vybrané kapitoly z lékařských věd pro příbuzné obory ve zdravotnictví

ISBN 978-80-904541-0-1 

978-80-904541-3-2 

PhDr. MUDr. Richard Olga DOSTÁLOVÁ, Dostálová, Machan, Th.D. CSc. CSc. VYBRANÉ ODBORNÉ KAPITOLY ČTENÍ A PSANÍ Z LÉKAŘSKÝCH Z LÉKAŘSKÝCH VĚD VĚD PRO PRO PŘÍBUZNÉ OBORY OBORY VE ZDRAVOTNICTVÍ 

VE ZDRAVOTNICTVÍ 

ODBORNÉ VYBRANÉ KAPITOLY ČTENÍ 

Z A Z LÉKAŘSKÝCH PSANÍ LÉKAŘSKÝCH VĚD 

PRO PŘÍBUZNÉ OBORY 

VE ZDRAVOTNICTVÍ 

MUDr. PhDr. Richard Olga DOSTÁLOVÁ, Dostálová, Machan, Th.D. CSc. CSc. 

06_OBAL_Vybrane_kpt_FINAL.indd 1 11/10/10 1:12:01 PM

EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND 

PRAHA&EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI 

Pražská vysoká škola psychosociálních studií 

Praha 2010 

ISBN 978-80-904541-0-1 

skripta_1.indd 6.10.2010, 22:04 

2 

06_OBAL_Vybrane_kpt_FINAL.indd 2 11/10/10 1:12:01 PM

Pražská vysoká škola psychosociálních studií 

Vybrané kapitoly 

VYBRANÉ KAPITOLY Z LÉKAŘSTVÍ 

pro nelékařské obory 

z lékaøských vìd 

pro pøíbuzné obory 

MUDr. Olga DOSTÁLOVÁ, CSc. 

ve zdravotnictví 

MUDr. Olga DOSTÁLOVÁ, CSc. 

Praha, PVŠPS 2010 

Praha, 30.7. 2010 

06_Vybrane_kpt_FINAL.indd 1 11/10/10 1:10:14 PM

Úvod 

Pro obory, pro něž platí požadavek přiměřené znalosti lidského těla, existuje celá řada různých 

publikací. Tyto publikace někdy přesahují svým rozsahem reálné potřeby těchto oborů, jindy zase 

jsou v některých oblastech až příliš stručné. 

V těchto skriptech se pokouším podat přehled o lidském těle i v dalších souvislostech, proto věnuji 

první dvě kapitoly tématům, jimž se v takových publikacích obvykle příliš prostoru nevěnuje, ač 

určitá orientovanost právě v nich je předpokladem pochopení dalších informací. 

Tato skripta si kladou za úkol shromáždit na omezeném počtu stránek potřebná nejdůležitější fakta, 

proto je jejich obsah značně zhuštěn. V každém případě je nezbytné doprovázet studium obrazovou 

dokumentací, které věnuji prostor na svých přednáškách, nebo – v případě nemožnosti se jich zúčastnit 

– jsou dostupné v doporučené literatuře a na internetu. 

U údajů neuvádím odkazy na jednotlivé autory přímo v textu jednak proto, že jde většinou o známá 

základní fakta, jednak proto, že v textech určených pro výuku to odvádí pozornost od studia. Na 

konci skript uvádím literaturu a zdroje, z nichž jsem čerpala. Skripta budou především užitečná 

k počáteční celkové orientaci v tomto předmětu a v konečné fázi k ověření znalostí a opakování 

látky. V průběhu studia bude možné se obrátit k některé doporučené publikaci, kde je problematika 

šířeji rozvedena. 

I přes stručnost této publikace se budou studentům jevit některé její části nadměrné, např. kosterní 

nebo svalová soustava anebo některé stati ze smyslových ústrojí. Přesto bylo nutné tento přehled 

podat tak, jak je uveden, k získání uceleného pohledu. Je na vyučujícím a jeho rozhodnutí, co bude 

z tohoto rozsahu vyžadovat. Já při přednáškách vždy upozorňuji na zvládnutí znalostí, které jsou 

zcela nezbytné, a na údaje, které průměrný student na známku „dobře“ přesně vědět nemusí. 

V textu používám různých zvýraznění podle důležitosti tak, aby srozumitelnost byla co největší. 

Postupuji při tom podle logického třídění látky a svých dlouholetých zkušeností s výukou. Jako 

přednostka radioterapie ve FN Motol do r. 1991 jsem přednášela radioterapii a onkologii studentům 

lékařství, v důchodovém věku pak se věnuji cele výuce studentů oborů, u nichž jsou potřebné 

základní medicínské znalosti. Své zkušenosti uplatňuji tedy i v těchto skriptech. 

Upozorňuji, že pro šetření místem jsem umísťovala tabulky ne vždy tam, kam bych přála. 

Níže uvádím základní publikace, z nichž je možno volit, k doplnění informací. 

Základní literatura 

DYLEVSKÝ, I. Somatologie. Učebnice pro zdravotnické školy a bakalářské studium. Olomouc: 

Epava, 2000. ISBN 80-86297-05-5. 

ROKYTA, R., MAREŠOVÁ, D., TURKOVÁ, Z. Somatologie. Učebnice. I.a II. Praha: Eurolex 

Bohemia, 2002. 80-86432-49-1. 

ROKYTA, R., ŠŤASTNÝ, F.Struktura a funkce lidského těla. Praha: Tigis, 2002. ISBN 8090130- 

2-3. 

Doporučená literatura 

ELIŠKOVÁ, M., NAŇKA, O. Přehled anatomie. Praha: Karolinum, 2006. ISBN-80-246- 

1216-X. 

GANONG, W.F. Přehled lékařské fyziologie. 20.vyd. Přel. J.Herget a K.Rakušan (ed.). Praha: 

Galén, 2005. ISBN 80-7262-311-7. 

2 


1. Chemická skladba organismu 

Chemická skladba živé a neživé hmoty je odlišná. 

Dospělý organismus člověka se skládá zhruba ze 60 % vody, 18 % bílkovin, 15 % lipidů, 5 % minerálních 

látek, 1 % sacharidů a 1 % nukleových kyselin. 

1.1 Biogenní prvky 

jsou s naprostou převahou prvky s nízkou hmotností. Všechny prvky v organismu se dělí na 

makroelementy a mikroelementy. 

K makroelementům patří 11 prvků, které tvoří 99,9 % hmotnosti živých těl. Ty se dále dělí na 

makrobiogenní a ostatní. Makrobiogenní nebo plastické prvky jsou: uhlík - carboneum /C/, vodík 

– hydrogenium /H/, kyslík – oxygenium /O/, dusík - nitrogenium /N/ a tyto prvky tvoří 95 % živé 

hmoty. Ostatní makroelementy jsou: fosfor /P/, síra - sulphur /S/, hořčík – magnesium /Mg/, vápník 

- calcium /Ca/, draslík – kalium /K/, sodík – natrium /Na/, chlor /Cl/ - ty tvoří 4,9 % živé hmoty. 

Mikroelementy jsou stopové prvky, které jsou obsaženy v organismu v nepatrných množstvích, 

ale jsou nezbytné pro jeho správné funkce. Podílejí se také na činnosti některých enzymů. Mezi 

stopové prvky patří železo - ferrum /Fe/, jód /J/, zinek /Zn/, měď – cuprum /Cu/, chrom /Cr/, 

mangan /Mn/, fl uor /F/, kobalt /Co/, selén /Sn/, molybdén /Mb/. 

Ionty jsou elektricky nabité částice, důležité pro elektrické napětí na membránách, jsou nezbytné 

pro funkci nervových a svalových buněk. 

Kationty jsou kladně nabité ionty. Vznikají ztrátou elektronu 1 z obalu atomu, takže převažuje kladný náboj jádra 

(protonů) 2 . V organismu to jsou ionty sodíku /Na/, draslíku /K/, vápníku /Ca/, hořčíku /Mg/. Anionty jsou záporně 

nabité ionty. V organismu to jsou chloridy, bikarbonáty, fosfáty, sulfáty. Záporně nabité jsou i bílkoviny. 

1.2 Organické sloučeniny 

Polymery je souhrnný název pro bílkoviny, nukleové kyseliny a polysacharidy. 

Bílkoviny jsou základními stavebními kameny živých organismů. Vznikají z aminokyselin3 , kterých 

je v živé hmotě kolem dvaceti. Bílkoviny mají význam stavební, působí jako biokatalyzátory, 

dále jako hormony. V těle připadá zhruba 20 % hmotnosti na bílkoviny. Existuje 8 esenciálních4 aminokyselin5 u dospělých a 10 u dětí6 . 

Všechny ostatní aminokyseliny si tělo umí samo vyrobit ze sacharidových a tukových zbytků. 

Pokud chybí jediná esenciální aminokyselina pro syntézu nějaké bílkoviny, tak se tato bílkovina 

vůbec nevytvoří. Jednoduché bílkoviny jsou proteiny (např.albuminy, globuliny) složené bílkoviny 

jsou proteidy (fosfoproteiny, glukoproteiny, lipoproteiny, nukleoproteiny). Sloučeniny o menší 

hmotnosti než bílkovina jsou polypeptidy, ještě o menší hmotnosti jsou peptidy. V organismu 

hrají peptidy důležitou roli – patří k nim některé hormony (inzulin) a látky ke komunikaci buněk 

(v imunitním a nervovém systému). 

Bílkoviny mají druhovou specifi tu, které pozbudou rozštěpením na aminokyseliny v trávicí trubici. Po 

deaminaci se zbytky aminokyselin oxidují na oxid uhličitý a vodu nebo se mění na tuky a sacharidy. 

1 Elektron je záporně nabitá elementární částice obalu atomu. 

2 Proton je kladně nabitá elementární částice jádra atomu. 

3 Každá aminokyselina má jednu skupinu karboxylovou COOH a jednu skupinu aminovou NH 2 , která je 

navázána na uhlík. 

4 Esenciální aminokyseliny si nedovede organismus vyrobit a získává je proto z potravy. 

5 Aminokyseliny nezbytné pro přežití: valin, leucin, methionin, fenylalanin, tryptofan, threonin, isoleucin a 

lysin. 

6 U dětí jsou to navíc histidin a arginin, nutné nikoliv pro přežití, ale nezbytné pro růst. 

3 


Enzym je tzv. biokatalyzátor, to je bílkovina, která je v malém množství schopna výrazně urychlit 

průběh určité biochemické reakce. Takový děj by bez toho probíhal jen velmi pomalu nebo vůbec. 

Enzymů je mnoho, každý z nich se uplatní jen v určité dílčí funkci a jsou nezbytné pro správnou 

činnost orgánů. 

Enzymy se podílejí na metabolismu, jsou důležité pro trávení, srážení krve, obranu organismu proti infekci. Enzymy 

jsou velmi citlivé na působení vnějších vlivů (teplota, kyselost, některé jedy). Řada z nich ke své činnosti potřebuje 

ještě přítomnost jiné látky – koenzymu, kofaktoru, kterým je často některý vitamin nebo stopový prvek. 

Lipidy je souhrnný název pro tuky, vosky a fosfolipidy (lecitiny, kefaliny, sfi ngomyeliny). 

Lipidy jsou zásobárnou energie v organismu. Jsou to estery vyšších karboxylových kyselin 

nasycených i nenasycených. Jsou ve vodě nerozpustné. 

Tuky jsou estery mastných kyselin a trojmocného alkoholu glycerolu. Mastných kyselin je kolem 

padesáti, z nich tzv. esenciální mastné kyseliny si nedovede tělo vytvořit a přijímá je v potravě. Mezi 

ně patří kyselina linolová (ze skupiny omega 6) a kyselina alfa-linoleová (patří do skupiny gama 3). 

Pevné tuky obsahují nasycené mastné kyseliny (např. kyselina laurová, palmitová a stearová) a oleje nenasycené 

mastné kyseliny (např. kyselina olejová, linolová). Oleje lisované z rostlin za studena jsou pro organismus 

cennější než oleje lisované za tepla. Tuky podporují vstřebávání látek. Živočišné tuky jsou vepřové sádlo 

a lůj. Stárnutím tuků dochází k jejich zmýdelňování, kdy se pak zvyšuje jejich kyselost. 

Steroly jsou přirozené steroidní alkoholy, velmi rozšířené v organismu, kde tvoří přirozenou součást 

lipidů, je to např. cholesterol, který je důležitou součástí buněčné membrány. 

Vosky 7 vytvářejí na povrchu listů ochrannou vrstvu zvanou kutikula. Nejčastěji se používají vosky z ovčí 

vlny (Cera lanae), vosky včelí a vorvaňovina (cetaceum). 

Tuková podkožní vrstva chrání člověka i zvíře před tepelným ztrátami, protože lipidy jsou špatnými 

vodiči tepla. Tuky vstupují do mízního oběhu. Při hladovění může organismus pozbýt až 90 % 

svých tukových zásob. Dalším katabolickým procesem glycerolových kyselin vzniká aceton, který 

je vylučován močí. Při nadměrném katabolismu se aceton nestačí vyloučit a hromadí se v krvi. 

Sacharidy jsou nejrozšířenějšími látkami v přírodě. Jsou to organické sloučeniny uhlíku, vodíku a 

kyslíku. Jejich úkolem je okamžité poskytnutí energie organismu. Jsou základní složkou buněčných 

stěn baktérií a rostlin. Jsou jednoduché (monosacharidy) a složené (oligosacharidy a polysacharidy). 

Ty vznikají kondenzací cukrů jednoduchých 8 . 

Sacharidy tvoří v těle hlavně energetickou zásobu. Jsou součástí buněčných stěn a mezibuněčné 

hmoty. Polysacharidy se mohou vázat s proteiny na glukoproteiny nebo s lipidy na glykolipidy. 

Sacharóza je nejužívanější z lehkých cukrů. Je složena z glukózy a fruktózy. V přírodě je velmi 

rozšířená. Maltóza je glukóza + glukóza. 

Především kosterní svaly potřebují ke své činnosti cukry. Energii svaly získávají tak, že se v nich molekuly 

glukózy štěpí na molekuly kyseliny mléčné za uvolnění pro sval potřebné energie. Pokud sval dostane 

dostatek kyslíku, tak se rozloží kyselina mléčná na oxid uhličitý a vodu. Zásadně platí, že čím lehčí cukry 

se konzumují, tím horší následky v organismu mají. 

Škroby9 jsou polymery glukózy, jsou jediné polysacharidy, které mohou lidé ve své trávicí trubici 

zpracovat. Alfa amyláza je enzym ve slinách, v pankreatické a ve střevní šťávě a tráví potravou 

přijímaný škrob na disacharid maltózu, trisacharid maltotriózu a dextriny10 . 

Ke štěpení cukru laktózy – mléčného cukru, který je složen z glukózy a galaktózy - je třeba 

speciální enzym laktáza11 . 

7 Vosky jsou estery vyšších alifatických kyselin a alifatických alkoholů. Alkoholy mají až 30 uhlíků. 

8 Jednoduché sacharidy jsou pentózy (deoxyribóza, ribóza) a hexózy (glukóza, fruktóza, galaktóza). Hexózy 

mají 6 atomů uhlíku (C). Pentózy mají 5 atomů uhlíku. 

9 Škrob je zásobní polysacharid rostliny. Obsažen v semenech a hlízách. S roztokem jódu se barví modře. 

10 obsahují 8 molekul glukózy. 

11 Galaktózu totiž není možné strávit – musí se přeměnit na glukózu. 

4 


Glykogen je živočišný zásobní polysacharid. Je přítomen v játrech a svalech jako zrna. Je složen 

také z glukózových jednotek. Roztok jódu nebarví a je rozpustný ve vodě. 

Nukleové kyseliny přenášejí dědičné informace. Je to jednak deoxyribonukleová (DNA), jednak 

oxyribonukleová kyselina (RNA). 

Představují řetězec různé délky, který je tvořen nukleotidy, tj. cukr, pyrimidinová nebo purinová báze12 a fosfát. Po odštěpení fosfátu zůstává nukleosid, tedy cukr a příslušná báze. V nukleových kyselinách jsou 

puriny zastoupeny adeninem a guaninem, pyrimidiny cytosinem a thyminem. V RNA je cukr zastoupen 

ribózou a místo thyminu je uracil. RNA má jen jedno vlákno, DNA tvoří dva dlouhé řetězce, které se 

kolem sebe otáčejí, takže vytvářejí spirálu. Oba řetězce se navzájem doplňují tak, že v místě, které tvoří 

jakoby příčku představovaného žebříku, se spojuje vždy jedna báze purinová s jednou bází pyrimidinovou 

vodíkovým můstkem. Každý řetězec se může rozvinout, otevřít v místě spojení bází jako zip a vytvořit si 

doplňující nový řetězec, pokud má možnost získat z okolí pro toto vytvoření potřebné látky. Seskupení 

a sled bází představuje genetickou informaci nazvanou genetický kód. Tzv. kodon je tvořen třemi za sebou 

jdoucími nukleotidy. Gen je tedy informace, která je nutná pro tvorbu jedné molekuly proteinu. Avšak jeden 

gen může ovládat tvorbu i několika bílkovin. 

Enzymy, které štěpí nukleové kyseliny, se nazývají nukleázy (deoxyribonukleáza, ribonukleáza). 

Konečným produktem po odbourání nukleových kyselin je kyselina močová. Její množství 

v organismu ukazuje, nakolik se rozpadají buněčná jádra. 

Nukleové kyseliny a proteiny jsou základními látkami pro živou soustavu. 

1.3 Biochemické děje v organismu 

Rozdíl mezi chemickými a biochemickými reakcemi spočívá v tom, že biochemické reakce se 

odehrávají uvnitř buněk a za nižší teploty. Vyšší teplota by znamenala poškození bílkovin. V 

organismu při těchto pochodech působí enzymy na určitou látku jen ve velmi krátkém okamžiku 

probíhající reakce a pak na to navazuje svou činností další enzym. Během jedné biochemické 

reakce působí postupně celá řada enzymů. Nejznámější biochemické reakce: 

Oxidace (okysličení) je chemický děj, při němž určitá látka ztrácí elektron (resp.ztrácí vodík či získává kyslík) 

např. okysličením vzniká z dvojmocného železa trojmocné železo, tedy např. z hemoglobinu hemiglobin. 

Redukce je chemický děj, při němž látka elektron přijímá 13 . 

Oxygenace je pouhé navázání kyslíku. Příklad: vazbou kyslíku na hemoglobin vzniká oxyhemoglobin, 

nenastává však oxidace železa hemu, Fe zde zůstává dvojmocné a kyslík lze s této vazby opět uvolnit. 

Dehydratace je odštěpování vody za vzniku dvojné vazby. 

Dekarboxylace je odstranění skupiny COOH z molekuly substrátu14 tím způsobem, že se odštěpuje oxid 

uhličitý (CO ), tento děj obstarávají enzymy zvané dekarboxylázy. 

2 

Deaminace představuje odstranění aminoskupiny (odstraněn dusík). Deaminace aminokyselin je nezbytná, 

pokud se mají využít jako zdroj energie, nebo se mají přeměnit na cukry nebo tuky. Uplatňuje se také při 

detoxikaci škodlivých látek. 

Transaminace je umožněna enzymy aminotransferázami (starší název transaminázy), které se podílejí na 

metabolismu dusíku a aminokyselin v organismu. Zvýšení hladiny aminotransferáz v krevní plasmě je 

znamením ukazujícím na poškození jaterního parenchymu nebo srdeční svaloviny. 

Citrátový cyklus (cyklus kyseliny citrónové, Krebsův cyklus) je základním složitým biochemickým 

cyklem, který probíhá v organismu. Představuje řadu reakcí při aerobní oxidaci sacharidů, lipidů 

i proteinů. 

12 Puriny a pyrimidiny jsou heterocyklické sloučeniny obsahující dusík. 

13 Oba pochody se doplňují, při oxidaci jedné látky probíhá současně redukce druhé látky. Tato dvojice tvoří 

tzv. redoxní systém. 

14 Substrát je látka vstupující do reakce, termín se užívá v enzymologii. 

5 


Nastává postupnou dekarboxylací kyseliny citrónové mající šest uhlíků. Tento citrátový cyklus se uplatňuje 

naprosto zásadně v dalších metabolických dějích jako je glukoneogeneze 15 , transaminace, deaminace nebo 

lipogeneze (tvorba lipidů). Pro průběh citrátového cyklu jsou nezbytné čtyři vitaminy: thiamin (B 1 ), ribofl avin 

(B 2 ), niacin (B 3 ) a kyselina pantothenová (B 5 ). 

2 Základy biologie 

2.1 Základní znaky života 

jsou metabolismus, dráždivost a množivost. K těmto třem znakům je možno přidat ještě další 

dva znaky tj. vnitřní uspořádání včetně řízení funkcí a dědičnost 16 . 

1) metabolismus – řízená přeměna látek a energií, výměna látková, 

2) dráždivost – schopnost reagovat na měnící se podmínky prostředí, 

3) množivost – schopnost zajistit kontinuitu života, autoreprodukce je podstatou biologické evoluce. 

Ad 1) Metabolismus zahrnuje anabolismus a katabolismus, které musejí být v rovnováze. 

a) Anabolismus je tvorba složitějších látek nutných buď k výstavbě organismu, nebo 

sloužících jako zásobárna energie. Vytvářejí se z látek jednodušších. 

b) Katabolismus je rozklad složitějších látek na jednodušší za současného uvolnění 

energie. Metabolit je produkt přeměny určité látky. 

Ad 2) Dráždivost – patří sem vše od jednoduchého pohybu až po růst. Aktivita živočicha – a 

tím i rychlost pohybu – velice souvisí s rychlostí metabolismu. 

Ad 3) Rozmnožování (reprodukce) je proces tvorby potomstva. Může být nepohlavní nebo pohlavní. 

a) Nepohlavní (asexuální, vegetativní) rozmnožování je biologický proces, kterým organismus 

vytváří geneticky identické potomstvo (klony) 17 . 

b) Pohlavní (sexuální) rozmnožování je biologický proces, při němž se tvoří potomek spojením 

dvou typů pohlavních buněk vytvářemých odlišnými orgány. Tyto pak jsou v různých jedincích 

- gonochorismus nebo v jenom jedinci - hermafroditismus. 

Zvláštním případem je partenogeneze - vývoj vajíčka bez jeho oplodnění, tedy bez spermií. Může se 

vyskytnout u bezobratlých živočichů, u hmyzu, ryb a plazů a dokonce někdy i u ptáků, uvádí se, že u savců 

nebyl pozorován. 

2.2 Základní pojmy z biologie 

Aerobní organismy – pro jejich život je nutná přítomnost kyslíku. 

Anaerobní organismy –nepotřebují kyslík ke svému životu. 

Fotosyntéza je proces, při němž pomocí světelné energie vznikají hlavně v zelených rostlinách sacharidy 

z vody a oxidu uhličitého. Ze sacharidů vznikají další organické sloučeniny. Energii v nich uloženou mohou 

využívat další organismy. K fotosyntéze je nezbytný chlorofyl – zeleň listová, má schopnost přeměňovat 

energii slunečního záření na energii chemickou. 

Autotrofní organismy tvoří organické látky z vody, oxidu uhličitého a anorganických sloučenin 

dusíku za spotřebování zevní energie. Je to buď chemoautotrofi e (chemická oxidace amoniaku, 

síry, železa, dusitanů) nebo fotoautotrofi e (využití světla). 

15 Tvorba glukózy z necukerných látek např.aminokyselin, která nastává v organismu po vyčerpání zásoby 

cukrů. 

16 Dědičnost je předání genetické informace potomstvu. Dědičná paměť představuje základní životní funkci. 

17 Nezmar (hydra) či kvasinky se reprodukují pučením nebo rozdrcením ve více částí a u každé této části se 

chybějící části dotvoří. Tak se množí většina rostlin. 

6 


Heterotrofní organismy obstarávají svou výživu a získávají energii z organických látek pocházejících 

z jiných organismů nebo jejich produktů. 

Prokaryonta jsou organismy, které nemají buněčné jádro a obsahují dědičnou informaci 

v jediném chromozómu neobaleném membránou. Jsou to bakterie, některé řasy, mykoplasmata. 

Neobsahují mitochondrie. 

Eukaryonta jsou organismy, které mají jádro, jejich genetický materiál (chromozómy) je obklopen 

membránou. Z jednobuněčných organismů sem patří prvoci (protozoa), dále pak všechny vícebuněčné a 

mnohobuněčné organismy (houby, rostliny a živočichové). Tyto buňky obsahují mitochondrie 18 . 

Fylogeneze je vývoj druhů v přírodě. 

Druh je jednak základní jednotkou klasifi kace, jednak existence forem života. Příslušníci jednoho 

druhu vykazují podobné tvary i funkce. Jsou schopni se křížit a množit. 

Ontogeneze je vývoj jedince od oplodnění vajíčka spermií až do konce života. 

Pasteurizace – usmrcení živých bakterií v mléce, víně apod. zahřátím na teplotu 70 st.C na dobu 30 minut. 

Chuť a vůně potravin se tak nemění, avšak baktérie ve formě spór přežijí. Jejich množení je však možno 

zabránit rychlým ochlazením tekutiny na teplotu pod 10 st.C19 . 

Hypotermie – snížení tělesné teploty. Při teplotě 28 st.C v konečníku člověk pozbývá schopnosti spontánního 

návratu teploty, ale pokud se teplota přivede zvnějšku, není člověk poškozen. Pokud se zabrání vzniku 

krystalků ledu ve tkáních, lze snížit teplotu pokusných zvířat pod bod mrazu bez poškození. Člověk snáší 

podchlazení na 24 – 21 st.C. Umělé hypotermie se užívá při operaci srdce a mozku, značně se tak snižují 

životní funkce a zabrání se většímu krvácení. 

Homoiotermní živočichové mají stálou tělesnou teplotu, nejsou nezávislí na vnější teplotě. Jsou 

to ptáci a savci. 

Poikilotermní živočichové nemají stálou tělesnou teplotu, jejich tělesná teplota závisí na teplotě 

okolí. Patří sem bezobratlí, z obratlovců ryby, obojživelníci a většina plazů. 

Ekologická přizpůsobivost – ekologická valence – je rozmezí podmínek prostředí, jimž se je 

organismus schopen přizpůsobit. Hranice ekologické valence bývají rozdílné u jedinců téhož druhu 

a dokonce i u téhož jedince jsou závislé na různých okolnostech, např.na věku20 . 

Biotop představuje podmínky místa, kde určité organismy žijí. Jde o podmínky neživé (geologické 

složení, nadmořská výška, klima, střídání světla a tmy, střídání ročních období) a podmínky živé 

– všechny ostatní organismy tam žijící. 

2.3 Systémové pojetí organismu 

Systém je objekt tvořený souborem prvků, mezi nimiž existují nějaké vztahy. 

Neživý systém je uzavřený systém, směřuje k entropii, k menšímu stavu energie, ponechán sám 

sobě energii ztrácí, zaujme stav o nejmenším obsahu energie. 

Živý systém se liší od neživého tím, že je schopen si udržet velké množství volné energie. Je to 

otevřený systém, který si udržuje uspořádanost. Živý systém si vyměňuje se svým prostředím 

aktivně látky, energii i informace. V živých systémech jsou prvky hierarchicky uspořádány. Systém 

na nižším stupni organizovanosti je součástí systému na vyšším stupni organizovanosti. 

V tomto předmětu se budeme zabývat těmito úrovněmi živého organismu: 

Buňka – tkáň – orgán – orgánová soustava – jedinec (organismus). 

Prostředí působí na systém ve vstupech (čidlech) svými podněty (vstupními signály). Tyto informace jdou 

vzestupně (aferentně) do řídící soustavy, která je zpracuje a vytvoří výstupní signál. Tato jde sestupně 

18 Mitochondrie mají vlastní DNA. 

19 Název odvozen od Louise Pasteura, což byl fr.chemik a bakteriolog 19.stol. 

20 Velká citlivost vůči podmínkám prostředí se projevuje u člověka v období nitroděložního vývoje, v dětském 

věku a ve stáří. Také biologicky, psychicky nebo sociálně oslabení jedinci mají zpravidla menší toleranci vůči 

podmínkám prostředí. 

7 


(eferentně) k výstupu (výkonné orgány) jako odpověď na působení podnětu. Při změně původních podmínek 

dříve, než nastane odpověď, uplatní se zpětná vazba. Je umožněna signalizací, která informuje o změně 

podmínek řídící soustavu, která tak může odpověď upravit. 

2.4 Způsoby spolužití organismů 

Symbióza je spolužití. Je to způsob existence dvou či více organismů, které si jsou vzájemně 

užitečné. Např. bakterie v tlustém střevě dodávají člověku vitamin K 21 . 

Komenzalismus je „spolustolovnictví“. Je to soužití organismů, aniž by si působily škodu. V lidském organismu 

tak žije velké množství bakterií (tlusté střevo, dutina ústní) a kvasinek. Komenzál je spolustolovník. 

Parazistismus je příživnictví, cizopasnictví. Určitý organismus škodí jinému organismu a využívá 

ho 22 . Čím je však parazitování vývojově starší, tím méně škodí svému hostiteli. Čím je parazit 

dokonalejší, tím menší má spektrum svých hostitelů. Dokonalý parazit má jen jednoho hostitele, 

kterému už ani nemusí škodit. Může hostiteli i občas být prospěšný. Překračuje pak meze mezi 

parazitismem, komenzalismem a prospěšnou symbiózou (mutualismem). 

Parazit tedy odebírá potřebné látky a škodí hostiteli. Parazité v širokém smyslu jsou choroboplodné 

bakterie i viry. Parazité v užším smyslu jsou prvoci (malárie, toxoplasmóza), červi (roupy, škrkavky, 

tasemnice) a členovci (svrab, vši atd.). 

Saprofyt – organismus, který ke svému životu využívá rozkládajících se částí jiného organismu 

nebo jeho výměšků, aniž ho však poškozuje. V lidském organismu jsou to např.kvasinky či některé 

bakterie (Escherichia coli). Žijí zejména v dutině ústní, v tlustém střevě, na kůži. Za určitých 

okolností však mohou způsobit i onemocnění (při snížení odolnosti). 

3 Pojmy související s orientací v lidském těle 

Při určování polohy v lidském těle se používá zavedená nomenklatura. Pro tato označení jsou jednak česká 

slova, jednak slova počeštělá, která jsou většinou odvozená z genitivu latinského slova, a konečně ryze 

odborná slova převzatá z latinského nebo řeckého jazyka. Níže uvedené pojmy jsou uvedeny většinou 

nejdříve počeštělým slovem s latinským základem, v závorce je toto slovo latinsky a ve druhém sloupci je 

jeho český význam. 

3.1 Směry, poloha, tvar a roviny 

Kraniální (cranialis) směrem k lebce (cranium – lebka) 

Kaudální (caudalis) směrem k ocasu (cauda – ocas) 

Laterální (lateralis) boční, postranní (latus, genitiv lateris – strana, bok) 

Mediální (medialis středový, ležící ve vnitřní poloze (medium – střed) 

Ventrální (ventralis) na břišní straně, směrem k břichu (venter – břicho) 

Dorsální (dorsalis) hřbetní, směrem dozadu (dorsum – hřbet, záda) 

Proximální (proximalis – nejbližší) bližší počátku, např.končetiny (směrem k rameni) 

Distální (distalis) vzdálený od počátku (u končetin k prstům) 

Superior hořejší, povrchnější 

Inferior dolejší, spodnější 

Axis (gen.axis) m. osa 

21 Příkladem úspěšného soužití dvou různých organismů je lišejník - je to soužití řasy a houby. Spojení producenta 

organických látek s jejich spotřebitelem. Je tak soběstačný, že může žít na nejrůznějších nehostinných místech. 

22 Příklady parazitismu: plíseň bramborová, dále jmelí (viscum album) na větvi borovice má dokonce vlastní 

zelené listy. 

8 


Longitudo, -dinis délka 

Latitudo, -dinis šířka 

Superfi cialis povrchový 

Profundus hluboký 

Internus vnitřní 

Externus vnější 

Dexter (dextra, dextrum) prav(ý, á, é) 

Sinister (sinistra, sinistrum) lev(ý, á, é) 

Konvexní vyklenutý 

Konkávní prohloubený 

Frontální - čelní, označuje rovinu, která prochází tělem 

rovnoběžně s čelem a rozděluje tělo na přední a zadní část. 

Sagitální - svislá rovina, prochází tělem zepředu dozadu 

(sagitta - šíp), dělí tělo na pravou a levou část 

Transverzální - příčná rovina, kolmá na dlouhou osu těla nebo končetiny, 

dělí tělo na horní a dolní část 

3.2 Barvy 

Albus, alba, album bílý, -á, -é 

Flavus, fl ava, fl avum žlutý, -á, -é 

Niger, nigra, nigrum černý, -á, -é 

Ruber, rubra, rubrum červený, -á, -é 

3.3 Koncovky, z nichž lze odvodit význam pojmu 

-óza je: 1. koncovka pro nezánětlivé onemocnění. Název nemoci se vytvořil přidáním této 

koncovky k řeckému názvu postiženého orgánu (dermatóza, nefróza, neuróza) 

2. označení pro fyziologické děje (fagocytóza, osmóza), 

-áza koncovka pro název enzymu, 

-cyt koncovka označující zralou buňku, 

-blast koncovka označující některé nezralé buňky, zejména nezralé krvinky, 

(blastos –zárodek), název se vztahuje k růstu, 

-om latinské názvy nádorů mají koncovku – oma. Výjimku tvoří např. glaucom (zelený 

zákal), hematom (krevní výron), 

-cytom koncovka pro název nezhoubného nádoru, 

-blastom používá se buď jako koncovka pro konkrétní název zhoubného nádoru nebo 

samostatně jako označení zhoubného nádoru obecně, 

-émie tato koncovka může představovat: 1. normální hladinu něčeho např. glykémie – hladina cukru 

v krvi, lipémie – hladina tuků v krvi, 2. u krvinek jejich počet vybočující z normy např. anémie - 

chudokrevnost, polycythemie - nadměrné zvýšení červených krvinek, leukopénie – snížení bílých 

krvinek, leukémie – zhoubné, nadměrně zvýšené množství bílých krvinek, 

-urie koncovka vztahující se k výskytu nějaké látky v moči (hematurie – krev v moči), např. 

k objemu moče (anurie – zástava moče, oligurie – snížení množství moče, polyurie – 

zvýšení množství moče) nebo k močení vůbec (nykturie – noční močení), 

9 


-pnoe koncovka vztahující se k dýchání (apnoe – zástava dechu, hyperpnoe – prohloubení 

dýchání, tachypnoe – zrychlené dýchání, bradypnoe – zpomalené dýchání), 

-kardie koncovka vztahující se srdci (tachykardie – zrychlený tep, bradykardie – zpomalený tep, 

stenokardie – bolesti na hrudi při angině pectoris), 

-ektomie koncovka pro operativní odstranění orgánu nebo jeho některé části, 

-otomie koncovka pro operativní vniknutí do orgánu nebo jeho částí, 

-stomie koncovka pro vyústění zevnitř těla navenek, 

-itis označuje zánět. 

3.4 Předpony 

Hyper- označuje, že je něco zvýšeno. 

Hypo- označuje, že je něco sníženo. 

Hyp- pod 

Tachy- zrychlení něčeho (s příslušnou koncovkou např.dechu, tepu srdce, psychické aktivity). 

Brady- zpomalení něčeho ( s příslušnou koncovkou např. dechu, tepu, psychické aktivity). 

Oligo- označuje, že je něčeho málo (oligurie – snížení objemu moči). 

Poly- znamená „mnoho“ (polyurie – zvýšení množství moče). 

A- chybění něčeho, zápor (apnoe - zástava dechu, anurie – zástava vylučování moče). 

Sub- pod 

Ab- od, pryč (abdukce – odtažení, pryč od těla). 

Ad- k, při (addukce – přitažení, pohyb směrem k ose těla). 

4 Buňka a tkáň 

Buňky i tkáně pozorujeme v mikroskopu 23 a podle jejich charakteristického vzhledu můžeme určit, odkud 

tato tkáň pochází. Věda, která se zabývá mikroskopickou strukturou tkání, se nazývá histologie. 

4.1 Buňka 

Buňka je základní stavební jednotkou živých organismů. Tvoří ji povrchová membrána, koloidní 24 

protoplasma a organely 25 . Protoplasma v jádře se na nazývá karyoplasma, protoplasma v buňce 

je cytoplasma. Struktura buňky jeví uspořádání jednak na membránovém principu, jednak na 

principu cytoskeletu. 

Plasmatická membrána ohraničuje buňku. Je složená z lipidů a proteinů. 

Lipidy tvoří dvouvrstevný fi lm a proteiny jsou do něj zabudovány. Lipidy se v membráně vyskytují jednak 

jako fosfolipidy, jednak jako steroly. Cholesterol je nepostradatelný pro tvorbu plasmatické membrány všech 

živočišných buněk. Plasmatické membráně se říká tekutá mozaika, protože proteiny se mohou v rámci jedné 

vrstvy relativně volně pohybovat, a tím měnit v určitém rozmezí propustnost buňky pro vodu a některé látky. 

Subcelulární organely jsou: jádro, mitochodrie, endoplasmatické retikulum, ribozómy, Golgiho 

aparát, lysozómy. 

23 Mikroskop je přístroj, který umožňuje pozorovat objekty pouhým okem neviditelné. Světelný mikroskop 

používá světlo a optické čočky, stačí k běžnému vyšetření buněk a jejich částí. Zvětšuje proti pozorování okem nejvýše 

1500 x . Elektronový mikroskop používá místo světla proudu elektronů a má tisíckrát větší rozlišovací schopnost 

než světelný mikroskop. 

24 Koloid je látka v rozptýleném – dispergovaném – stavu, jejíž částice mají 1 –100 nanometrů /to je miliardtina 

metru/. Tyto drobné rozpuštěné částice jsou prokazatelné pouze v elektronovém mikroskopu. 

25 Organely jsou struktury uvnitř buňky plnící specializovanou funkci. 

10 


Mitochondrie se samostatně dělí, jejich dělení je nezávislé na dělení buňky, mají své vlastní chromozómy 26 . 

Představují dýchací organelu, jakési „plíce“ buňky. Je jich tím více, čím má buňka intenzivnější metabolismus. 

Jsou tvarově typické pro určitý typ buněk: válečky, granula, rohlíčky. Mitochondrie jsou organelou obstarávající 

pro buňku energii, kterou uvolňují z živin. 

Endoplasmatické retikulum (ER) je soubor navzájem propojených membrán, který tvoří kanály a odvádí 

vytvořený sekret. Je drsné a hladké retikulum, které lze rozeznat pouze v elektronovém mikroskopu. Drsné 

ER se podílí na tvorbě proteinů, které buňka vylučuje ven (hormony, enzymy nebo protilátky). Proto se 

vyskytuje hodně např. v plasmatických, endokrinních a pankreatických buňkách. Hladké ER je zejména v 

buňkách, kde probíhá metabolismus lipidů např. v jaterních buňkách a v endokrinních buňkách pohlavních 

žláz (kde se vytvářejí steroidní hormony z cholesterolu). 

Ribozomy jsou granulární částice složené z proteinu a RNA, jež syntetizují proteiny. 

Golgiho aparát (Golgiho komplex) se podílí na syntéze látek určených k vyloučení z buňky. Tvoří jej soubor 

membránových měchýřků tvořících kanálky, které secernují lipidy a glykoproteiny, a jimž vycházejí látky z buňky 

ven. Tento systém navazuje na endoplasmatické retikulum. Vyskytuje se zejména v buňkách žlázových. 

Lysozom je velký transportní měchýřek, který obsahuje kolem 40 enzymů rozkládajících různé organické 

látky. Je trávicím orgánem buňky. Má membránu, která jej chrání před vlastními enzymy27 . 

Centriol se účastní se při dělení jádra během mitózy a při posunu chromozómů. 

Cytoskelet se skládá ze spojených vláken, tvořených do řetězu poskládanými bílkovinnými molekulami. 

Tato vlákna se dělí na mikrotubuly a mikrofi lamenta. Cytoskelet je pouze v buňkách eukaryotních. Obstarává 

vyztužení buňky zevnitř a existenci buněčných výběžků, které umožňují aktivní pohyb buňky v tekutém 

prostředí. Uplatňuje se i při dělení buňky. Na molekulární úrovni je pohyb způsoben přeměnou chemické 

energie v kinetickou. Chemickou energii poskytuje ATP (adenosintrifosfát). 

Buněčné jádro obsahuje komplexy DNA a bílkovin uložených v jaderném chromatinu. Ten 

v průběhu buněčného dělení je patrný jako chromozómy, které obsahují genetické informace. 

V jádře jsou jedno až dvě jadérka (nucleoli), která řídí produkci RNA v ribozómech. Jádro řídí 

tvorbu proteinů28 . 

Každý druh má zcela určitý a stálý počet chromozómů. Člověk jich má 46. Jsou sdruženy v párech. 

Z toho 22 párů je somatických a 1 pár tzv.sexchromozómů. Výjimku tvoří zralé pohlavní buňky, 

které mají poloviční počet chromozómů. 

Mitóza je nepřímé dělení buňky, při čemž z jedné buňky vznikají dvě buňky dceřinné, které mají 

zcela stejnou dědičnou výbavu29 . 

Meióza je redukční dělení, při kterém z jedné buňky vznikají dvě dceřinné buňky, které mají 

jen polovinu základního počtu chromozómů (haploidní počet). Tak je to v každé normální zralé 

pohlavní buňce – u člověka je to 23 chromozómů. 

Autolýza je strávení buňky vlastními enzymy, které nastane při uvolnění hydroláz. K takovému uvolnění 

enzymů může dojít vnějším vlivem nebo apoptózou, což je geneticky naprogramovaná smrt buňky. 

4.2 Tkáň 

je soubor buněk stejného původu a tvaru a mající stejnou funkci. Tkáň rozdělujeme na tkáň 

epitelovou, pojivovou, svalovou, nervovou a tkáň tělních tekutin. 

26 To dokazuje, že kdysi byly samostatnými organismy, které během vývoje vnikly do buněk k oboustrannému 

užitku. 

27 Někdy se účelně uvolňují enzymy do okolí – např. u spermie, aby mohla proniknout bariérou kolem vajíčka. 

28 Genetickou informaci z DNA přenáší do cytoplasmy RNA, která představuje kopii určitého místa DNA a 

na ribozómech slouží jako matrice pro syntézu proteinů. 

29 V blízkosti jádra je centrozom, který obsahuje obvykle dva centrioly, z nichž se vytváří dělící vřeténko. 

Vlákna vřeténka se zkracují, čímž se přitahují chromozomy k opačným pólům buňky, tím vzniká základ dvou nových 

jader. Tento typ dělení je typický pro buňky vyšších organismů. 

11 


4.2.1 Epitel 

tvoří výlučně buňky, které k sobě přiléhají těsně a jsou vzájemně pevně spojeny. 

Rozdělení epitelu může být podle tvaru buněk, podle počtu vrstev nebo podle funkce. Z funkčního 

pohledu dělíme epitel na řasinkový, žlázový, respirační, vstřebávací – resorpční, smyslový. 

4.2.2 Pojivo 

je podpůrná tkáň organismu. Funkce: spojování různých orgánů v těle a poskytování opory měkkým 

částem těla. Pojiva jsou tvořena: buňkami, mezibuněčnou hmotou a fi brilami. Fibrily jsou kolagenní, 

elastické a retikulární. Charakteristický znak: buňky pojiva jsou od sebe oddáleny a prostory mezi 

nimi jsou vyplněny mezibuněčnou hmotou (tvořenou zejména mukopolysacharidy). Tato hmota 

může být buď opticky amorfní (beztvará) nebo obsahuje různé množství vláken (fi bril). Složení 

mezibuněčné hmoty dává vlastnosti celé tkáni z ní vytvořené: tvrdost, pružnost, tažnost. Pojivo 

se dělí na: vazivo, chrupavku a kost. 

1) Vazivo je typem pojivové tkáně, která buď orgány a tkáně spojuje, odděluje nebo tvoří jejich 

stroma. Je také základem pro vývoj kostí. 

Buňky vaziva jsou jednak fi xní, jednak bloudivé. Mezi fi xní buňky patří např. nezralé fi broblasty, z nichž se 

tvoří zralé fi brocyty, retikulární buňky, tukové buňky. Mezi bloudivé buňky patří např. histiocyty, granulocyty, 

plasmatické buňky. Některé z těchto buněk mají schopnost améboidního pohybu (amoeba – měňavka) a 

mohou pohlcovat cizorodé částice - fagocytóza nebo kapky tekutiny - pinocytóza. Tím představují důležitou 

složku v systému obrany organismu. Vazivo rozdělujeme na: 

a) Vazivo řídké, 

nejrozšířenější, jeho buňky jsou histiocyty, vyplňuje prostor a skuliny mezi ostatními 

tkáněmi a mezery mezi orgány. 

b) Vazivo tuhé – má málo buněk (fi brocyty) a více kolagenních fi bril (kolagen – klih) 30 . Při zničení 

jiné tkáně, např.svalové, se vytváří pevná jizva z tohoto vaziva. 

a) Vazivo elastické je pružné, protože v mezibuněčné hmotě převládají elastické fi brily. Tvoří různé 

vazy v těle, např.některé vazy při páteři. Vaz se nazývá ligamentum. 

b) Vazivo síťovité – převažuje buněčná složka (retikulocyty). Mezibuněčné hmoty je podstatně méně. 

Buňky tvoří prostorovou síť. Toto vazivo vyplňuje mízní uzliny, jeho tužší skelet je základem sleziny 

a tvoří také krvetvornou kostní dřeň. 

c) Tukové vazivo – převaha tukových buněk (lipocyty), jsou vyplněny velkou kapkou tuku. Skupiny 

buněk jsou spojeny řídkým vazivem v lalůčky. Velké množství této tkáně tvoří podkožní tukové 

vazivo a též ochranné tukové polštáře kolem některých orgánů, např.ledvin. 

2) Chrupavka je tužší než vazivo. Je pružná, tuhá a pevná, neobsahuje cévy. Tvoří ji chrupavkové 

buňky (chondrocyty) a mezibuněčná hmota, která obsahuje fi brily. Nemá regenerační schopnost, 

po svém zničení se neobnovuje. Rozeznáváme tyto podtypy chrupavek: 

a) chrupavka buněčná u člověka se vyskytuje pouze v embryonálním období. 

b) chrupavka hyalinní (sklovitá) je bělavá a opticky homogenní hmota. Je ze všech chrupavek 

nejvíce zastoupena: kloubní plochy, konce žeber, hrtan, průdušnice, průdušky a zakončení nosní 

přepážky. 

c) chrupavka elastická – je nažloutlá, v mezibuněčné hmotě má převahu elastických fi bril, je velmi 

pružná. Tvoří podklad ušního boltce a příklopku hrtanovou (epiglottis). 

d) chrupavka vazivová – je bílá, neprůhledná, velmi pevná, má vláknitou strukturu, obsahuje 

silné svazky kolagenních vláken a mezibuněčné hmoty, do které se ukládají soli vápníku – 

uhličitanu a fosforečnanu vápenatého. Tvoří hlavní součást meziobratlové ploténky, kloubní 

disky a sponu stydkou. 

30 Název je odvozen z toho, že se z nich při vaření vytváří klih. 

12 


3) Kost je nejtvrdší z pojivových tkání. 

Kostní buňky mají četné výběžky, kterými jsou vzájemně spojeny. Osteocyty jsou zralé kostní buňky, 

osteoblasty produkují mezibuněčnou hmotu a osteoklasty jsou buňky odbourávající hotovou kost. Základem 

mezibuněčné hmoty je organická látka ossein, tvořená kolagenními vlákny spojenými tmelem. Dodává 

kosti pružnost. Minerální látky (uhličitan a fosforečnan vápenatý) dávají kosti pevnost. Usazují se do 

mezibuněčné hmoty. 

Poměr ústrojné a neústrojné složky je nestálý. V dětství je více osseinu, kosti jsou pružnější, 

v dospělosti je poměr ústrojných a neústrojných látek vyrovnaný, kosti jsou velmi pevné a pružné. 

Ve vyšším věku přibývá složky anorganické – kosti jsou křehké. Na zastoupení minerální složky 

v kostech má vliv vitamin D a hormon příštítných tělísek. 

Na povrchu kosti je okostice z vaziva (periost). 

Kost je primární a sekundární. Primární kost je vláknitá – fi brilární. Je mechanicky méně odolná, má méně 

minerálů a více buněk. Je v místech úponu šlach a v místě hojení zlomeniny. 

Sekundární kost je lamelární. Tvoří většinu kostí v dospělosti. Kostní hmota je uspořádána v tenké destičky 

(lamely), mezi nimi jsou dutinky vyplněné kostními buňkami. Tyto destičky vytvářejí koncentrické vrstvy. 

Stočené lamely jsou jakoby zasunuty do sebe. Vytvářejí těsně k sobě přiložené sloupky. Uprostřed každého 

sloupku je prostor – Haversův kanálek, kde jsou cévy. 

Kostní tkáň má schopnost regenerace, umožňuje srůstání zlomených kostí. 

V prenatálním období vzniká tato tkáň osifi kací (kostnatěním) chrupavky nebo vaziva. 

4.2.3 Tkáň svalová 

je specializovaná na vykonávání pohybu. Je složena ze svalových buněk (svalstvo hladké a srdeční 

svalstvo) nebo ze svalových vláken (svalstvo kosterní). 

Na povrchu svalových buněk je buněčná membrána (sarkolema), uvnitř buňky je sarkoplasma, která obsahuje 

bílkovinný pigment myoglobin, hrudky glykogenu a kapénky tuku. Základní vlastnost: schopnost zkracování 

(kontrakce). Toto umožňují vláknité myofi brily, uložené v sarkoplasmě. 

Svalová tkáň je trojího druhu: 

a) Hladká svalová tkáň je tvořena protáhlými vřetenovitými buňkami. Uprostřed je jádro, kolem jsou 

podélně uloženy jemné myofi brily. Buňky jsou těsně vedle sebe, spojeny řídkým vazivem. Tvoří např. 

vrstvy hladkých svalů ve stěně trubicovitých a dutých orgánů (jícnu, žaludku, střeva, močového měchýře, 

cév a dělohy) nebo drobné snopečky v kůži. Funkce: pomalé, rytmické a déletrvající smrštění (kontrakce). 

Způsobuje také různě odstupňované napětí svaloviny – tonus a relaxaci. 

Činnost tohoto svalstva je řízena vegetativními (útrobními ) nervy, nedá se ovládat vůlí. 

b) Příčně pruhovaná svalová tkáň je základní funkční tkání kosterních svalů. 

Tvoří ji svalová vlákna délky 0,5 mm - 30 cm o průměru 10-100 mikrometrů31 . Uvnitř vlákna jsou četná, podélně 

procházející kontraktilní vlákénka - myofi brily. Tyto se skládají ze dvou druhů vláken, tenkých aktinových 

a silných myozinových. Svalové vlákno se jeví v mikroskopu tak, že se tmavý, dvojlomný úsek myozinový 

střídá se světlým, jednolomným úsekem aktinovým. Tak vzniká obraz příčného pruhování. Podle rychlosti 

kontrakce jsou vlákna dvojího typu: červená, pomalá vlákna I.typu a bílá, rychlá vlákna druhého typu, III. 

typu jsou vlákna smíšená. Červená vlákna obsahují myoglobin. Stah vzniká tak, že nastává zasunutí vláken 

jakoby do sebe. Tím se vytváří aktinomyozinový komplex. Stah vyžaduje přítomnost kalciových iontů. 

Činnost těchto svalů je ovládána mozkomíšními nervy, takže jsou vůlí ovladatelné. Mají malou 

schopnost regenerace – hojí se vazivovou jizvou. Aby mohly regenerovat, musejí být zachovány 

části svalových vláken s jádry a cytoplasmou. 

c) Srdeční tkáň svalová (myokard) je tvořena příčně pruhovanými svalovými buňkami - kardiomyocyty 

31 Svalové vlákno vzniká v embryonální době tím, že splynou svalové buňky obsahující každá jádro. Tak 

vzniká mnohojaderný útvar, jádra jsou uložena pod povrchem vlákna. 

13 


smršťujícími se automaticky a rytmicky bez volní kontroly. Buňky probíhají paralelně, jsou spojené šikmými 

můstky, které tvoří syncytium, jakousi síť, zajišťují tak soudržnost buněk a urychlují přenos vzruchu z jedné 

buňky na druhou. Regenerační schopnost je malá. Poškození se hojí vazivovou jizvou. Srdeční činnost není 

vůlí ovladatelná. 

4.2.4 Tkáň nervová 

má dva druhy buněk: neurony (nervové buňky) a neuroglie (podpůrné buňky). Základní vlastností 

neuronu je dráždivost a vodivost. Neuron se skládá z těla a výběžků. 

Tělo nervové buňky je bohaté na cytoplasmu. Uprostřed je jádro, dále organely, neurofi brily (jemná vlákna) 

a Nisslova hmota, která se spotřebovává při činnosti buňky, a po jejím zotavení se obnovuje. Vícečetné, 

většinou krátké výběžky se nazývají dendrity, jeden, většinou dlouhý výběžek se nazývá neurit (axon), 

může být dlouhý až jeden metr. Pokud se větví, tak pouze na konci (u axonů jdoucích ke svalovým vláknům). 

Dendrity vedou vzruch k tělu buňky, centripetálně (ascendentně, dostředivě), axon vede vzruch od těla buňky, 

centrifugálně (descendentně, odstředivě). Těla buněk a dendrity tvoří šedou hmotu v mozku a míše, axony 

tvoří bílou hmotu v mozku a míše, jsou obaleny myelinovou pochvou z bílé látky – myelinu - obsahující 

hojně tuku. V obvodových nervech mají ještě druhý obal – Schwannovu pochvu. 

Neurony se brzy po narození přestávají nově tvořit. Ztráta neuronu se již nenahradí. Regenerační 

schopnost mají pouze axony a to tehdy, pokud není přerušeno jejich spojení s tělem buňky. 

Po výběžcích a těle neuronu se vzruch šíří bioelektricky. Podstata bioelektrického vedení: V klidu je uvnitř 

nervového vlákna 20 x více draslíku než na povrchu membrány, kde je zase 15 x více sodíku. Uvnitř buňky 

i vláken je celkový náboj negativní a na jejich povrchu je náboj pozitivní. Tomu se říká polarizace buňky. 

Tento stav udržuje tzv. sodíkodraslíková pumpa, která pracuje proti gradientu, proto je zde velká spotřeba 

ATP (adenosintrifosfátu). Při podráždění však dojde k rychlému přestupu sodíku dovnitř buňky a draslík 

vystoupí napovrch. Také se vymění celkový náboj, na povrchu se objeví náboj negativní a uvnitř buňky 

a vláken pozitivní. Tomu se říká depolarizace. Tato však trvá jen asi 2-3 tisíciny vteřiny a vše se vrátí do 

klidové fáze. Tomu se říká repolarizace. Bezprostředně po proběhnutí vzruchu je nervová buňka kratičkou 

dobu v refraktérní fázi, kdy na další podráždění neodpovídá. 

Přenos z konce axonu jedné buňky na dendrit další buňky se přenáší látkově. Toto místo spojení se jmenuje 

zápoj (synapse). Přes synaptickou štěrbinu se vzruch převádí prostřednictvím chemické látky (mediátor 

– přenašeč, také neurotransmitér), která je uzavřena ve zduřenině na konci neuritu (nazvané synaptický 

knofl ík). Mediátor se při dovedení vzruchu ke spoji uvolní a způsobí buď podráždění nebo útlum na druhém 

neuronu (podle své povahy) 32 . Vzruch je propouštěn jen jedním směrem. Jeden neuron může vytvářet až 

několik tisíc synapsí. 

Neuroglie nejsou dráždivé ani vodivé. Obstarávají výživu pro neurony, odstraňují jejich odpadové produkty 

látkové výměny, mají schopnost se dělit a při zničení neuronů vyplňují jejich místo. 

4.3 Orgán a orgánová soustava 

Orgán (řecky organon – nástroj) je část těla tvořící stavebně zřetelnou jednotku a plnící určitou 

funkci. Je tvořen několika tkáněmi. Příklad orgánu: kost, sval, játra, hrtan. 

Orgánová soustava je tvořena více orgány, jejichž dílčí funkce na sebe navazují a výsledkem je 

některá z hlavních velkých funkcí důležitých pro přežití organismu. Je to např.dýchání, vylučování, 

přemísťování, zpracovávání živin. 

Kromě běžných orgánových soustav, které obstarávají svou hlavní funkci, aniž by se staraly o jiné 

orgánové soustavy, jsou tu ještě tzv.regulační soustavy organismu, které jsou nadřazeny ostatním 

orgánovým soustavám, mají za úkol koordinovat jejich funkci a v případě nutnosti do této funkce 

zasahovat a upravovat ji podle aktuálních potřeb organismu. Jsou to endokrinní soustava, imunitní 

soustava a nervová soustava, která je nadřazená všem soustavám. 

32 Po převedení vzruchu přes štěrbinu je přeměněn v neúčinnou látku nebo se vstřebá zpět do synaptického 

knofl íku. 

14 


5 Soustava kožní 

Kůže tvoří fyzickou hranici mezi jedincem a jeho okolím, chrání před fyzikálními a chemickými 

škodlivinami, její přirozený kyselý povlak působí proti škodlivým mikrobům zvnějška, napomáhá 

odstraňování odpadových látek z těla, brání ztrátě vody, má i vstřebávací schopnosti. Dále se 

účastní na regulaci tělesné teploty, je sídlem velkého množství kožních čidel, je rezervoárem krve, 

je místem, kde se z provitaminu D tvoří vlivem ultrafi alových paprsků vitamin D3. 

Kůže se skládá z pokožky, škáry a kožních adnex (derivátů pokožky). Pod kůží je podkožní vazivo 

(tela subcutanea). Toto je řídké a připojuje kůži k fasciím nebo k periostu. 

5.1 Epidermis (pokožka) 

je tvořena mnohovrstevným dlaždicovým epitelem. Má pět vrstev, nejspodnější je bazální vrstva, 

kde jsou kmenové buňky schopné dělit se po celý život. Jsou to vysoké cylindrické buňky nazvané 

keratinocyty. Tyto se posunují k povrchu kůže, postupně keratinizují (rohovatějí), zplošťují se, 

ztrácejí jádro a vytvářejí povrchovou vrstvu – stratum corneum. Tyto buňky se olupují. Při každém 

tření kůže tyto odloupané buňky víří ve vzduchu, usazují se na okolních předmětech a tvoří značnou 

část prachu v domácnosti. 

Keratocyty se obnovují za 27-30 dní. Kromě keratocytů obsahuje epidermis ještě melanocyty 

obsahující melanin a Langerhansovy buňky uplatňující se v imunitních procesech. 

5.2 Škára (korium) 

se skládá ze stratum papillare a stratum reticulare. Stratum papillare je zvlněné a obsahuje kolagenní 

a elastická vlákna, která na různých místech těla probíhají jedním hlavním směrem a určují linii 

štěpitelnosti kůže. Pokud se vede operační řez s nimi paralelně, jizvy se neotevírají a lépe se hojí. 

Ve škáře jsou i svazky drobných hladkých svalů, které vzpřimují chlupy (vznik „husí kůže“). 

U silné a neochlupené kůže (dlaň a ploska nohy) jsou patrné hmatové lišty (cristae cutis) podmíněné 

vyklenutím papil škáry. Mají souvislost s hmatem. Na bříšcích prstů ruky pak vytvářejí obloučky a 

smyčky zvané dermatoglyfy. Jejich otisky se používají v daktyloskopii, protože jsou zcela jedinečné 

pro každou osobu. 

5.3 Kožní adnexa 

jsou vlasy, nehty, kožní žlázy (potní a mazové), dále mléčná žláza. 

5.3.1 Chlup, vlas (pilus, capillus) 

Rozeznáváme stvol vlasový, který je volný, a kořen vlasový (radix pili), který je v kůži. 

Kořínek vlasový se kaudálně rozšiřuje do vlasové cibulky, dělením jejíchž buněk roste vlas do 

délky. Kořen je umístěn v kůži šikmo, tkví ve vlasovém folikulu, od folikulu odstupuje šikmo 

vzhůru vzpřimovač chlupu (m.arrector pili). Vlas se skládá z dřeně, kůry a kutikuly. Melanocyty 

vlasové cibulky obsahují melanin, který je pak obsažen v kůře vlasu. Šedivění způsobuje ztráta 

melaninu a vstup vzduchu do kůry vlasu. 

Ve vývoji vlasu jsou tři fáze (anagen, katagen a telogen). 

Ve fázi anagenu nastává růst vlasů, ve fázi katagenu zaniká část folikulu, ve fázi telogenu vlas 

vypadává. 

Ochlupení primární je lanugo, chmýří, které pokrývá plod ve fetálním období. 

Sekundární ochlupení začíná prenatálně a tvoří je chloupky, vlasy, řasy a obočí. 

Terciární ochlupení začíná v pubertě a dokončuje se v dopělosti. Lokálně postihuje axily, zde 

jsou chlupy zvané hirci, v krajině stydké pubes, v zevním zvukovodu tragi, v nose vibrissae, u 

15 


mužů vous – barba. 

Žádné ochlupení ani lanugo se nevyskytuje na rtech, dlaních a chodidlech. 

5.3.2. Nehet (unguis) 

je rohová ploténka na dorzální straně posledních článků prstů. Má kořen a tělo. Distální konec 

těla je volný, jeho postranní okraje jsou zasazeny do kožního záhybu. Místo, odkud nehet roste, je 

matrix, jejíž část prosvítá na povrch nehtu jako bělavý vyklenutý proužek při spodní části nehtu. 

5.3.3 Mazové žlázy 

jsou holokrinní žlázy, vyznačují se tím, že spolu s produktem se rozpadá i jej produkující buňka. 

Jsou umístěny při folikulech chlupů. Nejvíce je jich v kůži obličeje a hlavy, chybí na dlaních a 

ploskách nohou. Produkují maz (sebum), který obsahuje vosky, cholesterol, mastné kyseliny a 

odloupané epitelie. Testosteron podporuje tvorbu mazu. 

5.3.4 Potní žlázy 

jsou ekrinní a apokrinní. 

Ekrinní žlázy jsou klubíčkovité žlázky, přítomné v kůži téměř všude. Klubíčková část je ve škáře, 

šroubový vývod vychází na povrch. Vytvářejí pot (sudor). 

Pot obsahuje 99 % vody, NaCl, močovinu, kyselinu močovou, kyselinu mléčnou, mastné kyseliny, 

aminokyseliny. 

Tyto žlázy jsou merokrinní žlázy (buňku s vydáním svého produktu neztrácejí). 

Apokrinní žlázy jsou sice podobné předchozím, ale jsou větší a jejich vývod jde do vlasové pochvy. 

Jejich produkt je aromatický, vytváří se v podstatně menším množství. Jsou v axile, zevním 

zvukovodu a kolem análního otvoru. 

Prs je tvořen kůží, tukovým vazivem a mléčnou žlázou, která je největší apokrinní žlázou. Na 

vrcholu kůže je pigmentovaný prsní dvorec (areola mammae), uprostřed něho prsní bradavka 

(papilla mammae). Při obvodu areoly jsou hrbolky vývodů areolárních žláz. Tuk obklopuje mléčnou 

žlázu a dělí se na tuk premamární (tento není v oblasti dvorce a bradavky) a retromamární Prs 

se dělí na kvadranty. Mléčná žláza (corpus mammae) má diskovitý tvar, část vybíhá k axile. Její 

větší část naléhá na velký prsní sval, menší část na přední pilovitý sval. 

Žláza dospělé ženy se skládá z15 – 20 laloků, mezi nimiž jsou vazivová septa. V septech je tuk, 

cévy a nervy. Každý lalok je tvořen sekrečními lalůčky složenými z alveolů a obsahuje rozvětvené 

vývody. Z jednoho laloku vychází spojením vývodů ductus lactifer. Tento hlavní vývod vychází 

z každého laloku a jde k bradavce, kde ústí na jejím vrcholu v area cribrosa. 

Mléčná žláza před porodem produkuje mlezivo (collostrum), po porodu mléko, které obsahuje 

především laktózu a kasein. 

Žláza se mění podle menstruačního cyklu, výrazné změny jsou v těhotenství, při laktaci a vyšším věku. 

Během laktace se vývody značně rozšiřují a plní se mlékem. Po kojení nastává regrese žlázy, ve 

stáří její atrofi e. 

5.3.5 Smyslové buňky 

Kůže obsahuje smyslové buňky: Maisnerova tělíska pro povrchní čití, Vater-Paciniho tělíska pro 

hluboké čití, volná nervová zakončení pro vnímání bolesti, Krauseho tělíska pro vnímání chladu 

a Ruffi niho tělíska pro vnímání tepla. 

16 


Ochrana povrchu těla 

Kromě souvislé vrstvy keratinizovaných buněk tvoří ochranu povrchu těla i kyselý kožní plášť. 

Obsahuje kyselinu mléčnou a aminokyseliny z potu, volné mastné kyseliny z kožního mazu a látky 

vznikající při rohovění buněk. Hodnota pH kůže je 5,4 –5,9. Normální fl ora kožních mikrobů při 

tomto pH brání usídlování patogenních mikrobů. 

6 Tělesné tekutiny 

Vnitřní prostředí organismu tvoří tkáňový mok, lymfa a krev, která se skládá z krevních elementů 

a z krevní plasmy. Krev i lymfa proudí v uzavřených trubicích. 

Tkáňový mok vzniká fi ltrací z plasmy krevních kapilár a přináší živiny a kyslík k buňkám. Většina 

tkáňového moku se vstřebává zpátky do krve přímo ve tkáni. Lymfa se tvoří z nevstřebané části 

tkáňového moku, obsahuje vodu, bílkoviny a další látky. Průchodem lymfatickými uzlinami se 

obohacuje o lymfocyty. 

Krev plní mnoho důležitých funkcí: přivádí tkáním kyslík a živiny, vitaminy a hormony, odvádí 

z těla odpadové látky (oxid uhličitý, zplodiny metabolismu), zajišťuje stálost vnitřního prostředí 

- homeostázu (pH 33 , isoionie 34 , izoosmie 35 ), udržuje stálou tělesnou teplotu a tlak 36 , hraje klíčovou 

roli v imunitě organismu. 

Celkové množství krve je 5,5–6 litrů u mužů, 4,5-5 litrů u žen. To je asi 8-9 % hmotnosti těla. 

Rozložení krve v organismu není stejné. Asi 70 % jí proudí ve svalech a v plicích 37 . 

6.1 Krev (řecky: haim) 

je neprůhledná, červená tekutina, která má 4-5,3 krát větší vazkost než voda. Tvoří ji buněčné 

elementy a krevní plasma. Poměr objemu pevných složek krve (krevních elementů) a krevní plasmy 

je stálý. Při tomto měření je podstatný hlavně celkový objem červených krvinek. Hematokrit (Ht) je 

procento červených krvinek v daném objemu krve. U mužů činí 45 plus minus 1,5 %, u žen 41 plus 

minus 2,4 %. Používá se metody centrifugování krve v úzkých kalibrovaných zkumavkách 38 . 

6.1.1 Krevní elementy 

Krevními elementy rozumíme červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky. 

Červené krvinky (erytrocyty) mají okrouhlý, bikonkávní, na řezu piškotovitý tvar. Zralé červené 

krvinky neobsahují jádro. Patří mezi malé buňky těla39 . Nezralé (erytroblasty) mají ještě jádro. 

Bezjaderné zralé erytrocyty se nemohou dále dělit a vykonávají svou činnost 100-120 dní, pak se 

opotřebují a jsou zachyceny slezinou a degradovány40 . 

33 pH je záporný logaritmus koncentrace vodíkových iontů), toto rozmezí je u člověka pH = 7,4 plus minus 

0,05, tedy poměrně velmi úzké. 

34 Stálý vzájemný poměr iontů. 

35 Osmóza je pronikání rozpouštědla z méně koncentrovaného roztoku do roztoku koncentrovanějšího polopropustnou 

membránou, která sice propouští vodu, ale nepropouští rozpuštěné látky. Výsledným stavem je dosažení 

stejné koncentrace na obou stranách membrány. 

36 Krevní tlak udržuje stálostí svého objemu (normovolémie). 

37 Organismus snáší bez většího ohrožení ztrátu asi 550 ml krve. Náhlá ztráta nad 1500 ml je již životu 

nebezpečná. Pomalé chronické ztráty snáší organismus dobře, takto může přežít i ztráty 2500 ml krve (krvácení ze 

žaludečního vředu, z plic při Tb). Krvácení však nesmí být najednou příliš prudké. 

38 Nejníže se usazují červené krvinky, nad nimi bílé krvinky a nad nimi destičky krevní), nad nimi je pak 

sloupec plasmy krevní. 

39 Mikron je milióntina metru. 

40 Odpadové části se v játrech použijí na tvorbu žlučových barviv. 

17 


U muže je červených krvinek 4,3 – 5,3 x 10 12 /litr krve, u žen je 3,8 – 4,8 x 10 12 /litr 41 . 

Červené krvinky (dále č.k.) se u dospělých tvoří ve dřeni kostní krátkých kostí, kdežto u dětí do 6-ti let 

je ještě plně aktivní červená kostní dřeň v diafýzách dlouhých kostí 42 . Tvorba č.k. je řízena hormonem 

hematopoetinem, který vzniká v ledvinách. Jeho tvorba se zvyšuje, klesá-li tlak kyslíku a naopak. 

Č.k. obsahují krevní barvivo hemoglobin skládající se z bílkoviny globinu a barviva hemu. Hem 

má ve své molekule dvojmocné železo, které dobře váže kyslík v plicích. 

Ke vzniku č.k. je třeba železa, vitaminu B 12 , kyseliny listové a bílkovin. Vše to je ve smíšené potravě. 

Zásoba železa je v játrech uložena jako bílkovinná sloučenina zvaná feritin. 

Vazba hemoglobinu s kyslíkem se nazývá oxyhemoglobin, vazba s oxidem uhličitým se nazývá 

karbaminohemoglobin. Obě vazby jsou slabé. Působí-li se na hemoglobin silným oxidačním činidlem, 

oxiduje se dvojmocné železo na trojmocné. Vzniká hemiglobin (methemoglobin). Ten je pro dýchání bezcenný, 

protože nemůže uvolnit kyslík. 

Vitamin B 12 je potřebný pro zrání č.k. Ke vstřebávání vitaminu B 12 je nutný tzv.vnitřní princip (vnitřní faktor), 

což je mukoprotein obsažený v žaludeční sliznici a v žaludeční šťávě. B 12 je obsažen v játrech, kvasnicích, 

mléce, vejcích. Dále je pro tvorbu č.k. důležitá kyselina listová, která je obsažena v zelenině. Z vitaminů je 

důležitý ribofl avin (vitamin B2) a pyridoxin (vitamin B6). 

Sedimentace erytrocytů (FW) 

Krev se smísí s protisrážlivým činidlem a nechá se stát. Rozdělí se sama na jednotlivé vrstvy podle specifi cké 

váhy. Ke dnu klesají č.k., nad nimi je tekutá část krve. Rychlost klesání je nepřímo úměrná stabilitě krve. 

Čím je stabilita větší, tím pomaleji krvinky klesají. Č.k. penízkovatějí a vytvářejí shluky, ty klesají rychleji 

než jednotlivé krvinky. Nejvíce urychluje sedimentaci fi brinogen, albumin sedimentaci zpomaluje. Také 

zmnožené globuliny sedimentaci zrychlují. Odečítá se po 1 hodině a po 2 hodinách. Za hodinu je FW u mužů 

2-5 mm, u žen 3-8 mm. Za 2 hodiny je zhruba dvojnásobek těchto hodnot. 

Bílé krvinky (b.k.) jsou v krvi, lymfě, mezibuněčných prostorách a ve tkáních. Je jich 4-9 x 10 9 / 

litr krve. Zvýšení nad tuto hodnotu se nazývá leukocytóza, snížení pod ní je leukopénie. 

Dělí se na 2 základní skupiny podle toho, zda jejich cytoplasma obsahuje nebo neobsahuje barvitelná 

granula. Granulocyty mají členité jádro. Dělí se podle barvitelnosti granul v cytoplasmě neutrálními, 

kyselými nebo zásaditými látkami. Podle toho rozeznáváme 3 skupiny: neutrofi lní, eosinofi lní a 

basofi lní granulocyty. Agranulocyty mají velké, nečleněné jádro a cytoplasmu bez granul. Dělí se 

na lymfocyty a monocyty. 

Neutrofi lní granulocyty se dělí do 5 tříd podle zralosti (dělení podle Arnetha). Posuzování zralosti se dělá 

podle jádra, čím je granulocyt starší, tím má jádro členitější. Nejméně zralé jsou tyče, mají nesegmentované 

jádro. Za normálních okolností je nejvíce neutrofi lů III.třídy (s trojsegm.jádrem – asi 45%). V I. třídě je kolem 

3 % 43 . Procentuální zastoupení v jednotlivých třídách neutrofi lů vyjadřuje tzv.diferenciální počet, který se 

dělá u každého kompletního krevního obrazu. Normální diferenciální počet vypadá takto : lymfocyty 25 - 40 

%, segmenty (2.-5.třídy) 56 - 64 %, tyče (1.třída) 1 - 3 %, eosinofi ly 1 – 4 %, basofi ly 0 - 1 %, monocyty 

3 - 8 %. 

Neutrofi ly a monocyty jsou schopny fagocytózy 44 . Monocyty však fagocytují také minerální částice, 

kdežto neutrofi ly jen organické částice. 

Eosinofi lní granulocyty málo fagocytují, mají velkou odolnost a vyskytují se hojně u alergických 

stavů a parazitárních onemocnění. 

Basofi lních granulocytů přibývá při zvýšení tuku v krvi (hyperlipémie). 

41 U novorozence je počet č.k. o 10 % vyšší, záhy po porodu však nastává rozpad nadbytečných červených 

krvinek a jejich počet klesá. 

42 U plodu v nitroděložním životě do 5.měsíce se č.k. tvoří také v játrech a ve slezině. 

43 Posun doleva představuje posun k nezralejším formám (tedy ke třídě I) posun doprava k zralým až přezrálým 

formám (ke třídě V). Posun doleva – výskyt mladých forem – je typický pro zánětlivá onemocnění, u ischémie 

srdeční (nedokrevnosti), někdy i při zhoubných nádorech. Posun doprava je u zhoubné chudokrevnosti. 

44 Fagocytóza je pohlcování pevných čáteček, pinocytóza kapek tekutin. 

18 


Lymfocyty mají různě dlouhou dobu života, avšak delší než neutrofi ly. Tzv. malé lymfocyty mohou 

žít 100 –200 dní, jsou to tzv.recirkulující lymfocyty, omlazují se při průchodu mízními uzlinami 

a vracejí se zpět do krve. Uplatňují se ve specifi cké imunitě (viz kap. 18). 

Trombocyty (krevní destičky) vznikají v kostní dřeni z megakaryocytů. Trombocyty jsou vlastně jen 

odškrcené části těchto buněk, jsou to bezbarvá tělíska bez jádra, tedy nepravé buňky. V cytoplasmě 

mají azurofi lní granula (barvitelná azurovými barvivy). Je jich 200-300 x 10 9 /litr krve u dospělého 

člověka. V krvi žijí 4 dny. Jsou křehké, snadno se rozpadají. Přibývá jich při namáhavé svalové 

práci, ve vysokých polohách, po operacích a po ztrátě krve, také po účincích adrenalinu. Destičky 

mají sklon ke shlukování, jsou přilnavé ke smáčivému povrchu. Tyto vlastnosti se uplatňují při 

zástavě krvácení neboli hemostáze. 

6.1.2 Krevní plasma 

je nažloutlá opaleskující tekutina. Obsahuje 91 % vody, 8 % organických látek a 1 % látek 

anorganických. Složení plasmy se udržuje stálé. Bílkoviny krevní plasmy jsou albuminy, globuliny 

a fi brinogen. U dospělých obsahuje krevní plasma kolem 200 g bílkovin. 

Nejvíce je albuminů, méně globulinů a fi brinogenu. Asi 5 % plasmatických bílkovin je odbouráno a 

regenerováno během 3 dnů. Glubuliny se dále dělí na alfa , alfa , beta a gama. Alfa a beta globuliny působí 

1 2 

při přenosu tuků a železa resorbovaného z potravy. Imunoglobuliny jsou protilátky a spadají do frakce 

gama a beta globulinů. Globuliny mají molekulu 2x větší než albuminy. Nejvyšší molekulovou váhu má 

2 

fi brinogen. 

Albuminy poutají vodu a tím jí zabraňují, aby unikala do vmezeřeného vaziva (intersticia). Stěny 

kapilár jsou totiž polopropustné, propouštějí vodu a krystaloidy, ale ne bílkoviny. Když jsou albuminy 

sníženy např. při hladovění, vznikají otoky právě kvůli propouštění vody, kterou nestačí snížené 

množství bílkovin vázat. Proto se těmto otokům říká „hladové edémy“. Fibrinogen a protrombin 

jsou významné při stavění krvácení. 

Soli v plasmě mají význam pro rozpustnost bílkovin. Tvoří také součást nárazníkových soustav a tím se 

podílejí na udržování stálého pH krve. Nejdůležitější je NaCl a NaHCO 3 . Osmotický tlak odpovídá 0,9 % 

roztoku NaCl, což je tzv. fyziologický roztok. Má slabě zásaditou reakci. Nárazníkové soustavy jsou směs 

kyseliny uhličité a uhličitanu sodného a primárního a sekundárního fosforečnanu sodného. 

Nebílkovinný (zbytkový) dusík je tvořen močovinou, močovou kyselinou, kreatinem, kreatininem a aminovými 

kyselinami. Tyto látky se vylučují ledvinami, pokud ledviny selhávají, hromadí se tyto látky v plasmě a 

způsobují intoxikaci organismu. To je pak indikací k používání umělé ledviny u pacienta. 

Glukóza je nutná pro činnost mozku, v plasmě musí být tedy udržena její hladina na stálé výši. 

Hladina glukózy v krvi se nazývá glykémie. 

Normální hladina tuků v krvi se nazývá lipémie. Zvýšená hladina je hyperlipémie. To bývá předzvěst 

arteriosklerózy, může to být i u jiných poruch. 

Sérum krevní je defi brinovaná plasma krevní. Sérum obsahuje všechno jako plasma, pouze 

neobsahuje fi brinogen. 

6.2 Stavění krvácení (hemostáza) 

je složitý děj závislý na 3 faktorech: 

1. reakci cév v místě poranění (projevuje se jejich stažením - vasokonstrikce), 

2. reakci krevních destiček (nahromadění v místě poranění a vytvoření hemostatické zátky), 

3. srážení krve - koagulaci (reakce plazmatických faktorů vedoucí k vytvoření fi brinu a defi nitivního 

trombu). 

Hemokoagulace je srážení krve. Je to přeměna tekuté krve v rosolovitou červenou sraženinu. 

Za normálních okolností nastává srážení krve jedině mimo cévu. Podstatou je přeměna rozpustné 

19 


plasmatické bílkoviny fi brinogenu na vláknitý fi brin. Jeho vlákna vytvářejí síť, v níž se zachycují 

krevní elementy a plasma. Na srážení se podílí 12 koagulačních faktorů z krve. Protrombin se 

tvoří v játrech za účasti vitaminu K. 

Hemokoagulace probíhá ve třech fázích: 

1. fáze: Trombokináza z rozpadlých trombocytů přeměňuje protrombin na trombin. Nutná je při tom 

přítomnost iontů Ca. 

2. fáze: Enzym trombin vyvolá přeměnu fi brinogenu na fi brin. 

3. fáze: Vlákna fi brinu se smrštují a vytlačují krevní sérum. 

Céva při roztržení její stěny reaguje stažením (konstrikcí). U drobné cévy nastane místní spasmus, u větší 

cévy vasokonstrikce zprostředkovaná sympatickými vlákny nervovými. Působí zde i serotonin z krevních 

destiček. V místě poranění se shlukují destičky, přilnou zde smáčivou plochou. Shluknutí se nazývá agregace. 

Destičky nabývají beztvarého rosolovitého vzhledu. V místě shluku destiček vzniká menší množství vláken 

fi brinu. V nich se zachycují další destičky a ostatní krevní elementy a vytváří se z fi brinogenu další fi brin. 

Otvor v cévě se tak ucpává. Ve tkáních je tkáňový tromboplastin, fosfolipid, který pomáhá srážení. Nakonec 

se krevní koláč retrahuje a vytlačí nažloutlou krevní tekutinu – krevní sérum. 

V kolující krvi jsou též přítomné antikoagulační (protisrážlivé) faktory, které jsou s faktory 

srážlivými v rovnováze. V neporušených cévách převažují antikoagulační faktory. Takovým 

činitelem je např. heparin, který se tvoří v heparinocytech. Dalším činitelem je fi brinolysin neboli 

plasmin, který rozpouští fi brinogen. 

6.3 Krevní skupiny 

Podstatou krevní skupiny je chemická sloučenina několika sacharidů na povrchu buněčné membrány, 

která má charakter antigenu (aglutinogeny). Protilátky schopné vyvolat shlukování se nazývají 

aglutininy. V krvi jsou tyto protilátky normálně přítomny, ovšem v krvi jednoho člověka se 

nevyskytují aglutininy proti vlastním aglutinogenům. 

Rozeznáváme krevní skupiny 0, A, B a AB. 

Skupina 0 nemá žádný aglutinogen, v séru má aglutininy alfa a beta. 

Skupina A má aglutinogen A a v séru aglutinin beta. 

Skupina B má aglutinogen B a v séru aglutinin alfa. 

Skupina AB má aglutinogeny A a B a v séru žádné aglutininy. 

Jako zkoušku kompatibility mezi krví dárce a příjemce používáme sérum anti-A a anti-B. 

Na č.k. je ještě antigen D, je to Rh faktor a je důležitý45 . U nás je 15 % lidí Rh negativních. Je rizikem podat 

krev člověka Rh pozitivního člověku Rh negativnímu, protože tvoří protilátky proti tomuto antigenu. 

7 Krevní oběh 

Krev a míza proudí soustavou trubic označovanou jako cévy krevní – vasa sanguinolea a cévy 

mízní – vasa lymphacea. Centrálním orgánem oběhové soustavy je srdce, které pracuje jako pumpa. 

Srdce vypuzuje krev do velkých tepen, odtud do malých tepen a dále do tepének – arteriol, které 

mají v průměru několik desetin mm. Z arteriol se krev dostává do kapilár – vlásečnic, odkud se 

dostávají kyslík a výživné látky k buňkám. V odvodné části kapilár se tyto spojují ve venuly, dále 

ve větší veny až ve velké žíly, které ústí do srdce. Rozlišujeme malý krevní oběh – plicemi a velký 

krevní oběh – celým tělem. 

45 Název je podle opice maccacus rhesus, kde byl objeven. 

20 


7.1 Srdce 

je dutý svalnatý orgán rozhánějící krev rozvětvenou soustavou cév v celém těle. 

Má tvar trojbokého jehlanu, jehož hrot (apex) směřuje vlevo, dopředu a dolů, zatímco jeho baze je uložena 

nahoře, vpravo a vzadu. Přední plocha srdeční je vypouklá, je obrácená ke sternu a žebrům, spodní plocha leží na 

bránici a boční jsou obráceny k plicím. Třetí plocha je zaoblena a nemá zřetelné ohraničení, označuje se jako levý 

okraj srdce, přechází nezřetelně do shora jmenovaných ploch. Pravý okraj srdce je dosti ostrý. Hrot srdeční se 

přibližuje k přední stěně hrudního koše ve výši 5.mezižebří a leží z vnitřní strany těsně při pomyslné čáře vedené 

od středu klíční kosti dolů k bránici, rovnoběžně s podélnou osou těla. 

Hmotnost srdce dospělého člověka je mezi 250 – 390 g, zvyšuje se s věkem, ve stáří se poněkud snižuje. 

Poloha srdce může být svislá (u gracilních osob), šikmá (obvykle) nebo příčná (u obézních osob). 

Hypertrofi cké srdce se vyskytuje u sportovců (hlavně cyklistika, veslování a běh na dlouhé tratě). 

Uvnitř srdce jsou 4 dutiny: 2 předsíně (atrium dx. et atrium sin. 46 ) a 2 komory (ventriculus dx. 

et ventriculus sin.). Pravá předsíň a komora jsou od levé předsíně a komory oddělené přepážkou 

(septum interatriale a septum interventriculare). Mezi předsíněmi a komorami jsou cípaté chlopně 

a to v levé polovině chlopeň dvojcípa (valvula bicuspidalis nebo valvula mitralis) a v pravé 

polovině chlopeň trojcípa (valvula tricuspidalis). Mezi komorami a velkými cévami jsou chlopně 

poloměsíčité (valvulae semilunariae). Všechny chlopně zabraňují zpětnému toku krve. 

Stěna srdce je tvořena těmito třemi vrstvami: endokardium, myocardium a pericardium. 

Endocardium (endokard, nitroblána srdeční) je tvořen jednou vrstvou plochých buněk, je připojen vazivem 

k myokardu. Endokard vystýlá všechny dutiny srdce. 

Myocaridum (myokard) je příčně pruhovaná svalová vrstva neovlivnitelná vůlí. Obsahuje kardiomycyty – 

buňky, které se svými výběžky spojují jako síť. Toto uspořádání umožňuje rychlý převod vzruchu z jedné 

buňky na druhou. Svalovina komor je podstatně silnější než svalovina předsíní. 

Povrch srdce je krytý epikardem – přísrdečník, který na krátkou vzdálenost přechází i na cévy vystupující 

ze srdce. Srdce je uloženo v silném vazivovém vaku nazývaném osrdečník – perikard. Mezi epikardem a 

perikardem je malá dutina vyplněná tekutinou. K bočním plochám osrdečníku naléhá pravá a levá plíce, jež 

jsou od něj odděleny poplícnicí – pleurou. 

Srdce je krví zásobeno ze dvou koronárních arterií (a.coronaria dx. a a. coronaria sin.), které 

odstupují z aorty krátce po jejím výstupu z levé srdeční komory. 

Do pravé předsíně přivádějí odkysličenou krev z celého těla dvě velké žíly – vena cava superior a 

vena cava inferior (horní a dolní dutá žíla). Z pravé předsíně pak krev pokračuje do pravé komory, 

odkud je dále vypuzována plicní tepnou47 (plícnicí, plicním kmenem) a po jejím rozdělení pravou 

a levou plicní tepnou do plic. Po okysličení v plicích krev proudí čtyřmi plicními žilami 48 (vv. 

pulmonales) do levé předsíně. Z levé předsíně je krev vedena do levé komory, odkud je pod 

velkým tlakem vypuzována do srdečnice (aorty) a pak dále do celého těla. 

Srdeční činnost je řízena přímo v srdci pomocí tzv. převodní soustavy srdeční. Ta je tvořena modifi kovanými 

svalovými buňkami, které mají schopnost vytvářet a přenášet elektrické vzruchy. Vzruchy jsou vytvářeny 

v sinuatriálním uzlu (nodus sinuatrialis) uloženém v pravé předsíni blízko ústí dolní duté žíly. Tento uzel 

funguje jako přirozený krokoměr – pacemaker a udává srdeční rytmus, tzv.sinusový rytmus. Tento vzruch 

přechází přes svalovinu komor na uzel síňokomorový (atrioventrikulární). Vzruch dále pokračuje přes Hissův 

svazek a Tawarova raménka směrem k srdečnímu hrotu, kde se raménka rozbíhají v Purkyňova vlákna, která 

jsou již vlákny nervovými. Buňky převodního systému mají schopnost se samy bez zevního podnětu za 

fyziologických podmínek podráždit a vyvolat vzruch. 

Celý cyklus srdeční činnosti se nazývá srdeční revoluce. Její součástí jsou stahy (kontrakce) srdeční 

svaloviny nazývané systoly a ochabnutí (dilatace) nazývané diastoly. Celá srdeční revoluce se 

skládá ze 3 na sebe navazujících fází: síňové systoly, komorové systoly a komorové diastoly. Srdeční 

46 sin. Je zkratkou pro sinister, sinistra, snistrum – levý, levá, levé ; dx. je zkratkou pro dexter, dextra, dextrum 

– pravý, pravá, pravé. 

47 Picní tepna je jediná tepna, která vede odkysličenou krev. 

48 Plicní žíly jsou jediné žíly, které vedou okysličenou krev. 

21 


evoluce způsobuje srdeční ozvy, které jsou slyšitelné při přiložení ucha k hrudní stěně i pomocí 

fonendoskopu. První ozva je nízká a mírně prodloužená, je způsobena uzavřením cípatých chlopní. 

Druhá je kratší a vyšší a je způsobená uzavřením semilunárních chlopní. Někdy se u mladých lidí 

vyskytuje i třetí srdeční ozva způsobená rychlým plněním komor krví. 

Srdce spotřebuje velké množství kyslíku a živin. Odčerpá 10-15 % celkové spotřeby kyslíku. Při 

tělesné práci je spotřeba kyslíku ještě 4 -5 x vyšší. 

Je nutno si uvědomit, že plnění obou předsíní v pravé i levé části (říká se v pravém i levém srdci) 

se děje současně, vpravo se síň plní z dutých žil, vlevo krví přitékající plicními žilami. 

Tlaková vlna vyvolaná vypuzením krve z levé komory do aorty se šíří na periferní tepny. Puls je 

série těchto vln odpovídající srdečnímu rytmu a frekvenci. Za normální frekvenci se považuje 

rozmezí mezi 60 – 90 tepy za minutu. U dospělého člověka je nejčastější frekvence 72 tepů za 

minutu, maximální frekvence je 180 – 220 tepů za minutu. Puls lze nahmatat na několika místech, 

nejčastěji na zápěstí na radiální tepně. 

Krevní tlak (KT) se skládá z tlaku systolického – nejvyšší tlak dosažený během systoly a tlaku 

diastolického – nejnižší tlak na konci diastoly. Tlak je udržován v určitém rozmezí (normotenze), 

což je u zdravého člověka 120 torrů (15,6 kPa) / 70 torrů (9,1 kPa). Rozdíl mezi oběma tlaky by 

neměl být menší než 50 torrů. Krevní tlak se měří pomocí tonometru. 

7.2 Tepny a žíly 49 

Tepny (arteriae, jedn.č.arteria, zkratka a., mn.č.aa.) vedou krev ze srdce. Hlavní tepna vycházející 

z levé komory je srdečnice – aorta. 

Srdečnice má úsek vzestupný, oblouk a úsek sestupný. Sestupný úsek je průchodem bránicí rozdělen na 

hrudní a břišní aortu. Ze vzestupného úseku odstupují obě věnčité tepny (arteriae coronarie) zásobující 

krví srdce. Z oblouku vychází kmen hlavopažní (truncus brachiocephalicus), společná levá krkavice (arteria 

carotis comm.) a levá podklíčková tepna (a. subclavia sin). Hlavopažní kmen se záhy dělí na společnou 

pravou krkavici (a. carotis com. dx.) a pravou podklíčkovou tepnu (a. subclavia dx.). Další průběh tepen 

je na obou stranách stejný. Společné krkavice se pak dělí na krkavici zevní a vnitřní (a. carotis ext. et 

int.). Zevní krkavice zásobuje krví hlavu a některé orgány krku, vnitřní pak vstupuje do lebky a zásobuje 

mozek, oko a vnitřní ucho. Podklíčková tepna postupuje do podpažní jámy (axilla), odkud pokračuje jako 

podpažní tepna (a. axillaris). Ta zásobuje ramení kloub, některé svaly hrudníku a část mléčné žlázy. A. 

axillaris pokračuje na paži jako pažní tepna (a. brachialis), která se v loketní jamce dělí na loketní a vřetenní 

tepnu (a. ulnaris et a. radialis). Hrudní aorta vysílá drobnější větvičky do stěny hrudní, zásobuje jícen a 

průdušky. Břišní aorta má párové a nepárové větve. Párové větve jdou do svaloviny bránice, břišní stěny a 

k párovým orgánům – k ledvinám (aa. renales), nadledvinám, varlatům nebo vaječníkům). Nepárové větve 

jsou tři – trojdílná orgánová tepna (a. coeliaca) pro játra, žaludek, dvanácterník, slezinu a slinivku břišní; 

horní okružní tepna (a. mesenterica sup.) částečně zásobující tenké střevo a tlusté střevo až do poloviny 

příčného tračníku; dolní okružní tepna (a. mesenterica inf.) zásobující tlusté střevo až po konečník. Břišní 

aorta se na svém konci dělí na pravou a levou společnou kyčelní tepnu (a. illiaca communis dx. et sin.). 

Každá má vnitřní větev – a. illiaca interna zásobující pánevní orgány a vnější větev – a. illiaca externa 

zásobující dolní končetinu. Pokračováním vnější větve je stehenní tepna (a. femoralis), která dále probíhá 

na přední a vnitřní ploše stehna a přechází v zákolenní tepnu (a. poplitea). Ta se dále dělí na dvě holenní 

tepny - přední a zadní, ze které odstupuje lýtková tepna. 

Žíly (venae, jedn.č. vena, zkratka v., mn.č.vv.) vedou krev do srdce a svým průběhem sledují 

příslušné tepny. 

Vpravo od sestupné aorty probíhá dolní dutá žíla (v. cava inf.), která vzniká spojením dvou kyčelních žil 

a odvádí krev z dolních končetin, pánve a dutiny břišní. Ústí do pravé předsíně. Horní dutá žíla (v.cava 

sup.) ústící taktéž do pravé předsíně, vzniká spojením dvou žil hlavopažních (v. brachiocephalica dx. et 

49 Com. značí communis – společný, ext. znamená externus, externa, externum – vnější, int. znamená internus, 

interna, internum – vnitřní. Sup. je superior – horní, inf. je inferior – dolní. 

22 


sin.). Hlavopažní žíly vznikají spojením vnitřních hrdelních žil (v. jugularis int.) a žíly podklíčkové (v. 

subclavia). Horní dutá žíla sbírá krev z hlavy, krku, horních končetin a stěn hrudníku. Povrchové žíly na 

horní končetině jsou v. basilica a v. cephalica (z nich se odebírá krev a do nich se aplikují léky) na dolní 

končetině jsou povrchové žíly v. saphena magna a v. saphena parva. 

8. Dýchací ústrojí 

Dýchání je složitá funkce, která se uskutečňuje spoluprací dýchacího a oběhového ústrojí. Dýchací 

ústrojí se skládá z dýchacích cest, které se dělí na horní a dolní, a z plic, které jsou parenchymatózním 

orgánem zajišťujícím vlastní dýchání. Kyslík je v organismu potřebný pro oxidační reakce, které 

zajišťují štěpení cukrů, tuků a bílkovin. Konečnými produkty oxidací v těle jsou oxid uhličitý a 

voda. Pro oxidační děje je nutný neustálý přívod kyslíku a odstraňování oxidu uhličitého. Výměna 

těchto plynů se podílí také na udržování acidobazické rovnéváhy. 

Dýchání (respirace) se dělí na: zevní (plicní) – je to výměna dýchacích plynů mezi plícemi a krví 

a vnitřní (tkáňové) - je výměna plynů mezi krví a tkáněmi. 

Dýchání se skládá z vdechu (inspirium) a výdechu (exspirium). 

8.1 Dýchací cesty 

se kříží s trávicí trubicí v hrtanové části hltanu, čímž jsou rozdělené na horní a dolní. Horní cesty 

dýchací jsou dutina nosní a nosohltan, dolní cesty dýchací pak hrtan, průdušnice a hlavní bronchy 

(bronchi principales). 

8.1.1 Horní cesty dýchací 

Zevní nos (nasus externus) se skládá z kořene nosu (radix nasi), hřbetu nosu (dorsum nasi), hrotu nosu (apex 

nasi), křídel nosních (alae nasi) a dírek nosních (nares). Kostěný základ nosu vytvářejí nosní kůstky (ossa nasalia), 

chrupavčitý pak postranní chrupavka ve hřbetu a bočních stěnách nosu. Chrupavka obkružuje také nozdry. 

Dutina nosní (cavum nasi) je rozdělená přepážkou (septum), která má zdola chrupavčitou a shora kostěnou 

část. Od laterální stěny odstupují tři párové nosní skořepy (conchae). Horní dvě skořepy vycházejí z čichové 

kosti, dolní skořepa z maxily. Skořepy rozdělují dutinu nosní na horní, střední a dolní průchod, do něhož 

ústí slzovod. V horním průchodu, u stropu dutiny nosní, je čichová oblast (regio olfactoria), která je bledá, 

žlutavá a obsahuje čichové buňky. Jejich výběžky pokračují dírkovanou horizontální destičkou čichové kosti 

do bulbus olfactorius. V ostatních částech dutiny nosní je regio respiratoria. Zde je víceřadý, řasinkový epitel, 

silnou sliznicí prosvítají žilní pleteně. V epitelu jsou roztroušeny pohárkové buňky produkující hlen 50 . 

S dutinou nosní jsou spojené vedlejší nosní dutiny 51 (jsou párové v horní čelisti, párové v kosti 

čelní, mnohočetné v kosti čichové a dutina v těle kosti klínové), které mají význam pro tvorbu 

hlasu. Jsou vystlány podobným epitelem jako dutina nosní, jen obsahují méně žlázek. 

Hltan (pharynx) se skládá ze tří částí: nosní (nasopharynx) patří k horním cestám dýchacím, ústní 

(oropharynx) patří k trávicí trubici a hrtanové (laryngopharynx), kde se kříží cesty dýchací a trávicí 

trubice. Do nosohltanu ústí Eustachova trubice, která vychází ze středoušní dutiny a vyrovnává tak 

rozdíly tlaků mezi středoušní dutinou a okolím. Na hrtanovou část hltanu navazuje jednak hrtan, 

jednak jícen. Při polykání je vchod do hrtanu uzavřen příklopkou hrtanovou (epiglottis). 

8.1.2 Dolní cesty dýchací 

Hrtan (larynx) je dutá trubice uložená na přední straně krku, je kryta podjazylkovými svaly a 

krčními fasciemi. Za ním leží jícen, po jeho stranách pak laloky štítné žlázy. Po straně také leží 

50 Z nosu nastává snadno krvácení, jeho nejčastějším místem je locus Kieselbachi , což je žilní pleteň. 

51 Dutiny v těchto kostech vznikají vychlípením sliznice do nich, při čemž houbovitá kost ustupuje a pneumatizací 

se vytvoří dutiny. U novorozence jsou jen naznačeny, po 20.roce věku dosahují konečné velikosti. 

23 


nervově cévní svazek krční. Hrtan je připojen k jazylce vazy a tím i k bazi lební. Jeho dutina 

navazuje na larygeální část hltanu. 

Dutina hrtanu vypadá jako přesýpací hodiny. Horní rozšířená část - vestibulum laryngis – se zužuje do 

štěrbiny – rima vestibuli mezi nepravými vazy hlasivkovými nazvanými plicae vestibulares. Asi kolem 5 

mm pod nimi je další zúžení – rima glottidis, která je mezi pravými hlasivkovými vazy – plicae vocales. 

Hlasivkové vazy tvoří vazivová vlákna a hlasivkový sval. Pod hlasivkami je střed laryngu rozšířen na obě 

strany, čemuž se říká ventriculus laryngis. 

Chrupavky laryngu jsou: párové chrupavky hlasivkové a nepárové chrupavky - chrupavka štítná, 

prstencová a příklopka hrtanová. 

Největší je chrupavka štítná (cartilago thyreoidea), kterou tvoří dvě obdélníkové destičky ventrálně spojené, 

čímž vytvářejí na krku hmatný výstupek – ohryzek, prominentia laryngis. Od její zadní plochy začínají vazy 

hlasové. Na lateráním okraji má tato chrupavka horní rohy, odtud ji vazy spojují s jazylkou a dolní rohy 

mají spojení s prstencovou chrupavkou. 

Chrupavka prstencová (cartilago cricoidea) vypadá jako pečetní prsten širší částí otočený dozadu. 

Chrupavky hlasivkové (cartilagines arytaenoideae) vypadají jako trojboký jehlan, jsou spojeny s horním 

okrajem chrupavky prstencové. Mají vepředu výběžek, kam se upínají vazy hlasivkové. 

Příklopka hrtanová – epiglottis – je svou zúženou stopkou připojena k zadní ploše chrupavky štítné. 

Sliznice hrtanu je tvořena víceřadým řasinkovým epitelem, na hlasových vazech je však epitel 

mnohovrstevný dlaždicový. Pohybem chrupavek laryngu se napínají hlasové vazy. 

Úkolem hrtanu je vést vzduch a tvořit hlas. 

Průdušnice (trachea) je pružná trubice, která je zavěšená na chrupavku prstencovou, je délky 

12–13 cm. Konči rozdělením na pravou a levou průdušku. 

Základem průdušnice jsou podkovovité chrupavky spojené vazivem 52 . Chrupavky vzadu nejsou uzavřeny, je 

zde hladká svalovina a vazivo. Sliznice je tvořena víceřadým epitelem s řasinkami V podslizničním vazivu 

jsou drobné žlázky a uzlíky lymfatické tkáně. Hlen produkovaný žlázkami zachycuje nečistoty 53 . Průdušnice 

probíhá uprostřed krku a dále do mediastina, kde je mírně posunuta vpravo obloukem aorty. Její krční úsek 

sahá od prstencové chrupavky k hornímu okraji sterna. Vepředu je kryta infrahyoidními svaly a od svého 

2.-4.prstence proužkem tkáně štítné žlázy, který spojuje oba laloky. Hrudní část probíhá v horním mezihrudí, 

za ní je uložen jícen, před ní arterie vycházející z aorty a před nimi jsou žilní kmeny, nejpovrchněji je pak 

tukové vazivo a zbytek brzlíku. Místo dělení průdušnice ve dvě průdušky se nazývá bifurkace. 

Pravá a levá průduška (brochus principalis sin. a bronchus principalis dx.) sahají od rozdělení 

průdušnice až k rozdělení na lalokové bronchy. Pravá průduška je kratší než levá, je širší a probíhá 

strměji 54 . Levá průduška je delší a přes ni se pokládá oblouk aorty. 

8.2 Plíce (pulmo, gen. pulmonis) 

jsou vlastním dýchacím orgánem. Jsou uloženy v dutině hrudní. Jsou lehké, pružné, houbovité 

konsistence, v mládí růžové, později mramorované a šedé nečistotami, výrazně dříve u kuřáků. 

Každá z obou plic nasedá bazí na bránici (diaphragma). Zepředu je konvexní plocha - facies 

costalis. Mezihrudní (mediastinální) plocha je vyhloubená otiskem srdce, hlubším na levé straně. 

Uprostřed mezihrudní plochy je branka plicní (hilus pulmonis), tam vstupuje do každé plíce 

průduška, větev plicní tepny, vystupují plicní žíly a jsou tam uloženy mízní uzliny. Vrcholem je 

plicní hrot (apex pulmonum) který sahá nad 1.žebro. Povrch plíce kryje hladká vazivová blána 

– poplícnice (pleura pulmonalis), která přechází na vnitřní stranu stěny hrudní jako pohrudnice 

(pleura parietalis). Pohrudnice uzavírá dvě samostatné dutiny pohrudniční. Mezi oběma listy 

pleury je štěrbina vyplněná malým množstvím tekutiny, usnadňující klouzání. V této štěrbině je 

negativní nitrohrudní tlak. 

52 Chrupavky vyztužují dýchací cesty, aby se udržela jejich průchodnost. 

53 Řasinkový epitel má ochrannou funkci – posunuje hlen, částice prachu a baktérie ven z dýchacích cest. U 

kuřáků je pohyblivost řasinek narušena. Při výskytu větších částic v dýchacích cestách se vyvolá refl ex kašle. Ten 

začíná hlubokým vdechem. Pak se hrudník zastaví a prudkým výdechem ústy vypudí dráždivé látky. 

54 Tento strmý průběh způsobuje, že tam snadněji pronikne cizí těleso než na stranu levou. 

24 


(Mezihrudní prostor (mediastinum) je vyplněn řídkým tukovým vazivem. Je v něm uloženo srdce, 

procházejí tudy velké cévy, průdušky a jícen.) 

Průdušky (bronchi) se mnohonásobně rozvětvují ve stále tenčí větvičky. Tomu se říká průduškový strom. 

Větve průduškového stromu vedou do plicních laloků (lobus, lobi). Pravá plíce má 3 laloky, levá má 2 laloky. 

Plicní laloky se dále dělí na segmenty. Postupně menší a menší větve brochů se objevují jako průdušinky. 

Bronchioli terminales mající průměr asi 0,5 mm se dělí ve dva brochioli respiratorii, kde je plochý epitel 

bez řasinek a stěna je z hladké svaloviny a vaziva, při čemž chybí chrupavčité vyztužení, také lymfatická 

tkáň a žlázky. Tyto průdušinky se větví na 2–10 chodbiček zvané ductuli alveolares - alveolární chodbičky. 

Ty se na konci dělí na sacci alveolares - plicní váčky. Stěny váčků jsou vyklenuty v plicní sklípky - alveoli 

pulmonis. Tam se odehrává výměna plynů. 

8.3 Dýchání (respirace) 

V pleurální dutině je mírně nižší tlak než v atmosféře, v plicích naopak je pro komunikaci se 

zevním prostředím tlak jako v atmosféře. Při nádechu se zvětšuje objem hrudníku a zvětšující se 

podtlak v pohrudniční dutině umožňuje další rozpínání plíce. Hlavním dýchacím svalem je bránice 

(diaphragma), což je plochý sval rozpínající se mezi hrudní a břišní dutinou. Bránice je vyklenutá 

do dutiny hrudní (viz Soustava svalová). Dýchání probíhá jako automatická, rytmická, refl exní 

činnost bez zásahu vůle. Při vdechu (inspirium) se hrudník rozšiřuje do všech stran, bránice se 

zplošťuje a klesá do dutiny břišní. Jde tedy o aktivní děj na rozdíl od výdechu (exspirium), který 

je dějem pasivním. Při výdechu dochází k relaxaci bránice a roztažené plíce se vlastní elasticitou 

stahují směrem k hilu, čímž vypuzují v nich obsažený vzduch. 

9. Zažívací soustava 55 

Zažívací soustava přijímá pro organismus potřebné látky v potravě v podobě bílkovin, tuků a cukrů. 

Kromě těchto základních živin přijímá organismus nezbytné minerály a vitaminy. Prostřednictvím 

trávicích šťáv se štěpí bílkoviny až na aminokyseliny, tuky na glycerol a mastné kyseliny a složité 

cukry na jednoduché cukry, tyto jednoduché látky se v tenkém střevě vstřebávají do tzv. portálního 

krevního oběhu, který směřuje do jater. Ta dále tyto látky zpracovávají. Odpadové produkty 

pokračují do tlustého střeva, kde se vstřebává zpět do organismu voda a tím se zahušťuje obsah 

střeva. Nezužitkovatelný obsah střeva odchází pak stolicí. Specializované buňky trávicí trubice 

produkují tkáňové hormony. 

Zažívací soustava zahrnuje trávicí trubici, slinné žlázy, exokrinní část pankreatu a játra. 

9.1 Trávicí trubice 

Trávicí trubice začíná dutinou ústní, pokračuje střední částí hltanu, dále jícnem, následuje žaludek, 

tenké a tlusté střevo. Tenké střevo se dělí na dvanáctník, lačník a kyčelník. Tlusté střevo začíná 

slepým střevem (u něho je přívěsek červovitý), dále pokračuje tračník a konečník. Tračník má 

vzestupnou část, příčnou část, sestupnou část a esovitou kličku. 

Stěna trávicí trubice má čtyři vrstvy: sliznici, podslizniční vazivo, svalovou vrstvu a vazivový obal. 

Sliznice (tunica mucosa) vystýlá dutiny trávicí trubice a je zvlhčována sekretem žlázek. Je buď hladká nebo 

zřasená. Tvoří ji epitel, který je na začátku a na konci trubice vrstevnatý, dlaždicový, (ale nerohovějící), ve 

55 V češtině máme dva pojmy, které je možno používat v souvislosti s tímto ústrojím: „trávení“ a 

„zažívání“. V lékařském slovníku jsou pro ně tyto defi nice: Trávení (digesce) – je proces, jímž se potrava 

rozkládá na jednodušší složky, které jsou připraveny ke vstřebávání. 

Zažívání – je proces, který zahrnuje jednak trávení přijaté potravy, dále pak vstřebávání trávením vzniklých jednoduchých látek 

a konečně i jejich další zpracovávání, především játry. Tento orgán vytváří např. z glukózy glykogen, který se v poměrně malém 

množství uchovává právě v játrech. Z těchto defi nic vyplývá, že zažívání je pojímáno jako širší, nadřazený pojem než trávení. 

25 


střední části trubice pak jednovrstevný, cylindrický. Pod epitelem je slabá vrstvička vaziva, pod ní se místy 

vyskytuje ještě tenká vrstvička svaloviny umožňující posun sliznice. 

Podlizniční vazivo (tunica submucosa) je řídké vazivo, které připojuje sliznici ke svalovině. Zde jsou 

uloženy pleteně cév a nervů. 

Svalová vrstva (tunica muscularis) je na začátku a na konci trávicí trubice příčně pruhovaná, od střední části 

jícnu k dolní části rekta hladká. Tato hladká svalovina má dvě vrstvy: vnitřní cirkulární a zevní longitudinální. 

Mezi nimi je drobná vrstvička vaziva. Příčně pruhovaná i hladká svalovina má místy svěrače – sfi nktery. 

Zevní povrchová vrstva má dvě podoby. Buď je to tunica adventitia z řídkého nebo hustšího vaziva, nebo 

je to tunica serosa, hladká a lesklá z plochých epitelových buněk, pod nimi je malá vrstvička vaziva. První 

typ se vyskytuje na orgánech, které neleží v pobřišnicové dutině, druhý typ u těch, které v ní leží. 

9.1.1 Dutina ústní – cavum oris 

Vepředu jsou rty (labia) a tváře (buccae), nahoře je patro (palatum), dole je spodina ústní 

(diaphragma oris). Dutina ústní začíná otvorem mezi rty (rima oris). Dutina ústní obsahuje jazyk 

(lingua), zuby (dentes), mandli (tonsilla palatina) a drobné slinné žlázy. Do střední části hltanu 

přechází zúžením (isthmus faucium). 

Zubním obloukem je dutina ústní rozdělena na předsíň (vestibulum oris) a vlastní dutinu ústní (cavum oris). 

Vestibulum oris je mezi rty a tvářemi a zubními oblouky a dásněmi. Sliznice na alveolárních výběžcích 

srůstá s periostem čelisti (dáseň - gingiva). Ve výši 2.horní stoličky sem ústí vývod příušní slinné žlázy. 

Podkladem rtů je kruhový sval ústní. Zevně je kryt kůží, uvnitř sliznicí, obě vrstvy mají přechodnou oblast 

v červeni rtů. Vlastní dutina ústní je vepředu ohraničena zuby v alveolárních výběžcích, od nosní dutiny je 

oddělena tvrdým a měkkým patrem (palatum durum et pallatum molle). Ze zadního okraje měkkého patra 

uprostřed vybíhá čípek. 

Podkladem tváře je m.buccinator, zevně je krytý fascií, na kterou přiléhá podkožní vazivo a kůže. Uvnitř je 

podlizniční vazivo, kde je tukový polštář56 a sliznice dutiny ústní. 

Dno ústní dutiny je tvořeno nadjazylkovými svaly a je dosti pohyblivé. Na něm leží jazyk, který dutinu 

ústní vyplňuje. 

Zub (dens) se skládá z korunky, krčku a kořene. Tvoří jej zubovina: dentin, sklovina a cement. Uvniř dentinu 

v oblasti korunky je dřeňová dutina, v níž je dřeň (pulpa dentis). Dřeňová dutina pokračuje kanálkem v kořenu 

zubu, v jehož hrotu je otvor, kudy tam přicházejí cévy a nervy. Korunku na povrchu tvoří sklovina (email), 

která je nejtvrdší tkání v těle. Zubní cement je na povrchu kořene zubu, je nažloutlý. Parodont zajišťuje 

upevnění zubu v čelisti: je to kostěný alveolus, periost, cement, ozubice (závěsný vazivový aparát) a dáseň 

(gingiva). Zuby jsou řezáky, špičáky, premoláry a stoličky – moláry. Ty mají více kořenů. 

Dospělý člověk má 32 zubů, dětský chrup má 20 zubů, chybí tam premoláry a zuby moudrosti, 

což jsou poslední stoličky. 

Jazyk – lingua (gen.linguae) je orgán složený z mohutného, příčně pruhovaného svalstva ležící 

na spodině dutiny ústní. Pod ním je slizniční řasa zvaná uzdička, která jej udržuje při spodině 

ústní. Jazyk má kořen, tělo a špičku. Má 3 úkoly: promíchává sousto slinami a posunuje je dozadu 

k zadní stěně hltanu, obsahuje chuťové buňky a účastní se při mluvení. 

Jsou čtyři typy chuťových buněk pro čtyři chutě. Po celém jazyku (hlavně v jeho přední části) jsou nitkovité 

papily, obsahující chuťové buňky pro sladkou chuť. Tyto papily vytvářejí na jazyku jakoby sametový povrch. 

Mezi nimi jsou roztroušeny větší houbovité papily, obsahující chuťové buňky pro slanou chuť. U kořene 

jazyka jsou do tvaru V ohraničené papily, které mají chuťové buňky pro hořkou chuť. Po stranách jazyka 

jsou listové papily, obsahující chuťové buňky pro kyselou chuť. 

Všechny chutě jsou jen různé kombinace těchto čtyř základních chutí. 

Od měkkého patra k jazyku jsou zavěšeny na každé straně dva svalové oblouky, které tvoří 

hranici mezi dutinou ústní a střední částí hltanu. Mezi nimi leží v trojúhelníkovém prohloubení 

56 Tukový polštář je vytvořený zejména u kojenců, kteří jej potřebuji k sání. 

26 


patrová mandle (tonsilla palatina), která je tvořena lymfatickou tkání. Zachytává mikroby 

přicházející sem z dutiny ústní 57 . 

Slinné žlázy - glandulae salivariae jsou přídatnými orgány k trávicí trubici. Tvoří je 3 páry: 

příušní (glandula parotis), podčelistní (glandula submandibullaris) a podjazyková (glandula 

subligualis). Jejich vývody ústí do dutiny ústní. 

Skladba slin: z 99 % voda, mucin (hlen), enzym alfa-amyláza, soli (vápenaté, sodné, draselné a 

fosforečné) a lysozym. Ten způsobuje, že sliny mají slabou baktericidní účinnost. 

V dutině ústní alfa amyláza (ptyalin) začíná trávit sacharidy – štěpí je na maltózu, maltotriózu a 

dextrin. Proto moučné sousto v ústech postupně sládne 58 . Množství produkovaných slin v dospělosti 

je 1-1,5 litru denně. 

V ústech převažuje mechanické zpracování potravy a chemické je zde teprve na začátku. 

9.1.2 Hltan (pharynx) a jícen (oesophagus) 

je předozadně oploštělá trubice, sahá od baze lební do výše C 6 , tam přechází do jícnu. Je délky 

12–15 cm. Má 3 části: nosohltan (nasopharynx), ústní část hltanu (oropharynx) a hrtanovou část 

hltanu (laryngopharynx). Střední část hltanu (oropharynx) je spojena s dutinou ústní. V hltanu je 

hodně lymfatické tkáně, která vytváří spolu s okolními tonsilami tzv.Waldayerův okruh, důležitý 

pro imunitní obranu. Hrtan leží před hltanem. Přední stěna hrtanové části hltanu objímá vchod do 

hrtanu a na obě strany vytváří dva recesy, kudy může stékat potrava i sliny do laryngu. 

Polykací akt je zpočátku života nepodmíněný, později podmíněný refl ex, který má centrum v prodloužené 

míše. Jakmile se dotkne sousto kořene jazyka a patrových oblouků, zdvihne se měkké patro a tak se oddělí 

nosohltan od ústní části hltanu, následuje kontrakce konstriktorů, čímž sousto prochází hltanem, který je zároveň 

zkrácen působením zdvihačů. Tím se zvedne i hrtan a to má za následek sklopení příklopky hrtanu (epiglottis, 

gen epiglottidis), která tak uzavře vchod do hrtanu, čímž oddělí cesty dýchací od cest trávicích. 

Dále pokračuje sousto do jícnu (oesophagus), kde se objeví peristaltické pohyby, to znamená, 

že nad soustem se jícen kontrahuje a pod ním se dilatuje a tak se posunuje sousto níže. Délka 

jícnu: 25-28 cm. Jícen má průměr kolem 1,5 cm, ale může se soustem rozšířit až na 3,5 cm. Jícen 

má krční, hrudní a břišní oddíl 59 . 

9.1.3 Žaludek - gaster, ventriculus (gen.ventriculi) 

leží mezi jícnem a dvanáctníkem. Žaludek se dělí na tyto části: Vrchol žaludku v levé klenbě bránice je 

fundus gastricus (kde je vzduchová bublina), zde je vstup z jícnu do žaludku nazvaný česlo (cardia ventriculi), 

další částí je tělo žaludku (corpus ventriculi) a následuje zúžená pylorická část. Tato je zakončena svěračem 

nazvaným pylorus, tento je po dobu trávení potravy v žaludku uzavřen. Na zevním obrysu žaludku vidíme 

dvě ohbí: vepředu je velké zakřivení a vzadu malé. Od hilu jater k malému zakřivení jde závěs pobřišnice 

zvaný malá předstěra (omentum minus), s velkým zakřivením je srostlá velká předstěra (omentum maius), 

tento list pobřišnice volně visí před kličkami střevními 60 . 

Žaludek se vepředu dotýká levého laloku jater, bránice a stěny břišní, prostor za žaludkem tvoří 

bursa omentalis, tady se žaludek dotýká pankreatu, ledviny, nadledviny, bránice a sleziny. 

Sliznice žaludku je složena v řasy – plicae gastricae, v místě velkého zakřivení podélného směru, takže po 

nich dobře stékají tekutiny. Žaludek má ve své cylindrické sliznici žlázky. Tyto obsahují trojí typ buněk, 

57 Pokud dochází k častým a těžším zánětům - anginám (tonsilitidám), provádí se tonsilektomie (odstranění mandlí). 

58 Pokud potrava zůstane suchá (při nedostatku slin), nelze žádnou chuť rozeznat. 

59 Vědomě je člověk schopen polykat až kolem 2.roku. K vyvolání polykacího refl exu musí mít sousto minimálně 

0,5 cm. Pokud by záklopka řádně neuzavírala tento vchod, jídlo by vnikalo do hrtanu a dalších cest dýchacích 

a člověk by se rozkašlal. 

60 Účinkuje jako ochrana, protože se při infekci slepí v místě zánětu a tak brání šíření infekce po celé pobřišnici, 

která je vážným ohrožením života. 

27 


které produkují hlen, pepsin a HCl. Řídké vazivo v podslizniční vrstvě posouvá sliznici. Svalovina má kromě 

vrstvy podélné a střední cirkulární ještě vnitřní vrstvu šikmou. Cirkulární vrstva vytváři silný m.sfi ncter 

pylori. Na povrchu žaludku je povlak - seróza patřící k peritoneu. Žaludek dostává krev z tepen truncus 

coelicus a krev z něj odtéká do portálního oběhu. Inervaci má z n.vagus a hrudních sympatických ganglií, 

která jsou za žaludkem součástí celiakálního ganglia. 

Pohyby hltanu a jícnu a později postupné plnění žaludku vyvolávají recepční relaxaci žaludku 

(ochabnutí stěn). V lačném stavu jsou stěny jícnu i žaludku k sobě přiloženy, není tam prostor, ten 

se vytváří až s příchodem potravy. Stěny se od sebe oddalují, došlá potrava se v žaludku vrství, 

každá vrstva se přiloží na stěnu a tak se postupně žaludek rozvíjí. 

Produkovaný pepsinogen je inaktivní, stává se aktivním teprve, když se setká s HCl, která jej aktivuje na 

pepsin. Je to proto, aby agresivní pepsin nezničil buňky, které jej produkují. 

Množství žaludeční šťávy: 1,5-3 litry denně. Objem žaludku: až 2 litry potravy. 

Žaludeční šťáva obsahuje: převahu vody, HCl, pepsiny (3 typy), žaludeční lipázu, mucin, 

chymosin, soli, intrinsic faktor (vnitřní faktor). Má v těle nejkyselejší pH = 2,0. 

Chymosin se uplatňuje při trávení mléka, u kojence vytvoří z mléka kašovitou sraženinu v žaludku, která 

tam nějakou dobu přetrvá, takže dítě nepociťuje hlad. U dospělých chymosin chybí. 

Vnitřní faktor je nezbytný pro tvorbu hemoglobinu v červených krvinkách. Je nutný pro resorpci vitaminu 

B 12 

61 . Kyselina solná rozvolňuje svalové snopce a tak připravuje proteiny na trávení, pepsin je štěpí na 

polypeptidy, žaludeční lipáza začíná jen zcela nepatrně trávit tuky. Mucin chrání sliznici. 

V žaludku je ještě stále vyznačena mechanická složka trávení, ale už se i uplatňuje složka chemická. 

Zde nabobtnávají bílkoviny, rozvlákňují se a rozkládá se zelenina. Cukry povzbuzují motilitu 

žaludku, tuky ji tlumí. Ze žaludku se vstřebává pouze voda, alkohol a některé léky. 

Glycidy setrvávají v žaludku 3-4 hodiny, proteiny a tuky 6-7 hodin 62 . Natrávenina žaludku se 

nazývá chymus. 

Zvracení (emesis, vomitus) je obranným refl exem na nevhodnou potravu. Nastává obrácení peristaltiky 

žaludku a tenkého střeva. Člověk má pocit stažení uvnitř krku, svaly břicha a hrudníku se kontrahují, obsah 

žaludku je prudce posunován v protisměru a vystřikuje ústy ven. 

Nucení na zvracení (nausea) nastává, když člověk pociťuje nevolnost a pocit na zvracení, k čemuž však 

dojít nemusí. 

9.1.4 Tenké střevo - intestinum tenue 

je zaživa dlouhé 3-5 m. Začíná ve výši L 1 a končí v pravé jámě kyčelní. Má tři části: duodenum, 

jejunum a ileum. 

Po částečném zpracování v žaludku přichází potrava do bulbu dvanáctníku (bulbus duodeni), do 

jeho pars descendens (sestupné části duodena), kde vyúsťuje společně na Vaterské papile (ampula 

Vateri) hlavní žlučovod (ductus chledochus) a velký pankreatický vývod (ductus pancreaticus 

maior). Kolem duodenální papily je Oddiho svěrač. U většiny lidí existuje ještě malý pankreatický 

vývod (ductus pancreaticus minor), který vyúsťuje orálněji nad ním 63 . 

Množství pankreatické šťávy: 1 – 2 litry denně. Množství šťávy tenkého střeva: 1,5 –2,5 litrů denně. 

Sliznice tenkého střeva má jednovrstevný cylindrický epitel. Duodenum i další části tenkého střeva mají 

složitou skladbu stěny, jsou tam řasy podobné chlopním (valvuly), klky (villi intestinales) a mikroklky, což 

značně zvětšuje povrch, aby kontakt s obsahem byl co největší. Řasy jsou v orálnějších částech tenkého 

střeva, hlavně v duodenu a části jejuna, kde se potrava mísí, dále pak se snižují. Ve sliznici tenkého střeva 

61 Při atrofi i žaludeční sliznice (tzn.úbytek) se B 12 nemůže vstřebávat - vzniká perniciózní anémie. 

62 Tuky tlumí resorpci alkoholu ze žaludku, ten se vstřebává do krevního oběhu pomalu v malém množství, 

čímž se brání prudkému vzestupu alkoholu v krvi a intoxikaci. 

63 Uvádí se, že lidé trpící vředovou chorobou nemají tento malý vývod, který by tam přiváděl pankreatickou 

šťávu a tak kyselý žaludeční obsah včas hned po vstupu do duodena neutralizoval, a proto se u těchto lidí na začátku 

duodena vytvářejí vředy. 

28 


jsou žlázky, které produkují střevní šťávu, která obsahuje vodu, enzym erepsin, lipázy a amylázy. Střevní 

šťáva je slabě zásaditá. V aborálních částech tenkého střeva převažuje resorpční epitel a zde se štěpením 

vzniklé, jednoduché látky vstřebávají. Obsah, který se vstřebává do klků, je pak veden do vrátnice - vena 

portae a ta přivádí krev bohatou živinami do jater. 

Tenké střevo ústí napravo do tlustého střeva otvorem, v němž je Bauhinská chlopeň a v tomto 

ústí je Varolův svěrač. Je tam nálevkovité uspořádání, aby obsah procházel jen jedním směrem a 

nemohl se vracet zpět, protože v tlustém střevě je mnoho bakterií. 

Lačník (jejunum) je pohyblivě zavěšen dlouhou řasou zvanou mesenterium připevněnou na zadní 

stěně břišní. Přechod v kyčelník (ileum) je nezřetelný. Kličky lačníku zaujímají levou a horní část 

dutiny břišní, kličky kyčelníku pravou a dolní část dutiny břišní. Dlouhá řasa umožňuje, aby obě 

tyto části tenkého střeva tvořily četné kličky. 

Nejintenzivnější trávení probíhá v duodenu, v dalších částech tenkého střeva postupně přibývá 

resorpčního epitelu, takže se stále více štěpením vzniklých jednoduchých látek vstřebává. Z tenkého do 

tlustého střeva jde řídký kašovitý obsah, v němž jsou nestrávené složky potravy, nepatrně škrobů, tuků 

a aminových kyselin, zbytky trávicích šťáv, dosud nevstřebaná voda a nevstřebané elektrolyty. 

9.1.5 Tlusté střevo - intestinum crassum 

začíná slepým střevem v pravé polovině břicha a konči konečníkem. Je dlouhé 1,5 m. 

Stěna tlustého střeva je poměrně tenká, jeho svalová vrstva je slabší. Nemá klky a jeho řasy jsou nízké. 

Tlusté střevo je charakterizováno výdutěmi (haustra) a v podélné vrstvě svalově jsou tzv.tenie, ztluštělé 

pruhy vaziva. Krevní a mízní cévy tvoří v podslizniční části rozsáhlé pleteně, které umožňují resorbovat 

velké množství vody a minerální látky – sodík, draslík, chloridy, vápník. 

Slepé střevo (caecum) vypadá jako mělká, obrácená mísa a na konci má červovitý výběžek 

(processus vermiformis, appendix). Délka červovitého výběžku: 2-20 cm. Průsvit červovitého 

výběžku: 5–10 mm 64 . Tento výběžek obsahuje velké množství lymfatické tkáně a snadno se zanítí 

(appedicitis) 65 . Je velmi pohyblivý. Za cekem pokračuje colon – tračník: vzestupný tračník (colon 

ascendens), který vystupuje vzhůru v pravé polovině břicha, v pravém, jaterním ohbí (fl exura 

hepatica) přechází v příčný tračník (colon transversum). Tento pak v levém, slezinném ohbí 

(fl exura lienalis) přechází v sestupný tračník (colon descendens) v levé polovině břicha. Dále 

pokračuje esovitou kličkou – sigma (colon sigmoideum). Tady končí tračník a pokračuje další část 

konečník (rectum). 

Ten má širší část (ampula) a užší část – canalis analis, který prochází hrází (diaphragma pelvis) tvořenou 

svalstvem, a je zakončen řitním otvorem zvaným anus. Sliznice ampuly vytváří 3 příčné řasy. Střední řasa 

je tvořena svěračem z hladké svaloviny, který nepodléhá vůli. V místě, kde rektum prochází dnem pánevním, 

jsou další dva svěrače, vnitřní je tvořen hladkým svalstvem, zevní svalem příčně pruhovaným. Teprve tento 

sval podléhá vůli. 

Žilní pleteně jsou nahromaděny jak nad, tak i pod řitním otvorem (zona hemorrhoidalis interna 

et externa). V zevní části vznikají zevní hemoroidy, pokud nastane rozšíření žilní pleteně např. 

při stále opakovaném, úmyslném zadržování stolice. Hemoroidy snadno krvácejí. 

Cekum a tračník obkružují kličky tenkého střeva. Vzestupný a sestupný tračník jsou téměř 

nepohyblivé, zatímco colon transversum 66 je zavěšeno na řase zvané mesocolon transversum a je 

velmi pohyblivé. Také sigma je volně zavěšeno na řase a dosti pohyblivé. 

64 Název používaný pro tento výběžek „slepé střevo“ je nesprávný, protože tento je jen částí slepého střeva. 

65 Ústí apendixu se zevně na povrchu břicha promítá do .McBurneyova bodu, který leží uprostřed čáry spojující 

pravý přední trn kyčelní kosti (spina iliaca anterior superior) a pupek (umbilicus). Dalším orientačním vodítkem 

je Lanzův bod, který leží na spojnici obou předních výběžků (trnů) kyčelní kosti a asi 6 cm od pravého trnu kyčelní 

kosti. 

66 Rozlišuj: genitiv coli se vyslovuje dlouze a týká se střeva, gen.colli je od collum – krk, čteno krátce. 

29 


V céku a vzestupné části tlustého střeva se vstřebává nejvíce vody, plyny, některé vitaminy, 

malé množství minerálů a glukózy. Tlusté střevo obsahuje Bacterium coli a hnilobné bakterie 

jako Bacillus perfringens, proteus, putrifi cus atd. Bacterium coli zkvašuje cukry, tuky a také 

celulózu. Při tom se tvoří alkohol, CO 2 , H 2 , CH 4 (methan). Mnoho hlenu zabraňuje tomu, aby 

se tyto látky vstřebávaly do krevního oběhu. B.coli také tvoří vitamin K, kyselinu listovou, B 12 , 

biotin, které se z tlustého střeva vstřebávají. Celulóza a zvláště lignin jsou nestravitelné, dráždí 

sliznici, povzbuzují motilitu střev a jsou fyziologickými projímadly. Hnilobné bakterie způsobují 

deaminaci a dekarboxylací kyselin, vytvářejí jedovaté zplodiny a sirovodík. U živého člověka 

neporušená sliznice je chráněna mucinem a nepropouští bakterie. Většina těchto látek odchází 

stolicí, malá část se zneškodňuje v játrech. Bakterie zde také redukují cholesterol na nevstřebatelný 

koprosterol a bilirubin na sterkobilinogen, jehož část se oxiduje na sterkobilin. V tlustém střevě 

se stolice zdržuje 8–12 hodin. 

Složení stolice záleží na potravě. Obsahuje nestrávené zbytky potravy, které jsou slepeny hlenem, 

vodu, odloupané epitélie a žlučová barviva. Při mírném příjmu tuků se jich resorbuje 95 %. Stolice 

obsahuje 5 % tuků. Průměrné množství stolice je 150–300 gramů. 

Vyprazdňování stolice (defekace) je refl exní děj, dochází k němu obvykle po 24 hodinách. 

Projevuje se zvýšením tlaku v rozepjatém konečníku a při napětí jeho stěny se dostavuje pocit 

nucení na stolici. Svěrač ochabuje a nastává kontrakce břišních svalů a bránice. Defekační refl ex 

lze potlačit vůlí, ale při opakovaném zadržování stolice to způsobí ochabnutí svaloviny rekta a 

vznik chronické zácpy (obstipace). 

Ileus je patologický stav – soubor příznaků, vyvolaných střevní neprůchodností projevující se zástavou 

odchodu plynů a útlumem střevních pohybů. Toto může být způsobeno ucpáním střeva – obstrukční ileus 

nebo ochabnutím střeva – paralytický ileus. 

9.2 Slinivka břišní (pancreas, gen. pancreatis) 

je smíšenou žlázou exokrinní a endokrinní. Je uložena za žaludkem, probíhá napříč střední části 

břicha, její druhý konec se dotýká sleziny. Rozeznáváme na ní hlavu, tělo a ocas. Hlava leží vně 

dvanáctníku v jeho tzv.okénku 67 . 

Exokrinní část slinivky břišní produkuje nejúčinnější trávicí šťávu. Vývod slinivky ústí do 

dvanáctníku těsně vedle vývodu žlučového na Vaterské papile. Tato trávicí šťáva má značně 

zásaditou reakci a tím umožňuje neutralizaci kyselosti v žaludeční natrávenině, která přichází do 

duodena. 

Hlavní součásti pankreatické šťávy: voda, trypsinogen, chymotypsinogeny, pankreatická lipáza, 

pankreatická alfa-amyláza, elastáza, soli. Trypsinogen se mění na aktivní enzym trypsin 

enterokinázou, enzymem tvořeným duodenální sliznicí. 

Enzymy pankreatické šťávy štěpí všechny tři součásti potravy: bílkoviny, cukry i tuky. 

9.3 Játra (hepar, gen.hepatis) a žlučník (vesica felea) 

Játra jsou největší žlázou v těle. Váží 1,5 kg. Jsou uložena v pravé brániční klenbě v dutině břišní, 

jsou zakryta vazivovým povlakem a připevněna k bránici. Dělí se čtyři laloky pravý, levý, čtvercový 

a lalok dolní duté žíly. 

Funkce jater: 

a) tvoří žluč, 

b) 

účastní se metabolismu sacharidů, tuků i aminových kyselin, 

67 Pokud se zvětší např. nádorem, toto okénko roztlačuje, takže lze tímto způsobem nádor hlavy pankreatu 

při rentgenovém vyšetření trávicí trubice kontrastní látkou objevit. Mění se jednak tvar duodenálního okénka, jednak 

se zužuje jeho průsvit, kudy prochází kontrastní látka. Ostatní části pankreatu nejsou obvyklým způsobům vyšetření 

přístupné. 

30 


c) přeměňují glukózu na glykogen, 

d) tvoří a přeměňují cholesterol, 

e) provádějí deaminaci aminových kyselin, 

a) tvoří plasmatické bílkoviny (albumin), 

b) vytvářejí protrombin a tím se podílejí na tvorbě látek zabezpečujících srážení krve, 

c) jsou zásobárnou vitaminu B (vydrží tam i dlouhodobě) a vitaminu K, 

12 

d) detoxikují (zneškodňují) jedovaté látky (alkohol, amoniak), 

e) redukují steroidní hormony nadledvin a gonád, 

f) slouží jako zásobárna krve. 

Játra jsou temně červenohnědé barvy, tužší konsistence, ale křehká. Plocha přivrácená k bránici 

je vypouklá. 

Na jejich spodině je několik prohlubenin připomínajících písmeno H. Příčka tohoto písmene se jmenuje 

porta hepatis – brána jaterní. Zde je velmi důležitá vena portae (vrátnice) přivádějící k játrům živiny 

resorbované z tenkého střeva. Tato široká žíla o silných stěnách tvoří zvláštní žilní oběh mimo oběh žilní 

odvádějící krev z jater. Oběh v.portae se jmenuje vrátnicový (portální) oběh. Dále je v příčce písmene H 

před portální žilou vývod ductus hepaticus (vývod jaterního žlučovodu). Vpředu pak je dosti tenká arteria 

hepatica a dále plexus hepaticus – nervová pleteň jaterní. 

Levé rameno písmene H tvoří fi ssura sagittalis, zářez, který rozděluje játra na větší pravý a menší 

levý lalok68 . Pravé rameno písmene H v oblasti pravého laloku tvoří 2 jamky – ventrálně je jamka 

pro žlučník a dorsálně je jamka pro dolní dutou žílu. Dolní dutá žíla je zanořena do jater a částečně 

s nimi srůstá. V místě srůstu s játry do ní ústí 2 široké žilní kanály (vv.hepaticae), které odvádějí 

odkysličenou krev z jater. 

Jaterní parenchym se skládá z lalůčků jaterních velikosti 1–2,5 mm, což připomíná málo zřetelné mramorování. 

Lalůček má tvar nepravidelného mnohostěnu a obsahuje trámce jaterních buněk. Trámec tvoří dvě řady jaterních 

buněk, které k sobě těsně přiléhají. Jaterní buňky patří mezi buňky se značně vysokým metabolismem. Každá 

jaterní buňka má 2 póly, jedním je přivrácena ke krevní vlásečnici a druhý je žlučový, zde v mezibuněčných 

štěrbinách se sbírá žluč a membrány jaterních buněk představují začínající žlučovody. Teprve mezi lalůčky 

mají žlučovody vlastní stěnu, spojují se do stále větších vývodů. 

Intrahepatické žlučové vývody probíhají uvnitř jater a extrahepatické probíhají mimo játra. 

Ještě v játrech probíhá pravý a levý jaterní žlučovod (ductus hepaticus dexter et ductus hepaticus 

sinister). Oba se spojují již mimo játra ve společný jaterní vývod (ductus hepaticus communis). 

Ten se spojuje s ductus cysticus (žlučníkovým vývodem) na ductus choledochus (hlavní žlučovod), 

který ústí společně s ductus pancreaticus maior na papilla Vateri v duodenu. Extrahepatické 

žlučové cesty mají délku 5–8 cm a jejich průsvit je 4–8 mm. 

V.portae přivádí do jater krev z nepárových orgánů dutiny břišní, především ze střeva. Větve této žíly 

probíhají mezi lalůčky a trámci, jsou v těsném kontaktu s jaterními buňkami. Uprostřed lalůčků se spojují 

v centrální žílu, odtud pak teče krev do jaterních žil, které se vlévají do dolní duté žíly. Živiny z v.portae se 

jaterními buňkami zachycují, dále zpracovávají a některé se v játrech ukládají. Např. játra tvoří z glukózy 

glykogen, který se ukládá v malém množství v játrech do zásoby. 

Podle různých autorů je produkce žluči denně mezi 500 ml až 1000 ml. Je to hustá, žlutozelená 

kapalina, skládající se z 97 % vody, hlenu, žlučových barviv, solí 4 žlučových kyselin, dále z 

cholesterolu a některých minerálních látek. Žlučová barviva se tvoří z hemoglobinu, který se 

uvolňuje ve slezině z degradovaných červených krvinek – erytrocytů. Žlučová barviva jsou: červený 

bilirubin a zelený biliverdin. Jsou to odpadové produkty, pro organismus toxické. Určují barvu 

žluči, ve střevě se rozkládají a podmiňují barvu stolice. 

Žlučník (vesica fellea) je vazivový váček, který má hruškovitý tvar. Jeho sliznice je vyznačena 

četnými řasami. Teprve po naplnění žlučových cest žlučí vstupuje žluč do žlučníku. Žlučník 

shromažďuje žluč a zahušťuje ji. Sliznice žlučníku dovede vstřebat velké množství vody. Při vstupu 

tuků do duodena vypustí žlučník žluč. Po jeho vyprázdnění teče žluč z jater přímo do střeva. 

68 U malého dítěte je větší levý lalok jaterní než pravý, játra jsou velká, sahají až k pupku, což není u dítěte 

patologické 

31 


9.4 Řízení funkcí trávicí trubice 

Mobilitu trávicí trubice ovlivňují jednak její autonomní nervy (plexus myentericus a plexus 

submucosus), jednak vegetativní nervy. Produkci nejen slin, ale veškerých trávicích šťáv stimuluje 

parasympatikus, kdežto sympatikus je tlumí. 

Pohyby v oblasti žaludku a střeva jsou mísící (na krátkém úseku) a peristaltické vlny (na delším úseku). 

Mísící pohyby umožňují mechanické zpracování potravy, dále usnadňují její chemické zpracování a podílejí 

se na resorpci zpracovaných živin. Peristaltické pohyby posunují potravu aborálním směrem. 

Svěrače zabraňují návratu zpracovávané potravy zpět do orálnějších oblastí. 

Pohyby jsou řízeny jednak prostřednictvím nervů, jednak humorálně. Uplatňuje se i spontánní 

aktivita buněk hladkého svalstva ve stěně trávicí trubice. Ve vzájemné koordinaci hraje roli více 

faktorů, mezi nimi je významný i čas, který uplynul od příjmu potravy. Jednotlivé fáze: 

Fáze cefalická: je podmíněně refl exní. Působit může už pouhý hovor o jídle. A nejen slinné žlázy, ale i 

žaludeční sliznice produkuje už v této době žaludeční šťávu. Rozhoduje i psychický stav člověka, negativní 

emoce snižují sekreci slin a žaludeční šťávy, podobně jako tenze při spěchu. 

Časná kontaktní fáze nastává, když je potrava v kontaktu se sliznicí dutiny ústní a promíchává se se slinami. 

Tento kontakt a chuťové vjemy povzbuzují nepodmíněně refl exně další činnost slinných žláz. 

Jícnová peristaltická fáze: dotykem sousta v jícnu se vyvolá jeho peristaltika. Nastane kruhové zúžení svalstva 

jícnu nad soustem a pružné rozšíření pod ním, čímž se umožní jeho posun níže. Současně probíhá i smršťování 

a prodlužování jícnu po jeho délce. V této době už vzniká relaxace žaludku tím, že ochabne kardie a postupně 

další části žaludku, ale prepylorická část nepodléhá relaxaci v této fázi a pylorus zůstává uzavřen. 

Sekrece složek žaludeční šťávy má svou fází nervovou a humorální. 

Fáze nervová: sekrece žaludeční šťávy nastává ještě před vstupem sousta do žaludku. Jednotlivé buňky žaludeční 

sliznice vytvářejí příslušnou složku žaludeční šťávy. Tato fáze může trvat hodinu a půl až dvě hodiny. 

Fáze chemická (humorální): látky uvolňované při zpracování potravy (koření, výtažky z masa) dráždí 

sliznici, kde se v určitém typu žlázek žaludeční sliznice vytváří hormon gastrin. Ten však nepůsobí přímo, 

ale nejdříve se vylučuje do krve a teprve krev jej dodává do stěny žaludku, kde stimuluje sekreci žaludeční 

šťávy a motilitu žaludku. 

Tehdy nastane mísící fáze v žaludku, kdy potrava v žaludku se mísí se žaludeční šťávou. K tomu žaludek 

vykonává nutné pohyby. Když je potrava připravena k posunu do tenkého střeva, vzniká příslušná peristaltika 

žaludku a otevření pyloru. 

Již během přítomnosti potravy v žaludku nastává časná refl exní fáze tvorby pankreatické a střevní šťávy. 

Sliznice trávicí trubice tvoří řadu lokálních hormonů, které jsou přenášeny do krevního oběhu. Produkty 

trávení tuků v duodenu vyvolávají tvorbu cholecystokininu, který stimuluje činnost žlučníku a sekreci 

pankreatických enzymů. Způsobuje relaxaci Oddiho svěrače. Také potlačuje hlad. Hraje roli při vzniku 

odolnosti k opoidům. 

Při podráždění kyselým obsahem tráveniny a v přítomnosti volných mastných kyselin se v duodenu produkuje 

hormon sekretin, peptid, který je zanesen do pankreatu a tam vyvolává sekreci zředěné pankreatické šťávy 

s bikarbonáty. Zvyšuje účinky cholecystokininu. Zabraňuje produkci gastrinu. 

Při vstupu HCl do duodena se uvolňuje hormon zvaný enterogastrin, který zpětnou vazbou tlumí její sekreci 

a také motilitu žaludku. 

Na krátkém úseku tenkého střeva probíhají pendulární pohyby po 10-12 min.(zkracující a prodlužující 

pohyby) a na delších úsecích segmentační kontrakce – prstencovité stahování střeva. Pohyby klků jsou 

řízeny chemickou látkou vilikininem. 

Při různých poruchách jater se objevuje acholická stolice. Pokud je stolice bílá, znamená to, že 

žluč do střeva nepřichází. Je to proto, že buď je překážka v cestách žlučových např. kámen (pak 

žluč městná nad překážkou, přechází do krve a objevuje se žloutenka) nebo jaterní buňky nemohou 

žluč tvořit pro nemoc. 

32 


9.5 Probiotika a prebiotika 

Stravovací zvyklosti udržují rovnováhu střevní mikrofl óry a to jak prostřednictvím živin dodávaných 

ve stravě (vláknina, prebiotika, bílkoviny), tak i prostřednictvím probiotik. 

Probiotika jsou živou mikrobiální složkou potravy, která má při konzumaci v dostatečném množství 

zdraví prospěšné účinky. Probiotika se volí z několika druhů mléčných bakterií hlavně těchto 

skupin: Lactobacillus, Bifi dobacterium a Streptococcus. Podáváním lactobacilů se zvyšuje počet 

baktérií ve střevech 10x – 100x a to nejen laktobacilů. 

Prebiotika – jsou látky nestrávené v tenkém střevě, které se dostávají do tlustého střeva, kde slouží 

jako specifi cký substrát pro určité druhy baktérií, jejichž vývoj tak podporují. 

Mezi nestravitelnými sacharidy je většina oligosacharidů (např.inulin) obsažených v různých potravinách, jako jsou 

čekanka, česněk, cibule a artyčoky. Tyto látky často pomáhají růstu některých endogenních bifi dobaktérií. 

Laktobacily se doporučuje užívat jako prevence civolizačních chorob. 

10. Vylučovací soustava 

Vylučovací soustava se skládá z ledvin a močových cest. Nejdůležitější funkcí této soustavy je 

tvorba moči – tedy odstraňování odpadových a jedovatých zplodin metabolismu. Dále tato soustava 

zajišťuje udržování stálého objemu tekutin ve vnitřním prostředí a stálého osmotického tlaku a 

odstraňování některých anorganických iontů. V ledvinách se dále tvoří hormon renin, který zvyšuje 

krevní tlak a hormon erytropoetin ovlivňující vznik erytrocytů. 

10.1 Ledviny (renes) 69 

jsou párovým orgánem, mají tvar fazole a hnědočervenou barvu. Každá ledvina má hilus, kudy do 

ní vstupuje ledvinná tepna (arteria renalis), vystupuje z ní ledvninná žíla (vena renalis) a močovod 

(ureter). Ledviny mají na svém povrchu vazivové pouzdro a jsou uloženy v tukovém polštáři. Na 

řezu lze v ledvině rozlišit kůru a dřeň. 

Kůra obsahuje nefrony. Každý z nich je základní stavební jednotkou ledviny. Nefron se skládá 

z glomerulu, což je klubíčko krevních vlásečnic vložené do Bowmanova váčku, do něhož vstupuje 

přívodná tepénka (vas aferens) a z něhož vystupuje odvodná tepénka (vas eferens). Bowmanův 

váček má stěnu z jednovrstevného epitelu. V každé ledvině je asi jeden milión nefronů. 

Dřeň je pod kůrou a je tmavší. Je rozdělena do 10-20 kuželovitých útvarů – ledvinových pyramid. 

Každá z nich je obrácena základnou k povrchu ledviny a vrcholem dovnitř. Vrcholky těchto pyramid 

se po 2 – 3 spojují ve společnou ledvinnou papilu – bradavku, která ústí do ledvinné pánvičky. 

Uvnitř ledviny probíhají odvodné kanálky. Z váčku vychází kanálek 1.řádu nazvaný proximální 

kanálek (tubulus proximalis), který probíhá v kůře ledvin. Ten pokračuje dále Henleovou kličkou, která 

zasahuje hluboko do dřeně. Za ní pokračuje kanálek 2.řádu nazvaný distální kanálek (tubulus distalis). 

Asi 5-10 těchto kanálků ústí do sběracího kanálku, který vyúsťuje na ledvinové bradavce. 

Vznik moči probíhá ve 3 fázích: glomerulární fi ltrace, tubulární resorpce a tubulární sekrece. 

1.fáze je glomerulární fi ltrace v glomerulu – z krevní plasmy přecházejí fi ltrací bazální membránou 

do Bowmanova váčku všechny složky krevní plasmy kromě červených a bílých krvinek a bílkovin 

s molekulovou váhou nad 70 000. Může tam tedy přejít něco albuminů, které mají nižší molekulovou 

váhu. 2.fáze je tubulární resorpce – zpětné vstřebávání některých látek v kanálcích do sítě četných 

vlásečnic, které kanálky obklopují. Tak se vrací do krve 99 % vody, u zdravého člověka všechna 

glukóza a 99,5 % NaCl. 3.fáze je tubulární sekrece – probíhá současně s předchozí fází, do kanálků 

se vylučují z krve ionty různých látek např.penicilinu, sulfonamidů či jiných látek, které do těla 

přirozeně nepatří. Po tomto průběhu vzniká defi nitivní moč. 

69 Jedn.č. je ren, genitiv renis. 

33 


10.2 Močové cesty 

Močové cesty odvádějí moč z ledvin. Jsou to: kalichy ledvinové, pánvička ledvinová, močovod, 

močový měchýř a močová roura. 

Kalichy ledvinové nasedají na ledvinnou papilu. Spojením kalichů vzniká pánvička ledvinná, která má obsah 

6-8 ml a je uložena v hilu ledviny za renálními cévami, zde je také odstup močovodu (ureteru) z pánvičky. 

Ten má délku 20-30 cm. Před vstupem do měchýře u muže ureter podbíhá chámovod a u ženy a.uterina. 

Sliznici tvoří až pětivrstevný přechodní epitel, svalovina má vnitřní podélnou a zevní cirkulární vrstvu. Část 

svaloviny měchýře přechází na svalovinu koncové části ureterů a tím brání refl uxu moči zpět do ureterů. 

Močový měchýř (vesica urinaria) skladuje moč. Prázdný měchýř má miskovitý tvar, leží za symfýzou, 

takže je nehmatný, naplněný je kulovitý a lze jej hmatat nad symfýzou. Nucení na moč nastává při náplni 150 

ml, výrazné je při náplni 300-400 ml. Vůlí lze potlačit naplnění měchýře do 700 ml. Přední stěna močového 

měchýře naléhá na sponu stydkou, horní stěnu a část zadní stěny pokrývá peritoneum, které za měchýřem 

u ženy přechází na dělohu, u muže na rektum. Pod měchýřem močovým leží u muže prostata. Sliznici 

močového měchýře tvoří vícevrstevný přechodní epitel, pod ní je řídké vazivo, sliznice je složena v řasy. 

Z místa s hladkou sliznicí – trigonum vesicae – vychází močová roura – uretra. Ta je u ženy krátká – asi 

4 cm, u muže podstatně delší. 

10.3 Hormony ledvin 

Dva hormony jsou tvořeny ledvinami: 

1) Renin je vylučován přímo do krve při poklesu tlaku krevního (obecně při poklesu průtoku krve 

ledvinou). Jeho účinek spočívá v odštěpení angiotenzinu z bílkoviny angiotenzinogenu. 

2) Erytropoetin řídí tvorbu červených krvinek v kostní dřeni. Její tvorba stoupá při hypoxémii 

(nedostatku kyslíku v krvi) např. při pobytu ve velkých nadmořských výškách (zvyšuje se počet 

červených krvinek) či při plicních chorobách. Při selhávání ledvin je jeho produkce nedostatečná, 

což vyvolává anémii. 

11. Pohlavní ústrojí 

Ženský i mužský genitál se dělí na zevní a vnitřní. Ženský zevní genitál tvoří Venušin pahorek, 

vulva, clitoris a poševní vchod. Vnitřní genitál se u žen skládá z vaječníků (ovaria) 70 , vejcovodů 

(tubae uterinae), dělohy (uterus) a pochvy (vagina). Mužský zevní genitál tvoří šourek (scrotum) 

a penis, vnitřní genitál u muže pak tvoří varlata (testes), nadvarlata, chámovody, předstojná žláza 

(prostata) a semenné váčky. 

11.1 Ženské vnitřní pohlavní orgány 

Vaječníky a varlata se nazývají gonády (pohlavní žlázy). V nich se tvoří pohlavní buňky (gamety, 

což jsou vajíčka a spermie) a pohlavní hormony. U obou pohlaví se tvoří v gonádách obojí pohlavní 

hormony (estrogeny i androgeny), hormonů opačného pohlaví však jen málo. Ve vaječníku je 

v dospělosti rozvinutá kůra, ve varleti se rozvíjí dřeň. Podrobnosti o působení pohlavních hormonů 

probírá kapitola 14. 

Vaječník (ovarium) je párová ženská pohlavní žláza elipsovitého tvaru a velikosti švestky umístěná 

v malé pánvi. Je přirostlý na širokém vazu děložním (plica lata) při laterální (boční) stěně malé 

pánve. Na povrchu má jednovrstevný epitel, pod ním je kůra a pod ní dřeň. V zárodečném epitelu 

korové vrstvy dozrávají vajíčka v Graafových folikulech a tvoří se ženské pohlavní hormony 

(estrogeny). Dřeňová vrstva slouží k výživě vaječníku. 

70 Nutno rozlišit ovarium – vaječník a ovum – vejce. 

34 


Ovariální cyklus představuje pravidelné uvolňování zralého vajíčka (oocytu). Probíhá pod vlivem 

ženských pohlavních hormonů. Podrobnosti viz v kapitole 14 (Endokrinní soustava). 

Děloha (uterus) je dutý, svalový, nepárový orgán hruškovitého tvaru, je uložena mezi močovým 

měchýřem a konečníkem. Rozeznává se na ní tělo (corpus) a zúžený děložní čípek (cervix uteri). 

Horní zaoblený konec je dno děložní. Uvnitř je dutina děložní, která má v dolní části zúžené hrdlo, 

poševní čípek, který visí do pochvy. Děloha má 1,5 cm silné stěny z hladké svaloviny (myometrium). 

Dutinu děložní vystýlá sliznice (endometrium), V době pohlavní zralosti prodělává změny, které 

se opakují pravidelně v 28-denních cyklech v souvislosti s činností vaječníků. (Podrobněji o 

děložním cyklu v kap. 14). V těhotenství se děloha mnohonásobně zvětšuje a ke konci těhotenství 

sahá děložní dno až pod bránici. 

Vejcovod (tuba uterina) je párový, trubicovitý orgán vycházející z děložních rohů, je dlouhý 

přibližně 13 cm. Jeden konec ústí do dělohy, druhý je rozšířený, má při okrajích třásně (fi mbriae) 

a je obrácený k vaječníku. Tam vklouzne vajíčko, je posunováno peristaltickými pohyby hladkého 

svalstva vejcovodu do dělohy a také pohybem řasinek, které vystýlají sliznici vejcovodu71 . Před 

9.a po 20.dnu cyklu je malá naděje na početí72 . 

11.2 Mužské pohlavní orgány a jejich funkce 

Varle (testis) je mužská párová pohlavní žláza vejčitého tvaru, uložená mimo dutinu břišní v šourku 

(scrotum). V něm jsou v jednotlivých lalůčcích stočené semenotvorné kanálky (jejich celková 

délka je 250 m). 

Původně je varle založeno vysoko v dutině břišní (v lumbální oblasti), odkud sestupuje dolů do šourku 

tříselným kanálem. Varle je kryté vazivovým obalem, z něhož vycházejí přepážky, které dělí jeho vnitřní 

prostor na jednotlivé oddíly. V každém takovém oddíle je stočený semenotvorný kanálek, ve kterém Sertoliho 

buňky vytvářejí semeno. Semenotvorné kanálky jsou vystlány zárodečným epitelem s buňkami, které jsou 

v různém stádiu vývoje, v nichž se od puberty po celý život tvoří mužské pohlavní buňky (spermie). 

Zralé spermie se uvolňují a dostávají se do nadvarlete – přiléhá shora a zezadu na varle. Uvnitř jsou 

mnohonásobně stočené kanálky, které se spojují do jednoho vývodu – chámovodu (je také párový). 

Chámovod (ductus deferens) je 40 cm dlouhý, vystupuje z nadvarlete vzhůru tříselným kanálem 

k močovému měchýři, prostupuje předstojnou žlázou a ústí do močové trubice. Před tímto vyústěním 

se spojuje s vývodem semenných váčků, jejichž polotekutý sekret pomáhá k přežití spermií. Hladká 

svalovina chámovodu umožňuje nasávání spermií z nadvarlete před orgasmem a jejich vstřikování 

do močové roury. 

Předstojná žláza (prostata) je nepárový svalově žláznatý orgán, který pod močovým měchýřem 

obemyká močovou trubici 73 . Kromě chámovodů do ní vstupují vývody semenných váčků. Jejich 

sekret a je určen k výživě spermií, zároveň zlepšuje jejich pohyblivost. Semenné váčky leží vzadu 

za močovým měchýřem. 

V pubertě vznikají z nezralých spermatogonií postupně přes různé fáze zrání nakonec spermatozoa (spermie). 

Tento vývoj trvá kolem 74 dní. Spermie jsou bohaté na DNA, mají hlavičku, kterou tvoří chromozomální 

materiál. Spermie mají hlavičky zanořeny do Sertoliho buněk, které obsahují glykogen, to je výživa pro 

spermie. Sertoliho buňky pravděpodobně secernují estrogeny. 

Spermie vyžadují o 4 st.C nižší teplotu než je uvnitř těla, proto jsou varlata uložena ve skrotu. Při 

retenci varlat ve výše uložených oblastech v těle (kryptorchismus) nebo při těsném bandážování 

normálních varlat nastává jejich degenerace a sterilita. 

71 Údaje pro přežití vajíčka po opuštění folikulu jsou různé. Většinou se tvrdí, že je to 24 hodin (nejvyšší 

údaj z literatury je až 72 hodin) a spermie nepřežije v ženském pohlavním ústrojí 48 hodin. Tedy „fertilní období“ je 

v maximálním případě 120 hodin při 28denním cyklu 

72 Oplodnění (fertilizace) nastává u člověka obvykle ve střední části vejcovodu. Enzymy spermie usnadňují 

její průnik do vajíčka. Jakmile pronikne jedna spermie, nastane po oplodnění vejce kolem bariéra, která brání ostatním 

spermiím v průniku. 

73 

35 


Semeno obsahuje spermie a sekrety semenných váčků, prostaty a žláz uretrálních. Průměrný 

objem ejakulátu je 2,5-3,5 ml po několika dnech zdrženlivosti, při často opakované ejakulaci se 

objem snižuje. V 1 ml semene je 100 miliónů spermií. Úměrně se snížením tohoto počtu klesá 

pravděpodobnost oplodnění. 

Prostaglandiny jsou deriváty mastných kyselin a je jich vysoká koncentrace v semeni. 

Rychlost pohybu spermií v ženském genitálu je 3 mm/min. Není známo, zda u žen existují kontrakce pohlavního 

ústrojí jako u zvířat, které napomáhají pohybu spermií. 

Penis je určený k provádění kopulace. Má dvě topořivá tělesa (corpora cavernosa) a jedno nepárové (corpus 

spongiosum). Konec penisu je rozšířen v žalud (glans penis), který je kryt předkožkou (praeputium). 

Erekce je složitý refl ex řízený parasympatikem, který způsobuje vasokonstrikci odvodných cév a dilataci 

cév přívodných. Topořivá tělesa se tak naplní krví a nastává zvětšení a ztvrdnutí penisu. 

Ejakulace je dvojfázový míšní refl ex, skládá se z emise (pohyb semene do roury močové) a vlastní ejakulace 

(vytlačení semene). Tento refl ex obstarává sympatikus. Za udržování gametogeneze je odpovědný FSH 

(folikulostimulační hormon adenohypofýzy). 

11.3 Těhotenství a porod 

Blastocysta je vyvíjející se embryo, sestupuje vejcovodem do dělohy, obklopí se trofoblastem 

– jehož zevní vrstva nahlodá endometrium (zbytnělou děložní sliznici) a nastane implantace 

blastocysty. Embryo se usazuje obvykle na na dorsální stěně uteru. Pak se vyvíjí placenta a 

trofoblast je s ní ve spojení. Žluté tělísko se zvětšuje, což důsledkem toho, že placenta produkuje 

lidský choriogonadotropin (HCG). Zvětšené corpus luteum graviditatis (těhotenské žluté tělísko) 

secernuje estrogeny a progesteron. 

Laboratorní testy na těhotenství lze prokázat již za 14 dní po početí. 

Těhotenství trvá průměrně 270 dní od oplození nebo 284 dní od 1.dne posledního menstruačního 

cyklu před početím. V posledním měsíci těhotenství dochází k občasným nepravidelným stahům. 

Způsobuje to vyšší hladina oxytocinu před porodem. 

Konečnou fází těhotenství je porod. Porod se dělí na tři doby: 

1. První doba porodní, tzv. otevírací – postupně se rozšiřují porodní cesty (děložní krček a branka), 

objevují se děložní kontrakce. Roztrhne se plodový vak, odtéká plodová voda. 

2. Druhá doba porodní, tzv. vypuzovací – plod odchází porodními cestami matky a stává se 

novorozencem. 

4. Třetí doba porodní – odchází placenta se zbytky pupečníku a plodových blan. 

12. Soustava kosterní 

Kosti jsou orgány kosterní soustavy. Kost (os, genitiv: ossis, rozlišuj os – ústa, genitiv: oris) je lehká, při 

tom velmi odolná proti zátěži. Její hmotnost je jen kolem 15 % veškeré hmotnosti organismu. Celkový 

počet kostí u dospělého jedince je 206, u dítěte 350. Kostní tkáň vzniká častěji z chrupavky, méně často 

přímo z vaziva (např.lebeční kosti). Dítě má kostí více, protože nejsou ze značné části ještě osifi kovány a 

spojené v jednu kost. 

12.1 Obecná osteologie 

Kostra je pasivní složkou pohybového aparátu, je jeho oporou a určuje tělesnou výšku člověka. 

Tvoří pevnou schránku okolo orgánů (lebka, páteř, hrudník). Kost samotná je zásobárnou minerálních 

látek, účastní se metabolismu vápníku a fosforu a v její dřeni jsou tvořeny krevní elementy. Kost 

obsahuje jen 10 – 20 % vody. 

36 


Kosti dělíme na dlouhé, krátké a ploché. Dlouhé kosti mají uprostřed diafýzu a na každém konci 

epifýzu74 . 

Mezi tělem a epifýzou je tzv.epifyzární destička tvořená chrupavkou. Růst do délky nastává tak, že tato 

destička ukládá novotvořenou kost a kost z ní roste do délky. Šířka destičky je úměrná rychlosti růstu. Působí 

na ni hormony, zejména růstový hormon. Na konci růstu se epifýzy spojují s tělem kosti (epifyzární uzávěr). 

Uzavírají se v různém časovém pořadí, poslední z nich v pubertě. Lze podle toho poznat „kostní věk“. Podíl 

mineralizované kostní hmoty je u dětí menší (45 %), převažuje ossein (55 %), kdežto u dospělých je to 

naopak. 

Většinu kostní tkáně v dospělém věku představuje sekundární kost – lamerální, která se vyskytuje ve dvou 

formách: kost kompaktní a kost spogiózní. Kost kompaktní je uložena na povrchu kosti, má uspořádání 

v koncentrických vrstvách s Haversovým kanálkem pro cévy uprostřed, tyto útvary se nazývají osteomy 

neboli Haversovy systémy. Kost spongiózní se vyskytuje pod kompaktní vrstvou v epifýzách dlouhých kostí, 

dále pod tenkou kompaktní vrstvou krátkých a plochých kostí. Spongiózní kost má uspořádání trámcové. 

Tomuto uspořádání se říká architektonika kostní. Spongiózní kost podléhá přestavbě podle svého zatížení, 

takže např. v krčku stehenní kosti u chodícího člověka vytvářejí trámečky spongiózní kosti obloukovou 

kresbu připomínající klenbu katedrál. Mezi trámečky je dřeň kostní, kterou tvoří síťovité vazivo. 

Kostní dřeň (medulla ossium). je v diafýze dlouhých kostí uložená přímo pod silnější vrstvou kompakty. 

Kostní dřeň může být červená, žlutá a gelatinózní 75 . V červené dřeni se tvoří krvinky. Červená kostní dřeň 

je u dětí v dutinách dlouhých kostí, kdežto v dospělosti už zůstává pouze v krátkých a plochých kostech a 

v dlouhých kostech se mění na žlutou kostní dřeň, která je zásobárnou tuků. Gelatinózní dřeň se objevuje 

v dutinách dlouhých kostí ve stáří a nemá žádnou hodnotu pro organismus. 

Na povrchu kosti je okostice (periosteum) s bohatým zásobením cévami a nervy. Je velmi citlivá. 

Její vnitřní vrstva obsahuje osteoblasty, odtud kost roste do tloušťky. 

Na kostech jsou útvary ve smyslu plus (místa úponů svalů) a útvary ve smyslu minus (způsobené tlakem 

např.cév). Plus útvary jsou: drsnatiny, výběžky, hrboly, hrbolky, hrany, hřebeny, trny. Minus útvary jsou: 

žlábky, jamky, zářezy. U mužů bývají všechny tyto útvary nápadnější. Na výběžky, hrboly a drsnatiny se 

upínají svaly, ve žlábcích probíhají cévy a nervy. 

Vývoj kosti ovlivňují hypofýza, štítná žláza, příštítná tělíska, sluneční záření, potrava (vápník, 

fosfor a vitamin D). 

12.2 Speciální osteologie 

Kostra se dělí na kostru hlavy, kostru trupu (osovou část) a kostru končetin (část apendikulární) 

( appendix, genitiv: appendicitis – přívěsek). Osová část zahrnuje páteř a hrudník, apendikulární 

část zahrnuje proximální (horní) a distální (dolní) končetiny. 

12.2.1 Lebka – cranium 

se dělí na neurocranium (část mozková) a splanchnocranium (část obličejová). 

Neurocranium má klenbu lební (calva) a bazi lební (basis cranii). 

Baze lební je tvořena kostí čelní, kostí čichovou, kostí klínovou, kostí spánkovou a kostí týlní. 

Tyto kosti jsou uloženy ve třech schodovitě uspořádaných jámách: přední, střední a zadní. 

Calva (kalva) - klenba lební - je tvořena těmito plochými kostmi: šupinou kosti čelní (squama 

ossis frontalis), párovou, plochou kostí temenní (os parietale), párovou šupinou kosti spánkové 

(squama ossis temporalis) a šupinou kosti týlní (squama ossis occipitalis). 

74 Už v 5ti týdnech u embrya je možno zjistit části kostry. Vývojově je tvorba kosti intramembránová a 

enchondrální. Intramembránová osifi kace se tvoří osifi kací membrán, např. u kostí lebky. Enchondrální osifi kace se 

vyskytuje u dlouhých kostí. U těchto začíná osifi kace jednak v těle kosti, jednak na koncích kostí. Osteoblasty vytvoří 

síť kolageních vláken, pak tato matrix (základní půda) kalcifi kuje. Mezitím osteoklasty odstraní chrupavku ve středu 

těla kosti. 

75 Kapacita kostní dřeně: 2600 g. 

37 


Kost spánková je velmi složitá. Skládá se ze: šupiny kosti spánkové, v dolním okrají šupiny je jamka pro 

mandibulární kloub, kosti skalní (os petrosum) – také zvané pyramida, zde je uloženo sluchové a rovnovážné 

ústrojí, také středoušní dutina (cavum tympani) se sluchovými kůstkami, kosti bubínkové (os tympaticum), 

která je kostěným podkladem zevního zvukovodu, výběžku bradavčitého neboli soscovitého (processus 

mastoideus), výběžku bodcovitého (processus styloideus). 

Týlní kost (os occipitale) je nepárová kost. Velkým otvorem v ní (foramen magnum) prochází mícha a dvě 

aa.vertebrales do lebky. Tato kost má zevně dva kondyly, které dosedají na kloubní plošky prvního krčního 

obratle. 

Kosti lebky jsou odděleny švy – suturami. Jsou to: sutura coronaria – šev věnčitý (odděluje šupinu 

čelní kosti od kostí temenních), sutura sagittalis - šev šípový (odděluje obě kosti temenní od sebe), 

sutura lambdoidea – šev lambdový (odděluje temenní kosti a spánkové od kosti týlní), a sutura 

squamosa – šev šupinový (odděluje na každé straně temenní kost od spánkové). Mezi velkými 

křídly klínové kosti a šupinou spánkové kosti je sutura sphenoidalis. 

Splanchnocranium: největší kostí této části je maxilla (horní čelist), která má výběžek k čelní, 

patrové a lícní kosti, dále alveolární výběžek pro zuby. Dolní čelist je mandibula, která má tělo, 

rameno, angulus (úhel), processus alveolaris pro zuby, výběžek bradový (brada je mens, gen. 

mentis), který je jedině u homo sapiens výrazně vyznačen. Zevně má dolní čelist dva výběžky, 

jeden z nich je na konci kulovitý, nese kloubní plošku pro čelistní kloub. 

V obličejové části jsou tři dutiny: očnice, dutina nosní a dutina ústní. 

Orbita (očnice) je ohraničena horní čelistí zdola a zevnitř, ve vnitřní stěně je kůstka slzná (os lacrimale), 

shora je kost čelní, zevně kost lícní (os zygomaticum), její výběžek vytváří s výběžkem spánkové kosti 

jařmový oblouk (arcus zygomaticus). Ve vrcholu očnice je otvor pro cévy a nervy oka. 

Tělem horní čelisti je ohraničen kostěný nosní otvor. Vzadu v nosní dutině jsou dva otvory zvané choany. 

Nahoře na hřbetu nosu jsou nosní kůstky. Ty pak níže pokračují chrupavkou nosní. Svislá přepážka nosní 

(septum nasi) je shora tvořena výběžkem kosti čichové (os ethmoides) dělí dutinu nosní na dvě poloviny. 

Kost radličná (vomer) tvoří zadní část přepážky nosní. Boční stěny tvoří kost čichová, z níž z každé strany 

odstupují 2 tenké kostěné ploténky – horní a střední nosní skořepa (concha), níže pak z maxily odstupuje 

dolní skořepa. 

Dutina nosní má spojení s vedlejšími dutinami nosními. Jsou to dutiny maxilární (v těle horní 

čelisti, dutina lat.sinus), dutinky v čichové kosti, dutiny čelní a dutina v kosti klínové. 

V dutině ústní jsou výběžky dásňové horní i dolní čelisti pro horní a dolní zuby. Tvrdé patro vepředu tvoří 

dva výběžky patrové horní čelisti. Tyto výběžky jsou spojeny švem, kde je otvor, který kanálkem spojuje 

dutinu ústní s dutinou nosní 76 . Mezi patrovými výběžky maxily a řezáky je tzv. premaxila (os incisivum). 

V zadní části tvoří patro párová kost patrová (os palatinum). 

Fonticulus maior je v průsečíku koronárního a šípového švu. Fonticulus minor je ve spojeni 

sutura lambdoidea a sagittalis. Tyto lupínky jsou důležité pro orientaci při porodu. Vedlejší dutiny 

nosní nejsou ještě u novorozence vytvořeny. 

K lebce patří ještě jazylka (os hyoideum), podkovovitá kůstka, uložená níže pod kořenem jazyka, 

který podpírá a slouží jako závěs pro hrtan. Jazylka je připojena ligamenty k bodcovitým výběžkům 

obou kostí spánkových. 

12.2.2 Páteř (columna vertebralis) 

patří k osové části těla a představuje třetinu tělesné výšky. Základem páteře je krátká kost: obratel 

(vertebra). Páteř se skládá z 33-34 obratlů. Na páteři rozeznáváme část krční, hrudní, bederní, 

křížovou a kostrč, která je vlastně zakrnělým ocasem zvířat. 

Obratel má ventrálně uložené tělo (corpus) a dorsálně směřující oblouk (arcus). Má 7 výběžků: od oblouku 

76 Střední části obou výběžků patrových zůstávají ve vývoji dosti dlouho od laterálních částí výběžků odděleny 

na každé straně švem, který směřuje mezi druhý řezák a špičák. Někdy se tento šev neuzavře a pak se dítě narodí 

s tzv.rozštěpem patra jedno- nebo dvoustranným. To zabraňuje sání. 

38 


dozadu vybíhá trn obratlový (processus vertebrae), který je hmatný na dorsální (zádové) oblasti. Po stranách 

jsou příčné výběžky, nahoře i dole z oblouku na každé straně vystupují výběžky kloubní. 

Těla obratlová jsou uložena sloupovitě nad sebou a také jejich oblouky, které tvoří souvislý kanál. 

V něm je uložena mícha hřbetní. Mezi obratlovými těly jsou meziobratlové destičky (disky, lat. 

discus intervertebralis, mn.č. disci intervertebrales) 77 . 

Krční páteř (cervikální) se označuje písmenem C, k němuž se jako index připisuje pořadí obratle 

číslem – tedy C 1-7 (krčních obratlů je 7). 

C 1 se nazývá atlas a má jiný vzhled než ostatní obratle. Nemá tělo, ale má mohutnější kostní hmoty po 

obou stranách oblouku (tyto se nazývají massae laterales). Na těchto masách jsou kloubní plochy spojující 

krční páteř s týlní kostí. Druhý krční obratel (C 2 ) se nazývá čepovec - axis má také rozdílný vzhled. Je na 

něm zub čepovce, dens axis, který se přikládá ke kloubní plošce na vnitřní straně přední části oblouku C 1 . 

To umožňuje otáčení hlavy. V příčných výběžcích krčních obratlů je otvor, kudy prochází na každé straně 

vertebrální tepna (arteria vertebralis). Tento otvor také představuje další znak pro rozpoznání krčního oddílu 

páteře. Poslední krční obratel – C 7 - vertebra prominens - má ze všech 7 obratlů nejmohutnější obratlový 

trn, který lze pohledem i hmatem dobře rozlišit při výrazném předklonu hlavy. Je to největší výběžek na 

přechodu krku a hrudníku 78 . 

Hrudní páteř (thorakální) má 12 obratlů, které se označují Th 1-12 . Mají mohutnější těla a trny 

méně dolů sklopené. Je na nich v dorsální části patrná kloubní ploška pro hlavičku žebra. Tato 

kloubní ploška leží polovinou na dolní části těla horního obratle a polovinou na horní části dolního 

obratle, takže se hlavička přikládá současně k tělům dvou sousedících obratlů 79 . 

Bederní páteř (lumbální) má 5 obratlů, které se označují L 1-5. Mají nejmohutnější těla. Přechod 

ventrálně na kost křížovou je výrazně vyznačen, nazývá se promontorium. 

Křížová páteř (sakrální) má 5 obratlů, které se označují S 1-5 . Oddělené obratle jsou tu jen v dětství, 

v dospělosti srůstají a vytvářejí souvislou kost křížovou neboli svatou (os sacrum). Nejsou zde 

klouby, ani ploténky. Na vnitřní i zevní ploše jsou 4 páry otvorů pro spojení s páteřním kanálem. 

Těmito otvory prostupují míšní nervy. Z místa srůstu L 5 s kostrčí vychází pátý pár. 

Kostrč (coccyx) se skládá ze 4-5 zakrnělých obratlů, které se označují Co 1-5. 

Destiček meziobratlových je celkem 23. Nejsou mezi týlní kostí a C 1 , dále mezi C 1 a C 2 a poslední 

je mezi L 5 a S 1 . Destičky tlumí nárazy. 

Otvorem meziobratlovým (foramen intervertebrale) vystupuje míšní nerv a žíly z páteřního 

kanálu. Zde je možnost uskřinutí nervu při výhřezu destičky. 

Ligamenta (vazy, jedn. č. ligamentum) při páteři jsou dlouhá a krátká. 

Dlouhá ligamenta jsou ligamentum longitudinale anterior a posterior, zadní jde po zadní stěně těl obratlů 

od týlní kosti a srůstá s ploténkami. Přední jde po předních stranách těl od C1 až ke kosti křížové. Krátké 

vazy páteře spojují příčné výběžky obratlů mezi sebou, trnové výběžky mezi sebou a obratlové oblouky 

(tato jsou nazvaná ligamenta fl ava). V šíjové krajině jsou ligamenta supraspinalia, která vytvářejí septum 

nuchae – šíjový vaz. Jde od C7 po týlní kost. 

Páteř má fyziologicky předozadní esovité zakřivení. Oblast krční a bederní je při pohledu zezadu 

konkávní (prohloubená), oblast hrudní a křížová konvexní (vyboulená). Vyhloubení v krční a 

bederní oblasti se říká lordóza a vyboulení v oblasti hrudní a křížové se říká kyfóza 80 . 

77 Disky tvoří čtvrtinu výšky páteře. U starých lidí vysýchají a snižují se, čímž se snižuje celková výška člověka. 

78 Od tohoto místa lze odpočítávat obratle. 

79 Tyto kloubní plošky jsou také rozpoznávacím znamením pro hrudní obratle. 

80 Dokud dítě nechodí, nemá ještě toto esovité zakřivení, teprve po nějaké době vzpřímené chůze se toto 

esovité zakřivení vytváří. Také žádné zvíře nemá toto zakřivení, u lidoopů tvoří páteř i při vzpřímení jeden souvislý 

oblouk. Toto zakřivení je tedy typicky lidský znak. 

39 


12.2.3 Hrudník (thorax, genitiv: thoracis) 

se skládá z hrudní páteře, žeber a kosti prsní. 

Žebra (costa - žebro, gen. + pl. costae) jsou dlouhé kosti. Každé žebro má kostěnou část, která se upíná svou 

hlavičkou vzadu na obratlové tělo a chrupavčitou část má vepředu. Žeber je 12 párů: 7 párů je pravých 

žeber, ostatní pak jsou nepravá žebra, z nichž 3 páry jsou žebra fi xovaná a 2 páry jsou volná žebra. 

Rozdíl je v tom, že pravá žebra se svou přední chrupavčitou částí přikládají k prsní kosti, nepravá žebra 

fi xovaná se přikládají k chrupavčité části předchozího žebra a volná žebra mají svou chrupavčitou část 

uloženou volně laterálně (po straně) v břišní stěně. Toto uzpůsobení hrudníku napomáhá jeho rozpětí při 

dýchání. Žebra jsou různě dlouhá, nejkratší je první žebro, které je uloženo zčásti pod klíční kostí (ta patří 

k horní končetině). 

Kost prsní (sternum) má podobu meče. Rozeznáváme na ní manubrium nahoře (nad ním si nahmatáme 

jamku mezi oběma klíčními kostmi – jugulární jamku). Pod ním je tělo této kosti a na konci je výběžek 

mečovitý. Na prsní kost se z každé strany upínají nad sebou chrupavčité části žeber, už zmíněných 7 párů. 

Zcela nahoře má tato kost kloubní plochu pro sternoklavikulární kloub (spojení s klíční kostí). 

12.2.4 Horní (hrudní, proximální) končetina (HK) 

Tvoří ji tyto části : pletenec pažní, paže, předloktí a ruka. Ta se skládá ze zápěstí, záprstí a prstů. 

Pletenec pažní (cingulus humeri) se skládá ze dvou kostí: je to lopatka a klíční kost (klíček). 

Lopatka (scapula) je plochá kost, která je uložena dorsálně na hrudníku, k němuž ji poutají svaly. 

Lopatka má hřeben (spina scapulae), který lze nahmatat nahoře na zádech, ten je zakončen tzv. nadpažkem 

(acromion), hmatným nad ramenním kloubem. Acromion má plošku pro spojení s klíčkem. Pod tímto 

výběžkem je na povrchu těla nehmatný výběžek krkavčitý. Zevně laterálně na lopatce je kloubní plocha pro 

ramenní kloub. 

Klíční kost (clavicula) je dlouhá esovitá kost, hmatná nahoře vepředu na hrudníku po celé délce, leží pod 

kůží. Nad ní jsou jamky nadklíčkové. Na vnitřním konci klíční kosti je kloubní plocha pro tzv.sternoklavikulární 

kloub, v němž se spojuje s prsní kostí. Zevní konec klíčku má kloubní plošku pro akromion, k němuž je 

také připoután vazy. 

Paže má jednu kost pažní (humerus). Tato kost má v oblasti proximální epifýzy hlavici (caput 

humeri, gen.capitis), která se přikládá ke kloubní ploše na lopatce. 

Kost pažní má těsně pod kloubní plochou hlavice krček anatomický a pod ním krček chirurgický, ve kterém 

nezřídka vzniká při úrazu zlomenina. Mezi oběma krčky jsou dva hrboly, zevní je tuberculum maius (velký 

hrbol) a vnitřní je tuberculum minus (malý hrbol). Jsou to místa úponu svalů. Rozšířená místa na okrajích 

humeru v jeho distální části se nazývají radiální a ulnární epikondyl. Zakončení distální epifýzy humeru 

tvoří kladka (trochlea) s kloubní plochou pro ulnu a hlavička (capitulum humeri) s kloubní plochou pro 

radius. Na dorsální straně distální epifýzy humeru je poměrně hluboká jáma (fossa olecrani) pro okovec 

(olecranon), což je výběžek ulny. 

Předloktí (antebrachium) tvoří dvě kosti: radius (kost vřetenní) a ulna (kost loketní). 

Mezi kostmi je vazivová blána - membrana interossea, kterou jsou spojeny. Hlavička radia (capitulum radii) 

uložená proximálně se přikládá ke kloubní plošce po straně na proximální epifýze ulny a zde se radius otáčí 

kolem ulny, proto je možno rotovat předloktí. Ulna má na proximální epifýze dorsálně masivní výběžek – 

okovec (olecranon ulnae), který zapadá do dorsálně uložené jámy na distální epifýze humeru (fossa olecrani 

humeri). Distální epifýzy radia a ulny jsou také spojeny kloubními ploškami. Na distální epifýze má radius 

i ulna výběžek bodcovitý, které jsou dobře hmatné po každé straně předloktí nad zápěstím. Processus 

styloideus radii je hmatný nad zápěstím na palcové straně a processus styloideus ulnae je hmatný nad 

zápěstím na malíkové straně. 

Ruka (manus, gen. stejný, ale čti manús) se skládá ze zápěstí, záprstí a prstů. 

Zápěstí (carpus) má 8 kůstek patřících mezi krátké kosti, z nichž první je kost člunkovitá (os 

scaphoides). 

40 


Záprstí (metacarpus) má 5 kostí, které tvarem napodobují dlouhé kosti. Jejich distální konec tvoří 

hlavičky, které mají kloubní plochu pro I.články prstů. 

Prsty. Palec má dva články (phalanga digiti – článek prstu) a ostatní prsty 3 články. Palec má 

schopnost tzv.opozice. Je to typický znak u člověka. Dlaň se nazývá palma, a proto se ventrální 

oblasti ruky označuje jako palmární strana. Ruka je uzpůsobena k vykonávání jemných pohybů 

a tím i ke zručnosti. 

1.2.2.5 Dolní (pánevní, distalní) končetina (DK) 

se skládá z obdobných částí jako horní končetina, jsou pouze mohutnější a přizpůsobené své 

funkci - chůzi. Jsou to tyto části: pletenec pánevní, stehno, bérec a noha, kterou tvoří zánártí 

(tarsus), nárt a prsty. 

Pletenec pánevní (cingulus pelvis) je tvořen párovou pánevní kostí. Ta se v dětství skládá ze 

tří plochých kostí: kosti kyčelní (os ilium), kosti sedací (os oschii) a kosti stydké (os pubis) 81 . 

Všechny tyto kosti mají těla, která se spojují v kloubní jamce kyčelního kloubu (acetabulum) a 

později zde srůstají. 

Kyčelní kost (os ilium) je párová, má kromě těla ještě lopatu, na ní je hřeben, který vepředu vybíhá ve 

spina iliaca anterior superior. Hřeben i tento výběžek jsou dobře hmatné. Na vnitřní ploše kyčelní kosti je 

kloubní plocha pro skloubení s kostí křížovou. Sedací kost (os ischii) je také párová, má hrbol (tuber ossis 

ischii), který je oboustranně hmatný v sedací krajině. Kost stydká (os pubis), pravá a levá, je umístěna 

vepředu zcela v dolní části břicha a obě strany jsou spojeny sponou (symphysis), která je chrupavkou. 

Výběžky kosti sedací a kosti stydké jsou spojeny a ohraničují tzv.foramen obturatum (otvor ucpaný), který 

je vyplněn vazivovou blanou. 

Stehno je tvořeno jednou kostí stehenní (femur, gen. femoris). Je to nejdelší a nejmohutnější 

kost v těle. 

Proximální epifýza femoru má hlavici (caput femoris), která zapadá do acetabula. Pod hlavicí je krček 

femoru (collum femoris), kde dochází ke zlomeninám, zejména ve stáří. Hlavice a krček femoru svírají 

s tělem této kosti úhel 125 stupňů. Pod tímto přechodem jsou dva mohutné hrboly: zevní velký a vnitřní 

malý chocholík (trochanter maior a minor). (V mohutnějším provedení odpovídají hrbolům na pažní kosti.) 

Upínají se na ně hlavně hýžďové svaly. Distální konec stehenní kosti tvoří mohutné kondyly, na nichž jsou 

vypouklé kloubní plochy pro kosti bérce. 

Vepředu na distální epifýze femuru je kloubní plocha pro čéšku (patella), která je dobře hmatná 

na přední straně kolenního kloubu. 

Kosti bérce jsou dvě: tibia (kost holení) a fi bula (kost lýtková). 

Obě kosti jsou zase jako na HK spojeny blánou membrana interossea. Přední hrana tibie je v celé délce 

hmatná pod kůží přední strany bérce. Obě kosti v oblasti horní i dolní epifýzy spolu vzájemně souvisejí 

kloubními plochami. Výběžek na distální epifýze fi buly tvoří zevní kotník (malleolus externus) a výběžek 

na distální epifýze tibie tvoří vnitřní kotník (malleolus internus). Oba kotníky tvoří zevnitř vyhloubenou 

vidlici pro hlezenný kloub (articulus talocruralis). 

Noha – pes (čti dlouze, gen.pedis, čti krátce) se skládá ze zánártí, nártu a prstů. 

Kosti zánártí (tarsus) tvoří 7 kostí. První je talus (kost hlezenná), která tvoří kloub s kostmi 

bérce. Další kostí je kost patní (calcaneus), která tvoří patu. Dále je tam také kost člunkovitá (os 

naviculare). 

Nárt (metatarsus) tvoří 5 kostí, které vyplňují oblast hřbetu nohy (dorsum pedis). Na spodině 

nohy je ploska - planta. Uvedené kosti jsou obdobou kostí záprstí ruky. U nohy rozeznáváme 

stranu dorsální a plantární. 

Prsty nohy (digitus, digiti – prst) mají opět po třech článcích s výjimkou palce, který má dva články 

(i zde je phalanga – článek). 

81 Tyto kosti v 15-16 letech srůstají v jednotnou pánevní kost. Přesto používáme názvy původních kostí i u 

dospělých. 

41 


Noha je podélně i příčně klenutá, což je typicky lidský jev. Pohyblivost nohy zdaleka není taková 

jako u ruky, protože je přizpůsobena jiné funkci – chůzi. 

12.3 Spoje kostrové (juncturae ossium) 

jsou to jednak svazky kostrové (synarthrosis – svazek kostrový), jednak klouby (diarhrosis). 

Synartrózy představují nepřerušovanou vrstvu pojiva mezi kostmi. Podle druhu pojiva se dělí na: 

syndesmosis (mn.č. syndesmoses) - nejméně dvě kosti jsou spojeny vrstvou vaziva, synchondrosis - kosti 

jsou poutány k sobě vrstvou chrupavčité tkáně, většinou chrupavkou vazivovou, synostosis – části kostry 

se spojují ve větší kostěné celky: tak vzniká např. kost křížová, kostrč nebo kost pánevní. 

Syndesmózy se dále dělí na dvě skupiny. Jsou to: šev - sutura - tyto se dále dělí podle vzhledu 

okrajů (šev jednoduchý, pilovitý a šupinový a gomphus (vklínění). 

Spojení mezi kostmi klenby lební tvoří právě švy, což jsou v dětství širší vazivové proužky. Po 

narození je v oblasti věncového a šípového švu rozšířené čtyřcípé vazivové místo, které se jmenuje 

fonticulus maior (také fontanela maior nebo velký lupínek), vzadu v místě setkání lambdového 

a šípového švu je trojúhelníková vazivová ploška fonticulus minor (také fontanela minor nebo 

malý lupínek). 

Velký lupínek se uzavírá kolem 18 měsíců až 2 let, malý lupínek ve 3 měsících. Podle toho lze 

poznat stáří dítěte82 . Později nastává ve švech srůst kostí, takže jsou již proti sobě nepohyblivé. 

Pokud se u novorozence některý lupínek vyklenuje a dítě jeví známky bolesti, je podezření na 

zvýšení nitrolebního tlaku a je třeba neotálet a vyhledat dětského lékaře. 

Diarthrosis je skutečný kloub, je spojení mnohem dokonalejší než předchozí spoje. Nazývá se 

articulus (kloub) nebo articulatio (gen. articulationis) – zkloubení83 . 

Na kloubu rozeznáváme: kloubní plochy (facies articulares), kloubní pouzdro (capsula articularis), 

kloubní štěrbinu (cavum articulare) a pomocná kloubní zařízení. 

Kloubní plochy jsou hladké povrchy kostí pokryté hyalinní chrupavkou. 

Kloub jednoduchý (articulus simplex) tvoří dvě kosti a dvě kloubní plochy. 

Kloub složený (articulus compositus) tvoří více kloubních ploch. 

Pouzdro kloubní je vazivová blána, která vypadá jako rukáv nebo manžeta, a je na svém konci srostlá 

s příslušnými částmi kostí kloubu, který pokrývá. Na vnitřní ploše pouzdra a chrupavce kloubních ploch je 

synovia, vazká mazlavá hmota, která se roztírá po kloubních plochách a umožňuje hladký pohyb, má stejný 

význam jako olej pro mazání strojů. 

Štěrbina kloubní je za normálních okolností velmi úzká, u dětí je širší. Leží mezi kloubními plochami a 

je vyplněna mazem kloubním84 . 

Pomocná zařízení kloubní jsou: 

a) vazy kloubní (ligamenta articularia, jedn.č.ligamentum, zkratka lig. a ligg.) jsou pruhy a 

provazce tuhého vaziva, které zpevňují kloub v zatěžovaných místech. Tyto vazy mohou být uvnitř 

nebo vně kloubu. Mohou být volné nebo mohou být srostlé s kloubním pouzdrem. 

b) labia glenoidales, 

což jsou proužky vazivové chrupavky, které lemují konkávní (prohloubené) kloubní 

plochy a tím zvyšují jejich hloubku. To je např. u ramenního kloubu na kloubní ploše lopatky. 

c) 

82 Při porodu se lebeční kosti mohou v místě švu přes sebe přesunovat, takže se lebka deformuje a hlavička 

prochází lépe porodním kanálem. Proto mají normálně porozené děti protažené hlavičky. 

83 Odpovídající tvar a pohyblivost kloubů závisí na dobrém stavu kosti, chrupavek pokrývajících kloubní 

plochy a vazů v okolí kloubu. 

84 Rozšiřuje se ve skutečnou dutinu teprve za patologických poměrů, při poranění (výron) nebo při vodnatelnosti 

kloubu, kdy se tam vylučuje tekutina, např. při některých revmatických onemocněních. 

42 


d) chrupavčité destičky, které se vsunují mezi kloubní plochy, navzájem si tvarově dpovídající. Jsou 

dvojí: disky jsou meziobratlové ploténky a menisky, které jsou vsunuty z vnější a vnitřní strany 

do štěrbiny kolenního kloubu. Mají klínový tvar a jejich úkolem je vyrovnat spojení mezi nestejně 

tvarovanými kloubními plochami např. mezi kostí stehenní a tibií. Někdy menisky způsobují 

rozdělení kloubu na dvě částí, které jsou funkčně samostatné např. u čelistního kloubu. 

e) bursae mucosae nebo jenom bursae nebo vaginae synoviales. Jsou to tenkostěnné, vakovité 

vychlípeniny pouzdra kloubního vyplněné synovií (tekutinou). Jejich úkolem je usnadnit klouzání 

šlach svalů v okolí kloubu. Mohou být s kloubem spojeny, nebo mohou být pod šlachami uloženy 

samostatně oddělené od kloubu. Jsou důležité tím, že se do nich šířívají z dutiny kloubní různé 

záněty nebo jiné patologické pochody. 

V synostozách nejsou pohyby možné. Minimální pohyby jsou v syndesmózách a v synchondrózách. 

Při silnější vrstvě mezi kostmi jsou pohyby sice více možné, ale jsou zcela nepřesné. 

Ramenní kloub - articulatio humeri je nejpohyblivější kloub v těle, pohybuje se ve všech třech 

rovinách. Je tu však také větší nebezpečí vykloubení (luxace). Pohyb v kloubu ramenním je možný jedině 

do upažení (abdukce). V této poloze narazí tuberculum maius kosti pažní jako na strop na tuhý vaz (lig. 

coracoacromiale) spojující akromion a výběžek krkavčitý (processus coracoides), který tvoří spolu s oběma 

uvedenými výběžky klenbu zvanou fornix humeri (gen.fornicis).Vzpažení nad horizontálu je pak už možné 

jedině pohybem lopatky, která klouže po hrudníku. Kloubní jamka se otáčí vzhůru a dopředu a dolní úhel 

lopatky se stáčí zevně a vzhůru. 

Kolenní kloub (articulatio genus) je kloub složený. Je to největší kloub v těle. Účastní se tu kost stehenní, 

kost holenní a čéška. Mezi sobě neodpovídající kloubní plochy femoru a tibie se ještě vsunují z obou stran 

menisky, které mají na průřezu klínovitý tvar. Hlavička fi buly se přikládá pod vnější hrbol tibie. 

13. Soustava svalová 

Svalová soustava tvoří s kosterní soustavou jeden funkční celek – pohybové ústrojí. Je aktivní 

částí pohybového aparátu. Jejími orgány jsou příčně pruhované svaly (musculus -sval, gen.a pl. 

musculi, zkratky m. pro jeden sval a mm.pro více svalů) a nazývají se svaly kosterní. Vykonávají 

jak volní, tak i automatizované pohyby. Svalová soustava je nejobjemnější ze všech orgánových 

soustav – tvoří asi 36-40 % celkové tělesné hmotnosti. Celkový počet svalů je kolem 600, svaly 

jsou jednak párové, jednak nepárové. 

13.1 Obecná myologie 

Na kosterním svalu se rozeznává masitá část (bříško, hlava) a šlachy. 

Základní anatomickou (morfologickou) jednotkou je mnohojaderné svalové vlákno, někdy značné délky (0,5 

– 20 cm) a velmi malé šířky (10 – 100 mikrometrů). Tato vlákna jsou vazivem spojena ve snopečky85 , které 

jsou makroskopicky viditelné. V objemných svalech se snopečky spojují ve snopce kryté silnějším vazivovým 

obalem. Povrch celé masité části svalu kryje pevná a pružná vazivová blána – povázka neboli fascie. 

Na obou koncích svalu jsou šlachy (tendines, tendo – šlacha) většinou pevně napojené na kosti. 

Nazývají se začátky – origines (origo -začátek, gen.originis) a úpony – insertiones (insertio – úpon, 

gen. Insertionis). Jsou bělavé a pevné. Někdy je šlacha plošně rozprostřená jako tenká vazivová 

vrstva. Ta se pak nazývá aponeuróza. Ve svalech probíhají cévy a nervy. 

Základní fyziologickou vlastností vláken svalových je jejich dráždivost a vodivost. 

Podráždění způsobuje nervový vzruch, který do svalu přivádí motorické vlákno obvodových nervů. Reakcí 

svalu na podráždění je svalový stah (kontrakce). To je umožněno schopností přeměňovat chemickou energii 

na energii mechanickou. Svalový stah vyvolává změna elektrického napětí na membráně svalového vlákna, 

která nastane buď na základě nervového podráždění, nebo se impuls šíří ze sousedních svalových buněk. 

Přívod vzruchů do svalů obstarává centrální nervová soustava (CNS). Inervaci svalů zajišťují mozkové 

85 Počet svalových vláken ve snopečku je 10 – 100. 

43 


a míšní nervy. Vzruch se šíří z jednoho svalového vlákna na okolní svalová vlákna, což je umožněno 

rozvětvením axonu před jeho zakončením ve svalu a tím inervací většího počtu nervosvalových plotének. 

Soubor svalových vláken inervovaných jedním motoneuronem se nazývá hybná (motorická) jednotka 86 . 

Volní pohyby jsou vyvolány vzruchy přiváděnými pyramidovou drahou z motorického centra mozkové 

kůry do motoneuronů předních rohů míšních a odtud jejich dlouhými axony, které tvoří sestupnou část 

periferního nervu, až ke svalu. 

Přenos vzruchu ke svalu možňuje mediátor acetylcholin. 

Sval se skládá ze 75 % vody, 24 % organických látek, 1 % látek anorganických. Organické látky tvoří 

převážně bílkoviny - proteiny. Obsah svalových vláken tvoří sarkoplasma (cytoplasma svalového vlákna) 

a svalová vlákénka (myofi brily). Sarkoplasmu tvoří albuminy, globuliny a myoglobin. Tento myoglobin 

je bílkovina podobné struktury a funkce jako hemoglobin, má však 20x větší schopnost vázat a uvolňovat 

kyslík. Tak vytváří zásobu kyslíku pro případ jeho zvýšené potřeby, např. při zadržení dechu při výdržích. 

V myofi brilách jsou bílkoviny aktin a myosin, které umožňují svalovou kontrakci. Dále jsou ve svalu fosfáty 

dodávající svalu energii (kreatinfosfát, adenozintrifosfát), svalový glykogen, dále kyselina mléčná, enzymy 

a další látky. 

Při práci se ve svalu hromadí odpadové produkty, hlavně kyselina mléčná, což způsobuje únavu a 

bolest ve svalech. I při krátkém odpočinku bolest ustává, protože se kyselina mléčná odplavuje. 

Svaly se nazývají:podle : 

- funkce (fl exory, extenzory, abduktory, addutory, pronatory, supinatory, levatory, rotatory), 

- tvaru (svaly dlouhé, krátké a ploché, široký sval), 

- stavby (sval dvojhlavý, trojhlavý, čtyřhlavý), 

- obrysu (sval kruhový, pilovitý sval), 

- směru snopců (sval přímý, šikmý, příčný, zpeřený, polozpeřený), 

- umístění na těle (dorsum, abdomen). 

Některé svaly mají stejný název, proto je nezbytné uvést v názvu současně i jejich umístění (m.biceps brachii, 

m.biceps femoris). 

Svaly na většině míst těla tvoří několik vrstev nad sebou, pak jsou to svaly hluboké a povrchové. 

Sval začíná nad kloubem a upíná se pod kloubem, jímž pohybuje. Některé svaly překračují i dva 

klouby, jiné mají na jednom konci dlouhé šlachy např. na prstech. 

13.2 Speciální myologie (Velmi stručný přehled) 

Rozeznáváme: svaly hlavy, kmene tělního, svaly horní končetiny a svaly dolní končetiny. 

13.2.1 Svaly hlavy tvoří dvě skupiny: mimické svaly a čelistní svaly. 

Mimické svaly (také kožní, obličejové nebo výrazové) se nazývají orofaciální soustava. Liší se od ostatních 

svalů tím, že jejich začátek je na kosti a upínají se do kůže obličeje. Některé dokonce začínají i končí v kůži. 

Děli se na: svaly klenby lební (musculi epicranii), svaly štěrbiny oční, svaly nosu a svaly štěrbiny ústní. 

Na rozdíl od ostatních svalů nejsou kryty fascií. Mimika obličeje však není jejich prvotní funkcí, hlavní je 

motorické ovládání otvorů kolem čidel a vstupů do trávicí trubice a dýchacích cest. Mají také význam pro 

formování čelisti a zubů. 

Pevně srostlá s kůží nad klenbou lební je vazivová blána galea aponeurotica. Pod ní je řídké vazivo. Z jejího 

okraje vychází dopředu sval čelní (m. frontalis) a dozadu sval týlní (m. occipitalis). 

V obličeji jsou dva kruhové svaly: kruhový sval oční (m. orbicularis oculi) a kruhový sval ústní (m.orbicularis 

oris). První zužuje a uzavírá oční štěrbinu, druhý tvoří horní a dolní ret, uzavírá ústní štěrbinu a přitlačuje 

rty k zubům. Svaly uspořádané paprsčitě naopak štěrbinu oční a ústní rozšiřují. 

86 Tyto motorické jednotky jsou ve svalech, vykonávajících přesné a jemné pohyby, velmi malé (v okohybných 

svalech tvoří motorickou jednotku 8-12 svalových vláken). U svalů s hrubšími pohyby jsou motorické jednotky 

mnohem větší (v hýžďových svalech tvoří motorickou jednotku 500 svalových vláken). 

44 


Ve stěnách tváří je největší mimický sval tvářový (m.buccinator), prostupuje jím vývod příušní žlázy. Funkce svalu: 

přitlačuje tváře k zubům, posouvá jídlo mezi stoličky a nafukuje tváře, proto se mu také říká sval trubačský. 

Svaly čelistní neboli žvýkací: zevní sval žvýkací (m. masseter) jde od jařmového oblouku zevně k úhlu 

dolní čelisti. Přitahuje dolní čelist a uplatňuje se při rozmělňování potravy stoličkami. Sval spánkový (m. 

temporalis) má paprsčité uspořádání a sestupuje ze spánkové jámy pod jařmovým obloukem k úponu pod 

čelistním kloubem. Přitahuje dolní čelist a jeho zadní snopce ji posunují dozadu. 

13.2.2 Svaly krku 

tvoří několik vrstev. Nejpovrchněji je uložen: sval platýzový (m. platysma) tenký a plochý sval. 

Začíná v podkožním vazivu horní části hrudníku, vystupuje k dolní čelisti, kde se obě části svalu setkávají 

pod bradou. Přechází přes zevní plochu dolní čelisti a ztrácí se v mimických svalech. Funkce: Brání tvoření 

kožních řas při pohybech hlavy. U člověka je redukován 87 . 

Kývač (m. sternocleidomastoideus) je párový sval, začíná na rukojeti kosti prsní (manubrium sterni) 

a vnitřní části kosti klíční a upíná se na bradavčitém výběžku kosti spánkové. Mezi začátky obou svalů je 

jamka hrdelní (fossa jugularis). Funkce svalu: při jednostranné kontrakci otáčí hlavu, při oboustranné 

kontrakci sklání hlavu dopředu, při fi xované hlavě zvedá horní část hrudního koše. 

Jazylkové svaly se dělí na nadjazylkové - suprahyoidní (jdou od lebeční spodiny k jazylce) a podjazylkové 

- infrahyoidní (jdou od jazylky k hornímu okraji kosti hrudní, chrupavce štítné a lopatce). Nadjazylkové svaly 

tvoří spodinu dutiny ústní nebo pohybují jazylkou různými směry a přední bříško m.digastricus (dvojbříškový 

sval) táhne dolní čelist dolů. Podjazylkové svaly fi xují jazylku nebo táhnou ji i hrtan dolů. 

13.2.3 Svaly hrudníku 

se dělí na svaly přední strany hrudníku a svaly zad. 

Přední svaly hrudníku tvoří vnější a vnitřní vrstvu. Vnější vrstva přechází na hrudní končetinu, 

vnitřní vrstva se připojuje oběma konci na hrudník. 

Velký sval prsní (m. pectoralis major) je rozsáhlý plochý sval, který tvoří přední stěnu podpažní 

jámy. Začíná na klíční kosti, chrupavkách žeber a pochvě přímých břišních svalů, snopce se sbíhají k rameni, 

přecházejí v silnou šlachu, která se upíná na hranu pod velkým hrbolem kosti pažní. Funkce: addukce 

paže. 

Malý prsní sval (m. pectoralis minor) začíná od 3.do 5.žebra a upíná se na krkavčitý výběžek lopatky. 

Funkce: táhne lopatku dopředu a dolů, uplatňuje se při předpažení a u fi xované HK pří vdechu. 

Přední zubovitý sval (m. serratus anterior) je velký plochý sval. Začíná laterálně na hrudníku od 

horních 9 žeber 8-10 zuby. Dolní 4 zuby se vsouvají mezi zuby zevního šikmého břišního svalu. Snopce 

jdou do stran a dozadu a upínají se na vnitřní okraj lopatky. Funkce: stáčení dolního úhlu lopatky zevně 

(oddalování lopatek) a kloubní jamkou nahoru. Upažení, předpažení, vzpažení. Při fi xované lopatce zdvíhá 

žebra uplatňuje se při vdechu. 

Vnitřní a vnější mezižeberní svaly (mm. intercostales interni et externi) spojují sousední žebra mezi sebou. 

Vnější svaly jdou šikmo zezadu shora dopředu dolů od horního k dolnímu žebru v jejich kostěné části, vnitřní 

naopak jsou zezadu dopředu nahoru mediálním směrem od dolního žebra k hornímu. Funkce: Zevní (externi) 

zdvíhají žebra a působí při vdechu a vnitřní (interni) způsobují pokles žeber a uplatňují se při výdechu. 

Ploché svaly zad se dělí na povrchové (heterochtonní) a hluboké (autochtonní). Povrchové jsou 

jednak spinohumerální (jdoucí od páteře na kost pažní, lopatku a klíční kost), jednak spinokostální 

(jdoucí od páteře k žebrům) 

Ke skupině spinohumerální patří trapézový sval a široký sval zádový. 

Trapézový sval (m. trapezius) je plochý sval připomínající mnišskou kápi, Začíná od šíjové čáry a trnů 

C a Th obratlů. Snopce se paprsčitě sbíhají k rameni a upínají na laterálním okraji kostí klíční, nadpažku 

87 U kopytníků tvoří velkou plochu až na trup a umožňuje pohybovat kůží. 

45 


a hřebeni lopatky. Funkce: jedna část - pars descendens - zdvíhá pletenec pažní a zaklání hlavu, další - pars 

transversa přitahuje lopatku a pletenec pažní k páteři, třetí - pars ascendens táhne pletenec pažní dozadu a 

umožňuje vzpřímený stoj. 

Široký sval zádový (m. latissimus dorsi) zabírá značnou plochu v dolní polovině zad, začíná od hřebene 

kostí kyčelní a od široké aponeurózy (spojující kost kyčelní, kost křížovou a 12.žebro s L páteří) a upíná se 

na hranu malého hrbolu kosti pažní. Jeho horní okraj tvoří zadní okraj podpažní jámy (axilla). Funkce: 

Otáčí paži dovnitř (pronace), provádí zapažení a addukci paže. 

Ve vrstvě pod ním jsou zadní pilovité svaly napomáhající dýchání. Pod nimi je napřimovač páteře (m.erector 

spinae), který tvoří dlouhé svaly podél páteře. Pod nimi jsou krátké svaly zádové, které spojují sousední obratle. 

Bránice (diaphragma) je plochý sval oddělující hrudní dutinu od břišní, který se vyklenuje do 

hrudníku. Sval je rozdělen na několik masitých částí (pars lumbalis, costalis a sternalis) které se 

sbíhají ke šlašitému středu (centrum tendineum). Bránice má 3 otvory: pro jícen, aortu a dolní 

dutou žílu. Otvorem pro aortu v protisměru prochází bránicí ductus thoracicus. Vrchol bránice 

sahá vpravo do 4.mezižebří, vlevo asi o 2 cm níže. Funkce: Bránice je nejdůležitějším dýchacím 

svalem. Při kontrakci se oplošťuje a pomáhá hlavně při vdechu, kdy klesá do dutiny břišní a 

pomáhá tak zvětšení objemu dutiny hrudní. 

13.2.4 Svaly břicha 

Přímý sval břišní (m. rectus abdominis) je dlouhý sval, jde od chrupavčitých konců 5.-7. žebra a 

mečovité části sterna ke kosti stydké a na sponu stydkou. 

Svalové snopce jsou přerušovány třemi napříč probíhajícími šlašitými pruhy. Ve střední rovině je mezi oběma 

svaly vazivová linea alba, uprostřed níž je pupek (umbilicus). Na povrchu svalu je tuhá vazivová pochva. 

Funkce: při fi xaci páteře dělá fl exi pánve a spolupůsobí při břišním lisu. 

Šikmý sval břicha vnější (m. obliquus abdominis externus) začíná 8-mi masitými zuby na laterální 

straně 8-mi dolních žeber. Jde šikmo směrem dolů dopředu a na přední stěně břišní přechází do aponeurózy, 

která se kraniálně upíná do střední části linea alba, kaudálně přechází do lig.inguinale (tříselný vaz) 88 . 

Funkce: při oboustranné kontrakci předklon, účast na břišním lisu, při jednostranné kontrakci otáčení trupu 

na opačnou stranu. 

Šikmý sval břicha vnitřní (m. obliquus abdominis internus) začíná od hřebene kosti kyčelní a od 

lumbodorzální fascie, jde šikmo nahoru a do středu a upíná se na 10.-12.zebro navnitř od linea alba. Jeho 

snopce tedy probíhají opačně než u předchozího svalu. Funkce: při jednostranné kontrakci stáčí páteř na 

svou stranu, při oboustranné kontrakci předklon páteře. 

Příčný sval břišní (m.tranversus abdominis) je uložený v hloubce. Začíná od vnitřní plochy 6 kaudálních 

žeber, od fascie lumbodorzální, hřebene kyčelní kosti a lig.inguinale Jde dopředu a upíná se do linea alba. 

Funkce: působí břišní lis. 

Musculus cremaster vzniká ze svaloviny vnitřního šikmého svalu břišního a příčného svalu břišního. Jeho 

snopce v inguinálním kanálu obalují funiculus spermaticus. Funkce: zvíhá varle. 

Tříselný kanál (canalis inguinalis) je průchod v břišní stěně. Leží 2 cm nad tříselným vazem 

a je 4-6 cm dlouhý, má mediokaudální průběh. U muže jím prochází funiculus spermaticus, je 

to obal, který obsahuje chámovod a cévy a nervy varlete a nadvarlete. U ženy jím prochází oblé 

ligamentum děložní. 

Čtverhranný sval bederní (m.quadratus lumborum) v zadní stěně břišní dutiny, plochý a napjatý. 

Funkce: ohýbá L páteř do stran a při oboustranném smrštění ji napřimuje. 

Břišní stěna obsahuje několik fascií. Nejpovrchněji je fascia Scarpae, která rozděluje vrstvu podkožního 

tuku na dvě části uložené nad sebou. Pod ní je fascia abdominalis superfi cialis, povrchová fascie, která 

pokrývá zevní břišní sval. Příčná fascie je pod příčným břišním svalem, mezi ním a pobřišnicí. 

88 Tříselný vaz jde od spina iliaca anterior superir k tuberculum pubicum 

46 


13.2.5 Svaly proximální končetiny 

rozdělujeme je na svaly pletence pažního, svaly paže, svaly předloktí a svaly ruky 89 . 

Svaly pletence pažního: Podlopatkový sval (m. subscapularis) leží na vnitřní ploše lopatky (přivrácené 

k hrudníku), upíná se na velký hrbol kosti pažní. Funkce: humerální pronace. Na dorsální straně lopatky je 

sval nadhřebenový a podhřebenový (m.supraspinam a m.infraspinam). Funkce: upažení a humerální supinace. 

Svaly oblé (m.teres maior a m. teres minor) dělají připažení, předpažení a humerální pronaci. 

Deltový sval (m. deltoideus) leží na zevní straně ramene. Jde od klíční kosti, nadpažku a hřebene 

lopatky na drsnatinu kosti pažní (tuberositas humeri). Funkce: upažení (abdukce). Pod svalem 

probíhá nervus axillaris (z podpaží). 

Svaly paže rozeznáváme zde skupinu ventrální a skupinu dorsální. Skupina ventrální obsahuje fl exory 

ramenního a loketního kloubu. Jsou zde tři svaly: m.biceps brachii, m. coracobrachialis a m.brachialis. 

Dvojhlavý sval pažní (m. biceps brachii) je na vnitřní straně paže. Jde přes dva klouby. Má 

dlouhou a krátkou hlavu, obě začínají na lopatce, krátká na hákovitém výběžku lopatky a dlouhá 

nad jamkou ramenního kloubu. Na paži se spojují, sval jde přes loketní kloub, úpon je na drsnatině 

kosti vřetenní pod její hlavičkou. Funkce: fl exe a supinace v loketním kloubu, dlouhá hlava dělá 

abdukci, krátká addukci v kloubu ramenním. 

Trojhlavý sval pažní (m. triceps brachii) - dlouhá hlava začíná na lopatce, hlava radiální a ulnární 

však až na kosti pažní. Spojují se v průběhu na paži a úpon jde na okovec kosti loketní (olecranon 

ulnae), který je hmatný vzadu na lokti jako velmi vyčnívající hrot. Funkce: extenze v loketním 

kloubu, dlouhá hlava (caput longum) ještě připažení v rameni. 

Fascia brachii je trubicovité pouzdro kolem pažních svalů. V distálních částech paže je vyvinuto septum 

ulnární a radiální, která jdou až ke kosti pažní. Fascie obaluje vždy příslušnou skupinu svalů. Na obou 

stranách je mělká rýha v místě, kde septum srůstá s fascií a je vtažená do hloubky. Ulnárně je toto místo 

důležité, protože je zde objemný svazek pažních cév a nervů – a.brachialis (pažní tepna), žíly, n.medianus 

(střední nerv) a n.ulnaris (loketní nerv). Toto místo lze na paži nahmatat. 

Svaly předloktí (mm. antebrachii) proximálně jsou masité, distálně přecházejí v dlouhé šlachy, 

které směřují na ruku. Pohybují předloktím, rukou a prsty. Dělí se na 3 skupiny: ventrální 

(volární), radiální a dorsální. Tyto skupiny jsou od sebe odděleny septy. Svaly mají názvy podle 

své funkce. 

Volární (ventrální) skupina má 4 vrstvy nad sebou. Celá volární skupina obsahuje dva pronatory (jeden v první 

a druhý ve čtvrté vrstvě), jeden sval končící v palmární aponeuróze a ostatní jsou fl exory zápěstí, palce a prstů. 

Skupina radiální obsahuje 3 svaly v povrchové vrstvě a jeden sval v hluboké vrstvě. Nejznámější je m. 

brachioradialis, který dělá fl exi v loketním kloubu a ze supinace předloktí dělá pronaci a naopak. Dále jsou 

tam dva extenzory zápěstí, poslední sval je supinator předloktí. 

Skupina dorsální má dvě vrstvy svalů, jsou to extensory prstů, jediný z nich je abduktor. Šlachy jsou umístěny 

pod tuhým ligamentum carpi jak volárně, tak dorsálně (lig.carpi volaris a ligamentum carpi dorsalis). Pod 

ním je vytvořen canalis carpi jako tunel. Tam se snadno zavleče infekce při zranění 90 . 

Svaly ruky jsou krátké svalíky, jejich masitá část je ve dlani, krátké šlachy jsou na prstech. Na 

dlani je svalový val u palce, thenar, u malíku je hypothenar. Dlaň se nazývá palma. 

13.2.6 Svaly distální končetiny 

jsou svaly kyčelní, svaly stehenní, svaly bérce a svaly nohy 91 . 

89 Ruka je část horní končetiny od zápěstí ke špičkám prstů. 

90 Někdy vzniká syndrom karpálního tunelu (syndroma canalis carpi), což představuje ortopedické onemocnění 

měkkých částí v oblasti zápěstí. Je velmi bolestivé, nelze pohnout rukou, obvykle se ruka fi xuje nějakou dobu ve 

fi xačním obvaze. 

91 Pod pojmem noha rozumíme část HK od kotníku ke špičkám prstů. 

47 


Svaly kyčelní (mm. coxae) se dělí na skupinu vetrální a dorsální. Ventrální skupina je tvořena 

svaly uloženými v pánvi, na vnitřní straně pánevních kostí. 

Patří sem m. iliopsoas (sval bedrokřížokyčelní) spojuje se ze dvou až tří svalů, větší z nich m. psoas maior, 

který začíná na bocích obratlů Th 12 –L 4 , prochází lacuna musculorum pod tfříselným vazem na přední stranu 

kyčelního kloubu a upíná se na malém chocholíku femoru. Funkce: fl exe v kloubu kyčelním 92 . 

Dorzální skupinu tvoří tři svaly hýžďové. M. gluteus maximus začíná od kostrče, kosti křížové zadní části 

zevní plochy lopaty kosti kyčelní a upíná se na velký chocholík stehenní kosti 93 . Funkce: extenze v kyčelním 

kloubu, kraniální část svalu abdukuje, kaudální addukuje. M. gluteus medius jde od zevní plochy kyčelní 

kosti a je částečně překryt předchozím svalem. Upíná se také na velký chocholík femoru. Funkce: abdukce 

v kyčelním kloubu, přední snopce fl ektují a rotují dovnitř, zadní napínají a rotují zevně. M. gluteus minimus 

je uložen pod předešlým svalem. Má také stejnou funkci. Několik dalších svalů dělá zevní rotaci. 

Svaly stehna (mm. femoris) se dělí na skupinu vnitřní (adduktorů), skupinu přední (extenzorů) 

a skupinu zadní fl exorů. 

Skupina vnitřní má 3 vrstvy. Jsou tam tři přitahovače stehenní, největší je m. adductor magnus, 

dále je tam m. gracilis – štíhlý dlouhý sval na vnitřní straně stehna. 

Ve skupině ventrální je povrchově uložen nejdelší sval v těle sval krejčovský (m.sartorius). 

Začíná na trnu kosti kyčelní (spina iliaca ventralis) a upíná se na vnitřním kondylu kosti holenní. Jde tedy 

přes dva klouby. Funkce: fl exe v kyčelním i kolenním kloubu. 

Čtyřhlavý sval stehna (m. quadriceps femoris) 

je nejmohutnějším svalem v těle. Jedna hlava začíná na dolním trnu kosti kyčelní a nad jamkou 

kyčelního kloubu, další tři na kosti stehenní. Každá hlava má své pojmenování. První je m.rectus 

femoris – přímý sval stehna, ostatní se nazývají m.vastus (lateralis, medialis, intermedius). Několik 

cm nad čéškou se hlavy spojují ve šlachu, velmi silnou, do ní je zavzata patela, šlacha se upíná 

jako lig.patellae na drsnatinu kosti holenní. Funkce: extenze v kloubu kolenním 94 . 

Skupina dorzální je tvořena třemi svaly. Nejznámější je dvojhlavý sval stehenní (m. biceps femoris). 

Funkce: fl exe v kolenním kloubu, extenze v kyčelním kloubu Dále jsou to: sval poloblanitý (m. 

semimbranaceus) a sval pološlašitý (m. semitendineus). Vykonávají fl exi v kolenním kloubu. 

Svaly bérce (mm.cruris) se dělí na skupinu ventrální, fi bulární a dorsální. 

Skupina ventrální je tvořena třemi svaly. Zde je hmatná hrana tibie po celé délce po kůží, těsně zevně 

vedle ní je přední holenní sval (m. tibialis anterior). Funkce: extenze (dorsální fl exe) a supinace 

(rotace zevně) nohy. Dále je zde dlouhý natahovač prstů a dlouhý natahovač palce. 

Skupina dorsální má dvě vrstvy. V povrchní leží trojhlavý sval, v hluboké vrstvě je několik fl exorů. 

Trojhlavý sval lýtka (m. triceps surae). Dvě hlavy začínají na epikondylech kosti stehenní na vnitřní a 

zevní straně a označují se jako caput mediale a laterale m.gastrocnemii. Třetí hlava je uložená hlouběji 

a jmenuje se m.soleus. Svalová bříška končí v polovině lýtka a vytvářejí mohutnou Achillovu šlachu, 

která se upíná na hrbol kosti patní (calcar calcanei). Funkce: Sval umožňuje chodit po špičkách, táhne 

patu vzhůru, tedy způsobuje plantární fl exi a mm.gastrocnemii provádějí i fl exi kolena. 

Svaly podél fi buly se nepovažují za samostatnou skupinu, patří ke skupině předešlé. Jsou uloženy zevně na 

bérci. Je to dlouhý a krátký fi bulární sval oba se nazývají mm.peronei. Funkce: pronace (zvedají zevní 

okraj nohy), dále slabá plantární fl exe (ohýbání nohy směrem k chodidlu). 

Dlouhý sval fi bulární (lýtkový) zajišťuje také podélnou a příčnou klenbu nohy. 

Svaly nohy (mm. pedis) jsou krátké svaly dorsu chodidla a oblasti plantární. Skupina dorsální má 

natahovače: krátký natahovač palce, krátký natahovač prstů. Skupina plantární má svaly palce (abduktor, 

fl exor, adduktor), svaly malíku (abduktor, fl exor, oponující sval) a svaly středního plantárního prostoru 

(krátký ohýbač prstů, čtyřhranný sval, často rudimentální mm.lumbricales a mm.interossei plantares et 

dorsales). V oblasti středního prostoru je tuhá aponeuróza, která kryje celé chodidlo. Začíná na tuber 

calcanei a rozbíhá se do 5 pruhů na prsty. Odtud je tvrdost chodidla. 

92 Při jeho obrně je chůze skoro nemožná. 

93 Do tohoto svalu se píchají injekce 

94 Pokud se čéška rozlomí příčně, nastane velký tah tohoto svalu a značný rozestup úlomků, takže je nutno je 

spojit drátem. 

48 


14. Endokrinní sytém 

Endokrinní systém je orgánovou soustavou z hlediska fyziologického, nikoliv anatomického. Žlázy 

(tedy orgány této soustavy) spolu anatomicky nesouvisejí. Tyto žlázy se liší od exokrinních žláz 

tím, že nemají vývody (vyvádějící svůj produkt do určitého místa), ale odevzdávají svůj produkt 

přímo do krve, proto jsou prostoupeny v hojné míře krevními vlásečnicemi. Jejich produkt koluje 

v krvi a zachycuje se v cílovém orgánu, který je na něj vnímavější než jiné orgány. Je to způsobeno 

přítomností receptorů na povrchu buněk cílového orgánu. Receptory jsou chemicky známé 

skupiny, které zachycují molekulu určité chemické látky a váží ji k sobě. Produkty endokrinních 

žláz jsou hormony (působky), což jsou složité látky, většinou bílkoviny. Hormony působí na 

vzdálených místech těla, jejich účinek je vícestupňový, navzájem propojené působení hormonů 

zasahuje organismus celkově. Žlázy s vnitřní sekrecí vykazují (s jedinou výjimkou) negativní 

zpětnou vazbu (tzn.je-li zvýšena hladina hormonu v krvi, působí to na jej produkující žlázu tak, 

že jeho tvorbu začne snižovat). 

14.1 Hypofýza 

je endokrinní žláza nadřazená ostatním endokrinním žlázám, je velikosti pecky plané třešně. Je 

uložena v tureckém sedle těla kosti klínové ve střední jámě lební. Úzkou stopkou je připojena 

k podhrbolí (hypotalamu), který patří k mezimozku. Hypofýza se skládá z předního laloku – 

adenohypofýzy a zadního laloku – neurohypofýzy 95 . Obě tyto části hypofýzy mají odlišný vývoj. 

Hypofýza je řízena z hypotalamu 96 . 

14.1.1 Adenohypofýza a její hormony 

Adenohypofýzu řídí 6 hypotalamických neurohormonů. Dostávají se tam speciálním cévním 

spojením a ovlivňují tvorbu 6 hormonů, které vyrábí adenohypofýza. Hormony jsou většinou 

produkovány pulzovitě 97 . Adenohypofýza vytváří tyto hormony: 

1) Prolaktin (PRL), (luteotropní hormon, luteotropin, laktogenní hormon) působí rozvoj tkáně 

mléčné žlázy a vyvolává sekreci mléka – laktaci. V těhotenství je jeho hladina vyšší. V době kojení 

je jeho hladina vysoká a jeho vylučování podporuje sání dítěte. 

Obr.č.1. 

ŽLÁZY S VNITŘNÍ SEKRECÍ A JEJICH HORMONY 

Hypofýza (podvěsek mozkový) 

Adenohypofýza Neurohypofýza 

Prolactin (luteotropní hormon – LTH) Adiuretin – vasopresin 

Somatotropní hormon (STH,GH) Oxytocin 

Thyreotropní hormon (TSH) 

Adrenokortikotropní hormon (ACTH) 

Gonadotropní hormony - folikulostimulační (FSH) 

- luteinizační (LH) 

95 Střední (intermediární) lalok je u člověka rudimentární. Vytváří hormony stimulující melanocyty alfa, beta 

a gama. Hormony jsou společně zvané melanotropin nebo intermedin. Působí na expanzi melanforů u ryb, obojživelníků 

a plazů. Povzbuzuje tvorbu melaninu v melanocytech u lidí. 

96 Hypotalamus je součástí mezimozku. 

97 ACTH, STH a PRL mají cirkadiánní rytmičnost – zvýšená sekrece během některých hodin denně. 

49 


Štítná žláza(gl.thyreoidea) 

Thyroxin 

Trijodtyrosin 

Nadledviny, gl. suprarenales) 

Kůra 

Dřeň 

Glukokortikoidy (kortizol, kortikosteron) Adrenalin 

Mineralokortikoidy (aldosteron) Noradrenalin 

Pohlavní žlázy 

Ženy Muži 

Estrogeny Androgeny 

Progesteron 

Příštítná tělíska (gl.parathyreoideae) 

Parathormon 

Slinivka břišní (pancreas) 

Insulin, Glukagon 

Šišinka (glandula pinealis) 

Melatonin 

Brzlík (thymus) 

Tymozin 

2) Somatotropní hormon (STH) neboli růstový hormon (pokračování14.1.1): 

- podporuje syntézu bílkovin a zlepšuje jejich využití v organismu, 

- urychluje transport aminokyselin přes buněčnou membránu, 

- podporuje nepřímo hojení poškozených tkání, 

- při zátěži organismu působí uvolňování tuků z tukové tkáně, 

- v dětství působí na růstové chrupavky dlouhých kostí a podporuje jejich růst. 

Růstový hormon nepůsobí přímo, ale prostřednictvím jaterního peptidu somatomedinu, také působí na 

růstové faktory ve svalech a ledvinách. 

3) Thyreotropní hormon (TTH) - podporuje růst tkáně štítné žlázy, její prokrvení a funkci. 

4) Adrenokortikotropní hormon (ACTH) 98 - řídí činnost nadledvin – působí na produkci 

kortikoidů. 

5 a 6) Gonadotropní hormony: folikulostimulační hormon a luteinizační hormon. 

5) Folikulostimulační hormon (FSH), folitropin působí na tvorbu estrogenu u žen a růst 

semenotvorných kanálků u mužů. 

98 Tuto zkratku je nutno znát, obecně se používá i mimo lékařské spisy. 

50 


6) Luteinizační hormon (LH), lutropin – způsobuje ovulaci u žen. Má vliv na vznik žlutého 

tělíska. U mužů způsobuje, že buňky varlete tvoří testosteron. 

14.1.2 Neurohypofýza a její hormony 

Zasahují do ní axony (neurity) neuronů z hypotalamu, po nichž do ní přicházejí dva peptidové 

hormony tvořené v neurokrinních buňkách hypotalamu, tedy zadní lalok sám je netvoří. Tyto 

prekurzory hormonů teprve dozrávají v neurohypofýze. Jsou to antidiuretický hormon (adiuretin) 

a oxytocin. 

Antidiuretický hormon (adiuretin) zvyšuje propustnost buněčných membrán v distálním 

kanálku ledviny, který je tak různě propustný pro vodu. Tím je regulováno vodní hospodářství 

organismu. 

Oxytocin působí na hladké svalstvo těla děložního. Způsobuje rytmické stahy dělohy při porodu, 

refl exní dráždění hladkého svalstva dělohy nastává i při kojení a pohlavním dráždění. 

14.1.3 Poruchy hormonů hypofýzy 

vznikají buď z nadbytku nebo nedostatku příslušného hormonu. 

U růstového hormonu jsou příznaky poruch rozdílné v dětství a dospělosti. 

Gigantismus – vzniká v dětství nadprodukcí růstového hormonu. Je to nápadně velký vzrůst (obří). 

Uvádí se možnost až 2,6 m. Všechny části těla jsou úměrně zvětšené. Pozdní je uzavírání epifyzárních 

chrupavek i pohlavní dospívání. Je patrný eunuchoidní vzhled a zduření měkkých částí. 

Nanismus – trpasličí vzrůst. Způsoben nedostatkem růstového hormonu v dětství. Tělesné 

proporce jsou pravidelné, nejsou disproporce jako u jiných trpaslictví. Vše je jako u dospělého, 

jen příslušně zmenšené 99 . 

Obr.č.2. 

PORUCHY ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ 

HORMON 

NEDOSTATEK 

Dětství dospělost 

NADBYTEK 

Dětství Dospělost 

Růstový Nanismus 

Syndrom 

nedostatku 

Gigantismus Akromegalie 

ACTH Sekundární hypokortikalismus Cushingova choroba 

Adiuretin diabetes insipidus Sekundární hyperaldosteronismus 

Thyroxin Kretenismus myxedém Graves-Basedowova choroba 

Glukokortikoidy 

Cushingův syndrom 

Mineralokortikoidy 

Addisonova choroba 

primární aldosteronismus Connův 

syndrom 

Parathormon Tetanie Hyperparatyreóza 

Insulin 

Diabetes 

mellitus I.typu 

diabetes mellitus 

II.typu 

51 

Hypoglykémie 

99 Je nutno rozlišovat proti chondrodystrofi ckému trpaslictví, při kterém nastává disproporční porucha růstu 

(krátké a křivé končetiny). Toto nastává při vrozeném dědičném onemocnění s porušeným vývojem chrupavky. 


Pokračování 14.1.3 Poruchy hormonů hypofýzy 

V dospělosti vzniká akromegalie při nadprodukci růstového hormonu. Epifyzární chrupavky na 

končetinách jsou v dospělosti uzavřeny, tedy rostou jen ty části těla, které růst mohou, tj. akrální 

části (konečné). Příznaky: 

- Zvětšení akrálních částí - nosu, rtů, uší, brady, nadočnicových oblouků, rukou a nohou na koncích a 

tím i zhrubnutí rysů obličeje – nepěkný vzhled (působí odstrašujícím dojmem). 

- Kůže ztluštělá, hrubá a rozrůstání a hrubnutí tělesného ochlupení. 

- Zmnožení potních a mazových žlázek - excesivní pocení a tělesný pach. 

- Růst hrtanových chrupavek – zhrublý hlas a zvětšený jazyk – makroglossie. 

- Zbytnění kloubních chrupavek a komprese nervů nadbytečnou vazivovou tkání. 

- Třetina mužů má impotenci, ženy nepravidelnosti menstruace až amenoreu. 

Syndrom nedostatku růstového hormonu v dospělosti (Growth Hormon Defi ciency in Adults) 100 

. Příznaky : 

- Změny metabolické – nižší metabolický výdej. Vyvíjí se Ravenův syndrom (hromadění tuku v oblasti 

břicha a vnitřních orgánů. Vzestup tukové hmoty o 6-8 kg proti normálním osobám toho věku, snížení 

svalové hmoty o 4-6 kg), snižování tělesné výkonnosti, hlavně při zátěži. Tyto změny jsou reverzibilní, 

jakmile je substituce hormonem. 

- Změny kvality kostí – snižování kostní hmoty (osteoporóza), zvýšené riziko zlomenin. Návrat do normálu 

možný po několika letech substituce hormonem. 

- Změny renálních funkcí – zvýšené vylučování natria, defi cit Na a vody. Trvale mírná dehydratace. 

- Změny kardiovaskulární struktury a funkce (ztluštění cévní). 

- Snížená potivost a intolerance chladu a změna kvality kůže. 

- Psychologické změny se vyvíjejí více u osob, kde postižení vzniklo v dospělosti. Zvýšená únavnost, 

nevýkonnost, snížená vitalita. Úzkost, emoční labilita, snížená asertivita, sklon k introverzi, změny 

kognitivních funkcí a poruchy spánku. Větší sociální fobie a sociální izolace. 

Hypogonadismus z nedostatku gonadotropinů. U ženy: amenorea (nemá menstruaci), regrese 

pohlavních znaků, neplodnost, toto je málo znatelné po kastraci nebo v menopauze (po přechodu). 

U muže: impotence, atrofi e varlat, regrese sekundárních pohlavních znaků, snížení spermatogeneze 

až neplodnost (infertilita). 

Diabetes insipidus – defi cit adiuretinu, který vydává neurohypofýza. Postižený má stále žízeň, 

pije mnoho litrů tekutin a vymočí mnoho litrů moči. Substituce: nosní spreje 2-4x denně kapka 

adiuretinu do každé nosní dírky, zcela nahradí nedostatek a postižený může žít normálně. 

Hypopituitarismus u dospělých. Časné stádium začíná selektivními defi city hormonů. Většinou 

ubývá nejdříve gonadotropinů, pak růstového hormonu, pak tyreotropního hormonu, pak ACTH. 

Panhypopituitarismus je defi cit všech hormonů. Při defi citu hormonů adenohypofýzy může být 

prolaktin zvýšený, protože odpadá tlumivý vliv hypotalamu. 

14.2 Štítná žláza (glandula thyreiodea) 

je největší endokrinní žláza. Normálně váží kolem 40 g. Při patologickém postižení může vážit i 

několik kg. Leží na přední straně krku po obou stranách chrupavky štítné, má dva laloky spojené 

úzkým proužkem probíhajícím příčně. Její tkáň je složena z váčků tvořených jednovrstevným 

epitelem, uvnitř je vazká, bílkovinná, koloidní tekutina. Mezi váčky jsou ve vazivu krevní vlásečnice, 

z nich buňky vychytávají jód z krve. Je to jediná endokrinní žláza, která je zcela závislá na dodávce 

nějaké látky zvnějška. Jód je nezbytný pro tvorbu hormonů této žlázy. 

14.2.1 Hormony štítné žlázy 

jsou thyroxin a trijodtyrosin. Thyroxin je ve váčcích vázán na bílkovinu jako thyreoglobulin. 

100 Je uznanou chorobnou jednotkou až od r.1998 

52 


Tvoří zásobu hormonu, odkud se uvolňuje do oběhu krevního. Thyroxin má tyto účinky : 

- je nutný k oxidaci živin v buňkách, 

- umožňuje zvýšení spotřeby kyslíku ve tkáních a tím se uvolňuje energie, 

- zvyšuje metabolismus všech 3 typů živin, 

- zvyšuje se také tvorba tepla, 

- glykogen se rozkládá na glukózu, 

- zrychluje se krevní oběh a tep srdce, 

v dětství hormon představuje podporu růstu a tělesný i duševní vývoj. 

14.2.2 Poruchy hormonů štítné žlázy 

Gravesova-Basedowova choroba je autoimunní choroba. Je při ní zvýšená produkce hormonů 

štítné žlázy a tím i zvýšený bazální metabolismus. 

Příznaky : 

- zvětšení štítné žlázy (struma), 

- „ žabí vzhled“ – exoftalmus (vypoulené oči), 

- hubnutí a zvýšení chuti k jídlu, 

- všechno zrychlené: tep srdce, dech, střevní motilita (až průjem), 

- tenká a vlhká kůže, zvýšené pocení, 

- slabá menses, 

- slabost, nespavost, podrážděnost, 

- motorický neklid, třes. 

Nebezpečí: tyreotoxická krize - horečka, slabost, úbytek svalstva, extrémní neklid, zmatenost, 

psychóza až kóma. 

U subklinické hypertyreózy, tedy mírnější formy, která je častější, jsou uvedené příznaky jen 

naznačeny, nehrozí tyreotoxická krize. 

Nedostatek hormonů štítné žlázy: Při nedostatku jódu v potravě a ve vodě se nemůže tyroxin 

vytvářet a vzniká struma (vole). Na krku se nápadně polokulovitě vyklenuje, tlačí na jícen a na 

dýchací cesty. Štítná žláza může sahat až za sternum (prsní kost). Způsobuje polykací a dýchací 

obtíže. Rozdíly jsou při postižení v dětství a v dospělosti. 

Kretenismus je postižení v dětství. Projevuje se poruchou růstu a sníženým metabolismem. 

Nejčastější je postižení v určitých (horských) oblastech, kde je nedostatek jódu. Dnes se přidává 

jód ke kuchyňské soli. Pokud nastalo prenatální poškození (hypotyreózní matky), narodí se dítě 

s vrozenými vadami. Hlavně hluchota a hluchoněmost. Dítě má strumu. 

Příznaky kretenismu : 

- disproporcionalita růstu a jeho zpomalení, 

- postava malá, ale ne trpasličí, 

- deformace kostí a batolivá chůze, ochablost svalstva, 

- dítě nápadně hodné, nehraje si, pokud není včas léčeno, projeví se těžký stupeň opoždění 

duševního vývoje, na úrovni imbecility až idiocie, 

- úporná zácpa, 

- skřehotavý hlas, sluch poškozen ve 25-50 %, 

- kůže suchá, drsná, vlasy hrubé, štětinaté, 

- brachycefalie (tj.tvar lebky se zkráceným předozadním průměrem), 

- typická facies: vpáčený kořen nosu, odulé rty, zvětšený jazyk (makroglossie), někdy ční 

z úst, přetrvání mléčného chrupu, nepravidelnost zubů, 

- nízký krevní tlak, srdce zvětšeno, 

- sexuální vývoj opožděn, 

sekundární pohlavní znaky špatně vyvinuty. 

53 


Myxedém při hypofunkci štítné žlázy v dospělosti. Je zde také snížený metabolismus. 

Příznaky : 

- vše je zpomalené : srdeční činnost, dýchání, myšlení, 

- pozvolné přibývání na váze (způsobeno zadržováním vody a ukládáním bílkovinné hmoty, 

což tvoří rosolovité otoky v podkoží), 

- kůže zhrubělá, suchá, šupinatá, zhrubělý hlas, 

- typická facies: těstovitý obličej - pastózní vzhled, pokles očních víček otupělý výraz 

následkem otoku kolem očnic, 

- slabost svalstva, ospalost, zvýšená únavnost, snížená teplota těla, zimomřivost, 

- zhoršení intelektu až psychóza, 

- bílkovinné hmoty způsobují zvětšení jazyka (makroglosie) a ve vazech zápěstí a kotníků 

stlačují nervy – proto postižení pociťují mravenčení (parestézie), 

- zvýšené krvácení při menstruaci, chudokrevnost, 

- na dlaních a ploskách nohou ukládání karoténu v tukové vrstvě, 

- refl exy – rychlé svalové kontrakce a pomalé relaxace. 

U myxedému může nastat myxedémové kóma, ale jen v oblastech s chladnějším klimatem. Příznaky: extrémní 

hypotermie, arefl exie (nevybavují se refl exy), křeče, zadržování CO , snížený průtok krve mozkem vede 

2 

k selhání dýchacího centra v prodloužené míše. 

V našich i ostatních vyspělých zemích se dnes mnohem častěji vyskytuje jen mírnější hypotyreóza 

– mírné snížení produkce tyroxinu a i příznaky tedy mírněji vyznačeny. 

14.3 Příštítná tělíska - glandulae parathyreoideae 

Jsou to dva páry čočkovitých útvarů uložených při zadní straně štítné žlázy, tedy u každého jejího 

laloku jeden pár těchto tělísek. Produkují parathormon, který zasahuje do metabolismu vápníku 

a fosforu. Jejich stálá hladina v krvi se udržuje správným poměrem mezi jejich ukládáním a 

odbouráváním v kostech a jejich vylučováním ledvinami. 

Nedostatek parathormonu – zvýšení nervosvalové dráždivosti, sklon k záškubům svalovým 

Tetanie – svalové křeče, postiženo svalstvo hrtanu a dýchací svaly, znemožňuje to dýchání. 

Mírnější postižení je latentní tetanie, což je zvýšení svalové dráždivosti, pro které je typický 

příznak porodnické ruky (Trousseau-ův příznak). Objevuje se při měření krevního tlaku omezením 

přísunu krve do oblasti ruky, když se nafoukne manžeta tonometru. Projevuje se fl exí v zápěstí a 

extenzí 2.a.3.prstu, které jsou k sobě přiloženy. 

Nadbytek parathormonu. Příznaky: 

- vyplavování vápníku a fosforu z kostí a jejich zvýšené vylučování močí, 

- demineralizace kostí, zlomeniny a jejich špatné hojení, 

- tvoření ledvinových kamenů. 

Mírnější příznaky způsobené poruchou tvorby parathormonu (ve smyslu plus nebo minus) jsou co 

do častosti na třetím místě všech endokrinních poruch. Na prvním místě je cukrovka, na druhém 

místě pak poruchy štítné žlázy. 

14.4 Nadledviny – glandulae suprarenales 

jsou uloženy při horním pólu ledvin a mají vlastní krevní zásobení, tepny pro ně vycházejí párově 

přímo z aorty. Skládají se z kůry a dřeně, které mají rozdílný předchozí vývoj. 

14.4.1 Kůra nadledvin 

je nezbytná pro život. Zasahuje do metabolismu živin a minerálních solí. Její hormony se nazývají 

kortikoidy a podle účinku se dělí na glukokortikoidy a mineralokortikoidy. Kromě nich produkuje 

kůra ještě malé množství hormonů podobných pohlavním hormonům. Tyto nejsou úplné, ale mohou 

54 


se dotvořit. U zdravého člověka je to zanedbatelné množství. 

Glukokortikoidů je více typů, nejznámější je kortizol a kortikosteron. Tyto hormony: 

- se podílejí se na přeměně bílkovin, sacharidů i tuků, 

- urychlují rozklad tkáňových bílkovin na aminokyseliny, 

- přeměňují aminokyseliny v játrech na glukózu ( glukoneogeneze), 

- glukóza přechází do krve, 

- mobilizují tkáňový tuk, jeho hladina v krvi se zvyšuje, 

- představují pohotovost k vytváření zdrojů energií. 

Jejich hladina stoupá při psychickém stresu, tělesné zátěži, při námaze, popáleninách, po operacích, 

při infekcích. 

Mineralokortikoidy – jejich představitelem je aldosteron. Tento hormon řídí metabolismus sodíku 

a draslíku. Zvyšuje zpětné vstřebávání sodíku v ledvinách a vylučování draslíku zvyšuje. Zvyšuje 

se tak koncentrace sodíku v organismu, který na sebe naváže vodu. Tím se také zvyšuje i objem 

tkáňových tekutin. 

14.4.2 Dřeň nadledvin 

produkuje adrenalin a noradrenalin. Protože je noradrenalin tvořen také na zakončeních sympatických 

nervů, jsou tu k autonomnímu nervovému systému blízké vztahy. Proto se sympatickému nervstvu a 

dřeni nadledvinek říká sympatikoadrenální systém. Funkce dřeně může být do jisté míry nahrazena 

sympatickým nervstvem. 

Adrenalin má tyto účinky : 

- zrychlení a prohloubení srdeční činnosti a tím zvýšení minutového objemu srdce, 

- rozšíření cév ve svalech, játrech a srdci, smrštění cév (vasokonstrikce) v kůži, 

- rozšíření průdušek působením na jejich hladké svaly, 

- tlumení střevních pohybů, 

- glukoneogeneze (přeměna aminokyselin na glukózu) a hyperglykémie, 

- zvýšení krevního tlaku. 

Noradrenalin má tyto účinky : 

- prohloubení a zpomalení srdeční frekvence, 

ale minutový objem krve se nemění, 

- vasokonstrikce všude kromě mozku a srdce a zvýšení krevního tlaku. 

Oba hormony zvyšují dráždivost nervové soustavy a oddalují svalovou únavu. Oba hormony se 

rozkládají během několika minut. Při zátěži jejich vyplavení umožňuje rychlou adaptaci na změněné 

podmínky. Tyto hormony jsou vyplavovány při stresu. 

14.4.3 Poruchy produkce hormonů kůry nadledvin 

Addisonova choroba – způsobená nedostatečností kůry nadledvin. Asi 70 % případů vzniká na 

podkladě atrofi e kůry nadledvin způsobené pravděpodobně autoimunním procesem. Nastávají 

poruchy metabolismu cukrů, tuků i proteinů. Chybějící cukry se vytvářejí z aminokyselin 

(glukoneogeneze). Nastává pokles jaterního glykogenu. Hypoglykémie nastává však až po delším 

hladovění. Slabost srdeční svaloviny a sklon k srdečnímu selhání. Zvýšené vylučování sodíku 

a jeho nízká koncentrace v krvi, snížené vylučování draslíku a jeho zvýšená koncentrace v krvi. 

Ztráta tekutin. Příznaky : 

- snížená odolnost k infekcím a ke všem zátěžím, 

- snížený krevní tlak (hypotenze), slabost, únava, závratě, 

- sklon k mdlobám (následkem ortostatické hypotenze, nevydrží stát), 

- snížená tolerance na chlad, dehydratace. 

Později se projevuje: hubnutí, anorexie (nechutenství), nausea, zvracení, průjmy. 

55 


Slabost zlepší odpočinek, na rozdíl od neuropsychických slabostí, které bývají horší ráno než po 

nějaké činnosti. 

Kompenzačně nastává zvýšená produkce ACTH z adenohypofýzy a s tím i zvýšení beta-lipotropinu, 

který stimuluje melanocyty a způsobuje hyperpigmentaci, zejména tlakových bodů (nad kostními 

výstupky), kožních záhybů, vrásek a míst, kde kůže pokrývá svaly - natahovače (extenzory). 

Objevují se tmavé skvrny na čele, tvářích, krku a ramenou. 

Addisonská krize má tyto příznaky: slabost, intenzivní bolesti břicha a křížové krajiny nebo nohou, 

kolaps periferních cév, selhání ledvin. Tento stav vyvolá infekce, trauma, operace a pocení za 

horkého počasí (ztráta sodíku potem). 

Cushingův syndrom je pojem užívaný pro klinický obraz způsobený chronickým zvýšením 

kortizolu bez ohledu na vyvolávající příčinu. 

Cushingova choroba je hyperfunkce kůry nadledvin vyvolaná nadbytkem hypofyzárního ACTH. 

Příznaky obojího stejné. 

- typická facies: 

kulatý měsícovitý obličej hodně prokrvený, červený (pletorického 

vzhledu), 

- obezita trupu s býčím krkem (nápadnými tukovými polštáři nadklíčkových a zadních 

krčních oblastí), úbytek svalové hmoty a svalová slabost, 

- dolní končetiny a prsty jsou štíhlé, 

- kůže tenká, atrofi cká, 

rány se špatně hojí, snadno se tvoří podlitiny, 

- na břiše tmavočervené strie, 

- hypertenze, 

- ledvinové kameny, osteoporóza, 

- snížená odolnost vůči infekcím, 

- psychické poruchy, 

- u dětí zastavení růstu, u žen nepravidelný měsíční cyklus. 

Adrenogenitální syndrom vrozený nebo získaný, způsobený nadměrnou produkcí nadledvinových 

androgenů. Účinky závisí na věku a pohlaví, výraznější je u žen. Příznaky : 

- amenorea, 

atrofi e dělohy, hypertrofi e clitoris, zmenšování prsů, 

- virilizace – nadměrné ochlupení těla včetně knírku (hirsutismus), temporální plešatost, 

mohutnění svalstva, hlubší hlas, někdy zvýšení libida. 

Connův syndrom – aldosteronismus (primární a sekundární). 

Primární aldosternismus způsoben nadprodukcí aldosteronu v kůře nadledvin. 

Sekundární aldosteronismus způsoben stimuly nadprodukce kůry nadledvin mimo nadledviny. 

U obojího se projevuje : 

Příznaky : 

- hypernatrémie (zvýšená hladina sodíku v krvi) a zvýšená hladina chloridů, 

- zvýšený objem tekuté části krve, snížení draslíku v krvi, 

- pH posunuto směrem k alkalóze. 

- chvilková slabost, mravenčení, 

přechodná paralýza, 

- zvýšený diastolický tlak, 

- porucha ledvin s častým močením a cukrem v moči a zvýšený cukr v krvi, 

- příležitostně poruchy osobnosti. 

14.5 Slinivka břišní - pankreas 

je smíšenou žlázou exokrinní a endokrinní. Její endokrinní část tvoří Langerhansovy ostrůvky, které 

jsou roztroušeny ve tkáni exokrinní. Jsou velikosti 0,5 mm, mají oválný tvar a je jich 1-2 milióny. 

Produkují 2 hormony, které mají opačný účinek. Jsou to inzulin a glukagon. 

56 


Inzulin: 

- usnadňuje prostup glukózy membránou do svalových a tukových buněk, 

- snižuje glykémii a zvyšuje ukládání sacharidů tvorbou jaterního a svalového glykogenu, 

- snižuje glukoneogenezu, zvyšuje tvorbu bílkovin z aminokyselin, 

- usnadňuje přeměnu glukózy na tuk. 

Glukagon:. štěpení jaterního glykogenu na glukózu a podpora štěpení tuků v tukové tkáni. 

Diabetes mellitus – úplavice cukrová, cukrovka 

je chorobou civilizační a patří mezi nejčastější choroby na světě. U nás jí trpí v současnosti 7,5 % lidí. 

Předpokládá se, že značné množství lidí o své cukrovce dost dlouho neví. Vyznačuje se pozdními komplikacemi 

a nepoměrem mezi efektivitou a cenou léčby. Je to onemocnění, které nelze vyléčit, ale lze značně zpomalit 

jeho průběh. 

Nemoc je způsobená buď úplným nedostatkem insulinu nebo jeho sníženou účinností. Dochází 

při něm k poruše využití glukózy v organismu. Glukóza se dostává do buněk v nedostatečné míře 

(ty pak trpí nedostatkem energie), hromadí se v krvi (hyperglykémie) a glukóza se dostává do 

moči (glykosurie). Strhává s sebou vodu do moči, což vede k častému močení a vyloučení většího 

množství moči (polyurie). Ztráta vody se podílí na vzniku žízně. Prvními příznaky bývají tedy 

žízeň a časté močení. 

Někdy se nemoc projevuje častými infekcemi nebo plísňovými onemocněními. K diagnóze obvykle 

stačí vyšetření hladiny cukru v krvi (glykémie). 

V orgánech se objevují změny již 10-13 let před projevením příznaků cukrovky. 

Jsou 2 typy cukrovky : 

I.typ závislý na insulinu (insulin dependens - IDDM) vzniká v mládí na autoimunním podkladu. 

Je tu sklon k těžkým akutním komplikacím včetně kómatu s ketoacidózou101 . Je nezbytné podávání 

insulinu, v těle je ho naprostý nedostatek. 

II.typ nezávislý na inzulinu (insulin non dependens – NIDDM) u starších obézních pacientů 

s výskytem cukrovky v rodině. Je to metabolické onemocnění. Jsou poruchy metabolismu nejen 

glycidů, ale i proteinů a lipidů. Má méně dramatické příznaky, ale neléčen vede také ke komplikacím. 

Někdy stačí dieta, někdy je nutný insulin. Je ho v těle relativní dostatek, ale je na něj snížená 

odpověď. Tento typ má 90 % osob stižených cukrovkou. 

Asymptomatický diabetes (dlouho bez příznaků). Je nutno si všímat: 

102 

- obezity nad 20 % body mass index (BMI) 

- diabetu u přímého příbuzného, 

- v anamnéze diabetes gestační (v těhotenství) nebo dítě vážící nad 4 kg při porodu, 

- hypertenze, 

- hypercholesterolémie, 

- zvýšená glykémie (hyperglykémie) nalačno nebo poškozená glukózová tolerance. 

Léčba: část osob léčena dietou (jen u druhého typu). U typu II z léčených farmakoterapií dostává 

jen třetina insulin, ostatní sulfonylureu a biguanidy. U I.typu vždy léčba inzulinem. U této léčby 

je nutno přesně dodržovat dávkování inzulinu a předepsaný režim. 

Diabetické kóma je akutní komplikací, která vzniká při těžké hyperglykémii, kdy je vnitřní prostředí 

vážně narušeno (včetně poruch acidobazické rovnováhy). Příznaky: 

Nemocný je pohublý, bradypsychický, jeho dech výrazně páchne po acetonu, což může být cítit 

v celé místnosti. Nápadným příznakem bývá také zrychlené a nápadně prohloubené tzv.Kussmaulovo 

dýchání („hlad po vzduchu“). Je to způsobeno ketoacidózou, jež vzniká při nadměrném štěpení 

101 Ketoacidóza vzniká nadměrným spalováním tuků. V oběhu krevním se hromadí ketony (ketolátky), mají 

skupinu C=0, která vzniká oxidací skupiny CHOH - sekundárních alkoholů. Látky obsahující shora uvedenou skupinu 

mají v názvu zakončení -on (např.aceton). 

102 BMI je váha v kg lomeno druhou mocninou těl.výšky v metrech. Nadváha u muže: hodnota nad 25, u 

ženy: nad 24. 

57 


tuků, které jsou zdrojem energie místo glukózy, jejíž využití je znemožněno nedostatkem (u I.typu 

cukrovky) nebo nedostatečnou účinností (u II.typu cukrovky) inzulinu. Z tuků vznikají látky 

kyselé povahy (ketolátky např.aceton – viz shora), které se hromadí a způsobují tzv.metabolickou 

acidózu. Pokud se nepodá inzulin, dochází k bezvědomí a ohrožení života. Tato komplikace 

vyžaduje intenzivní léčbu. 

Také může nastat předávkování insulinu s hypoglykémií (poklesem krevního cukru), na což je 

mozek nesmírně citlivý. Může nastat hypoglykemické kóma – před ním se objevuje slabost, hlad, 

třes, bledost, zmatenost, studený pot, někdy až křeče a posléze bezvědomí. Pokud je ještě při 

vědomí, pomůže mu požití trochu cukru103 . 

Chronické komplikace cukrovky 

- diabetická nefropatie (poškození ledvin), 

- diabetická retinopatie (poškození sítnice oka) 104 a katarakta (zákal čočky), 

- diabetická noha 

je důsledkem aterosklerotického poškození drobných cév 

s nebezpečím gangrény okrajových částí nohy, 

- diabetická neuropatie (nervové poruchy), 

- infekce močové a kožní (cukr se usazuje v kůži a to je příznivé prostředí pro 

mikroby). 

Úprava glykémie snižuje nebezpečí komplikací. U typu II se vyžadují intenzivní změny života – 

snížení váhy o 7 % dietou a cvičením. Farmakoterapie až teprve, když toto je neúčinné. Ta totiž 

někdy může vést ke kolísání hladiny cukru a hypoglykémii. 

14.6 Pohlavní žlázy 

Popis pohlavních orgánů viz příslušná kapitola. 

Vaječníky a varlata se nazývají gonády (pohlavní žlázy). Gonády mají dvojí funkci: tvorbu 

zárodečných buněk (gametogeneze) a produkci pohlavních hormonů. 

Pohlavní buňky (vajíčko – ovum a spermie) jsou tzv.gamety. Vajíčka jsou obsažena ve vaječníku 

a spermie se tvoří ve varlatech. Vajíčko je největší buňka lidského těla105 . 

Člověk má 46 chromosomů. Z toho je 22 párů autozómů (somatických) a 1 pár sexchromozómů 

(pohlavních). Pohlavní chromozómy se nazývají X a Y. Samčí buňky obsahují chromozómy X a Y, 

samičí X a X. Po meióze106 obsahuje vejce jeden X chromozóm a polovina spermií X chromozóm a 

polovina spermií Y chromozóm. Autozómy se označují čísly. Řadí se do tzv.karyotypu. Chromozóm 

X je velký a chromozóm Y je malý, proto je lehčí a tyto spermie se dostanou rychleji k vajíčku. 

Androgeny jsou steroidní pohlavní hormony s maskulinizujícím účinkem a estrogeny jsou steroidy 

s feminizujícím účinkem. Obojí hormony se produkují u obou pohlaví. Varlata produkují velká 

množství androgenů a malé množství estrogenů, u žen je to naopak. Ovaria produkují ještě progesteron 

představující přípravu dělohy na těhotenství. Při něm pak ovarium secernuje skupinu polypeptidů 

zvaných relaxin, které způsobují uvolnění ligament107 symfýzy a změkčují děložní hrdlo pro porod 

Už v časné fázi embryonálního vývoje se objeví v embryonálním varleti Leydigovy buňky, které nějakou dobu 

produkují androgeny. Jimi je také ovlivňován vývoj mozku. Pokud jsou přítomny, ovlivňují budoucí samčí 

charakteristiky chování, jejich nepřítomnost způsobuje samičí charakteristiky chování. Embryonální ovaria 

nejsou hormonálně aktivní. Podávání hormonů v těhotenství nemá vliv na určování pohlaví u člověka. 

U fungujících embryonálních varlat se vyvine mužský vnitřní a zevní genitál 108 . 

103 K hypoglykémii může dojít i při vytrvalostním sportu, po požití velkého množství alkoholu, u vzácného 

nádoru pankreatu produkujícího velká množství insulinu. 

104 Nemoc je nejčastější příčinou slepoty v dospělosti. 

105 Vajíčko člověka má třetinu milimetru, při dobrém zraku je možné je vidět. 

106 Meióza je redukční dělení 

107 Ligamentum je vaz (viz Zdraví a nemoc I) 

108 Vnitřní genitál se tvoří působením induktoru – polypeptid vytvářený v embryonálních varlatech – má 

58 


14.6.1 Ovariální cyklus 

Na začátku cyklu se několik folikulů zvětší a kolem vajíčka se vytvoří dutina (antrum). U žen jeden 

folikul začne rychle růst od 6.dne a ostatní, které se zvětšily, regredují, nastává tzv.atresie těchto 

folikulů. Zrající folikul je Graafův folikul. Buňky vrstvy zvané theca interna secernují estrogeny. 

Během vývoje folikulu prochází vejce meiózou (redukční dělení). Kolem 14.dne rozepjatý folikul 

praská a vejce je vytlačeno do břišní dutiny (ovulace). Je zachyceno obrvenými konci vejcovodů a 

transportováno do dělohy a dále, pokud není oplozeno, ven z těla vaginou. Folikul prasklý v době 

ovulace se naplní krví a vzniká corpus haemorrhagicum. Drobné krvácení z folikulu do břišní 

dutiny může vyvolat podráždění pobřišnice (peritoneum) a přechodnou bolest. Granulózové a 

thekální buňky folikulu začnou proliferovat, sražená krev se nahradí luteálními buňkami a vznikne 

corpus luteum. Luteální buňky secernují progesteron. Při otěhotnění žluté tělísko přetrvává, 

produkuje progesteron asi tak do 3.měsíce gravidity, pak tento úkol přebírá placenta. Cyklus se 

obnoví až po porodu. Pokud nenastane těhotenství, žluté tělísko degeneruje asi 4 dny před menses 

(24.dne cyklu), vytvoří se jizevnatá tkáň a corpus albicans. U jiných savců ovuluje více folikulů, 

proto je více mláďat. 

14.6.2 Děložní cyklus 

Endometrium (děložní sliznici) tvoří dvě vrstvy: stratum basale (kde jsou rovné artérie) a stratum 

functionale (kde jsou spirální artérie) 109 . Děložní cyklus má tyto fáze: 

Proliferační fáze: Na začátku této fáze je jen nejspodnější vrstva sliznice. 5.-14.dne nastává rozšíření děložní 

sliznice (endometria), prodlužování žlázek bez sekrece. Na konci fáze je sliznice zbytnělá. 

Fáze sekreční nebo progestační: po ovulaci nastane edém endometria a sekrece ze žlázek. Tyto se svinou a 

poskládají. Nastává hormonální stimulace. 

Fáze ischemická: tepénky se stahují, nastává ischémie. Sliznice nedostává dostatek výživy. Pak se tepénky 

dilatují a jejich nekrotické stěny praskají, což vede k následující fázi. 

Fáze odlučování sliznice a krvácení (fáze deskvamační) uvolňuje se tam protisrážlivá látka, která brání 

krevním sraženinám, proto menstruační krev, pokud není krvácení příliš velké, se nesráží. Toto krvácení je 

převážně arteriální, jen z 25 % je venózní. Krvácení skončí novou konstrikcí spirálních artérií a z bazální 

vrstvy se tvoří nové endometrium. Krvácení trvá 5 dní a objem krve je asi 35 - 55 ml. 

Sliznice děložního hrdla má pravidelné změny v cervikálním hlenu. Estrogeny činí hlen řidším a alkaličtějším, 

to podporuje transport a přežití spermií. Progesteron činí hlen hustým, vazkým a zvyšuje v něm obsah 

buněk. Hlen je nejřidší při ovulaci, po rozetření na sklíčko zasychá v rozvětvených vzorcích jako palmové 

větve (arborizační efekt). Epitel vaginy vlivem estrogenů rohovatí a lze jej nalézt ve vaginálních nátěrech. 

Progesteron působí proliferaci epitelu a infi ltraci leukocytů hlenem. 

Bazální teplota – měření před opuštěním lůžka každý den v ústech nebo v rektu. Při ovulaci je 

teplota vyšší. 

Hladina estrogenů kolísá během menstruačního cyklu110 . V klimaktériu se tvorba estrogenů snižuje, 

ale nezaniká úplně. S vyšším věkem se u žen dostavuje menopauza. 

14.6.3 Vliv ženských pohlavních hormonů na organismus 

- vytváření druhotných pohlavních znaků (ochlupení), 

- bujení sliznice sěložní a příprava k přijetí oplozeného vajíčka, 

- podpora růstu ovariálních folikulů a zvýšení motility vejcovodů, 

unilaterální působení. Pokud je varle jen na jedné straně, vznikne vnitřní mužský genitál jen na této straně, na druhé 

straně genitál ženský. Zevní genitál se u mužů vytváří pod vlivem androgenů z Leydigových buněk embryonálních 

varlat. 

109 Stratum je vrstva 

110 Estrogeny u žen se vytvářejí po celý cyklus, ale mají 2 vrcholy – v době ovulace a uprostřed luteální fáze. 

59 


- estrogeny mají vliv na hladké svaly dělohy a zvyšují jejich hmotu, 

- sval dělohy je dráždivější a aktivnější, 

má větší citlivost k oxytocinu, 

- u lidí zvyšují libido, působí přímo na některé neurony hypotalamu, 

- nastává uzavírání epifyzárních chrupavek a zástava růstu, 

- mírná retence solí a vody, 

vzrůst váhy před menstruací; ženy jsou dráždivé, pociťují napětí – 

premenstruální tenze (pokud se zabrání zvýšení váhy, tak se tenze nedostaví), 

- estrogeny potlačují tvorbu komedonů a akné. 

Chronické podávání estrogenů vede k hypertrofi i endometria, po jejich vysazení nastane krvácení 

z vysazení. Během podávání velkých dávek estrogenů někdy nastane tzv.krvácení z překonání 

(míněno proliferačních účinků estrogenů). Při užívání estrogenů se pozoruje, že snižují hladinu 

cholesterolu v plasmě. 

Progesteron je produkován žlutým tělískem a v těhotenství placentou. Ke konci cyklu se zánikem 

žlutého tělíska jeho hladina prudce klesá. Progesteron má účinky: 

- na dělohu antiestrogenní účinky, převádí zbujelou děložní sliznici do tzv.sekrečního stádia, 

- v prsech stimuluje vývoj lobulů a alveolů, 

- anabolický účinek, 

- v těhotenství tlumí činnost hladkého svalstva dělohy a brání předčasnému porodu, 

- stimuluje respiraci. 

Po velkých léčebných dávkách progesteronu nastává vyplavení natria do moči, je způsobeno blokádou 

aldosteronu z kůry nadledvin, u člověka mohou velké dávky zabránit ovulaci. 

U žen kromě toho vzniká malé množství testosteronu v ovariích, ale i v kůře nadledvin. 

Ženské sekundární pohlavní znaky 

- zvětšení prsů, pigmentace dvorců bradavek (větší pigmentace dvorců prsních bradavek se objevuje 

až při prvním těhotenství), zvětšení uteru a vaginy, 

- užší ramena a širší boky, hromadění tuků na prsech a hýždích, (totéž u kastrovaných mužů), 

- konvergující stehna a divergující paže (široký chovací úhel), 

- více vlasů na hlavě, méně chlupů po těle, pubické ochlupení s rovným horním ohraničením. 

Vývoj axilárního a pubického ochlupení je u žen způsoben více androgeny než estrogeny. 

Androgeny u žen pocházejí více z nadledvin a méně z ovarií. 

14.6.4 Účinky mužských pohlavních hormonů na organismus 

Varlata (testes) produkují androgeny (mužské pohlavní hormony). Představitelem je testosteron 

produkovaný Leydigovými buňkami umístěnými v protoru mezi kanálky. Ten se tvoří asi od 12 

let (puberta se u chlapců se rozvíjí asi od 14 let). 

Účinky androgenů 

- růst zevních i vnitřních pohlavních orgánů, vývoj pohlavních buněk, 

- druhotné pohlavní znaky, urychlení uzavírání epifyzárních chrupavek. 

- podpora tvorby bílkovin ve všech tkáních a rozvoj svalstva u mužů, 

- podpora metabolismu kalcia a fosforu111 . 

Sekundární pohlavní znaky u mužů jsou následující: 

- zevní genitál: 

zvýšení délky i šířky penisu, scrotum se pigmentuje a zvrásňuje, 

- vnitřní genitál: 

semenné váčky se zvětšují a secernují, začínají produkovat fruktózu (hlavní výživná 

látka pro spermie); zvětšení nastává i v prostatě a v bulbouretrálních žlázkách, 

- hlas: 

larynx se zvětšuje, hlasivky se prodlužují a ztlušťují, hlas se stává hlubším, 

- ochlupení: 

začíná růst vous; vlasová linie na hlavě ustupuje (dědičná plešatost se nevyvine, když 

nejsou androgeny přítomny); roste pubické ochlupení s mužským rozložením (trojúhelník s vrcholem 

111 U normálních mužů je produkováno 4-9 mg testosteronu za den. 

60 


nahoru); objevuje se ochlupení axil, hrudi a kolem řitě; celkové ochlupení těla se zmnožuje, 

- mentální změny: 

zaujímá se agresivnější a aktivnější postoj; vzniká zájem o druhé pohlaví, 

- konfi gurace těla: 

rozšiřují se ramena a zesilují svaly, 

- kůže: 

sekret mazových žláz se zmnožuje a je hustší (predispozice ke vzniku akné). 

U mužů jsou na rozdíl od žen gonády aktivní po celý život. Pohlavní hormony jsou řízeny 

gonadotropiny z adenohypofýzy. U mužů je sekrece gonadotropinů acyklická, u žen cyklická. 

Gestageny jsou syntetické látky napodobující účinky progesteronu. Ve vhodných dávkách působí antikoncepčně, 

blokují zvýšení sekrece luteinizačního hormonu z adenohypofýzy. Tento účinek zesiluje, když se podávají 

s malými dávkami estrogenů a také i samotné estrogeny působí při pravidelném podávání jako antikoncepce. 

Vysoké hladiny estrogenů a progesteronu inhibují sekreci gonadotropních hormonů z hypofýzy. Současné 

antikoncepční látky jsou kombinací obou hormonů. 

14.6.5 Poruchy vývoje a funkce pohlavních orgánů 

Anovulační cykly neplodných žen. Nemají ovulaci, ale mají pravidelné krvácení. Takové cykly 

jsou také 1-2 roky po začátku menstruace (menarche) a pak zase před menopauzou. 

Amenorrhoea – nepřítomnost menstruačního krvácení. Pokud menstruace nikdy nenastala, je to 

primární amenorrhoea. Tyto ženy mají malé prsy a známky neukončeného pohlavního zrání. Pokud 

menstruace byla a přestala, je to sekundární amenorrhoea. Nejčastější příčinou je těhotenství. 

Jinými příčinami jsou emoční podněty, změny prostředí, onemocnění hypotalamu a hypofýzy, 

primární poruchy ovariální a systémová onemocnění. 

Oligomenorea – slabé menstruační krvácení. 

Menoragie – silné menstruační krvácení. 

Metroragie děložní krvácení mimo menstruaci. 

Dysmenorea je bolestivá menstruace. Těžké menstruační křeče vymizí zpravidla po prvém těhotenství. 

Kryptorchismus (nesestouplé varle) jednostranný nebo oboustranný. 

Varlata se vyvíjejí v lumbální oblasti dutiny břišní a sestupují dolů do skrota. U novorozenců se vyskytuje 

kryptorchismus v 10 %. Varle nebo varlata zůstávají v dutině břišní nebo v tříselném kanále. U většiny dětí 

nastává spontánní sestup, takže na konci 1.roku je tímto postiženo už jen 2 % a po pubertě 0,3 %. Sestup lze 

urychlit gonadotropiny nebo chirurgicky řešit. Je nutno to vyřešit do puberty, protože v nesestouplých varlatech 

je nebezpečí maligních nádorů a také je poškození spermatogenního epitelu vyšší teplotou v břiše. 

Gynekomastie – vývoj prsů u mužů může být jednostranný i oboustranný. Vzniká: 

- mírný u 70 % chlapců v době puberty, 

- jako komplikace léčby estrogeny a u tumorů se sekrecí estrogenů, 

- někdy u eunuchoidismu, u primárních lézí varlat, 

- někdy u hypothyreoidismu a hyperthyreoidismu, také u cirhózy jater, 

- v počáteční fázi digitalizace u městnavého srdečního selhání, 

- u válečných zajatců po osvobození a přechodu na normální stravu. 

Mužský hypogonadismus závisí na tom, zda se nedostatečnost varlat vyvine před pubertou nebo po ní. 

Když se ztratí endokrinní funkce v dospělosti, regredují sekundární pohlavní znaky pomalu, protože k jejich 

udržování stačí velmi málo androgenů. Hlas zůstává hluboký. Kastráti ztrácejí zčásti libido, ale schopnost 

soulože mají ještě po určitou dobu. Mají návaly horka a jsou dráždivější, jsou pasivnější a více podléhají 

depresi než normální muži. Pokud je nedostatečnost Leydigových buněk od dětství, vzniká klinický obraz 

eunuchoidismu. Takoví jedinci jsou vysocí (ale ne jako giganti), protože jejich epifýzy zůstávají otevřeny a 

růst pomalu pokračuje. Mají úzká ramena a konfi gurací těla připomínají dospělou ženu. Genitál je malý a 

hlas vysoký. Kůra nadledvin secernuje androgeny, proto se podpažní (axilární) i pubické ochlupení objevuje, 

ale to má tvar trojúhelníka se základnou nahoře jako u žen. 

61 


15. Nervová soustava: mícha a periferní nervstvo 

Nervová soustava zprostředkovává vztahy mezi prostředím a organismem. Řídí a kontroluje činnost 

všech částí organismu. Základní stavební jednotkou nervové soustavy je neuron neboli nervová 

buňka. Základní funkční jednotkou nervové soustavy je refl ex. 

V nervovém systému jsou ještě buňky zvané neuroglle, které mají funkci výživnou, podpůrnou, 

izolační, obrannou, některé z nich provádějí fagocytózu 112 . 

15.1 Vedení vzruchu v nervovém systému 

Zopakujme si, že nervová buňka má dendrity, krátké výběžky, zpravidla mnohočetné, které vedou vzruch 

k tělu buňky, a axon - zpravidla dlouhý, jeden výběžek, který vede vzruch od těla buňky. Po těle i výběžcích 

je veden vzruch bioelektricky. V místě synapse (zápoje), kde vzruch přechází z axonu jedné nervové buňky 

na dendrit druhé je přenos vzruchu humorální – uvolní se určitá chemická látka (mediátor, neurotransmitér) 

ze zakončení neuritu a podráždí dendrit dalšího neuronu. 

Aby v nervu mohl vzniknout vzruch, je potřebí dosáhnout určité prahové hodnoty. Ta je pro různé části 

nervového systému různá. U každého jednotlivého nervového vlákna platí, že vzruch se buď vybaví (po 

dosažení prahu) nebo nevybaví, a to podle zákona „vše nebo nic“. Prahová hodnota u jednotlivých vláken 

i téhož nervu není úplně stejná. 

Neurity (axony) jsou obaleny myelinem, na tomto myelinovém obalu jsou zářezy, tzv.Ranvierův zářez, zde 

se vzruch šíří skokem, proto myelizovaná vlákna vedou vzruch rychlejí než vlákna nemyelinizovaná. Řídké 

vazivo epineurin spojuje vlákna, vytvářejí se svazky. Rychlost vedení vzruchu závisí na síle nervových vláken 

a na síle myelinové pochvy. Čím je silnější tento obal, tím rychlejší je vedení vzruchu. 

Rychlá motorická vlákna vedou vzruch 80-120 m/sec. 

Senzitivní vlákna 30-50 m/sec. 

Autonomní vlákna pouze 1-20 m/sec. 

Obr.č. 3. 

NERVOVÝ SYSTÉM 

NERVOVÝ SYSTÉM - ROZDĚLENÍ 

CENTRÁLNÍ 

62 

Mícha hřbetní (medulla spinalis) 

Mozek (encephalon) 

Hlavové nervy (nn.capitales) 

PERIFERNÍ Míšní nervy (nn.spinales) 

Vegetativní nervy 

sympaticus 

parasympaticus 

112 Astroglie zajišťují vhodné prostředí pro nervové buňky, oligodendroglie mají méně výběžků, vytvářejí 

myelin na ochranu axonů, mikroglie vznikají v kostní dřeni, přicházejí do nervového ústrojí s cévami a odstraňují 

poškozenou tkáň. 


15.2 Periferní(obvodové) nervy – obecný popis 

jsou to svazky nervových vláken různé tloušťky a délky, které obsahují dlouhá vlákna (axony) 

nervových buněk. Těla nervových buněk, k nimž patří tato vlákna, jsou uložena v míše, mozkovém 

kmeni a míšních gangliích (uzlíčcích nervových buněk ležících v těsném sousedství míchy). 

V nervu je velké množství nervových vláken (např.optický nerv má milión vláken). Jednotlivá 

vlákna jsou spojena vazivem, které na povrchu tvoří obal nervu. Kromě toho má každé vlákno 

periferního nervu dvě pochvy, myelinovou a Schwannovu (tato je složena z podpůrných buněk, 

což je určitý typ neuroglií. 

Obvodové nervy se dělí na nervy míšní, hlavové a autonomní. Podle směru vedení vzruchu 

rozlišujeme obvodové nervy dostředivé, odstředivé a smíšené. 

Podle typu vláken obsažených v nervu rozeznáváme tyto periferní nervy : senzitivní (cítivé) a 

motorické (hybné) a smíšené. Senzitivní nervy jsou dostředivé, motorické nervy jsou odstředivé 

a smíšené mají vlákna dostředivá i odstředivá. (Další údaje viz níže.) 

Podněty působí na recepční buňky nebo speciálně upravená zakončení nervových vláken tzv. receptory. 

Specializované zakončení dendritu mají exteroreceptory pro kožní čití, receptory pro útrobní čití, což 

jsou proprioreceptory (svalová vřeténka, Golgiho šlachová tělíska, volná nervová zakončení kloubních 

pouzder), dále interoreceptory v orgánech (informují o rozpětí orgánu, tlaku v něm, o koncentraci kyslíku 

i oxidu uhličitého). Čím jsou receptory blíže k povrchu, tím mají jednodušší skladbu, čím jsou hlouběji, tím 

mají složitější skladbu. 

15.3 Mícha hřbetní (medulla spinalis) 

patří k centrálnímu nervovému systému (CNS) a je spojovacím článkem mezi mozkem a ostatními 

orgány. Mícha je provazec nervové tkáně uložený v páteřním kanálu. Je dlouhá asi 45 cm, silná 

jako prst (tloušťka se nejvíce blíží malíčku). Dolní konec se ztenčuje a končí u L2. Střed míchy 

tvoří šedá hmota míšní složená z nervových buněk. Kolem je bílá hmota složená z míšních drah. 

Nervová dráha je soubor vláken vycházejících z jednoho místa a směřujících do jiného místa. 

Název dráhy je vytvořen podle toho, odkud a kam dráha směřuje. 

Šedá hmota vytváří přední a zadní sloupce míšní. Na příčném průřezu má šedá hmota tvar 

čtyřlístku. Přední listy se nazývají přední rohy míšní a vzadu jsou zadní rohy míšní. Jsou tvořené 

těly nervových buněk. V předních rozích míchy jsou buňky kořenové, které vytvářejí shluky – jádra. 

Jsou zde umístěny motonerony – jejich dlouhé neurity vedou k příčně pruhovaným svalům. Mezi 

těmito buňkami jsou menší nervové buňky, odkud vegetativní vlákna jdou k hladkým svalům a 

žlázám. Drobné buňky spojovací zajišťují spojení bližších a vzdálenějších buněk v míše. V zadních 

rozích míchy jsou buňky provazců. Tvoří jádra, v nichž končí dostředivá vlákna. V míše jsou 

centra pro jednoduché nepodmíněné refl exy. Centrum leží v míše vždy o něco výše než je místo, 

kde působí impuls vyvolávající příslušný refl ex. Např. centra pro refl exy na horních končetinách 

leží v oblasti míchy uložené ve výší dolní krční páteře. Míšní segment je okrsek míchy, z něhož 

vychází jeden pár míšních nervů. 

Jednotlivé úseky míchy jsou menší než úseky páteře, protože mícha končí už u L2, kdežto páteř 

pokračuje níže. Mícha má funkce převodní a refl exní. 

15.4 Míšní, hlavové a autonomní nervy 

Míšních nervů je 31 pár. Vystupují z postranních rýh míchy jako přední a zadní míšní kořeny. Zadní kořen 

vede vzruch směrem z periferie do zadních rohů míchy (jak od příčně pruhovaných svalů, tak z vnitřních 

orgánů hladkých svalů – odtud autonomním nervovým systémem. Od interoreceptorů jsou vedeny pocity 

útrobní bolesti). Přední kořen vede motorický podnět od předních rohů míchy jak k kosterním svalům, tak 

k vnitřním orgánům, hladkým svalům a žlázám, k těmto opět autonomním nervovým systémem. Přední i zadní 

kořeny se uvnitř průběhu v páteři spojují a vycházejí meziobratlovým otvorem (foramen intervertebrale). 

Po výstupu z meziobratlového otvoru se nerv dělí na větev zadní a přední (ramus dorsalis a ramus ventralis). 

63 


Obě tyto větve jsou smíšené. Ramus dorsalis má senzitivní i motorická vlákna pro svalovinu šíje a zad a 

autonomní vlákna pro cévy, žlázy a hladké svaly. Ramus ventralis je smíšený nerv pro svalstvo končetin 

a trupu. Motorické nervy pro kosterní svaly jsou velmi dlouhé, jsou to soubory neuritů délky 1 m a více. 

V místě, kde končí nerv u svalu je nervosvalová ploténka, tam se uvolňuje z neuritu (axonu) acetylcholin, 

který přenáší podráždění ke stahu na nervové vlákno. 

Nervy hlavové (mozkové) – vystupují z mozku. Hlavových nervů je 12 párů. Označují se římskými 

číslicemi. Některé jsou pouze senzorické, jiné senzitivní, jiné výlučně motorické, jiné zase smíšené. 

Spolu s některými mozkovými nervy jdou i vlákna vegetativních nervů. 

(Příklad označení : trojklanný nerv (n.trigeminus) je pátý (n.V.) a nerv lícní (n.facialis) je sedmý (n.VII.). 

Nervy vegetativní (autonomní) zajišťují koordinovanou činnost útrobních orgánů. Inervují 

vnitřní orgány a hladké svaly (v kůži, ve stěnách útrob a cév), také žlázy a srdeční svalstvo. Po 

refl exních obloucích těchto nervů probíhají refl exy bez přímého ovlivnění vědomím a vůlí člověka. 

Vstupní částí jejich refl exního oblouku jsou interoreceptory. Nejvyšší nadřazená centra jsou 

v mezimozku, ale kůra mozková je kontroluje. 

Vegetativní nervy vycházejí z mozku a míchy spolu s nervy mozkovými a míšními. Také tyto nervy mají 

vlákna dostředivá a odstředivá podle směru vedení vzruchu. Senzitivní aferentní vlákna jdou od útrobních 

orgánů, eferentní odstředivá vlákna vedou ke žlázám (vlákna sekretorická) nebo k hladkým svalům a 

srdečnímu svalu. Ty, které vedou k hladkým svalům cév, se nazývají nervy vazomotorické. 

Axony vegetativních nervů nekončí přímo u buněk hladkého svalstva, ale napojují se (synapsemi) 

na vmezeřené neurony a teprve poslední neuron končí u buněk hladké svaloviny nebo u žlázových 

buněk. Inervace hladkých svalů a žláz je tedy víceneuronová. 

Sympaticus (počeštěle sympatikus) - jeho vlákna začínají u nervových buněk v hrudní a bederní 

míše a vystupují spolu s míšními nervy. Po krátkém společném průběhu odbočují od těchto nervů 

a končí ve vegetativních uzlinách, které vytvářejí podél páteře párový provazec ganglií (na každé 

straně páteře jeden) nazvaný sympatický kmen. Zde začínají další nervová vlákna, která v okolí 

orgánů vytvářejí pleteně (v oblouku aorty, při rozvětvení průdušnice, za žaludkem), jejich vlákna 

pak vstupují do vnitřních orgánů. 

Parasympaticus (počeštěle parasympatikus) - jeho vlákna vystupují z mozku spolu s některými 

mozkovými nervy a z křížové míchy s nervy míšními. Vstupují do malých parasympatických ganglií 

v blízkosti jimi inervovaných vnitřních orgánů. 

Každý vnitřní orgán má zpravidla inervaci sympatickou i parasympatickou. Jejich působení v jednotlivých 

orgánech je protichůdné (antagonismus). To udržuje činnost orgánů ve funkční rovnováze. 

Sympatikus zrychluje srdeční činnost, zvyšuje krevní tlak, rozšiřuje průdušky, tlumí činnost hladkých 

svalů žaludku a střev, rozšiřuje zornici (mydriáza), v pohlavním systému působí ejakulaci. 

Parasympatikus zpomaluje činnost srdeční, povrbuzuje hladké svalstvo žaludku a střev, vyvolává 

slinění, vylučování trávicích šťáv, zvyšuje pohyblivost trávicí trubice, zužuje průdušky, zmenšuje 

zornici (mióza), způsobuje erekci. 

Přenos impulsů je látkový prostřednictvím mediátorů. Zakončení sympatických vláken produkuje 

směs adrenalinu a noradrenalinu. Zakončení parasympatiku produkuje acetylcholin. 

15.5 Nervová činnost 

Nepodmíněné refl exy mají tuto charakteristiku: 

1. Na týž podnět vždy kvalitativně stejná reakce (bolestivý podnět vyvolá obranný refl ex, 

chuťový podnět sekreci slin, dráždění horních dýchacích cest kašel). 

64 


2. Probíhá vždy po stejné dráze. Jakmile se vytvoří v ontogenetickém vývoji struktura 

příslušného refl exního oblouku, tak se tento refl ex uskuteční bez předchozího nácviku. 

Ke ztrátě dochází po porušení refl exního oblouku. 

3. Centra těchto refl exů jsou v šedé hmotě všech částí CNS mimo kůru velkého mozku. 

4. U všech jedinců téhož druhu jsou stejné nepodmíněné refl exy. 

5. Jsou vrozené a dědičné. Některé během života mizí, když přestávají mít význam. Např. 

sací refl ex u normálních jedinců trvá do jednoho roku. 

Nejsložitější vrozené reakce jsou pudy (instinkty). Základní jsou pud sebezachování a pud zachování 

rodu. U člověka usměrňovány mozkovou kůrou. Nepodmíněných refl exů je velké množství, ale 

jsou příliš neměnné, je u nich nedostatek přizpůsobivosti a pružnosti. 

Podmíněné refl exy umožňují dokonalejší adaptaci. Vznikají na základě dočasných nervových 

spojení. Učení je vytvářením podmíněných refl exů. Předpokladem učení je paměť. Jejich 

charakteristika je následující: 

1) Na týž podnět se mohou u různých jedinců vytvořit různé reakce. Záleží na tom, 

s jakým dalším podnětem byl životně významný podnět spojován. 

2) Podstatou jejich vzniku je vytvoření dočasného spojení mezi dvěma nebo více 

ohnisky v mozkové kůře. 

3) Získávají se v individuálním životě, 

nejsou stejné u jedinců téhož druhu. 

4) Jsou dočasné, 

vznikají a zanikají během života jedince. Trvají tak dlouho, pokud 

jsou oba podněty spojovány (posilování podmíněného refl exu). 

5) Neposilovány vyhasínají. To je zapomínání. 

Podmíněný refl ex je refl exní odpověď na podnět, který tuto odpověď nevyvolával, tím, že tento 

podnět se spojuje s jiným, který normálně tuto odpověď vybavuje. 

Nižší nervová činnost se uskutečňuje pomocí nepodmíněných refl exů (jednoduché refl exy a instinkty). 

Vyšší nervová činnost probíhá jako podmíněné refl exy. Jejich podněty byly spjaty s původně biologicky 

nevýznamným jevem. Tento podnět se nácvikem stává signálem k biologicky významné činnosti. 

První signální soustava zahrnuje konkrétní myšlení. Patří sem signály, které jsou odrazem reality. Jsou 

to vjemy nebo představy sdružené s určitými vjemy. Z nich se stávají signály na základě individuálních 

zážitků. Toto probíhá v šedé kůře obou hemisfér. Je to společné vyšším živočichům a člověku. 

Druhá signální soustava. Signály pro vznik podmíněných refl exů jsou zde abstraktní podněty, 

které jsou symbolem reality. Těmito symboly jsou slova. Člověk dovede vytvářet spoje na podkladě 

abstraktních podnětů. Je to základ myšlení. Tato soustava zahrnuje výhradně lidské kvality: abstraktní 

myšlení, vědu, umění a mravní hodnoty. Strukturálním základem je kůra dominantní hemisféry. 

Má řídící úlohu. Všechny tři systémy jsou nedílným celkem, který tvoří lidskou psychiku. 

Podmíněný podnět musí předcházet podnět nepodmíněný. Když je to naopak, podmíněný refl ex se 

nevytvoří. Pokud je mezi oběma podněty doba delší než 90 vteřin, je délka intervalu k odpovědi větší 

a odpovídá době, za kterou po sobě oba podněty následovaly. Je to zpožděný podmíněný refl ex. 

Diferenční (rozlišovací) podmiňování – podmíněný refl ex může být nacvičen na zcela úzký rozsah podnětu např. na tón 

určité výšky a na blízký tón už zvíře nereaguje nebo na rozdíl mezi čtvercem a obdélníkem s malým rozlišením. 

Pozitivní posilování – spojení vytváření podmíněného refl exu s odměnou. 

Negativní posilování – spojení podmíněného podnětu s vyhnutím se nepříjemnosti. 

Vyhasínání nebo vnitřní útlum podmíněných podnětů – pokud aplikujeme podmíněný podnět soustavně 

bez nepodmíněného podnětu. 

Vnější útlum – reakce nenastane, je-li zvíře vyrušeno jiným podnětem z okolního prostředí. 

Operační podmiňování - zvíře se učí vykonávat určitý úkol – operovat, tj.zacházet se svým prostředím, je 

za své konání odměňováno nebo trestáno. 

65 


16. Nervová soustava: mozek 

Mozek je část centrálního nervového systému (CNS) uložená v lebeční dutině, která jej ochraňuje 

před zraněním. Váží asi 1,5 kg. Má výrazně zvrásněný povrch. Mozek řídí veškeré děje v organismu, 

vědomé i nevědomé. 

Mozek a mícha jsou chráněny obaly, kterým se říká mozkové pleny. Vnější je dura mater - tvrdá 

plena, která přirůstá k lebeční spodině. Vnitřní plena je pia mater (měkká plena) ležící přímo na 

mozku a míše a obsahující krevní cévy. Nad ní, tedy mezi dura mater a pia mater, je pavoučnice 

(arachnoidea). Prostor mezi pavoučnicí a měkkou plenou (subarachnoidální prostor) je vyplněn 

mozkomíšním mokem. 

Mozkové komory jsou prostory uvnitř mozku. Jsou čtyři a mezi nimi a subarachnoidálním prostorem 

koluje mozkomíšní mok. IV.komora leží v oblasti dolního mozku, její spodinu tvoří prodloužená 

mícha. III.komora je v mezimozku, I.a II.komora (postranní komory) leží v hemisférách velkého 

mozku. 

Mozkomíšní mok (liquor cerebrospinalis) je tekutina obklopující mozek a míchu. Tvoří jej 

specializované buňky v postranních komorách velkého mozku v útvaru zvaném plexus chorioideus. 

Tato tekutina cirkuluje v CNS komorami a subarachnoidálním prostorem mezi mozkovými plenami 

a zpětně se vstřebává do krve. Celkové množství moku je 150 ml. 

16.1 Rozdělení mozku 

Obr..č.4. 

ROZDĚLENÍ MOZKU PODLE JEHO VÝVOJE 

Dolní mozek 

MOZEK (encephalon) Střední mozek 

Přední mozek 

66 

Prodloužená mícha 

Zadní mozek 

Mezimozek 

Koncový (velký) mozek 

Kmen mozkový je prodloužená mícha, Varolův most a střední mozek. 

16.1.1 Dolní mozek 

Varolův most 

Mozeček 

talamus 

hypotalamus 

- rhombencephalon se skládá z prodloužené míchy (myelencephalon) a zadního mozku 

(metencephalon). 


Prodloužená mícha – medulla oblongata je nejstarší částí mozku, shora kryta mozečkem, je viditelná 

až po jeho odstranění. Prodloužená mícha je pokračováním míchy hřbetní, přechod mezi nimi je 

nezřetelný. Její délka je 1,5 cm, pak se zanořuje do Varolova mostu. Leží hned za velkým týlním 

otvorem na týlní (okcipitální) kosti. Tvoří dno IV.mozkové komory. Po jejích stranách vycházejí 

párová vlákna hlavových nervů. Jsou zde i nakupeniny neuronů, které tvoří jádra hlavových nervů. 

Pod souvislou vrstvou šedé hmoty je retikulární formace, jsou to roztroušené jednotlivé neurony 

tvořící hustou síť svými spojenými výběžky. Tato retikulární formace pokračuje do Varolova mostu 

a středního mozku, tedy prostupuje celým mozkovým kmenem bez ohraničení. Retikulární formace 

aktivuje mozkovou kůru, udržuje ji v bdělém stavu. Pokud nevysílá podněty, mozková kůra usíná. 

V retikulární formaci jsou životně důležitá centra: pro dýcháni, pro řízení tlaku krevního a pro 

regulaci srdeční činnosti. Jsou zde také centra refl exů pro sání a polykání a centra pro obranné 

refl exy kašle, kýchání a zvracení. 

Varolův most - pons Varoli má vzhled tlustého příčného valu. Po stranách má ramena, která se 

zanořují do mozečku. V místě tohoto spojení je párový úhel mostomozečkový. Zde vystupuje lícní nerv 

a nerv sluchově-rovnovážný. (Všechny mozkové nervy jsou párové). Ze samotného mostu vystupuje 

párově v místě vzniku ramen velmi silný trojklanný nerv. Jsou zde centra pro slinění a slzení. 

Mozeček - cerebellum má více než polovinu všech mozkových neuronů. Je mnohem větší 

než Varolův most. Jeho střed tvoří červ mozečkový – má jakoby příčné článkování, jsou to však 

jenom rýhy. Po stranách jsou polokoule – hemisféry. Na povrchu každé z nich jsou četné brázdy, 

které oddělují závity. Několik závitů tvoří lalůčky mozečkové. Povrch mozečku je pokryt 1 mm 

silnou souvislou vrstvou šedé hmoty. Na podélném řezu mozečkem je vidět zvláštní úprava šedé 

a bílé hmoty – stromečkovité uspořádání. Tato kresba se nazývá „strom života“ - „arbor vitae“. 

V hloubce bílé hmoty jsou jádra mozečková složená ze shluků nervových buněk. 

Význam mozečku: uplatňuje se při regulaci svalového napětí a při automatickém udržování rovnováhy. 

Je důležitý při koordinaci volních pohybů, zvláště jemných, rychlých a přesných – důležité pro manuální 

obratnost a zručnost. Uvedené funkce mozečku jsou nezastupitelné. Při jeho onemocnění nebo selhání 

(je snadno ovlivněn alkoholem) ztrácí člověk rovnováhu při chůzi, nemá odhad o rozsahu pohybů ani 

odhad o vzdálenostech (netrefí si při zavřených očích na špičku nosu - zjišťuje se to zkouškou taxe). 

Do mozečku přicházejí a odcházejí z něho četné dráhy: z vnitřního ucha, ze svalových a šlachových 

proprioceptorů, z kožních receptorů, dále z receptorů různých vnitřních orgánů, ze zrakového a 

sluchového čidla. Mozečková kůra integruje tyto vzruchy s informacemi, které pocházejí z motorické 

oblasti mozkové kůry. Důležitá je zpětná vazba mozečku s koncovým mozkem. Tato zpětná vazba 

znamená, že mozeček upravuje každý úmyslný pohyb rychle a přesně podle současného stavu napětí 

a kontrakcí angažovaných svalů. Tedy vliv mozečku může být povzbuzující nebo tlumivý. 

16.1.2 Střední mozek 

– mesencephalon je u člověka nejmenším oddílem mozku. Shora je kryt týlním lalokem 

koncového mozku. Je zcela skrytý mezi Varolovým mostem a mezimozkem. Skládá se ze 

dvou mírně se rozbíhajících valů. Z této části mozku vychází na každé straně okohybný nerv. 

Ve spodní části středního mozku je bílá hmota, kudy probíhají vzestupné i sestupné dráhy, 

které spojují kůru koncového mozku s nižšími oddíly centrálního nervového systému (CNS). 

Ve spodní části bílé hmoty jsou dvě jádra. Černé jádro (nucleus niger) a červené jádro 

(nucleus ruber). Černé jádro tvoří buňky obsahující barvivo melanin. Umožňuje správnou 

činnost jiných jader baze mozku. Při jeho narušení se objevuje klidový třes (tremor), ztuhlost 

svalstva a ztráta automatických pohybů. O něco výše leží červené jádro, patří k retikulární 

formaci, která sahá až do této oblasti. Barva červeného jádra je způsobena obsahem mědi. 

Toto jádro se uplatňuje při regulaci svalového napětí. Vychází z něj dráha ke hřbetní míše, 

nazvaná extrapyramidová dráha. Na horní straně středního mozku jsou dva páry hrbolků 

– čtverohrbolí (corpora quadrigemina). V předních hrbolcích končí část vláken zrakového 

nervu a v zadních část vláken sluchového nervu. Čtverohrbolí patří k podkorovým oblastem 

(podkorové centrum), umožňuje pohybové reakce očí, hlavy a celého těla. 

67 


16.1.3 Přední mozek 

– prosencephalon tvoří dvě části: mezimozek a koncový mozek. 

16.1.3.1 Mezimozek 

– diencephalon je zcela překrytý koncovým mozkem. Je tvořen dvěma velkými jádry, složenými 

z nervových buněk a jedním podhrbolím. Oblast, kde jsou dvě shora zmíněná jádra se nazývá 

thalamus. Podhrbolí je hypothalamus. 

Thalamus – dvojhrbolí (počeštěle talamus) je vejčitého tvaru (pravý a levý hrbol mezimozku). 

Přechází nahoře a z vnitřní strany do telencefalon (velkého mozku). Od něj však oddělen štěrbinou, 

která je vyplněna řasou z plen mozkových a dosti objemnými žilami. Talamus se nazývá „brána 

vědomí“. V jeho nervových buňkách se přepojují všechny senzitivní a vzestupné dráhy putující do 

mozkové kůry: Talamus kontroluje (tlumí nebo propouští) všechny vzruchy přicházející z receptorů 

celého organismu. Je mezistanicí, je to jakýsi kvalifi kovaný tajemník velkého mozku. Až sem 

ještě zasahuje výběžek retikulární formace. Talamus může měnit reakce na různé podněty. Tyto 

podněty zde dostávají citové zabarvení. Zde se rozhoduje, zda bude pocit příjemný nebo nepříjemný. 

Talamus je oboustranně důkladně spojen drahami s mozkovou kůrou. Je schopen sám zasahovat 

do mozkových dějů, ale je i sám řízen mozkovou kůrou. Při prudkých reakcích citových (afektech) 

způsobuje samovolné vegetativní reakce a motorické pohyby (zblednutí, bušení srdce, spontánní 

pohyby, roztřesenost, náhlý záchvat pláče). Také bolestivé impulsy tudy procházejí. Talamus je 

pravděpodobně spjat s vědomím sebe sama. 

Hypothalamus – podhrbolí (počeštěle hypotalamus) tvoří spodinu III.komory. Pod ním je na 

stopce hypofýza, je spojena s talamem pomocí cév a nervů. Před hypofýzou se kříží zrakové nervy 

(chiasma opticum). Hypotalamus je tvořen několika jádry. Jedna skupina řídí přední lalok hypofýzy 

(adenohypofýzu) chemicky a další zadní lalok hypofýzy nervovými cestami. Hypotalamus zahajuje 

i stresovou reakci: prostřednictvím hypofýzy vysílá impulsy do nadledvin. Dále je zde skupina 

jader, která jsou nadřazeným centrem vegetativních funkcí. Proto se hypotalamu říká orgánový 

nebo vegetativní mozek. Kromě jader jsou tu důležitá centra : termoregulační centrum (udržuje 

stálou tělesnou teplotu), centrum sytosti a hladu, centrum pro vodní hospodářství, centrum pro 

udržování osmotického tlaku, centrum pro objem tělesných tekutin. Hypotalamus ovlivňuje 

afektivní a sexuální chování. 

16.1.3.2 Koncový mozek 

(u člověka též velký mozek) – telencephalon je vývojově nejmladší část mozku. Tvoří jej dvě 

hemisféry spojené vazníkem (corpus callosum). Na povrchu polokoulí je kůra mozková, tvoří ji 

šedá hmota (tloušťky 2- 6 mm), která je zvrásněna četnými závity. Tomu se říká gyrifi kace (závit 

je gyrus). Několik gyrů tvoří lalok mozkový a jednotlivé laloky jsou od sebe odděleny hlubšími 

brázdami. Laloky jsou symetrické na každé hemisféře. Nejznámější jsou : lalok čelní (lobus 

frontalis) lalok temenní (lobus parietalis) týlní lalok (lobus occipitalis), spánkový lalok (lobus 

temporalis). Nekryjí se zcela svými hranicemi s hranicemi stejnojmenných lebečních kostí. Brázdy 

se nazývají sulci (brázda - sulcus). Hluboká brázda po stranách se označuje jako postranní jáma 

mozková, častěji jako Sylviova brázda (nebo rýha). Druhou největší brázdou je rýha Rolandova 

neboli centrální (sulcus centralis nebo sulcus Rolandi) Před ní je čelní lalok, za ní temenní lalok. 

Pod ní leží spánkový lalok. Na spodní ploše čelních laloků jsou kyjovité útvary čichové oblasti, 

které jsou u člověka značně redukovány. 

Šedá kůra mozková (neocortex). Neurony mozkové kůry tvoří 6 vrstev. Podle počtu buněčných 

68 


vrstev a typu buněk lze členit mozkovou kůru na řadu oblastí a políček. Původně se k nim přiřazovaly 

určité funkce, dnes se sice ještě toto rozdělení používá, ale je už známo, že při různých činnostech 

se aktivizuje více oblastí mozku a většinou se činnosti neomezují jen na ohraničenou malou oblast 

mozku. V bílé hmotě pod kůrou jsou jádra – bazální ganglia. V bílé hmotě probíhají sestupné, 

vzestupné a spojovací dráhy. 

Vazník (corpus callosum) je bílá hmota obsahující dráhy, která spojují stejná místa obou hemisfér. 

Vybraná centra v kůře mozkové 

1) motorické centrum – leží před Rolandovou rýhou v gyrus praecentralis (patřící k čelnímu 

laloku). Od pyramidových buněk tohoto centra vycházejí dlouhé axony, probíhající jako tzv. 

pyramidová dráha bez přerušení do míchy, kde končí u motorických buněk předních míšních 

rohů. Z tohoto korového motorického centra jsou řízeny vědomé, chtěné, vůlí ovládané 

pohyby. Z tohoto centra je také ovlivňován extrapyramidový systém prostřednictvím bazálních 

ganglií. Odtud vede oboustranné spojení s mozečkem. Inervace určitých svalových skupin je 

v motorickém centru přesně lokalizována, takže je zde jakási zmenšená kresba celého lidského 

těla, která se nazývá človíček (homunculus). Projekční pole pro jednotlivé části těla však 

neodpovídají poměrné velikosti skutečných částí vzhledem k celku. Jsou disproporční v tom 

smyslu, že bez ohledu na jejich skutečnou velikost v těle zabírají v projekci takovou plochu, 

která odpovídá důležitosti jejich funkce, kterou pro organismus konají. Tak největší místo 

zabírá obličej (mimické svaly) a ruka. 

2) Korové centrum kožní citlivosti – leží v gyrus postcentralis (patřící k temennímu laloku). 

V kůře tohoto senzitivního centra končí dráhy přivádějící vzruchy od receptorů pro bolest, 

teplo, chlad, tlak a dotyk. Zde nastává uvědomění si svého těla a bolesti. Také zde je projekce 

lidského těla, nazvaná homunkulus. I tento obraz je disproporcionální vzhledem k rozložení 

v těle. Oblast konců končetin nazvaných ruka a noha zaujímá poměrně větší část tohoto centra 

než odpovídá jejich skutečné velikosti. Největší oblast zaujímá místo, kam se promítají vzruchy 

z obličeje, hlavně jeho dolní třetiny. Poškození tohoto postcentrálního závitu znamená sice 

snížení čití u zvířat i člověka, ale nezaniká úplně. Trpí hlavně jemná dotyková (epikritická) 

činnost. Vnímání tepelných změn je postiženo méně, bolest téměř vůbec ne. Z toho je možno 

usoudit, že vnímání je možno zajistit i z jiné oblasti mozkové kůry, což je sekundární senzorická 

oblast, která je v Sylviově rýze. 

3) Korové centrum zraku je v týlním laloku, kde končí vlákna zrakové dráhy. Zde nastává syntéza 

obrazů zaznamenaných receptory v sítnici. 

4) Sluchové a vestibulární centrum je uloženo v kůře spánkového laloku. Končí zde vlákna 

sluchové dráhy, dále dráhy polohy a pohybu těla. 

5) Čichové centrum na spodině čelních laloků. 

6) Broccovo centrum řeči (nutné k vytváření slov) je umístěno těsně před místem motorického 

centra, kam se promítají pohyby ruky. Broccovo centrum řídí přesné a jemné pohyby mluvidel. 

Jeho poškození má za následek neschopnost vyjádřit myšlenky. Centrum řečových funkcí není 

omezeno pouze na jedno místo v kůře mozkové. Řeč je velmi komplikovaný jev, účastní se 

při něm i další centra. 

Bazální ganglia – spodinové uzliny 

jsou velká jádra složená z nervových buněk. Jsou uložena ve spodině obou hemisfér, polokruhovitě 

rozložena kolem pravého a levého talamu, jsou oddělena bílou hmotou vnitřního pouzdra. Největší 

je jádro ocasaté – nucleus caudatus (blíže talamu) a bočně od něj jádro čočkovité – nucleus 

lentiformis. Dalším jádrem je nucleus amygdalae (amygdala - mandle), kterou však budeme 

probírat až v limbickém systému 

Z hlediska vývojového se jádro ocasaté a jádro čočkovité nazývají striatum a dělí se na paleostriatum a 

neostriatum. Nucleus lentiformis se skládá ze dvou vývojově odlišných částí: laterální putamen je mladší 

69 


část jádra a mediální globus pallidus je starší část jádra (paleostriatum). Putamen a nucleus caudatus se 

nazývají dohromady neostriatum. Nucleus caudatus vypadá jako tiskařská čárka s tenkým, prodlouženým 

a zahnutým koncem. Jeho hlava leží vpředu, obrací se do cornu frontale postranní komory. Ocas směřuje 

dozadu, obloukovitě se otáčí dolů, spojuje se s putamen. 

Obě jádra jsou podkorová ústředí extrapyramidového systému, slouží pro regulaci mimovolních 

a volních pohybů. Jsou spojena s kůrou mozku, s jádry středního mozku (černým a červeným 

jádrem) a retikulární formací 

Jádra vytvářejí jakýsi návod pro pohyb, nikoliv pokyn pro pohyb. Nepřicházejí sem přímo žádná 

sensitivní vlákna od smyslových orgánů. Jejich návody se převádějí do motorických oblastí kůry 

a tato je vytřídí podle informací, které dostává z různých receptorů a jež má uložené v paměti. 

Upravené impulsy pak vyšle pyramidovou drahou k míšním buňkám. Jádra jsou spojena s jádry 

v mozkovém kmeni a oboustranně s mozkovou kůrou. Řídí vztahy mezi podrážděním a útlumem 

při úmyslných pohybech – upravují výstupní informaci z motorického centra kůry. Poškození se 

projevuje převahou podráždění nad útlumem při provádění pohybů. 

Limbický systém 

Limbus (límec) jsou korové útvary, které v embryonálním vývoji obklopují mozkový kmen. 

Limbický systém je fylogeneticky nejstarší korovou oblastí. Skládá se z allokortexu a prstence korové tkáně 

tzv.juxtakortexu, Tyto části se příliš nezměnily během vývoje savců. Neokortex se však u člověka výrazně 

rozvinul z korového lemu kolem spodní a vnitřní části hemisféry a ze skupiny hlubokých útvarů šedé hmoty 

ve spánkovém laloku koncového mozku. V rámci tohoto systému je spojení silnými svazky vláken. 

Dolní část frontálního laloku, tedy oblast čichového laloku zvaného rhinencephalon, slouží u 

člověka čichu jen menší částí, ostatní tvoří limbický systém. K němu dále patří jádro zvané nucleus 

amygdalae (amygdala – mandle), přední jádra talamu, gyrus hippocampi (závit koníkovitý), 

gyrus cinguli (závit pletencový) a gyrus dentatus. 

Amygdala je velké jádro, které leží v temporálním laloku při spánkovém rohu postranní komory 

pod čočkovitým jádrem a srůstá částečně s gyrus hippocampi. 

Gyrus hippocampi leží při zadním konci vazníku (corpus callosum). Je za čichovým nervem na 

spodině mozku pod vazníkem. Je velmi důležitý, vývojově starší - patří k palleopalliu. 

Gyrus cinguli je stále se vyvíjející strukturou a leží svou zadní částí před hipokampem. Je to 

dlouhý závit, obloukovitě zahnutý, oddělen rýhou od corpus callosum, na jeho konci přechází do 

gyrus hippocampi. Dohromady s oblastí čichovou (gyrus olphactorius) se jmenují všechny tři 

gyrus fornicatus (klenutý závit). Gyrus dentatus leží nad hippokampem. 

Hypotalamus a limbický systém mají vztah ke vzniku a projevům emocí. Emoce mají psychickou a 

somatickou složku. Limbickému systému se říká „emoční mozek“. Je to centrum instinktivně emočního 

chování. Probíhá zde řízení koordinace vegetativních a somatických projevů při emotivním chování. Toto 

je sice tlumeno mozkovou kůrou, ale nelze je vůlí zastavit. Limbický systém ovlivňuje paměť, pocity 

příjemnosti a nepříjemnosti a chuť (poslední hlavně amygdala). Limbický systém má i význam při příjmu 

potravy. Zúčastní se biologických rytmů, sexuálního chování, emocí agrese, strachu a motivace. 

Tady se hrubá energie pudů produkovaná hypotalamem mění do společensky přijatelného chování, což je 

ještě předkládáno ke schválení nad ním ležícím strukturám mozku - čelním lalokům. 

16.2 Úloha hemisfér 

Hemisféra dominantní (kategorická) třídí pojmy, má schopnost racionální úvahy, exaktní vědecké 

schopnosti, kontroluje pohyby pravé ruky, schopnosti početní, je sídlo mluvené i psané řeči. 

Hemisféra nedominantní (reprezentační) není méně hodnotná. Sem patří vnímání výtvarného 

umění, trojrozměrná představivost, schopnost fantazie. V ní je kontrola pohybů levé ruky. Specializace 

na oblast spaciotemporálních vztahů tj. složitých vztahů v čase a prostoru. Rozpoznání obličejů, 

rozeznávání předmětů podle tvaru, rozpoznání melodie, kreativita. 

70 


Obě hemisféry jsou rovnocenné, jsou komplementární 113 . U dospělých jsou poruchy hemisféry 

trvalého rázu. U dětí, kterým byla odňata jedna hemisféra, může zbývající hemisféra převzít úkoly 

odňaté hemisféry. 

16.3 Neurotransmitéry 

jsou chemické látky uvolňované z nervového zakončení na synapsi. Slouží k přenosu impulsu přes 

synaptickou štěrbinu a umožňují v nervovém systému další šíření podráždění nebo vyvolání určité 

reakce v cílovém orgánu (stah svalu, vyprázdnění žlázy). 

Neurotransmitéry se dělí na excitační (s budivým účinkem) a inhibiční (s tlumivým účinkem). 

Excitační neutrotransmitéry jsou např. kyselina glutamová a kyselina asparagová, inhibiční 

jsou např. glycin, GABA (kyselina gamaaminomáselná). Řada neurotransmitérů jsou deriváty 

esenciálních aminokyselin. K nejznámějším neurotransmitérům patří noradrenalin (sympatický 

nervový systém), acetylcholin (parasympatický nervový systém), dopamin, serotonin, GABA, 

glutamát, glycin, neuropeptidy a ostatní. Některé z nich mají i charakter hormonů, vyskytují se i 

mimo nervový systém (cholecystokinin v trávicí trubici) a mohou mít vztah i k jiným systémům 

např. imunitnímu systému. 

Neurony, na konci jejichž axonu se uvolňuje určitý neurotransmitér, se jmenují podle něj (např.dopaminergní 

neurony). Protože neurity jsou dlouhé, leží obvykle těla takových neuronů ve zcela jiné části mozku, než 

jsou konce jejich neuritů. Např. těla leží v mozkovém kmeni, zatímco neurity končí v hypotalamu nebo 

jinde v předním mozku. 

V místě výskytu určitého neurotransmitéru je zároveň přítomen specifi cký enzym, který umožňuje 

jeho štěpení. Při tom vznikají štěpné produkty, které mají určité specifi cké účinky na organismus. 

Pokud jsou tyto děje v organismu v rovnováze, je stav normální. Pokud v rovnováze nejsou, něco 

převažuje nebo se něčeho nedostává, nastávají patologické stavy. Zvýšení množství určitého 

transmitéru je možno dosáhnout uměle vpravením látky, která blokuje určitý enzym a tak brání 

štěpení neurotransmitéru. Takové látky se nazývají inhibitory. Poruchy neurotransmitérů jsou 

příčinou některých neurologických a psychiatrických chorob, např. nedostatek dopaminu u 

Parkinsonovy nemoci, nedostatek noradrenalinu a serotoninu u deprese, dopaminová a serotoninová 

teorie vzniku schizofrenie. 

16.4 Paměť 

je schopnost uchovávat informace. Podstatou paměti je vytváření dočasných spojů (synapsí) mezi 

neurony mozkové kůry. 

Paměťová stopa je dlouhodobé či trvalé uložení informace: vzniká opakovaným průchodem 

vzruchů určitými neurony. Je to mechanismus podobný tvorbě podmíněných refl exů. Vytváření 

paměťových stop se účastní i podkorové útvary114 . 

U mláďat nastává imprinting – vtiskování. Je to způsob, při němž se v prvních hodinách života 

u některých živočichů vpraví do paměti natrvalo nějaká informace např. o vzhledu příslušníků 

vlastního rodu. 

Kolem ohniska se vytvoří aktivní útlum. Zabraňuje dalšímu šíření vzruchů. Podráždění indukuje útlum. Obojí 

může vyzařovat do okolí. Vnitřní útlum vzniká při procesu zapomínání. Pokud se paměťový spoj neobnovuje, 

vyhasne a utlumí se. Zevní útlum nastává působením silných a neobvyklých podnětů, které vyvolává rozsáhlé 

ohnisko podráždění. V okolí ohniska vznikne útlum, který potlačí i vytvořený podmíněný spoj. 

113 Specializace hemisfér má vztah k pravorukosti a levorukosti. U praváků je dominantní levá hemisféra. U 30 

% leváků je to pravá hemisféra, ale u 70 % také levá hemisféra. 

114 Neuronální spoje uvnitř neokortexu tvoří složitou síť vláken. Sestupné axony (neurity) větších buněk 

z pyramidální vrstvy vysílají kolaterály, které vytvářejí přes asociační neurony zpětnovazebné okruhy na dendritech 

buněk, z nichž vycházejí, a tak umožňují opakování vzruchové aktivity (reverberaci). Také mají tyto kolaterály spojení 

se sousedními buňkami. 

71 


Útlum v mozkové kůře má ochranný význam. Zabraňuje neohraničenému šíření podráždění, chrání 

kůru před silnými vzruchy a umožňuje odpočinek nervových buněk. Útlum větší části kůry je 

podstatou spánku. 

Paměťová stopa má značnou odolnost proti elektrickému šoku a otřesu mozku, což by svědčilo 

pro to, že by mohla záležet na biochemických změnách v nervových buňkách. Vštípení naučené 

odpovědi je spojeno se změnou v buněčné ribonukleové kyselině (RNA). 

Vstříknutí extraktu mozkové tkáně trénovaného zvířete zlepší schopnost učit se u zvířat netrénovaných. Proteosyntéza 

má význam při dějích, které jsou podstatou paměti. RNA je předlohou (matricí) pro tvorbu bílkovin. 

Látky stimulující CNS podporují učení, pokud je podáme bezprostředně před tréninkovou lekcí 

nebo po ní. 

Kofein, fysostigmin, amfetamin, nikotin a konvulziva pikrotoxin, strychnin, pentylentetrazol 

(Metrazol) usnadňují upevnění paměťové stopy. Malé dávky metrazolu zlepšují paměť a celkovou 

vigilitu senilních pacientů. 

U starších lidí může být snížená schopnost učení následkem zvýšené aktivity autonomního nervstva. 

Paměťový proces má tyto fáze: vštípení (osvojení) informace, retence a registrace (uskladnění 

a utřídění do různých struktur), konzervace (uchování informací), reprodukce (vybavení). 

Nácviku paměti lze zabránit u zvířat narkotizací 5 minut po každém tréninku pomocí elektrického 

šoku nebo hypotermie. Stejný zásah za 4 hodiny po tréninku už nemá vliv na zapamatování. 

Zřejmě je to doba potřebná k zakódování nebo konsolidaci paměti. Tohoto zakódování se účastní 

hippocampus a jeho spoje. Poškození jeho přední části způsobuje nápadné defekty krátkodobé 

paměti. Při rozptýlení pozornosti zapomenou okamžitě na vše, co před tím dělali. Dlouhodobá 

paměť zůstává zachována. 

Obr.č.5. 

TYPY PAMĚTI 

fylogenetická (zděděné, vrozené a pudové reakce), je to zkušenost 

živočišného druhu (nepodmíněné refl exy), 

Paměť je ontogenetická - zkušenost jedince, živelné i záměrné učení, na úrovni 

prvosignální (podmíněné refl exy), 

anticipační – zkušenost na úrovni druhosignální, předpoklad 

pro cílevědomé učení. 

krátkodobá - vteřiny, 

Paměť je střednědobá - pracovní (provozní), funguje jako poznámkový blok 

po dobu vypracování úkolu, 

dlouhodobá - měsíce, léta i celý život. Na počátku vzniku není hotová, 

je nutná nějaká doba, než se paměťový záznam stane dlouhodobým. 

deklarativní 

sémantická - pro obsahy pojmů, 

Paměť epizodická - autobiografi cké události 

nedeklarativní – sem patří paměť procedurální – pro úkony pracovní. 

Deklarativní paměť sídlí v kůře týlních a spánkových laloků. 

72 


Amnézie je porucha deklarativní paměti. Může být krátkodobá, dlouhodobá a trvalá (např.při 

demenci). Paměť pro dovednosti není při amnézii porušená. Lidé se nepamatují, kdy a kde se to 

naučili. Schopnost naučit se nové věci není porušena. Příčiny amnézie: poranění hlavy a mozku, 

nedostatek kyslíku, zánět mozku, opilost a alkoholismus, cévní mozkové příhody, demence (např. 

Alzheimerova choroba), psychogenní amnézie (pro událost, která jedince těžce zasáhla. Retrográdní 

amnézie – ztráta paměti na bezprostřední děje před událostí se vyskytuje u otřesu mozku nebo po 

elektrošokové léčbě. 

Agnózie je porucha poznávání. Je to ztráta schopnosti rozeznávat předměty prostřednictvím určitého 

druhu čití, i když příslušné čidlo a jeho dráha jsou neporušeny. Léze jsou obvykle v parietálním 

laloku. Asteroagnózie - ztráta schopnosti rozpoznat předměty hmatem, je způsobena poruchou 

reprezentační hemisféry . Prozopagnózie – porucha poznávání tváří. 

Afázie je způsobena porušením kategorické hemisféry. Je to neschopnost rozumět mluvenému i 

tištěnému slovu a vyjádřit myšlenky slovem nebo písmem. Příčinou těchto poruch není poškození 

zraku, sluchu nebo hybnosti. Dělí se na: senzorickou (recepční) a motorickou (expresivní). 

Podrobnější rozdělení: slovní hluchota - neschopnost porozumění mluvené řeči, slovní slepota 

- neschopnost porozumět psanému slovu, agrafi e – neschopnost vyjádřit myšlenky psaním. 

Anatomické poškození při tom není patrné. 

17. Spánek 

Spánek je doprovázený četnými humorálními změnami a biologickými rytmy. Významně se 

v regulaci rytmů uplatňuje světlo a melatonin. Spánek je chování charakterizované velmi nízkou 

motorickou aktivitou, stereotypní polohou spícího, sníženou reaktivitou na zevní podněty a 

reverzibilitou (návratností – míněno: do bdělého stavu). 

Probíhají obnovovací metabolické procesy v mozkové tkáni a ostatních tkáních. Snižuje se teplota těla, klesá 

frekvence dechu a tepu, snižuje se krevní tlak a fi ltrace v ledvinách, snižuje se látková výměna. Probíhá 

obnova tkání. Ve stáří klesá počet hodin souvislého spánku, ale spí se častěji během dne. Útlum mozku není 

nikdy úplný, některá centra jsou v bdělém stavu. 

Spánek má cyklický charakter. Začíná postupným šířením mozkovou kůrou. Rytmus spánku je 

navozován z retikulární formace mozkového kmene. 

Spánek probíhá ve dvou střídajících se fázích NREM (non-REM) a REM. EEG je rozdílné v obou 

fázích. První fáze je NREM spánek, je to klidový spánek, trvá asi 80-90 minut. Podle EEG spí 

mozková kůra. Projevuje se to pomalými vlnami. Po této fázi následuje paradoxní spánek, REM 

spánek (rapid eye movement). Dochází k rychlým bloudivým pohybům očních bulbů. Tato fáze 

trvá v průměru 10-20 minut, k ránu se prodlužuje (až 30 minut). Podle EEG spí podkoří a mozkový 

kmen. Do neúplně utlumeného mozku přicházejí podněty z vnějšího i vnitřního prostředí. Částečně 

pracující mozek tyto podněty zkresleně zpracovává a vznikají sny, které jsou deformací pochodů 

probíhajících v bdělém mozku. V této fázi mají muži erekci a bruxismus (skřípání zuby). Cyklus 

střídání obou fází se opakuje během noci asi 5-6 x. U mladých dospělých lidí činí dohromady fáze 

REM 20 – 25 % celkové délky spánku. U dětí je na REM fázi delší doba. Fáze REM je řízena 

z jader pontu (Varolova mostu). Fáze končí krátkým neklidem a celý cyklus se opakuje. V REM 

spánku klesá koncentrace noradrenalinu. 

Lidé probuzení z REM hlásí, že měli sny. Lidé vícekrát probuzení v REM jsou úzkostní a podráždění. 

Později mají normální cyklus spánku, ale více paradoxního spánku než normálně. Sny jsou nezbytné pro 

zachování duševního zdraví. 

Spánková hypnóza není spánek, je to zvláštní stav mozku, při němž se zvyšuje sugestibilita a část 

mozku, která je ve styku s hypnotizujícím, je plně bdělá. 

Somnambulismus je chůze ve spaní, tedy určitá porucha. Objevuje se během stádia pomalých vln, 

spíše v době, kdy se člověk pomalu probouzí. Nemá vztah k REM. Chůze trvá několik minut. 

73 


Somnambulismus – je v hypnologii třetí stádium hypnózy. Hypnotizovaný je zcela pod vlivem hypnotizéra, 

musí plnit jeho rozkazy a po probuzení se na nic, co se dělo v hypnóze, nepamatuje. 

Somnolence v hypnologii je první fáze hypnózy tzv.lehká hypnóza, charakterizovaná tím, že subjekt může 

vzdorovat hypnotizérovi a může hypnózu z vlastní vůle ještě kdykoli přerušit a pamatuje si na vše, co se v 

hypnóze dělo. Přesto už v tomto stádiu se mohou ukázat léčebné účinky hypnózy, pokud subjekt souhlasí 

a spolupracuje. 

Enuresis nocturna – je noční pomočování. 

Narkolepsie vzniká poruchou hypokretinu (orexinu), který se hromadí v laterálních částech 

hypotalamu. Tento neurotransmitér má také vliv na oblast související s chutí k jídlu. Bývá i bulimie. 

Tato choroba invalidizuje více než epilepsie. Rodové dispozice, kdy jsou tendence k časnému nebo 

pozdnímu usínání. 

Parasomnie - noční děs, noční můra, náměsíčnost, spánková obrna atd. Pokud trpěl touto 

poruchou rodič, je 40 % pravděpodobnost u potomka. Pokud trpí nespavostí oba rodiče, tak je 70 

% pravděpodobnost také u potomka 

Narkotika zřejmě působí na přenos v retikulární formaci (RAS). 

V názoru na nespavost rozhoduje individuální postoj. Lékaři často léčí hypnotiky poruchu tohoto 

postoje spíše než nespavost. Výskyt nespavosti se uvádí u 20 – 40 % obyvatelstva. Nespavostí trpí 

2 x častěji ženy než muži a její výskyt se s věkem zvyšuje. 

Nespavost je často následkem jiných poruch: 42 % takto postižených trpí úzkostí, 21 % depresí, 37 % má 

problémy v interpersonálních vztazích, 12 % jsou somaticky nemocných, další mají psychiatrickou diagnózu. 

Hodně z nich má kombinaci těchto příčin. 

Typy poruch: nejvíce osob si stěžuje na pomalé usínání (66 %),na povrchní spánek, 

časté probouzení v noci, časné vzbuzení a nemožnost dalšího usnutí. 

Hlavní zásadou je léčit příčinu, nikoliv symptom. Zásah má nastat teprve tehdy, kdy úzkost je příliš 

intenzivní, nebo tehdy, když nespavost je příčinou snížené schopnosti plnit povinnosti. Nezáleží 

tolik na počtu hodin spánku jako na tom, má-li člověk po probuzení pocit nevyspání nebo únavy. 

Takový stav může být i známkou deprese nebo panické úzkostné poruchy. Příčinou nespavosti 

může být i somatické onemocnění doprovázené bolestí, dušností nebo svěděním. 

Přsvědčení o nespavosti je někdy tak silné, že se vytvoří blud nespavosti. Pak je nutno léčit tento 

blud. Bývá součástí hypochondrie depresivního nemocného nebo někdy i schizofrenie. 

Léčba nespavosti má začít nefamarkologicky. Často stačí určitá úprava prostředí, dobře větraná 

místnost. Zjistit, zda je všude nespavost stejná např. na venkově. Jíst delší čas před usnutím, jen 

lehká večeře, večerní procházka, vyhnout se drastickým pořadům televize. U starých lidí je příčinou 

nedostatečná aktivita a z toho nízká hladina vigility během dne. Při nevelkém množství podnětů 

se mozek dostává do útlumu a člověk je ospalý „z nudy“. Výhodný je předpis paracetamu ráno. 

Může se provádět nácvik relaxace, některé techniky jógy, autogenní trénink. Hypnotika nejsou 

kauzálním řešením – je to selhání lékaře. Pokud se už později předpisují, tedy nejvýše na 4-6 týdnů 

po důkladném vysvětlení nemocnému. 

Rizika hypnotik: návykovost, po jejich vysazení nastává rebound fenomen – návrat potíží ve 

zvýšené intenzitě, možnost intoxikace – vědomé nebo náhodné např. iatrogenní, kdy se nepředvídá 

zpomalené vylučování a kumulace u starého člověka. Příznaky intoxikace: ataxie, ospalost, sopor 

nebo koma. Užívání hypnotik zvyšuje mortalitu, má nepříznivý vliv na paměť a intelektové funkce. 

O výběru hypnotika rozhodují dvě kritéria: jeho eliminační (vylučovací) poločas a profi l jeho 

nežádoucích účinků. 

74 


18. Imunitní soustava 

Imunologie se oddělila od mikrobiologie jako vědní obor zabývající se studiem mechanismů obrany organismu 

proti různým infekcím. V současnosti je tento obor rozšířen o transplantační imunitu, nádorovou imunitu, 

autoimunitu (alergie) a tzv. imunodefi cientní stavy, kdy je některá složka imunitních mechanismů defektní 

(např. agamaglobulinémie - nejsou gamaglobuliny) a organismus trpí častými infekcemi nebo i nádory. 

Tyto stavy mohou být i vrozené. 

Imunitní systém zabezpečuje ochranu organismu před cizorodým materiálem a slouží rovněž 

k odstraňování vlastních poškozených či odumřelých tkání. 

Imunita je tedy schopnost organismu rozeznat „své“ od „cizího“ a pomocí imunitních buněk a 

protilátek toto“cizí“ zneškodnit. „Cizím“ je nejčastěji choroboplodný zárodek (bakterie, virus) – 

proto se někdy pojem „imunita“ vztahuje jen na obranu proti infekci. Jako „cizí“ se však chová 

i transplantovaný orgán a imunitní reakce se může zaměřit dokonce i proti vlastním buňkám a 

orgánům (autoimunita). 

Imunitní reakce patří k fyziologickým regulačním mechanismům, jimiž se zajišťuje homeostáza 

organismu a jeho integrita. 

Byly prokázány četné vztahy imunitního systému k nervovému a endokrinnímu systému. Takto byl 

získán i důkaz pro odedávna pozorované vlivy psychického stavu na celkovou odolnost člověka. 

Imunitní systém nepřetržitě vykonává dozor nad celým tělem. Tento imunitní dozor se nazývá 

imunologický surveillance. Imunitní systém má podobně jako mozek paměť a je schopen se učit 

(dokladem toho je imunizace). 

18.1 Antigen 

je chemicky složitá látka, která po vpravení do organismu vyvolá imunitní odpověď specifi cky 

namířenou proti použitému antigenu. Jsou to nejčastěji bílkoviny s pevnou strukturou (želatina je bez 

pevné struktury, není antigenní) i umělé syntetické antigeny, polypeptidy, které jsou jednodušší než 

bílkoviny, ale i polysacharidy tvořící běžnou součást živočišných i rostlinných buněk. Polysacharidy 

jsou v organismu těžko štěpitelné, dlouho se ve tkáních udržují a to je asi důvodem dlouhotrvající 

imunitní odpovědi na ně. Nukleové kyseliny se považovaly za neantigenní, ale mohou se chovat 

jako antigeny po navázání na bílkovinný nosič. Tuky jsou většinou neantigenní, výjimku činí některé 

lipidy z nervové tkáně. Jednoduché látky imunitní odpověď nevyvolají. 

Charakteristické vlastnosti antigenů: 

Velikost molekuly antigenu – antigeny jsou především látky s velkou molekulou115 . Látky s nízkou 

molekulovou váhou jsou z organismu poměrně rychle vylučovány a tím je snížena možnost kontaktu 

s imunitními buňkami, u velkých molekul jsou fagocyty účastné na odstraňování těchto látek a dochází ke 

koncentraci těchto buněk v jejich okolí116 . 

Cizorodost – antigenní může být jen ta látka, která není po celý život jedince ve styku s jeho imunologicky 

kompetentními buňkami. Proto bílkoviny a polysacharidy vlastních tkání nejsou imunogenní117 . Autoprotilátky 

jsou obvykle namířeny proti nitrobuněčným komponentám, jejichž styk s ostatními tkáněmi je omezen. 

Látky, které nejsou schopné vyvolat imunitní reakci, a tuto schopnost nabývají, pokud jsou navázány na 

bílkovinný nosič, se nazývají hapteny. 

115 U umělých polypeptidů a polysacharidů, kde je sled jednoduchých, opakujících se stavebních kamenů, jsou antigenní 

teprve polymery o určité molekulové váze. 

116 Antigenicita se může zvýšit, pokud je nízkomolekulární látka podána v určitém prostředí např. podá-li 

se látka o nízké molekulové váze ve Freundově adjuvans, kde je roztok antigenu pevně vázán v kapičkách tuku, je 

zvýšena pravděpodobnost jeho fagocytózy a antigenicity. 

117 To však platí jen o tkáních normálně krevně zásobovaných, kde dochází k uvolňování antigenních složek a 

přirozenému styku s imunokompetentními buňkami. Bílkovina oční čočky je oddělena od oběhu, a proto vyvolá imunitní 

reakci i u organismu, z něhož pochází. Podobně i koloid štítné žlázy, který je izolován od okolí vrstvou epitelu, 

může být antigenní ve vlastním organismu. Spermie, dozrávající až v době pohlavní zralosti, pokud budou parenterálně 

podány, budou antigenem pro vlastní organismus. 

75 


Specifi ta antigenu je dána jeho povrchovou strukturou. Chemické struktury na povrchu antigenní molekuly 

nazýváme determinantní skupiny. Organismus si z těchto determinant vybírá ty, které jsou pro něj cizí a pouze na 

ty reaguje. Všechny determinantní skupiny určují antigenní strukturu antigenu, tj. jeho antigenicitu nebo specifi čnost. 

Mezi jednotlivými antigeny nalézáme křížové reakce, které se projevují tím, že protilátky proti jednomu antigenu reagují 

i s jiným antigenem. Způsobují to některé společné determinanty, které tyto rozdílné látky mají. 

18.2 Úloha bílých krvinek v imunitě 

Leukocyt (bílá krvinka). Rozeznává se několik druhů: granulocyty a agranulocyty. 

Granulocyty 

- neutrofi ly uplatňují se v nespecifi cké imunitě, mění se na mikrofágy, které mají 

schopnost fagocytózy. Jsou součástí hnisu. Jsou nejpočetnější skupinou bílých krvinek. 

- eosinofi 

ly - zmnožují se u alergií a parazitárních onemocnění. Toto zmnožení je 

eosinofi lie. 

- basofi ly – funkce není zcela jasná, snad ovlivňují srážení krve v místě zánětu. 

V krvi je jich jen malé množství. 

Agranulocyty : 

- lymfocyty - uplatňují se při specifi cké imunitě, nemají schopnost fagocytózy. 

Vyskytují se v krvi a v lymfatické tkání. Tvoří tzv. paměťové buňky: 

T- lymfocyty (thymus-dependentní) představují specifi ckou buněčnou obranu. 

B- lymfocyty (bursa-dependentní) – se při setkání s antigenem přeměňují na 

plasmatické buňky, které vytvářejí protilátky. Tyto patří mezi imunoglobuliny. 

- monocyty – uplatňují se v nespecifi cké imunitě, pronikají do místa zánětu, kde 

se mění v makrofágy, mají schopnost fagocytózy. 

Lymfocyty jsou všude. Průměrný věk jejich přežívání je jeden měsíc. Jsou dvě základní populace 

krátkověká a dlouhověká 118 . Dlouhověké lymfocyty jsou T-dependentní. Někdy přežívají i několik 

let bez mitóz. Mají dlouhodobou paměť. 

18.3 Protilátky 

Bílkoviny krevní plasmy jsou albuminy, globuliny a fi brinogen. Glubuliny se dále dělí na alfa , alfa , 1 2 

beta a gama. Alfa a beta globuliny působí při přenosu tuků a železa resorbovaného z potravy. 

Imunoglobuliny (Ig) jsou protilátky a spadají do frakce gama a beta globulinů. Rozeznáváme 

2 

IgG, IgA, IgM, IgE, IGD. 

IgG mají malou molekulu, která snadno proniká do tkání, procházejí i placentou. Vazba těchto 

molekul na antigeny vytváří větší celky (aglutinace), jsou pak lépe fagocytovány. Novorozenec si 

je přináší od matky. Jsou odolné. 

IgM mají velkou molekulu, pětinásobnou velikost proti IgG. Uplatňuje se u vazby komplementu 

(je to skupina krevních bílkovin uplatňujících se při některých imunitních reakcích). Neprocházejí 

placentou, proto u novorozence nejsou. 

IgA mají dvojnásobnou velikost proti IgG (dimery), pokud jsou na sliznicích, a stejnou, pokud jsou 

v plasmě krevní. Na sliznicích jsou hlavní v obraně proti antigenům v trávicí trubici, respiračním 

a urogenitálním traktu. vytvářejí 

IgE jsou reaginy. Objevují se za alergické reakce, při parazitárních infekcích. Při jejich vazbě na buňky se 

uvolňuje histamin a tím nastává časná alergická reakce. 

IgD se vyskytují na povrchu B lymfocytů. Úloha není známá. 

Při prvním kontaktu s antigenem je primární odpověď: vytvářejí se nejdříve za 10 dní IgM, těsně 

za nimi IgG. IgM klesají, IgG stoupají, pak klesají. 

118 5 - 8 % přežívá 9 měsíců, v krvi je 66 %, hodně jich je ve slezině a lymfatických uzlinách. 

76 


Při další setkání je sekundární odpověď. IgG se vytvářejí rychleji, pokles je pomalý. Je to 

imunologická paměť, je základem vakcinace. 

18.4 Lymfatická tkáň primární a sekundární 

Lymfatická tkáň primární je thymus obratlovců a bursa Fabricii u ptáků a plazů. 

Thymus je orgán uložený v horním mezihrudí. Má zvláštní postavení. Před narozením thymus 

kontroluje ostatní lymfatické tkáně,. Vyvíjejí se v něm prvotní lymfocyty, které ještě během 

nitroděložního života osídlí mízní uzliny a jsou zdrojem tzv.buněčné imunity. Jsou to T-lymfocyty 

(thymus dependentní). Tento druh imunity způsobuje nepřijetí transplantátu od jiného jedince nebo 

reakci štěpu proti hostiteli, u něhož pak vznikne imunitní reakce. Thymus je relativně největší u 

dětí a s dosažením pohlavní zralosti se zmenšuje a nastává involuce119 . 

Bursa Fabricii je u ptáků druhým lymfatickým orgánem. Vzniká jako vychlípenina dorsální části kloaky, 

s níž je spojena. Předpokládá se, že i savců existuje orgán podobný. Tato funkce je přisuzována různým 

strukturám: lymfatické tkáni krčních mandlí, apendixu, Peyerovým plakům střevním. Je možné, že 

lymfatický aparát střevní je specializovaná periferní lymfatická tkáň, která je pod stálým vlivem antigenů 

gramnegativních mikrobů střevní fl óry. 

Lymfatická tkáň sekundární jsou periferní lymfatické tkáně. Patří sem mízní uzliny, slezina, 

difusní lymfatická tkáň trávicí trubice a dýchacího ústrojí. 

Mízní uzliny – nodi lymphatici (j.č. nodus lymphaticus) jsou vsunuty do průběhu mízních cév. 

Představují jakési fi ltry, bariéru proti infekci a zadržují nějakou dobu i šíření nádorových buněk. 

Probíhají tam imunitní reakce. 

Na povrchu je vazivové pouzdro, od něho vstupují přepážky, které oddělují shluky lymfocytů. Do těchto 

uzlin vstupují a vystupují cévy lymfatické i krevní v hilu uzliny. 

Rozeznáváme regionální lymfatické uzliny, které fi ltrují mízu z určité oblasti. Jsou povrchní a hluboké. 

Lymfatické uzliny jsou v podpaží (pro horní končetiny), v tříslech (pro dolní končetiny), v hilech orgánů 

jsou příslušné mízní uzliny (plíce, játra slezina). 

Jsou podél kývačů na obou stranách (je to sval na krku), dále jsou např. kolem ušního boltce, pod dolní 

čelistí, vzadu v šíjové oblasti. 

Slezina (lat.lien, řecky splen) 

je nepárový orgán uložený v levém podžebří pod brániční klenbou. Při normální velikosti není 

hmatná. Má vztah ke krvi – u plodu v ní probíhá krvetvorba. Během života krev skladuje, vychytává 

staré a poškozené krvinky a degraduje je. Z hemoglobinu červených krvinek vzniká bilirubin, který 

je krví přenesen do jater. Dále má slezina vztah k imunitnímu systému - obsahuje lymfatickou tkáň. 

Není pro život nezbytná, ale její chybění může být spojeno s těžkým průběhem infekcí. Tvoří ji 

bílá pulpa (dřeň) a červená pulpa. 

Peyerovy plaky jsou útvary představující nahromadění lymfatické tkáně ve sliznici střeva. Patří 

k tymodependentním oblastem imunitního systému. Jsou spouštěcí mechanismy slizniční imunity. 

Obsahují B-lymfocyty, produkují IgA. Ovlivňuje je celkové prostředí střeva. Pokud je nepříznivé, 

nejsou funkční. 

119 Involuce je zmenšení orgánu přirozenou cestou. 

77 


Obr.č.6. PŘEHLED IMUNITY 

primární-první setkání s 

IMUNITA 

nespecifi cká (vrozená, neadaptivní) zaměřená proti jakémukoli antigenu, 

je bez paměti 

specifi cká (získaná) 

proti určitému antigenu 

78 

protilátková 

buněčná 

antigenem 

sekundární-opakované 

setkání s tímtéž antigenem 

18.5 Základní pojmy z imunologie 

Fagocytóza – pohlcení a zničení pevného cizorodého materiálu např. baktérie, ale také vlastních 

poškozených a odumřelých buněk. Je hlavní složkou nespecifi cké imunity. Tuto schopnost mají 

z bílých krvinek neutrofi ly (jakmile se jí zúčastní, nazývají se mikrofágy) a monocyty (jakmile se 

jí zúčastní, nazývají se makrofágy). 

Pinocytóza – pohlcování malých kapének tekutiny buňkou. Je to jeden z mechanismů přenosu 

látek do buněk. 

Imunodefi cience – porucha imunitního systému projevující se sníženou odolností proti infekci a 

někdy též větším výskytem nádorů. 

Imunosuprese - stav snížené imunity způsobený léčbou imunosupresivy (např.cytostatiky) nebo 

některými nemocemi. 

Imunostimulace - nespecifi cké povzbuzení imunity (levamizol, transfer faktor, interferon). 

Imunologická tolerance - stav, kdy imunitní systém organismu nereaguje na určitý antigenní 

materiál. Tak se chová organismus např. k antigenům vlastních tkání, s nimiž byl od začátku 

svého vzniku v kontaktu. Může se tak chovat i vůči cizímu antigenu, pokud byl tento podán před 

dokončením zrání imunitního systému. 

Syngenní – mající stejnou antigenní výbavu. U člověka jsou to monozygotní 

(jednovaječná) dvojčata. 

Alogenní transplantace – tkáń nebo orgán pochází od jedince téhož druhu, ale s rozdílnou 

genetickou výbavou. 

Heterogenní – různorodý, nestejnorodý. 

Heterologní sérum – získané od jiného živočišného druhu, než jakému je podáno (např. koňské 

sérum podané člověku). 


18.6 Tři úrovně obranných mechanismů organismu 

Jsou to: přirozené bariéry (kůže a sliznice), faktory nespecifi cké imunitní odpovědi (fagocytární buňky 

– neutrofi ly a makrofágy a jejich produkty), faktory specifi cké imunitní odpovědi (protilátky). 

18.6.1 První obranná linie hostitele je anatomická bariéra kůže a sliznic. 

Kůže- V epidermis jsou Langerhansovy buňky, které zajišťují imunitu. Rohová vrstva je 

rozmanité tloušťky na různých místech těla. Zvyšuje odolnost kůže proti škodlivinám. Maz tvoří 

vosky, mastné kyseliny, cholesterol a zbytky odloupaných buněk. Proti škodlivým mikroorganismům 

(patogenní mikroorganismy) zde působí antagonistické tendence různých na kůži sídlících bakterií, 

také je bere s sebou odpadávající kůže, dále působí kyselý lipoidní plášť. Kyselost je ještě zvýšena 

vlastní činností bakterií, které rozkládají kožní maz a vytvářejí se tak mastné kyseliny. Bakterie 

vyžadují vlhké prostředí, proto je třeba udržovat pokožku suchou. Po odtučnění kůže mýdlem, 

éterem nebo benzinem se kyselý plášť obnoví asi za 30 minut. Proto časté mytí mýdlem činí kůži 

zvýšeně vnímavou ke kožním infekcím. 

Kůže je porušena je např. u popálenin, velká zranitelnost těchto pacientů. Neporušená pokožka 

napadena výjimečně např. lidským papilomavirem (bradavice). 

Na sliznicích jsou sekrety s antimikrobiálními vlastnostmi (cervikální hlen děložní, prostatická 

tekutina, slzy obsahují lysozym). V dýchacím ústrojí je mukociliární systém - fi ltrační systém 

horních cest dýchacích i tracheobronchiálního stromu. Pokud se původce infekce dostane do plic 

až k alveolům, tam jsou makrofágy a tkáňové histiocyty. 

Obrana v dýchacím ústrojí : kašlací refl ex a vzhůru směřující tok hlenu hnaný pohybem řasinek. 

Pod úrovní laryngu je normálně málo bakterií. 

Trávicí trubice – kyselina solná v žaludku a antibakteriální aktivita pankreatických enzymů, žluči a 

střevních sekretů. Peristaltika a běžná ztráta epiteliálních buněk pomáhá v odstraňování škodlivých 

mikroorganismů 120 . Konkurence normální střevní fl óry hraje ochrannou roli – změna této fl óry 

antibiotiky může vést k přemnožení potenciálně patogenních organismů. Střevní mikrofl óra má 

velký funkční význam pro organismus. 

Urogenitální ústrojí chráněno délkou uretry (20 cm u mužů), bakterie bývají zaneseny instrumentálně 

při cévkování. Ženský genitál je chráněn kyselým pH vaginy. 

18.6.2 Nespecifi cká imunitní odpověď 

je další obrannou linií.U většiny bakteriálních infekcí nastane množení bakterií v hostitelské 

tkáni. To vyvolá akutní zánětlivou reakci. Účastní se neutrofi ly (v průběhu imunitního procesu se 

mění na mikrofágy) a monocyty (mění se na makrofágy), působí proti množení mikroorganismů 

svou fagocytární a baktericidní aktivitou. Známkou akutní fáze odpovědi je horečka, neutrofi lie 

(zmnožení neutrofi lů) a jejich posun doleva (k mladým formám). Zánětlivá odpověď přitahuje 

imunitní buňky k místu postižení – vzrůst krevního zásobení a propustnosti cév, chemotaxe – 

v místě zánětu vznikají látky, které přitahují do tohoto místa některé typy bílých krvinek. Nastává 

rozvoj oxidačních dějů. Nespecifi cké imunitní reakce nejsou namířeny proti určitému konkrétnímu 

cizorodému materiálu. Fagocytóza patří k fylogeneticky nejstarším imunitním reakcím. Schopnost 

této reakce je dána genetickou výbavou příslušného druhu organismu a je nezávislá na předchozím 

kontaktu s cizorodým materiálem (říká se jí také přirozená, vrozená, neadaptivní). Proběhlá reakce 

nezanechává imunologickou paměť. 

18.6.3 Specifi cká imunitní reakce 

V průběhu fylogenese se vytvořil dokonalejší systém tzv. adaptivní imunity. Je to schopnost 

specifi cky reagovat na cizorodý materiál antigenní povahy. Schopnost specifi cké imunitní 

120 U achlorhydrie (nepřítomnost solné kyseliny) je náchylnost k salmonelóze nebo tuberkulóze. 

79 


odpovědi je vázána na přítomnost specializovaného buněčného systému (lymfatická tkáň), který 

je příslušným podnětem aktivován ke specifi cké proliferaci a diferenciaci. Výsledkem je vytváření 

specifi ckých protilátek, schopných reagovat specifi cky s antigenem, který jejich tvorbu vyvolal. 

Dalším charakteristickým znakem adaptivní imunity je vznik tzv.paměťových buněk, které mají 

zvýšenou schopnost reakce na antigenní podnět, s nímž se už dříve setkaly. U specifi cké imunitní 

reakce rozlišujeme reakci primární (první setkání s antigenem) a reakci sekundární (opakované 

setkání s antigenem). Pokud se imunitní reakce projevuje pouze tvorbou protilátek, mluvíme o 

protilátkové (humorální) imunitě, kterou lze dosáhnout i pasivním podáním séra nebo čištěných 

protilátek imunizovaného zvířete. Klasickým příkladem je imunita antitoxická. 

Některé projevy adaptivní imunity mohou mít pro organismus nepříznivé důsledky. Jsou to alergie, 

mající dva základní mechanismy, jedním je reakce antigenu a protilátky a to vede k aktivaci a 

uvolnění biologicky aktivních látek. Tyto mediátory jsou pak příčinou řetězové patologické reakce. 

Při selhání rozlišovacího mechanismu, co je vlastní a co cizí, jsou imunitní reakce zaměřeny proti 

vlastním tkáním (autoimunita) 121 . 

19. Smyslová ústrojí 

Receptory se skládají ze smyslových buněk a nervových senzitivních vláken, které převádějí 

podněty do CNS. Receptory umožňují přijímat mechanické, tepelné, chemické a světelné podněty. 

Rozdělujeme je na : 

Mechanoreceptory – v kůži a na sliznicích. Pro dotyk a tlak: Maissnerova tělíska pro povrchní 

čití a Vater-Pacciniho tělíska pro hluboké čití v kůži. Proprioreceptory jsou ve šlachách a svalech. 

Patří sem i sluchový receptor, který vnímá vibrace. 

Termoreceptory – v kůži, pro chlad jsou Krauseho tělíska a pro teplo Ruffi niho tělíska. 

Chemoreceptory –čich, chuť, bolest. 

Fotoreceptory – tyčinky a čípky v oku. 

19.1 Ústrojí zrakové 

je nejdůležitější čidlo pro prostorovou orientaci122 . Oko je přizpůsobeno k přijímání světelných 

podnětů a jejich přeměně na nervové impulsy, které jsou vedeny do mozku. Světelné paprsky 

vstupují rohovkou, pronikají zornicí, lomí se čočkou a po průchodu sklivcem dopadají na sítnici, 

kam se promítá obraz pozorovaného předmětu. V hrotu očnice jsou otvory, kudy jde zrakový nerv 

(opticus), zraková artérie a véna a nervy pro okohybné svaly 

Přídatné orgány oka jsou okohybné svaly, víčka, spojivka a slzná žláza uložená při zevním 

okraji očnice. 

Oční spojivka (conjunctiva) Je tenká blanka pokrývající vnitřní plochu víček a přecházející na 

bělimu, kterou pokrývá až k rohovce. Přechodem mezi nimi je tzv. limbus. Spojivka zachycuje 

nečistoty Slzná žláza produkuje slzy, které jsou mírně mastné, obsahují lysozym, ten má antibakteriální 

účinky. Další ochrana oka je refl exní. 

Zeissovy žlázy jsou mazové žlázy, které ústí do vlasových folikulů řas. Meibomské žlázky (glandulae 

tarsales) jsou malé žlázky v očním víčku v tarzální ploténce pod spojivkou. Jejich produkt promašťuje 

oční víčko. 

Oční koule (bulbus oculi) je uložena v očnici. Tam je tuková vrstva, který vytváří zvlhčený povrch, 

což umožňuje otáčení koule oční. Okohybných svalů je šest.. Stěna oční koule má 3 vrstvy : 

121 I Tyto reakce mají často účelový charakter: odstranění poškozených nebo maligně zvrhlých buněk, u metamorfózy 

obojživelníků např. resorpce nepotřebných částí těla. 

122 Viditelné světlo se skládá z barev duhy. Jeho rozsah je od 700 nanometrů do 400 nanometrů (ten je jedna 

miliardtina metru). 

80 


Vnější vrstvu tvoří bělima a rohovka, střední vrstvu živnatka a vnitřní vrstvu sítnice. 

Bělima (sclera) zaujímá 4/5 povrchu oční koule. Je tloušťky 0,4 – 2mm. Je to tuhá, bílá, vazivová 

blána. Do ní se upínají okohybné svaly, vzadu jí prostupuje zrakový nerv, vepředu na ni navazuje 

rohovka-cornea tvoří 1/5 oční koule, je průhledná. Má větší klenutí než bělima, nemá cévy, ale 

je inervována. Při jejím dotyku nastane nepodmíněný refl ex sevření víček. Rohovka soustřeďuje 

paprsky do centra. Získává kyslík ze slz a živiny ze sklivce. 

Živnatka (uvea) patří do střední vrstvy oční koule, v zadní části ji tvoří cévnatka, vepředu řasnaté 

tělísko a duhovka. 

Cévnatka (chorioidea) se takto nazývá pro velký obsah cév, obsahuje kromě toho také pigmentové 

buňky. Má hnědočervenou barvu, obsahuje melanin, pigmentová vrstva zabraňuje zpětnému odrazu 

světelných paprsků, protože je pohlcuje. 

Řasnaté tělísko (corpus ciliare) je paprsčitě uspořádané hladké svalstvo, na jehož povrchu je 

množství výběžků pro zavěšení čočky. Z krve vlásečnic tohoto tělíska se tvoří komorový mok. Ze 

zadní komory voda protéká zornicí do přední komory a je odváděna Schlemmovým kanálem, který 

leží u limbu na přechodu mezi bělimou a rohovkou. 

Duhovka (iris) vypadá jako mezikruží a působí jako clona. Uprostřed je zornice (pupilla), což je 

kruhový otvor. Hladké svaly v duhovce jsou paprsčitě a kruhově uspořádané a umožňují rozšíření 

nebo zúžení zornice. Rozsah jejího pohybu je 1-8 mm. Zornicový refl ex – po osvětlení zornice 

intenzívním světlem - baterkou – nastane její zúžení. Centrum tohoto refl exu je ve středním 

mozku. 

Albinismus – pigment chybí úplně a duhovkou prosvítá červená barva cévnatky. 

Mióza je zúžení zornice, mydriáza je rozšíření zornice. 

Sítnice (retina) tvoří vnitřní vrstvu a je tenká a průhledná. Oftalmoskopem se jeví jako oční pozadí 

oranžové až červené, v něm je síť drobných cévek. V místě spojení vláken zrakového nervu je 

slepá skvrna bělavé barvy a zevně od ní ve vzdálenosti asi 4 mm je žlutá skvrna, což je místo 

nejostřejšího vidění. Sítnice má několik jemných vrstev. Vlastní fotosenzitivní buňky zrakové 

(fotoreceptory) jsou tyčinky a čípky. Jejich výběžky se spojují s několika vrstvami nervových 

buněk, neurity poslední vrstvy vytvářejí zrakový nerv. 

Tyčinky umožňují vidění za tmy. Jsou mnohem citlivější na světlo než čípky, ale nerozlišují barvy, jen temné 

odstíny šedé barvy. Nejsou vůbec ve žluté skvrně, jsou hlavně na periferii sítnice. Činnost tyčinek umožňuje 

zraková červeň rodopsin, která se vlivem světla rozkládá a vzniká zraková žluť, která je derivátem vitaminu 

A. Tyčinky mohou reagovat na světlo jedině v přítomnosti rodopsinu. Ve tmě se rodopsin obnovuje, proto 

jsou tyčinky uzpůsobeny pro vidění za šera a tmy. Při přechodu ze světla do tmy úplná adaptace trvá asi 

40 minut. Čípky umožňují barevné vidění, jsou soustředěny hlavně ve žluté skvrně. Jsou určeny pro denní 

vidění. Potřebují značné osvětlení. Tyčinek je 18 x více než čípků. 130 miliónů tyčinek proti 7 miliónům 

čípků. Jsou tři druhy čípků: pro barvu červenou, zelenou a modrou. Z toho vznikají různé vjemy barev. 

Čočka (lens, gen.lentis) je zavěšena vlákny zonula Zinni na řasnatém tělísku. Je průhledná dvojvypouklá 

(bikonvexní) s více zakřivenou zadní plochou, sahá do konce jedné třetiny vzdálenosti k sítnici. Čočka 

se skládá z několika vrstev. Tyto s věkem přibývají a tvrdnou. Čočka shromažďuje paprsky a centruje 

je. Při smrštění svalu řasnatého tělíska se oplošťuje. Při jeho ochabnutí se čočka vlastní pružností více 

vyklene. Tím se zvětší její lomivá schopnost (refrakce). Tato schopnost se udává v dioptriích. 

Akomodace čočky je změna světelné lomivosti čočky. Znamená to schopnost jejího zakřivení při pozorování 

blízkých předmětů. Původně je přizpůsobena na pozorování z 5 m. V klidu se oko dívá ostře na předměty 

vzdálené 6 m. Aby se ostře viděly předměty, musí čočka lámat paprsky tak, aby se sbíhaly na sítnici. 

Blízký bod (punctum proximum) je bod nejbližší oku, který je viděn ještě ostře. V dětství je vzdálen asi 8 

cm od oka, u normálního dospělého asi 15-17 cm, se ztrátou pružnosti čočky v 60.letech asi 80 cm. 

Oční komory: mezi rohovkou a duhovkou je přední oční komora, mezi duhovkou a čočkou je 

zadní oční komora. Jsou to malé prostory vyplněné očním mokem. Mezi čočkou a sítnicí je větší 

dutina obsahující průhledný rosolovitý sklivec (corpus vitreum). 

81 


Optická soustava oka: rohovka, komorový mok, čočka a sklivec. Umožňuje ostré zobrazení předmětů, 

které leží v různé vzdálenosti od oka. 

V primárním centru zrakovém v týlním laloku se rozezná prostor, tvar a šíře. Nad ním je sekundární 

zrakové centrum – tam je rozpoznání struktury (obličej, písmena). 

Obě oči mají trojrozměrné vidění, protože se zrakové nervy ze zevních polovin kříží a jdou do 

opačných hemisfér. 

Důležité pojmy v oftalmologii 

Barvocit je schopnost rozeznávat barvy. 

Hemeralopie (šeroslepost) je vada způsobená nedostatkem vitaminu A. Projevuje se tím, že 

postižený nevidí ve tmě. 

Barvoslepost se vyskytuje více u mužů. Je to porucha barevného vidění. 

Daltonismus je částečná barvoslepost. Je porušeno rozeznávání červené a zelené barvy. 

Zorné pole je to, co vidíme, aniž pohneme očima nebo hlavou. Nejdůležitější část zorného pole je ve žluté 

skvrně. 

Binokulární vidění znamená, že při současném zaměření oběma očima vidíme jeden předmět a to prostorově. 

Je to způsobeno překrýváním vnitřních částí zorných polí obou očí. 

Emetropie – světelné paprsky se lámou tak, aby se spojovaly přesně na sítnici v místě nejostřejšího 

vidění. 

Dioptrie – jednotka pro optickou mohutnost čočky, je mírou metru. 

Diplopie – dvojité vidění. Vzniká při porušené souhře pohybu očí např. při strabismu (ops, opos – oko) 

Refrakce – změna ve směru paprsku světla, k níž dochází při jeho přechodu z jednoho průhledného prostředí 

do jiného, které má rozdílnou hustotu. Ve fyzice je refrakce lom světla. Při průchodu světla okem dochází 

k tomu na rohovce, čočce, v komorové vodě a sklivci. Správná refrakce umožní vznik ostrého obrazu na 

sítnici. 

Refrakční vada (ametropie) – je taková vada oka, kdy se nevytváří ostrý obraz na sítnici. Je 

narušen poměr mezi optickou lomivostí oka a jeho předozadní délkou. Refrakční vady jsou poruchy 

lomivosti. Korekce těchto vad se docílí čočkami. 

Myopie je krátkozrakost, neschopnost vidět ostře vzdálené předměty. Typ refrakční vady oka, při 

níž se světelné paprsky lámou do oblasti před sítnicí a vzniká tak neostrý obraz. 

Úprava: brýlemi s rozptylkami (konkávní čočky), které rozptýlí paprsky tak,aby dopadaly na sítnici, vyznačují 

se znaménkem minus. Též se používají kontaktní čočky a nověji operace laserem na rohovce. Lehké postižení 

je spíše odchylkou než nemocí, těžké postižení může být provázeno komplikacemi (odchlípení sítnice). 

Hypermetropie je dalekozrakost, porucha vidění blízkých předmětů. Typ refrakční vady oka, kdy 

se světelné paprsky lámou do oblasti za sítnicí (kde by ostrý obraz vznikal za sítnicí). 

Příčina: nedostatečná síla lomivého aparátu oka nebo jeho příliš krátká předozadní osa. Postižený musí 

nahrazovat lomivou sílu čočky značnou akomodací, pomocí níž umísťuje paprsky na sítnici. Později to 

nestačí, vidění blízkých předmětů se zhoršuje. Úprava brýlemi se spojkami (konvexní čočky, označují se 

znaménkem plus). 

Presbyopie - stařecká dalekozrakost, vetchozrakost. Porucha akomodace v důsledku ztráty elasticity 

čočky, způsobující neschopnost vidět ostře blízké předměty. Úbytek akomodační schopnosti je 

přirozený a nápadný se stává po 40.roce. Kromě zrakové neostrosti (četba, jemná práce) je slzení, 

bolesti hlavy, pálení očí. Je nutno užívat brýle s konvexními čočkami. Do dálky je zrak zachován. 

Tyto obtíže nebývají výrazné u krátkozrakých osob od mládí. 

82 


19.2 Ústrojí sluchové 

je pozdní smysl, vytvořil se až u živočichů na souši. 

Zvuk je mechanické vlnění pružného prostředí ve frekvenčním rozsahu normálního lidského sluchu od 20 Hz 

do 20 kHz, šíří se od zdroje prostřednictvím zvukových vln, jimiž se přenáší akustická energie. Pod 20 Hz 

je infrazvuk, nad 20 kHz je ultrazvuk. Od 8-20 KHz je vysokofrekvenční hluk. Šíři se většinou vzduchem, 

ale také různými konstrukcemi, z nich se mohou vyzářit do pracovního prostoru. 

Hlasitost zvuku je přímo úměrná amplitudě zvukové vlny a výšky zvuku (tónu) tj. frekvenci (počtu vln za 

jednotku času). Čím je amplituda větší, tím je zvuk hlasitější a čím je větší frekvence, tím je vyšší tón. 

Rozeznáváme harmonické zvuky – tóny a neharmonické zvuky – hluk - je to jakýkoliv nepříjemný, 

rušivý nebo pro člověka nepříjemný zvuk. 

Intenzita tónu (hlasitost) se vyjadřuje v decibelech. Jeden decibel je 0,1 belu123 . 

Frekvence určitého zvuku udává počet cyklů /sec.a měří se v herzech124 . Frekvenci vnímáme jako výšku 

zvuku – čím vyšší frekvence, tím vyšší tón. Sluchový práh lidského ucha se mění s výškou zvuku. Průměrný 

mužský hlas má při řečí frekvenci asi 120 Hz, ženský hlas 250 Hz. Největší citlivost je na zvuky 1000 a 3 

000 Hz. 

Ucho – auris se dělí na zevní, střední a vnitřní ucho. 

Zevní ucho (auris externa) se skládá z boltce a zevního zvukovodu. 

Boltec zachycuje zvukové vlny a usměrňuje je do zvukovodu, je tvořen elastickou chrupavkou bez tuku. 

Některá zvířata mohou boltci pohybovat jako anténami radaru a tím vyhledávat zvuk. 

Zevní zvukovod má zakřivený průběh, směřuje k bubínku, jeho kůže obsahuje mazové žlázky, jejichž 

produktem je žlutohnědý maz. 

Bubínek (membrana tympani) tvoří rozhraní mezi zevním a středním uchem. Má průměr 10 mm a má 

tloušťku 0,1 mm. Je velmi pružný, zvukové vlny jej rozkmitávají. 

Střední ucho (auris media) je malý, štěrbinový otvor v kosti spánkové nazvaný dutina bubínková, 

vyplněná vzduchem a související s četnými dutinkami v bradavčitém výběžku kosti spánkové 

(processus mastoideus). Vpředu je Eustachovou trubicí (4 cm dlouhou) spojen s nosohltanem. 

Trubice je uzavřena, otevírá se při polykání (také během zívání a žvýkání), vpouští vzduchovou 

bublinu do středního ucha a tím vyrovnává tlak vzduchu před a za bubínkem. Ve středním uchu 

jsou 3 sluchové kůstky: kladívko, kovadlinka a třmínek. 

Kladívko (malleus) přiléhá k bubínku, hlavička kladívka pak ke stěně středoušní dutiny a jeho krátký 

výběžek ke kovadlince, kde je kloubní spojení. Kovadlinka (incus) má kloubní spojení s hlavičkou třmínku 

(stapes). Ten má jméno podle podoby s jezdeckým třmenem. Jeho rozšířená báze je připojena k oválnému 

okénku, které tvoří rozhraní středního a vnitřního ucha. Ve středním uchu jsou také uloženy dva malé příčně 

pruhované svaly, m.tensor tympani a m.stapedius. Sluchové kůstky převádějí kmitání bubínku na oválné 

okénko za zmenšování amplitudy zvukové vlny a jeho energie se tím zvětšuje, takže na konci třmínku je 

trojnásobná, na oválném okénku je energie dvacetinásobná, protože toto má velmi malou plochu v setinách 

cm 2 . Touto energií se pak rozkmitá tekutina ve vnitřním uchu. Velká amplituda je u hlubokých tónů. Vysoké 

tóny mající větší energii mohou být převedené do vnitřního ucha též rozkmitáním spánkové kosti. 

Vnitřní ucho (auris interna) neboli labyrint se skládá ze dvou částí v sobě uložených – kostěného 

labyrintu a blanitého labyrintu. Kostěný labyrint je soubor kanálků v kosti skalní - os petrosum 

(pyramida),která je součástí kosti spánkové. Uvnitř těchto kanálků je blanitý labyrint. V úzkém 

prostoru mezi kostěným a blanitým labyrintem je perilymfa. Uvnitř blanitého labyrintu je 

endolymfa, ta nikde nekomunikuje s perilymfou. Endolymfa je tekutina, která obsahuje značné 

123 Bel je logaritmus podílu intenzity zvuku reálného a intenzity zvuku standardního, což je prahová hodnota u 

normálního člověka. 

124 Jeden Hz je jeden cyklus/sec. 

83 


množství kalia, nikde v těle se tolik kalia v mimobuněčné tekutině nevyskytuje. V labyrintu je 

předsíň, tří polokruhové kanálky a hlemýždˇ (cochlea). V předsíni je váček vejčitý a kulovitý. 

S vejčitým váčkem jsou spojeny tři blanité polokruhové trubičky začínající baňkovitým rozšířením 

– ampulou. Váčky a chodbičky patří k vestibulárnímu ústrojí. 

Hlemýžď (cochlea) je stočená trubice, dlouhá 35 mm, která má dva a půl závitu. Je po celé délce 

dělena bazální membránou a Reissnerovou membránou. Tyto membrány dělí hlemýžď na tři 

komory (scalae). Dolní je scala tympani, horní je scala vestibuli a prostřední scala media. Tato 

je součástí blanitého labyrintu a s ostatními dvěma komorami nekomunikuje. 

Na bazální membráně je umístěn Cortiho orgán, který obsahuje sluchové receptorové buňky. Tento orgán 

se rozkládá od vrcholu po bazi hlemýždě, má tedy tvar spirály. Sluchové receptory jej úplně vyplňují. Jsou 

to vláskové buňky uspořádané ve dvou řadách. V každém hlemýždi je u člověka 3 500 vnitřních a 20 000 

vnějších vláskových buněk. Jejich výběžky pronikají pevnou blanitou lamina reticularis, která je vyztužena 

Cortiho vlákny. Přes řady vláskových buněk leží tenká, viskózní, ale elastická membrana tectorialis, která je 

pokrývá a v ní jsou uloženy vrcholky jejich vlásků. Kolem vláskových buněk se větví dendrity aferentních 

neuronů, jejichž buněčná těla jsou uložena v gangion spirale uvnitř modiolu, kostěného centra, kolem 

něhož je navinut hlemýžď. Jejich axony tvoří sluchovou část statoakustického nervu a končí v dorsálním a 

ventrálním nucleus cochlearis prodloužené míchy. 

V každém sluchovém nervu je asi 28 000 vláken. Většina vláken inervuje více než jednu buňku 

a většina buněk je ve spojení s více než jedním vláknem. 

Tedy postup je tento: Kmitání bubínku se přenáší přes sluchové kůstky na oválné okénko, rozkmitá se 

perilymfa, dále od ní je endolymfa, to rozechvěje bazální membránu v určitém úseku podle výšky tónů. 

Toto chvění se přenáší na vlásky Cortiho orgánu. Tyto narážejí na krycí membránu (Reisnerovu), podráždí 

se a tyto vzruchy jsou vedeny vlákny sluchového nervu do jader v prodloužené míše. Dráha má odbočky pro 

retikulární formaci. Pokračuje dále do colliculi inferiores čtverohrbolí, kde je translační stanice, ústředí 

sluchových refl exů a dále do talamu a ke sluchové kůře. U člověka je primární sluchová kůra (Brodmanova 

area 41) v horní části temporálního laloku, zanořena v laterální rýze (Sylviově). Existuje pravděpodobně 

několik dalších oblastí, které přijímají vzruchy ze sluchových orgánů, podobně jako je tomu u kožního čití. 

Funkci sluchové asociace mají dosti rozsáhlé oblasti sousedící se sluchovou areou. 

Jsou 3 typy přenosu zvuku v uchu: 

Kůstkové (osikulární) vedení je převod zvukových vln přes bubínkovou membránu a sluchové kůstky na 

tekutinu vnitřního ucha. 

Vzdušný přenos je přes sekundární tympanickou membránu (kulaté okénko), jeho význam je u normálního 

sluchu malý. 

Kostní (oseální) vedení je přenos vibrací lebeční kostí na nitroušní tekutinu. Tento způsob přenosu se 

uplatňuje při působení velmi hlasitých zvuků. 

Příklady některých poruch sluchového ústrojí 

Otorea je výtok z ucha 

Hypacusis (hypakuze) – nedoslýchavost. Presbyacusis – stařecká nedoslýchavost 

Otosclerosis – nemoc vznikající na základě přestavby kostních tkání vnitřního ucha s jeho poškozením. 

Tinnitus – hučení v uších. 

Surditas – těžká porucha až ztráta sluchu znemožňující příjem zvukových informací. 

Paracentéza je propíchnutí bubínku při zánětu středního ucha. Jinak i propíchnutí jiného dutého orgánu. 

19.3 Ústrojí rovnovážné 

(statokinetické, vestibulární) leží také ve vnitřním uchu. Dělí se na čidlo statické a kinetické. 

Čidlo statické (vnímání polohy) je ve vejčitém a kulovitém váčku. V každém z nich je otolitický orgán 

(macula), což jsou malá políčka s vysokými epitelovými buňkami majícími na konci jemné vlásky a buňkami 

84 


podpůrnými. Nad nimi leží membrána, v niž je množství krystalků uhličitanu vápenatého (otolity, statokonie). 

Při změně polohy hlavy se krystalky posunou a tím nastane změna tlaku a tahu vlásků smyslových buněk. 

Vzruchy jsou vedeny statickým nervem k vestibulárním jádrům na spodině IV.komory a také do mozečku. 

Tato jádra jsou spojena jednak s motorickými buňkami předních rohů míšních, jednak s jádry okohybných 

nervů. Statické čidlo slouží k udržení rovnováhy těla a zajištění vzpřímeného postoje. 

Čidlo pro vnímání pohybu je uloženo v polokruhových chodbičkách. Tyto jsou tři a jsou k sobě navzájem 

kolmé, takže jsou orientovány ve 3 rovinách prostoru. Blanité kanálky jsou umístěny uvnitř kostěných a 

obklopeny perilymfou. Receptor, crista ampularis, je v rozšířené části chodbičky – ampule na konci každého 

blanitého kanálku. Každá krista se skládá z buněk vláskových a podpůrných překrytých rosolovitou hmotou 

zvanou cupula, která ampulu uzavírá. Vláskové buňky jsou v těsném kontaktu se zakončením aferentních 

vláken vestibulární části nervus statoacusticus. V každé z nich je vyvýšenina s vysokými buňkami opatřenými 

dlouhými vlásky. Podráždí se rotačním pohybem hlavy, který uvede endolymfu do pohybu. Vlásky se vychýlí 

a buňky podráždí. 

Činnost obou čidel je úzce spjata. Čidlo statokinetické řídí napětí kosterních svalů podle polohy 

a pohybu hlavy. Při silném dráždění vzniká pocit nevolnosti. 

Při uvědomování polohy a pohybů těla se uplatňuje též zrak, kožní čití a propriocepce z kloubních pouzder a 

svalů. Hlavní úlohu má však ústrojí statokinetické. Informace ze všech těchto zdrojů se syntetizují v mozkové 

kůře a umožňují stálou orientaci v prostoru. 

85 


Literatura 

BLAHOŠ, J., ZAMRAZIL, V. (ed.). Endokrinologie. Praha: Triton, 2006. ISBN –10: 80-7254-788-7. 

BORZOVÁ, C. aj. Nespavost a jiné poruchy spánku. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2978-7. 

BUCHAR, J., DROBNÍK, J., HADAČ, E. aj. Život. Praha: Mladá fronta, 1987. 

DYLEVSKÝ. I. Somatologie. Učebnice pro zdravotnické školy a bakalářské studium. Olomouc: Epava, 

2000. ISBN 80-86297-05-5. 

ELIŠKOVÁ, M., NAŇKA, O. Přehled anatomie. Praha: Karolinum, 2006. ISBN-80-246-1216-X. 

GANONG, W.F. Přehled lékařské fyziologie. 20.vyd. Přel. J.Herget a K.Rakušan (ed.). Praha: Galén, 2005. 

ISBN 80-7262-311-7. 

GRIM, M., DRUGA, R. aj. Základy anatomie. 1.Obecná anatomie a pohybový systém. Praha: Galén a 

Karolinum, 2006. 155 s. ISBN 80-7262-112-2. 

GROLLMAN, S. The human body. Its strukture and physiology. 4th edition. London: Collier Macmillan, 

1990. 

HOŘEJŠÍ, V., BARTŮŇKOVÁ, J. Základy imunologie. 4.vyd. Praha: Triton, 2009. ISBN 978-80-7307- 

280-9 

HÜBSCHMAN, K. Kůže, orgán lidského těla. Praha: ČSAV, 1972. 

Lidské tělo. Přel. J.Hořejší. Praha: Gemini, 1991. 332 s. ISBN 80-85265-13-3. 

MACHOVÁ, J. Biologie člověka pro speciální pedagogy. Praha: Univerzita Karlova, 1994. 262 s. ISBN 

80-7066-980-2. 

PRAŽÁK, J., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko-český slovník. Praha: Česká Grafi cká Unie, 1948. 

ROKYTA, R., MAREŠOVÁ, D.a TURKOVÁ, Z. Somatologie. Učebnice. I.a II. Praha: Eurolex Bohemia, 

2002. 80-86432-49-1. 

ROKYTA, R., ŠŤASTNÝ, F.Struktura a funkce lidského těla. Praha: Tigis, 2002. ISBN 8090130-2-3. 

SYNEK, S., SKORKOVSKÁ, Š. Fyziologie oka a vidění. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0756-1. 

ŠMARDA, J., aj. Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-924-0. 

VOKURKA, M., HUGO, J. aj. Praktický slovník medicíny. 5.rozš.vyd. Praha: Maxdorf, 1998. 490 s. 

ISBN 80-85800-81-0. 

Internetové zdroje 

Biochemický výkladový slovník s obrázky, vzorci, rovnicemi a defi nicemi /online/ c2009, 2009-11-23 /cit. 

2010-12-01/. Dostupné na http://www.vscht.cz/eds/knihy/uid-es-2-0002/motor/main.obsah.html 

PTÁČEK, V. Chemické složení živé hmoty. Rozšířený sylabus k samostudiu /online/. c2009. Masarykova 

univezita. Přírodovědecká fakulta. Dostupné na http://www.sci.muni.cz/ptacek/chemie-bar.htm 

KYSILKA, J. Lipidy /online/ c2009. Masarykova Univerzita. Přírodovědecká fakulta. 

Dostupné na http://www.biotox.cz/naturstoff/chemie/ch-lipidy.html. 

86

vybrané kapitoly z lékařských věd pro příbuzné obory ve zdravotnictví

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?