta, jež má funkci vyjádření, 

komunikace, ovlivnění okolí i odreagování, tj. somatoformního náhražkového uspokojení 

(odtud i srovnání hysterie s hraním rolí a manipulací okolí). Oproti obsedantní neuróze, ve které 

dominuje nutkavé myšlení bez citového doprovodu, zde nacházíme opak, totiž citový projev 

s nedostatečnou kognitivní složkou rozpoznat a uvědomit si všechny podstatné souvislosti. 

Tato tendence navrácení se k archaické tělesné řeči (Ermann), se může vyskytovat i tam, 

kde z jiného důvodu není možná diferencovaná komunikace jako např. u hraničních poruch 

a posttraumatické stresové poruše, kdy byla dosavadní symbolická (řečová) reprezentace 

světa vážně narušena. Zde však nemají symptomy symbolickou podobu, nýbrž vyjadřuje 

se jen to, co je: tělesná bolest vyjadřuje duševní bolest, tělesná strnulost je vyjádřením 

úleku a psychického strnutí a podobně. Symptomy se odhrávají na 

- smyslových orgánech (poruchy vidění až ke slepotě, poruchy sluchu až k hysterické 

17 


11/10/10 1:09:13 PM

hluchotě, poruchy čichu, poruchy kožní sensibility jako parestezie, hyperestezie nebo 

anestezie, poruchy smyslu pro rovnováhu, např. závratě), 

- motorické poruchy jako hypotonie nebo hypertonie až k parézám, klonické křeče, abazie 

nebo astasie, specifická dystonie, 

- pseudoneurologické konverzní příznaky, jako globus hystericus, nebo zvracení, 

bolesti srdce, 

- Tato histrionská symptomatologie je často provázená i erotickým, vegetativním 

a celkovým vzrušením, vegetativními příznaky pocení, hypotonií nebo hypertenzní krizí, 

dušností, zvýšenou nebo naopak sníženou vigilancí a bolestmi, zvláště v genitální oblasti 

nebo bolestmi u srdce. 

Oproti již popsanému tzv. bazálnímu konfliktu u typických psychosomatóz se zde častěji 

jedná o tzv. oidipální konflikt, konflikt spojený s ranou dětskou sexualitou, se soupeřením, 

rivalitou se sourozenci nebo s rodiči, o lásku, o tendenci získat od rodičů více pozornosti, 

o žárlivost, což souvisí s procesem uvědomování si vlastní pozice v rodině. 

Somatizační poruchy F 45.0 

Jimi se rozumí tělesné koreláty (ekvivalenty emocí). Na rozdíl od konverze se zde 

jedná již o jakýsi přechod k mínusové symptomatologii, o tělesné vyjadřování emocí, 

o tzv. resomatizaci. Další s tím spojený rozdíl záleží v tom, že konverzní poruchy 

postihují senzoricko-motorický aparát, kdežto somatizace vegetativně řízené funkce a 

vnímání bolesti. Tento rozdíl vynikne při představě, že emoce jsou psychosomatické 

fenomeny, vnímáme je najednou jak na tělesné, zvláště vegetativní jakož i psychické 

úrovni. Pakliže není psychická část z nějakého důvodu k dispozici – je např. potlačena 

-, projeví se tím více tělesná složka (např. srdeční potíže s pocením, vysokým krevním 

tlakem coby ekvivalent úzkosti). Uvědomíme-li si, jak důležité k přežití je vnímání 

vlivu okolí a reagování na ně, pak pochopíme, že je zabezpečeno již na tělesné i na 

emocionální úrovni, tímto vrozeným spolehlivým „kompasem“ a teprve nejvyšší a 

i nejporuchovější úroveň je vědomé vnímání a kognitivní reagování, jež je posléze 

zautomatizováno ve formě v tzv. jáských funkcí. Vývojově psychologicky si to lze 

představit tak, že jsou k tělesným reaktivním i aktivním vzorcům chování (interakční 

formy chování dle Lorenzera) v průběhu výchovy v raném věku přiřazeny určité emoce 

jež nám signalisují atraktivní či aversivní cíl . Tato desomatizace, tento proces může 

být v situaci psychické zátěže obrácen nazpátek, což nazýváme somatizací afektů 

či prostě resomatizací. Přitom si každý člověk zachovává svojí tělesnou typickou 

reaktivitu, způsob jak vegetativní systém reaguje na stres. Rozlišování mezi konverzí 

a somatizací má praktický význam týkající se vedení terapie. Zatímco v prvém případě 

se snaží terapeut rozluštit symboliku symptomu, což přispěje k pochopení konfliktní 

18 


11/10/10 1:09:13 PM

problematiky pacienta, jde u somatizace o přiřazení afektu k tělesnému symptomu, čímž se 

teprve ozřejmí psychický konflikt, jež má být tolerován či vyřešen. Behaviorální terapeuti 

se tímto rozlišováním příliš nezabývají, pro ně jsou fyziologické reakce somatoformních 

poruch reakcemi, zlomky chování, maladaptace, chybně naučené jednání. 

Rozlišujeme obecné (mnohočetné) somatizace (dříve neurastenie) a speciální (monosymptomatické) 

funkční (somatizační) poruchy. Tyto dále dělíme dle lokalizace na 

F 51 somatoformní insomnii 

F 45.30 somatoformní autonomní porucha kardiovaskulárního systému 

F 45.31 somatoformní autonomní porucha horního gastrointestinálního traktu 

F 54 kolon iritabile 

F 45.33 somatoformní autonomní porucha respiratorního systému 

(např. hyperventilační syndrom) 

F 45.34 somatoformní autonomní porucha urogenitálního systému 

F 54 somatoformní autonomní porucha kůže (např. urtikarie). 

Těmito poruchami se budeme zabývat v kapitole o psychosomatických onemocněních 

v různých lokalizacích. 

Typická je koncentrace pacienta na jeho tělesné funkce a souběžná úzkostnost či depresivita, 

přestože jsou dotyčné orgány morfologicky intaktní. Internisté hovoří o vegetativní 

dystonii; potíže bývají měnlivé, zvláště u obecné somatizace, avšak i centrace na určitý 

orgánový systém je doprovázen často dalšími vegetativními obtížemi. 

Zvláštní pozornost zasluhuje symptomatologie, která je velice rozšířená a často obtížně 

léčitelná, a to poruchy spánku a somatoformní bolestivé poruchy. Insomnie. 

Porucha spánku, je velmi rozšířená vegetativní porucha u různých psychogenních poruch. 

Jedná se též o emoční ekvivalent: zvláště u úzkostí a depresí se často jedná o poruchu 

usínání ze strachu ztráty sama sebe, resp. kontroly nad sebou. Jindy hraje centrální roli 

potlačovaná agrese, což se projevuje i svalovým napětím (např. bruxismus – skřípěním 

zubů, či agresivně laděnými sny). Zde hrají tudíž roli nevědomé obavy, že bude spící 

vydán těmto impulsům napospas. Naopak bdění v raních hodinách je často vyvoláno 

potlačovanými pocity viny. Diferenciálně diagnosticky je třeba odlišit poruchy spánku 

u psychóz, zvláště u endogenní deprese a počínající schizofrenii, 

poruchy spánku u organických nemocí jako hypertyróza, polyneuropatie, vysoký krevní 

tlak či organické poruchy mozku. 

Dále může jít o situační poruchy spánku skrze vnější podněty, poruchy spánku v důsledku 

určitých substancí – káva, čaj, medikamenty či vysazení prášků na spaní. 

19 


11/10/10 1:09:13 PM

F 45.4 Somatoformní porucha bolesti 

Rozlišujeme primární somatoformní bolestivou poruchu, jež může být jak konverzí 

bolestné, osobní situace, tak i psychovegetativního původu coby ekvivalent úzkosti 

z fragmentace, po opuštění či traumatizace. Častá je i psychogenní „rodinná heredita“. 

U sekundární somatoformní bolestivé poruchy jde o perpetuaci původní somatické bolesti, 

jež nabyla funkčnost v psychodynamice pacienta, např. coby potrestání se za vinu či nárok 

na odškodnění po úrazu. 

Pořadí častosti: bolesti hlavy, bolesti páteře, končetin, břicha, srdce, urogenitální lokalizace. 

Samostatnými syndromy jsou fibromyalogie (bolesti svalů a bolesti svalových úponů), 

a orofaciální bolest (atypická bolest obličeje, čelistí). 

Významnými faktory, jež zintenzivňují bolest (viz též neurofyziologické pojednání 

níže),jsou: 

chronicita s negativní prognózou či neúspěchem dosavadní léčby, vydanost, 

konstituční citlivost (přecitlivělost) 

negativní zkušenosti s dřívějšími bolestnými situacemi 

depresivita, anxiozita a úzkost 

subjektivní hodnocení bolesti ( a hodnocení bolesti lékařem). 

Neuropsychologie a psychosomatika bolesti 

Budeme se zabývat hypotézou, zda-li chybění vyhýbání se či potlačení emoční reakce na 

bolestnou situaci má za následek somatické vyjádření ve formě tělesné bolesti. Na příkladu 

bolesti se budeme snažit nebo demonstrovat různé způsoby vzniku psychosomatického 

příznaku. 

Začněme neurofyziologií: Bolestivé impulsy jsou vedeny jak do diskriminačního centra 

thalamu tak i do limbického afektivně-motivačního systému – a odtud do mozkové kůry, 

kde dojde k transformaci bolestivých vzruchů od symbolické vědomé a řečové podoby, čímž 

je získána informace jednak o přesné lokalizaci bolesti, jednak je vnímáno i její afektivní 

zabarvení a její snesitelnost, mimo jiné i stavy spojené s dosavadními zkušenostmi s bolestí. 

Kromě toho funguje tento region neokortexu jako tak zvaný centrální kontrolní systém, 

jež ovlivňuje vnímání bolesti od nejvyšších procesů v kůře mozkové produkcí endorfinu 

a dopaminu přes regulaci přenosu vzruchu v thalamu až po otevření či uzavření „bran 

bolesti“ na míšní úrovni. Myšlenky a emoce tak ovlivňují fyziologické procesy v mozku 

a tím i v celém těle. Rozhodující roli hraje představa rezignace a bezmoci, či naopak 

naděje, důvěra ve vlastní či cizí pomoc (event. placebo) či vlastní sebeuzdravné síly jak 

bylo experimentálně prokázáno. Negativaní následek má četba o vedlejších účincích léků, 

20 


11/10/10 1:09:13 PM

a naopak má úzdravný vliv optimistický postoj lékaře, jenž aktivuje pozitivní očekávání 

pacientů (a pak stačí například menší dávka léků k tišení bolesti). Ti jsou totiž schopni 

velmi přesně vnímat vnitřní psychický stav a postoj terapeuta (snad i proto mají největší 

úspěch nadšenci, kteří objevují novou léčebnou metodu nežli jejich následovníci). Takzvané 

zrcadlové neurony v našem mozku totiž vnímají postoj, intence, resp. „program“ chování 

vztahové osoby, vytvářejí neuronální kopie vč. jejich emocionálních vztahů a motivačních 

tendencí. Jde o typicky lidské selektivní vnímání intersubjektivity, automatické vyhodnocování 

nesčetného počtu vjemů, o vnitřní simulaci jeho jednání a postoje, což je základem empatie 

a porozumění. Tak vzniká pocit sdílnosti a vzájemnosti, srozumitelnosti a tím i orientace 

a možnosti předvídání, v pozitivním případě se tak vytváří bazální spolehlivost, jistota 

a bezpečí v mezilidských vztazích. To vše modifikuje intenzitu i kvalitu vnímání bolesti. 

Zajímavé je zjištění, že novorozenec se musí učit přiměřenému vnímání a zpracování 

bolesti. Tak v izolaci vypěstovaní psi, autistické děti i někteří schizofrenici necítí bolest 

– jde zde o situaci senzorické deprivace, či stažení se z vlivu světa do sebe. Naopak děti, 

které byly vystaveny bolesti, aniž by je rodiče utěšovali, mají pro ní velmi snížený práh. 

Hovoříme zde o přiměřenosti bolestivého signálu nejen na zevní noxy, nýbrž i na stejně 

působící hrozící či představovaná zranění. Neadekvátní – pro zdraví i obecně pro přežití 

– by byl jak extrém nedostatečného vnímání bolesti, tak i přecitlivělost na ni - zde jde 

i o uznání bolesti coby signálu ohrožení, akceptování existence bolestivého ohrožujícího, 

avšak i snesitelného světa a o výzvu se mu postavit, nerezignovat. Opakem je pasivní 

trpění ve formě přizpůsobení, konformity či závislosti. Kvalita vnímání bolesti je obrovská 

od uzavření brány bolesti (jogíni, situace boje ve válce či placebo), až po její vědomé či 

nevědomé otevření. Někdy jde i o neschopnost ohnisko bolesti ohraničit, resp. ovlivnit. 

Zde záleží na dosavadní zkušenosti se zvládáním bolesti, které mohou být v negativním 

případě spojeny s opuštěním, týráním, ale i s vlastními agresivními impulsy a následkem 

toho s úzkostí z odplaty, tedy opět představou bolesti, která jí opět zesílí. Hovoříme zde 

o tělesné paměti, která má za následek zvýšenou citlivost na bolest v situacích, které 

upomínají na původní traumatizaci. 

Tragické je, když je tělesná bolest vyhledávána, poněvadž byla jedinou formou životně 

důležitého mezilidského kontaktu. Tak vyprávěla jedna bulimická pacientka s bolestmi 

v celém těle, jak byla jako prvorozené a nechtěné dítě od rodičů bita. Její otec, alkoholik, 

jí slíbil dát za ženu svému kumpánovi, čemuž se ubránila útěkem z domova, posléze se 

vdala za muže, který ji miloval. Přesto stále svému okolí nedůvěřovala, na každém kroku 

předpokládala odmítání, na což reagovala zintenzivěním bolestí, takže dávala po nějakém 

čase vždy v zaměstnání výpověď. Nakonec se již o práci neucházela a soustředila svou 

nedůvěru na svého manžela. Napřed mu přestala vařit, posléze zůstávala ležet v posteli až 

do poledne – a čekala na to, ba přála si, že teď ji přece jen odmítne či potrestá, což se však 

nestalo. Toto neustálé napětí její bolesti jen zvyšovalo. Jen v terapii nemohla dost dobře 

21 


11/10/10 1:09:13 PM

popřít, že se jí lékař věnoval, což však interpretovala tak, že je to jeho lékařská povinnost. 

Šlo tedy o spojení (analogii s podmíněným reflexem) bolesti s traumatickou situací, která 

se v nové formě opakovala, resp. tak byla subjektivně vnímána. Zároveň šlo i o jediný 

naučený způsobe blízkého mezilidského kontaktu a tím i o snahu po zachování dosavadní 

srozumitelnosti světa a sebe v něm. Opakované experimenty prokázaly, že náš mozek 

nedokáže snést kognitivní rozpor – čímž byla potvrzena psychologická Festingerova teorie 

kognitivní disonance, a zároveň psychoanalytická teorie vytěsnění nepřijatelného. Blízký 

kontakt nemohl být zároveň vnímán jako pozitivní i negativní, a tudíž jej pacientka prožívala 

podle staré emocionální situace z dětství jako bolestný. Podobná problematika nastala 

u jedné ženy, jejíž oba sourozenci trpěli nevyléčitelným bolestivým onemocněním. Její 

pocity viny za to, že ona jediná je zdravá, přispěly k tomu, že vyvinula bolesti v podbřišku. 

Ty tudíž hrály podstatnou roli v udržení její duševní rovnováhy. 

Jiný pacient trpěl nejrůznějšími symptomy včetně bolestí, reagujíc takto na jakoukoliv 

zátěž. Dělo se to na základě přesvědčení, že je příliš citlivý a slabý – což vzniklo tím, že 

se cítil slabý a bezmocný coby náhražkový partner jeho nešťastné, rozvedené matky – 

a že samozřejmě chyběl i vzor dostatečně silného otce. Vydržet něco – dokonce i vztah 

k ženě – a prosadit se by znamenalo možnost odloučení se od matky, na což ona několikrát 

reagovala sebevražednými pokusy (která pochopitelně rodinnou psychoterapii odmítla). 

Neuskutečněná separace a s tím spojené nenaučení se snášení frustrace a bolesti za podpory 

rodičů jej nepřipravila na vedení samostatného života. Jeho neustálé zdravotní potíže 

signalizovaly okolí, aby s ním soucítilo a nechalo ho v klidu. Zde může jít jak o deficit 

symbolizace, porozumění, a tím zklidňujícího náhledu, tak i o nedostatečné působení 

inhibičních nervových signálů. 

Tím jsme se dostali do blízkosti dalšího psychodynamického mechanismu produkce bolesti 

– jde o možnost sdělení, komunikace a ovlivnění. Pacienti často vyjadřují to nesdělitelné 

vlastním prožitkem, tedy bolestí, a doufají, že to bude spatřeno. Typické je to například 

u anorexie, kdy si například rodiče nevšímají symptomů upomínající na to pohlavní 

zneužívání, jako je neklid, úzkostnost, poruchy spánku, bolesti hlavy, zhoršení školního 

prospěchu atd. Vystupňováním je pak hubnutí, coby volání o pomoc, často spojené se 

sebepoškozováním za pocity viny a nenávist k vlastnímu ženskému tělu. Bolest, kterou si 

pacientky způsobují má často velmi důležitou funkci působící proti deficitnímu sebevnímání, 

pocitům prázdna nebo proti traumatické vzpomínce (flashbacks). Vystupňováním je pak 

hubnutí coby volání o pomoc, často spojené s uvedeným sebepoškozováním i nenávistí 

k vlastnímu ženského tělu. 

Jiný případ: na supervizi byla představena mladá pacientka s extrémními bolestmi 

kloubů bez somatického nálezu, chodila o berlích a vzbuzovala ve své terapeutce soucit, 

zvláště když se dozvěděla, jak byla dříve energická, úspěšná v zaměstnání. Postupně se 

v přednášené kazuistice nenápadně množily známky toho, že hlavní problém této ženy 

22 


11/10/10 1:09:13 PM

nezáleží v opětném dosažení osamostatnění – i při svém handicapu si dovedla na všechno 

zjednat své lidi, kteří ji všude doprovázeli. A tak se v následující diskusi začala potvrzovat 

domněnka, že bolesti této distancovaně působící ženy, které se nepodařilo se etablovat 

v Praze po odborné praxi v Paříži, umožňovaly kompenzatorní manipulaci okolí, neboť 

nedokázala snést neúspěch. Bolestivé selhání a křečovitou snahu po dominanci vyjadřovala 

a sdělovala řečí svého těla. 

Někdy tomu předcházejí dětské zkušenosti, že je možno prostřednictvím bolesti dosahovat 

aktuální cíle, upozorňovat na sebe. To znamená, že bolest vzniká nejenom pasivním 

spojením dřívější bolesti ze situací, jež ji připomíná, nýbrž že existuje možnost si bolest 

aktivně přivodit. Jak si toto neurofyziologicky vysvětlit? V této souvislosti je zajímavé, že 

slovo bolest či zranění je používáno jak v somatickém tak i v psychologickém kontextu. 

Tomu odpovídají nejnovější neuropsychologické nálezy: centrum pro tělesnou i psychickou 

bolest leží ve stejném regionu mozkové kůry. Zobrazovacími metodami činnosti mozku 

bylo prokázáno, že již představa tělesné či i duševní bolesti má za následek zvýšení aktivity 

v tomto okrsku mozkové kůry. Potlačením emocionální a významové složky psychické 

bolesti jsou odvedeny příslušné vzruchy spíše do okrsku, jež je odpovědný za tělesné 

vnímání bolesti. Samozřejmě nevíme přesně, co se v mozku děje. Je možné si představit 

i jiný mechanismus, totiž neschopnost sebeuklidňující schopnosti zvládnout a tím i ohraničit 

ohnisko fyzického bolestného prožitku či vzpomínky, fantazie či obavy z budoucí bolestné 

situace, což vede k rozšíření příslušných vzruchů na okolí a zintensivnění vnímání tělesné 

bolesti. Obdobně jako u traumatu nedojde ke zpracování psychogenní bolesti a tak trvá 

a působí tato otevřená situace (neuzavřený gestalt) i nadále. Lze si představit i možnost 

vrozeného či získaného strukturálního emocionálního deficitu ohledně vnímání psychické 

bolesti k utrpení, zklamání, porážky a tak podobně, čímž je zúžen příslušný psychický 

prostor k akceptanci a zpracování těchto emocí, takže se příslušné vzruchy vedou do areálu 

pro vnímání tělesné bolesti. Terapeuticky zde půjde o rozšíření schopnosti, resp. kapacity 

pro vnímání a uvědomění bolestivých zážitků, o posílení tolerance k bolestným situacím 

ale i o možnost se s nimi vypořádat, resp. proti nim bránit. 

Z uvedeného vyplývá, že si může člověk i vyvolat představu bolesti, a tudíž i její vnímání, 

aby třeba zapůsobil na své okolí, neboť by bylo sdělení bolestného zážitku zatěžující, 

jindy riskantní spojené s nedůvěrou, jak na to bude okolí reagovat, či jde o přesvědčení, 

že okolí bude reagovat jen na tělesnou bolest, na což je mimo jiné zařízen celý obrovský 

medicínský provoz. Často slýcháváme psychosomatické pacienty říkat: „teprve teď, když 

jsem onemocněl(a), když trpím bolestmi, si manžel (manželka) všiml(a), že mi něco 

v partnerství schází, že něčím trpím“. 

V psychosomatice a zvláště v psychoterapii jde tudíž o otázku, proč a jak zastupuje tělesná 

bolest psychické utrpení. Psychická bolest může být tak silná, že její plné prožití, či její 

pouhé uvědomění, je nesnesitelné, či se za ní, za slzy a nesnesitelnost trápení člověk stydí, 

23 


11/10/10 1:09:13 PM

či se prostě s ní nenaučil zacházet. Poněvadž člověk musí na vše reagovat, tak vyjádří 

svou bolest tělesně, podvědomě tomu dává přednost před psychickým zpracováním. To 

se projevuje i během psychoterapie: když povzbuzujeme pacienty, aby znovu prožili a tím 

i odreagovali svoje trauma s tím, že jim dáme naději na zmírnění jejich tělesných bolestí, 

tak to pravidelně odmítají, raději somatizují, i když jim vysvětlíme, že jejich snaha takovýto 

zážitek zapomenout či potlačit vede spíše k nárůstu tenze a tendenci po vyjádření, to znamená 

ke zvýšení napětí a jejich bolestivých stavů. V jistém slova smyslu tak pacient používá svoje 

tělo k vyjádření něčeho, co patří spíše do duševní sféry. To vlastně znamená, že se chová ke 

svému tělu necitlivě, macešsky. A opravdu mívají psychosomatičtí pacienti narušený vztah 

k vlastnímu tělu, nepečují o něj. Navíc tu část těla, která reaguje psychosomaticky, v jejich 

očích je nemocná – delegují na lékaře, takže tato část těla ztrácí spojení s jeho zdravou 

částí a tím i se sebeúzdravnými zdroji. K tomu opět kazuistický zlomek: inženýr, který 

předčasně odešel do důchodu, trpí od té doby bolestmi žaludku. Ty se objevují pravidelně brzy 

odpoledne poté, co se postaral o vlastní zahradu a nemá co dělat. Během těchto posledních let 

prodělal asi 50 různých vyšetření u nejrůznějších lékařských kapacit a přes negativní výsledky 

se to stalo hlavní součástí jeho životního snažení. Mimo jiné sotva vnímal, že ho již ani jeho 

žena nebere vážně, ba odstěhovala se do druhé části domu, a jeho jediný syn s ním přerušil 

kontakt k nějakému finančnímu sporu. A tak si tento velmi racionální pacient nechce uvědomit, 

že vlastně trpí nedostatkem práce a tím spojeného uznání na malém městě, jakož i odcizením 

v rodině. Nebylo bez zajímavosti, že lékařka, která tento případ referovala, se též zaměřila na jeho 

žaludek, nechtíce si přiznat neúspěch a nedostatečnou psychosomatickou kompetenci a raději 

pacienta zesměšňovala. V tomto popření své bezmoci se chovala stejně jako její pacient a tím 

mu nebyla vhodným příkladem ve vnímání neúspěchu a trápení. U psychogenních bolestivých 

stavů se nemusí vždy jednat o somatizaci bolestivého zážitku. Někdy vede potlačení jiných emocí 

k bolestem, snad nejčastěji jde o vytěsnění agresivních hnutí. Agrese, co by reakce na ohrožení, 

aktivuje celý organismus : stoupá krevní tlak, zvyšuje se svalové napětí. Mnohé zábrany však 

vedou k vyhýbání se agresivním reakcím: jak již zmíněno, je to strach z reakce okolí, někdy 

i představa, že to ostatní nevydrží. To má za následek chronifikaci svalového napětí, trvá 

dokonce i v noci, což vede ke svalovým a kloubním bolestem. K tomu se přidá i vyčerpání 

a únava – jde o nejčastější psychosomatický syndrom. 

Bolesti v kříži a podbřišku bývají často zapříčiněny konfliktem mezi erotickými impulsy 

a jejich zábranami. Vznikají tudíž nejen opět výsledným napětím, nýbrž jsou často 

i výrazem sebepotrestání za tato zakázaná přání. Tak byly dříve vykládány hysterické poruchy. 

V dnešní době sexuální volnosti pozorujeme častěji konflikt mezi výše zmíněnými přáními 

a strachem se podat, vzdát své těžce vydobyté emancipace, sebeurčení a nezávislosti. Vydání 

se muži napospas může být dnes navíc i proto nebezpečné, že je zpochybněna věrnost 

a právě ženy mají větší potřebu po jistotě ve vztahu i v zajištění rodiny. 

Právě na místě potlačení impulsů a přání, na místě nežitého života vznikají příznaky. Je 

24 


11/10/10 1:09:13 PM

na nás to nežité rozpoznat, citlivě oslovit a podpořit, dodat optimismu a odvahy, neboť 

nejlepší prevencí psychosomatických chorob je co nejspontánnější, nejpřirozenější 

a nejplnější emocionální život. 

4. Psychodynamické modely psychosomatiky 

Oproti následující kapitole, kde pojednáme o tzv. orgánové specifitě, to znamená spojení 

mezi určitou problematikou a typickou manifestací symptomů, zde budeme demonstrovat 

i opak, totiž fakt, že stejný syndrom(bolesti zad) může být vyvolán různými příčinami, 

různými situacemi. 

Začneme opět neurofyziologií. Vědci zabývající se neuropsychologií (G. Roth, Hüter 

a Spitzer) potvrdili existenci nevědomých procesů a jejich blízkost k tělesnému reagování, 

což bylo až donedávna sporné kvůli nedostatečně jemné zobrazovací technice mozkové 

činnosti. Ke zpracování informací kódování se jejich emocionální významovosti jsou 

k dispozici dva kanály. Za prvé se jedná o rychlé a podvědomé, tím i nepřesné vnímání 

přes thalamus do amygdaly, centra emocí – hovoříme o implicitní paměti, resp. o tělesněemočním 

jáství, tzv. protoself (Damasio). To je důležité při nutnosti okamžité orientace 

a reagování. Odehrává se to na tělesně-emoční rovině. Paralelně probíhá pomalejší 

a diferencovanější zpracování vjemu přes kůru mozkovou, hovoříme o explicitní paměti, 

o tvorbě psychického a biografického já. Důležité je spojení explicitní a implicitní paměti, to 

znamená našeho racionálního uvažování s emočními vzorci chování, resp. spojení tělesného 

senzomotorického vnímání s afektivní vědomou významovostí, jež podléhá výchovným 

a sociálním vlivům. Poruchy mohou nastat například je-li limbický systém příliš aktivován, 

může se jednat fyziologicky o poruchu filtru v talamu, náhlou propustnost pro intenzivní 

nezpracovanou emocionálně psychosomatickou reakci, na biochemické úrovni o hyperprodukci 

dopaminu, či naopak o přílišné tlumení mozkovou kůrou, což se může genealizovaně dít při 

převaze levé hemisféry (častěji u mužů), jež je odpovědná za vnímání podnětů zvnitřku i za 

logické myšlení. Ještě těžší následky (alexithymii) může mít porucha či dokonce operativní 

přetnutí korpus calosum, to znamená deficitní spolupráci obou mozkových hemisfér. 

Psychosomatické poruchy lze nazírat i ze systemického hlediska, chápeme-li člověka 

jako hierarchicky organizovaný celek stále komplexnějších systémů, zaručující jak 

homeostazi, ale umožňující i učení a vývoj. Každý systém je nadřazen jeho částem 

a podřízen vyššímu celku, od buňky, orgánu přes humorální a nervové řízení celého organismu. 

Jde o hierarchické úrovně zprvu reflexního nevědomého reagování přes emoční kognitivní 

a duchovní vyhodnocování různých situací, až po převzetí osobní odpovědnosti za své 

jednání (analogicky coby převzetí řízení letadla vyskytnou-li se neočekávané problémy). 

25 


11/10/10 1:09:13 PM

Hierarchicky, následkem získávání stále nových životních zkušeností se vytváří náš charakter, 

naše osobnost, která opět splývá do vyšších celků meziosobních vztahů, rodiny, skupiny, 

domova, přírody a celého světa. Ty nadřazené u člověka naučené, získané seberegulující 

a adaptivní schopnosti fungují sice přesněji a adekvátněji, jsou však i poruchovější. V tom 

případě za ně převezme adaptivní funkci nižší úrovně. Nás zajímá samozřejmě situace, kdy 

převezme reagování tělo na místě lidského, emočně – kognitivního zvládání zátěžových 

situací. Důvody, o nichž budeme v dalším textu hovořit, jsou mnohotvárné: nejde jen 

o kvantitativní problém, nemožnost zpracovat příliš náročnou tíživou či neočekávanou 

událost, nýbrž i o kvalitativní problém, například trvání na určité formě reagování a chování 

které odpovídá dosud naučenému, a nový kreativní způsob chování chybí. To lze chápat 

i tak, že se člověk vzdá části své existence a odpovědnosti za vedení svého života, jako 

jeho činný tvůrce a nechá na místo toho reagovat tělo. 

V následujících odstavcích budeme demonstrovat jak jeden symptom či syndrom, například 

funkční bolesti zad, resp. bolestivé napětí v šíji, hrudní či bederní oblasti, může být výrazem 

mnoha různých duševních stavů a za druhé jak problematická je léčba zaměřená pouze 

symptomaticky na odstranění napětí či bolesti. 

Snad nejčastěji se jedná o tělesný ekvivalent pudového či afektivního napětí, které se stupňuje 

v důsledku zábran, resp. strachu dát napětí a příslušnému chování volný průchod. Nezřídka 

se jedná o tělesné napětí coby výraz úzkosti ze zadržené agresivní reakce na bezpráví, 

strachu z následujícího konfliktu a jeho důsledku. Obecně lze hovořit o strachu chovat se 

hrdě, nezávisle a sebevědomě a neohýbat se či nenechat si „zlomit páteř“. Jaké následky má 

v tomto případě analgetická anxiolitická či relaxační léčba? Vychází pacientovi vstříc v tom, 

že mu pomůže potlačit vyvolávající konfliktovou zúzkostňující situaci, tím momentálně 

odstraní symptom ale i vnitřní nutnost se sebou zabývat, kdy si pacient v extrémním 

případě navykne na co nejrychlejší a co nejpohodlnější řešení tíživých životních situací 

i v emocionálních životních situacích. Oproti této zakrývající léčbě se psychoterapeut 

snaží o kauzální, odkrývající terapii, snaží se vytvořit takové podmínky, které pacientovi 

umožní v rámci jeho možností vyjádřit jeho postoje, spontánněji a přirozeněji reagovat. 

Často pacient pozná, že se omezoval daleko víc, nežli to bylo nutné a že pozitivní reakce 

na změnu v jeho chování převažují nad negativními a hlavně že opět našel svoji sebeúctu 

a hrdost. Podobná situace nastává i v případě nenaplněného či frustrujícího sexuálního 

života. Napětí a bolesti tišící léčba celou problematiku zakrývá, což je snad jen tehdy na 

místě, když objektivní možnost sexuálního naplnění je sotva možná. K psychosomatickému 

napětí může samozřejmě docházet i při frustraci jiných bazálních potřeb, zvláště pokud by 

byly stále fixovány na infantilní úrovni a tím nedocházelo v dospělých vztazích k naplnění. 

Tak byla u jednoho pacienta spojena touha po lásce a bezpečí s podmínkou naprosto 

bezkonfliktního harmonického vztahu, což se mu nikdy zcela nepodařilo. Na druhé straně 

měl i obavy se takovémuto úzkému symbiotickému vtahu vydat, obavy ze ztráty svobody 

26 


11/10/10 1:09:14 PM

a nezávislosti, takže i proto narůstalo v průběhu prohlubování vztahu napětí, což stupňovalo 

bolesti v zádech. 

Vyjadřuje-li člověk ještě komplexnější potlačená přání či úzkostné a traumatické vzpomínky 

a fantazie tělesnou cestou, tak hovoříme jak již zmíněno v předchozích kapitolách 

o konversním (hysterickém) psychosomatickém modelu. Tělo se stává jakousi divadelní 

scénou, na které je nonverbálně a v zastřené podobě vyprávěn příběh, který byl pro něho 

neslučitelný s vlastním jednáním a sebepředstavou a tudíž vytěsněn do tělesné oblasti. Jedná 

se tudíž o konverzi, tělesné odreagování, ale způsob komunikace, což je samozřejmě pro 

okolí sotva srozumitelná, tudíž obtěžující. Pacient chce i nechce tomuto symptomovému 

chování porozumět, často se nevědomky stydí za jeho skrytý erotický význam. 

Bolesti v zádech, parestesie apod., mohou, vyjadřovat nevědomou úzkost z rozpadu vlastní 

osobnosti, ze ztráty koherence vlastního já, z propadnutí se do psychózy, z maligní regrese, 

z anhilace atd. Subjektivně bývá tato úzkost prožívána jako strach ze ztráty sebekontroly, 

sebeovládání, či ze selhání, zhroucení –tím je zřejmý vztah k páteři, ke vzpřímenému 

držení těla, tj. sobě samému. Pokud v této situaci nařídí lékař klid na lůžku, předepíše 

relaxaci, může tím regresi podpořit. Úzkost z toho, že si pacient sám nepomůže, že není 

pánem ve vlastním domě se zvyšuje, pacient příležitostně produkuje další symptomy 

a apeluje tím na lékaře, aby se dal zcela k dispozici, což však u něj spíše vede k pocitům 

bezmoci, podrážděnosti až odmítnutí. Místo toho je v tomto případě třeba od samého 

počátku podporovat a vyžadovat vlastní aktivitu pacienta, utvrzovat jej v jeho vlastní 

kompetenci, zacházení se sebou samým, uznávat pacienta jako rovnoprávného partnera 

ve výběru vhodných cvičení atd. 

Zde se nabízí jistá podobnost s narcistickým psychosomatickým modelem. U narcistických 

jedinců nedošlo k dostatečné emoční separaci ve vztahu, ke strastiplnému uvědomění si 

vlastní vydanosti a tím respektování jisté závislosti (tzv. zralé závislosti), na vztazích 

k druhým lidem s nimiž je – svázán podvědomě a emočně – zacházeno jako s prodloužením 

vlastní osoby. Proto vede jejich osamostatňování či ztráta k dekompenzaci často provázené 

bolestmi, jakoby došlo k odtržení tělesné části sama sebe. Může se zde jednat o tzv. 

„velikášské já“, tak i o přimknutí se k obdivované osobě. 

Psychosomatické důsledky má i hyperkompenzační úsilí překonat pocity méněcennosti. 

U těchto pacientů jde často o neustále až nutkavou snahu být stále fit, velice zdravý, silný 

a úspěšný. Tento postoj se někdy traduje již od dětství, skrývá se za poznámkami rodičů 

jako „chlapec nikdy nepláče“ či „choď rovně s hlavou vzpřímenou“, takže jakýkoliv náznak 

slabosti je spojen s úzkostí či se studem , a tomu se člověk křečovitě brání. Wilhelm Reich 

hovoří o charakterovém pancíři, to znamená, že tělesný i duchovní postoj spolu souvisí, jeden 

je součástí druhého. Často pozoroval, jak se při tělesné práci s pacienty, kdy jim pokládal 

ruku na napjatá místa a vyzýval k uvolnění se hroutily i jejich dosavadní životní postoje, jež 

zabraňovaly „orgastickému proudění životní energie“. A tak kdybychom v tomto případě 

27 


11/10/10 1:09:14 PM

aplikovali uvolňovací cvičení či masáže, mohlo by dojít k uvolnění pocitům, v kterým by 

se pacient cítil bezmocně vydán napospas, což by mohlo na to nepřipraveného lékaře vést 

k aplikaci anxiolytik či sedativ, místo aby pacientovi asistoval svou přítomností a podporou 

ve smyslu akceptace těchto pocitů, spojených se slabostí, závislostí a úzkostí. U méně 

flexibilního pacienta je třeba potvrdit i jeho snahu a schopnost být v jistých situacích silný 

a teprve časem mu dát najevo, že zvláště v jeho případě je výrazem větší síly a odvahy 

připustit u sebe i jisté slabiny, chyby a nejistotu. 

Někdy člověk potřebuje onemocnění pro to, aby si odůvodnil svoje selhání v zaměstnání 

či osobním životě, svůj neúspěch či postupné ubývání duševních i tělesných schopností 

v důsledku stárnutí. Pocit nedostačivosti bývá pak přesunut například na srdce, na hlavu, 

jakoby tyto části těla selhávaly a ne člověk sám – a nebo i na páteř, jakoby člověk už více 

starostí neunesl. Jde o zachování a záchranu vlastní sebeúcty, sebehodnocení, a jeho selhání 

je shledáno v tělesných příznacích. Pokud lékař pacientovi sdělí, že je vlastně zdráv, že 

nález na srdci, mozku či páteři odpovídá věku a předpíše příslušnou symptomatickou léčbu, 

vezmu tím pacientovi důležitou berličku v jeho aktuální těžké životní situaci, což může 

vést k vážné duševní (a pak i tělesné) krizi. Potom je třeba pacienta zároveň provázet na 

jeho obtížné cestě ke smíření se s těžkou životní situací. Ještě větší problém může nastat, 

když pacient sám ve své sebejistotě otřesen se „hojí“ na účet ostatních, i lékařů, které svými 

stále novými symptomy či recidivami znejišťuje, nakonec nad jejich umem a kompetencí 

zvítězí. Lékař je ve svém úsilí poražen. 

To je třeba chápat jako součást nemoci a citlivě na pacienta reagovat. 

Psychosomatické příznaky – zde opět například bolesti v šíji či zádech – mohou být 

chápány nejen jako tělesná část celkového psychosomatického prožívání, nýbrž jako tělesný 

fyziologický doprovod emocí, jako jediný způsob jak napětí či pohnutí vyjádřit – jakoby 

emoční vývoj zůstal stát na fyziologické úrovni napětí a uvolnění na úrovni počitku místo 

zduchovnělých citů a citových mezilidských vztahů. Diferencované citové reagování má 

základní význam v orientování se v různých mezilidských situacích, v signalizování druhým 

i sobě samému, s čím souhlasím a co mi jde „proti srsti“, co mi je příjemné a pro mě dobré 

a naopak co nechci, co by mi mohlo škodit, co je na mě moc, či čeho se mám obávat. City 

signalizují jak nutnost chránit svoji intimitu, regulovat blízkost či vzdálenost ve vztahu 

k druhému. Jsou i důležitým ventilem ve smyslu odreagování se, zároveň i garantem 

stabilního citového vztahu přes aktuální nedorozumění. My svůj úsudek činíme často na 

citové bázi a rozum náš výsledný postoj teprve zpětně odůvodní. Pak můžeme náš citový 

život přirovnat k jakémusi vnitřnímu kompasu, na který bychom se měli spoléhat, a tím jej 

i dále zjemňovat. Z medicínského hlediska je i velmi důležitá citová reakce a připravenost 

na zátěž. Je-li u některých lidí vnitřní citový život nevyzrálý, defektní, v některém směru 

nedostatečný, pak místo citové odezvy se může objevit pouze tělesná reakce, jež je vnímána 

coby porucha tělesné funkce. 

28 


11/10/10 1:09:14 PM

Dále si představme, že původní reagování na různé zátěžové reakce je celostní, 

psychosomatické – například zlost, křik a motorický neklid při frustraci novorozence. 

Jestliže byla tato reakce v rodině odmítána, tabuizována či přehlížena, chybělo tak 

říkajíc porozumění a přeložení do slovního pojmenování, dítě posléze na tyto situace 

reaguje jen tělesně, například zvýšeným svalovým napětím či vegetativním neklidem. 

Důležité však je uvědomit si, že tato „řeč těla“ je pak jediným a proto důležitým výrazem, 

vlastně jedinou reakcí na určitou situaci a její potlačení, například uklidňujícími léky, 

znamená jakousi dodatečnou „amputaci“ schopnosti pacienta alespoň tělesně na určité 

podněty reagovat. Když tomu zabráníme – což si pacient samozřejmě přeje, neboť mu 

jsou ony tělesné reakce nepříjemné a nepochopitelné, hrozí nebezpečí zhroucení či 

psychózy, jakoby ony podněty nebyly zachyceny ani tělem a pronikly ještě hlouběji 

do vnitřku pacienta. 

Zvláště často vídáme tuto problematiku při chronickém stresu v zaměstnání, na který pacient 

nereaguje přiměřeným pocitem (signálem) únavy či nedostačivosti (úzkostí). Nesnaží se 

odpočinout si či se proti přepracování bránit, nebo reaguje například ještě zvýšenou pracovní 

aktivitou, resp. cervikobrachiálním syndromem s bolestmi u srdce či cervikokraniálními 

obtížemi. I to jej však nepřivede k tomu, že se nechá uznat na několik dní práce neschopný 

či se jinak šetří. Prášky proti bolestem či napětí, masáže a podobně by mohly vést k dalšímu 

přepracování a těžším psychosomatickým poruchám, jako například k funkční ztrátě sluchu, 

infarktu myokardu atd. Psychoterapeut se zde nalézá ve velmi těžké situaci, nejen proto, 

že je pro mnoho pacientů těžko přijatelné si pocity selhání připustit, natož je i dát najevo 

svému okolí. Ještě těžší by mohlo být se proti zaměstnavateli či přílišnému návalu práce 

bránit. Jiní pacienti si své přepracování nepřipouští proto, že jim příliš záleží na úspěchu, 

ocenění či se pro ně práce stala drogou, náhražkou v osobním životě. Podobná situace 

nastává i u pacientů, kteří neznají či nechtějí připustit duševní bolest, například v situaci 

(hrozby) ztráty blízké osoby či v situaci duševního zranění partnerem či přítelem. I zde 

může být opět takovýto bolestivý syndrom důležitý jako jediná možná reakce v té dané 

situaci, kterou nemůžeme pacientovi jednoduše vzít pomocí příslušných léků, nýbrž kterou 

je třeba postupně nahradit přiměřenou emočně kognitivní reakcí. 

Na to navazující další model je znám pod pojmem alexithymie či psychosomatóza v užším 

slova smyslu. O tom jsme se zmínili již na počátku knihy,a budeme pokračovat v další 

kapitole, totiž o nedostatečném spojení senzoricko-motorického a emočně-kognitivního 

prožívání, což může mít více příčin. Může se jednat o vývojový deficit v důsledku výchovného 

zanedbání, o nedostatečnou citovou diferenciaci následkem hrubého zacházení a necitlivé 

rodinné atmosféry, o narušení až destrukci citových struktur psychickými traumaty, kdy 

potlačení veškeré citovosti je obranou proti možnému novému zranění a tělesná bolest je 

lépe snesitelná než psychické rány. Samozřejmě se může jednat i o psychickou rodinnou 

hereditu převzetím pouze praktického a racionálního modu chování či o prosté naučení 

29 


11/10/10 1:09:14 PM

se reagovat na psychosociální zátěž tělesnými příznaky, které jaksi odjakživa patřily 

k rodinnému životu. Podobný teoretický rámec poskyuje i emočně vztahový vazební 

psychosomatický model, který vyzdvihuje nutnost a trvalost pozitivní emoční vazby coby 

podmínku zdravého tělesného i psychického vývoje. Opičky odloučené v raném dětství 

od matek byly často nemocné, navíc neschopné reprodukce. Nejinak to lze pozorovat 

u hospitalizovaných dětí. Je třeba podtrhnout i pozitivní vztah k vlastnímu tělu coby 

podmínku zdraví. Ten se vytváří dle motta: jak bylo jednáno se mnou, tak se chovám k sobě 

samému včetně zacházení s vlastním tělem. Otázka je, zda může být člověk zdráv, když 

své tělo odmítá či se k němu chová necitlivě, jak to vídáme u workholiků, toxikomanů, 

obézních či anorektických pacientů a podobně. 

Někdy potřebuje člověk symptomy spojené s bolestí či utrpením, jestliže cítí nutnost za něco 

potrestat, zvláště když vědomé výčitky svědomí nestačí či je takovýto člověk neschopný 

vědomé sebekritiky. Pak převezme tuto funkci symptom, především když příčiny, za které 

se trestáme mají hluboké nevědomé kořeny. Jedná se například o ne zcela vědomé tendence 

a přání někoho zcela vlastnit, o závist, o agresivní pohnutky, či zakázaná sexuální přání. 

I zde by odstranění bolesti mohlo vést k pocitům paniky, úzkostem či depresím; tedy ke 

znovu vynoření nesnesitelných pocitů viny. 

Jiní pacienti mají tendenci k narcistickému obsazení utrpení, k mučednictví, zvlášť jednáli 

se o tradiční hodnotu v původní rodině, například matka zdůrazňuje, jak se pro rodinu 

obětuje, přes četné obtíže dále pracuje atd. Samozřejmě je zde často děláno z nouze ctnost, 

jde zde z velké části o neschopnost či zábrany se prosadit, myslet na sebe a dokázat přitom 

snést kritiku od druhých. Problém je v tom, že když člověk na něčem staví, potřebuje 

se za něco cenit a když mu to vezmeme (zbavíme ho nemoci to znamená altruistického 

pseudouspokojení) – musíme mu za to něco jiného dát, aby nedekompenzovala homeostáza 

jeho vlastního sebehodnocení následnou depresí či novým somatickým onemocněním. 

Přání trpět nemocí může být i spojeno s vřelým emocionálním kontaktem, podporou 

a láskou, kdy se dítě dostalo při různých onemocněních v dětství. Poněkud komplikovanější 

situace nastává u bolestivých stavů coby následků krutého zacházení v dětství. I tam jsou 

tělesné tresty či zneužití jediným emočním kontaktem, lidským kontaktem, ke kterému 

se pacient jakoby vrací. Vidí v něm jedinou jistotu, má zkušenost s tím, jak tuto bolest 

snášet – umí si bolest nemoc přivodit („reprodukuje“) sám, stane se nezávislý. Důležité 

jsou samozřejmě představy a fantazie, které jsou s bolestí spojeny, například naděje, že 

ono utrpení povede konečně ke slitování se nad pacientem. Jinde se naopak nemůže svého 

utrpení prostě vzdát, neboť by to znamenalo odpuštění těm, kteří to způsobili. 

Za zmínku ještě stojí tzv. depresivní psychosomatický model. Jde zde o to, že určitý 

neurotický postoj je vyjadřován i tělesně, resp. k tomu patří i tělesný postoj, který je však 

nefyziologický (ohnutí záda, pokleslá ramena, předkloněná hlava – to vše může vést 

k bolestem). Depresivní pacient je charakterizován emočním stažením se do sebe, rezignací 

30 


11/10/10 1:09:14 PM

a skleslostí. Potlačená nespokojenost může zároveň vést i k napětí jiných svalových 

skupin, ke svalové dysbalanci, ústřelům, bolestem. A tak jsou opravu aplikovány často 

i s úspěchem u některých pacientů antidepresiva při léčbě bolestivých stavů. 

Nemoc, bolesti či pocity spojené s onemocněním se mohou stát důležitým prostředkem nebo 

náhražkou nedostatečného sebecítění u pacientů, kteří si stěžují na sotva snesitelné pocity prázdnoty, 

ztráty smyslu života či kde hrozí vnitřní chaos. Podobný mechanismus vidíme u některých 

toxikomanů (či u těžkých melancholií), kteří se často sami bolest způsobují ( toxikomanii lze 

chápat i jako pohrávání si se smrtí, jako jedinou možnost jak si obstarat napínavé a vzrušující 

zážitky, projevit odvahu a mužnost ve společnosti, ve které je málo příležitostí k vhodným 

zkouškám odvahy). U některých starých osamělých lidí se stane zabývání se nemocí a s tím 

spojené návštěvy u lékaře důležitým životním obsahem, prostředkem sociálních kontaktů. I 

zde musí jít léčení ruku v ruce s hledáním nových životních možností, hodnot a cílů. 

O stresovém psychosomatickém modelu, jehož vyvrcholením je psychická traumatizace, 

a následně posttraumatický stresový syndrom pojednáme v dalším textu. 

5. Stres, neuropsychologie, psychosomatika a psychoterapie 

Posttraumatický stresový syndrom – F43.1 je proto uváděn v učebnicích psychosomatiky, 

poněvadž bývá provázen řadou psychosomatických příznaků. Nezpracované psychické 

trauma je jakoby neustále přítomno, způsobujíc intenzivní chronickou aktivaci jak 

sympatiku tak i parasympatiku. To se projevuje jak zvýšenou dráždivostí (hyperarousel), 

tak i obranou proti ní, restrikcí. 

Trauma, traumatická událost je charakterizována svou náhlostí a neočekávaností, stejně 

jako svou intenzitou a rozsahem. Z hlediska postiženého se jedná o zcela nepřipraveného 

jedince, jenž je této situaci naprosto vydán, ocitá se ve stavu bezmocné úzkosti, 

neutuchajícího stresu bez možnosti obrany, to znamená bez možnosti zareagovat útokem 

či útěkem. Jeho autoprotektivní reakce se dá spíše přirovnat k reflexu smrti, nehybnosti, 

roztříštěnosti vnímaného a tudíž neschopnosti uvědomit si dosah celé traumatické situace, 

k tendenci jakési autoanestesie. Hovoříme například o disociativních fenoménech, 

o derealizaci a depersonalizaci, tedy o vnímání jako ve zlém snu, jako by se nejednalo 

o nás, jakoby nám naše těla nepatřila – když je obětováno, kdy se alespoň psychická část 

vlastního já zachránila. Fragmentace traumatického zážitku a všech s ním spojených vjemů 

mají za následek,.že se tyto senzorické fragmenty neuspořádají do narativní formy, což 

znamená, že se vzpomínky na trauma nedostanou do slovní podoby a tím se nezařadí do 

dosavadní osobní historie postiženého. Tato psychická obrana probíhá již dokonce na 

neurofyziologické a biochemické úrovni. Můžeme zde hovořit o psychosomatóze mozku. 

31 


11/10/10 1:09:14 PM

Podobně jako například u psychosomatické hypersekrece žaludeční šťávy dochází k vývinu 

dvanáctníkového vředu, reaguje i mozek u těžce traumatizovaných lidí funkční či dokonce 

strukturální poruchou paměťové kodifikace. Na neurofyziologické rovině se jedná o to, že 

veškeré vjemy stresové situace se zde dále nezpracovávají, což znamená, že se neorganizují 

do smysluplného celku a zůstávají vzájemně od sebe izolovány jako kaménky rozbité 

mozaiky nebo střepy roztříštěného zrcadla. 

Jednotlivé části celkového vjemu – který však u traumatu právě onu jednolitost postrádá, 

neboť ta vzniká již působením naší tendence smysluplně celostně vnímat – si zachovávají 

jakýsi svůj vlastní, od ostatních smyslových počitků, oddělený život. Kromě pocitů 

úzkosti a hrůzy se jedná o vegetativní doprovodné pocity (tachykardii, zrychlené dýchání 

či nedostatek vzduchu, mdloby, pocity slabosti v nohách či v celém těle, třes atd.) různé 

smyslové vjemy, (nejrůznější zrakové, sluchové i kožní vjemy, bolest, pocity napětí 

či hnusu) a přecitlivělost na zevní kontext traumatu ( určitou denní dobu, osvětlení, prostor, 

okolí). U traumatu se objevují nejrůznější afekty a myšlenky jež souvisí jak s implantací, 

průnikem traumatické situace u nitra osobnosti, tak jsou i pokusem o ochranu proti jejímu 

působení a plnému uvědomění. Toto neuspořádané, silně afektivní a pouze reflexně obranné 

vnímání a zpracování traumatické situace je důsledkem skutečnosti, že se příslušné vjemy 

dostaly jen do tzv. horkého subsystému zpracování stresu v mozkovém jádru amygdaly, 

kde dochází pouze k fragmentárnímu uskupení vjemu, v tzv. implicitní paměti. Extrémním 

vzrušením se uzavírá cesta k dalšímu zpracování do tzv. chladného paměťového subsystému 

hypokampu, který si lze představit jako pečlivě seřazený archiv, jako narativní způsob 

biografické, to znamená explicitní paměti. Stejně tak je uzavřena cesta ke zpracování 

v mozkové kůře. Důvodem oné nemožnosti dalšího zpracování je masivní stres náhlou 

hyperprodukci adrenalinu, nonadrenalinu a kortizolu. Kromě toho jde o neuronální inhibiční 

působní vzruchů z amygdaly směrem k hypokampu a mozkové kůře.. V mozku nastává 

zvýšená produkce opiátů (endorfínu a enkefalínu), což má za následek snížení úzkosti 

a snížené vnímání bolesti. To pravděpodobně přispívá k neřešení celé traumatické situaci, 

k pasivitě a odevzdání se, dokonce někdy i k obrácení se o pomoc na všemocně vnímaného 

trýznitele. Vraťme se však ještě jednou k tomu, co se odehrává při tak zvané nekontrolované 

či nekontrolovatelné situaci na biologické úrovni. Ta je charakterizována trvající či stále 

se opakující aktivací kortikální a limbické struktury mozku jakož i centrálního periferního 

nonadrenergního systému, jež se vzájemně potencují, takže dojde i k nadměrné aktivaci 

osy hypotalamu – hypofýza – nadledvinky, k masivní stimulaci buněk vyrábějících 

a vylučujících kortizol. Následné zvýšení hladiny glukokortikoidů se projevuje destabilizací 

zaběhaných synoptických spojení mezi neurony v mozku. Následné vyčerpání a snížení 

hladiny nonadrenalinu má za následek snížený mozkový metabolismus, sníženou produkci 

neurotropních faktorů až po degeneraci nonadrenebních axenů v kůře mozkové a k zániku 

pyramidových buněk v hypokampu. Tak bylo zjištěno u posttraumatického a stresového 

32 


11/10/10 1:09:14 PM

syndromu atrofické zmenšení hypokampu, onoho důležitého centra, které organizuje 

a reorganizuje naší paměť, naše zážitky (Koukolík 2002). Toto je poslední fáze stresové 

reakce na psychologické úrovni charakterizována rezignací anhedonií a depresí. Jak již 

uvedeno dochází při masivním stresu též k aktivaci parasympatiku a k reakci stažení se do 

sebe (freezing, Sachse, 2004). Somaticky orientovaný lékař vždycky něco najde, o čem 

se domnívá, že je příčinou příslušných obtíží, podá příslušné léky a po čase zjistí, že se 

vyskytnou obtíže opět na jiném místě. Tato komplexní psychosomatická destabilizace se 

projevuje v nejrůznějších formách funkčních obtíží, jako jsou poruchy spánku či deprese, 

úzkostné stavy a poruchy příjmu potravy, drogová závislost a sebepoškozování. Mnohé 

posttraumatické stavy se skrývají za diagnózami jako je panická úzkost, hraniční porucha, 

somatizace, disociativní poruchy, poruchy identity, mnohočetná osobnost i psychogenní 

schizoformní porucha. Podle Francois Shapiro (1989) dochází u těchto tzv. velkých traumat 

(jako jsou existenční hrozby, použití násilí, sexuální zneužívání a jiné kriminální útoky na 

tělo, život či emocionální a sociální existenci, oběti teroru či hrozba války, týrání, přírodní 

katastrofy a dopravní nehody) k takovému pocitu vydanosti a zoufalé opuštěnosti, že se 

často zhroutí veškerá dosavadní víra v lidskost, důvěra v dobro, dochází ke ztrátě dosud 

zvnitřněné pozitivní vztahovosti. Nastupuje prázdno, bezvztahovost, šedá anehodická 

deprese, ztráta perspektiv a nejrůznější psychické a psychosomatické symptomy. Traumata 

svou (do té doby emoční nepředstavitelnou) destruktivností rozruší síťovinu označitelného 

světa (Lacan 1963), neboť přesahují veškerou dosavadní (i tu nejhrůznější a nejvíc 

ohrožující) obrazotvornost, to znamená není možné je zařadit do dosavadní zkušenosti 

o sobě i světě okolo. Navíc dojde k maligní internalizaci tyrana, takříkajíc obsadí místo 

dobrého „mateřského objektu“, původní důvěry v člověka. 

Právě ta neschopnost zabudovat psychické trauma do dosavadní významovosti, do 

dosavadního porozumění světu, vede k tomu, že zůstává neintegrováno, jakoby napůl cesty, 

což si lze představit – a doložit – jak na mozkově fyziologické tak i na psychologické úrovni. 

Trauma tak je jakoby stále přítomno a též se neustále vyvolává nejrůznějšími podněty, jež 

mají podobnost s původní traumatickou situací. Hovoříme o tzv. fleshbacks, o intruzích, 

o traumatických obrazech i snech. Zároveň dochází k již zmíněným nekoordinovaným 

a nekontrolovatelným emočním reakcím, úzkosti, agresi proti okolí i proti sobě, výčitkám, 

jak za poslušnost vůči tyranovi tak i za neposlušnost. Na druhé straně dochází sejně často 

ke zmíněné pasivitě, emočnímu stažení se, vyhýbání se jakýmkoliv aktivitám, což vede 

k sociální izolaci a deprivaci. 

Z uvedeného je patrné, že terapie se musí zaměřit na postupnou syntézu traumatických 

zážitků, že má usilovat o integraci kognici afektů tělesných zážitků i chování během 

traumatu do deklarativní paměti. Samozřejmě onemocní posttraumatickým syndromem 

především ty osoby, které byly na příslušné psychické trauma naprosto nepřipraveni, jako 

například do poslední chvíle důvěřiví němečtí židé během nástupu nacismu v Německu. 

33 


11/10/10 1:09:14 PM

Naproti tomu komunisté, intelektuálové nebo i křesťané, kteří od začátku prohlédli krutost 

a nelidskost nacistického režimu projevujíce i v koncentračních táborech určitou věrnost 

svým ideálům, vzdorovali mnohem lépe a často lépe celé tyto hrůzy přežili. 

V prvé fázi terapie je třeba dosáhnout celkového posílení všech jáských schopností 

potřebných ke zpracování stresu, je třeba pracovat jednak na stabilizaci a stabilizačních 

dovednostech, jakož i hledat specifické individuální prameny vhodné k posílení opětovného 

pozitivního životního názoru. Dřívější terapeutické postupy často selhávaly proto, poněvadž 

docházelo k aktivaci traumatických vzpomínek a ke traumatizaci. Proto bylo nutno vyvinout 

techniky, kterými by se pacient proti takovýmto retraumatizacím uchránil. Jde o nácvik 

stabilizačních technik, například schopnosti kdykoliv se ve fantazii uchýlit na jisté bezpečné 

představované místo nebo uzavřít panickou reakci do představovaného trezoru, nastolit 

vědomě distanci, představit si všudypřítomné tzv. vnitřní pomocníky poskytující bezpečí, 

k nimiž je možné se uchýlit, vytvářit empatický vztah k týranému dítěti v sobě, či si pouze 

představit, že je možné vlastní prožívání řídit podobně jako ovládáme například televizi. 

Než dojde v terapii k druhému kroku, k expozici traumatické situace, musí mít pacient 

na rozdíl od dřívějšího tehdejšího bezmocného pocitu naprostou kontrolu nad nynějším 

průběhem celé léčby. Proto je nezbytné, aby terapeut pacientovi všechny další kroky předem 

sdělil a ujistil jej, že se nic nebude dít bez jeho souhlasu. To samozřejmé předpokládá, 

že s tímto prvním léčebným krokem souvisí i vybudování nosného meziosobního vztahu 

a důvěry. Právě přítomnost posluchače je podmínkou sdělitelnosti, symbolizace a v tomto 

případě zlidštění traumatické, spíše dehumanizované mezilidské situace. Během tohoto 

druhého kroku se svět opět musí stát srozumitelný, mimojiné i tím, že se v traumatické 

situace společně hledá její smysl, zařazení do dosavadní životní historie s možností 

i tuto traumatickou situaci nějak v životě zúročit (například v angažovanosti a v boji proti 

násilí či pomoci jejich obětem). Tato fáze reorientace může přinést i obnovenou důvěru 

v mezilidskou pomoc a spolehlivost (například ve vlastní rodině), důvěru v budování 

mezilidských vztahů, k obnovení vlastního sebeporozumění a sebeúcty a laskavého přístupu 

k sobě samému. Stále častěji se diskutuje o tom, zdali je vhodná psychoterapeutická pomoc 

ihned po prožitém traumatu. Poněvadž se jedná o průlom velmi silných zážitků do vlastní 

osobnosti, potřebuje takovýto člověk spíše klid, eventuálně zklidňující léky, teplo a uložení 

na bezpečné místo. Přítomnost psychoterapeuta, který se na všechno ptá, může být spíše 

zatěžující. Až teprve má-li oběť násilí sama pocit, že by se chtěla neustále mučícího zážitku 

zbavit, je vhodné vyhledat speciální odbornou pomoc. Naprostou přednost má zamezení 

kontaktu oběti se svým pachatelem, jako je odstěhování, umístění v ženském či dětském 

domově, právní ochrana či vyhledání pomoci u policie. 

34 


11/10/10 1:09:14 PM

6. Mentální anorexie a bulimie – F 50.0 

Anorexia nervosa (často spojená s bulimií) je stále častější komplexní multifaktoriální 

funkční psychosomatická porucha, jež může vést až k závažnému ohrožení tělesného 

zdraví a života. Podílejí se na ní zejména společenské faktory (konzumní společnost 

s důrazem na výkonnost a vzhled), rodinná situace (reakce na rozvod či konflikty v rodině), 

poměrně často se jedná o následky psychického traumatu, zvláště sexuálního zneužívání. 

Následkem bývá trojí porucha osobnosti: nejvíce v minulosti bylo zdůrazňováno potlačení 

veškeré pudovosti (sexualita, agresivita), na jejíž místo nastupuje rozum, vůle, pracovní 

či sportovní úsilí, jindy jde o jakési zduchovnění (odtělesnění), estetičnost, touhu po 

jinakosti a kráse. 

V oblasti mezilidských vztahů je charakteristická tendence po absolutním ohraničení 

a nezávislosti, které je zapříčiněno neustálým strachem z příliš těsného symbiotického 

vztahu či strachem ze sexuálního či narcistického zneužití. Vynucené přizpůsobení má však 

za následek i oslabenou obranu proti zevním vlivům, například vzhledem k očekávání 

rodičů či módě. Obdobně se často střídají fáze jedení, to znamená neubránění se chuti 

k jídlu, a fáze odmítání jídla. 

Třetí problematická oblast je slabost vlastního já a z ní vyplývající porucha sebeocenění, 

ve které se střídají fáze odporu a opovržení k sobě samému s fázemi dokazování si vlastní 

síly a převahy nad ostatními lidmi, například právě dokazováním si silné vůle tím, že 

odmítáno jídlo. V záchvatech nezvládnutelného hladu pacienti horečnatě konzumují 

jídlo, jakoby se snažili vše dostat či kompenzovat to, čeho se jim nedostávalo, ale pak 

cítí, že to není to pravé, co potřebují, respektive to cítí jejich tělo a dochází ke zvracení, 

k němuž si často i sami pomáhají. Pacientům se jeví jakákoliv emoční „strava“ spolucítění 

či pomoc podezřelá; přejí si ji a zároveň ji odmítají a pak nacházejí ve své domnělé 

nezávislosti náhradní uspokojení. Tím se samozřejmě i lékař dostává pravidelně do 

bezvýchodné situace, kterou lze chápat i tak, že pacient mu tímto způsobem sděluje 

svou vlastní bezvýchodnost a rozervanost. Výživa sondou či kontrola všeho, co pacient 

sní, je i pacientem vnímáno jako opětovné násilí na něm. Tím se opět zesiluje strach z 

nekontrolovaného přibývání na váze a tendence po znovuzískání kontroly, to znamená 

nutkavé pozorování objemu vlastního těla i počítání kalorií v jídle. 

Deficitní a naopak kompenzatorní vystupňované sebeohraničení je často důsledkem 

narcistického, agresivního či sexuálního zneužívání, což má negativní vliv jak na integraci 

ženství a sexuality, tak i na pocit vlastní sebeceny. Extrémní zhubnutí u anorektiček 

provázené ztrátou menstruace a apetence se stává tělesně podmíněnou obranou proti 

erotickým agresivním impulsům ve službě duševního klidu. Takovéto redukované žití má 

blízko k odmítání života vůbec, někdy lze hovořit o anorexii jako o pomalé sebevraždu. 

35 


11/10/10 1:09:14 PM

A opravdu jedna z 10 anorektiček umírá buď na základě sebevraždy a nebo podvýživou, 

nedostatkem kalia či na základě edému osrdečníku a zástavě srdeční činnosti. 

Většinou začíná anorexie, resp. anorexie spojená s bulimií v době kolem puberty, kdy 

i pod vlivem počínající produkce pohlavních hormonů dívka přibývá na váze, což opět dá 

vyniknout druhotným pohlavním znakům a může vzbuzovat úzkost. Na rozdíl od puberty 

chlapců se tělesné změny u dívek odehrávají velmi rychle, s čímž souvisí i náhlá odlišná 

reakce okolí. V té době dívka nachází vzor v krásné štíhlé spolužačce či filmové hvězdě, 

přestává jíst nebo si přivolává zvracení. Tím si opět stabilizuje své sebehodnocení. Někdy 

tím poprvé na sebe přiláká pozornost a opravdovou starost svých rodičů, zároveň tímto 

způsobem projevuje účinný protest,který jí rodiče neumožnili, někdy i mstu. Pakliže 

se vyvíjí onemocnění směrem k anorexii, ztrácí dívka postupně chuť k jídlu a celková 

slabost oslabuje sílu a vynoření tabuizovaných impulsů a přání, proti kterým již není třeba 

vynakládat velké úsilí. Ukončení tohoto stádia negace - přijímání jídla – by bylo vnímáno 

jako zrada na sobě samém. 

Jedná se tudíž často o reakci na zneužití, znásilnění v širokém slova smyslu – někdy s nucením 

do jídla - s očekáváním, že dítě splní sny svých rodičů (narcistické zneužití – krása, úspěch, 

sláva) – či je dítě předčasně zasvěceno do rodičovské problematiky a dává se k dispozici 

tak, aby rodiče se nyní o něj starali a zapomněli na svůj problém. Anorexii lze tudíž chápat 

jako protest i přispůsobení tím, že na jedné straně dítě plní očekávaní rodičů (společnosti) 

ve smyslu projevení silné vůle a dosahování ideálů štíhlosti, na druhé straně obojí přivádí 

k absurditě, pacientka ztrácí svou sílu i atraktivitu, vzorná žačka selhává,nechce se zařadi 

do světa dospělých, do kterého bylo dítě předčasně vtaženo. 

Chvála a Trapková (1998), kteří se zabývají rodinnou dynamikou a terapií poruch příjmu 

potravy poukazují na to, že tzv. anorektická stagnace souvisí s nemožností uskutečnění 

pubertální touhy se zároveň přiblížit a poté separovat od matky, bulimická stagnace se 

stejným způsobem týká vztahu dcery k otci, jenž např.kvůli ženským tvarům své dcery ji 

přestane objímat. Na začátku terapie je nutné pacientce vysvětlit, že k řešení jejích problémů 

(psychoterapii) je třeba mít dostatečnou energii, to znamená dosáhnout minimální váhy 

a zároveň mít pochopení pro to, že to pacientka vnímá jako násilí. Izolovaná léčba jedné 

či několika pacientek na internistickém či psychiatrickém oddělení je většinou neúspěšná, 

neboť tam není k dispozici dostatečně jak motivující, tak i kontrolující režim. Dále je třeba, 

aby pacientky měly dostatečnou možnost pohybu, resp. hlavně posilovacích cvičení tak, aby 

živiny přispěly k posílení všech orgánů, jakož i svaloviny a nepřeměňovaly se na podkožní 

tuk. Největší naděje na úspěch má kombinace dynamické a kognitivní behaviorální terapie 

ve formě individuální skupinové a komunitní režimové léčby. Takovýto strukturovaný 

režim celé léčby pacient postupně internalizuje a učí se zdravému sebeřízení jak své váhy 

tak i regulaci meziosobních vztahů. 

36 


11/10/10 1:09:14 PM

7. Psychosomatózy (též: chronická psychosomatická 

onemocnění)F54 

Jsou onemocnění s morfologickými patologickými změnami, v nichž hraje důležitou 

roli neurotická složka osobnosti. Ta je charakterizována emocionálním deficitem, jež byl 

aktivován určitou psychosociální situací a je reprezentován tělesně. Synonymem jsou 

psychosomatická orgánová onemocnění či klasické psychosomatická nemoci v užším 

slova smyslu. Etiopatogeneticky jde o multifaktoriální komplexní příčiny a podmínky, jež 

vyvolávají onemocnění. Role psychických a somatických faktorů je individuálně různě 

vyjádřená. Například hrají u bronchiálního astmatu u někoho nejdůležitější roli výrazná 

dědičnost, resp. vrozená alergická dispozice, u jiného časté dřívější záněty průdušek – pak 

stačí k vypuknutí nemoci i menší psychická zátěž nežli u člověka bez oněch predispozic, kde 

onemocnění vyvolá například neřešitelná ambivalence mezi touhou po pevném emocionálním 

vztahu a zároveň úzkosti ze závislosti a přáním se odloučit, osamostatnit. Kromě toho se jedná 

o již zmíněný bazální raný konflikt, který by bylo možno též označit jako mateřský komplex 

s dvojím přáním a dvojí úzkostí. Přání po harmonii a zároveň úzkost ze splynutí a ztráty 

vlastní individuality a přání po odloučení se, po osamostatnění se, individuaci a strach ze 

samoty, z konfliktu. Vlastně se jedná o vývojový krok od symbiózy s matkou k individuaci 

mezi prvním a druhým rokem života, jež nebyl vyřešen tím, že osamostatnění neznamená 

ztrátu lásky či podpory vztahové osoby. Vyjití ze symbiozy znamená navazování kontaku 

ke světu okolo. Těmto interakcím se dítě nenaučí, je-li symbiotický hyperprotektivní vztah 

perpetuován, či naopak když to dítě nikdo neučí (výchovné zanedbání , odmínutí, trauma). 

Aktualizace tohoto problému například v průběhu odloučení od významné osoby může 

aktivovat či zesílit imunologické autoagresivní alergické či zánětlivé procesy v těle. Taktéž 

bylo prokázáno, že psychosociální stres a intrapsychické problémy, a to zvláště v situaci 

ztráty, oslabují imunitní systém a posilují alergické reakce. Psychosomatózu lze vysvětlit jako 

somatické reagování tam, kde se nevytvořily psychické reprezentace (představy a zkušenosti) 

během přechodu z preverbálního stádia tělesného reagování do symbolické uvědomované 

a posléze řečové formy. Tato možnost vyjádření chybí, přesto potřeba po výrazu a ovlivnění 

dané situace nezmizí ba napětí se stupňuje, což vede k tělesné reakci a podle toho, který orgán či 

část těla se k tomu hodí svou činností či svou morfologií. Uvažuje se i o tom, jak reagují určité 

orgány dle toho, že se vytvořily ze zárodečných listů ektodermu mezodormu či endodermu. 

Někdy se hovoří o somatické vzpomínce (paměti) na dřívější preverbální tělesnou reakci. Na 

místě reakce a prožitku zátěžové situace existuje pouze prázdné místo, neschopnost „číst své 

citové prožívání“ – alexithymie. Tělesná paměť se často projeví v průběhu tělesně orientované 

psychoterapie zvláště jedná-li se o traumatickou zkušenost. Neurobiologové prokázali fakt, že 

traumatická zkušenost zůstává „vězet“ v nezpracované (prvosignální) formě a nezíská přípoj do 

semantické deklarativní paměti v hypokampu a kůře mozkové. Není náhoda, že tento přechod 

37 


11/10/10 1:09:14 PM

neverbální do verbální komunikace se právě odehrává mezi jedním a druhým rokem života, to 

znamená v době onoho bazálního konfliktu. Psychické jáské funkce, odpovědné za sebeřízení 

i za mezilidskou komunikaci se vyvíjejí z tělesných prekursorů. Pak je pochopitelné, že psychický 

kontakt, blízkost, důvěra atd. se vyvíjí z tělesného kontaktu, či že tělesná lokomoce, například 

vzdálení se od matky, je prekursorem samostatného chování, svalová síla prekursorem vůle 

a houževnatosti, tělesné vydržení napětí, resp. schopnost střídání napětí a uvolnění souvisí 

s psychickou tolerancí snášení psychického napětí, stresu. A tak se manifestují tělesné příznaky 

v určitých zátěžových situacích, zvláště týkající se zklamání ve vztahu, úzkosti z opuštění 

a ztráty, a naopak z velké blízkosti. Jde tudíž o regulaci v oblasti blízkosti a distance, o poruchy 

ohraničenosti a reagování což znamená též vyjadřování emocí v mezilidském kontaktu. Proto 

jsou tito lidé závislí na (event. libovůli) druhých a cítí se sami v mnohých situacích bezmocní. 

K dispozici je pouze logické uvažování bez „emočního kompasu“. 

Asthma bronchiale F54, J45 

Astma bronchiale je poměrně časté onemocnění. Trpí jím přibližně 5 % populace, z toho 

u 20 % hrají psychické faktory velmi důležitou roli. Vedoucím symptomem astmatického 

záchvatu je dušnost s pocitem ohrožení života, většinou s nemožností zcela vydýchnout, 

i když mnozí pacienti mají pocit nedostatku vzduchu i k nadýchnutí. S tímto tělesným 

příznakem je spjata úzkost, neklid až do pocitu nemohoucí zlosti. Při panické úzkosti někdy 

následuje hypervetilace a s tím spojené potíže jako mravenčení, tetanické křeče v rukou, 

bolesti hlavy a závratě. Astmatické onemocnění je spolupodmíněné alergií, dědičnými 

faktory, dřívějšími infekčními chorobami dýchacího ústrojí i špatným ovzduším. Je všeobecně 

známo, že existuje příbuznost mezi astmatem a kožním exémem (neurodermitis): oba 

orgány jakož i nervová soustava se vytvářejí z toho samého zárodečného listu (ektodermu), 

oba orgány jsou vystaveny zevnímu vlivu a jsou současně nositeli alergických reakcí. 

Obdobná podobnost, totiž významná ambivalence kontaktu s okolím, spolupodmiňuje 

poruchy činnosti těchto orgánů. Leccos vyjadřuje i přenesený význam, že někdo je na 

něco alergický, co se týče citlivosti na různé mezilidské situace. Tak i lékaři často pozorují, 

že pacienti s astmatickými potížemi na jedné straně vyžadují úpěnlivě lékařskou pomoc, 

na druhé straně vnímají lékaře jako dominantního a vyhýbají se mu. Psychologické 

a psychoanalytické zabývání se těmito nemocnými poukazuje na počátky tohoto konfliktu 

již v útlém dětství, kde záchvat křiku, do jisté míry podobný astmatickému záchvatu, 

často vyjadřuje jak úzkost z opuštění matkou, tak i úzkost z hyperprotektivní matky, 

která nedovoluje osamostatnění. Druhá strana této mince je zvýšena potřeba blízkosti, 

symbiózy s matkou, která jí svým chováním podporuje, což opět vyvolává snahu se z této 

všeobjímající opičí lásky vymanit. Tato konfliktovost a přehnaná citlivost na kontakt 

38 


11/10/10 1:09:14 PM

může mít za následek různé typy astmatických osobností, buď více agresivní, nepřístupné 

až hádavé, či na druhou stranu přecitlivělé a estetické typy, jako byl například spisovatel 

Marcel Proust. Důležitější se zdají být psychologické faktory, které přispívají k udržování 

a chronicitě astmatického onemocnění. To se zvláště týká s astmatem spojené úzkostnosti. 

Zde se mísí úzkost z astmatického záchvatu s nevědomě pociťovanou úzkostí ze smrti coby 

následku opuštění, později rozejití. Tito pacienti mají i proto horší prognózu, poněvadž 

užívají své léky často kortizonové aerosolové preparáty daleko častěji nežli je to třeba. 

Samozřejmě může vést ke zhoršení prognózy opační extrém, který nacházíme u některých 

pacientů, totiž potlačování úzkosti a nedostatečné užívání léků. 

Na udržování astmatických potíží se podílí i okolí pacienta. Na jedné straně vyvolávají 

dramatické potíže u ostatních lidí okamžitě snahu pomoci, na takového člověka je 

i dlouhodobě brán ohled a je ušetřen vystavení se různým nepříjemným situacím, na druhé 

straně se tito pacienti často setkávají při svých astmatických obtížích s nejistotou až strachem 

ostatních, a pakliže se záchvaty opakují, mohou se setkat i s lhostejností. Typická, ale 

i pochopitelná je starost okolí pouze o tělesný stav pacienta, o jeho dýchací potíže, takže na 

původní konflikt, resp. často vyjádřený křik o pomoc, například při společném žití s tchýní, 

nikdo nereaguje. I zde se osvědčuje kombinovaná tělesně orientovaná i psychoterapeutická 

léčba a tam opět kombinace relaxačních metod, psychoterapie zaměřené na dýchání, se 

desenzibilizační terapií i hlubně psychologické zpracování zmíněného konfliktu. Protože 

se tento konflikt často perpetuuje či opakuje v rodinách a rodina je sídlem jak omezujících 

norem tak i možnosti k rozvoji svobodného a samostatného života, bývá indikována 

i rodinná psychoterapie. 

Ulcus pepticum ventriculi et duodeni F54, K25-2 

U obou těchto onemocnění se jedná o typickou stresovou nemoc a často i reakci na 

vykořeněnost, například u nezaměstnaných nebo u emigrantů. Etiopatogeneticky se jedná 

o hypersekreci žaludeční šťávy a spasticky podmíněnou poruchu prokrvení sliznic, což 

vede k jejich oslabení a zvýšení citlivosti jak na mechanické podněty, tak i na rozšířenou 

bakterii helikobakter pylori. Je prokázáno, že emocionální stavy, u kterých vzniká zlost 

nebo závist, vedou ke zvýšené aktivaci nervového vegetativního systému, který působí na 

motilitu a prokrvení sliznic žaludku i dvanáctníku a zvyšují tvorbu žaludeční šťávy. 

Zvláště vředová choroba dvanáctníku je typické psychosomatické onemocnění, kde hrají 

roli jak tělesné a biochemické dispozice, tak i psychogenní faktory, což znamená, že léčba 

má být kombinovaná internistická i psychoterapeutická. U těchto pacientů se nedá dost 

dobře hovořit o určité typické osobnosti, ale spíše o typické problematice a reagování na 

jisté zátěže. Nejčastějším zátěžím, které spoluvyvolávají toto onemocnění patří nejrůznější 

39 


11/10/10 1:09:14 PM

odloučení a ztráty, týkající se jak rodiny, dětí, zaměstnání tak ztráty příslušnosti k určité 

skupině, jak se to projevují například ve válce nebo po ní. Samozřejmě je třeba vidět tyto 

ztráty na pozadí promorbidní osobnosti: ve výchově je častá tendence matky vychovávat 

dítě k poslušnosti, zároveň je chránit a někdy i hýčkat. Tato závislost na přízni okolí 

bývá v dospělém věku převedena do sociálně akceptované formy harmonického soužití. 

V krizových situacích má takovýto člověk pocit, že ztratil veškerou ochranu, nenaučil se 

s takovou situací zacházet, zde se jeho tělo, jeho zažívací trakt jakoby snaží o to křečovitěji 

někoho do sebe zavzít, dochází ke zvýšené činnosti dvanáctníku, zvýšené sekreci žaludeční 

šťávy a právě tito pacienti onemocní. V perspektivní studii zdravých rekrutů onemocněli 

vytypovaní jedinci, kteří se vyznačovali onou tendencí k závislosti (pasivně – receptivní 

typ osobnosti) v 70 %. Poněvadž jsou ústa (tj.přijímání potravy) od narození spojeny 

s mateřskou péčí a láskou, spojí se tato přání asociativně s žaludečním traktem. Někteří 

autoři (Alexander Lowen) se domnívají, že dochází v tomto kontextu i ke zvýšení sekrece 

žaludeční šťávy proto, poněvadž tito pacienti horečně přijímají potravu bez toho, že by ji 

pořádně rozkousali. Kousání má v sobě i agresivní složku, které se tito pacienti vyhýbají. 

V patogenezi hraje důležitou roli u pylorus, kruhový sval mezi žaludkem a dvanáctníkem, 

který reguluje stav kyselosti ve dvanáctníku. Různými experimenty bylo zjištěno, že jak 

žaludeční sekrece žaludeční šťávy, tak i spasmy pyloru jsou vyvolávány potlačenými 

emocemi souvisejícími s výše uvedenými situacemi (úzkost, agrese a závist), což může 

vést k tomu, že dvanáctník je střídavě vystaven nedostatku a nadbytku žaludeční šťávy. 

Jakýkoliv lékař, ať chce nebo nechce, působí svým konáním a přístupem k pacientovi 

buď psychoterapeuticky kladně, nebo záporně. Proto je důležité již i uvědomění si této 

problematiky u vředových pacientů s tím, že není prospěšné na jedné straně závislost pacienta 

na svém okolí i terapeutovi podporovat, na druhé straně může působit stejně nepříznivě 

odmítnutí emocionální podpory a pouze věcné chování. Vzniklá jistá závislost může vést 

k tomu, že takový pacient není předán dalšímu specialistovi, například psychoterapeutovi, 

který by s ním tuto problematiku nezbytných frustrací na cestě od závislosti k nezávislosti 

podrobně probral. 

Colitis ulcerosa ICD-10 pech 54, K 51 

Colitis ulcerosa je těžké chronické život ohrožující onemocnění. Je poměrně řídké, přesto 

patří k nejčastějším onemocněním tlustého střeva. Vyskytuje se v akutní, chronické 

i chronicky recidivující formě. Projevuje se průjmy smíšenými s krví či hlenem, často 

mnohokrát denně, bolestmi podbřišku a konečníku, s nebezpečím většího krvácení ze střeva, 

perforace abscesu a fistulí. Někdy se vyskytuje již jakési předstádium charakterizované 

průjmy, u tzv. premorbidní osobnosti, jež je charakterizována vývojovými deficity, slabostí 

40 


11/10/10 1:09:14 PM

já spojené s pasivitou a vyhýbáním se konfliktu. Čím méně intenzivní je vztah k lidem 

a okolnímu světu, tím více se pacient zabývá sám sebou. Vyhýbaní se a charakteristická 

přizpůsobivost jsou podmíněny sníženou tolerancí na frustraci. Tomu však není možno 

se vždy vyhnout, takže se ona frustrační zranění projevují na tlustém střevě, snad i proto, 

že průjmy symbolizují potlačenou agresivní složku. Samozřejmě je nutno brát v potaz 

i vliv onemocnění, na osobnost pacienta, na jeho sebevědomí, na sníženou kvalitu jeho 

dosavadního života. Tak je často těžko rozhodnout, co bylo před a co se stalo následkem 

onemocnění. Opět charakterističtější nežli určitá osobnostní struktura pacientů s vředovou 

chorobou tlustého střeva jsou vyvolávající situace, které jednak přesahují přizpůsobivost 

pacienta, jednak na ně pacienti emočně a spontánně nereagují. Jsou to zvláště zážitky 

ztráty, opuštění či odmítnutí, a často jen i obava z možné ztráty. Může se to opět týkat 

oné osoby, na které byl pacient závislý, či která pro něj všechno dělala a jistým způsobem 

zprostředkovávala styk s okolím, stejně jako ztráty sociálního zázemí, práce, materiálních 

či duchovních hodnot. Tam, kde dochází k recidivám, kde tedy již ani tělesná reakce 

nedovede frustrující situace „zadržet“, dochází ke zhroucení této psychosomatické tělesné 

obranné linie, k depresím. Opět je to spolupodmíněno onou výše popsanou osobností, 

jež nemívá nějaké výrazné zájmy či koníčky, straní se lidí a stěžuje si často na samotu 

a nudu. I citový život je nevýrazný, což vede k problémům v intimním manželském životě. 

Poněvadž toto vše onemocnění ještě zesiluje, stává se často i pro partnery jakousi náhražkou 

a výmluvou, onemocnění se stane částí jejich soužití. Tím více je opět třeba spolupráce 

mezi internistou a psychologem. Z psychoterapeutického hlediska je důležité zabývat se 

oněmi psychosociálními a rodinnými problémy. Speciální psychoterapie je zaměřena na 

rozvinutí emocionality a zvýšené schopnosti snášet konflikty, což je vhodné během období 

stabilizace nemoci. Běžně dostupná a vhodná je u těchto pacientů podpůrná a relaxační 

léčba. Právě zde je třeba nastolit důvěryhodný vztah, který částečně odpovídá pacientovým 

přáním tak, aby někdo za něj převzal odpovědnost, zároveň by se měl lékař přes líčení 

symptomů a životosprávy přibližovat i k životní situaci pacienta, navrhnout například 

autogenní trening či progresivní relaxaci, dle jeho zaměření arteterapii či muzikoterapii 

apod.. V dalším průběhu je třeba rozhodnout, zda-li jsou indikované i jiné intenzivnější formy 

psychoterapie a věnovat se i sociálně – medicínským otázkám, jako pracovní schopnosti, 

profesionální kvalifikaci, sociální interakci, jakožto i rodinné situaci. 

Enteritis regionalis (morbus Crohn) F 54,K 10 

Morbus Crohn, zánětlivé onemocnění tenkého střeva se vyskytuje poněkud řidčeji než 

vředová choroba tlustého střeva. Má s ní, hlavně co se týče osobnostní struktury nemocného, 

mnoho společného. Pacienti trpí bolestmi břicha, někdy spojené i s nauseou a zvracením, 

41 


11/10/10 1:09:14 PM

jež mívají různý, často i křečovitý charakter. Průjmovité stolice někdy i s příměsí krve 

a hlenu se střídají se zácpou. Občas se vyskytuje zvýšená teplota a ztráta na váze. I zde se 

mohou vytvářet abscesy a fistule. Ztrátou krve a bílkovin dochází k anémiím a k rychlé 

unavitelnosti. Kromě genetických imunitních a infekčních příčin ve spojení se špatným 

způsobem stravování, hrají opět roli i osobnostní charakteristiky. Snad ještě více než 

u ulcerozní kolitidy se často jedná o závislé a téměř bezvýrazné osobnosti se slabým já, 

s nedostatečnou schopností klást odpor a řešit problémy. Vzniká dojem, jakoby vše prošlo 

jak osobností tak i zažívacím traktem bez zpracování a ve stejné formě zase vycházelo 

ven, působíce jenom tělesné disturbace. Tito pacienti žijí celý život v závislosti na pro 

ně starající a pečující osoby, často matce, úzkostně a depresivně pečujíce o své tělesné 

funkce. V rodinách jsou jakoby smazány psychologické hranice mezi jednotlivými členy 

i generacemi, celá rodina se často izoluje od okolí. Emoční reakce na tuto situaci bývají 

tabuizované, pacienti se smíří se svojí neschopností něco změnit. Různé vědecké studie 

poukazují na potlačování agresivních impulsů a s nimi spojených afektů. Vyvolávajícím 

momentem bývají opět situace, které by v normálním případě vyvolávaly silné emoce, což 

by bylo emočně zatěžující a na co tito pacienti reagují tělesnou nemocí. Kromě podobnosti 

s ulcerozní kolitidou jsou i jisté rozdíly, například v tom, že se nejedná tak často o ztrátu, jako 

spíše o odloučení a potlačovanou agresi. Častěji se též jedná o celkovou sníženou schopnost 

zpracovávat zátěže, zvláště je-li na ně nutno diferencovaně a emočně reagovat. 

I zde je terapeuticky nutná spolupráce psychologa s internistou, kombinace 

medikamentózní terapie a diety s relaxačními metodami, je třeba zabývat s vnímáním 

a zpracováním emocí a jejími důsledky. Důležitá je rehabilitace a v následném stabilizovaném 

období na vztahy centrovaná psychoterapie. V důsledku vývojových deficitů je třeba se 

naladit na dlouhodobou psychoterapeutickou léčbu.. 

Neurodermitis (atopický ekzém) F 54,L 20 

Neurodermitis je poměrně častým onemocněním, projevujíce se již od raného dětství typickou 

svědivou vyráškou na vnitřní straně loktů a kolen, na krku a obličeji, s častou komorbiditou 

s astmatickým onemocněním či s alergickou rýmou. Etiopatogeneticky hraje roli dědičné, 

imunologické, alergické i psychosomatické dispozice. Psychosomatické dispozice jsou 

srozumitelné uvědomíme-li si spjatost kůže s okolím, význam kůže coby kontaktního orgánu. 

Často se totiž jedná o poruchu kontaktu mezi matkou a dítětem, zvláště při jisté podrážděnosti 

ze strany matky, která je způsobena i tím, že se dítě neustále škrábe. V důsledku intenzivní 

péče matky o kůži dítěte se střídá ve vztahu blízkost a pak zase distancování. Tím vzniká 

silná psychická citlivost na náhlou blízkost i distanci vedoucí k poruchám interpersonálního 

kontaktu nebo dokonce k vytvoření schizoidní osobnosti. Nápadné bývá chování dítěte 

42 


11/10/10 1:09:14 PM

a matky během vyšetření, kdy se oba víceméně spojí proti různým postupům lékaře, kterého 

se snaží manipulovat. Samozřejmě se snaží lékaře pro sebe získat a to se jim skoro vždycky 

daří. Lékaři si pak musí nechat líbit neustálé dotazy týkající se správné péče o dítě. Přijdeli 

do ordinace otec, je nápadné, že matka převezme veškerou aktivitu. Děti často vnímají 

úzkostnost svých maminek, a tak dochází i k převrácení rolí tím, že děti převezmou starost 

o to, aby maminky o ně neměly moc obav. Některé matky tendují k tomu, že samy aplikují 

naordinované masti dětem a nenechají si tu péči vzít. Pro ošetřujícího lékaře je těžké vyhnout 

se jak roli konkurenta matky v ošetřování dítěte, tak i roli spojence a vykonavatele jejího 

přání. Z uvedeného je zřejmé, že by měla terapie zavzít celou rodinu, či alespoň matku 

s dítětem. Pak může být odhaleno ono zabývání se kůží dítěte jako náhražka za emoční 

kontakt, jako nemožnost se od dítěte odtrhnout, či jako dominantní agresivní, ambivalentní 

chování. Poněvadž se zde jedná o kombinovanou dermatologickou a psychologickou léčbu, 

je vzájemná spolupráce a výměna názorů naprostou nutností. 

Chronická polyartritida (synonymum: revmatoidní arthritis) M 05 - 6 

Chronická polyartritis je charakterizována zánětlivým zduřením kloubů zvláště prstů ruky, 

bolestivostí na tlak i při pohybu, s velmi variabilním průběhem, střídajícím se zlepšením 

a zhoršením, někdy vede dokonce k výrazným chorobným následkům na kloubech. Poněvadž 

není dostatečně známa příčina nemoci, léčí se symptomaticky nerůznějšími antirevmatiky. 

Předpokládá se autoimunitní původ s tím, že nepřátelské agresivní afekty, které vyvstávají 

v průběhu konfliktu, mohou neurobiologickou cestou vést ke svalovým napětím a také 

k imunologických procesům, které vedou i k tvorbě protilátek proti tkáni vlastního těla. 

Existuje však poměrně velká skupina pacientů, kde žádné specifické psychogenní faktory 

nebyly nalezeny. Psychologicky jde často o konflikt mezi agresivními tendencemi a mezi 

tendencí druhé lidi před svou vlastní agresí chránit. Proto tito pacienti svoji agresivitu 

a hostilitu potlačují, resp. lze bolesti v kloubech často chápat i jako sebepotrestání za tyto 

nepřijatelné impulsy. Přesto z tohoto důvodu mnoho pacientů poměrně trpělivě svoje 

onemocnění snáší, to jsou pacienti s převážně depresivní osobnostní strukturou. Jiná skupina 

pacientů se brání proti agresivním impulsům emoční izolací, tendují k perfekcionismu 

a racionální sebekontrole a kontrole meziosobních vztahů. 

Zajímavá je tělesná i funkční spojitost s příslušnými duševními funkcemi: klouby spojují 

údy, mají cosi společného s diferenciací pohyblivosti, poruchy jejich fungování mohou 

zrcadlit nedostatečnou psychickou diferencovanost zvláště co se týče psychické pohyblivosti, 

flexibility chování a obratnosti v prosazování se. Tyto tzv. sociální coping – strategie 

by tedy měly být ve středu zájmu psychoterapeutické péče. Poněvadž toto onemocnění 

výrazně snižuje dosavadní životní kvality, je třeba se zabývat novou životní orientací 

43 


11/10/10 1:09:14 PM

a zvláště poukázat na možnost vlastní aktivity. 

8. Rozdělení psychosomatických onemocnění dle orgánových 

systémů (orgánová specifita) 

Kardiovaskulární onemocnění 

Srdeční onemocnění 

Funkční poruchy srdce jsou velmi častým onemocněním (10 – 15 % pacientů u obvodního 

lékaře, 30 – 40 % pacientů v ordinaci kardiologa). Nejrozšířenější je tzv. srdeční neuróza, 

též označovaná jako neurocirkulační astenie, funkční srdeční porucha, srdeční hypochondrie 

či fobie, jako úzkostná neuróza, resp. tělesný ekvivalent úzkosti. Pacienti si stěžují na 

následující symptomy: 

srdeční potíže, jako bušení srdce, extrasystolie, bolesti jak tlakové tak bodavé na hrudi 

i vystřelující do levé paže, to znamená potíže, které mohou připomínat srdeční infarkt, 

celkové potíže ve smyslu celkové únavy, vyčerpání, kolísání krevního tlaku, parestesie, 

chvění, pocity zimy či horka, závratě, bolesti hlavy a nespavost, 

potíže, které se vztahují k dýchání jako nepříjemné pocity na hrudi s nemožností se volně 

hluboce nadýchnout, až panické úzkosti z nedostatku vzduchu, 

psychické potíže ve smyslu dráždivosti, úzkostnosti, vnitřního neklidu a poruch 

afektivity. 

Již z tohoto výčtu potíží je zřejmé, že se jedná o pacienty, kteří mají tendenci k depresivitě, 

úzkostnosti a s tím spojeným sebepozorováním a vyhýbáním se zátěži. A pak opravdu 

jeden typ těchto pacientů je charakterizován úzkostností, a to zvláště v situacích odloučení 

a osamostatnění, což často souvisí s intenzivním a ambivalentním vztahem matky. Matky 

těchto pacientů bývají často velice nejisté a přenášejí tuto nejistotu i na úzkost na děti, bojí 

se o ně, když je nemají na blízku, pod kontrolou či jsou mimo okamžitou dosažitelnost. Pak 

se dítě nemůže naučit samo reagovat na situace odloučení, kromě toho by trpělo přílišnými 

výčitkami svědomí, kdyby se osamostatňovalo. Tyto děti se pak bez matky cítí bezmocné, 

trpí úzkostností a mají tendenci k depresivitě, poněvadž zatím nikdy neměly zapotřebí 

matku v sobě internalizovat a tím získat vlastní jistotu, neboť ona byla vždy nablízku. Když 

tedy dojde později v dospělosti přece jenom k osamostatnění a odloučení se od domova, 

reagují často úzkostně a depresivně, a část této reakce jsou i výše zmíněné srdeční potíže, 

a kromě toho se přece jen jakoby snaží matku v sobě podržet a přenášejí její přítomnost 

44 


11/10/10 1:09:14 PM

na srdce. Na druhé straně má takový člověk i přirozenou tendenci se osamostatnit, tato 

tendence vyvolává opět napětí ve vztahu k matce a příslušné vegetativní tělesné reakce. 

Ještě silnějšímu tělesnému reagování přispívá i potlačovaná agrese za to, že se nedaří 

samostatný svobodný a nezávislý život. Takový člověk se samozřejmě snaží najít partnera 

nebo partnerku, který mu mateřskost, mateřský vztah nahrazuje a příslušné potíže potom 

vznikají při poruchách a napětích v tomto vztahu. 

U druhého typu těchto pacientů nacházíme převážně muže, kteří se snaží tuto závislou 

problematiku kontrafobicky kompenzovat na povrch mužným a sebevědomým chováním. 

Tito pacienti spojí spíše své srdce a srdeční fungování s touto silnou a výkonovouu 

stránku své osobnosti a pakliže dojde z nějakého důvodu k neúspěchu, ztrátě zaměstnání, 

rozvodu, odchodu dětí z rodiny atd., tak přenáší své vlastní selhání na selhání srdce, což 

se jim stává i vhodnou výmluvou. Zároveň se dostanou do lékařského ošetření, často na 

oddělení intenzivní péče, což se do jisté míry podobá všeobjímající a kompletní mateřské 

péči. Pakliže tudíž člověk asociuje srdce s láskou či mateřskostí, reaguje tento orgán na 

s tím spojené problémy, pakliže spojuje činnost srdce s výkonností, reaguje opět více na 

problémy týkající se této problematiky. Z psychofyziologického hlediska se jedná u obou 

typů o pacienty s převahou sympatického regulování krevního oběhu a srdce. 

Hyperventilační syndrom 

Při akutním záchvatu mají pacienti pocit, jakoby jejich ruce, prsty či nohy zmrtvěly, srdce 

buší a mají pocit nedostatku vzduchu či tlaku na hrudi, což nutí pacienty rychle a hluboce 

dýchat, trpí úzkostí z udušení, rty ztrácejí citlivost, ústa pohyblivost, celý obličej je vnímán 

jako strnulý, pacienti mají pocit závratě, tlaku v hlavě, pocity nevolnosti, ztráty pohyblivosti 

až tetanických křečí. Nejčastější psychickou příčinou je opět úzkost, v tomto případě však 

většinou úzkost ze zakázaných sexuálních přání, hyperventilační záchvat je přirovnáván 

k orgasmu. Tento důvod však není vždy zřejmí a přítomný, často se jedná o pacienty, kteří 

se vyhýbají jakémukoliv řešení problematické situace a psychickým zátěžím. To jsou pro 

ně často všechny tzv. negativní emoce, nejenom úzkost, ale i pocity viny, agrese, možnost 

bolestného zážitku. Jedná se tedy o situace, které u každého více méně vyvolávají silné 

emoční vzrušení spojení s rychlejším i hlubším dýcháním, a v tak říkajíc nejhlubší vrstvě 

se může jednat o silnou úzkost ze smrti. Pacientům nepomůže, když je přesvědčujeme 

o tom, že jak srdeční neuróza tak i hyperventilační syndrom nejsou životu nebezpečné, 

přesvědčující je jen osobní zkušenost, nechat za přítomnosti lékaře či psychoterapeuta 

takovýto psychogenní srdeční záchvat proběhnout bez panické reakce okolí s tím, že 

vzrušení a úzkost postupně samy ustoupí. Preventivně působí tedy jak autogenní trénink, 

například spojený s představami situací, které způsobily příslušné symptomy, tak i vnitřní 

45 


11/10/10 1:09:14 PM

vyrovnání se s impulzy, přáními a úzkostmi v analyticky orientované psychoterapii. 

Srdeční angína a infarkt myokardu 

Klasickou příčinou je přílišná pracovní zátěž, často dokonce dvojí zaměstnání s tendencí 

reagovat na neúspěch, únavu či nedostatek času ještě tvrdší prací a ještě větším potlačením 

všeho, co by mohlo pracovní výkon rušit. Pacienti plánují svůj životní pracovní rytmus bez 

ohledu na emoce, jsou ctižádostiví, jde jim o sociální status, o uznání. Velký počet pacientů 

trpících koronárním srdečním onemocněním s nebezpečím infarktu vykazuje tzv. A typ 

chování, vyznačující se hektickým životním stylem, netrpělivostí, silnou vzrušivostí až 

agresivitou a i zmíněnou tendencí po uznání a úspěchu. Dále je u nich patrný explozivní 

způsob mluvy a zvýšená psychomotorika v reakci na různé interpersonální situace. 

Naproti tomu typ B, který je též náchylný k srdečnímu infarktu, je charakterizován spíše 

klidným chováním, taktéž pracovitostí bez časového omezení, bez signálů, které by byly 

vnímány jako varující známky pracovního přetížení. Typické vyvolávající situace jsou 

charakterizovány neustálým nedostatkem času, tedy prací pod časovým tlakem, neustále 

novými termíny, které musí být dodrženy i mimo pracovní dobu a tendencí vše dělat lépe 

než ostatní. Jedinci typu A se popisují jako energičtí a cílově orientovaní, odpovědní, se 

zvláštˇ svědomitým vztahem k práci, angažovaní a soutěživí. Často si nejsou průběžně 

těchto vlastnosti i způsobu chování vědomi a tím méně je mohou kontrolovat a ovlivňovat. 

Oproti typu B onemocní tito pacienti dříve a je u nich větší riziko infarktu již v mladším 

věku. Tato pozorování byla mnoha výzkumy znovu a znovu doložena, přibyly jen další 

podobné vlastnosti, jako tendence k dominanci, jisté tvrdosti k sobě samému bez ohledu 

na emoční varovné signály, tedy i potlačování úzkosti, to znamená signálu možného 

nebezpečí. Podobné nálezy byly zjištěny u žen i u mužů a zvláště u zaměstnané populace 

ve srovnání například se ženami v domácnosti. I u žen tendovaly osobnosti typu A více 

k srdečnímu infarktu a typu B více k srdeční angíně. Dalšími studiemi bylo zjištěno, že 

největší „toxickou“ roli hraje agresivní, nepřátelský postoj a neúměrná rivalita. Zdá se, 

že nejefektivnějšími terapeutickými metodami v léčbě srdeční koronární choroby jsou 

behaviorální metody, neboť tito pacienti mají blíže ke kognitivním racionálním metodám 

s jejich zřejmou logičností a vědeckostí a k představě tréninku a změny chování nežli 

k hlubšímu zamyšlení se nad vlastním citovým životem i nad dosavadní životní filozofií. 

Vhodná je též skupinová psychoterapie s podobně postiženými pacienty, která jim vezme 

stud a jiné nepříjemné pocity spojené se selháním a zároveň je motivuje podobností 

s týmovou prací, na kterou jsou zvyklí. Tito pacienti chtějí mít v ruce určitý nástroj, kterým 

by dosavadní situaci zvládli lépe a teprve následující zlepšení celkového stavu je často 

motivuje k další hlubší psychoterapii, ve které se zabývají již výše zmíněnou rivalitou 

46 


11/10/10 1:09:14 PM

a fantazií možného ohrožení, tudíž i bazálním postoje nepřátelství vůči okolí a nutností se 

soutěživým způsobem prosadit. Jako každá droga i ona pracovní posedlost je často náhražkou 

za daleko významnější emocionální uspokojení, které souvisí s přiznáním si přáním po jisté 

pasivitě a lásce, na tíž tito lidé často nevěří. Právě před srdečním infarktem dochází k tomu, 

že tyto zanedbané emocionální potřeby vedly ke krizi ve vlastní rodině a ke znejistění 

dosavadního způsobu života a někdy i k neblahé zkušenosti zhroucení profesionální kariéry. 

Často brali tito pacienti svůj úspěch a celý svůj život – dokonce i fungování svého těla – za 

něco tak samozřejmého, že je jakákoliv porucha zcela zaskočí. Zvláštní pozornost vyžaduje 

léčba pacientů po prodělaném srdečním infarktu. Jak před infarktem, tak i po něm je pro 

tyto pacienty charakteristické potlačování varovných signálů, nedbání na možné vážné 

následky. Přibližně polovina pacientů, kteří zemřou po infarktu, si smrt tímto způsobem 

sami zaviní. Toto zlehčování až negování nemoci, dokonce i s ní spojených bolestí na 

hrudníku a nedodržování klidu na lůžku, vede samozřejmě k mezilidským konfliktům jak 

s nemocničním personálem, tak i s rodinnými příslušníky, což opět zvyšuje napětí a může 

vést ke zhoršení celkového stavu. V tomto stádiu je třeba prodiskutovat s pacienty jejich 

potřebu autonomie, znovunabytí pracovní výkonnosti a sebevědomí. Dále je třeba dbát na 

první jevící se známy možné deprese, která pramení z hroutící se představy dosavadního 

způsobu života. Pacienti, kteří byli dosud vzorem výkonnosti ostatním a na které se ve vlastní 

rodině mohl každý kdykoliv obrátit, se najednou dostávají do slabé pozice a role, nevědí, 

jak se svou potřebou pomoci od ostatních zacházet a jak se vyrovnat s jistou závislostí 

na nich. Zbortí se i tělesná sebepředstava, již není stoprocentní spolehnutí na vlastní tělo. 

Samozřejmě působí dále i původní předcházející či vyvolávající situace, krize či ztráta 

některé významné osoby, ztráta významného životního cíle či neúspěch v zaměstnání. 

To vše může aktivovat bezmocný vztek, vyústit do „nepřátelsky závislé pozice“, což vede 

k tomu, že se pacient skutečně se svou nemocí a se svým novým postavením nevyrovná. 

V psychoterapii je pak třeba, aby mu bylo umožněno jak onu bezmeznou bezmocnou 

agresi tak i smutek ze ztráty části své výkonnosti a ze zdraví vyjádřit. Z uvedeného je 

zřejmé, že i tak těžká životní rána jako srdeční infarkt může vést k pozitivní změně životní 

orientace, kterou – ať chceme nebo nechceme – sestry i lékaři buď spíše znemožní nebo 

spíše umožní. Například již porozumění, že pacient nechce dbát všech našich příkazů, že 

mu bude zatěžko přijmout naší zvláště emoční pomoc, rozhovor na téma úzkost a deprese, 

může v tomto směru významně pomoci. Specializovaná psychoterapeutická pomoc může 

tento proces ještě prohloubit například poukazem na to, že nyní bude mít pacient i například 

jako manžel, otec či kamarád větší porozumění pro slabiny druhých, zvýšená citlivost 

může vést k bohatšímu emočnímu vývoji. To může vést i k vytyčení jiných cílů nežli jen 

pracovního úspěchu, přijetí základní životní nejistoty, k přehodnocení svého života na 

pozadí jeho konečnosti. Část jejich ctižádosti lze využít směrem k péči o vlastní zdraví 

a o dodržování tréninkového programu. A opravdu při dodržování komplexního rehabilitačního 

47 


11/10/10 1:09:14 PM

programu se 85 – 90 % pacientů zapojí zpátky do svého zaměstnání. Takovýto program 

musí respektovat jak tělesné tak i psychologické a sociální aspekty. 

Hypertenzivní choroba 

Podle světového zdravotnické organizace WHO je klasifikován jako normální krevní tlak 

takový, který je nižší než 140 na 90 mm Hg. Mírná hypertonie znamená systolický tlak 140 

až 180 mm Hg, diastolický 90 – 105 mm Hg. Internisté pak rozlišují tři stádia hypertonie: 

v prvém stádiu se jedná o kolísavý zvýšený krevní tlak bez z něj vyplývajících chorobných 

následků, v druhém stádiu již trpí srdce, které musí proti zvýšenému krevnímu tlaku 

pracovat a hypertrofuje, zároveň lze nalézt na cévách atherosklerotické změny. Ve třetím 

stádiu trpí srdce ještě více, dochází k vývoji srdeční angíny a infarktu myokardu, resp. 

k srdeční insuficienci, v mozku k apoplexii, malým krevním výronem na očním pozadí, 

současně trpí i ledviny. Psychosomatika se zabývá především prvním a druhým stádiem, 

a dále pak tzv. esenciální hypertonií, u které nenacházíme žádné tělesné příčiny (například 

onemocnění ledvin či hormonální příčiny). Pacienti se stěžují na pocity závratě a hučení 

v uších, mžitky před očima, poruchy spánku, bolesti hlavy, zapomnětlivost a zvýšenou 

unavitelnost. 

Jaké osobnosti tendují k hypertonii? Podle různých šetření se jedná o pacienty, kteří se 

vyznačují perfekcionismem jak navenek, tak i co se týče vlastního sebeovládání, kteří 

jsou spolehliví, přesní, přátelští a loajální, což však často znamená pouze přizpůsobivost. 

V pozadí bývá totiž tzv. problém s autoritou, konflikt mezi poslušností ale i zvýšenou 

citlivostí a závislostí na autoritě a na druhé straně nespokojenost, zklamání a agresivní 

napětí. Někdy se jedná o vývoj od dětství, v rodinách, kde panuje tzv. negativní neverbální 

interakce, jak ukazují i videofilmy: jedná se o řídký zrakový kontakt, chybí i verbální 

odpovědi, místo toho dochází k otočení se stranou či zády, sdělení jsou často přerušována 

kritikou. Tyto děti se nenaučí spontánně, adekvátně a konstruktivně reagovat na takovéto 

mezilidské frustrující chování, jež v civilizovaných zemích mívá hlavní podíl na vzniku stresu 

v zaměstnání (např. tzv. mobing, sociální izolace zaměsnance). Existují zde podobnosti ale 

i rozdíl s pacienty typu A zmíněné v předešlé kapitole, které nejlépe dokumentuje následný 

experiment: dvěma skupinám, pacientům s normálním i zvýšeným krevním tlakem, byly 

ukazovány dva filmy. V prvém filmu se choval lékař k pacientovi s vysokým krevním tlakem 

autoritativně, měl na něj málo času a zlobil se na něj. V druhém filmu se tentýž lékař choval 

k pacientům uvolněně, přátelsky a se zájmem. Hypertonikové na rozdíl od normálních 

pacientů viděli v obou těchto rolích lékaře jenom jako autoritu a nezpozorovali v jeho 

chování téměř žádný rozdíl. Krevní tlak pak zvyšují situace, které signalizují ohrožení či 

ponížení, poněvadž se pacient nenaučil příslušné emoce připustit kvůli obavě, jak by na ně 

48 


11/10/10 1:09:14 PM

okolí reagovalo. A tak pravidelně pozorujeme, že u pacientů, kteří jsou vytržení ze svého 

dosavadního milieu a hospitalizováni na psychosomatické klinice, kde je jejich emoční 

expresivita podporována a kde se setkávají s porozuměním, se jejich krevní tlak lepší bez 

speciální medikamentózní léčby. Psychoterapie je samozřejmě důležitá, protože se pacient 

vrátí zpět do svého zaměstnání, do své rodiny, kde se od něj automaticky očekává původní 

chování. Proto se prostřednictvím nácviku rolí či psychodramatické psychoterapie pacienti 

učí reagovat adekvátněji na autoritativní chování a zjišťují, že se po přechodném napětí 

cítí lépe a že jejich spontánnější chování nemá za následek zvýšený tlak či nepřátelskost 

okolí, naopak si jich okolí více váží. Opět je důležité, aby si každý lékař uvědomil, že je 

pacientem vnímán jako autorita a že přirozeným přijímáním pacientova devotního chování 

jeho postoj jenom cementuje. V terapii, jak ukazuje již citovaný experiment, se pacient 

mimo jiné učí rozlišovat skutečné autoritativní chování od normálního realistického 

či dokonce přátelského vztahu a konstruktivní kritiky. Tam, kde se jedná o tzv. psychologickou 

hereditu, kde se tedy tyto postoje vytváří již od nejútlejšího dětství, a stávají se součástí 

psychosomatických neuvědomělých reakcí, pomáhá zvláště tělesně orientovaná psychoterapie, 

jejíž nejjednodušší a snadno praktikovatelnou formou je biofeedback. Pacienti mají na 

paži přístroj, který ukazuje jejich krevní tlak a před sebou škálu, či dokonce obrazovku 

s příjemnými či méně příjemnými obrazy a situacemi. Soustředěním se na vlastní tělo, 

tělesné napětí či uvolnění a sledování oné škály či obrazu mohou zjišťovat, jak se mění jejich 

krevní tlak, zda jsou ještě v nějakém napětí, které doposud jasně nevnímali. Samozřejmě 

se má psycholog zabývat i ostatními oblastmi, jež souvisí s vysokým krevním tlakem, 

například životosprávou, stravováním, možnosti pohybu a sportu, přiznáním si nemoci, 

nutnosti brát pravidelně léky a podobně. 

Hypotenze 

Nízký krevní tlak, resp. tzv. synkopy (závratě, mdloby) se vyskytují i jako následek různých 

tělesných onemocnění (krevní oběh, srdce, poruchy dýchání, mozkové činnosti, prosté 

vyčerpání se ztrátou tekutiny či infekční choroby), psychosomatika se však spíše zabývá 

psychogenními poruchami, jež bývají někdy spojeny s poruchami parasympatického 

nervového systému (vazovagální synkopy) i s akutním stresem. Ony tzv. vazovagální 

synkopy se vyskytují zvláště u osob, které se nachází v akutní úzkostné situaci, ze které 

nemají možnost se vymanit. Oproti reakci na stres, jež je charakterizována protiútokem, 

útěkem či podřízeností, se zde jedná o vzdálenou podobnost s reakcí strnutí, nehybností. 

Příslušnými příznaky je svalová slabost, bledost a pocit nevolnosti. Tyto pacienti mají 

tendenci jakoby zavřít oči nad úskostnou situací, dokonce jsou popisovány případy náhlé 

psychogenní smrti. Jedná se tedy o jakousi paralýzu jakékoliv obrany i emoční odpovědi na 

49 


11/10/10 1:09:14 PM

ezvýchodnou situaci, tudíž o afekty signalizující slabost a úzkost, kterou potlačují zvláště 

muži, proto se tyto vazovagální synkopy vyskytují více u nich. Podobná reakce citového 

stažení se i uvedení se do stavu blízkého smrti se popisuje při těžkém psychickém traumatu, 

jak tomu bývá při sexuálním zneužití a znásilnění, či tomu bylo v koncentračních táborech. 

Poněkud jinou historii vzniku mají tzv. konverzní synkopy, mdloby, které se často vyskytují 

u pacientů s hysterickou neurózou a bývají reakcí na silné erotické impulsy, vzrušení 

či city, jež se neshodují s dosavadním sebepojetím a proto jsou potlačeny. Jak to často 

vídáme ve filmu, je v těchto mdlobách skryto i přání, jež je občas naplněno v podobě muže, 

který postiženou ženu, která upadá do mdloby, vezme do náruče. U žen je pravděpodobně 

tato choroba častější proto, že je sexualita u dívek potlačována ve výchově více než 

u chlapců. Tento symptom má stabilizující funkci, poněvadž vyjadřuje něco, co by takový 

člověk s plným vědomím neudělal či nepřipustil. 

Přibližně stejně často u mužů i u žen vídáváme závratě či mdloby coby výraz tělesného 

ekvivalentu potlačeného přání nechat všechno být, všechno ze sebe setřást, opřít se o někoho, 

kdo by naší psychickou zátěž převzal, či komu bychom se alespoň svěřili. Tato zábrana 

naprostého uvolnění a oddání se bývá navíc u žen spojena s úzkostí, že by v takovéto 

situaci mohlo dojít k zneužití či využití tohoto stavu. Naproti tomu se u mužů jedná spíše 

o stud a zábranu přiznat si v určité životní situaci onu dávnou touhu a důležitou potřebu 

po mateřském obejmutí či dokonce vyplakání. Může se jednat i o tělesný signál a výraz 

slabosti či nemohoucnosti, zkrátka reakci na životní neúspěch. 

Z téhož důvodu se vyskytuje u mužů častěji další porucha krevního oběhu, a to ve sluchovém 

a vestibulárním ústrojí, kde nastane jakýsi kolaps s následkem částečné či úplné jednostranné 

ztráty sluchu, toto je někdy spojené s pískáním či hučením v uších a poruchami rovnováhy. 

Zde se jedná zároveň o reakci na většinou pracovní přetížení, které pacient nebyl schopen 

uznat, aniž si to připustil, i o obranu před ním. Jedná se o jakousi stávku, pauzu či rušičku 

zevních vlivů a tím i o zdůvodnění, proč se jim vyhnout odebráním se do lékařské péče. 

Ve všech těchto případech je třeba se zabývat vyvolávající situací, která zde bývá dosti 

zřetelná, a způsobem reagování či spíše nereagování na ní. Trvale zde pomáhá bohužel jen 

změna celkového životního postoje, toho, čím se člověk definuje a co považuje za důležité, 

což často vyžaduje dlouhodobou a kombinovanou psychosomatickou péči. 

Psychosomatika dýchacího ústrojí 

Bronchiální astma jsme pojednali v kapitole o psychosomatózách a hyverventilační syndrom 

v kapitole o kardiovaskulárních nemocích. Nyní se zmíníme pouze o hlasových poruchách, 

zvláště o funkční afonii. Z vývojového hlediska je lidská řeč úzce spjata se vznikem vědomí 

50 


11/10/10 1:09:14 PM

i sebevědomí a tak víceméně zrcadlí naší osobnost. Poněvadž je další významná funkce 

řeči spojena s komunikací s lidmi, vyjadřuje řeč i její poruchy problematičnost ve vztazích 

k ostatním. Zároveň je řeč i výrazovým prostředkem našich citových hnutí, vypovídá tudíž 

cosi o našem emočním životě. Na řeči je zvláště patrná ona psychosomatická jednota, to 

znamená, že si zároveň představujeme to, co řekneme a zároveň jde o tělesnou svalovou 

činnost obou čelistí, jazyka a hlasivek ve spolupráci s dechovou činností. S rozdílem 

mezi mužským a ženským hlasem jsou patrné i hormonální vlivy. U hlasu nastávají první 

poruchy v dětství a v období puberty. 

Při dysfoniích a afoniích musíme vyloučit organické, tělesně podmíněné příčiny. 

Funkční hlasové poruchy se vyskytují poměrně často u lidí trpící depresemi, úzkostnými 

stavy či prostě zábranami v přirozené agresivitě a expanzivitě. Pozorujeme buď chabý 

a monotónní hlas, pacienti otevírají při řeči jen částečně ústa. Vzniká dojem, že se tímto 

projevují nejenom jejich zábrany hlasitě a otevřeně hovořit a komunikovat, nýbrž i onen 

potlačovaný impuls. Například pacienti, kteří nedostatečně otvírají ústa o to více cení 

zuby a jiní, kteří hovoří tiše, tak nutí ostatní k co nejvíce napjatému naslouchání, tím si 

vynutí dokonce větší pozornost. Ještě výraznější konflikt mezi tím něco říci a to samé 

zároveň zamlčet, se vyskytuje u koktání. Obsah těchto sdělení může mít jak sexuální tak 

i agresivní náplň, někdy se jedná o následky psychického traumatu, se kterým by se dítě rádo 

svěřilo, ale z nějakých důvodů to není možné. Poněvadž jsou ústa původním sídlem těch 

nejpříjemnějších pocitů při kojení a vůbec i přijímacím orgánem, mohou se na poruchách 

řeči podílet i problémy spojené s těmito emocemi a s tímto vývojem. I dětská zkušenost, 

že nyní může slovy dosáhnout něčeho, co bylo dříve dosažitelné jenom prostřednictvím 

jeho tělesných funkcí, se musí dítěti zdát jako magie, jako kouzlo a v mnohých kulturách 

bylo též písmo uctíváno. Tak se na řečových poruchách podílí tendence ovlivňovat okolí 

i si získávat jeho pozornost. 

O funkční afenii se jedná většinou o náhlou či opakovanou ztrátu hlasu, komunikace 

je většinou nahrazena šepotem, někdy je tento stav provázen kašlem, který je naopak 

velmi hlasitý. U výrazně neurotických pacientů, zvláště hysterických neuróz, nacházíme 

i naprostou ztrátu hlasu či je demonstrativním způsobem výrazně změněn. Jak výše uvedeno, 

lidská mluva obsahuje tolik aspektů naší existence, že její poruchy mohou být výsledkem 

nejrůznějších konfliktů, zvláště v mezilidské komunikativní oblasti. Této mnohotvárnosti 

by se měla přizpůsobit i terapie a to kombinací nácviku, hlubinným psychologickým 

zpracováním zmíněných psychických konfliktů a zábran. Po kratší individuální psychoterapii 

by měla následovat skupinová psychoterapie, ve které je jedním z cílů spontánní přirozená 

expresivita a komunikace. 

51 


11/10/10 1:09:14 PM

Psychosomatika pohybového ústrojí 

Revmatoidní artritidu jsme již probrali v kapitole o psychosomatózách. Stejně tak jsme 

věnovali jednu kapitolu bolestem v zádech, šíji a kříži. Budeme se zde tudíž věnovat jenom 

fibromyolalgii, což je novější označení pro chronické bolesti svalů, zvláště svalových úponů, 

charakterizované i zvýšenou bolestivostí určitých svalových bodů na tlak, a dále celkovým 

zvýšením vznímání bolesti svalstva a pohybového aparátu, sníženou pohyblivostí, zvláště po 

ránu, zvýšenou unavitelností, poruchami spánku a samozřejmě i poruchami afektivity. Dosud 

se užívá i jiných názvů jako mimokloubní revmatismus, svalový revmatismus, fibrozitis, 

myalgie apod. Toto onemocnění je stále častější a může vést až k pracovní neschopnosti. 

Charakteristické je, že tyto potíže často během volného času či dovolené téměř zmizí, 

to znamená že se jedná o pacienty extrémně citlivé na zátěž, a jí provázející napětí. Při léčbě 

těchto pacientů je nápadná rezistence na jakoukoliv léčbu, zvláště psychoterapeutickou, 

tendence se sdružovat s podobně postiženými pacienty a více méně agresivně vyžadovat 

speciální léčbu, resp. vyléčení, časté jsou změny lékaře, pacienti se často podrobují 

dalekosáhlým vyšetřením a jsou iritováni chyběním objektivního somatického nálezu. (Jistou 

úlevu přináší již stanovení diagnózy). Tato tendence i vyžadování důkladného vyšetření je 

součástí poměrně často perfekcionistické osobnostní struktury s tendencí opanovat sebe 

i okolí, což bývá často v konfliktu s tendencí sloužit a obětovat se. Tak jedna pacientka se 

během terapie probojovala k poznání a vyznání, že jí role prodavačky, na kterou si každý 

může cokoliv může dovolit, leze krkem. Zřejmé bylo její dominantní postavení v rodině, 

její tendence se všude a pro každého angažovat. Kvůli fixaci těchto pacientů na ryze tělesné 

příčiny je psychoterapeutická léčba velmi obtížná, samotná má malý úspěch, je třeba ji 

kombinovat s fyzioterapií, hydro-balneo terapií, elektroterapií, speciální gymnastikou, 

uvolňovacími cvičeními a často s lokálními anestetiky. Někdy jsou vhodná antidepresiva, 

jež mají i analgetický účinek. Některým pacientům pomáhá akupunktura, u jiných změna 

životosprávy či homeopatie. 

Psychosomatika kožních onemocnění 

O atopickém ekzému jsme pojednali v kapitole o psychosomatózách. 

Kůže má bezprostřední souvislost se čtyřmi důležitými oblastmi lidského prožívání. Za prvé 

reprezentuje naše ohraničení navenek, má důležitou funkci reagovat na různé ohrožující 

vlivy (proti nebezpečí zranění, popálení apod.), zároveň tvoří ohraničení vzhledem 

k vnitřku našeho organismu, takže reaguje i na impulsy zevnitř. Za druhé je kůže místem 

kontaktu s druhými lidmi a nositelem libých pocitů od narození, reagujíc na problémy 

a nedostatky v oblasti emočního kontaktu. Za třetí se kůže vyznačuje viditelností navenek 

52 


11/10/10 1:09:14 PM

(oproti jiným orgánům), takže se na ní zračí problémy týkající se našeho vzhledu, našich 

přání jak se prezentovat i studu, že není na našem vzhledu a chování něco v pořádku. Za 

čtvrté kůže jsouce na rozhraní mezi naší osobností a okolím s úkolem na něj reagovat má 

jistou podobnost s tzv. jáskými funkcemi , interakčními formami chování, schopnostmi 

jak zprostředkovat kontakt s okolím na mezilidské, psychologické úrovni. Ve všech těchto 

oblastech může kůže buď reagovat tak říkajíc v souladu s výše uvedenými funkcemi, pakliže 

se nevymanila z oné rané psychosomatické jednoty, či může zástupně vyjadřovat něco, co 

bylo potlačeno do této tělesné sféry z našeho vědomého prožívání a chování. V normálním 

případě přirozené propojenosti funkce kůže s psychickými funkcemi znamená, že kůže bude 

na výše uvedené situace vždy reagovat, např. zrudnutím, což však není patologické. 

Tak zvaným artefaktům se počítají manipulační, většinou sebepoškozující tendence, 

a samozřejmě prvním dostupným orgánem je povrch těla, kůže. Jak jsme si však řekli, kůže 

znamená i ohraničení od okolí, což představuje v psychickém slova smyslu počátek naší 

osobnosti, skrze kožní pocity se cítíme, stejně jako oním prvním „ne“, prvním prosazením 

vlastní vůle v dětství často negativistickým trucujícím způsobem. Toto ohraničení se 

znamenái odlišení se od okolí, lišení se od ostatních lidí, znamená to svým způsobem 

trvání na specifitě vlastní osobnosti ve srovnání s jinými. Proto představuje manipulace 

a sebepoškozování, sebepoškozovací chování na kůži manipulaci a sebepoškozování 

vlastní osoby. To je více či méně vědomé, od nočního škrábání či vytrhávání si vlasů přes 

neovladatelné tendence například u anorektických pacientek či drogově závislých pacientů 

působit si bolest řezáním se do kůže, od kompulzivní manipulace zvláště v obličejové 

části při juvenilním akné, až po škrábání či dokonce vědomé vyvolávání ekzému s cílem 

dosáhnout výhod onemocnění či navštěvování lékařů a nemocničních zařízení. 

V poslední době je stále častěji diagnostikována tzv. periorální dermatitida, vyrážka 

v okolí úst, zvláště u žen, někdy podporována kosmetiky. Oproti předchozím pacientům 

převážně s depresivně narcistickou osobnostní strukturou se zde jedná častěji o obsedantní 

– perfekcionistické pacienty s neustálými pochybnostmi, zda-li jejich kůže vypadá dobře 

a je dobře opatrována. Jedná se častěji o děti, které byly příliš opečovávány s ohledem 

na vzhled a čistotu. Někdy se nechávají i lékaři svést ke komplementárnímu chování 

a začnou předpisovat nejrůznější masti či krémy. Pacienti pak vděčně jakoukoliv léčbu 

přijímají, na druhé straně tendují k vlastní sebemedikaci. Speciální dermatologická 

a psychoterapeutická léčba by měla mít za cíl snížení pacientovy pozornosti týkající se 

čistoty a vlastního vzhledu. 

Alergické dermatitidy a Quinkův edém 

vyjadřují většinou na tělesné úrovni nesnesitelnost nějakého jak zevního tak vnitřního vlivu, 

neřešitelnost nějaké situace, podstatná bývá právě souběžnost alergie na vnitřní i vnější vlivy. 

53 


11/10/10 1:09:14 PM

Právě zde byla popsána alergie na velký olejový obraz tchýně visící nad postelí snachy, 

kde lze těžko rozeznat váhu obou těchto faktorů. U pacientů se svěděním, které je častější 

u žen, nacházíme buď zakázané či frustrované sexuální potřeby, což je zvláště nápadné při 

svědění v oblasti genitálu. Problematickou sexualitu nacházíme u pacientů s akné, která 

samozřejmě celou situaci ještě ztíží. Je vhodné během otevřeného rozhovoru o této důležité 

oblasti, zvláště u mladých lidí, zavést jasné a pacientům kontrolovatelné regule týkající se 

zdravého zacházení s touto kožně-hormonální poruchou a s jejím léčení. 

Psychosomatika gastrointestinálního traktu 

O vředové chorobě žaludku a dvanáctníku, jakož i o colitis ulcerosa a Morbus Crohn jsme 

pojednali v kapitolo o psychosomatózách. 

Do skupiny tzv. funkčních chorob patří pacienti s bolestmi břicha, s pocitem nadýmání 

a poruchami trávení (tzv. funkční dyspepsie), průjmy a zácpou. Tyto potíže jsou velmi 

časté a mnohdy jsou vedlejšími příznaky různých neurotických poruch. Nachází svůj výraz 

v běžné řeči, např. i že se někdo žere, polyká zlost, že mu leží něco těžkého v žaludku, že 

se mu z něčeho dělá špatně, něco se mu hnusí, či je z něčeho podělaný, že by se na všechno 

vy....kašlal. Ústa a přijímání potravy se stávají – vedle kůže - prvním kontaktem a setkáním 

se světem, s prsem matky, který něco dává či který frustruje. Jídlo se stává náhražkou za 

chybějící lásku či uznání, obezita i diety se týkají skoro poloviny ženské populace. 

U chronické obstipace se z psychologického hlediska jedná o emocionální zácpu 

charakterizovanou potlačením emocionality na úkor pořádkumilovnosti, šetrnosti, pedanterie, 

perfekcionismu, čistotnosti a tvrdohlavosti. Nadmíru je kontrolovaná zvláště agresivita. 

Naproti tomu průjmy jsou často spolupodmíněny stresem, jež přesahuje schopnost 

a možnost jeho zpracování, zvláště agrese a strachu. To podmiňuje úzkost z pocitem selhání 

a bezmocnosti a jakéhosi vzdání se, vydání se napospas, s tendencí povolení sfinkterů. 

Průjem znamená i nezpracování či nestrávení potravy, jež prochází rychle trávicím traktem, 

což odpovídá osobnosti, která se v psychické oblasti vyhýbá řešení a zpracování problémů 

a interpersonálnímu napětí. Tito pacienti si samozřejmě přejí, aby někdo za ně řešil jak 

jejich životní tak tělesné problémy, podrobují se stále novým vyšetřením i paramedicínským 

postupům, někdy operacím bez výrazného úspěchu. 

O poruchách příjmu potravy jsme pojednali ve zvláštní kapitole. Kromě anorexie a bulimie, 

které též přibývá, se dostává do středu zájmu zvláště obezita, jež postihuje v civilizovaných 

zemích již téměř 50 % obyvatelstva a 30 % dětí. Jídlo je zde většinou náhražkou pozitivně 

emocionálního kontaktu nebo i bezcílného prázdného života. Samozřejmě hraje roli nabídka 

a vrozená stará evoluční tendence vytvářet energetické tukové rezervy, která se projevuje 

54 


11/10/10 1:09:14 PM

zvláště u dětí matek, které zažívaly v těhotenství nedostatek spojený se stresem.Tyto děti 

pomalu, šetrně metabolizují, využívají lépe potravu, což vede při její lehké dostupnosti 

k obezitě. Kromě nevhodné stravy hraje samozřejmě velkou roli i nedostatek pohybu. Na 

tom se dnes podílí mnohahodinové denní sezení před televizí či před počítačem. Při léčbě 

je nutno vyvolat vlastní motivaci a přání změnit způsob dosavadního života, samotné diety 

nepomáhají, resp. vedou k opětnému nabytí původní váhy. 

Psychosomatika v gynekologii, urologii a sexuologii 

K nejčastějším psychosomatickým gynekologickým obtížím patří dočasná zástava menstruace, 

o které jsme se zmínili u anorexie. Dále bolestivá menstruace, psychogenní krvácení, bolesti 

v podbřišku a funkcionální sexuální poruchy jakož i klimakterické obtíže. 

Poněkud skurilní a řídkou poruchou je nepravé těhotenství, na kterém je však možno 

demonstrovat úzký vztah mezi duševnem a tělesnem: jak vědomé, tak i nevědomé přání 

otěhotnět často ve spojitosti s úzkostmi v intimním styku vedou k představě těhotenství. 

Tyto ženy jedí nadměrně (pro sebe i budoucí představované dítě), zvětšuje se i objem 

jejich břicha, kupují horlivě dětské prádlo, kočárek apod. Toto přesvědčení má dokonce 

někdy za následek, že se zvětší prsní bradavky a dojde k lehkému výronu mléka. 

Bolesti při menstruaci 

Začínají často již na jejím počátku, v pubertě, například coby výraz ambivalence k ženské 

roli, resp. úzkost z ní. Proto není divu, že někdy tyto potíže vymizí poté, co dívka začala 

brát pilulku proti otěhotnění, která je nejen hormonálně účinný, nýbrž i zmenší úzkost ze 

sexuálního styku; obé může vést k dozrání ženské sexuality. Jindy se mohou psychogenně 

„dědit“ tyto potíže z matky na dceru. Vyvolávajícím momentem mohou být však i školní, 

profesionální, partnerské a rodinné zátěže. 

Někdy se objevují tyto potíže i před menstruací jako tzv. předmenstruační syndrom, 

spojený s celkovým napětím na prsou, v podbřišku, ve stehnech,s bolestmi hlavy, příbytkem 

na váze na základě větší retence vody. Kromě již uvedených příčin se u těchto žen nachází 

zvýšená emoční vzrušivost, úzkostnost a pocity méněcennosti. Menstruace je vnímána 

negativně coby část ženského protestu proti omezené existenční možnosti ženy oproti 

mužům. Menstruace je jednou charakteristikou ženskosti, avšak i potíží s ní spojených ve 

srovnání s mužskou existencí. Potíže před menstruací vyjadřují celkovou nespokojenost 

žen s jejich údělem, s obtížností sloučit svojí profesi s rodinným životem, s nevyhovujícím 

manželství či například s nemožností otěhotnět. 

55 


11/10/10 1:09:14 PM

Psychogenní krvácení 

bývá často spojeno s náhlou psychogenní zátěží například zprávou o úmrtí se silným 

emočním vzrušením či znásilněním. Někdy se objevují pravidelná krvácení po intimním 

styku, jež znamenají též jakési znásilnění, podlehnutí přání muže přes vlastní nechuť 

k intimnímu styku. 

Poměrně časté jsou bolesti v podbřišku, jež vedou bohužel často k neustálým novým 

vyšetřením a operacím. Vyskytují se jak akutní, zde se většinou jedná též o protest proti 

dosavadní životní situaci ženy, tak i chronické, někdy i ve spojení s chronickými záněty 

vaječníků. Jedná se často o sexuální problematiku, nespokojenost, nesplněné přání mít 

děti či naopak úzkost z otěhotnění, mnohdy se jedná i o celkový depresivní syndrom 

spojený s vyčerpáním a sníženou obranyschopností. V podbřišku je vědomě i nevědomě 

lokalizována ženská sexualita i vše, co je s ní spojeno, jako například problémy partnerství 

či nezpracovaný rozchod, rozvod apod. U pacientek s chronickým zánětem a bolestmi 

vaječníků nacházíme nápadně často obtíž rozhodnout se pro jednoho ze dvou nebo více 

partnerů, resp. pro rozumného otcovského či kamarádského muže, nebo pro muže, který 

slibuje erotické uspokojení. 

Psychosomatické sexuální problémy 

nachází často výraz v bolestivém intimním styku, což může vést ke snížené připravenosti 

a chuti k němu. Psychogenní příčinou bývají často určité předsudky o tom, jak má intimní 

styk vypadat, předsudky o častosti či vhodnosti, což se někdy týká i žen v klimakteriu 

a po něm, které se domnívají, že tím intimní vztah a život skončil. Zafixované představy 

o intimním styku souvisí samozřejmě i s výchovou, s tím, jak matka i otec potvrdí počínající 

ženskost a erotičnost své dcery, i jak se sami k sobě chovají. Negativním výsledkem může 

být již porucha týkající se kladného a vzrušujícího prožívání erotického přání ve vztahu, 

dále porucha erotického prožívání při orgasmu, vaginismus (křečovité stáhnutí rodidel 

při intimním styku), dále již zmíněné bolesti při intimním styku a nakonec nejrůznější 

vegetativní a neurotické potíže. Podobné obtíže mohou být vyvolány i hormonálně, což je 

poměrně řídké a kromě toho neexistuje přímá korelace mezi hormonální hladinou v krvi 

a sexuální chutí, resp. potencí. Poruchy mohou být jen naznačeny, zřídka jsou extrémní, 

projevující se silnou úzkostí či pocitem hnusu ze sexuality. Jak u hyposexuality tak 

i u hypersexuality je třeba vyloučit organické příčiny. Co se týče intimního styku zde 

je třeba ohradit se proti předsudku, co je správnější či zdravější klitoridální či vaginální 

orgasmus či jeho kombinace. Většinou dochází u dívek k přesunu klitoridálního vzrušení na 

vaginální a obé vede k orgastickým vaginálním kontrakcím. K tomu je samozřejmě nutno 

se těmto zážitkům oddat beze strachu. Z tohoto důvodu je důležitá milostná předehra. 

56 


11/10/10 1:09:15 PM

Klimakterické obtíže 

byly donedávna považovány za převážně hormonální, což je z velké části tradovaný omyl, 

neboť u partnerství s bohatým intimním životem prakticky k žádným klimakterickým 

potížím nedochází. Celková nervozita, napětí, úzkosti a deprese souvisejí spíše s obavami 

ze vstupu do poslední fáze života. Děti opouští domov, rodiče umírají, partner často dosáhl 

vrcholu své kariéry a je plně zaměstnán a u žen vzniká pocit, že již nejsou tak zapotřebí, 

zvláště nemají-li atraktivní zaměstnání. Tím samozřejmě není řečeno, že má být upuštěno 

od hormonální léčby, která má příznivý vliv na stav sexuálních orgánů, působí preventivně 

proti osteoporóze atd. Spíše je třeba varovat před paušálním ordinováním léků na uklidnění, 

proti depresím apod. Spíše do sexuologie nežli do psychosomatiky patří snížení až ztráta 

sexuální apetence, dále problémy s poruchami prožívání orgasmu, libida, impotenc 

či ejakulacio precox. 

V oblasti urologie pojednáme krátce o prostatických potížích u mužů a častým dráždění 

močového měchýře u žen. Typické jsou opět diagnostické nejasnosti a názvy jako chronická 

bakteriální prostatitida, chronická nespecifická prostatitida, prostatická kongresce, 

prostatický syndrom, prostopatie, prostodynie, či vegetativní urogenitální syndrom. Jsou 

to názvy pro následující potíže: pocit tlaku v oblasti prostaty, hrázi a konečníku, táhnoucí 

se někdy až do třísla, varlat či stehen, obtíže při močení, tlaková či pálivá bolest v oblasti 

močového měchýře a napětí v oblasti křížové kosti. U akutní prostatitidy je třeba samozřejmě 

vyloučit infekci, která se však u chronických průběhů většinou nedá prokázat. Osobnostně 

se většinou jedná o pacienty se zvýšenou kontrolou, tedy i se svalovým napětím, či dokonce 

o obsedantní neurotické osobnosti. Právě zde jde opět o konflikt mezi tím dát sebe a vzdát 

se sebekontroly a tendenci podržet, mít, vlastnit a kontrolovat. Psychoanalytikové hovoří 

o análním či análně – uretrálním charakteru. Jistě si většina z nás pamatuje z dětství ono 

pozdržování stolice či močení a na onen zvláštní pocit při tom i při vyprázdnění. V terapii 

jde opět o znovuprožití těchto psychosomatických souvislostí, s následnou možností jejich 

zpracování a integrace. Při vyšetření často nacházíme i zvýšení tonus konečníku, což může 

vést k psychogenně podmíněnému výskytu hemerhoidů. Právě v této citlivé urogenitální 

oblasti jsou obtíže podmíněné často i hypochondrickým založením a s tím spojenými 

obavami, jakoby bylo postiženo přímo centrum osobnosti. Tito pacienti často střídají své 

odborné lékaře, neboť se necítili dostatečně pochopeni naordinováním antibakteriálních 

medikamentů, anebo odbyti tím, že se jedná jenom o psychické či neurotické potíže. Je 

třeba, aby lékař pochopil, že se zde mnozí cítí velice silně ohroženi ve svém sebevědomí 

a že potřebují jak emoční, tak i odbornou podporu. 

Nejčastější urologickou poruchou žen je již zmíněný dráždivý močový měchýř s častým 

nutkáním k močení, většinou mezi 40 a 60 rokem života. Někdy dochází k drobnému 

57 


11/10/10 1:09:15 PM

pomočování, někdy se objeví ono nutkání jenom v určitých situacích, právě když není 

toaleta v dosahu. Identita těchto žen je charakterizována spíše pasivně depresivním postojem, 

úzkostností a neschopností se agresivně prosadit. K druhému typu patří pacienti, kteří jsou 

většinou sebevědomí, aktivní a dominantní, přesto jsou jejich potíže spojeny i s bolestmi 

a problémy v sexuálním životě. Opět může tento symptom znamenat jak důkaz existujícího 

spojení psychiky a tělesna, coby syntonní části celkové, chronicky podrážděné, agresivní 

osobnosti, až po zástupnou reakci za pozdržování či vyhýbání se agresi. Úzkost 

z agresivních impulsů je přenesena na impulsy někoho pomočit a strach z okamžitého 

nenalezení toalety vede k neustálému pobytu na pracovišti nebo doma, což přispívá 

k vyhnutí se příslušným pokušením. 

éž u recidivujícího zánětu močových cest můžeme předpokládat jednak jistou orgánou 

dispozici, bakteriální nákazu, jednak pomočování či pozdržování močení v dětství, psychický 

konflikt, například mezi přáním po blízkosti a úzkosti se oddat. 

Neurologická a psychiatrická psychosomatika 

Psychogenní konverzní symptomy mohou napodobovat jakékoliv, tedy i neurologické 

onemocnění. V tomto oboru jde nejčastěji o psychogenní poruchy hybnosti, zvláště 

chůze, křečovité držení nohou, rukou, poruchy rovnováhy, psychogenní tortikolis až 

k hysterickému záchvatu. Poměrně těžko ovlivnitelné bývají kontraktury či psychogenní 

obrny horních či dolních končetin. Často též vidíme poruchy senzibility, jak její ztrátu, 

tak její zvýšení až k vývinu bolesti. Všem těmto symptomům je společné, že se nekryjí 

s anatomickým průběhem a příslušnou funkcí a funkčními okrsky nervů a že často 

souvisí s psychickým traumatem, jindy s tělesným úrazem, obé často sleduje určitý cíl 

a účinek na okolí. 

Tyto příznaky jsou často i nápadné pouhým pozorováním. Tak například u poruch chůze 

či u tendence padnutí je tato porucha náhlá, vyvolávána nějakým typickým podnětem, průběh 

je poněkud teatrální, někdy jakoby zpomalený, takže se pacient většinou nezraní. Někdy 

je možné zamezit těm symptomům, pakliže se nám podaří přesunout pacientovu pozornost 

na něco jiného. Oproti tělesně podmíněným poruchám, kdy se pacient snaží zaujmout 

co nejekonomičtější pozici, která by co nejvíce šetřila postiženou část těla, či co nejvíce 

zmírnila bolesti, se psychogenní poruchy vyznačují naprostým opakem, neekonomickým 

držením těla, které naopak vyžaduje zvýšenou svalovou sílu určitých částí těla a tím bývají 

například malé krůčky, připomínající chůzi po ledu, či balancování na provaze, jednotlivé 

symptomy spolu nesouvisí, jako například s tím spojený hrubý třes někdy i celého těla. 

U psychogenní parézy nebo obrně nacházíme opět zcela normální napětí svalů se 

zachovanými reflexy bez atrofií, dekubitů či jiných dystrofických poruch na kůži. 

Jak již jsme se zmínili o kompulzivních příznacích, to jest o určité pohybové stereotypii 

58 


11/10/10 1:09:15 PM

proti vědomé vůli pacienta, jejichž význam bývá pozorovateli zřejmý. Například jeden 

pacient při pozdravení vždy zároveň záporně kroutil hlavou z jedné strany na druhou. 

Blefarospasmus, křečovité stisknutí očí, se často zvyšuje při psychickém napětí. Jeho 

význam může být různý: od tendence někoho nevidět, něčemu se vyhnout, tendence 

nevidět reakci okolí, například v důsledku studu za něco. Poměrně častá je písařská křeč, 

jež částečně vyjadřuje odpor k této činnosti. O mdlobách a závratích jsme již hovořili 

v kapitole o poruchách krevního oběhu, vyjadřují často tendenci něčemu se vyhnout, 

být někým podržen, či to vyjadřuje pocit, že pacientovi mizí v přeneseném slova smyslu 

půda pod nohami, že se zbortily jeho dosavadní představy o životě. O závratě ve výškách 

může jít o potlačený impuls skočit a buď se rozletět či padat nebo být někým zachráněn. 

V poslední době se hodně hovoří o psychologické spolupodmíněnosti jednoho velice 

závažného neurologického onemocnění, roztroušené sklerózy mozku, která se podle 

pozorování některých psychoterapeutů vyskytuje u lidí, jejichž matky byly mezi 3. a 5. 

měsícem těhotenství vystaveny nadměrnému stresu. 

Nejbližší příbuzný obor psychosomatiky je psychiatrie, jež by měla co nejvíce respektovat 

psychologické a psychosociální vlivy na vznik psychiatrických onemocnění; ta se však 

v posledním desetiletí soustředila více na biologické, biochemické i genetické aspekty 

psychiatrických onemocnění. Teprve v posledních letech poukazují zobrazovací metody 

funkce mozku na vliv psychického stavu na aktivaci a fungování různých částí mozku. 

Právě u schizofrenie, klasické psychiatrické nemoci, s poruchou rozlišení mezi fantasií 

a realitou a s tím souvisejících kognitivních funkcí, může být příčinou jak genetická 

porucha před narozením, tak různé zevní poškozující vlivy, biochemická porucha v mozku 

následkem traumatu či chybějící výchovy, jež by vedla k vytvoření dostatečně silné a stabilní 

osobnostní struktury a zdravému sebevědomí. Vždyť právě u této nemoci se zcela nezdařil 

či se zhroutil onen první krok, jenž vede k vytvoření vlastní osobnosti, totiž k odlišení se 

od okolí, ohraničení se, jež se děje jak na úrovni intelektu, kognitivních funkci a chování, 

tak i na úrovni emoční osamostatňováním se od závislosti na matce. To, že se u psychotiků 

opět mísí vnitřní se zevním, že považují své fantazie za skutečnost, neznamená jenom 

zhroucení hranic osobnosti pod vlivem pro pacienta těžké situace, kterou již nezvládne, 

nýbrž je obranou proti neúnosné realitě, která přestane onou fúzí jako taková existovat, 

ztratí svou reálnost tím, že je „obsazena“ vnitřním světem pacienta. To bývá spojené jak 

s úzkostí tak i s úlevou, neboť reálné posouzení situace, úsudek, který by byl často až 

bolestný a zoufalý, není možný. Následná ztráta komunikace je též na jednu stranu bolestná 

a na druhou stranu odlehčující. Proto působí běžné léky úlevně, neboť jde jak na mozkové 

tak psychologické rovině o sníženou propustnost a vnímavost k vlivům okolí. 

Zatímco se u schizofrenie jedná většinou o vážné poruchy kognice a mezilidského kontaktu 

s tendencí emočního stažení se od lidí, vidíme u druhého typického psychiatrického 

onemocnění u deprese vývoj k extrémní formě závislosti. Naprosté přizpůsobení nevede 

59 


11/10/10 1:09:15 PM

k dostatečně pevnému a láskyplnému vztahu, nakonec dojde ke ztrátě sebevědomí 

a sebeceny, sebeobviňování a psychofyzickému zhroucení. Poněvadž se depresivní pacient 

chová podle hesla vše nebo nic, je možné pochopit, proč emoční příklon k pacientovi, 

nevede ihned k úspěchu. Jejich způsob řešení znamená přimknutí se k někomu, kdo vše 

bez vysvětlování pochopí a nahradí. Proto mají tito pacienti dojem, že všichni ostatní 

lidé mají něco, co jim samým chybí a co jim tito neposkytují. Výsledná závist, zklamání 

a zloba musí být opět potlačeny, aby alespoň stávající i když nedostatečné uspokojení 

ve vztahu nebylo ohroženo. V tomto zorném úhlu se deprese rovná zoufalé snaze přimět 

významné osoby ve svém okolí ke kontaktu nebo dokonce k vděčnosti, což může naopak 

vést k roztržce a ztrátě jak těchto lidí, tak i sebeúcty. Jak by takovéto události neměly mít 

vliv na mozek a vznik deprese, když mají vliv i na celý organismus, na svalové napětí, na 

bolest v těle, na poruchy funkce srdce či vznik vředové choroby dvanáctníku nebo tlustého 

střeva? Konec konců nás přesvědčuje o významné roli psychických faktorů jak u deprese 

tak u schizofrenie, i velmi úspěšné vyléčení během psychoterapie. Je důležitá komplexní, 

často kombinovaná medikamentózní a psychologická léčba. A tak lze dokonce hovořit 

o psychosomatóze mozku, to znamená, že psychické faktory mohou způsobit biochemické 

změny v mozku či neuronální poruchy, podobně jako je to s ostatními orgány těla. 

Nádorová onemocnění 

Zhoubná nádorová onemocnění mají mnohočetné příčiny, k jejich pochopení se hodí 

multifaktoriální modely, které zahrnutí genetickou dispozici, resp. genovou poruchu, 

biochemickou a hormonální podmíněnost, jakož i psychologické a psychosociální faktory. 

Dnes není již možné hovořit o karcinomatózní zbujelé buňce, nýbrž o buňkách, které se 

následkem různých vlivů chovají nádorově. Psychosomatika se zabývá jednak osobností 

a vlastnostmi postiženého pacienta, jednak událostmi, které nemoci předchází a nakonec 

i otázkou, zda-li existuje nějaké jasně prokazatelné spojení mezi psychikou, určitou 

psychickou zátěží a vznikem rakoviny. 

Moderní prospektivní studie, sledující výskyt psychosomatických chorob od mládí 

a jejich podmíněnost osobnostní strukturou, zjistily pro tyto pacienty odchylky v následujících 

oblastech: blízký vztah k rodičům, vnitřní agresivita, úzkostnost a depresivita. Jedná se 

často o jedince, kteří se vyznačují silnou vnitřní disciplínou, nestěžují si, naopak potlačují 

a vytěsňují afekty a impulsy, které by mohly být v konfliktu a pak by nádorové bujení 

mohlo být jakýmsi ventilem pro vzniklé napětí. Jestliže nádorové onemocnění vede často 

ke smrti, naskýtá se i domněnka, že se zde jedná o naprosté zabránění agresi projevit se 

navenek, ta se pak obrátí směrem dovnitř, což vede autoagresivně k sebedestrukci. Na 

citové rovině si to lze představit jako výčitky svědomí a trestání se za agresivní pohnutky 

60 


11/10/10 1:09:15 PM

u velmi korektních a na harmonii závislých lidí. Může zde hrát roli i silná zděděná agresivita, 

která musí být o to více držena v šachu. Samozřejmě je těžko odhadnout, zda uvedené 

osobnostní charakteristiky nejsou již reakcí na onemocnění, ve smyslu potlačování afektů, 

zvl. zloby na osud tak i smutku, což je spíše adaptivní reakce na onemocnění. Podobné 

je to i s častým pozorováním a hypotézou, že nádorové onemocnění vznikne za nějakou 

dobu po těžké ztrátě, zvláště vyvinul-li se pocit naprostého zoufalství. I to může být 

reakcí na onemocnění, zvláště tehdy, když okolí pacienta, doufajíce, že se k němu chová 

šetrně o nemoci nehovoří a tak se pacient cítí se svým onemocněním a hrozbě smrti stále 

osamělejší. Nejčastěji prokazovaná domněnka je ta, že přílišný stres, který je samozřejmě 

subjektivní a pro pacienty s nádorovým onemocněním by právě mohl následovat po ztrátě 

významné osoby, způsobuje svou hormonální odpovědí potlačení imunologických obranných 

reakcí a zoufalstvím podbarvená deprese snižuje obranyschopnost organismu nutná pro 

zneškodňování nádorových buněk, které se v organismu stále vyskytují. V experimentu 

bylo prokázáno, že určitý druh rakoviny, který je spolupodmíněn virovou nákazou, 

se vyvine jenom u těch zvířat, která byla vystavena každodennímu, i když ne extrémnímu 

stresu spojenému s běžným provozem v laboratoři, zatímco myši, které byly ponechány 

v klidu onemocněly 13x řidčeji. Zajímavé bylo zjištění, že pakliže nebyla myš v kleci sama, 

nýbrž s jinou myší, tak se pod vlivem stejné stresové situace vyvinuly psychosomatické 

poruchy a následkem i rakovina daleko řidčeji. Imunologický, ale paralelně i psychologický 

deficit ohledně obranyschopnosti proti rakovině je východiskem poměrně úspěšného 

psychologickému léčení rakoviny: jedná se o imaginativní techniky s představou boje 

proti rakovinným buňkám. V posledních desetiletích se změnil postoj lékařů k pacientům, 

kteří trpí rakovinou, který je daleko otevřenější a zároveň i citlivější. Pacienti mají právo 

na to zabývat se dostatečně intenzivně tím, co je třeba před možnou smrtí udělat, nad čím 

se zamyslet, s kým se ještě setkat či rozloučit. 

9. Prevence a terapie psychosomatických onemocnění 

Prvence 

O terapeutickém přístupu k jednolivým psychosomatickým poruchám jsme pojednali již 

v předchozích kapitolách. 

Cílem primární prevence je předcházení vzniku onemocnění, to znamená odstraněním 

možných příčin a psychosociálních rizik. Může být prováděna jednak individuálně, což 

je vlastně jedním z úkolů praktického lékaře, který by se měl zaměřit na životosprávu 

61 


11/10/10 1:09:15 PM

a zátěžové situace v životě pacienta. Dále se provádí ve skupinách, například ve školách se 

konají semináře ohledně správné životosprávy, či osvěta týkající se poruch příjmu potravy, 

jindy nabízí nemocenské pojišťovny různé kurzy, například týkající se správného držení těla 

a předcházení bolestem zad. V továrnách a podnicích se využívají pauzy ke společnému 

cvičení, podporuje se spolupráce a pozitivní atmosféra zlepšením komunikace mezi vedením 

a pracovníky. Stále častěji se pořádají i semináře jak ve školách, tak v podnicích ohledně 

zacházení se stresem. Zde je nejdůležitější zachovávat rytmus napětí a uvolnění, práce 

a aktivního odpočinku. 

Nakonec je primární prevence i jedním z úkolu státu, resp. zdravotnictví, který se snaží regulovat 

pracovní zátěž, resp. libovůli zaměstnavatelů v jednání se zaměstnanci, který se snaží zákony 

zajistit jistou sociální spravedlnost – ta významně koreluje se zdravím. Na sociální úrovni se 

ukázalo, že největší stres vyvolává ztráta sociálního statusu, selhávání v očích okolí. 

Prevence psychosomatických onemocnění je velmi obtížná, poněvadž by se týkala zásahu do 

vedení rodinného života, do způsobu výchovy dětí, což by mohlo být považováno za ohrožení 

občanských svobod a zásah do privátní sféry občanů. Spíše se osvědčuje zřizování linek 

první pomoci, telefonického poradenství jak ohroženým ženám, tak i dětem. Nejznámější 

model primární prevence je tzv. salutogenetický koncept Antonovského (1987), který chápe 

zdraví na jedné straně a nemoc na druhé straně jako kontinuum, zdraví není statické, nýbrž 

jde o neustálou snahu se pasivně či aktivně chránit proti škodlivým vlivům. 

Sekundární prevence se týká včasné diagnostiky začátku onemocnění a zabránění 

jejímu rozvinutí. Opět by se měla tato činnost odehrávat v ambulanci praktických lékařů, 

resp. všech lékařů a systematicky je prováděna sekundární prevence v rehabilitačních 

a lázeňských zařízeních. Tam by měla probíhat: 

intenzivní osvětová činnost ohledně vzniku a vývinu psychosomatických onemocnění, 

psychologické a psychoterapeutické poradenství, resp. psychoterapie, 

kreativní a ergoterapeutická léčba, 

aktivující opatření (pohybová léčba, gymnastika, sportovní terapie, fyzikální terapie, 

poradenství ohledně zdravé výživy. 

Světová zdravotnická organizace preferuje kromě ICD i ICF (internacionální klasifikaci 

funkčních poruch), s hodnocením a se soustředěním se na: 

schopnost zvládat každodenní úkoly v rodině, zaměstnání, ve volném čase, 

zlepšit schopnost zvládat psychickou zátěž, 

důraz na kompetenci v mezilidských vztazích, 

schopnost řešení problémů a rozhodování se 

flexibilitu (například ohledně nového zaměstnání) 

zvládání nemocí. 

Co se týče kvality psychosomatické rehabilitace, je nutno dbát na následující principy: 

62 


11/10/10 1:09:15 PM

princip vztahového terapeuta, ke kterému by pacient navázal vztah důvěry, 

princip skupinové terapie, 

princip metodického pluralismu, 

princip multiprofesionality a týmové práce, 

princip informace pacientů - psychoedukace, 

transparence 

princip aktivace osobních, profesních i sociálních skrytých možností 

princip kooperace a následné ambulantní péče. 

Tyto konkrétní léčebné kroky by měly obsahovat: 

psychoterapii, 

medikamentózní terapii, 

socioterapeutické poradenství, 

trénink týkající se pracovní situace, 

trénink týkající se denních schopností, dovedností, 

kreativní terapie a ergoterapie, 

sport a pohybová terapie, 

fyzioterapie, 

relaxační techniky, 

poradenství týkající se zdravé výživy 

péči o zdraví a zdravé tělo i zdravý duch, 

společně s pacientem vypracovat sociomedicínský posudek, 

poradenství ohledně doby po propuštění. 

Speciální prevence se týká osob, které již onemocněly nějakou akutní či chronickou 

psychosomatickou nemocí. Jde jednak o to zabránit chronifikaci onemocnění, jednak 

samozřejmě o vyléčení. O tom budeme jednat v následující subkapitole. 

Neuropsychologická teorie změny v psychoterapii 

Vědci, kteří studují vývoj mozku zjistili, že během ontogeneze dochází v prvém roce 

života k nejprudšímu a nejrozsáhlejšímu učení. Mozkové buňky konkurují o přístup 

k podnětům a zkušenosti s nimi vedou k jejich množení, tvorbě nových synapsí, a tam, kam 

se podněty nedostanou, zanikají. Nejde jenom o tělesný kontakt s předměty, o behaviorální 

experimentování, nýbrž i o hledání emocionálních podnětů ve stádiu vývoje toho kterého 

jedince, což je možno využít i v psychoterapii – v této preverbální fázi dítě dělá stále nové 

63 


11/10/10 1:09:15 PM

psychomotorické zkušenosti se sebou samým i se svým okolím. V rejstříku možností 

uskuteční jen ty, které se setkají s pozitivní rezonancí. Nereagování či averzivní reagování 

rodičů vede na všech vývojových stupních k tomu, že se tyto možnosti nerealizují, ty 

zůstávají na úrovni fyziologických reakcí. 

Tam, kde již dochází ke spojení tělesného reagování s emoční evaluací může být i tento 

proces skrze tabuizace, či traumatizace inhibován, takže „zbyde“ pouze tělesná reakce 

spojená s původním prožitkem úzkosti, studu či viny. To samé se odehrává opět na další 

úrovni řečového pojmenování emočního chování dítěte, kde jde o to, co se dostane do 

vědomí, zda-li byl dítěti jeho rodiči umožněn a zprostředkován pravý význam interakčních 

scén a co zůstane v nevědomí. Tělesné emocionální reakce, jenž ztratily návaznost na jejich 

význam k té které situaci, jsou pro takového člověka nepochopitelné a tudíž prohlášeny 

za chorobný symptom. 

Otázkou je, zda stačí uvést onu symptomatickou odpověď do kontextu té které zátěžové 

situace, na základě čehož je nahlédnuta její nynější i tehdejší významovost, a tím porozumění 

smyslu svého příznakového chování, řeči svého těla. Otázkou tedy je, zda tento vhled 

povede k integraci a spojení této tělesné či tělesně emoční reakce s celkovým prožíváním 

a porozumění té které situace včetně jejího převedení do intencionálního chování. 

Alternativně je třeba se tudíž zamyslet nad tím, zda je možná korekce dosavadních 

spojů v mozku a jejich nová tvorba spíše skrze interakce a nové zkušenosti na 

původní tělesné, či tělesně emoční neverbální úrovni. Intuitivně se tento názor 

prosazuje jak je zřejmé ze stále rostoucí obliby tělesně orientovaných terapeutických 

postupů. Jde o možnost, resp. nutnost korekce časných preverbálních zkušeností opět 

k neverbálními interakcemi. I během klasické formy rozhovorů na sebe obě strany 

reagují tělesně, mimikou, gestikulací, vzájemným postojem a chováním, terapeut 

stále reaguje na něco kladně nebo kriticky a něco nechává ležet stranou – mimo jiné 

i to, co se nehodí do jeho terapeutického přesvědčení. Jedná se jak o verbální tak 

i neverbální rozhovor, jež by si měl terapeut uvědomovat. Heigl a Streeck doporučuje 

zvláště u psychosomatických poruch místo pouhého principu interpretace aplikaci 

principu selektivní emoční odpovědi, s možností vytváření nové interakční zkušenosti 

obohacené emočním cítěním i emocionálním reagováním terapeuta. U poruch, jež 

vznikly na emocionální úrovni, a to se týká prakticky všech psychosomatických poruch 

– je bezpodmínečně nutné zasáhnout vlastními intervencemi až do emoční sféry, to 

znamená aktivovat emoční limbický systém (Roth, Kernberg). Ten rozhoduje o tom, 

jak prokazují výzkumy činnosti mozku, zda-li pacient přijme perspektivy druhého či 

nikoliv. Emoční systém lze přirovnat ke kompasu v nás (s kognitivní sebeinformující 

složkou i s tendencí se určitým směrem chovat), dle kterého jednáme. Nový způsob 

jednání musí být přitažlivější, uspokojivější co se týče našich bazálních potřeb 

po vztahovosti a jistotě na jedné straně, a po individuaci a růstu na straně druhé. 

64 


11/10/10 1:09:15 PM

Předpokladem toho je vlastní motivace, vzdát se dosavadních maladaptavních vzorců 

chování a dosáhnout pozitivních instruktivních cílů. Motivace k psychoterapii je dle 

různých výzkumů velmi dobrým prediktorem jejího úspěchu. Tu je však třeba mít 

i během terapie neustále na mysli, včetně zásady, že se pacient může jen tehdy vzdávat 

maladaptivních vzorců chování, když si zároveň ve spolupráci s terapeutem něco nového 

vytváří, a to nové musí být přitažlivější. V našem mozku funguje odměňovací systém: 

Nové, úspěšnější řešení aktivuje vyplavení dopaminu, který působí na další struktury, 

na nukleus accumbens, jenž je odpovědný za expresi endomorfinu, což má za následek 

pocit uspokojení či štěstí, a což tudíž vede k opakování úspěšného jednání. Vyplavování 

dopaminu má i pozitivní vliv na vytváření jak mozkových bílkovin, tak i nových nervových 

buněk a vytváření spojů mezi nimi. Ať již jde o biochemickou či nervovou aktivaci, či 

stimulaci nukleus accumbens, výsledný zážitek (zkušenost) musí předčit očekávání. 

Z toho by vyplývalo, že je třeba navozovat v pacientovi silnou motivaci a zároveň ho 

získat pro představu obtížné práce na sobě s možností jak pokroku tak i neúspěchu. 

Z hlediska terapeuta i pacienta jde o otevření se dosud nežitému, tomu co je blokováno 

pacientovou úzkostí, studem či vinou, a zároveň o dodávání odvahy k rozšíření žití o tyto 

oblasti lidského prožívání a chování. To není vždy lehké: pacient upřednostňuje navyklé, 

důvěrně známé chování, aby se vyhnul nejistotě či retraumatizaci, i když si zároveň 

přeje změnu. Terapeut se nachází v těžké situaci: má to oslovit, čemu se pacient vyhýbá 

a co jej zúskostňuje, ač tento u něj hledá zklidnění ? Kromě toho se i terapeut chová dle 

svých vlastních preferencí a nejistot, takže inklinuje k tomu se s pacientem dohodnout 

na výběru témat, o čem se bude hovořit a jakým způsobem komunikovat. Právě to se 

nazývá – oboustranným – odporem v průběhu terapie s nebezpečím, že to v interakcích 

nerealizované je i to, co pacient ze svého prožívání a chování vytěsnil. Pacient samozřejmě 

velmi citlivě vnímá svého terapeuta, opravdovost jeho zájmu o něj i jeho přesvědčení o 

smysluplnosti nových cest. Právě identifikace s jeho postojem přispívá k motivaci ke změně. 

Neurovědci objevili v mozku člověka tzv. zrcadlové neurony, prostřednictvím kterých 

vnímáme psychický stav druhého, hlavně jeho intenci. Náš mozek simuluje jeho jednání 

včetně empatického prožitku jeho emocí, motivací a úmyslů. Tím se nám stává chování 

druhých pochopitelné, vypočitatelné, což souvisí s naší potřebu po rezonanci, vazebnosti 

a spolupráci. V anamnéze našich pacientů se opakuje následující zákonitost: 

Tak jak jednají vztahové osoby s dítětem, jedná posléze dítě samo se sebou i s ostatními, to 

znamená, že empaticky přejímá „program“ včetně emočního významu od druhých. Tento 

interakční proces probíhá neustále dál s dalšími lidmi, což modifikuje původní zkušenost 

– zvláště pak během psychoterapie. Tak může pacient přijmout tolerantnější, akceptující 

či sebeexplorativní způsob zacházení se sebou. Je nutno podotknout, že přejímá a reaguje 

na naše skutečné postoje, vciťuje se do toho, co je pro něj důležité, takže na něj nejvíce 

působí to, co je kongruentní s naším vnitřním přesvědčením a postojem k němu. To se 

65 


11/10/10 1:09:15 PM

týká samozřejmě i postoje k pacientově tělesnosti a jeho obtížím, což pozná podle toho, 

jak na něj reagujeme, jak mu rozumíme. 

Zde je zvláště prospěšné přiřazování vlastního emocionálního prožívání a chápání pacienta 

k psychosomatickému symptomu. Když líčí například bolesti v souvislosti s rozvodem, 

terapeut poznamená: dovedu si představit, jak bolestný to byl rozchod a jaké rozhořčení, 

zklamání, bolest i smutek to ve vás vyvolává. Staemler (2009) srovnává tento způsob 

komunikace s teorií učení Vigotského, kdy sociální cestou zprostředkovává terapeut vyšší 

diferencovanější vývojovou úroveň, resp. razí cestu k její realizaci podobně jako je tomu 

při učení se řeči, kdy matka mluví na dítě dlouho před tím, nežli je dítě samo schopno 

mluvit. Ve skutečnosti se jedná o vzájemné empatické reagování na sebe, resp. setkání, 

což je zde uskutečňováno uvědomělým a systematickým způsobem. Jinými slovy jde 

o to, dát dosud nintegrovaným informacím pacienta – jeho prožitkům, chování, vztahům a 

symptomům srozumitelný význam, což se stane východiskem pro jakoukoli terapii. Badatel 

v oblasti výzkumu psychoterapie Vempold zdůrazňuje tři obecné principy, resp. účinné 

faktory: nadání a osobnost psychoterapeuta, kvalitu vztahu mezi terapeutem a pacientem, 

a ovládání psychoterapeutického směru, který terapeut zastupuje s tím, že různé druhy 

terapie mají přibližně stejný účinek. Lepší výsledky mají pacienti, kteří vyvíjejí v terapii 

vlastní aktivitu, kteří přebírají za výsledek psychoterapie svou část odpovědnosti. Aktivní, 

motivovaní pacienti jsou otevřeni novým vztahovým možnostem, zvláště v situaci zde 

a nyní v interakci s terapeutem. Samozřejmě terapeut mající zábrany bude jen těžko 

pacienta přesvědčivě motivovat k odvážnému chování. Tak se změna ve smyslu hlubšího 

porozumění a tím i otevření se tomu dosud nežitému musí udát napřed u terapeuta, což se 

neděje v případě, že je sám stejným oblastem uzavřen. Ke komplexní psychoterapeutické 

léčbě psychosomatických onemocnění patří i tělesně orientovaná terapie, relaxační cvičení, 

terapie zaměřená na tělesné vnímání, terapie zaměřené na proudění energie v těle, na 

zvyšování napětí i jeho odreagování a podobně. Důležité by bylo se zaměřit na to, co může 

udělat praktický nebo odborný lékař, to znamená na to, co by se dalo pojmenovat jako 

terapie postojem. Ten je důležitý zvláště u psychosomatických pacientů též proto, poněvadž 

přichází k psychoterapeutovi většinou neradi, bez přesvědčení o vlivu psychosociálních 

faktorů a bez motivace něco ve svém emočním vztahovém životě změnit. Mají spíše 

skeptický postoj po mnoha neúspěšných léčebných pokusech, které nevedly ke zmírnění 

jejich příznaků. Již proto, aby se jejich negativní vztah k psychoterapii dále nezhoršil, 

je nutno se věnovat podrobně pacientovým tělesným potížím, s náležitou pozorností 

a vážností. Fixace na tělesný původ symptomu je součástí jejich onemocnění. Nanejvýš 

uznává pacient z psychosociálních vyvolávajících faktorů ty negativní a těžko měnitelné 

sociální vlivy, jako je nezaměstnanost, pracovní zátěž nebo různé ztráty. Proto půjde 

o to zprvu nechat pacienta vyjádřit jeho subjektivní teorii o nemoci, kdežto poznámka, 

že je vlastně tělesně zdráv by vedla k negativní terapeutické reakci. Více než kdy jindy 

66 


11/10/10 1:09:15 PM

je třeba konstituovat dobrý vztah mezi pacientem a terapeutem, aby se pacient cítil brán 

vážně se svými obtížemi. Nezvyklá a obtížná situace psychosomatického pacienta, jeho 

ambivalentní vztah k léčitelům i rozdílná očekávání lékaře a pacienta vyžadují velkou 

trpělivost na obou stranách. 

67 


11/10/10 1:09:15 PM

Literatura 

Antonovski,A.: Salutogenese. Tübingen,dgvt,1997 

Bauer, J. Warum ich fühle, was du fühlst. Heyne, München, 2007. 

Bettighofer, S. Übertragung und Gegenübertragung im therapeutischen Prozeß. 

Ermann,M.: Pychosomatische Medizion und Psychoherapie. 

Kohlhammer, Stuttgart,2004 

Freud,S.:Studienausgabe. Band 1 – 9. Fischer, Frankfurt a.M., 1982. 

Kohlhammer, Stuttgart, 2000. 

Förstl, H. Theory of mind. Springer, Heidelberg, 2007. 

Grawe, W. Neuropsychotherapie. Hogrefe, Göttingen,, 2004. 

Heigl, Heigl-Evers, O. Lehrbuch der Psychotherapie. Fischer, Stuttgart, 1997. 

Chvála,V.,Trapková.: Rodinná terapie,psychosomatických poruch,Portál, Praha, 2004 

Koukolík,F.: Lidský mozek. Porál, Pfaha 2002 

Krause,R.:Allgemeine psychoanalyische Krankheitslehre.Kohlhammer, Stuttgart,1998 

Lammers, C-H. Emotionsbezogene Psychotherapie, Schattauer, Stuttgart, 2009. 

Lorenzer,A.:Die Sprache,der Sinn, das Unbewusste.Klett-Cotta,Stuttgart, 2002 

Lowen,A.:Bioenergetik,Rowolt, Hamburg,2008 

Luhmann, N. Macht. Lucius & Lucius, Stuttgart, 2003. 

Merleau-Ponty,M.:Phänomenologie der Wahrnehmung.De Gruyter,Berlin,1966 

Mitchell, S-A. Ovlivňování a autonomie v psychoterapii. Triton, Praha, 2002. 

Poněšický,J.:Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie, 

Triton, Praha 2004 

Roth, G. Aus Sicht des Gehirns. Suhrkamp, Frankfurt/Main, 2003. 

Riedl, L. Hrsg. Vom Ich zum Wir. Media Verlag, Riehen, 2002. 

Sachse U.:Traumazentriete Psychotherapie.Schattauer, 

Sachse U.:Traumazentriete Psychotherapie.Schattauer,Stuttgart, 2004 

Spitzer,M.:Geist im Netz. Spekrum, Heidelberg 1996 

Staemmler, F-M. Das Geheimniss des Anderen – Empathie in der Psychotherapie. 

Klett-Cotta, Stuttgart, 2009. 

Stern, D-N. Der Gegenwartsmoment. Brandes & Apsel, Frankfurt/M., 2007. 

Streeck, U. Psychotherapie komplexer Persönlichkeitsstörungen. Klett-Cotta, 

Stuttgart, 2007. 

Uexküll,T-v.:Psychosomatiche Medizin. Urban & Schwarzenberg, München, 1996 

Willi, J. Ökologische Psychotherapie. Rowohlt, Reinbek, 2005. 

Zepf,S.:Psychosomatische Medizin auf dem Weg zur Wissenschaft. Campus, 

Frankfurt/Main, 1981 

68 


11/10/10 1:09:15 PM

PSYCHOSOMATICKÉ

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?